Bl-By

blázen dvorní, řec. geloiastás, lat. scurra, šašek; bavič na hostinách viz hostiny§ 204

Zaměstnání to bylo i nebezpečné. Když se během průvodu o oslavách deseti let Galliéna u moci roku 262+ šaškové vmísili mezi pochodující Peršany a pozorně si je prohlíželi, říkali, že hledají principova otce: Valeriánus po roce 260 otročil v Persii. Římany to pobavilo, Galliéna ne a dal šašky zaživa upálit.

Šašek-klaun byl zván též skléropaiktés.

Blemmyové, Belemeh, starší Medža/Medžau, Meded, nomádské kmeny, viz VI. dynastii§ 600, 420, 400, 340

Utvářely od roku cca. 600 př. n. l. konfederované království na dn. eg.-súdánském hraničním prostoru, vých. od pozd. Núbie, dn. nomádský hamitský kmen Bedžá, angl. Beja, ve východní části Súdánu v provincii Kassalla mezi Egyptem a Eritreou.

V hellénistických románech byli Bl. popisováni jako aithiop. národ, tj. černý, bez hlavy a očí a s ústy na prsou. Roku 278 n. l. obsadili v Horním Egyptě Koptos a Ptolemáis, ale byli vojsky císaře Proba v letech 279-280 zahnáni zpět do pouště, roku 297 byli poraženi za Diokletiána. Byli vytrvalými nepřátely Kúšitů, jejichž stát nakonec ve spojenectví s křesťanským Ezanou, vládcem aksumským, kolem roku 340 n. l. rozvalili.

Blemmyové na útočících Římanech vyzískali dokonce ještě roku 452 n. l. smlouvou ve Filách záruku pro vyznávání kultu Ísidy; do země však přišli tzv. misionáři (srov. pod Filai). Kolem roku 537 n. l. vytlačil panovník obnovené Núbie/Nobadové Silko Blemmye ze země a jako první z núbijských vládců přestoupil na křesťanství. V téže době zakázal Ísidin kult císař Iustiniánus.

Nobadia sdružovala soupeřící nomády pokřtěné za Iustiniána a blemmyjský stát pohltila. Nobadia podlehla křesťanskému státu Makuria, arab. al-Muqurra, s metropolí v Dongole (Dunqula). Dongola se dostala roku 1276 pod arabský protektorát, roku 1317 byla její katedrála proměněna v mešitu a roku 1517 byla dobyta a podrobena osmanským sultánem Selimem.

Blesamios z Galatie, velmož kelt. Trokmů§ 46

Blistichis§ viz Belistiché

Blitór, gen. –ora, maked. satr. Mesopotamie a Arbélítidy§ 318, 316

Blíženci§ viz Dioskúroi, Dioskúrovci

blokáda, embargo, viz tam

blond, móda světlých vlasů, viz móda

Blossius z Kúm, sociální reformátor§ 133, 129

Blossiové z Capuy, kampánští spiklenci§ 210

BMCH ze Sam’al, k. (vokalisace jména není známa)§ 743

Boá z Tiu, Paflagonka, aulétris hetairá, tj. žena, která se dávala najímat na hostiny, kde bavila společnost hrou na flétnu, pramatka rodu Attalovců§ 283

Bód’aštart ze Sídónu, řec. Stratón I., s. Tabnita I., k.§ 384, 370

bodyguard, viz osobní stráž

Bodés, karth. námořní velitel§ 260

Boduognátus, vůdce belgických Nerviů§ 57

boétharchos, vojenská funkce n. hodnost v Karthágu (nezaměňovat s boiótarchos)§ 149

Boéthos z Iúdaie, Boéthovci, vlivná židovská rodina stojící na straně idúmajské dynastie§ 36

Boéthos z Karthága/Karchédonu či z Kalchédonu/Chalkédonu, sochař (jiný B. z Ch. byl stoik§ 200

Boéthos ze Sídónu, peripatetický filosof§ 100

Boéthos z Tarsu, tyr.§ 41

Bógud, králové v Mauretánii:§

Bógud I.§ 105, 81, 47, 45, 44

Bógud II.§ 39, 31

boháči, bohatství, největší majetky, finanční podvody apod., viz ceny a zlato

Boibé, obec v Thessalii§ 293

Boidás ze Sikyónu, sochař, syn Lýsippův§ 325

Boiohaemum, řec. u Strabóna Búiaimos, srov. něm. Bojenheim, Böhmen, ale také Bayern, středověkou lat. Bohemia, srov. i pod Čechy; řec. u Ptolemaia Bainochaimai snad shodné s Baimoi, pokud to není jiný nárůdek severně od Dunaje na jihu dn. Čech a Moravy (?)§ 60 a srov. pod Hercynský les, Súdéta oré

Keltogerm. Boiohaemum, Boihaemum přešlo do germ. Baihaima, to do staroněm. Beheim a z jeho podoby Beheimen v nové hor. němč. Böhmen. Poprvé se jméno země objevuje roku 98 n. l. u historika Tacita v podobě Boihaemum. Srov. pod Bavorsko.

Boiorix, k. Kimbrů§ 105, 101

Boiorix, k. popádských Boiů§ 194-193

Boiótiá, Boiótie, Boiótové, předtím Aonie, spolek Boiótů (počet boiótarchů, nejvyšších státních úředníků, byl nejprve devět, pak jedenáct, to za peloponnéské války, později pouze sedm, z toho tři nebo čtyři z Théb; úředníci nastupovali úřad v měsíci búkatiu, prvním v boiótském kalendáři = ath. poseideón)§ 700, 650, 600, 595, 571, 559, 550, 525, 519, 507, 506, 480, 479, 457, 447, 431, 426, 424, 420, 418, 413, 411, 399, 396 - 394, 392, 389, 383, 379 - 377, 375, 371, 364, 362, 360, 352, 351, 347, 335, 323, 322, 316, 315, 313, 312, 309, 306, 304, 308, 294 - 291, 281, 245, 244, 233, 224, 220, 205, 200, 197, 192, 186, 176, 172 - 170, 168, 160, 147, 140, 88

Bájná prehistorie Boiótie (podle Pausania): Okolí Théb původně obývali jacísi Ekténští a jejich král Ógygos. Ti všichni prý vymřeli na mor a po nich se tu usadili Hyantové a Aoni s Temmiky a Lelegy, když předtím žili kolem Súnia. Kadmos se svými Foiníčany Hyanty porazil a vyhnal, s Aony se nově příchozí promísili. Aoni žili po vsích, Kadmos založil pevnost Kadmeiu, která se později stala akropolí Théb, Kadmeia. Kadmejským písmem se možná myslí mykénské lineární písmo B (?).

Když Kadmos odešel k enchelejským Illyrům, převzal královládu syn Polydóros. Jeho synem byl Labdakos (poručníky byl Nykteus, pak Lykos) a tohoto Láios. Za něho vládl poručník Lykos, který ale nedokázal odolat moci Amfionově a Zéthově, kteří zemi obsadili. Spojili Kadmeiu s osídlením pod ní a tak vznikly Théby (Amfión prý dal budovat hradby města za zvuků lyry).

Když rodiny obou dobyvatelů vymřeli, posadili na trůn Láia, manžel Iokasty. Jejich synem byl Oidipús. Po jeho známé tragédii bojovali o moc ve státu synové, mladší Polyneikés se starším Eteokleem, ale oba padnou po vzájemném zápasu (1233). Namísto Eteokleova syna Láodamanta vládl poručník Kreón, syn Menoikeův, a když pak Láodamás vládne samostatně, je vypuzen z Théb Argívskými, kteří dosadili na trůn Polyneikova syna Thersandra (Sedm proti Thébám a Válka epigonů). Láodamás odešel do Illyrie.

Thersandros a jeho nástupce Péneleós padli během trojské války, a v Thébách pak vládne Thersandrův syn Tísamenés a po něm jeho syn Autesión. Ten se odstěhoval k Dórům do Dóridy a po něm v Thébách vládli Dámasichthón, syn Ofeltův a vnuk Péneleův (který byl poručníkem Tísamenovým), a jeho syn Ptolemaios a vnuk Xanthos. Když Xantha v boji zrádně přemohl Andropompos, měli Thébané královlády až po krk a zrušili ji. Ve státu začala vládnout oligarchie.

Mínójská Kadmeia byla zničena kolem roku 1270 a opuštěna. Homéros namísto Théb hovoří o Hypothébai, „Podthébí“. Kolem roku 1124 přišli Boiótové z Thessalie (Arné) do své nové země a smísili se se s usedlíky. V osmém století bylo v B. osm n. devět států, jejich federace vznikla kolem roku 600 až 550, viz tam, kdy začala spolková ražba; státním znamením/znakem byl bojový štít. V klasické době proslula B. čuníky.

Boiótos, přítel Antigona I.§ 312

Boiótos ze Sikyónu§ 124 (Ol.)

Boiové, lat. Boií/Boií, řec. Boioi, Baimoi, č. Bojové§ 284 - 282, 238 - 236, 225-224, 216, 215, 203, 201 - 200, 198 - 196, 194, 193, 191, 189, 184-183, 178, 169, 120, 113, 110, 60, 58, 6

Jméno snad souvisí s indogerm. slovem pro dobytek, srov. lat. bós, tedy "Dobytkáři". Silný kelt. kmenový svaz dlouhou dobu s jádrem ve Střed. Evropě, v bavorském, rakouském Podunají, v Čechách, na Moravě, západním Slovensku a v Pannonii (m. Sabária/Savária, dn. Szombathely). V první části třetího století část B. migrovala na Balkán a plenila i severní Helladu (srov. Skordiskové). Část odešla do Gallie, účastnila se tažení Helvetiů do nových sídlišť, poraženi Caesarem byli s jeho svolením usazeni jižně od soutoku Ligeru (Loire) a Elaveru (Allier) na území Haeduů, s nimiž pak splynuli. Část B. byla vyhnána z Čech Markomanny. V římském Podunají v Bavorsku a Rakousku žili pak B. až do rozpadu říše. Z okolí Carnunta znám náhrobní kámen z doby c. 80-150 n. l., na němž byla ztvárněna zemřelá Umma (45), dcera Tabikonova a choť Illonova, syna Itedona, v bojském oděvu s kožešinovým kloboukem na hlavě. V imperiální době žili pannonští Boiové v okolí jezera Pelso/Balaton v sousedství s Azaly žijícími snad západně od Neziderského jezera/Neusiedlersee. 

Jiná část B. žila jako záp. sousedé Lingonů v Cispadánii pod Apenninami, kde osídlili Bonónii/ Bolognu, Mutinu/Modenu a Parmu, Faventii (dobyta 191, dn. Faenza) a na jejich území na jihu založil C. Lívius Salínátor Forum Livií, dn. Forli. Římany byli z Itálie po hannibalských válkách vyhnáni, stejně jako z jižního Slezska Vandaly a Dákové zlomili jejich moc v pannonské pustě. Srov. název Boiodúrum, pevnost na území dn. Passau, když jméno je od jednotky Batavů, která tu byla posádkou v době principátu, castra Batava, a město armáda opustila až s pádem římské moci na Západě; viz dále pod Volkové, křesťanství a Bavorsko.

Boirebistás z Dákie§ viz Byrebista

Bokchoris z Egypta, eg. Bekenrinef, k. XXIV. dynastie§ 720, 715

Bokchos, jméno maurských/mauretánských králů (na mincích v aram. podobě BQS či PQS):§

Bokchos I.§ 107, 105, 81

Bokchos II.§ 81, 47, 39

Bokchos III.§ 47, 44-42, 39, 33

Bóla, Bolae, Boly, gen. Bol, m. Aequů v Latiu§ 415-414, 388

Bólis z Kréty, žoldnéř§ 213

bolehlav, viz poprava jedem

Bolgios či Belgios, kelt. předák§ 280

Bologna, m. v Itálii§ viz Felsina a Bonónia

Bomilkar z Karthága, řec. Bormilkás, pún. BD-MLQRT§ 1. vojevůdce a pučista, 310, 308; 2. nauarchos 215, 212

Bomilkar z Numidie, důvěrník Iugurthův§ 111, 108, 107

Bombay, Bombaj, m. v Indii, roku 1995 přejmenována na Mumbaí, hl. m. svazového státu Maháráštra, Země Maráthů; angl. jméno je od port. Bom Bahia, „hezká zátoka“, nový název z Mumba déví§ viz Heptanésiá/Kalliéné

Prvního máje 1995 přejmenovali v nejbohatším z indických spolkových států Mahárástře hlavní město. Britské koloniální město Bombay, česky Bombaj, které se jmenovalo podle portugalského obratu Bom bahía, „Hezká zátoka“, dostalo maráthský úřední název Mumbaí.

Pochází od jména hinduistické bohyně Mumba déví, kterou uctívali místní rybáři ještě v dobách, kdy byla lokalita v Evropě známa pod řeckým názvem Heptanésiá, „Sedm ostrovů“, na kterých skutečně stálo původních několik osad. Po deseti letech v sedmnáctimilionovém kolosu se lidé stále dělí na bombajovce a mumbaíovce.

Hunduističtí „národovci“, politici, geografové a tiskové agentury dávají přednost novému jménu, migranti, obchodní z pestré mnohonárodní komunity se drží Pěkného přístavu. Obecně platí: Mumbaí se píše, Bombaj se říká.

bombardování, letecké, viz pod válka

Bonnanaro, lokalita na Sardinii, bonnanarská kultura, viz pod Sardinie

Bonónia, předtím Felsina, viz, dn. Bologna, m. Bojů v Cispadánské Gallii; obyvatelé patřili za republiky do clientely rodu Antóniů (jiná Bonónie na Dunaji, pozd. Budúnia, a Bdin, je dn. Vidin na sz. BG, další B. je dnešní ves Banoštor ve Vojvodině, jiná B. v Belgice, dn. Boulogne-sur-Mer ve F; nejsou v CSD)§ 189, 187, 175, 43 a vide sub Felsina

Boótés§ viz Arktúros

Borbetomagus, viz Vangionové

Bormiskos nebo Bromiskos, m. v Makedonii§ 406

Borneo, viz Indonésie

Bornholm, dánský ostr., dř. Burgundarholm§ 150

Borobudur, viz pod křesťanství (“svět kolem roku 1000“)

Borsippa, řec. pl.: v Borsippách, bab. Barsip, m. v Babylónii§ 486, 274, 268, 236 

V hellénismu proslula chrámem „Apollóna a Artemidy“ (= Ezida), astronomií, tkalcovnami plátna a také velkými netopýry, jimiž se obyvatelé živili, viz pod kuchyně.

Borysthenés, m. a ř. ve Skythii, ř. je dn. Dnipro (ukr.), Dněpr (rus.), m. bylo později zváno též Olbiá, „Bohatá, šťastnᓧ 675, 654, 647, 644, 325, 250, 244, 235, 200, 100, 60

V ústí Borysthenu leželo ještě emporion, jehož jméno není známo, dn. lokalita Berezan. Známé nálezem zlomku obchodního dopisu z doby kolem 500, který pojednává o zpronevěře nákladu a nároku na odškodnění, nebo bude podvodný obchodník zotročen.

Bosporos Kimmerios či Kimmerikos, Kimmerijský Bosporos, úžina mezi Černým a Azovským mořem, mezi Krymem/Tauridou a dn. Kubání§ 775, 675, 600, 550, 546, 540, 480, 438, 433, 393, 389, 344, 310, 309, 304, 349, 284, 254, 215, 190, 181, 179, 178, 175, 168, 160, 150, 110 - 107, 86, 80, 70, 64, 63, 48, 47, 44, 19, 16 - 14, 12, 8

Na Tauridě vedle Taurů žili severně od nich Satarchové/Satarchae, za nimi již na dn. Ukrajině Skythové a za nimi Rhoxolánové. Pozd. byla celá oblast jmenována jako Bosporské království či říše (Bosporos znamená „Volský brod“, srov. např. angl. Oxford). Územně a populačně byla říše největším hellénským státním útvarem doby předhellénistické, v mnoha ohledech i ekonomicky vynikajícím s bohatými obchodními kontakty po celém Středomoří.

Slovo Krym (Krim, Crimea) bývá odvozováno od (krymo)tatarského qirim, útesy, nebo (mongolo)tatarského kerim, pevnost. Může však souviset s Kimmerijci, popřípadě se jménem emporia Krémnoi epi tés limnés tés Maiétidos (možná dnešní Taganrog) s významem Útesy, Srázy, zmiňovaného Hérodotem.

Bosporos Thrákios, úžina mezi Thrákií a Asií, dlouhá 32 km a široká 600 – 3200 m§ 675, 513, 512, 340, 313, 220, 88, 64

Prošla tudy Íó, dc. Ínacha z Argu, proměněná Diem v krávu, aby ji nenašla Hérá. Ročně průlivem propluje na 50 tisíc lodí (90. roky; bez lokální dopravy). Od roku 1936 smlouvou v Montreux jsou Bosporos a Helléspontos/Dardanelly mezinárodními vodami, kam nezasahuje turecké právo, ale právo námořní.

Největším lodním neštěstím v B. byla srážka rumunského tankeru Independenţe s řeckou nákladní lodí Evriali v listopadu 1979. Zemřeli 43 lidé a vyteklo 90 tisíc tun ropy. Na Bosporu leží Istanbul, viz pod Býzantion, jediné velkoměsto rozkládající se na dvou světadílech. Jeho aglomerace měla začátkem třetího tisíciletí na 14 milionů obyvatel.

Bóstar, Bóstaros z Karthága§ 1. 239, velitel na Sardinii 2. 217, velitel Sagunta

Bostra/Bosra, v amarnské době Busrúna, arab. Busrá v SYR, m. v Auránítidě v Dekapoli, sídelní m. arabských Nabatajů a římské provincie Arabia Neá Tráiáné B.§ viz tabulku panovníků v přílohách č. XV.  

Boswellia sacra§ viz kadidlo

botanika, systematická (prvním panovníkem se zájmem o květiny byl Egypťan Thútmósis III., o kterém je zaznamenáno, že r. 1479 na tažení do Retenu-Syrie v Libanonu sbíral „krásné květiny“)§ 300

Boteirás z Bíthýnie, dyn.§ 377

Bottiaia, krajina v Makedonii, záp. od Chalkidiké, v jejím středu ležela Pella§ 433, 429, 211

Bottiové byli neznámého původu (thráckého?), od roku 433 sídlili na Chalkidice v kraji Bottiké; jejich původní sídliště byla zahrnuta pod název Émathia.

Boudicca, ka britských Icénů, první žena-vůdkyně evropských dějin mimo Helladu§ 54

bourec morušový, hedvábí§ 6

bouře, viz sociální b.

bouře, vichřice, vichr, cyklon, větrná bouře

Devastující větry ve Středomoří nedují. Spoušť po větrých živlech jako 30. dubna 1991 v Bangladéši, kde zničující cyklon rychlostí 146 mil/hod. přivodil smrt 138 tisícům lidí, starý svět neznal. 25. května 1985 zabil hurrikán v Bangladéši více než jedenáct tisíc lidí. Ovšem 12. listopadu 1970 ve stejné oblasti (tehdy ještě Východní Pákistán) cyklon a následné záplavy připravil o život jeden milion lidí. 8. února 1905 cyklon o rychlosti větru 120 m/hod. zdvihl vlny o více než 20 metrech výšky, které spláchly do moře celé vesnice a zabily sto tisíc lidí na Tahiti v Polynésii.

Boviánum, m. v Samniu, sídelní m. samnitských Pentrů, dn. Bojano§ 305, 91, 89

Bovillae, pl., městečko v Latiu s chrámkem rodu Iúliů, slavné potyčkou mezi clodiovci a milonovci v blízkém zájezdním hostinci, pugna Bovillána§ 57, 52

box, řec. pygmé§ viz pygmé

BQS§ viz Bokchos

bráhmani, bráhmana, lat. i řec. brachmání/-noi, v pozdním hellénismu a v císařství vykladači domácích indických náboženských a filosofických názorů (hinduismu)§ 600, 185

Brachylidés nebo Brachyllás z Boiótie (Théb?), boiótarchos a promakedonský politik, syn a o. Neónův§ 227, 222, 197, 192, 196

brána, lat. porta§ viz tam

Brasidás ze Sparty§ 1. 427, 424 - 422, vojevůdce, syn Telliův a Argileóny; 2. efor epón. 431

Brandenburg, Branibory, něm. historická a soudobá spolková země§ 700, 150

Branchidai, m. v Sogdiáně§ 480

Branchiovci, Branchidai, mílétský kněžský rod v Didymách§ 480

Brannovícés, viz Aulerkové

bratrovražda, viz příbuzní

Bratuspantium, hradiště belgických Bellovaků, dn. Beauvais v Picardii§ 57

Braurá z Édónie, manž. Goaxia§ 496

Braurón, mí. a démos v Attice§ 750, 600, 480

Brennos, Brennus, kelt. náčelnický titul, klas. autory používáno jako osobní jméno§ 1. 390, vůdce sennonských Gallů; 2. 279, B. Prauský/Prausios, jeden z keltských vůdců při vpádu do Makedonie a Hellady

Brentesion, řec.§ viz Brundisium

Brescia, viz Cenománové

Brettanón nésoi, Brettanides§ viz Britannia

Brettiové, řec.§ viz Bruttiové

Breukové, pannonský kmen§ 120

Brhadratha§ viz Barhadratha

Brigantium§ 1. m. Artabrů v Kallaikii/Gallaecii, dn. Betanzos v E, 61; Brigantium/Brigantio, dn. Briançon, m. Brigianů, alpských Keltů n. Ligurů, 118

Brigantové, severoangličtí Keltové§ 54 a sub Britannia

brigant, viz piráti, lupiči§ 47, 44, 40, 36, 30, 25

Briges§ viz Frygové a Brygové

Brihadratha§ viz Barhadratha

Britannia, pozd. Brittánia, řec. Prettaniké, Prettanoi, Brettanón nésoi, Brettanides, novodobé č. Británie, ost. a jeho kelt. obyvatelé (starší řec. Albion pochází od massalských obchodníků, Kassiterides/Kattiterides nésoi, Cínové o-vy, se zřejmě vztahuje pouze na dn. o-vy Scilly, lat. Silurum insulae, fr. Sorlingues, nebo snad na oblast Cornwallu, srov. též cínonosný o. Iktis neznámé polohy)§ 635, 450, 250, 75, 55 - 53, 27

V dn. Anglii byli silní Cantií, Kantiové v Kantiu, dn. Kent, Corieltaví či Coritaví (dn. Midlands, město Ratae Coritanorum založeno roku c. 50 n. l., dn. Leicester), Regnové, Cenimagnové, Segontiánové, Ankalité, Bibrokové, Kassové, Regnové, Durotrigové z dn. Dorsetu se středisky za Římanů Lindinis (Ilchester) a Durnovaria (Dorchester), Dumnonií (v dn. Devonu a Cornwallu), srov. rok 43.

Mezi Ikény, Icéní v dn. Norfolku proslula odbojná královna Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga, který zemřel roku 60 n. l. Povstala proti Římannům, byla poražena a v roce 61 vzala jed. Byla první evropskou ženou-vůdkyní mimo Helladu, srov. např. Marpéssu Messénskou, Feretímu Kýrénskou, Tomyridu Skythskou atd., viz index pod ženy a CSD 1200, 777; monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Z dalších Brittů prosluli: Dobun(n)í v okolí dn. Gloucesteru (Corinium Dobunnórum, dn. Cirencester, zprvu jako pevnost od c. 49 n. l., Glevum, jako řím. kolonie od dob Nervových 96 - 98, později hl. m. anglosaského království Mercia), Cornavií a Coritaví ve stř. Anglii, z Belgie přišedší Katuvellaunové, Catuvellauní, Trinobantés s Camulodúnem, první římskou kolonií na ostrově a takto „prvním britským hlavním městem“ (Colónia Victricensis založena císařem Claudiem, dn. Colchester, s vykopaným cirkem pro osm tisíc diváků, více než mělo město obyvatel), od jejíhož jména bylo odvozeno jméno bájného Camelotu, Belgové (srov. jejich sídlo Venta Belgárum, dn. Winchester).

Na severu Anglie byli nejsilnější Brigantové, Brigentés v dn. Cumberlandu a Northumberlandu, na sv. pobřeží v dn. East Riding gallští Parísiové. V dn. Walesu sídlili Silurové, Silurés (na jihu), Demetové, Demetae (na západě) a Ordovikové, Ordovicés (na severu; obývali také přilehlý o. Mona, dn. Anglesey, vyhlášené sídlo druidů - nezaměňovat s o. Monapia či Mévánia = dn. Man).

V již. Skotsku, později pod římskou mocí (prov. Valentia), sídlili Otadiní, Novantae, Selgovae a Damnií. Oblast severní části Skotska, která nepatřila pod řím. správu, se po nejsilnějším kmeni nazývala Kalédonia, Calédonií (Highlands). Od 4. st. n. l. místním kelt. kmenům Římané říkali Piktové, Pictí, tj. ´Zmalovaní´, rozumí se tetováním, srov. také 54. Nelze vyloučit, že P. byli původními předkeltskými obyvateli severního Skotska a ostrovů na severu (Hebrid, Shetland a Orknejí).

Dalšími kmeny zde byli Veniconés, Attacottí, Taezalí, Vacomagí, Epidií, Ceronés, Creonés, Cantae, Mertae, Carnonacae, Caríní, Cornabií, Logí.

Jméno Sk. pochází od keltských Skotů, Scótí, Scottí, pův. ze severu Irska z Dalriada, kteří infiltrovali Kalédonii od konce 5. st. n. l., kdy obsadili oblast Argyll. Stejnou etymologii, ale keltskou, vykazuje slovo Brit, „malovaní, tetovaní“ Kelti žijící na území dn. Bretagne a na ostrovech.

V Anglii skončil pozemskou dráhu jako jediný z císařů L. Septimius Sevérus (66): nemocen na nohy zemřel v Eboracu/Eburacu, srov. tam. Přes velkou snahu se mu nepodařilo pacifikovat sever ostrova, kde Antónínův val od řeky Forth po řeku Clyde neplnil svou roli, protože byl několikrát prolomen Kaledonci. Sevérus zato obnovil jižnější val Hadriánův mezi toky Tyne a Solway. V Eburaku naopak zahájil roku 306 svou pozemskou slávu Constantínus I.

Vedle středomořských pirátů existovali mořští lupiči za pozdního císařství v oblasti kanálu La Manche. Římané zde a na Rýnu drželi flotilu proti různým germánským lupičům, Frankům a Sasům. Velitel loďstva v Gesoriaku (též Gessoriacus portus na území Morinů = Boulogne) M. Aurélius Mausaeus Carausius, rodem gallský Menap, bral od lupičů peníze a integroval je do římského loďstva. Když se to dozvěděl Maximiánus, Diocletiánův spoluvládce, poslal za Carausiem popravčí.

Menap však uprchl do Británie a prohlásil se roku 286 n. 287 císařem. Britského „císaře“ zavraždil roku 293 jeho ministr financí Allectus, který byl přemožen roku 296 a Británie vrácena do říše invasí Asklépiodota, praefecta praetorió Constantia I. Chlóra, prý potomka Claudia II. Gotského. Na Allectově straně bojovali v Anglii franští žoldnéři (= první Germáni v Anglii).

Římské legie z Británie stáhl Constantínus III. roku 407, poslední ze „vzdorocísařů“ (do 411), aby mohl bojovat v Galliích a Hispániích s Germány. Roku 410 doporučil Honorius římským osadníkům a Britorománům, aby se sami postarali o svou obranu. Pokračovaly útoky keltských Piktů a Skotů na Římany, viz rok 383+ a na romanisované obyvatelstvo. Roku 428 n. 449 požádali „britští“ Římané, o pomoc germánské Sasy a Angly: Skoty a Pikty odrazili, ale na ostrově se usadili. Do roku c. 450 zřejmě většina Římanů a romanisovaného obyvatelstva z ostrova odešla na protilehlé pobřeží Gallie.

O Malé Británii, Brittany/Bretagne viz pod Gallové.

Původně klanová a kmenová území se po roce 300 měnila v regionální knížectví či království. Jednotný státní útvar Británie ve starém ani jiném věku nebyla nikdy. První, kdo se tituloval jako rex totius britanniae, byl anglický král Athelstan zvaný Glorious (924-939), jak dokládají mincovní nálezy.

Prvním křesťanským anglickým královstvím byl Kent, kde se dal roku 597 pokřtít Aethelberht/Ethelbert (zemřel roku 616). Kromě toho, že dal sepsat první germánským jazykem pořízený právní kodex, dal také církvi půdu v Canteburry.

Brittiové§ viz Bruttiové

Brixia, viz Cenománové

Brno, viz Véróna

Brogitaros z Galatie, k. a velekněz§ 64, 58, 53, 47

Bromeros z Lynkéstidy, o. krále lynkéstských Makedonů Arrhabaia (I.)§ 424

Bromiskos§ viz Bormiskos

bronz, slitina mědi, viz pod Kypros

Bruges§ lat. forma řeckého Fryges; Ta část thráckých Frygů, která zůstala v Evropě, byla označována za Bryges či Briges

Brundisium, m. v Kalabrii pův. Messápiů, řec. Brentesion; údajně bylo založeno z mínójské Kréty nebo pak Diomédem Argívským, hrdinou od Troie, uctívaným v jižní Itálii a ve Venetii, resp. Falanthem prchlým z Tarentu, latinskou kolonií od 5. srpna 244§ 706, 312, 269, 268, 244, 229, 220, 194, 168-167, 159, 83, 71, 54, 49 - 47, 40, 38, 30, 19

Bruttiové, též Brettiové či Brittiové, jejich země Bruttium ve Velké Helladě§ 444, 357, 320, 318, 317, 306, 300, 295, 293, 285, 281, 280, 273, 272, 247, 216-215-214, 206 - 204, 194, 48, 7

Dolnosabellský kmen na jihu Itálie (oskické slovo „otroci“, rozumí se uprchlí Lúkánům). Namísto Bruttium je dnes nejjižnější část Itálie proti Sicílii označována Calabria, srov. tam.

Bruttius Súra, legát ve válce s Mithridátem Pontským§ 88

Iúnius Brútus Scaeva§ viz Iúnius

Bryaxis z Kárie, sochař§ 353, 166

Bryás z Argu, vůdce oligarchů§ 421, 417

Brygové, thrácký kmen, zbytek evropských Frygů, srov. tam; řec. Brigoi, Bryges či Briges§ 492

břichomluvci, viz hostiny

Búbarés z Persie, manž. Gýgaie§ 512, 483

Búbastis, Búbastos, Búbastités, m. a nomos v Egyptě, sídelní m. XXIII. dynastie, dn. Tell Basta, lokalita na okraji města Zagázíg/Zaqázíq/Zakázík§ 770, 285, 280

Bucurés, Bukurové, viz Mauretánie, Maurové

Buddha, buddha, viz také pod Gautama

buddhismus, § 600, 599, 563, 544, 520, 493, 321, 260, 250, 165, 155, 57, 55

Gautama odmítl hinduistické védy uznat za zjevené pravdy a odtud odpor indických hinduistů k buddhistům; přesto je podle hinduistů Buddha devátým vtělením Višnua. Buddha nikdy nic nenapsal a první kázání držel ve svých 35 letech ve Váránasí. Proto několik neděl po Buddhově smrti na prvním buddhistickém koncilu roku 483 citoval jeho oblíbený žák Ánanda zpaměti („Évam majá šrutam“, tak jsem slyšel...) a mistrova slova byla takto zapsána do kánonu o dvou sbírkách. Sútrapitaka (v pálí Suttapitaka), „Koš nauky“, a Vinajapitaka, „Koš disciplíny“. Jejich výkladem vzniklo osmnáct škol.

Třetí koncil z roku 250 za Ašóky prohlásil za správné učení theravády (sanskr. sthaviváda) a do kánonu přidal soubor komentářů Abhidharmapitaka (páli: Abhidammapitaka). Vše dohromady se jmenuje Tři koše, Tripitaka (Tipitaka). Konečnou redakci Tří košů udělal čtvrtý konil svolaný snad roku 55 (viz tam, ale spíše mnohem později, viz v indexu s. v. Kušán) buddhistickým kušánským vládcem Kaniškou, nejznámějším ze své dynastie. Tocharský n. turkický král je dal vyrýt do měděných desek a uložit, ale nalezeny nikdy nebyly.

Pátý buddhistický koncil uspořádal v Mandalaji v letech 1868-1871 předposlední barmský král Mindon Min. Dal celou Tripitaku vytesat do 729 mramorových desek a uložit v jedné z pagod (= největší kniha světa).

Osvícený-buddha dosáhl či dosahuje za života nirvány, tudíž se vyloučil z okruhu reinkarnací. Buddha Šákjamuni, Osvícený z rodu Šákjů, tedy Gautama, patří do tisícičlenné řady buddhů našeho šťastného věku. Bhadra kalpa, "požehnaný věk", obnáší 236 milionů let (jiní počtáři tvrdí, že 320 milionů), z toho máme lidé více než 150 milionů za sebou. Buddha Šákjamuni je podle pálijského kánonu 25. v pořadí, jeho bezprostředním předchůdcem byl Kášjapa (Kassapa), před ním napadají jména Konágamany/Kanakamuni a prvního vůbec Dípamkary n. Krakuččhandy.

Bezprostředním následovníkem, jak sám Gautama zjistil, bude Maitreja a Budai a také jména dalších šesti jsou známa. Každý z osvícenců učí lidstvo pět set až tisíc pět set let. Požehnaný věk bude dohromady mít tisíc buddhů.

 

Roku 25 n. l. byl uveden do Číny, popř. až roku 61 n. l. císařem Ming-ti, roku 479 n. l. se stal oficiálním náboženstvím Číny, roku 372 dospěl do Kogurjo a během éry Sjednoceného království Šilla (668-935) se rozšířil po celém poloostrově. Dynastie Korjo/Goryeo (918-1392) ho měla za státní náboženství, pak však v éře Čoson/Joseon (do roku 1910) byl vytlačen konfuciány a často pronásledován.

 

Ve 4. století byl buddhistický v podstatě celý pozdější Turkestán, celé povodí Indu a západ AFG. Roku 685 n. l. se stal státním kultem Japonska: uveden za prince Šotuku 574 – 622. Éra buddhistů na Cejlonu a v jihových. Asii podle sinhalské tradice začíná rokem 544, rokem B. nirvány, o dataci viz pod Gautama a rok 563. 

Budarés, předák Turdetánů§ 196

budovy, nejvyšší a největší, viz pod architektúra

Bug, ukr. Buh, ř.§ viz Hypanis

bůh, bohové, božství, theismus-vyznávání kultů, božské pocty smrtelníkům per decretum, apotheosa, deifikace, zbožtění, sebezbožtění, idiolatrie, monarchotheismus; hellénskou theogonii viz v příloze Bohové a jejich svátky§ 324 a viz hérós a oikistés, 280, 279, 150, 80, 58

O polytheismu passim, o monotheismu viz pod Židé, křesťanství, Arabové/islám apod.

Rozpoznat bohy od lidí je prý snadné. V Íliadě poznal Aiás Oileův Poseidóna převlečeného za věštce Kalchanta podle pohybu nohou a lýtek, „vždyť snadné je poznat bohy“. Obecně ovšem platí, že bohy obklopuje takový jas, že po jejich spatření „in natura“ člověk oslepne a zešílí. Proto se lidem zjevují v převleku nebo ve snech. Tvrdí se to. Hovoří též řečí nepodobnou lidské a užívají jmen jiných než smrtelníci.  

Také se tvrdívá, že už žili smrtelníci, kteří byli zdatnější než Olympané. Diomédés pod Troiou v boji ranil kopím a zahnal Area, zrovna toho, a Afrodítu, aniž by se pak mstili. To Athéna mstivá byla. Pustila se do Lýdky Arachny, slavné svým tkalcovským uměním a zručností, neboť jí neprojevovala úctu a říkala, že jí řemeslo jde lépe než bohyni. Athéna zaranžovala tkalcovský duel, na jehož konci musela uznat, že Arachnino dílo bylo zdařilejší. Ze vzteku Olympanka soupeřinin gobelín zničila a Arachné se ve strachu z Athéniny pomsty oběsila. Teprve tehdy se božská panna uklidnila a sňala ji oprátku se slovy, tak scénu popsal Ovídius: "Žij, drzounko, nicméně viset budeš, víve quidem, pende tamen, inproba." Jedinečný talent tak Diova dcera proměnila v pavouka, arachné.

Svět nesmrtelných v podání Homéra a Hésioda odmítala řada filosofů, které bychom jinak nálepkovali jako konservativní. Xenofanés z Kolofónu odmítl připodobňování bohů lidem, visaží i vlastnostmi ("Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy mají rusé"). To by prý volové, lvi a koně, kdyby uměli malovat, představovali by bohy ve svých tělech. Xenofanés měl za to, že bůh je "podstaty kulové, vidí, slyší ale nedýchá, je rozumný a věčný". Platón ve své Ústavě/Politeiá nechává Sókrata vysvětlovat, proč by matky a chůvy neměly dětem vykládat lživé mýthy vytvořené Hésiodem a Homérem o zlých věcech, které prováděli Kronos otci Úranovi a svým dětem a o mstě Diově na otci Kronovi. Neměly by dětem povídat o tom, jak bohové bojují mezi sebou a jak se obelhávají. Je to prý bezbožné, když chceme občany přesvědčit o tom, aby se k jiným nechovali nepřátelsky; bůh je v Platónově představě shodné s monotheisty bez viny, theos anaitios.

Stejně tak je naprosto nevhodné vykládat dospívající mládeži o hrůzách podsvětí a života v Hádu. Nejlepčí by bylo vyškrtnout z Homéra a dalších básníků takové odpudivé pasáže jako tu z Odysseie, kde si v jedenáctém zpěvu ithackému králi v podsvětí stěžuje duch Achilleův (překlad: Otmar Vaňorný): "Oráčem být bych raději si přál, chtěl jinému sloužit, mužovi nebohatému, jenž mnoho majetku by neměl, nežli tu v Hádově sídle být všechněch zesnulých vládcem." Z mýthů doporučuje Platónův Sókratés censurovat i pláč a nářky bohů a héróů a mnoho smíchu též není důstojno následování! Platónův nápravný přístup k athénskému výchovnému systému představuje prvotní "positivní" manipulaci pro naplnění vysněného ideálu v Evropě, v Platónově případu ve výchově dokonalého profesionálního vojáka-obránce vlasti.

Zřejmě prvním z vladařů, který se prohlásil bohem a dal se jako bůh uctívat, byl akkadský král Narám-Sîn. Bůh mezi smrtelnými Agade a Mesopotamie (vládl 2292 – 2255) sesadil svého otce Maníštusua, který byl v puči zabit. Své božství proklamoval v Ešnunně Ibiq-Adad II. (c. 1860-1830), nebo Rím-Sîn I. v Larse (1823-1762), zřejmě poslední z mesopotamských vládců, kteří si božství přisuzovali.

V poněkud jiném pojetí, neproklamativním, bylo božství přisuzováno králům obou Egyptů: bylo prý odvěké: od zástupce bohů na zemi a jejich přítele po plné zbožtění a zpět do posice podřízenosti. Za xviii. dynastie se stal zase jejich či jeho zástupcem díky chrámovým rituálům.

Bohové vládli přímo a vznikla osobní zbožnost s katalogem trestajících bohů, hříchy, odpuštěními apod. Vedle trestů jako slepota a nemoci postihovali bohové celou zemi, celý Egypt. Kdo byl bohům milý, měl to v životě dobré, za vřelou prosbu mu pomohli třeba i v prohrávané bitvě (Ramesse II. u Qadeše).

V Íliadě se o jistém Thoantovi, synovi Adraimonově, vládci Aitólů, prví, že vládne mimo jiné v Kalydónu, „kde lid ho měl v úctě jako boha“. Přejít na božské pocty bylo asi snadné. Agamemnón se v Íliadě při urovnávání sporu s Achilleem svaluje vinu na Dia; koneckonců natolik ovlivňují bohové lidské děje, tedy proč jich nepoužít i v diplomatickém sporu „kdo za to může“.

Božských poct se u Kárů dočkal v polovině pátého století král Mausólos. Hérójských poct se u Helénů dostávalo obvykle smrtelným zakladatelům měst a kolonií. Athéňan Hagnón, ktistés Amfipole v Thrákii roku 437, otec Théramenův, byl uctíván osadníky jako hérós ještě za svého života v chrámu. Když bylo město za peloponéské války zbaveno athénské moci, chrám či stavbu Amfipolští zbořili a hérójské pocty zakladatele města přenesli na Sparťana Brasidu, který před městem v bitvě roku 422 padl: byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo hérójských poct za „politický“ čin.

V zimě roku 404/403 se Lýsandros ze Sparty stal prvním člověkem, který byl Hellény uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu, kde byly každoročně v Héráiu pořádany slavnosti lýsandreie. Jako ktistés/zakladatel Sikyónu prý byl ctěn tyrannos Eufrón a jeho hrob byl přímo na agoře (srov. Roky 367 a 366).

Klearchos I. se stal roku 353 po Sparťanovi Lýsandrovi druhým z Hellénů, jemuž se od některých z nich dostalo božských poct. V Zeleji v Troadě vládl z perské vůle jistý Níkagorás vyžadující od svých poddaných božské pocty: skončil po bitvě na Graníku. Následovali Filippos II., Alexandros III. dekretem korinthského spolku a po nich většina hellénských vladařů, jimž konvenoval domácí, orientální usus dynastického kultu.

Roku 279 zemřela matka Ptolemaia II., královna Bereníké I. Sóteirá, manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela (vlastní?) sestra Ptolemaia II. Filóterá. Obě ženy byly zbožněny, tzn. byl zaveden státní kult jejich božstev. Byly prvními ženami s takovými poctami.

Zbožnou úctu dávali lidé najevo mimo jiné vztyčeným palcem pravé ruky položeným na rty a přiloženým ukazováčkem téže ruky. O epikúrském pojetí zbožnosti viz tam, citát z Lucrétia Cára.

Dynastický kult i žijících panovníků zavedli kromě Ptolemaiovců Seleukovci, ale pouze v horních satrapiích. Sice nevíme, kde ležela Antiocheia v Persidě (Búšehr?), ale přesně známe její strukturu (podle nápisu z anatolské Magnésie): usnesení orientální polis přijímá sněm, ekklésiá, na návrh búlé, uvedeni jsou prytanové a kancléř rady, grammateus (srov. se státoprávním uspořádáním Athén).

Epónymním úředním Antiochie Perské byl volený kněz dynastického kultu. To vše fungovalo v době vlády Antiocha Sótéra v letech 281 – 261 a ještě za Antiocha iii.: Známý dekret „Antiocheón tón Persikón“ (OGIS 233 z roku asi 205) je datován „za Hérákleita, syna Zóea, kněze Seleuka Níkátora, Antiocha Sótéra, Antiocha Thea, Seleuka Kallíníky, krále Seleuka a krále Antiocha a jeho syna, krále Antiocha“ čili incl. obou žijících králů.

Kdy se žijícím Seleukovcům dostalo kněží, není známo, nejspíše pro účely styku s Asiaty ještě za života zakladatele dynastie.

Monarchotheismus je kromě Egypťanů doložen od prvního století př. n. l. v jihoarabské Sabě, kde byl král spojován s kultem boha al-Maqah/Almaqah (zahnáno až ve 4. století n. l. křesťany a hebrejským náboženstvím).

Prvním z Římanů, který byl Hellény zbožtěn a uctíván hérójskými poctami, byl T. Quinctius Flamininus, kterému Chalkidští roku 191 dedikovali s Hérákleem a s Apollónem gymnasium a delfinium a ročně mu byl volen kněz, a to ještě v polovině 2. st. n. l. Poctu získal za to, že zabránil vyplenění města poté, co ho opustil Antiochos III., který zde měl své evropské sídlo.

Jeden z učitelů Octaviána Augústa Athénodóros z Tarsu zemřel ve své vlasti stár osmdesát dva roky a ročně byl slaven jako ochranný bůh města. Triumvir M. Antonius se během cesty z Itálie do Orientu roku 39 dal oslovovat a uctívat jako Dionýsos. V Athénách mu místní pochlebníci nabídli zasnoubení s Athénou, což se mu zalíbilo a vyplatil občanům moc pěkné věno ve výši čtyř milionů sésterciů.

Prvním ze zbožtěných Římanů z vůle a rozhodnutí senátu byl C. Iúlius Caesar, tedy Dívus Iúlius, Božský Iúlius, mezi posledními Licinius Gallienus roku 268 a roku 275 n. l. L. Domitius Auréliánus. Dioclatiánus se dočkal zbožtění, třebaže již nebyl císařem (a jako jediný z nich). Návrh na zbožtění Maximiána dal senátu jeho syn (a později nepřítel) Maxentius, zřejmě roku 363 byl senátem ještě zbožněn Iuliánus (o Konstantínovi viz zde níže).

Poslední z deifikovaných císařoven byla zřejmě choť Valeriánova (císařem 253-260), která zemřela před jeho perským zajetím a císař ji prohlásil za bohyni. O Hadriánově Antinoovi viz pod hérós.

Císařský kult v provinciích patřil k ústředním rituálním povinnostem. Provinciálové se sdružovali do náboženských spolků, která se jmenovala jako kdysi nezávislé státní federace, koina, např. koinon tón makedonón, k. tón Bíthýnón. Obec, kde stál hlavní chrám kultu císařů, Sebastů, dostala titul neókoros provincie (slovo původně značící chrámového služebníka).

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor křesťanů proti státní moci spočíval především na nepřijatelnosti uctívat jiného z bohů, než Ježíše. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků.

Apotheosa římských principů/císařů je popsána v případě nanebevzetí L. Septimia Sevéra. Vosková figurina zemřelého leží na lehátku ze slonoviny a zlata, zleva sedí po větší část dne senát, vpravo významné ženy bez šperků a v bílém. Rituál trvá sedm dnů a lékaři „zkoumají“ stav vosku a postupně hlásí, že se mu přitěžuje. Když oznámí, že zemřel, je figurina nesena na forum, kde pějí sbory žen a dětí hymny a pajány. Pak je vosk odnesen na Martovo pole k dřevěné čtverhrané konstrukci.

Krychle majákovitým způsobem od větší k menší v pěti patrech na sobě jsou napuštěny pryskyřicemi. Na tuto monstrosní hranici je figurina uložena a kolem žároviště tančí jezdci bojové tance, až císařův nástupce hranici zapálí. Z posledního patra je pomocí mechanismu vypuštěn orel, odnášející císařovu duši do nebe. Od tohoto okamžiku je císař uctíván s ostatními bohy.

Sebezbožťující excentriky byli císaři Gáius, Neró, Caracalla-Tarautás a Pseudantoninos alias Héliogabalos. Na rozdíl od smrtelníků tohoto typu bylo u Hellénů možné jednání Olympanů zpochybňovat a dokonce kárat. Básník Eurípidés nechává v tragédii Ión epónymního hrdinu v Delfách před Apollónovým chrámem o Apollónovi a bozích, kteří si povyrazí se smrtelnicemi, říci: "Nesprávně se snažíte požitky klást před moudrost./Není správné hanět lidi,/napodobují-li "krásné činy" bohů,/ale kárat ty, kteří je takové věci učí."

O vstupu na nebe napsal historik Sex. Aurélius Victor ze 4. století n. l.: „Císařové a nejlepší lidé vstupují na nebe, jak se soudí, nebo se jim v lidské pověsti dostává slávy jako bohu spíše pro čestný život než z pomyslných a smyšlených důvodů.“ Že jde o akt společenský, nikoli náboženský tušil už Vespasiánus. Když umíral, pravil: „Putó deus fíó, Zdá se, že se stávám bohem.“ Stejně lapidárně se vyjádřil L. Septimius Sevérus: Omnia fuí et nihil expedit, Byl jsem vším a je mi to k ničemu.“

V polovině 4. století n. l. bylo božství a bohové téměř degradovány na lidské dimense. Ammiánus Marcellínus, když líčí jedinečnost Tráiánova fora v Římě, praví, že zasluhuje „obdiv samotných bohů.“ Je pozoruhodné, že tři synové-augustové křesťana Constantína I. Constantínus II., Constantius II. a Constáns I. prohlásili otce bohem, ačkoli také byli křesťany (prvorozeného Crispa dal otec roku 325 odstraniti s macechou Faustou, prý pro spiknutí nebo za to, že ho Fausta svedla).

V novověku se k hérójským či božským poctám povznesla řada smrtelníků, převáženě proletářského původu, viz pod héróové.

Jak panovník a dynastie snadno přichází o božství a nedotknutelnost ukázal od roku 2006 případ nepálské královské rodiny, vládců posledního hinduistického království na Zemi. Ve zřejmě nejkrvavější královraždě dějin postřílel roku 2001 v královském paláci pomatený následník trůnu své rodiče, sedm příbuzných a sebe a nástupcem trůnu se neočekávaně stal jeho strýc Gjánéndra (Gyanendra; 61).

Nepatřil k oblíbeným lidem Nepálu a když ve snaze sám porazit maoistické partyzány rozpustil vládu a parlament, musel ustoupit kombinovanému tlaku ulice a předáků politických stran. V dubnu 2006 přišel o absolutní moc, ztratil finanční autarkii a jeho majetek, částečně zestátněný, se dostal pod správu provisorní vlády.

V prosinci 2007 provisorní parlament doplněný o maoisty zrušil monarchii Višnuovy reinkarnace, pokud s tím bude souhlasit referendu v dubnu 2008.

Na závěr hliněného opisu starší sumerské mýthologické básně připsal před mnohými a mnohými staletími písař poznámku: „Tajné. Zasvěcenému to zasvěcený smí ukázat. Ukončeno a ověřeno. Podle staré předlohy...“

Jaké bylo ono tajemné, explosivní sdělení v řeči vázané? Ideologické tajemství jen pro vyvolené bylo skutečně utajováníhodné. Prozrazovalo totiž, kdo to na světě zařídil tak, aby lidé museli pracovat. „Když bohové ještě byli lidmi, pracovali a lopotili se; velká to byla námaha, těžká práce...

Těmito slovy začíná akkadský epos Watram-chasís („Přemoudrý“, srov. pod potopa). Z jiné klínopisné verse víme, že nižší bohové museli pracovat na polích a na výkopech zavodňovacích kanálů, vyšší na ně dohlíželi. A ti nejvyšší prostě „nedělali nic“. To prý trvalo dva a půl tisíce let. Pak se konečně bohové vzbouřili, a tak musela na příkaz nejvyšších Bélet-ilí z hlíny uplácat člověka a když na něj naplivala, nadělala z něj sedm mužů a sedm žen. Bohové byli zbaveni práce, a potomci lidí dřou dodnes... Jak je vidět, již člověk neolithický se měl za pitomce, a ty, co „nepracují“, pokládal za bohy, "ty nahoře".

Přírodní theismus v duchovním životě je úzce vymezen prostředím a dobou vzniku kultu. O olympských bozích nevěděli nic polytheističtí Číňané ani Indové, a zřejmě o nich neslyšeli dodnes, srov. zde výše o Xenofanovi a Platónovi.·Ačkoli středomořský hellénismus na buddhisty narazil, neznal nic o pantheonu hinduistickém; pozoruhodné, neboť kdysi dávno Árjové měli s hellénskými Olympany mnoho společného.

Ani beduíni Mesopotamie a Arábie a jejich monotheističtí potomci o Olympanech neslyšeli. Je to důkaz o neexistenci bohů? Řeklo by se, bohové mají svůj čas a místo v lidské paměti. Anebo si rozdělili planetu či vládnou nevjemovému světu pod rozličnými jmény? Kdo jiný by znal odpověď než právě bohové? Božské otázky lidem zodpovídat nepřísluší. Ledaže by nesmrtelní opět mezi sebe na hostiny nebo do ložnic vpustili smrtelníky a my se to od nich dozvěděli. Avšak po těch zkušenostech Olympanů s lidmi?

• 

Búkefalá, m. v Indii, vlastně Alexandreia Búkefalá na Hydaspu v dn. Pákistánu§ 326

Búkefalás, kůň Alexandra Velikého, srov. pod zvířata oblíben᧠331, 326

Búkka, řec.§ viz Biká, arab.

búkolské poesie, búkolika:

Původně všelidové venkovské melodie a popěvky doprovázené píšťalami byly doma v celém Středomoří, především v pastýřském prostředí. Slavné ale byly především zpěvy vzniklé na Sicílii, odkud též pochází většina slavných jejich autorů. Vzorem jim mohla být Odysseia a například idylický byteček Kalypsó sídlící v jeskyni s lesíkem kolem s ptáčky na stromech, s háji a čtyřmi potůčky, jinde s révovím. Nikde žádný dům ani stavba, ale k jídlu a pití služebnictvo chystalo stolek a křesla.

Teprve v hellénismu se búkolské zpěvy staly žánrem i ryze literárním. Lidoví tvůrci zpěvy zasazovali většinou do dějů venkovského a pastýřského kultu Artemidina.

Mýthickým zakladatelem pastýřských zpěvů, doprovázených hrou na flétnu, prý byl Hermův syn Dafnis, druh Pánův a Artemidin. Tak prý se zamiloval do jedné z nymf, že „slepý“ štestím spadl do rokle a zabil se (jiná verse říká, že nymfa Nomiá ho zapřísahala, aby jí byl věrný, jinak že Dafnis oslepne; což se i stalo a on se utrápil).

První pastýřské prvky jsou patrny u Stésichora ze sicilské Hímery a u Sófróna Syrákúského. Jako skladatel dithyrambů a autor alegorických hudebních skladeb proslul jeho vrstevník Filoxenos z Kythéry, stoupenec nového směru v hudbě. Filoxenovu svobodymilovnost tvrdě postihl Dionýsios I., který ho poslal do syrákúských kamenolomů. Filoxenos byl první, kdo šířeji do literatury uvedl pastýřský motiv (skladba Kyklóps), o století později v hellénismu tolik oblíbený (= búkolská poesie).

Búkolské motivy obsahovaly tři knihy elegií, které milence Leontion věnoval Hermésianax z Kolofónu, starší současník Theokritův. Ten za své přímé učitele označoval literáty Filétu z Kóu a Asklépiada ze Samu, zvaného Sikelidés (tj. „Sicilan“), členy kójské básnické korporace.

Zakladatelem literárního žánru byl Syrákúsan Theokritos, který nějaký čas žil doma na dvoře Hieróna II., v Alexandrii u Ptolemaia Filadelfa, nebo v Mílétu u bohatce Níkiy. Většinu života pobýval v cizině. Psal drobné, druhově přesně nezařaditelné a obsahově pestré básně zvané eidyllia, idylly, obrázky. Některé z nich byly věnovány právě pastýřskému prostředí, eidyllion búkolikon. Dnešní sentimentální význam dostala idyla až v rokoku.

Moschos ze Syrákús byl žákem Aristarchovým, autorem epyllií a zřejmě také několika filologických spisů. Bión ze Smyrny prožil většinu života na Sicílii v době, kdy už byla římská. Zemřel prý otráven. Neznámý žák Biónův složil jeho básnický epitaf (Epitafios Biónos). Hellénská búkolika pak zanikla.

Latinsky psaná literatura zaznamenala vrcholy v búkolské poesie především ve formě eklog v díle P. Vergilia Marona (Bucolica); eklogy jsou žánrovým označením pro hellénské eidyllia (eklogé značí původně výběr z básnického díla či sbírky).

Neronovým současníkem byl T. Calpurnius Siculus, pochlebující císaři jako pastýři - bohu, který dá vzniknout zlatému věku. Tento motiv „pastýřského boha a panovníka“ se později stal součástí křesťanských představ. Ve 3. století n. l. psal eklogy kartháginský autor (Afričan?) M. Aurelius Olympius Nemesianus, autor spisů o ptáčnictví, rybolovu a námořní plavbě.

Búkoloi, pastýři, bylo také označení pro loupeživé obyvatelstvo nilské delty, viz pod piraterie.

búlé, búleutés§ viz rada

Bulharsko, novověký stát. útvar, Bulhaři, Bolgari, turkický národ, jehož část splynula se Slovany na území dn. BG; byzantští autoři nazývali Bulhary Mýsy, viz pod Moesia, Gotové a Hunové§ 342, 335, 292

Buliové, árj. klan na sev. IND§ 600

Búllis§ viz Byllis

Búlogaisés, thrácký kněz, též Vologaisés§ 13, 10

Búpalos z Chiu nebo Smyrny, sochař§ 560

Búrá, m. v Acháji§ 373, 281, 276

Burašu§ viz Béróssos

Burdigala, dn. Bordeaux, viz Biturigové

Burebista z Dákie§ viz Byrebista

Burgas, m. v dn. Bulharsku§ 559

Burgundové, řec. Búrgúdziónes, východogerm. kmen snad původem z Bornholmu§ 150, 100, 50, 6

Žili mezi Braniborskem a Povislím a jejich sousedy byli Gotónové-Gothónové-Guttónové (zřejmě starší označení antického světa pro Gothy) a na sv. dnešního Polska a na Litvě Skirové (jejichž nejslavnější potomek Flávius Odoacer se stane na krátko prvním králem Itálie), na východě Venetové-Venedové (zřejmě Slované), za nimi na severu Aestiové (zřejmě tzv. Baltové; ale od 9. st. zůstalo slovo označením pro severní část a její obyvatele – Estonce/Ugrofiny) a ještě severněji žili Fennové-Finnové; po roce 250 n. l. migrovali do prostoru mezi horním Mohanem a Dunajem, kolem roku 380 získali na Alamannech území mezi Neckarem a Mohanem, viz pod Germáni.

Část B. se podílela na prolomení Germánů hranic s Galliemi roku 406, v letech 413 - 436 vytvořili B. své království s centrem ve Wormsu, jeho konec přivodilo hunské vojsko v žoldu Římana Aëtia (král Gundahar padl a příběh je základem písně o Nibelunzích; Nibelungen = Burgunden).

Flávius Aëtius jim vykázal nové území a v letech 443 - 534 trvalo království B. v Savoji, tehdy Sapaudia (sg.) s sídelním m. Genavou/Ženevou. O samostatnost přišli roku 532 ve válce s Franky. Protože neužívali zákazů sňatků s místní populací, brzy se romanisovali a roku 517 přestoupili od arianismu ke katolicismu.

Burgundarholm§ viz Bornholm

Burové, germ. kmen z východogerm. kmenového svazu Lugiů§ 50

Burrus§ latinská podoba řeckého jména Pyrrhos

Burundi, novověký africký stát§ 117

Busento, viz Buxentum

Búsíris, Búsírités, "do Búsíridy", m. a nomos na nejzazším západu Delty, z eg. Pi-osiri, „Osíridovo město“, arab. a kopt. Abúsír§ 285, 197, 30

Z Búsíridy, přístavu na Mareotském jezeru a dva kilometry od Středozemního moře, se stala lat. Taposíris Magna s ruinami Osíridova chrámu a zmenšenou replikou farského majáku z vlády Ptolemaia ii., náhrobku uprostřed búsírské nekropole. Archeologové od roku 2009 spekulují, zda v lokalitě padesát kilometrů východně od Alexandrie nebyla pohřbena Kleopatrá viii. s Markem Antoniem. Existovala v Deltě i ves Taposíris Parva.

Jiná Búsíris ležela u Afrodítopole, eg. Per Hathór, řec. Pathyris, arab. Džabalajn/Džebelejn.

Bussa z Canusia, zámožná Ápulka§ 216

Bušmeni, Křováci, viz Sanové

Buššua, krajina v okolí jezera Ván§ 679

Bútadai, Bútovci, též Eteobútovci, ath. aristokratický rod§ 585

Bútó, m. a j. v Deltě, eg. Pe, dn. Burlos; srov. Hermopolis

Butua, dn. Budva, viz Labeátové

Buxentius (ř.), Buxentínus, pozd. Busentínus, dn. Busento, m. Buxentum, srov. pod Consentia a viz Pixús

Byblos, m. ve Foiníkii, nejstarší z kanaánských sídlišť, srov. pod Foiníkie; aram. Gubla, eg. KPN (snad Kupna), foin. Gebal („Horské město“), dn. Džubejl§ 740, 701, 595, 586, 333, 64 

Okolí Byblu se nazývalo Negau a jeho obyvatelé Fenchú, Dřevorubci - středisko vývozu cedru do celého světa; o druhém významu byblos viz pod kniha a papýros.

bydlení, byt městský, nájemné, viz architektura

býk, viz zápasy býčí

Bylazora, m. v Paionii, dn. lokalita u Sveti Nikole v údolí Ovče pole§ 221, 217

Byllis, Búllis, Bylliové, m. a ill. kmen v již. Illyrii§ 230

Byrebista, Burebista, Boirebistás, Boeribista, Buruista, k. Getů čili Dáků§ 120, 60, 55, 48, 44, 13

byrokracie, římská, viz pod ceny a úředníci

Byrsa, srov. pod Zeugma

byt, viz bydlení

Byttakos z Makedonie, stratégos seleukovský§ 217

Býzás z Megar, viz Býzantion

Byzés z Naxu, vynálezce mramorových střešních tašek, viz Sedm zázraků, č. 4

Býzákion, Býzákéné, lat. Býzácium, krajina v dn. střed. a již. Tunisku, předtím část Áfriky s Thapsem, centrem byl Adrúmétos (severně od B. a jižně od Karthága, ležela úrodnější Zeugis či Zeugitána)§ 47

Býzantion, m. na Thráckém Bosporu, pozd. Constantínopolis, řec. Kónstantínúpolis, viz tam, dn. tur. Istanbul, čes. Cařihrad, arab. ar-Rúm (tj. Řím)§ 668, 659, 511, 498, 495 - 493, 480, 479 - 477, 476, 441, 440, 416, 411, 410, 408, 407, 405, 403, 390, 378, 365, 364, 357, 352, 341, 339, 319, 318, 313, 311, 281, 278, 277, 275, 250, 330, 217, 201, 194, 190, 184, 149, 88, 86, 85, 63, 58

Město užívalo autonomie (výjimkou vlád Vespasiánových a Titových) do L. Septimia Sevéra, který z trestu za věrnost C. Pescenniovi Nigrovi státní území města věnoval Perinthu (autonomii B. obnovil jeho syn Caracalla). Viz také pod Bosporos. S přístavem Chrýsokerás, Zlatý roh (jméno podle bohatství ryb?), jedno z nejslavnějších měst dějin, jehož nástupkyně se jako jediná metropole rozkládá na dvou kontinentech.

Oikistem města byl v hellénské tradici Býzás, syn megarského krále Nísy, který se vypravil na cestu s delfskou věštbou v kapse předpovídající, že se usadí naproti "města slepých". Poněvadž naproti už sedmnáct let fungovala megarská osada Kalchédón a ookalita, kterou našel, byla nejlepším možným přístavištěm široko daleko, což Kalchédónští "neviděli", vybral si ji.

Jméno je thrácké stejně jako kdysi celé okolí. V jiné tradici byl Býzás thrácký král, Poseidónův syn s nymfou Keroessou a z opravdu nejlepší familie: nymfa byla dcerou Íó s Diem. Původní město leží pod istanbulskou čtvrtí Eminönü.

Býzantion, přístav v Indii, dn. Goa§ 115

Byzés z Thrákie, dyn.§ 148