Bohové a svátky X. (listopad-prosinec)

LISTOPAD

 

November (tj. devátý měsíc, zasvěcený Diáně, Díva triformis Lúna na nebi, Diána na zemi a Hekaté v podsvětí; za Commoda krátce Exsuperátórius)

 

3. listopadkonec ísií. • Flávius Iúlius Constantius zemřel 3. listopadu 361 ve věku 44 let (císařem od 337).

4. až 12. listopad - Lúdí plébéí. Slaveny od roku 221 př. n. l. na počest Iova a na paměť první secesse lidu roku 494 a na vyrovnání s patriciji (dle jiných údajů trvaly od 4. do 7. či 17. listopadu). Založeny C. Flaminiem v době, kdy vykonával censorský úřad. Byly řízeny plebejskými aedily a měly obdobný program, jako hry římské, ale z bohů poctíváni Cerés, Flóra a Apollón. 14. 11. Equórum probátió, transvectió, přehlídka koní.

Od 4. st. n. l. se konaly ve dnech 12. až 16. listopadu.

13. listopad - Ídy věnované Iovovi, epulum Ioviss účastí senátorů a lidu s obrazy kapitolských bohů. Svátek Férónie, bohyně hojnosti a polní plodnosti. bohyně propuštěnců, původně sabínská bohyně lesů a polí, blízká s Tellús, personifikovanou úrodnou zemí. Toho dne dostávali propuštěnci klobouk, odznak svého stavu.

Svátek Fortúny Prímigenie, tj. prvotního štěstí, prvních porodů, Iova a Pietátis (srov. 1. prosince). 7

Chrám Férónie stál na kopci Sóracte u Capény v Etrúrii s posvátným hájem, kde se konaly výroční trhy. Jiné centrum jejího kultu byl háj s pramenem u Anxuru, kde dostávali otroci svobodu, odtud svátek propuštěnců.

[Lesní kulty nejsou v dochovaném římském kalendáři nijak silně zastoupeny, data neznáma. Personifikovanou práci dřevorubců doprovázely ochranné bohyně Adolenda, Commolenda či Coiquenda a Déferenda nebo Déferunda. Lesnická trojka sledovala postup při zpracování stromu: nejprve byl pokácen a odvezen - déferre, rozštípán - commolere, nebo zbaven větví - coinquere a nakonec spílen, adolére. • Starým horským božstvem prý byl Montínus, bohem hájů Nemestrínus.]

14. listopad - equórum probátió.

16. listopadHekatina noc; srov pravidelné obětiny na křižovatkách na konci měsíce (cf. 31. ledna) s výkladem v hellénské části kalendáře.

17. listopad –Roku 9 n. l. se narodil císař Vespasiánus (zemřel 23. června 79). • Valentiniánus I., císař na Západu od 29. února 364, zemřel 17. listopadu 375 ve svých 55 letech.

18. listopad - svátek Cereřin.

22. listopad pro Hellény svátek Artemidy a Diány.

? -někdy v průběhu listopadu obětováno na usmířenou duchů dvou dvojicím mužů a žen Hellénů a Keltů, kteří byli roku 225 před válkou s Insubry zaživa pohřbeni na Dobytčím trhu v Římě. Vzpomínkové oběti byli pro Hellény a Kelty tajné (podle jiné tradice byly obětovanými pouze keltská dvojice).

 

PROSINEC

 

December (tj. desátý a kdysi poslední měsíc v roce, zsvěcený Vestě)

 

1. prosinec - Svátek Neptúnův a Pietátis.Pietás měla chrámky z let 181 a 138, v prvním z nich stála první zlacená socha Itálie.

začátkem měsíce (3. prosince?) - Svátek Jasné bohyně/Dea Día. Jeho ženská forma, a to pouze pro aristokratky, jinak neveřejná, viz květen. Svátek snad splýval s kultem Dobré bohyně/Bona Dea, která měla svátek snad také 1. května:

3. (4.?) prosinec - noční obřady Dobré bohyně/Bona Dea, bohyně plodnosti, požehnání vegetativního růstu hl. v lidském a společenském životě, jako Kybélé a Rheá bohyně kosmu a všeho života), hellénské gynaikeia. V Římě jí bylo rovněž dáváno jméno bohyně z Epidauru Dámiá, asi jedno z přízvisek Démétry.

Zřejmě v noci ze 4. na 5. 12. tajné a mužům nepřístupné obřady bohyně ženského zdraví a plodnosti, pořádané v domě konsulově či praetorově úředníkovou manželkou nebo matkou v přítomnosti vestálek. Tajné místo se nazývalo opertum, tj. tajné místo. Ženy se modlily za zdar státu. Kolem jejího kultu se mj. shromažďovaly ženy-léčitelky v chrámu na Aventínu.

Vedle státní podoby kultu byly domácí slavnosti soukromé. Zatímco státní forma bez mužů za principátu záhy upadala, privátní oslavy byly naopak sexuálně nevázané.

Do Říma se obřady Dobré bohyně dostaly z hellénského světa, pravděpodobně se zotročenými Tarenťany po roce 272. Chrám bohyně na Aventínu postavil až císař Hadriánus. • Ženskost kultu dráždila homosexuály a v liberálních očích Římanů byly jejich obřady za principátu vrcholem zvrhlosti.

Svátek Pallas Athény/Minervy.

5. prosinec - Faunália (rustica). Oslavy Fauna, krále v Latiu a zemědělského božstva, věštícímu ve snu usnuvším v jeho posvátném háji. Jeho choť Fauna byla ztotožněna s Bonou Deou. Jejich synem byl Latínus. Srov. lupercálie.

8. prosinec - svátek Tiberína a Gaie.

10. prosinec - Agónália (III.)věnované Sol Indiges. Viz 9. 1. a 20. 5.

11. prosince- Septimontium, sacrum septimontiale. Prastarý svátek na paměť zahrnutí posledního ze sedmi pahorků do obvodu města. Průvod ulicemi po pahorcích Říma a den volna pro tažný dobytek. Svátek zaveden údajně Numou Pompiliem a může být též památkou na uzavření městského/státního obvodu. Možná slaveno dohromady s agónáliemi, nepatří mezi svátky státem uznávané, datum není jisté.

13. prosinec - výročí chrámu Tellury, den Eumenid, Moir, Parek, Osudu.

15. prosinec - Cónsuália (II.). Viz 21. 8. Konána jízda na mulách a dostihy. Zřejmě stará oslava konce solárního roku. Návrat Slunce slaven sáturnáliemi. • Narozen roku 37 n. l. L. Domitius Ahénobarbus, po adopci Neró Claudius Drúsus Germánicus Caesar, vulgo císař Neró (zemř. roku 68). • Téhož dne roku 130 se narodil L. Ceionnius Commodus, po adopci L. Aelius Aurélius Commodus, císař Imp. Caesar L. Aurélius Vérus Aug., vulgo císař L. Vérus (zemř. 169).

U Hellénů začínaly Halkyónovy dny v počtu čtrnácti, hnízdění ledňáčků, halkyón. Prvních sedm dnů bylo před solstitiem, sedm po slunovratu; dny klidu v přírodě včetně moře.

16. prosinecden Fortúny Redux, Štěstěny vratné.

17. až 23. prosinec – sáturnália, řec. kroniades hémerai, kronia. Vzpomínka na zlatý věk Sáturnův-Kronův, prvního vládce Latia. O sáturnáliích nesměla být zahajována válka a nesmělo se trestat. Úřady a tržnice byly uzavřeny a lidé si rozdávali dárky.

O sáturnáliích a o dalších svátcích novoročních rozdávali po hostinách hostitelé hostům na cestu domů dárečky apoforéta, lat. apophoreta (pl.; „věci k odnosu“), obvykle drobnůstky, dnes bychom řekli galanterii, nebo „výslužku“, xenia.

Pochopitelně drobnosti; jak kým měřeno. Jinak šetřivý Augustus poděloval přátele mimo jiné starými zlatými mincovními ražbami i mimořímskými a poukazy na zcela protihodnotné dárky, např. obrazy, a kdo si špatně vytáhl, dostal tretku (tento zvyk se na hostinách a o sáturnáliích udržel velmi dlouho, ještě připomínán ve 3. st. n. l.). Dárečky bývaly opatřeny cedulkou s dedikačním nápisem, často epigrammem.

O sáturnáliích bylo zvykem hrát v kostky, zatímco pro ostatek roku to bylo v republikánských dobách považováno za neslušné, hráčské (z hlav státu se jako první intensivně hře věnovali celoročně Augustus a Claudius).

Oslavy trvaly v různých dobách různě, prapůvodně jen 19. prosince (a. d. xiiii. kal. ián.), pak byly dvoudenní, od dob Augustových 17. až 19. prosince, C. Iúlius Caesar známý jako Caligula přidal roku 37 k s. další dva dny a ze sigillárií 24. prosince udělal zároveň den mládeže, diés iuvenális (bylo mu tehdy 25). Ti. Claudius roku 41 zkrátil Gaiovy sáturnálie o den, ale roku 45 je opět prodloužil na pětidenní. Později byly sáturnálie prodlouženy spojením s dalšími svátky až na sedmidenní sváteční blok. 

O původních s. byli symbolicky zabíjeni dva chlapci. Nůž namočený ve zvířecí krvi byl očištěn vlnou a chlapci se „znovu narodili“. Senát pak obětoval dva kozly. • V době, kdy již převládal ve Středomoří monotheismus, někdy v 5. století, sepsal pro svého syna vysoký státní úředník na dvoře Theodosia II. Aurélius Ambrosius Theodosius Macrobius sedm knih sáturnálií, fiktivních hovorů o původu svátků, jmen bohů, historii s ethografií, o filosofii, linguistice. • Srov. s hellénskými kroniemi, viz 12. hekatombaión.

17. prosinecdiés Sáturnális, feriae servórum. Den věnován Sáturnovi a jeho choti Ops. Služební otroci dostávali od pánů domu symbolicky jednodenní svobodu a byli zváni ke stolům panstva (srov. 7. 7. Nóny Caprótíny). Den žertů, „aprílových“ vtípků včetně těch, které vymysleli otroci.

Sáturnus byl za dávna zván též Sterculius/Stertulius, poněvadž vynalezl hnojení polí chlévskou mrvou. Za jeho vlády neexistoval rozdíl mezi lidmi, všichni si byli rovni, zlaté časy. • O neoblíbenosti Artemidy u otroků viz athénské múnichie. • Srov.: podle Béróssa slavili Babylóňané dne 16. lóa/ulúlu, koncem července n. začátkem srpna, po pět dnů svátek sakaia, při němž domácí pán musel rovněž posluhovat své čeledi, z níž jeden, zoganés, se oblékl do šatu podobnému královskému.

18. prosinec - věnován Eponě.

19. prosinec - slavena opália, samostatný svátek Sáturnovy manželky Ops (srov. 25. 8.). Zřejmě končila symbolická svoboda otroků od 17. prosince.

21. prosinec - svátek Hercula a Cererydívália ("svátek jisté bohyně"), svátek mlčenlivé bohyně Ángerónie či Ángeróny, též ángerónália. Pontifikové obětovali v chrámu Volupie, bohyně spokojenosti, kde byla Á. uctívána jako strážkyně tajemství genia města Říma a jeho nevyslovitelného jména (k tomu viz osud Q. Valeria Sórána v CSD, rok 100). Její socha stála se zavázanými ústy a se zdviženým prstem na znamení mlčení v chrámu Volupie a zaháněla osamělost a lidské úzkosti v době slunovratu. • Z hellénistického Egypta prý Římané převzali kult bohyně mlčení Sígalion, která s blahodárnou Volupií a jejím opakem úzkostlivou Ángerónií nějak souvisela. 

21. prosinec - zimní slunovrat, nejkratší den v roce, zdánlivé zastavení slunce v Kozorohu (brúma, diés brúmális, brúmália, od brevis, krátký; opakem solstitium).

22. prosinec - obvykle drženy compitália a svátek těch, kteří se plavili na mořích, den duchů Larés permaríní. V podstatě pohyblivé slavnosti na počest Larů, ochránců rozcestí a křižovatek (compitum, compita), konané za republiky u jejich oltářů u křižovatek a na rozcestích krátce po sáturnáliích. Datum určoval praetor, někdy až 3. či 12. ledna (srov. tam). Svátek Larů a jejich matky Mánie. • První larental viz 30. dubna.

23. prosinec - slaveny lárentália, lárentinália, lárental, lárentinal, pohyblivé, viz výše. Na počest zbožněné manželky pastýře Faustula jménem Acca Lárentia, která vychovávala odhozené děti Rómula a Rema spolu se svými čtrnácti. Měla prý přízvisko lupa, vlčice, ale stejným slovem byly označovány i ženy sexuálně nevázaných mravů.

A. L. byla podle jiné verse veleváženou chrámovou děvkou, luperca, jež se provdala za majetného Etruska Carutia, který brzy zemřel. Prý odkázala svůj majetek státu. Byla by tak první prostitutkou evropských dějin vystupující též jako finanční dobroděj. Podle jiné tradice byla bohyní, které konána úlitba v dubnu.

A. L. byla prý také matkou dvanácti bratrů arválů, jejichž nástupci jako kněžské kolegium o ambarváliích 1. května vzývalo k dobré úrodě. Jako Dea muta byla matkou všech larů. Flámen Quirinális prováděl pohřební obřad parentátió, symbolisující smrt temnot a znovuzrození světla po slunovratu.

Výročí chrámů Diány, Iúnóny Régíny a Tempestátés.

24. prosinec - Na sáturnálie bezprostředně navazovaly sigillária, pojmenované podle voskových či hliněných sošek, sigillum, sigilla, jimiž se Římané navzájem podarovávali. Vedle jiných drobností dávány voskové svíčky, céreus. • Dárky mezi bohatými nebyly tak jednoduché. Např. císař Tiberius poslal Claudiovi, trochu i jako odbytné, k sáturnáliím a sigilláriím čtyřicet zlatých/aureů.

O dni mládeže viz výše: iuvenália, hry mládí, řec. neániskeumata, byly scénické hry zavedené Caligulou a Neronem (ten je roku 59 spojil se svým prvním holením; bylo mu 22), Domitiánem doplněné o štvanice zvířat. Hry oslavovaly mládí a lze-li věřit poněkud tendenčnímu prameni, hrály se kusy mímické a zábava byla naprosto nevázaná. • Roku 3 př. n. l. se o nich narodil Ser. Sulpicius Galba (zabit 15. ledna 69).

25. prosinec - závěr hlavního svátku íránského boha Slunce, světla a dobra Mithry, Deus invictus M., Nepřemožený bůh Mithra. Svátek začínal o dni zimního slunovratu. Mithra, Mithrás (od. ind. mitra, přítel, smlouva), postava z indo-íránské mýthologie, bůh světla, byl uctíván v římské době od Indie po Hispánie a Britannie. První psaná zmínka je z doby kolem roku 1400 na smlouvě mezi Chetity a Mitanni, v níž je vzýván jako bůh přísahy.

Později byl zván Zprostředkovatelem, bohem dobrých vztahů, „detentu“. Jako bůh Slunce, který vidí vše, byl stále vzýván v přísahách, a byl pokládán za boha králů a jejich společenských závazků: kdykoli byla v sázce spravedlnost a nějaká dohoda, zapřísahaly se obě strany Mithrou.

Achaimenovská Persie se držela monotheistického zoroastrianismu a obětování býka nebylo praktikováno. Původní polytheistické kulty, incl. Mithry, se ovšem po celou dobu udržely a na západu bývalého Dáreiova imperia dokonce přežily do hellénismu, ačkoli z vlastních íránských zemí vymizel.

Mithraisty byli vládcové v Pontu, Kommagéně, někteří z arménských králů, a hlavně kiličtí piráti (srov. rok 67). Kult se v římské době ve vlastní Helladě neuchytil, protože byl bohem úhlavních nepřátel Hellénů a dlouho o něm nebylo slyšet ani v římském světě. První dedikační nápis s Mithrovým jménem je z roku 136 n. l. a následující doba byla Mithrovým boomem, především mezi legionáři.

Je dosti pravděpodobné, že původní mithraismus zanikl s likvidací kilické piraterie a že jeho renesance přinesla zcela nové učení postavené na starém pojmu s novoplatonickými interpretacemi. Ovšem stejně jako íránský mithraismus i římský znamenal loyalitu vůči vládci.

Byl kultem vojáků a vyšších úředníků. Z římských císařů byl mithraista nezbedný syn M. Aurélia Commodus (180 - 192), L. Septimius Sevérus (193 - 211), a jeho syn Caracalla (211 - 217), Iúliánus a roku 307 zasvětil na břehu Dunaje Mithrovi, Ochránci říše, oltář Diocletiánus. Jakmile za Konstantina ztratil Mithra u dvora přízeň, kult se vytratil, aniž by byl zakázán. Mithra býval v hellénském světě ztotožněn s Héliem a v římském s Nepřemožitelným Sluncem.

Bývá spojován se syrskou bohyní úrodných vod Anáhitou (Anath, původně médský kult, srov. pod Ísis).

Mithraismus dosáhl vrcholu až v průběhu 3. a začátkem 4. st. n. l. Do západního Středomoří se po stopách Mithrových dostával od 3. století kult původně syrského Nepřemoženého Slunce, Sol Invictus, Sol dominus imperií rómání (srov. císař Héliogabalus, vrchol trendu, populární hlavně v Podunají). Císař Auréliánus, jeho velekněz, (vládl v době před 25. 5. 270 až říjen/list. 275) roku 274 zavedl čtyřletý ágón Solis Invictí v cirku na den narozenin svého Nepřemoženého Slunce, diés nátális Solis Invictí.

Stejně jako Mithra Slunce v konfrontaci s organisovaným agresivním křesťanským klérem podlehlo a křesťané na konci vlády císaře Konstantína I. přisoudili noci ze 24. na 25. prosince narození Ježíše, což v původní křesťanské literatuře není nikde uvedeno. Poprvé je oslava narozenin zmiňována v Alexandrii kolem roku 200 u gnóstiků, doložena až roku 354 v Římě v chronografii Fúria Dionýsia Philocala; novověké „výpočty“ jsou k prosincovému datu Ježíšových narozenin skeptické a často operují s 30. srpnem roku 2 př. n. l. kolem 18.30 hod. Zde leží začátek dnešních vánoc (srov. také sigillária).

Íránský Mithraismus a syrskoarabský kult Nepřemožitelného Slunce pozvolna nerozpoznatelně splynuly, byť jejich symbolika a původ jsou odlišné. Ústředním motivem Mithrova mýthu je jeho zabití vesmírného býka, jehož krev oplodňuje zemskou vegetaci. Sám se narodil v jeskyni ozbrojený nožem a s pochodní v ruce. O slavnostech býval obětován bílý býk, symbol Měsíce, zasvěcenci poléváni jeho krví.

Keltská obdoba slunečního boha identifikovaná ale římským světem s Apollónem se jmenovala Bélénus, Beal. Uctíván byl hlavně v Nóriku a později po celém území východní části Alp a v Aquiléji (viz v indexu pod Gallia).

Stupně zasvěcení v Mithrově kultu: 1. corax, havran/Mercúrius, 2. nymphus, ženich/Venus, 3. míles, voják/Mars, 4. leó, lev/Iúppiter, 5. Perses, Peršan/Lúna, 6. héliodromus, sluneční posel/Sol, 7. Pater, otec/Sáturn.

Většina velkých antických civilisací neměla slunce za ústřední kult (Hélios, Sol, Mithra, Utu, Šamaš nebo indický Súrja, Savitr a Mitra). Státním kultem bylo Slunce v Egyptě (Atum-Re, Amon-Re, Chnum-Re), sluneční sokol Hórus, skarab (chepre), dokonce prvním monotheismem na planetě krále Achetatona bylo Slunce. Někteří z Arabů měli Slunce za ženu (Šams), stejně jako Ugariťané (Šaf), Chetité a Germáni.

Sibiřští Samojedi a Tunguzové/Evenkové vzývají rovněž sluneční bohyni. Slované zahrnuli slunce mezi věci, jež jsou rodu středního. • O prazvláštním monotheismu Nerónově viz 13. září. Před ním šílený Gáius zvaný Caligula zavedl svůj osobní kult s chrámem, zlatou svou sochou, nařídil oběti vzácného ptactva a spojil palác s Kapitóliem mostem nad Augústovým chrámem, po němž se v noci procházel.

25. prosinecsvátek Zimy, Hiems. Helléni vzpomínali Genie a bohyně Alétheiu, Athénu, Hébé, Hestii a Moiry. • Téhož dne svátek hlavního božstva arabských Nabatajů Dhú/Zú'š-Šará (Dusares), Hellény identifikovaného s Dionýsem.

28. prosinec končí ledňáčkovy dny (od 15. 12.)

30. prosinec –roku 41 n. l. se narodil císař Titus (zemřel 13. září 81).

31. prosinecSvátek Hestie/Vesty.

V Egyptě den Sochita/Sechmeta, pátého tybi.

nezařaditelné - lúdí taurií, taureí, býčí zápasy. Dvoudenní slavnosti konány jednou za pět let na počest podsvětních bohů Dita a Proserpiny/Líbery. Zavedl je Tarquinius Superbus, poslední z římských králů. Později byla hrami ctěna i další božstva: Iúppiter, Iúnó, Diána a Apolló. Slavnosti snad konány 25. a 26. června, naposledy roku 186.

Zápasy s býkem, tedy nikoli jeho zabíjení v aréně, ale nekrvavé přemožení, se tradičně konaly např. v Efesu, v Attice. Zápas o přemožení býka, který pak byl obětován u oltáře Démétry, patřil rovněž do programu eleusínských obřadů před vlastními mysterii. Býčí zápasy španělského typu antický starověk mimo Ibérský poloostrov neznal.

 

nezařaditelné, možná 21. dubna o založení Města, možná v květnu (26. 5.) či červnu - lúdí saeculárés, stoletní hry (saec. v pův. významu pohlaví, generace, věk, století ve významu dlouhé nepřehledné řady let). Založeny byly údajně P. Valeriem Poplicolou za jeho konsulátu roku 509. Poprvé podle historických záznamů byly konány roku 249 jako lúdí tarentíní a uspořádány podle hellénských zvyklostí, ale souvislost s Tarentem asi žádná. Snad nazývány podle místa Tarentum na Martově poli, kde byla podzemní svatyně respektive oltář Díta a Proserpiny; jméno již nebylo později používáno a od Augusta se události říkalo lúdí saeculárés, hry stoletní.

Po dobu tří dnů a nocí probíhaly záslibné hry, noční koňské dostihy a Dítovi, Dís Pater, a jeho manželce Proserpině bylo obětováno po černé krávě a býkovi za zdar v tehdy neúspěšně probíhající první púnské válce.

Druhé stoletní hry roku 149 na začátku poslední války púnské byly ve stejné režii. Třetí, jak se lze domnívat, měly být roku 49, ale znemožnila jejich konání nová občanská válka. Měly proto značnou prodlevu a další v nových podmínkách doznaly zásadní proměnu. Augústus roku 17 obrátil kultovní účel her jako prostředku očisty generací na prostou osobní propagandu a „národní“ pohody: oběti Moerám, Ilythii/Eileithyia s Iovem, Iúnónou, Apollónem a Diánou od 31. dubna do 3. května.

Z her roku 17 je zachována píseň Q. Horátia Flacca carmen saeculáre. Augustus také stanovil délku saecula na 110 let. Původní očistné obřady a hry za mrtvé předchozího věku se v císařské době změnily v oslavu věku vlastního.

Po 64 letech uspořádal stoletní hry princeps Claudius roku 47 n. l., kdy oslavil osmisté narozeniny Města (téhož roku se ještě vdávala jeho žena Messalína za C. Silia a povyražení stálo oba krk), o dvacet let později Domitiánus roku 88 n. l., Antónínus Pius oslavil roku 147 devítisté výročí založení města, L. Septimius Sevérus roku 204.

Vůbec naposledy pořádány za M. Iúlia Philippa zv. Araba (neboť pocházel z Tráchónítidy a byl po Elagabalovi a Sevérovi Alexandrovi dalším z Arabů na římském a evropském trůnu), do jehož vlády (244 – 249) kuriosně spadá první tisíciletí od založení Říma. Oslavy tehdy začaly 21. dubna 247.

Jedenáctisté výročí už hrami slaveno nebylo a Řím už ani nebyl sídelním městem císařů. Porušení tradice vydávali doboví autoři za jednu z příčin „nynějšího neštěstí“, tj. vlády křesťanů (Zósimos).

O stoletých hrách Claudiových vystupovali herci, kteří stáli na scéně už za Augústa (např. Stephanió), a stále žili pamětníci her.

Od římského saecula odvodili křesťané své „stoletní“ slavnosti a pouti do Říma jakožto sídla hlavy své církevní organisace. Katolická církev tzv. svatý rok slaví každých 25 let. Křesťané mohou za zvláštních podmínek obdržet tzv. odpustky, prominutí „časných trestů“ za hříchy již vyznané ve zpovědi (rituální smývání viny slovním vyznáním, útěk před trestem).

První svatý rok vyhlásil roku 1300 papež Bonifác VIII. a jeho průběh glosuje Dante Alighieri v Božské komedii. Roku 1342 papež Klement VI. zkrátil „odpustkovou“ periodu sta let na polovinu a roku 1470 papež Pavel II. na 25 let. Známá je kritika svatého roku 1525 vyhlášeného papežem Klementem VII.: křesťanský reformátor Martin Luther kritisoval římskou církev, že „svaté roky podřizuje své hamižnosti“.

V rámci svatého roku 1600, téměř jako atrakce na zvýšení turistického ruchu, byl v Římě upálen Giordano Bruno za to, že zavrhl některé z křesťanských pověr (viz 17. února).

Století, sto let, stovky, jako výraz něčeho úctyhodně dlouhého a významného ve starém věku začal výrazem pro oběť „sta volů“, hekatombé (viz pod hekatombaión). Není známo, zda se skutečně jednalo o tak velkou státní sakrální porážku zvěře, nebo zda „stovka“ není výrazem pro veliký počet. O stoleté dlouvěkosti, makrobioi, viz tam.

Stovka je spíše číslo pozdější (klasický Řím měl šestistovku jako výraz pro úctihodnou dobu). Byla stoletá válka francouzsko-anglická 1337 - 1453, sto dnů naplnilo druhé Napoleonovo císařství (26. února 1815 utekl z Elby, 20. března v Paříži a 15. června poražen Blücherem a Wellingtonem u Waterloo).

V Německu byl dlouho populární stoletý kalendář, sbírka meteorologických postřehů. Poprvé byl vydán v Lipsku roku 1704; odtud lidová pranostika v Čechách. Při povodních se mluví o stoleté vodě.

V politice sto dnů hájemství člověka nastoupivšího do veřejné funkce ze strany medií a oposice vzalo začátek roku 1933 po vyhlášení nového pořádku, New Deal, sady hospodářských opatření amerického presidenta Franklina D. Roosevelta. Jejich uvádění v život trvalo přes tři měsíce a odtud pozdější stodenní klid v politice podle zásady Ukaž, co umíš.

 

nezařaditelné – možná v dubnu, nerónea, -iána, pentérické/pětileté hry músické, sportovní a dostihové, roku 240 n. l. (?) je rozšířil Gordiánus III. Neró měl založit ještě lúdí maximí, velehry, o nichž nevíme nic. Možné jsou identické s nerónejemi.