Bohové a svátky II. (úvod 2)

 

Římský rok

 

Teprve roku 153 začal v Římě úřední rok nástupem konsulů dne 1. ledna, což zůstalo až do konce Starého věku a pro Evropany, a úředně vlastně pro celou planetu, je 1. leden začátkem kalendářního roku dodnes.

V římských dějinách byl původně začátek roku v srpnu (viz rok 463 a 450), pak byl vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později byl posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo takto hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března (platilo do roku 153).

Roky se původně nepočítaly, ale označovaly jmény obou úřadujících konsulů. Teprve od do Augustových se důsledněji zažívalo počítání podle éry Říma, „od založení Města“, ab urbe conditá, a. u. c. (tedy obdobný vývoj jako v hellénských státech, srov. dataci podle olympiád).

Ve všech předněvýchodních státních útvarech, v egyptském, mesopotamském, foiníckém a anatolském kulturním okruhu, se po celý starý věk kronikářsky počítaly roky podle počtu let panujícího vladaře. Původně Sumeřané dávali označení ročnímu období podle některé významné události, dostavby chrámu, tažení apod.; počítání podle panovnické éry se v Mesopotamii uchytilo natrvalo v 17. st. př. n. l. (západoafričtí Mandingové v předkoloniální době počítali roky podle dob dešťů a každému roku dávali jméno podle nějaké výrazné události).

V Egyptě se původně datovalo podle období sčítání dobytka, hesbet, které bylo jednou za dva roky; z toho vzešla první datace královských let, renpet (palermská čedičová deska z 5. dynastie). Jinou událostí bylo výročí královského jubilea, sed, třicet let na trůnu, symbolické omlazení krále a zahánění zla. Během obřadu sídlil panovník s dvorem pět dnů v rákosových chýších (srov. možná odtud hebr. sukkót, viz ale s. v. Iúdaioi).

Do úřadů před reformou roku 153 nastupovali tribunové již 10. prosince, censoři v březnu či dubnu a konsulové 15. března, voleni byli 18. února.

Původní lunární římský rok, tzv. Rómulův, měl jen deset měsíců a 304 dny a byl původně etruským rokem (viz níže výklad o athénském kalendáři). Začínal martiem, tj. březnem (viz 1. 3., ženské kalendy, mátrónálie). Slovo annus, rok, vlastně (o)kruh času, uzavřený oběh času, souvisí s kruhem, prstenem, ánulus/annulus (ánus/annus).

Druhý z římských králů Numa Pompilius přidal na konec Rómulova roku ještě dva měsíce, iánuárius a februárius tak, aby iánuárius byl první a februárius posledním měsícem v roce (že se prvním měsícem v roce stal leden souvisí s datem nástupu konsulů od roku 153).

Numův lunární rok pak měl dvanáct měsíců a 355 dnů (březen, květen, červenec a říjen měly po 31 dnech, únor měl 28 a ostatní 29 dní, srov. níže v hellénské části). V průběhu čtyřletého cyklu (pro srovnání neshody se solárním rokem) se vkládaly dva přestupné měsíce: ve druhém roce se vkládal přestupný měsíc, mensis intercaláris (řec. mén embolimos; jmenoval se mercédonius, merkédonios) o 23 dnech mezi 23. a 24. únorem, čtvrtého roku pak měsíc o 22 dnech, poprvé zřejmě roku 472 za konsulátu L. Pínária Mámertína Rúfa a P. Fúria Medullína Fúsa, doložen např. roku 170 nebo 167; 23. únory drženy terminália, viz.

Celé čtyřleté období tak mělo 1465 dnů, tj. průměrně 366,25 dní ročně, čili o celý jeden den navíc než skutečný sluneční rok. Přestupným dnem byl 24. únor, který byl prostě v kalendáři zdvojen (diés bissextus). Zvyk přestupného dne zrovna v únoru trvá dodnes.

Přestupný únor byl tradičně brán v polovině 4. st. n. l. jako den neblahý (toho dne roku 364 byl augustem provolán Flávius Valentiniánus I. Jeho volbu předpověděl v Římě haruspex Marcus, tzn. že za vlády monotheistů instituce ještě fungovala).

Doba smutku činila tradičně dobu jednoho kalendářního roku (u Římanů podle zákonů Numových deset měsíců = jeden rok).

kalendářní reforma Caesarova stanovila počet dnů v roce na 365,25 a 1. leden roku 45/a. u. c. 709 byl definitivně určen za začátek roku. Ve skutečnosti ale trvá rok 365,2564 (rok siderický, oběh Země kolem Slunce měřen podle bodu ve vesmíru) či 365,242199 dnů (rok tropický/otočný, doba oběhu kolem Slunce od jarního bodu k jarnímu bodu, měřeno ze Země), tzn. 0,0064 či 0,007801 dne ročně více, což činí navíc 9 minut a 13 vteřin, resp. 11 min. a 14 vteřin.

Každý 133. rok tedy Caesarův rok počítal o jeden den navíc. V čas gregoriánské reformy roku 1582 n. l. byl kalendářní rok o deset dnů kratší.

Délku slunečního roku nejpřesněji ve starém věku změřil kolem roku 130 Hipparchos ze Samu: dosáhl přesnosti 6 minut a přesně změřil data rovnodenností, začátek jara 21. 3. a začátek podzimu 23. 9. Přesnější výpočet provedl až Němec Nikolaus Copernicus z Toruně: odchýlil se o 43 vteřiny. • Jde-li o ty vteřiny: zeměkoule právě zpomaluje a dny se mikroskopicky dlouží. Před 200 miliony let v éře dinosaurů trval rok c. 375 dnů...

Pro nápravu velkých nesrovnalostí v římském kalendáři a inspirován svým úředním písařem/sekretářem M. Fláviem zavedl Caesar z moci pontifika maxima s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský (?) astronom Sósigenés, navazující na starší ptolemaiovskou úpravu kalendáře ze 17. tybi neboli 7. března 238, na tzv. kanóbský (a od roku 2004 také búbastidský) dekret Ptolemaia III.

Připočítávala jednou za čtyři roky k 365 dnům běžného roku jeden den navíc – vlastní základ dnešního světového kalendáře (egyptský kalendář založený na pozorováních hvězdy Sirius/Sothis ve Velkém psu o 365 dnech platil nejméně od roku 2772).

Namísto tradičního 360 (12 x 30) + 5 a jednou za 1461 let se rok „ročních čtvrtek, 0,25 dne“, naplnil celý a letopočet se srovnal, Ptolemaios III. jednou za čtyři roky zavedl rok o 360 + 6 dnech.

Reforma se neuvedla a během svého pobytu v Alexandrii v letech 48 až 47 ji okopíroval C. Iulius Caesar, resp. jeho člověk jménem Sósigenés.

Rozdíl mezi kalendářem a ročním obdobím byl od Numy velký. Roku 190, který byl pro Římany významný likvidací seleukovské moci, se úřední kalendář předcházel se skutečností o 119 dnů: kalendářní 1. březen byl ve skutečnosti začátek loňského listopadu.

V roce 46 se římský kalendář rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 445 dnů: vloženo bylo 67 dnů po 23. únoru k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech („dlouhý rok zmatků trval od 13. 10. 47 do 31. 12. 46).

Pontifikové ale špatně vykládali Caesarův edikt a jeho interkalární lhůtu „jednou za čtyři roky“. Počítali podle římských zvyklostí inklusivně, tzn. vkládali bisextilní den každý třetí rok (diés bis(s)extilis, tj. dvakrát šestý den, vkládalo se 24. února, což bylo a. d. VI. Kal. Mart.).

Za 36 let trvání omylu tak bylo vloženo12 místo 9 dnů. Augustus proto kalendář opravil v roce 8, kdy až do roku 8 n. l. nebyly pro změnu vkládány žádné bisextilní dny. Augustus navíc odňal únoru jeden den a přidal ho žárlivě k srpnu, svému měsíci (augústus byl původně sextílis), aby byl stejně dlouhý jako Caesarův červenec (pův. quintílis).

Ve vztahu ke gregoriánské úpravě je júliánský kalendář v přepočtech od c. roku 100 př. n. l. tři dny napřed, tj. 1. ledna 101 jul. = 29. prosince 100 př. n. l.

Juliánských nereformovaných počtů se drží východní křesťanské církve. Jejich nový rok začíná v letech 1900 až 2100 o třináct dnů později, tedy 14. ledna (po roce 2100 do 2200 to bude o čtrnáct dnů, tedy 15. ledna greg.). 

Juliánských počtů se drží i roku 1980 akademiky utvořená éra berberská počítající se začátkem roku 950 př. n. l., přibližným rokem nástupu Libyjce (tedy Berbera) Šošenqa i. na egyptský trůn (začátek xxii. dynastie řečené libyjské/berberské). Roku 2015 začínal berberský rok 14. ledna, ale od Maroka po Libyi, od Kabylie po Niger a Mali slaven nový rok 12. a 13. ledna. Novoroční oslavy jennajer/yennayer odvozují pravděpodobně své jméno od lat. iánuárius. 

 

Orientální kalendáře

 

Původní solární kalendář Egypťanů, od něhož je Caesarův odvozen, měl 365 dnů (360 obyčejných plus pět dnů zasvěcených Usirovi, Ésetě, Sutechovi, Nechbetě a Hórovi). Rozdíl od skutečnosti (tzv. tropický rok o délce 365,2422 dne) tedy každého čtvrtého roku narostl o jeden den. Po 1461 letech pak, když začátek egyptského kalendáře procestoval celým rokem, se zase vrátil do prvního dne měsíce záplav (zaveden kol. 2750).

Tomuto dlouhému období se říká Síriův rok (heliakální rok, též kynikální, kanikulární rok dle hvězdy; eg. Sothis, Sopdet: východ Psí hvězdy, Seiria, Síria, Velkého psa od seiros, horký, oznamoval v polovině června blížící se nilské záplavy a svátek Nového roku).

Egypťané rok dělili na tři roční období: achet - dobu záplav, peret - dobu pučení a na šemu - dobu sklizně. Každé roční období se dělilo na čtyři měsíce a každý měsíc měl 30 dnů (su). Civilní egyptský kalendář začínal východem Síria na východním horizontu před východem slunce 19/20. července (konjunkce Síria se sluncem).

Rok se dělil na 12 měsíců po 30 dnech s pěti dni navíc koncem roku (řec. hémerai epagomenai, "přidané dny"). Jednou za čtyři roky se posouval začátek roku o jeden den a začátek nového roku a východu Síria splýval jednou za 1461 let (tzv. Síriův, Sothidův cyklus).

Podle údaje shody obou událostí grammatika Censórína z 3. století n. l. (spisek Dé dié natálí) roku 139 n. l. vyplývá, že Síriův cyklus spadal na roky 4242, 2782 a 1322 př. n. l. Za Antónína Pia byla v Alexandrii ražena k události pamětní mince (roku 1600 n. l. si události již nikdo nevšiml).

Sluneční kalendář zavedl prý třetí král první dynastie Džer (Horovo jméno) Iti II., řec. Athothis (3127 nebo 3117 do 3096 či 3086).

Se začátkem ročního období šemu souvisí svátek, držený dodnes v Egyptě jako šam an-nisím, "vůně větru". Slaven je den po koptských velikonocích a patří i do kalendáře muslimských Egypťanů.

 

V Babylónii byl od 18. st. ustaven lunární kalendář sumerského svatého města Nippuru se začátkem na jaře 1. nisannu kolem jarní rovnodennosti, resp. první novoluní po jarní rovnodennosti. Rok o 354 dnech byl od 21. století vyrovnávám interkalárním měsícem (sum.: iti dirig). V devatenáctiletém cyklu (saros kanón) byl vkládán poslední měsíc roku addaru (II.), nikdy však v roce, který byl sedmnáctý v cyklu, kdy se vkládal šestý měsíc, ulúlu (II.). Babylónský kalendář převzali Židé v době tzv. babylónského exilu v 6. st.

U Seleukovců a na ně navazující tradice platilo, že začátek seleukovského kalendářního roku, 1. dios o podzimní rovnodennosti, se kryl se sedmým (novo)babylónským měsícem tašrítu. Někdy po roce 229, zřejmě v polovině 2. století př. n. l., se pořadí měsíců změnilo a prvním makedonským se stal hyperberetaios, odpovídající tašrítu (dios nyní odpovídal arach-samna). První měsíce nyní xanthikos = nisannu (předtím artemísios = nisannu). Tato podoba kalendáře pokračovala v užívání u Parthů. O měsících viz dvě přílohy.

Židovský kalendář s érou „od stvoření světa“, annó mundí/AM od 7. října roku 3761 počítal a počítá s lunárním rokem o 12 a 13 měsících (tzv. rok embolimický, interkallární, přestupný - vkládající). Svět byl stvořen, jak zní propočet, 24. elúlu roku 1 a rok 2 začínal sabbatem o 1. tišri.

Z řady dalších výpočtů roku stvoření světa židovským a posléze křesťanským bohem vyniká rok 5509 Theofila, biskupa v syrské Antiocheji (3. st. n. l.), rok 5508 Syřana Efraima z Nisibi (zemř. 373 n. l.), nebo Sex. Iulia Africana (zemř. 232 n. l.) stvoření Adama roku 5500 (srov. pod chronografové).

„Stvoření světa“ odlišně spočetl Hieronymus (347 - 419 n. l.) na 23. října roku 5198 př. n. l., Victorius z Aquitánie na 25. března 5201. Podle irského arcibiskupa Jamese Usshera (1650) nebylo před 23. říjnem 4004 př. n. l. nic, poněvadž to byl první tvůrčí den židovského boha.

Každý měsíc má 29 nebo 30 dnů. V devatenáctiročních babylónských cyklech má každý 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19. rok třináct měsíců místo dvanácti. Rok se dvanácti měsíci měl 353 - 355, rok o třinácti měsících 383 až 385 dnů. Počítání měsíců sice začíná jarním měsícem nisan (březen-duben, první měsíc v babylónském kalendáři, makedonský artemísios, znamení skopce), ale rok začíná podzimním tišrí (obdobně jako v kalendáři makedonském 1. tašrítu = 1. dios, první novoluní po podzimní rovnodennosti, září-říjen, znamení váhy). Srov. kalendář athénský a metonický cyklus.

Pro rychlý přepočet z židovské éry do naší lze připočíst počet 240 k roku n. l. (při odmyšlení tisíců), z n. l. do židovské naopak přičíst 3760.

Koptové dodnes počítají podle éry Diokletiánovy, která začala 29. srpna 284 (Jul.).

Číňané užívali podobného lunárního kalendáře jako Helléni. První fungovaly s vkládáním měsíců v éře Sia (sia li) od 22. či 21. století. Od vlády Kung-che v letech 841-828 (Gonghe) v éře Západních Čou se měsíc členil v „šedesátkovém systému“ (ťia-c') s užíváním dvanácti symbolů zvěrokruhu; tento moment v tradičním kalendáři přežil dodnes, třebaže jinak Čína používá gregoriánský kalendář. Čínský lunární rok začíná pravidelně na druhé novoluní po zimním slunovratu (mesopotamské na první novoluní po jarní rovnodennosti).

Ve stejné době jako Metón v Athénách užívali „kalendář čtyř dílů, s'-fen li. Na devatenáct let připadlo 235 lunárních měsíců (lunací) se sedmi vkládanými měsíci během cyklu (v Athénách ve 2., 5., 8., 10., 13., 16. a 18. roce; každý pátý rok se v maimaktériónu vkládal den).

Reformu čínského kalendáře provedl ke dni zimního slunovratu roku 104 př. n. l. astronom S'-ma Čchien (zemřel roku 90). Od té doby začíná čínský rok mezi 21. lednem a 20. únorem. Kalendářní reforma se jmenovala tchaj-čchu li, „kalendář velkého začátku“.

Nejmladší z monotheistických náboženství islám zavedl éru podle svého věrozvěsty Muhammada (č. také Mohamed) za kalífy Umara I. (634 - 644), a to roku 17 nové arabské éry (= AD 638). Útěk Muhammadův z Mekky/Makky do Medíny/Madíny roku 622, hidžra, je prvním rokem éry A. H., annó hegirae. K h. došlo 8. dne měsíce rabi' I., tj. 20. září 622 n. l. (podle jiného přepočtu až 12. dne v měsíci rabi´, tedy 24. září 622). Éra AH ale podle nařízení Umara se počítá od 1. dne měsíce muharram (pátek), což byl 16. červenec 622, třebaže k vlastnímu odchodu došlo až v září.

Je v užívání ve všech arabských státech, ale v zemích kolem Středomoří a v Jordánsku se paralelně používá také křesťanská éra. V dalších mohammedánských státech (TR, PAK, Indonésie, Nigérie) je v užívání jen křesťanské éra.

Nejúspěšnější ze všech náboženských reformátorů Abú al-Kásim/Qásim Muhammad ibn Abd Alláh ibn Abd al-Mutálib/Muttalib ibn Hášim se narodil 12. dne třetího měsíce rabí `al-auwal, snad 20. dubna, 570 v Mekce (podle šíitů o šest dnů později) a zemřel 8. června 632 v Madíně: kolem roku 610 měl visi, jeho monotheismus během dvou desetiletí od zvěstování ovládl celou Arábii a Blízký východ! Kuriositou je, že první věřící byla žena - M. manželka a sponsorka Chadídža.

Mohammedánský kalendář s érou hidžry fungoval a funguje na stejném principu jako židovský, ale v třicetiročním cyklu je přestupních roků jedenáct. Zhruba 33 slunečních roků se rovná 34 měsíčním. Pro přepočet na gregoriánský kalendář z letopočtu hidžry platí: rok hidžry - AH/33 + 622. Naopak: AH = AD - 622 + AD-622/32.

Je pozoruhodné, že v Egyptě se udržela latinská označení solárních měsíců: janájir, fibrájir, máris, 'abríl, májó, júnjó, júljó, 'ughustus, sabtambir, 'uktúbir, núfambir a dísambir.

Pro přepočty různých kalendářových systémů do gregoriánského viz: http://www.ortelius.de.

Dovětek o jedné kalendářové manii: Mayové používali systém několika kalendářů, nikoli jen ten, který začínal rokem 3114 (viz), zvaný "dlouhý". Kultovní kalendář tzolkin (colkin) měl cyklus 260 dnů (aztécká obdoba se jmenovala tonalpohualli). Sluneční kalendář světský měl 365 dnů a neměl v Mesoamerice obdoby: haab se dělil na osmnáct měsíců po dvaceti dnech a devatenáctý "měsíc" měl dnů jen pět (srov. egyptský). V používání byl těž astronomy "Venušin cyklus" o 584 dnech a Martův o 780 dnech. • Roku 2010 nadekretoval kokový socialista a president Evo Morales Bolivijcům Nový rok na den letního slunovratu, jak počítali jeho rodní Aymarové. Gregoriánský, v jeho interpretaci koloniální Nový rok zůstal rovněž v platnosti. Začátek aymarské kalendářní éry položil do roku 3508 př. n. l., psal se tedy roku 2016 obecně přijaté éry aymarský rok 5524.