Bohové a svátky V. (leden-únor)

LEDEN

 

Iánuárius (podle stejnojmenného boha, resp. „dveří“)

 

1. leden - Kalendae Iánuáriae. Svátek Nového roku, během něhož si slavnostně odění lidé vyměňovali dárky, blahopřáli a pro štěstí si dávali as. Aby celý rok ubíhal „sladce“, dávali si lidé sladkosti jako fíky, datle, nebo med. Novoroční dárky se jmenovaly strénae, svátek strénia (souvisí se jménem pro omen a se sabínskou bohyní zdravého tělesného vývoje Strénií či Strénuou, shodnou s lat. Salus).

Zvyk novoročních darů se objevil už v egyptské nové říši (xviii. dynastie). Dodnes se ve Francii jako etrennes udrželo v podobě novoročních dárků, dodnes je v Německu pozlacováno ovoce.

Iánus, původně staroitalský bůh světla a ročního oběhu Slunce a Měsíce (proto prý jeho dvojobličejovost), ztotožňovaný s Chaosem, byl vzýván v podstatě na začátku každého soukromého a veřejného podniku. Mezi jeho kompetence patří i plodnost a úroda, neboť jedním svým přízviskem je nazýván Consívius, Rozsévač. Byl zobrazován se dvěma hlavami jako strážce dveří, v rukách hůl a klíče. V procesí na Kapitol Římané doprovázeli své nejvyšší úředníky, konsuly, a konali oběti býků, to vše od roku 153 př. n. l., od kdy Římané začínali nový rok 1. lednem.

První den nového roku nebyl plně volný den, neboť se i soudilo. Později byla ještě po celé říši 3. ledna konána vóta kněží a úředníků za zdar státu a císaře. V císařské době byly oslavy Nového roku pětidenní.

Ženskou obdobou byla bohyně Měsíce Iána, ztotožněná s hellénskou Dióné. Lednové kalendy ostatně věnovány Iánovi a Iúnóně (jejich manželství = hieros gamos, srov. hellénská gamélie; podle Hellénů sňatek uzavřený 1. ledna platil za šťastný = den sňatku Dia s Hérou; srov. pod anthestériemi a gaméliemi).

Iánův chrám (zasvěcen roku 295) byl Římany uzavřen na znamení míru se sousedy jen dvakrát, a to v roce 235 po I. púnské válce T. Manliem, a v roce 29 po Aktiu Augustem. Gordiánus III. (238 – 244 n. l.) otevřel jeho dveře poprvé od časů M. Aurélia Antónína; chrám zůstával zavřen, ačkoli mezitím byly nějaké zahraniční války vedeny. Další zmínky o rituálu chybějí.

[Nesystémově převzala zvyk otevřených a zavřených chrámových bran křesťanská symbolika: o tzv. svatém roce, jednou za 25 let, jsou dveře chrámu sv. Petra ve Vatikánu otevírána a zavírána hlavou katolického kléru]

Rodinným larům přinášely oběti hlavy rodin o každých kalendách, ale také při odjezdech a návratech rodinných příslušníků z cest. Bohyní cest byla Vibilia či Viabilia, kterou oslovovali zbloudilí, aby jim ukázala správnou cestu. Svůj svátek v kalendáři neměla.

1. ledna byl kromě toho vzpomínkový den na zasvěcení chrámu, nátálés templórum, Fortúny, jíž založil chrám princeps Traján, Aesculapa a Véjova (Véjovis či Védiovis, starý kult mstivé síly, identifikován s Iovem a Apollónem). • Narozeniny u křesťanů na dlouho zapadly. Držely se jmeniny, svátky světců, po nichž si Evropané po staletí dávali jména. Narozeniny obnovili až protestanté a plné rehabilitace se jim dostalo v 19. století.

2. ledennarozeniny sumerské Inanny a babylónské Ištary, foinícké Aštoret/Aštarté, pojímané v Levantě jako kněžny země a královny nebes a hellénistického Harpokrata (viz níže pod egyptskými kulty). Ištar byla první královnou nebes lidstva s korunou. Sumerské Inanna je z Nin-an-na, Paní nebes.

V Ísidině kultu návrat bohyně z foiníckého Byblu, kde po dlouhém hledání nalezla zlatou rakev Osíridovu, do níž jej zavřel Seth (7. tybi, příchod bohyně z Foiníkie).

3. leden – vóta, sliby. Obřady státních úředníků a kněží za zdar říše, jeho obyvatel a císaře (compitálie, srov. konec prosince a konec ledna). Božští principové-císaři byli uctíváni úlitbami, libámina, o svých narozeninách, o narozeninách Říma, tj. o pariliích, na Nový rok a v den slibů.

5. ledna - nóny, nátálés templórum Víca Póta.

V Alexandreji v rámci přeneseného eleusínského kultu epifanie Koré, zjevení: noční vigilie, drama mystikon se zpěvem k flétně, podzemní obřady (sékos hypogaion, podzemní kaple) pro zasvěcené (epopteia). Srov. s attickými eleusíniemi.

6. leden v alexandrijském kultu epifanie Persefony; odtud zřejmě vzali křesťané východního ritu epifanie/epifaneia, v západní Evropě známé jako den tří králů; o jejich počtu, jménech, o theofanii a "dni světel", hé hémerá tó fótón, viz v indexu s. v. Iésús Christos.

7. leden v egypt. kalendáři 12. tybi, svátek Lví bohyně a manželky Ptahovy Sechmet, stvořené Raem z ohně svých očí k trestání hříchů lidí. Svátek Nebt-het, řec. Nephthys, sestry a manželky Setha, sestry Ísidy a Osírida, matka Anúbise. Když Seth zavraždil Osírida, N. ho opustila.

8. ledna - nátálés templórum Iustitie, personifikované Spravedlnosti.

9. leden - agónália (I.). Slaveny z popudu Numy Pompília třikrát v roce (9. ledna, 20. května a Véiovem a 10. prosince) na počest Iánua Agónia, který je patronem všech lidských záměrů, prací a obchodů. Zvány též agnália a zjevně to byl svátek státoprávní. Oběti berana prováděl králův zástupce, rex sacrificulus, jehož funkci republika zachovala.

Žalozpěv Ísidy a Nefthys nad vraždou Osíridovou.

10. leden - střed zimy v latinském a Ovidiově podání; v Římě na výzvu pontifiků příležitostně vzývána Bezpečnost, Sécúritás, kult známý z mincovní ražby.

11. leden - carmentália (I.). Dvoudenní svátek (pokračoval 15. 1.) jedné z Kamén, bohyň zpěvu a věštění. Původně pramenní nymfy a porodní bohyně byly později ztotožněny s hellénskými Músami. Carmenta byla uctívána ženami jako ochranná bohyně při porodu a oslovována jako Postvorta, Antevorta (Prorsa či Porrima), případně jako jejich sestra, viz níže Fortuna.

Synem arkadské bohyně porodu a věštkyně Karmenty (v Arkadii se prý jmenovala Níkostraté) s Hermem byl Euandros, který z Arkadie přesídlil do Itálie, kde mj. založil Faunův (tj. Pánův) svátek luperkálií. [jméno bohyně souvisí (?) se starou matriarchální Kár, Kér, Q're - „Žena“, srov. Kárie; Kár prý objevila věštění z letu ptáků].

11. leden - iúturnália. Svátek pramene a nymfy, manželky Iánua, matky Fonta (Fons) a sestry Turnovy, jehož život proti Aeneovi neubránila, nátálés templórum Iúturnovy.

Svátek lázeňských a vůbec všech, kteří řemeslně mají co dělat s vodou. Byl slaven u ústí vodovodu zvaného Panenský pramen (aqua virgo).

13. ledna - ídy, věnované Iovovi.

15. leden - carmentália (II.). Pokračování slavnosti z 11. ledna oběťmi v chrámu, viz tam.

16. leden - nátálés templórum Concordia Augústa, modlitby za uchování míru, Eiréné/Pax.

17. leden - věnován Štěstěně, Félícitátis; spojována s Augústovým núminem.

20. leden – každého dvacátého v měsíci slaví epikúrici vzpomínku na Epikúra, tzv. eikas/eikades, dvacítka/-ky. Rozumí se původně, že každého dvacátého lunárního kalendáře, na konci druhé měsíční dekády. Důvod znám není. 

24. leden – narozen roku 76 n. l. P. Aelius Hadriánus, císař Imp. Caesar Traiánus H. Augustus (zemř. 10. července 138).

28. leden - nátálés templórum Kastora a Polluka. • svátek Zarathuštrův/Zóroastérův, zakladatele parsismu. Parsové (= Peršané) opouštěli po roku 642 n. l. Írán, dnes v Indii na 160 tisíc v Gudžarátu a Bombaji hlavně gudžarátsky mluvící; více s. v. Zarathuštra.

30. leden - oběti u Augústova Oltáře míru, ára Pácis Augústae, Pax, zasvěceného roku 9 senátem. Předcházela slavnost Míru, Pax/Eiréné. Druhá oběť byla přinášena 30. 3.

Díva Augústa, svátek deifikované Lívie Drusilly na její narozeniny (58 př. n. l.), od roku 39 manželka Augústova, bohyní prohlášena Claudiem.

31. leden svátek Hekaté; obětiny na křižovatkách každého posledního dne v měsíci, viz níže.

Pohyblivé v měsíci - fériae sémentívae, resp. sémentínae, tj. svátek setby, págánália, tj.vesnický svátek. Pohyblivý venkovský svátek koncem ledna po zasetí. Opakoval se po týdenní přestávce: vsí pro očistu od zlých vlivů a za dobrou úrodu procházelo procesí. Starořímská bohyně setby se jmenovala Sessia, viz 25. srpna.

V lednu ještě konán svátek Concordie, Svornosti, řec. Homonoiá, na paměť svornosti stavů patricijských a plebejských ve státě (snad 16. ledna; 22. července držen jiný svátek C., snad datum založení chrámu C. mezi Capitolem a Forem M. Furiem Camillem roku 367 – uvádí se také 5. únor, nebo v souvislosti s Caesarovou politikou), a Félícitátis (snad 17. ledna). Chrám Concordie z roku 367 zasvěcený Camillem poskytl ještě roku 1851 mramor pro desku papeže Pia IX. s dedikačním nápisem, kterou poslal darem do Washingtonu, kde měla být umístěna na Washingtonově pomníku (ale skupina jakýchsi antikatolíků ji rozbila a zlomky naházela do řeky Potomac).

Podle rozhodnutí praetora mohla být konána compitália až v lednu třetího či dvanáctého (viz prosinec po sáturnáliích). Koncem roku nebo v lednu obřad pro bohyni mladosti Iuventás, který vykonávala rodina Liciniů Lúcullů.

 

ÚNOR

 

Februárius (podle februa, piámina, kultovní očistné prostředky, vlněné stužky, pražená mouka se špetkou soli, píniová větévka na skráních kněží - tento měsíc byl až do časů decemvirů posledním v roce, měsíc očistný, a zasvěcen byl Iúnóně Februy); poslední den února odpojil Augustus a přiřadil ho ke svému měsíci, k srpnu (Februus byl etruský podsvětní bůh, ztotožňovaný s Plútónem a celá druhá polovina února byla kdysi věnována očistným rituálům)

 

 

1. únor - kalendy věnované Iánovi, Iúnóně, Faustovi a Iovovi Optimovi Maximovi; výročí chrámů Iúnóny Sóspity – Královny matky, Máter Regína. Srov. 15. února. Pro Karthágince den měsíční bohyně a božské lovkyně Tanat/Tanith.

2. únorpodle římských tradic se slavily narozeniny Héráklea/Hercula. Tou dobou v Athénách drženy lénaje, viz. • Roku 41 n. l. se narodil Claudiův syn Tiberius Claudius Caesar Britannicus (zavražděn roku 55).

5. únor - nóny, výročí chrámu Concordie na Kapitolu, viz konec ledna.

9. února - svátek Apollónův.

12. únor - svátek Diány, bohyně Měsíce a divokých míst, lovecké bohyně, ochránkyně žen, Bohyně-Panny, Matky-přírody. Její etruské kněžky se prý jmenovaly camilly (odtud označení pro ctnostná římská děvčata). Centrem kultu v Latiu byl chrám u Nemijského jezera s veleknězem, rex Nemorensis (původně uprchlý otrok, kterého po čase nejvyšších poct vystřídal jiný – původně, nikoli v dobách historických, po zabití předchůdce). Kult prý v Římě zavedl jeho šestý král Servius Tullius. Očistné obřady.

13. únor - únorové ídy věnované Iovovi, oběť Faunovi.

Výročí dne, kdy padlo v boji proti etrúským Véjanům 306 Fabiů (roku 477; podle jiné, obvyklejší tradice, se tak stalo až 18. července, důvod zimního data znám není).

13. až 21. únor – parentália, soukromý a veřejný svátek zemřelých. V tyto dny se neúřadovalo, chrámy zavřeny, nekonaly se svatby a ohniště a oltáře byly bez ohně. První den parentálií byly mánie, poslední férálie, viz 21. 2. V Athénách odpovídaly parentáliím a féráliím anthestérie.

O mániích v senátu slavnost pro pannu Vestu, Virgo Vesta parental.

15. únor - lupercália, zvané též februária či februáta. Slaveno na počest Fauna (arkadského, lykajského, Pána, srov. 9. 1.) jakožto ochránce stád před vlky. Rituálně očištění pastýři rozřezali kůže obětovaných zvířat na řemínky a těmi na potkání mrskali; jejich hlavní trasou byl obvod sakrálních hranic Říma, pómérium. Což bylo vyhledáváno hlavně ženami jako dobré pro plodnost a štěstí v manželství. Za tento dar děkovali Iúnóně Lúcíně či Iúnóně Februy (její samostatná slavnost držena zřejmě již 1. února; starořím. bohem manželství, ale později zapomenutým, byl Iugátínus).

Mladíci psali jména vyhlédnutých děvčat na losy a házeli do dřevěné krabice, odkud je losovali, aby se pak na rok (od března) děvčata stala jejich přítelkyněmi.

Svátek založily rody Fabiů a Quinctiů (lupercí Fabicání a lupercí Quintiliání, první hrající skupinu kolem Rema, druzí kolem Romula) na oslavu vlčice a na místě, kde živila Rómula a Rema. Srov. s hellénskými Lykajemi.

Lupercal, jeskyni, kde vlčice krmila Rómula a Réma, byla podle některých archeologů vystopována roku 2007 poblíž zbytků Augústova paláce na Palátínu v šestnáctimetrové hloubce pod dnešním povrchem a sondou zdokumentována. Podle jiných znalců jde však o malbami zdobené nymfaion, nymphaeum, rovněž známé z dobových popisů této části Říma.

Mýthickým jménem Fauna jako věštce bylo Fátuus, jehož dcerou byla Fátua (obojí s významem „Pravící“), od níž prý pocházela venkovská věstebná božstva (v Pícénu byli F. & F. pokládáni za zlé duchy). Srov. prosincové faunálie; bohovo jméno souvisí s faveó/favére, když příznivý duch ševelí po lesích a hájích, z čehož vznikl rythmicky založený přednes/zpěv casmen/carmen (od canere), pronášený vykladači/vátés. Starým italským jménem Pána bylo Inuus.

Ve středověku anglosaském světě a ve Francii, v novověku ve Spojených státech, dodnes bez viditelných vnitřních souvislostí luperc. udržovány jako svátek zamilovaných, jako tzv. den sv. Valentina (první americká poštovní pohlednice s pozdravy lásky pochází z roku 1849).

Údajně 14. února roku 269 n. 270 n. l. dal císař Claudius II. Gothicus stít biskupa Valentína z Interamny/dn. Terni. S luperkáliemi neměl nic společného, zato prý tajně oddával páry, které obcházely nějaké zákazy, například rodičů, když nastávající byl voják nebo otrok apod. Údajné ostatky křesťanského mučedníka byly v 18. století převezeny z Itálie do jihoněmeckého Krumbachu (nezaměňovat se sv. Valentinem, který je pochován v Pasově; oddávající byl misionář v Raetii; a jiný Valentínus byl knězem v Římě, další křesťanský mučedník tohoto jména trpěl v Africe).

L. vydržely jako folklorní radovánky dlouho do monotheistické éry a jako jeden z posledních starých lidových svátků je zrušil papež Gelasius I. (zemřel roku 496), popř. až Felix III. (číslovaný též jako IV., zemřel roku 530). Gelasius zavedl namísto rozverných luperkálií na 14. února očistný svátek panny Marie, čtyřicátý den po epifanii/"třech králích".

17. únor - quirínália. Slaveny v den, kdy podle patricijské tradice vstoupil Rómulus mezi bohy (podle plebejského podání: byl zavražděn, srov. ale 7. července). V pátý den parentálií obětovalo dvanáct saliů. Quirínus byl jedním z nejdůležitějších ochranných bohů, jehož jménem se sami Římané označovali, národ Quirínův/Quirítés.

Týž den se nazýval také svátkem hloupých/stultórum fériae. Byl totiž zároveň svátkem fornákálií, svátkem númina-bohyně Fornáx, bohyně pecí na pražení obilí. Fornákália a oběti z pražené mouky (pokrmů z pražené mouky) prý jako první u Římanů zavedl král Numa Pompilius.

Numa vůbec v Římě do kultu zavedl uctívání bohů zemědělskými plodinami. Svátek byl později pohyblivý dle kurií/sacrum publicum pro curiis, kdo tedy nevěděl kam patří, nevěděl, kdy slavit. Při pražení docházelo k požárům nebo přepražení, což vše vedlo k původu svátku pro hlupáky.

Možná, že zde je prapůvod dnešních karnevalů (srov. také anthestérie). Carne-vale/"sbohem maso", maso-půst, masopust, z lat. caró + leváre, zbavit masa, n. ze středověké latiny carnelevale, „odejmutí masa“ nebo dokonce z carrus návális, doba v křesťanském kalendáři před půstem (antický starověk neznal princip půstu/očisty od jakéhosi „prvotního“ hříchu).

Dnešní katolické karnevaly/masopusty (něm. Fasching, Fastnacht, ve 13. století ještě Faschang a Fastschang a vykládáno jako „nalévání svátečního nápoje“, z toho moravský fašank; na severu Německa a v Porýní Karneval z italského carnevale n. franc. carnaval) pocházejí z Itálie (srov. benátské maškarní plesy, závody, pouliční veselí). Každá země má své tradice: frankoamerický Mardi gras/"tučné úterý" v Louisianě, podobně v Austrálii, karibské ostrovní karnevaly, obvykle spojené s oslavou zrušení otroctví; nejvyhlášenější je v tomto ohledu Trinidad, kde oslavy od roku 1785 (zavedli francouzští katolíci).

Nejvelkolepější z karnevalových oslav je sambový týden v Riu de Janeiru, kde se poprvé maškarní podívaná pořádala roku 1840, od roku 1917 se sambou. Obžerství, veselí a věci doprovodné během karnevalů/masopustů předcházejí křesťanskému čtyřicetidennímu půstu před velikonocemi, ukřižování Ježíše.

O následující pentékosté-Pfingsten-letnice a dalších svátcích židovského a křesťanského ritu viz pod Iúdaiá/svátky. • O masopustu roku 1003 v Praze Boleslav iii. Ryšavý vyvraždil velkou část předních lidí z klanu Vršovců (další ránu dostali roku 1108 od Svatopluka, který si při lovu vypíchl oko o větev; sami 112 let předtím vyvraždili Slavníkovce).

[17. února 1600 byl v Římě na dn. nám. Campo dei Fiori po „soudu“ na nátlak papeže Clementa VIII. k pobavení poutníků jubilejního roku upálen bývalý dominikánský mnich Giordano Bruno, který se plně rozešel v monotheismem, resp. s křesťanstvím; iúbilaeus annus nesouvisí s lat. iúbiláre, pokřikovat, jásat (iúbilum, řec. agalliáma, jásot, jodlování), ale s hebr. jóbel, beraní troubou, znějící jednou za sedm let, židovské jubileum ale počítáno na 49 let.

V novověkých evropských dějinách na panovnické padesátiletí – první „king's jubilee“ slavil 13. října roku 1809 král britský George III., 20. – 23. června 1887 slavila padesátiletí na trůnu královna Victoria (a 20. června roku 1897 diamantové výročí, když jí bylo 78), roku 2002 slavila padesátiletí královna Elizabeth II.]

18. únor - svátek Faustíny Dívy Augústy; Annia Galéria F. ml., dcera stejnojmenné matky, se provdala za M. Aurélia Antónina, který založil na její počest nadaci Puellae Faustínae.

21. únor - férália. Poslední den parentálií (viz 13. 2.), svátek všech zemřelých. Pontifikové obětovali jménem státu za duše zemřelých občanů v minulém roce. Dary na usmíření duší mrtvých, rodinným Larům, a podsvětním božstvům Tacitě, tj. Mlčenlivé, a Mútě, tj. Němé (Tacita kladena též do 18. února). Svátek zavedl druhý římský král Numa Pompílius.

Bohyní zemřelých ještě před pohřbem byla Libitína, v jejímž chrámu bylo možné opatřit a pronajmout vše potřebné k pohřbu, včetně personálu. Mužům, pravděpodobně nesvobodným, se říkalo pollinctorés, "ti, kteří tělo zemřelého omyli a natřeli mastmi" (pokud to však nezařídily ženy z rodiny). Podnikatelé v pohřebnictví se jmenovali libitínárií, "lidé od Libitíny". Říši zemřelých a celému podsvětí vládl Plútó či Plútón (řím. obdoba hellénského Háda) a jeho choť Proserpina (hell. Persefoné). Ani oni nepatřili mezi dvanáct nejvyšších římského státního kultu.

Původ. etr. bohem nočního nebe, noční rosy a bohem metajícím blesky byl Summánus (Submánus), později ztotožněný s Plútónem. O jeho slavnostech neznámého data (snad 20. června) mu byl obětován koláč ve tvaru kola - summanália. O novějších bozích, Summánés, viz lúdí Rómání.

22. únor - karistia, caristia (z řec. Charistia). Rodinný svátek, kdy se příbuzní a sešvagření scházeli před lary a génii, jimž byl den zasvěcen a u společné hostiny srovnávali spory: svátek lásky a svornosti Cara Cognátió/Concordia.

23. únor - terminália. Svátek boha mezí a hranic Termina, brávaného za svědka při zasazování mezníků a hraničních kamenů. Majitelé sousedních pozemků se u hraničních kamenů scházeli, obětovali a hostili se. Jménem státu se slavnost pořádala na státních hranicích, později u šestého milníku na Laurentské silnici. 23. únor byl koncem sakrálního roku, původního lunárního, konec očisty. Třetího dne od terminálií začínal vkládaný, interkalární měsíc mercedónius, viz úvod ke Svátkům, srov. např. rok 170.

Jiným božstvem mezí a prahů lidských obydlí byl Límentínus, před blouděním prý chránili límónés.

24. únor - fugália, oslava vyhnání králů z Říma, régifugium. Vztahuje se snad k útěku Tarquinia Superba roku 510. V přestupném roce byly dva 24. únory.

26. únoregyptský svátek bohyně Mút a boha Amuna, svátek vitality, uzdravující síly.

27. únor - equirria, ecurria (I.) (od equus, kůň, a currere, běhat). Starý svátek a závody koní/dostihy nebo spřežení, konané prý od Rómulových dob na počest Martovu na jeho poli/campus Martius (podruhé 14. března, tehdy stejně jako régifugium v sudý den, vzácnost u klasických státních svátků). Ochrannou bohyní oslů, koní a spřežení byla Epóna (od epus, equus). Svátek přímo předchází Martovu měsíci. Mars je spojován s blahem státu, s úrodou, s celkovým rytmem roku.

27. února - výročí chrámu Iova Státora na Palatínu a Larů při cestách/Larés viálés.