Bohové a svátky VIIII. (září-říjen)

ZÁŘÍ

 

September (tj. sedmý měsíc, zasvěcený Vulcánovi; krátce Germánicus či za Commoda Herculeus)

1. září - Kalendy věnované Iánovi a Iúnóně s Iovem Tonantem.

Výročí chrámů Iúnó Régína na Aventinu a Iova Líbera.

4. až 19. září - Lúdí Rómání, římské hry. Patricijská slavnost k poctě Iova, Iúnóny a Minervy, konány oběti (Iovovi obětováno na sto bílých býků), průvod v circu, hry a závody, od roku 240 př. n. l. přibylo předvádění scénických her, tragédií a komédií.

Od roku 366 př. n. l., kdy poprvé zmiňovány, zvány lúdí magní, tj. velké hry; podle římské tradice ale prý založeny králem Tarquiniem Priskem. Slaveny s procesím na počest Iova Kapitolského, Státora, tj. Zastavitele (jiný jeho svátek byl 27. června), jen čtyři dny, koncem republiky 15 dnů, po Caesarově smrti 16 dnů. Později byly scénické a circové hry opět omezovány na původní čtyři dny, aby zbylo místo pro jiné svátky.

13. září bylo o hrách lectisternium (řec. theoxenia), největší v římském kalendáři, tzv. Iovova capitólská hostina, epulum Iovis in Capitólió. Sbor od roku 196 původně tří, pak sedmi, později od Caesara deseti kněží, kteří měli na starosti zaopatřování takových hostin, se jmenoval trésvirí, později septemvirí epulónes, dosl. sbor sedmi jedlíků. Během lectisternií bývala vězňům sundávana pouta.

První lectisternium bylo uspořádáno roku 399 po konsultaci Sibylliných knih na odvrácení moru. Roku 293 podle hellénských vzorů poprvé udělovány vítězům palmové ratolesti.

Roku 217 bylo lectisternium poprvé konáno pro všech dvanáct nejvyšších, státem uznaných bohů (dódekatheon či Dií Consentés nebo Complicés dií, tj. Bohové poradní), stanovených v podstatě podle etruského, ale spíše hellénského vzoru „olympské dvanáctky“: Iúppiter, Iúnó, Minerva (tzv. kapitólská triada, trias capitólína), Neptúnus, Mars, Venus, Apolló, Diána, Vulcánus, Vesta, Mercúrius a Cerés.

Jestliže v roce 364 první velké hry o státním svátku stály dvě stě tisíc assů, tedy 80 tisíc sésterciů (platilo do púnských válek), koncem republiky dobrá podívaná na krvavé zápasy v aréně stály pořádajícího sésterciů 750 tisíc. Roku 217 po ztracené bitvě u Trasimenského jezera zaslíbili Římané na základě rozhodnutí pontifiků hry za 333.333 1/3 assu těžkého, s obětmi tří set býků Iovovi, další dalším bohům a lectisternium u šesti stolů, pro dva bohy u stolu.

Uvedeného roku bylo třídenní dódekatheon pořádáno v dubnu v termínu pozdějších megalésií (viz tam) a doprovázeno bylo slibem obětí, které byly činěny při vyhlašování svatého jara, ver sacrum, což byla staroitalská mimořádná oběť v době mimořádného nebezpečí pro stát.

Obětovány byly prvotiny příštího roku, také ovšem děti a mláďata, jež se měla narodit: zvířata a plodiny byly obětovány na oltáři, děti ve zralejším věku musely opustit vlast.

[Bohové, kteří byli do počtu nesmrtelných přijati později, se nazývali Novensilés díví, tj. Noví. Nižší bohové vůbec byli nazýváni Summánés, srov. 21. února. K mimoitalským kultům dlouho vládla nedůvěra. Např. Augústus byl na jedné straně pověrčivý, jindy ovšem prokazoval až atheistickou svobodu.

Na ochranu před hromy a blesky nosil s sebou kousek tulení či kapustňákovy kůže, vitula marina, a před bouří se schovával do klenutých místností. Ovšem za občanské války v bojích s Pompéiem mladším roku 38 přišel na jihu Itálie v bouři o loďstvo. Kdo za to mohl? Při nejbližším slavnostním průvodu před hrami v Římě dal z kolekce nesených bohů vyškrtnout Neptuna.

Podobně pověrčivý byl Tiberius, jeho adoptivní syn. Nikdy nevycházel bez vavřínového věnce, protože věřil, že Apollónův strom odhání blesky. Augústus nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval.

V Egyptě po vítězství nad Antóniem se o domácí kulty nijak nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali. Augústus později pochválil vnuka Gaia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným kázal, v cizině obětovat místním bohům.]

13. září - svátek Iova Optima Maxima, každoroční zatloukání hřebu do stěny Iovova chrámu o záříjových ídách (ídy v každém měsíci patřily Iovovi). Tohoto dne (= úplněk v athénském metageitniónu) byl roku 507 chrám Iova Capitólínského zasvěcen. Podle etruského zvyku obřad prováděl nejvyšší úředník státu (konsul, diktátor) a původně se tak po sklizni uzavíral uplynulý kalendářní rok. Zároveň počet hřebů posloužil za jednoduchý letopis.

U Etrusků ve Volsiniích se tento obřad prováděl i v chrámu bohyně štěstí Nortie.

Iúppiter, Diéspiter, byl nejvyšším ochranným bohem Říma. Jako válečník byl I. Státor vzýván před bojem, v moci měl mj. oblohu, Měsíc, větry, déšť a blesky.

Chrám Iova Capitólína, Dia Kapitólského, byl údajně zasvěcen roku 507 M. Horátiem cos. v Římě o zářijových Ídách, stavěný na zakázku vyhnaného etruského krále. Stavbu bohu slíbil král Tarquinius Priscus, fakticky dokončil Tarquinius Superbus etruskými staviteli a umělci jako chrám nejvyšší trojice etruského pantheónu bohům Tinia (ztotožněný s Diem a Iovem), Uni (Hérá či Iúnó) a Menerva (= Athéná či Minerva).

První Iovův chrám v Římě vyhořel během občanské války roku 83. Chrám byl po opravě diktátorem Sullou nově zasvěcen roku 70 Q. Lutatiem Catullem. Opět vyhořel a třetí chrám zasvětil po roce 70 n. l. císař Vespasianus. Po jeho smrti roku 79 n. l. ale Iovův chrám vyhořel znovu a čtvrtý chrám dostavěl a po roce 81 n. l. zasvětil Vespasianův syn a císař Domitianus.

Křesťanským císařem Theodosiem I. byly 8. listopadu 392 n. l. zakázány polytheistické, v terminologii křesťanů tzv. pohanské kulty; zakázáno přinášet bohům krvavé oběti, chodit do chrámů a pohlížet na sochy zhotovené člověkem.

Roku 396  Theodosius na území říše zrušil veškerá privilegia kněží polytheistických kultů. Stavba chrámu Iova Kapitólského zanikla v průběhu 6. století n. l.. Záminkou byly náklady, které na udržování kultů senát potřeboval. Např. polovinu střešní krytiny z pozlaceného bronzu odvezl s sebou do Karthága roku 455 n. l. král Vandalů Geiserich.

Z Římanů se jako první představitel elity od polytheismu odklonil prapodivný císař Neró, uctívající denně trojí obětí jakousi dívčí sošku, kterou jako amulet dostal od kohosi bezvýznamného. Neró měl odpor k orientálním kultům, což byl ostatně průvodní zjev všech panovníků iúlsko-claudijské dynastie. Úchylný císař se dokonce v Římě vymočil na sochu Atargitis.

O mono- a polytheistických kultech orientálních viz 24. prosince.

Autorem Iovovy kultovní terracottové sochy, zbarvené na rudo, byl na Tarquiniovu objednávku etruský sochař Vulca z Véjí, též tvůrce terracottového Héráklea pro Tarquinia, ve Véjích zřejmě také tzv. Apollóna z Véjí. Někdy mu bývá rovněž přisuzováno autorství tzv. kapitólské vlčice. Vulca je jedním z mála etruských umělců, jehož známe jménem. Vulcův Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 dictatorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou dnes již neznámého Apollónia.

Obřad zapalování světel, svátek lamp lychnapsia, v Alexandreji, viz také 12. srpna.

19. září – narozen roku 86 n. l. T. Aurélius Fulvus Boionius Arrius Antónínus, po adopci T. Aelius Caesar Antónínus, císař Imp. Caesar T. Aelius Hadriánus Antónínus Augústus Pius (zemř. 161; podle jiných se narodil 14. 9.). • Téhož dne roku 202 n. l. se narodil císař M. Opellius Antónínus Diadúmenus/-meniánus, Macrínův syn a spoluvládce (zabit 218).

23. září - Podzimní rovnodennost, aequinox, libra autumnal (slunce ve Vahách). Vzpomínka na Apollóna Sósiána, Cereru a Marta. Začátek řady kalendářů hellénského světa, mj. makedonského a seleukovského.• Východ Haedí, Kůzlátek, dvou hvězd ze souhvězdí Vosky/Aurigy koncem září ohlašoval deště a bouře. Zapadají 6. října a plavba při západu slunce je v tento den pokládána za nebezpečnou.

Podle římského kalendáře první den eleusínií, trvaly do 1. října včetně. První den makedonského a západoseleukovského kalendáře.

Roku 63 př. n. l. se narodil Augústus, zemřel 19. srpna roku 14 n. l.

24. září – roku 15 n. l. narozen císař A. Vitellius (uvádí se ještě den 7. září), lynčován roku 69.

26. září - Venus Genetrix, srov. 20. července.

 

ŘÍJEN

 

Octóber (tj. osmý měsíc, zasvěcený Martovi; krátce Domitiánus či za Commoda Invictus)

 

1. říjen - Kalendy věnované Iánovi a Iúnóně. Den Fidés, Cerés. • Narozen roku 208 Alexiánus Bassiánus, císař Imp. Caesar M. Aurélius Sevérus Alexander Aug., vulgo Sevérus Alexander (zavražděn s matkou Mammaeou 22. března 235). Podle jiného údaje se narodil v den smrti Alexandra III. Velikého, tj. 13. nebo 11. června.

Vzpomínka u tigillum sorórium, tj. sestřina trámu. V bájných dobách krále Tulla Hostilia za války Římanů s Albany došlo k souboji trojice bratrů, jehož výsledek rozhodl také válku. Albánští Curiátové prohráli s římskými Horátii, když poslední z Horátiů zabil všechny tři Albány. Po návrátu domů probodl svou sestru truchlící nad smrtí jednoho z Curiátů, s nímž byla zasnoubena.

Horátius byl souzen, ale osvobozen. Jeho otec ho však symbolicky poslal pode své jho. Místo oslavy a rituál byl udržován ještě v císařských dobách.

3. až 12. říjen - Augústália, řec. sebasta. Desetidenní hry u oltáře Císařovy Fortúny, Fortúna Augústális a Fortúna Redux. Srov. 24. 6. Oslava 12. října byla zavedena r. 19 na počest A. návratu do Říma (od roku 22 na cestách). A. nástupce Tiberius rozšířil hry a s A. kultem po celé říši zřídil navíc sbory kněží, sodálés Augústálés. Ve 4. st. n. l. byli členové kollegií císařského kultu dosti zaměstnaní lidé, neboť rituály si vyžadovaly pozornosti během 98 dnů v roce.

4. říjen - Iéiúnium Cereris pětiletní. Ustaveno roku 191 z rozhodnutí senátního výboru deseti mužů, decemvirí, po konsultaci Sibylliných knih na odvrácení pohrom, od dob Augústových každoročně. Zároveň byly ustaveny cereálie a 18. listopadu supplikace: ženy a dívky procházely nočním Městem, vigiliae Cereris.

4. říjen – Meditrinália. Slaveno 4. nebo 11. října, viz tam.

7. říjen - Nóny, obětováno příznivé štěstěně a vítězné Venuši, Fausta Félícitás a Venus Victrix, Genius Públicus. Srov. 24. 6. a 1. 7. (nebo obětováno až 9. října?). Též svátek Iovův (Iuppiter Fulgur) a Iúnóny (Iúnó Cúrítis, Currítis či Quírítis, ochránkyně muže ve zbrani).

10. říjen - výročí zasvěcení chrámu Iúnó Monéta. • Roku 51 n. l. narozen císař Domitiánus.

11. říjen - Meditrinália. Meditrína dea byla starou bohyní léčení. Na její svátek bylo poprvé v roce uléváno a ochutnáváno z nového vína. Současně ale pito víno staré, aby se člověk vyhnul nemocen.

Nejstarším z léčebných kultů je Asklépios, hérós z thessalské Trikky. Roku 420 byl zaveden Asklépiův kult v Athénách: jako kněz léčivého daimóna Halóna se na jeho uvedení významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklépiova o několik později chrámu sídlem kultu. Za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión.

Sofoklés je tak jediným Evropanem, jehož dům byl i chrámem. Slavnosti dne zavedení kultu se jmenovaly epidauria, v rodném Epidauru asklépieia, stejně jako v Pergamu, Smyrně; v kýrénských Balagrách byl A. uctíván jako Iátros.

Asklépiův kult byl do Říma zaveden roku 293 pod lat. jménem Aesculápius, syn Apollónův. Stalo se tak po moru, kdy byli římští poslové vysláni ke konsultaci do Epidauru. Odtud prý dovezli hada, který se s nimi dostal na zpáteční loď, a když se mu v Římě zalíbilo na tiberském ostrově, postavili zde o dva roky později Římané novému kultu chrám.

Asklépios měl přízviska Iátros, Lékař, Orthios, Napřimovatel a Sótér, Spasitel, podle svého odznaku Ofiúchos, lat. Anguitenens, Hadodržič (tak také jako souhvězdí, kam byl pozdvižen Diem). A. had vydržel jako odznak lékařského stavu dodnes.

Jeho syny byli Macháón, Podaleireios, lékaři před Troiou (M. padl), a laskavý trpaslík Télesforos chodící se hlavou zahalenou do kutny, uctíván hlavně v Thrákii. T. byl jediným trpaslíkem hellénského světa a první evropský (srov. jeho možná egyptský vzor Bes a Beset; dobou trpaslíků, vládců podzemních pokladů a šikovných mužíčků, bude až doba germánských pověstí).

A. dcerou byla Hygieia, symbol zdraví a čistoty dodnes. V římské době kult významně posílil a H. byla ztotožňována s Měsíce a A. se Sluncem.

V Asklépiových střediscích se kromě medicíny léčilo vírou: po koupeli v léčivých vodách ulehl zájemce v chrámu na rouno jím bohu obětovaného zvířete. Asklépios byl bohem věštebným a klientovi ve spánku sdělil způsob léčení nemoci (tak tomu bylo např. v Pergamu). Ulehnout v jeho chrámových prostorách za příspěvek bohu bylo používáno i jako prevence chorob.

Specialisovaná léčivá božstva měly i malé národy. Italičtí Marsové a Marrúcínové kolem Fucinského jezera uctívali bohyni Angitiu, která byla později za hellénismu proměněna v sestru Médeie či Kirké. Unavení a nemocní Římané oslovovali Fessónu, tj. Unavenou.

12. říjen - augústália, lúdí augústálés, oběti u oltáře Navracející Štěstěny, Fortúna Redux, a hry každoroční v upomínku na šťastný návrat Augusta z Orientu roku 19.

13. říjen - Fontinália. Slavnost boha pramenů Fonta. Studny a prameny zdobeny květy, do vody házeny věnce. Fons či Fontánus byl synem nymfy Iúturny a Iána.

14. říjen - Penátés Deí na Veliu.

15. říjen - Ídy věnované Iovovi. Dostihy k poctě Martově, závod Říjnového koně, equus octóber. Pravý kůň z vítězného dvojspřeží byl zabit (možná kopím) a jeho hlava přibita na viditelném místě. Jeho ocas byl donesen do staré regie, býv. královského sídla, v níž úřadoval nejvyšší kněz, aby z něho skapala krev na Vestin oltář v sousedství jejího chrámu.

Sraženou krev Vestálky uchovávaly, aby se jí mohlo použít jako očistného prostředku při paríliích. K tomu se ještě používalo popela z nenarozeného telete, spáleného nejstarší vestálkou při fordikáliích, a také popela z bobových stonků.

O hlavu bojovali Římané z městských čtvrtí "via sacra" a "subura", aby si ji pak vystavili na hradbách nebo věži ve své části Města. Římané předpokládali, že závod a oběť souvisí s trojským koněm. • Obdobně slavili Keltové, jejichž Martova obdoba se jmenovala Hésus či Ésus. O keltských kultech viz v indexu pod Gallia.

Císař Commodus nazval říjnové ídy ídami Herculovými.

15. říjen? - lúdí Capitólíní, agón Capitólínus, certámen Capitólínum, kapitólské hry. Na počest Iova za záchranu před Kelty roku 390, či na oslavu dobytí Véjí 396. V rámci her, které nebyly veřejné a o nichž je jen málo známo, konány scénické a músické závody s dostihy, od dob Domitiánových každého čtvrtého roku připojen áthlétický závod.

S událostí souvisí zavedení kultu božstva Áius Loquens či Locútus, tj. Oslovující hlas, který prý jednou v noci před gallským vpádem (ještě před exilem Camillovým) varoval jistého M. Caedicia: tomu se úředníci druhého dne vysmáli. Po vyhnání Keltů ze země byl Áiovi Loquentovi či Locútovi postaven chrám (jiným personifikovaným hlasem byla přísežná slova věrnosti Dius Fidius, srov. 4. června).

19. říjen - armádní armilustrium (tj. očista vlastních zbraní) na Aventinu, srov. 1. března. Konány koňské dostihy na počest Martovu.

Naopak obětování ukořistěných zbraní se po boji provádělo spálením na bojišti, a to bohyni jménem Lua (mýthologicky neznámá, související se Sáturnovým kultem. • Při lustracích, očistných obětech, byla prováděna oběť prasete, ovce a býka, suovetaurília.

23. říjen? - Vertumnália, Vortumnália. Svátek na počest Ve/ortumna, boha proměn v přírodě, ale také proměn surovin a tovaru ve zboží, bůh obchodu. Konec vegetativní části roku (srov. cónsuália).

24. říjen – roku 51 n. l. se narodil císař Domitiánus (zavražděn 18. září 96).

27. říjen až 1. listopad - hry v circu na oslavu Sullova vítězství, lúdí Victóriae Sullánae. Sama Victória možná neměla vyhrazený svůj „velký den“ v kalendáři, ačkoli patřila mezi nejoblíbenější hellénské a římské kulty (obdobně Keltové ctily svou Verbeiu; srov o kelt. kultech v indexu pod Gallia). Pokud ano, v úvahu připadá 17. či 20. červenec, svátek Victórie a navenek ukazované cti, Honós, Honor, a 1. srpna. Sulla hry založil roku 81 na oslavu vítězství v občanské válce 1. listopadu 82 v Collinské bráně nad mariovci a jejich Samnity.

S kultem Victórie splynuly starší římské či latinské bohyně Víca Póta či Victa a Potua,tj. Vítězná - Mocná, bohyně vítězství a dennodenního výnosu z práce; nátálés templórum měla V. P. 5. ledna, válečná Pellónia, tj. Zahánějící nepřátele, a bohyně vítězství a radosti z něho Vítula, tj. Tele, s jejímž kultem snad souviselo uctívání boha - dárce života a životní energie Vítumna či Vítúna, srov. 8. července.

Křesťané zakázali polytheistické kulty roku 392 a poslední socha Victórie v Římě a také asi ve státu pak stála v římském senátu. Roku 394 n. l. odtud byla vynesena a zničena (a rok na to se říše oficiálně rozdělila na západní a východní část...).

Chrámek jiné bohyni vítězství, Victória virgó, zasvětil roku 193 dva roky po zaslíbení šovinista M. Porcius Cató.

28. říjen až 3. listopad - Ísia. Veřejná slavnost s veselím, hilaria solemnia, a mystéria, při nichž bylo napodobovalo hledání, zetésis, bohyně Ísidy mrtvého Osírida, zavražděného Sethem a jeho zmrtvýchvstání. 1. listopadu je znovuzrození/nalezení, heurésis, Osiridovo-Sarápidovo, první den extase.

Roku 58 byl Ísidin kult v Římě zakázán, opakovaně ještě roku 53, 50 a 48, ale již v roce 43 byl bohyni vybudován státní chrám a roku 7 př. n. l. se po ní a Serápidovi jmenoval třetí římský obvod.

Svátek byl v Římě kultovně povolen až roku 43, když jeho provozování předtím senát pětkrát zakázal, uznán byl Caligulou, Nerónem a Domitiánem, veřejným vyznavačem Ísidy byl Othó. Mezi domácí římské (městské) kulty se ale dostal až za císaře Caracally (211 - 217 n. l.). Do té doby patřil kult mezi sacra peregrína.

Ísidin kult přesto patřil mezi nejoblíbenější. Věřící podstupovali křest a půst a věřili, že překročením prahu smrti se jim dostává života na jiném světě. Bývala ztotožňována s Afrodítou a Démétér a se Sarápidem zajišťovala vojenské štěstí, je nakloněna malířům. Chrání krásu žen, udržovala vesmírný řád a vládla magii. Kdysi s ní byla spojena rozsáhlá aretálogie, lidová podání zázraků.

Ísie začínaly procesím ulicemi Města, bohyni představovala zlatá kráva s černým závojem. Průvod symbolisoval Ísidino hledání zmizelého bratra a manžela Osírida. Doprovázeli ji postavy vojáka, rybáře, lovce, gladiátora, veřejného sluhy, filosofa a ženy. Ženy v průvodu zpívaly hymny, rozstřikovaly voňavky a rozhazovaly dárečky. Ísidin kult patřil v hellénismu a císařské době mezi nejoblíbenější.

Hymny na Ísidu inspirovali křesťany (cf. mariánské zpěvy), stejně jako její svatá trojice (Ísis, Osíris a jejich syn Hóros/Óros, identifikovaný s Apollónem s ústřední oslavou o letním slunovratu), oděv, bohyně držící n. kojící novorozeně, kult zmrtvýchvstání (srov. s Adónidovým kultem), její hvězdičky na tmavomodrém rouchu a kolem hlavy dokonce přistály na vlajce Evropské unie.

Její postava v šafránovém a rudém rouchu a v tmavomodrém až černém plášti s třásněmi a s hvězdami a Měsícem v úplňku uprostřed, po jeho obvodu vetkaný věnec květů a plodin a na rukou kojeného syna Hóra se stala pro křesťany předlohou jejich kultovní modly Panně Marii (srov. podobně oděnou médskou Anaítis/Anáhitu, viz index).

Z Hóra se stal Georgios/Jiří s přívlastkem svatý zabíjející namísto krokodýla tvora podobného, ale okřídleného, draka.

Z císařů byl Ísidiným vyznavačem např. Caligula, Domitiánus, Commodus či Caracalla. Íseion/Íséum v Římě a v Memfidě bylo zničeno zřejmě již 392 n. l., u Alexandrie roku 414 a po přestěhování kultu do blízké Menúthidy roku 486 n. l., posledním střediskem kultu byly egyptské Fílai do roku 529, než chrám i zde jako pravděpodobně poslední z polytheistických míst zavřel Iústiniánus. • Podle jiných údajů trvaly ísie od 31. října do 3. listopadu.

Posledního října končily senátní prázdniny (od září).