CH

Chababaša, Chababeša, Chabbaš z Egypta, protiperský povstalec ze Saie§ 486, 484, 338

Identifikovatelný snad se jménem Chambasuten n. Kambasawden z merojského nápisu krále Nastasena. Jeho vláda bývá označována za 32. dynastii.

Chabašát, arab. jméno pro Ethiopii§ viz Ethiopie

Chabersabá/Chabarzabá, viz Antipatris

 

Chabriás z Athén, strat., syn a o. Ktésippův§ 389, 378 - 376, 370, 364, 362, 357 - 355
Chabriás z Athén§ lépe Chariás§ viz rok 376 a pod Chariás

Chábur (akad.), řec. Aburás/Haburás, lat. Chaborás, aram. a arab. Chábúr, ř. v sev. Mesopotamii (pramení s přítokem Mygdoniem/Džaqdžaqem v TR, naprostá většina toku na území dnešní SYR, přítok Eufrátu)§ 759, 722, 616
Při ústí Ch. do Eufrátu ležela Faliga (asi Circesium, srov. tam) a větší vesnice, kómopolis, Nabagath.

Chadiánu z Aramu/Damasku, k., syn (?) Bir-'idrího/Ben-Hadada III., ass. zvaný Márí§ 773, 740

Chaire, viz Caere

Chaireás, ptolem. nauarchos§ 88

Chairefón z Athén§ arch. 219

Chairefanés z Athén§ arch. 452

Chaireleós z Athén§ 404

Chairemón z Athén§ 400

Chairestraté z Athén, m. Epikúrova§ 341

Chairilás ze Sparty§ efor epón. 418

Chairón z Pellény, též Cheilón, tyr.§ 331
Chairón ze Sparty, mluvčí protiachájské emigrace§ 188, 183, 182, 180

Chairóndás z Athén, též Chairóndés§ arch. 338

Chairóneia, m. v Boiótii§ 447, 379, 370, 351, 338, 316, 245, 191, 88 - 86

Chajánu ze Sam’al, k.§ 743

Chajbarský průsmyk (Khyber), srov. Dionýsopolis v Kóféně§ 327

Chajbar-Pachtúnchwá, pákistánská provincie, angl. Khyber-Pakhtunkhwa§ 327
Podle administrativního celku z dob Britské Indie se v letech 1948-2010 jmenovala oblast Provincie severozápadní hranice, NWFP; jde o pákistánskou část Paštunistánu.

Chaj-nan, o. při jihočínském pobřeží§ 49

 

Chakasové§ viz Ťien-kchun/Jiankun

 

Chala, Chalónítis, hellénisované m. a kraj v Mesopotamii,viz tam

Chalab, Chalba§ viz Beroia v Syrii

Chalbus, předák Tartéssanů§ 216

Chaldaioi, Chaldajové, ass. mát Kalda/Kašdu, bab. mát Chaldu, aram. Kaldanaj, hebr. Kasdim, české Chaldejové, Chaldajové§ 1. aramajský kmen, pozd. synonymum pro babylónský, viz tam; u Římanů též označení pro astrology a šarlatány. Ch. se dělili na knížectví Bít Amukkáni, Bít Dakkúri a Bít Jakíni, 770, 701, 626, 617, 613 - 610, 602, 597, 587, 567, 565, 539, 531; 2. národ v severozáp. Armenii, v regionu proslavený zpracováním kovu; dříve snad Chalitu, z Římanů je první podrobil L. Licinius Lucullus§ 651

Chaldi, Aldi, bůh Urarťanů§ 733

Chaldíni, pevnost záp od arménského jez. Sevanu, dn. m. Kamo či Nor Bajazet§ 733

Chaldi-ti z Urartu alias Ara-cha čili Nabû-kudurrí-usur IV.§ 521

Chalitu§ viz Chaldaioi, 2.

Chalkédón§ viz Kalchédón

Chalkiás/Chelkiás, ptolem. stratégos, b. Ananiův, s. Oniův§ 106, 102

Chalkideus ze Sparty, spartský velitel§ 412

Chalkidiké, poloostrov v Thrákii, pozd. patřící do Makedonie, též Thrácká Chalkis; srov. pod Olynthos. Tři prsty jsou od východu Athós, Síthóniá a Palléné (dn. A., Longos a Kassandra)§ 750, 730, 700, 655, 654, 628, 551, 469, 433, 429, 424, 423, 421, 417, 416, 406, 399, 393, 380, 379, 365, 356, 354, 350, 348

V době bitev u Filipp na podzim roku 42 byl celý poloostrov již neosídlen, ačkoli měl úrodnou půdu.

Chalkis, m. na Euboji§ 776, 754, 750, 741, 735, 728, 700, 684, 683, 667, 655, 654, 632, 600, 507, 481, 420, 411, 362, 360, 358, 354, 349, 332, 327, 323, 313, 312, 310, 308, 446, 338, 306, 302, 284, 275, 244, 198, 196-195, 192, 191, 189, 171, 170, 146, 86

Kolonie Athénských, „bronzové město“, vzniklá spojením pětí vsí, oikistem byl Aiklés. Podle jedné verse zkazek o založení města spadají jeho začátky do éry Foiníčana Kadma, který se usadil v Kadmeji, v kraji pozdějších Théb, a cestou tam zde na Euboji usadil Araby (!): Strabónův údaj je ojedinělý. Proslavila se v dávnověku metalurgií a obchodem s orientem. Ovládala Eurípos, úžinu mezi ostrovem a Boiótií. Kolonie Chalkidských jsou v Itálii, na Sicílii a v Thrákii. Po válce lélantské, kterou asi vyhrála, přišla Ch. v první polovině 7. st. o část trhů v Itálii ve prospěch Korinthu. Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování znamenalo takový životní styl.

Chalkis pod Libanem, m. v Koilé, pozd. Kaisareia/Kaisaríá Filippú a Nerónias, pův. hellénistická katoikie, kterou údajně založil jakýsi Arab jménem Monikos, země kolem Ch., Chalkidiké, byla už za Seleukovců arabsk᧠145, 117, 85, 84, 76, 63, 49, 40, 36, 30, 20

Chalkis nad Bélem, lat. Ch. ad Bélum, aram. Qinašrín, m. v SYR sev. od Aleppa§ není v CSD

Chalybón§ viz Beroia v Syrii

Chalybové§ viz Tibarenové, Tibaranové

Challušu-inšušinak II., k. Elamitů§ 694, 693, 669

Chalule, m. v Mesopotamii§ 689

Chamát, Chamátu, bab.§ viz Hamath, Hamát

Chambasuten§ viz Chababaša

 

Chamhór, wezír§ 730

Cha-mi (čín.)§ viz Kúmúl/Qúmúl

 

Chan/Han, Chanové, Číňané, největší ethnická skupina na planetě, viz pod Čína
Chan/Han, čínský stát povstavší z Ťin (nesouvisí s císařskou dynastií)§ 453, 441, 403, 376, 333, 332, 308, 298, 293, 254, 247, 230, 209, 201, 200
Chan/Han, ř.§ 207

Chan, čínská císařská dynastie (nesouvisí se státem zde výše)§ 207, 206, 202, 175
Dynastie Chan (Han) má jméno podle řeky v dnešní provincii Šen-si/Shanxi a Chu-pej/Hubei, respektive od kraje na jejím středním toku, "Střední Pochaní", Chan-čung/Hanzhong. Říše Západní Chan trvala v letech 206-9+, Východní v letech 25 n. l.-220 n. l. Konec dynastie přišel v éře Východních Chanů se smrtí válečníka, autora spisu o válečnictví a básníka Ca Cao (155-220), zvaný císař Wu z Wej. Jeho hrobka byla nalezena u vsi Si-kao-süe/Xigaoxue u Au-jangu jižně od Pekingu.

Chan Fej, Chan Fej-c´, legalistický filosof§ 298, 280, 232

Chan-ku/Hangu, průsmyk v provincii Che-nan, Čína§ 321, 317

Chan-čung/Han-zhong§ viz pod Chan (císařství)

 

Chan Sin/Han Xin, spolubojovník Liou Panga, k. z Čchu§ 201

Chan Sin/Han Xin, k z Chanu (jiného než císařského§ 201, 200 

 

Chan-tan/Handan, sídelní m. státu Čao v provincii Che-pej§ 258, 228

Chananía, syn Sanballata II., o. Sanballata III., židovský velmož§ 433

Chananiel z Babylónie, též Ananel, Hananeel, židovský velmož§ 36

Chania, viz Kydóniá

Chanigalbat, země mezi jezerem Ván a hor. tokem ř. Chábúr, dříve nazývaná též Churri nebo Mitanni (království), eg. Nacharina, v hellénismu Mygdoniá, dn. severní část Džazíry§ 759, 742, 681, viz dále pod Mygdoniá

Channo z Gázy, ass. Chanunu, filistínský dyn.§ 734, 720

chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, žid. osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na pamět znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu; označován též jako „svátek světel“§ 165

Chanunía§ viz Bít Chanunía

Chao, hl. m. čín. státu Čou§ 256

Chaonnófris z Thébaidy§ viz Anchmaxis

Cháonové, Cháoniá, épeirský kmen a země na severozápadu Épeiru§ 429, 232, 230, 170

Charakéné, Charax, od „řec. kůl, palisáda, tj. pevnost“, země a m. na jihu Babylónie po soutoku Eufrátu s Tigridem, čín. Tchiao-č´/Tiaozhi, dn. Šatt al-Arab§ 324, 247, 221, 220, 204, 166, 141, 129, 127, 124, 121, 50, 1 n. l.

Pozd. zvána arabsky Meséné, Maiséné, Maikéné, Majsán, dn. irácká provincie Majsán/Maysan (srov. pod Parapotamiá s městem Dabithou), město pak Spasinú Charax, Alexandreia a Antiocheia; jako satrapie za Seleukovců ‘Přímořská’, epi tén Erythrán thalassan, tj. ‘Na Rudém moři’, první arabský stát v Mesopotamii.

V kraji Meséné, který byl v římské době pokládán za součást Persidy a nikoli Mesopotamie, ležela i Apameia na Sellaiu, Silchu, a Terédón, překladiště pro obchodníky s Arabským poloostrovem. Osadu pro své vojáky založil Alexandros na místě perské hokrálovského administrativního centra zničeného povodní, většinou z Pelly. Když také tuto kolonii zničila velká voda, obnovil město Antiochos iii. Pak se ho zmocnili Arabové pod Spasinem či Hyspaosinem, srov. tam. Tradiční hliněné pevnosti se místy udržely v IR, AFG a v paštunské části PAK, kde se jim říká qilla/killa.

Je pozoruhodné, že arabští dynastové Charakény a dalších oblastí Zálivu vynikali dlouhověkostí, srov. tam. • Z 2. století n. l. je zachován fragment nápisu, jímž Palmýřští poctili kohosi z Maiséňanů, „tón maisénón“.

Charaspés ze Skythie, k.§ 107

Charbés, lib. náčelník§ 730

Charés, ř. v Argolidě§ 238
Charés z Athén§ 1. arch. 472; 2. strat., 367, 361, 357, 355, 352, 348, 338, 340, 333, 332
Charés z Lindu, sochař tvůrce Kolossu§ 304
Charés z Mytilény, tyr., zřejmě identický s Ch. z Athén, viz
Charidémos z Óreu, kondottiér v athénských službách§ 364, 361, 359, 352, 351, 349, 335
Manžel dcery Kotya Thráckého a švagr Kersoblepta, roku 335 musel před Alexandrem opustit Athény a vstoupil do perských služeb, roku 333 popraven Dáreiem III., neboť kritisoval jeho způsob válčení s Alexandrem Velikým.

Chariás, technik v oboru obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340
Chariás z Athén§ 1. arch. 415; 2. 376, je buď identický s č. 1 nebo jde o osobu, s níž je zaměňován stratég Chabriás, viz tam

Charikleidés z Athén§ arch. 363

Charikleitos z Rhodu, nauarchos§ 190

Chariklés z Athén§ 1. s. Apollodórův, jeden z Třiceti, 413, 404; 2. promakedonský politik, 318; 3. arch. 196

Chariklos ze Sparty, viz Charillos

Chariláos z Boiótie§ boiótarchos roku 219
Chariláos z Palaiopole v Itálii, zrádce§ 325

Charillos či Chariklos ze Sparty, k.§ 775

Charínos z Athén, též Kairimos§ 1. arch. 308; 2. arch. 291

Charinové§ viz Asdringové

Charisandros z Athén§ arch. 376

charistérie, v Athénách za obnovení démokratie; charistérion, děkovný dar a charistéria (pl.) děkovné slavnosti na paměť určitých skutků či jejich původců§ 403
charistérie, v Dafné§ 166

charita, viz eranos, fondy nadační

Charixenos z Aitólie, strat.§ 240

Charmadés, ptolem. voják§ 261

Charmantidés z Leontín, o. Gorgiův§ 483

Charmión, služka Kleopatry VIII.§ 30

Charmis ze Sparty§ 1. uspořádal poměry na Krétě, 775, 2. 668 (Ol.)

Charmis z Athén, o. Hipparcha, prvního z ostrakovaných Athéňanů§ 487

Charoiadés z Athén, strat.§ 427, 426

Charón z Lampsaku, historik§ 450
Charón z Théb, protispartský vlastenec§ 379

Charóndás z Athén, nomothetés Thúrií§ 444
Charóndás z Katany, nomothetés ve své vlasti§ 728

Charópinos z Mílétu§ 498

Charops z Athén§ arch. 753
Charops z Épeiru (shodou okolností znamená jeho jméno „Vesele hledícího", dva výrazní prořímští kollaboranti a Thesprotové§ 1. Starší, 198, 192; 2. Mladší, 170 - 168, 159 (jméno je prastaré, Trojan C. je už v Íliadě (xi. zpěv, není v CSD)

Charops St. byl synem Machaty a otcem Machaty a Alkémacha, který roku 190 vyhrál na panathénajích diaulos. Machatás Ml. měl s manželkou Filótou vedle Charopa Ml. syna Démétria, který byl ve službách Ptolemaia v.

Charrán§ viz Karrhai

Charsadda, viz Puškalavatí

Charybdis, s obludou Skyllou, viz tam, úžina mezi Itálií a Sicílií, dn. Messinský průliv§ 425, 270

chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chasídím, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), žid. náboženská sekta; „zbožní“ za Makkabejských se postupně rozdělili na fariseje, eseje a síkárie/sícárií (v dobách římských agresivní skupina proti všemu nežidovskému: „muži s dýkou, rozparovači“, též jednoduše lat. bandité)§ 190, 104, 36

Chasidové měli formální pokračovatele v diaspoře ve středověku v Německu a později v jiné dimensi ve východní Haliči (na dnešní Ukrajině). Životní styl propagovaný rabbim Jisraelem ben Eliezerem (zemřel 1760) existuje v mnoha chasidských obcích po celém světě náležejících k orthodoxnímu judaismu; nejznámější moderní chasidskou odnoží je hnutí Chabad/Ljubawitš (dle dnes pohraniční vsi Ljubaviči u Smolenska). Výrazné oděvy chasidů pocházejí z dobových obleků šlechty polsko-litevské unie a příslušníci sekty se vyznačují ultrakonservativními zvyklostmi. Ženy se musejí halit po celém těle, nesmějí se dívat v hovoru muži do očí, nesmějí nosit telefon ani peněženku a jejich muži vezmou mýdlo do ruky jen v sobotu.

Chasúfos n. Chesúfos z Egypta, povstalec§ 186

Chatarikka, dn. Hazrak, m. v Syrii§ 773, 772, 765, 755

Chatténé§ 204 a viz Gerrha

Chatti, Chattu, bab. Severní Syrie - země, kde existovaly chet. koloniální státy - „země Chetitů“; hebr. Chét, pro Assyřany to byl pojem, kam byla zahrnována též oblast pozd. Kappadokie§ 651, 594

Chattové, řec. Kattoi/Kattai, germ. kmen na území dn. Hessenska, předkové Hessů, Hessen, Hessensko§ 70, 58, 53, 38, 11 - 9

Chattuša(š), viz Pterié

Chaukové, lat. Chaucí, germ. lid na severozápadu dnešního Německa§ 12, 11

 

chauvinismus, viz národovectví

Chaza‘il z Qedarie, k. Arabů§ 689

Chazaři, Chazarové, řec. Chazaroi, lat. Gazarí/Gasarí, hebr. Kusarim, čín. Kosa; Chazarie§ 198+ a viz pod Hunové

Snad kolem roku 450+ kočovali západně od Krymu a byli známí jako Akatziroi/Acatiri. Byli poplatní Hunům a Attilovi, posléze Avarů; přitom nelze potvrdit, že to jsou předkové Chazarů identičtí s nájezdníky na Armenii z roku 198+. O jejich původu bylo vysloveno mnoho theorií, žádná však nemá pevného podkladu v pramenech. Jaký byl jejich vztah k sousedícím Sabirům/Sabiroi (pochází odtud slovo Sibiř?), asi turkických příbuzných Hunů, je rovněž nejasné; zmizeli s migrací Avarů. 

Chazarská turkická říše vzešla z válek při zániku říše Göktürků v druhé polovině šestého století v dolním Povolží, v jihoruských stepích a v západním Kazachstánu, byli spojenci východořímských císařů. Ovládli obchod s kožešinami, medem a voskem v celém Povolží, dokázali zastavit arabskou expansi. Chazarie nebyla ethnicky jednolitá a vlasní chazarské elity asi tvořili pouhou menšinu, jak ostatně bylo pravidlem ve všech nomádských říší. Kolem roku 860 údajně chagan Bulan Sabriel v Itilu/Atilu na Volze (lokalita Samosdělka u Astrachaně?) rozvažoval nad vyslanci římského císaře, baghdádského kalífy a židovskými učenci, které z náboženství si má vybrat. Rozhodl se pro júdaismus a Chazarie se stala jediným neisraélským státním útvarem, která se rozhodla pro Mojžíšovo učení (vládci užívali posléze jmen jako Manasse, Isaak, Chanukka, Aaron, Josef apod.). Júdaismu se pravděpodobně držely jen chazarské elity, které však tolerovali jinověrce všech ostatních vyznání. Ch. zůstali bez vlastních písemnosti. Jejich říše utrpěla s expansí Normanů a Kyjevské Rusi, kníže Sveinald/Svjatoslav I. vyvrátil roku asi 968 Itil, nicméně chazarští Židé se zúčastnili o desetiletí později konkursu při výběru monotheistické víry pořádaného dalším rurikovským knížetem Valdemarem/Volodymyrem, č. Vladimír. 

Římským vyslancem, který měl Bulana přesvědčit o přijetí křesťanství, byl jistý Kónstantínos z Thessaloníky, který zřejmě až před smrtí přijal v Římě při vstupu do kláštera jméno Kyrillos, č. Cyril. Roku 860 se vypravil do Chersonu, kde se učil chazarsky, pak po "disputaci" pokřtil dvě stě Chazarů a roku 861 se vrátil do římské říše, kde ho pak čekala příprava na misii do říše Moravanů roku 863 s kolegou Methodiem, č. Metoděj.   


che-čchin/heqin, "mírový sňatek", čínská politika ústupků barbarům§ 200

 

Cheilón z Pellény, tyr.§ viz Chairón
Cheilón ze Sparty, tyr.§ 218, cf. Chílón

Cheirisofos ze Sparty, velitel slavné „anabase“§ 401

Cheiromachá, strana řemeslníků v Mílétu§ 611

cheirotoniá, viz pod hlasování

Chej-ťien/Heijian, vévoda z Čou§ 697

 

Chelaruada z Melid, k.§ viz Chilaruada

Chelidónové, část ill. kmene Taulantů, viz t鞧 400

Chelídonské ostrovy, Chelídoneai nésoi, "Vlaštovčí (chelídón)" ostrovy před Lykií, dn. mys (hell. Hieron) a o-vy Gelidonya v TR§ 468

Che-lu (-wang) z Wu, v piny.: Helu, k., rodným jménem Ťi Kuang/Ji Guang§ 514

Chén, osada na Oitě (poloha neznámá)§ 668

Che-nan, čín. provincie§ 317

Che-nan-fu, m. v Číně, dn. Luo-jang v prov. Che-nan, viz také tam§ 249

Cheóps, eg. Chufu, stavitel největší z pyramid, viz CSD „do 1810“

Cherchell, Iol, viz Mauretánie

Chersifronés z Kréty, architekt§ 650

Chersikratés z Korinthu, obsadil Korkýru§ 733

Chersios ze Salamíny na Kypru, též Chersis, k.§ 497, 460

Chersonésos na Sicílii§ viz Mýlai
Chersonésos Knidiá, viz Knidos
Chersonésos Taurikos nebo Ch. hé Skythiké („Skythský“), m. a vých. část dn. Krymu§ 389, 181, 179, 111, 110, 108, 64
Chersonésos Thrácký, Ch. hé Thrákiá („Thrácký“), poloostrov na jihových. Thrákie, dn. evropská část Turecka, Gelibolu, Gallipoli§ 670, 560, 546, 525, 496, 493, 479, 447, 407, 405, 404, 398, 390, 365, 363, 361, 358, 357, 352, 342, 338, 281, 279, 240, 189-188, 150, 144, 129, 64, 32, 13, 12

Chersonésos tú Haimú§ viz Haimos

Cheruskové, germ. kmen, snad „Muži meče“§ 16, 12, 9

Chetité, Hethité, Chatti, indoevr. národ sídlící v Anatolii a v severní Syrii, tzv. Syrochetitové; sami si říkali původně Nešité, Nesili, cf. rok 1800§ 765, 742, 738, 675, 635, 547, 492, 64, 31, 20, 7

Chilakku, ass.§ viz Kilikiá Trácheia

Chilaruada či Chelaruada z Melid, k. v Malatii§ 766, 765, 746

chíliarchiá, v Makedonii oddíl o tisíci mužů, velitelem chíliarchos (-és); v římské době řec. označení pro tribúnus mílitáris nebo mílitum, vojenského tribúna§ 323, 321, 319

chíliastys, viz Athény

Chilkíja/Chilqíja z Júdy, řec. Eliakiás, velekněz Jahweho§ 641, 622

 

Chílón z Élidy, tyrannobijec§ 271
Chílón ze Sparty, jeden ze Sedmi mudrců§ 668, 556, 521, 367 (obě jména cf. též jako Cheilón)

Chílónis ze Sparty§ 1. 273; 2. 265, m. Akrotatova; 3. 242, 241, d. Leónidy II.

Chimjarové, Himjarové (nápisně ChMYR), řec. Homérité§ 109, 25
Jihojemenský arabský kmenový svaz se sídelním městem Zafárem u dn. Jerimu/Yarim (řec. Tafaron, lat. Sapphar) na půl cesty mezi Adenem a Sana´á, viz pod Arabové

Chiomara, manž. Ortiagonta Galatského§ 188

Chión z Athén§ arch. 365

Chiónidés z Athén, básník staré attické komédie§ 486

Chiónis z Lakónie§ 664 (Ol.), 660 (Ol.), 656 (Ol.)


Chios, ost. v Egeidě, Chíjští, Chíjané (s délkou); staré jméno o. bylo Aithaliá, srov. tam, středověk. Sakis§ 700, 693, 650, 611, 600, 575, 568, 560, 545, 532, 499, 495 - 493, 490, 479, 460, 441, 431, 425, 422, 413 - 411, 406, 398, 393, 378, 364, 357, 356, 341, 333, 332, 290, 218, 217, 209, 201, 191, 168, 86, 85, 71, 51, 2
Původním obyvateli byli Lýdové a Kárové, koncem 11. století kolonisováno Ióny z Attiky, později posíleno athénskou kolonií, možná s eubojskými Abanty (?), viz 650. Na ostrově se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali barbarských otroků. Kolem roku 600 začali na Ch. razit élektronové mince a ostrov vynikal v klasickém období obilím, fíky, žvýkací pryskyřicí/mastikou a hlavně vínem.

Chírám, jméno tyrských králů:§
Chírám II.§ 740, 732
Chírám III.§ 551, 531

Chirbet Qumrán§ viz Qumrán

Chirít, m. v již. Babylónii§ 652

chirurgové, viz operace

Chíva, viz Chorasmiové

Chizqijá/Chizqijáhu z Júdy, Chizkija/Hizkija, řec. Ezechiás/Ezekiás, s. Ácháze§ 1. k, 728, 715, 704, 699; 2. o. lupiče Iúdy, 47, 4

Chlaineás z Aitólie, vyslanec§ 211

Chnúm(ew)§ viz Hermopolis

Choaspés, ř. v Súsiáně, dn. Karcha, Karché Kúr v íránském Chuzestánu, bývá zaměňována s Eulaiem-Ulai-Sellaiem, viz tam

chodníky, v Římě, první v západní Evropě§ 174

Chodžent, viz Alexandreia Eschaté

Choireátai, „Prasata“, fýlé v Sikyónu§ 595

Cholargos, athénský démos§ 417

Chonijó, hebr., viz Oniás

 

Chónové, autochthónní kmen v Lúkánii, dle m. Chóné/Chónié v okolí Krotónu, ktístem prý byl Hérákleův s. Filoktétés§ 545 a viz pod Itálie

chóra basiliké, královská půda, pozemky, země, v hellénismu obecně vlastnictví koruny, na rozdíl od jiné formy „státního“ vlastnictví, půdy obecní a chrámové§ 322

Chorásán, viz pod Afghánistán

Chorasmiové, pozd. země Chorésm/Chwárezm, Charzemšáh§ 522, 486, 200, 170 a srov. Hunové
Írán. národ na dolním toku Óxu, již. od Aralského jezera, lacus Oxiánus, součást Saků-Massagetů, s jádrem na území dn. Karakalpakstánu; srov. emírát Chíva.

chorégie, viz leitúrgie

Choriénés z Paraitakény, dyn., podle něho jméno hory§ 327

Chorsábád§ viz Dúr Šarrukén

Chorsiai, m. v Boiótii§ 316

Chóténé, krajina a satrapie na severu hellénistické Armenie§ 66

chrápání, chrapot, rhonchos n. rhenxis od rhenchó, lat. stertentis sonitus, "zvuk chrápajícího", od stertó, sterténs, "chrapoun; odvěké lidské soužení, zde jako chytrá výmluva: Antistius Labeó na nápad kohosi z pochlebovačů roku 18, aby senátoři spali před Augústovou ložnicí, návrh spláchnul mimo sněmovní pořad slovy: "Co se mne týče, chrápu, takže nemohu spát přede dveřmi do jeho ložnice."

Chremás z Akarnánie, prořímský politik§ 170, 159

chrématistérion, u Seleukovců§ viz chreofylax

Chremés z Athén§ arch. 326

Chremónidés z Athén, proptolemaiovský politik protimakedonský§ 267, 263

Chremónidova válka§ viz Válka ....

Chremón z Athén, jeden z Třiceti§ 404

chreofylax, královský a možná i městský úředník v seleukovských městech i vojenských osadách, klérúchiích, který řídil státní (= královskou) finanční správu a notariátní a archivní službu; jeho úřadem bylo chreofylakeion n. chrématistérion, šéf se jmenoval epistatés tú chreofylakeiú, viz pod daně§ 96
V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník.

Chréstos§ viz 1. Sókratés z Bíthýnie; 2. viz Iésús (zaměnitelsné christos a chréstos)

christiánismos (řec.), lat. christiánismus či christiánitás, viz křesťanství

Chromios z Argu, bojovník§ 544

Chronios z Orchomenu, tyrannobijec§ 240

chronologové, chronografové, chronologie, chronografie:
Chronologia sive temporum supputatio in omnem historiam neboli Časový výpočet celých dějin.

Nejstarší seznamy panovníků s počty let jejich vlády popř. doplněné kronikářskou poznámkou pocházejí z Mesopotamie a Egypta. Protože ani meziříční ani nilská civilisace neužívala žádných datovacích ér (srov. tam) kromě roků vlády konkrétního krále, působí výpadky textu v pramenech velké datovací obtíže.

Běžná datace v takovém systému zněla: „x roku krále XY“; neznáme-li začátek královlády nebo začátek dlouhého „dynastického“ období, můžeme si o přesné chronologické následnosti dát jen zdát. Od dob říše Agade datovali mesopotamští astronomové; z jejich poznámek při popisu planetárních a hvězdných konstelací pocházejí pozemské postřehy: jaké byly ceny poživatin a obětin, povodně, hladomory, požáry a další katastrofy, které v rámci panování jednoho člověka původně sloužily za orientační body historiografie.

První datování překračující meze panování jednotlivých vládců zavedli Assyřané. Roky označovali jmény epónymních úředníků limmu či límu (úřad a systém se jmenoval limmútu(m); jména hodnostářů známe z doby staroassyrské, souvislejší seznam je zachován pro dobu od 10. do 7. století).

Limmútu byl ve staroassyrské době městským úředníkem s jistou soudní a fiskální pravomocí a fungoval i v osadách assyrských kupců v Anatolii (cf. kárum Kaneš např. roku 1920). V Aššuru sídlil v bít áli, tedy na radnici, kde zasedalo městské shromáždění. Assyřané v anatolské kolonii Kaneši měli dokonce epónymního úředníka se určitými právními pravomocemi pro (obchodovací) šestidenní týden jménem chamuštum, tedy „pětina“, rozumí se z měsíce; ve Městě, tj. Aššuru, to však byl pětičlenný městský správní sbor. Podobně měla assyrská města ještě tříčlenná kollegia, šalištum, a desetičlenná, ešertum, srov římské trésvirí a decemvirí.

První skutečně užívanou a rozšířenou datovací éru po celém Orientu zavedli až Seleukovci podle události, kdy Seleukos Níkátór poprvé dobyl Babylón (začínala v západní části říše roku 312, od Eufrátu na východ od roku 311, viz tam). Limmové byli v Aššuru původně losováni, později následovali ve výkonu funkce podle stanoveného nomenklaturního klíče nejvyšších říšských hodnostářů, tj. král, vojevůdci, dvorští funkcionáři, guvernéři provincií atd.

První z hellénských a tím i evropských historiků, který se pokusil dát chronologii pevnější nadlokální ráz byl logograf Hellaníkos z Mytilény na Lesbu (viz pod dějepisci). Autor monografií o trojské válce, Egyptu a Persii, vydaná před Hérodotovými Dějinami, dále řady lokálních dějin od athénských a thébských po skythské, datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu. Jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové.

Eforos z Kýmy, žák Ísokratův, v práci Historiá koinón práxeón, „Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států; začal u návratu Hérákleovců na Peloponnésos roku 1104. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal syn Démofilos. Charón z Lampsaku pořídil kroniku své vlasti, Hóroi Lampsakénón, a mj. snad soupis spatských úředníků, Prytanies é archontes hoi tón Lakedaimonión (?).

Tímaios z Taurómenia sepsal dějiny Sicílie a Itálie do Pyrrha (zemřel kolem roku 260; na něho ve výkladu navazoval Polybios) a vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai: byl prvním autorem důsledně datujícím podle olympiád. Dal do souladu sled olympiád a epónymních vítězů se spartskými efory a králi, athénskými archonty a kněžkami Héry v Argu.

Ovšem pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami, byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také první Seznam olympioníků - olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil (v přepočtu do dnešní obecné éry) za datum první počítané olympiády rok 776. Kronikou je anonymní papyrový zlomek dějin let 355 až 316 zvaný Kronika z Oxyrhinchu a tzv. Parský nápis na mramoru, marmor Parium, s kronikou od roku 1581 do 299/8.

Soupis athénských archontů pořídil Démétrios z Faléru, duchovní otec alexandrijského Múseia. Jeho vrstevník a athénský státní věštec Filochoros pojednal o olympiádách, sepsal rozsáhlou Atthidu a práci o agónických slavnostech v Athénách, Peri tón Athénésin agónón.
Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

V rámci generací, jimž vyměřil dobu třiceti nebo čtyřiceti let, poskládal nástupnictví králů, eforů a kněžek. Obecně je pokládán za „otce chronografie“. Eratosthena později volně kopíroval Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku,Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119.
Obecně o dataci psal ve spisu O určování času jistý Antileón; o spisku nevíme nic. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, dovedený do roku 61 př. n. l.

Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Chronologické tabulky sestavoval o něco mladší Dionýsios z Halikarnássu, kroniky neznámí Thrasyllos, Ti. Klaudios Polybios, Thallos nebo Xenagorás z Hérákleie (?).P. Aelius Flegón z Trall, Hadriánův životopisec, byl autorem rozsáhlé chronografie Olympiades a mj. spisu o dlouhověkých.
Autorem kanónu datovacích posloupností postaveneho na datovací éře babylónských astronomů (rok 1 = rok 747, začátek vlády Nabû-násira/Nabonassara v Babylónu; nebyla v obecném užívání) byl někdy před polovinou druhé století n. l. mathématik a geógrafos Klaudios Ptolemaios z Alexandreie. V chronografickém dílku pokračoval jeho žák v Alexandreji Theón. Jména z Ptolemaiova kanónu srov. se jmény z CSD.


Ptolemaiovský chronografický kanón, éra Nabonassarova a Alexandrova:

král                      počet let jeho královlády             roky od začátku éry Nabonassara

roky králů před Alexandrem včetně jeho vlády
králové v Babylónu (od 26. února roku 747):

 

Nabonassaros                    14                                            14
Nadios                                   2                                           16
Chinzaros a Poros                 5                                           21
Ilúlaios                                  5                                           26
Mardokempados                 12                                            38
Arkeanos                              5                                           43
první interregnum                 2                                           45
Bilibos                                   3                                            48
Aparanados                          6                                           54
Rhegebélos                          1                                           55
Mesesimordai                       4                                           59
druhé interregnum                8                                           67
Asaridinos                           13                                            80
Saosdúchinos                     20                                            100
Kinilanadanos                     22                                            122
Nabopollassaros                 21                                            143
Nabokolassaros                  43                                           186
Iloarúdamos                         2                                           188
Nerikasolassaros                  4                                           192
Nabonados                          17                                            209
Perští králové (od roku 539):
Kýros                                     9                                           218
Kambýsés                              8                                           226
Dáreios I.                             36                                            262
Xerxés                                 21                                            283
Artaxerxés I.                       41                                            324
Dáreios II.                           19                                            343
Artaxerxés II.                      46                                            389
Óchos                                 21                                            410
Arogos                                  2                                           412
Dáreios III.                           4                                           16
Alexandros z Makedonie       8                                           424

roky makedonských králů po Alexandrově smrti, Alexandrova éra (od roku 323)

Filippos                               7                                             7
Alexandros II.                    12                                            19
Ptolemaios Lágův               20                                            39
Ptolemaios Filadelfos          38                                            77
Ptolemaios Euergetés         25                                            102
Ptolemaios Filopatór           17                                            119
Ptolemaios Epifanés           24                                            143
Ptolemaios Filométór          35                                            178
Ptolemaios Euergetés         29                                            207
Ptolemaios Sótér                36                                            243
Dionýsios Mladší                29                                            272
Kleopatrá                          22                                            294

římští císaři (od roku 29 př. n. l.):

Augústos                            43                                            337
Tiberios                              22                                            359
Gáios                                  4                                           363
Klaudios                            14                                            377
Neró                                  14                                            391
Vespasiános                      10                                            401
Titos                                  3                                           404
Domitiános                        15                                            419
Nerva                                 1                                           420
Tráiános                           19                                            439
Adriános                           21                                            460
Ailios Antónínos                 23                                            483

Zřejmě jako první z křesťanů se věnoval ve 3. století n. l. chronografii Theofilos z Mesopotamie, biskup v syrské Antiocheji, zakladatel antiošské historické „školy“ theologické, pochopitelně soupeřící s alexandrijskými souvěrci Kléméntem a Órigenem. Vysvětloval polytheistům výhody monotheismu a v rámci toho pokládal rok 5197 od stvoření světa za první rok seleukovské éry (roku 312 př. n. l.).

Stvoření světa tedy v souladu s delší érou podle Septuáginty spočetl na rok 5509 (éra annó mundí, AM; srov. pod Bohové a jejich svátky). Theologové mu vyčítají, že počítá od stvoření Adama k narození Setha 330 let a že vypustil dva roky po potopě.

Jako první z křesťanů přímo navázal na tradiční chronografie všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Ammaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.). Na císařův popud sestavil Pentabiblos, chronologický systém podle Septuáginty, Chronografiai, synchronní dílo o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ roku 5500 do roku 220 n. l.

Z díla známe jen zlomky. Také vynechává dva roky po potopě a počítá přesně 3000 roků od stvoření do smrti Pelega (srov. např. rok 2341); obvykle se počítá 3000 let ke 130. roku Pelega, když se mu narodil syn Reu/Réchu.

Kléméns Alexandrijský, T. Flávius Clémens, rodem polytheista z Athén, ale žák alexandrijské křesťanské školy jistého Panaitia, učitel Órigenův, je pokládán za prvního křesťanského učence (zemřel někdy před rokem 215 n. l.). O tom, že traktoval i chronologii, víme jen z odkazů. Totéž platí o Epifaniovi, biskupovi v kyperské Salamíně (Kónstantie; zemřel roku 403 n. l.), z fragmentů jeho rozsáhlé biblické encyklopedie, první takové, Peri metrón kai stathmón, tedy O mírách a vahách.

Otcem církevních dějin je Eusebios z Kaisareie v Palaistíně (zemřel asi roku 339). Vedle řady ideologických spisů a hagiografie Constantina Velikého sepsal první ryze křesťanskou chronografii Ekklésiastiké historiá a kroniku světových dějin Chronikoi kanónes kai epitomé pantodapés historiás Hellénón kai barbarón.
Z tohoto přehledu je zachován latinský překlad Hierónymův a několik řeckých fragmentů. Eusebiovo dílko je vlastně nejstarší úplně zachovanou chronografií. Východní a biblické dějiny narouboval na éru podle olympiád, u křesťana pozoruhodný počin, když s velkou chválou opěvoval likvidaci polytheismu. Na jeho církevní dějiny navazoval Sókratés Scholastikos a Euagrios se stejným přízviskem.

Syrský křesťan Efraem/Efraim z Nisibi (zemřel roku 373 n. l.) psal syrsky, ale spisy byly převedeny do řečtiny a latiny. Přijal chronologii Septuáginty, svět byl stvořen roku 5508 př. n. l. Eusebios Sófronios Hierónymos (zemřel roku 420 n. l.) přeložil do latiny Starý zákon: tzv. Vulgáta byla tridentským koncilem katholické církve v letech 1545 – 1563 kanonisována. O chronografii se zasloužil překladem Eusebia. Na něho svou kronikou  navazoval Prosper Aquitánus (zemřel c. 455) a Victor z Tunnunny v Africe (zemřel c. 570), z jehož kroniky se uchoval závěr o letech 444-567. Z rómájských/byzantských spisovatelů v kronikářské branži vynikl Syřan Ióannés Malalas se svou Chronografií o osmnácti knihách. Stručně vyložil dějiny od stvoření světa po Iústiniána II.

Autorem Eklogé chronografiás od stvoření světa po Diokletiána roku 284 byl Geórgios Synkellos čili Tajemník (zemřel roku asi 810). Zpracoval ptolemaiovský kanón a Kristus se podle něj narodil roku 5500 AM. Anonymní Chronikon Paschale, snad z roku po 628 n. l. se obírá velikonocemi a chronografií. Podle ní svět vznikl 21. března roku 5507 př. n. l.
Posledním v duchu starých chronografií-kronik je zřejmě kompendium všeobecných dějin od stvoření světa do roku 1273 n. l. Dějiny dynastií, složené Gregoriem bar-Hebrajem alias Abulfaragus, Abulfaragi n. Abul-Faradž, jakobitský biskup v Aleppu (zemřel roku 1266).

Křesťanští ideologové a historiografové se chronografii a chronologii později věnovali dosti intensivně a biblické údaje spojovali s juliánským kalendářem: srov. Joseph Scaliger (zemřel 1609), jeho sok Dionysius Petavius (oba Francouzi), irský Angličan James Ussher (zemřel 1656) nechal svět stvořit roku 4004.

Jistý Angličan Beveridge (druhá polovina 17. st.) vyložil souvislosti ér juliánského kalendáře a mohamedánským a křesťanským. Isaac Newton (zemřel roku 1727) se věnoval chronologickým otázkám starověkých dějin (dobytí Troie položil z roku 1184 do roku 904). John Jackson (polovina 18. st.) rozebíral biblickou chronologii a jeho vrstevník John Kennedy dokazoval, že svět byl stvořen roku 4007.

Chrýsamachos z Lakónie§ 596 (Ol.)

Chrýsáoris§ viz Stratoníkeia v Kárii

chrýsáorská liga, systéma chrýsáorikon, viz pod Stratoníkeia

Chrýsé Chersonnésos, viz Malajci, Malajsko

Chrýséis z Thessalie§ 235, 229, manž. Antigona III.
Chrýséis n. Chrýsis, smolná Héřina velekněžka§ 423

Chrýsippos ze Sol nebo Tarsu, stoický filosof§ 367, 281, 240, 232, 208
Chrýsippos z Knidu, děd a vnuk, z lékařské rodiny 4. a zač. 3. st.

Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii§ 116 (Ol.) a 112 (Ol.)
Chrýsogonos z Thessalie (?), velitel oddílu Thessalů§ 218
Chrýsogonos, komediant§ 80

Chrýsopolis, m. v Bíthýnii, pův. osada Megarských, starší než Býzantion na evropském břehu, pozd. východořímské Skutarion, Skutari, dn. Üsküdar, městská část Istanbulu v TR§ 410, 400

Chrýsorrhoás (řec.) jméno říček§ 1. říčka v již. Syrii, pův. Bardinés, dn. arab. Nahr Baradá, protéká Damaškem, 38; 2. (?), snad arab. Wádi ed-Dér, malý přítok říčky Jabbok (dn. arab. Nahr az-Zerki), na němž ležela Gerasa, dn. arab. Džeráš v JOR (není v textu)

Chrýsothemis z Argu, sochař§ 520
Chrýsothemis či Kyprothemis ze Sinópy, tyr.§ 275

chšatrapávan (per.)§ viz satrapés

Chu-chaj z Čchin, též Er-š’, „Druhý císař“, pinyin Huhai, srov. pod Čchin§ 210, 207

Chu Chan-sie/Huhanxie, Huhanye, Chu Chan-je, čchanjü-vládce Hunů, hunsko-čínský míšenec, b. Žun-čena a Č'-Č'ho§ 53

Chu-jan-ti/Huyandi, hunský chán§ 119

 

Chu-pej, čín. provincie§ 278

Chuaj z Čchu, k.§ 312, 299

Chuaj-nan/Huainan, v An-chuej§ 196

 

Chuan/Huan z Čchi, k.§ 685, 682, 677, 652, 643

Chuan I/Huan Yi, vojevůdce Čchinů§ 228

Chuan-wang z Čou, císař§ 720, 697

Chuang-che, "Žlutá řeka" v severní Číně§ 606, 221

Jméno má od žluté barvy spraše (něm. Löß, angl. loam) ze západu Číny, "chuang-tchu, žlutá země", stejně jako pak Žluté moře.

Chuang-ti/Huangdi, mýth. císař, Žlutý císař, zlatá éra čínských dějin§ 660

Chuang Sie/Huang Xie§ viz Čchun-šen-ťün

 

Chubišna, m. v Tabal, též Chubušna, chet.§ viz Kybistra

Chuej/Hui, císař, občanským jménem Liou Jing/Liu Ying§ 195, 188


Chuej-wang, císař z Čou§ 677, 652

Chuej-wen z Čchin, k.§ 337, 325, 312, 311

Chuldu z Nabataie, ka.§ 9

chuligánství, první v Evropě (ničení v opilství veřejných předmětů, též tzv. vandalismus)§ 415

Chullu z Tabal, k.§ 738, 719, 717, 713

Chuluku, piny.: Hulugu, hunský chán/čchan-jü§ 119

 

Chumbaba (ass.), Chuwawa (bab.), obr střežící libanonské cedrové lesy, protivník Gilgamešův; srov. s. v. kombabos§ 96

Chumba(n)-chaldaš(u)§ viz Chumma-Chaltaš

Chumban-Nimena II., k. Elamitů§ 755, 742
Chumban-Nimena III., bab. Umman-Menanu, ass. Menanu,k.§ 692, 689

Chumbanigaš, Chumban-nigaš či -nikaš, bab. Umman-nigaš, jméno elamských králů:§
Chumban-nigaš I.§ 742, 722, 720, 717
Chumban-nigaš II.§ 653, 651

Chumban-tachra, k. Elamitů§ 770, 755

Chumma-Chaltaš či Chaldaš, jméno elamitských králů:§
Chumma-Chaltaš I.§ 688, 682
Chumma-Chaltaš II.§ 682, 675
Chumma-Chaltaš III.§ 648, 646, 645, 639

Chuo Čchu-ping/Huo Qubing, chanský generál§ 133

 

Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun, d. Chuo Kuanga a Si-an, Süanova císařovna§ 74

 

Chuo Kuang/Huo Guang, čínský regent, tvůrce dvou císařů§ 87, 74

Chumé, bab.§ viz Qua, Qué a Kilikie

Chung, první vietnamská král. dynastie, měla 18 králů s mýthol. dlouhými vládami, prvním prý byl De Minh, sesazeni byli 258 či 257 Thuc Phanem§ 175

Churri§ viz Chanigalbat

Churrité, starý indoevr. národ v sev. Mesopotamii, pův. z jižního Kavkazu a z armenských hor západ. od j. Ván; lze tušit souvislost se jménem hellénistické Orrhoény (?)§ 759

Chuwawa§ viz Chumbaba

Chuzestán/Chuzistán, viz Elam

Chü-fu, rodiště Konfuciovo, m. ve státě Lu, v dn. provincii Šan-tung§ 551

Chytroi, m. na sev. Kypru§ 709