Da-Dj

Daaové§ viz Dahové

Dácia Ápúlensis, římská provincie, dn. Sedmihradsko; srov. Dákové§ 775, 700, 650, 10

Dadarši z Persie, Dáreiův satrapa Baktrie§ 521

Dadasa, pevnost v Kappadokii§ 67d

Dadilu z Kaska, k.§ 740

Dafidás/Dafitás z Telméssu, literát§ 138

Dafnai, eg. Tahapanes, Tahpanhes, m. ve vých. Deltě s tábory kárských a iónských žoldnéřů v egyptských službách, arab. Tall Dafanna/Tell Defenneh, na pélúsijském ramenu§ 664, 587, 568

Dafnaios ze Syrákús, vojenský velitel§ 407

Dafné, mí. 7,5 km od Antiocheie nad Orontem, srov. pod Kolossos v sedmi divech světa, dn. Harbiye v prov. Hatay v TR§ 245, 169, 166, 41, 31

Dafnis z Abýdu, tyr.§ 512

Dafnis z Mílétu, architekt§ 353

Dagon, mí. v Palaistíně§ 135

Dahové, Dáhové, jiné jméno pro Západní Saky-Massagety, srov. Dáaové; podle jiných domněnek íránský kmenový svaz žijící východně od Kaspiku§ 679, 282, 217

Součástí Dahů podle všeho byli původě též Parnové, tedy ParthovéS novodobým Dagestánem, údělnou ruskou mnohonárodní republikou na západním břehu Kaspiku, nemá jméno D. nic společného: slovo Dagestán, "Země hor", se skládá z perského stán, země, a turkického dağ/dag, hora (persky a arab.: Dághistán, tur.: Dáğistan).

Daidán§ viz Dédán

Daisitiátové, pannonský kmen§ 120

Daiviet§ viz Namviet

Daja, angl. Daya, ř. v Uríše§ 260

Dajaukku, Dajukku§ viz Déiokés z Médie

Dakkúru§ viz Bít Dakkúri

Dákové, řec. Dákoi, Dákiá, lat. Dácí, Dácia, Dákia, ethnická skupina či kmenový svaz neznámého původu§ 339, 278, 200, 112, 108, 60, 55, 50, 45, 44, 35, 31, 29, 14, 13, 10

Snad jeden z kmenů či klanů thráckých Getů, pozd. pak přímo označení pro Gety nebo národ blízký Dákům, srov. tam; starší řec. označení je Dáoi, z toho lat. Dávus, jméno pro otroky. Dákové a Getové hovořili stejným jazykem. Zřejmě původně hellénské označení pro pravobřežní Gety severně od Haimu, později možná pro getské obyvatele žijící západně při Dunaji, kdežto vlastní Getové východně u Pontu v dn. Rumunsku, Moldově a Ukrajině; v letech 107 - 272 n. l. řím. provincie na území dn. Rumunska, po jejich vyklizení Auréliánem pro uchování lesku říše vytvořena jižně od Dunaje na území dn. BG provincie Dácia rípensis a mediterránea, viz pod Germáni a Getové.

Dakšin, viz Dekánská plošina

daktylios, viz prsten

dalekohled§ 28 a pod astronomie

Dalmatia, Dalmacie, Dalmatové, též Delmatia, Delmatové, rozsáhlý konglomerát ill. kmenových svazů a jeho území, od ill. delma/dalma, ovce§ 385, 181, 167, 158, 156, 155, 136, 119, 78, 52, 51, 49, 48, 46, 44, 35 - 33, 16, 11, 9

dálnice, silnice dálničního typu v Římě§ 123

 

Dámagón ze Sparty, jeden z oikistů Trachínské Hérákleie§ 426

Dámagetés ze Sparty, o. efora a jednoho ze „Sedmi“ Chílóna§ 556

Dámagétos z Iálysu, k.§ 668

Dámarété ze Syrákús§ 1. 483, 480, manž. Gelónova; 2. 215, 214, d. Hieróna II.

dámaréteia, dámaráteion, syrákúská mince, Sikelióty zvaná padesátilibrovka, pentékontalitron§ 480

Dámarátos (dór.), ión.-att. Démararátos:

Dámarátos z Efesu§ 4 (Ol.), 1 n. l. (Ol.)

Dámarátos z Korinthu, s. Bakchidy§ 640

Z vlasti utekl po Kypselově protibakchiadovském puči. Dorazil do Itálie s řemeslníky, kteří naučili Etrusky umění korinthských vás. Oženil se s Etruskyní Tanaquil a stal se otcem L. Tarquinia Prisca, pátého k. římského, a Arrúta/Árúnta. Toho synem byl Egérius, jeho L. Tarquinius Collatínus, cos. roku 509 (jehož ženou byla Lucrétia, d. Sp. Lucrétia Tricipitína); jiný D. z K. byl politik a řečník, vůdce promakedonské strany v Korinthu; jiný D. byl ž. Aristotelovým

Dámarátos z Messénie, o. tyr. v Élidě Aristotíma§ 271

Dámarátos ze Sparty§ 1. 739, 510, 508, 491, 399, k., syn Aristónův; 2. 207, o. Nábidův

Dámarátos z Rhodu, strat.§ 321

Damasénór z Mílétu, tyr.§ 611

Dámasiás z Amfipole§ 320 (Ol.)

Dámasiás z Athén§ 1. arch. 639; 2. arch. 585-583 (nebo až 580), vnuk čís. 1?

Dámasippos z Pelly, revolucionář§ 163, 162

L. Dámasippus, praetor§ 84, 83

Dámasistratos z Chiu, o. historika Theopompa§ 378

Damaskos, sídel. m. Koilé Syrie§ 773, 740, 738, 732, 518, 333, 322, 311, 242, 218, 144, 125, 95, 88, 85, 84, 76, 69, 64, 63, 47, 43, 36, 23

Zřejmě nejdéle trvale obývané město planety. V hellénismu přechodně Démétrias; slovo předsemitské nebo souvisí s aram. „šumění vody“ (?), eg. Api/Upi (jméno provincie) a Tamasqu či Dumáqu, v západosem. jazycích Aram, v bab. (al-Amarna) a ass. Timašqu, Timašqa, dn. arab. Dimašq aš-Šám („severní“), něm. Damaskus, franc. Damas, čes. Damašek. Město dobyto na (Východo)Římanech 18. září 634 muslimskými Araby pod velením Chálida ibn al-Walída.

Dámasos z Athén, přivedl epoikii do Teu§ 650

Dámasos z Kúria na Kypru, k. (jiný D. byl bratrem Démokritovým a jiný papežem, který zemřel r. 384 n. l. a zavedl do křesťanství veršované náhrobní nápisy)§ 709

Dámidás z Messénie, jeden z volených strat. autokratorů§ 724

Dámippos z Makedonie, posel Filippa V.§ 212

Dámis z Megalopole, žoldnéř v Alexandrově armádě, představitel Spolku Arkadů§ 318, 315

Dámo-, démo-§ viz také pod Démo-, démo-

dámódes, dámódové, blíže neznámá sociální vrstva ve Spartě§ 397

Dámofantos z Élidy, hipparchos§ 219

Dámofilos z Boiótie, boiótarchos mezi roky 215 až 208§ 215

Dámofilos z Henny, velkostatkář, „megaloplútos“, manž. Megallidy; na začátku povstání za své krutosti sťat sekyrou v hennském divadle§ 138

Dámofón z Písy, k., gen. Dámofónta§ 644, 588, 580

Dámokleidés z Théb, jeden z Pelopidův souspiklenců§ 379

Dámoklés z Argu, aristokratický pučista§ 195

Dámokratidás z Argu§ 1. k., 576; 2. vůdce démokratů, 417

Dámokritos z Acháie, strat.§ 149, 148

Dámokritos z Kalydónu, strat.§ 200, 193-192, 191

Dámón z Athén, filosof a hudebník (jiný D. byl z Kýrény, blíže neznámý spisovatel), gen. Dámóna§ 450

Dámón z Delf§ 132 (Ol.)

Dámón z Thúrií§ 376 (Ol.), 372 (Ol.)

Da'mot/Di'amat, Da'mat, D'MT, království v Eritreji a Tigray§ 600

Aksum je snad pokračováním prvního státního útvaru na severoeth. území, království D'MT se sídelním městem v lokalitě Jecha/Jicha (Yeha) v Tigray. Království existovalo možná už v 8. století. Do té doby kladou archeologové vznik paláce; mladší odhad je až 6. – 5. století, nicméně je nejstarší stavbou v Ethiopii a východní Africe. Míval kdysi osm pater a základnu o šedesáti na šedesát metrů. Prvním doloženým králem byl W’RN HYWT s titulem mlkn, král, další tři byli mukarribové "Da'matu a Saby": RD‘M, RBH, LMN. Souvislost se Sabou není jasná stejně jako datace. V Jeze stál chrám sabejského/maribského boha Almaqáha. Kolem roku 500 byla Jecha zničena neznámo kým a po staletích temna se vynořil Aksum.

Dámotelés z Aitólie, diplomat Spolku§ 190, 189

Dámotelés ze Samu, tyr.§ 600

Damúrás, Danurís, Tamyrás, ř. ve Foiníkii již. od Bérýtu, dn. arab. Nahr Dámúr§ 218

Dámusi z Kitia, k.§ 709

 

Danala, mí. v Galatii§ 66

Da Nang, m. ve středním Vietnamu§ 175

Danaos, k. v Argu§ 700

Danaé, d. Akrisiova, ka v Argu§ 700, 245

Danaé z Alexandreie, tchyně Tlépolemova§ 203

Danaové, „mořský národ“, Danuna či Danunijim z řec. Danaoi, Danawoi; srov. pod Kilikie§ 715

Dandanikové, Dandarikové, Dandarie či Dandanie, skythský kmenový svaz kolem Maiótského jezera§ 775, 71

Dandés z Argu§ 472 (Ol.)

Daniél, jedna z knih židovského Starého zákona pojmenovaná podle její ústřední postavy, babylónského Žida a hodnostáře u dvora chaldajských králů § 165

Dánsko, novodobý stát; Dánové viz Maióti§ 113

Danthéléthové§ viz Denthélétové

Danúbios§ viz Istros

Danuna, Danunijim§ viz Danaové a Kilikie

daň, berně, foros, z půdy, další význam zde níže; část i., část druhou viz zde níže; práce a mzdy, kolónát, cenová regulace, sociální programy, sociální podpora, sociální politika státní, bankrot/konkursy, cla, srov. pod ceny a bohatství; debitokracie, viz pod banky§ 594 (Athény, Čína), 508 (Řím)

daň, na válku s Kelty, tzv. galatikon; srov. také pod clo; obecně válečná daň podle výše majetku ve výši jednoho až např. deseti procent jeho odhadu se jmenovala eisfor᧠276, 250

daně z kůží, úlovků a textílií (jap.)§ 98

daně, zrušení, srov. pod ateleia§ 167

daň, z dědictví, viz dědictví

daň, z podnikání etc.

Daně jsou hlavním zdrojem vládních/státních příjmů a jejich výše závisí na nenasytnosti správců státní mašinerie, (volených) vlád, o kolik si důvěřivým obětem-občanům řekne. Bohatství římského státu ovšem mělo zcela jiný základ, ryze imperialistický: dobyl celé Středomoří. Římané se dostávali k nesmírným finančním prostředkům na východu i jinde velmi snadno a s nízkými náklady. Daně z nich, tedy z kořisti, placeny nebyly nikdy. S výjimkou toho, že vybrané kusy kořisti vítězové věnovali bohům a z vydraženého materiálu, tedy včetně zajatců-otroků vztyčili chrám nebo jinou veřejně prospěšnou stavbu. 

V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život neškodný vládce Kypru Ptolemaios, Kleopatřin strýc. Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. O Ptolemaiově "provinění" viz rok 58. Ctihodný M. Porcius Cató ml. dal pro převoz kyperského státního pokladu vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu. Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénárů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy dorazilo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách hellénské státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali dopravit do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn. Toulouse.

Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servilius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový. Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek.

Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Serviliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber zlata a 1,5 milionu liber stříbra, tzn. asi 35 až 55, resp. 500 až 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě; údaje s největší pravděpodobností hodně chlubivé.

Pro srovnání: Po staletích římské říše toho ve Městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal Visigot Alarich I. roku 410 od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římu nezbylo z drahých kovů nic, srov. pod Řím.

Rostoucí daňové zatížení není až tak vynález moderní a původně nemá nic společného s theoriemi sociálního státu. Daňová zátěž kulminovala na konci římského císařství a zanikla s finančním systémem a výběrem berně na konci starověku. Obnovena byla až v novověku hlavně pro financování světových válek a jejich následků.

Za nejstarší naturální daň lze považovat obětiny bohům, kdysi garantům státnosti. Volený eneolitický bojový náčelník dostával podíl na kořisti, v mesopotamských státech a v Egyptě připadaly podíly ještě chrámovým občinám. Kdesi v této sféře vzal začátek soukromý majetek, podnikání, obchod, kapitalismus (viz pod cena)...

Předněvýchodní panovníci vybírali od poddaných „desátky“ ze sklizní a od podrobených zemí tributy. Ještě v 5. st. př. n. l. vybírali perští vládci tributy ze satrapií z velké části v naturáliích (odněkud brali koně, odjinud zlato nebo eunúchy).

Na daních/pravidelných ročních tributech-dávkách vybral Dáreios I. ročně minimálně 14560 talentů eubojských ve stříbře (kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě). Tři západoanatolské satrapie, tedy včetně Iónie, odevzdávaly ročně 1260 talentů.

Na Akropoli bylo ze spojeneckých dávek, foros, prvního délského spolku před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra (viz rok 378, kde rozdíl mezi forem a syntaxis, spojeneckým příspěvkem). Roční příjem „spolkové pokladny“ činil šest set talentů.

Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9.700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech a perské kořisti (z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji). K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů.

Helléni byli první z Evropanů, kteří zdaňovali podle censu, majetkového odhadu, a také podle toho organisovali své „demokracie“. Athénský zákonodárce Solón roku 594 př. n. l. rozdělil občany podle výnosů polností do čtyř daňových kategorií; starší české slovo berně jazykově souvisí s řeckým foros, daň, poplatek. Podobný model platil v republikánském Římu a podle majetkového censu byla uspořádána občanská práva i v novověkých státech (srov. Rakousko-Uhersko). Daň z prodeje např. v Athénách viz pod ceny.

Dokonalý výběr naturálních a peněžitých daní z hlavy a pozemků fungoval v ptolemajovském Egyptě a v seleukovské říši. Jedním z uznání státu a panovníků svým občanům bylo udělení doživotní ateleie, bezdaňovosti (např. vítězové z velkých her, nebo podle smlouvy z 19. eumeneia roku 133 pro žoldnéře věrné režimu), ale hlavně bez finančních povinností vůči státu (leitúrgie apod., cizinci neplatili metoikion, cizineckou daň; pro cizí občany byla a. formou vyznamenání, nižší než politeiá, občanství).

Ze Seleukeje na Tigridu jsou doklady logeuta o placení poplatků královským úředníkům ze soli, provozu v přístavu, z prodeje otroků, z Dúry z plavby po Eufrátu. Pozemkové knihy, katastr královského majetku, evidenci kontraktů týkajících se královské domény a placení daní střežil královský bibliofylax, jiný byl městský. Ukázky ptolemaiovského katastru zachovány na papyrech z vsi Kerkeosíris ve Fajjúmu z roku 118. Daňová zátěž venkovanů, a k tomu Nehellénů, vedla od druhé st. př. n. l. k revolucím. Egyptský byrokratický systém, který pouze zdokonalil tradiční "faraonský", dozoroval platební disciplinu poddaných do poslední vesnice. Na život v ní dohlížel kómarchés, jeho písař kómogrammateus a na správu pronajatých královských pozemků dával pozor kómomisthótés: žádná z funkcí nebyla volitelná, nýbrž fungovala jako součást panovníkovy administrativy. 

Bibliofylakové ve velkých městech měli zřejmě na starost několik satrapií. Chreofylax se syngrafofylaky evidovali soukromé smlouvy, měli k disposici opisy všech obchodních smluv (srov. chrématistérion v Dúra-Európu), což nemusí nezbytně vést k domněnce, že tím pádem byl také hlavním daňovým úředníkem. Možná, že byli pouze „notáři“.

U Seleukovců se platila epónia, obecná daň z prodeje, eisagógé, „douane intérieure“, navíc cla z dovezených otroků z ciziny („andrapodikés onés tón andrapodón eisagógikón“), ze soli („halikés epitelón“) a ze soli placené dopředu (halikés atelón“). Přístavní daň byla „limenos tamieiú“. Srov. pod Uruk a Seleukeia. Daň ze soli byla zřejmě pod hellénistickým vlivem v Římě zavedena roku 204 censorem M. Liviem, jemuž za to lid dal přízvisko Solič, Salínátor (šestina assu z mírky).

Hellénské dějiny znají dokonce jednu kuriosní koaliční válku zvanou celní. Roku 220 př. n. l. Rhodští bojovali s Býzantskými o průjezdné Bosporem a dosáhli svého: poplatek byl zrušen. Rhodos měl ze svého přístavu velké zisky. Jenom jeho portória/naulon činila ročně jeden milion drachem – ovšem pouze do roku 167, kdy byli Rhodští potrestáni za sympatie k Perseovi a na Délu Římané otevřeli bezcelní přístav, který se stal centrem obchodu s otroky; zisky z přístavních poplatlů klesly na ročních 150 tisíc.

Římané platili zprvu vedle dovozních cel, vectígalia, jako přímou daň tribútum: přímé daně tribúta, nepřímé vectígália a zvláštní poplatky onera. Z přidělené půdy na dobytém území platívali římští osadníci daň, neznámo zda z výnosů nebo jako stálý poplatek. Daně z odhadnutého matku platili za hannibalské války majetní Římané a součástí válečné ekonomiky byla též pětiprocentní daň z ceny otroka propouštěného na svobodu (roku 209). Triumvirové roku 43 vypsali válečnou daň ve výši padesátiny majetku a dokonce žádali peníze od majetných žen; srov. slavný projev Hortensie, první emancipační v evropských dějinách.

Římané okoukali správu daní v hellénistických říších, v Pergamu, Syrii, v Egyptě. Alexandrijští vládci měli podíl téměř na každém druhu podnikání a v hlavních odvětvích výroby a obchodu měli monopol. Zřejmě po králích zdědili římští císaři 25procentní daň ze zboží dovezeného po moři z Indie, vectígal maris Rubrí, "daň z Rudého moře". Vzhledem k tomu, že šlo především o zboží luxusní, výnos byl jistě značný (mnohem vyšší zisky nepochybně vynášel monopol v dolech a lesích, ze soli). Zachoval se katalog celních poplatků odváděných arabské obchodní republice Palmýře z roku 137+ zpoplatňující zboží přepravované velbloudy a osly od obilí po voňavky a daně za služby včetně prostitutek.

Roku 167 př. n. l. po likvidaci Makedonie senát rozhodl, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, ale pouze daně přepravní, tedy daně nepřímé v přístavech, na mostech a silnicích, tzv. portória. Výběr poplatků-daní nepřímých (spotřebních), vectígal, v provinciích pronajímali Římané publikánům, jejichž hrabivost byla příslovečná. K jejich rozšíření viz rok 179.

Spojenci, byť na území provincie, vedli samostatnou evidenci svých občanů-daňových poplatníků: kartothéka neboli tabulárium, a sami daně vybírali. Koncem republiky byly pětiprocentní sazbou zdaněny příjmy z prodejů otroků a z výnosů státního pozemku (pokud ještě nebyl rozdělen mezi kolonisty), decuma, desátek, platili obchodníci obilím. • Podle tradičního údaje od Livia, byl "lid" zproštěn platby cel a daní již roku 508.

Pravidelnou jednoprocentní daň na všechny prodeje uvalil Caesar. Občanské války zvýšily daňové břemeno, nikoli však celoplošně. Ke konci života Augústova byl však v podstatě celý hospodářský život Římanů zatížen pětiprocentní daní. V dalších desetiletích se opět zatížení snížilo, takže např. pětiprocentní dědickou obnovil filosofující císař M. Aurélius (zemřel roku 180). Jeho vypečený syn Commodus oprášil nápad, který v trochu jiné podobě přetrval věky: zavedl dva měsíce v roce navíc, aby mohl za ně vybírat daně.

Roku 15 uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které vydíral jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Sdíral se svých krajanů kůži a vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva roky do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

Roku 43 poskytli senátoři Octaviánovi ve válce s Antóniem daň ze střešních tašek ve výši dvou třetin dénáru (= čtyř obolů), viz tam. Pravděpodobně nejslavnější "bizarní" daň vymyslel císař Vespasiánus. Pradlákům a koželuhům, a to nejen římským, kteří si mazaně dávali před své páchnoucí provozovny nádoby, aby se do nich passanti vymočili a nemuseli tak smradlavou surovinu pro bílení prádla a jirchářství shánět, nařídil platit daň z moči. 

Vykládat to můžeme třeba i moderně, ekologicky: pradláci a jircháři přispívali k velkému smradu milionového města, jehož úzké uličky byly v noci nebezpečným místem, protože z pater padaly odpadky a výkaly. Císařův nápad zanechal hluboký dojem. Kromě známé anekdoty se vedle jména Caesarova, Augustova a později Karlova navěky zapsal do dějin vlastním jménem. Francouzské označení pro mužské veřejné záchodky totiž zní les vespasiennes, tj. vespasiánky.

 

Pozemkovou daň, annóna, platili všichni majitelé půdy včetně senátorů a císařských statků. K tomu se platily daně z dobytka a spřežení, capitátió animálium a iugátió. Městští lidé platili daně ze svých živností. Za správný výběr daní ručily městské rady a na venkově velkostatkáři. Daňové výměry se určovaly s censem jednou za pět let, od Kónstantínovy éry jednou za patnáct let. Proto se označení z daňového výměru, indictió, přeneslo do datace, která se udržela až do středověku.  

Kromě toho vyžadovali císaři od senátu aurum oblátícium, "pozornost ve zlatě"; města a provincie dávaly aurum corónárium. Od roku 312 senátoři rozčlenění podle majetku do tří kategorií platili daň follis senátórius/collátió glébális (neboť se platila s daní z půdy): dělalo to až libru zlata. 

Cónstantínus I. zavedl roku 314 pětiletou daň pro obchodníky, překupníky a dokonce prostitutky a registrované žebráky. Placena ve stříbru a zlatu: aurí lústrális collátió/chrýsargyron. Na chod svého obřího byrokratického aparátu a armády zatížil Římany daní zvanou follis, měšec, snad pozemkovou pro majitele nemovitostí. Že by někdy vázl výběr daní, si ve starém věku nikdo z mocných nestěžoval. Zřejmě to bylo bezproblémové u domácího obyvatelstva, u podrobených všechno fungovalo dobře, včetně zvěrstev, jichž se dopouštěli na domorodé populaci vymahatelé daní nebo jejich nájemci. Kde se daňová zátěž a způsoby úřednictva staly nesnesitelnými, vypuklo povstání, které bylo brutálně potlačeno a obvykle se značným ziskem a systém mohl fungovat dále. V Indii si hellénští autoři všimli, nebo si to vymysleli, že králové tam v Alexandrově éře trestali daňové podvody smrtí: o hlavu přišel, kdo nezaplatil deset procent z ceny prodaného zboží...

 

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána. V této době totiž příjmy státní pokladny už nestačily krýt vojenské výdaje a hovadskou rozmařilost velké části císařů. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiorés a humiliorés, lepší a horší.

 

O státním bankrotu, konkursu, není ve starém věku zmínky ani v hellénských ani římských dějinách. Římský erár se za rané republiky v hannibalské válce sice zadlužil u dodavatelů služeb pro armádu, ale už několik let po válce závazky splatil. Novodobí obyvatelé oněch zemí mají jiné zkušenosti. Řecké království bylo zadlužené v zahraničí od samého svého začátku (1830) a pověstné neschopností státní byrokracie vybírat daně. To zdědila roku 1973 i republika, která se na začátku 21. století dostala do hluboké krise a byla schopná přežít jen se zahraniční pomocí.

 

Se zánikem římské říše zanikl aparát na výběr daní a nové státní útvary a panovníci vybírali daně ve formě služeb (práce na panském). V německých a italských městech se udržely poplatky ze zboží na tržištích. Panovník vybíral berni na válku, daň zpříjmu všude platily bohatí měsťané. Pro zásadu „žádná daň bez zastoupení na sněmu“ vypukla válka britských kolonií v Americe.

Zřejmě první regulérní daň z majetku, a to pětiprocentní,  zavedli roku 1427 ve Florencii. První daň z příjmu zavedla za války s Napoleonem roku 1799 Velká Británie (deset procent na všechny příjmy nad dvě stě liber, odstupňováno; roku 1815 byla daň zrušena, ale již 1842 navěky obnovena). V téže době v německých státech až do roku 1920 byla daň z příjmu daní zemskou, pak již daní „spolkovou“, ústřední vlády. Itálie zavedla daň z příjmu roku 1864, Francie ji uvedla v život roku 1914, o rok dříve Spojené státy (na 3000 USD až sedm procent). Daň z přidané hodnoty vyšla z Francie roku 1954.

 

Celní poplatky, forma nepřímých daní, byly ve Spojených státech hlavním zdrojem příjmů federální vlády až do první světové války. Ideologickým motem veškerého zdanění byla a je úvaha, že vládě se musí platit za ochranu státu. Teprve druhá světová válka zásadně změnila taxační systém z orientace na majetné na orientaci masovou. Od té doby je otázka daní základním kriteriem domácí politiky. Novodobí politici jsou jako utržení z řetězu a vymýšlejí daně hlava-nehlava (srov. daně spotřební, ekologické).

 

Ačkoli dědické daně nebo propadnutí majetku jsou známy již z Říma a středověk znal v případě šlechtických majetků tzv. udělení léna, daň za smrt se v novověku poprvé objevila roku 1694 v Anglii a v Americe natrvalo od roku 1916. V Německu chtěl po roku 1900 financovat stavbu flotily kancléř von Bülow zavedením dědické daně. Pro odpor junkerů ale musel roku 1909 odstoupit (nástupcem Theobald von Bethmann Hollweg).

 

Horus Seheteptowej Teti, první panovník VI. egyptské dynastie (vládl 2345 do 2333; nižší údaj: 2323 - 2291), byl prvním panovníkem dějin, který poskytl daňové úlevy církvi: osvobodil od veškerých daní chrámy v Abýdu. Podle Manethóna krále zavraždila osobní garda (to také nebylo až tak běžné, egyptský primát).

daně, dary, poplatky, tributy, část ii; srov. pod bankéři, ceny, otroci apod., srov. zde výše

Zdanění, taxace, od tax, z latinského taxáre, ostře se dotknout, pošťouchnout, otaxovat. tribut, lat. tribútum, řec. foros, apoforá, poplatek, daň, členský příspěvek, ale v mezinárodních vztazích uznání státní podřízenosti formou pravidelných poplatků a vydání stanoveného množství určitých komodit (koně, zboží, kovy etc.).

Ottův obchodní slovník (1924) definuje daň jako „prostředek úhrady veřejné ukládaný autoritativně členům a účastníkům každého celku veřejného, ať už se v jejich zájmu podniká nějaká činnost veřejná či nikoli.“

 

Myšlenka „zdaňování“ lidí zřejmě pochází z obětin, darů bohům. Byl to z pohledu starých výměnný obchod: za náklonnost dary a úcta. Z nich vzaly začátek naturální odvody chrámům, obvykle ve výši jedné dvanáctiny úrody (Mesopotamie). Chrámové odvody proměnili v dávky vladaři úzce spjatí s kultem. Obchod s bohy se změnil za obchod s lidmi.

Různé formy poplatků, „darů“, tributů, daní, zkrátka podílu kultu, státní moci a vladaře nad soukromníkem, mají dějiny souběžné s vývojem forem státní byrokracie nad vlastní komunitou. První poplatky, obětiny, se odváděly bohům, aby byli naklonění obětujícím-platícím.

Se vznikem chrámových center a se sloučením moci válečných náčelníků/králů s funkcí velekněžskou rostla náročnost obětních darů. Komunita už pouze neobětovala bohům, ale živila aparát kněžské organisace a svého vladaře, mnohdy v jedné osobě.

Místy dokonce ve starověku existovala jakási celonárodní církevní daň. Židé byli podle pověsti Músou/Mojžíšem zpoplatněni kultovní daní ve výši půl lotu stříbra „podle váhové míry chrámu“ a každý Hebrej starší dvaceti let Jahwemu platil na údržbu jeho příbytku na zemi (lot byla 1/32 libry a dělil se údajně na dvacet částí).

Hellénističtí vyznavači Jahweho kultu platili do Jerúsaléma didrachmon, roční daň ve výši dvou drachem, ať žili kdekoli v diaspoře. V době kolem narození Ježíše Krista se odhaduje, že výdajová skladba částky jednoho sta dénárů (= drachem) v Palaistíně vypadala takto: pouze 44 dénárů zůstalo v ruce; 20 dénárů šlo na osivo a 36 procent na daně a tributy – 2 na chrám a 2 na kněze, 9 a 10 na „první“ a „druhý“ desátek a 13 připadlo Římanům.

Mesopotamský „individualismus“ – cesta ke kapitalismu, a egyptský kolektivismus. Takový byl začátek státních dějin v Mesopotamii, Egyptě i kdekoli jinde. Chrámům se odevzdávaly, „platily desátky“, původně dvanáctiny, z úrody a přinášely obětiny (v Babylónu se pečlivě zaznamenávaly ceny obětin a archivovaly v rámci astronomických pozorování, tzv. astronomické diáře), vládci si říkali o podporu do válek (kapitální daně nárazové, daň z hlavy) nebo při obraně vlasti.

Králové dávali chrámům půdu, lidi svobodné na ní pracující i otroky, osvobozovali je od daní státu, zajišťovali jim nedotknutelnost. Dary byly někdy značné: v kassitské době např. obdržel Ištařin chrám v Uruku doménu o rozloze 525 km2 s několika vesnicemi (plocha větší než hl. m. Praha). Nebo Mardukův chrám v Babylónu získal latifundie o rozloze 700 kurrů, přes 5670 hektarů. Přitom k obživě jedné rodiny se tehdy počítalo s jedním až dvěma bury, tedy s asi 6,5 až 13 hektary.

Mnohdy se však neostýchali na chrámové poklady sáhnout, když nebylo zbytí (srov. odvážení kultovních soch „přemožených“ bohů a konfiskace jejich majetku vítězi v mesopotamských dějinách, příběhy Seleukovců Antiocha III. nebo IV., Římanů v Helladě, ale úctu Hellénů před majetkem bohů, ostatně obvykle společných).

Aby o placení a odváděných dávkách byl přehled, vyvinula se záhy rozsáhlá administrativa (Sumer a následně semitské státy Mesopotamie). V podstatě lze říci, že znalost písma a literatury povstala díky úředním záznamům o výnosech a stavu chrámových majetků v sumerských městských státech. Tedy nejdříve účetnictví, pak „Gilgameš“. Pravidelné soupisy majetku, polností a výnosů patří k jednomu z nejvíce zachovaných žánrů mesopotamských písemností vedených klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Mesopotamské společnosti byly více „individualistické“ než egyptská a zemědělství nebo obchod byly z velké části v „privátních“, nikoli státních-královských/chrámových rukou. Lidé pracovali na polích za mzdu, úroky z půjček ležely mezi pěti až dvaceti osmi procenty. Hospodářský život řídily zákoníky s právy, povinnostmi a tresty pro podvodníky. Rybaření na kanálech, správa kanálů, byly dlouho státním monopolem. Soupisy obyvatelstva a jejich majetku, census, se vedly ve všech starých státech.

V Egyptě, kde státní-královské bylo od kamenů, kovů po obilí všechno, o to přísněji, dokonce od staré říše jednou za dva roky. Vlastní daňová práva měly chrámy a lokální nomová knížata. Podíl na obětinách byla původní „daň“ placená dynastům a kněžím. Splácelo se nepravidelně: ne každý rok se odváděly naturálie všeho druhu, kromě úrody (nomy odváděly králi-faraonovi odváděly dávky např. v dobytku).

Řemeslnická povolání odváděla daň v práci, za niž dostávali nikoli peníze, ale naturální „mzdy“ a nikoli peníze (ačkoli se přepočítávalo do směnné hodnoty v debenech, většinou měděných). Pracovalo se v kolektivech a z doby vlády Ramesse III. roku 1170 je známa nejstarší stávka dějin, když dělnické teamy pracující stabilně na hrobkách králů v Luxoru/Deir al-Medína nedostaly několik měsíců své příděly piva, oleje, obilí, dřeva na otop, ořechy, oblečení, masti a čtyřikrát do měsíce ryby.

Naprostá většina Egypťanů však měla jediný majetek, své ruce, přístřeší a nejjednodušší potravu nemasitou, místy ryby, vzácně maso, povyrazili si u kvašeného piva. To platilo pro sedláky, řemeslníky, dělníky, obchodníky jako pro služebnictvo všeho druhu pracující za naturální mzdu. Dálkový obchod, řekli bychom zahraniční, byl zcela v rukách krále, jeho bylo clo od cizinců v přístavech ze všeho od dováženého vína po železo.

K naturálním odvodům Egypťanů z úrody a dopravy z časů staré říše byli řemeslníci a „měšťané“ povinováni od střední říše pracovními úkony, robotou, včetně vojenské služby. Vyhnout se robotě a vojně znamenalo přísné tresty: dozorčí úředníci poslali „lajdáky“ do hraničních pevností v Núbii. Lidé se mohli z roboty vykoupit například tím, že zaplatili nějakému náhradníkovi za sebe a tento systém vydržel od cca. 13. do 17. dynastie.

Džefahapi, starosta Asjútu, sepsal deset smluv, aby si pojistil udržení svého kultu na věčné časy. Uchovaly se v jeho hrobce: každý Egypťan chrámového okrsku musel ročně při sklizni odvést jeho zádušnímu chrámu jeden hekat obilí z každého pole (což mohlo být až 65 litrů na člověka).

Poddaní, tedy nikoli občané, v Orientu platili vládcům spíše tributy než daně a v rozsáhlé zachované obchodní agendě není např. dokladu o placení daně z prodeje půdy. Každoročně určité mesopotamské oblasti odevzdávaly desátky z úrody obilí (nusáchu, daň z úrody), medu, určité množství dobytka, koní, oděvů nebo zlata a stříbra.

Poražené oblasti byly podrobovány zvláštní válečné „pokutě“, tedy dani, které rozumíme dodnes: Vítěz bere vše. (Z tohoto úhlu pohledu na lidství je zdůvodnitelné také antická instituce otrokářství a otroctví.)

V hellénistických a hlavně římských dobách byl obchod s otroky zdaněn pětiprocentní dávkou z prodeje. Římané tyto peníze nijak neutráceli, ale kapitalisovali v aeráriu. Roku 209 př. n. l. ji poprvé užili na válku s Hannibalem.

Perská říše. Orientální říše z fiskálního hlediska revolučně modernisoval Peršan Dáreios. Na daních nebo přesněji tributech, poddanských poplatcích, vybral Dáreios I. ročně minimálně 14.560 talentů eubojských ve stříbře (roztavený kov byl nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).

Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně Iónie, získával ročně 1260 talentů. Další věci, koně, zbraně atd. získával naturální daní. Dáreios byl zřejmě první, kdo zavedl roční lhůty výběru daní a první pravidelné říšské vybírání: předtím si např. assyrští panovníci objížděli své provincie a „spřátelené panovníky“ a dávali si tribut, daně, platit z očí do očí.

Jednotliví vládci-dynastové dostávali od velkokrále kromě toho celé oblasti do feudálního vlastnictví, aby financovali svůj dvůr, stůl, ložnici a další magnátské potřeby. Srov. příběh Themistoklea, který po útěku z Athén obdržel od perského krále darem tři maloasijská hellénská města Magnésii, Lampsakos a Myús, z jejichž poplatků byl pak živ. Themistoklés, sám proletářského původu, po sobě zanechal pozoruhodný památník na zbytek athénských dnů: zatížil bohaté Athéňany triérarchiemi, nejlstivější formou daňového zatížení majetných vrstev.

Pro srovnání, kolik činily roční příspěvky athénských spojenců a členů délského spolku v dobách idylických, kdy jediným nepřítelem byl v podstatě jen Peršan. Nejvíce roku 442 platila Aigína, a to 3000 drachem (půl talentu). Paros platil 1800 drachem, Býzantion 1571, Abdéra 1500, Lampsakos 1200, po 1000 drachmách Ainos a Perinthos, 900 Kýmé, Kalchédón a Kýzikos, 700 Erythrai, 666 drachem a 4 oboly Naxos, 600 např. Efesos, 500 např. Mílétos.

Členský příspěvek ovšem ve velké většině obcí vypadal jako spíše privátní výdaj takto: nejméně platil iónský Elaiús, jednu drachmu a 4 oboly, pak Rhéneia, státeček na ostrůvku u Délu, a Neápolis na Helléspontu, a to po pěti drachmách. 8 drachmami a dvěma oboly příspívaly státečky jako Myndos, Karynda, Sermaieis Thrácká, Séstos, Limnai, Madytos, Astyra v Mýsii, Diosiron. Šedesátinu spolkových dávek dostávala pokladna Athénina. Výše jednotlivých plateb kolísala.

Pro jiné srovnání: z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra, jak tvrdí odhady novodobých historiků.

Vítěz na olympiádě obdržel v Athénách 500, na isthmiích sto drachem. Býk stál za Solóna 500 dr., ovce jednu dr. Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti). Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal Níkiás zotročené obyvatelstvo dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů. Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník).

Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Z aukce pozůstalosti ze stejné doby „prolomené lehátko“ bylo prodáno za 3 drachmy a 1 obol (daň 1 obol), deset panathénajských amfor malovaných za 5 drachem a 1 obol (daň 3 oboly), dřevěny žlab byl za deset drachem a jeden obolos (daň 3 oboly) – jedno procento.

Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil asi 40 drachem a v téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. Řemeslníci a dělníci vydělávali na konci peloponnéské války drachmu denně.

O století později za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem za večer. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři (ze státního rozpočtu). Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dříve. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.

Sextárius vína stával v raném principátu jeden až čtyři assy, za tolik bylo falernské (bochník chleba stál dva assy). Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů. Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstertie stál chlapec pro potěšení pánova oka a přirození, což bylo více než kdejaký statek.

Šílený císař Gáius, který si jednou hrál na Venuši (sic!), jindy na Alexandra Velikého, dal po Solónovi zdanit prostituci, tentokrát ale pravidelnou sazbou; neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo. Děvčata musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna, kterou sdědil po Tiberiovi naplněnou 2,7 biliony HS, prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk. Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí.

Také zavedl soudní poplatek podle souzené částky. Do státní pokladny putovala jedna čtyřicetina sporné summy. Dokonce nosiči museli státu odevzdávat osminu svých denních výdělků. Nastartoval věčný trend vymýšlení nových daní a poplatků, předtím kromě Egypta neznámý.

Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků: tehdy její činnost zase zdanění nepodléhala.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“

Císař a bratrovrah Caracalla roku 212 udělil velké části imperia římské občanství, zřejmě, aby rozšířil daňovou základnu.

Od bezdaňovosti ke kolónátu. Díky vítězstvím ve válkách si mohli vládci dovolit rozsáhlé daňové úlevy pro své soukmenovce. Bez daní např. dlouho žili obyvatelé Aššuru, dokud jejich stejnojmenný bůh a jeho králové vítězili a měli na války. První, kdo prý je zdanil, byl Assyřan Šarru-kén II.

„Všechny“ daně v Římu zrušili po vítězství nad Makedonií (není známo, co je slovem „všechny“ myšleno, protože z pramenů není o daňovém zatížení starorepublikánských Římanů mnoho řečeno). V podstatě nebylo žádné, obchodníci platili přístavní poplatky, ale z podnikání, bydlení, stavění apod. se neplatilo nic.

Po dobytí Makedonie přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Římská šlechta začala projevovat intensivnější zájem o kulturní zvyklosti Hellénů, objevily se skupiny snobů-filhellénů pídících se po uměleckých předmětech a hellénské vzdělanosti.

Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci často ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou karieru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o 14 let později již čtyřicet milionů. Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony). Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí…

Za císařství obrovsky nárostly veřejné výdaje (exklusivní stavby, hry, stravování části občanů gratis – vše s cílem mít doma klid). S první daňovou novinkou pro římské občany přišel až diktátor Gájus Iúlius Caesar neboli Božský Iúlius zavedením jednoprocentní daně z prodejů bez ohledu na jejich výši, centésima rérum venálium; ale zrušil řadu dluhů chronicky a masově zadlužených Římanů, mj. dluhy činžovní vůči majitelům obytných domů v Římu. Jakoby tušil, že dluhy povedou k pauperisaci nobility a jejich hromadění k její degeneraci.

Spojenci nebo státy se statutem přátel v provinciích bez římského občanství odváděli kapitálové daně, tributy, a poplatky pozemkové. Daňová zátěž provinciálů byla ve srovnání s Římany nesrovnatelně vyšší (srov. zde výše o Palaistíně).

Dědická daň činila ve vrcholném císařství od M. Aurélia pět procent, později byla zdvojnásobena. Dědictví po blízkém příbuzném ale dani nepodléhalo.

Od druhého století n. l. se situace mění. Řemeslníkům kolem módy, krejčí, šperkaře apod. zdanil Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní (a tím ulevil svému rozpočtu, neboť o lázně se od dob Augústových starali principové). Římská daňová pohoda skončila ve 4. století n. l. Války s barbary a interní války, nefungující ekonomika, křesťanství a další hrůzy uvedli říši do katastrofální situace. Vládci hledali způsoby, jak naplnit státní pokladny a vyplácet své vojáky.

Největší boháči, stará pozemková šlechta, žila na venkově a nijak se neucházela o veřejné funkce: pozemková aristokracie kromě nevelké daně z půdy nijak daňově zatížena nebyla a jako soukromníci nemuseli vyhazovat peníze za služby vlasti. Nezdá se být pravděpodobné, že by jedním z důvodů pádů západní části římské říše byly vysoké daně…

S chudnutím venkova a se stoupající inflací/snižujícím se obsahem stříbra v mincích rostla nedůvěra v peníze a díky hospodářským poměrů zadluženost agrárního venkova. Peněžní daně se až o téměř tři staletí později za Diocletiána změnily na daň naturální (srov. níže) – deset procent z úrody konkrétní plodiny a stejné dávky platili nájemci půdy, kolónové, colóní (pronájem pozemků od nobility, colónátus, příslušel svobodným, ale mnohdy také lidem se statutem otroků).

Ovšem daň pachtýřů nešla do pokladny senátní nobility - státu, ale do rukou statkářů, kteří platili pouze pozemkovou daň: odtud megabohatství římských agrárních magnátů. Statkáři, majitelé půdy, platili hlavní pozemkovou daň, annóna, včetně senátorů (patrimóniálés fundí) a měli některé nepřímé daně, múnera, spojené s administrativou regionu. Daň z dobytka, drženého a pro práci ve spřežení, se jmenovala iugátió a capitátió animálium. Na výběr daní odpovídaly vedle latifundistů také městské rady, aby nedopláceli ze svého.

Městské rady, cúria, ukládaly tradičně čestné povinnosti bohatým občanům, decurionés, zvané leitúrgiai, múnera patrimónií. Chudší občané, curiálés, dávali múnera personália, tedy práci. Císař Konstantínus I. zákony donutil radní, dekuriony i kuriály, zůstat ve městě a ve svém stavovském zařazení, nikam se nestěhovat. Lidé se toho prokletí zbavovali tím, že se dávali na „svobodná umění“, nebo do státní služby. Jiní jednoduše před svou funkcí utekli, takže byli hledáni stejným způsobem jako uprchlí otroci.

Protože pak nikdo nic pro města nedělal, tedy zadarmo nic nedával, města v celé říši rychle chudla. V té době měli daňovou svobodu lékaři (potvrzeno v letech 330 a 333), státem placení učitelé (321 a 333), architekti a stavitelé, advokáti (sic) a kněží včetně židovských a křesťanského kléru (334).

Většina obyvatel říše byla bez polností a platila daň z majetku a práce, capitátió humána/plébéia. Census, soupis majetku, byl pořádán jednou za pět let, později jednou za patnáct let. Daňová vyhláška měla jméno indictió a značila roky v patnáctiletém cyklu. Datace pomocí indikcí se udržela dlouho do středověku.

Senátoři od roku 312 n. l. platili ve třech kategoriích roční „příspěvek“ císaři za to, že jsou senátory, až libru zlata, tedy třetinu kilogramu. Follis, „měšec“, senátórius, resp. collátió glebális, se platil pětiletně jako přídavek k annóně. Císaři si od dominátu uvykli na podobné dary, které se předtím dávaly z poddanské uctivosti, nyní povinně, aurum corónárium, původně zlaté věnce měst.

Pětiletá povinnost městům vznikla rokem snad 314, chrýsargyron, lat. aurí lustrális collátió. Příspěvek od Kónstantína dávali řemeslníci včetně prostitutek a zemědělci prodávající na městských tržištích.

Kolónové na císařských pozemcích platili v Tráiánově době platili naturáliemi, pokud se nedohodli jinak, poněvadž platba penězi vedla zjevně k vysoké zadluženosti. Kolón odváděl majiteli či pronajimateli třetinu úrody pšenice, ječmene a oliv, čtvrtinu bobů, sextárius medu z každého úlu a třetinu z každé kádě vína. Dvakrát do roka musel grátis pracovat po dva dny na statku latifundisty orných prací a tolikéž žacích a platil z dobytka nájemcům n. správcům majitele po čtyřech assech z kusu, jak je uvedeno na nápisu nalezeném u Tastúru/fr. Testour z roku c. 116+.

Aby mohli rodiče splatit poplatky a berni, množí se od 4. století n. l. prodej dětí do otroctví. Roku 365 n. l. zakázal císařský edikt statkářům od kolónů vybírat peníze namísto naturálií. Řemeslníci nebyli s to jednou za pět let zaplatit daň čtyř až pěti solidů (collátió lustrális). Přechodně poklesla daňová zátěž za Flavia Valenta (364-378), který snížil daně až o polovinu. Valentiniánus roku 371 výběr daní zcela převedl pod latifundisty a zoufalí kolónové se po celých vsích dávali do jejich otroctví/ochrany, patrocinium; zákazy patrocinia nikam nevedly: takové sociální vztahy nalézali Germáni usazující se v říši.

Protože od 3. století n. l. neměli kolónové masově na rostoucí platby, utíkali a statkáři proto často na svých pozemcích usazovali barbary, Germány. Kolónát se vyvinul z „nuceného“ nájmu z ptolemaiovského Egypta, kde veškerá půda kromě chrámové patřila od věků věkův králi, resp. jím darovaná chrámům. Model přeskočil do Říma a kolónát se stal zárodkem feudálních majetkoprávních vztahů. Po Římanech si ho přizpůsobili Germáni, srov. polosvobodné Sasy zvané liten/lassen, jejichž svobodní sedláci byli frielingen/vriling.

Od 30. října 332 měli kolónové od Kónstantína zakázáno stěhovat se ze statku na statek pod trestem dání do želez jako otroci. A poslední volnost kolónů skončila ediktem císařů Arkadia a Honoria roku 396 zakazujícím soudně žalovat statkáře, u něhož žijí v pronájmu a d. f. je zcela připoutal k půdě, s níž také ostatně byli prodáváni, ač osobně svobodní. K půdě a jejímu majiteli byli zákonem připoutáni i propuštění otroci, když dostali kus půdy. Všechny tyto kroky byly zárodky feudalismu.

Práce, senátoři a business. S podporou C. Flaminia byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si.

Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus.

Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénárů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Senátorský stav v průběhu 3. a 4. století zmizel z Města a žil na svých rozsáhlých latifundiích roztroušených po celé říši. Senátorská aristokracie žila v opevněných venkovských sídlech globálně, bez ambicí a většího vlivu, první „jet people“ dějin. Za Constantína I. (zemřel roku 337) byli měšťané svázáni se svými rodišti, odkud nesměli odejít, kolóni se svými statkáři, řemeslníci se svými řemesly.

V západní části říše zanikla svoboda pohybu. Korporace řemeslníků, collégia, dědičně svázala lidi s prací, dcera se ani nesměla provdávat mimo obor – zárodky cechů. O spolcích herců a profesionálních sportovců viz pod herci a hry olympijské.

S manuální prací měli staří jisté problémy. Jako hobby, vzácně. Tu a tam nějaká korunovaná hlava trpěla takovou výstředností, že si libovala v řemeslnických koníčcích jako např. Archeláos a Perseus Makedonský, král Attalos III. Advokát Ciceró svého syna děsí prokletím podivných výdělků: „Předně nelze schvalovat takové výdělečné činnosti, které jsou lidem odporné, jako jsou příjmy z cel a z lichvy (nebo také jen „z úvěru“).

Neušlechtilé a špinavé jsou všechny výdělky od lidí pracujících za mzdu, těch, jejichž práce a nikoli um se kupuje; u nich je totiž mzda závazkem k otroctví. Za špinavé také musíme pokládat ty, kteří kupují zboží od kupců, aby ho hned vzápětí prodali dál: nic by totiž nevydělali, kdyby hodně nelhali – nic není hanebnějšího nad lživost. Všichni řemeslníci žijí špinavou prací a na dílně nevidím vůbec nic ušlechtilého.“

Nejnectihodnější povolání jsou podle lstivého právníka a mizerného politika nikoli lhaní u soudu, jak bychom od něho předpokládali, ale lidé živící se jako rybáři, kuchaři, řezníci, tanečníci, voňavkáře a podobná zaměstnání. Kupodivu synovi rekomendoval lékaře, stavitele a učitele.

„Zato obchod, věnuje-li se malému rozsahu, nutno pokládat za špinavý; je-li velký a o mnoha položkách a dováží-li z celého světa a hodně lidem beze lživosti to prodá, takový obchod není třeba hanět.“ Ovšem nejlepší je podnikat v zemědělství, není nad to nic „požehnanějšího, sladšího, důstojnějšího svobodného člověka.“

Diocletiánus zavedl v provinciích vedle finančních daní pravidelný výběr naturálních dávek, annónae, které byly předtím vybírány nárazově. Výměr daně vycházel z plochy a kvality půdy, kterou jedinec dokázal obdělat, aby se uživil, a přepočetl ji na další komodity. Dvacet jiter orné půdy = pět jiter vinohradu = 225 olivovníků. Při výběru daní počítaly dvě ženy za jednoho hlavu.

Naturální daně v masu, oleji, vlně platili od nyní také senátoři a vedle pozemkové daně odváděli ještě aurum glebále, tj. zlato z obdělávané půdy. Městské obyvatelstvo platilo daň z hlavy, capitátió plébéia; do té doby se Itálii pozemkové daně vyhýbaly. Daň z hlavy měli Římané pro všechny podrobené: v Egyptě ji platili všichni, kdo nebyli římskými občany, od začátku záboru od čtrnácti do šedesáti.

Diocletiánus také zavedl roku 301 nejvyšší chráněné ceny a mzdy řemeslníkům, srov. zde níže. Jeho měnová reforma roku 294 se nezdařila, protože byl nedostatek mincovního zlata a stříbra.

V té době mizely z tržišť potraviny. Diocletiánovské reformy přinutili lidi setrvávat na pozemcích a ve svých profesích, měšťany v jejich rodných městech, život byl přepředpisován a nastala totálně bezvýchodná situace, z níž jedinou cestou byla rebelie nebo válka. Ve druhé polovině třetího století se utvrdila dokonalá vojácká totalita, nejtvrdší vojenská diktatura evropských dějin. Diocletiánus razil mince s nápisem Genius populí rómání.

Výběr daní. Daně a cla nevybíral stát, ale nájemci, publikáni, rekrutující se z řad společenské vrstvy jezdců, tedy těch, jejichž předkové patřili podle censu do skupiny, která na svůj náklad pro případ války musela udržovat koně a mít na to (něco jako „zemanové“).

Publikáni díky svým lobbyistickým stykům v Římu odírali provincie systematicky a stížnosti provinciálů na řádění výběrčích daní patřilo mezi běžnou soudní a senátní agendu. Teprve za Caesara byl výběr daní převeden na stát. Pronájem cel soukromníkům praktikovali Athéňané již ve 4. st.

Rozpočet a výdaje státu (srov. také pod ceny a bohatství) v hellénismu a v římské říši měly zčásti moderní strukturu. Stát financoval vojsko, bezpečnost, cesty, veřejně prospěšné stavby (vodovody, komunikace, lázně), udržoval regulované ceny potravin a rozdával zdarma obilí pro nevýdělečné populaci (za Caesara v Římu zhruba desetina občanů).

Na státní útraty byly vypravovány všechny velké kultovní slavnosti a s nimi spojené hry všeho druhu. U Římanů se na veřejných stavbách a na hrách významně podílela nobilita, císařova pokladna za Augústa a jeho nástupců financovala řadu veřejných staveb (chrámy, lázně, cirky, divadla, knihovny), armáda v provinciích hraničících s barbary.

Císařové zavedli placenou byrokracii. Do Marka Aurélia byly tři platové kategorie, stoický císař zavedl čtvrtou. Nejnižší úřednický plat byl 60 tisíc séstertiů ročně, sexágénárius, pak sto tisíc, centénárius, dvě stě tisíc, ducénárius, a od M. Aurélia tři sta tisíc, trecénárius. Za vysoké inflace ve 3. století n. l. stačil k přežití člověka jeden denár.

Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době ležel kdesi na 250 milionech dénárů. Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénárů. Když byl roku 161 posunut směrem do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Někdy na přelomu 1. a 2. století n. l. sloužilo v armádě podle novodobých odhadů na tři sta čtyři sta tisíc mužů, za Diokleciána asi až půl milionu.

Římský stát se dostával k nesmírným finančním prostředkům na východu velmi snadno. Nikoli daněmi, ale vojenskými vítězstvími, nebo nehoráznými triky. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios. Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů.

Cató ml. pro převoz kyperského státního pokladu dal vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu, viz zde výše. Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénárů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta.

Cenové regulace a sociální podpory jsou staré jako bída a jako městský stát. Doloženy jsou státem regulované ceny v Babylónii v 18. století př. n. l. (po vzoru sumerských vládců).

Pozoruhodným rysem klasického attického, hellénistického (alexandrijského, antiošského) a římského modelu sociálního smíru je rozdávání potravin občanům přídělovým systémem, a gratis. Při levné pracovní síle byla otázka nezaměstnanosti pro Hellény a Římany něco zcela nepochopitelného a nikdo také žádný takový problém ve starověku nedefinoval.

Kromě obilí se římským proletářům, povalečům a všem těm, kteří byli oficiálně nemajetní, tzn. většině římské populace, rozdávalo později ještě maso nebo dokonce víno.

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstertii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Crímen annónae, obilní lichva, byl cenový kartel římských dopravců a obchodníků a císařskou mocí potíraný.

Hellénističtí panovníci a po nich římští císaři stanovovali maximální ceny potravin. Lid měl určité jistoty a armádní dodavatelé hranice. V alexandrijském přístavu dohlížel sítologos na sýpky a na kvalitu státem exportovaného obilí měli Ptolemaiovci jednoduchý systém: písař, antigrafeus, přístavního úřadu zapečetil a předal kapitánovi lodi vzorek nákladu, deigma, aby nebylo možné obilí a jiné zboží dodatečně namíchat.

Vzdálenost Alexandreia-Řím trvala v květnu a červnu proti severním větrům jeden až dva měsíce (buď plavba podél Afriky s překřížením otevřeného moře na úrovni Malty nebo Sicílie, anebo přes Kypr podél Anatolie a Hellady). Zpáteční cesta s větrem v zádech trvala dva týdny.

Za Diokletiána byla maximální povolená cena jednoho vojenského modia pšenice (asi 17,5 litru) jedno sto dénárů, ječmene šedesát, bobů drcených jedno sto, celých šedesát, čočky jedno sto, hrachu drceného jedno sto, ovsa třicet dénárů.

Libra (italská, necelých 40 dkg) vepřového masa stála 12 dénárů, hovězího osm, skopového osm, jater z vepře krmeného fíky 16 dénárů, stejně jako slaniny, šunky 20, sádla 12, klobásy až 16, bažanta krmeného 250 dénárů, z obory 125, husa 200, dvě kuřata 60, koroptev 30, deset kvíčel 60, zajíc 150, králík 40, deset drozdů 16 až 40 dle druhu, páv 300. O platových výměrech viz pod ceny.

Ještě v devadesátých letech 4. století n. l. vyplácela místy města chudákům a starým lidem „sociální podporu“ v mincích, nicméně v této době se stříbrná a měděná měna hroutila. Města se dávala pod ochranu senátorům a boháčům, patrócinium, nedokázala se bránit vlastními silami. Rozšířena všeobecná chudoba, chaos v dopravě, banditismus. Roku 391 musel dokonce císař Theodosius I. přiznat jedinci právo bránit svůj majetek i před vojáky.

Zřejmě největší a k tomu nezdaněnou obchodní transakcí starého věku byla státní aukce 28. března 193 n. l. („rok pěti císařů“). Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbis Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Dídius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Dídius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně, a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Dídia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem! Jaké částky padali, není známo.

Majetek, census, daně a občanství, leitúrgiá, symmoriá, antidosis etc.: athénská cesta na majetné (srov. pod ceny a bohatství): Podle majetkových censů, odhadů, byly organisovány státní režimy hellénských států a Říma. Klíč byl prostý: kdo více sklízel, měl širší občanská práva, ale také jeho zdanění bylo mnohem vyšší (zásada vazby šíře občanských práv na výši majetku a daní z něho platila např. v Čechách až do ledna roku 1907).

První stupňovaná daň podle majetku je zřejmá ze Solónových zákonů. Rozdělil občany do čtyř majetkových kategorií podle výnosů jejich polností a podle bohatství si museli sami pořizovat zbroj do války. Nejbohatší si, zjednodušeně řečeno, pořizovali koně, těžká brnění apod. Řemeslníci bez výnosů tvořili pěchotu. Solónova ústava zakazovala jakýkoli export plodin z Attiky kromě oliv a zdanil jako první v dějinách prostituci, aby z těchto peněz postavil chrám, tedy „jednorázově“, nikoli jako pravidelnou daň; k tomu srov. zde níže.

O sto let později v Athénách perikleovských již existovaly celní daně přístavní, dopravní poplatky a daně z prodejů, daň z hlavy, daň z majetku dle movitosti majitele. Pronájem cel soukromníkům praktikovali Athéňané již ve 4. st.

Zřejmě nejvíce by se dnešním levičáckým rozhazovačům veřejných peněz vybraných pod hrozbou zákona, tj. vládám a jejich ministrům financí, líbil příklad demokratických Athén. Přímé daně kromě dovozních cel v podstatě neexistovaly, daň z úrody byla od Peisistratových dob pětiprocentní (dvacetina), podle jiného zdroje Athéňané odevzdávali desátek, dekatén (od toho dekateutérion, celnice, úřad výběrčího, dekateuein, platit daně); snad aby tím financoval svou státní kulturní politiku a přátele.

Občané byli podle výše majetku rozděleni do několika skupin, z nichž nejvyšší měla úžasné právo zvěčnit své jméno a rodnou čtvrť u potomstva zaplacením nákladného secvičení divadelního sboru na slavnosti.

Peisistratos byl také zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech. Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že ka něho se žilo jako „za Krona“. Úrok dělal v Athénách jedno procento měsíčně čili jednu drachmu z miny.

Obětiny bohům byly určitou formou daní, protože se v určitých situacích předpokládaly (uzavření smluv, propuštění na svobodu děkovali Athéně apod.). Bohyni a tím pádem státním reservám se dostávalo uměleckých děl a předmětů ze zlata a stříbra.

Nadílka podobných čestných výdajů pro athénské boháče se jmenovala leitúrgiá, liturgie, neboli občanské právo a povinnost postarat se o státní výdaje na své náklady. Kromě divadelních her mezi leitúrgie patřilo vypravení triéry, válečné lodi (odtud se povinnost jmenovala triérarchie). Poctěný občan dal loď postavit, vybavit, opatřit osádku zásobami a žoldem – to všechno na své náklady. Pravda, na lodi byl pak velitelem, když se táhlo do války a mohl se stát velmi slavným.

Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a válečné daně/triérarchie a symmorie značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho jeho majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal 30 min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály 800 drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly 5000 drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil 15 min.

Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na 16 min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo 15 min. Za války sedmiletá leitúrgie-triérarchie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: „V době, kdy jsem měl na starost lodní výstroj (rozumí se navíc, celého loďstva), plula moje loď nejlépe z celé flotily.“

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní vojenskou výpravu (sic!). Viz také pod symmorie a zde níže. Kolem roku 350 stála bojová sezona čtyřiceti triér s námořním výsadkem šedesát talentů stříbra, deset triér bez pěchoty pět talentů.

Celá athénská armáda v poli stála na jednu bojovou sezonu 92 talenty: čtyřicet pro dva tisíce pozemní pěchoty, čtyřicet pro dva tisíce námořní pěchoty (po dvou stech mužích na každé z deseti triér), a dvanáct talentů činily náklady na jezdce. Na stravu potřebuje měsíčně jedna lodní posádka dvacet min, voják přišel na jídlu na deset drachem a jezdec na třicet dr. na měsíc. To jsou nejnižší státní částky, které neřeší plně výživu mužů u vojska, ale počítalo se s tím, že zbytek si armáda obstará v poli sama. 92 talenty stříbra jsou asi 2,5 tuny kovu. P. Cornelius Scipio přivezl po vítězství nad Púny po svém triumfu roku 200 do římské pokladny tun více než 43!

Triérarchie se změnila ve 4. století v symmorii. Tři sta nejbohatších Athéňanů korporativně zaplatilo dopředu peníze na výdaje námořnictva, a pak to od svých spoluobčanů sami vybrali – první příklad pronájmu výběru daní soukromým osobám. Stát na tom vydělal.

V každém z administrativních okresů Attiky existovaly naukrárie, námořní bratrství, která původně nesla náklady na vypravení válečné lodi a vlastně také na sestavení její posádky: nejbohatší tak vlastně vlastenecky financovali bojový prostředek a ještě dávali mzdu veslařům-spoluobčanům.

Nejzáludnější byl však zákon o výměně majetku, antidosis. Kdo z bohatých Athéňanů neměl na placení svých „povinností“, mohl být kýmkoli z Athéňanů vyzván, aby si s ním vyměnil majetek. Chudák, který tak k majetku přišel, dostál svých povinností, boháč přes moc legálně zchudnul. Antidose byla praktikována ještě ve 4. století. Jakmile přišly Athény o loďstvo, byl také konec socialismu (srov. episodní návrat v 80. letech 1. st. př. n. l.).

Srovnání: Jeden z hlavních hellénských ideologů jednoty proti Peršanům, věhlasný rhétór Ísokratés, v řeči O míru z roku asi 356 se stěžuje na rozhazovačnou politiku tehdejších démokratických vůdců. Zatímco prý Periklés vedl svou domácnost skromně, a chudák to nebyl, na Akropoli v Athénině chrámu uložil státního pokladu na osm tisíc talentů a další chrámové poklady.

Co prý ti dnešní politici, ptá se Ísokratés: „Odvažují se tvrdit, že pro správu veřejných věcí nejsou s to dbát o své vlastní (majetky), a my vidíme, že ty „zanedbávané“ vykazují takové přírůstky, o jaké si dříve ani bohy prosit netroufali. Zatímco my, lid, jsme v takových poměrech, že nikdo z občanů nežije příjemně a bet starosti, ba že město je plné nářků.

Vždyť jedni s bědováním vyprávějí druh druhu o své chudobě a nouzi, druzí o přemíře příkazů a leitúrgií a o trápení se symmoriemi i s vyměňováním majetku. To vyvolává takovou omrzelost, že lidé s majetkem žijí ve větším hoři než ti, kteří ustavičně strádají.“

O antidosi roku 353 ve stejnojmenné řeči prohlásil: „Když jsem byl ještě chlapec, být bohatým se pokládalo za něco tak bezpečného a ctihodného, že téměř všichni se tvářili majetnějšími než ve skutečnosti byli, jen aby se podíleli na té vážnosti. Nyní si člověk musí připravovat obranu na důkaz, že není bohat, jako by šlo o největší, a myslit na ni předem, má-li se zachránit. Zdát se zámožným je totiž mnohem nebezpečnější než být skutečným zločincem…“

Ptolemaiovci. Hellénismus a vysoké státní výdaje související často se státním monopolem zdvihly daňovou hladinu. Protože chránili své monopoly ve všech hlavních exportních komoditách (oleje, obilí, dobytek, papýros) uvrhli Ptolemaiovci vysoká dovozní cla. Farmáři a nájemci na královské půdě odevzdávali až polovinu úrod „státu“.

Alexandrijská daňová saň zatížila poplatky obchod se solí, rybolov, zhotovení právních dokumentů, pronájem zboží, existoval monopol na prodej čočky.

Armáda královských úředníků a písařů sestavovala registry egyptských občanů a jejich majetků a kontrolovala obchodní život, dohlížela na řádné osetí půdy a její sklizeň a výkup za stanovenou cenu. Královští ekonomové pronajímali výběr daní; majetek pronajimatelů brali do zástavy, dokud sjednanou částku neodevzdali.

Ptolemaiovci, Seleukovci, Attalovci, svým způsobem Antigonovci a další údělné monarchie a demokracie byly pravzorem novověké daňové soustavy.

Legendy středověké a daně novověké: jízda na koni nahé lady Godivy byl úspěšný krok, jak zbavit daně Coventry. Domesday Book Williama Dobyvatele z roku 1086 byl censem v Anglii, freska na zdi Brancacciho kaple ve Florencii znázorňuje boží požehnání systému daně z příjmu a majetku, který vstoupil v platnost v republikánské Florencii roku 1427.

Daň z příjmu vznikla ve Spojeném království v hlavě premiera Williama Pitta v dubnu 1798 za války s napoleonskou Francií a jméno nenasytného odporného nápadu bylo triplicate assessment, trojmo podaná daň, spíše spojení několika daní z luxusního zboží a z majetku než nová daň.

V prosinci téhož roku vláda tuto daň zrušila a zavedla novou, tentokrát již daň z příjmu: všechny příjmy nad šedesát liber byly zdaněny deseti procenty, ale sazba mezi šedesáti až dvěma sty librami byly nižší. Byla to daň ryze pro válečné potřeby a zopakována byla roku 1802 a znovu následujícího roku, kdy byla zvýhodněná taxa snížena ze dvou set na 150 liber.

Daň z příjmu byla tak „oblíbená“, že ji parlament hned po válce s Napoleonem roku 1815 zrušil a nařídil zničení všech dokladů o jejím vybírání. Snadnost, s jakou se státní pokladna dostávala k penězům daní z příjmu, ovšem lákala.

Roku 1842, když Sir Robert Peel vyhlašoval reformu svobodného obchodu a rušil exportní daně a daně z dovážených surovin, nahradil ušlé zisky státu obnovenou daní z příjmu. Prý opět dočasně.

Daň z obratu a z nabytého majetku na kontinentu byla poprvé zavedena roku 1918 v Německu, dtto v UK. Druhá světová válka a poválečná rekonstrukce obrátila zdanění nejvyšších příjmových vrstev v daň masovou. Výběr daní připadl státním úředníkům také až ve 20. století.

U některých daní nebylo nikdy a není zřejmé, zda převládá snaha potlačit spotřebu některých komodit (tabák, alkohol), nebo záměr dát státním příjmům dobře profitovat. V té souvislosti je na místu otázka, zda nehrozí civilisaci zánik, jakmile začne pronikat vzdělanost do mas? Její rozšíření přináší pokles její intensity. Totéž lze říci o právu a povinnosti platit daně…

V Americe byly daně příčinou nezávislosti a občanské války. A díky jim se obě války také zaplatily. Koloniální daně byly tehdy tři, kapitální, z majetku a spotřební. Roku 1643 kolonisté v New Plymouth, Massachusetts, si schválili „fakultativní daň“ podle svých možností, tj. majetků a výdělků z obchodu. Během revoluce v letech 1775 až 1783 uvalilo daň většina států nové Unie: začala díky britské dovozní dani z melasy, cukru a čaje, protože tím američtí pašeráci přicházeli o zisky, a slavná je také průvodní motto protikrálovského odporu dvou milionů Američanů: „Taxation without representation is tyranny.“

Ústava z roku 1789 poskytla federální vládě právo ukládat daně na „placení vládních dluhů, pro zajištění obecné obrany státu a pro všeobecné blaho Spojených států.“ Za George Washingtona a Johna Adamse zavedl kongres široký systém daní z kočárů, alkoholu, soli, cukru, tabáku, právních dokumentů, akcií a aukčních prodejů. Roku 1798 přibyly daně z domů, půdy a otroků. Thomas Jefferson, odpůrce daní, řadu z daní zrušil.

Válka se Spojeným královstvím roku 1812 přinesla nové daně, ale až do inaugurace Abraham Lincolna roku 1861 hrály daně mezi vládními příjmy nepatrnou roli. Ještě roku 1862 byly daně z dovezeného zboží 49 milionů dolarů, veškeré vládní příjmy činily 52 miliony.

Celní tyto poplatky byly příčinou sporů Jihu se Severem, který chtěl své výrobce chránit vysokými dovozními cly proti levnějším importérům. Lincoln zavedl tříprocentní daň z ročního příjmu mezi 600 a 10 tisíci dolary a pětiprocentní daň na příjmy vyšší. U příjmů nad pět tisíc brzy daň dosáhla deseti procent.

Během občanské války platilo příjmovou daň méně než jedno procento obyvatelstva a výnos daně byl jen malým přínosem do válečné pokladny. Zrušena byla roku 1872.

Roku 1894 vydobyli farmáři, dělníci a maloobchodníci vedení demokraty zavedení dvouprocentní daně na čistý roční příjem nad čtyři tisíce dolarů včetně darů a dědictví. Týkala se malého počtu obyvatelstva a většinou jen lidí na Východu. O rok později byla daň nejvyšším soudem odmítnuta jako neústavní.

Po vnitropolitických tahanicích přišel s obnovením daně republikán Theodore Roosevelt a o rok později se začalo jednat o úpravě ústavy, k němuž došlo šestnáctým dodatkem v únoru 1913: schválení daně z příjmu dostalo ústavní zelenou. 3. října 1913 demokrat Woodrow Wilson podepsal zákon o zavedení daně z příjmu.

Základní sazbou byla jednoprocentní daň na osobu a rok s příjmem tři tisíce dolarů pro svobodného a čtyři tisíce pro ženatého. U příjmu vyšších než 500 tisíc byla daň šestiprocentní. Při vstupu Spojených států do první světové války roku 1917 zaplatilo 2,7 milionu Američanů 180,1 milionu dolarů.

Od té doby se hodně změnilo. Federální daně všech druhů činily roku 1993 18,6 procent GDP, zhruba stejně jako roku 1968 (18,1 %). Podobně to je při součtu všech daní federálních, státních a lokálních: roku 1991 součet daňové zátěže činil 27,8 procent GDP, průměrná hodnota z minulého čtvrtletí.

První daň z příjmu ve Spojených státech byla placena nejbohatšími vrstvami ve výši pěti procent na domácnost. Rozšířeno roku 1943, kdy pod federální daň spadalo šestnáct procent dělnických příjmů. Průměrná daň z příjmu činila uprostřed světové války pouhá čtyři procenta. Naopak velmi bohatí to měli zlé. Podle Franklina D. Roosevelta nepotřebuje žádný Američan roční příjem vyšší než 25 tisíc dolarů (v přepočtu na dnešní kupní hodnotu asi desateronásobek dolarů). Nejvyšší příjmy byly tehdy zdaněny až devadesáti procenty.

Po válce ovšem výdaje na sociální programy státu rostly a roku 1964 činila průměrná daň z dělnického příjmu již asi deset procent. Daně z nejvyšších příjmů za presidenta Reagana klesly ze sedmdesáti na padesát procent, roku 1986 na dvacet pět. Pod Clintonem vyskočila na třicet pět procent.

Kuriositou do dějin zdaňování přispělo Dánské království, když s platností od 1. října 2011 zavedlo spotřební daň z poživatelných tuků, živočišných i rostliných, užitých při výrobě potravin (16 korun na kilogram, cca. 2,15 eur). V řadě evropských států už "pracovaly" zvýšené daně z cukru a sladkostí, pochopitelně desítky let z cigaret a alkoholu.

kompendium o daních, psané pro časopis Týden: Zdaníte i svou smrt

Daně jsou hlavním zdrojem vládních příjmů a závisejí pouze na nenasytnosti správců státní mašinerie, volených vlád, o kolik si důvěřivým obětem-občanům řekne.

Rostoucí daňové zatížení je vynález velmi moderní a původně nemá nic společného s theoriemi sociálního státu. Ostatně také velmi mladého. Za nejstarší naturální daň lze považovat obětiny bohům, kdysi garantům státnosti. Volený eneolitický bojový náčelník dostával podíl na kořisti, v mesopotamských státech a v Egyptě připadaly podíly ještě chrámovým občinám.

Předněvýchodní panovníci vybírali od podaných „desátky“ ze sklizní a od podrobených zemí tributy. Ještě v 5. st. př. n. l. vybírali perští vládci tributy ze satrapií z velké části v naturáliích (odněkud brali koně, odjinud zlato nebo eunúchy).

Helléni byli první, kteří zdaňovali podle censu, majetkového odhadu, a také podle toho organisovali své „demokracie“. Athénský zákonodárce Solón roku 594 př. n. l. rozdělil občany podle výnosů polností do čtyř daňových kategorií; starší české slovo berně jazykově souvisí s řeckým foros, daň, poplatek. Podobný model platil v republikánském Římu a podle majetkového censu byla uspořádána občanská práva i v novověkých státech (srov. Rakousko-Uhersko).

Dokonalý výběr naturálních a peněžitých daní z hlavy a pozemků fungoval v ptolemajovském Egyptě a v seleukovské říši. Jedním z uznání státu a panovníků svým občanům bylo udělení doživotní ateleie, bezdaňovosti. Hellénské dějiny znají dokonce jednu kuriosní koaliční válku zvanou celní. Roku 220 př. n. l. Rhodští bojovali s Býzantskými o průjezdné Bosporem a dosáhli svého: poplatek byl zrušen.

Římané platili zprvu vedle dovozních cel jako přímou daň tributum. Roku 167 př. n. l. po likvidaci Makedonie senát rozhodl, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, ale pouze daně přepravní, daně nepřímé, tzv. portoria. Výběr cel v provinciích pronajímali Římané publikánům, jejichž hrabivost byla příslovečná.

Pravidelnou jednoprocentní daň na všechny prodeje uvalil Caesar, např. pětiprocentní dědickou zavedl filosofující císař M. Aurélius (zemřel roku 180). Jeho vypečený syn Commodus oprášil starší nápad, který vtrochu jiné podobě přetrval věky: zavedl dva měsíce vroce navíc, aby mohl za ně vybírat daně. Roku 15 př. n. l. totiž uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které odíral jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

Se zánikem římské říše zanikl aparát na výběr daní a nové státní útvary a panovníci vybírali daně ve formě služeb (práce na panském). V německých a italských městech se udržely poplatky ze zboží na tržištích. Panovník vybíral berni na válku, daň z příjmu všude platily bohatí měsťané.

Pro zásadu „žádná daň bez zastoupení na sněmu“ vypukla válka britských kolonií v Americe. První regulérní daň z příjmu zavedla za války s Napoleonem roku 1799 Británie (10 % na všechny příjmy nad 200 liber; roku 1815 byla daň zrušena, ale již 1842 obnovena).

V téže době v německých státech až do roku 1920 byla daň z příjmu daní zemskou, pak již daní „spolkovou“, ústřední vlády. Itálie zavedla daň z příjmu roku 1864, Francie ji uvedla v život roku 1914, o rok dříve USA (na 3000 USD až 7 %). Daň z přidané hodnoty vyšla z Francie roku 1954.

Celní poplatky, forma nepřímých daní, byly v USA hlavním zdrojem příjmů federální vlády až do první světové války. Ideologickým motem veškerého zdanění byla a je úvaha, že vládě se musí platit za ochranu státu. Teprve druhá světová válka zásadně změnila taxační systém z orientace na majetné na orientaci masovou.

Od té doby je otázka daní základním kriteriem domácí politiky. Novodobí politici jsou jako utržení z řetězu a vymýšlejí daně hlava-nehlava (srov. daně spotřební, ekologické). Ačkoli dědické daně nebo propadnutí majetku jsou známy již z Říma a středověk znal v případě šlechtických majetků tzv. udělení léna, daň za smrt se v novověku poprvé objevila roku 1694 v Anglii a ve Spojených státech natrvalo od roku 1916.

Daoi, Daové§ viz Dákové

Daorsové, ill. kmen§ 272

Dapyx, k. Getů§ 44, 28

Dardaniá, Dardanie, Dardanové, thrácký (?) ethnický svaz v Horní Moesii, zhruba dn. Srbsko (srov. pod Skopje)§ 286, 284, 280 - 278, 231 - 228, 222, 221, 219, 217, 209, 208, 204, 200, 199, 197, 179 - 176, 170, 168-167, 91, 75, 73, 60, 29

Dardanové trojští, viz pod Dardanos

Kosovští Albánci vztahují antický pojem D. na novověké Kosovo a pokládají se za dardanské potomky a uvažovali o použití názvu po odtržení od Srbska.

Dardani᧠viz Samothráké

Dardanos, mí. v Tróadě§ 410, 398, 85, 79

Dáreios, Darajawahuš, jméno per. králů („Podmanitel“):§

Dáreios I. Hystaspés, s. Hystaspův a Rhodogúnin/Rhodogynin§ 522, 521, 519, 518, 513, 512, 508, 500, 496, 493 - 491, 486, 280, 255

S pro nás bezejmennou dcerou Góbryovou měl syny Artobazána/ Artobarzána, Arabigna a Arsamena, s Atossou, nejvlivnější ze svých manželek, měl Xerxa (následníka trůnu, ačkoli nebyl nejstarší), Achaimena, Masistu a Hystaspa. S Atossinou sestrou Artystóné, kterou údajně ze všech žen miloval nejvíce, měl syny Arsama a Góbryu, s Faidimou, dcerou Otanovou nevíme, kolik a zda měl děti. Nejmladší z manželek byla Fratagoné, s níž měl syny Abrokomu a Hyperanta.

Dáreios II. Nothos§ 550, 453, 425, 414 - 412, 409 - 407, 405-404

Dáreios III. Kodomannos§ 336, 333 - 330, 324, 315

Dáreios z Persie, syn Xerxa I.§ 465, 462

Dáreios z Médie, k.§ 65

Dáreios z Pontu§ 1. 63, syn Mithridáta VI.; 2. k., 46, 36, 14

Dáreios z Elymáidy§ 78

Darvaka či Darbhaka, k. v Magadě, viz Udajin§ 461

Dasaratha, k. v Magadě§ 232

Daskyleion, m. v Aiolidě§ 546, 526

Daskylos z Lýdie, syn Gygův§ 716

Dassaretové, jihoill. kmen a se stejným jménem ve stejné oblasti kmen počítaný mezi hellénské épeirótské Chaony se sídelním m. Lychnidou§ 423, 214, 200, 170

Dasteira na Eufrátu, též Níkopolis na Eufrátu, srov. tam§ 66, 47

datace, datování, datační éry, viz pod éra, chronografové, svátky (v příloze)

Datamés z Persie, satr. Kappadoků§ 378, 362, 355

Dátis z Médie, Dáreiův vojevůdce, poražený Hellény u Marathónu§ 490

Daton, mí. v Thrákii se zlatými doly proti ostrovu Thasos§ 478

Daulios z Krísy, tyr.§ 700

Daulis§ viz Fókis

Daunové, Daunia, nárůdek v severní části Ápúlie, část Ápúlů, pravděpodobně illyrského původu§ 524, 317

Daurisés z Kárie (?), per. vojevůdce§ 496

Dávíd(u) či Dáwíd(u) z Júdy, k. Israéle, jeho náhrobek; arab. Dá’úd/Dáwúd, č. David§ 132

 

Dea Róma§ viz Róma

Dea Syria§ viz Atargatis

debitokracie, debtokracie, "vláda dluhů", vláda zadlužených vlád a ideologie neškodnosti státní zadluženosti, obrat zcela moderní pocházející ze Spojených států (2011), viz pod banky a srov. pod daně

Dekebalos/Decebalus, k. Dáků§ 286

decemvirí, Xvirí„deset mužů“, senátní komise (srov. dnešní parlamentní); o assyrské obdobě ešertu(m) viz pod chronografové§ 1. 451 - 449, decemvirí consulárí potestáte/impérió légibus scríbundís - „sbor deseti mužů pro sepsání zákoníku, vybavených konsulskými pravomocemi“; 2. 197, 196, poslové v Helladě; 3. 168, 167, jako komise Senátu tamtéž

decemvirí consulárí imperió légibus scribundís (451): Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus, cos., T. Genucius Augurinus, cos., T. Veturius Crassus Cicurinus, C. Iulius Iullus, A. Manlius Vulso, Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus, P. Sestius Capito Vaticanus, P. Curiatius Fistus Trigeminus, T. Romilius Rocus Vaticanus, Sp. Postumius Albus Regillensis;

pro roky 450-449: Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus, cos., M. Cornelius Maluginensis, M. Sergius Esquilinus, L. Minucius Esquilinus Augurinus, Q. Fabius Vibulanus, Q. Poetelius Libo Visolus, T. Antonius Merenda, K. Duillius Longus, Sp. Oppius Cornicen, M´. Rabuleius.

 

decennium, desetiletí, panovnické oslavy§ 27

L. Decidius Saxa, caesarovec, roku 44 tr. pl., Antóniův správce Syrie§ 42, 40, 20

decimátió, řec. dekateusis, decimace, v římské armádě kolektivní trest při nízké bojovnosti jednotek, při opuštění místa apod.: byl popraven každý desátý muž jednotky (v císařství také užíváno, dokonce v roce 68 n. l. decimaci použil císař Galba proti vzbouřivší se jednotce námořníků v Římě)§ 471, 295, 71, 49, 36, 34

P. Decius Mús§ 1. cos. 340, quinquevir 351; 2. cos. v letech 312, 308, 297 a 295, syn č. 1; 3. cos. 279, vnuk č. 1; 4. cos. 265

Q. Decius, tr. pl.§ 121

Decius, císař v letech 249 - 251 n. l., Illyr, pův. jménem C. Messius Decius, celým imperátorským jménem Imp. Caesar C. Messius Quintus Traiánus Decius Augústus§ 279

Decius Magius z Capuy, prořímský politik§ 216

decuria§ 753, 578

Srov. s řec. dekas, "desítka". Původně skupina deseti mužů v čele s decurionem: deset decurií tvořilo centurii, sto centurií kmen/tribui, tři tribue římský národ. Vedle pozdějších vojenských oddílů fungovaly i soudcovské decurie, původně tři, Augustem rozšířeny na čtyři.

Dédán, Daidán, Dadán, m. v sev. Hidžázu, dn. al-Ul᧠160, 115, 24

defenestrace, první zmiňovaná, viz rok 876

Déidameiá I., ka v Épeiru§ 317, 303, 301, 299, 233

Déidameiá II., ka v Épeiru§ 272, 233, d. Pyrrha I.

deifikace, viz bůh, božské pocty

deigma, Deigma, "výstava, ukázka", přístavní ulice v Peiraieu, v níž obchodníci vystavovali zboží§ 388

Deimachos, Seleukův diplomat§ 303

Deinarchos z Korinthu, řečník§ 360, 282

Deiniadás z Lakóniky, perioikos-nauarchos§ 412

Deiniás, vojevůdce Kassandrův§ 317, 312

Deiniás z Athén, o. stratéga Kleippida§ 428

Deiniás ze Sikyónu, jeden z tyrannobijců (jiný Deiniás byl malíř neznámé doby, který působil v Athénách a maloval prý pouze jednobarevně; další D. byl z Argu, autor historie své vlasti)§ 252

Deiniché ze Sparty, manž. k. Archidáma III.§ 344

Deinokratés z Fókidy, jeden ze strat. kolektivního velení ve Svaté válce§ 347

Deinokratés z Messénie, strat., dal popravit Filopoiména§ 183, 182

Deinokratés z Rhodu nebo Makedonie, stavitel§ 332, 331

Deinokratés z Makedonie (?), Filippův stratégos§ 201, 197

Deinokratés ze Syrákús, vůdce exulantů a Agathokleův pův. nepřítel, pak strat.§ 312, 311, 309, 307 - 305

Deinomaché z Athén, m. Alkibiadova§ 451

Deinomenés ze Syrákús§ 1. 491, 477, o. Gelónův, Hierónův a Thrasybúlův; 2. vůdce žoldnéřů, 214

Deimoneneova dynastie, viz pod Gelón, Hierón I. a Thrasybúlos

Deinón ze Sparty, polemarchos padlý u Leukter§ 371

Deinón z Rhodu, vůdce protiřímské strany§ 172, 168-167

Deinón, strat. na Kypru§ 203

Déiokés I. z Médie, Dajukku či Daukku§ 715, 673, 647

Déiokés II. z Médie, k.§ 708, 647

Déiotaros, jméno galatských náčelníků a vládců - tetrarchů či králů:§

Déiotaros I.§ 86, 73, 64, 58, 54, 59, 49, 48, 45, 44, 42 - 40, 25

Déiotaros II.§ 58, o. Brogitarův

Déiotaros III.§ 51, syn Déiotara I.

Déiotaros IV. Filadelfos, k. Paflagonů, s. Kastóra II.§ 36, 31, 5

Déiotaros V. Filopatór, k. Paflagonů§ 36, 31, 5

Dejr az-zór/Dajr az-zaur, "Klášter u lesíka/háje", moderní město v SYR, nezaměňovat s Dúra, viz. Islámský stát budující terorem kalifát roku 2015 zrušil křesťanské jméno a  vymyslel nové: Vilájat ul-chajr, Provincie dobra.

dekadarchie, rozdělení Thessalie na deset částí, srov. s tetrarchií, nebo sbor desíti mužů, které do čela státu stanovil v jednotlivých thessalských obcích Filippos II. Makedonský. Po peloponnéské válce zaváděl Lýsandros v bývalých spojeneckých státech Athéňanů dekarchie, desetivládí. Zda shodné s Filippovou institucí, není jednoznačné (spíše v Thessalii šlo o územní dělení země)§ 344, 342

Dekaineos z Dákie, Burebistův kněz§ 60

dekanáia, skupina deseti plavidel§ 30

Dekánská/Dekkánská plošina, angl. Deccan, dn. Dakšin, středovýchod IND§ 600, 230, 22

Dekapolis, „Desetiměstí“, sev. část Transjordánie na území dn. již. SYR, JOR a IL§ 198, 143, 84, 63, 32, 30, 20

Jméno z hellénismu se dostalo do širšího užívání po Pompeiově dobytí Jerúsaléma roku 63 pro kraj se silně hellénisovanými obcemi, které se však nesdružovaly v žádný konfederační útvar. Nejčastěji se do desítky počítají Canatha, Damaskos, Díon/Kapitólias(?), Filadelfia, Gadary, Gerasa, Hippos, Pella, Rafana, Skýthopolis (jediná předjordánská obec z desítky).

Dekeleia, mí. v Attice§ 750, 478, 413, 411, 410, 405, 403

Dekiové, Dekiatové, řec. Dekiates, ligurský lid v okolí Massalie, sousedé Oxybiů§ 154

dekurie, viz decuria

Delaja, syn Sanballata I. Samarského§ 433

Deldó, k. Bastarnů§ 29

delfíni, viz zvířata

Delfión z Fleiúntu, tyr.§ 380, 379

Delfoi, Delfy, dř. Pýthó, m. ve Fókidě§ 776, 742, 693, 668, 600, 595, 591, 586, 582, 572, 568, 564, 549, 548, 535, 534, 522, 518, 512, 490, 480, 448, 434, 432, 398-397, 394, 388, 387, 376, 368, 356, 346, 339, 336, 330, 373, 370, 338, 323, 290, 289, 286, 281, 279, 246, 216, 191, 174, 172, 168, 167, 146, 138, 132, 110, 86, 84; srov. i pod Pýthie

Centrum všehellénského kultu Apollónova, zároveň politické centrum Fóků ležící pod horou Parnassos o dvou vrcholech (2457 m), na níž prý kdysi po Diově potopě světa přistála Deukaliónova loď, sídlo Apollóna a podle některých i Mús (viz Músai). Ve čtvrtém století n. l. bylo místo již opuštěné.

Žádná skalní průrva nebo rozsedlina s parami se v novověku nenašla. Po rekonstrukcích vyhořelého Apollónova chrámu roku 548 dostal posvátný okrsek konečnou podobu po celý starověk.

O věštírnách, věštcích a věštkyních viz tam.

Delgado, mys v sev. Mosambiku§ viz Prasos, Prasón

délia, slavnosti a hry na počest Artemidy a Apollóna konané jednou za čtyři roky§ 776, 426

Staré slavnosti upadly do zapomnění a obnoveny byly roku 426 jako čtyřletní na počest Artemidy spojené se shromážděním iónských amfiktyonů vždy ve třetím olympijském roce a na počest Apollóna každoročně (malé délie). Obě události 6. a 7. thargéliónu, ke konci května, byly spojeny s músickými a athlétickými závody. Podobně jako na efesiích a na rozdíl od velkých "sportovních" akcí byly volně přístupné ženám s dětmi.

Délion, mí. v Boiótii na tánagerském území s Apollónovou svatyní§ 424, 192, 86

Q. Dellius, aktér římské občanské války§ 31

délský spolek, I.; rozšířené označení pro athénskou říši, arché, resp. pro Athéňany a jejich spojence podle ostrova, na němž byla původně uložena pokladnice a vlastně sídlo paktu§ 478, 467, 462, 460, 457, 454, 437, 434, 412, 382

délský spolek, II.§ 378, 355

V novověku bývala athénská říše brávána za zrcadlo vývoje evropských demokracií: arché (= NATO) ve válce s východem (=perský král = komunisté), když se rozpadla, přišly malicherné války a ohrožení demokracie a nakonec nadvláda "megavelmoci".

Delmatie§ viz Dalmatie

Delminium, Dalminium, sídelní m. Dalmatů/Delmatů, slov. Dumno, Duvno, do 1945 Županjac, nejnověji Tomislavgrad v Bosně a Hercegovině§ 181, 155

Délos, ost. v Kykladách; první a druhý délský spolek, viz tam, srov. pod piraterie a piráti, otroci§ 776, 522, 541, 532, 491, 490, 478, 467, 462, 460, 454, 427, 426, 422, 421, 378, 355, 315, 276, 253, 250, 213, 197, 173, 168-167, 141, 138, 88, 69

Původním jménem Asteriá, Asteriés, pak Ortygiá, „Křepelčí ostrov“, zprvu kárský, pak mínojský a mykénský s hlavním kultem Artemidy. V homérovských dobách (Odyssea) už byl zaveden i kult jejího bratra Apollóna, protože Létó oba sourozence porodila právě zde. Z osmého století pochází molo v délském přístavu sahající devadesát metrů do moře – nejdelší známé přístavní molo v hellénském světě.

Delta, krajina v Thrákii, přímoří mezi Býzantiem a Salmydésem§ 410

Delta, krajina v Dolním Egyptě mezi krajními rameny ústícího Nilu; eg. Ta-mehet, arab. Deltá an-Níl, východní část Delty je bibl. země Gesen§ 770, 749, 730, 720, 664, 571, 570, 461, 306, 30; viz i pod Neilos, Nil

Delta, eg. nomos§ viz Héliopolítés

D. je nesklonné neutrum a jméno kraje kolem ústí Nilu dali Iónové, jak vysvětluje již Hérodotos. Nejúrodnější část Egypta dodnes, kdy produkuje třetinu úrody arabské republiky s osmdesáti miliony obyvatel. Za dvacáté století ale vystoupala hladina Středozemního moře o dvacet centimetrů a očekává se, že roku 2025 to bude třicet. Moře přináší sůl a příliv na začátku 21. století zaplavoval dvě stě kilometrů čtverečních půdy navíc.

Démadés z Paiánie (att. démos), řečník, odpůrce Démostheneův§ 380, 338, 322 - 319

démagógos, (s)vůdce lidu, státník v démokratických zřízeních, třebaže bez úřadu mluvčí nejširších vrstev, d. f. mluvčí partaje drobných lidí, působením jircháře Kleóna a jeho nástupců v peloponnéské válce pozd. hanlivě, demagogie = populismus

Pierre Poujade (zemřel v srpnu roku 2003 ve věku 82 let) měl obchod s papírem a když dostali maloobchodníci tvrdě zvýšenou daň, pustil se na jejich a svou obranu proti vládě. Založil Unii na ochranu obchodníků a řemeslníků, bojoval proti "fiskálnímu gestapu a v parlamentních volbách roku 1956 dostal 11,6 % hlasů. Po příchodu gen. de Gaulla k moci roku 1958 partaj ztratila význam.

Poujadismus je ve francouzštině dnes již vzácné slovo pro demagogii/populismus (což je pozoruhodné, protože d. f. P. proti vládnímu populismu bojoval!).

Démainetos z Athén, velitel§ 389

Démainetos z Ptolemáidy ve Foníkii, démagógos§ 103

Démarété§ viz Dámarété

Démarátos§ viz Dámarátos

Démarchos z Makedonie, satr. Malé Frygie§ 328, 323

démarchos, v Athénách, viz tam

démarchos, nejvyšší volený úředník v některých italských provinčních městech, např. v Neápoli

Démeás z Athén§ 1. 320, syn Démadův; 2. arch. 20

demence, mozková choroba§ 56

Démétér, bohyně a její podoby§ 595, 447, 396

Démétrias v Koilé§ viz Damaskos

Démétrias, m. v Thessalii, dř. Iólkos; vznikla synoikismem obcí celého regionu, hl. Pagasai, viz i tam, zhruba dnešní Volos§ 293, 284, 218, 200, 196-194, 192, 191, 185, 179, 174, 171, 169

Démétrias§ viz Sikyón

Démétrias na Tigridu poblíž Arbél pod pohořím Níkátorion oros (zde zvítězil Alexandros Veliký) s naftovým jezery, chrámem Anaje, perským královským palácem§ 331

Démétrias, fýlé v Athénách§ 307, 199

démétrie, slavnosti na počest Démétria I. v Athénách a na Euboji§ 294

démétrión, na krátko název měsíce múnichiónu v Athénách a na Euboji§ 294

 

Démétrios z Alexandreie§ 228 (Ol.)

Démétrios z Alexandreie, kynický filosof (jiný A. z Al. sepsal učebnici řečnictví)§ 399

Démétrios z Athén§ 1. arch. 190, 187 (?, kde jako diplomat Ptolemaia v. Epifana); 2. arch. 123; 3. arch. 82; 4. arch. 50

Démétrios z Faléru, literát a Kassandrův guvernér Athén§ 360, 350, 340, 318, 317, 312, arch. 309, 307, 297, 283, 279

Démétrios z Adramytteia, zvaný Ixión (pro jakýsi prohřešek na Héře, prý v Alexandrii kradl v chrámu zlato), grammatik§ 150

Démétrios z Faru, hellénisovaný illyrský (?) dyn. a pirát§ 229, 228, 225, 222 - 219, 217, 215, 214

Démétrios z Kypru, strat.§ 48, 39

Démétrios, toparchos v Palaistíně§ 84

Démétrios zvaný Lakón, „Sparťan“, epikúrik§ 250

Démétrios ze Sképse, grammatik§ 150, 71

u řady Démétriů neznáme rodiště:

Démétrios byl 1. básníkem staré komédie, 2. epickým básníkem, 3. iambografem, 4. sofistou, 5. sochařem, 6. malířem, 7. Pompeiovým propuštěncem, 55.

Démétrios, dynastické jméno hellénistických panovnických rodů:

Démétrios I., k. v Baktrii, s. Euthydéma I., manž. dc. Antiocha III.§ 206, 200, 185, 170, 165

Démétrios II. Aníkétos, k. v Baktrii, sansk. Dattamittijaka-Jonaka (shodný s předešlým?)§ 185, 180, 171, 170, 166, 165

králové v Makedonii:

Démétrios I. Poliorkétés§ 704, 360, 350, 337, 322, 316, 313 - 298, 296 - 285, 283, 258, 243

Démétrios II. Aitólikos§ 253, 243, 239, 233, 231, 229, 182

Démétrios z Makedonie§ 1. 315, 314, b. Antigona I.; 2. Démétr. (III.) 212, 196, 191, 184 - 179, syn Filippa V.; 3. 258, 229, zv. Kalos, Krásný

králové v Syrii:

Démétrios I. Sótér§ 188, 187, 175, 164 - 159, 156, 155, 153 - 150

Démétrios II. Theos Filadelfos Níkátór§ 153, 147 - 141, 137, 136, 130 - 128, 125

Démétrios III. Theos Filopatór Sótér, zv. Eukairos§ 96, 95, 88, 87

 

Démo-, démo-, viz také Dámo-, dámo-

Démó z Kúm, jedna ze sibyll§ 534

Démó, milenka Antigona II.§ 289

Démodamás, strat. Seleuka II.§ 292, 282

Démodiké, viz Hermodiké

Démofanés z Megalopole, akadémik a tyrannobijec§ 255, 250

Démofilos, srov. také pod Dámofilos:

Démofilos z Athén§ arch. 381

Démofilos ze Syrákús, jeden z Agathokleových vojevůdců§ 311, 307

Démofilos z Thespií, velitel Thespijských před Thermopylami§ 480

Démogenés z Athén§ arch. 317

Démocharés z Athén§ 1. synovec Démostheneův, vůdce démokratické strany, 307, 303, 286, 285, 280, 270; 2. arch. 108; 3. arch. 49; 4. arch. 5

Démocharés, Papiás Démocharés, nauarchos S. Pompeia§ 38, 37

Démokédés z Krotónu, lékař (první státem placený) a autor myšlenky na vpád Peršanů do Hellady§ 522, 514

Démokleidés z Athén§ arch. 316

Démoklés z Athén§ arch. 278

demokracie, instituce, viz pod Athény

Démokratés z Athén§ arch. 3

Démokratés, nauarchos Filippa V.§ 201

Démokratés z Tarentu, předák§ 209

 

démokratiá, státní ústavní forma, „lidovláda“, nejširší možná přímá vláda všech občanů; státní úřady, a to i ty nejvyšší, jsou losovány a voleny: text navazuje na heslo o athénské démokratii, viz Athény.

Moderními slovy bychom o démokratii řekli: velký úspěch podnikatelské a obchodnické lobby podporované sofisty, která zlomila moc rodové aristokracie. Až na ideovou shodu v praxi nezaměňovat s hellénskou d. novodobou demokracií. Z rozhodování jsou vyňaty ženy, cizinci-metoikové a nesvobodní, movitější občané jsou povinnováni řadou finančních a materiálových závazků na podporu státu a chudých spoluobčanů.

Pro všechny tyto důvody nelze hellénskou démokratii jednoduše přeložit jako (parlamentní) demokracii, pluralitní parlamentarismus.

O vzniku demokracie viz rok 508; první psaný výskyt slova parliament (z franc. parler, hovořit) je z 19. prosince 1241 v anglické dvorské listině. Viz pod Athény. Zhruba do francouzské revoluce se v Evropané nekriticky měřili s antickou démokracií svýma očima.

Spojování náboženských a kmenových komunit pod jedno centrum s hlavním městem, asty, a s pevností s kultovním střediskem, (akro)polis, zřejmě probíhalo od roku 850-750, srov. tam v CSD. Vedle takových „urbanisovaných“ států existovala nadále ethné, národní/kmenové federace bez městského centra i náboženského střediska (Thessalové), nebo spolky se sněmovní tradicí na jedné kultovní lokalitě (Aitólové, Achájové, srov. hellénistická koina).

Známe na šest set hellénských států, ale „právně“ jich byl asi dvojnásobek. Díky městům, malému prostoru pro menší skupiny, vznikla v Helladě demokracie, umění, vědy. Velké orientální říše/despocie sice prospívaly businessu, ničily však a ničí svobodu osobnosti, omezovaly tvůrčí aktivity.

Č. občan je od obce, ale něm. Bürger souvisí s Burg, hrad, lidé z podhradí, tedy původně nesvobodní.

Ideální démokratii parodoval ve své obhajobě v hrdelním procesu roku 404 athénský příznivec oligarchie resp. démokratie jen pro majetné Thérámenés slovy: "Démokratiá nebude dokonalá, dokud se na ní nebudou podílet otroci a lidé, kteří by pro svou chudobu zradili stát za drachmu."

Moderní doba nespokojená se systém vlády politických stran, partajokracií, prolezlou korupcí, se athénským systémem inspiruje. Hledá se návrat k losování zástupců lidu, démarchie, a novodobá slova jako lottokracie, klérokracie, stochokracie označují návrhy nového přímého zapojení lidí do správy státu.

Jednou takovou formou aleatorní demokracie je vise německého novináře Tima Riega z devadesátých let, který pro Německo navrhuje losovaný parlament o 600 členech. "Vyvolenci"/poslanci by pracovali ve 24 skupinách po 25 lidech a 120 pětičlenných pracovních kroužcích, aby nehrozila řečnická vystoupení výřečných jedinců a převládla pracovní otevřenost. Rieg doporučuje losovat parlament jednou týdně, aby se nemohl uchytit žádný leader s vlastnbími zájmy. Ministři by měli měli pravomoce pouze exekutivní a občané v referendu rozhodnou, zda mu po čtyřech letech v úřadu (a již nikdy více) přísluší nějaký finanční bonus.

Nejnovějším podobným návrhem je epistokracie, epistocracy, "vláda znalostí". Podle Američana Jasona Brennana je pro systém zhoubné vyžadovat "více demokracie", poněvadž velká většina lidí je naprosto politicky i obecně nevzdělána. Občany-voliče je proto třeba školit, popřípadě jich vylosovat několik desítek tisíců, proškolit je a je pak nechat volit. Brennanův nápad jakoby modernisoval pouze Platónovy představy o filosofech řídících stát.  

 

Démokritos z Abdér, filosof (jiný D. byl sochař, historik, epigrammatik, D. z Chiu byll hudebník a z Pergamu řečník)§ 460, 370

Démokritos z Megar§ 172 (Ol.)

Démónax z Mantineie, rozsuzoval občanské spory v Kýréně, gen. Démónakta§ 530, 520

Démoníkos z Athén, usurpátor§ 388, 387

demonstrace, ženy protestovaly proti zákonu nákladnosti ženských oděvů a šperků v Římě; novověké politické a sociální nenásilné demonstrace starý věk v podstatě neznal§ 195

démos, v Athénách, viz tam

Démosthenés z Athén, strat., syn Alkisthenův§ 426 - 424, 414-413

Démosthenés z Paiánie, řečník a politik (srov. také M. Porcius Cató Censórius v indexu a pod facka)§ 420, 405, 384, 355, 352, 351, 349, 348, 343, 341, 339, 330, 344, 325-322, 303, 280

Démosthenés ze Sparty§ 316 (Ol.)

Démosthenés z Makedonie, vyslanec Filippa V.§ 197

Démostratos z Athén§ 1. arch. 393; 2. arch. 390; 3. arch. 130

Démostratos z Lárissy§ 84 (Ol.)

Démotelés ze Samu, k. nebo tyr. (jiný D. byl autorem spisu o pyramidách)§ 611

Démotión z Athén§ arch. 470

dénárius, římská mince, č. denár, viz v přílohách o mírách a vahách; arab. dínár

dentátus, se zuby, ozubený, řím. přízvisko označující lidi, kteří se se zuby již narodili§ 290

Denthélétové, Danthélétové, thr. kmen na severových. Paionie§ 183, 88, 61, 29, 28, 19

deportace, viz přesídlení

Dér, m. ve vých. Mesopotamii, dn. Badrá v IRQ§ 720, 623

Derai, mí. v Messénii§ 685

Derbé, m. v Isaurii§ 30

Derbikové, část Massagetů§ 170

Derdás z Elimie v Makedonii, údělná knížata§ 1. 433; 2. 282, 381; 3. 357, b. Fily

Derketó§ viz Atargatis

Derkylidás ze Sparty, zvaný Sísyfos, vojevůdce§ 411, 399 - 397, 394

Dersaioi, Derraioi, Derrones, Dersové, Derrové, Derroni, thrácký kmen v Pangaiu s vlastní stříbrnou ražbou v 5. století s volským spřežením; není v CSD

deserce hromadná, viz přeběhnutí

desinformace§ 205, 204, 196, 172

Desmón z Korinthu§ 724 (Ol.)

despotés, despoiné, pán-paní ve smyslu panovnickém i vlastnickém. Politicky "absolutní vladař", později označení vládců římského Východu, dvorský titul a titul pro panující velmože v balkánských státech nacházejících se na bývalém území Říma; není v CSD

děti, mládí na trůnech, u moci, viz dlouhověcí, makrobioi; děti odložené, infanticida apod. viz pod ženy

Deuderix, s. Baetorikův a synovec Maelónův, k. Sugambrů§ 16

Deuriopové, thr. kmen v záp. Paionii§ 183

Deutelidás z Lakónie, též Eutelidás, olympioníkos§ 628, 544

Deuteromalajci, v jihových. Asii§ 175

Deuxippos, viz Dexippos

Devábhúti či Devábhúmi, k. v Magadě§ 185, 68

Devánampijatissa/Devánampija Tissa z Cejlonu-Taprobané, viz Tissa z Taprobané

dévótió, viz s. v. zaslíbení a v Bohové a jejich svátky

Dexagoridás ze Sparty, voják§ 195

Dexandros z Apameie, magnát§ 30

Dexión§ viz Sofoklés

Dexippos či Deuxippos ze Sparty, žoldnéř, strat. autokratór v Syrákúsách (jiný Dexippos, P. Herennius D., byl historikem říšských dějin od 238 do 270 n. l.)§ 407, 406

Dexitheos z Athén§ arch. 385

Dez, viz Kaprotás

 

dědictví, žen, viz ženy, srov. lex Papia Poppaea; pětiprocentní daň z dědictví, v různých obměnách platnou dodnes, zavedl filosofující princeps M. Aurélius Antónínus. O dědictví viz také pod kolonisace

dějepisci, dějepisectví, historie, dějiny, historici, historiografie, biografie, autobiografie, životopis, dějepisci, historici (dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství):

Historiografie ve vlastním slova smyslu nebyla před Hellény známa v žádné z orientálních kultur. V Mesopotamii vedly chrámové občiny pečlivé kronikářské seznamy panovníků, cen obětin a potravin, posic nebeských těles, povětrnostních úkazů, v Assyrii dokonce epónymních úředníků. Obdobně si počínala nilská civilisace s přesným pozorováním záplav. Ve střední říši se vedly u dvora „deníky“, genut, úřední záznamy. Část je zachována v chrámu boha Montha v Todu vystavěného Mentuhotpem II. a annalisticky shrnuje dary, sochy, budovy, lovy a výpravy krále.

V období staré říše (3.-6. dynastie) jsou první autobiografické nápisy z hrobek a dedikační nápisy. Hrobka byla pro Staroegypťany otázka prestiže a podle toho vypadala „historická“ literatura. Velmožové si dávali záležet na tom, aby vypadali jako bojovníci za pravdu a spravedlnost, maat („říkal jsem pravdu, jednal jsem spravedlivě“).

Obě kultury však k souvislému popisu událostí a souvislostí nikdy nedostaly. Nejrozsáhlejší dílka s kronikářskou hodnotou jsou chlubivé nápisy králů o svých dobyvatelských úspěších. Podobný charakter mají historiografické části židovského Starého zákona, sepsané ovšem mnohem později, než v době nezávislosti států Israél a Júda. Ani jedna z předhellénských kultur nevytvořila žádnou ústřední datovací éru.

Historické dílo v řečtině sestavilo na tisíc autorů. V naprosté většině však známe jen jména a název spisu. Špatně dopadli dokonce ve své době vyhlášení historici (srov. neúplnost např. Polybia a Livia). Autory kriticky píšící o římské diplomacii stihla kletba damnatio memoriae vítězů nad hellénským světem, zmizela specialisovaná díla o dějinách antigonovské Makedonie, Seleukovců, Ptolemaiovců, Hellénů v Indobaktrii, sbírky dokumentů atd.

Řádění křesťanských hord propadla celá evropská civilisace včetně svého písemného projevu. Snaha posledních intelektuálních polytheistických skupin v Římě v 5. století n. l. uchránit pro další pokolení díla tehdy již vzácná nebyla příliš úspěšná.

Hellénští historici. Základem veškeré historiografie, tedy i hellénské, byly ústně tradované pověsti, vyjadřované eposem (kleia andrón, kleia proterón anthrópón, „slavné skutky mužů, dávných lidí“ apod., homérské zpěvy). Druhým momentem vzniku historiografie byly kultovní záznamy chronologického charakteru, které si vedli kněží.

V Egyptě dostal každý rok jméno podle hlavní události a tak vznikly kroniky, až na fragmenty ztracené. Sem patří např. seznamy Poseidónových kněží v Halikarnássu, Héřiných kněžek v argívském Héráiu, seznamy vítězů her, kronikářské zápisy, anagrafai či leukómata. Lokálně byly vedeny seznamy epónymních úředníků, např. archontů v Athénách či epónymních eforů v Lakedaimónu apod.

V kultovních střediscích byly vedeny lokální kroniky, hóroi, z nichž nejslavnější byly attické, zvané atthides. Šlo vlastně pouze o seznamy králů a archontů s připoznamenanými některými událostmi. První prý sepsal Hellaníkos z Lesbu, dalšími atthidografy byli např. Kleidémos, Androtión, Démón a Fanodémos. Nejslavnějším z attických kronikářů byl zač. 3. st. Athéňan Filochoros, státní věštec a učenec.

První dějepisná díla byla spíše mýthologického a zeměpisného rázu a vznikla v 6. století. Byla to veršovaná starožitnická vypsání (archaiologiá) a dílka o původu jednotlivých hellénských osad (ktíseis - založení měst). Do této skupiny patří jako nejstarší - a samozřejmě nedochované - „Samské starožitnosti“ (Archaiologiá tón Samión) iambografa Sémónida ze Samu [protože však vedl kolonisaci Amorgu, zvaný též z Amorgu].

Xenofanés z Kolofónu sepsal počátky hellénského osídlení své vlasti (Kolofónos ktísis) a vznik svého druhého bydliště, Apoikismos eis Eleán, „Kolonisace Eleje-Velie“. Hérodotův strýc Panyassis v ceněném eposu Iónika vypsal založení iónských osad. Obě díla byla prvními historickými epy v literatuře vůbec. Ještě koncem 5. století vylíčil ve verších Choirilos ze Samu podle Hérodota dějiny nehellénských národů v dílech Barbarika, Médika a Persika.

První prosou píšící historičtí autoři byli Míléťané. Těmto a jejich způsobem píšícím autorům se říkalo logografové. Věnovali se mýthologickým počátkům hellénských států a osídlení, k nimž připojovaly děje nedávno minulé. Argonauty a Hérákleův život s mnoha zeměpisnými a folkloristickými poznámkami ve druhé polovině 6. století popsal Hérodóros z Pontské Hérákleie (její dějiny sestavil někdy v 1. století n. l. Memnón, z jehož díla se zachoval Fótiův výpis ze střední části spisu, roky 364-70).

Ve starém věku byli z logografů nejznámější Kadmos z Mílétu, který byl s filosofem Ferekýdem ze Sýru pokládán za nejstaršího hellénského prosaika. O Kadmovi víme pouze tolik, že měl snad v polovině 6. století složit spis Ktísis Mílétú kai tés holés Ióniás, „Založení Míléta a celé Iónie“ (ani doba Kadmova života není zcela jasná: může se jednat i o autora hellénistického). Ferekýdés sepsal spis o stvoření světa, kosmologickou alegorii Heptamychos či Theogoniá. Jiný F. byl z Léru a v polovině 5. st. sepsal dění své vlasti (označován také F. z Athén).

Dionýsios z Mílétu měl jako první sepsat řecky dějiny Perské říše, Persika, dobu Dáreia I. v pěti knihách, a zřejmě to byl vůbec první dějepisec v pravém slova smyslu. Nejznámějším logografem, i když rovněž známým jen z fragmentů, byl Hekataios Mílétský, který začátkem 5. století sepsal jednak Geneélogiai, první genealogický spis v evropské literatuře, jednak složil historicko-ethnografický a zeměpisná spis Periégésis či Periodos gés, „Popis světa“.

První genealogickou prací veršovanou ale byla Hésiodova Theogoniá, „Zrození bohů“, a jeho Katalogos gynaikón či Éhoiai, „Seznam žen“ z dob kolem roku 700. • Jiný Hekataios, z Abdér, byl žákem Pyrrhónovým, zeměpisec a cestovatel.

V mateřské Helladě psali první lidské genealogie až v první polovině 5. století Akúsiláos z Argu (Geneélogiai či Historiai od Forónea, zakladatele Argu, po trojskou válku; některými autory byl A. zahrnován mezi Sedm mudrců) a Ferekýdés z Athén.

Aristagorás Mílétský použil jako první v historii roku 499 mapy co by výkladového a propagandistického prostředku. Když žádal Sparťany o pomoc proti Peršanovi, líčil lakedaimonským předákům situaci za pomoci měděné desky, do níž byl vyryt celý zemský okrsek se všemi moři a řekami, jak praví dobový záznam.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl o minimálně padesát let dříve Anaximandros Mílétský. Historické prvenství ale patří Babylóňanům: první zachovaná mapa s Babylónem uprostřed a se smyšleným okolním světem je z doby kolem roku 700. První atlas se systémem šířek a délek od Alexandrie vytvořil mezi roky 135 až 142 n. l. Klaudios Ptolemaios (Claudius Ptolemaeus) a sepsal do spisu Geógrafiké hyfégésis, viz zde níže. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Roku 174 dal po svém triumfu Ti. Sempronius Gracchus umístit v chrámu Matris Matutae desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíců Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byla to (západo)evropská kartografická novinka.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů mapu světa s Amerikami z roku 1507 německého kartografa Martina Waldseemüllera; je to tím pádem nejdražší mapové dílo; viz pod loďstvo, čínské objevy. Roku 1507 zemřel autor nejstaršího dochovaného globu, „zemského jablka“ o průměru 54 centimetrů, norimberský kartograf Martin Behaim.

Historický zeměpis: Dvakrát měř a počítej

Přepočty údajů o poloze tisíců míst na antickém popisu světa přinesly překvapivá zjištění.

Zeměpisné dílo alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia nevyniká přesností. Alespoň donedávna se to o jeho osmidílném Zeměpisném průvodci (Geógrafiké hyfégésis) se sedmi tisíci lokalitami soudilo.

Ptolemaios vytvořil první atlas zeměkoule se systémem zeměpisných šířek a délek s nultým stupněm probíhajícím Alexandrií. Byl základen všech „atlantů“ do pozdního středověku. Pracovníci Technické university Berlín tvrdí, že rozklíčovali důvod řady nepřesností v knize, která vznikla v rozmezí let 135-142.

Učenec skládal dohromady mapy různého stáří a používal údajů z různých epoch a tím pádem i různých délkových měr, hlavně stadia. Takže se potvrdilo, že Číňané měli v prvním století přístavy v dnešním Vietnamu (Haiphong) a Malajsku (Kattigara, dn. Kuching v Sarawaku), ale také to, že Thúlé, o němž bájil hellénský obchodník Pýtheás z Massalie, je ostrov Smöla před Trondheimem.

Staří měřili vzdálenosti na kroky a Helléni vymysleli krokoměry, hodometry. Vzdálenosti počítali tímto způsobem bématistai, "počítačí kroků". Byli natolik přesní, že se už pro dobu Alexandra Velikého předpokládá, že byli nějakým krokoměrem vybaveni; jednou z domněnek je, že pocházejí ze Sicílie. Novověká měření asijských vzdáleností (stathmoi) starověké údaje totiž potvrdily jen s malými odchylkami.

Z bématistů, kteří svá měření publikovali ve svých z velké části nezachovaných geógrafických spisech známe jménem Diognéta, Baitóna, Amyntu, Archeláa (byl-li Kappadočanem, pak se nabízí domněnka, zda není identický s králem A.) a Filónida z Kréty (popř. z Mékyberny na Chalkidice?), Alexandrovým hémerodromem/poslem-běžcem na dlouhé vzdálenosti. 

vyšlo zkráceno v časopisu Týden 43/07

Logografem a mladším Hérodotovým současníkem byl Hellaníkos z Mytilény na Lesbu, autor monografií Tróika, Aigyptiaka, Persika (to vše ještě před publikováním Hérodotových Dějin), Skythika, Kypriaka, Lýdiaka, Lesbiaka, Aiolika, spisy o Boiótii, Thessalii a dokonce o zvycích barbarů, Barbarika nomima.

Jeho Atthis sahající asi až do konce Peloponnéské války roku 404 byla prvním vylíčením historie slavné athénské pentékontaétie, athénského padesátiletí imperiální velikosti, a vůbec první historickou monografií o attických dějinách.

Své dějiny datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu a jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Kronika zřejmě končila dobou Níkiova míru. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové (více s. v. chronografové, chronologové).

Ísokratův žák a Démostheneův odpůrce Androtión dovedl svou Atthis až do roku 343 a patřila mezí nejoblíbenější svého druhu.

Andrón z Halikarnássu ve 4. st. sepsal dílo o genealogických vztazích mezi jednotlivými hellénskými kmeny a jejich městskými státy.

Zřejmě první dílo zabývající se jediným městským státem sepsal Charón z Lampsaku. Vedle čtyř knih historické monografie Hóroi Lampsakénón popsal ve dvou knihách perské dějiny do Artaxerxa I. Persika.

Druhá polovina 5. století a začátek století 4. byla vrcholovou dobou klasického dějepisectví. Hérodotovo „Vylíčení minulosti“, Historiés apodeixis, dnes nazýváno jako Dějiny, je zároveň prvním historickým dílem, které se dochovalo celé. Jeho ne příliš šťastné dělení na devět knih není původní, ale pochází až z alexandrijské doby.

Od dob Hérodota z Halikarnássu, dost možná hellénisovaného Kára, je slovo historiá označením pro výsledek bádání a zkoumání minulosti a stalo se opakem mýthu. Hérodotovu prosu zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér.

Thúkýdidés Athénský se jako první z historiků soustředil na svou autentickou současnost a je pokládán za zakladatele vlastní vědecké historiografie. Třetím z autorů, jehož dílo máme zachováno, je Athéňan Xenofón, který kromě filosofujících spisů monograficky popsal tažení Kýra Mladšího, Kyrú anabasis a sepsal děje první let po válce peloponnéské (Hellénika).

Na Thúkýdida a Xenofónta navazoval Kratippos Athénský, jeden z možných autorů papyrového fragmentu Hellénika z Oxyrhynchu nalezeného roku 1906 (jiné soudy posunují autorství Hellénik do hellénismu).

V druhé polovině 5. století vznikla i první historická díla na hellénském Západě: Hippys z Rhégia byl autorem spisů Sikelika, Chronika a Ktísis tés Ítaliás, „Založení hellénských osad v Itálii“. Antiochos ze Syrákús byl autorem spisů Peri Ítaliás, „O Itálii“, a Sikeliótis syngrafé, „Dějiny Sicílie“, které sahaly až do r. 424. Jistý Antigonos zpracoval dějiny Velké Hellady, přítel Dionýsia I. Filistos Syrákúský ve třinácti knihách pojednal sicilské dějiny v Sikelikách do léta roku 363/2. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících.

Otcem, i když zřejmě ne právě chtěným, jiného žánru, historického románu, se stal osobní lékař Artaxerxa II. Mnémona Ktésiás z Knidu, autor historisujících knih Persika a Indika. Deinón z Kolofónu byl autorem nedochovaných perských dějin do r. 343. Kallisthenés z Olynthu, synovec a žák Aristotelův ještě před účastí na Alexandrově výpravě na Východ vydal Hellénika, v desíti knihách dějiny od Antalkidova míru do začátku fócké války/třetí svaté, tj. zhruba éru thébské hégemónie.

Xenofanés z Kolofónu, eleata-zakladatel, byl mimo jiné prvním „paleontologem“. Jako první z lidí si všiml a zaznamenal, že v horách se nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a na Melitě-Maltě mořských živočichů.

V předhellénistické době, v průběhu 4. století, vznikala historická díla „celosvětového“ rázu. Eforos z Kýmy, žák Ísokratův a tudíž zastánce panhellénských myšlenek, v práci Historiá koinón práxeón, tedy ve „Všeobecných dějinách, doslova Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje až do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států. 30. knihu otcových Dějin dopsal jeho syn Démofilos.

Diylla z Athén pokládal Diodóros Sicilský za Eforova pokračovatele, což nemůžeme posoudit, neboť se dílo nedochovalo: Diyllos prý sepsal ve 27 knihách dějiny Hellénů a barbarů až do smrti Filippa III. Arrhidaia, popř. až do roku 279. Z Kýmy byl z historiků také Hérákleidés, autor Perských dějin o pěti knihách (nezměňovat s autorem učebnice rhétóriky ani s H. z Alexandreie, autora spisu O perských zvláštnostech).

Ísokratovým žákem byl i filmakedon Theopompos z Chiu, který ve svých Hellénikách navázal na Thúkýdida a dovedl je do bitvy u Knidu v roce 394. Zároveň je však také autorem Filippik o 58 knihách, které tak byly nejrozsáhlejším historickým dílem předhellénistické doby.

Následující dva historici žili a psali na přelomu 4. a 3. století, a nelze je ještě považovat za ryzí autory hellénistické. Dúris ze Samu, žák Aristotelův, politik a voják, sepsal hellénské dějiny až do roku 281; od roku 301 vládce ostrova, olympioníkos v boxu, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, Makedonika, Samión hóroi. Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, byl Samos zřejmě až do roku 201 ptolemaiovský.

Samskou kroniku ovšem ještě v 5. st. psali Euagón a Aethlios. Protimakedonsky psal Alexandrův současník, historik a rhétór Theokritos z Chiu, který byl ve své vlasti rovněž vůdcem protimakedonské strany (o Th. dokonce sepsal spis jistý Ambryón).

Tímaios z Taurómenia vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai a sepsal Sikelika (popř. Ítalika kai Sikelika n. Historiai), v nichž vylíčil dějiny západních Hellénů až do Pyrrha. Byl prvním autorem, který důsledně datoval podle olympiád.

Přitom pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také Seznam olympioníků/olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil v přepočtu za datum první olympiády rok 776. Jiný Hippiás, z Eryther, sepsal historii své vlasti.

Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků Aristotelés, Eratosthenés, Flegón Trallský a z nich výpisy Iulius Africanus. Flegón alias Aelius Phlegó, Hadriánův propuštěnec, dokonce sepsal historické kompendium o šestnácti knihách v rozsahu od první do 229. olympiády (roku 137 n. l.) s názvem Olympiades. Aristodémos z Élidy rovněž vydal seznam olympioníků s tím, že Koroibos byl prvním vítězem registrovaným a že zvítězil na 28. olympiádě; v předcházejících 27 se olympioníkové nezaznamenávali. Znamenalo by to, že první hry se konaly roku 884, srov. pod hry a rok 776.

Messénské války monograficky popsali jen dva autoři. Prosou Myrón z Priény, a to až po smrt Aristodémovu, verši pak v epu Messéniaka život Aristomeneův Rhianos z Béné na Krétě, básní k ze druhé poloviny 3. století, původně otrok a hlídač v zápasnické škole, později vážený autor v Alexandreji. Jistý Athanis vypsal dějiny Sicílie a účastnil se Diónova převratu v Syrákúsách.

Kallippos z Korinthu byl autorem dějin boiótského Orchomenu, veršovanou Atthis sepsal rovněž jinak neznámý Hégénús. I tak malé obce, jako např. Kós (Keós) měly své historiky, v tomto případě jinak zcela neznámého Xenomédea z doby předhellénistické. Dieuchidás z Megar sepsal dějiny své vlasti, v nichž tvrdil, že homérské epy existovaly v rukopisech dříve, než sestavil Peisistratos svou komisi. Hippassos Lakón v pěti knihách pojednal o spartské ústavě.

Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství. Popsal ho před soudy ve svých řečech proti vypečeným poručníkům. Autorem své biografie však nebyl.

Účastníci epochálního Alexandrova tažení otevřeli svými osobními pamětmi období hellénistické historiografie. Obzory autorů se rozšířily, vzrostly nároky, ale změnily se i politické poměry. Většina současníků při popisu tažení na Východ využívala královských deníků, basileioi efémerides, resp. hypomnémata, za které byl na Alexandrově dvoru odpovědný Eumenés z Kardie. Své vlastní paměti sepsal zakladatel nové egyptské královské dynastie Ptolemaios I. Sótér.

Spis O Alexandrovi sepsal jistý Antikleidés, jeho „vrchní ceremoniář“ Charés z Mytilény popsal královi činy, zvyky u dvora a válečné stroje, jichž užíval. Na Východu byl s Alexandrem člen „technického štábu“ Aristobúlos z Kassandreie a Kréťan Nearchos, kteří sepsali své bohaté vojenské, ale i geografické a ethnografické zážitky ve spisech, které byly ve starém věku velmi populární. Kleitarchos z Kolofónu a Onésikritos z Astypalaie napsali barvité a fantaskní románové životopisy Alexandra Velikého, Peri Alexandrú historiás.

Později psali z vlivných lidí a z korunovaných hlav autobiografie např. Démétrios Falérský, Antigonos Gonatás, Pyrrhos či Arátos Sikyónský (srov. pod králové a Músy); o římských autobiografiích viz níže.

Z Kardie pocházel Hierónymos, historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své Dějiny dovedl až do roku 272. Mnohem později z těchto a dalších spisů čerpal bíthýnský Flávios Arriános (asi 95 - 175 n. l.), doma v Níkomédeji kněz Démétry a Koré, později občan athénský a žák stoika Epiktéta (Anabasis Alexandrú, ale také spisy o dějinách Bíthýnie, válek diadochů, o Parthech, Indii atd.). Efippos z Olynthu, státu vyvráceného Makedonci, po smrti Alexandra sepsal o něm nedochovaný kritický historický spis.

Další Hierónymové: Hierónymos z Rhodu byl peripatetik a historik, o němž toho více nevíme. Jiný Hierónymos byl filosofický spisovatel a křesťanský apologeta Sophrónius Eusebius Hierónymus byl Illyr ze Stridónu žijící v letech 348 – 420 doplnil dílo Eusebiovo, jehož kroniku dovedl do roku 378, a přeložil bibli do latiny, tzv. Vulgáta.

Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které od trojské války dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

Eratosthena později okopíroval grammatik Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku, Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119. Sepsal též spis Etymologiai a práci O hetérách v Athénách, Peri tón Athénési hetairidón. Oba se při řazení událostí prý drželi posloupnosti spartských králů (ještě sepsal knihy o zákonodárství, filosofických školách, o bozích a vydal sbírku mýthů). Obecně o dataci psal ve spisu O určování času Antileón. Dějiny Asie a Evropy ve 20 knihách sepsal Démétrios z Kallátidy.

Atthidy napsali v první polovině 4. století Kleitodémos či Kleidémos a autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna (viz zde výše) i nejoblíbenější athénské kroniky byl Filochoros (dovedené do r. 261), kterého dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi (jiný F. psal o snech). Poslední atthidu o nejméně čtrnácti knihách vůbec sepsal kolem roku 200 Kallimachův žák Istros. Neznámý zůstal autor athénské kroniky Démónax.

Děje diadochů vypsal Hierónymos z Kardie. Jeho Historiai sahaly minimálně až do roku 266. Ve 2. století stejnou materii zpracoval v Alexandrii žijící Agatharchidés z Knidu, jinak autor geograficko ethnografických prací o Asii a Evropě (Asiatika, Európiaka) a zachovaného výtahu ze spisu „O Rudém moři“. Agatharchidé byl tajemníkem peripatetika Hérákleida z Kallatidy n. Alexandreie zvaného Lembos, dvorního úředníka Ptolemaia Filométora, který sepsal rozsáhlé dějepisné dílo (citováno je až z 37. knihy). Kallixeinos/Kallixenos z Rhodu žijící za Ptolemaia Filopatra sepsal dílo Peri Alexandreiás/O Alexandreji a jejích dějinách. Historický spis O městech vydal ve 3. st. Akestodóros z Megalopole. Jistý Glaukippos z Athén sepsal knihu o svátcích.

Vzdělaný básník Kallimachos z Kýrény sestavil během svého působení v alexandrijské ptolemaiovské knihovně první vědeckou bibliografii o 120 knihách (= dílech) „Seznam výtečníků v každém oboru vzdělanosti a jejich spisů“.

Helléni v této době věnovali pozornost i světu nehellénskému, i když k mainstreamové četbě dílka jistě nepatřila. Farnúchos z Nisibidy sepsal perské dějiny. Řecky presentovalo dějiny svých zemí několik autorů, např. Mardukův velekněz Bérós(s)os. Svá Babylóniaka věnoval Antiochovi Sótérovi. Egypťan Manethón/Manethós zase věnoval své „Egyptské zvláštnosti“, Aigyptiaka hypomnémata či jednoduše Aigyptiaka Ptolemaiovi Filadelfovi. Jistý Bútoridás sepsal knihu o pyramidách, jinou s tímto thematem Démotelés. Jakýsi Hórapollón složil spisek o hieroglyfech, které vykládal jako obrázky (jak prosté...). Kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a od roku 49 patřil k vychovatelům Nerónovým v Římě, sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

Filón z Byblu neboli Herennius Philó, který zemřel po Hadriánovi, byl grammatikem, autorem slovíku synonym, ale také Foiníckých dějin, Foiníkiké historia. Citace známe z křesťanského historika Eusebia z Kaisareje a z nich vyplývá, že Filón čerpal z "foiníckých" originálů a spisu jistého Sanchúniathóna pocházejícího z Berýtu a pocházejícího z doby před trojskou válkou. Záhadný Foiníčan spis věnoval odjinud neznámému berýtskému vládci Abibalovi/Abí-bá'al a čerpal informace od Hierombala (Jerub-bá'al n. Chírám-bá'al?), kněze boha Ieuó, tedy Jahweho.

Hellénisovaný Žid Démétrios vydal v poslední čtvrtině třetího století knihu o židovských králích. Za Ptolemaia Filadelfa byl v Alexandreji údajně pořízen překlad židovských náboženských knih, dnes zvaný Septuáginta, Kata tús hebdomékonta/Para h., Podle sedmdesáti (moudrých), lat. zkracováno jako LXX. Překladatelem asi byl Démétrios, podle jiného moderního úsudku vznikal překlad v rozmezí let 250-100 př. n. l. Podle židovské pověsti pořídilo překlad za Filadelfa 72 mudrců v 72 dnech.

Později vznikly anonymní překlad I. knihy Makkabejských a řecký originál II. knihy Makkabejských o událostech v Palaistíně v letech 175 - 135. Iúdás Makkabejský poslal roku 161 do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu velmi snadno dosáhli uznání za spřátelený národ. Eupolemos byl mimo jiné autorem nezachovaných propagačních spisů v řečtině o židovské minulosti.

Grammatik a polyhistór Lýsimachos z Alexandreie (nebo Kýrény) ve 2. století př. n. l. též sepsal dějiny Židů. Nejznámějším z židovských apologetů je Iósépos Flávios (lat. T. Flávius Ióséphus), autor aramejsky psaných Dějin židovské války, které pak s přáteli přeložil do řečtiny. Autor rozsáhlých Židovských starožitností, Iúdaiké archaiologia, je též prvním v celém starém věku, jehož autobiografie se zachovala. Je překvapivé, že Hellénům a Římanům svou minulost a ethnografii nevěnovali Keltové.

Jako první z křesťanů navázal na chronografie, kroniky, všestranný Sex. Iulius Africanus z Emmaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekárius knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iuliem Africanem z Gallií v 1. st. n. l.), srov. pod chronografové. Sestavil v římském Pantheonu na pokyn Alexandra Severa knihovnu a řecky sepsal pět knih Chronografií, synchronního díla o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ do roku 220 n. l. (viz pod chronografové).

Velvyslanec Seleuka Níkátóra v Indii Megasthenés popsal tamní zvyky a děje (Indika) a Menadros z Efesu sepsal ve druhém století foinícké dějiny. Hannibalovy skutky a púnské dějiny vypsali autoři, kteří u Karthágince během tažení žili - Sósylos ze Sparty, který byl i vojevůdcovým učitelem řečtiny, a Filínos z Akragantu, také jistý zcela neznámý Eumachos a s ním Chaireás. Historii Kappadokie pojednal jistý Eustochios.

Jistý Glaukos sepsal Arabikés archaiologiá, Starožitnosti Arábie, dtto Úranios Arabika.

Zcela v dnešním moderním duchu se v hellénismu staly populární různé literární sbírky, vědecké monografie, výběry všeho obsahu, tedy i dokumentů. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén a nesmírně plodný literát, vydal vedle svých pamětí (Hypomnémata peri tés dekaéteiás, „Vzpomínky na desetiletí“, totiž „mého správcování“) i soupis athénských archontů.

Jistý Polemón z Ília ve druhém století sbíral tak horlivě nápisy, že mu začali říkat stélokopos, tj. Oklepávač sloupů. Jeho mladší vrstevník Héliodóros sepsal v nejméně patnácti knihách všechno o athénské Akropole. Lidé z okolí peripatu pod Aritotelovým dohledem pořizovali různé chronografické seznamy, např. vítězů na olympiádách a pýthijských hrách (Olympioníkai, Pýthioníkai), ale také Didaskaliai, seznamy odehraných divadelních kusů. Za Aristotela vznikla rozsáhlá sbírka 158 ústav hellénských států, Politeai.

Paradoxografové psali o kuriositách. Bolós z Mendy sepsal spis „O věcech, které budí zvláštní pozornost při čtení historií“.

Koncem 4. a začátkem 3. století začaly vznikat historické spisy všímající si vývoje určitých vědních disciplin. Tak např. Aristotelův žák Eudémos z Rhodu se kromě logiky, geometrie a přírodní filosofie věnoval literárně i dějinách oborů: Geómetriké historiá, Arithmétiké historiá a Astrológiké historiá. Jiný Aristotelův žák Fainiás z Eresu byl botanik, ale jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád („O odstraňování tyrannů“, „O sicilských tyrannech“). Démétrios z Magnésie v 1. st. sepsal „O soujmenovcích“, často citované Diogenem Laertským. Jistý Démokritos sepsal dějiny Artemidina chrámu v Efesu a Samothráky.

Aristokratés ze Sparty sepsal asi ve 2. či 1. st. antikvární a historické dílo o své vlasti. Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény sepsal ethnografický spis o kulturních dějich „Život Hellady“. Batón ze Sinópy sepsal ve 3. st. historii efeských tyranů. Deiniás z Argu ve 3. st. sepsal dějiny své vlasti. V Hadriánově době složil v hexametrech Dionýsios Alexandrijský zv. Periégétés popis známého světa Tés oikúmenés periégésis, titul vedle Pomponia Mely, srov. níže, populární až do renesance.

Dějiny let 272 až 220 pořídil Athéňan Fýlarchos a hodně se v nich věnoval popisu tragických scén, aby vzbudil dojem. Jak moderní… Hérákleitos z Lesbu sepsal dějiny Makedonie.

Symbolickým vrcholem hellénistické historiografie bylo dílo Polybia z Megalopole Historiai, dějiny celého Středomoří od začátků 2. púnské války roku 220 až do zničení Karthága a Korinthu v roce 146. Jím zároveň začala i éra těch historiků, kteří již psali ve stínu římského fenomenu: ať už oslněni, nebo prostě přemoženi, jako římští váleční zajatci.

Podotkněme, že paměť všech těch autorů, kteří psali „proantigonovsky“ nebo „proseleukovsky“, zkrátka protiřímsky, byla důsledně Římany ničena. Je dosti pravděpodobné, že řada zničených děl a autorů zatracovaných dosahovalo podobné úrovně. V zachovaných fragmentech Polybios kárá své předchůdce, prameny a kolegy z omylů a hloupostí vyplývajících z nekritického převzetí údajů. Tím se s dalšími hellénskými autory zcela liší od nacionálně úporné historiografie latinské. Je zřejmě prvním z literátů, kteří na omyl kolegy upozornili osobně: Polybios napsal Zénónovi z Rhodu, autorovi dějin své vlasti, o zeměpisných omylech, jichž se dopustil při líčení dějů v Messénii. Zénón prý jeho kritiku přijal přátelsky, ale věc nemohl napravit, neboť spis již vyšel.

Velmi moderně a sympaticky zní Polybiův názor na rozsah historiografických děl (vi, 11, 7): "Dobrý kritik by neměl historiky posuzovat podle toho, na co zapomněli, ale podle toho, co uvádějí...". Autor chronografie & Kleió se domnívá, že se připomenutí týká i jeho.

Později na Polybia navázal řecky píšící syrský polyhistór a jeden z ideologů římské aristokracie Poseidónios z Apameie, který své dějiny dovedl až do příchodu Sully k moci v Římě, Historiá hé meta Polybion, resp. Ta meta Polybion (Dějiny po Polybiovi). Je pravděpodobné, že stoik Poseidónios, usazený na Rhodu, byl původem syrský Arab.

Hellénští autoři si začali všímat římských starožitností až v polovině druhého století. Kratés z Mallu, který jako pergamonský diplomat navštívil Řím a když si tu zlomil nohu, přednášel Římanům stoickou filosofii, grammatiku a geografii a také jim prý předvedl vůbec první glóbus.

Jako zajatec v mithridátovské válce do Říma přišel grammatik Alexandros z Mílétu zv. Polyhistór, žák Kratétův a učitel C. Iulia Hygina. V řadě zeměpisně historických monografií, "ethnika" (např. Aigyptiaka, Indika, Peri Syriás, Peri Iúdaión) sepsal i dílo „O Římě“ (Peri Rhómés biblia pente).

Jako první zahrnul římské dějiny do hellénské a orientální chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika pravděpodobně poprvé sestavil synchronní tabulky, kanón, který roztáhl za hranice dobytí Ília k babylónskému Bélovi a Ninovi a v Sikyónu k Ógýgovi a dovedl do roku 61, do Pompeiova triumfu. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku - podle konsulů. Navazoval svým způsobem na Apollodóra Athénského, viz zde výše.

Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu. Historii Mithridátových dnů sepsal Hérákleidés z Magnésie.

V prvním století rozsáhle sepsal římské dějiny a zvyky až do začátku 1. púnské války Dionýsios z Halikarnássu v díle Rhómaiké archaiologiá, „Římské starožitnosti“, a to mnohem rozsáhleji než Lívius. Aby mohl čerpat z římských autorů, naučil se latině, což byl do té doby u hellénských historiků přístup nezvyklý, byl římský „fanda“ (uchovala se první polovina práce). Synchronickou universální „Dějepisnou knihovnu“, Bibliothéké historiké, na níž pracoval třicet let, vydal zeměpisec, folklorista, dějepisec, mýthograf a báchorkář Diodóros ze sicilského Agyria. Dílo od stvoření světa, bohů a lidstva dovedl až do roku 56, do začátku gallských válek Caesarových, a byl při tom velmi "světový": za kolébku lidstva pokládal Egypt, Thébais je místo, kde mohly pro to vzniknout podmínky a jižní Egypt je navíc místo bez dešťů, takže tu lidé snadno přežili deukalionovskou potopu. Egyptští bohové vytvořili vše, na co lze pomyslit a Egypťané kolonisovali Mesopotamii, Syrii i Helladu, z Egypta dovezli Helléni všechny podstatné společenské vymoženosti...

Tímagenés z Alexandrie, Diodórův mladší vrstevník, vydal dějiny věnované králům, Peri basileón, „O králích“, vedené až do Caesara. Do Říma přišel roku 55 a stal se přítelem Asinia Pollióna. Jeho nedochované dílo prý bylo vůči Římanům velmi kritické. Kromě toho sepsal dějiny Keltů, které kolovaly ještě v polovině 4. století n. l.

Strabón z Amaseie je vedle proslulého zeměpisného díla Geógrafika autorem rozsáhlých Historických zápisků, Historiké hypomnémata, o 47 knihách, v nichž navázal na Polybia a dovedl je až do roku 27. Zatímco Strabónovo zeměpisné dílo se zachovalo, rozsáhlejší dílo Démétria z Kallátidy žijící ve 3. století nikoli. Pravděpodobně jako první sepsal Démétrios i spisek věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často citovaného. Z Antiocheie byl geógraf Serapión, o něhož se zajímal Ciceró. Tímosthenés z Rhodu, nauarchos Ptolemaia Filadelfa, viz rok 270, složil spis O přístavech, Peri limenón, o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech, Peri nésón, vše nedochováno. Všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli, až to po staletích vypadalo, jak napsal jeden z nich, že od něho prostě opisovali. Tímosthenés doplnil též o čtyři větrnou růžici na větrů dvanáct. 

 Nejrozsáhlejší historické dílo starého věku sestavil Níkoláos z Damašku, důvěrník Héródův. Jeho Historiá katholiké (?) či Historiai byla členěna do 144 knih. Kromě vlastní biografie vydal životopis Augustův, ale také „Sbírku mravů“, Ethón synagógé, spis o zvycích snad všech tehdejších známých národů.

Autorem historických kompendií Rhómaika až do dob Trajánových byl Appiános z Alexandreie (zemř. kolem roku 180 n. l.). Dochovány jsou knihy o válkách občanských (Emfylia), jinak v podstatě větší či menší zlomky. Historii Říma po Markovi Auréliovi Tés meta Markon basileiás historiai sepsal Héródiános pocházející snad ze Syrie (Antiocheie? zemřel kolem roku 260 n. l.). Tam, kde s výkladem skončil, kolem roku 238, na něj navazuje P. Herennius Dexippus z Athén dílem o dvanácti knihách Chroniké historiá dovedené do roku 270 n. l. Na jeho práci navazoval novoplatónik Eunapios ze Sard, jehož Historia hé meta Dexippon o čtrnácti knihách končila snad roku 414 n. l. 

 Z 1. st. n. l. známe jméno historika Hermogena z Tarsu, nikoli však dílo (autor fryžských dějin). Jiný Hermogenés pocházel ze Smyrny, byl Hadrianovým lékařem a velmi plodným autorem knih o medicíně. Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, o vojenství a o své vlasti. V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai, "Všeliké příběhy. Jeho současníkem mohl být jistý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión, "O Assyřanech", z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Markův propuštěnec Chrýserós sepsal dějiny Říma, Tráiánův lékař Statilius Critó dácké války v knize Getika, senátor A. Claudius Charax, cos. suff. 147, dějiny Hellénů a Římanů ve čtyřiceti knihách, Amyntiános psal dějiny Alexandra Velikého za Marka, Antipatros z Hierápole, vychovatel Severových synů, složil děje Septimia Sevéra, Iasón z Argu dějiny Alexandrovy, Télefos z Pergama v pěti knihách děje attalovských králů, Kritón z Pieríe sepsal dějiny makedonské až po Alexandra, ale i perské a sicilské dějiny, Aspasios z Tyru psal o své vlasti. Všechna díla jsou ztracena. 

Hésychios z Mílétu sepsal šest knih Chroniké istoriá od babylónského Béla do smrti východořímského panovníka Anastasia I. roku 518 a Přehled slavných vzdělanců, Pínax tón en paideiá onomastón.

Římští historici. Za nejstarší římskou „historickou“ literaturu můžeme považovat fasti consulares, seznamy římských epónymních úředníků. Řeckým slovem se jmenovaly leukémata, a skutečně měly fasti podobnost se stejným hellénským usem - nabílenou deskou se jmény úředníků (tabulae dealbatae). Záznamy vedli v Římě nejvyšší pontifikové. Obdobně byly vedeny fasti sacerdotales, seznamy kněžských úředníků, a fasti triumphales, seznamy římských válečných vítězství a vítězů.

Nápisy, jejichž zlomky se zachovaly, dal roku 36 restaurovat Octavianus a později je umístil na oblouku, dedikovanému svému vítězství nad Antoniem. Podle umístění v Museo Capitolino se od 16. století tyto texty nazývají fasti Capitolini. S mezerami obsahují údaje o letech 483 - 13.

Jako první však obsah pontifikálních desek vydal a kronikářsky doplnil pontifex maximus P. Mucius Scaevola, cos. roku 133. Jeho nezachované dílo o údajně 80 knihách bylo ve Starém věku známo jako Annálés maximí, „Velké letopisy“. • Starobylé libri lintei, plátěné knihy, obsahovaly seznamy úředníků s úředními záznamy. Byly uchovávány v chrámu Iúnóny Monety a staří historici je citují. V době vrcholného principátu již neexistovaly (viz acta).

Koncem 3. století latinsky psanou historiografii otevřel (stejně jako římskou literaturu vůbec) Neříman - kampánský Latin, básník Cn. Naevius eposem o 1. válce púnské Bellum Poenicum. Národní epos Annales a poprvé v římské literatuře psaný hexametrem vytvořil další Neříman, Messap z Kalábrie Q. Ennius. Své veršované historické dílo dovedl od bájných počátků Říma až do své současnosti, zřejmě do roku 181.

Nejstaršími prosaickými latinskými historiografy byli annálisté. Svá díla, obvykle nazývaná Annálés, „Letopisy“, řadili po letech od založení Říma až do současnosti autorovy. Tento způsob zůstal typický pro římské dějepisectví celé republikánské epochy. Starší annálisté byli hlavně aristokratickými politiky a vojevůdci, kteří psali řecky, aby hellénskému světu mohli propagandisticky předvést slávu vlastních dějin.

Teprve v polovině druhého století se v římské historiografii pevně uchytila latina. Starší annálisté bývali ve Starém věku považováni za spolehlivější, než jejich mladší následovníci - mladší annálisté v 1. století. Završením patriotické republikánské annálistiky bylo dílo T. Livia. Kromě velké části jeho díla jsou práce všech římských annálistů zachovány jen v nepatrných zlomcích.

Nejstarším ze starších annálistů byl současník Naeviův Q. Fabius Pictor, který řecky vypsal římské dějiny (Rhómaika?) s důrazem na děje 2. púnské války. Jeho vrstevníkem byl další autor L. Cincius Alimentus, mladším byl P. Cornelius Scipio, syn vítěze od Zamy. Řecky psali římské děje ještě Postumius Albinus, cos. v letech 151 a 146 a člen „korinthské“ komise a roku 142 senátor C. Acilius, který mimo jiné tlumočil vystoupení tří hellénských filosofů v Římě za Athénské ve věci Órópos.

Módu římských aristokratů psát řecky a ukouzlovat se hellénskou kulturností a „specifiky“ rázně přibrzdil římský ultranacionalista a tvrdý konservativec M. Porcius Cato Censorinus. Kromě jiných spisů sepsal i Origines, „Začátky, Původy“, totiž Říma a dalších italských měst. Pochopitelně byla jazykem jeho prací latina, která se tak stala i jazykem historiografickým.

Jeho pohled na svě, stejně jako většiny annalistů a později Liviův, je v pojmech novodobých ostře šovinistické a nacionalistické, snižující všechno před římskými úspěchy. Svým způsobem byli předchůdci židovského apologety Iosepha Flavia, viz zde níže.

Ve druhé polovině druhého století sepsali latinské Annály L. Cassius Hemina, L. Calpurnius Piso Frugi a C. Fannius Strabo. L. Coelius Antipater vydal první římskou historickou monografii, věnovanou 2. válce púnské (Bellum Poenicum). Časový úsek od vyvrácení Karthága r. 146 až do začátků italské spojenecké války r. 90 s názvem Rerum gestarum libri (či Res Romanae nebo Historiae) popsal Sempronius Asellio.

V téže době vznikly i první latinské autobiografie. Jejich autory byli reformátor C. Sempronius Gracchus, cos. roku 115 a censor r. 109 M. Aemilius Scaurus, cos. r. 102 Q. Lutatius Catulus a konsul r. 105 P. Rutilius Rufus, jehož De vita sua, „O svém životě“ kolovala i v rozšířené řecké versi. V prvním století pak autobiografická díla sepsali L. Cornelius Sulla Felix a psavý advokát M. Tullius Cicero, jehož nezkrotná ctižádostivost nutila na toto thema tvořit veršem i prosou, latinsky i řecky.

O svých válečných činnech podal ve čtyřech „kommentářích“ zprávu C. Iulius Caesar, své činy stručně shrnul Augustus, viz zde níže.

Určitým přechodem mezi starší a mladší annálistikou bylo dílo Cn. Gellia, jehož Annály prý měly 97 knih a byly dovedeny do roku 146. Nejvyhlášenějšími mladšími annálisty byli Sullův vrstevník Q. Claudius Quadrigarius, jeden z hlavních zdrojů Liviových Valerius Antias, který byl již svými současníky považován za velkého fabulátora, L. Licinius Macer, objevitel údajně plátěných svitků v chrámu Iúnóny Monéty se jmény úředníků a Caesarův současník Q. Aelius Tubero.

První římské starožitnosti sepsali cos. roku 129 C. Sempronius Tuditanus (Libri magistratuum, „O úřadech“ a Annály), M. Fulvius Nobilior a L. Aelius Stilo Praeconinus. Nejproslulejším autorem tohoto žánru byl Aeliův žák a přítel Pompeiův M. Terentius Varro Reatinus, který se ve svých 75 spisech o údajně 620 knihách, což je rozsah v římské literatuře ojedinělý, věnoval mj. annálisticky pojatým dějinám a římské ethnografii - Antiquitates rerum humanarum et divinarum, De vita populi romani a De gente populi romani, tj. „Lidské a božské starožitnosti“, „O životě římského národa“ a „O kmenu římského národa“. Ve verších, v elegických distiších, vysvětloval římské mravy, zvyky a jejich původ – aitiologii - Bútás, propuštěnec M. Porcia Catona Utického.

První latinské kronikářsky pojaté historické dílo složil Cornelius Nepos (Chronica), který také uvedl do římské literatury sbírky kuriosit a pozoruhodností (paradoxa). Nejznámější je ale neúplně zachovaný Nepotův spis De viris illustribus, „O slavných mužích“, což byli první paralelně sepsané stručné biografie hellénských a římských osobností v latinské literatuře. Ještě stručnější, než Nepotova Chronica byl historický přehled T. Pomponia Attica s názvem Liber annalis.

Životopis „na zakázku“ zřejmě u Římanů jako první napsal Theofanés z Mytilény, který řecky popsal život a války Cn. Pompeia Magna, který jeho vlast prohlásil za autonomní. Theofanés, celým jménem Cn. Pompeius Theofanés z Mytilény, byl historik a poradce Pompeiův ve válkách proti Mithridátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompeia byl propuštěnec L. Voltacilius Pilutus, který ovšem napsal i biografie Pompeia Magna a jeho otce a podle latinské tradice byl prvním historikem - propuštěncem.

Životopis Caesara a dalších Římanů sepsal C. Oppius, který ovšem později ve prospěch Octaviána sepsal i pamflet, v němž dokazoval, že Ptolemaios Kaisarión nebyl synem Božského Iúlia.

Jako první z Hellénů zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, který dovedl do roku 61. Jako první z Neřímanů také počítal události podle římského zvyku - podle konsulů. Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír (63) ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu.

V 1. století rovněž vznikla historická díla, která byla zároveň ospravedlněním vlastní politiky autorovy nebo jeho skupiny: vždyť patří do období dlouhých občanských válek. Sullův a Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna, který v optimátském duchu vylíčil ve třináctisvazkovém spisu Historiae, Dějiny, období let římských občanských válek let 90 snad až do roku 78, navazoval na historické dílo Semproniona Aselliona. Cicero knihu chválil.

Na Sisennu pak časově navázal C. Sallustius Crispus ve stejnojemnném díle, ale jiného ducha - autor byl populár. Kromě toho je Sallustius autorem moralisujících monografií o Catilinově spiknutí a o válce s numidským Iugurthou.

Na Sallustiově osudu je pozoruhodné to, že v psaném projevu zdůrazňuje zkázu římských mravů, korupčnost quirítské elity, ale sám nesmírně zbohatl během správcování provincii Afrika! (Srov. podobného moralistu v éře iúlsko-claudiské L. Annaeu Senecu).

Jiný Caesarův stoupenec, C. Asinius Pollio, cos. r. 40, rovněž sepsal dějiny občanských válek s názvem Historiae, a to let 60 až 42. Jako pozdější antóniovec zřejmě nechtěl dílo vést dále, než k bitvě u Filipp. Pod stejným názvem ale naopak v proticaesarovském duchu popsal dobu obou triumvirátů dnes již neznámý Tanusius Geminus (jeho spis bývá jmenován také jako Annales). Dějiny spojenecké a sullovské občanské války let 91 – 81 sepsal pompéjovec a korrespondenční přítel Cicerónův L. Lucceius, aesarem později omilostněn.

C. Iulius Caesar sám je autorem nejméně dvou propagandisticko historických spisů, kterým dal skromné označení „zápisky, poznámky“: Commentarii do bello gallico a Commentarii do bello civili. Caesar je pravděpodobně ještě autorem historické monografii Bellum Alexandrinum, spisy Bellum Afric(an)um a Bellum Hispaniense se považují za díla neznámých autorů. Nicméně všechny spisy dohromady tvoří dnes tzv. Corpus Caesarianum. O acta diurna etc. viz rok 59.

„Komentáře“, a to zeměpisné a vlastní životopis napsal M. Vipsanius Agrippa, a také Augustus složil 13 autobiografických knih s názvem (Commentarii) de vita sua, „(Zápisky) o mém životě“, dovedené min. do roku 27. Krátce před smrtí pak složil krátký životopis pod názvem Index rerum (a se) gestarum, „Seznam (mnou vykonaných) činů“, jehož kopie se nápisně několikrát dochovala: podle nejstaršího nálezu se dokument nazývá Monumentum Ancyrarum, Ankarský památník (o starších autobiografiích viz zde výše).

Známý etruský aristokrat a propagandista augustovských poměrů C. Cilnius Maecenas napsal knihu o svém životním stylu (De cultu suo) a pro svým způsobem liberální klima za Augusta začal tehdy psát své Annales od konce občanských válek až do roku 25 n. l.

A. Cremutius Cordus (uvedeného roku byl přinucen Tiberiem spáchat sebevraždu). Z principů později proslul ještě životopis Hadriánův, císařem vydaný pod jménem P. Aelia Flegóna z Trall, jinak autora rozsáhlé chronografie Olympiades, novel a mj. spisu o dlouhověkých.

Konec občanských válek, doba Augustova, znamenala pro celý římský svět intelektuální rozkvět. Nejslavnějším historickým dílem této doby jsou Ab Urbe condita libri, „Knihy od založení Města“ T. Livia, které ve 142 knihách vylíčily římské dějiny až do roku 9, do smrti Tiberiova bratra Drusa v Germániích. Ačkoli větší část dějin je ztracena, zůstal Livius dodnes nejčtenějším latinským autorem.

Éru od vraždy Božského Iulia do snad až konce vlády Ti. Claudia vypsal epikúrik Aufudius Bassus a přidal dílo Bellum germanicum. Spolu s prací senátora M. Servilia Noniana posloužily jejich knihy jako zdroj pro spisy autorů zčásti zachovaných Cornelia Tacita a Cassia Diona. 

Stejně jako v rhétorice rozdělovali se staří historici i podle slohového projevu, kterého v knihách používali. Základními protikladnými směry byl atticismus a asianismus. Zatímco asianisté (od 3. století) používali květnatého až nabubřelého způsobu vypprávění, „manýrismu“ a smysl pro detaily, atticisté o století později reagovali návratem ke slohové jednoduchosti a napodobovali slavné řečníky a literáty klasických Athén.

Historická a další studia podporoval v Římě vznik prvních veřejných knihoven. První takovou knihovnu otevřel roku 39 po vzoru Alexandreje a Pergamonu Asinius Pollio. Roku 28 pak otevřel Augustus další knihovnu, které se podle umístění říkalo bibliotheca Palatina. Prvním knihovníkem - správcem se stal Augustův propuštěnec, žák Alexandra Polyhistóra, Hispánec C. Iulius Hyginus., mimo jiné autor starožitnických spisů De origine et situ urbium Italicarum, „O původu a poloze italských měst“, De vita rebusque illustrium virorum čili „O životě a skutcích slavných mužů“ apod.

Veřejnou knihovnu na počest M. Claudia Marcella založila po jeho smrti roku 23 jeho matka Octavie, sestra Augustova.

Nejvšestrannějším antikvářem Augustovy doby byl M. Verrius Flaccus, vychovatel Augustových vnuků. Byl autorem řady rovněž nedochovaných prací, jako např. Libri rerum Etruscarum, „Knihy o etruských dějinách“, Libri rerum memoria dignarum, „Knihy o pamětihodnostech“, význam a původ slov vysvětloval spis De verborum significatu, „O významu slov“ a také byl mj. autorem kalendáře, vystaveného v Praeneste.

Vedle řecky píšících autorů Dionýsia Halikarnásského a Diodóra Sicilského (viz Hellénští historici) sepsal v Augustově době své dějepisné dílo první gallský literát dějin Pomponius Trogus. Jeho výslednou prací byly jediné latinsky psané universální dějiny Starého věku, dovedené ve 44 knihách do roku 20, kdy dostali Římané zpět své vojenské odznaky, ztracené roku 53 u Karrh. Protože ale za centrum výkladu jsou vzaty dějiny Makedonie, celá práce byla Trogem nazvána Historiae Philippicae, „Filippské dějiny“.

Dílo samo je ztraceno, zachoval se však výtah, který si pod názvem Epitome historiarum Philippicarum snad někdy ve 3. století n. l. pořídil jistý M. Iunianus Iustinus. První latinskou geógrafickou příručku sepsal začátkem Claudiovy vlády Pomponius Mela z Hispánií, srov. zde výše, pod názvem Dé sitú orbis liber, resp. Dé chorographiá.

Nejrozsáhlejší historiografické příručky skládali národy východoasijské. „Velké původní annály Vietnamu" obsahující vládu dynastie Nguyen v letech 1802-1945 jsou uloženy ve 548 knihách. Annály korejské dynastie Čoson (Joseon) vládnoucí v letech 1392-1910 mají 1893 svazky a je to co do rozsahu textu asi největší dílo věnované jedné dynastii (letopisy sahají do roku 1863). Annály čínské dynastie Ming v rozsahu 260 let a vlád třinácti císařů (do roku 1644) mají 2964 svazků, ale útlejších než korejské. Annály mandžuské dynastie čínských císařů Čching (Qing) pokrývají 296 let ve 4404 knihách, ale obsahují stejné jazykové verse v mandžuštině, čínštině a mongolštině.

dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství

Derveni, viz Leté

Dhofár, Zufár, historický kraj  a provincie na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s metropolí Salála§ 400

Dia, Diovi etc.§ viz Zeus

Día, staré jméno Naxu, viz

diadéma, látková čelenka vzadu zavázaná, znak panovníků a panovnic, tedy naše „koruna“; smrt na ní oběšením; o korunovaných viz pod král, korunované hlavy. Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy§ 317, 306 - 305, 292 ("korunovace" barbarem), 280 (vzácné odmítnutí), 281, 263, 164, 161, 69

Diadés, technik Alexandra Velikého v oblasti obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340

diadochové, „nástupci“ Alexandra Velikého§ viz války diadochů a jednotlivá jména

Diadromos z Thespií, velitel svých spoluobčanů u Thermopyl§ 480

Diagorás z Eretrie, despota§ 366

Diagorás z Mélu, zv. Atheos, zpochybňoval oficiální kulty, předchůdce Theodórův§ 414

Diagorás z Rhodu, o. olympioníka Dórieua§ 411, 394

Diagorovci, aristokratický rod z Rhodu§ 394

Diaios z Megalopole§ 1. 191, o. Diofanův; 2. 151 - 148, 146, syn Diofanův

diakritika, znaménka diakritická v řečtině§ 180

Diaktórios ze Sparty, mluvčí exulantů v Římě§ 182

Dialás, ř.§ viz Dijálá

Di’amat, viz Da’mot

Diána, lat. a řím. bohyně, viz Arícia a Artemis

Diablintés či Diablintí, viz Aulerkové

diamant, diamanty, adamás, viz móda a zlato

Dianium, m. v Karthágenské Hispánii, viz též Hémeroskopeion§ 79

diasporá, diaspora, řec. dosl. "rozsetí, rozptýlení", rozumí se mezi jinověrce, hellénistické označení pro židovské obyvatelstvo mimo Palaistínu, u židovské sekty křesťanů též „roztroušení“ svých členů, hebr. galut (z galá, odejít do vyhnanství, odhalit, sc. zemi); viz také pod Iúdaioi, křesťanství§ 587, 320, 309, 291, 279, 189, 182

U starých Hebrejů jakožto beduínů je těžké hovořit o diasporních tendencích, nebylo-li pevného sídla. To platí například pro Hebreje v Egyptě, kam snad přišli jako součást invase Hyksů (?), viz tam.

První a druhá vlna odchodů z Palaistíny byla násilná: „assyrská“ po pádu Samareie roku 722, kdy Šarrukén II. odvlekl s sebou údajně 27 290 Židů. Následovala „babylónská“ po pádu Jerúsaléma roku 587 a trvala do roku 538, kdy návrat do Palaistíny povolil Kýros Perský. Velká část exulantů se ovšem domů již nevrátila a zůstala v Mesopotamii, v Babylónii i Assyrii (o konci židovského osídlení Mesopotamie viz tam).

Možná za Peršanů přišli první židovští osadníci do Anatolie, zřejmě do Lýdie, Artaxerxés III. poslal židovské kolonisty na východ do Hyrkánie (odtud v užívání příjmení Hyrkános, Hyrkánský, u hasmónajských vládců).

Nejoblíbenějším imigračním místem pro Židy byla oblast egyptské Alexandreie, kde před první židovskou válkou v 1. st. n. l. odhadem tvořili pětinu až čtvrtinu obyvatelstva, viz heslo Alexandreia. Silná byla židovská komunita jinde v Egyptě, v Antiocheji, v Kýrénaice (v Kýréně byli výslovně jmenováni roku 87 jako jedna ze čtyř velkých částí obyvatelstva, nikoli však s občanstvím, zato se stejnými daňovými právy a povinnostmi), na Kypru, po egejských ostrovech, v Anatolii a v Soluni.

Jazykem židovské diaspory byla řečtina. Obvykle se pro své velmi odlišné náboženské zvyky oddělovali od okolních lidí. Důsledkem byla u starověkých národů krajní neobliba a nedůvěra vůči Židům. Antisionismus dodnes fungující vznikl pravděpodobně už v Babylónii a Persii, dokumentovaný ho máme v hellénistické Alexandreji a Palaistíně.

Židovská theorie o vlastní vyvolenosti a nadřazenosti ostatním národům vycházející z upjatého monotheismu v kontaktu s liberálním polytheismem dala vzniknout „antisionismu“, reakci na „sionismus“ židovské formě šovinismu a nacionalismu; nepřesně bývá antisionismus nazýván antisemitismem, a to dokonce v arabském nebo jinosemitském prostředí (pojmy jsou to všechno až novověké, stejně jako jejich opak, filosemitismus; viz pod Iúdaioi).

Dnes je sionismus oficiální ideologií Israele: Židé nejsou pouze náboženskou komunitou, ale hlavně svéprávným národem. Kupodivu mezi prvním antisionisty byli Židé v diaspoře, hlavně ve Spojených státech, dokonce však v Israeli, kde je též rozšířený atheismus.

Prvním z velkých mecenášů myšlenky návratu do Palestíny byl v novověku bankéř Moses Montefiori/Montefiore, rodem z Livorna. Roku 1846 byl jako první z Židů povýšen královnou Viktorií mezi nižší šlechtu udělením titulu baronet. Dvoumetrový muž odporoval Židy na evropském východu a v Rusku a od turecké správy vykupoval v Palestíně půdu pro židovské kolonisty. Předchůdce sionismu zemřel v Kentu roku 1885 téměř 101letý.

Mezi Židy existuje i jistá malá skupina, která sionismus odmítá jako neslučitelný s judaismem. Naturei karta, Strážci města (aram.), od roku 1935 oponují vzniku a existenci Israéle a tvrdí, že židovský stát může povstat až s příchodem "spasitele". Orthodoxní skupinka, která je též známa pod označením Jews United Against Zionism, se veřejně setkává mimo jiné i s vyhlášeným nepřítelem Israéle, íránským presidentem Ahmadínežádem, jako například 24. září 2008 na okraj Valného shromáždění OSN v New Yorku.

Zřejmě již roku 139 př. n. l. existovala židovská obec v Římě, o hellénismu viz např. rok 309. Do Říma a Itálie se Židé masově dostali jako otroci po Pompeiově vítězství roku 63 a Sosiově roku 37, resp. roku 70 s flaviovským pokořením Iúdy. Židovské přistěhovalectví rostlo za Augusta a Řím měl synagogy nesoucí jeho a Agrippovo jméno. Židovská populace v Římě patřila obvykle ke spodině plebsu živící se všelijak.

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční "církevní" daň do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy. Jejich náboženskou povinností bylo se alespoň jednou za život do chrámu podívat. Když se roku 4- (viz tam) v Římě řešilo před Augustem nástupnictví po Héródovi, podpořilo presenčně požadavky padesátky nepřátel Héródovy rodiny na osm tisíc římských Židů, údaj svědčící o organisovanosti a početnosti římské diaspory.

Podobně když se v Římě někdy ve stejné době objevil jistý mladý muž vyrostlý v Sídónu a tvrdil, že je korunním princem Alexandrem, jehož dal popravit jeho otec Héródés roku 7. Získal podporu mezi Židy na Krétě, egejských ostrovech a obec na Mélu ho vybavila na cestu do Říma. Osobně Augustus se podivoval nad podobou, ale v rozhovoru Pseudoalexandrovi nabídl život, když prozradí, kdo akci vymyslel. Lžialexandros "podnikatele", který peníze od židovských obcí kasíroval, prozradil a za to ho Augustus zařadil mezi své veslaře a onoho impresária dal popravit. 

Když roku 70 n. l. zanikl chrám a jeho úřad, převzal korban, fiscus iudaicus, římský stát. Židovskými penězi se udržoval chrám Iova Kapitólského. Dani poněkud odlehčil Nerva, ale náplň slov fisci iudaici calumnia sublata, tedy jakýsi „konec křivých obvinění kolem židovské dani“ se stala východištěm středověkého „práva“ panovníků na Židy patřící mezi iura regalia, královská práva. Srov. dále pod Iúdaioi.

Ž. v diaspoře se dnes dělí na tři velké skupiny: ben ha-mizrá, tj. Syn východu, čes. orientální Žid (cca. 1,5 milionu lidí v severní Africe a v arabském a íránském světě), na aškenazim, z hebr. A., jména pro Německo (viz původ slova pod Skythové), usazené původně v Německu a odtud rozšířené po slovanské Evropě, používající od zhruba roku 1000 jazyk jiddiš postavený později na grammatice němčiny (dodnes údajně užívaný či známý cca. jedenácti miliony lidí – na osmdesát procent světové židovské populace), a sefardim, od hebr. Sefarad, "Španělsko", kde žili až do vyhnání na konci 15. st., takže dnes jsou na území bývalé turecké říše a v západní Evropě (cca. 700 tisíc).

V novověku žije z asi třináct milionů Židů (odhad 2010) přes pět milionů lidí (jiný odhad přes šest milionů) ve Spojených státech, jenom o něco méně než ve Státu Israel. V New Yorku žilo roku 2011 podle listu New York Times 1,54 milionu Židů, z toho čtyřicet procent náležejícách do různých orthodoxních skupin (jimž také patří tři čtvrtiny všech židovských dětí). Pouze pětina manželství je smíšených, v nichž jeden z manželů není židovského ritu a na víru nepřestoupil.

diatagma, viz édictum

Diaué, země v záp. Armenii§ 772, 750

diaulos, athletická disciplína, běh na vzdálenost dvou stadií§ 724

diazómé§ viz rouška bederní

Dicineus, dynasta Dáků§ 44

dictátor, dictatúra§ viz diktátor

Didás z Makedonie, agent Filippa V., otrávil jeho syna Démétria§ 181

Didaskolandás z Kréty, velitel Nábidových žoldnéřů§ 200

C. Dídius, Caesarův legát§ 46, 45

T. Dídius§ praet. 100, cos. 98; 114, 98 - 97, 89

Q. Dídius, Octaviánův správce Sýrie§ 31

Dídó§ viz Elissa

didrachma, dvojdrachma, statér§ viz pod statér a v přílohách o měrách a vahách

Didyma (pl., "do Didym"), Didymaion, mí. a chrám Apollónův u Mílétu§ 609, 480, 353, 178

Dlážděnou sakrální cestu z hellénistické éry z Míléta do Didym dlouhou 25 kilometrů v letech 2009-2014 Turci zrekonstruovali. Chrám stavěný od šestého století př. n. l. nikdy Hellénové nedostavěli: ani v prvním století n. l. nebyl zastřešen.

Didymé z Egypta, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Didymeia z Makedonie, s. Seleuka I.§ 356

Didymoi§ viz Gemini

Didymos z Alexandreie, zv. Chalkenteros, „s kovovými vnitřnostmi“, či Bibliolathás, „zapomínající (své) knihy“, učenec (jiný D. byl proslulým flétnistou)§ 83

Didžlat, viz Tigris

Diégylis z Thrákie, dyn., o. Zibelmiův§ 150, 144, 142, 130

Diégylos z Thrákie, s. Kotya III. a Apamy Bíthýnské§ 167

Dieitrefés z Athén§ 1. o. strat. Níkostrata, 427, 2. velitel thráckých spojenců Athéňanů, 413, 411; 3. arch. 384

Dífilos z Athén§ 1. arch. 442; 2. nauarchos, 413

Dífilos ze Sinópy, básník nové komédie (jiný D. byl stoik a žák Aristónův, D. z Bosporu byl synem a žákem Eufantovým, posluchačem Stilpónovým)§ 360, 318, 312, 263

Dífilos, důstojník Démétria Poliorkéta§ 311

Difridás ze Sparty, velitel oddílů v Anatolii§ 391

Sex. Digitius, praetor§ 193

Dijálá, Diyala, ř. v Assyrii, přítok Tigridu; řec. Dialás, starší název Gyndés, původ. ass. Turnat(u)§ 689, 539

Dijon, viz Séquanové

Dikaiarcheia§ viz Puteolí

Dikaiarchos z Messány, ž. Aristotelův§ 342

Dikaiarchos z Platají, prořímský politik§ 197

Dikaiarchos z Trichonia v Aitólii, žoldnéř a pirát§ 204, 202, 196, 193

Dikaiopolis§ viz Egesté

dikastérion, viz héliaiá

Dikomenés z Dákie, dyn.§ 44, 35, 31

Dikón ze Syrákús§ 384 (Ol.)

diktátor, lat. dictátor, diktatúra§ 501, 499, 494, 367, 249, 202, 82, 46, 45 a passim

O odplatách na novodobých diktátorech viz pod král.

V republikánském Římě (a v některých dalších italských státech), úředník s nejvýše šestiměsíční absolutní pravomocí civilní i vojenskou v mimořádných okamžicích státu; doprovázeli jej dvacet čtyři liktoři.

Úřad byl podle tradičního údaje zřízen roku 501 a byl pro patricije. Původně byl asi nazýván praetor máximus, nejvyšší praetor; změna přišla prasvděpodobně roku 367. Plebejům zpřístupněn roku 356, viz tam. Právo jezdit na koni měl od roku 217, k ruce měl velitele jízdy, magister equitum (ojediněle roku 217 po odvolání dict. Fabia Máxima jeho velitel jízdy M. Minucius krátce v úřadu s pravomocemi diktátorskými).

Dva diktátoři byli v úřadu po Cannách roku 216 M. Iúnius Péra pro velení ve válce (rei gerendae causa) a Fabius Búteó, druhý , tehdy nejstarší z censorů, byl jmenován konsulem Terrentiem Varrónem bez velitele jezdectva a jen na doplnění senátu novými senátory, legendó senátuí (po censu složil úřad).

Posledním „klasickým“ diktátorem byl roku 202 C. Servilius Geminus (pro uspořádání voleb) a nahrazen nejvyšším rozhodnutím senátu, senátús consultum ultimum. Úřad pro sebe obnovil Sulla roku 82 (légibus faciendís et reí publicae constituendae causá).

Posledním římským diktátorem, a to doživotním, byl roku 44 C. Iulius Caesar.

Diktátoři byli jmenováni jedním z konsulů na pokyn senátu (senatus consultum) ve složitých vojenských situacích, ale také pro organisování voleb, soudních procesů, zvládnutí vzpour, doplnění senátu, sepsání nových zákonů (jen Sulla). Příslušelo mu zatlouci výroční hřeb do trámu Iovova chrámu.

[Ap. Claudius Pulcher, když mu roku 249 senát nařídil, aby jmenoval po námořní katastrofě diktátora, pověřil svého sluhu Glykia. Což je původní v dějinách, stejně jako jeho dcerunka: Claudia, dcera Pulchrova, který dal před osudnou bitvou utopit věštebná kuřata v moři, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát“, se později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj otec a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“ Byla potrestána peněžitou pokutou.]

Římští diktátoři:

rok a jméno diktátora (dictator), druhé jméno je jeho zástupce, velitele jízdy, magister equitum; následuje důvod povolání do úřadu, je-li znám

501 T. Larcius Flavus, Sp. Cassius Vecellinus; rei gerundae causa

499 A. Postumius Albus Regillensis, T. Aebutius Helva; rei gerundae causa

498 T. Larcius Flavus podruhé (?)

496 A. Postumius Albus Regillensis podruhé (?)

494 M'. Valerius Maximus, Q. Servilius Priscus Structus; rei gerundae causa

463 C. Aemilius (?) Mamercus jako dict. nebo interrex (?)

458 L. Quinctius Cincinnatus, L. Tarquitius Flaccus; rei gerundae causa

439 L. Quinctius Cincinnatus II., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa, nebo seditionis sedandae causa

437 Mam. Aemilius Mamercinus, L. Quinctius Cincinnatus; rei gerundae causa

435 Q. Servilius Priscus Fidenas, Post. Aebutius Helva Cornicen; rei gerundae causa

434 Mam. Aemilius Mamercinus II., A. Postumius Tubertus; rei gerundae causa

431 A. Postumius Tubertus, L. Iulius Iullus; rei gerundae causa

426 Mam. Aemilius Mamercinus III., A. Cornelius Cossus; rei gerundae causa

418 Q. Servilius Priscus Fidenas II., C. Servilius Axilla; rei gerundae causa

408 P. Cornelius Rutilus Cossus, C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

396 M. Furius Camillus, P. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

390 M. Furius Camillus II. , L. Valerius Potitus; rei gerundae causa

389 M. Furius Camillus III., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

385 A. Cornelius Cossus, T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

380 T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus, A. Sempronius Atratinus; rei gerundae et seditionis sedandae causa

368 M. Furius Camillus IV., L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae causa

368 P. Manlius Capitolinus, C. Licinius Calvus; seditionis sedandae et rei gerundae causa

367 M. Furius Camillus V., T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

363 L. Manlius Capitolinus Imperiosus, L. Pinarius Natta; clavi figendi causa

362 Ap. Claudius Crassus Inregillensis, P. Cornelius Scapula (?); rei gerundae causa

361 T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus, Ser. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

360 Q. Servilius Ahala, T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus; rei gerundae causa

358 C. Sulpicius Peticus, M. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

356 C. Marcius Rutilus, C. Plautius Proculus; rei gerundae causa

353 T. Manlius Imperiosus Torquatus, A. Cornelius Cossus Arvina; rei gerundae causa

352 C. Iulius (Iullus?), L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae et comitiorum habendorum causa

351 M. Fabius Ambustus, Q. Servilius Ahala; comitiorum habendorum causa

350 L. Furius Camillus, P. Cornelius Scipio; comitiorum habendorum causa

349 T. Manlius Imperiosus Torquatus II., A. Cornelius Cossus Arvina; comitiorum habendorum causa

348 oba neznámí; comitiorum habendorum causa

345 L. Furius Camillus II., Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus; rei gerundae causa

344 P. Valerius Poplicola, Q. Fabius Ambustus; feriarum constituendarum causa

342 M. Valerius Corvus, L. Aemilius Mamercinus Privernas; seditionis sedandae causa popř. rei gerundae causa

340 L. Papirius Crassus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa

339 Q. Publilius Philo, D. Iunius Brutus Scaeva; zákony ve prospěch plebejů

337 C. Claudius Crassus Inregillensis, C. Claudius Hortator; úřad složil

335 L. Aemilius Mamercinus Privernas, Q. Publilius Philo; comitiorum habendorum causa

333 P. Cornelius Rufinus, M. Antonius; rei gerundae causa (?)

332 M. Papirius Crassus, P. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

331 Cn. Quinctius Capitolinus, C. (L.?) Valerius Potitus; clavi figendi causa

327 M. Claudius Marcellus, Sp. Postumius Albinus Caudinus; comitiorum habendorum causa

324 L. Papirius Cursor II. Q. Fabius Maximus Rullianus; rei gerundae causa

322 A. Cornelius Cossus Arvina, M. Fabius Ambustus; rei gerundae et ludorum faciendorum causa

321 Q. Fabius Ambustus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

321 M. Aemilius Papus, L. Valerius Flaccus; comitiorum habendorum causa

320 C. Maenius, M. Folius Flaccinator; quaestionibus exercendis

320 L. Cornelius Lentulus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa (?)

320 T. Manlius Imperiosus Torquatus; L. Papirius Cursor; comitiorum habendorum causa (?)

316 L. Aemilius Mamercinus Privernas, M. (L.?) Fulvius Curvus; rei gerundae causa

315 Q. Fabius Maximus Rullianus, Q. Aulius Cerretanus; rei gerundae causa

314 C. Maenius II., M. Folius Flaccinator; rei gerundae causa

313 C. Poetelius Libo, M. Poetelius Libo; rei gerundae et clavi figendi causa

313 Q. Fabius Maximus Rullianus II., rei gerundae causa

312 C. Sulpicius Longus, C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

309 L. Papirius Cursor II., C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

306 P. Cornelius Scipio Barbatus, P. Decius Mus; comitiorum habendorum causa

302 C. Iunius Bubulcus Brutus, M. Titinius; rei gerundae causa

301 M. Valerius Corvus II., Q. Fabius Maximus Rullianus/M. Aemilius Paullus; rei gerundae causa

287 Q. Hortensius, zástupce neznámý; seditionis sedandae causa resp. rei gerundae causa

291/285 M. Aemilius Barbula, Ap. Claudius Caecus; P. Cornelius Rufinus, zást. neznámý; rei gerundae causa (?)

280 Cn. Domitius Calvinus Maximus, zástupce neznámý; comitiorum habendorum causa

263 Cn. Fulvius Maximus Centumalus, Q. Marcius Philippus; clavi figendi causa

257 Q. Ogulnius Gallus, M. Laetorius Plancianus; ludorum faciendorum causa

249 M. Claudius Glicia, L. Caecilius Metellus; rei gerundae causa (?)

249 A. Atilius Caiatinus; rei gerundae causa

246 Ti. Coruncanius, M. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

231 C. Duilius, C. Aurelius Cotta; comitiorum habendorum causa

224 L. Caecilius Metellus, N. Fabius Buteo; comitiorum habendorum causa

221 Q. Fabius Maximus Verrucosus, C. Flaminius; rei gerundae causa (?)

217 Q. Fabius Maximus Verrucosus II., M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 L. Veturius Philo, M. Pomponius Matho; comitiorum habendorum causa

216 M. Iunius Pera, Ti. Sempronius Gracchus; rei gerundae causa

216 M. Fabius Buteo, žádný magister equitum nebyl k němu jmenován; legendo senatui

213 C. Claudius Centho, Q. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

210 Q. Fulvius Flaccus, P. Licinius Crassus Dives; comitiorum habendorum causa

208 T. Manlius Torquatus, C. Servilius Geminus; comitiorum habendorum causa et ludorum faciendorum causa

207 M. Livius Salinator, Q. Caecilius Metellus; comitiorum habendorum causa

205 Q. Caecilius Metellus, L. Veturius Philo; comitiorum habendorum causa

203 P. Sulpicius Galba Maximus, M. Servilius Pulex Geminus; comitiorum habendorum causa popř. rei gerundae causa

202 C. Servilius Geminus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

82–79 L. Cornelius Sulla Felix, L. Valerius Flaccus; legibus faciendis et rei publicae constituendae causa

49 C. Iulius Caesar, žádný magister equitum nebyl jmenován; rei gerundae causa

48–47 C. Iulius Caesar II., M. Antonius; rei gerundae causa

46–45 C. Iulius Caesar III., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa

44 C. Iulius Caesar IV., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa; diktátor doživotní – po jeho smrti na návrh M. Antonia úřad zrušen

Dillí, angl. New Delhi, hl. m. novověké IND§ 600

Dilmun, viz Tylos

Dimallon n. Dimalé, m. v Illyrii východně od Apollónie v dn. AL§ 219, 212, 206, 205

dínár, arab., viz pod dénárius

Dindyméné§ viz pod Máter deum

dioikésis, dioecésis, v hellénismu hospodářství a administrativní jednotka, za Diocletiána se říše dělila na třináct dioecésí, viz pod provincie, tetrarchie.

dioikétés, ptolemaiovský hlavní ekonom, ministr financí a hospodářství, později správce všech latifundistů, viz pod půda

diplomacie, vyslanci, srov. pod manželství

Státy udržovaly v cizině své „diplomatické mise“ v podobě vyslanců. Tradičními „vyslanci“ byli tamní občané, proxenové, kteří se na základě rodových přátelství starali o příchozí z příslušného státu, pokud byli v nouzi nebo z prosté zdvořilosti. Dědičné hostinné přátelství je zachyceno již v Íliadě, kde v šestém zpěvu ustali v boji Diomédés s Glaukem, neboť zjistili, že si jejich otcové byli blízcí; proto sejdou-li se pod Troiou v šiku, nebudou spolu bojovat.

Jinak ovšem byly hellénské státy a panovnické osobnosti stejně jako celý starý věk a větší část dějin vůbec slavné řevnivostí, nesnášenlivostí vůči cizincům a velmi tuhou ochranou občanských práv domácích; domoci se v cizím hellénském státě plnohodnotného občanství bylo vzácností. Válka byla pokládána za přirozený vztah v mezinárodní politice, což ostatně až donedávna platilo i v novodobé Evropě.

Proxeniá, hostinné přátelství původně soukromníků, v klasické době již státní instituce na úrovni novodobého konsulství. Hellénské státy a Řím měli úředníky, kteří měli péči a dohled nad cizinci v popisu práce. Proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě v době první perské války), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem.

Tento systém udržování stálých styků dospěl v hellénismu svého vrcholu: klid východního Středomoří tehdy spočíval na rovnováze sil, k níž bylo zapotřebí enormního vyjednávacího úsilí. Hellénové (stejně jako v novodobých dějinách Evropané) vyznávali systém rovnováhy, nikoli hegemoniální převahy, jak do východního Středomoří zavedli Římané.

Kromě vyslanců a poselstev se speciálním pověřením zastupovali hellénské státy lidé pověření jednat jejich jmény v cizině a přijímat pravomocná rozhodnutí, ekdikoi, lat. ecdicí n. cognitorés cívitátis. Římský senát vyhradil podle zákona Gabiniova z roku 67 únor slyšení zahraničních delegací.

Rozsáhlé budovy jako sídla zahraničních státních zastoupení neexistovaly. Ochranu před zlovůlí zajišťovali ve svých domácnostech osobně proxenové. Největší velvyslanectví, ambasáda, všech dob stojí od ledna 2009 v Baghdádu na břehu Tigridu a patří Američanům. Stála 750 milionů dolarů a na ploše 440 hektarů (to je téměř rozloha Vatikánu) stojí komplex 21 budov, který na konci roku 2012 obývalo šestnáct tisíc zaměstnanců s diplomatickým statutem.

diplomatika, první sbírka státních usnesení§ 253

 

Dipó nad Tagem, m. v Carpetánii ve středu Hispánie; (gen. Dipóna)§ 185

Dipylon, „dvojitá brána“, jiné jméno Thriaské brány v Athénách, pylai thriasiai, viz pod mistr dipylský a malířství.

dióbeliá, státní pense/plat pro všechny občany v Athénách o dvou obolech denně; návrh na zavedení podal démagógos Kleofón, výrobce hudebních nástrojů, lyropoios. Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos, trióbeliá. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti§ 410, 406

Diocletiánus, Imp. Caesar C. Aurélius Valerius Diocletiánus Augústus, původně Dioklés a Valerius Diocletiánus, císař v letech 284 - 305 n. l.; srov. pod propuštěnci a tetrarchie§ 168, 40

Teprve roku 303 se poprvé dostal do Říma, když slavil dvacáté výročí, u moci, vícénnália, a už 1. května 305, na ono výročí, se vzdal se svým spoluvládcem Maximiánem vlády.

Diodóros§ 1. 323, zrádný voják; 2. 281, strat. Seleuka I., identický s č. 1 (?)

Diodóros z Athén§ arch. 53

Diodóros z Agyria zv. Sikelios, historik§ 399, 60, 36

Diodóros z Adramyttia, řečník, akad. filosof a strat. Mithridáta Eupatora§ 88

Diodóros z Efesu, tyrannobijec a strat. Démétria I. Poliorkéta (jiný D. z Efesu byl autorem spisu o filosofovi Anaxagorovi)§ 324, 302, 295

Diodóros z Iasu, zv. Kronos, filosof megarské školy§ 350, 307, 399

Diodóros ze Sard§ 1. zv. Zónás, řečník a epigrammik, o. č. 2, 88; 2. s. č. 1, literát a historik, 88

Diodotos z Athén§ 1. arch. 202; 2. arch. 180

Diodotos I. z Baktrie, k.§ 261, 256, 248, 235

Diodotos II. z Baktrie, k.§ 248, 235

Diodotos Tryfón, jako usurpátor seleukovského trůnu Tryfón Autokratór, k.§ 146 - 141, 139 - 137

Diodotos z Tyany§ 16 (Ol.)

Jiný blíže neznámý Diodotos byl peripatetikem, vykladačem Hérákleita a grammatikem.

Diofanés z Athén, též Diofantos§ 1. arch. 395; 2. žoldnéř, 358

Diofanés z Aiolidy§ 12 (Ol.)

Diofanés z Megalopole, syn Diaiův§ 192 - 189, 170

Diofanés z Mytilény, rhétór§ 133

Diofantos z Athén§ viz Diofanés

Diofantos ze Sinópy§ 1. 110 - 107, strat. Mithridáta Eupatora; 2. 73, item, vnuk předešlého

Diogetión z Athén§ arch. 268

diogeneia (pl.), slavnost na počest Diogenea z Kolónu, srov.§ 229

Diogeneion, gymnaseion v Athénách, srov. Diogenés z Kolónu§ 229

Diogenés§ 1. údajně ze Seleukeie Babylónské a filosof Zahrady, přítel stoika Alexandra I. Syrského, 150 (cf. D. z Tarsu); 2. 221, 220, seleukovský strat.; 3. 117, alexandrijský mořeplavec-obchodník, první z Evropanů u pramenů Nilu

Diogenés z Akarnánie, promakedonský politik§ 170

Diogenés z Apollónie na Krétě či v Pontu, filosof iónské školy, s. Apollothemidův§ 460, 390

Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, velitel makedonské okupační posádky, velevážený athénský občan§ 256, 229

Diogenés z Charakény, zeměpisec§ 1 n. l.

Diogenés z Mytilény, tyr.§ 333

Diogenés ze Seleukeie na Tigridu zv. Babylónský, stoický filosof§ 240, 155, 150

Diogenés ze Sinópy, kynický filosof§ 400, 399, 380, 360, 350, 323

Diogenés z Tarsu, filosof Zahrady (cf. zde výše)§ 250

Diogenés z Júdy, přítel Alexandra I. Iannaie§ 76

Jiný Diogenés byl učitelem stoika Zénodota, stoikem byl D. z Ptolemáidy, D. z Rhodu byl grammatik, který si to vážně rozházel s císařem Tiberiem, poněvadž ho nechtěl přijmout za jeho rhodského pobytu, neboť údajně přednášíval jen o sabbatu; D. ze Sikyónu sepsal dílo o Peloponnésu, démokritovec D. ze Smyrny byl žákem Métrodóra Chíjského a učitelem Anaxarchovým, D./Diogeniános z Kýziku sepsal dějiny své vlasti a Diogenés s přízviskem Laertios byl eklektickým autorem dochovaného spisu Životy, názora a výroky slavných filosofů o deseti knihách, snad ze 3. století n. l.

Diognétos z Athén§ 1. arch. 492; 2. arch. 264

Diognétos z Korinthu§ 548 (Ol.)

Diognétos z Rhodu, technik a mechanik, městský inženýr§ 305

Diognétos, nauarchos Mithridáta IV. Pontského a Antiocha III.§ 222, 218

Dioitás z Acháie, strat.§ 236

Dioklés z Aitólie, hipparchos§ 192

Dioklés z Arábie§ viz Zabdiél

Dioklés z Athén§ 1. arch. 409, 404; 2. arch. 286; 3. arch. 215; 4. arch. 139; 5. arch. 57; 6. arch. 47; 7. arch. 44; 8. arch. 39

Dioklés z Hypaipy v Lýdii§ 68 (Ol.)

Dioklés z Karystu, lékař§ 350

Dioklés z Korinthu§ 278 (Ol.)

Dioklés z Messénie§ 752 (Ol.)

Dioklés z Peparéthu, mýtholog a historik§ 753

Dioklés ze Syrákús, jeden z vůdců vlády Šesti set§ 317

Dioklés§ 1. 332, architekt; 2. 220, satr. v Parapotamii

Další Diokleové: D. z Fleiúntu byl pýthagorik a D. z Magnésie sepsal v 1. st. Přehled filosofů a Životopisy filosofů.

diolkos, „průvlak, přetah“, přeprava lodí na podvozku, který byl pohybován po vápencových deskách v rýhách přes Isthmos u Korintha§ 628, 412, 31

V provozu byl ještě v dobách byzantských. Podél něj chtěli Božský Iúlius a jeho jmenovec Gáius prokopat korinthskou šíji, ale nedostali se k tomu. Průplav začal kopat až Neró, osobně provedl slavnostní výkop, a po několik měsíců na něm pracovalo šest tisíc židovských zajatců z právě probíhající války. Proč práce Flaviovci neobnovili, známo není. Periandros prý první uvažoval o proražení průplavu. Isthmos byl prokopán až v novověku v letech 1881 - 1893 při délce kanálu 6,3 km; viz Isthmos.

Diomédés Sótér, k. v Indobaktrii§ 100, 85

Diomedón z Athén, gen. Diomedonta§ 1. strat., 412, 411, 406; 2. arch. 247; 3. hémerodromos, 490

Diomedón z Eley, tyr.§ 490

Diomedón, seleukovský stratégos§ 221

Díon, m. na Akté, gen. Día§ 750, 424, 417

Díon, m. na jihu Makedonie pod Olympem; poblíž ležela ves Pimpleia, kde žil Orfeus, rodu prý kikonského, thráckého§ 424, 413, 348, 323, 293, 219-218, 197, 169, 168

Díon v Dekapoli, hebr. Adun, dn. neznámé polohy v JOR§ 84

Dión z Alexandreie, akadémik, vyslanec alexandrijských měšťanů v Římě§ 57

Dión z Kyparissií v Messénii§ 76 (Ol.)

Dión ze Syrákús, magnát a vůdce protidionýsiovského hnutí§ 410, 366, 365, 360, 358 - 354

Dión, ptolemaiovský stratégos§ 242

dionýsie, Velké dionýsie, slavnosti v Athénách§ 534, 486, 472

dionýsie, v Tarentu§ 281

Dionýsios§ 1. 307, 229, strat. Kassandrův; 2. 72, strat. a důvěrník Mithridáta VI.

Dionýsios z Alexandreie zv. Thráx, filolog a grammatik§ 170, 90

Dionýsios z Athén§ 1. arch. 112; 2. 198, arch. 197; 3. arch. 135; 4. arch. 128; 5. 250, epikúrik z Lampter v Athénách; jiný athénský D. zvaný Chalkeos, Měděný, byl v polovině 5. st. básníkem (není v textu CSD)

Dionýsios z Berroie, arab. dyn., syn Hérákleónův§ 96

Dionýsios z Boiótie§ boiótarchos roku 205

Dionýsios z Alexandreie, filosof, s. Areiův, b. Níkánórův§ 7

Dionýsios z Egypta§ alias Petosarápis, viz tam

Dionýsios z Fókaje§ 494, 349

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, dyn., velmi obesní syn Klearchův, manž. Amástridy, dožil se 55 let a měl s Amástridou syny Klearcha, Oxathra a dceru Amástridu§ 353, 338, 322, 315, 305

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, zvaný Automolos, tj. Přeběhlík, stoický filosof§ 264

Dionýsios z Halikarnássu, historik a rhétór; jeho mnohem mladšího jmenovce zvaného Músikos viz pod hudba§ 60, 5

Dionýsios z Indobaktrie, k.§ 95, 85

Dionýsios z Médie, seleuk. stratégos§ 141

Dionýsios ze Syrákús, samovládce§ 1. zv. Starší, v textu Dionýsios I. (viz také pod polygamie), 435, 415, 708, 406 - 403, 398, 397, 394 - 383, 373, 371, 369 - 367, 353, 349, 337, 281; 2. syn č. 1, zv. Mladší, v textu Dionýsios II., o. Apollokrata a dvou dcer, manž. Sófrosyny: 367, 366, 362, 360, 358 - 354, 351, 346 - 344

Dionýsios z Tripole, dyn.§ 63

Dionýsios Thráx, tzn. z Thrákie (jiný D. z Thrákie byl alexandrijský filolog, viz pod grammatici)§ 217, kondottiér

Jiní Dionýsiové: D. zv. Skythobrachion sepsal mýthologický román, jiný byl stoik, žák Chrýsippův, jiný učitel Platónovým, další vykládal Hérákleita.

Dionýsius Exiguus, tzn. Prcek, Mrňous, Hubeňour, křesťanský mnich původem ze Skythie (zemř. kol. 550 n. l.), opat v Římě, tvůrce křesťanského a dnes v podstatě celosvětového letopočtu, když ve své Knize o velikonocích (Liber dé paschate) z roku 527 n. l. položil narození kazatele a hlavní postavy monotheistického křesťanského náboženství Ježíše Krista do roku 754 a. u. c.§ 2

Dionýsodóros z Tarentu§ 380 (Ol.)

Dionýsopolis, m. na thr. Pontu, dř. Krúnoi (tj. „Prameny“), dn. Balčik v BG§ 675, 60

Dionýsopolis, m. v Kóféně, dn. Nagara event. Dža/elálábád v Afghánistánu; cesta do PAK přes dn. Péšávar (starou Purušpuru, viz) k Indu vede přes Chajbarský průsmyk (Khyber). Severně od průsmyku žili a žijí Kalašové (viz)§ 75

Dionýsos, bůh a jeho podoby, viz pod hostiny, kde také o hereckých spolcích (jméno snad lze vykládat jako „boží les“)§ 534, 406, 396, 327, 220, 41, 39, 13

dionýsovci, dionýsastai, spolky herců§ 88 a viz pod hostiny a srov. pod homéridai

Diopeithos z Athén, vůdce ath. klérúchů v Thrákii§ 342

Dioskúrias, m. v Kolchidě, dn. Suchumi§ 66, 65

Původně významné emporion, kde se prý ještě v 1. století n. l. hovořilo sedmdesáti jazyky, tržní středisko pro celý Kavkaz.

Dioskúridés či Dioskoridés z Alexandreie§ 1. 250, literát (jiný D., žák Ísokratův, složil nedochované Vzpomínky a spis O spartské ústavě); 2. 221, o. Sósibiův

Dioskúridés z Kypru, skeptik§ 230

Dioskúridés z Makedonie, Antigonův nauarchos§ 315, 314

Dioskoridův ostrov, dnešní Sokotra, Suqutrá u rohu Afriky, ze sanskrtského dvipa-sachadara, ostrov-obydlí štěstí, administrativně součást Jemenu. nejstarší psaný nález je ze 3. století, starosyrské, indické, ethiopské a jihoarabské nápisy. Důležité námořní překladiště v západním Indiku, až do 15. století křesťanský§ 400

Dioskúrovci, „Diovi chlapci“, řec. Dioskúroi, Dioskoroi, Dioskúridai, lat. Gemini, Blíženci; v Athénách se jmenovali Anakové, „Pánové“, chrám Anakeion§ 484

Nejvýše postavená dvojčata v politice byla od devadesátých let 20. století v Polsku konservativní sourozenci Jarosław a Lech Kaczyńští. Roku 2005 vyhráli parlamentní volby (strana Pravda a spravedlnost, PiS), jejímž vůdcem byl Jarosław. Protože se o tři neděle později konaly presidentské volby, v nichž měl velké šance jeho o několik minut mladší bratr Lech, pověřil sestavením vlády někoho jiného. Lech Kaczyński (56) byl v říjnu zvolen třetím presidentem tzv. iii. republiky (po Wałesovi a Kwaśniewském), zahynul při leteckém neštěstí roku 2010.

Diospégé, tj. „Diův pramen“, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

Diospolis§ 1. viz Lydda v Iúdaji; 2. viz Thébai v Egyptě, Diospolis Megalé, Magna; 3. viz Kabylé v Thrákii

Diotímé z Mantineie, viz Sókratés

Diotímos z Adramyttia, stoický autor epigrammů a epu o Hérákleovi§ 250

Diotímos z Athén§ 1. arch. 428; 2. arch. 354; 3. arch. 285; 4. arch. 126; 5. arch. 26

Dipaia, m. v Arkadii (pl.)§ 469

Diquís, mesoamerická předkolumbovská kultura v Kostarice§ 300

Jméno podle největší kostarické ř. Río Grande de Térraba (domorod. Diquís) s deltou na tichomořském pobřeží na jihu země. Diquísská kultura nemá známých stavebních památek a je známa víceméně z náhodných nálezů kamenných a zlatých sošek. Nejproslulejší jsou dokonale vybroušené kamenné koule (Las Bolas), z nichž největší o průměru 2,5 metrů a váze přes patnáct tun. Záhadný zůstává způsob výroby několika set koulí nalézaných v deltě řeky Disquís a na Isla de Caño. Autonomní kultura neznámé populace měla k nejjižnějšímu mayskému středisku Tazumal v Salvadoru (osídlen od c. 100 n. l.) na osm set kilometrů. Rozvěk diquísské kultury nastal po roce 700 n. l., zanikla se španělskou invasí.

Diré, Deiré, mys v sev. Džibutii na okraji průlivu Báb al-mandab, "Brány pohřebních nářků", též označení pro vlastní průliv; moře severně od něho hellénští geografové nazývali Arabským zálivem, dn. Rudé moře, moře směrem na jih pro ně byl záliv Aualský (dn. Adenský), podle osady Aualis, dn. Zeilah/Saylac (som.) v Somalilandu, jižně od Djibouti/Džíbútí. Staré Rudé moře, viz Erythrá thalassa se rozprostíralo od Jemenu po IND§ 270

dirham, viz pod drachmé

diribitorium, prostory pro sčítání hlasů o komitiálních volbách§ viz saepta Iúlií

Diridótis, viz pod Terédón

Dís, ital. Plútón, podsvětní podoba Iovova (gen. Díta)§ 249, 149 a viz Bohové a jejich svátky

dissidéns, dissidenti, viz v příloze Bohové a jejich svátky i.

Ditalkés, kelt. vrah Viriatha§ 139

Ditiónové, pannonský kmen§ 120

Ditizélé, jméno bíthýnských královen:§

Ditizélé I.§ 246, manž. Níkoméda I.

Ditizélé II.§ 149, manž. Prúsiy II.

Diurpaneus§ viz Dorpaneus

Diusi(ni) z Iga, k.§ 748

Díva Augústa, viz Lívia Drúsilla

divadlo, v Helladě, theátron, lat. theátrum, tj. podívaná, lat. spectácula, amfitheátron, amphiteatrum (theátron to kynégetikon), amfiteátr, oválná stavba na krvavé hry v době římské, viz také tragédie, komédie, satyra, herci

Největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem 30 tisíc návštěvníků bylo po roce 368 založeno v arkadské Megalopoli (největší římské, Scaurovo, viz zde níže). Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. městská radnice „Veleměsta“, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!). Antiochos Epifanés podaroval dokonce i Tegeu divadlem, a to mramorovým, srov. rok 173.

Slavné divadlo v Epidauru architekta Polykleita mladšího (viz pod sochaři) ze 4. st. má dodnes místo pro čtrnáct tisíc diváků v 55 řadách. V Athénách Ódeion Héróda Attika má dnes 32 rekonstruovaných řad pro pět tisíc diváků. Divadlo v Aspendu pojme patnáct tisíc diváků, v Méridě čtrnáct tisíc, divadlo v Pergamu mělo 80 řad pro asi patnáct tisíc diváků. Divadlo z římské éry v Efesu dávalo prostor 25 tisícím diváků, srov. rok 41.

Pro srovnání: do největšího amfitheátru/theátron to kynégetikon, theátrum Flávií, známé jako Colosseum, se vešlo padesát až padesát pět tisíc návštěvníků. První zastřešená divadelní scéna světa byla postavena po roce 445 za Periklea a roku 86 zničena Sullou. Ódeion v Athénách dal obnovit Ariobarzánés II., rekonstrukci řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos (o Ódeiu více viz tam).

V dobách východořímských-byzantských se theátron, nebylo v Kónstantínopoli, nazývalo hlasité veřejné čtení oslavných řečí a listů, epideixis.

V Helladě jsou 134 stará divadla: třicet se aktivně využívá na kulturní akce, 76 jsou ruiny a zbylých 28 dosud nebylo odkryto (stav roku 2000).

divadlo, viz také pod spolky, herci:

první divadelní hry v Římě§ 364

první divadlo stálé§ 145

Theátrum Scaurí, Pompéiův quaestor M. Aemilius Scaurus jako aedilský volební tahák roku 58 uspořádal hry a postavil divadlo pro údajně 80 tisíc diváků, o 360 dovezených mramorových sloupech 38 stop vysokých, tj. 12,5 metru. Mělo tříposchoďové jeviště, dolní mramorové, střední skleněné a nejvyšší z pozlacených desek. Mezi sloupy bylo na tři tisíce bronzových soch. Divadlo stálo třicet milionů sesterciů, nebylo provozováno ani měsíc, neboť hned po slávě vyhořelo a nic bližšího o něm není známo.

Bylo asi největším evropským divadlem všech dob. Římská říše je asi také „nejkulturnějším“ státním útvarem: v dobách rozkvětu císařství bylo na jejím území mezi Rýnem a Eufrátem 186 amfiteátrů (kulturní v úvozovkách velmi lichotivé pro skutečný program divadel: štvanice a zápasy na život a na smrt byly hlavními „taháky“).

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly). Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu).

Stejně jako v latinské tragedii i komedie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragedie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

V Římě byla kamenná divadla menší než v hellénském světě, neboť žánrově byli Římané zapáleni spíše pro přímý pohled na vzrušení, excentrický zážitek incl. krve, než na literárně zprostředkovaný zážitek. Balbovo divadlo bylo pro asi jedenáct tisíc diváků, Pompeiovo pro téměř dvacet tisíc a největší kamenné divadlo v románské Itálii, Marcellovo, bylo stavěno s kapacitou více než dvacet tisíc (často se u všech uvedených divadel uvádějí kapacity výrazně nižší, např. pro Marcellovo 14 600 diváků).

Pro srovnání: dnes světově proslulá milánská La Scala má 3 600 míst a pařížská Opera 2156 míst! - Pozoruhodné srovnání, kolik lidí chodívalo „na kulturu“ a kolik v době křesťanské... Na druhé straně největším operním představením byla zřejmě roku 1998 inscenace Pucciniho posledního díla Turandot režírovaná Čangem I-mouem (Zhang Yimou). S představením pak cestoval po světě a příběh kruté čínské princezny dával na velkých stadionech. Podium bylo 170 metrů široké a 42 metry hluboké. Hlavní konstrukce vážila 200 tun, kulisy 440. Herců bylo na pět set, ušito bylo 2500 kostýmů. Sbor byl stodvacetičlenný, orchestr devadesátičlenný (tak vypadalo představení v mnichovském olympijském stadionu koncem června 2005). Produkční náklady: 1,5 milionu €.

Největší podium ale stálo v Berlíně 21. července 1990 na Postupimském náměstí pro koncert rockové skupiny Pink Floyd „The Wall“. Bylo dlouhé 183 metry a široké 18 metrů. 19. února 2006 na pláži Copacabana v Riu de Janeiro měli Rolling Stones podium šedesát metrů dlouhé a 24 vysoké: hráli gratis pro asi 1,3 miliony lidí (náklady 3,9 milionů € převzalo město a dva mobilní operátoři).

Římané dlouho neměli stálou divadelní scénu, ačkoli ji měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli quiritští konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. První divadelní jeviště ale asi bez stálých prostor pro diváky stávalo u Apollónova chrámu, které dali censoři roku 179 upravit.

Po porážce Illyrů roku 168 dal v Cirku postavit velké jeviště vítěz nad nimi L. Anicius a sezval vyhlášené umělce z Hellady. Jednou z kratochvílí bylo, že nařídil všem flétnistům, aby hráli současně všichni podle svého jakoby soutěžili a do toho poslal na scénu tanečníky napodobující boxery a boxery s trubači a všichni představovali soutěž ve své branži (lidi to bavilo, smysl akce dochován není...).

První stálé divadlo bylo v Římě postaveno kolem roku 151-150. Krátce po jeho dokončení ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, protivník M. Porcia Catona ve věci vyhlášení války Karthágincům, v senátu dosáhl toho, aby bylo zbouráno a diváci se na hry dívali i nadále ve stoje. Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům.

Pro římské publikum bylo rozhodující bavit se a pro pořádajícího zaujmout. Ať to stálo, co to stálo, vkus vzal čert. Když zemřel "osvoboditel Hellady" T. Quinctius Flamininus, jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso a uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži...

Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Achaji L. Mummius roku 145. Jeho stavba byla prvním divadlem v Římě k sezení; předtím se při podívaných stálo. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římě vyráběl umělý hrom. Toho roku se v aréně poprvé zabíjeli sloni.

O dvacet let později za aedility bratrů L. Licinia Lúculla a M. Terentia Varróna Lúculla se poprvé v Římě měnila dekorace otočením kulis - a k tomu Římanům poprvé v aréně předvedli ještě větší podívanou, souboj slona s býkem. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů „slušné“.

Caesarián C. Scríbónius Cúrió dal roku 53 sestavit dřevěné otáčivé divadlo o dvou scénách (theátra Cúriónis), které se s diváky proti sobě otáčely až do tvaru amfiteátru: bylo to první oválné divadlo v Římě a první evropské otáčivé divadlo, srov. výše. Dopoledne se hrálo divadlo, odpoledne se konala aréna. Ostatní římská divadla byla podkovovitého tvaru jako hellénská.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které s přiléhajícím sloupořadím a sněmovním prostorem (cúrií) vybudoval Cn. Pompéius Magnus, theátrum Pompéí (viz pod cúria). Zasvěceno bylo až roku 52 a šla zvěst, že skutečným stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios, který vše uhradil ze svého, ale jméno stavbě dal po svém patronovi.

Hry na současníky udělaly dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragéii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu divadelních slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, povraždilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni: osmnáct se jich střetlo v bojovníky v brnění, někteří chobotnatci byli zabiti hned, jiná ze zvířat při jiné příležitosti později. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Poslední vénátió v Římě konána roku 523, viz pod gladiátoři.

Všechna divadelní představení se hrála od východu slunce do soumraku a pokud se nedotáhly některé gladiátorské zápasy, i za světla pochodní a ohňů. Čtyřdenní divadelní hry poprvé uspořádali v Římě aedilové roku 214.

Jako první celokamenné římské divadlo bylo otevřeno roku 13 nákladem L. Cornelia Balba theatrum Balbi (srov. rok 19 a 40). 4. května roku 11 otevřel Augustus na paměť M. Claudia Marcella další divadlo, theátrum Marcellí; během slavností byla v aréně pozabíjeno na šest set kusů africké zvěře.

Octavianův vojevůdce T. Statilius Taurus dal v Římě roku 29 vystavět první pevný amfiteátr, který byl zničen roku 64 n. l. neronovským požárem. Nejstarší kamenný amfiteátr římského světavšak byl v Pompéjích.

Největším amfiteátrem starověku bylo fláviovské Colosseum (označení asi podle kolossální sochy Nerónovy resp. Héliovy (Sol), která stávala opodál, viz pod Sedm divů a architektura/domus aurea), theátrum Flávií, jehož stavba z iúdské kořisti začala roku 70 a zasvěcené bylo roku 80 n. l. císařem Titem. Roku 217 n. l. udeřil do horního patra stavby blesk a způsobil rozsáhlý požár. Divadlo bylo nejvyšší veřejnou budovou Říma (o obytných „mrakodrapech“ viz pod architektúra).

Mělo sedm pater, v prvním po obvodu krámky s jídlem, pochutinami, dárky. Ženy seděly až nahoře: opatření, aby se neproducírovaly na okraji arény, kde byly všem na očích a nerozptylovaly diváky svlékáním, stripteasem.

Do oválu stojícího na dvanáctimetrových betonových základech a postaveného z dvou set tisíc tun travertinu do výše 48,5 metru se vešlo na padesát až padesát pět tisíc diváků. Systém 28 důmyslných výtahů z útrob Colossea vypouštělo do arény divou zvěř a dvacet zdviží s deskou o čtyřech krát pět metrů sloužilo k dopravě kulis a osob. Summum choragium byl sklad všech různých nástrojů a kulis nutných pro chod „divadla“.

Vše ručně ovládáno rumpálovou technikou v osvětlení loučemi a v kamenném podzemí, jehož chodby byly vybaveny sedmnácti vodními kanály na snazší odplavování exkrementů a krve zvířat a lidí.

Jak se prokázalo nálezem zbytků pestrobarevných fresek roku 2012 v přístupovém tunelu pro diváky ve třetím patře, byla stavba zdobena malířskými díly a určitě nebyla mramorově šedá.

Ačkoli byly v Colosseu prameny pitné vody, nebyly tu žádné záchody! Během déle trvajících zápasů se Colosseem nepochybně šířil pach krve, mrtvol, zdechlin, nářek umírajících lidí a zvěře. Novověké odhady hovoří o tisícovce mrtvých ročně v Colosseu při hrách; ačkoli se během her konaly popravy zločinců všeho druhu, nepochybně lze odhady snížit. V letech 70 až 404, kdy se konaly v Colosseu poslední gladiátorské zápasy (viz tam), mohlo v jeho aréně zemřít na tři sta tisíc profesionálů a obětí.

Stejně obrovské mohou být odhady ubité zvěře: rekord drží Tráiánus z roku 107 při oslavě pacifikace Dáků: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a jedenáct tisíc kusů divé zvěře všeho druhu.

S koncem starého Říma sloužilo Colosseum jako stáj a sklady, nahoře se bydlelo. Kolem roku 1000 n. l. se změnil v hrad rodu Frangibaliů. V podstatě do roku 1747 sloužily ruiny za kamenolom římských stavitelů. Toho roku vydal papež Benedikt xiv. (v úřadu 1740-1758) edikt o zachování Colossea jako památníku na křesťanské mučedníky, a tím stavbu zachránil. • Od 1. srpna 2013 zakázal lékař z Janova a římský starosta Ignazio Marino (58) zvolený za Demokratickou stranu (PD) na silnici kolem stavby automobilový provoz. Plánuje zřízení pěší zóny mezi Colosseem, které začátkem 21. století navštěvovalo ročně na šest milionů turistů, a Piazza Venezia.

V době Konstantína I. byly v Římě dva cirky, dva amfitheátry a tři divadla. Za zmínku stojí, že v Konstantínopoli žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se. Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro 40 tisíc lidí ležící u císařského paláce. Byzantští autoři mu říkali theátron, divadlo.

Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium. Největší spotřeba plachtoví byla u Colossea, poněvadž mělo na délku 188 m. Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther o deset let později a celé Forum Romanum zastínil první diktátor Caesar. Plachtoví bylo koncem republiky trojbarevné, žluto-červeno-modré, jak dosvědčuje epikúrik Lucretius.

Hlavní opona, aulaia, lat. aulaeum, byla vyšívaná látka, tapiserie, původně užívaná ve formě baldachýnu v sálech bez kasetového stropu, lacunaria. Jako divadelní opona byla začátkem představení spuštěna k zemi, na konci vytažena (od 2. století n. l. se ustaloval dnešní zvyk). V komédiích se pro mezihry užívala kulisní opona síparium (od supparia, druhu plachty).

Roku 194 na Římských hrách, lúdí Rómání, seděli poprvé senátoři odděleně od ostatního lidu a Augústus roku 26 nařídil, aby po celé říši seděli senátoři v divadlech v prvních řadách.

theátrum Pompéí, míst 17.630, podle jiného zdroje 40 tisíc, opraveno za Tiberia, když vyhořelo restaurováno za Claudia a znovu zasvěceno§ 55

theátrum Mummií§ 145

theátrum Balbí, míst 11.600§ 13

theátrum Marcellí, míst 20.500, za Sevéra Alexandra již nebylo v provozu a k jeho opravě, jak mladý imperátor zamýšlel, nedošlo§ 11

sedadla pro senátory§ 194

Teror kolem divadla: Divadlo a události kolem divadelních scén několikrát zasáhly do dějin. Jinotaje divadelních kusů rozdmýchávaly za Habsburků v 19. století autonomistické nálady v severní Itálii. V nejtvrdších dobách spartsko-athénské války si Athéňané v 5. století př. n. l. při Aristofanových komediích smíchem vyřizovali účty se svými politiky a vojevůdci (o smrti, popravách v divadlu viz pod poprava, sebevražda apod.).

Roku 213 dal velitel římské posádky L. Pínárius povraždit občany Henny shromážděné v divadle, aby předešel jejich zradě a přidání se ke Karthágincům. Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech zápasy. Za Tiberia roku 27 se u Fiden při gladiátorské podívané zřítil přecpaný amfiteátr. Při neštěstí zemřelo rekordních více než dvacet tisíc lidí; zřejmě útěcha pro zakrvavělé bojovníky z arény. Stavitel, jistý propuštěnec Atilius byl potrestán... vyhnanstvím.

Čečenská moskevská inscenace z koncem října roku 2002 se sedmi až osmi sty rukojmími se dosud nekonala nikde na světě. Přitom se v divadlech vraždilo, divadlo dokonce vdechlo život jednomu z evropských států. Během premiery opery Daniela-Françoise Aubera Němá z Portici roku 1830 s příběhem z neapolské revoluce se při duettu Svatá láska k vlasti se slovy „Na tyrany platí smělý lov“ rozhořelo v Bruselu povstání proti holandské nadvládě. Lidé vyběhli z divadla a sehráli děj opery v ulicích. Pustili se do holandských úředníků a vzniklo Belgické království.

Státnickou smrtí skončili v divadlech dva známí protagonisté dějin. V pátek 14. dubna roku 1865 zastřelil ve Washingtonu herec Fordova divadla John Wilkes Booth presidenta Spojených států Abrahama Lincolna. Prý chtěl pomoci Jihu.

Poetičtěji zemřel Filippos II., otec slavného Alexandra Makedonského. Byl sukničkář a královna Olympias trpěla. Nakonec to král přehnal, když se oženil s jistou Kleopatrou, jejíž otec se honosil, že dá Filippovi dědice trůnu, ačkoli jím byl Alexandros, syn Olympiady. V červnu roku 336 př. n. l. byl Filippos v Aigách zavražděn při odchodu z divadla. Protože byl vrah strážemi ubit, pravdu o ženině mstě se už nedozvíme.

Jiný státník si v divadle zahrál už jen jako mrtvý. Římský boháč M. Licinius Crassus, jeden z triumvirů, byl na tažení proti Parthům poražen a 30. května roku 53 př. n. l. zabit. Jeho hlavu použili Parthové v divadlu jako kulisu v jedné řecké tragédii na představení pro krále Óróda II. Parth miloval řecké tragédie a sám je dokonce skládal.

Jinou divadelní tragedií bylo v komunistickém Československu za časů Národní fronty udílení vyznamenání v pražském Národním divadlu vůdcem prosovětských kolaborantů a kavárenským levičákem dr. Husákem. A že politika má k divadlu v Čechách blízko, dokazuje umístění poslanecké sněmovny v bývalém Thunovském paláci. V letech 1779 až 1794 v něm společnost Pasqualea Bondiniho provozovala divadlo, kam prý chodil i císař Josef II. Když vyhořelo, prodali roku 1799 Thunové palác českým stavům.

dívália, svátek slunovratový, viz pod Bohové a jejich svátky, x.

Díviciácus (lat.), řec. Dívikiákos§ 1. kníže/vergobret keltských Haeduů, b. Dumnorígův§ 60, 58, 57; 2. vládce belgických Suessiónů, jehož moc sahala do Britannie, starší vrstevník Caesarův, 57

Divicó, Divikó, kníže („král“) keltských Helvétů (v r. 58 byl ještě poslem u Caesara)§ 107

Divió, dn. Dijon, viz Séquanové

Diyala§ viz Dijála

Dixatelmeus, thrácký dynasta§ 277

Djakovsk, kultura djakovsk᧠600