Dl-Dž

dláždění, dlažba v Římě a první v západ. Evropě, lat. via stráta, pavímentum§ 174

dlouhověcí, řec. makrobioi, lat. macrobií, macrobiótae, longaeví

Že se některé země vyznačují dlouhověkostí svých obyvatel, věděl starý svět moc dobře. Ammianus Marcellinus to potvrzuje ve 4. st. n. l., když říká o venkovanech žijících v thráckých horách, že "nás" předstihují délkou předpokládaného věku, poněvadž nejedí žádná smíchaná jídla ani nepijí nic teplého a poněvadž žijí neustále na čerstvém, chladném vzduchu. Platí to o oněch oblastech dodnes, byť tgam usazení Slované a Bulhaři okupovali zemi o mnoho staletí později.

Nejdéle v dobách „evropského“ starověku měl podle hellénských tradic žít kněz a věštec Epimenidés z Knóssu. Prý se dožil 157 či 154 let (jiný, mnohem nižší údaj, uvádí 112 let). Z kněží, jak je dochováno, se vyššího věku než sta let, měl dožít Mardukův (Bélův) kněz a astronom Béróssos Babylónský, a to 116 let.

Podle Plinia se dožil dvou set let jistý Aigimios/Aigimos, který může být shodný s autorem spisku o pečení placek či dortů (plákúntopoiikon syngramma) popřípadě s předhippokratovským lékařem z Velie, který jeko první psal o tepu.

Z řečníků a sofistů žil nejdéle Gorgiás z Leontín 108 let, ukončivší život hladovkou, a Ísokratés Athénský 98 let. Mysón z Chénu, který býval od některých starých dějepisců zahrnován mezi Sedm mudrců a jehož proslulost zřejmě spočívala v samotářském způsobu života, se měl dožít 97 let.

Ve dvoustátí Tyru a Sídónu roku 936 po Chírámovi I. (panoval od roku 969) vládl jen sedmnáct let jeho prvorozený syn Ba’al-eser I., který prý však žil 143 roky (podle jiné vládl tradice jen sedm, nikoli sedmnáct let).

Za stoleté byli pokládáni ze Sedmi mudrců Solón, Thalés a Pittakos. Spartský zákonodárce Lykúrgos zemřel v osmdesáti pěti letech. Hudebník a pýthagorik Xenofilos se prý v Athénách dožil sto pěti let. Básníci Anakreón a Stésichoros se dožili osmdesáti pěti let, Simonidés z Kou více než devadesáti.

Je pozoruhodné, že o obyvatelích hory Athós, dnes autonomního státečku křesťanských mnichů v rámci Řecké republiky, se ve 2. st. n. l. tradovalo, že se dožívají v průměru 130 let. Protože prý jedí pouze žitný chléb, přežívají sta let tzv. Chaldajové. Jak dodává autor informace Lúkiános ze Samosat, velmi záleží na uzpůsobení života, jeho řádu, na životním prostředí apod.

Tragický básník Sofoklés se v devadesáti pěti letech zadusil zrnkem z hroznového vína. Komický básník Kratínos se dožil devadesáti sedmi let a ještě krátce před smrtí prožil radost na divadlu z vítězství titulu „Láhev vína“. Stejně stár zemřel jiný autor komédií Filémón Syrákúský, který se usmál k smrti, když viděl jíst osla fíky, které měl dostat: přikazál sluhovi, aby zvířeti dal ještě víno… (totéž se vyprávělo o stoiku Chrýsippovi).

Epicharmos, jiný z komických básníků, zemřel v devadesáti sedmi, Alexis z Thúrií, strýc a učitel Menandrův a rovněž autor komédií, se narodil kolem roku 372 a zemřel kolem roku 270.

Roku 232 zemřel Kleanthés z Assu, scholarchos stoy, narozený kolem roku 331, tedy devadesátidevítiletý. Zakladatel stoy a jeho učitel Foiníčan Zénón si vzal život hladovkou v devadesáti osmi, neboť se domníval, že dostal od Dia znamení (pravděpodobně poprvé v životě upadl…). Jeho žáku Kleanthovi naskočil opar na ústech, a to také vzal jako znamení a přestal jíst.

Z vědců a literátů možná dosáhl stoletého věku Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276, zemřel 195), podle jiných pramenů osmdesáti dvou let. Od roku 246 byl hlavním bibliothekářem Múseia v Alexandreji. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule. Stoletý nebo stočtyřletý zemřel atomik Démokritos Abdérský.

V Lárisse zemřel roku 364 proslavený lékař Hippokratés z Kóu, narozený roku 460; jako rok úmrtí se uvádí i rok 356. Xenofanés, žák fysika Archeláa, žil devadesát jeden rok, Platónův žák Xenokratés osmdesát čtyři, akadémik Karneadés osmdesát pět, historik Polybios z Megalopole osmdesát dva roky a zemřel na následky pádu z koně, stoik Chrýsippos osmdesát jeden a stoik Diogenés ze Seleukeie na Tigridu žil osmdesát osm let; Syřan či syrský Arab z Apameie Poseidónios, naturalisovaný Rhoďan a guru římské smetánky, pracoval do osmdesáti čtyř let, peripatetik Kritoláos přes osmdesát dva roky, aristokrat Platón osmdesát jeden rok.

Jeden z učitelů Octaviána Augústa Athénodóros z Tarsu zemřel ve své vlasti stár osmdesát dva roky a je ročně slaven jako ochranný bůh města. Jiný tarský rodák Nestór, stoický učitel císaře Tiberia, zemřel v devadesáti dvou letech, slavný athéno-sparťan Xenofón v devadesáti. Octaviánův učitel rhétóriky Apollodóros z Pergamu se dožil osmdesáti dvou let, jiný řečník Potamón let devadesáti. Otec básníka Ovidia, jehož jméno neznáme, se dožil devadesátky před rokem 8 n. l., kdy musel literát do pontského exilu (kde vyhnanec zemřel v šedesáti n. 61 letech).

Historik Ktésibios zemřel v athénském sloupořadí stár sto dvacet čtyři roky, známější Hierónymos po dlouhé vojenské karieře zemřel ve sto čtyřech letech, do konce svých dnů společensky aktivní. Hellaníkos z Mytilény a Ferekýdés ze Sýru se dožili osmdesáti pěti roků, Aristobúlos z Kassandreie devadesáti, Tímaios z Tauromenia devadesáti šesti (zemřel c. 260).

Aristobúlos zřejmě drží jeden ze světových rekordů: sepisování dějin, tedy moderně svou vědeckou karieru, zahájil ve věku osmdesáti jednoho roku. Po pádu z koně zemřel v osmdesáti dvou letech historik Polybios Megalopolský, o deset let více se dožil spisovatel Hypsikratés z Amísu.

Numidský král Masinissa vládl 56 let (205 – 149, narozen asi 243), stejně dlouho jako v Kappadokii Ariaráthés IV. Eusebés (220 – 164, narozen asi 255). Mauretánský vládce Bógud I. vládl se svým otcem Bokchem I. od roku c. 105 do roku 81. Pak seděl na trůnu sám až do roku 44, tedy celkově asi 61 rok.

Padesát let vládl Bíthýnům dynasta Bás (377 - 327). V Hérákleji na Pontu zemřel roku 305 po 33 letech vlády samovládce Dionýsios (od roku 338). Syrákúský stratégos a vládce Hierón II. byl roku 270 provolán králem Sikeliótů a byl jím do roku 215. Zemřel na nemoc ve 92 letech. Král Sikeliótů a nejslavnější vojevůdce západohellénského světa Agathoklés zemřel nebo byl zavražděn ve 72, podle jiného údaje v 95 letech.

Zřejmě roku 429 se narodil král skythských Agathyrsů Atheás či Ateás. Zemřel na dunajském bojišti ve válce s Filippem II. ve vysokém věku roku 339. Toulec z jeho zbroje byl nalezen v pohřební výbavě makedonského krále.

Rovněž illyrský vládce Bardylis ve válce s Filippem jezdil v devadesáti na koni. Dynasta thráckých Odrysů Térés (nevíme ovšem, který z několika známých nositelů toho jména, snad Térés III.) zemřel v devadesáti dvou letech.

Ve Spartě drží vladařský rekord Kleomenés II., vládnoucí od roku 370 až do roku 309! Od roku 361 v kyperském Kitiu vládl Púmiathón alias Pygmalión, jenž přišel o život roku 315 popraven ptolemajovským satrapou ostrova Ptolemaiem. Nevlastní syn Ptolemaia Sótéra Magas vládl v Kýréně v letech 308 až 258, tedy půl století.

Antigonos Monofthalmos padl v bitvě se Seleukem a Lýsimachem stár osmdesát jeden rok, Lýsimachos zemřel v bitvě se Seleukem jako osmdesátiletý a Seleukos Níkátor byl o něco později zavražděn ve stejném věku. Osmdesátiletý zemřel Antigonos Gonatás nebo před ním Antipatros, Alexandrův dohlížitel nad Hellény. Ptolemaios Sótér se dožil osmdesáti šesti roků, Filetairos Pergamský, osmdesáti, Attalos Filadelfos osmdesáti dvou, Mithridátés III. Ktistés osmdesáti čtyř.

V osmdesáti dvou letech byl Perdikkou ukřižován perský dynasta Kappadoků Ariaráthés I. Z Peršanů byl prý stoletý Kýros I., otec Kambýsa I. Artaxerxés Mnémón zemřel na jakousi nemoc v osmdesáti šesti, podle jiné zprávy v devadesáti čtyřech letech věku. Jakýsi perský lokální dynasta téhož jména z konce seleukovské vlády v horních satrapiích se dožil devadesáti tří let, kdy byl zavražděn spiknutím svého bratra Gosithrea.

Aramajská matrona Adda-quppí/guppí, kněžka Sînova v Charránu a matka posledního z chaldajských králů Nabû-ná´ida, zemřela roku 547 ve věku 104 let. V chrámu E-chul-chul pečovala, jak se chlubí na zachovaných nápisech, o Sîna, Nin-gal, Nuskua a Sadarnunnu.

Z Parthů je nepochybně světovým unikátem vláda Arsaka XI. Sinatroka: na trůn totiž nastoupil v osmdesáti letech a vládl ještě šest let. Kromě toho je zřejmě jediným sakarauckým Skythem, kterého známe jménem. Absolutním rekordem jen částečně doložitelným je vláda jistého Artabáza v Charakéně, kam ho jako krále dosadili Parthové ve věku osmdesáti šesti let (již n. l.). Jak dlouho kraloval, nelze určit.

Z armenských vládců se dožil osmdesáti pěti let Tigránés I. a zemřel na nemoc. Stejně stár a na nemoc zemřel Arab Hyspaosinés Charakénský a třetí z jeho nástupců Tiraios I. v devadesáti dvou letech. Artabázos, sedmý z králů po Tiraiovi i., zemřel v 86 letech. Některý ze čtyř známých dynastů v Elymáidě se jménem Kamniskirés (Qabinaskiri) žil devadesát šest let.

V Bosporské říši zemřel roku 19 ve věku 93 let král Asandros (vládl od roku 46). V devadesáti ještě bojoval pěšmo i na koni. Mimo jiné postavil Tauridským Chersonésem napříč valy s věžemi na ochranu proti stepním nomádům. Ze života odešel dobrovolně hladovkou zklamán z toho, jaké budoucnost čeká jeho říši úřadováním Římanů.

V kavkazské Ibérii se dožil zakladatel královské dynastie Farnabázos I. 92 let a z nich 65 let vládl (300-235). Jeho syn Sauromakés I. vládl roků 75. Jejich potomek Farasmanés I. (1-58) nastoupil na trůn ve třiceti a žil 88 let. Ibérský panovník Meribanés III./Mirian rodu perského, který panoval v letech 284-361, nastoupil na trůn sedmiletý a zemřel ve 104 letech. Z Arabů se prý vládce Ománu a pobřežní Karmánie Goaisos vládnoucí zřejmě v prvním století, současník cestopisce Ísidóra Charakénského, dožil sto patnácti let, kdy zemřel na chorobu.

V Číně ve státě Čchin vládl půl století král Čau-siang (307 - 251). Nejdelší čínskou císařskou vládou byla éra mandžuského panovníka Kchang-si (Kangxi) v letech 1661-1722, tedy 61 rok. Jeho vnuk Čchian-lung (Qianlong) abdikoval několik dnů před tímto rekordem, aby ho, jak slíbil na začátku své vlády, nepřekonal (císařem v letech 1735-1796, ale s titulem staršího císaře až do své smrti roku 1799).

V Koreji král Te-čo (Taejo) z Kogurja vládl v letech 53-146, tedy 93 roků. Déle vládl jen Egypťan Pepi II., viz zde níže. Te-čo však byl zavražděn "na pensi" svým nevlastním bratrem Sin-tem (Sindae) roku 165 a dožil se buď 118 nebo 121 let.

Nejdelší známou vládou v lidských dějinách je panování krále jménem Hór Netžerchau (Neferkaré I.) Pepi II. v letech 2278 - 2184 (94 let), panovníka VI. egyptské královské dynastie (starší čtení: Pjopej, řec. Fióps).

Druhou nejdelší je vláda Korejce Te-čo, viz zde výše a třetí, ale nejdelší dokumentovanou, byla vláda Ngwenyamy Sobhuzy II., velkého náčelníka Svazijců a později jejich krále. Když zemřel jeho otec Ngwane V., stal se Sobhuza 10. prosince 1899 nástupcem jako několikaměsíční. Regentství držela do 22. prosince 1921 jeho babička Labotsibeni Mdluli.

Sobhuza II. vládl 82 roky a devět měsíců: roku 1968 získal na Spojeném království nezávislost, konstituce se zřekl roku 1973 a od té doby vládl absolutisticky do 21. srpna 1982.

Podle úředních svazijských záznamů se Sobhuza oženil se sedmdesáti ženami a v rozmezí let 1920 až 1970 měl 210 dětí, z nichž 180 přežilo dětství. Roku 2000 ještě žilo 97 jeho dětí, které všechny dohromady měly přes tisíc králových vnoučat.

Nejdéle absolutně prý vládnul tartésský král Arganthonios: na trůn nastoupil ve svých čtyřiceti a vládl osmdesát let (jiný údaj hovoří o tom, že se dožil 150 let). Kinyrovi, kyperskému králi, se připisoval věk 160 let. Oba údaje ovšem na rozdíl od egyptských doložit nelze.

U Římanů se dožil M. Perpenna 98 let. M. Valerius Maximus Corvus žil sto let a mezi jeho prvním a posledním konsulátem, šestým, uplynulo 47 let. Na kurulském křesle (tzn. že vykonával úřady, jejichž symbolem takové křeslo bylo) seděl 21krát, což už nikdo po něm nezopakoval: co do státnických funkcí i rekord světový... Stejně dlouho žil pontifex maximus Metellus.

Masinissa Numidský měl posledního potomka jménem Metymenna v 86 letech. Ještě ve 92 letech vedl svou poslední, vítěznou válku (151). Jedl prý výhradně chléb bez masa. M. Porcius Cato Censorinus (ročník 234) měl posledního syna ve svých 80 letech z dcery svého klienta: rod Porciů se tak rozdělil na Liciniany a na Salaniany (k nimž patřil i Cato Utický). Přes osmdesát let se dožili římští králové Numa Pompílius, Servius Tullius a poslední z jejich řady, Tarquinius Superbus se ve zdraví v Kumách dožil devadesátky.

Zajímavý katalog dlouhověkých pořídil v sedmé knize své encyklopedie Plínius. Z žen se dožila Rutiliova dcera Livia 97 let, jistá Statilia ze šlechtické rodiny se za Claudia dožila 99 let, Ciceronova dcera Terentia 103 let, ale Clodia, dcera Ofiliova, žila 115 let - a patnáctkrát porodila. Herečka mímů Lucceia vystupovala na scéně celých sto let.

Herečka Galeria Copiola vystupovala na hrách věnovaných Augustovi za konsulů C. Poppaea a Q. Sulpicia, když jí bylo 104 let (pravda, jen v mezihře). Svou premiéru na divadle měla před 91 rokem za konsulů C. Maria a Cn. Carbona (roku 82). Když zasvěcoval Cn. Pompeius své kamenné divadlo v Římě, vystupovala již jako stařena. Když roku 59 n. l. pořádal po vraždě své matky Agrippíny mladší oslavy svého prvního oholení, iúvenália, v pantomímě zatancovala jistá Aelia Catella, "osmdesátnice".

Jejich rekord překonal v moderních dějinách Johannes "Jopie" Heesters, operetní pěvec a herec rodem z holandského Amersfoortu, který ale celý život dělal kariéru v Německu. Když zemřel o vánocích roku 2011, bylo 108 let. Několik měsíců před smrtí vystupoval ještě v televisi a ve svých 105 letech na divadle v roli císaře Františka Josefa i. Jiným jeho rekordem bylo vystupování v operetě Die lustige Witwe v roli knížete Danila: 1600krát. • Dětská lékařka Leila Denmarková z Georgie ukončila svou praxi ve 103 letech a dožila se 114 roků, kdy byla čtvrtou nejstarší osobou planety.

Jiný rekord moderního divadla měl Italoameričan Calogero Antonio Carusoto alias Charles Anthony (zemřel v únoru 2012 ve věku 82 let). V newyorské Metropolitní opeře ("Met") během své pěvecké kariery v letech 1954-2010 odehrál 2928 vystoupení ve 111 rolích ve 69 operách.

C. Turannius býval praefectem annonae za Tiberia a když ho v devadesáti Caligula propouštěl z funkce prokurátora, pokládal to za svou smrt a dal se služebnictvem oplakávat jako mrtvý. Císař mu úřad vrátil.

Jistá Sammulla žila 110 let. Jiný z herců, Stephanió/Stefanión, který jako první v Římě začal tančit v toze, vystupoval na stoletních hrách Augustových a ještě 64 roky později na hrách, které pořádal za svého čtvrtého konsulátu Claudius. Dožil se však věku mnohem vyššího. Za censu Vespasiánova byl v severní Itálie zaregistrován jistý M. Mucius Galeria Felix jako stopadesátiletý a kromě něho řada mužů a žen nad sto dvacet let.

V Římě byl pro podezření z touhy po královládě zavražděn roku 439 majetný jezdec Sp. Maelius, který v době hladu nakoupil za své obilí a rozdával ho. Jeho vrahem byl C. Servilius Ahala, velitel jízdy více než osmdesátiletého diktátora L. Quinctia Cincinnata. Za to se mu dostalo pochvaly senátu a beztrestnost.

Římským principem/císařem, který se dostal nejpozději k vládě, byli asi A. Vitellius roku 69 n. l. a M. Claudius Tacitus: bylo jim 75 let, ale vládli nejdéle rok než byli zavražděni. Tacitus byl zároveň posledním „civilním“ císařem, zvoleným vůlí senátu (nemusel nutně být takového věku a ani nemusel být zvolen senátem, ale také armádou a asi byl rodem z Podunají). Vitelliův předchůdce Ser. Sulpicius Galba se stal imperátorem na tři měsíce ve 73 letech.

Vyhlášeným ideologem mnišské nesnášenlivosti, militantního monotheismu a současně vojenské poslušnosti byl archimandrités, opat, Bílého kláštera v Thébaidě Šenúte/Šenúda (řec. Sinúthios), který se dožil 118 let (zemřel roku 466).

Naopak nejmladšími panovníky byli římští „dominové“. Gordiánus I. byl principem v osmdesáti, jeho vnuk Gordiánus III. se stal principem třináctiletý. O něm, synovi a vnukovi jako o málo císařích staří autoři nenapsali žádnou špínu. Roku 375 n. l. byl jmenován augustem Valentiniánus II. ve svých čtyřech letech a vládl do roku 392.

Jeho poručníkem byl šestnáctiletý syn Valentiniánův Gratiánus, který se stal císařem západu v osmi, srov. pod křesťanství. Roku 383 se stal augustem Arcadius jako šestiletý, o deset let později Honórius jako devítiletý a roku 424 Valentiniánus III. jako pětiletý (do 455).

Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Arkadiův syn Theodosios II. se stal spoluvládcem roku 402 jako jednoroční a samostatným vládcem roku 408 jako sedmiletý. Za otcova života mu byl poručníkem, formálně, perský král Jazdegerd I., srov. pod křesťanství.

Ovšem Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně (408-450): je to římský rekord. Do politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy, měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu.

Imp. C. Iúlius Constantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo asi dvacet; vládl do 361. Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Magna Maxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta. Roku 474 se stal v kónstantínopoli spoluvládcem pětiletý vnuk Leonta I. León II.

Je pozoruhodné, že největší z deviantů na římském trůnu, nastupovali a umírali mládi: Gáius ve 29, Neró ve 32 letech, Commodus ve 31, Caracalla ve 43 a Domitiánus ve 45 letech. Megaúchyl Héliogabalos/Elagabal nastoupil na trůn ve čtrnácti a odstraněn byl v osmnácti letech.

Ve východořímské novele/románu z indického prostředí Barlaam a Iosafat, jehož autorem je snad syrský mnich Ióannés Damaskénos, se v křesťanských reáliích převypravuje život Buddhův: praví, že život je dlouhý osmdesát i sto roků, než se musí zemřít.

Jak značný protiklad k nízkému stáří ve středověké i pozdější Evropě nebo dnes ve velkých částech světa. Šlechtické mládí ve vůdčích postaveních nebyly v Evropě ničím pozoruhodným. Ludwig Wilhelm, markrabě báden-bádenský, nastoupil na trůn po svém otci ve 22, byl jmenován generálem habsburského jezdectva ve svých 28 letech (1683) a polním maršálem o tři roky později (zemřel roku 1707 v 51 letech). Prodělal 26 tažení, 25 obléhání a třnácti bitvám velel a nikdy nebyl poražen. Většinu úspěchů slavil ve válkách s Turky a Němci mu proto říkají Türkenlouis. Eugen, princ ze Savoje-Carignanu, známý Princ Evžen, příbuzný poloviny vysoké evropské šlechty, dosáhl u Habsburků generálské hodnosti ve 22 (1685) a polním maršálem se stal ve třiceti (zemřel roku 1736 v 73 letech). 

Rekordní novověké královlády a vlády „neurozených“: Druhou nejdelší vládou dějim po Egypťanovi Pepim II., viz zde výše, je vláda Korejce Te-čo, viz zde výše. Třetí, ale nejdelší dokumentovanou, byla vláda Ngwenyamy Sobhuzy II., velkého náčelníka Svazijců a později jejich krále. Když zemřel jeho otec Ngwane V., stal se Sobhuza 10. prosince 1899 nástupcem jako několikaměsíční. Regentství držela do 22. prosince 1921 jeho babička Labotsibeni Mdluli. Sobhuza II. vládl 82 roky a devět měsíců: roku 1968 získal na Spojeném království nezávislost, konstituce se zřekl roku 1973 a od té doby vládl absolutisticky do 21. srpna 1982 (viz zde výše).

V Británii nejdéle vládla Victoria, dcera Williama IV.: 63 let (červen 1837 - leden 1901). George III. vládl šedesát let, než slepý, hluchý a šílený podlehl léčbě arsenem (1760-1820), Henry III. padesát šest (1216-1272), Edward III. padesát (1327-1377), Elizabeth I. čtyřicet pět (1558-1603), její osmdesátiletá jmenovkyně právě vládně padesátý třetí rok (2006), Henry VI. třicet devět (1422-1461), Henry VIII. třicet osm (1509-1547).

Elizabethin syn Charles (62) dosáhl 20. dubna 2011 také nechtěného rekordu: stal se nejdéle fungujícím následníkem trůnu, jímž byl jmenován jako tříletý před 59 roky, dvěma měsíci a čtrnácti dny. Překonal tak svého prapradědu Edwarda VII., který se narodil jako dědic trůnu královny Victorie 9. listopadu 1841, a dočkal se 22. ledna 1901, kdy jeho matka zemřela (čekal tedy o den méně než Charles).

Ve Francii (a Navaře) a zároveň v Evropě je rekordmanem Louis XIV., "le Roi-Soleil", se sedmdesáti dvěma roky a 110 dny (14. května 1643 – 1. září 1715); na trůn dosedl jako pětiletý (* 5. září 1638). Viz ale případně zde níže vládu vévody toulouského Guillauma III.

V německých zemích drží rekord Georg Wilhelm (1784-1860), hrabě a později kníže Schaumburg-Lippe: jeho nominální vláda začala roku 1787 a skončila po 73 letech, devíti měsících a osmi dnech.

Alfons I. Henriques neboli Dom Afonso z vedlejší kapetovské větve, první portugalský král, se narodil roku 1107 (1109) a zemřel 1185. K vládě se dostal rovněž jako tříletý a vydržel (od roku 1143 jako král) panovat 73 roky, sedm měsíců a šest dnů. 73 roky a 29 dnů vládl kurfirst a později velkovévoda bádenský Karl Friedrich (žil 1728-1811).

Rakouský císař Franz Josef I. panoval šedesát sedm let a 354 dny (1848 – 1916, ročník 1830; druhou nejdelší habsburskou vládu měl Leopold I. v letech 1658-1705, tedy 47 roků). "FJI" nastoupil na trůn jako osmnáctiletý a podobně jako v případě Egypťana Pepiho II. a staré říše, viz zde výše, po jeho dlouhé vládě se habsburské imperium zhroutilo. FJI pracoval na zdaru říše doslova do posledního dechu. Jeho poslední slova před tím, než 20. listopadu 1916 upadl do bezvědomí, podle jedné verse zněla: "Bitte, mich morgen um halb vier wecken: ich bin mit meiner Arbeit nicht fertig/Prosím, probuďte mne ráno v půl čtvrté: se svou prací nejsem hotov."   

Ferdinand I. Bourbonský, král v Neapoli (1751-1825) vládl od roku 1759 65 let, dva měsíce a 29 dnů. Rómájský/byzantský císař Basileos II. vládl čtyřicet devět let (976-1025), Kónstantínos VII. čtyřicet šest (913-959).

Nejdéle panujícím monarchou současnosti byl thajský král Ráma IX. Pchúmipchon Adundét (od roku 1946, v červnu 2006 oslavil 60. výročí nástupu na trůn, zemřel po sedmdesátileté vládě 13. listopadu 2016). V Evropě vládl monacký kníže Rainier III. 55 let od roku 1949 do 6. dubna 2005.

Následují emír Ras al-Chajmy Šajch Saqr ibn Muhammad al-Qásimí (narozen 1919), který vládne od roku 1948, britská královna Elizabeth/Alžběta II. (od 1952 a 9. září 2015 vládla 63 roky a 216 dnů, britský monarchistický rekord; bylo jí tehdy 89), samojský vládce Malietoa Tanumafili II. (od 1962 do 12. května 2007), brunejský sultán Muda Hassanal Bolkiah (od října 1967), Taufa´ahau Tupou IV., král tonžský (1970-2006).

V minulém století překonali padesátiletí na trůnech japonský císař Hirohito (63 roky do 1989), František Josef I. (68 let do 1916) a britská Viktorie (63 a sedm měsíců let od 1837 do 1901).

Jediná habsburská a německá „císařovna“ Maria Theresia se dožila 63 let a z toho čtyřicet vládla (1740-1780): nominálně ale byli císaři její manžel Franz/František I. a syn Josef II. Maria Theresia měla šestnáct dětí, zřejmě rekord mezi korunovanými ženami. Její mladší německá vrstevnice a ruská carevna Katharina II. žila 67 let a vládla 34 roky (1762-1796). Jako jediné ženě dějin jí historiografie přičinila přídomek Velká.

Z dalších slavných panovníků vládl francouzský král Ludvík XIV. 72 roky (do 1715). 9. června 2006 oslavil 60. let královlády thajský vládce Ráma IX. Pchúmipchól Adundét (Bhumibol Adulyadej).

Z diktátorů absolutní novověký rekord drží severokorejský stalinista-čučcheista Kim Il-sung/Kim Ir-sen, který trápil své poddané šílenými nápady v letech 1948-1994, tedy 46 roků; ovšem jeho syn Kim Čong-il vymyslel po otcově smrti něco ještě lepšího: Kim I. je věčným vůdcem korejského lidu, takový president na věky.

Ověnčen presidentským titulem nejdéle vládl kubánský despota Fidel Castro Ruz (41 roků, úředně u moci od roku 1959 do 2008, jako nemocný pokračoval pak bez titulů po boku svého o něco mladšího bratra) a vládce Toga Gnassingbé Eyadéma (u moci od dubna 1967, zemřel 5. února 2005; 38 let).

President Gabunu El Hadj Omar Bongo Ondimba vládl ke spokojenosti bývalé metropole Francie od prosince 1967 (president-zakladatel Gabunu Léon M´ba ho stanovil nástupcem) do 8. června 2009, kdy zemřel na klinice v Barceloně: jeho 41 let u moci je rekordní nedědičná vláda "voleného" představitele.

Castrův bratr a nástupce ve funkci Raúl je spoludržitelem jiného rekordu. Se 49 roky byl nejdéle sloužícím ministrem obrany (1959-2008) a stejně dlouho držel takový úřad i jeden ze synů zakladatele Saúdské Arábie Sultán ibn Abdal Azíz Ál Saúd (1962-2011, kdy zemřel). V červenci 2015 zemřel jiný ze Saúdů Saúd al-Fajsal bin Abdalazíz Ál Saúd (75), který byl ministrem zahraničí království v letech 1975-2015, rekordních čtyřicet let; zemřel dva měsíce po resignaci ze zdravotních důvodů. • Nejdéle sloužícím předsedou vlády je Chalífa bin Salmán Ál Chalífa v Bahrajnu, strýc panujícího krále Hamada bin Ísá: od roku 1971, roku 2011 po šíitských nepokojích byl ještě v úřadu.

Muammar Kaddáfí, libyjský samovládce, který se dostal k moci převratem 1. září 1969, Bonga překonal i bez presidentského "titulu". Jenže 42. výročí slavil v podzemí, když během občanské války byl 21. srpna vyhnán z Tripoli a 20. října 2011 byl dopaden a umučen při útěku z dobývaného Sirtu. Na výročí Kaddáfího puče 1. září 2011 uspořádal v Paříži francouzský president Nicolas Sarkozy, který se nejvíce zasadil o Kaddáfího sesazení i za cenu spojení s mudžáhidy, mezinárodní konferenci s vtipným triumfalistickým názvem "Přátelé Libye".

Albánský komunistický diktátor Enver Hoxha/Hodža vládl 41 rok (1944-1985), španělský diktátor Francisco Franco 36 let (1939-1975), stejně jako Portugalec António de Oliveira Salazar (1932-1968). O rok méně utiskoval Bulhary komunista Todor Živkov (1954-1989) a paraguayský generál Alfredo Stroessner (1954-1989), jehož otec odešel do Ameriky z Hofu (an der Saale) při českých hranicích.

Z volených hlav států jako nejstarší byl v Evropě v úřadu italský president Carlo Azeglio Ciampi v letech 1999-2006, kdy nakousl svůj 86. rok života. 20. dubna 2013 ho překonal jeho krajan Giorgio Napolitano, který byl dva měsíce před svými 88. narozeninami zvolen podruhé presidentem republiky, což bylo rovněž v italských dějinách poprvé. V úřadu byl do ledna 2015. Jeho manželka Clio Maria Bittoniová byla se svými 78 roky nejstarší první dámou republiky na světě.

Jako 84letý byl zvolen roku 2007 presidentem Státu Israel Šimon Peres (zemřel roku 2016). Devadesátiny oslavil v únoru 2014 v presidentském úřadu zimbabwský vládce Robert Mugabe; o moc přišel pučem vlastních soudruhů nikoli proti sobě, ale proti diktátorově manželce Grace (52), z níž měli všichni strach, že zdědí úřad po smrti chotě, v listopadu 2017.

První president postkomunistické FYROM (Makedonie) Kiro Blagoje Gligorov v letech 1991-1999 končil v úřadu jako 82letý (zemřel na Nový rok 2012). V Senegalu byl voleným presidentem od roku 2000 advokát Abdoulaye Wade. Za své poslední kampaně za znovuzvolení v prvních měsících roku 2012, neúspěšné, udával věk 85 let, ale všeobecně se tušilo, že je starší (jeho papíry z francouzské koloniální éry se ztratily...).

Rekord v této branži drží laoský komunistický president Nouhak Phoumsavanh/Phoumsavan, v úřadu v letech 1992-1998, kdy zemřel; bylo mu 98 let. Jiný rekord drží Johan Ferrier, který roku 2010 zemřel krátce před svými stými narozeninami: v letech 1975-1980 byl prvním presidentem v dějinách Surinamu a zároveň prvním, který byl sesazen pučem (seržantem Désim Boutersem).

Za nimi leží drží irský president Éamon de Valera (irsky Éamonn de Bhailéara vulgo Dev), syn kubánského Španěla a irské matky narozený roku 1882 v New Yorku. Presidentem byl v letech 1959-1973. Roku 1966 byl zvolen podruhé, bylo mu 84 a stal se nejstarším z volených hlav státu. Když s politikou roku 1973 skončil, bylo mu devadesát, druhý rekord (zemřel o dva roky později ve 92 letech).

V Karibiku drží další rekord. Joaquín Antonio Balaguer Ricardo (1906-2002) byl presidentem v Dominikáně 1960-1962, 1966-1978 a 1986-1996. Roku 1994 šel do voleb jako 88letý a jeho oponent Juan Bosch byl jen o tři roky mladší! Literát Balaguer, který přežil Trujilla, se pokusil ještě roku 2000 o presidentský úřad (sedmý) ve věku 94 let. To už byl slepý, nemohoucný, všude ho nosili...

96 let se dožila první hlava republikánských států Chertek Amyrbitovna Ančimaa-Toka (1912-2008), která byla v letech 1940-1944 předsedkyní churalu Tannu Tuwy, od roku 1921 formálně samostatné republiky pod sovětskými protektorátem a ideologií (stát byl toku 1944 zahrnut do stalinského Sovětského svazu a od roku 1992 je údělnou republikou Ruské federace).

Nejdelší doloženou vládou v lidských dějinách je panování krále jménem Hór Netžerchau (Neferkaré) Pepi II. v letech 2278 - 2184 (94 let), panovníka šesté egyptské dynastie (jiné čtení: Pjopej, řec. Fióps).

Podle některých výkladů však jeho rekord mohl "vyrovnat" vévoda toulouský Guillaume III. Taillefer, který se narodil roku 942, 943 n. 947 a od svých tří let vládl do roku 1037, tedy kolem devadesáti let. Vzhledem k tomu, že může jít u otce Raymonda o kronikářskou záměnu mezi třetím a pátým toho jména v Toulouse, převládá výklad, že se Guillaume narodil až kolem roku 978.

V království Kakongo, zhruba v pozdější Cabindě, kolem roku 1770 vládl Pukuta, o němž cestovatel Abbé Liévain Bonaventure Proyart napsal, že mu bylo 126 let, denně pět až šest hodin rozsuzoval poddané a ještě nechuravěl. Stejně stará prý byla králova teta Ma-mteva.

Z celostátních politických stran vládla nejdéle Komunistická strana Sovětského svazu: 1917-1991. V Paraguyi byli u moci lidé z Národní republikánské strany-Červené strany (Asociación Nacional  Republicana – Partido Colorado, ANR-PC, založena 1887) od roku 1947 do voleb v dubnu 2008 (v letech 1947-1962 byly jiné strany zakázány). V Severní Koreji vládnou komunisté od roku 1948, v Číně od roku 1949 a na Kubě od roku 1959. Syrští socialisté Baas jsou u moci od března 1963.

Všechny tyto strany s jistou výjimkou v případě Colorados byly a jsou totalitárními nástroji moci. Z demokratických zemí je pozoruhodná vláda Jihotyrolské lidové strany (SVP), která ve své italské autonomní provincii Bolzano-Bozen vyhrává volby do regionálního sněmu vyšším než padesátoprocentním podílem již od roku 1948.

Rekord stoletého muže z jiné branže se udál v říjnu 2011 na atletických závodech v Torontu/CDN. 16. října uběhl Brit Fauja Singh (100) rodem z Džalandharu v indickém Paňdžábu (dávná Prasthala) trať marathonu o 41,195 kilometrech jako první svého věku celou (za 8 hodin 25 minut). Dva dny předtím uběhl ve věkové kategorii 90+ rekordy na tratích 100, 200, 400, 800, 1500 metrů, jedné míle, 3000 a 5000 metrů (sic). Singh svůj první marathón absolvoval v Londýně, když mu bylo 89 a v roce 2003 torontský marathón uběhl za 5 hodin 40 minut.

Věkový rekord mužský i ženský ve výstupech na Mt. Everest/Qomolungmu má z 19. května 2012 japonská úřednice na pensi Tamae Watanabeová (73), která dosáhla vrcholu v teamu se čtyřmi lezci. Vylezla tam už před deseti roky a také tehdy to byl věkový rekord.

dlužníci, dluhy, odklady, srov. pod banky, lichva a ceny§ 594, 325, 296, 174, 173, 115

 

Dluhy, dluhy, všude samé dluhy

Po tísiciletí bývalo zvykem, že člověk za své dluhy osobně ručil. Doslova a do písmeme: svou vlastní osobou, tělem, svou svobodou. Od těch časů se hodně změnilo, poněvadž v moderní době bylo vymyšleno, že dlužit mohou i nehmotné „právnické“ osoby, podnikatelovy firmy.

Kdo se chce společensky předvést, musí na to mít. Rozumí se peníze, nikoli intelekt. Někde dokonce museli. V Athénách platívali majetní lidé řadu „sociálních“ programů, aniž by byli jinak zvýhodněni oproti chudším spoluobčanům.

Povinnostem lidí od jistého příjmu výše vůči státu se říkávalo leitúrgie a financovaly se tak státní kultovní slavnosti s divadelními představeními, také vydržování válečného loďstva; srov. pod leitúrgie.

Na daně tehdy nikdo nenadával, neboť v dnešní podobě neexistovaly.

Athéňan ovšem měl také možnost, nebo také nebezpečí, že náklady neutáhne. Když leitúrgii odmítl vykonat, mohl ho kterýkoli spoluobčan vyzvat, aby si vyměnili majetky („antidosis“): právě zbohatnuvší chudák to jistě dokázal z nově nabytého majetku vyškrábat...

Takto sice Helléni naplnili zákon a vyhnuli se osobní zadluženosti, ale z villy se přestěhovali kamsi do paneláku, řečeno moderně: dostali majetek toho chudšího. Zní to hrozivě, ale z dochovaných zpráv o antidosi není dokladu o tom, že někdy skutečně k výměně majetku došlo, jak nařídil roku 594 zákonodárce Solón.

Mesopotamští průkopníci

Dluhy a touha je dělat mají tradice velmi staré. První proti vysoké zadluženosti svých „spoluobčanů“ zakročil usurpátor v sumerském Lagaši Urukagina, poslední z Ur-Nanšeho dynastie (asi 2384 do 2371).

Proletářský revolucionář to zřejmě nebyl, neboť jeho manželka Šaša (Šag-šaga) byla velekněžkou bohyně Baby. Moc Lagaše tehdy sahala na jihu Mesopotamie až k moři a Urukagina hodně stavěl.

Je prvním známým společenským reformátorem, který zbavil lidi „zlodějů a vrahů“, jak mluvil o lichvě a lichvářích. Podobně se lidem vyžadujícím vysoké odměny vedoucí k zadluženosti postavili v Uruku, Larse a Bad-tibiře. Bylo to v době, kdy „trh“ řídily směnné ekvivalenty potravin a váženého stříbra; do ražených peněz bylo ještě hodně daleko.

Takovému osvobození od dluhů, státních i soukromých, se sumersky říkávalo amar-gi, akkadsky andurárum.

V Mesopotamii snad v letech 1935-1924 jinak neznámý vládce Isinu Lipit-Ištar („Dotek bohyně lásky Ištary“) „osvobodil syny a dcery Sumeru a Akkadu od břemen“.

Někdy mezi rokem 1830 a 1815 vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši Narám-Sîn. Také nařídil odpuštění dluhů, které zahrnul zřejmě do trestního zákoníku, který možná sepsal.

Oba reformátoři byli možná vzorem pro dílo Chammurapiho, vládce první babylónské dynastie.

Babylóňanovo dílo v platnosti nebylo, bylo to dílo literární, jakási vise, vymezující úrokové sazby a tresty za nedodržení plateb (codex Chammurapi). Mimo jiné stanovil, aby obchodníkův zaměstnanec, který se nestará dobře o podnikatelův majetek, zaplatil dvojnásobek hodnoty kapitálu, která mu byla svěřena.

Osobně ručili za výkon svého povolání lékaři a řemeslníci: co pokazili, o to přišli !oko za oko, zub za zub“). Když zedníkovi spadl dům zadavateli prací na hlavu, sám přišel o život. Kdo neměl na zaplacení dluhů, praví jeho paragraf 117, „a prodal svou manželku, syna a dceru za stříbro nebo nabídl do dlužní služby, budou v domě kupcově nebo věřitelově pracovat nejvýše tři roky; ve čtvrtém roce budou propuštěni.“

Setřesení břemen

Byla to zásada, o níž nevíme, zda opravdu vedla ke ztrátě svobody pouze na tak krátce. Spíše se nešťastník a jeho rodina stali otroky doživotním. Lichvářství zůstalo vážným společenským po celý starý svět.

Roku 594 si v Athénách zvolili šlechtice Solóna, aby rozhádané spoluobčany všech vrstev uklidnil a dal Athéňanům nové zákony. Zcela stát reformoval, rozdělil Athéňanům podle příjmových katergorií povinnosti vůči státu a zasáhl do věčné zadluženosti: zrušil dlužní otroctví mezi občany, čemuž se říkalo seisachtheiá - ještě ve 4. století byly slaveny svátky „setřesení břemene“, seisachtheje.

V Římě podle tradiční datace došlo k prvním finančním nepokojům chudiny přesně o sto let později; říkalo se tomu první secesse lidu. Ve dnech 4. až 7. listopadu plebejové demonstrativně odešli na Svatou horu, Sacer mons, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvářství.

Pozdvižení uklidnil u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, ale jak, nevíme; zemřel následujícího roku. K tomu definitivně došlo v Římě až mnohem později

Roku 325 zatoužil nenasytný lichvář L. Papirius po sexu se synem jednoho ze svých dlužníků, který dal kluka namísto sebe do dlužního otroctví. Podobná praxe, ale s dcerami, trvá po světě dodnes: častá je mezi africkými muslimy, v latinskoamerickém světě, v Indii, Nepálu i Číně.

Papiriův chtíč vedl k plebejské revoluci a ke konci dlužního otroctví v Římě: zákon konsula C. Poetelia zakázal zotročování plebejů prostřednictvím lichvy a zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž dlužníkův majetek.

Drzí lichváři

Lichvu v Římě to přirozeně nezlomilo. Čas od času zasahovali proti „podnikatelům v úvěrovém bankéřství“ kurulští aedilové, jimž přináležel dohled nad obchodem a podnikáním. Roku 296 pohnali Cn. a Q. Ogulniové před soud několik bankéřů pro nemírnou lichvu. Za trest museli na své náklady ozdobit několik chrámů.

Moc bankéřů rostla, neboť jejich služby vyhledával kdekdo. Lepším „bankéřům“ se říkávalo argentárius, tedy „člověk od stříbra“ a místu jejich podnikání na foru taberna argentária, „bouda na peníze“. Asociacím finančníků se pak říkalo societás argentária, „peněžní společenství“ (moderní zkratka ve románském světě podnikání S. A. odtud nevzešla, neboť znamená „anonymní společnost“, tedy „akciovou“); viz více pod bankovnictví.

Velké římské bankovní firmy si začátkem principátu držely síť poboček po celé říši. Vedli je propuštěnci nebo otroci, stejně jako účetnictví většiny římských businessmanů a podnikatelů.

Úměrně s mocí rostla jejich drzost. Roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků.

V této době dostala pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů kapitolská vlčice, dílo původem etruské ze začátku 5. st., dnes ale „dochováno“ jako středověký falsifikát; také dnešní sošky pod ní jsou až z dob renesančních, neboť původní časem zmizely.

Sošky byly rovněž pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli navrch vydláždit kus Města, na Capitólium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy.

Na latinské lichváře máme ještě další vzpomínku. Calendaria neboli kalendária byly původně účetní knihy bankéřů/lichvářů, knihy pohledávek, dlužní knihy. Jméno měly podle toho, že splátky dluhů se platily vždy k prvnímu v měsíci. Plútarchos (zemřel po roce 120 n. l.) o nich v Moraliích (Peri tú mé daneidzesthai) napsal: "Kalendy a núménia/novoluní, nejposvátnější dny v roce, z nichž lichváři učinili dny hrůzy a smutku...".

Ne všichni byli ve starém věku tak na peníze a kvežízniví jako římští finančníci. V Persii i Spartě bývalo zvykem nově nastupujících králů, že odpouštěli dluhy vůči „koruně“.

Obíraní bohové

Jako v novověku fungují „právnické osoby“, podobnou roli ve vztahu ke státu hrávali kdysi bohové, dokud je to bavilo. Například o vztahu bohyně, jejího chrámového pokladu a státních účtů smrtelných Athéňanů vypovídají dokumenty Athéniných pokladníků.

Jsou to seznamy votivních darů, tedy příjmů, a výdajů na účely kultovní, ale také pronájmy cenných předmětů státním úředníkům a výplaty na armádu (vše z dob peloponnéské války). Válečné dluhy státu se stávaly dluhy bohyně, takže chudla přímo úměrně svému státu.

Samovládce Peisistratos byl zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl také prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech.

Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že ka něho se žilo jako „za Krona“.

Později za demokracie vedlo deset losovaných úředníků jménem apodektés, něco jako inkasní úředník, seznamy všech athénských občanů, seznamy dluhů a dlužné peníze.

Vláda lidu dokázala střežit své výdaje jednoduchými opatřeními. Tak například z Efesu je znám zákon, který nedovoloval stavitelům překročit náklady na státních zakázkách o více než čvrtinu: kdo to „přetáhl“, platil ze svého.

Válka splácí dluhy

Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant - a s dluhy asi dvou set talentů, v té době nesmírná částka.

O deset let později při příležitosti masové svatby deseti tisíc párů v Súsách zaplatil Alexandros všechny dluhy svých ženících se vojáků za „barbarky“, údajně to bylo dvacet tisíc talentů, tedy stokrát více, než kolik kdysi dlužil (v raženém kovu by to bylo zhruba 600 tun).

Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu. 

Možným příkladem kalkulace s válkou a ožebračováním poražených je Božský Iúlius. Cestu do provincie mu roku 61, viz, zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy, ještě mu nebylo čtyřicet, prý činily neuvěřitelných 830 talentů. Z pramenů nelze vyčíst, že by vlastním momentem spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě tyto dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky. Nicméně mu "správa" Zadní Hispánie vynesla tolik, že mohl věřitele uklidnit (ale asi ne tolik, aby smazal všechny dluhy). O podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni velikáni republikánské éry římských dějin, byl to rys doby.

Život na doraz

Při životním stylu římských elit nebyla o zákazníky nikdy nouze. Mezi klienty bankéřů patřili svého času i hellénističtí monarchové. Nejznámější je státní dluh Ptolemaia Auléta u C. Rabíria Postuma a u Božského Iúlia. Aulétés musel dokonce Rabíria udělat svým ministrem financí, dioiketem, aby uklidnil Římanovy nároky.

S Egyptem to pak definitivně šlo z kopce a na venkově byl dokonce hlad: smutné dědictví pro Aulétovu dceru Kleopatru...

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón se svými vojáky (zřejmě Leukón I., který vládl v letech 389-349): poněvadž voják s dluhy je velmi snadná kořist pro rozvratnou činnost nepřátelské propagandy, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně.

Na peníze Římané hleděli stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“, hlavně, když jsem vidět. Podivný aristokrat, který se dal k plebejům, P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho nesmiřitelný pouliční soupeř, pompéjovec T. Annius Miló, měl 70 milionů dluhů; to ho netrápilo, vadil mu Clódius, ale když ho při náhodném setkání obou band zabil, byl jeho majetek vydražen a on sám musel do vyhnanství do Massilie.

Věčná zadluženost

Po celý hellénský a římský věk se lidé potýkali s dluhy. Na rozdíl od doby zcela moderní se chudáci nezadlužovali nákupy domácí elektroniky, aut, chat a dovolených, ale nezbytnými výdaji v zemědělství pro osev; pokud přišla neúroda, bylo zle (tak to funguje dodnes například na indickém venkově).

Aitólové určili roku 205 Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce, ale přes odpor Alexandra Ísia, nejbohatšího muže tehdejší Hellady, neprošly jejich návrhy na zrušení dluhů. K něčemu to bylo dobré alespoň pro jednoho z Aitólů: Skopás odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk.

Roku 173 uklidňoval spolek Aitólů M. Claudius Marcellus. Jako člen senátorské komise přiměl rozhádané strany poslat do Korinthu rukojmí. „Domluvil“ jim, aby zrušili vysoké úroky a rozhodli se, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let.

V achajské Dýmé propuklo roku 115 sociální a protiřímské povstání, které revolučně zrušilo dluhy. Brzy bylo po revoluci.

Otázka dluhů a pozemkové reformy rozvrátila Spartu. Roku 243 zahájil král Ágis IV. reformy a prosadil zrušení dluhů a nové rozdělení půdy, klérů. Ágidova matka Agésistraté a babička Archidámiá, které byly zároveň nejbohatšími osobami Sparty, rozdaly dobrovolně svůj majetek.

Roku 71 se vojevůdce ve válce s Mithridátem vi. L. Lucinius Lucullus přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti vyssávané provincie Asie. Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy, čímž si získal nenávist římských publikánů, převážně jezdců, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích.

Na daních a válce Římané časů republiky bohatli nesmírně. Roku 61 nastoupil po uši zadlužený C. Iulius Caesar propraeturu v Zadní Hispánii. Podrobil Romě zbytek Lúsítánců a tím se konečně zbavil i svých obrovských dluhů. Když se napřesrok vrátil do Říma, mohl nejenom jako šlechtic, ale také jako magnát uzavřít triumvirát s Cn. Pompeiem a nejbohatším Římanem té doby M. Liciniem Crassem.

Byl bez dluhů a mohl nyní půjčovat druhým. Jako zadlužený aristokrat by nic neznamenal.

D’MT, viz Da’mot

Dněpr, ř. na Ukrajině, Dnipro (ukr.)§ viz Borysthenés

doba, ve smyslu letopočetním§ viz éra

dobročinnost, filanthropie, viz pod ceny, nadace a obilí

Dobrudža, balkánská planina, dn. severových. část Bulharska§ 650, 292

Dódekapolis, „Dvanáctiměstí“, kultovní spolky ethnicky spřízněných městských států v Anatolii§ 1. 650, iónská; 2. 650, aiolská

Dódekanésos, „12 ostrovů“, viz Sporady

Dódekaschoinos, „Dvanáctischoiní“, území na jih od Elefantiny a prvního nilského katarraktu, dn. egyptské území při súdánských hranicích§ 186, 30

Dódóné, m. v Thesprótii v Épeiru, místo významné Diovy věštírny, původně pelasgické, definitivně vypleněné roku 88, v Augustově době již opuštěné a celý kraj byl vylidněn§ 776, 639, 410, 323, 281, 219-218, 88

Doidalsés z Bíthýnie, dyn.§ 377

Dokimos, aktivní účastník válek diadochů§ 321, 319, 318, 315, 313, 302, 283

Dokleatové, ill. kmen§ 272

Doliché, viz Azoros. Jiná Doliché byla v Kommágéně u dn. lokality Dülül deset kilometrů sz. od Gaziantepu, ve staroassyrské době asi Talchat(ítum). Kolem roku 300 př. n. l. posilněno kolonisací, známé kultem Ba´alem či Diem/Iovem Dolichénským, místo mithraistických mystérií. Viz pod Kommágéné.

dolichos, athlétická disciplína, běh na dlouhou vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m), viz také pod sportovní kuriosity a hémerodromos§ 720, 328

Doloaspis z Egypta, nomarcha§ 331

Dolonkové, thr. kmen§ 560, 546

Dolopové, hell. kmen v Thessalii, Épeiru a na Skýru s pověstí pirátů§ 600, 595, 476, 420, 356, 276, 196, 189, 184, 174

dominát, forma římského císařství následující po principátu, která trvala od roku 286 do roku 325, zavedena Diocletiánem, který odstoupil se spolucísařem roku 305 (a zemřel roku 316). Po 39 letech měla římská říše opět jediného panovníka v Constantínovi I. Viz pod křesťanství.

dominus, viz princeps

Domitiánus, viz T. Flávius Domitiánus (I.); C. Domitiánus (II.) Pius Félix byl usurpátorem za Auréliána po roce 270 (znám od roku 1900 pouze z jedné mince z Francie a od roku 2004 z jedné z mincovního pokladu nalezeného u Oxfordu v Anglii), viz také pod Domitius, kde také L. Domitius Domitiánus (III.).

Domitiové Ahénobarbové užívali jen jména Lucius a Cnaeus. Rudovousy byli od dob L. Domitia, jemuž vousy obarvili do bronzu Blíženci, jak tradovali:

Cn. Domitius Ahénobarbus§ 1. cos. 192, 191; 2. cos. 162, možná s. č. 1, o. č. 3; 3. cos. 122, 121, cens. 115-114, s. č. 2, o. č. 4 (zemřel roku 104); 4. tr. lidu 104, pont. max. 103, cos. 96 a cens. 92 (zemřel roku 88), o. č. 5 a L. Domitia Ahénobarba, b. L. Domitia č. 1, s. č. 3; 5. 81, s. č. 4, b. L. Domitia Ahénobarba, manž. Cornélie starší, Cinnovy dcery; 6. praděd císaře Neróna 42, 40, cos. 32; 

L. Domitius Ahénobarbus§ 1. cos. 94, b. Cn. Domitia č. 4; 2. 49, cos. 54, o. Cn. Domitia Ahénobarba č. 6, prapraděd Neronův, oslaven básníkem Lúcánem ve Pharsalii jako oddaný republikán "Domitius"; 3. cos. 16, 3, 1 n. l., s Iúlií Antónií ml. děd Nerónův; 4. otec císaře Neróna, 1+; 5. L. Domitius Ahénobarbus, viz Neró Claudius Caesar Augústus Germánicus, tj. císař Neró, s. Cn. Domitia Ahénobarba a Agrippíny Ml. (dc. Germánikova s Agrippínou St.), pravnuk Cn. Domitia Ah. č. 6, viz pod Claudius

(Imp. Caesar) L. Domitius (II.) Alexander (Augustus), viz Frygie

L. Domitius Auréliánus, jako císař v letech 270 - 275 n. l. Imp. Caesar L. Domitius A. Augustus, viz Bél(os); jiný L. Domitius Dominitiánus (III.) byl proticísařem v Egyptě v letech 296 n. 297§ 331

Cn. Domitius Calvinus§ 1. cos. 332; 2. cos. v letech 53 a 40, viz dále 48, 47, 42, 34

Cn. Domitius Calvinus Maximus§ cos. 283 a cens. 279

Cn. Domitius, syn cos. roku 122 (?)§ 81

M. Domitius Calvinus, praet. Hispaniae Cit.§ 80

Domitius Marsus, básník§ 1 n. l.

Iúlia Domna Augusta, viz Caracalla

Domniláos, galatský tetrarcha§ 49, 29

Don, ř. v Rusku§ viz Tanais

Dông-són, kultura ve Vietnamu§ 175

dopis, viz epistolografie

doprava, viz pod cestování

Dóra (pl.: "do Dór"), též Dóros (sg.), hebr. Dor, m. na úplném jihu Foiníkie již. od poh. Karmélu, pův. filistínský měst. stát, dn. hebr. Tel Dor, arab. at-Tantúra§ 139, 138, 104, 103

Dórieus ze Sparty, k.§ 521, 513, 511, 510, 480

Dórieus z Rhodu, olympioníkos v pankratiu, strat. a politik, s. Diagorův§ 428, 411 - 410, 407, 394

Dorimachos z Trichónia v Aitólii, strat., zákonodárce a vyslanec v Alexandrii§ 220 - 218, 212, 205, 198

Dóris z Lokridy Epizefýrské, m. Dionýsia II.§ 398, 367

Dóris, krajina ve střední Helladě§ 595, 591, 476, 458, 457, 431, 356, 268, 167

Pravlastí Lakedaimonských zde byla sídliště Boion, Kytinion a Erineon.

Dóris z Idúmaie, první manž. Héróda Velikého, m. Antipatrova§ 38, 17, 12, 5

Dóris, viz Sporady

Doriskos, mí. v Thrákii, sídlo per. satrapů v Evropě§ 499, 480, 470

Dorkios ze Sparty, vrchní velitel hellénských spojeneckých vojsk§ 477, 476

Dórové, jeden ze čtyř hell. kmenových svazů; Dórové peloponnéští§ 766, 719, 657, 635, 595, 591, 570, 392, 256

Dórovým synem byl Aigimios pokládaný za praotce hellénského kmene Dórů. Byl prvním vládcem v jejich thessalském království a měl syny Pamfýla, praotce anatolských Pamfýlů, a Dymu, prapředka části peloponnéských. Ve válce s Lapithy mu pomohl Hérákleův syn Hyllos. Po vítězství ho Aigimios adoptoval a od těch časů měly všechny dórské státy jména po třech epónymních hérojích Hyllovci, Dymovci a Pamfýlové.

Dórotheos z Rhodu§ 216 (Ol.)

Dorpaneus, Diurpaneus, k. Dáků§ 44

doryforos, nosič kopí, viz pod sómatofylax a stratégos

Doryláos z Amísu§ 1. 121, strat. Mithridáta V., b. Filetairův, manž. Steropy, o. Lágetův a Stratarchův; 2. 121, 86, 72, 71, přítel a strat. Mithridáta VI., synovec předešlého

Dorymenés, o. seleukovského strat. Ptolemaia§ 168, 166

Dósitheos z Iúdaie, kondottiér§ 145

dostihový kůň, závodní disciplína§ viz kelés

dostihové startovací zařízení, v římském circu§ 330

dostihy, jezdecké závody, vozová jízda, kluby, lúdí circensés, řec. harmatodromiá, vozataj/harmatélatés, stáje, srov. také hry, circus:

Závody na koních nebo se spřežením byly jednou z nejpopulárnějších soutěživých zábav odjakživa. Tzn. od doby, kdy se koně v civilisaci objevili. Sumerové a Akkaďané používali pro sebe a pro přepravu nákladů muly a býky. Od 2. tisíciletí z Východu s Churrity přišla kultura koní a jezdců. Jejich vozová jízda zůstala nejrychlejší bitevní zbraní po celý starý věk. Dvojspřeží až čtyřspřeží s dozadu otevřeným dvoukolým vozem s vozatajem a jedním nebo dvěma lukostřelci mělo proti nepřítelovu bitevnímu šiku velkou průraznou sílu.

Všechny mesopotamské, egyptské, chetitské a další armády této doby vozovou jízdu používaly, nejdéle asi britští Keltové, kteří s ní válčili proti Římanům ještě v prvním století n. l. V proslulé bitvě u Kadeše roku 1300 bylo z dvacetitisícového chetitského vojska na 3500 bojovníků vozové jízdy. S dvoukolými vozy za koněm přišli do Indie v několika vlnách kolem 1600 Árjové. Egyptský bojový vůz s koženou korbou (jak už ve Staré říši) měl kola se šesti loukotěmi, homérovský z Íliady s osmi.

Do klasických hellénských dějin se vozová jízda neudržela. Hellénské a hellénistické armády využívaly jízdu, nikoli bojové vozy. Krétská a mykénská doba ovšem ještě ano, jak prokazují homérovští hrdinové. Jako sport musela vozová jízda existovat nejméně od 13. st. A jedna z pověstí vážících se k začátkům olympských her o Oinomaovi a Pelopovi je toho důkazem (byť její interpretace zřejmě vůbec neukazuje na soutěživost závodníků, jako spíše na kultovní ráz „zábavy“, která musela skončit smrtí jednoho z účastníků).

Závody spřežení jsou ztvárněny na vázách a roku 680 se závod čtyřspřeží, tethrippon, stal disciplinou olympských her. Spolu s hrami vydržela na tisíc let. Byla to zábava především pro aristokraty nebo zbohatlíky, kteří se vlastního závodu účastnili jen vzácně: soutěžili za ně profesionálové.

V profesionalitě vozatajů pokračovali Římané, jejichž hippodromy byly největšími veřejnými stavbami starého věku. Circus maximus v Římě umožňoval sledovat závody stu až dvěma stům padesáti tisícům diváků – číslo nepřekonané na stadionech a uzavřených závodištích dodnes. Údajně již roku 330 v circu postavili Římané startovací zábradlí pro závody spřežení.

Diváci neseděli odděleně podle pohlaví jako v divadlech, ale pohromadě, moderně. Jeho dráha měřila 568 m a široká byla na 150 m. Závody šestispřeží, séiugis, byly věnovány Iovovi, čtyřspřeží, quadriga, Slunci Sol, trojspřeží, triga, podsvětním bohům a dvojspřeží, bíga, Měsíci, Luně. Někdy pořádány závody osmi- i desetispřeží, decemiugis. Koně byly zapřáhnuty vždy vedle sebe, nikoli za sebe. Koně byli tři roky ve výcviku a pětiletí mohli prvně závodit.

Hry v circu, dostihy, podívaná na umírání lidí a zvěře fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Staré hippodromy a stadia měly tvar dnešního písmene U. Helléni měli start v otevřené části, Římané v zaoblené. Jezdci a spřežení startovali z kamenných bloků, carcerés. V Circu máximu jich bylo dvanáct. Středem písečné závodní dráhy vedla páteřní zídka závodiště, spína, dělící prostor na dvě části. Stály na ní sochy, oltáře a obelisk Ramesse II., přivlečený do Říma Octaviánem, a zařízení s vejci (od roku 174) a delfíny (od roku 34), sloužící k orientaci diváků o počtu projetých a zbývajících kol (závodilo se obvykle na sedm kol, cca. 8,5 km): po každém kolu se odebralo jedno vejce a naskočil delfín. Původně dřevěná, později mramorová vejce souvisí s Castórem a Pollukem/Dioskúrové Kastór & Polydeukés, ochránci koní a jezdců, kteří se z vejce narodili (stejně jako sourozenci Helené a Klytaimnéstré).

Závodníci se točili proti směru hodinových ručiček (moderní obrat) kolem bronzových met na obou koncích spiny. Spína si ještě roku 1204 n. l. v druhém hlavním říšském městě Konstantínopoli/Cařihradu závodiště drželo starou krásu. Slavní bronzoví koně rhodského sochaře jménem Charés z Lindu (viz pod sochaři) byli odtud Benátčany odvlečeni do jejich lagunového města, kde jsou dodnes.

Závody zahajovali pořádající úředníci (soukromým nákladem) zvaní editoři, éditorés, vhozením kusu bílé látky, mappa, do arény. Obvykle jeden dostih trval čtvrt hodiny a o slavnostech v době principa Ti. Claudia se jich pořádalo za den 24. Prvních 170 m od startu se museli jezdci držet nalajnované trasy a teprve pak se směli volně křižovat a předjíždět. Nebylo přitom důležité, zda vozataj dojel do cíle se spřežením, směrodatní byli koně. Starý věk závodil systémem vítěz bere vše, o poražených ani slova.

Výhry pro vozataje v rané době principátu se pohybovaly kolem 15 až 60 tisíc sesterciů za jeden závod (pro srovnání: koncem republiky přišel dostihový kůň na 24 tisíc séstertiů). Závodění bylo velmi tvrdým a riskantním povoláním, končící nezřídka smrtí v aréně pod koly spřežení. Celkovou atmosférou, společenskou rolí, zájmem, fandovstvím a vysokými výdělky závodníků lze římský circus a arénní „sportoviště“ přirovnat k dnešní automobilové formuli 1 a jejím pilotům nebo k fotbalu a hokeji.

Dodnes to je svět korupce, podvodů a na rozdíl od dneška, doping nebyl žádným problémem. Naopak, jenom zaklínat se nesmělo veřejně. Za klubovou příslušnost se umíralo. Přes pokročilý věk dal roku 212+ popravit Antónínus vulgo Caracalla vozataje/harmatélatés Euprepea za to, že držel se stájí císařova bratra Gety. Euprepés byl přitom v jeho době rekordmanem se 782 vítěznými věnci ze závodů.

Mírněji vyzněl roku 355+ trest praefecta urbi Flavia Leontia. Z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce Philoroma a okamžitě z toho bylo pozdvižení. Leontius se útoku davu nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Že by byl Philoromus popraven, zachováno není.

• 

Profesionální vozatajové dosahovali díky hluboce zakořeněnému klubismu velké slávy a značného vlivu. Přitom bylo běžné, aby hvězdy stáje střídaly. Jistý Scorpus koncem 1. st. n. l. vyhrál 2048 dostihů než předčasně zemřel. Jistý M. Aurelius Polynices zemřel ve 29 letech a stihnul 855 vítězství za červené (russati), 55 za zelené (prasini), dvanáct za modré (veneti) a sedmnáct za bílé (albati).

M. Aurelius Tatianus zemřel už ve dvaceti a 89krát vyhrál v dresu červených, 24krát zelených, pětkrát modrých a sedmkrát bílých. Jistý Pompeius Muscolus třikrát vyhrál dostihy bílým, pětkrát zeleným, dvakrát modrým a 672krát červeným.

Superstar dostihové show ovšem byl C. Ápuléius/Appuléius Dioclés z Hispánie lúsítánské, současník Hadriánův, nechal závodění ve 42 letech. Šest let byl u bílých a tři u zelených. V rozsáhlém nápisu neříká, zda v těchto stájích vyhrál. Zato bodoval pro červené: během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž v červeném "dresu" 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů a jak lze soudit z druhého nápisu z Praenesta, dožil své dny kdesi na římském "venkově". V dnešních kriteriích by byl Dioclés mnohonásobný dolarový či eurový miliardář. O jeho neuvěřitelné karieře viz oba nápisy zde na konci hesla.

O čtyři sta let později měl na Východě velké jméno Porfyrios Kalliopás z Libye na začátku 6. st. n. l., závodící na konstantínopolském, antiošském a alexandrijském závodišti. V čele "zelených" se roku 507 n. l. účastnil útoku na antiošskou synagógu a předpokládá se (?), že byl zapojen do vzpoury Níká v lednu 532 n. l., během níž zemřelo na třicet tisíc lidí. Od křesťanských císařů byl několikrát poctěn sochami. O moci byzantských klubů viz níže.

Kolik stál takový klub, není informací ani srovnání. Rekordní summa za odprodej celého sportovního manšaftu se zázemím byla dosažena 2. srpna 1993 za baseballový team Baltimore Orioles, 173 milionů dolarů v aukci. V novověku naprostým jezdeckým šampionem je britský jockey Sir Gordon Richards (1904 - 1988), který za život vyhrál 4870 dostihů.

V moderní době stojí za srovnání výkon brasilského národního hrdiny, fotbalisty Pelého, který 19. listopadu 1969 při svém 909. mistrovském zápasu vstřelil symbolicky svůj tisící gól (s pomocí soupeře) na stadionu Maracana v Rio de Janeiru.

Neméně slavní byli koňové. Šampion ze 2. st. n. l. se jmenoval P. Aelius Gutta Calpurniánus, Scorpus jezdi na Andraemonovi. Z mosaik známe koně jménem Rómulus, Iubilátor, Lupus, Porfyriovi koně se jmenovali Níkopolemos, Radiátos, Halieus, Anthypatos, Aristeidés, Palaistiniarchés, Pyrrhos a Euthyníkos. Poslední závody koňských spřežení v antickém Římu uspořádal na jaře roku 550 n. l. ostrogotský král Totila.

Jezdci a jejich příznivci se v Římě sdružovali do klubů s vlastním technickým zázemím. Profesně je řídili dominí factiónum, kteří později stáli v čele rozbujelé klubové byrokracie, v podstatě státu ve státě. Jezdci a příznivci se rozlišovali klubovými barvami. Nejstarší soupeřící dvojicí byli bílí a červení (a stejné množství bylo spřežení na závodní trati). Tradiční "ligu" tvořili fandové bílých (barva zimy, factió albáta/alba, albátí), modrých (barva podzimu, f. veneta; venetí), zelených (barva jara, f. prasina; prasiní n. viridés) a červených (barva léta, f. russáta, russátí). Princeps Domitiánus přidal stáj zlatou (f. aurea) a stříbrnou (f. argentea), reforma ho ale nepřečkala. Zda-li do jeho stáje patřili slavní koně té doby Hirpinus a Coryphaeus, známo není.

Je pozoruhodné, že kluby měly v Římě společné kamenné stáje, stabulum, které s vydlážděnými cestami a teplovodním systémem za Augusta dal vystavět M. Vipsanius Agrippa. Jejich zbytky byly roku 2009 nalezeny pod via Giulia. Měly 366 boxů, z čehož lze usoudit na velkolepost závodů. Stavba vydržela do konce čtvrtého století n. l.

Fandovství ke klubům dosahovalo oddanosti podobné dnešním fandům fotbalu či hokeje (srov. pod volby a hetairie). Démoi neboli collegia populária byly zcela oficiální instituce a ve vojernství měly roli při obraně Města a Konstantínopole. Zde převzaly kluby provoz hippodromu/cirku v plném rozsahu. Hlavy klubů potvrzovaly ve funkci městští úředníci.

Pokud fandění propadli vládci, bylo zle. Když se diváci posmívali vozatajovi, patřícímu do stáje, jíž držel císař Caracalla, dal vyšinutý syn L. Septimia Sevéra a bratrovrah rozkaz vojsku, aby proti křiklounům zasáhlo. Výsledkem byl masakr a zatýkání nevinných diváků, kteří se pak museli ze zatčení od vojáků vykupovat!

Gáius byl „zelený“, jedl v jejich klubovně, přespával tam. Jezdci-vozataji Eutychovi věnoval dva miliony sesterciů a Caligulův favorisovaný kůň ze stáje zelených Incitátus/Rychlý, Rychlík bydlel v mramorové stáji se žlabem ze slonoviny, vlastním služebnictvem a císař ho dokonce zamýšlel udělat konsulem. Z čehož sešlo, neboť i císař musel z výsluní…

O století později už byl římský svět jiný. L. Vérus byl také fanda zelených a nosil při sobě neustále zlatou sošku svého koně Volucra. Živou předlohu krmil místo ječmene hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm vodil si ho do paláce. V jeho době se poprvé objevilo, aby koně dostávali za svá vítězství ceny, například zlaté mince. Zelení tehdy na Volucrovu počest požadovali, aby těch zlatých bylo na celý modius, "měřici": jako objemová míra činil modius 8,8 litrů, u pšenice 6,8 kg a ječmene 5,4 kilogramů.

Do tábora zelených zřejmě také patřil Neró a spoluvládce M. Aurélia L. Vérus. K modrým patřil A. Vitellius, mnohem později Iústiniánus I..

Klubismus nebo partajnictví byl jedním z nejdůležitějších společnských jevů raných dějin Rómánie, východořímské říše-byzantské. Na Bosporu měli modří za spojence bílé a zelení červené. V lednu 532 vzešla z cirku revolta. Když v povstání armády proti císaři Maurikiovi roku 602 byl na Balkánu imperátorem provolán jistý Fókas, zelení, předtím na Maurikiově straně, přešli pod vedením Hebdomita na stranu vzbouřenců, ale démarchos zelených, tedy partajní vůdce či hlava frakce v circu Sergios počítal s jiným pretendentem jménem Germanos. Protože však zelení v Germanovi viděli pouze fandu modrých, Germanos se císařem nestal. O povstání Níká! viz zde výše.

Dostihové organisace prolínaly proletářské vrstvy, byly státem ve státu. Za zmínku stojí, že v Konstantínopoli už žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se (K. a jeho okolí bylo křesťanské). Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro 40 tisíc lidí ležící u císařského paláce. Byzantští autoři mu říkali theátron, divadlo. Circus byl divadlem, umění slova zmizelo. Stáje/kluby zvané meré (sg. meros, "díl") se svými barvami zůstaly: modří/venetoi, zelení/prasinoi, červení/rúsioi a bílí.

Ještě východořímský císař, „byzantský“ Konstantínos VIII. (vládl ke stáru v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval dlouhé hostiny a dostihy. Mimo upjatý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána.

Barevná symbolika vydržela politickým stranám dodnes (v Evropě obvykle značí červená hnutí původně dělnická, černá křesťanská, modrá jiné typy konservativců, žlutá liberály, zelená zbyla na ekologisty). Přidávají se zvířátka a jiné symboly, hlavně ve světě mimoevropském.

Závody jezdců na koních se v provinciích udržely v podstatě dodnes. Středověká Itálie měla výroční závody s prapory, corsa del palio. První se běžel roku 1232 v Sieně, další od roku 1279 ve Ferraře. Od roku 1482 to byla událost občanská. Pravidelný závod byl v Sieně založen roku 1659 (2. července), od roku 1701 držen 16. srpna. V závodech se utkává sedmnáct klubů, contrade, původně vojenské oddíly. Contrada má vlastní barvy a prapor a při najímání koní a jezdců je povolena korupce.

Nejdražšími dostihy novověku je Dubai World Cup, v jehož sedm dostizích si na jaře roku 2007 odnesli vítězové 21 milion dolarů. Cenou hlavního dostihu je pohár z osmnáctikarátového zlata o váze 185 uncí, to je 5,75 kg žlutého kovu s okamžitou bursovní cenou přes 110 tisíc USD. Feudál šajch Muhammad ibn Rašíd al-Maktúm postavil na okraji megalomansky rostoucího města závodiště pro šedesát tisíc diváků.

Za C. Appuleia Diocla, hlavního vozataje stáje červených, Hispánce, Fortuně Prvopočáteční věnovali (jeho) děti C. Appuleius Nymphidianus a Nymphidia.

C(aio) Appuleio Diocli / agitatori primo fact(ione) / russat(o) natione Hispano / Fortunae Primigeniae / d(onum) d(edit) / C(aius) Appuleius Nymphidianus / et Nymphidia filii (CIL XIV, 264 a 2884, z Palestriny, staré Praeneste).

 

C. Appulieus Diocles, vozataj stáje červených, rodem Hispánec z Lúsítánie, stár 42 roky, sedm měsíců a 22 dny.

Nejdříve jezdil za stáj bílých za konsulů M´. Acilia Avioly a Corellia Pansy (roku 122 n. l.) a poprvé zvítězil v téže stáji za konsulů M´. Acilia Glabriona a C. Bellicia Torquata (roku 124). Poprvé startoval za stáj zelených za konsulů L. Nonnia Asprenata Torquata podruhé a M. Annia Libona (roku 128).

Ve stáji červených poprvé vyhrál za konsulů M. Laenaty Pontiana a M. Antonia Rufina (roku 131). Celkem se čtyřspřežím závodil 24 roky, odstartoval 4257krát, zvítězil 1462krát. Ze závodů následujících po slavnostním zahájení her s průvodem ("a pompa") vyhrál 110krát. Při závodech jednospřeží zvítězil 1064krát.

Větší výhry získal 92krát. Z toho v závodech za třicet tisíc sésterců vyhrál 32krát, z nichž tři byly závody se šestispřežím, závodů s první cenou čtyřicet tisíc sésterciů vyhrál 28, z toho dvě se šestispřežím. Závodů dotovaných padesáti tisíci séstercii vyhrál 29, z toho jeden se šestispřežím. Závodů za šedesát tisíc sésterciů vyhrál tři.

Se dvouspřežím vyhrál 347krát, trigy za patnáct tisíc sésterciů vyhrál čtyřikrát, celkově v trigách 51krát. (Vítězné) pocty dosáhl 1462krát, druhý byl 861krát, třetí 576krát, čtvrtý za tisíc sésterciů byl jednou. Naprázdno vyšel 1351krát.

U zelených vyhrál desetkrát, u bílých 91krát a z toho ve dvou závodech s výhrou po třiceti tisících sésterciích. Celkově vyhrál 35,863.120 sésterciů a kromě toho vyhrál třikrát dvojspřeží v závodech s koňmi, které už měli za sebou tisíc vítězství – jednou za stáj bílých a dvakrát zelených.

V závodech vedl od startu do cíle a vyhrál 815krát, předegnal a vyhrál 67krát, přišel o vedení a (přesto) zvítězil 36krát. Jiným způsobem vyhrál 32krát, od soupeřů se odtrhl a zvítězil 502krát, z toho za stáj zelených 216krát, 205krát za modré, 81krát za bílé. Koňů ke stovce vítězství dovedl devět, jednoho ke dvěma stovkám.

Své odznaky […] v tom roce, kdy poprvé vyhrál závody se čtyřspřežím dvakrát po sobě. Podle záznamů (závodiště) Avilius Terentius (nebo Teres; propuštěnec z éry Domitiana a Traiana) z jeho vlastní stáje onoho roku dosáhl 1011. vítězství, nejvíce ze všech. Ale Diocles onoho roku s hlavním koněm z jiné stáje poprvé dosáhl stovky vítězství po sobě: celkově vyhrál 103krát, v jednospřeží z toho 83krát. Zvětšil svou slávu a překonal Thalla, v Diocleově stáji červených nejlepšího vozataje.

Diocles se stal nejslavnější ze všech vozatajů, když během roku zvítězil s hlavním koněm z jiné stáje (alieno principio) 134krát a v závodě s jednospřežím 118krát, čímž předehnal vozataje ze všech stájí, kteří se kdy zúčastnili závodů o hrách v cirku.

K údivu všech po zásluze bylo zaznamenáno, že v průběhu jednoho roku s hlavním koněm z jiné stáje zvítězil se dvojspřežím pod jhem s koňmi Kotynem a Pompeianem 99krát, z toho v závodech s vypsanou odměnou šedesát tisíc jednou, padesát tisíc čtyřikrát, čtyřicet tisíc jednou a třicet tisíc dvakrát.

[…] v zelené stáji vyhrál 1025krát a první ze všech od založe ní Města vyhrál sedmkrát v závodech za padesát tisíc sésterciů. Diocles ho překonal a ve spřežení pod jhem s koňmi Abigeiem, Lucidem a Paratem vyhrál padesátitisícové závody osmkrát.

Rovněž překonal Communa, Venusta a Epaphroditu, tři vozataje ze stáje modré, kteří v padesátitisícových závodech zvítězili jedenáctkrát. Diocles s dvojspřežím pode jhem s koňmi Pompeianem a Lucidem vyhrál padesátitisícové závody [dvanáctkrát. XY], vítěz ze stáje zelených 1025krát, a Flavius Scorpus, vítěz 2048krát a Pompeius Musculosus, vítěz 3559krát: tři vozatajové zvítězili 6632krát a ze závodů o padesát tisíc sésterciů vyhráli 28krát.

Nicméně Diocles vyniká nad všechny vozataje tím, že vyhrál (sice jen) 1472krát, (ale) padesátitisícových závodů vyhrál 29. Diocles se může pochlubit nejvznešenějším titulem, když Fortunatus ze stáje zelených s vítězným koněm Tuskem vyhrál 386krát a z toho padesátitisícovky devětkrát, zato Diocles [s vítězným koněm Pompeianem vyhrá]l 152krát a z toho padesátitisícovky desetkrát, jednou šedesátitisícový závod.

Diocles vyniká novými výdělky a úspěchy nikdy předtím nezaznamenanými, jako že v jednom dnu startoval v závodech šestispřeží o čtyřicet tisíc sésterciů dvakrát a v obou zvítězil. Také navíc […] sjel závod se spřežením sedmi koní, jak se nikdy s takovým počtem předtím nezávodilo, za padesát tisíc sésterciů a vyhrál, když přitom seděl na Abigeiovi.

Bez biče v jiných závodech po třiceti tisících odměny [vyhrál xkrát]. Za tyto novinky byl pokládán dvojnásobně vyznamenán slávou. První místo mezi vozataji s více než tisícovkou vítězství zdá se držel Pontius Epaphroditus ze stáje modrých, který za časů našeho císaře Antonina Augusta Pia zvítězil sám o sobě 1467krát, z toho s jednospěžím 911krát.

Ale Diocles ho překonal, poněvadž vyhrál 1462krát, z toho s jednospěžím 1064krát. Ve stejné době startoval Pontius Epaphroditus 467krát, Diocles startoval a vyhrál 502krát. Vozataj Diocles onoho roku, kdy vyhrál 127krát ,s koňmi Abigeiem, Lucidem a Pompeianem spojenými jhem vyhrál 103krát.

[… z vyni]kajících vozatajů spřežení afrických koní spojených jhem vítězili nejčastěji Pontius Epaphroditus ze stáje modrých s koněm Bubalem vyhrál 134krát. Pompeius Musclosus ze stáje zelených [vyhrál s koněm XY] 125krát. Ale Diocles je přemohl s Pompeianem, když vyhrál 152krát, z toho s jednospřežím 144krát. Ke zvětšení své slávy v pětispřeží s Kotynem, Galatou, Abigeiem, Lucidem a Pompeianem spojených jhem vyhrál 445krát, s nimi jednotlivě 397krát.

[C(aius) Appu]leius Diocles agitator factionis russatae / [nati]one Hispanus Lusitanus annorum XXXXII mens(ium) VII d(ierum) XXII / [is pri]mum agitavit in factione alb(ata) Acilio Aviola et Corellio Pansa co(n)s(ulibus) / [primu]m vicit in factione eadem M(anio) Acilio Glabrione C(aio) Bellicio Torquato co(n)s(ulibus) / [item p]rimum agitavit in factione prasina Torquato Asprenate II et Annio Libone co(n)s(ulibus) primum vicit / [in faction]e russata Laenate Pontiano et Antonio Rufino co(n)s(ulibus) summa quadriga agitavit annis XXIIII missus ostio IIII CCLVII / [vicit |(mille)CCC]CLXII a pompa CX singularum vicit |(mille)LXIIII inde praemia maiora vicit LXXXXII XXX(milium) XXXII ex his seiuges III XXXX(milium) XXVIII / [ex his seiuge]s II L(milium) XXVIIII inde septeiuge I LX(milium) III binarum vicit CCCXXXXVII trigas ad HS XV(milia) IIII ternarum vicit LI ad honorem venit II(milia)/[DCCCC tulit s]ecundas DCCCLXI tertias DLXXVI quartas ad HS |(mille) I frustra exit |(mille)CCCLI ad venetum vicit X ad albatum vicit LXXXXI inde ad HS XXX(milia) II / [rettulit quaest]um HS CCCLVIII LXIII(milium) CXX praeterea bigas mi(liarias) vicit III ad albatu(m) I ad prasinu(m) II occupavit et vicit DCCCXV successit et vicit LXVII / [praemisit et vici]t(?) XXXVI variis generibus vic(it) XXXII eripuit et vicit DII prasinis CCXVI venetis CCV albatis LXXXI equos centenarios fecit n(umero) VIIII et ducenar(ium) I / insignia eius / [3]to sibi quo anno primum quadrigis victor exstitit bis eripuit bis actis continetur Avilium Teren(tium) factionis suae primum omnium vicisse |(mille)XI ex quibus anno uno plurimum vincendo vicit / [3 at Diocles quo an]no primum centum victorias consecutus est victor CIII singularum vicit LXXXIII adhuc augens gloriam tituli sui praecessit Thallum factionis suae qui primus in factione russata / [3 at Dio]cles omnium agitatorum eminentissimus quo anno alieno principio victor CXXXIIII singularum vicit CXVIII quo titulo praecessit omnium factionum agitatores qui unquam / [certaminibus ludorum ci]rcensium interfuerunt omnium admiratione merito notatum est quod uno anno alieno principio duobus introiugis Cotyno et Pompeiano vicit LXXXXVIIII LX(milia) I L(milia) IIII XL(milia) I XXX(milia) II / [ille 3 fact]ionis prasinae victor |(mille)XXV primus omnium urbis conditae ad HS L(milia) vicit VII Diocles praecedens eum introiugis tribus Abigeio Lucido Parato L(milia) vicit VIII / [item praecedens C]ommunem Venustum Epaphroditum tres agitatores miliarios factionis venetae [qui] ad HS L vicissent XI Diocles Pompeiano et Lucido duobus introiugis L(milia) vicit / [XII(?) ille 3] factionis prasinae victor |(mille)XXV et Flavius Scorpus victor II XLVIII et Pompeius Musclosus victor III DLVIIII tres agitatores victores VI DCXXXII ad HS L(milia) vicerunt XXVIII / [at Diocles omnium agitatorum emi]nentissimus victor |(mille)CCCCLXXII L(milia) vicit XXVIIII nobilissimo titulo Diocles nitet cum Fortunatus factionis prasinae in victore Tusco victor CCCLXXXVI L(milia) vicit IX Diocles / [in victore Pompeiano victo]r CLII L(milia) vicit X LX(milia) I novis coactionibus et numquam ante titulis scriptis Diocles eminet quod una die seiuges ad HS XL(milia) missus bis utrasque victor eminuit adque amplius / [3] suisque septem equis in se iunctis numquam ante hoc numero equorum spectato certamine ad HS L(milia) in Abigeio victor eminuit et sine flagello ali(i)s certaminibus ad HS XXX(milia) / [vicit 3]um visus esset his novitatibus duplici ornatus est gloria inter miliarios agitatores primum locum obtinere videtur Pontius Epaphroditus factionis venetae / [qui temporibus Imp(eratoris) nostri Anto]nini Aug(usti) Pii solus victor |(mille)CCCCLXVII sincularum vicit DCCCCXI ad Diocles praecedens eum victor |(mille)CCCCLXII inter singulares vicit |(mille)LXIIII isdem temporibus / [Pontius Epaphroditus eripuit] et vicit CCCCLXVII Diocles eripuit et vicit DII Diocles agitator quo anno vicit CXXVII Abigeio Lucido Pompeiano introiugis tribus victor CIII inter / [3 inter em]inentes agitatores introiugis Afris plurimum vicerunt Pontius Epaphroditus factionis venetae in Bubalo vicit CXXXIIII Pompeius Musclosus factionis prasinae / [3 vicit] CXV Diocles superatis eis in Pompeiano victor CLII singularum vicit CXXXXIIII ampliatis titulis suis Cotyno Galata Abigeio Lucido Pompeiano introiugis quinque / victor CCCCXXXXV singularum vicit CCCLXXXXVII.

(Roma, CIL vi, 10048)

Oba texty, první z Praeneste, druhý delší z Říma, v latinském znění podle Celtiberia.net.

Dótadés z Messénie§ 740 (Ol.)

Drabéskos, mí. v Thrákii se zlatými doly§ 491, 478, 464

drachma, drachmé, arab. dirham, jako měrná jednotka; srov. pod obolos a v přílohách viz míry a váhy§ 680

drak, jeho podoba na standartách, viz legie

Drakón z Athén, gen. Drakonta, zákonodárce§ 624, 621

V jeho době vypadala athénská ústava (podle Aristotela) ryze oligarchicky (on sám nebyl tvůrcem ústavy, ale určitých trestních zákonů). Plná občanská práva s aktivním volebním právem měli jen ti, kteří si mohli pořídit zbroj. Devět archontů bylo voleno z nezadlužených občanů s majetkem nejméně deset min, stratégové a hipparchové, pokud už tehdy existovali, nejméně sta min a měli děti starší deseti let. Radu, búlé, o 401 člověku (srov. obnovení oligarchické ústavy roku 411) losovali z plnoprávných občanů starších třiceti a muselo se dostat v cyklu na všechny Athéňany. Za půjčky se v té době ručilo vlastním tělem (= dlužní otroctví). Zákony kromě těch, které se týkaly vražd, zrušil roku 594 Solón.

Drakón z Pellény, dyn. v Atarneu§ 398

Drakontidés z Athén, jeden ze Třicítky§ 404

Drangiána, satrapie ve vých. Íránu, dn. již. Afghánistán a vých. Persie; íránský kmen Drangů, Drangové§ 330 - 328, 323, 321, 325, 208, 205, 200, 180, 171, 124

Drappes, vůdce Senonů§ 51

drát ostnatý, viz pod zdi

Drávidové, Melanoidé, Melanidé, zřejmě pův. sousedé lidu harappské kultury, někdy na přelomu 4. a 3. tisíciletí žili na prostoru mezi východní Afrikou, jižní Arábií, Perským zálivem a severovýchodním Íránem jako lid černočervené keramiky. V období let 1500 - 1200 se pohybovali v Indii jižním a východním směrem, 1200 - 800 byli Árji masově z povodí Indu tlačeni do Dekkánu a na indický jih a jméno Dravida se stalo označením pro jih a střed Indie.

Nejpokročilejší z Drávidů/Dramilů, kmenů drávidské jazykové skupiny, byli Tamilové (země Tamilů - Tamilákam, měla hellénské označení Dymiriké či Lymiriké). Jejich první centra na jihu Indie kolem roku 300 převzala písmo bráhmí a upravila ho. O společných prapředcích s Číňany viz tam.

Drepané§ viz Korkýra; jiná Dr. byla ves v Bíthýnii, rodiště matky Konstantína I. Heleny. Císař ji přejmenoval na Helenopolis, dn. Hersek v TR (není v CSD).

Drepanon či Drepana (pl.), „Srp“, m. na záp. Sicílii, dn. Trapani, přístav Eryku, v řím. době nevýznamný§ 260, 250-247, 244, 241

Dréros, m. na východu Kréty§ 480

Založeno v geometrickém období (900 – 650), Apollónův chrám z doby kolem 650 je jedním z nejstarších známých chrámů hellénského světa, v něm dřevěné sošky Létó, Artemidy a Apollóna pobité bronzovými plíšky (starší datace praví 725-700). V hellénistické době spojencem Knóssu, obýváno až do rané východořímské doby. Dnes ruiny Driros v okresu Lassithi.

Z Dr. z doby c. 650 – 600 pochází nejstarší známý právnický nápis v Evropě, jímž sněm, „polis“ (také první zmínka), zakazuje vykonávat funkci kosmy, nejvyššího státního úředníka, deset let od jeho složení; pokud zákaz překročí, nesmí už nikdy být do ničeho volen a zaplatí dvojnásobek částky, o nichž v úřadu rozhodoval.

Drinopol, viz Adriánopolis§

drogy, návykové látky, konsumace, viz narkomani, lékaři a kuchyně/kulinářství

Dromichaités, k. Getů§ 292

Dromokleidés z Athén§ arch. 475

Drópidés z Athén§ 1. arch. 593; 2. arch. 645

Drópidés z Makedonie, o. Kleita, Alexandrova kritika§ 334

Dropión z Paionie, dyn.§ 286

druidové, keltští kněží, viz Gallia

Drusilla, d. Kleopatry (IX.) Selény II. s Iúbou II., manž. Antónia Felika§ 25

Drususstein, věžovitý kenotaf Neróna Claudia Drúsa Germánika v Mohuči/Mainz§ 9

drúzové, druzové, arab. darzí, durzí (snad podle údajného zakladatele učení Muhammada ad-Darazí), dín at-tauhíd, „náboženství jedinnosti boží“, al-muwahhidún-monotheisté, kult mezi ethnickými Araby, který vzešel z muslimského prostředí, má s islámem pramálo společné a mohamedány není pokládán ani za sektu. Vymezovali se ostře vůči křesťanům, roku 1860 v Damašku a okolí a na území pozdějšího Libanonu masově vyvražďovali křesťany a po celé Syrii ničili kostely z křesťanského dávnověku. Většina vyznavačů žije v Levantě. Není v CSD.

Drypetiná, d. Mithridáta VI.§ 66

Drypetis z Persie, d. Dáreia III., manž. Héfaistiónova§ 324, 323

Dubnovellaunus, kelt. dynasta v již. Anglii§ 54

K. Duelius, též Duellius, Duílius nebo Duillius§ cos. 336

C. Duelius§ cos. 261

M. Duelius, vůdce lidu během 2. secesse§ 357

Duellóna, viz Bellóna

Dugdammé§ viz Lygdamis

Dúketios, vůdce Sikulů§ 461 - 459, 453 - 451, 446, 440

důchod, pense starobní, spoření, sociální zabezpečení, viz eranos

dům, obydlí, viz architektura

Dúma, ass. Adummatu/Adummútu, oása s kult. místem Qedarů v sev. Saudské Arábii, dn. Dúmat al-Džandal§ 689

Dumnacus, vůdce Andů§ 51

Dumno, Duvno, viz Delminium

Dumnoríx, kníže Haeduů, pro přípravu protiřím. povstání roku 54 zabit, b. Dívikiákův§ 60, 54

Dumnoríx z Galatie, o. Déiotara I.§ 73

Dunaj, ř.§ viz Istros

dunajská monarchie, podunajská říše§ 45

Dúr Jakín, pevnost a sídlo aram. kmene Jakínu, viz§ 711, 707

Dúr karašu, venkov. sídlo u Sipparu§ 547

Dúr Šarrukén, m. v Assyrii, dn. Chorsábád v IRQ§ 705

Dúra, Hellény nazývaná Európos na Eufrátu, m. v Parapotamii§ 316, 129, 96

Kolonisována Níkánorem, stratégem Horních satrapií za Seleuka i. a Antiocha i. (bez dynastického jména?). Jméno zřejmě podle Seleukova makedonského rodiště. Admin. centrum satrapie či stratégie Parapotamie. Nejstarším známým datem z Dúry je dedikační nápis z roku 343 SE, roku 31 n. l.: „Ammónios, syn Apollofana, Seleukova syna, obětoval za svou spásu, Lýsaniovu a bratrů.“

Nejvlivnějším rodem ve městě byl v parthských dobách klan Lýsiův, který dědičně držel nejdůležitější úřady zřejmě doživotně, nikoli jednoročně a zřejmě nebyly epónymní (stratégos kai epistatés, stratégos poleós, genearchés). Od roku 33/2 se v arabském či arabisovaném rodu vyskytují především jména Seleukos, Lýsaniás či Lýsiás. Např.: Roku 487 SE (= 175/6 n. l., parthské) Lýsiás, syn Lýsaniův, Seleukova syna, stratégos a epistatés města a z „předních a zasloužilých přátel“ a „osobních strážců“ obětoval.“ Za římské éry se z epistata stal logistés, curátor. Dúrénští byli polytheisty: kromě dynastickému kultu věnovali nápisy např. prosté „Megalé Tyché Dúrás“. Dúrénská synagóga s nápisem z roku 244 n. l. je největší vykopaná a je s freskami s biblickými motivy (včetně nahé ženy), viz pod Iúdaioi.

O prodeji pozemků/klérů a hekad viz pod kléros.

Helléno-arabský mix ukazuje nápis např.: „…Athénodóros, syn Aristodémú, druhým jménem/řečený Rhageibélos, syn Machchisaiův…“.

Nejstarším dochovaným nápisem je dedikace z roku 343 SE = 31 n. l.: „Roku 343 shromáždil (jako dar) Ammónios, syn Apollofana, syna Seleukova na svou spásu a Lýsaniovu a sourozenců.“ (Cumont, Syria IV, 1923, 204)

Posledními dvěma doloženými nejvyššími úředníky ve městě byli: Seleukos, stratégos kai epistatés tés poleós, z roku 169/170 n. l., stratégos kai epistatés Aurélius Héliodórus z roku 180 n. l. a stratégus Durae Septimius Lusiás z doby kolem roku 200 n. l. Roku 256 byla zpustošena Peršany, roku 273 opuštěna, o téměř století pozdějí za Iuliána Apostaty byla pustou lokalitou a v okolí žilo množství jelenů.

Lúkiános tvrdí, že byla kolonisována z Edessy, zřejmě orrhoénské; tzn. že to byli Arabové. Ptolemaiova mapa Dúru vede pod ryze arabským Addara/Eddara čili ad-Dara a Audzara čili nedaleký Dejr az-Zór („Klášter na zarostlém pobřeží“, beduíny zván Dejr aš-Šaar, „Klášter látek z kozí srsti“, dříve Dejr Rummán), vykopávky na místě vsi Sálhijja na syrském, pravém běhu řeky.

Jiná D. ležela na Tigridu.

Duras, dácký dynasta§ 44

Dúris ze Samu, politik a historik§ 340, 301, 270

Dúris, pevnost v již. Babylónii, pozd. Charax, Alexandreia atd., viz§ 324

Durius, ř., dn. Douro/Duero , P a E§ 137

Durocortorum, pozd. Rémí/dn. Reims, sídel. m. Rémů§ 54

Duronia, zlolajná matka, viz pod bakchánália a travičství (rok 186)

L. Dúronius, praet.§ 181

Durynsko, Durynkové, Thüringen, historická země v Německu, germánský národ, francko-saskými spojenci poraženi roku 531 a země roku 534 rozdělena, dn. německá spolková země; srov. Hermunduři§ 3

Dutthagámaní, Dutugámunu, k. na Cejlonu§ 245, 175, 101, 77

duumvirí, duomvirí či duovirí (psáno II vir), řec. dyó andres, duumvirí náválés, úřad pro správu flotily; nezaměňovat s duoviry – nejvyššími městskými úředníky kolónií v západní části říše, kteří jednou za pět let prováděli municipální census, sestavovali seznamy dekurionů (duovirí quinquennálés)§ 310

Duvno, Dumno, viz Delminium

dveře u Hellénů se otevíraly zevnitř ven, a proto se prý klepalo při odchodu z domu, aby se otevíráním venku na ulici nikdo neudeřil. Římané měli otevírání dovnitř do domu a je dochována zmínka o tom, že M. Valerius cos., bratr Poplicoly, byl poctěn domem se dveřmi, které se otevíraly ven. U Hellénů „zamykal“ zámek domovních dveří zvenčí, ale otevřít se dal jen zevnitř, lacónicus clávis, lakónský/spartský klíč.

Dvojříčí, Dóáb (Doab), viz pod Uttarpradéš

dvojspřeží, závodní disciplína§ viz synóris

dyarchie, ve Spartě vláda dvou královských rodů§ 370, 219, 219, 217, 195

V Římě se královská dyarchie neuchytila, viz rok 746. Jinou formou dyarchie byla dlouhá éra římského principátu, kdy se o výkonnou moc dělili princeps-císař a senát, kteří měli dokonce rozděleny příjmy z provincií a vlastní správní úředníky.

Dymanés, dórská fýla, v Sikyónu§ 595

Dýmé, m. v Acháji, původně se jmenovala Páleiá; D. spolu s Tritaiou, Fárai a Ólenem věnoval Augústus Patrám§ 756, 281, 280, 276, 255, 226, 218, 210, 198, 115, 67

Dymiriké, Lymiriké, viz Drávidové a Tamilové

Dynamis Filorhómáios, ka. v Bosporu, d. Farnaka II., manž. Asandra, Skríbónia a Polemóna I. (gen. Dynamie)§ 46, 44, 35, 19, 16 - 14

dynastés, dynasta, viz pod král

dynastie, vládnoucí královské rody, ve starém věku v Egyptě a Mesopotamii spíše skupina vladařů určité časové éry, než rodinně spříznění, kterou sestavili historikové§

dynastie v Babylónu:§

osm᧠733

devát᧠733, 626

desátá, chaldajsk᧠626, 539

dynastie v Isinu:§

druh᧠770

dynastie v Egyptě:§

XXI.§ 770, 720

XXII., libyjsk᧠770, 764, 758, 730, 720

XXIII.§ 770, 758, 751, 730, 720

XXIV., I. sajsk᧠730, 720, 715

XXV., núbijsk᧠751, 730, 720, 655

XXVI., II. sajsk᧠664, 655, 525

XXVII., I. persk᧠viz krále Peršanů

XXVIIa. povstalci§ 463, 453

XXVIII., III. sajská, povstalec§ 404, 399

XXIX., povstalci§ 399, 380

XXX., poslední domácí§ 380, 343

XXXI., II. persk᧠viz krále Peršanů

XXXII., alexandrovsk᧠viz Alexandros III. a IV. z Makedonie

XXXIII., ptolemaiovsk᧠viz Ptolemaiovci

XXXIV., povstalci§ 204, 186

dyó andres, řec. ekvivalent lat. duumvirí§

Dyrrhachion/Dyrrháchion, m. v Illyrii, pozd. název pro Epidamnos, srov. též tam; původ. jméno pro poloostrov, dn. Durres v AL§ 168, 83, 49, 31

Dyskinétos z Athén§ arch. 370

Dyteutos z Galatie, dyn. v části Pontu§ 39, 29, 12

dzogčhen, ang. dzogchen, "velká dokonalost", jedna z podob buddhismu§ 127

Džal‘ád, viz Galaáditis

Džalálábád/Dželálábád, m. v Afghánistánu§ viz Dionýsiopolis v Kóféně

Džanet, viz Tanis

Džarásandha z Magadhska§ 600

Džašmu ben Šahru, k. Arabů, bibl. Gešem§ 445

džáti, viz pod kasty

Džazíra, Džezíra, viz Chanigalbat, Mesopotamiá a Ikosion

Džeho z Egypta, k.§ viz Tachós

Džedet, m. v Deltě§ viz Mendés

Džedkare, wezír§ 730

Džedwebasettiuefanch, wezír§ 730

Džeráš/Džaraš, viz Gerasa

Džerma, viz Garama, Garamantes

Džibutsko, Džibutti§ viz Somálsko

Džimmu, Džinmu, Džimmu Tennó, angl. přepis Jimmu, zakladatel státu a dynastie Jamato, japonského císařství§ 660, 585

Začátek jeho vlády 11. února roku 660 je dodnes v Japonsku slaven jako den založení státu, kenkoku kinenbi. Pochován leží v Kašihaře v prefektuře Nara a roku 2016 držel císař Akihito s rodinou poprvé po stu letech u příležitosti 2600. výročí Džimmova úmrtí vzpomínkové obřady na zakladatele panovnické dynastie. 

Džina§ viz Vardhamána

džinismus (angl. jina, též jain, džainismus), indické učení o nenásilí, nezabíjení čehokoli a askesi, svět bohů podrobuje vyšším zákonům, učení blízké buddhismu§ § 599, 527, 461, 297, 185

Datovací éra dž., virasamvat, začínala roku 528/7, rokem smrti Džiny, Mahávíry. Síť jeho příznivců, sangha, prý měla na 14 tisíc členů. Když se slavný maurjský panovník Čandragupta po vypuknutí hladomoru ve své říši rozhodl přijmout nauku džinismu, roku 297 abdikoval a se svým přítelem a veleknězem Bhadrabáhem odešel na jih do Karnátaky. Ve Šravanabelgole oba zemřeli dobrovolnou hladovkou. Bhadrabáhu sepsal biografii Mahávíry Džiny. Po knězově smrti se džinisté rozdělili na liberálnější švétámbary/svetambary, „bíle oděné“, a orthodoxní digambary, vzduchem oděné. Tito žili především v Karnátace, srov. tam.

 

džáhilíja, doba nevědomosti, viz pod Arábie, Arabové

džanapada, angl. janapada, árjské státy, cf. mahádžanapada§ 600

Džňátrkové, árj. klan na sev. IND; srov. pod Mahávíra§ 600