Ea-Eo

E-anna, „Dům nebes“, chrámový komplex v Uruku§ 761

Eannatum I. ze Sumeru, k. v Lagaši, vládl cca 2490 - 2460§ 639

Ebro, ř.§ viz Hibérus

’EBSM§ viz Ebúsus

Eburacum, Eboracum, od ebur, tis, „Místo u tisů“, dn. York v sev. Anglii, hl. m. Brigantů, 4. února 211 n. l. zde zemřel L. Septimius Sevérus§ 54

Eburónové, kelt. (germ.?) kmen v Belgické Gallii na území dn. Belgie; viz též Germáni a Tungrové§ 54, 53, 38

Eburovícés, viz Aulerkové

Ebúsus, řec. Ebýsos, ost., dn. o. a m. Ibiza v Baleárách kolonisovaný Foiníčany/kartháginskými Foiníčany (foin. ’EBSM, snad ibušim/ibusim, "píniový ostrov"? cf. řec. Pityússai)§ 654, 217, 46

Eden, viz Meliténé

Edessa, m. v Makedonii, pozd. slovanským obyvatelstvem zvaná Vodena, nyní opět Ed.§ 289, 285, 277
Edessa, m. v Syrii§ viz Bambyké
Edessa, m. v Orrhoéně, řec. též Orrha, Orrhoé či Antiocheia epi Kallirhoé, resp. Antiocheia Arabis, syr. Úrhaj, arab. ar-Ruhá, dn. Urfa/Şanlıurfa v Turecku§ 301, 137, 132, 127, 94, 92, 68, 63, 53, 52, 34, 29, 26, 23, 4

Jméno má od makedonské E. V hellénismu „místo bohaté na vodu“ nejprve kolonisováno seleukovskými panovníky (za Seleuka I. jeho satrapa Mesopotamie Níkánór), později sídlo arabského státu pod parthským protektorátem. Viz pod Mesopotamie.

Edesská kronika k roku 180 SE (132 př. n. l.) konstatuje, že „Syromakedonci oslábli“ a že v městě už nebyl nikdo hellénského původu. Lid, tedy zřejmě z většiny usazení Arabové, převzali moc a zvolili si králem Abgara, viz rok 132.
Kronikář Malalas ji nazval Antiocheia hé mixobarbaros. Bývá někdy ztotožňována s bibl. Ur Kasdim, Ur Chaldajů, rodištěm Abrahámovým, tradičně spojovaným se sumerským Urem. 

Edfú/Idfú, dn. jméno m. v Thébaidě v Egyptě, ve starém věku snad Apollinopolis Magna/Apollónopolis he megalé, původ. eg. Behdet§ 237, 207, 142, 57

edikt, édictum, výnos, vyhláška, řec. diatagma, programma§ 132 (e. milánský), 76 (dé ví hominibus armátís)

1. praetorský e. obsahoval právní zásady (édictum praetórium), 2. principův e., císařský, měl platnost zákona (rekord ve vydávání e. měl prý Claudius, který v jednom dni zveřejnil dvacet vyhlášek, z nichž jeden připomínal vinařům před sklizní vína, aby dobře vysmolili sudy, a druhý tvrdil, že proti hadímu uštknutí je nejlepší šťáva tisu), 3. v hellénském světa vyhlášky státních (měst.) úřadů a hellénist. panovníků.

Edirne, viz Adriánopolis§

Edom, Edomité, lid a semitské knížectví v severozáp. Arábii na hranicích k Iúdaji a na sev. Sínaji§ 732, 701, 573, 135 a dále viz pod Idúmaia, Idúmajové

Ed. se přistěhovali z vnitřní Arábie na místa, která obýval nárůdek Chur/Char, řec. Úroi, původ. obyvatelé kraje kolem pozdější Petry.


Édónové, thr. kmen a pozd. název krajiny ve vých. Makedonii§ 496, 478, 464

Éetión z Korinthu, o. Kypsela I.§ 657

efébie, vojenská služba po dovršení 18. roku života (v Athénách), první rok byl eféb cvičen, druhý rok sloužil v attických pevnostech - srov. moderní základní vojenskou službu (místně v hellénských státech různě dlouhá, později v hellénismu již beze zbraně, tedy v podstatě prostá „občanská“ výchova)§ 334

Efesiá, milenka Eumenea II., m. Aristoníkova§ 133

Efesos, m. v Iónii se státním symbolem včely, dočasně za Lýsimacha Arsinoéia, pův. mínojská osada (shodná s původním sídelním městem Arzawy jménem Apaša?), dn. Selcuk/Seldžuk v TR (viz též Artemísion)§ 675, 650, 644, 617, 610, 600, 560, 546, 498, 480, 435, 432, 427, 425, 420, 409, 407-405, 399, 398, 396, 394, 391, 356, 353, 350, 334, 331, 325, 324, 321, 319, 307, 302 - 300, 295, 287, 261, 255, 246, 200, 197 - 195, 193 - 188, 177, 133, 88 - 84, 71, 70, 58, 57, 49, 46, 41, 33, 32, 30, 4, 1 n. l.

Efialtés§ viz též Epialtés

Efialtés z Athén§ 1. 462, 461, 458, syn Sofónidův, reformátor; 2. 391, o. Filokratův; 3. 341

Efippos z Olynthu, episkopos v Egyptě a literát (?)§ 331

 

Eforos z Kýmy v Aiolidě, historik§ 400, 330

eforové, eforát ve Spartě (podle jednoho údaje byl zaveden již za krále Theopompa), „dozorci“, nejvyšší spartští úředníci volení na jeden rok, zástupci sněmu-ekklésie, kteří dohlíželi na krále. Jeden z e. byl epónymní§ 754, 556, 405, 370, 243, 226, 222, 220 - 218, 31

Egejské moře, ještě v Hérodotově době nazýváno mořem Thráckým; Aigaion pelagos, Aigaion, lat. Aegéum mare, tj. Aigeovo moře podle athénského krále jménem Aigeus, otce Thésea. Egejské ostrovy, Egeis viz Kyklady, Nésiótai etc.§ pass.

Egertios z Athén (?), oikistés Chiu§ 650

Egesté, m. ve vnitrozemí na západu Sicílie, původně Akesté, pak Aigestá a Dikaiopolis; římské jméno je Segesta§ 580, 416, 415, 410, 306, 289, 278, 263, 260, 104
Bývalo střediskem Elymů, od asi 7. století hellénisováno a bohatlo z obchodu obilím a dobytkem s Karthágem. Odkazovalo se na trojský původ po Aineiovi.

Cn. Egnátius, dal v 1. st. vydláždit 600 km silnice mezi Apollónií a Thessaloníkou (později až do Býzantia), viz via Egnátia

M. Egnátius Rúfus, vůdce jednoho z protiaugustovských spiknutí§ 19

Gellius Egnátius, vůdce Samnitů§ 296, 295

Egus z Allobrogie, s. Abducillův, b. Raucillův§ 48

 

Egypt, země na Nilu§ 770, 764, 758, 749, 734, 730, 720, 716, 715, 705, 700, 695, 690, 679, 675, 673, 671, 669, 668, 666, 664, 658, 655, 652, 651, 617, 616, 612, 610, 609, 606 - 604, 601, 595, 593, 591, 587, 580, 573, 568, 547, 532, 531, 526 - 522, 518, 517, 513, 512, 486, 484, 463 - 458, 454, 453, 411, 404, 400 - 399, 393, 386, 385, 380, 378, 374, 362 - 360, 358, 357, 350, 343, 332, 331, 326, 323, 321, 320, 311, 308, 306, 303, 299, 289, 287, 283, 285, 281, 279, 274, 258, 250, 245, 242, 224, 219 - 217, 215, 211, 210, 205, 204, 201, 199, 197, 196, 188 - 186, 182, 171 - 167, 165, 163, 160, 145, 142, 140, 139, 136, 130, 129, 127, 124, 119, 117, 111, 102, 88 - 85, 80, 75, 70, 65, 60, 56 - 54, 51, 49, 48, 43, 36, 30, 25, 7, 2

 

Řecké Aigyptos (hé Aig., fem., ve smyslu země; ho Aig., mask., je řeka Nil) známé z Odysseje souvisí s a-ku-pi-ti-jo/Akupitijo v lineárním písmu B, z toho lat. Aegyptus, v semit. jazycích Masr, Misr, "země"; srov. též hesla Ptolemaiovci, Alexandreia, Neilos atd., Koptové. Ve staré říši si Egypťané říkali Kemet/Kmt, "Černozem" a poušti kolem Dešret, "Červená zem". Hellénské označení snad z Hut-ka-Ptah n. Hi-ku-Ptah (assyr. označení pro memfidský chrámový komplex: Chiku-Ptah), "domov Ptahovy duše", jiné jméno pro Men-nefer, řec. Memfidu, sídelní město Ptahova kultu. Z "aigypti(os)" n. gyptios pochází jméno Koptů, potomků původních předarabských Egypťanů, arab. qubtí/pl. aqbát. Sami Koptové si říkají Rem en kémi/chémi (z "Kemet"), "lidé Egypta".

Tradiční administrativní člení ET na 42 nomů/žup, eg. sepat, 22 hornoegytských a 20 dolnoegyptských viz zde níže a rok 3236, srov. s ptolemaiovskými 24+1 roku 285; Římané postavili do čela nomu stratéga určeného praefectem a ET rozdělili na čtyři epistratégie. Diocletianovy správní reformy nomy rozdělily do menších celků zvaných řec. págoi, pagy, spravované úředníkem jménem págarchés. Systém vydržel až do arabské invase.

Nomy/župy a jejich sídla (výčet neodráží konkrétní období)

Horní země: 1. Nubie (Elefantíné, Ombos), 2. Horův trůn (Behedet, Apollinopolis Magna, dn. Edfú), 3. Pevnost (Nechen, řec. Hierákónpolis; později Elkab, Esna), 4. Nomos žezla (Wasit, dn. Armant, později Pathyris), 5. Keptiu, Koptos (dn. Quft), 6. Krokodýlí nomos (Tentyra, dn. Dendara), 7. Nomos ženské duše (osada „Mocný je Sésostris/Chrám žezla“, Hut, dn. Hu, Diospolis míkra), 8. Nejstarší země (Thínis), 9. Chem, Chent-min (řec. Chemmis/Pánopolis, dn. arab. Achmím), 10. Hadí nomos (Sebti, dn. Kau al-Kabír/Kóm Išqau; pozd. Afrodítopolis), 11. Sethův nomos (Šashotep, řec. Hypdelis, dn. Šutb), 12. Zmijí nomos (Hierákon, dn. at-Ataula), 13. Přední sykomoří nomos (Siut, Lykónpolis, dn. Asjút), 14. Zadní sykomoří nomos (Kos, Qusae, al-Qusíja), 15. Zaječí nomos (Chemenu, Hermopolis Magna, dn. al-Ašmúnajn), 16. Gazelí nomos (dn. Kom al-Ahmar), 17. Šakalí nomos (Hardaj, řec. Kynopolis, dn. al-Quajs), 18. Sokolí nomos (Henesu, Hipponos, dn. Kóm al-Ahmar - Sawaris), 19. Nomos dvojitého žezla (Per-meset, Oxyrhynchos, dn. al-Bahnas), 20. Přední nomos stromu (Henense/Ninsu/Nennísowet, Hérákleopolis Magna, dn. Ehnas/Ahnasíja al-Medína), 21 Zadní nomos stromu (dn. Kafr Ammar), 22. Tefiu, řec. Afrodítopolis, dn. Aftih.

Dolní země: 1. Memfis, 2. Létopolis, dn. Ausim, 3. Západní nomos (dn. Korn al-Hisn), 4 Přední Neithin nomos (v řec. dobách rozděleno na Saités, Naukrátidés a Chemmités), 5. Zadní Neithin nomos (Sais; později oddělen jih jako Sechem/Prosópités), 6. Kozorohův nomos (řec. asi Fthenetés; Chois, dn. Sacha), 7. Harpunní nomos, západní polovina Delty (v císařských dobách Metelités a Menelaités), 8. Harpunní nomos, východní polovina Delty (dn. Wádí Tumilat, Pithom/Nathu, dn. Tell al-Jahudíja), 9. Per-Usirew, Búsíris, dn. Abúsír), 10. Nomos černého býka (Athribis, dn. Benha), 11. Zavražděný, hellén. Leontopolítés/Tell Muqdám a Farbaithités/Horbajt (Leontopolis/Nathu), 12. Nomos božského telete (Thebnúte, řec. Sebennytos, dn. Samanud), 13. Nomos Nedotknutelného žezla (Héliopolis), 14. Východní nomos, 15. Ibisův nomos (Hermúpolis, dn. Baklíja; nezaměňovat s hornoeg. Hermopolis), 16. Rybí špičky (Mendés, dn. Tell Rob, v řec. dobách Thmúis), 17. hl. město. Dn. Tell al-Balamun), 18. Přední nomos královského dítěte (Búbastis), 19 Zadní nomos královského dítěte (Džanet/Tanis, dn. Sán al-Hagar), 20. Sopdův nomos, řec. Arabiá (Fakúsa, dn. Fakus, za Assyřanů Pisaptu, dn. Saft al-Henne).

egyptské písmo a papyrus. Egyptské písemnictví je svázáno s využíváním ryze rostlinného psacího materiálu. Monumentální texty byly tesány do kamene staveb a skal, ale běžná agenda byla psána - kreslena na papyrus. Řecká podoba a z ní novověké papír (Papier, paper) pochází z egyptského pa-en-per-aa, „to, co patří vladaři, faraonovi“.

Stonky pětimetrového cyperu papyru byly rozřezány na tenké proužky, skládány ve dvou vrstvách na podložku, pak lisovány a sušeny. Jednotlivé takto získané „listy“ či archy byly pak lepeny do svitků, mnohdy o délce i několika metrů. Průměrně byl svitek 20 až 40 cm vysoký a skládal se ze dvaceti archů.

Písmo se objevilo na přelomu doby Naqáda III. a nulté dynastie a zřejmě bez cizích vlivů pro hospodářské záznamy dvora; stejně jako v Mesopotamii.

Záznamy v egyptském písmu byly na svitky malovány vertikálně i horizontálně, zleva doprava i naopak. Tzv. hieroglyfické písmo bylo písmem znakovým a obsahovalo na 750 znaků, které měly význam celého slova, ale také hlásek.

Nejstarší záznamy v tomto písmu pocházejí ze známých začátků egyptských dějin, poslední datovatelný nápis v hieroglyfickém písmu pochází z roku 394 n. l. (ostrov Filai, Pilaku v Horním Egyptě). Rozluštění písma s pomocí tzv. rosettské trilinguy ohlásil 14. září 1822 Francouz Jean-Francois Champollion („Je tiens l´affaire“).

Vedle složitého písma hieroglyfického byla současně v užívání i jeho kursiva, zjednodušená forma pro denní záznamy, a ještě více zjednodušená podoba, tzv. hieratika, užívána klérem.

V posledním tisíciletí se pak c. 650 z hieratiky vyvinulo tzv. písmo lidové, démotické. Poslední známý záznam v démotickém písmu pochází rovněž z Filai a je z roku 452 n. l. (srov. pod Blemmyové); rozsáhlý slovník demotické egyptštiny byl dokončen roku 2012 v Chikagském orientálním institutu pod názvem Chicago Demotic Dictionary, CDD. Poslední vývojové stadium egyptštiny, koptština, byla již psána alfabétou, doplněnou několika znaky pro v řečtině neexistující fonémy.

egyptské kulty, viz v Bohové a jejich svátky v příloze

praefecti Aegypti, hyparchoi tés Aigyptú, císařští správci od počátku do konce římské moci:

30 př. n. l. C. Cornelius Gallus, 26 Aelius Gallus, 24 P. Petronius, c. 22 n. 20 neznám, c. 20 P. Rubrius Barbarus, 12 neznám, 7 C. Turranius Gracilis, 2 př. n. l. P. Octavius,

4 n. l. do 8 n. l. neznám, 9 P. Ostorius Scapula, roku 10 C. Iulius Aquila n. Acilla, asi 11 Pedo, asi 11 n. 14 M. Magius Maximus, 14 Aemilius Rectus, 15 L. Seius Strabo, 16 C. Galerius, 31 C. Vitrasius Pollio, 32 Hiberus n. Severus, 32 n. 33 A. Avillius Flaccus, 38 Q. Naevius Cordus Sutorius Macro, 38 n. 39 C. Vitrasius Pollio podruhé (?), 41 L. Aemilius Rectus, 42 M. Heius, 45 C. Iulius Postumus, 47 Cn. Vergilius Capito, 54 L. Lusius Geta, 55 Ti. Claudius Balbillus, 60 L. Iulius Vestinus, 63 C. Caecina Tuscus, 68 Ti. Iulius Alexander, 70 L. Peducaeus Colon n. Colonus, 71 Ti. Iulius Lupus, 74 Valerius (?) Paulinus, 75 Sept(imius?), 78 C. Aeternius Fronto, 79, Iulius Ursus, 80 C. Tettius Africanus Cassianus Priscus, 83 L. Laberius Maximus, 85 C. Septimius Vegetus, 89 M. Mettius Rufus, 92 T. Petronius Secundus, 93 Norbanus, 94 M. Iunius Rufus,

98 C. Pompeius Planta, 100 C. Minicius Italus, 103 C. Vibius Maximus, 107 Ser. Sulpicius Similis, 113 M. Rutilius Lupus, 117 Q. Rammius Martialis, 120 T. Haterius Nepos, 124 Petronius Quadratus, 126 T. Flavius Titianus, 133 M. Petronius Mamertinus, 137 C. Avidius Heliodorus, 142 C. Valerius Eudaemon, 144 L. Valerius Proculus, 147 M. Petronius Honoratus, 150 L. Munatius Felix, 155 M. Sempronius Liberalis, 159 T. Furius Victorinus, 161 L. Volusius Maecianus, 161 Vernasius Facundus, 161 Minicius Sanctus, 162 M. Annius Suriacus, 164 T. Flavius Titianus, 167 Q. Baienus Blassianus, 168 M. Bassaeus Rufus, 170 C. Calvisius Statianus, 176 C. Caecilius Salvianus, 176 T. Pactumeius Magnus, 179 T. Aius Sanctus,

180 T. Flavius Piso, 181 D. Veturius Macrinus, 185 T. Longaeus Rufus, 185 Pomponius Faustinianus, 188 Aurelius Verianus, 188 M. Aurelius Papirius Dionysius, 189 Q. Tineius Demetrius, 190 Claudius Lucilianus, 192 Larcius Memor, 193 L. Mantennius Sabinus, 194 M. Ulpius Primianus, 197 Q. Aemilius Saturninus, 200 Alfenus Appolinaris, 200 Q. Maecius Laetus, 203 Claudius Iulianus, 206 Ti. Claudius Subatianus Aquila, asi 211 Ti. Magnius Felix Crescentillianus, 212 L. Baebius Aurelius Iuncinus, 215 M. Aurelius Septimius Heraclitus, 215 Aurelius Antinous, 216 L. Valerius Datus, 217 Iulius Basilianus, 218 Callistianus, asi 219 Geminius Chrestus,

222 L. Domitius Honoratus, 222 M. Aedinius Iulianus, asi 223 Valerius, 223 M. Aurelius Epagathus, 224 Ti. Claudius Herennianus, 225 Claudius Claudianus, asi 229 Claudius Masculinus, asi 231 Mevius Honoratianus, 236 Corellius Galba (?), asi 237–240 L. Lucrecius Annianus, 241 Cn. Domitius Philippus (?), 242 Aurelius Basileus, 245 C. Valerius Firmus, 249 Aurelius Appius Sabinus, (250 až asi 255 L. Titinius Clodianus), asi 250 Q. Faltonius Restitutianus, 252 Lisennius Proculus, 253 Septimius (?), 253 T. Magnius Felix Crescentillianus, 256 L. Mussius Aemilianus, 257 Ulpius Pasion, 258 Claudius Theodorus, 262 Aurelius Theodotus, 264 C. Claudius Firmus, 266 Cussonius I[...], 267 Iuvenius Genialis, 269 Tenagino Probus,

271 Iulius Marcellinus, 271 Statilius Ammianus, asi 273 C. Claudius Firmus jako corrector, 279 Hadrianius Sallustius, asi 283 Celerinus (?), 282 Pomponius Ianuarianus, 284 M. Aurelius Diogenes, pozdní 3. st. Aurelius Mercurius, 286 Bellicius Peregrinus, 287 C. Valerius Pompeianus, 290 Titius Honoratus, 292–293 Rupilius Felix, 293 neznám 297 Aristius Optatus, 298 Aemilius Rusticianus, 298 Aelius Publius, 299 Heraclius, 303 Apollonius (nebo až 311?), asi 303 Eustratius (?), 303 Clodius Culcianus,

307 Sossianus Hieroclus, 308 Valerius Victorinus, 308 Aelius Hyginus, asi 310 Titinnius Clodianus, 312 Aurelius Ammonius, 314 Iulius Iulianus, 314 do asi 327 neznám, před rokem 328 Aurelius Apion, 328 Septimius Zenius, 330 Flavius Magnilianus, 331 Florentius, 331 Flavius Hyginus, 333 Paterius, 335 Flavius Philagrius, asi 337 Flavius Antonius Theodorus, 338–340 Flavius Philagrius podruhé, 341 Longinus, 344 Palladius, 345 Nestorius, 353 Sebastianus, 355 Maximus starší, 356 Cataphronius, 357 Parnassius, 357 Pomponius Metrodorus, asi 359 Italicianus,

359 Faustinus, 361 Gerontius, 362 Ecdicius Olympus, 364 Hierius, 364 Maximus mladší, 364 Flavianus, 366 Proclianus, 367 Eutolmius Tatianus, 370 Olympius Palladius, 371 Aelius Palladius, asi 376 Publius, 379 Bassianus (?), 379 Hadrianus (?), 380 Iulianus, 381 Antoninus, 382 Palladius, 383 Hypatius, 384 Optatus, 384 Florentius, 386 Paulinus, Eusebius, 388 Flavius Ulpius Erythrius, 388 Alexander, 391 Evagrius, 392 (duben-červen) Hypatius podruhé, 392 (červenec-srpen) Potamius, 393 neznám, 396 Remigius, 397 Archelaus,

398 (nebo až roku 404) Paulacius, 404 Pentadius, 404 Euthalius, 405 neznám, 415 Orestus, 416 neznám, asi 422(?) Callistus, asi 423 neznám, 435 Cleopater, 436 neznám, asi 443 Charmosynus, 444 neznám, 451 Theodorus, 453 Florus, 457 Nicolaus, 458 neznám, 468 Flavius Alexander, 470 neznám, 475 Boethius, 477 Anthemius, asi 478 nebo 480 Theoctistus, 482 Theognostus, 482 Pergamius 482 neznám, 482 n. 490 Entrechius, 487 Theodorus, 487 Arsenius, 488 neznám,

516 Theodosius, 518 n. 523 Flavius Strategius, 519 neznám, 520 Licinius, 521 neznám, 527 Hephaestus, asi 528 do 534 neznám, 535 Dioscorus, asi 536 neznám, 537 Rhodon, asi 539 Petrus Marcellinus Felix, 542 Liberius, 542 Johannes Laxarion, asi 543 neznám, asi 560 Favorinus, asi 561 neznám, asi 566 Justinus n. Germanus Gestinius, asi 567 neznám, 582 Ióannés, 585 Paulus, 588 Ióannés podruhé, 592 Kónstantínos, 595 Menas,

600 Petrus Gestinius, 604 neznám, 606 Ióannés, 614 Níkétás, 616–628 perská okupace, 616 Benjamin, 629 Anastasios, 640 Kýros, 641 Theodoros, arabská okupace

Éhios, parth. stratégos Seleukeie n. Tigr.§ 130

Écharos z Eryther, účastník protimonarchistického spiknutí ve své vlasti§ 650

Echedámos z Akarnánie, promakedonský politik§ 197, 190

Echedémos z Athén, strat.§ 190

Echekestés z Athén, o. Solónův§ 640

Echekéstos z Makedonie, o. protiřímského povstalce Eufana§ 88

Echekratés z Athén§ arch. 102
Echekratés z Makedonie, b. Antigona III.§ 180
Echekratés z Petry v Korinthii§ 657
Echekratés n. Echekratidás z Thessalie$ 1. o. Orestův, vyhnaného k., 457; 2. kondottiér, 217
Jiný Echekratés z Fleiúntu byl filosof neznámého směru, E. z Tarentu byl pýthagorik (nejsou v CSD)

Echekratovci, Echekratidai, aristokratický rod z Farsálu§ 700

Echeoklés z Efesu, kynik§ 399

Echiadés z Korinthu, syn Kypsela I.§ 657, 635

Echínades, Echínai, „Ježkové“, ostrovy před pobř. Akarnánie§ 322

Echínos, m. ve Fthíotidě§ 195

E-chul-chul, Sínův chrám v Charránu-Karrhách, „Dům velké radosti“§ 553

E-i/Eyi, dc. císaře Wu§ 87

 

Éión, -onu, m. v Édónii v Makedonii (dř. v Thrákii)§ 476, 475, 425

Éióneus z Épeiru, syn Alkety II.§ 312

Eirás, Írás, služka Kleopatry VIII.§ 30

Eiré, h. v Messénii§ 683, 668

Eiréné, d. Ptolemaia I., manž. Eunosta ze Sol na Kypru§ 331, 293
Eiréné, manž. Ptolemaia z Efesu§ 261, 255
Eiréné z Kýrény, m. Ptolemaia Apióna§ 116

Eiréné, viz Ithaké


eiréné, koiné eiréné, tj. sjednaný všeobecný mír, v Helladě§ 481, 386, 338, 336, 318, 302
eiréné, koiné eiréné, na Sicílii§ 424

Ekallátum, m. v Assyrii u Aššuru§ 689

ekas, ekás, hekas, hekás, viz kléros a půda

Ekbatana (pl.), sídel. m. Médů, pers. Haghmatána, bab. Agamtanu, hebr. Achmtá, dn. Hamadan§ 708, 674, 550, 521, 518, 479, 330, 328, 324, 317, 316, 310, 210, 36

Ekdélos z Megalopole, tyrannobijec, politik a filosof§ 255, 251, 250

ekecheiriá, „ruce pryč (od zbraně)“, kultovní olympijské příměří, viz pod hry v Olympii. Text přísahy není znám.

Ekfantos z Athén§ arch. 236
Ekfantos ze Syrákús, pýthagorik, jeden z prvních héliocentristů§ 450

ekklésiá v Athénách, lidový sněm, forma přímé demokracie u Hellénů; zasedání sněmu v městském státu za účelem soudního rozhodnutí ve věci vraždy s geronty (starci-soudci), hlasatelem a soudními sluhy byl již podle vyprávění Homérova ztvárněn Héfaistem na štítu Achilleově§ 508, 461

ekklésiá tón stratiótón, vojenský sněm, státoprávní orgán shromážděných Makedonců ve zbrani během války§ 280, 230

Ekkritos ze Sparty, velitel§ 413

ekleipsis, eklipse, viz zatmění slunce

Eknibálos z Tyru, sufet, soudce - nejvyšší státní úředník volený na rok, „president“ stavovského státu foiníckých obchodníků§ 565

Eknomos, mys na jihozáp. Sicílie, dn. Monte Serrato di Licata, starší Poggio di S. Angelo§ 311, 310, 256

ekologie, věda a starost o životní prostředí všech živočišných druhů, nejen lidí (není v CSD).
Koncem 20. století některými skupinami fanaticky pozdvižena na roveň nového monotheistického kultu ekologismu, návratu k „čisté přírodě“ a v materiální sféře přechod na život „v souladu s přírodou“; mnoho směrů a aktivistů, nezřídka teroristicky zaměřených a vybavených ultralevičáckou rhétórikou. Od osmdesátých let se řada ochranářských zásad začala objevovat v zákonech, vynořil se pojem ekologická kriminalita.

Ačkoli má složenina svůj původ v řečtině (oikos + logos), je to výraz novověký: Poprvé pojmu použil roku 1866 německý zoolog Ernst Haeckel, když pojal „oekologii“ jako vědu o vztazích organismů k okolí.

Zákonnou ochranu přírody starý svět neznal. Živočišné druhy byly loveny až do vyhubení (lvi, bizoni), zcela vymizely některé rostliny (silfion alias asfodel). Ovšem Polybios při popisu Seleukeje Píerijské (Hist. V., 59) říká o řece Orontés, která se poblíž vlévá do moře, že "přináší všelijakou lidmi způsobenou nečistotu". Celá Seleukis a břehy Orontu byl lidnatý a kraj intensivně po tisíciletí exploatován a možná, že tohle je první zmínka ekologického charkteru v evropské literatuře. Viz pod smog.

Ekrégma, mí. v Egyptě mezi Kasiem a Rhinokolúrou, hraniční území k Palaistíně§ 315

Ekritasir§ viz Kritasir

ekvilibristé, viz pod hostiny

Elagabalus, řec. Héliogabalos, kult v syrské Emese ztotožňovaný se slunečním; jm. řím. císaře Imp. Caesar M. Aurélius Antónínus Augústus, původně Varius Avítus zv. Elagabalus, vládl v letech 218 - 222 n. l.§ 510, 331, 145, 38

Chlapecký imperátor dostal od Římanů mnoho jmen, které s jeho oficiální titulaturou nesouvisejí, kromě toho byl kluk senátem po smrti potrestán damnatione memoriae. V pramenech je odpudivě zván Pseudantónínos, tedy Lžiantoninus, nebo podle svého orientální původu a zvyklostí Sardanapallos s použitím hellénského jména assyrského despoty Aššur-báni-apla (?). Jméno Elagabalus/řec. Héliogabalos dostal až po smrti a patří chlapcově kultu, jehož byl knězem: v Emese uctívali obří kuželovitý černý meteorit jako "Boha hor", aramajsky Iláh hag-gabal, odtud latinské Elagabalus a řecké Elaiagabalos n. Héliobagalos (třebaže jméno se sluncem nemá nic společného, ale lidé ho s hvězdou spojovali a kulty z nebe spadaných kamenů mají měly a mají mezi Araby tradici, srov. též s. v. Iuppiter Feretius a Iuppiter lapis).

V Římě mu říkali též Assyřan a později narážkou na osud jeho těla po likvidaci Tiberinus, "z Tiberu", popřípadě Tractitius, "Vlečený", neboť jeho tělo vlekli po Městě jako psí mrtvolu a když se nevešlo do kloaky vhodili ho vojáci s lidmi do Tiberu zatížené kameny, aby se nevynořilo. Pikantní na Arabově osudu, který tančil kolem oltářů v Emese v „barbarském“ oděvu, je latinský význam slova gabalus: šibenice, popravčí kříž, též šibeničník (byl tak oblíbený, že se stal prvním císařem, jehož tělu se nedostalo pohřbu, ale bylo vhozeno do stoky a když se tam nevešlo, rovnou do Tiberu; podobně skončili o něco později Maximinus Thráx se synem, že těla byla hozena do vody, ale hlavy spáleny na Martově poli).

Šílený Syřan Elagabalus měl po požáru Říma, při němž vyhořel chrám Vestin, ve své ložnici palladium a chtěl Athénu provdat za svého boha Elah-gabala. Arabskému kameni se však ozbrojená bohyně nelíbila, jak říkal, a dal meteoritu z Karthága přivést Tanith čili Iúnó Caelestis.

Při vstupu do Říma roku 218 n. l. převážel svého boha osobně na vozu spřežení do chrámu v Městě. Přitom držel otěže před spřežením a běžel pozadu otočen obličejem stále ke kameni. Dal mu postavit chrám na Palátínu (černý kámen falického tvaru byl po úchylově smrti odvezen zpět do Emesy).

Jeho oděv byl podle dobového autora něco mezi foiníckým kněžským šatem a divokým médským oblekem, nosil věnec jako tiáru a po Římě chodil jako za nějakého procesí v doprovodu píšťal a bubnů.

Elaiá, m. v Aiolidě, dn. Kazikbaglari v TR§ 350, 201, 190, 168

Elaiús, m. na Thráckém Chersonésu§ 620, 546, 405, 365, 359, 334

Elam, Elamité, stará země a národ mezi Babylónií a Persií, pozd. Elymáis; v hellénismu byla Elymáis jižní částí satrapie Súsiána, srov. tam§ 770, 755, 742, 737, 732, 722, 720, 717, 714, 711, 703, 700, 694, 693, 682, 680, 675, 669, 665, 663, 654 - 648, 646, 639, 626, 596, 559, 518, 164, 147, 130, 7, srov. dále pod Elymáis
Novoelamská říše§ 147

Větší část území Elamu se od středověku jmenuje Chuzestán/Chuzistán (za stara Šerichtum) a až do 10. století do plné arabisace byla chuziština poslední fází elamštiny. Země byla ve starověku intensivně obdělávána a měla hustou síť zavodňovacích kanálů. Nová populace se o udržování systémů nestarala a země zchudla.  

V novověku patří formálně mezi nejbohatší části planety, protože v Ch. leží jedny z nejvydatnějších ložisek ropy a zemního plynu. Bohatství však odtéká do Íránu, jehož je větší část historického Ch. součástí (s administrativním centrem Ahvázem, dávným Oksinem), částečně do Baghdádu. 

V letech 1980-1988 byla o Ch. vedena mezi baasistickým Irákem a theokratickým Íránem válka, v níž Peršané vládu nad oblastí udrželi.

Elara z Čóly, k. na Cejlonu§ 245, 101

Elasa§ viz Laisa

Elateia, m. ve Fókidě§ 339, 300, 296, 198 - 194, 191-190

Elath, Ejlat (hebr.), řec. Élathús a pozd. Ailana, arab. al-Aqaba, JOR, přístav na Rudém moři§ 735 a viz křesťanství

Elatos ze Sparty, první epónymní efor§ 754, 556

Elba, viz Aithaliá

Elea, dř. Hyelé či Elé, lat. Velia, dn. Castell´a Mare della Bruca, gen. Eleje; osada původně fókajská, ktístem byl Kreontiadés, vůdce výpravy na Kyrnos a do Massalie§ 570, 545, 535, 515, 490, 450, 337, 44

eleatská, elejská škola, filosofická škola nazvaná podle státu, z něhož pocházeli její zakladatelé (viz Parmenidés, Xenofanés, Zénón)§ 570

Eleazar, El'ázár, syn Oniův, žid. velekněz§ 289, 255
Eleazar Anaran b. Avaran/Auran, E. ha-Makabi n. E. ha-Chorani, syn Matthiův/Mattathiův§ 166, 163

Eleazar, farisaj§ 110

Eleazar ben Boéthos, b. Ióesdrův, velekněz§ 36

Elefantíné, „Sloní (ostrov či město)“, asi podle podoby ostrova ve tvaru klu, eg. Abu/Jebu, ost. na Nilu u Syény v Horním Egyptě, dn. Asuánu§ 311, 24
Podle elefantínských papyrů byl ostrov intensivně obýván od 2700 př. n. l., nejmladší papyry arabské jsou z doby kolem roku 1000 n. l.

Uctíván zde Chnum s manželkou Satet, bohyní záplav, „Ejakulací“ Atuma, protože Egypťané bájili, že povodně na Nilu jsou důsledkem jeho masturbace. Na Elefantíné žila od sedmého století, ještě v předperské době, židovská kolonie, pravděpodobně původně aramajský a židovských žoldnéřů, doložená mimo jiné jejími aramajskými písemnostmi. Vedle domácího Chnuma stával chrám Jahweho/Jahu a jeho ženy, zde jmenované Anat-Jahu.

Roku 411 či 410 byl zničen davem, jemuž vadilo, že Židé Jahwemu obětují jehňata, posvátná zvířata boha s beraní hlavou Chnuma (srov. rok 411 a protiperské povstání v Egyptě). Perský satrapa Júdy Bagóás povolil obnovení elefantinského chrámu s podmínkou, že bude fungovat bez krvavých obětin (srov. v indexu s. v. Jahwe). 

Elefantis, Elephantis, sbírka erotických návodů§ 1 n. l.

elefantarchos, u Seleukovců, velitel bojového slona n. celé jednotky§ 190, 161, 145 (u Ptolemaiovců), viz s. v. sloni

elefás, řec.§ viz slon

elegie, viz lyrika

élejský, Élejští§ viz Élis

Élektra, dc. Latínova, manž. Ítalova§ 534

élektron, slitina 4/5 zlata a 1/5 stříbra, oblíbená v Egyptě, Foiníkii a v Lýdii, v Helladě k mincovním účelům v klasických dobách již nepoužíváno, viz pod míry a váhy v přílohách. Lýdské mince měly vysoký „nominál“, který však nebyl vyražen: byla to cena dvanácti ovcí, pravděpodobně celoroční nebo ještě větší průměrný řemeslnický výdělek.

eleusíneia, hry v Athénách§ 776, 228, 31

Eleusis, m. v Attice§ 750, 534, 525, 456, 431, 414, 407, 404 - 401, 324, 287, 276, 84
Eleusína nepoznala plenění, nedostali se k ní ani Peršané. Teprve roku 170 n. l. germánští Kostobokové jako první z Hehellénů po Římanech plenili Helladu od severu po Acháju a jako první v historii také vyplenili i Eleusínu. Zřejmě posledním z císařů zasvěcených do eleusínií byl filhellén Gallienus s chotí Cornélií Salónínou zvanou Chrýsogoné. Plótínův příznivec se dokonce zaobíral myšlenkou založit v Kampánii stát filosofů.

Eleusis, čtvrť v eg. Alexandreji§ 168

Eleutherai, m. v Attice§ 470

eleutheriai, hry v Láríse a v Platajích („hry na oslavu získání svobody“)§ 776

Eleutherna, m. na Krétě§ 220, 68

 

Eleutherokilikové, tj. Svobodní Kilikové, fryžské ethnikum§ 51

Eleutherolakónové, spolek Svobodných Lakónů§ 31

Eleutheros, ř. oddělující severní Foiníkii od Syrie, dn. hranice mezi RL a SYR, arab. an-Nahr al-kabír al-džanúbí, "Velká jižní řeka"§ 146, 37

 

élidská, élejská (pozd. eretrijská) škola filosofick᧠399

Elimiá, krajina na jihozáp. Makedonie, též Eliméa či Elimiótis, údělné knížectví makedonských králů§ 433, 399, 382, 357, 335, 199, 170

Élis, krajina a m. v záp. části Peloponnésu, Elaiá gé (občané se nazývali Élejští - nezaměňovat s Eleou a elejskými z jižní Itálie)§ 776, 760, 748, 724, 668, 660, 644, 632, 588, 580, 577, 572, 540, 491, 480, 471, 432, 431, 421 - 418, 415, 408, 402, 401, 399 - 396, 394, 392, 388, 372 - 363, 348, 344, 323, 314, 312, 281, 273, 271, 267, 245, 244, 240, 235, 227, 226, 219, 217, 210, 209, 205, 196, 192, 191, 72, 6

Bájná prehistorie Élidy (podle Pausania): Éliďané prý pocházeli z aitólského Kalydónu. Jejich prvním vládcem v Élidě byl Aëthlios, údajně syn Dia a Prótogeneie, dcery Deukalionova. Po něm kraloval jeho syn Endymión, který mj. ukončil vládu Kréťana Klymenea, vlastního zakladatele her, nad Olympií.

Se Selénou měl údajně 50 dcer a s druhou manželkou, které dávají prameny jména Asterodiá, Chromiá či Hyperippé měl syny Paióna (ten měl dát jméno Paiónům), Epeia, Aitóla a dceru Eurykydu. Endymiónovým nástupcem se stal Epeios (protože porazil bratry v závodu o království v Olympii). S Korónovou dcerou Anaxiroé měl však pouze dceru a navíc byl z Peloponnésu vyhnán Pelopem z Lýdie, který usmrtil dalšího lokálního dynastu Oinomáa.

Pelops obsadil Písu a Olympii, na zbytku území pak kraloval Epeiův bratr Aitólos. Ale i ten byl vyhnán (po něm se jmenují Aitólové) a v zemi vládl Éleios I., syn Eurykydy a prý Poseidóna. Po něm se země nazývá Élis, Éleiá a obyvatelé Éliďané či Élejští.

Éleiův syn a nástupce Augeás je slavný svým úkolem a následnou prohrou s Hérákleem. Po Augeovi vládl v části země Fyleus, nejstarší z Augeových synů, zatímco otec byl Hérákleem ponechán ve vládě v druhé části. Po nich v Élidě vládli ve svých údělech Augeův syn Agasthenés, Aktorovi synové Amfimachos I. a Thalpios, dále Amarynkeus, jeho syn Diórés a Agastheneův syn Polyxenos. Tito vedli Éliďany před Trójou.

Zemi opět pod jednu vládu spojil Polyxenův syn Amfimachos II. Jeho syn a nástupce Éleios II. byl z království vyhnán Dóry, kteří přišli z Aitólie. K moci tak přišel vnuk Thoantův a syn Haimonův Oxylos. Dórové dovolili původnímu obyvatelstvu žít ve svých sídlech. Oxylova žena Píeriá porodila syny Aitóla II., který ale zemřel předčasně, a tak se nástupcem na trůnu stal druhý syn, Laiás. Jeho potomci se ale élejskými králi nestali

Později Ífitos z Oxylova rodu, současník Lykúrga Spartského, obnovil hry v Olympii a příměří během her. Hry však znovu upadly v zapomenutí.
Élidští byli pevnou součástí hellénského světa. Byli u Ília a o šest staletí později bojovali proti Peršanům. Dokázali si vždy udržet nezávislost na peloponnéské mocnosti č. 1, na Lakedaimonu. U Chairóneie proti Makedoncům nebojovali, neboť s nimi byli v symmachii.

Po Alexandrově smrti ale už stáli na hellénské straně v protimakedonské koalici. Po období samovlád se Élis stala členem Spolku Achajů a jako většina dórských státních útvarů se po roce 146 stala součástí římské provincie.

Eliso, řec. Elison, dnes neidentifikovatelná ř. v NRW, přítok Lippe§ 11

Elissa z Tyru alias Dídó, ka v Karthágu§ 654

elita, římská, viz pod jména osobní

Eljákím/Eljáqím z Júdy§ viz Jójaqím

Eljášíb, řec. Eleasibos, Jahweho velekněz§ 1. 538, syn Jójaqínův; 2. 445, o. Iodův (mohlo by se jednat o tutéž osobu)

 

Eloporos či Helleporos, ř. v Bruttiu, dn. Allaro§ 388

Elpinés z Athén§ arch. 356

Elpiníké z Athén§ s. Kimónova (III.)

Elulaios ze Sídónu, k.§ viz Luli

Elymáis, země v Súsiáně, její hellénistický název, předtím krátce Parsumaš; dř. Elam, viz dále tam§ 596, 559, 165, 164, 147, 141, 139, 124, 78, 65
V Elymáidě byla hellénisována nebo nově založena města Laodikeia, Seleukeia (buď na Hédyfóntu n. v Elymáidě), Seleukeia na Eulaiu/Ulai (= Súsy), Sóstraté/Šuštar (?) n. Sósiraté pod horou Chasirem (hellénské?).

Ze Seleukeje na Rudém moři, srov. tam, pocházel matematik a astronom Seleukos. Město mohlo ležet v Babylónii nebo v satrapii „na Rudém moři (= Perském zálivu)“ a Seleukos zřejmě nebyl Hellén. Totéž platí o Karrhách na Rudém moři, o nichž známe jen jméno.

Seleukovskými (?) eparchiemi Elymáidy byla Gabiéné, Massabatiké a Korbiané. Zřejmě nejstarším z elymáiských „králů“ byl ze dvou mincí známý Hyknapsés (semitské jméno, nikoli íránské ani elamské), snad z konce vlády Antiocha iv. Epifana nebo z doby povstání Tímarcha po roce 162.
O Kamnaskírech viz též s. v.

Elymájové nemuseli mít se starými Elamity mnoho společného. Lze totiž i  předpokládat, že to byli, včetně panovnické dynastie Kamniskírů, viz, Arabové, kteří se rozlezli po Súsiáně. Mincovní ražba byla až do poloviny posledního století př. n. l. s řeckými nápisy, pak aramejskými a v pahlaví.

králové Elymáidy (jména známá pouze z mincí, k zevrubnějšímu seznamu a k datačním odhadům viz www.parthia.com):
dynastie Kamnaskírů/Kamniskírů ("arabská?")

Okkonapsés a

Kamnaskírés i. Basileus megás sótér§ kolem roku 147

Kamnaskírés ii. Níkéforos§ 145-139 (?)
Okkonapsés Sótér§ kolem 138 (na snímku)
Tigraios§ dtto
Dáreios Sótér§ dtto
Kamnaskírés iii. a Anzazé§ začátek 1. st. do asi 75
Kamnaskírés iv. Basileus megás§ 75-55 (?)
Kamnaskírés v. "syn Velkého krále"§ snad do 36Okkonapsés b
podle numismatiků po něm vládli asi tři stejnojmenní králové, jiní numismatici rozlišují v dynastii celkově až devět panovníků téhož jména: Kamnaskírés ix.

dynastie "arsakovská?"

Oródés i. (aram. Urud malka)§ konec 1. st. př. n. l.
Oródés ii.§ kolem roku 100 n. l.
Fraatés§ kolem roku 150
Oródés iii. n. Kamnaskírés Oródés§ dtto (a)nebo kolem 180
Oródés iv. a královna Ulfan§ kolem roku 200

Bar-Basi/Abar-Basi§ dtto

Oródés v.§ dtto, konec království kolem roku 220 nebo po 224 n. l., kdy bylo dobyto Sásánovcem Ardašírem i.

Elymás z Libye, dyn.§ 309

Elymové, ethnikum na západu Sicílii údajně podle starých smíšené z Trójanů a Sikulů, spíše však nárůdek italického původu, který dlouho držel při Foiníčanech; jejich města se nazývala Eryx, Egesta/Segesta a Entella, ve středověku osídleno Albánci, v min. století Contessa Entellina, dn. Rocca d´Entella; viz také pod Egesta a Sikelové§ 580

emancipace, v Římě§ 42

Émathiá, krajina ve střední Makedonii, sídel. m. byla Pella, která ležela ve staré Bottiaji, viz§ 400

Émathión, o. Rómův, podle méně známé verse zakladatele Říma, syn bohyně Eós, b. Memnonův§ 753

embargo, hospodářské, první v Evropě§ 432
Mezinárodní hospodářské blokády, embarga, mají v Evropě sice svůj začátek od záminky k peloponnéské válce, jinak však ve starém věku rozšířeny nebyly, srov. například makedonské republiky. Největším evropským embargem byl pokus francouzského císaře Napoleona o obchodní blokádu Spojeného království 21. listopadu 1806 („kontinentální systém“). Zákaz obchodování s britskými firmami a zákaz vplouvání britských lodí do přístavů v zemích, které Francouzi kontrolovali, prolomil roku 1810 ruský car Alexander I., což vedlo k Napoleonově katastrofě v zimě 1812.

Embaton, úžina mezi Chiem a Erythrami v Iónii§ 427

Émerita, celým jménem Augústa Émerita, sídel. m. v Lúsítánii, založena Augostovým legátem (P. n. T.) Carisiem, dn. Mérida§ 25, 19, 16

Emesa (sg.) nebo Emisa (pl.) na Orontu, m. a theokratický státeček v Syrii, též Emésa, Emísa, dn. arab. Homs či Hims v SYR§ 204, 145, 65, 51

Stala se v 1. st. př. n. l. střediskem arabských Emesénů/Hemesénů, jejichž fýlarchové zprvu pravděpodobně sídlili v pevnosti Arethúsy na Orontu. Jméno kmene je asi až hellénistické a římské a bylo klasickými autory přiděleno podle města, v jehož okolí Arabové původně kočovali.

Emesanům vládla dynastie emeská n. Sampsigeramů, mezi nimiž fýlarcha/král byl zároveň knězem. Sampsigeramos I. (viz), šejk v Emese, měl dva královské syny: Iamblicha I., vládcem od min. roku 51 do roku 31 (viz), a Alexandra, vládl po něm do roku 30. Iamb. měl syna Iamblicha II., vládl od 30 (anebo po desetileté správě provincie) do roku 10 n. l. Jeho synem byl C. Iúlius Sampsigeramos II., který měl dva panující syny: Azíze, šejk/král v E., manž. Drusilly, dc. Héróda Agrippy I. krále v Júdě, a C. Iúlia Sohaemia II., šejka v Emese v letech 54 – 73 n. l. S rodem později zřejmě souvisí Iúlius Bassiánus alias Avítus, děd Varia Avíta čili císaře Héliogabala, a přes svou matku Iúlii Avitu Mamaeu císař Alexander Sevérus. Srov. pod Caracalla. Poslední emeský panovník Úranius Antónius Sampsigeramus je zmiňován k roku 254 n. l.

"Bůh z hor", ztotožněný se Sluncem, hl. kult města, byl uctíván v černém kuželovitém kameni - baitýlos, snad meteorit, El Gebal, Ela-gabal, srov. Héliogabalos, Elagabalus, Sardanapallus; do chrámu a kultu se později zamiloval císař.

Emesénové, Emesénoi, lat. Emesání, viz pod Emesa

Emilia, od via Aemilia, kterou r. 187 dal stavět M. Aemilius Lepidus cos. z Arimina na západ do Placentie o délce 240 km, hist.kraj mezi vrcholky Apennin a Pádem, pův. Gallia Cispadána, viz tam; její již. část u Jadranu byla byzantským exarchátem, r. 755 n. l. po věnování franckého krále Pippina papežům nazývána Romagna (tj. řídící se římským právem)

Emmaus§ viz Ammaus

Emona, viz Istriá

Empedoklés z Akragantu§ 1. filosof, 500, 493, 450, 444, 433, 250; 2. děd č. 1, olympioníkés, viz pod hry

Emperamos ze Sparty, vojevůdce, ukončil 2. messénskou válku§ 668

Emporiai, m. v Tarrakónské Hispánii, dn. Ampurias v sev. Katalánii§ 600, 530, 226, 195
Založeno Fókajskými z Marsalie bylo na přelomu 3. a 2. st. dvojměstím rozděleným hradební zdí: na moři byly hellénské Emporie, od moře město hispánských Keltů. Roku 45 se zavedl Božský Iúlius třetí osadu, římských kolonistů.

Emporiai, Emporion/Emporia, krajina při pobřeží mezi územím Karthága a Numidií s největší obcí Leptis minor, západní část pozdější Tripolitánie§ 194, 160

Emporion, m. v již. Skythii, dn. na již. Ukrajině§ 654

 

enarové, hermafrodité, viz pod šamanismus

 

encyklopedie, dílo shrnující veškeré poznatky doby (z řec. enkyklios paideiá, pův. hudební chórické vzdělání, tj. kruhem uzavřené vzdělání, všeobjímající výchova, lat. orbis doctrínae).

Všestranná vzdělanost byla ideálem sofistickým, vlastně nejstarší evropská pedagogická ideologie. Ačkoli řada hellénských vzdělanců mělo encyklopedické znalosti a jejich životní literární dílo je toho důkazem (Aristotelés a další zperipatu), žádnou encyklopedii vpravém slova smyslu Helléni nesložili. Vypisovat, opisovat a kpotěšení volné chvíle skládat dohromady znalosti zdílčích oborů poznání a umění, všeliké kuriosity apod. byla zábava římská.

První evropskou encyklopedií byly Disciplínae M. Terentia Varróna Reátína (zemřel 27 př. n. l.), vůbec nejplodnějšího ze všech latinských autorů. A. Cornélius Celsus z 1. století n. l. složil encyklopedii Artés, Vědy, z níž se zachovalo posledních osm knih, okruh věnovaný medicině. Jeho mladší vrstevník, císařský úředník a voják C. Plinius Secundus starší (zemřel roku 79 n. l.) je autorem jediné dochované encyklopedie vzniklé v dobách polytheismu.

Kompilační práce o vše se zajímajícího zvídavce mj. uvádí autory, z nichž Plinius čerpal. Lze tak alespoň částečně v útržcích nahlédnout do tartaru zkázy, jakou později způsobilo běsnění monotheistů ve vědách, umění a filosofii.

Advokát Martiánus Minneius Félix Capella z Karthága složil začátkem 5. století n. l. příručku sedmi svobodných umění s dnešním názvem O sňatku Filologie s Mercúriem. Capella byl poslední z polytheistických encyklopedistů. Křesťan Flávius Magnus Aurélius Cassiodórus Senátor (zemřel po roku 580), tajemník gotského krále Theodoricha, složil u sebe v klášteru Institutiónés a arcibiskup Ísidórus ze Sevilly (zemřel 636) Etymologiae o 20 knihách. O Suidovi/Sudovi viz pod grammaticí.

Slovo encyklopedie je novověké a poprvé ho pro knižní práci použili francouzští encyklopedisté, l´Encyclopédie, která v redakci d´Alemberta a Diderota vyšla v letech 1751 – 1766. • Viz jednotlivé obory, Pompéjí, lékaři apod.

Doplňovaná a nejdéle vycházející encyklopedia byla Encyclopaedia Britannica, dílo roku 1768 původem skotské, nejnověji ale vycházející v Chicagu. 13. března 2012 vydavatelé oznámili, že 32svazkové 15. vydání je posledním tištěným na trhu a nadále bude vycházet jen na webu; tím prohrála encyklopedie boj s Wikipedií umístěnou na webu zdarma. Poslední čtyři tisíce výtisků kompletu encyklopedieo váze 129 liber bylo za 1395 USD vyprodáno během měsíce. 

En-che-du-an-na, Encheduanna, první známá literátka, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sína) v Uru, autorka epické básně Inanna a Ebech („Nin-me-šar-ra“ - Paní všech božských mocí). Podle jedné verse měla být dcerou zakladatele první předněvýchodní říše dějin, akkadského Šarru-kéna (Sargon), semitského podmanitele Sumerů.

Encheleové, ill. kmen§ 423, 358, 352, 335, 292

Endios ze Sparty§ 413-412, 410, efor epón. 404

Endios z Athén, s. Alkibiadův§ 413

Engi§ viz Sumerové

Éní-ilu, k. Hamathu§ 740

 

Énios z Parthie (?), strat. Seleukeie na Tigr.§ 130

Enipó z Thrákie, m. Archilochova§ 680

enkaustie, malířská technologie „vpalování“ barev, vynalezena Pamfilem z Amfipole§ 350

Enna, viz Henna

Enneaodos či Enneaodoi, „Devíticestí“, mí. v Thrákii, pozd. makedonská Amfipolis§ 464, 437

Q. Ennius, básník, Římany považován za vlastního otce latinské literatury§ 375, 239, 204, 169

Entímos z Kréty, jeden z oikistů Gely§ 691

Entremont, novodobé jméno, mí u Aix-en-Provence, sídelní oppidum Salluviů§ 123

Enylos z Byblu, k.§ 333

Eordaia, Eordiá, krajina a jeden z makedonských kmenů v záp. Makedonii (zřejmě thráckého původu)§ 770, 357, 335, 323, 199