Ep-Ez

Epafrodítos, lat. Epaphrodítus, Augústův propuštěnec§ 30

 

Epainétos z Argu§ 80 (Ol.)

 

Epainétos z Athén§ 1. arch. 634, 2. arch. 152 nebo 151

Epainétos, nauarchos Ptolemaia I.§ 313

Epakriá, mí. v Attice§ 750

Epameinón z Athén§ arch. 429

Epameinóndás z Théb, vojevůdce a státník§ 424, 379, 371, 370, 368, 367, 362

Epandros Níkéforos, dyn. v Indobaktrii§ 130

 

Epanteriové, kelt. nárůdek v horách dn. Savoje§ 205

eparchiá, eparcheia, eparchos, původ. vojenská hodnost, v hellénismu, hlavně u Seleukovců§ 317, 220
Administrativní část satrapie. V čele eparchie stál eparchos s civilně správní i vojenskou pravomocí. Jejím pododdílem byla hyparchie. Hranice seleukovské eparchie obvykle respektovaly hranice ethnické a historické. Řecké koncovky názvů eparchií jsou –éné, -iané, zato -aia, -yaia odpovídaly aramejské koncovce aja. Jaký mezi tím byl rozdíl administrativně právní, známo není.

Epasnactus, předák Arvernů§ 51

 

Epaticcus/Epatikkos, kníže brit. Catuvellaunů, s. Tasciovanův a snad b. Cunobelínův/Kynobellínův§ 54

Épeion, m. v Trifýlii§ 397

Épeiros, země v severozáp. Helladě, kde se usídlily kmeny Molossů, Thesprótů, Cháonů a dalších, viz§ 639, 469, 429, 385, 374, 370, 337, 330, 319, 317, 313, 312, 309, 307, 302, 301, 296, 189, 182, 280, 275, 273, 272, 266, 239, 233 - 230, 224, 222, 220, 219, 217, 214, 206, 205, 198, 196, 192, 190, 189, 171 - 167, 160, 157, 148, 136, 88 - 86, 49, 44, 31

Bájná prehistorie Épeiru: Jména panovníků vycházejí v Épeiru z dlouhé tradice a též se objevují v celých jeho dějinách. Podle Theopompa bylo Épeiróťanů původně čtrnáct kmenů, z nichž nejsilnější byli Cháonové a Molossové. V době trojské války byl králem Molossů Foiníx, kterého po návratu zabil Achilleův syn Neoptolemos (narozen jako Pyrrhos). Neoptolemos provdal svou matku za Helléna, který se pak stal králem Molossů a sám odešel ze země do thessalského Iólku, kde se stal králem.

Ani zde nevydržel a nakonec byl zabit v Delfách a zakopán pod práh nové Apollónovy svatyně, když tu předešlou sám vypálil. Neoptolemos byl přemožen buď Delfany, nebo Orestem. Za „strážce prahu“ před ním posloužili Agamédés a Trofónios.

První Aiakovci: Synem Dia s Aigínou byl Aiakos, král na Aigíně. Byl dvakrát ženat: s Endéis měl dva syny Pélea, krále Fthíe,a Telamóna, s Psammathou syna Fóka. Péleus měl z prvního manželství s Antigonou, dcerou Eurytióna, dceru Polydóré, provdanou za Bóra, Polyerova syna (jejich synem byl Menesthios). Druhou Péleovou manželkou byla božská Thetis, dcera Néreova. Jejich synem byl Achillés, který byl oženěn s Déidameiou, dcerou Lykomédovou. Jejich synem byl Pyrrhos alias Neoptolemos.

Telamón byl ženat s Periboiou, dcerou Alkathoovou, a s Hesioné, dcerou Laomedontovou. Synem z prvního manželství byl Aiás, jehož synem s Tekmessou, Teleutovou dcerou, byl Eurysakés. Synem z Hesiony byl Teukros.

Novověký Épeiros potkalo podobné vylidnění jako po Perseově porážce. Za řecké občanské války od března 1946 do června 1949 mezi komunisty a monarchisty s demokraty se v É. vybojovala většinu bojů. Zemřelo na sto tisíc lidí a milion opustilo na čas nebo nastálo domovy. Viz také pod Makedonie. Území u albánských hranic pokládají zastánci Velké Albánie za součást svého snu a řecký kraj nazývají Çameria.

Epératos z Acháie, strat.§ 218
Epératos ze Sparty§ efor epón. 414

(ho) epi tés poleós, praefectus urbí, úředník pověřený nejvyšší autoritou dozorem nad dynastickým sídelním městem§ 26

(ho) epi tón pragmatón, hlavní ministr v hellénistických monarchiích§ 223, 175

(ho) epi tón prosodón nebo (ho) epi tés aulés tú basileós, ministr financí v hellénistických monarchiích§ 127

Epialtés§ viz i Efialtés

Epialtés z Mélidy, zrádce§ 480

Epidamnos, m. v Illyrii, v římské éře známý jako řec. Dyrrháchion nebo lat. Dyrrăchium§ 627, 620, 435, 436, 314 - 312, 282, 272, 229, 228, 158, 83, 58, 49, 48

Dyrrhachion je rovněž starý název, nikoli ale za Hellénů oficiální. Pocházel od poloost., na němž Epidamnos ležel; Dyrrh. znamená „Zlý příboj“, Epid. bylo lidově Římany spojováno se „škodou“, lat. damnum, tudíž zjevně po roce 229 odloženo, viz též (E. patřil k prvním prořímským hellénským státečkům). Roku 345 byl D. zničeno zemětřesením, ale postaveno nově na stejném místě. Dnes Dürres, č. Drač, v Albánii.

Epidauros, m. v Argolidě (jiný E. v Illyrii, též lat. Epidaurum, je dn. Cavtat u chorvatského Dubrovníku-Ragusy)§ 776, 712, 700, 650, 628, 608, 600, 585, 459, 481, 434, 430, 432, 419, 418, 353, 323, 315, 291, 235, 225, 168, 6

epidémiá, epidémie, pobyt (od epidémó, být doma, zůstávat doma, zdržovat se někde jako cizinec), odtud epidemie, choroba, která odkudsi přišla a postihující všechny v zemi (postihuje-li celé lidstvo, říká se jí pandemie podle řec. pandémios, "všeho lidu"), slovo významově novodobé; Hippokratés shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti a vydal je v sedmi knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty po cizích zemích§ srov. pod mor a otroci, počty obyvatel.

Na lidi sesílal mor rozhněvaný Apollón; udělal to Achájům před Trojou a Thébanům za Oidipa. První epidémií klasických dějin byla explose neznámé choroby na začátku peloponnéské války. Její obětí se stal roku 429 i Periklés. Vypukla rok předtím během obléhání Poteidaje v Makedonii.

Rozsah ztrát není znám, ale bojeschopnost Athéňanů epidémie neohrozila. V lednu 2006 athénská universita publikovala výsledek zkoumání vzorku DNA ze zubů z masového hrobu z tehdejší doby. Usuzuje se, že Athéňané a celé východní Středomoří, Egypt, Libye a Ethiopie, odkud přišla, kosila v letech 430-426 epidémie skvrnitého tyfu. Dosud se spekulovalo o neštovicích, dýmějovém moru, spalničkách, slezinné sněti a nejvyšší odhady mrtvých v Attice šly až na jednu třetinu obyvatelstva.

Jako první velkou celoevropskou metlu dějin s sebou z Orientu roku 166 n. l. zavleklo do Říma vojsko L. Véra, rozmařilého spoluvládce M. Aurélia v letech 161-169, který v letech 162 – 166 válčil s Parthy.

Do Parthie přišla epidémie (neštovic, skvrnitého n. dýmějového moru?) ze Střední Asie. Vojáci se prý nakazili v Seleukeji na Tigridu (ve vylupovaném chrámu Apollónově, jak praví tradice s ohledem na Apollónovu moc) a epidémii rozšířili od Itálie až po Rýn. "Evropa" poprvé zažila, že tajemná choroba vylidnila celé kraje, některé odhady mluví až o pěti milionech lidí.

Na mor zemřel roku 180 i císař M. Aurélius Antónínus (odtud označení „antónínovský mor“). Srov. pod hlad, hladomor, mor a otroci.

Pandémie se vrátila ještě v polovině třetího století. Za Iustiniána pak vypukl mor v Egyptě roku 541 a rozšířil se po celém východním Středomoří. V Kónstantínopoli prý denně umíralo na deset tisíc lidí a některé odhady dnes počítají s jedno sto milionem obětí (původce znám není).

Pak se velká morová rána vrátila až ve 14. století. Také přišla z Asie, od Mongolů. V letech 1300-1354 pak řádila v Číně a roku 1347 se dostala z Krymu do Středomoří a západní Evropy. Během šesti let zabila „Černá smrt“ odhadem dvacet milionů lidí, snad polovinu Evropanů. V Číně ale zemřelo tehdy na šedesát milionů lidí. Podle kosterních ostatků z Anglie se roku 2011 podařilo zjistit, že původcem byla bakterie yersinia pestis rozšiřovaná blechami.

V 16. století řádil po Evropě a na Balkánu tyfus. První pandémie cholery v letech 1816-1826 se rozšířila z Bengálska po Indii, do Číny a na západ do kaspického regionu. Druhá v letech 1829-1851 dorazila do Evropy a Severní Ameriky, v padesátých letech další vlna řádila v Rusku, v letech 1863-1875 hlavně v Evropě a Africe.

Žlutá zimnice zničila první pokus o prokopání panamské šíje, ve Veracruzu výpravu Napoleona III. do Mexika a roku 1802 zničila v kombinaci s malárií francouzský expediční sbor na Haiti a Paříž o zemičku přišla. 

V letech 1918-1919 řádila „španělská chřipka“, která vypukla na třech místech nezávisle na sobě: v Indii zemřelo prý na sedmnáct milionů lidí, ve Státech půl milionu a dvě stě tisíc v Británii, na dvacet pět milionů lidí na celém světě. To bylo neskonale více než lidí zemřelo v předcházející první světové válce. Po osmnácti měsících zmizela. V letech 1957-1958 zabila ve Spojených státech „asijská chřipka“ na sedmdesát tisíc lidí (virus přišel z Číny), v letech 1968-1969 „hongkonžská chřipka“ zabila na 34 tisíc Američanů. Zatím nejurputnější pandemií je zřejmě AIDS, virové onemocnění omezující populaci hlavně v subsaharské Africe.

epidémiúrgoi v Korinthu, kontrolní úředníci§ 433

C. Epidius Marullus n. Marcellus, tr. pl.§ 44

Epidromos z Lárissy, tágos§ 192

Epifaneia, Epifania, m. ve střed. Syrii, starý Hamath či Chamát, dn. Hamá v SYR§ 301
Jiná Epifania ležela na Eufrátu v Kommágéně, není v CSD.

Epifanés z Kommágény§ viz Antiochos V. Epifanés

Epigenés, seleukovský strat.§ 223, 221
Epigenés z Athén, ž. Sókratův§ 399

epigraf, epigrafika, novodobá nauka o nápisech pořízených v některém ze starověkých jazyků na kámen, skálu, předměty, mince (numismatika), papyrus (papyrologie).

Nezbytná součást historiografie, která potvrzuje a doplňuje literární dějiny a mnohdy je jediným pramenem doby (např. v Egyptě). Nápisy patřily odjakživa k veledůležitým propagandistickým prostředkům, nápisy na skalách, kamenných, bronzových nebo dřevěných deskách byly v klasickém světě místem pro oslavné nápisy a texty zákonodárné.

Nápisu bylo užito i v mythologii a nejznámějším případem je asi biblický příběh o opilé hostině Nabu-ná´idova syna Bél-šarra-usura, kde se na stěně objevil záhadný aramejský nápis mene, mene, tekel ufarsin, jímž prý židovský bůh věštil nastávající konec vlády Chaldajů nad Mesopotamií (539) a příchod Peršanů: „sečteno, zváženo a rozděleno“.

epigram hellénský, epigramma, nápis:
Epigrammy, čili „nápisy“ (řec. epigramma, pl. epigrammata), byly původně stručné veršované texty na votivních darech, nebo na náhrobcích. Od 7. století bylo nejstarší metrickou formou nápisných epigrammů převážně elegické distichon, vzácněji iambický trimetr nebo daktylský hexametr.

Nejstaršími literárními epigrammy jsou ze 6. století dílka zachovaná pod jmény lyriků Sappfy, Archilocha a Anakreonta. Jejich autorství je však vědou zpochybňováno. Nejstarším nezpochybňovaným autorem je lyrik Simónidés z Iúlidy na Kóu (556 - 467) a jeho proslulý náhrobní epigram (epitaf) věnovaný padlým Sparťanům u Thermopyl.

V průběhu 4. století se z epigrammu stával samostatný literární žánr s rozmanitými básnickými i obsahovými formami. Vedle epigrammů vážných, jako např. náhrobních nápisů, oslavných veršů, začali literáti tvořit epigrammatické drobnůstky s náměty milostnými, popisujícím lidské vlastnosti, ale i umělecká díla, vznikly epigrammy satirické, pijácké, erotické atd.

Érou rozkvětu epigrammatické tvorby byl celý hellénismus a první století doby římského principátu. K renesanci epigramu pak došlo až koncem starého věku, kdy tohoto žánru mj. využívali i křesťanští autoři.

První známou literární tvůrkyní  epigrammů byla Arkaďanka Anyté z Tegey (kolem r. 300). Stejně známé jsou její vrstevnice Nossis z Loker a Érinné z Télu. Ve 3. století se literární život hellénistického života soustředil do několika center, plodností vynikala ptolemaiovská Alexandreia.

Své slavné epigrammy zde vytvořil učenec a básník Kallimachos z Kýrény, búkolský básník Theokritos ze Syrákús a jeho přítel Asklépiadés ze Samu, nejstarší a nejslavnější autor milostných epigrammů. Asklépiadovým mladším přítelem byl Makedonec Poseidippos z Pelly, jehož oslavný nápis na Aitóly je dochován na kameni.

Jeho pozoruhodným současníkem byl Leónidás z Tarentu, literát, který dokázal žít na dvoře épeirských vládců, ale také v naprosté bídě (byl nazván „prokletým básníkem“ starého věku).
Z konce 3. století jsou známé politické protimakedonské a protilakedaimónské epigrammy Alkaia z Messény a protimakedonské epigrammy Dioskorida z Alexandreie, podporujícího reformátorskou činnost Kleomena III. Neznámý zůstal autor údajně výrazného stylu Démokritos, nebo jistý Hérákleidés.

Od 2. století začali i do tohoto literárního žánru pronikat Nehelléni. Věhlasu jako autor epigrammů dosáhl Antipatros ze Sídónu, epikúrik Filodémos z Gadar a jeho kynický krajan Meleagros. Prorůstání helléno-římského světa je patrné z dílek Apollonidy ze Smyrny, Krínagory z Mytilény, klienta Augustovy sestry Octavie, a později thessaloníckých poetů Antipatra a Filippa (již 1. století n. l.).

Nejstaršími sbírkami epigrammů byly z prvního století Věnce (Stefanos) Meleagra z Gadar (srov. r. 70) a Filippa z Thessaloníky (nebo z Amfipole?, srov. r. 40 a s. v. Filippos). Na obě sbírky pak navazovaly, resp. excerpovaly z nich, všechny další.
V 6. st. n. l. obohatil sbírky epigrammů historik a učitel řečnictví (proto zvaný též Scholastikos) Agathiás z Myriny, autor nezachovaného spisu o vládě Iustinianově.

Pro uchování sbírek epigrammů měly pro Evropu vliv pouze dvě byzantinské sbírky, tzv. anthologie, tj. květobraní: mladší, ale dříve známější Anthologia Planudea, sestavená Byzantincem Maximem Planúdem (1260 - 1310) z nejrůznějších původních i byzantinských pramenů, a starší, ale později v Evropě známá Anthologia Palátína (u jejíhož vzniku stál kolem roku 900 n. l. protopop dvora Kónstantínos Kefalás, jenž do patnácti knih slil staršé sbírky epigrammů).

Vlastní výběr epigrammů o šestnácti knihách byl ukončen někdy v desátém století n. l., ale teprve koncem 16. věku byl rukopis anthologie objeven v knížecí knihovně v Heidelbergu, tehdy ve Falci, resp. Kurfalci, lat. Palátium, jíž bylo sídelním městem (od r. 1803 je ale Heidelberg součástí Badenu). Odtud jméno sbírky - Falcké květobraní. Obsahuje na čtyři tisíce titulů, přičemž celkový počet všech zachovaných epigrammů nepřesahuje číslo deset tisíc.
O pozdně antické anthologii latině z Karthága viz pod Vandalové.

epigram latinský, viz satira

Epicharmos ze sicilských Megar, autor frašek§ 500, 467

epigamie, viz pod manželství

Epigonos z Pergamu, sochař§ 230
Epigonos z Kolofónu, tyr.§ 85

epigrafika, epigrafik, nauka a člověk zabývající se nápisy, epigrafy, řec. epigrafé, lat. inscriptió, srov. pod nápisy

Epikleidás ze Sparty§ viz Eukleidás

Epiklés z Athén§ arch. 131

epiklétoi, gerúsiá v Efesu§ viz pod gerúsiá

 

epikrateia, epikratie, tj. panství, ovládané území, v sicilských dějinách označení pro kartháginskou část ostrova§ 409, 398, 392, 339, 312, 277, 275, 241

Epikratés z Athén§ 1. arch. 146; 2. arch. 29
Epikratés, seleuk. strat.§ 110

Epikratés, nauarchos Eumenea II.§ 190
Jiný Epikratés byl rhétór a démagogos.

Epiktétos z Athén§ 1. 475; 2. tamtéž, oba malíři na keramiku

Epikúros z Athén§ 1. 428; 2. filosof, viz v příloze O Epikúrovi a Zahradě, 341, 330, 325, 323, 311, 307, 306, 270, 245, 173, 98, 50, syn Neoklea z Gargétu
Jiný E. z Magnésie byl blíže neznámý autor.

Epikýdés z Erbessu na Sicílii, Hannibalův agent, nar. v Karthágu§ 214, 212 - 210
Epikýdés z Olynthu, žoldnéř ve službách Ofelly§ 322
Epikýdés zvaný Sindón, podvelitel Epikýda z Erbessu§ 212

Epilykos z Athén, b. řečníka Andokida, vyjednal obnovení Kalliova míru§ 424

Epimachos z Athén, mechanik a poliorkét, tvůrce helepolí (jeho jméno zní jako pseudonym: epimachos, napadnutelný, popř. stojící při někom se zbraní v ruce)§ 305

epimelés, epimelétés, tj. dozorce, pečovatel, pak poručník§ 1. v Makedonii říšský úřad 321, 319, 317 - 315, 311; 2. 292 v Thébách, 265 – 264 v Sikyónu, 167 na Délu, v Athénách jako dohlížecí orgán nad obchodem, viz pod ražba

Epimenidés z Knóssu, kněz a „mudrc“§ 668, 625, 596
Jiný E. byl genealog. Viz též Epitimidés.

Epipaló(n) z Amathúntu, k.§ 400

Epipolai, výšina a čtvrť na severu Syrákús§ 414, 402, 213

epistatés, tj. dohližitel, v hell. pak místodržitel, královský úředník§ 350, 317 v Athénách
epistatés tés poleós, v seleukovských katoikiích nejvyšší městský funkcionář§ 96
epistatés tú chreofylakeiú, viz pod chreofylax
epistatés = logistés, viz Dúra

epistolografie, epistolografové, dopisy a jejich autoři:
Zřejmě nejstarší zachovaný „hellénský“ dopis je psán v chetitštině a je součástí korrespondence krále Achchijáwy s velkokrálem Chetitů Chattušilim III. (viz rok 1275). Ze začátku Senwosretovy vlády (1962-1928) jsou zřejmě dopisy Hekanachta synům o chodu hospodářství a také dopis ženy své matce: snad důkaz toho, že ženy v této době uměly psát, respektive měly přístup k písařským službám. Ze střední říše jsou doloženy dvě profesionální písařky.

Kratší dopisy byly psány na diptychu (dis + ptyssó, přehýbám, skládám) - tabulae, codicilli, tedy dřevěných destičkách, které byly na vnitřních stranách pokryty voskem a přiklápěly se na sebe. Do vosku se rylo stilem, jehož druhá, plochá strana, sloužila k vyhlazení omylů v textu. Později se používal na delší dopisy papyrus, chartae, na který bylo psáno třtinou, calamus, a inkoustem ze sazí a klovatiny, atramentum. Psalo se jen na jednu stranu po celé šířce, pak svinuto a staženo ve svitek uprostřed šňůrou a pečetěno, sigillum, řec. sfrágis.

O šifrování diplomatické korrespondence srov. rok 168.

Pečeti, stehně jako další úřední a státní insignie, se ve starém věku nikdy nevytvořily a vždy byly individuálními znaky. Tak např. Augústus pečetil svou korespondenci a edikty nikoli nějakou státní pečetí (neexistovala a podobné výsostné znaky v Evropě vzniknou až ze symboliky křesťanské), ale prstenem s obrazem sfingy, pak Alexandra Makedonského a teprve naposledy vlastní podobiznou z ruky jistého rytce Dioskúrida. Užívali ji též jeho nástupci s výjimkou Galbovou, který pečetil rodovým, sulpiciovským, znamením psa shlížejícího s paluby lodní přídě.

Privátní dopisy přenášeli tabellarii, úřední poslové viatores a na konec císařská pošta, cursus positus in... (srov. pod pošta).
Dopisy slavných osob se archivalisovaly a vydávaly, státy měly své archivy. Z republikánské doby jsou však známy jen listy M. Porcia Catona synovi Markovi, dva zlomky z dopisu Cornelie, dcery staršího Scipiona Africana a matky bratří Grakchů, psané synovi Gaiovi. Nejslavnější a nejrozsáhlejší korespondenci období republiky máme po Ciceronovi.

Nedochována zůstala korespondence Augustova. Sbírka jeho dopisů byla k disposici ještě sto let po jeho smrti. Imperátor měl prý zvyk slova nedělit, ale zbytek slova psal na konci řádku pod načaté a zakroužkováním ho k němu připojil. Nápad, který se v rukopisech v podstatě udržel donedávna.

Také jiný jeho nápad vydržel, resp. byl v novověku znovuobjeven: Augustus datoval dopisy i hodinou, a to dokonce noční, pokud dopis vznikl po setmění (srov. v oddílu Bohové a jejich svátky). Z prvního a druhého století n. l. se z římského tábora Vindolanda u dnešní vsi Bardon Mill v hrabství Northumberland jižně od Hadriánova valu nalezlo více než 750 fragmentů tenkých dřevěných destiček s korrespondecí, the Vindolanda Tablets.

Psáno na ně bylo inkoustem jako na papyrus. Je mezi nimi pozvánka Claudie Sevéry, manželky velitele nedaleké pevnosti Aelia Broccha, poslané Sulpicii Lepidíně, ženě velitele Vindolandy, kolem roku 100 na oslavu svých narozenin 11. září. Pozvánku psal písař, na konci je osobní vzkaz Sulpicie. Je to nejstarší zachovaná latinská písemnost napsaná ženou a nejdelší autentickou literární památkou asi z římských dob vůbec, viz též pod legie.

Populární byl dopis i jako literární žánr. Řada dopisů, psaných např. hellénistickými vladaři městům, se zachovaly na nápisech. Vznikl literární žánr fiktivního dopisu. Ve 2. st. n. l. žil Alkifrón ze Syrie či Athén, který vydal svou sbírku dopisů slavných milenců a hetair. Aristainétos, následovník Alkifronův, psal jako poslední řecké literární dopisy v 5. st. n. l.

Klasický materiál, na který se psalo v Egyptě, byl papyrus. Mesopotamské kultury používaly hliněných tabulek, do kterých otiskovali písaři hroty rákosových písadel a skládali klínové znaky. Později v této oblasti, v Anatolii a v íránských zemích začal sloužit pergamon. Na papyrus a na pergamon psala v podstatě celá administrativa Východu, a to řecky i aramejsky.

Hliněné dokumenty a dopisy v hliněných obálkách odesílatelé nebo kontraktanti pečetili svými pečetními válečky nebo „razítky“ s mýthologickými motivy, k nimž bylo připsáno osobní jméno. Od 9. století př. n. l. se do tabulky otiskoval nehet, supru, jako „podpis“, což zřejmě nemusilo znamenat, že kontraktant nemá pečeť, nebo unqu, otisk pečetního prstenu.

V assyrském Kalchu byly objeveny voskové tabulky z doby kolem roku 715 (Sargon II.) dřevěné i slonovinové. Mesopotamie neznala chov včel, takže běžný psací materiál celého hellénského a románského světa byl v Mesopotamii vzácností. Včely dovezl assyrský guvernér Mari Šamaš-réša-usur v době vlády králů Adad-néráriho III. a Tukulti-apil-ešarra III. (jak se sám chlubí na své stéle). Do Babylónie se tento psací materiál, do něhož se nepsalo klínovým písmem, ale aramejskou alfabétou, nedostal.

V tištěné podobě na papíru první „noviny“ pocházejí z Číny z roku 748 n. l.. a první odkaz na tištěnou papírovou knihu rovněž z Číny až z roku 835 n. l.; samotný první doložený čínský tisk pomocí razítek a inkoustu je kolem roku 450 n. l.. První papír je z roku 105 n. l.

Z latinského brevis, breve (scriptum), krátký, se stalo ve vulgární latině „krátké psaní, listina“, odtud staroněm. brief, briaf, z něhož je pozdější Brief, dopis.
Srov. také pod písmo, grafologie.

Listy mají vedle své historické hodnoty i cenu sběratelskou, často symbolickou, národní. Na začátku června 2006 vydražila londýnská aukční síň Sotheby´s dvacet šest dopisů z korespondence německé šlechtičny a ruské carevny Kateřiny II. s francouzským myslitelem Voltairem z let 1768-1777 za čtyři sta tisíc liber. Dopisy neskončily v soukromé sbírce, ale byly veřejně vystaveny.

Epitádás, Epitádeus či Epitádeás ze Sparty, s. Molobrův, zákonodárce§ 425, 400 (možné dvě různé osoby)

Epitalion, m. v Trifýlii§ 398, 397

Epitélidás z Lakónie§ 580 (Ol.)

Epithersidés z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

Epitimidés/Epimenidés z Kýrény, filosof kýrénské školy§ 399
Jiný E. z Rhodu byl blíže neznámým spisovatelem.

epitropos, tj. dozorce, poručník, v Makedonii regent v římské době řec. ekvivalent latinského prócúrátor§ 230

 

Epizélos z Athén, osleplý bojovník od Marathónu, snad v důsledku posttraumatické stressové poruchy (PTSD)§ 490

epoché, viz éra

epoikiá, epiktísis, tzv. druhé založení osady, kolonie, příchod dalších osadníků do původní apoikie, mnohdy spojeno s přejmenováním§ 679, 663, 655

Epókillés z Makedonie§ 328

epónymiá, epónymie, úřední pojmenování roku podle úředníka, archón epónymos, epónymní archón; hérós epónymos, deset Kleistheneových fýl dostalo jména podle ochranného héróa, epónymním úředníkem v seleukovských osadách v horních satrapiích byl volený kněz dynastického kultu, srov. pod zbožtění, epónymát u Assyřanů, límútu/limmútu, nejstaršího podobného datování podle králem určeného hodnostáře, jehož povinností bylo mimo jiné předsedat slavnostem nového roku akítum.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu, se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiocha, ktero s sebou na východ přinesl z Říma).

epos u Hellénů. Na rozdíl od poesie melické, písňové, epos („slovo“) je výpravná báseň v hexametrech o hrdinských činech válečných, ale také jako epos didaktický s náboženským, filosofickým či dokonce vědeckým obsahem. Autorem hexametru prý byl Orfeus či Ólén z Lykie, autoři nejstarších hellénských hymnů, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá).

Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce - vykladačce jménem Fémonoé, údajně nejstarší Apollónova věštkyně v Delfách (profétés, lat. vátés, kultovní vykladač, profet).
Hrdinský epos je nejstarším dochovaným hellénským literárním žánrem. Oblíbeny byly výprava Argonautů, boj Sedmi proti Thébám, Válka epigonů a trojská válka. Dochovaná Homérova Ílias a Odysseia, jejichž vznik se datuje do 12. až 8. století, jsou zároveň nejstaršími literárními díly evropského civilisačního okruhu.

Slovo ménin, akkusativ od ménis, hněv, je úvodním slovem celé evropské literatury. Myšlen hněv Achilleův, o němž pěno; děj padesáti jednoho dne devátého roku války pod Trojou; ale většina událostí proběhne ve čtyřech dnech.

Třebaže o normativní podobu díla se postaral v Athénách až v 6. století Peisistratos či Solón, spíše však až Peisistratův syn Hipparchos po roku 528; k literární fixaci obou epů došlo nejpozději v letech 750 – 725, Homérovy ekonomické reálie se kladou do doby kolem roku 800, dtto obraz aristokracie – nejsou tudíž zřejmě obrazem z časů příběhu, z 12. století, žádná konservace příběhu z bronzové éry, ale oslava současníků. V souvislosti s datací konečné podoby Homérových epů je legitimní názor, zda Hésiodovy verše, viz zde níže, nejsou starší.

Ílias by se měla podle obsahu jmenovat spíše Achilleis a jména Ílias se jí dostalo nejpozději kolem roku 600. Původně spojený epos byl rozdělen na Íliadu a Odysseu po 24 zpěvech a nejpozději od Hippokrata roku 522 se jednou za čtyři roky o panthénajích přednesly celé v doprovodu kythary nebo forminky (forminx), jednoduché lyry; trvalo to tři dny od rána do večera.
Při nahrávání epu na CD v Bonnu roku 2004 četl umělec 5,5 dne; srov. pod knihy. V novověku byla poprvé Ílias tištěna ve Florencii roku 1488.
Pro Hellény byla obě díla základem etických hodnot a s jejich četbou po celý starý věk začínala školní výuka.

Dórská tradice ale tvrdí, že prvním, kdo dal Homérovy epy celé přepsat, když do té doby existovaly jen po částech, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. K celému znění Homérových děl se Lykúrgos měl dostat na svých cestách v Iónii u potomků jistého Kreófýla, básníka (z Chiu?), jemuž bývalo přičítáno autorství některých „kyklických“ epů.

Homéros (rukojmí, slepec) byl zřejmě členem určitého kollegia pěvců, litrerárního a hudebního cechu, jehož centrum leželo na Délu a kteří patřili do dědictví po mínojských dvorních pěvcích. Podle jedné theorie byli „homérovci“ zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyně, Hellény podřízené Diovi (srov. její kult v Eleusíně či na Samothráké). Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných zvyků v obou epech vykládat jako věrnost starému kultu.

S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v textu obou děl k textovým změnám, k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu vyzdvihováním vlastních předků, nebo prostě jejich připsáním do básně.

Konečnou redakci dal provést Peisistratos (srov. zde výše), a je podivné, že se dál už nikdo nikdy škrtáním či dopisováním v Homérovi nezabýval. Přesto existuje podezření, že v původním textu Íliady nebylo o Athéňanech ani zmínky, že před Troiou, stejně jako Thébané, vůbec nebyli... Pozoruhodné z toho hlediska jsou verše v Odysseji (sedmý zpěv) o tom, že Athéna přešla přes moře do Marathónu a odtud do Athén „širokých ulic v pevný Erechtheův dům“.

V 7. a 6. století navazovaly na homérské zpěvy tzv. kyklické epy většinou neznámých autorů, jejichž náměty byla známá themata thébská (Thébais, Epigonoi, Oidipodeia), trojská (Íliú persis, Záhuba Ília, Ílias mikrá, Malá Ílias, Aithiópis či Kypria o událostech před vlastní válkou), postava Odysseova (Télegoneiá), nebo návraty Hellénů od Troie (Nostoi, Návraty).
Za autora Thébaidy (epos o 24 knihách, z nichž se dochovalo jen několik citátů) je považován Antimachos z Kolofónu, epik a elegik z 5. a 4. století, Kypriu z 8. století složil snad Stasinos z Kypru nebo Hégésiás ze Salamíny. Staří mu přičítali i autorství Epigonů (jiní ale tradičně jmenovali Homéra).

Později, zač. 4. st., složil novou Thébaidu Antimachos z Kolofónu (později byla jeho Th. předlohou Papiniovi Statiovi), jinak předchůdce alexandrijské moderny“, ve 3. st. Thébaidu opakoval Antagorás z Rhodu.

Za autora Oidipodeje byl pokládán Kinaithón ze Sparty, kterému se připisovala i Malá Íliada (vedle jistého Lescha). Leschés pak byl někdy pokládán za autora Záhuby Ília, pokud jejím tvůrcem nebyl slavnější Arktínos z Míléta, jemuž se rovněž připisovaly Aithiópis a Titanomachiá. Leschés s Arktínem měli podle staré tradice spolu soupeřit a soutěžit. Za autora Kyprie byl považován buď sám Homér, nebo Stasinos z Kypru, resp. Hégésinos - Hégésiás ze Salamíny. Télegoneiu měl napsat Eugamón z Kýrény a Návraty jistý Hagiás.

Všechna tato díla byla populární a inspirující další umělecké žánry v době klasické, ale později, kromě Homéra, již nikoli. Někdy v 6. až 5. století vznikaly parodie na hrdinské zpěvy, jako např. zachovaná Batrachomyomachiá, Žabomyší válka, či jen ze zlomků známý parodovaný hlupák-všeználek Margítés, za jejichž autora byl považován buď Homér, nebo jinak neznámý Pigrétés/Pigrétos z Kárie. Margítés je parodií Odysseje snad ze sedmého století.

Batrachomyomachiá je také nejstarším dílem, které má blízko ke zvířecím epům známým až ze středověku. První zvířecí epos je latinská hexametrická báseň z 10. nebo 11. století Ecbasis cuiusdam captivi per tropologiam, tedy Útěk jednoho vězně v příměrech neznámého mnicha z Toul. Telete se zmocní vlk, ale stádo ho v čele s býkem zachrání. Poprvé protikladné postavy zlého vlka a lstivé lišky, nemocného lva-krále apod.

Thema rozsáhleji v polovině 12. století latinsky pojednal mgr. Nivardus van Gent jako epos o vlkovi a lišce Ysengrimus (jméno vlka), z doby kolem roku 1200 je francouzský Roman de renard, Román o lišce, z let 1180 až 1190 složil dolnoněmecký autor Heinrich den Glîchensaere („Spiegelfechter“, Balamutil, Pokrytec) verše o lišákovi Reinhartovi, alsaský epos. Nejslavnější podoba Fuchs Reinhart je zpracování holandského námětu „Reynke de Vos“ básníka ze 13. století Willema (Van den Vos Reinaerde“).

Panyas(s)is z Halikarnássu, strýc Hérodotův, vypsal ve 14 knihách osudy Hérákleovy (Hérákleias) a historii zakládání iónských měst (Iónika), zřejmě první historický epos dějin literatury. Nejstarším, ale zřejmě jen mýthickým, athénským autorem hymnů byl jistý Pamfós. Ještě na přelomu 5. a 4. století napsal Antimachos z Kolofónu epos Thébais a epickou elegii na smrt své milované Lydé, z nichž jsou zachovány zlomky.

Hérodotovu historickou prosu (viz pod dějiny) zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér.

V hellénismu Apollónios Rhodský zpracoval epos Argonautika (který v 1. století n. l. latinsky převedl C. Valerius Flaccus Setinus Balbus). Snad v 5. st. n. l. vznikla epická báseň tzv. orfická Argonautika, kde hlavní postavou je Orfeus. Doba však žádala kratší literární formy, méně výpravné, byť stejně heroisované (epyllion).

Za nejstarší didaktický epos lze považovat kosmogonii a theogonii Hésioda z Askry ze přelomu 8. a 7. století Erga kai hémerai, Práce a dni, Theogoniá, Zrození bohů a genealogickou báseň Katalogos gynaikón/Éhoiai, Seznam žen, o původu hellénských rodů (homérovský fragment Aspis, Štít, bývá Hésiodovi jen připisován, vznikl snad až kolem roku 570). K Hésiodovi viz v indexu s. v. Hésiodos a otroctví.
V hexametrech psali svá díla téměř všichni nejstarší filosofové (posledním zachovaným dílem didaktického epu filosofického je De rerum natura T. Lucretia Cara z 1. století). Hésiodovým kritikem byl za jeho života jistý Kerkóps.
Z díla didaktika Fókylida Mílétského se zachovalo jen málo hexametrů (dochované Gnómai Fókylidú, F. myšlenky, jsou židovsko-křesťanský podvrh z 1.-2. století n. l.).

Formy epu často využívali literáti vědci jako lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, autor básní o lécích proti uštknutí a o protijedech, stejně jako o dějinách Aitólů, nebo o včelařství, Arátos ze Sol, autor velmi oblíbeného díla o astronomii (Fainomena), které bylo překládáno ještě ve středověku do arabštiny, nebo daleko později ve 3. století n. l. Oppiános z Apameie nad Orontem, resp. jeho jmenovec z Kilikie.

Nejrozsáhlejším literárním dílem o Dionýsovi, ale také v evropské literatuře vůbec, je epos Dionýsiaka, který sepsal někdy v 5. století n. l. (!) Nonnos z Pánopole v Egyptě. Má 22 tisíc řeckých hexametrů v 48 zpěvech a zřejmě byl zoufalým pokusem postavit se vládnoucímu křesťanství. Pro srovnání: Ílias na 16 tisíc veršů, Odysseia 12 tisíc. Ovšem na rozdíl od Homérových epů, které provázeli Hellény od školy celým životem, Nonnův rekord je spíše literární kuriositou nadšence ze zlé doby (srov. pod hostiny).

Nonnova postava ovšem zůstává záhadou, protože pod jeho jménem kursíruje také parafráze Janova euangelia, Metabolé tú kata Ióannú euangeliú, o 21 zpěvech v hexamentrech (díla Gigantomachie a Bassarika s dionýsovskou thematikou nejsou zachována). Soudí se, že ke stáru přestoupil na monotheismus, proto ono euangelion v novozákonním duchu, nebo že v tehdy již za jediného povoleného kultu nemohl ani jinak nebýt oficiálně než křesťan a starými kulty byl staromilecky unesen.

Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě Velcí Bhárati-Indové, Mahábhárata, 106 tisíc. Epos turkických Kirgizů o Manasovi, který byl poprvé sepsán až roku 1885, má několik ústních versí různě dlouhé, vždy však rekordně. Jedna má 180 tisíc veršů, další 210 tisíc a nejdelší téměř 500 tisíc veršů. Hrdina Manas se prý narodil roku 995 n. l. a o jeho činech recitují manaši, pěvci epu.
Kanón klasiků epu zahrnuje Homéra, Hésioda, Panyassia, Peisandra a Antimacha.

epos latinský. Základy veškeré římské literatury položil překladatel a dramatik Lucius Livius Andronicus, který se do Říma dostal roku 272 z poraženého rodného Tarenta jako zajatec Lucia Livia Salinatora. Když byl propuštěn na svobodu, vychovával Salinatorovy děti a učil latině a řečtině. Roku 240 složil na státní objednávku první latinskou komedii a tragedii.
Roku 207 složil na žádost pontifiků kultovní píseň k poctě Iunony Reginy. Složil několik tragedií a komedií. Pro školní potřeby přeložil saturnským veršem Homérovu Odysseiu (lat.: Odusia), která byla používána po celou dobu republiky. - Nejstarším psaným prosaickým dílem byla zřejmě odpověď Ap. Claudia Caeca Pyrrhovu vyslanci Kíneovi Thessalskému v Senátě r. 280.

První historický a národní epos římský složil o něco mladší Andronikův vrstevník Kampánec Cn. Naevius. V sedmi knihách básně Bellum Poenicum jsou vyprávěny římské dějiny až do konce I. války púnské. Kromě toho napsal několik desítek komediálních a tragických titulů, je autorem prvních římských praetext, psal togaty a palliáty.

Ani třetí latinsky píšící epik nebyl římského původu (pro některé starověké životopisce byl Polořekem či dokonce Řekem). Kalabrijec Q. Ennius (zemřel r. 169) hovořil latinsky, řecky a oskicky, sloužil v římské armádě. Kromě toho, že do římské literatury zavedl umělou poesii podle hellénských vzorů, byl autorem řady komedií a tragedií, přeložil do latiny první prosu (kuriosně tím autorem byl Euhémeros) a didaktické básně. Pro Římany měly však největší význam Enniovy veršované Letopisy (Annales).

Vrcholu římský epos dosáhl v dílech epikúrika T. Lucretia Cara (Dé rérum nátúrá), P. Vergilia Maróna (Aenéis) a P. Ovidia Nasóna (Metamorphoseón librí). V Augustově době psali epické básně ještě epikúrik L. Varius Rúfus (oslavy Caesarovy, Augustovy a Agrippovy) a Aemilius Macer, který složil didaktické básně o ptácích (Ornithogonia), o uštknutích (Theriaca) a o léčivých bylinách (De herbis). Ovidiův přítel (C.) Albinovánus Pedó složil (nedochovanou) Théseidu a kromě toho proslul epigrammy a oslavnými verši.

Vergilius se ještě za svého života stal "národním básníkem" latiny. Dočkal se dokonce překladů do řečtiny, vzácných okamžiků v soužití obou tvůrčích jazyků. Claudiův propuštěnec a jeho studijní poradce C. Iúlius Polybios parafrázoval Vergiliovo dílo v řečtině, Georgica přeložil Arrhiános (díla ztracena). Volně přeloženou čtvrtou eklogu z roku 40- s oním spíše nejasným než záhadným proroctvím příchodu nového věku s narozením jistého chlapce použil Konstantínos i. na lateránském synodu křesťanských hodnostářů roku 313 a Vergilius se stal nejváženějším polytheistickým autorem středověku. Nejstarší zachovaný opis jeho díla je codex Palatinus-vaticanus ze čtvrtého n. pátého století a codex Mediceus z pátého století. 

Posledním epikem a posledním významným básníkem polytheistického světa byl Klaudios Klaudiános z Alexandreie či Claudius Claudiánus, neznámo, zda "úřední" křesťan (byl s titulem vir clarissimus „mluvčím“ Stilichónovým), žil v letech asi 365 či 369 do 404 n. nejvýše 408, autor panegyriků, oslavných epů Dé belló Gothicó, Dé belló Gildónicó, ale také Gygantomachie (známe několik veršů) a nedokončené a zachované O únosu Persefony, Dé raptú Proserpinae z roku 395, tedy již po zákazu tradičního náboženství.

epos mesopotamský. Nejmladším dochovaným epem, který vznikl na území staré Mesopotamie, byl mladobabylónský epos o bohu války Errovi. Shodou okolností je to rovněž jediná z básní velkých mýthologických a kultovních forem, u níž zároveň známe i jejího autora. Přesněji řečeno, jejího editora. Byl jím někdy před začátkem vlády poslední babylónské dynastie, chaldajskou, v dobách assyrské hegemonie v osmém až sedmém století babylónský chrámový písař Kabti-iláni-Marduk, syn Dábibův.

Nejstarším akkadským mýthologicko-liturgickým textem byl epos Inúma ilú awílum, „Když bohové byli (ještě) lidskou bytostí“ [klínopisná sumerská a akkadská, později babylónská a assyrská, literatura nepoužívala názvů v nadpisu, ale písaři katalogosovali hliněné tabulky s texty podle znění prvního řádku]. Nejstarší jeho klínové opisy pocházejí z dob vlády krále Ammísaduqiho (1647 - 1626), předposledního vládce I. babylónské amorejské královské dynastie.

Ze stejné doby jsou i nejstarší známé opisy epu o Atrachasísovi (starobab. Watram-chasís, „Přemoudrý“), který stejně jako epos Enúma eliš’, „Když nahoře...“ líčil mýthologické podání stvoření světa, ale také člověka a zničení jeho první generace. Nejstarší dochované texty Enúma eliš’ pocházejí ale teprve ze století desátého.

Z časů I. babylónské dynastie jsou i nejstarší dochované opisy skladby o Etanovi, autentickém vládci v sumerském Kiši. Etana byl prvním člověkem-letcem, který se vznesl s pomocí orla a jako první v literatuře hleděl na zemi se shora. Původním sumerským editorem (nebo dokonce autorem?) skladby byl mudrc z Uru z doby vlády krále Šulgiho (2094 - 2048) z III. dynastie urské jménem Lu-anna.
Rovněž z I. babylónské dynastie pochází báseň o Anzuovi a o krádeži tabulek o božském pořádku na světě, která byla součástí nedochovaného velkého cyklu o hrdinstvích boha Nin-girsu (tj. Ninurty).

Z knihovny assyrského panovníka Tukulti-apil-Ešarra I. (hebr. Tiglatpilesar; vládl 1116 - 1077) jsou nejstarší opisy slavného liturgického textu Sestup Ištary do podsvětí, jenž bývá s oblibou označován za první podání stripteasu v literatuře.

Nejstarší epická díla světové literatury, a současně i nejstarší liturgické texty, stvořili a písmem zachytili Sumerové. Nejznámějším původně sumerským literárním dílem, a zároveň vůbec mesopotamského kulturního okruhu, byl epos o Gilgamešovi, skutečném vládci I. dynastie v Uruku (kolem roku 2700).

Gilgamešovu autentičnost mj. dokazuje nejstarší historická písemná památka epigrafická, zlomek tabulky se jménem kišského krále a jeho vrstevníka En-me-barag-esiho a jeho syna a nástupce Aggy, soupeře i z epu.

Editorem cyklu o Gilgamešovi byl v kassitské době slavný Sîn-leqe-unnínní a poslední redakci provedl astronom a učenec na dvoře assyrských vládců Šarru-kéna II. a Sîn-achché-eríba (Sancheriba) Nabű-zuqup-kéna. Antickým autorům bylo Sumeřanovo jméno známo ještě ve třetím století n. l.: ve zcela zmatené souvislosti u Klaudia Ailiána jako král „Babylónu“ Gilgamos.

Smutné konce sumerských městských států po vpádu Gutejců odrážely epické básně jako Prokletí Akkadu (Sag-ki-gíd-da En-líl-lá-ke4, „Když hněvivý Enlilův pohled...“), která vznikla někdy na úplném konci 21. století. O něco mladší je Nářek nad zkázou Uru (po jeho dobytí Elamity a po odvlečení posledního panovníka III. dynastie urské Ibbi-Sîna do Elamu po roce 2006).

Ze slavnějších dob, z doby vlády akkadského panovníka Narám-Sîna (2292 - 2255) pochází veršovaná skladba „Nin-me-šar-ra“ - Paní všech božských mocí neboli Inanna a Ebech (bůh stejnojmenného pohoří sev. od Babylónu), jejíž autorkou je první známá literátka historie En-che-du-an-na.

Podle jedné verse byla dcerou slavného krále Šarru-kéna Akkadského (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a vládce zemí od Horního po Dolní moře, tj. od Středozemního moře po dn. Perský záliv, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîna) v Uru.
Z 21. století pocházejí nejstarší opisy Sestupu Inanny do podsvětí, Dumuziho sen a několik epických liturgických básní s ději ze života boha Enkiho.

Eporedia, m. Salassiů a řím. osada, dn. Ivrea v Savojích§ 25

 

Eporedoríx, haedujský velmož§ 52

 

Eposognátos z Galatie, dyn. Tektosagů§ 189

Eppillus, kníže brit. Atrebatů§ 54

epulónés, sbor od roku 196 tří, pak sedmi, později od Caesara deseti občanských kněží, kteří měli na starosti zaopatřování hostin spojených s lectisterniemi, trésvirí, později septemvirí epulónés, dosl. sbor sedmi jedlíků§ 180

L. Equilius Firmánus, viz L. Aeqitius Firmánus

equités, eques, viz jezdci

Er§ viz Ušilu

 

éra, datovací, letopočet, z pozdnělat. aera, dané číslo, z kterého se vychází, souvisí s aes, měděná ruda, peníze; řec. obrat pro aera je epoché. Většina uvedených ér (epoch) byla ryze lokálního významu, éry, které byly v užívání v celé oikúmeně nebo v jejích velkých částech, jsou součástí datace celé příručky - éra olympijská, „od založení města“, seleukovská, arsakovská a základní dnešní užívaná, křesťanská, počítající od narození Ježíše Krista, „našeho letopočtu, n. l., př. n. l.“.

Poprvé obratu „před Kristem“, lat. a. C., angl. B. C., užil mnich Beda Venerabilis (zemřel roku 735). Dnes v mimokřesťanských kruzích často užíváno v anglosaské literatuře „Before the Common Era, BCE“ a CE, „Common Era“, namísto A. D. Prehistorici nejnověji užívají éry BP, „(years) Before the Present“, (let) před současností (= PS), která je zakotvena rokem 1950 n. l., nebo nejnovější geologickou datační zkratku MYA, "million years ago". K tomu se datuje érou RCYBP/Radio Carbon Years Before the Present a vzhledem k tomu, že rok 1950/= současnost se vzdaluje, též v kalibrované podobě jako calBP/Calibrated Years Before the Present, popř. Calendar Years BC§

éra Abrahamova§ 776, 2
éra aktijsk᧠32, 31
éra Alexandra ve Foiníkii§ 333
éra Alexandreie u Issu§ 67
éra Antiocheie nad Orontem§ 49
éra Áradu§ 259
éra Arsakovců§ 247
éra král. Arsinoé II.§ 270
éra Askalónu I., II.§ 104, 58

éra Azova§ 55

éra berbersk᧠ustavena roku 1980 v rámci emancipačních snah Berberů: její začátek akademiky položen do roku 950 př. n. l., přibližného nástupu Libyjce-Berbera Šošenqa I., prvního vládce egyptské xxii. dynastie (libyjské/berberské); není v CSD
éra Bérýtu§ 80
éra Bíthýnsk᧠297, 283
éra buddhistů (Cejlon a jihových. Asie), 544
éra Caesarova§ 48, 47
éra čínská, annó Sinárum, AS§ 660
éra Filippa III. Arrhidaia§ 324 - nazývaná též ‘po Alexandrově smrti’
éra Dionýsova§ 285
éra Diocletianova§ viz Bohové a jejich svátky, začínala 29. srpna 284 n. l. (Jul.); dodnes v užívání u Koptů
éra džinistů, virasamvat, viz Džina§ 527
éra Elymáidy§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra Japonska, annó Japoniae, AJ§ 660
éra iónská/javana§ 185, 55

éra faslí v IND§ 55
éra lýdo-fryžsk᧠viz Sullova
éra provincie Galatia§ 25
éra Gázy§ 61
éra Hasmónaiů; Židé používali hlavně syrskou SE (minján šetabob, „éra smluv“, v platnosti v Palestině do 16. st.) a kromě toho éru vykoupení Sionu (začínala roku 66, resp. 131 n. l.), éru „od zničení druhého chrámu“ (le-hurban ha-Bajit, zač. 69/70 n. l.) a od 9. st. se mezi židovskou populací stala populární éra založení světa, anno mundi/annó mundí, AM, která se později počítala od r. 3830 (platilo 3830 = 381 SE = 1 rok éry zničení chrámu = rok 69/70 n. l.); jinak ale prý svět vznikl 7. října 3761, což je jiný začátek této éry, srov. pod chronografové§ 143
éra hidžry, anno hegirae, mohamedánsk᧠55 (začíná 16. 7. 622 Jul.)
éra Chalkidy pod Libanem§ 117
éra Charakény§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra Chersonésu§ 32
éra Kilikie§ 68
éra Kommágény§ 72
éra křesťansk᧠2
éra Leukady nad Chrýsem§ 38
éra mayská, začíná 11. srpna 3114, viz „svět do roku 1800“
éra Nabonassarova§ 747
éra Pompeiova§ 63
éra Pontu§ 297
éra Provincie Achái᧠146
éra Provincie Asi᧠134
éra Provincie Makedoni᧠148
éra Ptolemaia Sótéra§ 311
éra Rafie§ 58
éra Rhósu§ 39
éra Saka či é. Šaliváhana Šaka od údajného tvůrce, k. Saků, též Sakanripakala§ 55
éra samvat§ 55
éra Seleukovců§ 312, 311
éra Seleukeie v Píerii§ 109
éra Sídónu§ 111
éra Sinópy I., II.§ 70, 45
éra Sol-Pompéiopole§ 66
éra Sullova§ 84
éra Terméssu§ 71
éra Tyru§ 126
éra virasamvat§ viz Džina

éra hegemonů, Doba jarních a podzimních annálů, Čchun-čchou š'-tai/Chunqin Shidai čili Kronika Jara a Podzimu; období čín. dějin§ 771, 722, 520, 481

eranos, pokladniční spolek, fond nadační, důchody, starobní pense, spoření, sociální zabezpečení:
Hellénské občanské podpůrné spolky, které sbíraly od členů příspěvky do společné pokladny, se nazývaly eranos, eranoi, lat. eranus/eraní. Prostředků bylo využíváno k různým účelům. Jednou za měsíc se členové sešli na společné hostině (připodobněme si to k weekendovým moderním picknickům). V případě nouze dostával člen podporu. Proti zakládání eranů nebyl ani princeps Tráiánus, který se díval na občanské a řemeslnické spolky s nedůvěrou, "když neposlouží ke vzniku chaosu a nedovolených shromáždění," jak napsal svému správci v bíthýnii Plíniovi Secundovi o žádosti Amísských.

Je to tedy nejstarší podoba novověkých dělnický spolků a jejich finančních ústavů (v Čechách tzv. kampeliček), popř. pensí, spoření apod., které nebyly zakládány na cechové příslušnosti, ale na principu občanském. Erany byly populární v hellénismu a hlavně v císařské době, kdy se členství ve spolku změnilo ve formu charitativní činnosti ve prospěch nemajetných spoluobčanů (viz finanční fondy pod heslem obilí).

Soukromé spoření, pravidelné ukládání a s tím související bankovní systém znám nebyl, srov. zde níže.

Základem dnešních státních sociálních systémů evropských byly cechy a hornické podpůrné spolky. Až do poslední pětiny 19. století neexistoval nikde žádný sociální závazný systém řízený a garantovaný státem. Ve Francii například existovaly různé námořnické pense za výsluhu let a invalidní (od roku 1673), vojenské (1831), pro státní úředníky (1853), horníky (1894), železničáře (1909), dělníky (1910), ale teprve od roku 1945 systém celkového státního sociálního zabezpečení.

Nejstarší státní sociální zabezpečení má Německo. Za císaře Wilhelma I. a pod tlakem sociálních demokratů kancléř Otto von Bismarck v listopadu 1881 předložil říšskému sněmu návrh na zavedení státní sociální sítě a hovořil o „positivních požadavcích blaha pro dělníky“. Německo dostalo roku 1883 všeobecné zdravotní pojištění (platné od prosince 1884), roku 1885 úrazové a roku 1889 invalidní a starobní (tehdy od sedmdesáti let věku, od roku 1916 sníženo 65 roků).

Ve Spojených státech měla nejstarší soukromou sociální pojistku železniční firma American Express Co., první státní učitelský asi mělo od roku 1896 New Jersey, armádní důchody byly od roku 1890 (Pension Act), ale první státní zákon o sociálním pojištění platil v USA až od roku 1908 a dodnes v zásadě platný Social Security Act je z roku 1935.

Skotsko-americký podnikavec a velký filanthrop Andrew Carnegie (+ 1919) spatřoval ve spoření jedno ze znamení civilisace. "Důležitost tohoto předmětu je patrna z té okolnosti, že zvyk spořiti tvoří jeden z největších rozdílů mezi divochem a vzdělaným člověkem," pravil roku 1900 v jednom ze svých výchovných projevů k mládeži, který zařadil do sbírky Panství obchodu, č. Praha 1908. "Kdyby lidé každý den každého týdne spotřebovali všechno, co vydělají, jak to činí divoši, pak by nebylo kapitálu - to jest, nebylo by žádných úspor, uložených pro budoucí potřebu... Proto spořivost je hlavním základem každého pokroku... Nic nebylo vybudováno, nebyl učiněn žádný veliký pokrok, pokud člověk zůstal divochem beze spořivosti." 

Erasínidés z Athén, strat.§ 406

Erasistratos z Athén, 1. o. Faiákův, 422; 2. jeden ze Třiceti§ 404
Erasistratos z Keu, lékař Seleuka I.§ 292

erastés, viz pod sex

Erastos z Athén§ arch. 163

Erató z Armenie, ka a s. Tigrána III.§ 6, 1, 1+

Eratón z Aitólie§ 240 (Ol.)

Eratos z Argu, k.§ 669

Eratosthenés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404
Eratosthenés z Krotónu§ 576 (Ol.)
Eratosthenés z Kýrény, polyhistór§ 400, 295, 257, 246, 195

Erbessos§ viz Herbessos

Erechtheion, stavba na ath. Akropoli, chrám zasvěcený Athéně, Erechtheovi, dávnému athénskému králi, a Poseidónovi§ 407, 396

Erechtheus I., k. v Athénách§ 566

 

Eresos, m. na Lesbu§ 630, 412, 372, 370, 332, 300

Eretriá, m. na Euboji (Iónové)§ 750, 733, 706, 700, 650, 556, 551, 507, 498, 490, 484, 481, 423, 411, 399, 366, 349, 341, 340, 325, 323, 308, 244, 198, 196, 21
Před trojskou válkou se jmenovala Melaneis a Arotriá, kolonisována byla z Athén a oikistés se jmenoval Kothos. Ve válce lélantské, c. 700, srov. tam, zřejmě E. přišla o Andros. Kolem roku 525 už v E. nevládli aristokraté dědičně, ale někdo z nich volený. Největšího rozmachu dosáhla E. ve čtvrtém století př. n. l., kdy hradby o pěti kilometrech délky uzavíraly obydlenou plochu o 82 hektarech. V Augustově době už ležela v ruinách, nové město stálo opodál.

eretrijská (dř. élidská) škola filosofick᧠399

Ergamenés, Arqamén, Erq-amani, Nubijec, k.§ 211, 204, 200

Ergavica, m. v Carpetánii v Přední Hispánii, dn. snad Arguedas n. Berbinzana§ 179

Ergínos ze Syrie, žoldnéř§ 243, 240

Ergocharés z Athén§ arch. 226

Ergoklés z Athén§ arch. 132

Ergotímos z Athén, hrnčíř§ 575

Ercheia, ath. démos; pl.§ 436, 430

Eria, kraj na sev. Armenie§ 749, 745, 742

Eríba-Marduk, k. v Babylónu§ 770, 768, 761

Éridanos, viz Padus

Erigyos z Makedonie, účastník Alexandrova tažení§ 329

Erigon, ř. v Lynkéstidě§ 183

Erimena z Urartu, k. (?), o. Rusy III.§ 610

Eríneos, mys v Ozolské Lokridě před Naupáktem§ 413

Érinná z Télu, básnířka§ 300

Eristheniá z Orchomenu, d. Aristokratova, m. tyranna Proklea Epidaurského§ 650

Eritrea, novověká země a stát na afr. pobřeží dn. Rudého moře, v hellénismu se pobřeží jmenovalo Tenessis§ 600, 10

Erixó z Kýrény, m. Batta III.§ 530

ERK§ viz Eryx

erótideia, vedle múseií hry v Thespiích se závody músickými i athlétickými§ 776

erótika, erótický román, milostná novela, viz pod novela

Er-š’§ viz Chu-chaj

Erxikleidés z Athén§ arch. 548

Erymanthos, ř. v Arachósii, dn. Hílmand§ 206

Erythrá thalassa, tzn. „Rudé moře“, dn. Perský či Arabský záliv, pro euroamerický svět koncem 20. století „Golf/Záliv“, ale též všechna moře kolem Arábie§ 326 – 324
Pro mesopotamské civilisace támtum šaplítum/Dolní moře (Horní = Středozemní moře). Hérodotos uvedl, že Eufrátés teče z Armenie do Rudého moře, ale také to, že tehdejší "Arabský záliv" byl zálivem Rudého moře mezi Egyptem a Arábií. Měl tedy za to, že Rudé moře je označení všech vod kolem Arabského poloostrova a dnešního Arabského moře mezi Arábií a Indií, ačkoli ho ještě hellénističtí autoři zahrnovali pod pojem Ókeanos, srov. pod Rudé moře, Satrapie na Rudém moři, Charakéné apod. Už za Augústa bylo v užívání označení Persikos kolpos, Perský záliv. Dnešnímu Rudému moři mezi Arábií a Egyptem, Súdánem a Eritreou se kdysi říkalo Arabský záliv (totiž Rudého moře, které bylo za dn. Báb al-Mandab). Seleukovci měli satrapii peri/epi tén Erythrán thalattán, „kolem Rudého moře“, s eparchií tés Erythrás thalattés, „Rudého moře“ (zřejmě od perského po arabské pobřeží). 


Erythrai, m. v Boiótii§ 479
Erythrai, m. v Iónii naproti Chiu, dn. u lokality Ildir v TR; původně Knópopolis§ 710, 700, 650, 534, 427, 413, 412, 315, 191, 83

Erythros, "Rudý", s. Rhadamanthyův, zakladatel Eryther§ 650


Eryx, h. a m. v záp. Sicílii, foín. ERK, dn. Eryce (Mte. S. Guiliano), slavné po celém západ. Středomoří chrámem a kultem Venuše, Venus Erycína, založeného prý Daidalem či Aineiou; chrám restaurován za císaře Claudia§ 580, 397, 278, 260, 249, 244

Eryxiás z Athén§ arch. 693
Eryxiás z Chalkidy§ 532 (Ol.)

E-sag-ila, Esangila, Mardukova svatyně v Babylónu, „Dům zdvíhající hlavu“§ 761, 626, 321, 268, 127

Esdrás§ viz Ezrá

esejci, essejci, žid. nábož. skupina§ viz chasídím

 

eschatologie, "slova o posledních věcech, o konci světa/ta eschata"; není v CSD

Zkáza se blíží: o věcech úplně posledních (psáno pro časopis Týden no. 12/11)

Je to tady. Planetou hýbou zemětřesení, povodně, sucha, teroristé, války, politici, drahota, zkorumpovaní soudci a nadrogovaní atleti. Tyhle hrůzy přeci něco znamenají. Nebo ne?

Určitě ano. Na apokalyptických představách řada lidí vydělává. Prodává prostředky na ochranu před koncem světa, kočárky proti radiaci anebo tím, že nebudete materialistou. Kazatelé nacházejí důkaz o tom, čím posluchače straší: hněv bohů definitivně v den posledního soudu vyvrátí zcela zkažené lidstvo. Hledáte spásu? Plaťte! Nebo přijde potopa, sumerská utnapištiovská, noéovská, deukaliónská.

Sumatránské tsunami roku 2004 vydávali někteří muslimští kazatelé za pomstu boží, hurikán Katrinu o několik měsíců později evangelikánští za trest pro mravně zkažené New
Orleans. O návratu spasitele Ježíše Krista na Zemi (mesiášství), příchodu tisícileté boží říše míru (chiliasmus nebo millennarismus), kde bolesti a smrt nebudou, se zdálo dávným křesťanům.

Mysleli si to o roku 1000, „těšili se“ na otevírání hrobů, přírodní pohromy, nemoci; někteří ještě o roku 2000, kdy 5. května nastala jistá zhoubná konstelace planet naší soustavy a hodně nul v datu zneklidnilo hlavně počítačové konstruktéry a experty, neboť některé systémy je nedokázaly zpracovat („vir Y2K“).

Čím více přírodních katastrof, tím více důkazů pro konec světa. Teď je na řadě zimní slunovrat roku 2012. Někdo se příští rok těší na olympiádu v Londýně, jiný do pense, další na 21. prosince, kdy to nastane. Přepóluje se zemský magnetismus (prý se to stalo naposledy před 780 tisíci roky), rotace zeměkoule se zpomalí a lidstvo se svou technologií zanikne.

Zatímco Římané o zimním slunovratu slavili rozverné sáturnálie (17.-23. prosince) a obecně helléno-románský starý svět „vědu o konci světa (ta eschata)“ nepěstoval, vzpomínku na zlatý věk lidstva, kdy se všichni měli rádi, Mayové prý kalkulovali o zániku civilisace. Z toho nelze ale vinit ani krvavé a kanibalské Mesoameričany, jejich astronomická akribie sloužila především pro správné dodržování rituálních termínů.

Hrůzná pověra povstala z prostého údaje, že zachovaný mayský „dlouhý“ kalendář, začínající svou éru 11. srpnem 3113 př. n. l. (žádná historická událost, mayjský rok 13.0.0.0.), po 5125 letech končí jeden svůj cyklus počítající ve dvacítkových blocích – po třinácti „dvacítkách“ začíná vše nanovo.

Žádný z pramenů nepraví, že by s tím Mayové, jejichž potomci stále žijí od jižního Mexika po západní Honduras, svazovali představu o jakémsi konci světa.

Babylóňané měli také představu o konečnosti světa. Trvat bude 518 400 roků. Zbývá ještě tak padesát tisíc...
Čísla známe od hellénistického astronoma Béróssa, nikoli ze zachovaných klínopisných literatur.

Jiná čísla uklidňují ještě více. Život povstal před 3,8 miliardami let, společný předek opic a hominidů před asi sedmi miliony let a člověk před 200 tisíci roky. Tento savec má před sebou ještě několik desítek milionů let existence. Zatím nepoznal jinou civilisaci, než svou vlastní.


Essa§ viz Gerasa

 

Esquilius, Esquilínus, Esquilína§ viz Aesquilius etc.

Este, viz Ateste

Estonci, Estonsko§ 600 a srov. pod Burgundové

Ešmun’asar I. ze Sídónu, o. Tabnita I., k.§ 384
Ešmun’asar II. ze Sídónu, k.§ 400, 384

Ešpai, k. Kimmeriů§ 706

Étazéta, m. Zipoita III., též Heptazéta§ 250, 220

Eteandros z Pafu, k.§ 709

E-temen-an-ki, výšková stavba v Babylónu, zikkurrat, „Dům, základna nebes a země“ v chrámovém komplexu boha Marduka E-sag-ila§ 626, 321

Eteobútadai, Eteobútovci§ viz Bútadai

 

Eteokarpathos, Eteokarpathioi, "Praví Karpathané", viz pod Karpathos

Eteoklés z Athén, o Chremónida a Glaukóna§ 267

Eteokrétes, "praví K.", Eteokréťané, viz Helléni

 

Eteoníkos ze Sparty, velitel oddílu§ 406, 405, 389, 388

etésiai, letní větry v Égeidě vanoucí od severu od konce července do konce září, passáty, viz také pod objevy§ 349

Ethba’al z Byblu, k.§ 573

Ethiopie, Etiopie, Aithiopiá (řec.), Chabašát§ 600, 400, 109, 10
Podle jednoho z arab. kmenů jemenských, který do Afriky přešel a dal asi jméno pův. oblasti dn. provincie na severu Ethiopie Tigre/Tigray, a z toho arabské Habaš, resp. eg. Ge’ez (a odtud od 12. st. n. l. již jen liturgická ge´ezština, jazyk semitský), tj. Etiopie - země ve vých. Africe, srov. starší české Habeš, něm Abessinien. Viz také pod Aksum a Da‘mot.

éthiké, lat. éthica, č. etika, část filosofie zabývající se člověkem, viz pod školy

ethnarchos, řec. označení z doby hellénistické pro představitele nehellénských národů, kteří nepoužívali král. titulu a mnohdy byly autoritou náboženskou, ethnarchie§ 63, 60, 58, 57, 48, 47, 38, 32, 4
ethnarchos kai archiereus, srov. tetrarchos kai ar.§ 63, 57, 47

Etiopie, viz Ethiopie

Etiu, kraj ve střed. Armenii§ 752, 748

Etleva z Illyrie, manž. Genthiova§ 168

Etrúrie, Etruskové, Etrúria, Etruscí, Tuscia, Tuscí (lat.), Tyrrhéniá, Tyrséniá, Tyrrhénoi, Tyrsénoi (řec.), národ v Itálii neznámého původu a jazyka, snad původem z Anatolie (vlastním označením Rasenna)§ 775, 753, 746, 650, 640, 600, 580, 578, 675, 616, 540, 539, 524, 514, 510, 506, 492, 480, 479, 474, 453, 440, 437 - 435, 424 - 423, 397, 391, 396, 598, 415-414, 394, 390, 388, 386, 384, 382, 356 - 354, 339, 324, 311, 309, 301, 299, 298, 296 - 294, 285, 283 - 280, 273, 265, 264, 204, 200, 197, 196, 179, 100, 89, 87, 81, 63, 62, 56, 50, 49, 41, 7

Jádrem etruského osídlení byla v severní Itálii země mezi Ligurskými Alpami na severu, Tyrrhénským mořem na západu a řekou Tiberem na východě a jihu. V dobách rozmachu Etruskové kolonisovali na severu Popádí (osady Hatria a Spina, u dn. Comacchia, obě u ústí Pádu), na jihu Latium a Kampánii (Kapua, Nola) a usilovali o thalassokratii v západním Středomoří. Cestu na jih Etruskům v 5. století zarazili Hellénové z místních států (Kýmé, Neápolis, Syrákúsy), v boji o nadvládu nad mořem podlehli Hellénům i Karthágincům.

V 8. století se Etruskové, kteří do země přicházeli (připlouvali?) v několika vlnách zřejmě již od roku asi 1000, stali vládnoucí vrstvou v prostředí domácí tzv. villanovské kultury (Umbrové). Nejstarší historicky blíže datovatelný nález pochází z etruského hrobu v Tarquiniích a je jím fayensová vása, dovezená z Egypta z doby vlády krále XXIV. dynastie Bokchorise (720 - 715).

Původ Etrusků, stejně jako zařazení jejich jazyka, je neustále předmětem dohadů a nebyl zatím přesvědčivě objasněn (známo je na pět set slov). Nejvíce příznivců má theorie o asijském původu Etrusků, který také byl dominantním názorem u hellénských a římských historiků a ethnografů starého věku (z Lýdie přes Lémnos, Thúkýdidés je označuje za původní obyvatele Attiky).

U asijského původu záhadného národa se také spekuluje, zda Etruskové do Itálie připluli po moři, nebo zda sem dorazili přes Balkán po souši. Méně častěji se mezi badateli uvažovalo o autochthonním původu Etrusků (= že vyšli z villanovské kultury), nebo o tzv. severním původu, že přišli z oblasti pozdější Raetie (dn. západní Rakousko, jižní Německo a východní část Švýcarska).
Tváře Etrusků, jejich spíše matriarchální orientace společnosti, kulturní zvyklosti, ovšem ukazují na východní původ.

Rozbor mitochondriální DNA skotu žijícího v Toskáně roku 2006 ukázal, že z jedenácti italských chovů je šest z Předního východu, Balkánu a Anatolie. Podobná data však národní původ jejich pradávných chovatelů neřeší. Stejně málo jako genetická studia z roku 2007 o podobnosti vzorků DNA z dnešní Toskány a z Anatolie. Archeologové podobné dohady odmítají, protože není podle nich sebemenšího důkazu pro rozsáhlou migraci celého národa nebo jeho významné části (srov. příběh u Hérodota).

Etruskové žili v Etrurii ve federaci dvanácti států (viz rok 539). Obdobně v Padánii existoval spolek etruských měst s centrem v Mantově (Etruria circumpadana, Arimina, Ravenna, Modena, Parma, Placentia, Misa či Misna - Marzabotto u Bologne) a v Kampánii se centrem v Kapuy (Nula - Nola, Pompei, Salerno, Nocera). Z Padánie Etrusky vytlačili na začátku 4. století Keltové, z Kampánie hellénské státy Kýmé a Neápolis a především Samnité.

Když se většina států rozešla v průběhu 5. století s královládou, Etruskové si volili úředníky způsobem, jaký známe z Říma. Např. ve Vejích známe jejich jména, nikoli však kompetence (zilath, maru a purth).

Etruština je dodnes jazykem nevyluštěným. Ačkoliv známe etruskou abecedu, odvozenou od alfabéty, a význam několika desítek slov, nepodařilo se dosud ji zařadit do žádné ze známých jazykových skupin. Přitom se etrusky na toskánském venkově hovořilo minimálně ještě za vlády M. Aurélia Antónína a etruské věštce měl ve svém štábu ještě císař Iúliánus Apostata (361 - 363 n. l.).

Manželka C. Messia Quinta Tráiána Decia, císařem v letech 249-251, byla Herennia Cupressénia Etruscilla a jejich syn a otcův spoluvládce se jmenoval Q. Herennius Etruscus Messius Decius. Decius ovšem pocházel ze vsi Budalia u Sirmia v Podunají (= Sremska Mitrovica). Jeho nástupce C. Vibius Trebonianus Gallus Aug. vládl do 1. srpna 253 a pocházel z Perusie: první a poslední rodem etruský císař.

Etruská literatura: O literatuře v dnešním slova smyslu nelze hovořit a šířka zachovaných etruských textů nelze vůbec srovnávat s literaturami psanými řecky a latinsky. Naprostá většina etruských textů je věnována náboženským thematům a tím jsou Etruskové podobní pouze Židům s jejich Starým zákonem. Není zachován téměř žádný chrám, žádná literatura kromě věštební a funerální.
Dochovány jsou desítky nápisů na keramice, urnách, sarkofázích apod., známe bronzová játra se jmény bohů. Nejdelším zachovaných textem jsou plátěné pásky z mumie (liber linteus) s rituálními a obětními texty pro kněze (museum v Záhřebu).

Nedochovány, ale známy římským autorům zřejmě v latinských překladech, byly soubory religiosních textů (disciplina etrusca, výklady a popisy jevů dle vnitřností, úkazů, blesků apod., dnes bychom řekli „vědy okultní, okultismus“). Libri haruspicini se věnovali hepatoskopii, věštění z jater (proslulosti nabylo u Sumerů a Akkadů), kteréžto umění do Itálie Etruskové přivezli.

Libri fulgurales pojednávaly o výkladu jevů současných a budoucích podle blesků, libri rituales o kultovních zvyklostech rázu občanského, libri ostentarii shrnovaly znalosti o znameních dávaných bohy (ostenta), libri fatales o určených termínech v lidském i společenském životě, o posmrtném životě pojednávaly libri acherontici, resp. Tagetici, podle legendárního původce etruského věšteckého umění jménem Tagés, syna Ioviala a Iovovo vnouče, který u Tarquinií vystoupil ze země z hluboko orané brázdy a začal Etrusky učit zemědělství a dalším vědám.

Kult Etrusků, luxus pro záhrobí: Sakrální nekrofilie a výrazný kult posmrtného života spojují Etrusky s Egypťany. Víra v luxus na onom světě jakoby z civilisace na Nilu do Itálie přišla, nebo si ji Etruskové vzali s sebou ze svého východní pravlasti, která nějakým způsobem stála pod egyptským vlivem. Věštecké umění prý Etruskům také zprostředkoval Tagés a zavedl augury, haruspiky a fulgurátory. Věštecké školy v Tarquiniích (etr. Tarchun) existovaly až do 3. století n. l.
S Tagem byla patronem etruského zemědělství nymfa Vegonia či Vegoe (etr. Vecuni či Vecui). Nymfa prý také poprvé učila lidi vědu o věštění z blesků, ale také je naučila vyměřovat pozemky. Etruskové si své chrámy stavěli pouze v dobách expanse a zdaru: jen do poloviny 5. století.

Ústřední trojici etruského pantheonu tvořili bohové Tinia (ztotožněný později s Diem a Iovem), Uni (Hérá či Iuno) a Menrva (= Athéná či Minerva). Pro toto složení také vznikl rukou etruských stavitelů a umělců v Římě první státní chrám kapitólské trojice Iova, Iunony a Minervy, který s přestavbami po požárech stál od roku 507 až do 5. století n. l., kdy byl zlikvidován křesťany.
Celonárodním bohem Etrusků byl Veltha - Voltumna, bůh vegetace, u jehož chrámu se pravidelně konaly sněmy federace etruských států (srov. rok 539).

Dalšími význačnými bohy byli Turan (= Afrodíté), Sthlans (= Héfaistos), Turms (= Hermés), Maris (= Arés), Fufluns (= Bakchos), Losna (= Seléné, Luna), Satre (= Saturnus), Phersipnai (= Persefoné), A/Eita (= Hádés). Válečnými bohy byli také Letha a Laran. Mezi ryze převzatými byli Apulu, Aplu (= Apollón), Arumes, Aritimi (= Artemis), Atunis (= Adónis) či Hercle (= Héráklés).
Jedince a rodinu ochraňovali geniové a daimóni. Zemřelé do světa mrtvých převáděl krásný ženský daimón smrti Vanth a Charun (= Charón). Etruskové měli bohaté představy o posmrtném životě s řadou příšer (např. netvor jménem Tuchulcha), které hellénský ani římský svět neznají. Hroby s minuciosní přesností kopírovaly život („pozemský“).

Etruskové, nebo alespoň jejich aristokracie, byli podstatně pověrčivější a poddanější osudu než svět hellénský a římský a celkový styl života podporuje spíše theorii o orientálním původu Etrusků. Dvakrát denně s velkým nákladem stolovali na stříbrném nádobí a s květinovou výzdobou a množstvím otroků. Jak se lišil život aristokracie od života většiny, nevíme.

Etruský odkaz Římu: Etruští inženýři dosáhli pozoruhodných výsledků ve stavitelském umění a v urbanistice. Stavěli dlažděné ulice s kanalisací a s chodníky, dlážděné ulice, kanály zavodňovací i odvodňovací, kamenné mosty.

Etruské výtvarné umění je bohatě dokumentováno především nástěnnými malbami v hrobkách, skulpturami, jejichž oblíbeným materiálem byl u Etrusků bronz a terakota. Ve městě Volsinií, jakýchsi etruských Delfách, ještě v roce 265 prý stálo na dva tisíce bronzových soch (nikoli však kapitólskou vlčice, která je středověká, viz rok 296 a Index s. v. vlčice).

Dokázali ulít bronzové sochy o výšce padesáti stop, tj. asi patnáct metrů. Kromě sochařských výtvorů prosluli etruskové keramikou (kanopy, popelnice z pálené hlíny v anthropomorfním tvaru, nádobí), sarkofágy. Vedle sochaře Vulky z Véjí (viz rok 507) známe jménem etruského výtvarného umělce z oinochoé ze 7. století z okolí Caere s výjevem "ludus Troiae", na níž je mistrovo jméno Amnu.

Černá lesklá keramika ze 7. a 6. století se od 19. století nazývá podle tmavého hliněného nádobí dováženého z Latinské Ameriky via Portugalsko do Itálie bucchero. Bronzovou sochu řečníka Aula Metella, nalezenou už v 16. století n. l. v Sanguineto u Trasimenského jezera (nyní v museu ve Florencii) dala zhotovit jeho manželka Aulesi Cluesi u sochaře jménem Tenine Tuthines někdy mezi 3. a začátkem prvního století.

Tomba delle Pantere, kolem roku 600, nejstarší malovaný hrob z Tarquinií, vznikl v době, kdy sem dorazil Dámarátos Korinthský. Stylově připomíná Korkýru, ostatně také korinthskou osadu. O obchodu s Aigínou a Sóstratem viz tam. Fresky s trojskými motivy a s Charunem (vedle hellénského Pána a Satyra mohl přispět křesťanům k obrazu „čerta“) z hrobu etruského vojevůdce „tomba François“ jsou z roku 310 (odhaleno roku 1857).

Oblíbená v Itálii byla malovaná tzv. faliská keramika, vyráběná ve Faleriích, v sídelním městě poetruštělých Falisků na na hranicích s Latiem, hovořících latinským dialektem (srov. nápis na misce v římské Villa Guilia „foied vino (pi)pafo, cra carefo“ s latinským významem „Hodie vinum bibam, cras carebo“). Malovaná keramika byla ve Faleriích na export vyráběna v podstatě až konce politické nezávislosti města roku 240.

Slavná zrcadla etruské provenience byla nalezena po celém Středomoří. Např. zrcadlo z Praeneste (ve Villa Guilia) ze 3. století s dionýsovskou thematikou nese jméno rytcovo: Vibis Pilipvs cailavit (= vyryl).
Z množství zachovaných etruských schránek či skřínek na šperky a kosmetiku (cisty) je tzv. cista Ficoroniova z konce 4. či začátku 3. století opatřena latinským nápisem: „Novios Plautios med Romai fecid - Dindia Macolnia fileai dedit“, tj. „Novius Plautius mne vyrobil, Dindia Macolnia (mne) věnovala dceři“.
Vzdělanost v Římě byla zpočátku jen etruská. Ve škole se vyučovalo etrusky a římská aristokracie posílala děti do škol v Caere a ve Faleriích. První divadelní vystoupení s tanci a hudbou v Římě (z hudebních nástrojů byly mezi Etrusky oblíbeny flétna, kithara a roh) provozovali pozvaní etruští umělci roku 364.
Ačkoli o vlastním obsahu těchto her není nic známo, možná že to opravňuje k názoru, že i mezi Etrusky žili dramatičtí básníci (?) a že Etruskové nepsali jen texty religiosní (srov. výše a pod komédie).

Nejslavnějším etruským oborem bylo věštění a vůbec okultismus ve svěch podobách (L. Annaeus Seneca charakterisoval rozdíl v myšlení mezi Římany a Etrusky takto: „My si myslíme, že blesky vznikají tím, že se mraky srážejí; oni si myslí, že mraky se srážejí proto, aby z nich blesky mohly vycházet“).

Etruština byla po téměř tisíciletí potřebným jazykem římských věštců z vnitřností, letu ptáků, prapodivných úkazů, blesků atd. Ještě císař Iulianus, tolik neoblíbený u křesťanů a tak mu dali přezdívku Apostata, Odpadlík (vládl v letech 361 až 363 n. l.), měl ve svém teamu etruského věštce.

Hellénskou kulturu Latinové a Římané poznali zprvu prostřednictvím Etrusků, znalost části řemesel pocházela také přímo od Etrusků. Římané převzali např. organisaci vojenství, odznaky moci úřadu (např. sella curulis, fasces), nábožské představy, záhrobní hry (gladiátorské zápasy o život nad hrobem zemřelého, srov. rok 262, hry divadelní na odvrácení pohrom, srov. rok 363).
Etruští stavitelé zavedli do střední a severní Itálie urbanististiku, oblouk, etruský sloup, podobný dórskému, přežil až do renesance (kdy se mu říkalo toskánský).

Etruské ženy: Zatímco římská žena musela být pudica, lanifica, domiseda, čili ctnostná (sexuálně věrná), předoucí vlnu a sedící doma, etruské ženy, jak se zdá, oproti hellénským a římským ženám žádná omezení neznaly.

Účastnily se všech veřejných her, pořádaly vlastní hostiny, nebo hodovaly ve společnosti vlastních manželů a chodily s nimi po návštěvách.
Zvláště v klasickém hellénském světě žily provdané ženy společensky, pokud nebyly hetairami, odděleným, z našeho hlediska isolovaným životem. Etruské ženy se míchaly častěji do politiky, zkrátka byly velmi moderní a ve starém světě něčím ojedinělým.

Euafás nebo Eufaés z Messénie, k.§ 746, 733

Euagorás z Élidy, olympioníkos§ 408
Euagorás z Korinthu, oikistés Poteidaje§ 620
Euagorás z Lindu, o. Kleobúlův§ 600
Euagorás ze Sparty, olympioníkos§ 524
Euagorás I. ze Salamíny na Kypru, k.§ 411, 405, 400, 392 - 389, 386, 385, 374
Euagorás II. ze Salamíny, k.§ 361, 351, 345, 342
Euagorás nebo Euagros, satr. Arie§ 316, 312

Euagros§ viz Euagorás

Euainétos z Athén§ arch. 335
Euainétos ze Sparty, polemarchos§ 480

Eualás ze Sparty, nauarchos§ 412

Eualkidás z Eretrie, velitel v protiperském povstání§ 498

Euandros z Arkadie, lat. Euander, obyvatel Pallantia-Palátia§ 754 a vide sub Palátium

Euandros z Athén§ 1. arch. 382; 2. arch. 212
Euandros z Kréty, údajně najatý atentátník§ 172, 168
Euandros z Fókaie, scholarchos Střední Akadémie§ 241

euangelion, viz pod Iésús Chréstos

Euanthés ze Salamíny na Kypru, k.§ 460, 450
Euanthés z Lokridy Ozolské, oikistés Loker Epizefýrských§ 683
Jiný E. z Mílétu byl blíže neznámý autor spisku O sedmi mudrcích, E. ze Samu byl rovněž blíže neznámý spisovatel.

Euarchippos ze Sparty§ efor epón. 408

Euarchos, tyr. v akarnánském Astaku§ 431

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény§ 408 (Ol.)

Euboia, ost. u Hellady, Benátčany ve středověku zvána Negroponte§ 754, 750, 700, 650, 600, 556, 507, 490, 481, 453, 446, 431, 426, 424, 413, 411, 377, 370, 362, 349, 348, 341, 340, 339, 358, 322, 317, 313, 312, 308, 306, 304, 270, 253, 239, 224, 219, 208, 199, 196, 194, 192, 191, 168, 147, 86, 84
E. byla podle starých údajů obývána před trojskou válkou Abanty (thráckými?), Dryopy, „Dřevorubci“, a Ellopy, vše předhellénské obyvatelstvo. Nazývána proto kdysi Ellopií, Abantidou, též Makris, Chalkis etc.

Euboia, m. na Sicílii§ 485
Euboia, manž. Antiocha III.§ 191

Eubótás§ viz Eubatos

Eubúlidés z Athén§ arch. 394
Eubúlidés z Chalkidy, protiřímský a prosyrský politik§ 192, 189
Eubúlidés z Mílétu, megarik§ 399, 350, 300

Eubúlos z Alexandreie, skeptik§ 300, 230
Eubúlos z Athén§ 1. arch. 342, politik a finanční správce 352, 351, 355, 344; 2. básník střední attické komédie, 350; 3. arch. 274; 4. arch. 256
Eubúlos z Atarnea, tyrannos§ 347

Eudámidás, jméno spartských králů:§
Eudámidás I.§ 331, 300
Eudámidás II.§ 275, 245, 219, o. Archidámův a Agésiláův a děd Hippomedontův
Eudámidás III., možné je i Eurydámidás§ 245, 241, 227
Eudámidás ze Sparty, vojevůdce§ 383

Eudaimón, gen. Eudaimona§ viz Eudámos

Eudámos, Eudémos z Kóu§ 92 (Ol.)
Eudámos, Eudémos, satr. v Indii I.; též Eudaimón nebo Eudémón§ 325, 323, 319 - 316
Eudámos nebo Eudémos, satr. v Parthii§ 319 - 316
Eudámos z Rhodu§ 1. ž. Aristotelův, 300; 2. nauarchos, 190

Eudémón§ srov. Eudámos

Eudémos z Pergamu, doručitel Attalovy závěti§ 133

Eudios ze Sparty§ efor epón. 404

Eudosové, germ. kmen§ 58

Eudoxos z Knidu, polyhistór§ 406, 383, 362, 353
Eudoxos z Kýziku, mořeplavec§ 117
Jiný E. z Rhodu byl historikem (není v CSD).

Euelthón ze Salamíny na Kypru, k., gen. Euelthonta§ 520, 460

eu(h)émerismus, theorie, dle níž bohové jsou historické osobnosti, které začaly být uctívány za své zásluhy o spoluobčany či jinak vynikaly; podle Euémera z Messány, viz§ 260

Eu(h)émeros z Messány na Sicílii, myslitel§ 340, 260
Euémeros alias Hímeros§ viz Arsakés VIII. Artabános II.

Euergetés z Athén§ arch. 164
euergetés, tj. dobroděj, pův. čestný titul v démokraciích pro zasloužilé lidi o stát, především cizince, předstupeň občanství, později přizvisko hellénistických panovníků§ 363

euergetismus, systém spolufinancování veřejných výdajů, viz pod ceny

Euesperidés, m. v Kýrénaice, pozd. Bereníké§ 405, 370, 322, 250, 96

Euétión z Athén§ 1. 414, strat.; 2. 322, nauarchos

Euétos, satr. Arie§ 316

Eufainés§ viz Eufanés

Eufanés z Makedonie, též Eufainés, poslední makedonský usurpátor§ 91, 88

Eufantos z Olynthu, megarik§ 399, 300

Eufémos z Théry, Minyovec, argonaut§ 631

Eufémovci, aristokratický rod z Théry§ 631

Eufémos z Athén§ arch. 471

Eufilétos z Athén§ arch. 359

Eufranór z Korinthu, sochař a malíř§ 375
Eufranór ze Seleukeie, skeptik§ 300
Eufranór§ 1. 174, maked. místodržitel; 2. 47, ptolem. nauarchos

Euforión z Eleusíny, o. Aischylův, Ameiniův, Kynegeirův a Filopathó, gen. Euforióna§ 526, 456
Euforión z Chalkidy, básník§ 275

Eufrátés, ř., sum. Buranum, bab. Purattu, hebr. Perát, dn. arab. Furát§ 625, 617, 616, 610 - 605, 323, 247, 245, 244, 143, 130, 95, 93, 92, 88, 69 - 65, 53, 51, 37, 36, 34, 26, 1

Eufrátésiá, Euphrátensis (sc. provincia), Augusta Euphrátensis§ Kommágéné

 

Eufrón ze Sikyónu, usurpátor§ 367, 366

Eufronios z Attiky (?), malíř na keramiku§ 500

Euhe-§ viz Eue-

Eucharistos z Athén§ arch. 359

Euchidás z Plataj, hémerodromos§ 490

Euia, m. na makedonsko-épeirském pomezí§ 317

Euippos§ viz Euthippos

Eukarpidés z Athén, M. Aurélios Eukarpidés, b. Zópyrův, olympioníkos§ 776

eukleia, svátky Eukleje n. s ní ztotožňované Artemidy Eukleje§ 392

Eukleidás či Eukleidés:
Eukleidés z Athén§ arch. 403 (srov. roky 404 a 402; jiný E. byl slavným kameníkem)
Eukleidás z Gely, spoluvládce, s. Hippokratův§ 491
Eukleidás z Kýrény, mathematik a geometr§ 300
Eukleidás z Megar, zakladatel filosofické školy§ 450, 399, 380, 350,
Eukleidás či Epikleidás ze Sparty, b. Kleomenea III.§ 227, 222

Euklétos z Acháie, o. Gorgův§ 215

Euklés z Athén§ 1. arch. 427; 2. arch. 46

Eukratés z Athén§ arch. 592
Eukratés nebo Eurykratés I. ze Sparty, k.§ 720, 690
Eukratés II. ze Sparty, k.§ 660, 600

Eukratideia, m. v Baktrii, snad dn. lokalita Ai Chanum v afghánské provincii Tachár§ 165

Eukratidés/-dás, jméno tří indobakterských králů (nom., sanskrt. gen. podoba Eukratidú = Evukratitas):§
Eukratidés I. Megas Sótér§ 171, 166, 165, 160, 155
Eukratidés II.§ 140, 130
Eukratidés III. Megas (?)§ 85, 75

Eukratidovci, dynastie indobakterských vládů§ viz jednotlivé vládce

Euktémón z Athén§ 1. arch. 408; 2. arch. 299; 3. architekt a fysik, není v CSD

Euktos z Makedonie, Perseův druh§ 168

Eulaios, též Sellaios, bab. Silchu nebo Ulai, ř. v Súsiáně, dn. Šaur v IR; bývá zaměňována s Choaspem-Karché Kúr§ 654, 324, 246, 150, 141

Eulaios z Makedonie, Perseův druh§ 168

Eulaios, vlivný eunúchos v Alexandreji§ 176, 173, 170

Eumachos z Athén§ arch. 120
Eumachos§ 1. 307, strat. Archagatha Syrákúského; 2. 86, 73, strat. Mithridáta VI.

Eumathés z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Eumédés, viz Eumenés

Eumélos z Bosporu Kimm., k.§ 310, 309, 305, 304; jiný E. byl jinak neznámý historik a E. z Korinthu byl básníkem.

Eumeneia, hry v Sardách na počest jednoho z Attalovců§ 776

Eumenés či Eumédés, strat. Ptolemaia II.§ 270
Eumenés z Amástridy, tyr.§ 266

Eumenés z Kardie, sekretář Alexandra Velikého§ 324 - 316
Eumenés z Tiu§ 1. b. Filetairův, o. Eumenea I., 283, 280, 263; 2. b. Attala I., s. Attala z Tiu s Antiochidou, 283

Eumenés, jméno attalovských vládců v Pergamu:§
Eumenés I.§ 263, 261, 252, 241
Eumenés II. Sótér§ 230, 200, 197, 196-195, 193 - 180, 175, 172 - 165, 159, 133
Eumenés III. Filopatór§ viz Aristoníkos

Eumolpos ze Sikyónu, též Eupompos, malíř§ 350

Euníkos, o. satrapy Asklepiodóra§ 331
Euníkos z Athén§ arch. 169

Eunoé, manž. mauretánského k. Bóguda I.§ 47

eunomiá ve Spartě, „dobrá ústava, zákonnost“, v mýthologii byla E. jednou z Hór (vedle Eirény a Diké)§ 610, viz pod Sparta

Eunomios či Eunomos ze Sparty, o. Charillův§ 775

Eunomos z Athén, nauarchos§ 389
Eunomos ze Sparty§ viz Eunomios
Eunomos z Lárissy, strat. a tágos§ 192, 191, 188
Eunomos, mí. v Iónii§ 201

Eunostos ze Sol na Kypru, k.§ 331, 293
Eunostos, čtvrť v Alexandreji§ 47

eunúchos, eunúchismos, č. eunuchové, kastráti, kleštěnci, srov. pod otroci.
Původně v Orientu v mesopotamských, egyptských a perských státech „strážce lůžka, euné“ vdaných žen, harému, proto kleštěnci; první případ vykleštění. Bél-tarsi-ilúma, eunušský guvernér assyrského sídelního města Kalchu, byl epónymním úředníkem (limmu) roku 797.

Assyrští panovníci jmenovávali správci dobytých provincií eunúchy, srov. rok 743.

Kleštěnci zaujímali v hellénistických palácích dvorské úřady, stejně jako v císařském Římě (viz šířeji o propuštěncích sub otroci). V pozdně ptolemaiovské Alexandreji drželi nejdůležitější vládní místa. Jako ministři řídili královskou kancelář, finance, zásobování. Na základě rozhodnutí jednoho z kleštěnců Potheina byl zavražděn na útěku před Caesarem Cn. Pompeius Magnus, viz rok 48. Po staletí hrály eunúchové dominantní roli v čínských dějinách, řídili dvorské úřady a mnohdy významně ovlivňovali nástupnictví či volbu nového císaře.

Alexandrovým hlavním masérem a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 první předvedl sílu nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha Stefana, prý s překrásným hlasem, dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.

V Egyptě byla kastrace jedním z trestů za porážku ve válce: nejprve uříznutí pohlaví, pak stětí. Penisy prostých poražených vojáků bývaly obětovány králi-faraonovi, podle nich se počítaly ztráty nepřítele po bitvě.

Orientálního zvyku dokázali někdy využít hellénští aristokraté, aby se zalíbili. Lykofrón Korinthský, který vedl osadníky na ostrově, byl při povstání zabit Korkýrskými. Periandros, jeho otec, povstalce porazil a tři sta korkýrských chlapců poslal jako dar lýdskému králi Alyattovi k vykleštění (událost tedy patří do doby po roce 617 či 611). Během cesty se mladíkům podařilo uprchnout.
Periandros se přitom počítá mezi Sedm mudrců. Byl prvním z Hellénů, kdo si udržel osobní stráž, a měl prý uvažovat o proražení „korinthského“ průplavu.

Z Hérodota je znám příběh Hermotíma z Kárie, kterého dal vykastrovat s jinými mladíky jistý otrokář Paniónios. Když se domohl na dvoru Xerxa I. vysokého postavení, otrokáři se pomstil: donutil ho, aby vykastroval své syny a je, aby vykastrovali jeho. Roku 47 dal po dobytí Amísu král Farnakés II. popravit všechny muže a chlapce dal vyklestit za to, že mu vzdorovali a drželi věrně při Římu.

Jinak však platilo, že z antických národů Hellénové, Keltové a Germáni nedávali své děti kastrovat (ale sálský zákoník Franků, lex salica, z let 508 – 511 zaváděl pro zloděje z řad otroků namísto useknutí ruky uříznutí penisu). V chanské Číně byla kastrace jednou z formou soudních trestů: nešťastník si při určitém odsouzení na smrt mohl vybrat, zda se vykoupí, nebo zda bude kastrován, viz rok 90 a 74.

Zmrzačování kleštěním bylo dvojí, úplné a částečné. Buď byl dítěti nebo zoufalému zajatci uříznut celý penis i s varlaty, nebo jen varlata. Byla buď rozdrcena, nebo operativně přerušeny cesty semene, nebo přiškrcena až odumřela. Takovým kleštěncům se v Římě říkalo spadónés (řec. spadón) a nešťastníci se rozlišovali na thlíbiu (thlíbó, drtím) a thlasiu (thló, mačkám). Zůstávala jim šance pro sex a byly vyhledáváni bohatými paničkami.

Postižení otroci se dokázali mstít. Jeden z caesarovrahů Minucius Basillus skončil jako třetí z nich roku 43 nikoli rukou mstitelů, ale vlastních otroků, které za jakýsi přečin za trest dal vyklestil.

Plná kastrace způsobovala velké většině obětí smrt. Latinské slovo castráre, zbavit muže plodivé síly, souviselo s řeckým katharos, čistý v kultovním smyslu (kathairó, odnímám).
Za republiky byli kleštěnci v Římě vzácností. Eunúchové dostávali místa v císařské administrativě už za Augústa. Jejich znakem byla žlutá „fryžská“ tunika z kultu Kybély. Magnát Maecenas se dával na veřejnosti kleštěnci doprovázet.

Za vlády římských extravagantních panovníků jejich moc vzrostla. Poprvé se ve větší míře dostali do řídích funkcí za Claudia, za Fláviovců seděli ve vrcholných funkcích císařské administrativy a překypovali mocí a majetky. Poslední z nich, Domitiánus, zakázal chlapce na území říše kleštit, ale zřejmě ne s velkým úspěchem (sám měl vykastrovaného milence Earina).

Kleštěnec Lygdus otrávil Drúsa, Halótus Claudia, kleštěnec Pelagón dohlížel jako velitel gardistů na Nerónovu smrt. Na čas se za Domitiánovy vlády snížila cena eunúchů. Zákaz obnovil jeho nástupce Nerva a pak Hadriánus, který zakázal i rituální autokastrace (obchod s barbarskými kastráty však zůstal povolen).

Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof. V dětství byl vykleštěn.
Jako první v západním světě dal kastrovat muže v okolí své dcery praefectus praetorió principa Septímia Sevéra C. Fulvius Plautiánus, viz rok 201+. Aby uchoval panenskost Publie Fulvie Plautilly pro nastávajícího manžela a Sevérova syna Caracallu, dal násilně vykastrovat stovku svobodných Římanů včetně jejích učitelů (o brutalitě se Řím dozvěděl až po násilníkově pádu roku 205). Megalomanský Plautianus, Říman rodem z Afriky, byl asi prvním velkým západním vyznavačem oddělování žen od veřejnosti: zakazoval manželce, aby ho doprovázela a druhým zakazoval ji spatřit. 

Ovšem Ganymédés, eunúchos z rodinného okolí arabské šlechtičny Iúlie Maesy (viz pod Arabové), právně kleštěnec Varia Avita a velitel posádky v Raphaneae/Raphana, porazil v červnu 218 jako velitel armády Macrína u Antiocheje a byl to první římský generál-eunúchos. Jeho historický jmenovec byl v Alexandrii ochráncem Kleopatřiny sestry Arsinoé IV. a neúspěšným soupeřem Caesarovým.

Lež a pletichy eunúcha přivodili pád L. Domitia Auréliána. V říjnu n. listopadu 275 n. l. přistihl císař při lži svého tajemníka Eróta a pohrozil mu trestem. Mazaný eunúchos hned vystrašeně oznámil vojákům ze stráže, že je chce císař dát popravit: jeden z nich, Thrák Mucapor, Auréliána zavraždil.

Od poloviny třetího století n. l. „móda“ vyklešťování poněkud slábne, i když Constantínus I. měl kleštěnce v čele svého služebnického aparátu, praepositus sacrí cubiculí (tedy: šéf svatého lože). Ve východořímské říši se zvyk dávat eunúchům vysoké státní úřady držel až do konce. Nenáviděný eunuch Theodosia II. Chrýsafios byl nejprve obávaný, pak popravený.

Arcadius měl jako svého prvního ministra Eutropia (praepositus sacrí cubiculí), který mimo jiné řídil vojenské operace proti Hunům roku 398 v Anatolii. Iústinián měl perského eunúcha Narsa z Armenie (Narsés, 448 – 560), oblíbence císařovny Theodóry, dokonce za vrchního velitele armády.

V té době byla velkou „líhní“ kastrátů Abcházie, která neležela na římském území. Císař Auréliánus určil počet eunúchů na jednoho senátora odměřeně podle jejich úředního postavení. Eutropius byl důvěrník Theodosia I. a vychovatel Arkadiův, roku 387 jako jediný z kleštěnců zastával konsulský úřad. Dohodil Arkadiovi Eudokii, u níž pak však propadl v milosti a stálo ho to život.

Pověst kleštěnců obecně byla mizernější než dnes finančních auditorů. Jejich neštěstí bylo literáty velmi často zesměšňováno. Níkoklés, eunúchos krále Euagory, se sám stal roku 374 př. n. l. králem v kyperské Salamíně. Hermión či Hermiás z Atarnea byl v éře Filippa II. samovládce ve své vlasti a jeho přítelem byl Aristotelés (a asi také zetěm?).

Mithridátův eunúchos Ménofilos (viz rok 66) dostal do ochrany v pevnosti Sinorii jednu z králových dcer, nemocnou Drypetinu. Aby se nedostala do rukou Římanů, zabil ji a pak nalehl sám na meč.

Armen Euthérios byl zajat jako chlapec v jedné z lokálních válek a prodán na římské území. Dostal se na dvůr Constantinův a byl ve vysokých funkcích za Constantia a Iúliána, aniž by o něm bylo zaznamenáno něco negativního. Eusébius a ještě k tomu arián byl hlavním eunúchem Constantína II. (poslán na smrt Iúliánem Apostatou). Viz také Bagóás.

Role eunúchů ve fryžských a syrských kultech byla velmi důležitá. Podle literáta  Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos/Chumbaba, viz tam, v legendě vztahující se k mýthu o Atargatis (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, manželka nejprve Seleuka I. a když viděl, jak mladý trpí, jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně vzkázala, aby jí dala vystavět chrám.

Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta mladého Kombabu, který tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí a zapečetěná varlata Kombabu skutečně zachránila.

Ne vždy byla kastrace chtěná. Filetairos z Tiu byl od dětských let eunúchem. Jako dítě se s ním jeho služka zúčastnila jakéhosi pohřbu a dostala se v davu do takového tlaku, že malému Filetairovi byly rozmačkány genitálie. Byl synem Attala z Tiu a hudebnice a nevěstky, aulétris hetairá, Boy, bratr Eumenea a Attala z Tiu. Stal se zakladatelem pozdější slávy Pergamonu.

Velkou moc měl eunúši u dvora v Číně. Kastrace byla dokonce chirurgickou specialisací. Chlapci ve věku devíti roků bývali dáváni rodinami na kastraci ve víře, že kluk dostane ke dvoru nějakého velmože nebo dokonce na dvůr císařský. Byli mezi nimi významní lidé. Caj Lun/Cai Lun, dvorní dozorce nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, vládl 88-106) poprvé roku 105 n. l.  popsal technologii výroby papíru, ačkoli první doklady jsou již za druhé století př. n. l. Caj Lun původem z provincie Chu-nan je pokládán za vynálezce výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem.

Na čas utajili eunúši smrt císaře Čchina Š’-chuang-tiho roku 210 a poslali jeho synovi a nástupci zfalšovaný dopis nařizující jménem císaře, aby si vzal život, což také udělal. Povraždili ještě několik císařových přátel a na trůn pozdvihli mladšího Čchinova syna, o němž si mysleli, že ho snadnou ovládnou.
Nakonec z toho byla revoluce, na níž dynastie zašla. Za děvkařských císařů Jüana a jeho syna Čchenga eunúši opět ovládali nejvyšší místa moci v říši. Nejslavnějším z čínských mořeplavců éry Mingů byl admirál Čeng-he/Zheng He (zemřel roku 1433), pravděpodobně objevitel Austrálie, obou Amerik, východoafrického pobřeží atd. dlouho před Evropany. Vlivný eunúch Tchien I/Tian Yi, oblíbenec mingovského císaře Wan-liho, dostal dokonce právo postavit si s pomocí císařových řemeslníků mausoleum. Stojí v lokalitě Pching-kuon-jüan/Pingguonyuan na předměstí Pekingu a je jediným svého druhu na světě. V jeho době žilo u dvora na dvacet tisíc kleštěnců.

Poslední z císařských eunúchů v Číně zemřel roku až roku 1996.

V Rusku existovala od začátku 18. století sekta skopců, autokastrátů. Jejich existenci uzavřel stalinský proces roku 1929. V Byzanci byla kastrace jednou z forem společenské likvidace protivníka, třebas z císařské rodiny. Kastrovalo se po celý středověk a největší „výrobnou“ kastrátů bylo osmanské Turecko.

Ve náboženských válkách např. nutili kalvinisté poražené katolíky sníst svá varlata. Zřejmě naposledy v Evropě válečně kastrovali za povstání roku 1863 Poláci ruské kozáky. Do začátku 20. století kastrovali lékaři zločince, aby nerozsévali své hříšné semeno.

Velmi populární byla v 17. až 20. století částečná kastrace sedmi až dvanáctiletých dětí v papežském státu a na jihu Itálie (ale také v katolické části Německa a předtím v Byzanci), aby z nich se svolením rodičů vyrostli pěvci s vysokým hlasem. Teprve papež Leo XIII. zakázal brát do sborů kastráty. Poslední církevní kastrát-pěvec Alessandro Moreschi, který zpíval na pohřbu králů Viktora Emanuela II a Umberta I. zemřel v Itálii roku 1922 ve věku 64 let (jeho zpěv je nahrán).

Odpor církve vůči postiženým mužům byl urputný: roku 1587 papež Sixtus V. nařídil zrušit manželství mužů bez varlat; zákaz zrušen to bylo až roku 1977.
Podle dlouhodobého srovnání délky života kastrátů a mužů v Británii roku 2003 konstatovali, že eunúchové žijí v průměru o třináct let déle, zřejmě díky absenci mužského hormonu testosteronu. V Indii se eunúchové každoročně scházívají.

Hrůzný příběh končící kastrací se udál ve zcela moderních dějinách. Roku 1980 o vánocích vypíchl pučista Samuel Doe v liberijské Monrovii presidentovi Williamu Tolbertovi oko a dal ho rozčtvtit. O deset let později zajal Doea pučista Price Johnson, uřízl mu obě uši, které musel nešťastník před zapnutou videokamerou sníst. Pak ho Johnson vykastroval a Doe, který podporoval mimo jiné fotbalovou hvězdu George Weaha, vykrvácel.

V dubnu 2011 byl v Bielefeldu odsouzen na šest let do vězení a bolestné osmdesáti tisíc eur jistý muž za kastraci. Nesnesl pomyšlení, že jeho sedmnáctiletá dcera má poměr s 58letým rodinným přítelem. Počkal si na něho, omráčil a uřízl mu šourek. Milenec-oběť přežila jen díky tomu, že otec-pachatel zavolal záchranku. Vykastrovaný je otcem pěti dětí a dědem devíti vnoučat a pro onu "sedmnáctku" opustil ženu po 36 letech manželství. Případ pro novověkou Evropu ojedinělý.

Jinou vzácnost spáchal černý americký rapper Christ Bearer (41) z Kalifornie, který si v dubnu 2014 doma v Hollywoodu usekl přirození a nadrogovaný vyskočil z druhého patra. Kupodivu obě části svého pošetilství přežil bez úhony, neboť chirurgové mu penis opět přišili a zůstal plně funkční. Otec dvou dětí a třetího na cestě pak prohlašoval: "Sex je pro smrtelníky, a já jsem bůh." Nicméně se pak hrnul do pornobranže, aby ukázal, že je v plné síle.

Eunús alias Antiochos z Apameie Syrské, k. povstalců na Sicílii§ 138, 136, 132, 78

Původem zřejmě zajatý voják seleukovské armády, otrokem u Antigenea z Henny, který znal věštbu, že se jeho sluha stane králem (a také vrahem), královnou jmenoval Eunús-Antiochos svou syrskou přítelkyni pocházející z jeho rodiště; jméno neznáme.

Eupatór, dynastické přízvisko hellénistických panovníků, gen. Eupatora

Eupatoriá, m. v Pontu, po roce 63 přejmenována na Magnópolis (na počest Pompeiovu)§ 71, 63

Jiná Eup. ležela na západu Tauridy, původně hellénská osada Kerkinítis založ. c. 500, na počest Mithridátovu přejmenována na Eup., dnešní Jevpatorija.

Eupatré, d. Mithridáta Eupatora§ 63

eupatrídés, eupatrídai, „synové dobrých/urozených“, označení aristokratů, u Římanů patriciové§ 640, 631, 594, 493, 421 a pod Athény

Eupolemos z Élidy§ 396 (Ol.)
Eupolemos z Hypaty, strat.§ 197, 189, 176, 174, 170
Eupolemos z Iúdaie, vyslanec Iúdův a autor spisů o židovských dějinách§ 161
Eupolemos z Leontín, s. tyr. Hikety§ 338
Eupolemos z Athén§ arch. 185
Eupolemos§ 1. stavitel, 423; 2. 314, 313, vojevůdce Asandrův a Kassandrův

Eupóliá (I.) ze Sparty, m. Agésiláova, manž. Archidáma II.§ 444
Eupóliá (II.) ze Sparty, dc. Agesiláa II. a Kleory§ 444

Eupolis z Athén, autor komédií§ 446, 412
Eupolis či Eupalínos z Megar, stavitel§ 532

Eupompos§ viz Eumolpos

Eureás z Boiótie, boiótarchos§ 177

Eurípidás z Aitólie, strat.§ 219, 217

Eurípidés ze Salamíny, tragický básník§ 485, 442, 434, 431, 428, 415, 411, 408, 406

Eurípos, vůbec nejtěsnější úžina, a to mezi Eubojou a boiótskou pevninou, později pro Evropany Golfo di Negroponte, pak novořecky Egribos, nyní opět Eurípos. V řeč. eurípos obecně průliv, kanál, též umělý; o mostu viz 411 a pod mosty§ 411, 200, 192

Európá, Európé, Evropa (v arab. nejprve Úrufá, dnes Úrubbá), starý pojem zeměpisný, který se u Homéra neobjevuje, Hérodotos ale už člení známý svět na E., Asii a Libyi/Afriku, přičemž zvlášť klade Egypt; za Alexandra a jeho dědiců pův. vojenské administrativní členění říše na evropskou a asijskou část, přičemž Asie (= kdysi perská území) začínala Anatolií; toto členění, rozšířené i na území západně od tradičních hellénských sídel, vydrželo dodnes, i když centra „Evropy“ se posunula rovněž západněji§ passim; srov. stratégos Evropy, Evropa atd.

Európé byla dc. Agénorova s Télefassou z Kanaanu (Tyru n. Sídónu), sestra Kadmova, Foiníkova, Kilikova, Thasova a Fíneova, Diem v podobě býka unesena z Tyru do kraje poblíže krétské Gortyny a znásilněna Olympanem v podobě orla, matka Mínóa, Rhadamanthya a Sarpédóna. Srov. pod Evropa.

Európá, d. Filippa II. s Kleopatrou II.§ 335
Európá/é, viz Evropa

Európos na Eufrátu§ 1. m. v Kyrrhestice, bývalé Karkemiš, Karchemiš, srov. tam; maked. Órópos, 605, 301; 2. m. v Parapotamii§ viz Dúra na Eufrátu
Európos v Médii§ viz Rhagai

Eurótás, ř. v Lakónice§ 362

Euryalos, syrákúská pevnost§ 402

Eurybatés z Aigíny, velitel§ 491

Eurybatos ze Sparty§ 1. olympioníkos, 708; 2. olympioníkos, 384

Eurybiadés ze Sparty, vrchní velitel Hellénů§ 481, 480

Eurybos z Athén§ 672 (Ol.)

Eurydámidás ze Sparty§ viz Eudámidás

Eurydámos z Aitólie, o. Pleistainův, velitele Aitolů§ 279

Eurydémos z Illyrie§ 181
Eurydémos z Mélidy, o. zrádce§ 480

Eurydikeia§ viz Smyrna
Eurydikeia§ viz Kasssandreia (?)

Eurydiké z Makedonie, manž. Meneláova, m. Amynty IV.§ 394
Eurydiké z Makedonie, manž. Ptolemaia I., d. Antipatrova§ 321, 317, 309, 299, 287, 286, 283

Eurydiké, jméno makedonských královen:§
Eurydiké I., manž. Amynty III., m. Alexandra II. a Filippa II., d. Sirrhova§ 399, 390, 383, 370, 368, 359, 323
Eurydiké II. alias Audata, vlast. jménem Audata z Illyrie, manž. Filippa II., m. Kynny§ 358, 337
Eurydiké III.§ viz Addaia, d. Kynny, manž. Filippa III.
Eurydiké IV., d. Lýsimachova, manž. Antipatra I.§ 301, 294, 287
Eurydiké V., d. Miltiadova, manž. Démétria I.§ 308, 307, 293
Eurydiké alias Kleopatrá II., viz tam

Eurykleidás z Lakónie§ 632 (Ol.)

Eurykleidés z Athén§ 1. arch. 243; 2. vůdce démokratů a strany protimakedonské, 229, 228, 201

eurykleia, hry§ 31

 

Euryklés ze Sparty§ 1. 592 (Ol.); 2. jako římský občan C. Iúlius Euryclés, s. Lácharův a o. Lakónův, 31, 21, 7

srov. celé jméno cos. suff. 108 n. l. Q. Pompeia Falkona: Q. Roscius Coelius Murena Silius Decianus Vibullius Pius Iulius Eurycles Herculanus Pompeius Falco, pravděpodobně Sparťanova vzdáleného potomka 


Eurykratés§ viz Eukratés

Eurylás z Chalkidy§ 332 (Ol.); jako vítěz toho roku se uvádí i Gryllos z Chalkidy

Euryleón z Acháie, strat.§ 211

Eurylochos z Thessalie, magnát§ 595, 586
Eurylochos z Magnésie v Thessalii, kondottier§ 217, 192, 191
Eurylochos z Kréty, kondottiér a seleukovský stratégos§ 217
Eurylochos z Poteidaje, voják a diplomat v makedonských službách§ 349, 346
Eurylochos ze Sparty, velitel oddílu§ 426

Eurymenai, mí. v Épeiru§ 312

Eurymedón, ř. v Pisidii a Pamfýlii§ 468, 389
Eurymedón z Athén, strat., s. Thúkleův§ 427 - 424, 414-413

Eurynoé z Makedonie, s. Filippa II.§ 383, 370, 368

Eurypón ze Sparty, k.§ 775

Eurypontovci, Eurypontidai, jeden z královských rodů ve Spartě§ 775, 739, 700, 650, 600, 560, 491, 470, 427, 397, 360, 338, 331, 300, 275, 245, 241, 227, 222, 207, 192, 219, 218

Eurysthenés z Halisarny v Tróadě, tyr.§ 399

Eurystheus ze Sparty, k.§ 195

Eutelidás z Argu, sochař§ 520
Eutelidás ze Sparty§ viz Deutelidás

euthanasie, řec. krásná smrt; srov. pod sebevražda§ 44

Filosofové a filosofující k otázce dobrovolného ukončení života

Motto: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě.“ M. Aurelius

 

Historik Hérodotos vypráví na začátku druhé knihy svého díla anekdotu o tom, jak egyptský král Psammétichos (Wahjebré Psammtech I., vládl v letech 664 - 610) „dokázal“, kdo je nejstarším ethnikem naší planety. Důkaz o nejstarším z národů či jazyků byl vpravdě ďábelský. Dal dvě novorozeňata vychovat ve stájích mezi kozami a pastýř měl nakázáno dávat pozor, co že řeknou za první slova. Když pak děti něco zažvatlaly, jali se královi lidé zkoumat, v kterém z tehdy známých jazyků to něco znamená. Vědci zjistili, že pronesené "povídání" znamená ve fryžštině „chléb“ a z toho král vahou svého rozhodnutí určil, že Frygové jsou starší než Egypťané a že tudíž jsou i nejstarším národem na světě. 

Se stejnou cimrmanovskou logikou hovořívají socioekonomové, publicisté a politici, když označují za základy „evropské“ civilisace a parlamentarismu výhradně křesťanství. S nepochopitelným ostychem pravidelně přehlížejí tisíciletou antickou civilisaci. Kdyby totiž měli lidé oči otevřeny (a kdyby dávali ve škole pozor), zjistili by, že všechny humánní hodnoty, na nichž spočívají po staletí dnešní evropská státní společenství, byly křesťanstvím pouze zprostředkovány a že byly po staletí rozvíjeny dávno před tradovaným Ježíšovým poselstvím.

Stejně tak základem a vzorem dnešních institucí euroamerických parlamentních demokracií nebyl svět původně beduínského monotheismu, ale složitý svět hellénského a římského polytheismu. Kromě církve (a i ta se dodnes organisuje podle antických vzorů) nezaložila křesťanská, resp. judaistická ideologie v Evropě žádnou demokratickou politickou, soudní či veřejnoprávní instituci a ani pro ni nebyla vlastním vzorem.
Roli příkladů a vzorů pro moderní euroamerický svět obvykle hrála a hraje svět antiky.

Je určitě prospěšné připomenout takové skutečnosti i v diskusi o právu člověka na rychlou smrt, stejně tak jako na jeho osobní integritu.
Jako první používal slovo euthanasie Augustus. Vyprošoval si ji jako „lehkou smrt“, a měl nakonec to štěstí. Vždy, když slyšel o někom, že rychle a bez trápení zemřel, požadoval pro sebe a své blízké „euthanasii“. Se světem se rozloučil slovy komických básníků na závěr hry: "Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťte! (ei de ti echoi kalós to paignion kroton dote kai pantes hémás meta charás propempsate)".

O svérázném pojetí sebevraždy Božským Iuliem viz rok 44.

Athéňan Speusippos byl Platónův synovec a po jeho smrti roku 347 převzal i řízení celé školy, provozované a pojmenované podle jednoho z athénských hájů Akadémie. Scholarchem byl osm let, a nebyl zdravý. Roku 339 ho prý opět vezli ve vozíku na přednášky do Akadémie, když ho potkal jeho kynický sok Diogenés ze Sinópy, kterého pozdravil obvyklým řeckým pozdravem „Raduj se!“ Na pozdrav mu ale Diogenés odpověděl: „Ano, ale ne ty, jenž v takovém stavu lpíš na životě!“ Speusippos si nakonec vzal ze zoufalství život dobrovolně stár 70 let.

Speusippův nástupce v Akadémii Xenokratés  z Chalkédonu předešlého scholarchu už nenapodobil: zemřel ve věku 82 let v roce 314, když v noci narazil hlavou na svůj kovový nočník.
Uvedený Diogenés měl zemřít v devadesáti letech věku ve stejném roce jako Alexandros Veliký (323), když dobrovolně zadržel dech. Stejným způsobem zemřel zhruba o dvě až tři desetiletí později Métroklés z Maróneie, původně peripatetik, později kynik.

První, kdo si vzal život tím, že odmítal brát stravu, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. Dospěl totiž k závěru, že své zákonodárné dílo završil (a skutečně po více než 500 let se na Lykúrgově „ústavě“ ve Spartě nic neměnilo). Po čtyřicetidenní hladovce podle jedné z historických versí zemřel v Metapontiu v chrámu Mús kolem roku 500 Pýthagorás Samský. Hladovkou zemřel, ale na protest proti tomu, že mu Tigránés Armenský omezoval styk s okolím, řečník Amfikratés. Podobně měl v Římě ze světa živých odejít zajatý král Makedonců Perseus.

Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc. Q. Lutatius Catullus, spolu s C. Mariem vítěz nad Kimbry, si vzal život tak, že v utěsněné místnosti vdechoval doutnající uhlíky ohně.

Opovržlivě se vyjadřuje autor životopisů řeckých filosofů Diogenés Laertský o smrti Bióna z Borysthenu (na dnešní Ukrajině). Původně akadémik přešel ke kynikům, zpochybňoval existenci bohů a nakonec poslouchal peripatetika Theofrasta. Když v Chalkidě onemocněl, začal nosit amulety a litoval svého atheismu. Zemřel někdy v sedmdesátých nebo šedesátých letech 3. století př. n. l.

Rovněž nenalézá slova uznání pro Foiníčana Menippa z Gadar, který, ač kynik, živil se lichvou a když o všechny peníze přišel, oběsil se.
O smrti zakladatele stoického učení Zénóna z kyperského Kitia se tradovalo, že cestou z přednášky ve svých 72 letech (někdy v polovině 3. st.) zakopl a zlomil si prst. Udeřil prý rukou o zem, ocitoval neznámého tragika „Jdu již; proč voláš mě?“ a zadusil se.

Zénón a jeho stoičtí následovníci se na začátek a konec lidského života dívali takto: Ze tří druhů života, přemýšlivého, činného a rozumového, je třeba si zvolit ten třetí, neboť příroda prý úmyslně stvořila rozumného živočicha k přemýšlení a konání. Cílem takového živočicha je žít ve shodě s přírodou, vesmírem, jehož je člověk a život součástí, žít ve shodě se svou přirozeností, čili žít ctnostně, tj. ve shodě s rozumem, ve správném poměru lidské přirozenosti a světového rozumu.

Ctnost je jediným dobrem, které postačuje ke spokojenému životu (v dobové terminologii: k blaženství). Jediným zlem je špatnost a všechno ostatní (např. majetek, původ, sláva, ale také zdraví) jsou věci lhostejné (adiaforon). Moudrý člověk se prý zbaví života, bude-li mít pro to rozumný důvod, buď na záchranu vlasti nebo přátel, nebo bude-li snášet příliš krutou bolest, způsobenou zmrzačením nebo nevyléčitelnými nemocemi. Za takové situace se totiž i život podle stoiků stává  lhostejným.

V otázkách náboženských stoici opovrhovali běžnými antropomorfními představami, obřady a pravé náboženství u nich splývalo s pravou filosofií. Tyto a další momenty po staletích sblížili stou s křesťanstvím, které zásady stoické a jim blízké ethiky platóniků z velké části převzalo. Není proto divu, že již ve starověku vznikla pověst o tom, že se Seneca znal s Pavlem z Tarsu a že kolovaly podvržené dopisy Senekovy a Pavlovy.

V průběhu staletí se názor stoiků na sebevraždu podstatně neměnil. Tak císař Marcus Aurelius Antoninus (26. dubna 121 v Římě - 17. března 180 u Vídně) měl za to, že se jí může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Připouštěl ji však tehdy, když člověk nemůže sloužit ctnosti.
Hadrianus (nar. 24. ledna 76 n. l., zemřel 10. července 138), když vážně onemocněl a pokoušel se o sebevraždu s pomocí otroka a jedem, vzbudil suicidálními náladami strach a odpor. Jeho lékař, který měl císaři jed podat, se raději otrávil sám. Císař ovšem nebyl vázán žádným monotheistickým euangeliem a svého dosáhl:
Hadrianus přikázal otrokovi, aby ho probodl, ten to však vyzradil Antóninovi, designovanému nástupci, a ten proti vůli císaře zasáhl. Hadriánus se znovu pokusil o sebevraždu, ale dýku mu vzali. Pak chtěl jed od svého lékaře, ale ten si vzal raději sám život, než aby císaři vyhověl (roku 138 n. l.). • Novodobí lékaři nazývají udržování nevyléčitelně chorého při životu za každou cenu disthanasií a její ukončení ortothanasií.

Jako první se podle této zásady zachoval Dionýsios z pontské Hérákleie, který se sice rozešel se Zénónovým učením (proto se mu říkalo Přeběhlík) a přidal se ke kýrénaikům, navštěvoval hampejzy a vůbec se věnoval radovánkám. Když mu ale bylo 80, vzal si život dobrovolnou hladovkou.

O konci Zénónova žáka a nástupce Kleantha z Assu se vypráví tento příběh: Na dásni se mu utvořil vřed a na pokyn lékařův se dvaasedmdesátiletý stoik Kleanthés zdržoval potravy. Jeho stav se zlepšil a lékař mu tedy povolil vrátit se k normálnímu způsobu života. Kleanthés však řekl, že již pokročil příliš daleko na své životní cestě a zemřel rovněž hladovkou.
Démokritos z Abdér si „pohrál“ se životem jiným způsobem. Když mu bylo 109 let, byl už velmi slabý. Jeho sestra se rmoutila, že se nebude moci zúčastnit slavností thesmoforií, neboť zemře-li Démokritos, bude muset držet smutek. Bratr ji tedy požádal, aby mu po celé tři dny slavností dávala teplý chléb, který si přikládal k nosu, a tak se prý udržel na živu. Bez bolesti pak skonal až po slavnostech.

Každá doba má své extrémy. Kýrénaik Hégésiás, zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající, dokázal posluchače tak působivě přesvědčovat o špatnosti a zlu mezi lidmi a např. o tom, že umírající a jeho duše bolest necítí anebo jen chvíli a slabě, že během svého působení v Alexandrii si mnoho lidí vzalo život.

Král Ptolemaios Sótér ho tehdy musel vykázat ze města i ze země, aby udržel ve státě alespoň tu „pozemskou“ morálku. Hégésiás o obtížích lidského života a o správnosti „oddělení se“ od zla sepsal traktát, který ovšem nedokázal přečkat ideologické změny následujícího tisíciletí.

Lucius Annaeus Seneca, svého času nejbohatší muž celé říše, svému příteli jednou napsal, že „záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho; často dobře žít znamená nežít dlouho“. A také se podle toho roku 65 zachoval. Na jiném místě přesouvá intelektuální rovinu prvního příkladu:
„I mezi filosofy najdeš některé, kteří soudí, že si člověk nemá sáhnout na život a že není oprávněn stát se svým vlastním zhoubcem; má prý čekat na takový konec, který mu určila příroda. Kdo toto tvrdí, nevidí, že uzavírá cestu svobodě. Věčný zákon nezařídil nic lépe, než že nám dal jediný vchod do života, ale východů mnoho. Mám snad čekat na ukrutnost choroby nebo člověka, když  mohu vyjít ze středu muk a setřást protivenství? Jenom pro jedinou věc si nemůžeme stěžovat na život: nikoho nedrží. Je dobře zařízeno v lidském životě, že nikdo nemůže být nešťasten, leda svou vinou. Líbí-li se ti život, žij; nelíbí-li, máš možnost vrátit se tam, odkud jsi přišel.“

Tento postoj k dobrovolnému ukončení života svého i cizího v antice převládal. Vypočítávat příklady z oblasti „politické“ by znamenalo zopakovat výklad antických dějin. Vůle po zachování integrity byla často silnější, než vůle žít. Slavný pontský král Mithridátés Eupatór, jehož bouřlivá vláda trvala téměř šedesát let (121 - 63), se celý život zajímal o jedy a protijedy, že se dokonce stal v této farmakologické branži odborníkem.

Co více, žádný z tehdy známých jedů na něho nepůsobil. A to ani tehdy, když si chtěl vzít život na útěku před Římany. Požádal tedy svého keltského osobního strážce, aby mu podržel meč, na který nalehl.

Roku 64 se narodil M. Valerius Messala Corvinus, augustovec a literát. pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 13 našeho letopočtu. Dionýsios z Hérákleie, zv. Přeběhlík (protože odpadl od stoika Zénóna), se přidal ke kýrénaikům a dokonce prý chodil i do nevěstinců. Zemřel v 80 letech, když se dobrovolně zdržel jídla. Stejným způsobem zemřel také Zénónův žák a nástupce Kleanthés.

Roku 338 si vzal po bitvě u Chairóneie život Ísokratés, ze smutku z porážky Hellénů. Roku 145 v Alexandrii zemřel sebevraždou u Ptolemaia élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dialektickou hádanku Stilpónovu (narodil se kolem roku 350).
Erasistratos spolu s jistým Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje (jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia, byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caeciny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo).

Eutiové, Euthiové, Jutové, viz Maióti

Euthios z Athén§ arch. 283

Euthippos z Athén§ arch. 461

Euthydémos z Athén§ 1. arch. 556; 2. arch. 450; 3. viz Euthýnos
Euthydémos I., k. v Baktrii, rodem z Magnésie (neznámo, které), o. Démétriův§ 235, 208, 206, 200, 190, 184
Euthydémos II., k. v Baktrii§ 200, 190

Euthydémovci, vladařská dynastie v Indobaktrii§ 165, 125, 120, 110, 185, 180, 175, 85

Euthydomos z Athén§ arch. 42

Euthyklés z Athén§ arch. 398
Euthyklés ze Sparty, vyslanec§ 367

Euthykratés z Olynthu, zrádce, který vydal město Filippovi II.§ 349, 348

Euthykritos z Athén§ 1. arch. 328; 2. arch. 189

Euthýmenés z Fókaie n. Massalie§ 450 a viz pod objevy

Euthýmos z Leukady, žoldnéř§ 339

Euthýnos z Athén, též Euthydémos§ 1. arch. 426; 2. arch. 431

Euthymenés z Athén§ arch. 437

Euthýmidés z Athén, malíř na keramiku§ 475

Eutrésioi, mí. v již. Arkadii, mí. konání "bitvy beze slz"§ 368

Eutropios/Eutropius, eunúchos a dvořan Arkadiův§ 48

 

Euxenippos z Athén§ arch. 305

Euxenos ze Sparty, velitel oddílu§ 394; jiný Euxenos byl rhétórem a mathématikem a tím byl prý dobrý, ale jinak špatným přítelem

Evilmerodach, Ewilmerodach z Babylónu§ viz Amél-Marduk

évocátió, evokace, "vyvolávání", vedle povolání veteránů na vojnu náboženský obřad noční doprovázení hudbo, jímž se vyváděli z obležených měst ochranní bohové k přesídlení do Říma. Z toho důvodu bylo a zůstalo pravé jméno Města tajné§ 30

 

Evropa, světadíl podle hell. tradice pojmenovaný podle Európy, d. Foiníčana Agénora, k. v Sídónu, a jeho manž. Télefassy, zároveň milenky Diovy. E. unesl na Krétu Zeus v podobě býka, cestu vlnami mu dělal jeho bratr Poseidón, a syny Dia s Európou byli Mínós, Sarpédón a Rhadamanthys. Slovo E. bývá dáváno do souvislosti s akk. erébu či erbu, „západ (slunce)“ - naopak (w)asiu, ass, „východ (slunce)“. Řecká etymologie souvisí s európos, široký (a to od eurys + ops, široké tváře, pohledu).

Geograficky byla Hellény E. na východu již před Hérodotem vymezena řekou Tanaidem/Donem v dn. Rusku, Tauridou a Pontem Euxeinem/Černým mořem a Úžinami. Vše na východ od této linie pokládali Hellénové za Asii, tedy Kubáň, Kavkaz, M. Asii/Anatolii (zde však srov. pod Anatolie) atd. Srov. Európé. Geografické hranice Evropy na Uralu jsou výmysl novodobý.

E. nebyl jen pojem ryze zeměpisný, ale kulturní. Hérodotos jako první hovoří o „Evropanech“, když srovnává hellénská občanská práva a svobody plynoucí z volby či losování nejvyšších úředníků státu s poddanství Peršanů a dalších národů Králi králů. Byl první, kdo v této souvislosti hovořil o asijském nebezpečí/barbarském, zde perském. O protikladu evropské vzdělanosti, samosprávné demokracie a svobody slova a asijského/perského barbarství a bezbřehé despocie toho Helléni řekli a napsali mnoho, patřilo to k „národní“ ideologii.

Římská říše smazala protiklad evropský – asijský, změnil se v římský/romanisovaný a hellénský/hellénisovaný/východní. Po rozpadu říše se „evropanství“ objevuje v kronikách u roku 732 v bitvě u Tours a Poitiers, kde jsou bojovníci Karla Martella ve válce proti Arabům označováni za Evropany. Karel Veliký se o několik desetiletí později dával označovat za otce Evropy, pater Európae.

To už ovšem v románském a germánském duchu Evropy západní, jihozápadní a severní. V roce 772 naposledy datuje papežská kurie letopočtem vlády východořímského/byzantského císaře. Germánský, románský, západoslovanský a maďarský svět byl po staletí corpus christiánum, křesťanstvo; bez ohledu na to, že totéž tvrdila církev orthodoxní, východní křesťanstvo. Evropu v těchto dimensích do dějin vrátilo osvícenectví: křesťanský západ, „nevěřící“ Orient.
Později se dokonce vrátil původní rozměr euro-asijského protikladu: západ je demokratický, východ despotický, jak pochopili Helléni pátého století př. n. l. Protiklad je aktuální dodnes. Z tohoto hlediska jsou hlavními zlomovými neúspěchy západního křesťanstva s dopadem na hranice (skutečné i duchovní) dnešního tzv. evropanství krach křižáckých výprav do Orientu a pád Konstantinopole.

Západ a Východ, odvěké rozdíly: Člověk je měrou všech věcí, prohlásil v pátém století př. n. l. sofista Prótagorás, první z velkých evropských učitelů. Nechtěně tak trochu formuloval hlavní rys západního pojetí společnosti jako dohody skupiny jedinců o účasti na státu (ústava, zákony, volba nebo losování úřadů).
Protikladem této „Evropy“ je orient s principem despotickým (slůvko původně nebylo až tak zlé, značilo prostě panství). Východní říše bez svobody volby a samosprávy roli individua vůči panovníku-státu nevymezovala jinak než vztahem naprosté poddanosti.

Ačkoli evropský svět prošel podobným stadiem (srov. staletí středověku), okouzlení hellénskými a římskými demokraty ho pozvolna vrátilo ke kořenům. Nizozemská, francouzská a americká revoluce jsou toho dokladem, paradoxně stejně jako obě světové války z Evropy vzešlé.

Práva jedinců, „občanů“, jsou v západním pojetí státu směrodatná. Tradice východní nejsou tolik „materiální“, věcné, jak s oblibou zdůrazňují Orientálci, aby přizastřeli svou ekonomickou zaostalost. Duchovní svět náboženství a panovnického kultu určují jiná kriteria: nadřazují víru a panovníka. V souměřitelnosti s těmito kriterii není pro individuum mnoho místa. Vládci obřích státních útvarů, říší s jediným centrem, tak disponovali a disponují masou lidského potenciálu, v dobrém i ve zlém (srov. např. čínské nebo ruské dějiny).

Předůležitou roli hrála a hraje hospodářská primitivnost despocií, zatemňující rozvoj osobnosti. Zaostalost maří demokracii. To platí rovněž o Rusku, o světadílu samo o sobě. Přišel na to již ruský novinář a letopisec Nikolaj M. Karamzin (1766 – 1826).

Ve svých Dějinách ruské říše o panství Mongolů na Rusi napsal: „V povaze Slovanů od prvopočátku bylo a dodnes je cosi asijského: snad že se od Východu, kolébky lidstva, odpoutali později než jiní Evropané. Zkracovat ženu na volnosti, zotročovat bližního, obchodovat s lidmi a brát na soudech úplatky se naši předkové nenaučili od Tatarů – to vše jsme viděli dávno předtím u Slovanů i u Rusů.“

Doba nepochybně zlehčila tvrdý soud Karamzinův, ale touha vládních klik a uzavřených struktur elit chránit tajemství své moci a s lidmi zacházet jako s anonymními miliony se nezměnila.
Rozsáhlé prostory a nesmírné lidské zdroje vedly ruské vůdce ke svérázné bojové taktice, okoukané od Skythů, když se bránili vpádu Peršanů roku 512 př. n. l. Skythové tehdy prchali před agresory do stepi, do bitvy se nepostavili. Před jejich příchodem vypálili zemi a unaveného nepřítele pak donutili vrátit se stejnou cestou. Taktiky spálené země – své vlastní – použili Rusové proti Napoleonovi, stejně dopadl Hitler. A pochopitelně stejně strádalo domácí obyvatelstvo.

Brutální přehlížení „malého člověka“ je příznačné pro despocie a režimy z nich vzešlé. Ač poučeny dějinami stále ženou statisíce lidí v uniformách do strategicky nesmyslného umírání, srov. zhovadilosti z války Irák – Írán 1980 – 1988, nebo Indie – Pákistán při vzniku Bangladéše roku 1971.
Zřejmě proto ruská přímočarost v boji s kavkazskými teroristy tolik překvapila. Evropský svět totiž na Rusy klade svá měřítka, ale mimoevropskou realitu putinovského imperia nevidí.

Ewi-ilu, k. v Hamathu, syn (?) Zakarův§ 740

Exagentos z Akragantu, též Exainetos§ 416 (Ol.), 412 (Ol.)

exarchát, východořím. (byzantské) území na severu Itálie mezi Pádem a Ancónou se sídlem v Ravenně, pozd. věnováno papežům a jejich státu - Romagna, viz Emilia

Exarchos ze Sparty§ efor epón. 428

Exathrés z Parthie, vrah Crassů§ 53

Exekiás z Athén, malíř na keramiku§ 555

exetasis, exetasiá, tj. přezkoumání, ověření, viz sčítání lidu a otroci; sčítací komisař v Athénách se jmenoval exetastés

exilium/exsilium, viz vyhnanství

Ezekiás, č. Ezechiáš z Júdy§ viz Hizkia

Ezekiel z Júdy, viz Jǝchezqel

Ezida, Nábuův chrám v Borsippě§ 268

Ezrá, řec. Esdrás z Babylónu, žid. kněz§ 458, 445