F

 

Fabia, manž. Ovidiova, viz tam

 

Fabiové, Fabií, římský aristokratický rod odvozující původ od Hercula§ 484, 479, 477, 203


C. Fabius, legát§ 51

Q. Fabius, rvavý aedil§ 266

 

C. Fabius Ambustus§ cos. v letech 360, 358, 356 a 354, interrex 355

Q. Fabius Ambustus§ dict. 321, 203

Q. Fabius Ambustus Vibulánus§ cos. 412

M. Fabius Búteó§ 1. cos. 245; 2. dict. 215 (srov. pod diktátor)

N. Fabius Búteó§ cos. 247

M. Fabius Dorsus§ cos. 345, interrex 341

M. Fabius Flaccina či Flaccinátor§ cos. 318

C. Fabius Hadriánus, procos. Afriky§ 83, 82

 

M. Fabius Hadriánus, Lucullův podvelitel§ 71, 68

Q. Fabius Labeó§ praet. 189, 188, cos. 183

C. Fabius Licínus§ cos. 273

 

M. Fabius Licínus§ cos. 246

Paullus Fabius Máximus, s. Q. Fabia Máxima no. 3, přítel Augustův, cos. 11§ 22

 

Q. Fabius Máximus§ 1. interrex 321, 304; 2. cos. 213, syn Q. Fabia Máxima Cunctátora; 3. s. č. 2, adoptivní o. syna L. Aemilia Paulla Macedonica, 143; 4. 46, cos. suff. 45, 22, o. Paulla Fabia Máxima; 

Q. Fabius Máximus Aemiliánus, s. L. Aemilia Paulla Macedonika, b. P. Cornelia Scípiona Aemiliana Áfricána, o. Q. Fabia Máxima Allobrogika§ cos. 145, 143

Q. Fabius Máximus Allobrogicus§ cos. 121

Q. Fabius Máximus Eburnus§ cos. 116, 115, cens. 108

Q. Fabius Máximus Verrúcósus Cunctátor (Ovicula, ´Ovečka´), o. Q. Fabia Máxima č. 2, syn Q. Fabia Máxima Rulliána§ 281, cos. v letech 233, 228, 214 a 204, dict. v letech 222, 217 a 215, 203, 167, 143

Q. Fabius Máximus Gurgés§ 1. cos. v letech 292 a 276, 203; 2. cos. 265, s. Q. Fabia Máxima Rulliána

Q. Fabius Máximus Serviliánus§ cos. 142 - 137

Q. Fabius Máximus Rulliánus či Rullus, též Q. Fabius Rullus Máximus, praděd Q. Fabia Máxima Cunctátora, o. Q. Fabia Máxima Gurgy§ mag. equit. 301, cos. v letech 297, 295, 322, 310 a 308, dict. 315, 292, 203

C. Fabius Pictor (o původu jména rodiny viz pod malíři)§ cos. 269

N. Fabius Pictor§ cos. 266

Q. Fabius Pictor, historik§ 753, 216

Cn. (N.) Fabius Vibulánus§ cos. 421

K. Fabius Vibulánus§ cos. v letech 484, 481, 479

M. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 483 a 480; 2. cos. 457; 3. cos. 442

Q. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 485 a 482; 2. cos. v letech 467, 465 a 459; 3. cos. 423, interrex 413

Áfricánus Fabius Maximus§ cos. 10

 

 

Fabráteria Nova, Vetus, "Nová a Stará", m. Volsků v Latiu§ 125

 

 

L. Fabrícius, cúrátor viárum, městský úředník, stavitel mostu§ 62, 21

 

 

Q. Fabrícius, cos. suff.§ 2

 

 

C. Fabricius Luscínus§ cos. v letech 282 a 278, cens. 275, vyslanec u Pyrrha 280

 

Fabullus, Fábullus, Amúlius, viz pod Famulus

facka, jedna z nejslavnějších:
Meidiás, jeden z athénských boháčů, neměl odjakživa v oblibě Démosthena, protože ho řečník zřejmě právem zahrnul mezi lidi, kteří ho připravili o velkou část dědictví. Roku 348 byl Démosthenés chorégem a Meidiás ho v orchéstře před všemi diváky napadl, že špatně secvičil sbor spoluobčanů z rodné fýly Pandíonis a dal mu facku, nebo několik.
Řečník ho obžaloval, ale k soudu nedošlo, protože Meidiás dal přednost mimosoudnímu vyrovnání (nepronesená řeč o zpupnosti athénských boháčů se však zachovala). Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství (díky soudům, které s poručníky vedl).

Faeinis, Héřina kněžka v argívském Héraiu§ 423

Faenos z Efesu§ viz Fanés

Faenza, viz Bójové

Faesulae, m. v Etrúrii u Flórentie, dn. Fiesole, roku 90 lat. právo, římskou kolonii sem i do Flórentie roku 80 zavedl Sulla§ 539, 225, 63

Faiáx z Athén, s. Erasistratův, vyslanec§ 422

Faiáx z Akragantu (?), architekt§ 480

 

Faidimos z Tróady, dorostenecký olympioníkos§ 200

Faidón z Athén§ arch. 476
Faidón z Élidy, zakladatel élidské filosofické školy§ 418, 399, 300

Faidriadai petrai, tj. Faidřiny skály, mí. ve Fókidě§ 355

Faidriás z Athén§ 1. 404; 2. arch. 149 (?)

Faidros z Athén, epikúrik§ 138, 70

Faidros z Farsálu§ 556 (Ol.)

Failaká, Fajlaká, ost.§ viz Íkaros

Fainareté z Athén, m. Sókratova§ 470

Faineás z Aitólie, strat.§ 197, 192 - 189
Faineás z Eressu, též Faniás, peripatetik, historik a botanik§ 370, 300

Fainippidés z Athén, též Fainippos§ arch. 490

Fainiché, Pinaca, pevnost a m. v Zabdikéně§ viz pod Bézabdé

 

Faistos, m. na Krétě, v písmu lineárním B "pa-i-to"§ 450

Fajjúm, Fajjúmská oasa, eg. Pijóm, Pajóm, „Moře“, starší Šedet, angl. Fayyum, s umělým jezerem Moiris, hé Moirios/idos limné, dn. Birket Kárún (Charónovo jezero)§ viz Arsinoé, Krokodeilopolis, Kerkeosiris, Tebtynis apod.

 

fake news, lživé zprávy, ultramoderní pojem§ 155

 

Fakos, hrad v Pelle§ 163

Falaikos z Fókidy§ 1. stratégos autokratór, 352, 351, 347, 346, 344; 2. autor epigramů, 350

Falanthos ze Sparty, oikistés Tarentu§ 706

falanx, obecně§ 700
falanx, makedonská; „šik“, seřazení oddílů (lochů) do bitvy vedle sebe do jedné linie a do hloubky několika řad (čtyř až 16 od Alexandra)§ 323, 208
falanx loxé, tj. šikm᧠424, 371

Falaris z Akragantu, tyr.§ 657, 569, 553

Falasarna, m. a stát na západu Kréty s pirátskou a žoldnéřskou historií§ 272, 184, 68 a viz pod Aigialeia

 

P. Falcidius, tr. pl.§ 40

 

Faleás z Chalkédonu, sociální myslitel§ 400, 133

Falerií Veterés & Noví, m. v Etrúrii, sídel. m. poetruštělých Falisků, dn. Civita Castellana; v Nových Faleriích řím. Colónia Iúnónia§ 398, 394, 240

Falernský kraj, Falernus ager, oblast proslulá vínem na severu Kampánie§ 217

Faléron, jeden z ath. přístavů§ 631, 506, 493, 342, 135

Faléros z Athén, oikistés kyperských Sol§ 709

Falios z Korinthu, s. Eratokleidův, Hérákleovec, oikistés Epidamnu§ 627

Faliskové, Faliscí, řec. Faliskoi, malý národ v Etrúrii, srov. s Falerií, snad příbuzní Aequů§ 402, 401, 398, 397, 395, 394, 388, 357, 356, 351, 343, 341, 240

Fallión z Idúmaie, b. Antipatrův (otce Héróda Velikého)§ 64

Fameás z Karthágo n. Libye, lat. Phamea, též Himilkón Fameás, zrádný velitel jízdy§ 147

Famulus či Fabullus/Fábullus, shodný s Amúliem (?), viz pod malíři

Fan Cü z Ťin, ministr§ 258

Fanagoreia, m. na Kimm. Bosporu u dn. vsi Sennaja§ 550, 545, 541, 405, 389, 65 - 63, 48, 14

Fanai, mys a přístav na jihu Chiu§ 168

Fanaroia, mí. v Pontu§ 71

Fanarchidés z Athén§ arch. 181

Fanás z Pellény§ 512 (Ol.)

Fanés či Faenos z Efesu (z nápisu nejstarší známé mince: Faenos emi séma - jsem znamením, znakem Faenovým); člověk blíže neznámý§ 600

fanfára, při vstupu státníka, viz znaky, hudba

Faniás§ viz Fainiás (Fanniás je pak řec. podoba hebr. jména egyptského původu Pinchas, Fíkes v Bibli kralické, srov. počeštělé Pinkas)

C. Fannius Strabó§ cos. 161

C. Fannius§ cos. 122

L. Fannius, Fimbriův důstojník§ 79, 73

Fannius Caepió, spiklenec proti vládě Augústově§ 23

Fanodémos z Athén, historik§ 343, 328

Fanoklés, básník, zachován jen zlomek z elegické básně Erótes é kaloi, Erótové čili krasavci§ 300

Fanomachos z Athén§ arch. 242

Fanosthenés z Athén, strat.§ 407

Fanostratos z Athén§ 1. arch. 383; 2. arch. 238; 3. 317, z Faléru, o. Démétria Falérského

Fanoté, opevněné mí. v Épeiru§ 170

Faón z Lesbu, Sapfin milenec§ 630

 

Fárai, m. v Acháji; F. spolu s Tritaiou, Dýmé a Ólenem věnoval Augústus Patrám§ 281, 280, 226, 220, 218, 217

Farakýdás ze Sparty, ión. Ferekýdés, velitel spojeneckého oddílu§ 396

faraó, nesklonné, pořečtěná podoba egyptského per-aa, velký dům, označení užívané od xviii. dynastie, nová říše, pro krále

 

Farasmanés I. (Aderki, Aderek?), k. Ibérie, s. Kartamův, b. Mithridátův, o. Mithridáta I., Rhadamista a Amazaspa§ 1+

 

Farax ze Sparty, nauarchos§ 397

Farbaithités, eg. nomos§ 285

Faria§ ost., viz Faros

farisaiové, fariseové, farisejové, žid. nábožensko-politická skupina, hebr. paríším, peruším, perusim, aram. „ti, co jsou oddělení, odtržení“; sami si říkali haberím, přátelé/druzi§ 135, 110, 101, 95, 76, 69, 67, 47, 36, 4 
Považovali Israél/Júdu za theokratickou obec (slovo poprvé užil Iósépos Flávios), plnění zákonů (tóry) považovali za synonymum pravé zbožnosti. Podání tóry přizpůsobovali místním výkladům v synagógách (zřejmě odtud novověký posun významu slova farizej). K panovnickým rodům Hasmónajů a Héródovců chovali až na výjimky nepřátelství.

Farismanés alias Fratafernés, satr. Parthie a Hyrkánie§ 329, 328, 325, 323

farmakologie, výzkum; farmacie viz lékaři§ 121

farmakos, člověk, jehož obětí se z města/státu dostalo veškeré zlo a neduhy, původně praxe matriarchální, viz v přílohách Bohové a jejich svátky.

Farmakússa, dn. Farmakonisi, o. v Dódekanésu§ 79

 

Farnabázos z Persie§ 1. satr. Malé Frygie před peloponnéskou válkou, o. Farnakův a Súsamithrův, 559; 2. manž. Apamy, dc. Artaxerxa II., o. Ariobarzána a prohellénského Artabáza, 522, 414, 413, 410 - 407, 404, 400 - 393, 387, 374, 368; 2. vnuk č. 2, s. Artabáův, velitel perského loďstva v Égeidě, 333, 332

Farnabázos I. z Ibérie, Parnavaz/Farnavaz, k. a zakladatel dynastie§ 324, 235

Současník diadochů je pokládán za prvního z doložených vládců na území novodobé Gruzie, Kartli.

Farnabázos II. z Ibérie, k., s. Artókův§ 63, 37, 30


Farnadžom z Ibérie, k., s. Meribana I.§ 110, 90

 

Farnakeia, dř. Kerasús, m. v Pontu§ 190, 71, 66, 64
Od K. pochází název pro třešně, Kirschen, cherries, cerises, které odtud do Říma přinesl L. Licinius Lucullus, viz však pod kuchyně; viz také pod Trapezús.
Farnakés z Persie 1. s. Arsamův, ml. b. Hystaspův, Achaimeneovec, zakladatel nekrálovské větve Achaimeneovců, 590, 559, 522; 2. satrapa helléspontské Frygie, s. Farnabázův, b. Súsamithrův, vnuk Artabázův, o. Farnabázův a Magaiův, Farnakovec§ 559, 522, 422

Farnakés I. z Pontu, k.§ 302, 249, 190, 183, 181 - 179, 169
Farnakés II. z Pontu, k., o. Dynamie§ 97, 67, 64, 63, 48 - 46, 44, 19, 16

Farnapatés z Parthie, velitel Parthů v Kilikii§ 39

Farnaspis z Persie, o. Kassandany, manž. Kýra II.§ 530

Farnéský býk, sousoší Apollónia a Tauriska z Trall znázorňující potrestání Dirky; novověký název pochází od italského vojáckého rodu a v letech 1545 - 1731 vévodů parmských Farnese (villa Farnese), jejichž majetkem kdysi kopie nalezená v Caracallových lázních byla§ 150

Farnúchos z Antiocheie-Nisibis, perský historik§ 1 n. l.

Faros§ 1. m. na ost. Faria (před pobř. Dalmátie, předtím podle původního osadníků Paros, dn. Hvar/čti Chvar). Na místě Faru stojí m. Stari Grad, 385, 384, 229, 228, 219; 2. ost. před Alexandrejí s proslulým majákem, v mínojských i pozdějších dobách zřejmě krétské a mykénské emporion („Atlantis“?; srov. Menelaovy cesty od Troie), dnes součást pevniny, 284
Egyptský F. je jmenován už v Odysseji jako ostrov s přístavištěm, kde se zdržel král Meneláos.

Farsálos, m. v Thessalii, sídlo jedné z thess. tetrarchií§ 556, 457, 394, 374, 369, 284, 207, 205, 196-195, 48

Farygai, mí. ve Fókidě§ 318

Farzoios ze Skythie, k.§ 107

Fás, Fès, č. též Fez, viz Mauretánie

Fasaélis, m. sev. od Jerícha, založeno na počest Héródova bratra§ 10

 

Fasaélos, s. Antipatra z Idúmaie, starší b. Héróda Velikého, Ióséfa a Ferórův§ 65, 47, 43, 41, 40

Fasaélův stejnojmenný syn se oženil se Salampsió/Salimpsió, starší z dcer Héróda Velikého s Mariamou, a měli pět dětí: Antipatra, Alexandra, Héróda a dcery Alexandru (provdána za Kypřana jménem Tímios, bezdětné manželství) a Kypru (provdána za Héróda Agrippu I.).

 

fascis, fascés (pl.), „svazek“ prutů kolem sekery, secúris, svázány rudou pentlí, symbol exekutivní moci vysokých římských úředníků, instituce původně etrusk᧠672

Fascés před volenými úředníky nosili státní zaměstnanci ze sociálně nejnižší třídy či z řad propuštěnců jménem lictórés, sg. líctor či lictor, kteří prováděli tresty úředníky uložené (bití pruty, hrdelní rozsudek), razili cestu a dohlíželi, aby úředníkovi byla vzdávána příslušná pocta, viz tam, kde také jejich počty.
Od f. měla jméno novodobá Fašistická strana Benita Mussoliniho, od 1919 ve svém znaku, a dala světu jméno jednoho ze společenských systémů, fašismu, fašistickému státu. Ve formě státní pečeti fascés převzaty za státní symbol Francouzskou republikou od 1792 a s přerušeními platí dodnes.

Fasélis, m. v Lykii, u dn. Kemer v TR§ 691, 611, 568, 468, 411, 377, 334, 309, 155, 78

Fásis, gen. Fásidy, m. a ř. v Kolchidě, dn. ř. Rion, m. asi dn. lokalita Simagre; jméno zůstává v názvu hlavního gruzínského přístavu Poti§ 716, 66, 65

faslí, per. úroda, z arab. (roz)dělení, jméno datovací éry, viz éra

fastí consulárés, pův. seznamy úředních dnů praetorů, později kalendář v téměř našem slova smyslu s vyznačenými úředními dny§ 753, 304
Později vznikly fastí diurní (od acta diurna, „deníky“), triumphálés (spojeny s konsulskými ve f. capitólíní, srov. pod triumf), magistrálés, annálés, sacerdótálés, veřejně redigovány od Augústovy doby.

Faullos z Fókidy, b. Onomarchův, stratégos autokratór§ 352
Faullos ze Syrákús, nauarchos; v obou případech psáno Fayllos§ 453

Faustulus, pastýř královských stád v Latiu, manž. Laurentie, vychovatel Rómulův Remův§ 769, 753

Faventia, Faenza, viz Bójové

Faveria, m. v Istrii, asi u dn. vsi Mutvoran n. Krnice§ 177

Fectió, řím. pevnost, dn. lokalita Vechten v německo holandském pohraničí§ 12

federace, federalismus, viz koinon

Federace (jiho)italských hellénských států§ viz Ítaliótai, Ítaliá

Feiá či Feiai, m. v Élidě§ 431, 397

Feidiás z Athén, sochař§ 500, 470, 438, 432, 166

Feidippidés z Athén (někdy nazýván Filippidem, též Thersítem nebo Eukleem), posel-dálkový běžec, hémerodromos§ 490

Událostí z perských válek se inspiroval roku 1982 britský letecký důstojník John Foden, který s několika přáteli vzdálenost 246 kilometrů z Athén do Sparty uběhl za méně než 36 hodin. Rok na to v poslední pátek v září odstartoval pravidelný seriál Spartathlon, ultramaratónský běh, který však Feidippida napodobuje jen z poloviny, protože zpět se neběží.

Cenou za vítězství je vavřínový věnec a zřejmě proto ani za čtvrt století nezískal mezinárodní prestiž. Rekord drží Řek Jannis Kuros, který trať roku 1984 uběhl za 20 hodin a 25 minut, startoval čtyřikrát a pokaždé vyhrál (roku 2005 uběhl trať v celé délce Athény-Sparta-Athény). V roce 2007 startovali 323 nadšenci a do Sparty doběhlo v limitu 125 z nich.

Feidón I. z Argu, k., gen. Feidóna; bývá též pokládán za prvního z tyrannů§ 748, 680, 669, 668, 664, 657
Feidón II. z Argu, k.§ 657, 576

Feidón z Aigíny (?), razil první stříbrnou minci, nejde-li o záměnu§ viz pod Aigína

Feidón z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Feidostratos z Athén§ arch. 234

Felsina, m. Etrusků, pozd. Bonónia, dn. Bologna§ 524, 350, 196, 189

Feneos, m. v Arkadii§ 225

Fenestella, annalista§ 35

Fennové, Finnové, Finové§ 600 a viz Burgundové

Ferai, m. v Thessalii, dn. Velestinon§ 404, 374, 370 - 368, 393, 353, 352, 344, 302, 197, 195, 192, 185

Fereklés z Athén§ arch. 304
Fereklés, seleukovský eparcha, alias Agathoklés, viz§ 250

Ferekratés z Athén, básník staré komédie§ 450

Ferekýdés ze Sýru, srov. dór. Farakýdás; bývá zahrnován do seznamů „Sedmi mudrců“, nejstarší filosofický autor, píšící prósou§ 668, 544, 78

Ferendatés z Persie, perský vojevůdce§ 343

Ferentínum, m. v Latiu, dn. Ferento§ 413

Feretímé z Kýrény, m. Arkesiláa III.§ 520, 518, 513, 512

Ferghana nebo Fergána, krajina a m. ve Střední Asii v Uzbekistánu, čín. Ta-wan (Dawan)§ 200, 128

Feristos z Eley, vedl nové kolonisty do Akragantu a Gely§ 337

Ferórás z Idúmaie, b. Héródův§ 65, 62, 20, 5, 4

fétiális, fétiálés, římští kněží (celkem 20) vypovídající a uzavírající války, kněží „zahraničních vztahů“, diplomatičtí poslové, dávající nepřátelům na vybranou: buď přijmou římské podmínky, nebo jim bude vypovězena válka (mise čítala obvykle čtyři f.); v 1. st. jejich rituál vymizel, formálně ho obnovil Augústus§ 715

feudalismus, viz pod daně

Fez, Fás, viz Mauretánie

Fezzán, Fuzzán, Fizzán, viz pod Garamanté

 

Fiabí, žid. rod§ 36

 

fíbula praenestína, „jehlice z Praeneste“ v Latiu s nejstarším dochovaným latinským nápisem§ 600

Fídénae, m. v Latiu§ 664, 438, 437. 435, 426

M. Fidustius, senátor§ 43

Figaliá, Figaleiá/Fialeiá, m. v Arkadii§ 659, 564, 375, 267, 265, 255, 235, 220

Fila, jméno makedonských královen:§
Fila I., d. Antipatrova, manž. Démétria I.§ 352, 322, 321, 299, 287
Fila II., d. Seleuka I., manž. Antigona II.§ 281, 279, 277, 239

Fila§ viz Fthíá z Thessalie
Fila z Makedonie§ 1. 306, d. Démétria I.; 2. 357, 337, manž. Filippa I., původem z Elimie

Fila, mí. v Píerii severně od Tempé, hist. hraniční thessalská pevnost již. od makedonského Hérákleia u Díonu pod Olympem§ 169, 168

Filadelfeiá, Filadelfiá, Rabbath Ammón nebo Rabbatammana, m. v Ammonítidě v Dekapoli v Transjordánii, dn. Ammán v Jordánsku§ 218, 135, 64, 32
Filadelfeiá, Filadelfiá, m. v Lýdii, dn. Alašehir§ 108
Filadelfeiá, Filadelfiá, hellénská osada na severových. okraji Fajjúmu, dn. Darb al-Guza§ není v textu

Filai, Filé, lat. Philae, kopt. Pilak, „ostrov času/konce“, jeden ze tří o. na Nilu v Horním Egyptě§ 26, 24 a viz pod egyptské písmo

Sídlo Ísidina kultu, po více než století křesťanských ničení definitivně vyvráceno až Persarmena v římských službách Narsem na rozkaz Iústiniána I. roku 536 n. l., kdy dal zničit kamennou sochu, jiné kultovní sochy poslal do Kónstantínopole a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu; kněze starých kultů zavřel. Chrám nestojí na původním místu, ale pro stoupající vody Nilu v Asuánské přehradě byl v 70. letech 20. století rozebrán a přesunut na vyšší místo (nákladem třiceti milionů USD, o něž se podělily Egypt a UNESCO). Dalšími ostrovy při prvním kataraktu u Filai jsou Agilkia a Bigeh/Bidžah, řec. Abatos, na němž byl pochován Osíris a kromě kněží na něj neměl z Egypťanů nikdo přístup. 

Filaidai, Filaidovci, attický aristokratický rod§ 560, 524, 510, 493, 307

Filammón z Alexandreie (?), Egypťan, vrah Arsinoé III.§ 204, 203

Filanthés z Athén§ arch. 87

filanthropie, č. filantropie, nezáludná a z části necílená dobročinnost ve prospěch společensky potřebných skupin a sociálně slabších jedinců; viz pod ceny a nadace v obilí, zásobování, kde také o euergetismu, státotvorné dobročinnosti panovníků a magnátů.

filatelie, viz pod ateleia

Fileás z Tarentu, vyslanec§ 213

Filémón ze Syrákús či Sol, básník nové attické komédie§ 367, 365, 264

Filetaireia, pevnost u Pergamu§ 252

Filetairos z Pontu, b. Doryláa st., o. Doryláa ml.§ 121

Filetairos, členové attalovské dynastie pocházející z Tiu a vládnoucí v Pergamu:§
Filetairos, b. Attala I. a Eumenea, s. Antiochidy s Attalem z Tiu§ 283

Filetairos (I.) z Tiu v Paflagonii, s. Attala z Tiu, b. Eumenea a Attala, dyn. v Pergamu§ 318, 302, 283, 280, 275, 268, 263
Filetairos (II.) z Tiu, syn Eumenea z Tiu, b. Eumenea I.§ 241
Filetairos (III.) z Pergamu, syn Attala I.§ 197

Filétás§ viz Filitás

filhellén, filhellénství, u Parthů§ 124

Podobně fungovalo u Římanů, které obdiv k hellénským zvyklostem, filosofii, literaturám vedl už ve druhém a prvním století př. n. l. u elity k rozšíření dvojjazyčnosti. Jedním z projevů římského fillhellénství ovšem také bylo brutální vykrádání uměleckých předmětů státních i chrámových, masový svoz soch, plastik a obrazů (srov. T. Flaminius roku 194, M. Fulvius Nobilior roku 187 a L. Aemilius Paullus roku 167). V novověku se idealisování starých Hellénů jako zakladatelů demokracie odrazilo v Evropě a Americe v široké podpoře řecké nezávislosti. Po vídeňském kongresu tak trochu intelektuálům vzdychání po Helladě nahrazovalo stísněné poměry za vlády Svaté aliance.

Evropany po vypuknutí války za nezávislost roku 1821 ale brzy znechutila hluboká řevnivost řeckých předáků, nicméně představa, že nový stát bude následovníkem Alexandrovy říše, ovlivňovala tolerantní pohled Západu na Řecko dále. Tato shovívavost a přehlížení nacionálních sporů s Albánci, Slovany a Turky vedlo mimo jiné k zániku řeckého elementu v Anatolii po třech tisíciletích soustavného osídlení.   

Filikos z Korkýry, tragický básník§ 250

Filinné z Lárissy, tanečnice-orchéstris a manž. Filippa II., m. Arrhidaiova§ 337, 323

Filínos z Kóu§ 264 (Ol.)
Filínos z Athén§ arch. 269

Filippidés z Athén§ arch. 270
Filippidés, běžec§ viz Feidippidés

Filippión z Chalkidy pod Libanem, s. a oběť Ptolemaia Mennaia§ 49

 

Filippoi, m. v Thrákii či Makedonii, dř. Datos a předtím Krénides/Praménky, athénská kolonie na místě starší thaské (?), místo mnohem později s první křesťanskou obcí v Evropě§ 357, 42, 31, 20

Filippos, jméno makedonských králů:§
Filippos I.§ 616, 583
Filippos II.§ 408, 399, 398, 383, 368, 365, 359 - 356, 354 - 346, 344 - 336, 323, 294, 282, 243
Filippos III. Arrhidaios§ 337 - 336, 324 - 316, 309
Filippos IV.§ 297
Filippos V.§ 235, 229, 221 - 179, 165, 163
Filippos VI. Andriskos čili Pseudofilippos I.§ viz Andriskos
Filippos VII. čili Pseudofilippos II.§ 143

Filippos z Makedonie§ 1. 450, 440, 432, 429, 433, 394, o. Amynty II., b. Perdikky II.; 2. 385, 323, o. Antigona I.; 3. 337, 309, 306, syn Antigona I.; 4. 313, 280, o. Antipatra II.; 5. 309, 308, syn Amynty, manž. Bereníky I.; 6. 331, 327, 325, satr. Indie, syn Machatův; 7. 326, 323, 321, 318, satr. Baktrie a Parthie; 8. 281, 270, syn Lýsimachův; 9. 212, 178, 165, 163, syn Perseův s Láodíkou V./nebo spíše mladší bratr Perseův a jím adoptovaný za syna a následníka trůnu namísto vlastního syna Alexandra; 10. 312, 302, rádce Démétria I.; 11. 303, vojevůdce Ptolemaia I.

Filippos, jméno syrských králů Seleukova roda:§
Filippos I. Epifanés Filadelfos§ 96, 95, 88, 86, 83
Filippos II. Filorómaios zvaný Barypús, „Těžkonohý“§ 83, 65, 64, 56

Filippos z Athén§ 1. arch. 588; 2. arch. 495; 3. autor komédií, s. Aristofanův, 388; 4. arch. 292
Filippos z Épeiru, strat.§ 205
Filippos, elefantarchos Antiocha iii.§ 190

Filippos ze Syrie, seleukovský aristokrat§ 166, 164, 163
Filippos z Thessaloníké, sběratel epigramů§ 40

Filippos z Karthága, milenec§ 184

Jiný Filippos byl venkovský vychovatel Sevéra Alexandra v Syrii (není v CSD), F. z Amfipole byl erótický novelista (srov. ale s. v. epigrammy), F. z Akarnánie, osobní lékař Alexandra Velikého (vide s. v. lékaři) a F. z Opúntu, žák Platónův (vide s. v. školy/platónici)

Filippúpolis§ 1. 184, 183, m. v Thrákii, thr. Pulpudéva, římské Trimontium, dn. Plovdiv v Bulharsku; 2. viz Gomfoi v Thessalii; 3. viz Fthíótské Théby

Filiskos, epikúrik§ 173
Filiskos z Abýdu, tyr.§ 368, 365
Filiskos z Aigíny, filosof§ 399
Filiskos z Athén§ 1. arch. 448; 2. stoik, 58
Filiskos z Mílétu, ž. Ísokratův§ 338

Filostefanos, strat. a taktik Ptolemaia IX.§ 103

 

Filistové, Filištínští, Pelištim, Pilištu, Peleset, řec. země Filistaia, Filistiá, lat. Philistíní, indoevr. národ v Palaistíně, viz tam§ 736 - 734, 732, 711, 195, 163

Filistiarchos, olympioníkos§ 264

Filistidés z Órea, tyr.§ 341

Filistión§ 1. velitel žoldnéřů v Syrákúsách 212; 2. herec mímů, 367 a viz pod komédie

Filistis, d. Leptina ze Syrákús, manž. Hieróna II.§ 274, 215

Filistos ze Syrákús, politik a historik§ 430, 406, 386, 366, 357, 356

Filitás či Filétás z Rhodu nebo Kóu, grammatik a básník, vychovatel Ptolemaia Filadelfa§ 325, 320

Fillidás z Théb, písař státní rady§ 379
Fillidás z Aitólie, stratégos§ 218

film, viz hudba

Filodémos z Gadar, epikúrik§ 250, 110, 40

Filofrón z Kóu, velitel Nektanebových žoldnéřů§ 343

Filogenés z Athén, oikistés Fókaie§ 650

Filocharis z Tarentu zv. Tháis, vůdce lidové strany§ 281

Filochoros z Athén, učenec a kronikář§ 340, 306, 267

Filoklés z Athén§ 1. tragický básník, synovec Aischylův, s. Filopathó, 450; 2. velitel od Aigospotamoi, 405; 3. arch. 459; 4. arch. 322; 5. 407 architekt; 6. arch. 392
Filoklés z Makedonie, důstojník a diplomat Filippa V.§ 201, 198, 182, 179
Filoklés ze Sídónu, k. a nauarchos Ptolemaia II.§ 286, 275

Filokratés z Athén§ 1. arch. 485; 2. strat., 416; 3. 391, nauarchos, syn Efialtův; 4. promakedonský politik a diplomat, srov. Filokratův mír, 346, 343, 342, 340; 5. arch. 276; 6. arch. 48
Filokratés z Rhodu, vyslanec§ 167

Filokratés, otrok C. Sempronia Graccha§ 121

Filokypros ze Sol na Kypru, k.§ 497

Filoláos z Krotónu, pýthagorik§ 600, 470, 450
Filoláos z Korinthu, zákonodárce v Thébách§ 600

Filombrotos z Athén§ arch. 595
Filombrotos ze Sparty, olympioníkos§ 676

Filomélos z Ledónu ve Fókidě, stratégos autokratór§ 356 - 354, 339
Filomélos z Farsálu§ 284 (Ol.)
Filomélos z Tarentu, prokatháginský a protiřímský politik, možné i Filomenés§ 213, 209

Filón z Ainia, velitel Alexandrových hellénských žoldnéřů v Baktrii§ 323
Filón z Alexandreie, žid. učenec a apologeta§ 20
Filón z Athén§ arch. 178
Filón z Boiótie§ boiótarchos 206
Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o Sedmi divech světa§ 250
Filón z Hispaly, pompéjovec§ 45

Filón z Chalkidy, proantiochovský politik§ 192, 189
Filón z Knóssu, kondottier§ 217
Filón z Lárissy, filosof Nové Akadémie§ 160, 110, 80

Filoneos z Athén§ 1. arch. 528; 2. arch. 246

Filónidés z Athén, epikúrik§ 250; byl ještě jiný F. stoik a další pýthagorik
Filónidés, posel-běžec, hémerodromos, podle jiné tradice byl F. z krétského Chersonésu jízdním poslem Alexandra Velikého a olympioníkem v pentáthlonu§ 490

Filopathó z Athén, viz Filoklés

Filopatór z Kilikie, k., gen. Filopatora§ viz Tarkondimotos II. a III.

Filopatores§ viz Theoi Filopatores

Filopoimén z Megalopole, achájský předák, Římany nazván „posledním z Hellénů“, gen. Filopoimena§ 252, 223, 221, 219, 214, 209 - 206, 204, 201, 200, 195, 193 - 186, 184 - 182
Filopoimén, vnuk předešlého (?)§ 146

Filopoimén, propuštěnec, viz T. Vinius

Filopoimén ze Stratoníkeie, episkopos v Efesu, o. Monimy§ 88, 86 

filosemitismus, viz pod diasporá

filosofické školy§ viz jednotlivé směry, přehledně pod školy filosofické

filosofos, původ slova§ 668, 570, 565
filosofové, jejich omezování a vyhánění§ 173, 161, 92
filosofové, jako (samo)vládci§ 88

Historické spisy o filosofii a filosofech: Zřejmě první velkou a všeobsažnou knihovnou hellénského vědeckého světa zřídil v Hérákleji Pontské místní vládce Klearchos Starší (srov. r. 364 a 353), žák Ísokratův a Platónův. O jejím osudu není dále nic známo. Druhou, nezávislou na héráklejské, vybudoval v athénském Lykeiu Aristotelés ze Stageiry. Jeho nástupci v peripatetické škole ji ovšem neuchránili, ale peripatetici zůstali vůdčími autory biografického žánru.

Největšími knihovnami se staly alexandrijské. Učenec a básník menších forem Kallimachos z Kýrény, první knihovník, královský bibliothékários, sestavil zřejmě první vědeckou bibliografii (srov. seznamy autorů assyrských a babylónských klínopisných textů) hlavní alexandrijské knihovny „Seznamy těch, kteří vynikli ve veškeré vzdělanosti, a jejich spisů“ celkem o 120 knihách.

Peripatetici byli ale první, kteří se věnovali historii filosofie a životopisům filosofů. Aristoxenos z Tarentu, přední Aristotelův žák a slavný hudební theoretik, vydal jako první sbírku životopisů Bioi andrón, Životy mužů, které mj. obsahovali biografie Pýthagory, Archýty, Sókrata a Platóna. Rovněž Aristoxenův úspěšnější sok v nástupnictví v Lykeiu Theofrastos z lesbického Eresu byl autor spisu O Pýthagorovi a jeho přátelích a rozsáhlejšího titulu Názory přírodních filosofů.

Dikaiarchos z Messény, žák Aristotelův a Theofrastův, autor první ethnografické práce o Helladě (Bios Hellados, Život Hellady), sepsal biografie Sedmi mudrců, Pýthagory a Platóna. Peripatetik z konce 3. století Hermippos ze Smyrny shrnul Životy lidí proslulých ve vzdělanosti, kde prý měl věnovat hodně místa způsobům úmrtí jednotlivých filosofů.

Jeho vrstevník a filosofický kolega Hierónymos ze Rhodu sesbíral v Rozptýlených poznámkách kuriosity ze života slavných lidí, mj. i filosofů. Zřejmě ze stejné doby pocházela práce Aristippa Mladšího (vnuk onoho kýrénaika) O dávné rozmařilosti, popisující všelijaké extravagance filosofů. Zcela neznámý je autor spisu O filosofech Dámón z Kýrény.

Velmi oblíbená (a dnes pochopitelně nedochovaná) byla biografická sbírka paradoxografa, ale také sochaře a malíře Antigona z Karystu Životopisy filosofů. Seznam filosofů a dílo O filosofických školách sepsal ve 3. století Hippobotos a Epikúrův žák Ídoméneus z Lampsaku vydal spis O sókraticích. Neznámým, ale citovaným autorem spisu O filosofech byl Anaxilaidés. Ve spisu O třínožce pojednal o Sedmi mudrcích Andrón z Efesu (4. st.).

Rozsáhle psal o pozoruhodnostech ze životů vojevůdců, králů, básníků a filosofů v díle Životopisy či Životy slavných mužů peripatetik Satyros z Kallátidy (zachoval se životopis Eurípidův), které později zkrátil Satyrův krajan Hérákleidés Lembos (tj. Lichotník), úředník Ptolemaia VI. Totéž Hérákleidés učinil i s rozsáhlým biografickým spisem peripatetika či skeptika Sótióna z Alexandrie Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai.

Spisy téhož názvu v průběhu 2. století složili dva rhodští peripatetici Antisthenés a Sósikratés, autoři blíže neznámí. Chronograf Apollodóros z Athén je rovněž autorem spisu O filosofických školách. V prvním století práci téhož názvu, ale již v Římě, vydal Alexandros z Mílétu či Kárie, zv. Polyhistór, který se Itálie dostal jako Sullův zajatec. Jeho vrstevník Démétrios z Magnésie byl autorem životopisného díla O stejnojmenných básnících a spisovatelích či O soujmenovcích.

Skeptik Ainésidémos z Knóssu, který působil v Alexandrii, ve stejné době sepsal Úvod do pyrrhónského učení a Pyrrhónské rozhovory s množstvím biografických údajů. Mladším současníkem obou byl Dioklés z Magnésie, autor Přehledu filosofů a Životy filosofů.

Biografické práce včetně spisů o filosofech byly populární i později. Někdy v době Nerónově se mezi autorkami takové literatury objevila i žena, Egypťanka Pamfila. S manželem Sósikratem žila v Epidauru a vydala titul Poznámky, v němž sesbírala anekdoty ze života filosofů o celkovém rozsahu 33 knih. Jejím současníkem byl jinak neznámý doxograf Aetios, autor souhrnného spisu (synagógé) o filosofických názorech

Žádná z těchto ani dalších uvedených knih se však do dnešních dnů nezachovala, a tak jediným zachovaným životopiseckým pramenem hellénské filosofie je dílo Diogena Láertského Peri bión, gnómón, apofthegmatón tón en filosofiá eudokimésantón biblia deka, Deset knih o životech, názorech a výrocích těch, kteří se proslavili ve filosofii pravděpodobně z první poloviny 3. století n. l.

filosofové, literáti, svoboda slova, vyznání a umění, jejich persekuce; srov. také pod censura:

Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti před rokem 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách.

Antiochos Epifanés měl údajně roku 174 vypovědět z říše všechny filosofy; on sám měl být epikúrikem (tato informace je velmi nepravděpodobná; zato o jeho vztahu k židovskému monotheismu a zohavování těla obřízkou viz pod obřízka). Z Říma byli rok na to vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. V Římě byl roku 161 přijat zákon o výši životních nákladů (lex Fannia sumptuaria).

Téhož roku byli z Říma vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie, jmenovitě latinští rhétoři a filosofové. O třicet let později (?) byli „latinští rhétoři“ vyhnáni znovu. Tiberius nesnášel astrology všeho druhu, zřejmě proto, že se sám astrologií zabýval. Dokonce na čas zakázal brát vážně státní haruspiky.

Působení řeckých potulných filosofů-sofistů pobuřovalo ještě principa Domitiána, který je vyhnal z Říma i Itálie. Roku 139 př. n. l. je v Římě doložitelná židovská obec, zřejmě jako první v západním Středomoří. Židé byli totiž uvedeni mezi právě vyháněnými astrology z Říma, tedy mezi Orientálci s obskurními způsoby obživy. K Židům pro jejich odlišné zvyky se chovala většina římských vládců odpudivě.

Zřejmě tolerantnější byl v jistých ohledech Božský Iúlius: římští Židé navštěvovali dlouho jeho žároviště. Augustus se na Orient nedíval s důvěrou. Nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval. V Egyptě po vítězství nad Antóniem se o domácí kulty nijak nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali. Augústus později pochválil vnuka Gáia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným kázal, v cizině obětovat místním bohům.

Za Tiberia to už bylo ostřejší. Císař byl ryzí římský šovinista vysazený kromě toho na egyptské a židovské kulty. Jejich příznivcům dal dokonce zničit kultovní potřeby včetně sakrálních šatů. Ve svém odporu k Židům kuriosně rozšířil diasporu: nechtěl totiž, aby monotheisté žili v Římě a tak mládež posílal za vojenskou službou na studenější místa říše. Císař Claudius jako první z panovníků jistou část Židů z Říma vykázal; dobové zdůvodnění praví: „vyhnal Židy, protože z podnětu Chréstova neustále podněcovali nepokoje.“ Znamenalo by to, že se již tehdy mezi římskými Židy uchytili příznivci kultu Ježíšova.

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. potrestal roku 145 alexandrijské Židy, kteří se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu, a potrestal rovněž alexandrijskou inteligenci: vyhnal všechny učence z Egypta a veleslavné Músaion dal zavřít. Nefungovalo po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření; snad se tak stalo hned po roce 116.

V Athénách jistý Médeios byl od roku 91 do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm/ekklésie byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první opatření v takovém rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. rok 145 v Alexandreji).

Na druhou stranu např. Pyrrhónovi v Élidě postavili sochu, ustanovili ho veleknězem a kvůli němu stát odhlasoval všem filosofům osvobození od daní. Jinak se ovšem filosofové do politiky míchali dosti často a vlastně každý z předních občanů se k nějakému přesvědčení hlásil. Snad roku 255 dali Ekdélos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a přední občané Megalopole, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. V Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu, který byl u moci od roku 264. K vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Ve srovnání s pozdějšími věky byli polytheisté navzájem velmi shovívaví, na monotheistické poměry až pohádkově. Roku 186 sice senát zakázal v Římě a Itálii držet bakchanálie, neboť byly propojeny v té době s lidmi kriminálními a podvodníky (viz tam), nezakázal ale vlastní Dionýsov/Bakchův kult. Slavnosti z náboženského přesvědčení, jak dokládá zachovaný text na bronzové desce, bylo možné konat s povolením městského praefekta po jeho poradě se senátem (v němž muselo být přítomno nejméně sto senátorů). Kultovní oběti se smělo zúčastnit nejvýše pět lidí, bez přítomnosti kněze a komunita nesměla vlastnit společnou pokladnu.

Nejpoužívanější zbraň proti nepohodlným lidem bylo obvinění zbezbožnosti. Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas zmizet z Athén a nám z historického dohledu. Aristotelés ze Stageiry byl roku 323 obžalován z bezbožnosti. Osud Sókratův, naplněný roku 399, je všeobecně znám.

Roku 432 proběhl v Athénách proces proti Perikleovým oblíbencům sochaři Feidiovi, přítelkyni Aspásii a filosofu Anaxagorovi. Podle jedné tradice byl Feidiás odsouzen a zemřel ve vězení krátce po rozsudku, podle jiné se mu podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii. Anaxagorás z Klázomén měl vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho skupinu. Roku 431 musel Athény opustit. Zemřel v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, ve kterém zemřel, u jeho hrobu hráli děti (tento zvyk se udržel ještě do 3. st. n. l.).

Démokritův žák Prótagorás z Abdér se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Jeho spis O bozích, Peri theón, vykládající o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény; cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.

Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů). Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás.

Za kritiku své tragédie zavřel Dionýsios I. jistého básníka Filoxena. Nějak se to syrákúskému vládci rozložilo v hlavě a pustil ho, aby měl Filoxenos možnost se polepšit, ale básník se beze slova do vězení vrátil (jak to úplně dopadlo, nevíme, srov. s. v. lyrika).

Autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna nejoblíbenější athénské kroniky, atthidy, byl Filochoros, jehož dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi.

Aristotelés ze Stageiry byl po smrti Alexandra Makedonského, svého žáka, roku 323 obžalován v Athénách z bezbožnosti. Byl pokládán za makedonského exponenta, možná že nebyl ani oblíben pro své fintivé a zženštilé vystupování. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel.

Někteří z vládců propadali sociálnímu snění, o němž toho blíže víme velmi málo. Roku 316 založil Kassandrův bratr Alexarchos pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranopolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Šílené představy o uspořádání totalitárního fašistického státu měl Platón. Předkládal je syrákúskému vládci Dionýsiovi staršímu, ale ten ho raději dal prodat do otroctví. Povstání otroků a jeho ideologie slunečního státu je záležitost jiného druhu (srov. Blossius z Cum).

Literáti užívali v klasických dobách obrovských svobod slova. Nejlépe tvrzení dokládá dílo např. Aristofana během války peloponnéské. V hellénismu tu a tam docházelo k excesům. Na svatbu Arsinoé II. se svým bratrem Filadelfem roku 276 si dovolil básník Sótadés z Maróneie napsat posměšné verše. Za to v Alexandreji propadl hrdlem a když byl později ptolemaiovskými vojáky dopaden, byl před Kaunem utopen v sudu. Někdy v průběhu Chremónidovy války byl Antigonem Gonatou popraven athénský učenec Filochoros za sympatie vůči Ptolemaiovi II. Filadelfovi. Jinak neznámý epigrammatik Samos, který žil na dvoře Filippa V., to v jistém okamžiku svého pochlebnictví přehnal a králem byl popraven: čím se dotkl, nevíme.

Za principátu a dominátu nebylo prostředí převážně vojáckých a vojáky vybíraných panovníků až na výjimky příliš liberální. Při nelibosti panovníka v nejlepším případu skončila literátova kariera ve Městě (srov. již za Augusta Ovidia). Dodnes oblíbeným způsobem vzdálení nepohodlné osoby je její povýšení. Satirik D. Iúnius Iuvenális byl v Tráiánově době oblíben, protože kritisoval poměry za Domitiána. Za Hadriána nebyl jednou přesně pochopen a nenásilně odstaven: ve svých osmdesáti letech povýšen na velitele kohorty a odvelen na nejjižnější hranice říše do Egypta, kde brzy zemřel.

Za posledního republikánského otevřeného řečníka asijského stylu za Augústa bývá pokládán Cassius Sevérus. Senát ho exiloval na Krétu a Serífos, kde roku 34 n. l. po čtvrtstoletí exilu v naprosté zemřel.

Druhá část Tiberiovy vlády je literáty a historiky líčena jako krutovláda vůči římské elitě, senátu, urozeným, literátům. Mágy a astrology vykázal z Itálie. Dohnal prý k sebevraždě svého grammatika Seleuka Homérika z Alexandreie za to, že se poptával, co císař právě čte, aby se mohl lépe připravit na hodinu s ním.

Císař Gáius dal upálit básníka atellány uprostřed amfiteátru za to, že použil dvousmyslného verše, který si Tiberiův nástupce vyložil proti sobě. Astrology a „mathématiky“ nesnášel císař A. Vitellius. Vykázal je z Říma k 1. říjnu roku 69, ale postižení mu odepsali vtipným pamfletem, libellus, sdělujícím úřední řečí, že k 1. říjnu nebude Vitellia mezi živými. A nebylo.

Domitiánus neměl rád věštce všeho druhu. A kyniky. Jistý Diogenés byl po provokativním vystoupení v divadle vypráskán a jeho kolega Hérás byl za překročení zákazu působení v Římě roku 74 n. l. sťat. Když Domitiánovi jistý Asklétarión věštil zlou smrt, jak se i stalo, kázal ho popravit. K tomu nedošlo a naopak Domitiánův nástupce Nerva věštce odměnil.

Domitiánus ostatně vyhnal z Říma všechny „filosofy“, což udělal dvakrát již jeho otec Vespasiánus (70 a 74) a pro Židy zavedl speciální daň. Vznikla-li při jejím vybírání nejasnost, úředníci zkontrolovali u podezřelého, je-li obřezán. L. Septimius Sevérus zakázal „pod přísnými tresty“ přestupovat na židovství a křesťanství (zákaz obřízky).

Naopak výsady Židů včetně jedné jejich sekty, křesťanů, respektoval císař Sevérus Alexander (jeden pramen dokonce praví, že měl ve svém laráriu podobizny Krista a Abraháma). Vespasiánův syn dal popravit jinak neznámého historika Hermogenea z Tarsu za to, že se ve své práci dopustil nějakých narážek. O vztahu k obřízce a d. f. udělení náboženské svobody Židům viz pod obřízka.

V době římského principátu se nových myšlenek příliš neurodilo a o nějakém vlivu vzdělanců na vrcholovou politiku až na výjimky také nelze hovořit. Císař Auréliánus dal v Palmýře popravit synovce římského řečníka Frontona novoplatónika a řečníka Longína (213 – 273) zřejmě za to, že byl rádcem Zénobie, nebo protože měli spolu něco osobního. Císař Vespasiánus naproti tomu liberální byl.

Advokát Salvius Líberális při obhajobě kohosi ze zbohatlých propuštěnců prohlásil: „Co je císaři do toho, že má Hipparchos sto milionů sesterciů?“ Z právního hlediska vůbec nic, ale bylo to pokládáno za odvážné. Pokud někdo jenom nemluvil, ale dával svůj odpor i najevo, situace se změnila: republikánský stoik Helvidius Priscus musel za Vespasiána zemřít.

Vespasián byl konservativní liberál. Císař připomínající herce amerických westernů Johna Waynea neměl chuť improvisovat a jeho vztah k novým technologiím je novodobě dosti moderní. Když mu nějaký mechanik navrhoval, že díky svému vynálezu lacino dopraví na Capitólium velké sloupy na obnovu vyhořelého Iovova chrámu, dal mu Vespasián velkou odměnu a s díky odmítnutí, „abych také dal práci lidu.“

Constantínus I. nesnášel tradiční římské věštectví a zrušil slavnostní lustraci vojska v Římu. Delfskou trojnožku dal postavit ve své Konstantínopoli do hippodromu včetně Apollónovy sochy z Delf. To již byl křesťanem: jak vyplývá z dobových textů, zalíbila se mu praktická myšlenka o tom, že křesťanství zahladí veškerou vinu a že nějakým způsobem dotyčného očistí. S monotheismem v Evropě skončila svoboda slova, vyznání. Symbolikou to začalo, totalitními zákazy skončilo. Od Caesarových dob zastávali úřad pontifika maxima všichni principové, a ve 4. století dokonce vladaři křesťanští. Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.).

Šaškové, scurrae, museli znát na hostinách svou míru. Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, doživotně v Sapórově zajetí, dal je Gallienus upálit.
Roku 3008 či 3027 skončila vláda Anedžibova (od 3034), možná pučem usurpátora (?) Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés.

Vládl podle Manethóna 18 let, do 2990 či 3009. V zemi prý panoval neklid, což nebylo archeologicky potvrzeno; král dal vymazat jméno Anedžibovo, první damnatio memoriae historie.
O censurních poměrech v Číně viz pod konfucianismus. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala…

Filostefanos, loďař§ 668, 704, 570, 565, cf. Sedm mudrců

Filostratos, stratégos Perseův§ 170

Filótás nebo Filétás ze Sybary, první dorostenecký olympioníkos § 616
Filótás z Makedonie§ 1. 336, 330, syn Parmeniónův; 2. 336, 334, 323, o. Parmeniónův; 3. 323, 321, 318, 316, 315, satr. Kilikie
Filótás z Théb, vedl osadníky na posílení Priény§ 650

Filóterá, d. Ptolemaia I. § 279
Filóterá, přístaviště jižně pod Suezským zálivem, které pojmenoval Ptolemaios II. po své sestre, viz výše, dn. al-Hurgada, angl. Al-Ghurdaqah§ 270

Filotéreia, m. v Galilaji, pozd. Tiberias (?), srov. tam§ 218, 93

Filótis/Filóta, m. Charopa (II.) Épeirského, manž. Machaty Ml.§ 168

Filoxenos z Alexandreie, učenec§ 50
Filoxenos z Eretrie, malíř§ 325
Filoxenos z Kythér, básník díthyrambů§ 435, 380
Filoxenos z Makedonie§ 1. 368, syn Ptolemaia I. Makedonského; 2. 331, 328, 323, 321, satr. v Kárii, finanční úředník v Syrii a satr. v Kilikii (identičtí?), snad i fygadothérás
Filoxenos Aníkétos, dyn. v Indobaktrii§ 125, 115

finance, finančníci, jejich moc v Římě, viz lichva

Finnové, Fennové, ugrofinská jazyková skupina, srov. pod Burgundové, předkové dnešních Finů§ 600

Fintás z Messénie, k.§ 747

Fintiás z Akragantu, tyr.§ 288, 281, 280

Fintiá(s), m. na Sicílii, dn. Licata§ 281

firma, firmy, viz podnikání, ceny

Firmum Pícénum, m. v Pícénu§ 264

fiscus, císařova pokladna buď soukromého majetku, nebo na správu císařských provincií; srov. pod aerárium.

flámen, "zapalovač ohně", kněž určitého římského božstva, sbor fláminů, fláminés máiórés a minorés (fl. nesměli spatřit armádu, fysickou práci, nesměli jezdit na koni a nesměli se ocitnout v blízkosti mrtvoly); „Větší“ fláminové byli tři (Diális - Iovův, Martális - Martův a Quirinális - Rómulův) byli voleni z patricijských rodů, dalších 12, „menších“, z rodů plebejských mělo v péči kulty např. Vulcána - Vulcání, Flórae - Flóry, Pomonae - Pomony, Carmentae - Carmenty atd.§ 715, 87, 12

Jejich manželky se jmenovaly fláminiky a oba museli být oddáni konfarreacií, confarreátió, viz rok 87. Úřad flámina Diális byl neobsazený v letech 87-12, viz.

C. Fláminius§ 1. tr. pleb. 232, 227, cos. 223, 221, cens. 221/0, cos. 217; 2. 193, cos. 187, o. č. 3; 3. 154, s. č. 2;

Cn. Flávius, písař, původce nápadu zveřejnit úřední kalendář, autor spisu o právních postupech§ 304

L. Flávius§ 58, cos. suff. 33

T. Flávius Domitiánus, s. Vespasiánův, b. Titův, princeps v letech 81 až 96 n. l.§ 507, 83, 46, 26, 17, 8

T. Flávius Fimbria, Sullův protivník§ 104, 86, 85

Imp. Caesar Flávius Grátiánus Augustus, viz Grátiánus

T. Flávius Vespasiánus, princeps, s. Vespasiánův§ 33, 28

T. Flávius Vespasiánus§ 507, 197, 168, 160, 146, 63, 58

Provolán imperátorem v Alexandreji 1. července roku 69 n. l. jako Imp. C. Vesp. Aug. Pocházel ze sabínského vícus Phalacrínae, což je buď dnešní Cittareale nebo Rieti, kde se narodil 17. listopadu roku 9 n. l. Rod pochází z otcovy strany od T. Flávia Petróna z Reáte, pompéjovského vojáka, z matčiny strany od Vespasiána Pollióna z Nursie, kde v okolí ves Vespasiae.

Kromě známé anekdoty se vedle jména Caesarova, Augustova a později Karlova navěky zapsal do dějin vlastním jménem. Francouzské označení pro mužské veřejné záchodky totiž zní les vespasiennes, tj. vespasiánky

7
Flávus, b. Armíniův, předák germ. Cherusků§ 16

Fleiús, Fliús, m. v Korinthiadě, starším jménem Araithyrea, sg., dn. ruiny u vsi Ajos Jorgos/Hagios Geórgios u moderní Nemeje§ 610, 565, 480, 418 - 416, 391, 388, 384, 381 - 379, 375, 371, 369, 367-365, 364, 362, 350, 323, 320, 229, 225

Flevo, jezero n. záliv mořský v dn. IJseelmeer v NL§ 12

V moderní době od starého názvu odvozeno jméno provincie Flevoland ustavené roku 1986.

 

flibustýři§ viz pod piraterie

 

Flóra, řím. bohyně§ 173

flórália, Flóřiny slavnosti a hry§ 238

Flórentia, dn. Firenze, č. Florenc, srov. pod Faesulae. Původně osada etruských Faesul, po 283 římská. Po Sullovi roku 80 ve Flórentii usadil roku 59 vojáky i Caesar a to je pokládáno za rodný rok kolonie a města. Slávu získalo třemi literáty, „třemi korunami Florencie“: Dantem Alighierim (1265-1321), Franceskem Petrarkou (1304-1374) a Giovannim Boccacciem (1313-1375).

Flórónia, vestálka§ viz Opímia (vzala si sama život)

fócký atentát§ 172

Foibé, lat. Phoebé, propuštěnkyně a družka Iúliina§ 2

 

Foibiá, jméno pro Rhégion nebo jednu jeho čtvrť§ viz Rhégion

Foibidás ze Sparty, spartský velitel§ 383, 378, 362

Foiníké, sídel. m. Cháonů v Épeiru, hl. m. Épeirótů§ 232, 230, 215, 205, 198, 167

Foiníké, Foiníkie, Foiníčané, lat. Púnové, eg. Fenech (severně od Lítání Džahej), Féničané§ 759, 732, 700, 673, 671, 669, 666, 640, 574, 573, 531, 518, 514, 493, 480, 411, 396, 354, 350, 333, 331, 326, 318, 241, 202, 163, 162, 139, 71, 70

Západosemitský národ, který nikdy nevytvořil společný státní útvar, řec. Foiníké, Foiníkes; řec. foiníx = hebr. kena´aní, Kanaánci (srov. Palaistíné), „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st., kdy v textech z Nuzi se látka ass. jmenuje kinachchu (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár; srov. pod Kythéra).

Kolem roku 1000 vytěžovali nejbohatší stříbrné a zlaté doly v Hispániích na Tagu, z Mauretánie vozili slony a opice, ovládali obchod na Rudém moři a v Égejdě.
Foiníčané nikdy nevytvořili „národní“ státní útvar. Do prostoru Foiníkie/Kanaánu přišli po roku 3200 od Perského zálivu (?) a jejich prvním městem ve Středomoří byl Byblos (první osídlení c. 3050-2850).

Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní části Syrie patřila až do roku 200. Do římské provincie Syria patřila Foiníkie až do L. Septimia Sevéra, který Syrii rozdělil na Koilé a Foiníkii.
U Hellénů neměli zprvu F. dobré pověsti. V Odysseji se o nich v xv. zpěvu sice říká, že jsou vynikající plavci, ale také prohnaní obchodníci, šejdíři.

Foiníkús§ viz Olympos v Lykii

Foiníx, m. na východní Sicílii mezi Messánou a Tauromeniem§ 36

Foiníx z Kolofónu, autor mímiambů§ 250
Foiníx z Makedonie, vojenský velitel a přítel Antigonův§ 310, 309, 306, 302
Foiníx, velitel Mithridáta VI.§ 71

Foitiai, mí. v Aitólii, v době peloponnéské války ještě Fyti᧠219

Fókaia, nejsevernější m. Iónů, dn. Foca v TR§ 654, 650, 615, 611, 609, 600, 568, 565, 560, 545, 539, 480, 458, 457, 450, 448, 431, 401, 241, 190, 133, 130, 49
Fókajští razili na svých prvních mincích z élektronu tuleně. Byly slavní barvením látek a jako námořníci, kteří se brzy dostali za Hékákleovy sloupy (viz pod objevy). Byli jedinými z anatolských Hellénů, kteří se před perským útokem hromadně vystěhovali do západního Středomoří (do Alalie na Korsiku, odtud do Hyelé/Eley/Velie). Část Fókajských se vrátila a obnovila stát i s Athéniným chrámem, účastnili se protiperského povstání a Fókajec Dionýsios byl vrchním velitelem neúspěšného loďstva u Ladé roku 494 (srov. pod piraterie a rok 349).

Fókidés z Athén§ 364 (Ol.)

Fókión z Athén, gen. Fókióna§ 1. vojevůdce, 402, 376, 349, 348, 340, 322, 321, 318; 2. arch. 121

Fókis, Fókové, země ve střední Helladě (původně zvaná Tithoreiá a Daulis)§ 595, 571, 556, 448, 431, 421, 395, 394, 375, 374, 371, 370, 356, 354, 351, 350, 347, 346, 323, 300, 296, 279, 224, 233, 220, 211, 198, 196, 191, 188, 174, 172, 147
Byli s ostatními „Acháji“ před Trojou, ale pastevecký kmen nikdy nevytvořil městské státy nebo jeden ústřední (model: Attika). Jsou známí hlavně díky Delfám, ale také jejich zhubitelem byl Apollón, protože mu brali majetek, posvátné pozemky. Hellénové v dávnověku mysleli, že u Fóků je omfalos, pupek světa.

Fókylidés z Mílétu, básník§ 600

Foligno, m. v dn. Umbrii§ 220

C. Fontéius Capitó§ cos. suff. 33

P. Fontéius, plébej, který adoptoval roku 59 aristokrata P. Clódia Pulchra§ 60

Forli, viz Bójové

fondy, finanční, podpůrné, nadační, viz obilí, zásobování

Formiae, m. v Latiu, pozd. Mola di Gaeta, dn. Formia§ 338, 330, 188

Formión z Athén§ 1. strat., 430 - 428; 2. arch. 396; 3. arch. 593; 4. jiný F. byl peripatetikem, s nímž se na bíthýnském dvoru poznal Hannibal a měl ho za pitomce

Formiskos z Dýmy, předák§ 115

Forónikon§ viz Argos

foros, lat. tribútum, daň, tribut, (členský) poplatek (v prvním délském spolku), viz také tribut§ 478, 378

Fortúna, bohyně; chrám F. jezdeckého stavu (F. equestris) v Římě§ 173, 41 (v Antiu)

forum, forum, ve městech náměstí, tržiště, na venkově ve významu městec (např. Fláminiův Městec):

 

forum Augustí, v Římě§ 2

 

 

Forum Claudií (Augustí) Vallensium, dříve Octodúrum, sídel. m. Grajských a Poenínových Alp/Alpés Graiae et Poenínae, dn. Martigny v kantonu Valais/Wallis§ 15

 

Forum Fláminií, m. u dn. Foligna v Umbrii§ 220

Forum Gallórum, mí. u Mutiny v Cispadánské Gallii (u dn. Modeny)§ 49, 43

forum holitórium, tj. zelinářský trh, Zelný trh v Římě, 295, 138; další tržní prostory na náměstích byly: f. bovárium či boárium, dobytčí trh (jeho velký požár roku 192), f. piscátórium, rybí trh, 179, f. cuppedinis, lahůdkářský trh, v Římě ale také bylo náměstí Gallů a Cizinců§ 295, 181, 138

 

 

Forum Iúlií, řím. kol. C. Iúlia Caesara§ 432, 70, 43
Pro Octaviánovy veterány 8. legie od roku asi 35, válečný přístav vedle Míséna a Ravenny do Vespasiána, dn. Fréjus v Provenci (nezaměňovat s F. I., pozd. hrabství Friaul v Benátsku, nebo s forem Iúlií, prvního císařského náměstí v Římu, s jehož úpravami se ovšem nezávisle na chodu dějin začalo již roku 54, kdy senát za 60 milionů sésterciů začal náměstí rozšiřovat).

 

forum Iúlií, v Římě vedle fora Rómána§ 46 

Forum Livií, Forli, viz Bójové

Forum Popillií, osada v Lúkánii, dn. Polla§ 132

 

forum Rómánum, hl. náměstí v Římě, zvané prostě Forum§ 497, 484, 449, 362, 353, 304

Další fora byla Caesarovo, Augustovo, Nervovo, Trajánovo a Ahénobarbovo. Z řečniště republikánského Fora, rostra/zobce ukořistěných válečných lodí, politici oslovili c. deset až dvacet tisíc lidí, ale ne všichni řečníka slyšeli a viděli. Jeho hlas nebyl nijak zesilován a velká část shromáždění slyšela nejvýše některá slova. Rušit posluchače bylo snadné vysláním několika hlučících nebo dohadujících se mužů do davu, což byl častý prostředek politických protivníků řečníkových.

  

fossa Corbulónis, "Corbulónův kanál"§ 12

Vodní dílo z roku c. 47+ vybudované mezi Rýnem a Maasou Cn. Domitiem Corbulónem o déle c. 35 kilometrů v dnešním NL, dodnes zčásti viditelné. Bylo v užívání do c. 275, kdy celý kraj vyvraždili Frankové.

fossa drúsiána, "kanál drúsovský"§ 12

Poloha dnes neznáma. Spojoval Rýn v deltě od Ostrova Batavů s jezerem Flevo, tedy zřejmě s dnešním IJsselmeer. Viz také rok 16+.

fossa regia, hraniční příkop mezi provincií Africa (vetus) a Numidií§ 146, 46, 25

 

fotbal, kopan᧠viz hry
Fótios z Cháonie, vojen. velitel$ 429
Fóxis z Meliteie, kondottiér§ 217

Foxos z Chalkidy, tyr.§ 600

Fraáspa, sídel. m. Médie Atropatény§ 36

Fraáta, Súsy, viz tam

Fraátés§ viz Arsakés XVIII. Fraátakés či Fraátés V.
Fraátés I.§ viz Arsakés V.
Fraátés II.§ viz Arsakés VII.
Fraátés III.§ viz Arsakés XII.
Fraátés IV.§ viz Arsakés XVI.
Fraátés V.§ viz Fraátakés

Fráda z Marguše, vůdce Gaumátových přívrženců§ 521

Fráda, m. v Drangiáně, snad Alexandreia Profthasia, dn. Farráh? v AFG§ 330

Fradašt z Orrhoény, dyn. n. satrapa, syn Gebar’úa (Gaubaruva/Gubaru, řec. Góbryás, nebo arab. Gabbár/Gábir?)§ 120, 115

Fradátés§ viz Autofradátés

Fradmón z Argu, sochař§ 432

Frankové, viz pod Germáni

Fraornés či Fraortés z Médie, Fravartiš, bab. Parumartiš§ 1. o. Déioka II., 708; 2. k., 653, 647, 644, 630, 625; 3. usurpátor v Médii, 522, 521

Frasaortés, satr. Persidy§ 331, 326, 324

Frasikleidés z Athén§ 1. arch. 460; 2. arch. 371

Fratafernés§ viz Farismanés

fratakové, per. frataraká n. fratakára, domorodí předáci/správci a velekněží zoroastrianismu v Persii/Fársu§ 141

 

frátrés arválés, Arválští bratři, římští kněží kultů úrody§ 715

frátrie, nejstarší sdružení „lidu, dému“, neurozených, a jejich rodin, které nepatřily mezi eupatridy, tj. mezi rodovou aristokracii. Několik fr., „bratrstev“, tvořilo fýlu. Činnost fr. řídil její představený, frátriarchés. Členové spolupracovali při sklizních, konali společné kultovní úkony, měli své svatyně apod.
V rámci f. fungovaly kultovní spolky jako thiasoi či menší orgeónes (obě organisující náboženské slavnosti, srov. lat. collégium). F. měly pravomoce soudní (basileus, kultovní „král“). záležitosti krevní msty, stád a pozemků ale spadaly pod soud „krále“ kmenového (kterých bylo původně v Attice čtyři). Viz pod Athény.

Fravartiš§ viz Fraornés, Fraortés

Frearoi, attický démos§ 524

Fregellae, m. v Latiu§ 327, 313, 125

Fréjus, m. u Cannes, původně Forum Iúlií, viz tam§ 43

Frentánové, Frentánoi, Frentání, nárůdek příbuzný se Samnity sídlící na Jadranu§ 217

Friapatios§ viz Arsakés IV.

Friapités z Baktrie, o. Arsakův§ 250

Friaul, viz Forum Iúlií

Frísové (snad „se zdobenými vlasy“), Friesen, Frísko, germ. národ v dn. NL a D§ 12

Užívali zprvu stejných výhod jako Batávové a sloužili hodně v římském vojsku. Daně platili říši ve formě hovězích kůží. Vyprovokováni ke vzpouře uštědřili legionářům tvrdou porážku, na niž Římané nijak neodpověděli, viz rok 28+. Roku 785 byli podrobeni Franky pod Karlem Velikým a pokřtěni, část unikla na území opuštěná Angly, kde ji však potkal stejný osud ve století desátém od Dánů.

Frixé, m. v Trifýlii§ 397

frúmentárií, viz policie

Frygie, Frygiá, Frygové, země a národ v záp. části Anatolie, ass. Mušku, ale to je zřejmě přenesení starého označení jiného anatolského národa; srov. pod Pirindu a Brygové (lat. Bruges)§ 765, 742, 717, 709, 696, 675, 651, 572, 512, 499, 492, 404, 396 - 394, 334, 340, 333, 330, 323 - 319, 313, 302, 301, 286, 281, 223, 220, 212, 190, 189, 130, 129, 121, 116, 89, 73, 51, 27; po roce 223 viz i Pontos, Attalovci, Pergamos, Tróas atd.

Ta část thráckých Frygů, která zůstala v Evropě, viz pod Makedonie, byla označována za Bryges či Briges. Alfabétu převzali od Hellénů, není vyloučeno paralelní převzetí a uzpůsobení od Foiníčanů. Hellénům s Thráky dali Dionýsa a Velkou matku bohů Kybelu. Anatolští Fr. v klasickém starověku nijak nevynikli. Společensky nejvýše se dostal L. Domitius (II.) Alexander, správce v Africe prohlášený císařem v letech 308 - 311 n. l. (zajat a zardoušen).

Frygiá Epiktétos, „Nově dobytá F.“, pohraniční území mezi Bíthýnií a Frygií§ 184

Malá Frygie, Frygie na Helléspontu, Frygiá ef’ Helléspontó legomené§ 675, 559, 546, 522, 368, 340, 334, 328, 323 - 321, 319, 315, 310 - 309, 302, 301, 275, 250, 188; viz dále pod Bíthýnie

Frýné alias Mnésareté z Thespií, hetéra (f. - „ropucha“)§ 350

Frynové, Frynoi, národ sousedící v Tárímské pánvi s Číňany a Tochary§ 155

 

Frynichos z Athén§ 1. 540, 511, 470, tragik; 2. 429, komik; 3. 412, 411, stratégos; 4. arch. 337

Frynón z Athén, gen. Frynóna§ 636 (Ol.), 620, 607

Fthíá, jméno épeirských královen, gen. Fthíe:§
Fthíá I. alias Fila, d. Menóna Thessalského, m. Pyrrha I.§ 319, 317
Fthíá II., d. Olympiady II., manž. Démétria II. Makedonského§ 239, 235

Fthíá, Fthíótis, Fthíótové, země a m. na jihu Thessalie, obývaná Acháji, též Achájové z Fthíe§ 700, 595, 426, 364, 356, 196

Fu, milenka císaře Jüana, matka Liou Kchanga, bába císaře Aje§ 49, 7

Fu-čchaj z Wu, k., v pinyinu Fuchai, s. nebo b. Che-lua§ 514, 496, 473

Fu-ču-lej-žuo-ti/Fuzhuleiruodi, s. Chu Chan-jea, chán Hunů§ 53

 

Fúcinské jezero, lacus Fúcinus, it. Lago di Celano a později opět L. Fucino§ 46

Největší kdysi ve střední Itálii a třetí vůbec, na jeho břehu stávala metropole Marsů Marruvium. Rybnaté jezero se často vylévalo z břehů a několikrát bylo vysušováno: Božský Iulius o tom uvažoval, Claudius práce zahájil, hladinu snížil Hadrianus, ale teprve roku 1862 najal římský bankéř Alessandro Torlonia jistého švýcarského inženýra, aby definitivně jezero odvodnil pomocí 21 metrů širokého a 6,3 kilometrů dlouhého kanálu. Roku 1875 bylo jezero kompletně vysušeno a využito na polnosti; viz pod Marsové a hry.

 

Fudži, kultovní sopka v Japonsku§ 286

Fu-kaj/Fugai, b. Che-lua z Wu§ 514

 

C. Fuficius Fangó, správce provincie Africa Nova a Vetus§ 42, 41

C. Fufius Geminus, Octaviánův legát§ 35, cos. suff. 2

Q. Fufius Calénus, viz pod Fúrius

Fu-ťien/Fujian, jihočínská provincie§ 112

 

Fulbové, západoafr. kmenový svaz§ viz Garama

Fulvia, milenka catilínovce Q. Curia§ 63

Fulvia, manž. P. Clodia Pulchra, C. Scribonia Curiona a M. Antónia, první Římanka portrétovaná na mincích§ 42 - 40, 30, 2

Q. Fulvius, předčasně nastoupil kněžský úřad (v sedmnácti), s. Marka F., jinak neznámý§ 180

Cn. Fulvius Centimalus§ cos. 229

Q. Fulvius Centimalus§ dict. 240

Cn. Fulvius Centimalus Maximus, padl roku 210 u Herdónie§ 212, cos. 211, 210

L. Fulvius Curvus§ cos. 322

M. Fulvius Curvus Paetínus§ cos. suff. 305

C. Fulvius Flaccus§ cos. 134

L. Fulvius Flaccus, b. M. Fulvia a censora a cos. Q. Fulvia Flakka, no. 2§ 578, 174

 

M. Fulvius Flaccus§ 1. 133, v komisi na přidělování půdy 129, cos. 125, 124, 122, 121; 2. cos. 264 (možné i Q.?); 3. bratr Q. Fulvia, no. 2, 181

Q. Fulvius Flaccus§ 1.211, cos. v letech 237, 224, 212 a 209, dict. 210, bratr C. Fulvia Flakka; 2. syn předešlého a bratr L. a M. Fulvia, no. 3, 578, 181, cos. v letech 180, 179, censor 174, 173, vítěz nad Ligury a Keltibéry

Ser. Fulvius Flaccus§ cos. 135

Cn. Fulvius Maximus Centumalus§ cos. 298

M. Fulvius Paetínus Nobilior§ 1. 193, cos. 189, cens. 179; 2. cos. 159; 3. cos. 299

Q. Fulvius Nobilior§ cos. 153, cens. 136

A. Fulvius Nobilior, senátor a synovrah§ 63

M. Fulvius Nobilior, s. předešlého, catilínovec§ 63

Ser. Fulvius Paetínus Nobilior§ cos. 255

L. Fulvius Philus§ cos. 136

Funan, stát. útvar v jihových. Asii§ 175

Fundí, m. v Latiu§ 338, 330, 188, 58

C. Fundánius Fundulus§ cos. 243

Furát, viz Eufrátés

Fúrius (celé jméno neznáme), legát§ 73

 

A. Fúrius Antiás, básník§ 50

Q. Fúrius Calénus n. Q. Fufius Calénus§ 1. 48, cos. 47, 43, 40; 2. s. no. 1, 47, 40

M. Fúrius Camillus, triumfátor§ interrex v letech 396, 391 a 389, dict. v letech 396, 390, 389, 388, 368, 367; 394, 386, 385, 364, 46
M. Fúrius Camillus, cos. 8+, procos. Afriky 17§ 364

Jako druhý v rodu a poslední byl roku 17+ obdařen triumfátorskými odznaky za vítězství nad Tacfarinou (nikoli však již triumfem, který tehdy už byl vyhrazen pouze pro principovu rodinu). O významu slova c. viz tam.

Triumfátorských poct se dalšímu a poslednímu z Furiů dostalo až roku 17 n. l., kdy porazil v poli numidského vzbouřence a briganta Takfarinu, viz. Synem tohoto M. Furia Camilla byl vedle stejnojmenného prvorozeného syna ještě L. Arruntius Camillus Scribonianus, který se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz. Jeho sestrou byla Livia Medullina, s níž byl od roku 8+ zasnouben Claudius a zemřela v den svatby.

 

L. Fúrius Camillus§ 344, dict. v letech 350, 349 a 345, cos. v letech 349, 338 a 325 - nebo zde běží o dvě různé osoby (?)

Agr. Fúrius Fúsus§ cos. 446

Sp. Fúrius Fúsus§ cos. 481

L. Fúrius Medullínus§ 1. cos. 474; 2. cos. v letech 413 a 409

P. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. 472

S. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. 488

Sp. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. v letech 464 a 453

C. Fúrius Pácillus§ 1. 412; 2. cos. 251

C. Fúrius Pácillus Fúsus§ cos. 441, cens. 435

L. Fúrius Purpurió§ praet. 200, cos. 196

P. Fúrius Philus§ 1. cos. 223; 2. praet. 171

C. Furnius, legát Augustův§ 35, 24, cos. 17

Fu-su, pinyin Fusu, z dynastie Čchin, s. Š'-chuang-tiho§ 221, 210, 207

Fu Ťie-c'/Fu Jiezi, diplomat císaře Wu a atentátník§ 128

 

Fyé z Paiánie, „Figura“, zvaná též Thratta, prý vysoké a krásné postavy, květinářka, stefanopólé, prodavačka věnců, hetéra; možná, že byla Thrákyní z dému Kollytos§ 552

fygadothérás, gen. - théry, lovec lidí na útěku, lovec hlav za odměnu, instituce, která dodnes existuje ve Spojených státech§ 323 - 321

Fylakeia, mí. u Tegeje§ 233

Fýlarchos z Athén§ 250

fýlarchos§ 1. představitel fýly (např. v Attice), lat. tribúnus; 2. řec. označení pro klanového, rodového předáka, např. u arabských beduinů emíra (fýlarchés dynastés v Orrhoéné).

Fýlé, průsmyk a pevnost severně od Athén v attické části pohraničního pohoří s Boiótií jménem Parnés (gen. Parnéthu)§ 404

fýlé, fýly v Attice, v Élidě a jinde, srov. i tribus. U Dórů tvořily kmen fýly tři (Dymanés, Hylleis a Pamfýloi; srov pod Dórové a Hellas), u Iónů čtyři (Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis; srov. tamtéž). Fýly se skládaly z frátrií, viz pod Athény§ 700, 594, 508, 470

Fyleás z Messénie, strat.§ 724

Fýrínos z Gomf v Thessalii, poslední domácí tágos Thessalů§ 179

FYROM, Former Yugoslav Republic of Macedonia, oficiální mezinárodní název Spojených národů pro sporný novodobý státní útvar, před rokem 1946 srbská oblast horního Vardaru; též slovanská či skopská Makedonie§ 217

Fyskón, gen. Fyskóna, viz Ptolemaios VII.

Fytón z Rhegia, strat.§ 387