Ga-Ge

Gabai, m. v Sogdiáně§ 328

Gabai§ viz Tabai

Gabbar ze Sam’al, k.§ 743

Gabiéné, krajina v sev. části Persidy§ 317, 316, 164

Gabií, -biórum, pozd. Gavií, Gabie, m. v Latiu§ 529, 510

Podle jedné verse zde vyrůstali Rómulus a Remus, lstí získány Tarquiniem II. Superbem, od konce královlády římským spojencem; viz Bohové a jejich svátky. Gabínští byli původem Sikulové vyhnaní Aboriginy, srov. rok 1184.

A. Gabínius§ 1. legát 89; 2. 67 - 65, 63, cos. 58, 58 - 54, 49 - 47, o. A. Gabínia Sisenny; 3. tr. pleb., 139

A. Gabínius Sisenna, s. A. Gabínia§ 55

 

P. Gabínius Secundus Cauchicus, vojevůdce, v Germániích porazil Kauchy§ 12

Gablíni, m. na středním Eufrátu snad na soutoku Chábúru s Eufrátem (= Circesium/arab. Qarqisíja?)§ 616

Gadamarga, krajina na jihu Médie§ 317

Gadara (pl.), m. v Galaáditidě (Gilead) v Dekapoli, dn. jord. Mukés; srov. pod tunely/zavodňování§ 300, 218, 140, 110, 104, 101, 96, 30, 4
V císařské době mělo padesát tisíc obyvatel velký karavanseráj, dvě divadla, slavné nymfaion s vodní nádrží o délce 22 metry, representativní východní výspa římské říše. Na čas měly Gadary přívlastek Seleukeia, později Pompéia. 

Gádés, Gádis (pl.), m. v Hispánii Baetické, řec. Gadeira (pl.), pún. Ha-Gadér, Agdir, Haggadir („ohrazený prostor, pevnost“; původně byly G. pevností na ostrově), arab. Džazírat Kádis, dn. Cádiz§ 700, 530, 501, 218, 213, 207-206, 62, 61, 50, 49, 40

Založeny Foiníčany roku 969 nebo již 1101; země kolem se nazývala Gádítánia, nejjižnější část dn. Španělska (již. od m. leží mys Trafalgar, Prómunturium Iúnonis, arab. Taraf al-ghár, „Mys s jeskyněmi“). Obyvatelé získali římské občanství roku 49 z rukou Božského Iúlia. 

Gaisatové, lat. Gaesatové, keltští bojovníci žijící v Alpách kolem Rhódanu a bojující za mzdu, dávali se najímat i pro vedení celokmenových válek například proti Římanům§ 232, 225, 222

Gaitúlové, Gaetúlové, Gaitúloi, Gaetulí, Gaitúlia/Gaetúlia, žijící jižně od Atlantu, dn. berberští Geddalové v Alžírsku§ 25 a v textu předmluvy

Gáius, Gájus, jméno osobní, zkracováno C.
Gáius, viz C. Iúlius Caesar


Gaizatorix z lataiie, dyn.§ 182, 181

Gaja, jeden z jihokorejských států, viz též Imna§ 33

 

Gala z Numidie, též Gula, Guda, k.§ 220, 213, 206, 182

Galaáditis, hebr. Gilead, země, hellénistická Dekapolis, „Desetiměstí“, dn. arab. Džal‘ád v JOR§ 165, 101, 84 a viz Gadara

Galariá, mí. a domorodé m. na Sicílii, založeno sikelským vůdcem jménem Morgés, dn. Gagliano?§ 311

galatarchés, předseda provinčního sněmu§ 30

 

Galatás, vůdce Bojů v Itálii§ 238

Galatiá, Galatie, severozápadní část bývalé Frygie, kterou osídlili Keltové, v řím. době Gallograikiá, Gallograecia§ 275, 241, 236, 189, 188, 196, 191, 186, 230, 184, 183, 181, 180, 168 - 165, 139, 129, 107, 102, 99, 89, 88, 856, 73, 72, 67, 66, 64, 58, 53, 44 - 40, 36, 30, 25, 19, 12, 5, 2; viz též pod Keltové v Makedonii a v Asii.

U Hellénů nebyli G. nikdy oblíbeni, neboť odpuzovali zvyklostmi a brutalitou. V Gordiu byly roku 2001 nalezeny zbytky lidských obětin přinášených Galaty, zvyk donesený invasory z Podunají a Gallie; viz Gallia. Tři keltské národy, které se usadili v hellénistické Anatolii, se rozdělili po čtyřech tetrarchiích, každá s vlastním tetrarchem, soudcem a vojenským velitelem/stratofylax. V lokalitě Drynemeton se scházívala rada sestávající ze dvanácti tetrarchů a tří set dalších předáků. V římské éře byli již jen tři tetrarchové, v Augustově době jediný a s Amyntovou vojenskou smrtí roku 25 přišla provincie. Není doloženo, že by východní Keltové udržovali nějaké styky se starou vlastí, odkud jejich předkové migrovali. Svým jazykem však hovořili ještě na přelomu 4. a 5. století n. l. a keltština z okolí Ankýry byla táž jako v okolí Trever.   

Galatos ze Sarmatie§ viz G/Satalos

Galatikon, viz daň, berně

Galaxidóros z Théb, přijal úplatek od peršanů§ 395

Galba, viz Sulpicius G.

Galba, kr. Suessiónů§ 57

 

Galépsos, m. na Chalkidice, osada Andru§ 654

Galéstés z Athamánie, též Galaistés, s. Amýnandrův, žoldnéř§ 188, 150, 140

Galaistés z Júdy, přítel Alexandra I. Iannaia a Aristobúlův§ 69

 

Galgameš, bab.§ viz Karchemiš

Galilaia, lat. Galilaea, hebr. haGalil (z: galil ha-gojim, "kraj nevěřících"), arab. al-Džalíl, země na sev. Palaistíny§ 635, 218, 165, 145, 143, 103, 48, 47, 39, 38, 23, 20, 4
V Augústově době měla odhadem dvě stě tisíc obyvatel; před založením Tiberiady roku 22 n. l. bylo hlavním m. Galilaje od roku 57 Sepfóris poblíž vsi Názareth (roku 4 př. n. l. při bouřích o pentekosté Římany vypálena a lidé prodáni do otroctví), dn. Saffúríja, viz pod Tiberias

 

Galilejské jezero, Genezareth, Tiberiadské, srov. pod Tiberias§ 198, 39, 23

Galicia§ viz Halič

Galicie, viz Gallaikiá

galilejští, židovská sekta§ 36

Galla Placida, Honóriova sestra, viz po Gotové a křesťanství

Gallaikiá, lat. Gallaecia, Callaecia, země na severozáp. Hispánie, součást Tarrakónské Hispánie, dnešní Galicie§ 137, 16

G. tvořily tři administrativně-fiskální obvody. Při censu roku 73+ měl conventus lúcensis (Lúcus Augustí) 166 tisíc svobodných obyvatel, conv. Bracárum n. bracarensis (Bracara Augusta, dn. Braga) 285 tisíc a conv. Astúrum 240 tisíc. Jak vypadal počet obyvatel po genocidní Augustově válce, známo není, viz rok 16-.

Gallia, řec. Keltiké, země obývaná Kelty, tzn. v hellénismu zhruba západně od Rýna a sev. Itálie, pozd. administrativně různě dělená; Gallové, Gallí, Keltové, Keltoi; ke germ. označení pro Gally viz Volkové§ 775, 600, 530, 525, 461, 450, 397, 396, 391 - 389, 369-367, 361 - 358, 350, 349, 310, 299, 295, 285, 283, 281 - 275, 242, 241, 236, 232, 230, 226-225, 218, 216, 215, 212, 207, 194, 189, 186, 183, 179, 166, 126, 101, 100, 89, 77, 71, 61, 59 - 56, 54 - 46, 43, 38, 29 - 27, 20, 19, 16, 13, 9, 8; viz též pod Galatové, Bojové, Senonové, Haeduové atd., srov. pod Dunaj, Alpy apod.

V Caesarových dobách mohla mít podle moderních odhadů pět milionů obyvatel. Keltskými jazyky se hovořilo od Ibérského poloostrova (keltibérština), Britannie (brythonská větev v Anglii, goidelická v Irsku – po migraci Skotů do Skotska se goidel. rozdělila na skotskou a irskou větev), přes Gallie (gallština; remigrací z Britannie vznikla bretonština), Alpy (leopontština) až na Balkán a do Anatolie (galatština). Přežily irština, skoto-gaelština, manx, walesština/welština, kornština a bretonština.

Keltské kulty nebyly u Hellénů a Římanů populární (srov. pod Galatiá). Byli při nich obětováni lidé. Účast na druidských obřadech zakázal římským občanům Augústus, celý kult dírae immanitátis, "hrůzné obludnosti", pak Claudius a roku 60 se pokusili Římané na ostrově Moně, v sídlu britských druidů, vyvrátit kult, viz tam.

Hrůzu vzbuzovaly zástupy bojovníků s bronzovými helmami s naletovanými rohy a vysokými postavami i čtyřnohými zvířaty (rohaté přilby v Evropě nejsou vynálezem vikinským z 8. století; na rozdíl od svých "antických" germánských předků je nenosili).

O nakradaném pokladu Tektosagů v Tolóse, dn. Toulouse, se praví, že měl Keltům přinést v jejich sídlech mor a že ho tedy ukryly do jezera u Tolósy. Když ho Q. Servilius Caepio o více než 150 let později vyzdvihl, byl mu také osudový - mělo to prý být na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. na 55, resp. 750 tun. Byla to část Apollónova zlata z Delf.

Ačkoli Keltové obývali velkou část Evropy a dostali se do intensivního kontaktu s Hellény a Římany, o jejich starověku se dochovalo velmi málo zpráv ani nikdo z Keltů staré zvyklosti a dějiny nepopsal. Polytheismus kontinentálních Keltů zřejmě vyznával skupinu bohů pod různými lokálními, tribálními, jmény, k nimž přistupovali božstva ryze lokální. Je známo více než 370 kultovních jmen, z nichž pouze necelá šestina je doložena ve více než jedné oblasti.

Keltové zřejmě nedávali bohům lidských podob (srov. incident v Delfách roku 279, kde se keltský vojevůdce vysmíval sochám).

Zřejmě nejvyšší trojicí bohů byli Teutanes, Taranis a Esus, které lze snad připodobnit k římským Martovi, Iovovi a Merkurovi. Jiným z rozšířených byl Lugus (irský Lugh, welšský Lleu), jehož jméno je uchováno např. ve španělském Lugo (Lúcus Augustí), v Lyonu/Lugdúnum, údajně v holandském Leidenu nebo polské Legnici. Z bohyní byla nejrozšířenější Matrona-Matka (welšská Modron).

Další nejrozšířenější kulty: Cernunnus, bůh s rohy, Belenus, sluneční bůh, Epona, koňská bohyně, říční Sequana, lesní bohyně Artio, válečný bůh Camulus, Sucellus, bůh s kladivem, podsvětní Smertullus, bohyně plodnosti Brigindo, Damona s podobou krávy, válečná Nemetona, Maponus (připodobňován Apollónovi), Nóreia byla bohyně v Nóriku, velmi rozšířený léčitelský bůh Grannus srovnávaný s Apollónem (Aquae Granní je dnešní Aachen).

Výkladem náboženství, hlavními rituály a morálkou se po dvacetiletém zaškolení zabývali druidové, „moudří“. Určovali kalendář a střežili religiosní tajemství. Jejich kultovní střediska se držela dubových hájů. Vátés byli vykladači obětí, věštci; o kultovní roli bardů, řec. bardoi, tj. pěvců a básníků živících se při dvorech velmožů (pro Hellény tedy v postavení parasítů), a vergobretů nevíme téměř nic kromě toho, že vergobrety, "vykonavatele rozsudků", vybírali druidové na roční období a po tu dobu byli panujícími knížaty n. králi národa, srov. rok 61.

Keltský velmož býval obklopen družinou několika desítek až stovek oddaných bojovníků, lat. soldurií, řec. solidúroi, jejichž údělem bylo oddaně sloužit za jakékoli situace a s knížetem zemřít, a to nejen v boji, ale též při jeho úmrtí přirozenou cestou: prý se nestalo, že by se někdo z dynastových přátel, jemuž za života velmožova přináležejí stejné požitky jako magnátovi, smrti vyhnul. O dynastovi keltských Sotiátů/Sótiánoi v Aquitánii Adiatuanovi, řec. Adiatomos, v Caesarově éře víme, že jeho družina čítala šest set mužů. 

O svátcích kontinentálních Keltů nevíme nic, neboť není žádného dobového pramene. Na popisy zvyků starých evropských Keltů se s oblibou přenášejí údaje z irského středověku. Je pozoruhodné, že v klasických dobách o keltských dějinách a folkloru sami Keltové nepsali (srov. naopak spisy Babylónců, Egypťanů, Lyků, Peršanů, Židů určené pro hellénský svět).
Gallové dlouho neměli žádnou titulaturní moc a o "národní jednotě" snili a sní pouze romantici (jako v případě Germánů a Slovanů). Svým způsobem na jednotu dbali Římané. Tři Gallie totiž pojednali jako jednu hospodářskou a daňovou zónu odvádějící do Říma exportní dvouapůlprocentní daň, quadrágesima Galliárum, placenou na silnicích vedoucích do sousedních provincií.

Řada „adoptivních“ císařů měla keltské kořeny, prvním Gallem s císařským titulem byl M. Cassiánius Latínius Postumus (260-268). Měl v Galliích vlastní senát, dvojici volených konsulů, praetoriánskou gardu a hlavní město v Augústě Treverórum, Trier/Trevír. Říkal si réstitútor Galliárum, Obnovitel Gallií, a také Herculova kultu, ale také razil roku 265 n. l. minci s Mercuriem a nápisem Internuncius deórum, „Zprostředkovatel bohů“.

Po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus. Viz pod princeps, kuriosity. Legendární Conan Meriadoc, zemřel kolem roku 395, vládl keltské osadě v Bretagnské Armorice a od něho berou původ šlechtici z Rohanů. Nazval prý Armoriku Malou Británií neboli Brittany, Bretagní/Bretoňskem.
Byzantští autoři posléze úporně nazývali Francouze Kelty.

Gallia Aquítánia§ viz Aquítánia

Gallia Belgica, zhruba území dn. sev. Francie, Belgie, Nizozemí a Německa po Rýn, viz také Belgové; viz též pod Germánia§ 50, 16, 8

Gallia Cisalpína, dn. sev. Itálie; později byla provincie rozdělena na Gallii Cis- a Tránspadánu; pozd. dostala Cispadána jméno Aemilia (její jižní část, byz. exarchát, Romagna), Tránspadána Lombardie. Jižní hranicí Cispadánie byla říčka Rubicó a provincie byla přičleněna k Itálii až roku 42. Cispadána je zhruba dnešní Aemilia-Romagna, jeden ze dvaceti italských regionů§ 89, 82, 63, 61, 47, 44-42, 7

Gallia Comáta, tj. Vlasatá, vlastní jádro Gallií, zhruba území dn. Francie (též G. Celtica), pozd. Lugdúnensis§ 51, 43, 16

V této době do ní patřili Aremorikové, Aremoricí, Aulerkové, Aulercí, řec. Aulirkioi, žili v tetrarchii (viz pod Cenománové), sídel. m. bylo Noviodúnum na území Diablintů (dn. Jublains; jiné N. bylo biturižským, resp. haedujským m. jižně od Cenaba-Orléansu, dn. Nouan), Carnútés, Karnútové se sídel. m. Cenabum či Genabis, dn. Orléans a Meldové, Meldí, mezi Meaux a Malin.

Dále Parísiové, Parísií, s hl. m. Lútétia Parísiórum, dn. Paris - Paříž (rybářské a lovecké osídlení doloženo c. 4500, keltská osada založena podle horních odhadů kolem roku 200 a římská na místě dnešního pátého arrondissementu brzy po roku 53), Senonové, Senonés se sídel. m. Agedincum, dn. Sens, Trikassové s Tricasses, dn. Troyes, Lingonové, Lingonés, se stejnojmenným sídel. m., dn. Langres (oba kmeny měly odnože v Itálii).

Leukové, Leucí, dn. Liege, Lüttich, Luyck, č. Luttych, Mediomatrikové, Mediomatricí, v okolí dn. Metz, č. Mety (sídel. m. bylo Dívodúrum, od 4. st. n. l. Mediometricí, od 5. st. n. l. Metis či Mettis), germ. Tréverové, Tréverí, se sídel. m. v Augústa (Colónia) Tréverórum, dn. Trier, č. Trevír, Haeduové, Haeduí, Séquanové, Séquaní, Helvétiové, Raurikové, Rauricí, Arvernové, Arverní, v dn. kraji Auvergne se sídel. m. v Augústonemetum, dn. Clermont. Řada těchto nárůdků spadal po ustavení Horní a Dolní Germánie tam, viz.

Bitúrigové, Biturigés, Piktonové či Piktávové, Pictonés, Pictáví, ve dn. kraji Poitou se sídel. m. Pictáva, dn. Poitiers, Turonové, Turonés či Turoní, v okolí dn. Tours, Lemovíkové, Lemovícés,v dn. kraji Limousin se sídlem v Augústoritum, „Augústův brod“, římská kolonie od roku asi 10, dn. Limoges.
Santonové, Petrokoriové, Kadurkové, Cadurcí, dn. kraj Quercy, Nitiobrígové, Nitióbrígés s hl. m. Aginnum, dn. Agen na Garonně, Rúténové, Gabalové, Gabalí, v dn. kraji Gevaudan, Segúsiové, Segúsiáví n. - ání, v dn. kraji Forez, sídel. m. Forum Segúsiávórum, dn. Feurs na horní Loiře. Jednou z jejich pevností bylo Lugdúnum, dn. Lyon. Viz také jednotlivé názvy.

Gallia Lugdúnensis, provincie mezi augustovskými Galliemi belgickou, aquítánskou a narbonskou§ 51, 16

Gallia Narbónensis, též Próvincia Rómána, území spojeneckých Allobrogů, Vocontiů (okolí dn. Vaison-la-Romaine), Salluviů a Volků Tektosagů a Arekomiků, dn. Provence-"provincia"  a celé francouzské středomořské pobřeží až po Pyreneje§ 277, 121, 118, 82, 44, 43, 29, 27, 22

Jihofrancouzské pobřeží lákalo Etrusky a Hellény, srov. Massalii, ale není známo proč a na čem tu obchodníci v dobách předklasických bohatli. Zřejmě to byl mix z dálkového obchodu s jantarem, kožešinami, otroky, některými kovy (cín, měď, železo), obilím.

Gallia Tránspadána§ 396, 89, 7

Gallia Tránsalpína§ 186, 60

Galliénus§ viz P. Licinius Egnátius Galliénus

 

Gallipoli§ viz Krithóté

Gambrion, m. v Aiolidě, dn. Kinik v TR§ 399

Gamala (pl.), hebr. Gamla, obec v Gaulanítidě, od slova pro velbloud; dnes ruiny na pahorku v Golanech§ 84, 4

 

gámoroi, označení pro oligarchy v některých dórských státech, viz též geómoroi§ 505, 493
Dórští syrákúští gámorové, kteří sestavovali sněm o šesti stech členech, nadělali ze Sikelů jakési heilóty, zdaněné obyvatelstvo kyllyrioi.

Gandárá, Gandhárá, árj. národ a hist. země v severozápadním PAK, kraj kolem dnešního Péšávaru a mezi řekami Svát a Kábul, čín. Čchian-tchuo-luo (Qiantuoluo)§ 600, 90, 55

Údolí dn. Péšávaru (stará Purušapura, viz pod Puškalavatí) na sev. PAK, hl. m. provincie Chajbar-Pachtunchwa/Khyber Pakhtunkhwa (od 1901 do roku 2009 Provincie severozáp. hranice, NWFP), s velkým přesahem do vých. AFG, v dobách perských a starších území celého AFG a sever. PAK; jediní z Árjů pod perskou nadvládou, s písmem ovlivněném aramajštinou, choraští.

Srov. pod Puškalavatí (hlavní m. G.), Taxila a Kušáni. Místní hellénští vládci po Menandrovi byli buddhisty, region už v předhellénském období znám vínem kapišským. V regionu bývalého království i Alexandreia pod Kaukasem, pozdější Kápísá/Kapiséné (dnes jedna z afghánských provincií), dnešní Bagrám severně od Kábulu proslavený sovětskou a od roku 2001 americkou leteckou základnou.

Gangá, řec. Gangés, hlavní ř. severní IND§ 600, 326, 325, 303

Gangra (pl.), m. v Paflagonii, dn. Çankırı§ 181, 64, 40, 36

Gannanati, m. v Babylónii§ 767

Gannikos, Gannicus, vůdce povstalých otroků§ 71

Ganymédés, hérós§ 353
Ganymédés z Alexandreie, velitel občanských oddílů§ 48

 

Garab Dordže/G. Dorje, učitel dzogčhenu§ 127

 

Garama, Garamantes, Garamantové, řec. Garamé, oása (dn. Džarma/Džerma) a národ na Sahaře v Ezzánu v dn. vnitřní Libyi§ 231, 19, 12, 2

G. patřili mezi Berbery a jsou zřejmě předky též Tuaregů; bývají také označováni za prapředky dn. Fulbů.

Jméno je známo od Hérodota, který o nich hovořil jako o zemědělcích znalých zavodňování, jízdy s koňskými čtyřspřežími a lovů zvěře v savaně i „Aithiopů“ žijících jižně od nich, tedy subsaharských černochů.

O jiné skupině G. však říká, že žije beze zbraní a neumí válčit. Jeho zpráva nemusí být zmatená, jak vypadá: je řada jazykových skupin, které se mnohdy velmi významně liší životními styly.

Tuarežské jméno Fezzánu je Targa ("zavodňovací kanál"), od jehož plurálu nazývají Sahařany Evropané jako Tuaregy. Fezzán, jedna ze tří součástí novodobé Libye, pochází od řecko-latinského označení pustiny Phazania, Phazanii, "země bažantů". Od toho je arab. Fizzán/Fuzzán n. běžné Fezzán.

Civilisace G. existovala ve Fezzánu a celé středosaharské oblasti od nejméně 5. století př. n. l. do 7. století n. l. Podle nálezů byli většinou bílé pleti. Zřejmě jsou potomci pasteveckých skupin a kmenů, které po vysušování oblasti Sahary neodešly na východ do nilského údolí a které od cca. 10. století př. n. l. vytvářely státečky kolem pozvolna ubývajích zdrojů vody.

V jeskyni Uan Muhuggiag v pohoří Tadrátr Akákús na jihozápadu Libye v kraji Ghát na alžírské hranici známého prehistorickými kresbami na skalách na jihovýchodní hranice Libye k Alžírsku, uprostřed Sahary, byla roku 1958 nalezena mumie chlapce z doby kolem roku 3500, tedy starší než nejstarší známé objevy mumií v Egyptě.

Garamanté zjevně řídili transaharský obchod z jihu na sever do Středomoří a naopak, ale není o nich téměř nic známo. Nikoho z nich neznáme jménem, dokonce ani jména panovníků. L. Cornelius Balbus, prokonsul Afriky od roku 21 př. n. l., se vypravil proti G., možná dorazil aý k Nigeru (?) a v březnu roku 19 držel v Římě triumf: jako první z Římanů, který neměl občanství rodem, ale udělením (pocházel z hispánských Gád).

Dobyl prý patnáct z devatenácti měst, ale sílu pouštního národa nijak neohrozil.

V letech 21-24 n. l. se nejmenovaný garamantský král účastnil protiřímského povstání Takfarinova, srov. rok 364 a 17+, ale pak se stal římským spojencem. Kolem roku 90 n. l. obchodník Iúlius Maternus z Leptis Magna byl s jedním neznámým garamantským králem na lovu otroků kdesi na jihu od jeho říše, srov. rok 90. V letech 202-211 dal císař L. Septimius Severus stavět tripolský limes, asi 600 kilometrů dlouhý hraniční obranný systém v okolí svého rodiště Leptis proti nájezdům kočovníků z pouště, což nemusejí být Garamanté.

Roku 569 uzavřel jiný král Garamantů s Východním Římem za Iustina II. mír a přijal křesťanství. O století později roku 668 jiného garamantského krále zajali Arabové a zřejmě to byl konec nezávislého království uprostřed Sahary a začátek islámu v poušti.

Beduínský kmenový svaz Banú Hilál ("lidé měsíčního srpku"), který v 8. století migroval do Egypta, se roku 1046 pustil na Západ. Tuaregy, nástupce Garamantů, tehdy vyhnal z velké části vnitrozemní Libye do nitra Sahary.

V rozšíření Garamautů či Tuaregů není ve starém věku zmínky o oasách Kufra na jihovýchodu kyrenaického vnitrozemí při egyptských hranicích (dnešním správním střediskem al-Džauf). Skupina oas dostala jméno od Arabů, pro něž původní (?) obyvatelé Tubuové nevyznávající islám byli nevěřící, kafir. Kolem roku 1730 byli Tubuové z oblasti vyhnáni do saharských hor. Prvním Evropanem, který do Kufry dorazil, byl roku 1879 Němec Gerhard Rohlfs (a zde okraden). Roku 1895 se oas zmocnila xenofobní sekta sanúsíů a do roku 1931, kdy ji dobyli Italové, zde měla sídlo. 

Arabové si vykládali jméno Tuaregů jako tawáriq, jedn. č. tarqí, „bohem zatracení“, mysleli Alláha, tedy ze svého hlediska velmi nelichotivě. Sami Tuaregové si říkají Kel tamašek, „ti z tamašku, ti, kteří hovoří tamašek“, nebo v různých dialektických obměnách jako Imušagh.

Tuaregové jsou na začátku 21. století berberským národem o asi jednom až dvou milionech příslušníků. Vyšší odhady překračují pět milionů a podle nich žije na dva miliony příslušníků tuarežských kmenů v Nigeru, asi 1,5 milionu v Mali, osm set tisíc v Alžírsku, přes šest set tisíc v Libyi a přes tři sta tisíc v Burkině Fasu.

Tradičně nejvýše uznávaní mezi Tuaregy jsou berabišové, maliští Maurové, potomci muslimských arabsko-berberských přistěhovalců do Timbuktu z okolí Marrákeše z 8. století. Zabývali se obchodem solí a z jejich řad se rekrutují marabutové, muslimští učenci z Timbuktu.

Amenokalové jsou kmenovými či svazovými vůdci vynikající mezi stařešiny. Tuarežská tradice praví, že první z amenokalů byla někdy ve 4. či 5. století n. l. žena, Tin Hinan, královna pohoří Ahaggar na alžírské Sahaře. Nevykradený hrob přičítaný královně v Abalesse v oblasti Tamanrassetu byl otevřen roku 1925: uchovaná kostra bílé ženy přes 170 centimetrů vysoké, ale pravděpodobně zchromlé, s cennou pohřební výbavou je dnes v Národním museu prehistorie a ethnografie v Bardu/Bardó v Alžíru.

Francouzi usilovali o kontrolu nad celou Saharou od roku 1880, ale až do roku 1902 se jim to nedařilo. Roku 1893 obsadili multikulturální Timbuktu, které tehdy mělo asi deset tisíc obyvatel (roku 2010 asi 55 tisíc) hovořících osm řečmi, též tamaškem, „tuarežsky“. Město se vzdělanou populací mělo ráz více arabský než černošský, jak se shodovali cestovatelé onoho věku.

Tuaregové plenili na severu až po pobřeží Tripolatánie, na jihu celou zemědělskou oblast Sáhelu, zvláště kalifát Sokoto na severu moderní Nigérie a sultanát Bornu kolem Čadského jezera. Řada cestovatelů mezi kočovníky přišlo o život, když se pokoušelo dojednat s nimi protektorátní smlouvu. Teprve roku 1898 prošla první francouzská výprava geologa Foureaua a mjr. Lamyho napříč Saharou z Alžírska k Čadskému jezeru.

Francouzská ofensiva na Tuaregy vypukla roku 1899, skončila 1902, agadezský sultán byl pokořen roku 1904.

První povstání přišlo už roku 1908 vedené kmenovou konfederací Ulemiddů (Iwellemmedan) sahelských Tuaregů pocházejících z Pohoří Ifoghů (Adrar des Ifoghas na malisko-alžírském saharském pomezí) s amenokalem-vůdcem Firhúnem/Firihúnem, které bylo potlačeno roku 1914. Po nové vzpouře byl roku 1915 Firhún dopaden, prchnul, ale roku 1916 v boji padl.

Povstání na alžírské Sahaře bylo tak masivní, že Francouzi požádali o pomoc Brity. Tuaregové měli pušky a kulomety ukořistěné Italům v Libyi. Potlačeno bylo až roku 1919.

Prvním novověkým nezávislým tuarežským státem byl roku 1449 sultanát ajrský (Aïr) či agadezský (Agadèz)v dnešním Nigeru. Jako většina Tuaregů spadal od poloviny 14. století do roku 1591 pod nadvládu songhajské říše. Roku 1904 byl obsazen Francouzy a jeho dnešním suverénem je od roku 1960 Nigerská republika. Současným sultánem je Umaru Ibráhím (* 1960; Oumarou Ibrahim), který se k tuarežským vzpourám vždy stavěl zády.

V Mali byl po vyhnání vládních vojáků 6. dubna 2012 provolán na severu země Nezávislý stát Azavád (Azawad, Azaouad): na ploše asi 730 tisíc km2 (přes 60 % plochy Mali) žije 1,3 milionu obyvatel, převážně Tuaregů, v menšině arabští nomádé. Jméno pochází od názvu systému sezonních řek mezi Gaem a pohořím Aïr v Nigeru.

Tuaregové povstali proti vládě v Bamaku několikrát, vždy neúspěšně. Revolt v letech 1962-1964, 1990-1995 a 2007-2009 se účastnili i Tuaregové z Nigeru. Proti Azavádu spolčenému se saharskými mudžáhidy bojuje maliská armáda malé oddíly evropských vojáků.

 

Garsaurétis, satrapie Kappadokie§ 230

Garsyéris, gen. -érida, kappadocký Achájův vojevůdce§ 218

Gargánus mons, pohoří G. v Ápúlii, dn. Gargano, "ostruha na italské botě", dodnes proslavená zbytky starých dubových lesů§ 72

Gargéttos, ath. démos§ 342

Garizim, Garizin, Har Garizim/Garizím, židovská posvátná h. v Samareji s chrámem Jahweho zřejmě starším a původně významnějším než v Jerúsalému, kde dodnes konány oslavy pesach s krvavými obětinami, a arab. Džabal Džarizím u Nábulusu; srov. pod Iésús§ 776, 722, 420, 168, 110

Garumna, řec. Garúna, dn. Garonne, ř. v jihozáp. Francii§ 60

Gascogne, kraj Gaskoň, hist. oblast pod francouzskými Pyrenejemi, obývaný převážně (Kelt)ibéry; jih provincie Aquitánia, v cís. době měla oblast jméno Novempopulána. Roku 561 n. l. dobyli území Baskové a 602 Frankové uznali Vaskonii - Gaskoňsko pod vůdcem jménem Genialis§ viz Keltibérové

Gastrón ze Sparty, velitel hell. žoldnéřů v Egyptě§ 358, 343

Gatalos nebo Satalos či Galatos ze Sarmatie, k.§ 181, 179

Gauda z Numidie, k., s. Mastanabalův§ 108, 107, 105, 81

Gaugaméla (pl.), mí. v Arbélítidě/Atúrii u Arbély§ 331

„Velbloudí dům“ založil údajně Dáreios I. pro výživu velblouda, který mu během skythského tažení nosil osobní věci.

Gaulané, Gólán, epónymní m. země Gaulanítidy§ 84

 

Gaulanítis, Gaulónítis, Gaulóna, Gólán, část transjordánské Dekapole, arab. Džaulán§ 84, 30, 4

Gaulos či Gaudos, dn. Gozo, viz Melité

Gaulótés či Gaulótos z Galatie, tetrarcha§ 189

Gaumáta z Choresmu, řec. Smerdis-Pseudosmerdis, Pseudobardija, usurpátor per. trůnu§ 522

Gaurus, h. u kampánských Kum v sousedství hor (mons) Massicus a Falernus, všechny proslulé vínem; přídavné jméno gauránský§ 343

Gautama (sanskrt) nebo Gótama (pálí), Siddhárta/Siddhattha G., později Buddha Šákjamuni, B. z rodu Šákjů, jeden z řady buddhů, "osvícených"§ 600, 599, 563, 545, 543, 493, 483, 461

Podle tradičních buddh. údajů se měl narodit 8. dubna roku 1029 v lese Lumbiní na území dn. Nepálu a zemřít 15. února 949 [velmi častý je 624/3 - 544/3, nejnižší datace je 448 - 368; 14. května 2011 slavili cejlonští a indičtí buddhisté 2600 let od Buddhova osvícení, svátek Sambuddhatva džajanti/Sambuddhatva jayanthi neboli vesak (vesach, vesácha, sans. vaišácha), což odpovídá roku 589 př. n. l.]. Jiná tradice praví, že žil za magadhského panovníka Bimbisáry (545-493). V memorandu z listopadu 1999 Spojené národy počítají s rokem narození 623 a s úmrtím po osmdesáti letech.

G. matka Májá brzy zemřela a o dítě se starala její sestra Mahápadžápatí. Vyrůstal v otcově paláci v sídelním městě království Kapilavastu/Kapilavattu, o jehož polohu jsou vedeny nacionalisticky laděné spory. Podle indických archeologů ležela K. na místě dnešní vsi Piprahwa na hranicích Uttarpradéše s Nepálem, podle Nepálců na místě Tilaurakotu na území Nepálu, kde byly odkryty zbytky cihlového pevnostního zdiva ze šestého století př. n. l.

G. se oženil se svou sestřenicí jménem Jasodhará, měl s ní syna jménem Ráhula. V 29 letech odešel ode dvora na cesty za poznáním a posláním. 44 let putoval po sv. IND a jen v době dešťů za letních monsunů putování přerušoval. Nejdéle, dvacet pět let, žil v kóšalské metropoli Šrávastí u krále a svého příznivce Prasénadžita. 

V Páva něco špatného snědl (vepřové maso či houby) a druhého dne ve věku cca. osmdesáti let zemřel v Kusináta v dn. sv. okresu státu Uttarpradéš Górakhpur (G. a Claudius I. by tak byli nejprominentnějšími obětmi jedovatých hub). Tradiční oslavy Buddhových narozenin vésák/vaisacha/wesak viz rok 563.

O buddhech-osvícených viz pod Buddha a buddhismus.

Jiný Gautama/Gotama byl skeptický filosof, viz pod indické filosofické školy.

Gautamíputra Šátakarní/Gomatí, k. Ándhrů§ 55, 22

Gáza (řec.), Gaza, jihopalaistínské m., Hellény zvané Mínóá (název z doby Mořských národů: „Krétská“); místním kultem byl Marna, ztotožněný později s Diem, doložen je kult Apollónův; Hellény snad připodobněno k "pokladu"/gáza, dnešní arab. Ghaza/Gaza bez slovní délky, hebr. Aza§ 734, 720, 601, 332, 315, 312, 306, 202, 201, 104-102, 96, 65, 61, 30, 4

Nelze doložit, že by se Hérodotovo "velké syrské město" Kadytis shodovalo s Gazou, ani s Jerúsalémem, jak bylo rovněž vysloveno v souvislosti s tažením Nabû-kudurrí-usura proti Nekóovi, viz rok 601. Constantinus I. město přejmenoval na Kónstantii v Palaistíně.

Zpět do arabských rukou (vyšlo v časopisu Týden 31/05):

Až z Gazy a okolí odejdou Židé, postaví president Spojených emirátů šajch Chalífa bin Zajd an-Nahaján palestinským Arabům město pro čtyřicet tisíc obyvatel. Přijde ho to na sto milionů dolarů. K tomu od roku 2005 nedošlo, oblast žila v chaosu a od roku 2007 pod embargem Izraele.

Gaza: Jedna z nejhustěji obydlených oblastí světa. Polovina z 1,3 milionu obyvatel je mladší patnácti let. Od roku 1967, kdy písečné území po vítězné válce s Egyptem obsadil Israel, se s vládní podporou v oblasti Gazy usadilo v 21 osadách na devět tisíc židovských kolonistů.
Během vyklizení Gazy vysídlila izraelská vláda obyvatele všech osad. Zbořila 1600 domů, na třicet synagog a šest náboženských škol. Dlouhotrvajícím silným protestům Šaronova vláda ani vládní koalice v knesetu neustoupily.

Velká část Arabů jsou rodiny uprchlíků, kteří před rokem 1948 žili na území tehdy vyhlášeného Israele. 35 procent „Gazanů“ žije dodnes v uprchlických táborech. Z velké části podporují radikálně protisionistické hnutí Hamas.

Přesídlení: Přišlo do roku 2008 dvě miliardy dolarů. Zbourání většiny domů stálo na 30 milionů, odvoz suti 20 milionů. Průměrné odškodnění rodin osadníků činilo 360 tisíc dolarů. Osadníci byli usazeni v Negevu a v Galileji. Na přesídlení dohlíželo 45 tisíc izraelských vojáků a policistů.

Úřad pro palestinskou autonomii/Palestinian National Authority, PNA: Zárodek arabského státu v Palestině na územích, která Izrael získal a udržel ve válkách od roku 1967.
plocha: 6200 km2, z toho Gaza 360 km2 (pro srovnání: Praha má 496 km2 a 1,2 miliony obyvatel)
obyvatel: 3,5 milionu, z toho v Gaze 1,3 milionu, převážně sunnité
Dějiny:
1482 př. n. l. nejstarší zmínka z vlády Thutmose III., pod egyptskou kontrolou
13. století město Pelesetů/Filistínů, jednoho „mořských národů“ (odtud slovo Palestína); Hellény nazýváno Mínóá, „Krétská“. Posledního známého pelesetského vládce Channu zavraždili roku 720 př. n. l. Assyřané
332 př. n. l. obléháno Alexandrem Velikým; mezi perskými obránci arabští žoldnéři; město pozvolna hellénisováno, nejvyšším orgánem samosprávy byla pětisetčlenná búlé/rada
217 př. n. l. u Rafie (dn. Rafah) vybojována největší bitva hellénských dějin mezi Ptolemaiem IV. Filopatorem a Antiochem III. Velkým
635 n. l. arabská; byl zde prý pochován Mohamedův prapraděd Hášim ibn Abd Manáf
1517 turecká, od 1920 britské mandátní území Palestína
1948 po válce s Židy obsazena arabskými Egypťany („pásmo Gazy“, kitá Ghazzá, hebr. Rezu´at Azza), pod správou vojenského guvernéra
1967-1994 izraelská vojenská okupační správa
1994 omezená arabská samospráva

Gazaka (pl.), sídel. m. Atropatény§ 774

Gazara, m. v Palaistíně§ 142

Gazélón, Gadilón, Gazélónítis, Gadilónítis, m. a kraj v Paflagonii§ 64

Gáziúra, m. v Pontu§ 68

gázofylakion, gázofylakie, pokladnice (se stráží/posádkou k hlídání pokladu, finanční reservy a středisko výběru daní), gázofylax, strážce pokladu§ 292, 283, 65

Gebar’ú, o. Fradašta z Edessy, snad řec. Góbryás (?), dyn.§ 120

Gebtówej§ viz Koptos

Gedalja/Gedaljáhú z Júdeje, místodržitel bab. provincie Júdaie a příznivec Jeremiův, jím skončila židovská samospráva§ 587

Gedrósie, Gadrósiá, Gedrósiá, jihových. část Íránu, dn. Balúčistán v Íránu a Pákistánu§ 329, 325, 323, 303, 180

Proculus Geganius Mácerínus§ cos. 440

M. Geganius Mácerínus§ cos. v letech 447 a 443, cens. 435

T. Geganius Mácerínus§ cos. 492

Geiserich, Gaiserich, k. Vandalů, "Král-císař"§ 753, 507, 63

Narozen asi roku 389 byl levobočkem krále Godegisila, který přivedl Vandaly do Hispánií a byl krátce spoluvládce králova syna Gunthara. Po jeho smrti roku 428 se stal sám králem a roku 429 n. l. se s asi osmdesáti tisíci soukmenovci, z toho patnáct až dvacet tisíc ve zbrani, přeplavil do Afriky, vyhnal odtud římskou správu a založil království germánských Vandalů se sídlem v Karthágu.
Roku 430 po třech měsících vandalského obléhání Hippo Regia zemřel křesťanský ideolog Augustinus (celkově se město drželo osmnást měsíců), dn. ´Annába, Bône). Roku 442 byl jako první z germánských vládců uznán římským panovníkem s doménou na římském území (Valentinianus iii.).

V dokonalosti mu scházelo to, že kulhal, následek pádu z koně. Po něm vládl syn Hunerich (477 - 484), pak Gundamund, s. staršího Geiserichova syna Genzona, pak jeho bratr Trasamund (496 - 523), pak Hunerichův syn Childerich a posledním, pátým vandalským králem v Africe byl Gelimer, syn Geilaridův a vnuk Genzonův (srov. tam).

Gela, m. a ř. na Sicílii, dn. Gela, starší Terranova di Sicilia§ 691, 688, 580, 554, 528, 498, 494, 491, 485, 483, 456, 424, 461, 414, 406 - 404, 375, 337, 318, 314, 313, 310, 309, 306, 282, 281

Geleontés, jedna ze čtyř starých iónsko-attických fýl (podle Geleonta, syna Ióna)§ 700

Gelimer, poslední k. Vandalů (srov. pod Geiserich); od roku 535 n. l. žil na statcích v Galatii, které mu daroval císař Iustiniánus I.§ 63

L. Gellius Públicola§ 1. cos. 72, cens. 70; 2. cos. 36

Cn. Gellius, annalista§ 150

Gellius Egnátius, vůdce Samnitů§ 296, 295

geloiastás, u dvora, na soukr. hostinách, šašek, srov. gelotofobie§ viz blázen dvorní

Gelón z Fókidy, strat., gen. Gelóna§ 571
Gelón z Gely, tyr.§ 591, 488, 485, 493, 481, 480, 477, 463
Gelón (II.) ze Syrákús, syn Hieróna II., o. Hierónyma§ 233, 216-215
Gelón ze Sparty§ 604 (Ol.)

gelotofobie, viz pod smích

Gemenefhorbek, wezír§ 664

Geminí, řec. Didymoi či Dioskúroi, Blíženci§ viz Dioskúroi

genearchés, řec. označení pro hlavu části nehellénského ethnika, klanu, pater familias, šejk§ viz stratégos kai genearchés

Genabis, Cenabum, Orléans, viz Gallia Comáta

Genava, Geneva, dn. Geneve, Genf, viz Allobrogové

genealogie, theologie, genealogové, theologové, religionisté, viz v přílohách Bohové a jejich svátky

Genius, osobní ochranný duch mužů, řec. daimón, u žen Iúnó; geniové střeží též města, provincie, místa, dokonce římský národ§ 7

genocida, genocidní válka§ 306, 151, 58, 53, 38, 33, 25, 19

genocida občanů pro jejich přesvědčení, první evropsk᧠88
Výraz genocida je novodobou složeninou z řec. genos, rod, druh (popř. z lat. gens), a z lat. caedere či incídere (-cídium), bít, pobíjet. Poprvé slova použil v roce 1944 americký právník z Polska Raphael Lemkin (1901 - 1959) v knize Axis Rule in Occupied Europe.

Výraz zevšeobecněl po přijetí konvence OSN o genocidě ve významu plánovitého vyvražďování ethnické nebo náboženské skupiny (v platnosti od ledna 1951). Význam zničení národa nebo ethnické skupiny se v intepretaci OSN rozšířil na náboženské a rasové skupiny včetně převýchovy dětí, vnucování životních podmínek vedoucích k zániku skupiny.
Starověk pro vyhlazovací válku neměl specifický výraz (srov. genocidní války vedené např. Židy, Assyřany, Římany). Např. assyrští panovníci se ve svých nápisech chlubili, kolik lidí povraždili včetně žen a dětí, kolik koní, dobytka a zajatců se zmocnili atd.

Autoři židovských kronik Starého zákona nechávají vyvražďovat celá města, naopak móabitský král Méša (viz rok 854) se na nápisu obsahujícím mimo jiné první mimobiblickou zmínku o bohu Jahwe vytahuje povražděním sedmi tisíc lidí dobytých židovských městeček incl. dětí, žen, a to též těhotných.
Za příklad odvrácené genocidy může posloužit podivný biblický příběh perského krále Ahasvera (řec. Asuéros, hebr. Achašveroš), tedy Xerxa/Chšajáršá, který zapudil hlavní manželku Waští a nahradil ji Židovkou Hadassou ("Myrtou") alias Ester (= Ištar). Proti Židům štval jistý Haman z rodu Agagů (viz války s Amalichity) a nachystal na 13. addara jejich likvidaci po celé říši. Dostal na to od krále dokonce písemné svolení, ale v poslední chvíli Xerxa přemluvila Ester, že bude zavražděna i ona. Král otočil a Haman se svými lidmi skončil na šibenici a s ním po celé říši zabito na 75 tisíc židovských nepřátel ("ale okradeni nebyli"). Z oslavy úspěšné vendetty prý povstal svátek púrim.

Z římských vojevůdců přímý rozkaz nešetřit ani žen, dětí, nikoho vydal roku 16 n. l. před jedním ze svých germánských tažení miláček historiografů Germánicus. V Británii ho zopakoval roku 210 L. Septimius Sevérus před výpravou proti Maiatům za Hadriánův val, tedy kamsi do dnešního Skotska.

V moderních dějinách se nejčastěji hovoří o genocidě Čerkesů mezi Kubání a Kavkazem završené rozsáhlou migrací roku 1864, Arménů ze strany Turků za první světové války, lenino-stalinských bolševiků vůči neruským a ideologicky „závadným“ skupinám v Sovětském svazu (hladomor na Ukrajině, doba velkého teroru), Židů nacisty (se specifickým slovem holokaust, novohebr. šoa), Tutsiů ve Rwandě, srbské protimuslimské a protialbánské akce v Bosně a na Kosovu, maoistických Rudých Khmerů v Kambodži (diktátor Pol Pot je vinen ze smrti čtvrtiny Kambodžanů), Indonésanů na Východním Timoru, vyvražďování indiánů v Americe a Brazílii…

Za největšího masového vraha dějin ovšem bývá pokládán vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung (zemřel 1976), jehož šílené projekty stály život podle některých odhadů až sedmdesáti milionů lidí (nejvyšší vyřčený odhad leží na devadesáti milionech). Z toho hlady za jeho „velkého skoku“, úchylného nápadu vesnické industrialisace země, zemřelo na čtyřicet milionů a za „velké kulturní revoluce“ v letech 1966-1976 zemřelo nejméně deset milionů Číňanů.

Za vzor masového teroru proti vlastnímu obyvatelstvu lze pokládat „velký teror“ v Sovětském svazu roku 1937, který postihl na dva miliony lidí a asi sedm set tisíc lidí bylo popraveno (viz i jiné odhady a úřední podání ve srovnávacím životopisu Hitlera a Stalina v oddílu Obrazy z moderních dějin). Smyšlené případy špionáže ve státním aparátu, vysokém školství, policii, armádě, mezi roduvěrnými bolševiky organisoval osobně z Kremlu Stalin a prováděla jeho tajná policie NKVD, dřívě Čeka a pozdější KGB.

Po aktérech masových vražd se dodnes v Rusku jmenují ulice a vlna násilí, jak se soudí, významně ovlivnila chování Rusů, že se u nich udržela dvojakost veřejného a soukromého postoje, což je společné pro velké orientální despocie.

Řada projevů násilí během expanse Evropanů do zámoří se ovšem jako součást „státotvorných“ dějin genocidně nevykládá, např. násilné pokřtění a vyvražďování amerických Indiánů, vztah k Afričanům a Asiatům v éře tzv. kolonialismu, šíření monotheismu po celé planetě. Podobně vypadala expanse islámu, otrokářství praktikované muslimy. V tomto smyslu polytheističtí Hellénové ani Římané žádnou děsivou ideologii jediné pravdy, přes své povýšenectví nad „barbary“, neměli.

 

genos, viz Athény


gens, gentes, rod, klan v Římě, jejich výčet a tím d. f. seznam římské elity viz pod jména osobní§ 753

Řevnivost mezi rody zaznamenána byla, nikoli však nenávist na život a na smrt, jakou známe z dějin středověkých italských měst. 

Genthios či Gentión z Illyrie, s. Pleuratův, k., lat. Gentius§ 181, 172 - 167

S Eurydíkou měl jeho otec ještě syna Platóra a z jiné ženy Karavantia. Genthios toužil po Platórově snoubence Etutě, dceři Monúmově, dardanského vládce, a tak dal bratra zavraždit i s předáky Ettritem a Epikadem. 

Genua, pův. sídel. m. Ligurů, dn. Genova, č. Janov§ 233, 205, 203, 197, 148, 109, 41

Genúcius Cípus, praet. s rohy§ 240

 

Cn. Genúcius, tr. pl. (?)§ 473

C. Genúcius Clepsina§ cos. v letech 270 a 276

L. Genúcius Clepsina§ cos. 271

Cn. Genúcius Aventinensis§ cos. 363

L. Genúcius Aventinensis§ 1. cos. v letech 365 a 362; 2. cos. 303

M. Genúcius Augurínus§ cos. 445

T. Genúcius Augurínus§ cos. 451

Genúcla, Genúkla, pevnost na Dunaji v Dolní Moesii§ 61, 28

geógrafiá, geografie, viz pod dějepis

geómoroi, oligarchové na Samu, srov. s gámoroi§ 611, 602

Gépaipyris, k., dc. Kotya VIII. s Antónií Tryfainou§ 35

 

Gépidé, viz Germáni

 

Geraistos, Gerastos, mys a m. na jihu Euboje§ 396

Ger-aštart z Tyru, soudce§ 565

Gerasa v Galaádítidě (hebr. Gilead) v Dekapoli resp. na severu řím. provincie Arabia Petraea, řec. Antiocheia hé pros tó Chrýsorrhoá, dn. arab. Džeráš v JOR na Wádí ed-Dór, srov. pod Chrýsorrhoás. Zřejmě založeno Perdikkou§ 84 (je-li rukopisné Essa chyba za Gerasa)

Geraneia (sg.), „Jeřábí hory“, pohoří mezi Megaridou a Korinthií§ 341

Gerés z Boiótie, jeden z vůdců kolonistů do Teu§ 650

Gergovia, viz Arvernové

Germánia, řec. Germániá nebo Germániké, země Germánů, Germánie, Germáni, řec. Germánoi (Germánioi byli národem v íránské Karmánii) § 500, 300, 179, 150, 113, 100, 86, 72, 70, 57 - 53, 49, 40, 36, 25, 24, 19, 16, 12 - 8, 3, 1 n. l.; viz dále jednotlivé kmeny a kmenové svazy (= národy), rúny.

Římané zřídili snad roku 8 n. 7 př. n. l. (nebo již roku 12-?) provincii Germánii, kterou Augustus asi zrušil roku 9 n. l. po teutoburském debaklu a oblast vrátil pod správu Gallie Belgiky: Augustův sen o nabytí území mezi Rýnem a Labem se rozplynul a Tiberius znalý terénu vsadil na diplomacii.

Teprve Domitánus zřídil dvě provincie: G. Superior/Horní, na levém břehu Rýna v dn. Lotrinsku do střed. Porýní nad Mainz/Mohan (c. 83), G. Inferior/Dolní (c. 90) na levém břehu dol. toku Rýna, dn. vých. část Belgie a jižní polovina Nizozemí. Původní Augustova Germánie byla určena pro správu území na pravém břehu Rýna, levobřežní Rýn spadal pod Belgickou Gallii.

Od Augustových dob stála na rýnské hranici třetina armády čítající c. třicet legií. V obou Germániích měly ležení po čtyřech legiích se středisky ve Veterách a Moguntiaku, k tomu jedna legie byla umístěna v Noviomagu/Nijmegen, v Argentoratu/Straßburg a jedna při hranicích s Raetií v helvetijské Vindonisse/Windisch poblíž Zürichu v kraji, odkud pocházejí Habsburkové. Pro srovnání: tři gallské provincie střežila jediná legie v Lugdunu.

Hranice mezi oběma Germániemi ležela na Rýnu kdesi v prostoru mezi dn. městy Remagen a Andernach jižně od Bonnu, Koblenz už ležela v Horní G. Pod správu Horní G. spadali na levém rýnském břehu Helvetiové (západ CH), Sequanové (kraj kolem Besançonu), Lingonové (okolí Langrers), Raurikové (okolí Basileje), Tribokové (v Elsasu), Nemetové (okolí Špýru) a Vangionové (okolí Wormsu). K Dolní Germánii náleželi levobřežní Ubiové (okolí Kolína), Tungrové (Tongeren v B), Menapiové (Flandry) a Batávové (na jihu NL).

Germánií (G. Magna či Líbera/Velká či Svobodná, tzn. bez Římanů) byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický, vědomí „národní“ či jakékoli jiné pospolitosti neexistovalo, je to označení, které dali G. jejich sousedé.

Hellénové a Římané nerozlišovali mezi záalpskými barbary a v podstatě Germány zahrnovali až do dob Caesarových mezi Kelty. Pokud odlišovali, pak jenom s tím, že Germáni jsou větších postav a drsnější. Hellénové středoevropské Germány v podstatě nevzali na vědomí nikdy a Říman Tacitus kolem roku 98 n. l. jízlivě konstatuje, že neznali ani Armínia, protože Helléni „obdivují pouze své dějiny“. Jeho spisek o národech Germánie a jejich zvycích byl znovuobjeven roku 1455 v klášteru v hessenském Hersfeldu, vydán v Římě a stal se svatým písmem staré německé historiografie.

Před G. žil na velké části dnešního Německa mezi Mohanem (Main), Werrou, Aller, dolní Veserou (Weser) a Rýnem zemědělský „lid“ spojovaný s Illyry či Venety a označovaný za Severozápadní blok (Nordwestblock). Nestěhoval se z místa na místo jako Germáni, ale byl usazený, jeho elitní vrstva byla germánská a s Germány zřejmě splynul až po stěhování národů (?).

Slovo Germán je snad keltského původu („soused“) a jako prvním se ho od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany roku 54-53 vyvražděných keltských Eburonů (Caesar jejich jméno ještě neznal). Sídelní město Tungrů Atuatuca Tungrórum, dn. flámské Tongeren (Tongres/Tongern) severně od Liége-Lüttich, srov. zde výše i níže, bylo Římany povýšeno na kolonii za Augusta, snad v roce 15 n. 12 př. n. l.

Teprve od Tungrů se označení G. rozšířilo jako kolektivní označení pro všechny obyvatele za Rýnem na východ, ale samotnými Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali. Označení G. se rozšířilo vlastně až od dob Caesarových.
O prvním výskytu slova G. viz zde níže.

Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty, Tacitus udává, že i představu o společném předkovi Mannovi (Mannus). Vynikali vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

„Domácí“ označení Deutsche, Deutschland, je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi, kteří hovoří jedním jazykem, „našince“ (poprvé se objevilo v Anglii, označovalo řeč lidu jako protiklad řeči kléru). Slovo pochází z thiudisc/thiutisk, související s diuten, dn. deuten, a z franc. theoda, „lid“, z čehož je italské tedesco.

Francouzi „zůstali“ u keltského modelu Germáni/Tungrové a říkají obyvatelům na východ od Rýna podle kdysi nejbližšího kmenového svazu Franků, kteří již v roce 257 n. l. jako první táhli západní částí říše, Galliemi a Hispániemi do dn. Maroka, Alamanné, les Allemands; srov. o germ. označení pro Kelty pod Volkové a pod Teutoni.

Kolektivnímu vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle, třebaže tehdy ještě ani zdaleka žádný jednolitý národ netvořili. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny Němce/Deutsche, svou krev.“

Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici. Nejstarší německou, přesněji hornoněmeckou písemností je latinsko-německý glossář zvaný podle prvního hesla Abrogans z nejpozději sedmdesátých let osmého století, sepsaný v kterémsi z klášterů snad v dnešní jižní Itálii, nyní uložený ve švýcarském St. Gallenu.

Pokud byli Bastarnové kmenovým svazem germánským, o čemž se málo pochybuje, viz tam, pak jejich spojenectví s Antiochem III., viz rok 194, a Filippem V. a usídlení v Dardanii, viz roky 179 nn., byl první živý germánský kontakt s civilisací a světem antického polytheismu, viz rok 200. Byli prvním germánskými migranty ze svých sídel mezi Labem a Odrou, tedy v baltském prostoru, na východ a podél Dněpru do severního Černomoří a do dolního Podunají; o dvě stě nebo tři sta let později v jejich stopách kráčely skupiny Gotů. Jejich kníže Klondikos by mohl být prvním z Germánů, jehož známe jménem (byť keltským). Filippův nepovedený syn Perseus odmítl posléze bastarnské spojenectví v jeho osudové válce s Římany a Germáni se vrátili za Istros. Bastarnové také byli prvními z Germánů, kteří porazili Římany v poli, aniž by od nich následoval zničující protiútok (rok 61 kdesi na dolním toku Istru/Dunaje).

Po Klondikovi známe až válečné náčelníky Kimbrů jménem Boiorika (105, 101) a Teutonů Teutobolda (102), resp. Ariovista, Caesarova soupeře v Galliích, srov. zde níže.

Germánské války Římanů: První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jména Germáni je z roku 222. Podle fastí triumphálés , tedy "seznamů držených triumfů", zvítězil M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, proconsul, nad insuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleís et Germáneís" o březnových kalendách, tedy 1. března. Poprvé v zachované literatuře se slovo Germáni objevuje u historika a polyhistóra Poseidónia z Apameie roku 80. Germáni sloužili v žoldu řady římských republikánských vojevůdců. Poprvé viděli východní Středomoří v padesátých letech, Syrii a Egypt, roku 36 v armádě Octaviánově sloužili Germáni na Sicílii a spatřili zde jako první ze své jazykové skupiny soptit Aitnu/Etnu, viz tam.

Jako jakási zkouška na dvě vlny „stěhování národů“ byla cesta Kimbrů na jih (o Bastarnech na východě a jejich válkách na Balkáně viz zde výše). Roku 113 př. n. l. byli germánští Kimbrové, kteří se v uplynulých několika letech přesouvali ze svých původních sídel v Jutsku, nejprve odraženi Boji na Labi na severních hranicích dnešních Čech. Odtud směřovali přes Slezsko a Moravu na Balkán k Illyrům, odkud byli rovněž odraženi, a proto se obrátili zpět na západ a podél Dunaje vpadli do Nórika (srov. roky 120 a 114). Někdy v srpnu až září porazili u Nóréie v Nóriku, u sídelního města Taurisků, armádu Římanů, jíž velel konsul Cn. Papirius Carbo: také on zůstal na bojišti. 

Kimbrové pokračovali na západ ke keltským Helvétům do prostoru dnešního jižního Německa a severního Švýcarska. Bitva u Nóréie byla prvním válečným setkáním Římanů s jedním z germánských kmenových svazů, s protivníkem, který o půl tísiciletí později říši Římanů vyvrátil.

Jedna z mnoha pozdějších ethnických struktur, vzniklých na stmelení původních germánských kmenových svazů, Němci, na tradice myšlenky „universální říše“, jak ji z hellénismu převzali Římané, navázala (ovšem s úporným důrazem na jednotu náboženskou).

S Kimbry táhli Evropou Teutóni ze západního Holštýnska, Ambrónové a Harúdové z Jutska, odkud pocházeli i Kimbrové (srov. rok 120): v okolí dánského Aalborgu se dodnes jedna lokalita jmenuje Himmerland. V letech 102 a 101 byli všichni C. Mariem zlikvidováni, Kimbrové pronikli až na sever Itálie - první germánské zbraně v Itálii, pak zase až po staletích.

Prvního germánského vítězství nad Římany ve válce na východě dosáhli roku 61 kdesi na dolním Dunaji Bastarnové nad vojskem vedeným C. Antoniem Hybridou, spolukonsulem roku 63 s M. Tulliem Ciceronem, srov. zde výše.

Mezi spartokovskými povstalci byli Germáni (73-71). V Galliích u města Sequanů Magetobriga porazili roku 61 př. n. l. germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany Haeduy. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovist dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu a stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii. Suébové obdrželi část území Sequanů.

V září roku 58 vyjednával Caesar s králem Germánů Ariovistem, který žádal pro své lidi další půdu. Byl odmítnut. Caesar již předtím rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarem přijat. Římané pod Caesarem porazili spojené germánské vojsko pod Ariovistem a Suébové byli vytlačeni za Rýn (Ariovistos zemřel "v posteli" roku 54).

Caesar povolil klanům germánských Triboků, Nemetů, Vangiónů, Harúdů, Eudosů a Markomanů usadit se na levém břehu Rýna v Galliích. Na pravém břehu Rýna pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tanktery. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, od roku 55 římskými spojenci, prvními mezi Germány, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn.

V létě 53 se Caesar vypravil podruhé přes Rýn. Ubiové potvrdili spojenectví; následovala výprava proti Quádům. Možná z této doby je rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa. Nedaleko ležení bylo keltské oppidum dnes zvané Hunnenring. Druhým nejstarším známým římským táborem v Německu bylo z roku 30 př. n. l. přechodné ležení Petrisburg u Trevíru, z níž povstala Augústa Tréverórum, dnešní Trier/Trevír.

Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena, byl to však začátek dlouhých germánských válek, které systematicky vypukly až za Augústa, který plánoval expansi do střední Evropy roku 16 př. n. l., v době, kdy se narodil Římany nepokořený Armínius, syn Segimerův (třebaže o mnoho později roku 15 n. l. vydal jeho tchán Segestes a nepřítel jeho těhotnou manželku Thusneldu Germánikovi, který je se synem Thumelikem usadil v Ravenně; srov. pod Armínius).

Na germánském území vznikaly v této době vojenské tábory-základny. Někdy z let 16-12 jsou Castra Novaesia, Novaesium (16), dn. Neuß v NRW, Augústa Vindelicórum (15), dnešní Augsburg, Asciburgium u Neussu (12), Bonna (12), Castra vetera u Xanthen (13/12), Ulpia Noviomagus Batávórum (12), dnešní Nijmegen/Nimwegen, Mogontiacum (13/12), dnešní Mainz/Mohuč.

Není známo jméno pro římskou osadu v dnešní lokalitě Waldgirmes, součásti obce Lahn u Wetzlaru v Hessensku. Je zatím jediným místem ve Svobodné Germánii s kamenným forem a basilikou.

Obchodní a možná i správní středisko mělo podle archeologů asi dvě stě stálých obyvatel a podle mincovních nálezů existovalo v letech 5 př. n. l. (jiní hovoří od roku 4/3 př. n. l., další až o roku 3 n. l.) do nejméně 9 n. l., do doby varovské katastrofy (nejpozději do Germánikova odchodu roku 16 n. l.).
Osada měla pět velkých kultovních soch, od nichž se nalezly podstavce a řada fragmentů. Ve studni ležela zlacená hlava bronzového koně a jezdcova bota a soudí se, že šlo o jízdní sochu Augustovu.

Ubiové, kteří se dokonce po roce 38 po přestěhování na levých břeh přejmenovali na Agrippiňany, se nejrychleji romanisovali a s Batávy dodávali římským císařům spolehlivé osobní gardy a do pole jízdu. Hlavním sídlem Ubiů se stala Ara Ubiórum/Oppidum Ubiórum, na jejímž místě kolem roku 50 n. l. byla založena Colonia Claudia Ara Agrippinensium, Klaudiova osada Oltář Agrippiňanů (CCAA), budoucí Kolín/Köln. Roku 167 n. l. se Agrippiňanům dostalo postavení foederátů a o století později začal konec jejich identity v kmenovém svazu Franků, stejně jako nárůdků z jejich okolí Usipetů, Tenkterů, Batávů, Cugernů-Sugambrů.  

Římané za Augústa budovali na Rýnu loďstvo a přístavy, flotila asi 1300 římských lodí plula se zásobami pro armádu na osmdesáti tisíc mužů po Veseře a Severním moři do Labe. Římané kontrolovali velkou část dnešního Německa od Středohoří na sever, roku 5 (už 8?) př. n. l. zřídili provincii "Germánii" a Augústus měl snad zisky z středohorských dolů na stříbro a olovo. Těžba a doprava byly císařem propachtovávány. Roku 47 n. l. nařídil hornogermánský legát Q. Curtius Rúfus kopat šachty a hledat stříbro u hlavní osady Mattiaků Aquae Mattiacórum (A. Mattiacae n. Mattiacum). Výsledek byl zoufalý ale lázeňství později obec proslavilo: asi za Traiána si obyvatelé říkali Aquaensés, "Lázenští", a nikoli Mattiakové, kteří snad bývali součástí svazu Chattů; dnes se místo jmenuje Wiesbaden, "luční lázně", hlavní město Hessenska.  

Souběžně s ovládnutím země postupovala romanisační politika, jak bychom řekli dnes, zušlechťování barbarů, jak se tomu říkávalo kdysi.
Roku 9 př. n. l. Římané dosáhli dolního toku Labe, které však nepřekročili (na druhém břehu sídlili Langobardové). V letech 1-4 n. l. zuřila v Germániích obrovská válka, immensum bellum. Roku 5 n. l. Tiberiovo loďstvo plulo Severním mořem až k břehům dnešního Dánska.

Útok do nitra Germánií začal asi roku 12 př. n. l. a tehdy byla velká část země hustěji osídlena Germány, než jak ba se usuzovalo z písemných dokladů, obyvatelstvo bylo z velké části svobodné a muži chodili ozbrojeni, zasedali na sněmech, thing. Tomu bylo se zřízením provincie konec, zbraně museli odevzdat, rozsuzováni byli podle římského práva soudci a - museli platit daně.

Roku 2008 byla nalazena u Herfordu římská signální věž dokazující, že moc imperia tehdy sahala hluboko do Germánií. V římské historiografické tradici Augústus zatlačil Germány za Labe a tisíce jich usadil na území v Galliích před Rýnem, kde byli romanisováni.

Odpor mezi Germány rostl, romanisační politika zkrachovala a v letech 9-16 n. l. zachvátila Germánii válka, kterou Římané prohráli a zemi z velké části vyklidili. Germánům, jichž se na válce proti Římanům zúčastnila polovina ze čtyřiceti kmenů či nárůdků, se podařilo ve třinácti bitvách ustát tlak invasorů.

V září 9 n. l. zažil Augústus jednu z největších římských armádních ostud, když v Germániích přišel o tři legie s celým trénem; v třídenní bitvě zanikly 17.-19. legie s max. osmnáct až dvaceti tisíci vojáky, spíše však podle moderních odhadů padlo jen deset tisíc mužů. S nimi jejich velitel P. Quinctílius Várus, srov. pod Teutoburský les. Ve stínu cheruských válek stojí úspěch Frísiů z roku 28 n. l., kteří potřeli legii s pomocnými sbory, kdy v bitvě  u posvátného háje bohyně Baduhenny padlo na devět set legionářů a dalších čtyři sta vojáků si vzalo život. Tiberius porážku tajil a ani nepodnikl žádnou protiofensivu, viz. Teprve roku 47 je pokořil Cn. Domitius Corbuló, viz, jemuž však Claudius zakázal pacifikovat Chauky žijící nad Frísy při pobřeží Severního moře (Malí Chaukové mezi Emží a Weserou, Velcí mezi Weserou a Labem).  

Během eskalace římské expanse v oblasti dnešních spolkových zemí NRW a Dolní Sasko v letech 14-16 n. l. zemřelo podle některých odhadů na třicet až padesát tisíc římských vojáků. Augústus a Tiberius sice k Labi říši na trvalo nerozšířili, ale zničená země hluboko za hranicemi, intriky a systém spojeneckých knížat přinesly na dlouho Římanům klid. Srov. např. také s. v. Xanten.

Předpokládá se, že stříbrný poklad z Hildesheimu (na jihu Dolního Saska; nalezen 1868), s 54 kilogramy nejtěžší antický, jaký kdy byl nalezen severně od Alp, je zbytkem z germánské kořisti po Quin(c)tíliovi Várovi a dalších „stolovacích servisů“ těch, kteří válčili v letech 14-16 s Germány.

Původní poklad zasvěcený bohům v posvátných hájích Cherusků a jejich spojenců mohl být pravzorem pro poklad Nibelungů (od Nebel, „mlha“, mythický národ trpaslíků a obrů, kteří drží poklad a slouží tomu, kdo je přemůže).

Postava cheruského knížete Armínia, jehož příbuzní zavraždili roku 21 n. l., protože prý usiloval o královládu nad celou Germánií, a války s Římany se brzy staly námětem oslavných písní germánských pěvců, skopů, jak dokládá Tacitus. Odborníci dávají tyto skladby o cheruském hrdinovi s tragickým osobním životem pěné k lyře či harfě do souvislosti s kořeny epu o Nibelunzích (das Nibelungenlied).

Karel Veliký, který více času pobýval na germánských územích a byl více germánský Frank než romanisovaný panovník nové západní říše, dal prý barbara et antiquissima carmina sepsat, ale jeho „zbožný“ syn Ludvík, tedy monotheistický fanatik, sbírku, o níž nevíme, co obsahovala, zničil.

Ve výsledném epickém kompilátu z doby kolem 1200, který vznikl v pasovském regionu, se pravděpodobně slilo několik osudů vzdáleně se blízkých:

• římanůbijce neboli drakobijce ("kroutící se řada legionářů na pochodu krajinou osvětlovaná pochodněmi") Armínia-Siegfrieda (?) Cheruského (zavražděn roku 21; první literární záznam o zabíječi draků Segimundovi je z doby kolem 700 ve staroanglickém epu Beowulf, nejstarším uchovaném anglosaském literárním dílu). V tom případě by v epické postavě Brünhildy, islandské královny, byla skryta jeho manželka Thusnelda, která zemřela v římském zajetí;

 drakobijce a „zběha“ z legií Viktora z „Xanten“ popraveného roku 363 n. l.,

 osud burgundského krále Gunthera/Gundahara n. Gundihara roku 436, viz zde níže,

 příběh Attilův, germánského Etzela, který se roku 453 oženil s Germánkou Ildicó (snad vzorem pro Kriemhildu),

 roku 493 zabil ostrogotský král Theoderich Veliký (= Dietrich z Bernu) po dobytí Ravenny Skira Odoakera, posledního ze západořímských vládců,

 osud merovejského franského krále Sigiberta I., ženatého s visigotskou princeznou Brunichildou/Brünhildou a zavražděného roku 575 v lítém sporu Brunhildy se služkou Fredegundou, která to dotáhla až do ložnice Sigibertova bratra a také krále neusterského Chilpericha I. (nenávist obou žen, která přinesla smrt mnoha Merovejcům a deseti králům, trvala v letech 575-613); po roce 1000 jsou rytiny na kamenech a skalách ve Skandinávii znázorňující Sigurda (tak Armíniova či Siegfriedova podoba na severu) zabíjejícícho draka (kolem 1250 byla sepsána Edda).

 kolem roku 1190 bojuje hrabě Siegfried II. z Mörle a Kleebergu s anglickým králem Richardem Lvím srdcem na třetí křížové výpravě. Roku 1488 se v Siegfrieda a Nibelungy věřilo natolik, že císař Friedrich III. dal ve Wormsu kopat na hřbitově po jeho ostatcích (a nějaké mu přinesli včetně nějaké nadměrné lebky; chtěl kosti hrdiny, dostal je…).

Prvním z císařů po Caesarovi, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius. Od Dákie po Germánii a také Itálii přiděloval velkostatkářům lidi, kteří zůstávali připoutáni k půdě. Viz pod přesídlení.

Theodosius I. roku 382 přijal Visigoty za spojence a usadil je v Thrákii, Skýthii, Makedonii a Itálii jako první v takové posici na území říše. Měli plnou autonomii a exteritorialitu zákonů, ale museli podle smlouvy dodávat vojáky, nikoli však rekruty, a pracanty na pole. Stejné postavení brzy na to dostali od Římanů Hunové. 

Napříč římským pohraničím vedl opevněný límes (gen. límitu), systém pevnůstek, pevností a stálých vojenských ležení pospojovaných obrannými valy, kolovými i kamennými zdmi a strategickou silnicí. Jako první začal hranici s Germány opevňovat Augústus, systém významně posílili Fláviovci a z nich především Domitiánus, zdokonalili Tráiánus a Hadriánus. Udržování límitu vyžadovalo tisíce legionářů, přitom za ním podél velkých částí hranice ležely téměř liduprázdné kraje.

Armádu na germánských hranicích ("horní a dolní") tvořilo osm legií plus tři v Pannonii. Za Domitiána byly z provincie Gallia Belgica vyčleněny dvě nové provincie Germánia superior se správním střediskem v Colónii Claudii Ara Agrippensium (CCAA), pozdějším Kolíně/Köln, a Germánia inferior s hlavním městem v Mogontiaku. Diocletiánus c. 297 přejmenoval Horní Germánii na Germánia secunda, Dolní na Germánia príma a ze druhé vyčlenil část a spojil s územím Helvétiů a Séquanů v provincii Máxima Séquanórum se správním střediskem ve Vesantiónu/Besançon, pozdější součásti království Burgundů.

Tzv. první stěhování germánských národů (150 - 295) způsobili Gotové, viz, odchodem v době po cca. 150  od ústí Visly do pontických oblastí (ti z nich, kteří zůstali, se nazývali (?) Gépidé, řec. Gépaides, a v 1. st. n. l. se rozšířili od severu až do Sedmihrad a Moldovy, srov. tam). Gotské skupiny putovaly na východ a podél Dněpru do pontických krajů a dolního Podunají. Tou samou cestou dvě stě tři sta let před nimi migrovali Bastarnové, srov. zde výše a rok 200.

Burgundové/Búrgúdziónes se tehdy dali na západ, Vandalové na jih, jejich příbuzní v Mecklenburgu Varnové na jihozápad za Labe, Chattové kolem 162 n. l. přes límes do Horních Germánií, Markomané na přelomu let 166 a 167 za Dunaj a Sarmaté přišli do kraje mezi Tiszou a Dunajem, dtto Langobardé/Langobardai a Obiové do Horní Pannonie, z čehož povstaly markomannské války M. Aurélia Antónína v letech 166 - 175 a 177 – 180 (císař přitom držel v Dákii deset legií, v Germániích byly pouze čtyři, devět na východu).

Roku 170 Kostobokové plenili Helladu po Acháju a jako první vyplenili i Eleusínu. Roku 171 povolil M. Aurélius Germánům usazovat se na římském území (viz pod přesídlení) a plán na ustavení provincií Sarmatie v zemi mezi Dunajem a Tiszou (dn. v H) a Markomannii (zčásti dnešní Česká republika) mu nevyšel, třebaže roku 178 byl Markomanné poraženi a Římané ovládali zemi nakrátko nejméně po střední Moravu (Haná).

M. Aurélius válku v podstatě vyhrál. V okamžiku smrti drželi Římané posádky na území Quádů a Markomannů, pravděpodobně kontrolovali západní Slovensko a Moravu. Filosof dosáhl v Germánii více než všichni jeho předchůdci dohromady. Jeho  rozmazlený nepovedený syn Commodus se však výbojů za Istrem vzdal a s barbary uzavřel mír, podle něhož Římané celé území vyklidili. Od tohoto okamžiku to šlo s Římem z kopce...

Někdy v této době dokončovali svou první migraci Gotové, viz tam, ale jaký vliv na markomannské války to mělo, můžeme se pouze dohadovat (byli pod tlakem Markomanné, nebo Gotové?). Vykupovat mír na hranicích od barbarů zavedl Caracalla. Roku 212 pronikly části Alamannů k Rýnu, ale Caracallovo vojsko je roku 213 porazilo. Roku 233+ vpadli do Raetiem znovu, roku 249 Gotové až do Makedonie a Épeiru (více viz s. v. Gotové), 267 do Kappadokie (roku 267 vypleněna Hérákleia na Pontu) a roku 268 po moři s Heruly a Bastarny až do Sparty a jinam po Helladě a na Balkán.

Zřejmě prvním císařem germánského původu byl Máximinus zvaný Thrax, Thrák (vládl 235-238), jehož otec byl snad gotský sedlák a matka byla Alanka. 

Roku 257 táhli Frankové (kolem roku 250 byli federací Usipetů, Tenkterů, Sugambrů/Sigambrů a Brukterů s Chamavy, Chattuary, Ampsivariji, salskými a ripuárskými Franky/též rýnskými F. a později i s Chatty, tj. pozdějšími Hessy) přes Gallie u Hispánie do Mauretánie (dn. severní Maroko a západní DZ). Frankové, jejichž původní sídla ležela na pravém břehu dolního toku Rýna, se nijak nesnažili o asimilaci s římskými sousedy a Římané s jejich předky vedli války (spíše guerrilly) od Božského Iulia. Drobnými válkami soustavně tlačili na Římany, soustavně je to, stejně jako další Germány, lákalo dostat se na jih, do ráje (něco jako novověké evropské povídačky o Americe n. afro-arabské o Evropě).

Roku 355 dobyli Colonii Agrippinu/Kolín (CCAA). Měl tehdy asi 25 tisíc obyvatel. Po dobytí podle archeologů už jen několik set Franků obývajících své tradiční dřevěné přístřešky. Kolem roku 360 definitivně přešli Rýn do Gallií a dostali právo usadit se v kraji na jihu dnešního Holandska Toxandrii/Taxandrii. Zde se asi roku 466 narodil pozdější zakladatel francké říše Chlodoweg, Chlodovech/Chlodwig (pozdější podoba jména: Ludwig a Louis), syn Childericha ze sikamberského rodu Merowingů/Merovejců s durynskou princeznou Basenou. Franští šlechtici, leudes, sg. leud, byli původně královskými správci, cosi jako mojordomové, z nichž vzešlo lenní panstvo.  

Roku 258/9 vpadli Alamannové do severní Itálie, roku 259 povolil Gallienus rozšíření markomanského království až po Dunaj a Suébové dobyli agrí decumátés. Gallienus měl tehdy jako milenku (nebo manželku?) Pipu/Piparu, dceru markomanského krále Attala, za kterou mu slíbil ono rozšíření území v Pannoniích. Pipa je zjevně první vysoce postavenou Germánkou evropských dějin…
Postumus ve svém gallském císařství roku 261 odrazil Franky s Alamanny a zčásti je vyhnal z agrí decumátés. Roku 268 Alamannové pronikli k jezeru Bénácus (Gardavskému jezeru), zde poraženi Claudiem II. Gotským. Do roku 269 je kladeno první použití obratu Alamannia, údajně v projevu usurpátora Maria (jeho životopis ovšem může být mnohem pozdější).

V letech 267-268 se z Maiótského jezera/Azovského moře pustila na jih do Anatolie a Hellady zřejmě největší barbarská flotila starého věku, která kdy vytáhla na Římany, srov. Dexippa Athénského. Roku 269 do 270 (Ostro)Gotové a Herulové/Erúloi znovu plenili jih Balkánu, poprvé na Krétě a Rhodu, odraženi od Kypru.

Když táhli po souši na sever domů, poraženi v Thrákii a Makedonii (rozhodující bitva u Naissu) císařem Gallienem roku 268 a M. Auréliem Valériem Claudiem II. z Dardanie o dva roky později u Marciánopole (anebo to byla jedna bitva pod Claudiem II.?).

U Naissu padlo na třicet až padesát tisíc Gotů a jejich germánských spojenců a byla to největší bitva třetí století n. l. Z Herulů učinili Římané kolóny na hranicích říše, velké množství jich skončilo v otroctví, ale jejich král dostal od Galliena konsulský titul a odznaky.

Roku 269 přešli hranice do Raetie Iuthungové, kteří do té doby dostávali výkupné, a Vandalové vpadli do Pannonie. V lednu 270 zemřel na mor Claudius II. o senát ho prohlásil bohem (Constantínus I. tvrdil, že jeho babička byla Claudiovou dcerou). Alamanné a Markomanny dospěli až k Placentii, kde porazili L. Domitia Auréliána. Když se v honbě za lupem rozdělili, porazil je Auréliánus na Metauru u Fánum Fortúnae, dn. Fano, a u Tícína, dn. Pavie, jednou sídelního města Langobardů; obě jsou místa bitev hannibalské války.

Roku 271 porazil Auréliánus Goty severně od Istru a v bitvě padl i jejich král Kannabaudés. Přesto dal 271-272 zcela vyklidit provincii Dákii, po menším území v Germániích ("agrí decumátés") první z velkých zemí. Z rozsáhlého území, v podstatě dnešní Rumunsko, odešla armáda, civilní správa, osadníci…
Aby se slovo Dácia neztratilo z římského světa, zřídil na území Thrákie a Moesie provincie Dácia rípensis a Mediterránea, Nábřežní a Středomořská.

Herulové s Goty obsadili roku 275 Anatolii od Kavkazu až po Kilikii. Poraženi byli Tacitem, který však krátce na to zemřel na jakési horečnaté onemocnění (roku 276; o jeho stáří viz pod dlouhověcí).

Jeho nástupce M. Aurélius Equitius Probus, vládl 276-282, porazil v Galliích Franky a Lugie, Burgundy a Vandaly, devět germánských potentátů před ním padlo na kolena. Šestnáct tisíc zajatců zařadil do armády a poslal sloužit do Británie. Na krátko obnovil hranici říše na Rýnu. Roku 278 odrazil Vandaly v Illyriku a v Thrákii usadil na říšském území na sto tisíc Bastarnů. 

V letech 296-297 přemístil Galérius Karpy do Pannonie a válčil se Sarmaty a Markomanny. Roku 296 se během bojů Asklépiodota, praefecta praetórió Constantia I. Chlóra v Británii s gallským vzdorocísařem Allectem objevují na protiřímské straně Frankové (= první Germáni v Anglii).

Rok na to Římané znovu osídlili batávské území, které právě vylidnili během vojenských operací, a usadili tam salské Franky (Salií); kraj Toxandrie se stal základem rodící se franské říše. Roku 298 odrazil Constantius I. vpád Alamannů přes Rýn a roku 306 se vydal proti Piktům, kteří překročili Hadriánův val (opravený předtím Carausiem). Avšak 25. července 306 v Eburaku zemřel přirozenou smrtí.

Constantínus, jeho syn, zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Germáni usazení na římském území a povinovaní vojenskou službou byli nazýváni laetí, sg. laetus (slovo neznámého původu); s franskými šlechtici leudes n. saskými "kolóny" liten/lassen nesouvisí.  

Roku 370 Theodosius starší porazil Goty v Raetii a usadil v Popádí: první trvale usazení Germáni v Itálii.
9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alanů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který pravděpodobně na útěku před zajetím uhořel v jakémsi stavení, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 259 n. 260 největší římská porážka od barbarů.

Roku 380 se směli Fritigernovi Visigoti usadit na území dávné Makedonie a Hellady, o dva roky později dal Visigotům vše na sever od Haimu s plnou autonomií; Ostrogotové dostali půdu jako foederátí.

Flávius Mágnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum (= náčelník genštábu) se chopil vlády v Augústodunu/Autun 18. ledna 350. Po třech letech skončil s bratrem Decentiem v Lugdunu sebevraždou (nejprve zabil matku a druhého bratra), když hlavní debakl v poli utrpěli 28. září 351 u Mursy, dn. Osijeku (prý padlo na 54 tisíc vojáků, z toho 30 tisíc na straně Constantiově?!).

Magnentius měl otce z Británie a matku Franku. Ženat byl s Iustínou, pozdější druhou manželkou Valentiniána I. Jako první z císařů měl Germánku za ženu, není známo, zda právoplatnou, Galliénus, dceru markomannského krále Attala. Usurpátor Bonósus (280) byl britský Kelt a manželkou mu byla Hunila, gotská princezna. Usurpátor Proculus (280-281) byl prý Frank a jeho manželka Vituriga alias Samsó má germánské jméno.

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala usurpaci v Illyriku jistého Vetranióna sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince „Hóc signó victor eris“.

Roku 355 usurpoval v Colónii Agrippině/Kolíně franský šlechtic a důstojník římské armády Claudius Silvánus. Augústem byl 28 dnů, než ho Constantiem uplacení vojáci zabili.
Alamann Agiló, magister peditum, velitel pěchoty, byl ženat s dcerou Araxia, praef. praetórió Procopia (365-366); snad se jmenovala Vetiana. Vdova po Magnentiovi Iustína se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána, který se rozvedl se svou první ženou, a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. a tři dcery, z nichž Galla se provdala za Theodosia I. 
Magnentiova matka Frankyně byla ještě v této době pokládána za barbarku. Od dob Konstantínových dělali Germáni často v armádě rychlou kariéru a dostávali se společensky hodně vysoko. Rodilí Římané měli legraci z jejich latiny. Antický svět zůstával pro Germány oblastí blahobytu s neuvěřitelnými technickými zázraky a sami svou zaostalostí přispěli k jeho zániku, neboť nebyli v žádném ohledu nějakým přínosem. V době nemilosrdných bojů s Alamanny došlo dokonce na "rasistické" zákonodárství: Valentinianus I. nařídil roku 370 Theodosiovi staršímu, aby nepovoloval sňatky Římanů s Germány: Núllí próvinciálium cuiuscumque ordinis aut locí fuerit cum barbará sit uxóre coniugium, nec úllí gentílium próvinciális fémina compulétur, "Nikomu z provinciálů kteréhokoli postavení či místa nebude povolen sňatek s barbarkou ani nikomu z cizinců sloužících na římském území nesmí být vnucena provinciálka." Trestem budiž smrt, capitáliter expiétur. Gentílis, původním významem "rodák", byl Neříman sloužící v římské armádě v pohraničních jednotkách/límitáneí. Křesťanští ideologové slova použili pro polytheisty, "Neřímané", a později se u nich prosadilo ještě pohrdlivější slůvko págání, "vesničané"; odtud č. "pohan". 

 

Ovšem o jednu generaci později v Západořímské říši nepůjde bez Germánů vůbec nic. Germánští panovníci budou dosazovat císaře, jak je napadne; srov. pod Gotové. Theoderich zvaný Velký, král Ostrogotů, říkával o římsko-gotském vztahu: „Chudý Říman napodobuje Gota, bohatý Got Římana.“

Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus byl synem Franka Bonita, který sloužil Konstantínovi I. Byl po Máximinovi prvním vysoko postaveným Germánem v armádě. Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně/CCAA zavražděn. Byl to první „německý“ císař.

O tři desetiletí později byl velitelem pěchoty v generálním štábu Valentiniána II., magister peditum in praesentí/praesentális, Germán, zřejmě Frank, Flávius Merobaudés, který měl v armádě velké slovo už za Valentiniána I. (měl za ženu Římanku, která se asi jmenovala Nonosa). Císařovně-matce Iustíně byl oporou jiný Frank Flávius Bautó (zemřel roku 388; jeho dcera Eudoxia s jistou Římankou se později provdala za císaře Arkadia).

Nahradil ho další Frank Arbogastés, polytheista, který byl magister mílitum jmenovaný Theodosiem v západořímské říši a d. f. jejím vládcem.
Byl hlavním rádcem Valentiniána II. v Galliích, a také zřejmě jeho vrahem 15. května 392 v paláci ve Vienně/Vienne. Za nástupce dal 22. srpna 392 provolat Flávia Eugenia, magistra scrínií, hlavu západořímské kanceláře a posledního polytheistu na římském trůnu, který se zřekl křesťanství, v němž byl vychováván. Poražen v bitvě Theodosiem I. 6. září 394 na řece Frigidu (dnešní Vipava ve Slovinsku) vzal si Arbogastés o dva dny později život, Eugenius popraven ještě na bojišti. Srov. pod křesťanství.

V té době byli Germáni žijící na římském území materiálně na úrovni římského a romanisovaného obyvatelstva. Třebaže se v řadách římského důstojnictva objevuje hodně germánských jmen a nepochybně velká část armády, resp. spojeneckých sil, jimž vždy veleli jejich lidé, byla germánská, nelze určit, jak moc byl Řím na Germánech závislý. Neexistují totiž žádná zachovaná čísla, z nichž by se dal poměr "Říman - Germán" stanovit. Nezachovala se žádná zmínka o tom, že by Germáni usazení v Rómánii systematicky pracovali na zničení říše nebo říšské armády. Teprve z roku 539 pochází zpráva od Prokopia, že Ostrogot Vitigis usiloval o spojenectví s Peršanem Chosroem I. proti Římu, který ho zle tísnil, čehož roku následujícího skutečně dosáhl, když se Peršané pustili do války na východě. 

Germanořímská elita se řadila mezi říšské magnáty a velkostatkáři nebyli k odlišení od kohokoli z jiných mocných Západořímanů. Jejich příbuzní zpoza hranic prodávali do říše, hlavně na Východě, otroky, a to dokonce z vznešených rodin. Germáni koncem 4. století n. l. byli ve všech společenských vrstvách říše: otroci i velitelé vojsk, byli v palácových gardách i v legiích, v byrokracii. Nicméně Gallorománi se na germánské Franky dívali pohrdlivě ještě v 6. století. Biskup Gregorius z Tours, autor Franské kroniky a z vlivné gallorománské rodiny, nazývá Franky na několika místech nadále barbary.

Germanisace římské armády však něco zničujícího v sobě přeci jenom měla. Smluvní jednotky byly drahé a žold zatěžoval armádní výdaje. Panovníci zvyšovali daňovou zátěž, aby závazkům dostáli: v opačném případě hrozily vzpoury. Římany v provinciích kromě toho tížily ubytovací povinnosti, mezi nimiž bylo i poskytnutí až třetiny půdy pro obživu u nich dislokovaných jednotek.  

Eunuch Eutropius, praepositus sacrí cubiculí (= šéf svaté ložnice) východořímského císaře Arcadia, sjednal jeho sňatek s Aelií Eudoxií, dcerou Franka Bautóna, jednoho z Gratiánových a Valentinianových (II.) vojevůdců/magister militum (později mu to „vrátila“: přimluvila se za jeho vyhnání a tedy i smrt). 27. dubna 395, tři měsíce po otcově smrti a šest měsíců do jeho pohřbu, se Arcadius (18) s ní v Kónstantínopoli oženil (byla zřejmě ve stejném věku). 9. ledna 400 dostala Eudoxie od Arcadia titul augusty a oduševnělá monotheistka žila velmi nákladným životem, až se dostala do nenávistných hádek s patriarchou Ióannem Chrýsosthomem, který ji za marnotratnost kritisoval stejně jako bouřil proti mnišstvu, které se už tehdy domohlo velkých majetků: skončil roku 403 v exilu. Řídila chod paláce a kupodivu byla proti germánským činovníkům (např. velitel pěchoty Gainás/Gainés, srov. pod Gotové). Na její počest se na čas Sélymbriá jmenovala Eudoxiopolis. Zemřela 6. října 404 při potratu, Arcadius o čtyři roky později. S Arcadiem měla sedm dětí, z nichž pět přežilo dětství: jediný syn Theodosius II. se roku 401 stal otcovým spoluvádcem a zemřel roku 450 po pádu s koně, jeho sestra Aelia Pulcheria se rozhodla pro život v panenství a po celou dobu ovládala život u dvora. Po bratrově smrti si vzala jeho nástupce Flávia Markiána, ale pannou zůstal; zemřela roku 453.

Prvním císařem, jehož Germáni „dostali“, byl Valentiniánus I. (364-375). Zemřel totiž 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetionu (dn. Komárom v H). Válčil s Alamanny, Sasy/Saxónés a Pikty, kteří vpadli do Británie roku 367. Jeho bratra Valenta o tři roky později „dostali“ už doslova, viz zde výše.

Vpád Hunů (viz tam) roku 375 n. l. způsobil druhé stěhování germánských národů (375–568 do vpádu Langobardů se Sasy do Itálie), jehož neustálé údery na hraniční opevnění vedly ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských státních útvarů v západní části Středomoří:

402 porazil Stilichó v Popádí dvakrát příval Visigotů pod Alarichem z královského rodu Balthů/"Udatní"; aby měl dosti sil, stáhl předtím Stilichó velkou část legií za západu a provincie přišly o ochranu

405 Stilichónův masakr Ostrogotů a jejich spojenců pod Rhadagaisem/Rhodogaisem v Popádí

406, 31. prosince přechod germánských Vandalů, Suébů a Burgundů s Alany přes zamrzlý Rýn na římské území, viz pod Gotové. Útočníci využili oslabení hranic z přelomu let 401/402 a pravděpodobně stáli pod hunským tlakem z východu

407 - 411 usurpace Constantina III. a vyklizení Británie; vůdce Alanů Goar se dal t. r. na římskou stranu a roku 411 v Mundiaku v Druhé Germánii prohlásil s burgundským králem Gundaharem augustem Gallořímana Iovina (411-413).

408 Alarich s Visigoty do severní Itálie, likvidace Stilichóna, první Alarichovo obléhání Říma

410 třetí obléhání Říma a Alarich se po Keltech roku 390- stal prvním cizím dobyvatelem Věčného města, viz pod Gotové 
413 - 436 říše Burgundů v kraji kolem Wormsu, Burgundové s Alany římští foederátí a dvacet let byl na hrainic klid
418 – 507 (494) toloské království Visigotů (viz pod Gotové),
429 - 534 severoafrická říše osmdesáti tisíc Vandalů (s íránskými Alany, cf. Kat-alánie),
436 - 534 když se Burgundové pokoušeli rozšířit do První Belgiky, byli Fláviem Aetiem roku 435 poraženi a museli se vrátit; roku 436 je na Rýnu porazili Hunové a jejich porýnské království zaniklo (= námět ságy o Nibelunzích); usazeni na římském území: říše Burgundů v Sapaudii (= Savoy, viz pod Hunové)

447 na pozvání "britorománského" dynasty Vortigerna ovládajícího po římském odchodu z ostrova po roce 407 britský jih se na pod bratry Hengestem a Horsou dostali do Británie Sasové, Anglové a Jutové. Za cenu území Kentu pomohli odrazit nájezdy Piktů ze severu, pak se však nepohodli a roku 455 Horsa padl v bitvě s Britoromány. Sasové ve válce zvítězili, Hengest/Hengist se stal králem Kentu a Germáni získali další území Sussex, Essex, Middlesex, v jejichž názvech zůstalo národní jméno zachováno dodnes; celá země se jmenuje po dolnogermánských Anglech původem z jihošlesvického baltského pobřeží, Angeln. 

451 bitva na Katalunských pláních, Attila s Ostrogoty poražen Římany pod Aetiem a Visigoty; roku 453 zničili Gépidové, Skirové a Herulové oslabenou hunskou říši

476 Odoakerova skirská říše v Itálii po zrušení hlavy římského státu 4. září 476 n. l. (Skirové pak mizí z dějin),

486 říše Franků mezi Sommou a Loirou po porážce a popravě Syagria, syna Aegidia, posledního z magistrů militum per Gallias u Suessiónů/dn. Soissons; se Syagriem zanikla definitivně římská správa Gallií. Z merovejské říše (dynastie Merowinger, podle obludy u ústí Rýna, vládla západu v letech 482-714) vzešly základy dvou věčně soupeřících státních útvarů Německa a Francie: východ franské říše zůstal jazykově germánský, západ pohltil vládnoucí franskou elitu a převládla gallorománská kultura a jazykové prostředí, s majetkovými poměry Frankové nehýbali ani s daňovým systémem, soudnictví a armáda se řídily spíše germánskými zvyklostmi (Frankové v podstatě shrábli smetanu dlouhých germánských válek s Římany),
490, 11. srpna porazil na řece Addě (lat. Abdua/Addua) u Mediolana ostrogotský král Theoderich Veliký/Flávius Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos/Theodrikos, s Alarikem II. Odoakera (Theoderich vládl Ostrogotům 475-526, kdy 30. srpna zemřel v Ravenně na dysenterii, Itálii od roku 493 a regentem Visigotů byl od roku 511); o Theodorikovi a Cassiodórovi a občanské společnosti/cívílitás viz pod Iúdaioi

493 - 553 (561) říše „Východních“ Gotů v Itálii a
568 - 774 říše Langobardů v Itálii (viz pod Gotové). Válka Východořímanů s Ostrogoty o Itálii v letech 536-561 trvala celou generaci a byla to vedle vandalské války další z totalitních válek, na jejímž konci byl zánik „východních“ Gotů. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552 v Umbrii) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že město srovná se zemí a promění ho v pastviny; na krále, který nepatřil k ostrogotskému královskému rodu Amalů, pamatuje deska ve Walhalle

c. 787 je doložen první nájezd, viking, tzv. Vikingů-Normanů na západní Evropu

Agónie Říma

Římské legie z Británie definitivně stáhl Constantínus III. roku 407, poslední ze „vzdorocísařů“ (do 411), aby mohl bojovat v Galliích a Hispániích s Germány (srov. roky 401 a 402). Po něm zůstal římský Západ bez císařské moci zcela otevřený novým poměrům: germánská šlechta definitivně řídila rozpad západořímské říše. Do Anglie připlouvaly první saské rodiny a na dobyté půdě na východě se usazovali.

První saský hřbitov je doložen v Dorchesteru u Oxfordu z doby kolem roku 410 n. l. Od roku 449 byla saská immigrace do Kentu masivnější a ze severu Německa proudili polytheističtí přistěhovalci ochotní dobýt na pokřtěných Keltech celou zemi. V pověsti o Artušovi je možná uchováno historické jádro kolem odboje jednoho z keltských náčelníků, který někdy kolem roku 500 jedno saské vojsko porazil na jisté hoře Badon v západní Anglii nebo ve Walesu.

Burgundský král Gunther, lat. Gundahar, a král části Alanů Goar provolali roku 411 římským císařem Galloromána Iovina: první Germány dosazený císař.
Anthemios, praefectus praetórió Arkadia a jeho syna Theodosia II. porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?).

Roku 413 dostali Burgundové jako foederátí formální svolení u Rýna založit království se sídlem v Borbetomagus/Worms (na bývalých územích Vangionů, srov. tam). Roku 437 porazil Flávius Aëtius (měl gotskou manželku z královského rodu) Burgundy, kteří vpadli do Gallií, zrušil jejich stát ve středním Porýní kolem Wormsu a přemístil je do Sabadie/Savoje, viz více pod Hunové.

Marciánus, který vládl na Východě v letech 450-457, věnoval roku 454 po zlomení hunské moci v Evropě Gépidy s germánskou koalicí ve zničující bitvě na řece Nedao (dnes neznámá) část Pannonií Ostrogotům pod bratry Walamirem, Theodemirem a Widimirem a kraj kolem Tiszy Gépidům: „Pro Attilu mám železo, ne zlato“.

Licinia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima náležejícího do rodu Aniciů, srov. zde níže, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím.

Ostrogoti se „odvděčili“ podle dobového usu: vyplenili Illyricum. Od roku 471 jim po Theodemirovi vládl jeho syn Theoderich, který je odvedl do Dolní Moesie.
Galloříman Avítus patřil k provinční šlechtě, přítel visigotského krále Theodericha I., který padl jako římský spojenec na Katalaunských pláních, a Theodericha II. Císařem západu byl provolán 9. července 455, do Říma vstoupil 21. září a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.

Avítus spoléhal na vrchního armádního velitele Ricimera, který řídil poslední fázi konce západořímské říše. Jeho otec byl Suéb, matkou dcera visigotského panovníka Wallii, porazil na Sicilíi i na moři u Korsiky Vandaly, kteří v červnu roku 455 vyplenili Řím, srov. pod křesťanství.

Po smrti Avíta roku 456 byl západ šest měsíců bez augusta, protože nepřišlo jmenování z Kónstantínopole. V únoru 457 León I. potvrdil Maioriána, který se roku 460 vypravil v čele asi tří set plavidel do Hispánií do Carthageny proti Vandalovi Geiserichovi. V zálivu u Lucenta však flotilu Vandalové zaskočili a zničili: císař Maioriánus uznal, že Mauretánie a Tripolitána patří Vandalům. Byla to poslední velká vojenská výprava Římanů na západ.

Rikimerův poskok Maioriánus byl prý u Vandalů v Karthágu v převleku, Římanům odpustil nedoplatky daňové a staral se prý o městská práva. Roku 461 se Rikimer Maioriána zbavil a po třech měsících bezvládí dal provolat císařem Libia Sevéra: jeho ražba měla na líci obraz Libiův, na rubu Rikimerův monogram (!).

Ovšem naopak vláda také fungovala. Říman Aegidius byl osm měsíců králem Franků, kteří vyhnali mladého Childericha I. Frankové se pak ke svým Merovejcům/Merowiger vrátili a roku 464 byl Aegidius otráven asi Rikimerovým agentem, protože oponoval Libiovi, který byl Suébovým „koněm“. Rikimer 14. listopadu 465 otrávil také Libia Sevéra.

Childerichovou manželkou byla Basena z Durynska, jejíž stříbrná lžíce s nápisem Basenae, „Basenina“ se zachovala a je součástí ruské válečné kořisti z roku 1945 (poprvé vystavována v Moskvě roku 2007). Childerichův mohylový hrob v Tournai/Tornacum nalezen v 17. století. Současně s králem a jeho zlatem bylo pochováno 21 jeho koní.

Tornacum bylo od roku 432 sídelním městem sálských Franků a po Tongeren je nejstarším městem Belgie. Childerichův syn Chlodwig I. (481-511) přeložil hlavní město své říše roku 508 do Paříže.

V té době zřejmě germánští Frankové tvořili, jak se nyní odhaduje, asi pětinu populace bývalých římských Gallií. Nijak tu gallorománskou kulturu nehltali. Kolem roku 500 zavřeli v Galliích poslední gramatické a řečnické školy (= základní a střední vzdělání). Vzdělanost se kuriosně v jisté míře uchovala za zdmi křesťanských institucí. Kolem roku 590 sepsal biskup Gregorius z Tours, který patřil ke gallorománským elitám, dějiny Franků, Libri historiarum.

Ve Východořímské říši vpadl roku 467 Geiserich se svými Vandaly na Peloponnésos. León I. potvrdil západním císařem Prokopia Anthemia, syna Prokopiova z Galatie, patricie a velitele pozemních vojsk, magister mílitum; jeho děd z matčiny strany Anthemios byl praefectem praetórió a regentem za Theodosia II. León I. razil s Anthemiem společnou minci se zeměkoulí, kterou spolu drží, a nápisem Salús reí públicae (!).

León poslal na Vandaly Basiliska, který měl k disposici 1113 lodí (srov. homérovskou flotilu před Troiou 1186 plavidel) a jedno sto tisíc mužů (sic!), ale před Karthágem byla megaflotila z velké části zničena. Anthemios, vládl s vůlí Rikimerovou, vrchního velitele západní armády, v letech 467-472, byl v Itálii pokládán za řeckého cizince s podivnými móresy; v Římě, kde sídlil, nebyl neoblíben.

Rikimer si sice vzal Anthemiovu dceru Alypii, ale pak se proti „tchánovi“ postavil. Vybral si římského magnáta, svou poslední volbu: příslušník staréhbo rodu, prvního ze senátorských v Římě, který se přihlásil k monotheismu, Flávius Anicius Olybrius byl roku 472 necelý půlrok západořímským císařem a zemřel na vodnatelnost; srov. v indexu s. v. Anicius. Předtím ve válce s Anthemiem po tříměsíčním obléhání 1. července 472 dobyl Ricimer Řím, Anthemia zabil a město vyplenil. O necelé dva měsíce později zemřel na jakousi horečnatou nemoc.

Olybriova dcera s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Gota Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře).
Rikimerovu posici v Itálii převzal jeho synovec Burgunďan Gundobad a po smrti Olybria provolal v březnu 473 císařem Glyceria. Téhož roku však „doma“ v Burgundii zemřel jeho otec a Gundobad se raději stal králem Burgundů než zůstal velitelem západořímské armády. Po dlouhé bratrovražedné válce (měl tři sourozence) vládl v míru se sousedy do smrti do roku 516.

Vládu převzal jeho syn Sigismund, který byl za války s Franky dopaden roku 523 a zabit, třebaže byl v mnišském převleku. Byl za to svatořečen a německý císař Karel IV. převezl jeho ostatky do Prahy. Burgundové se roku 533 stali franckými poddanými, rok na to Durynkové, kteří byli předtím spojenci Ostrogotů.
Východořímský císař León I. Glyceria neuznal a chtěl za „spolucísaře“ Iúlia Nepóta, velitele vojsk v Dalmacii a manžela císařovniny neteře. Nepós se přeplavil do Ostie (Portús Augústí), kde se prohlásil císařem. V té době už byl Gundobad na cestě do Burgundie za větším štěstím.

Glycerius byl bez boje sesazen a bez problémů přijal biskupské místo v Salonách/Solin. Později se stal arcibiskupem v Mediólánu a roku 480 organisoval pomstu – vraždu posledního západořímského císaře.

Iúlius Nepós byl synem Nepótiánovým, magistra mílitum za Avíta. Za něho se visigotský král Eurich, mladší bratr a vrah Theodericha II., prohlásil za zcela suverénního panovníka, vypověděl spojenecké smlouvy, což před ním udělali už Geiserichovi Vandalové. Roku 475 přišel Řím oficiálně o území mezi Loirou, Pyrenejemi a částečně i za nimi v severovýchodních Hispániích, až po Rhônu.

Geiserich s Vandaly vpadl roku 475 do Épeiru, aby pomstil smrt Alanů Aspara, magistra mílitum na Východu, a jeho syna Ardaburia roku 471. Asparos byl učitelem Theodericha Ostrogotského a otec Patricia, který si vzal roku 470 mladší dceru císaře Leonta Leontii. Merninerich, nejmladší z Asparových synů, asi z gotské matky, unikl vyvraždění rodiny roku 471 a v Isaurii si vzal nelegitimní dceru císaře Zénóna.

Mír s Vandaly, kteří obsadili Níkopoli, vydržel Východořímanům padesát let. Ariánští Vandalové v Africe a Hispániích převzali římskou administrativu, její latinu a z velké části zvyklosti a kulturu.

Nepótovým velitelem vojsk v Galliích byl Ecdicius, Avítův syn. Když proti Visigotům neuspěl, udělal Nepós roku 475 šéfem armády/magister militum Oresta, snad zčásti germánského rodu z Pannonie a dříve Attilova tajemníka/notárius a Anthemiova člověka (jeho otec byl Attilovým vyslancem v Kónstantínopoli u Theodosia II.).

Orestés, ženatý s dcerou západořímského důstojníka Rómula z Poetovia, provolal 31. října 475 v Římě císařem svého dvanáctiletého syna Flávia Rómula, který asi už předtím (?) měl přízvisko Augústus. Nepós před vzpourou bez boje utekl 28. srpna z Ravenny, kde residoval, do své Dalmacie. 9. května 480 tam byl na statku u Salon zavražděn svými lidmi v žoldu Glyceria, jistým Viatorem a Ovidou. Byl posledním ze západořímských císařů.

Orestovo vojáci byli především Herulové, Rugiové a Skirové v žoldu. Chtěli od něj v Itálii třetinu statkářské půdy, jak to před časem dostali v Galliích Burgundi a ještě předtím Visigoti od Honória. Orestés osudově váhal. V Itálii roku 476 „úřadoval“ Skir Flávius Odoaker/Odoacer/Audovacar, syn skirského knížete jménem Edeko/Edeco(n), též Edica (z Odoaker je pozdější Ottokar a Otakar, jméno mimo jiné panovníků v Štýrsku a dvou českých přemyslovských králů).

Vojáci provolali Odoakera 22. srpna 476 králem Itálie, rex Italiae, titulem vpravdě mythickým. Oresta s jeho žoldnéři oblehli v Ticinu/Pavii a 28. srpna jej po ztracené bitvě popravil v Placentii/Piacenze. Jeho bratr Paulus padl u Ravenny, 4. září abdikoval v Ravenně Dominus noster Rómulus Augústus Pius Félix Augústus. Tento den bývá počítán za konec „starověku“ a začátek „středověku“.

Odoaker Rómula s rodinou ušetřil, poslal ho do Lúcullovy villy u Míséna a na cestu životem mu dal šest tisíc zlatých (nebo to dokonce byla roční renta?). Je možné, že sesazený císař žil ještě v letech 507-511. Z toho by vyplývalo, že si byl své kuriosní posice v dějinách vědom. Východořímští historici zlehčili jeho jméno v Mómyllos, Dělající hanbu, a Augústulus, Císaříček; jakoby za to mohl…

Linie západořímských vládců se definitivně ukončila roku 493, kdy ostrogotský král Theoderich Veliký (= nibelungovský Dietrich z Bernu) po několika bitvách (28. srpna 489 na Isonzu/Soča, 11. srpna 490 Adda)  zabil 15. března 493 po dobytí Ravenny Odoakera, který vyznával ariánskou podobu křesťanství; jako ostatně v této době většina stěhovavých Germánů. Ještě roku 464 získal na ariánskou podobu křesťanství visigotský misionář Ajax Suéby sídlící v Gallaecii (k velké nevoli Hydatia z Aquae Flaviae). Suébové byli z velké části polytheisty a král Remismund chtěl spojenectví s visigotským králem Theoderichem II., který ariánem byl.

V Kónstantínopoli uznal Zénón západními augusty Odoakera s Nepótem. Odoaker dal razit jejich společnou minci s hlavou Nepóta a nápisem Invicta Róma (sic!), bylo to jakési germánsko-římské souvládí. Královský titul od Zénóna přijal, nikoli augustovskou a insignie poslal do Kónstantínopole; O. byl první z lidí, kteří užívali titulu "král Itálie".

18. ledna 474 zemřel na Východě León I. a jeho pětiletý vnuk León II. byl spoluvládcem s Isaurem Tarasikodissou, který přijal jméno Zénón. Jeho ženou byla Aelia Ariadné.

Po germánské migraci zůstalo po Evropě hodně stop. Jméno Vandalů zůstalo uchováno v Andalusii, Frankové dali jméno Francii, Langobardové Lombardii, Hermundurové Durynsku, Chattové Hessensku. Jméno Sasů je uchováno ve třech spolkových zemích Německa a ve třech anglických oblastech, dříve královstvích (Wessex, Sussex, Essex, západní, jižní a východní Sasko, k tomu okolí Londýna Middlesex).

Podle kronik a franských annálů (775) se Sasové členili na Westfalai žijící západně od Vesery, Engery ve středu saského světa podél Vesery a Ostfalai mezi řekami Leinou, Labem, Sálou a Unstrutou, tedy v dnešních spolkových zemích Dolní Sasko, Sasko-Anhalt a Durynsko. Poprvé zmiňováni jsou kolem roku 150 n. l. Německé Engern je ze starého jména Angrivariů, kteří se roku 16 n. l. postavili Germánikovi.

Po Alamannech říkají Francouzi Němcům, po Suébech zůstaly názvy Švábů a Švédů, Burgundové a Anglové dali jméno zemím, kam se přestěhovali. Snad i po íránských Alanech, vandalských spojencích, jejichž část migrovala na západ, zůstala památka v názvu Katalánie. Pravděpodobně ve Španělích vznikl po reconquistě obrat "modrá krev", sangre azul, označení pro lidi, kteří se vydávali za potomky Visigotů, možná jimi i byli, na jejichž bílé kůži chráněné před sluncem látkami byly vidět modré žíly. 

Do Germány opuštěných oblastí na východu a ve středu Evropy postupně infiltrovaly slovanské kmeny, jejichž předvoje táhly na západ jako součást Attilova hunského multiethnického konglomerátu. Germánský živel se např. na Volhu vrátil až díky kolonisační politice ruské panovnice/carevny saského rodu Kateřiny II.

V letech 1763 až 1774 se v Povolží v oblastech kolem Samary a Saratova usadily tisíce německých rodin, kteří za vlády bolševiků dokonce od roku 1924 až 1941 užívaly státu autonomní republiky v rámci Ruska (likvidováno Stalinem po Hitlerově invasi, „Wolgadeutsche“ vyhnáni do Kazachstánu a na Sibiř, roku 2003 se jich v Kazachstánu připomíná odhadem dvě až tři sta tisíc). Po rozkladu Sovětského svazu se jich statisíce nastěhovaly do Německa a z jejich řad se začátkem 21. století rekrutovaly proputinovské živly.

Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

Mudrlant Seneca měl Germány za nejotužilejší, nejsilnější a nejbojovnější z lidí, ale všiml si, že je přesto porazí kdekdo. Pokládal to za výsledek jejich nekázně, protože se řídí hněvem. Kdyby tušil, jak často se v novověku upozorňovalo na německou a germánskou kázeň…

Z(a)tracená Germánie

Dva tisíce let uplynuly od bitvy v Teutoburském lese, jedné z největších porážek římských armád. Augustus si vylámal zuby na Labi, Germáni porazili supervelmoc, zůstali svobodní – a barbary. Osudová událost pro celou střední Evropu a v důsledku pro celý svět: bez římské prohry by mimo jiné nebylo angličtiny. Co by se dělo, kdyby Quinctilius Varus zvítězil?


Stál nad velkou řekou, jejíhož druhého břehu nebylo pro mlhu vidět. Co tam leží? Odkud teče ten mohutný líný proud podobný dunajskému? To je v Germánii všechno tak rozlehlé? Obklopen  důstojníky ptal se průvodců a zvědů: přeplavíme se?
Za zády měl legionáře skládající tábor a desítky nárůdků, které pod tíhou porážek i vědomí vlastní slabosti přijali nadvládu bohy milovaného Říma. Dobýt v Germánii asi už nebylo co.

Že se germánští národové v té době šířily do ukrajinských stepí a až k Volze, neměl ani tušení.
Tiberius Iulius Caesar, čerstvě adoptovaný syn nejmocnějšího muže říše a Otce vlasti Augusta, měl čtyřicet šest let a orlové legií stáli zapíchnuti před ústím Labe do Severního moře kdesi u dnešního Hamburku.
Psal se rok 758 od založení Města. Mnohem později, kdy z římského světa zůstane jen hromada kamení, kdosi spočte, že to bylo roku 5 n. l.

Hranice na Labi
Z mlhy se vynořila loďka a v ní jakýsi stařec. Z vody žádal Římany, aby směl vystoupit na břeh a vidět Caesara, z jehož jména se podle tehdejší latinské výslovnosti stane německé "kaiser". Když dostal svolení, přistoupil k Tiberiovi a dlouho si ho prohlížel. Pak mu řekl, že nerozumí znepokojené germánské mládeži, která má z římských zbraní více strach než aby jim důvěřovala.

"Ale já, Caesare, s tvým laskavým svolením dnes hledím na bohy (hodie video deos), o nichž jsem předtím jen slýchával a nepřál jsem si ani šťastnějšího dne v životě a ani jsem takový nezažil." Sáhl si prý na vojevůdce, z něhož se za devět let stane Augustův nástupce, a lodí se vrátil na východní břeh ke svým, pravděpodobně Langobardům (pikantnost pro českého čtenáře: prameny Labe pro Římany tehdy ležely "ve vandalských horách").

Tento propagandistický nářez o velikosti Říma a milovaného Tiberia spáchal očitý svědek události Velleius Paterculus, který od roku 4 n. l. sloužil v Germánii osm let jako velitel jízdy a jako legát-velitel legie.

Pocházel z kampánské rytířské rodiny, sloužil předtím v Thrákii, Makedonii a roku 2 n. l. byl svědkem setkání Tiberiova předchůdce v nástupnictví po Augustovi C. Caesara s loutkovým parthským králem Fraatem V. na Eufrátu. Když odešel do civilu, dal se po roce 30 na psaní oslavných řečí a pod jejich vlivem i zachovaného kompendia římských dějin.

Jeho Tiberiova adorace je vedle o půl století starších Caesarových Poznámek z gallské války jedna z mála autentických episod z raných římských válek s Germány.

Músy legiím na ocasu
Tajemný Langobard na Labi anebo důstojníkův výmysl nezmění nic na tom, že Germány právě potkalo stejné štěstí jako předtím Kelty a Keltibéry: že jim někdo "nabídl" antickou civilisaci, vzdělání, divadla, literaturu, kulturu stolování a účinnější formy využívání otrocké práce.
Římské meče do nově zřízované provincie s sebou přinesly výběrčí daní, psané zákony, přístavy pro lodi obchodní i vojenské, pevnosti a pevnůstky s armádními tábory, všechno propojené rychlou sítí silnic, signálních a zásobovacích stanic na ochranu proti všem, kterým by se nové pořádky nelíbily.
Tiberius se svými předchůdci systematicky germánské kmenové svazy dobýval a tehdy roku 5 n. l. v podstatě v obřím kraji západní části Germánie mezi Rýnem a Labem zbýval jako ostrůvek nezávislosti Marobud (Maroboduus), král Markomannů, "Hraničářů", s nimiž se roku 6 př. n. l. usadil ve větší části Boiohema, pozdějších Čech, kde měl na severu a u pramenů Labe za sousedy pravděpodobně Hermundury, předky jednou Durynků.
Do konce života mu to nevydrželo: římský spojenec a první "český" král byl soukmenovci (a možná s pomocí římské diplomacie) vyhnán. Směl se usadit s celou svou družinou v Ravenně, kde po osmnácti letech exilu roku 37 zemřel.

Učebnicový imperialismus
Na rozdíl od moderního kolonialismu, který se oproti všeobecnému mínění evropským mocnostem v důsledku hospodářsky příliš nevyplatil, lidé jako C. Iulius Caesar a jeho adoptivní syn Imperator Caesar Augustus počítat uměli. Germánie byla atraktivní pro zásoby rud, zlato, stříbro, oblíbený jantar pocházející snad z ostrova zvaného Basileia ("královský"; Helgoland?) a množství otrokyň a otroků i mužů svobodných ochotných dát se najmout jako vojáci. Římská elita si držela germánské ochranky a až do Varovy katastrofy i císařova garda byla germánská.

První "afrikakorps" byl oddíl Germánů ve vojsku správce Syrie A. Gabinia, když šel roku 55 př. n. l. dělat do Alexandrie pořádek mezi rozhádanými Ptolemaiovci. Germánští žoldnéři bojovali i v římských občanských válkách.

Augustovy legie utrpěly za čtyřicet let jeho vlády jen dvě významnější porážky, a obě od Germánů. Římané pro ně neměli v podstatě žádné jiné označení než barbaři. Co se dělo za hranicemi říše znali od svých obchodníků a od spřátelených germánských knížat, kteří užívali římské velkorysosti a uzpůsobovali život antické civilisaci.

Většina z předáků příhraničních nárůdků dávala své děti vychovávat v římských provinciích, lepší až v Římě. Římanům mládež sloužila jako rukojmí proti nestálosti otců a gramotní, v římském vojenství vycvičení barbaři vytvářeli podobný efekt, jako dnes lidé ze třetího světa studující na západních universitách za peníze vládních podpůrných programů.

Ostatně ani římské dobývání barbarů není nepodobné dnešním nezdařilým snahám západu vnucovat své pořádky tam, kde o ně ani nestojí. Bushovský export demokracie lze tak trochu přirovnat k neúspěšnému augustovskému vývozu římsko-hellénské civilisace na Labe.

Snaha poučovat například muslimy a komunisty o parlamentní demokracii je zhruba stejně pošetilá, jako bylo kdysi vnucování římských vzorů. Na rozdíl ode dneška "pacifikace" však tehdy obvykle znamenala vyhlazení národa a prodání jeho zbytků do otroctví.

Předurčenost Romy
Řím stál právě na jednom z vrcholů moci. Imperium Romanorum bylo první a zatím jedinou evropskou megavelmocí a pravzor pro bruselské snílky. Pro Římany začínajícího prvního století byla tažení za Rýn něco podobného jako dnes Euroameričanů například do Afghánistánu. Germáni neznali peněžní ekonomiku, neměli veřejnou správu, nikdy netvořili jeden celek, neměli žádný ústřední sněm, natož něco, co se až po mnoha a mnoha staletích bude nazývat "národ", až na jisté kultovní souručenství neměli pocit sounáležitosti.

Za to měli podivné zvyklosti, o nichž římský historik P. Cornelius Tacitus sepsal roku 98 zachovaný spisek Germánia. Žili jako společnost svobodných malorolníků a šlechtických družin s oddanými poddanými, měli klanové a kmenové sněmy, volené krále pro případ válek, tedy v podstatě všechno, co znali Hellénové a Římané už jen ze svých bájných (a neméně barbarských) začátků.

S legiemi ovšem přišla i morálka vyšší civilisace, hospody a prostituce, lákavé směnky a obchodníci s atraktivními nabídkami. Germáni se do dvaceti zdržovali sexu a manželskou věrnost pokládali za nezpochybnitelnou. To Římané ne a věnovali sexuálním hrátkám knihy veršů i pornografie.

Antický svět kolem Středomoří měl všechny, kteří žili severně od Alp, Dunaje a Černého moře za totálně méněcenné, žijící v nesmírných lesních porostech, vodnatých, na východě rovinatých krajích odění do kůží.

Podobně jako mezi arabskými nebo paštunskými mudžáhidy se Římanům na odpor postavili lidé vzdělaní, vyškolení a vycvičení Římany, mnohdy zcela romanisovaní šlechtici s občanstvím, kteří měli plné zuby daní, římského práva, komunikačních systémů propojujících v letech 4 př. n. l. po rok 9 n. l. Germánii cestami a provinčními institucemi.
Řád sem mohly dovést pouze legie a jejich oprávněná mise spočívající na předurčení velikosti Říma. Jak moderní, jak neokonservativní a evropské...

Augustova posedlost
Poprvé utržil imperiální ostudu Augustus roku 17 nebo 16 př. n. l., když se gallský místodržící M. Lollius pokoušel odrazit Sugambry, Tenktery a Usipety loupící za Rýnem. Jeho legie byla Germány poražena a přišla o svého orla ("clades lolliana"). Augustus se pak na tři roky vypravil osobně do Gallií, ale propagandou zatížené zachované části historiografie se jeho činností nijak nechlubí.

Když ničeho nedosáhl (a pravděpodobně vylidnil celý kraj), pověřil Tiberiova bratra Nerona Claudia Drusa (Drusus starší), aby vedl války s Germány za Rýnem. Mezi roky 12 až 9 př. n. l. krvavě povstalo římské panství na dolním toku Rýna a Drusus pravděpodobně zřídil na území dnešního Holandska, Severního Porýní-Vestfálska a části Belgie provincii Germánia, které se později říkávalo Inferior, Dolní. Jejím správním střediskem byla Colonia Agrippina, Kolín.

Nejpozději roku 9 n. l. byla vyhlášena druhá římská Germánie na území dnešního Bádenska-Württemberska, západního Švýcarska, Alsaska s hlavním městem Mohučí (Mogontiacum). Zemím, kde Římané nevládli, se říkávalo Svobodná nebo Velká Germánie (Libera, Magna).

Drusus byl první z vojevůdců, který se plavil Severním mořem v čele římské flotily a ve válce s Cherusky pravděpodobně dorazil roku 9 př. n. l. na jejich východní hranice, které ležely na Labi. Snad v oblasti pozdějšího Magdeburku, což podle lidové etymologie může znamenat "Děvín", ho prý ve snu zastavila jakási "obří barbarská žena" a latinsky (sic!) mu nedoporučila pokračovat dál. Labe zůstalo navždy pro Římany nepřekročitelnou hranicí.

Drusovu karieru zakončil téhož roku pád z koně, při němž si zlomil nohu a zemřel. V romanisaci barbarů mezi Rýnem a Labem pokračoval s přestávkami Tiberius. Mimo jiné usadil na vylidněném římském břehu na čtyřicet tisíc Sugambrů a Svébů.

Z lidí lehce vyzbrojených štítem s kopím či sekyrou, bez helem a brnění, bez válečné taktiky a neškolených pro boj v šiku se stali dobří kolonisté, sedláci a plátci daní. Za šperky, oblečení, nádobí, zbraně a sklo nabízeli ryby, uzené maso, salámu, kůže, med a vosk, byliny a – otroky a otrokyně.
Podlouhlé domy s rákosovými střechami (typické pro G.?) měly otevřená ohniště bez komína a milí Germáni museli vonět jako jejich uzené ryby.

Koupali se však v řekách a jezerech, neolejovali se po lázni jako lidé ze středomořských kultur, ale k mytí používali jakéhosi pramýdla. Na rozdíl od tradovaných obrazů „pravých Germánů“ se holili a nepoužívali přileb s křidélky (spolu s Kelty) stejně jako později vikingové s rohy. Pokud vůbec měli tehdejší Germáni helmy, pak byly potaženy koží, jak doloženo u Batávů.

V roce 6 n. l. se Tiberius chystal do Boiohema proti Marobudovi, jehož panství bylo tehdy severně od Rýna největší a na dlouhá staletí jedinou říší. Ačkoli šlo o spřáteleného vladaře, z nějakých, dnes už neznámých důvodů, Římanům překážel.

Hvězda Arminius
Pravděpodobně tehdy dospěly římské technické jednotky kácející lesy a připravující cestu legiím na sever i na území Čech. Marobuda od války zachránilo rozsáhlé povstání proti zvěrstvům výběrčích daní v Pannonii. Na jeho poražku a v podstatě vylidnění oblastí dnešního Maďarska a severu bývalé Jugoslávie se po tři roky podílelo patnáct římských legií.

V tomto klimatu se v Germánii roku 9 n. l. objevilo jméno Arminia, jednoho z knížat Cherusků, kteří po několika staletích splynou do kmenového svazu Sasů. Muž, který uštědřil Augustově armádě druhou a mnohem těžší porážku, byl z římského hlediska barbar vzorný, jakýsi absolvent Harvardu. Sigimerův syn sloužil v Římě, dostalo se mu vzdělání, "uměl příborem", byl povýšen do rytířského stavu, velel spojeneckému oddílu, věděl, že velmoc není třeba dráždit a svět zůstane krásný.

Všeho moc škodí, i civilisačního krému na talíři člověka, jemuž je neustále předhazováno, že je barbar. Kromě toho se hádal s jiným z cheruských knížat, se Segestem, a to nikoli o politiku, ale o dceru. Arminius, jak mu říkali Římané, po domorodecku snad Armin či Irmin, unesl Segestovu dceru Thusneldu zaslíbenou jinému a oženil se s ní.

Otec se roku 15 lstí zmocnil těhotné dcery, která i se svým bratrem Segimundem a strýcem Segimerem stála při muži, a za kolaboraci dostal od Augusta útočiště na římském území v Ravenně a občanská práva. Arminiův syn Thumelicus se narodil až v Itálii a podle jedné ničím nepodložené spekulace zde také zemřel jako gladiátor, aniž by kdy otce spatřil.

Když nenápadně zahájil Arminius protiřímskou kampaň, tchán držel více s Římany, než bylo v kraji zvykem. Dokonce na hostině varoval velitele pěti římských legií, že je povstání na spadnutí a on sám půjde do války jenom proto, aby měl od soukmenovců klid.

Stručný popis události Arminiova povstání a jeho vítězství v Teutoburském lese nalézáme u Velleia Patercula a v zachované polovině Tacitových Letopisů (Annales), které vznikly sto let na to. První zmínky o katastrofě má už z roku 10 a 11 n. l. básník P. Ovidius Naso v Žalozpěvech, kde povstaleckou zemi nazývá "Germánie drsná vůči vládcům (fera Caesaribus Germánia)".

Když Říman radí k válce proti okupantům za svobodu, je to vlastenec. Když totéž říká někdo jiný, je to špinavec, barbar. I to platí dodnes. Tacitus o Arminiovi napsal: Barbaři pokládají za důvěryhodnějšího toho, kdo je v nejistých dobách odvážnější. Germáni prý nikdy nebudou pardonovat, že mezi Rýnem a Labem viděli svazky prutů se sekyrami a togy, že museli poznat daně a římské právo. Lepší je svoboda, než se Segestem zůstávat na římském břehu poddaný Říma.

Arminius se přitom stále pohyboval mezi Římany a tahal za nos místodržitele. Poslové Cherusků objížděli "svobodnou" Germánii a během několika měsíců měli válečnou koalici pohromadě. Stranou zůstal pouze nejsilnější z vládců a pravděpodobně i hospodářsky nejmocnější: Marobud, král Markomannů, kteří jednou splynou s Alamanny, vládce konfederace germánských národů mezi Labem a Vislou. Kdyby se býval s Arminiem spojil... Jenže to jsou kdyby.

Správce nad Germány
Publius Quinctilius Varus (čti: públius kwinktílius várus) byl zkušený voják a byrokrat. Mimo jiné měl za sebou místodržitelství v Syrii, kde si přišel na hezký majetek, byl šikovný ve složité diplomacii Orientu, u Augusta se velmi dobře zapsal a oženil se s jeho vzdálenou příbuznou. Roku 7 n. l. ho jmenoval svým správcem v Germánii (legatus Augusti pro praetore).

Varovi bylo přes padesát a teď měl dohlédnout na upevnění míru po obrovské válce (immensum bellum), která otřásala Germánií v letech 1 př. n. l.-4 n. l. Kromě strašného názvu o ní však nemáme v pramenech žádných zpráv.

Jeho činnost se oficiálně jmenovala "upevnění autority Říma". Augustus chtěl možná jen "klid na práci", zamezení nových loupeživých vpádů do provincií spíše než rozšíření imperia o další barbaristán. Z Arminiovy reakce a ohlasu mezi Germány lze soudit, že Varus nevedl jen jednání u prostřených stolů a rozdávání exklusivních výrobků středomořských řemeslníků od pohárů na víno po jedinečně zdobené zbraně.

V této době neexistovalo žádné celoplošné římské panství po Veseru (Visurgis), natož po Labe (Albis). Římané udržovali kolem svých hranic hluboké pásmo s nakloněnými germánskými předáky („kolaboranty“ moderně), v podstatě jakousi demilitarisovanou zónu. Po skončení první světové války uspořádali západní hranice Německa vítězní spojenci podobně: demilitarisovaným Porýním s pásmem padesáti kilometrů do vnitrozemí, kde nesměla být v letech 1919-1936 žádná německá posádka.

Segestovo udání vzal Říman vážně a na jaře roku 9 se vypravil se třemi legiemi, které s pomocnými jednotkami spojenců a s doprovodem týlových oddílů čítaly více než dvacet tisíc mužů, od Rýna (Vetera, dnešní Xanten) do nitra Germánie. Na ochranu rýnské hranice zanechal dvě další legie. Je možné, pokud není starší, že hlavní tábor Varových legií ležel na místě dnešní osady Wilkenburg na jižním okraji Hannoveru, který se začal roku 2015 odkrývat.

Cestou vykonával činnost nejvyššího správce v provincii: dohlížel na výběr daní, rozsuzoval kmenové a mezikmenové při, jeho lidé zřejmě stavěli pro pohyb legií nezbytné cesty a přemostění. Nikdo se takové vojenské síle otevřeně nepostavil.

Varova katastrofa
Koncem léta se Varus rozhodl k návratu, aby legie přezimovaly ve svých stálých táborech v prostoru tehdy ještě neexistujících opevněných hranic (limes romanus). Dosud přezimoval v Germánii s legiemi pouze Drusus, ale to se pohodlnému Varovi nechtělo.

V té době se Arminiovi Cheruskové se spojenci shromáždili kdesi v dnešním Dolním Sasku a chystali pochodujícím legiím past. Sklapla na podzim na místě, kterému Tacitus říkal Teutoburský les (saltus Teutoburgiensis), dnes na pomezí spolkových zemí Severní Porýní-Západní Falc a Dolní Sasko, snad v lokalitě Kalkriese města Bramsche u Osnabrücku.

Je dost možné, že situace legií byla mnohem horší, než jak prameny uchovaly. Je možné, že Varus neodcházel do zimovišť, jak bývalo zvykem, ale ustupoval už pod tlakem všeobecného povstání. Varovská episoda římských válek v Germánii (clades variana) se odehrála na začátku září nebo snad až v říjnu roku 9.
Návrat na Rýn zkomplikovala zpráva, že kdesi v okolí vypuklo nějaké povstání a velitel rozkázal odklonit se od obvyklé pochodové trasy, kterou Římané znali. Arminius, který doteď naoko plnil své spojenecké závazky, se v terénu, v němž se Římané neorientovali, od vojska oddělil, aby prý přivedl spojence.

V lesnaté krajině plné úžlabin, nerovností a bažin tvořili vojáci 17., 18. a 19. legie s nezbytným doprovodem kolonu dlouhou patnáct až dvacet kilometrů. Když do toho začalo pršet (nedokážeme odhadnout, do jaké míry počasí přispělo k římské katastrofě), Germáni udeřili.

Neoholený císař
Římané dokázali postavit na první dvě noci opevněné tábory, ale koho nezmohly rány, toho oslabovalo vyčerpání z neustálých útoků germánských komand. Třetího dne po probděné noci přišel finální útok. Varus, konsul roku 13 př. n. l., nečekal na dobojování bitvy a stejně jako jeho děd a otec, který patřil mezi Caesarovy vrahy, nalehl na meč. Služebnictvo se ještě pokusilo tělo spálit. Jeho příkladu následovala většina důstojníků.
Hlavu Augustova zástupce Arminius poslal Marobudovi do Čech, aby viděl sílu povstání. Král ji pak poslal rodině Quictiliů do Říma.

Pro Augusta, který měl před 72. narozeninami, to bylo "11. září". Takovou porážku od Hannibalových dob a crassovského debaklu Řím neznal. Zničena byla pravděpodobně osmina veškeré jeho profesionální armády. Celá kolonisační politika v Germánii přišla vniveč.

První muž Říma dal rozmístit po městě hlídky a zaslíbil hry Iovovi Nejlepšímu a Největšímu (Iuppiter Optimus Maximus). Dlouhé měsíce se neholil a nestříhal (to druhé je velevzácný úkaz pro Římana, jemuž dlouhé vlasy připomínaly změkčilost východu). Ttloukl hlavou o dveře a volal: "Quinctilie Vare, vrať legie!" Nebyly už nikdy doplněny, přesto Augustus nehorázně v záverečném účtu své vlády zahrnul Germánii po ústí Labe za součást říše (Res gestae čili "monumentum Ancyranum").

Zrušil svou germánskou gardu, ale k žádným protigermánským pogromům v Římě tehdy nedošlo (to se stalo až o čtyři staletí později v době, kdy většinu důstojnické sboru císařské armády již tvořili Germáni).

Když se na místo bitvy dostali po šesti letech vojáci pod velením Germánikovým, ležely na bojišti kosti nepochovaných legionářů, kostry koní a trouchnivějící zbytky výstroje a výzbroje. V hájích po okolí stály oltáře, na nichž barbaři vraždili vojenské tribuny a centuriony.
Kolem roku 50 výprava do oblasti Hessenska osvobodila z otroctví zajatce z bitvy v Teutoburském lese: muselo jim být šedesát až osmdesát let.

Poslední ofensiva
Po Varově katastrofě se Římané stáhli, ale s Tiberiem začala druhá fáze, kterou vedl po Augustově smrti roku 14 n. l. Germánicus (28) v čele snad až osmdesáti tisíc mužů podporovaných pomocnými sbory spojenců (ovšemže rovněž germánských).
Soustavná plundrování, vypalování úrody a zotročování vesničanů měly vzpurné Germány zastrašit. Germánicus nařídil genocidu Marsů, rok na to dal unést těhotnou Thusneldu a roku 16 sice několikrát Arminiovy Germány porazil, ale s velkými ztrátami a hlavně velmi vysokými náklady.
Zásadou muže, který se ve volných chvílích zabýval skládáním epigramů a překladům z řečtiny a byl velmi oblíben v celé říši, bylo během germánského tažení "nebrat zajatce, poněvadž jediný způsob jak ukončit válku, je vyvraždění národa" (nil opus captivis, solam internecionem gentis finem bello fore).
Neró Claudius Germánicus bušil do Germánů velmi intensivně a jeho legie vylidňovaly celá území. Zpustošil i kraj mezi Emží a Lippou nedaleko Teutoburského lesa. V polní bitvě neměli Germáni proti legiím šanci, ale přes řadu dílčích úspěchů k jejich pokoření nedošlo. Na dobývání Germánie vybudoval Germánicus u Batávů (dnešní Holandsko) dokonce loďstvo o více než tisíci lodí všech velikostí a účelů.
Dokonce si Římané zadělali na další ostudu. Legie pod zkušeným legátem-velitelem Aulem Caecinou Sevérem se roku 15 opět dostaly do bahnitého terénu. Voják se čtyřicetiletou praxí měl hrůzu z obklíčení, z hořících ohňů, válečných tanců a řvaní Germánů na lesy. Legát měl sen, v němž viděl Vara, jak se vynořil z bažin zbrocený krví a jak ho k sobě volá, ale že odstrčil jeho vztaženou ruku.
Druhého dne obklíčení už Arminius pokřikoval: Koukejte, Varus a legie sevřené podruhé stejným osudem!" Ale z velkého triumfu nebylo nic: vítězící Germáni začali plenit římský trén a vojáci měli čas postavit tábor s valem. Caecina udržel disciplinu a Římané útok odrazili. Dostali se z obklíčení, třebaže rychlé zvěsti o další katastrofě v Germánii už dorazily do Říma.

Diplomacie a čas
Válku zastavila domácí politika: Tiberius se bál Germánikovy obliby (a dost možná i těch velkých výdajů za málo viditelný pokrok). Roku 16 si mohli Germáni oddychnout, Tiberius od expanse upustil. Nicméně Germánika nechal 26. května roku 17 slavit triumf nad Cherusky, Chatty a Angivariy a pak ho uklidil do Orientu. O dva roky později zemřel miláček legií záhadně v Sýrii.
Kde nepomohla síla, rozhodla císařova diplomacie a čas. Spřátelené kmeny dostávaly obchodní výhody a vytvářely kolem říše systém nárazníkových státečků. Marobuda roku 17 Arminius porazil a o dva roky později ho vystrnadil z "Čech" jistý Katvalda s pomocí Gotů na římské území. Také on skončil o několik let později podobně: Římané Katvaldu s povolením kvádského a současně markomannského krále Vannia usadili v kraji mezi Moravou a Váhem.
Roku 21 zhasla i hvězda Arminiova (37). Prý usiloval o království nad všemi Germány a úskokem příbuzných byl zavražděn (i v tom měla prsty diplomacie Tiberiových agentů?). Historik Tacitus se s ním rozloučil velmi uznalými slovy o nepochybném osvoboditeli Germánie ("liberátor haud dubió Germániae"), který se pustil do zápasu s Římany na vrcholu jejich moci.
Arminiovo jméno sehrálo v německých dějinách velkou roli. Obzvláště po objevu Tacitových spisů v renesanci, v nichž se v podstatě o předcích tehdejších Němců vyjadřoval líbivě, byl kladen na roveň vojevůdců jako Alexandros Makedonský, Caesar, Scipio. Němci zjistili, že jejich dějiny sahají k Augustovi a že se Římanům postavili. Bitva v Teutoburském lese funguje jako  velký třesk německých dějin.
První z Arminia udělal německého Hermanna kazatel Martin Luther. Posloužil jako symbol protinapoleonský a později velkého vítězství vilémovskému císařství, jak ukazuje Hermannův pomník na jedné z předpokládaných lokalisací bitvy v Teutoburském lese u Detmoldu z roku 1875 (jeho napodobenina stojí od roku 1897 v New Ulmu v Minnesotě a v Missouri je vinařské městečko Hermann).
Jako velký milenec vystupuje v padesáti barokních operách a posloužil jako symbol odporu proti katolickému Římu. Hitler nedával Hermanna příliš chválit, aby nepohněval svého italského spojence, který se v augustovské době viděl. Kromě toho byl modrooký plavý Cherusk tyrolskému pomatenci symbolem důstojníkovy zrady na nejvyšším veliteli...
Po prohrané první světové válce se Die Hermannsschlacht dočkala němého zfilmování. Barva přišla na řadu v německo-italsko-jugoslávské koprodukci (1977) naposledy roku 1995, které je k mání na DVD. Bitva má své museum a park v Kalkriese, řadu výstav k arminiovské "srážce civilisací" a 4. června vydala spolková pošta příležitostní známku k 2000. výročí bitvy. K tomu letos Němci slaví šedesát let spolkové republiky a dvacet let od pádu berlínské zdi: Němci jsou na devítku.
Sotva se v dohlednu z prvního německého národního hrdiny stane symbol nového vzdoru proti velmocem jako kdysi proti Francouzům. Stal by se z blonďatého Cheruska například protiamerický a protiglobalisační bojovník, za opravdovou svobodu Německa?

Kdyby nebylo Arminia
"Kdyby" do života nepatří, ale zamyšlení nad jinou cestou, kdyby se něco odehrálo jinak, odhalí význam skutečnosti. Ironicky zodpověděl otázku již básník Heinrich Heine ve svém cyklu Německo. Zimní pohádka (1844), kde mu mimo jiné matka dělá čaj s rumem a sama ho pije "on rocks": Kdyby Hermann bitvu nevyhrál se svými blonďatými tlupami, nebylo by německé svobody více, stali bychom se římskými."

Kdyby Římané Germány porazili, proměnili by nejméně celé dnešní Německo po Labe v další z kolekce svých provincií. Dlouhé romanisační působení, římští kolonisté a jejich kultura by z Germánie udělaly zemi ne nepodobnou dnešním západoevropským zemím, jejichž obyvatelé byli sice kdysi Kelty různých rozhádaných kmenů, ale po promíchání s římskými, gotskými a jinými dobyvateli jsou z nich Francouzi, Španělé, Portugalci či Italové s mluvnicí, která začínala u latiny. Bez Arminia by však jistě nebylo němčiny ani angličtiny.

Řím měl po roce 250 zcela jiné starosti, než se věnovat další expansi v Germánii. Krise  největší evropské vojenské diktatury vedla k vleklým válkám velitelů legií a k oslabení říše na hranicích. Germánie zůstávala nadále nejednotnou zemí s řadou silnějších a slabších skupin a kmenových svazů. Nikdo je nekontroloval a nikdo nad nimi nevládl.
Proto mohli už kolem roku 200, ale hlavně po roce 440 Anglové, Sasové a Jutové z dnešního Schleswigu-Holsteinu a Dánska podnikat cesty do Británie, kde v dlouhých válkách přemohli Kelty a jejich romanisované příbuzné. Vznikla Anglie a několik germánských království (Sussex-Jižní Sasko, Wessex-Západní Sasko a Essex-Východní Sasko).

Jejich jazyk starosaština obohacený z francké říše pokleslou provinční latinou je dolnoněmeckého původu a jeho angličtí mluvčí spolu s pozdějšími Němci, Holanďany a Skandinávci byli zárodky germánské zámořské kolonisace Ameriky, Austrálie a Afriky.
Nebýt Arminia, mluvili by ve Washingtonu románským jazykem, pokud vůbec něčím evropským.

Kdyby byla romanisována Germánie po Labe, možná by Římané měli chuť i na země ležící od ní východněji. Kolonisovali by Horní Polabí, Pomoraví, západokarpatskou oblast, třeba celé Povislí a ještě dále na východ... Germánští Gotové by se neusazovali na Dněpru a možná by východní hranice Říma vydržela roku 375 nápor hunské migrace; kde by bylo Slovanů? Možná...

exkurs 1: Germáni a Germánie
Germánií byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický. Vědomí „národní“ neexistovalo a je to označení dané Germánům jejich sousedé.

Slovo Germán je snad keltského původu („soused“) a prvním se od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany právě vyvražděných Eburonů (město Tongern-Tongres leží severně od Liége-Lüttichu). Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali.
Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty. Vynikali vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

Označení Deutsche, Deutschland, je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi, kteří hovoří jedním jazykem, „našince“. Slovo pochází z thiudisc/thiutisk, související s diuten, dnešní deuten, a z franského theoda, „lid“, srov. například italské Tedesco.

Vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům proti jeho vládě, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny Němce/Deutsche, svou krev.“ Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici.

exkurs 2: Germánské války Římanů

První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jejich jména je z roku 222 př. n. l. Podle seznamu triumfálních průvodů, fasti triumphales, zvítězil proconsul M. Claudius nad insuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleis et Germáneis" o březnových kalendách, tedy 1. března.

230 Bastarnové v Makedonii; roku 61 porazili kdesi na thrácké části Dunaje konsulské vojsko C. Antonia Hybridy, který byl dva roky předtím spolukonsul Ciceronův
113 Cn. Papirius Carbo u Noreie poražen a zabit Kimbry
105 Kimbrové s Teutóny, Harúdy a Ambry porazili Římany u Arausia (Orange)
101 bitva u Vercell, Kimbrové C. Mariem zastaveni a vyvražděni
58-56 Caesarovy výpravy za Rýn
16 M. Lollius potupně poražen v Galliích koalicí tří germánských kmenů, Augustus v Gallii
12-9 př. n. l. Drusus ve válce s Germány, zřízena provincie (?)
1 př. n. l.-4 n. l. „immensum bellum“
6-9 pacifikace pannonské vzpoury
9 n. l. Arminiovo vítězství v Teutoburském lese
14-16 Germánikova válka
21 Arminius zavražděn
83 císař Domitianus systematicky buduje limes romanus, val na ochranu před germánskými vpády. Střežilo ho na třicet tisíc vojáků a jeho plná funkce zanikla po roce 260
150–295 první vlnu treku/stěhování germánských národů způsobili Gotové odchodem od ústí Visly do pontických oblastí
375–568 vpád Hunů spustil druhé stěhování, které vedlo ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských státních útvarů v západní části Středomoří
31. prosince 406 přechod Germánů přes zamrzlý Rýn; Řím je už nikdy nevytlačil zpět • V zimě roku 177/176 se pod Bastarny prolomil Istros/Dunaj, když se vraceli domů na severovýchod z Dardanie. Tehdy byl led slabý a zřejmě se stal hrobem pro mnoho tisíc Germánů (srov. pod Bastarnové a Klondikos). 
Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

exkurs 3: Nejvýraznější římské vojenské katastrofy

390, 18. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů
53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých
260 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně
378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alany a Huny dedklasovali armádu císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, deset až dvacet tisíc padlých Římanů, možná až dvě třetiny armády

(vyšlo ve krácené podobě v časopisu Týden 35/09)

Germánicus§ viz C. Iúlius Caesar Germánicus

Gérostratos z Áradu, k.§ 333

Gerrha, Gerrhové, arab. Džarhá, aram. Hagara, lat. Carra, m. a arabský národ na území dn. Kuwaitu, KSA, Bahrajnu a Qataru§ 204, 166
Původně poddaní perských králů ovládali obchod v jižním Poeufrátí, možná součást aramajských Chaldajů. V hellénismu nejbohatší z kočovných Arabů. Jedna z jejich zemí se jmenovala v řeckém přepisu Chatténé, snad arab. al-Hasá n. al-Ahsá (KSA), v ní bylo město Labai, nejvých. městem byla Kadara, srov. se jménem dn. Qataru. Město je snad identické s dnešní lokalitou Ukajr/Uqair v historickém kraji al-Ahsá/al-Hasá rozprostírajícím se mezi Kuwaitem a Qatarem.

gerúsiá, rada starších v řadě hellénských států, nejznámější byla v Lakedaimonu (řec. gerón, stařec, gen. geronta), jakýsi senát (srov. lat senátus, "sbor starších")§ 222, 31

Ve Spartě měla třicet členů, 28 volených nad šedesát let (gerón, gerontes, „starci“) plus dva krále s pravomocemi vojenskými, kněžskými a soudcovskými. Oba však omezoval sbor pěti ročních eforů, kteří dohlíželi na dodržování lykúrgovských zákonů a doprovázeli krále do války; jeden z nich byl epónymní.

Gerúsiá v Efesu se skládala z epiklétů, epiklétoi, "povolaní", viz 650.

Gesen, viz Delta

Geskón z Karthága§ viz Gyskón

Gešem z Arábie§ viz Džašmu ben Šachru

Getás z Édónie, k.§ 496

Getové, Getés, řec. Getai; Getiá nebo Getiké, č. Getie, thrácký národ, srov. pod Dákové, původně asi hellén. označení pro pravobřežní Dáky (?), viz více s. v. Dákové§ 512, 429, 340, 339, 335, 325, 293, 292, 278, 60, 44, 29 - 27, 14, 13
Nemají nic společného s germánskými Goty.

Gezer, Gázer, hell. Gazara, bab. Gazru, m. v Palaistíně na dn. cestě mezi Jerúsalémem a Tal Avivem, dn. Tell el-Džezer§ 195 a srov. pod tunely