Ga

Gabaa, hebr. Gib'á, m. Ben-Jámínů v Palaistíně, dn. asi Tell al-fúl u Jerúsaléma§ 1030, 1005 

Gabaa, Geba, Gabaa tón hippeón, hebr. Geva parašim, pozd Gaba Philippi, asi Tel Šúš/Tal Abú Šúša poblíž Hajfy§ 10

Gababa z Mukiše, dyn., vrstevník Gudeje Lagašského§ 1580

Gabai, m. v Sogdiáně§ 328
Gabai§ viz Tabai
Gabalové, lat. Gabalí, kelt. lid v již. sousedství Arvernů§ 52

Gabaón, řec. a lat. nesklon., hebr. Gib'ón, též Agabón, Gibeon, arab. al-Džíb u Jerúsaléma, m. Chiwiů v Kana'ánu§ 1400

Gabara (pl.), hebr. Araba, arab. Arába, m. v Galilaji§ 67+

 

Gabbár ze Sam’alu, k.§ 1000, 920, 743

Gabbára z Arábie, žena vysoká prý téměř tři metry§ 235+ 

Gabiéné, krajina v sev. části Persidy§ 317, 316, 164

Gabií, -biórum, pozd. Gavií, Gabie, m. v Latiu§ 529, 510, 509, 41  

Podle jedné verse zde vyrůstali Rómulus a Remus, lstí získány Tarquiniem II. Superbem, od konce královlády římským spojencem; viz Bohové a jejich svátky. Gabínští byli původem Sikulové vyhnaní Aboriginy, srov. rok 1184.

gabíniovci, gabíniání, žoldnéři Ptolemaia XII.§ 67, 55, 49

A. Gabínius§ 1. legát, 146, tr. pl. 139; 2. legát/voj. trib. 89, 82; 3. 76, 67 - 65, 63, 62, 59, cos. 58, 58 - 54, 49 - 47, 37, 34, 33-, 18+, manž. Lollie, o. A. Gabínia Sisenny; 
Gabínius Antiochus, propuštěnec, malíř§ 54

A. Gabínius Sisenna, s. A. Gabínia a Lollií§ 55

P. Gabínius Capitó, pučista§ 64, 63

A. Gabínius Secundus§ cos. suff. 43+

P. Gabínius Secundus§ cos. suff. 35+

P. Gabínius Secundus Cauchicus, legát, v Germániích porazil Kauchy/Chauky§ 12-, 41+

Gabínius Vettius Probiánus, praef. Urbí§ 361+

Gabínius, k. Quádů§ 373+, 374+    

M. Gabius Apícius n. Gavius Apícius, požitkářský bohatec§ 105, 19+, 21+, 23+ a viz Apícius a kuchyně

 

Gablíni, m. na středním Eufrátu snad na soutoku Chábúru s Eufrátem (= Circesium/arab. Qarqisíja?)§ 616

Gád, jeden z kmenů Israéle§ 1108

 

Gadamala (pl.)§ viz Gamarga 

 

Gadara (pl.), m. v Galaáditidě/Gile'ad v Dekapoli, dn. jord. Mukés; srov. pod tunely/zavodňování§ 1319, 300, 218, 164, 140, 110, 104, 101, 96, 72, 63, 30, 4-, 68+ 
V císařské době mělo padesát tisíc obyvatel velký karavanseráj, dvě divadla, slavné nymfaion s vodní nádrží o délce 22 metry, teplé prameny a lázeňské kapacity, representativní východní výspa římské říše. Na čas měly Gadary přívlastek Seleukeia, později Pompéia.

Gadara, ves v Gaulanítidě (?), Garada (?), polohy nezn.§ 93  

Gadatás z Persie (?), satrapa Iónie (?)§ 498

 

Gádés, Gádís (pl.), č. Gády, m. v Hispánii Baetické/Turdetánii, řec. Gádeira (pl.), pún. Ha-Gadér, Agdir, Haggadir („ohrazený prostor, pevnost“; původně byly G. pevností na ostrově), arab. Džazírat Kádis, dn. Cádiz§ 1102, 969, 700, 530, 501, 218, 213, 207, 206, 189, 151, 118, 78, 69, 62, 61, 50, 49, 45, 44, 40-, 2+, 70+, 214+   

Založeny Foiníčany roku 969 nebo již 1101; země kolem se nazývala Gádítánia, nejjižnější část dn. Španělska (již. od m. leží mys Trafalgar, Prómunturium Iúnonis, arab. Taraf al-ghár, „Mys s jeskyněmi“). Obyvatelé získali římské občanství roku 49 z rukou Božského Iúlia. 

Gádí z Tirsy, o. Mnachéma, k. israélského§ 746

Gadimathos, Gadimat/gdjmt, arab. Džazímat/Gadhimat, Ghadhíma al-Abraš, k. Tanuhů§ 250+ a viz s. v. Džazíma 

 

Gadlu ze Syrie, dc. Bagraty§ 94+ 

 

Gaetúlové§ viz Gaitúlové

 

Gagauzové§ viz Maďarsko

Gagí ze Sachi, dyn.§ 659

 

Gaiá, bohyně§ 1573, 1480, 81 a viz Bohové a svátky xiiii.

Gaia§ viz Gala

Gaia, nabat. Gí, arab. al-Dží, mí u Petry, přívlastek Dú aš-Šary§ 9-, 40+ 

Gaiános z Arábie, sofista, ž. Apsinův§ 200+; o křesťanu Gaiánovi viz pod křesťanství (1)

Gainás, Gainés, romanisovaný Got, mag. mílitum východního Říma, vzbouřenec§ 382+, 392+, 393+ 

Gaiobomaros, k. Quádů§ 214+

Gaisatové, lat. Gaesatové, keltští bojovníci žijící v Alpách kolem Rhódanu a bojující za mzdu, dávali se najímat i pro vedení celokmenových válek například proti Římanům§ 232, 225, 222

Gaisó, rodu germ. n. kelt., pučista a Mágnentiův důvěrník, velitel jízdy§ 350+, cos. 351+, 351+ 

 

Gaitúlové, Gaetúlové, Gaitúloi, Gaetulí, Gaitúlia/Gaetúlia, žijící jižně od Atlantu v sousedství dynastů maurských a předtím numidských, dn. berberští Geddalové v Alžírsku§ 107, 106, 46, 25-, 2+, 6+, 44+, 68+ a v textu předmluvy

Gáius, Gájus, jméno osobní, zkracováno C.
Gáius§ viz C. Iúlius Caesar

Gáius, celé jméno neznáme, právník, pořídil sbírků právních předpisů od prvního zákoníku§ 160+, 290+   

Gaizatorix z Galatie, též Gezatorix, dyn.§ 182 - 180
  

Gala z massylské Numidie, Gaia, též Gula, Guda, k., o. Masinissův§ 240, 220, 213, 206, 205, 182

Galaádítis, Galadítis (sc. chórá), Galadéné, Galaad, hebr. Gil'ád, Gileád, země, záp. část hellénistické Dekapole v Transjordánii/„Desetiměstí“, kraj slavný odedávna kadidlem a voňavkami, dn. arab. Džalád v JOR§ 1365, 1319, 1156, 1134, 1116, 990, 857, 734, 218, 165, 143, 101, 84 a viz Gadary 

Galaistés z Júdy, přítel Alexandra I. Iannaia a Aristobúlův; jiné čtení Palaistés, srov. jméno Galéstés§ 69

 

Galariá, mí. a domorodé m. na Sicílii u Agyria a Kentorip, založeno sikelským vůdcem jménem Morgés, dn. Gagliano Castelferrato§ 311, 346 


galatarchés, předseda provinčního sněmu§ 30

 

Galatos, Galatás, vůdce Bojů v Itálii§ 238, 236 

Galatiá, Galatie, severovýchodní část bývalé Frygie ve vnitřní Anatolii, kterou osídlili Keltové tří kmenů, v řím. době po smíšení a hellénisaci populací Gallograikiá, Gallograecia, řec. Hellénogalatai§ 1460, 1382, 1326, 276, 275, 263, 255, 249, 241, 236, 200, 189, 188, 196, 191, 186, 230, 204, 194, 184, 183, 181, 180, 168 - 165, 160, 139, 129, 108, 107, 103, 102, 99, 89, 88, 86, 73, 72, 67, 66, 64, 58, 53, 48, 44 - 40, 36, 30, 25, 19, 12, 5, 2-, 34+, 43+, 46+, 55+, 66+, 69+, 70+, 75+, 94+, 100+, 106+, 147+, 216+, 218+, 238+, 343+, 351+, 360+, 364+, 388+; viz též pod Keltové v Makedonii a v Asii.

U Hellénů nebyli G. nikdy oblíbeni, neboť odpuzovali zvyklostmi a brutalitou. V Gordiu byly roku 2001 nalezeny zbytky lidských obětin přinášených Galaty, zvyk donesený invasory z Podunají a Gallie; viz Gallia. Tři keltské národy s dalšími menšími (viz jejich výčet u roku 276), které se usadili v hellénistické Anatolii, se rozdělili po čtyřech tetrarchiích, každá s vlastním tetrarchem, soudcem a vojenským velitelem/stratofylax.

V lokalitě Drynemeton se scházívala rada sestávající ze dvanácti tetrarchů a tří set dalších předáků. V římské éře byli již jen tři tetrarchové, v Augustově době jediný a s Amyntovou vojenskou smrtí roku 25 přišla provincie. Není doloženo, že by východní Keltové udržovali nějaké styky se starou vlastí, odkud jejich předkové migrovali. Svým jazykem však hovořili ještě na přelomu 4. a 5. století n. l. a keltština z okolí Ánkýry byla táž jako v okolí Trever.   

Galatos ze Sarmatie§ viz G/Satalos

galatikon§ viz daň, berně

Galauros z Taulantánie, dyn.§ 393

 

Galaxidóros z Théb, přijal úplatek od Peršanů§ 395

Galba§ viz Sulpicius G.

Galba, k. Suessiónů§ 57

 

Galbum z Kiše§ viz Kalbum

 

Galénos z Pergama, s. architekta a geómetra Níkóna, lékař, autor medicínských spisů a dvorní lékař§ 138-, 129+, 169+, 200+ a viz pod lékaři

 

Galépsos, m. na Chalkidice, osada Andru§ 654, 356 

Galéria Copiola, herečka embolimů, mímických a možná i zpěvních vložek mezi divadelními akty§ 9+ a viz pod dlouhověcí

Galéria Fundána, manž. principa Vitellia, m. dcery a syna§ 69+ 

Galéria Lúcilla, dc. M. Aurélia Antónína, manž. L. Véra a Ti. Claudia Pompéiána§ viz Annia Aurélia Galeria Lúcilla alias Lúcilla Augusta 

Galéria Lýsistraté, milenka príncipa Antónína Pia§ 138+, 141+ 

Galéria Valeria, dc. Diocletiána a Prísky, manž. Galéria Armentária§ 284+, 293+, 307+, 313+   

 

C. Galérius, praef. Aegyptí§ 19+, 33+

M. Galérius Aurélius Antónínus, s. Antónína Pia§ 138+ 

Galérius Máximus, procos. africký§ 258+

P. Galérius Trachalus, poradce Othónův§ cos. 68+, 69+   

C. Galérius Valerius Máximiánus vulgó Galérius Armentárius/"pasák dobytka", caesar a august, řec. Galĕrios, s. nezn. o. a Rómuly, manž. Galérie Valerie§ 250+, 284+, 293+, 289+, 292 až 300+, 303+, 305 až 308+, 310+, 311+, 313+   

C. Galérius Valerius Máximinus§ viz Máximinus Daia/Daza 

 

Galéstés z Athamánie, též Galaistés, s. Amýnandrův, žoldnéř§ 188, 150, 140
 

Galgál, Gilgál, Gilgál refáím, "Kola duchů/obrů", řec. Galgalatokai dódekalithón, záhadná megalit. lokalita na Golánech a mí u Jordánu se stálým ležením Jošuových israélských beduinů, prý hrob krále Oga§ před 6000, 1400, 1015

Galgameš, bab.§ viz Karchemiš


Galilaia, lat. Galilaea, hebr. haGalil (z: galil ha-gojim, "kraj nevěřících"), arab. al-Džalíl, země na sev. Palaistíny§ 1500, 1482, 1448, 1441, 1400, 1299, 635, 218, 165, 160, 145 - 143, 103, 88, 76, 52, 48, 47, 40 - 38, 23, 20, 4-, 24+, 30+, 39+, 40+, 51+, 52+, 66+, 67+, 135+    
V Augústově době měla odhadem dvě stě tisíc obyvatel; před založením Tiberiady roku 22 n. l. bylo hlavním m. Galilaje od roku 57 Sepfóris poblíž vsi Názareth (roku 4 př. n. l. při bouřích o pentekosté Římany vypálena a lidé prodáni do otroctví), dn. Saffúríja, viz pod Tiberias

 

Galilejské jezero/moře, lat. Genezareth, řec. Gennésaret, Gennésarítis (kraj kolem: sc. gé), Gennésar, Tiberiadské jezero, arab. Bahr Tabaríja, hebr. Jam Kinneret/"Jezero lyry" a srov. pod Tiberias§ před 6000, 198, 144, 39, 38, 23-, 20+, 24+, 34+, 67+   

Galicia§ viz Halič

Galicie§ viz Gallaikiá

galilejští, židovská sekta§ 36

Gálját z Gatu, řec. Goliath z Gethu, bibl. č. Goliáš, filistský bojovník§ 1015

Galla, manž. Flávia Iúlia Cónstantia, m. caesara Cóstantia Galla§ 325+, 351+ 

Flávia Galla, d. Valentiniána I. s Iústínou, manž. Theodosia I., m. Grátiána, Aelie Gally Placidie a Ióanna§ 364+, 375+, 379+, 380+, 387+, 392+, 393+      

Galla Placidia, Honóriova nevlast. sestra§ viz Aelia Galla Placidia a pod Gotové a křesťanství

Gallaikiá, Kallaikiá, Kallaikioi, lat. Gallaecia, Callaecia, země kelt. n. pokeltštěného kmenového svazu na severozáp. Hispánie, součást Tarrakónské Hispánie, dnešní č. Galicie a na severu P kraj Terras de Bouro§ 139, 137, 75, 25, 16-, 75+, 175+, 333+, 380+    

Jméno od Cale/Calés, resp. Portus Cale, viz s. v. Cale. G. tvořily tři administrativně-fiskální obvody. Při censu roku 73+ měl conventus lúcensis (Lúcus Augustí) 166 tisíc svobodných obyvatel, conv. Bracárum n. bracarensis (Bracara Augusta, dn. Braga) 285 tisíc a conv. Astúrum 240 tisíc. Jak vypadal počet obyvatel po genocidní Augustově válce, známo není, viz rok 16-.

Gallia, řec. Keltiké, země obývaná Kelty, tzn. v hellénismu zhruba západně od Rýna a sev. a východ. Itálie, pozd. administrativně různě dělená; Gallové, Gallí, Keltové, Keltoi; ke germ. označení pro Gally viz Volkové§ 5999, 800, 775, 616, 600, 583, 530, 525, 524, 461, 450, 397, 396, 391 - 389, 387, 369 - 366, 361 - 358, 350, 349, 310, 300, 299, 295, 285, 283, 281 - 275, 263, 242, 241, 236, 232, 230, 226 - 225, 218, 216, 215, 212, 208, 207, 194, 189, 186, 183, 179, 170, 167, 166, 126, 106, 105, 101, 100, 89, 81, 77, 71, 61, 59 - 56, 54 - 46, 43, 38, 36 (?), 34, 29 - 27, 20, 19, 16, 13, 9, 8-, 4+, 9+, 14+, 16+, 21+, 39+, 41+, 43+, 41+, 48+, 58+, 61+, 62+, 64+, 68 až 71+, 83+, 85+, 90+, 98+, 123+, 133+, 166+, 170+, 177+, 185+, 186+, 195 až 197+, 213+, 245+, 253+, 255+, 259+, 260+, 261+, 268 až 272+, 274+, 275+, 277+, 286+, 290+, 293+, 307+, 312+, 313+, 333+, 336+, 337+, 350+, 351+, 353+, 355 až 358+, 360+, 361+, 365 až 367+, 369+, 370+, 375 až 378+, 382 až 384+, 388+, 390+, 393+; viz též pod Galatové, Bojové, Senonové, Haeduové atd., srov. pod Istros/Dunaj, Alpy apod.

V Caesarových dobách mohla mít podle moderních odhadů pět milionů obyvatel. Keltskými jazyky se hovořilo od Ibérského poloostrova (keltibérština), Britannie (brythonská větev v Anglii, goidelická v Irsku – po migraci Skotů do Skotska se goidel. rozdělila na skotskou a irskou větev), přes Gallie (gallština; remigrací z Britannie vznikla bretonština), Alpy (leopontština) až na Balkán a do Anatolie (galatština). Přežily irština, skoto-gaelština, manx, walesština/welština, kornština a bretonština.

Nejdelším zachovaným keltským nápisem jsou fragmenty "kalendáře z Coligny" psaného latinkou v 1. n. 2. st. n. l., viz o něm v přílohách Bohové & svátky ii. a rok 100+.

Keltské kulty nebyly u Hellénů a Římanů populární (srov. pod Galatiá). Byli při nich obětováni lidé. Účast na druidských obřadech zakázal římským občanům Augustus, celý kult dírae immanitátis, "hrůzné obludnosti", pak Tiberius vůbec druidy v Galliích, nakonec Claudius a roku 60 se pokusili Římané na ostrově Moně, v sídlu britských druidů, vyvrátit kult, viz tam.

Hrůzu vzbuzovaly zástupy bojovníků s bronzovými helmami s naletovanými rohy a vysokými postavami i čtyřnohými zvířaty (rohaté přilby v Evropě nejsou vynálezem vikinským z 8. století; na rozdíl od svých "antických" germánských předků je nenosili). Zachovaný popis Diodórův keltské krvelačnosti vyzdvihuje kult nepřátelských lebek: vítězný Kelt v bitvě uřízl nepříteli hlavu či hlavy a ty navěsil na krk koně. Doma lebky prorazil hřebem a přibil na své obydlí případně před ně nebo před hradby na koly. Hlavy významných nepřátel balsamují a chlubí se jimi před hosty.    

O nakradaném pokladu Tektosagů v Tolóse, dn. Toulouse, se praví, že měl Keltům přinést v jejich sídlech mor a že ho tedy ukryly do jezera u Tolósy. Když ho Q. Servilius Caepio o více než 150 let později vyzdvihl, byl mu také osudový - mělo to prý být na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. na 55, resp. 750 tun. Byla to část Apollónova zlata z Delf.

Ačkoli Keltové obývali velkou část Evropy a dostali se do intensivního kontaktu s Hellény a Římany, o jejich starověku se dochovalo velmi málo zpráv ani nikdo z Keltů staré zvyklosti a dějiny nepopsal. Polytheismus kontinentálních Keltů zřejmě vyznával skupinu bohů pod různými lokálními, tribálními, jmény, k nimž přistupovali božstva ryze lokální. Je známo více než 370 kultovních jmen, z nichž pouze necelá šestina je doložena ve více než jedné oblasti.

Keltové zřejmě nedávali bohům lidských podob (srov. incident v Delfách roku 279, kde se keltský vojevůdce vysmíval sochám).

Zřejmě nejvyšší trojicí bohů byli Teutanes, Taranis a Esus, které lze snad připodobnit k římským Martovi, Iovovi a Merkurovi. Jiným z rozšířených byl Lugus (irský Lugh, welšský Lleu), jehož jméno je uchováno např. ve španělském Lugo (Lúcus Augustí), v Lyonu/Lugdúnum, údajně v holandském Leidenu nebo polské Legnici. Z bohyní byla nejrozšířenější Matrona-Matka (welšská Modron).

Další nejrozšířenější kulty: Cernunnus, bůh s rohy, Belenus, sluneční bůh, Epona, koňská bohyně, říční Sequana, lesní bohyně Artio, válečný bůh Camulus, Sucellus, bůh s kladivem, podsvětní Smertullus, bohyně plodnosti Brigindo, Damona s podobou krávy, válečná Nemetona, Maponus (připodobňován Apollónovi), Nóreia byla bohyně v Nóriku, velmi rozšířený léčitelský bůh Grannus srovnávaný s Apollónem (Aquae Granní je dnešní Aachen).

Výkladem náboženství, hlavními rituály a morálkou se po dvacetiletém zaškolení zabývali druidové, „moudří“. Určovali kalendář a střežili religiosní tajemství. Jejich kultovní střediska se držela dubových hájů. Vátés byli vykladači obětí, věštci; o kultovní roli bardů, řec. bardoi, tj. pěvců a básníků živících se při dvorech velmožů (pro Hellény tedy v postavení parasítů), a vergobretů nevíme téměř nic kromě toho, že vergobrety, "vykonavatele rozsudků", vybírali druidové na roční období a po tu dobu byli panujícími knížaty n. králi národa, srov. rok 61.

Keltský velmož býval obklopen družinou několika desítek až stovek oddaných bojovníků, lat. soldurií, řec. solidúroi, jejichž údělem bylo oddaně sloužit za jakékoli situace a s knížetem zemřít, a to nejen v boji, ale též při jeho úmrtí přirozenou cestou: prý se nestalo, že by se někdo z dynastových přátel, jemuž za života velmožova přináležejí stejné požitky jako magnátovi, smrti vyhnul. O dynastovi keltských Sotiátů/Sótiánoi v Aquitánii Adiatuanovi, řec. Adiatomos, v Caesarově éře víme, že jeho družina čítala šest set mužů. 

O svátcích kontinentálních Keltů nevíme nic, neboť není s výjimkou "kalendáře z Coligny" žádného dobového pramene. Na popisy zvyků starých evropských Keltů se s oblibou přenášejí údaje z irského středověku. Je pozoruhodné, že v klasických dobách o keltských dějinách a folkloru sami Keltové nepsali (srov. naopak spisy Babylónců, Egypťanů, Lyků, Peršanů, Židů určené pro hellénský svět).
Gallové dlouho neměli žádnou titulaturní moc a o "národní jednotě" snili a sní pouze romantici (jako v případě Germánů a Slovanů). Svým způsobem na jednotu dbali Římané. Tři Gallie totiž pojednali jako jednu hospodářskou a daňovou zónu odvádějící do Říma exportní dvouapůlprocentní daň, quadrágesima Galliárum, placenou na silnicích vedoucích do sousedních provincií.

Řada „adoptivních“ císařů měla keltské kořeny, prvním Gallem s císařským titulem byl M. Cassiánius Latínius Postumus (260-268). Měl v Galliích vlastní senát, dvojici volených konsulů, praetoriánskou gardu a hlavní město v Augústě Treverórum, Trier/Trevír. Říkal si réstitútor Galliárum, Obnovitel Gallií, a také Herculova kultu, ale také razil roku 265 n. l. minci s Mercuriem a nápisem Internuncius deórum, „Zprostředkovatel bohů“.

Po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus. Viz pod princeps, kuriosity. Legendární Conan Meriadoc, zemřel kolem roku 395, vládl keltské osadě v Bretagnské Armorice a od něho berou původ šlechtici z Rohanů. Nazval prý Armoriku Malou Británií neboli Brittany, Bretagní/Bretoňskem.
Byzantští autoři posléze úporně nazývali Francouze Kelty.
Gallia Aquítánia§ viz Aquítánia
Gallia Belgica, zhruba území dn. sev. Francie, Belgie, Nizozemí a Německa po Rýn, viz také Belgové; viz též pod Germánia§ 51, 50, 16, 8-, 14+, 15+, 58+, 69+, 70+, 90+, 110+, 170+, 186+, 188+, 193+, 195+, 196+, 259+, 274+, 286+, 296+, 356+, 360+, 363+      
Gallia Cisalpína, Citerior, Gallia togáta/"oděná do togy", dn. sev. Itálie; později byla provincie rozdělena na Gallii Cis- a Tránspadánu; pozd. dostala Cispadána jméno Aemilia (její jižní část, byz. exarchát, Romagna), Tránspadána Lombardie. Jižní hranicí Cispadánie byla říčka Rubicó a provincie byla přičleněna k Itálii až roku 42. Cispadána je zhruba dnešní Aemilia-Romagna, jeden ze dvaceti italských regionů§ 207, 187, 181, 175, 168, 90, 89, 83, 82, 78, 75, 74, 72, 63, 61, 58, 50 - 47, 44 - 42, 7
Gallia Comáta, tj. Vlasatá, vlastní jádro Gallií, zhruba území dn. Francie (též G. Celtica), pozd. Lugdúnensis, viz tam§ 51, 46, 43, 16-, 41+, 44+  

V této době do ní patřili Aremorikové, Aremoricí, Aulerkové, Aulercí, řec. Aulirkioi, žili v tetrarchii (viz pod Cenománové), sídel. m. bylo Noviodúnum na území Diablintů (dn. Jublains; jiné N. bylo biturižským, resp. haedujským m. jižně od Cenaba-Orléansu, dn. Nouan), Carnútés, Karnútové se sídel. m. Cenabum či Genabis, dn. Orléans a Meldové, Meldí, mezi Meaux a Malin.

Dále Parísiové, Parísií, s hl. m. Lútétia Parísiórum, dn. Paris - Paříž (rybářské a lovecké osídlení doloženo c. 4500, keltská osada založena podle horních odhadů kolem roku 200 a římská na místě dnešního pátého arrondissementu brzy po roku 53), Senonové, Senonés se sídel. m. Agedincum, dn. Sens, Trikassové s Tricasses, dn. Troyes, Lingonové, Lingonés, se stejnojmenným sídel. m., dn. Langres (oba kmeny měly odnože v Itálii).

Leukové, Leucí, dn. Liege, Lüttich, Luyck, č. Luttych, Mediomatrikové, Mediomatricí, v okolí dn. Metz, č. Mety (sídel. m. bylo Dívodúrum, od 4. st. n. l. Mediometricí, od 5. st. n. l. Metis či Mettis), germ. Tréverové, Tréverí, se sídel. m. v Augústa (Colónia) Tréverórum, dn. Trier, č. Trevír, Haeduové, Haeduí, Séquanové, Séquaní, Helvétiové, Raurikové, Rauricí, Arvernové, Arverní, v dn. kraji Auvergne se sídel. m. v Augústonemetum, dn. Clermont. Řada těchto nárůdků spadal po ustavení Horní a Dolní Germánie tam, viz.

Bitúrigové, Biturigés, Piktonové či Piktávové, Pictonés, Pictáví, ve dn. kraji Poitou se sídel. m. Pictáva, dn. Poitiers, Turonové, Turonés či Turoní, v okolí dn. Tours, Lemovíkové, Lemovícés,v dn. kraji Limousin se sídlem v Augústoritum, „Augústův brod“, římská kolonie od roku asi 10, dn. Limoges.
Santonové, Petrokoriové, Kadurkové, Cadurcí, dn. kraj Quercy, Nitiobrígové, Nitióbrígés s hl. m. Aginnum, dn. Agen na Garonně, Rúténové, Gabalové, Gabalí, v dn. kraji Gevaudan, Segúsiové, Segúsiáví n. - ání, v dn. kraji Forez, sídel. m. Forum Segúsiávórum, dn. Feurs na horní Loiře. Jednou z jejich pevností bylo Lugdúnum, dn. Lyon. Viz také jednotlivé názvy.
Gallia Lugdúnensis, provincie mezi augustovskými Galliemi belgickou, aquítánskou a narbonskou§ 51, 16, 186+, 193+, 196+, 260+, 350+, 356+, 384+   
Gallia Narbónénsis§ 277, 186, 124, 121, 118, 95, 93, 82, 81, 78, 77, 74, 73, 69, 61 - 58, 52, 49, 44, 43, 41, 40, 29, 27, 22-, 14+, 15+, 18+, 69+, 85+, 98+, 238+, 260+, 353+, 354+     

Původ. G. Ulterior/Zadní n. Transalpína/Záalpská, od Augusta G. Narbónensis, viz tam, později lidově Próvincia Rómána, území spojeneckých Allobrogů, Vocontiů (okolí dn. Vaison-la-Romaine), Salluviů a Volků Tektosagů a Arekomiků, zaujímala dn. Provence-"próvincia", tedy východní část řím. provincie,  a celé francouzské středomořské pobřeží až po Pyreneje. Jihofrancouzské pobřeží lákalo Etrusky a Hellény, srov. Massalii, ale není známo proč a na čem tu obchodníci v dobách předklasických bohatli. Zřejmě to byl mix z dálkového obchodu s jantarem, kožešinami, otroky, některými kovy ze severu a z Britských ostrovů (cín, měď, železo), obilím. 

Gallia togáta§ viz G. Cisalpína

Gallia Tránspadána§ 396, 101, 93, 89, 65, 40, 7

Gallia Tránsalpína§ viz G. Narbónensis


Galliena, sestřenice imp. Galliena, vražedkyně usurpátorova§ 260+

Gallienus§ viz P. Licinius Egnátius Gallienus, císař

 

Gallipoli§ viz Krithóté

 

Q. Gallius, aedil, praet. urb, spiklenec§ 69, 43

 

C. Gallónius, důvěrník optimáta L. Domitia Ahénobarba§ 49

C. Gallónius Frontó Q. Március Turbó (polyonym), s. asi Hadriánova praef. praet. Q. Márcia Turbóna, legát Aug. Thrákie§ 145+

Gallónius Basilius, posel Gallienův§ 268+   

 

Gallos, ř. ve Frygii, přítok Sangaria, d. Mudurnu Çayı v TR§ 77 (odtud jméno Kybeliných kněží galloi) 

Gallus§ 1. viz Raecius G.; 2. viz C. Vibius Trebóniánus Gallus

 

Gallus Antipater, životopisec blíže neznámý§ 217+

 

Galmija, Kalmija, anatol. m. nezn. polohy§ 1550

 

Galšu ze Seeie, s. Banátuův, významný měšťan§ 23

 

Galtis, mí kdesi v Dákii snad na Oltu/Auha (?)§ 250+

 

Galumum, Kalumum, k. v Kiši§ 3200

 

Gamarga (pl.), Gadamala (pl.), krajina na jihu Médie§ 317

 

Gamala (pl. i sg.), hebr. Gamla, obec a pevnost v Gaulanítidě, od slova pro velbloud; dnes ruiny na pahorku v Golanech§ 84, 4-, 66+, 67+  

 

Gamaliél, o. velekněze jerúsalémského Iésúa§ 63+

 

Gambreion, Gambrion, m. v Aiolidě/Mýsii u Pergama, dn. Kınık v TR§ 399, 331  

 

Gambriviové/Gambrivií§ viz Sugambrové 

 

Gambúlu, aram. kmenový stát a země na východu Babylónie při hranicích s Elamem§ 1159, 711, 675, 663, 652  

 

gamelan, hudba bubenických orchestrů§ 245+

 

Gámilat Nabatská, dc. Malicha II., ses. a hl. manž. Rabbela II. Sótéra/achateh malkath Nabatu§ 40+, 70+

 

Gamir-Addu z Ugaritu, s. Amutarův§ 1370

 

gámoroi, označení pro oligarchy v některých dórských státech, viz též geómoroi§ 505, 493
Dórští syrákúští gámorové, kteří sestavovali sněm o šesti stech členech, nadělali ze Sikelů jakési heilóty, zdaněné obyvatelstvo kyllyrioi.

Gana'ugigga, Gana-ù-gig-ga/Di'urgigga, mí v kraji Gu'edenna v Sumeru§ 2460

 

Gandak, Gandakí, dř. Sadanira, ř. v Nepálu a Indii, přítok Gangy§ 1800

Gandaš z Kaššû, dyn., první jménem známý kassitský vládce§ 1742 

Gandhára, urd. Gandhárá, řec. Gandará (sg.)/Gandariké, árj. národ a hist. země v severozápadním PAK, kraj kolem dnešního Péšávaru a mezi řekami Swát a Kábul, čín. Čchien-tchuo-luo/Qiantuoluo, popř. Ťi-pin/Jibin§ 640, 600, 536, 519, 260, 206, 180, 155, 90, 55-, 20+, 375+  

Údolí dn. Péšávaru (stará Purušapura, viz pod Puškalavatí) na sev. PAK, hl. m. provincie Chajbar-Pachtunchwa/Khyber Pakhtunkhwa (od 1901 do roku 2009 Provincie severozáp. hranice, NWFP), s velkým přesahem do vých. AFG, v dobách perských a starších území celého AFG a sever. PAK; jediní z Árjů pod perskou nadvládou, s jazykem/gándhárí s písmem ovlivněném imperiální aramajštinou, kharóšthí. Srov. pod Puškalavatí (hlavní m. G.), Taxila a Kušáni. Místní hellénští vládci po Menandrovi byli buddhisty, region už v předhellénském období znám vínem kapisským. V regionu bývalého království i Alexandreia pod Kaukasem, dřívější a pozdější Kapiśi, Kápísá/Kapiséné (dnes jedna z afghánských provincií), dnešní Bagrám severně od Kábulu proslavený sovětskou a od roku 2001 americkou leteckou základnou. Z Gandháry pocházejí nejstarší buddhistické texty zachované na březové kůře v hliněných džbánech z doby c. prvního st. př. n. l./1. st. n. l. Jsou to zároveň nejstarší zachované indické písemnosti. 


Gangá, řec. Gangés, č. Ganga, hlavní ř. severní IND§ 1800, 1100, 600, 326, 325, 303, 185, 55-, 320+ 

Gangaridové, "lidé od Gangy", též Gandaritové, řec. jméno pro část severní IND§ 326

 

Gangra (pl.), m. v Paflagonii, dn. Çankırı§ 181, 64, 40, 36

Ganna Semnonská, vědma, nástupkyně zjevně Brukterky Veledy§ 69+, 92+ 

Gannanáti, Gannanáte, m. v Babylónii na Dijále§ 851, 813, 767
Gannascus Kanninefatský, vůdce Chauků§ 46+, 47+

Gannikos, Gannicus, vůdce povstalých otroků§ 71

Ganunmach, Ga-nun-mach, sídlo kněžek entu v chrámovém komplexu Nannarově E-kiš-nu-gal v Uru§ 1850

Gannys alias Eutychiadés, vychovatel Elagabalův, milenec Iúlie Soaimidy§ 218+, 219+ 

Ganuwara, Kanuwara, m. kdesi na severu Anatolie§ 1320  

Ganymédés, hérós§ 353
Z jeho jména lat. catamítus, angl. catamite, pederast. 

Ganymédés z Alexandreie, velitel občanských oddílů§ 48

 

Gapara§ viz Kapara

 

Garab Dordže/G. Dorje, učitel dzogčhenu§ 127

Garaition, pevnost Massylů nezn. polohy§ 256

Garama, Garamantes, Garamantové, řec. Garamé, oasa (dn. Džarma/Džerma) a národ na Sahaře v Ezzánu v dn. vnitřní Libyi§ 231, 204, 28, 19, 12, 2-, 20+, 24+, 70+, 81+, 84+, 90+  

G. patřili mezi Berbery a jsou zřejmě předky též Tuaregů; bývají také označováni za prapředky dn. Fulbů. Jméno je známo od Hérodota, který o nich hovořil jako o zemědělcích znalých zavodňování, jízdy s koňskými čtyřspřežími a lovů zvěře v savaně i „Aithiopů“ žijících jižně od nich, tedy subsaharských černochů. 

O jiné skupině G. však říká, že žije beze zbraní a neumí válčit. Jeho zpráva nemusí být zmatená, jak vypadá: je řada jazykových skupin, které se mnohdy velmi významně liší životními styly.

Tuarežské jméno Fezzánu je Targa ("zavodňovací kanál"), od jehož plurálu nazývají Sahařany Evropané jako Tuaregy. Fezzán, jedna ze tří součástí novodobé Libye, pochází od řecko-latinského označení pustiny Phazania, Phazanii, "země bažantů". Od toho je arab. Fizzán/Fuzzán n. běžné Fezzán.

Civilisace G. existovala ve Fezzánu a celé středosaharské oblasti od nejméně 5. století př. n. l. do 7. století n. l. Podle nálezů byli většinou bílé pleti. Zřejmě jsou potomci pasteveckých skupin a kmenů, které po vysušování oblasti Sahary neodešly na východ do nilského údolí a které od cca. 10. století př. n. l. vytvářely státečky kolem pozvolna ubývajích zdrojů vody.

V jeskyni Uan Muhuggiag v pohoří Tadrátr Akákús na jihozápadu Libye v kraji Ghát na alžírské hranici známého prehistorickými kresbami na skalách na jihovýchodní hranice Libye k Alžírsku, uprostřed Sahary, byla roku 1958 nalezena mumie chlapce z doby kolem roku 3500, tedy starší než nejstarší známé objevy mumií v Egyptě.

Garamanté zjevně řídili transaharský obchod z jihu na sever do Středomoří a naopak, ale není o nich téměř nic známo. Nelze pochybovat o tom, že vedle cesty podél Nilu, přes přístavy v Rudém moři a vedle Maurů patřili Garamanté k obchodníků s černými otroky/Aithiopy určenými pro středomořskou oblast. Nikoho z nich neznáme jménem, dokonce ani jména panovníků. L. Cornelius Balbus, prokonsul Afriky od roku 21 př. n. l., se vypravil proti G., možná dorazil až k Nigeru (?) a v březnu roku 19 držel v Římě triumf: jako první z Římanů, který neměl občanství rodem, ale udělením (pocházel z hispánských Gád). Dobyl prý patnáct z devatenácti měst, ale sílu pouštního národa nijak neohrozil.

V letech 21-24 n. l. se nejmenovaný garamantský král účastnil protiřímského povstání Takfarinova, srov. rok 364 a 17+, ale pak se stal římským spojencem. Kolem roku 90 n. l. obchodník Iúlius Maternus z Leptis Magna byl s jedním neznámým garamantským králem na lovu otroků kdesi na jihu od jeho říše, srov. rok 90. V letech 202-211 dal císař L. Septimius Severus stavět tripolský limes, asi 600 kilometrů dlouhý hraniční obranný systém v okolí svého rodiště Leptis proti nájezdům kočovníků z pouště, což nemusejí být Garamanté.

Roku 569 uzavřel jiný král Garamantů s Východním Římem za Iustina II. mír a přijal křesťanství. O století později roku 668 jiného garamantského krále zajali Arabové a zřejmě to byl konec nezávislého království uprostřed Sahary a začátek islámu v poušti.

Beduínský kmenový svaz Banú Hilál ("lidé měsíčního srpku"), který v 8. století migroval do Egypta, se roku 1046 pustil na Západ. Tuaregy, nástupce Garamantů, tehdy vyhnal z velké části vnitrozemní Libye do nitra Sahary.

V rozšíření Garamautů či Tuaregů není ve starém věku zmínky o oasách Kufra na jihovýchodu kyrenaického vnitrozemí při egyptských hranicích (dnešním správním střediskem al-Džauf). Skupina oas dostala jméno od Arabů, pro něž původní (?) obyvatelé Tubuové nevyznávající islám byli nevěřící, kafir. Kolem roku 1730 byli Tubuové z oblasti vyhnáni do saharských hor. Prvním Evropanem, který do Kufry dorazil, byl roku 1879 Němec Gerhard Rohlfs (a zde okraden). Roku 1895 se oas zmocnila xenofobní sekta sanúsíů a do roku 1931, kdy ji dobyli Italové, zde měla sídlo. 

Arabové si vykládali jméno Tuaregů jako tawáriq, jedn. č. tarqí, „bohem zatracení“, mysleli Alláha, tedy ze svého hlediska velmi nelichotivě. Sami Tuaregové si říkají Kel tamašek, „ti z tamašku, ti, kteří hovoří tamašek“, nebo v různých dialektických obměnách jako Imušagh.

Tuaregové jsou na začátku 21. století berberským národem o asi jednom až dvou milionech příslušníků. Vyšší odhady překračují pět milionů a podle nich žije na dva miliony příslušníků tuarežských kmenů v Nigeru, asi 1,5 milionu v Mali, osm set tisíc v Alžírsku, přes šest set tisíc v Libyi a přes tři sta tisíc v Burkině Fasu.

Tradičně nejvýše uznávaní mezi Tuaregy jsou berabišové, maliští Maurové, potomci muslimských arabsko-berberských přistěhovalců do Timbuktu z okolí Marrákeše z 8. století. Zabývali se obchodem solí a z jejich řad se rekrutují marabutové, muslimští učenci z Timbuktu.

Amenokalové jsou kmenovými či svazovými vůdci vynikající mezi stařešiny. Tuarežská tradice praví, že první z amenokalů byla někdy ve 4. či 5. století n. l. žena, Tin Hinan, královna pohoří Ahaggar na alžírské Sahaře. Nevykradený hrob přičítaný královně v Abalesse v oblasti Tamanrassetu byl otevřen roku 1925: uchovaná kostra bílé ženy přes 170 centimetrů vysoké, ale pravděpodobně zchromlé, s cennou pohřební výbavou je dnes v Národním museu prehistorie a ethnografie v Bardu/Bardó v Alžíru.

Francouzi usilovali o kontrolu nad celou Saharou od roku 1880, ale až do roku 1902 se jim to nedařilo. Roku 1893 obsadili multikulturální Timbuktu, které tehdy mělo asi deset tisíc obyvatel (roku 2010 asi 55 tisíc) hovořících osm řečmi, též tamaškem, „tuarežsky“. Město se vzdělanou populací mělo ráz více arabský než černošský, jak se shodovali cestovatelé onoho věku.

Tuaregové plenili na severu až po pobřeží Tripolatánie, na jihu celou zemědělskou oblast Sáhelu, zvláště kalifát Sokoto na severu moderní Nigérie a sultanát Bornu kolem Čadského jezera. Řada cestovatelů mezi kočovníky přišlo o život, když se pokoušelo dojednat s nimi protektorátní smlouvu. Teprve roku 1898 prošla první francouzská výprava geologa Foureaua a mjr. Lamyho napříč Saharou z Alžírska k Čadskému jezeru.

Francouzská ofensiva na Tuaregy vypukla roku 1899, skončila 1902, agadezský sultán byl pokořen roku 1904.

První povstání přišlo už roku 1908 vedené kmenovou konfederací Ulemiddů (Iwellemmedan) sahelských Tuaregů pocházejících z Pohoří Ifoghů (Adrar des Ifoghas na malisko-alžírském saharském pomezí) s amenokalem-vůdcem Firhúnem/Firihúnem, které bylo potlačeno roku 1914. Po nové vzpouře byl roku 1915 Firhún dopaden, prchnul, ale roku 1916 v boji padl.

Povstání na alžírské Sahaře bylo tak masivní, že Francouzi požádali o pomoc Brity. Tuaregové měli pušky a kulomety ukořistěné Italům v Libyi. Potlačeno bylo až roku 1919.

Prvním novověkým nezávislým tuarežským státem byl roku 1449 sultanát ajrský (Aïr) či agadezský (Agadèz)v dnešním Nigeru. Jako většina Tuaregů spadal od poloviny 14. století do roku 1591 pod nadvládu songhajské říše. Roku 1904 byl obsazen Francouzy a jeho dnešním suverénem je od roku 1960 Nigerská republika. Současným sultánem je Umaru Ibráhím (* 1960; Oumarou Ibrahim), který se k tuarežským vzpourám vždy stavěl zády.

V Mali byl po vyhnání vládních vojáků 6. dubna 2012 provolán na severu země Nezávislý stát Azavád (Azawad, Azaouad): na ploše asi 730 tisíc km2 (přes 60 % plochy Mali) žije 1,3 milionu obyvatel, převážně Tuaregů, v menšině arabští nomádé. Jméno pochází od názvu systému sezonních řek mezi Gaem a pohořím Aïr v Nigeru.

Tuaregové povstali proti vládě v Bamaku několikrát, vždy neúspěšně. Revolt v letech 1962-1964, 1990-1995 a 2007-2009 se účastnili i Tuaregové z Nigeru. Proti Azavádu spolčenému se saharskými mudžáhidy bojuje maliská armáda malé oddíly evropských vojáků.

garda, osobní císařská (nikoli praetoriáni), ochranka§ viz pod caterva imperátória

Gardavské jezero§ viz Benácus lacus 

 

Gareus, bůh blíže neznámý mesopotamský/arabský, parthský (?)§ 111+

 

Garsaurétis, satrapie Kappadokie§ 230


Garsyéris, gen. -érida, kappadocký Achájův vojevůdce; jméno původu pozdně chetitského (?)§ 220, 218

Gargánus mons, pohoří G. v Ápúlii, dn. Gargano, "ostruha na italské botě", dodnes proslavená zbytky starých dubových lesů§ 72

Gargara (pl.), aiolské m. v Tróadě, dn. ruiny u vsi Arıklı v TR§ 307

Gargéttos, ath. démos§ 342

Q. Gargilius Mártiális, životopisec císařů, úspěšný armádní velitel, autor naučných spisů§ 217+, 260+   

Garizim, Garizin, Garizein, Har Grízím/Gerizím, Garizim/Garízím, židovský posvátný vrch v Samareji s chrámem Jahweho zřejmě starším a původně významnějším než v Jerúsalému, kde dodnes konány oslavy pesach s krvavými obětinami, a arab. Džabal Džarizím u Nábulusu; srov. pod Iésús a Iúdaia§ 854, 776, 722, 445, 333, 168, 129, 110, 55-, 36+, 67+  

Garulové, lat. Garulí, ligur. kmen§ 175

Garumna, řec. Garúna, dn. Garonne, ř. v jihozáp. Francii§ 107, 60

Garumnové, lat. Garumní, lid aquitánský asi předkeltský§ 56 

Gasavon z Armenie, první správce řím. provincie Armenie§ 387+

 

Gascogne, kraj Gaskoň, hist. oblast pod francouzskými Pyrenejemi, obývaný převážně (Kelt)ibéry; jih provincie Aquitánia, v cís. době měla oblast jméno Novempopulána. Roku 561 n. l. dobyli území Baskové a 602 Frankové uznali Vaskonii-Gaskoňsko pod vůdcem jménem Genialis§ viz Keltibérové

Gasga§ viz Kaska, Kašku

 

Gastrón ze Sparty, velitel hell. žoldnéřů v Egyptě§ 358, 343

Gasur, Ga-sur§ viz Nuzu/Nuzi

 

Gašera z Jamchadu, ka Jarimlima I., m. Chammurapiho I.§ 1793, 1779 

Gašmu, k. Qedarů, s. Šahrua, o. Qajnúa, bibl. Gešem, dn. arab Džašmu§ 445

Gaššu, chet. polní velitel§ 1288

Gaššulawija z Chattuše, Gaššulijawija, manželka/tawananna Muršila II.§ 1329

Gaššulawija, d. Chattušila III. s Puduchepou, manž. Bentešiny Amurrského§ 1300, 1288    

 

Gat, Gath, eg. Gimtu, řec. Geth, m. Filistů v Palaistíně, dn. Tel Cafit, arab. Tell as-sáfí u Ašdodu§ 1400, 1365, 1200, 1015, 814, 587

 

Gatalos nebo Satalos či Galatos ze Sarmatie, k.§ 181 - 179


Gathakés z Kópany v Médii Atropaténě, zemědělec, o. Dénův§ 87

Gatové, Gatés, lid v Aquitánii v dn. kraji Gaure, součást kdysi Armagnaku§ 56

 

Gauda z Numidie, k., s. Mastanabalův, o. Hiempsala II. a Masteabara§ 108, 105, 81
Flávius Gaudentius§ 1. mag. mílitum, rodu asi gotského, o. Fl. Aetia, 390+; 2. s. Aetiův, 390+

Gaudentius, comes§ 393+

Gaudotos, malíř pergamský§ 140  

 

Gaugaméla (pl.), mí. v Arbélítidě/Atúrii u Arbély§ 331, 49+, 116+  

„Velbloudí dům“ založil údajně Dáreios I. pro výživu velblouda, který mu během skythského tažení nosil osobní věci.

Gaulané, Gólán, epónymní m. země Gaulanítidy§ 84

Gaulanítis, Gaulónítis, Gaulóna, Gólán, část transjordánské Dekapole, arab. Džaulán, hebr. Ramat ha-Golan§ před 6000, 85, 84, 30, 4-, 34+, 38+, 48+, 49+, 67+   

Gaulos či Gaudos, dn. Gozo§ viz Melité

Gaulótés či Gaulótos z Galatie, tetrarcha§ 189

Gaumáta z Choresmu, řec. Smerdis-Pseudosmerdis, Pseudobardija, u Aischyla Mardos, usurpátor per. trůnu§ 522

Ga-ur, Giš-ur, k. v Kiši§ 3200

Gauros, lat. Gaurus, významný eunúchos na dvoru Mithridáta Eupatora§ 86

Gaurus, h. u kampánských Kum v sousedství hor (mons) Massicus a Falernus, všechny proslulé vínem; přídavné jméno gauránský§ 343

Gaut-sešen, d. Mencheperrea z Théb, velekněze Amunova, kněžka Montuova§ 1075

Gautama (sanskrt) nebo Gótama (pálí), Siddhártha/Siddhattha G., později Buddha Šákjamuni/B. z rodu Šákjů, řec. Bútta, jeden z řady buddhů, "osvícených"§ 1917, 600, 599, 563, 545, 543, 528, 493, 483, 461, 383, 300, 250-, 216+, 243+ 

Podle tradičních buddh. údajů se měl narodit 8. dubna roku 1029 v lese Lumbiní na území dn. Nepálu a zemřít 15. února 949 [velmi častý je 624/3 - 544/3, nejnižší datace je 448 - 368, v CSD 563 - 483; 14. května 2011 slavili cejlonští a indičtí buddhisté 2600 let od Buddhova osvícení, svátek Sambuddhatva džajanti/Sambuddhatva jayanthi neboli vesak (vesach, vesácha, sans. vaišácha), což odpovídá roku 589 př. n. l.]. Jiná tradice praví, že žil za magadhského panovníka Bimbisáry (545-493). V memorandu z listopadu 1999 Spojené národy počítají s rokem narození 623 a s úmrtím po osmdesáti letech.

G. matka Májá zemřela roku 563 týden po porodu a o dítě se starala její sestra a druhá manželka Suddhodany Gautamy Mahápadžápatí. Vyrůstal v otcově paláci v sídelním městě království Kapilavastu/Kapilavattu, o jehož polohu jsou vedeny nacionalisticky laděné spory. Podle indických archeologů ležela K. na místě dnešní vsi Piprahwa na hranicích Uttarpradéše s Nepálem, podle Nepálců na místě Tilaurakotu na území Nepálu, kde byly odkryty zbytky cihlového pevnostního zdiva ze šestého století př. n. l.

G. se ve svých šestnácti (547) se oženil svou stejně starou sestřenicí jménem Jasodhará/též Bhaddakaččana, Bimbadéví, Gopa, měl s ní po třinácti bezdětných letech syna jménem Ráhula. Tehdy, v 29 letech (534), odešel ode dvora na cesty za poznáním (manželka i syn se stali mnichy, buddhistickými). Krátce byl Gautama posluchačem Áláry Kálámy, jen několik měsíců čerpal moudra od Uddaky Rámaputty/Uddaka Rámaputra. Šest let pak aketicky žil v lese kolem řeky Nirandžana (též Nilandžan, Liladžan, dn. Falgu v Biháru), než se vrátil k meditacím. Ve svých 35 letech (528) dosáhl v Uruvéle/dn. Bódh-Gajá v Magadě po setmění pod fíkovníkem v noční devítihodinovém soustředění mysli osvícení. Stalo se tak o úplňku čtvrtého měsíce ásádh, což dodnes theravádskými buddhisty drženo o červencovém úplňku jako ásálha pudža, na Cejlonu jako esala poja; jinde se drží prvního úplňku v květnu o druhém měsíci vaisacha, o jeho narozeninách. Tehdy přednesl své čtyři vznešené pravdy.  

Seděl pod fíkovníkem ještě sedm dnů a živili ho obchodníci Tapussa a Bhallika, kteří se též stali jeho prvními laickými vyznavači. V Benaresu pak držel k pěti posluchačům svou první přednášku. 44 let putoval po sv. IND a jen v době dešťů za letních monsunů putování přerušoval. Nejdéle, dvacet pět let, žil v kóšalské metropoli Šrávastí u krále a svého příznivce Prasénadžita. 

V Páva něco špatného snědl (vepřové maso či houby) a druhého dne ve věku cca. osmdesáti let zemřel v Kusináře/Kušínagar v dn. sv. okresu státu Uttarpradéš Górakhpur (G. a Claudius I. by tak byli nejprominentnějšími oběťmi jedovatých hub). Tradiční oslavy Buddhových narozenin vésák/vaisacha/wesak viz rok 563. O buddhech-osvícených viz pod Buddha a buddhismus.

Jiný Gautama/Gotama byl skeptický filosof§ viz pod indické filosofické školy

Gautama, autor dharmasútry§ 600 


Gautamíputra Šátakarní/Gomatí, k. Ándhrů§ 55, 22
Gauzakán, dvořan Sápóra I., křesťan§ 241+

Gauzanítis, Gauzánítis, aram. Gúzána, hebr. Gózán, severomesopotamská země podle města Gauzánis§ 942 a viz Gúzánu  

 

Gavan§ viz Chaldíni

P. Gavidius Tebaniánus§ viz C. Bellicus Natális P. Gavidius Tebaniánus 

Gavius Apícius§ viz Gabius A.

Q. Gavius Atticus§ cos. suff. 85+

Gavius Bassus, grammatik§ 50

M. Gavius (Claudius) Squilla Gallicánus§ cos. ord. 127+

M. Gavius Cornélius Cethegus§ cos. ord. 170+ 

Gavius Hirrius§ viz C. Lúcílius Hirrus

M. Gavius Squilla Gallicánus§ cos. ord. 150+ 

M. Gavius Máximus, praef. praet.§ 138+

Fulvius Gavius Numisius Petrónius Aemiliánus§ cos. ord. 206+ 

M. Gavius Orfitus§ cos. ord. 165+ 

M. Gavius [x]§ cos. suff. 155+      

 

Gaya§ viz Kaja 

 

Gaza, Gáza (řec.), ass. Chazitu, jihopalaistínské m., Hellény zvané Mínóá (název z doby Mořských národů: „Krétská“), eg. v nové říši zvána Pa-Kana'án; místním kultem byl Marna, ztotožněný později s Diem, doložen je kult Apollónův; Hellény snad připodobněno k "pokladu"/gáza, dnešní arab. Ghaza/Gaza bez slovní délky, hebr. Aza§ 3200, 1482, 1400, 1373, 1200, 1030, 734, 730, 728, 720, 601, 589, 587, 332, 315, 312, 311, 306, 218, 202 - 200, 109, 104 - 102, 96, 65, 63, 61, 30, 4-, 380+ 

Nelze doložit, že by se Hérodotovo "velké syrské město" Kadytis shodovalo s Gazou, ani s Jerúsalémem, jak bylo rovněž vysloveno v souvislosti s tažením Nabû-kudurrí-usura proti Nekóovi, viz rok 601. Constantinus I. město přejmenoval na Kónstantii v Palaistíně.

Zpět do arabských rukou (vyšlo v časopisu Týden 31/05):

Až z Gazy a okolí odejdou Židé, postaví president Spojených emirátů šajch Chalífa bin Zajd an-Nahaján palestinským Arabům město pro čtyřicet tisíc obyvatel. Přijde ho to na sto milionů dolarů. K tomu od roku 2005 nedošlo, oblast žila v chaosu a od roku 2007 pod embargem Izraele.

Gaza: Jedna z nejhustěji obydlených oblastí světa. Polovina z 1,3 milionu obyvatel je mladší patnácti let. Od roku 1967, kdy písečné území po vítězné válce s Egyptem obsadil Israel, se s vládní podporou v oblasti Gazy usadilo v 21 osadách na devět tisíc židovských kolonistů.
Během vyklizení Gazy vysídlila izraelská vláda obyvatele všech osad. Zbořila 1600 domů, na třicet synagog a šest náboženských škol. Dlouhotrvajícím silným protestům Šaronova vláda ani vládní koalice v knesetu neustoupily.

Velká část Arabů jsou rodiny uprchlíků, kteří před rokem 1948 žili na území tehdy vyhlášeného Israele. 35 procent „Gazanů“ žije dodnes v uprchlických táborech. Z velké části podporují radikálně protisionistické hnutí Hamas.

Přesídlení: Přišlo do roku 2008 dvě miliardy dolarů. Zbourání většiny domů stálo na 30 milionů, odvoz suti 20 milionů. Průměrné odškodnění rodin osadníků činilo 360 tisíc dolarů. Osadníci byli usazeni v Negevu a v Galileji. Na přesídlení dohlíželo 45 tisíc izraelských vojáků a policistů.
Úřad pro palestinskou autonomii/Palestinian National Authority, PNA: Zárodek arabského státu v Palestině na územích, která Izrael získal a udržel ve válkách od roku 1967.
plocha: 6200 km2, z toho Gaza 360 km2 (pro srovnání: Praha má 496 km2 a 1,2 miliony obyvatel)
obyvatel: 3,5 milionu, z toho v Gaze 1,3 milionu, převážně sunnité
Dějiny:
1482 př. n. l. nejstarší zmínka z vlády Thutmose III., pod egyptskou kontrolou
13. století město Pelesetů/Filistínů, jednoho „mořských národů“ (odtud slovo Palestína); Hellény nazýváno Mínóá, „Krétská“. Posledního známého pelesetského vládce Channu zavraždili roku 720 př. n. l. Assyřané
332 př. n. l. obléháno Alexandrem Velikým; mezi perskými obránci arabští žoldnéři; město pozvolna hellénisováno, nejvyšším orgánem samosprávy byla pětisetčlenná búlé/rada
217 př. n. l. u Rafie (dn. Rafah) vybojována největší bitva hellénských dějin mezi Ptolemaiem IV. Filopatorem a Antiochem III. Velkým
635 n. l. arabská; byl zde prý pochován Mohamedův prapraděd Hášim ibn Abd Manáf
1517 turecká, od 1920 britské mandátní území Palestína
1948 po válce s Židy obsazena arabskými Egypťany („pásmo Gazy“, kitá Ghazzá, hebr. Rezu´at Azza), pod správou vojenského guvernéra
1967-1994 izraelská vojenská okupační správa
1994 omezená arabská samospráva

Gazaka (pl.), sídel. m. Atropatény§ 774

Gazara, m./pevnost, oxyróma v Iúdě, starý Gezer§ 164, 142, 139, 135  

Gazélón, Gadilón, Gazélónítis, Gadilónítis, m. a kraj v Paflagonii§ 64

Gáziúra (pl.), m. s pontskou královskou pevností/basileion v Pontu, srov. s Talaurami§ 68

gázofylakion, gázofylakie, pokladnice (se stráží/posádkou k hlídání pokladu, finanční reservy a středisko výběru daní), gázofylax, strážce pokladu§ 319, 299, 292, 283, 65

 

Gazóros, Gasóros, m. v Odomantice, v římské době součást pentapole se střediskem s Sirrhai§ 217