Ia-Il

I-č'-sie/Yizhixie, čchanjü Hunů§ 119

I-čchüe, m. u dn. Luo-jangu, dř. Che-nan-fu v čínské provincii Che-nan§ 293

I-jen§ viz Čuang-siang

I-kin§ viz Pching-wang

Iaddos/Iaddús§ viz Jaddua

Iakimos§ viz Alkimos

Iachi-milk ze Sídónu, k.§ 669

Iálysos, syn Hérákleův§ 325
Iálysos, m. na Rhodu, dn. Trianda§ 668, 650, 500, 408

Ia’lu z Arábie, k.§ 676

Iámani§ viz Iónové, Iónie

Iamblichos, jméno arab. dynastů, fýlarchů/šejků Emesénů, aram. Ia-milik/Ia-malku; viz též pod Emesa§

Iamblichos, fýlarchos (asi Emesénů)§ 145

Iamblichos I., dyn. v Emese, syn Sampsigerama (I.), b. Alexandra/Alexióna I.§51, 46, 31, 20

Iamblichos II., dyn. v Emese, s. Iamblicha I., C. Iúlius Iamblichus§ 31, 20


Iambúlos ze Syrie, arab. autor píšící řecky§ 250

Iamchad, Jamchad, Yamkhad§ viz Beroia v Syrii

Iamneia, hebr. Javne, m. na moři v Iúdaji§ 165

 

Iániculus collis nebo Iániculum mons, jeden z řím. pahorků, jediný na pravém břehu Tibery a tudíž nepočítán mezi "sedm pahorků"§ 715, 616, 477-476, 474, 287

Iannaios§ viz Iónathan
Iannaios, Iannés, velekněz Jahweho, s. Iódův, o. Oniy§ 333

Iánus, bůh a jeho chrám v Římě§ 295, 235, 29

Kult se udržel po celou dobu římského polytheismu do doby Graiianovy n. Theodosiovy, kdy byly v Římě zavřeny všechny chrámy. Roku 537+ za obléhání Říma Goty se kdosi v noci pokusil dveře otevřít, tedy po c. 150 letech, což se mu nezdařilo a ani nešly pak dobře zavřít. 

 

Iaó, viz pod Jahwe

Iápodové, Iápydové či Iápúdové, ill. kmen ve vnitrozemí dn. Chorvatska a Slovinska, vých. sousedé Liburnů a Istrů§ 350, 171-170, 119

Iápygiá, Iápygové, pravděpodobně illyrský národ a země v již. Itálii, pozd. Kalabrie, resp. Ápulie, srov. i tam; jejich součástí byli Messápiové§ 473, 415, 413, 295, 217

Iásón z Athén, gen. Iásona§ 1. arch. 232; 2. arch. 125; 3. arch. 109
Iásón z Fer, zv. Prométheus, tyr.§ 377, 374, 373, 371, 370, 358
Iásón z Jerúsaléma, hebr. Jéšúa, řec. Iésús§ 1. filhellénský velekněz Jahweho kultu, 182, 177, 173, 170, 168, b. Oniův, syn Simona II.; 2. vyslanec do Říma, 161

Iasos, mí. v Lakónice§ 148

Iasos či Iassos, m. v Kárii§ 412, 350, 313, 224, 201, 190

Iátragos z Mílétu, účastník protiperského povstání§ 499

Iaubi’di§ viz Ilu-iau-bi’di

Iázygové, sarmatská ethnická skupina (kmen?) mezi Dunajem a Tiszou v dn. Maďarsku§ 250

Iaxartés, ř. ve Střední Asii, skyth. Silis, dn. Sýr-darjá, Syrdarja§ 282

Ibériá, Ibérie, Ibérové§ 1. viz Hispánie, Hispánové; 2. země a národ na Kavkazu, domácím názvem Kartli, zhruba vnitrozem. část dn. Gruzie (její pobřeží částí byla Kolchis, pozdější Lazika, Egrisi) a část území dn. exsovětské republiky Armenie; souvislosti obou jmen žádné§ 324, 235, 160, 110, 90, 78, 66, 65, 42, 37, 30, 20, 1+

Ibérokeltové, viz Keltibérové

Ibiza§ viz Ebúsus

Íbykos z Rhegia, básník§ 550, 532, 522

Iccius, vůdce belgických Rémů§ 57

 

L. Icilius, vůdce lidu za Druhé secesse§ 449

Ídé, Ídá, pohoří v Tróadě§ 410

Ídaios alias Níkátór z Kýrény§ 276 (Ol.)

Ídalion, m. na střed. Kypru§ 709

Idanthyrsos, k. n. vůdce Skythů§ 1. 635; 2. 512;

Idiglat, bab.§ viz Tigris

idiolatrie, sebezbožtění, viz bůh, bohové

Ídomeneus z Lampsaku, ž. Epikúrův§ 270

Idriás§ viz Stratoníkeia v Kárii

Idrieus§ viz Hidrieus

Idúmaia, Idúmaiové, starý Edom, Edomité, semitské knížectví v severozápadní Arábii na hranicích k Iúdaji a na severním Sínaji§732, 701, 573, 311, 218, 165-163, 139, 135, 103, 84, 65, 55, 53, 40, 28, 4 
Kmen či národ příbuzný Israélitům, původně sídlící jihovýchodně od Mrtvého moře, po roce 587 se stěhoval do tehdejší jižní části Iúdaie kolem Hebronu. Jeho původní území zabrali arabští Nabatajové. Za Ióanna Hyrkána I. Židé pronikli do Edomu a podmaněná část dostala jméno Id. a obyvatelé byli přijati mezi Židy, „roduvěrní“ jimi však opovrhovali. Nejslavnějším Idúmajem-Edomitou byl Héródés Veliký, jeden z nejslavnějších židovských králů. Nejvyšším kultem Idúmaiů před judaisací byl Kózá/Qós, viz. 

Ieríchó§ viz Jeríchó

Ierné, řec.§ viz Irsko

Iésús, řec.§ viz Jóšua, Jehóšúa, Jéšúa a viz pod Iásón

Iésús Christos, srov. také pod křesťanství§ 134, 76, 4, 2
Potulný kazatel narozený prý v Béth lechemu v Iúdě, podle jiných v Názareth (arab. an-Násira) u Sepfóris v Galilaji, č. Ježíš Kristus, ústřední postava monotheistického křesťanského kultu, srov. pod Jósua a Jéšúa (Jehóšúa); arab. ‘Ísá či Masíh (v koránu vystupuje v patnácti ze 114 súr, neboť je muslimy pokládán za Muhammadova předchůdce), syrskými křesťany obdařen přízviskem abd-alláh, sluha boží (cf. pozdější lat. servus deí, servus servórum deí), messiás/č. mesiáš čili řec. Christos - „pomazaný olivovým olejem“ od chríó, aram. mašiá, hebr. mašíach, viz součást korunovačního rituálu židovských králů roku 1020 a 1015 a v indexu s. v. kuchyně. Spojení Ježíše s údajným pomazáním olivovým olejem zdůraznilo oprávněnost jeho královské titulatury.

Podle koránové verse nebyl Ísá, syn Mariin, ukřižován ani jinak nezemřel, ale jako boží (Láhův, al-Láhův) posel šel za svým pánem do nejvyššího nebe (súra 4). Také podle gnóstiků nebyl I. ukřižován, ale někdo jemu podobný; podle některých z nich to byl Simón z Kýrény.

Nemajetní rodiče budoucího kazatele-hlavy bratrstva, (ne)vlastní otec Josef a matka Marie (Mariám/Mirjám), žili v galilajské vsi Názaře či Názareth (nesklon.), arab. Násira, Nassara, která mohla tehdy mít nejvýše sto obyvatel (tudíž v ní nemohly být římské lázně, jak lokální turistický průmysl tvrdívá).
O Marii viz pod křesťanství a tam také o jejím románku s římským vojákem Ti. Iuliem Abdou Panterou.

Při údajném censu (kromě biblické představy není o něm odjinud zpráv) se rodiče ale nezapsali v Bét-lechemu, proto bývá I. nazýván Názarethským. V Galileji se od roku 6 n. l. platila čtrnáctiprocentní daň z majetku Římu a 21 procento chrámové daně.

Podle jiného výkladu však byl členem protihasmónajské, protihéródovské a vůbec protiestablishmentové sekty „strážců či spasitelů“ - nasárim, nassórajů, nassrájů, nasarénů, a přízvisko mu zůstalo po záměně s galilajským toponymem. Nassórajové mohou také svým jménem souviset s aram. slovesem nsr/nzr, pozorovat, sledovat, tedy s mandou, poznáním, to jest s gnóstiky, srov. pod křesťanství.

Na kříži byl I. označen řeckým, latinským a aramejským nápisem stejného obsahu ("titulus"): Iésús ho Nazóraios ho basileus tón Iúdaión/Iesus Nazarenus rex Iudeorum/aram. Ješúa di-nasrí malka di-jehúdeje (konjektura, stejně jako hebr. Ješúa ha-nasrí ú-melek ha-jehúdím), tedy INBI/INRI, "I. nazórajský, král Židů". Slovo nazórajský odkazuje na jeho sektářskou příslušnost a pravděpodobně nikoli na to, že by byl z Názareth (?).

Za vládce Židů "na tomto světě" se nevydával, ale potulnému rabbimu či prorokovi, jimiž se to v Palestině vždy hemžilo, tu nálepku dala jerúsalémská elita, která se jeho slovy cítila ohrožena a tou pomluvou u Římanů ho i zlikvidovala. Je ovšem zajímavé jedno místo v euangeliu v podání Lukáše (kapitola 19), kde Ježíš straší, aby mu přivedli jeho nepřátele, kteří si nepřáli, aby panoval či kraloval "a zmordujte je před mnou"...

 

O převzetí symboliky Ísidina mýthu do mariánského kultu viz v příloze Bohové a jejich svátky.

 

Protivníci křesťanů dokázali tu a tam „přispět“ k diskusi o vlastním způsobu Ježíšovy obživy. Z apologetických poznámek a spisů křesťanských ideologů známe jistého Sossiána Hierocla, Diokletiáova prokonsula v Palmýře, Bíthýnii a Alexandrii, který někdy kolem roku 303 n. 305 sepsal nezachované, ale citované dílko Pravdivá oslovení křesťanů neboli Milovník pravdy o podvodech křesťanů, jak k vytvoření Ježíšova mýthu zneužili život novopýthagorika Apollónia z Tyan.

Na adresu Ježíše napsal, že to byl vůdce bandy silničních lupičů, kterých bylo více než devět set (středověká hebrejská korekce tohoto údaje vyšplhala na dva tisíce). Starší židovský pamflet z konce druhého a začátku třetího století Ježíšův příběh, Toledot Jéšú, tvrdí, že byl Ježíš synem římského vojáka Ti. Iulia Abda Pantery, viz pod Marie v heslu křesťanství.

Pozoruhodnou souvislostí se jménem Abd(és) je omilostněný lupič Barabbás, Barabba(n). Slovo je od aramajského obratu bar abbas, syn Abbův nebo otcův, nebo od bar rabba(n), Mistrův syn. Ze dvou míst v Matoušově euangeliu o ukřižování mají některé řecké  rukopisy Iésús (ho) bar abbás (či: bar rabba), I., syn Abbův (nebo: otcův) či: syn mistrův.

Obecně platí, že Ježíšova legenda je stejně historicky důvěryhodná jako příběh Achilleův, Perseův nebo Hérákleův z doby, kdy byla paměť lidská omezena na ústní tradici. Také oni byli z poloviny božského původu a Héráklés dokonce nesmrtelnosti dosáhl. Jeho nevlastní bratr Dionýsos to dotáhl na jednoho z nejváženějších nesmrtelníků starého světa a také mu nechtěli věřit, že je olympského rodu, jak o tom veršoval například Ovídius v Proměnách.

Jóséf, řec. Iósépos, č. Josef byl spíše polírem než tesařem (jak se traduje), tektón, čemuž odpovídá lat. faber, tedy řemeslník a podšéf čehokoli stavebního, nejen přes dřevo; srov. v Íliadě, 6, 316: tektones andras... epoiésan thalamon kai dóma kai aulén, "stavitelé... postavili ložnici, mužskou část domu a nádvořím"; nemusela to tedy být pouze záležitost dřevozpracovatelská, xylúrgika. Iésús měl čtyři bratry a nejméně dvě sestry. Po otci pravděpodobně byl od svých patnácti oním tesařem či zedníkem rovněž. Roku 4 vyvrátil při povstání legát P. Quictilius Varus, který o třináct let později zahyne ve válce s Germány, provinční město Sepfóris a zde Ježíšův otec zřejmě našel obživu (viz rok 4 a srov. index pod Galilaia).

Z mimokřesťanské literatury je Iésús poprvé jmenován židovským aktivistou a historikem Ióséfem Fláviem. O Židech a Christovi mluví Suétónius, Plinius Mladší a Tacitus ze začátku druhého století. Tacitus hovořil o „pověře a zvycích zcela protivných hellénským“, které chtěl Antiochos IV. Židům odebrat a polepšit je, aby už nebyli „tolik odporní“ (taetri).

Jako další monotheističtí profeti, byl také Ježíš negramotný. Jeho hlavním protivníkem v křesťanském mýthu byl velekněz (kohen gadol) Jahweho kultu Qajfa/Qajafa/Kaífa, řec. Kaífás, č. Kajfáš, jehož ossuarium s aramejským nápisem bylo nalezeno v Jerúsalému roku 1990.

K Ježíšovu mýthu: Nejpozději od tzv. babylónského zajetí povstala mezi Židy pověra, že přijde jistý mašiá, mesiáš, řec. christos, „posvěcený“ spasitel celého světa (zaměnitelné za chréstos s výslovností christos, užitečný, příjemný, vhodný, praktický od chrómai).

Za rok I. narození se uvádějí nejčastěji data mezi 7 př. n. l. až 6 n. l. Podle údajů opřených o římské datování podle Augústovy éry a podle roku smrti Antónia s Kleopatrou se I. mohl narodit na podzim roku 2 př. n. l., jako potulný kazatel začal vystupovat v 15. roku císaře Tiberia, tedy roku 29, když byl kolem třicítky, popraven byl v pátek 14. nisannu/30. dubna roku 29 (= 340 SE/2046 Abr. éry) nebo 31 n. l.

Ještě ve starém věku byla křesťany dokonce vyřčena jistá exaktní data, novověk přidal další: zemřel v pátek 7. dubna roku 30, 3. dubna 33 (to soudí geologové na základě zmínky o zemětřesení při jeho ukřižování), nebo 18. listopadu roku 3 př. n. l. (= 194 roky, jeden měsíc a třináct dnů od zavraždění Commoda na silvestra roku 192) a narodit se mohl 20. května roku 2 př. n. l., nebo 6. ledna roku 2 př. n. l., nebo 21. května n. 20. června roku 9 n. l. apod. Poprvé byly I. narozeniny slaveny v Římě 25. prosince zřejmě roku 336.

Křesťanský kněz a chronograf Paulus Orósius z Hispánií (zemřel c. 420) uvádí, že se I. narodil 752. roku "od založení Města", 28 let od obsazení Egypta Římany, tedy roku 2 př. n. l. Suchý údaj ovšem vyšperkoval klasickou historickou malversací. Když prý vstal z mrtvých Iésús, napsal o jeho utrpení a zmrtvýchvstání Pílátus do Říma Tiberiovi a senátu a také o tom, že si čím dál více lidí myslí, že je bohem. Princeps tedy, tak si to onen hispánský farář představoval, předložil senátorům návrh, aby byl I. pokládán za boha, ... retulit ad senátum, ut Christus deus haberétur. Ješitní senátoři však, dotčení, že se jim jako prvním nedostalo o té záležitosti informace, se nakrkli, návrh světavládce odmítli a édictem naopak rozhodli, aby byli z Města křesťané vyhnáni. V tom je podporoval praefectus praetorió Seiánus. Vidíme, že kromě podvodů ideologové monotheismu už tehdy šířili dogma, že mocipán je slušný a zbožný, to lidé kolem něho jsou zkažení: hodný císař, zlí senátoři a ten našeptávač...

Jak dlouho byl I. v učení u Jana a jak dlouho "učil" samostatně, není v mýthech řečeno (dva tři roky?). O dalších datech a datovací éře AD viz v Bozích a jejich svátcích.

Bét-lechem (hebr. "dům chleba", arab. bajt lachm "dům masa"), č. Betlém, bylo rodištěm krále Dáwída/Davida, odkud měl podle starých židovských představ mesiáš přijít. Proto se možná z důvodů nacionálně tradicionalistických přesunulo I. rodiště z Názareth sem s využitím smyšlenky o censu.

Ačkoli se v mýthu kolem I. točí hodně žen, zůstal svobodný; rabbiové, představení náboženské komunity, se běžně však ženili. Na thema I. a matka a ženy viz zde níže a pod Marie a křesťanství.

V mýthu křesťanských evangelií není žádný přesnější datační údaj. Tři jasné komety se na Palaistínou mohly objevit roku 7 př. n. l. (konjunkce planet Saturnu a Jupitera jednou za osm staletí) za vlády Héróda Velikého (do 4 př. n. l.). Zřejmě celý údaj pouze mýthologicky zdůrazňuje vznik něčeho nového, protože hvězdy jsou běžným atributem velké události (praktikováno ještě v novověku Maovými životopisci).

Božské otcovství ostatně nebylo nijak zajímavým momentem: z I. současníků se jím chlubil Augustus, adoptivní syn Božského Iúlia, bylo součástí téměř všech východostředomořských panovnických hellénistických kultů. V Alexandreji stálo proslulé mausoleum Alexandra Velikého, o němž jistě řemeslníkův syn slyšel; a Alexandros z nelásky k otci a později z praktických důvodů v Orientu tvrdil, že je synem Dia-Amóna.

Titulem královským nazýván zřejmě jen Héródés Veliký, ačkoli jeho potomci si ke jménu vždy slovo Héródés dávali také, ale nástupce v Jerúsalému H. Archeláos užíval jen titul tetrarchy či ethnarchy a královská titulatura mu ani Augustem nebyla přiznána.

Návštěva tří anonymních mágů, údajně králů, se u kolébky Ježíšovy konat nemohla (leda by to byli zarathuštriáni - parthští agenti?), stejně jako census v rámci provincie nebo dokonce celoříšský. Viz též křesťanství.

V Novém zákonu křesťanů nejsou „tři králové“ zmiňováni. Pouze v Matoušově evangeliu je zmínka o „mudrcích či mázích/mágové“. V římských katakombách (asi šedesát tunelů) však byli na stěny malováni.

Od 6. století se začalo věřit ve tři krále, snad podle počtu kontinentů a věkových kategorií, a že přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrrhu. Vynořila se jména Caspar, Melchior a Balthasar, ale jejich zkratky C+M+B, která se začátkem ledna mezi křesťany píší na dveře (v Čechách K+M+B) se jmény nesouvisí: Christus mansiónem benedícat, Kristus žehnej (tomuto) domu.

Jejich domnělé ostatky spočívají od 23. července 1164 v kolínském dómu v Německu. Helena, Konstantinova matka, tři kostry prý nalezla na své pouti do Palestíny. Přes Konstantínopoli se dostaly kosti do Milána, kde se jich při dobývání města roku 1162 zmocnil císař Barbarossa. Ostatky byly poprvé odhaleny roku 1864 a zjištěno, že jde o úplné kostry dvanáctiletého chlapce a třiceti- a padesátiletých mužů, tedy v podstatě v duchu křesťanské epiky. Nic bližšího nebylo zkoumáno, o látkách, v níž jsou kosti zabaleny, bylo roku 1979 zjištěno, že damašek, purpur a hedvábí pochází ze 2.-3. století, tedy nikoli z doby Ježíšovy. Zkoumat kosti církevní hodnostáři odmítají.

Němečtí králové po korunovaci se v Cáchách/Aachen modlili u oltáře tří biblických králů. Balthasar prý podle pozdní tradice přijel na slonu a darem přivezl myrrhu. Byl ze všech tří nejmladší, černý, tedy přesněji s černým vousem, a representoval Afriku. Starší byl Asiat Melichior, který přijel na velbloudu a daroval kadidlo. Nejstarším z nich prý byl Caspar, symbol Evropy, který přivezl zlato. Ve středověku se mágům dávala i jiná jména, často podle jednotlivých autokefálních církví. Tak se například objevila jména Apellus, Amerus a Damasius.

Klanění králů či mágů je spojováno s epifaniemi, oslavou zjevení božího syna. Epifanie, ta epifaneia, znamenala u křesťanů konec dvanáctidenních vánočních oslav začínajících I. narozením a končící 6. ledna (v orthodoxii a koptské církvi podle juliánského kalendáře 19. ledna, vánoce 7. ledna). Jiným jménem jsou theofaniemi, zjevením boha, nebo též hé hémerá tón fótón, "den světel", nebo prostě ta fóta, "svátek světel". Zatímco západní křesťané mají e. především za setkání s mudrci, východní zdůrazňují pokřtění Ježíšovo a jeho první zázrak s vínem na svatbě vobci Kana. Poprvé písemně zmiňovány jsou epifanie Ammianem Marcellinem k roku 361 n. l. v souvislosti s Iúliánem Apostatou. Původně začínali křesťané počítat rok epifaniemi, pak vánocemi (narozením), nakonec teprve prvním lednem. 

První podoby Ježíše zřejmě vznikly v Alexandrii a vzorem k jeho ikonám asi byla mumifikovaná podoba Alexandra Velikého, jehož hrob patřil k jednomu z center ptolemajovské metropole a byl zřejmě přístupná po celý polytheistický starověk.

Kazatelově smrti předcházela (čtvrtek) večeře v zahradě pod Olivovou horou zvané aram. Gat šmáne (lis na olej), řec. Gethsémani. Zde Jehúdova/Jidášova zrada vedla k Ježíšovu zatčení a následujícího dne k ukřižování (pátek) a zmrtvýchvstání (= velikonoce souvpadající do tradičních židovských svátků pasach).

Bez zrady Jehúdy, řec. Iúdy, s přívlastkem neznámého významu Iškariotský (řec. Iskarióth, hebr. Iš-Krijóth, "z Keriothu"?), za nijak významnou sumu "třiceti stříbrných" by nebylo křesťanství, ale ani symbolu dnešního západního světa pro zradu a spiknutí temných sil proti dobru. Byl pokladníkem potulné skupiny a měl v Jerúsalému pozemek, byl tedy ze všech lidí kolem Ježíše nejbohatší. Do elitního klubu dvanácti apoštolů-věrozvěstů byl Ježíšovými žáky za Iúdu vylosován ze sboru sedmdesáti n. sedmdesáti dvou dalších žáků-náhradníků Matthiás.

Iúdás byl už mezi ranými křesťany druhého století zosobněná hamižnost a biskup ve fryžské Hierápoli Papiás, jemuž se dostalo po smrti označení "svatý", ve svých Výkladech výroků páně, Logión kyriakón exégéseis, napsal, že z Jidášova těla vytékal hnis a že "při přirozených potřebách ho trápili červi".
Ve středověku se stal symbolem Žida, který zradil mesiáše, a chudák přispěl k upevnění antisionismu a pověry dodnes živé.

Líčení přípravy Ježíšovy popravy je dobové a zřejmě z ethnografického hlediska přesně popsáno (současníci v Orientu ukřižování znali od věků velmi dobře). Roku 1968 byl v jerúsalémské čtvrti Giv´at ha-Mivtar nalezen hrob ukřižovaného člověka jménem Jehóhánán ben Hagkól/Jan (24 až 28, popraven mezi roky 50 až 70), jehož kosti byly proraženy hřeby a jeden z nich o délce 17 centimetrů zůstal v ráně. Hřeby bývaly zatloukány zřejmě do holeních kostí a do předloktí oběti s rozkročenýma nohama, nikoli do dlaní a chodidel.

Křesťanský mýthu v euangeliích vlastní způsob popravy nepopisuje: zda byl I. ukřižován přivázáním, nebo přibitím (dodnes rituálně praktikováno fanatiky například na katolických Filipínách), není uvedeno.

Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně, zajímavý počin raného křesťanství.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří bývalé královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města.

Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případu jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n. l., spíše však kolem roku 150 n. l. Různé chemické analysy kladou dobu jeho utkání do 13. až 14. století n. l., poslední rozbor zpracovaný v Americe roku 2004 mazaně říká, že je z doby 1000 př. n. l. až 700 n. l. (srov. pod křesťanství, relikvie).

Mnohem později povstala pověra o „svatém grálu“, misce s krví Ježíšovou. První tuto nádobu, prý z vzácného kovu a vykládanou skvosty, vybájil snad roku 1190 básník Chrétien z Troyes v nedokončeném epu o Percevalovi Li Contes del Graal, „Příběh grálu“, který byl prý vysněn roku 718. Příběh splynul s pověstmi o Artušovi a pro svou tajuplnost je populární dodnes.

Slůvko gral znamená ve starofranc. mísu a pochází snad od latinského garális, nádoba na kořeněnou (rybí) omáčku garum, nebo od pozdnělatinského gradális, plochý talíř („krok po kroku, opatrně s ním“); nejasné. Pohár prý stál na Ježíšově poslední večeři/hostině v Getsemanské zahradě (Gesthémani, Gat šmáne) na stole před ním, pak do něho natekla krev ukřižovaného.

Story má aktuální pokračování v literatuře stylu fantasy: Ze starofranc. san graal, san greal vzniklo prý sang real, královská krev, dokládající podle představ literární fikce, že ze spojení Ježíše Krista s Marií z Magdaly pochází královský rod, franští Merovejci (sic).

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl popravovaný něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla. Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii a podobně to prý fungovalo s kousky popravčího kříže, srov. pod křesťaství, kult ostatků.

Ze čtyř křesťany kanonisovaných Ježíšových „životopisů“ je nejstarší euangelion/evangelium (původně odměna za dobrou zprávu, dobrá zpráva) Markovo, které vzniklo krátce po roku 70 v Alexandrii (podle jiného odhadu kolem roku 65 v Římě). Žánrově se autor inspiroval hellénistickým románem.

Texty Matoušovy/Matthanja a Lukovy/Lúkás vycházejí z Marka a jsou ze syropalestinské oblasti let asi 75 (80) – 90 (80-90). Janovo/Jehóchánán-Ióannés euangelion má vlastní prameny a je nejmladší (c. 90 – 100 či c. 95, snad z Anatolie?).

Pavlova korespondence bývá datována do doby mezi roky 50 až 58. Celý Nový zákon vznikl v prostředí židovských sektářských komunit v Palaistíně a diaspory v Antiocheji, Anatolii, na Kypru, v řecko-makedonské oblasti a v Římě v rozpětí let 50-120 n. l. Srov. pod křesťanství.

Spojením s knihami židovského Starého žákona a dalšími novozákonními vznikla bible, křesťanské Písmo svaté o asi osm stech tisících slovech. Roku 367 Athanasius Alexandrijský ve "velikonočním listu" poprvé vyjmenoval 27 knih Nového zákona tak, jak platí u křesťanů dodnes (kanonický Starý zákon má knih 39).

Nejstarší zachovanou přibližnou podobou pozdějšího Nového zákona je Kanon Muratori z 8. století, který vznikl snad kolem roku 200 (latinský), pergamenový codex sinaiticus ze 4. století obsahuje pak Septuagintu a kompletní Nový testament (s poznámkami do 12. století) ze sinajského kláštera sv. Kateřiny (řecký).
Začátkem 21. století byla bible nejvydávanějším knižním titulem světa (křesťanů bylo tehdy počítáno volně úhrnně podle státní příslušnosti na dvě miliardy lidí, téměř třetina planety).

Ročně bylo rozdáno nebo prodáno na sto milionů biblí a v nejzbožnější zemi západu, ve Spojených státech, měl průměrný Američan doma čtyři výtisky (!). Křesťanské misionářské nadace se podle svých údajů postaraly o to, aby bible či její části byla přeložena do 2426  jazyků, jimiž hovoří 95 procent lidstva.
Nejagilnější zemí ve výchově a vysílání misionářů byla (Jižní) Korea, jejíž kazatelé si troufali dokonce mezi konservativní sunnity na obou stranách rozděleného Paštunistánu.

Júdovo euangelion a gnóse. V římské době kolovalo především mezi Orientálci více euangelií (17) mimo jiné Thomovo, Jákobovo, Filippovo, ale dočkaly se pouze statutu apokryfních textů. Zajímavé mezi nimi je euangelion Júdovo/Jidášovo z doby po roce 150 n. l., jehož koptský překlad z doby kolem roku 300 vzbudil pozornost roku 2005 a rok na to před velikonocemi začátkem dubna v překladu vydán americkou naučnou společností National Geographic.

V době vzniku euangelia se Kristovi vyznavači skrývali v podzemí a čekali na konec světa a svou spásu. Zatímco Ježíš se stýkal s prostitutkami a chodil po zemi sem a tam, jeho následovníci se utíkali do pouští a kázali totální tělesnou zdrženlivost (anachoréti, začátek mnišství).

O ideologii a dogmatech asi mnoho nepřemýšleli. To asi o sto let později, když konec ne a ne nastat. Tehdy se jim zalíbil světský život a pustili se do věroučných hádek. Sekty měly svá euangelia, své dopisy apoštolské. Chaosu učinil konec mocenský mix rostoucí papežské moci a císařská správa (viz níkajský koncil roku 325).

Egypt byl plný židovských sekt navazujících na starozákonní mýthy. V Alexandrii, New Yorku starověku, fungovaly skupiny uctívající kult Sodomy a Gomorrhy (zničených údajně 1. prosince), protimojžíšovských povstalců, uctívačů Evina hada, a všichni neuznávali boha novozákonního.

Většina sekt během čtvrtého století upadla v zapomenutí a zbylo po nich na třicet apokryfních textů, které se do Nového zákona "nedostaly". Filippovo euangelion z doby kolem roku 200 je gnóstický text, v němž Ježíš miluje Marii z Magdaly a líbal ji více než své žáky, často na ústa.

Thomasovo euangelion (asi 125-130) je sbírka Ježíšových výroků a v nich oponuje Mistr Simonu Petrovi, který chtěl, aby od nich Marie odešla, neboť "ženy nejsou hodny života". Ježíš mu řekl: "Vychovám ji, aby také byla živoucího a rovnocenného mužského ducha". V neznámém "berlínském" euangeliu ze 6. století se gnóstický Ježíš představuje jako planoucí oheň a kdo se k němu přiblíží, shoří.

Rukopis Jehúdova/Júdova/Jidášova euangelia poprvé zmínil biskup lugdúnský Eirénaios/Irenaeus ve spisu Proti heretikům (řecký originál dochován jen ve zlomcích, znám z latinské podoby Adversus haereses) složeném kolem roku 180 n. l. Psal proti armádám sektářů, proti gnóstikům, nejenom o Júdovi, ale také např. o kainitech, kteří v starozákonním Kainovi viděli postavu kladnou, o Ježíšově dvojčeti žijícímu v Indii.

Opovrhl Jidášovým euangeliem jako smyšleným příběhem. V této době ostatně byly křesťanské obce v jisté krisi: cloumalo jimi sektářství a mimo jiné mezi nimi působili vyznavači volné lásky.

Křesťanský gnóstik Karpokratés Alexandrijský a jeho syn Epifanios působící na Kefallénii kolem roku 125 kázali komunismus a volnou lásku, společný majetek a ženy.

Ještě jiný pohled byl na Ježíše. Theolog a biskup Clemens/Kléméns z Alexandrie (zemřel kolem roku 215) sepsal dopis o tajném Markově euangeliu jistému Theodorovi, který se uchoval v klášteru Mar Saba u Betléma. Marek prý kolem roku 65 utekl z Říma do Alexandrie, kde ke svému známého euangeliu přidal dva dovětky určené jen uším zasvěcenců. Oba se týkají jistého mladíka, kterého Ježíš oživl. Šest dnů na to přišel za Mistrem a strávil s ním noc. Lze z toho usuzovat, že Kristus byl homosexuální?

Gnóstici byli asi největší konkurencí prakřesťanů. Opovrhovali životem vezdejším, neuznávali starozákonního boha-stvořitele, neboť tento démiúrgos ustavil svět zkažený. V něm je tělo hrob, který s sebou nosíme, zlo. Odmítali a odmítají mýthos poslední večeře. Slitovný a milosrdný Kristus naopak vládne světu plnému světla a andělů. Tělo měl jen zdánlivě, proto mohl (a musel) "zemřít" na kříži. Usilují o oproštění z tělesného vězení a o to, aby se s duchem dostali do kosmu.

O takovém povznesení je Júdovo euangelion. Mesiáš vykládá o 72 nebesích a bezpočtu andělských vojsk. Tam by se Júdás v odměnu měl dostat. Cesta ke světlu je hlavní cíl křesťanských gnóstiků.

Júdovo euangelion má jednoduché sdělení: Jidáš nebyl zrádce, ale nejlepší přítel, který se zasloužil o pravdu nejvyšší. Bylo nepochybně staršího data, snad vzniklo kolem roku 150, tedy v době vlády míru a pohody v říši za Antonina Pia. Jeho autorem nebyl křesťan, ale někdo z gnóstiků, kteří si o Ježíšovi mysleli, že předal své tajné znalosti jen několika vyvoleným a Júdás byl jedním z nich (ostatní z žáků zůstávají anonymní).

Gnóse není křesťanskou sektou, ale obě skupiny mají společnou theorii spásy. K ní vede tajná znalost, gnósis. Podle gnóstiků je svět dílem nižších a menších bohů, kteří se uvěznili v hmotném tělu (= duchovní jednota v člověku s bohem). Bůh, v kterého věří křesťané, stvořil na zemi zlo a je proto zlým bohem. Hodný, nepoznaný bůh, který stvořil dobro, žije jinde, v jiném světě. Čas od času někoho vyšle, aby kázal spásu. Svět bible stvořil zlý bůh a všechno je vůbec naopak než v bibli: Kain, Sodomité a Jidáš jsou dobro.

Spasitelství tížilo východní svět a dosud křesťanský. Spása dodnes v křesťanství, především v amerických sektách, funguje jako hlavní moment víry; řada politiků se vyšším posláním ohání. Jistá církev Ježíše Krista světců posledních dnů, obecně známá jako mormoni, dokonce pro spásu duší o své vůli křtí zemřelé, neboť jenom pokřtění, jak zní pověra, mohou spásy dosáhnout. Pokřtili tak kdejakého zesnulého, ač nebyl křesťan, a dokonce vyznavače Mojžíšova náboženství. Třebaže se roku 1995 s judaisty dohodli na ukončení praktiky, čas od času je zvyk připomínán, což osobně pociťovali za hanebnost potomci obětí holokaustu.

Jidášova podoba má i středověkou fantastickou podobu. Jacobus de Voragine (zemřel roku 1298), arcibiskup janovský, složil spis Legenda aurea, Zlaté legendy, o svatých, kde novorozeného Júdu rodiče odloží do košíku a pošlou na moře. Našla ho královna nějakého ostrova a adoptovala. Když později Júdás potkal svého otce, nevědomky ho zabil a oženil se se svou matkou...

Rukopis Iúdova euangelia byl pro veřejnost poprvé světově "objeven" před velikonocemi roku 2005, následujícího roku ve stejné době společnost National Geographic (NGS), která roku 2004 koupila publikační práva, vydala jeho koptský text z doby kolem roku 300 a překlad. Nález byl přirovnáván co do významu pro dějiny staršího křesťanství ke kumránským svitkům.

Kodex z koptského hřbitova Karárá/al-Hiba ve středním Egyptě u al-Minjá (el-Minya) na Nilu, resp. papyry zabalené do kůže, jejichž úplnost dosahuje osmdesáti procent, byl podle NGS nalezen roku 1978. Ale podle starších zpráv arabské zdroje při pokusech o prodej tvrdily, že ho nalezly roku 1947 nebo později. Snad patřil sektě Iúdových uctívačů, popřípadě sethovcům, sektě nazývané podle třetího syna Adama s Evou, kterého měli za svého prapředka a sebe pokládali proto za vyvolené.

Znalci ho poprvé viděli roku 1983 v Ženevě, když odmítli cenu tří milionů dolarů za pašovaný kodex. Zmizel na šestnáct let v tresoru jedné newyorské banky, kde se však jeho stav zhoršil. Část byla dohledána roku 2009 v Clevelandu u sběratele Bruce Ferriniho, který ho zničil skladováním v chladicím boxu, aby ho prý nenapadli mikroby.

Roku 1999/2000 ho pak koupila Frieda Nussberger-Tchacos(ová), švýcarská obchodnice starožitnostmi a předala asi tisíc kusů kodexu společnosti Maecenas-Stiftung für antike Kunst v Basileji. Trosky původního papyru dávali restaurátoři dohromady pět let, nicméně patnáct procent rukopisu chybí a asi třetina ho je nečitelná.

Restaurovaný papyrový kodex (Codex Tchacos), který býval v koženém obalu (dnes zničeném) má šedesát šest stran (33 oboustranně popsaných listů). Vzadu chybí nejméně dvacet listů a horní třetina "knihy" je zlomena.

Kromě Iúdova euangelia (26 listů) obsahuje čtyři koptské rukopisy, překlady z řečtiny „apokalypsy Jakubovy, dopis Petra Filippovi a fragmenty čtyř textů či jen jednoho s pracovním názvem Kniha Allogeneova, v nichž Iésús hovoří se Satanem. Pátý text byl vytržen a není dosud nalezen. Dochovalo se 35 fragmentů až do rozsahu poloviny strany a 160 menší papyrových kousků.
Po dokončení restauračních prací bude rukopis vrácen do Egypta a bude vystavěn v Koptském museu v Káhiře.

Roku 1945 bylo u Nadž Hammádí v Egyptě nalezeno 46 apokryfních textů, mezi nimi euangelia Thomy nebo Filippa. Jejich jazyk je stejný jako u Júdova euangelia, prodány byly už roku 1953 (Codex Jung), ale již jsou zpět v Egyptě.

Na začátku Júdova euangelia se tvrdí, že to je tajná zpráva o rozhovoru Ježíše s Júdou tři dny před velikonocemi, tedy jeho smrtí. Jehúdá, řec. a lat. Iúdás, č. Jidáš, přední z Ježíšových žáků, pomůže boha zbavit lidského těla. Mistr ho zasvěcuje do svého poslání, poněvadž si ho oblíbil: „Vynikneš nade všemi. Obětuješ muže, který mne šatí.“

Jidáš tedy měl rozumět učiteli jeho učení o spáse světa, jediný z žáků chápal význam ukřižování, protože mu to Ježíš řekl: byla to jediná cesta ke svobodě, k návratu do jeho světa světla. Bylo to tajné zvěstování.

U večeře s Ježíšem se apoštolové předhánějí ve zbožnostech, ale ten je má za pošetilce. Jen Iúdás vydržel jeho jasný nadpozemský pohled, ostatní se odvrátili. Jenom on zná učitelovu budoucnost, pravý původ a nadpozemská tajemství. Jeho požádal, aby ho zradil, aby se tak dostal zpět do nebeské vlasti a naplnit svůj osud: "Za to budou nenávidět," ale odměnou za zradu bude vynikající: "všechny překonáš, poněvadž obětuješ člověka, který mne obléká."

Ježíš se mezi svými žáky objevoval mimo jiné jako dítě. Jidáš poznal, že Ježíš je synem „našeho“ boha a že přišel z nesmrtelného aiónu ze světa Barbelló pojmenovaném po stvořitelce vesmíru. Není tedy poslem „zlého“ boha. Euangelia a církevní dogmata "Júdův" text staví na hlavu. Zvěstování Ježíše o cestě do říše světla odpovídá Júdovi na otázku, "co to bude za druh šatů, do nichž budeme oděni, až vyjdeme ze zničeného masa?"

Fariseové přišli za Júdou právě proto: protože ho měli za „pravého“ mistrova žáka, a udělali obchod, který je dodnes příslovečným obrazem zrady přítele. Bez Jidášovy pomoci by nebylo ukřižování ani vykoupení. „Očištění“ Jidáše by mimo jiné znamenalo zbavit se jednoho z dávných kořenů antisionismu či nepřesně antisemitismu, který zasadil ideolog Augustinus, když si vyřizoval účty s Židy („zradili jste Ježíše“).

Židovský monotheismus byl v té době sektářsky přepestrý. Saddúkajové, Sádukajové, sekta resp. partaj (sedúkím), popírali např. zmrtvýchvstání. Chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chasídím, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), sekta „zbožných“, se za Makkabejských pozvolna rozdělila:

• na fariseje věrné zákonům,
• ultrakonservativní, spiklenecká a bigotní esseje (známé z kumránských textů, Qumrán, z doby cca. 200/100 př. n. l. do roku 68 n. l.; jistý „učitel spravedlnosti“, jakýsi Ježíšův předchůdce, se potýká s jistým „lhářem“)
• a zélóty-síkárie/sícárií, radikálně protiřímskou proletářskou skupinu, proti všemu nežidovskému, „muži s dýkou, rozparovači“, též jednoduše lat. bandité.
Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, saddúkajové a farisejové.
Galilejská skupina Jana Křtitele kázala blížící se poslední soud/mesianismus a chíliasmus, samaritáni uznávali a uznávají ze Starého zákona jen pentateuch, až donedávna zakazovali sňatky mezi lidmi mimo obec (zlom přišel až roku 2004). V Alexandreji fungovali blíže neznámí therapeuti (= hémerobaptisté?) a nic není známo o skupině „vyznavačů nebes“, lat. caelicolí. Chíliasmus našel v moderních dobách pokračovatele v atheistických hnutích radikálních socialistů (= komunistů) a v radikálních ekologistech převádějící kategorii vykoupení z lidské viny/hříchu před blížícím se koncem civilisace v sociální rovnostářství popřípadě v peklo klimatických změn způsobených nenapravitelnými lidmi. 

Fundamentalisté protestovali pětidenní stávkou v sedě v době příchodu Ti. Pontia Píláta do provincii roku 26, když přenesl do Jerúsalému do pevnosti Antónia obrazy legií na standardách, což si monotheisté zakázali (dtto u mohamedánů).

Říman ustoupil a odznaky stáhl zpět do Kaisareje, sídla římské správy. Fundamentalisté jemu a veleknězi Kaífovi zazlívali, že se dohodli na Pílátovu nápadu, financovat nový aquadukt pro Jerúsalém (stopy zachovány) z chrámového pokladu (ačkoli na podobné věci byl určen). Pílátus si s Kaífou zjevně dobře rozuměl a v duchu dobrých vztahů s domácími elitami bral na jeho zájmy ohled; také Ježíšova smrt byla Římanova "laskavost" vůči židovské chrámové elitě. 

Pád Pílátovi přivodili roku 36 samaritáni, lidmi z Iúdeje nesnášení. Opět očekávali konec světa a ozbrojení vytáhli pod jakýmsi profetem na posvátnou horu Garizim. Pílátus je vyzval k návratu a když neuposlechli, jeho oddíl zabil tehdy hodně lidí. Samaritáni si pak stěžovali u Pílátova nadřízeného, syrského legáta Vitellia v Antiocheji.

V atmosféře pletich byl Píl. suspendován a na podzim roku 36 poslán do Říma k císaři, aby se za akci na Garizim odpovídal. Už o něm není v historii zmínky, srov. ale pod Pontius Pílátus. Vitellius roku 37 vytáhl do Jerúsalému, sesadil velekněze Kaífu (v úřadu osmnáct let).

Za mesiáše se vydával např. Iúdás, syn Ezechiův, otrok Simón, pastýř Athrongés, Iúdás z Gamaly zvaný Galilejský (židovský kolaborant s Římany Ióséfos Flávios je nazývá krály loupežníků). Všichni byli náboženskými (násilnickými) fundamentalisty, a někteří z nich loupili, ale neobohacovali se (sem by mohl patřit i Barabbás).

Mesiáškým fundamentalistou byl také I., ale sám sebe tak zřejmě nenazýval. Jeho sympatisanti s ním pravděpodobně spojovali naděje na obnovení národního „davidovského“ státu, vyhnání Římanů.

Iésús byl v Jerúsalému populární a velká shromáždění jako jarní pesah dávala prostor propagandě: slova proti chrámové dani vedená proti směnárníkům, kteří vydělávali na převodu měn do tyrské ražby, v níž se musela daň, korbán, do chrámového pokladu, proti veleknězi Kaífovi/Kajafovi, který s nimi byl spřažen apod., se ulici líbí za každého počasí. Iésús Římany instalovaného velekněze (18-36, srov. o něm a jeho ossuariu) s jeho chrámem nazýval doupě zlodějské.

„Lid“ ale po odsouzení I. zklamal: žádné legie andělů mu nepřišly na pomoc, sám nevěděl, „proč ho otec opustil“. neměl žádný soudní proces, nebylo předvolání, obhájce, nebylo zapisováno. V rámci policejní akce, cognitio extrá ordinem, proti podezřelému z velezrady – a který se k ní ještě přiznal: Jsi král Židů? ptal se Pontius Pílátus. – Jak pravíš/Tak jest.

U rozhovoru musel být tlumočník, ale zmiňován neníá; latinsky a řecky mluvící Říman s největší pravděpodobností neznal aramejsky, rustikální I. neznal zřejmě nic jiného.

„Justiční vražda“ podle euangelií to nebyla, pokud lze alespoň trochu modernisovat. Představitel okupační správy přehrál dokonce Iésú, protože pocházel z Galileje, na příslušného tetrarchu Héróda Antipu (který dal popravit Jana Křtitele a právě prodléval v Jerúsalému), ale židovské kníže kazatel Iésús moc nepobavil; stále totiž mlčel. Tak ho Héródés poslal Pilátovi zpět.

Říman nebral I. nijak vážně, ale dav žádal kazatelovu smrt: Co s ním? – Ukřižuj ho! Křesťané, třebaže sami byli Židy, obviňovali své soukmenovce z vraždy I. Saul, přejmenovaný na Pavla, tvůrce křesťanské ideologie a zjevně také ježíšovského mýthu, začal kolem roku 40 n. l. kázat o velkém zvěstovateli. Ježíšových dvacet devět zázraků, starověký rekord mezi smrtelníky, by sotvakdo znal mimo Palaistínu, nebýt Pavla.

První křesťany, Židy z diaspory, postavil proti jerúsalémské církvi. V jednom „dopisu“ obci v Thessaloníké říká (v překladu Kralické bible): „Vy zajisté, bratři následovníci, učiněni jste církví božích, kteréž jsou v židovstvu v Kristu Ježíši; nebo jste takovéž věci i vy trpěli od svého pokolení, jako i oni od Židů. Kteříž i pána Ježíše zabili i své vlastní proroky a nás vyhnali a bohu se nelíbí a všechněm lidem jsou odporní.“

Něco podobného, bez věroučné souvislosti, psávali zachovaní polytheističtí autoři a postoje se dodnes nezbavili fundamentalističtí západní i pravoslavní křesťané.

Hrdelní soudy náležely Římanům a podle Židů se I. vydával za syna monotheistického boha, za Krista-Mesiáše, tudíž propadl hrdlem. Římany zajímalo naopak to, že se vydával za „krále“, tedy nejvyšší vojenskou velitelskou funkci v Orientu.

Proto titulus, důvod rozsudku, na kříži řecko-latinsko-aramejský/židovský „Iésús Názarénus Rex Iúdaeórum“ (kdyby: kdyby nebyl praefect v Jerúsalému, ale zůstal by v hlavním městu provincie Kaisareji, byl by asi I. „nezákonně“ ukamenován, srov. Stefanos v heslu křesťanství a Iákóbos).

O zvyku omilostňovat zločince na svátky pesach/pasach (cf. Barabbás zde výše) není odjinud nic známo. Naopak z novozákonního vzoru se stala u pozdních římských císařů tradice (a roku 2004 ji držel např. president Malawi).

Mytí rukou nemá římskou předlohu; Hellénové si myli ruce vodou před nasypáním ječmene na obětní zvíře. Podobně židovské zvyky starozákonní: po vraždě si starší umyjí ruce, rituálně očišťují, nad obětovanou krávou se slovy „Naše ruce tuto krev neprolily“. Poprvé se obrat mýt si ruce objevil v žalmech krále Davida: Umývám v nevinně ruce své.“
Ježíšova skupina se v Jerúsalému udržela „v přímé linii“ zřejmě do roku 66, do řádění radikálních fundamentalistů, zélótů.

O hlavním svém svátku, jímž vrcholí svatý týden začínající I. příchodem do Jerúsaléma, hebdomada sancta, o velikonocích (to pascha, lat. pascha; z hebr. pesach, viz pod Iúdaiá a židovské svátky), křesťané přehrávají mýthos kazatelovy popravy ukřižováním v pátek 14. n. 15. nisanu a jeho zmrtvýchvstání třetího dne ("triduum paschale"); tak podle starých počtářských kalendářních zvyklostí, podle novodobých jsou do neděle dva dny.

Podle tradice má "křížová cesta", triodos, via dolorósa, od Pílátova vydání I. na smrt, nesení kříže (první dvě zastavení), tři zastávky-upadnutí (3, 7, 9), cestou na popraviště Golgotu (aram. Gúlgaltá, řec. Karniú topos, lat. Calváriae locus, Místo lebky), čtyři setkání (zastavení 4-6, 8) po přibití ke kříži, jeho vydechnutí, sejmutí z kříže a pohřeb v Jerúsalému čtrnáct zastavení; někteří z věřících přidávají patnácté věnované zmrtvýchvstání.

Tradičně začíná u místa Antoniovy pevnosti, severně od Chrámové hory, kde byl prý I. Pilátem odsouzen (v dnešní muslimské čtvrti). Podle často vyslovované výhrady ale vojenský garnison římské posádky nebyl sídlem římského praefekta, který pravděpodobně residoval v Héródově paláci na druhé straně města (dnes arménská čtvrť na jihu města pod zahradou arménské církve, asi nejstarší křesťanské stojící instituce v Jerúsalému, s původními freskami bohatých Židů z Ježíšovy doby). Je-li to tak, měla by křížová cesta mnohem kratší trasu a hlavně úplně jinudy.

Nicméně velikonoce nejsou svátkem ukřižování, ale zmrtvýchvstání. Západní křesťanství je drží v neděli po prvním jarním úplňku, tedy v rozmezí od 22. března do 25. dubna.
Nad I. hrobem stála kaple, od Konstatinovy éry kostel zasvěcený jeho matkou, hospodskou Helenou, křižáky ve 12. století rozšířen na basiliku Svatého kříže.

Stojí za povšimnutí, že zmrtvýchvstání není vynález křesťanský. Platón v závěru své Ústavy/Politeiá vybásnil příběh jistého Éra, syna Armeniova, rodem Pamfýla, který s dalšími padl v bitvě, ale když deset dnů na to sbírali z bojiště mrtvá těla v rozkladu, jeho bylo nedotčené. Dvanáctého dne po smrti, kdy leželo jeho tělo na pohřební hranici, povstal z mrtvých a vyprávěl o tom, co v záhrobí potkal. Viděl soudce, jak odsoudili jakéhosi podlého tyranna jménem Ardiaios, jak padoucha s dalšími stáhli z kůže a hodili do Tartaru. Viděl celý vesmír a poněvadž se nenapil z řeky zapomenutí Léthé, vrátil se Ér na Zemi... 

Záhady Ježíšovy hrobky

 Kuriosní proces zplodil verdikt ve sporu o původnost schrány na kosti Ježíšova bratra Jakuba. Zapadá však do archeologické sensace kolem nálezu pohřebiště rodiny prvního z křesťanů (ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden, č. 14/12).

 

Ve hře jsou nejstarší památky křesťanství, tvrdí nálezci. Kritici zpochybňují, skeptici truchlí nad prostoduchostí objevitelů. Nálezy nicméně doplňují znalosti o starověké Palestině před dvěma tisíci roky a o době, v níž podle křesťanské víry žil a trpěl její věrozvěst Ježíš.

Jde o peníze a sensaci? Vyrábí se nový mythus pro Hollywood a turistický průmysl, nebo jde o lukrativní provokaci samozvaných archeologů? Odborníci většinou raději mlčí nebo popírají vědeckost závěrů, křesťanští činitelé se hrozí zpochybňování víry Nového zákona, židovští dávají od jinověrců ruce pryč nebo zakazují rušit klid zemřelých.

O určení některých nálezů se dokonce vedou soudní spory, věc v archeologii neobvyklá. V březnu skončila v Jeruzalému po sedmi letech pře o jednu vápencovou schránu na kosti zvanou latinsky ossuarium. Samo o sobě by nebylo nijak zajímavé, poněvadž izraelští archeologové evidují na dva tisíce ossuarií a z toho na 650 opatřených nápisem.

Naše sporná padesáticentimetrová schránka má však na sobě vyryta slova: „Jakub, syn Josefův, bratr Ježíšův.“ Běžná hebrejská jména, kdyby zrovna nemohla znamenat onoho Josefa a onoho Ježíše. Na tom postavil své počínání obchodník se starožitnostmi Oded Golan (61).

Obchodníkova výhra

S ossuariem se ukázal roku 2000 a se svou sbírkou představil i nápis na kamenné desce júdského krále Jóaše či Jehóaše, kde v souladu se starozákonní kronikou (druhá kniha královská, kap. 12) vypočítává, co podnikl při opravě Jahveho svatostánku. Je to údajně jediná věc, která se zachovala z židovského prvního chrámu zničeného v srpnu 587 př. n. l. aramejskými Chaldeji z Babylónie.

Soudce Aharona Farkaše však nepřesvědčily závěry dvou vědeckých teamů, že patina nápisu na schráně, tvar písma a další indicie nepatří do prvního století našeho letopočtu a že tedy jde o falsum. Golan předložil dobrozdání jiných vědců a zavalen dvanácti tisíci stranami protokolů musel soudce konstatovat, že nedostal důkaz o tom, že jistý egyptský zlatník Marco vytepal jména na původně beznápisovou původní schránu, jak tvrdila žaloba.

Když experti žaloby prokázali chemické možnosti, jak napodobit patinu, chemici obhajoby prokázali pravý opak. Podle Farkaše nepokročila ještě věda tak daleko, aby v obou případech hodnověrně prokázala podvod. Jeho rozsudek, ostatně velmi důležitý pro podnikatelské odvětví „starožitnosti a umělecké předměty“, se rozkládá na 475 stránkách.

Golana v tomto bodu sice zprostil viny, vinným však byl shledán za nedovolené obchodování se starožitnostmi a za vlastnictví kradených věcí. Soudce nicméně také nepotvrdil, že by Golanovo cenné „zboží“, které pojistil na milion dolarů a ukrýval před policejní šťárou roku 2002 doma na záchodě, bylo pravé.

Izraelští archeologové přesto vydali prohlášení, že se státu podařilo prosadit zákaz ovlivňování podvodnými napodobeninami víry a dějin lidí, kteří v Izraeli žijí a žili.

Křesťanský svět totiž začal pokládat Jakubovo ossuarium za důkaz existence Ježíše, zprostředkovatele zjeveného slova božího. Po rozsudku se nadšeně ve prospěch pravosti vyslovili především američtí evangelikáni, kteří ve svých historických vývodech sdílejí jakési fandovství, „hlavně když naši vedou“, tedy: „písmo má zase pravdu“.

Židé v Jóašově nápisu (vládl v Júdském království asi 836-797 př. n. l.) spatřovali mimobiblické potvrzení toho, že jeruzalémský chrám stál a byl důležitým objektem své doby.

Jakub, bratr Ježíšův

Dva tisíce let stará slova vyrytá do „Golanovy“ pohřební schránky v aramejštině tvrdí, že patřila „Jakubovi, synu Josefovu, Ježíšovu bratru (Ja‘ aqov/Jáqov bar Jóséf achúj da Jéšúa‘)“. André Lemaire, orientalista a paleograf západosemitských nápisů z pařížské Sorbonny patří mezi ty, kteří potvrdili autentičnost schrány, že tento typ ossuaria a písmo pocházejí z doby mezi roky 10 až 70 n. l. Objev a okolnosti nálezu popsal roku 2002 v podzimním vydání amerického dvojměsíčníku Biblical Archaeology Review.

Znamenalo by to, že nápis je nejstarším potvrzením Ježíšovy existence (Markovo, nejstarší z evangelií, je až z doby kolem roku 70, zmínky polytheistů ještě pozdější). Také možná naznačuje to, že Ježíšovým nástupcem nebyl v církvi Petr, ale vlastní bratr Jakub a že by měl tedy ve Vatikánu papež sedět na stolci Jakubově...

Ossuarium je prázdné. Oded Golan si jméno předcházejícího majitele (nebo také nálezce), od něhož vápencovou schánku kdysi koupil, nepamatuje; ale prý ho v době kolem šestidenní války stála asi dvě stě dolarů.

Roku 2002 poslal pamětihodnost do Toronta do Královského ontarijského musea a vidělo ji půl milionů návštěvníků. Izraelské úřady po kanadském úspěchu zkoumaly, zda to udělal s nebo bez povolení a odkud vůbec pochází Jóašův nápis a Jakubovo ossuarium, klíčová otázka pro historiky.

Odborníci ovšem tehdy konstatovali, že nejde o produkt „archeologického průmyslu“ nabízený v Orientu západním cizincům. Podle materiálu byla schránka vyrobena v okolí Jeruzaléma, pigmentace je původní.

O trochu později budou někteří izraelští odborníci jiného názoru.

Jména Jakub, Josef a Ježíš byla ve své době běžná. První dvě ossuaria byla objevena roku 1926 v Netofě u Betléma a když nálezce o pět let později publikoval nápis na jednom z nich, křesťanský svět byl poprvé překvapen. Do kamene totiž stálo vyryto: „Ježíš, syn Josefův.“ Obě ossuaria obsahovala kosti, které byly podle židovského ritu pohřbeny. Nález zapadl a lidé si ho připomněli až s Jakubovou schránou.

Tentokrát prof. Lemaire usuzuje, že v Jakubově případu jde skutečně o jednoho ze čtyř bratrů ústřední postavy křesťanského mythu. Ježíšův nástupce zemřel ukamenováním v náboženských rozbrojích asi roku 61 nebo 62 n. l. - pokud je jeho mučednická smrt vůbec hodnověrná.

Kristovi sourozenci?

Za neobvyklé pokládá Lemaire, a s ním většina dalších badatelů, nápisný údaj o tom, že mrtvý byl Ježíšovým bratrem; běžně se ve starověku uváděla pouze jména rodičů. To by podle francouzského vědce znamenalo, že nápis upozorňuje na obecně velmi známou osobnost, právě na „onoho Ježíše“.

Interpretace nápisu dělala hlavu křesťanským theologům. Spekulují o rodičovských vztazích a laici zase o tom, jak to bylo s neposkvrněným početím Ježíšovy matky, popřípadě po kterém z dětí se stala pannou. Podle protestantských věrouků porodila panenská Marie Ježíše a potom měla s Josefem Jakuba, Josefa, Šimona a Júdu (a nejméně dvě dcery). Lze to vyvodit z části Nového zákona, jiná místa o sourozencích nemluví, jakoby to ohrožovalo ono dogma, to o parthenogenesi syna božího.

Katolíci se drží Mariina panenství a slovo „bratr“ vykládají ve smyslu „příbuzný“. Pravoslavná církev pokládá Jakuba za Josefova syna z předcházejícího manželství. U všech křesťanských sekt je zajímavé, že berou Pepu jako prostého „tesaře“, což z hlediska novozákonního není až tolik autentické. Texty sepsané v řečtině totiž o Josefovi Nazaretském říkají, že byl tektón, stavitel pracující se dřevem a kamenem, tedy spíše polír na stavbě, žádný chudák (jinak by byl možná xylúrgos).

Vědecký svět přijal nález s rozpaky. Jméno Jéšúa, Ježíš, je na ossuariích doloženo mnohokrát, dokonce ve spojení „Ježíš, syn Josefův a Marie“. Schrána na Jakubovy kosti je dráždivým objektem pro záhadomilce nebo, což se před jeruzalémským soudem nepodařilo doložit, prostým podvodem.

Na základě rozboru nápisu a posouzení chemického složení patiny v červnu 2003 izraelští vědci dospěli k přesvědčení, že ossuarium je pravé, ale nápis falšovaný. U některých amerických evangelikánských christologů ovšem závěry narazily a kritisovali skutečnost, že analysou schrány měly možnost se zabývat pouze vědci židovští, nikoli však křesťanští.

Žádná ze stran to nemá lehké. Římské město, které vzniklo po likvidaci posledního židovského povstání za Šimona bar kochby, „syna hvězdy“, roku 135, zůstalo se svými přímými ulicemi v podstatě základem dnešního Jeruzaléma. Římané ho na počest vítězného císaře Hadriana přejmenovali na Aelii Capitolinu a mimo jiné místo, kde později stál a dodnes stojí chrám Božího hrobu (jak si myslela Helena, matka Kónstantína Velikého), bylo do roku asi 330 zasvěceno Afrodítě, bohyni lásky.

Nechuť zabývat se polytheistickými starožitnostmi a památkami po těch, kteří zničili židovský svět, jasně vyjádřil už v únoru 1949 první ministr zahraničí Izraele Moše Šaret: „Řím není pro nás jen hlavním městem Itálie, ale symbolisuje římskou říši, která zničila náš chrám a ukončila naši nezávislost...“.

Jonáš z velryby

Obecně platí, že s podobnými nálezy je nutné zacházet s oceánem trpělivé skepse. Ve hře nemusí být třeba ani podvod a chamtivost, ale snaha o získání pozornosti a chronická sebepresentace. Tak se například před osmi roky jistá řecká archeoložka pokoušela dokázat, že hrob Alexandra Velikého nalezne v egyptských oasách Síva. Jak dopadla už nenapsala.

Ve snahách nalézt něco opravdu hmatatelného v jinak naprosto duchovním mythu o tom, jak mesiáš Ježíš spasil svět a jak ve víře v jeho poslání bude všem ještě lépe, není Jakubovo ossuarium vůbec osamocené. Naopak, bylo prvním v řadě památek na rodinu políra Josefa a jeho manželky Marie.

Nejnovějším objevem publikovaným koncem února 2012 přineslo kamerové prozkoumání hrobky s kostními schránami ve skále pod zastavěnou lokalitou ve čtvrti Talpijot na jižním okraji Jeruzaléma. Odkryly ji sice stavební práce již v dubnu 1981, ale izraelští archeologové stihli udělat jen nejnutnější pozorování, než jim to zatrhli příslušníci ultraorthodoxních židovských skupin: nejaktivnější proti výkopům mezi nimi je Atra Kadiša s rabínem Davidem Schmidelem. O dvacet metrů dále byla explose dynamitu roku 1980 tak silná, že další hrobka byla zcela zničena.

Roku 2009 získal judaista, religionista a biblický badatel James Tabor ze Severokarolínské university v Charlotte právo na kamerové ohledání betonem zalité hrobky, která třicet let leží dva metry pod sklepením novostavby. Stavitelé tehdy ponechali, jak si žádají náboženské předpisy, průduch na povrch, a toho Tabor s kanadským publicistou Simchou Jacobovicim (59) využil pro průnik speciálně upravenou technikou.

Na ploše 3,5 metrů na 3,5 metrů spatřili osm ossuarií, některé s nápisy, na jednom dokonce alfabétou, ale nejasného obsahu, pravděpodobně dvojjazyčného, ve smyslu „bůh Jahwe povznese k nebesům“ (JHWH zde v řecké podobě Iaó). Nic podobného se v Jeruzalému v době před rokem 70, kdy město dobyli Římané stát nemohlo.

K tomu přistupuje nález rytiny veliké ryby na jedné ze schrán, kterak polyká nebo vyvrhuje postavičku. Jonášovo (hebr. jona, holub) dobrodružství s velrybou patřilo později k motivům raných křesťanů znázorňující znovuzrození (v římských katakombách přes sto výskytů) a badatelé soudí, že nalezli v místech, kde kdysi mohl být pozemek bohatého Josefa řečeného podle města dnes neznámé polohy, z Arimathaje či Arimatie, hrob skupiny křesťanů.

Ostatně archeolog Juval Baruch z Jeruzaléma nepokládá nálezy se jmény lidí z Ježíšovy rodiny za důkaz, že skutečně patřily kosti jim, ale spíše za doklad existence první židovskokřesťanské obce přímo v Jeruzalému ještě před jeho dobytím Římany roku 70. Je též možné, že příslušníci sekty si tehdy dávali jména po Ježíšových rodinných příslušnících.

Ježíš, syn Josefův

Josef Arimatský byl Ježíšův příznivec a od římského vládce nad židovskými životy i smrtí Pontia Pilata dostal povolení ukřižovaného „židovského krále“ pohřbít. Římský správce júdské provincie schválil popravu potulného kazatele, jak praví křesťanský mythus, ale skutečným pachatelem Ježíšovy záhuby byl Jahweův velekněz v letech 18-36 Kajfáš (Jóséf bar Kajafa/Qajafa, řecky Kaiafás), instalovaný Římany. Proti jeho chtivosti Ježíš kázal a milý velekněz ho udal.

Ozdobné ossuarium dlouhé 75 a vysoké 37 cm s jeho jménem i s kostmi asi šedesátiletého muže odkryl buldozer v Lese míru u sídliště Severního Talpijotu roku 1990 (a s ním jedenáct dalších schrán s kostmi dětí a jedné ženy). Archeologickým lupičům bylo roku 2011 zabaveno zdobně vyvedené ossuarium Kajfovy vnučky s nápisem“ „Miriam, dcera Ješúy, syna Kajafy, kněze ze skupiny Ma´azia; (sama byla) z Beth Imri.“

Talpijotský nález s Jonášem a velrybou však má významnějšího předchůdce: hrob, o něž si hodně lidí myslí, že jde o hrob Ježíšovy rodiny, nebo dokonce Ježíše samotného: jedna schrána totiž obsahuje nápis „Ježíš, syn Josefův“ - Jéšúa bar Jóséf.

Necelých padesát metrů od „velrybí“ hrobky byl učiněn podobný nález při hloubení základů domu v březnu 1980. Vysekáno do vápencové skály bylo šest pohřebních komůrek (kochim) a dva výklenky, kam bylo možné uložit tělo k věčnému odpočinku: po odpadnutí masa byly kosti uloženy ve druhém obřadu do ossuaria zřejmě v představě, že dojde k znovuzrození (to by byl případ Ježíšova těla přechodně takto pohřbeného: jeho zmizení a objevení přátelům a cesta do nebes trochu připomíná nanebevzetí Hérákleovo...).

Archeolog Amos Kloner, který první zkoumal nález (po něm Joseph Gat a Shlomo Gudovitz), později zdůraznil, že z archeologického hlediska není theorie, že jde o hrob Ježíšovy rodiny, udržitelná; jiní z jeho kolegů však připustili, že o takové možnosti uvažovat lze.

Roku 2003 vydal Státní úřad pro památky dobrozdání, že celý hrob náležel dobře situované rodině z éry druhého chrámu (537 př. n. l. až 70 n. l.), ale že patina na ossuariích je mnohem mladší a nápisy tudíž také. Dobře situovaná rodina by mohla být Josefa Arimatského, vlivného muže mezi Židy.

Také tento závěr bude zpochybněn. Politika v tom je i z izraelské strany. Vdova po Josefovi Gatovi, který patřil mezi objevitele klanového hrobu v Talpijotu, roku 2008 na okraj symposia o židovských pohřebních zvyklostech tvrdila, že manžel dlouho o „ježíšovském“ nálezu mlčel, poněvadž měl strach, aby se nezdvihla vlna „antisemitismu“.

Veřejně tehdy prohlásila: „Můj muž byl přesvědčen o tom, že hrob, který roku 1980 vykopal, byl skutečně hrobem Ježíše Nazaretského a jeho rodiny.“

Co s celibátem

Z deseti zde nalezených vápencových schránek je šest opatřeno nápisy. Všechny obsahovaly značně rozpadlé lidské kosti a lidské ostatky se třemi lebkami ležely i mimo ně na podlaze zjevně několikageneračního hrobu. Kosti byly předány náboženským úřadům k pohřbení do neoznačeného hrobu, schrány putovaly do musea.

Na talpijotských ossuariích se zachovala jména Jóseh (přezdívka za Jóséf), Marja (Marie), Matja (Matyáš/Matouš), Jéšúa bar Jéhóséf (Ježíš, syn Josefův) a Jhúdá bar Jéšúa (Júdás, syn Ježíšův). Jedna schránka měla řecká písmena Mariamnú mara („paní“?), podle jednoho z výkladů asi Marie z Magdaly, že by Ježíšova manželka, znalá údajně řečtiny? Podle DNA si ostatky Ježíše s Mariamné v mateřské linii nebyly podobné, tedy možnost, že šlo o manžele, tu jistá je.

Sláva nálezu nebyla okamžitá. Šířeji publikován byl až roku 1994, o dva roky první dokument o něm vyprodukovala BBC. Roku 2007 ovšem natočil snímek „Ztracený hrob Ježíšův“ o ossuariích třemi oscary ověnčený kanadský režisér James Cameron (57; Titanic, Avatar) s již zmíněným Simchou Jacobovicim. Vědeckou oporu měli filmaři v názorech britského biblického badatele Shimona Gibsona a jmenovaného již Američana Jamese Tabora.

Ohlas byl náramný. Zájem o záhady posledního odpočinku rodiny bájného Josefa a Marie mezi lidmi byl, mezi klérem a vědci nikoli. Argumenty skeptiků jsou na snadě: všechna uvedená jména jsou v dané době mezi palestinskými Židy běžná. Jméno Ježíšovo je na 22 ossuariích a celkem je v této době doložené stokrát.

Lučištník Pantera

Jednou však červ pochybností navrtal jablko konsistentního historického myšlení a na všeobecně známý tok dějin a známých národních zvyklostí se stavějí pyramidy nové epopeje. Dieselem do motoru představivosti, že hérós křesťanského mythu přeci musel někde po sobě něco zanechat, je úvaha, že takový člověk s takovým posláním nemohl zmizet beze stopy.

Mohl? Měl Ježíš manželku a syna? Co s kněžským celibátem katolíků, když ano? Kdo vymyslel, že papež je hlavou Petrovy církve, když má být Jakubova? Komu nestačí tradiční výklad toho, co se každoročně slaví o velikonocích, má k disposici jiné. Někdo je přesvědčen o tom, že Ježíš je pohřben v Kašmíru, neboť se školil u buddhistů, že jeho matka nezemřela 24 roků po jeho smrti v Jeruzalému, ale s Marií Magdalskou v Efesu, možná v Provenci, nebo také že Ježíš nebyl nic jiného než bandita.

V září 2012 presentovala americká badatelka Karen L. Kingová osmiřádkový koptský fragment neznámého snad gnóstického evangelia ze 4. století. V řádcích je ke čtení: "... matka mu dala život.../... žáci řekli Ježíšovi.../ Mariam je toho hodna.../... Ježíš jim řekl - Má žena.../... bude schopna být mým žákem.../...".

Zda byla manželkou Marie z Magdaly, jiná Marie, jak by vyplývalo z ossuárií, nebo zda mezi Ježíšovými posluchači byly další ženy, nelze nijak z fragmentu usoudit. O dva roky později potvrdil chemický rozbor, že inkoust a útržek jsou původu antického a že se nejedná o moderní podvrh. Nicméně v červnu 2016 Kingová názor změnila a "kloní se spíše" k názoru, že fragment údajně pochybného původu je podvrh.

Ve starověku kolovala jedna velmi lidská verse Ježíšova osudu, ovšemže nikoli z křesťanského prostředí. Podle řeckého platónského filosofa Kelsa, současníka císaře M. Aurelia Antonina, byl Ježíš synem armádního lučištníka z foiníckého Sídónu a římského občana Ti. Iulia Abda Pantery. Kelsos si přinejmenším v jednom nevymýšlel. Vojákův náhrobek byl shodou okolností o devatenáct století později nalezen v Bingenu na Rýnu: zemřel v Germánii roku 40 ve věku 62 let a v Tiberiově době skutečně v Palestině sloužil, jak na jeho pohřebním nápisu je uvedeno. Kolik je na té náhodě božského? Manželská nevěra Mariina?

Kelsův nezachovaný spis známý jen z citací se jmenoval Pravdivé slovo, Aléthés logos. Takových budou sepsány ještě tuny, ale s vírou v božských původ věrozvěsta už nehne nic, poněvadž pomíjivé smrtelné detaily jeho zbožňovaného nezměrného utrpení degradovaly na zbytečnost.

exkurs: Ježíšovy poslední dny

Velikonoce jsou hlavní svátky křesťanů upomínající na ústřední motiv jejich víry v poslání Ježíše Krista.

Jednotlivé úseky Ježíšova života a smrti získaly v průběhu staletí mystický význam a jejichž původní historický podnět není bez náboje víry uspokojivě rozklíčovatelný. Pokusy o objasnění Ježíšova rodinného zázemí a prostředí prvotních křesťanů, které vedou k jiným závěrům než tvrdí tradiční dogmata, se stávají ohrožením víry, jejíž úhlavním nepřítelem jsou pochybnosti.

legenda:

Staré Město jeruzalémské v dnešním rozsahu (novodobé, od časů osmanských)

hradby v Ježíšově době

tradiční křížová cesta se 14 zastaveními, pro někoho s 15 (znovuzrození)

římský garnison v pevnosti Antonia (podle triumvira M. Antonia), tradiční místo Ježíšova odsouzení

Chrámová „vrch“ s chrámem přestavěným králem Héródem Velikým

místo ukřižování (mimo hradby)

Héródův palác, pravděpodobné sídlo římského správce a tudíž i pravděpodobnější místo Ježíšova odsouzení: křížová cesta naruby

vrch Sion/Zion, luxusní čtvť na jihu města pod Héródóvým palácem, mimo jiné se sídlem velekněze Kajfáše

moderní čtvrť Talpijot 5 km od Starého města; někde tady ležely pozemky Josefa Arimatského, kde mohl být pohřben Ježíš sňatý z kříže

Na křížové cestě údajně mapující etapy Ježíšovy smrti je oproti známým skutečnostem o oné době tolik nejasností, omylů a zlovolných úprav, že ji lze spíše pokládat za památku na příběh, který se nikdy nestal, a na místo, které s tím příběhem nemá vůbec nic společného. Trasa vznikala až ve středověku.

Město změnilo od Ježíšových dob několikrát svou tvář. První zásadní změnu přineslo dobytí Jerúsaléma Římany, kdy zanikl chrám a Antóniova pevnost. Přestavba po likvidaci bar Kochbova povstání roku 135 na Aelii Capitolínu byla další změnou. Kromě toho se výrazně obměnilo obyvatelstvo, když Hadrián zakázal Židům město obývat.

Když pak zbožná Helena, původním povoláním hospodská z Bíthýnie, hledala Ježíšův hrob, je nepravděpodobné, že by ho „našla“, neboť nebyl nikdo, kdo by znal jakoukoli autentickou tradici, aby řekl, že skalní hrob je zrovna pod chrámem Afrodíty postaveným před dvěma staletími, kdy byl terén upraven a Golgota, za Římanů už součást města, zmizela.

Cestou z Olivového vrchu (tradičně nazývaný horou) přes Gethsemanskou zahradu (Getsémani, aram. Gath šmáné, olejový lis) na jeho úpatí „startují“ velikonoční křesťanští poutníci ve Lví bráně (též Štěpánova) označené dvěma leopardy. Je součástí hradeb, které dal postavit osmanský sultán Sulajmán I. Nádherný po roce 1538; nemá tudíž s Ježíšovou smrtí nic společného stejně jako osmanské hradby dnešního Starého Města. V Ježíšově době bylo ohrazení mnohem menší.

Pevnost Antónia, dílo krále Héróda, která stála v Ježíšově době a sloužila za římský garnison, byla stěží místem, kde by římský správce provincie Iúdaea vynášel rozsudky. Začátkem křížové cesty by tedy mělo být spíše v Héródově paláci, který si římští úřadové zabrali jako své sídlo. V Ježíšově době to bylo mimo hradba města.

Antoniovu pevnost zbořili roku 70 Římané. Z archeologického hlediska není žádné ze čtrnácti či patnácti poutnických zastavení autentických a z velké části nemají ani oporu v Novém zákonu. Kaple na šesté zastávce slouží připomenutí jisté Veroniky, která prý otírala Ježíšovi pod křížem obličej (súdárium, mandyliá/mandylion). Tuto a řadu dalších pasáží vsunuli do Ježíšova kultu francouzští františkáni, tvrdí znalci jesusovského mythu.

Íétai, m. na severozáp. Sicílie§ 278, 254


Ífiadés z Abýdu, dynasta§ 365

Ífigeneiá, d. mykénského k. Agamemnona a Klytaimnéstry, s. Orestova§ 480

Ífikratés z Athén§ 1. vojevůdce, prý syn ševce, 429, 393 - 389, 387, 378, 374 - 368, 364, 361, 351, 333; 2. 333, syn předešlého

Ífitos z Élidy§ 1. k.-zakladatel olympiád, 776; 2. první agonothetés Olympských her, jeho prapotomek, 776

Iga, země v sev. Armenii§ 748, 742

Igilgili, berb. Džídželi, arab. Džídžel v dn. DZ, původně foinícká osada, která udělala dějiny jako korsárský přístav pod vládou alžírských bejů§ není v CSD

Igillia n. Aegilium, viz tam

Iguvium, m. v Umbrii, středověké Eugubium, dn. Gubbio§ 168, 100

Ichnai na Balíchu, m. v Orrhoéně v severozápadní Mesopotamii, snad bab. Achúná; podle městečka v makedonské Bottiaji v nížinném jádru království nedaleko Pelly s vlastní ražbou, zmiňovaného již Hérodotem§ 54

Ichnússa§ viz Sardinie

íchór, tekutina kolující bohům v žilách, viz pod kulinářství

Ichthyofágové, tj. Rybožrouti, hellénistický název pro národ žijící na dn. súdánském rudomořském pobřeží, snad předkové obyvatel aksúmské říše, viz tam a pod Tróglodyté

Ichtiás, megar. filosof§ 399

Ikadión z Antiocheie nad Orontem, seleuk. velmož, srov. pod Íkaros§ 245

Íkariá, attický démos§ 534

Íkariá, o. egejský; není v CSD. V Augustově době neměla stálé obyvatelstvo, ale Samští, jimž tehdy o. patřil, na něm pásli dobytek. Na Í. v novověku krátce existoval samostatný státeček. 17. července 1912 vyhlásili obyvatelé nezávislost na Turcích a republiku Eleutherá politeia Íkariás (s vlastní známkovou serií a vlajkou s helvetským křížem na tmavěmodrém listu), kterou v listopadu obsadili řečtí vojáci a formálně byla spojena s Řeckým královstvím 24. června 1913. 

Íkaros§ 1. 688, 491, 427, ost. v Egeidě; 2. 245, ost. u Kuvajtu, dn. Failaká/Fajlaká, na němž pravděpodobně od dob Alexandra Velikého, který pobýval v okolí Basry v září 324, popř. v souvislosti s plavbami admirála Nearcha z Lató a jeho lidí kolem Arábie a Zálivu, nejpozději však seleukovské, do minimálně začátku parthské doby existovala podle vykopávek jakási hellénská či hellénisovaná osada, emporion. Nalezeny tři řecké nápisy včetně Ikadionova dopisu. Arab. jméno Fajlaká se nejnověji odvozuje od řeckého fylaké, strážní místo, garnison.

Nápisně doložen antiošský velmož Ikadión, nějaký čas satrapa oblasti kolem Zálivu, který roku 245 otrávil královnu Bereníku, sestru Ptolemaia III. Euergéta a manželku Seleuka II. Kalliníka, čímž spustil celohellénskou Laodíčinu válku.
Fajlaku okupovali iráčtí vojáci za války s Kuvajtem roku 1990-1991 a poničili vykopávky.

Ikonion, m. v Lykáonii, dn. Konya§ 36

ikonoklasmos, eikonoklasmos, křesťanské obrazoborectví ve východořímské říši (opakem ikonodúlismos), srov. pod islám a mniši

Ikos, o. Sporad, dn. Alonisos§ 41

Ikosion, lat. Icosium, dn. Alžír (z al-Džazá’ir, Ostrov); princeps Vespasián udělil občanům latinské právo§ 500

Berberský kmen Bení Mezranna žijící kdysi ve městě a okolí jsou jména ostrůvků El Djezaïr Beni Mezranna před přístavem, které zmizely po stavebních úpravách

Iktínos z Athén, stavitel a architekt§ 447

Iktis, o. s cínovými doly nezn. polohy (pobřeží Cornwallu n. Devonu?)§ 635

 

Ikšvakové, dyn. na sev. IND, nástupnický stát Sátaváhanů§ 22

Ílarchos ze Sparty§ efor epón. 420

Ildamuša, hl. m. země Kulchai§ 744

Ilerda, m. v Tarrakónské Hispánii, dn. Lerida§ 49

Ilergétové, kelt. kmen v Tarrakónské Hispánii, dnešní zhruba Aragonie§ 217, 206-205

Ília§ viz Rhea Silvia

Ílias, epos, srov. tam§ 700, 70

Ilijci, lat. Iliensés, též Iolaiové, obyvatelé jižní poloviny Sardínie, srov. tam; údajně potomci trojských Ílijců§ 181, 178-177

Ílion, m. v Tróadě, homérovské Ílios, v klasické době Tróas, Troiá, lat. Troia, chet. Truiša, v hellénismu Alexandreia v Tróadě (viz tam), na dn. pahorku Hisarlik§ 776, 700, 620, 396, 359, 334, 323, 240, 220, 218, 216, 192, 190, 85, 83

Alexandros prohlásil Í. po Graníku samostatným městem a bez daní. Dalšího rozšíření a nových osadníků se dočkalo od Lýsimacha. Antigonos založil Antigoneiu v Tróadě a ta byla Seleukovci přejmenována na Alexandreiu a znovu posilněna na lidech synoikismem všech obcí v Tróadě. Za Antiocha Velikého však opět byla vesnicí bez opevnění. Diktátor Sulla osídlení renovoval a hodně do Alexandreie, kolébky Římanů, investoval Augustus.

Í. bylo dvakrát dobyto s pomocí koně a jednou kvůli koním: Héráklés pro Láomedontovy koně, Agamemnón kvůli Heleně a kondottier Charidémos, viz, zřejmě z profesionálního zájmu; viz dále Tróas (chet. Wiluša, Wilušija nemusí znamenat (W)Ilios, jako možná pozd. Bíthýnii). K dataci vyvrácení Íl. viz rok 776 a viz pod Troiá.

Ilipa§ viz Silpia

Iliturgis/Illiturgis, sídelní m. Iliturgů v Baetice, za Římanů Forum Iúlium, dn. Andújar§ 215, 206, 195

Íliú persis, epos§ 700

Illáhábád, ang. Allahabad, m. v IND§ 600

Illubri, m. v Kilikii§ 696

Ilu-iau-bi‘di z Hamátu, k., ass. Iaubi‘di§ 720

Ilvátové, ligurský kmen, zřejmě vyhlazen§ 197

Illyrie, Illyrové, řec. Illyris, lat. Illyricum, země a balkánské ethnikum§ 735, 730, 630, 435, 429, 423, 393, 400, 399, 390, 359, 358, 356, 352, 350, 337, 335, 317, 314, 310, 295, 282 - 278, 272, 250, 232, 222, 220, 231 - 229, 219, 213 - 209, 206 - 203, 200, 199, 196, 181, 180, 172, 170, 168, 167, 148, 136, 129, 118, 114, 82, 76, 60, 59, 52, 49, 40, 35 - 33, 13, 1 n. l. (provincie viz roky 167 a 82)

Řada kmenů a kmenových svazů v dn. Srbsku, na Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Bývalé jugoslávské republice Makedonii/FYROM a v Albánii, kde snad předkové dnešních Albánců. Mezi Ill. bývají zahrnovány i některé alpské národy, jako například Raetové, popřípadě jsou pokládány za promíchané s Kelty. Někdy v 11. století př. n. l. se části Illyrů přeplavili do jižní Itálie (Daunové, Iápygové, Peukelové, Messápiové, Sallentinové, Poidikulové). Do příbuznosti s illyry bývají dáváni Venetové.

Illyrský jazyk patřil mezi indogermánské, není však znám. Illyrové nikdy netvořili jednotný státní útvar, nikdy nic nenapsali a kromě toho, že o nich klasičtí autoři psali jako o lupičích a opovrženíhodných lidech, není o nich nic bližšího známo; viz jednotlivé kmeny.

Nápisy zanechali Messápiové, illyrský národ v jižní Itálii. Byzantští autoři urputně nazývali západní Jihoslovany Illyry. Za dominátu pocházelo z Ill. hodně císařů a pod illyrskou praefekturu patřila i Hellas. Dnešní Albánci s velkou dávkou pravděpodobnosti tvrdí, že jsou potomky Illyrů. Srov. také pod Aromuni a Thrákové.

illyrské války§ viz války...

Ilva, viz Aithaliá