Kl-Ko

klan, kmen u Arabů, viz Mesopotamie

klášter, křesťanský, od lat. claustrum, zámek, závora, viz křesťanství

klaun, z angl. clown a to možná z lat. colónus; viz pod šašek a blázen dvorní

Klázomenai, m. v Iónii, dn. Klazümen v TR§ 654, 650, 617, 611, 568, 560, 546, 500, 496, 441, 428, 412, 411, 390, 387, 191, 84

Kleainétos z Athén, o. Kleonův§ 425

Kleandridás ze Sparty, o. Gylippa, exulant§ 446, 444

Kleandros z Gely, oba tyr.§ 1. 505, 498, syn Pantareův; 2. 491, syn Hippokratův
Kleandros z Figalie, věštec a revolucionář§ 491
Kleandros z Makedonie§ 330, 325, Alexandrův velitel

Kleanthés z Assu, stoický filosof§ 331, 264, 235, 232

Klearchos, vládcové v Hérákleji Pontské:§
Klearchos I., ž. Platónův a Ísokratův, b. Satyrův, o. Tímothea a Dionýsia§ 370, 364, 353; jeho vrahy byli spiklenci, které vedl Chión, León a Euxenón
Klearchos II., s. Dionýsiův, matkovrah§ 305, 300, 289

Klearchos z Athén§ arch. 301
Klearchos ze Sparty, s. Rhamfiův, velitel žoldnéřů Kýra Ml.§ 411 - 410, 408, 403, 401

Kleidémos z Athén, „přírodní“ filosof§ 1. 450; 2. arch. 33 (v dór. podobě jména Kleidámos)

Kleidikos z Athén§ arch. 733

Kleiniás z Athén, o. Alkibiadův§ 451, 447, 420
Kleiniás z Kóu, velitel Nektanebových žoldnéřů§ 343
Kleiniás ze Sikyónu, o. Arátův§ 265, 264, 174

Kleinomachos ze Sparty§ efor epón. 421
Kleinomachos z Thúrií, filosof megarské školy, ž. Eukleidův§ 399

Kleió, Músa historie, o její soše na "obálce" CSD viz pod Músy 

Kleippidés z Athén, s. Deiniův, stratégos§ 428

Kleisthenés ze Sikyónu, tyr.; byl dědem athénského Kl., srov. rodokmen: Andreás - Myrón - Aristónymos - Kleisthenés tyrannos - Agaristé, kterou provdal za Athéňana Megaklea, jejich syny byli reformátor Kl. a Hippokratés, jeho synem Megaklés (ostrakován roku 486), jehož dcera Agaristé se stala manželkou Arifronova syna Xanthippa a jejich synem byl slavný Periklés§ 648, 595, 576, 575, 560, 508
Kleisthenés z Athén§ 1. 575, 548, 524, 486, 510, 508, syn Megakleův; 2. arch. 525 (jiný Kleisthenés byl chudým stavitelem a divadelním malířem, o. Menedémův (viz pod filosofické školy)

Kleitarchos z Athén, historik§ 300
Kleitarchos z Eretrie, tyr.§ 349, 341

Kleitomachos z Karchédónu-Karthága, původ. jménem Asdrúbás, scholarchos Nové Akadémie§ 187, 127, 110

Kleitór, m. na sev. Arkadie§ 336, 255, 220, 184

Kleitos z Illyrie, dyn. Encheleů§ 352, 335, 292
Kleitos z Makedonie§ 1. 334, 328, syn Drópidův, nazývaný Melás, tj. Černý, b. Laniky; 2. 322, 321, 319, 318, satr. Lýdie a nauarchos

Kleobis z Argu, b. Bitónův, syn Héřiny kněžky v Argu Kýdippy§ 600, 197

Kleobúlos z Lindu, jeden ze „Sedmi mudrců“§ 600, 668

Kleofón z Athén, gen. –fónta, lyropoios, výrobce lyr, a démagógos, zavedl státní pensi dióbelii, viz, roku 406 zabránil míru se Spartou§ 410

Kleocharés, eunúchos, důvěrník Mithridátův a pučista v Sinópě§ 70

 

Kleokritos z Athén§ arch. 413

Kleomachos z Athén§ arch. 262
Kleomachos z Farsálu, tetrarcha§ 700

Kleomantis z Kleitóru§ 336 (Ol.)

Kleomachidés z Lárissy, tágos§ 180

Kleombrotos, jméno spartských králů:§
Kleombrotos I.§ 521, 500, 480, 458, 255, syn Anaxandridův
Kleombrotos II.§ 380, 379, 376, 374, 371, syn krále Pausania
Kleombrotos III.§ 242, 241, 219, zeť Leónidy II.

Kleomédés z Athén, jeden ze Třiceti§ 416, 404

Kleomenés, jméno spartských králů:§
Kleomenés I.§ 521, 519, 517, 511, 508, 505, 499, 494, 491, 488, 480, syn Anaxandridův, o. Gorgó, manž. Leónidy I. (neměl mužského potomka)
Kleomenés II.§ 370, 314, 309, syn Akrotatův
Kleomenés III.§ 241, 235, 230-218, 191, syn Leónidy II.

Kleomenés z Athén, o. Lamie§ 306
Kleomenés z Naukrátidy§ 331, 323, 322, satr. Egypta
Kleomenés ze Sparty§ 1. 446, 427, 408, poručník k. Pausania; 2. 219, 217, strýc Agésipolida III. a b. Agésipolidův, s. Kleombrotův
Kleomenés, astronom§ 1 n. l.
Kleomenés, kynik§ 399

Kleón z Athén, démagógos, gen. Kleóna (č. asi Slávek)§ 427, 425, 422
Kleón z Epidauru§ 608 (Ol.)
Kleón z Gordiúkómé, lupič, kněz a dyn., možná druhým jménem Médeios§ 40, 36, 29
Kleón z Kilikie (z Tauru), vůdce otroků, b. Komanův§ 138, 132
Kleón ze Sikyónu, tyr.§ 274, 265

Kleónai, m. na Akté§ 750
Kleónai, m. v sev. Argolidě§ 576, 573, 322, 235, 225

Kleóndás z Théb§ 616 (Ol.)

Kleoníké, manž. Knópova§ 650

 

Kleoníkos z Aitólie, vyslanec ve Spartě§ 211

Kleonnis z Messénie, strat.§ 724

Kleónymos z Fleiúntu, tyr.§ 229
Kleónymos ze Sparty§ 1. 371, syn Sfodriův; 2. 309, 303, 299, 292, 281, 277, 255, 252, syn Kleomenea II.

Kleopatrá, jméno makedonských královen:§
Kleopatrá I., manž. Perdikky II. a Archeláova, m. Orestova§ 413, 399
Kleopatrá II., manž. Filippa II.; zřejmě dívčím jménem Eurydiké§ 337 - 335
Kleopatrá (III.), ses. Alexandra Velikého, vdova po Alexandrovi I. Molosském, m. Neoptolema II.§ 337, 336, 330, 323 - 321, 317, 308, 307
Kleopatrá z Makedonie§ 393, manž. Arrhidaiova, m. Amynty III.

Kleopatrá, jméno královen v Syrii:§
Kleopatrá I. Theá Euetériá, ka. v Syrii§ 152, 150, 147, 141, 140, 129, 128, 125, 124, 120, d. Ptolemaia VI., s. Kleopatry III.; manž. Alexandra I. Baly, Démétria II. a Antiocha VII., m. Antiocha VI., Seleuka V., Antiocha VIII. a IX.
Kleopatrá II. Tryfainá I., tj. Nádherná, Skvělá, ka. v Syrii§ 124, 123, 120, 114, 113, 96, d. Ptolemaia VII. s Kleopatrou III., s. Kleopatry IV. a Kleopatry V.; manž. Antiocha VIII., m. Seleuka VI.
Kleopatrá III. Syrsk᧠viz Kleopatrá IV. Egyptská
Kleopatrá IV. Seléné I. Syrsk᧠viz Kleopatrá V. Seléné I. Egyptská

Kleopatrá, jméno královen v Egyptě:§

Kleopatrá I. Epifanés, zvaná Syrá („Syřanka“)§ 204, 195, 194, 185, 181, 176, 173, 187, d. Antiocha III. Syrského, manž. Ptolemaia V. Epifana
Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá, vulgo Adelfé („Sestra“)§ 185, 176, 170, 169, 164, 163, 153, 145, 144, 142, 131 - 129, 125, 124, 118, 116, d. Ptolemaia V., s. a manž. Ptolemaia VI. Filométora

Kleopatrá III. Euergetis Filométór Sóteirá, zvaná Gyné („Manželka“) nebo Kokké (od kokkos, plodové semínko nebo pilulka či vulg. varlata, nebo s významem pudenda muliebria, tedy zvaná "Píča") § 142, 133, 131, 130, 124, 123, 120, 118, 116 - 114, 110, 108, 107, 103 - 101, 88, 67, d. Ptolemaia VI. s Kleopatrou II., s. Kleopatry I., královny v Syrii, manž. Ptolemaia VII. Euergeta II.
Kleopatrá IV., ka. v Egyptě a Syrii, v Syrii jako Kleopatrá III., bez přízvisek§ 116 - 113, 95, d. Ptolemaia VII. s Kleopatrou III. Egyptskou, s. Kleopatry II. Tryfainy, královny v Syrii; manž. Ptolemaia IX., Antiocha IX., m. Antiocha X. a snad Ptolemaia XII. (?)

Kleopatrá V. Seléné I., ka. v Egyptě a v Syrii (zde jako Kleopatrá IV.)§ 115, 108, 102, 96, 95, 80, 75, 73, 71, 69, 56, d. Ptolemaia VII. s Kleopatrou III. Egyptskou, s. Kleopatry IV. Egyptské, Kleopatry II. Syrské a Ptolemaia IX.; manž. Ptolemaia IX., Antiocha VIII., IX., a X., m. Antiocha XIII. a Antiocha alias Seleuka VII. a event. Ptolemaia XII. (?, srov. výše)
Kleopatrá VI. Tryfainá II. Filopatór Filadelfos, ka. v Egyptě§ 80, 69, 58, s. Ptolemaia XII. a jeho manž., m. Kleopatry VII.
Kleopatrá VII. Tryfainá III., ka. v Egyptě§ 79, 58, d. Ptolemaia XII. s Kleopatrou VI.

Kleopatrá VIII. Filopatór, ka. v Egyptě (zemř. 12. 8., v novodobé literatuře se ale také objevují data 29. a 30. 8.)§ 145, 74, 69, 64, 51 - 46, 44 - 40, 37 - 30, 25, 22, 4 d. Ptolemaia XII., s. Ptolemaia XIII. a XIV., Arsinoé IV. a Kleopatry VII.; manž. svých bratrů a M. Antónia, m. Ptolemaia XV., Alexandra III. Hélia, Kleopatry IX. Selény II. a Ptolemaia XVI.
Roku 2000 byl publiková text papyru uloženého v Berlíně, který dává P. Canidiovi, příteli M. Antonia, daňové výhody a je opatřen poznámkou „genesthó“, staniž se. Byl vysloven názor, že pokyn vlastnoručně připsala královna roku 33 (!?), což by byl unikát, neboť ze starověku se autentické rukopisy nedochovaly.
K obvykle presentovaným většinou mincovním portrétům královny roku 2006 přibyla domněnka, že její portrétní sochou je „Venuše Esquilínská“, 1,55 metrů vysoké dílo nalezené roku 1874, údajně dílo Stefana z Pásiteleova ateliéru (viz pod sochaři).
V římském světě měla negativní pověst. Ještě básník John Keats (zemřel roku 1821) o ní mluví jako o "cikánce na Nilu".

Kleopatrá (IX.) Seléné II.§ 40, 34, 29, 25, 2, d. Kleopatry VIII. s M. Antóniem, manž. Iúby II., m. Ptolemaiova a Drusilly
Kleopatrá Bereníké§ viz Bereníké III. Filométór Filadelfos

Kleopatrá, jméno dalších královen (jméno se objevuje už v Íliadě jako manželka Meleagra Kalydónského):§
Kleopatrá z Pontu, ka. Armenů§ 97, 94, 67, 63, d. Mithridáta VI. a manž. Tigrána I.
Kleopatrá, ka. Parthů§ 10, manž. Fraáta IV.
Kleopatrá, ka. Židů§ 4, pátá manž. Héróda Velikého, m. Filippova

Kleopatris, dříve Arsinoé, m. u dn. Suezu§ 270, 25

Kleopatros z Acháie, velitel Akrokorinthu§ 224

Kleopos z Eryther§ viz Knópos

 

Kleoptolemos ze Sparty§ 684 (Ol.)

Kleosthenés z Písy, zákonodárce§ 776
Kleosthenés ze Sparty§ efor epón. 416

Kleoxenos z Alexandreie, boxer§ 240

kleptokracie, slovo moderní od řec. kleptó, kradu. V užívání v žurnalistice a publicistice od konce dvacátého století na označení těch diktátorských režimů, které se orientovaly na osobní obohacení a celý byrokratický systém státní správy fungoval podle toho. Vynikaly diktatury indonéského generála-presidenta Suharta v letech 1967-1998, filipínského presidenta Ferdinanda Marcose a jeho ženy Imeldy v letech 1965-1986.

V Americe vedle kleptokratických poměrů na Jamaice „oslnily“ vlády haitských krutovládců Françoise Duvaliera vulgo Papa Doc v letech 1957-1971 a jeho syna Jean-Claude alias Bébé Doc v letech 1971-1986. Po zániku sovětské říše panovaly kleptokratické poměry a režimy ve všech nástupnických státech Sovětského svazu a na východu Evropy, nejsilněji v balkánských státech zaniklého „socialistického“ bloku. Svérázným modelem byl kleptokratický režim putinovštiny, vláda zkorumpovaných ruských tajných policistů representovaných rozvědčíkem Vladimirem Iljičem Putinem a jejich "obchodních" přátel hlásající k postrašení okolí brutální velkoruský šovinismus. 

Nejproslulejšími kleptokraty nejnovějších dějin byli bezesporu nigerijský generál a vládce Sani Abacha, který byl u moci v letech 1993-1998. Se svou rodinou bral peníze přímo z tresorů státní banky ropné federace a po jeho záhadné smrti se hledala konta se třemi až čtyřmi miliardami dolarů.

Mnohem déle vládl Kongu-Zairu generál/maršál Joseph Désiré Mobutu alias Mobutu Sese Seko. Během své krutovlády v letech 1965-1997 zacházel s Kongem jako se svým majetkem a jeho soukromý majetek obnášel nejméně pět až osm miliard dolarů.

kléros, kléroi, dór. klároi, klérúchiá, klérúchie, katoikové, viz pod půda§ 720, 507, 400, 55

Obecně v hell. světě „losy“ (kamínky, dřívka, střepy), jimiž losováno při soutěžích, při obsazování některých veřejných funkcí (např. soudy), při rozdávání podílů na půdě, pozemků, v osadách-koloniích (srov. ath. a jiné klérúchie, katoikie, epoikie, apoikie). Z těchto losů-podílů se později stalo pozemkové vlastnictví.

V hellénismu byly kléry pozemky královské půdy, svěřené vojákům či veteránům k obdělávání, spojené s určitými brannými povinnostmi pro krále - stát, jinak nezcizitelné, a vlastně základním prvkem hellénisační politiky např. Seleukovců či Ptolemaiovců (z řec. kléros je lat. clérus, které později u křesťanů původně znamenalo kultovní funkcionáře). U Seleukovců se kléros zřejmě jmenoval ekas/hekas/hekás, „setnina“ (?). Roku 60 dostaly v Egyptě ženy právo dědit půdu klérúchů, srov. rok 55.

Objevil se pokus vymezit hekas počtem dvaceti klérů a skupina měla jméno původního důstojníka, zatímco kléros se jmenoval po původním majiteli-vojínovi (Altheim). O klérech a ekadách/hekadách pojednává pergamenový doklad o prodeji „Arrybovy hekady v Konónově kléru“ s ovocnými stromy, stavbami a s přilehlými zahradami za 120 drachem ve stříbru v Dúra-Európos.

Viz také kolonisace, o rozdílu mezi klérúchií/katoikií a apoikií viz rok 507. • Římané v císařské době zakládali při svých žhavých hranicích něco obdobného, statiónés agráriae/zemědělské stanice, osazené brannou povinností vázanými zemědělci; viz pod půda.

kleštěnci, viz eunúchové

Klétiás z Athén, malíř černofigurálních vás§ 575

Klétis ze Sparty, exulant§ 182

Klétór§ viz Kleitór

Kleuás z Makedonie, Perseův voják§ 170

Kleués, syn Dórův, oikistés aiolské Kýmy§ 650

klient, klientela, viz cliéns, clientéla

klima, z řec. klíma, sklon, zeměpisná šířka, kraj; podnebí, počasí, oteplování a ochlazování, viz mimo jiné také pod potopa

 

Klimatické etapy: Počasí bláznilo i bez lidských zplodin

 

Čtyřikrát za poslední milion let byla Země spoutána ledem a teplotami mínus 50 °C. Každá z ledových dob, glaciálů, trvala asi sto tisíc let. Prodělali je předkové člověka i homo sapiens. Lidstvo se rozvinulo díky oteplení v meziledové době, v níž se už několik tisíc let nacházíme.

 

Člověk prodělal několik oteplení a ochlazení klimatu. Před asi 200 tisíci roky oteplení proměnilo ráz africké tropické krajiny v savanu. Tato tepelná změna kulminovala kolem 125 tisíci roky, kdy se ve střední Evropě mimo jiné koupali hroši. Pak přišlo ochlazení a před asi 100 tisíci roky byla lidská populace podle paleohistoriků a genetiků decimováno na několik tisíc jedinců. Před asi 60 tisíci roky lidstvo zmohutnělo, ledová doba propojovala kontinenty. Srov. začátek CSD.

• kolem roku 18 000 př. n. l. vrcholila poslední doba ledová. Ledovce sahaly do Polska a středního Německa a v předpolí ledovce se rozprostírala mrtvá tundra. Třetinu zeměkoule pokrývaly ledovce; dnes pouze desetinu pevniny. Hladina světových moří ležela o 100-130 metrů níže než na přelomu druhého a třetího tisíciletí n. l. Beringova nížina se dala přejít suchou nohou, stejně tak lidé pěšky přešli z Holandska do Anglie. V zámoří byla souš mezi Sumatrou, Jávou a Borneem, sydneyský a sanfranciský záliv byly souší a na místě mostu přes Golden Gate byl vodopád. Pro archeology je konec doby ledové magdalénienem (19-12 tisíc).

• kolem roku 15 000 př. n. l. přišlo oteplení. Kilometr tlusté ledovce se stahovaly na sever, na jejich místě vzniklo Baltské moře, Kaspik byl čtyřikrát větší než dnes. Sahara se zazelenala, po tundře zůstaly prašné stepi, kde vznikaly silné prašné bouře. Globální tání ledovců trvalo deset tisíc let. Za tu dobu světový oceán zmohutněl o 130 metrů a zabral dalších osm procent země.
O osudu megafauny viz CSD „do roku 1800“.

• kolem roku 10 500 (nebo už c. 12.900) přišlo do Evropy na tisíc let ochlazení a s ním málo srážek. Sucha zmenšila Černé moře a Přední východ vyprahl. Snad způsobeno prolomením břehů obřího sladkovodního jezera v Severní Americe vzniklého z tajících vod ledovce po poslední době ledové. Jeho vody snížily salinitu Atlantiku a jeho teplé proudy se nedostávaly k evropským břehům.

• 6200 až 5800 sucho kulminovalo a decimovalo lidstvo, které se na Předním východu živilo zemědělstvím (první obilí vypěstováno c. 7600 př. n. l., první čuník v chlévu zachrochtal c. 7000 př. n. l.) a rybolovem. Hliněné osady (první hliněné přístřeší doloženo kolem 9000 př. n. l., pálení keramiky c. 8000) se měnily v městská osídlení, doloženy první chrámové objekty.

Původně stěhovaví lovci se usadili, luky a šípy zůstaly pro lov a jako zbraně, lidé se na polích začali ohýbat k práci s dřevěnými srpy s ostřím osázeným kamínky, obilí mleli mezi mlýnskými kameny a zpracovanou mouku pekli v pecích.
S neolitickou (dosti vleklou) revolucí přišla první populační explose lidstva. Teprve obilí dalo člověku tolik kalorií, aby nebyl hnán stále z místa na místo, aby se mohl usadit a „přemýšlet“.

• 5000-2500 klimatické optimum, doba mesopotamské a nilské civilisace. Následovala období sušší a vlhčí. Kolem roku 3500 ochably nad Arábií a Saharou srážky, jejich proměna v poušť dovršena. Optimální počasí pro člověka nad Středomořích.

• 300 př. n. l. až 400 n. l. v Evropě se antické/římské klimatické optimum. Klima přálo velkým tažením, Filippova armáda pronikala i v zimě balkánskými průsmyky, Alexandros přešel s vojskem ze Střední Asie do Pákistánu přes Hindúkuš. Hannibal přešel v patnácti dnech Alpy.

Podle theorie švýcarských geologů z university v Bernu Ulricha Jörina a Christiana Schlüchtera byly v římské době ledovce v Alpách významně menší než v dnes, jak prokazují zbytky stromů pod ledovci. Je docela možné, že tehdy ani ledovce v Alpách nebyly žádné.

V letech 200 až 800 n. l. byly slabší úrody, sucha a v zimě deštivo. Tehdy migrovali Mongolové, vpadli do Indie, Germáni se hnuli k jihu; Římané ovšem pěstovali v Anglii až po dn. Lincolnshire víno a severní Afrika byla jednou z obilnic římské říše.

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos válčil po roku 110 př. n. l. na Krymu/Bosporské Tauridě se Skythy a Roxolány a trvalo asi pět let, než jeho vojevůdci nepřítele vyhnali z pole a slavný pontský král mohl vládnout i na severu Černého moře. Zřejmě do doby tohoto tažení spadá jedna světová originalita. Generál Mithridáta Eupatora Diofantos dosáhl kolem roku 110 př. n. l. vítězství na témže místě na souši i na vodě: v zimě na zamrzlém Azovském moři v jízdní bitvě a v létě na stejném místě v bitvě námořní. Bývala tedy v té době zima tvrdší než dnes.

• kolem roku 400 n. l. přišlo do Evropy klima vlhčí a studenější. 31. prosince 406 přešly šiky Vandalů, Suébů, Alamanů, Alanů a Burgundů zamrzlý Rýn a vpadly do nebráněných římských provincií (roku 407 vyklizena Británie). Germány už z území západořímské říše nikdo nedostal. Následoval vpád Hunů, konec západořímské říše a doba, v níž vznikly základy dnešních států.


Rok 509 n. l. byl v této éře pokládán za teplotní maximum. Za ochlazení začátkem 7. století vznikl islám. Od března 535 do června 536 bylo slunce nad Evropou zakryto závojem prachu, panovalo velmi chladné počasí, nevzešla úroda. V Číně nepřízeň počasí trvala do roku 538, podle dendrologických údajů v jižních oblastech Jižní Ameriky až v letech 540-548. Ve Skandinávii byly opuštěny tři čtvrtiny vesnic a spustila se migrace, jeden ze zdrojů vikingského stěhování. Hlady zahynula podle některých odhadů až třetina populace mezi Evropou a Čínou, kde se vylidnily rozsáhlé oblasti. Důvod znám není: nepodařilo se událost spojit s explosí nějakého vulkánu, ani rozsáhlými požáry nebo prudkými písečnými bouřemi. 

• mezi roky 650 až nejméně 1050 přišla středověká teplejší fáze, kdy bylo počasí v Evropě zřejmě o 1,5 °C vyšší než dnešní průměry. Důsledkem této vlny byla expanse Normanů po celé Evropě, na Island, do Grónska a do Ameriky (viz opak v 15. století): v Grónsku je chován dobytek a víno se rozšířilo do Skotska. Mohamedáni expandovali od Španěl a západní Afriky po Indii.
Na začátku třetího tisíciletí je tepleji než tehdy. Odhaduje se, že vulkanická činnost byla tehdy menší a s její obnovou se vrátilo ochlazení.

• mezi 1050 až asi 1700 se ochladilo (zhruba roky 1500-1850 se v Evropě pokládají za „malou dobu ledovou“) s drobnými teplotními výkyvy směrem nahoru (maximum bylo roku 1247). Přišlo klima studené, hodně sněhu. Tiber v Římě byl roku 1077 zamrzlý až do velikonoc. Naopak v prosinci 1539 si Italové mysleli, že je červenec. Ve střední Evropě následoval rok velkého sucha a horka. Rýn u Basileje šlo přejít suchou nohou a na dně Bodamského jezera pátrali lidé po římských mincích (list Die Presse, červenec 2015). Nezapršelo devět měsíců.

Nejchladněji bylo mezi roky 1260 až 1420 a 1530 až 1670, jak se odhaduje, nejstudenější dekadou tisíciletí ve střední Evropě prý byly roky c. 1430-1440. Niccolò Macchiavelli ve Florentských letopisem poznamenal, že roku 1424 měla severoitalská Imola vodní příkop kolem hradeb zamrzlý.

Ve 14. století postihly Evropu velké morové rány (1348-1351) a kontinent přišel o polovinu obyvatelstva. Například poslední svatba vikingů v kostele v Hvalsöy na Grónsku byla 16. září 1408; pak lidé odešli a zdejší osada vymřela (srov. opak od 7. století).

V rocích mezi špičkami obou „ledových období“ v 15. a začátkem 16. století objevné cesty Číňanů (Čeng Che objevil asi roku 1421 Ameriku) a Evropanů, dobytí Mexika a Peru, luteránství a reformace. Naopak zimy v 16. a 17. století přivedly vlky až do střední Francie a v Bavorsku se stalo pivo definitivně národní jedničkou mezi alkoholovými nápoji: bylo ho čím dlouhodobě chladit.

"Malá doba ledová" v letech c. 1645-1715 v Evropě a Severní Americe vedla k zamrznutí např. Temže: v zimě 1883-1684 dokonce na sedm neděl (jsou ale také snímky z roku c. 1900, na nichž londýští policisté po Temži bruslí).

• oteplení 1720-1850 se také objevují skoky teploměru nahoru a dolu. Vědecká a průmyslová revoluce, napoleonské války. Kolem roku 1850 byla průměrná roční evropská teplota o 0,7 °C nižší než dnes (přesná srovnání nejsou možná pro různé podmínky měření teplot ovzduší tehdy a dnes, umístění měřidel ve volné krajině se proměnilo v měření ve městech apod.).

• 1875-současnost klimatické optimum. V první polovině 20. století bylo tepleji v severním Atlantiku. Roky 1940-1970 byly chladnější, od té doby se opět otepluje. Čtyřicátá léta, doba druhé světové války, měla tvrdé zimy, během nichž si v Rusku vylámal zuby Adolf Hitler.

• na přelomu druhého a třetího tisíciletí začaly tát grónské a arktické ledovce a ledy, do oceánu se ulomovaly obří kry. Ve Švýcarsku z 1800 větších i menších ledovců sledovali representativní typy a naměřili, že v rozpětí let 2004-2005 z 91 ledovce se jich 84 umenšily.

Rekord vykázal Triftgletscher, který za rok ustoupil o 216 metrů. Od roku 1850 do roku 2005 se švýcarské alpské ledovce co do plochy zmenšily o polovinu. V únoru 1963 naposledy zamrzlo Curyšské jezero, předtím roku 1941 a slabším ledem roku 1956.

• V srpnu 2005 proplula jako první loď moderních dějin bez pomoci ledoborce přes severní pól ruská Akademik Fjodorov. Také kolem Sibiře se dalo volně proplout z Evropy do Asie (srov. čínské objevy z doba kolem roku 1421 pod loďstvo, Číňané, objevy). V říjnu 2011 trvala plavba tankeru Severním ledovým oceánem 6,5 dne. V roce 2009 propluly první dvě zahraniční obchodní lodi, roku 2011 osmnáct. Cesta z Rotterdamu do Jokohamy je tak kratší o 4450 mil než tradičním směrem přes Suez. • První obchodní loď, která proplula Severozápadní cestou kolem Kanady bez doprovodu, byla v září 2008 kanadská loď Camilla Desgagnés.

V Anglii se na přelomu tisíciletí hojně zakládaly vinohrady (v 19. století zničila vinařství sněť, obnoveno bylo ve 20. století), roku 2006 první olivový háj pro komerční využití. V Kentu se usadili škorpioni. Vysychá oblast evropského Středomoří, otepluje se sever Evropy. Do oblasti Sahelu přicházejí častěji deště, naopak vysychají velké části průmyslových oblastí Spojených států a například Jižní Afriky.

• kolem roku 2050 bude teplota na planetě o jeden stupeň Celsia vyšší než na přelomu tisíciletí, ve střední Evropě možná více. Že se celkově klima otepluje, je prokázáno a už sto let je známa souvislost mezi kysličníkem uhelnatým (CO2) a změnou klimatu. Ideologové se přou o to, na kolik a zda vůbec proměny klimatu způsobil člověk svou industriální činností. Bude více extrémních klimatických událostí.

Alpy za poslední století ztratily polovinu ledovců a roku 2050 z nich zbude velmi málo. Lyžařský turistický průmysl zanikne. Za půl století bude zřejmě Severní ledový oceán v létě bez ledu a plně splavný. Zmizí prý lední medvědi a pravděpodobně v Oceánii a Indiku řada souostroví; zvýšení hladiny světových oceánů se odhaduje mezi 9 a 88 centimetry.

Podobné rychlé proměny klimatu přinášeli vědci a politici ovlivnění nespolehlivými, nebo jak se ukázalo roku 2010, falšovanými daty a uzpůsobovanými klimatickými modely na pracovištích vědců propadlých ideologii zničující role člověka v přírodě.

Očekává se, že mezi roky 2100 až 2160 přijde chladnější perioda, po roku 2300 prý nastane opět „malá doba ledová“.

Jak se led objeví a jak zmizí?
Hladiny moří odrážejí pouze tři až deset procent slunečního záření, louky až třicet procent, mraky 45 až 85 procent, čerstvý sníh 75 až 95 procent. Čím více bílých ploch na zeměkouli, tím větší zima.

Proč byla Země ledovou koulí a proč se led vrací, zůstává záhadou. Dostala se naše sluneční soustava do kosmického prachového oblaku, který zakryl slunce? Vyrobily sopky příliš mnoho popelu? Srazila se Země s asteroidem, což vedlo k ochlazení? Je to výsledek pohybů zemských ker?

Klíčovou látkou způsobující oteplení je snad kysličník uhličitý CO2. Pojí se s vápníkem z oceánů ve vápenec a tak se dostává z atmosféry. Sopky se prokousaly ledovým krunýřem, miliony let chrlily CO2 a popel a vytvořily skleníkový efekt. Led tál, oceány se ohřály na až 50 °C, vápník z kamenů nadrcených ledovci se měnil ve vápenec...

Podle modelů japonských paleoklimatologů z Tokijské university (2013) závisí střídání chladného a teplého období na pohybech planety. Rhytmus se střídá po 23 tisících let (pohyb na pólech) a 41 tisíc roků (kyvadlový pohyb zemské osy). Jednou za 95 tisíc roků se mění oběžná dráha planet kolem Slunce. Samy ledové doby v sobě mají "zabudovaný" sebezničující mechanismus: po zhruba 20 tisících letech zatlačí váha ledovce zemský povrch až o jeden kilometr (hlavně v Americe) a studené výška se dostanou do mírnějších poloh a spustí mnohatisícileté tání. Pérovací efekt je pak pozorovatelný v oblastech, které byly pod ledovce: Dánsko se "vynořuje" ročně o několik milimetrů.

ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden 36/05

 

Pozn.: Před 56 miliony let bylo „paleocenně-eocenní teplotní maximum“, PETM. V geologicky krátké době deseti tisíc let se rychle oteplilo o pět až šest stupňů °C a v atmosféře tehdy byly stejné obsahy CO jako dnes. Paleocen (c. 65-56 milionů let) byla doba po vymření dinosaurů (z řec. palaios + kainos, starý + nový; snad po pádu meteoritu z Chicxulubu na Yucátanu c. 65 mio), v eocenu (56-34) se významně rozšířili savci (z řec. heós/éós, jitro + kainos, nový).

klínové písmo, klínopis, nejmladší známý datovatelný text, srov. pod písmo§ 7

písaři klínového písma v hellénismu:
Sumerské klínové písmo, nejstarší z několika takových, vzniklo před rokem 3500, ustálilo se kolem roku 3200. Od nich „klíny“ převzali po roce 2340 semitští Akkadové a jejich nástupnické státy Assyrie a Babylónie. Z Mesopotamie se rozšířilo k Elamitům na jihovýchodě v dn. Íránu (= Chuzistán/Chuzestán), k Chetitům v Anatolii, do části Foiníkie a Syrie, na severu do Urartu, klínových znaků užívala stará perština.

Nejstarším písemným „archivem“ lidstva je soubor čtyř-pěti set tabulek a jejich zlomků ze Šuruppaku (Tall Fára) a Tall Abú Salabích z doby kolem roku 2600. Nejmladším datovatelným textem je astronomický diář z roku 7 př. n. l. Jsou však zprávy o tom, že existuje text z doby Tiberiovy a zatím nejmladší diář nese datum 385 SE, tedy roku 74 n. l. (vládl Arasakovec Vologasés I.).

Mesopotamské chrámové občiny byly nejen kultovním centrem každé politické státní jednotky, ale především centrem kulturním a hospodářským. Hospodářskou činnost chrámu organisovala a řídila síť úředníků. Na čele jednotlivých branží stáli kněží, mnohdy velmi vzdělaní lidé. Jim k rukám, a podobně tak i ve vladařských palácích velkých mesopotamských států, byli chrámoví vzdělanci, kněží, kteří vedli „spisovenskou službu“ organisace.

Kromě pořizování ekonomických a astronomických dokumentů byli v chrámech, chrámových školách a palácích činní i písaři, kteří pořizovali opisy hliněných tabulek, kterým hrozilo zničení stářím. Byla to vlastně činnost úplně stejná jako později při opisování a rozšiřování knih, která trvala až do vynálezu knihtisku v 15. století n. l. a o dalších pět staletí později po vynálezu fotomechanických a elektronických způsobů kopírování. Jediným rozdílem bylo to, že se nepsalo na papyrus, pergamen či papír, ale do hlíny (tuppu), dřevěné tabulky (lé’u), nebo do tabulky voskové. Písaři na hlínu byli tupšarru (ze sumerského dub.sar), na ostatní materiál sepíru, sipirru, písaři-překladatelé.

Písařské a archivní povolání se dědilo a z řady měst známe celé klany, jejichž příslušníci byli písaři. Tak v hellénistickém Uruku (řec. Orchoi, Orché) to byly klany Sîn-leqe-unnínní (první nositel tohoto jména je znám již z první dynastie babylónské, z doby starobabylónské), Ekur-zakir, Achu´útu, Kuzú (či Chunzú). Nelze ale bezpečně rozhodnout, zda si příslušníci klanů byli rodově blízcí, nebo zda šlo o první cechy (atronomů, písařů, kněží atd.). Podobně v Babylónu působil klan Nannáútu, v Aššuru Bába-šuma-ibni. O jejich autorství či redakcích sumerských a babylónských epů viz pod autorství.

Činnost písařů vykazovala všechny rysy moderních archivalistů a bibliofilů. Na kolofonu jednoho liturgického textu v Anuově chrámu v Uruku poznamenal písař, chrámový činovník i kněz v jedné osobě jménem Kidin-Anu, že text pořídil z originálu, který viděl v Elamu „za vlády králů Seleuka a Antiocha“ a opis přinesl do Uruku. Kidin-Anu rovněž poznamenal, že jde o opis „podle znění tabulek, které z Uruku odnesl král Nabû-apla-usur, král Přímoří“. [míněn zřejmě zakladatel 10. a poslední mesopotamské vladařské dynastie babylónské, dynastie chaldajské]. Viz také pod písmo, alfabéta.

Klondikos z Bastarnie, dyn., že by nejstarší z Germánů známý jménem?§ 179

klitoridektomie, viz pod obřízka

klub, dostihový, sportovní team apod., viz pod dostihy, gladiátoři, hry

klusáci§ viz kalpé

Klypeá, m. na sev. Afriky vých. od Karthága na poloostrovu Cap Bon/Hermův mys; též Aspis nebo Clupea (jiné od m. v Libyi)§ 310, 256, 255, 212, 148

Klysma, viz Héróopolitikos kolpos

Klytos z Akarnánie, protiřímský politik§ 191

kmen, klan, u Arabů, viz Mesopotamie

Knémos ze Sparty, velitel expedičního oddílu§ 430, 429

kněží, jejich úplatnost, korupce, viz korupce
Kromě věštců při chrámech byli kněží všech hellénských kultů v naprosté většině laici, volení nebo losovaní, vzácně dědiční. V Íliadě měli kněze jen Trojané, nikoli Achájové.
kněží, jejich tělesná integrita u Židů§ 40
kněží, římských kultů, viz kulty

Knidos v Kárii, m. na poloost. Chersonésos Knidiá v Kárii§ 650, 630, 611, 580, 568, 427, 412, 406, 405, 394, 385, 353, 393, 321, 284, 201, 200, 190, 188, 147, 146, 95, 48
Kn. proslavilo víno, cibule, léčivé oleje a rákos na psaní, též Afrodítina socha a mýthograf Theopompos, Caesarův přítel.

kniha, ve smyslu svitek, knihy a knižní produkce, knihovny, srov. pod autorství, papír/Čína 
Poprvé knihy/svitky Athéňanům poskytl Peisistratos. O několik desetiletí později je prý všechny s sebou po vyplenění Athén odnesl Xerxés. Z Persie je Athéňanům vrátil Seleukos Níkátór. Od počátku svých dějin byly knihy nesmírně ceněnými a cennými předměty a až na brutální výjimky je symbolem vzdělanosti a schopnosti lidí vzdělanost zprostředkovat.

Role papyru/papýru (viz) byla nejvýše deset metrů dlouhá a 20 až 25 cm vysoká. Původní egyptské rozměry se v jednotlivých obdobích lišily od 16 až 20 cm v Nové říši po 38 až 42 v říši Střední. Písaři ponechávali široké okraje, mj. pro ochranu před poškozením svitku. Jeden svitek, role papyru, byl uzavřeným celkem, knihou, často také titulem, u rozsáhlejších děl pro nás dílem. Papyrus je ponejprv bílý, věkem žloutne až zhnědne.

Řecké výrazivo kolem psaní přešlo např. také do arabštiny: papyrový n. pergamenový list chartés je arab. qirtás, pero kalamos je qalam, z biblos, biblion, byblos, přetrval v označení pro knihu křesťanů spojující židovský Starý zákon (tora, „zákon“, nevi´im, „proroci“ a ketuvim, „psaní“) s Novým zákonem Ježíšových žáků v bibli.

Papyrus byl popisován jednostranně. Od 1. st. se začal pozvolna prosazovat códex, svázané listy jemně vydělané ovčí kůže, pergamenu dvoustranně popsaného a svázaného do podoby pozdější knihy. Byl kupodivu až o čtvrtinu levnější než papyrový svitek. Krátké vzkazy, poznámky apod. psali Římané po hellénském vzoru na voskem potažené dřevěné desky, códicillí, řec. pinakia. Ke purpurovým nebo černým kolíkům, na nichž byly svitky namotány, se připevňovaly sittyby, pergamenové lístky s titulem o obsahem spisu nebo svitku.

Pergamen se objevil snad kolem roku 170 př. n. l. v Pergamonu. Od 4. století n. l. pergamenový kodex převládl. Z jedné telecí, ovčí nebo oslí kůže vznikl materiál pro osm stran oboustraně popsatelných (a seškrabatelných a znovu volných k popsání, palimpsest).

Svitky se napouštěly proti hmyzu cedrovým olejem a vkládaly do červeně nebo žlutě natřených válcových pouzder s červenou cedulí s titulem a dalšími údaji o obsahu textu, scrínium (označení pro pouzdro na knihy, papíry, ale i masti; srov. něm. Schrein, z toho č. skříň, srov. také pod císař a princeps).
„Hřbety“ svitků byly hlazeny a někdy i barveny. Červeně bývaly nadepisovány díla a kapitoly, rubríca (sc. terra), „červená (hlinka)“.

Od červených titulů v seznamech zákonů v klasické éře, rubrik, se v novověku přešlo k významu pravidelných částí periodik. Z psacího rákosu byl nejžádanější knidský (a k tomu je knidské víno, cibule a léčivé oleje.

V římském táboru Vindolanda na Hadriánově valu na severu Anglie se zachovaly tenké dřevěné tabulky, the Vindolanada tablets, poprvé nalezeny roku 1973. Viz pod epistolografie a legie. Je mezi nimi i nejstarší autentický latinský zachovaný text a k též psaný ženou. Města éry principátu byla plná různých nápisů, oficiálních pochvalných a chlubivých, reklamních, vtipných a obscénních, pod sochami, na stěnách domů, chrámů, všude, kde si písmenka mohl někdo přečíst. 

Z hlediska novodobé průmyslové výroby knih byla starověká produkce v rozsahu samizdatů. Protože pojmy kolem autorského práva nebyly ještě živé a literáti se ještě dokázali uživit životem, byť mnohdy jako příživníci u dvora, a nikoli pouze ilusí, mohl kdokoli cokoli opsat a založit si do knihovny. Proto mimo jiné byli vydavatelé a nakladatelé zároveň knihkupci. Srov. např. T. Pomponius Atticus, do jehož podnikatelského porfolia patřil také gladiátorský team.

Velkovýroba knih/svitků byla manufakturní. Z kopírovaného originálu/opisu předčítal v písařské dílně jeden ze zaměstnanců či otroků skupině písařů. Rovněž dílem otroků, dílem profesionálních písařů svobodných. Náklady, počty „výtisků“, neznáme. Augústus zkonfiskoval po Římě dva tisíce exemplářů tzv. Sibylliných výroků a nepochybně mnohem více jich zůstalo ukryto a mezi lidmi v oběhu.

Vyslovený odhad, že ve více než milionové říšské metropoli mohlo být dobře sto tisíc čtenářů, nemusí souhlasit a vzhledem k proletarisaci velkoměstské populace zvyklé spíše na podívané v amfiteátrech a k nákladnosti knih/svitků je to číslo spíše nadsazené. 

Tímto způsobem se po Evropě až do vynálezu knihtisku v polovině 15. st. n. l. šířila kultura, věda a byrokracie. Že docházelo k upsání, přeslechům, nebo vypuštěním celých pasáží, je nabíledni. Není však znám případ, že by si autor stěžoval na některého z knihkupců, jak špatné kopie mistrova dílna prodává, ačkoli na nepozorné a nekvalitní opisování si stěžoval již M. Tullius Ciceró.

Starověk používal jinou symboliku publikačních práv: autoři přednášeli svá dílka a díla v kruhu přátel a povzbuzeni případným úspěchem veřejně. Tím bylo autorství potvrzeno a nadále nezpochybňováno.

Čtení na veřejnosti nebylo nic neobvyklého ani v Římě. Naopak. Starý věk si četl nahlas i v soukromí i na ulici, lidé sami sobě vlastně předčítali, srov. např. slavnostní předčítání Íliady zavedené v Athénách v 6. století pod heslem epos. Při takovém toku informací na veřejnosti je logické, že vlastnění knih bylo cosi méně obvyklého.

Ve velkých centrech hellénismu plně fungoval knižní trh. Za principátu se rozšířil po celém Středomoří a každé větší město mělo svého nakladatele či vydavatele. Nebylo tomu vždy tak. V Peisistratově době a ještě po celé 5. století byly v Athénách a tím pádem v celém hellénském světě knihy nesmírně nákladnou záležitostí.

Popsaný svitek v této době mohl mít cenu celého domu s příslušenstvím. Platón odkoupil od pýthagorika Filoláa tři spisy za sto min stříbra. Dlouho byla literatura, filosofie a věda záležitostí převážně ústního šíření. Sofisté 5. a 4. století jsou toho příkladem. Od Kimónových dob se mnohé měnilo.

Hellénistická města zřizovala veřejné knihovny a čítárny (Alexandreia, Pergamon, Antiocheia, Athény). První veřejně přístupná knihovna v Římě byla otevřena C. Asiniem Polliónem roku 39. Roku 33 dal Octaviánus z delmatské kořisti postavit stou/porticus Octávia s knihovnou, bibliothéca Octaviána, pojmenované po své sestře (vyhořela roku 80+ za Tita). Koncem republiky a od začátku principátu začali Římané přinášet trojnožky Apollónovi nikoli do Delf, ale přímo do Říma Apollónovi Palátínskému.

Jeho chrám patřil do komplexu principova/císařova sídla, s nímž byl spojen portikem/sloupořadím s latinskou a řeckou knihovnou.V každém velkoměstě měli své krámy nakladatelé a knihkupci/bibliopólés, drazí i levní. V Římě jižně od Quirinálu v části Argiletum s krámy řemeslnickými a knihkupeckými byl nakladatelem Atrectus, vydavatel Martiálův, a knihkupectví-taberna librárií u Colossea ve čtvrti vicus sandaliárius/"ševcovská ulice". Knihkupectví byla po celé říši, latinské texty bylo možné koupit i v Egyptě.
Zřejmě největší soukromou knihovnu měl císař Gordiánus II., viz zde níže. Před ním a Ptolemaiovci s jejich Músaiem vynikli Polykratés Samský, Peisistratos Athénský, jeho krajan a archón roku 403 Eukleidés, Níkokratés Kyperský, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák Theofrastos, tragik Eurípidés Athénský, Attalovci. Knižní dědictzví obou peripatetiků spravoval Néleus. Ptolemaios Filadelfos skoupil, co se dalo, včetně knihoven v Athénách a na Rhodu.

V pozdní antice ovšem literárnost opět upadla, s probíhajícími ethnickými proměnami mizela u obyvatel Středomoří znalost čtení a psaní (z východořímských císařů však byli negramotní pouze Iustínus I. a Basileus I.). Knihy zase zvzácněly, podražily a lidé si cenili opět více materiálu než toho, co na něm bylo napsáno (srov. technologii palimpsestů, vymazání, vyškrábání textu z papyrů a pergamenů a recyklace svitků a kodiků; z palin + psaó, znovuoškrabat).

Gramotnost se zánikem měst a zvenkovštění populace zanikla, gramotnými zůstávaly jen opory monotheistické ideologie, klérus. Teprve obnova městské civilisace především v Itálii od 14. století postupně vrátila do Evropy vzdělanost. Knihtisk ceny knih významně snížil a od poloviny 18. století knihkupci na udržení ceny svého zboží začali část nákladu ničit na "makulaturu". Odložených knih se začalo sekundárně užívat na vycpávky, tepelné isolace, suroviny pro výrobu cestovních zavazadel, do vazeb jiných knih. Teprve s vynálezem technologií na odstranění tiskařské barvy z papíru mohly být knihy zcela recyklovávány.

V šestém století n. l. stál levnější Nový zákon křesťanů tři zlaté solidy, což byla cena jednoho osla nebo dělnická mzda na dva měsíce. V desátém století přišlo opsání knihy včetně materiálu na zakázku na 15-21 zlatých solidů (roční plat byrokrata činil čtyřicet zlaťáků). Jeden mnišský opisovač za rok pořídil dva kodiky, jeho západní kolegové měli vyšší produkci práce (tehdy se někdy začala otevírat propast mezi západní aktivitou a východní letargií...).

Kodiky byly vzácností i v klášterech a v těch nejbohatších jich bylo řádově několik set. Po světě je dnes odhadem na dvacet až třicet tisíc zachovaných východořímských kodiků.

Zůstane záhadou a kuriositou dějin, proč vůbec mniši opisovali spisy i takových autorů, které ideologicky z hlouby duše nenáviděli.
V Kónstantínopoli zřídil její zakladatel v basilice císařskou knihovnu, démosiá bibliothéké, s opisovači a čtyřmi řeckými a třemi latinskými knihovníky, antíquárií (původně znalci jazyka a zvyklostí, tedy spíše ethnografové). Bylo v ní z Iuliána na 120 tisíc svitků a kodiků, které shořely při velkém požáru města roku 475 n. l.

Knihovna sice byla obnovena, ale nikoli její rozsah: byla to poslední velká knihovna starého světa. Stejně tak zanikly klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci (zbožný eunúchos Lausos, správce Theodosia II.), které už nikdy nebyly nahrazeny.

Staletí, kdy se na nové tituly dělaly reklamy, kdy se kolem obchodů s knihami shromažďovala místní intelektuálové a autoři, kdy se v provinciích čekalo na příjezd zásilky knih z Města atd. díky censuře monotheistů ztraceny. Také doba, kdy si lidé dávali knihy jako dárky a třeba jen hostům na hostinách, byly na desítky generací ty tam. Existoval trh použitými knihami, tedy antikvariáty, a také tam byly levnější.

V dobách principátu přišla kniha/svitek, tedy ne vždy celé dílo, v luxusním vydání až na pět denárů (pětidenní plat řemeslníkův). Levnější dílka stála 2,5 sésterciů, Martialova sbírka epigrammů se prodávala za čtyři séstercie, vydání jeho první knihy pemsou hlazené a purpurově barvené však bylo za pět denáriů, tj. dvanáct séstertiů.

Nejstarším zachovaným papyrem, tedy knihou, je „papyr z Derveni“ z roku asi 340 př. n. l. s orfickými texty nalezený roku 1962 v lokalitě stojící na místě nekropole starého města Leté u Soluně. Publikován však byl až roku 2006. Nejstarší zachovaný knihtisk, Diamantová sútra z roku 868, viz s. v. papír.

Existovala móda starých tisků. Některé z antikvariátů dosahovaly cen astronomických. Jsou rovněž známy návody, jak takovou „starou“ knihu vyrobit, zfalšovat. Nejdráže prodaným svitkem bylo zřejmě vydání druhého zpěvu Aeneidy za dvacet zlatých denárů.

 

V lyckých Oinoandách pořídil v místním sloupořadí úředník Flávius Diogenés koncem druhého nebo začátkem třetího století n. l. (podle jiné domněnky již na začátku druhé století) nápis, který původně býval asi na čtyři metry vysoký a přes čtyřicet metrů dlouhý. Pojednává o Epikúrově přírodní filosofii a o ethice a vedle osobních sdělení Diogenových se mimo jiné zachoval dopis, jenž lze interpretovat nikoli jako dílo Zahradě oddaného lyckého hodnostáře, ale jako psaní mladého Epikúra své matce.

Vedle "Hlavních myšlenek" polemisuje polemisuje se stoiky a platóniky a věří, že s rozšířením epikúreismu nastane na světě mír a harmonie. Nápis nalezený v ruinách města roku 1884 a skládající se dnes ze tří set fragmentů (není známo, zda stou se stěnou zničili křesťané nebo zemětřesení) je jediným autentickým autorským filosofickým textem zachovaným v originálu a nikoli v opisech. Nic takového neplatí o dílech na jiných materiálech: vše jsou to opisy nebo citace v rámci jiných děl.

 

Pro srovnání: 2. prosince 1987 byl vydražen rukopis theorie relativity o 72 stranách Alberta Einsteina za 1,6 milionu USD. Jedna z úředních kopií slavné Velké listiny, Magna carta z roku 1215 signované anglickým králem Johnem Lacklandem/Janem Bezzemkem („Sans Terre“) a pořízené roku 1297, změnila majitele 18. prosince 2007 za 14,8 milionů eur (ale obchodníci očekávali kolem dvaceti milionů).

Autorská ethika byla ctěna a případů, že by někdo někoho vykradl, je málo. Princip literární kontaminace latinskými autory, tzn. skládání her dvou a více hellénských autorů v jeden nový titul, nebyl pokládán za podvod a její původci dokonce v Římě dosáhli značné obliby (model užitý v novověku scénáristy filmového průmyslu kalifornského Hollywoodu).

První papírové a tištěné knihy viz pod papír. Do východního Říma dorazil až ve století třináctém.
Největší knihu světa mají v Barmě/Myanmě. Po pátém a zatím posledním buddhistickém koncilu, který byl v Mandalaji v letech 1868-1871, dal předposlední barmský král Mindon Min celou Tripitaku, buddhistické „Tři koše“ (viz pod buddhismus) vytesat do 729 mramorových desek a uložit v jedné z pagod.

Nejprodávanější knihy: Spíše by to měla být seznam odhadů o „nejtištěnějších“ knihách, neboť velká část z těchto knižních rekordů nich se neprodávala a neprodává, nýbrž darem rozdává. To se týká náboženských a komunistických věroučných příruček.

titul                                                        prodeje a odhady v kusech

1. Bible                                                  nejméně 2,5 miliardy
2. Korán                                                800 milionů
3. Mao Ce-tungovy výroky                      800 milionů
4. Slovník nové čínštiny                          400 milionů
5. Charles Dickens, Příběh dvou měst       přes 200 milionů
6. J. R. R. Tolkien, Pán prstenů               150 milionů
7. Robert Baden Powell, Skauting           přes 100 milionů
8. J. R. R. Tolkien, Hobbit                      přes 100 milionů
9. Cchao Süe-čchin, Sen v červeném pokoji    přes 100 milionů
10. Ťiang C´-min, O trojité representaci        100 milionů
11. Agatha Christieová, Deset malých černoušků    100 milionů
zdroj: Wikipedia 2010

Nejdražší knihy z aukcí (pořadí v cenách roku 2010, uvedeny jsou však skutečné prodejní; miliony USD):

1. John James Audubon, The Birds of America (1827-1838)    10,3    2010
2. Pierre-Joseph Redouté, Les Liliacées (1802)    5,0    1985
3. Bible latinská Gutenbergova (1450-1455)    4,9    1987
4. Geofrrey Chaucer, The Cantebury Tales (1478)    7,0    1998
5. William Shakespeare, tzv. vydání First Folio (1623)    5,6    2001
6. Biblia pauperum (1460-1470)    2,2    1987
7. Klaudios Ptolemaios, Geógrafia (1462)    3,5    2006
8. vyhlášení nezávislosti USA (1776)    2,2    1991
9. William Blake, The First Book of Urizen (1794)    2,3    1999
10. Miguel de Cervantes Saavedra, Don Quixote (1605-1615)    1,5    1989
11. atlas Doriů (Doria Atlas; asi 1570)    2,4    2005
12. John Gould, Complete Folio of Birds (c. 1800)    1,8    1998
13. George Washington, The Federalist (1788)    1,3    1990
14. Andreas Vesalius, De humani corporis fabrica (1543)    1,5    1998
15. Nicolaus Copernicus, De revolutionibus orbium coelestium (1543)    1,9 2008
16. Lewis Carroll, Alice´s Adventures in Wonderland (1865)    1,4    1998
zdroj: The Economist, prosinec 2010

knihovny a písemnictví, bibliothéké, bibliokapélos/-póla, obchodník s knihami, bibliografos, autor, biblion, knížka, spisek; srov. také Múseion a kniha
Zřejmě první systematicky vedenou velkoknihovnou byla bibliothéka klínopisných textů na hliněných tabulkách, dřevěných voskovaných destičkách a kamenných stélách assyrského krále Aššur-báni-apli (vládl 669 – 631); je to přes třicet tisíc zachovaných objektů. Zachovala se část knihovny jeho předchůdce Tukulti-Ninurty I. (1235 – 1198) a rozsáhlá chrámová knihovna v Sipparu.

Egypťané měli „domy života“, které byly součástí chrámových komplexů. Domy měly svůj vlastní řád a rituály. Písaři a „vědečtí pracovníci“ v nich opisovali a opatrovali staré papyry, pokládané za tajné, neveřejné. Jednou z rolí d. života zřejmě byla určitá lékařská funkce.

Nemáme informace o tom, odkud brali knihy první iónští vzdělanci, kdo knihy/svitky pořizoval a jak se rozšiřovaly. Lze pouze odhadnout, že první evropský trh knihami, literaturou a moudrostí zřejmě fungoval v Iónii, kam svitky přicházely snad zprostředkovaně přes Naukrátidu v Deltě. O počátku evropského písemnictví nevíme vlastně vůbec nic.

Údajně první evropské knihovny zřídili v Athénách Peisistratos po roce 560 a po roce 532 na Samu Polykratés. Oba samovládci se starali o representaci, angažovali literáty, Peisistratos založil panathénaje s literárními soutěžemi a dal dokonce provést písemnou redakci Homérových zpěvů (a neopomněl zdůraznit roli Athéňanů před Íliem): při veřejných čteních Íliady se četla tři dny od rána do večera (při nahrávání epu na CD v Bonnu roku 2004 trvalo umělcovo čtení pět a půl dne).

Ve starověku za prvního zřizovatele veřejné státní knihovny pokládali vládce v pontské Hérákleji Klearcha, žáka Platónova a Ísokratova. Prazvláštní tyrannos…

V jakém rozsahu fungovala veřejná knihovna/čítárna v Athénách a na Samu, je nám ovšem neznámo. Nákup spisů byl nesmírně drahý. Nicméně po perských válkách vzniklo v Athénách několik soukromých knihoven a cena knih se snižovala. V Sókratově době se díla sofistů prodávala např. za jedinou drachmu. Knihy zlevnily díky úsilí sofistů o šíření svých názorů, rostl zájem o jejich učební texty a o texty literátů, neboť vzrostly nároky na vzdělání.

Díla autorů, kteří nepsali v Athénách, byla často předmětem objednávek: v Itálii byly žádány spisy pýthagoriků, v Iónii dalších filosofů. Opačným směrem šla díla z Athénách. Proslulý je zájem Platóna o pýthagoriky, nebo Syrákúsanů pro díla athénských tragiků. Za Filoláovy sebrané spisy zaplatil prý Platón sto min, tedy deset tisíc drachem.

V průběhu 4. století vznikla manie sběratelství knih a např. syrákúský exulant Tímaios byl autorem prvního katalogu autorů s obsahu jejich děl. Knihovny si zřizovaly jednotlivé filosofické školy. Nejrozsáhlejší prý byla peripatu. Budoval ji systematicky Aristotelés a Theofrastos. Nafintěný filosof ze Stageiry prý dal za spisy platónika Speusippa tři talenty, tedy neskutečných 18 tisíc drachem. Ostatně o počtu Aristotelových posluchačů se říká, že v jednom okamžiku jich bylo na dva tisíce. Jenom corpus Aristotelicum, tedy mistrových děl, obsahoval 400 titulů na 106 papyrových svitcích.

Aristotelův žák Alexandros Veliký plánoval založit jakousi říšskou knihovnu v Ninive a chtěl dát přeložit do řečtiny všechno, co bylo napsáno klínopisem na hliněných tabulkách. Jeho visi uskutečnil v Alexandreji Ptolemaios Sótér v projektu Múseia. Údajně shromažďovala až sedm set tisíc svitků, číslo neuvěřitelné, ale pravděpodobné.

U zrodu ovšem stála králova lumpárna. Ptolemaios stál především o originály rukopisů. Athéňanům napsal, aby mu do Alexandreie poslali k opsání původní vydání tragiků Aischyla, Sofoklea a Eurípida. Poslal patnáct talentů, tedy značnou summu na podporu své žádosti a zároveň jako jistinu a Athénští mu vyhověli. Ptolemaios je však oklamal a do Athén cestovaly zpět už jen opisy; peníze jim ovšem zůstaly. Assyřan Aššur-báni-apli to měl asi jednodušší a nemusel vymýšlet žádnou lest: psával provinčním guvernérům v Bablónii, aby mu do Ninua posílali staré texty. Zda jeho byrokraté pořizovali jejich opisy, které zůstaly doma, známo není. 

Kromě toho kontrolovali Ptolemaiovci papyrový monopol a z řevnivosti k Pergamu jeho export za Ptolemaia V. Epifana radikálně omezili. • O lodních knihovnách viz pod loďstvo.

Alexandrijská knihovna, resp. komplex knihoven, několikrát vyhořel, poprvé během válečných operací C. Iúlia Caesara, nejtěžší ztráty byly z roku 272 n. l. z občanské války mezi Auréliánem a Zénobií, více viz Múseion.

Druhou nejslavnější hellénskou knihovnou byla bibliothéka při chrámu Athény Polias v Pergamu (srov. pod Múseion). Založena zřejmě Attalem I. ohrožovala alexandrijskou (srov. o zákazu exportu papyru zde výše). Antónius poskytl Kleopatře dvě stě tisíc svitků jako náhradu za ztráty z požáru z alexandrijské války, ale není známo, že dar z roku 33 skutečně v Alexandreji zdomácněl.

Pergamská knihovna totiž prokazatelně fungovala ještě ve 2. st. n. l. Nic bližšího o ní není známo, stejně jako o podobných zařízeních v Antiocheji a jinde (srov. pod Múseion); císař Hadriánus věnoval roku 131/2 Athénám knihovnu čítající dvacet tisíc svitků.

Římané knihovnictví nepochybně zdokonalili, na hellénský účet. Knihovny z dobytých měst přivezl první do Říma L. Aemilius Paullus z Makedonie a Hellady a po něm všichni další vítězové včetně Sully a Pompeia. Zavaleni levnými spisy stalo se pro římskou smetánku konce republiky vzdělání módou. První veřejně přístupná knihovna v Římě byla otevřena C. Asiniem Polliónem roku 39 př. n. l. v atriu bohyně Libertátis. Orientovala se na latinské autory.

O jedenáct let později v portiku Apollóna Palátínského otevřel Octaviánus bibliothéku Palátínu. Vyhořela roku 64 n. l., ale obnovena nejpozději za Domitiána existovala do nástupu tyrannidy monotheistů. Jinou knihovnu založil Augústus na Martově poli. Kolem roku 100 n. l. otevřel v Římě císař Tráiánus bibliothéku Ulpiu.

O vybavení a doplnění vyhořelých knihoven se starala celá řada principů. Claudius rozšířil knihovnu v Alexandreji, Domitiánus, známý spíše krutostí, ale milován vojáky, se za velké peníze staral o obnovu knihoven v Římě a na své náklady posílal do Alexandreie písaře, aby pořídili v centru středomořské vzdělanosti kvalitní opisy ztracených děl. Sám přitom nikdy nic nenapsal. Gordiánus II. měl prý dvacet dvě milenky, s každou po čtyřech dětech a zůstala po něm knihovna o 62 tisících svitcích, kterou dostal odkázánu od Serena Sammonika, syna stejnojmenného literáta z doby Septimia Sevéra!

Krátce vládnoucí císař M. Claudius Tacitus (275 – 276 n. l.; není s největší pravděpodobností příbuzný historikův) moderně stanovil, jak na veřejné náklady zamezit ztrátám autorů z knihoven: obce měly povinnost ročně pořídit deset opisů děl. Božský Iulius, tedy za života C. Iulius Caesar, plánoval otevřít v Římě rozsáhlé knihovny řecké a latinské.

V dobách Konstantína I. bylo v Římě ještě 28 veřejných knihoven. V Kónstantínopoli při požáru roku 475 n. l. prý shořelo na sto dvacet tisíc svazů včetně místní vzácnosti, 120 stop (36 m) dlouhé hadí kůže se zlatým textem Íliady a Odysseie.

O století později už byl svět jiný. Roku 371 a 372 v Antiocheji během vyšetřování údajných magických praktik, jimiž se obvinění ptali na budoucnost význačných osob, byly spáleny jejich knihy, ačkoli to byla z části filosofická a právnická literatura lidí kolem císaře Iúliána – další soudem nařízené pálení knih v evropském světě (o prvním spálení spisů v Evropě roku 411 př. n. l., je-li to podložená zpráva, viz též pod Prótagorás, školy filosofické, sofisté, svoboda slova). 

Nero Claudius osobně roku 62 vyšetřoval případ A. Didia Galla Fabricia Veientona, který do své knihy Códicillí, "Dodatky k závěti", zahrnul údajně nactiutrhačné informace o senátorech a kněžích a k tomu v postavení praetora že prý bral peníze za slovo u principa. Byl exulován z Itálie a jeho kniha veřejně spálena.

V poněkud jiném kontextu v Římě pálil první knihy Augustus, když se dal po smrti triumvira a velekněze M. Aemilia Lepida zvolit pontifikem maximem a dal zabavit na dva tisíce řeckých a latinských věstebných knih a spálit, aby uchoval autoritu knih Sibylliných.

Podobně se zachoval již roku 181 praetor Q. Petilius, když byly na pozemku písaře L. Petilia (žádná přízeň) nalezeny dvě kamenné truhly s latinskými a řeckými nápisy. První byla prázdná a měla být ossuáriem krále Numy Pompilia, kdežto druhá obsahovala dva zcela zachované svitky po sedmi knihách; jeden soubor latinský o náboženských úkonech, druhý byl řecký s filosofickými radami, údajně pýthagorejskými.  Praetor se souhlasem senátu dal veřejně svitky spálit, neboť nabádaly k likvidaci stávajícího kultu. • Důvěryhodná informace Liviova příliš není, neboť královy kosti pod zemí nevydržely, papyrové (zřejmě?) ano. Jinak ovšem by praetor zlikvidoval nejstarší známou latinskou písemnost!

Knihy pálili v následujících staletích křesťanští ideologové, ale už roku 325 své vlastní "sektářské, kacířské": po níkajské synodě spisy Areiovy a jeho příznivců, stejně tak se svitky/knihy křesťanských autorů ničily z nařízení křesťanských činovníků po synodách v letech 381, 431 a 451, vlastně se z toho stal folklor. Trochu lépe to vypadalo v říjnu 1817 na závěr srazu studentských spolků, Burschenschaften, v durynském Eisenachu pod Wartburgem. Naházeli do ohně knižní tituly autorů, jež měli za reakcionářské, ale byly to svazky vyrobené z makulatury a nadepsané jménem autora a názvem knihy. To další "Bücherverbrennung" se neslo v jiném duchu: 9. května 1933 spálili nacisté v Berlíně 25 tisíc knih mnoha proskribovaných autorů, kuriosně také křesťanskou bibli.
Nejstarším ničením "papírového" nepřítele proslul velký nepřítel konfuciánů,  první císař sjednocené Číny Čchin Š’-chuang-ti, který roku 213 př. n. l. dal spálit všechny konfuciánské a jiné spisy a 460 učenců z Konfuciovy školy prý dal zaživa pohřbít, srov. rok 221.

Při „přepočtu“ svitků na dnešní knižní tituly nelze být přesný. Jednak mohly papyry obsahovat několik titulů, dílem nebyly práce tak rozsáhlé jako v novověku a většinou chyběl grafický doprovod.

Např. 37 knih Plíniovy Přírodovědy by se bez nezbytného komentářového doprovodu vešlo do dvou úhledných knižních svazků. Odhadem by mohlo alexandrijské Múseion se 700 tisíci svitky být dnes nejvýše sto až dvě stě tisíc knižních svazků a svazečků.

Jediná svým způsobem zachovaná stará knihovná je v domě L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculáneu pod Vesuvem pohřbeného pod třicetimetrovým nánosem popelu, bahna a lávy. Roku 1752 ji objevil Švýcar Karl Weber a dnes je známa jako Villa dei Papiri. Vykazuje pozůstatky 1700 svitků, část řeckou a dosud nekopanou latinskou, viz dále zde níže.

Papír, srov. tam, se jako laciná alternativa pergamenu prosazovala až kolem roku 1300, kdy se stávalo velkou módou sběratelství rukopisů/knih, bibliofilství. Možná, že vynález knihtisku v Evropě kolem roku 1450 byl důsledek sběratelské poptávky.

První křesťanským evropským učencem s vlastní velkou knihovnou byl Francesco Petrarca (1304-1374), který měl ve svých třiceti sedmdesát rukopisů, když zemřel na osm set. V osobním vlastnictví tehdejších církevních hodnostářů nebo šlechticů se jen vzácně nacházely více než několik rukopisných knih.

Z východních starých knihoven je nejproslulejší ukrytý fond buddhistického kláštera v jeskyních Mo-kao (Mogao) v Tun-chuangu (Dunhuang) na západu provincie Kan-su, křižovatce dvou větví Hedvábné cesty. V asi pěti stech jeskyních s Buddhovými sochami a freskami mniši říše Chotan snad roku 1006 n .l. před mohamedánskými nájezdníky turkických Karachánů ukryli mnoho desítek tisíc svitků pečlivě zabalených a označených, z nichž část byla pro Evropu objevena in situ roku 1907 Markem Aurelem Steinem.

V „Jeskyních tisícera Buddhů“ ležela v chotanštině, tibetštině, čínštině a dalších jazycích moudrost jednoho z nejstarších buddhistických státních útvarů severně od Himálají. Vedle buddhistických textů z let asi 100 př. n. l. až 1200 n. l. byly nalezeny texty nestoriánské a manichejské i několik křesťanských předmětů. Písemnosti jsou po musejích především v Londýně, Paříži, Sankt-Petěrburgu a v Pekingu.

Po celý starověk se za používání veřejných knihoven neplatilo. Z tohoto ohledu bylo vědění a krása slova zdarma. Zásadu přístupu k informacím gratis v plné šíři obnovil až elektronický věk a jeho web. Jimmy Donal Wales (39) z Alabamy v lednu 2001 odstartoval elektronickou encyklopedii Wikipedia, která má dnes více hesel než proslulá Britannica, se chce zásady bezplatnosti držet i u slovníků, map, obrazů atd.

Jeho Wikipedia postavená také na dobrovolnosti při editování hesel, měla v srpnu 2005 ve Frankfurtu/M. první světovou konferenci. Sídlem nadace na podporu projektu je floridská Tampa.

Trochu jiný primát drží texanské město Laredo. Od února 2010 americké město o více než 230 tisících obyvatelích nemá jediné knihkupectví. Nejbližší obchod knihami je v San Antoniu, 250 kilometrů se sever. Je to první případ v tak velkém městě, v němž třetina lidí žije pod úrovní životního minima.

Herculaneum a epikúrici

Jediná svým způsobem zachovaná knihovna ze starého věku byla v domě L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem (dnešní Ercolaneo).

Celý kraj byl devastován vulkanickou erupcí 24. a 25. srpna 79 („zánik Pompéjí“) a obec pohřbena pod třicetimetrovým nánosem popelu, bahna a lávy. Roku 1750 ho objevil Švýcar Karl Jakob Weber a dnes je známa jako Villa dei Papiri. Vykazuje pozůstatky 1700 svitků. Je to zatím pouze část řecká. Latinská část knihovny dosud čeká na vykopání.

Villa Calpurnia Pisona byla v době vesuvské katastrofy centrem kampánského epikúreismu (filosofická škola a společenství). Je dlouhá 250 metrů, měla největší zachovanou privátní knihovnu, o níž víme, a je to mimo jiné jeden z největších známých soukromých objektů antiky s jedinou zachovanou knižní sbírkou z té doby.

V sedmdesátých letech dvacátého století ji dal v kalifornském Malibu „zrekonstruovat“ naftový magnát J. Paul Getty (zemřel roku 1976) a je součástí musejního komplexu nesoucího dobrodincovo jméno (otevřelo roku 1997).

Calpurnius Piso byl otcem Calpurnie, manželky C. Iulia Caesara, nešťastnice, která se musela dívat na to, jak její choť, nejmocnější muž tehdejšího záupadního světa, chodí za Kleopatrou a má s ní syna (kterého mu Calpurnie nedala).

Kolem herkulánské villy se utvořil kruh přátel Epikúrovy filosofie. Do skupiny patřili Filodémos z Gadar a jeho posluchači básníci T. Lucretius, Q. Horatius Flaccus a P. Vergilius Maro. Filodémos (asi 110 do 40-35) měl v Neápoli školu. Ohořelé nálezy v troskách villy mohou být v případě Filodémových textů dosud jedinými zachovanými autorskými texty z časů starého věku.

Kromě nich byly nalezeny opisy děl Epikúrových, Aristotelových a Vergiliových. Filodémos byl žákem Zénóna Sídónského (oba pravděpodobně nebyli ethničtí Helléni) a do Itálie přišel kolem roku 75 př. n. l. Centrum epikúreismu bylo tradičně v Athénách. Zuhelňatělé svitky popsané inkoustem obsahujícím olovo jsou roky podrobovány pokusům elektronicky přečíst text. První Filodémovy texty byly publikovány již v 19. století, od roku 2001 vycházejí další jeho spisy.

(vyšlo zkráceně v časopisu Týden 47/06)

Megaknihovny
Třebaže archivy a knihovny byly v mesopotamských státech a chrámových centrech od konce čtvrtého tisíciletí př. n. l. běžnou záležitostí, největší z nich měl zřejmě assyrský král Aššur-báni-apli (vládl v letech 669-631 př. n. l.). Byla hliněná, neboť do ní bylo možné otiskovat do klínu oříznuté rákosové hůlky, aby zvěčnily sumerské, babylónské a assyrské klínopisné texty.

Největší vědeckou a systematicky řazenou knihovnu, řec. bibliothéké, vybudovali hellénističtí Ptolemaiovci. Jejich „stánek Mús“, Múseion, míval v nejlepších časech na třech adresách na sedm set tisíc svitků. Ne každý svitek obsahoval pouze jeden titul, proto z moderního hlediska mohla alexandrijská knihovna mít přes milion „knih“.

Závažnou ránu jí nezpůsobila Caesarova intervence roku 48 př. n. l. (ztráta asi čtyřiceti tisíc svazků byla nahrazena), ale občanská válka roku 272 n. l. a definitivně pak řádění křesťanů.

V novověku má největší fondy Ruská státní knihovna v Moskvě. Ruské knihovny zahrnují mezi knižní tituly také svázané ročníky časopisů. Ve Spojených státech je naopak 85 knihoven s více než třemi miliony titulů. Fysicky největší knihou je výtisk koránu vytištěný roku 2011 v Itálii na zakázku od tatarské státní nadace na udržování tradic v Kazani: váží osm set kilogramů a měří 1,5 na dva metry.

 

největší knihovny světa (2005; v milionech kusů)
1. Ruská státní knihovna v Moskvě      42
2. Knihovna Saltykova-Ščedrina ve Sankt-Petěrburgu      33
3. Knihovna Kongresu US ve Washingtonu    29,6
4. Čínská národní knihovna v Pekingu   22
5. Knihovna Harvardovy university       15,2
6. Bostonská veřejná knihovna    14,9
7. Státní veřejná vědecko-technická knihovna sibiřského oddělení Ruské akademie věd v Novosibirsku    13
8. Národní knihovna Francie v Paříži     13
9. Britská knihovna v Londýně     12
10. Knihovna Yaleovy university   11,1
11. Newyorská veřejná knihovna   11
12. Chicagská veřejná knihovna    10,7
13. Knihovna Illinoiské university v Champaign-Urbana   10
zdroj: World Almanac, Wikipedia, kleio.cz

Knópiás z Allarie, kondottiér§ 217

Knópopolis§ viz Erythrai

 

Knópos z Eryther, k., též Kleopos, s. Kodrův, manž. Kleoníky, b. Hippotův§ 650

Knóssos či Knósos, m. na Krétě§ 625, 450, 346, 230, 221, 220, 217, 189, 184, 166, 121, 102, 68, 50
Jeho přístav se jmenoval Amnísos a Hérákleion, dn. Iraklion.

Kóan, jap. mýthický císař§ 477

 

koberec, viz pod nábytek

Kobón z Delf, zkorumpovaný delfský předák, syn Aristofantův§ 491

kobylky, řec. arkis, lat. locusta, hlad z nich, první případ zapsaný§ 157 (v Číně), 126
Mračna kobylek jsou pro suché oblasti dvojí katastrofou. Kromě toho, že rychle spasou veškerou zeleň, svými hnijícími těly otravují chabé zdroje vody, povrchové i studny. Páchnoucí břečka není konsumovatelná ani velbloudy.

Kočinčína, viz Vietnam

Ko-čoson§ viz Čoson

Kodros z Athén, k.§ 776, 700, 675, 650
Kodros z Efesu, tyrannobijec§ 324

Kóés z Mytilény, tyr., též Kóos§ 512, 499

Kófén, Kófés, m. a ř. v „Indii“, země Kóféné, čín. Ťi-pin (Jibin), později Kao-fu (Gaofu), dn. Kábul se širokým okolím ve vých. části AFG§ 327, 323, 303, 206, 75, 55
Afghánské etymologie Kábul se vztahují na pověst o jistém sultánovi, který chtěl přes mělké jezero na ostrov, kde hrála kouzelná hudba, a poddaní mu vystavěli z rákosí chodník: káh-pul, „slaměný most“. Podle jiné islámské pověsti je v Kábulu pochován Kábil, bibl. Kain, který s bratrem Hábulem (Ábelem) město společně založili a dali mu do jména každý po slabice.

Kógen, jap. mýthol. císař§ 477

 

Kogurjo, Goguryeo, severní království v Koreji v éře tří království s centrem jižně od Pchjongjangu; zakladatelem princ Čumong/Jumong z Bujo/Buyeo§ 57, 37, 18

koiné eiréné, tj. společný, vzájemný, všeobecný mír§ viz eiréné

koinon, tj. společné (zájem, stát), spolek, tradiční forma hellénského federalismu, viz pod jednotlivými geografickými pojmy (koinon tón Boiótón, tj. spolek Boiótů hledej pod Boiótie atd.), profesní spolky, cechy, viz pod daně, herci a hry olympijské. Ranou podobou federalismu jsou náboženské spolky, amfiktyonie, srov. tam. O náboženském koinu Makedonců viz pod Obraz o konci Makedonie.

V novověku na koina navázali federativní Spojené státy Ameriky (USA), Mexika, Brazilie, konfederace Švýcarů, totalitární Sovětského svazu, Jugoslávie atd. Vyššího typu je státní konfederace Evropských společenství, která vyšla z Evropského hospodářského společenství založeného v Římu, tzv. římské dohody, 25. března 1957 Německem, Francií, Itálií, Belgií, Nizozemím a Lucemburskem.

Nejdelší státní unie v historii je zřejmě křesťanská římská říše, tradičně označována za německou. Trvala od roku 800 resp. 962 do 1806. Roku 1789 byla volným konfederačním svazkem tří set států a státečků, z nichž osmdesát nemělo plochu šesti set kilometrů čtverečních.

Druhou je polsko-litevská, která na různých úrovních, od personální po federační trvala od roku 1386 do rozpadu Polska během tzv. druhého a třetího dělení v letech 1793 až 1795. V druhé polovině čtyřsetleté státní unie převládla moc polské vládců a šlechty, prvním společným panovnickým rodem byl litevský Jagiello.

koinon synedrion, viz synedrion

Koinos z Makedonie§ 1. 770, 742, k. Makedonů; 2. 326, syn Polemokratův; 3. 323, satr. v Súsiáně

Kointos, řec. podoba lat. Quintus

Kointos z Athén§ arch. 56

Koilé Syriá, tj. Údolní Syrie (srov. dnešní arab. al-Biká'/al-Biqá' či Beká, „Nížina“), země mezi Libanem a Antilibanem, pozd. celá již. vnitřní Syrie s Palmýrou-Tadmórem až po Eufrátés§ 333, 301, 300, 284, 219, 221, 202 - 200, 195, 175, 173, 171, 169, 168, 166, 163, 147 - 144, 139, 103-101, 34, 32; srov. i pod Syriá, Libanos, Damaskos atd.

Sídelním m. Damašek, nejdůležitější kultovním mí. Báalbek-Héliopolis u pramenů řeky Lítání v dn. Libanonu (řec. Leontés), jehož sugestivní stavby přesahující terén až o čtyřicet metrů však pocházejí až z císařské doby (Iovův chrám se sloupy z asuánského granitu vysokými 23 metrů z dob vlády M. Antónina Pia, resp. za něho dokončený; seleukovská satrapie - původně jedna, později rozdělena na čtyři.

Koiranos z Beroie, Alexandrův výběrčí daní pro Foiníkii (telónés, forologos)§ 331

kolaboranti, prořímští v hellénském světě§ 201 a dějiny po roce 215 pass.

Kólaios ze Samu, údajně první z Hellénů, který se po moři dostal za Gibraltar§ 635

Kolchis, ass. Kulchai, pobř. země na jihových. Pontu Euxeinu, dn. pobř. část Gruzie včetně Adžárie, v římské době Laziké, Lazica§ 766, 750, 744, 550, 324, 111, 86, 83, 71, 66, 64, 48, 47, 35

Koliové, Koli, árjský klan na sev. IND§ 600

Kollytos, démos ve východní Attice§ 552, 487

Koloé, jezero v Lýdii u Sard, předtím Gýgaiá, dn. Mermere§ 229

Kolofón, m. v Iónii§ 716, 617, 650, 570, 475, 427, 409, 400, 325, 323, 311, 300, 250, 200, 191-190, 131, 86, 85
V klasickém období byl K. znám luxusním životním stylem, bohatými občany, ale jinak slabými, kteří se nadvládám nijak neprotivili (Lýdové, Peršané).

Kolofón, mí. v Attice (?)§ 376

Kolónai, m. v Tróadě§ 476

kolonisace, apoikisace, „velká“ hellénská („druhá“), kolonie§ 756 a jednotlivé osady, půda, daně, kléros, katoikie, apoikie, epoikie, epiktísis.
Koncem 4. století se v Athénách povídal v blíže neznámé souvislosti vtip o Keu: prý na ostrově měli zákon, že muži dosáhnuvší věku šedesáti let museli vypít bolehlav, aby bylo dost potravin pro všechny. Státní přemnoženost všude jinde (a dříve v 8. st.) řešili právě kolonisací (?).

Skutečné důvody nelze zřejmě generalisovat: tři hlavní vlny hellénské kolonisace Středomoří a Východu byly směsí obchodních a náboženských důvodů, snaha zbavit se určité části obyvatelstva, individuální nápad a akce, vše zřejmě nikoli pro přebytek populace; v hellénismu přibyla bezvýchodnost a nouze v mateřských hellénských oblastech, útěk před politickými protivníky a Římany.

Nicméně v 8. století („velká“ kolonisace) skutečně tradiční hellénské oblasti zažívaly populační explosi. Hellénové také nepraktikovali právo prvorozeného syna na všechno, primogenituru, ale dědictví si rozdělovali všichni synové poměrně. Zvyk umocňoval chudobu (srov. například u nepálských Šerpů, u nichž ještě v padesátých letech 20. století dědil mladší syn více než prvorozený).

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu. Proto šlechtici neznali investice a jejich životní filosofie obchodem pohrdala. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním, byl jedním z motorů demokratisace hellénského světa. Aristokraty zbavili moci tyrannové, je oligarchové, kteří namísto šlechtické eunomie přišli s ísonomií, rovností před zákonem.

Městský stát byl v neustálém napětí vůči okolí (nepřátelství) a uvnitř, staseis, které lehce přecházelo do násilí skupinového i sólového, revoluce. Výsledkem válek a občanských rozbrojů byl svět plný exulantů všeho druhů, nespokojenců, „revolucionářů“, žoldnéřů, a tedy také kolonistů.

Strach z revolucí a válek se sousedy byl zřejmě otevíracím mechanismem k hellénistickému (a římskému) universalismu mnohem silnějším než vzory orientální despocie (Mesopotamie, Persie).
Poprvé kolonisovali na území Evropy Peršané po roku 517 na Samu, když se zbavili Maiandria, viz tam, a pobily velkou část ostrovanů. Pravděpodobně poslední hellénskou "kolonisací" byl roku 51 skutek C. Iúlia Caesara, který mezi pět tisíc vysložilců, které usadil v Cómu, poslal též pět set Hellénů (nevíme, jakého původu), viz pod Cómum.

kolonisace, hellénská východu, „třetí“ (antigonovská, v seleukovské říši a v Anatolii, druhou „kolonisaci“ Mesopotamie viz tam); o kolonisaci srov. také pod přesídlení, půda, daně§ 343, 316, 308, 292, 289, 282, 208, 167, 166, 129

Seleukos I. Níkátór na počest svého otce založil jedenáct Antiochií, své matky pět Láodikejí, devět měst pojmenoval po sobě, tři po své první manželce Apamě a jednu Stratoníkeiu. Jiný pramen praví, že dohromady „založil“ na 75 měst. Jeho syn a další potomci v dílu pokračoval a nápisy z Magnésie na Maiandru ukazují, že pojítka i s takovými oblastmi jako Persie (Antiocheia), okolí Perského zálivu/Rudého moře (Seleukeia), Súsiana (Seleukeia, Apameia), Mesopotamie (Seleukeia na Tigridu) byly živé nejméně za Antiocha iii. Tehdy odcházeli do Asie mimo jiné Kréťané. Jádro seleukovské armády netvořili žoldnéři a spojenecké oddíly, ale oddíly osadníků-katoiků, a to až do konce seleukovské vlády v horních satrapiích.

Pozoruhodný je údaj čínského cestovatele Čang Čchiana (pinyin: Zhang Qian), který o středoasijské Baktrii (Ta-sia) koncem prvního století př. n. l. říká, že tam žilo nejméně jeden milion lidí. To by mimo jiné ukazovalo na velmi účinnou hellénistickou kolonisaci východu seleukovské říše. Viz pod Baktrie, otroci počty obyvatel.

Jednorázově byla největší kolonisační akcí výzva Tímoleonta Hellénům v mateřské Helladě osídlit Syrákúsy a Sicílii. Přišlo prý na šedesát tisíc lidí.
Málo se ví o římské „kolonisaci“ Střední Asie, tedy o osudu tisíců zajatců, které na hranice s útočícími nomády uklidili Parthové, viz pod Čína. V tropech žádná osada v hellénském a římském věku obydlena nebyla, kromě emporií v Indii. Nejstarší osady v tropech tak zřizovali až Portugalci. Na Kapverdech (pro Hellény snad Gorgady, kde Perseus zabil Gorgó), do té doby neosídlených a objevených roku 1456 plavcem v portugalských službách Antoniem de Noli z Janova byla na Santiagu, největším z ostrovů souostroví, založena roku 1462 objevitelem první stálá evropská osada v tropech Ribeira Grande, "Velké údelí", pozdější Cidade Velha (do roku 2005, pak návrat k původnímu jménu). Dlouho byla významnou adresou jako překupní stanice v obchodu s otroky. 

Pozoruhodnou kapitolou světových dějin se stává dosud obecně nepřijatý objev čínské „kolonisace“ Austrálie a Ameriky. Během výprav Čeng Che v letech 1421-1423, viz pod loďstvo, zůstávaly mnohdy tisícové osádky ztroskotavších lodí na místech. Buď vymřely, nebo se po vyvraždění mužů spojily ženy z lodí s domorodci (N. Zéland), nebo se mírově asimilovaly (lokality v Americe).

Nejrozsáhlejší kolonisační vlnou bylo století před první světovou válkou, kdy Evropu ve směru Amerika opustily na 44 miliony lidí. Jenom z Bremerhaven odpulo v letech 1830-1974 přes sedm milionů lidí, z toho asi 3,7 milionů Němců. V Americe bylo už roku 1776 na tři sta tisíc Němců, většinou jako námezdní zemědělští dělníci. Dnes odvozuje každý šestý Američan, největší podíl, svůj původ z Německa.

Kolonisovali již Assyřané. Na dobytých územích zakládali trvalé tábory s veterány, chalsu, a kolonie, wubártum, ubártum, které neměly pevnosti. Slovo BYRT´, bírtá, aramajsky znamená „pevnost“, stejně jako assyrské bírtum (na rozdíl od álum, město, kde žili „civilisté“, v bírtu města byl garnison), srov. hebr. bírá.

Originálně se strojila v novodobých dějinách kolonisační lákadla, něco, čím se starý věk nezabýval. Edward Gibbon Wakefield (zemřel 1862) vymýšlel způsob, jak dostat Angličany do Austrálie. Jeho projekt stál u vzniku jediného z australských států, na jehož zrodu se nepodíleli trestanečtí "kolonisté". Kromě ovšem otce-zakladatele. Wakefield seděl se svým bratrem Williamem, pozdějším spoluzakladatelem Wellingtonu na Novém Zélandu, tři roky za únos, který spočíval v tom, že bez svolené otce se oženil s patnáctiletou mohovitou dědičkou (oddáni kdesi ve Skotsku jakýmsi kovářem) a odmítl jí pak setkání s vlastní rodinou. Ve vězení se obíral reformami věznictví a - kolonisací.

Wakefieldův nápad spočíval v harmonisaci kolonisačních položek kapitál - půda - dělnictvo. Nic z toho při uskutečňování plánu nesmí chybět, jinak osadnictví pohoří, dělnictvo jako majitelé půdy by nic neobdělávalo. Vláda měla držet vysoko ceny půdy, aby je nemohli kupovat vystěhovalci první vlny. Peníze z prodeje pozemků se měly investovat do přísunu pracovních sil. Až si lidé vydělají, sami si koupí půdu a zase budou potřebovat z metropole dělníky.

Tedy takový první model pyramidy čili letadla v podnikání. Adelaide a Jižní Austrálie, založené roku 1836, také ovšem jako soukormý projekt zkrachovaly, poněvadž kolonisté kupovali půdu a prodávali dráže, ale neobdělávali; nebyli lidi...

kolónát, kolóni, colónátus, colóní, koloni, viz daně a půda

Kolónos Hippios, ath. démos, „Pahorek Hippiův či Jezdcův“§ 496, 229

Kolossos rhodský, obří socha boha Hélia v rhodském přístavu, jeden ze Sedmi divů světa§ 304, 291, 226
kolossové v Římě, colossus, viz pod Sedm divů

Kólótés z Lampsaku, ž. Epikúrův§ 270, 250

Kolumbie, novodobý jihoamerický stát§ 500

 

Komaios z Megar, boxer§ 652

Komána (pl.), Kammanu, m. a chrámový stát ve střed. Kappadokii, osídlený Kátaóny§ 712, 68, 64, 47, 36, 31, 29

Komána ta Pontika, Pontské Komány, m. ve vnitrozemí Pontu, pozd. na vých. Galatského Pontu§ 71, 36, 29

Komanés nebo Komanos z Egypta§ 186, 170, 169, vojevůdce a vojenský poradce u dvora

Komanos z Kilikie, b. Kleónův, jeden z vojenských vůdců otroků na Sicílii§ 138, 132

Komanos, k. ligurských Segobrigů, s. Nannův a b. Gyptidy, manž. Protidovy§ viz pod Massaliá

Komás z Efesu, tyr.§ 546

kombabos, kněžský titul v Hierápoli; srov. Chumbaba, Chuwawa§ 96

Podle Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos v legendě vztahující se k mýthu o Atargatidě (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, byla manželka nejprve Seleuka I. a když král viděl, jak mladý trpí, posléze jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně vzkázala, aby jí dala vystavět chrám. Svůdná, ale vysoce ctnostná Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta mladého Kombabu, který tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí, jak nešťastník tušil, ale zapečetěná varlata Kombabu zachránila.


Kombertis, vůdce Keltů§ 279

Komboiomaros z Galatie, tetrarcha§ 189

Komeás z Athén, též Kómis§ arch. 561

Kómei, jap. císař, o. Meidžiho§ 2

 

komicie v Římě, lat. comitia, volební shromáždění všeho římského národa, comitia populí Rómání, centuriátní, kuriátní a tributní; nevolební shromáždění se nazávala contiónés:

comitia centuriáta, občané shromáždění obvykle v červenci za hranicemi pomeria po centuriích volili nejvyšší státní úředníky konsuly, praetory a censory (stačily hlasy prvních dvou nejmajetnějších tříd), udělovali pravomoce novým censorům, rozhodovali o vypovězení války a fungovali jako odvolací tribunál u těžkých trestů. V principátu zákonodárná moc přešla na principa a na senát, Tiberius předal senátu i pravomoc volební a o soudní se podělily senát, soudy a princeps - sněm se pak scházel jen pro potvrzení výsledků voleb§ 578, 57

comitia curiáta, občané shromáždění po kuriích formálně udělovali pravomoce nově zvoleným úředníkům, imperium; později byly kurie zastoupeny jen svým liktorem. Nejstarší ze všech tří sněmů§ 578

Třicet kurií, deset dělalo tribui, ke konci republiky už jen schvalovalo osvojení/adopce v dospělosti.

comitia tribúta, shromáždění všech občanů po tribuích, nebo jen plebejů (concilia plébis); volily quaestory, kurulské aedily, vojenské tribuny a pontifika maxima, jinak všechny plébejské úředníky. Sněmy se mohly usnést na jakémkoli zákonodárném usnesení, plébeí scíta, plébiscíta, závazná jen pro plébeje, později pro celý stát§ 578, 471, 287

komédie, komedie, řec. kómódiá, lat. cómoedia§ 486 (premiéra) a dále viz jednotlivé autory

hellénská komédie. Stejně jako u tragédie ani v případě komédie není znám vlastní její původ. Buď souvisí s rozpustilým průvodem o Dionýsových slavnostech (kómos, kómazó, srov. lat. grassátórés a spatiátórés), při němž se zpívali posměšné písně, nebo slovo kómódiá, kómoidiá souvisí s kómé, vesnice, tedy se zpěvy, v nichž vesničané vyčítají ústrky měšťanům (logičtější je verse první).

K vybavení komédie patřily kostýmy, vycpaná břicha, předimensovaná přirození, masky (všechny role hráli muži, jak též u Árjů), ale také sborové písně a tance v maskách.

Původní součástí rítuálních úkonů byly smích a také značně vulgární mluva, aischrologie. K základnímu vybavení hellénského divadla, tedy nejenom komédie, patřila parrhésiá, svoboda slova a beztrestnost autorů. Je to v podstatě kultovní základ hellénské démokratie a evropské parlamentní demokracie vůbec. 

Srov. např. Aristofanovy komédie, v nichž byly karikovány poměry a politici v dobách válečných a pro Athéňany tísnivých.

Mezi lety 581 až 561 působil legendární tvůrce prvních komedií Súsarión z Megar (známý jen z kroniky Parijského mramoru), podle Dórů vůbec první autor komédií. V Megarách vznikla jedna z forem dórských frašek založených na improvisaci, megarská komédie, která údajně vynikala obscénostmi (nic z této éry není uchováno).

Súsarión uvedl do komédie postavu kuchaře či sluhy-žrouta (herec Maisón původem z Megar dal jméno typu komické masky). V jižní Itálii měla tato fraška jméno flyáx (v hellénismu se v Alexandrii vedla jako literární žánr, jejímž prvním autorem byl Rhintón ze Syrákús; jeho dramata-drámata byla nazývána hilarotragódiai, veselé tragédie).

Prvním literárním autorem frašek-komédií byl v Syrákúsách Epicharmos z Kóu či ze sicilských Megar, který psal dórsky. Jeho texty byly často filosoficky zaměřeny, komédie zlehčující mýthické náměty a svět héroů a bohů neměly sbor, byly bez hudby, zpěvu a tance; byly to tedy zcela „moderní“ fraškovité hry.

Zřejmě jako první zavedl tři herce a z Héráklea udělal opilce, žrouta, venkovského burana a sexuálního přeborníka. Epicharma následoval v Syrákúsách jeho mladší vrstevník Formis.

Klasická komédie ale povstala v Athénách. Autoři attické komédie jsou tradičně děleni na staré (5. století), střední (4. století) a nové (hellénismus).
Od roku 486 byly v Athénách zařazovány na náklad státu soutěže, agóny, komédií o Dionýsiích (teprve téhož roku zavedena v Athénách chorégie pro komédii), od roku 445 i o Lénajích (po pěti kouscích).

Alexandrijský kanón staré attické komédie zahrnuje Eupolida, Kratína a Aristofana, všechno autory z doby peloponnéské války a starší a všechno Athéňany. Zachována zůstala jména čtyřiceti básníků, z her však nepatrný zlomek. Nejstaršími z athénských komických autorů byli Chiónidés a Magnés (Chiónidovo vítězství je doloženo pro rok 486 - první vítězství o Dionýsiích vůbec, Magnétovo pro rok 472; celkem zvítězil jedenáctkrát).

Mladší Eupolis byl nejprve Aristofanovým přítelem, později literárním sokem, roku 412 padl v námořní bitvě. Napsal prý sedmnáct titulů, ale dosáhl s nimi sedmi vítězství (nedochováno téměř ničeho). Kratínos, nejstarší a nejméně známý z triady autorů staré attické komédie, napsal nejméně 28 her (rovněž nedochovaných), s nimiž dosáhl devíti vítězství (první roku 453).

Zato Aristofanés, nejmladší z uvedené triady, patří mezi nejznámější postavy světové dramatické tvorby. Z jeho díla se dochovalo jedenáct komédií ze 40 či 44 titulů. S poslední hrou vystoupil roku 388 (první roku 427), a to je také poslední známé datum z Aristofanova života. Některé Aristofanovy hry patří již do období střední školy (končí obscénost, přibývá komických typů jako parasítos, služky atd.). Komédie psali i všichni Aristofanovi synové Aráros, Filippos a Níkostratos (!).

Méně známými autory staré attické školy byli např. Kratés (první vítězství roku 451), jehož zásluhou prý bylo, že poprvé vynechal osobní útoky a vyřizování účtů přímým způsobem a psal tituly s typickými žánrovými postavami a jako první prý zavedl na scénu postavu prostého nehérójského opilce.
V Kratétových hrách začínal jako herec pozdější dramatik Ferekratés, jehož hry také byly odpolitisované. Jeho přínosem pro poesii bylo zavedení tzv. verše ferekratejského.

Jistý Ameipsiás byl buď autorem nebo prý propůjčil své jméno Frýnichovi Athénskému, rovněž autorovi staré komedie, kusu jménem Konnos („Vousy“), který karikoval Sókrata a sofisty. Také A. druhá známá komedie Kómastai („Hodující“) porazila Aristofana. Frýnichos sám byl autorem sta her a na scénu zavedl postavu misanthropa Tímóna (odlišovat od tragika Fr. Ath.).

Neznámý básník staré komédie attické byl Aristofón a Arkesiláos, do střední patřil Eudoxos Sicilský, syn Agathokleův, trojnásobný vítěz o athénských dionýsiích a pětinásobný o lénajích. Hermippos se proslavil snad jen tím, že pohnal před soud Aspásii Mílétskou. Neznámým komikem byl Kalliás.

Aristofanovi synové Aráros, Filippos a Níkostratos se také věnovali psaní komédií a patří již do období střední attické komédie, která žánr odmythologisovala. Zachována jsou jména zhruba padesátky komediálních autorů, z nichž nejslavnější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis. Antifanés (Athéňan?) měl sepsat na 300 titulů, zvítězil třináctkrát (poprvé roku 386).

Rhoďan Anaxandridés byl ze 65 her desetkrát vítězný (poprvé roku 376). Alexis z Thúrií byl strýcem a učitelem Menandrovým. Napsal 245 her, v nichž prý uvedl na athénskou scénu postavu parasíta, příživníka. Ještě méně známým tvůrcem komédií byl Eubúlos, autor stovky titulů.

Athéňan Menandros, přítel Epikúrův, s nímž společně „sloužil na vojně (efébie)“, dnes nejslavnější představitel hellénistické, tzv. nové komédie attické, byl velmi plodný autor. Z jeho 108 komédií se ale zachovaly jen v několika případech podstatné části několika her a řada zlomků z dalších (c. pět tisíc veršů z c. dvaceti kusů, údajně pouze pět procent M. díla). Byl prý šilhavý a utopil se při koupání v moři. K Epikúrovi měl zřejmě velmi blízko i myšlenkově, neboť ze zachovaných fragmentů odmítal urozenost podle rodičů a věděl, že „největší slast je prožít život bez bolesti“.

Menandros dostal s Filémonem pozvánku od Ptolemaia Sótéra do Alexandreie a skládat tam. Odmítl a básníkův patriotismus zvěčnil ve dvou smyšlených dopisech s hetairou Glykerou literát z doby snad antoninovské Alkifrón. Roku 2003 byla na jednom z vatikánských palimpsestů, syrském pergamenovém hagiografického kodexu popsaném roku 886 n. l. nalezena menandrovská stopa. Pod ním je text O lidské povaze jistého křesťanského činovníka jménem Nemésios z Emesy (kolem 400 n. l.), který vznikl v 7. n. 8. století, a pod tímto textem je písmo ze 4. století souhrného vydání Menandrových her. Čitelných je pouze na dvě stě veršů ze hry Dyskolos (jinak již známých) a stejné množství ze hry neznámé. Nejznámější z Menandrova díle zůstal dnes pravděpodobně výrok z Menandrovy hry Arrhéforos/Panna z Athénina procesí a arrhéforiích zvané též Aulétris/Flétnistka (nedochována) užitý roku 49 Caesarem při invasi do Itálie jakoby šlo o hru: anerrifthó kybos/lat. alea iacta estó, „budiž kostka vržena“.

Všichni básníci hellénské nové komediální školy byli později horlivě překládáni římskými autory do latiny a převáděni do latinského světa (srov. níže). Menandrova komédie Fasma/Zjevení se hrála kromě autorské premiery ještě roku 254 a 167 v Athénách a v latinském překladu Luscia Lánuvia někdy před rokem 161 v Římu.

Z období nové školy se zachovala jména sedmdesáti autorů, z jejichž děl známe jen nepatrné fragmentární zbytky. Vedle Menandra prosluli Neathéňané Filémón ze Syrákús či Sol (srov. pod dlouhověcí) a Dífilos ze Sinópy, působící v Athénách. Dífilos, autor stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní zážitky, a to hned s hetairou Gnathainou.

Filémón prý svým drsným humorem často vítězil nad Menandrem (podle Plauta známe hru Emporos/Mercátor a Thésauros/Trinummus). Následovníkem Menandrovým byl Apollodóros z Karystu, autor minimálně 47 komedií s pěti vítězstvími. Na Dionýsiích zvítězil poprvé roku 290.

Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia, prý zavedl do komédie obraz Abdéřanů jako totálních hlupáků, srov. český Kocourkov. Do nové komedie patří Anaxippos, Archippos Athénský. Neznámý je komik Amfis, na přelomu letopočtu v Augustově době psal Anaxilás, posmívající se rád Platónovi, Démétrios z Tarsu byl autor satyrických her, komický básník Démodikos z Léru. Pouhým jménem je nám znám Filippidés.

Jiným komediálním dramatickým žánrem, který byl populární po celý starý věk, byl mímos. V rythmisované prose předváděl realistické, často erotisované výjevy z každodenního života, herci improvisovali a ženské role v mímech hrály ženy. Mímos byl žánrově blízký frašce a byl doprovázený tancem. Nejznámějším skladatelem prosaických mímů byl Syrákúsan Sófrón, mladší vrstevník Epicharmův z 5. století, kterému udělal slávu Platón a jeho syn Xenarchos.

Sófrón byl zřejmě oním tvůrcem, který z lidové zábavy udělal umělecký žánr.

V hellénismu byly mímy skládány i ve verších (hexametrem, iamby, elegické distichon), ale nebyly určeny pro podiální provedení. Proslulým skladatelem takovýchto mímů, mímiambů, byl Héródás/Héróndás z Kóu, ale jeho um bylo možné ověřit až papyrovým nálezem z roku 1891. Jazykem mímů byla dórština. Jediným známým římským básníkem mímiambů byl v první polovině 1. století Cn. Matius.

Třebaže řecky píšících autorů v římském období rapidně ubylo, komédie všech období byly čteny křesťany ještě v 6. století n. l. Většina hellénských komických a tragických her se nedočkala repris, vesměs šlo z náboženských důvodů/dedikace o světové premiery a derniery zároveň. S reprisami přišel až hellénismus, nikdy však v takovém rozsahu, na jaký jsme zvyklí dnes (srov. zde výše a pod tragédie).

římská komédie. První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364 během lectisternií, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Tehdy poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly).

Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu). Latinský žánr se zřejmě vyvinul obdobně s hellénským z (opileckého) chození ode domu k domu nebo ode vsi ke vsi o svátcích se zpěvem a pronášení satur (viz pod satiry) v doprovodu flétnisty, etr. súbulóna, lat. tíbícena.

Grasátóři a spatiátóři, tedy tito potloukající se o svátcích dnem a nocí, procházející se, se ovšem později říkalo veškerým nočním pobudům.
Stejně jako v latinské tragédii i komédie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragédie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

První latinskou palliatou byla neznámá veselohra Helléna (?) L. Livia Andronika z roku 240 (srov. Cesty tragedie a epu). Palliaty i togaty psali i Cn. Naevius, vynálezce kontaminace (viz Cesty tragedie) a Q. Ennius. Veliké oblíbenosti dosáhly hry Umbra T. Maccia Plauta (zemř. 184), z jehož 130 titulů se zachovalo úplně 19 kusů a dvě ve větších zlomcích.

Všechny jsou z hellénského prostředí. Svou první komédii měl Plautus provozovat už roku 212 (Maenechmi), známe ještě data prvního uvedení u hry Stilus (rok 200) a Pseudolus (o Megalensiích roku 191).

Naopak pouze ve fragmentech je známo komedické dílo Kelta (prvního keltského literáta a současně i prvního slavného Miláňana) Statia Caecilia Insubera, Enniova přítele, kterého pro divadlo objevil proslulý producent Ambivius Turpio.

I třetí ze slavné trojice latinských autorů veseloher nebyl rodilým latinským Římanem: „Libyjec“ P. Terentius Afer z Karthága (zemř. 159) psal rovněž pouze palliaty, a všech šest se dochovalo. Propuštěnec senátora Terentia Lúcána odešel v 25 z Říma do Hellady a buď se utopil s lodí při návratu, nebo zemřel na trápení ve Stymfalu či na Laukadě po ztrátě napřed poslaných zavazadel s novými hrami (vlastními a přeloženými z Menandra), které se utopily během přepravy.

Ve stejné době psali, nebo spíše překládali a kompilovali-"skládali", i méně známí autoři palliat, jako např. Aquilius, starší a neúspěšný sok Terentiův Luscius Lanuvius, Atilius, nebo např. poslední známý autor hraných palliát Turpilius (zemř. kolem róku 103). Z císařské doby pocházejí jen útržkovité zmínky, ale kuriosně z konce 4. a začátku 5. století n. l. je anonymní komedie Querolus sive Aulularia (Skuhral čili O hrnci), která vznikla v prostředí s ještě tradičními náboženskými hodnotami, tedy nikoli křesťanskými.

Překlady řeckých autorů znamenaly pro římského diváka jisté obtíže. Prostředí athénského "globalisovaného" hellénistického světa byl římským "sucharům" druhého století př. n. l. dosti cizí. Postavy obchodníků s děvčaty, do nichž se zamilovávají urození athénští mladíci, otroci, kteří si dělají ze svých pánů šašky, vůbec diskuse pána s otrokem, zda a jak co má provést, bylo Římanům cizí; viz k tomu pod otroci. Vznikly proto hry s ryze římskými postavami.

Označení togata původně platilo pro všechna latinská dramata z římského prostředí (tj. i pro praetextu či atellanu). Togata byla veseloherním žánrem z prostředí spíše chudinského a často se odehrávala v jednoduchých přístřešcích či krámech, tabernách (proto se tento druh togat nazýval tabernaria). Z celé togaty se zachovalo jen několik zlomků.

Jejich slavnými autory byli Titinius, který jako současník Terentiův byl ze skupiny těchto dramatiků nejstarší, C. Quinctius Atta (zemř. 77) a jeho starší vrstevník L. Afranius, který je považován za nejvýznačnějšího autora togat. Učitelem Maecenatovým a jeho propuštěncem byl C. Melissus. Vytvořil nový druh togaty, tzv. trabeatu (podle oděvu římských jezdců), o jejíž podobě ale není přesných informací.

Atellána byla žánrem frašky a svůj název má od oskického města Atella v Kampánii s pověstí italského Kocourkova (ludicrum Oscum; do Říma se dostala po roce 211, kdy v hannibalské válce po dobytí města Římané Atellu vyvrátili a mnohem později dostalo místo jméno Aversa). Improvisované děje hráli v maskách muži i ženy a byly pro svou uvolněnost a lascivnost velmi oblíbeny.

O zábavu se postaraly stálé postavy: Maccus, tedy harlekýn, Buccó, něco jako Žrout, Debil, Pappus, Tatík a Dossennus, Mudrlant, Fiškus i Šarlatán.

Atellána se v Římě provozovala za tragediemi na ukončení podívané a teprve v 1. století se jí dostalo literární podoby. Nejznámější byli starší L. Pomponius Bononiensis a mladší Novius, oba z první půle století. Z jejich rozsáhlé činnosti se ale kromě nepatrných zlomků zachovaly pouze názvy jejich děl. Obsahová a scénická volnost se posléze nelíbila císařům: Tiberius dosáhl u senátu povolení vyhnat z Itálie všechny herce atellán, za žertovné narážky dali popravit herce Caligula a Neró.

Neronovým oblíbencem ale na druhé straně byl židovský mim Aliturus, který vypomohl přímluvou svému  slavnějšímu palestínskému krajanovi Iosefovi Flaviovi.

V době Caesarově nahradil v posici dohrávky tragedie atellánu mimus (z řec. mímos, mímesthai, napodobovat). Do Říma přišel z Hellady a od roku 211 se stal součástí slavností Flory (ludi Florálés). Mimus se hrál bez masek, naprosto realisticky a muži i ženy na podiu hráli bosi, tj. bez herecké obuvi, používané v komediích a tragediích (proto se jim také říkalo planipedes, bosí herci). Děje krátkých příběhů byly podávány improvisovaně. Zvláště v dobách florálií končila vystoupení hereček odhozením šatů - první strip-tease v historii.

Literárně je podchytili jezdec L. Decimus Laberius (105 - leden 43) a jeho soupeř Publilius Syrus či Antiochius. Caesar je přinutil k závodu, v němž sice prvenství přiřkl Syřanovi Publiliovi, ale L. Decimovi vrátil občanství a jezdeckou hodnost: římským občanům nepříslušelo vystupovat na divadle, a to kromě atellán. Ze Syrova díla se díky tomu, že se stal již ve starověku školním autorem a z jeho mímů byly vypisovány sentence, se dochovala sbírka výroků, dodnes populárních.

Autorem dvou mímů byl Q. Lutatius Catulus. V jeho hrách prý hrál jistý herec Dámasippos, který proslul tím, že promarnil svému archimímovi majetek a že měl velmi silný hlas. Koncem Augustovy vlády přišel do Říma z Malé Asie Filistión, jehož mimické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky.

O Filistiónovi se traduje, že prý zemřel smíchem (záměna s Filémónem, cf. s. v. dlouhověcí). V době M. Aurelia Antonina skládal mimy Marullus, k jehož kritickým poznámkám byl císař shovívavý.

První z velkých Římanů se herci obklopoval diktátor L. Cornelius Sulla. Mezi jeho důvěrníky a druhy na hostinách patřili např. herci komédií Roscius, herec ženských rolí Métrobios, nebo mímický herec Sórix.

M. Antonius s sebou i do pole vozil herečku Cytheridu a snad to byl on, kdo nevědomky zavedl do evropského politického stylu mít pletky s herečkami a lidmi od divadla (či později od filmu a televise). Mezi proslulé herce mimů prý patřil Latinus, který byl kromě této činnosti umělecké činný i jako udavač Domitianův (i tento princip přeskočil do dob nejmodernějších). S ním vystupovali jistý Corinthus a v ženských rolích Thymélé.
Slavným pantomímem z téže doby byl Bathyllos (jeho jmenovec exceloval za Domitiána), starším vrstevníkem Lentulus, sám autor mímů (jeho vrstevníkem byl jiný autor Hostilius).

V dobách Ciceronových byla proslulá „herečka“ Arbuscula. Slavnou byla míma Volumnia Kythéris, propuštěnka senátora Volumnia Eutrapela, milenka triumvira Antonia a pak literární a asi také skutečná vojáka, politika a literáta L. Cornelia Galla, který ji říkal Lykóris.

Mnohem později proslula jako herečka-striptérka mimu jistá Theodóra (497-548), která v konstantinopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky  mezi diváky, nebo jim krátila čekání na závod stripteasovými vystoupeními: pravda, roku 525 si vzala sedláckého Iústiniána II. a stala se císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ a ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel pro své bývalé kolegyně a zestárlé prostitutky.

Mímus s pantomímem se šířil od 80. let posledního století republiky, ovládl římskou divadelní scénu a brzy vytlačil veškeré další žánry. Pantomíma také původně patřila ke kultu: její tanečník, lúdius či lúdió nesměl tanec přerušit, ale nerušeně dotancovat. V Augustově době se stal oblíbeným pantomímus (z řec. pantomímos), tragické posunkové a taneční němohry, doprovázené hudbou a sborovými zpěvy (srov. umělce Neróna).

Jediný známý římský básník mimiambů Cn. Matius působil v první polovině 1. století, přítel Caesarův, a pouze jménem známe Verginia Romana.

Mimo divadelní prostředí byly provozovány mímy na objednávku na hostinách, v restauracích či přímo na ulici, vždy před menším obecenstvem. Herci napodobovali různé způsoby lidského jednání. Aretologové vyprávěli přehnané lživé příběhy, ethologové či biologové napodobovali lidské povahy, národnosti, zvyky a magodové ukazovali nestoudnosti. Vzdělaným lidem stačila lehká literatura, romány či novely, nevzdělaná většina, agrammatoi, tj. analfabéti, chodili na mímos, pantomímos a crazy-komédie.

Mimy provozovaly herecké společnosti (grex, dosl. stádo), v jejichž čele stáli jako ředitelé archimimové (srov. hellénská Dionýsova či Bakchova společenství). Společnost měla podle zachovaných dokladů až šedesát herců. Slavným archimímem byl např. Sórix, s nímž a jeho „stádem“ rád hodoval diktátor Sulla.

Kommágéné, bab. Kummuch, pův. chetitský stát, nejsevernější syrská satrapie§ 765, 746, 743, 713 - 711, 708, 706, 317, 250, 205, 164, 163, 130, 98, 95, 72, 69, 64, 52, 51, 38, 29, 20

Pozd. samostatný stát se smíšeným persko-hellénským rodem v čele, definitivně římskou provincií od roku 72 n. l. (císař Vespasiánus), součást Syrie. Předtím provincie za Tiberia, monarchii obnovil císař Gaius, který dokonce Antiochovi IV. roku 38 n. l. vrátil jeho zabavený poklad. Sídelní m. Samosaty vysoko nad Eufrátem, dnes údolí zaplaveno tureckou přehradou. Pompéius připojil ke Kommágéně Seleukeiu na Eufrátu.

Známou lokalitou na jihu království bylo Doliché (viz tam), odkud vzešel kult Dia Dolichénského. K tomu lokalita Germanikeia-Maraș a Antiocheia pod Taurem. Někdy mezi roky 330-350, možná že roku 341, byla Kommágéné s Kyrrhestikou vyčleněna ze Syrie a zenikla v provincii Augusta Euphrátensis, zkráceně Augustophrátensis, popř. Euphrátensis, řec. Eufrátésiá se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké.
Antiochos I. Kommágénský vybudoval na Nimrud dağu královskou nekropoli s obřími sochami a ústřední místo kultu předků, hierothesion. Kněží byly v perském oblečení, ale předky smíchal s Makedonci, což byla zřejmě i genetická pravda. Viz též pod Antiochos i. Theos Kommágénský. Nápisně doloženy také dedikace Alexandrovy a Seleukovců Antiocha ii. Thea, Démétria ii. Níkátora a Antiocha viii. Grýpa.

Kommios, lat. Commius, vládce kelt. Atrebatů§ 54, 51

Komontorios, kelt. dyn. v Tylidě§ 277, 212

Komosaryé, manž. Pairisada I. Pantikapajského; srov. s podobou jména Kamasaryé§ 344

komunismus, communismus, viz pod socialismus

kompas, magnetismus:
První je doložen roku 91 n. l. v Číně a z roku 132 je první čínský seismograf. Evropští plavci ale magnetický kompas začali používat až kolem rok 1250. Ovšem vévoda z Čou, bratr Wua, prvního z Čouů na říšském trůnu (viz rok 1122) zkonstruoval „orientační vůz“, kompas na basi diferenciálu, kde postavička ukazovala poutníkovi, který se spřežením a vozem táhl, stále směrem k jihu. Vozík později rekonstruoval jistý Ma Ťün za Tří říší (220-280), ale ztratil se.

Magnetismus znali i Číňané, i když asi později než Helléni. První císař Čchinů si dal ve svém paláci A-fang-kung v Si-anu postavit bránu z magnetovce, aby se rozpoznalo, kdo vchází s mečem pod pláštěm. Ve 3. st. př. n. l. popisuje Chan Fej-c´ kompas magnetický: lžíci na bronzové desce se 24 směry. Ukazoval rovněž jižním směrem. Později měli kompasy tvar ležící lžíce a ještě později střelky plovoucí ve vodě. Popsal je Šen Kchuo (zemřel roku 1095+), který také objevil magnetickou deklinaci.

konfederace, konfederační, novodobý pojem, srov. pod koinon, spolek apod.§ 550, 491
Confederate States of America, CSA, vyhlášeny 4. února 1861 v Montgomery ve státu Alabama; dosud poslední funkční konfederace (srov. např. konfederaci Ruska a Bílé Rusi, Srbska a Černé Hory, arabské pokusy od 60. let 20. století, stejně efemerní ČSFR, Senegambii apod.)

koncerty, hudební, viz hudba

koncentrační tábory, viz pod tábory, srov. pod genocida a války

konfiskace majetku, v Římě, viz zabavení

Konfucius, konfuciánství§ viz Kchung Fu-c’

Kongdžu§ viz Ungdžin

kongresy, partajní sjezdy, setkání vrcholových politiků, viz pod summity

Koniah, Koniᚧ viz Jójachín

konkurs, veřejná soutěž:
Pro stavební práce na obnově roku 356 vyhořelého Artemidina chrámu Efeští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augusta a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady.
Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků. Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé!“

Konnakorix z Galatie, velitel mithridátovké posádky Hérákleie Pontské§ 72, 70

 

Konnobás, lat. Connoba, lúsítánský bandita§ 141

 

Konón z Athén§ 1. arch. 462; 2. 413, 411, 407 - 405, 395 - 391, 375, 354, strat., o. Tímotheův; 3. 354, syn Tímotheův; 4. 405, jiný od č. 2, velitel Sfaktérie

Konópé§ viz Arsinoé v Aitólii

konopí, vdechování, viz pod nábytek a Tocharové

Konstantína, Constantína, viz Cirta

Kónstantínopolis, lat. Constantínopolis, řec. Kónstantínú polis, Kónstantínopolis§ 753, 668, 479, 19
Předtím Býzantion, arab. ar-Rúm (tj. „Řím“), dn. turecký Istanbul (údajně z eis tén/tán polin, tj. do Města, v tehdejší výslovnosti „istynbolin“), pro Slovany Carhrad, Cargrad, Cařihrad, které je z přívlastku Basileusa (polis), „vládní/královské město“.

Město Býzantion užívalo autonomie (s výjimkou vlád Vespasiánových a Titových) do L. Septimia Sevéra, který z trestu za věrnost C. Pescenniovi Nigrovi státní území města věnoval Perinthu; autonomii B. obnovil jeho syn Caracalla. V Kónstantínově době bylo B. vsí. Stavba začala roku 324 a roku 330 n. l. se ves stala velkoryse založeným Novým Římem, Nova Roma, se jménem svého zakladatele Kónstantínopolis, lat. Constantínopolis.

Císař mj. nutil maloasijské latifundisty, aby se v jeho městě postavili honosný dům. Zasvěcena byla 11. května, nikoli však ještě jako město ryze monotheistické; nicméně roku 536 za Iustíniána I. bylo v něm 67 mužských mnišských klášterů a několik ženských (a kolem klášterů chudobince, sirotčince, nemocnice, starobince).

Z celého hellénského světa sem sneseny poslední sochařská díla, která kde zbyla, včetně Dia Olympského. Nové hlavní město říše už nemělo divadlo, zato největší hippodrom odcházejícího starého věku. Roku 368 začal se stavbou aqauduktu do K. do nádrže Nymphaeum Maius/Nymfaion Meidzon císař Valens a ke stavbě použil kamenů z hradeb Kalchédónu, protože město drželo roku 365 se vzdorocísařem Prokópiem.

Hradby města v letech 412 – 413 posílil Theodosios II., resp. jeho praefectus praetorió Anthemios. To již patronkou města byla křesťanská panna Marie. Constantínus I. zamýšlel umístit centrum říše do svého rodiště Naissu/Niše, nebo do nedaleké Serdiky/Sofie, do Soluně, nebo do Troie, o níž spekuloval již Božský Iúlius. O stěhování hlavního města říše viz pod Řím.

Kolem roku 450 n. l. měla křesťanská K. pět paláců, čtrnáct kostelů, šest paláců císařoven, tři „nejvznešenější domy“, osm therm, dvě basiliky, čtyři náměstí, dva senáty, pět skladišť, dvě divadla, dvě „hlediště pro hry“, čtyři přístavy, jeden cirkus/závodiště, čtyři vodní nádrže, čtyři nymfea, 322 ulic, 4388 domů, 52 kolonády, 153 soukromých lázní, dvacet obecních pekáren, 120 pekáren soukromých atd., také jednu kolosální sochu. Srov. vybavenost Říma o století dříve s. v. Řím.

Při velkém požáru K. roku 475 mimo jiné shořela basilika s Iúliánovou knihovnou o c. 120 tisících svazcích a klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci (eunúchos Lausos, správce Theodosia II.), které už nikdy nebyly nahrazeny.

Západně od Kónstantínopole leží jezero s říčkou Bathyniás v kraji Bathyasos a na jeho březích se nacházely přístavy Rhégion a Bathonea (od 2. století př. n. l.). S klesající hladinou jezera, které se turecky jmenuje Küçükçekmece, se od roku 2009 vynořují ruiny přístavu se stopami po majáku. Bližších zpráv není, pravděpodobně sloužila Bathonea jako přístav pro říšskou metropoli jako například Ostie pro Řím.

Původně bylo staveno pro osmdesát tisíc obyvatel, ale za Iústiniána mělo město nejméně na čtyři sta tisíc obyvatel a bylo métropolí říše (čtvrtinová oproti době zakladatele města, kdy měřila 5,856 mio km2) o 1,2 milionu km2 a o 25 milionech obyvatel. Na začátku 3. tisíciletí žilo v celém Turecku dva až dva a půl tisíc Řeků, rúm milleti, římský národ v čele s patriarchou.

Do tureckých rukou padlo 29. května 1453, podle éry AM roku 6961, roku 1124 od založení města. Spekulovalo se tehdy, že Mehmed II. se stal římským císařem a že by stačilo, kdyby se dal pokřtít a byl by pánem světa. Vzdělaný papež Pius II. mu napsal, že po křtu ho jmenuje císařem Řeků.
Při obléhání města se sešlo mnoho národů. Bránili ho kromě Řeků Katalánci, Janované a Benátčané, mezi útočníky elitní oddíly byly slovanské (Mehmet, tehdy jednadvacetiletý, byl po matce také Slovan), jeden z jeho velitelů Zaganos paša byl rodem Řek.

Po pádu Kónstantínúpole odešla byzantská elita, rody Kantakuzénů, Chalkokondylů, Palaiologů, Rhalisů a Mavrokordatů do podunajských knížeství Moldávie a Valachie, zárodků budoucího Rumunska. Část z nich zůstala v cařihradské čtvrti Fanar/Maják kolem patriarchátu a odtud pochází označení pro lepší rodiny řecké „fanarioté“. V Podunají se stali vůdčí silou.

Druhou exilovou oblastí pro Řeky byly Benátky. Fanariotské školství se drželo kathareúsy, „čisté“ archaické formy literárního jazyka, běžná mluva, dimotiky, byla po staletích zcela jinde. Teprve roku 1976 spor mezi literární attičtinou a lidovým jazykem skončil ve prospěch dimotiki.

Kónstantínos I., Constantínus I., zv. Veliký, římský císař v letech 306 - 337 n. l. (Imp. Caesar C. Flávius Valerius Constantínus Augústus)§ 479, 132, 105, 16

Narozen v Naissu/Niš, otec Flávius Iúlius Constantius I. Chlórus, prý potomek Claudia II. Gotského, byl z Dardanie, císař v letech 305-306. Matka Flávia Helena (svatba po roku 280) byla hostinskou, nebo dcerou hostinského či služkou ze stáje, ke stáru křesťankou.

Kónst. sám pravděpodobně konvertoval k monotheismu těsně před smrtí (roku 301 dal pokřtít sebe a své poddané Trdat III. Armenský (Tíridárés) a jeho království se po arabské Osroéně stalo prvním ze států, který oficiálně přijal křesťanství jako státní náboženství).

Constantius I. vyměnil roku asi 289 Helenu za Theodóru, nevlastní dceru Diocletiánova spoluvládce Maximiána a měl s ní tři děti.
28. října roku 312, před bitvou na Milvijském/Mulvijském mostu, se mu, jak praví pozdější křesťanská tradice, zjevil večer na nebi Ježíšův monogram, tzv. chí-rhó (XP, řec. zkratka za Christos). Za vlády K. nástupců došlo k hluboké změně státní ideologie z polytheismu k monotheismu (osudové padesátiletí 330 – 380). Viz více pod křesťanství.

konsul, konsulové, consul, consulés, řec. hypatos, consul désignátus, řec. hypatos apodedeigmenos, jejich nástup do úřadu a změny§ 509, 463, 450, 423, 391, 367, 299, 180, 153, 46, 45, 23, 19

Původně se pravděpodobně konsulové nazývali praetory a diktátor nejvyšším praetorem, praetor máximus. Teprve revolučního roku 367 se rozdělila funkce, když konsulům zůstala exekutiva a armáda a praetorům pravomoci soudní etc.

Původní význam slova: poradce (podobně se jmenovaly psací stroje české značky vyráběné do roku 1990). Nejvyšší každoročně volení římští úředníci, odpovědní za vše, pokud to nebylo vymezeno jinému úředníku, podle jejich jmen se datovalo (consulés ordinárií), posledním doloženým „sólo“ konsulem byl v Kónstantínopoli roku 541 n. l. Anicius Faustus Albinus Basilius/Flávius Basilius Iúnior, a to sine collégá. Úřad pak zanikl a slovo zůstalo na století součástí císařské titulatury. Poslední známou dvojicí římských konsulů byli v roce 530 n. l. Lampadius a Orestés, posledním římským konsulem byl roku 534 Decius Paulínus: jmenoval ho mladý korunovaný opilec Ostrogot Athalarich.

Roku 557 zrušil císař Iustiniánus dataci podle konsulů a posledním, kdo užil v titulatuře konsulského označení, byl roku 632 budoucí císař Kónstás II. (Constans; vlád 641-668).

Caesar zavedl roku 45 novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti (coss. suff.). Původně za republiky nahrazovali "dodateční" pro zbytek funkčního období konsula zemřelého v úřadu. Eponymními konsuly zůstali první dva, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic. Rekord patří roku 190 n. l., na který Commodův megazkorumpovaný propuštěnec Cleander prodal úřad 25 uchazečům a mezi nimi i pozdějšímu imperatorovi L. Septimiovi Sevérovi.

Prvním konsulem, který nebyl římského či latinského rodu, byl cos. suff. roku 40 L. Cornélius Balbus "Maior" z Gád, tedy asi Pún nebo Keltibér. Jeho stejnojmenný synovec "Minor" byl roku 19 prvním "neřímským" triumfátorem (nad saharskými Garamanty).

Nejmladším konsulem v dějinách republiky byl C. Octávius alias C. Iúlius Caesar Octáviánus, zvolený ve svých devatenácti letech. Dvacet sedm bylo C. Mariovi mladšímu, konsulovi roku 82 (kdy si také vzal život poražen Sullou, viz tam). Zřejmě druhým nejmladším konsulem římských republikánských dějin byl M. Valerius Corvus (někdy též Corvínus), který byl na rok 343 údajně zvolen ve svých 23 letech.

P. Cornelius Dolabella byl roku 44 zvolen ve 25 letech, Scipio Africký starší ve třiceti, Scipio Africký mladší ve 38 a Pompeius Magnus roku 70 ve 36 letech. Za principátu byl konsulský věk snížen na 33 let. Nejvíce konsulů v jednom roku jmenoval úchylný císař Commodu, prý dvacet pět.

Za republiky se mohl k. stát pouze senátor, který předtím už byl praetorem. Z úřadu nesměl být odvolán před jeho skončením. K. svolávali senát, vyhlašovali zákony a volby. Po skončení úřadu dostávali k. status konsulárů, consuláris/-rés, a v senátu dva hlasy (při více konsulských funkcích počty hlasů nerostly).

Platil cursus honórum, pořadí úřadů a stáří, kdy směly být nastupovány. Aedilita nebyla nutná k další politické karieře, ale minimální věk pro již nezbytnou quaesturu byl 27, resp. třicet let, pro následující praeturu 40 a konsulát 43 roky.

Původně začínal rok 11. srpna (a. d. iii idus sextiles; viz rok 463 a 450), pak byl vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo takto hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března s volbami v únoru (podle starého, předjuliánského kalendáře, tedy v prosinci), což  platilo do roku 153, kdy úřední rok začal 1. ledna.

Roku 483 n. l. se Theodorich se Zénónem usmířili a Ostrogoti dostali k obývání Říční Dacii a Dolní Moesii, král titul magister mílitum a konsulský úřad na rok 484; stal se prvním a posledním barbarským králem s touto poctou.

Konsul byl ještě nejvyšším státním úředníkem první části Napoleonovy éry (konsulát 1799-1804) za francouzské revoluce a dnes to jsou lidé v diplomacii pověření hájením zájmů občanů v zahraničí. 

kontinuita, státní, lat. translátió imperií, tj. přenos vlády, legalisace práv na vládu Římanů nad východem§ 189

kontrašpionáž, viz špionáž

kooptace, v Římě kněží§ 145

Kóos§ viz Kóés z Mytilény

Kópai (pl.), m. v Boiótii, podle něhož se jmenuje dnes již vysušené jezero Kópáis, Kópajské jezero (úrodná Kópajská rovina byla odvodňována starými, zřejmě minyjskými tunely, srov. pod 1900, které byly zavaleny zemětřesením nebo Thébany roku 373 a z pláně se stalo močálovité jezero, který bylo vysušeno až v tomto století)§ 316

 

kopaná, viz pod hry

Kópiai, lat. Cópiae§ viz Thúrioi

Kopratás, Kopratés, ř. v Súsiáně, elam. a ass. Idide, dn. Dez v íránském Chúzistánu§ 317

koprofagie, skatofagie, pojídání lejna, viz pod kuchyně

Koptos, eg. Kebti či Gebtówej, dn. Quft/Kuft, m. v Thébaidě§ 720, 276, 270, 24
Z řeckého Aigiptios, Egypťan, udělali Arabové Qift, Qibt, Qubt, jak nazývali a nazývají Kopty, původní obyvatelstvo (a křesťany) v zemi, kterou v 7. století dobyli. Roku 997 zakázali Arabové koptštinou, poslední vývojovou fází staré egyptštiny, hovořit. Desetina populace je dodnes odhadem koptská a její křesťanská církev je od roku 451 (chalkedonský koncil) autokefální s vlastním papežem. Arabové nazývají Egypt Masr, Misr, srov. tam. Srov. též pod Ptolemáis Hermeiú. 

Korakésion, m. v záp. Kilikii§ 141, 67

Korabos, Korrhabos z Makedonie, syn Démétria I.; srov. Korrhaios§ 307, 293

korán, viz pod Aramajové a Arabové

Korax ze Syrákús, řečník a autor učebnice řečnictví§ 450

Korax/Korrax z Makedonie, Alexandrův podvelitel v Evropě§ 331

Korragos/Korrax z Makedonie, Eumeneův vojevůdce velící Keltům§ 189, 171

korbán, karbán, dar, židovská daň církevní, chrámový poklad, viz Iésús Christos

Korčula, jaderský ost.§ viz Korkýra Melainá

Koré, „Dívka-panna“, přízvisko vládkyně podsvětí Persefony, d. Démétry§ 396

Korea, východoasijská země§ 196, 105, 57, 37, 33, 18
Jméno pochází z království a panovnické dynastie Gorjo (Goryeo) či Kogurjo/Gogurjeo (Goguryeo) existující v letech 918-1392. Viz v CSD rok 2333. O korejském písmu viz pod písmo.

 

Kórei, jap. mýthol. císař§ 477

 

korektnost, politická, viz pod barbaři


Korifasion§ viz Pylos

Korinná z Tánagry, básnířka§ 200

Korinthos, m. a stát na Peloponnésu, původně Efyr᧠767, 766, 750, 747, 736, 735, 733, 728, 724, 720, 706, 704, 684, 680, 668, 664, 657, 630, 628, 620, 607, 600, 595, 588, 585, 583, 577, 524, 522, 508, 505, 481, 480, 460, 459, 458, 455, 451, 435 - 432, 430, 429, 424, 421, 420, 418, 416 - 412, 405, 399, 396 - 389, 387, 371, 369 - 365, 375, 362, 353, 346 - 344, 338 - 336, 323, 318, 317, 315, 313, 308, 304 - 300, 284, 265, 253, 249, 245, 243, 241, 235, 228, 224, 222, 220 - 218, 198 - 194, 192 - 189, 173, 169, 168, 147, 146, 47, 44, 31, 27, 7

V hellénském světě proslul volnými mravy, pornokeramikou, obchodem s orientem a diolkem, viz tam. Od svého pravěku byl úzce napojen na Foiníčany a město mělo známý Afrodítin kult s vyhlášenými hetérami. Vyvrácen roku 146 Římany, obnoven na jiném místě roku 44, podruhé zničen Goty a Heruly roku 267 n. l., po obnově roku 395 Visigoty pod Alarichem, postižen roku 521 n. l. zemětřesením.

O dvě staletí později ho znovu zničili nájezdníci, tentokrát Slované, ale opět povstal a obhájil místo významného přístavu. Roku 1858 ho znovu poškodilo zemětřesení, dtto 22. dubna 1928, kdy osmdesát procent obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Přesto byl opět obnoven a dnešní Korinthos leží šest kilometrů od původního místa.

Korinthias, území státu Korinthos, Korinthie§ 425, 392, 389

Bájná prehistorie Korinthiady a Sikyónie (podle Pausania): Korinthias a Sikyónie byly původně součástí Argívského království a Argolidy. Nejdříve se krajiny jmenovaly podle prvních obyvatel - Korinthias Efýrá podle Ókeánovy dcery, a Sikyónie Asópiá. Všichni vládci byli vlastně jen údělnými panovníky králů v Argu. Slavný Sísyfos měl syny Glauka (jeho nástupce na trůnu a otce Bellerofontova, třetího panovníka v Korinthu), Ornytióna, Thersandra a Alma. Ornytiónův syn Fókos, prý Poseidónův, se odstěhoval do Tithoree, která se po něm nazývá Fókis.

Mladší Ornytiónův syn Thoás setrval v Korinthu a jeho nástupcem na trůnu se stal Dámofón, jeho syn Propodás a jeho synové Dóridás a Hyanthidás. Za nich přišli do země Dórové, které vedl Alétés, prapravnuk Hérákleův. Oba exkrálovští bratři směli zůstat ve městě, ale obyvatelstvo bylo Dóry vyhnáno.

Pak vládli jedenáct generací Aléteovi potomci, zvaní po šestém z nich Bakchiovci, a to až do Telesta, syna Aristodémova. Telesta zabili Arieus a Perantás - protože ho prý nenáviděli, ale na trůn nikdo z nich nezasedl: po krátké vládě posledního z králů se Korinthští rozhodli ustavit ročně volené prytany - dozorce (ovšemže z bakchiovského roku), což trvalo až do zavedení tyrannidy roku 657.

Prvním obyvatelem Sikyónie byl Aigialeus, a po něm se jmenoval dlouho celý severozápad Peloponnésu. Po něm zde vládlo jeho pokolení Európs (tradiční starověké údaje: 2070-2025), Telchín a Ápis 2005-1980). Ten prý vládl tak silně, že se celý poloostrov jmenoval před Pelopem Ápií (Peloponnésos = Ostrov Pelopův).

Ápidovo potomstvo panovalo v pořadí Thelxión, Aigyros, Thúrimachos a Leukippos. Ten neměl mužských potomků, ale jeho dcera Kalchinia měla syna Perata, prý s Poseidónem. Peratovým nástupcem se stal jeho syn Plémnaios a pak jeho syn Orthopolis. Ano on neměl mužského potomka, zato jeho dcera si opatřila syna Koróna, tentokrát od Apollóna. Korónovi synové byli Korax a Lámedón (či Láomedón).

Korax zemřel bezdětný (1486-1456) a z Thessalie přišel Epópeus a zmocnil se vlády. Za něho prý poprvé přišlo do země nepřátelské vojsko, protože unesl dceru thébského krále Nyktea Antiopu. Nykteus i Epópeus zemřeli po sobě na zranění z války a Lámedón, který se vrátil k otcovské vládě, Antiopu poslal zpět do Théb (cestou ale porodila Zétha a Amfióna).

Lamedón se oženil s Attičankou Fénó, dcerou Klytiovou.  Když později válčil s Achaiovými syny Archandrem a Architelem, přizval si z Attiky na pomoc Sikyóna (syn Erechtheův, nebo Pelopův?), kterému dal svou dceri Zeuxippu za ženu. Sikyón se po Lamedontovi stal králem země, která se následně přestala jmenovat Aigialeiá (1381-1336).

Sikyón neměl následníka trůnu. Toho mu opatřila jeho dcera Chthonofylé: otcem Polybovým prý byl Hermés. Později si Chthonofylé vzal Fliás, syn Dionýsův, a měli spolu syna Androdamanta.

Když Adrástos uprchnul z Argu, uchýlil se do Sikyónu k Polybovi. Po Polybově smrti se stal Adrástos králem v Sikyónu, ale jakmile se Adrástos vrátil do Argu, kraloval nad Sikyónem Ianiskos, potomek Attičana Klytia. Po něm vládl Faistos, prý Hérákleův syn (1254-1246). Brzy se ale přestěhoval na Krétu a v Sikyónu následoval Zeuxippos, údajně syn Apollóna s nymfou Syllidou.

Zeuxippův nástupce Hippolytos, syn Ropalův a vnuk Faistův, se dostal do války s králem Mykén Agamemnonem a slíbil mu poddanství a byl posledním králem Sikyónu (1191-1161). Hippolytovým synem byl Lakestadés.
Hérákleovec Falkés, syn Témenův, se zmocnil nočním přepadem Sikyónu, Lakestadea přibral k vládě a celé území Sikyónie bylo dórisováno; Falkés je pokládán za zakladatele nového Sikyónu.

Fliasijští patří rovněž původně k Argívským. Prvním obyvatelem krajiny byl jistý Arás a po něm se země i město jmenovaly Arantia. Syn a nástupce Aoris přejmenoval zemi na památku své sestry Araithýrejí. Třetí a poslední jméno dostala krajina od Fliunta, jehož matkou byl právě Araithýreá. Stejně jako v Sikyónu vedl návrat Hérákleovců k zásadním vlastnickým poměrům: Dór Rhégnidás, syn Falkův a vnuk Témenův se po dohodě s Fliúntem v zemi usadil a dostal pro své lidi půdu.

S tím nesouhlasil Hippasos a s dalšími se vystěhoval na Samos. Čtvrtým potomkem tohoto Hippasa byl Pýthagorás.

korinthský spolek, úředně koinon tón Hellénón, tj. spolek Hellénů§ 337, 336, 330, 324, 318, 302

Korinthos hé Neá, Nový Korinthos§ 44

Korinthský průplav§ viz Isthmos a diolkos

korinthský stavební styl§ 450

Korinthský záliv§ 412

Korkontoi, Corcontí, Korkontové§ viz pod Labe

 

Korkýra či Kerkýra, m. a ost. v Iónském moři (pův. jménem Drepané, Srp)§ 735, 733, 706, 664, 657, 630, 628, 627, 620, 585, 544, 536, 469, 436 - 433, 431, 427, 425, 415, 413, 375 - 372, 360, 339, 313, 303, 299, 295, 290, 250, 229, 228, 215, 199 - 197, 191, 168, 96, 88, 49, 48, 40, 37, 36, 32, 31

Korkýra Melainá, lat. Corcyra Nigra, osada původně Knidských, dn. Korčula§ 385

Koróbios z Itanu na Krétě, prý první Hellén v Kýrénaice§ 631

Koroibos z Élidy§ 776 (Ol.)
Koroibos z Athén§ arch. 306

Koróné či Koróneia, m. v Messénii; původně se jmenovala Aipeia, po roce 370 byla osada obnovena kolonisty z boiótské Koróneie§ 732, 182

Koróneia, m. v Boiótii§ 550, 525, 447, 394, 316, 294, 172, 171

Korragos, viz Korax, Korrax
Korrhaios z Makedonie, o. Stratoníky, manž. Antigona Monofthalma§ 337

korsár, korsáři, viz pod piraterie


Korsika, řec. Kyrnos nebo Korsis, lat. Corsica; Korsové, národ neznámého původu. U Římanů ostrov „proslul“ hořkým medem§ 565, 545, 539, 453, 259, 258, 241, 239, 236, 232, 231, 227, 181, 175, 173, 171, 164, 39, 38

koruna, korunovace, nástup na trůn, viz diadéma

korupce, úplatky, viz také pod Anytos
Jako první v dějinách (Evropy) prý podplatil soudce [kdo něco podobného učinil jako první u Římanů, není tradováno] Anytos z Athén, démokratický politik, vedle básníka Meléta a řečníka Lykóna jeden ze žalobců Sókratových, nepřítel sofistů. V době, kdy Athéňané koncem Peloponnéské války u Pylu podporovali Messéňany, byl z údajné zrady doma obžalován.

Podle literárního svědectví Platónova první podplatil státního úředníka Kritón, aby mohl navštívit Sókrata v jeho cele smrti. Sofista se divil, jak to, že ho bachař vpustil: "Už se spolu známe, Sókrate, protože sem často chodím, a také ode mne něco dostal," dostal od svého žáka odpověď.
O volební korupci viz volby, hetairiá a zde níže. O povolené korupci viz pod dostihy a contrada.

korupce, úplatnost kněží, první v Evropě§ 491, 58
Podvést na náboženských hrách bylo stejné jako podvod kněží. Prvním známým případem jejich úplatnosti v evropských dějinách je zásah delfské Pýthie do spartské politiky roku 491 př. n. l. Kleomenovi I. se podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že jeho spolukrál a sok Dámarátos není synem Aristónovým, svého královského otce.

Za Dámaráta byl zvolen král nový a Dámarátos uprchl k Peršanům. Když se lež provalila, Kobón uprchl z Delf a Periallá přišla o kněžskou hodnost. Velmi moderní konec hyperpodvodu. Dámarátos byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál, on konkrétně v závodě čtyřspřeží.

Pro korupci kněží křesťanských je nejlepším příkladem patriarcha alexandrijský Kyrillos, když v Konstaínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru. Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel.

V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnaství.

korupce, senátorů a politiků§ 395, 187, 112, 111, 107, 58, 57, 55, 44
korupce, v Číně§ 49
korupce ve sportu:
Na 99. olympiadě, tj. roku 384, došlo i k jiné historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější...

Korupčními pokusy o kupčení s tituly, a následně ze zisku z propagandistického efektu, vynikali Syrákúsané. Tak mílétskému Antipatrovi, který zvítězil v boxu dorostenců, nabízeli vyslanci Dionýsia Staršího v Olympii prostřednictvím athletova otce Kleinopatra velké peníze za to, aby se provolat za vítěze jako Syrákúsan. Samozřejmě s tím, že i tak by byl uveden na votivní soše v Olympii. Otec sice peníze jako dar vzal, ale syna dal prohlásit mílétským olympioníkem. Mladý Antipatros se také stal prvním z Iónů, který do Olympie věnoval svou sochu: jejím autorem byl slavný Polykleitos.

Úspěšnější byla syrákúská diplomacie v případě Kaulóňana Dikóna, syna Kallimbrotova. Dikón zvítězil ve své disciplíně, v běhu, pětkrát na pýthijských hrách, třikrát na Isthmu a čtyřikrát v Nemeji. Jedenkrát vyhrál jako dorostenec v Olympii a dvakrát jako dospělý. Jako dorostenec je uváděn jako Kaulóňan, jako muž ale už byl veden jako Syrákúsan (na čemž opět díky Dionýsia Staršího vydělal).

Otázkou zůstává, zda tak učinil před rokem 388 (Ol. 98), kdy Dionýsios I. jeho vlast dobyl, nebo po něm. V prvním případě by to byla vlastizrada, ve druhém případě nechutný vztah k osudům své vlasti...

O století později si syrákúská politika našla novou oběť. Hierónovi lidé uplatili Krotóňana Astyla, který v Olympii třikrát za sebou zvítězil jak ve stadiu, tak v diaulu. V posledních dvou závodech se pak dal ale vyhlásit jako Syrákúsan. Doma se s ním pak rozloučili originálně: jaho sochu odstranili z chrámu Héry Lakínské a jeho dům přeměnili ve státní věznici. Rozsáhleji viz pod hry.

korupce na státní úrovni, čtyři příklady (o korupci kněží viz zde výše a rok 491):

Spartský král Agésiláos II. ve válce s Peršany dostal od satrapy Tithrausta 30 talentů zlata, aby opustil jeho satrapii. Sparťan přijal, ale ve válce proti perskému králi pokračoval. Do té doby to bylo nepochybně nejvyšší „výpalné, nebo korupce, s níž se nějaký Hellén či Evropan setkal. Ve Spartě, honosící se kdysi tím, že dlouho neměla vlastní ražbu, se poměry změnily.

Po Kleomenově smrti roku 219 bylo skoncováno s vládou pěti eforů, kteří byli nejvyššími představiteli státu od roku 222, a opět byla zavedena tradiční královláda, ovšem v jiných intencích. Rod Eurypontovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos.

Athénští roku 151 znovu opatřili Órópos vojenskou posádkou. Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achájů. Stratégos Achájů Menalkidás ze Sparty se vypravil do pole a Athénští museli Órópos vyklidit, když ho předtím znovu důkladně vyloupili. Menalkidás dostal údajně od exulantů za pomoc v jejich věci deset talentů.

Skandální římský proces z roku 187 zničil jméno vítěze nad Hannibalem P. Cornelia Scípióna Áfricána a jeho bratra Lucia, viz tam. O procesu není přesnější zprávy, kromě Liviova pobouření v jeho Dějinách. Byli pravděpodobně obviněni z rozkrádání válečné kořisti z tažení proti Antiochovi. Áfricánus prý od krále vzal šest tisíc liber zlata, téměř dvě tuny žlutého kovu, a k tomu podezřele mnohem méně liber stříbra, jen 480. Měl za to Seleukovce ušetřit horších mírových podmínek. Ze stejného důvodu vzali úplatek A. Hostilius (osmdesát liber zlata a pět set stříbra) a quaestor C. Furius (130 liber zlata a dvě stě stříbra).

Scípió zesměšňoval obvinění tvrzením, že do státní pokladny odevzdal dvě stě milionů sésterciů a popotahován že je pro zpronevěru čtyř milionů (podle jiných 24)... Pokud by obvinění Quintů Peteliů byla pravdivá, scípiónovský skandál by byla největší korupční aféra římských politických dějin.

V Římě byl v únoru roku 59 přijat zákon o ptolemaiovském vládci, jímž byl Ptolemaios XII. Neos Dionýsos vulgo Aulétés uznán králem v Egyptě. Aulétés údajně dal Caesarovi obrovský úplatek, prý šest tisíc talentů. Do událostí v Egyptě roku 55 rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, správce Syrie. Gabinius přijal od Ptolemaia XII. úplatek deset tisíc talentů (tj. více než 260 tun raženého zlata), z nichž ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo, aby mu pomohl zpět na alexandrijský trůn.

Ptolemaios XII. byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu. Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl jmenován římský finančník C. Rabirius Postumus, sledující jediný cíl: jak z Egypta dostat vysoké dlužní částky, kterými byl Aulétés povinován Rabiriovi či Gabiniovi a začal zemi vyssávat.

Kdo z Římanů se ucházel o veřejný úřad, musel se hodně ukázat. Přímá korupce, kupování hlasů, je běžným jevem z posledního století republiky. Triumvirové si konsuláty roku 55 koupili za deset milionů sésterciů. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Lidé si prostě úřad museli koupit, „zasloužit si ho“.

Že takové "vlastnictví" úřadu bylo a je tradičně respektované ve velkých částech světa, ukazuje příklad z roku 1929 uváděný cestovatelem Františkem Čechem-Vyšatou v knize Středem Jižní Ameriky, Praha 1936. Jako zaměstnanec jistého pivovaru v brazilském státu São Paulu doprovázel rozvoz lahví. Když šofér náklaďáku dorazil na hranice se státem Minas Gerais (tehdy podléhal vnitrobrazilský obchod ještě clům), uchopil beze slova nachystanou "basičku" piv a odnesl ji na celnici. Nikdo nepromluvil slovo, šofér se vrátil za volant a jelo se dále... 

Kandidát a jeho přátelé, mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného, dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry.

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním). Kandidát dával na svůj náklad hry, obvykle gladiátorské. Pořádný masakr v circu přišel za republiky na 750 tisíc sésterciů. To bylo hodně peněz.

Ovšem dobře investovaných: vysoké úřady, konsulát, velitelství v čele legií, přináší šanci ve válce a z ní obrovský majetek. Pokud válka žádná nehrozila, tak se vyprovokovala, nebo vymyslela.

Římská megakorupce zřejmě zůstala pravzorem všech pozdějších románských korupcí veřejně volených funkcí. Helléni k tomuto nedospěli: úřady částečně dokonce losovali, nebo bohatší občané nesli náklady úřadu na svých bedrech. Tak kam se cpát?

Zdaleka ne všichni římští aristokraté a jezdci propadli loupeživému vydírání provinciálů. Bezúhonností ve své provincii se chlubil M. Tullius Ciceró, když v letech 51 – 50 spravoval Kilikii s Kyprem (dokonce kořist z dobytého města rozdal celou vojákům). Před ním byl příkladem nehrabivosti, nezištnosti a tvrdému postupu proti publikánům správce Asie roku 95 Q. Mucius Scaevola Pontifex.

Korúpedion či Kúrúpedion, mí. ve Frygii, později v Lýdii u Magnésie pod Sypilem, snad "Kýrovo pole"§ 281

Když se zřejmě na stejném místě roku 190 znovu bojovalo, tentokrát mezi Seleukovcem Antiochem iii. s Římany, jméno K. už asi zapadlo; podruhé už lokalita šťastná pro Seleukovce nebyla. 

Koryfasion, viz Pylos

Kórykos, mys a pevnost v Drsné Kilikii§ 78

Koryllos z Dakie§ viz Skorillo

Kós, ost. a m. v tzv. Dóridě před Halikarnássem, starším jménem Meropis, v tureckých časech pozd. Istanköi, dn. opět K.§ 776, 650, 494, 460, 412-411, 407, 366, 364, 362, 357, 343, 337, 325, 320, 309, 300, 270, 264, 262, 260, 250, 242, 140, 103, 92, 88, 85, 83, 41, 33, 31, 6

Kosambí, viz Kaušámbí

kosmetika, kosmétiké, viz móda

Kosón ze Skythie, k.§ 107

Kosovo, Kosovë, Kosova, viz Dardaniá

Kossaioi, Kossajové, bab. Kaššu, národ v sev. Súsiáně, potomci dávných Kassitů (nezaměňovat s Kissioi; viz Súsiána, Súsiové)§ 770, 324, 317

Kossýrá, Kossyra, viz Cossýra

kostky, viz pod králové a Músy, hry hasardní

Kostobaros z Idúmaie, manž. Héródovy s. Salómy, otec Bereníky§ 28

 

Kóšala, Kóšalí, Kosala, Kóšalové, stát na severu Indie se sídel. m. v Ajodhja, dn. zhruba oblast Oudh s městem Lakhnaú§ 600, 461

Kóšó, jap. mýthický císař§ 477

 

Kothélás z Getie/Odéssu, dyn., o. Médy, manž. Filippa II.§ 340, 337

Kothókidai, attický démos§ 390

Kóthón z Býzyntia, s. Kalligeitonův, hieromnámón§ 220

Kothos z Athén, vůdce kolonistů do Chalkidy§ 700

kotinos, viz věnec, hry

Kotínové, lat. Cotíní, kelt. kmen na horním Hronu či Pováží na dn. Slovensku; o jejich příp. spojitosti s Volky Tektosagy viz pod Tektosagové§ 10

Kotiso z Dákie/Getie, vlastně Kotys n. Kosón, dyn.§ 44, 35, 30, 29

Kottyfos z Farsálu, velitel maked. oddílů ve Svaté válce§ 339

Kottytó, Cottytó, viz Máter deum - Kybelé

Kotys, jméno thráckých vládců, srov. s Cottius:§
Kotys I.§ 383, 368, 365 - 359
Kotys II.§ 277
Kotys III.§ 183, 171, 167, syn Seutha IV.
Kotys IV.§ 100, 88, 87, o. Sadaly I.
Kotys V.§ 80, 57, 48, 45, syn Sadaly I.
Kotys VI.§ 42, 31, syn Rhaiskúporidův
Kotys VII.§ 42, 28, 22, syn Sadaly II.
Kotys VIII.§ 35, 10
Kotys IX.§ 35, 13
Kotys z Athén§ arch. 6

kouření, viz kuchyně

Kou-ťien z Jüe, k., v pinyinu Goujian§ 496, 473

koupele, koupelny, viz lázně

kouzelníci, kouzelnictví, viz magie

Kózá/Kózé, nejvyšší edomské/idúmajské božstvo, "Duha", aram. Qós/Qauz, akk. Qauš/Qúsu§ 28

Jako bůh počasí srovnávaný s mesopotamským Adadem uctíván v Edomu před násilnou judaisací, srov. rok 135, v pohoří nesoucí dodnes jeho jméno Džabal al-Qaus/Jabal al-Qaws jižně od Maánu v JOR. V hellénistickém Egyptě ctěn idúmajskými žoldnéři, dtto v Nabatajské Arábii.

 

Kozúlo-kadfizú nebo -kafisés, Kudžúlo Kadfisés (Kujulo), čín. Čchiou-ťiou-čchüe (Qiujiu Que), první k. Kušánů§ 55