křest, baptismos, baptisma§ 168 

První řím. senátorská křesťanská rodina. Zpočátku nebyl křest, slovo v češtině odvozeno od Kristova jména a nikoli křtění, symbolickým začátkem víry v Krista, ale až potvrzením, srov. životopisy Kónstantína I., Aurélia Ambrosia a Augustína.

křesťanství, řec. christiánismos, lat. christiánismus/christiánitás, křesťanská revoluce, křesťané řec. podle aram. a hebr. nazóraioi, nazarénoi, arab. nasárá, sg. nasrání (asi od Christova rodiště?), gnóstici, sekty etc., kř. monotheismus, jeho zrovnoprávnění a jako státní náboženství, srov. pod Iésús Christos§ 316, 170, 132, 10, 2

Řecké chréstos, poctivý, užitečný, výhodný, dobrý, přátelský, je jméno osobní mnohokrát doložené (cf. i bíthýnského panovníka) a je od slovesa chré, "je třeba, je nutné". Christos je od řec. chríó, pomazat, potřít, srov. aram. mašiá, hebr. mašíach, viz pod olivový olej v oddílu o kuchyni. Nastupujícím itacismem (é = i) původní rozdíly splynuly. Viz pod Iésús Christos.

Prvním státem s křesťanským státním kultem byla Orrhoéné/Osroéné v rukách arabských Abgarů v letech 179 až 216 (nebo už roku roku 132?). Monotheističtí hagiografové však šířili, že prvním z Abgarů ve styku s křesťanstvím byl pátý toho jména zvaný Ukkámá, "Černý", který napsal dopis roku 29+ (roku 2046 Abrahámovy éry) Ježíšovi. Armenský kronikář Mosés z Choreny ovšem uvedl, že "vykupitel nebyl tehdy doma, takže ho posel s dopisem nezastihli". Psaní se mu však líbilo, takže králi odepsal prostřednictvím Thómy: "Šťastný, kdo mi věří, aniž mne spatřil...," a psaní doručil do Edessy obchodník Anan. Později Iúdás Thaddaios, č. Tadeáš, jeden z apoštolů, ho přišel do Edessy uzdravit a obrátit na víru (nebo spíše později jeden ze sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou náhradníků Thaddaios z Edessy).

Roku 260 zrušil císař Galliénus protikřesťanské edikty svého otce Valeriána I., čímž v podstatě předešel zrovnoprávnění monotheismu s ostatními kulty. Roku 301 následovala za vlády Tíridáta III. Armenie. Roku 311 n. l. byl císařem Galériem křesť. monotheismus povolen (edikt serdický vydaný s Constantínem I., svoboda vyznání pro křesťany). Následujícího roku dal Constantínus Christovy iniciály XP (podle tradičního výkladu) na štíty svých jednotek a od roku 313 se po dohodě Constantína I. s Liciniem z Mediolána (tzv. edikt milánský, vlastně úmluva, podle místa setkání, a níkomédejský, podle Liciniova sídla) dostal nastálo na roveň ostatním kultům v říši; je-li vůbec autentický. V této době ještě neměla "církev", tedy administrativní aparát věřících, výraznější vliv. Kolem roku 330 se státním náboženstvím stalo kř. v Aksumu/Axumu, srov. tam.

O pouhou generaci později bylo všechno jinak. Ze zrovnoprávněného kultu se stal jediný povolený. Poprvé zakázali ediktem polytheistické kulty císař Constantius II. se spoluvládcem Constantem I. prosince 346 (příp. 354 či 356), znovu roku 380, v únoru 391 (zákaz obětování a návštěv chrámů) a od 8. listopadu 392 (úplný zákaz uctívání bohů) za Theodosia I. se definitivně stalo státním náboženstvím. 

Nástup křesťanství a pád polytheismu poněkud souvisí s ethnickou a ekonomickou situací říše. Ve druhé polovině 3. století totiž hluboce hospodářsky strádala a inflace byla nezdolná. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem; a bylo draho. Roku 314 n. l. už však deset tisíc (!). Kult byl zprvu jednou k židovských monotheistických sekt a šířil se Středomořím a Mesopotamií po ethnických obcích. Populární se stal po desetiletích pro svou utěšující roli i mimo židovské obce mezi zotročenými lidmi a proletáři. Svobodným i zotročeným vykupitelská ideologie slibovala lepší život v jiných světech, naději na spravedlivé srovnání křivd. Teprve po staletích se stal módou vyšších vrstev, které růst církevní moci financovaly.

Za dosud nejstarší známou křesťanskou stavbu, která sloužila výhradně k bohoslužbám, je od třicátých let 20. století pokládán kostelík v Dúra-Európu na syrské straně Eufrátu z roku 232 n. l. (fresky z jeho zbytků jsou v Yale Gallery v New Havenu, Conn., US). Roku 1998 byla  v Ailaně (Bereníké, v řím. době Aila i Aelana), hebr. Elach, Elath, dn. arab. al-Aqaba, přístav v JOR objevena jiná stavba z konce 3. st. n. l. 

Jordánští archeologové v červnu 2008 tvrdili, že v lokalitě Riháb u Mafraq při hranicích s novodobou Sýrií nalezli podzemní křesťanský kostel, který byl podle jejich odhadů v užívání skupinou ze sedmdesáti/sedmdesáti dvou Ježíšových žáků v letech 33 až 70; srov. zde níže.

Prostory leží pod kostelem světce jménem Geórgeús (lokálně za Geórgios, novořecky Jorgos, č. Jiří), který sám o sobě je snad z roku 230 a je pokládán za nejstarší známý funkční křesťanský kostel.

V Palestíně dosud za nejstarší jsou považovány kostely v Jerúsalému a v Béth lechemu se základy z doby kolem 325 n. 330 n. l. V listopadu 2005 byly při rozšiřování vězení pro Araby v severoisraelském Megiddu odkryty mosaikové podlahy s řeckými nápisy křesťanského kostela či modlitebny z raného 4. století, někdy z doby po roce 313 n. l. Jistý centurió Gaiános alias Porfyrión věnoval modlitebně peníze na pořízení mosaiky se dvěma rybami, kterou položil jistý Bruti. „Zbožný“ Akeptús podle druhého nápisu věnoval Ježíši Kristovi stůl, o jehož charakteru ale nic nevíme (= výroční sakrální hostiny?). 

Židovská diaspora byla podhoubím pro šíření monotheismu v jakékoli podobě. Kolem roku 212 př. n. l. mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů, katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězství Antiocha III. nad vzdorokrálem Acháiem.

Údajný dopis krále Antiocha svému stratégovi Zeuxidovi bývá pokládán za propagandistický podvrh starých židovských historiků, protože oblast Palaistíny byla v této době stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200). Začátkem druhého století však již existovaly v seleukovské Anatolii židovské obce. Později se staly semeništěm křesťanství a s nimi hellénisovaná města Kappadokie, Armenie a Pontu. Křesťanské komunity se uchytily ve všech přístavech Arábie kolem dokola poloostrova a v Mesopotamii, a to všude tam, kde bylo židovské osídlení. 

Prvním místem s křesťanskou obcí v Evropě byly makedonské Filippoi/Filippy. Thessaloníké měla silnou židovskou kolonii, která vydržela až do novověku: roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů (z velké části sefardů vyhnaných roku 1492 ze Španěl), 45 tisíc Turků a pouze 30 tisíc Řeků. Židé tehdy po balkánských válkách ani nechtěli z turecké pod řeckou správu. Významnou židovskou obec měl v hellénské oblasti prvním století n. l. Efesos (zemřela zde údajně Ježíšova matka Marie).

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z hellénistického Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor křesťanů proti státní moci spočíval především na nechuti uctívat jiného z bohů než Ježíše, pro polytheisty věc nepochopitelná. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků.

Přitom ideolog Pavel v novozákonním dopisu římské židovskokřesťanské obci ("epištola Římanům") nejenže zatracuje homosexualitu, ale výslovně nařizuje poslouchat "vrchnost": "Každá duše vrchnosti/státní moci je poddána. Neboť není vrchnosti, leda od boha a kteréž vrchnosti existují, jsou zřízeny bohem. A protož, kdo se vrchnosti protiví, protiví se božímu řádu...". Pavel (či kdo novozákonní texty redigoval) také hovoří o nezbytnosti platit daně každému, kdo je vymáhá a stal se tak vlastně též ideologem zaběhlého otrokářství a pozdějších feudálů.

Podobná nařízení byla spíše kontrarevoluční než cokoli jiného, na podporu "establishmentu": křesťané se svým aparátem kněžské hierarchie též kopírovali hellénistické státní instituce, převzali jejich názvy a co do správního systému měnili máloco. V "dopisu Tímotheovi" nakázal zotročeným křesťanům, "aby vlastní pány pokládali za hodné veškeré úcty, aby se nehanělo jméno boha a (naše) učení/didaskaliá". Kdo má to štěstí sloužit panstvu stejného vyznání, musí jim sloužit o to lépe, že jsou jejich otrokáři zároveň bratry... "To uč a k tomu povzbuzuj, tauta didaske kai parakalei!"

 

Proč se vůbec monotheistické kř., hlásající sociální rovnost života na onom světě, rozšířilo mezi majetnými polytheistickými římskými vrstvami, pochopit snadno nelze. Bez financování křesťanských komunit by nebylo církve. Od 3. století se dostávali provinciálové ve všeobecně horšící se hospodářské situaci do obtíží, rostly daně, šířila se nejistota a s ní nezvyklé kulty. Funkce v samosprávě konané na vlastní náklady je zatěžovaly, upadaly jejich aktivity. Měnil se vkus, staré zvyklosti vedoucí k liberalismu a svým způsobem k velkému konsumismu se nehodily do chaotické doby římské krise. Bohatí lidé, financiéři kř. obce, dostávali n. kontrolovali řídící místa v komunitách: episkopoi/"dohlížitelé", z toho č. biskup, platili masám chudáků, svým bratrům a sestrám, víru a její mocenskou organisaci, ekklésii/"shromáždění", č. církev. Odkazovali organisaci majetky, a to nejen nemovitosti. Proto z nenápadného hnutí původně ethnického a dlouho v podstatě podzemního šířícího se mezi lidmi, jimž žádná útěcha v životě nekynula, vyrostl v průběhu c. dvou staletí užitečný mocenský prvek římských elit použitý zvráceně dokonce k novému vymezení toho, co lze pokládat za vzdělanost a co za barbarii.     

•     

Císaři tolerantní a netolerantní. Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusebia z Kaisareie byl prý Philippus Arabs (244-249) prvním křesťanským císařem, údaj spíše smyšlený, poněvadž Ph. byl nábožensky velmi tolerantní, snad aby vynikla brutalita jeho nástupce. Roku 250 n. l. edikt císaře Decia pod trestem smrti nařizoval, aby každý občan obětoval státním bohům (tedy i imperátorovi) a účastnil se příslušných obřadů v přítomnosti komise, která o občanově loyalitě vystaví potvrzení. Některá na papyru psaná osvědčení se zachovala:

„Výboru pro oběti ve vsi Alexandrův ostrov od Aurélia Diogena, syna Satabútova, ze vsi Alexandrův ostrov, starého 72 let, s jizvou nad pravým obočím. Po celý život jsem obětoval bohům a také nyní jsem ve vaší přítomnosti podle rozkazu podal oběť i úlitbu a okusil jsem z žertev a prosím vás, abyste mi to potvrdili. Buďte zdrávi, Aurélius Diogenés, žadatel. – Aurélios Syros: Viděl jsem tě obětovat společně se syn[…] (následuje datace).

Jako doklad vysokého stupně byrokratisace a s tím spojené absurdity musela požádat o takové potvrzení i kněžka egyptského kultu Petesúcha v Moiridě. C. Messius Quintus Decius, císařem 249-251, byl vedle Diocletiána nejostřejším pronásledovatelem Ježíšových přívrženců, třebaže vlastní křesťanství nezakazoval, pokud se monotheisté účastní veřejných obřadů státních kultů.

K monotheistům měl velký odpor. Když mu bylo oznámeno, že byl zabit papež Fabiánus (250), odtušil prý: „Raději bych dostal zprávu o novém vzdorocísaři než o dalším biskupovi v Římě.“ Monotheistům se brzy dostalo satisfakce: V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili jeho vojsko a princeps v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Panovníci druhé půle 3. století razili mince s polytheistickými symboly (Postumus mimo jiné s nápisem Internuntius deórum, tedy "Zprostředkovatel bohů",  Tacitus s Próvidentia deórum). Posledním z velkých bojovníků s rozlézajícím se křesťanstvím byl Diocletiánus. Je kuriosní, že jeho manželka Prisca už monotheistkou byla. Roku 296 zakázal v Římě manicheismus a v rámci zákazu, ačkoli v ediktu nebyli výslovně uvedeni, byli persekvováni i křesťané. Mání byl v Persii popraven roku 276 a řeckořímského polytheistu dráždil nejspíše tím, že spojil zarathustriánství s novoplatónismem a křesťanstvím v celkem populární mix. Křesťané v té době odmítali v armádě císařský kult a prokazovat božské pocty vladaři.

Diocletiánovo sólo. Roku 302 si museli křesťané vybrat: buď byli Diocletiánem z legií propuštěni, nebo se museli vzdát víry. Diocletiánus také zakázal propouštět na svobodu křesťanské otroky. Protože dvakrát zapálili křesťané (prý) císařské sídlo v Níkomédeji, dal ničit jejich kostely. Tažení proti křesťanům ale Diocletiánovi evidentně nešlo.

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem. Obnovil Deciova písemná potvrzení o účasti na státních obřadech. Tehdy se poprvé objevili lapsí/peptókotes, „padlí“, kteří se později, když už o nic nešlo, ke křesťanství vrátili. Ve vztahu k padlým se profilovala sekta novatiánů, která je radikálně zatracovala.

O vicennáliích, oslav dvacátého výročí vlády v listopadu roku 303, se Diocletiánus v Římě s Maximiánem dohodl, že k vícénnáliím Maximiánovým 1. května 305 oba odstoupí; v Níkomédeji zůstane Galérius, v Mediolánu Constantius I. Chlórus (nechával jesusovce na pokoji). Nástupnický systém bez příbuzenských vztahů nevydržel a přišly nové domácí války.

Na konci své vlády 30. dubna roku 311 Galérius (zemřel na rakovinu třísel 5. května 311; srov. pod proměny osudu) ediktem vydaným asi v Serdice/Sofiji zrušil pronásledování a povolil křesťanům svobodu vyznání, třebaže s monotheismem hluboce nesouhlasil.

Jeho podmínkou bylo, že se budou modlit ke svému božstvu i za zdar státu a císaře! První takový případ v historii. Ostatně jeho manželka, Diocletiánova dcera Galéria Valeria (stejně jako její matka Prisca), byla křesťanka. Galérius byl římským senátem prohlášen bohem.

Galérius měl i jiný nápad a použil stejné zbraně, jako jeho ideologický nepřítel, podvrhu. Podporoval šíření protikřesťanské literatury a jakýchsi protokolů z procesu s Ježíšem, podle nichž dopadl potulný kazatel jako zločinec. Nelze je nijak posoudit, protože později byly „protokoly“ církví zničeny. Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galériovy sestry Maximinus II. Daia (310-313), voják s původní profesí pastýř v Illyriku.

Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve: historický pramen těchto sdělení je zřejmý. Na konci své vlády vydal rovněž toleranční patent, jímž dokonce restituoval majetky církevních institucí.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301) staré bohy, z čehož byla roku 312-313 první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

První z křesťanů na trůnu. Mezi Diocletiánovými nástupci první v Evropě vládnoucím monotheistou byl Constantínus I. Zatímco on ještě ostatní kulty toleroval a udržoval státní dotace na kultovní výdaje (i když jeho hagiograf Eusebios z Kaisareie tvrdí, že všechny kulty zakázal), třicet let po jeho smrti poměr sil definitivně obrátilo: polytheistické kulty začaly být tvrdě pronásledovány a liberální civilisace definitivně zničena (srov. zde výše; roky cca. 350 až 380).

Císař byl prvním stavitelem církevní moci a církevní hodnostáře si nenechal přerůst přes hlavu. Jeho přerod v křesťana (pokřtěného až na úplném konci života roku 337) se udál v letech 306-312. Roku 306 garantoval Constantínus svobodu vyznání křesťanům v Británii, Galliích a Hispániích, císařský kolega Maxentius v Itálii a Africe. V té době pravděpodobně vyznával kult Nepřemoženého slunce, Sol invictus.

28. října 312 u Mulvijského mostu porazil Constantínus Maxentia, Římany neoblíbeného kruťase, tak ho malovsali křesťanští autoři a přidávali kouzelnictví k tomu, ale také posledního z velkých římských stavitelů, a druhého dne vtáhl do Říma a ukazoval protivníkovu hlavu. Jeho proslulý sen o znamení, viz roky 312 a 313, které spatřil předcházejícího dne v poledne doprovázené nápisem tútó níká, "zvítěz tímto (znamením)", později podávané v latinské podobě in hóc signó vincés, "v tomto znamení zvítězíš", dosáhlo takové slávy, že se dokonce dostalo na krabičky jedné cigaretové značky. Vztahuje se ke znamení kříže „X“ s přečuhujícím P/"rhó", ale kříž byl na římských štítech už dlouho předtím a neměl se symbolem raného křesťanství nic společného. Historik církve a autor Constantínovy hagiografie Eusebios z Kaisareie též vylíčil, jak mu ve snu Ježíš nařídil stvořit labaron/labarum, novou armádní standartu neustále střeženou padesáti muži z osobní gardy. 

Za povšimnutí též stojí to, že Constantínus neovládal řečtinu a projevy k lidem z Východu držíval přes tlumočníka, tudíž písmeno X (za Christos) popřípadě XP seslané mu jeho bohem v noci, si musel dát ráno od někoho „přečíst“. O kříži a egyptském anchu viz zde níže.

Začátkem roku 313 v Mediolánu vydal s Liciniem, jemuž dal za ženu svou sestru Constantii, edikt o zrovnoprávnění všech náboženství v celé říši a o náhradě zabaveného církevního majetku. Téhož roku osvobodil Constantínus křesťanské hodnostáře, tedy církev, od občanských povinností, leitúrgií/lat. múnera. Dohoda z Mediolána je pouze naplněním tolerančního ediktu císaře Galeria ze 30. dubna 311, když krátce na to zemřel.

V Constantínově teamu byl jako vychovatel jeho syna Crispa křesťanský spisovatel Lactantius, který přestoupil na monotheismus až roku 303, a jako poradce ve věcech církevních císaři stál slovem cordobský biskup Hosius.

13. června 313 vyhlásil edikt milánský Licinius v Níkomédeji a dal povraždit všechny členy vlády z dob diokletiánovských, Sevérova a Galériova syna a císařovny Valérii (žena Galériova) a Priscu (žena Diocletiánova, křesťanky). Diocletiánus zemřel v Salonách až 3. prosince 316. Od roku 320 začal vyhazovat křesťany na Východě z byrokracie.

Roku 314 v lateránském paláci Constantínovy manželky Fausty zasedal římský synodos, jemuž předsedal biskup/papež Miltiadés (311-314). Zřejmě se v této době dostal Laterán na trvalo do majetku církve (konalo se v něm pět „lateránských koncilů/synodů“, viz zde níže). Synody/consilia se už za Constantia staly nákladnou záležiostí financovanou císařem a už tehdy věřícími kritisovány kromě toho za to, že obvykle byly k ničemu.

Je pozoruhodné, že zachovaná soudobá polytheistická historická díla nebo texty historisující nijak nástup křesťanství nezdůrazňují, ba přímo o trendu mlčí, stejně jako o mocenských sporech v mohutnící církvi. Nebýt propagandistických sebechvalných textů křesťanských apologetů vysvětlujících minulost a současnost v duchu nového kultu, naše "znalosti" o domácích dějinách upadající římské říše by byly velmi chabé. 

Téhož roku začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců Dónáta proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přišli o kostely, jejich sebevražedná komanda, agónisticí, byla zlikvidována a biskup Dónátus zemřel cestou z Afriky přes moře.

Křesťanská revoluce. O čtyři roky později, nebo až roku 319 vypukl na Východu spor kolem alexandrijského presbytera Areia (řec. Areios, lat. Arius, ariáni, srov. pod záchodky v lázeňství), který přišel s velmi logickým tvrzením, že Kristus nemůže být identický s bohem „otcem“, jak hlásal hlavní křesťanský proud, poněvadž byl jeho synem („Jestliže otec zrodil syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je jasné, že byla doba, kdy syn nebyl; z toho plyne, že syn měl bytí z ničeho“). Nicméně první všekřesťanský sjezd, synodos, v Níkaji roku 325 rozhodl proti Areiovi a třebaže bylo nakonec jeho vyhnanství odvoláno, roku 336 zemřel, aniž by dosáhl svého.

V Konstantínopoli roku 342 zuřily dokonce pouliční boje s Ariovými příznivci, které stály život 3150 křesťanů. Ariánovci vysokou hru prohráli a Athanasios se svou partou se směl v říjnu 346 vrátil do Alexandreie, odkud byl Ariem vyhnán. Ale jen nakrátko, neboť byl znovu Constantiem II. exulován a zmizel v poušti mezi mnichy-poustevníky. Omilostnil ho kuriosně až Iulianus zvaný monotheisty Odpadlík/Apostata. Z císařů byli ariány Constantius ii. a Flávius Valéns, Constantínus I. stál při níkajské víře, byl však sektářsky vlažný.

Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc, proti níž nebylo odvolání, a to i v případě, že jednou ze stran sporu nebyl křesťan. O rok později byl klérus zcela zbaven daní. Roku 321 dostala církev právo přijímat dědictví a téhož roku získaly kostely právo asylové a za přítomnosti biskupa mohli se v nich pouštět na svobodu otroci.

Třetím výdobytkem křesťanů z roku 321 bylo uzákonění neděle, a tedy sedmidenního kalendářního cyklu, jako dne úředního klidu (kromě manúmissií). Od této doby kolem roku 330 do roku 380 lze hovořit o křesťanském padesátiletí, kdy klérus zcela ovládl říši; jakási obdoba athénské pentékontaetidy (478-429), popřípadě římské v ovládnutí Středomoří (218-168).

V novodobé literatuře se odhaduje počet křesťanů v říši na začátku Konstantínovy vlády na pět procent, nejvýše desetinu populace, nejvíce v Egyptě, Syrii a Anatolii, na západě jen ve městech. Přesto se církvi podařilo udržet si autonomii a nedopustit, aby byla začleněna do císařovy/státní administrativy.

Srov. také pozdější úsilí ideologa Ambrosia a jeho „chráněnce“, císaře Theodosia I., viz roky 388 a 390, kde způsoby, jak augusta monotheistický fanatik ovládal. Předpokládá se že, že většina populace zůstávala polytheistická i v pátém století.

Constantínus I. se ovšem velmi snažil a 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky, čemuž nerozumněl nebo hodně málo; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů a k tomu biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, a k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. O zavedení titulu Dominus noster, d. n., "náš pán", roku 339, viz rok 753 a v indexu pod princeps či titul.

První válka mezi císařským polytheistou a monotheistou se rozjela roku 320 (?), kdy Licinius na východě zrušil státní podporu církve a vyhodil křesťany ode dvora, armády a z administrativy. 3. července 324 u Adriánopole byl však poražen, třebaže byl v převaze, a pak byl neúspěšný i v námořní bitvě v Helléspontu. 18. září 324 byl potřetí poražen konstantínovci u Chrýsopole.

V Níkomédeji se vzdal a ačkoli byl pardonován a za místo pobytu určena Soluň, o rok později byl popraven (bylo mu asi 75).

Tvrdil, že je potomkem Philippa I. zvaného Arab, o němž křesťané tvrdili, že jim byl nakloněn, nebo že k nim dokonce patřil (jedna z lží užitých v klimatu ideologické války s polytheismem). Liciniova bratra Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: roku 336 pracoval mezi ženami v tkalcovně v Karthágu.

Tak se také stalo, že po 39 letech vládního systému zvaného dominát měla římská říše zase jen jednoho panovníka.

Constantínus I., kterému dali křesťané přízvisko Veliký, jako první stavěl křesťanské basiliky a na rozdíl od polytheisty a svého soupeře Maxentia s rovným dřevěným stropem, nikoli obloukovitým. Jeho basiliky v Kónstantínopoli a svatopetrská v Římě už nestojí (ve Vatikánu stála nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde“; oltáře byly v Kónstantínově basilice c. 320, zasvětil kostel roku 326 Sylvester I., Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594).

O dvě staletí později už vedli náboženské války mezi sebou celé národy. Většina Germánů, přesněji řečeno jejich pohlavárů, patřila k ariánům. Když se král salských Franků Chlodevech/Chlodewig I. roku 492 oženil s burgundskou princeznou Chrodechildou, oddanou katoličkou, dostával od ní lekce správného křesťanství. Po čtyřech letech nevydržel a dal, zřejmě roku 496 po porážce ariánských Alamannů, pokřtít na katolíka. Už roku 503 vyčetl Chlodevech ariánovi Alarichovi II. jeho ariánství a byla z toho "mezinárodní" sektářská válka s Visigoty. O čtyři roky později byli Visigotové na "Vokladském poli", campus Vocladeus (u Vouillé n. Voullonu u Pictavia/Poitiers) poraženi, Alarich dopaden a zabit. I druhá "mezinárodní" sektářská válka byla franko-visigotská. Katolík Childebert I. porazil roku 531 u Narbonny ariánského visigotského krále Amalaricha, Alarichova syna, a toho zavraždili posléze v Narbonně n. v Barceloně na útěku jeho vlastní lidé: tím také skončil starý visigotský panovnický rod Balthů. 

Konstantínovci a konec polytheismu. Je pozoruhodné, že jeho tři synové-augustové Constantínus II. (337-340), Constantius II. (337-361) a Constáns I. (337-350) prohlásili otce bohem, ačkoli byli křesťany (ale jen Constáns se dal pokřtít už ve věku asi sedmnácti; prvorozeného Crispa dal otec roku 325 popravit i s matkou Faustou, prý pro spiknutí).

Constáns I. se hlásil k níkájskému katholictví a jako příznivec Athanasiův byl ostrý vůči dónátistům, júdaistůmi polytheistům. Roku 343 navštívil jako poslední z legitimních císařů Británii a Hadriánův val. Opovrhoval prý vojáky, byl lakotný a prostopášný. 18. ledna 350 ho v úkolu Magnentiově zavraždil Frank (?) Gaiso, otrok kdysi Konstantína I. (viz pod Germáni).

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala roku 350 usurpaci v Illyriku jistého Vetrania sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince s nápisem Hóc signó victor eris, „Tímto znamením budeš vítěz“.

V červnu 350 se proti Magnentiovi postavil Nepotiánus, syn sestry Konstantína I. Eutropie. Augustem byl 28 dnů a zabit byl i s matkou Marcellinem, který řídil Magnentiovu byrokracii. Magnentius byl sice polytheista, ale pro klid a spojenectví s katholíky proti constantiovským ariánům dal roku 353 razit mince, které jako první dominantně zobrazovaly křesťanský symbol XP, chí-rhó, zkratku jména Christos, Pomazaný.

Nový ekumenický koncil svolal císař Constantius II. do Serdiky roku 342 n. 343, ale sem přišli jen protiariánští biskupové ze západu říše (předsedal Hosia z Corduby), zatímco proariánští východní biskupové zasedali ve Filippopoli. Usnesli se proti Athanasiovi a tím vypuklo první církevní schisma.

Roku 359 byl souběžný ekumenický koncil v isaurské Seleukeji a v italském Ariminu. Nakonec bylo biskupům ode dvora vnuceno pozoruhodné dogma, že „bůh-syn je bohu-otci podobný i stejný, homoios“. Constantius se rád obíral „věroučnými“ problémy a podporoval ariány.

Na jaře roku 357 dal vytáhlý snědý císař Constantius II. s nohama do o z římského senátu odstranit sochu Victorie, viz rok 29. Byl tehdy poprvé v životě v Římě, bylo mu asi 36 let a návštěva byla „chladná“. Vlády Konstantinových synů antice nepřály, neúčastnili se svátků, polytheisté začali být ve velkých městech v menšině. Constantius II. povolil křesťanským kněžím cestovat na synody ve vozech státní pošty. 

Stavět sochy bohům a přinášet oběti zakázal první Kónstantínus I., ale neuspěl. Constantios II. byl horlivější a zakázal bohům obětovat edikty roku 341, 353 a 354.

Bakchovy slavnosti byly sice drženy ještě roku 361, ale účast na nich byla sledována. Věštění bylo zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou. Roku 360 zasvětil v Kónstantínopoli chrám svaté Sofie čili Boží moudrosti, který o dvě staletí později monumentálně přestavěl Iústiniános I. (zasvěcen po vánocích 537).

Víra v císaře-spasitele nijak nezbavovala obav ze spiknutí. Měl stejný strach z okolí jako Dionýsios Syrákúský (asi tradován Starší), který naučil své dcery umění holičskému, aby mu na hrdlu nehrozilo nebezpečí od cizích, a svou ložnici či komnaty na spaní dal obehnat příkopem, přes který vedl skládací most. Když šel spat, vytahoval za sebou kolíky držící pospolu prkna a s prkny se zavřel; ráno to zase spojil…

Prozření Iúliánovo. Constantius II. oženil Iúliána, nevlastního bratra Constantia Galla (roku 354 popraveného pro špatnou správu Východu), se svou mladší sestrou Helenou. Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Kónstantínopoli (332), byl v mládí křesťan. Eunúchos Mardonios ho v dětství vedl k polytheismu a literatuře, později se mu dostalo křesťanské výchovy (co to přesně znamenalo, známo není).

V postpubertálním období byl posluchačen novoplatónika Maxima a podlehl polytheistickému mysticismu. Ve 22 letech pobýval v Athénách. Ačkoli se válel v knihách, měl znamenité vojenské výsledky (porazil koalici Franků s Alamanny). Psal projevy, řecké zápisky o válkách s Germány, proti Galilejským, o císařích a jako staromilec, jak si myslel, nosil plnovous.

V Kónstantínopoli podpořil knihovnu v basilice se 120 tisíci svazky, kterou zřídil zakladatel Nového Říma, říšského hlavního města.

Roku 361 se Iúliánus v Naissu přihlásil k polytheismu a obnovil náboženskou snášenlivost. Obnovil oběti v chrámech, které v jeho době byly z velké části již zavřeny a nepoužívány, vrátil státní peníze na státní oběti a do chrámů. Vrátil městům majetek konfiskovaný Konstantínem a jeho syny a zrušil majetkové výsady křesťanského kléru. 4. února 362 nařídil obnovit zbořené chrámy, z armády stáhl labarum s iniciály XP a vrátil nakrátko do užívání orly.

Téhož roku zakázal křesťanům, nevzdělancům a lidem zbavených rozumu vyučovat na venkovských školách. Křesťanské kněze nechal veřejně hádat se v paláci, aby bylo vidět, jak se jesusovci mezi sebou nesnášejí. Naprostá nesnášenlivost, intolerance, je totiž průvodní jev všech tří "vyjevených/epifanních" monotheismů. Přesto nadále v lednu navštěvoval křesťanské epifanie (z roku 361 je o nich vůbec první zachovaná zmínka).

Iúliánus také zamýšlel obnovit v Jerúsalému Jahweho chrám. Dokonce byly k tomu zahájeny přípravné práce, ale pro výbuchy zemního plynu na staveništi toho provinční administrativa nechala.

Když roku 362 nakázal v syrské Antiocheji, která tehdy už byla převážně křesťanská, odstranit z posvátného Apollónova okrsku v Dafné hrob jakéhosi křesťanského pobudy a podle místních světce, bylo zle.

Iúliánův předchůdce Constantius také monotheismem opovrhoval. Považoval křesťanství za jasné a jednoduché a spojoval si ho s pověrčivostí.

Ještě Tertullus, praefectus urbi v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města. Doma totiž měl revoluci proleteriátu, jak ostatně po celé císařské dějiny Říma bylo u nepracující většiny obyvatel obvyklá reakce na drahé potraviny. 

Že v konstantínovské době nebyl italský venkov a část elit monotheisován, dokazují fresky z Eloro, starého Helóru na jv. Sicílie, z poloviny 4. st. n. l. Motivy z Aeneidy s řeckými nápisy, tančící satyr s mainadou zavalila až zkáza villy požárem koncem 5. století (dnes v museu v Noto). O něco mladší jsou fresky z Villa Romana del Casale u Piazza Armerina se slavnými děvčaty v „bikinách“ (viz pod móda).

Nicméně kultura zálib v pocitu viny uvalované na člověka trestajícím krutým a anonymním bohem začala korespondovat s potěšením ze života. Myšlenkový základ k převratu poměrů v této době vytvořila však římská elita, která tak zavalila sama sebe; situace, v níž je hledána vina na poměrech pouze u sebe "chápáním slabých a menšin" později v dějinách způsobí mnoho dalších "revolucí"...

Viventius, praefectus urbi let 365-367 řešil v Římě nepokoje mezi znešvářenými křesťany. Neměl na to dost vojáků, takže musel na čas prchnout na předměstí, viz rok 366. V boji o nástupnictví římského biskupství na podzim roku 366 se v ulicích střetli stoupenci Damasa a Ursína n. Ursicina zvolení svými lidmi biskupy. V Sicinínské basilice, dnešní Basilica di Santa Maria Maggiore, v jednom dnu leželo 137 mrtvol pobitých křesťanů, možná povražděných přívrženců Ursínových. Vyhrál Damasus a zůstal papežem do své smrti roku 384. Mluvčí římských staromilců/polytheistů Praetextátus mu tehdy řekl: „Udělejte mne biskupem Města a hned se dám na křesťanství.“

Jeptišky u křesťanů doloženy již roku 358. Perský král Šápúr I., Sapórés, se před Amidou zmocnil mimo jiné panen křesťanským rítem zasvěcených, a nedotkl se jich; dynastie Sásánovců se hlásila k zarathuštriánství.

Návrat ke znamení kříže. Iúliánův nástupce Ioviánus ze Singidunu/Bělehradu v Pannoniích (363-364) s křesťany již držel: značka XP se vrátila na mince a na korouhve. Byl však liberální, antiku toleroval, nikoli však věštění a „čarodějnictví“. Vše, co Iuliánus zrušil, Ioviánus ve prospěch křesťanů obnovil. Měl rád jídlo, ženy, víno. Jeho smrt ve 33 letech byla záhadou (zemřel v noci v místnosti, která byla čerstvě vybílena vápnem; jiní v pramenech uvedli, že se udusil ve spánku z řezavého uhlí, nebo na zácpu).

Jeho nástupce Valentiniánus I. (25. února 364, zemřel 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetiónu), muž bez požitkářských tužeb, byl programově mezi náboženstvími nestranný, liberální křesťan. Nicméně dával si říkat "nejzbožnější z principů", piissime principum. Za necelé desetiletí bude v říši všechno jinak. Jeho bratr a spoluvládce na Východě Valens byl zapálený monotheista hlasící se k sektě ariánů a v Antiochii zlikvidoval v zimě 371/372 v procesu lidi kolem Iúliána, hellénisty se říkalo, jeho učitele Maxima z Efesu.

Vdova po Magnentiovi Iustína, která po svém germánském rodu byla ariánkou, se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. (375-392).

Valentiniánův otec Gratiánus starší byl z Cibalae/Vinkovci v Pannoniích. Císař sídlil Mediólánum a rozdělení říše na západní a východní část s bratrem Valentem se ukázalo jako definitivní. Založil dynastii, která se u moci udržela nejdéle v cásařských dějinách Říma, 91 rok.

Gratiánus (367-383), syn Valentiniána I. a jeho první manželky Maríny Sevéry (druhou byl vdova po Magnentiovi Iustína) byl ze Sirmia/Sremska Mitrovica a císařem se stal v osmi. Jeho mladší nevlastní bratr Valentiniánus II. se stal spoluvládcem ve čtyřech. Roku 376 navštívil Řím a jeho vychovatelem byl vlivný úředník a literát, jen formální křesťan D. Magnus Ausonius.

Ovšem po něm nastoupil v Mediólánu pověstný křesťanský jestřáb Ambrosius. Roku 379 západní císař odmítl všechny „haerese“ a jako první z císařů vypustil z titulatury polytheistickou velekněžskou hodnost pontifex maximus (která prapodivně přešla do užívání k papežům).

Roku 382 zrušil císař Gratiánus všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky, které takto získaly. Gratiánus, který na začátku vlády odmítl přijmout úřad pontifika maxima, tak ukončil polytheismus a jeho formy jako státní kult, neboť mu odebral zdroje.

Znovu dal odstranit ze senátu sochu Victorie (poprvé to nařídil Constantius, ale Iúliánus ji tam vrátil); viz zde výše a rok 29. Dva roky po smrti Gratiánově sepsal vůdce polytheistické římské „strany“ Q. Aurélius Symmachus žádost o navrácení sochy (zřejmě stále ještě existovala) císaři Valentiniánovi II., dítěti v rukách Ambrosiových: odmítnuto.

Ambrožova brutalita a Theodosiova poslušnost. Ideolog nesnášenlivosti držel pevně v ruce smýšlení tří císařů, Gratiána, Valentiniána II. a Theodosia I. („je-li císař v církvi, nestojí nad biskupem“). Jméno bohyně však doprovázelo západořímské vladaře až do hořkého konce: solidus Rómula Augusta měl na reversu nápis Victoria Aug(ustórum).

Gratiánus v Mediolánu/Milánu odmítl přijmout delegaci protestujících senátorů. Nebyl to ještě úřední konec polytheismu a lidé oddaní starým zvykům vedli kulty a opravovali chrámy na své náklady. 19. ledna 379 udělal Gratiánus augustem východu Flávia Theodosia (sídlil v Soluni) a křesťanské liberální meziobdobí skončilo.

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II. Roku 383 se v Británii prohlásil císařem Magnus Maximus a v srpnu byl v Lugdunu zavražděn Gratiánus. MM byl proletářem z hispánské Callaecie/Gallaecie a byl prvním z císařů, kteří vedli monotheistický věroučný proces se smutným koncem: soud skončil popravou člověka za jeho názory ve sporu v rámci jednoho náboženství.

První trest smrti v interní věci věroučné vynesený vladařem nad kazatelem-kacířem je z roku 385, kdy vzdorocísař Mágnus Máximus (v letech 383 – 388) ustoupil v Germániích hispánským církevním činovníkům a jako kacíře dal v Trevíru s kumpány a jednou ženou popravit mečem „heretického“ biskupa Priscilliána z Hispánií, obviněného církevními nepřáteli z odpadnutí k manicheismus a gnósi.

Původně Priscilliána a jeho lidi soudil smírným způsobem Martin, biskup v pozdějším Tours a dnes národní světec Francouzů a vojáků. Pocházel z vojácké rodiny, narodil se v pannonské, kdysi bojské Savárii, Sabárii/Szombathely, Stein am Anger, kolonii založené roku 43 Claudiem a tím pádem nejstarším městem na území dnešního Maďarska. Voják Martin se dal pokřtít a odmítl bojovat. Zemřel roku 397 jako první ze světců, který nezemřel mučednickou smrtí (s výjimkou Marie a apoštola Jana).

Nešťastník toužil po návratu k začátkům křesťanství, byl však klérem uštván: je to první případ v dějinách křesťanství, kdy se někdo chtěl vrátil ke kořenům, a doplatil na to. Císařovo engagement a krutost kleriků se stala vzorem pro jednání s dalšími „heretiky“: dějiny monotheismů jsou vlastně nekončící soustavou válek o výlučnost správného práva výkladu "zvěstovaných" písem.

Prvním biskupem, který donutil císaře k veřejnému „pokání“, tj. institucionalisované křesťanské rituální omluvě a očistě, byl milánský fanatik Ambrosius. Postiženým byl likvidátor polytheismu Theodosius I. za masakr sedmi tisíc dostihových fanoušků, kteří nesnášeli jeho úředníka, na stadionu v Thessaloníké roku 390 (srov. pod stadion).

Roku 383 Theodosius I. dal zavřít všechny chrámy na východu říše. Při své návštěvě Říma v létě roku 389 n. l. se choval k polytheistům sice shovívavě, Victorii do senátu ale odmítl vrátit a neúspěšně vyzval senát, aby tradiční náboženství zavrhl a aby přijali křest. Takže zrušil státní subvenci obětin, kulty.

O dva roky později zakázal polytheistické obřady všeho druhu a vstupovat do antických chrámů. V Alexandreji dal rozbořit Sarápeion. 8. listopadu znovu zakázal všechny kulty kromě křesťanství. To byl také konec olympijským hrám, které se měly konat v létě roku 393.

Poslední pokus. Posledním z císařů, který se pokoušel obnovit pronásledované kulty, ač sám formálně křesťan, byl od roku 392 Theodosiův proticísař Flávius Eugenius poražený v poli a popravený 6. září 394 (srov. pod Germáni a Arbogastés). V Římě na žádost senátorů svolil s obnovou oltáře bohyně Victorie, chrámu Venuše, v Ostii Hercula apod.

Proti němu v létě roku 394 vytáhl z Konstantínopole na západ Theodosius posilněn o dvacet tisíc Gotů, jimž mohl velet Alarich (uváděn v té souvislosti není). Na Frigidu jich prý v první den bitvy padlo na deset tisíc (čemuž doboví křesťanští autoři přikládali velký význam, neboť Gotové tehdy byli ariány, nikoli níkajskými „katholíky").

Císaři se povedlo v Julských Alpách uniknout z léčky Franka Arbogasta a poslední ze známých vůdců „starořímanů“ Virius Nícomachus Fláviánus si vzal 5. září 394 život (Theodosius ale vrátil otcovský majetek jeho synovi, jakmile přestoupil na křesťanství). Druhého dne Theodosius Arbogasta na řece Frigidu, dn. Vipava ve Slovinsku, porazil.

Eugenius, loutka v Arbogastových rukách, byl na bojišti popraven, Frank si vzal život na marném útěku. V Aquileji se vítězný Theodosius vrhl na zem před Ambrosiem, který mu šel vstříc z Mediólána. Z římského senátu byla potřetí a naposledy odstraněna socha Victorie.

Podle křesťanské tradice pomohl Theodosiovi na Frigidu prudký vítr, který dul proti Arbogastovým šikům. Zlomilo to polytheisty mezi šlechtou v domnění, že u Frigida císaři pomohl Ježíš Kristus.

V Římě tehdy zůstalo na straně „antiky“ pouze několik senátorských rodin orientovaných novoplatónsky a relativně hodně stoupenců tradičních kultů na venkově (podle tehdejšího módního označení pro lidi „z okresů, venkovských klanů“, págus, págání, je české křesťanské označení pro polytheisty „pohan“).

Je zajímavé, že původně barbarský, rustikální a provinční orientální monotheismus se stal výsostným znakem modernosti a intelektuální vyspělosti, zatímco polytheistická kultura, dárkyně civilisací, byla degradována na vesnické buranství a primitivismus: to je největší propagandistický úspěch lidské historie. Křesťané se dodnes honosí jakousi pokrokovostí ve srovnání s polytheismem a svou pověru s tisícovkami světců, blahoslavenců, bohem ve třech podobách, matkou-pannou bohorodičkou, andělskými zvěstováními a církevní byrokracií mají za hranici definitivního poznání lidstva...

V této době přišlo na masivní přebírání vnějších atributů tradičních bohů, rituálů, římskou církví. Pravděpodobně ještě v pátém století byla většina populace zanikající říše polytheistická. Nicméně roku 416 byl Honóriem definitivně uzákoněn zákaz pro polytheisty sloužit v armádě, státní byrokracii a na soudech; srov. k tomu stejný zákaz pro monotheisty za Diocletiána. Za Stilichóna, který byl zlikvidován roku 408, byl velitelem hraničních vojsk od Raetie po Pannonii (asi jako dux Illyrici?) Germán Generidos. Olympios prosadil roku 408 u Honória vydání zákona zakazující v armádě vyznávat jiné kulty než Ježíšův. Generidos, a s ním jistě mnoho dalších Germánů, resignoval. Byl však Honóriem natolik ceněn, že západní august platnost zákona vysadil a Generidos se s ostatními mohl roku 410 vrátit do služby; o šest let později zřejmě nastala odlišná situace.

Nicméně výjimky existovali dále. Jiná tradice zanikla o několik desetiletí později. Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“. 

Římský Východ, Západ a Germáni. Valentiniánsko-theodosiovská dynastie (364-455) byla první ryze křesťanskou evropskou panovnickou dynastií. Poslední vládce jednotné římské říše Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Mediólánu, pohřben byl až v listopadu Kónstantínopoli. Ideolog fanatického monotheismu Ambrosius ho přežil o dva roky.

Na západu říše předal Theodosius vládu synovi Honóriovi (12) a k ruce mu dal pokřtěného Vandala Stilichóna (asi 35), armádního velitele magistra equitum, později magistra utríusque mílitiae. Se svou ženou Serénou, dcerou Theodosiova bratra Honória, sestřenicí císaře Honória a hysterickou křesťankou, zařizoval likvidaci římského polytheismu. On sám byl se souhlasem Honóriovým zavražděn i se svými buccellárií, ochrankou, 23. srpna 408 n. l., jeho syn Eucherius byl dopaden později a též Seréna dožila na popravišti o několik měsíců později; skončila v rukách katových sice po křivých obviněních, ale předhazovalo se jí, že za pobytu Theodosiova v Římě po lokvidaci Eugeniově roku 394 v chrámu Matky bohů sňala se sochy Rheje náhrdelník a dala si ho kolem krku. Jistá stará vestálka jí za to proklela. Stilichón dal sejmout z dveří chrámu capitólského Iova zlaté pláty. Za povšimnutí stojí skutečnost, že Claudius Claudiánus, Stilichónův a Honóriův dvorní literát a oblíbenec Serény, v éře triumfujícího monotheismu ve svých oslavných verších užíval výhradně klasických polytheistických námětů, vzýval Olympany, poctěn byl sochou umístěnou na "Foru Božského Tráiána"...

Roku 404 přesídlil zbožný či pověrčivý Honórius z Mediolána do Ravenny (bylo mu dvacet), které se stalo posledním císařským sídelním městem antické Itálie. Roku 408 vyloučil všechny polytheisty z armády. Císař zemřel roku 423 na vodnatelnost. Stejně jeho bratr, nominální vládce římského Východu Arcadius (zemřel už 408), neměl Honórius vliv na vysokou politiku a ani se o to nesnažil. Skutečným vládcem Západu, toho, co z něho zbývalo, byl Stilichó, Východu zprvu Rúfinus a po něm eunúchos Eutropius. Tito lidé rozehrávali proti sobě děsivé partije a jejich mocichtivost a hamižnost přinášely záhubu oponentům a smrt tisícům nevinný lidí. O Rúfinovi viz též pod Gotové a rok 384+ a 392+. 

Stilichó/Stilichón, jehož otec byl Vandal (nebo Got?) a matka Římanka, jako velitel západořímské armády roku 406 porazil u Florentie Ostrogoty; padlo jich prý na sto tisíc. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a v armádou prošla vlna protigermánských čistek, Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. O dění kolem Alaricha, Visigotů, Gally Placidy, o konci říše apod. viz pod Gotové a Germáni.

Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), první císař „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie. Byl to velký jesusovec a na svém panství u Kalchédonu zřídil klášter. Ve sporu se Stilichónem v době, kdy Visigoti pod Alarichem plenili Helladu a Makedonii, však podlehl Eutropiovým intrikám a byl 27. listopadu 395 ubodán Gainovými vojáky, srov. pod Gotové.

U Arkadia ho nahradil eunúchos Eutropios (do 399). Od roku 400 je skutečnou vládkyní římského Východu Arkadiova choť Aelia Eudoxia, která se Stilichónovi pomstila. Nejpozoruhodnější postavou římského Východu v této době však byl někdo jiný. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta/Frabitás. Za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů, ojedinělé právo od dob Augustových a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Arkadios roku 402 jmenoval perského vládce Izdegerda/Jazdegerda I. (399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby nebyl sesazen (!!!). Perský král králů byl liberální zarathuštrovec, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Theodosius nastoupil na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván sofistou Troilem ze Sídé, který nebyl křesťanem, staral se o něj eunúchos Antiochos a praefectem praetorió byl jako za Arkadia Anthemios.

Porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?). • To prvním germánským papežem byl až Ostrogot Bonifatius ii. (530-532).

Roku 410, když potřetí stál Alarich před Římem, přišel praedectus urbí Pompeiánus se zprávou, že Visigoty od Narnie odehnala jakási dávná rituální praxe. Římané tedy povolali, a to se svolením biskupa/papeže Innocentia (v čele římských křesťanů v letech 402-417), "Etrusky", aby provedli příslušné očistné obřady Města. Nikdo se je však neodvážil vykonat a tak mohli Etruskové zase jít. Je to pravděpodobně poslední zmínka o nějakých státem podporovaných polytheistických praxích v Římě, srov. k tomu rok 394 a Theodosiův zákaz. 

Křesťanské ženy mocichtivé, svatořečení a kult ostatků. Anthemios zmizel z dějin roku 414, když regentství za Theodosia II., vnuka stejnojmenného augusta, který definitivně rozdělil říši na Východ a Západ, převzala jen o dva roky starší sestra Aelia Pulcheria. Propuštěn byl i Antiochos. Krátce na to byla v Alexandreji zavražděna neoplatónička Hypatie, viz zde níže. Kyrillos však měl u Pulcherie slovo: byla to asketická monotheistka, žila v panenství a přemlouvala k tomu i své sestry Arkadii a Marínu. Pulcherie také opatřila roku 421 svému císařskému bratrovi manželku, jistou Athénais, dceru sofisty Leontia.

Jako pokřtěná se pak jmenovala Aelia Licinia Eudokia a s Theodosiem měla Eudoxii, kterou si vzal Valentiniánus III. (jiná Eudoxie byla manželkou východního císaře Arkadia a matkou Theodosia II.). Aelia Eudokia napsala oslavné verše na vítězství nad Peršany a také jakési biblicky inspirované proroctví. O Aelii Pulcherii, sestře Theodosia II., která zemřela roku 453, měla sbírku ostatků 42 „mučedníků“ a majetek odkázala „chudině“, viz pod ženy a křesťanství - "procházka minulostí církevního státu".

Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně: je to římský rekord. Do palácové politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy. Měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu. Žil v císařském paláci jako v klášteře. Roku 426 dal zničit Diův chrám v Olympii a tři roky později rušil židovský patriarchát, jeho majetek propadl státu a zakázal Židům stavět synagogy. Roku 438 přívržencům Mojžíšova kultu zakázal v případě, že byli soudci, rozhodovat v kausách týkajících se křesťanů. Zároveň schválil přestavby synagog v křesťanské kostely. Nicméně křesťanům nakázal judaistům a polytheistům neubližovat a pokud by je někdo okradl, měl nahradit okradeným trojnásobek: opatření, která s dalšími zjevně inspirovaly o dvě staletí později expandující muslimy. Theodosios II. zemřel tři dny po pádu s koně 28. července 450.

Relikvie, svatořečení. Již císař Theodosius I. v březnu 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Pět let předtím v červenci zakázal společný edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův pohřbívat na místech hrobů apoštolů a mučedníků. Kult ostatků, ve starém věku neznámý, přetrval mezi křesťany dodnes a ve středověku patřilo mezi zvyklosti, že při stavbě kostela byl pod oltář uložen nějaký ten mučednický ostatek. Pozoruhodný soukromý rekord zaznamenal saský kurfiřt a podporovatel Lutherův Friedrich III. zvaný der Weise/Moudrý (zemřel 1525), jehož sbírka svatých předmětů přesáhla devatenáct tisíc kusů.

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla.

Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii. Jako desítky dalších, například že onemocnění žláz, krku a nádorů za uchem vyléčí dotyk ruky předčasně zemřelého, popřípadě mrtvoly stejného pohlaví. Popravčí hřeby tedy bývaly asi úzkoprofilovým zbožím...

V roce 1980 bylo nalezeno ossuarium se jménem Jóchanan, syn Hagkola, a ve schráně kosti s hřebem a zbytkem dřeva. Dvacetiletý muž byl současníkem Ježíše a spojení hřebu a dřeva je jediný zatím hmotný důkaz literárně známé popravy ukřižováním.

Mezi kosterními ostatky, zbytky kříže apod. jsou v uctívání dodnes mandylie, látkové relikvie (od mandyá, viz pod móda), jako je údajně Ježíšův pohřební rubáš („turínské plátno“). Jeho zkoumáním dokonce vznikl speciální obor sindonologie (z řec. sindón, plátno), který po letech dospěl k závěru, že rubáš o rozměrech 4,36 krát 1,10 metru s obtiskem muže o výšce 175 centimetrů vznikl někdy ve 13. až 14. století, tedy v době, kdy byl poprvé zmiňován. Zkoumání rovněž odhalilo, že v tkanivu je pyl z předněvýchodních rostlin.

Od roku 1578 je v turínském dómu a je významnou turistickou atrakcí. Když byla látka vystavována roku 2000, přišlo do dómu na milion zvědavců. Vatikán pravost rubáše nikdy nepotvrdil (srov. pod Iésús Christos). Nález pohřebního rubáše z první poloviny prvního století n. l. v Jerúsalému na místě hřbitova Akel damá (aram. krvavé pole) známého z novozákonních časů roku 2009 potvrdil, že textura látky byla v té době jiná.

Veronica je svaté sudarium/súdárium, „ručník na pot“, o rozměrech 17 krát 24 centimetrů s obrazem Ježíšovy tváře viditelné jen za určitých podmínek, který je uložen v klášterním kostelu v Manoppellu v Abruzzách (do roku 1608 byl ve Vatikánu). Církev sice odmítla původnost obou předmětů, ale uznává, že byly stvořeny „bez lidského přičinění“, řec. acheiropoiéton, lat. nón manú factum.

Za papeže Benedikta XVI. došlo k posunu. Bavorský hodnostář se 1. září 2006 stal prvním papežem, který „Veroniku“ u kapucínů v Manopellu navštívil a poklekl před ní. Relikvie není zmiňována v bibli, ale v apokryfních Pilátových aktech.

Kult svatých ostatků a prohlašování lidí světci funguje dodnes. Někdy si sami křesťané přichystají sprchu. Roku 1969 byl katolíky statutu „svatého“ zbaven sv. Jiří/Georgios, údajně římský důstojník z Kappadokie, který byl umučen roku 303 za Diocletiánova "protivenství", protože není dostatek historických důkazů pro jeho skutky nebo vůbec existenci. Ve všech východních denominacích zůstává bojovník s drakem jedním z hlavních světců.

Osm let předtím byla z liturgického kalendáře katolíků vyškrtnuta sv. Filumena, o níž pro vatikánské tajemníky také nebylo spolehlivých zpráv a v jejímž hrobě ležely kosti mužské. Roku 2007 byla vědeckou analysou zpochybněna pravost ostatků sv. Jany z Arku: rozbor ukázal, že to jsou kosti z egyptské mumie a kosti zvířecí. Kromě toho nevykazují stopy po ohni.

Rekordmanem v blaho- a svatořečení byl papež Jan Pavel II. (1978-2005). Povýšil na světce 483 smrtelníků, blahořečil 1338 křesťanů, zatímco z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát. Jan Pavel II. vyznamenal tímto způsobem více zemřelých lidí než všichni jeho předchůdci od roku 1588, odky platí stávající procedury, dohromady.

Nový rekord udělal v květnu 2013 papež František, který najednou povznesl na světce 813 mučedníků z Otranta, oběti Turků, kteří po dobytí města roku 1480 odmítli přestoupit na islám výměnou za život. Koluje, že celkem mají křesťané více než deset tisíc světců, ale žádná oficiální statistika ani výčet neexistuje a ani jich tolik není vedeno v kalendáři (pro úplnost: pravoslaví má své vlastní světce...).

Prvním kanonisovaným smrtelníkem, tj. nikoli spontánně jako dosud, ale kúrií „jmenovaný“, byl biskup Ulrich von Augsburg, který zemřel roku 973. O dvacet let později byl svatořečen papežem Janem XV. Alexander III. (1159-1181) stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma (roku 1179 třetí lateránský koncil).

Benedictus XIV. (dva toho čísla, viz seznam papežů) roku 1743 revidoval církevní kalendář a světce. Určil, aby pro blahořečení (beatifikace) stačily dva zázraky, pro svatořečení (kanonisace) další dva. Během procesu povýšení proti navrhovatelům vystupoval promotor iustitiae neboli advocatus diaboli. Zrušil ho roku 1983 Jan Pavel II., který zásady kanonisace přepracoval.

Nicméně Jan Pavel II. dostal z rukou Františka jiný rekordní dar: konservativní církevní mocnář jím byl svatořečen pouhých osm let po smrti. S ním kupodivu také Jan XXIII., který sice vládl jen pět let v letech 1958-1963, za to byl jediným církevním reformátorem dvacátého století. Posledním svatořečeným smrtelníkem před nimi byl roku 1954 papež Pius X. (v úřadu 1903-1914). Proces kanonisace probíhá od roku 1964 pro Pia XII., od roku 1993 pro Pavla VI. (1963-1978) a od roku 2003 pro Jana Pavla I., který vládl jen nekolik neděl roku 1978.

Zatím se přízviska "svatý" dostalo 81 papežům z 266 (2013) včetně jednoho protipapeže (Hippolytos), blahořečených bylo dvanáct.

Vzývání ostatků smrtelných křesťanů pod názvem "svatý" se drží do moderní doby s využitím moderních technologií. Začátkem února 2016 prošel Římem do Vatikánu dlouhý průvod se skleněným sarkofágem s ostatky jistého kapucínského mnicha Franceska Forgioneho alias Padreho Pia, který zemřel roku 1968. Pochován byl v Puglii/stará Ápúlia a roku 2002 papežem Janem Pavlem II. byl svatořečen. Tělo úředně zbožnělé bytosti a jednoho z nejpopulárnějších světggců italských katolíků bylo o šest let exhumováno, chemicky uproveno a konservováno, obličej opatřen silikonovou maskou podle fotografií. Podobně bylo zacházeno s ostatky Chorvata Bogdana Mandiče čili Padreho Leopolda zemřelého roku 1942 a svatořečeného roku 1983 týmž papežem.

Zpět k mocným ženám křesťanského Říma. Sestra Valentiniána III. (vládl 425-455) Iusta Gráta Honória Augústa odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leónovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Mediólánum skončilo. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Poslední panovník z dynastie Valentiniánů roku 454 s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny. Po Caracallovi zřejmě druhá vzácná přímá spoluúčast císaře na vraždě. Valentiniánus III. rád „sportoval“, běhal, střílel lukem, jezdil na koni, miloval astrology a kouzelníky, také ženy (třebaže jeho manželka Licinia Eudoxia vynikala krásou).

Licínia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima, pravděpodobně potomka usurpátora z let 350-353 Mágna Máxima, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím. Geiserich si odvezl Licínii Eudoxii s dcerami Placidií mladší a Eudokií mladší, která se roku 456 provdala za Hunericha.

Byly ovšem i ženy, které se samy postavily mimo světskou moc. Melania byla děvčetem z rodu Valeriů a spojených s Ceionii a aby se majetky nedělily, provdalo ji příbuzenstvo s rovněž nezletilým chlapcem z rodu Valeriů jménem Pinianus. Bylo mu sedmnáct, jí třináct a brzy měla po dvou porodech mrtvých dětí. Na Melanii měla velký vliv její stejnojmenná bába, která se kdysi zřekla majetku a žila v klášteru v Jerúsalému, na jehož založení se podílela; říkali jí za to Theklá, tedy snad "Zázračná, Nepochopitelná". Roku 400 ještě jednou navštívila Řím a tehdy přemluvila vnučku. Když roku 404 zemřel Melanin otec, rozhodla se dědička zbavit jednoho z největšího majetku v Římě. Poněvadž ani její manžel nebyl zletilý (aby měl právo jednat před soudem, což u ženy nepřipadalo v úvahu v jakémkoli věku), posadili příbuzní snadnou svou. Melanie, římská magnátka, však zašla za Serénou, manželkou tehdy nejsilnějšího muže západního Říma Stilichóna, a žádala ji o přímluvu u Honória, neboť majetek chtěla rozdat na dobročinné účely, jak to kdysi udělala její zbožná bába. Seréna neváhala a dvacetiletého Honória přemluvila: mladý augustus děti zplnoletnil. Melania ml. prodala své paláce a statky, propustila na svobodu osm tisíc otroků a peníze rozdala církvi a chudině. Pak s manželem odešla rovněž do Jerúsaléma a když roku 431 zemřel, žila pod stanem. Piniana přežila o osm roků. 

Politruci a bojovníci za jedinou pravdu na scéně. Ideologií křesťanského římského císařství (Eusébios) byl monotheistický universalismus: za Augústa se zjevil v Ježíšově podobě nový a jediný bůh, jehož pravda se po řadě „protivenství“ rozšířila po celé říši. Platí heslo „jedna říše, jeden císař a jedna víra“.

Od poloviny čtvrtého století n. l. začalo slovo rhómáios, rómánus, a christianismos na východu říše splývat v christiános orthodoxos, správný křesťan, kdežto Hellén, hellénismos, se stalo označením pro starý polytheismus; v Iústiniánově době se "staré víře" říkalo "řecká", poznamenal historiograf Prokopios.

Ideologové jediné pravdy překroutili výrazivo a např. z filosofie se stal „křesťanský způsob života až askese“, jíž se v Byzanci říkalo dokonce i politeia, tedy občanský stát, obec. Ze sportovního borce áthléta se stal mučedník a z jeho cvičení a životního stylu, askésis, dnešní askese.

Oddílů fanatických protipolytheistických a protižidovských egyptských mnichů využil alexandrijský patriarcha Theofilos (v úřadu 385-412) a jeho ještě agresivnější synovec a nástupce v letech 412-444 Kyrillos. Již v té době kláštery vlastnily půdu a majetky a jak konstatoval historik Zósimos, "pod heslem rozdat všechno chudým ožebračili všechny". Mnišská úderka asi pěti set mužů z klášterů při Wádí an-natrún, Nitris, ve východní Deltě, dorazila na Kyrillův pokyn zbytky antiky, navedeni jistým kostelním činovníkem Petrem přepadli vůz s učitelkou filosofie/neoplatónismu Hypatií (asi 60) v březnu roku 415, vyvlekli ji do kostela, jemuž říkali Kaisarion, stáhli ji z šatů a střepy rozdrásali tělo až zemřela. Uťali jí údy a tělo spálili na jakémsi místě zvaném tehdy Kinaron.

V celé církvi zdvihl Kyrillos bouři sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru. Kyrillos se svými mnichy ohrožoval i praefecta Oresta, jehož Ammónios, jeden z monotheistických teroristů, dokonce udeřil kamenem do hlavy. Za pokus o atentát byl sice umučen, ale za Kyrilla kulminovaly náboženské nepokoje, které skončily protižidovskými nepokoji a po šesti sedmi staletích života v Alexandreji jejich vyhnáním z města.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg).

Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do hornoegyptského vyhnanství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“.

Při Nestorovi drželi v Antiocheji a perští křesťané s arcibiskupem ktésifóntským (s titulem katholikos) a povstala syrská "národní" církev nestoriánů. Poněvadž uznávali Cařihrad, nestali se z nich "kacíři", ale "východní církev", jak byli nazýváni katolickým západem. Měli diecese v Arábii, Indii a na Cejlonu, v Persii a Číně. Jeden z patriarchů Jahballah/Jabalaha iii. (zemřel roku 1317) byl pravděpodobně ujgurský křesťan narozený v Pekingu, který na pokyn mongolského vládce, buddhisty Arghuna, zprostředkoval jednávání ve Francii, Anglii a s papežem o vyhubení mohamedánů.

V 17. století se syrští křesťané kolem Mosulu spojili s Římem. Jejich patriarcha dostal titul patriarchy babylónského a stal se hlavou církve chaldejské neboli syrské čili nestoriánské. Část ostatních věřících ze syrské/východní církve uznalo za svou hlavu patriarchu antiošského, a těm se říká jakobité. Poslední část zůstala věrna původní syrské církvi s vlastním patriarchou sídlícím v okolí Mosulu.

Za první světové války slibovali Britové syrské církvi, potomkům dávných Aramajů, autonomii a líčili je jako potomky Assyřanů. Chtěli je spojit se sunnitskými Kurdy proti Turkům, ale 1918 nápad ve vzájemných krvavých bojích utopen. Assyřanů bylo ve 20. letech 20. století v Iráku a Persii kolem třiceti tisíc. V Teheránu jsou dodnes kostely, mimo jiné sv. Josefa, náležejí sjednoceným Chaldejům.

Valentiniánus III. roku 445 přiznal papeži Leónu I. „Velkému“ právo rozhodovat o církevních otázkách a věroučných a stanovil, že Řím je sídelním městem „apoštoské církve“. Jiný León I., východořímský císař z rodu thráckých Bessů, byl podvodníkem s relikviemi. Z Galileje přivezl, jak tvrdil, závoj panny Marie, který se pro Kónstantínopoli stal i chranou před dobytím města. Leó tvrdě postihoval zbytky polytheismu ve východořímské říši. O císaři Leónovi viz také pod Germáni.

Jedním z dokladů přechodu na nové poměry je snad případ básníka Nonna z Pánopole, který vedle rozsáhlého epu o Dionýsovi parafrázoval v hexametrech Janovo euangelion (viz pod hostiny a epos). Posledním polytheistickým básníkem byl zřejmě na Honóriově dvoře Claudius Claudiánus, mj. oslavovatel Stilichónův (zemřel roku 440 n. l.). Posledním historickým spisem kritisujícím křesťanství je Zósimova Neá históriá, Nové dějiny (je-li název autentický), z 5. či 6. století se zachovaným textem do roku 410 n. l. Christianisaci nazval Zósimos pomalou barbarisací říše, hé Rhómáión arché kata brady barbarótheisa.

Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteórologiky z roku 564 n. l. Kde se polytheisté staré víry nevzdávali, postupovala císařská administrativa s dobovou brutalitou.

Za císaře Iustiniána vznikly zárodky inkvisice (fanatický mnich Ióannés Asiatikos a jeho christianisace Anatolie), roku 528 císař zakázal poslední zbytky „olympismu“, sportovní hry v Antiocheji, polytheisté vražděni, jejich knihovny páleny.

Nové pořádky a vystřízlivění po tisíci letech. Roku 580 byl v Antiocheji úřady odhalen tajný chrám Diův: kněží si vzali život, příznivci kultu byli předhozeni lvům. Když je šelmy nerozdrásali, byli ukřižováni a jejich těla vláčena městem. Roku 692 koncil, jednání křesťanských pohlavárů, zakázal zbytky svátků po anthestériích, brumáliích a dionýsiích. Pravděpodobně posledními polytheisty v mateřské Helladě, tedy posledními Hellény, byly obce v Lakónice, které byly někdy v letech 850 až 860 násilně christianisovány arménským aktivistou Níkónem/Nikonem.

Filai, eg. Pilaku, v Horním Egyptu bylo odjakživa sídlem Ísidina kultu; definitivně vyvrácen až o sto dvacet le později než v Alexandreji Iústiniánem II. roku 536 n. l., kdy dal zničit Ísidinu kamennou sochu a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu (monotheistům byla vzorem pro Ježíšovu matku Marii, viz v přílohách Bohové a jejich svátky). V Egyptě také došlo k uzpůsobení tradičního symbolu života anch ve znamení kříže, tedy ze symbolu pro věčný život na symboliku spíše smrti (srov. raněkřesť. hroby).

Byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452) byl naopak asi první z významných křesťanů, kdo se vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů. O florentské unii viz zde níže.

Zósimos o konci starých kultů a Říma: Theodosius I. svolal (394) senát setrvávající u kultů otců a dědů a nedal se dosud pohnout k tomu, aby souhlasil s tím, co by vedlo k pohrdání bohy. Vyzval senátory, aby se zřekli pomýlení, tak to totiž nazval, jehož se dosud drželi a aby přijali víru křesťanů slibující osvobození od veškerého hříchu a bezbožnosti. Nikdo se k tomu nedal pohnout a řekli mu, že žijí již téměř 1200 let v neporaženém městě a kdyby z toho něco měnili, nevědí, co by z toho vzešlo. Na to Theodosius prohlásil, že výdaje na bohoslužbu a oběti příliš zatěžují státní pokladnu a že je chce zrušit, poněvadž s nimi nesouhlasí a poněvadž vojenské výdaje vyžadují více peněz. Ačkoli senátoři odpověděli, že oběti nelze řádně konat, jestliže náklady na ně nejsou hrazeny ze státní pokladny, přesto byl zákon o obětech zrušen a všechno, co přijali jako dědictví od předků, upadlo v opovržení. Postupně umenšovaná římská říše se stala domovem barbarů nebo spíše nakonec ztrativši vlastní obyvatelstvo upadla do takového stavu, že dnes není poznat místa, kde kdysi stála města.

Příčiny relativně rychlého růstu křesťanské církve viděl anglický historik Edward Gibbon (zemřel 1794), jehož dílo Historie úpadku a pádu římské říše (1766-1788) je pokládáno křesťany za klasiku tohoto období, v několika důvodech:
„1. Nepoddajná až nesnášenlivá horlivost křesťanů odvozená z židovské víry, ale očištěná od malicherného a asociálního ducha, který namísto aby zval, odrazoval pohany od zvětšování slávy Mojžíšových zákonů; 2. Učení o životě po smrti posílené o všechny okolnosti, které mohou zvýšit váhu a účinnost této pozoruhodné pravdy; 3. Zázračné síly připisované pracírkvi; 4. Čistá a přísná morálka křesťanů; 5. Jednota a disciplina křesťanské republiky, která postupně formovala nezávislý a rostoucí stát v srdci římské říše.“

 

Přístup křesťanů ke všemu, co jejich éře předcházelo, nebylo po většinu staletí odlišné od protizápadních reakcionářských muslimských fanatiků, kteří se v modernisované podobě vyrojovali od devadesátých let dvacátého století. Jistý americký světoběžník z doby před první světovou válkou Harris Franck (Bez haléře kolem světa, Země a lidé, Praha 1921) si při návštěvě Říma pořídil knížku "Průvodce po Římě". Prolezl s ní desítky kostelů, ale teprve poslední kapitola obsahovala zmínku o tom, co ho ve starém Městě zajímalo především: "Kromě svatých ostatků a posvátných míst, na něž jsem poutníkům poukázal, jsou v Římě také ještě jisté zříceniny a pomníky z doby před příchodem Našeho Svatého Vykupitele (zvýrazněno v originálu). Věřící však jistě budou dbáti na to, aby se neposkvrnili návštěvou těchto zbytků pohanského Říma." 

Ze začátků křesťanství. Prvním z císařů propadlých kř. byl Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou kř. chrámů v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním kř. z vyšší římské společnosti byl, dle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru.

Ježíš vybral mezi svými stoupenci sedmdesát (dle jiné tradice 72; všechna jejich jména nebyla známa ani církevním hagiografům) žáků (v pravoslaví: apoštolů), kteří si rozdělili římský východ od Pannonie a Dalmácie a kázali po dvou. Jejich seznam se poprvé objevil někdy ve třetím století a je zjevně neautentickou smyšlenkou. Mezi jmény se nacházejí první z biskupů v místech, kde vznikly obce křesťanů.

Mezi žáky, mathétés/discipulus (resp. apostolos, vyslanec, posel) je i jedno ženské jméno: jistá Iúniá (Iunia) doprovázela na cestách Androníka, který založil biskupství v Pannonii. Pavel o obou Židech říká, že byli věřícími dříve než on.

Prvním z křesťanských mučedníků/martyrů byl roku 36 v Jerúsalému apoštol Stefanos, odsouzený sanhedrinem za rouhání na júdaismu na smrt ukamenováním. Brutalita spustila lynchování příslušníků křesťanské sekty v Jerúsalému, jehož horlivým účastníkem byl i Šaul, brzký ideolog pacifistického křesťanství Paulos/Pavel z Tarsu. Prvním nežidovským křesťanem se stal snad c. 40-50 po kázáních Petrových jistý Cornelius v Kaisareji Přímořské s celou svou domácností. Petrova misijní cesta vedla mezi diasporní Židy v Anatolii, v provincii Asii kázal Ióannés, kde též jako nejstarší a poslední z apoštolů, kteří pamatovali svého mistra začátkem Tráiánovy vlády zemřel.

Roky 33 až 45 jsou v křesťanských historiografiích označovány za dvanáctiletí apoštolských „kázání“, s nimiž vystupovali především před vyznavači júdaismu, nikoli polytheismu. Nejprve v Palaistíně, pak se rozdělili, jak praví tradice. Například Tomáš (Thomás zvaný Dvojče/Didymos, též Iúdás Thomás) odešel do Parthie a Indie, kde šířil kř. mezi usazenými Židy a zahynul něšťastnou náhodou roku 72 v Čennaj (dříve: Madrás). Podle jiných tradic zemřel jinde, kupříkladu v Edesse.

Petrův bratr Andreás/Ondřej putoval do Skythie a Thrákie, Makedonie, Épeiru a Acháie, kde v byl Patrách ukřižován („ondřejský kříž“, srov. vlajku Skotska). Ióannés/Jan zemřel v Efesu, Petr šířil křesťanství mezi Židy v Pontu, Bíthýnii, Galatii a Kappadokii.

Jedna z gnóstických versí Ježíšova mýthu praví, že Ježíš se po zmrtvýchvstání pustil na východ a kázal u Parthů a v Indii. V kašmírském Šrínagaru ukazují jeho hrob.

O euangeliích/evangeliích viz pod Iésús Christos.

Prvním biskupem/patriarchou v Antiocheji, nejstaršího křesťanského organisovaného společenství na světě, byl roku 37 Petros (původně se jmenoval Simón), po něm Euodios, pak Ignátios, učedník Petrův, Pavlův a Janův; podle starší tradice (Órigenés) byl Ignátios následovníkem Petrovým. Od Tráiána byl osobně, jak křesťané tradují, odsouzen v Antiocheji za pohrdání císařským kultem na smrt a 20. prosince roku 107 byl v Římě při hrách v aréně předhozen lvům. Další biskupové: Héros/Hérón, Cornélius, Etios (?), za M. Aurélia Theofilos, od 182 Maximinus. V Antiocheji bylo také poprvé použito výrazu "křesťané", řec. christiánoi.

Prvním biskupem v Jerúsalému po Stefanovi, prvním z mučedníků církve, byl Iákóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, který zemřel "mučednickou srmtí roku 62: byl svržen s hradeb Jahweho chrámu, když mu farisajové slíbili, že smí vykládat o své víře, a dole jistým valchářem ubit kusem dřeva, jeho pracovním nástrojem. Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan. Ač v posici předáka křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů, viz zde níže.

Třetím biskupem byl od roku 106 n. l. Iustus, pak Zacheus, Tobiás, Benjamín, Ióannés, Matthiás, Filippos, Seneca, Iustus II., Lévi, Efrés, Josef, Iúdás "Kyriakos" (15. biskup, funkcionář za Hadriána a povstání Bar Kochby).

Roku 137 se stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, Markos/Marcus, první křesťan bez obřízky a nikoli židovského rodu.

Apoštol Marek/Markos, jehož židovské jméno rodné bylo Jehohánán/Johánán, řec. Ióannés, pocházel z Kyrénaiky a byl o tři roky starší než Iésús. Rodiče migrovali před útoky Berberů do Palaistíny do galilajské Kany. Po Ježíšově popravě kázal v Egyptě, Kýréně, údajně Núbii a Ethiopii, biskupství v Alexandreji založil c. 49 a Koptové ho pokládají za prvního ze svých papežů. Roku 62 složil funkci a nástupcem v Alexandreji se stal roku 62 Anniános. Marek se roku 65 setkal s Petrem a Pavlem a po návrat do Alexandreie v dubnu 68 byl popraven. Roku 85 po smrti Anniána druhým biskupem Abilios, od 98 Cerdó, od 109 Prímus, od 111 (120?) Iustus, od 131 šestým biskupem Eumenés, od 144 Marcus, od 154 Keladión a od 168 Agrippiánus.

Stojí za povšimnutí, že Pavlovy "hellénisované" církve fungující zpočátku v polytheistickém prostředí vzkvétaly, zatímco ve vlastní monotheistické Iúdeji nikoli. Zásadní význam pro šíření a mohutnění Ježíšova kultu měla říšská velkoměsta Alexandreia, Antiocheia, Karthágo a Řím. Jerúsalémská obec či iúdská měla zřejmě význam pro šíření víry v ukřižovaného boha v Arábii podél obchodních cest do Jemenu. 

Gnóse. Převahu mezi monotheistickými kulty si ve třetím a čtvrtém století kř. zajistilo po střetu s různými formami ideově blízkého gnósticismu (od gnósis, poznání, aram. manda, viz také pod Iésús), vyšlého z íránského dualismu války dobra se zlem (srov. Zóroastér) a z mesianistického júdaismu.

Původně židovská sekta baptistická přišla ve 2. století n. l. přes Syrii do Iráku. Arabové jim později říkali sabajové (od sb´, pokřtít). Mandajština byla jejich východoaramajský dialekt. Spojením s domácími gnóstiky v jižním Iráku vznikl mandaismus. Jana Křtitele mají za reformátora, Ježíše za falešného proroka. Uzavřená monotheistická komunita dnes v Iráku čítá na pět tisíc vyznavačů (před americkou invasí roku 2003).

Prvním gnóstikem byl (tvrdí to křesťanští autoři Epifanios z Eleutherie, Irénaeus/Eirénaios ze Smyrny a po nich Eusebios z Kaisareie) zřejmě za císaře Claudia Žid Šimon Mág/Čaroděj, Símón/Simón Magos, a jeho žák Menandros, oba ze Samareie, ale kariéru udělali v Antiocheji. Oba se prý považovali a vydávali za bohy, čarovali v Římě mezi dvěma mosty na Tiberu, odmítali židovský starý zákon, měli za to, že zlí duchové vládnou světu a jejich gnóstická sekta prý přežila dvě staletí.

Žila se Simónem, jehož pokřtil apoštol Filippos za svého kázání v Samareji už jako slavného magika, jistá Helena či Seléné, prý prostitutka z Tyru, a příznivci se jim a jejich obrazům klaněli jako bohům a obětovali jim. Nerónovi Mág slíbil, že se vznese, což prý za pomoci zlých duchů, jak praví křesťanští oponenti, také udělal, ale Petr s Pavlem se prý tak "modlili", že se chudák zřítil. Namíchlo ho to tolik, že se vrhl z výšky a zabil (podle jiné verse ho přátelé odvezli do Afriky, kde zemřel). O Petrovi viz zde níže. Po Simónovi, o němž jesusovští autoři zdůrazňovali sílu ducha a magiské schopnosti, zůstalo jméno pro kupčení s církevními úřady, svatokupectví, simonie, což určitě Samarejec ze vsi Gitthón dělat nemohl.   

Simónovo mnotvárné učení o nižších a vyšších aiónech/eonech stvořených bohem, z nichž vznikli andělé řídící chod světa získalo popularitu kupodivu až v oblastech nejdále od Říma, v Syrii a Mesopotamii. Kristus se narodil ze smrtelných rodičů, byl chudý, ale pro spravedlnost tolik povýšen. Jiní z heretiků sice uznávali, že se Ježíš narodil z panny a tzv. svatého ducha, ale jinak ctili Mojžíšovy zákony. Menandros pocházel z vsi Kaparattai, žák Simónův. Odmítal výklady o zmrtvýchvstání a posmrtném životě, nicméně nesmrtelnost sliboval. V duchu svého mistra pokládal Ježíše za vykupitele seslaného z říše aiónů spasit lidstvo. Jako jeho mistr také Menandros dokázal uchvátit kouzelnickými vystoupeními.  

Símónovým dalším žákem byl jistý Kerdón/Cerdó, který měl za to, že bůh není otcem Ježíšovým, protože toho fysického každý zná, bůh je spravdlivý, otec nikoli. Jeho volným následníkem byl Markión ze Sinópy zvaný Lodník, jehož mučedník Iustinus, Iústínos ho Martyrás, z palaistínské Neápole/Náblus (sťat roku 165), nazval největším z haeretiků; snad za to, že Markión podporoval myšlenku, že ve všech náboženstvích spočívá semeno pravdy/logos. Viz zde níže. Za původce všech haeretiků a ariánů mnohem později ještě nálepkoval Epifanios z Eleutheropole/Baitogabra u dn. Bejt Guvrin, biskup v Kónstantii/Salamíně na Kypru od roku 367, pevný zastánce níkajského vyznání, Alexandrijce Órigena řazeného mezi církevní otce.

V Itálii a Římě šířil v polovině druhé století n. l. křesťanskou gnósi rodilý Egypťan Valentínus/Valentínos vyrůstající v Alexandreji. Snad byl žákem Theúdovým, který následoval Pavla z Tarsu, slavného apoštola, nebo/a alexandrijského rodáka gnóstika Basileida. V Římě učil svou theologii ve stejné době jako Iustínos z Neápole, ale podle Valentína člověka stvořili andělé jako tvora nedokonalého, jemuž se kvalit dostalo až božským zásahem a zvěstování vůle nejvyššího skrze Ježíše, bytosti božské, očišťuje lidská srdce. Ježíš prý jí a pije, ale potravu netráví. Mezi Valentinovy žáky patřil Hérákleón působící v Itálii a Alexandreji vykládající gnósi pomocí alegorií starozákonních. Ptolemaios Gnóstikos (oba zemřeli asi před rokem 180) vystupoval v Římě, Itálii a v Narbonnské Gallii a zákona nepokládal za božského původu, ale pocházející od Mojžíše. Ptolemaios sepsal list Flóře s výkladem o tom, že pouze texty novozákonní pocházejí od dokonalého boha kdežto starozákonní jsou jen zčásti boží, jinak Mojžíšovy a židovských předáků. Jejich démiúrgos podléhá dokonalému (gnóstickému) bohu a nedosahuje jeho spravedlnosti. V aiónologii tvrdil, že vyšší svět tvoří třicet aiónů. Podobně vykládal podnikatel Markión ze Sinópy, viz zde níže. Markiónův žák Métrodóros byl upálen, pravděpodobně za Antónína Pia. Theodotos z Býzantia, původní profesí jirchář, měl Ježíše za prostého člověka a jako to tak u podobných postojů bývalo, za to ho římský biskup Victor I. (v úřadu 189-199) pocházející z římské Afriky, to byl jeho primát, exkomunikoval.

Mezi slavné žáky Valentínovy patří Syřan Bardesanés/Bar-Dajsán z Edessy. Pocházel z vlivné rodiny (známe jeho přesné datum narození 11. července 154) a zprvu byl knězem Syrské bohyně, Deá Syriá v Hierápoli Bambyké/dn. Manbidž, Mabog v SYR, stará Atargatis n. Derketó, syrská Kybelé. Býval přítelem osroénského krále Abgara VIII., jemuž říkali Veliký (zemřel 212) a lze se domnívat, že ho přemluvil k Ježíšovu monotheismu. Bardesanés pak žil na dvoře jeho syna Abgara IX. a když Římané z jeho království roku 216 udělali provincii, odešel do Armenie, kde roku 222 zemřel (68).

Menandrovými žáky byli pravděpodobně Sátorneinos/Saturninus z Antiocheie, kde provozoval svou vlastní školu, a v Alexandreji Basileidés se svým synem Ísidórem. Oba vynikli za Hadriána a jejich školy fungovaly ještě nejméně dvě staletí později. Žáci se v nich mimo jiné podrobovali pětiletému mlčení. Nástupcem Sátorneina a Markióna byl Tatiános zvaný Assyrios kázající zdrženlivost, enkrateia, proto se jeho příznivcům říkalo enkratovci. Jeho asketické hnutí zdržující se masa, vína  a sexu, též manželství, srov. therapeuty, bylo hystericky protihellénistické. Ideologie askese se stávala pozvolna součástí životního stylu vyšších vrstev. V Římě byl posluchačem Iustína Martyra, srov. zde níž a rok 165+. Za Commoda dorazil do Říma žák Tatiánův Rhodón z provincie Asie a brojil proti Markiónovi. 

Za Hadriána v Alexandreji otevřel školu jistý Karpokratés, o jehož učení sice nevíme nic, zato známe jméno jeho manželky (Alexandreia) a syna (Epifanés). V Alexandreji gnóstická sekta přestala existovat pravděpodobně roku 202 s persekucí křesťanů za Septimia Sevéra. Karpokratismus přinesla do Říma jistá Marcellina za biskupa Aniceta z Emesy (zemřel roku 166), takže se sektě též říkalo marcellinovci.

Za Septimia Sevéra učil v Římě jistý Artemón, který patřil mezi monotheisty tvrdící, že Ježíš byl pouhým člověkem. Totéž kázal biskup ve středisku římské Arábie Bostře, Beryllos, že totiž vykupitel před svým zjevením se mezi lidmi neměl žádný božský život a ani ho nemá a že žije v božství otcově.

Sektářství, koření monotheismu. Po „apoštolském“ sjezdu křesťanských aktivistů po roce 51 n. l. roku 54 přišel do Říma Petr Símón Ježíšem přejmenovaný na Petros (aram. Kefas, skála). V té době bylo sepisováno Markovo „euangelion“. Vrátil se do Alexandrie, kde jako první řídil obec křesťanů.

V té době měl Egypt také svou první křesťanskou sektu: původně vyznavači židovského essenismu si skupina říkala therapeuti, "boží služebníci", žili u jezera Marea/Mareótis, neživili se ničím, žili v nejjednodušších poměrech ve stejných právech mužů a žen, avšak nesezdáni, leželi ve svých spisech, jak tvrdí pozdější autoři. Jejich asketický životní styl oslnil některé prvotní egyptské křesťany a vedl ke vzniku poustevnictví a klášternictví: monastérion byl životní prostor osamělého poustevníka, pak cela a klášter.  

Roku 57 jakýsi Egypťan, podle židovské terminologie „falešný prorok“, shromáždil na třicet tisíc lidí, obsadil Olivetskou horu a chystal se obsadit celý Jerúsalém. Římané neklid pacifikovali, podivín zmizel, ani jeho jméno neznáme, a správce Iúdaie Felix obvinil jednoho z prvních křesťanských aktivistů Pavla (tzv. apostoloi/apoštolové, „vyslanci“; srov. pod Iésús), že on byl oním strůjcem nepokojů.

Paulos/č. Pavel z Tarsu, rodným jménem Šaul/Šául/Saul a vlastní zakladatel křesťanské ideologie, pobýval do roku 35 n. l. hodně v Damašku a v Syrii. Po otci podědil majetek a římské občanství, mezi Židy v té době vzácné. Studoval prý júdaismus a dokázal se uživit výrobou stanů.

Kolem roku 36 byl poprvé v Jerúsalému, ale to byl ještě oddán júdaismu a schvaloval protikřesťanské pronásledování, první ve městě. Roku 36 zde totiž byl odsouzen k ukamenování diákón Stefanos/Štěpán, první z křesťanských mučedníků, kteří zemřeli za to, že se hlásili k Ježíšovu učení, přesněji řečeno, že provokovali farisejský establishment, viz rok 36 a 49 (svátek má v západním světě 26. prosince).

V letech 46-47 byl Pavel na Kypru, rok na to podruhé v Jerúsalému na "koncilu apoštolů", roku 48 v Antiocheji, kde se poprvé objevila slova křesťan, katholická církev a první křesťanské znamení ryby, jinak zkratka za řecké Iésús Christos theú hyos, sótér, "Ježíš Kristus, boží syn, spasitel" (zkráceno jako ichthys, "ryba"); hláška bývá doplněna slovem stauros, "kříž".

Odtud odešel do Makedonie (Filippoi, Thessaloníké) a Athén. Zřejmě v letech 50-51 byl v Korinthu, odkud poslal Soluňským první dopis, pravděpodobně nejstarší křesťanská písemnost. Z roku asi 125 je nejstarší uchovaný papyrus s textem Nového zákona.
V letech 52-56 žil v Efesu. Roku 57 byl zatčen v Jerúsalému a uvězněn v Kaisareji, odkud byl v roce 59 převezen do Říma. Jako římský občan se mohl odvolat k císaři a mohl vyvrátit obvinění z rušení zemského míru. Zemřel buď cestou do Říma, nebo tam roku 61, či byl popraven někdy v letech 64-67 (možná 29. června 67; srov. zde níže jinou versi).

S překvapivou informací přišel 28. června 2009 papež Benedictus xvi. Na jeho pokyn byl otevřen kamenný sarkofág v basilice San Paolo fuori le mura označovaný za Pavlův hrob, což se prý předtím nikdy nestalo. Krypta se sarkofágem byla prý půl tisíciletí zavřena.

Po přestavbách, restauračních pracích a požáru se ztratila znalost o místu, kde se mohl sarkofág nalézat. Roku 2005 byl archeology nalezen a od prosince 2006 byl zpřístupněn na něj pohled okénkem pod oltářem basiliky veřejnosti.

Obsahoval zbytky lidských kostí a purpurové lněné látky zdobené zlatými nitěmi a jiné modré. Kosti byly datovány do 1. nebo 2. století, z čehož papež usoudil, že jde o křesťanského šéfideologa. Téhož dne v L´Osservatore romano publikován nejstarší známý apoštolův portrét nalezený nedávno archeology pod Římem a pocházející z pozdního 4. století, tedy doby, kdy křesťané říší již vládli.

Pavlova největší zásluha o šíření křesťanství spočívala v tom, že židovskou sektu zbavil ethnické uzavřenosti a otevřel ji i těm z věřících v příchod jakéhosi spasitele, kteří nepatřili k vyznavačům jerúsalémského jednobožství (ale také odporu k júdaismu a Židům upozorněním na to, že zabil Ježíše, že se nelíbí bohu a že jsou lidem odporní, jak napsal v dopisu křesťanské obci v Thessaloníce).

Roku 61, popř. roku následujícího, byl na poštvání farisejů během proroctví o svém bratru ukamenován Jákob Iústus, Ježíšův bratr (viz tam), populární mezi chudinou pro askesi. Tvrdil, že právě Ježíš je Christos/Kristus, čímž popíral dogmata dalších nejméně sedmi sekt (jejich leadery–kristy byly např. Símón, Kleobios, Dósitheos, Gortheos, k tomu všichni gnóstici).

Níkoláos, jeden z diákónů a žáků Stefanových/Štěpánových, pověřený tím, aby posluhoval chudým. Mikuláš prý měl velmi krásnou manželku a po smrti Ježíše ho apoštolové obvinili z toho, že na ní velmi lpí. Přivedl ji tedy mezi ně, ať si ji kdokoli vezme za ženu, což se prý nestalo. Níkoláovci/mikulášovci se vyhýbali masu, tělesným požitkům, nicméně populárně se rozšířilo, že od Níkoláova návrhu jeho přívrženci odvodili sexuální svobodu a nijak se neohlíželi na manželské závazky – první z takových hnutí, které se staly populárními až o mnoho staletí později a úplně někde jinde než v Orientu. Níkoláos, dodejme, nikdy neměl žádnou jinou ženu a jeho dcery zůstaly do smrti pannami. To bezdětnost a vyhýbání se životu se ženou nepatřilo mezi apoštolská pravidla. Ženatý s dětmi byl z apoštolů Simón Petros a Filippos, ten provdal i svou dceru, ženat bezdětně byl Paulos. Jména manželek, jak je zvykem v androkratické civilisaci, neznáme. 

Někdy v této době povstala sekta ebiónů, řec. ebiónaioi, od hebr. ebjonim, "chudí, žebráci". Jejím zakladatelem byl Simeón/Symeón, syn Klópův, nástupce Jákóbův v čele jerúsalémské obce křesťanů, viz zde výše: ve věku 120 let byl podle hagiografů na začátku Tráiánovy vlády na rozkaz legáta Iúdeie Ti. Claudia Heroda Attika, cos. 133, boháče a otce slavného hellénského dobroděje, mučen a ukřižován, neboť se odmítl zříci víry. Ježíše měli za prostého muže zrozeného z Marie z jejího manžela Josefa a podle toho měli své jméno: že měli Ježíše za prostého, nízkého, chudého obyčejného člověka. Zavrhovali dopisy apoštolů, texty novozákonní. Jedna ebiónská sekta však věřila v neposkvrněné početí, nikoli ale v trojjedinost boha, loga a moudrosti. Též Symmachos za Septimia Sevéra, jeden z překladatelů starého zákona do řečtiny, viz pod Septuáginta, v Ježíšovi též viděl prostého smrtelného syna Josefa a Marie. Ebiónové uznávali Ježíše za spasitele, jeho božství nikoli, uznávali tzv. euangelium secundum Hebraeos, drželi sabbath a všechny židovské zvyky a Mojžíšovy zákony, proto odmítali Pavlovy předpisy novozákonní. Sekta se rozšířila pouze v Orientu a hlavně v Arábii až po Jemen a pravděpodobně nějakou roli sehrála při vzniku islámu. Na ebióny navazovali karpokratovci, kérinthovci, elkesaiové/elkasaiové, nazaréni, sabiové. 

Kérinthos/Cérinthus byl pokřtěný egyptský Žid (v Alexandrii byl biskupem tehdy Dionýsios zvaný Veliký), fungoval asi v Efesu. Uznával toliko tzv. Zjevení Janovo a myslel, že to také jeho autor Ióannés/Jan, poslední z těch, kteří pamatovali Ježíše, na Patmu napsal. Tvrdil, že svět není od boha, ale stvořen od jakési moci, anděly. Mluvil s nimi a řekli mu, že po zmrtvýchvstání nastane v Jerúsalému Kristově království tisíciletých radovánek s hojností jídla a sexu. Ježíš byl synem Marie a Josefa a všechny převýšil spravedlností apod. Po křtu do něho prý Chréstos/Christus vstoupil v podobě holubice a proto dělal zázraky. Když začal Kristus trpět, uletěl pták do nebe.

Všichni vyznavači Ježíšova kultu, kteří nepředpokládali jeho božství a popírali trojjedinost, předcházeli ariány, stoupence alexandrijského Areia.

Tisícileté království Ježíšovo hlásali též monatnisté, stoupenci Montána, původně Kybelina kněze nebo Apollónova z Frygie, resp. z neidentifikované vsi Ardabau v Mýsii. Založil v Pepúze/dn. u města Uşak v TR a v nedalekém městečku Tymion Nový Jerúsalém a začátek tisícileté říše (chíliasmos, millenárismus; srov. s Platónem o tisícileté podzemní cestě duše, hé hypo gés poreiá chílietés). Sektáři žili v askesi, bez instituce manželství a v představě, že mučednická smrt je přímou cestou k bohu. Montánus to štěstí neměl, neboť zemřel prostým způsobem někdy kolem roku 170, ale jeho učení se z Frygie šířilo monotheistickým světem (říkalo se mu též katafrygios, "pocházejí z Frygie") a nápad má volné pokračovatele v různých novodobých amerických evangelikánských církvích. Již roku 177 bylo synodou označeno za kacířské, to byla věrozvěstovatelkou Montánova kolegyně Priska/Priskilla, lat. Priscilla, která též záhy zemřela a nastoupila druhá z žen, s nimiž Montánus zahájil výstavbu Ježíšovy říše, Maximilla: dvanáct roků neopustila profetka Pepúzu. Třebaže konec tohoto světa nenastal, hnutí bylo populární po celé Anatolii, v Thrákii, Syrii a Africe a mělo silnou posici mezi křesťany v Římě. Zde fungovali jako vůdci sekty Flórínus a Blastus.

Za Filippa Araba zmohutněla sekta elkesaitů/elchesaitů držící se židovských zvyklostí pravděpodobněš včetně obřízky, odmítali dědictví apoštolů a hlásali, že v nouzi vyznává rozumný člověk víru srdcem, nikoli ústy. Jejich pravým opakem byli novatiáni, kteří odmítali vzít zpět do církve kohokoli, kdo ji jednou zradil, "lapsí/peptókotes". Jejich vůdce Novatiánus byl protibiskupem římského Cornelia, viz rok 251.

Z Ptolemáidy v libyjské Pentapoli přišel do Říma za episkopátu Calixta I. (217-222) Sabellius s vírou, že bůh je bytost nedělitelná, v níž se po sobě střídaly tři existenční formy otce-stvořitele, syna-vykupitele a ducha-božské přítomnosti v lidech. Calict ho exkomunikoval a Sabellius dožil na Thasu. Po něm se jmenuje sekta sabelliovců.

Paulos ze Samosat, biskup antiošský, jako už řada kazatelů před ním, i on tvrdil, že Ježíš byl prostým člověk, psílos anthrópos/"obyčejný, nic jiného než člověk" a jako světci před ním, také on byl změněn slovem božím. Na synodě v Antiocheji roku 268 byl exkomunikován, ale úřad v Antiocheji nemínil vyklidit a jeho příznivci se pak nazývali pauliáni, pavlovci. Ustoupil až za vlády Aurelianovy.

Zákon vypočetl sekty, jejichž vyznavačům bylo v květnu 428 zakázáno ukázat se na území říše, srov. rok 325: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollinaristé, novatianové neboli sabbatianisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/quartodecimani n. čtrnáctideníci, valentiniani, papianisté, montanisté neboli priscillianovci čili Frygové alias pepuzité, marciánovci, borborité, messalianovci, eutycheté čili enthusiasté, donatovci, audianové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fotiniovci, pauliánové, marcellianové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí manichejci".   

 

Šiřitelé víry a jejich nepochopení. Nejstarší zmínka Kristova jména je z pera historisujícího autora císařských životopisů C. Suetonia Tranquilla (zemřel někdy po roce 130) a vztahuje se k roku 49 n. l., kdy Claudius vyhnal z Říma Židy, mezi nimiž působil rozvrat jistý Chréstos (Suetonius, Claudius 25: „Iudaeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma expulit,“ čili: Vyhnal z Říma Židy, které podněcoval (jistý) Chréstos.“). Říman zjevně nebyl informován o rozdílu mezi "pomazaným" christem a "praktickým" chréstem.

Suetonius v životopisu Nerónově poznamenal, že vládce dával popravovat křesťany, lidi nové a zhoubné pověry ("afflicti suppliciis Christiani, genus hominum superstitionis novae ac maleficae", Nero 16). Historik Tacitus, starší vrstevník Suetoniův, v souvislosti s Nerónovým vypálením Říma roku 64 n. l. uvedl, že vinu hodil na lidi, kterým lid říkal křesťané, christiání, a že je  potrestal "vybranými" tresty.

Původce jména Christus byl za vlády Tiberia popraven správcem provincie Pontiem Pilatem (podle historika: "ergo abolendo rumori Nero subdidit reos et quaesitissimis paenis affecit, quos per flagitia invisos vulgus christianos appellabat. auctor nominis eius Christus Tiberio imperante per procuratorem Pontium Pilatum supplicio affectus erat"); o Pontiovi viz též s. v.

Petr s Pavlem se podle jedné tradice roku 65 n. l. sešli v Římě; podle této verse mýthu zřejmě spolu přicestovali z Korinthu (viz jinou versi zde výše). Následujícího roku strávili devět měsíců ve vězení, důvod není zřejmý. 29. června 67 n. l. dal prý, jak se mezi křesťany traduje, Neró Petra s jeho manželkou „pověsit na kříž“, ukřižovat; Petr, aby neznesvětil smrt Ježíšovu, dal se ukřižovat hlavou dolů (nebo 26. června 67 či už 13. října 64 u příležitosti desetiletí Nerónovy vlády; biskup Hydatius však jejich popravu zařadil již do roku 58, a to 29. června).

Pavel byl sťat hodinu cesty směrem na Ostii, protože prý obrátil na víru jednu z Nerónových přítelkyň (sic!) a jednoho z číšníků (sic!!). Křesťané ve dějinách svého utrpení nazývají odjinud nepodložené „protikřesťanské nepokoje“ jako tzv. první protivenství (katalogisují jich deset).

Jeho ostatky prý leží pod podlahou chrámu sv. Petra ve Vatikánu v kryptě, která je však římským hrobem z doby kolem roku 200 n. l.

Podle apokryfních Skutků Petrových ze 2. století (uchovány ve vercellském  kodiku ze 7. st.) přišel Šim´ón Kéfá(s), známý jako Simón Petros, Petr Skála řecky, z Jerúsaléma do Říma, aby ukončil čarování a divům Šimona Mága. Když se po čarodějově likvidaci chtěl vrátit domů, potkal už z Říma Ježíše a zaptal se ho, kam jde ("quó vádis, domine?"). Věrozvěst mu pravil, že jde do Říma dát se zabít, proto se Petr vrátil, což ho podle tradice stálo život.

Řada badatelů však o autentičnosti pověsti pochybuje. Jedna ze dvou novozákonních Petrových "epištol" je podepsána v "Babylónu", jak se také říkávalo Jerúsalému, nikoli v Římě. Spor se Šimónem Mágem nebyl v Římě, ale v Samareji a Petr nikdy Řím nespatřil.

Křesťané tradují, že jejich prasouvěrci žili anebo se scházeli v katakombách (z pozd. lat. catacumba?), v podzemním pohřebišti za římskými hradbami. Nezdá se to pravděpodobné, ale v císařské době do podzemí pohřbívali všichni, kteří neuznávali pohřeb žehem, což byl i případ Židů. Pohřby do podzemních klenutých chodeb později praktikovala i jiná města (Paříž, Neapol). Nejnověji budují velké podzemní pohřebiště v Jerúsalému Israelci, a to ze stejného důvodu jako kdysi Římané: pro nedostatek místa.

Pavlovo učedníky byli Tímotheos, první episkopos/biskup křesťanské organisace v Efesu, Titus, biskup na Krétě, Lúkás/Lukáš, lékař z Antiocheie, Crescens vyslaný do Gallií, Linus, první biskup římský a první v linii tzv. papežů, hlav katholického směru křesťanství, nejrozšířenější z forem monotheismu (postoupil funkci Anaklétovi), Clémens, třetí římský biskup v letech 92 – 100 n. l. (roku 94/5 byl údajně poslán Domitiánem na Chersonnésos Tauridský, kde byl utopen v moři; jeho ostatky prý přinesli roku 868 do Říma Kyrillos a Methodios, východořímští kněží-diplomaté působící ve středním Podunají ("Cyril & Metoděj"), Dionýsios Aréopagíta, první biskup v Athénách a jiný Dionýsios působící v Korinthu.

Domitiánův odpor k monotheistům pokládají křesťané za druhé protivenství. Kromě Clémenta musel do vyhnanství na Pathmos „apoštol“ Ióannés/Jan, který někdy za Tráiána dožil obklopen posluchači v Efesu: byl posledním z žijících, kdo se objímal s Ježíšem. Flávia ebila, dcera Domitilly ml., viz rok 36 a 95, manželka cos. roku 95 T. Flávia Clémenta (zastával úřad s císařem), byla vypovězena na Pontijské ostrovy.

Domitiánus dal prý také vyhledat potomky židovského krále Dáwída a jak praví křesťanská tradice, zahrnul do toho vnuky Iúdovy, Ježíšova bratra: když se však dozvěděl, že Chréstovo království je „andělské a nebeské“, propustil je. Tohle si vyprávějí křesťané.

Domitiánův nástupce Nerva prý stíhání křesťanů zastavil a Jan se vrátil do Efesu, kde roku 100 zemřel. Třetí protivenství se mělo udát v letech 103 až 105 za Tráiána. Roku 111 se stal v Bíthýnii próconsulem C. Plínius Caecilius Secundus (a zřejmě v provincii roku 113 nebo nejpozději 115 zemřel). Známa je jeho korrespondence s císařem mimo jiné o tom, co s křesťany; tento dopis (X, 96) napsal mezi 18. zářím 111 a 3. lednem 112.

Římským biskupem, čtvrtým v pořadí, byl v letech asi 97-105 jistý Euarestus/Evaristus (se Simónem Petrem/Kefou pátý), jeho nástupcem byl Alexander I. (105 n. 109?-115).

Mezi křesťanskými ideology se zaskvěli biskup smyrenský Polykarpos a jeho přítel biskup hierápolský Papiás, žák euangelisty Ióanna, autor výkladu o Ježíšových proslovech, v nichž dal podnět ke vzniku chiliastické víry mezi křesťany, populární až za mnoho staletí a v úplně jiném prostředí. Jistý Quadrátus, apoštolský učedník, sepsal apologii monotheismu a předal ji prý Hadriánovi, stejně jako Aristeidés. Reakce principova, pokud nejde o smyšlenku, známa není. Polykarpos buď zemřel na Patmu, nebo byl upálen ve věku 86 let v hippodromu smyrenském buď za vlády Antónína Pia (c. 155), nebo až za M. Aurélia Antónína (c. 170). Iustínus pocházel z římské kolonie v Galilaji Flávie Neápole/dn. Nábulus, a býval posluchačem učitelů stoických, peripatetických a platónských, než propadl v Efesu křesťanství. Podařilo se mu propojit určité rysy hellénské filosofie s náboženským dogmatismem a pravd ěpodobně byl prvním z křesťanů, kteří vykládali židovský starý zákon. Učil jesusovský monotheismus v Římě, kde však měl incident s kynikem Crescentem, který poražen v disputaci hledal pomstu v udání Iustínova křesťanství, přesněji jeho bezbožnosti. Iustinus byl za praefecta urbi Iúnia Rustika souzen a se šesti souvěrci poslán na smrt stětím. Principovi Antónínovi Piovi zaslal spis o své víře, jak se mezi křesťany tradovalo, ale ohlas znám není.

Mezi Syřany vynikl jako zastánce trojjedinosti a níkajského vyznání víry Efraim zvaný Syrios z Nisibi (zemřel roku 373). Měl školy ve své vlasti a když ji musel při vydání města Peršanům opustit, v Edesse. Významný ideolog syrské církve a katholický světec kázal askesi o vodě a zelenině, přesto brojil proti mnišskému klášternictví. Jako jeden z prvních akcentoval mariánský kult. Nejstarším církevným otcem syrským byl Afraatés (zemřel c. 350) vedoucí podobně asketický život. 

Římští biskupové. Jméno kř. pro náboženskou komunitu přišlo do užívání v Antiochii/Orontu za Klaudia I. První kř. basiliku, Petrovu, dal v Římu na místě dn. vatikánské stavby postavit císař Konstantínos I. Římskému biskupovi přenechal část obydlí rodiny Lateránů na Caeliu, vedle něhož povstala basilika S. Giovanni in Laterano, dodnes kostel římského biskupa (tím je d. f. pro kř. svět nejdůležitějším kultovním místem-kostelem).

Palác Plautia Laterána na Caeliu zkonfiskoval již Neró a zůstal císařským majetkem po staletí. Do roku 1306 n. l. byl palác sídlem hlavy katolické církve, dn. podobu má od roku 1586.

Od roku 109 (n. už 105, cf. zde výše) byl římským biskupem Alexander I., po něm od roku 119 (n. už 115) Xystus/Systus či Sextus I., od roku 129 (či 125) Telesphorus, za něhož došlo v Palaistíně, severní Africe a na Kypru k povstání Židů pod Bar Kochbou a k povraždění několika set tisíc jinověrců-polytheistů.

Od roku 138 (136) byl po Telesphorově „mučednické“ smrti hlavou římských křesťanů jistý Hygínus. Za něho kázali gnóstické rozumy v Římě jistý Valentínus, ale dobře to s ním dopadlo: vyznal se prý ze svých „bludů“ a z křesťanské komunity-církve byl vyloučen.
Od roku byl biskupem 142 (140) Pius I., od roku 157 (155) Anícétus, pocházející z Emesy.

Za něho se Iustínus z Palaistíny obrátil na císaře Antónína Pia s novou apologií křesťanství, neboť v Asii se mělo opět šířit pronásledování křesťanů, které zarazil prý až Marcus Aurélius Antónínus (za něhož další apologii sepsal Melitó, biskup sardský). Dvanáctým římským biskupem byl od roku 168 n. l. Sótérus, třináctým od roku 177 (175) Eleutherínus.

Polykarpos, biskup ve Smyrně, navštívil v Římě Anícéta, aby sladili datum svátků velikonoc. Polykarpos a s ním všichni  "Asijci", totiž drželi tento původem židovský svátek "národního" odchodu z Egypta čtrnáctého dne nového lunárního měsíce po jarní rovnodennosti (srov. pod Svátky a bohové a Iúdaioi, svátky).

Opíral se o apoštoly Filippa Diákóna a Jana, kteří praktikovali po židovsku, kdežto v Římu se drželi Petra a Pavla, kteří drželi jarní svátky až v neděli na to. Anícétus pohrozil, jak praví římská tradice, tzv. klatbou, neustoupí-li Polykarpos. Proto jel „dissident“ do Říma, ale věci se urovnaly až za Victora I. (biskupem v letech 189 - 199), bylo však několik sekt, hlavně v Anatolii, které se nadále držely židovských zvyklostí. Rozpor nevyřešila ani synoda níkajská roku 325. 

V té době byl již Polykarpos po smrti, neboť během tzv. čtvrtého protivenství roku 166 byl ve Smyrně upálen a s ním po provincii Asia řada dalších křesťanských aktivistů. Následujícího roku byl „mučednicky“ zemřel ideolog Iustínus Palaistínský (předtím platónik a žák stoické školy i peripatu), protože mu prý nedokázal kynik (sic!) Crescens odpustit, že ho křesťan přemohl v disputacích: kynik ho udal a poslal tak na smrt.

Sátorneinos/Sáturnínus z Antiocheie, žák Menandrův, učil v době Hadriánově v Antiocheji o židovském bohu a jeho protikladu satanovi, jistý Markión, obchodník a rejdař z pontské Sinópy, cf. výše, jinak křesťan, přišel kázat roku 144 svou podobu jesusovského monotheismu do Říma. Ze školy Sátúrnínovy a Markiónovy, nařizující nejíst masitou stravu a neženit se (protože obojí je z ďábla) vyšel roku 172 n. l. Tatiánus ze Syrie, učitel rhétóriky usmlouvaný na křesťanskou víru Iustínem, a s enkratité, se s drobnými úpravami ke gnósi a tím pádem v očích „řádných křesťanů“ k heretikům, připojil.

Sloučil v jednu knihu euangelia, Diatessaron, vyndav z nich Ježíšův rodokmen. Jiným vášnivým stoupencem gnóse byl jistý Sevérus, až se jí říkalo sevérská: horní polovina těla je prý dílo boží, dolní satanovo, apoštolské skutky neuznával, odmítal Pavla a starý zákon si prý vykládali dle potřeby.

V Mesopotamii za M. Aurélia „bojoval“ proti Markiónovi, ten ale zemřel někdy těsně před císařovým nástupem k moc, c. 160)  Bardesanus Syrský, žák Valentínův. Jak praví křesťanský autor, „nakonec prohlédl, ale kacířství se nikdy zcela nezbavil“.

Markiónův otec byl v Sinópě biskupem a údajně vyhnal syna z obce za údajné znásilnění jisté panny. Úspěšný businessman Markión, viz zde výše, podnikal v Římě a církevní organisaci věnoval peníze. V Římě představil své vlastní učení, které mělo blíže ke gnóstikům než křesťanům, kteří se ho proto stranili a dokonce peníze mu vrátili. Za Konstantína byl definitivně prohlášen za heretika/kacíře a z jeho spisů zůstaly jen citáty u protivníků.

Markiónovci měli obce vlastní církve po celé říši a na mnoha místech jich bylo jeden čas více než křesťanů, než je "správná" církev systematicky vyvrátila. Rozlišovali mezi Ježíšovým bohem lásky a starozákonním stvořitelem a tvrdým bohem zákona: starozákonní bůh byl pro markiónovce démiúrgem hmotného světa, vesmíru, kdežto bůh-Ježíšův otec esencí lásky a víry (též v nenásilí), srov. zde výše s Ptolemaiem Gnóstikem. Gnóstické dvojbožství protikladu duchovního a hmotného nepokládalo Ježíše za vykupitele/mesiáše, ale za božskou postavu ve zdánlivém lidském těle neznajícího utrpení. Oba markiónovští bohové neměli nic společného a před zjevením Krista nebyl dobrý bůh znám. Markión v podstatě vyprovokoval křesťanské činovníky k rozhodnutí, které staro- a novozákonní knihy jsou ty správné svaté, které lze uvádět (knihy apokryfní) a které jsou zatracované.

Myšlenka, že Starý zákon nepatří do sestavy křesťanských svatých spisků a že nemá nic společného s Novým zákonem, přežívá do časů nejmodernějších. Evangelický theolog Notger Slenczka z berlínské Humboldtovy university roku 2013 doporučil vyjmout starozákonní část z bible a postavit ji na roveň apokryfům. Jeho nápad dostal od většiny kolegů zjevně neiformovaných o římských událostech protižidovskou nálepku srovnávanou s podnětem pronacistických křesťanů z roku 1933 o vyškrtnutí knih Starého zákona z bible ("odžidovštění písma"). 

Sekty a mniši. Seznam antických křesťanských (= monotheistických) sekt, heretiků, viz pod hairesis, je rozsáhlý. Jen o něco málo později byl jedním z velkých hlasatelů gnóse v Anatolii jistý Theodotos, v Egyptě Valentínus/Valentíniánus, tento ovšem se s kř. rozešel a hlásal gnósi. Za Hadriána v Alexandreji učil gnóstický sektář Basileidés, jehož žákem byl Kastór Agrippa a autorem gnóstického spisu, křesťanská sekta ofitů (od ofis, had), baptisté, eucharisté, kainité, docetisté, peretikové, frygové, haimatové, enkratové a entychové.

Aramajský mandajaismus (od mandajja, gnóstikos, mající vědomost) je zřejmě starší než křesťanství, nedrží se Ježíše jako ústřední postavy, ale Jana Křtitele a udržel se v Iráku dodnes. Perskou formou gnóse byl manicheismus („apoštol světla“ Mani, řec. Manés, rodným jménem prý propuštěnec Kubrikos, 217 až 274 n. 277).

V Egyptě vzniklo křesťanské mnišství a poustevnictví, které vzalo základ z osamělého života jedinců od konce třetího století, anachóretů (od anachórésis, odchod, ústraní) či erémitů (od erémos, hé erémé, poušť). Prvním eremitou byl zřejmě jistý Pavel Thébský (3. století), ale slávu z toho má o století později Antónios, který se prý dožil 108 let.

Křesťané mu dali přízvisko „svatý“, které udělují smrtelníkům, jichž si z různých důvodů váží (jméno Antoni přijal také zakladatel ruského mnišství a zakladatel jeskynního kláštera v Kyjevě; zemřel roku 1073). Druhým směrem mnišství, rovněž z Egypta, je klášternictví, společný život komunit mnichů v celách klášterů, mnišství koinobijní (od koinos bios, coenobius, společný život).

Zakladatelem prvního takového kláštera, řec. laura, byl Egypťan Pachómios (též svatořečený). Antóniův život sepsal roku 357 n. l. velký bojovník s ariány, alexandrijský biskup Athanasios pod titulem Bios kai politeia tú hosiú patros hémón Antóniú; dílko se stalo základem křesťanské hagiografie, životopisů svatých. U jeskyní asi 160 kilometrů jihozápadně od Káhiry, v nichž Antónios kolem roku 270 postevničil, vznikl později koptický klášter sv. Antónia. Byly v něm odhaleny mnišské cely ze 4. století.

Jinak orientované bylo poutnictví, cesta na svatá místa. Zřejmě prvním „poutníkem“ byl křesťanský učenec Órigenés z Alexandrie (asi 185-254), jako instituci ji však asi spustila Helena Flávia, matka prvního z křesťanských císařů Kónstantína I. roku 325. Již roku 333 vznikl první poutní itinerář, Itinerárium burdigalense, „štace“ cesty z Bordeaux do Jerúsaléma.

Monofysité (viz zde níže) uznávají po svém ideologovi Eutychovi, archimandritovi alexandrijským, za boha pouze Ježíše, do něhož se božská podstat vtělila (egyptští Koptové, kdysi populární v Syrii a Armenii). Ariáni podle alexandrijského presbytera a biskupa Areia/Aria naopak Krista s bohem neztotožňovali, protože bůh prý před stvořením světa stvořil Krista, aby mu styk se světem zprostředkoval.

Byl populární zprvu mezi Germány, mezi nimiž se nejdéle udržel u Visigotů, ariánem byl Constantius II. a Valens, od roku 325 s přestávkami herese, definitivně od roku 381. Nestorios, biskup konstantínopolský, a jeho nestoriáni nerozlišovali mezi Kristovým lidstvím a božstvím, protože Marie je Christotokos (rodička Christa), nikoli Theotokos, bohorodička. Herese od roku 431, populární hlavně v Persii, Střední Asii po Indii.

Ačkoli je kř. monotheistickým kultem (orthodoxeia – katholicismus, schisma dovršeno roku 1054), uznává nepřebernou řadu nesmrtelných bytostí tzv. andělů a svatých, obě instituce podobné héróům (první úřední soupis „svatých“, tzv. kanonisace, provedena roku 933 n. l.).

Marie panna. Mirjám z Nazareth, řec. a aram. Mariám, arab. Marjám, lat. Maria, se stala první „světicí“ křesťanů. V hebrejském textu o zrození Mesiáše je jeho matka zvána alma, mladá žena. Řecký překlad z ní však udělal parthenos, pannu.

Roku 431 v Efesu biskupové odhlasovali na synodě dogma o Marii Theotokos, rodičce boží. V evangeliích se však k ní Ježíš nechová příliš synovsky a více se hovoří o Marii z Magdaly. O své matce mluví jako o ženě a oslovil ji tak i na kříži. Marie asi nebyla revolucionářově věci příliš oddána…

Zato Marie z Magdaly („Magdaléné“), kterou s několika dalšími ženami Ježíš zbavil jakési duševní choroby („sedm ďáblů z ní vyšlo“), až mu daly k disposici své majetky, mu posluhovala a byla věrna za hrob; dokonce byla první z lidí hovořící s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání, jak praví pověsti křesťanů.

Podle pravoslavné větve křesťanů zemřely obě Marie, Ježíšova matka i Magdalská, v Efesu. Podle západních v Provenci v lokalitě Saint-Baume. Kdo se zabývá mariánským kultem bývá zván mariolog. Přesto je mariánský kult mezi křesťany velmi silný, silnější než nemnohá slova o ní Nového zákona. 8. prosince drží katolíci svátek jejího neposkvrněného početí (immaculáta conceptió) bez onoho dědičného hříchu (peccátum oríginále, prímum peccátum) matky boží (nezaměňovat s dogmatem o jejím neposkvrněném početí Ježíše).

Dogma o tom, že Marie Theotokos se od všech ostatních lidí liší tím, že nesdílí dědičný hřích (kategorie zavedená pro jejich účely křesťany) a jediný, kdo překonal onu propast k bohu byl její syn, zavedl úředně 8. prosince 1854 papež Pius ix.

Vyšel ovšem z ještě augustinovského podání hříchu. Devět měsíců na to 8. září (pravoslavní o den později) drží katolíci svátek narození Marie, dcery Jóaqíma (Jahójáqím, řec. Ióákeim, č. Jáchym) s Annou a 15. srpna Mariino nanebezetí. Její narozeniny jako závazný svátek zavedl roku 1476 papež Sixtus iv. a za státní svátek je dodnes v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Rakousku; vzpomínán je ovšem už v pátém století.

Ve starověku se tradovala i jiná verse Ježíšova otcovství. Podle filosofického autora Kelsa/Celsa z doby M. Aurélia Antónína byl jeho otcem lučištník z foiníckého Sídónu a římský občan Ti. Iulius Abdes Pantera/Panthera. Stýkali se spolu za Mariina zasnoubení a Ježíš by podle této verse byl synem nemanželským a božské otcovství smyšlenka pro řemeslníka Josefa. 

Voják zemřel jako šedesátidvouletý zřejmě roku 40 n. l. v Germániích. Jeho náhrobek byl nalezen v Bingen na Rýnu u Mohuče/Mainz, dnes je v museu v Bad Kreuznach v Porýní-Falci. Kelsovy vývody ze zničeného spisu Aléthés logos, Pravdivé slovo, známe jen zprostředkovaně z obranného spisu Kata Kelsú, Proti Kelsovi, jednoho z církevních "otců" Órigena Alexandrijského.

Nápis praví: Tib[erius] Iul[ius] Abdes Pantera/Sidonia ann[orum] LXII/stipen[diorum] XXXX miles exs/coh[orte] I sagittariorum/h[ic] s[itus] e[st], neboli "Tiberius Iúlius Abdés Pant(h)éra ze sídónské země, 62(letý), (let) odsloužených 40, voják z První kohorty lukostřelců, zde leží pohřben.

Křesťanství a júdaismus. Třebaže křesťanský mythus je celý zasazen do ryze židovského prostředí římské Palaistíny, židovských obcí východního Středomoří a Říma prvního století, už jeho první ideologové byli protižidovští, stejně jako oficiální židovští "chrámoví" představitelé protisektářští.

První s myšlenkou, že Ježíšovou smrtí se Židé znelíbili bohu a tím pádem jsou nepřáteli všech lidí přišel apoštol Pavel. Nicméně ve svém údajném dopisu římské židovské obci ("epištola Římanům") také říká, že není před bohem rozdílu mezi Židem a Hellénem a ne všichni Židé jsou zavrženíhodní.

Biskup sardský Melitón či Melitó, údajně eunúchos a ve své době vážený mezi křesťany, který napsal obranu monotheismu před svým vrstevníkem M. Antóniem Antónínem, už byl ostřejší a obvinil Židy z vraždy boha, že "král Israéle byl zavražděn rukou Israélitů". Tato představa židovské "národní viny" přetrvala v konservativních pravoslavných a katolických kruzích dodnes.

Arcibiskup kónstantínopolský Ióannés Chrýsostomos (zemřel roku 401) je pokládán za  ideologa odporu vůči Židům, i když pravděpodobně ve svých výlevech o uctívání ďábla a mimo jiné židovském kanibalismu neměl na mysli národní zvrhlost, ale skupinu júdaisovaných křesťanů v syrské Antiocheji. Ostatně vyvolenost Israélitů uznával.

Roku 1215 na čtvrtém lateránském koncilu se katoličtí hodnostáři usnesli na odlišovacích znacích pro Židy: jinověrci museli nosit klobouky, žluté pásky a pruhy na kabátech. Roku 1247 vydal papež Innocentius iv. bullu zakazující propnásledování Židů a roku 1272 Gregorius x. podobný dokument, který rozsahem vyzněl jako "toleranční patent" pro jinověrce v Evropě (i když, jak sám v bulle praví, opakuje jen dokumenty Gregoria i. z roku 598 a Karlova syna a císaře Ludvíka Zbožného vydaný před rokem 825).

Nicméně dominikán Thomas Aquinas/Tommaso d´Aquino (zemřel roku 1274) vydávaný křesťany za filosofa, pokládal Židy, kteří odmítli křest, za stejně odpovědné za Ježíšovu smrt, jako jeho současníky. Roku 1492 byli Židé vyhnáni z rekatolisovaného Španělska, údajně tři sta tisíc lidí. Edikt z Alhambry byl odvolán o půl tisíciletí později králem Juanem Carlosem i. roku 1992.

Roku 1543 vydal augustiniánský mnich a otec německého protestantismu Martin Luther pamflet Von Juden und ihren Lügen a vidí v nich "opravdové ďábly" a "kdybych mohl, srazil bych ho (= Žida) k zemi a mečem probodl". Roku 1791 francouzské národní shromáždění plně zrovnoprávnilo Židy a byli plně tolerováni v habsburské říši, roku 1881 však v ruské říši vypukla vlna pogromů.

Roku 1897 organisuje Theodor Herzl první sionistický kongres pro obnovení židovského státu v Palestíně. Roku 1965 během druhého vatikánského koncilu prohlášení Nostra aetate zbavilo z pohledu katolického kléru Židy obvinění ze smrti Ježíše na kříži. V březnu 2000 požádal Jan Pavel ii. Židy za odpuštění za příkoří spáchána katolíky.

V únoru 2008 ale židovské organisace protestovaly proti úpravě velikonoční modlitby papeže Benedikta xvi., v níž se modlí, aby "bůh Židy osvítil, aby Ježíše Krista uznali za spasitele všech lidí".

Pokud politici výstavby moderní eurounie vyhlašují, že jejich Evropa spočívá na "židovsko-křesťanské kultuře a tradicích", přihlašují se k ryzímu reakcionářskému klerikalismu. Křesťanští ideologové se intensivně bránili júdaisaci Západu a Židy omezovali a pronásledovali, kde mohli. Do světa náboženských příkazů a výnosů vykladačů svatých tradic nepatří osvícenecké vědecké zvažování, dodržování lidských práv ani parlamentní demokracie, tři velké zásady evropského Západu. To přisouvá "Evropu" blíže hellénským tradicím držících se spekulací filosofů a psaných ústav, než zvěstovaných písem. První, kdo pod heslem "více Jerúsaléma než Athén" přišel s obratem "naše židovsko-křesťanská kultura" a brojil proti osvícenství a racionalismu, byl pravděpodobně ruský existencionalista a uprchlík před bolševiky Leo Isaakovič Šestov (vlastním jménem Jeguda Leib Švarcman; zemřel roku 1938 v Paříži).

Křesťané, muslimové a návrat polytheismu. Jméno anonymního boha křesťanů umístily Spojené státy Ameriky, USA, 22. dubna 1864 na své mince/platidla rčením In God We Trust, „věříme v boha“. Heslo je od roku 1956 uzákoněno vedle "E Pluribus Unum" za motto státní a 1. listopadu potvrzeno resolucí sněmovny representantů amerického kongresu, v níž právě drželi republikáni většinu. • Jako první dal obraz Ježíše na mince východořímský císař Iústiniános II. Rhínotmétos, „S uřízlým nosem“ (vládl dvakrát v letech 685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Prvního roku třetího tisíciletí se odhadoval počet křesťanů, resp. lidí úředně takto vedených, na 1,5 až dvě miliardy, tj. třetinu lidí planetě. Z nich je tzv. katholiků, jejichž hlavou je římský papež, více než polovina, pravoslavných 60 až 80 milionů, protestantů všech odstínů asi 375 milionů (65 milionů lutheránů, 75 anglikánů), na dvě stě milionů tzv. necírkevních křesťanů a letničníků (Freikirchler und Pfingstler, angl. pentecostals, např. baptisté, methodisté, starolutheráni, mennonité etc.; podle jejich údajů až pět set milionů, čtvrtina všech křesťanů).

Zatímco v Evropě počty věřících v církvích dlouhodobě klesají, ve třetím světě je trend opačný. V Číně jsou křesťané komunisty pronásledováni, ale jejich počet se odhaduje na čtyřicet až sedmdesát milionů.

Počty mohamedánské obce, ummy, se odhadují na jednu až 1,5 miliardy lidí a vlády mohamedánských zemí nebo států s významnou muslimskou menšinou se dokonce sdružily ve spolek Organisace islámské konference, OIC, o 56 členech. V březnu 2008 přiznal Vatikán, že podle jeho odhadů překonal počet muslimů všech denominací počet katolíků: 19,2 procenta lidí jsou prý muslimové, 17,4 katolíci, ale všech křesťanů údajně 33 procenta, asi dvě miliardy lidí.

Počet muslimů neustále roste, místy i díky válkám. Například v Turecku bylo na začátku 20. století ještě 24 procent obyvatel křesťanů, ale po masakru Arménů v 1. světové válce a po porážce Řeků byl na konci téhož století jen zlomek procenta obyvatel Anatolie křesťanský. V roce 2005 mělo Turecko podle vládních údajů 75.033 mešit, k tomu 1600 v zahraničí a na to vše dohlížela vládní Správa náboženských záležitostí s odmdesáti tisíci zaměstnanci.

Polytheistických hinduistů se odhaduje 746 milionů, jim co do hindského polytheimu příbuzným, ale nenáboženských buddhistů 353 milionů, 22 miliony sikhů a až 15 milionů vyznavačů monotheistického judaismu ("židů").

Roku 2000 dosáhly dobročinné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybrali roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur: katolíci s protestanty dohromady (v roce 2008 to bylo 5,1 miliard eur pro katolíky a 4,6 miliard pro evangelíky).

Členy církví to stojí osm (Bavory a Baden-Württenberg) devět procent na daních (ale z toho až polovinu uždíbne stát za správu daně). Členů v Německu soustavně ubývá, často z finančních důvodů (výše daně). V roce 2000 se k církvi katolické hlásilo 26,8 milionů Němců a 26,6 milionů k evangelíkům. Roku 2008 byl poměr 25,2 milionů ku 24,5 milionům, o šest let později 24,1 ku 23,2 milionům. V roce 2014 opustilo řady církevních oveček po dvou stech tisících věřících z každé věroučné větve. 

Podle statistik Biskupské konference (katolíci) a Evangelické církve (EDK) ze srpna 2010 opustilo v letech 1990-2009 obě německé církve patnáct procent lidí a jejich počet klesl z 57 694 tisíc organisovaných křesťanů na 49 104 tisíc. V Německu bylo v této době strženo nebo prodáno (mimo jiné i muslimům) na sedm set kostelů.

Evangelíci v letech 1990-2010 zavřeli 340 kostelů, z nichž 46 bylo strženo (a v některých jsou hotely a restaurace). Ve Frankfurtu bylo v padesátých letech 430 tisíc protestantů, roku 2010 jen 110 tisíc. Katolická církev v Německu přišla v letech 1990-2010 o 3,8 milionů duší a roku 2010 poprvé přesáhl počet vystoupivších katolíků (180 tisíc) počet narozených.

Silně ubylo brazilských katolíků. Odhady hovoří v letech 2003-2009 o více než sedm procent a celkový odhad říká, že katolíci tvoří již jen 68 procent populace (zato ale roste podíl amerických evangelikánů...).

Církve jsou dodnes v Německu i jinde v Evrpě po státu největším zaměstnavatem s vlastními školami, školkami, nemocnicemi a starobinci, z toho bylo roku 2012 katolických nemocnic se 165 tisíci zaměstnanci. Roku 1950 měly církve podle rešerše magazínu Der Spiegel 130 tisíc civilních zaměstnanců, roku 2012 jeden milion! Počty věřících přitom upadal...

S novým školním rokem 2003/04 se začal poprvé po mnoha staletích vyučovat polytheismus na veřejných školách v Evropě: dvě berlínská gymnasia zavedla nepovinný předmět buddhismus, potvrzení trendu posledních desetiletí odklonu od jedné z podob monotheismu (první učitelkou Renate Noack, 54, členka pětitisícového buddhistického společenství v Berlíně).

Roku 2005 slavil atheisticky orientovaný Humanistischer Verband Deutschlands (HVD) sté výročí. Členů HVD v Berlíně bylo onoho roku na tři tisíce a Michael Schmidt-Salomon je autorem jeho Manifestu evolučního humanismu.

V Berlíně, kde jsou dvě třetiny jeho 3,4 milionů obyvatel „bez vyznání“, mimo jiné učí na čtyřicet tisíc školáků s jistou státní finanční podporou necírkevní předmět „Lebenskunde“ a spravuje dvacet „atheistických“ mateřských školek (pro srovnání: protestantské „náboženství“ navštěvovalo devadesát tisíc dětí, katolické dvacet čtyři tisíc).

V Německu je několik skupin sdružených v Koordinační radě sekulárních organisací (Korso), mezi nimi Giordano-Bruno-Stiftung. Tvrdí, že je v zemi méně křesťanů než lidí žijících bez monotheistických kultů ("religionsfreie Zone").

Podle Spolkového statistického úřadu roku 2005 se třetina Němců nehlásí k žádnému z náboženských kultů a jen 22 procenta z nich nemá pochybnosti o existenci (jednoho) boha. Atheistů a agnostiků bylo v zemi, z níž se vedlo několik krvavých náboženských válek, 23 procenta.

Radikálnější jsou proměny na Britských ostrovech. Podle průzkumu z roku 2014 v Anglii a Walesu je 49 procent dotazovaných bez vyznání a 44 procenta se hlásí k církvi anglikánské nebo ke katolicismu. V censu roku 2011 se k bezvěrfectví hlásilo 25 procent obyvatel. Ve Skotsku je bez vyznání 52 procent obyvatel; v roce 1999 to bylo čtyřicet procent. V monotheisticky nejzbožnější části Spojeného království, v Severním Irsku, se roku 2011 hlásilo k bezvěrectví jen sedm procent obyvatel. V Anglii a Walesu se v roce 1983 hlásila k anglikánské církvi čvrtina obyvatel, roku 2014 již jen devatenáct procent. "Nekřesťanských" vyznání bylo toho roku pouze osm procent obyvatel Spojeného království. 

Na Islandu byl nordický polytheistický kult Ásatrúarfélagið, Společenství víry v asy, uznán za náboženství roku 1972 a jako v dalších germánských zemích funguje kromě toho řada skupin rozličných zaměření.  Roku 2015 se Ásatrúarfélagið rozhodli postavit chrám nad Reykjavíkem pro obřady na počest Thorovi, Odinovi a jeho choti jménem Frigga. Z kultovních praktik vyškrtli oběti zvířat. Ze 325 tisíců Islanďanů se k polytheismu hlásí na 2400 lidí.

V březnu 2009 publikovala Trinity College v Hartfordu v Connecticutu výsledky rozsáhlého celoamerického průzkumu (v rámci "Program on Public Values" zpráva "American Religious Identification Survey"). Tvrdí, že patnáct procent Američanů je atheistů či agnostiků. V roce 1990 to bylo pouze osm procent.

Američanů s "No religion" příbývá v každém z padesáti států Unie a v severovýchodních státech jako Massachusetts, New Hampshire, Vermont a Maine nastal v posledních dvaceti letech dokonce nárůst o tři sta procent.

Monotheismu se nejvíce zříkali katolíci, jimž se církev zošklivila skandály kolem homosexuálních kněží. Mezi dalšími apostaty vynikali judaisté a hinduisté. Šedesát procent novoatheistů jsou muži. Jenom malé procento lidí "nonreligious" se sama nazývá atheisty či agnostiky, ale 21 procento z nich věří v jistého osobního boha (zatímco u všech Američanů to je sedmdesát procent).

Asi třicet procent amerických atheistů se hlásí politicky k demokratům, pouze dvanáct procent k republikánům. V prvním desetiletí 21. století se ve vztahu k víře prohlubovala propast mezi demokraty a republikány. V řadách Republikánské strany se upevňovalo jádro bílých evangelikánských konservativců, kteří odmítali vyšší vzdělání a cokoli, co není zahrnuto do jejich bible. V roce 2012 podle průzkumů věřilo šedesát procent dotazovaných, že svět je dílo jednoho stvořitele a třetina dotazovaných, že člověk tu je od stvoření světa křesťanským bohem, jak to je popsáno v bibli.

Senátor Rick Santorum (tehdy 54), který se ucházel roku 2012 o místo presidentského kandidáta mezi republikány, varoval před vysokými školami, neboť prý "tam šedesát procent studentů přichází o víru" a věda je podle něho (a všech, kteří se spolčovali v Tea Parties) "indoktrinací proti náboženství". Advokát a katolík Santorum, otec sedmi dětí, své potomky před hrůzami veřejné školy uchránil a dával je vzdělávat doma...

Zatímco křesťanský svět je k jinověrcům tolerantní (než k tomu byl donucen okolnostmi, trvalo to však staletí), v muslimském světě to normou není. Atheismus je pokládán šaríjou za zločin a v zemích jako Saúdská Arábie trestán ukamenováním, v Pákistánu spontánně.

V červnu 2012 byl na Sumatře odsouzen na dva a půl roku vězení jistý Alexander Aan (32) za to, že na Facebooku napsal, že bůh neexistuje. Odsouzen byl za urážku profeta Muhammada (v Indonésii je z asi 240 milionů obyvatel na devadesát procent muslimů; nejlidnatěší země islámu)...

V Řecku, baště pravoslaví, bylo olympské náboženství státem uznáno po více než 1600 letech roku 2006 a spolky polytheistů pořádaly veřejné bohoslužby Diovi (první byla v athénském Olympieiu 21. ledna 2007).

Roku 2009 jezdilo v Londýně na dvě stě autobusů s plakáty "Bůh asi neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte života." Podobné protitheistické propagační akce byly v Detroitu, v Barceloně, Itálii, Kanadě, Austrálii a Německu.

Stojí za povšimnutí, že původní obyvatelstvo Mexika, Mesoameriky a Peru sice navenek přijalo katholické křesťanství, ale monotheistický kult míchá dohromady se svými původními zvyklostmi vůči kultům polytheistickým a animistickým, aniž by církev zasahovala. Pozoruhodné je rovněž, že v těchto oblastech panuje velmi vysoká kriminalita. Podobné to je ve Státech u nekatholiků. Jižanské oblasti Spojených států patří na jedné straně mezi nejbigotnější evangelikány s vysokým podílem lidí, kteří pravidelně navštěvují kostely a podobná kazatelská zařízení a funguje tam množství moralisujících kazatelů, nicméně jižanské státy patří mezi kraje s nejvyšší zločinností, rozvodovostí, rodičovstvým nezletilých, alkoholismem a domácím násilím.

V Povolží se jako na posledním místě udržel ve větší míře polytheismus a šamanismu v ruském údělné republice Mari El (Marij El). Třebaže byli Marijci z ugrofinské jazykové skupiny nuceni k islámu a později pravoslaví, podrželi kulty v posvátných hájích dodnes a slunečnímu bohu obětují jehňata.

Podle průzkumu skupiny European Social Service (ESS) vedené z Mannheimské university z let 2008-2009 nebylo téměř 65 procent dotazovaných Čechů nikdy na nějaké bohoslužbě (s výjimkou "zvláštních" příležitostí jako jsou svatby a křtiny). Za Čechy zůstali Francouzi s téměř 55 procenty, Britové a Belgičané s 52, Holanďané s padesáti procenty, Španělé s téměř 45 procenty, israelští Židé s 42 a Švédové se čtyřiceti a Němci s téměř tolika procenty.

Naopak Chorvaté nebyli na mši jen ze dvanácti procent, Poláci a Řekové z pěti a Kypřané pouze ze dvou procent.

V červenci roku 2004 vyhlásila finanční bankrot první z církevních institucí, arcidiecese portlandská v americkém Oregonu. Neměla totiž už peníze na odškodné pro homosexuálně znásilněné věřící knězy. Od začátku třetího tisíciletí se hlavně v anglosaském světě vynořují nároky obětí pederastie a homosexuality křesťanských kněží zasvěcených pohlavní čistotě ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Mnoho případů se objevilo v Německu a Rakousku a všude po západní Evropě. Za znásilňování žáků církevních škol v Irsku se 20. března 2010 dokonce pastýřským listem obětem svým způsobem omluvil papež Benedikt xvi. Bavorský papež se odhodlal ke vzácnému gestu. Muž v úřadu vybaveném výsadou neomilnosti politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích, nicméně žádné disciplinární řízení Vatikánu se o tísíce prokázaných případů z let 1930-1990 konat nebude.

Je pozoruhodné, že ke stejným událostem v církevních školách docházelo i v letech 1977-1982, kdy měl jako arcibiskup mnichovský odpovědnost za katolíky v jeho rodném Bavorsku. O tom, že šlo o kriminální případy násilí a omezování svobody, ani slova, a oběti násilností list nijak neusmířil a slova „prosím o odpuštění“ v něm ani nejsou. 

Křesťané v Orientu: poslední zvonění

Žádná z muslimských zemí nedělala v posledních letech census a ani nevede statistiku o počtech vyznavačů Ježíšova kultu. Jisté však je: křesťanů na Předním východu rychle ubývá.

Křesťanství v této oblasti vzniklo, máme staleté zkušenosti s nevěřícími, utěšovali se minulý týden během poutní návštěvy Benedikta XVI. v Jordánsku a Israeli věřící Ježíšova kultu. Doba je však pro znamení kříže v Orientu zlá: křesťané mizejí.

Latinský patriarcha Jeruzaléma Fuád Tuvál (68; Fuad Twal) zdůraznil, že je to poprvé, kdy klérus má problémy s dorostem. Seminář ve Svatém městě je zavřený, počty věřících mezi Araby rapidně klesají.

Při papežově kázáni na stadionu v Ammánu bylo dvacet tisíc křesťanů, ale mezi nimi velký počet Asiatek, služebných a zaměstnankyň z Filipín a Srí Lanky. V řadě jordánských křesťanských komunit tvoří dnes většinu, i když se káže arabsky a kněží jsou Jordánci.

Bavorský papež je třetím z řady římských biskupů, kteří se v historické Palestině objevili. Roku 1964 sem přijel Pavel VI. jako první z nich a byla to rovněž první papežská cesta mimo Itálii po stu padesáti letech. O třicet let později uznal Jan Pavel II. stát Israel a v březnu 2000 se Židům omluvil za příkoří, která museli snášet od křesťanů.

Blesková expanse
Roku 1948 žilo v celém předněvýchodním regionu údajně na dvacet procent křesťanů. Dnes nejvýše dvě procenta. Všechno jsou to jen odhady. Například poslední census v Libanonu byl proveden roku 1932 a podle něho se přes velkou změnu poměrů dodnes rozdělují nejvyšší státní a ministerská místa.

Irácký národní socialista Saddám Husajn také nedával sčítat lid podle vyznání, protože by bylo zjevné, že sám patřil k sunnitské menšině v Meziříčí, kde ve většině jsou šíité.

Čísla o vyznání jsou v Orientu značně nespolehlivá. V Egyptě kolísají odhady o počtu Koptů, potomků starých Egypťanů vyznávajících křesťanství, mezi pěti a dvanácti miliony lidí. Křesťanský monotheismus byl přitom po likvidaci polytheismu ve čtvrtém století dominantním náboženstvím stejně jako jinde na severu Afriky a v Levantě. Koptové měli a mají své papeže. Na stolci apoštola Marka v Alexandrii po smrti Šinúdy III. (89) roku 2012 zasedá jako 118. v pořadí Tawadros II. (Theodoros, arab. Tawádurús).

V polovině sedmého století však poměry obrátila blesková expanse islámu a z vládnoucího křesťanství se na Předním východu stala podrobená komunita. V dnešním Egyptě jsou koptové znevýhodňováni a utiskováni. Nejznámějším koptem byl zřejmě ministr zahraničí Anvara Sadata a generální tajemník OSN v letech 1992-1996 Butrus Butrus-Ghálí (Butrus či Butros je arabská podoba jména Petros).

Útěk z Levanty
Počty katolických maronitů v Libanonu spadajících pod římského papeže však od té doby významně klesly a maronitský kardinál Nasralláh Butrus Sufajr (89) vidí budoucnost Ježíšova odkazu v zemi cedrů skepticky. Soužití totiž jako všude jinde na světě znamená asimilaci menšiny. Například syrský křesťan Míšíl (Michel) Aflaq (zemřel roku 1989) zakládal roku 1940 hnutí Baath/ Baas, Renesanci, hlavní směr panarabského národního socialismu v Sýrii a Iráku.

Exodus křesťanů z Libanonu má zatím dvě velké vlny. Za občanské války, kde maronité byli jednou z hlavních válčících stran, opustilo zemi v letech 1975-1990 na 730 tisíc lidí. Za letní Olmertovy války roku 2006 emigrovalo dalších sto tisíc křesťanů.
Oba údaje jsou však z ústředí maronitské církve a nejsou ověřitelné.

Z dnešních křesťanů v arabských zemích jsou známější chaldajský katolík Tárik Azíz (73), který býval ministrem zahraničí a vicepresidentem Saddáma Husajna. Letos v březnu byl odsouzen šíitským soudem na patnáct let do vězení.

Křesťanka Hanán Ašrávíová (62), literátka a vysokoškolská učitelka, bývala za Arafata ministryní školství v palestinské autonomní vládě. Naopak maronitský generál Míšíl Aún (71; Michel Aoun), kdysi náčelník štábu libanonské armády, je se svým Svobodným vlasteneckým hnutím (FPM) od února 2005 spojencem šíitského Hizballáhu a damašské vlády (Bašír al-Asad je alavitský muslim); posledního října 2016 byl zvolen parlamentem presidentem republiky ve volbách, které měly 45 předešlých kol a stát byl od května 2014 dva a půl roku bez ústavní hlavy - rekord ve státech s republikánským zřízením.

Relativně silné drží počty křesťanů v Sýrii. Tvoří stále ještě deset procent dvacetimilionové populace, nejsou však jednolitým náboženským společenstvím. Od chalkédónského koncilu roku 451, který se přiklonil ke dvojjedinosti Ježíše člověka a boha, utvořili syrští křesťané vlastní církev vyznávající oddělení Ježíšovi lidské a božské podstaty.

Tak vznikla syrsko-orthodoxní církev s aramajštinou jako liturgickým jazykem; na začátku 21. století se k ní hlásilo 150 tisíc lidí. Od nich se oddělili rúm-orthodoxní, kteří od 13. století přeložili své knihy do arabštiny (Rúm je arabsky Řím, také Východořímská říše). Je jich asi půl milionu (mezi nimi Aflaq). Roku 1729 se od nich oddělila rúm-katholická církev uznávající římského papeže. Je jich asi 280 tisíc.

Kromě těchto tří skupin žijí v dnešní Sýrii komunity armensko-apoštolské církve, armensko-katholické, syrsko-katholické, římsko-katholické, maronité, chaldajové a protestanté.

Stíny mesopotamské slávy
V Iráku během náboženských a etnických čistek spuštěných kajdistickým terorem v roce 2005 část křesťanů uprchla do milionového Arbílu, další do Mosulu. Tam jim jistou šanci na záchranu křesťanství na severu Mesopotamie dávají Kurdové.

Přislíbili assyřanům, chaldajům a syřanům, kteří všichni se však zároveň pokládají za národy-potomky věhlasných polytheistických civilisací, že jim v provincii Nínavá (Ninua, Ninive), kdysi jádru assyrského státu, poskytnou kulturní autonomii a regionální shromáždění.

Jejich aramejštinu však během kázání začala nahrazovat všem srozumitelná arabština. Složité na kurdském slibu je to, že v provincii žije také značné množství sunnitských a šíitských Arabů, kromě toho Turkmenů, kteří všichni se k žádnému podobnému slibu nemají.

Ostatně třímilionový Mosul je po dodnes Bagdádu největším iráckým a také nejkrvavějším městem Iráku a dodnes v něm ani v Kirkúku neproběhlo slibované referendum o připojení ke kurdským autonomním provinciím.

Podle OSN žilo před válkou v Iráku 1,5 milionu assyrských křesťanů. Polovina uprchla ze země a velká část do kurdských oblastí. Asi třicet tisíc chaldajských křesťanů uprchlo ze středu země do Arbílu, asi pět tisíc rodin. Řada křesťanských rodin nalezla mezitím nový domov v Německu.

tabulka: Kříže východního křesťanství
země         miliony      v procentech obyvatelstva

Egypt         5 (12)       8
Súdán        2,4           8
Libanon      1,5          40
Sýrie          1,2           7   
Irák            0,7          3*
Jordánsko  0,3          4
Palestina     0,2          9**
Israel          0,1          2***

* odhad před americkou invasí 2003; dnes se odhaduje, že v zemi zůstalo jen asi 600.000 křesťanů
** z toho asi 3000 křesťanů žije v Gaze
*** 80 % křesťanů jsou Arabové a zhruba z poloviny katolíci a pravoslavní

Pestrý svět skupin hlásících se k odkazu Ježíše Krista, které jsou z velké části autokefální a od katolictví i pravoslaví se odlišuje v řadě drobných liturgických i věroučných detailů. Z větších skupin uznává římského papeže pouze libanonští maronité či chaldajové.
Mezi východními „ortodoxními“ církvemi co do počtů vynikají koptská, etiopská, arménská, syrská, eritrejská a indická (malankarská).

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden, 20/09

Jak to dopadlo aneb Svět kolem roku 1000 (n. l.)

Všechno bylo jiné. Bohaté regiony byly chudé, oblasti dnešního třetího světa naopak byly centry vzdělanosti, technických vynálezů a bohatství. Dědictví antiky bylo v Evropě záležitostí několika málo gramotných mnichů. Lidé k sobě měli daleko, novinky ze světa "roznášeli" obchodníci.

Tehdy ovšem cestování vůbec nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle. Naprostou většinu tehdejších Evropanů tvořili venkované, svázaní s půdou. Jejich jedinou "turistikou" byly cesty na nejbližší tržiště, na trhy do měst nebo do lesa za dřevem. Cestovalo se do soumraku, protože v noci vládli krajinou zlí duchové.

Cesty lesnatou Evropou byly riskantní, neboť banditismus byl velmi rozšířený. Kdo neměl ozbrojený doprovod, lesům se vyhýbal. Lesy však kryli více než osmdesát procent střední Evropy. Lupičem byl tehdy kdekdo. Zlodějíčkové na útěku, pytláci, kteří byli odsouzeni za pych na panském, vojáci, jejichž vojsk a prohrála, ale také potulní klerici, kterým se nechtělo do klášterů.

Zpřetrhané tradice

Starý římský silniční systém již šest staletí chátral, protože ho nikdo neudržoval (ve střední a východní Evropě ostatně nikdy neexistoval). Šlechtické družiny a poustevníci na svatá místa na západě a jihu Evropy putovali zeměmi, v nichž ruiny antických staveb čněly z krajiny jako na filmové Planetě opic. Dosud nebyly zcela rozebrány na stavby nové a místně sloužily za pevnůstky.

Sám Řím, spíš vesnice ve srovnání se starou slávou, byl největší vápenicí a kamenolomem Evropy. O lidech, kteří staré stavby stavěli, tehdy už nikdo nic nevěděl. Velká část Evropanů pocházela z kořenů, které nikdy nepřišly s antickou civilizací do styku. V průběhu následujícího tisíciletí zmizí také většina antických pamětihodností a znovuobjevení helénsko-římských hodnot práva, demokracie a tolerance potrvá ještě staletí.

Svět naruby

Dnešní evropské metropole byly z hlediska tehdejšího velkého světa pouhé vesnice, některé z nich ještě ani nestály. Londýn měl prý deset tisíc obyvatel, Paříž snad padesát tisíc. Největším městem na území dnešního Německa bylo možná dvacetitisícové bavorské Řezno (Regensburg). Trier neměl pět tisíc obyvatel, ačkoli za Římanů v jeho zdech žilo padesát tisíc lidí. Praha snad měla nějaké kamenné budovy. Berlín neexistoval.

Odhaduje se, že v Evropě na sever od Alp bylo zhruba čtyřicet osídlení městského typu s více než pěti sty obyvatel. Vesnice mívaly jen vzácně více než deset „čísel“. Okna byly díry ve stěně: anglické window souvisí s německým Windauge, „oko pro vítr“.

Města měla většinou dřevěné palisády a připomínala westernové pevnůstky. Podobně vypadala většina šlechtických opevněných sídel; kamenná sídla si stavěli jen nejsilnější z panstva. Ve městech pobíhal po úzkých ulicích dobytek, všude ležely odpadky, exkrementy, ve vzduchu smrad a vysoké risiko nakažlivých chorob a epidemií. Požáry byly časté a po nich vydržely jen kamenné kostely apod. Topilo, vařilo se dřevem a území kolem měst a sídlišť se po roce 1000 rychle odlesňovala.

Civilizační centra na severní polokouli ležela v arabském světě, v Indii a Číně. Z evropského hlediska to byl islám a jeho svět, který kolem roku 1000 n. l. stál stále ještě na vrcholu moci. S výjimkou byzantské říše se tehdy zcela zaostalá křesťanská Evropa s Araby nemohla měřit, a to ani ve vojenství.

Arabové si osvojili a spojili kultury zemí, které v průběhu 7. a začátkem 8. století dobyli. Na sever od Pyrenejí se ale arabská invase nedostala. V říjnu 732 zastavila Araby pod Abdarrahmánem, guvernérem al-Andalús rodem z Jemenu, koalice Franků, Sasů, Langobardů a Frísů. Abdarrahmán, který předtím vyvrátil Bordeaux, padl a Evropa si ušetřila islám.

Na indonéské Jávě kolem roku 1000 opustili lidé největší z buddhistických staveb Borobudur, „Buddhův klášter na výšinách (?)“, a nebylo to ještě pod tlakem muslimů. Vznikala v letech asi 778-824 a dostavěl ji král Samaratunga.

V Kambodži kolem roku 1000 měl hinduistický a buddhistický residenční a chrámový komplex khmerských králů Angkor milion obyvatel a v té době byl asi největším sídelním městem světa. Město sice nemělo hradby, ale zástavba se zavodňovacími systémy se rozkládala na ploše jednoho tisíce kilometrů čtverečních (dnešní Berlín devět set, Praha pět set, ale Babylón jen devět). Jeho největší stavbu Angkor Vat, „Klášter sídelního města“ (dostavěn v letech 1113-1150), velikostí překonal pouze Borobudur.

Orient: Arabská převaha

Abbásovský kalifát (od roku 750/132 A. H.) se sídlem v Bagdádu již nebyl jednotnou arabskou říší. V dnešním Španělsku až k Pyrenejím sahal kalifát córdobský, založený roku 756/138 A. H. Arabská velkoměsta mohla mít přes milion obyvatel: na východě vedle Bagdádu starý Damašek, Káhira (založena 969), na západě Palermo, Sevilla, Granada, Toledo; Córdoba se svými 80 školami, 50 špitály a 500 mešitami byla zřejmě největším městem západní Evropy.

Obchodníky z křesťanského severu musela arabská města přivádět k většímu úžasu, než jaký cítíme dnes my v Los Angeles či Tokiu. V římské říši, to jest v Německu, bylo kolem roku 1100 asi padesát měst, teprve v polovině 15. století na čtyři tisíce. Arábie ležela velmi blízko.

Muslimové drželi od roku 711 většinu Pyrenejského ostrova, po dvou staletích nájezdů dobyli roku 831 na Sicílii Palermo a pod jménem al-Madína z něho udělali hlavní město ostrova; arabské panství omezil až roku 1060 vpád Normanů, roku 1072 "osvobodili" Palermo a teprve roku 1091 byly vyhnány z ostrova poslední arabské posádky - a muslimové vyháněni až do roku asi 1240. Dlouho se drželi Arbanové také na jihu Itálie.

Třebaže se tehdy v křesťanských kostelech západní Evropy začala výrazněji objevovat vitráž, práce z emailu, iluminované rukopisy, práce zlatnické, kováři dokázali vyrábět varhanní píšťaly, v zemědělství se vylepšil pluh a začalo se intenzivněji využívat vody k pohonu mlýnského kola, evropský svět ve srovnání s arabským zaostával.

Na dvorech mohamedánských velmožů se pěstovala poesie, astronomie, matematika, historie a geografie, působili tu hudebníci i tzv. filosofové; někdy po roce 950 byly do jedné sbírky shrnuty pohádky Tisíce a jedné noci.

Vyráběly se mechanické hračky, lékaři prováděli stejné chirurgické zákroky jako jejich hellénští předchůdci před tisícem let (např. tracheotomii). Botanici křížili stromy, vyráběly se parfémy a arabské číslovky se v této době dostaly do užívání i na sever od Pyrenejí (v Indii se kolem roku 870 poprvé objevila nula).

Rukou psané knihy byly doslova vyvažovány zlatem. Spisy dávných řeckých autorů byly přeloženy do arabštiny a odtud zprostředkovaně přicházely do Evropy. Mohamedánští obchodníci navštěvovali subsaharské oblasti (říše Songhaj), kde je zajímala např. tehdy hledaná sůl a otroci, plavili se podél východoafrických břehů a do Indie a Číny.

Dováželi slonovinu, zlato, koření, ořechy kola. Islám se uchytil na severu Indie a později v dnešní Indonésii. Že byla Afrika obepluta již ve starověku a helénští panovníci vládli ve Střední Asii a v Indii, bylo zapomenuto.

Otroci byli také v Evropě vyhledávaným artiklem. "Zbožím" byly hlavně oběti válek nebo loupeživých výprav ze slovanských zemí, které na arabských dvorech sloužily jako vojáci a konkubíny. Prodávali je vikingové, ale také „nóbl“ věřící. Prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli například saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu.

V době, kdy latinské označení pro otroky servus a řecké dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku získáváni ve slovanských oblastech (mimo jiné se slovem souvisí původ pozdravu čau).

S lidmi se obchodovalo v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.

Řím východu

Nástupcem římského císařství byla jeho východní polovina, které Evropané říkali říše byzantská (podle starého městského státu Býzantion, přestavěného ve 4. století v Konstantinopoli). Křesťanští Řekové, kteří tvořili jádro státu, sami sebe ovšem nazývají Římany (Rómáioi, Rómájové) a také arabský svět a po nich Turci říši na Bosporu nazvali Rumelií.

Naopak Řekové a po nich celá Evropa nazývala bez rozlišení všechny mohamedány po jednom nevýznamném mesopotamském beduínském kmeni Saracény (Sarakénoi).

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí existovala v Evropě výrazná hranice mezi východem a západem, a to nikoli jen mezi římským (katolickým) křesťanstvím a pravoslavím; byl tu i velký rozdíl civilizační. Řekové byli vyhlášenými staviteli a určovali trend (v jižní Francii, Španělsku a v Itálii se začínal objevovat románský stavební sloh). Konstantinopolis měla milion obyvatel a ještě dlouho byla největším městem celého křesťanského světa.

Stejně jako velká arabská města měla z antických dob pouliční osvětlení, veřejný dohled nad hygienou, nemocnice, chudobince, ale také luxusní obchody otevřené dlouho do noci. Na tržištích a širokých ulicích se obchodovalo s textiliemi, dobytkem či rybami v téměř bursovním kursu, fungovaly směnárny a místní bankéři poskytovali obchodníkům exportní úvěry (ještě dlouho se bude platit mincemi, první papírový peníz je z Číny z roku 1024). Veřejní písaři a notáři pořizovali zápisy.

Císařský dvůr byl proslulý přepychem a bohatí chodili v hedvábí, které se ve městě tkalo. Dělníci pracovali za mzdu a řemeslníci byli organizováni do cechů. Některé ceny byly pevně stanovené, stát kontroloval zahraniční obchod. Město mělo knihovny, zahrady, zoologickou zahradu a tolerovalo obchodníky-jinověrce. Ve vojenství vyvinuli v Byzanci na bázi nafty látku dnes neznámého složení, tzv. řecký oheň, který nešel uhasit vodou.

Barbarská Evropa

Ostatní Evropa žila výrazně "jednodušeji". Znalosti hygieny byly i v nejvyšších vrstvách téměř nulové. Splachovací záchody, koupelny, sauny a lázně z Evropy zmizely. Byzantinci a Arabové je používali. Zatímco velmoži Orientu jedli a pili, co svět dal, jejich evropské protějšky měly omezenější zdroje. Na stolech evropské šlechty převládala zvěřina; lov byl nutností i vášní (o štvanicích viz zde níže). Pro chytání ptactva se používali sokolové a sokolnictví bylo pro feudály kultovní zábavou (zvyk přišel z Arábie, kde je dodnes populární).

Kdo v Anglii nevrátil ulétlého sokola a byl usvědčen, byla mu z těla vyříznuta tři kila masa a předhozena k sežrání psům majitele dravce. K pečenému masu byly přílohami ořechy, obilné kaše a placky; méně chléb, neboť patřil na chudé stoly. Ze Středomoří se na sever jako vzácné zboží vozily mandle, pomeranče a hrozinky. Jídlo se zapíjelo medovinou, pivem a v některých oblastech vínem.

Obžerství bylo společenským standardem vyšších vrstev a zůstalo ještě po dlouhá staletí (s racionální výživou se od dob antických přišlo až v 15. století). Zeleninu horní vrstvy nekonzumovaly, byla považována za potravu pro poddané. Víno se tehdy za Alpami pilo mladé.

Na dně dna

"Lid", tzn. vesničané, jedl maso vzácně. Ostatně rapidní nárůst konzumu masa patří teprve do 14. století, kdy lidé jedli mnohem více masa než dnes. Bylo-li maso, pak vepřové (koně a skot, pokud je vesničan vůbec měl, se poráželi jen pro stáří). Prostí kolem roku 1000 jedli hrachové, ovesné, prosné a žitné kaše ochucené bylinami, placky a chléb, ale málokdy z mouky. Kromě toho všechno, co les a louka daly.

Pily se medové nápoje zkvašené nebo mošty (hruškový). Znalost vaření domácího piva často patřila do výbavy manželek, ale velká éra piva nastane až za půl tisíciletí. V této době neexistovaly ve většině Evropy restaurace, zájezdní hostince ani nevěstince. Tradice taberen se uchovala na jihu Evropy a vzkvétala v arabském světě (srov. karavanseráje, slovo kurdského původu).

Zvěřina byla ze stolu chudiny v podstatě vyloučena. Feudál totiž znemožňoval poddaným lovit na svých pozemcích. Pytláctví se trestalo oběšením či utnutím ruky. Načerno se lovila zvěř do ok, ptáci "sedali na lep" na větvích.

Zemědělec (v této době ještě převážně osobně svobodný) toho s primitivním pluhem ve volském spřežení mnoho nevyprodukoval. Když přišla neúroda nebo války, snědl lid dobytek a pak došlo na mouku smíšenou s hlínou a kořínky.

Majitelům pozemků, šlechtě, byla ve výroční dny odevzdávána naturální daň z úrody a domácích zvířat. Podíl roboty byl ještě nízký, ale sedláci o osobní svobodu již přišli, viz zde níže. Panské a církevní "velkostatky" byly hospodářsky autonomními celky, státy ve státě.

Po Evropě ještě existovalo otroctví (zajatci), evropští panovníci měli otrokyně a otrocké služebníky. Vikingové a Arabové přímo pro otroctví lovili, Slované svá děvčata a ženy prodávali (srov. spojitost mezi slovy Slave, Sklave, slave, esclave a slovem Slovan).

Cena života

Kdo se neuhájil silou, o své právo přišel. Krevní msta byla rozšířená všude po Evropě. Cena za krev, zranění či zabití byla placena příbuzenstvem, jak stanovovaly dobové "zákoníky". Týkaly se však jen osobně svobodných lidí nebo majetku velmožů. Sem také patřily zlé skutky vůči královým otrokům a otrokyním. Za ty se platilo o trochu více. Z Východu přicházely do Evropy hazardní a jiné hry.

Karban lidu znám ještě nebyl, zato se všeobecně hrály staré známé kostky. V této době rozšířili Arabové znalost šachu, hry, která pochází z Indie ze 7. stol. (šaratunga, „vojsková hra“).

Do Evropy dorazila její perská podoba (slovo je odvozeno od perského "šáh", král) a na evropských dvorech se stala vášní, někdy až nesportovní. Kanut, nástupce anglosaského krále Ethelreda II., dal popravit jednoho šlechtice za to, že ho na šachovnici porazil. Tu a tam byly Franky obnoveny arény, ale nikoli pro lidské zápasy, ale pro štvanice zvěře.

Evropská (ne)vzdělanost

Naprostá většina Evropanů byla v této době negramotná. Znalost čtení a psaní byla získávána v křesťanských klášterech, odkud vybraní "učenci" přicházeli na panovnické dvory. Jenom málo mnichů, hlavně na jihu Evropy, mělo možnost dostat se k opisům antických svitků (knihtisk tehdy ještě neexistoval a ručně psané pergamenové a papyrové knihy zůstávaly velevzácností).

Obecným jazykem Evropy byla latina, jazyk církve.
Pozdní latina se v nejčistší formě pozoruhodně zachovala tam, kam moc Říma nikdy nesahala - v irských klášterech. „Intelektuálové“ na kontinentu pocházeli za franské expanse převážně z gallorománských domácích kruhů, nikoli germánských.

Povědomí o jakési sounáležitosti neexistovalo a ani "konec světa" roku 1000 nebyl společnou "oslavou". První stoletní oslavou západního křesťanstva byl rok 1300, vyhlášený papežen Bonifatiem viii. 22. února.

Pouze několik lidí umělo řecky a arabsky. První univerzity vzniknou až v nadcházejícím století v italském Salernu a v Bologni. Staré vědy jako fyzika, matematika a mechanika byly v Evropě v podstatě zapomenuty. Medicína byla závislá na pověrách, magii a na špatně přeložených a upravených knihách z pozdní antiky. Největšími stavbami tehdejší Evropy byly ještě dlouho ruiny římského Colossea a dalších amfiteátrů v Galliích.

I šlechta bydlela v dřevěných staveních, města byla převážně dřevěná, elita se uchylovala do dřevěných věží, začínalo se teprve se stavbami kamenných kostelů (např. dón ve Špýru/Speyer byl zasvěcen až roku 1061). S rapidní proměnou se přišlo až kolem roku 1050, kdy se šlechta začala stěhovat do kamenných staveb na kopcích, hradů.

O egyptských pyramidách věděl v Evropě málokdo a od 3. st. př. n. l. neustále se prodlužující Velkou čínskou zeď neznal vůbec nikdo. Špitály na západě a ve středu Evropy ještě neexistovaly. Chudí se rodili a umírali bez povšimnutí, od sedmého století do zhruba roku 1000 se většina germánských sedláků (na starém říšském území byl proces rychlejší) zbavila osobní svobody; zakořenil lenní systém.

Průměrný věk populace nedosahoval třicet roků. Ženy s dvaceti dětmi nebyly vzácností. Odhaduje se, že téměř dvě třetiny novorozeňat se nedožívaly pěti let. Mezi panstvem byla šedesátka považována za věk požehnaný. Někdy v této době se začala šířit znalost stavby komínů, které odváděly kouř z domků a chýší. Topilo se všude dřevem (v Číně bylo právě jako topivo objeveno uhlí).

Bosí a do suknicovitých oděvů oblečení lidé si někdy kolem této doby vymysleli knoflíky na zapínání, nikoli jen na ozdobu (přišly z Orientu); topení v podlaze se vrátilo do Evropy až po roce 1400. Móda ve Středomoří kopírovala arabské a byzantské vzory, sever jen zíral. Párové tance se „dostaly do módy“ u šlechty také až po roce 1400.

Svět sám pro sebe

Do Číny za vlády dynastie Sung (960 - 1279) cestovali ze západu hlavně obchodníci arabští a indičtí. Velká čínská města měla kolem dvou milionů obyvatel a říše středu byla světem v hranicích, které v podstatě zůstaly až do roku 1912. Z Číny pochází papír z dřevité hmoty (slovo ale zůstalo "evropské", od papyru), znalost knihtisku stejně jako první kompas a první porcelán. Arabové roku 851 u Číňanů poznali čaj a dovezli jej na Západ (rostlina pochází z Barmy, nápoj byl v Číně znám údajně již od roku 2780 př. n. l.).

Evropa čaj objevila až roku 1610, kdy jej dovezli Holanďané. Další povzbudivý nápoj, káva, byl sice v Etiopii a v Jemenu znám kolem roku 850, ale na sever se pozvolna dostával až později. Holanďané ji přivezli do Evropy roku 1637. Americkou čokoládu/kakao zprostředkovali Evropě Španělé roku 1528 (první recept je z roku 1631). Všechny tyto nápoje byly zprvu Evropany považovány za medicínu. Také chemii či spíše alchymii poznali Arabové u Číňanů.

Od 10. století znali Číňané střelný prach, ale ne pro válečné použití, nýbrž pro pobavení, ohňostroj. První dělo z okovaného bambusu vystřelující šípy sestrojili Arabové roku 1304, ze začátku 14. stol. je první západoevropský ohňostroj (kolem 1320 Florencie; kolem 1420 teprve masivnější použití děl při obléhání hradů) a teprve z roku 1575 známe první použití ohňostroje k poctě panovníka (v Anglii). Státy hinduistické Indie stály technologicky také výrazně nad západním světem.

Zatímco orient stavěl do pole desetitisíce jezdců, císař Otto II. vyrazil na své slavné tažení do Itálie s 2100 obrněnci (prý měli na sobě dohromady padesát tun železa), syrské křižácké hrady pojaly nejvýše dva tisíce jezdců. Doba okázalých rytířských soubojů přijde až za sto let: první turnaj ve střední Evropě se konal roku 1127 ve Würzburgu.

Patriarchalismus indické společnosti byl však brutální nade všechny, i nad evropské. Hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela. Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. (Před třemi roky se takto upálila jistá Rúp Kanwarová, vzdělaná žena ve věku necelých třiceti let, pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel. Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali.)

Pověry a víra

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla převážná většina evropské šlechty pokřtěná. Výjimku tvořily ostrůvky starých kultů ve východní a severní Evropě. Naopak mezi prostým lidem byl odpor ke křesťanství, většinou šířenému cizinci, rozsáhlejší (srov. v Čechách legendy kolem sv. Václava a Vojtěcha).

Původní náboženství keltské, germánské a slovanské stále řídilo život evropského venkova. Síť kostelů a klášterů byla v této době ještě řídká a církev ideologicky ovládala přímo jen panovnické rody a města; zato od Grónska po (formálně) Palestínu.

Rozšířeným jevem mezi křesťany v této době bylo putování na svatá místa. Na místa "mučednická", do Říma nebo galicijského Santiaga de Compostela. Pouť měla zkrátit pobyt věřícího po smrti v očistci. Brzy se z toho pro církev vyklube výnosný obchod. Kvetl byznys se svatými ostatky, tedy podvrženými objekty z těl mučedníků víry nebo předměty z příběhů Ježíšových (krev, kosti, třísky z kříže).

Už císař Theodosius I. roku 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Neúspěšně. Kulty uctívání relikvií, neznámé ve starověku, přetrvaly dodnes (srov. předměty po slavných hercích, zpěvácích a politicích, srov. také useknutou ruku Rudolfa Švábského z roku 1080). Pravé šílenství po relikviích vypuklo s „latinským“ dobytím Konstantinopole roku 1204.

Pokud někdo v této době hledal východisko z problémů, doporučili mu duchovní správci, tj. církevní hodnostáři, obvykle jednoduchý všelék: zbožnost a abstinenci od masa a žen. Císař římskoněmecký Heinrich/Jindřich II. (králem od roku 1002, posledním ottonovským císařem 1014-1024) dostal přízvisko svatý, protože se nikdy nedotkl své manželky Kunigundy/Kunhuty (zemřela asi 1033).

Nápad, který vedl k vymření dynastie, obdivovali ještě po stu letech a papež Eugenius III. roku 1146 udělal z Heinricha světce, roku 1200 stejná sláva potkala Kunigundu z rozhodnutí papeže Innocentia III. (srov. zde výše pozdněřímské vzory).

Naopak jeden z jeho císařských nástupců, který to ve Vatikánu neměl dobré, Friedrich I. Barbarossa (žil 1122-1190), měl se svou druhou manželkou Beatrix Burgundskou jedenáct dětí, z toho osm chlapců; děvče se provdávalo jako třináctileté. Ovšem obnovitel říše na západě Karel Veliký měl s osmi ženami osmnáct dětí.

Pověrčivost tehdejších Evropanů byla mnohem větší než dnes. Kolem roku 1000 se všechny neobvyklé úkazy jako komety, zemětřesení, růže v lednu apod. hned masově vykládaly jako předzvěst zkázy. Čekalo se na příchod jakéhosi Antikrista, novozákonní falešné figurky chystající se zlomit vládu pravé víry. Poprvé se s ním počítalo roku 800. Nestalo se tak, Frank Karel Veliký se dal v Římě korunovat na římského císaře. O dvě staletí později se připravoval na nový věk mladý císař Otto III. Dokonce roku 1000 symbolicky otevřel Karlův hrob v Cáchách a vylomil si z jeho ostatků zub...

Konec světa nenastal a Otto za dva roky nato v Itálii zemřel, prý na malárii. Chápání jiného než křesťanského světa bylo tehdy vysloveně nepřátelské. Znalosti geografie končily u špatně vykládaných a malovaných starověkých map. Takže mimo malou Evropu žily podle dobových představ jen šelmy, draci a za nimi, za pouštěmi, ležela země zaslíbená (Palestina) a biblický ráj (prý někde v Anatolii). Dveřmi do pekla byly jícny sopek a zemí-pohádkou byla Taprobané, dnešní Cejlon.

Srovnáme-li, že od začátku samostatného vývoje živočišného rodu Homo sapiens uplynulo nejméně 1,5 milionu let, jsou poslední staletí technického rozvoje úchvatně rychlá. Kolem roku 1000 Eilmar z Malmsbury na anglicko-velšském pomezí vylezl na věž opatství, na ruce si přidělal jakousi konstrukci křídel a skočil.

Prý proletěl šest set yardů a do konce života zůstal mrzákem. O necelých tisíc let později, 20. července 1969, stanul první člověk na Měsíci, Neil Alden Armstrong v Moři ticha (nar. 5. srpna 1930; na Měsíc se v letech 1969-1972 dostalo v šesti misích dvanáct Američanů).

[v poněkud pozměněné podobě vyšlo v časopisu Týden 52/00]

Procházka minulostí církevního státu

Začátky kdysi největšího theokratického státu byly nenápadné. Malá židovská sekta na okraji zájmu v polytheistické společnosti po dvou staletích překonala svou ethnickou bariéru, poprvé ji prolomila v syrské Antiocheji, o století později byla její víra zrovnoprávněna s ostatními říšskými kulty a od poloviny 4. století naopak zakazovali její přívrženci polytheismus a názorovou pestrost.

Roku 380 přišel v osobě Hispánce na římském trůnu Theodosia I. definitivní zákaz polytheismu. První schisma v církvi však začalo dřívě, než se vůbec křesťané dostali definitivně k moci, roku 342 n. 343, viz zde výše.

V té době věřili v Ježíšův příběh nejenom nejnižší vrstvy. Nicméně jeden propuštěný otrok, který byl v civilním životě bankéřem, se za bujného Commoda stal papežem Callixtem I. Milenkou Commodovou byla Marcia, o níž kdosi napovídal, že prý byla křesťankou.

První starořímský šlechtický rod, který přijal křest, byli Aniciové někdy za časů vlády Konstantinových synů. Prvním z císařů propadlým křesťanství byl zřejmě Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou chrámů nového kultu i v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním křesťanem z vyšší římské společnosti byl, podle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru. O Konstantínových krocích viz zde výše, na začátku hesla křesťanství.

Na rozdíl od Kónstantínopole/Konstantinopole/Cařihradu a východní části římské říše, rozdělené roku 395 nebystrým Theodosiem mezi své retardované syny, nebyl Řím residenčním městem. Na východu až do konce východořímských či byzantských dějin roku 1453 převládla autorita vladařova nad církevními hodnostáři.

Západořímští císaři po Konstantinu I. sídlili v Milánu nebo Ravenně, kdysi sídlu jaderské říšské flotily, a ani definitivní konec západní říše se už neřešil v Římě. Hlava místní církevní organisace proto byla od 5. století nejvyšší domácí autoritou ve městě a nahrazovala autority říšské. Do doby, až se papež stane šéfem představenstva největší firmy s duchovní útěchou na planetě, je ještě hodně daleko.

Během nástupu křesťanství a všeobecného kulturního úpadku koncem 4. a v 5. století držela v křesťanské hierarchii nejdůležitější posice biskupství a patriarcháty v Antiochii (první vůbec), Alexandrii (největší), v Římu, Konstantinopoli a Jerúsalému. Biskupové (slovo z hellénistické královské byrokracie episkopos, dohlížitel) odvozovali svou legitimitu od apoštolů, jichž se stali v jednotlivých oblastech nástupci.

Theodosius I. se souhlasem Gratiánovým 28. února 380 nařídil všem Římanům vyznávat stejnou víru, jaké je „pontifex“ Damasus (tj. křesťanskou níkajskou, antiariánskou). Rok na to postavil konstantinopolský ekumenický koncil konstantinopolského patriarchu na roveň biskupa římského: do té doby měl na východu říše nejvyšší autoritu patriarcha alexandrijský.

Církevní tvůrci a reformátoři

Na západě prosadil až Leo I. (440 – 461), že římský biskup-papež (od pa(p)pa, č. papež, viz zde níže) je nástupcem svatořečeného apoštola Petra a prvního z řady 265 papežů (a 38 nebo 39 protipapežů), a tudíž více než patriarcha konstantinopolský (město bylo založeno až roku 330); předzvěst dodnes trvajícího schismatu v obci křesťanské.

Leonovi se nepodařilo na koncilu v Chalkédonu roku 451 primát ruinovaného starého Říma, jak mu to dekretoval západořímský císař Valentiniánus III., prosadit a jemu rovnocenná se stala autorita Nového Říma, Konstantinopole, a jeho církevních hodnostářů.

Leo dokonce dostal od Valentiniána potvrzeno, že pouze papež může rozhodovat o církevních záležitostech a vládnout kostely v provinciích (444). Prý se mu podařilo odvrátit Attilovy Huny od dalšího plenění (už vypleněného) Mediólána. Církev se mu odměnila tím, že je v historii jmenován jako Leo I. Veliký (přízvisko dostali ještě dva papežové, Gregorius I. a Mikuláš I., viz zde níže). Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda. Leo Veliký a Gregorius I. jsou také jediní z papežů, jimž se dostalo titulu církevních učitelů.

Leonovou vrstevnicí byla východořísmká císařovna Aelia Pulcheria Augusta. Po Konstantínově matce Heleně zřejmě první vlivná žena křesťanských dějin. Iniciovala roku 451 největší z římských křesťanských koncilů, chalkedonský, předsedala mu a Leo I. a další biskupové byli z panenské císařovny nadšeni. Jistého Markiána, protože žena nemohla být přímou vládkyní, si vzala pod podmínkou, že zůstane pannou. Leo ji tituloval „ochránkyně víry“. Takové to byly časy.

Sněm se 25. října 451 usnesl, že pravověrný křesťan uznává v Kristovi dvě přirozenosti, božskou a lidskou. Východní biskupové a hlavně celá Syrie spojovali však obě přirozenosti v jednu Kristovu bytost. Odtud se jmenovali monofysité. Podporovali je později ghassánští králové (např. Hárith/Háris a al-Mundir, viz pod Arabové) a císařovna Theodora, která roku 542 dala v Cařihradu vysvětit dokonce dva monofysitské biskupy Theodora a Jákoba.

Jákob syrskou (= aramejskou) církev přivedl k rozkvětu a spojil miafysitskou věrouku (bývá odlišováno od monofysictví) s národním charakterem.
Církev jakobitská/miafysitů má historické centrum v patriarchátu v Antiochii. Kříž dělají jedním prstem a kázání mají dodnes v syrštině (= aramajštině).

Postupně připustili, že lidská přirozenost Ježíšova nemohla zmizet, přesto jsou pro Řím schismatiky. Jakobitů bylo před první světovou válkou v Syrii, Libanonu a Iráku na 150 tisíc, část z nich se sídlem v libanonském klášteru Šarfe se s Římem sjednotila a měla tehdy na třicet tisíc členů.

První z římských biskupů, který žádal přednostní posici v celé křesťanské obci, byl 14. papež Victor I. (189 – 198; zopakoval Stephanus I., 254 – 257). O něco později prožila církev první schisma a prvního protipapeže Hippolyta (217), který zůstal také jediným protipapežem, jemuž se dostalo svatořečení. Rozkol trval do roku 235, kdy oba papežové-sokové odstoupili (viz o resignacích zde níže).

Siricius (384-399) byl první z římských biskupů, který o sobě uvedl, že je „papa“, nápisně je poprvé užito již o biskupovi římském Marcellinovi (zemřel roku 304), nikoli však jím samým (v úřadu od roku 296, údajně zemřel pro víru roku 304 nebo podle jiné verse byl vyhnán souvěrci z úřadu, když obětoval panovnickému kultu a Diokletianovi). Slovo jako povinnou titulaturu zavedl o dvě stě let později Gregorius I. V Alexandreji se papou dávno předtím nazval jako první biskup Héráklás, viz rok 232.

Siriciův nástupce Anastasius I. (399-401) „vynikl“ pouze tím, že vládu předal svému synovi Innocentovi I. (401-417), který se dočkal dobytí Říma Visigoty Alaricha I. (410). Podle jiného pramene však Innocent měl jiného otce. Kněžský celibát v této době ještě neexistoval.

Král Franků Chlodwig I. (vládl 481-511; též Hludwig, lat. Clovis, dn. Ludwig a franc. Louis, angl. Lewis) s vlasy až po opasek přestoupil roku 496 z ariánství na katolictví (pokřtěn v Reims) a stal se tak prvním z „německých“ (pro Francouze platí za vznešeného zakladatele Francie) pravých „křesťanských“ králů. Většina Germánů byla v této době stále ariány.

Ještě několik generací Merovejců/Merowinger se však drželo germánského polytheismu, stejně jako mnohoženství a krutosti vůči „bližním“. Chlodwigův syn a křesťanský nástupce Chlothar I. (do roku 561) měl sedm manželek a královským synem se stával králův chlapec s kteroukoli žen.

Gelasius I. (492 – 496) prosazoval jako první z papežů učení o dvojí moci, církevní a světské, a kanonisoval dokumenty náboženského práva. Papež původem Říman z africké provincie (třetí „Afričan“ na Petrově trůnu) však prostor k tomu, aby se mohl prosadit: v té době lavíroval římský biskup mezi ostrogotským králem v Ravenně (a později Langobardy) a Východořímany (= Byzantinci), kteří obnovili římskou státnost na jihu Itálie (období 525 – 711 se nazývá byzantským papežstvím). Symmachus (498-514) pocházel ze Sardinie se po celou vládu hádal se soupeři o svůj úřad. Aby to měl lehčí, roku 502 zrušil římským laikům právo volby biskupů, což mezi katolíky platí dodnes.

Papež byl už tehdy nejvlivnější institucí ruinovaného Říma, města plného zřícenin. Odhad, že Věčné město mělo dvacet tisíc obyvatel, je s velkou pravděpodobností nadsazený.

V té době první z papežů změnil své rodné jméno a přijal „trůnní“: Mercurius se přejmenoval na Ioanna/Jana II. (533-535). Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Bucca Porci či Boccadiporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012).

Jemu se též jako prvnímu z římských biskupů přičítá výzva ke křížovému tažení do Palestíny. Obeslal vladaře s žádostí dát peníze na tažení, zbraně a lodi. Autentičnost dopisu objeveného v 17. století bývá však zpochybňována (o provedení nápadu viz níže u Urbana II.).

Ovšem první z biskupů se přejmenoval hned ten úplně první: apoštola Šimona prý inspirovala nejasná Ježíšova věta z evangelia: Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, „Ty jsi skála a na ní postavím svou církev (řec. petros, skála, kalk z aramejského kefa, pořečtené Kefás).“

Přejmenování se stalo zvykem od Gregoria V. (Bruno Korutanský) a pouze Hadrianus VI. (1522-1523; jediný holandsko-německý papež) a naposledy Marcellus II. (vládl jen 22 dny v roce 1555) si jména nezměnili.

Zásadní státoprávní změnou bylo papežství mnicha Gregoria I. (Řehoř, 590 – 604), který systematicky poskládal staré územní dary císařů v jeden majetek a dokázal římské biskupství postavit na nohy finančně. Po vzoru dávných císařů dokonce rozdával obyvatelům obilí a zcela ovládl město s okolím. Položil základ budoucího církevního státu, Sancta sédés, Svaté stolice. Zavedl dodnes užívanou papežskou titulaturu servus servórum deí, otrok otroků božích. Modernější obrat je přízvisko v podpisu pástor pastórum, pastýř pastýřů, PP (srov. řec. poimén láón, lat. pástor populí).

Říman Gregorius pocházející pravděpodobně ze starého rodu Aniciů známého z republikánské éry Říma a před svým mnišstvím senátor pokračoval v dílu Benedikta z Nursie a jeho vzoru Ióanna Kassiána, viz pod mnišství. Prosadil theorii smrtelného hříchu o boji Krista se Satanem a o trestajícím Kristovi sesílajícím na nehodné lidi nemoci, války a další pohromy. Vyšel z pověsti o trestu Jahweho na všechny potomky Adama a Evy za to, že žena sáhla na plod stromu vědění.

Do křesťanství „hříšnost“ přenesl Pavel (epištola Římanům). Uchránit může smrtelníky před Kristovým hněvem jen přímluva kněží, ovšemže za úplatu. O čemž není řeč ani ve Starém, ani Novém zákonu, nic takového Ježíš nekázal a je to první brutální pokroucení věrozvěstova poselství ve prospěch organisace živící se jeho jménem, církve.

Gregoriův nápad se stal základem později tolik kritisované a napadané hrabivé ideologie obchodování s vykoupením, milostí, odpouštěním a také důvodem odchodu protestantů ze západní církve. Je pozoruhodné, že papež nešel proti Byzanci ani neprosazoval papežskou mocenskou nadřazenost.

Z církve se stala první multi-levelová marketingová společnost, která má jedinečnou výhodu, že jí do businessu nemůže nikdo mluvit. Vybírá po světě od věřících drobásky, její šéfové svítí zlatem, viz zde níže sedm smrtelných hříchů.

Theorii prvotní lidské viny, tzv. hříchu, řec. hamartéma, lat. peccátum, poprvé ustanovili v Evropě thráčtí orfici. Podle nich může lidstvo za to, že Títáni, v jejich podání, roztrhali, vařili a snědli Dionýsa (jak si přála Hérá), za což je Zeus zničil bleskem. Z jejich kouřících těl se narodili lidé, tedy zlí tvorové. Zagreus a jiní z bohů ale věnovali některým z lidí duše a tím jim dali naději na spásu.

Život je v tomto pojetí očistná příprava na život posmrtný. K tomu srov. pověst o Orfeovi a jeho ženě Eurydice. Orfický hřích se však nijak v hellénském světě ani římském nerozšířil a v Evropě se uchytil až s judaimem, resp. s jeho křesťanským směrem (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté, cca. 340 př. n. l.).

Gregorius přeformuloval osm Euagriových smrtelných hříchů (viz pod mnišství) do sedmi, obecně lidských ponaučení, které si západní křesťané pamatují podle jejich latinského akronyma SALIGIA: pýcha (superbia), zištnost a lakota (aváritia), rozmařilost (luxuria), závistivost (invidia), obžerství (gula, "hrdlo"), hněvivost (íra) a netečnost s malomyslností (acédia). 

Jeden z Gregoriových nástupců uvedl v církvi v život svátek všech svatých, omnium sanctórum. Bonifatius iv. (608-615) zasvětil 13. května 609 n. 610 římský Pantheon "všech bohů") "panně Marii a všem svatým". Nařídil výroční oslavy v pátek po velikonocích a zachránil tak velkou památku na augustovský Řím.

Gregorius iii. (731-741) přeložil svátek na 1. listopadu a Gregorius iv. to roku 835 potvrdil. Kult bývá spojován se vzpomínkami na zemřelé. Římané přitom drželi svátky zemřelých (parentália a férália) v únoru jako zhruba ve stejné době Helléni anthestérie (Athény), viz pod Bohové a jejich svátky.

Gregorius iii. měl otce ze Syrie a zasloužil se i o jiné věci. Ve sporech s Východořímany exkomunikoval císaře Leona iii., ale jeho církev přišla o biskupství siciílské, kalabrijské a illyrské. Jako první z papažů se obrátil o pomoc k Langobardům a roku 732 zakázal svým křesťanům jíst koňské maso jako zvyk neřestný a odporný. Zřejmě se tak pokusil zastavit trvající pradávné keltské a germánské kultovní praktiky, které měly místo i v náboženství římském (srov. v Bohové a jejich svátky pod equus octobris).

Stephanus/Štěpán III. (752 – 757), 92. papež, vyřešil langobardskou otázku jednou pro vždy. Požádal o intervenci franského krále Pippina/Pipina III. (předchozí stejnojmenný papež byl v úřadu jen dva n. tři dny a protože nebyl posvěcen, nebývá někdy počítán, takže dostává tento Štěpán rovněž označení II.). V Quiersy roku 756 dojednal obchod zvaný historiky Pipinova donace. Předchjůdce obou Štěpánů Zacharias (741-752) korunoval Pippina na krále.

Podle něhož Frankové získají vládu nad Langobardy, papež Pipina v St. Denis korunoval (= první západoevropský monarcha korunovaný papežem), a zato obdržel biskupský úřad římský územní oblast Říma (tzv. římské vévodství langobardské), a oblast Pentapole, Pětiměstí (Rimini, Pesaro, Fano, Sinigaglia a Ancona), tzv. exarchát ravennský (podle řeckého titulu pro správce italských území pod východořímskou správou).

Langobardský král Aistulf byl Franky dvakrát poražen (754 a 756) a tak povstal církevní stát rozdělující po velkou část dějin Itálii na dvě části a který samostatně existoval do roku 1870 (patrimónium Petri, „Petrovo dědictví“, viz zde níže).

Protože však na území exarchátu a vůbec celé Itálie měl nepochybný právní nárok (východo)římský císař, vznikl zřejmě z popudu Štěpána III. někdy v této době (asi 752) podvrh nadace, kterou prý pořídil císař Konstantinus I. roku 324: za uzdravení věnoval papeži Sylvestru I. území pozdější západořímské říše a sám odešel na východ do Konstantinopole. Donátió Constantíní ad Sylvestrem I. papam je největší falsifikát dějin a nejslavnější. Pravost byla vyvrácena až v 19. století na základě jazykových a věcných nesrovnalostí (západní říše ještě nebyla vymezena, Konstantinopol byla ještě Byzancí atd.).

Nárok Byzance na exarchát byl později jedním z hlavních důvodů rozdělení západního a východního křesťanství (1054).

Svatý stolec: místo pro šlechtické půtky

Ani následující dvě staletí nepatřila ke zdařilejším v dějinách katolické organisace. Papeži, často z řad římské nobility, a jak upozorňují křesťanští historici, byli v područí franských vládců a svých žen, a podlézavost „korunoval“ Leo/Lev III. 25. prosince 800 „zaskočil“ Franka Karla Velikého a korunoval ho císařem římským; ačkoli skutečný císař žil v Konstantinopoli!

Přesněji řečeno, ani to nebyl muž. Aniž tušil, co provedl, položil základ německého „římského“ císařství a dlouhého boje o kontrolu nad Itálií: Otto I. byl v Římě korunován nezletilým Ioannem XII. na císaře 2. února 962, což ovšem ještě ani zdaleka nebyl začátek „Německa“, natož právního povědomí o proklamační legitimitě.

Císařovna Eiréné/Irena vládla krátce 797 až 802 a evropský západ tehdy ještě vládu ženy odmítal. Karel uvažoval o tom, že by se s Irenou oženil, ale v Konstantínopoli byli rychlejší: byla sesazena povstáním.

Karel Veliký měl vpravdě zbožné předpoklady stát se ochráncem theokratického státu, které ovšem nebyly u panovníků dobově ničím neobvyklé. Například při pacifikaci polytheistických Sasů dal roku 782 ve Verdenu v dnešním Dolním Sasku popravit 4500 Sasů. Podle novodobých historiků byl počet popravených mnohem nižší, než kolik udávají kroniky, ale pro své odhady nemají podklady. Koneckonců určil král trest smrti i těm, kdo jedli maso v předepsané postní dny.
Leo III. (795-816) to také neměl jednoduché.

Až se stal svatým. Roku 799 byl během procesí/litania maior 25. dubna stržen z koně a atentátníci (prý ze msty za jeho záletnictví?) mu vyřízli jazyk a vyloupli oči. V noci zkrvaven unikl do kláštera a to prý byl zázrak, protož měl jazyk i oči. Proti římské šlechtě však povolal na pomoc Karla a výsledek čertvíjakého sporu mezi Římany měl za následek obnovu západního císařství.

Za Gregoria IV. (827-844) byla ve Verdunu rozdělena mezi Karlovy vnuky Lothara (císař), Karla II. a Ludvíka I. franská říše a rok 843 je jedním z veledůležitých okamžiků evropských dějin. Roku 870 za papeže Hadriana II. (867-872) byl rozděleno „střední“ království franské, už víceméně po jazykové hranici „francouzsko-německé“ (Lotharingie od dnešní Belgie a Švýcarska se severní Itálií).

Východofranská říše Ludwiga I. zvaného později Der Deutsche, Němec, byla chudší než západní část, kterou například „navštěvovali“ vikingové raději. V budoucím Německu o rozloze zhruba dnešní spolkové republiky tehdy žilo odhadem 3,5 milionů obyvatel různých národů, nikoli však Němců. Do francouzského a německého státu bylo však tehdy ještě hodně daleko.

Mezi Leonovými nástupci Nikolaus/Mikuláš I. (858 – 867) doplnil ideologickou výbavu církevního státu o papežský universalismus: papež je přímým zástupcem křesťanského boha na zemi, a proto vládne nejen církví, ale také světským panovníkům, kteří ovšem nemají do věroučných věcí co zasahovat (ani to není k nalezení v Ježíšově novozákonním mýthu). Ve franské říši se to podařilo prosadit a roku 867 přišel další hluboký rozkol s východním Římem a patriarchou Fotiem (rozkol vyvrcholil roku 1054).

Ioannes/Jan VIII. (872-882) byl prvním z asi osmi papežů, kteří byli zavražděni nebo to tvrdí alespoň část pramenů. Jeho příbuzní ho v Římě otrávili, protože však jed rychle neúčinkoval, z netrpělivosti ho ubili kladivem. Srov. zde níže osud Jana XII. (955-963). Podle jiných zdrojů padl při obraně Říma proti Saracenům/Arabům. Jan VIII. roku 880 povolil slovanskou liturgii a podporoval misionáře Methodia/Metoděje.

Mravy ctihodných zástupců bohů na zemi byly tehdy různé i hrůzné. Jeden z Mikulášových nástupců Stephanus/Štěpán VI. (896 – 897) dal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa, aby ho soudil. Pobouření Římané za to Štěpána uškrtili: první případ popravy zástupce Ježíše Krista na Zemi. O Janovi VIII. neboli papežce Janě viz zde níže.

Německý kurs a světové schisma

Po celé 10. století určovali, kdo bude papežem, italští šlechtici, viz oddíl o pornokracii zde níže. Od dob Ioanna/Jana XII. (956 – 963) se po zániku franské moci papežové sbližovali s říší, s německým císařstvím a řada z nich byla císaři přímo designována. Autonomistické tendence však nadále zřetelně rýsovaly papežskou ideologii. Mikuláš II. (1058 – 1061), jak se jmenoval na Petrově trůnu Gerhard z Burgund, vyloučil bullou In nomine domini 13. dubna roku 1059 z volby papeže císaře a "lid" a ponechal ji v rukách kardinálů, povstávající církevní šlechty.

Udělal to na ochranu úřadu před simonií, údajně, tedy kupováním církevních funkcí, a císaři a "lidu" ponechal právo potvrzovací. Normanský vévoda na Sicílii se uznal za papežova leníka na panstvích v Itálii, za což se stal světským ochráncem církevního státu.

V této éře Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Druhým nejmladším a nezletilým papežem byl zvrhlík Joannes XII. (955-963); dosazen byl v šestnácti.

Když ho císař Otto I. sesadil (ale dal se od něho 2. února 962 korunovat císařem!), nahradil ho narychlo Leonem VIII., který nebyl ani knězem: laik papežem (963-965). Otto se stal prvním „římským císařem“, hlavou jakési středověké Evropské unie. Současníci mu říkali Veliký (zemřel roku 973).

Římské císařství (titul poprvé použil Karel Veliký), římské říše, která dostala roku 1157 přívlastek svatá a někdy kolem roku 1480 „národu německého“, vydrželo formálně do roku 1806, kdy pod Napoleonovým nátlakem zaniklo.

Jednou z pověr kolem roku 1000 mimo jiné bylo, že se musí něco udělat na obranu před posledním soudem. Něco takového prý mohlo nastat, protože jistý Antikrist se svým posledním soudem přijde tehdy, až zaniknou říše babylónská, perská, řecká a římská. Aby tedy na západ nepřišel Antikrist, dostalo německé království jméno římského státního útvaru (ačkoli na východě existovala svým způsobem „řecká“ říše dál).

Kolem roku 1000 se také na sever od Alp začalo šířit označení z papežské kanceláře „regnum teutonicum“, tedy německé království (římanství v Římě moc nebaštili). Je zajímavé, že se nešířilo jméno „regnum germanicum“.

O německých papežích viz více zde níže. Z roku 1049 je první zmínka o tom, že papež měl na hlavě mitru; tiara je poprvé zmiňována u papeže Constantina (708 – 715).

Leo IX. (1049 – 1054), rodem alsaský hrabě, dostal mnišské kláštery pod papežskou kontrolou (tzv. clunyjské hnutí). Za jeho pontifikátu (ale nikoli života, protože zpráva o nedohodě dorazila do Říma až po jeho smrti) se formálně rozdělila církev na východní-pravoslavnou (orthos, správný, orthodoxeia, správná víra) a západní-katolickou (katholikos, týkající se celku, všeobecný, proklad k mérikos a idios, částečný a vlastní).

Papežský vyslanec kardinál Humbert položil 16. července 1054 na oltář v chrámu svaté Sofie v Konstantinopoli papežskou bullu s vyobcováním pravoslavných z církve. Totéž učinil s „latiny“ patriarcha Michail Kerularios. Vydrželo to přes devět set let. V lednu 1964 v Jerúsalému hovořil oikúmenický patriarcha konstantinopolský Athénagorás (zemřel roku 1972) s papežem Pavlem VI., což bylo první takové setkání vůdců obou sekt v historii vůbec (konstantinopolská posice je ryze formální, neboť patriarcha je d. f. zajatcem turecké vlády a národní pravolsavné církve jsou autokefální). Následujícího roku oba zrušili vzájemné exkomunikace z roku 1054. 

Oikúmenický patriarcha Bartholomaios I., arcibiskup konstantinopolský a Nového Říma, který vystudoval v Itálii, se zúčastnil 29. června 2004 v Římě papežské mše sloužené Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, 950 let od začátku schismatu. Papež libující si v monotheistickém mysticismu, se podle módní vlny omluv vyjádřil svým způsobem omluvně za dobytí a vyloupení Konstantinopole v dubnu 1204 (roku 2001 se v Athénách „omlouval“ pravoslavným za příkoří od katolíků). 28. listopadu 2004 pak převzali v Římě pravoslavní ostatky tří theologů a odvezli je zpět do Konstantinopole/Istanbulu.

Roku 1995 navštívil patriarcha Bartholomaios I., 273. oikúmenický z Konstantinopole (zvolen v říjnu 1991) poprvé Vatikán. S papežem Janem Pavlem II. vyjádřii přání pokročit po formálním zrušení vzájemných prokletí a exkomunikací.

Nechuť ruských pravoslavných jednat s hlavou katolíků přetrvala. Patriarcha Alexej/Alexij II. (světským jménem Alexej Rüdiger/Ridiger) nesouhlasil s návštěvou papeže Ruska. Začátkem listopadu 2003 byl sice president Putin, který jako čtyřicátník tvrdil, že v sobě nalezl víru v Ježíše Krista, ve Vatikánu a s Janem Pavlem se setkal už podruhé, pánovi na Kremlu a celé Rusi se však nedařilo přemluvit svého formálního nadřízeného ve věcech církevních, patriarchu moskevského Alexeje II., aby s návštěvou Ruska svolil. Muž poznamenaný pověstí dlouholetého udavače KGB vydržel s odporem až do své smrti 5. prosince 2008. Jeho ryze ruský nástupce Kirill I. (od ledna 2009) tak vyhraněný odpor nevykazoval. S nástupem Františka roku 2013 jednání pokročila. Papež v listopadu 2014 do telefonu Kirillovi řekl, že přijede kamkoli si bude přát. V únoru 2016 se hlava katolíků a ruských pravoslavných setkali v Havaně. František na setkání několikrát použil obratu "somos hermanos/jsme bratři" a Kirill řekl, že "teď už to bude všechno jednodušší".

V Evropské unii byly roku 2009 čtyři členské země, jejichž největší křesťanské církve jsou pravoslavné: Řecko, Kypr, Bulharsko a Rumunsko a na Litvě, v Lotyššsku a Estonsku žila silná ruská komunita. Vatikán sice o sbližování hovoří, ale koná pravý opak. Kongregace pro učení víry neboli dřívější inkvisice vydala pod praefektem Josephem Ratzingerem 6. srpna 2000 prohlášení Dominus Iesus s podtitulem "o jedinečnosti a blahodárném universalismu Ježíše Krista a církve".

Papež Benedictus xvi. v ní opět rozlišoval mezi křesťanskými denominacemi. Jedinou církví Kristovou je katolická, pravoslavné církve dostávají označení "pravé údělné církve", neboť sice nestojí v plné obci s katolickou, ale zůstávají s ní spojeny pevnými svazky "apoštolského nástupnictví a platnou eucharsitií".

Ty církve, které nic z toho nemají, tedy reformní (protestanté), jsou pro katolické ideology pouhými "církevními společenstvími". To kázal i druhý vatikánský koncil o ekumenismu.

Bezpochyby nejslavnějším papežem dějin a představitelem agresivního pojetí zastupitelství moci jednoho z bohů na zemi byl Langobard Hildebrand-Gregorius/Řehoř VII. (1073 – 1085). Rozpomenul se na svého „velkého“ jmenovce a chtěl si podřídit veškerou světskou moc světa. Po vzoru monarchií uspořádal svůj dvůr a administrativu, kurii. Centralisoval moc nad biskupy a vydal „dictatus pap(p)ae“, stanovující například, že pouze knížata mohou papeži líbat nohy, že církev římská je neomylná a mimo jiné vypověděl pravidlo, že církevní funkcionáři byli dosazováni a sesazováni místními vládci (boj o investituru). Gregorius vii. proměnil západní křesťanství v romanisovaný papežský církevní stát.

Císař Heinrich/Jindřich IV. (1056 – 1106) ho dal svými biskupy roku 1076 ve Wormsu sesadit, papež se císaři revanšoval klatbou, tj. zákazem pro všechny stýkat se s obětí středověké křesťanské fatwy.

Tehdejší „Evropané“ podobným věcem věřili, nepochybovali o hrůzách prokletí, příšernostech pekla. Císař s manželkou a synem cestoval do Itálie. V té době bylo klima studené, hodně sněhu a Tiber v Římě byl prý zamrzlý až do velikonoc. Od 25. ledna 1077 bos a v jediném rouchu „šel do Canossy“, vykonal předepsaná třídenní pokání (forma křesťanské rituální očisty). Pěkně vymrzl a zcela ponížil císařskou autoritu. V Německu se Jindřichovi vzbouřila knížata, která zkrotil až o tři roky později.

Pak přišel čas na pomstu: němečtí biskupové Řehoře znovu sesadili, vybrali si ravennského biskupa Wiberta jako Klementa III. (1080 – 1100) a Jindřich svého člověka v Římě nainstaloval na Petrův trůn. Řehoř se ukryl za zdmi Hadriánovy hrobky, tehdy již zvané Andělský hrad, odkud ho osvobodili sicilští Normané, a zemřel v exilu v Salernu na jejich území (Jindřichův konec však byl také neradostný: postavil se proti němu vlastní syn).

Za pontifikátu Francouze Kalixta II. (1119 – 1124) byl boj o investituru ukončen (konkordát wormský 23. září 1122, pactum calixtinum) prvním lateránským koncilem roku 1123: císaři (tehdy Heinrich V.) zůstalo právo dosazovat církevní funkcionáře do majetků (předání žezla), symboly funkce (prsten a berlu) zůstala v církvi. Dohoda byla výhrou církve a dovršila proměnu duchovních v šlechtu.

Poslední papežská korunovace římského (= německého) krále na císaře (roku 1157 kancelář Friedricha I. Barbarossy název Svatá říše římská) v Římě se konala roku 1530 (Habsburg Karel V.), pak většinou ve Frankfurtu několik dnů po královské volbě a korunovaci, viz zde níže o Karlovi IV..
Druhý lateránský koncil roku 1139 svolaný Innocentiem II. (1130-1143) nad schizmatem Anakleta II. (zemřel roku 1138) schválil kněžský celibát. • Anacletus II. (1130-1138) se mezi papeži (byť jako protipapež Innocentiův) vyjímá svým rodem. Pietro patřil do římského rodu Pierleoni a jeho prapraděd přestoupil z židovské víry na křesťanství, což mu protivníci předhazovali, že vlastně není ani správný křesťan. Jak se časy mění: roku 137 se jistý Marcus sdtal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, a byl to první z neobřezaných křesťanů...

Agresivní kurs papežství vyvrcholil válečnou ideologií „osvobození božího hrobu“ (o původu nápadu viz výše u Sergia IV.). Urbanus II. (1088 – 1099) poštval 27. listopadu 1095 slavnou řečí v Clermontu („Deus lo vult“, Bůh to chce) celou Evropu v letech 1096 – 1099 na první křížovou/křižáckou výpravu, během níž byl dobyt 15. července 1099 i Jerúsalém. Sliboval rytířům, že jejich smrt ve Svaté zemi je „zbaví všech hříchů a dostane se jim daru věčného života“, válka to bude spravedlivá (trochu to připomíná naděje sebevražedných atentátníků džihádu ze začátku 21. století).

Z původních padesáti tisíc ozbrojenců a jejich doprovodu se k Jerúsalému dostalo jen čtrnáct tisíc nadšenců. Radikální muslimové se dodnes dívají na Evropany jako na křižáky, jako na nebezpečí ze západu. Koneckonců: Innocens IV. (1243-1254) pak tvrdil, že papež má právo vládnout nevěřícím a donutit je k poslušnosti i násilím.

Jako se Leo IX. nedozvěděl, že se mu definitivně podařilo rozeštvat východní a západní křesťany, protože zemřel dříve, než o tom do Říma dorazila zpráva, stejnou smůlu měl Urban II.: zemřel čtrnáct dnů po dobytí Jerúsaléma a o události se nedozvěděl. Jerúsalém se vrátil do arabských rukou roku 1187, poslední křesťanská pevnost na palestínské půdě vydržela do roku 1291 (padl Akkon).

Čtvrtá výprava naopak dobyla křesťanskou Byzanc a založila „latinské“ státy v řecké oblasti na Balkánu. Poslední sedmá byla fiaskem a hrobem francouzského krále Ludvíka IX. a jedenáct let později se vrátil Jerúsalém do rukou mohamedánů, kam patřil od arabské expanse v sedmém století. Během „křižácké“ éry vzniklo v orientu několik křesťanských bojovných i „humanitárních“ řádů, z nichž poslední přišel o území řád johanitů, když 12. června 1789 kapituloval na Maltě před Napoleonem; na ostrovu sídlil od roku 1530.

Francouzská revoluce symbolicky uzavřela také křižáckou štvanici za osvobození „božího hrobu“. Benediktýnský klášter v Cluny v Burgundsku, odkud vyšel Urban II. a který tolik zvelebil, republikánští revolucionáři zničili. • Kolem roku 1350 bylo v Evropě více než čtyři tisíce klášterů, z toho benediktinských na 1500, františkánských 1450, cisterciáckých 740 a premonstrátských 450.

Současnicí papeže Eugenia III. (1145-1153) byla sebetrapička Hildegard von Bingen. Jejím živočišně ultrastrohým životním stylem byl papež tak nadšený, že jí povolil kázat v Metách, Bambergu a Würzburgu (prophetissa teutonica). U katolíků výjimečný úkaz. Šiřitel křesťanství Pavel totiž zakazuje, aby ženy kázaly a katolický ideolog Thomas z Aquina (zemřel 1274) si vymyslel „defectus naturae“, přírodní vadu, že totiž žena je neúplný muž, a proto nemůže být knězem.

Alexander III. (1159-1181) měl za svou vládu proti sobě čtyři protipapeže. Roku 1179 svolal třetí lateránský koncil, který stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma a že homosexuální kněz bude propuštěn z kněžství nebo zavřen do kláštera (těm, kdo by ublížili chlapcům hrozil už autor Matoušova evangelia tím, že dostanou na krk mlýnský kámen a bude uvžen do mořských hlubin).

6. července 1274 v Lyonu na koncilu dohodl východořímský císař Michaél VIII. unii/henósis s katolíky, ale pod tlakem svých kleriků ji musel císařův syn a nástupce Androníkos II. poníženě odvolat. Mnohem později, 6. července 1439, dohodnutá unie „florentská“ byla katolíky v podstatě přijata, doma, ve zbytku římské říše nenaplněna. Byzantským diplomatem byl Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil jako o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Dodnes z toho přetrvala obec řeckokatolická, zvaná unionisté.

Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů.

Jediný papež z Anglie Hadrián IV. vládl v letech 1154 – 1159; ostrovní království ještě dlouho nebylo církevně samostatnou katolickou zemí (1534).
Světovládné plány církve Řehoře VII. (1073 – 1085), Innocenta III. (1198 – 1216) a Bonifácia VIII. (1294 – 1303) se nezdařily a papežové zapadli zpět do soukolí velmocenské politiky.

Zajímavý byl osud Bonifácův. Byl z římského rodu Caetanů, který soupeřil s Colonny. Zbavil dva Colonny kardinálství a Sciarra, hlava rodu, uprchl. Byl lapen katalánskými piráty a přikován k veslu. V Marseilles byl poznán a poslán králi Filippovi do Paříže. Krále Bonifác viii. exkomunikoval a Sciarra se hodil. Filip Colonna poslal do Anagni, kde papeže zajal. Bonifác byl sice osvobozen, ale z rozrušení nad svým osudem skonal. Jeho nástupce Benedikt xi. (1303-1304) Filipovu klatbu zrušil a Colonnům vrátil kardinálství.

Po stránce právní byl z uvedené papežské trojice nejaktivnější Lothar, hrabě ze Segni, alias Innocenc III., který se stal papežem v 38 letech a jeho rozvětvená rodina měla třináct papežů, tři protipapeže a čtyřicet kardinálů.

Roku 1215 řídil čtvrtý lateránský koncil (neboli dvanáctý katolický ekomunický) za účasti 1200 biskupů a opatů mimo jiné také z východní církve. Synod potvrdil práva kolem investitury, ale také existenci ďábla a démonů, stanovil pořadí patriarchátů za římským biskupstvím (Alexandrie, Antiochie, Kónstantínopolis a Jerúsalém).

Odsoudil herezi valdenských, formuloval vyznání víry a konsekrační rituály. Kněžím zakázal vykonával lékařskou praxi a židům a mohamedánům nařídil nosit oslišný oděv, aby se dali v křesťanském světě snadno poznat (židům a Židům bylo nakázáno nosit žlutou skvrnu na šatech a špičatý klobouk a nesměli sedět u stolu s křesťany).

Roku 1275 byla v Toulouse spálena na hranici první „čarodějnice“ (viz zde níže roku 1224 císařské povolení pro říši).

Francouzští papežové a západní schisma

Ze sporu Philippa/Filipa IV. le Bel s Bonifáciem VIII. O zdanění církevního majetku měl navrch Francouz a po papežově smrti král dosadil svého člověka, arcibiskupa z Bordeaux Klementa V. (1305 – 1314), který z Říma přesídlil do tehdy šestitisícového Avignonu, francouzskému králi blíže. Král v „černý pátek“ 13. října 1307 vylikvidoval silný a majetný řád templářů a jeho papež mu posvětil, že to byl spolek vyznavačů ďábla. Templáři zemřeli na hranicích.

Roku 2001 však byl nalezen ve vatikánském archivu dokument dokládající, že Clemens V. se u krále ucházel pro rytíře o milost. Je pozoruhodné, že hlavní aktéři likvidace vlivných templářů, kteří naposledy mimo jiné vyřizovali spojenectví mezi francouzskou korunou a Tatary, zemřeli téhož roku. 18. března 1314 byl upálen poslední velmistr templářů Jacques de Molay, o dva dny později zemřel Clemens V. a 29. listopadu Philippe IV. le Bel (tnhe Fair/Sličný).

Za nástupce rytířů chráních jerusalémský chrám se mají zednáři. První protizednářskou bullu vydal roku 1738 Clemens XII.; dodnes se ale představa, že papežové se zednáři drží basu.

Klementův nástupce v Avignonu („Ubi papa, ibi Roma“, kde je papež, tam je Řím) po více než dvouletém bezvládí na Petrově trůnu Joannes XXII. (1316-1334; zvolen bylo jako 72letý, zemřel 90letý) měl k majetku rovněž velmi positivní vztah. Prý žádný z papežů před ním ani po něm nevyždímal z veřících tolik peněz jako on (a přestavěl z nich mimo jiné Avignon).

Ve sporu s tehdy módními františkánskými mnichy (prohlédnutí Františka z Assisi 1207), kteří odhazovali majetky, hlásali chudobu, v níž prý žil Ježíš, rozhodl proti ideologii bídy. Aby ochránil příjmy církve (a dost možná vlastně chod celé společnosti), prohlásil papež, že každý, kdo prohlašuje, že Ježíš neměl žádný majetek, je heretik a skončí na hranici. Basta! Teprve roku 1346 se vlezlých mnichů řád podrobil: Ježíš měl majetek a církev není jedna velká zlodějna. Éra sociálních kazatelů se teprve blížila…

V té době vládla v Německu slabá dynastie Lucemburků, za níž začal územní rozpad „římské říše“. Roku 1348 založil v Praze císař Karel IV. první říšskou, „německou“ universitu.

V Avignonu, pro Petrarku „babylónská kurva“ a největší ostuda lidstva, se žilo ve velkém stylu. Při korunovaci papeže Klementa VI. (1342-1352) v květnu 1342 fungovalo během čtrnáctidenní slavnosti šedesát kuchařů, snědlo se prý 118 volů, 1023 jehňat, 101 tele, 914 srnců, 1446 husí, 7458 slepic a vypilo sedmdesát tisíc litrů vína.

Během tzv. babylónského zajetí 1309 – 1376 nebylo sídlem papežství Řím, ale Avignon (Urbanus V., Kristovým náměstkem v letech 1362-1370, úřadoval tři roky 1367-1370 v Římě, ale vrátil se do Avignonu, kde krátce na to zemřel), a na něj navazovalo tzv. velké schisma katolické církve 1378 – 1415, kdy pro sobě brojili dva, od roku 1409 tři papežové. Roku 1378 byl zvolen Urbanus VI. (1378-1389), dodnes poslední z papežů, který nebyl kardinálem. Hned si myslel, že ho prostoupil svatý duch, ale Římanům se líbil: Neapolitánec byl jejich papežem, nikoli avignonským.

Nicméně kardinálové téhož roku zvolili ještě jednoho, Klementa VII. (1378-1394), úřadujícího z jižní Francie. Urban se hezkého života nechtěl vzdát, církevní schisma po dvou řádných volbách bylo na světě. • Jeden z jeho jmenovců, Urban IV. (papežem 1261-1264), se proslavil tím, že roku 1264 rozšířil sadu církevních svátků o „svátek božího těla“, Sollemnitas sanctissimi corporis & sanguinis Christi, něm. Fronleichnam/tělo páně, držený šedesátý den od neděle velikonoční, tedy mezi květnem a červnem, druhý čtvrtek po svátcích „svatodušních“, Pfingsten/pentékosté. Poprvé se „corpus Christi“, svátek eucharistie, tedy pověry, že oplatkou a vínem se sdílí Ježíšovo tělo, držel roku 1246 v Lutychu, Urban IV. ho nařídil všem katolíkům.

Politicky byly oba tábory také jasně vymezené: Řím podporovaly Německo, Anglie, Portugalsko a většina italských států, Avignon Francie, Skotsko a Kastilie. Oba papežové měli své nástupce a koncil v Pise zvolil roku 1409 dalšího, Jana XXIII.: nikdo z obou „konkurentů“ se svých práv nechtěl vzdát, i když při Janovi stáli například Zikmund, Angličané, Francouzi, řada říšských mocností a také Češi.

Rozhodl tedy koncil kostnický (listopad 1414-duben 1418), který 29. května 1415 zbavil moci Jana, který se pokusil předtím o útěk, když viděl, která bije, a uznal vinným z haerese, simonie a dalšího nemorálního jednání. Byl uvězněn, roku 1418 vyplacen Medicejskými a v Itálii uznal Martina V. za papeže.

Gregorius XII. se v Římě vzdal vlády sám a Benedictus XIII. v Avignonu byl 1417 koncilem sesazen (on sám ale zemřel až roku 1423, pokládal se za papeže a věřila tomu Aragonie). 8. listopadu 1417 byl na konkláve v Kostnici zvolen Martinus V. (1417-1431). Martin je dodnes jediným z papežů, jemuž se dostalo volby severně od Alp.

Západní schisma tím skončilo a roky slávy pro Kostnici/Konstanz a Thurgau také. Město mělo tehdy c. šest tisíc obyvatel a stalo se náhle centrem Evropy: údajně hostilo s okolím v dnešním Švýcarsku přes sedmdesát tisíc lidí. Veškeré doprovody a služebnictvo velmožů obsatarávalo 230 pekařů, sedmdesát hospodských, 225 krejčích, 310 holičů, také 73 penězoměnců - a sedm set prostitutek (zlomyslnější údaj mluví o více než dvojnásobku žen živících se na vlastní náklady, odvádějící daně městu, za to však stály pod jeho ochranou). 

Zmatená doba, kdy se stará Řehořova dogmata otřásala v základech, zrodila např. husitské války, roku 1347 nakrátko byla v Římu vyhlášena republika (Cola di Rienzo). V lednu 1356 (s dovětky z prosince 1356 v Metách) vyhlásil císař Karel IV. v Norimberku, tehdy z největších říšských měst, první německou ústavu (roku 1348 založil v Praze první říšskou universitu, roku 1365 následovala Vídeň a 1386 Heidelberg).

Zlatá bulla minimalisovala nebezpečí proticísařů, způsob a místo volby (sedm kurfiřtů ve Frankfurtu do třiceti dnů, když ne, pak museli pokračovat o chlebu a vodě, srov. s papežským konkláve) a římský král se stával automaticky také císařem a nemusel do Říma za papežem (což začalo ale platit až po roku 1530, srov. zde výše). Nápad, aby se kurfiřtové učili latinsky, italsky a česky, nevydržel. Už roku 1519 musel jeho jmenovec Karel V., který neuměl německy, slíbit, že říšské úřady připadnou jen Němcům.

V prvním polovině 15. století probíhaly tři koncily (Pisa 1409, Konstanz/Kostnice 1414 – 1418, Basilej 1431 – 1449) a znamenaly konec vševládným církevním choutkám. Nenaplněna také zůstala kapitulace zoufalých Východořímanů, když pod letálním tureckým tlakem roku 1439 se podřídili církvi západní (florentská unie).

Vedle schismatů a vysoké politiky bylo 14. století označkováno jako století piva, hospod a alkoholismu: tímto fenomenem se monotheistická Evropa odlišila od všech ostatních monotheistů i polytheistů, jakoby vytáhla kus z dědictví antiky. Kolem roku 1300 připadla například v Londýně jedna hospoda na asi padesát lidí a pivečko pily ke snídani i děti. Soudí se, že denní spotřeba piva tehdy na hlavu dosáhla čtyř pěti litrů (sic).

Teprve však od patnáctého století se např. v Anglii začal dávat do piva chmel. Tehdejší značky obsahovaly výrazně méně alkoholu než dnešní. Od 16. století se stávalo pivo hlavním alkoholovým nápojem před vínem například v Bavorsku, poněvadž v chladné klimatické vlně ho bylo čím dlouho přírodně chladit.

Kostnický koncil bylo zřejmě největší diplomatické divadlo evropských dějin před dobou nejmodernější. Do říšského a biskupského města na horním Rýnu s asi šesti tisíci obyvateli přijelo roku 1414 na sedmdesát tisíc (!) lidí z celého světa. Církevní hodnostáři všech stupňů, mniši všech řádů, vyslanci a k tomu pozorovatelé z Turecka, od Arabů, Armenů, z Ruska a dokonce Indie. Účastníky bavilo na 1500 prostitutek a asi zdárně: koncil ukončil velké západní schisma, ale také životy českých kazatelů Jana Husi a Jeronýma Pražského. • Kazatelé monotheistické morálky měli i jiný rekord: na říšský sněm ve Frankfurtu roku 1394 se sjelo na tři sta účastníků, ale dam prodávajících sex na osm set.

Pozoruhodnou postavou na Petrově trůnu byl Nicholaus/Mikuláš V. (1447-1455) pocházející z rodiny lékaře. Miloval knihy a vůni malty: založil vatikánskou knihovnu a za své krátké vlády obnovil desítky staveb a silnic Říma. Za jeho vlády se roku 1453 proměnila Kónstantínopolis v Istanbul, srov. zde výše a do dějin zotročování lidí se papežský humanista zapsal bullou povolující španělským a portugalským panovníkům brát jako kořist nebo koupí černochy, muslimy a další "nevěřící" do věčného otroctví.  Z „humanisty“ Enea Silvia Piccolominiho se stal Pius II. (1458-1464), který marně brojil proti expansi Turků. Plodný autor historií (mimo jiné Čech) i různých příběhů napsal jako jediný z papežů paměti, v nichž se velmi okrajově zmínil o konkláve, jímž byl zvolen. Zřejmě z papežů člověk nejvzdělanější.

Z roku 1419 pochází první zmínka o vánočním stromku. Cech pekařů v německém Freiburgu ověsil strom, Christbaum/Kristův strom, ořechy, ovocem a pamlsky, který na nový rok mistři setřásli a děti si je rozebraly. Další listinný doklad o stromku je z roku 1539 ze Straßburgu a opět ho stavěly cechy.

První zmínka o vánočním stromku/jedle v domácnostech jako o běžně rozšířeném zvyku je z roku 1605; znovu je ze Straßburgu a na stromky se věšely papírové růže, jablka, oplátky, cukrátka. Roku 1611 poprvé zdobila stromek ve Slezsku kněžna Dorothea Sybille. První vánoční strom ve Vídni postavila Henrietta von Nassau-Weilburg, manželka arciknížete Karla.

Do Anglie stromek přinesl Albert von Sachsen Coburg, za něhož se roku 1840 provdala královna Victorie. Roku 1837 se konala ve Versailles svatba Ferdinanda, vévody orléanského, s kněžnou Hélène de Mecklembourg-Schwérin, která stromeček přinesla do Francie. Kolem roku 1850 dorazil vánoční strom z Německa do Ameriky. Největší vánoční strom postavili 20. prosince 1999 ve Styx Forest na Tasmanii. Osmdesát metrů vysoký eukalypt byl ozdoben třemi tisíci světel.

Nicméně 6. prosince 2009 postavili v Ciudad de México konstrukci v podobě vánočního stromku vysokou 110 metrů a tím překonali podobné stavby v Riu de Janeiru s 85 metry a São Paulu se 75 metry výšky. Mexický „stromek“ byl ověnčen prý 72 kilometry kabelů s milionem světel a šesti sty stroboskopy. Celek vážil 330 tun.

Souvislost vánočního stromku s hellénským a římským oslavným znamením vítězství v bitvě tropaion/tropaeum ověnčeného výzbrojí a výstrojí poražených je spíše náhodná podobnost.

Pozoruhodnou smyšlenkou pro kult pocházející z východního Středomoří je evropský ideál "bílých" vánoc. Je moderní a objevuje se teprve od šedesátých let 19. století. První vánoční pohlednice, na níž sedí Weihnachtsmann nadělující dárky na zasněžené střeše, je z roku 1863; předtím roznášel v krajinách bez sněhu. Soudí se, že němečtí autoři se inspirovali emigrantskými příbuznými z americké Nové Anglie, která byla pravidelně pod sněhem, nebo z alpských zemí.

Zvyklost se podobně jako stromek rozšířila z Německa mimo jiné i do velmi teplé Austrálie. Z klimatologického hlediska je zajímavé, že roky 1939-1974 mívaly velmi tvrdé zimy a tehdy se mluvilo o návratu ledové doby; pak se ovšem vyměnily generace klimatologů a publicistů a je tu oteplování zaviněné navíc člověkem... 

Renesance, protestantismus a rozdělení západu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů. Jejich světskou marnotratnost zdrženlivě popisuje věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini. Byla to éra nejvyšší slávy církevního státu spočívající z velké části na diplomatickém umu vykutálených a poživačných papežů.

Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513 – 1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, v Německu se ozvala revoluce. 31. října 1517 přibil na vrata kostela v polabském Wittenbergu (dnes země Sasko-Anhalt) přemýšlivý augustiniánský mnich Martin Luther ("Všichni jsme husité, aniž bychom to věděli") proklamaci nových časů. Jeho 95 thesí o businessu s odpustky definitivně ukončilo jednotu západní křesťanské církve a po dlouhých protireformačních náboženských válkách se pro polovinu Evropy stal papež pouhou kuriosní postavou.

Roku 1534 se dal dokonce anglický král Henry/Jindřich VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést s jednou nesympatickou španělskou princeznou Katharinou Aragonskou a napodobil cestu řady „národních“ autokefálních pravoslavných církví křesťanského východu (anglikánská církev bývá počítána mezi protestantské).

Leo X., první ze tří papežů z rodu Medici (nastoupil jako 38letý), stavěl v Římu velechrám Petrův a sbíral na něj po celé Evropě formou prodeje písemných odpustků za „hříchy“, což je vynález křesťanských theologů z 11. století indoktrinující lidi, že kromě obecně lidských špatností je na stejnou úroveň třeba řadit sex nebo i myšlenku na něj a vůbec haldu „zlých“ věcí, které jsou mimo jakékoli chápání jako kdysi před přívalem laviny křesťanství (v podstatě i myšlenka na to, že nepozdravíte školníka, který vás udal protivné učitelce). Papež a jeho aparát prodával „vykoupení před plameny pekelnými“ a rozdával vstupenky do ráje.

Církevních úřadů bylo tehdy na dva tisíce a ročně business kolem nich vynášel 2,5 milionů zlatých. Pro Leonův velkolepý život to bylo málo a tak se vymyslely mimo jiné i odpustky za hříchy, které ještě ani nebyly spáchány. Luthera vyprovokoval k protestantismu v podstatě dominikán Johann Tetzel, který roku 1517 sbíral po Německu na stavbu chrámu sv. Petra, ale polovina peněz skončila u mohučského arcibiskupa (který byl papeži dlužen za své povýšení).

Luther se řadou zásad trefil do dobové úlevy od bigotnosti. Mimo jiné hlásal: „Wer nicht liebt Weib, Wein und Gsang, der bleibt ein Narr sein Leben lang; Kdo nemiluje ženy, víno a zpěv, zůstane po celý život bláznem.“ Lutheránští panovníci a parlamenty ve Skandinávii udržovali lutheránské národní církve jako státní téměř čtyři staletí, mnohem déle než země katolické. Roku 2000 byla státní církev zrušena ve Švédsku a Dánsku, v květnu 2012 v souladu s přáním krále a kléru zrušil státní církev parlament norský: teprve nyní nemusejí patřit ministři k lutheránům, u panovníka to však platí nadále.

Leo X. nechodil za ženami, protože byl zřejmě homosexuální. Na jeho pověstných hostinách o 65 chodech pobíhali nazí chlapci, zavedl do Města býčí zápasy a maškarní plesy. Homosexuálním kněžím ale hrozil církevním i světským trestem. Leo X., Giovanni de´Medici, byl šestým z devíti dětí Lorenza Il Magnifika a jeho druhorozený syn, své první obročí a církevní hodnost dostal v sedmi letech, v deseti byl opatem a ve třinácti kardinálem. Zemřel zcela v dluzích.

Kariera špičkového křesťanského duchovního něco stála: kardinálský klobouk prý přišel na třicet tisíc dukátů. Leona proslavil výrok, kultovní pro celou renesanční křesťanskou honoraci: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“ Proti Lutherovi, který si později vzpomněl, že své reformní nápady dostal na záchodě kláštera ve Wittenbergu, dlouho nic nepodnikal. Teprve když ho "Wittenberžan" nazval antikristem, kněze exkomunikoval.

Leonův nástupce Hadrianus VI., jediný z Holanďanů na Petrově stolci, také moc energicky proti „protestantům“ nevystupoval. Doba už měla jiné mechanismy a z lutheránství se stala praktická politika.

Rod florentských Medicejských dal církvi ještě dva papeže: Klementa VII. (žil 1478-1534), v jehož službách stál mimo jiné zlatník a sochař Benvenuto Cellini (zemřel 1571), a Leona XI. (na Petrově stolci poseděl pouhých 27 dnů dubna roku 1605); z italských rodin bylo takto z Florencie papežů nejvíce.

Leonův bezprostřední předchůdce Klement VIII. (zemřel v březnu 1605) se zasloužil o rozšíření kávy v Evropě. Prý ji roku 1600 ochutnal, je-li zkazka pravdivá, a pronesl soud, že je škoda přenechat ďáblův vynález výhradně "nevěřícím". Jiný Leonův předchůdce Iulius II. zvaný Il Terribile  (1503 – 1513) byl podobně ziskuchtivý papa (a postižený syfilitidou), velký stavitel. Roku 1508 pověřil Michelangela výzdobou Sixtinské (Sixtovy) kaple. Finanční nákladnost vedla k „aktivaci“ bojovníků proti kšeftu s tzv. odpustky, mezi nimi Martina Luthera. Leo jen navazoval. Iulius II. zahájil pátý lateránský koncil (1512-1517), který se nedohodl na tom, co s Martinem Lutherem, ale uzavřel konkordát Leona X. s Françoisem/Františkem I. Francouzským.

Iuliův předchůdce Španěl z rodu Borgiů (Rodrigo) Alexander VI. (1492 – 1503) byl skvostným dokladem andělské čistoty hlavy správné víry. Kolumbův součastník podnikal po Římu sexuální orgie, měl podle tradice sedm dětí (zřejmě napodoboval biblickou Marii) a nejslavnějšími z jeho potomků jsou krvesmilní Lucrezia a dobrodružný Cesare Borgia, kterého udělal v patnácti či šestnácti biskupem a kardinálem v sedmnácti či osmnácti (roku 1498 ale církevní hodnost odložil, aby ho francouzský král Ludvík XII. mohl jmenovat vévodou de Valentinois; zemřel vojenskou smrtí v 31 letech).

Lucrezii papež zbožňoval a dokonce ji svěřoval státnické úkoly, když byl mimo Vatikán. Měla mimo jiné právo sedět za jeho psacím stolem a otevírat korespondenci. Když roku 1519 zemřela, lidé její jméno špinili obviněními z čarodějnictví a pomluvami o sexuální obludnosti. Otec ji třikrát provdal, poprvé ve třinácti, a sedmkrát porodila, z toho dvakrát mrtvé dcery.

Podle jiných údajů měl dětí devět nebo dokonce tucet, z toho se šlechtičnou Vanozzou de Cattanei pět. Jinou jeho milenkou byla provdaná Guilia Farnese. Z deníků jeho tajemníka Burcharda je zřejmé, že Alexander se svými dětmi žili nákladněji a hédonističtěji než tehdejší světští panovníci.

Na dvoře Borgiovců inscenoval stripteasová vystoupení padesáti děvčat a ve finále nahým a na čtyřech házel papež s dcerou a synem na podlahu jedlé kaštany. Přijal dokonce vyslance Říše, když mu u nohou před trůnem sedělo blonďaté děvčátko a říkalo mu „papa“. 

Kariéru Alexandrovi otevřel jeho strýc španělský Alfonso Borgia/Borja, který vládl jako papež Callixtus III. (1455-1458): milého Rodriga-Alexandra udělal kardinálem, ačkoli kluk nebyl knězem. Svého otce omylem otrávil arsenem Cesare.

Renesanční Alexander VI. kromě zábavy dělal i velmocenskou politiku. Roku 1494 rozhodl spor mezi Španěli a Portugalci o to, komu patří objevy z Nového světa. Demarkační linii vedl napříč Jihem Ameriky a od té doby mluví v Brasílii portugalsky a všude jinda v latinské Americe španělsky (smlouva z Tordesillas). Dal také roku 1498 oběsit a spálit dominikánského kněze Girolama Savonarolu, jehož „socialismus“ čtyři roky terorisoval Florencii.

Jiného předchůdce, Innocenta VIII. (1484-1492), proslavila simonie, uplatil kardinály před svou volbou a také jako první z papežů se přiznal ke svým dětem; prý jich měl šestnáct, po osmi synech a dcerách. K tomu byl posedlý strachem z čarodějnic, viz zde níže. Roku 1488 slavil svatbu svého syna s Maddalenou Medicejskou přímo ve svých pokojích ve Vatikánu; byla to premiéra takové akce.

Stejně jako to, že Maddalena dostala pro svého bratra od papeže kardinálský klobouk. Byl to pozdější Leo X. a sestře se odvděčil: ze tří svých synovců udělal kardinály včetně Innocenta (22), který měl syfilitidu a zplodil čtyři děti.

Luther se podobným pokrytectvím příliš nezabýval. Z církve byl exkomunikován a císař Karel V. ke stáru litoval, že ho nezabil a nezastavil tak protestantskou povodeň německých knížat. Lutherův překlad Nového zákona z řečtiny do němčiny se v září 1522 stal bestsellerem a náklad třech tisíců kusů byl okamžitě rozebrán. O dvanáct let později přeložil ve spolupráci a dalšími theology z hebrejštiny Starý zákon a celku se dnes říká Lutherova Bible, základ dnešní spisovné němčiny.

Roku 1525 se mnich oženil se zchudlou šlechtičnou Katharinou von Bora, která na jeho podnět uprchla se skupinou dalších jeptišek z kláštera. Bylo mu 41, jí 26. Měli spolu šest dětí. Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem.

Snad také proto později v německých dějinách (ale i skandinávských) protestantská elita proti moci příliš nebrojila (srov. „prušáctví“), ani proti hitlerismu. Pro nacismus byl navíc atraktivní Lutherův ostrý odpor vůči Židům, které doporučoval vyhánět ze zemí říše, tvrdě je pronásledovat a dokonce jako první v dějinách formuloval pro Židy pracovní tábory. Realisováno bylo nacisty o půl tisíciletí později se stejnou vášní, s jakou Luther psal své poznámky.

Protože se jeho názory na Židy nedostaly do svodů evangelické víry, jeho antisionismus později nedráždil. Kromě toho u knížat stejně nepochodil: Židé se u zeměpánů vykupovali a byli pro pokladnu snadným příjmem.

Ani katolíci se s židovskými souvěrci v monotheismu dosud nesrovnali. Od druhého vatikánského koncilu pohlížejí na katolicismus jako na "vystřídání, výměnu" judiasmu. Vatikánský stát diplomaticky neuznal Israel a papež Benedikt XVI. obnovil velikonční modlitbu s formulací z doby před druhým vatikánským koncilem, v níž katolíci žádají boha, aby osvítil srdce Židů, aby uznali Ježíše Krista za spasitele všech národů.

Původní formulaci za obrácení "zrádných Židů"/pró perfidís Iúdaeís vypustil roku 1959 ze své modlitby papež Jan XXIII. a roku 1962 ji vyškrtl vůbec koncil. Ve zmírněné podobě ji do katolické liturgie vrátil Benedikt XVI.

Reformační vlna, která povstala z protestu proti odpustkům a hamižnosti církevních funkcionářů, podřizoval náboženské struktury zcela vládci země, myšlenka, která se drobným dynastům v rozdrobeném Německu nepochybně líbila (srov. také švýcarskou reformaci, od roku 1499 de facto nezávislé na říši).

Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 v Augsburgu zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem. Tím skončily formálně věroučné války v Evropě: vítězstvím protestantů, moc Říma byla drasticky omezena.

Stojí však za povšimnutí, že Wittenberg je sice pro evangelíky cosi jako Vatikán pro katolíky, ale těch je v Itálii všude plno, zatímco v Lutherově městě s 46 tisíci obyvateli žije protestantů pouze 4500 (2007).

Luteránství a další formy křesťanského protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraorthodoxním katolíkem Ignaciem Lópezem de Recalde y Loyola založen na ochranu ideologické čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.); Paulus III. také roku 1542 založil Sanctum officium, Svatou kancelář, která dodnes pod pozměněným názvem za Pavla VI. střeží správný výklad křesťanské víry.

Už císař Friedrich II. Hohenstaufský (1194-1250), jinak velmi vzdělaný a liberální člověk znalý italštiny, francouzštiny, řečtiny a jako první korunovaný Evropan arabštiny, „moderní člověk na trůnu“ (stupor mundi, úžas světa), stanovil roku 1224 smrt pro „kacíře“ upálením (srov. zde výše v Toulouse roku 1275). Papež Innocens IV. povolil výslech „kacířů“ na mučidlech, aby se dospělo k opravdu pravdivému zjištění. Císař Karel V. stanovil pro heretiky, pro ty, kteří se odchýlí od „správného“ výkladu monotheistické víry, trest smrti.

Dlouhý tridentský koncil (severoitalské Trento, roky 1545 – 1547, 1551 – 1552 a 1562 – 1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva uvnitř církve i navenek; byly to však již jen ryze verbální nároky.

Pavel IV. (1555 – 1559) založil při svatém stolci inkvisici, jeho příbuzní (papežem se stal v osmdesáti) tunalovali církev a on sám jako z jiného světa tvrdil, že může kdykoli sesadit jakéhokoli panovníka a křesťana bez soudu zbavit majetku. Snad proto ho inquisiční procesy tolik bavily. Roku 1559 zavedl také seznam zakázané literatury, kterého se církev zbavila až ve 20. století (!).

Jeho nástupci Pius IV. (1559-1565) a Pius V. (1565-1572) utužili církevní řády. Pius V. dokonce exkomunikoval anglickou královnu Elizabeth/Alžbětu I. za to, že drží s anglikány. Vynálezcem inkvisice byl papež Gregorius/Řehoř IX. (1227 – 1241), rozený jako hrabě de Segni: vzal ji biskupům a přenesl na dominikány a františkány. Innocens VIII. (1484 – 1492) se proslavil zvráceným životem a bullou Summis desiderantes affectibus o pronásledování čarodějnic („bulla o čarodějnicích prosinec 1484).

Byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy to, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti, viz zde výše. Poslední „čarodějnice například v Německu byla upálena roku 1775 v Kempten/Allgäu.

Upálen byl za svůj rozchod s Ježíšovým kultem a monotheismem 17. února 1600 dominikánský učenec a literát Giordano Bruno (52) za „kacířství a čarodějnictví“. Prošel celou Evropu po Oxford, ale nikde neměl zastání. Jeho popravou zatraktivnil papež Clemens VIII. (1592-1605) začátek svatého roku.
Známý je též mírnější osud matematika a astronoma Galilea Galilei (1564-1642), jehož héliocentrické učení mu od papeže Urbana VIII. (1623-1644) vyneslo roku 1633 doživotní vězení a zákaz publikování („Eppur si muove!“). Rehabilitován byl roku 1992 papežen Janem Pavlem II., 359 let po procesu.

Renascimento, renaissance/renesance byla je zdánlivě érou osvíceného myšlení. Humanismus, vztah k literaturám a umění, objevování antických autorů a polytheistických pohledů na svět platily pro velmi malé elitní skupinky intelektuálů a knížat. Renesance byla naopak dobou krvavých náboženských válek a sektářských rozporů v církvi. S protestantismem přišla katolická reakce s čerty, ďábly a hořícími hranicemi, na nichž hynuly prapodivně souzené čarodějné ženy, obvykle velmi prosté.

Ženy vznešené takové konce nečekaly. Za Innocenta X. z rodiny Pamphili/Pamphilj (1644-1655) měla u něho tak velký vliv jeho švagrová Olimpia Maidalchini a tolik zasahovala do vatikánských záležitostí, že se jí říkalo papessa a karikaturisté ji malovali s tiárou na hlavě. Od té doby je ženám v papežském sídlu odzvoněno a žádná velká žena se tam neobjevila.

Až na jednu. Roku 1854 zavedl Pius IX. dogma o neposkvrněném početí panny Marie a o tom, že jako jediná ze smrtelníků nebyla poskvrněna „dědičným hříchem“ („Nová Eva“) a roku 1950 její tělo Pius XII. přijal do nebe (sic).

Pius XII. ovšem téhož roku uznal, že práce Charlese Darwina O původu druhů (1859) je „hypothesa, kterou je nutné brát vážně“. O půl století později prohlásil v poselství k Papežské akademii věd, že evoluční theorie „je více než hypothesou“ a že je v souladu s biblickým příběhem z stvoření světa (1996).

Ve stejné době se na rozdíl od katolíků ultrakonservativní „letniční“ křesťané ve Spojených státech snažily vrátit do škol výklad o jediném božském tvůrci-stvořiteli („kreaticionismus“) lstí, která spočívala v tom, že se domáhaly povolení výkladu v hodinách biologie o inteligentním designu (ID) vedle vědeckých evolučních poznatků.

Roku 1987 totiž nejvyšší soud Spojených států kreacionismus vykázal ze škol, protože znamenal šíření náboženství, které ústava zakazuje (ještě roku 1925 ale soud pokutoval stem dolarů učitele Johna Scopese v Daytonu v Tennessee za to, že Darwinovu theorii o původu člověka učil).

Roku 1995 uspěli monotheističtí aktivisté za zřízení theokratické Ameriky ve státu Alabama: učebnice musely dostat přelepku, že evoluce je „pochybná theorie, na niž nelze nahlížet jako na skutečnost“. Roku 1999 ve státu Kansas školská rada zakázala učitelům zkoušet žáky z themat „big bangu“ a evoluce.

V listopadu 2005 v Kansasu nakázala rada učit ve školách vedle darwinismu také pohádku o „inteligentním designu“. Podle ní není svět starší deseti tisíců let a například Nóe mohl vzít do archy o délce 135 metrů dinosaury, protože lidé žili už po boku veleještěrů...

 

V prosinci 2005 však ve sporu (jinak velmi křesťansky zbožných) občanů se školskou radou v pennsylvanském Doveru rozhodl příslušný federální soudce John Jones III v Harrisburgu, že ID nepatří do škol, že to je „nehorázná pitomost“, kterou chtějí oklamat veřejnost, jak dostat náboženství do škol.

Američtí ultrakonservativci zřídili v Seattlu Discovery Institute na podporu a šíření nápadů typu ID, aby zastavili „dusivou nadvládu materialistického světového názoru“ a aby ho nahradili „přírodovědou, která je v souladu s křesťanským a theistickým přesvědčením“.

Největší vliv v Itálii a na papežství mělo habsburské Španělsko a na severu Francie. Pozdější osvícenství a státní církevní politika vyzdvihující autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu (gallikanismus, josefínství).

Církevní stát, jemuž z Evropy začalo plynout méně církevních daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. Clemens XII. (1730-1740) zakázal zednářství, ale bez nějakého významnějšího ohlasu. Papežská autorita se uzavřela do světa katolictví, ostatní svět ji přehlížel.

 

Mimo Vatikán také vzniklo vysvětlení, proč křesťanský bůh, který všechno ví, je dobrotivý, všemocný atd., trestá poctivé lidi přírodními katastrofami a epidémiemi popřípadě jim nedokáže zabránit; takže je asi pěkně zlý. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716) zkonstruoval, že bůh je všemocný v tom, co dělá dělá logicky a určité faktory mohou působit proti dobrotě. Zkrátka křesťanský bůh stvořil svět jako nejlepší ze všech možných světů, lepší to už nebude (Theodicea/Essais de Théodicée sur la Bonté de Dieu, la liberté de l´Homme et l´Origine du mal, 1710).

Později konstrukci vylepšili jesuité a vymysleli slovo optimismus (poprvé roku 1737 jako optimisme v Journal de Trévoux v souvislosti s Leibnizem). Poprvé bylo lstivého učení, které nijak nevysvětluje, proč by měl nedokonalý člověk věnovat pozornost stejně nedokonalému tvoru božskému, použito k ideologické útěše po lisabonském zemětřesení 1. listopadu 1755, jednom z největších přírodních neštěstí v novodobých evropských dějinách, viz pod zemětřesení (jesuité vznikli jako Společenství Ježíšovo roku 1534 a roku 1773 byli přechodně Clementem xiv. zakázáni; dnes jsou s asi dvacet tisíci členy největším z řádů katolické církve). Protijesuitský byl již papež Benedikt xiv. (1740-1758), kgterý se mimo jiné zasloužil o zachování Colossea, viz pod divadla.

Až ve dvacátém století přišla církev s učením, že bůh netrestá a neubližuje, protože je hodný.

Pro osobní boj s protikladem bezbřehé boží dobroty dodnes funguje v katolické církvi vyhánění vládce zla, ďábla. Římské biskupství má stále svého exorcistu, kterého ročně navštěvují desítky lidí, většinou rodičů zneklidněných chováním svých dětí.

Novověký Vatikán
Napoleonská éra sice do Říma přinesla hodně vzruchu, církevní stát vnitřně pozměnila jen málo. Roku 1797 se Pius VI. (1775-1799; nastoupil ve věku 58 let a zvolen pět měsíců po smrti Clementa XIV.), kterého už sužovaly reformy Josefa II., pod tlakem revoluční Francie zřekl Avignonu, Ferrary, Bologni, Romagni a Ancony.

Roku 1798 vyhlásili republikáni v Římu republiku a papež byl internován v jižní Francii, kde také v létě 1799 zemřel. Osvícenci se tehdy posmívali, že zemřel „Pius Poslední“.

Roku 1800 však Napoleon obnovil suverenitu církevního státu pod Piem VII. (jako šedesátiletý zvolen na konkláve v březnu 1800 v Benátkách pod rakouskou ochranou; vládl do roku 1823), aby ho mohl roku 1804 v Paříži pomazat na císaře (ale korunu si dal na hlavu Napoleon sám, aby nebyl „z milosti papežovy“), roku 1808 ho opět zrušil a roku 1809 bylo věčné město francouzské.

Papežský stát, patrimónium Petri, v krátké době zažil americkou a francouzskou revoluci, osvíceneckou liberalisaci Habsburků a náhlý vzestup Francie, téměř zanikl. Podle konkordátu z roku 1801 Pius VII. uznal, že katolicismus není ve Francii státním kultem a roku 1804 korunoval Napoleona císařem. Byl jeho zajatcem, ale po císařově pádu se nijak nemstil.

Po vídeňském míru roku 1815 se vedle Francie etablovalo v Itálii Rakousko. Revoluci v letech 1830 – 1832 a 1841 - 1845 potlačily francouzské a rakouské jednotky a v reakci na revolucionáře z Mazziniho Mladé Itálie reagoval Gregorius/Řehoř XVI. (1831-1846) velmi zpozdile, nicméně zcela ve vatikánských tradicích: vydal roku 1832 edikt proti svobodě tisku, slova a svědomí. Od roku 1849, kdy byla krátce v Římu republika, zůstala v městu francouzská posádka. Gregorius XVI. byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konec církevního státu byl rychlý. Pod savojským rodem sjednocená Itálie vyhlásila hlavním městem Turín (od 1861) a Florenc (od 1865). Po francouzské porážce bismarkovským Německem obsadila savojská vojska 20. září 1870 Řím a nové Italské království papeži garantovalo pouze vatikánské paláce, Laterán a Castel Gandolfo: papežský stát mocensky zanikl. 256. papež Pius IX. (1846 – 1878) odmítl Vatikán opustit („vatikánský vězeň“) a byl posledním z papežů, který vládl územím mimo Řím.

Také proslul, kromě toho, že vládl nejdéle ze všech papežů po Petrovi (32 let), dogmatem o neomylnosti papeže v otázkách ideologických (18. července 1870): kodifikovat může představu a názor, který se již obecně po církvi rozšířil (o neposkvrněném početí Marie viz zde výše).

Za Pia IX. se církev přizpůsobila sílícímu liberalismu a po Evropě začaly vznika národní „biskupské konference“ projednávající otázky spojené se vznikajícím národním státem, aniž by se nějak vzdalovaly kurii. V německé oblasti byl césurou rok 1867. Pius IX. nepatřil mezi oblíbené církevní mocnáře. Roku 1848 utekl před revolucí a demonstroval, že on ani žádný jiný z katolických pohlavárů nevybudoval nějaký přijatelný, natož spravedlivý společenský systém. Roku 1881 se skupina Římanů pokusila zmocnit jeho sarkofágu a hodit ostatky do Tiberu.

Jeho nástupce Leo XIII. (1878-1903) ovšem dbal na vědu. Vládl čtvrt století a je jedním z rekordmanů papežství: zemřel ve 93 letech jako dosud nejstarší z římských biskupů. Zpřístupnil vatikánské archivu vědcům, sympaticky se vyjádřil o Francouzské republice a roku 1891 zřídil za chrámem sv. Petra astronomickou observatoř. Když se později Řím v noci osvětloval elektřinou, roku 1935 byla přestěhována do Castel Gandolfo a od 70. let je v americké Arizoně.

Slabost pro technický pokrok mezi konservativci nešlo přehlédnout. Do roku 1800 papežové jezdili na koních nebo se dávali dopravovat v nosítkách - sedia gestatoria, které zrušil až roku 1978 Jan Pavel I. a zcela eliminoval jeho nástupce Jan Pavel II. Roku 1800 použil kočáru jako první z papežů Pius VII., což vůdcům katolicismu vydrželo příštích 129 roků. První automobil měl Pius XI., a byl to celkem logicky vůz automobilky Fiat. Téhož roku dostal darem od americké firmy se sídlem v Detroitu Graham Paige a v něm poprvé po 59 letech opustila hlava vatikánského státu zdi této bývalé části Říma. 

Už roku 1930 dostal Pius XII. Mercedes a do dneška třetina všech "papamobilů" pochází ze Švábska. V Mercedesech jezdili papežové nepřerušeně až do roku 1964, kdy Pavel VI. použil při návštěvě Spojených států vozu Lincoln Continental, ve Francii Citroenu a doma Fiat Campagnola. První obrněný papamobil použil Jan Pavel II. (FSC Star a Ford D), pak ještě Mercedes-Benz, Range Rover, Leyland (to v Británii), Panda (ve Španělích), GMC Sierru (v Kanadě), Peugeot (v Paraguayi) a roku 1999 v Mexiku se davům ukazoval v autobusu (darované Ferrari nikdy nepoužil a peníze z jeho prodeje věnoval obětem tsunami 2004).

František sice papamobil ze Stuttgartu nezrušeil, ale jezdívá v Jeepu, Toyotě, Isuzu, vozech Kia, Hyundai, Land Rover, Fordu Focus, Renault a Fiat.

Při volbě Pia X. (1903-1914) vyvolenci pomohla intervence Františka Josefa I. Rakouský císař využil práva intervence katolických panovníků do konkláve a vetoval volbu jiného kandidáta, který by snadno vyhrál. Konservativní Pius X., který dával dokonce přísahat na to, že kněží budou postupovat proti „modernisaci“, se mu odměnil: intervenční veto zrušil. Byl svatořečen Piem XII. roku 1954, ale posledním svatořečeným z dosavadní řady mužů na Petrově trůnu byl v květnu 2011 Jan Pavel II.

11. února 1929 podepsala velká fašistická rada rukou vůdce Mussoliniho se svatým stolcem Pia XI. zastoupeným kardinálem Enrikem Gasparrim lateránské dohody a konkordát, jímž Itálie uznala správní, územní a finanční práva nezávislého a neutrálního státu s názvem Sancta sedes, Santa sede, Stato della Città del Vaticano (zkratka SCV, což bývá zesměšňováno jako zkratka za "Si Cristo vedesse, Kdyby to Kristus viděl..."). Narodil se nový stát s vlastní měnou, známkami, hranicemi, armádou, občanstvím etc. Pius XI. odmítl Mussoliniho nabídku na rozšíření území svého státečku s tím, že si nepřál přihlížet, jak jeho poddaní budou stávkovat.

Pius XI. byl zvolen roku 1922 až po čtrnácti hlasováních, jeho nástupce Pius XII. hned, poněvadž neměl konkurenta.

Benedikt XV. (1914 – 1922) se pokoušel zprostředkovat za první světové války mezi bojujícími státy, ale ignorovaly ho obě strany.

Pius XI. (1922 – 1939) se nikdy navenek nedistancoval od fašismu, ačkoli sám jako aristokrat jím opovrhoval jako ostatně všemi proletáři. V jedné encyklice papež zakazoval stávkovat, neboť rozsuzovat zaměstnanecké spory přísluší úřadům. Zemřel po mrtvici den před desátým výročím podpisu lateránských smluv (72). Jeho Nástupce Pius XII. (občanským jménem Eugenio Pacelli) radikálním dělníkům radil "nahradit třídní boj třídní spoluprací". Jeho starší bratr Francesco zastupoval Pia XI. na jednáních s Mussolinim jako právní poradce, otec byl kanonickým právníkem a děd Marcantonio Pacelli, ministr papeže Pia IX., založil roku 1860 klerikální deník L' Osservatore Romano vycházející dodnes.

Jan XXIII. (1958-1963), Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, který byl z prostých poměrů a dostalo se mu od Italů přízviska "papa buono", zahájil debatu o formálních reformách církve a uvolnění centralisace (druhý vatikánský koncil 1962-1965), ale k výraznějším změnám nedošlo. Byl též jediným, který jmenoval kardinálem občana Sovětského svazu: Josyf Slipyj (+ 1984) byl od roku 1944 arcibiskupem lvovským, od následujícího roku do 1963 vězněn bolševiky na Sibiři, pak žil a zemřel v římském exilu.

Jan měl stejné pořadové číslo jako papež, který svými obchody s odpustky pobouřil Prahu a kazatele Jana Husa jako Antikrista (zvolen v Pise a vládl 1410-1415, sesazen v Konstanzi). Byl prvním, o jehož umírání referovala v přímých reportážích rozhlas a televise. Bylo mu 81 rok.

Autoritářstvím a konservativismem, ale také využíváním všech mediálních triků, se vyznačoval dlouhý pontifikát Poláka Jana Pavla II. (1978-2005), prvního neitalského papeže po 455 letech. Kromě tří, které jmenoval Pavel VI. (1963-1978), dosadil do kardinálské funkce všech 117 volitelů v konkláve (rok 2005; dva mladší osmdesáti se nedostavili pro nemoc).

Mezi ním a Pavlem VI. vládl 33 dny Jan Pavel I., jehož náhlé úmrtí vedlo ke spekulacím, že byl zavražděn, protože se příliš věnoval objasnění vazeb vatikánských státních financí s kriminálním prostředím (srov. např. projení smrti s rejdy zednářské lože Propaganda Due, P2, jejímž členem je mimo jiné Silvio Berlusconi, mediální magnát a dvojnásobný premiér).

Do dějin nicméně Jan Pavel I. vstoupil zrušením korunovačního ceremoniálu. Posledním korunovaným papežem je tedy Pavel VI. Od časů Landona (913-914) byl také prvním papežem, který neměl jméno po některém ze svých předchůdců.

Nástupcem Jana Pavla II. se roku 2005 stal bavorský klerik Joseph Ratzinger jako Benedikt XVI. (viz zde níže). Pokračoval v konservativním kursu svého předchůdce, jemuž ostatně sloužil od roku 1981 jako hlava inkvisice. Za něho dospěla vatikánská Mezinárodní theologická komise v dubnu 2007 k závěru, že limbus (okraj, pás, opasek), jinak pro křesťany stav přirozeného duševního štěstí mimo nebe, jakési předpeklí, není. Děti, jimž se nedostalo křtu a jejichž duše byly zatraceny ideologem Augustinem, protože podle něj přišly rovnou do pekla, se teď mohou dostat do nebe.

Když 26. června 2007 maličko zjednodušil volební řád o konkláve, 7. července téhož roku autorisoval papež Benedikt XVI. dekretem (motu proprio Summorum pontificum) užívání latiny při katolických mších. Pokud si farníci budou přát, provede kněz mši v podobě přijaté roku 1962 druhým vatikánským koncilem, což je upravená verse schválená o tridentském koncilu, který se vlekl v letech 1545-1563 a vyhlášená papežem Piem V. roku 1570. O čtyři sta let později ji upravil do dnešní podoby papež Pavel VI. Při latinsky pronášené mši stojí kněz zády k věřícím.

Změna byla vykládána jako ústupek ultrakonservativcům v neprospěch národních podob mší a modernímu pojetí katolické bohoslužby, jak ji otevřel druhý vatikánský koncil. Krátce na to vydal prohlášení tvrdící, že katolická církev je jedinou církví Ježíšovou.

V roce 1970 založil francouzský biskup Marcel Lefebvre (zemřel roku 1991) Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (Fraternitas sacerdotalis s. Pii X., FSSPX), které se na rozdíl od druhého vatikánského koncilu 1962-1965 drží latinských liturgických tradicí. Roku 1988 přes papežův zákaz zasvětil čtyři nové biskupy, za což byl se svými učedníky Janem Pavlem II. exkomunikován z církve. V lednu 2008 je papež Benedikt XVI. pardonoval a exkomunikaci zrušil (nikoli však jejich suspensi z úřadu), aniž by ze strany Bratrstva hlava katolické církve slyšela jediné slovo ústupku či lítosti z rozhodnutí zavánějícím schismatem.

Poněvadž ve sporné omilostněné skupině byl i jistý biskup Richard Williamson, který byl ve svých kruzích znám jako člověk zpochybňující počty židovských obětí v nacistických vyhlazovacích lágrech ("popírač"), snesla se na papeže a kurii z celého světa ostrá kritika.

Papežství

Plný titul: "Biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů Petra, hlava celosvětové (= katholické) církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita církevní provincie Řím a suverén státu Město Vatikán.“

Jako další tituly a oslovení užívá: svatý otec, sluha sluhů, nejvyšší pontifex (summus nebo maximus p.). Oslovován je i v diplomatickém usu jako svatý otec. Titulatura je v užívání od roku 1075 a od tehdy užívá papež jiného jména než rodného. Z počtu 265 nositelů papežské titulatury bylo 38 protipapežů.

Užívání titulu pontifex maximus je pro monotheistického kněze kuriosní. Bylo totiž označením nejvyššího představitele státního římského polytheistického voleného občanského systému, představeného sboru pontifiků (pontifex, řec. gefýraios, stavitel mostů). Od Caesarových dob zastávali úřad všichni principové (císaři), a to dokonce vladaři křesťanští.

Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.) se zdůvodněním, že není kněz. Prvním papežem historie, který polytheistického titulu užil, byl proto jeho současník Damasus I. (366 – 383).

Papež je voleným nástupcem apoštola Petra a z tohoto odůvodnění pramení jeho postavení mezi křesťany: je nejvyšším představitelem katolické církve s rozsáhlými pravomocemi ideologickými. Dominance římského biskupa nad ostatními biskupy západní části je odvozována od dopisu papeže Clementa I. křesťanům v Korinthu kolem roku 100 n. l.

Je hlavou nejmenšího z členských států Spojených národů (s pozorovatelským statutem) s názvem Svatý stolec, Sancta sédés/Santa Sede, Stato della Citta del Vaticano, Stát vatikánského města. Podle ústavy má práva hlavy státu a moc zákonodárnou i soudní. Papežství je theokratická forma volené absolutní monarchie; srov. s podobně pojímanou šíitskou Íránskou islámskou republikou

Na ploše 0,44 km2 žije maximálně pět set šedesát občanů. Vatikánské občanství mají všichni kardinálové a preláti s funkcí ve Vatikánu, diplomaté zastupující Vatikán a švýcarská garda. Občany je také asi 50 laiků, ale většina z 1540 civilních zaměstnanců ve Vatikánu nebydlí a nemá státní příslušnost. Je to vedle pravoslavné řecké svaté hory Athós jediný stát na světě, jehož populace se nerozšiřuje rozmnožováním.

V zemičce Svatého stolce se platí eurem a hlavním dorozumívacím jazykem je italština. Podle oficiálních vatikánských údajů získal roku 2003 theokratický státeček 146 milionů eur z prodeje známek, mincí, medailí a asi tří milionů vstupenek do museí. Nestačilo to prý ani k pokrytí nákladů na chod Radia Vatican. Finanční instituce a operace církve nebyly a nejsou zveřejňovány a požívají velmi špatné pověsti.

Latina zůstala jazykem důležitých dokumentů (od druhého vatikánského koncilu roku 1965 přestala být jediným liturgickým jazykem církve, povoleny jazyky národní), diplomacie užívá francouzštiny.

Zatímco papež Jan Pavel II. ještě psal svou doktorskou theologickou práci latinsky, začátkem 21. století znalost latiny ve Vatikánu téměř vymizela a plně byla nahrazena italštinou (poslední církevní „latináři“ si stěžovali, že mluvenou latinu už nemá ani kdo učit…). Předsedou vlády je od června 1991 Angelo Sodano. Vatikán má své noviny Osservatore Romano a silnou rozhlasovou stanici.

Slovo papež se do češtiny dostalo od misionářů ze starohornoněmeckého bábes pocházející z latinského papa (čti: pápa), které souvisí s řeckým pappas, obojí s původním významem otec, dědek. Ve východní církvi původní titul pro opaty, biskupy a patriarchy. Patriarcha alexandrijský má rovněž dodnes titul pappa stejně jako hlava autokefální církve koptské s dvanácti miliony příslušníků Šenuda III.

Vatikán a diplomacie:
Prvního apoštolského vyslance podle dnešních diplomatických zvyklostí, nuncia (ital. nuncio od lat. nuntius, posel), jmenoval roku 15000 papež Alexander VI. v Benátkách Angela Leonininiho. První mimoevropskou nunciaturu Vatikán otevřel v Brazílii. První zastoupení protestantů ve Vatikánu mělo od roku 1805 Prusko, prvním státem mimo křesťanský svět od roku 1942 Japonsko a Čína (Kuomintang).

Do roku 1978, kdy nastoupil Jan Pavel II., udržoval Vatikán diplomatické styky s 85 státy. Po jeho smrti roku 2005 se 174 (mimo jiné dojednal diplomatické vztahy se Spojenými státy, Spojeným královstvím a Ruskem), v polovině roku 2007 to bylo se 176 (ale jen 78 má zastoupení přímo v Římě). Formální vztahy nejsou s komunistickou Čínou, Vietnamem, se Saúdskou Arábií.

Nejdelší a nejkratší pontifikáty:
Petr, přesná data nejsou známa, v čele římských křesťanů zhruba 35 let. Rodným jménem Šimon, rybář z Bethsaidy. Popraven byl prý za Neróna ukřižováním hlavou dolů.

Pius IX., zvolen ve věku 54 let
Jan Pavel II., zvolen ve věku 58 let
Leo XIII., zvolen ve věku 67 let a zemřel ve 93 letech, nejstarší z papežů

Benedikt XVI., zvolen v 78 letech, abdikoval v 85.

jméno                   zvolen       instalován      zemřel           let     měsíců       dnů
Pius IX.            16. 6. 1846        21. 6.        7. 2. 1878       31     7                22 (blahořečený)
Jan Pavel II.     16. 10. 1978     22. 10.       2. 4. 2005       27     5                17
Leo XIII.           20. 2. 1878        3. 3.         20. 7. 1903      25     4                29
Pius VI.             15. 2. 1775        22. 2.        29. 8. 1799    24      6               12
Benedikt XIII.    (protipapež) 1394 - 1417
Hadrián I.          1. 2. 772             9. 2.         25. 12. 795    23     10              25
Pius VII.           14. 3. 1800        21. 3.        20. 8. 1823     23      4                 6
Alexander III.    7. 9. 1159         20. 9.        30. 8. 1181      21     11             23
Silvestr I.          31. 1. 314                           31. 12. 335     21     11               0 (svatý)
Leo I. zv. Veliký 29. 9. 440                          10. 11. 461     21      1                12 (svatý)

Nejkratší pontifikáty:
Pouze dva nebo tři dny byl v úřadu Štěpán II. (březen 752; viz výše o číslování s výrazně slavnějším stejnojmenným nástupcem Štěpánem III.), a 12 dnů Urban VII. (15. až 27. září 1590; prý onemocněl malárii a nebyl korunován). Méně než měsíc vládlo církvi jedenáct pontifiků, méně než rok 38. Předchůdce dnešního papeže Jana Pavla I. jen o něco déle (26. srpna – 28. září 1978).

Dobrovolné odstoupení z funkce a pozoruhodnosti
Je možné a nepotřebuje žádného schválení, jak v únoru 2013 prokázal Benedictus xvi. Před ním pouze jeden nejvyšší pontifex odešel sám od sebe, roku 1294 Coelestinus/sv. Celestýn V., mnich Pietro de Murrone, viz zde níže. Resignace Marcellina roku 304 (nebo to bylo vyhnání z úřadu), Pontiana roku 235 (před vypovězením do dolů na Sardinii Maximinem Thrakem: 28. září t. r. je první pevné datum papežských dějin), Silveria roku 537, Martina I. (655), Benedicta V. (964 se stal zajatcem císaře Otty I. a zemřel v Hamburku), Jana XVIII. roku 1009, Benedicta IX. (prodal papežství za tisíc liber stříbra roku 1045 Gregoriovi VI. (kupec zemřel po roce v exilu v Kolíně) a Gregoria XII. roku 1415 v Konstanci byly vynuceny (a řady dalších).

Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Prvním papežem, který si při nástupu do úřadu změnil jméno, byl Mercurius-Joannes II. (533-535).

Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Buccaporci či Boccadiporco n. Osporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012). O jménech viz zde výše.

Nejstarším papežem, když usedal na Petrův trůn, byl pravděpodobně roku 678 Sicilan Agathó/Agathón. Bylo mu prý právě sto a na Petrově trůnu vydržel se svěží myslí do roku 681, do svých 104 let. Druhým nejstarším asi byl Hadriánus I. roku 772; bylo osmdesát. Benedictus XVI., který byl vybrán kardinály v dubnu 2005, byl v okamžiku volby 78letý (posledním tak starým byl roku 1730 Clemens XII.), resignoval v 85 letech. 81 papež byl svatořečen, sedm blahořečeno.

Odkud přišli papežové
Itálie          205 (z toho 106 Římanů) a 57 „cizinců“:
Francie      18
Řecko        15 (jeden byl z Kréty)
Německo   8 n. 9 (ve středověkých dimensích; jeden byl z Utrechtu, a dva z Alsaska-Lotrinska, dva z Rakouska, srov. zde níže)
římská severní Afrika   2 (místa narození Miltiada a Victora I. nejsou známa)
Egypt        2 (vzdoropapež Hippolytos mohl být i z Anatolie)
Anglie       1 (anglické rodiště Hadriána IV. není známo)
Portugalsko        1
Polsko       1

Papež Jan Pavel II. v ČR:
duben 1990, poprvé a naposledy v Československu
květen 1995, poprvé v ČR
duben 1997, potřetí v Praze

září 2009, Benedikt XVI. v ČR

Kolik bylo papežů ze zemí severně od Alp/Německa:
Otázku není možné jednoznačně odpovědět. Lze zahrnout papežku Janu alias Joanna VIII., která sice pocházela z Igelheimu, ale o jejím papežství nepanuje shoda? Počítáme Německo v dnešních, nebo středověkých hranicích?

1. Gregorius V. z Korutan, 996-999
Bruno von Kärnten, Bruno Korutanský, první z německých papežů, vnuk císaře Ottona I., jmenován byl ve svých 24 letech římským biskupem Ottonem III., kterého vzápětí korunoval císařem. Když císař opustil Řím, došlo ke vzpouře, papežem prohlásil římský šlechtic Crescentius II. arcibiskupa v Piacenze a rodilého Řeka Ioanna Filagatha papežem Joannem XVI., Gregoriova i císařova učitele.

Otto se vrátil a Gregorius se pomstil: východořímský protipapež byl znetvořen a zavřen a povstalec popraven. Gregorius V. byl prvním papežem, který vyslovil interdikt, a to proti francouzskému králi Robertovi II. za to, že si bez jeho souhlasu vzal vzdálenou příbuznou.

2. Clemens II. ze Sas, 1046-1047
Šlechtic Suidger, hrabě z Morsleben a Hornburgu, biskup bamberský, přišel do Itálie v doprovodu krále Heinricha/Jindřicha III. roku 1046. O papežství tehdy soupeřili tři papežové: Sylvester III., Benedictus IX. (Theofylactus/Theofilatto) a Gregorius VI. Německý král je všechny sesadil, na Petrův stolec posadil Suidgera jako papeže Clementa II. a dal se jím o vánocích téhož roku korunovat císařem.
Nový papež se pustil do boje s církevní korupcí (simonie), ale náhle zesnul; prý ho otrávili Benediktovi příznivci. Benedictus IX. z rodu Tusculani se vrátil do Říma a pokračoval v přerušeném papežství (od 1032-1044, 1045 a 1047-1048). Jediný z papežů, který leží pochován severně od Alp (Bamberg).

3. Damasus II. z Bavor, 1048
Poppo/Bruno, biskup brixenský, byl císařem Heinrichem III. jmenován v prosinci 1048 nástupcem Clementa II., ale ve funkci již opět seděl Benedictus IX.: vládl třikrát, papežský rekord, a také byl nejmladším z papežů, když začal v papežském státu vládnout. Damasus byl však byl papežem pouze 23 dny, po nichž zemřel zřejmě na malárii.

4. Leo IX. z Egisheimu v Alsasku (jako Říše římská), 1049-1054
Bruno, hrabě z Egisheimu a Dagsburgu, dostal přízvisko svatý a za něho se definitivně rozešel křesťanský západ a východ. Prosazoval politiku nadřazenosti papeže nad veškerou světskou mocí, posílil moc kardinálů (svaté kolegium). Krátce byl zajatcem Normanů, a jeho posel Humbert v Konstantinopoli exkomunikoval patriarchu a naopak. Leo se toho ale už nedožil.

5. Victor II. ze Šváb, 1055-1057
Gebhard von Dollnstein-Hirschberg, biskup v Eichstättu. Patřil do úzkého kruhu kolem císaře Heinricha III., který ho jmenoval nástupcem Leona IX. Stíhal manželství knězů a simonii. Poslední z německých papežů a z papežů dosazených německým císařem.

6. Stephanus IX. z Lotrinska (jako Říše římská), 1057-1058
Friedrich, syn Gozela I. a bratr vévody Godfreye Lotrinského, opat benediktinského kláštera Montecassino, nástupce Victora II.

7. Adrianus/Hadrianus VI. z Utrechtu (jako Říše římská), 1522-1523
Adrian Florenszoon Boeyens, jediný z Holanďanů na Petrově stolci a poslední z neitalských papežů před Janem Pavlem II. roku 1978. Kariéru udělal, když ho císař Maximilana I. jmenoval pečovatelem svého vnuka Karla, budoucího císaře Karla V. Chtěl reformovat církev, snažil se vyhlásit říšský acht nad Lutherem.

8. Benedictus XVI. z Bavor, 2005-2013
Joseph Ratzinger z obce Marktl am Inn

(s úpravami vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Švýcarská garda, armáda Vatikánu

Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byla garda 150 vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. Švýcarské kantony byly od roku 1499 fakticky nezávislé na říši. Do Říma dorazili 15. ledna 1506 a 22. ledna odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči 24 tisícům landsknechtů císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma, "plenění Říma") 6. května 1527, protože jejich pán se spojil s francouzským králem. Při dobývání města a během devítiměsíční hrůzovlády žoldnéřů tehdy zahynulo na deset tisíc Římanů.

Žoldnéři byli v podstatě bez velení. První z velitelů Georg von Frundberg ochrnul a oněměl před Bolognou 16. dubna při proslovu ke vzbouřeným vojákům po mozkové mrtvici, druhý Charles de Bourbon padl na začátku obléhání Říma 6. května. Řádící vojáci vylupovali kostely, hrobky (včetně Petrovy), patricijské a kardinálské domy (v Římě žilo 25 kardinálů), veškerý papežský majetek. Kořisti bylo prý za deset milionů dukátů, asi 35 tun zlata.

Vojáci a jejich ženy vládli Městu tři čtvrti roku. Žertem zvolili Martina Luthera papežem, když skutečný seděl v Andělském hradu. Clemens vii. se po měsíci vyplatil a mohl uprchnout. Řím byl vydrancován a katolické špičky zachvátila kocovina z hrůz, k nimž tak snadno došlo.

Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VII. do Andělského hradu (Castel San Angelo). V ten den dnes každoročně přísahají nováčkové gardy.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí (později se stalo podmínkou, že prošli výcvikem ve švýcarské armádě). Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. (Montini), že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Garda je zároveň nejstarším žoldnéřským oddílem na světě a poslední ryze nájemní armádou (srov. však Cizineckou legii ve Francii). Švýcaři sloužili také jako osobní garda francouzských králů a ve Vídni za Marie Theresie. Ve Francii se proslavili obranou Tuilerií roku 1792, kdy z devíti set mužů šest set padlo. Republika gardu zrušila. • Švýcaři posílali do válek půl tisíciletí žoldnéře, protiklad k dnešní jejich humanitě a neutralitě. To, že se bojovnost domácích mužů vybíjela jinde, je snad vysvětlením pro dlouhý mír mezi konfederovanými: válečníků by pak bylo zapotřebí doma, a to by škodilo obchodu...

Od června 2002 má Vatikán prvního barevného z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových. Skandál má garda také slavný: roku 1998 zastřelil jeden z gardistů, kterému již končila smlouva, svého velitele a jeho manželku. Pak se sám zastřelil.

Poslední bojovou akcí vatikánské armády byla roku 1870 obrana před jednotkami Italského království. Italští dělostřelci tehdy prorazili průlom do hradeb u brány Porta Pia a během útoku zemřelo 49 Italů a 19 Švýcarů. Pius IX. vyvěsil bílý prapor a exkomunikoval všechny, kteří na Vatikán zaútočili.

Pravěk Vatikánu

Než se na Vatikánském pahorku (Váticánus mons, nadmořská výška 63 m) usídlili křesťané, mělo místo rozporuplnou pověst. V okolí pahorku, ager Váticánus, sídlilo prý božstvo, vydávající věštebný hlas, Váticánus deus. Zvuk údajně připomínal hlas dítěte vydávajícího při porodu svůj první hlas uá, což staří dávali do souvislosti se slovesem vágíre, čti uágíre, křičet. Jiná starořímská etymologie pravila, že slovo pochází od váticínium, věštba.

Okolí pahorku bylo v republikánských dobách a na začátku císařství známé špatnou půdou a víno z ní bylo pokládáno za mizerné (Váticána bíbere, pít vatikánské víno, pít břečky), hrnčíři tu měli své dílny. Za krátké vlády císaře Vitellia roku 69 n. l. zde byl tábor germánských a gallských žoldnéřů, kteří z nezvyklého horkého počasí a klimatu houfně hynuli.

Roku 59 n. l. Neró uzavřel úžlabinu mezi pahorky Vatikánem a Ianiculem, vallis Váticání pro dostihovou dráhu, circus. Už jeho předchůdce Claudius zde pořádával hry.

Na Vatikánu dal postavit císař L. Aurelius Verus, spoluvládce M. Aurelia v letech 161 – 166, náhrobek svému oblíbenému koňskému šampionovi ze stáje zelených jménem Volucris. Nosil při sobě jeho zlatou sošku a živou předlohu krmil místo ječmenem hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm si ho vodil do paláce. Zelení na Volucrovu počest požadovali, aby vítězní koně dostávali odměnu ve penězích.

O století později prapodivný císař Heliogabalus (vládl 218–222) dal náhrobky, kterými už byl Vatikán plný, vyvrátit, aby tu mohl pořádat dostihy čtyř sloních čtyřspřeží a čtyřspřeží velbloudích. Za Augústa zde totiž byl založen hřbitov, kde se pohřbívalo až do doby Konstantínovy. Roku 2003 byl zčásti odkryt při stavbě parkoviště. Pohřby byly žehem i do země. Mezi pohřbenými byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích, nebo archivář Nerónova soukromého majetku.

Podle křesťanské tradice měli v Nerónově circu při krvavých zábavách hynout i křesťané. Kolem roku 200 tu měl stát pomník „mučedníků víry“ (křesťanský pojem od řeckého martyr, svědek) z nerónovské doby. Roku 322 tu dal císař Konstantin I. stavět pětilodní basiliku, kterou zasvětil papež Silvester I. 18. listopadu 326 (papežským chrámem a sídlem ale byl Laterán, S. Giovanni in Laterano).

V 9. století byl Petrův chrám obklopen zdí proti vpádům Saracénů-Arabů. Dnešní vatikánský komplex povstával až po avignonském zajetí. Sixtus IV. (1471 – 1484) dal postavit "Sixtinskou kapli" (1473-1481; it. Cappella sistina, vlastně "Sixtova kaple") dlouhou čtyřicet metrů, třináct širokou a dvacet jeden metr vysokou. Byl to zbožný muž: měl několik synů a za třicet tisíc zlaťáků prodával roční licenci na bordelly a bral si poplatky od těch z kněží, kteří si chtěli držet metresy. • Ze Sixtovy éry přežívá ještě jedna pozoruhodnost: roku 1472 vznikla v Sieně dodnes fungující banka Monte dei Paschi di Siena´zvaná "Babbo Monte", Děda Monte, viz pod bankovnictví.

Michelangelo kapli na příkaz Iulia II.  v letech 1508-1512 vyzdobil freskami se starozákonními náměty a roku 1541 byl odhalen jeho obraz „posledního soudu“ na zdi za oltářem. Nahota postav byla po umělcově smrti zakryta.

Postranní zdi kaple pokrývají malby Pietra Perugina, Sandra Botticelliho a Domenika Ghirlandaia. Poprvé se v ní sešlo konkláve po smrti Sixta IV. roku 1484 (některá volební konkláve se konala v 19. století v Quirinálu, který býval letním palácem papežů, dnes je residencí italských presidentů). V letech 1980-1994 byla restaurována a roku 2004 ji spatřily 3,46 miliony návštěvníků.

S novostavbou Petrova chrámu se začalo roku 1506 na pokyn Iulia II. podle plánů Donata Bramante s půdorysem řeckého kříže (zemřel 1514). V jeho dílu pokračoval Raffael (do 1520), Michelangelo navrhl definitivní podobu kopule (řídil práce 1546 – 1564) a stavbu s náměstím dokončil G. L. Bernini v letech 1656 – 1663.

Petrův chrám má v nejširším místu 138 m, délku 187 m a kopule je vysoká 119 m. Pojme až na šedesát tisíc věřících. Papež Sixtus V. (1585 – 1590) byl stavitel dnešní residence a knihovny. • Nejvyšší křesťanskou stavbou je však katedrála (od ecclesia cathedralis, „sídelní kostel“) Notre Dame de la paix v Yamoussoukro na Pobřeží slonoviny. Dílo libanonského architekta žijícího v zemi Pierra Fakhouryho v rodišti diktátora Félixe Houphuët-Boignyho (zemřel roku 1993) je vysoké 158 metrů a bylo dokončeno roku 1989.

Původní Svatopetrská basilika v Římě nestojí. Ve Vatikánu ji dal nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde uvnitř“, postavit Kónstantínos I. c. 320, zasvětil ji roku 326 papež Sylvester I. Oltář byl v Kónstantínově basilice od roku c. 320, pak ho stavěl Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594. Kónstanínovu stavbu nebylo nutné strhávat pro stáří, jak se tvrdívalo, ale protože nebyla už dostatečně honosná.

Papež „nekardinál“ a jediná dobrovolná resignace
Nikde není psáno, že papež může být volen pouze z řad kardinálů, ba dokonce ani nemusí být knězem a ani ne svobodný, klidně ženatý. Nutnou podmínkou pro jeho zvolení je hlas dvou třetin přítomných kardinálů, mužské pohlaví a nesmí být žádným heretikem.

První, kdo platnost těchto regulí prokázal a byl zvolen papežem, aniž před tím získal červený kardinálský klobouk, byl kněz–poustevník Pietro di Murrone v roce 1294. Po svém zvolení přijal jméno Coelestinus/Celestýn V. Brzy však poznal, že se pro úřad nehodí, a resignoval, čímž vyvolal v římskokatolické církvi krisi, nikdo jiný se totiž dosud papežské funkce nevzdal, a na svou hlavu přivolal hněv samotného Danteho: Ten se prý za onu resignaci zasazoval o Pietrovo odeslání do pekel. Církev však zřejmě byla jiného názoru: Poustevník Pietro je uctíván jako svatý. Druhým nekardinálem, a posledním, byl roku 1378 Urban VI. (do 1389). Gregorius XVI. (1831-1848) byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konkláve jako volební sněm církve a dvoutřetinovou většinu ustavil třetí lateránský koncil roku 1179 za Alexandra III. (1159-1181), viz zde výše. Podobnou instituci s podobnými zvyky určovala Zlatá bulla Karla IV., první „německá ústava“.

První konkláve trvalo jen den, druhé sedm dnů. Než se vůbec kardinálové sešli k volbě papeže, trvalo to od listopadu 1268 nejdéle dva roky a devět měsíců do září 1271: Z volby ve Viterbu vzešel papež Gregorius X. Jeho předchůdce Clement IV. zemřel roku 1268, Gregorius byl korunován až roku 1272; oficiálně bylo conclave zavedeno roku 1274 na koncili v Lyonu. • Benedikt XIV. čekal na své zvolení roku 1740 šest měsíců. Roku 1621 byli kardinálové netrpěliví a po nerozhodné volbě zvolili prostou aklamací Gregoria XV.

Aby to už nikdy tak dlouho netrvalo, vydal Gregorius dekret Ubi Periculum, podle něhož se kardinálové v doprovodu jediného ze sloužících či laika měli deset dnů po smrti papeže shromáždit k volbě nového zástupce bezejmenného z bohů na Zemi. Z uzavřené místnosti nesměli pod trestem exkomunikace vynášet zprávy jakéhokoli druhu.

Pokud se do tří dnů na volbě nedohodli, na příštích pět dnů jim je snížen příděl potravy na oběd a večeři. Jestliže ani v tyto dny nepadne rozhodnutí, dostanou až do doby svého rozhodnutí k jídlu jen chléb, víno a vodu.

Nejkratší volba trvala v říjnu 1503 jen deset hodin: v prvním kole a jednomyslně byl zvolen Julius II. Posledním z papežů, kteří byli zvoleni hned napoprvé, byl roku 1572 Gregorius XIII. Dvacet hodin a tři kola trvala roku 1939 volba Pia XII., čtyři kola a dva dny (26 hodin) zabralo rozhodování roku 2005 o Benediktovi XVI., pět kol a dva dny (28 hodin) Františka/Franciscus a stejný počet dnů, ale devět kol potřebovala volba Jana Pavla II., která ho roku 1978 poslal na balkon Svatopetrského chrámu.

Slovo conclave se poprvé ve spojitosti s volbou papeže objevuje na druhém koncilu v Lyonu roku 1274. • Říšská Zlatá bulla Karla IV. byla v otázce nátlaku na volitele velkorysejší. Teprve když se nedohodnou po třiceti dnech kurfiřti na volbě nového německého (= římského) krále, budou v dohadování pokračovat o chlebu a vodě. Nikdy k tomu nedošlo.

Po Gregoriově smrti 1276 bylo zase konkláve suspendováno a na nového papeže se čekalo často několik měsíců. Obnoveno bylo po volbě Celestina V. roku 1294, která trvala dva roky a devět měsíců. Pravidla Ubi Periculum byla několikrát doplňována a měněna, naposledy Janem Pavlem II. roku 1996. Bulla Universi Dominici Gregis reguluje mechanismy nástupnictví, mezidobí od smrti, volby a nástupu papeže.

Potvrzovala nezbytnost dvoutřetinové většiny až do 33. volebního kola. V následujícím se mohli elektoři dohodnout, zda chtějí použít prostou většinu a z kolika kandidátů, nebo zda setrvají u dvoutřetinové většiny. 26. června 2007 papež Benedikt XVI. zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.

Pontificalia, uniforma vyšších katolických kněží:
Při kultovních úkonech jsou od časů dekretu papeže Pia VII. z roku 1823 předepsáno osm součástí oděvu, pontifikálií: caligae, které z vysokých vojenských bot proměnily v biskupské punčochy, sandály, rukavice, kněžské roucho (dalmatica), plášť (tunicella), prsten, náprsní kříž a mitra. Papež Benedictus XVI. měl 21. prosince 2005 při audienci na Svatopetrském náměstí na hlavě camauro, červenou „santaklausovskou“ čepici s bílým lemem, kterou v zimě naposledy vzal na sebe Jan XXIII.

Orientační seznam papežů

Roky jsou našeho letopočtu, jména v latinské podobě, třebaže zpočátku bylo mezi římskými biskupy například mnoho Řeků. Sv. nebo sv., svatý, lat. sanctus, je mezi křesťany člověk povýšený do pomyslného pantheonu světců-héroů za příkladný čin na ochranu víry, nebo za to, že pro svou víru byl mučen a usmrcen, nebo protože způsobil „zázrak“. Nižším stupněm zbožtění je u křesťanů udělení titulu "blahoslavený". Jména za lomítkem patří „protipapežům“.


sv. Petrus 33-67
sv. Linus 67-76
sv. Anacletus n. Cletus 76-88
sv. Clemens I. 88-97
sv. Evaristus 97-105
sv. Alexander I. 105-115
sv. Sixtus I. n. také Xystus I. 115-125
sv. Telesphorus 125-136
sv. Hyginus 136-140
sv. Pius I. 140-155
sv. Anicetus 155-166
sv. Soter 166-175
sv. Eleutherius 175-189
sv. Victor I. 189-199
sv. Zephyrinus 199-217
sv. Callistus I. 217-222/sv. Hippolytos 217-233

sv. Urbanus I. 222-230
sv. Pontianus 230-235
sv. Anterus 235-236
sv. Fabianus 236-250/Novatianus 251

sv. Cornelius 251-253
sv. Lucius I. 253-254
sv. Stephanus I. 254-257
sv. Sixtus II. 257-258
sv. Dionysus 260-268
sv. Felix I. 269-274
sv. Eutychianus 275-283
sv. Caius n. Gaius 283-296
sv. Marcellinus 296-304 (následovaly čtyři roky bezvládí)
sv. Marcellus I. 308-309
sv. Eusebius 309 n. 310/Heraclius 309 n. 310 (?; následoval rok bezvládí)

sv. Miltiades 311-314
sv. Sylvester I. 314-335
sv. Marcus 336
sv. Iulius I. 337-352

Liberius 352-366/Felix II. 355-365
sv. Damasus I. 366-83/Ursinus 366-367

sv. Siricius 384-399
sv. Anastasius I. 399-401
sv. Innocentius I. 401-417
sv. Zosimus 417-418
sv. Bonifatius I. 418-422/Eulalius 418-419

sv. Coelestinus I. 422-432
sv. Sixtus III. 432-440
sv. Leo I. Magnus 440-461
sv. Hilarius 461-468
sv. Simplicius 468-483
sv. Felix III. (též II.) 483-492
sv. Gelasius I. 492-496
Anastasius II. 496-498
sv. Symmachus 498-514/Laurentius 498-507

sv. Hormisdas 514-523
sv. Ioannes I. 523-526
sv. Felix IV. (též jako III. rozlišován) 526-530/Dioscurius 530 (?; tři neděle, snad protipapež)
Bonifatius II. 530-532
Ioannes II. alias Mercurius 533-535
sv. Agapetus I. n. Agapitus I. 535-536
sv. Silverius 536-537

Vigilius 537-555 (původně protipapež)
Pelagius I. 556-561
Ioannes III. 561-574
Benedictus I. 575-579
Pelagius II. 579-590
sv. Gregorius I. Magnus 590-604
Sabinianus 604-606
Bonifatius III. 607
sv. Bonifatius IV. 608-615
sv. Deusdedit alias Adeodatus I. 615-618

Bonifatius V. 619-625
Honorius I. 625-638
Severinus 640
Ioannes IV. 640-642
Theodorus I. 642-649
sv. Martinus I. 649-655
sv. Eugenius I. 655-657
sv. Vitalianus 657-672
Adeodatus II. 672-676
Donus 676-678
sv. Agatho 678-681
sv. Leo II. 682-683
sv. Benedictus II. 684-685
Ioannes V. 685-686
Conon 686-687
sv. Sergius I. 687-701/Theodorus (nečíslován - II.) 687/Paschalis (nečíslován - I.) 687
Ioannes VI. 701-705
Ioannes VII. 705-707
Sisinnius 708
Constantinus (I.) 708-715
sv. Gregorius II. 715-731
sv. Gregorius III. 731-741
sv. Zacharias 741-752
Stephanus II. 752 (protože nebyl v papežství vysvěcen, nebývá někdy počítán a číslování připadá stejnojmennému nástupci; proto bývá počítáno Štěpánů na Petrově trůnu někdy o jednoho méně)
Stephanus III. 752-757
sv. Paulus I. 757-767/Constantinus II. 767-768/Philippus 768

Stephanus IV. 767-772
Adrianus/Hadrianus I. 772-795
sv. Leo III. 795-816
Stephanus V. 816-817
sv. Paschalis I. 817-824
Eugenius II. 824-827
Valentinus 827
Gregorius IV. 827-844/Ioannes VIII. 844
Sergius II. 844-847
Leo IV. 847-855/Ioannnes/Joannes, Joannes Anglicus, Joanna 855-857 (?)
Benedictus III. 855-858/Anastasius zvaný Bibliothecarius 855 (dva dny)
sv.Nicolaus I. Magnus 858-867
Adrianus, Hadrianus II. 867-872
Ioannes VIII. 872-882 (jiný od papeže roku 844, možná "papežka Joanna/Jana")
Marinus I. 882-884
sv. Adrianus, Hadrianus III. 884-885
Stephanus VI. 885-891
Formosus 891-896
Bonifatius VI. 896
Stephanus VII. 896-897
Romanus 897
Theodorus II. 897
Ioannes IX. 898-900/Sergius III. 898 (legitimní vláda 904-911)
Benedictus IV. 900-903
Leo V. 903/Christophorus 903
Sergius III. 904-911
Anastasius III. 911-913
Lando 913-914
Ioannes X. 914-928
Leo VI. 928
Stephanus VIII. 929-931
Ioannes XI. 931-935
Leo VII. 936-939
Stephanus IX. 939-942
Marinus II. 942-946
Agapetus II. 946-955
Ioannes XII. 955-963
Leo VIII. 963-964
Benedictus V. 964
Ioannes XIII. 965-972
Benedictus VI. 973-974/Bonifatius VII. alias Bonifatius Franco 974 (legitimní vláda 984-985)
Benedictus VII. 974-983
Ioannes XIV. 983-984
Bonifatius VII. 984-985

Ioannes XV. 985-996
Gregorius V. 996-999/Ioannes XVI. 997-998
Sylvester II. 999-1003
Ioannes XVII. 1003
Ioannes XVIII. 1003-1009
Sergius IV. 1009-1012
Benedictus VIII. 1012-1024/Gregorius VI. 1012
Ioannes XIX. 1024-1032
Benedictus IX. 1032-1045
Sylvester III. 1045
Benedictus IX. 1045
Gregorius VI. 1045-1046
Clemens II. 1046-1047
Benedictus IX. 1047-1048
Damasus II. 1048
sv. Leo IX. 1049-1054
Victor II. 1055-1057
Stephanus X. 1057-1058/Benedictus X. 1058-1059
Nicolaus II. 1058-1061
Alexander II. 1061-1073/Honorius II. 1061-1072
sv. Gregorius VII. 1073-85/Clemens III. 1080-1100
blahoslavený Victor III. 1086-1087
blahoslavený Urbanus II. 1088-1099
Paschalis II. 1099-1118/Theoderich 1100-1102/Albertus 1102/Sylvester IV. 1105-1111
Gelasius II. 1118-1119/Gregorius VIII. vulgo Burdinus/Osel 1118-1121
Callistus II. 1119-1124
Honorius II. 1124-1130/Coelestinus II. 1124
Innocentius II. 1130-1143/Anacletus II. 1130-1138/Victor IV. 1138
Coelestinus II. 1143-1144
Lucius II. 1144-1145
blahoslavený  Eugenius III. 1145-53
Anastasius IV. 1153-1154
Adrianus, Hadrianus IV. 1154-1159
Alexander III. 1159-1181/Victor IV. 1159-1164 (jiný od protipapeže roku 1138)/Paschalis III. 1164-1168/Callistus/Calixtus III. 1168-1178/Innocentius III. 1179-1180
Lucius III. 1181-1185
Urbanus III. 1185-1187
Gregorius VIII. 1187
Clemens III. 1187-1191
Coelestinus III. 1191-1198
Innocentius III. 1198-1216
Honorius III. 1216-1227
Gregorius IX. 1227-1241
Coelestinus IV. 1241 (následovalo dvouleté bezvládí)
Innocentius IV. 1243-1254
Alexander IV. 1254-1261
Urbanus IV. 1261-1264
Clemens IV. 1265-1268 (následovaly tři roky bezvládí)
blahoslavený Gregorius X. 1271-1276
blahoslavený  Innocentius V. 1276
Adrianus, Hadrianus V. 1276
Ioannes XXI. 1276-1277
Nicolaus III. 1277-1280
Martinus IV. 1281-1285
Honorius IV. 1285-1287
Nicolaus IV. 1288-1292 (následovaly dva roky bezvládí)
sv. Coelestinus V. 1294
Bonifatius VIII. 1294-1303
blahoslavený Benedictus XI. 1303-1304
Clemens V. 1305-1314 (následovaly dva a půl roku bezvládí)
Ioannes XXII. 1316-1334/Nicolaus V. 1328-1330
Benedictus XII. 1334-1342
Clemens VI. 1342-1352
Innocentius VI. 1352-1362
blahoslavený Urbanus V. 1362-1370
Gregorius XI. 1370-1378
Urbanus VI. 1378-1389/Clemens VII. 1378-1394
Bonifatius IX. 1389-1404/Benedictus XIII. 1394-1417
Innocentius VII. 1404-1406
Gregorius XII. 1406-1415/Alexander V. 1409-1410/Ioannes XXIII. 1410-1415 (následovaly dva roky bezvládí)
Martinus V. 1417-1431/Clemens VIII. 1423-1429/Benedictus XIV. 1425-1430 (viz ale rok 1740)
Eugenius IV. 1431-1447/Felix V. 1439-1449
Nicolaus V. 1447-1455
Callistus III. 1455-1458
Pius II. 1458-1464
Paulus II. 1464-1471
Sixtus IV. 1471-1484
Innocentius VIII. 1484-1492
Alexander VI. 1492-1503
Pius III. 1503
Iulius II. 1503-13
Leo X. 1513-1521
Adrianus, Hadrianus VI. 1522-1523
Clemens VII. 1523-1524
Paulus III. 1534-1549
Iulius III. 1550-1555
Marcellus II. 1555
Paulus IV. 1555-1559
Pius IV. 1559-1565
sv. Pius V. 1566-1572
Gregorius XIII. 1572-1585
Sixtus V. 1585-1590
Urbanus VII. 1590
Gregorius XIV. 1590-1591
Innocentius IX. 1591
Clemens VIII. 1592-1605
Leo XI. 1605
Paulus V. 1605-1621
Gregorius XV. 1621-1623
Urbanus VIII. 1623-1644
Innocentius X. 1644-1655
Alexander VII. 1655-1667
Clemens IX. 1667-1669
Clemens X. 1670-1676
blahoslavený Innocentius XI. 1676-1689
Alexander VIII. 1689-1691
Innocentius XII. 1691-1700
Clemens XI. 1700-1721
Innocentius XIII. 1721-1724
Benedictus XIII. 1724-1730
Clemens XII. 1730-1740
Benedictus XIV. 1740-1758 (viz ale rok 1425)
Clemens XIII. 1758-1769
Clemens XIV. 1769-1774
Pius VI. 1775-1799
Pius VII. 1800-1823
Leo XII. 1823-1829
Pius VIII. 1829-1830
Gregorius XVI. 1831-1846
blahoslavený Pius IX. 1846-1878
Leo XIII. 1878-1903
sv. Pius X. 1903-1914
Benedictus XV. 1914-1922
Pius XI. 1922-1939
Pius XII. 1939-1958
blahoslavený Ioannes XXIII. 1958-1963
Paulus VI. 1963-1978
Gregorius XVII. 1978-2005
Ioannes Paulus I. 1978
Ioannes Paulus II. 1978—2005/Gregorius XVII. 1978-2005
Benedictus XVI. 2005-2013

Franciscus 2013-

Irák: Chaldejové mají nového patriarchu

Patnáct dnů s více než padesáti schůzemi trvalo mesopotamským katolíkům, než zvolili svého nového představeného.
Chaldejská katolická církev se sídlem v Baghádu, k níž se hlásí na 700 tisíc až milion lidí hlavně v Iráku, Libanonu, Syrii, Egyptě a ve Spojených státech, se začátkem prosince 2004 zbavila své husajnovské minulosti. Patriarchou Babylónu nad Chaldeji, jak zní titul jejího nejvyššího představitele, byl Rafael I. Bidawíd, který podporoval režim Saddáma Husajna až do konce.

Když letos v červenci zemřel, zasedlo podle informace francouzského listu Le Monde v Baghdádu k volbě nového patriarchy dvaadvacet chaldejských biskupů. Vybírali patnáct dnů, během nichž se konaly 54 volby! Nezvolili, a tak se uchýlili pod egidu Vatikánu. V Římu dílo konečně dokonali a hlavou církve se stal Emmanuel Delly (78) pocházející z Tell Kajf jako o devět let mladší Husajnův ministr zahraničí Tárik Azíz, který je rovněž chaldejským katolíkem.
Demokratická strana Chaldejů se již postavila na stranu nových poměrů v Iráku, a nyní se k ní připojila i církev. Nový patriarcha přijal jméno Emmanuel III. Delly. Mesopotamští katolíci odvozují svůj etnický původ od dávných Assyřanů a aramejských Chaldejů, vládců novobabylónské říše (vyšlo v časopisu TÝDEN).

Jan Pavel Veliký

Jaká je bilance dlouhého pontifikátu polského papeže? Od ledna nepromluvil, kyne lidem, choroby ho vláčely mezi římskou nemocnicí a Vatikánem sem a tam. Co zůstalo skryto za charismatem člověka, který kázával na obřích shromážděních?
Stal se nejznámějším mužem současnosti, je na obrazovkách domácností všude na planetě. Vystoupení Jana Pavla II. přesáhly slávy rockových hvězd a v globální politice byl k nepřehlédnutí. Milovník fotbalu, divadla a kina, velký propagátor obrody víry, přesto zůstal klerikálním konservativcem.

Jeho nástupce na čele katolické církve převezme dědictví v tradičně přísně centralisované instituci, která za poslední čtvrtstoletí vlády Jana Pavla ztrácela miliony příznivců v Evropě, ale mnohem více získávala v Africe a Latinské Americe. Papežův boj se světským kultem požitkářské pohody a návratu k sexualitě téměř antických rozměrů z něho v očích ekonomicky silných liberálních „seveřanů“ udělal člověka odkudsi z pravěku.

V rukách božích
„Papež se zcela odevzdal do rukou božích,“ uvedl minulý pátek římský generální vikář kardinál Camillo Ruini. Jemu přísluší oznámit světu, že Jan Pavel II. zemřel. Životní cesta Karola Jozefa Wojtyly, jak zní jeho rodné jméno, začala v květnu 1920 ve Wadowici jižně od Krakova. Otec byl pensionovaný voják, matka pocházela z Litvy. Za války osiřel a roku 1942 se rozhodl pro kněžství.

Po válce studoval v Římě a ve svých 38 letech se stal nejmladším polským světícím biskupem, ve 43 v Krakově nejmladším arcibiskupem. Roku 1967 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v říjnu 1978 byl zvolen prvním neitalským papežem po 455 letech. Bylo mu padesát osm. Jméno si vzal po svém předchůdci Janu Pavlu I., který zemřel po 33 dnech vlády; jsou jedinými papeži s dvojčlenným jménem.

Životopisci zdůrazňují papežovu oblibu ve sportu, atletické tělo trénoval horskými túrami a lyžováním, pěstoval literární koníčky, napsal několik divadelních her, měl rozsáhlé jazykové vybavení. S lyžemi přestal v sedmdesáti a držel se jiného koníčka, televize. Fenomén žhnoucí obrazovky mu učaroval a po nástupu na svatopetrský trůn televizi proměnil ve svou účinnou zbraň. Byl ostatně prvním z papežů, který úřadoval v mediálním věku (a také prvním, který nosil náramkové hodinky).

Veliký papež
Po vzoru globálních politických megahvězd soustavně využíval elektronických medií. Jeho vysoké „pracovní“ nasazení v popularisaci svých myšlenek po planetě z něho udělalo rekordního papeže-cestovatele. „Cestování s kamerou“ naplnilo papeži zbožné přání všech velkých indoktrinátorů dějin: být ve stejný okamžik všude a ve všem u všech.

Přízvisko Veliký zatím církev přiznala pouze třem papežům, zakladatelům vatikánské mocenské ideologie. Leo (Lev) I. za svého pontifikátu v letech 440-461 přesvědčil o tom, že nástupce Petrův v Římě je více než patriarcha v Konstantinopoli-Cařihradu. Gregorius (Řehoř) I. seskupil v letech 590-604 majetek římských biskupů do jednoho účetnictví a pod jednu územní správu a kromě toho prosadil do křesťanské morálky kuriosní theorii hříchu.

Posledním z papežů velkých nápadů byl Nicolaus (Mikuláš) I., který v letech 858-867 vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na zemi, a proto vládne úplně všem.

Nic podobně zásadního v církvi Jan Pavel II. neudělal, ale jinak mu „velikost“ u jména sluší. Je zřejmě člověkem, kterého v dějinách za jeho život vidělo nejvíce současníků. Vatikánští kronikáři tvrdívají, že „živě“ vyslechlo kázání ve Vatikánu na osmnáct milionů lidí, celkově po světě 250 milionů. Jednorázovým rekordem bylo vystoupení ve filipínské Manile, kde ho prý roku 1995 spatřily čtyři miliony lidí (později upraveno na pět milionů a když na stejném místě kázal v lednu 2015 František, měl prý posluchačů šest milionů). Na 104 cestách mimo Itálii urazil Jan Pavel 1,25 milionu kilometrů, navštívil 129 států a území. 

Na cestách strávil muž postižený od roku 1992 Parkinsonovou chorobou dva roky a tři měsíce. Pro věřící byl zosobněním ideálních vlastnosti duchovního vůdce. Jeho „papamobil“ se stal ikonou putujícího dobrého muže od země do země a šířícího šeptem evangelium míru. Za délku cest se mu přízviska „Dlouhý“ asi nedostane, stejně jako za konservativnost v otázkách sexuálních „Zatvrzelý“.

Nahlédnutí za opony
Během svého úřadu se Jan Pavel stal nějakým způsobem aktérem všech velkých událostí doby. Podílel se na pádu komunismu ve východní Evropě. Podporoval oposici v rodném Polsku, sháněl pro ni finance a osobní přítomností dráždil vládce tradičně silně katolické země. Na první z devíti cest byl oficiálně v Polsku rok po nástupu pontifikátu a za své třetí návštěvy roku 1987 se veřejně zastal zakázaných odborů Solidarity.

Vlastní domovinu „říše zla“ však zlomil až Michail Gorbačov, zřejmě nechtěně. Papežova autorita také nijak neoslovila vládce v Pekingu, když po komunistech s buddhistickými a konfuciánsko-taoistickými tradicemi žádal náboženskou toleranci pro monotheistické křesťany. Ani v největší pravoslavné zemi nedostal papež nikdy žádnou šanci: Pravoslavná církev v čele s patriarchou širé Rusi Alexejem II. odmítá vpustit katolickou církev do svého prostoru a nabídky na ukončení tisíciletého nepřátelství považuje za lest, jak posice „třetího Říma“ oslabit.

Naději na sblížení s východní církví vyslovil papež už roku 1989, ale po roce 2000 narazil na ještě těžšího protivníka, než pouze patriarchu: Svou víru v ruskou podobu křesťanství objevil v sobě president Putin...

Ve vztahu k jinověrcům Jan Pavel zavalil dějiny okázalými gesty, které se však zatím nijak neprojevily skutky („není alternativy k Ježíšovi“). Omluvil se řecké pravoslavné církvi za vyplundrování Konstantinopole roku 1204, Židům za příkoří způsobená katolicismem (1998, 2000) a za to, že za nacismu toho proti pronásledování Židů moc křesťané neudělali, indiánům za krvavé šíření víry a Afričanům za účast na zotročování, jako první z papežů vstoupil do synagogy i mešity.

Všechno líbivé, možná „big bang“ zmírnění ostrých rozporů mezi třemi základními monotheistickými náboženstvími. Zatím za předpokladu, že se ostatní přizpůsobí.

Není Amerika jako Amerika
Jan Pavel byl prvním z papežů, který navázal diplomatické styky se Spojenými státy. Až do roku 1984 totiž vatikánské konservativce děsil americký liberalismus a rozjásané obličeje modelů štěstí, zkrátka konsumismus. Nepřekousnutelný také byl duch zámořských náboženských radikálů, baptistů, metodistů a kalvinistů. Za vlády Ronalda Reagana došlo ke změně.

Antikomunistický papež chtěl spojit síly proti společnému nepříteli. Ministr zahraničí Colin Powell loni v dubnu při oslavách dvacátého výročí navázání diplomatických styků s Vatikánem prohlásil, že oba státy jsou globálními velmocemi se stejnými cíli, jimiž jsou šíření svobody, spravedlnosti, náboženské a národnostní snášenlivosti, sociálního a hospodářského rozvoje.

Prvním z papežů, který navštívil Svatou zemi, byl roku 1964 Pavel VI, ale jeho dvanáctihodinová návštěva a setkání s presidentem Zalmanem Šazarem k uznání židovského státu nevedla (byla to zároveň první papežská cesta z Itálie po 150 letech). O rok později druhý vatikánský koncil dokumentem Nostra aetate poprvé zrušil z pohledu katolických křesťanů kolektivní vinu Židů na smrti Ježíšově.

Jan Pavel II. byl roku 1986 první papež, který navštívil synagogu (Řím) a teprve roku 1994 byly formálně navázány diplomatické vztahy s Israelem. 12. března 2000 se papež omluvil Židům za příkoří spáchaná katolíky a koncem měsíce navštívil jako druhý z papežů Svatou zemi. V květnu 2009 byl Benedikt xvi. třetím z nich.

Tak jednoduché to ale 264. nástupce svatého Petra s potomky revolucionářů a protipapežských protestantských sekt, kteří utekli z Evropy po westfálském míru, neměl. Roku 2003 týž Powell přemlouval papeže, aby získal podporu pro irácké tažení. Janu Pavlovi se však zásada preventivního úderu nelíbila a vůbec nezapadala do jeho „dialogu“ s muslimy s omluvami za křižácká tažení.

Byl přesvědčen o tom, že vývoz demokracie do orientu je „záminka velmi urážející islámskou společnost“. Kromě toho se, jak se ukázalo oprávněně, obával o osud mesopotamských křesťanů (viz TÝDEN 34/04).

Jinak ovšem papež a neokonservativci s Georgem Bushem (ale také islamisté) sdílejí stejný názor: svět drží pohromadě jen díky morálním hodnotám danými jejich náboženstvím. Jan Pavel mnohokrát mluvil o evropském liberálním životním stylu jako o „civilisaci smrti“. V záplavě sexu a kultu úspěchu tušil návrat polytheismu na zemi. Nesouhlasil s jakoukoli formou potratů, protože jakoukoli podobu života pokládal za svatou.

Odmítal genetické výzkumy a jakoukoli formu antikoncepce a dokonce gumových ochran v oblastech postižených AIDS. Trest smrti odmítal ve všech případech, stejně tak euthanasii i v naprosto bezvýchodných případech a utrpení. Za jistou formou kontroly porodnosti pokládal sex v manželství, neboť prý může být projevem lásky.

Papežem na svém místě
Zažil tři ideologie, hrůzy nacismu, komunismu a liberalismu. Všechny měly a mají „pifku“ na jeho víru. Papež dokázal mobilisovat do protiútoku. Tam, kde vládne bída, získal podporu poukazováním na zvrhlictví z majetku (třetí svět); v rozvinuté světě odstrašování před konsumismem neuspěl. Soustředil se na získání mládeže a církev za jeho pontifikátu pořádala mamutí srazy, jakoby chtěla konkurovat komunistickým festivalům mládežníků (na Světovém dnu mládeže roku 2000 byly v Římě dva miliony lidí).

Svatořečil Josemaríu Escrivá de Balaguera y Albas (1902-1975), zakladatele záhadné ultrakonservativní sebemrskačské fanatické organisace na šíření katolicismu Opus Dei, Dílo boží, už roku 2002, ale také 482 jiné křesťany a 1338 blahořečil, což je více než všichni papežové před ním dohromady: z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady obojího jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát..

Podařilo se mu získat podporu v Evropském parlamentu (EP) v lidoveckém bloku a jeho snaha prostřednictvím poslanců ovlivnit například podobu euroústavy byly projevem zjevného klerikalismu. EP na oplátku odmítl uznat italského konservativce Rokka Buttiglioneho komisařem Evropské komise a také zahrnout do preambule ústavy zmínku o křesťanství jako o společné „hodnotě“.

Západní demokracie jsou podle Jana Pavla II. natolik posedlé svobodou, že ztratily smysl pro dobro a zlo. Negativní část společnosti, „negativní kultura“ západu, se chová, jakoby by bůh ani neexistoval. Všechno, co není podle církevních dogmat, vyhlašoval za proticírkevní tažení, a za ním prý stojí obrovské ekonomické síly, které podporují rozvody, volnou lásku, potraty, euthanasii.

Za západním stylem života se tak může skrývat „nová totalita lstivě převlečená za demokracii.“ V této souvislosti připomínal Hitlerův vzestup k moci, protože mu k ní pomohly demokratické volby a parlamentní demokracie.

Jan Pavel II. byl tedy papežem velmi konservativním, vlastně takovým, jakým být musí, má-li se udržet komplikovaná a nákladná církevní stavba. Všechno, co mu předhazují vnitrocírkevní kritici, jako například, že odporoval zrušení celibátu, že ostře odmítal jakékoli zrovnoprávnění žen v církvi a větší autonomii v rozhodování biskupů, by vedlo zřejmě ke krachu stávajícího modelu.

Nástupce Jana Pavla bude mít na vybranou: buď setrvat na staletími osvědčeném konservativním kursu a využít k udržení posic technologií nového tisíciletí, nebo se pustit do reforem, perestrojky, která pozvolna odstaví Vatikán na vedlejší kolej.

Na mušce
Ještě další mediálně nepříjemné záležitosti lpí na pontifikátu Jana Pavla II. V Evropě se vylidňují kněžské stavy, o zaměstnání či poslání katolického faráře není zájem. Nejmarkantněji se to projevilo v Německu. Ještě roku 1990 bylo podle Hanse Künga (75), jednoho z nejznámějších kritiků Jana Pavla, vysvěceno 366 nových kněží. Roku 2003 pouze 161. Vzpurný theolog je dokonce přesvědčen o tom, že nucený celibát vede k šíření pederastie a homosexuality mezi kněžími.

Ve Spojených státech soudní spory o odškodnění finančně zruinovaly několik katolických diecésí, pobouřily případy prznění v irských a rakouských seminářích. Soustavné lhaní, zamlžování a shovívavost Vatikánu ve velké řadě skandálů odvrátili od církve hodně sympatisantů. Křesťanství však na rozdíl od církví v Evropě nevymírá, což dokládá stále značný zájem o „církevní“ školy a o „civilní“ rozjímání o klášteřích.

Dosud nevyjasněnou záležitostí ze života Jana Pavla II. byl atentát na něho 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí. Střelec Mehmet Ali Agca byl téměř úspěšný, ale lékaři papeže z objetí smrti dostali. Kulku, kterou mu vyndali z žaludku, zasvětil své oblíbené Panně Marii v portugalské Fátimě.

Agca byl po devatenácti letech v Itálii omilostněn a teď sedí v Turecku, ale to už za něco jiného. Bývala podezřívána KGB, bulharská tajná služba, Vatikán však své záhady světu neotevírá. Tajemství atentátu, bankovních skandálů, homosexuální úlety vysokých hodnostářů, mnohdy podivná spojení s mafiánskými kruhy zůstanou neobjasněna teď i za jakéhokoli příštího nejvyššího pontifika.

Box 1: Čekání na nového pontifika
Dokud nezvolíte, nesmíte ven, praví zásada o volbě papeže
Způsob volby římského biskupa je zřejmě jednou z mála demokratických institucí uvnitř katolické církve.
Papež je volen kolegiem kardinálů na uzavřeném tajném sněmu, konkláve (v klasické latině conclave znamenalo uzavíratelný jídelní nebo spací pokoj, v jiné souvislosti stáj). Volba se tradičně pořádá pod renesančními freskami Sixtinské kaple Michelangelovými, jejichž celková plocha dosahuje rozlohy menšího fotbalového hřiště.

První konkláve se konalo po smrti Innocence III. 18. července 1216 v Perugii a zvolilo camerlenga Cencia Savelliho jako Honoria III. (1216–1227). Znatelně změnil pravidla pro konkláve v roce 1975 papež Pavel VI.: Z hlasování vyloučil kardinály osmdesátileté a starší a učinil opatření proti odposlouchávání Sixtinské kaple. Podle těchto pravidel byl zvolen krátce úřadující papež Jan Pavel I. a přibližně po měsíci i jeho nástupce Jan Pavel II.

Stříbrné kladívko
Také on upravil pravidla pro volbu. Významnou změnou je možnost zvolit papeže prostou nadpoloviční většinou, pokud žádného z kardinálů před tím nepodpoří většina dvoutřetinová (zásadu dvoutřetinové většiny u volby, ještě bez konkláve, zavedl papež Alexander III., na Petrově stolci v letech 1159-1181). Změna umožňuje zkrácení nepohodlí při konkláve.

V současnosti (rok 2005) má právo volit nového papeže 117 kardinálů mladších osmdesáti let ze 184, co jich žije. 67 z nich jmenoval papež Benedek XVI. Obvyklý a také nejvyšší možný počet účastníků konkláve je 120, nejmenší možný počet pro volbu hlavy církve je alespoň osmdesát hodnostářů. Kardinálové-voliči jsou během volby komfortně ubytováni v domě sv. Marty, Domus sanctae Marthae.

Kartdinálové-elektoři jsou z padesáti zemí světa. 61 je z Evropy, z toho šest z Německa, po čtyřech z Francie a Polska, pět ze Španěl a 28 je Italů. Jedenáct kardinálů je ze Spojených států (ze čtrnácti ze Severní Ameriky), devatenáct z Latamu, jeden z Austrálie, po jedenácti z Afriky a Asie, z toho pět z Indie.

Pokud zvolený kardinál pontifikát nepřijme, volba se opakuje. Pozbýt papežskou moc může pouze úmrtím nebo odstoupením. Papeže nemůže nikdo žádným jiným způsobem sesadit.

Zemřel-li papež, kardinál–komoří, camerlengo, který přebírá správu papežského majetku, ověří jeho smrt: Třikrát poklepe čelo zemřelého stříbrným kladívkem a mrtvého papeže osloví jeho rodným jménem, aniž se dočká odpovědi. Zlomí papežův prsten a pečeť. Autorizuje úmrtní list a zprávu o papežově smrti veřejně oznámí. Smutek trvá devět dnů.

V období bezvládí, sede vacante, je kardinál-komoří hlavou církve. Řídí volbu nového papeže, při čemž mu asistují tři kardinálové volení kolegiem, každý za jeden z kardinálských řádů, capita ordinum (kardinálové-biskupové, kardinálové-kněží a kardinálové-diákoni).

Dokud se nezakouří
Kardinálové zapisují jména svých kandidátů na hlasovací lístky, které se s všemi písemnostmi vzniklými při konkláve po vyhlášení výsledků spálí. Pokud z kaple vychází bílý kouř, křesťanský svět ví, že brzy spatří svého představeného. Pokud papež zvolen není, kouř je černý. Zabarvení kouře ovšem není dílem Božím, nýbrž chemikálií spalované s papírem.

Její složení je tajeno. Vatikánští činitelé tvrdí, že se skládá ze sedmi komponentů, znalci tvrdí, že od roku 2005 cartridge s nápisem "fumo bianco" obsahují hlavně potaš, černou barvu že dává příměs uhelného mouru. Dříve se černá vyráběla přidáváním slámy, ale roku 1958 nechtěla hořet a došlo k předčasnému "zvěstování", když kouř byl lidmi pokládán za bílý. První kamna na spalování volebních lístků jsou z roku 1938, druhá s čerpadlem na výrobu kouře z roku 2005.

Kardinálové hlasují jednou v odpoledni prvního dne, každý následující den hlasují dvakrát ráno a jednou odpoledne. Pokud není někdo z nich zvolen při prvních devíti volbách, mohou volbu přerušit a věnovat se modlitbám a diskusím. Takto mohou konkláve přerušit po každé sedmé neúspěšné volbě, i v tom případě je jim však zcela odepřen jakýkoli kontakt s okolním světem včetně mobilních telefonů, novin, televize a dopisů.

Spatřeni mohou být pouze dvakrát denně ze vzdálenosti 350 metrů při svém každodenním přesunu z domu svaté Marty, kde jsou ubytováni, do Sixtinské kaple, a zpět. Jakékoli vyzrazení čehokoli z konkláve je trestáno exkomunikací. Výsledek úspěšné volby kardinálové sdělí světu z hlavního vatikánského balkónu, habémus papam, „máme papeže“.

Jedno z mála opatření, které za měsíc svého pontifikátu učinil Jan Pavel I., bylo zrušení do té doby tradiční korunovace papeže, kterou Jan Pavel II. neobnovil. Poslední dva pontifikové na papežském stolci se „monarchistického symbolismu“ záměrně vzdali. Volební rozhodnutí kardinálů nepodléhá žádné konfirmaci, protože podle katolické představy není nad papeže vyššího zástupce boha na zemi.

Poslední úpravu volebního řádu udělal 26. června 2007 Benedikt XVI.: zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.
-rs, lgtt-

Box 2: Švýcarská garda, armáda Vatikánu
Papežovým jménem bylo vybojováno velké množství válek, ale hlava katolické církve nikdy nedisponovala žádnou velkou armádou.
Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byl oddíl sto padesáti vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. 22. ledna 1506 odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči landsknechtům císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma) 6. května 1527. Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VIII. do Andělského hradu (Castel San Angelo), pevnosti z přestavěného mausolea císaře Hadriána.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí. Později se stalo podmínkou, aby prošli výcvikem ve švýcarské armádě. Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. s tím, že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Kde je hodně mužských pohromadě, musí být i skandál. Tajuplný a nikdy ne zcela objasněný případ vraždy a sebevraždy se odehrál 4. května 1998. Nedaleko od soukromých místností Jana Pavla II. zastřelil jeden z gardistů svého velitele Aloise Estermanna (43), jeho ženu Gladys (49) a pak sebe. Vrah Cédric Tornay (23) to „měl přitom za pár“, protože mu končila smlouva. Prý v tom byl hašiš... Od června 2002 se i vatikánská garda globalisovala a dostala prvního Neevropana z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových.

(vyšlo se dvěma boxy v časopisu TÝDEN 14/05, psáno den před skonem Jana Pavla II.)


V temných chodbách vatikánských

Procházka neslavnou, ale vyhlášenou minulostí církevního státu

Na pondělí 18. dubna 2005 svolali kardinálové pověření správou církve po dobu vatikánského interregna začátek konkláve, první papežské volby ve 21. století.

Zasedat může tajný volební sněm hodiny nebo dny a po jeho skončení bude katolický svět mít nového zástupce božího na zemi. Od roku 1870 navíc ještě neomylného, jak za Pia IX. rozhodl první vatikánský koncil. Nový muž na Petrově stolci bude však zase jen papežem, hodnostářem spoutaným dogmaty, tradicemi a mocenskými zájmy.

Třebaže „stylově“ padlo tucet jmen vhodných kandidátů (papabili), volbu halí mlčení a zřejmě nemá výrazného favorita. Nic nelze vyčíst ani z údaje, že naprostou většinu z asi 120 kardinálů-voličů mladších osmdesáti let jmenoval za svého dlouhého pontifikátu Jan Pavel II. a pouze tři jsou ještě z dob Pavla VI. (1963-1978).

Ošemetná čísla
V čele církve sedělo hodně podivných lidí. Proletáři, arivisté, šlechtici rodem, analfabeti, ale také vzdělanci. Úřady se často kupovaly, zástupci Ježíše Krista na zemi vraždili. Přesného počtu papežů nelze se dopočíst. Prvním z nich byl prý svatý Petr od roku 33 a měl 264 nástupce. Podle jiných seznamů 263 nebo také 265. Připočteme-li k 265 „oficiálním“ ještě 38 nebo 39 protipapežů, počet nositelů titulu římského biskupa naroste na 303 až 306.

Pro rozsáhlá období církevních dějin není důvěryhodných historických zpráv. Jednak v prvních staletích křesťanství nepatřila církev ke společenskému „mainstreamu“ a když porazila polytheistické nepřátele („pohany“) a vylikvidovala jejich civilisaci, zničila na dlouhá staletí v Evropě i vzdělanost. Za nových etnických a kulturních poměrů v západní Evropě po nástupu křesťanství a vzniku germánských státních útvarů nebylo hodně dlouho místo pro historiografii.

Proto řada nejasností a nepřesností. Nezapomeňme také, že pro hodně lidí jde o „jedinou správnou víru“, o její výklad a tam končí pro sympatizanty legrace. Počítat papeže jako housky na krámě se nesluší a oficiální seznam Stát vatikánského města nevede (viz TÝDEN 14/05). Touha po papežství je však velká ještě dnes. 22. března, několik dnů před Janem Pavlem II. (viz TÝDEN 15/04), zemřel v El Palmar de Troya u Sevilly jeho protipapež, jistý Clemente Domínguez Gómez alias Gregorius XVII. (58).

Měl příznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech a podle agenturní zprávy věřil, že ho po smrti Pavla VI. roku 1978 na papeže povýšil bůh. Svatořečil diktátora Franciska Franka a odmítal výsledky druhé vatikánského koncilu ze šedesátých let. Vatikán s polským papežem pokládal za sídlo satana a jeho příznivci věřili, že před apokalypsou je Gregorio uchrání tím, že za ně zemře na kříži. Nestalo se; zemřel v posteli.

Papežka Jana
Netřeba zdůrazňovat, že do počtu papežů nebyl zahrnut, ani mezi vzdoropapeže (byl by třicátý devátý nebo čtyřicátý). Žil v elektronickém věku a jeho existenci ověřit. Jiný příběh nezapočítávaného papeže je z devátého století, výrazně šťavnatější, ale už neověřitelný.

Jana, záhadná papežka, bývá některými prameny zařazována mezi Leona (Lva) IV. (847–855) a jistého Benedikta III. (855–858). Vládla buď několik měsíců, nebo dva roky, sedm měsíců a čtyři dny. Její anglický otec křtil brutálně Sasy, ale brzy osiřela. Pokusila se v převlečení dostat do kláštera ve Fuldě, byla však odhalena a utekla. V převleku cestovala, dostala se až do Athén.

Byla údajně velmi sečtělá a když přišla do Říma, vzbudila pozornost pod jménem Jo(h)annes Anglicus, Jan Anglický. Získala kardinálský klobouk a po smrti Leona IV. byla zvolena papežem Joannem, Janem VIII. (jehož mužská vláda bývá kladena do let 872-882; roku 880 prý připustil slovanskou liturgii, ale neslavně zemřel, viz zde výše). Jana měla přítele, který s ní byl v Řecku, a během jednoho z procesí potratila.

Podle legend zemřela buď při potratu a byla pochována v kostele, kde kázala, nebo ji dav ukamenoval. Vzhledem k tomu, že co do historičnosti, to znamená doložitelnosti v pramenech, na tom není o nic lépe dlouhá řada jiných papežů, zřejmě už nerozklíčujeme, zda je její příběh skutečností, nebo zda šlo o zlomyslnost pravoslavných a jiných protivatikánských falsifikátorů. Nicméně po staletí platil u papežské volby zvyk hmatem ověřit, zda nový šéf je muž, popřípadě zjistit posazením na židli pro konání potřeby, která měla prořízlé sedátko..

Velké podvody a hodně krve
Bývaly papežové nejmocnějšími mezi vládci a hýbávali Evropou. V jedenáctém stoleté před nimi padali na kolena císaři, vyprovokovali západní svět k několika „křížovým“ tažením do orientu, štvali proti jinověrcům a vnitřním odpůrcům. Církev si nikdy nehrála na demokracii, vždy upozorňovala jen na chyby druhých a vlastní nedostatky klérus skrývá. Koneckonců, papežská funkce je dodnes velmi vlivná a v boji o ni nelze vyloučit vůbec nic. Například prvním z papežů, který šel přes mrtvoly, byl Damasus I. (366-384).

Během krátké interní války mezi římskými křesťany zůstalo po jednom dnu v jedné basilice ležet 137 mrtvol. Historik Ammianus Marcellinus v této souvislosti napsal, že biskupové žili z darů matrón, že se projížděli v kočárech a chodili v drahých oděvech a utráceli za hodokvasy. Poznámka hodně nadčasová. Za Damasova úřadování se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše (380).

Církev také proslavil jeden megapodvod. Stephanus, Štěpán II. (nebo jinak: III.) řešil otázku ohrožení Langobardy a roku 752 dal vyhotovit „darovací listinu Konstantina Velikého“ datovanou rokem 315, v níž císař věnuje papeži Sylvestru I. „palác, provincie, Řím, Itálii a celý západ říše“. Předložil ji analfabetovi Pippinovi III. Krátkému Franskému (Pépin le Bref; vládl 751-768), a ten mu na to skočil: Langobardy porazil, a papežovi roku 756 věnoval zemi v okolí Říma a ve střední Itálii („patrimonium Petri“, Petrovo dědictví, bývalý exarchát ravennský vlastněný Východořímany).

Papežové uznali franské krále za císaře, třebaže v Byzanci seděl právoplatný římský císař s nárokem na celou Itálii. Tímto podvodem byl založen papežský stát, který vydržel až do roku 1870, kdy zanikl v Italském království a zůstal z něho kousek Říma, Vatikán.

Synod s mrtvolou
Vášně měli papežové různé. S lidstvím neměly často nic společného. Korsičan Formosus, „Půvabný“, se ve svých 75 letech stal roku 891 papežem. Stranil spoletským velmožům Guidovi a Lambertovi, ale pak ze strachu před nimi povolal na pomoc německého krále Arnulfa Korutanského, který roku 896 dobyl Řím a získal císařskou korunu. Téhož roku v dubnu Formosus zemřel a po patnáctidenní vládě jistého Bonifatia VI. přišel na Petrův stolec Stephanus (Štěpán) VI.

Vládl sice rok, ale hodně zajímavě. Příznivec spoletských hrabat uspořádal v lednu 897 soud s hnijícím Formosem, kterou dal vynést z kostelní krypty („synod s mrtvolou“). Mrtvé tělo sice dostalo obhájce, ale bylo odsouzeno za křivou přísahu a usurpaci trůnu k amputaci dvou prstů pravé ruky a k vhození do Tibery.

Dávní Římané takto zacházeli s těly největších ničemů (skončil tak například roku 222 úchylný arabský císař Elagabalus). Formosovi příznivci však tělo vylovili a tajně zahrabali. Vypuklo povstání a Štěpán skončil ve vězení, kde byl, podle jiného starého římského zvyku, asi v srpnu 897 uškrcen. Následovala měsíční vláda jistého Romana a po něm dvacetidenní Theodora II., který Štěpánův soud zrušil a Formosus směl být opět pohřben v chrámové kryptě.

Joannes IX. (898-900) s tím souhlasil stejně jako jeho nástupci. Sergius III. (904-911), první z papežů pornokratické éry, byl však „štěpánovec“ a formosovci byli znovu pronásledováni. Sergius dal Formosově mrtvole urazit lebku a zbývající prsty pravé ruky a tělesné ostatky dal podruhé hodit do řeky protékající Věčným městem (tehdy spíše velkou vsí). Opět byly ostatky vyloveny, ale jméno papeže, který Formosa uložil k definitivnímu klidu, není známo.

Zhovadilost římských křesťanů byla zřejmě inspirovaná podobnou událostí z arabských muslimských dějin, o níž museli dobře vědět. Bojovný a uměnímilovný kalífa Hišám ibn Abdamálik (723-743), který vedl války v Indii i Francii, kde byl arabský postup zastaven ve velké bitvě mezi Poitiers a Tours, nechtěl po vzoru svých umajjovských předků sídlit v Damašku, kde prý bylo mnoho chorob. Hlavním městem kalifátu, respektive svým sídelním místem, udělal syrskou Resáfu (ar-Rusáfa; podle assyrské pevnosti Rasappa)/Sergiopoli, kdysi jedno z center křesťanství s kultem mučedníků z roku asi 303 Sergia a Bakcha, římských důstojníků vyznávajících monotheismus.

Když 6. února 743 Hišám zemřel, byl v Resáfě i pochován. Roku 749 během úspěšné abbásovské vzpoury přitáhl první z nové dynastie kalifů Abú al-Abbás ibn Muhammad zvaný as-Saffáh, „Řezník/Prolévač krve“, dal Hišámovu hrobku otevřít. Kalifovo nabalsamované tělo podle tradice syrských křesťanů leželo na pohovce. Abdalláh bil mrtvolu do obličeje svou holí, dal ji vynést ven a zbičovat dvěma sty ranami až se rozpadla. Zbytky dal spálit.

Ztráta monopolu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů a církevní stát byl na zenitu moci. Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513–1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, jak to poutavě vylíčil věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini, v Německu se ozvala luteránská revoluce (31. října 1517). Roku 1534 se dal anglický král Henry (Jindřich) VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést se španělskou princeznou Katharinou Aragonskou. Papežové tak přišli o rozsáhlá území, z nichž jim už nechodily církevní daně.

Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem. Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem.

Luteránství a další formy protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraortodoxním katolíkem Ignaciem Lopezem de Recalde y Loyola založen na ochranu čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.). Dlouhý tridentský koncil (s přerušeními v letech 1545–1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva.

Pavel IV. (1555–1559) založil při svatém stolci inkvisici ale jejím vynálezcem byl už Gregorius/Řehoř IX. (1227–1241). Innocenc VIII. (1484–1492) se proslavil bullou o pronásledování čarodějnic (1484). Jinak byl zcela normální: Den před volbou uplatil kardinály a byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy také toho, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti (synů a dcer prý ale měl dohromady šestnáct).

V 16. a 17. století mělo největší vliv v Itálii a na papežství habsburské Španělsko a Francie. Osvícenství a státní církevní politika vyzdvihovaly autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu. Církevní stát, jemuž z Evropy plynulo stále méně daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly na dlouhá staletí synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost.

Box 1: Pornokracie
Vláda kurev, takhle hezky říkávají historici v dějinách papežství první polovině desátého století (církevní historiografové upřednostňují označení saeculum obscurum, století temna). Od roku 904, kdy se stal papežem Sergius III., do sesazení Jana XII. roku 963 držely moc nad římskými biskupy patricijky Theodora (I.) a její dcery Marozia a Theodora (II.). Nebyly to poběhlice ve vlastním slova smyslu, ale dámy provdané za mocné šlechtice: vévoda z Tuscula Theophylactus umožňoval manželce Theodoře hry, popřípadě jí to nařizoval. Ženy hýbaly Římem a špičkami církve, protože s nimi spávaly. Jakási předzvěst veliké vlády renesančních Borgiů a Mediciů.

Třikrát provdaná Marozia (Mariuccia), princezna toskánská, byla patnáct let také přítelkyní šlechtice Sergia III. (904-911) a oba byli zřejmě rodiči Jana XI. (931-935), který přišel na Petrův trůn v jednadvaceti. Čtyři další papežové ji měli za předka. Tvrdilo se o ní, že odstranila Jana X. (914-928), jemuž na Petrův trůn pomohla její matka Theodora. Sergius vstoupil do dějin tím, že byl prvním z papežů, který nosil tiáru se třemi korunami. • Prvním případem, že seděl na Petrově trůnu také papežův syn, je ze šestého století. Hormisdas, rodem z Itálie, se stal papežem v letech 514-523 jako vdovec. Jeho syn Silverius vládl v letech 536-537.

Vliv „senátorky, senatrix“ Theodory zdědily její legitimní dcery a hlavně syn Alberich II. Jan XII., její sexem posedlý synovec nebo vnuk, který nastoupil na trůn v šestnácti, měl prý harém, propadl hráčství a pozval do Itálie německého krále Ottu I. (také se však traduje, že spal se svou matkou a sestrami). Nový císař ho však koncem roku 963 pro jeho nezřízený život sesadil a o několik týdnů později papež zemřel v náručí své milenky (buď během milování, nebo podváděným manželem utlučen kladivem - což se nevylučuje; srov. podobné story u Jana VIII.). Němečtí císaři pak hráli v italské politice několik staletí hlavní roli.

Box 2: Počty kolem Janů
Kolem jména Joannes či Johannes, Jan, to není ve Vatikánu jednoduché. Dvacet šest papežů mělo takové jméno, ale „dynasticky“ číslovaných je o tři méně: Jan XXIII., Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, vládl v letech 1958-1963. Češi ale registrují mnohem staršího Jana XXIII: piráta, vojáka, který se v době velkého schismatu (od roku 1378) domohl v Pise papežství (1410-1415). Jeho byznys s odpustky od roku 1412 pobouřil také Prahu a byl to Husův Antikrist.

Pro oba byl osudový kostnický koncil: Hus musel zemřít, Jana v rámci urovnání schismatu sesadili a roku 1419 zemřel jako biskup toskánský. V 19. století byl tento Jan XXIII. vyškrtnut. Také Jan VII. byli dva lidé: papež i protipapež. Zato nikdy neexistoval žádný Jan XX. a Jan XVI. byl v desátém století pouze protipapežem. Kromě Jana XX. nejsou v seznamech římské kurie k mání jména Martina II. a III. (pouze jako omyly za Marina I. a II.). Benediktů bylo sedmnáct, ale jen patnáct číslovaných, Klementů tolikéž, ale jen čtrnáct číslovaných (jedenáctý v pořadí je jediný z papežů, který vzešel z původně albánského rodu usazeného v Itálii; vládl 1700-1721), Gregoriů, Řehořů bylo devatenáct (i s uvedeným Španělem), ale jen šestnáct číslovaných.

grafika: Římskokatolický svět
Svatý otec ve Vatikánu je duchovním vůdcem více než miliardy katolíků. Římské katolictví je většinovým náboženstvím ve více než padesáti zemích. V poměru k počtu populace získával Vatikán v uplynulých letech nejvíce nových oveček v Africe.
Rozdělení katolíků: Evropa 27,1 %, Latinská Amerika 43,6 %, Oceánie 0,8 %, Afrika 11,4 %, Asie 10,4 %, Severní Amerika 6,7 % (údaje z roku 2000)
Podle údajů Vatikánu je ze zhruba dvou miliard lidí, kteří se pokládají nebo žijí v křesťanských zemích 1,092 miliardy katolíků. Mohamedánů všech vyznání je 1,9 miliardy (viz TÝDEN 50/03).

Nejvíce katolíků žije v Brazílii (149 milionů) a na Filipínách (65 milionů). Nejlidnatější evropskou katolickou zemí je Itálie (56 milionů). Katolická církev má po světě na 405 tisíc kněží všech hodností. Diecésí je 5081, biskupů 4854, kardinálů 183 (z toho do osmdesáti let věku 117; stav z dubna 2005).

Nejkonservativnější křesťané jsou nejsilnější v Africe. Vedle katolíků vynikají prudérností biskupové církve anglikánské, čtvrté největší křesťanské denominace (vznikla oddělením anglické katolické roku 1534 za krále Henryho/Jindřicha VIII. od Vatikánu). Od roku 2007 dokonce na protest proti volbě homosexuála ve Spojených státech biskupem s pomocí amerických bílých kazatelů provádějí „misionářskou“ činnost na Západě (lagoský arcibiskup a nigerijský primas Peter Akinola a virginský reverend Martyn Minns, jehož přátelé měli za Bushe vliv v Bílém domu: min. spravedlnosti Alberto Gonzales a šéf CIA Porter Goss).
Zdroje: www.catholic-hierarchy.org, World Christian Encyclopedia, Reuters

(článek s oběma boxy a grafikou vyšel v časopisu TÝDEN 16/05)

Vatikán: Svatý duch si vybral

Za Jana Pavla II. byl Joseph kardinál Ratzinger šéfideologem neomylné katolické církve. Jako papež Benedikt Šestnáctý se stal neomylným i on sám. Změny nechystá: špičky církevní hierarchie už potvrdil ve funkcích.

Při prvním kázání svého pontifikátu v Sixtinské kapli prohlásil Benedikt XVI., že jeho předchůdce zanechal „církev odvážnější, svobodnější a mladší, která s klidem pohlíží na svou minulost a nemá strach z budoucnosti“. Hodnocení muže, kterého kardinálové vybrali na tajném zasedání tři dny po jeho sedmdesátých osmých narozeninách. Starce, který se podílí na svém vlastním dědictví.

Bylo to jedno z nejkratších konkláve dějin (viz TÝDEN 14/05). Kouřový signál, jímž kardinálové oznámili katolickému světu svůj výběr, vyšel z komína nad Sixtinskou kaplí již druhého dne v podvečer. V pondělí se kouřilo z komína černě jednou, v úterý dopoledne dvakrát a již čtvrté kolo rozhodlo. „Sensace tisíciletí“, titulkoval nejčtenější evropský deník Bild, nastala v 18.43 hod., kdy se na balkonu kaple objevil nový papež: Od minulého úterý mají katolíci dalšího zástupce Krista na zemi, Němce z Bavor.

Svatý duch promluvil
Když v kapli potvrdil svou volbu („accepto, přijímám“), dal si kultovní jméno Benedictus Sextus Decimus (XVI.) na počest otce západního mnišství, „patrona Evropy“ a také papeže Benedikta XV., který byl pontifikem v letech první světové války: „Doufám, že v této své krátké vládě budu mužem míru“. Řekl to prý s ironií, ale zdá se, že snaha po usmíření v církvi i mimo ni („mír“) a přechodný charakter pontifikátu („krátká vláda“) byly hlavními programovými body, jimiž Ratzinger získal konkláve na svou stranu.

Třebaže ze supertajného kardinálského sněmu se nesmějí vynášet informace pod trestem exkomunikace, vyhnání z církve, někdo ze 115 nejvyšších mužů církve mluvil. Římský list La Repubblica přišel dva dny po volbě s informací, že prý pro Ratzingera bylo na sto kardinálů; ke zvolení potřeboval dvě třetiny hlasů (77). V deníku Washington Post se rozplýval washingtonský kardinál Theodore E. McCarrick (74), jak se na konkláve zpívaly latinské písně, dobře jedlo a pilo spumante: „A pak náhle je jeden z vás jiný, už není jedním z vás. Je svatým otcem, nástupcem Petra a Kristovým vikářem.“ Tak prostý je zrod neomylného smrtelníka.

Kdy bylo jasné, že Ratzinger je favoritem? McCarrick tvrdí, že se to dozvěděl z novin, z Corriere della Sera a z La Repubbliky: „Takže vidíme, že svatý duch může promlouvat i prostřednictvím novin, někdy dokonce italských.“ Ratzinger sněm získal výzvou k boji s „diktaturou relativismu“.

S Janem Pavlem II. tvrdí, že ti, kteří jsou pevní ve víře v boha, jsou obviňováni z fundamentalismu („christianophobia“) a společensky jediným přijatelným postojem se zdá být tvrzení, že vše je relativní a nic není jasně dobré nebo špatné. Je to v jádru ryzí konservatismus ještě z doby, kdy o křesťanství nebylo vidu a slechu.

Ratzingerovi kritici v této souvislosti upozorňují na jeho zkušenost z roku 1968, kdy jako čtyřicátník zahořkl během „generační revolty“. Odpuzovala ho „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“. Dodnes opovrhuje „pseudonáboženskými léčebnými naukami“, nechápe oblibu asijských kultů na západě a děsí ho trendy k relativisaci náboženství.

Proto pokud Benedikt XVI., ideolog svého předchůdce, hovořil a hovoří o ekumenické otevřenosti, toleranci vůči pestrosti názorových proudů v křesťanství, bude mu hodně těžké získat si důvěru u nekatolíků. Před pěti lety v rámci „ekumeny“ označil anglikánskou, lutheránskou a další protestantské církve za „chybující“. Vůči pravoslaví trvá na tom, že katolická církev je „matkou“ všech denominací; ekumenické kruhy užívají označení „sestra“.

Vzorný klerik
Ratzinger byl více než dvacet let prefektem kongregace pro učení víry, instituce na ochranu katolického výkladu Kristova dědictví. Podle informací z prelátských kruhů, které „pronikly“ do tisku, byl podporován vatikánskými konservativci s vazbami na hnutí za obnovu církevní vlády Opus dei, „Dílo boží“. Padla jména Španěla Juliána Herranze Casada (75), šéfa vatikánského oddělení pro výklad legislativních textů, Kolumbijce Daria Castrillóna Hoyose (75), který má na starosti klérus, a druhého Kolumbijce Alfonsa Lópeze Trujilla (69), předsedy pontifikální rady pro rodinu.

Posice latinskoamerických kandidátů tím oslabily; především příliš sociálního Hondurasana Oscara Andrése Rodrígueze Maradiagy (62), a také u italských kardinálů Ratzinger převážil. Kardinál Roger M. Mahony (69), první arcibiskup Los Angeles, prozradil, že minulé úterý, v den volby, snídal Ratzinger s kardinály-kolegy z Asie a Afriky. Zde zřejmě skončily papežské naděje Nigerijce Francise Arinzeho (72). Pak bavorský kardinál „už nebyl jedním z nich“. Ratzingerova papežská večeře po volbě sestávala z italské fazolové polévky, kuřete „cordon bleu“, zmrzliny a sektu. I takové věci pronikly na veřejnost.

Dr. Joseph Ratzinger z Marktlu na Innu došel na vrchol církevní kariéry. Knězem byl vysvěcen ve dvaceti čtyřech (1951), spolu se svým starším bratrem Georgem. Disertaci psal o Augustinovi, habilitační práci o Bonaventurovi. Byl svého času nejmladším německým profesorem theologie a od roku 1953 do 1977 učil na několika universitách přednášel dogmatiku. Jeho žáci dosvědčují, že byl oblíbený.

Jako kardinálský poradce se účastnil druhého vatikánského koncilu (1962-1965), který se pokoušel liberalisovat práva biskupů vůči Vatikánu. Jeho konservatismus ho přivedl do Říma. Roku 1981 byl jmenován prefektem pětadvacetičlenné kongregace pro učení víry, smutně proslulé inkvisice fungující od roku 1542 (Congregatio pro doctrina fidei, název v této podobě od roku 1965).

Dobrá volba
Máme papeže, říká latinská formulka oznamující zvolení nástupce na Petrově stolci. Katolíci po mediálně výborně prodané události jsou spokojeni. Žádná změna, vše při starém. Všichni protipotratoví, protikondomoví a protihomosexuální bojovníci na celém světě uvítali volbu svého muže. Kurii bude nadále vládnout team Jana Pavla II. a Ratzingerovi kardinálští kolegové. Státním sekretářem, tedy jakýmsi premiérem, zůstává Angelo Sodano (77); je jím od roku 1990. Jeho zástupcem a ministrem vnitra zůstává Argentinec Leonardo Sandri (61), tajemníkem pro zahraničí je nadále Ital Giovanni Lajolo (70).

V Německu se před volbou ozývaly hlasy, a to i mezi katolíky, „Jen ať to není Ratzinger“. Z titulu hlavního církevního inkvisitora totiž několikrát zasáhl do sporů s německými biskupy. Přeli se o to, zda se má dostat svatého přijímání (náboženský rituál) i rozvedeným, kteří se znovu ožení, odmítl účast církevních institucí v systému státního poradenství kolem těhotenství. Kardinálové Karl Lehmann (68) a Walter Kasper (72) dokonce na konkláve podporovali, podle insiderů, Ratzingerova protikandidáta Itala Carla Mariu Martiniho (77).

Na vzorném životopisu katolického činovníka Ratzingera utkvěla skvrnka, která podráždila především neněmecké nekatolíky. Jeho rodná ves Marktl na Innu leží nedaleko hornorakouského Braunau na téže řece, rodiště Adolfa Hitlera. Jako pubescent byl v semináři členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil jako pomocník u protiletadlové obrany závodů BMW v Mnichově, kde se stal roku 1977 arcibiskupem. Roku 1944 stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy, pak se jednotka vrátila do Bavor.

Odtud od ní na konci války desertoval. Anglické listy „milují“ cokoli německého a volbu papeže z Bavor oznámily titulky jako „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu“ (The Sun), nebo „Říkali mu Boží rottweiler, teď je papežem Benediktem XVI.“ (Daily Mirror, podobně The Daily Telegraph).

Takový je ostrovní folklor, který se možná někdy změní. Aby se však katolický theolog a kardinál Joseph Ratzinger za pontifikátu Benedikta XVI. proměnil v nekatolíka, to možné není. Pak by totiž vstoupil do církevních dějin jako velezrádce.

(vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Benedikt revolucionář. Církevní reforma spočívá na vnitřní změně, nikoli ve změně v organisaci, ale v proměně jedinců. Německé souvěrce papež zaskočil v září 2011, když kázal v Berlíně, Erfurtu a ve Freiburgu. Tolik na thema dlouholetých snah německých kleriků a laiků uvolnit vazby na Vatikán (mimo jiné zrušení celibátu).

K nelibosti církevních knížat hlava katolické církve vyzvala k chudobě a ke svému odsvětštění. Pouze zbavena politického a materiálního balastu může být otevřená ke světu. Arcibiskupům se však chudnout nechce.

Vyvlastnění majetků, škrty privilegií a vynucená ztráta moci jsou pro církev dobré. Dějiny tím výrazně přispěly k vnitřní očistě církve (sic) a poskytly nezbytně nutné nové impulsy. Každá událost, která vede ke světské bídě církve, vynucená i dobrovolná, ji posiluje. Bez ohledu na konvence a stav majetku pak může vyznat se před Kristem.

V bundestagu pochválil německou ekologickou orientaci, že prý naslouchají řeči přírody. Vedle její ochrany by však měli též chránit (nenarozené) lidské životy, neboť i člověk je součástí přírody (v bibli lidé vystupují jako páni přírody, jakési extra...).

Benedikt vyzval protestanty, aby více četli Martina Luthera. Jeho základní otázku, jak si naklonit boha, dnes mnoho křesťanů nezajímá. Otázka totiž předpokládá, že naše hříchy a ctnosti, tak papež, jsou relevantní křesťanskému bohu. Křesťané proto dnes předpokládají, že bůh musí být velkorysý a svou milosrdností naše chybičky přehlížet.

Jsou však „naše“ chybičky nepatrné? Neničí svět korupce velkých i malých, nemyslí všichni na své výhody, jak o lidském zlu realisticky kázal už Luther? Mnichovský levicově liberální list Süddeutsche Zeitung v ty dny nazval Josepha Ratzingera (84) „moudrým skeptikem“.

Katolíkům a jejich funkcionářům a kongregacím doporučil, aby byli zbožnější. Světec je v Benediktově pohledu ten, kdo evangelium radikálně prožívá, kdo otevře okna našich duší pro světlo boží; nemusí to být jen asketa.

Božím darem je, že se člověk sám smí realisovat, nalezne-li svou přirozenost. Pro prvního mezi katolíky to znamená: „Kdo věří, má budoucnost.“

Papežovo vystoupení navštívilo na tři sta tisíc lidí, údajně více, než církev očekávala, ale nesrovnatelně méně, než kolik lidí „chodilo“ na Jana Pavla ii. Kdo se tehdy těšil na stanovisko k sexuálním skandálům nedávných měsíců a k situaci v církvi, byl zklamán. Pro Benedikta příliš materiální záležitosti.

Kníže hořkých pohrom

Nemám už sil na vykonávání úřadu, sdělil unaveně italskou latinou kardinálům svou resignaci Joseph Ratzinger (85), od dubna 2005 hlava katolíků papež Benedikt XVI.

Před osmi roky v nástupním proslovu stařec s novým jménem Benedictus Sextus Decimus kardinálům-volitelům řekl:

Vykládala se tehdy ta slova jako ironie. Jedním z momentů, kterým prý získal na svou stranu členy stopatnáctičlenného konkláve, byl výběr jména Benedikt. Bavorský klerik Joseph Ratzinger v něm spojil odkaz na otce západního mnišství Benedikta z Nursie, vydávaného dnes za „patrona Evropy“, a papeže z doby první světové války Benedikta XV.

Tím myslel onen mír a klid mezi křesťanskými uskupeními všech směrů. Vatikánské počty odhadují, že ke křesťanství se hlásí dvě a čtvrt miliardy lidí, z toho polovina ke katolicismu.

Obrat „krátká vláda“ tehdy zapadl. Nyní se ukázalo, že Benedikt XVI. měl na mysli ještě jednoho mnicha a dávného svého předchůdce svatého Celestýna V., jinak benediktinského poustevníka Pietra del Morrone. Žil u Sulmony, rodiště básníka Ovidia, a založil vlastní společenství mnichů, kteří se trápili ještě přísnějšími pravidly než benediktini.

Psychoteror jinověrců

Když ho v červenci 1294 zvolili papežem, táhlo mu na 85, a po vzoru Ježíšově odcestoval ke svému pozdvižení v papežskou hodnost na oslu. Z aparátu kurie dostal brzy strach (a to ani nedorazil do Říma), latinsky znal jen z bible a po několika měsících o své vůli resignoval. Uvedl, že je nemocen, že nemá zkušenosti s vládou a že se chce zase stát poustevníkem.

Resignační list napsal jeho poradce Caetano, který se stal vzápětí sám papežem a také jeho věznitelem. Že by se až natolik osudy dvou římských biskupů podobaly, není pravděpodobné, ale lechtivou stopu v myslích příběh starý sedm staletí zanechává.

Joseph Ratzinger je jiný formát než eremita Pietro, který si dal jméno „Nebeský“, Coelestinus. Se svým o čtyři roky starším bratrem Georgem dostal kněžské svěcení roku 1951, habilitoval se prací o Augustinovi a svého času byl nejmladším profesorem theologie v Německu.

Klerik z městečka Marktl na Innu z bavorské strany říčky, od níž není daleko na rakouské straně rodiště Adolfa Hitlera Braunau, přednášel katolický dogmatismus. Jako čtyřicátníka ho roku 1968 odpuzovala „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“.

Mnichovským arcibiskupem se stal roku 1977 a dodnes mu je vyčítáno, že se postaral o uchování oněch „zbytků měšťáctví“. Třebaže se totiž v té době začaly dostávat na světlo nepravosti z bavorských církevních škol, detaily o kriminálním omezování lidských svobod, nikdy nedopustil jejich šetření.

Šéfinkvisitor

V pastýřském listu z března 2010 politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích církevních škol včetně případů známých z Rakous, kde svěřenkyně byly nuceny prostituovat. Nicméně slov omluvy se postižení nedočkali a vyšetřování tisíců církevních obětí v letech 1930 až 1990 také neotevřel.

Konservativismus dovedl Ratzingera roku 1981 do Vatikánu, kde stanul po boku podobného staromilce, o sedm let staršího Karola Józefa Wojtyły, od roku 1978 papeže Jana Pavla II. Stal se prefektem dvacetipětičlenné Kongregace pro učení víry, Congregatio pro doctrina fidei. Věroučné shromáždění dohlížející na ideologii katolického monotheismu se tak jmenuje teprve od roku 1965. Založeno bylo v 16. století jako Kongregace římského a všeobecného šetření, Congregatio romanae et universalis inquisitionis, prostě inkvisice, jedna z nejbestiálnějších institucí evropských dějin na terorisování a likvidaci nepohodlných jedinců.

Ve stínu Jana Pavla II. stál v čele inkvisice Ratzinger čtvrt století a osm roků byl sám papežem. Za své inkvisiční i papežské vlády neuhnul ani o píď, aby mu konservativci mohli vytýkat paktování s liberály. Naopak. Celý život bojoval proti světskému materialismu, kultu hojnosti a hedonismu, nebezpečí elektronického věku a muž, který se nikdy nesetkal s ženou v posteli a neměl dětí, dbal na patriarchální podobu věřící rodiny.

Jeho dogmata ho poutala do podobných posic zastávaných americkými evangelikánskými ultras nebo v konkurenčním monotheismu salafistickými džihadisty; někdo s odporem k biografu a kopané, někdo třeba ne, ale společně proti rovnoprávnosti žen, homosexuálů a jinověrců.

Kormidelník na dobu omezenou

Italské přísloví praví: „Vemte sto kněžích, ale se sto světci se neshledáte.“ Vzorný životopis katolíka Ratzingera poskvrňuje událost z dětství. V semináři býval členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil u protivzdušné obrany továrny BMW v Mnichově.

Na konci války byl odveden a stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy před přicházejícími Rusy, ale boje ho minuly a desertoval. Po krátkém americkém zajetí se vrátil domů. Anglický list Sun Benediktovu volbu před osmi roky titulkoval: „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu.“ Ale v Anglii nemají obecně Němce v lásce, ani katolíky.

Benedik XVI. nebyl příliš nápadný, ani jako arcibiskup či šéfinkvisitor, ani jako papež; ale jeho odchod byl jedinečný, až lidé zabývající se klerikalismem začali spekulovat, zda Ratzingerovým odchodem do pense („dobrý den, pane expapeži“) nezačíná nová éra, éra papežovy neomylnosti na dobu určitou...

Slib „krátké vlády“ splnil. Už jeho volba byla velmi krátká: konkláve v Sixtinské kapli ho zvolilo již napočtvrté po 26 hodinách; jedna volba ve 13. století trvala šedesát dnů a jeden z kardinálů při ní zemřel.

Podobně jako Celestýn, který žil v době vlády Přemyslovce Václava II., také Benedikt odchází z role zástupce svého boha na Zemi s pocitem, že na ni nestačil. „V dnešním světě podřízenému rychlým změnám a vzrušenému otázkami velké závažnosti pro život víry je třeba pro řízení lodi svatého Petra a hlásání evangelia též tělesné a duševní síly, jíž mi v posledních měsících natolik ubývalo, že musím přiznat svou neschopnost vykonávat službu mně svěřenou.“

Latina úředního bulletinu č. 0089 s datem 11. února 2013 konstatuje, že „od 28. února 2013, od 29. (sic) hodiny, bude sídlo v Římě, trůn svatého Petra, prázdné“ (překlady do světových jazyků latinský překlep odstranily na logickou „20. hodinu“).

Krátká vláda

Otázky víry, tedy snad jejího ohrožení zvenčí, řízení lodi svatého Petra, tedy snad poměry přímo ve Vatikánu, to vše v neustálé proměně, nejsou pro starce věci osvěžující ducha. Když nastupoval na Petrův trůn Jan Pavel II., bylo mu 58 let; Benediktovi XVI. ale 78. Kardinálové věděli, že nic měnit nebude a že získávají čas, chtějí-li, aby jejich říše vypadala „moderněji“.

Benedikt i činovníky povětšinou nechal v úřadech. Sám zná ponuré příběhy ze všech temných zákoutí vatikánských chodeb nepochybně velmi dobře. Kolik se toho říkalo o záhadách církevního finančnictví, které se propíraly při krachu Banco Ambrosiano roku 1982 a při úmrtích lidí spojených s bankovními podvody. Skandály provázejí provoz banky s podivuhodným názvem Istituto per le opere di religione (IOR), Ústavu pro náboženské záležitosti; když je měl důvěryhodný bankovní manažer odstranit, byl vyhozen.

Nebo loni o síti žen pro pobavení vatikánských knězů organisované s pomocí mafiánů (viz TÝDEN 25/12), či skandál přímo z okolí papeže, kdy majordomus jeho domácnosti vynášel korespondenci a dokumenty papežovy do novin i zájemcům ve Vatikánu („Vatileaks“).

Německý papež nebyl u Italů v oblibě a intriky u dvora Benediktovi nepochybně braly sil, možná více než zdravotní stav. Jeho odchod na pensi tak trochu vypadá jako útěk po slibované „krátké vládě“.

Určitě se nedočká přízviska „velký papež“. To dosud církev věnovala za opravdu zásadní zásluhy o svou existenci: Lev I. (+461) přesvědčil lidi o tom, že papež je více než patriarcha v Cařihradu, Řehoř I. (+604) pospojil papežský majetek a do křesťanské morálky vecpal podivnou theorii hříchu a Mikuláš I. (+867) vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na Zemi, a proto vládne vlastně úplně všem.

Benediktova originalita leží jinde. Těm, kteří touží po změně, předloni řekl: „Církevní reforma spočívá nikoli na změně instituce, ale v proměně jedinců!“ Chtěl, aby církev zchudla, nevyhledávala majetky, zbavila se materiálního balastu. Výzva k prostotě je sice pravděpodobně ježíšovská linie křesťanského kultu, ale určitě nevoní kléru: pontifikát Benedikta XVI. proto asi do učebnic nijak významně nevstoupí.

 

box: Papežský rok 2013

Benedikt XVI. abdikoval 718 roků po Celestýnovi V. svém mniškém vzoru (viz TÝDEN 09/13). Před 110 roky zemřel po čtvrtstoletní vládě nejstarší z papežů v den své smrti Lev XIII.; bylo mu 93 roků. Před šest sty roky zemřel Julius II. Strašlivý a na trůn přišel Lev X. Giovanni Medici (zemřel 1521). Za něho vypukl nejhlubší rozkol v západním křesťanství, když roku 1519 se svými požadavky přišel Martin Luther a dal vzniknout rozvětvenému protestantismu. 

(vyšlo zkráceně v časopisu Týden 08/13)

 

Italští kardinálové kontrolují papežovu volbu 2013

Polovina všech křesťanů na světě jsou katolíci. Nejvíce z 1,2 miliardy z nich žije sice v Brazílii, ale nejvíce kardinálů a také těch, kteří mají značné šance stát se papežem, pochází z Evropy.

Kardinálové-elektoři musejí být mladší 80 let: na konci února 2013 jich bylo podle Tiskového úřadu Svatého stolce 117 a pocházejí ze 51 zemí světa. Celkově jmenovaných a žijících kardinálů bylo 208 (v závorce počet kardinálů nad 80 let a těch, kteří abdikovali) a pocházejí ze 66 zemí; Pavel VI. jmenoval 2, Jan Pavel II. 123 a Benedikt 83 (67 z nich patří k elektorům, tedy většina). Během trvání církve jmenovali papežové do konce vlády Benedikta XVI. 4236 kardinálů.

Evropa 61 (53): Polsko 4 (3), Francie 4 (5), Španělsko 5 (5), Německo 6 (3), Itálie 28 (21), ostatní 14 (16), z toho ČR 1 (1) a SR 0 (2)

Severní Amerika 14 (8), z toho US 11 (8); Latinská Amerika 19 (11), z toho Brazílie 5 (4), Mexiko 3 (1) a Argentina 2 (2); Afrika 11 (7), z toho Nigérie 2 (1); Asie s Předním východem 11 (9), z toho Indie 5 (2); Oceánie 1 (3)

Nejkatoličtějších deset států světa má 607 milionů, tvoří 56 % všech katolíků (2012): Brazílie má 134 milionů katolíků, Mexiko 96 milionů, Filipíny 75, Spojené státy 74,5 milionů katolíků, Itálie 50.

Šelmy a šelmičky na trůnu Petrově

Výběr papeže po abdikaci Benedikta XVI. přitahuje starobylostí zvyků, oděvů, zvláštní pospolitostí mužů. Církevní špičky chrání svá tajemství a zvědavosti nechávají brány dokořán.

Poslední mše, naposledy ve své pracovně, rozloučení, vrtulník už přiletěl. Benedikt XVI., nejstarší z papežů, když dosedl před osmi roky na Petrův stolec, ukončil 28. února svůj pontifikát důstojně a bez účtování se svým okolím, s mocnými církevního státu. Možná, že se mu jednou za mlčení dostane svatořečení.

Nikoho neudal a zůstal u písemné verse své abdikace, že odchází, neboť nemá už sil. V pět odpoledne sedl do vrtulníku, jak zvláštní úkaz v bigotně konservativním církevním společenství, a odletěl do Castel Gandolfo nad Albanským jezerem jižně od Říma, zvaného dávno Alba Longa, prarodiště rodu Iuliů.

Švýcarská garda o tři hodiny později s koncem pracovního dne zavřela brány do papežské residence a odešla. Stráží totiž pouze papeže, nejsou to obecní policajti, a ten na nějaký čas v úřadě žádný nesedí. Benedikt bude poprvé z církevních bonzů užívat titulu papa emeritus nebo romanus pontifex emeritus, vysloužilý papež či pontifex římský.

Do Vatikánu se vrátí na jaře, až bude upraven pro něho klášter Matky církve ve středu svatého státečku; tam jako mnich s vlastním tajemníkem Georgem Gänsweinem (56), čerstvě v arcibiskupské hodnosti, dožije, poslušen nového pána vatikánských zdí a více než miliardy katolíků po celém světě.

Nic nového pod sluncem

Spása vatikánského státu v době bezvládí („sede vacante“) spočívá na bedrech kardinálského kolegia řídícího běžné administrativní záležitosti. Benediktův státní sekretář a „komoří“-camerlengo Tarcisio Bertone (78) řídí chod státního aparátu, kurie, a hlavně přípravu papežské volby, konkláve. Podle vatikánské ústavy z roku 1996 je sice komoří hlavou církve a státu, ale nemá žádné oprávnění cokoli měnit a určitě na na konkláve. To je ovšem v jeho případě lehtivé pokušení, neboť je pokládán za jednoho z možných nástupců.

Mlčení papeže chváleného katolíky jako jednoho z největších theologů na čele církve má své důvody. Jako v podobných případech, zůstavá dění ve vatikánských chodbách tajemně neprůzračné stejně jako ono mystické odcizení syna Ježíše se svou matkou. V italských novinách se objevily spekulace kolem Benediktova odchodu v souvislosti s loňským skandálem známým mediálně jako Vatileaks.

Papežův osobní sluha vynášel z jeho pracovny dokumenty a korespondenci, z nichž jen část byla zveřejněna a obvykle bez uvedení jmen (viz TÝDEN 09/13). Vyšetřující tři kardinálové v prosinci předložili Benediktovi XVI. výsledky, potvrzující údajně domněnky, že papež nedokázal kolem sebe sjednat pořádek, že byl vládcem slabým. Z odposlechů a písemností prý také podle listu La Repubblica vyplynulo, že se ve Vatikánu uhnízdila vlivná spiklenecká skupina homosexuálů, která se pro svou orientaci stala vydíratelná z vnějšku církve.

Do Říma cestou necestou

Kardinál Joseph Ratzinger prožil jako strážce ideologie a jako papež čtvrt století a bylo by podivné, kdyby o vzrušujícím vatikánském životě nebyl informován. Častokrát mluvil o lidských slabostech a selhání. Za něho a za předcházejícího pontifikátu Jana Pavla II. (1978-2005), s nímž spolupracoval velmi úzce, se začali katolíci osmělovat a odhalovat sexuální praktiky kněží a církevních hodnostářů.

Benediktova vláda je plna skandálních odhalení případů pederastie a homosexuálního násilí od Kalifornie, Mexika a Chile po Německo, Rakousko a Itálii. Hlavy diecesí své podřízené kryly, arcibiskupové a kardinálové se snažili a snaží případy tutlat. Posledním případem je resignace skotského kardinála Keithe O´Briena (74), na něhož si v únoru stěžovali čtyři kněží u papežského nuncia, tedy vatikánského velvyslance, pro Británii, že se k nim choval „nepřiměřeně, že jim to bylo nepříjemné“. Prý se to stalo před třiceti roky.

O´Brien resignoval, omluvil se a oznámil, že do Říma na konkláve nepojede. Losangeleský kardinál Roger M. Mahony (77) má jiný přístup. Rodák z Hollywoodu vášně svých podřízených, z nichž dva byli za vynucování sexu odsouzeni do vězení, kryl a vinu necítí a od konce února je v Římě.

Při pohledu do minulosti papežského státu je skandalisace špiček katolické církve podobným způsobem jaksi mimo trend. Málokde je protimluv kázaného a praktikovaného soustavně tak viditelný jako v dějinách papežství. Vždyť theokratická říše bez hranic ovládaná z tak nepatrného místa měla vlastní soudnictví, proti němuž nebylo odvolání ani pro jinověrce, už od roku 318; o rok později byl klérus zbaven povinnosti platit daně.

Svět sám pro sebe. Intriky, zrada a boj o moc, chtivost po majetcích a nádheře, nezřízený život, pohrdání prostotou, a to vše zahaleno závojem mlčení, doprovází velkou část zástupců Ježíše Krista na Zemi. Bylo jich dosud podle úředních počtů 265., ale k tomu připočtěme ještě oddíl protipapežů a obskurních typů, a bude jich přes tři sta.

Odpustky a děvčata

Jedním z momentů, který zneklidňuje kleriky ve Vatikánu, je to, že budou vedle sebe žít papež 266. s 265. a že by z toho mohlo vzniknout jakési moderní protipapežství. Není to ostatně jen „výdobytek“ dávných církevních sporů. Také Jan Pavel I. a Jan Pavel II. měli svého protipapeže, který je provázel celou vládou. Clemente Domínguez Gómez z Andalusie si dával říkat Řehoř XVII. a měl přiznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech. Svatořečil například diktátora Franka a zemřel jen několik dnů před Janem Pavlem II.

Co to je proti pořádnému církevnímu rozkolu ve druhé polovině 12. století, kdy papež Alexander III. měl čtyři protipapeže. Musel mít v hádkách s mocnými tehdejšího světa nervy ze železa a nic mu nepomohlo, že prosadil papežskou volbu v konkláve všech kardinálů a dvoutřetinovou většinou hlasů; první taková volba se uskutečnila až o téměř století později, ale zásada platí dodnes.

Zbožnost ve věcech majetkových nehraje velkou roli, tedy ani v církevním státě. První, kdo se zabýval penězi přímo, byl papež Kalixt I. (+ 222). Měl bohatý život propuštěnce, zavíráného dlužníka a defraudanta peněz svěřených mu křesťany. Musel za trest na práci do dolů, byl věřiteli bit, ale nějak osud otočil a sám se živil půjčováním peněz.

Jako první měl proti sobě protipapeže a jeho sok Hippolyt se dokonce stal světcem. Ovšem finančník Kalixt položil základ finanční moci církve, neboť zavedl odpustky. Vykoupení z hříchu za úplatu se později zvrhlo ve velký business, bylo jedním z podnětů husitství a luteránství. Kupčení s odpustky pod hrozbou exkomunikace zrušil roku 1567 Pius V.

Hlavně se neženit

Ze zištného odpouštění možná v západním světě přežívá kultura okázalých politických omluv. Vydržely i jiné věci. Anicetus (+ 166) se jako první z papežů pustil do kacířů a zakázal kněžím nosit dlouhé vlasy. Jinou slávu si nadělal Řehoř III. (+ 741), který zakázal jíst koňské maso, neboť je to zvyk odpudivý. Dodnes, jak ukazuje čerstvá aféra, si to pravděpodobně pamatují v Británii, třebaže jejich předkové takové maso jedli.

Se sexem to je v katolickém kléru a u mnichů ostatních křesťanských směrů podivné. Poprvé přišel příkaz sexuální zdrženlivosti už roku 306, i když například apoštolové ženatí byli. Kuriosní je případ papeže Hormisdy (+ 523), který se stal biskupem římským až když ovdověl. Je jediným z papežů, jehož syn se také posadil na Petrův stolec (Silverius roku 536).

Po dlouhá staletí byl zákaz obcházen, hlavně nejvyššími představiteli. Čas od času vydávali papežové přísnější oběžníky, pravděpodobně vždy s ohledem na svůj život plný žen, nikoli však manželek.

Dnešní poměry na čele církve jsou vykládány za sodomu a gomoru, což je velmi přehnané. Bývaly jiné časy. Prvním z papežů, který šel doslova přes mrtvoly, byl Damasus I. (+ 384 a byl svatořečen). Pouliční bitky mezi římskými křesťany přinesl v jednom dnu smrt 137 lidem. Historik Ammianus Marcellinus o události z roku 366 také zaznamenal, že biskupové už tehdy žili z darů matron, že se projížděli v kočárech, chodili draze oblečeni a utráceli za hostiny. Inu, roku 380 se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše.

Užijme si!

Ani s homosexualitou tolik zakazované katolicismem to nikdy nebylo až tak horké. Lev X. (zemřel roku 1521), byl šestým z devíti dětí florentské superhvězdy Lorenza Medicejského zvaného Nádherný, jeho druhorozený syn. Jeho matka Orsiniová si přála, aby se stal knězem, a to ne ledajakým. V sedmi přišel první titul apoštolského protonotáře, v deseti byl opatem, ve třinácti kardinálem (kardinálský klobouk tehdy matku přišel na třicet tisíc dukátů; pokud vážil 3,5 gramů, pak to bylo 105 kilogramů zlata).

O jeho předchůdci Juliovi II., bojovném a marnotratném renesančním papeži, se tradovalo, že se jako první nakazil syfilitidou – od mužského prostituta. Lev X., první ze tří medicejských papežů (žádná italská rodina nedodala tolik mužů do čela Vatikánu), v honičce za okázalostí nezaostával. Se ženami neutrácel, neboť byl podle všeho homosexuální. Na jedné z velkých jeho hostin o 65 chodech rozverně pobíhali nazí chlapci, a nikomu se tehdy za to neomlouval.

Za něho spustil Martin Luther roku 1519 reformaci. Hravý Lev, který zemřel v příšerných dluzích, se na žádný rozhodný krotikrok nezmohl. Za to proslul výrokem, který dodnes sedí nejen na pontifikální úřad: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“

(v rozšířené podobě vyšlo v šasopisu Týden 11/13)

Ratzingerovo latinské dvojče

Od minulé středy má katolická církev nového papeže. Italoargentinec František převzal vládu po Benediktu XVI., který v únoru abdikoval.

Don Andrea Gallo (84) z Janova je kněz, který nikdy netoužil po karieře církevního hodnostáře. Za své široké srdce byl představenými trápen odklizováním na odlehlá místa, dostal pověst rebela. V duchu pojetí Ježíšova odkazu jako práce streetworkera žil mezi prostými Italy, stal se advokátem drogově závislých, kouřil marihuanu a přimlouval se za homosexuály.

Před vatikánskou volbou se dal Gallo slyšet, že je na čase, aby papež byl gay: „Homosexuální papež by byla velkolepá věc. Esencí evangelia je, že všichni jsme synové a dcery boží a všichni jsme jako děti boží si rovni.“

Represe homosexuality podle Galla vede k pederastii a připomíná, že ví moc dobře, o čem mluví: jako mladý kněz byl také zneužíván. Galla ale nikdo ve Vatikánu neposlouchal, i když se tam semlelo kdeco. Před volbou se desetkrát sešlo kardinálské kolegium, tedy i těch hodnostářů, kterým je více než osmdesát let a nemají právo zasednout v konkláve. Byl to summit, na němž do neděle 10. března přednesli lidé školení v rétorice na 160 příspěvků.

Falešné naděje

Kolik lidí si myslí, že touhy a spory lze vyřešit výměnou hlavy církve. Přijde superpapež, možná i něco více než pouhý zástupce katolického boha na Zemi. Co všechno bylo tolikrát řečeno a napsáno před jeho volbou, aby se to nepřetřáslo ještě vícekrát znovu. Nový muž na Petrově trůnu musí reformovat církev, která je prý v krisi. Nesmí být jen evropský nebo dokonce jen italský, vždyť nejvíce věřících žije mimo Evropu.

Měl by se „postavit čelem výzvám“ 21. století. Co s kněžími žijícími v hříchu? Nový papež by se měl více přátelit s jinými větvemi křesťanskými, měl by rozumět jinověrcům a ženám. Neměl by být římským centralistou, ale biskupům by měl popustit více pravomocí. Správní aparát církevního státu, kurie, by se měl zgruntu reformovat. Také na pořádky ve vatikánské bance by měl dohlédnout a ovšemže také věnovat pozornost vatikánské fotbalové lize Clericus Cup sestávající ze šestnácti kněžských mužstev, kterým turnaj přerušilo konkláve. Měl by…, měl by…

Tohle všechno spadlo minulou středu v sedm hodin večer na bedra Jorgeho Maria Bergoglia (76), kardinála z Buenos Aires, prvního z jesuitů v čele církve čítající podle vlastních odhadů 1,2 miliardy duší, z nichž polovina je ze západní polokoule. Jenom několik hodin byli údajně u 115 kardinálů ve hře Quobečan Marc Ouellet a Miláňan Angelo Scola.

Stal se v úředním číslování 266. papežem, prvním z Latinské Ameriky a odmyslíme-li hranice dávné římské říše také prvním Mimoevropanem vůbec. Mezi jeho prvenství ještě patří jméno, které přijal, neboť Franciscus, František, se před ním ještě žádný z papežů nejmenoval.

Benediktův klon

Tímto výčtem Františkovo premiantství zřejmě končí. Vše nasvědčuje tomu, že kardinálové-elektoři jakoby vedeni rukou jeho předchůdce, bavorského kardinála Josepha Ratzingera, „emeritního papeže“ Benedikta XVI., hlasovali pro udržení vatikánské doby ledové, pro pokračování přísně konservativní linie uchovávání věroučných dogmat a hlavně struktur katolické theokracie.

František je pouze o dva roky mladší než byl při své volbě před osmi roky Benedikt XVI. Oba soustavně poukazovali na zdrženlivost církve k majetkům a osobně žili skromně, pryč od okázalostí a luxusu. Oba si dali jméno pro mniších kázajících Ježíšův životní styl uchovaný evangeliem: Benedikt po zakladateli západního mnišství (+ 547), František po idolu kněžské chudoby (+ 1226).

Oba kázali o zmírnění bídy a oba dosáhli stejného výsledku. František byl podle jistého „diáře“, který se roku 2005 dostal do novin, vážným protikandidátem Ratzingerovým, jeho mimoevropskou alternativou. Bavorský kněz byl během čtyř kol vždy na prvním místě a Bergoglio na druhém, dokud kardinál z Buenos Aires přátelům druhého dne nesdělil, že by volbu nepřijal.

Františkova volba trvala jen o několik hodin déle a fotbalisté Clericus cupu mohou počítat s tím, že finále turnaje, který založil Benediktův státní tajemník Tarcisio Bertone, se skutečně odehraje v sobotu 18. května. Ostatně nový papež je velký fotbalový fanda a registrovaným členem buenosaireského klubu San Lorenzo de Almagro a jako kardinál roku 2008 řídil mši u příležitosti klubových stých narozenin (manšaft má církevní kořeny: založil ho salesiánský kněz Lorenzo Massa).

Eminentissimus dominus

Bergogliovu církevní karieru ovlivnil papež Jana Pavla II., který sice nehoroval pro jesuity, ale ctil jejich novodobé poslání boje s atheismem. Kardinálův děd přišel do Buenos Aires z Turína a otec Mario José živil rodinu s pěti dětmi jako zřízenec na dráze vlastněné britskou firmou. Bergoglio byl plný „občanského“ života, okoukal od matky umění její plotny (a vaří si prý dodnes sám).

Bergoglio dodnes hovoří piemontským dialektem a vedle argentinské má také italskou státní příslušnost. Chodil tancovat, měl přítelkyni, ukončil chemickou školu. Prožil však těžký zápal plic a přišel o pravou jejich polovinu. Ve dvaadvaceti, jak praví jeho životopisci, se mu dostalo v kostele sv. Josefa ve čtvrti Flores božího zvěstování a Bergoglio vstoupil do semináře jesuitského řádu. Jeho členové, není jich prý po světě více než dvacet tisíc, se věnují šíření své víry a obvykle se vyhýbají vyšší církevní karieře.

Roku 1969 byl vysvěcen na kněze a už o čtyři roky později se na šest let stal provinciálem řádu, hlavou argentinských jesuitů. Posléze byl rektorem theologické fakulty. Roku 1992 byl Janem Pavlem II. povýšen na jednoho ze čtyř světících biskupů Buenos Aires, o šest let později se stal arcibiskupem a roku 2001 převzal od něj kardinálský klobouk.

Bergogliova spořivost šla tak daleko, že jako biskup jezdíval po metropoli na La Platě městskou dopravou a nedal si ani ušít vlastní kardinálský oděv, ale kázal přešít starý po svém předchůdci.

Od marxismem infiltrované populární theologie osvobození latinoamerických kněží, která vedla v řadě zemí ke zpolitisování kléru a ke ztrátě kontroly nad ním, se Bergoglio distancoval. Méně se distancoval od vojenských pánů, kteří ovládali Argentinu v letech 1976-1983. „Otec Jorge“ vedl tehdy řád k tomu, aby se jeho lidé nepletli do politiky. Řada lidí mu později předhazovala, že se naopak s generály aranžoval. Před konkláve roku 2005 na něho podal žalobu jistý novinář zabývající se érou vojenské diktatury, kterou však později stáhl.

Bergoglio trval na svém, že s generály nekolaboroval a že naopak duchovní před nimi chránil, a proto že se s nimi stýkal. Obvinění se týkalo dvou členů jesuitského řádu, kteří byli vojáky vězněni a mučeni a Bergoglio jako představený se jich nezastal. Gen. Jorgeho Videlu (87, dnes ve vězení) a adm. Emilia Masseru (+ 2010) však Bergoglio podle svého tehdy žádal o propuštění vězněných kněží. Kardinálovi odpůrci přesto zdůrazňují, že se za spolupráci řady katolických kněží sympatisujících s juntou nijak nedistancoval.

Se současnou světskou hlavou Argentiny byl nový papež rovněž ve sporu, to však z hlubokých ideologických příčin. Socialisté Néstor Kirchner (+ 2010) a jeho manželka a nástupkyně v úřadu Cristina Fernándezová de Kirchner (60) usilovali o legitimisaci homosexuálních rodinných soužití a aby gayové a lesbičky měly právo adoptovat děti.

Zákon před třemi roky prošel a presidentka tehdy kardinálovi připomněla, že zastává středověké názory. Osobně mu sice nyní ke zvolení blahopřála, ale zároveň jistě doufá, že vatikánského konservativce do konce svého volebního období doma neuvidí.

Plané naděje

Naděje do nového pontifika kupodivu skládají také po celém světě desítky tisíc obětí sexuálních zneužívání katolických kněží. Jejich statistika je úděsná, nicméně ani zdaleka úplná. Ne všude v katolickém světě panují tak otevřené společenské poměry jako na evropském západě a v anglosaském zámoří.

Ne všude jsou zainteresovaným hnacím motorem právníci a sektářská řevnivost jako například ve Spojených státech: který katolík by opomněl zdůraznit excesy evangelikánských kazatelů a který protestant si dá ujít katolický skandál?

Podle nezávislého newyorského výzkumného střediska Social Science Research Council bylo v roce 2010 zaznamenáno jenom ve Spojených státech na 64 tisíc případů sexuálního zneužití dětí a nezletilých, po celém světě 135 tisíc. Čtvrtina Američanek tvrdí, že byla v dětství znásilněna, Američanů šestnáct procent. Ale v témže roce obětí amerických církevních pachatelů bylo „jenom“ 426.

Americké diecese stojí kněžská deviace vpravdě ďábelské peníze. Roku 2011 vyplatily na odškodném přes sedmdesát milionů dolarů. Bostonská arcidiecese před deseti roky zaplatila na urovnání pěti set žalob 85 milionů dolarů, světový rekord ale drží z roku 2007 losangeleská, která vydala 660 milionů!

Levnější, ale stejně skandální zneužívání kněžské autority vyšetřovali v Irsku, kde vládní zprávy o zločinech v kostelích a církevních školách v letech 1975-2004 registrovali na 2500 obětí. Podobné statistiky vedou v Belgii, Holandsku, Německu, Rakousku a Itálii a všude má vyšetřování stejný základní rys: biskupové a arcibiskupové činy kryjí a snaží se je zamést pod koberec, pachatele uklidit do jiné diecese.

Ratzingerův klon na Petrově trůnu si nebude dělat zle a chovat jinak se také nebude.

 

box 1: František a třináctkové prokletí

Jidáš Iškariotský byl u posledního jídla Ježíše Krista třináctým u stolu. A právě tím zrádcem, vypráví křesťanský mythus a západní svět z toho může být i nemocen.

Lékaři formulovali chorobu, strach ze třináctky, triskaidekafobii: postižení se vyhýbají všemu, co se kolem toho čísla pohybuje. Řada firem číslo vynechává z pořadí pater, místností, dopravních linek.

Papež František byl zvolen třináctého dne po uvolnění Petrova trůnu, stalo se tak 13. dne třetího měsíce třináctého roku třetího tisíciletí. Numerologové tvrdí, že „13“ jako symbol konce-smrti představuje zároveň začátek čehosi, novinek, novostí, ale ovšem – také může třináctka vyjadřovat silnou agresivitu, a to i sexuální.

box 2: Finance v rukou božích

Jednou z největších záhad fungování nejmenšího nezávislého státečku světa je jeho financování. Státní rozpočet je oficiálně postaven na příjmech z turistiky a odvětví souvisejích jako filatelie a vstupné do museí.

Kromě toho na církevních příspěvcích z celého světa a výnosu firem, na nichž se vatikánský stát podílí. O finančních fondech, realitních společnostech, které mají spravovat rozsáhlé majetky po celkém světě, oficiálně není nic publikováno. Vatikánská banka (IOR) spravuje údajně na více než 33 tisících kontech (!) na sedm miliard eur.

Vatikánců je necelých 600, tedy mužů s občanstvím, a na jeho území žijí ještě další asi tři sta obyvatel. Vedle nich zde pracuje přes dva tisíce zaměstnanců, většinou italští státní příslušníci. Vatikánci neplatí daň z příjmu, telefony ani elektřinu. Nájemné činí pět procent příjmu.

Plat nižších zaměstnanců a církevních činitelů je na 1300 eurech, kardinálové dvojnásobek. Papež plat nemá, zato plný servis. Obývá šestipokojový byt v Apoštolském paláci s vlastní kaplí o celkové ploše 400 m2. K diposici má církevní stát flotilu stovky limusin s poznávacím číslem SCV, nejčastěji mercedesů.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 13/13)

kříž, crux, patibulum/rozsocha, viz pod poprava ukřižováním


Křováci, Bušmeni, Bushmen, viz Sanové