Kr

Král, řec. Basileus, Megás basileus/Velký kr., nebo ho anó basileus/"král tam nahoře", v klas. období označení krále Peršanů, Velkého krále, Krále králů, jak zněla část jeho titulatury obnovená Parthy§ passim do roku 331

král, řec. basileus, lat. réx (cf. hind. rádž, kelt. ríg); královna, řec. basilissa/basileia; ale království je basileiá (lokální vládci v hellénismu mívali u historiků označení dynastés nebo sképtúchos (viz tam), tedy mocnář a držitel žezla, popř. tetrarchés, ethnarchés, fýlarchés atd., viz tam§ passim a srov. pod abdikace, diadéma, smrt, zatajování, královská nedotknutelnost, viz mesopotamský pravzor pod harém, pomsta na vladařích a panujících, zohavení a znectění panovníků, jejich tělesná potupa.

Monarchové a později aristokraté odvozovali původ od bohů a héróů a měli svůj svět cti/arété, s právem na spravedlnost a zákonnost/eunomiá, což poddaným nepříslušelo ani vzdáleně. Jezdili na koních a válečných vozech, udržovali kultovní pijácká přátelství, srov. symposia, obklopovali se lidmi, které milovaly Músy, jejich dědičná hostinná přátelství a systém vzájemných darů proplétal celý svět. Právní základ jejich moci spočíval jednoduše v tom, že své země, jako jejich předkové ženy, dobyli "kopím"/gé doriktétos

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu. Proto šlechtici neznali investice a jejich životní postoje obchodem pohrdaly. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním: byl jedním z motorů demokratisace.

V neolitickém matriarchátu byla posice vybraného mužev kultu plodnosti sice významná, ale velmi omezená: obvykle od slunovratu ke slunovratu (srov. pod hostiny a Dionýsos, ženy). Býval obětován. Časem se za něho vybíral náhradník (dítě, zajatec) a z bývalé oběti se stával náboženský vůdce a válečný, král. Kuriosní byla cesta na trůn jistého Enlil-bániho v sumero-babylónském Isinu (vládl v letech 1860-1838, viz tam). Král Erra-imittí zemřel při srkání horké polévky v čase náboženských slavností, které řídil jako náhradní král Enlil-báni. Profesí byl zahradník a na isinském trůnu pak už dělník zůstal.

Panovníci, včetně samovládců z lidu, se v hellénském a římském světě titulovali jako vládci lidí, nikoli zemí: král Makedonů, vůdce Syrákúsanů, stratég Athéňanů. Popřípadě uvedli, že jsou prostě králi: basileus Filippos. Mesopotamské kultury kladly důraz na kralování nad zeměmi ("král Akkadu, Sumeru, Aššuru etc."). Důraz na poddané (vůdce Franků, Alamannů) trval v Evropě do asi 12. století, odkdy mocní zdůrazňují ovládnutí země s jejím jazykově pestrým obyvatelstvem ("král Anglie/king of England", namísto "king of Englishmen" v případě Henryho ii. Plantageneta, 1154-1189).

Vraždění králů se udrželo u súdánských Šilluků s kultovním centrem ve Fašodě. Král/reth v sobě nosí ducha praotce nilotského národa Ňakanga (Nyakang), je pojítkem s tvůrcem světa Juokem. Když je starý nebo nemocný bývá vlastními lidmi rituálně zavražděn.

Zatímco v Egyptě byl král osobou božskou a synem bohů, mesopotamští panovníci si dávali vůli bohů věštit a vykládat. Jednou za rok babylónští králové dokonce dostávali prostřednictvím velekněze od Marduka facku, viz pod akítu.

Dvory hellénistických monarchů zůstaly po celou dobu v rukách makedono-hellénských elit, nemusely to však být ryze šlechtici rodem. Do královských rad patřili významní kondottiéři, exulanti z hellénských států, literáti. Dvořané byli "přáteli krále"/filoi s odstupňovanými hodnostmi (model přešel v užívání u římských imperátorů): filoi - prótoi filoi - timómenoi filoi, též prótoi kai timómenoi filoi/"první a poctění přátelé". Nad nimi stáli příbuzní krále/syngeneis, popřípadě ti, co s ním vyrůstali/syntrofoi. Z těch všech se rekrutovali armádní velitelé/stratégoi, guvernéři a rádci.

Jako v každém hellénském státu řídil spisovou a archivní službu grammateus/"písař", u Alexandra Velikého archigrammateus, viz rok 323 a 316 (u Seleukovců se archigr. proměnil v úředníka, který měl na starosti armádu). Z písařovy nezastupitelné role se ovšem nestal prostý "kancelářský" tvor, ale veledůležitá nekultovní funkce řídící chod panovníkova dvora. U makedonských Antigonovců se takový "státní tajemník" jmenoval epi tú grammateiú, u Ptolemaiovců ho pros tois grammasi tetagmenos n. ho epi tón prostagmatón (lat. á libellís), který předkládal návrhy ediktů/zákonů, tedy jakýsi ministr vnitra. K tomu fungoval epistolografos s agendou mezinárodní (lat. ab epistulís), popř. hypomnématografos, panovníkův kancléř (lat. á commentáriís), u Seleukovců epistolografos/"pisatel dopisů", zatímco hlavní ministr královské správy s Antiocheji se nazýval proestós tón holón pragmatón n. epi tón pragmatón/"představený všem záležitostem". U Antigonovců v Pelle měl záležitosti chodu dvorských institucí na starosti ho epi tés therapeiás tetagmenos/"pověřenec nad službami". Těmito institucemi se inspiroval Augustus, když zařizoval fungování své panovnické agendy v Římě.

Monarchie neměly ústavy, ale systém královských výnosů/diagrammata, prostagmata, spravovaný právě "písaři". Po autonomní státy v hellénistických říších s vlastními ústavami se edikty stávaly součástí právního řádu, popř. je uvedly neprodleně ve skutek. Dvorním hospodářským správcem/dioikétés neměl za úkol sledovat plnění rozpočtu, ale řízení královského majetku a zajišťování králových požadavků. Co do prestiže u dvora následoval až po jmenovaných tajemnících. Král v Pelle se jako jediný z hellénistických monarchů dával v oficiálních dokumentech státnicky označovat jako "král a Makedonové", ale co to znamenalo, přesně nevíme: snad to zvýraznilo jeho formální volbu vojenským sněmem, klanových zástupců, nebo to byla ustrnulá tradicionalistická formulka(?).

Poddaní seleukovského krále měli pestrou podobu a postavení. Vlastními poddanými byli pouze ti, jimž se říkalo "královský lid/laoi basilikoi", populace usazená na královské půdě. Nešlo přitom o otroky, z velké části to byli svobodní lidé, jejichž vztah k půdě řídily zákony. To se týkalo též Makedonů a Hellénů usazených jako klérúchové n. katoikové, tedy sedláci s brannou povinností. Král kromě toho vládl údělným (domorodým) vládcům/dynastai (např. králové v Armenii, Kommágéně apod.), národům/ethné bez občanského zřízení (např. Židé, Arabové) a hellénským městským státům/poleis. Všichni platili tribut/foros a všichni užívali široké autonomie.

O suverenitě hellénských městských státech u Antigonovců, Seleukovců a Attalovců si netřeba dělat iluse. Poleis sice byla plně autonomní, ale v jejích zdech sídlili královští představení/epistatai a soudci/dikastai, kteří rozhodovali o věcech opravdu důležitých.    

Vliv monarchů v kontinentální Evropě ve 20. století zcela upadal. Myšlenka na zřizování republik přesto u obyvatelstva příliš neuspěla, pokud nenastaly nějaké extremní situace: nevyhraná válka v Německu a Rakousku roku 1918, nebo prohraná válka jugoslávská roku 1941, popřípadě po nezdařeném puči krále roku 1967 v Řecku (monarchie zrušena formálně až 1973). Výjimkou byl plebiscit roku 1946 v Itálii, kde se 54 procent Italů rozhodlo pro republiku (ústava od 1. ledna 1948).

Z monarchů zbavených mocenských pák se stala součást mediální obchodu a informace o jejich životě patřily s kuriosními zbohatlíky, fotbalisty, manekýnami, herci a zpěváky do ranku „celebrit“. Lidové váženosti jim to nijak neubralo, třebaže se jejich děti na konci století a začátkem století 21. povětšinou ženily a vdávaly za lidi bez tak zvané modré krve.

Dokonce se stalo, že se panovník omluvil lidu slovy „dopustil jsem se omylu, jehož lituji“. 18. dubna 2012 to prohlásil bourbonský král Juan Carlos I. (74) nominálně vládnoucí Španělsku v omluvu za své nákladné africké povyražení v době hospodářské krise, kdy jeho „poddaní“ byli vládou nuceni šetřit a šetřit. Na lovu slonů v deltě Okavanga na severu Botswany si monarcha zlomil kyčel a musel být přepraven do Madridu na operaci. Zřejmě se nesnažil naklonit si božstva lovu a slonů, otypoval by jeho chování starověký literát. V lovecké chatě zakopl o schod a zlomil si pravou kyčel. Dostal prothesu a Španělé mu spočetli, že bez nákladů na okamžitou přepravu do vlasti a operaci zaplatil za odstřel jednoho chobotnatce 44 tisíc eur, což byl dvojnásobek průměrného ročního příjmu v jeho monarchii.

Král byl kromě toho čestným předsedou španělské pobočky organisace ochránců zvěře World Wide Fund for Nature (WWF). Juan Carlos asi vůbec na zbraně sahat neměl. Roku 1956 zemřel v Escorialu při čištění zbraně králův bratr Alfonso; v místnosti byli pouze oba urození sourozenci a kdo držel zbraň se nikdy nevyšetřovalo.

Zatím poslední z monarchií, která po naprosté diskreditaci vládnoucí hinduistické dynastie většinovou vůlí přešla v republiku, byl v květnu 2008 Nepál. Naopak poslední proměna republiky v monarchii se konala roku 1976 ve Středoafrické republice, státním útvaru vytvořeném Francouzy. Vojenský diktátor Jean-Bédel Bokassa, u moci od roku 1966, se v jedné z nejchudších zemích světa prohlásil císařem Bokassou I.; takto vydržel pouze tři roky.

král, jeho zmizení. Ve starém věku zmizel pouze Ptolemaios XIII., bratr Kleopatry VIII. Roku 47 nebylo jeho tělo nalezeno mezi padlými po bitvě na Nilu a spekulovalo se, že přežil kdesi v podzemí, nebo že uprchl do Indie. Dokonce se někdo za něho vydával (pokud to nebyl přímo on), viz roky 47 a 41. Například v Číně mezi panovníky, kteří zmizeli neznámo kam, byl roku 1368 poslední panovník z mongolské dynastie Jüan Togon-tömör, který po úspěších prvního z Mingů zmizel v mongolských stepích. Roku 1402 utekl před svým bratrem v mniším převleku z dobývaného Nankinu, svého hlavního města, císař Ču Jün-wen a navždy zmizel.


kralování, odmítnutí§ 280

královská půda, země, majetek§ viz chórá basiliké a půda

králové a Músy, korunovaní vynálezci, literáti a vědci, jejich záliby apod., srov. také pod hry – zábava a hasard
Vládci v mesopotamských státech nepochybně diktovali dopisy a určovali, co bude napsáno v ediktech a zákonících. Předpokládá se například, že Chammurapiho zákoník je literární fikcí, nikoli platná zákonná norma.

Předněvýchodní královské nápisy všeho druhu jsou ovšem složeny natolik sugestivním stylem, že by se dalo předpokládat, že je psali přímo sami králové (srov. kodexy/zákoníky Ur-nammua Urského 2111 - 2096, z Ešnunny c. 1930 a Lipit-Ištara Isinského, c. 1935-1924. viz tam, nebo nižší datace c. 1870).

Šulgi Urský (třetí dynastie) se chlubil svou gramotností, že chodil do školy, že se naučil psát sumersky a akkadsky, že uměl počítat: zřejmě první ze vzdělaných korunovaných panovníků, viz pod 2096 (bis 2048). Z mesopotamských vládců se pouze on a Assyřan Aššur-báni-apla (669-631) chlubili svou gramotností.

Nejstarší literární zábavou všech panovníků volených i nevolených je hezky lidem zdůraznit velikost vlastní a nicotnost čtenářovu. Královské nápisy z mesopotamských státních útvarů a z Egypta jsou toho důkazem. Přímé autorství bohů v lidském tělu na kronikářských textech tesaných na oslavu velkého korunovaného já nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Je nepochybné, že dvorní kanceláře dělaly, co mohly, a nabubřelým jazykem panovníka utvrzovaly ve správnosti jeho personální politiky. Přímé autorství krále není doloženo.

Nejstarším jménem známým autorem lékařského spisu je druhý král Egypta, syn Narmera Ménéa Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) Iti I., řec. Athothis (vládl 3174 do 3127, resp. 3117). Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii. Sluneční kalendář prý zavedl jeho nástupce, třetí král první dynastie Džer (Horovo jméno) Iti II., řec. Athothis (3127 nebo 3117 do 3096 či 3086). Starší čtení jména Džer bylo Chent, Khent. Podle Manethóna vládl 31 rok, ale zda on a jeho předchůdce něco napsali, nevíme.

Jinak je tomu ve vyspělých literaturách evropských. Helléni zdokonalili propagandistickou stránku nápisů a jejich autobiografie jsou základem rozšířeného novověkého literárního žánru. Kromě touhy sdělit lidem, jak „jsem to vlastně myslel“, fungovala snaha na věčnost všem říci, že pitomci jsou opravdu ti druzí a že mé kroky vedla prozřetelnost svým směrem právě proto, že jsem je prošlápl „já“.

U Hellénů zahájili z vládců tvůrčí činnost někteří ze sedmi mudrců (viz), ovládající jako samovládci své domovské státy. Až na několik výroků není uchováno nic. Z velkých občanských politiků démokratických Athén byl aristokrat Thúkýdidés první, kdo něco sepsal. Vynikl dílem o první fázi peloponnéské války. Nikdy však nevládl, byl velitelem jedné části vojska.

O něco mladší byl Dionýsios I., vládce syrákúský a archón sicilský. Třikrát k sobě pozval Platóna a třikrát to pro athénského aristokrata dopadlo špatně (srov. naopak chování makedonských králů k Eurípidovi, nebo později k Aristotelovi). Obdivem ale jeho vztah k tvůrčí práci neskončil: Dionýsios I. zemřel roku 367 na záchvat smíchu, když se dozvěděl, že byl v Athénách vyhlášen vítězem v literární soutěži (srov. podobné způsoby smrti pod smích).

Nástupcem v Syrákúsách a podle jiné verse i travičem byl jeho syn Dionýsios II. Prodělal pozoruhodný vývoj. Jeho nedůvěřivý otec ho ze strachu před atentáty zavíral doma, kde z dlouhé chvíle vyřezával hračky ze dřeva, svícny a nábytek. Později se mu dostalo vzdělání, takže když byl sesazen, živil se v Korinthu učitelováním.

Největší z makedonských vládců, Alexandros III. neměl na koníčky mnoho času. Nicméně si vedl, vedle svého otce Filippa II. pravděpodobně jako první z evropských panovníků, deník, který redigoval jeho sekretář Eumenés z Kardie, předtím grammateus Filippův, jeden z mála Hellénů na makedonském dvoru. Z Alexandrova deníku bylo citováno ještě půl tisíciletí po jejich sepsání, tzn. že ještě kolovaly a sloužily za pramenný zdroj.

Paměti v pravém slova smyslu po sobě zanechali hellénističtí vladaři Ptolemaios I. Sótér, jeho prapravnuk Ptolemaios VI. Filométór a pergamský Attalos III. Filométór. Memoirová literatura se narodila na začátku hellénismu a všichni rychle pochopili, že je šikovnou součástí politiky a public relations.

Nejlépe to poznáme ze zachovaných „zápisků“, kommentářů C. Iúlia Caesara, které o svých válkách osobně diktoval. Vzhledem k tomu, že spisy oponentů se nedochovaly, resp. jim ke zmizení vítězná strana pomohla, vidíme svět konce 1. století př. n. l. do skonání věků pouze očima Božského Iúlia…

Literatuře se věnoval Makedonec Antigonos II. Gonatás a jeho bratr Krateros, zakladatel evropské diplomatiky, jedné z tzv. pomocných věd historických: z jeho sbírky athénských státních smluv a usnesení/zákonů bylo citováno ještě ve druhém století n. l.

Verše skládal Démétrios I. Dobyvatel měst a Parth Óródés II., vítěz nad Crassem, autor tragédií. Hierón II. Syrákúský složil přírodovědný spis, rovněž tak král Archeláos Kappadocký psal o přírodě a o drahokamech. O válečnictví psal Pyrrhos I. Épeirský a jeho dvorní filosof Kineás Thessalský.

Diadématem korunované hlavy se věnovaly lékařským oborům. Víme o Attalovi III., podivínském ničiteli pergamské říše, že sepsal spis o botanice. Kromě toho prý sepsal paměti. Pontský Mithridátés VI. Eupatór byl vyhlášeným odborníkem na jedy a protijedy a sám svým tělem posloužil vědě: stalo se odolným proti všem tehdy známým jedům a král musel v tísni roku 63 požádat svého keltského otroka, aby mu podržel meč.

Z královy laboratorní knihovny, scrínia, se imperátor Pompéius např. dozvěděl složení universálního protijedu, který král užíval denně. Výsledky všech výzkumů hellénisovaného Peršana z Pontu seřadil a latinsky vydal králův poddaný, později Pompéiův propuštěnec a grammatik Lénaios alias Pompéius Lénaeus.

Objevy v oblasti léčivých bylin a jejich aplikací se přisuzovaly i dalším králům, po nichž se bylinné směsi jmenovaly. Iúbás II. Mauretánský, napůl Ptolemaiovec, objevil léčivou rostlinu, kterou pojmenoval po svém lékaři Euforbovi. Král sepsal o léčivých bylinách knihu.

Před ním byla farmakologickou botaničkou Artemísie, Mausólova manželka a královna Kárů. Illyrský král Genthios se také věnoval farmakologii a jedna z bylin byla prý pojmenována po něm/gentiána.

Botaniku měl za koníčka diadochos Lýsimachos, proslavený spíše svou silou a smutným osudem. Mezi autory přírodovědných spisů patřili pontský Polemón (?) a Filetairos Pergamský (?): nic z toho všeho se nedochovalo

Z hellénistických králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky – kanón a dovedl ho do roku 61. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi Eupatorovi a Pompéiův druhý amísský mír (63) ho na Krymu potvrdil lokálním dynastou.

C. Iúlius Caesar, v dějinách zapsaný především jako vojevůdce, byl ceněným literátem. O svých válkách v Galliích, Egyptě, Africe, Hispániích a o válce s Pompeiem sepsal „komentáře“, historické poznámky či propagandistické pamflety. Polemisoval s Ciceronem, verše mu příliš nešly.

Zamlada složil latinskou tragédii Oidipús, knížku průpovědí a další spisky, které všechny Augustus zakázal publikovat. Caesar dokázal současně číst, psát, diktovat a poslouchat. Souběžně zvládl diktovat čtyři dopisy a když neměl nic jiného na práci, dokonce sedm.

Vlastní dějiny sepsal také adoptivní syn Božského Iúlia Augústus. Nezachovaná Dé vítá suá ve třinácti knihách popisovala apologeticky dějiny říše až do kantaberských válek. Kromě toho složil Hortátiónés ad philosophiam, polemiku proti Brútovu Catónovi, knihu hexametrů a epigramů, které vymýšlel při koupeli.

Jeho adoptivní syn Tiberius byl naopak lyricky založený. Skládal latinskou a řeckou lyriku, obdivoval hellénistické učené básníky Euforióna z Chalkidy, vychvalovatele homosexuality Rhiána Krétského a elegika Parthenia z Níkáie a jeho Erótika pathémata. Císař znal mýthologii, hovořil k tomu plynně řecky, ale na veřejnosti z „politických důvodů“ užívání řečtiny káral a ostentativně mluvil jenom latinsky.

C. Iúlius Caesar Germánicus, adoptivní syn Tiberiův, známý spíše jako vojevůdce, byl také literát. Zřejmě nejpopulárnější osobnost z nevládnoucích příslušníků římských panovnických rodů byla autorem epigramů, překladatelem Arátovým a autorem řeckých komédií. Jednu z nich dal hrát jeho bratr císař Claudius; ale v Neápoli, nikoli v Římě.

Claudius se sám považoval za vědce a nikoli hlavu státu. Alespoň se to o něm traduje. Sepsal dějiny od smrti Božského Iúlia do smíru v občanské válce o 41 knize, autobiografii, řecky dějiny Etrusků o 20 knihách a Kartháginců o osm knihách. Přidal abecedě tři písmena: pro bilabiální w na rozlišení od v, které znamenalo též u, nový znak pro y a pro spojení hlásek ps (viz v příloze o přepisech). Od novoty bylo za Neróna upuštěno, protože se obecně neprosadila. Claudius dokonce jako vášnivý hráč v kostky sepsal o tomto hazardu spisek.

Jeho nástupce Neró byl z iúlsko-claudijského rodu a všech dalších císařů zřejmě músicky nejnadanější. Skládal verše (autografické sbírky kolovaly ještě po šedesáti letech), zpíval, doprovázel se na kitharu, miloval hudbu. Hrál v pantomímě a dokonce, aby ve výčtu nechybělo trochu Neróna, své soky ze žárlivosti likvidoval: slavného pantomíma Parida dal zabít. Deviantní císař vynikal v malířství a věnoval se sochařině. Proslul mj. jednou ze svých předsmrtných průpovídek: Hós poiétés apothnéskei - Quális artifex pereó, Jaký umělec ve mně hyne!

Jeho nemocná mysl byla zcela vázána na umělecký život. Závisel na Músách jako šílenec, jemuž někdo chce zničit karieru. Při povstání Iúlia Vindika v Gallích, které vedlo k jeho konci, se Neróna nejvíce dotklo, že o něm vzbouřenec hovořil jako o špatném zpěvákovi a místo o Nerónovi (sabínsky „lev“) jako o Ahénobarbovi (z původního rodového jména Domitiů: „rudovous“).

Neró dokonce na varování astrologů, že se blíží jeho sesazení, řekl: „To technion hémás diathrepsei, Uživí nás umění.“ Rozhodl se pak vzdorovat povstání v Galliích hodně originálně: beze zbraní, že předstoupí před vojsko s pláčem a vojáci dostanou lítost a druhý den s nimi bude zpívat písně na vítězství. A hned je začal v Římě skládat. Všechna svá děvčata, myšleno tentokrát původního ženského pohlaví, dal ostříhat pomužsku a vybavit bojovně sekerami a štíty jako Amazonky…

Neró dokázal pro své literární koníčky udělat cokoli a jak se zdá, mnohem více než kdokoli před ním a po něm. Aby měl inspiraci a viděl, jak to vlastně vypadá, dal zapálit na několika místech Řím. Hořel týden, zmizela stará sláva, řada uměleckých předmětů, ale také úzké uličky, po obnově se změnil obzor Města.

Syn vojáckého Vespasiána Titus skládal latinské a řecké verše, hrál a zpíval. Znal tachygrafii a uměl falšovat/napodobovat písmo jiných. Jeho bratr a nástupce v imperátorské hodnosti Domitiánus vášnivě rád hrál v kostky, ale nikdy se nevěnoval literaturám. Proslul spíše krutostí, vojáky byl milován. Přesto se staral o vybavení vyhořelých knihoven v Římě a je uváděn jako autor historické knihy, o níž nic nevíme nevíme vůbec nic.

Voják Tráiánus se Músám nevěnoval, jeho nástupce Hadriánus jim byl velmi nakloněn: maloval, psal verše a složil své memoiry. M. Aurélius Antónínus neměl v osobním životě štěstí, protože jeho manželka Faustina byla „hodně na mužský“ a syn Commodus úchyl, zato se věnoval filosofii a jeho řecky psané poznámky ke stoicismu jsou dochovány (světový literární panovnický originál).

Commodus měl k literatuře a vědám hlubokou aversi, asi jako k otci. Zato ho bavilo gladiátorství, opilecké šaškoviny a sexuální dobrodružství. Sevérus Alexander, císař ze syrské arabské rodiny, byl vzdělán v řečtině, latina mu příliš nešla.

Clodius Albínus prý sepsal nedochovaný milostný román Mílétské povídky či něco podobného jako Aristeidés Mílétský. Literární hvězdou prvního stupně byl, alespoň se to o něm psalo, Numeriánus, v letech 283 – 284 předposlední z dlouhé řady panovníků-principů. Carův mladý syn byl tělesně neduživý, ale zdatný řečník a v poesii prý soutěžil s tehdejším nejvyhlášenějším literátem M. Auréliem Olympiem Nemesiánem z Karthága (zachoval se úryvek z jeho básně O lovu, který ostatně věnoval císařským bratrům Numerianovi a Carínovi).

Císař prý zastínil jistého iambického básníka Aurélia Apollinária, ale to je pouhý kronikářský údaj: básníkovo jméno není odjinud známo. Senát poctil Numeriána sochou s věnováním „nejschopnějšímu řečníkovi doby“, a podobná pocta byla v dějinách Říma úplně poslední. Literární naději zavraždil její tchán a císařský důstojník Diocletiánus se prohlásil Numeriánovým mstitelem.

Krátce vládnoucí císař M. Claudius Tacitus (275 – 276 n. l.; není příbuzný historikův) se sice nijak jako literát do dějin nezapsal, zato se velmi moderně postaral o literaturu obecně, o knihy/svitky ve veřejných knihovnách. Stanovil, jak na veřejné náklady zamezit ztrátám autorů z knihoven: obce měly povinnost ročně pořídit deset opisů děl.

Předešel svým způsobem novodobá nařízení o bezplatném předávání tzv. povinných výtisků do vybraných veřejných knihoven.

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, synovi a spoluvládcovi vzdorocísaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Jeho protivník Galliénus vynikal v literárních disciplinách a v řečnictví a složil svatební píseň.

S mohutnícím monotheismem upadala vzdělanost. Celá Constantínova pokřtěná rodina na Músy nikdy nedala (s výjimkou "apostaty" Iúliána), Valentiniánus I. byl nevzdělanec z Pannonie, ale prý dobrý malíř a sochař, jinak liberální křesťan. Theodosius I. z Hispánií byl veleoddaný křesťan a přitom ho bavily hostiny a hry. To makedonský vládce Aerópos II. (vládl 399 až 395) uměl alespoň něco lepšího, než bořit chrámy a vydávat zákazy. Neproslavil se obranou před Illyry, ale do historie vstoupil svým truhlářským chalupářským hobby: vyráběl stolečky a lampičky.

Mnohem později sultán dillíský Násiruddín (vládl v letech 1246-1266) z dynastie mamlúcké/„otrocké“ nechal vládnout svého generála Ghijasuddína Balbana (který po něm nastoupil na trůn) a sám krasopisecky opisoval korán. Prodejem rukopisů se živil a měl radost, že nezatěžuje fiskus. Nebyl tedy jen zbožný...

královražda, viz pod příbuzní

Pomsta na usurpátorech a diktátorech

Konce některých vladařů nebyly důstojné, natož hezké. Ne vždy platilo, že usurpátor nebo násilník sešel smrtí podle zásady „kdo čím zachází, tím také schází“. Připomeňme ze zloduchů Maa či Stalina, jemuž teprve v posledních hodinách pozemské cesty znepříjemňovali lékaři život, když ho nechali ležet ve vlastních výkalech...

Vyhnaní samozvanci, jejichž krutovlády skončili dříve, než aby zemřeli u moci, se dožívali a dožívají spokojeného stáří u svých ochránců, obdivovatelů, nebo také u těch, kteří spekulují s tím, že by se mohli ještě někdy „hodit“. Latinští diktátoři prchávali do Spojených států, také filipínský autokrat Ferdinand Marcos mohl prchnout s americkou pomocí a zemřel na Havaji (1989), haitští tyrané do Francie a například paraguyský generál Alfredo Stroessner zemřel v klidu v Brasílii.

Mám na stará kolena

Muslimové unikají do Saúdské Arábie, kde se jim dostává asylu i příspěvků na spokojené stáří, obvykle v Džiddě. Ugandský despota Idi Amin tu prožil od vyhnání roku 1979 do smrti 2003, roku 2011 se tu směl usadit vyhnaný vládce Tunisu bin Alí s rodinou.

Naopak muslim gen. Siad Barre, který se pučem dostal k moci v Somálsku a jednou byl prosovětský, jindy proamerický (1969-1991), po vyhnání ze země získal asyl v Keni a pak v Nigérii vojenského diktátora Saniho Abachiho, kde také roku 1995 zemřel.

Vládce nejdelší černé africké despocie Mobutu Sese Seko (1965-1997) byl ve stáří sužován rakovinou prostaty a povstalci, před nimiž uprchl a zemřel krátce na to v exilu v Maroku.

Někteří muslimští vyhnanci se uchylovali do Londýna, jako vyhnaní vládci Libye, Ománu a Kataru (v posledních dvou případech vyhnaní vlastními syny). Etiopský komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam, který v rámci marxistických pouček převáděl zemi z císařského feudalismu do republikánského socialismu (1977-1991), dostal po vyhnání s několika tisíci muži asyl v Zimbabwe u autokrata Roberta Mugabeho a žije na předměstí Harare; doma byl odsouzen na smrt.

Soudní ponížení

Řada jiných lidí a nesrovnatelně mírnějších takové štěstí neměla a dožila se soudních procesů a žalářů. Peruánský president v letech 1990-2000 Alberto Fujimori (ročník 1938), který žádným despotou nebyl a naopak zlikvidoval komunistický banditismus maoistické Světelné stezky (Sendero luminoso), byl odsouzen za korupci a porušení občanských práv (nařídil vpadnutí do bytu s hledanými dokumenty bez souhlasu státního návladního) a odsouzen na dlouholetý žalář.

Podobně byl za korupci „potrestán“ tchajwanský president Čchen Šuej-pien/Chen Shui-bian (v úřadu 2000-2008), který prosazoval vyhlášení nezávislosti ostrova a postavil se tak maoistům i Kuomintangu: v zemi, kde je úplatkářství součástí kultury mnohem silněji než v Evropě, byl s manželkou odsouzen na mnoho let do kriminálu.

Jako štvanec skončil panamský generál Manuel Noriega, velitel armády zvané národní garda, který nejprve spolupracoval s Američany, pak se obrátil proti nim. V prosinci 1989 byl americkou invasí sesazen a za obchodování s drogami v Miami odsouzen. Po propuštění roku 2007 byl vydán do Francie, a pokud zde nezemře ve vězení, čeká ho smrt za mřížemi v rodné Panamě.

Dobrovolně před tribunál

Za mřížemi dožívali argentinští vojáci, členové junty vládnoucí v letech 1976-1983 (gen. Jorge Rafael Videla; ostatní zemřeli před vynesením rozsudku, včetně Leopolda Caltieriho, který rozpoutal válku s Brity o Falklandy, 1982). Popotahován na stará kolena před soudy byl chilský diktátor Augusto Pinochet.

Podobně v Uruguayi Juan María Bordaberry byl za pomoc při instalování vojenské diktatury v 70. letech odsouzen na třicet let za mříže, které vzhledem ke svému věku od roku 2007 odpykává v domácím vězení.

Bizarní byl osud středoafrického samozvance, císaře Bokassy i., který nejprve vládl s francouzskou podporou (byl ostatně francouzským vojákem a státním příslušníkem), pak byl roku 1979 se stejnou podporou sesazen, usadil se ve Francii, ale roku 1986 se vrátil domů.

Dostal druhý trest smrti, ale byl omilostněn a o deset let později zemřel v Bangui na svobodě jako prostý občan: jeden z případů, že diktátoři mohou zemřít jakoby napraveni...

Krvavé odplaty

V moderních dějinách byli krutým způsobem zavražděni ve vojenském převratu 14. července roku 1958 v Baghdádu král Fajsal ii. z rodu Hášimovců, jemuž bylo teprve devatenáct. Ačkoli nakázal své gardě složit zbraně a sám se osobně pučistům vzdal, byl s velkou částí rodiny odveden na palácový dvůr a všichni postříleni z kulometu (král zemřel však až později v nemocnici).

Jeho strýc a regent Abd ul-lláh/Abd il-láh (45) zemřel, jeho tělo bylo vláčeno ulicemi Baghdádu, davem rozdrásáno po údech a spáleno. Hlavou převratu byl plk. Abdal Karím Kásim (49) a v únoru 1963 byl pučem vojáků národně socialisticky zaměřených (baasisté) sesazen, během čtyřiceti minut odsouzen na smrt a okamžitě zastřelen; ze strachu před nástupem komunistů v Iráku při puči vypomáhaly britské a americké rozvědky.

Kásima s dvěma generály odvlekli do sousedního televisního studia, posadili je na židle a na kameru odstřelili. Nahrávka byla odvysílána, voják kroutil Kásimovou hlavou za vlasy na důkaz jeho smrti; byla první poprava v „přímém“ přenosu.

Kásimovo tělo bylo nalezeno v Baghdádu až roku 2004. Jeden z jeho nástupců, baasista Saddám Husajn, byl roku 2003 sesazen americkou invasí, předán iráckému soudu k procesu, poslán na smrt a popraven oběšením skupinou šíitů, kteří jeho smrt natáčeli na mobilní telefon a rozeslali do světa ještě z popravčí místnosti (přitom byl pořizován oficiální záznam popravy).

O vánocích 1989 byl vlastními generály utvořivších tribunál odsouzen za genocidu a okamžitě popraven rumunský komunistický despota Nicolae Ceauşescu (71) s manželkou Elenou (65) a záběry na jejich mrtvá těla oběhla svět; popravčí četa byla tak rychlá, že na chystané natáčení popravy nedošlo.

Znetvoření diktátorů

Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí byl 20. října 2011 zraněn při útoku francouzských letadel na konvoj prchající z obleženého Sirtu na jih do pouště. Povstalci byl zakrvácený „revoluční vůdce“ dopaden, jako ukazují záběry z mobilních telefonů, bit a pošlapáván a o několik hodin později zastřelen. Jeho tělo leželo pět dnů v Misurátě v chladírnách a proudily k němu davy, aby se podívali a mohly si ho vyfotografovat.

Co do krutosti dopadl hůře komunista Muhammad Nadžíbulláh (49), vládce Afghánistánu za sovětské okupace a krátce po ní (1987-1992). Ze sovětského spojence se proměnil v indického, čímž si nijak nepomohl.

Mudžáhidy vyhnán z úřadu utekl na zastoupení Spojených národů, kde ho nový režim nechal čtyři roky. Když roku 1996 dobyl Kábul Taliban, byl 27. září vyvlečen na ulici, vítězové mu zpřeráželi prsty a vykastrovali ho. Talibové mully Muhammada Umara ho oběsili na semaforu a jeho bratra Šáhpura Ahmadzaie umořili stejným způsobem a zastřelili.

Fašistický samovládce Benito Mussolini (62) byl partyzány dopaden se svou přítelkyní Clarou Petacciovou a několika dalšími „soudruhy“ 27. dubna 1945 při pokusu uprchnout do Švýcarska a odtamtud letecky do Španělska. Druhého dne byli zastřeleni a v Miláně jejich těla pověšena na benzínové pumpě hlavou dolů.

Zhovadilosti

Neuvěřitelným způsobem byl lynchován asi 65letý východořímský císař Androníkos i. Komnénos (vládl 1183-1185). Prohrál svůj boj se šlechtickou aristokracií a nový císař Isaakios ii. Angelos ho předhodil davu.

Tři dny byl v září 1185 mučen, uřízli mu pravou ruku, vytrhali vlasy, zuby a jedno oko, tvář znetvořili vařicí vodou. V hippodromu kónstantínopolském byl hlavou dolů uvázán mezi dva kůly, až byl propíchnut meči dvou západních žoldnéřů.

Milenkou Androníka, který vedl velmi „renesanční“ život s řadou přemetů, byla i Theodóra Komnéné a jejich syn Alexios byl předkem gruzínského knížecího rodu Andronikašviliů či Endronikašviliů, jediného v gruzínských dějinách s císařskými kořeny.

Císařův konec je zhovadilou krutostí srovnatelný s osudy indiánských zajatců tupených a umučených u kůlů, nebo polynéských, jimž byly podle svědectví cestovatelů odřezávány údy a postupně „tepelně zpracovávány“ a konsumovány – před zajatým nešťastníkem.

Jedinou sultánkou dějin a jedinou ženou v čele muslimského Egypta byla od 2. května do 31. července 1250 Šadžár ad-Durr(ová), původně harémová otrokyně. Dotáhla to na manželku dvou sultánů, podílela se na vítězství nad křižáky a sama vládla, byla však donucena ustoupit ve prospěch svého druhého manžela.

Když ho dala zavraždit, byla mamlúky zatčena, uvrhnuta do věže a tam ji harémové ženy zavražděného utloukly svými pantoflemi, jak se traduje; dotek cizích bot je pro arabský svět hanebností, srov. gesto, které v Baghdádu potkala amerického presidenta George Bushe ml.

Zda-li pantofle znamenaly mírnou smrt, nelze posoudit: královrazi byli ve staré Persii trestáni roztržením těla dvěma ohnutými stromy, nebo utlučením hlavy kameny...

Hozeni do řeky

Špatné konce mělo hodně římských vojenských diktátorů, jimž se v historii říká císaři. Odporností v tom však kupodivu mnoho nebylo, stejně jako je vzácné hanobení ostatků a zohavení živých či mrtvých v hellénských dějinách (srov. Kassandrovu mstu na Alexandrově rodině a Olympiadinu na Kassadrově příbuzných).

Atentát na chlapeckého pomateného krutovládce Gaia, který se narodil se jménem svého světoznámého dědečka Augusta jako C. Iulius Caesar, provedl v lednu roku 41 n. l. tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea, který měl možná sám nástupnické ambice.

Claudius, kterého pučisté omylem provolali nástupcem, ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při císařovraždě byla surově zabita také Caligulova dvouletá dcerka Iulia Drusilla. Nešťastný tyranobijce požádal Claudia, aby mu dopřál popravu mečem, kterým zavraždil Gaia, a bylo mu vyhověno; nikdo další ze spiklenců, byť mezi nimi byli i senátoři, potrestán nebyl.

Ostudně vypadal atentát na vojáckého císaře Caracallu, v jehož rodiče byli římsko-berbersko-foinícko-arabské krve. Byl zavražděn na parthském tažení v dubnu roku 217 n. l. při močení na cestě z Karrh (starý Charrán) do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku; vrah, muž z „ochranky“, byl na útěku zabit.

Všichni tito římští zavraždění byli řádně pohřbeni.

Chlapecký Elagabal/Héliogabalos či Sardanapallos, kterého armáda přivedla ze Syrie do Říma, byl človíčkem mimo místo a čas. Veleknězi orientálního kultu byla latina cizí, Řím i celý dospělý svět. Na „trůn“ nastoupil ve čtrnácti, a zavražděn byl vojáky na záchodě, kam se před nimi během vzpoury ukryl, roku 222 v osmnácti.

Stejně jako otec a syn Vitelliové roku 69 n .l. bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Předtím mu dav uřízl ruce. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho arabská matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně.

Mrtvoly zneucťovali vykradači egyptských hrobek. Nejskandálnější je však případ římského papeže Formosa (891-896). Jeho tělo bylo po smrti nepřáteli vzato z krypty a souzen za své (asi údajné) přečiny. Odsouzen na smrt, byl hozen do řeky. Příznivci tělo z Tiberu vylovili a pochovali. Papež Sergius iii. ho dal znovu posadit před soud a urazit mu lebku i jinak zohavit; o tom více v indexu v oddílu o křesťanství („synod s mrtvolou“).

Živé stupínky

Ve válkách s perskými Sasánovci se Římanům nijak úspěšně nevedlo. Ardašírův syn a nástupce Šápúr I. (241 až 271) byl v těchto válkách velmi úspěšný a roku 260 padl u Edessy do perského zajetí se sedmdesáti tisíci Římanů dokonce jediný z římských císařů P. Licinius Valerianus.

Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valentiánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260). Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně.

Stejný osud prý potkal osmanského sultána Bajezida i. (1389-1402) po porážce u Ankary, kde padl do zajetí mongolo-turkického krutovládce Timúra („Tamerlán“), prapředka indických Velkých Mughalů. Timúr ho dal zavřít do železné klece a vozil ho s sebou po světě.

Zavírání poražených do klecí má svou tradici začínající v Mesopotamii. Asi roku 2346 či snad až 2340 v Kiši svrhl z trůnu neznámý palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala krále Lugal-zaggesiho, a stal se králem Kiše.

Lugal-zaggesiho, který byl v Sumeru nejsilnější (vládl od roku 2371), také porazil a zničil Uruk. Krále v bitvě zajal a strčil do klece, s níž objížděl dobytou říši. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Vzbouřenec si dal akkadské královské jméno Šarru-kén/„Pravý, zákonitý král“ a stal se zakladatelem první předněvýchodní veleříše.

Jako Valerianus měl vítězi sloužit poražený Bajezid jako stolička při nasedání na koně, tvrdí jiná tradice. Timúr ho prý měl rád, ale rok po zajetí se podařilo Bajezidovi vzít si život, prý tím, že tloukl hlavou o klec (podle jiných se otrávil).

Vzácné milosti

Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

9. srpna 378 n. l. významně porazili gotští Tervingové a Greuthungové s posilou Alánů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který byl na útěku nepoznán zahuben, padli hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil L. Domitius Auréliánus, vládci Gallií let 271-274. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel správu Lúkánie.

Je to jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku. Podobným takovým případem je jistý Vetranio, proticísař Konstanta (337 – 350) a prý bídák, který se dal císařem přemluvit a odešel do soukromí! Ani do triumfu nemusel...

Vzdáleně srovnatelný osud s tragedií Valerianovou byl lýdského krále Kroisa (560-547), jehož bohatství je dodnes příslovečné, v češtině jako „krézovo“. Pustil se do války s Peršanem Kýrem, donucen se stáhnout na sardský hrad a po dlouhém obléhání se vzdát.

Kýros ho odsoudil, jak praví jedna verse, na smrt upálením. Když Kroisos vykřikoval z plápolající hranice jméno Solónovo, jehož radami král kdysi údajně pohrdl (oba se nemohli setkat z důvodů „termínových“), dal si Kýros vše vysvětlit, po výzvě Apollónovi oheň i uhasil a z milého Kroisa udělal rádce svého i svého syna Kambýsa.

Krannón, m. v Thessalii§ 700, 648, 467, 361, 323, 322, 171


Krantór ze Sol, filosof Staré Akadémie§ 300, 270, 268

Krataimenés ze Samu, vůdce pirátů§ 667

Krataios§ viz Krateros z Makedonie

 

Krateá, d. Kypsela I.§ 657

Kratenás z Alkomen§ 323, 317, 316, o. Peithonův

Kratésikleiá, manž. Leónidy II., m. Kleomena III., Cheilónidy a Eukleidy§ 252

 

Krateuás z Makedonie§ viz Krateros z Makedonie

 

Krateros, stratégos Mithrididáta VI.§ 88

Krateros z Makedonie§ 1. přítel a milenec k. Archeláa, 399 (možné čtení též Krateuás n. Krataios); 2. významný Alexandrův spolubojovník, s. Alexandra a Aristopatry, 326 - 324, 322, 321, 315, 289, 283, o. č. 3; 3. 322, 321, 283, 271, 263, 253, 244, s. č. 2 s Filou I., o. Alexandra VII.

Kratés z Alexandreie§ 212 (Ol.)
Kratés z Athén§ 1. autor staré attické komédie, 451; 2. arch. 434; 3. 300, 270, 268, z Thíe, scholarchos Staré Akadémie
Kratés z Élidy, olympioníkos§ 396
Kratés z Mallu v Kilikii, stoik a grammatik§ 200, 168
Kratés z Théb, kynický filosof§ 360, 323, 280, 399
Kratés z Tarsu, scholarchos Nové Akadémie§ 187, 137, 129, 127

Kratésikleia§ 227, 224, 219, m. Kleomenea III.

Kratésipolis§ 314, 313, 308, 307, 302, manž. Polyperchontova syna Alexandra

Kratésippidás ze Sparty, nauarchos§ 410, 407

Kráthis, ř. v Acháji (jiná Kráthis, dn. Crati, teče u Thúrií)§ 281

Kratínos z Athén§ 1. autor komédií, 520, 453, 423; 2. 596,  obětovaný mladík při očistě za kylónský zločin
Kratínos z Megar§ 652 (Ol.)

Kratippos z Athén, historik§ 400

Kratylos z Athén, skeptický přírodní filosof§ 400

Kraugis z Megalopole, o. Filopoimenův§ 252

Kraxilás z Thessalie, resp. Krauxidás z Krannónu, olympioníkos§ 648

Kremasté, „Zavěšená“, mí. u Abýdu§ 389

Krénai, „Prameny“,mí. u Pergamu§ 191

Krénides, tj. Pramínky§ viz Filippoi

Kreón z Athén§ arch. 683

Kreontiadés z Fókaie, ktístés Eleje§ 545

 

Krésilás z Kydónie, sochař§ 432

Krété, lat. Créta, Kréta, ost. (od řec. krateia/silná?; v nejstarších dobách zvaná, a to spolu s Egyptem, Aerie), v lineárním písmu B ve slovech ke-re-te a ke-re-si-jo/Kréťané, Kréťan, eg. Haunebu/Keftiu, ass. Kaptar(a), kanaán. Keftiu, hebr. Kaftór, arab. Chandak a z toho středověk. Kandia, osman. tur. Girít§ 775, 700, 691, 650, 631, 600, 586, 545, 524, 519, 481, 450, 390, 360, 354, 346, 344, 326, 324, 322, 333, 273, 270, 250, 239, 221 - 219, 204, 202, 200, 197, 195, 189, 184, 174, 168, 166, 163, 162, 155, 154, 151, 145, 141, 121, 86, 84, 74, 71, 69 - 66, 62, 50, 44, 1 n. l.

O Kréťanech si ostatní Helléni mysleli, že „vynalezli“ homosexualitu, protože Mínós unesl Ganymeda, a nikoli Zeus, a muži se jí oddávali, aby na ostrově nebylo přelidněno (podobně ale viz o eubojských Chalkidských). O únosech miláčků na Kr. viz s. v. sex. V Íliadě bylo na Krétě devadesát měst, v Odysseji sto.

Ostrované ještě v 9. a 8. století v hellénském světě vynikali, nicméně z nouze začali Kréťané s jinou svou slavnou vlastností: piraterií. Krétské vody byly známy piráty ještě v dobách osmanských. V osmém a sedmém století byly v oblibě zlatnické práce z ostrova a z Knóssu (není však jasné, zda to byly práce domácích Dórů, nebo usazených Foiníčanů a Syřanů), intarsie, vojenské přílby a břišní pancíře.

Státoprávně byly dórské státy na ostrově uspořádány konservativně do ekklésie-sněmu, búlé-rady a nejvýše desíti pověřenců-kosmoi řídících na rok stát, volených z fýl.

Mezi kontinentálními Hellény neměli dórští Kréťané vůbec dobré jméno. Kromě hašteřivosti a i na hellénské poměry nezvyklé řevnivosti, z níž povstávaly dlouhé války, pestré koalice, zahraniční intervence (srov. engagement spartských králů a achajských potentátů).

Sdružování obcí do konfederací vedlo ke vzniku slova synkrétismos. Jako ze všech chudých oblastí Hellady, také Kréťané prosluli jako žoldnéři s jistým nepříjemným znaménkem. Vynikali údajně nezvyklou lstivostí, že jejich záludné chytráctví dostalo i své označení: krétidzó znamená "chovat se jako Kréťan, tedy "lhát a podvádět".

Krétopolis, m. v Pisidii§ 319

Krímísos, ř. na záp. Sicílie, též Krémissos§ 361, 339

Krínagorás z Mytilény, epigrammik§ 70

Krínippos ze Syrákús, velitel expedičního sboru§ 373

Krínón z Makedonie, též Krinon, hodnostář u dvora Filippa V.§ 218

Krísa§ viz Kirrha

Krišna, Kršna, viz Višnu

Kritasir či Ekritasir, k. Taurisků§ 60

kríos§ viz beran

Kríos z Aigíny, sympathisant s Peršany§ 491

Krisón z Épeiru, strat.§ 206

Krissón z Hímery, též Krisón§ 448, 444, 440 - trojnásobný olympijský vítěz (epónymní)

Krišna, ř. v již. Indii§ 321

Krišna n. Kanha, k. Ándhrů, b. Simuky, tantrický buddhista a básník§ 230

Krithóté, m. na Thráckém Chersonésu, dn. m a poloostrov Gallipoli, Gelibolu v TR§ 560, 365, 359

Kritiás z Athén§ 1. arch. 599; 2. sochař (Kritiás i Kritios), 514, 477; 3. jeden z představitelů Třiceti (viz pod školy filosofické, Sókratés), 460, 404, 399

Kritios z Athén, viz Kritiás

Kritobúlos z Olynthu, tyr. v Toróně§ 480

Kritoláos z Acháie, stratégos§ 155, 147, 146
Kritoláos z Fasélidy, scholarchos peripatetické školy§ 190, 155

Kritón z Athén§ 1. ž. Sókratův, 399; 2. arch. 93
Kritón z Makedonie§ 328 (Ol.)

Krixos z Galatie, lat. Crixus, vůdce otroků v tzv. Spartokově povstání§ 73, 72

Krkonoše§ viz Labe

 

Kroisos z Lýdie, k.§ 610, 561, 560, 549, 547

Krokala n. Kokala, o. v ústí Indu, s Barbarikem zřejmě základ dnešního Karáčí, PAK§ 325

 

Krokinás z Lárissy§ 404 (Ol.)

Krokodeilopolis§ viz Arsinoé v Egyptě

krokodýl§ 321 (žere vojáky), viz dále pod circus, hry, objevy

Krokos, rovina u Pagasského zálivu§ 352

Krómnos, mí. v již. Arkadii§ 365

Kronion, mí. na Sicílii§ 383

Krorán (ujgur), Lou-lan (čín.), m. na východním okraji Lob-noru, residence království Šan-šan§ 177, 128

 

Krotón, m. v Bruttiu, dn. Crotone§ 710, 708, 588, 576, 570, 560, 548, 540, 532, 522, 514, 510, 508, 504, 500, 496, 492, 488, 484, 480, 470, 446, 390, 379, 319 - 317, 298, 295, 282, 281, 277, 272, 270, 265, 216-215, 205, 204, 194, 173

Založen kolonisty z Acháje vedenými Myskellem s pomocí Archiy, oikisty Syrákús, původními obyvateli byli Messápiové/Iápygové. Jako pamětihodnost staří uvádějí obvod hradeb o 12 tis. dvojkrocích, tj. asi 18 km. V polovině pátého století byl nejsilnějším státem západní části hellénského světa, proslulý jako centrum pýthagoriků a lékařskou školou (Démokédés, první ze státem placených lékařů a autor myšlenky, že by Peršané měli vpadnout do Hellady, pýthagorik Alkmaión). Státním "znakem" Krotónských byla trojnožka.

kroupy, řec. chaladza, lat. grandó; rekordní§ 141 (v Číně)

 

Krúnoi§ viz Dionýsopolis v Thrákii

krvesmilství, viz incest

Krym§ viz Tauris, Bosporos Kimmerios

kryptografie, steganografie, viz pod policie