Kuj-Ký

Kujundžik§ viz Ninive

Kulchai§ viz Kolchis

kulinářské umění§ viz kuchyně

Kulláni§ viz Unqi

kulty, náboženství, kultovní spolky, kultovní místa u Hellénů§ viz amfiktyonie
kult osobnosti§ viz pod bohové a héróové

kulty římské a jejich kněží
Polytheismus netrpěl výjimečností a předurčeností, morem monotheistů, schismaty v náboženských dogmatech a válkami, sektářstvím kacířstvím, heresí apod., jak to západní civilisace poznala u křesťanů.

Římané za Augusta rozlišovali kulty bohů do dvou skupin. V první byli di indigetes, ve druhé di novensides. Přesný význam těchto kategorií neznáme. Indiges zřejmě souvisí se slovem pro „domácí“, ale může mít vztah i ke skupině bohů, kteří byli „oslovováni modlitbami“. Novensides jsou pak zřejmě bohové, kteří jsou v Římě „nově usazení“, přišli ze zemí mimo Itálii.

Základy římského polytheismu poprvé napadl šílený císař arabského původu Heliogabalus, který byl k tradičním kultům nepřátelský a prosazoval svůj monotheistický idol. Mezi hellénskými filosofickými školami však monotheismu nejblíže stáli kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Původně nebyli bohové Latinů a Římanů anthropomorfní, ale byla to numina, duchové. Pod etruským, ale hlavně hellénským vlivem dostávalo množství přírodních sil lidskou podobu, především dvanáct nejvyšších, dii consentes. Duchové se v době vrcholné republiky nestaly předmětem státního kultu, ale pozornost jim byla věnována na venkově. Tento stav trval až do nástupu monotheismu. Zbožní Římané byli významně pověrčiví, sledovali přírodní úkazy a rádi je interpretovali jako omina, jimiž se různá numina projevují.

Velká část kněží římského kultu (ale také kultů hellénských) byli do úřadu voleni občanskými sněmy, popřípadě je vykonávali dobrovolně v rámci rodů. Obecně platilo, že ve sporech mezi knězem a jiným voleným úředníkem, pokud k nim vůbec došlo, měl přednost kněz. Zmínka z roku 161 u T. Livia praví, že praetor Cn. Tremellius byl pokutován za to, že se pohádal s pontifikem maximem M. Aemiliem Lepidem. Praetor byl zřejmě muž na začátku kariéry, kdežto M. Aemilius už byl konsulem, několikrát principem senátu a také nejvyšším knězem Iovova kultu. Tremellius se mohl ohledně pokuty odvolat k lidovému sněmu, neměl ale právo pontifikovo rozhodnutí zvrátit, leda odkládat zaplacení, až se oba dohodli.

Dii consentes: Iuppiter, Iuno, Minerva (capitolská trojice, hlavní říšská božstva), Vesta, Ceres, Diana, Venus, Mars, Mercurius, Neptunus, Volcanus a Apollo.

Do této skupiny nebyli počítáni jinak velmi významní staří bozi: Ianus, Saturnus, Quirinus, Volturnus, Pales, Furrina, Flora, Carmenta, Pomona, Portunus, Fontanus, všichni staroitalského původu. Dii indigites bylo kolektivní označení pro deifikované, jako např. Aenéás, Faunus, Sol Indiges, Iuppiter Indiges, Numicus. Ochrannými bohy místa byli Roma, Tiberinus, původně latinskými kulty byli Bellus, Bellona, Liber, Libera, odabstrahované Fortuna, Concordia, Pax, Iustitia.

Mezi dii inferi, podsvětní kulty, patří Dis (Pluto) alias Orcus s Proserpinou. Skupina bohů zahraničních, dii novensiles, se záhy rozdělila, protože Apollo a Ceres se stali součástí dii consentes. Zůstali Bacchus či Dionysus, Sol Invictus (Elagabalus), Ísis, Serápis, Cybele, Attis, Mithras atd.

Dii familiaris. Ochránci rodiny a rodu. Lar familiaris - ochranný duch rodiny, Genius, lares loci - ochranní duchové domova, geniové loci, genius paterfamilias, dii penates - ochránci skladišť, spižírny, dii manes - duchové zemřelích (lemures či larvae nejsou žijícím příliš nakloněni). Rodové kulty dostávaly také státní dimensi jako lar praestites, penates publici; císařský kult byl od rodového odvozen, od jeho genia, jako genius paterfamilias všech Římanů. Každý člověk má svého genia, ženy Iunonu.

V domě každý kout měl svého ochranného ducha. Forculus chránil dveře, Limentinus práh, Cardea veřeje, Vesta krb, Deverra koště, Pilumnus dusadlo, Intercidona sekeru.

V gallském světě od Britannie po Porýní hrál pozoruhodnou roli genius cucúllátus/cucúlátus pojmenovaný podle keltského výrazu pro plášť s kapucí nošený na provinčním venkově. Geniové byli pokládáni za božstva pocestných, vojenských táborů a za výraz ochrany plodnosti. Dochovány jsou figurky trpaslíků v kameni a bronzové se snímacím pláštěm zahalujícím fallos. Gallorománské "bábušky" mnohdy pravděpodobně plnily roli mnohem pozdějších sádrových zahradních trpaslíků.

Rodinný život provázejí další ochranná božstva. Iuno a Mena se starala o menstruaci budoucí matky, Iugatinus chránil rodinný svazek muže a ženy,Cinxia či Virginensis chránila ženin pás, Subigus ji přiváděl k muži, Prema řídila penetraci, Inuus (Tutunus či Mutunus) a Pertunda končili s panenstvím. Ianus otevírá cestu tvorbě semene, kapajícího ze Saturna, Liber má na starosti ejakulaci.

V těhotenství vyživují zárodek krví Fluonia či Fluvionia, o vlastní výživu se stará Alemona. Pro odvrácení nebezpečí potratu je vzývána Postverta a Prosa, pro hladký průběh těhotenství je vzývána Diana Nemorensis. Před útoky Silvana chrání matku Intercidona, Deverra a Pilumnus. Před porodem je obětováno Pilumnovi, Picumnovi či Iunoně a Herculovi. Nona a Decima se musejí postarat o to, aby porod nastal devátého či desátého měsíce. Egeria dostane dítě na světlo světa, Parca a Partula jsou u porodu. Život dítěti vdechne Vitumnus a Sentinus smysly.

Po porodu se vzývá Lucina, nositelka světla. Na ni se obracejí také ženy neplodné. Rodičku po porodu očistí Iuno Februa (Februalis či Februlis), který ji zbaví placenty Levana pozdvihuje novorozeně k matce a otec pak zdvihá dítě s pomocí Statiny (Statilina, Statinus či Statilinus).

Kněží římských kultů

Collegium pontificum
pontifex maximus, rex sacrorum a 15 pontifiků státních kultů s právy výkladu náboženských otázek a jmenování různých dalších kněží
Flamines, 13 kněží veřejných kultů určených božstev
flamines maiores: fl. Dialis, Martalis a Quirinalis
flamines minores: fl. Carmentalis, Cerealis, Falacer, Floralis, Furinalis, Palatualis, Pomonalis, Portunalis, Volcanalis, Volturnalis
Virgines Vestales

Collegium augurium, 9 kněží zabývajících se věštbami a vyměřováním posvátného prostoru (templum)
Septemviri epulones, deset kněží, starajících se o uspořádání Iovovi hostiny o lectisterniu a banketu pro senátory, který o Iovových slavnostech následoval (menu srov. pod kuchyně)
Sodales Fratres Arvales
magister, flamen arvales, decem sacerdos arvales
Sodales Luperci
Luperci quinctiales (Quintilii, založ. Romulem)
Luperci fabiani (Fabianii, založ. Remem)
Sodales Salii, Martovi „skákající“ kněží se štíty (ancillae)
sodales Palatini, 12 kněží kultu Marta Gravida
sodales Collini či Agonenses, 12 kněží Quirinova kultu
Sodales fetiales, 20 kněží zabávajících se zahraničními vztahy, uzavírající, posvěcující a vyhlašující války a smlouvy
Quindecimviri sacris faciundis, 15 kněží starajících se o Sibylliny knihy a dohlížejících na cizí kulty, dokonce potvrzující jmenování kněží u těchto kultů
Iunonis templi sacerdotes, kněží (počet neznám) starající se o chod Iunonina chrámu

cizí kulty v Římě:
Apolló, Apollinis templi sacerdotes
Bacchus, mystagógos (kněž, který dovede další k iniciaci)
mysteria eleusínská, mystagógos
mysteria Mithrova, mystagógos
mysteria orfická, mystagógos
mysteria Ísidina a Sarápidova, mystagógos
mysteria Velké Matky (Magna Máter): archigalli (provádějí taurobolia), galli (kněží-eunúchové, nesmějí být občany), sacerdotes (nižší kněží)

Kumera Déví, manž. Čandraguptova§ 321

Kumrán§ viz Qumrán

Kumsong, hl. m. státu Šilla, dn. Kjongdžu§ 57

Kúmúl/Qúmúl, sídel. m. tocharského státu Ku-š' ve východním čín. Turkestánu/Sin-ťiangu, čín. jméno pro ujgurský název je Cha-mi§ 177

 

Kumun, Kummunuch§ viz Kommágéné

Kundašpi z Kummuch, k.§ 746

Kúnaxa (pl.), mí. v Babylónii, dn. pahorek Knajsa?§ 405, 401, 395

Kunala§ viz Sujaša

Kundu, m. v Qué neznámé polohy§ 677

Kundur, m. v Médii§ 521

Kung-sun, ministr státu Čeng§ 545

Kunulua, hl. m. státu Unqi, dn. Tell Ta‘jinat (Tayinat) v provincii Hatay na jihu TR§ 738

kůň, pomohl dvakrát dobýt Ílion§ 359
Nejstarší zaobrazení dřevěného koně s lidmi je ze 7. st. na amfoře z Mykonu. Nejstarší zobrazení spřežení v Evropě je z Kréty model čtyřkolého vozu kolem roku 2000 nebo starší, kdy byl, asi z východu, importován s koněm.

Po tisíciletí nejrychlejší dopravní prostředek. Teprve 29. ledna 1886 patentoval Karl Friedrich Benz nový dopravní prostředek Motorwagen, vůz poháněný jednoválcovým benzinovým motorem. Významná společenská role koní skončila s první světovou válkou, kdy byli naposledy bojově nasazeni, hlavně však jako tahouni – německá armáda roku 1914 rekvírovala 715 tisíc koní; viz také dostihový kůň, hry, dostihy, zvířata.

kůň, pád z něho s následkem smrti, viz smrt

Nejtrpčím rokem římských dějin byl rok 260 n. l. Císař Licinius Valeriánus byl u Edessy poražen a jat Peršanem Sapórem I. Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valentiánus se už domů nevrátil, buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260). Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně.


kuplíř, kuplířství, lénó, lénócinium, viz pod sex

Kurdistán§ viz Gordyéné, resp. Assyrie

kúrie, viz cúria

Kúrion, m. na již. Kypru§ 709, 497

Kurti z Atuny, k.§ 738

Kuru, Kuruové, árjský klan§ 600

kurulské úřady, v Římě, obsazovány každoročně volenými patriciji a úředníci měli právo sedět na čestném sedátku, sella curúllis - konsulové, praetoři, kurulští aedilové, zřejmě censoři a později princeps senátu, tj. císař. Rekord v počtu k. ú.§ 299

Kúrúpedion, viz pod Korú-


kurýrní služba§ viz pošta

kuře, kuřata, věštebná v Římě (pullus)§ 249

Kúš, Kuš, Kúšité/Kušité (bibl.), kúšitská říše Meroé a Napata, eg. Kašu; řec. Aithiopové (zavádějící), pozd. Núbie, Núbijci, viz§ 751, 730, 720, 664, 655, 600, 595, 580, 524, 480, 430, 338, 300, 30, 24; srov. a viz pod Napata, Núbie a Meroé

Ku-š', v pchin-jin Gushi, tocharský stát v Turfánské proláklině; později Ťü-š'/Jushi§ 177, 128

 

Kušáni, Kušánci, turkotatarský národ z oblasti Tárímské pánve, který obsadil jih Střední Asie a sev. Indii, popř. jeden k kmenů tocharských§ 90, 55

Po spojení pěti svých kmenů Kudžúlo-kadfisem tu založil státní útvar, odlišný od indoevropských Tocharů (Tocharové však bývají někdy pokládáni za součást Kušánů se společným čínským názvem Jüe-č´, Yuezhi, srov. pod Tocharové). Podle jiného výkladu jsou K. jedním z pěti kmenů Jüe-č´, a to panujícím.
Kušánští králové užívali smíšenou titulaturu: mahárádža (gušána), „Velký král“ - titul indický, rádžatirádža, „král králů“, titul parthský a dévaputra (chušána), „Syn nebes“, titul zjevně původu čínského.

Králové K.: Kozúlokadfidzú či Kudžula-kadfisés, který násilně spojil tocharská knížectví bakterské pentarchie, dobyl Kófénu s Kábulem a Kašmír a dožil se osmdesátky. Starší datace je před n. l., po roku 55, nové odhady kladou začátek jeho vlády do doby kolem roku 30 n. l. Jeho syn Vima-kadfisés a s ním Vima Takto, jeho syn (?) mohli být současníky Domitiana a jejich zlatá ražba je velmi kvalitní, snad pod římským vlivem (?). Mahárádža Kaniška I., velký vyznavač buddhismu a jeho šiřitel, byl asi současníkem Tráiánovým, podle některých až Hadriána, a ovládl Dóáb a jeho říše sahala od Turkestánu po Váránasí a pobřeží Gudžarátu. Následoval (?) Vásiška I. a Huviška I., současník Antónína Pia, který se na jednom nápisu tituluje mahárádža rádžatirádža dévaputra kaisara (!): vliv Říma na Východě nemusel být jen obchodní, srov. Tráiánovo tažení k Perskému zálivu.

Vedle kušánské říše nadále existovaly suverénní státy Saků ("západní satrapové"). Následovali Vásudéva I. (c. 160 - 200), Kaniška II. (do c. 220), Vásiška II. (do c. 230), Kaniška III., snad kraloval do c. 240 a byl asi na západě svého území vasalem Sásánovců. Po něm asi panoval Vásudéva II. (do c. 260) a až do 4. st. (asi do c. 360) jednotlivá jména Vásu, Čchu, Šaka, a Kipanada, vše jména známá pouze z mincovní ražby.

Mincovně známe též prvního z kušánských dynastů, vládce ("tyrannos") jménem Héraios Kušán s deformovanou lebkou, podle jiného čtení též Miaos, z první poloviny 1. století n. l., nějak souvisejícího s Kudžulou, snad otec (?). Mince je z pokladu ze "zlatého kopce" Tilla tepe v oase Šaburghán/Šeberghán se správním střediskem severozápadní afghánské provincie Džuzdžán. Pohřeb nomádského velmože asi z Jüe-č´obklopeného pěti ženami z doby kolem přelomu letopočtů u ruin města o kulatém obvodu Dženeši tepe ("bakterský poklad, zlato") byl vybaven dvaceti tisíci předměty, šperky, zbraněmi, šatstvem a drahokamy.

Podle jiného úsudku šlo o pohřeb velmože skythského/Saka. Mince jsou parthské a nejmladší patří císaři Tiberiovi ražená v Galliích.
Viz také pod Afghánistán, jehož část obyvatelstva je potomstvem Kušánů.

kuše, v Číně§ 402

Kušínárá (sanskr.), Kusinára, dn. Kušinagar, m. Mallů (viz) na sz. dn. IND, u něhož zemřel Buddha, v dn. správním distriktu Gorakhpur státu Uttarprad隧 483

Kuštašpi z Kummuch, k.§ 746, 740

Kutâ, Kuta, často Kutha, řec. Chúth᧠722, 703, 652, 433, 333, 274, 236

1. m. v Babylónii, dn. Tell Ibráhím v IRQ; 2. Kuthajští/Chúthaioi, ethnicky smíšené obyvatelstvo Samareje s chrámem na hoře Garizim (Židé, assyrští a babylónští kolonisté z Mesopotamie, Foiníčané, polytheisté).

Kutir-nachchunte I., k. Elamitů§ 648
Kutir-nachchunte II., k. Elamitů§ 693, 692

kůže, jako trofej, viz skalp

Kvádové, viz Quádové

Kyaxarés z Médie, k., Huvach-šatra, bab. Umakištar, ass. Kaštaritu, méd. Kšathrita, jméno médských králů:§
Kyaxarés I.§ 673, 653
Kyaxarés II.§ 625, 617 - 612, 590, 585

Kybelé/Kybélé§ viz Máter deum

Kybistra (pl.), chet. Chubušna či Chubišna, m. v Tyanítidě v již. Kappadokii§ 738, 679

Kydathénai, att. démos§ 446

Kydenór z Athén§ arch. 244

Kýdippé z Argu, Héřina velekněžka§ (600), 197

Kydnos, Kythnos, ř. v Kilikii, dn. Pamuk§ 333

Kydóneia, Kydóniá, m. na severozáp. Kréty, mínójská Kudonija, dn. Chania (srov. odtud kydónion mélon/málon, č. kdoule)§ 524, 519, 432, 344, 347, 322, 450, 220, 189, 184, 68, 31

Kydrélos z Athén, oikestés Myúntu§ 650

Kyinda, mí. v Kilikii§ 319

Kyklady, sousostroví v Egeidě§ 675, 524, 500, 491, 490, 449, 431, 394, 392, 387, 372, 361, 332, 314, 301, 253, 220, 202, 197, 177, 88, 69, viz též pod Nésiótai, tj. Ostrované

Kykliadés z Acháie, strat.§ 210, 209, 200, 198, 197

Kylléné, m. v Élidě§ 668, 667, 415, 398, 397, 312

kyllyrioi, Syrákúsany podmanění Sikelové, viz pod Syrákúsai

Kylón z Argu, přijal perský úplatek§ 395
Kylón z Athén, aristokrat, olympioníkos a pučista§ 640, 636, 631, 620, 596, 469
Kylón z Élidy, tyrannobijec§ 271

Kýmé, m. v Aiolidě, dn. Namurt Limani v TR§ 742, 700, 650, 545, 496, 479, 400, 334, 330
Kýmé, m. na Euboji§ 754
Kýmé, m. v Kampánii, lat. Cúmae, řec. Kýmé Chalkidiké§ 754, 534, 524, 506, 495, 474, 420, 327, 247, 215, 180, 79, 50, 38
Dříve prý nazývány Mykénai, Mykény a založeny byli v kraji Opiků. Mezi osadníky byli prý i Dórové z hellénského severozápadu Graiové (odtud pozdější lat. Graecí). Významné obchodní středisko s vlastní kolonisací slavné svými textilními a hliněnými výrobky, odtud Římané čerpali nejdříve informace o hellénském světě a kultuře.

Kýmský/Cúmský záliv, dn. Neapolský

Kynadón ze Sparty§ viz Kinadón

Kynaithé, Kynaithá, m. v Arkadii§ 220

Kynané či Kynna z Makedonie, manž. Amynty IV., m. Addaie§ 358, 323, 322, 316

kynikové, kynikoi, filosofická škola a společenství§ 399, 365, 323, 300, 250,

Kyniska ze Sparty, d. k. Archidáma II. s Lampitó, první olympijská vítězka v historii§ 470

Kynna§ viz Kynané

kynodesmé, viz obřízka

Kynopolítés, eg. nomos§ 285

Kynosarges, gymnasion za ath. hradbami pod Lykabéttem, místo přednášek kyniků§ 450, 365

Kynoskefalai/Kynos kefalai, mí., "Psí hlavy"§ 1. 522, 446 u Théb; 2. 364, 197, 192, v Thessalii

Kynos séma, tj. Pomník psa, mys na Thráckém Chersonésu proti Íliu (jiné Kynos séma bylo v Athénách: bylo místem, kde Xanthippos pohřbil svého psa, který při odchodu Athéňanů na Salamínu plaval vedle jeho lodi)§ 411

Kynosúrá, mí. v Megaridě§ 728

Kynúriá, kraj na jihozáp. Arkadie§ 255

Kyparissiai nebo Kyprissiá, m. na severozáp. Messénie, pozd. Arkadia, dn. opět K.§ 76

Kypria (pl.), epos§ 700

Kypris n. Kypros z Arabie (Nabatajské?; gen. Kypry)§ 65, 40, manž. Antipatra z Idúmaie, m. mimo jiné Héróda Velkého
Kypris n. Kypros z Iúdaie§ 1. sestra Mariamy (I.), 38; 2. d. Héróda Velikého s Mariamou, 38

Kypron, pevnost Jerícha, jméno po Héródově matce§ 10

 

Kypros, lat. Cyprus, bab. Alašija (nebo označení pro část ostrova?), ass. Ia/Iadnana (n. jen část ostrova?), hebr. Cetim, č. Kypr (srov. kuriositu pod velbloudi)§ 750, 709, 677, 666, 574, 561, 520, 518, 497, 480-478, 470, 453, 452, 405, 392, 391, 389, 387 - 385, 374, 361, 351, 336, 331, 323, 329, 326, 322, 321, 320, 315, 313, 312, 309, 306, 301, 295, 294, 283, 261, 217, 204, 203, 197-196, 192, 181, 168, 164 - 162, 158, 155 - 153, 131 - 129, 116, 114, 108 - 106, 104, 101, 150, 88, 80, 58, 56, 51, 48, 47, 42, 40, 36, 35, 30, 22, 18

Jméno ostrova bývá dáváno do souvislosti s mědí/bronzem. Sumerský výraz pro bronz je zabar, odkud také akkadské siparrum. Řecký chalkos, měď/bronz, se jménem ostrova také nesouvisí. Ani klassický latinský výraz pro bronz aes (čti:a-e-s), aeris, ruda, měď, bronz, neželezný kov. Ale teprve adjektivum kyperský kov, aes cuprium, cuprum (čti: küprum), v pozdní latině označení pro měď a bronz (= slitina mědi a minimálně deseti procent cínu, někdy s příměsí olova atd.). Odtud výrazy v moderních jazycích Kupfer, cuivre, copper apod. Slovanské měď může být z mádá, médský (sc. kov) možné přes iónskou výslovnost (médé...)?

Ostrov byl zřejmě poprvé lidmi navštíven kolem roku 10.000, ale trvale osídlen až od tisíciletí devátého. Na ostrově se udrželo původní achájské obyvatelstvo mykénské éry a hovořilo stejně jako Arkadové, vytlačení do středu Peloponnésu Dóry, arkado-kyperská nářečí.

Slabičné písmo mělo 56 n. 57 znaků, extrakt z dvou set znaků makénského lineárního písma B. Kypřané tedy nezažili hellénskou „dobu temna“ s negramotností. Státy kyperských Hellénů nesdílely politický vývoj v „mateřské“ Helladě a na ostrově se po celou dobu udržely tradiční achájské monarchie.

Kolem roku 800 začala foinícká kolonisace a místy, např. v Kitiu, se hellénské obyvatelstvo dostalo do područí Foiníčanů, resp. foinícké panovnické dynastie. V letech 709-612 byly kyperské státy formálně v područí Aššura a účastnily se některých assyrských vojenských tažení, např. do Egypta.

Kolem roku 574 si kontrolu nad ostrovem zajistil Egypťan Wahjebre/Apriés, po roce 545 se kyperští monarchové dostali pod perskou svrchovanost (foinícké státy byly properské, hellénské naopak), což trvalo až do Alexandra Velikého. První autonomní královská ražba je z doby kolem roku 520.

Kyprothemis ze Sinópy§ viz Chrýsothemis
Kyprothemis ze Samu, tyr.§ 357

Kypsela (pl.), m. ve vých. Thrákii§ 260, 230, 188

Kypselos, jméno vládců v Korinthu:§
Kypselos I.§ 657, 640, 635, 630, 628, syn Periandrův
Kypselos II. alias Psammetichos§ 620, 588, 585, 566
Kypselos z Korinthu§ 668, o. Periandrův

Kypselovci v Korinthu a v Amprakii§ 556

Kypselos z Athén§ 1. arch. 597; 2. viz též Hippokleidés

Kýréné, Kýrénaiké, m. a země v sev. Africe§ 631, 590, 579, 571, 570, 540, 535, 530, 524, 522, 520, 518, 513, 512, 492, 461, 456, 453, 435, 408, 405, 360, 356, 348, 340, 331, 323, 322, 320, 313, 312, 310, 308, 283, 260, 258, 250, 222, 216, 214, 203, 202, 163, 161, 156, 155, 145, 130, 120, 116, 96, 87, 74, 66, 44, 34, 30, 31

V novodobých dějinách jedna ze tří historických zemí Království Libye, dnes evropské označení pro východní přímořskou část LAR; ruiny staré Kýrény jsou na místě dn. lokality Šahát; arab. Grenna , celá pobřežní Kýrénaika se dn. nazývá Džabal al-Achdar, Zelené Hory. Římané symbolicky spojili K. s Krétou v jednu provincii (později senátní), neboť odtamtud kdysi přišli první „evropští“ kolonisté do K.

Slávu země založili koně, obilí, ovoce a hlavně dnes již zaniklý druh léčivé byliny jménem silphium (slovo Kura, kýré, prý znamenalo v berberštině asfodel). Silfion, laserpitium latifolium n. ferula asa foetida, bylo všelékem, panakeia, pomáhajícím od horeček, antiseptikum a pomáhalo uklidňovat; bylo též státním znakem.

Diův chrám v Kýréně zničili roku 512 Peršané, za Tráiána roku 115 n. l. jahwističtí Židé za povstání, definitivně vyvrácen křesťany o zhruba dvě staletí později, zřejmě rovněž ethnickými Židy. Nejstarším kultem Kýrény ale byl Apollónův na místě jeho pramene vytékajícího z akropole. Po ničivých zemětřeseních roku 262 a 365 n. l. bylo mětské osídlení opuštěno a koncem 4. st. n. l. o ní Ammianus Marcellinus hovoří jako o opuštěné.

kýrénská škola filosofická, kýrénaikové, kýrénajští filosofové§ 399 a jednotlivá jména

Kyrgyzové, Jenisejští§ viz Ťien-kchun

Kyrnos, řec.§ viz Korsika

Kyrsilos z Athén, aristokrat. politik§ 482

 

Kyros, ř. v Albánii a Ibérii, chybně též řec. Kyrnos, dn. Kura, gruz. Mtkwar, ázer. Kür§ 66

Kýros, per. Kúruš, bab. Kuraš, hebr. Kóreš, jméno perských vládců:§

Kýros I., o. Kambýsa I.§ 639, 590, 559

Kýros II., s. Kambýsa I., manž. Kassandany, dc. Farnaspovy, o. Kambýsa II., Atossy a Artystóny, manželek Dáreia I.§ 559, 556, 550, 547, 546, 540 - 538, 530, 486, 324
Kýros "Mladší"§ 407 - 400, 395

Kýros z Pontu§ 63, syn Mithridáta VI.

Kyrrhos nebo Kyrrha, m. v Makedonii§ 50

Roku 474+ zde zemřel král Ostrogotů Thiudimer, otec Theoderika Velikého.
Kyrrhos a Kyrrhestiké, m. a eparchie v sev. Syrii (později satrapie)§ 605, 323, 285, 221, 51, 38

Kythéra (pl., č.: „na Kythérách“), ost. již. od Lakóniky, od c. 1600 krétské osídlení, od c. 9. století foinícké emporion na zpracování nachotvorných škeblí a o. se jmenoval Porfyrússa, osada Foiníkuntás, byzantská Kythúria, lidově Cisiria a Cirigo, z toho za Benátčanů (1204 – 1797), dosud nejdelších vládců Afrodítina ostrova, Cerigo, stejně za Angličanů 1809 – 1864, dn. opět K.§ 544, 435, 424, 393, 222, 220, 31, 21
Po většinu hellénských klasických dějin byl o. pod spartskou vládou a obyvateli lakedaimonští perioikové. Jednou do roka sem ze Sparty připlul kythérodikés a na ostrově bývala stabilně posádka hoplítů. K. Byla v klasické éře velkým překladištěm námořního obchodu s Egyptem a Libyí.

Kythéros, m. a mí. v Attice§ 750

Kythnos, ost. v Kykladách (obýván dórskými Dryopy), pozd. Thermia, dn. opět K.§ 315, 197
Kythnos, Kydnos, viz Tarsos či Kydnos

Kýzikos, ost. a m. v Propontidě na fryžské straně projeny kdysi dvěma mosty§ 756, 716, 700, 676, 675, 411, 410, 365, 319, 201, 197, 192, 173, 144, 140, 18, 95, 91, 73, 45, 42, 35, 31, 20, 15
Od roku asi 600 razil mince s obrazem lovu tuňáků.