La-Le

Lá-baši-Marduk, řec. Labosordachos, k. v Babylónu („Marduk se za něho nemusí stydět“)§ 556


Labda z Korinthu, z rodu Bakchiovců, manž. Periandra (I.), m. Kypsela (I.)§ 657

Labdalon, mí. a pevnost severně od Syrákús§ 414

Labe, lat. Albis, něm. Elbe, řec. Albis/gen. Albidos, ř. v Germánii pramenící podle autora ze 3. st. n. l. popisujícího situaci ve století prvním ve "Vandalských horách", srov. ale pod Hermundurové§ 200, 150, 120, 113, 72, 12, 9, 8, 1 n. l.

Jindy se Vandalské hory snad (?) nazývají Askibúrgion oros/mons Asciburgius a slovanské označení Krkonoš se dává do souvislosti s germánským lidem Korkontů žijících v polovině 2. století n. l. na slezském podhůří (tedy v době, kdy odtud již Vandalové odešli?), srov. pod Vandalové.

Labeátové, Labeátés, řec. Labeátai, ill. kmen na území dn. Černé Hory (Montenegra). Jejich sídelním m. byla Skodra, Scodra, další sídla Doclea, na pobřeží Olcinium (dn. Ulcinj), přístavy Risan v Kotor. zál. a Butua, dn. Budva§ 272, 219

D. Laberius, autor mímů§ 115, 43

Labíkové, Labící, Labícum, m. a lat. kmen v Latiu§ 418, 397

Q. Lábiénus, syn T. Lábiéna§ 43, 40, 39

T. Lábiénus, Caesarův legát, pompéjovec§ 100, 63, 53, 49, 47 - 45

Labótás ze Sparty, velitel v Hérákleji Tráchínské§ 409

Lacabrum, m. Vakkajů v Hispánii, dn. Cabra v Andalusii§ 193

Lacvietové, kmenový svaz v severním Vietnamu§ 175

Ladás z Aigia§ 280 (Ol.)

Ládamés z Kalydónu, velitel odvodního okresu pro Aitólii za Sully§ 167

Ladé, ost. před Mílétem§ 494, 349

Lá(o)diké z Kýrény, manž. Ahmóse II.§ 570, 526

Ládokeia, mí. u Megalopole v Arkadii§ 227

Ládromos ze Sparty§ 552 (Ol.)

C. Laelius, řec. Lailios§ 1. 206-205, 203; 2. cos. 190 (identický s č. 1?)

C. Laelius Sapiéns, přítel a podřízený velitel Scipiona Africána§ 190, cos. 140, 125
Angažoval se v nápravě křivd, ke které masově páchali latifundisté na drobných nájemcích státní půdy. Ale protože dal na »domluvy« mocných, kteří si státní půdu podvodně přivlastňovali, dostal přízvisko Sapiéns, tj. „Moudrý, Rozumný“ (nebo C. Laelius [Sapiéns] Salassa?); v jeho díle pokračoval podstatně radikálněji Ti. Semprónius Gracchus.

Laenás, centurió, viz pod Popilius Laenás

C. Laetorius, tr. pl.§ 471

D. Laevius Balbus§ cos. 6

Laevius, zřejmě Laevius Melissus, básník§ 100

Lafaos z Argu, tyrannos§ 303

Lagaš, m. v Sumeru, dn. Tello v IRQ§ 639

Lágetás z Pontu, s. Doryláa st. a Steropy, b. Stratarchův§ 121

Lagorás z Kréty, žoldnéř§ 214

Lágos z Eordaie alias Ptolemaios, o. Ptolemaia I., manž. Arsinoé; zřejmě hellénisované jméno thr. či ill. původu, nebo souvisí s láwagos, vůdce lidu, případně s řec. lagós, ión. lagos, zajíc§ 323, 321, 315
Lágovci či Lagovci, jiné jméno dynastie Ptolemajovců, viz tam

Láhaur, angl. Lahore, hl. m. pákistánské části Paňdžábu§ 326

 

Lácharés z Athén, tyrannos§ 438, 299 - 297, 295, 294

Lácharés ze Sparty, tyr. (?), o. Eurykleův, děd Lakónův§ 31

 

Lachés z Athén§ 1. velitel expedičního sboru, 427, 426, 418; 2. arch. 400; 3. nauarchos, 364

Lachiš, řec. Lachis, m. v Iúdaji jz. od Jerúsaléma§ 773

 

Laibach, viz Ljubljana

Láis z Hykkar§ 415, 404 (I.), d. Tímandřina, zv. Starší, hetéra (vzhledem k místu zajetí mohla být Sikánkou?)
Láis z Athén§ 325, (II.), zv. Mladší, hetéra

Laisa, mí. v Iúdaji§ 160

Lakedaimón, Lakedaimonští (gen. -onu)§ = Sparta

Lakedaimonios z Athén§ 433, syn Kimónův

Lakedaimonští a spojenci (oficiální název Peloponnéského spolku)§ viz Peloponnésos

Lá(o)kedás, vládcové v Argu:§
Lá(o)kedás I.§ 657
Lá(o)kedás II.§ 657, 576

Lakínion (akron), mys pod Krotónem v Bruttiu s významným chrámem Héry, dn. Capo delle Colonne v Kalabrii§ 281, 205, 174, 36

Lakón z Athén, gen. Lakóna§ arch. 4

Lakón ze Sparty, jako řím. občan C. Iúlius Lacó, s. Eurykleův a vnuk Lácharův§ 31, 7

 

Lakóniá, Lakóniké, sc. gé, tj. Lakónská země§ = Sparta

Lakónikos ze Sparty, poslední k. v Lakedaimonu§ 192, 191, 188

Lákratés z Théb, velitel žoldnéřů v perských službách§ 343

Lákratidés z Athén§ arch. 499

Lakumazus z Numidie, dynasta§ 205

Lákýdés z Kýrény, scholarchos Střední Akadémie§ 241

Lámachos z Athén, strat.§ 437, 415, 414
Lámachos z Hérákleie v Pontu, strat.§ 72
Lámachos z Tauromenia§ 56 (Ol.)

lámání nohou, údů, viz ukřižování

Lamiá, m. v Thessalii§ 323, 322, 209, 192 - 190
Lamiá z Athén, hetairá, d. Kleomenea z Athén, m. Fíly§ 306

Lamios ze Sparty, velitel žoldnéřů ve službách Nektaneba II.§ 358

Lamis z Megar, oikistés Leontín§ 728

lampadédromiá, běhy s pochodněmi, viz v Bohové a jejich svátky pod panathénaje etc.

Lampidó či Lampitó ze Sparty, d. Leótychida II, manž. k. Archidáma II. a m. Ágida II. a olympioníčky Kynisky§ 470

Jediná žena v dobách předhellénistických, které se „podařilo“ být během svého života dcerou, manželkou a matkou krále. Její dcera Kyniska zase byla první ženou, která si držela vlastní koně a jako první z žen s nimi získala olympijské vítězství (v závodě spřežení, a vlastně i jako první žena vůbec). L. byla manželkou svého strýce.

lampion, viz architektura

Lampis z Élidy, tyrannobijce§ 271
Lampis z Lakónie, olympioníkos§ 708

M. Lamponius, lúkánský vojevůdce§ 82

Lampsakos, m. v Malé Frygii - Tróadě, dn. Lapseki v TR§ 700, 654, 615, 514, 466, 450, 428, 411, 409, 408, 405, 398, 365, 334, 330, 307, 269, 197, 35, 331, 310, 302, 196, 72, 31

Lamptrai (pl.), ath. démos§ 250

Lamyria, ř. na Sicílii§ 339

Lánassa, d. Agathokleova, manž. Pyrrha I.§ 295, 291, 290, 233

Lancia, sídel. m. Asturů, nezn. polohy, snad u dn. Mansilla de las Mulas v regionu Castilla y León§ 25

Landžatissa, k. na Cejlonu§ 59

Langaros z Dardanie, dynasta§ 231 - 229, 200

Langobardové, řec. Lankobardoi/Langobardai, lat. Langobardí, „Dlouhovousí“, dř. Winilové, severogermánský kmenový svaz v dolním Polabí§ 150, 6
Jeho jméno je zachováno v názvu obce Bardewik u Lüneburgu (dř. Bardonwík, tj. Bardórum castrum); od 4. st. na území Markomannů v dn. Čechách, od zač. 6. st. n. l. v Podunají, odtud odešli roku 568 n. l. pod králem Albuinem do Itálie, kde jejich království existovalo do roku 774 n. l., kdy ho pokořili Frankové. 
Na území Prahy v Dejvicích v Podbabě ještě v 6. st. pohřebiště, kdy už v pražské kotlině převládaly slovanské osady, doložena germánská osada a obyvatelstvo nějaký čas žilo vedle sebe a zřejmě splynulo; srov. rok 568 n. l., kdy se část Čech dostala pod vládu turkotatarských Avarů, které, traduje se, vyhnal roku 623 Frank Sámo.

Laniké, dc. Dropidova, s. Kleitova, m. Próteova, kojná Alexandra Velikého§ 334

 

Lánuvium, m. v Latiu s chrámem Iúnóny Sospity§ 672, 338, 154, 41

Lao Aj/Lao Ai, milenec královny-matky Čao§ 238

 

Lao-c’/Laozi§ 604, 514

Láodamás z Kókaie, tyrannos§ 512

Láodiké z Makedonie, m. Seleuka I.§ 356
Láodiké, jméno seleukovských královen, bab. Ludiqé/Lu-di-qé-e:§
Láodiké I.§ 268, 253, 246, 245, 242, 189, 236, d. Acháia I., manž. Antiocha II.
Láodiké II.§ 246, 242, 225, d. Andromachova, manž. Seleuka II.
Láodiké III.§ 222, 221, 204, d. Mithridáta IV. Pontského, manž. Antiocha III.
Láodiké IV.§ 196, 192, 188, 187, 178, 162, d. Antiocha III., manž. Antiocha, spoluvládce Antiocha III., Seleuka IV. a Antiocha IV.
Láodiké V.§ 212, 178, 177, 165, 164, 162, 150, d. Seleuka IV., manž. Persea a Démétria I.
Láodiké VI.§ = Láodiké II. Pontská
Láodiké VII.§ 129, d. Kleopatry They s Antiochem VII. nebo Démétriem II., nebo běží o dvě různé postavy (?)
Láodiké VIII.§ 98, 95, 69, d. Antiocha VIII., manž. Mithridáta I. Kommágénského, m. Antiocha I. Thea

Láodiké ze Syrie, další ze Seleukova rodu:§ 1. 281, d. Seleuka I.; 2. 261, d. Antiocha I.; 3. 200, 187, d. Antiocha III., manž. Démétria I. Bakterského
Láodiké Nýsa, srov. i pod Nýsa§ 162, 130, 125, d. Seleuka IV., manž. Ariarátha V. Kappadockého: nemusela však vůbec být ze Seleukova rodu

Láodiké, jméno pontských královen:§
Láodiké I.§ 249, 242, 222, d. Antiocha II., manž. Mithridáta IV.
Láodiké II.§ 162, 155, 153, 121, 112, = Láodiké VI. Seleukovská, d. Antiocha IV., manž. Mithridáta V.
Láodiké III.§ 112, 111, 108, d. Mithridáta V., s. a manž. Mithridáta VI.
Láodiké IV.§ 111, 111, 102, 100,98, 95, 71, s. Mithridáta VI., manž. Ariarátha VI. Kappadockého a Níkoméda II. Bíthýnského, snad též druhým jménem Nýsa
Láodiké z Pontu§ 223, 218, d. Mithridáta IV., manž. Acháia II.
Láodiké alias Nýsa z Bíthýnie§ 242, 236, d., Ziaelova, manž. Antiocha Hieráka
Láodiké z Kýrény§ viz Ládiké

Láodiké z Kommagény, d. Antiocha I. Thea, manž. Óróda II.§ 37

Láodikeia pod Libanem§ viz Bérýtos
Láodikeia na Lyku, L. hé pros tó Lykó, m. v již. Frygii u Hierápole a u dn. Pamukkale a m. Denizli, po ničivém zemětřesení roku 60+ obnovena vlastními silami (po opuštění ve 12. st. n. l. Turky zal. ve 14. st. jako Ládík)§ 230, 220, 88, 71, 36, 35, 15

Měla štěstí na štědré občany. Jistý Hierón odkázal někdy po mithridátovských válkách městu dva tisíce talentů, rhétór Zénón, otec Polemóna I., byl rovněž velkorysý.  
Láodikeia na Moři, L. hé epi thalassé, m. v Seleukidě v Syrii u Ugaritu, dn. Lázikíja, Latákija v SYR§ 308, 301, 163, 81, 63, 50, 48, 43, 41, 34
Láodikeia zv. Skabiósa (řec. Tráchys, tj. Kamenná, Drsná), m. na pramenech Orontu§ 217
Další L. založil Antiochos i. v Persidě (není v CSD), jiná stála v Mesopotamii.
Láokedás z Argu§ viz Lákedás

Láokoón z Ília, věštec§ 50

Láomedón z Mytilény, satr. Syrie§ 323, 321, 320

Láontomenés z Fer, tágos§ 185

Laos, Laové, stát a kmenový svaz ve vnitrozemí Indočíny§ 175

Lao-šang/Laoshang, Ťi-ču/Jizhu, Gök či Kiyük, šanjü neboli chán Hunů, s. Mo-tunův§ 177, 133

Lapathos či Lapethos, m. na sev. Kypru§ 313, 158, 154

Lappa, m. na Krétě§ 221, 220, 68

Lár, Larés, Lár, Larové, etr. a řím. ochranní bozi rodinní, rodoví, osobní, vojenští, venkovští, námořní, na křižovatkách etc., larália§ 7

Larak, aram. kmenové knížectví§ 729

Laranda (pl.), m. v Lykáonii§ 324, 322, 30

Sp. Larcius Rúfus (Flávus?)§ cos. 506, interr. 490

Sp. Larcius Flávus§ interr. 482, identický s Rúfem?

T. Larcius Flávus (Rúfus?)§ cos. 501 a dict., cos. 498

Lárentia, Acca Lárentia, též někdy Laurentia, manž. Faustulova, vychovatelka Rómulova a Rémova§ 769

 

Largus, viz Valerius Largus

 

Lariké, viz Gudžarát

Lárissa, Lárísa, ión. Lérísai (pl.), několik měst a míst v hellénském světě (slovo předhellénské s významem "pevnost"):

1.(hé) Pelasgiá, „Pelasgická“, m. v thessalské Pelasgiótidě§ 776, 700, 483, 460, 452, 404, 380, 370, 369, 364, 357, 293, 229, 219, 197, 194, 192, 181, 180, 171, 84
2. (hé) kremasté, "Zavěšená", m. na jihu Thessalie ve Fthíótidě nedaleko Málijského zálivu§ 302, 199, 185, 171
3. Lárísa, hrad v Argu§ 198
4. Lárísa na Orontu, m. v Syrii, dom. jménem Sizara/Sidzara, v římské éře Sezer, dn. arab. Šajdžar; hell. kolonie původně thessalských osadníků v Plíniově době již vyvrácena válkami§ 145, 37
5. v době Xenofontova tažení opuštěné m. na Tigridu již. od Ninive s údajným jménem Lárísa (není v CSD)

6. L. (hé) Aigyptiá, m. v Tróadě, původně sídlo Pelasgů v Aiolidě u Kým§ 398

Byla i L. u Smyrny, dn. Menemen v TR, zničená roku 279 Kelty (není v CSD)


Lárissos, ř. v Élidě§ 219

Lárius lacus, jezero Comské, viz po Cómum

Q. Larónius§ 36, cos suff. 33

Lars Tolumnius z Véjí, k. (gen. Larta; srov. pod Porséna; etr. larth titul „kníže, pán“, srov. skot. lard, dn. lord?)§ 438, 437

Larsa, sumerské a jihobab. m. s hellénskou klérúchií (?), viz pod Agathón

Lás, m. v Lakónice u Gythéia; gen. Láu§ 411, 189

Lásion, m. v Trifýlii§ 397, 365, 227, 226, 217

Lásos z Hermiony, viz pod autorství

Lasthenés z Kydónie, kondottiér§ 1. 147, 145; 2. zřejmě jeho potomek, vůdce pirátů, srov. pod piraterie, 68
Lasthenés z Olynthu, zrádce§ 349, 348

La-Tène, kultura laténská, podle lokality u západošvýcarského jezera Neuchâtel§ 450, 250

Latínos, lat. Latínus, s. Odyssea s Kirkou, b. Télegonův a Agriův, o. Élektry, k. Etrusků§ 534

 

latinské právo, iús latínum, iús Latií, Latínitás§ 338

 

Latinské slavnosti, Latínae fériae, resp. Latiar§ 493, 338

Latium, Latíní, řec. Latiné, Lation, Latínoi, Latínové, Priscí Latíní/Starolatínové, země a její obyvatelé ve střed. Itálii, kde žilo mnoho dalších italických kmenů, Latinský spolek; federativním územím byl Dianin háj u Aricie (viz), spolek sněmoval u pramene u Ferentína na úpatí Albské hory (kult Iova Latinského)§ 672, 616, 585, 578, 534, 510, 501, 495 - 493, 487, 484, 463, 418, 393, 388, 378, 386, 361, 349, 343, 341 - 338, 314-313, 280, 211, 198, 7

latina, lingua latína, latínum, řeč středoitalské oblasti Latia, Latínů a Římanů§ 5

Nejstarší zmínka, je-li ovšem hodná důvěry, o latinsky psaném literárním dílu, by byl nález svitků z roku 181 pohřbených s králem Numou Pompíliem, tedy z konce 8. století; viz rok 715, 181 a v indexu pod knihy. V Itálii se šířila přirozeným způsobem s růstem římské moci. Ne každý si ji ovšem mohl "dovolit". Z roku 180 pochází povolení senátu obyvatelům Cum (kdysi hellénské Kýmy) používat jako jazyka jednacího a v dokumentech latinu. • Nejvýchodnější latinský nápis ze Střední Asie viz v indexu pod Římané ve Střední Asii pod objevy.

S koncem republiky dostávalo čím dále více Neřímanů občaství, ale především na východě, ve světě s dominantní řečtinou, zůstávala znalost latiny u nových občanů celkem vzácným jevem. Princeps Claudius zrušil roku 43 n. l. nezávislost Lykie, neboť tam zabili několik Římanů, a připojil Lykijské pod správu Pamfýlie. Když případ vyšetřoval v Římě před senátem, jeden z lykijských poslů, jemuž se dostalo římského občanství, nedokázal latinsky odpovídat a ani nerozuměl: Claudius mu proto občanství odebral, poněvadž neměl za správné, aby římský občan nerozuměl latinsky.

Constantínus I. 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů a k tomu biskup gotský, armenský, perský a arabský. Latina zůstala úředním jazykem aparátu západní křesťanské církve, všech literátů a panovnických dvorů, jazykem misionářů a později dvorních kanceláří a diplomatů.

Ještě za vlády Mauricia/Maurikia (582-602) se u dvora mluvilo převážně latinsky. Když roku 726 n. l. zrušil ikonoklasta León Isaurský kónstantínopolské školy, zřejmě také zlikvidoval jejich profesorský sbor a učitele latiny. V té době už málokdo ve východořímské říši tak mluvil. Vyšší škola byla sice asi za Theofila (828-842) obnovena, latina už ale žádána nebyla. Za Komnénovců v 11. století však zase profesor práva, nomofylax, placený císařem, musel latinu znát, aby dokázal vykládat staré právnické texty. Tak to zůstalo do konce říše.

Michaél VIII. Palaiologos, v Kónstantínopoli osvobozené od Latinů a Baldwina II. od 15. srpna 1261, obnovil školu při patriarchátu, oikúmenikon didaskalon, s tituly jako didaskalos tón didaskalón, „učitel učitelů“, nebo rhétór tón rhétorón, „řečník řečníků“ (srov. pod university v heslu školy). O Planúdovi viz také tam. Překlady z latiny neexistovaly a zřejmě prvním, kdo je pořizoval, byl Démétrios Kydónés (1324 – 1397) ze Soluně. Do řečtiny převedl Tomáše Aquinského (Summa contra gentiles a Summa theologiae) a Augustína. Roku 1360 přestoupil ke katolicismu.

Poprvé nahradil živý jazyk, francouzština, latinu v diplomacii až roku 1714 při sepisování mírové smlouvy v Rastattu. Od druhého vatikánského koncilu roku 1965 přestala být jediným liturgickým jazykem křésťanské církve, povoleny a užívány jazyky národní. Roku 2007 povolil naopak Benedictus XVI. latinský rítus všude tam, kde si to katolické obce přály. Posledním z papežů, který si psal latinské texty sám, byl Pius XII. (zemřel 1958).

V moderní době zůstala latina jazykem pro akademické prostředí výjimečným. V sedmdesátých letech se po západoevropských universitách šířilo zhoubné heslo Latínum in látrínam, „S latinou do hajzlu“. Existují však společenství pěstující živou latinu, autoři veršují, finský profesor literatury Jukka Ammondt přeložil do latiny rock´n´rollové hity Elvise Presleye a nazpíval je roku 1995 na desku The Legend Lives Forever in Latin. Ammondt roku 2001 nazpíval s Elvisovými tituly i sumerskou desku.

Nejplodnějším latinsky píšícím autorem starého věku prý byl M. Antistius Labeó, právník Augústovy doby, se čtyřmi sty tituly; už ho nikdo nepřekonal.

Latmos, poh. v Kárii§ 301, srov. pod Hérákleia p.L.

Látó, m. na Krétě§ 334

Latobrígové, Latobrígí, germ. kmen, sever. sousedé Helvétiů

Lattabos z Aitólie, strat.§ 220

Lattamyás z Thessalie, vrchní velitel§ 571

Lauianséné, kappadocká satrapie§ 230

Laureion, Laurion, h. v Attice§ 483, 482, 266

Laurió, mí. u Sagunta§ 75

Laus§ viz Lávínium
Laus Iúlia Corinthiensis§ 44

Lautulae, mí. na území Volsků v Latiu; česky asi "Teplice"§ 316

Lávínium, m. v Latiu, založené Aineiou Trojským, lat. Aeneou§ 746, 509

Osídleno bylo do 5. století n. l., později nazývané Laurolávínium, dnes Pratica di mare (jiné Lávínium, Láus či Láys, byly m. a ř. v Lúkánii, dn. Laino, staré achájské město, kolonie Sybaridy, od roku 390 v moci Lúkánů). Aineiás se podle Římanů (hellénská tradice je jiná, viz pod Aineiás) oženil s Lávínií, dcerou krále Latína a Amáty. S Lávínií nijak nesouvisí cejlonské město Mt. Lavinium-Dewihala (název údajně od jisté tanečnice Loviny, do níž se zamiloval britský guvernér). 

 

Lávínius, ř. v Gallii cisalpínské, dn. Lavino, přítok Samoggie, která se vlévá u Bologne do Rena; srov. pod Rhénus§ 43

lázně, veřejné v Římě§ 24

lázně, lázeňství, koupele a koupelny, hygiena, toiletty, záchody, záchodky:

Nejstarším dokladem pro vodovody a vodní klosety v Evropě je mínójská osada na Théře, dnešní lokalita Akrotiri (zanikla roku 1628?). Od 5. století se rozšiřuje výskyt veřejných lázní, démosia balanea, které se brzy staly jedním s center společenského života. Aromata a masti prodával specialisovaný obchodník, myropolos. Po vykoupání se totiž Helléni olejovali a natírali dalšími vonnými mastmi, obvykle importovanými z Orientu - jako ostatně celý kult lázeňství.

Trvalo řadu staletí, než si na importy zvykli. V pověsti o založení Tarentu spartskými Dóry v osmém století vybírá manželka rekovi-zakladateli města na mořském břehu z vlasů vši... (viz pod Tarás). Těch se městští Helléni i Římané zbavili, ale vedle masové "hydrohygieny" se držely tradičního zvyku před uhranutím, nemocí, nákazou, kouzly si pořádně odplivnout. Slina zaháněla neštěstí od plivajícího, zvyklost ve velkých částech světa živá dodnes.

Majetnější Helléni měli koupelny přímo ve svých domech. Koupací sedací vany z pálené hlíny či kádě byly využívány obvykle před večeří. Jedna z doby tažení Alexandra Velikého byla nalezena i v uzbecké lokalitě Kurgansol v pevnůstce z pálených cihel.

Protože starý věk neznal mýdlo, stírali si lidé nečistotu z těla stěrákem (strigilon, smégma/sméma/dór. smáma, čteno "zmáma", vše od smó, stírat) a směsí louhu s olejem (litron či nitron). Germánské n. keltské slovo sápó značilo původně vlasovou mast, pomádu Gallů a Germánů, sápónátum mýdlovou vodu. Z lojového bojového pomalování, sébum, může pocházet ang. soap a německé Seife. Tak jako tak, označení stejně jako u Hellénů nesouvisí s představou pěnivé látky, ale s oním stíráním. V syrské a mesopotamské oblasti se vyrábělo „mýdlo“ ze sesamového oleje se sodou, nebo z oleje s vepřovým sádlem a sodou.

Od 4. století jsou doloženy sprchy. Móda plavek nepatřila mezi hellénské a římské problémy. Ačkoli od prvního století n. l. jsou na mosaikách doloženy dvoudílné ženské plavky bikini, od 50. let 20. století podle jednoho tichomořského atolu, kde probíhaly jaderné pokusy, staří do vody oblečení nechodili.

Římané byli rovněž velkými milovníky lázní a lázeňství. Koncem republiky bylo ve Městě na 170 veřejných lázní (balneae, balneum, balineum, balinea, řec. balaneion; větší veřejné lázně se nazývaly thermae), o něž se starali aedilové. Vstupné činilo jeden quadrans, čtvrtinu assu, až půl assu, pro ženy dvojnásob. Otevřeno bylo obvykle pro ženy dopoledne od svítání do jedné, odpoledne od dvou do osmi večera pro muže, tedy za republiky vždy odděleně (srov. zde níže). Na konci republiky patřívalo k dobrým hrám v circu otevřít lidem grátis lázně a zaplatit jim olej; poprvé tak udělal Sullův syn Faustus roku 61.

Odhaduje se, že Římané za císařství měli nesmírnou spotřebu pitné vody na hlavu. Zatímco dnes se v Evropě pohybuje kolem 150 dvě stě litrů na den a člověka, v římských dobách to bylo pět set litrů (podobné hodnoty ovšem vykazovala na konci 20. století i komunistická Praha).

Caesar se u Germánů podivoval společnému koupání mužů a žen. Němcům zůstalo „novátorství“ v nahém koupání dodnes a už von Bismarck nesnášel chodit do vody oblečený. Srov. na druhou stranu prudérnost mezi Američany, ale naopak jejich módu na vytrhávání chloupků i muži, aby nevypadali „živočišně“. Číňané nahým nebo odhaleným tělem opovrhovali: to náleželo spodině.

Hésiodos z Asker Hellény z konce osmého století př. n. l. varoval: Muž se nikdy nebude mýt ve vodě po ženě. Přístup otrokům do lázní nebyl zakázán. Později se mravy uvolnily a císař Hadriánus vydal zákaz společného užívání lázní, dokonce nařídil, aby se nikdo nepoflakoval v lázních před 13. hodinou. Zřejmě se příkaz neuchytil, poněvadž ho musel M. Aurelius zopakovat. Hadriánus nařizoval i oddělené divácké sektory v divadlech a v cirku. Pro novodobého čtenáře zůstává v těchto souvislostech pozoruhodné, že princeps byl homosexuál a jen formálně ženat s ženou.

Po koupeli tělo promastili olivovým olejem. Ročně ho římské lázně spotřebovaly na tři miliony liber, tj. asi 1500 tun. Většina ho byla z Afriky. Zavíralo se před soumrakem. K obecné hygieně masové lázeňství prospívalo jen z části. Jak prokázaly nálezy k koprolitech, zkamenělých lidských lejnech, trpěli Římané střevními parasity včetně tasemnic a veřejné koupele napomáhali šíření chorob. O jedné z cest, jak se na Západ dostávaly epidemie z Číny, viz rok 120.

Součástí lázní byly různě veliké basény na koupání a plavání (první s teplou vodou v Římě dal postavit C. Cilnius Maecenás, viz rok 8). Sportovní disciplině plavání se staří nikdy nevěnovali a kromě informace, že řada hellénských ostrovanů byla dobrými potápěči a že v moři havarované mořeplavce zachraňovali delfíni není o plaveckých výkonech žádných zpráv (rekordy v této branži jsou až moderní: tak 24. srpna 1875 přeplaval stylem „prsa“ kpt. Matthew Webb La Manche z Doveru do Calais za 21 hodin).
Basény si však Helléni stavěli a v Olympii byl odkryt plavecký basén o 25 metrech s vodou po prsa. Alexandros Veliký ve Střední Asii politoval, že se nenaučil plavat.

Podle hellénského vzoru palaestra sloužila jako hřiště pod širým nebem, hry a sporty byly hrány v oděvu. Odtud lidé odcházeli do šaten, kde cennosti hlídal capsárius. Ze šaten, apodyterií, se odcházelo do místnosti s teplou vodou (tepidárium) na prohřátí a tím k odpočinku, odtud do kaldária/caldárium, místnosti s horkou vodou či do jejího parního oddělení, do lacónica/súdátoria, nebo pak do frigidária, kde byla voda studená.

Lázně byly vybaveny obchůdky a prostory k vedení rozhovorů, mezi lidmi procházeli pouliční prodavači. Do 30. června v roce musel nájemce zajistit v lázních vytápění, každý měsíc musel konat údržbu a mýt kotle.
Z ručníků na stírání potu, súdária, se někdy staly relikvie, viz pod křesťanství.

V lázních byla mnohdy musaea, tedy veřejné knihovny a svým způsobem umělecké galerie. Hypokauston/hypocaustum je starý způsob ohřívání bytů a veřejných staveb teplým vzduchem rozváděným z "kotelny"-kamen/preafurnium vzdušnými kanálky v podlahách a stěnách. Všude se vytápělo dřevěným uhlím. Podobný systém s lázněmi doplněný přípojkou ke kanalisaci je doložen již ze sindhského Mohendžo-daro.

První člověk v Římě se spodním vytápěním lázně/vany doma byl v 90. letech posledního století republiky C. Sergius Óráta. Jeho balinea pensilia, „vysuté lázně“, měly pod nádrží s vodou dutý prostor, kam zespodu přicházel ze sklepních kamen teplých vzduch. Óráta (slovo z lidové podoby výrazu aurátus, zlatý) byl na vodu a bydlení zřejmě hodně vysazený. • Od konce Órátova století a v době císařské se po vytápění budov, lázní, pro vaření ve městech, pro keramické pece užívalo ve velkém množství zbytků po lisování olivového oleje, matoliny. Dnes olej z nich získávaný je znám pod angl. označením pomace (z lat. pómum; it. sansa, fr. marc).

Kromě primátu v oboru římského bytového stavebnictví (které mu nepochybně zprostředkoval a postavil nějaký hellénský architekt s otrockým n. propuštěneckým statutem) jako první Evropan podnikal v rybných chovech a jako pozemkový developer.

Ryby nechoval pro svůj stůl, ale na obchod. Přesněji ústřice: v kampánském zálivu mezi Puteolí a Mísénem přehradil Bájský záliv a vznikl před počasím chráněný vodní prostor, jemuž se říkalo lacus Lucrínus, Lucrínské jezero. Óráta na severním okraji dnešního Neapolského zálivu pěstoval ústřice, na břehu v okolí postavil drahé villy a prodával kombinaci obého.

Generální opravu římských vodovodů provedl a zaplatil během své aedility roku 33 M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému (jejich stručný výčet viz index sub aqua). Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gáius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió. Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.

Největšími thermami v Římě byly lázně Caracallovy a Diocletiánovy (otevřeny roku 306). Caracallovy byly pro 1600 hostů a ústřední sál s basénem měl 56 x 24 metry. Poslední římské lázně postavil Konstantínus I. Majitel všech lázní, stát, je propachtovával. Řemesla kolem oblékání a módy zdanil císař Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní: kalhotáře, tkalce, skláře, kožešníky, zlatníky a stříbrníky, zámečníky atd.

Za Konstantína I. bylo v Římu mj. osm mostů, jedenáct náměstí-for, deset basilik a 29 silnic vedoucích z Říma, devatenáct přívodních vodovodů, 36 mramorových oblouků, 424 malých svatyní, 46 602 domů, 1790 paláců, 290 skladišť, 856 veřejných lázní soukromých a jedenáct therem, 28 veřejných knihoven, 1352 vodních nádrží, 254 pekáren, 45 bordelů, 144 veřejných záchodků, 2300 prodejen oleje.

Lázeňské zvyky měli lidé různé. Cárínus, syn Cárův, který byl u moci jen krátce v letech 284 až 285, poslední z principů,miloval koupele ve studené až ledové vodě. Císař Tacitus (275 – 276) nepatřil mezi pijany. Prý nevypil denně ani půl litru vína, hodně málo jedl a dokonce se málo koupal. Budiž ovšem připomenuto, že mu bylo 75 roků. Veřejné domy starý Tacitus zrušil, ale opatření ho nepřežilo. Omezil prý provoz římských lázní na dobu do soumraku, jak ostatně bylo starým zvykem.

Jedním z viditelných protikladů civilisovaného Římana a necivilisovaných barbarů byl právě přístup k lázeňství. Ještě ve třetím století n. l. říká historik Héródiános o Germánech kousavě, že „jsou také zkušenými plavci, protože se koupou pouze v řekách“. Každé provinční město říše mělo lázně a o římské civilisaci se hovořívá jako o kultuře veřejného lázeňství. „Letní promiskuita“ Římany lákala.

S římským lázeňstvím se po dobytí částí východořímské říše setkali Arabové a později Turci: hammam je jsou pokračování antických tradic.
O masové lázeňské turistice sice nelze ve starém věku hovořit, přesto byla řada lokalit, za nimiž lidé z daleka jezdili. Léčivé prameny, sirné vody apod. bývaly cílem dobře situovaných lidí, ale žádná lázeňská společenská kultura neexistovala. Vojevůdce Sulla několik dnů za časů války s Mithridátem pobyl v sirných lázních v Boiótii, k sirným pramenům jezdila římská smetánka do oblasti Neápolského zálivu.

Zřejmě prvním „lázeňským turistou“ byl Leónymos z Krotónu, kterého někdy před rokem 555 Pýthie poslala léčit si válečné rány z bojů s Lokry Epizefyrskými k ústí Istru na ostrov Hellény nazývaný Leuké, tj. Bílý, kultovní centrum Apollónovo a Achilleovo, srov. tam.
Koupání v moři, povalování na pláži, grilování nebylo v masové oblibě. Antický svět nijak netoužil po opalování, za svou bílou barvu se nestyděl, naopak si ji chránil.

V lázních v antice nevraždili. Až později. 30. dubna 535 byla v lázni ve svém domácím vězení zavražděna královna Ostrogotů Amalaswintha/Amalasuntha. Z východořímského prostředí je příběh, jaký se v antice nestal, aby císařovna úkladně zabila císaře pro svou lásku.
Zóé, manželka Rómána III. Argyra (1028 – 1034) se ve svých 55 nebo 56 letech zamilovala do „mladíka“ Michaéla z Paflagonie. Rómána zardousili v lázních nějací muži, které nikdo nikdy nenalezl a ani Zóé nebyla nikdy usvědčena. Jenom se to říkalo. Nový císař se jmenoval Michaél IV.

Procházka po záchodcích

Kultura záchodů, záchodků, latrín, toilet, WC, 00 atd. vzešla z rozvoje městské kanalisace. Odtok splašků a kuchyňských odpadů nadzemními uličními strouhami a podzemními kanály s využitím místní průtokové vody je nápad velmi starý. Cihlové odpady z větších domů ústící do hlavní stoky, která ústila v řece, jsou doloženy již v dávném Sumeru na jihu Iráku kolem roku 2800 př. n. l. a v civilisaci povodí Indu po roce 2300 př. n. l. (Móhandžó–Daru, Harappá).

Nejslavnější stokou dějin je nepochybně římská cloáca maxima, kterou jako otevřenou postavili etruští králové v 8. století a zakryta byla zřejmě až kolem roku 33 př. n. l. (nejdříve někdy po roku 184 př. n. l.). Odvodňovala některé svahy do Tiberu, byla dlouhá 800 metrů a fungovala patnáct staletí. O řečiště Tiberu a stoky dbal speciální úředník. Část vrátil do provozu kolem roku 1230 papež Gregorius IX.

O hellénských záchodcích toho sice mnoho nevíme, ale byly vzorem pozdějším italským a římským. Z latinských domovních lávátrín, umýváren, se staly látríny, české latríny, které se na území říše stavěly od dnešního Maroka po Syrii, od Německa a Británie po Jordánsko.

Původně nebylo v Evropě běžné, aby muži močili ve stoje – a držely se toho i latríny, kde se sedělo při vykonávání potřeby velké i malé. Rovněž Peršané nemočili na veřejnosti ve stoje, jak uvedl ke konci 4. st. n. l. historik Ammianus Marcellinus. Historik Hérodotos o Egypťanech zaznamenal, že močili v sedě, zatímco ženy ve stoje.

Starší literát Hésiodos, autor nejstaršího evropského kalendáře zemědělských prací Erga kai hémerai, Práce a dni, svého bratra Persa hexametry varuje: „Ne abys močil stojmo a tváří k slunci; jakmile zajde, až do jeho východu pamatuj na to, nemočit podél cesty a ani na cestu v chůzi, ani se neobnažuj; bohabojný a moudrý muž to odbude v sedě nebo obrácen ke zdi a k pěkné ohradě dvorce.“ Do řeky a pramenů se nikdy nemočí ani nekadí.

Básník z boiótské Askry ovšem také doporučuje: „Jestliže semenem pyj máš potřísněn, neukazuj se u krbu a ohni se vyhni!“ A děti bratr neměl nikdy plodit po slavnostech s oběťmi.

Veřejné záchodky s průběžným vodním splachováním vznikly v antických městech. První evropské toiletty jsou sice známy z krétských paláců z 15. století př. n. l., splachování se však ve starověku nikdy nestalo součástí denní potřeby nejširších vrstev: toiletty patřily vždy mezi přepych. Ostatně tomu tak bylo v podstatě až do 20. století a podobně tomu bylo v Číně, kde byl nejstarší model splachovacího záchodu nalezen v hrobce z éry dynastie Západní Chan (206 př. n. l. až 24 n. l.).

Celou dobu kralovala na venkově příroda nebo místo s hnojem, ve městech nočník, řec. lasanon, skafion, lat. lasanum, matula, trulla, vás obscoenum.
Jeho pohodlnější versí byly římské noční židle, sellae familiáricae pertúsae, tedy „rodinná židle s proraženým sedátkem“. Nápad vydržel staletí. Ještě Ludvík XIV. (1643–1715) měl honosné polstrované křeslo, chaise percée, a potřebu konal do hedvábného polštáře, často veřejně (Francie má ještě jednu „římskou“ vazbu: veřejný záchodek je la vespasienne, srov. zde níže).

Lepší římské domy a villy byly vybaveny průtokovými vodními toaletami, „dělnické“ hospody nikoli. Bloky římských obytných domů měly záchody pravděpodobně pouze v přízemí, takže nájemníci z pater vylévali obsah nočníků na ulici. Také se „s vodou“ chodilo za roh, popř. do postranní uličky do amfor koželuhů, používajících močovinu ke zpracovávání kůží.

V Pompéjích byly však splachovací toilety i v patrech, jak prokázali výzkumy roku 2012. Takových záchodů s odpadovými trubkami i s přívodem vody bylo nalezeno 23. V přízemí domů byly obchody nebo dílny a je možné, že podobný model existoval v Římě, pokud nešlo o ryzí obytné bloky, insulae.

Římské veřejné záchodky byly buď prosté, bez sezení, s vyvýšenými stupínky pro nohy  (modely vydržely dodnes ve Středomoří), nebo s dřevěnými, cihlovými či kamennými lavicemi. V nich byly otvory na sezení proříznuté do přední strany lavice ve tvaru klíčové díry. Stěny za lavicí bývaly pestře malovány květinovými vzory.

Pod lavicí protékala voda, buď z přírodního zdroje, nebo z blízkých lázní. Před lavicí, na níž mohlo vykonávat potřebu až čtyřicet lidí, byla vyzděná strouha s tekoucí vodou pro opláchnutí.

Podobně byly stavěny záchody ve vojenských leženích, jak třeba dokládá látrína ve Vercoviciu, dnes Housesteads Fort, velké pevnosti v polovině Hadriánova valu v Británii.

K utírání zadku používal starověk mořskou houbu připojenou k násadě, xylospongion/xylospongium: jednorázový papír nebyl v užívání, protože ani nebyl znám, hygienu zajišťovala voda. Studenou houbu, kterou klient po použití vymáchal ve strouze tekucí pod záchody a nechal ležet pro další použití, zahrnovali Římané něžně mezi minutália, toiletní drobnůstky. Existuje ovšem též důkaz o chronické nezpůsobnosti světovládných Římanů. Jižně od Pompéjí v Kumském (= Neapolském) zálivu ve Stabiích, jedné z nejexklusivnějších adres římských honorací, se dochoval podivný nápisný výkřik: "Vydělal jsem se a(le) řiť jsem si nevytřel," cacáví et cúlu(m) nón extersí.

Jejich přísun zajišťovali lovci hub (srov. potápěči, dytés, kolymbétés, latinsky profesionální potápěč kupodivu úrínátor, tedy chcáč). Nejlepší z hub byly pro Římany prý z vod Syrty („púnská houba“), dokonce i na mazání textu z pergamenu.
V Herculáneu byla identifikována pod obytným blokem Insula orientalis ii. bezodtoková žumpa o rozměrech 85 krát 20 metrů a v ní mimo jiné tkaniny, asi vedle hub předchůdkyně toiletního papíru.

Mezi jednotlivými otvory latríny nebyly přepážky, jak si jistě u podobných zařízení pamatují účastníci vojenských cvičení, a Římané vykonávali potřebu v družné zábavě; není ani zpráv o tom, že by ženy chodily na toiletu odděleně.

Veřejné záchodky, foricae, látrínae publicae, se stavěly u náměstí, lázní, divadel a amfitheátrů. Stejně jako města hellénistického východu (Alexandreia, Antiocheia) mysleli také Římané na hygienu. Začátkem 4. století n. l., v době, kdy Řím už zdaleka nebyl milionovým městem, měl ještě 46 602 domy, 856 veřejných lázní, jedenáct therem a 144 veřejné záchodky (ale také 28 knihoven a 45 bordelů, viz pod Řím).

Záchodky stát propachtovával, povolání nemělo dobrou pověst. Císař Tiberius (14 – 37) dokonce po dobu své vlády zakázal chodit na veřejné záchody a do nevěstince s mincemi, na nichž byl vyražen obraz jeho adoptivního otce Augusta.

Přes nezvykle vysoké počty záchodů, ostatně dodnes nepřekonané, odkládali Římané, zákaz nezákaz, produkty zažívacího ústrojí všude. Domácí proklínali zlovůli pasantů nápisy na zdech jako: „Dvanáct bohů s Iúnónou i nejvyšším Iovem nechť si rozzlobí každý, kdo se tady vymočí nebo vydělá!“ Exkrementy trpěly veřejné stavby.

V Petróniově románu si zbohatlý propuštěnec diktuje do závěti, aby byl jeho náhrobek střežen, „aby se na můj pomník nechodili lidé vydělávat.“ V Pompéjích si někdo na domovní zdi pochvaloval: „Híc bene cacáví, Tady jsem se hezky vydělal!“ Z nedalekého Herculánea, které také zaniklo během erupce Vesuvu roku 79 n. l., máme dokonce záznam o zážitku člověka vysoko postaveného: „Apollináris, lékař císaře Tita, se zde pěkně vydělal.“

Nápis je pozoruhodný také tím, že Apollináris byl císařským medikem velmi krátce: Titův otec Vespasiánus zemřel 23. června 79 a Vesuv městečko vylidnil 24. srpna (k datu erupce viz Pompéií).

Stalo se na záchodech
Záchodová kultura měla vliv na římskou vzdělanost. Jisté diplomatické mise pergamského krále Eumenea II. roku 168 př. n. l. se v Římu účastnil stoický filosof Kratés z Mallu. Při procházce městem se zřítil do stoky a zlomil si nohu. Římané tehdy nevěděli o filosofických školách téměř vůbec nic a Kratétovy přednášky je velmi zaujaly. Možná proto jim později stoická filosofie tolik konvenovala a vděčí za to Kratétova nepohyblivost a jeho nuda.

Mnohem později se latrína zasloužila o vznik protestantismu: Martina Luthera (1483–1546) trpícího zácpami prý napadlo na latríně kláštera ve Wittenbergu, Mekce protestantismu (dnes země Sasko-Anhalt), při jednom z dlouhých sezení, že víra člověka je důležitější než papežské dogma: myšlenku, jak si později vzpomněl, mu "seslal spiritus sanctus na cloace".

Velmi originální vztah k exkrementům měl Commodus (180 – 192), násilnický syn filosofující císaře M. Aurélia Antónína. Rád do jídel přimíchával lidské výkaly a osobně to ochutnával. Přitom se denně sedm až osmkrát koupával a v lázních také jedl.

V dějinách dosud násilně na záchodu skončili dva císaři. Výstřední římský císař Héliogabalos či Elagabalus, též Sardanapallos (218 – 222), rozdávající úřady podle velikosti přirození, první z Arabů na evropském trůnu, byl zavražděn vojáky na latríně, kam se ukryl před pučisty. Jeho předchůdce s přezdívkou Caracalla-Pláštěnka, byl roku 217 během tažení zavražděn při močení, resp. po vykadění.

Roku 336 n. l. zemřel na jednom z kónstantínopolském veřejném záchodku věhlasný alexandrijský biskup Areios/Arius rodem z Libye, který si trochu jinak vykládal některá křesťanská dogmata a církev rozpoltil (část germánských národů přijala křest v ariánské podobě): nadmulo se mu prý břicho a sotva došel na záchodek, omdlel a s výkaly z něho vyšla střeva a hodně krve, jak zaznamenal dobový, ariánům nenakloněný autor.

Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě Leo I., jemž říkali Veliký (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda.
Nešťastné přemyslovské kníže Jaromír, starším bratrem Boleslavem Ryšavým vyklestěné a mladším bratrem Oldřichem/Udalrichem oslepené, bylo zavražděno na záchodu na velké straně v noci 4. listopadu roku 1038 zezadu oštěpem vraha poslaného hanebnými Vršovci. 

Mathilda Toskánská dala prý svého manžela Gottfrieda Hrbáče (der Bucklige) v únoru 1076 zavraždit způsobem „přemyslovským“: když šel Gottfried v noci na latrínu, probodl ho ze zpoda mečem najatý vrah ranou mezi zadniční půlky. V nastálém zmatku, kdy se služebnictvo snažilo hraběte zachránit, vrah nepoznán unikl.

V Číně skončila krutým způsobem umučená císařská souložnice Čchi/Qi, zavražděná bestiální císařovnou Lü Č', viz rok 195.

Nejenom sezení na toiletě může být životu nebezpečné. To i na trůnu, což zažil árpádovská panovník Béla I. v září 1063. V královském paláci v (dnešní vsi) Dömös u Visegrádu v komáromském kraji se pod ním zhroutil trůn a dřevo ho přizabilo. Bylo mu něco přes čtyřicet a skonal několik dnů po incidentu.

V odpadní stoce hradu Blackfriars, do níž vedla úniková cesta z královy ložnice, byl zavražděn skotský panovník James I. (1406 – 1437). Roku 1183 se na říšském sněmu v Erfurtu s knížaty propadla podlaha a německá elita spadla do žumpy, kde jich několik zahynulo.

Poslední slovinský rytíř-lapka Erasmus Lueger skončil na záchodu svého hradu Predjamski grad/Grottenburg. Déle než rok obléhán zásoboval se z krasového podzemí, které sahalo do okolních vsí. Obléhatelé, císařští vojáci Friedricha III., byli však upozorněni na místo záchodku a na dané znamení zrádce vystřelili tři střely z katapulty.

Roku 1999 objevil časopis Spiegel příběh anglického vynálezce jménem William Blye. Roku 1898 se pokoušel přijít na kloub bezezbytkovému odstraňování fekálií pomocí spalovací komory přímo doma u záchodové mísy (vakuová toiletta ovšem po světě v provozu je). Pokusy nejprve odpravily jeho psa, služku, dům a naposledy vynálezcovy nohy a život.

Roku 2000 jistý Švéd patentoval bezpečnější cestu, bez výbuchů a bez vody: jeho spalovací toiletta funguje na principu mikrovlnky. Od roku 2004 zkoušejí v německém Leverkusenu využití kanalisačních vod městské stoky k topení v blízkých budovách. Teplá odpadní voda uhřívá uzavřený topný obvod.

Záchodků lze ovšem zneužít mnoha dalšími způsoby. Lze na nich kšeftovat, vyřídit konspirativní schůzky a dokonce si odtud zahrát na rádio. Podařilo se to během amerického tažení na Baghdád na jaře roku 2003 reportérovi státního Radia Swaziland jménem Phesheya Dube. Údajně živé vysílání z Iráku odtelefonoval z úklidové kabinky toiletty svazijského parlamentu (a nic se nestalo: za podvod nebyl nijak potrestán, v rádiu zůstal).

V záchodech skončilo kdeco. Roku 2005 objevili archeologové v záchodové šachtě v Greifswaldu v Předních Pomořanech na pozemku university čtyři kovové pečetní destičky o průměru 3,5 cm s obrazem apoštolů Petra a Pavla a s nápisem Bonifatius viiii., který byl papežem v letech 1389-1404. V té době se mimo jiné pečetily listiny s odpustky posílané z Vatikánu. Rozumí se jako stvrzenky za zaplacení odpustku.

Protože bývalo zvykem, že se smrtí papeže se ničily jeho pečeti, lze se domnívat, že u nálezu ze severu Německa jde o falsa, protože odpustky byly „dobrý kšeft“. Po smrti papeže nebylo záhodno s jeho pečetí více manipulovat, bylo třeba nových.

V srpnu 2008 byl v Šanghaji odsouzen na smrt jistý Jan Ta-pin, úředník dopravní správy v kraji přiléhajícím k městu Čchung-čching, za přijímání úplatků od stavební společnosti. Peníze měl uschovány v jednom ze svých bytů v záchodovém splachovači, který začal přetékat a vytopil nájemníka pod ním.

Husí krky a krajka
S koncem antického polytheismu upadla v Evropě kultura péče o tělo a hygienu obecně. Města přišla o kanalisaci a středověkou hradní kulturu representuje průpovídka: „Dále od hradu dále, ať vás nepotká neštěstí nenadálé.“ Středověká města byla ještě v 18. století na míle cítit. Mytí rukou před jídlem se do Evropy vrátilo až s křížovými výpravami, voda na toiletty až koncem století devatenáctého.

Jestliže chudí odjakživa užívali po velké straně prstu, trávy, listů, mechu, dřívka, kamínků nebo dokonce slámy (sic!), majetné vrstvy namísto starověké houby utíraly zadky koudelí a chomáčky vlny. Kardinál Richelieu prý používal vlny z merinských ovcí, Marie Antoinetta krajkové kapesníky, car Petr Veliký čerstvě uťaté husí krky.

Versailles a další honosná šlechtická sídla neměla záchodů a jejich majitelé kadili všude po zámcích (a služebnictvo to za nimi uklízelo). Podobně se chovali na cestách japonští šógunové: Zašli do prvního domu a pro poddané bylo nejvyšší poctou to po nich uklidit.

Ve Versailles používali přenosná sedadla s vykrouhnutým otvorem v sezení, pod nímž byl nočník. Za Ludvíka XVI. jich bylo asi tři sta, což ani zdaleka nemohlo pokrýt potřebu pro zhruba dvacet tisíc dvořanů incl. vojáků a služebnictva. V Benátkách kolem roku 1700 se v divadle na pětihodinových představeních jedlo a pilo. Ve špatně osvětlených hledištích lidé močili pod sebe. Van Beethoven měl ve Vídni roku 1809 na privátu pod piánem návštěvám na očích nevyprázdněný nočník.

Hudební génius se tak rád poléval vodou, že to všechno zůstávalo na podlaze a teklo pak po schodech dolů, že ho nikdo na byt nebral rád. Lidé jako on, Napoleon, Washington atd. neznali tekoucí vodu v domě, natož splachovací záchod; jen služebnictvo na odnos nočníků a úklid toho, co našli po koutech. Není známo, kam to nosili: Evropa v okolí větších sídel musela být věru silně posraná…

Toiletní papír vymyslel roku 1857 Američan Joseph Cayetty a jeho výrobu v rolích zahájil až roku 1928 německý obchodník Hans Klenk. O zavedení vodních toilett se nejvíce zasloužili Britové. WC, water closet, vybavili před dvěma sty roky plovákovým splachovačem a pach nepropouštějícím sifonem. Teprve v tomto okamžiku se Evropanova hygiena dostala nad antickou.

Nejenom Evropané. V přípravě na olympijské hry 2008 vydaly v září 2005 pekingské úřady normativní nařízení, podle něhož smějí kontroloři nově zřizovaných hygienických veřejných záchodků v čínské metropoli nalézt nejvýše dvě mouchy a na zemi dva kousky odpadků. Jinak… Je to zřejmě největší toiletní revoluce dějin, protože Peking tehdy chystala 1100 veřejných záchodků.

Po jednom ze zemětřesení v Tokiu v květnu 2015 začalo ministerstvo vnitra s výrobci probírat možnosti zavedení přívodů vody do výtahových kabin s umístěním toiletních mís. Výtahy totiž zůstávají při otřesech často až hodiny "viset". 

Mythus páchnoucích peněz
Vojácký císař Flávius Vespasiánus (69 – 79) byl podle životopisce Suetonia spořivý člověk sanující státní a císařskou pokladnu vyčerpané Nerónovými šílenými projekty. Když mu jeho syn a nástupce Titus vyčetl, že si vymyslel daň z moče, strčil mu císař pod nos minci z prvního výnosu a zeptal se ho, zda mu nesmrdí. Titus zakroutil hlavou a otec řekl: „Nicméně je z chcanek.“ Na romanisované Kelty udělal dávný císař dojem: la vespasienne je dodnes jméno pro francouzské veřejné záchodky; Italové jim říkají vespasiano.

Výrok proslavil císaře více než Colosseum, které začal stavět. Titovo mlčenlivé a odmítavé zakývání hlavou se obvykle podává jako „peníze nesmrdějí, pecúnia nón olet“, jako jakési ospravedlnění tvrdé podnikavosti. Druhým omylem na celém příběhu je myslet si, že Vespasián sháněl pro erár a fiskus peníze, kde jen mohl.

Peníz však nebyl z příjmů nájemců záchodků, ale z daně jirchářům, zpracovatelům kůží. Pro jejich vydělávání se používala močovina a k ní se staří podnikatelé v kožedělném průmyslu dostávali do té doby bezplatně přes svou charitu: u provozoven a na rozích v okolí měli stát nádoby, do niž Římané močili.

Kálet na veřejnosti bylo zakázáno a na čistotu komunikací dbal jeden ze sboru nižších úředníků, aedilů. Ostatně Vespasián se za mlada s podělanými ulicemi dostal osobně do styku. Císař Gáius známý jako Caligula, tedy moderně „Malej kanada“ (37 – 41), se jednou na Vespasiána, tehdy aedila, rozzlobil: Nebylo zameteno a císař asi šlápl do měkkého.

Dal vojákům své gardy ulici seškrabat a to všechno nacpat budoucímu císaři do záhybů togy. Zpráv o tom, zda daň podražila římskou galanterii, není, přesto se do dneška případu používá také jako odstrašujícího příkladu nenasytnosti státní aparátu.

 

chrono: Od strouhy ke splachovadlu:

2800 př. n. l. první povrchové kanalisace, Mesopotamie
1700 př. n. l. první průtokové záchody a kanalisace v Evropě, Kréta (první evropské vodovody a vodní klosety doloženy na mínójské Théře, lokalita Akrotiri, zanikla 1628?)
od 4. století př. n. l. podzemní kanalisace a veřejné záchodky v hellénistických městech
od 1. století př. n. l. v Římě síť veřejných vodních záchodků
1589 vynalezl a na svém statku „provozoval“ sir John Harrington první WC, které roku 1596 věnoval královně Alžbětě I. pro její zámek Richmond; nápad se neuchytil, „ruční úklid“ přetrval, mísy z kovu. Harrington (zemřel roku 1612; někdy uváděn jako Harington) svůj záchod popsal v knize vznešeně nazvané The Metamorphosis of Ajax
1668 nařízení pařížského prefekta stavět ve všech domech suché záchody
1738 architekt J. F. Brodel přišel se splachovacím záchodem s poklopem
1739 v Paříži první oddělený záchod pro muže a ženy
1775 hodinář Alexander Cummings vymyslel sifon
1778 Joseph Bramah zkonstruoval plovákovou nádržku
1824 v Paříži první veřejný záchodek, v Londýně roku 1852; v hotelích se v 19. století začíná objevovat označení pro WC 00 (pochází od číslování pokojů)
1842 Hamburk, první čistička městských odpadů, 1856 Paříž
1872 ve Francii povinnost obcí stavět a dlouhodobě provozovat záchodky
1885 Thomas Twyford sestavil pro britskou královnu Viktorii splachovací záchod z jednoho kusu a mísa byla poprvé z porcelánu. Doba belle époque ve Francii (1890 – 1914) byla mimo jiné érou sanitární kultury, dekorativní toiletty
1980 první provoz plně automatisovaných záchodků.
2003 v Londýně na výstavě předveden veřejný záchodek s instalovaným počítačem s webem, po němž lze během konání potřeby brouzdat po internetu, a jiný model umožňující sledovat poslední informace z bursy, sázkových kanceláří, informace o výrobcích a to vše vytisknout na toaletní papír. Údajně nejluxusnějších veřejné záchodky na světě byly otevřeny v červnu 2003 v Singapuru. V rámci soutěže Happy Toilet vyhlášené ministrem životního prostředí Limem Swee Sayem dostaly pět hvězdiček.
2004 vznikl nápad se stolování na latríně: tchajwanský Číňan Wang C´-wej (29; Zi-wei) otevřel síť restaurací Modern Toilet, kde se stoluje v nábytku a nádobí ve tvaru splachovacích mís a dalších latrínních utensilií.
2004 agentury Spojených národů WHO a Unicef odhadly, že na začátku třetího tisíciletí n. l. žije ze šesti miliard obyvatel planety cca. 2,6 miliard bez splachovacích záchodů nebo latrín (z toho jeden a půl miliardy v Číně a Indii) a více než jedna šestina lidí nemá přístup ani k nezávadné vodě. Je pozoruhodné, že svět zaostává ve stavbě toilet a latrin: podíl lidí, které k nim mají přístup, klesl v období let 1990 až 2002 z 51 procenta na 42 procenta.
2007 největší veřejný záchod postavili v centru čínského města-provincie Čchung-čching (Chongqing), které má čtyři miliony obyvatel, s okolím 32 miliony. Čtyřpatrová budova má na ploše tří tisíc metrů čtverečních jeden tisíc toilet všech možných tvarů a barev.

Téhož roku začal v Nairobi stavět architekt a podnikatel David Kuria na zakázku městské správy veřejné záchodky ("ikotoilets"). Úctyhodné stavby vybavuje i sprchami, bezbarierovými přístupy a v okolí je doplňují služby jako čištění bot, prodej nápojů, servis mobilních telefonů, prodej suvenýrů. Nezaujatí diváci tvrdí, že Kuriovy záchodky za pět shilingů (asi koruna) jsou jedinou atrakcí keňské metropole. Architekt, který pochází z Kibery, jednoho z nairobských slumů, se pokouší cestou přes hygienu upevňovat demokracii. Jiný Keňan, literát Ngugi wa Thiong´o (ročník 1938), který byl pro kousavé poznámky o vládních praktikách roku 1977 uvězněn, má k toaletám trochu jiný přístup: než utekl do Ameriky, kde přednášel na rozličných universitách, ve vězení napsal román na toaletní papír.

2011 přišli Rusové s veřejným unisexovým záchodkem odolným proti vandalům a výbušninám; vhodný pro moskevské metro, nádraží a letiště na ochranu před sebevražednými muslimskými teroristy z Kavkazu. Nápad se nerozšířil a o čtyři roky později v Německu během laviny běženců z Orientu zkonstruovali splachovací záchod použitelný běžným západním sedacím způsobem i s vyvýšenými "šlápotami" po stranách pro použití v sedu na bobku pro Orientálce.

(úsek o záchodech vyšel zčásti v časopisu Týden 10/03; aktualisováno)

Peníze na prd: Novozélandští farmáři v červnu roku 2003 protestovali proti záměru vlády zavést daň na bzdění jejich ovcí a krav. Politici ve Wellingtonu poslechli vědce domnívající se, že methan vypouštěný farmářskými stády je odpovědný za více než polovinu všech skleníkových plynů vypouštěných na Novém Zélandu (zemědělství na N. Zélandu produkuje devadesát procent methanu, v Británii prý přežvýkavci vyrábějí 25 procent veškerého methanu ucházejícího do ovzduší – pětisethlavé stádo krav vyprdne ročně 63,875.000 litrů methanu a 273,750.000 litrů kysličníku uhličitého). A protože ostrovní stát loni podepsal tzv. kjótské protokoly o snížení emisí takových látek, došlo i na krávy, ovce a další přežvýkavce.

Podle kuriosní informace servisu BBC vydělá vláda novou daní ročně téměř pět milionů USD: peníze prý půjdou na výzkum zvířecí formy flatulence, nadměrného vypouštění plynů. Ještě že se daň netýká nadýmaných lidí. Římský císař Claudius o ozonu nevěděl nic, ale o zdraví ano: Chtěl vydat edikt povolující ve společnosti hlasitě vypouštět větry. Inspiroval ho příběh muže, který vážně onemocněl, protože na císařské hostině větry zadržoval.

Leagros z Athén, osadník v Thrákii§ 478

Leaina z Athén, přítelkyně Aristogeitonova („Lvice“, zjevně "umělecké" jméno), hetair᧠514

Learchos z Kýrény, b. Arkesiláa II.§ 530

Lebadeia, m. v Boiótii§ 316

Lebedos, m. v Iónii, krátce Ptolemáis§ 650, 302

lebka lidská, pití z ní, pohár (nejstarší nálezy pohárů z lebek otroků či zajatců pocházejí z Čeng Čou v čínské provincii Che-nan z dob dynastie Šang, 16. - 12. st. § 177

lectisternium, řec. theoxenia, imaginární hostina bohů, kdy jejich sošky či sochy ležely nebo seděly (sellisternium) na lehátkách či na sedátkách; největší v římském kalendáři Iovova capitólská hostina, epulum Iovis in Capitólió o římských hrách§ 399
Kuriosní vzpomínkou na lectisternia je či v Evropě bylo v komunistických režimech nošení obrazů vůdců a ideologických vzorů v průvodech o Prvním máji nebo revolučních svátcích svých režimů.

léčivá relikvie§ viz relikvie

Ledroi, Ledra, m. na Kypru, dn. Lefkosia (řec.)/Lefkosa (tur.) alias Nikosia (novořec.)/Nicosia, hlavní město Kypru, resp. její řecké části§ 709

Lefkosia, Lafkosa§ viz Ledroi

legalisté, legalismus, fa ťia, v čín. taoismu směr, který si na rozdíl od ritualismu, příklonu k mravnostnímu principu zvykovému, přeměnil mravy v zákonné normy, zákon se stal ethikou, státní ideologie Čchinů/Qin§ 520, 298, 280, 221

legátus, řec. presbeutés, v císař. době hypateuón (odtud leg. jako vyslanec nejvyššího křesť. činovníka). Nejčastěji bývalý praetor, administrativní a vojenský správce provincie s titulem legátus Augústí pro praetore, řec. presbeutés kai antistratégos, a s ročním platem jeden milion HS (srov. senátorské majetkové minimum čtyř sta tisíc HS). V Egyptě, jemuž vládl praefectus, veleli praefectí legiónum (vždy jezdci). Senátní prokonsulární provincie (Asie a Afrika) bývaly udělovány na rok, propraetorské na tři. Viz také pod prócúrátórés.

legie, legió, „odvod“, původně výraz pro celou brannou moc raněrepublikánského Říma; její členění, římská armáda§ 753, 494, 103

legie v bitvě (popis Líviův, Ab urbe conditá VIII, 8 se vztahuje k roku 340 a bitvě se spojenci, kterou vyhrál T. Manlius):
Kdysi Římané používali okrouhlých štítů, clipeum, jakmile začali dostávat žold (to bylo roku 406 a jezdci 403, viz pod žoíldnéři), nahradili je těžkými obdélníkovými štíty potaženými koží, scutum. Nejprve byl šik seřazován do obdélníkové podoby makedonské falangy, později podle manipulů. Nakonec byly vojáci stavěni do vícero řad. [Řadu tvořilo šedesát vojáků, dva centurioni a jeden praporečník.]

První šik tvořili kopiníci, hastátí, v patnácti manipulech, stojících v malých odstupech. Lehký manipul, manipulus levis, tvořilo dvacet vojáků a četa (turba) štítonošů, scútátori. Lehkooděnci se nazývali ti, kteří nosili pouze kopí, hasta, a těžké „gallské“ vrhací kopí, gaesum. Toto přední čelo šiku tvořil výkvět mladých vojáků–nováčků. Rukovalo se v sedmnácti a branná povinnost trvala do šedesáti. U vojska patřili do 47. narozenin vojáci mezi iuniory, pak mezi seniory, jimž obvykle přináležela posádková služba.

Za nimi stáli ve větším počtu principés, bojovníci první linie, chránění těžkým štítem. Zástup třiceti manipulů za vojenskými odznaky byli antepílání, tzn. těch, co stojí před vojem kopiníků.

Každý z oddílů měl tři části, roty - pílus. Triáriové, vojáci třetího šiku, byly služebně nejstarší, rórárií již nevynikali tělesnými silami, a accensí, „přibraní“, byli nejméně spolehliví a bojovali v posledním šiku.
Bitvu zahajovali obvykle kopiníci. Když neprorazili nepřátelský šik, pozvolna ustupovali a zařazovali se do mezer v řadách, do kterých je přibírali principové. Boj nyní vedli oni.

Triáriové mezitím za vojenskými odznaky legie stáli za štíty s levou nohou kupředu a s kopím zabodnutým do země: jejich posice měla tvar valu.
Jestliže také principům se v boji nedařilo, ustupovali zpět k triáriům a zmizeli v jejich řadách. Rčení „došlo až na triárie“, rem ad triáriós redisse, znamená, že něco bylo zlé, vážnou situaci v bitvě osudovou. Triáriové vytvořili za ustupujícími principy a hastáty val ze štítů a překvapený nepřítel, který již zmohl dvě vlny římských vojáků, stál nyní unavený před třetí linií.

Původní legie za Rómula měla tři tisíce mužů pěchoty a tři sta jezdců. Roku 494 disponoval diktátor M'. Valerius (Maximus), bratr Publicolův, ve válce s Volsky, Aequy a Sabíny poprvé v dějinách Říma deseti legiemi. Před púnskými válkami čítala čtyři tisíce mužů, v klasických dobách republiky pět tisíc pěšáků a tři sta jezdců, úhrnem mezi 4200 a 6000 muži. Roku 204 odplouval P. Cornélius Scípió do Afriky s legiemi o 6200 mužích a třemi sty jezdci. Do relativně malé istrijské války poslal roku 177 senát dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcích (později nárazově šest set jezdců) a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda souběžně odešla válčit na Sardinii.

Roku 171 vytáhlo do války s Perseem vojsko o čtyřech legiích. Každá měla šest tisíc mužů, tři sta jezdců a k tomu šestnáct tisíc spojenců s 1400 jezdci. Druhá konsulská armáda, která zůstala v Itálii, měla na legii mužů jen 5200.

Kolik roku 167 dostala armáda za 150 tisíc zotročených Épeirótů, není známo. Ale z této částky vyplatil vojevůdce L. Anicius jezdcům po 400 a pěšáků po 200 denárech, tedy 1600 resp. 800 HS. Pokud měl k disposici dvě legie po 5200 mužích + po třech stech jezdcích, nebyly to veliké peníze.

L. Aemilius Paullus měl pro závěrečné makedonské tažení k disposici osm legií + asi deset tisíc spojeneckých vojáků a šest set jízdy. Ani v tomto případu se vojákům nešlo moc na ruku, srov. ceny kupř. nemovitostí pod ceny.

Nejnižším členěním legie byla centurie o sedmdesáti až stu mužích. Dvě centurie tvořily manipul a tři manipuly jednu kohortu, tedy 420 až 600 mužů. Deset kohort utvořilo legii. Jinak: Od reformy C. Maria roku 103 se legie skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly (třicet na legii) a každý manipul se skládal ze dvou centurií (šedesát na legii).

Přes veškerou střídmost byla legie „provianťácky“ dosti náročný útvar. Denně spotřebovala odhadem 4,2 tuny obilí a jedním z hlavních úkolů strategických vojenských plánovačů bylo zjistit vyživovací možnosti cizích krajů, kolik toho lze zrekvírovat či vybrat v sýpkách.

Lze podle toho také odhadnout velikost týlového doprovodu táhnoucí armády a je pravděpodobné, že na jednoho vojáka ve zbrani připadli ve vojsku tři čtyři z týlu. Denní spotřeba obilovin na muže byla kilogram. Okolí stálého ležení před hradbami obklopovaly canabae, boudy řemesníků, obchodníků, hospodských a domorodců. 

Pro srovnání se vojskem dobyvatele Alexandra: jeho padesát tisíc mužů mužů ve Střední Asii tvořilo 32 tisíc pěších vojáků, 5500 jezdců, ostatek invasní armády tvořili lidé od trénu, služebnictvo, herci/hudebníci, ženy, vědci. V letech 330-325 vojsko denně spotřebovalo na 250 tun potravin a pro zvířata šest tisíc hektolitrů vody. Pohybovat se tak dlouho v cizích a nepřátelsky naladěných krajích znamenalo, že Alexandrovi lidé měli perfektní informace a informátory o hospodářských možnostech krajů, kam právě vojevůdce mířil.

V raných dobách republiky odvedl Řím v dobách války obvykle čtyři legie. Tolik měl i v dobách, kdy Latium ovládali Keltové: roku 381 odvedl M. Furius Camillus čtyři legie po čtyřech tisích mužích. Tehdy byl Řím pouze veličinou v Latiu, devět let po přímé okupaci Kelty, ale v neustálých válkách se sousedy. Tábory legií byly obvykle dočasné, castra aestíva, zimní castra hiberna. Později, snad už v době vlády fláviovských císařů, se ze stálých táborů, castra statíva, vyvinuly zárodky městských osídlení od Británie po Syrii.

Roku 349 za války s Gally a latinskými spojenci odvedli Římané deset legií, z nichž dvě zůstaly ve městě posádkou. V té době měla legie pět tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy. Do toho počtu zřejmě nebyly ve starověkých věčtech zahrnováni lidé od týlu, tzn. vozatajstvo, zásobovací oddíl, inženýři apod. a pochopitelně ani lidé neodmyslitelně patřící k armádě v poli, obchodníci všeho druhu a prostitutky.

Zcela jiné poměry vládly v armádách parthských. Naprostá většina vojáků nebyla svobodných, ale byli poddanými šlechticů, kteří byli králi povinováni vojenskou službou. Za Antoniova tažení bylo v padesátitisícovém parthském vojsku jen čtyři sta svobodných mužů. Jen malou část armády tvořily žoldnéřské oddíly fungující v okolí panovníka. Parthové nikdy neměli stálého vojska, za to šlechta žila pohádkově luxusně. Súrénu, Oródova maršála, provázelo na tažení proti Crassům tisíc nákladních velbloudů a harém dvou set žen.   

Roku 494 za první secesse lidu výjimečně odvedli konsulové také deset legií, ale to bylo z jiného než vojenského důvodu: způsob, jak oslabit ostří sociální revoluce (je to nejstarší údaj o početní síle římské armády).

Za největšího válečného nasazení římského státu během hannibalských válek měla armáda kolem dvaceti legií o pěti tisících pěšácích a třech stech jezdcích. Zatímco Hannibal přitáhl na Itálii s dvaceti tisíci muži, Římané měli tehdy se spojenci možnost postavit do pole na sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců! Dva roky po cannské katastrofě bylo v Římě odvedeno osmnáct legií, roku 211 dvacet tři, o rok později dvacet jedna (a sedm tisíc spojenců s oddílem tří set jezdců). Roku 207 měl Řím opět 23 legie plus dvě městské.

V roce bitvy u Zamy (203) měla římská občanská armáda dvacet pozemních legií a sto šedesát bitevních lodí (srov. pak údaj o dvacet let později zřízení stálé flotily o dvaceti lodích). To by znamenalo asi sto tisíc mužů pěchoty, asi šest tisíc jízdy a snad šestnáct tisíc námořnictva a námořní pěchoty. Počty italských spojenců byly řádově kolem deseti tisíc.

Rok předtím se P. Cornélius Scípió přepravil ze Sicílie do Afriky s vojskem o 35 tisících muží (zachovány jsou však údaje o pouze deseti tisících pěšácích a 2200 jezdcích).

Byli naloženi na asi čtyřech stech přepravních lodích a doprovázeni z Lilybaia čtyřiceti válečnými loděmi. Měli s sebou menáž na 45 dnů, z toho navařených jídel na dnů patnáct. Roku 180 měli Římané ve zbrani osm legií. Z Hispánií přivedl s sebou zpět do Itálie deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců, kteří tam válčili nepřetržitě s Keltibéry od roku 186.

Ve spojenecké a související občanské válce byly Samnium a Lúkánie natolik zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstaly lidoprázdné. Roku 80 vítězný Sulla rozdělil samnitskou půdu mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (po šesti tisících), hledajících manželky a rodiny - anebo někoho, kdo by pozemky koupil, neboť komu by se chtělo vydělávat si prací na poli, když živobytí si doposud opatřoval mečem!

Za Augusta kolem roku 5 n. l. bylo legií dvacet pět, na konci občanské války ještě třicet. Za vrcholového principátu bylo 33 legií. Augustus svou 22. legii, nejvyšší co do očíslování, označil po Galatovi jménem Déiotara (asi roku 25, kdy se Galatie stala provincií: jediná, která měla jméno po cizinci a ještě k tomu korunovaném (král měl ovšem římské občanství). 

Armádu reformoval Diocletiánus: namísto 33 zvedl počet legií na sedmdesát, ale měly nejvýše dva tisíce mužů, regulérně pouze jeden tisíc. Za Constantína I. měl říše ve zbrani na půl milionu mužů, stejný odhad jako pro vrcholný principát. Legií však bylo více a v nich méně vojáků. Výčet legií a jejich sídla podává Cassius Dio v 55. knize svých dějin.

Roku 40 při uzavření míru mezi triumviry došlo také na přidělování půdy a statků pro vysloužilce-veterány. V Itálii bylo usazeno na dvě stě tisíc z nich a z řady statků museli odejít sedláci a mnoho lidí přišlo náhle o půdu (srov. Vergiliovy eklogy a stezky Tibullovy).

Za Tiberia čítala pozemní armáda 25 legií a podle Tacitova výčtu byly rozmístěny: osm na Rýnu, tři v Hispániích, dvě v Africe, dvě v Egyptě, čtyři v Syrii a na Eufrátu, dvě v Pannonii, dvě v Moesii a dvě v Delmatii. O bezpečnost svých zemí v okolí provincií se starali monarchové jako v Thrákii Rhoimétalkés s Kotyovými dětmi, Ptolemaios v Mauretánii, spojenecké armády a loďstva. Řím měl k ochraně Itálie dvě flotily se základnami v Mísénu a Ravenně a na ochranu Gallií ve Foru Iúlií. Vlastní Řím měl k disposici tři městské kohorty a devět praetoriánských kohort.

Třicátou legii (Ulpia victríx) sestavil Tráiánus. V jeho době měly legie po c. 5300 mužích i s důstojnictvem, čítala tedy armáda 160 tisíc legionářů, gregárií n. caligátí/"v kanadách" a "obutí"/calceátí. K tomu přistupovalo c. 380 tisíc vojáků pomocných sborů spojeneckých a poplatných dynastů a námořníci. Za Hadriana bylo pomocných jednotek c. 440.

Od Flaviovců střežila celou africkou frontu v Maghribu jediná legie (legió iii. augusta), stejně tak celý Ibérský poloostrov (legió vii. gemina). V obou případech legionáře významně posilovali auxuliárií, spojenečtí vojáci v kohortách a alách přesahující co do počtu stav legie: přesto na miliony obyvatel dohlíželo c. pět tisíc legionářů s c. deseti tisíci spojeneckými vojáky. V případě Hispánií, kde hlavní ležení Sedmé legie se později po ní jmenovalo Legió, dn. León v regionu Castilla y León, se počty legie s pěti alami odhaduje na 8500 mužů. Po augustovské pacifikaci poloostrova zde už nedošlo nikdy k většímu protiřímskému pozdvižení.     

Též v imperiální době mohl být legionářem pouze římský občan. V pomocných oddílech, auxiliárií n. auxiliárés, sloužili spojenci a podrobení, též vojáci protektorátních dynastů. Po 25 letech služby měli nárok na římské občanství s právem sňatku/iús cónúbií (manželka občanství takto nezískávala, děti ano: aby z nich byli brzy noví legionáři...).

V čele legie byl nesen na žerdi orel s jejím jménem (aquila, áetos/aiétos), zvyk, který zavedl C. Marius. V císařské době přibyly prapory a u standart kohort a jízdních oddílů draci orientálního původu (čínský vliv přes středoasijské nomády, později Huny; srov. pod triumf). Dracó byl nesen dracónáriem. Římané symbol poznali ve válkách s Dáky, Thráky a Parthy.

Roku 175 n. l. bylo z Pannonií do Britannie M. Auréliem Antónínem posláno na 5500 sarmatských rukojmí. Později se někteří z nich dali k Římanům a byli posádkou v dn. Ribchesteru (ála Sarmatárum). Jako svého znaku používali draka, který se od třetího století stal součástí bojové symboliky římských legií.

Sarmatský duch v Britannii přežil římskou říši: jejich drak zůstal ve znaku keltského Walesu, podle novodobé interpretace jako znak prořímský, proti germánským invasorům po římském odchodu. • V hellénské mýthologii není drak, tzn. veliký, někdy okřídlený had, neobvyklým tvorem: srov. např. Pýthón zabitý v Delfách Apollónem, Týfón, Hydra lernská, Ládón, Skylla, Argón, Sósipolos na Kronově vrchu nad Olympií, létavé vozy Démétry, Médéie apod.

legionář, legionáři, legionárií, vojsko, armáda, srov. pod žoldnéři a vojenství

Původně tvořily římskou armádu čtyři legie, každá se šesti tribuny. Roční odvody konány na Kapitóliu a do 46. věku byl službou v poli povinován každý z Římanů v Římě i Itálii. Podle majetkového censu se sloužilo minimálně šest let s možností rozšíření na šestnáct roků u pěchoty, deset v jízdě, muži s ročním příjmem nižším než čtyři tisíce sésterciů jako veslaři na lodích. Legionáři neplatili daně ani jiné fiskální nebo lokální poplatky.

V mírových dobách však pracovali na modernisaci opevnění, stavěli po provinciích silnice, provinční správě vypomáhali v přepravě těžkých nákladů a s výběrem daní. Legie disponovaly vlastními architekty, inženýry, řemeslníky, ranhojiči, doprovázely je zástupy podnikavých obchodníků všeho druhu: byl to stát ve státě. V předpolí stálých táborů ležely pastviny pro armádní koně a dobytek, práta legiónis, v Germániích i za Rýnem. Je pravděpodobné, že armáda do značné míry ovládala v hraničních oblastech a za límitem též rudné doly a kamenolomy, na Rýnu dopravovala uhlí užívané tehdy v omezené míře. Např. se ztrátou území zvaného agrí decumátés přestali c. 260+ dávat do bronzu zinek.

Od dob Mariových byla římská armáda z větší části profesionální, neboť místa občanů s majetky nahradili nemajetní a bezemci ochotní hledat obživu na vojně; o jejich příjmech viz zde níže. Pouze nejvyšší velitelé byli volbami na občanském principu každoročně obměňováni (konsulové). Velení nad vojskem patřilo tradičně pouze senátorským rodům.

Teprve hluboko za principátu se situace změnila: první změnou byl Commodův praefectus praetórió Perennis, který měl také pravomoci velet legiím. Od 3. století n. l. byli senátoři velitelství nad legiemi zcela zbaveni. Velícím střediskem armády se od Galliena stalo Mediólánum, na půl cesty od hranic s Germány a Římem.

Roku 103 zavedl Marius jednotný bojový symbol legií, orla, lat. aquila, řec. áetos/aiétos. Předtím byly v čele legií neseni orli, vlci, býci, koně a divocí vepři. Krátce před Mariovou reformou zůstávaly ostatní symboly na standartách v zimovištích, nebyly neseny do boje, Marius je zcela zrušil a ponechal pouze orla.

Dvojhlavý orel (v Čechách se hovoří o orlici, zřejmě pod vlivem latiny, aquila) není vynález starověký, ale monotheistický: v západní římské říši byl poprvé jako výsostný symbol krále použit roku 1195 Štaufovcem Heinrichem/Jindřichem VI., zaveden byl roku 1433 králem a císařem Sigismundem/Zikmundem Lucemburským. Ve (východo)římské říši/Byzanci ho užívala dynastie Palaiologů, ve střední Evropě před Staufy a Wittelsbachy Richard z Cornwallu, volený německý král v letech 1257 – 1272. Z Habsburků byl první Friedrich III. (zemřel 1493). Dvojhlavý orel byl vedle Ruska státním znakem Rakouského císařství v letech 1804 – 1918 a Rakouské republiky v letech 1934 – 1938. Albánie se slovanskými sousedy Srbskem a Černou Horou jsou s Ruskem poslední státní útvary, které heraldického tvora nosí ve znaku a s výjimkou Ruska i ve vlajce. Všichni mají vztah ke Kónstantínopoli. Moskevské velkokníže Ivan III. Velký (nejdéle panující ruský vladař) se roku 1472 oženil s dcerou tehdy již nežijícího despoty morejského. Thómás byl mladším bratrem Kónstantína XI. Palaiologa, posledního z východořímských panovníků. Původně se Ivanova vyhlédnutá jmenovala Zóé (Palaiologíná). Po útěku před Turky žila na dvoře papeže Sixta IV. a přijala jméno Sophia, jako velkokněžna pak Sofija (zemřela roku 1503). V roce pádu Kónstantínopole byla nejvýše desetiletá, nicméně Ivan si dělal naděje, že by mohl zasáhnout do dějů kolem dědictví Palaiologů. Sixtus IV. si naopak bláhově myslel, že by sňatek mohl spustit katolisaci východních Slovanů. Z toho všeho přečkal děje dvojhlavý orel a v hlavách fanatických orthodoxních ruských fundamentalistů představa jakéhosi "třetího Říma". 

Collegia iúvenum, mladí muži z lepších rodin v branném věku se sdružovali, v legiích byli později důstojníky; instituce měla svůj význam za císařství v pohraničních provinciích na obranu před vpády barbarů. Od dob Hadriánových se vojáci rekrutovali z celé říše a od dominátu byla „vojna“ povinnost spojená s vlastnictvím půdy: capitulum, odvodní okrsek, pojmenovaný podle fiskálního-daňového obvodu capitum, musel odvést brance, nebo za ně zaplatit, tedy najmout si také barbary čili Germány, Kelty, Maury, Araby apod. Mladí muži, kteří nechtěli narukovat, buď utekli do lesů, dali se k lupičům/zbojníkům, pirátům apod., nebo si usekli palec, aby nemohli držet meč. Takovým říkávali Římané murcí, mrzáci. 

Nováček v římském vojsku prodělal úvodní čtyřměsíční výcvik a teprve pak byl přijat do legie. Voják si zvykal na budoucí životní rythmus. Byl cvičen v běhu, plavání, skoku a případně jízdě na koni, v umění bojovém, především v zacházení se zbraní. Nováčkové podnikali celodenní pochody, aby nakonec dokázali urazit během pěti hodin vzdálenost 24 mil, tj. 36 kilometrů.

Vše v plné zbroji a vším, co patří k nejnutnějšímu legionářovu životu, tj. nádobí, tyče ke stanům, proviant, vážilo třicet kilogramů. V rámci výcviku se denně zakládal nový chráněný tábor. Což pro novice Martova cechu znamenalo vykopat příkopy o cca. 3,5 m šíře a 2,5 m hloubky, vztyčit ochranný val a postavit tábor.

 

V dobách míru žili vojáci v pevných táborech, v garnisonech, kolem nichž obvykle vznikla městečka. Armáda, jako v novověku, znamenala pro celý kraj velký hospodářský přínos. Ostatně řada západoevropských měst vyrostla proměnou z původních římských vojenských táborů Trier/Trevír, Köln/Kolín n. R., Bonn, Mainz/Mohuč atd.).

Mír znamenal především strážní službu a pořádkovou službu v okolí. Vojáci se zaměstnávali na údržbě a stavbách silnic, v kamenolomu. Podle předchozí profese řada legionářů byla specialisty, koňáky, zbrojíři, saniťáky, řezníky, dohlíželi na pacholky od nákladních zvířat/superiúmentárií, byli kočími/múliónés. Do svazku legie, ovšem v důstojnické hodnosti, patřili zeměměřiči, architekti, inženýři-odborníci na stavební a obléhací práce, konstrukce obléhacích strojů atd.

Za Tráiána bylo trvale ve zbrani na 400 tisíc mužů, z toho 180 tisíc legionářů ve třiceti legiích (za Augústa 25, za Septimia Sevéra 33), za Diokleciána asi až půl milionu. V pomocných jednotkách převažovali tehdy již odvedenci z provincií, nikoli z Itálie. Za Augústa byly podle novodobých odhadů dvě třetiny legionářů z Itálie, tehdy dvě až pět procent narukovalo z Apenninského poloostrova. Administrativa v poli tvořila důležitou součást tažení. Vždyť jenom rozdílení žoldu vojákům čtyř legií roku 70 n. l. v židovské válce před Jerúsalémem trvalo čtyři dny.

Náklady na armádu nebyly až tak dramatické, jak soudí moderní odhady (Richard Duncan-Jones, Economy of the Roman Empire). Jestliže měla říše roku 14 n. l. na 46 milionů obyvatel a HDP činil pět miliard dénáriů, stála tehdy armáda o 260 tisících mužích ročně 123 milionů, tedy 2,5 procent HDP. Kolem roku 150 n. l. obývalo říši 61 milionů obyvatel, HDP byl za 6,8 miliard dénáriů a armáda o 383 tisících vojácích stála 194 milionů dénáriů, to je 2,9 procent římského HDP. Po moru roku 215 n. l. vytvořilo padesát milionů obyvatel HDP 5,44 miliard dénáriů a armáda o 442 tisících vojácích spotřebovala 223 milionů dénáriů čili circa 4,1 procent HDP, M. Aurélius Antónínus vulgo Caracalla/Tarautás chtěl navýšit na 280 milionů  (pro srovnání: vojenský rozpočet Spojených států na finanční rok 2014/15 činil zhruba tři procenta HDP, za vietnamské války devět, zato za druhé světové více než třetinu). 

Počty završovali spojenci, symmachiárií. Antónínus Pius posílil nábory do legií tím, že nařídil synům vojáků, kteří si za službu získali římské občanství, aby také sloužili a římanství si zasloužili; zrušil tedy automatické občanství, které se dětem takových vojáků dostávalo.

Pevné tábory byly vybaveny lázněmi, amfiteátrem, sportovišti apod. (římské tábory se staly v západní Evropě předlohou pozdějších měst a jejich pravidelné uspořádání později přenesli němečtí kolonisté do východní části Evropy, do prostředí slovanských státních útvarů.

Iúliánus čekal roku 358 v Galliích na červenec, kdy se zde začínala bojová činnost v poli, tzn. že armáda vytáhla ze stálých tábořišť.
Prostí vojáci neměli soukromý život v pravém slova smyslu. Dokonce neměli právo ženit se, ale za principátu už byl zákaz obcházen. Nicméně Augustus kázeň udržoval, na legionáře byl ve všech ohledech přísný a též jeho legáti směli navštěvovat rodiny pouze v zimě. Vojáci žili ve volných svazcích se ženami v okolí stálých táborů a měli s nimi děti. Vojáci své peníze často ukládali na úrok a s výslužným let mohli jít do civilu s relativně velkým majetkem.

Vyšší šarže s sebou na tažení manželky brávali i s dětmi, těm to zakazováno nebylo. Jistá Sulpicia Lepidína žila se svým synem v pevnosti Vindolanda při Hadriánově valu, kde její muž Flávius Cereális sloužil jako praefecta-velitele kohorty Batávů. Sulpicii zvala na své narozeniny 11. září Claudia Sevéra, manželka velitele jiné, nám neznámé pevnosti na valu, Aelia Broccha: je to zřejmě nejdelší autentická literární památka napsaná římskou rukou a patří do skupiny textů z dřevěných "tabulek z Vindolandy", viz pod epistolografie.   

Od 29. dubna 364 nařídili augustové Valentinianus a Valens povinnou dědičnou vojenskou službu a v nejbližších letech pak vydávali edikty hrozící zběhům a všem, kteří si usekávají ruce, aby na vojnu nemuseli, tresty upalování zaživa.

Za republiky i později byly na dobytých územích zakládány kolonie pro veterány. Buď se exlegionáři usazovali ve stávajících obcích a přečíslili domorodce, nebo byla domorodá osada povznesena kolonisací na municipium. Za republiky a v raném principátu se obvykle veteráni usazovali po jednotkách a tvořily se svými rodinami pevný útvar. Od časů Neronových se veteráni usazovali individuálně podle své volby mimo staré služební vztahy. Historik Tacitus to kritisoval jako jev destruktivní.  

Protože početní stavy armády neustále neodpovídaly náročným požadavkům císařů a situaci kolem ohrožení hranic, L. Septimius Sevérus uznal sňatky vojáků se ženami z místa posádky, concubínátus, zrovnoprávnil je s civilními a posádkovým vojákům poskytl půdu, aby mohli hospodařit a dokonce se svými produkty obchodovat.

V Carnuntu se zachoval náhrobní kámen jisté Augustánie Cassie Marcie (34) a jejího syna M. Antónia Augustánia Philéta (3) z asi 3. st. n. l. Byla manželkou frúmentária Desáté legie Dvojité M. Antónia Basilida. O tajných policistech či rozvědčících nebo špiclech viz pod policie. Znamenalo by to, že rovněž vojáci speciálních jednotek měli právo sňatku. Basilidés byl rovněž vlastenec: na kameni je vytesána loď s nápisem Félíx Ítalia/Šťastná Itálie.    

Služba v legiích byla od Sevéra jistým začátkem ke kariéře císařského úředníka všech podob: císař a jeho vojáčtí nástupci fandili důstojnictvu.

Constantínus I. povolil vojákům z pohraničí při odchodu do pense dědičné výsady i pro své syny. Valentiniánus I. věnoval vojákům základní vybavení pro hospodaření (zvířata, osivo), aby si přivydělávali jakousi „vedlejší pracovní činností“. Vznikl tak první evropský „agrovojenský komplex“. Aby se systém zaplatil, císař ještě více zdvihl daně.

První denní služné Římanů činilo třetinu drachmy (= 2 oboly) čili 1 1/3 séstertia u legionáře, drachmu, tedy čtyři séstertie u kavaleristy; v polovině 2. století př. n. l. s jiným kursem dostával centurio 4 oboly a jezdec drachmu, tedy dénárius). Koncem 2. století př. n. l. činil roční žold 900 HS, po vybojovaných občanských válkách v době před Caesarem ale jen 450 HS – a Božský Iulius plat vrátil na 900 HS.

Měsíční příděl obilí činil u legionáře 35 litrů obilí, jezdec "fasoval" 366 litrů ječmene a 105 litrů pšenice/měsíc. Ceny potravin kolísaly podle situace a doby. Na začátku hannibalské války stálo v Popádí 52 litrů obilí ("sicilský medimnos") 15 drachem/dénáriů. Kolem roku 150 se prodávalo stejné množství pšenice za čtyři oboly a ječmene za polovinu. Cenu potravin, šatstva a výstroje strhával quaestor z platu/žoldu.

Roční žold prostého legionáře (vyplácen obvykle jednou za rok) činil koncem republiky na 150 denáriů (= 600 HS), za Augusta 225 denárů (= 900 HS) a výslužné po dvaceti letech služby v téže epoše tři tisíce denárů (= 12.000 HS), u praetoriánů dvacet tisíc HS po šestnácti letech.

Roční plat rostl přímo úměrně s inflací: za Domitiána byl na 300 dénárech = 1200 HS, za Commoda 375 dénárech = 1500 HS, za L. Septimia Sevéra na 500 dénárech = dvou tisíci sésterciů a za Caracally činil roční příjem prostého vojína 750 denárů (= 3.000 HS).

Legát koncem 1. st. n. l. bral od 100.000 HS ročního žoldu, vojenský tribun až 80.000, vojenský tribun za Augústa 9.000 HS. Vojáci pomocných sborů/spojenečtí vojáci v žoldu měli za Augústa 187 dénárů ročně (= 748 HS), a dvě staletí později 100 dénárů (= 400 HS), u kavalerie až 800 HS. O soudních pravomocích vojáků v dominátu viz pod ceny a byrokracie.

Centurió, jehož odznakem byla révová hůl (symbol zachován v moderních armádách britských), bral ročně koncem republiky 2500 dénárů (= 10.000 séstertiů), za Augusta 1125 až 2250 dénárů (= 4.500 až 9.000 séstertiů; ale prímípílus 4500 dénárů = 18.000 HS), za Caracally už 12.500 denárů (50.000 sesterciů). Prímipílus za Domitiána pobíral ročně až 30.000 denárů (až 120.000 séstertiů).

Roční plat vojáka pomocných sborů, auxiliárií, za Augusta byl 187 denárů (748 sesterciů), praetoriánské gardy v téže době 750 denárů (3.000 sesterciů).

Vysoké důstojnictvo dostávalo za principátu velké roční naturálie v obilí, oleji, slanině, vínu, soli, vosku, mezků, koní, dokonce stolovací výbavu, šatstvo a služebnictvo včetně žen-otrokyň (srov. výčet "generálské gáže" u Trebellia Pollióna v jeho biografii Claudia Gotského, popř. u Flavia Vopiska v životopisu Aureliánově, byť určených vymyšlenému adresátovi, ale asi jen málo co do obsahu darů a ukazující též, jak byla armáda zatížena byrokracií a personálními náklady). 

Již za Augusta jsou ovšem doložena v Itálii zběhnutí před odvody. Majitelé půdy byli povinováni odvést stanovený počet mužů v jednotlivých odvodních obvodech, capitulum; teprve mnohem později v krisi říši, kdy chyběla pracovní síla, statkáři platili eráru náhradou peníze. Tiberius provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné! Císař Claudius zakázal vojákům vstupovat do domů senátorů k pozdravným raním návštěvám (projev tradičního klientelského vztahu).

Principát byl z novověkého hlediska vojenskou diktaturou. Někdy liberální, osvícenou, jindy brutální. Vůle vojáků, resp. jejich velitelů, byla nevypočitatelná. Někdy někoho provolali císařem, jindy vraždili třeba i toho, koho ještě před měsícem milovali. Přitom z velké části nešlo jen o peníze, o žold. V Římě se vojáci obvykle do veřejného života nepletli. Masy Římanů potulujících se po náměstích a posedávajících po amfitheátrech a a v cirku nebylo možné vojáky během nepokojů zkrotit. Největší starostí principů bylo nakrmit Římany, kteří nikdy nebyli vedeni k tomu, aby se sami uživili. Rozlobený dav dokázal snadno zvrátit panovníkovo rozhodnutí, jak ukázal případ z roku 212 n. l., kdy vzbouření lidu osvobodilo oblíbeného praefecta před popravou a donutilo dokonce císaře předat katovi vojáky, kteří onoho muže zatýkali, viz tam.

Císaři většinou platili dobře a za všechno: za provolání (které si mnohdy koupili, popř. to zařídili příbuzní, srov. syrskou Arabku Iúlii Mammaeu), výročně i v pozůstalosti. Vojáci málokdy brali ohledy na názory senátorů, spíše jimi opovrhovali: oligarchická republika je neoslovovala. Např. úchylný císař Neró byl milován Parthy, kteří dokonce ještě roku c. 88 n. l. podpořili jistého Terentia Maxima, který se na Východu prohlásil za (Pseudo)Nerona.

Po atentátu na Gáia se ze strachu z věcí budoucích skrýval Claudius v paláci za závěsem. Jistý řadový voják spatřil jeho nohy, vytáhl ho na světlo a překvapivě pozdravil jako imperátora: tak se stal císařem do té doby vysmívaný člen iúlsko-claudijského rodu Claudius. Aby se zmenšilo risiko náladovosti armády a hlavně praetoriánské gardy v Římě, byl vymyšlen systém adopčních nástupců s titulem caesarů (oproti panovníkově augustus).

Othónova smrt roku 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti prokázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v souboji.

Západní legionáři, sloužící v Galliích, Germániích, Moesiích apod. neprohráli žádnou z občanských válek ani válek za císařství.

Od Nervy a Tráiána byl nástupci trůnu/princové soustavně představováni vojsku. Na začátku třetího století n. l. systém pozvolna kolaboval: nabídek ze strany zájemců bylo příliš mnoho. Po hluboké krisi v polovině tohoto století se na konci systém zase stabilisoval a vydržel až do rozdělení říše.

Diocletiánus rozdělil armádu na dvě základní části. Comitátensés (od comitátus, doprovod) byli vojáci mobilních jízdních i pěších jednotek, které měl k disposici každý z tetrarchů. Řekli bychom „jednotky rychlého nasazení“.

Druhou skupinou byli límitáneí resp. rípáriensés, hraničáři resp. pobřežní vojsko, vojáci v hraničních pevnostech. Do těchto jednotek se rukovalo a posilovali je barbaři. Bylo to nejméně půl milionu mužů ve zbrani.

O disciplině římských legionářů a rušivých vlivech na ni vypovídají slova z korepondence císaře M. Aurélia Antónína o poměrech v Orientu: „Vojákům, napodobujícím Řeky, neprospěje více nikdo jiný, než velmi přísný člověk. Ten už jim vyžene z hlavy myšlenky na horké lázně sejme jim z hlavy, krku a klína všechny květinové věnce.“

Tehdy krotil legionáře Avidius Cassius, Auréliův vzdorocísař. Držel vojáky na pochodu při slanině, chlebu a octové limonádě, tedy klasické stravě z dob dávno minulých. Jako první dal popravit ukřižováním zpupné centurióny.

Roku 408 Honorius vyloučil z armády všechny polytheisty.

Tresty byly velmi přísné. Selhání v boji a zbabělost bývala trestána naprostou ignominií a kolektivně i trestem smrti, decimací jednotek (každý desátý voják byl popraven). Nespokojenost legionářů pod slabým velením vedla téměř pravidelně ke vzpourám. Srov. k tomu například vzpouru v hispánské armádě roku 206. Byly-li nastoupené legie spokojeny, bušili vojáci do štítu koleny, když se hněvali projevovali nevoli tlučením kopími do štítů. 

Někdy se jednotka pověřená dohledem nad "spojenci" násilně přilepšovala na jejich účet, až se také domohla přímé vlády nad obsazeným státem: srov. osud Loker roku 205 a jejich "vládce", propraetora Q. Pleminia.

Ojedinělý byl případ kampánské legie, jíž byla roku 282 svěřena ve válce s Pyrrhem ochrana Rhégia. Vojáci praefekta Decia Iubelliona/Vibellia povraždili zvolené úředníky hellénského státečku a vládli mu přes deset let. Teprve po pádu Tarentu se Rhégijští dočkali nápravy: Římané město roku 270 dobyli a kdo boj z kampánských legionářů přežil, byl v Římě sťat. Hellénům se dostalo plné náhrady škod...

legionářské vzory, slavní římští vojáci; viz také pod věnce: L. Sergius Catilina byl vnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob II. púnské války: v boji s Hannibalem přišel o ruku, dvakrát uprchl ze zajetí, přišel o nohu a bojoval s jednou rukou. L. Siccius Dentatus, tr. lidu za konsulů Sp. Tarpeia a A. Aternia, měl zpředu 45 jizev, osmkrát vítěz z provokace, 120x celkově v bitvě a osobně se zmocnil 34x kořisti, 18x dostal hastum púrum, 25x falery, 83 řetězy, třikrát hradební věnec, obleženecký jednou, získal finanční odměnu od státu, deset zajatců a dvacet volů. Konsula T. Romilia usvědčil ze špatně vedeného tažení.

Jistý Sabín Sp. Ligustinus sloužil od roku 200 s přestávkami po 22 let (přitom byl otcem čtyř chlapců) a v roce 171 mu bylo přes padesát: domáhla se práva účastnit se makedonského tažení, což mu bylo umožněno. Za svou karieru byl 34x vojevůdcem odměněn finančně a mimo jiné byl šestkrát vyznamenán "občanským věncem", coróna cívílis, nejvyšším vojenským vyznamenáním.

M. Marcellus bojoval v čele vojska jako vojevůdce 41x, Caesar 50x (včetně ale občanských válek) a za jeho velení padlo v bojích na 192 000 lidí! Ve válce Římanů pod Lúcullem (do 73) s Mithridátem padlo na pontské straně na tři sta tisíc vojáků.
Caesar současně dokázal číst či psát, diktovat a poslouchat. Přitom všem dokázal souběžně diktovat čtyři dopisy a když neměl nic jiného na práci, tak sedm!

Ojedinělým okamžikem římských dějin byla roku 28 n. l. válka s Frísiy. Nero Claudius Drusus,  mladší bratr pozdějšího principa Tiberia, stanovil poraženým Frísiům roku 12 př. n. l. tribut spočívající v dodávkách hovězích kůží pro armádu. Byl klid, dokud jistý Olennius, jeden ze starších centurionů ve funkci proviantního náčelníka, Frísiům nenakázal za měřítko kůži zubří, zvířete v té době častého v dolnogermánských lesích a nivách. Tolik dobytka nebyli s to Frísiové vypěstovat a zadlužovali se. Když právě přišli vojáci pro tibut, ukřižovali je; Olennius unikl do pevnosti Flevum, snad dnešní Velsen v Severním Holandsku (provincie). Legát pro praetore dolnogermánských legií L. Apronius povolal posily z Horní Germánie a vytáhl na pomoc obleženým. U posvátného háje bohyně Baduhenna se Frísiové Římanům postavili a po celodenním boji udrželi útoky legionářů. Apronius se nesnažil ani pochovat padlé. V jiné bitvě téhož dne, která se táhla přes noc, pobili Germáni jiných devět set legionářů a dalších čtyři sta, kteří unikli na statek bývalého žoldnéře v římských službách Cruptoriga, se v obavě ze zrady navzájem pobilo. Je to v historii římského vojenství největší sebevražedný masakr. Tiberius frískou poražku tajil a ani nepomyslel na odplatu ani potrestání vojevůdce. 

Nejtrpčím rokem římských dějin byl rok 260 n. l. Císař Licinius Valeriánus byl u Edessy poražen a jat Peršanem Sapórem I. Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valentiánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260).

Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alanů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který uhořel, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel správu Lúkánie. Je to ostatně jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku. Druhým takovým případem je jistý Vetranió, proticísař Kónstanta (337 – 350) a prý bídák, který se dal císařem přemluvit a odešel do soukromí! Dokonce bez triumfu.

Nesrovnatelné se starým věkem: statistici ozbrojených sil Spojených států uvedli, že si vzalo život více vojáků než jich padlo v boji (Afghánistán). Z 1,4 milionů vojáků všech zbraní se v první 155 dnech roku 2012 zabilo 154 vojáků, jeden denně. V počtu byli vojáci v aktivní službě, nikoli vysloužilci.

Nejvýraznější římské vojenské katastrofy/vítězství
390, 18. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
137 čtyři tisíce Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů.

105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů
82 před branami Říma v bitvě občanské války mezi sullovci a máriovci padlo na obou stranách na padesát tisíc legionářů

69, 6. října u Tigránokert, rekordní římské vítězství: Lucullus v čele šesti tisíc Římanů porazil dvacetkrát silnějšího Tigrána Armenského; roku 61 n. l. Suetonius Paulinus se dvěma legiemi a sedmi tisíci muži pomocných sborů porazil kdesi v jižní Anglii keltské vojsko v čele s královnou Boudikkou čítající údajně 230 tisíc mužů (jejich ztráty činily prý osmdesát tisíc, římské čtyři sta, viz rok 61+).

53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých
28 n. l., porážka L. Apronia Frísiy u háje bohyně Baduhenny, po níž si na čtyři sta legionářů vzalo vzájemně život - ojedinělý počin v římských dějinách (další dílčí ztráty v boji na 900 legionářů, z bitvy souběžné údaj chybí)

258 n. 259/260 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně

378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alany a Huny porazili císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, dvacet tisíc padlých Římanů, dvě třetiny armády

[1071, 26. srpna u Manzikertu/dn. Malazgirt poblíž Vanského jezera po zradě vlastních lidí rozdrtili seldžúčtí Turkové pod sultánem Alapem Arslanem Rhómáie neboli Východořímany vulgo Byzantince s císařem Rómánem IV. Diogenem. Panovník padl do zajetí, po slibu územních ústupků, peněz a princezny byl propuštěn, ale vzbouřenci brutálně zlikvidován, viz rok 259+:  Seldžúkové získali Anatolii]

lehkooděnci, peltastai§ 429, 221

Lechaion, m. v Korinthiadě§ 628, 391, 370, 218

leipogramma, leipogrammatikos, č. lipogram§ viz pod autorství

 

Leipsydrion, pevnost v Attice při hranicích s Boiótií§ 513

leitúrgiá, povinné finanční služby bohatých občanů athénskému státu, např. vystrojování válečných lodí na vlastní náklady (triérarchiá: sedm let péče o výstroj lodí přišlo na konci peloponnéské války na šest talentů, jak vypočetl Lýsiás v jedné ze svých řečí pro svého klienta), výprava divadelních sborů stála třicet min, chorégiá, závodů a běhů o náboženských slavnostech a starost o ‚tělocvičny´, gymnasiarchiá, nebo hostin pro příslušníky vlastní fýly, hestiásis.

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní válečnou výpravu; srov. antidosis, viz pod tragédie a symmoriá. V dobách principátu a dominátu byly leitúrgie, lat. múnera, v římském světě povinnosti bohatých Římanů a provinciálů/měšťanů brát na sebe náklady na některé veřejně prospěšné práce, údržbu veřejných staveb a komunikací, náklady na zábavu, hry apod.§ 508

Římané měli obdobu v leitúrgiích ve válečných nařízeních konsulů jako například roku 214 ve válce s Hannibalem, viz tam: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné.

Lej-wang z Čou, císař, v pinyin Lei§ 376, 369

lékaři, lékařství, medicina, farmacie:

Nejstarší psané zmínky o léčení pocházejí z Egypta, Indie a Mesopotamie. Tzv. Ebersův papyrus (podle nálezce z roku 1884 Georga Eberse) z doby po roku 1700 do asi 1500 pojednává o sedmi stech léčivech a léčivých praktikách (obsahuje též první popis cukrovky dějin, srov. zde níže pod Arétaios Kappadocký).

Ze stejné doby jsou vedické texty, kde se poprvé mimo jiné objevuje užití halucinogenních hub (viz také pod narkomanie). Po roce 1000 vznikly ajurvedické medicínské texty.

V buddhistické Indii kromě vyspělé farmakologie byla na úrovni chirurgie. Bezproblémově prováděny císařské řezy, plastické operace nosu v 6. století Indem Sušrutou Samhitou. Z antického starověku je však o kosmetických operacích málo zpráv. Od 4. století zkoumáno v Indii a Číně v alchymii.

Nejstarším jménem známým autorem lékařského spisu je druhý král Egypta, syn Narmera Ménéa Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) Iti I., řec. Athothis (vládl 3174 do 3127, resp. 3117). Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii. Nejstarším nekorunovaným lékařem, ale také vynálezcem sloupu, byl Imhotep, současník krále Džosera (2667 – 2648) z 3. dynastie. Z hrobu předdynastického krále "Škorpiona i." pochází nejstarší nález léčivých látek uchovaných v hliněných nádobách.

Z chetitsko-egyptské panovnické korespondenci psané tehdejší diplomatickou řečí babylónštinou víme, že egyptští lékaři byli v Chattuši velmi žádaní. Nejlépe uchované mumifikované tělo však není z Egypta, ale z chanské Číny, viz pod mumifikace. Z pravděpodobně tocharského hrobu z naleziště u vsi Su-pej-si/Sibeixi v okresu Šan-šan v Turfánské proláklině pochází z doby kolem po 300-200 druhá nejstarší zachovaná dřevěná prothesa, srov. capujskou dřevěnou nohu z doby kolem roku 300.
Sbírka babylónských diagnos vedených zaříkávači ášipú na vyhnání démanů nemoci se jmenuje Enúma ášipu ina bít marsim illak, „Kráčí-li zaříkávač do domu nemocného“.

Hellénské lékařské školy a Asklépiovy hvězdy

První mýthickou osobností, které byly v hellénském světě připisovány lékařské schopnosti, byl Melampús, syn Amytháona z Iólku (cca. 1400, podle jednoho starého kronikářského údaje se měl stát bohem r. 1367). Jako vládce v Argu (se svým bratrem Biantem byl spoluzakladatelem místní  vladařské dynastie Amyntháonovců) proslul věšteckými schopnostmi a jeho zákrok na rodině tírythského Proita lze vykládat jako první záznam o použití čisticích látek v „evropské“ medicíně.

Po celý starověk se pak jeho purgativní směs nazývala melampodion. Podle jedné z tradic měl Melampús zavést u Hellénů Dionýsovo jméno, jeho slavnosti a průvod s fallem. Apollón s přízviskem Smintheus, „Myší“ (krétské slovo) byl ochráncem před morem: v jeho chrámech byly chovány bílé myši. Kult ochranných myší byl rozšířen v dávných dobách hlavně ve Foiníkii a v Palaistíně (bůh Ešmun).

Za prvního skutečného lékaře byl však všeobecně považován o více než století později žijící Asklépios (do lat. převzat jako Aesculapius), údajně syn Apollónův a nymfy Korónidy, narozený v thessalském městě Trikka. Žák Kentaura Cheiróna byl jako bůh uctíván nejdříve od 7. století v Thessalii a v Epidauru (zde míval hadí podobu a v Epidauru byli hadi i chováni).

Asklépiův kult byl ve velké váženosti i v peloponnéské Messéně (jeho malířskou výzdobou se proslavil učedník Níkiův Omfalión, který u mistra sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem). Stejně jako u Apollóna, i Asklépiovým přízviskem byla Paiéón (Paián), Léčitel (ještě v Homérovi však pod tímto jménem vystupuje lékař bohů - později v splynul s léčivým Apollónem a Asklépiem).

V Athénách byl jeho kult úředně zaveden až roku 420. Do té doby Athéňané uctívali jako boha lékařství Amyna a jako kněz léčivého daimóna Halóna se na Asklépiovo uvedení na veřejnost významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklepiova chrámu sídlem kultu - za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión. Asklépios měl přízviska Iátros (Lékař), Orthios (Napřimovatel) a Sótér (Spasitel), podle svého odznaku Ofiúchos, lat. Anguitenens (Hadonosič, - držič).

Do Říma byl Asklépiův/Aesculápius kult zaveden roku 293. Stalo se tak po moru, kdy byli římští poslové vysláni ke konsultaci do Epidauru. Odtud prý dovezli hada, který se s nimi dostal na zpáteční loď, a když se mu v Římě zalíbilo na tiberském ostrově, postavili zde o dva roky později Římané novému kultu chrám.

„Specialisovaná“ léčivá božstva měly i malé italické národy. Italičtí Marsové a Marrúcínové kolem Fucinského jezera uctívali bohyni Angitiu, která byla později za hellénismu proměněna v sestru Médeie a Kirké. Unavení a nemocní Římané oslovovali Fessónu („Unavenou“). 11. říjen se v Římě slavila meditrinália, slavnost bohyně „Meditrína dea“, staré bohyně léčení. Na její svátek bylo poprvé v roce uléváno z nového vína.

Asklépiovi synové Podaleirios a Macháón se účastnili trojské války jako velitelé thessalských oddílů, ale jejich cena ve vojsku spočívala v úderné síle, ale v tom, že léčili. Chirurg Macháón byl ale pod Troiou zabit Télefovým synem Eurypylem (a toho zabil Achilleův syn Pyrrhos-Neoptolemos). Asklépiovou dcerou byla Hygieiá, zosobněné zdraví.

Obraz mladé ženy, napájející z misky hada, zůstal celosvětově v podstatě odznakem zdravotnictví dodnes. Její bratr Télesforos s hlavou zahrytou do kutny byl prvním trpaslíkem v evropských dějinách  (viz pod Svátky). Macháonovými syny byli Alexanór a Polemokratés, jehož lékařské umění bylo uctíváno hlavně v Argolidě.

Teukros, nejlepší lukostřelec pod Trójou, se po válce musel odstěhovat z rodné Salamíny na Kypr, kde založil stejnojmenné město, srov. pod Salamína: Teukros se měl mimo jiné zabývat léčitelstvím (12. století). Mezi lékaře, kteří odvozovali svůj prapůvod již od Macháóna a patřil do „cechu zasvěcených lékařským disciplinám“, byl také Aristotelův otec Níkomachos ze Stageiry, lékař makedonského krále Amynty II.

Svůj původ odvozoval od Níkomacha, Macháónova syna, vnuka Asklépiova. Sám Aristotelés je autorem řady medicínských spisů (jeho syn s Herpyllidou jménem Níkomachos, o němž není známo, že by se věnoval léčitelství, zemřel dříve než slovutný filosof, jeho otec, jímž tak vymřel celý rod).

V Asklépiových chrámech a léčebných střediscích se léčilo pomocí snů nemocných: thaumatúrgiá, therapie pomocí snů či hypnosy, za níž byly prováděny i chirurgické zákroky. Nemocní ve spánku, jak se udávalo, spojovali s bohem, a ten buď přímo uzdravil, nebo kněžím-lékařům dal návod k léčení (enkoimésis, incubátió, ulehnutí). Chrámové léčitelské školy u Hellénů fungovaly podle starších egyptských vzorů, kde veškerá vzdělanost, na rozdíl od Hellénů, byla z velké části s kulty přímo svázána.

V 6. století žil epický básník Aristeás z Prokonnésu, autor mystického epu o Arimaspech. On a Skyth Abaris bývají pokládáni za šiřitele skythského/sibiřského šamanismu v hellénském světě, Thrák Zalmoxis thráckého. Hellénům splýval s orfismem. Visionářství a víra v převtělování souvisely s léčitelstvím, stejně jako s lovem.

Léčivá cesta na místo Apollónova kultu na ostrov v ústí Dunaje a setkání s mrtvými je v příběhu Leónyma Krotónského, tedy z oblasti, kde žili pýthagorici používající šamanské prvky neboli orfismus. Orfici utěšovali své příznivce, že poctivé, spravedlivé a dobré lidi čeká v podsvětí život v opojení (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté u Soluně z doby kolem 340).

Nejstarším zachovaným historickým jménem lékaře na území Evropy je Sombrotidés, syn Mandrokleův v Hýblejských Megarách na Sicílii (rodina však pocházela z Anatolie). Nejstarším historickým medicínským systematickým společenstvím byla tzv. škola krotónská (prvním sídlem pýthagoriků byl v 6. a 5. století Krotón, po vítězstvích démokratů a přechodném zániku spolku ve 4. století pak Tarás).

Vyšla z prostředí Pýthagorovy organisace, který na základech svého filosofického učení, náboženských a politických představ sdružoval jihoitalskou aristokracii. Pýthagorici se zabývali všemi vědeckými disciplínami, tedy i medicínou.

Nejslavnějším medikem z této skupiny byl Démokédés z Krotónu a jeho krajan Alkmaión. Stejně jako svět i lidské zdraví bylo pro Alkmaióna harmonickou rovnovahou sil vlhka a sucha, chladu a tepla, a nemoc byla porušením této rovnováhy. Alkmaión jako první považoval mozek za ústřední orgán duševní činnosti. Sám Pýthagorás, Alkmaiónův stejně starý učitel, vytvořil podle svého numerického mysticismu též učení o kritických dnech, které mj. později převzali Hippokratovci. Mezi předhippokratovské lékaře patří zřejmě i jistý Aigimios z Velie, autor nezachovaného prvního spisku o tepu, Peri palmón.

Alkmaión a pýthagorici považovali medicínu za „nejmoudřejší z umění“, kterýžto náhled u mnohých lékařů kupodivu přetrvává dodnes. Jeho fysiologický postoj k přírodním vědám a božským pricipům vymezuje zachovaný výrok: „O tom, co je neviditelné a smrtelné, o tom mají jistotu bohové; lidem připadá jen se domnívat“.

Škola sicilská, též empiriké, zřejmě jen místem původu odlišná od krotónské, proslula osobou Akróna z Akragantu, doporučovaného Empedokleem. „Sicilští“ se na rozdíl od hippokratiků kupodivu drželi empirie méně: ve shodě s egyptskými tradicemi pokládali za životní princip pneuma, životní dech (viz níže empiriky).

Přímým žákem Pýthagorovým měl být také Empedoklés z Akragantu. Jakmile Empedoklés vydal pýthadorejské učení ve verších a zpřístupnil ho, vydala škola zákaz, aby básníci napříště učení školy nezpracovávali. Byl autorem básní O přírodě a lékařských hexametrů Očištění a Rozprava o lékařství. Psal ovšem i tragédie. Obdobně Epicharmos ze Syrákús (ale narozen na Kóu), rovněž prý přímý žák Pýthagorův, psal o přírodě, ethice a o medicíně.

Za pýthagorika se později považoval Eudoxos z Knidu, slavný astronom, geómetr a lékař, který cestoval po Helladě a Egyptě a který zřejmě jako první v Evropě propagoval pravidelná tělesná cvičení těla i smyslů. Byl žákem Archýtovým a posluchačem Platónovým a lékaře Filistióna Syrákúského, kterého poslouchal Eudoxos z Knidu. Eudoxovým a Filistiónovým posluchačem byl Chrýsippos z Knidu (srov. níže), od něhož se učil Erasistratos (viz níže).

Také Chrýsippovi potomci byli lékaři: jeho syn Aristagorás a vnuk Chrýsippos, žák Aéthliův. Mladší Chrýsippos byl vynálezcem účinných očních léků a živil se jako osobní lékař Ptolemaia Sótéra. Dostalo se mu pro lékaře s takovým postavením ojedinělého trestu: byv křivě osočen, byl veřejně zmrskán.

Démokédés byl spíše praktik a procestoval velký kus světa. Milónův zeť působil na mnoha místech. Dokonce se stal prvním státem placeným lékařem vůbec: na Aigíně dostával talent ročně, v Athénách jako "státní šéflékař", archiatros tés poleós, jedno sto min a na Samu od tyranna Polykrata - dva talenty.

Po působení na dvoře Polykratově odešel (resp. byl ze Sard po Polykratově popravě odvlečen) roku 522 do Persie a kromě toho, že se stal lékařem Dáreiovým, posloužil mu i jako velvyslanec do jihoitalských obcí. Podle Hérodota měl Démokédés přímo Dáreia, svého pacienta, pobízet k válce s Hellény, aby mohl doprovázet perské vyslance, a tak uniknout z perského luxusního zajetí; srov. rok 514 a 512.

V Persii zbavil královnu Atossu, matku mimo jiné Xerxa I., nádoru na prsu a za to si řekl o podporu nápadu na svůj návrat domů. Je pravděpodobné, že Atossa byla první pacientka dějin, u níž odhadujeme, že trpěla rakovinou. Do své vlasti se vrátil bez úhony, vzal si dceru slavného a mocného krajana Milóna a pro nás zůstává navíc také prvním evropským lékařem, který se zapletl do vysoké politiky, ba přímo velmocenské. Lékaři v hellénském světě patřili společensky do stejné skupiny jako umělečtí řemeslníci, démiúrgoi.

Krotónští dosáhli jako první mezi Hellény věhlasu jako lékaři. Po nich pak přišli Kýrénští. Koncem 6. a v průběhu 5. století vzniklo v oikúmeně několik lékařských center (škol), obvykle kolem Asklépiových chrámů: na Kóu a v Knidu, na Rhodu a v Kýréně.

V čele kójské školy byli příslušníci starého rodu Asklépiovců (odvozovali od něho původ) a nejznámějším z nich byl Hippokratés. Teprve on učinil z „nočního“, temného a tajemného  Asklépia boha denního.

Hippokratés z Kóu (460-364) je nejproslulejší z lékařů starého světa, autor mnoha odborných spisů, vynálezce klinického lékařství, klíniké techné, lat. clínica, tj. léčby přímo u lůžka (clínicus medicus doby císařské; ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb). Pod jeho jménem se zachoval sborník textů celé kójské a knidské školy, corpus Hippocraticum (58 děl v 73 knihách).

Podle něj zdraví spočívá na souladu čtyř šťáv (voda, krev, černá a žlutá žluč; humorální theorie). Normální stav lidského těla byl pro něho harmonickým poměrem tělesných tekutin a vnějšího prostředí. Nemoc je pak disharmonií těchto relací. Dal jméno rakovině podle tvaru jednoho kožního nádoru, který spatřil: karkínos/rak.

Hippokratés a celá kójská škola dávala před therapií přednost aitiologii a prognosi. Mimo jiné o epilepsii doložil, že není způsobena vstupem bohů, ale že jde o chorobu. Hippokratés například také shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti, především z Thasus, a vydal je ve dvou knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty/život po cizích zemích (kolem roku 400).

Od jeho časů byla medicína Hellény rozdělena na diaitétiku, čili nauku o správné výživě, na farmakeutiku, čili nauku o lécích a na cheirúrgii (lat. chírurgus), neboli na operační techniku. Starověk farmacii od medicíny neodděloval. V Evropě se tak stalo vlastně až tzv. salernským ediktem císaře Friedricha II. roku 1240. Arabové však via facti a díky své vyšší vzdělanosti byli rychlejší: už roku 788 byla v Baghdádu otevřena první lékárna (město samo založeno roku 762 n. l.).

Na rozdíl od italských dogmatických fysiologů postavil Hippokratés medicínu na vědecké základy: „... věda o přírodě nemůže mít jiný pramen jako lékařství a tato věda může být správná jen po správném pochopení lékařského umění. Myslím si ale, že o toho jsme ještě hodně daleko, chci říci, že jsme ještě hodně daleko od toho, abychom poznali, co je člověk, jaký je jeho původ a jiné otázky podobného druhu. Přesto pokládám za potřebné, aby z toho, co patří k přírodě, lékař poznal, nebo aby vynaložil veškeré úsilí, aby se to naučil, chce-li splnit své povinnosti: jaký je vztah mezi člověkem a tím, co sní a vypije, a mezi jeho způsobem života...“

Od dob Hippokratových se pokládá za jazyk lékařů dórština a také v attických komédiích tak hovořívají zasvěcenci Asklépiovi, neboť tak se mluvilo na Kóu. Znění "Hippokratovy přísahy" viz pod Hippokratés.  
V Hippokratově díle pokračovali jeho synové Thessalos a Drakón, kteří se usadili v Makedonii, stejně jako jeho zeť Polybios. Thessalos používal k desinfekci ran zředěné vřící víno.

Hippokratovým vrstevníkem byl abdérský atomický filosof a přírodozpytec Démokritos. Kdysi se mu předhazovalo, že své fílosofické a medicínské úvahy převzal od jakéhosi Peršana jménem Osthanés či Ostanés, který prý první Iónům napsal o magii, když doprovázel krále Xerxa I. na tažení proti Helladě, a Egypťana jménem Apollobex, ale to budou pomluvy lidí z oboru. Démokritos prováděl pitvy zvířat a stejně jako Pýthagorás i on sepsal spis o léčivých účincích rostlin.

Jeho, nebo podle jiného zdroje Pýthagorův pozdější následovatel ze 3. století, Egypťan Bólos z Mendy v Deltě vydal řadu přírodovědeckých a lékařských pojednání pod souhrnnými (a nedochovanými) tituly Fysika dynamera, tj. Přirozené prostředky (v léčitelství) a Cheirokméta, Výtvory rukou. Bólovo dílo bylo ve starověku, zřejmě mylně, připisováno Démokritovi.

Vědci, volně pokračující později v učení kójské školy, byli dobově nazýváni dogmatiky. Mezi ně patřil v polovině 4. století (viz r. 350) i autor prvního velkého anatomického souborného díla Dioklés z Karystu, žák uvedeného Polybia. Bylo to poprvé, kdy lékař vydal specialisovanou theoretickou odbornou příručku. Vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Prodikos ze Selymbrie udělal z původního lékařského pomocníka vtírajícího masti nazývaného iátraleiptés/iátralíptés samostatného odborníka, předepisujícího řízenou životosprávu (např. v lázních). Prodikos je současně považován za objevitele platů pro mastičkáře (lat. unctorés) a lékařské sluhy (lat. mediastíní).

Sami lékaři např. v Athénách byli zkoušeni a pověřováni vykonáváním praxe státem a byli placeni z výnosů daní (viz nahoře Démokédés).

Přítelem Sókratovým byl lékař Akúmenos, otec lékaře Eryximacha. Na přelomu 5. a 4. století žil Menekratés ze Syrákús, který vyléčil několik lidí „zázračně“, za což si dal přízvisko Zeus. Byl dvorním lékařem Filippa II. Makedonského a svým uměním se náramně naparoval a i v korespondenci užíval jména Zeus Menekratés ("ty jsou králem lidí, já jsem králem medicíny a stavím muže i krále na nohy"). Traduje se, že Filippos ho pozval na hostinu a zatímco se všichni cpali a nalévali, Menekratovi se dostalo vůně kadidla, takže po chvíli musel odtáhnout. Používal ho Sókratův vrstevník, sofista Hérodikos ze Selymbrie, proslul jako učitel tělesných cvičení, zřejmě zakladatel evropské léčebné gymnastiky či nápravného tělocviku-rehabilitace.

Po Prodikovi prosluli jeho žák Chrýsippos z Knidu (viz výše) a tohoto žák Erasistratos z Keu, syn Aristotelovy dcery (jiným proslulým lékařem, který byl spřízněn s Aristotelem, byl Métrodóros z Chiu, třetí manžel Aristotelovy dcery). Chirurg Erasistratos působil v Alexandrii, studoval anatomii a konal zde jako první vědecké pitvy lidských těl. Položil základy pathologické anatomie, popsal srdce. Do medicíny zahrnoval i léčebná cvičení, napsal dietetickou kuchařku, nesouhlasil s magií a ze složitosti zvrásnění lidského mozku dedukoval vyšší inteligenci člověka oproti zvířatům.

Filosoficky byl žákem Theofrastovým. Od krále Antiocha I. prý dostal za uzdravení (tj. že se mohl oženit se Stratoníkou, viz rok 292) jako mzdu sto talentů zlata (tj. minimálně 2,6 tuny raženého drahého kovu! Táž příhoda je ovšem u Plinia zaznamenána i s jinými jmény: lékař se jmenoval Kleombrotos z Kóu, dárcem měl být král Ptolemaios a zachráněným měl být jistý Antiochos; nebo Antigonos?).

Erasistratos s alexandrijským kolegou Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje (jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia, byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caeciny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo). O opiu a drogách viz pod narkomani. Erasistratos nesouhlasil s humorální theorií a poruchu v cirkulaci vnitřního vzduchu (pneumatu) měl za důvod k onemocnění (např. z přejezení vzniká více krve, která se dostává do tepen a narušuje pohyb pneumatu: výsledkem je horečka).

Erasistratos rovněž jako první lékař vystoupil proti obecnému názoru, že nápoje protékají do močového měchýře plícemi, což zastával např. ještě Platón, a vysvětlil existenci hrtanu a hltanu. Platón ovšem převzal omyl od Hippokrata a dalších kapacit jeho školy, jako od Filistióna z Loker n. od Dioxippa.
Erasistratovým žákem byl jiný Chrýsippos (srov. výše?), Hikesiás a jeho Hérákleidés (nikoli Tarentský).

Záchranou královského zdraví proslul již o dvě generace předtím Kritobúlos, který vyndal Filippovi II. z oka šíp vystřelený z katapulty a celkově ošetřil jeho znetvořený obličej po zranění, která král utrpěl roku 354 při obléhání Methóny.

Další lékařskou školou byli empirici, navazující na sicilské empiriky, viz výše. Z ní prosluli v 1. století Hérákleidés z Tarentu, komentátor Hippokratův, který se proslavil hlavně v oboru, a Apollónios z Kitia, autor dochovaného výkladu Hippokratova spisu O kloubech. Empirická škola stála pod silným vlivem filosofie skepticismu. Empirici se věnovali anatomii a upřednostňovali farmakologii, odkazy na některého ze starých mediků a získávané zkušenosti a jejich analogickou aplikaci.

Méně theoreticky a více prakticky orientovaný Hérofilos z Chalkédonu (viz rok 300 a 264), který z farmakologie učinil samostatnou vědeckou disciplínu a který zavedl sledování krevního pulsu, byl zároveň dalším z velkých anatomů (objevil synchronismus pulsu s pohybem srdce). Hérofilos a jeho škola působila hlavně v Alexandreji a podle ní má i svůj název. Při chrámu anatolského boha Ména/Měsíce (masc.) mezi Láodikejí na Lyku a vsí Karúrou fungovala v prvním století př. n. l. vyhlášená hérofilská škola vedená Zeuxidem a po něm Alexandrem Filaléthem. Předcházela ji škola stejného zaměření ve Smyrně ersistratovská vedená Hikesiem.

Kromě anatomických pitev (výsledky sepsal v díle Anatomika o třech knihách) proslul studiem žláz, zdokonalil obvazovou techniku, první po svém učiteli Praxagorovi z Kóu (slavný theoretik a první vědec, který psal o nádorech) detailněji studoval tep a praktikoval základy moderní hygieny. V Alexandrii měl dokonce s Erasistratem možnost provádět vivisekce na zločincích, jak se alespoň traduje podle Kelsa.

Žáky Praxagory, syna Níkarchova, byl vedle Hérofila ještě Pleistoníkos, Xenofón a Fýlotímos, klasik hellénské medicíny a chirurgie, který v polovině třetího století měl za to, že duše sídlí v srdci a význam mozku nebral nijak vážně (jeho spisy ztraceny). Praxagorova rodina odvozovala původ od Asklépia.

Alexandreia měla po celý starověk pověst nejlepší lékařské školy. Ještě v polovině 4. století n. l. tvrdí historik Ammiánus Marcellínus: „Lékaři přeci stačí místo jakékoli zkoušky k doporučení jeho odbornosti řekne-li, že se vzdělal v Alexandreji.“ O několik desítek let později i zde však propadla věda monotheistickému šílenství. • Pro srovnání: starověk transplantaci ani funkční přišití končetiny neznal. Jako první v historii vrátil na své místo strojem amputovanou ruku roku 1963 šanghajský orthoped a chirurg Čung Wej-čchen (Zhong Wei Chen); lékař zemřel roku 2004 ve věku 74 let. První přesazení lidského srdce provedl 3. prosince 1967 v Kapském Městě chirurg Christiaan Barnard (jeho pacient se jmenoval Louis Washkansky).

Žákem Hérofilovým byl farmakolog a Hippokratův vykladač Filínos z Kóu (viz r. 300; akmé ve 129. a 130. Ol.), jeho nástupcem byl pak Serápión z Alexandrie, autor jen ve zlomcích známého díla Therapeutika, tj. Léčebné methody.

Na Hérofila později navázali epikúrik Asklépiadés z Prúsy (viz r. 130 a 50), přítel Ciceronův a M. Antonia, a jeho žák Themistón z Láodikeie Syrské (srov. r. 50), zakladatel samostatné školy methodiků. Podle Asklépiada je tělo složeno z hmotných, proplétajících se tělísek, které tvoří síť pórů. V nich se pohybují volná tělíska, tvořící tělesné tekutiny a vzduch. Nemoc byla pro Asklépiada poruchou pohybu tělísek a napravit ji může jen lékař.

Předepisoval změny životního stylu, diety a masáže a jako chirurg proslul tím, že první provedl tracheotomii. Themisón se od svého učitele odklonil v tom, že se více věnoval studiu symptómů a celkového stavu pacienta a zanedbával anatomii. Asklépiadés, jehož vědecký vrchol spadal do doby válek Mithridáta s Římany, zavedl i léčbu spočívající na konsumaci vína (srov. pod kulinářství).

Farmakologii se věnovalo mnoho lékařských autorů (o pův. významu slova farmakon, farmakos atd. viz Bohové a jejich svátky, měsíc thargélión). Níkandros z Kolofónu (3. nebo 2. století) byl pravděpodobně Apollónovým knězem v Kláru u Kolofónu a z jeho didaktických básní se dochovala dílka Thériaka (tj. O látkách proti uštknutí jedovatých zvířat) a Alexifarmaka (Protijedy).

Do empirické školy později patřil i Antónios Músa, osobní lékař Augústův, srov. zde níže. Hérofilovec Andreás z Karystu složil velkou farmakologii nazvanou Narthéx, jeho současník Mantiás napsal spis O léčivech a didaktický básník Arátos ze Sol složil o mnoho let předtím na dvoře Antiocha I. veršovanou Farmakologii.

V Římě působili a psali Métrodóros ze Sképse a jistí Dionýsios a Krateuás byli autory odborných knih o léčivých bylinách, jejich účincích a o jedovatých tvorech a ochraně proti nim, které doprovázela i příslušná vyobrazení (Epitomé rhizotomúmenón, Rhizotomikon, Rostlinopis). O léčivých bylinách psala i jediná starověká autorka, jejíž jméno známe z oboru farmakologie, a to Olympias z Théb.

Žáky empirika Serápióna z Alexandreie byli Hérákleidés z Tarentu, Kleofantos, který mj. stanovil pravidla při léčbě vínem, a Zópyros, který jako první klasifikoval léky podle jejich vlastností.

Jako první z mediků přišel do Říma roku 219 Peloponnésan Archagathos, syn Lýsaniův, a jeho praxe mu dokonce vynesla římské občanství (ius Quiritum). Přesto byl pro své chirurgické methody „přátelsky“ označován přezdívkou Carnifex, tj. Řezník, Kat; než ho Římané prokoukli, dostal laskavé jméno Vulnerárius, tedy "Ranhojič" (lékaři se u Římanů nikdy negativní pověsti nezbavili).

Z doby o něco mladší je zachován záznam o prvním chirurgickém zákroku na Evropance: Cornelia, matka Gracchů, se narodila se srostlým pohlavím - vada byla odstraněna operativně (prováděl zákrok některý z římských žáků Archagathových?).

Jako otrok-válečný zajatec se do Říma dostal do rodiny Q. Mannea Menekratés z Trall (?), který jako propuštěnec L. Manneus Menecrates se vyučil u Asklépiada z Prúsy (který zemřel někdy před vypuknutím občanských válek ve 40. letech). Jeho mistr léčil dietou, pohybem a koupelemi a pokládán za pionýra v psychotherapii. Jeho dalším žákem byl Themisón z Láodikeie, objevitel tracheotomie. Menekratés si prý udělal jméno léčbou vínem.

V Římě mělo lékařské povolání dosti privilegované postavení, ačkoli bylo původně zaměstnáním jen pro otroky. To Platón ve čtvrté knize svých Zákonů/Nomoi vychází z toho, že otroci-lékaři léčí otroky a svobodní svobodné. C. Iúlius Caesar udělil učitelům svobodných umění, liberálium artium doctórés, a lékařům, působícím v Římě, občanské právo, Augústus osvobodil roku 23 městské lékaře a učitele svobodných umění od všech daňových povinností a o stavovské záležitosti se od dob císaře Tiberia starala collegia (řemeslnická, ale i charitativní kolegia jako právnické osoby uzákoňovaly již zákony XII desek).

Ve většině případů se jednalo o Hellény. Augústova náklonnost k Apollónovým a Asklépiovým lidem pramenila z úspěchu jeho lékaře Antónia Músy, též autora lékařských spisů (srov. zde výše), díky němuž se uzdravil roku 23 z těžké choroby. Propuštěnec Músa ho léčil studenými lázneměi a nápoji, za což se mu dostalo zlatého prstenu, velkých peněz od senátu i Augusta a pro sebe a celý lékařský stav na vždycky daňových svobod.

Ciceronův současník Níkón sepsal zřejmě už tehdy knihkupecký trhák s názvem O přežírání, Peri polyfagiás. Spis si v červenci 44 půjčil advokát od Níkónova žáka Sex. Fadia.

Principové platili lékařům královsky. Roční plat medika činil 250 tisíc sesterciů, za Claudia měl jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophón, rodem z Kóu, půl milionu sesterciů, viz rok 54+. Od Claudia se osobní lékař principův začal titulovat archiatrés a X. byl první (zemřel někdy po 54 n. l.). Za časů Nerónových se proslavil vodoléčbou Charmis z Massalie.

Velkou medicínu přivedl do Říma až o stopadesát let po Archagathovi Asklépiadés Bíthýnský, který se zároveň postavil proti tradičnímu hippokratovskému - dogmatickému pojetí příčin vzniku chorob (humorálně pathologická theorie proti solidární pathologii; jako první mj. systematicky léčil pomocí zdrženlivosti od jídla a vína, pomocí masáží a procházek). Asklépiadés byl přítelem Crassovým, Ciceronovým a Antoniovým.

Na konci republiky v Římě vznikla ještě další lékařská škola - pneumatická, jejímž zakladatelem byl Athénaios z Attaleie v Pamfýlii, který působil rovněž v Římě, žák stoika Poseidónia (viz r. 100). Ta zkombinovala methodickou školu se stoickými názory a vzdálila se empirické medicíně. Pneuma považovali za nositelku života, za vlastní přírodní, vrozený životní princip, který sídlí v srdci, odkud je krví rozváděn po těle. Nemoci jsou poruchou tohoto rythmu.

Sledovali puls a léčili dietou a mechanickými prostředky. Nejslavnějšími pneumatiky byli později farmakolog, lékař a chirurg Archigenés z Apameie, autor nezachovaného, ale citovaného spisu Peri tón kata genos farmakón, O lécích podle jednotlivých druhů, současník Tráiánův.

Latinsky hellénské lékařské vědomosti poprvé v encyklopedickém podání popsal M. Terentius Varro. První, kdo se v Římě speciálně zabýval popisem léčivých bylin, byl M. Porcius Cato. Nedokončený zůstal spis na téže thema, který věnoval C. Valgius Augustovi.

Řecky později psali o léčivých bylinách a jejich účincích Římané Sextius Niger a Iulius Bassus, latinsky Antonius Castor, Fabianus, Licinius Macer, encyklopedicky A. Cornelius Celsus, jehož lékařská kniha obsahovala popis cca. 250 léčivých rostlin.

Humanistický lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim, nar. 1493 ve švýcarském Einsiedeln, si dal jako profesní jméno Paracelsus, které odvodil od Celsova jména: „Více než Celsus, Lepší Celsa“.

Jako autory odborných lékařských knih známe jen podle jména např. Ofilia, Rabiria, Grania, Caecilia.

Noční obřady Dobré bohyně (Bona Dea) v Římě, hellénské gynaikeia, zřejmě v noci ze 4. na 5. prosince, byly tajné a mužům nepřístupné obřady bohyně ženského zdraví a plodnosti, pořádané v domě konsulově či praetorově úředníkovou manželkou nebo matkou v přítomnosti vestálek. Kolem jejího kultu (chrám na Aventínu) se mj. shromažďovaly i ženy-léčitelky, lékařky, medicae. Jméno jedné z nich z doby Martiálovy bylo Hygia.

V císařské době medicína kvetla, ale pověst lékařů zřejmě nebyla všeobecně dobrá. Jejich úspěšnost, jak se odhaduje v moderní době, nebyla vysoká a často se uchylovali k čarodějnictví. Lidé umírali často až po lékařském zákroku, na špatnou hygieny, utrpení z operací bez narkosy. V některých lokalitách a společenských vrstvách lidé nedosahovali v průměru čtyřiceti roků.

Dovršitelem methodické školy byl Thessalos z Trall, který působil v Římě v době Nerónově. Zformuloval therapeutiku školy, za nosné považoval sledovat stav stěn pórů (napětí, uvolnění, smíšený stav), zavrhnul všechno starší (Hippokrata, učení o šťávách) a také odmítl zabývat se anatomií a fysiologií. Ze Smyrny byl lékař Hermogenés, syn Charidémův, autor medicínských spisů, ale také historických, chronografických a dokonce itinerářů.

Prosluli též zastánci tzv. eklektické školy, kteří si ze starších škol vybírali. Mezi eklektiky bývá řazen největší antický farmakolog Pedanios Dioskúridés/Dioskoridés z kilické Anazarby (jeho dílo bylo překládáno do syrštiny, arabštiny, turečtiny a hebrejštiny a mělo vliv na celé středověké lékařství - salernská škola), vojenský lékař v době Nerónově. Dioskúridova Materia medica z roku 78 n. l. obsahovala z asi tisícovky léčivých látek popis 800 léčivých rostlin a po téměř patnáct staletí byla základem evropské farmacie a botaniky (řadu názvů nelze však identifikovat).

Arétaios Kappadocký (nar. kolem 180 n. l.), který kladl důraz na dietu a přikláněl se k pneumatikům (po Egypťanech, srov. zde výše, první diagnostikoval cukrovku a dal jí jméno diabétés, močová úplavice, techn. asi "nasávadlo"), či na školách nezávislý diagnostik Rúfus z Efesu (jeho Peri onomasiás tón tú anthrópú morión, O pojmenování částí lidského těla, je nejstarší úplně zachovanou anatomií). Jeho slavný methodický krajan Soranos je autor spisů o chirurgii, farmakologii, jakož i o gynekologii (který se zachoval: Peri gynaikeión pathón, Gynaecia, O ženských chorobách). Žil od c. 100+ v Římě, viz tam. Proslulým lékařem v této době byl Apollónidés Kyperský, o němž historie dochovala pouze míru věhlasu.

Všichni tito autoři patří do prvního, resp. začínajícího druhého století n. l. o století mladší byl pneumatik chirurg Antyllos (kladený však i do 3. st.), který snad první v Římě praktikoval tracheotomii a intubaci: autora nedochovaného spisu o léčení známe jen z citací u Oreibasia Sardiana z Pergamu, zemřel roku 403 n. l., osobního lékaře augusta Iuliána, žáka Zénóna Kyperského, oba z dogmatické školy.

Methodikem byl ještě v 5. století n. l. žijící Numiďan Caelius Aurelianus, jehož zachované spisy O prudkých nemocech, Morbi acuti, a O vleklých nemocech, Morbi chronici, pomohly přenést starověké zkušenosti do medicíny středověké. Ze Sorana vycházel v polovině druhého století n. l. eklektik Hérodotos, autor dochovaného spisu Diagnósis peri tón oxeón kai chronión nosématón, Rozpoznání akutních a chronických nemocí.

Latinsky pro laiky věnoval C. Plinius Secundus, zv. Starší (zemřel 79 n. l.) ve své Naturalis historia medicíně a farmacii hodně místa, laicky a poutavě o lékařství a léčení psal v témže století A. Cornelius Celsus (spis Medicina). Vrcholem vědecké cesty antické medicíny je život a dílo Galéna z Pergamu (129? - po 200 n. l.), řazeného mezi eklektiky (spisy Peri diaforás sfygmón/Dé differentiá pulsuum, O rozdílech tepů, Peri tés iátrikés empeiriás/Dé medicíná empiricá, O lékařské empirii, také Peri kráseós kai dynameós tón haplón farmakón/Dé simplicibus medicámentís, O míšení a působení jednoduchých léků). Syn mathematika a architekta Níkóna byl osobním lékařem Commodovým a L. Spetimia Severa. Jeho spisy a Hippokratovy „objevil“ pro křesťanský svět až jistý Constantínus Áfricánus, který se narodil c. 1010/1020 n. l. v Karthágu a zemřel jako mnich roku 1087 v Monte Cassinu. Pro salernskou školu přeložil arabské spisy vycházející z hellénských lékařů do latiny.

Lékařské předpisy latinsky sesbíral jistý Aelius Promotus ve spisu Dynameron ze 2. století n. l. Koncem 4. století n. l. sebral Oreibasios či Oribasios ze Sard, osobní lékař císaře Iúliána, lékařské základy do encyklopedického spisu Iátrikai synagógai, Svod lékařství, o 70 knihách, z nichž je třetina uchována. Blíže neznámý a nezařaditelný lékař: Akrón, v 6. st. n. l. žil Alexandros z Trall

Lékařským oborům se věnovaly i hlavy „korunované“, srov. např. Attalos III., který kromě toho věnoval svá bádání zoologii, o níž také napsal spis, nebo Mithridátés Eupatór, který byl vyhlášeným odborníkem na jedy a protijedy a sám svým tělem posloužil vědě: stalo se odolným proti všem tehdy známým jedům a král musel v tísni požádat svého keltského otroka, aby mu podržel meč (63), na který nalehl.

Z královy laboratorní knihovny (scrínia) se Pompeius např. dozvěděl složení universálního protijedu, který Mithridátés denně užíval (mithridatium antidotum se skládalo z 54 komponentů neznámého poměru). Výsledky všech Mithridátových výzkumů seřadil a latinsky vydal králův poddaný, později Pompeiův propuštěnec a grammatik Pompeius Lenaeus (Lénaios). Později měl velkou sbírku jedů císař Gaius. Když je dal po jeho zabití Claudius naházet do moře, prý široko daleko otrávil ryby. Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od Neróna archiatros/arcilékař, se vyznal v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora. Jeho koktejl se nazývá theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je principovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků. 

 

Objevy v oblasti léčivých bylin a jejich aplikací se přisuzovaly i dalším králům, po nichž se byliny a bylinné směsi pak i jmenovaly: Artemísiá, vdova po kárském Mausólovi, dala své jméno rostlině, které se dříve říkalo parthenis a která byla používána k léčení ženských neduhů (artemisia absinthium, pelyněk pravý a art. vulgaris, černobýl), diadochos Lýsimachos, který stejně jako král Attalos III. své botanické objevy vydal knižně, illyrský Gentios, pontský Polemón (?), Filetairos (?) či mauretánský Iuba II./Iúbás.

Nejstarší zachované tablety určené zřejmě na ztišení žaludečních potíží pocházejí z vraku nákladní lodi, která kolem roku 130 př. n. l. ztroskotala před toskánským pobřežím u městečka Piombino (1974). O patnáct let později se na dně našla dřevěná skříňka se zaplombovanými pilulemi.
O roli bakterií neměl starý věk potuchy (např. penicilin objevil Alexander Fleming 3. září 1928).

Indii dobyvatel, maurijský král Ašóka, který prý dokázal v bojích o trům povraždit 99 svých bratrů a při dobytí říše Kalinga na území dnešní Uríšy (Odisha) deportovat na 150 tisíc lidí, pozabíjet na sto tisíc jiných, se po přijetí buddhismu po roce 260 stal pravým opakem: Ašóka nyní zakazoval mj. i zabíjení zvířat na lovu a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí.

Další lékaři-autoři, z jejichž díla se dochovala jen jména: Mnésitheos, který měl náhrobek v Eleusíně, Glaukiás, Iollás, Kallianaktés, otryés, Archedémos, Eufronés, Mnésidás, Apollodóros. Osobní lékař Alexandra Velikého se jmenoval Filippos Akarnánský.

Nejstarším veterinářským spisem je zřejmě Xenofontův spis O jezdeckém umění, Peri hippikés, a Aristotelova Zóologie, Hai peri ta zóa historiai. Většina dochovaných autorů žila až v době císařské. Nejstarším z nich byl z prvního století n. l. Xenokratés z Afrodísiady, který psal o zvířecích lécích a o potravě pro zvířata.

Svou cestou šly medicíny Indie a Číny. V kontaktu s Evropou byly ve starověku jen okrajově. Vyvinuly řadu vlastních method. V Číně byly roku 501 stanoveny diagnostické zásady: změřit puls, odposlechnout, prohlédnout barvu obličeje.

Starý svět dosáhl v řadě nauk a technických disciplin značného pokroku. V době temna z křesťanské ideologie teprve humanismus dovolil hellénské vědy dohonit a překonat. Přesto připomeňme, že např. slovensko-německý lékař Johann Jessenius, popravený roku 1621 n. l. na Staroměstském náměstí, šokoval tehdejší rudolfinsky osvícenou Prahu tím, že prováděl veřejné pitvy. Srovnejte tuto událost se reáliemi vědeckého světa hellénistické Alexandreie ve 3. století př. n. l., tedy o minimálně osmnáct století dříve.

Dodnes platí upozornění armádního důstojníka Plínia (nat. hist. xxix, 1), který se považoval za součástku svého osvíceného století (rozumí se prvního n. l.): „Nec nón et hodié multifáriam ab óráculís medicína petitur“ čili „Ještě podnes se mnohdy hledá léčba v chrámech.“

Lékaři zasahovali do všeho možného: V letech 405/4 byl lékařem perského krále Ktésiás z Knidu, účastník bitvy u Kúnax a autor historického díla o Peršanech. Iásón Ferský byl kdysi žákem Gorgiovým. Lékaři mu nedávali naději pro dlouhý život, neboť mu nalezli v těle nádor, a tak hledal smrt v bitevním šiku. V jedné z bitev ale byl raněn do prsou a zároveň se zraněním zmizel i jeho nádor. Iásón byl zřejmě největším z Thessalů a jednou z nejznámějších postav předhellénistických dějin.

Apollofanés z píerijské Seleukeie, lékař Antiocha III., zbavil říši roku 220 všemocného intrikujícího ministra Hermeji, když krále přemluvil, aby ho dal zavraždit.

Před bitvou u Rafie roku 217 se seleukovský stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie vplížil do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatóra I. Zabil však omylem jen jeho lékaře. Protože byl král Eumenés opět nemocen, poslal 168 do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele na cestu mu přidal svého osobního lékaře Stratia. Členem vyslanectva byl stoik Krátés z Mallu, zakladatel tzv. pergamské školy. Krátés si v Římě zlomil nohu a proto se věnoval přednáškové činnosti.

V zimě roku 143/142 dal Diodotos Tryfón zavraždit mladého krále Antiocha VI. Epifana Dionýsa. Prostředkem ke králově smrti byla chirurgická operace močových kamenů. Ledvinovou chorobou trpěl také Hierón I. Syrákúský (zemřel 466).

Na následek neúspěšné, tedy nikoli záměrně, operace nádoru, který se mu vytvořil za uchem, zemřel sedmiletý syn císaře M. Aurélia jménem Vérus. Zato prý dal v lednu 169 n. l. odstranit svého nezbedně zhýralého spoluvládce L. Véra jedem nerónovskou fintou, nožem na krájení masa s jedem potřenou jednou stranou ostří. Nebo Vérovi prý Auréliův lékař Poseidippos pustil žilou bezdůvodně.

Lékař Antistius Caesarovi nepomohl, zato zjistil, že ze 23 ran, které imperátor obdržel od části ze 60 atentátníků, pouze druhá byla smrtelná. Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarova choroba byla již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji.

Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Caesar byl po celý život zdráv, až ke stáru na veřejnosti občas omdléval. Míval děsivé sny a zažil dva záchvaty epilepsie/padoucnice.

Tiberiův lékař v Římě Chariklés se na císařově smrti nepodílel, třebaže o podání jedu usiloval Gaius. Buď Líviina syna povedený nástupce přidusil polštářen, nebo zemřel na chorobu (a nebyl ani zbožtěn). Tiberius po celý život pečoval o sebe sám a rad lékařů nepoužíval, v dobách principátu vzácná výjimka. Podobně Claudius, který měl velmi churavé mládí, ale během panování neonemocněl ani netrpěl hypochondrií. Lékaře si ale poslechl.

Jeho nástupce a pravděpodobně vrah Neró byl za celý svůj život jen třikrát lehce nemocen. Zato používal lékařů jako vraždícího nástroje nebo jako kontrolory nad smrtí. Za těmi totiž, jimž „předepsal“ smrt, posílal lékaře, aby se „věc nezdržovala“, a při prodlevě oběti nařízli žíly. Neró sám rád používal jedu. Např. svému praefektu praetorió místo slibovaného léku na bolení v krku poslal jed. Dokonce podával jed dětem spiklenců, skutečným i podezřelým, trápil je až utrápil hlady. Za to se stal prvním císařů, o němž víme, že mu lékař vytrhl zub a že ho veřejně ukazoval: tím šťastlivcem byl koncem roku 66 budoucí císař Vespasianus.

U Římanů dal násilný deviant Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v branži. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky, umožnil jí své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Lékaři byli často u lumpáren, přísaha Apollónovi nepřísaha. Jistý Glykón po bitvě u Mutiny roku 43 prý na zakázku Octavianovu dal do konsulovi C. Vibiovi Pansovi do ran jed.

Císař Caracalla dal zabít lékaře, protože odmítli chybným podáváním léků zhoršit zdravotní stav svého otce L. Septimia Sevéra, trpícího dnou. Tchán Gordiána III. C. Furius Sabínius Aquila Tímésitheos/Tímésitheus byl zahuben lékem na zastavení průjmů, na něž trpěl: lékaři stanovenou dávku vrazi vyměnili za pravý opak, za lék na uvolnění průjmů. Caracallou popraven byl Sammonicus Serénus, autor theologických Skrytých věcí, Rés reconditae. Jeho syn Q. Serénus složil v hexametrech léčitelský receptář Liber medicinális.
Viz také pod narkomanie, kuchyně.

Lélantos, ř. a rovina na Euboji mezi Eretriou a Chalkidou§ 700, 650
Kraj se nedostal v „době temna“ do úpadku, ale od doby pozdně mykénské, c. 1150, udržoval obchod s orientem a těžil měď a železo. Z doby protogeometrické c. 950-900 je terakotový kentaur (lokality Lefkandi), c. 860 skončily žárové pohřby a c. 700 osídlení.

lélantská válka§ viz válka ....

Lelegové§ viz Kárové

Lemánus, Lemannus lacus (lat. i kelt. výraz pro "jezero"), fr. Le Léman, něm. Genfer See, č. Ženevské jezero§ 121

 

lembos, ill. loď§ 217

Lémnos, ost. s tradiční gynaikokratickou společenskou strukturou (= předhellénskou; srov. pověst o Argonautech, jedna z mateřských zemí Etrusků?)§ 775, 514, 511, 441, 387, 167, 72

Na hoře Moschylos tryskal hořící zemní plyn a stejně jako na hoře Lémnos v Lykii středisko kultu Héfaista. O Lémňanech cf. s. v. Peloponnésos.

Lénaios z Athén§ arch. 118

Leninabad, viz Alexandreia Eschaté

Lénnaios ze Syrie, oikonomos v Alexandrii§ 176, 173, 170, 169

Lentia, viz Nóricum

Lentlos, řec. podoba lat. jména Lentulus

Cn. Lentulus§ cens. 70

L. Lentulus§ 205

Lentulus Batiátus, majitel gladiátorské školy v Capuy§ 73

P. Lentulus Súra, popravený katilínovec§ 63

Lepontinové, viz Alpy a Rhénos, Rýn

lepra, viz malomocenství

 

Leófrón z Rhégia, tyr., s. Anaxilův§ 467, 461

 

Leócharés z Athén§ 1. sochař, 353; 2. arch. 228
Leócharés z Messénie§ 730 (Ol.)

Leókedés z Argu§ viz Lákédás z Argu

Leókratés z Athén§ 1. strat., 459; 2. 713 arch.

Leókritos, vojevůdce Farnaka I. Pontského§ 181, 180

León z Athén, gen. Leontos (ale lat. Leó, Leónis)§ 1. strat., 412, 411, 404, rodem ze Salamíny; 2. vyslanec u Artaxerxa II., 367; 3. prořímský politik, 192
León z Fleiúntu, k. či tyr.§ 565
León ze Sparty§ 1. též Leónteus, k., 600, 560, 521; 2. oikistés Hérákleie Tráchínské, 426; 3. efor epón. 419

Leónidaion, stavba v Olympii ze 4. st., určená za přístřeší pro cizince§ 27

Leónidás ze Sparty, jméno králů:§
Leónidás I.§ 521, 480, 458, 488, 440
Leónidás II.§ 310, 252, 242, 241, 235

Leónidás ze Sparty, opominutý Ágidovec§ 219
Leónidás ze Sparty, Perseův přítel§ 174, 168
Leónidás z Rhodu§ 164, 160, 156, 152 (4x Ol.)
Leónidás z Athén§ arch. 12
Leónidás z Naxu, dal postavit Leónidaion§ 27
Leónidás z Tarentu, epigrammatik§ 300
Leónidás, stratégos a nauarchos Ptolemaia I.§ 309, 308, 303

Leonnatos z Pelly, jeden z „osobních strážců“ Alexandra Velikého§ 325, 323, 322, 308

Leonnorios, vládce Keltů§ 279, 277

Leontés (řec.), Lítání (arab.), ř. v dn. Libanonu, viz Koilé Syriá

Leónteus ze Sparty, viz král León

Leonteus z Lampsaku, ž. Epikúrův§ 270

Leontiadés z Théb§ 1. velitel Thébanů u Thermopyl, 480; 2. prospartský kolaborant, 383, 379

Leontínoi, lat. Leontíní, m. na východní Sicílii, dn. Lentini§ 728, 615, 498, 483, 427, 425, 422, 416, 415, 404, 403, 396, 356 - 354, 346, 343, 339, 338, 318, 310, 288, 279, 275, 214

Leontion, Epikúrova přítelkyně, filosofka§ 270
Leontion, m. v Acháji, gen. Leontia§ 276, 217, 179

Leontios, vojevůdce Filippa V.§ 221, 218
Leontios, ptolemaiovský velitel píerijské Seleukeie§ 219

Leontiskos, syn Ptolemaia I.§ 306, 280

Leontopolis, Leontopolítés, m. a nomos uprostřed Delty v Dolním Egyptu, Taremu, Nathu, dn. Tell al-Muqdám; u Búbastidy§ 770, 758, 745, 720, 285, 160
Jiná Leontopole byla v nomu héliopolítském (Iunu, On) a eg. se jmenovala Nejtahut/Najtahut, dn. Tell al-Jahúdíja.

Leónymos z Krotónu, cestovatel za vyléčením k ústí Dunaje z doby před rokem 555, viz pod objevy a lékaři; jiný Leónymos byl ze Sparty a padl během Anabase (není v CSD).

Leósthenés z Athén§ 1. stratégem u loďstva, 361; 2. strat., 323 (Pausaniás, viii, 51, mu ve zjevném omylu přičítá za Alaxandra záchranu na padesáti tisíc (sic!) hellénských žoldnéřů, kteří sloužili v Persii, tím, že je posadil na lodě a odvezl domů).

Leóstratos z Athén§ 1. arch. 671; 2. arch. 484; 3. arch. 303

Leótychidás ze Sparty§ 413, 397, syn Ágida II. nebo Athéňana Alkibiada
Leótychidás, jméno králů ve Spartě:§
Leótychidás I.§ 739 (králem dle jedné verse)
Leótychidás II.§ 739, 491, 479, 477, 475, 470, syn Menareův

Lepreon, m. v Trifýlii§ 420, 253, 218

Leptinés ze Syrákús§ 1. strat., tchán Dionýsia I., 397, 386, 383; 2. představitel oposice proti Dionýsiovi II., 351; 3. strat., tchán Hieróna II., 307, 274
Leptinés z Athén, proti němu Démosthenés pronesl svou první soudní řeč§ 355
Leptinés z Apollónie na Sicílii, tyr.§ 343, ident. s č. 2 ze Syrákús?
Leptinés z Láodíkeie, seleukovský šlechtic§ 163, 160

Leptis Velká, hé Megalé/Magna§ viz Neápolis

Leptis Malá, hé Mikrá/Minor§ 237, 194
Přístav v krajině nazývané Emporia mezi Hadrúmetem a Thapsem u dnešního Lamta v TN. Zvána též Leptiminus a vedle Pompéjí proslula garem, viz pod kulinářství.

lepton, lepta, viz v přílohách "míry a váhy"

Lerná, ř., m. a jezero v Argolidě§ 225

les, lesy, kácení, lesní požáry.
Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také spojil jezero Pelso, dn. Blatenské/Balaton, s Dunajem (není v CSD). Pro srovnání: pro stavbu válečné lodi Victory britského admirála Nelsona bylo pokáceno 67 hektarů dubového lesa. Roku 1812 byla stažena ze služby a dnes jako museum opět aktivní s padesáti muži na palubě (před dvěma sty roky se 480 až 540).

O odlesněňování Hellady hovořil již Platón v Kritiovi, že se na horách ztrácí množství vláhy apod. Husté lesy Makedonie a Thrákie padly za oběť stavbě válečných lodí, jejichž ztrátovost bývala značná. Během peloponnéské války byla odlesněna Attika a asi také Euboia. Podobně byly zřejmě už v hellénismu odlesněny svahy Levanty a Anatolie.

Prameny však o vykácení lesů mlčí, stejně jako o případných lesních požárech. Ohnivá katastrofa, která potkala Řecko koncem srpna 2007, kdy shořela na 270 tisíc hektarů (= 2700 km2) lesního a zemědělského porostu a zamřelo na sedmdesát lidí, starý věk neznal. Žhářství tohoto typu neexistovalo a omezovalo se na města (srov. Hérostratos Efeský, Neró a Řím).

Lesbia, pseudonym Catullovy milenky§ 60

 

Lesbónax n. Lesboklés z Mytilény, řečník, o. Potamónův§ 75, 70


Lesbos, ost.§ 676, 630, 603, 511, 499, 494, 493, 479, 441, 431, 428, 427, 424, 413, 411, 409, 406, 405, 390, 389, 373, 333, 156, 36, 23; viz i pod Mytiléné
Ostrov byl prý původně thrácký a v Apollónově chrámu byla dokonce uložena Orfeova lyra. Aiolští přistěhovalci z Thessalie a Boiótie přišli na o. kolem roku 1124 (?), odtud šla část dále do Mýsie a na ostrovy (do asi roku 1000). Na Lesbu fungovala původně kultovní pentapolis navazující na staré mykénské poměry.

Lesseps, Ferdinand, francouzský inženýr a podnikatel (Suezský průplav), plným jménem Ferdinand-Marie, Vicomte De Lesseps§ 280

Léstadai, revoluční ves na Naxu§ 551

 

létání, letadla, viz cestování

Leté, obec a stát u pozd. Thessaloníky, s dochovanou stříbrnou ražbou z let 530-480. Jeho nekropole byla na místě dnešní lokality Derveni, která proslula nálezen nejstarší evropské „knihy“, viz pod kniha a papýros.

letničníci, viz křesťanství

Létó, dór. Látó, tj. Zářící, gen. Léty; její slavnosti ve fryžské Hierápoli§ 190

Létopolítés, eg. nomos, podle chrámu a věštírny na sebennytském rameni Nilu bohyně Létó (nikoli však matky Artemidy s Apollónem), dn. Ausim§ 285

letopočet§ = éra

Letrínoi, m. v Élidě§ 397

Leukai, m. v Aiolidě§ 133, 130

Leukáriá, jedna z mýth. postav, manž. Ítalova a m. Rómy§ 753

Leukas, ost. v Iónském moři (obyvatelé byli původem Dórové z Korinthu, srov. pod Kefalléniá), pozd. Santa Maura, dn. opět L.§ 657, 635, 434, 431, 428, 426, 414, 373, 339, 312, 290, 231, 218 - 216, 197, 196, 191, 167, 159, 31
Leukas nad Chrýsorrhoou, m. v již. Syrii§ 38
Leukas, ost. v dunajské deltě, největší v Černém moři, kde se prý potuloval Achilleův a Helenin duch

Leuké, o. před deltou Dunaje, „Bílý ostrov, dn. Zmejnij, Zmijí ostrov, patřící Ukrajině, viz pod lázeňství.
Kultovní centrum Apollónovo a Achilleovo, který podle jedné z versí tojského cyklu pod Íliem nepadl, ale dožil zde v Pontu. Jiným kultovním místem Achilleovým byl mys Bejkuš u Očakova u Berezanu (ukrajinská část Bessarábie) s osídlením ze 6. až 5. století (odkryto už 1904).
Zřejmě prvním „lázeňským turistou“ byl Leónymos z Krotónu, kterého někdy před rokem 555 Pýthie poslala léčit si válečné rány z bojů s Lokry Epizefyrskými k ústí Istru na Leuké.

Leuké kómé, „Běloves“, mí. ve Foiníkii§ 36
Leuké kómé, mí. ve Štastné Arábii§ 25

Leuké akré, viz pod Akrá leuké

Leukimmé, mys na Korkýře§ 435

Leukios, řecká podoba lat. jména Lúcius
Leukios z Athén§ arch. 59

Leukippos z Mílétu nebo Abdér či Eley, fysik a filosof§ 480
Leukippos z Acháje, oikistés Metapontu§ 730

Leukofryéneia (pl.), hry v Magnésii pod Maiandrem, srov. Artemis§ 776

Leukolla, nezn. lokalita na Kóu§ 262

Leukón, m. Libyjců v Kýrénaice§ 530
Leukón z Pantikapaia, syn Pairisada II.§ 245
Leukón, jméno bosporských vládců:§
Leukón I.§ 389, 349
Leukón II.§ 160, 150

Leukon teichos („Bílá pevnost“), pevnost na Nilu§ 462, 461

Leukósi᧠viz Ledroi

Leukosyroi, Bílí Syřané, viz Syrie

Leukotheá, mořská bohyně, ochránkyně plavců; božská podoba thébské Ínó, d. Kadma s Harmonií (u Římanů někdy ztotožňována s nymfou-věštkyní jménem Albunea, které byl zasvěcen sirný pramen a háj u Tíburu)§ 47

Leuktra (pl.), mí. v Boiótii asi dest kilometrů od Théb§ 571, 378, 371

Leusos z Kréty, kondottiér§ 189

lev, lvi, výskyt a lov. Alexandrův lví úlovek ztvárněný do bronzu Lýsippem a Leócharem věnoval Krateros do Delf: postavy lva, psi s Alexandrem a Kraterem pospíchajícím na pomoc§ 286, 186, 81

Makedonští či thráčtí lvi přepadali roku 480 velbloudy z Xerxovy výpravy proti Hellénům: je to nejstarší historiografická zmínka o lvech v Evropě. Pankratista Púlydamás ze Skotússy vyhrál na 93. hrách roku 408, ovšem mimo sportoviště vynikl mnohem více: doma po lesích škrtil lvy; znamená to tedy, ještě v Thessalii pod Olympem žili.

Ovšem z konce 4. st. pochází zmínka o lovu lvů z Makedonie, posledních v Evropě. V hellénismu zmizeli vzápětí lvi i ze Syrie. Posledním, o němž je zachována zpráva, že lovil lvy, je Antiochos IX. Filopatór vulgo Kýzikénos, který se prý obklopoval mímy a kouzelníky a miloval noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se tak vystavoval nebezpečí. V rákosí mesopotamských řek (Balíchos u Karrh) na území římské provincie Mesopotamie žili a byli loveni lvi ještě v polovině 4. století n. l. (roku 359 jich množství uhořelo za požáru při ničení úrody a pícní trávy před přicházejícími Peršany). Později je v Syrii lovili i koncem sedmého a začátkem osmého století n. l. kalífové z dynastie Baní Umájja (jak dokazují malby v pouštním zámečku Amra).

Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické. Poprvé na hrách jejich a levhartů lov předveden roku 186 M. Fulviem Nobiliorem. Masově je neuvázané poprvé v cirku předvedl Sulla (dal je postřílet lučištníky, které mu poslal král Bokchos) a Pompeius (55, roku 81 několik dnů v Numidii lovil lvy a slony), první lví spřežení použil M. Antonius roku 48. Xerxovu armádu v roce 480, když táhla Thrákií a Makedonií, napadali lvi a lovili velbloudy arabské jízdy. Tito poslední evropští lvi žili na území mezi řekami Nestos a Achelóos (v Akarnánii).

Historik Hérodotos ještě k roku 480 připomíná v Makedonii divokého tura, jehož rohy byly pro Hellény hledaným artiklem. Na druhou stranu byli v oborách na Eufrátu chováni a loveni jeleni ještě roku 361 n. l. (opuštěná Dúra za tažení císaře Iuliana). O lvech v circu viz pod lúdí.

Jako ojedinělý případ je vedena událost z roku 44, kdy v obléhaných Megarách, kde byli drženi lvi, které si Cassius připravil pro hry své aedility, je obyvatelé pustili z klecí. Zvířata se ale nevrhla na dobyvatele, ale na bezbranné měšťany a trhali. Vojevůdcem caesarovských obléhatelů byl Q. Fufius Calenus.

V Egyptě o lovu lvů principem Hadriánem se svým milencem Antinoem básnil roku 130+ jistý Alexandrijec Pankratés, viz tam.  

Pro srovnání: prvního lva v Americe předváděl lidem 26. listopadu 1716 v Bostonu kpt. Arthur Savage. Roku 1922 byl v Maroku zastřelen poslední známý lev berberský. V prvním desetiletí 21. století byl lev pokládán v Africe za zvíře před vymřením. Kolem roku 1980 žilo na černém kontinentu na dvě stě tisíc lvů, kolem roku 2003 pouze 23 tisíce.

Levanta, východní pobřeží Středomoří, srov. pod Anatolie

levhart, na hrách v Římě§ 186

léx, pl. légés, zákon, zákony římské:§
léx Aelia & Fúfia dé auspiciís§ 58

léx Aemília dé minuendá censúr᧠434
léx agrária I. (Cassia)§ 486, 298
léx agrária II.§ = Semprónia
léx agrária III.§ 111
léx agrária IV.§ 64
léx agrária V.§ 59 (Iúlia)
léx Appuléia dé maiestáte§ 103

léx Aufidia§ viz pod gladiátoři

léx Baebia dé ambitú I.§ 181
léx Baebia II.§ = lex Thória
léx Caecilia censória§ 58

léx Calpurnia de repetundís§ 149
léx Canuléia§ 444
léx Cassia (agrária I.)§ 486, 377
léx Cassia§ 139
léx Cincia (dé dónís et múneribus)§ 204
léx Claudia§ 220
léx Clódia de auspiciís§ 58

léx Clódia dé censóribus§ 58

léx Clódia dé cívibus rómánís interemptís§ 58

léx Clódia frúmentária§ 58

léx Clódia dé líbertínórum suffragiís§ 58, cf. 66

léx Clódia dé rege Prolemaeó & dé exsulibus býzantiís§ 58

léx Clódia dé sodálitátibus§ 58

léx Clódia, neznámého data kolem roku 100 o dénáriu a quináriu§ viz v přílohách o měrách a vahách

léx Cornélia, légés Cornéliae, sada zákonů§ 81

léx dé rege Alexandrínó§ 59
léx Domitia (dé sacerdótiís)§ 104
légés Duilliae de consulibus creandís cum próvocátióne, et né quis plebem sine tribúnís relinqueret§ 449
léx Falcidia§ 40

léx Fannia sumptuária§ 161, srov. pod hostiny
léx Fufia Caninia§ 2

léx Gabínia§ 139

léx Hortensia§ 287
léx Iúlia I. dé cívitáte Latínís dand᧠90
léx Iúlia de repetundís§ 59
léx Iúlia múnicipális§ 46
léx Iúlia de maritandís ordinibus§ 18

léx Iúlia dé adultériís coercendís§ 18

léx Iúlia dé ambitú§ 18

léx Iúlia dé senátú habendó§ 9

léx Iúlia theátrális§ 67, 26

léx Licinia Crassa§ 145
léx Licinia Iúlia (není v CSD) z roku 61 nařizoval ukládat kopie zákonných návrhů do státního archivu
léx Licinia Mucia§ 95, 91
léx Licinia Sextia§ 377, 376, 367

léx Mánília dé líbertínórum suffrágiís; dé impérió extraordinárió§ 66, cf. 58
léx Manlia§ 357

léx Minucia dé triumvirís mensáriís§ 351

léx Ogulnia§ 300
léx Oppia§ 215, 195
léx Orchia§ viz pod hostiny

léx Pedia§ 43
léx Plautia Papíria dé cívitáte sociís dand᧠89
léx Pompéia dé Tránspadánís§ 89

léx Porcia dé próvocátióne§ 300, 199

léx Papia dé cívitáte/dé peregrínís exterminandís§ 65

léx Papia Poppaea nuptiális§ 18

léx Públilia§ 471

léx Róscia theátrális§ 67, 26

léx Scantia/Scantinia dé nefandá venere§ index, s. v. sex
léx Semprónia I.§ 133, 129
léx Semprónia, légés Sempróniae II. (frúmentária, militária, dé viís muniendís, de provinciá Ásiá, dé colóniís dédúcendís, iúdiciária)§ 123, 122
léx Titia§ 43
léx Thória, vlastně Thória Baebia§ 119

léx Valéria Horátia dé próvocátióne§ 509, 449, 300, 199
léx Valéria dé aere aliénó§ 86

léx Varia§ 90

léx Villia Annális§ 180
léx Vocónia dé mulierum hereditátibus§ 169
léx Vatínia§ 59

Prvním svodem římských zákonů je po zákoníku dvanácti desek šestnáct knih právních norem vydaných 15. února 438 císařem Theodosiem II., códex theodosiánus; od 1. ledna 439 platil i na západu říše (císař Valentiniánus III., s nímž deset let předtím ustavili dvaadvacetičlennou právnickou komisi). Druhým svodem římského práva je códex Iústiniánus, pozdější Corpus iúris cívílis sestavený roku 529 resp. 534 na pokyn východořímského císaře Iústiniána teamem právníků, mezi nimiž vynikal Triboniánus. Corpus tvoří učebnice práv Institútiónés právníka Gáia z doby M. Aurélia Antónína, kompendium prací právnických špiček jménem Digesta, řec. Pandektai, a sbírka dobově platných zákonů Corpus Iústiniánus zahrnující sbírky ediktů od Hadriána vydané za Diocletiána jeho tajemníkem Gregoriánem/códex gregoriánus a Hermogeniánem/códex hermogeniánus. K této latinské části později přidána už řecky psaná Iústiniánova legislativa Hai nearai, Novellae.

lexikon, slovník, viz pod grammaticí a encyklopedie

lezci (po stěnách), viz hostiny