Ma

Ma, eg. zkr. z Mašwaš/Mešweš, libyjský kmen§ 730

Ma-i/Mayi, m., dn. Šuo-čou/Shuozhou v provincii Šan-si§ 133

 

Maárib, Ma'rib§ = Mariaba

Maas§ = Mosa

T. Maccius Plautus, autor komédií§ 263, 251, 184

Macrínus, viz Opellius

Madagaskar, o.§ 300

Mádai§ = Médové

Madaktu, m. v Elamu§ 654

Madanu, mí. u Arapchy§ 616

Madhjapradéš, spolkový stát novodobé Indické republiky, „Střední zem쓧 600 a viz Héliodóros z Taxil

al-Madína§ = Jatrib

Madra, Madrové, árj. národ a státní útvar na území dn. AFG a PAK§ 600

Madyás, Madyés ze Skythie, k.§ 653, 644, 635, 615

Madytos, m. na Chersonésu Thráckém na Helléspontu§ 670, 196

Maďarsko, novodobý národní stát na území Pannonie; Maďaři, Magyar, vtrhli do Evropy z území dn. Baškirie za Volhou v 9. století§ 700, 35

Novodobé označení pro maďarské kmenové oblasti s centrem v Baškortostánu, kde se usadila část Maďarů po vyhnání Pečeněhy, je Magna Hungaria. Zůstali polytheisty a ve 13. století byli zlikvidováni Mongoly. Finno-ugrické skupiny žili ve 4. tisíciletí v Pouralí a kolem Obu. Vydali se pak na západ, Chantové a Mansové na Sibiři zůstali.

Část západní se usadila mezi Dunajem a Dněprem (Etelköz, Meziříčí) a žila ve státním svazku s bulharskými Onogury (odtud název Ungarn, Hungary). Roku 681 se dali do spojenectví s Řeky, ale bulharsko-pečeněžská koalice Etelköz roku 895 strašlivě porazila. Maďaři navždy opustili Besarábii směrem do Evropy. Roku 896 přešli Karpaty a v letech 899-955 plenili kontinent po Itálii, Francii i Španělsko.

Konec maďarské expanse přivodila porážka v bitvě na Lechu 10. srpna 955 Ottou i. Velikým ve spojenectví s českými Přemyslovci. Centrem maďarského státu se pak stala země mezi horním Potisí po Blatenské jezero a dnešní Slovensko.

Sp. Maelius, podezřelý z touhy po královládě v Římě§ 440, 439, 384

Maeló n. Meló, k. Sugambrů, b. Baetorikův, strýc Deuderikův§ 19, 16, 8

maeniánum/pl. maeniána, arkýř, přístavba, galerie, balkon domu, na Foru přistavil censor C. Maenius§ 318

C. Maenius§ 1. cos. 338, dict. 320, dict. 314, 318 cens.; 2. praet. 185

Magadatés, též Bagadatés, satrapa Tigrána Velikého v Syrii, cf. pod Bagdatti§ 83

Magadha, gen. Magady, stát v severní Indii, čín. Mo-ťie-tchi/Moťie, jeho jádro leželo v dn. jižním Biháru§ 600, 545, 493, 461, 362, 321, 273, 260, 232, 230, 185, 180, 68, 22

Vládlo mu osm dynastií: 1. Barhadratha či Brihadratha, 2. Pradjota, 3. Sisunága či Šišunága, 4. Nanda, 5. Maurja, 6. Sunga či Šunga, 7. Kanva a 8. Ándhra/Gupta

 

Králové Magadhy od Mahábháraty po Maurje (v angl. přepisu)

(ukázka tradiční hindské chronografie, v angl. transkripci; Čandragupta, současník Alexandra III. Velikého a Seleuka I. Níkátora podle ní vládl v letech 1534 až 1500)
král                          letopočet př. n. l.
Dynastie Barhadratha
Jarasandha            3222-3180
Sahadeva              3180-3138
Somapi                 3138-3080
Srutasrava            3080-3016
Yutayu                  3016-2980
Niramitra              2980-2940
Sunaksatra           2940-2882
Brhatsena             2882-2859
Karmajit               2859-2809
Sutanjaya             2809-2769
Vipra                    2769-2734
Suci                     2734-2676
Ksema                 2676-2648
Suvrata                2648-2584
Dharmasutra        2584-2549
Sama                  2549-2491
Suvrata               2491-2453
Dyumatsena        2453-2395

Sumati                2395-2362
Subala                 2362-2340
Sunitha               2340-2300
Satyajit               2300-2217
Visvajit               2217-2182
Ripunjaya            2182-2132

Dynastie Pradyota
Pradyota            2132-2109
Palaka               2109-2085
Visakhayupa        2085-2035
Rajaka               2035-2014
Nandivardhana     2014-1994

Dynastie Sisunaga
Sisunaga             1994-1954
Kakavarna            1954-1918
Ksemadharma        1918-1892
Ksetrajna             1892-1852
Vidhisara             1852-1814
Ajatasatru            1814-1787
Darbhaka             1787-1752
Ajaya                   1752-1719
Nandivardhana        1719-1677
Mahanandi            1677-1634

Dynastie Nanda
Nanda                    1634-1546
Sumalya & Co.        1546-1534

Dynastie Maurya
Candragupta        1534-1500
Varisara            1500-1472
Asoka                1472-1436
Suyasa               1436-1428
Dasaratha            1428-1420
Indrapalita            1420-1350
Harsa                1350-1342
Sangata            1342-1333
Salisuka            1333-1320
Somasarma        1320-1313
Satadhanva        1313-1305
Brhadratha            1305-1218

mágadhí, árjský jazyk na sv. dn. IND§ 600, 483

Magara, h. před Ánkýrou v Galatii§ 189

Magás z Makedonie, k. v Kýréně (2. p.: Magada), sanskrt.: Maka, s. Bereníky I. a Filippa§ 308, 296, 283, 279, 275, 261, 258, 246
Magás z Egypta, syn Ptolemaia IV.§ 221

Magetobriga, m. Sequánů záp. od Vesontia§ 61

Maghrib, maghreb§ viz Saracéni

magie, čarodějnictví, čarodějové a čarodějnice, ars/rés magica, řec. magiké techné, disciplína m., incantátió, fascinátió; v Číně viz rok 141, 91

Roku 371 a 372 n. l. v Antiocheji během vyšetřování magických praktik, jimiž se obvinění ptali na budoucnost význačných osob, byly spáleny jejich knihy, ačkoli to byla z části filosofická a právnická literatura – první soudem nařízené pálení knih v evropském světě.

Vznešená žena odsouzená v Antiochii za magii a z ní plynoucí cizoložství, musela jít na popraviště nahá. Kat usvědčený z toho, že to připustil, byl upálen zaživa; taková ještě vládla za prvních křesťanů humanita.

O čarodějných praktikách toho z logiky věci příliš nevíme. Do nástupu křesťanství se o nich příliš nemluví, ale zvyšují literární napětí v románech jako je Satyricon nebo Metamorfosy, kde jsou čarodějnice, striga, gyné farmakis, nebo vlkodlaci, versipellis, chamaileón či lykanthrópos.

Věštebné a zaklínací praktiky složené do jistého nám neznámého systému jsou ovšem staré jako lidstvo samo a nepochybně mají z velké části význam spíše jen rituální. O zaklínáních srov. v Bohové a jejich svátky (thargélion).

Za nejstarší zachovanou hellénskou inkantaci se pokládá tzv. Nestorův pohár z Pithekússy/Ischie, viz pod alfabéta. Z Augústovy doby se uchoval fragment papyru, zbytek příručky zaklínadel („epi mélú epódé“, inkantace nad jablkem pro získání lásky). Nejde o hellénské „originály“, ale zřejmě o zaklínadla obecně rozšířená po celém východním Středomoří a Mesopotamii, odkud nejspíše pocházejí.

Fragment jiné příručky zachované ve fragmentárním stavu, Filinnin papyrus, je také z prvního století n. l.: Filinna z Thessalie presentuje zaklínadlo proti bolesti hlavy, a anonymní Syřanka z Gadar na jakýkoli druh vzplanutí, katakauma.

Ze čtvrtého století je opis sbírky zaklínadel vracející se až k sumerským kultům: „Hekatés Ereschigal pros fobon kolaseós“, (zaklínadlo) Hekaty Ereškigal na strach z trestu. Hellénský ani románský svět nepraktikoval osobní amulety, dodnes užívané západoafrické grigri/grisgris, kožené váčky s osobními předměty a tajným zápisem na papírku od marabuta, v Maghribu a západní Africe léčitelem-šamanem. Takové amulety jsou však doloženy z Mesopotamie.

Z pozdně císařské doby je také zachováno několik zaklínacích nápisů, srov. řecké nápisy z Xanten a Trevíru.
Nezákonné na nich bylo to, že předmětem věšteb a vyvolávání duchů byli společensky vysoko postavení lidé nebo dokonce panovníci. Obvinění byla módní především ve 4. století n. l., ale již ve druhé polovině 2. století n. l. byl v rodinném sporu o majetek z čarodějnictví obviněn v severní Africe Apuléius Madaurský. Souvislost mezi řevnivostí křesťanství vůči starým kultům s obviněními z kouzelnictvím není zřejmě žádná.

Jistý římský vozataj Hilarínus dal svého syna do učení kouzelníkovi. Za což byl za městské praefectury jistého Aproniána v letech 362 – 364 odsouzen a sťat (měl na čaroděje pifku, neboť byl přesvědčen o tom, že ho učarovali a on přišel o oko). Hilarínovi se podařilo před popravou utéci do křesťanského chrámu, ale nebylo mu to nic platné.

Obvinění z čarodějnictví/kouzelnictví bylo často nástrojem udavačů. Při užití brutálního mučení při výsleších, a to i svobodných lidí, byl výsledek procesu často jasný: smrt. – Vzor pro středověké vyšetřovatele (poslední soud a smrt v Německu pro „čarodějnici“ byl 11. dubna 1775).

L. Magius, Fimbriův důstojník§ 79

Magna Graecia, viz Velké Řecko

Magna Máter Deum§ viz Máter deum

Magnés z Athén, básník staré att. komédie§ 472

Magnésiá, Magnétis, Magnétové, část Thessalie na pobřeží, hellénský kmen, jehož lidé byli kolonisty anatolských Magnésií§ 776, 545, 352, 217, 196, 194, 192, 146, 86
Magnésiá pod Sipylem, M. hé hypo Sipyló, m. v Lýdii, dn. Manisa v TR§ 466, 464, 459, 378, 281, 200, 191, 190
Magnésiá nad Maiandrem, M. hé epi Maiandró, m. v Iónii na hranicích s Kárií§ 776, 545, 300, 296, 236, 235, 202, 138, 92

magnet, magnetismus, viz pod kompas; slovo pochází od lithos magnétis, kámen z Magnésie, sc. thessalské.

Magnópolis§ = Eupatoriá

Magnus, Maior, Maximus, v latinských příjmeních znamená "Velký, Starší (stejný tvar u žen), Největší". Lze vyslovovat i Mágnus, Májjor, Máximus. 

 

Mágó, přístav na Menorce (dn. Mahón)§ 206

Mágón, Mágó z Karthága§ 1. vojevůdce (I.), o. Hasdrubala (I.) a Hamilkara (I.), 540, 480; 2. vojevůdce (II.), 397, 393, 383; 3. vojevůdce (III.), 344; 4. vyjednávač, 279; 5. velitel, 212; 6. bratr Hannibalův, 217, 207, 206, 204, 203; 7. autor spisu o zemědělství, 150; 8. Hannibalův příbuzný zajatý na Sardinii, 215; 9. velitel garnisonu v Novém Karthágu, 210

magos, magoi, mag, magové, médsko-perská kněžská skupina, o jejímž vymezení není přesná představa§ 522
Mohli patřit k šiřitelům Zarathuštrova učení, ale mohli být i výběrčími daní nebo ethnickou skupinou, snad médskou. Od 1. st. n. l. patří v Orientu označení magoi lidem religiosně rozvážným, ovšem s různou pověstí, znalých okultních praktik. Jako mudrcové z Východu se zapsali do křesťanské kultovní epiky, odtud také čes. mág, mágové a magický ve smyslu tajuplný. Viz pod křesťanství, Iésús a Dáreios i. v "obrazech".

Mahábhárata, indický epos, nejdelší vůbec§ 600

mahádžanapada, šestnáct velkých árjských států na sev. IND; cf. džanapada§ 600, 493

mahájána, jedna z buddhistických škol, „velká cesta“§ 483

Mahámeghaváhana z Čédi, s. Sardarův, o. Kháravély, k. v Kalinze§ 185

Mahánádí či Mahánandí, k. v Magadě§ 461

Mahánága, br. Dévanampijatissův, k. v Ruhuně na Cejlonu§ 245

 

Mahápadmadhipati Nanda§ viz Nanda

Maháráštra, indický svazový stát§ 600, 22 a viz pod Bombay

Maharbal z Karthága§ 1. vojevůdce, 396; 2. vojevůdce, b. Hannibalův, 217, 212

Mahávamsa, „Velká kronika“, v páli složený epos buddhistického mnicha Mahánámy z posl. čtvrtiny 5. st. n. l., hlavní literární pramen sinhalských dějin Cejlonu, s mnoha dodatky veden d. f. až do novověkých dějin; navazuje na o něco starší epos Dípavamsa, „Ostrovní kronika“§ 450

Mahávíra§ = Vardhamána

Mahendra, b. Ašókův§ 245

Máhiládípaka, staré jméno Malediv§ 450

 

Mahón§ viz Mágó

Machairos/Machaerus, celé jméno neznáme, římský velitel v Iúdaji§ 38

 

Machairús, pevnost s královským palácem nad východním pobřežím Mrtvého moře§ 76

 

Máchanidás ze Sparty, k. nebo tyrannos§ 211 - 209, 207

Macharés z Bosporu, k. v Pantikapaiu§ 80, 72, 70, 65

Machatás nebo Machatés z Makedonie, satrapa Indie§ 331, 327, 325, 357
Machatás z Aitólie, vyslanec§ 220, 219

Machiavelli Nicolo, viz pod Čánakja

machimoi, od xxi. dynastie libyjští bojovníci s vlastní půdou v Dolním Egyptě (= z hellénského hlediska klérúchové), za Ptolemaiovců venkovská „šlechta“, forma vlastnictví půdy vydržela do římských časů§ 720

Machón z Korinthu, básník Nové komédie§ 300

Maiandrios ze Samu§ 1. 522. o. č. 2 a Lykarétův; 2. 522, 518, 517, 511, tyr.

Maiandros, ř. ve Frygii a Kárii, dn. Büyük Menderes v TR§ 776, 429, 397, 321, 189, 167, 88

Maidoi, Maidové, thrácký kmen na pomezí Makedonie a Paionie§ 211, 181, 168, 85, 84, 29, 28

Ma’ín§ = Mínájové

Mainaké, m. v Baetice u Málagy, asi dn. Almuñécar, který bývá též ztotožňován se starou foin. osadou Ex/Sex, lat. Sexi§ 530

Mainalia, Mainalos, kraj a h. nad Mantineiou ve Střední Arkadii§ 255

Mainón n. Menón z Aigesty/Segesty, zrádný oblíbenec Agathokleův a vůdce syrákúské emigrace§ 289

Maiótis, Maiótské jezero, dn. Azovské moře§ 150, 107, 71

Maiótové, původně zřejmě kimmerský kmen či národ, jemuž bývá připisována archeologická majkopská kultura v Adygeji (c. 4000)§ 775, 393, 389, 86
Nejstarší známí obyvatelé Severního Kavkazu a černomořského východního pobřeží. Říkalo se jim také Kerketai/Cercetae, Sirakés/Siraces. Maióty byli později Hellény a Římany krátce nazýváni i severo- a východogerm. Herulové, viz tam. Mezi Maióty patřili Sindové, viz tam. Jejich potomky jsou Čerkesové, vlastním jménem Adygové (a k nim patřící Kabardinové a Abchazové); západní jméno pochází od turecké podoby Çerkes, angl. Circassians, a to snad od Kerketů. Adygové se pokládají za potomky Chattů, původní anatolské populace, která migrovala c. 2000-1500 na sever od Kavkazu až po Kubáň (archeologických dokladů pro domněnku není žádných). V novější minulosti byli Adygové křesťany s přežívajícím šamanismem, a to až do c. 17. století, kdy se šlechta vlivem krymských Tatarů islamisovala. Po století guerrillových válek s expandujícími Rusy roku 1864 Adygové-Čerkesové kapitulovali s tím, že kdo nechtěl žít pod křesťanským carem mohl odejít k Osmanům, ostatní přeživší byli zčásti přesídleni. Prameny pro rusko-čečenskou válku nejsou téměř žádné a odhady počtů obětí se pohybují mezi půl milionem až milionem lidí.

Pod jméno Maiótů zahrnovali pozdní hellénští autoři všechny národy žijící kolem Maiótidy, tedy též Germány/Goty, Heruly, východní Burgundy. Severně od Adygů a na pobřeží žili v hellénistické době Achaiové, Heniochové a Zygové, severně od nich kolem východního břehu Maiótského jezera Toretové, Dandariové, Doschové, Psessové a Thateové, o jejichž specifikaci nevíme vůbec nic.  

Máiové, Méiové§ viz pod Lýdové

Maisadés z Thrákie, o. Seutha II.§ 410

Mája či Mahámája, m. Buddhova§ 483

Maja, Maya, hist. kraj a království na jihozápadu Cejlonu, viz tam§ 245

 

maják, viz sedm divů světa

majkopská kultura, viz pod Maiótové

Málavá, Málwa, řec. Malloi, stát v dn. Madhjapradéši§ 600, 325, 55

 

malomocenství, lepra§ 736

 

Mayové, Maya, Majové, mesoamerický národ, el mundo Maya§ 500

Jeho předklasické období trvalo od c. 2000/1500 do asi 250 n. l. (města zničena a opuštěna), klasická doba rozkvětu do cca. 900 n. l., poklasická 909 – 1520, konec 1697; jiná data viz rok 1800.

Národ s hieroglyfickým písmem, kalendářem převzatým od Olmeků a vyznávají krvavé kulty a sakrální kanibalismus přežil v počtu asi 7,5 milionu osob na území dnešních států Mexiko (asi dva miliony), Guatemala (3,5 milionů), Honduras, Salvador a Belize a od 1994 dokonce touží na území Mexika po vlastním státu (spolkový stát Chiapas, kde mimo jiné proslulé ruiny Palenque, „královského“ města z let 250-900). Nejstarší známé mayské datum je v přepočtu z roku 36 př. n. l. (viz více rok 1800).

Nejstarší mayské písmo je známo z nástěnné malby v San Bartolo v komoře pyramidy s motivem mýthu o zrození světa (šířeji publikováno roku 2006) z předklasické doby mezi 300-200 př. n. l. Znaky jsou odlišné od klasického mayského písma a asi souvisejí se staršími zapoteckými n. olmeckými vzory. Nejstarší archeologickou lokalitou pokládanou za mayskou je Cuello v Belize. 
V poklasickém období se M. plavili po Antillách. Za jedny z nejbližších potomků M. lze pokládat Lakandony  na hranicích mezi mexickým Chiapasem a Guatemalou, kteří mimo jiné přečkali i násilnou christianisaci.

Makaltu, hl. m. země Iga§ 748

Makara, viz Hérákleia Mínóá

Makarios ze Sparty, vojevůdce§ 426

 

Makartatos z Makedonie, o. Peukesty, str. v Egyptě§ 331 

Makedonia, Makedonie, Makedón (gen. –onos), Makedonci, Makednové§ 775, 770, 742, 730, 695, 647, 620, 616, 583, 563, 545, 512, 479, 469, 468, 464, 450, 433 - 431, 429, 424, 417, 413, 410, 408, 404, 399, 394, 383, 369, 368, 365, 395, 393, 371, 363, 361, 356, 348, 343, 342, 337 - 335, 331, 330, 328, 324 - 309, 303, 301, 297, 294, 293, 287 - 285, 283, 281 - 276, 274, 268, 265, 261, 233 - 228, 224 - 222, 219, 218, 212, 211, 209, 200, 198 - 196, 190, 189, 183 - 181, 179, 174, 172 - 170, 168, 164, 163, 158, 152, 149, 148, 146, 145; provincie: 148, 146, 141, 136, 129, 118, 114, 110, 91, 89 - 86, 84, 78, 72, 63, 62, 60, 55, 50 - 48, 44, 42, 31, 27

Makedonci byli původně Dórové usazení v Histiaiétidě (pod Ossou a Olympem), odkud byli vyhnáni Kadmovci čili lidmi, jejichž foiníčtí předci se usadili v Boiótii. Pod jménem Makednové (snad souvisí se starým makednos, štíhlý, vysoký, srov. s makros) se jich část usadila pod Pindem, část se obrátila k jihu do Dryopidy a odtud na Peloponnésos; ostatní se ve vnitrozemí smísili s místními thráckými popř. illyrskými skupinami. „Pramakedonské“ království zřejmě vyvrátili thráčtí Frygové, srov. tam, před svým odchodem do Anatolie krátce před vypuknutím trojské války. V Homérovi jsou Fr. pouze zmiňováni, o Makedoncích n. Makednech není zmínky vůbec.

Původně se zemi pozdější Makedonie říkalo Émathie a žili v ní Épeiřané, Illyrové, Thrákové a Bottiaiové, ti údajně původu krétského se jménem od svého vůdce Bottóna. Pierové byli kmen thrácký, stejně jako Paionové kolem Axia/Amfaxítis, Édónové (pozdější Mygdonové a Sithónové), Bisaltové.

Bájná prehistorie Makedonie: Tři bratři z potomků Témenových uprchli z Argu do Illyrie. Jmenovali se Gauanés, Aerópos a Perdikkás. Společně sloužili u illyrského krále v Lebaji. Perdikkás od krále, který zřejmě neměl všech pět pohromadě, obdržel jako mzdu za to, že pásl jeho stáda, „slunce, které právě v poledne svítilo do domu“ (srov. základ k makedonskému resp. argívskému symbolu slunce).

Bratři odešli z Illyrie a usadili se v Makedonii na úbočích hory Bermion. Odtud svou moc rozšiřovali. Podle jiné tradice však přišel z Argu už Perdikkův praděd Karános.

Po Perdikkovi I. vládl jeho syn Argaios, tohoto syn Filippos I., jeho syn Aerópos I., pak jeho syn Alketés a tohoto syn Amyntás I. Makedonii poprvé proslavil jeho syn a nástupce Alexandros I. Filhellén. Helléni ho v odměnu za pomoc ve válce s Peršany připustili na olympské hry, tím pádem uznali za svou odnož.

Když Karános porazil ve své nové zemi sousedního dynastu Kissea, podle argejského, a vlastně podle celohellénského zvyku postavil na bojišti vítězné znamení, tropaion. Tehdy se prý z úbočí Olympu přiřítil lev a tropaion, osekaný strom nebo kůl s navěšenou válečnou kořistí (zbraně, štíty, výstroj padlých) zničil.

Od té doby Makedonci a jejich králové po vítězných bitvách nestavěli vítězná znamení, a to ani Alexandros po svých epochálních perských a indických vítězstvích. Spokojil se s nápisem a mohylami s pomníkem.
O konci makedonského státu viz v oddělení Obrazy.

Jedna země, více hranic, národů a tradic: Kolik je vlastně Makedonií?

O historii jednoho z přečetných balkánských sporů


Koncem 12. století před n. l. přišli na území dnešního Řecka odkudsi ze severu Dórové a skupina tzv. Severozápadních kmenů. Tím byl v podstatě ukončen migrační proces hellénských kmenů směrem na jih.

V hellénské mýthologii, nebo chcete-li, v tradiční historiografii, se této migrační vlně říká návrat Hérákleovců a měla začít roku 1104. Některé z kmenů se usadily v prostoru starověké Makedonie, kterou v téže době opustili např. indoevropští Frygové, když z větší části odešli do Anatolie, kde mj. vyvrátili říši Chetitů.

Stará Makedonie a Makedonci
Pojmy Makedonci, Makedonie se ve starém věku vyvíjely obsahově i územně. Zachované zlomky hellénských historiků ukazují na to, že ve slově Makedonec nebyla ve starověku obsažena žádná etnická jednota, ale že to bylo spíše kolektivní označení pro poddané makedonského královského rodu. V daném prostoru žily různé skupiny thráckého, illyrského, hellénského, ale také předhellénského/pelasgického obyvatelstva.

Někdy v 9. století se vlády nad přímořskou částí země zmocnil dórský klan Témenovců, odvozujících původ od Héráklea a pocházejících z peloponnéského Argu. Proto se dynastii říká argejská/argívská.

Prvním jejím králem byl Karános (snad 800 až 770) a rod vládl Makedoncům až do roku 310. Jména vládců byla hellénská, stejně tak jako velké části makedonské šlechty. Postupně dostávali Argejci pod svou moc další oblasti s nehellénskými dynasty a spojení makedonských krajů připomínalo pozdější lenní vztah panovníka ke knížatům středověké Evropy.

Souběžně s tímto procesem se rovněž rozšiřoval geografický pojem Makedonie. V hellénismu, kdy byl rozsah království největší, patřilo do hranic Makedonie území od Ochridského (tehdy Lychnitského) jezera na západě až po řeku Nestos na východě a od severních hranic tzv. Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (FYROM) až po zhruba řeku Péneios na hranicích s Thessalií na jihu. V hellénismu pak byla sama Thessalie, ale i Thrákie (dn. Bulharsko a evropská část Turecka) a části Épeiru a Illyrie (dn. Albánie) pod přímou správou makedonských vládců.

V klasickém období hellénských dějin stálo celé severní Řecko mimo oblast vlastního kulturního a politického dění. Obchodní zájmy Hellénů vedly k tomu, že na makedonském a thráckém pobřeží vznikla řada osad, které se v průběhu věků od metropolitních hellénských států osamostatnily.

Právě prostřednictvím těchto měst přicházela do Makedonie hellénská kultura. Její silný fenomén postupně přikryl vlastní zvyky nehellénského obyvatelstva, takže již ve starověku historici nedokázali přesně odpovědět na otázku, kdo jsou Makedonci původem.

Historik Hérodotos v druhé polovině 5. století konstatoval, že Makedonci (nebo alespoň jejich králové) o sobě tvrdí, že jsou Helléni, což on sám respektoval. Téhož názoru byl o něco mladší historik Thúkýdidés (mj. po matce Thrák).

Politicky byli makedonští vládci argejského rodu uznáni za Hellény tím, že král Alexandros I. Filhellén (496 až 450) byl připuštěn na olympijské hry a shodou okolností se podle jedné pověsti stal prvním olympioníkem, tedy olympijským vítězem, který zvítězil na téže olympiádě hned ve třech disciplínách.

Mezi nejznámější makedonské krále patřil Perdikkás II. (vládl 450 až 413), který musel stále pendlovat mezi athénským a sparťanským tlakem. Jeho syn Archeláos (413 až 399), velký milovník umění, na jehož dvoře mj. zemřel tragik Eurípidés, přenesl královské sídlo ze starých Aig (Aigai) do Pelly.

Králové Filippos II. (359 až 336) a jeho syn Alexandros III. Veliký (336 až 323) jsou světoznámí a díky ojedinělému historickému zjevu Alexandra je pojem Makedonie pojmem celosvětovým.

Po vyvraždění argejského rodu roku 310 a čtyřicetiletí zmatků vládli v zemi potomci Antigona I. Monofthalma, tj. Jednookého, z nichž nejznámější byli Antigonos II. Gonatás (272 až 239) a Filippos V. (221 až 179). Země byla přechodně vypleněna Kelty (280 až 278) a neustále se musela aktivně bránit před Thráky, Illyry a Dardany (zhruba dnešní Srbsko).

Posledním samostatným makedonským vládcem byl Filippův syn Perseus (179 až 168), s jehož porážkou Římany zmizel makedonský stát a osudově byl v této oblasti oslaben hellénský populační prvek. O likvidaci makedonského státu viz pod Obrazy ze starého věku, Makedonské republiky.

Po ztrátě samostatnosti
Římané nejprve rozdělili v podstatě unitární Makedonii na čtyři samostatné republiky (168 až 149), což byl první případ rozdělení 'národního' státu v dějinách; srov. osud Německa v plánu Henryho Morgenthaua, ministra financí Franklina D. Roosevelta, z roku 1944, který chtěl poražené Němce plně demilitarisovat a usídlit do třech států a pozdější skutečnost dvou německých států. Po několika pokusech Makedonců o obnovení království Římané roku 148 zřídili provincii Macedonii, která na západě sahala až k Jaderskému moři (včetně území dn. Albánie).
V průběhu principátu se rozsah provincie měnil. Administrativní reformou císaře Diokleciána (284 až 305 n. l.) připadla provincie Makedonie spolu s celým dnešním Řeckem, Albánií, Srbskem, Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou a s částí Bulharska diecési Moesie.

V této době v celé oblasti žilo obyvatelstvo natolik smíšené, že se v podstatě nijak neodlišovalo od celkového charakteru východních provincií římského universálního státu. Roku 253/4 n. l. vyplenili poprvé Gotové Makedonii, pak ještě v letech 262 a 267, a to včetně Épeiru.

Noví obyvatelé, nové vlivy
V následujících staletích celý prostor připadl Východořímské říši (dělení z roku 395 n. l.) a následně Byzantské (tedy, jak se tehdy říkalo, římské, říše Rómájů). Koncem 4. století n. l. byla Makedonie 'navštívena' germánskými Visigoty a začátkem 5. století jejich příbuznými Ostrogoty; opustili svá sídla v severní části Balkánu roku 488 a celý prostor až po Dunaj zůstal mocenským vakuem.

První slovanské kmeny překračovaly Dunaj v pustošivých nájezdech začátkem 6. století a soustavně pak od poloviny tohoto století. Ve dvacátých letech 7. století dokonce pronikly na Krétu. Byzantští vládci museli postupovat stejně, jako jejich předchůdci v případě Germánů: usidlovali Slovany v hranicích svého státu. Tím byl dán vlastní základ pozdějším jihoslovanským říším Bulharů a Srbů.

V 7. století byla celá oblast dávné Makedonie osídlena původním smíšeným obyvatelstvem římské říše, tedy vlastně „Římany“, navíc přibyl silný prvek slovanský. Země střídavě patřila pod byzantské, bulharské a srbské vládce. Její vnitrozemní část dostala výhradně slovanský jazykový charakter.

Koncem 14. století se dostala pod tureckou nadvládu, definitivně po bitvě na Kosovu poli roku 1389. Tímto vítězstvím se na půl tisíciletí uchytil v celé oblasti islám a s ním i další nové obyvatelstvo z celé Osmanské říše.

Lidé ve sporu o dávné jméno
V průběhu staletí se na území dn. řecké provincie Makedonie objevilo množství místních slovanských jmen. Změna nastala teprve s koncem osmanské vlády a se vznikem národního státu Řeků. Dnešní rozdělení staré Makedonie mezi Řecko, Srbsko a Bulharsko je výsledek tzv. druhé balkánské války z roku 1913.

Především díky ethnické čistce vítězných Turků neboli po vyhnání Řeků z Anatolie a oblastí Černého moře po první světové válce došlo k nové proměně Makedonie, kam byla velká část vyhnanců usídlena.

Hranice starověké Makedonie nebyly od konce starého makedonského státu nikdy obnoveny a dodnes jde pouze o historický pojem. Jádro historické Makedonie však leží nesporně na území dnešní Řecké republiky, kdežto oblast severní Makedonie, ve starověku okrajové, dnes prohlašují slovanští obyvatelé za samostatnou tzv. Bývalou jugoslávskou republiku Makedonie s hlavním městem Skopjí (jako taková byla přijata do OSN a do začátku roku 2008 ji bilaterálně pod názvem Republika Makedonie uznalo na 120 států světa).

Stejně jako řečtí obyvatelé Makedonie i oni se označují za Makedonce a svůj slovanský jazyk za makedonštinu. O původ a charakter makedonských Slovanů vedou Bulhaři se Srby neustálé hádky.

Z uvedených důvodů je tedy spor o název Makedonie ze strany slovanského obyvatelstva neférový vůči Řekům, když si vedle jména dokonce v letech 1991-1995 na čas usurpovali za znak a vlajku jeden ze symbolů dávné argejské dynastie.

Z hlediska Středoevropana jde spíše o to, pochopit, zda je veden spor o obyvatele, nebo o zemi. Nositeli státu jsou však lidé, nikoli země. Strany sporu si nepochybně jednou uvědomí, že neexistuje 'jedna' Makedonie.

Ustavení územního makedonského státu s řecko-slovanským obyvatelstvem je zatím ilusorní. Jak ukazují příklady Itálie, Francie či Rumunska, hledání 'přirozených' hranic pro novověké státy v dimenzích provincií Římské říše nebylo nikdy příliš šťastné.

Za řecké občanské války od března 1946 do června 1949 mezi komunisty a monarchisty s demokraty se vybojovala většinu bojů v Épeiru. Zemřelo na sto tisíc lidí a milion opustilo na čas nebo nastálo domovy. V Makedonii byla polovina z protivládních vzbouřenců ethnickými Slovany, úředně tehdy Bulgarorománi nebo Slavomakedonci (sami si říkali „zdejší“ nebo Bulhaři).

Část z komunistů byla pro odtržení od Řecka a pro spojení s vardarskou oblastí titovské Jugoslávie anebo s pirinskou v Bulharsku a pro vyhlášení Velké Makedonie.

Po prohrané válce odešli komunisté do Sovětského svazu a jeho satelitních států. Např. na třicet tisíc Řeků skončilo v Uzbekistánu (Taškent, Kokand, Angren), od dob Alexandra Velikého jediná silná „hellénská kolonisace“ oblasti, podobně v Jugoslávii, Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Československu a v DDR.

Když socialistická vláda PASOK roku 1982 komunisty amnestovala, přišlo do Řecka na čtyřicet tisíc lidí ze Střední Asie. V Uzbekistánu roku 1999 bylo již jen 1600 Řeků, v Polsku kolem pěti tisíc, ČR tří tisíc, celkem mezi Saskem a Uzbekistánem žije na deset tisíc bývalých obyvatel Makedonii, Řeků a Slovanů.

Byli tedy Makedonci Hellény? Jistěže, stejně jako Thessalové, Épeirótové, Aitólové apod. K tomu makedonský královský rod pocházel z dórského Argu, byl tedy hellénský včetně Alexandra iii. Makedonci se účastnili olympských her, do začátku 2. st. př. n. l. etnicky ryze hellénská záležitost (ovšem Hellénem byl každý, kdo uměl řecky, sdílel výchovu gymnasiální a vyznával Olympany, tedy později i Římané, Egypťané etc., viz seznam olympijských vítězů). 

Makedonci hovořili svým dialektem (srov. jméno Bereníké, které by řecky znělo Fereníké, „přinášející vítězství”, dnešní Veronika). Elity vyznávaly to nejlepší z iónsko-attické literatury, hodně literátů žilo na makedonském královském dvoru, jedním z vychovatelů kluka Alexandra byl Aristotelés (rodem z chalkidského státečku jménem Stageira, kterou jeho otec vyvrátil). 

V Alexandrově armádě měli směrodatné slovo pouze Makedonci, přesněji řečeno Alexandrovi „přátelé/hetairové”, což byl dvorní titul převážně pro makedonské šlechtice (na území Makedonie bylo více knížectví a království fungovalo jako jakási konfederace v čele s králem z argívského rodu). Rovněž při zakládání osad v Orientu od Mesopotamie po Střední Asii a Indii se rozlišovalo, zda osadníci byli z Makedonie nebo Hellady, pouze Makedonci měli právo provolávat u Seleukovců a Ptolemaiovců následníka trůnu králem, neboť v jejich očích pokračovala v Syrii a Egyptě makedonská království. Ovšemže všichni mluvili a psali řecky, což později dělal i každý slušně vychovaný Říman.

Klasická Hellada a mocnosti jako Athény, Sparta, Théby se na Makedonce dívala jako na mocnost na severu, která jim přišla zakroutit krkem, bez Makedonů se po Chaironeji (338) v hellénském světě neudálo nic významnějšího.

Řekne-li se, že Alexandros byl Makedonec, je to stoprocentní pravda. Ovšem: makedonský stát zanikl u Pydny roku 168, s ním i šlechta a brzy i etnikum. Dnešní jméno zachovává starý název, nikoli však rozsah dávného království, natož obyvatelstvo (i Řekové v Makedonii pocházejí z velké části z Anatolie po prohrané válce s Turky roku 1923, popř. z Pontu/Černomoří prchající před bolševiky a nacionalisty). Řekne-li se, že Alexandros byl Hellén, i to je stoprocentní pravda (v den, kdy se Alexandros narodil, zvítězilo mj. Filippovo čtyřspřeží v Olympii, jak se traduje, a tam směli jen Helléni).

 

makedonské války§ = války

Makestos§ = Megistos

Makistos, m. v Trifýlii§ 580

Makkabaios, Machabaios, Maqqabi, Maqqebai, slovo nejasného významu ("kladivo"?), židovský rod Maqabim a přízvisko hasmónajských panovníků/Chašmonaim§ 445, 166, 160, 157, 140

makrobioi, macrobií, macrobiótae, viz dlouhověcí

Makrón z Athén, malíř červenofigurálních vás§ 500

Malaka, m. v Baetice, pův. foin. osada, (od „solit“, zřejmě emporion obchodující nasolenými rybami), dn. Málaga v Andalusii§ 530

Malakón z Hérákleie Pontské, voják ze seleukovské armády§ 281

Malá Asie§ = Anatolie

Malajci, Malajsko, řec. Chrýsé Chersonnésos, tj. Zlatý poloostrov§ 300

Malaos Agamemnonovec, prý spoluzakladatel aiolské Kýmy§ 650

Malati᧠= Milid, Meliténé

Maleá, Maleai, mys v Lakónice§ 409

Maledivy, viz pod Máhiládípaka

 

Malgašové, dn. obyvatelé Madagaskaru§ 300

Máliá, Málea, Mális, též Mé-, pobřežní kraj a záliv v jižní Thessalii§ 600, 595, 455, 480, 413, 371, 321, 268

Malchos z Karthága, pún. Malik, vojenský velitel na Sicílii§ 540

Malichos I., k. Nabatajců, Maliku§ 47, 43, 42, 40, 39, 36, 32 - 30
Malichos, nabat. Arab§ 43

malířství hellénské a římské, malíři:

Helléni věřili, že znalost malířského umění jejich předkové převzali z Egypta. Z předdynastického období Naqáda II. (c. 3500-3200) je první malovaná hrobka (Hierákónpolis) s nástěnnými malbami s loděmi, zvířátky a bojujícími lidmi. Tušili, že jde o umělecký projev, který je mnohem starší, než jejich přítomnost ve Středomoří. Fresky z královského paláce v syrské Qatně se dvěmi červeno-oranžovými želvami naznačují, že krétské umění nástěnných maleb mohlo vzít zprostředkovaně začátek i odtud, nejenom via Deltu.

Přesto byl mezi nimi spor o to, zda hellénské malířství vzalo začátek v Sikyónu nebo v Korinthu. Z antické paměti zcela vypadlo krétské a mykénské nástěnné malířství, naturalistické fresky z Knóssu ze 17. století, od 16. století s lidskými postavami („Princ“, „Pařížanka“, býk s akrobaty); ze 16. století jsou fresky z Théry, nejstarší evropské freskové malířství je ze 14. a 13. století z Mykén, Tírynthu, Pylu a Théb. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali. Mínójské fresky z 15. století jsou známy ze západní Delty, z Palaistíny i syrského Alalach.

Egyptské výtvarné umění značně ovlivňovalo začátky hellénského, ale samo se nikdy nevymanilo ze strnulosti. Všechny egyptské portrétní fresky jsou z profilu. Roku 2004 složili egyptologové fragmenty dřevěné desky o 50 x 31 cm pokryté krémově žlutých štukem s černočervenou portrétní kresbou královny Hatšepsut, která se dávala ztvárňovat jako muž, nebo krále Thútmóse III. (tj. z let 1504 – 1450).

Za první fasi uměleckého a stylového vývoje považovali Helléni malířství obrysové, stínové, zv. monochromatos, jednobarevné. Plinius v 35. knize své Naturalis historia uvádí i neověřitelná jména takových prvních malířů: Filoklés z Egypta nebo Kleanthés z Korinthu. Korinťan Arid(e)ikés a Sikyóňan Télefanés pak v jednobarevných obrysových malbách vykreslovali detaily a měli jako první připisovat jména těch, které znázornili.

Jako první použil jednobarevné, cihlové obrysové malby jistý Ekfantos z Korinthu. Bútadés ze Sikyónu působil jako malíř, keramik a hrnčíř v Korinthu. Jeho dcera namalovala na stěnu obrys těla svého milence, B. na něj přitlačil hlínu a pak vypálil. Plastika byla vystavěna v korinthském nymfaiu až do vítězství Mummiova.

Ze slavných autorů monochromatického období se zachovala jména jako Hygiainón, Deiniás, Charmadás a Eumaros z Athén, který prý jako první v malbě rozlišil mužskou a ženskou postavu a jejich postoje. Kimón z Kleón vynalezl malby z profilu (katagrafy), rozlišoval v obličejích, ukázal prý první žíly a záhyby na šatech. První vysokou cenu za obraz, kterou hellénská tradice uchovala, bylo ocenění posledního hérákleovského lýdského krále Kandaula alias Myrsila obrazu bitvy Magnétů jistého Búlarcha: král obraz vyvážil zlatem.

V Athénách v letech 770-760 vynikl malbou scén ze života na keramiku geometrické éry (900-700) tzv. „mistr dipylský“, který stál pod silným vlivem produkce orientální. Do Attiky přicházely nádoby ze syrské oblasti a Attičané vyváželi opačným směrem i na Kypr. Orientální vlivy byly nejsilnější v Korinthu, srov. jeho keramiku se zvířaty a obludami (c. 720). Kolem roku 700, začátek „protoattické keramiky“ maloval na vázy Analatos, kolem roku 620 Nessos, kteří svá jména autorsky vyryly na vázy: jsou to první historicky skuteční malíři Evropy.

Vázové malířství mělo sice první slávu v Korinthu po roce 700 (jménem známí umělci Tímonidás a Milónidás, oba c. 600-575, a Charés, c. 575-560), ale proslavilo se až v Athénách v době c. 600-550. V Athénách v polovině 6. st. a později malovali černofigurální keramiku, tzn. černá malba vyrývána do červené hlíny, Sofilos (c. 580-570), Nearchos (c. 565-555) a ješho synové Tlésón a Ergotelés, Lýdos (560-540), Exekiás (545-520), Kleitiás (u hrnčíře Ergotíma, c. 570-560; tzv. Françoisova váza z Clúsia/Chiusi), hrnčíř Amásis (560-525), Pedeios se sexuálním motivy, Triptolemos (obraz soulože na míse) a Níkosthenés (c. 530; obraz satyrů při sexu).

Na nádobách všeho druhu, hlavně na stolovací keramice, byly náměty všeho druhu, od mýthologie po erotiku až pornografii. Za vrchol vázového malířství (amfor) bývá označováno dílo athénského hrnčíře a malíře Eufronia z let asi 510 - 500, který jako první přišel v vykreslováním svalstva. Je dochován jeho podpis na osmnácti nádobách, z toho šestkrát jako malíř, dvanáctkrát jako hrnčíř. V červnu 1990 byl jeden z jeho výtvorů v newyorském Sotheby's anonymně vydražen za 742 tisíc dolarů. Jedno z děl, kratér nalezený roku 1971 v jednom etruském hrobu a tajně odvezený do Spojených států, bylo roku 2006 vráceno do Itálie. Hrnčířskou práci na něm odvedl Euxitheos.

Od c. 530 přišla červenobílé figurální keramika, tedy na černé podloží nanášená, nikoli vyrývána, červená. Byla znakem éry Hippia a Hipparcha a jejím vynálezcem prý byl neznámý malíř hrnčíře Andokida, žák Exekiův. Vynikli malíři Eufronios, Euthýmidés, kolem roku 500 tzv. malíř Kleofradův. Níkosthenés pod vlivem Orientu a Iónie zavedl namísto černého pozadí bílé.

V první polovině 5. století působil v Athénách malíř Epiktétos, žák malíře-dzógrafa Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce. V polovině 5. století působil v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy. Anonymní zůstávají tzv. Argívský malíř, Chicagský malíř (oba kolem roku 450) a Meleagrův malíř (kolem 380). V první čtvrtině pátého století maloval Bríseis (?); zachována je mísa se sexem dvou mužů. Hellénskou figurální keramiku v historii už nikdo nepřekonal.

Malířství prý u Hellénů dosáhlo proslulosti až v 90. Ol. Feidiův bratr či bratranec Panainos na obraze s marathónskou bitvou poprvé čtyřbarevně rozlišil vůdce na obou stranách podle skutečné podoby (podle jiných údajů pocházel obraz od Panainova otce Pleistaineta, Feidiova bratra). Za jeho života byl zaveden v Korinthu a v Delfách závod malířů a jako první se měli střetnout Panainos s Tímágorou z Chalkidy.

Před 90. Ol. proslul ještě červenofigurální Polygnótos z Thasu tím, že jako první namaloval ženy v průsvitném šatu, zbavil je strnulosti v obličeji tím, že zavedl otevřená ústa se zuby, a dámy měly na hlavě pestrobarevné kloboukovité útvary. Zachována je i nádoba se sexem ve stoje. Jeho přítelkyní byla Elpiníké, Kimónova sestra; Athéňané Polygnótovi udělili občanství za jeho podíl na výzdobě "malovaného sloupořadí, stoá poikilé. Malířským uměním proslul i jeho bratr Aristofón (obraz Ankaia, zraněného kancem). Oba byli synové Aglaofónta z Thasu (zemřel kolem roku 440) a jménem je znám i athénský malíř Aglaofón, pravděpodobně Thasaňanův vnuk.  

Někdy v této době věhlasný a zámožný architekt Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě (srov. pod architektúra).

Kolem roku Ol. 93, tj. roku 420, začal v Athénách působit domácí malíř vasové malby Apollodóros, který používal nové techniky - znázorňovat světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. „illusionista“. Byl objevitelem zákona perspektivy (vytvořil Modlícího se kněze a Aianta zapáleného bleskem). Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který žil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu („illusionisté“).

Současníkem těchto umělců byl další malíř mýthologických themat Tímanthés ze Sikyónu. V 5. století tvořil jinak neznámý Aristofanés.
Za 90. Ol. žili Agláofón, Kéfísodóros, Erillos a Euénór z Athén, otec a učitel Parrhasiův, snad také Feidiův. Současníkem Perikleovým byl Agatharchos ze Samu, jemuž se přičítá zavedení perspektivy do malířství, což měl popsat v nezachovaném spisu o malířství.

Apollodóros z Athén (93. Ol.) začal jako první vyjadřovat vzezření a prý i jako první skutečně dosáhl slávy ve svém umění. Ve Ol. 95,4 se stal slavným Zeuxis z Hérákleie. Jeho učiteli byli Démofilos z Hímery a Néseus z Thasu. Zeuxidovy obrazy existovaly a byly známy ještě v císařské době. Zeuxis proslul i svým řemeslem hrnčířským. Zeuxidovými současníky a soupeři byli Tímanthés, Androkydés, Eupompos ze Sikyónu a Parrhasios z Efesu. Parrhaios měl dát jako první malbě symetrii a vynikal v detailech obličejů a v celkové jemnosti malby. Maloval momunentální mýthické náměty, ale proslavil se i „sekulárními“ náměty.

Dochovala se anekdota o soupeření Zeuxida a Parrhasia. Zeuxis namaloval hrozny tak věrně, že se na ně slétali ptáci. Parrhasios Zeuxida jistého si vítězstvím vyzval, aby odhrnul závěs, za nímž spatří jeho soutěžní obraz. Když to Zeuxis chtěl udělat, sám se stal důkazem své prohry: závěs byl totiž namalovaný.

Eupompos byl v téže době učitelem Pamfila z Makedonie, který se později stal učitelem Apellovým, a Euxenidás vyučoval Aristeida Thébského, učitele jinak neznámého Antorida, Eufranóra a svých synů Níkéra a Aristóna. Aristeidův bratr Aristón (ověnčený Satyr s pohárem) byl žákem Níkomachovým, kterého učil jeho otec Aristiakos (Aristaios či Aristodémos).

Aristeidés prý byl první, který namaloval oduševnělý výraz a vášně. Proslulé byla jeho obrazy plazícího se dítěte po dobytí města k prsu umírající matky, který dal přenést Alexandros Veliký do Pelly, namaloval Epikúrovu přítelkyni Leontion, za obraz nemocného zaplatil král Attalos 100 talentů. Jeho dílo Dionýsos, kterého se zmocnil L. Mummius, bylo vystaveno v Cereřině chrámu v Římě a byl to prý první hellénský obraz v Římě veřejně přístupný.

Eupompos přerozdělil svou vážeností malířství na školy (jak uvádí Plinius). Dvě předtím se prý nazývaly helladská a asijská. Nyní po přidání Eupompova rodiště byly tři školy: iónská, sikyónská a attická.

Pamfilos jako první vyučoval za drahý poplatek a sám vyžadoval vzdělání ve všech vědách, hlavně ale v  arithmetice a v geometrii. Jeho taxou byl jeden talent, a ten mu prřý dali i jeho žáci Apellés a Melanthios. Díky Pamfilovi, který se usadil v Sikyónu, se stala grafika, tj. kreslení součástí hellénského školství a patřilo ke vzdělání svobodných lidí (kterýžto stav trvá dodnes). Kolem roku 300 žil Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým ztvárňováním obrazů.

V druhé polovině čtvrtého století působil sochař a dvorní umělec Alexandra Velikého Lýsippos ze Sikyónu. Pracoval jen s bronzem, např. Apoxýomenos, „Athlet seškrabující ze sebe špínu a pot“, nebo Héráklés zvaný dnes Farnese. Jeho syn a žák Boidás nebyl tak proslulý, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

V téže době byl nejproslulejším malířem, činným na dvoře Filippově i Alexandrově, Apellés z Kolofónu či Kóu - mj. obraz Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Dvorním umělcem Alexandrovým byl i Prótogenés z Kaunu, jehož nejznámější obrazy byly např. Iálysos, Aristotelova matka nebo Alexandros.

Aby nezničil Iálysa ukončil Démétrios Poliorkétés obléhání Rhodu (!). Později byl Římany umístěn v chrámu Míru. Prótogenés byl prvním z malířů, který používal techniku házení houby na plátno. Do své padesátky maloval jen lodi a na boky lodí, řemeslo samo o sobě.

Podobný přístup je zaznamenán u jinak protivného Achájce Aráta, který chtěl dal zničit obraz sikyónského tyrana Aristrata, současníka Filippa II., na němž se kolektivně podíleli všichni mistři sikyónské školy a Apellés. Teprve prosby přítele a malíře Nealka dosáhly doho, že Arátos dal zamalovat postavu samovládcovu, ale ústřední motiv, spřežení bohyně Vítězství, zůstalo uchováno (přesto prý po koly vozu zůstaly vidět nohy).

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, syn a žák Bryetův či Bryův, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Pausiás vytvořil mj. obraz Stefanoplokos-Glykerá, Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou.

Pausiás sepsal knihu o barvách a souměrnosti. Kromě Glykery maloval hodně chlapce a jako první vymaloval vykládané stropy. Byl velmi rychlý, prý namaloval denně obraz resp. to dokázal (hémerésios, "jednodenník"). Kopii Glykery, apografon, koupil v Athénách Lucullus za dva talenty.

Jistý Filoxenos z Eretrie, žák Níkomachův, namaloval pro Kassandra obraz bitvy u Issu. Jeho podoba je dodnes známa v kopii jako mosaika z Pompéjí. Proslavil se ještě obrazem Hýřících seilénů.

Ol. 107 se proslavili svými díly Aétión a Thérimachos. Svatbu Alexandra Velikého s Rhóxánou v Baktrách v létě roku 328 namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión z Iónie. Ve Ol. 112 překonal všechny Apellés z Kolofónu/Kóu, který nejenže maloval, ale psal i theoretické práce z oboru. Jeho velkým slavným soupeřem byl Prótogenés z Kaunu (podle jiných z Rhodu), jemuž se vytýkala přílišná pečlivost a precisnost (Apellés: „Né suprá crepidam sútor/Sútor né ultrá crepidam, Švec ať si nevšímá ničeho jiného než bot“).

Apellés nezameškal prý jediný den, aby necvičil tahy štětcem („Nulla diés sine líneá“). Na Rhodu soutěžil s Prótogenem v síle tahu štětcem. Prohrál a čáry přeškrtal.

Obraz zůstal dokladem klání a zanikl při požáru Caesarova domu na Palatínu (ostatně soutěž malířů prý byla součástí isthmií i pýthií). Jeho vlídnost a věhlas ho přivedla na dvůr Alexandra Velikého, jehož se stal malířem (Alexandros dokonce zakázal komukoli jinému ho malovat). A když se pak Apellés při malování zamiloval do jedné z oblíbených Alexandrových přítelkyň Pankaspy, král mu ji přenechal.

Podle ní prý vznikl obraz Afrodíty vynořující se z vln (Anadyomené). Obraz stářím zetlel v Římě, kde skončil jako kořist a Neró ho dal nahradit dílem z ruky Dorotheovou. Jinak však zřejmě dvorním malířem císařovým byl jinak neznámý Famulus (či Fabullus/Fábullus n. Amúlius či Amúlius Fabullus, srov. zde níže), který se podílel na nástěnných malbách Zlatého domu, domús aurea (nebo to byli dva různí umělci?).

Klasickými barvami velkých hellénských malířů byla bílá, okrově žlutá, červená a černá.
Apellés se zasloužil o zvelebení váženosti Prótogenově, který prožil život na Rhodu. Apellés kromě toho namaloval portréty všech makedonských předáků. Za obraz Alexandra s bleskem v rukou, umístěného v Artemísiu, dostal od krále 20 talentů naměřeného, nepočítaného zlata. Apellovy obrazy byly slavné po celou dobu své existence.

Obrazy Alexandra s Níké a Války s rukama svázanými na zádech, zatímco Alexandros slaví vítězství působil tak mohutně, že kultury milovný princeps Claudius dal vyříznout královy hlavy a nahradit je hlavami Božského Augusta. Alexandros Veliký dal výhradní povolení k portrétování své osoby pouze třem umělcům: malíři Apellovi, sochaři Pyrgoteleovi a litci Lýsippovi. Po Alexandrově smrti Apellés ještě maloval Antigona Monofthalma.

Apellovým vrstevníkem byl Aristeidés z Théb. Prý měl jako první vyjadřovat obrazy lidské city, vášně a oduševnělost: Plinius uvádí Aristeidův obraz plazícího se dítěte, které se po vyvrácení města plazí k prsu zkrvavené umírající matky, která má obavu o to, aby dítě po zániku mléka nessálo krev. Alexandros Veliký dal obraz přenést z Théb do Pelly.

Většina Aristeidových, stejně jako vůbec všech hellénských obrazů, ale skončila v Římě. Jeho obraz Bitva s Peršany obsahoval sto detailních postav a od „vládce“ Elateie Mnásóna dostal deset min za každou z bojujících postav na obraze! Mj. portrétoval Epikúrovu přítelkyni Leontion.

L. Mummius vzal roku 145 do Říma Aristeidův obraz Dionýsa s Ariadnou, který odmítl z kořisti prodat Attalovi. Byl to zároveň první veřejně vystavovaný umělecký obraz v Římě (v chrámu Cerery). Král Attalos II. později vydražil jiný z Aristeidových obrazů, Nemocného, za 100 talentů, tj. více než 2,6 tuny raženého stříbra (spíše než zlata).

Prótogenés, který se také věnoval sochařství z bronzu, v malířství kromě své přesnosti proslul i „novátorstvím“: když se mu nedařilo nalézt věrnou podobu pěny, která vycházela z úst malovaného psa, po mnohých neúspěšných pokusech hodil na obraz houbu - a dílo se zdařilo.

Podobně prý maloval Nealkés pěnu u huby koňů. Pro nejslavnější Prótogenův obraz Iálysos, který později skončil v Římě v chrámu Míru, ukončil předčasně obléhání a dobývaní Rhodu král Démétrios Poliorketés. Obraz byl totiž umístěn poblíž hradeb v místech, kde ho ohrožoval při průlomu možný požár. Démétrios proto obléhání ukončil. U Nealka nejprve třel barvy jistý Erigonos, jehož žákem je však Pausiás.

Apellovými vrstevníky byli dále Asklépiodóros, jemuž tyrannos Mnásón vyplatil za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héroů po dvaceti. Proslul Níkomachos z Théb, syn a žák Aristiakův, který prý první z malířů nasadil Odysseovi klobouk. Níkomachos oproti Prótogenovi vynikl rychlostí a lehkostí. Z jeho děl uvádí Plinius Únos Persefony (znám z nástěnné malby ve verginské hrobce Filippa II.), Kybelé na lvu, Apollón a Artemis.

Za žáky měl mj. Filoxena z Eretrie, autora obrazu Alexandrovy bitvy s Dáreiem u Issu (srov. slavnou fresku z Pompéjí a poznámku u hesla Seleukos I. Níkátór, z jehož popudu podle jednoho z názorů měl obraz vzniknout) a Níkofana. Jejich vrstevníky byli Apellovi žáci Perseus a Aristeidovi žáci a synové Níkerós a Aristón a Antoridés a Eufranór (viz níže).
Aristonidás byl otcem a učitelem Mnásitímovým.

V téže době začínajícího hellénismu proslul jako malíř holičských oficín, dílen, kuchařských potřeb jistý Peiráeikos (pseudonym'). Podobnému řemeslnému umění se říkalo rhyparografos, malíř všedních věcí. Jiní malovali jen divadelní scény, nebo jen lidi (anthropografos). Jako malíři drobností prosluli Kalliklés, komické obrázky maloval Kalátés.

Obojí uživilo Egypťana Antifila, žáka Ktésidémova. Antifilos se proslavil kresbami žertovné postavy zvané Gryllos, tj. Čuně, a tak se také pak říkalo podobným malbičkám, řekněme karikaturám. Jinak ale proslul obrazy Alexandra a Filippa, Kadma s Európou, který byl v Pompeiově sloupořadí v Římě, hocha foukajícího do ohně, Ptolemaia na lovu a nejslavnější prý byl Satyr s pantheří kůží, jemuž říkají Aposkopeuón, „Hledící do dálky“.

Enkaustickou malbu, při níž se malovalo voskem a barvy byly vpalovány, prý vymyslel Aristeidés a později ji zdokonalil Praxitelés/Práxitelés. Staršími tvůrci takových obrazů se však uváděli Polygnótos, Níkánór, Mnásiláos z Paru a Elasippos působící hlavně na Aigíně. Apellův učitel Pamfilos enkaustické technice vyučil Pausia ze Sikyónu, který se pak proslavil v tomto žánru jako první.

Pausiás začal jako první malovat vykládané stropy a zdobit klenutí, hodně maloval chlapce a proslul obrazem své přítelkyně Glykery vijící věnec z květin (stefanoplokos) či prodávající věnce (stefanopólis). Obraz svou oblíbeností přispěl k rozšíření módy květinných věnců (viz věnce). Většina jeho slavných obrazů později skončili v Římě. Malířství se věnoval také Pausiův bratr Aiginetás.

Po Pausiovi vynikl v první polovině 4. století působil sochař, řezbář a malíř a autor spisů o malířství, barvách a souměrnosti Eufranór z Korinthu či Isthmu (0l. 104). Mj. vymaloval stou Dia Eleutheria v Olympii, jeho nejslavnější malby byly v Efesu. Jeho současníkem byl Kydiás z Kythnu, malíř slavného obrazu Argonautů. Žákem Eufranórovým byl Charmatidés a Antidotos (obraz bojovníka se štítem a zápasníka s trubačem), jehož žákem byl Níkiás z Athén, který proslul obrazy ženských postav.

Byl velmi zámožný, takže si mohl dovolit odmítnout nabídku krále Attala na odkoupení obrazu Homérova vyvolání z mrtvých (nekyomanteiá, nekromanteiá) za 60 talentů a raději ho daroval své vlasti. Proslavil se kresbami zvířat, hlavně psů. Níkiy a jeho techniky si vážil sochař Praxitelés. S Níkiou byl srovnáván žák Glaukióna Korinthského Athénión z Maróneie, jehož cestu ke slávě ale přerušila předčasná smrt. Nejslavnějším dílem byl Pohaněč koně.

Učedníkem Níkiovým byl Omfalión, který u mistra prý sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem; nicméně se proslavil malířskou výzdobou Asklépiovy svatyně v peloponnéské Messéně.

Pausiovým žáky byli Aristoláos a Níkofanés, jejichž díla byla velmi vážena. Pausiův syn Aristoláos namaloval Epameinóndu, Periklea, Médeiu, Thésea a např. Attický lid.

Později byl slavný Hérákleidés z Makedonie, který nejprve doma maloval lodi, ale po zániku makedonského státu odešel do Athén, kde zase působil filosof a malíř Métrodóros, kterého právě Athéňané poslali Aemiliovi Paullovi do Říma na výzdobu jeho triumfu nad Perseem a zároveň k výuce jeho dětí. Za Caesara maloval Tímomachos z Býzantia, jehož dva obrazy Aianta a Médeiu odkoupil diktátor od umělce za 80 talentů a umístil je pak do chrámu bohyně Venus Genetrix.

L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Seznam hellénských malířů, jejichž jména známe, jejichž díla jsou pojmenována a popsána zachovanými autory a u nichž je znám stupeň proslulosti, je dlouhý, ale pro nás prakticky bez informační hodnoty; kromě potvrzení toho, že výtvarné aktivity byly na velmi „moderní“ úrovni.

Tak např. o Aristokleidovi víme, že vymaloval Apollónův chrám v Delfách, obdivované obrazy namaloval Antifilos, Androbios, namaloval Skylla přetínajícího kotvy perského loďstva před Salamínou, Artemón, od něhož je Danaé obdivovaná piráty, spolupracovník se sochařem Pýthodórem, Alkimachos (obraz Dioxippa, který v Olympii v pankratiu zvítězil „akoniti“, tj. „bez prachu“), Aristobúlos ze Syrie, Dionýsodóros z Kolofónu, Dúridés z 5. st., Koinos, Ktésilochos, Apellův žák, Kleón či Ktésidémos. Jinak proslul Kratínos, který maloval herce.

Malíř a sochař Eutychidés se v Římě proslavil sochou Líbera na Palátínu a obrazem dvojspřeží řízeného Vítězstvím, Eudóros slavný scénickými obrazy (také tvůrce bronzových soch), Leontiskos, Hippys, malíř obrazů Poseidón a Vítězství, Habrón, León, Nearchos, jeho dcera a žačka Aristarété, autorka obrazu Asklépiova, Oiniás, Filiskos z Rhodu namaloval Malířovu dílnu a vytvořil sochy Apollóna a Afrodíty, které stávaly v Římě u Octáviina sloupořadí, Falerión, autor obrazu Skylly, Simónidés, Símos, Theodóros, Tauriskos atd. Dionýsios z Kolofónu byl malířem a literátem zároveň: prý byl se Zópyrem autorem Menippových satyr (srov. pod školy filosofické).

Známe jména: Amásis z Athén, Anaxandros, Aristokydés, Dámofilos s Gorgasem vyzdobili v Římě levou stranu Cereřina chrámu (zasvěcen 494), Deiniás byl malíř neznámé doby, který působil v Athénách a maloval prý pouze jednobarevně, Démofilos z Hímery, současník Zeuxidův, Aitión či Échión (?) vytvořil prý obrazy Tragoidie a Komoidie, Semiramidy a Bakcha, malíř nesmírně kdysi ceněný („dávaly se za jeho díla státní poklady“). Neznámý zcela je Erillos.

Jinak proslul jistý Ktésiklés, kterého odmítla přijmout seleukovská královna Stratoníké. Namaloval tedy její obraz, kde je v obětí s jistým rybářem, do něhož se prý zamilovala. Obraz vystavěl v efeském přístavu a odplul. Královna zakázala obraz odstranit, ačkoli věrně vystihoval podoby obou postižených.

Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když veliké proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako Athéňanka Tímareté, dcera Mikóna ml. z 5. století, jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy vymezeni jen na muže!). Eiréné byla dcera a žačka malíře Kratína Athénského, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně. Známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž slavnými díly byly obrazy starce a mága Theodóra (kolem roku 200), Olympiady, učitelky (a asi i matky) Autobúĺa, a Nearchovy dcery a žačky Aristareté ze 4. n. 3. století. Žačkou a dcerou Nealkovou, Arátova přítele, byla Anaxandra.

O Alkisthéně nevíme zhola nic, zato u Hellény, dcery Egypťana Tímóna, která namalovala Alexandrovo vítězství u Issu, se můžeme domnívat, že k nám promlouvá dodnes. Její dílo viselo na Foru míru za Vespasiána a lze se domnívat, že bylo předlohou k částečně uchované známé mosaice z Pompéjí.

V Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku (též Lalá?), která celý život zůstala pannou a mimo jiné vytvořila dle zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny a tvořila řezbářské práce ze slonoviny. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus. • O obrazárny/galerie se staraly odborné síly, zotročení Helléni nebo propuštěnci; nadřízenými zůstavávali římští rytíři. Z roku 193+ je doložen prócúrátor Augustí, quí fuit á pinacothécís, chlapík jménem Flávius Apollónios ve službách Antónína Pia jako ředitel císařských galerií, "císařský prócúrátor, který byl přes obrazárny", viz s. v. spolky. 

Řím. Roku 494 věnoval štíty, clupeí, s podobiznami předků do svatyně Bellony Ap. Claudius a připojil seznamy jejich hodností. Odtud portrétní medailony s titulaturou, jejichž tradice sahá až do novověku (srov. pod věnce). V Římě jako první dal vystavit na desku namalovanou bitvu (n. na postranní stěnu jako fresku?), a to na bok Hostiliovy radnice roku 263, M'. Valerius Maximus Messala: chlubil se svým úspěchem na Kartháginci a Hierónem na Sicílii. Umělec se jmenoval Theodotos a více ho neznáme. Totéž učinil L. Scipio s deskou na Kapitolu, kde zvěčňovala jeho asijské vítězství.

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus roku 214 u Beneventa porazil Hannibala, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu. Propuštěnci po bitvě nosili na hlavě propuštěnecký klobouk nebo měli hlavu omotánu vlněnými pásy látky, a to i při jídle. Gracchus dal tento výjev namalovat v chrámu Svobody/Líbertás na Aventínu, který postavil jeho otec za peníze vybrané na pokutách.

V Dámaratově skupině prý byli výtvarníci Diopos, Eucheiros a Eugrammos, kteří umění malířské a plastické přinesli z Hellady do Itálie.
Desku s průběhem dobývání Karthága vystavoval L. Hostilius Mancinus, který jako první stanul v kartháginských hradbách. S vystavováním obrazů s domácí thematikou zřejmě začal C. Terentius Lucanus (srov. rok 195), který nechal namalovat třídenní gladiátorské zápasy, jimiž poctil svého adoptivního dědu (jako první na nich dal zápasit třiceti párům). Jména všech těchto malířů nejsou známa a přístup Římanů k malířskému období této epochy lze charakterisovat moderním přístupem „americkým“.

Senátoři se po staletí dívali na svých zasedáních na téměř holé stěny, ale nad řečništěm byl obraz Glaukióna a jeho syna Aristippa, nad nimi orel držící v pařátech jakéhosi dračího plaza, dílo jistého Filochara. Již tehdy nikdo nevěděl, proč tam visí, jakou má symboliku.

Vystavováním hellénských děl si získal v Římě první slávu L. Mummius Achaicus. Když totiž chtěl z korinthské kořisti koupit král Attalos II. Aristeidův obraz Dionýsa za 600 tisíc denárů, zdálo se to Mummiovi podezřele mnoho a aniž věděl proč, obraz neprodal. V Římě ho vystavil v chrámu Cerery, a to byl vůbec první hellénský obraz, který byl ve městě veřejně přístupný. Zdobit město nástěnnými obrazy však začala teprve doba Caesarova a Augustova. Idylické krajinky a kýčovité scénky v nich maloval na stěny zákazníků jistý Ludius (podle hodnocení Pliniova: „velmi vtipné a vkusné“).

Synem schopného řečníka Q. Pedia Públicoly, manžela sestry M. Valeria Messály Corvína, mecenáše umění a literatur, byl Q. Pedius, nadaný malíř, který zemřel mlád a je prvním jménem známým hluchým Evropanem. 

Na italském venkově zřejmě působili velmi zruční malíři. Když triumvir, jak praví anekdota, na cestách odpočíval kdesi v nějakém zájezdním hostinci, nemohl spát, protože ho rušili ptáci. Sluhové tedy obklopili háj u hospody obrazem dlouhého hada a ptáci zmlkli… Podobně prý Claudius Pulcher dal vymalovat stěny střechami domu: sletěli se havrani, aby si na ně sedli (starověké nástěnné malby jsou jiné techniky než fresky, které patří až do nových italských dějin).

Jistý Aurellius či Arellius maloval na konci republiky na desky bohyně, ale dával jim podoby svých milenek. Později z latinských malířů prý proslul Famulus (Fábullus? shodný s Amúliem?), který maloval v toze a pro Neróna na stěny Zlatého domu (srov. zde výše), Cornelius Pinus a Atticus Priscus, kteří pracovali pro Vespasiana.

Římané pak také „přispěli“ k rozvoji malířského umění: Nero dal namalovat v Římě první plátno v nadživotní velikosti o délce 120 stop, tj. o 40 metrech, ale jen co bylo hotové, zničil ho blesk; srov. dnešní megabillboardy.

Římská aristokracie technicky netvořila, neboť výtvarné umění nepatřilo v jejích očích k důstojným zaměstnáním. Ovšem jeden z Fabiů Pictorů, Gáius (po něm má rod jméno) vymaloval roku 303 chrám Spásy na Capitóliu a dílo bylo veleváženo ještě za Augústa; zaniklo až za požáru v době Claudiově. Básník M. Pacuvius měl své malířské dílo umístěno v Herculově chrámu na Dobytčím trhu; jako literát si udělal jméno až ke stáru.

M. Plautius pocházel z Asie ("Malé"; do Latia přišel asi po Antiochově porážce) a pro svůj původ měl přízvisko Lyco. Proslavila ho malířská výzdoba chrámu v Ardeji a udělili mu tam za to občanství. Turpilius z Venetie z jezdeckého rodiny z prvního století n. l. maloval levou rukou a je to zřejmě první levoruký umělec a levák evropských dějin, o němž to víme. Praetor Titedius Labeó malovával drobnůstky a prý se tím jen zesměšňoval. Zemřel v době Pliniově.

Ve 4 století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vasového malířství jižní Itálie. Z Amfipole pocházel a pak v Sikyónu působil malíř Pamfilos, žák a nástupce Eumolpův či Eupompův v Sikyónu, učitel mj. i Apellův. Pamfilos zavedl do malířství enkaustii; jeho nejslavnějším dílem byl obraz bitvy u Flíúntu (v roce 369?).

Malířství v Indii a Číně nedosáhlo v oblasti portrétní hellénských výšin. Čínští císaři zůstali anonymní, bez obličejů. Portrétování se v říši středu uchytilo až kolem roku 600 n. l.

Platy a honoráře umělců byly vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého zlata (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého. Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 denárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty. Zámožný malíř Athéňan Níkiás odmítl nabídku krále Attala na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héroů po dvaceti. Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata).

Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sesterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance, vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augústovými. O restaurátorství nelze hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Přes malířství se dělala také politika. L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága, si dal namalovat obraz o bojové situaci a postavil se s ním na Forum. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.

Zvláštním způsobem obživy malířů bylo umělecké poradenství. C. Verres se za své služby v Kilikii jako legát správce provincie Cn. Cornelia Dolabelly roku 80 se svým šéfem "pakoval" uměleckými předměty, což ostatně dělaly generace Římanů v provinciích soustavně. Seznámil se s malíři z pamfýlské Kibyry (Kibyra hé mikrá, Malá K.), bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem. Angažoval je jako agenty-znalce vyhledávající v římské Asii umělecké předměty a roku 73, kdy se stal správcem Sicílie, je vzal s sebou na ostrov, až jeho brutální nenasytnost navěky oslavila žaloba Ciceronova a vynesla mu doživotní vyhnanství (nicméně s nakradenými miliony) a v podstatě po letech i smrt, viz rok 70. 

Zřejmě největším obrazem na plátnu na světě je panorama největší bitvy německé selské války z roku 1525 na vrchu Schlachtbergu/Kopec bitvy u Frankenhausenu v Durynsku. Obraz je dlouhý 123 m, vysoký 14, dávali ho dohromady třináct let a dodělali roku 1975.

Pro srovnání: V novověku dosahují prodejní ceny výše desítek milionů dolarů. Podle European Fine Art Foundation utratili roku 2002 lidé za umění 25,2 miliardy dolarů, roku 2006 přes třicet miliard. Ve skutečnosti však to muselo být více, výrazně více, protože u řady obchodů strany o svých „aktivitách“ mlčely.

Rekordní sumy dosažené na aukcích specialisovaných firem Christie's, Sotheby's a dalších, popřípadě přímo mezi kontrahenty:

Nejvíce peněz za obraz nezprostředkovaný aukcí  vydal podle specialisované mediální agentury AMA na jaře 2011 katarský panovnický dům Ál Sání (Al Thani), přesněji řečeno státní Katarské museum: z pozůstalosti řeckého podnikatele Georga Embiricose, který krátce předtím zemřel ve Švýcarsku, kde žil, koupil "Karbaníky" Paula Cézanna, Les joueuers des cartes, za více než 250 milionů dolarů; podle jiného údaje za 275 milionů USD.

V únoru 2015 Katarské museum svů rekord překonalo při koupi obrazu Paula Gauguina Nafea Faa Ipoipo ("Kdy se oženíš?") z roku 1892 za 300 milionů dolarů. Prodejcem byl jistý švýcarský soukromník. Willema de Kooninga obraz Interchange (1955) koupil hedgeový investor Kenneth C Griffin roku 2016 rovněž za tři sta miliosnů dolarů. Téhož roku koupil od Davida Geffena Griffin za dvě stě milionů Obraz No. 17A Jacksona Pollocka.   

Jacksona Pollocka "obraz No. 5" (1948) koupil 2. listopadu 2006 od Geffena mexický finančník David Martínez za 140 milionů dolarů. Gustav Klimt, portrét socialistky provdané za továrníka Adely Bloch-Bauerové (I) z roku 1907, koupil 18. června 2006 v New Yorku Ronald S. Lauder (62; syn Estée Lauderové a od června 2007 president Světového židovského kongresu, WJC) za 135 milionů USD (106,7 mio €). Oba prodeje se udály rovněž mimo aukční síně. Roku 2006 změnil majitele přímým prodejem obraz Williama De Kooninga "Žena III" (1953) za 159,8 milionů dolarů, což byl rekord u žijícího umělce.

Klimt se „podílel“ i na jiném rekordu. Newyorská aukční síň Christie's 8. listopadu 2006 vydražila v jedné seanci 84 obrazy za 491,4 milionů dolarů (dosavadní a také její rekord z roku 1990 zněl na 269 milionů). Nejdražším obrazem dne byl Klimtův portrét Adely Bloch-Bauerové (II) za 87,9 milionů dolarů.

Nejdražším vydraženým uměleckým dílem mimo malbu byla bronzová socha "L´Homme qui marche I" z roku 1961 švýcarského sochaře, malíře a grafika Alberta Giacomettiho (zemřel roku 1966, když se jako silný kuřák ukašlal k smrti). 3. února 2010 byla vyvolána v londýnské síni Sotheby´s v telefonické anonymní aukci za osm minut za 65 001 250 liber, tedy za 74 milionů eur (104,3 mio. dolarů). Od roku 1981 byl "jdoucí muž" v majetku Dresdner Bank, pak v Commerzbank, která ji v květnu 2009 pozřela. • V Sotheby´s bylo toho dne vydraženo uměleckých předmětů za 146,8 milionů liber, tedy za 168 milionů eur.

V květnu 2015 "chodícího muže" překonal jiný Giacomettiho bronz: L' homme au doigt, "ukazující", z roku 1947 byl v newyorské pobočce Christie's vydražen za 141,3 milionů dolarů (126 milionů bez aukčních poplatků) investičnímu bankéři Stevenovi A. Cohenovi (59). Roku 1997 byl ještě předcházejícím kupcem získán za 31,9 milionů USD.

Nejdražším vydraženým obrazem (a zároveň i nejdražším dílem vůbec) byl v listopadu 2017 v newyorské Christie's Kristův "portrét" Spasitel světa/Salvator Mundi Leonarda da Vinciho (c. 1500) za 400 milionů USD, s pop=latky za 450,3 milionů dolarů (roku 1958 byl v Londýně prodán za šedesát dolarů...). Následuje 11. května 2015 v newyorské aukční síni Christie's Picassovo dílo z roku 1955 "Les femmes d'Alger", verse O, poslední z patnácti. Bylo prodáno katarskému expremiérovi Hamadovi bin Džásimovi bin Džabarovi Ál Sánímu za 179,4 milionů dolarů (160 bez poplatků).

9. listopadu 2015 v newyorské síni Christie's vydražili telefonicky čínští sběratelé Liou I-čchien/Liu Yiqian a jeho manželka Wang Wej obraz Amedea Modiglianiho z roku 1917 Nu couché/"Ležící nahá žena" za 170,4 milionů dolarů. Dílo, rodinným vlastnictvím po šest desetiletí, prodávala dcera sběratele Gianniho Mattioliho Laura.

13. listopadu 2013 byl triptych "Three Studies of Lucian Freud" pořízený roku 1969 Francisem Baconem (zemřel 1992, Freudův vnuk Lucian roku 2012) prodán v newyorské pobočce Christie´s za 142,4 milionů dolarů. "Křik" Edvarda Muncha z roku 1895, poslední ze čtyř téhož námětu byl 2. května 2012 vydražen neznámému kupci přes telefon v newyorské Sotheby´s za 119 922 500 dolarů, když vyvolávací cena byla na padesáti milionech.

Pablo Picasso, Nahá, zelené listy a busta/Nu au Plateau de Sculpteur z roku 1932, obraz vydražen 4. května 2010 v newyorské Christie´s vydražen přes telefon neznámému kupci za 106 482 500 dolarů (asi 80 mio €). Téhož umělce Chlapec s dýmkou/Garcon à la pipe, byl vydražen 5. května 2004 v newyorské Sotheby's za 104,16 milionů dolarů. Picassův obraz jeho milenky Dory Maar(ové) s kočkou (1941) byl 3. května 2006 prodán na aukci za 95,216 milionů dolarů (Sotheby's Londýn).

Vincent van Gogh, portrét dr. Gacheta byl vydražen za 82,5 milionu dolarů (vydraženo 15. května roku 1990 v newyorské síni Christie's), Pierre-Auguste Renoire, obraz Au Moulin de la Galette z roku 1876 za 78,1 milionů USD (17. května 1990 Sotheby's N. York), Peter Paul Rubens, Vyvražďování neviňátek v Bethlehemu za 76,7 milionů USD/45 mio liber (Sotheby's Londýn 10. červenec 2002), Vincent van Gogh, autoportrét bez vousů/Portrait de l'artiste sans barbe za 71, 5 (Christie's N. York 19. listopad 1998).

„Mistrovských cen“ dosáhl v novém tisíciletí také pop-art. Green Car Crash (Green Burning Car I) Andyho Warhola z roku 1963 byl 16. května 2007 v New Yorku vydražen za 71,1 milion dolarů (= 52,5 milionů eur).

Paul Cézanne, Zatiší se závěsem, džbánem a ovocným talířem/Rideau, cruchon et compotier za 60, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. květen 1999; jiný údaj říká 55 mio), Pablo Picasso, Žena se zkříženýma rukama/v bílém oděvu/Femme aux bras croisé za 55 milionů (Christie's N. York 8. listopad 2000; jiný údaj 50 mio), Vincent van Gogh, Mečíky/Irises za 53, 9 milionů (Binoche et Godeau v Paříži 11. listopadu 1987; jiný údaj 49 mio), Pablo Picasso, Svatba Pierretty/Les Noces do Pierrette, za 51, 4 milionů (Binoche et Godeau Paris 30. listopadu 1989).

Pablo Picasso, Sedící žena na zahradě/Femme assise dans un jardin, 49, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. listopadu 1999; jiný údaj 45 mio), Pablo Picasso, Sen/Le Reve, za 48, 4 milionů $. Jeho kupcem byl roku 1997 kasinový miliardář Steve Wynn, který ho roku 2006 nechtěně prorazil loktem, když ho naposledy ukazoval přátelům před tím, než ho prodá sběrateli Cohenovi; z prodeje sešlo a Wynn dal obraz rekonstruovat. Měl stát 139 milionů dolarů, srov. zde výše.

Další vysoké prodeje (na rozdíl od starého věku zůstávají kupci většinou v anonymitě): Manetův obraz Courses au Bois de Boulogne byl prodán za 26,3 miliony USD stejného dne jako rekordní Picasso za 104 milionu 5. května 2004 v newyorské Sotheby's. Picassův obraz Maternite byl vydražen v N. Yorku 14. listopadu 1988 za 24,7 milionů USD, jeho Akrobat s klaunem o 14 dnů později dosáhl dražební ceny 38,5 milionů USD, obraz False Start Jaspera Johnse byl prodán v Londýnu za 17,05 milionů USD a obraz Matissův Asia v N. Yorku 10. listopadu 1992 za jedenáct milionů USD.

3. dubna 1989 byl v londýnské dražební firmě Sotheby's prodán obraz Pierra-Augusta Renoira „La Promenade“ za 17.6 milionů USD. 9. května 1989 vydražili v newyorské síni Sotheby's obraz Paula Gauguina Mata Mua za 24,2 milionů USD a za 47,85 milionů dva „Yo Picasso“, autoportréty Pabla Picassa. 22. května 1987 v londýnské Sotheby's byl prodán za 4,394.500 USD Mozartův manuskript devíti symfonií.

28. června 1988 stál sběratele v Sotheby's obraz Dans La Prairie, V prérii Claudea Moneta 24,59 milionu USD a téhož dne roku 1971 byl Titianův obraz Smrt Aktaióna prodán Gettyho museu za 4,032.000 USD. 29. června 1987 byla v londýnské aukční síni Christie's vydražena malba Van Gogha Le Pont de Trinquetaille za 20,24 milionů USD. • Poznámky Leonarda Da Vinciho byly 12. prosince 1980 vydraženy za pět milionů USD.

Své rekordy mají i nejmenší z obrazů, poštovní známky. V červnu 2014 byla v Sotheby´s v New Yorku vydražena nejdražší známka světa zachovaná v jediném exempláři, magentová jednocentová cenina Britské Guyany (tehdy British Guiana) z roku 1856 o velikosti 2,5 cm x 3,2 cm za 9,5 milionů dolarů. 

Malla, řec. Malloi, Mallové, árjský/hindustánský klan či národ s „republikánským“ státním zřízením na území dn. Paňdžábu (rozdělený mezi PAK a IND), prý nejbojovnější z indických národů severu; jádrem osídlení byla oblast mezi řekami Satladž a Rávi se starou Harappou a západně od ní je býv. sídel. m. Mallů, v řec. textech anonymní, dn. Kamália§ 600, 483, 325

Na jejich území u městečka Kušinagar (dř. Kušinára, kdysi hl. m. Mallů) roku 483 zemřel a byl zpopelněn Buddha.

Cn. Mallius Maximus§ = Manlius

Mallos, m. v Kilikii, založen po dobytí Troie Mopsem a Amfilochem, kteří se tu také ve sporu o vládu ve městě v souboji navzájem zabili§ 333, 316, 313, 200, 169, 168

Malotha, sídlo v Hidžázu§ 24

Malta§ = Melité

Malthaké ze Samareie, manž. Héróda Velkého§ 4

Malventum, Maluentum, m. v Samniu§ 275, dále pod Beneventum

malversace, podvod, historiografický§ viz s. v. Móše, rok 212
malversace, finanční, padělatelství§ 186

Malykkos§ = Molykkos

Mámercus, legát (oskická forma lat. jména „Marcus“, tj. Martův)§ 73

Mámerkos z Katany, tyr.§ 339, 338

Mámertínoi, Mámertíní, Mámertínové, „Synové Marta (osk., sab. a kamp. Mámers = Mars)“, oskické, sabínské a další ethnické klany a žoldnéři se svými rodinami a majetkem, obyvatelé Messány na Sicílii§ 288, 282, 280, 278, 276, 274, 272, 270, 265

L. Mámilius z Tuscula, diktátor (nejvyšší úředník)§ 460

Mámilius Octávius/Octávius Mámilius z Tuscula, vůdce Latínů§ 534, 506, 501, 499
M. odvozoval svůj rod od Odyssea a Kirky.

C. Mámilius Limetánus, tr. pl.§ 109

 

L. Mámilius Vitulus§ cos. 265

Q. Mámilius Vitulus§ cos. 262

C. Mámilius Turrínus§ cos. 239

Man, též Man-c'/Manzi, „barbarské“ kmeny v Číně§ 771

Man§ viz Wej Man

 

Manas§ viz pod epos

Manasse, k. Iúdy§ 699, 643

Manasse(s) z Iúdy, velekněz§ 255, 246

manda, mandaismus, mandajština§ viz pod gnóse v heslu křesťanství

Mandakés z Médie, k.§ 760

Mandané z Médie, manž. Kambýsa I.§ 559

Mandané z Persie, s. Xerxova§ 466

Mandonius, k. nebo kníže Ilergétů, mladší bratr Indibiliův§ 217, 210-209, 206-205

Mandrokleidás ze Sparty, stoupenec Ágida IV.§ 242

Mandroklés z Magnésie (jméno z Maiandroklés)§ 378, žoldnéř
Mandroklés ze Samu, stavitel prvního mezikontinentálního přemostění§ 513

První most, byť dočasný, postavil v Evropě Mandroklés ze Samu. Přesněji řečeno, bylo to první přemostění spočívající na položených prknech přes vedle sebe ukotvené lodě mezi Asií a Evropou. V roce 513 ho začal stavět, aby následujícího roku po něm mohlo přejít Dáreiovo vojsko na výpravě proti Skythům.
Stejného způsobu přemostění pak použila iónská pomocná vojska při překonání Istru-Dunaje, stejně jako později při Dáreiově a Xerxově výpravě proti hellénským státům. První most Evropa - Asie stál u Býzantia.

Mandroklés byl na most pyšný, méně již na svou morálku, když několik let po zavraždění Polykrata a době nesvobody Samu, věnoval do Héraia kresby mostu, Dáreia na trůnu a jeho vojska s nápisem:
„Mandroklés na paměť lodního mostu věnoval Héře,
přes Bosporos postavil most, ač je v něm bezpočtu ryb.
Sám získal odměny věnec, Samským tím rozšířil slávu,
neb dílo postavil tak, jak si král Dáreios přál.“
O prvních kamenných mostech viz roky 786, 626, 411, vide též s. v. mosty.

Mandrón, pirát v Egeidě§ 287

Mandubiové, Mandubií, viz Alesia

Mandúria, m. v Kalabrii§ 338

Mandžusko, východočínská země§ 37

Manethón Sebennytés, historik (gen. –ethóna; eg. význam nejasný), též Manethó, Manethos§ 770, 300

Mániá ze Sképse, dardanská dynastka, choť Zéniova§ 399

C. Mánílius§ tr. pl. 66

L. Mánílius, básník (= L. Manlius Mánílius?)§ 100

P. Mánílius§ cos. 120

M’. Mánílius§ praet. 154, cos. 149, možné též M. Mánílius

Manimové, germánský kmen, součástí kmenového svazu Lugiů§ 50

Manios z Praeneste (Mánius), blíže neznámý řemeslník§ 600

Mánius§ 1. milenec 114; 2. blíže neznámý stoupenec M. Antónia, jeho bratra L. a Fulvie činný v perusijské válce§ 41

Mankaios, Tigránův stratégos§ 69

 

Manliové Torquátové§ 57

 

Manlius Maltinus, Malthinus (jméno neznáme), senátní vyslanec§ 89

 

A. Manlius§ 1. člen senátní delegace, která v Athénách opisovala zákony, 454; 2. cos. 241

 

C. Manlius, centurió§ 63, 62

 

Cn. Manlius, praet.§ 72

 

P. Manlius, praet.§ 181

L. Manlius Acidínus§ 205, 186

L. Manlius Acidínus Fulviánus§ cos. 179

M. Manlius Capitolínus§ 1. cos. 392; 2. interr. 387 a 386, 385, 384 (identický s č. 1?); 3. 434, M. Manlius Capitolínus Vulsó (?)

P. Manlius Capitolínus§ dict. 368

Cn. Manlius Capitolínus Imperiósus§ cos. 359, cos. 357, interr. 355

L. Manlius Capitolínus Imperiósus§ dict. 363

T. Manlius Imperiósus Torquátus§ 1. dict. 352 a 349, cos. 347, cos. 344 a 340; 2. dict. 320

Cn. Manlius (Mallius) Máximus§ cos. 105

? Manlius/Mallius Priscus, Pompéiův legát§ 66

 

A. Manlius Torquátus§ cos. 164

L. Manlius Torquátus§ cos. 65

T. Manlius Torquátus§ 1. zakladatel tradice přízviska „Ořetězovaný“, 361 (přízvisko T. a řetěz přechodně odebral rodu císař Gáius); 2. 299; 3. cos. 235, cos. 224 a viz 215; 4. dict. 208; 5. cos. 165, 162, 141

A. Manlius Torquátus Atticus§ cos. 244, cos. 241

A. Manlius Vulsó§ cos. 178, 177

Cn. Manlius Vulsó§ cos. 189

A. Manlius Vulsó Longus§ cos. 474

L. Manlius Vulsó Longus§ cos. 256 a 250

Mannai, Mannajové, kraj a kmen v Urartu§ 719, 715, 714, 673, 659, 617 - 615

Mannos z Edessy§ viz Ma‘nú

Mantiás z Athén, velitel expedičního oddílu v Makedonii§ 359

Mantineia, m. v Arkadii, pozd. Antigoneia§ 530, 480, 469, 421 - 417, 371 - 369, 386, 385, 363, 362, 303, 294, 267, 255, 241, 240, 235, 233, 229, 227, 224 - 222 (od t. r. Antigoneia), 207

Mantitheos z Athén§ 411, 408

Mantua, založena prý Ocnem, synem nymfy Mantó s Tiberem, viz též Ándés§ 70

Ma'nú, řec. Mannos, lat. Mannus, jméno arabských vládců v Orrhoéně:§
Ma'nú I., dyn. z klanu/kmene Maz'úr§ 94
Ma'nú II., Aláhá, tj. Bůh§ 52, 34
Ma'nú III. Saflúl, tj. Podražec (rostlina aristolochia)§ 23, 4
Ma'nú IV., s. Ma'núa§ 4

manufaktura, ergastula, viz piraterie, lupiči

manumisie, manúmissió, propuštění otroka na svobodu, viz pod otroci/propuštěnci, Hyrkaniá, Seleukeia na Eulaiu, daň z manúmissií viz rok 357, rozsah viz rok 2

Manus, „Ruka“, kampánský otrok-udavač§ 210

manželství, epigamia, coniugium, viz sňatek, občan, Athény, ženy a Bohové a jejich svátky; manželství dvou zotročených lidí se nazývalo contubernium, tedy „společenství z hospody, život pod jednou střechou – na hromádce“, viz otroci.

V systému hellénských městských států nebylo právo ženit se mimo stát, do ciziny, vůbec automatické (srov. pod diplomacie a proxenie). Právo muže usadit se ve státu ženy, kterou si bere, s plnými občanskými právy, se nazývalo epigamie, přiženění se, a bylo součástí spojeneckých ujednání a projevem vyššího stupně mezinárodního přátelství.

Epigamie, iús cónúbií, právo sňatečné, bylo například Římany odebráno na kongresu amfipolském makedonským republikám, takže se Makedonci nemohli ženit a vdávat mezi sebou!

V moderní době je všechno jinak; o ženách v politice viz pod ženy. V prostředí argentinského „gaučovského machismu“ přísahala 10. prosince 2007 Cristina Fernández(ová) de Kirchner, která vyhrála presidentské volby a nastoupila do úřadu po svém manželi Néstorovi. Oba tak obohatili dějiny manželství o posloupnost v demokraticky nabyté moci.

Nevídaná jsou též čisla o poměru mezi ženatými a svobodnými. V jinak konservativním Švýcarsku žilo na konci roku 2013 z osmi milionů obyvatel 3,54 milionů "svobodných", tedy neženatých a neprovdaných, ale jen 3,53 milionů oddaných. To je pravděpodobně poprvé v historii, kdy svobodní někde převažují. Od roku 1980, během jediné generace, se  počet rozvedených ztrojnásobil. 

Mao-tun, viz Mo-tun

Mao-wu-su, viz Ordos

mapa, mapy, viz objevy zeměpisné a hodiny

Marad, m. v Babylónii§ 770

Marakanda (pl.), m. v Sogdiáně, dn. Samarkand v Uzbekistánu§ 329, 328

Marao§ viz Marqasi

Maraššantijaš, chet.§ viz Halys

Marathón, m. v Attice („Fenyklové pole“, slovo předřecké), gen. Marathónu§ 546, 524, 490, 472, 322, 308
marathón, novověká athlet. disciplina§ 720

 

Na starém Fenyklovém poli

(vyšlo v časopisu Týden 35/04)

Pobřeží před Marathónem bylo ve starověku jediným místem v Attice, které umožňovalo rozsáhlejší námořní výsadek. Světově známý Marathón, Fenyklové pole, ležel jižně od dnešní vsi Marathona a byl „střediskovou“ obcí ve východní části Attiky. Patřil k zemědělskému zázemí athénského státu, který se rozprostíral po celém území Attiky. Olivové háje střídaly pole s obilím a loukami s dobytkem.

V Marathónu byla studánka pojmenovaná podle Makarie, dceři Hérákla s Déianeirou. Prý si tu sama vzala život, aby svou obětí dala vítězství ve válce Théseových Athéňanů s Eurystheem, králem Tírynthu, pánem největšího z dórských hrdinů Hérákla. Pod Marathónem se rozprostíralo bažinaté jezero, do něhož na útěku z bitvy zapadali Peršané. Dále od břehu byla Pánova hora s jeskyní: úzkým vstupem se vcházelo do prostorů s koupáním.

Na místě bitvy stály ještě ve druhém století n. l. dvě mohyly. Jedna se sloupy, na nichž byla vyryta jména 192 padlých Athéňanů, druhá patřila padlým spojencům, Platajským, Boiótským a otrokům, kteří tehdy poprvé v historii bojovali po boku svých pánů-občanů (odměnou přeživším byla svoboda).

Opodál byl hrob Miltiadův, vítěze od Marathónu, který zemřel roku 488 př. n. l. ve vězení po fiasku tažení Athénských proti Paru. U hrobu prý každou noc strašilo, jak před osmnácti staletími psal autor slavného průvodce po Helladě Pausaniás. Bylo slyšet ržání koní a hluk bitvy. Kdo se tu v noci zastavil, neodešel prý bez trestu.

Na marathónské pláni konali Athéňané vzpomínkové oběti a slavnostní shromáždění za zdar Athén a Platají. O těchto marathóniích pochodovala athénská mládež do města a slavila boha Pána, který stál 13. září 490 př. n. l. při jejich předcích.

2500. výročí bitvy připadlo na 6. boédromión, tedy 13. září 2010, podle staré počítání na druhý rok 697. olympiády. Klasický "marathón" se běžel poprvé na první novodobé olympiádě roku 1896, později byl obnoven jako athénský "klasický" a toho roku se běžel 31. října po dvacáté osmé.

Marathos, m. v severní Foiníkii, přístav proti Aradu, dn. Amrít u Tartúsu v SYR§ 333, 149, 144, 143
Marathos, jiný M. je na Krétě u dn. Iraklia, další je o. u Patmu/dn. Marathi

Marbud, Marobuduus, Maroboduus, Marbod, Marobod, k. Markomannů, jejichž sídla ležela na území dn. Čech, Bavorska a severní části Rakous. Od cca. 25 n. l. splynula s Markomanny říše Kvádů na území dn. Moravy. Roku 9 př. n. l. byl poražen Drusem kdesi v okolí Mohuče, roku 3 př. n. l. vládl federaci Markomannů s Hermundury, Langobardy, Semnony a Vandaly/Lugii - prvnímu germánskému nadkmenovému státnímu útvaru.
Marbud byl roku 19 n. l. vyhnán Catualdou/Katvaldou, jehož sám kdysi zbavil moci, a dožil v Ravenně, kde mu Tiberius povolil usadit se§ 9, 6, 3, 1 n. l.

Marcella, viz Claudia Marcella

Marcia Regia, viz zde níže a Iúlií Caesarové

Marcia§ 1. popravená vestálka, zřejmě nikoli Marcia Regia, 114; 2. dc. L. Marcia Philippa, manž. Paulla Fabia Maxima, cos. 22, 22

Marcius, viz Ancus Marcius

Q. Marcius, cos. suff. 36

 

L. Marcius Censorínus§ 1. cos. 149; 2. cos. 39

C. Marcius Censorínus§ 1. máriovec, 87; 2. cos. 8

Cn. Marcius Coriolánus, vojevůdce§ 493, 491, 490, 488, 487

Q. Marcius Crispus, Caesarův správce Bíthýnie, na chvíli straník jeho vrahů§ 43

C. Marcius Figulus§ 1. praet. 169, cos. 162 a 156, 155; 2. cos. 64

Q. Marcius Rex§ 1. 172; 2. praetor 144, o. č. 3; 3. cos. 118, s. č. 2; 3. cos. 68, 67, 66, asi s. č. 3

Q. Marciové Reges byli z klanu římského krála Anka Marcia, viz. Praetor roku 144 postavil nejdelší římský vodovod, jeho syn měl sestru Marcii (nikoli asi onu stejnojmennou popravenou vestálku roku 114), která si vzala C. Iulia Caesara. Jejich synem byl mariovec S. Iulius Caesar a sestra Iulia si vzala osobně C. Maria. Druhý jejich syn C. Iulius Caesar se oženil s Aurelií a ti byli rodiči diktátora C. Iulia Caesara.

L. Marcius Philippus§ 1. 136, cos. 91, cens. 86-85, 86, 85, 83, 77, 75, o. no. 2; 2. 77, cos. 56, s. no. 1 a o. no. 3; 3. cos. suff. 38, s. no. 2, manž. Atie, dc. Božského Iúlia a M. Atia Balby, Augustovy tety, o. Marcie no. 2, 33, 22

Q. Marcius Philippus§ 263; 1. 183, cos. 186 a 169, cens. 164; 2. cos. 281, 263 a cens. 269, s. Q. Marcia Tremula, který si jako první změnil přízvisko na Philippus a Tremulus se dále nepoužívalo.

C. Marcius Rutilus Censorínus§ cos. 357, dict. 356, cos. 352, cens. 351 a 344; byl dvakrát za život censorem a z jeho podnětu byl přijat zákon, že censorský úřad nelze zastávat více než jednou

C. Marcius Rutilus§ cos. 310

L. Marcius Septimus, tr. mílitum, krátce velitel římské armády v Hispániích§ 212-211, 206

Q. Marcius Tremulus§ o. Q. Marcia Philippa, cos. 306 a 288

Ancus Marcius§ = Ancus

Marcolica, m. ve střední Ibérii, dn. ves Marjaliza v provincii Toledo§ 168

Mardové, íránský národ na jižním pobřeží Kaspického moře§ 330, 328

Mardonios z Persie, syn Góbryův, velitel perských vojsk v Evropě, pers. Mardunija§ 539, 492, 480, 479

Marduk, nejvyšší bůh babylónského pantheonu, srov. pod Bél, bélu(m) a jeho chrám E-sag-ila§ 556, 549, 540, 321, 312, 270

Marduk-apla-iddina II., vládce aram. Jakínů a k. v Babylónu (bibl. Merodach-baladan)§ 731, 729, 722, 720, 711, 703, 701, 680, 669, 651
Marduk-apla-iddina III., k. Babylónu§ 484

Marduk-apla-usur, k. v Babylónu§ 770

Marduk-nádin-achché, k. v Babylónu§ 689

Marduk-zákir-šumi II., k. v Babylónu§ 703

mare medium§ Středozemní moře

Margana, m. v Trifýlii§ 397, 365

Margiáné, země v dn. západním AFG, mezi Baktrií a Parthií pojmenovaná podle ř., viz pod Margos

Margos z Karýneie, strat. Spolku Achájů§ 255, 251, 229

Margos, Merv, pers. Marguš, arab. Mughab, dn. Mary v Turkménii, srov. Margiáné§ 521, 292, 208, 200, 53

Margos, lat. Margus§ viz Morava

Mari, m. a stát na středním Eufrátu, dn. Tell Charírí v SYR§ 755

Mari, ass. jméno pro krále Aramu-Damašku Bar-Hadada III.§ 850, 799

Márí§ viz Chadiánu

Mariaba, Marib, Maraba, Maárib, Ma‘árib, Ma‘rib, sídel. m. arab. Sabajů§ 600, 400, 25, 24

Marie, řec. a aram. Mariam, hebr. Miriam, viz pod Iésús a křesťanství

Mariamé, Mariammé i Mariamné I. z Iúdaie, hebr. Miriam, manž. Héróda Velikého, matka nejméně čtyř dětí (dvou chlapců a dvou dcer), ses. Aristobúla (III.)§ 38, 37, 29, 17, 12, 7, 5

Mariamé II., d. velekněze Simóna Boétha, manž. Héróda Velikého, m. Héróda Boétha, bába Salómé§ 17, 4

Mariamé (III.), d. Aristobúla (III.), první manž. Héróda Archeláa§ 17

Mariandýnové, paflagónský kmen v Bíthýnii (pův. název Bíthýnie byl Mariandýna s foiníckou osadou prý od roku 1424)§ 559

Maríca, viz Minturnae

Marión z Alexandreie, olympioníkos§ 52

Marión z Tyru, tyr.§ 43


Marion, m. na západu Kypru, později Arsinoé§ 321, 313, 270

Marisa, mí. v Iúdaji§ 163

C. Marius§ 1. z Cereatae u lat. Arpína, s. C. Maria a Fulcínie, manž. Iúlie, tety C. Iúlia Caesara (Božského Iúlia); srov. pod. M. Valerius Corvus či M. Valerius Maximus Corvus, 156, 114, cos. 107, 106, cos. 104 a 100, 99, 90, 88, 87, cos. 86, 69, 78, 48; 2. 88, 86, 84, 83, cos. 82, syn č. 1
M. Marius§ viz M. Varius

M. Marius Grátidiánus, b. Catilínovy ženy Grátiány§ 87, 82

Synovec C. Maria, adoptován jeho bratrem M. Mariem, roku 87 tr. lidu, praet. odhalující mincovní podvody/fourrée v 90. letech, byl umučen k smrti Catilínou, viz rok 82.
Marius Egnátius§ 89

Markomanné, Markomané, řec. Markomanoi i - annoi, lat. Marcomaní i -anní§ 100, 58, 9, 6, 3, 1 n. l.

Kmenový svaz Suébů, „Hraničáři“, jehož jádro se usadilo na území pozd. Čech a Bavorska (podle jiné theorie pův. vojenské družiny, srov. kozáky). Poprvé zmiňováni roku 58 jako spojenci Ariovista, v letech 12 - 9 protiřímšti spojenci Chattů a Cherusků severně od Mohanu, pak odešli na východ do dn. Bavor a Čech.

Kolem 25 n. l. s marobudovskou říší (srov. Marobud) splynula říše Kvádů s jádrem na dnešní Moravě, později války s Římany (M. Aurélius Antónínus, viz pod Germáni), když vpadli pod králem Ballomariem do Pannonií a kolem roku 170 vyvrátili Opitergium/Oderzo a oblehli Aquileiu. Ještě roku 375 n. l. vyvrátili Carnuntum, roku 451 poslední zmínka o nich, když patřili mezi pomocné sbory Attilovy, potomky Markomannů na Západu se stali Alamanové. Viz také pod Germáni.

Marmariké, Marmaridé, země a lid v severní Africe mezi Egyptem a Kýrénou a z části ve vnitrozemí Kýrénaiky§ 570, 511, 279, 12, 2

Zřejmě souhrnný název pro berberské národy v této části světa (Adyrmachidové a Giligammové při libyjském pobřeží západně od dn. egyptských hranic, západně od nich Nasamónové a Augilové, v Syrtě Psyllové), jižněji od nich v dn. saharské Libyi Garamové, viz. V diocletiánovských administrativních reformách se stala Marmarica samostatnou provincií se správním střediskem v Paraitoniu, dn. Marsá matrúh/"Zapadlý přístav n. kotva" v ET, později v Derně/řec. Darnis v dn. Libyi. 

Marmarské moře, Marmara, viz Propontis a Prokonnésos

marmor Lúnensis, viz Lúna
V Římě jako první pokryl stěny svého domu mramorem Mamurra z Formií, jezdec ve vojsku Caesarově, velitel jeho trénu v Galliích. M. Lepidus, cos. r. 78, si dal do domu prahy z černého numidského mramoru. První mramorové divadelní stěny měla scéna v divadle M. Scaura.

marmor Parium, „parský mramor“, kronikářský nápis z Paria na Helléspontu, dn. Kemer v TR§ 500, 264

Marne, marnská kultura (podle ř. a departementu v sev. Francii; lat Mátrona)§ 400, 250

Marobuduus§ = Marbud

Maroko, arab. stát v sev. Africe§ 206, 81

Maróneia, m. v Thrákii (či východní Makedonii), pův. Ismaros§ 358, 346, 280, 276, 245, 200, 194, 189, 188, 185 - 183

Máros, Márus, viz Morava

Marqasi, hl. m. chetitského státu Gurgumu§ 711

Hellénist. Antiocheia ad Taurum (což je asi pravděpodobnější než ientifikace s milionovým m. Gaziantep, zkráceně Antep/Ainta. Princeps Gáius přebudoval město v římskou kolonii Germanicii, řec. Germanikeia, dn. Kahramanmaraş, zkr. Maraş v TR. 

Marrúcíní, Marrúkínoi, Marrúkínové, Marrúcínové, italický národ ve střední Itálii a na pobřeží Jaderského moře se sídel. m. Teáte (Marrúcínórum), dn. Chieti§ 217, 91 - 89

Marruvium, podle héróa jménem Marrus, viz Marsové

Mars, gen. Marta, Márs, Marta, starší Mávors, bůh, Mártius - Martův§ 769, 754, 138, 136, 20, 2 (Mars Ultor)

Marsala, viz Lilybaeum

Marsiliana d’Albegna, archeologická lokalita v Toskáně§ 775

Marsové, germánský kmen§ 8
Marsové, sabellský národ§ 307, 301, 91 - 88, 83, 49

Sídel. m. Marruvium/Marrubium (dn. San Benedetto dei Marsi) na břehu kdysi Fúcinského jezera, poprvé vysušovaného císařem Claudiem, definitivně až roku 1875; válka marsická, bellum marsicum, viz spojenecká iii.; kněží M. prosluli uměním zacházet s hady.
Marsyás z Pelly, b. Antigona I.§ 300
Marsyás, ptolemaiovský vojevůdce§ 125
Marsyás, hell. název údalí Biká, viz tam

Martíja ze Súsiány, alias Imaniš, usurpátor§ 521

Martovo pole v Římě, campus Martius§ 26, 7

Do stavby Auréliových hradeb mimo Město, zasvěcen Martovi, jinak pro pastvu ovcí a koní, vojenské cvičiště, místo pro komitiální sněmy, srov. pod saepta Iúlií. Později také pro přijímání zahraničních poselstev a triumfální průvody. Sulla kusy prostoru na okraji Města rozprodal na parcely pro villy a nájemní domy. Pompeius zde postavil první kamenné divadlo (55), Octaviánus porticus Octávia, Agrippa basiliku Neptunovu, lázně se súdáriem Lacónicum, později další velkostavby.

 

martyr, martyrium, martyrion, martyrství, od martyr, svědek, rozumí se správné víry, tedy křesťanství; viz pod terorismus

Masada, "pevnost", opevněná nepřístupná hora při jižním okraji Mrtvého moře§ 43, 40, 39

 

masbothejští, židovská sekta§ 36

Masgabos, s. Masinissův, b. Gulussův a Misagenův, princ numidský, nikoli však v nástupnictví§ 168

Masinissa, vládcové v Numidii; řec. Massinissás nebo Massanassés§
Masinissa I.§ 213 - 212, 206 - 204, 202, 201, 194, 192, 182-181, 174, 172-170, 160, 155 - 151, 149 - 148
S Iugurthou nejslavnější z Numidů, který z národa nomádů prý během své vlády udělal národ zemědělců, jeho hl. m. Cirta připomínalo kartháginské město a dokonce přijal púnštinu za oficiální jazyk. Z jeho synů se vyznamenal především Misaganés, který se zůčastnil makedonského tažení, viz, Gulussa a Masgabos. Masinissa rozdělil svou říši mezi Gulussu a další dva syny Micipsu a Mastanabala.

Za jeho dlouhé vlády není z jeho říše sestavené z několika kmenů a jejich četných klanů známo žádné povstání kromě jedné zmínky o odpadnutí jistého muže jménem Aphthir/Aphtires (lat.), řec. asi Aftheirés (tedy "Nezablešený"?). Se svými lidmi někdy před rokem 194 loupil v přímořských oblastech, ale o jeho konci a souvislostech není nic známo.

Masinissa II.§ 81
Masinissa III.§ = Massanassés

Masistios z Persie, podvelitel Mardoniův§ 479

Maskamés z Persie, poslední perský velitel v Evropě§ 470

Massagetové, část Saků, viz t鞧 328, 170

Massaisylové, Massaesylové, část Numidů (západní)§ 220, 206, 205

Massaliá (řec.), Massilia (lat.), m. v jižní Gallii, dn. Marseille§ 630, 598, 545, 530, 535, 508, 450, 389, 325, 231, 217, 189, 182, 130, 126, 124, 123, 104, 86, 70, 52, 49, 48, 44, 43

Ještě začátkem císařství byl hellénský element velmi silný, roku 414 dobyto Visigoty. V M. není znám jediný případ tyrannidy ani démokratie. Stát řídila rada šest set aristokratů-tímúchoi, "zasloužilých, nositelů poct", jejímiž členy byli Massalijští ve třetí generaci a k tomu dětní. Radě předsedalo patnáct z nich s tříčlenným direktoriem v čele, nejvyšší representace.

Za krále L. Tarquinia Priska (vládl 616-578), syna Korinťana Dámaráta, připlula výprava Fókajských do ústí Tiberu. Přátelsky přijati pokračovali na sever do oblastí obývaných ligurskými a keltskými kmeny.

Fókajští se usadili v pozdější Provenci a živili se směnným obchodem s okolními barbary, jimž dávali keramiku za cín, i otevřenou piraterií. Na dalších cestách objevili pod velením „kapitánů“ jménem Prótis n. Próteás a Simos ústí Rhodanu/Rhône a jeho východní okraj se jim zalíbil.

Nannos, král místních ligurských Segobrigů, spojenců keltských Salluviů (lat.) či Sallyů (řec.), právě provdával svou panenskou dceru Gyptidu. Podle „národní“ zvyklosti si měla vybrat mezi nápadníky speciálně za tím účelem uspořádané na hostině. Svou volbu projevila tím, že muži svého srdce dala napít vody, kterou dostala od otce.

Nikdo ji nezaujal, až Protis. Nannos z hosta tedy udělal (jak zaznamenal Pomponius Trogus v excerptu Iustinově) zetě a Fókajští získali půdu pro založení města: tak povstala Massaliá/Massiliá, dnešní Marseille. Na obranu před nájezdy pirátů na obchodní lodi i pobřeží drželi Massilští posádku na Stoichadách, Stoichades nésoi; Francouzi říkají souostroví Îles de Hyères podle obce na břehu, hellénské Olbie, rovněž kdysi massilské pevnosti a osady proti domorodým Sallúviům.

Na obranu proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali osadníci při pobřeží další kolonie jako Alónis, Azania, Kýréné. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku (latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března).

Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos.

Massilští se významně zapsali do římských dějin. Když se prý dozvěděli o mírových podmínkách Římanů s Kelty roku 389, viz tam, složili se po rodinách na váhu zlata a stříbra, které museli Římané předat jako výkupné. Údajně prý za to byli vděčnými Římany osvobozeni od placení portorií, přístavních cel, v římských přístavech, dostalo se jim spojenecké smlouvy a jejich vyslanci směli údajně na hrách zasednout mezi senátory.

Je-li to tak, pak by Massalijští byli prvními římskými spojenci mimo Itálii. O ztrátě významu na jihogallském pobřeží viz rok 49 a 48.

 

Massanassés z Numidie, o. Arabiónův§ 47, 44-42 (= Masinissa III.)


Massilia, viz Massaliá

Massiva z Numidie, s. Gulussy a vn. Masinissy, pretendent§ 111

Massylové, část Numidů (východní)§ 220, 203, 200

Mastanabal z Numidie, syn Masinissův, hellénsky vzdělán a literárně činný, o. Iugurthův a Gaudův§ 149, 120, 105

Mastanesósos z Numidie, dyn.§ 60

mastigoforos, „nosič biče“, viz pod rhabdúchos a hry v Olympii

masturbace, onanie, viz sex

Masurius Sabínus, právník§ 50

 

Maša§ viz Lýdové

Mašriq, mašrik, arab. Levanta, viz pod Saracéni

Mašwaš, Mešwaš, Mešweš§ viz Ma

Matapan, viz Tainaron

matematika, matematici, astronomie a astronomové, astrologie; mathéma, věda, řec. mathématopólikos znamená kšeftující s vědou

Dnešní matematika patří mezi hellénské vědy, třebaže řadu objevů před Hellény učinili Babylónci, Egypťané a snad i Indové. Tak matematik a literát Bandhájana ve spisu Śulbasútra pracuje s Pýthagorovou větou, zná druhou odmocninu ze dvou, objev Hippasa z Metapontu c. 500. Tradicionalisté věří, že žil kolem roku 800, střízlivější odhady jdou do 3. století. Takové výpočty se však vyskytují na sumersko-babylónských textech 20. století. Ze 4. století je džinistický text Sarjapradžñapti s přibližnou hodnotou "pí" (všechno údaje př. n. l.).

Mezi vyhlášené mathématiky hellénského světa patřili Aristotelés a Eukleidés. Platón si liboval v geómetrii, v níž byl Pýthagorás mistr. Thalés jako první přesně vypočítal/předpověděl zatmění slunce. Pí pochází od perifereia, obvod. Kolem roku 310 n. l. Diofantos z Alexandrie složil mnohosvazkovou Arithmétiké, dnešní algebru. 

Nulu v počítání klasický starý svět neznal: poprvé bylo použito symbolu pro nulu v decimálním systému v Indii prý roku 876 př. n. l. (ale moderní odhady praví až kolem roku 575 n. l.). Nicméně podle uhlíkové datace z roku 2017 jednoho z několika desítek fragmentů z březové kůry tvořících neznámou část textu známého podle naleziště Bachšálí/Bakhshali severně od Péšávaru byla Indům nula známa již v letech c. 200-400 n. l. (další dva zkoumané fragmenty bachšálíského rukopisu však pocházejí při stejném zkoumání ze sedmého až desátého století). Jazykem fragmentů je gáthá, směs sanskru a prákrtu a písmo šáradá/śáradá pocházející z Kašmíru. Nulu v něm značili tečkou jakoby v indexu (jedničku malým kroužkem)

Fryg Euforbos údajně vynalezl geometrii. Hellénům se přičítá vynález prvního počítajícího „stroje“ jménem abax, lat. abacus, což ale bývá spojováno s foiníckým výrazem pro písek. Zařízení v rámu s provrtanými kamínky ve sloupcích vedle sebe přečkalo věky v ruském sčotu. 

První v Evropě psané astronomické verše obsahuje Hésiodos, Práce a dni. Astronomií, resp. pozorováním a spekulováním o hvězdách a planetách, se zabývali všichni iónští filosofové (první Thalés), o kalendářích viz „Svátky“. Základní poznatky z oboru ovšem do hellénského prostoru přišly z Mesopotamie, popříp. Egypta. Helléni v době mezi roky 600 až asi 200 v podstatě objevili nebo přeformulovali to, co v Evropě zůstalo v platnosti až do zhruba 17. století n. l. 

Filosof Anaxagorás měl v Athénách nepříjemnosti s tím, že tvrdil, že Slunce nemá nic společného s Héliem a že měsíc není Seléné a světlo že má odrazové od slunce. Že Měsíc obíhá kolem Země a že naše planeta je kulatá poznal či lépe usoudil Pýthagorás ze Samu, planety pozoroval pýthagorik Filoláos z Krotónu. 

On, nebo Oinopidés z Chiu kolem 450 rozdělil obzor na 24 částí. Oba spočetli kalendářový cyklus o 59 rocích se 730, resp. 729 měsíci. Filoláos byl také zřejmě první z myslitelů/badatelů, který prohlásil, že Země se pohybuje. Po něm pýthagorik Hiketás ze Syrákús ve 4. století měl za to, že hvězdy stojí, ale Země že se točí.

První evropské seznamy hvězd asi pořídil Démokritos z Abdér, astronomické údaje spojené s občanským kalendářem a pozorováním počasí první spojili roku 432 Athéňané Metón a Euktemón (parapegma, pův. kamenná deska pro výpočet východu a západu slunce a hvězd; o zhruba sto let později zdokonaleno Konónem ze Samu). Roční cyklus měl devatenáct let (slunečních odpovídající téměř na hodinu přesně 235 měsíčním periodám) a nelze stanovit, zda nespočíval na starších babylónských vzorech. 

První státní lunární kalendář založený na dvouletých cyklech o 13 měsících s 30 dny a 12 měsících o 29 dnech zavedl v Athénách asi už Solón. Nicméně je pozoruhodné, že hellénský filosofický svět nebyl astronomií nijak uchvácen. Např. Platón nemá s podobným obsahem jediný dialog. Starověk ani neznal dalekohled, přišli s ním roku 28- Číňané. 

Astronomii se věnovali v hellénismu peripatetici. Eudoxos z Knidu měl observatoř na svém rodném ostrově a měřil pohyby těles, východy a západy hvězd. Zřejmě jako první přišel s modelem vesmíru, v němž je vše v pohybu. Na základě svých pozorování ve své vlasti a v egyptské Héliopoli sestavil katalog pohybu hvězd, jejich cirkulace kolem jednoho středu (katalog hvězd si pořídili už Egypťané). 

Kallippos z Kýziku, žák Eudokova žáka Polemarcha, Eudoka a jeho sférické theorie přenesené z geometrie do astronomie poopravil. Eratosthenés změřil obvod a velikost zeměkoule a vytvořil orientační kartografickou síť. 

Theorie sfér nicméně přetrvala v evropských astronomiích v podstatě až do nového věku. Autolykos z Athén sepsal spis kolem roku 330 spis O pohybu sfér a o východu a západu hvězd. Eukleidés na totéž thema sepsal Fainomena. V Alexandrii héliocentrickou theorii rozvíjeli Aristarchos ze Samu, jeho žák Tímocharés (pozorování z roku asi 290) a jeho žák Aristyllos (asi 260). Pozorování a měření alexandrijských vědců dosahovala přesnosti 5'. Héliocentrismus nenašel velké obliby mezi Hellény. 

Hipparchos z Níkaie, největší mezi hellénskými astronomy (160 - 125) pořídil katalog vesmírných těles, se nímž se rovněž v Evropě pracovalo až do doby renesanční. Objevil pohyb jarního bodu ve zvířetníku, precesi, a vypočítal vzdálenost Měsíce a Slunce od Země. Byl velmi vážený, třebaže doma zapadl v zapomnění: M. Aurélius Antónínus uložil o tři staletí později občanům Níkáie pokutu za to, že nevěděli, že Hipparchos byl jejich rodákem. Až do časů křesťanského vládce Constantia II. (337 – 361) platili za zapomnění císařům dodávkami oleje a obilí. Byl vysloven názor, že výtah, 41 souhvězdí z jeho katalogu, byl zobrazen na vesmírném globu o průměru 65 centimetrů, který na svých bedrech nese římská přes dva metry vysoká mramorová socha tzv. Atlanta Farnese v Neapolském museu. 

Učebnici astronomie a kalendář sestavil v 1. století n. l. Geminos z Rhodu. Helikón z Kýziku byl matematikem a astronomem. Spis o hvězdářství sepsal jistý Hérákleidés. Hippokratés z Chiu byl mathématik, astronom a geómetr, učitelem Arkesiláovým byl mathématik Hipponíkos. 

Archimédés Syrákúský měl počty v krvi. Jeho otec Feidiás byl astronom. Nejslavnější z hellénských počtářů a zřejmě příbuzný vládce Hieróna II., který ho jmenoval hlavním vojenským inženýrem, prý spočítal průměr slunce a navrhl planetárium. Prý navštívil Egypt a podle některých autorů vynalezl šroubovou vodní pumpu, užívanou po světě dodnes; vynález je ovšem starší a domácího egyptského původu. 

O mechanických ramenech a silných vrhacích zbraní na obranu Syrákús proti Římanům se vyprávěly pověsti. Jako hlavní inženýr dobytých Syrákús byl ve svých 75 letech roku 212 zabit. 

Zachované spisy o kvadratuře paraboly, o spirálách, o rovnováze, o pohyblivých tělesech, o konoidech a sféroidech, měření kruhu, o kouli a válci atd. z Archiméda dělají jednoho z nejlépe dokumentovaných vědců starověku, za což nepochybně vděčíme zájmu arabských mathématiků a astronomů. • Ad planetárium: v novověku je v každém větším evropském městě a největší plovoucí planetarium nabízí výletní loď Queen Mary 2, viz pod loďstvo. 

Roku 2007 vzbudilo pozornost vydání Archimédova spisku Stomacheion, který platil za ztracený. Byzantinci kolem roku 950 ho opsali, roku 1229 však mniši písmo seškrabali a papyr přepsali křesťanskými texty. Z Kónstantínopole se dostal do Jerúsaléma, kde původní text roku 1906 lupou četl jistý dánský badatel. Odtud byl roku 1923 zcizen jedním francouzským obchodníkem. 

Roku 1998 byl v New Yorku vydražen v Christie's za 2,2 milionu dolarů; patriarcha jerusalémský se zastavil na 1,9 milionech. Pozdější právní kroky před americkými soudy nevedly ke zrušení prodeje, třebaže se jedná o zjevně kradený rukopis. Kupujícím byl údajně zakladatel internetového knuhkupectví Amazon Jeffrey Bezos. 

Zachované indické astronomické a astrologické spisy kupodivu čerpají z hellénských znalostí. Autor Varáhamihira, zemřel roku 587 n. l., sepsal astronomický spis Paňčasiddhántiká odkazující na antické zdroje a nikoli naopak. Jeho encyklopedická astronomicko-astrologická veršovaná práce Brhatsamhitá pojednávala mj. také o užití astrologie ve stavebnictví, o drahých kamenech (rozsáhleji kameny pojednala mnohem pozdější kniha Agastimata), připojen je zeměpisný popis Indie. Varáhamihira také složil Jogajátrá, verše o válečných a bitevních ominech, tedy dílko související. 

Nejstarší dochovanou mapou oblohy je podle polohy hvězd z roku 618 n. l. Čínské dílo na papíru z Tun-chuangu/Dunhuang zachycuje 1585 hvězd v 257 uskupeních. Mapa nalezená roku 1907 byla nejprve datována do roku cca. 940, později mezi roky 705 až 710. Doprovodný text zřejmě vychází ze staršího astronomického textu Měsíčních určení/nařízení, Jüe Ling/Yue Ling, sepsaného kolem roku 300 př. n. l. 

• 

Tanec kolem nebeského disku
Nejstarší vyobrazení oblohy předmětem soudních sporů 

 

Náhoda a policie zachránily pro veřejnost jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů z oblastí severně od Alp z poslední doby, který nemá obdoby ani ve Středomoří. 

Vlastně to bylo jednoduché. Stačilo si pořídit detektor kovů pocházející ze starých armádních skladů po lidové armádě NDR, vyrazit do terénu a mít štěstí. Dvěma „archeokopům“, hledačům starožitností, na kopci Mittelberg (252 m) u obce Nebra ve spolkové zemi Sasko-Anhalt, přístroj v červenci roku 1999 nadějně indikoval, že pod povrchem je cosi většího z kovu. Tesařským kladivem se prokopali ke svému pokladu. 

Nejprve narazili na jakýsi bronzový disk s plátky zlata a v hledačském zápalu ho poškodili. Dovyhrabali dva bronzové zlatem vykládané meče, sekyry, majzlík a dvě ozdobné pažní spirály. Odborníci později zjistí, že poničili hrob z kultury zvoncových pohárů a v lokalitě našli řadu dalších předmětů. 

My to nevěděli 

U překupníka nálezcům poklad vynesl 32 tisíc marek (tehdy 16 tisíc eurů). Další překupníci bronzový poklad koupili za 230 tisíc marek a berlínskému museu pravěku a prehistorie je nabídli za milion. Byli odmítnuti, ale archeologové se dozvěděli, že se na černém trhu obchoduje s dosud neznámým předmětem vysoké ceny. Jeden z vědců se nabídl spolupracovat s policií a předstírat, že chce bronzový poklad koupit. 

Nabídku řediteli zemského musea v Halle Haraldovi Mellerovi za obchodníky učinila autorka esoterických románů Hildegart Burri-Bayer. K předání mělo dojít v únoru 2002 v basilejském hotelu Hilton: nejprve prozkoumání pravosti, pak 380 tisíc eurů na dřevo. Partner vykutálené umělkyně, v civilu školský úředník, měl disk konspiračně pod košilí a Meller v roli volavky byl o pravosti okamžitě přesvědčen. Jak převyprávěl příběh týdeníku Spiegel, stačilo přivolat číhající švýcarské policisty. 

Nálezci byli předminulou středu s ohledem na spolupráci s policií odsouzeni jen k několikaměsíčním podmíněným trestům, veřejným pracím a peněžní pokutě. Překupníci ještě výrok „jménem lidu“ v sasko-anhaltském Naumburgu čekají. Všichni tvrdí, že nevěděli, že spolkové zemi automaticky patří všechno z archeologických nálezů, ať už to nalezne kdokoli. 

Nálezci prý pokládali astromapu z doby bronzové za „poklop k hrnci“, ale citlivá autorka snivých titulů šla dále: „Chtěla jsem disk zachránit pro Německo.“ 

Nebeský zázrak 

Řada vědců, mezi nimi prof. Wolfhard Schlosser z Astrofysikálního institutu Ruhrské university v Bochumi, je přesvědčena o tom, že bronzový disk z Nebry u Merseburgu v kraji známém četnými hrady jako Burgenland, je nejstarším vyobrazením kosmu v dějinách. Byl zakopán v době kolem roku 1600 př. n. l. za éry končící únětické kultury (něm. Aunjetitzer Kultur), je nejméně o tísíciletí starší, byl třikrát přepracováván a že jsou předměty autentické, potvrdili archeometalurgové i policejní laboratoř. 

Podle chemického složení pochází měď v bronzové části disku z východních Alp, odkudsi z území dn. Rakous. Zlato pochází ze Sedmihradska. Dávný „umělecký kovář“ disk několikrát zahřál na 400 až 500 °C a zčernalý povrch očistil octem (technika byla v bronzové době již známa). Teprve posléze bylo bronzové nebe přiozdobeno zlatými hvězdami a dalšími objekty. Od roku 2013 je disk na německém seznamu UNESCO.

Dvoukilogramový disk o dvou milimetrech tloušťky a o 32 cm v průměru je osazen zlatými hvězdami, sluneční bárkou (nebo to je Mléčná dráha?) a kulatým měsícem a jeho srpkem. 25 hvězd ukazuje nejviditelnější hvězdy, sedm tvoří podle soudu znalců souhvězdí Pléjad, jehož pozorování bylo důležité pro správné časování úrody a cestování po moři. 

S jejich východem v květnu souvisí začátek žatvy a sklizně, s jejich západem v září orba (jak již napsal jeden z nejstarších evropských literátů Hésiodos). Podle zaměření disku na posice hvězd bylo možné určit dobu zimního a letního slunovratu (viz také pod hodiny)

Disk zobrazuje podzimní oblohu nad Nebrou před 3600 lety. Poklad je nejzáhadnějším nálezem z poslední doby severně od Alp. Řada znalců ho dává do souvislosti s mnohem vyspělejšími středomořskými kulturami a prof. Schlosser pro Spiegel dokonce prohlásil, že si jist tím, že nordická knížata únětické kultury věděla, který z faraonů právě sedí na trůnu. 

Vychází totiž z předpokladu, že slunce je na neberském disku o velikosti vinylového elpíčka vyobrazeno jako zlatá bárka, v níž, jak Egypťané věřili, bůh slunce Ra pluje po obloze. Profesorova slova jsou nepochybně myšlena jako nadsázka: V době kolem roku 1600 př. n. l. totiž Egypt neměl jedno mocenské centrum a egyptologové vypočítají do této doby dvě hyksóské, tedy neegyptské dynastie, a dvě domácí (srov. v boxu)

Staré otazníky 

Z žádné z mesopotamských, anatolských ani egyptských říší nemáme zprávy o tom, že by někdo odtud navštívil oblast severně od Alp. Hellénské pověsti si oblastí severně od Dunaje téměř nevšímají. Čím by ostatně země dnešního jádra EU byly pro civilisaci atraktivní: svou pravděpodobně gynaikokratickou společností praktikující v rámci kultu plodnosti sakrální kanibalismus? 

Nejstarším nalezeným zobrazením oblohy z doby historické jsou modré hvězdy v sarkofágu posledního egyptského krále V. dynastie jménem Unas (2375 – 2345). Jsou to však jen dekorace, kdežto disk z Nebry oblohu přesně vymezuje. Snad katalogy hvězd z novoassyrské doby z 8. století př. n. l. jsou opisy starobabylónských textů o tisíc roků starších, ale nedochovaných. 

Objev zůstává překvapením v temných dějinách protogermánského dávnověku, neznalého písma a počtů. Eneolitický svět dnešní západní a střední Evropy nepochybně žil propojeně a návazně pak také svět bronzový. Po éře stavitelů megalitických staveb přišla éra zručných tavičů bronzu, slitiny mědi a cínu, kteří ve své době nepochybně fascinovali své ještě převážně „kamenné“ okolí. 

O míře propojení tohoto exklusivního kovářského cechu využívajícího cínové doly v Cornwallu, Bretagni a Krušnohoří lze však zatím jen spekulovat. Dokladů pro jakýsi „dálkový obchod“ kolem roku 1550 ze Středomoří například na sever Německa a do jižní Skandinávie, je však řada. Cín totiž ve Středomoří není, ale byl v Anatolii, Británii a severně od Alp. 

Archeozlodějna má svůj život. Zatímco světová musea a bohatí soukromníci nehledí na čistotu zdroje svých sbírek a shánějí se po dalších a dalších cennostech z drahého kovu nebo vysokého stáří, aniž by brali ohled na cennější archeologické souvislosti na místech nálezů, nebeský disk z Nebry vdechl nový impuls do jedné z nejchudších německých provincií. 

Spolková země Sachsen-Anhalt patří sice dnes mezi nejchudší části Německa, ale je pravlastí německých dějin a králů a má 42 tisíce registrovaných pamětihodností, nejvíce z celého Německa. Teď se ještě stává nejatraktivnější oblastí předgermánského mystického pravěku. 

Zjištění, že prapředkové Sasů-Anhalťanů byli až takovými koumáky, že to udělalo dojem na profesory ze západní části Německa, dělá z Nebry a okolí turisticky atraktivní oblast s vlastním museem (od roku 2007). Hádku o obchodní práva nad lokalitou vedou země Sasko-Anhalt a okresní městečko Querfurt, jehož starosta si na disk již dal patentovat obchodní práva. A v třítisícové Nebře místní pekárna již prodává nebeský disk z marcipánu. Doba bronzová se stala i kšeftem legálním. 

exkurs: Negramotní astrofysici a Středomoří 

c. 5000 př. n. l. neolitická kultura lineární/volutové keramiky, první evropští zemědělci (zřejmě Neindoevropané); menhiry, dolmany a cromlechy c. 5000 ve Španělsku a Bretagni, c. 4000 se megalitické stavby dostaly do Británie a o něco později do Německa. 

Po c. 4000 ve střední Evropě eneolitická kultura nálevkových pohárů, po c. 3000 kultura šňůrové keramiky s kultem slunce (Indogermáni), po c. 2500 kultura lidu se zvoncovými poháry.

2300 z obou kultur vychází kultura únětická (něm. Aunjetitzer Kultur) končící po c. 1600 s centry v prostoru středního Německa po Labe, v Čechách, v horním Podunají a na středním Poodří. Soudívá se, že její nositelé hovořili jakousi pragermánštinou, členili se po knížectvích a své vůdce ukládali do mohyl. Byl též vysloven názor, že pohřební mohyla s nálezy z únětické kultury Bornhöck u Dieskau v Sasku-Anhaltu u Halle, která byla odstraněna majitelem pozemku roku 1874, patřila velmožům, pravděpodobně původním objednatelům neberského disku.

1600 dostavba kultovního megalitického objektu v jihoanglickém Stonehenge, dánský Trundholm (bronzový koník s vozíkem se zlaceným slunečním diskem (?, c. 1600 – 1400) a německá Nebra. 

V době, kdy vznikl disk, se na Předním východu děly velké změny.
V Babylónu končí vláda I. dynastie, kterou vyvrátí roku 1594 chetitský král Muršiliš I. a na půl tisíciletí se Babylónie zmocnili Kassité. 

Egypt je rozdělen na několik království: v Deltě skončila vláda domácí XIV. dynastie „ksojské“, největší moc mají Hyksósové („velcí“ a „malí“, dynastie XV. a XVI.), v Thébách vládne domácí XVII. dynastie. 

Na Krétě kolem roku 1600 obrovské zemětřesení ukončilo střední mínójskou éru a největší výbuch sopky v civilisovaných dějinách rozmetal Théru. V Indii skončila kultura harappská (od 2300). 

Při vší přesvědčivosti výkladu nálezu zůstávají základní otazníky vědecky nezodpovězeny. Jak se mohou astromatematickými výpočty zabývat lidé negramotní? Mezi tehdejšími obyvateli středního Německa, o nichž se lze pouze domnívat, že to byli jazykově Pragermáni, byli čtyřicátníci zasloužilými kmety; většinou lidé umírali kolem třicítky – jak tedy uchovávali tradice, resp. jak se dokázali tvořit? 

Proč jsou na disku 32 hvězdy, když severní obloha ukazuje běžnému oku několik set hvězd? 

„Němečtí“ hvězdáři uměli stanovit světové strany jenom proto, aby věděli, jak položit zemřelého do hrobu? Jak se soudívá z nálezů záhadných kuželů, snad kdysi špiček „čarodějnických“ klobouků z jemného zlatého plechu členěných na obvodu na devatenáct úseků, dokázali naši brzy umírající analfabéti sjednotit sluneční a lunární kalendáře do pravidelných devatenáctiletých period. 

 

exkurs k mapě: Kraj dávných astronomů 

Media a někteří archeologové dávají neberský nález do souvislosti s mnohem starším objektem, se „sluneční pozorovatelnou“ v Gosecku u Merseburgu, 25 km od Nebry. Lokalita vykopávána od loňska a letos v srpnu (2004 a 2005) zpřístupněna je označována za „nejstarší observatoř Evropy“. Místo je obklopené kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Příkop byl hluboký 15, metru a široků 3,5 metru. 

Pohled ze středu objektu skrz brány v obou palisádách dával směr východu a západu slunce každého 21. prosince, v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. 

Údajně postaveno někdy kolem roku 4900 ranými zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlícími na území Maďarska, ČR až Branibor (srov. TÝDEN 32/03). Podobných „kalendářových staveb dosud nalezeno na stovky, ve střední Evropě na dvě stě, v Sasku-Anhaltu osmnáct, Goseck je snad nejstarší (s dolnobavorským Unterberg-Künzing řazen do kulturního okruhu legyelského). 

Objekt o šesti tisících metrech čtverečních nepochybně také sloužil jako rituální pohřebiště (nalezeny lidské ostatky), místo pro soudy a trhy (?), útočiště. Osada zanikla náhle po dvou staletích. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge je zhruba stejně starý, jako nebeský disk z Nebry. 

Podle archeologa prof. Françoise Bertemese z University z Halle-Wittenberg, sloužila sluneční observatoř za nejstarší centrum společenského a náboženského života, nejstarší „svaté“ místo střední Evropy. S ředitelem zemského musea v Halle Haraldem Mellerem označili objev observatoře za milník archeologických výzkumů: „Poprvé se můžeme podívat do duchovního a náboženského světa prvních zemědělců Evropy. Dosud jsme věděli pouze to, že žili v dlouhých domech.“ 

Na lokalitě se bude počas léta kopat až do roku 2007, pak je naplánována rekonstrukce objektu. V března 2009 Bertemes na základě objevu mínójské pečeti na ostrůvku Küçük Tavşan Adasi před Bodrumem (hellénský Halikarnássos) z doby kolem roku 1600 př. n. l. přišel s theorií, že disk z Nebry znázorňuje krétskou obchodní plachetnici. 

Z nové observatoře se stalo esoterické putovní místo. 

(ve zkrácené podobě publikováno v časopisu Týden 39/03; později doplňováno) 

• 

Zakrvácená prapozorovatelna 

Po sedmi tisíci letech „změří“ na nejstarší sluneční observatoři Evropy v Německu znovu den zimního slunovratu.

 

Tajemná lokalita v Gosecku u Merseburgu ve spolkové zemi Sasko-Anhalt se vrací k životu. Po vykopávkách byla letos v srpnu zpřístupněna a 21. prosince prodělá novověkou resuscitací. Nejstarší známá observatoř Evropy z pozdněkamenné doby byla podle archeologů „sluneční pozorovatelnou“. 

Místo je obklopené kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Pohled ze středu objektu skrz brány v palisádách ukazoval směr východu a západu slunce v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. 

Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. Goseck podle prof. Françoise Bertemese z University z Halle-Wittenberg vybudovali někdy kolem roku 4900 př. n. l. raní zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlící na území od Maďarska, přes ČR po Branibory (srov. TÝDEN 32/03 a 39/05)

Podobných „kalendářových“ staveb bylo dosud nalezeno na stovky, Goseck je snad nejstarší. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge, jehož nejmladší uživatelé byli o tři tisíce let mladší než zemědělci z Polabí. 

Osada neznámých Předindoevropanů zanikla náhle, zřejmě vyvrácena, po dvou staletích. V observatoři o ploše šesti tisíc m2 byly nalezeny mimo jiné hroby s lidskými ostatky a odborníci soudí, že na „hvězdárně“ byli lidé rituálně zabíjeni za zdar příští úrody. Místo zřejmě také sloužilo za útočiště a prostor pro konání soudů a snad i pratrhů. Stopy valů byly poprvé objeveny roku 1991 při leteckém snímkování terénu. Nález rovněž potvrzuje theorie, podle nichž má astronomie své kořeny v Evropě ještě před nástupem civilisací v Meziříčí a Ponilí. O první „astropozorovatelně“ Ameriky viz pod Peru. 

(ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden 51/05; později doplňováno) 


 Máter deum, Magna máter deum, řec. Megalé tón theón Métér, tj. Velká matka bohů§ 464, 204, 191, 190, 145, 143

Bohyně Kybelé/Kybélé, prastarý gynaikokratický kult; uctívaný monolith (meteorit?), který putoval do Říma, je forma starého palladia, které mohlo být i dřevěné, vždy bez zřetelných anthropomorfních rysů (srov. pád Troie); srov. u severních Germánů bohyni Nerthus, „Terra Máter“. Viz také pod Elah-gabal/Héliogabalos. S podobnými ríty se v Athénách, Korinthu a v Římě uchytila také thrácká bohyně Kottytó. Palladion, lat. palladium, byl obraz Athény v Troji, v Římě umístěn ve Vestině chrámu (též lokalita v Athénách). Slovo je od Pallas. Athéniny sošky dávaly lokalitám víru v nedobytnost.

V Pessinúntu, hlavním středisku Kybelina kultu, byla uctívána též Agditis, jmenovaná dílem vedle Kybely, dílem jako její přízvisko. Jiným Kybeliným přízviskem byla Dindyméné.

Mathura, řec. Methora, angl. Muttra, m. na Jamuně na sz. IND severně od Ágry, v záp. části dn. IND spolkového státu Uttarpradéš, sídel. m. Šurasenů a Kušánů a jedno ze svatých míst hinduismu, rodiště Krišnovo, čín. Mo-tchou-luo§ 600, 90, 55 

Mati-ilu, aram. kníže Arpadu§ 742, 740, 754 

matkovrah, matkovražda, viz také příbuzní (viz Klerchos a Oxathrés z Hérákleje Pontské, z pozdější doby proslul jako strůjce matčiny smrti císař Neró, předtím údajně matčin milenec)§ 294, 289, 101 

Mathós z Libye, velitel kartháginských žoldnéřů§ 241, 238, 237 

Matienové, neident. národ na jihu dř. Urartu§ 550 

C. Mátius, autor kuchařky§ 61, 50 

Cn. Mátius, autor mímiambů (identický s C. Mátiem?)§ 50 

Matiané (limné), Matianus (lacus)§ = Urmia 

matriarchát, u Epizefýrských Lokrů§ 683 

matrika, vedení matrik§ viz pod občanství

Matrón z Pitany, parodoval Homéra§ 350 

Mátrona, viz Marne 

Matsja, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND§ 600 

Mattathiás, s. Ióannův, hebr. Matijáhú ben Jóchánán, z klanu Hašmonaim/Hasmónajů, kněz a povstalec, o. Iúdy, Simóna, Iónathana, Iónatha a Eleazara§ 166

Mattathiás, s. Simónův, b. Iúdy a Ióanna Hyrkána§ 135

Matthanja z Júdy§ = Zedekíja
Matten, Mattan§ = Metenna

Maués, Mauakés ze Saka, k., čín. asi Mu-kua§ 170, 55 

Mauretánie, řec. Maurúsiá, Mauretánci, lat. Maurí, řec. Maurúsioi, č. Maurové, země a její obyvatelstvo v dn. severním Maroku a severním Alžírsku; srov. č. mouřenín = černoch§ 206, 205, 148, 105, 104, 81, 80, 72, 50, 47, 44, 39, 33, 25 

Římané poprvé v této zemi bojovali až za Claudia (41 - 54 n. l.), a to proti jistému Aidemónovi, propuštěnci krále Ptolemaia, mstiteli smrti svého pána, kterého zahubil Caligula; králové Maurů bývali uctíváni jako zbožtělí Bucurés, Bukurové (srov. pod Iuba). Římané kr. rozdělili na provincii M. Caesariensis s hl. městem v Caesaréji (starší Iol, dn. Cherchell v DZ) a na západní M. Tingitána se sídlem v Tingis, dn. Tandža, v evrop. jazycích Tanger, druhým velkým m. byla Volúbilis u dn. Fásu v MA (Fezu). 

Zřejmě nejvýše postaveným Maurem v císařském Římu, a tím pádem zřejmě také černochem, byl šlechtic původem, senátor Lusius Quiétus, velitel jízdy, který potlačil povstání Židů vypuknuvší za Tráiána roku 116 a měl velké úspěchy na Východě a císař si ho oblíbil a udělal z něho správce Iúdy. Hadriánus v něm viděl soka a z rozhodnutí senátu ho dal roku 118 za údajnou účast na spiknutí popravit (srov. pod Iudaiá). M. Opellius Macrínus byl z Iol. Nebyl ani senátorem, rodem možná Maur a černoch, nebo Berber (?), jinak ryzí proletář, který udělal kariéru jako advokát a správce Sevérova majetku, principa pocházejícího z Lepty Magny. 

Maurjové, Maurijové, Mauriya, indická panovnická dynastie ve státu Magadha§ 321, 303, 273, 260, 232, 206, 185, 180 

Maurúsiové§ viz Mauretánie 

mausóleion, lat. mausoleum, původně výstavná hrobka k. Mausóla§ 353 

Hellénský svět mausolea nestavěl. Héródeion byl opevněný palác židovského krále Héróda Velikého, viz tam, a také jeho hrob. Z římských je nejznámější mausoleum císaře Hadriána, který papežové přebudovali v pevnost Castel Sant'Angelo, Andělský hrad. 

Největším mausoleem byl posmrtný palác čínského císaře Čchina, viz rok 221. Začal ho stavět jako třináctiletý roku 247, zemřel po 36 letech. 

V novověku se řada totalitních režimů uchýlila k nekrofilnímu zvěčnění těl svých vůdců. Chemicky udržovaná těla leží v monumentálních stavbách zvaných mausolea. Zatímco Atatürkovo mausoleum Anitkabir v Ankaře tělesné pozůstatky tureckého vůdce Kemala Paši nevystavuje, vůdce bolševické revoluce v Rusku Vladimír Iljič Lenin je nejznámějším z novodobě nabalsamovaných těl v mausoleích. 

Snad nejskvostnější mausoleum dali postavit vůdci Kuomintangu, čínských národovců, Ťiang ťie-š ́ovi (čes. Čankajšek) v Tchaj-peji na Tchaj- wanu (stavěno v letech 1975-1980). Mausoleum Maa, jeho vítězného protihráče, v Pekingu otevřelo roku 1977 a za třicet let ostatky šíleného komunistického diktátora shlédlo 158 milionů lidí. 

Dimitrovovo mausoleum v Sofii zbořili sami komunisté, stejně jako se v Praze dostalo pohřbu komunistickému pučistovi Klementu Gottwaldovi. 

Dočasné mausoleum zřídila tělu svého zesnulého manžela Imelda Marcosová. Filipínský diktátor president Ferdinand Marcos byl vyhnán revolucí roku 1986 a zemřel v americkém exilu na Hawaii o tři roky později. Jeho tělo rodina udržovala v podchlazeném stavu v mrazáku a roku 1993 ho převezli na rodný sever Luzonu, do Ilocos. V rodinné hrobce drží manželka Imelda podchlazené do té doby, až parlament povolí Marcosův pohřeb se všemi státními poctami. 

Mausólos/Maussólos i Maussóllos z Kárie, k., manž. a b. Artemísie§ 391, 362, 357, 355, 353, 344 

Mayové, Maya, viz Majové

Mazaetulus, řec. Mazaitúlos z Numidie, poručník krále Lakumaza§ 205 

Mazaios z Persie§ 1. per. satrapa Kilikie a Syrie, 354; 2. satrapa Babylónie (aram. Mazdaj), 331, 328 

Mazaiové, pannonský kmen§ 120 

Mazaka (pl), hl. m. Kappadoků, římská Kaisareia/Kaisaríá, lat. Caesaréa, dn. Kayseri v TR v kraji s homolivitými skalními útvary pod horou Argaios, Argaeus, dn. Erciyas Dag o výšce 3916 m§ 77 

Mazakés z Persie, per. satrapa Egypta§ 332, 330 Mazaros z Persie, per. satrapa v Lýdii§ 546, 545 

Maz‘úr, Banú Maz‘úr z Orrhoény, klan arab. nomádů Maz‘úrovců; o. Abdú z Orrhoény§ 127, 94