Me-Mz

Mccheta, sídel. m. Ibérie s opevněnou akropolí Armazciche, "Armaziho pevností"§ 324

V klasických pramenech zváno Harmazika, Armastika. Královskou metropolí až do vlády k. Dačiho (522-534), který přenesl sídlo království Ibérie/Kartli do nedalekého Tbilisi. 

med, jako konservační prostředek zesnulých§ 360, 49

Méda z Getie, manž. Filippa II., d. Kothélova§ 340, 337

Spekuluje se, že byla pochována s Filippem a že si po jeho zavraždění vzala dle "národních" zvyklostí život (srov. satí); v tom případě by mohla být zbroj v hrobě v Aigách její

meddix tuticus, úředník, viz pod Campánia

Médeios, Antigonův nauarchos§ 314, 313
Médeios, dynasta v Mýsii a Kománách§ 29

Médeios z Athén§ 1. arch. 101, 91 - 89, 88 a 86, též Meidiás; 2. arch. 69

Medeón/Medión (gen. Mediónu), m. v Akarnánii§ 231, 230, 191

Medeón, hradiště v již. Illyrii, dn. ves Medun již. od Podgorici, CG§ 168

Médiá, Médie, Médové, západoíránský národ a země, pers. Mádha (o posunu významu slova viz rok 20)§ 766, 760, 744, 730, 722, 719, 715, 708, 705, 714, 673, 653, 659, 650, 647, 644, 639, 630, 625, 617, 616, 614 - 611, 590, 585, 556, 550, 522, 521, 518, 480, 458, 409, 405, 330, 328, 325 - 323, 319, 331, 317, 316, 312-310, 286, 223, 221, 220, 171, 161, 155, 141, 130-129, 127, 65, 34, 20, 1

Médiá Atropatiá, Médiá Atropaténé, severozápadní část Médie, pozdější Ázerbájdžán (íránský s jižní částí republiky Áz.)§ 774, 67, 36, 20, viz i pod Atropatés, Arsakés a Médie

medicína, viz lékařství

 

Meded, núbijské označení pro Libyjce (?)§ 420

Mediólánum, sídel. m. kelt. Insubrů v Gallii Cisalpínské, dnešní Milano, č. Milán (srov. jiné M. Eburovíků, dn. Evreux, a M. Santonů, dn. Saintes)§ 776, 600, 230, 222, 194

Mediterráneum, mare medium§ viz Středozemní moře

Medión§ = Medeón

Medobriga, m. Lúsítánů, snad ruiny u dn. Marvão v P, snad totožné s pozdější řím. osadou jménem Ammaia§ 47

 

Médokos z Thrákie§ = Amádokos

Medontovci, athénský aristokratický rod po synovi Kodrově, posled. krále athénského (Medón doživotním nevoleným archontem 1068-48, viz)§ 723, 640

měď, viz pod Kypros

Megabatés z Persie§ 1. nauarchos, 500, 480; 2. s. Spithridátův, 395

Megabázos z Persie§ 1. velitel per. vojska v Evropě, 512, 511, 499; 2. per. vyslanec, 458

Megabýzos z Persie § 1. o. Zópyrův, 521 2. vojevůdce Artaxerxa I., 455, 452

Megaklés z Athén-Alópeky (vše Medontovci)§ 1. arch. 631; 2. 595, 585, 576, 561, 552, 551, 546, 548, 524, o. Kleisthénův; 3. 486, syn Hippokrata, mladšího bratra reformátora Kleisthenea, vnuk Megaklea, soupeře Peisistratova
Megaklés ze Syrákús, b. Diónův§ 360
Megaklés z Mytilény§ 618

Megala pedia, Velká pole, kolem řeky Bagradu v dn. TN§ 160

 

Megalé Hellas, viz Velké Řecko

Megalé tafros, „Velký příkop“, mí. v Messénii§ 683

Megalé tón theón Métér, viz Máter deum

Megaleás z Makedonie, ministr války Filippa V.§ 221, 218

megalésie, slavnosti v Římě na počest Kybely§ 204, 194

Megalésion, chrám Kybely v Pessinúntu§ 204

Megallis, manž. velkostatkáře Dámofila z Henny§ 138

Megalopolis, m. v Arkadii, též Megalé polis, „Veleměsto“§ 421, 370, 369, 331, 361, 352, 351, 318, 315, 303, 290, 273, 265, 260, 255, 252, 245, 241, 235, 229, 227, 226, 223, 220-219, 217, 204, 200, 198, 192, 188, 182, 173, 168, 165, 149, 146

Megara, (2. p. Megar), sídelní m. v Megaridě ve střední Helladě, s přístavem Nísaiou§ 728, 720, 711, 704, 685, 668, 664, 659, 652, 640, 636, 631, 627, 603, 570, 559, 550, 532, 508, 481, 479, 472, 460, 459, 458, 450, 446, 435, 432, 431, 429, 427, 424, 409 - 408, 380, 378, 375, 343, 333, 339, 308, 307, 301, 300, 250, 243, 241, 235, 224, 200, 186, 172, 146, 87, 48

Slovo megara, sg.: megaron, znamená „sály, místnosti, domy“; jedno z mála původních „starořeckých“ toponym nenavazující na pelasgické názvy. Dórský státeček vynikal vlnou a měl významnou kolonisaci (Kalchédón/Chalkédón, Býzantion, Astakos, Pontská Hérákleia, Megary sicilské Leontíny).

Megary na Sicílii§ = Hyblé

megarská škola filosofick᧠399

Megaris, země mezi Attikou a Korinthií§ 457, 446
Bájná prehistorie Megaridy (podle Pausania): Megaris patřila celá kdysi k attickému státu. Když se za Kodra vypravili Peloponnéští Dórové proti Attice, před Athénami sice neuspěli, ale od státu odtrhli Megaridu a území věnovali Korinthským a všem těm z Dórů, kteří tu chtěli žít. Tak se Megaris podórštila.
Pradávným vládcem v Megaridě byl prý Kár, syn Forónea z Argu. Údajně ve dvanácté generaci po něm přišel z Egypta Lelex a po něm vládl jeho syn Klésón. Klésónovým synem byl Pylás a jeho Skírón, manžel dcery Attičana Pandióna. Po něm vládl Nísos, kterého ve vládě vystřídal Megareus, syn Poseidónův.

Megasthenés z Chalkidy, oikistés kampánské Kýmy a Parthenopy§ 754
Megasthenés, seleukovský diplomat§ 326, 303

Megiddo, m. v sever. Palaistíně§ 609

Řec. Megiddó n. Mageddón, egypt. Maketi, ass. Magidú. Zřejmě biblický Armageddon/Har-Mageddon, „kopec M.“?, dn. Tel M./Tall al-mutasallim, bylo veledůležitou křižovatkou obchodních cest z Mesopotamie do Egypta, středisko planiny Jezreel (tj. Bůh oplodní, zasije, řec. Esdraelon, též arab. 'Emeq Jizre'el či Ha-'Emeq), oddělující Galileiu a Samareiu. V M. zemřel roku 853 israélský král Achazja a roku 609 zde padl júdský panovník Jozia (viz). V perské době, nejpozději kolem roku 450, město zaniklo. U Megidda měla po roce 70 n. l. stálé ležení Šestá legie "Železná"/ferráta v lokalitě s arab. názvem Ladždžún, což je z lat. legió (od roku 2013 archeolog. zkoumáno).

Roku 2012 byl publikován objev zlatého a stříbrného pokladu v hliněné nádobě z doby kolem 1100, z konce egyptské éry. Unikátní náušnice s vtavenými divokými kozami asi patřil Kanaanejce, práce byla egyptská. 

Megillos z Eley, jeden z vůdců nových kolonistů do Akragantu a Gely§ 337

Megistonús ze Sparty, nevlastní o. Kleomenea III.§ 227, 224

Megistos, ř. v Aiolidě§ 218

méchániké, č. mechanika, rozličné strojnictví, viz architektúra

Meidiás z Athén§ 1. hrnčíř, 400; 2. Démostheneův poručník a politický protivník, 352; 3. = Médeios
Meidiás z Kýziku, z rodu Attalovců, příbuzný Attala I.§ 197
Meidiás ze Sképse, dyn.§ 399

Meidži, jap. císař, reformátor, s. Kómei§ 2

 

Méiové§ viz Lýdové

Mekka, arab. Makka, m. v Arábii povstalé kolem studny Zamzam, nejsvětější místo islámu, kam každoročně konají mohamedáni pouť, hadž/haj§ 145

Mekong, ř. v jv. Asii, pramenící v Tibetu, z thajského Mae Nam Chong, Matka vod; v Číně se jmenuje Tca-čcha (Řeka skal), více ale Lancang Ťiang (Bouřlivá řeka), v Kambodži Tonle Tham (Velká řeka), ve Vietnam,u buď Song Long (Velká řeka) nebo Song Cum Long (Řeka devíti draků)§ není v CSD

Mekris z Odrysie, manž. Lýsimachova§ 313, 283

Melaina Korkýra§ viz Korkýra Melaina

Melandité, thr. kmen§ 410

Melanchridás ze Sparty, nauarchos§ 412

Melanchros z Mytilény, tyr.§ 618, 612

Melanippidés z Mélu, kitharód a básník díthyrambů§ 413

Melanippos, architekt a stavitel§ 52

Melanthios z Athén, velitel flotily v iónském povstání§ 499
Melanthios, malíř§ 350

Melás, jméno tyrannů v Efesu:§
Melás I.§ 610
Melás II.§ 610

Melatás z Aitólie, pirát§ 276

 

Meleagros z Gadar, epigrammatik a vydavatel epigrammů§ 140, 70, 40
Meleagros z Makedonie§ 1. 323, o. Arsinoé, matky Ptolemaia I.; 2. 323, syn Neoptolemův; 3. 316, přítel Peithónův; 4. 281, 280, syn Ptolemaia I. s Eurydikou, k. Makedonců

Melekiathón z Kitia, k.§ 392, 388, 387, 361

Melés z Lýdie, k.§ 707, 695

Melésandros z Athén, strat.§ 430, 429

Melésios z Athén, o. Thúkýdidův§ 444

Melétos z Athén, básník, spolu s řečníkem Lykónem a politikem Anytem hlavní žalobce Sókratův§ 399

Méliá, Mélis§ = Máliá, Mális

Melid§ = Meliténé

Melinnó Lesbiá, tj. z Lesbu, Lesbická, ve skutečnosti zřejmě odkudsi z jižní Itálie, básnířka (dochována jedna oslavná báseň bohyni Rómě)§ 200

Melissa§ = Lýsida z Epidauru

Melissos ze Samu, státník a přírodní filosof§ 441

C. Melissus, dramatik a básník§ 1 n. l.

Melité, ost., dn. Malta, pún. ’NN, n. z maleth, „přístav“; snad mýthol. Ógygiá, o. nymfy Kalypsó § 257, 241, 218

Podle Odysseie tu Odysseus s Kalypsó žil sedm let a osmým vyplul k Faiékům. Předtím žil rok u Kirké. Podle jiného výkladu může být Óg. Gaulos či Gaudos, dn. Gozo, jak praví Kallimachos. O začátcích viz rok 4100-2500, kolonisována Foiníčany ze Sídónu v 8. st., roku 480 o. obsadili Kartháginci (ostrov býval dlouho zalesněný a vynikal bezpečnými přístavy), od roku 218 byla římská, od roku 41 s municipálními právy. Ostrované byli dobrými řemeslníky.

Od roku 395 n. l. spadá M. pod jurisdikci východořímských vládců, roku 454 n. l. byla dobyta Vandaly, 464 Ostrogoty, 533 Belisarem, od roku 870 je arabská (berberská) a od 1090 normanská.

Jiná Melité je jihodalmatská Meleda, dn. Mijet; zřejmě odtud pocházela psí rasa malého vzrůstu, chovaná Římankami. Tvrzení turistických průvodců, že se na o. narodil Hannibal, jsou nedoložitelná.

Melité, m. v Iónii§ 650, 301

Melíteia, Melítaia, m. ve Fthiótidě v Thessalii§ 217

Meliténé, m. a země ve vých. Kappadokii, staré Milid, Melid, m. na mí. Arslantepe („lví kopec“)  u dn. m. Malatya, Malatía v TR; pravděpodobně bibl. země Eden§ 774, 765, 746, 740, 712, 675, 606, 230, 163, 69

Melitússa, mí. v Illyrii (?)§ 204

Melkart, Melqart, Melek-qart, "Kráýl města", bůh Tyru a v dalších foiníckých státech včetně Karthága a Gád (aram. a hebr. Moloch; srov. řec. Melikertés, Melichar, tedy „Pán, Vládce města“), Hellény připodobněn k Hérákleovi (= tyrský Héráklés) § 565, 65, 61, 49, 47

Na počest Melikerta, jehož kult přišel do Hellady přes Krétu, byla u Hellénů konána Isthmia. Jeho matka Ínó s ním skočila na cestě z Megar do Korinthu do moře (otec Athamás, král v Orchomenu). Melikertés byl podle jedné verse zachráněn delfínem a zanesen na břeh na Isthmu.

Melikertés byl s Ínó Diem přeměněn v mořské božstvo a jmenoval se Palaimón a na jeho počest se konají dvouletně, vždy v první a třetí rok Olympiády mj. isthmické hry. Ínó dostala božské jméno Leukotheá. Palaimón, Palaemon byl ochranným kultem hlavně římských námořníků. Vítěz užíval titulu isthmioníkés. - Tento kult ale s foiníckým souvisí jen málo. O konci Melkartově kartháginské sochy viz pod kolossos v Sedm divů.

Mélobios z Athén, jeden ze Třiceti§ 404

Melón z Théb, jeden z démokratů, žijících v athénském exilu§ 379

Mélos, ost. v Kykladách§ 431, 426, 416, 414, 413, 420, 405, 393, 100

meloun, medový§ 47

Melpum, m. v Gallii Transpadánské§ 396

Meltás z Argu, k.§ 576

 

Memfis, eg. Men-nofer/Mennofer, Men-nefer, Inebuhedž, „Bílá zeď“, hebr. Nof, arab. Mít Rahína na jižním okraji Káhiry, m. v Heptanomidě v Dolním Egyptě, sídelní m. králů; řec. jméno M. může také pocházet od eg. jména pyramidy Fiopse I. v Saqqáře, cf. rok 2333§ 730, 720, 671, 666, 664, 663, 518, 517, 512, 462, 461, 373, 343, 332, 331, 322, 321, 285, 197, 196, 170 - 168, 144, 139, 88, 76

Memfités, eg. nomos§ 285

memoiry, memoáry, viz paměti


C. Memmius§ 1. protivník optimátů, tr. pl. 111, 100; 2. Pompéiův švagr, 74; 3. epikúrik, básník a politik, 98, 46; 4. cos. suff. 34

Memnón z Rhodu, velitel žoldnéřů v per. službách§ 355, 354, 334, 333, 323
Memnón z Makedonie (?), satrapa Thrákie§ 334, 327

Mén, Mén Farnakú, Měsíc/Měsíc Farnakův (I.?), anatolský bůh; mezi Láodikejí na Lyku a Karúrou byl rovněž Ménův chrámový okrsek, kde fungovala hérofilská lékařská škola, viz pod lékařství§ 71

 

měna, mince, peníze, viz ražba

Menachem z Israéle, k.§ 746, 740, 738, 737

Menai, m. mezi Katanií a Gelou na Sicílii (= Menainon?), lat. Manae, arab. Qalát Minan, dn. Mineo v provincii Catania§ 453

Menainon, m. na Sicílii, vystavěné Sikuly§ 460

Menalkidás ze Sparty, strat. Spolku Achájů, ale protiachájský politik§ 151 - 148

Menandros z Athén§ 1. komický básník, z Kéfísie, 372, 342, 323, 321, 353, 292; 2. arch. 38
Menandros z Efesu, historik§ 200
Menandros z Láodikeie ve Frygii, vojenský rádce Mithridáta VI.§ 71, 63
Menandros z Makedonie, satrapa Lýdie§ 331, 323, 321, 319 (?, z r. 319 by mohl být jiný Menandros!)
Menandros Dikaios Sótér, k. indobakterský§ 170, 165, 155, 130, 125, 115
Indický Milinda, num. nápisně gen. podoba sanskrt. Menamdrasa = Menandrú, manž. Agathokleie Theotropy; ovládal území dn. PAK, Gudžarátu a velkou část povodí Gangy a mezi Indy dosáhl věhlasu: o popel jeho těla se přelo několik měst a proto byl rozdělen. Podle numismatických podkladů se usuzuje, že existoval ještě vládce Menandros II., snad jeho vnuk (srov. rok 130).
Babylónská podoba jména je známa z roku 86 SE z Larsy jako Mé-en6-an-dar/Mi-ni-in-ni-du-ru, srov. pod Agathón
Menandros z Thessalie§ 524 (Ol.)
Menandros zv. Drýmos, tj. Dřevo, ž. kynika Diogena Sinópského§ 399

Menachem ze Samareje, ass. Menichimme šar Samarinája, řec. Manaémos, k.§ 740

 

Menapiové, kelto-germ. národ v dn. B, na severu F a jihu NL§ 58, 56, 54

Jejich sídel. střediskem bylo Castellum Menapiórum (dn. Cassel na franc.-belg. pomezí), od dob Diocletiánových Turnacum, dn. Tournai v kraji Hainault v B. V římské době se proslavil chovem ovcí a vepřů a šunkou.

Menarés ze Sparty, Eurypontovec, o. k. Leótychidy II.§ 491Ménás§ 1. 149, vyslanec Prúsiy II.; 2. = Ménodóros

 

Menašše z Júdy, velekněz, s. Jadduy§ 255

 

Mencius ze státu Čou, čín. Meng-c’ (v pinyinu Mengzi), filosof§ 372, 289


Mendé, m. na Chalkidiké, na Palléně§ 750, 730, 450, 423, 199

Mendés, m. ve východní Deltě, eg. Džeded a Perbanebdžed, dn. Tell Rob’§ 399, 361, 300

Mendésios (nomos), eg. nomos§ 285

Menedémos z Eretrie, zakladatel eretrijské filosofické školy§ 399, 300
Menedémos z Krotónu, stratégos autokratór§ 317, 295
Menedémos, kynik§ 250
Menedémos z Alaband, seleukovský stratégos§ 217
Menedémos z Athén§ 1. arch. 179; 2. arch. 92

Menekratés z Efesu, didaktický básník§ 350
Menekratés z Athén§ arch. 220
Menekratés, nauarchos Pompeia ml.§ 38

Meneklés z Athén§ arch. 267

Meneláis, eg. nomos§ 285

Meneláos, k. spartský, manž. Heleny; Přístav Meneláův, mí. na libyjském pobřeží§ 775, 360
Meneláos z Makedonie, k.§ 1. 394, o. Amynty II.; 2. 383, 349, 348, syn Amynty II., b. Filippa II.; 3. 315, 310, 306, syn Lágův, b. Ptolemaia I.; 4. 363, z Lynkéstidy zv. Pelagón, condottiér; 5. s. Alexandra I., 450
Meneláos z Iúdaie, alias Oniás, syn Oniy III. n. jeho bratr, popř. bratr Šimóna II.§ 182, 170 - 168, 166, 164, 163

Menemachos, hipparchos Mithridáta VI.§ 71

 

Agr. Menénius Lánátus§ 1. cos. 503, 494, 493; 2. cos. 439;

L. Menénius Lánátus§ 1. cos. 440; 2. navrhovatel zák. o úrokových sazbách, 357

T. Menénius Lánátus§ 1. cos. 477; 2. 494, cos. 452, cos. 440

Menés z Pelly, gen. –néta, stratégos Alexandrův§ 331

 

Meng-c'§ viz Mencius

Meng Tchien/Tian, čchinovský generál§ 221, 210

 

Méninx, ost. Lotofágů popř. proti jejich pobřeží, dnešní Džirba/Džerba před pobřežím TN§ 253
Město na ostrově se v pozdní antice v křesťanské éře jmenovalo Girba a odtud jeho arabský název. 

 

Menestheus z Athén, též Menesteus§ 1. 357, syn Ífikratův, strat.; 2. oikistes Skyllétia, 708

Menestheus z Bargylie§ 232 (Ol.)

Menestratos z Épeiru, bojoval na aitólské straně proti Římanům§ 191

Menestór ze Sybary, pýthagorik a přírodozpytec§ 450

Meng An, vojevůdce státu Čchin§ 249

Meng-čchang-ťün, ministr z Čchi§ 247

Meng-c’§ viz Mencius

Menidás z Makedonie, Alexandrův podvelitel§ 330, 328

Menippos z Gadar, kynický literát§ 399, 300
Menippos, voják a vyslanec Antiocha III. (vítěz od Délia roku 192)§ 197, 194, 192

Meniskos, kondottiér§ 309

Mennaios z Chalkidy pod Libanem, arab. dyn.§ 86, 85

Menneás z Athén§ arch. 28

Ménodóros, též Ménás, nauarchos Pompeia ml., pirát§ 40-38, 36, 35

Ménodotos z Pergamu, bohatec a o. Mithridáta Pergamského§ 47
Ménodotos z Níkomédeie, lékař§ 230

Ménofilos, eunúchos Mithridáta VI.§ 66

Ménocharés, seleukovský diplomat§ 160

Menoitás z Makedonie, jeden z věrných důstojníků „královské“ strany§ 316

Menoités z Athén§ arch. 117

Ménoklés z Athén, kormidelník první triéry§ 770

Menón z Athén, gen. Menóna§ arch. 473
Menón z Aigesty/Segesty§ viz Mainón
Menón z Farsálu, velitel thess. jízdy protimakedonských spojenců ve válce lamijské, o. Fthíe, m. épeirského k. Pyrrha (jiného M. z Farsálu viz pod ceny)§ 323 - 321, 319, 317
Menón z Makedonie, satrapa Syrie, pozd. Arachósie; bývají pokládáni za dvě různé osoby§ 333, 330, 325

[Jiný Menón byl důstojník, jehož Alexandros Veliký, nevíme kdy, poslal zhlédnout zlaté doly u města Kaballa v Hyspiratidě na armensko-adiabénském pomezí a domorodci byl i s oddílem zlikvidován]


Menorca, jeden z Baleárských ostrovů, viz tam (lat. Baleáris Minor, Minorca)§ 206

Menos z Megar§ 704 (Ol.)

Mentór z Rhodu, kondottiér, b. Memnónův, manž. Barsiny, o. Thýmondy§ 355, 354, 345, 343, 341

Menua z Urartu, k.§ 766, předmluva

Mentuhotpe, wezír§ 730

 

Menúthias§ viz Zingis

Menúthis§ viz Naukrátis a Hérákleion u Kanóbu


Menyllos z Alaband, ptolemajovský diplomat§ 162
Menyllos z Makedonie (?), velitel posádky v Múnichii§ 322, 319, 229

Merba‘al z Tyru, k.§ 558, 551

Mercia, Mercie, anglosaské království v Anglii, viz pod ražba, mince

Mercurius, latinský a římský bůh ztotožňovaný s Hermem; jeho chrám v Římě§ 495

Merejneit, viz Psammtek

Meribanés I., Mirvan, Mirian, k. kavkazské Ibérie§ 160, 110

Meribanés II., k. Ibérie, s. Farnadžomův, o. Artaxii II.§ 30, 20 

 

Mérida§ = (Augústa) Émerita

meridarchés, úděl. kníže (v Iúdaji), „vládce části“§ 153, 150 a srov. meris roku 55
Meridarchové existovali i v indobakterské oblasti, srov. nápis v charoští z prvního století př. n. l. hellénského buddhistického vládce Theodóra, kde se tituluje „Theudorena meridarchena“.

meris, merides, „část“, označení pro makedonské republiky I. - IV., římské protektorátní státní útvary§ 168, 164, 163, 158, 149, 55

Mermnadé, Mermnadovci, královský rod Lýdů§ 716, 547

Merodach-balaban nebo -baladan (hebr.)§ = Marduk-apla-iddina

Meropos, h. v Épeiru§ 198

Meroé, Medewi/Berowe, kraj a od c. 590 do c. 320 n. l. sídelní m. Aithiopů, Kúšitů (dn. Bahgavíja severně od Kabúšija v Súdánu; nezaměňovat s Merowe se železniční stanicí, ležící severněji na Nilu)§ 580, 420, 400, 340, 338, 300, 220, 211, 200, 140, 80, 60, 30, 25, 23, 10

Mesémbrié, Mesámbriá, Mesémbriá, m. v Thrákii, dn. Nesebar v BG§ 559, 493, 313, 181, 60

Meséné, Maiséné, Majsán§ viz Charakéné

Mesopotamiá, Mesopotamie, řec. označení pro zemi v poříčí Eufrátu a Tigridu v dn. střední a jižní části Iráku, východní Syrii a jihovýchodním Turecku, aram. a hebr. Aram Naharáim, arab. Má bajn an-nahrajn, lat. literárně Medamna, čín. Tchiao-či/Tiaozhi, č. Meziříčí a Mezopotámie§ 671, 635, 606, 539, 518, 458, 331, 323, 321, 318, 316, 311, 301, 244, 229, 221, 220, 166, 141, 130, 129, 123, 121, 88, 71, 69, 67, 65, 53, 50, 40, 38, 1 n. l.

Jejími částmi v hellénismu v dobách parthských byly (starší údaj není v pramenech k disposici, ale je velmi pravděpodobné, že členění pochází ze seleukovské éry): 1. Anthemúsias, 2. Osroéné, 3. Chalkítis, 4. Gauzanítis, 5. Inigéné, 6. Akabéné, 7. Mygdoniá, 8. Zabdikéné, 9. Adiabéné, 10. Atyriá/Atúriá (Aššur), 11. Chazéné u Zálivu, 12. Kalachéné, 13. Doloméné, 14. Arbelítis, 15. Arrapachítis, 16. Chalónítis (s hellénským m. Chala), 17. Apollóniátis, 18. Sittakéné, 19. Meséné (Charakéné) a 20. Ankobarítis.

Jižní hranice M. proti Babylónii ležela za Seleukejí Tigridskou, Neápolí a Narmalchu; na Efrátu na severu začínala za městem Zeugmatem. Zmiňována bývá ještě Chazéné, Gordyéné a Arabové v Parapotamii (podél Eufrátu usazení již v Xenofóntově době a kraj se nazýval Arábií).

V arabské době se oblast středního Poeufrátí po obou stranách řeky nazývá Džazíra, tj. Ostrov (dn. na území SYR a IRQ) a kdysi se název v podstatě kryl se seleukovským pojetím Mesopotamie, Meziříčím severně od Babylónie. Novověké arabské označení Má bajn an-nahrajn, „Země mezi dvěma řekami, je kalkem z řečtiny.
Oblasti mezi dvěma řekami, vlastně „dvojříčí“, se v severní Indii nazývají Dóáb, viz pod Uttarpradéš.

 

Irák, poslední z mesopotamských říší/Od kořenů civilisace k arabským socialistům

 

Na území dnešní Husajnovy despocie lidé vymysleli kolo, písmo a literaturu, zákoníky, kalendář, byrokracii a byznys, později destilaci alkoholu. V biblických příbězích Eden, Ráj.

Země kolem a mezi řekami Furátem a Didžlatem je kolébkou současné městské civilisace. Řekové jí dali jméno Mesopotamie, Meziříčí. Jméno původních obyvatel úrodné roviny neznáme. Podle archeologické lokality u Uru je můžeme nazvat al-Ubajdy. Po nich Sumerové, odkudsi z východu, nazvali mesopotamské veletoky Buranun a Idignat, Eufrátés a Tigris. Jedna z etymologií slova Irák praví, že pochází od názvu sumerského města Uruku (biblický Erech).

Sumerové na jihu Mesopotamie přišli koncem čtvrtého tisíciletí př. n. l. s prvním znakovým psacím systémem. Zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 2700 se jménem kišského krále Emme-baragesiho je nejstarší zachovanou písemnou památkou politických dějin. Okolí starých kultovních míst povýšili z organisace rituálů ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. na stát. Vytvořili nejstarší známou literaturu s prvním eposem (o králi Uruku Gilgamešovi), jejich hrdinové chodili do podsvětí a s Etanou létali ke hvězdám, vymysleli si ráj na zemi (byl prý kdesi kolem dnešního Perského zálivu) a hledali tajemství, jak překonat smrtelnost.

Ze severu přišli ve třetím tisíciletí semitští Akkadové, dobyli velkou část Předního východu a založili první konglomerát jinak nesouvisejících státních útvarů, říši. Sumerové na přelomu třetího a druhého tisíciletí formulovali první trestní zákoník a jejich chrámy vykazovaly byrokratickou evidenci produkce chrámových pozemků, totéž dokázala panovníkova kancelář obohacená o diplomatickou korespondenci. Život Sumerů a Akkadů je prvním soužitím dvou větších „národů“ s dalšími skupinami v historii v rámci jednoho v autonomní celky bohatě členěného státního útvaru.

Nástupci Akkadů Babylóňané na jihu Mesopotamie a Assyřané na severu se věnovali matematice, astronomii, chaldajský Babylón vynikal náročnými stavbami, assyrští králové přišli jako první s ideologií universální říše pod vládou jednoho boha. Jinak ovšem shromažďovali velké knihovny textů na hliněných tabulkách nebo první zoologické zahrady. Ve třech tisíciletích „klínopisných“ mesopotamských dějin ovládali Mesopotamii několikrát „cizinci“: v 19. – 16. století vládli Babylónem beduínští Amorejci, „Zápaďané“ (nejznámějším vládcem Chammurapí v letech 1793 – 1750), po nich do 12. století Kassité z íránských hor.

Nejslavnější byli šejkové aramajských kmenů, jejichž státečky v Mesopotamii vznikaly od 10. století a od roku 626 př. n. l. se aramajský kmen Chaldajů zmocnil na sto let Babylónu. Jejich bojovní králové ve městě horlivě stavěli a „babylónská věž“, zavodňované zahrady, mohutné hradby a komplex královského sídla založily slávu města a pověst bohatého orientu v západním světě.

Dědictví klínopisných literatur leží dnes v musejích po celém světě. V depositářích je údajně na 700 tisíc hliněných tabulek, z nichž sotva deset procent bylo někdy někým v novověku přečteno. „Nejsou lidi“: Učenců v oboru klínopis/assyriologie není na planetě ani pět set. Co všechno ještě skrývá půda Mesopotamie, kde se po roce 1990 v podstatě výkopy zastavily, lze jen odhadovat. Byl dokonce vysloven názor, že by mohlo jít o dalších pět milionů textů.

Arabové na scéně (viz také pod Arabové Skénitští)
V šestém století př. n. l. Mesopotamii ovládli Peršané (539), koncem čtvrtého Alexandros Makedonský a jeho nástupci (331). Alexandros v Babylónu zemřel.

Seleukovci vybudovali na Tigridu město Seleukeiu, která kolem roku 1 n. l. měla na šest set tisíc obyvatel. V Mesopotamii tehdy již vládli íránští Parthové (od c. 140 př. n. l.), s nimiž si Římané nikdy nedokázali poradit.
Arabové sídlili na jihu Mesopotamie již ve čtvrtém století př. n. l., odkud infiltrovali do stepí na severu. Hellénský svět kmenům mezi Eufrátem a Tigridem později říkal souhrnně Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního městečka uprostřed mesopotamské stepi Skénai, tj. Stany.

Od poloviny druhého století př. n. l. se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (hellénská Apameia?), na severu Mesopotamie malé arabské knížectví s aramajským jazykem Atra, Hatra, vyvrácené po stu letech Římany. Mesopotamští a syrští Arabové sehráli významnou roli na konci seleukovských dějin, museli s nimi počítat Lucullus, Pompeius a Crassus, kterému se jejich zrada stala osudná.

Z Mesopotamie, tj. z Meziříčí severně od Babylónie, pochází pozdější byzantské a evropské označení pro Araby a mohamedány vůbec, Sarákénoi, Saracéni (z arab. šarkájín, lidé z východu). Význam arab. slova irák není přesně znám. Obvykle se vykládá jako nížina či pobřeží, al-`irák al-`arabí, arabská nížina, jižní Mesopotamie čili Babylónie (jako protiklad k hornatému severu).

Nejstarším arabským státem v Mesopotamii byla v okolí Basry Charakéné či Meséné. Kuriosně nejstarším státním útvarem, který přijal křesťanství, byli Arabové. Na severu Mesopotamie ve druhém století př. n. l. vznikl v zemi Osroéné s městem Edessou státeček arabských Abgarů, dnes na území Turecké republiky (byla kolonisována Hellény za správy Níkánora, satrapy Seleuka I. a jeho syna Antiocha I. jako Antiocheia s pozdějším přívlastkem Arabis).

Za Abgara IX. v letech c. 179 – 216 n. l. se stala prvním státem planety, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 380 vervou Theodosia I. též římská říše.

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému perského krále Narsa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Většina pestré mesopotamské populace v této době patřila k některé z východokřesťanských sekt; do vzniku poslední z trojice monotheistických kultů, islámu, ještě zbývají tři staletí. Na severu oblasti žilo v sásánovské době (od roku 227 n. l.) mnoho Řeků, uprchlíků, zajatců a odvlečenců ze Syrie z persko-byzantských válek (jakási druhá vlna řecké „kolonisace“ Mesopotamie po hellénistické; konec jim udělal až císař Hérákleios v letech 627 – 628 n. l., když naposledy v historii v čele armády ze západu obsadil Ktésifón, sídelní město Chosroa II. Parvíze). Na jihu Mesopotamie vládli arabští šejkové uznávající po pádu Parthů nadvládu perského sásánovského panovníka.

Saladin z Tikrítu
Křesťanství přišlo o nadvládu nad Mesopotamií po roce 634 n. l., kdy z Arábie vpadlo do země na osmnáct tisíc mohamedánů pod Chálidem ibn al-Walídem a do čtyř let nájezdníci ovládli celou Mesopotamii (bitva u al-Qádisijja roku 637, vyvrácen Ktésifón). Jméno zmizelo z užívání, její severní část mezi Eufrátem a Tigridem Arabové nazývali al-Džazíra, Ostrov.

Následovala silná imigrace Arabů z východní Arábie a z Ománu. Druhý kalífa Umar bin al-Chattáb pro tažení proti Peršanům založil na Šatt al-Arabu („Arabský břeh“) pevnost Basru. Arabové využili vakua po porážce Sásánovců od Hérákleiových Východořímanů, kteří nedokázali převahy využít a v několika letech přišli o velkou část Levanty a Afriky.

30. července 762 založil druhý kalífa abbásovské dynastie al-Mansúr Baghdád, „Zahradu boží“ (srov. zde níže). Město v kulatých hradbách (al-madínat al-mudawwara, „kruhové město“, též zváno az-zawrá, „šikmé“) bylo po několik staletí centrem celého arabského islámského světa, abbásovského kalífátu, a vedle Byzance a Damašku jedním z celosvětových center. Arabové a na islám přestoupivší Peršané, Indové, Židé atd. v 8. až 12. století se stali vlastními dědici vědeckých výsledků antiky, v době evropského temna raného středověku překládali z řečtiny a přicházeli s novými objevy v medicíně (např. destilace alkoholu).

Pohádky a povídky Tisíce a jedné noci z Baghdádu doby kalífy Hárúna ar-Rašída (786 – 809) patří ke skvostům světové literatury (viz zde níže). Baghdád měl své jméno od perské vsi a úředně se nazýval Madínat as-Salám, Město míru. Sídlem kalífátu namísto Baghdádu byla v letech 836 až 892 Sámarrá' na Tigridu, asi 150 km severně od Baghdádu, poslední a největší z měst založených v Mesopotamii do dnešních dnů, po Karbale a Nadžafu třetí nejsvětější místo ší'itů (zakladatelem byl Abbásovec Abú Isháq, trůnním jménem al-Mu‘tasim, vládl od roku 833). V Sámaře zmizel roku 941 dvanáctý z ší'itských imámů Mahdí, na jehož návrat se ší'ité těší dodnes.

Jiným slavným mužem z Mesopotamie, jedním z neznámějších „musulmanů“ v Evropě, byl Kurd Jusúf ibn Ajjúb z Tikrítu, rodiště Saddáma Husajna, pozdější egyptský vládce Saláh ad-Dín/Saláhuddín, vyhlášený bojovník s křižáky Saladin (zemřel 1193).

Islám v Mesopotamii vydržel, jen pánové nad lidmi a vírou se měnili. Po mongolských nájezdech ve 13. století (28. února roku 1258 vyvrátili a vyvraždili Baghdád, podruhé 9. července 1401 Tamerlán) přišli opět Peršané, roku 1534 Turci (od 19. století byla země rozdělena na tři vilájety/provincie, mosulský, baghdádský a baserský, jediný šíitský v Mesopotamii).

Osmani vydrželi v Mesopotamii do roku 1917, kdy je odtud v rámci první světové války s arabskou pomocí hidžázského rodu Hášimovců, emírů v Mekce (pocházel z něho prorok Muhammad), vytlačila britská ofensiva; 11. března obsadili Baghdád. Posledním tureckým slavným vítězstvím, velitelem byl polní maršál Colmar Freiherr von der Goltz, byla kapitulace britského expediční sboru o 9300 Indech a 2500 Britech 29. dubna 1916 v Kut al-Amarně jižně od Baghdádu pod gen. Charlesem Townshendem.

Protiturecké a protiněmecké frontě se říká Velká arabské revolta a vedl ji šaríf Husajn ibn Alí, emír Mekky a ve slibech Britů král Arabů, otec pozdějších králů Jordánska a Iráku Abdalláha I. a Fajsala I.

Poslední z cizinců
Britové se splněním slibů o nezávislosti daných Hášimovcům nepospíchali. Arabové to vzali jako zradu a resentimenty staré rány jsou živé dodnes. Mesopotamie s Transjordánií připadly roku 1920 Britům jako svěřenecká území Společnosti národů, Kurdové přišli o slibovaný stát, jak ostatně ještě tohoto roku potvrzovala mírová smlouva „států dohody“ s poraženým Tureckem ze Sevres.

Emírem Transjordánie v Ammánu se rok na to prohlásil Abdalláh I. (od roku 1946 králem jordánským) a zcela v britské režii byl po neúspěšné syrské episodě (sehrál Francouzům roličku krále syrského) v Baghdádu „zvolen“ a proklamován králem jeho bratr emír Fajsal ibn Husajn alias Fajsál I. Teprve však od roku 1932 byl králem suverénního Iráku, neboť Britové ukončili 3. října nenáviděnou mandátní správu a stát se stal členem Společnosti národů.

Rod Hášimovců, který byl v Muhammadově době pobočnou větví mocných Kurajšovců, neměl s Mesopotamií nikdy nic společného a akceptance královské famílie Araby v Iráku byla velmi nízká. Při protibritských nepokojích roku 1920 zemřelo v Iráku více než dva tisíce Britů. Arabové vzali Evropany jako okupanty, nikoli jako osvoboditele – aktuální memento - od turecké nadvlády a tak vynálezci koncentráků přišli při instalaci Hášimovců v Baghdádu s hlasováním zástupců „lidu“ s výsledkem 96 procent pro.

Naftová pole v okolí Mausilu/Mosulu Britové roku 1926 připojili k Iráku; území severovýchodní Mesopotamie, tedy v podstatě iráckého Kurdistánu, si dělali a dělají Turci. Těžební licence připadla roku 1927 Iraqi Petroleum Co., s vývozem nafty započato roku 1934. Společnost byla pod britskou kontrolou s francouzskými podíly a osobním podílem krále a vlády.

Fajsal I. zemřel roku 1933, jeho syn Ghází I. vládl jen do roku 1939, kdy zemřel v autonehodě. Regentem za jeho syna, tříletého Fajsala II., byl Gházího bratr Abdalilláh či amír Abdal-lláhí. Fajsal II. byl bratrancem jordánského krále Husajna bin Talála (zemřel roku 1999, nástupcem v Ammánu jeho syn Abdalláh II.).
V Iráku v jeho době mimo královský palác vládl chaos: v letech 1936 až 1941 vojáci provedli sedm pučů a jako ministři se navzájem sesazovali. Probritská monarchie silně utrpěla: všichni viděli, jak jí není třeba, že moc drží jiní.

Konec zajetí
Mesopotamští Židé patřili mezi nejsilnější skupiny diaspory. „Babylónské zajetí“ Židů z Júdy trvající od srpna roku 587 př. n. l. ukončil roku 1948 vznik Státu Israel, přesněji řečeno odpor všech Arabů včetně Hášimovců proti němu. Před první světovou válkou měli Židé v Baghdádu 22 synagóg a různé školy. Osmanský census z roku 1917 zjistil z 220 tisíc obyvatel tigridské metropole na osmdesát tisíc Židů. List New York Times v dubnu 2016 shrnul, že roku 1951 bylo letecky do Israele dopraveno přes jedno sto tisíc iráckých Židů a že v Israeli roku 2014 žilo 230 tisíc Židů iráckého původu.

Do roku 1952 z Mesopotamie uprchlo nebo odešlo do nového státního útvaru na 120 tisíc Židů. Po represích po šestidenní válce roku 1967, kde Irák stál na straně poražených, následovala další vlna. Dnes podle údajů Frankfurter Allgemeine Zeitung zbylo roku 2003 v Baghdádu z židovské komunity čtyřicet starců, New York Times roku 2010 věděly o pěti lidech. Poslední vrchní rabín pro Irák Sasson Khedouri zemřel roku 1971.

Bez králů, ale s maršály
Baghdádský dvůr ignoroval panarabismus a nacionalismus šířící se mezi důstojnictvem a ve městech mezi inteligencí. Otevřeně se dostal Fajsal do sporu s egyptským vůdcem Gamálem Abd an-Násirem roku 1955 (dědičná monarchie v osobě krále Fárúka I. v Egyptě padla vojenským pučem roku 1952), protože podepsal tzv. Baghdádský pakt, obranný spolek s Tureckem, Íránem a Pákistánem pro pronikání Sovětského Ruska do regionu, jeden z posledních velmocenských projektů britského ostrovního království.

Za suezské krise o rok později stál Irák ještě na britské straně, proti národoveckému násirovskému Egyptu. 17. července 1958 ukončil dědičnou hášimovskou monarchii v Iráku nacionalista plk. Abdal Kárim Kásim. Vojáci popravili Fajsala se strýcem-regentem na jednom baghdádském náměstí. Formálním presidentem byl zvolen Nadžíb Rubaji. V zemi skončilo šest tisíciletí vlád sunnitských knížat a králů.

Kásim roku 1961 poprvé proklamoval suverenitu Iráku nad Kuvajtem; od té doby je vztah k monarchii na jižních hranicích slabostí irácké zahraniční politiky. Královraha Kásima zabili roku 1963 baasisté v čele s Ahmadem Hasanem al-Bakrem, o devět měsíců později v protipuči se vrátili k moci prozápadní vojáci vedení gen. Abdas-Sálimem Muhammadem Árifem, pozdějším prvním maršálem iráckých a mesopotamských dějin.

Roku 1966 zemřel v troskách havarované helikoptéry a vojáci vybrali za presidenta jeho bratra Abdar-Rahmána Muhammada Árifa. Vláda téhož roku zestátnila veškerý petrolejářský průmysl, do té doby kontrolovaný britskými firmami.

Vojenský socialismus
Roku 1968 se novým převratem („červencová revoluce“) vrátili k moci al-Bakrovi protiamericky orientovaní socialisté. Arabskou socialistickou stranu obnovy neboli Baas (renesance, angl. ba`ath) založili roku 1943 v Damašku Michel Aflak a Saláh ad-Dín al-Bitár s cílem vytvořit jednotný socialistický arabský národ; strana funguje po celém Předním Východu, v Syrii a Iráku je vládní.

V dubnu 1972 podepsali baasisté smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, v 80. letech došlo k ochlazení vztahů. Roku 1979 se stal presidentem (= předsedou revoluční velitelské rady) gen. Saddám Husajn at-Tikrítí, Bakrův dosavadní vicepresident. Ukončil spolupráci se syrským křídlem strany Baas a od 22. září 1980 vedl osmiletou vyčerpávající a krvavou válku o od začátku iráckého státu sporné vymezení hranic v toku Šatt al-Arabu s theokratickým Íránem.
Šáh dokonce jednostranně roku 1969 vypověděl smlouvy o plavbě a Husajn využil s tichou podporou Spojených států a všech dalších velmocí oslabení souseda po nástupu ajatolláhů (tzv. první válka v Zálivu; ukončena příměřím z 20. srpna 1988).

V červnu 1981 vybombardovali Israelci jaderný reaktor Osirak u Baghdádu, který Irák šest let předtím koupil od Francie. V rámci války s Íránem vedl Husajn systematickou válku proti vnitřnímu perskému spojenci v Iráku, proti Kurdům. Vedle těžké techniky použil a bojové plyny: během několika let údajně zahynulo na dvě stě tisíc Kurdů (první dlouhou válku Kurdové za autonomii na Arabech vedli od 50. do 70. let; o slíbený stát přišli sunnitští horalé smlouvou v Lausanne z roku 1923, kdy je velmoci rozdělili mezi Turecko, Syrii a Irák).

Bush ante portas
Zdrženlivá slova ze setkání s americkou velvyslankyní April Glaspie v červenci 1990 si Husajn vyložil jako nezájem Spojených států o osud Kuvajtu. Údajně měla 25. července diktátora ujistit o tom, že USA do kuvajtského problému nezasáhnou. V srpnu naftový emirát obsadil a později anektoval jako 19. provincii Iráku. OSN vyhlásilo v srpnu obchodní embargo proti Iráku a v jeho důsledku vypadl ze světové ekonomiky jeden z největších exportérů ropy na světě.

Od 17. ledna 1991 vedly Spojené státy v čele vojáků ve 28 různých uniformách protiakci OSN za osvobození Kuvajtu (akce Desert Storm, Pouštní bouře, tzv. druhá válka v Zálivu, na sto tisíc padlých na irácké straně) a spojenci obsadili velkou část jižního Iráku. Boj zastavili 28. února 1991, když americké tanky stály 150 km jižně od prakticky bezbranného Baghdádu.

Obraz, jaký známe již jednou ze světových dějin: když se vítězný Hannibal po bitvě u Cann roku 216 př. n. l. zastavil na dohled od bran Říma. Čeho se tehdy zalekl? Ani důvod toho, proč se americký president George Bush starší rozhodl Husajna ponechat u vlády, není znám.

Operovalo se odkazy na údajné nebezpečí z přílišného oslabení země vůči Íránu (dnes je naopak jeho syn k teheránským ajatolláhům shovívavý; svůj civilní atomový program koncem roku 2003 Írán postavil pod mezinárodní kontrolu, totéž učinil Muammar Kaddáfí v Libyi).

Na to, aby Bush nešel až na Baghdád, naléhala Francie a Saúdská Arábie. Následující povstání šíitů na jihu a Kurdů na severu Američané nepodpořili, ačkoli k němu přímo vyzvali. 3. března 1991 povolil vrchní velitel amerického tažení gen. Schwarzkop po schůzce v Safwánu na kuvajtsko-irácké hranici použít husajnovcům proti šíitům dělostřelectvo a vrtulníky.

Husajnovi vojáci vzpouru genocidními metodami (a za použití bojových plynů na kurdské frontě) potlačili. V rámci akcí byla v březnu a dubnu 1991 vyvražděna část obyvatel bažin Šatt al-Arabu, Madanové, „bahenní Arabové“, dědicové životního stylu rákosové architektury z dob sumerských (u Hasajna v nemilosti od 1980 za války s Íránem, kdy se v bažinách skrývali šíité a properští sympatisanti).

Část lidí byla deportována a velké území bažin bylo vysušeno za pomocí kanálu, „třetí řeky Iráku“, roku 1992 úředně nazvané po Nabukadnesarovi arabského novověku Saddámova řeka.

Větší část vzdušného prostoru země byla roku 1992 prohlášena OSN za bezletovovou zónu a je systematicky kontrolována americkým a britským letectvem. Roku 1997 zaútočil přes. Clinton raketami na Baghdád. Podezřelé irácké cíle jsou spojenci bombardovány a ničeny. Kromě toho operují na severu země turecké oddíly pátrající po kurdských aktivistech (přesto Turecko v létě roku 2002 konečně Kurdům uznalo právo na školství v mateřštině a trest smrti pro vůdce kurdského komunistického protitureckého odboje Öcalana změnila vláda na doživotí). Husajn at-Tikrítí se dal v roce 1995 zvolit na dalších sedm let presidentem.

(v poněkud jiném znění publikováno v časopisu Týden č. 13/03, viz níže)

Baghdád, poslední z mesopotamských metropolí
Ve středu Mesopotamie na malém prostoru leží vedle čtyři kdysi velká města. Babylón založený roku 1894 př. n. l. amorejskými beduíny se stal jednou z nejznámějších světových lokalit vůbec. S pádem jeho posledních domácích vládců, aramajských Chaldajů, 12. října roku 539 př. n. l., vstoupili do města Peršané.

Dvě neúspěšná povstání proti Peršanům, novým pánům Mesopotamie, a z Brány bohů, jak lidová etymologie vykládá slovo Babylón, byly pozvolna ruiny. Alexandros Veliký zemřel 13. června 323 v paláci vystavěném Nabû-kudurrí-usurem II., pokořitelem Jerúsaléma, ale za válek diadochů Alexandrovi generálové využívali jednotlivé velkostavby města jako pevnosti.

Babylón se vylidnil a nový vládce Mesopotamie Seleukos Níkátór někdy mezi roky 321 a 316 př. n. l. opodál založil město pod svým jménem, jedno z největších ve starověku. Helléni mysleli na restauraci města: od roku 331 po šedesát let byl od suti očišťován zikkurat E-temen-an-ki, babylónská věž, k její obnově ale již nedošlo. Obyvatelstvo bylo z velké části převedeno do Seleukeie, ale chrámový státeček žil dále a klínopisné doklady o jeho ekonomice jdou do posledních desetiletí př. n. l.

Seleukeia na západním břehu Tigridu byla sídelním městem Seleukovců pro tzv. horní satrapie, tedy území od Eufrátu po Indos. Zůstala západním hlavním městem Parthů, kteří se jí zmocnili 8. srpna roku 141 př. n. l. Začátkem prvního století n. l. mělo město na šest set tisíc obyvatel. Na protilehlém břehu Tigridu v osadě Ktésifón si parthští králové postavili zimní sídlo, které se zřejmě po roku 129 př. n. l. stalo jejich říšským sídelním místem. Zbyl po něm největší cihlový oblouk dějin o výšce 30 metrů a rozpětí na zemi dvaceti.

Nesmyslně, z vojenské ctižádostivosti, byla Seleukeia vyvrácena spoluvládcem M. Aurélia Antónína L. Vérem roku 165 n. l. a jeho zpupným generálem Avidiem Cassiem: byl to zároveň konec hellénismu v Mesopotamii. Vérovo mesopotamské tažení mělo osudový dopad na celou Evropu.

V Seleukeji prý pod Římany uloupenou sochou ochránce města Apollóna byla jakási skříňka, z níž se uvolnily zlé síly a vracející se vojsko na západ rozneslo mor. Byla to první velká celoevropská morová rána, na niž roku 180 zemřel i císařský filosof M. Aurélius Antónínus. Zdá se, že model tajuplných chorob, anthrakových bomb apod. má v Mesopotamii dlouhou tradici…

Ktésifón by sice 28. ledna 198 n. l.vyloupen během tažení proti Hatře císařem L. Septimiem Sevérem, byl však obnoven a po dlouhá staletí byl sídelním městem perských Sásánovců (227 – 651). V okolí vznikala další měst, v nichž mj. usazovali perští králové Řeky odvlečené na válečných taženích ze Syrie, takže Ktésifón později Arabové nazvali al-Madá'in, Města (= Seleukeia, Ktésifón a Vologésias).

Roku 628 dobyl Ktésifón byzantský císař Hérákleios a roku 637 mohamedánští Arabové. Umájovští kalífové („nástupci Prorokovi“, do roku 750/132 A. H.) sídlili v Damašku, nová dynastie Abbásovců určila za střed arabské říše od Maroka a Španělska po Indii a západní Čínu v Mesopotamii.

Abbásovci po interních sporech po ar-Rašídově smrti na několik desetiletí Baghdád opustili. Kalífa al-Mutasim založil severně od města nové centrum říše, nejvelkolepější založení města za islámu dodnes. Sámarrá je slavná točitým minaretem al-Malavíja, zřejmě nejznámější islámskou stavební pamětihodností vysokou přes 27 metrů (další „minaretové“ rekordy viz pod věže). Stála u mešity postavené na pokyn kalífy al-Mutawakkíla (po roce 847) a byla to největší mešita islámského světa (půdorys 236 x 156 m).

Největší stavebním počinem arabského panovníka v kategorii vládních paláců byl za kalífy al-Mutasima palácový komplex s přístavbami na rozloze 175 ha. Sámarrské období proslavilo Irák po světě štukatérstvím, zpracováním mědi a bronzu, emailovým hrnčířstvím, fajánsí s kovovým leskem, výrobou hedvábí v kalífových manufakturách.

Sámarrá byla celá postavena z nepálených cihel – jako ostatně velká část mesopotamských kultur - a komunikačně nemohla Baghdádu konkurovat. Začala se rozpadat a Abbásovci se vrátili do Baghdádu. O podobě sámarrské mešity si můžeme udělat představu podle stavby Ahmada ibn Tulúna v Káhiře (dokončena roku 879) s podobným minaretem, která prý byla podle sámarrského originálu kopírována.

Město míru a jeho dobyvatelé
Baghdád byl za posledních sto let potřetí dobýván
Minulost irácké metropole ohromuje. Dny světové slávy arabského města střídaly doby úpadku a masových vyvražďování dobyvateli.

Američané jsou posledními v řadě mesopotamských invasorů. Válka se socialistickým diktátorem Husajnem je po třech nedělích dovedla do irácké metropole na Tigridu. Ani předešlá letecká bombardování v letech 1991 a 1998 však významněji nepoškodila moderní a obnovitelnou zástavbu Baghdádu. Minulí invasoři totiž z kdysi kulturního světového centra většinu významných staveb „vylikvidovali“.

Město kalifů
Sídlem vládců islámské arabské říše vzniklé v 7. století byl syrský Damašek. Kalifové/chalífové, nebo-li nástupci Prorokovi, odtud vládli zemím od Španělska a Maroka po Indii a západní Čínu.

V březnu 632 nejasně řekl Muhammad v místě zvaném Ghadir Chumm (nebo Chum, Chur či Chu', „rybník Ch.“) napůl cesty mezi Medínou a Mekkou (Madínou a Makkou), že jeho zeť Alí bude jeho nástupcem. Většina z muslimů to nevzala (nebo nepochopila) a místo pokrevního nástupnictví Muhammadova nástupce zvolila. Prvním z nich byl Abú Bakr (8. června 632 – 23. srpna 634), Umar (do 3. listopadu 644) a Usmán, zavražděný ve vzpouře 20. června 656.

Čtvrtým kalifem byl Alí ibn Abí Tálib, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, jediného potomka svatého muže islámu. V bitvě s protivníky, kteří se stavěli za volené kalífy (ummájovští „legitimisté“) 9. prosince 656 Alí u Basry konkurenci porazil. Na její straně jela na velbloudu i vdova po Muhammadovi Áiša/Ájša, nejmladší z jeho žen. Ve „velbloudí bitvě“ padlo deset tisíc mužů. Bylo to poprvé, kdy proti sobě bojovaly muslimská vojska.

27. ledna 661 byl Alí ve velkém vojenském táboru al-Kúfa u mešity propíchnut Abdalrahmánem ibn Muldžámem; z tábora se stalo jedno ze svatých měst ší'itů). Tvrdil, že nástupnická práva chalífátu jsou dědičná jen v linii prorokově, tedy ve své, odmítal volbu hlavy arabské říše/ummy a přestěhoval sídlo chalífátu z Medíny do jihoirácké Kúfy u Nadžafu. Pochován je v Nadžafu („Výšina“).

Alího příznivci, „šíat Alí, Alího partaj, ší'a, šía, ší'ité, šíité“, tvoří ve světě islámu výraznou menšinu: z odhadem 1,3 miliard mohamedánů na světě je jich cca. 150 milionů (odhady z roku 2003). Dominují v Íránu (90 procent obyvatelstva, tedy cca. šedesát milionů lidí; země byla násilně pošíitštěna – předtím většinově sunnitská –Safíovci v 16. století: jako dynastie šáhů od 1502, od 1979 díky protimonarchistické revoluci ajatolláha Chomejního šíitská theokratická republika).

V Ázerbájdžánu tvoří šíité 70 procent populace, na Bahrajnu nadpoloviční většinu (52 či 65 procent), a lehkou většinu mají v Iráku (c. šedesát procent). V Kuvajtu je třicet procent šíitů, v Libanonu devatenáct, v Syrii deset a v Saúdské Arábii osm (což je c. 1,7 milionu lidí).

Alí byl zavražděn na pokyn Muavíji I., správce Syrie a příbuzného Usmána. Sídlo chalífátu se přesunulo do Damašku, kde zůstalo do roku 750. Tehdy vyhnaní Umajjovci založili roku 755 ve Španělsku kordobský emirát (trval do roku 1492), srov. níže Abbásovce. Umájjovci a Abbásovci zůstali sunnity.

9. března roku 669 n. 670 byl zavražděn nebo zemřel Alího syn Hasan a druhorozený Husajn se sedmdesáti dvěma věrnými (32 jezdců a 40 pěších) padl v potyčce u Karbaly/Kerbely 10. října 680 (ášúrá, též ašúrá, desátý den muharranmu, postní den předepsaný Muhammadem podle židovského vzoru, do koránu nepřešel, ale jako den konání karbalské bitvy den šíitů).

Husajn je pro šíity světec a Karbalá hlavním poutním místem, druhým Nadžaf. Z Husajnovy smrti pochází pocit viny a tím základ šíitského mučednické kultu (srov. šíitské sebevražedné hnutí assassínů, haššášín, hašišáků, z 11. až 13. století, sekta Nizárí ismá'ílíja s centrem v horské pevnosti Alamut).

Šíitský hřbitov s tisíci a tisíci náhrobků v Nadžafu na jihu Iráku patří mezi největší hřbitovy na světě a je největším v islámských zemích. Pohřebiště, které rostlo několik staletí, se rozprostírá severně a východně od jednoho z nejsvětějších mohamedánských poutních míst. Ve slavném nadžafském mausoleu je pochován imám Alí, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, čtvrtý z chalífů, vládců arabské říše.

Tvrdil, že nástupnická práva v říši platí pouze v dědické linii prorokově a odmítal volbu. Byl zabit roku 661 a jeho „straníci“, ší'a, ší'ité, šíité, se stali druhou největší věroučnou skupinou v rámci islámu. Sunna znamená „nastoupená cesta, zvyk“.

Roku 1982 vznikla v Libanonu Strana Alláhova, Hizballáh/Hizbollah, nejvlivnější z Íránu financovaná šíitská protiisraélská skupina. Má na kontu dosud největší z pumových sebevražedných útoků před 11. září 2001: roku 1983 při atentátu na americkou ambasádu v Bejrútu a hlavní stan výsadku v Libanonu zemřelo na tři sta Američanů (akce donutila presidenta Ronalda Reagana vyklidit Libanon, kde se snažil držet od sebe israélskou armádu a rozličné arabské skupiny.

Roku 750 ukončilo povstání vládu dynastie Umájovců a kalify se stali potomci Abú al-Abbáse. Druhý abbásovský kalifa al-Mansúr našel místo pro budoucí hlavní město světa poblíž všech starých mesopotamských metropolí Babylónu, Seleukeie a Ktésifóntu (viz box).

Astrologové spočítali vhodný okamžik na 1. srpna 762 a al-Mansúr čili Vítěz na pravém břehu Tigridu na místu starší sásánovské osady Baghdádu založil Město míru, Madínat as-Salám, nebo Madínat al-Mansúr, „Mansúrov“.

Sto tisíc lidí ho stavělo čtyři roky. Hradby mělo do kruhu se čtyřmi branami a 360 věžemi. Hlavní hradby byly třicet metrů vysoké a nahoře čtrnáct metrů široké. Vše z cihel, kamenné ozdobné části staveb arabští stavitelé přenesli z Ktésifóntu.

Uprostřed Baghdádu stával Zelený palác, Kubba al-Chadra, jehož měděné kupole se staly symbolem města a Abbásovců. Město chránila důmyslná opevnění, pět pásů hradeb a vodních příkopů; hlavní byl dvacet metrů široký. Kalifa žil za posledním z prstenců hradeb septicky isolován od světa uprostřed pohádkové architektury. Ke nejvyššímu arabskému vládci se smělo pouze na jeho povolení.

Orientální despotové si nikdy na demokracii nehráli ani ji nepředstírali. Dodnes ukazují pouze blahosklonnost, jak ostatně dokumentuje aktuálně president Husajn se svými komickými gesty a nabubřelými slovy z pohádek Tisíce a jedné noci. Podobně žije ve východní tradici „moudrý“ vladař Hárún, který chodil mezi lid v převlecích, aby znal náladu ulice. Opakoval to něm kdekdo, irácký Husajn, jordánský Abdalláh II. i turkmenský diktátor, vládce nad jedněmi z největších zásob plynu Turkmenbaši Nijazov.

Světová metropole
Abbásovská éra byla zlatým věkem arabské kultury. Vrcholem moci abbásovského kalifátu byla vláda Hárúna ar-Rašída (786 – 809), současníka Karla Velikého, a jeho syna al-Ma'múna (813 – 833). Technologicky, vojensky a kulturně tehdy arabská říše vynikala nad karlovskou asi jako dnes zaostává většina třetího světa za západní Evropou.

Již kolem roku 800 měl Baghdád na půl milionů obyvatel a po Konstantinopoli byl druhým největším městem nástupnických říší světa antiky. Hárún si držel stálé vojsko o 135 tisících mužích a své posice si byl vědom. Dopis byzantskému císaři Níkéforovi I. uvedl slovy: „Od Hárúna, vládce pravdy, Níkéforovi, římskému psovi“.

Baghdád byl v 9. a 10. stoletím nepochybně intelektuálním centrem světa. Jeho tržišti a karavanseráji okolo hradeb procházelo zboží z Číny (porcelán, hedvábí), Indie a Malajska (koření) a východní Afriky (slonovina a zlato).

Díky kanalisaci a udržovaných zavodňovacích a odvodňovacích sítí neznalo choroby. Během prvního půlstoletí existence Baghdádu se město stalo mumrajem byznysu, vědy, „babylónem“ národů a jazyků, ale také sídlem obrovské kalifovy byrokracie. Město mělo svou zoologickou zahradu, první v Mesopotamii od dob assyrských králů.

Al-Ma'mún založil první arabskou „akademii věd“, bajt al-hikma, s bohatou knihovnou antických autorů všech oborů. Její první správce Hunajn ibn Ishák (zemřel roku 873), místní nestorián, syn apatykáře, překládal z řečtiny spisy lékařů Galéna a Hippokrata, filosofů Aristotela, Platóna, matematiků Eukleida a Ptolemaia do syrštiny a jeho tým odtud do arabštiny. Do arabštiny tak byl dokonce přeložen židovský Starý zákon.

Astronomie, jedna z proslulých „chaldejských“ nauk, došla za Arabů renesance. V al-Ma'múnově baghdádské observatoři např. měřili plochu země mnoho staletí předtím než v Evropě bylo připuštěno, že Země není placka. Abú Alí Hasan ibn al-Hajsam z Basry (zemřel 1039), evropskému světu později znám jako Alhazen, pojednal o barvách, pojednal o měsíčních skvrnách a pokládán za otce novodobé optiky.

Světové vynálezy
V matematice prošel arabským Baghdádem na západ jeden z velkých indických vynálezů, jednoduché číslice a nulu. Abú Abdalláh Muhammad ibn Músá al-Chwarizmí (zemřel asi roku 850) podle jiné své práce al-kitáb al-muhtasar fí hisab al-gabr wa'l-muqabala, Úvodu do počtů s použitím pravidel doplňování a ubírání, nechtěně v mnohem pozdějších překladech do latiny ve Španělsku dal vzniknout slovu algebra. Z matematikova jména al-Chwarizmí („z Chorézmu“) se latinským překladem stalo Algorismus a z toho řecké algorithmos.

V medicíně iráčtí Arabové rozšířili hellénistické znalosti z Alexandrie, sbírali a popisovali léčebné látky, herbáře bylin, obnovili anatomii atd. První bezplatná nemocnice v arabském světu stála v Baghdádu, stejně jako první lékařské škola a „universita“ (první podobná škola v Evropě v 9. století v jihoitalském Salernu byla pod arabským vlivem). Medici se museli prokazovat diplomem z lékařské školy.

Ještě 37. a poslední z kalifů Mustansir Billah založil roku 1234 jinou lékařskou školu al-madrasa al-Mustansiríja, stojící dodnes. Lékaři užívali vynálezu perského lékaře a polyhistóra působícího v Baghdádu Abú Bakra Muhammada bin Zakaríji ar-Razího (864 – 930), Rhazes pozdějších evropských alchymistů, skleněných součástí destilačního přístroje.

Popsal destilaci nafty, nižší stupeň krakování pro získání dehtu a lehce hořlavého oleje. Do medicíny zavedl alkohol jako desinfekční prostředek (arab.: al-kuhl, „jemnost“; slovo původně v užívání o oční kosmetice).

Na nástěnných malbách jsou portrétovány ženy bez zahalených obličejů (o hidžábu ostatně není v koránu přikazujícího slova). Baghdádská malířská a iluminátorská škola byla v mohamedánském světu proslulá. Arabové abbásovského období psali v 9. století o chovu koní, sbírali kuchařky, encyklopedie, slovníky a grammatiky; přes svůj monotheismus se vrátili ke zdrojům antické vzdělanosti a pokračovali v ní.

Relativně liberální prostředí raných abbásovských panovníků umožnilo práci Abú Júsufa Jákuba ibn Isháka al-Kindího (zemřel 873), polyhistóra, autora 250 spisů a překladů z řečtiny, prvního arabského filosofa usilujícího o spojení novoplatonismu s islámem. Roku 1067 založil Abú Hámid al-Ghazzalí první islámskou právnickou školu madrasa an-Nizámíja.

Konec slávy
Z kulatého Města míru nezůstalo zachováno nic a archeologové se o jeho poloze dohadují. Město abbásovských podaných se rozrostlo po obou stranách Tigridu, ale památek z té doby je málo: palác nebo škola postavený 34. kalifou an-Násirem (1180 – 1225), dnes součást kongresového komplexu a hrob Zumurrady Chatúny, Násirovy matky z roku 1202. Lidová pověst praví, že je zde pohřbena Hárúnova nejoblíbenější žena Zubajdá.

Během domácích rozbrojů v 10. a 11. století, v nichž se faktické moci chopili moci kalifovi ministři, wesírové, se centrum arabského světa navždy přesunulo na západ, do egyptské Káhiry: Irák navždy přišel o imperiální posici. Mesopotamie hospodářsky slábla, zchátral zavodňovací systém.

V únoru 1258 přišla na arabský svět pohroma v podobě vpádu Mongolů z Íránu (říše Ílchánů do 1335). Jejich zhovadilá krutost redukovala počty obyvatel Mesopotamie na polovinu. Mongolové vedení chánovým bratrem Hülegüm ničili Baghdád čtyřicet dnů, jak praví tradice. Počet mrtvých se odhaduje až k milionu lidí a celkově 13. století, věk mongolské expanse, stál život na třicet milionů lidí, jak zní nejnižší odhad, také osmdesát, jak nejvyšší. 

Posledního z Abbásovců al-Mustasima popravil Hülegü ušlapáním. Popel z údajně osmdesát tisíc spálených spisů dal Tigridu černou barvu. Řádění středoasijského mongolského příbuzného Tímúra o 150 let později stálo život devadesát tisíc lidí a celá průmyslová odvětví (sklářství, emailérství) ze Syrie, Egypta a Mesopotamie stěhoval do své Střední Asie.

V Iráku se čas zastavil, Mongolové vyvražďovali řemeslníky, umělce vyháněli z měst, zasypávali zavodňovací kanály, ničili manufaktury a vrátili Irák a Syrii do doby, v níž zřejmě byla někdy před osídlením lidmi. Příjmy z daní státu činily v předmongolské době třicet milionů dínárů. Ve třicátých letech 14. století pouhé tři miliony. Mesopotamií do Syrie tehdy táhla mongolská armáda o čtyřech stech tisících jezdcích s rodinami, obřími stády a stanovými městy v novověku nepředstavitelných rozměrů a zásobovacích starostí. Mongolové dělili vojsko na tümeny po deseti tisících jezdcích s rodinami valící s sebou šedesát sedmdesát tisíc ponyů a půl milionu kusů dobytka, fantastické dimense. 

Turecká správa Mesopotamie od roku 1534 byla dlouhou kúrou mongolského moru metodou hlubokého spánku. Před první světovou válkou měl Baghdád 80 tisíc obyvatel, starou slávou zaprášené jméno a před sebou věhlas nový, hlavního města jednoho ze surovinově nejbohatších států světa. Roku 1917 přišli Britové, vlastní zakladatelé dnešního Iráku.

Data tigridské metropole
1. srpna 762 založen Baghdád, sídlo abbásovského kalifátu (založen roku 750 svržením umájovského kalifátu vládnoucího z Damašku, arab. al-Abbásidín po strýci Muhammadově)
945 až 1055 pod titulem emír l'Umara vládnou ší'itští Bújidové původem od jižního Kaspiku. Kalif loutkou v moci emírů, jeho moc až do příchodu Mongolů ryze formální
1055 obsazen seldžuckými Turky pod begem Toghrilem, kalifou jmenován „pravou rukou“ a „vesírem Západu a Východu“
10. února 1258 Čingischánův vnuk Hülägü město téměř vyvrátil, poslední baghdádský kalif popraven. Arabský kalifát pokračoval ve vedlejší abbásovské větvi a ve stejně formální podobě v Káhiře do roku 1517.
1393 a 1401 dvakrát obsadil a zničil město Tímúr Lenk
1410 – 1508 pod vládou turkmenských dynastů
1508 perský, íránská dynastie Safavidů
18. listopadu 1534 dobyt tureckým sultánem Sülejmanem I. Nádherným (perské útoky na město 1587, 1604 a 1605)
1623 – 1638 přechodně safavidský, sultán Murad IV. vyvraždil 51 tisíc ozbrojených obránců
11. března 1917 britský (měl cca. 50 tisíc obyvatel), 1941 po protibritské vzpouře Rašída 'lího dobýváno podruhé, 1991 a 1998 bombardován Američany. Po druhé světové válce se město během čtyř desetiletí co do počtu obyvatel rozrostlo osminásobně (v 50. letech 20. století měl cca. půl milionu obyvatel, v 80. letech na 3,5 milionu, roku 2003 se počet obyvatel odhadoval na pět až osm milionů)
březen – duben 2003 bombardován a 9. dubna dobyt Američany

Pohádky: Tisíc + jedna noc
Napínavé a poučné příběhy, bajky, fantastické smyšlenosti, horory, historky anakdotické, groteskní, moralisující, pohádky. Vesírova dcera Šahrazád vypravuje králi tak dlouho, až s ním má tři děti a on ji nakonec nepopravil „a její barva bělostnější než tvář dne se zaskvěla a král byl rozjařen a přemírou štěstí naplněn“. Alá'addín a kouzelná lampa, džinové zlí a dobří, létající koberce, Peršan Alí Baba/Alí Bábá a loupežníci, zloději, vychytralí řemeslníci, baghdádský námořník Sindibád se svými sedmi cestami.

Nádherný svět orientálních zkazek, z nichž některé mají kořeny ještě v antice. Například Sindbád na jednom divném ostrovu s druhy narazil na lidožravého obra, který zavíral oběti u sebe v jeskyni a narážel je na rožeň: netvora Sindbád s plavci oslepil podobně jako Odysseus se svými druhy kdysi Kyklópa.

Tvrdívá se, že prvním milovníkem večerního vypravování u prostřeného stolu a po jídlu byl Alexandros Veliký. Nepochybně šlo o formu klasického hellénského symposeia, které později Helléni roznesli po celém Orientu. Ve východní tradici se uvádí, že al-Iskandara, Alexandra, následovali parthští Arsakovci, arab. Ašgháníja, perští Sásánovci a od nich „pohádkový“ zvyk v 6. a 7. století n. l. přešel k Arabům.

Byzantská novela Historikon Syntipa, Kniha o Syntipovi, z 11. století vznikla v Meliténě. Perské příběhy se přes syrské a arabské prostředí dostaly do řečtiny a odtud do 1000+1 a prostřednictvím Gesta Rómánórum do Bocacciova Decameronu.

Ze sásánovské doby (228 – 651 n. l.) pochází sbírka příběhů z indického a perského prostředí Tisíc vyprávění, Hazár afsána. Po arabské invasi do Mesopotamie a Íránu v první polovině sedmého století byla zřejmě na území Iráku ve druhé polovině 8. století přeložena do arabštiny jako Tisíc nocí, Alf lajla.
Po seldžucké invasi (1055) přišla Mesopotamie o svůj dominantní význam v islámském světě a centrum arabské vzdělanosti se přeneslo do Egypta. Rukopisy s pohádkami z Mesopotamie kolovaly v zemi nad Nilem již v 11. století a Egypťané se postarali o jejich doplnění.

Ostatně poslední historickou osobností v příbězích je slavný sultán Saláh-ad-dín/Saladín z kurdské rodiny v Tikrítu, rodiště novodobého baasistického diktátora Saddáma Husajna. V Egyptu vznikl název Tisíc a jedna noc, Alf lajla wa-lajla a kdosi neznámý provedl konečnou redakci tří povídkových a pohádkových vrstev: indické a perské Hazár afsána plné démonů, irácké z Baghdádu a Basry, v nichž často vystupuje Hárún ar-Rašíd a příběhů egyptských s více fantastickými příběhy a groteskními situacemi z prostého života arabských měšťanů.

Ve východořímském-byzantském prostředí se dobrodružný Sindibád jmenoval Syntipás námořník. První západoevropskou sbírku pohádek pořídil neapolský barokní literát Giambattista Basile (zemřel roku 1632). Vyšla posmrtně pod názvem Lo cunto de li cunti, „Příběh příběhů“. Teprve později dostala dnešní název Pentameron, protože pohádky jsou po deseti vyprávěny v pěti dnech.

Husajnův Baghdád
Irácké museum je jednou z nejdůležitějších adres zájemců o mesopotamské civilisace. Jeho 28 galerií tvoří největší musejní komplex na Předním východu. Z Husajnových monumentálních staveb vyniká pomník neznámému vojínovi o průměru 250 metrů na paměť války s Íránem v letech 1980 – 1988 a na oslavu vítězství nad Íránem Ruce vítězství, první triumfální oblouk na Předním východu od časů antických.

Zdvíhal se 42 metry nad vozovku, ruce jsou vyrobeny podle rukou Husajnových a meče ulity ze 24 tun ukořistěných íránských zbraní. Pomník postavila německá firma H+H Metalform. Při jeho „odhalení“ pod ním mašírovali k musice z hollywoodských Hvězdných válek iráčtí vojáci v čele s Husajnem na bílém koni.

(publikováno v časopisu Týden č. 16/03, viz výše)

Loupež dějin: Horší než Mongolové
Škody v iráckých musejích jsou nevyčíslitelné

Nepozornost amerických invasních jednotek v dobytém Baghdádu umožnila plenícímu davu a lupičům ukrást památky nejstarších psaných dějin lidstva.

Když 9. dubna obsazovali Američané centrum Baghdádu, zmizela z Iráckého musea, jednoho z nejvyhlášenějších na světě, velká část exponátů ze zlata, pohřební masky, šperky a drahokamy posázená lyra, keramiky, nespočet klínopisných textů, pečetních válečků, figurek ze slonoviny a bronzových sošek. Všechno, na co z asi 170 tisíc inventárních čísel iráckého národního musea nebylo zapotřebí jeřábu, je zřejmě nenávratně ztraceno.

Ředitel vykopávek musea Donny George Juchanná pro BBC konstatoval: „Byla to největší sbírka souvislých dějin lidstva. Je pryč, je ztracena. Kdyby se mariňáci starali o něco dříve, nemuselo se to stát.“ • V červnu se ovšem ukázalo, že baasista to poněkud přehnal a že z plundrování cíleně zmizelo šest až deset tisíc předmětů ze tří z pěti skladištních hal musea; z vystavovaných předmětů scházelo několik desítek, viz níže. Vyšetřovatelé nepochybovali o tom, že lidé z musea se na loupežích podíleli.

Zkázu musea se sbírkami všech mesopotamských kultur (viz TÝDEN 13-16/03) nezpůsobil bombový zásah, ale zloději archeologických památek. Stejně dopadla musea v Tikrítu a Mosulu, baghdádská islámská knihovna, odkud zmizel jeden z nejstarších zachovaných rukopisů koránu. Museum v Chorsábádu u Mosulu (assyrský Dúr-Šarrukén) zůstalo Kurdy nedotčené.

Rabování, nebo business
Z historického hlediska nadělali lupiči „starožitností“ během několika hodin více škod než 26 dnů spojeneckých bojových akcí. Souběžně plenící dav rozbil vitríny a předměty, které nebyl s to odnést nebo byly v jeho očích bezcenné.

„Myslím, že tam kradla soldateska na obou stranách. Všichni věděli, kam mají jít, vždyť se válka připravovala tak dlouho. Američané to nechali zdevastovat, jakoby se tudy přehnali Médové, kteří drahé předměty odnesli nebo roztavili, a co nestačili, rozbili, jak dokazují vykopávky,“ přirovnává baghdádskou loupež dějin dr. Jana Pečírková z Orientálního ústavu v Praze k událostem let 614 až 612 př. n. l., během nichž babylónsko-médská koalice králů Nabu-apla-usura a Kyaxara vyplenila Assyrii tak dokonale, že jméno země a národa téměř zmizelo z lidské paměti.

Jiní přirovnali plenění k ničivému vpádu Mongolů roku 1258. „Absolutní devastace, zničení práce několika generací archeologů,“ vymezuje rozsah musejní katastrofy assyrioložka. Jako historici všech světových vědeckých pracovišť je šokována lhostejností Bushovy vlády: „Američané měli poradce z řad assyriologů a kunsthistoriků, ale zřejmě to pro vládu nebylo důležité. Navíc USA nejsou signatáři haagské konvence o ochraně památek,“ upozorňuje Pečírková.

K čemu kášňa? Popíliť!
Její slova o plánovitosti potvrdil v několika mediích McGuire Gibson z Orientálního institutu Chicagské university. Vedle spontánního plenění probíhaly 9. dubna a o následujícím weekendu systematické rabovací akce zjevně řízené ze zahraničí. Vědci předpokládali, že během války do iráckých musejí přijde organisovaný zločin. Americký archeologický institut (AIA) vyzval ještě před invasí Pentagon, aby zajistil během tažení naleziště a sbírky.

Vláda měla podrobné informace, co střežit, přesto to neudělala a v Baghdádu vojáci hlídkovali jen několik set metrů dále u ministerstev ropného průmyslu, vnitra a zahraničí. Zloději vyzbrojení železnými tyčemi a sekerami odnášeli vojákům pod nosem lup nezměrné hodnoty. K tomu armádní mluvčí v Kataru: „Vojáci neměli v této věci rozkazy.“ Na protest proti lhostejnému přístupu armády k ochraně památek již resignovali tři z jedenácti členů poradního kulturního výboru presidenta USA.

Na rozdíl od Iráku Spojené státy konvenci o ochraně kulturního vlastnictví v průběhu válečných operací z roku 1954 sice podepsaly, ale neratifikovaly. Bushovu vládu lhostejnost vůči památkám, z nichž některé kusy mají nepochybně vyšší cenu než některé irácké ropné koncese, vystavila světové ostudě. Ministr zahraničí Colin Powell dal hned po megaloupeži Irácké museum za příklad, „kde by mohly Spojené státy sehrát vůdčí roli při obnově jeho fondů“.

Slíbil, že Státy budou spolupracovat s EU a UNESCO, že budou pátrat po zcizených exponátech a budou se podílet na opravě poničených. Mezitím v Baghdádu začal pracovat team agentů FBI. Zní to hezky, ale ze čtyř tisíc ztracených musejních předmětů z minulé války roku 1991 z jihu země a z Ninive se dosud nalezly – tři (kusy)!

Do akce se zapojil Interpol, zatím s velmi hubeným výsledkem: minulý pátek na londýnském letišti Heathrow policisté zabavili zlaceného kalašnikova, šest bajonetů, ostřelovací pušku a granátomet z výzbroje Husajnova klanu. Jako válečnou trofej si je domů pašoval americký voják v leteckém balíku deklarovaném jako počítačová technika.

Na irácko-jordánských hranicích podle jordánských medií zabavili celníci 42 obrazy zřejmě pocházející z musejních lupů – skupině novinářů. Podobně mizí a zmizí neopakovatelné předměty z vykopávek Uru, Uruku, Ninive, Babylónu, Aššuru či Nimrudu. Z lokality Zahir/Dhahir, staré sumerské Dabrum, v provincii Zi Qár/Dhi Qar, se objevily na „trhu“ popsané sumerské hliněné tabulky kus za třináct dolarů.

Z předmětů známé z učebnic dějepisu se ztratily např. hlavička „dámy z Uruku“ (arabská Warká, biblický Erech), bronzová hlava assyrského panovníka (údajně akkadského Šarrukéna, nalezena roku 1931 Maxem Mallowanem, manželem autorky Agathie Christie, v suti Kujundžiku/Ninive; může to být ovšem kdokoli, nejčastěji se odhaduje Narám-Sîn, syn Maníštusua, Šarru-kénův vnuk, protože s obdobnou úpravou vousu a účesu je Narám-Sîn na fragmentu své stély z Pir Husajn u Diyabakiru, dnes v istanbulském museu; hlava nese stopy po symbolickém ponížení: uřezané uši, zkrácený vous, pokus o uřezání nosu, při vylupování očních smaragdů poničeno levé oko – druhou N.-S. obrazem je dvoumetrová vítězná stéla nad Lulluby, kterou Šutruk-Nachchunte I. odvlekl roku 1160 jako kořist ze Sipparu do Sús, kde ji roku 1898 vykopal J. do Morgan a dnes je v Louvre), urský poklad – pohřební výbava královny Pú-abí (známější pod starším sumerským čtením Šub-ad), prosební sošky z Ešnunny, předměty z chrámu Inanny v Nippuru, tisíce klínopisných textů a zlaté šperky (jen ve vitrínách bylo prý odhadem 200 kg zlata).

V moři pokladů
Irák má stejně přísný zákon o vývozu památek jako každý jiný stát existující dnes na místě některé ze starověkých civilisací. Řecké, turecké, syrské a egyptské úřady přísně sledují pohyby v aukčních síních po světě a zcizených předmětů se právně domáhají. Je evidentní, že uloupené předměty se nikdo neodváží veřejně prodat: „Buď se to roztaví, nebo prodá výstřednímu americkému nebo japonskému milionáři,“ shrnuje praxi kolem zcizených unikátů Jana Pečírková.

Katalogisace ztrát bude trvat měsíce. Dosavadní odhady praví, že zachována zůstala v musejích zhruba třetina, extrémní hovoří o devadesátiprocentních ztrátách. Lupiči to měli jednoduché. Nemuseli ani kopat ani restaurovat; dokonalejší veleloupež se dosud ani v hlavách hollywoodských scénáristů nenarodila. Přitom se odhaduje, že pouze patnáct procent země bylo archeologicky podchyceno a v vědci registrují na deset tisíc nalezišť různé velikosti a významu. McGuire Gibson hovoří o půl milionu možných lokalit od paleolitu po islámskou minulost Iráku.

K rozkradení baghdádských sbírek ovšem mohlo dojít již těsně před invasí. Zaměstnanci musea prý nejcennější kousky zabalili a ukryli mimo museum. Kam, to vědí jenom oni, a po nich dosud také není stopy. Stejně neví nikdo nic o cílové adrese kolony vojenských vozidel irácké armády, která prý 16. března odvezla velké množství beden neznámo kam, jak uvedli svědci pro francouzský list Le Figaro. Akce ryzího patriotismu? Nebo si husajnovci pojistili život po své politické smrti?

V tresorech irácké národní banky, nikdy nevystavena, spočívá zlatá výbava tří novoassyrských královen z Nimrudu (assyrské residenční město Kalchu) nalezená roku 1989, odhadem 50 kg zlata ve špercích a dalších předmětech, které Irácké museum po jeho znovuotevření roku 2000 ani nevystavovalo. Americká vojenská správa se dosud k pokladu královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. a k obsahu tresorů musea a banky nevyjádřila (viz však následující text).

Mesopotamské ruiny nejsou tolik v povědomí jako egyptské. Jsou nenápadné, o což se postarali dílem dobyvatelé, větším dílem jejich stavební materiál, hlína. Na rozdíl od dopravně přístupnější obludí nilské architektury dokonce ani žádná z památek nejstarší písemné kultury planety nepatří na seznam chráněných staveb UNESCO kromě jediné, předislámské arabské Hatry.

V návrhu jsou od roku 2000 Ur, Ninive nebo Aššur, abbásovský pouštní palác Uchajdir. Mezinárodní embargo Husajna zřejmě bylo také embargem Meziříčí. Teď nebude co embargovat, ani co ukazovat. Bude trvat roky než se archeologické výzkumy obnoví a v dějepisných publikacích o Mesopotamii bude k většině stávajících vyobrazení připojována poznámka: od roku 2003 nezvěstné.

Válka o vodu a archeologie:
Lupiči nejsou jedinou zhoubou archeologických výzkumů. Na Předním východu vždy platilo, kdo má vodu, má moc. A o vodu se v zemích úrodného půlměsíce hraje intensivně řadu let. Kultura nekultura, ekonomové a politici se starají o obživu žijících lidí. Egypt před třiceti roky napustil obří Aswánskou přehradu a pouze část pamětihodností se za velké záchranné akce podařilo přemístit nad hladinu nádrže.

Turecko dokončuje na horním toku Eufratu a Tigridu obří zavodňovací projekt. Systém 21 přehradních hrází a 19 hydroelekráren výrazně omezil průtok řek v Syrii a Iráku (Projekt jihovýchodní Anatolie, GAP). Vody Eufratu zaplavily historické údolí v Kommágéně a pod hladinou nádrží Keban, Karakaya a Atatürk zmizelo na 210 registrovaných archeologických lokalit. V mnoha případech nestihli archeologové provést ani záchranné výkopy.

Saddám Husajn šel stejnou cestou. Nenápadně jako Turci zahájil loni stavbu přehradní nádrže Machúl na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu (assyrské Ninua, hebr. Ninive). Přehradní nádrž zatopí na 65 archeologických lokalit včetně neprobádaného podhradí sídelního města Assyřanů Aššuru a Kár-Tukulti-Ninurta, residenční město říše za krále Tukulti-Ninurty I. (1235 – 1198), tři km severně od Aššuru. Ačkoli v Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, odkryli dosud např. pouze třetinu chrámových objektů. Přehrada se naplní roku 2007 a je ve hvězdách, zda archeologové dostanou příležitost.

Ideologie s puncem vědy: Saddám Husajn byl posedlý historickými paralelami a za jeho éry se branži věru dařilo. Do začátku embarga OSN roku 1990 živil armádu 28 tisíc archeologů, historiků, lingvistů a kunsthistoriků s rozsáhlým technickým zázemím. Navázal na královraha plukovníka Abdalkárima Kásima, který upřednostňoval předislámskou minulost, zatímco jeho vrazi a nástupci, bratři Abdassálim Muhammad a Abdarrahmán Muhammad Árifové, protežovali tradici sunnitského islámu.

Husajn používal mesopotamskou historii pro svá velikášská vystupování jako modelové vzory. Na propagandistických malůvkách se dával zobrazovat jako babylónský král Nabû-kudurrí-usur II. (hebr. Nabukadnesar) nebo jeho dávný předchůdce Chammurapí (a pojmenoval po nich dvě legie tzv. republikánských gard), dokonce jako tvůrce první předněvýchodní „mnohonárodní“ akkadské říše Šarrukén I. (hebr. Sargon), který první užíval titulu vládce čtyř světových stran.

(publikováno v časopisu Týden č. 18/03, později doplňováno)

Irák: Poklady se vracejí do musea
Zlato assyrských královen se neztratilo, tisíce cenností stále nezvěstných.

Tým amerických vyšetřovatelů pátrající po exponátech Iráckého musea rozkradených při obsazování Baghdádu se pochlubil svými výsledky. Lidé z FBI, CIA a armády potvrdili dohady některých pracovníků musea, že hlavní části vystavované sbírky byly ukryty zaměstnanci ještě před začátkem války a že nejcennější předměty, zlaté pohřební výbavy tří assyrských královen z Kalchu-Nimrudu vykopané roku 1989, se nikdy v prostorách musea nenacházely (viz zde výše).

Někdo z iráckých archeologů a úředníků přemohl strach z baasistické mafie nadále ovládající z velké části život Iráčanů. V jednom z bunkrů nalezli Američané 179 beden s hlavní částí exponátů s téměř osmi tisíci nejdůležitějšími předměty. V jiném z bunkrů bylo ukryto 337 beden se 40 tisíc rukopisy. Šperky královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. ležely v irácké centrální bance, jejíž tresory po zásahu raketou zaplavila voda (na několik hodin americkou okupační správou v museu vystaveny začátkem července 2003).

Dubnové odhady se ukázaly jako příliš pesimistické. Z počtu 170 tisíc inventarisovaných předmětů jich po minulém týdnu prý zbývá nalézt tři tisíce, tvrdí americká správa. V části patřící k hlavní exposici však ještě chybí 47 nenahraditelných exponátů, mezi nimi slavná váza z Uruku-Warky z doby kolem 3200 př. n. l., poškozená byla nalezena známá urská lyra z hrobu Pú-abí (jejíž zlatá býčí hlava však byla rovněž uložena v bance), nebo slonovinový relief Núbijce dáveného lvem, kterého na vykopávkách v Nimrudu konservovala ve 30. letech autorka detektivek Agatha Christie, manželka archeologa Maxe Mallowana.

Zdá se také, že se potvrzují odhady odborníků, že ke ztrátám došlo ve třech na sobě nezávislých vlnách: nejprve zaměstnanci ukryli, co mohli, po útěku iráckých vojáků profesionální lupiči pracující na zakázku ze zahraničí v noci z 8. na 9. dubna vybrali, co měli, a pak přes den plenící a ničící dav zničil, co zbylo a nebylo mu k ničemu; za nečinnosti armády, která „plnila jiné úkoly“, jak na jaře odpovídalo na dotazy novinářů americké velitelství.

Stále není zřejmé, kdo si objednal vyloupení baghdádského musea a podle jakého klíče jeho lidé pracovali. Domněnky vyslovené assyriology, že jde o zakázku podnikatelů v oboru exklusivních starožitností, nemají nepřátel. Vyšetřovatelé tvrdí, že jen náhodou zůstaly nedotčeny tisíce mincí: lupiči prý ztratili klíče od sklepení, kde byly uskladněny, a ve tmě je prý nenašli. Nešikovnost vykradačů tak nepochybně zachránila obchodníkům se starožitnostmi tržní kursy seleukovských, arsakovských, římských a sásánovských mincí.

(publikováno v časopisu Týden č. 25/03, později doplňováno)

Sultán z díry
Obávaný irácký diktátor dožil na šibenici

Touha pomstít se byla zase jednou silnější než politická vychytralost. Husajnovou smrtí se vyhrocené fronty občanské války zbavily možnosti dohody: o dělení Iráku rozhodnou zbraně.

Presidenta viděli Iráčané naposledy u moci 4. dubna 2003, když se americké tanky blížily k Bagdádu. Pět dnů na to jeho vláda skončila. Jezdil pak po Iráku taxíky, z úkrytů psal výzvy k odboji, poslal dokonce fax do arabských novin vycházejících v Londýně. V létě viděl v televisi smrt svých dvou synů a jednoho z vnuků.

Když v prosinci 2003 jiný z udavačů z jeho rodného klanu sáhl po odměně 25 milionů dolarů, jistilo oblast kolem zemljanky v ad-Dauru u Tikrítu na šest set vojáků, vrtulníky a v pohotovosti byla mimo jiné letka stíhačů. Vytažen z díry v zemi představili ho Američané světu jako bezdomovce, sultána z díry. On sám se tehdy představil: „Jsem president Iráku“.

Poprava Saddáma Husajna (69) v předposlední den starého roku měla ve válkou sužované zemi význam vzkazu nových šíitských vládců v Bagdádu menšinovým sunnitům. Kdo zabíjel šíitské a kurdské povstalce v osmdesátých letech, nezaslouží než smrt. Takový je a bude úděl aparátu národně socialistické strany Baas („Renesance“), úděl důstojníků, policistů, celého starého režimu v čele s diktátorem, znělo poselství.

Bylo to potvrzení totální války mezi šíity a sunnity o vládu nad nábožensky smíšeným Bagdádem a středem země, jejíž vrcholová fáze se rozhořela po zničení šíitské mešity v Sámaře 22. února 2006 (viz TÝDEN 11/06).

Smrt usmíření
Ze dvaceti přítomných popravě podalo svědectví šest lidí. Každý novinářům přepovídal jiné souvislosti, jiné výroky. V jednom se shodli: že šíitští strážci, příznivci radikálního bagdádského kazatele Muktady as-Sadra, odsouzence provokovali, posílali do pekla za to, co udělal jejich souvěrcům v osmdesátých letech a ani ho nenechali dokončit modlitbu. Dokládá to videonahrávka mobilním telefonem, kterou někdo z nich pořídil. Ačkoli se před popravou všichni dohodli, že do popravčí cely s sebou telefony nevezmou. Z nahrávky se stal mezi šíity velký šlágr.

Sunnity také podráždil termín, který k popravě vybrali šíitští ministři. Saddám Husajn zemřel v první den třídenního svátku íd al-azá, během něhož se na paměť Ibráhímova (Abrahámova) rozhodnutí obětovat syna bohu podřezávají ovce, kozy, velbloudi. Šíitům totiž začínal svátek až o den později. Jedna z baasistických frakcí Islámské národní hnutí vyjednávající se šíity o parlamentní spolupráci jednání ukončila: „Saddámova smrt znamená smrt usmíření.“

Šíitský premiér Núrí al-Málikí spěchal. Kdysi ho na smrt odsoudil baasistický režim. Když odvolací soud před několika potvrdil rozsudek smrti, pomsta byla jeho. Ostatně už po 19. říjnu, kdy byl Saddám Husajn poslán na smrt, řekl al-Málikí, že diktátor zemře do konce roku. Obával se, že president republiky, irácký Kurd Džalál Talabání, rozsudek nepodepíše, jak několikrát předtím prohlásil. Pomsta za léta ponižování nestrpěla odkladu a na soudní spravedlnost pro Kurdy, v jejichž věci ještě proces běžel, není třeba čekat.

Šíitská revoluce
Američané, kteří drželi Husajna ve věznici na základně Camp Cropper u bagdádského letiště, vězně vydali hodinu před popravou. Helikoptérou byl odvezen do sídla bývalé vojenské rozvědky, kde byli za něho popravováni odpůrci režimu. Krátce po šesté hodině ranní v předposlední den roku byl Saddám Husajn mrtev.

Podle vězeňské správy nebyly s diktátorem žádné problémy. Pod americkou ochranou kouřil doutníky, pil kafe, sbíral drobky na krmení ptáčkům, četl básně, ničeho nelitoval a na nic si nikdy nestěžoval. Vzorový vězeň, vyjádřili se strážci o svém svěřenci.

Smrt jediného člověka byla na první pohled jednou z mnoha desítek násilných smrtí, k jakým denně v Iráku dojde. Těla trhají sebevražední bombeři ve frontách na práci, na trzích, explodují pumy nastražené v automobilech na přeplněných náměstích, vraždí únosci z obou táborů a eskadry smrti střílejí civilisty za bílého dne v pouliční dopravě mnohdy Američanům pod nosem.

Den po Husajnově popravě padl v Iráku tří tisící americký voják. Texasan Dustin R. Donica (22) byl loni poslední v řadě 820 amerických obětí, z toho 112 padlo jen v prosinci. Zraněných Američanů bylo celkově do konce loňského roku 25 tisíc.

Za poslední loňské čtvrtletí denně násilně zemřelo na devadesát Iráčanů. Od března 2003 válka zahubila podle vládních údajů přes 52 tisíc civilistů, podle odhadů britského lékařského časopisu The Lancet dokonce šest set tisíc. Ze země uteklo na 1,8 milionu Iráčanů (viz TÝDEN 47/06). Několik desítek Iráčanů, mnohdy křesťanů, dokonce získalo v rámci vládního programu od roku 2005 asyl ve Spojených státech.

Vraždí arabští legionáři sunnitského džihádu, následovníci jordánského „krále řezníků“ Abú Musaba az-Zarkávího, kterého Američané zlikvidovali v červnu loňského roku. Zabíjejí loupící gangsterské bandy unášející lidi na obchod či zakázku jedné ze stran „občanské“ války. To vše bez ohledu na to, že v zemi je na 140 tisíc amerických vojáků, jimž už dávno vyklouzla iniciativa z ruky. Je naopak pozoruhodné, že americká přítomnost brzdí šíity před protisunnitskými pogromy.

Američané, kteří dostali šíitskou revoluci v Iráku do pohybu, jsou však všude jinde v islámském světě spojenci sunnitů. Někde konservativních (Saúdská Arábie), jinde liberálních (Turecko, Jordánsko, Egypt). Šíité stojí naopak na druhé straně americké barikády: Írán a libanonský Hizballáh.

Budou-li šíité chtít uchovat územní rozsah Iráku, budou se muset arabští sunnité podrobit a hrát druhé housle jako osmdesát let předtím šíité. Rozhodnou-li se šíité pro samostatný emirát či islámskou republiku, zůstanou sunnité bez větších zdrojů příjmů: hlavní naleziště ropy jsou totiž na šíitském jihu a kurdském severu.

Pohlavkovaný lev
Sunnitské věřící poprava pobouřila. Datum exekuce odsoudila Saúdská Arábie, Egypt a arabští Palestinci, kteří byli Husajnovými spojenci za kuvajtské války (1990-1991). Uspokojení vyjádřili izraelští, američtí a íránští politici, Evropané odmítli popravu jako trest. Třídenní státní smutek vyhlásil plk. Muammar Kaddáfí.

Muž, který byl ve válce s Íránem, Izraelem, Kuvajtem a Spojenými státy, se narodil ve vsi al-Audža u Tikrítu v dubnu 1937 v domě z nepálených cihel bez vody a elektriky. Na rozdíl od slavného rodáka Saladina do rodiny chudého sedláka, který zmizel nebo zemřel před porodem matky Subhy. Později kolovaly dvě fámy o původu rodícího se „mesopotamského lva“. Podle oficiální byl synem manželským, podle lidovější verse byl nemanželským, kterého později jeho otčím Hasan al-Ibráhím surově bil a ponižoval.

Když mu bylo deset, ujal se Saddáma jeden ze strýců Chairalláh Talfáh z Bagdádu. Roku 1941 se zúčastnil protibritského povstání, za což si odseděl šest let. Obdivoval Hitlera a sepsal dílko s názvem Tři, které neměl bůh stvořit: Peršané, Židé a mouchy.

Přivedl svěřence mezi baasisty a vypravil Saddáma Husajna na cestu neústupného krutovládce. Za vzor mu dával Saláh ad-Dína, sunnitského vzdělaného válečníka kurdského rodu známého v Evropě jako Saladin (1138-1193), bijce křižáků a dobyvatele Jeruzaléma. Přidával jiného dobyvatele Jeruzaléma, významného krále novobabylónské chaldejské dynastie Nabû-kudurrí-usura II. (605-562 př. n. l.). Strýc věřil, že se chlapec stane jejich nástupcem a co do počtu mrtvých kolem sebe se to jistě splnilo. Zřejmě poslal do života masového vraha s dětskými sny o historické jedinečnosti a mučednictví.

Partajní střelec
Husajn ho později udělal starostou Bagdádu, ale protože „bral“ více než je v kraji zvykem, sesadil ho. Roku 1963 mu strýček dal za ženu svou dceru Saídu, s níž měl Saddám pět dětí.

V jednadvaceti se dal Saddám Husajn na cestu zabijáka. Zavraždil jistého tikrítského komunistu, zapřisáhlého odpůrce baasistů. Když se roku 1959 partajní vůdcové rozhodli k atentátu na plukovníka Abdala Karíma Kásima, který rok předtím zavraždil krále Fajsála II. z rodu Hášimovců a celou rodinu, vybrali za střelce nadějného Saddáma.

Se svým čtyřčlenným komandem se ale netrefil, presidenta-královraha jen zranil, zastřelil řidiče, sám dostal kulku do nohy (pravděpodobně od někoho ze svých). Podle kultovní tradice si projektil vyňal nůžkami a z Bagdádu unikl do Sýrie na anglické motorce Norton (rok výroby 1937) a odtud do Egypta na koni. Šestihodinový příběh pod jménem The Long Days roku 1980 natočil režisér Terence Young (zemřel roku 1994), který mimo jiné režíroval čtyři bondovky. Motorka se později dostala do musea.

Po návratu do Iráku byl za účast na puči odsouzen, po třech letech z vězení uprchl. Jeho bratranec Ahmad Hasan al-Bakr se stal vůdcem partaje. 17. července 1968 se po baasistickém převratu stal presidentem a Saddám Husajn jeho vicepresidentem. Po ropné krisi roku 1973 začala země významně profitovat z vysokých cen olejnaté suroviny a Irák byl v sedmdesátých letech jedním z nejbohatších arabských států. Roku 1971 dokončil zestátnění firmy Iraq Petroleum Co., kterou stát kontroloval již od roku 1961.

Bagdádským sultánem
Husajn řídil rozsáhlé vzdělávací programy a země se stala rájem pro archeology, kteří měli ze země vykopat zapadlou velikost mesopotamských říší. Na zbraních se také nešetřilo a Irák konkuroval regionálním velmocím Íránu a Izraeli.

Roku 1979 oznámil al-Bakr, že pro nemoc resignuje a všechnu moc předal Husajnovi. Nový vládce hned vymyslel „syrské spiknutí“ a dal popravit několik desítek svých soudruhů. Video záznam pak vysílala státní televise. O 27 let později bude sám předmětem takových dehonestujících programů.

Když zlikvidoval domácí oposici, začal naplňovat své sny o Saladinovi vyhánějícím křižáky z Palestiny a chaldejském panovníkovi, který roku 587 př. n. l. vyvrátili júdský Jeruzalém. Jenže sny jsou sny. Roku 1975 nakoupil Irák ve Francii, kde byl premiérem Jacques Chirac, atomový reaktor, jehož stavba natolik vyděsila Izraelce, že ho v červnu 1981 letecky vybombardovali.

Akce vzbudila v arabském světě zděšení, protože Irák, který byl už ve válce s Íránem, se nezmohl na žádný protiúder. Tehdy byl Izrael tichým spojencem ajatolláhů... Palestina ho však přitahovala celý život. Když v noci na 20. března 2003 vpadli Američané se spojenci do Iráku, zakončil svůj televisní projev slovy: „Bůj je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ Podobné výzvy pronesl podle některých svědků také při čtení rozsudku před svým zatracením o tři roky později.

Zruinovaná země
Irácký národní socialista vystupoval jako orientální dynasta mnoha tváří a účelově střídal spojence. Zavalil zemi svými portréty revolucionáře, vůdce-válečníka v historickém šatu nebo v beduinském, jindy v kalhotách s kšandami, mírotvůrce, panarabisty a muslima. Tak promlouval z obrazovek, ukazoval se jako otec rodiny, sportsman. Rodině dopřával luxusní nákupy v Evropě, sám cestoval zřídka a žil vojáckým způsobem.

Ačkoli byl vlažný muslim a pil kořalky a víno (portugalská značka Mateus Rosé), stavěl mešity v rozsahu, jakoby se Bagdád měl zase stát sídlem kalifátu. Jedné z nich, mešitě Matky všech bitev (2001), věnoval korán sepsaný prý 28 litry jeho krve, kterou si postupně „daroval“.

Na bitevních polích však prolil mnohem více jiné irácké krve. Osmiletá válka o kontrolu nad tokem Šatt al-Arabu s Íránem, kterou nevyhrál, přinesla smrt na obou stranách téměř milionu lidí a zemi hospodářsky zničila (1980-1988). Maršál Husajn ovšem slavil vítězství.

V kuvajtském dobrodružství zemřelo po stu hodinách bojů třicet tisíc mužů a 175 tisíc iráckých vojáků bylo zajato: byla to jedna z nejostudnějších porážek dějin. Bagdádský diktátor si pak zchladil žáhu na šíitech, kteří americkou podporu pochopili jako výzvu k povstání.

Roku 1991 zůstal Saddám Husajn bez armády schopné větších akcí, zato se silnými elitními jednotkami a policií proti „vnitřnímu nepříteli“. Ukončil vývoj zbraní hromadného ničení a jeho letecký prostor denně sledovala spojenecká letadla. V Iráku se nepohnula ani myš, která by Američanům unikla. Roku 1993 dal president Bill Clinton vybombardovat sídlo rozvědky v Bagdádu, roku 1998 Američané tři dny bombardovali pozemní cíle v celém Iráku.

Husajn tvrdil, že president Bush starší moc dobře věděl, že Irák nemá zbraně hromadného ničení. Věděl to i jeho syn a dnes už nikdo nepochybuje o tom, že záminka k iráckému tažení roku 2003 byla vykonstruovaná.

Vítěz nad Irákem George Bush mladší označil rozsudek za „milník ve snaze iráckého lidu nahradit vládu tyrana vládou práva“. Poprava byla pro něj dalším milníkem: „Spravedlností nad Saddámem Husajnem neskončí násilnosti v Iráku, ale je to důležitý milník na cestě Iráku k demokracii, která je schopná vládnout, udržet se a bránit sama sebe.“ Třeba ovšem dodat, že Irák se také stal velmi „důležitým“ vývozcem. Nikoli oné demokracie, ale nestability.

Box: Otázky bez vysvětlení
• Proč se tři roky procesovalo s dopadeným diktátorem, když jako nepřátelský ozbrojený voják podléhá válečnému právu? Podobné „pocty“ se například nedostalo zajatcům z „války proti teroru“ drženým v Guantánamu mnohdy už od konce roku 2001.
• Nedozvíme se, proč si tolik „hrál“ s inspektory OSN, když žádné hledané látky ani zařízení neměl.
• Nedozvíme se, kam zmizely miliardy, které s sebou vzali Husajn se syny v hotovosti, popřípadě měli na zahraničních kontech. U dopadených se našel jen zlomek a asi půl miliardy dolarů se nalezlo v Libanonu.
• Zůstane nevysvětleno, jak se Husajn dal zlákat k anexi Kuvajtu.
• Do jaké míry podporovali iráckou diktaturu v osmdesátých letech západní vlády a proč mu tolerovaly přes resoluci RB OSN z roku 1986 používání bojových plynů. USA nejprve Husajnův režim posílily ve válce s Íránem, pak ho nechali spadnout do pasti kuvajtského dobrodružství (1990), proč ho roku 1991 nechaly u moci (a mohl se pomstít na šíitech a Kurdech). Přitom už od 80. let bylo ve všeobecné známosti, že Husajn tvrdě likviduje jakoukoli oposici, násilně stěhuje obyvatelstvo.

Táta od rodiny
Po návratu z egyptského exilu se v květnu 1963 Husajn oženil se sestřenicí z prvního kolena jménem Saída Chairalláh Talfáhová a měli syny Udaje a Kusaje a dcery Raghadu, Ranu a Halu (a asi dvanáct vnoučat). V 70. letech se se Saídou rozvedl, když dal popravit jejího bratra Adnana, ale žila po jeho boku. Roli první dámy hrála nová manželka, učitelka Sámira Šáhabandarová.

Údajně byl ženatý ještě s jistou tanečnicí Nizalou Hamdáníovou z Mosulu a Imanou Huvajšovou. Kromě toho měl několik blonďatých milenek, z nichž Řekyně Parisula Lampsosová mu sloužila třicet roků. Když roku 2002 utekla, vyprávěla novinářům o jeho sexuální vitalitě, ale také o schůzce a financování Usámy bin Ládina, což si zjevně vymyslela a potěšila Bushova vládu.

Bratry Saddáma a Husajna Kamály, manžele svých dcer Raghady a Rany, kteří roku 1995 uprchli ze země, přilákal domů, donutil dcery, aby se s nimi rozvedly, a pak je dal jako zrádce zabít (1996). Obě dcery bojovaly za práva svého drsného otce do posledního okamžiku.

Saddám Husajn: cesta pod oprátku
1937, 28. dubna se narodil Saddám Husajn Abdal-Madžíd at-Tikrítí
1957 členem Strany arabské socialistické obnovy (Baas)
1959 po neúspěšném pokusu o atentát na presidenta-královraha Abdal Karíma Kásima útěk do Egypta
1963 koncem roku zatčen při návratu kásimovců k moci
1968 baasisté u vlády: presidentem bratranec Ahmad Hasan al-Bakr, Husajn partajní dvojkou
1971 završení privatisace Iraq Petroleum Co. (1961)
1972 spojenectví se Sovětským svazem na 15 let
1975 hraniční smlouva s Íránem
1979 al-Bakr resignuje, Saddám Husajn presidentem; v Íránu revoluce ajatolláhů
1980-1988 irácko-íránská válka; západ a USA tichými spojenci, řada Kurdů a šíitů se postavila na stranu Íránu
1982 pokus o atentát na Husajna v šíitské vsi Dudžajl; diktátorova pomsta na 148 lidech byla potrestána roku 2006 smrtí
1988 bombový a plynový útok na kurdské městečko Halabdžu; proces s Husajnem nebyl doveden do konce
1990 anexe Kuvajtu
1991 operace Pouští bouře, Kuvajt mezinárodními jednotkami pod vedením USA osvobozen; Husajn zůstal u moci, pomstil se na šíitském povstání, které Američané nepodpořili; bezletové zóny nad Irákem, Irák ukončil projekty kolem zbraní hromadného ničení
2001 president Bush zahrnul Irák mezi státy-darebáky
2003, 20. března začala operace Irácká svoboda, 9. dubna obsazen Bagdád
2003, 22. července zabiti v Mosulu Udaj a Kusaj Husajnové
2003, 13. prosince dopaden Saddám Husajn
2005, 19. října zahájen proces za případ Dudžajl, 21. srpna 2006 za Halabdžu
2006, 5. listopadu odsouzen na smrt, 26. prosince rozsudek potvrzen odvolacím soudem
2006, 30. prosince, Saddám Husajn oběšen
2007, 2. ledna novým generálním tajemním strany Baas v podzemí se stal Izzat ad-Dúrí, který se dosud úspěšně skrývá. Od roku 2003 vedl s. Izzat partaj v zastoupení

vyšlo v časopisu Týden 2/07

Abbásovci (v závorce rok hidžry, AH): l. as-Saffáh 749-754 (132-136), 2. al-Mansúr 754-775 (136-158), 3. Muhammad al-Mahdí 775-785 (158-169), 4. al-Hadí 785-786 (169-170), 5. Hárún ar-Rašíd 786-809 (170-193), 6. al-Amin ibn Hárún 809-813 (193-198), 7. al-Ma'mún ibn Hárún 813-833 (198-218), 8. al-Mu'tasim ibn Hárún 833-842 (218-227), 9. al-Wasíq/Wathíq 842-847 (227-232), 10. al-Mutawakkil 847-861 (232-247), 11. al-Muntasir 861-862 (247-248), 12. al-Musta'in 862-866 (248-252), 13. al-Mu'tazz 866-869 (252-255), 14. al-Muhtadí 869-870 (255-256), 15. al-Mu'tamid 870-892 (256-279), 16. al-Mu'tadid 892-902 (279-289), 17. al-Muktafí ibn al-Mu'tadid 902-908 (289-295), 18. Muqtadir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 908-932 (295-320), 19. al-Qáhir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 932-934 (320-322), 20. ar-Radí bi'lláhi bni l-Muqtadir 934-940 (322-329), 21. al-Mutaqqí li'lláhi bni l-Muqtadir 940-944 (329-333), 22. al-Mustakfí bi'lláhi bni l-Muktafí 944-946 (333-334), 23. al-Mutí' ibn al-Muqtadir 946-974 (334-363), 24. al-Tai'i' ibn al-Mutí' 974-991 (363-381), 25. al-Qádir bi-amri'lláh 991-1031 (381-422), 26. al-Qá'im 1031-1075 (422-467, 27. al-Muqtadí 1075-1094 (467-487), 28. al-Mustazhir 1094-1118 (487-512), 29. al-Mustaršíd 1118-1135 (512-529), 30. ar-Rašíd 1135-1136 (529-530), 31. al-Muqtafí 1136-1160 (530-555), 32. al-Mustandžíd 1160-1170 (555-566), 33. al-Mustadí' 1170-1180 (566-575), 34. an-Násir li-Díni lláh 1180-1225 (575-622), 35. az-Záhir 1225-1226 (622-623), 36. al-Mustansir 1226-1242 (623-640), 37. al-Musta?sim 1242-1258 (640-656).
O prvních čtyřech chalífech a Umajjovcích viz začátkem hesla o Mesopotamii.

Klany, kmeny, rody a rodiny u mesopotamských Arabů
Od nepaměti ovládaly Arabský poloostrov klanová a kmenová uskupení. Klanové konfederace ovládaly mnohdy velmi rozsáhlá území a jejich vládci, šejkové, byli něco jako říšská knížata v Evropě. Na říšském principu jsou organisovány všechny arabské monarchie (srov. roli králů panovnického klanu v Jordánsku, Saúdské Arábii a v zemích při Perském zálivu: královské rady, místy volené parlamenty jsou vždy doplněny nevolenými zástupci kmenů).

Při vzniku novověkých státních útvarů na Arabském poloostrovu a v oblasti úrodného půlměsíce sehrály nomádství, bádawa, a civilisace či městství, hadara, polarisované role dynamiky dějin. Ostatně beduinství jako protiklad usedlého sedláctví a městských států fungovalo jako jeden ze základních protipólů mesopotamských dějin od dob Amoritů a velmi výrazně Aramajů, jejichž státečky výrazně ovlivnily vývoj celého Předního východu.

Podle theorie o naplnění světa, al-umran, ibn Chaldúna ze 14. století spočíval začátek civilisace v beduinismu, al-aslu fí al-hadarátí al-bádawa. Asabíja, tj. kmenové povědomí a solidarita, se cyklicky projevovaly na dobývání městských civilisačních center beduiny, aby se jimi dali civilisovat. V okamžiku, kdy se kmenová elita zmocní státu a zbohatne, moc kmene se zlomí.

Pohyblivé beduinské státečky se hierarchicky lišily od zemědělských osad. Nejvýše byli a jsou chovatelé velbloudů, následují chovatelé stád ovcí, pak sedláci a nejníže jsou obyvatelé bažinatých oblastí jižního Iráku. Mezi zemědělci stáli a stojí pěstitelé rýže, pak zeleniny a nakonec řemeslníci. Rozdělení společnosti mělo kdysi téměř podoby kastovnické.

Osmanští Turci však zavedli do Mesopotamie diktát státu, moc civilisace. „Velbloudáře“ předělali v lepší sedláky platící daně státu, nikoli podrobenecký tribut. V dobách vlády Spojeného království nad Irákem koloniální správa převzala od kmenových vůdců jejich životně důležité funkce: registraci půdy, kontrolu nad rozdělováním vody, prosazování práva a pořádku a monopol ozbrojené moci a užití násilí. Britové a irácká monarchie výrazně oslabily kmeny.

Kmenové struktury se proměnily ve svazky vesnických obcí s průvodní vesnickou solidaritou původu. Šejkové se změnili ve velkostatkáře, členové klanu v zemědělské dělníky nebo pronájemce půdy. Kdysi značný politický vliv šejků omezil pád monarchie roku 1958.

Oslabený tribalismus se nicméně v transformované podobě udržel i v dobách vlády socialistických baasovců: kmenový původ fungoval ve státní správě, armádě, odborech, partaji. Baas totiž tribalismus využila ve svůj prospěch a tím kmenové a další tribální struktury oživila. Saddám Husajn získal pro spolupráci se svým socialistickým režimem celou řadu velkých klanů na jihu a západu země.

Když bylo Husajnovi nejhůře, šla mu kmeny na ruku: 29. března 1991, tedy po porážce od Američanů v kuvajtské válce a po té, co potlačil povstání na jihu země, přijal v presidentském paláci poprvé v novodobé historii Iráku vyslance šejků. Omluvil se jim za agrární reformy z doby vlády strany Baas a slíbil nápravu.

Na oplátku mu šejkové odpřisáhli věrnost, vyslanec nechal v paláci svůj bajraq, kmenovou vlajku vyvěšovanou před stanem kmenového vůdce. Za to nemuseli na vojnu a jejich skupiny byly vyzbrojeny lehkými zbraněmi a vybaveny dopravními a komunikačními prostředky, aby dokázaly ve svém regionu zajistit klid a pořádek.

Nejvlivnějším iráckým kmenem jsou Bajdžatové. Záhy za baasistického režimu ovládli republikánské gardy, ministerstvo obrany tajné služby, letectvo, baghdádskou posádku. Díky vládním zakázkám se velká skupina jeho příslušníků stala velmi bohatými. Často se hovoří o klanu z Tikrítu, Husajnova rodiště, to je ale nepřesné. Bajdžatové, al-Bajdžatí, se dělí na tři základní klanové skupiny, Albu Nasr, Tikrítové, odvozující původ z dob římské posádky v severní Mesopotamii (v římských dobách Birtha na Tigridu, Bíra, dn. Tikrít), a klan Dulajm s centrem v Ramádí a ovládající dopravní trasy mezi Baghdádem a Ammánem.

Messáná, Messéné, m. na Sicílii, předtím Zanklé, viz i tam, dn. Messina§ 664, 494, 461, 428, 426, 425, 424, 415-414, 409, 467, 398, 396, 394, 370, 342, 340, 338, 315, 314 - 312, 310, 288, 278, 270, 264-262, 104, 37, 36

Messápiá, Messápiové, země a illyrský národ v dolní Itálii, součást Iápygů nebo to bylo řecké označení Iápygů, později jména používáno přesunutě na Ápúlii a na Kalabrii, viz tam§ 730, 477, 473, 413, 343, 338, 334, 303, 281, 273

Messéniá, Messéné, země na jihozápadu Peloponnésu, sídelní m. Messéné§ 768, 764, 752, 748, 747, 746, 744, 743, 740, 739, 736, 735, 733, 732, 728, 724, 685 - 683, 676, 669 - 667, 644, 637, 470, 460, 459, 431, 425, 417, 405, 401, 396, 372, 370 - 367, 373, 362, 352, 323, 315, 302, 296, 273, 271, 223, 220, 218, 217, 215, 214, 211, 205, 201, 200, 196-195, 192, 191, 183, 182, 178, 48, 44, 31

Bájná prehistorie Messénie (podle Pausania): V Messénii prý první vládl Lelegův syn Polykáón se svou chotí Messéné. Jména dalších králů z tohoto rodu nejsou dochována. Dynastie vymřela v páté generaci, a tak si Messéňané zvolili za krále Aiolova syna Periérea. S Gorgofonou, Perseovou dcerou měli syny Afarea a Leukippa. Za vlády Afarea přišel do země Néleus a usídlil se v Pylu. Afareovou chotí byla Aréná, s níž měl syny-blížence jménem Ídás a Lynkeus. Ídás byl ženat s Marpéssou a měli spolu dceru Kleopatru.

Válka mezi Afareovým rodem a Dioskúry skončila vymřením messénského panovnického rodu. Vládu pak převzal Néleův syn Nestór. Nad částí Messénie současně vládli Asklépiovci Macháón a Podaleirios, a všichni tři byli v celohellénském vojsku pod Troiou. Néleovy potomky vypudili o dvě generace později dórští Hérákleovci a novým vládcem země se stal Kresfontés, zakladatel Messény: jeho bratr Témenos vládl v Argu a druhý Aristodémos byl otcem Eurysthena a Prokla, zakladatelů spartské dyarchie. 

Původní obyvatelstvo nechali Dórové v zemi, sami si ale přidělili také půdu. Kresfontovou manželkou byla Meropé, dcera arkadského krále Kypsela. Nejmladším jejich synem byl Aipytos, který jediný z rodiny přežil spiknutí messénské aristokracie, protože byl na vychování u dědy v Arkadii. S pomocí dalších Dórů se ale později dostal Aipytos na otcovský trůn a smrt své rodiny pomstil. Ostatní si naklonil a jeho rodu se už neříká Hérákleovci, ale Aipytovci (srov. pod Arkadie).

Po něm vládl jeho syn Glaukos, pak tohoto syn Isthmios, tohoto syn Dótadás, jeho syn Sybótás. Sybótův syn Fintás byl současníkem spartského krále Téleklea. Po něm vládli společně jeho synové Antiochos a Androklés (do roku 747). Antiochos pak vládl ještě rok sám, v letech 746 - 733 vládl Eufaés. Po jeho smrti byl zvolen Aristodémos a po jeho sebevraždě roku 724 byl zvolen stratégem s neomezenými pravomocemi (stratégos autokratór) Dámidás.

Historie messénského státu je jedním velkým střetem se silným východním sousedem, s Lakedaimonem. Po první velké válce byla země v letech 724 - 685 (?) Sparťany okupována. Autonomii obnovil v letech 685 - 668 volený král z rodu Aipytovců, věhlasný Aristomenés. Po prohrané tzv. druhé válce messénské zanikla státnost Messéňanů, kterou se pokusili obnovit během povstání 464 - 460 (tzv. Třetí válka messénská), ale marně.
Messénie není v katalogu lodí Íliady, pouze Pylos.

Již po roce 668 odešla část Messéňanů na Sicílii a usadila se v Zanklé, od nyní Messáně. Část odešla do Arkadie. Po roce 460 odešli další Messéňané do Naupáktu, odkud museli roku 405 odejít za moře: někteří do Rhégia, část do Euesperidy. Po bitvě u Leukter Thébané roku 370 messénskou státnost v původní vlasti obnovili a v hellénismu se Messénie připojila ke Spolku Achájů. S ním pak sdílela i osud římské porážky. Velká část země byla v Augustově době, stejně jako Lakónika, vylidněna.

messénské války§ = války ...

Mešweš§ = Mašwaš

Metagenés z Kréty, architekt§ 650

Metapontion, m. v Lúkánii, pův. Metabon, dn. Metaponto§ 773, 700, 570, 540, 500, 470, 303, 273, 212, 73
Kolem roku 550 první ražba se státním znakem, obilním klasem.

Metatti ze Zikirtu, méd. kníže§ 719, 714

Metaurus, ř. v Umbrii, dn. Metauro§ 207
Jiný Metauros/Metaurus tekl v Bruttiu a u jeho ústí stál Metauros, Matauros, kolonie kdysi Loker Epizefýrských (srov. tam) nebo Zanklejských (není v CSD).

Mete§ viz Mo-tun

Methána (pl., v Methánách), m. v Argolidě, přechodně Arsinoé§ 270

Methóné, m. v Messénii§ = Mothóné
Methóné, m. v Makedonii§ 730, 365, 355, 354
Jiná M. byla v Persidě; neznámé polohy.

Méthymna, m. na Lesbu§ 650, 428, 427, 406, 412, 332, 167

Metenna z Tyru, též Matten, Mattan, jméno králů a súfetů v Tyru:
Mattan II.§ 732, 700, 673
Mattan III.§ 565

meteor, meteority, meteóron, fainomenon, jako kult. předmět, řec. baitýlos, viz tam§ 221, 204, 145

Největší známý m. spadl 8. března roku 1976 n. l. u čínského města Kirin a vážil 1403 kg. 

Metílius, celé jméno neznáme, asi tr. pl.§ 215

 

Métiochos z Athén, syn Myltiadův, perský zajatec§ 493

metoikos, metoikové (dosl.: „spolubydlící“, srov. č. podruh), cizinci usazení v jiném státu (v Athénách měli dokonce svůj vlastní kult: Zeus Metoikios), podnikatelé, obchodníci, řemeslníci, umělci, filosofové, námezdní vojáci, všichni obvykle zámožnější, ne vždy Helléni; neměli právo hlasovací, ale platili daň („za povolení k pobytu“ - metoikion, srov. rok 476) a stejné daně jako domorodci.

V jejich řadách byli např. i otroci (např. slavný v Athénách byl jistý Pásión, výrobce štítů, který dokonce dostal občanství a po jeho smrti roku 370 ve vedení firmy pokračoval jeho propuštěnec Formión). Athéňané jako další hellénské státy se k lidem bez občanství chovali macešsky. S přímým občanství, tzn. s přímým původem po obou rodičích, totiž souviselo vyplácení sociálních dávek, obilí a řada dalších výhod. Metoikové tedy platili daně, sloužili ve vojsku se zeugíty a platili daně z užívání nemovitostí, neměli možnost se ženit s Athéňankami.

V mimořádné situaci se však Athénští dokázali plácnout přes kapsu. V odměnu za účast na válce s třicítkou byla roku 401 řada metoiků poctěna plným občanstvím. Je pozoruhodné, jaká povolání nové Athéňany živila: zemědělec, kuchař, tesař, mezkař, zedník, hlídač, prodavač oliv, ořechů, valchář, pekař, nádeník/dělník, sochař…

Po Chairóneji však neprošel návrh Hypereidův, aby metoikové dostali plné občanství a aby otroci dostali svobodu, aby mohli bojovat na obranu Athén před hrozícím Filippem II.
Viz dále pod otroci a propuštěnci.

Metón z Athén, astronom§ 432, 330

metrika, viz lyrika

Métrodóros z Lampsaku, epikúrik§ 330, 277, 270
Métrodóros z Prokonnésu, tyrannos§ 512
Métrodóros (z Ília), lékař§ 292

Métrodóros ze Sképse, rhétór, ž. Démétriův, důvěrník Mithridáta Eupatora§ 71

Métrodóros z Chia, lékař, manž. Pýthiady ml., o. Aristotela, filosofova vnuka§ 341


Métrofanés z Athén§ arch. 145
Métrofanés z Mytilény, Mithridátův důvěrník a vojevůdce§ 79, 73

Métroklés z Maróneie, b. Hipparchie, oba kyničtí filosofové§ 399, 323, 300

Métropolis, m. v Iónii§ 86

Métróon, stavba v Athénách na agoře, chrám Matky bohů Kybély, Métér theón, s kultovní sochou Feidiovou, sídlo státního archivu§ 432

Mettius Fufetius z Alby Longy, diktátor po smrti posledního místního krále§ 672, 664

Metulum, mí. illyrských Iapodů, dn. Josipdol v HR§ 35

 

Metymenna z Numidie, nejmladší s. Masinissův, jmenovaný též jako Sthembanos, adoptován Micipsou§ 149

Mexiko, země a stát v Americe§ 500

Micipsa z Numidie, k., řec. Mikipsas, s. Masinissův§ 152, 149, 142, 134, 126, 120, 118

Micius§ viz Mo Cu, Mo Ti

míč, míčové hry§ viz hry gymnické

Midaeion, "Midovo město", m. ve Frygii§ 35

Midás, Mida, Mita z Frygie, k., syn Gordiův (spíše ale dynastický titul)§ 1. 742, 718, 717, 715, 709, 696; 2. 679

Zda Hermodiké/Démodiké, dcera krále Agamemnona v aiolské Kýmě, byla manželkou tohoto Midy či jiného, nelze stanovit: kdyby tomu tak bylo, asi by jí patřil primát v ražbě helllénské mince, neboť se traduje, že jako první ji razila v Kýmě (čili tam po svém otci vládla?).

Jeden z hrobů nalezený v 50. letech v okolí Ankary (původní Ankýra, viz) je připisován „Midovi“: Kužel zeminy o průměru 250 m a kdysi 80 m vysoký, téměř dva miliony m3 zeminy (Chufevova pyramida má objem 2,6 milionů m3) pochází zřejmě z druhé poloviny osmého století př. n. l., v níž byly nalezeny trojnohý dřevěný stolek (rekonstruován), dvě židle, postel a devět stolů plus zlomky dalšího nábytku, 170 bronzových hrnců, kotel, šperky, opasek a oblečení, talíře se zbytky jídla, etc., viz pod kulinářství, ale nikde žádné zlato! Vedle stolku ležela kostra 1,65 m vysokého muže ve věku 60 až 65 let.

migrace hellénská, na Sicílii, na východ (nikoli kolonisace, viz tam)§ 343

migrace, stěhování národa, srov. tam§ 200

migrátió, émigrátió, „odchod z vlasti“, jsou sice klasická slova latinská, nikoli však tolik rozšířená jako dnešní migrant, emigrant, lat. migrátor, řec. metanastés, běženec. Dnešního významu získalo přes franc. émigré, emigrant, z éry francouzské revoluce po roku 1789. Srov. pod vyhnanství.

Největší vnitřní nenásilná migrace, pohyb v rámci jednoho státu, byla zřejmě v průběhu roku 2008 v Číně, když se začala projevovat ekonomická recese. Odhadem deset milionů lidí, kteří přijeli v minulých letech z centrálních částí země na východní pobřeží a jihovýchod do vělkých městských center za prací, se vracelo domů na venkov.

Nemenší nárazové stěhování bývá každoročně v Číně o novoročních svátcích v lednu či únoru (lunární kalendář), poněvadž to je v podstatě jediné delší volno poskytované zaměstnancům komunisty.

Největší migrace násilná se neudála v Evropě (vyhnání Němců Čechy po roce 1945, "výměna" řeckého a tureckého obyvatelstva z Anatolie a Makedonie s Thrákií roku 1922), ale v Asii. Roku 1947 při dělení Britské Indie se za hranice nových států Pákistánu a Indie přestěhovalo/uprchlo nejméně čtrnáct milionů lidí a odhady, kolik lidí zahynulo při vzájemných pogromech sikhů, muslimů a hinduistů se pohybují mezi půl milionem až jedním milionem obětí krachu britského imperia.

migrace ethnická, stěhovavé měnění životního prostředí je součástí nomádského životní stylu vázaného na pastvu pro dobytek. Migrace celých kmenů a národů je součástí lidských dějin a jen málokdy nebývá spojeno s násilnostmi na původním obyvatelstvu (autochthonní). Koloniální velmoci stěhovaly kdysi na své plantáže pracovitější a ochotnější dělnictvo. Tak rozšířili Britové po planetě indickou populaci, která začátkem 21. století tvořila většinu nebo významnou menšinu na Mauritiu, Fidži, Trinidadu a Tobagu či v Guyaně. Podobně se šířila čínská populace.

Migrace židovská ve Středomoří byla z velké části spontánní, viz pod diaspora. Přitahovala velkoměstská centra (Alexandrie, Antiochie, Seleukeia, Řím). Římská kolonisace, usazování vysloužilců na dobytých územích, byla ve srovnání s diasporou nevýznamným středomořským ethnickým prvkem, zato v Galliích, Germániích, Hispániích a v Británii významným. V Asii mimo Středomoří byl římský živel rovněž kolonisačně činný, nikoli však o své vůli: Parthové a Peršané usazovali na svých územích desítky tisíc válečných zajatců a někteří se dostali až na čínská území, viz pod objevy.

Roku 1961 podepsala německá vláda dohodu o poskytnutí pracovních sil s Tureckem. Po ukončení zaměstnaneckých smluv v německých firmách se ale většina Anatolců, Turků i Kurdů, domů nevrátila a naopak se za nimi na základě německého zákona o sdružování rodin stěhovali jejich blízcí i vzdálení příbuzní. O padesát let později žily v osmdesátimilionovém Německu nejméně tři miliony anatolských muslimů. Do bývalých koloniálních metropolí Anglie a Francie za sociálními výhodami stěhovali občané nezávislých států, které byly dřívě součástí imperií, neboť jim to přímo zákon umožňoval. Soudí se, že v Holandsku žije stejně Surinamců jako v jejich jihoamerické vlasti. 

Mikinás z Rhodu§ 324 (Ol.)

Mikión z Athén§ 1. b. Eurykleidův, předák démokratické strany, 229, 201; 2. arch. 150 - 148 (?)
Mikión z Boiótie§ 196 (Ol.)
Mikión z Euboie, nauarchos makedon. loďstva§ 322

Mikón z Athén§ 1. malíř, 470; 2. arch. 402

Mikrinás z Tarentu§ 352 (Ol.)

Mikyón, důvěrník Ménodórův, nauarcha Sex. Pompéia§ 38

Mikythos ze Zanklé, poručník Anaxilových synů, s. Choirův§ 476, 473, 467

Mikythión z Chalkidy, prořímský politik§ 192, 170

míles glóriósus (lat.), stratiótés filodoxos (řec.), „chlubný vojín“, postava z komédií, její původ (viz Adaios z Thrákie)§ 354

Mílésios, seleuk. strat., velitel posádky v Damašku§ 86

 

Mílétopolis, m. v Mýsii resp. Malé Frygii, později bíthýnijské§ 85

Mílétos, m. v kárské části Iónie, chet. Milawata, pův. zřejmě osada krétského Mílétu (vých. od Knóssu), dn. Balat v TR§ 756, 749, 716, 710, 700, 678, 676, 675, 662, 657, 650, 647, 644, 640, 631, 630, 628, 623, 617, 611, 609, 600, 596, 585, 568, 560, 559, 556, 550, 510, 501 - 498, 496, 494, 480, 450, 444, 442 - 440, 412, 411, 409, 407, 350, 334, 313, 286, 278, 261, 255, 220, 191, 190, 175, 151, 100, 36, 35
M. založil prý Diův syn s Európou Sarpédón, vládce Lyků (jeho vnuk padl pod Trojou jako Priamův spojenec). Iónský M. zakládal své osady (75 n. 80) po celém Středomoří a Pontu, dokonce se prý stal métropolí jisté pobřežní kolonie jménem Ampelómé v Rudém moři/Perském zálivu na severu dn. Saúdské Arábie; podle starých chronografů trvala thalassokracie M. v polovině osmého století osmnáct let (756 – 738?).

Mykénské město s hradbami mělo nepochybně velký podíl kárského/leležského obyvatelstva: založil ho roku 1286 Néleus z Pylu spolu s Attičany, roku 1044 přišla nová vlna kolonistů, tentokrát pod Neileem, synem posledního athénského krále Kodra, který domorodce vyhnal. Rod kárských Branchiovců, Branchidai, udržel v Apollónových Didymách velekněžskou funkci. První hellénské velkoměsto žilo interně soustavnými spory zájmových skupin, obchodníků se statkáři, „boháčů“, jejichž strana se jmenovala Plútis, s řemeslníky a dělníky (Cheiromachá), cizí kupci (Foiníčané) s domácími atd.

Stará iónská metropole, kolébka filosofie, dala život mnoha hellénským koloniím, mnoha slavnými městům. Z jeho Lvího přístavu se plavily lodi hlavně do Černomoří a odtud na Kypr a do Foiníkie. Podle Hekataia sahaly mílétské businessové znalosti až do Indie a Skythie.
Jemností proslula mílétská vlna, slavní byli mílétští zlatníci. Kolem roku 600, v době vlády tyranna Thrasybúla, jednho ze Sedmi mudrců, razil zřejmě jako první z hellénských států mince z élektronu s obrazem ohlížejícího se lva.

Po široké vymustrované ulici z přístavu na mílétské hlavní náměstí se jde kolem Delfínia, Apollónova chrámu ve městě. Odtud vycházela patnáct kilometrů dlouhá procesní cesta do Didym s Didymaiem, slavného Apollónova chrámu s vyhlášenou věštírnou. Na náměstí se v tržní dny obchodovalo s purpurově barvenou vlněnou látkou a s jehněčí kůží-pergamem, ceněným psacím materiálem nahrazující egyptský papyrus, který patřil mezi královské a pak císařské monopoly.

U náměstí vlevo při cestě od přístavu je dvoupatrové Nymfaion s velkou vodní nádrží, dar otce císaře Tráiána. Na protilehlé straně náměstí je velkolepá radnice. Jižní náměstí, největší z mílétských, měří 127 na 161 metr, a vstupuje se na něj slavnou patrovou tržní branou, která je už sto let v Berlíně.

Architekt 29 metrů patrové široké brány spojující hellénský sloupový vstup (propylaion) s římským obloukem a jevištní fasádou není znám. Postaveno snad roku 129 n. l. pro návštěvu císaře Hadriána. Přispěli bohatí patrioté. Za Iústiniána bylo městské centrum Mílétu opevněno a brána se stala součástí hradeb. V té době byl už jeho mořský přístav zanesen. Na přelomu desátého a jedenáctého století postihlo oblast zemětřesení a brána se ocitla v rozvalinách. Posloužila za stavební materiál tureckým vesničanům.

Theodor Wiegand poslal lodí v letech 1907 – 1908 do Berlína 1500 kusů kamene ve 533 bednách. V letech 1928 až 1929 byla mílétská brána složena. Za dobývání Berlína roku 1945 byla poškozena, roku 1953 skončily opravy. Od roku 2002 probíhá nová rekonstrukce užívající od začátku antických stavebních method.

Milid, Melid§ = Meliténé

Milinda§ = Menandros Bakterský

Milindapaňha (sg.), Milindapaňhá (pl.), tj. Milindovy otázky, indický buddhistický text neznámého autora o rozhovorech krále s buddhistickým mnichem Nágasenou, vznikl snad kolem roku 144§ 155

milionář, slovo ve starých jazycích neznámé. Kdo chtěl mluvit o bohatém člověkovi, nemluvil o penězích, ale použil konkrétní součastníkovo jméno. Literáti odkazovali na stará jména jako Kroisos, Midás, perský král, nebo na bohatství egyptských králů, které Helléni a Římané znali jen v ptolemaiovském odlesku. Řečtina ani latina neměla pro milion jednoslovný výraz. Říman musel říci: tisíce desetkrát po stovkách, deciés centéna mília. Slovo milionář je z Francie 18. století, millionaire. Populatrity dosáhlo až na začátku 20. století v Americe. Při inflaci ale dnešní milionář musí mít milionů dvacet, aby vyrovnal kupní sílu tehdejšího milionu jednoho.

 

milník, zlatý, v Římě, milliárius n. miliárius aureus§ 20

První dával podél cest stavět milníky C. Sempronius Gracchus, kameny po jednom tisíci dvojkrocích, mille passuum, pl. milia passuum, c. 1,5 kilometru. "Nultý", snad z pozlaceného bronzu, stával na Foru rómánu.

 

Milón z Épeiru§ 1. 281, 278, 277, 274, vojevůdce Pyrrha I.; 2. vrah Déidameie II., ukončil vládu králů v ?peiru, 233
Milón z Krotónu, áthléta, viz také siláci§ 532, 522, 510

Miltiadés z Athén, jméno příslušníků jedné aristokratické rodiny:§
Miltiadés I.§ arch. 664
Miltiadés II.§ arch. 659
Miltiadés III.§ 657, 566
Miltiadés IV., s. Stésagorův, b. Kimóna II.§ 566, 560, 546, 525, 524
Miltiadés V.§ 524, 522, 514, 512, 510, 496, 493, 490, 489, 478
Vládce na Chersonésu, o. Kimónův, vítěz od Marathónu; jeho přilba, jak potvrzuje nápis, v níž bojoval roku 490 u Marathónu, byla nalezena mezi votivními dary v Olympii. Je to zřejmě nejstarší evropská věc, o níž víme, že ji užíval od jinud známý člověk.
Miltiadés (VI.)§ 308, 307, o. Eurydiky/Euthydiky, vdovy po Ofellovi, manž. Démétria I.
Miltiadés ze Syrie? (VII.), diplomat Démétria I.§ 157

Milyas, gen. Milyady, též Milyá, země mezi Lykií a Pisidií, starý název pro celou Lykii§ 333, 188

Miltó z Fókaie, dc. Hermotímova, alias Aspásiá (II.), hetairá Kýra Ml.§ 407

Miltokythés z Thrákie, pokladník Kotya I.§ 362, 361, 359

Mimana§ viz Imna

 

mímiamby, literární druh poetický, malé žánry běžného života; mímy jako dramatický žánr předváděl totéž na jevišti, herci hráli bez masek a ženské role hrály ženy; v Římě při mímech nejčastěji o floráliích herečky odhazovaly šaty - první strip-tease v evropské historii. Srov. sumersko-babylónský epos o sestupu Inanny-Ištary do podsvětí, kde bohyně musí odhazovat kusy oděvu. Kupodivu v sadě pohádek Tisíci a jedné noci, srov. pod Mesopotamia, je motiv svlékání ženy také zahrnut. Jistý Džúdar musí přemoci kouzla, aby se dostal k pokladu, a jedním z nich má podobu jeho matky, kterou musí donutit, aby se před ním svlékla se do naha. Viz pod komédie a ženy, kde o císařovně Theodóře.

První novověké strip-teasové představení se odehrálo 9. února roku 1893 v pařížském podniku Moulin Rouge, kde se na plesu umělců svlékla jedna modelka. Dostalo se jí za to pokuty jednoho sta franků: následovaly nepokoje v Latinské čtvrti, které musela uklidňovat armáda§ 50

mímos, mímus, viz komédie

Min z Čchi, k.§ 288, 286 - 284

Min-jüe/Minyue, nechanský stát na jihu Číny§ 112

 

al-Míná, mí. na Orontu v dn. turecké provincii Hatay, snad hellénské Poseideion (?), které založil Amfilochos, s. Amfiaráův§ 750
Je však možné, že Poseideion, dn. Ras al-Basit v provincii Hatay, ležící dvacet kilometrů jižně od al-Míná, u Poseidónova mysu, je shodné s místem, kde stál v seleukovské době slavný Poseidónův chrám, a bylo jiným „mykénským“ emporiem, jehož ruiny zmizely až v posledních dvou staletích. V tom případě hellénský název pro al-Míná neznáme. Jméno lokality je novodobé, dal mu ho ve 30. letech 20. století archeolog Leonard Wooley (arab. "přístav").

Padesát kilometrů jižně od Poseideia leželo emporion, dn. Tell Sukas n. Bulda („Paltos“), zřejmě také osídleno podle množství keramiky původně kolem roku 850 z Euboje, zničena c. 675 a po obnovení definitivně vyvráceno asi Babylónci roku 586 (?).

Mínájové, Mínajové, arab. Ma’ín, řec. Minnaioi, lat. Mínaeí, jihoarabský národ či kmenový svaz§ 400, 343, 160

minaret, viz pod věže a Mesopotamie

mince, platidla, mincovnictví, měna, vzpoura mincovníků§ = ražba mincí

Mindaros ze Sparty, nauarchos§ 411, 410

Mindyridés ze Sybary, viz pod otroci

Minerva, viz pod Athéna

Minervin mys/předhůří, prómontórium Minervae, mys v Kampánii oproti Capri§ 182

ming ťia§ viz čínská filosofie

ministr, viz písař
Minius, ř., dn. Minho/Miño v P a E§ 137


Minnión, důvěrník Antiocha iii.§ 192, 190

Mínóá, mys před Megarami a Nísaiou§ 427
Mínóá, Mínóé, m. na jihozápadu Sicílie, později nazývaná Hérákleia Mínó᧠= Hérákleia Mínóá
Mínó᧠= Gáza v Palaistíně

Minón z Athén§ 400 (Ol.)

Minturnae, m. Ausonů v jižním Latiu, dn. Minturno; v jejich okolí na řece Líris měla dubový háj věštící nymfa Maríca§ 295, 88

Minucciano, novodobá obec u Pís po cos. Q. Minuciovi Thermovi§ 193

 

Minucius Basillus, caesarovrah§ 43

 

Minucius Rúfus (jméno neznáme), nauarch§ 88

 

M. Minucius Augurínus§ cos. 497, 471

P. Minucius Augurínus§ cos. 492

Ti. Minucius Augurínus§ cos. 305

Q. Minucius Esquilínus§ cos. 457

L. Minucius Esquilínus Augurínus§ cos. 458, praef. annónae 440 a 439

M. Minucius Rúfus§ 1. cos. 221; 2. cos. 110, 108, 114

Q. Minucius Rúfus§ cos. 197, 196, 174

M. Minucius Thermus, propraet.§ 81, 79

 

Q. Minucius Thermus§ 195, cos. 193, 191, 188

T. Minucius Vettius, jezdec, král kampánských otroků§ 104

 

M. Minucius, tr. pl.§ 351

 

M. Minucius, viz quaestórés, identický s M. Minuciem Augurínem (?), viz výše

Minúros§ Níkorontés

 

Minusinsk§ viz Ťien-kchun/Jiankun

 

Minyové, Minyai, aristokratický (pomínojštělý pelasgický či protohellénský?) rod nebo foinícký klan (podle krále v Orchomenu jménem Minyás, údajně prvního stavitele kopulovitých podzemních pokladnic, jehož vnukem byl argonaut Iásón) - Pelasgové vypudili ty z Minyů, tj. v této souvislosti potomků plavců na Argó, kteří se usadili na Lémnu, srov. pod Helléni.

Vyhnaní Minyové se kolem roku 650 uchýlili do Lakedaimonu, kde byli přijati s plnými právy občanskými. Po čase prý ale způsobili nějaké rozbroje a byli vyhnáni i odtud (kolem roku 640?). V Taygétu se rozdělili: část Minyů odplula s Thérou roku 640 či 639 na ostrov Kallisté (předtím se jmenoval Strongylé, „kulatý“), který se pak jmenoval Thérá, a založili tu spartskou osadu.

Do této doby na ostrově po osm generací (tj. cca. 240 let) již žili Foiníčané a sám Thérás jako potomek Kadmův patřil k rodu foiníckého původu. Druhá část Minyů vypudila v jižní ?lidě z jejich sídel tamní Paróreéty a Kaukóny, rozdělila se na šest dílů a Minyové založili města Lepreon, Makistos, Frixai, Pyrgos, Epion a Núdion. Za života Hérodotova ale byla většina těchto sídel již vyvrácena ?lejskými (konec minyjského státu v jižní Élidě: cca. roku 460)§ 631

mír, všeobecný mír u Hellénů§ viz eiréné

Mirian, Mirvan§ viz Meribanés

Misagenés, s. Masinissův, b. Masgabův a Gulussův, princ numidský, nikoli ale korunní§ 172-171, 168

Mísénum, mys a m. v Kampánii u Puteol, proslulé villami řím. bohatců a vedle Ravenny jako hlavní přístav válečného loďstva, dn. Miseno§ 121, 39

Jméno má po Hektorově trubačovi a Aineiově druhu Mísénovi, který tu byl pohřben. Podle jiné tradice to byl jeden z druhů Odysseových.

Misgolaidás ze Sparty§ efor epón. 411

Misr§ viz Egypt

mistr dipylský, srov. pod malířství§ 770

míšenec, geórás, v Iúdaji§ 65

 

Mita§ = Midás

Mitanni§ = Chanigalbat

Mithra, též Mithrás, sanskrit. Mitra, indo-íránský bůh světla a dobra, Slunce, ústřední postava mithraismu, cesty ke spasení duše pomocí několika stupňů zasvěcení v mystériích. První zmínka je je z véd doby kol. 1400. Kult byl po několik staletí konkurencí palestínskému křesťanství§ 138, 67

Mithrádatkart, viz Nýsa

Mithradátés nebo Mitra- (formy starší)§ = Mithridátés, podoba pozdější

Mithrénos, Mithrénés, satrapa Armenie§ 334, 331

Mithridáteion, Mithridátion, pevnost Trokmů v Galatii§ 107, 64

Mithridátés z Persie, eunúchos a královrah Xerxa I.§ 465

Mithridátés z Pergamu, syn Menodotův a Adobogióny Galatské; jako bosporský k. Mithridátés II.§ 48 - 46

Mithridátés, jméno několika pontských králů perského původu:§
Mithridátés I.§ 370, 362, 302, 249, o. Ariobarzána I.
Mithridátés II., vládce v Kiu§ 337, 302, 249, syn Ariobarzána I.
Mithridátés III. Ktistés§ 302, 296, 281, 280, 272, 266, 249, syn Ariobarzána, bratra Mithridáta II.
Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos§ 302, 249, 242, 236, 222, 220, 190, 183, syn Ariobarzána II., o. Farnaka I. a Mithridáta V.
Mithridátés V. Euergetés§ 302, 249, 169, 162, 155, 132, 130, 129, 121, syn Mithridáta IV., o. Mithridáta VI.
Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos§ 700, 302, 249, 253, 162, 132, 121, 118, 112 - 110, 108, 107, 103 - 96, 94, 92, 91, 89, 88, 86 - 78, 75 - 66, 64, 63, 56, 48, 45, 16
Mithridátés VII. Chréstos§ 112, 111, 108, b. Mithridáta VI.
Mithridátés (VIII.)§ 86, 85, 83, syn Mithridáta VI.

Mithridátés ze Syrie, Seleukovec§ 197, syn Antiocha III.
Mithridátés I., Mihrdat I., k. Ibérie, s. Farasmana I.§ 1+

Mithridátés Kappadocký§ = Ariaráthés V.
Mithridátés ze Sófény (= Západní Armenie)§ 181, 180, 162, mohl by být identický s Mithridátem ze Syrie!
Mithridátés z Parthie, zvaný Sinakés, stratégos Mesopotámie§ 88

Mithridátés, jméno několika parthských králů:§
Mithridátés I.§ = Arsakés VI.
Mithridátés II.§ = Arsakés IX.
Mirhridátés III.§ = Arsakés XIII.

Mithridátés, jméno několika kommágénských králů:§
Mithridátés I. Kalliníkos§ 96
Mithridátés II.§ 38, 31
Mithridátés III.§ 29, 20

Mithridátis z Pontu, d. Mithridáta VI.§ 63

Mithrobarzánés z Persie§ 1. zrádce tzv. povstání satrapů, 362; 2. Tigránův vojevůdce, 69

Mithrobúzánés ze Sófény, dynasta§ 162
Mithrobúzánés z Persie, satrapa Kappadokie (nebo hyparchos)§ 334

mitrá, viz móda

Mitrobatés, Mithrobatés z Persie, per. satrapa Evropy§ 526

Mixtekové, Mixtec, čti Mištek, národ v Mexiku§ 500

Mizpá/Micpá, m. u Jerúsaléma, sídlo babylónské a perské provincie júdské§ 587

Mjanma, č. často Myanma, angl. Myanmar, viz Barma

 

mládí, mladí, děti u moci, viz dlouhověcí, makrobioi

mlýn, mylé, lat. molae, větrný mlýn; v Levantě stavěny od druhého tisíciletí. Vodní mlýn je vynálezem hellénistickým z Hellady.

V 18. století stálo po celé Evropě na dvě stě tisíc větrných mlýnů. Mletí obilí za průmyslové revoluce přešlo z vodních a větrných mlýnů na výkonnější parní a elektrické. Roku 1888 Američan Charles Brush předvedl v Clevelandu, Oh., první větrníkové zařízení na výrobu elektrického proudu z větru. Roku 2003 bylo Německo zemí s rekordním počtem větrníků vyrábějících státem silně subvencovanou elektřinu: mělo 15387 mlýnů shromažďovaných na venkově a v pobřežních vodách do obludných „parků“. Roku 2004 byl postaven nejvyšší mlýn o 180 metrech, jeho tři listy mají v délku 63 metrů, celý váží 240 tun a jeho výkon má celoročně zásobovat šest tisíc rodin elektřinou. Nejdelší listy má však větrník postavený roku 1981, rovných sto metrů.

Mnásalkés ze Sikyónu, elegik a epigrammatik§ 300

Mnáseás z Fókidy, poručník strat. autokratóra Falaika, o. Mnásónův§ 352
Mnáseás z Rhodu, démagógos a velitel loďstva v bitvě u Myndu§ 42

Mnásiadés z Argu, populární zápasník a o. strat. Kypru a vysokého ptolemaiovského činovníka Polykrata§ 203

Mnásilochos z Athén§ = Mnésilochos
Mnásilochos z Akarnánie, protiřímský, prosyrský politik§ 191, 189

Mnásiklés z Athén§ = Mnésiklés
Mnásiklés z Kréty, žoldnéřský důstojník§ 322

Mnásippos z Koróneie, prořímský kolaborant v Boiótii§ 159
Mnásippos ze Sparty, vojevůdce§ 374, 373

Mnásón z Boiótie§ boiótarchos 218

Mnásón z Fókidy, otrokář, s. Mnáseův§ 352


Mnésareté z Thespií§ = Frýné

Mnésarchos ze Samu, o. Pýthagorův§ 570

Mnésilochos z Athén§ 1. arch. 411; 2. jeden ze Třiceti, 404

Mnésidémos z Athén§ arch. 298

Mnésigeitón ze Salamíny, prý jako první postavil pěti a desetiřadou loď§ 704

Mnésiklés z Athén, architekt a stavitel Propylají§ 437

Mnésiptolemé, dc. Themistokleova, kněžka Kybelina§ 464

 

Mnésis, hetairá v Alexandreji§ 276

Mnésitheidés z Athén§ 1. arch. 457, 458; 2. jeden ze Třiceti, 404

Mnésitheos z Athén§ arch. 155

mnich, mniši, křesťanští a buddhističtí, monachos, monachátus, mnišství, monacheion, monachíum, klášter, srov. pod terorismus, křesťanství a buddhismus; ve východořímské novele/románu z indického prostředí Barlaam a Iosafat, jehož autorem je snad syrský křesťanský klerik a mnich Ióannés Damaskénos, se v křesťanských reáliích převypravuje život Buddhův.

Mnišství křesťanské, koinobion, coenobium, je z egyptské Thébaidy a jeho šiřitelem a stavitelem prvních klášterů byl Pachómios/Pakhome (+ 346). Mnišskou zásadou rozdat všechno chudým ožebračili všechny (kromě několika vybraných – esence novodobého bolševismu). Vyhlášeným ideologem jejich nesnášenlivosti, terorismu, militantního monotheismu a současně vojenské poslušnosti byl archimandrités, opat, Bílého kláštera v Thébaidě Šenúte, který se dožil 118 let (zemřel roku 466). Křesťanská agresivita se opírala o zásadu ideologa Augustína „Coge intráre, přinuť je vstoupit“, rozumí se do církve.

V západní Deltě se střediskem poustevnických mnichů se  ve 4. století stala lokalita Nitria jižně od Alexandrie (konec mnišského osídlení přivodili až muslimští Arabové). Její hvězdou byl mnich Euagrios z Pontu (narozen u Amasie, + 399 v Egyptě), který první křesťanům formuloval smrtelné hříchy. Bylo jich nejprve osm a dával je dohromady s Ióannem Kassiánem (rodem z kraje jižně od ústí Dunaje, provincie Scythia Minor; č. Jan Kassián n. Jan z Massilie, kde roku 435 zemřel), který je rozšířil na západ říše. Na Kassiána se o století později odvolával Benedikt z Nursie (+ 547, viz zde níže).  

Oddíly fanatických protipolytheistických i protižidovských egyptských mnichů využil agresivní alexandrijský patriarcha v letech 412-444 Kyrillos. Jeho úderky v Egyptě dorazily zbytky antiky, zavraždili učitelku filosofie/novoplatonismu, matematičku Hypatii roku 415. V celé církvi zdvihl prudký vítr sporů, když se začal hádat s Nestóriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestóriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestóriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnaství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“. Srov. pod terorismus.

Za „otce“ západoevropského mnišství je křesťany pokládán Benedictus z Nursie (c. 480-547), kterého dokonce vydávají za „patrona“ Evropy. Jeho forma mnišství není ryze asketická, ale účelová: órá et labórá, „modli se a pracuj“, bylo jeho heslo. Po něm se jmenují mnišské řády benediktinů a benediktinek. Jeho prvním oslavovatelem byl aristokratický mnich-papež Gregorius/Řehoř I. (srov. pod křesťanství). Kolem roku 1350 bylo v Evropě více než čtyři tisíce klášterů.

Zůstane kuriositou dějin, že právě mniši v klášterech západu i východu po staletí opisovali staré autory, kteří jim museli být hodně proti srsti. Východní křesťanské mnišství doprovázela ikonodúlie, uctívání obrazů, opakem byla ikonoklastie, obrazoborectví. Ikonoklasté násilně v kónstantínopolském hippodromu ženili mnichy s mniškami. Po konečném vítězství ikonodúlů roku 843 za císařovny-vdovy Theodóry byla všechna díla ikonoklastů, včetně císaře Kónstantína V., spálena.

Jeptišky u křesťanů doloženy již roku 358. Perský král Šápúr I., Sapórés, se před Amidou zmocnil mimo jiné panen křesťanským rítem zasvěcených, a nedotkl se jich.

mnohoženství, viz polygamie a křesťanství

Mo‘ab, Móabítis, Móab, semitské knížectví jihovýchodně od Mrtvého moře v dn. JOR§ 732, 701, 573, 101, 84

Sídelním městem Móabů byla Rabba ("velké město") n. Rabbath Móab, hellénistická Areopolis, součást říše nabatajských Arabů, pak součást římské provincie Arabia, dn. Qasr ar-Rabba

Moagetés z Kibyr, tyrannos§ 189

Mo-c´, též Mo-Cu/Mo-Ce (pinyin: Mozi), lat. Micius, čín. filosof s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo Cu hovořil o jedné universální lásce bez rozlišení; škola mo-ťia, srov. čínská filosofie§ 520, 480, 390
Mo-c´ sepsal pojednání Proti hudbě o tom, jak nepotřebná až špatná disciplina to je: nástroje jsou drahé, hraní odvádí pozornost od práce a poznání kosmického řádu tao, podněcuje touhy...


móda hellénská a římská, šat, účes, doplňky, kosmetika:
Starý věk neměl zvláštní slovo pro oděvní a jinou módu. Hellénské ethos (nikoli éthos) a latinské mós souvisí se zvyklostmi, mravy, „móresy“. Tedy být v módě, „letět/frčet“: en ethei einai, in móre esse. Pro oděvní módu je nejblíže latinský obrat mós vestis. Původ "módy" a jejích trendů zřejmě musíme hledat u fintivosti orientálních prostitutek.

Pozdější hetéry a ženy živící se sexem v římských dobách oslňovaly svým oděvním volnomyšlenkářstvím ctihodné paní a napodobováním vznikly módní trendy, nikoli však novověká móda pravidelné obměny ženských i mužských šatníků: vzácným ženám se nelíbilo, že nemohou nosit krátké tuniky z barevných a drahých látek, ale "přes kopírák" bílou stolu, že musely nosit závoj (což naopak římským prostitutkám bylo zakázáno), že nemohly nosit vysoké boty atd.

Podobné kopírování a sbližování se s vkusem proletářského podsvětí s vyzývavým oblečením, tetováním, násilnickou symbolikou trvá dodnes.

Ukazovat se na veřejnosti jen se zahalenou hlavou nařizoval ženám středoassyrský zákoník pravděpodobně z doby Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077). Kdyby se však na ulici objevila chrámová prostitutka charimtu se zahalenou hlavou, dostala by padesát ran holí a hlavu by jí polili asfaltem. Za stejnou věc by otrokyni čekalo uříznutí uší (viz více pod ženy, sex).

Předmuslimské Arabky se nicméně nijak přísně nezahalovali. Dnešní "módní" muslimská zahalování žen jsou až mnohem pozdější. Nikáb/niqáb ponechávající škvíru v látce halící hlavu pro oči pochází z Arábie a nosívá se i v Pákistánu, kdežto burka/burqa s látkovou mřížkou před očima je móda afghánská. Burka obvykle zakrývá celý obličej se síťovinou pro oči. Oděv na ven v Afghánistánu, Pákistánu a severní Indii. Hidžáb původně zakrýval jen vlasy, nyní i čelo. Pochází ze slova pro zakrývání, v perské a šíitské oblasti čádor, v koránu chimar. Je-li čelo odkryto, říkají tomu v zemích kolem Perského zálivu šajla, je-li ze dvou částí a bílá, pak al-amíra, "princezna".

Fintivostí vynikali již první civilisovaní Evropané, Kréťané. Muži 17. až 14. století nosili dlouhé vlasy a holili se. Ženy měly složité účesy, líčily se a s muži nosily šperky všeho druhu, pestré vlněné sukně a suknice. Nejstarší evropskou toaletu líčí xiv. zpěv Íliady, když se Hérá chystá lstivě okouzlit svého manžela Dia: první literární šňoření na rande.

Ovšem nejstarší známé zlaté šperky nepatřily ženě, ale muži! V okruhu kultury karanovské (Karanovo u Nové Zagory v BG), eneolitické předindogermánské civilisaci v době c. 6200-4000 žili lidé pochovávající ve varnské nekropoli v pozdním eneolitu c. 4690-4330. Z Varny (doba varnské kultury vrstva odpovídá vrstvě Karanovo VI) pocházejí z několika hrobů nejstarší dosud nalezené zlaté šperky, první známé příklady zpracování zlata na světě. V hrobu č. 43, v němž byl pochován čtyřiceti až padesátiletý muž o 1,70 metru výšky, tu v sedmdesátých letech 20. století nalezli na tisíc zlatých předmětů o celkové váze 1,5 kilogramu. Zlato bylo na jeho oděvu, na svém místě leželo též zlaté pouzdro na penis.   

Oděv střihový Hellénové neznali. Podobu šatu určoval materiál a pouze v detailu "móda": po staletí se základní mužský a ženský šat neměnil (!). Šířka látky byla dána šířkou tkalcovského stavu. Látka se nestříhala ani nesešívala. Podle zásad udržení řádu, proporčního uspořádání, symetrie a vhodnosti, z čehož plyne hlavní zásada hellénského umění, architektury atd. vůbec, nezná klasická Hellas žádné módní „výstřelky“.

Což zřejmě souvisí s rolí hetér, jejichž společenský význam vzrostl až za hellénismu. Excentričnost oděvů nespočívala v jejich „střihu“, ale v drahotě materiálu (např. hedvábí, prošívání zlatou nití v císařské době atd.) a v nákladnosti šatových doplňků (šperky).

Helléni jsou tvůrci „oděvního“ společenského kriteria, jak dokládá komický autor Menandros: „Jak člověk žije, poznáš podle chitónu.“ Lidé udávající v módě tón nepatřili mezi chudáky. Kromě několika hejsků výslovně módotvorností v athénském světě proslul aristokrat Alkibiadés a obecně vzato lepší prostitutky.

V draze nebo prostě jen okázale naaranžované bídě, jak vykazuje nejnovější trend novodobých zbohatlíků, se kdysi nechodilo. Teprve o křesťanském císaři Valentiniánovi I. (364-375) se tradovalo, že nesnášel lidi, kteří chodili dobře oblékaní. Žil prý cudně, hostiny měl rád, nikoli ale rozmařilé. Co by asi řekl na oblekové předpisy, dress code, zaměstnanců londýnského finančního průmyslu 20. století? Těm nezáleželo na schopnostech a znalostech uchazeče o zaměstnání, ale na tom, jak je oblečen. Kravaty nesměly být nápadné a vzít si k obleku hnědé boty ocejchovalo nešťastníka jako burana. Bez ohledu na barvu a tvar bylo možné boty kdysi použít jako demonstraci samo osobě. Roku 359+ si usmyslel augustus Constantius II. uspořádat Sarmatům-limigantům kdesi v oblasti mezi Dunajem a Tiszou přednášku o tom, jak je výhodné poslouchat Řím. Jeden z rozčilených Sarmatů vzal svou botu (byla to bota?) a s pokřikem "marha, marha", což prý byla výzva k boji, ji hodil po císaři. Císař měl štěstí, že během nastálého zmatku nebyl ušlapán a pozdní Řím si ušetřil další ostudu: následovala genocida kočovného loupeživého nárůdku. Se stejnou se setkal americký president George Bush mladší roku 2008 při své poslední návštěvě Baghdádu, kde po něm botou hodil irácký televisní novinář Muntazar az-Zajdí. Iráčan byl na oné tiskové konferenci méně zdvořilý, neboť křičel: "Tady máš polibek na rozloučenou, pse!" Třebaže americká okupace Iráku trvala ještě tři roky, byla to svým způsobem symbolická tečka za těžkým fiaskem Bushovy podivné vlády.

Homérský dórský mužský i ženský oděv byl z vlny, těžký, bez jemného řasení. Nazýval se peplos. Iónové přišli s jemným vlněným plátnem, z něhož oděv se nazýval chitón či kitón (pro původ se mu obecně říkalo mílétský oděv, roucho). Chitón byl jeden kus látky sepjatý na rameni sponou nebo knoflíky. Byl nošen úplně všemi, a to přímo na těle; jeho řásnění bylo prý vymyšleno na Chiu.

Slovo a zřejmě i střih je původu mesopotamského, možná již sumerského, západosemitské kittán, kettán, kattán, aram. kittún, kuttína, hebr. kuttónet). Panovnický „pouzdrovitý“ rituální svrchní šat Orientu, ependyma, ependytés, Helléni nepřevzali, s výjimkou archaických bohyní (model polychromovaných „peploskoré“).

Hellénský i římský svět neznal „spodní“ prádlo; pouze ženy napomáhaly tvarům prsů pásy z jemné kůže nebo látky, kterým se říkalo strofion/strophium, tedy předchůdce podprsenky, viz dále níže.

Peplos oživl později v klasické době a v hellénismu jako slavnostní ženský šat, ovšem pak už byl z jemnější tkaniny, bohatě řasený a často i pestrobarevný s geometrickými i figurálními vzory. Na břiše byl přepásaný. Chitón s rukávy nosívaly ženy nehellénské. Kratší a užší chitón, nošení při manuální práci a na poli, se nazýval exomis. Prádlo se pralo šlapáním, vyklepáváním a otloukáním o kameny, jak je dodnes technologickým zvykem ve třetím světu.

Vznešené ženy doby trojské války resp. homérovské nosily na veřejnosti před tváří roušky. Zvyk převzatý z orientu později zapadl; se zákazem ukazovat se jiným mužům zvyk nesouvisel, jak ostatně dokládá celá hellénská mythologie i historie. Byl to vždy prvek „orientální“ a objevil se znovu u Východořímanů/Byzantinců. Rozšíření zvyku zakrývání rouškou např. u Peršanek byl mohl být vysvětlením, proč se tolik drží u muslimů, ačkoli to theologicky nemají přikázáno.

Barvy oděvu měly své stavovské významy i v antice. Vládnoucí vrstvy nosily bílou a nachovou, zelenou, hnědou či šedou venkované. Černá a tmavě zelená patřily smutku. Aristokraté ve starší době pod egyptským vlivem nosila jakýsi svrchní purpurový plátěný plášť přes chitón, kterému se říkalo faros.

Jednodušší model pláště se nazýval chlainá nebo diplax. Všechny byly z jednoho kusu látky z různého materiálu. Vdané ženy nosily šat až na zem, jenom spartské ženy měly právo vysokých „rozparků“, takže ukazovaly stehna, viz pod Sparta.

Pestrobarevností oděvu vynikali kdysi Lýdové. Kvalitou barvení látek vynikaly látky od Foiníčanů, odkud technika pochází, a z Indie. Římští císařové Auréliánus, Probus a Diocletiánus vyslali na východ barvíře, aby něco z indických technologií pochytili, ale k ničemu to prý nebylo. Zatímco pro středomořský svět byla rudá barva znamením noblesy, pro Assyřany to byla barva smrti.

Pro srovnání: koncem 20. a na začátku 21. století je daleko nejoblíbenější barvou umělé indigo. Ročně se ho celosvětově vyrobilo na šestnáct tisíc tun, nejvíce v Německu.
Tento plášť se dobou prodloužil a stal se samostatným oděvem. Jmenoval se hímation. Ženy ho nosily do nepohody přetaženého přes hlavu, mladší muži přímo na těle, starší muži přes chitón. Stal se základem všech plášťů, tedy i římské togy. Tvořil ho jeden kus látky velké dvakrát tři metry. Řásnění hímatia patřilo k základnímu vybavení např. řečníků.

Bohatí Argívští se oblékali do pestrého tébenna (tébennos i tébenna). Jméno tohoto oděvu se později přeneslo i na jeden ze způsobů nošení římské toga. Thessalové a Makedonci přišli v klasické době s pláštěm pro jízdu na koni a na cesty nebo do pole, chlamys. Byl sepnut jedinou sponou na rameni. Druhem chlamydy byl na cesty fainolés, birrhos, efestris, nebo svrchní tlustý vlněný plášť mandyá, „svrchník“. Římané chlamydě říkali palúdámentum, viz níže.

S nápadem odlišovat úředníky státní a císařské správy šatem, genus vestium propium, přišel Sevérus Alexander. Rovněž tak chtěl odlišovat otroky. V zavedení prvních civilních uniforem mu zabránili jeho poradci, právníci Ulpianus a Paulus, aby se prý lidé nehádali ještě více.

Před sluncem poutníka chránil široký klobouk, pilos, který byl menší, kulovitý. Nosili ho řemeslníci a lidé od vody. Mělký, plstěný klobouk s řemínkem pod bradu byl tzv. thessalský, petasos (dodnes u křesťanského kléru). Slaměný klobouk byl šitý a jako třetí model pokrývky hlavy sloužila kožešinová či látková čapka, tzv. frygická dávaná propouštěným otrokům (stejně jako v uplynulých dvou staletích dodnes znak antimonarchistů a revolucionářů, poprvé francouzských, srov. zde níže).

Roku 37 n. l. povolil Gáius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, tedy petassos, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl chránit svůj zadek polštáři, nemusel už seděl přímo na kameni či dřevě lavic.

Čepice nosívali sedláci (možná až antického původu je baret, fr. béret, kulatá a placatá čepice z vlny, filcu, kterou proslavili Baskové, i když „původem“ je z franc. provincii Béarn).

Celý starověk se na cestách chránil před sluncem. Mezi lidmi, kteří vůbec nesnášeli přímé slunce, ač jižané, byl např. Augustus. Nesnášel ve volné krajině i zimní slunce a také doma na procházce chodil vždy s kloboukem. Možná odtud se vyvinul jeho zvyk cestovat pokud možno v nosítkách v noci, a aby neobtěžoval/ho neotravovali provinciálové, přicházel a odcházel vždy v noci. Naopak Hadrianus chodil v létě zimě prostovlasý.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský u křesťanských hodnostářů), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Ženy proti horku a slunci nosívaly vějíře (rhípis) či slunečníky-deštníky (skiadion). Ostatně bílá, resp. výrazně světlejší barva pleti byla odedávna barvou vznešenosti a nepřehlédnutelného sociálního statutu.

Urození a majetní se v rámci možností ostrému jižnímu slunci vyhýbali. Např. Hannibalův bratr Hasdrubal si roku 207 všiml, že před ním stojí římská armáda, která se krátce předtím spojila ze dvou vojsk: část vojáků měla unavenější koně s opálenější těla. O snědé pleti viz zde níže.

Hellénský ani římský svět neužíval omotaných látek kolem hlavy nebo kolem vnitřního klobouku. Jejich původ není znám, zřejmě však pocházejí z Mesopotamie. Tvarům smotaných z několika metrů pestrobarevných látek na hlavě dnes říkáme turbany (z tureckého tülbent, odtud italské turbante). Rozpoznáváme dle tvaru turbany sikhské, indické/hindské, arabské, afghánské, čínské apod.

Mitrá byla u Hellénů na rozdíl od vlasové stuhy, diadématu, pruhem látky turbanovitě stočeným do konického tvaru frygické čapky, srov. zde výše. Klasický starověk „turbanů“ neužíval, ale „módu“ poznal od služebnictva z Frygie (čapka „phrygium“) a další částí Anatolie, kam zvyk přišel zřejmě z Mesopotamie (srov. královské pokrývky hlavy u vladařů babylónských, assyrských a perských).

Domovským kultem sluhů byla Velká Matka bohů, Kybelé, a Mithra. Helléni ani Římané něco podobného nenosili, leda zženštilci oddaní orientálním kultům s nedobrou pověstí (Iuvenalis: „barbara mitra“).

Jako jeden ze symbolů obnoveného mithraismu se čepice stala v polovině druhé století n. l. populární v proletářských vrstvách Říma. Z mitry/frygické čapky mithraistů se stala mitra mnohem později atributem křesťanských hodnostářů. Ryze mužský mithraismus prožíval asi 150 let boom, hlavně mezi vojáky.

Z císařů mu byli nakloněni Commodus, syn M. Aurelia, L. Septimius Severus a jeho syn Caracalla. Diocletianus mu dal roku 307 v Carnuntu na Dunaji postavit svatyni. Křesťané z mithraismu zřejmě převzali také Ježíšovy narozeniny v noci ze 24. na 25. prosince, o nichž není v Novém zákonu slova (a jehož skutečné datum narození se v moderních dějinách často klade do roku 2 př. n. l., mnohými ještě přesněji na 30. srpna kolem 18.30 hod.).

Vlasy si mužové přidržovali stužkami a čelenkami při sportování. Homér dává Odysseovi hustý dlouhý vlas, „jenž květům kosatce se rovnal“.
Od 5. st. se nosili vlasy krátce sestřižené. Účesy žen byl velmi pestré. Světlá barva vlasů byla pokládána za nejkrásnější, a proto se účesy i barvily. V podstatě po celý starověk zůstaly v oblibě účesy zkadeřené. První umělé barvivo prodávala roku 1907 francouzská firma L´Oréal, vlasová vaselina se prodávala od roku 1878. • Na čínskou vlasovou módu ovšem antika neměla. Roku 2003 byl v Si-anu objeven hrob princezny Li Čchuej (25; Li Chui) z 8. st. n. l., jejíž zčásti zachovaný účes s příčesky a šperky byl 55 cm vysoký...

Zřejmě ideálem mužské krásy musel pro Římany být spoluvládce M. Aurélia Antónína L. Vérus a filosofův syn císař Commodus: byli to blonďáci, resp. měli světlé vlasy, popřípadě je měli neustále barvené. Commodus byl totiž kudrnatý blonďák a do vlasů si sypal zlatý prach. Mystik a vynálezce paflagonského kultu hadího boha Glykóna Alexandros z Abónúteichu měl své vlastní dlouhé vlasy a pro zkrášlení do nich vplétal falešné lokny. 

Blond či rusé vlasy byly pokládány od hellénského dávnověku za božské a měli je všichni héróové, včetně Alexandra. Císař Caracalla byl svým způsobem germanofil a nosil blond paruku v germánském sestřihu. Křesťanští mocipáni už s germánskou módou nesoucítili. Třináctiletý Honorius roku 397 a znovu roku 399 zakázal nosit germánské kalhoty, roku 416 pak dlouhé vlasy a kožešinová oblečení. První zmínkou o kalhotách na výše postaveném Římanovi je z roku 69 n. l. je Tacitův výklad o A. Caecinovi Alienovi, jednom z vojevůdců Vitelliových. Ukazoval se prý v Popádí na jaře t. r. v pestrobarevném plášti a kalhotách, bráca; jeho manželka Salonína jezdila na koni s purpurovou čabrakou.

Gáius chodil často v hedvábí, v pestrobarevných ženských šatech s množstvím drahokamů, nosil hodně náramky a další šperky. Do vousů atd. si dával sypat zlatý prach a na veřejnost chodil s bleskem nebo trojzubcem v ruce. Hrál si někdy na Venuši (sic!) nebo na Alexandra Velikého. Pak nosil jeho štít, který si dal dovést z dobyvatelova hrobu v Alexandreji.

Muži, a především aristokraté, nosili u Hellénů zprvu vlasy dlouhé, stříhané pouze zpředu nad čelem (aby nebyli v boji za vlasy chytáni protivníky). Krácení účesů přišlo až s klasickým obdobím. Plnovousy, bez nichž si dnes neumíme obraz klasického Helléna ani představit, nosili pouze filosofové, nebo lidé jako filosofové se tvářící (což vydrželo dodnes).

Obvykleji se nosily od dob Alexandra Velikého bradky a s kontakty na Kelty přišly kníry (ale vojákům Alexandros nařídil bradky oholit, aby je nepřítel v boji za ně nemohl uchopit). Přesto byla nejběžnější formou úpravy obličeje bezvousé vyholení. Kudrnaté vousy mezi elitou se staly módou od Hadriána a dodnes patří k představě obrazu moudrých panovníků. Hadrián byl vůbec první z římských principů, který nosil plnovous (byť voják); zdůvodňuje se to částečně jeho filhellénstvím, částečně tím, že se mezi římskou filhellénskou elitou dostaly "fousy" na zhruba století do módy.

Prvovous mladého muže byl uchováván jako rodinná relikvie a z jeho prvního holení byla u Římanů rodinná slavnost, barbátória, řec. pógónokúriá. K holení používali Hellénové břitvy, nástroj známý od 5. tisíciletí a proslavený hlavně Egypťany, kteří s vyholovali hlavy (ale také vymysleli paruky). Stále oholený chodil vojácký císař a monotheista Constantius II., vynikající jezdec, zdatný v házení oštěpem a v lukostřelbě.

Břitva vydržela v holení hodně dlouho. Roku 1901 vynašel Američan King C. Gilette bezpečnější „žiletky“ a 6. listopadu 1923 byl patentován elektrický holicí strojek. V Evropě břitva vymizela v devadesátých letech dvacátého století, kdy se šířila obava z nákazy chorobou AIDS.

Vous jako symbol moci v Egyptě od neolitického období Naqáda II. (c. 3500-3200) jako rituální symbol pro kněží, srov. mesopotamské kultury. Šediny odstraňovali Helléni a Římané obvykle pastou z kysličníku olova a hašeného vápna. Beduínky ve vnitřní Arábii si proti lupům a vším ještě začátkem 20. století myly vlasy a hlavy velbloudí močí.

Jiná země jiný mrav. Spoluvládce M. Aurélia L. Vérus (v letech 161 – 169) si dal v Syrii vousy oholit, protože si to přála jeho milenka. Syrští Hellénové se mu smáli. Do Říma se vrátil z Orientu s kejklíři, šašky, kytharistkami atd., a to se zase smáli Římané.

Dlouhé vlasy ovšem nosili mimo jiné Babylónci, Peršané, Indové a Sinhálci na Cejlonu nechávali vlasy růst do neomezené délky a splétali je na hlavách do uzlů a drdolů po způsobu žen. Nejstarší toho doklad je z harrapské kultury z lokality Daimabad na severu Maháráštry z pozdního třetího tisíciletí, kde jezdec na vozíku taženém volským spřežením má vlasy do drdolu. Buddhův drdol dostal i jméno (usnisa). Urský vládce Meskalamdug (c. 2600) užíval zlaté přilby chránící i jeho drdol, lagašský vládce Eannatum (c. 2490) na Supí stéle je s drdolem, vlasy si tak upravovali králové Akkadů. Ovšem mnohem později u Hellénů se v době před třicetiletou válkou šířila z Iónie móda mužských drdolů se zlatými ozdobnými sponami v nich, což bylo pokládáno za zhýralost. V Číně za dynastie Chan viz terrakotovou armádu. 

Král germánských Franků Chlodwig I. měl vlasy po opasek, ačkoli mu novozákonní přikázání Pavlovo nařizovalo vlasy krátké. Srov. zde výše Honoriův zákaz. Vojáčtí Rímané měli výhrady k dlouhým vlasů, ale to až zřejmě v době, kdy z nich velmocenství vyrobilo maloměšťáky. Třicetiletý P. Cornélius Scipió, megahvězda římského vojenství, už jako vrchní velitel armád v Hispániích roku 206 měl dlouhé splývající vlasy, a jak praví historik, chodil bez ozdob a vypadal mužně.

K hlavě patří vyjadřování souhlasu a nesouhlasu přikyvováním. V Evropě se udržel zvyk římský, tj. nakloněním n. zakloněním hlavy se vyjadřuje souhlas, pohozením hlavy do strany nesouhlas. Hellénský svět to měl obráceně, což lokálně přežívá v novodobém Řecku a v Bulharsku.

O kosmetické péči o zuby toho není mnoho známo, třebaže zubařská náčiní a prothesy jsou známy z Orientu už ze třetího tisíciletí. Na provonění úst se užívaly různě ochucené pryskyřice, vše přírodní materiály. Chemickou zubní pastu uvedl na trh roku 1873 v New Yorku Samuel Colgate.

Móda lázeňská, střihy plavek apod., nepatřily mezi hellénské nebo římské problémy, srov. pod lázeňství. Ačkoli od prvního století n. l. jsou na mosaikách doloženy dvoudílné ženské plavky, od 50. let 20. století podle jednoho tichomořského atolu, kde probíhaly jaderné pokusy, se jmenují bikini. Do vody lidé z antických kultur polytheistických oblečení nechodili.

Nejznámějším vyobrazením plavek jsou zřejmě cvičící ženy z Villa Romana del Casale, pět km od středosicilské obce Piazza Armerina, provincie Caltanissetta. V Sala dei Dieci Ragazze kromě velmi moderního střihu „plavek“ spatříte děvčata s činkou, pohazující míče apod. Spíše než o plavky šlo o cvičební úbory se strophiem a spodkem zvaným subligar n. subligáculum, bederní zástěrka, "podvázání" (nošeno i pod oděvem ženským a mužským).

Je zajímavé, že ve 4. a 5. století n. l., kdy villa stála, bylo okolí již křesťanské. Zákaz tělesných cvičení jejich ideologa Pavla z Tarsu ovlivnil pohled na nahotu na předlouhá staletí.

Villa o 3500 m2 snad byla postavena po roku 320 n. l. a stála cca. 150 let; má největší známé podlahové mosaiky římského světa. Když se centrum latifundie rozpadlo, vznikla na ní ves Platia – z palátium?, poškozena ve vandalských nebo visigotských dobách, budovy ale byly využívány ještě v dobách arabských.

Opuštěna byla lokalita, o jejíž starší antické minulosti nevíme nic, ve století dvanáctém a lidé odešli do Piazza Armerina. O ville se předpokládalo, že mohla patřit Diocletiánově spoluvládci Maximiánovi, který po 1. květnu 305 odešel do ústraní do Lúkánie (ale jeho syn Maxentius ho prohlásil bohem).

Že s nahotou neměli problémy ještě v časech nastoupivšího křesťanství k moci, srov. pod křesťanství. Mužská nahota patřila k antické androkratické, mužovládné společnosti. Nahotu při sklizni, orbě i setí doporučuje nejstarší evropský popis polních prací a zemědělský kalendář, Hésiodovy Erga kai hémerai, Práce a dni, sportování dorostenců a dospělých mužů bylo ve starém světě vždy nahé, srov. gymnasion.Egypťanky chodily sice v dlouhých suknicích, ale „nahoře bez“.

V kultovní oblasti překonal ostych před lidskou nahotou bohyň teprve umělec. Athéňan Praxitelés se kolem roku 350 př. n. l. jako první odvážil znázornit nahou bohyni. Jeho Afrodíté byla prý nejkrásnější sochou bohyně starého věku a proslavila chrám v maloasijském Knidu.

Věhlasný sochař obdržel státní zakázku od Kójských, aby pro jejich chrám vytesal bohyni. Udělal za stejnou cenu dvě, oděnou a nahou. Delegace z Kóu se rozhodla pro cudnější a nahou si ke své budoucí slávě vzali Knidští. Modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetéra Frýné. Její krása byla natolik vyhlášená, že dokázala ovlivnit i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji slavný řečník Hypereidés, jiný z jejích klientů. Řečníkova slova však na soudce nezapůsobila, a tak nevinnost obžalované podpořil jiným důkazem: strhl Frýně šat z prsou a oslnění soudci ji osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty.

První novodobé dvoudílné plavky odhalující břicho a ramena předvedl v Paříži na módní přehlídce 5. června 1946 designer Louis Reard.
Ani chodit bosý nebylo znakem chudoby. Děti a všichni v domě pobíhali tak jako tak naboso. Národní obuví pro muže i ženy byly sandály (pedíla), jednoduchá kožená podrážka s řemínky kolem lýtka, resp. jen nad kotníky.

Pod perským vlivem dorazily do Hellady boty uzavřené, holínky, které ale používali převážně jen vojáci, nebo lovci, řidčeji poutníci. Holínky z měkké kůže, kothurny, dostaly později vysoké podpatky, které zvyšovaly postavu. Nejstarší kožené „boty“ se podle sešlapanosti kůstek prstů na nohách odhadují do doby před kolem 45 tisíci roky. Nalezené kožené "boty" nejstarší jsou z doby kolem 3650-3380 (jeskyně Areni v Armenii, viz také rok 4000): nalezena pravá bota s koženým šněrováním o velikosti 24,5 centimetrů, "model", jaký se nosil například v Irsku ještě do roku asi 1950.

Kothurny se vedle chitónu staly součástí divadelních rekvisit tragických herců. Znakem herců komédií byl naopak měkký střevíc soccus, Římany nenošený kromě žen a homosexuálů, Hellény oblíbený jako synchis/sykchis. Po celý starověk však trval názor, že noha je nejkrásnější bosá. Nicméně obchodníci a vojáci sloužící na severních hranicích si zřejmě v zimě na nohy navlékali jakési ponožky.

Prostitutky chodily na vysokých podpatcích a je popsáno, že si dávaly na ně vyrývat nápis Sequere me, Následuj mne! který by byl vidět v prachu.
Valchářství podle starých prý vynašel Níkiás z Megar a s obuvnictvím prý přišel Tycheios z Boiótie. Podle otlačků kůstek prstů na noze u ostatků jedinců z doby kolem 40 tisíc př. n. l. se někteří prehistorici domnívají, že již tehdy nosili lidé pevnou obuv.

V ruinách římského tábora Vindolanda při Hadriánově valu na severu Anglie, slavném popsanými vindolandskými dřevěnými deskami (viz pod epistolografie), byly nalezeny mimo jiné zbytky čtyř tisíc bot z prvního až čtvrtého století n. l. V místech, kde stávala obydlí prostých vojáků, byly zbytky onošených prostých bot, velitelé a jejich děti nosívali obuv nákladnější a dětská kopírovala otcovu včetně železných cvoků.

Ve vnitřku mramorových paláců a dalších architektonických nádher i v nejteplejším létu vládl chládek. I ti nejmocnější ze starých Evropanů ovšem v podobném prostředí pobývali vzácně, a proto neměli potíže s kloubovými chorobami nebo se záněty čelních dutin jako např. v Assyrii.

Pozůstatky tří assyrských královen z osmého století (viz heslo Mesopotamie) dokazují, jak přísně uklizeny žily za cihlovými zdmi harému v nitru královského paláce v Kalchu: mesopotamské paláce byly v létě chladivé, v zimě asi zoufale studené a vlhké. Po smrti se tepla dočkaly: těla byla při pohřbu na několik hodin zahřáta na 150 až 250 °C a takto restována vydržela dodnes.

Šperkařství, jehož znalost přišla do Hellady z několika míst Orientu naráz, dosáhlo u Hellénů jednoho ze svých historických uměleckých vrcholů. Jako nejstarší „šperky“ lze interpretovat „perly“ z pštrosích vajec ze Sahary z doby kolem 200 tisíc př. n. l. Z doby kolem 100 tisíc jsou z Alžírska a Palestiny provrtané ulity a z doby kolem 75 tisíc okrem omalovaná ulita z Jižní Afriky.

Šperky z doby mykénské byly na šest století bez následovníků, protože „doba temna“ na ně neměla. Teprve z konce sedmého a ze začátku šestého století pocházejí nálezy „ostrovních“ šperků z Mélu, kopie foiníckých a egyptských originálů, a od c. 550 začala šperkařská výroba na Samu (včetně pečetidel: c. 500 rytci pečetí Epimenés a Semón).

Sochař Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Muži i ženy používali na šatech spínací jehlice a spony, i muži nosili pod orientálním vlivem prsteny, zbohatlíci mnohdy na prstu každé ruky. Jméno tvůrce, mistra šperkařského, bylo vždy vyznačeno (z jedné Menandrovy komédie známe jméno athénského šperkaře Kleostrata). Kroužky v uších nosili Peršané a v hellénském světu to bylo pokládáno za barbarské.

Představu o tom, jak například ovlivnil Egypt hellénistické šperkařství, poskytuje hrob Sathathoriunet, blízké příbuzné krále Senwosreta II. z 19. století. Její šperky nalezené roku 1914 v pohřební komoře v komplexu pyramid v Láhúnu, jsou nejlépe dochovanými šperky z Egypta.

Náušnice, náhrdelníky a náramky nosili u Hellénů pouze ženy. Teprve od hellénismu jsou šperky rozšířenější a z vzácnějších materiálů. Xenofón se v Anabasi vysmívá jednomu z boiótských žoldnéřů jménem Apollónidés za to, že má propíchnuty oba ušní lalůčky „jako Lýdové“.

Klasická doba se k užívání zlata muži stavěla negativně, pro Římany to bylo dlouho odpudivé. Např. první povolil vojákům zlaté spony do šatů teprve císař Auréliánus; stříbrné byly ve druhé polovině třetího století n. l. běžné. Bohaté Římanky dokonce určovaly k hlídání svých šperků sluhy ad margeritás, tj. „k drahokamům“.

Šperky měly své historie a staří autoři často připomínají jejich osud. Tak v případě slavné palmýrské vládkyně Zénobie prameny říkají, že měla náušnice Kleopatry VIII. a její stolovací nádobí a stříbrnou mísu o váze jednoho sta liber. Arab Sardanapallos-Héliogabalos chodil v hedvábí a ověšen šperky. Drahokamy měl i na botách, kameje, řezbářské práce. U Římanů to vzbuzovalo veselí a u žen řetízek na noze byl ještě v raném císařství znamením prostituce.

O drahých kamenech viz také pod ceny. Kameje z vícebarevného sardonyxu s portrétem některé z matron júlsko-klaudijské dynastie se v roce 2004 nabízeli na aukcích za více než 250 tisíc eur. O šperkařství viz také pod zlato.

Původně Římané za republiky ovšem šperky odmítali i u žen a měli zákony na skromné vystupování na veřejnosti. U Hellénů v mateřské Helladě tomu bylo obdobně ještě v dobách hellénistických. Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní: za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. Byla u ní návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“

Třebaže se jedno s druhým nevylučuje, vztah ke šperkům byl ještě ve čtvrtém století opravdu odměřený. Athéňan Antisthenés, Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy, pokud prý spatřil ženu ozdobenou šperky. Šel za ní domů a manžela vyzval, aby mu ukázal koně a zbraň. Měl-li obojí, byl praotec kynismu (sic!) spokojen (že prý ženu ubrání), když ne, doporučil, aby muž prodal šperky.

Zvláštní posici ve šperkařství měly perly dovážené do Středomoří z dnešního Perského/Arabského zálivu a ze zemí kolem Indického oceánu (vedle smaragdů vynikaly perly z Cejlonu). Lásce k perlám a smaragdům propadla manželka šíleného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů.

Tvrdívá se, že mužský šperk uvedl do módy rhythm and bluesové generace 60. let minulého století kytarista rockové skupiny The Rolling Stones Brian Jones (zemřel 1969). Podobně se říkávalo, že zpěvačka a herečka Madonna (Madonna Louise Ciccone) zavedla z podia v 90. letech nošení spodního prádla navrch.

Jediný známý smaragdový důl hellénistického a římského světa byl v dnešním Wádí Sikajt na Rudém moři na egyptsko-súdánské hranici, na křižovatce silnic z Edfú (stará Apollinopolis Magna) k moři a z Koptu do Bereníké. Smaragdy se tu dobývaly od začátku staré říše do roku c. 500 n. l.

Průsvitné diamanty, adamás, proslulé tvrdostí nad ocel, nebyly u starých pravděpodobně příliš v oblibě jako jiné drahé kameny. Rekord z novověku: Šaty s diamantovou krustou měla na sobě roku 2004 irsko-africká zpěvačka Samantha Mumba(ová) při premiéře fantaskního filmu Spiderman II.

Jiným "rekord" zaznamenala v květnu 2012 ženevská pobočka londýnského aukčního domu Sotheby´s. Prodala diamant Le beau Sancy o váze 34,98 karátů (sedm gramů) za osm milionů švýcarských franků. Drahocennost je vystopovatelná do 15. století a roku 1604 diamant koupil francouzský král Henri iv. a daroval své manželce Marii Medicejské. Později prošel panovnickými majetky holandskými, anglickými a o sto let později skončil u pruských Hohenzollernů, kteří ho po třech staletích vydražili. "Malý/krásný" Sancy se stal nejstarším diamantem, který kdy prošel aukčními síněmi. Jeho větší bratr Le (grand) Sancy váží 55,23 karátů, leží v Louvru a má za sebou podobnou historii.

Největší „diamant“ objevili roku 2004 astrologové v souhvězdí Kentaura. Padesát světelných let vzdálená bílá planetka, „bílý trpaslík“ BPM 37093 o průměru čtyř tisíc kilometrů je „matkou všech diamantů“ vážící deset na třiatřicátou karátů, deset miliard bilionů bilionů uhlíku (deset quintiliard karátů, desítka s třiceti třemi nulami). Od amerických objevitelů dostalo těleso ( BPM 37093) jméno Lucy podle skladby Beatles „Lucy in the sky with diamonds“.

Naše Slunce potká takový osud za sedm miliard let: za pět miliard mu dojde „palivo“ a vznikne bílý „trpaslík“. • Jinou pozoruhodnost objevili astronomové roku 2012 v souhvězdí Raka. Planeta "55 Cancri e" vzdálená od Země 41 světelný rok a osmkrát větší je žhavé těleso, jehož odhadem třetinu tvoří diamant.

Mikroskopické diamanty o velikosti 10-60 mikrometrů obklopené zirkoniem, které byly nalezeny roku 2007 v Austrálii, jsou staré 4,252 miliard let a patří do nejstarší geologické éry Země 4,5-4 miliard let, kdy vznikaly nejstarší známé kameny.

V novověku se nejvíce diamantů těží v Rusku. V roce 2009 bylo dobyto ze země na 35 milionů karátů za 2,341 miliard dolarů. Polovina tohoto množství pocházela z Konga a Botswany, více než patnáct milionů karátů z Austrálie a více než deset milionů z Angoly, Kanady a Jižní Afriky.

Největší diamant, který kdy byl nabízen v dražbě, měl 108,83 karáty, ale 21. listopadu 2003 v ženevské pobočce Sotheby's s vyvolávací cenou 10 milionů CHF (= 6,6 milionu eurů a 7,6 mio USD) nenašel kupce.

Největším vybroušeným diamantem je Great Star of Africa s 530 karáty, s Lesser Star součást britských korunovačních klenotů: vybroušen byl z diamantu Cullinan nalezeného v Jižní Africe roku 1905 o váze 3106 karátů, největšího nalezeného diamantu vůbec. Druhý největší nález učinila vancouverská společnost Lucara Mining Corp. v dolu Karowe v Botswaně v listopadu 2015. Vzácný předmět vážil 1111 karátů a v únoru následujícího roku byl pojmenován Naše světlo, v jazyku setswana Lesedi lo rona. První synthetické diamanty byly vyrobeny 17. listopadu 1959.

Nefrit v antickém starověku pocházel obvykle z hindúkušských nalezišť na severovýchodu Afghánistánu nebo z Tárímské pánve (srov. pod Tocharové), rubíny a smaragdy (asi ze sanskr. marakatam či z akkad. barraqtu, lesklý kámen, hebr. bareqet) a lapis lazuli přicházely z téže oblasti nebo z Indie a Cejlonu.

Zřejmě jediným vydatným nalezištěm pro modrý lapis lazuli je horní tok Óxu/Amudarji a okolí řeky Kokča, jejího přítoku v Badachšánu na afghánské straně, která je také zlatonosná. Čínský svět zásoboval lapis lazuli zřejmě naleziště u tibetského města Ghiramda, novověká Gyimda, dvě stě km sv. od Lhasy. Lapis lazuli zůstal mezi cennostmi i moderních věků. Kilogram se ho v roce 2016 prodával za dva tisíce dolarů. Největším dolem v afghánském Badachšánu je Sar-i-Sang v okresu Kurán wa Mundžán a obchod s ním dokonale ovládali talibové a nikoli kábulská vláda.

Líčení žen nebylo obvykle tak křiklavé jako v dobách moderních, ale patřilo k módním věcem vždy vyžadovaným. Móda líčení je od Nilu a z Meziříčí, kde si oči, obočí a tváře malovali tradičně i muži. Zmalovaný foinícký obchodník a perský velmož byl pro klasického Hellény symbolem odpornosti, stejně jako po staletích navonění Helléni ze Seleukidy nebo Alexandreie pro Římany.

Klasičtí i hellénističtí muži se nelíčili a tímto pro ně perským zvykem opovrhovali. Klearchos, filosoficky a řečnicky vzdělaný samovládce v Pontské Hérákleji, nicméně prý arogantní a krvelačný, se vydával za Diova syna a obličej si líčil na mnoho způsobů podle toho, jak chtěl zapůsobit: od zářící tváře po zachmuřenost. Stejně tak šatil. Nicméně byl prvním z tyrannů, který založil státní knihovnu.

Hellénky užívaly k líčení obličeje běloby, psimythion (roku 2003 nalezena krabička bílého krému šest centimetrů tlustá a pět centimetrů vysoká z první poloviny 1. st. až poloviny 2. století n. l. při vykopávkách v Londýně) neboli lat. mélinum (sc. pigmentum, "pocházející z Mélu"), dále rumělky, miltos, nebo kořene byliny Anchusa tinctoria, pilát barvířský, řec. enchúsa.

Oči zdůrazňovaly nejlogičtějším líčidlem, černidlem ze sazí, melan, asbolos, k podmalování očí používaly červenavého barviva andreikelon, tedy „podobající se člověku“ (o podmalovávání očí Héliogabalem-Sardanapallem viz pod sex).

Rty si barvily rumělkovou pastou Egypťanky i Egypťané, stejně jako celý Orient. V klasickém hellénském světě malovaní rtů náleželo po orientálním vzoru jen hetairám. Totéž platilo pro Římanky, nikoli však v císařské době. Prostitutky si červenaly purpurem prsní bradavky a jasně červenou hennou barvily klín. K tomu nasazovaly blond paruky, protože Germánky byly "in".

Ve všech dobách „letěla“ jasně červená. Rtěnku starý svět nevymyslel. V březnu roku 1883 představil jistý pařížský voňavkář na světové výstavě v Amsterdamu první „rtěnku“ z jeleního loje, ricinového oleje a včelího vosku zabalenou do hedvábného papíru.

Bílá pleť byla vždy pokládána za znak vznešenosti a vyhlášený výstředník Aristotelés poznamenal, že je také znakem člověka dychtícího po rozkoších. Londýnský nález pleťového krému se skládal ze čtyřiceti procent ze zvířecího tuku, ze stejného dílu škrobu (užívaného dodnes v krémech a pudrech) a z kysličníku zinku dávajícího tváři bělobu.

Móda „chytání bronzu“ se v evropské populaci severně od Alp rozmohla až ve druhé polovině 20. století a jakoby ze solidarity s nebílými ethniky (jejichž ženy, Asiatky i Afričanky, ovšem v kosmetice dávají přednost světlým odstínům). Ochranný krém Niveu vymyslel roku 1911 v Hamburku slezský lékárník Oscar Troplowitz, majitel firmy Beiersdorf AG.

U Sparťanů mělo opálení z pobytu na slunci jiný význam. Král Agésiláos ukazoval roku 395 svým vojákům zajaté Peršany nahé, aby opovrhovali jejich bílými těly – oblečení Peršané působili jinak na Hellény autoritativně. Naopak Gelón Syrákúský roku 480 dal svléknout donaha zajaté Karthágince, a to ještě ty s nejtemnější pletí a z pomocných sborů, a ukazoval je svým lidem, jak jsou Púnové opovrženíhodní.

Tetování také nebylo u Hellénů ani Římanů rozšířené. Oblíbené ale bylo u thráckých žen a hlavně Skythek, viz pod kulinářství a mumifikace. Podle pověsti se Thrákyně musely dávat tetovat (tj. bodat do svého těla) za trest v upomínku na to, že kdysi ubodali k smrti Orfea, který si po smrti své Eurydiky již žen nevšímal a miloval chlapce. Předislámští arabští beduíni dávali tetovat své ženy, což se udrželo ve vnitřní Arábii místy až do moderních časů.

Parfémů z přírodních zdrojů nebylo užíváno tolik jako dnes, ale pouze nejmajetnějšími vrstvami. Již na přelomu 3. a 2. století, alespoň v latinských překladech hellénských komédií (Plautus), chodí zamilovaní starší muži za voňavkáři a mastičkáři, myropóla, obchod se jmenoval myropólion/-ium, parfumerie a apatyka v jednom.

Z z Domotiánovy éry známe i jméno jednoho ze slavných výrobců voňavek – Cosmus/Kosmos. Technologie jejich výroby přišla z Indie. Nejstarší evropská výrobna voňavek a mastí byla objevena roku 2005 na Kypru z doby kolem roku 2000 nebo mladší. V lokalitě, která zanikla zřejmě za zemětřesení, byl nalezen lis na olivy, bronzové nástroje, vinný sklep a podle zbytků v desítkách hliněných nádobách dvanáct různých parfémů, např. esence vavřínu, skořice a myrty smíšené s olivovým olejem.

Kosmetikou vynikali Egypťané (v antických dobách Mendés), Mesopotamci a Peršané, do hellénského světa s ní přišli Foiníčané. Výrobou vynikly Délos, Kýzikos, Fasélis, Rhodos a Kypr.
Existovala řada lokálních specialit a například o Tarsu poznamenává encyklopedický autor Plínius v 1. století n. l., že se tam vyráběla mast pardalíum, jejíž receptura ale už upadla v zapomnění. V Itálii vynikly kosmetickým průmyslem Neápolis, Capua a Praeneste.

Stěny hrobky krále Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés (c. 3008-2990) byly napuštěny vonnými oleji, že voněla ještě pět tisíc let po králově pohřbu.

Kosmétiké, umění zkrášlovat, kosmetika, byla od hellénismu průmyslovým odvětvím. Na konci Nerónovy vlády, tedy roku 68 n. l., dorazila do Říma z Alexandreie zásilka pudru pro císařské gladiátory. Zásypu byla celá loď! Tehdy stál flakon šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice. Nerónova manželka Poppaea Sabina cestovala s pěti sty oslicemi, aby jí služevnictvo mohlo chystat pravidelnou kosmetickou lázeň v oslím mléku i mimo Řím.

Ovidiovy verše Dé medicámine faciéí féminae, O úpravě ženského obličeje, jsou „úpravami“ hellénistických textů. O plastické či kosmetické chirurgii není z antického světa mnoho zpráv, viz pod lékařství.

Římský šat. Všeobecně platí totéž, jako u šatstva hellénského. To, co byl pro Hellény chitón, byla pro Římany tunica intima. Byla to jakási spodní košile, v níž bylo ovšem i pracováno a běžně pobíháno. Senátorská tunika byla bílá s rudým širokým pruhem, jezdci používali pruh užší. Přes tuniku bylo navlékáno svrchní roucho, toga, národní oděv Římanů, vlastně prodloužené hellénské hímation.

První oblékání togy bylo součástí obřadu dospívání a togu nesměl nosit otrok ani cizinec. Hellénský svět z římské togy udělal tébennu či tébennos (údajně z témeneion, prý plášť Hérákleovce Témena). Do pole a na cesty sloužil těžký plášť palúdámentum, řecká chlamys.

Ženy vyšších vrstev přes tuniku navlékali stolu, kus jemné látky na způsob sukně. Při slavnostních příležitostech si ženy přetahovali přes hlavu pallu, svrchní šat obdobný mužské toze. Římská "podprsenka", spíše prsní pás, se stejně jako u Hellénů jmenovala strophium/strofion nebo mamilláre (fascia, taenia/tainia).

V dobách konce republiky a v císařství pod hellénským vlivem se namísto togy hlavně v širších vrstvách začaly nosit pláště: krátká lacerna, přehoz s kapucí (cucullus) i přes togu a na krku s knoflíkem nebo sponou, pallium, červená paenula s kapucí, které se všechny podobaly chlamydě, a caracalla s kapucí, která přišla z Gallií. Za Domitiána byla „levnější“ lacerna purpurová za deset tisíc séstertiů. A to bylo dost peněz, třetina ročního výnosu menšího statku.

Výběr materiálů se řídil vyhlášeností výrobců. Proslulé bylo plátno z Egypta, slavné tkalcovny plátna byly v babylónské Borsippě. Alexandreia ovládala po celý starověk produkci a obchod textilem, stejně jako měla monopolní postavení ve výrobě papyru a téměř monopolní ve výrobě a obchodu sklem. Nejžádanější průhledné nachové výšivky byly z foiníckého Tyru a Sídónu.

Jemností a průsvitností vynikaly látky z Tarentu, proslavené mezi Hellény od 4. století. Nejjemnější vlna byla z Mílétu. Nejlevnější látky se dovážely z Mauretánie. Řím si v době vrcholného principátu cenil plášťů vyráběných u gallských Atrebatů (okolí dn. Arrasu), v ápulském Canusiu (dn. Canosa) a na Girbě („africký Tyros, dn. tuniská Džerba).

Bavlněné látky byly tehdy dováženy z Indie, kde je pěstování bavlníku doloženo už v harappské a mohendžodarské kultuře cca. 2300-1600. Hedvábí se sice vyrábělo v Iónii a přímo v Římě (viz), ale zůstalo materiálem nejluxusnějším. Polohedvábné šaty mužské se začátkem třetího století n. l. sice již nosívaly, ale teprve Sardanapallos-Héliogabalos chodil pouze v hedvábí a dovezené asi přímo z Číny (a nedotýkal se látek lněných).

Za Auréliána se vyvažovalo zlatem: libra hedvábí stála libru zlata (jiný údaj: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů): Císař Auréliánus, vládl 270-275, sepsul svou choť Ulpii Sevérínu za to, že chtěla nosit purpurové hedvábí: „Není možné, aby se látka vyvažovala zlatem.“

Ve vlasti hedvábí, tomu bylo jinak. Číňané měli několik druhů hedvábí. Hedvábné šaty z Chu-nanu váží nepatrných 48 gr! Nachové látky byly žádány z Puteol, Tyru, Lakónie a Gaetulie. Látky z tradičních přírodních materiálů přetrvaly do moderních dějin: 16. února 1937 si patentoval Dr. Wallace Hume Carothers z americké chemické firmy Dupont umělé vlákno nylon, poprvé vyrobené 23. května 1934.

Klobouky byly nošeny stejně jako v Helladě. V zimě pak kukla původem z Gallií, cucullus.

První holič/tonsor byl prý přiveden do Říma ze Sicílie P. Titiniem Menou roku 300. Holiči nepřistřihovali jen vous a vlasy, stříhali i nehty, dělali manikúru. Jako první se prý u Římanů holil denně P. Cornelius Scipio Africanus. Příběh syrákúského samovládce Dionýsia I., který měl takovou nedůvěru ke svému okolí, že dokonce vyučil své dcery holičskému řemeslu, aby neriskoval cizí břitvu, nemá u Římanů následovníka.

Dionýsios si také vlasy dával zkracovat žhavými uhlíky, protože nedůvěřoval lidem s nůžkami. V císařském Římě ale móda účesů neznala míry. Je přitom pozoruhodné, že o velké části principů, vládců starého světa, je v pramenech uvedeno, že byli bez vlasů, s lysinami, nebo přímo plešatí.

Holiči i ve starověku zasáhli do dějin, byť omezeně. Ktésibios z Alexandreie ze čtvrti Aspendie, jak psal Athénaios, holič/kúreus, se za Ptolemaia Euergeta II. proslavil jako vynálezce vodních varhan a jeho manželka Tháis jako hráčka na ně. Jeho starší jmenovec kolem roku 250 za Euergeta I. byl onen slavný mechanik, autor vodních a vzduchových čerpadel, hasičské stříkačky, vodních hodin, děla na stlačený vzduch (prý nefungovalo) atd. Žákem tohoto staršího Ktésibia se stal Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o technice, mimo jiné i spisu o sedmi divech světa.

Paruky a příčesky, které hellénské ženy nepoužívaly, v císařském Římě zdomácněly. Vyhledávané byly paruky s plavými vlasy, móda, která do Říma přišla v císařské době od Germánek a Keltek. Blond komplex trápil Římanky tak dokonale již ve starověku, že si zlatily vlasy šafránem!

Muži na tom nebyli o moc lépe, jenom dráže: několik císařů třetího století n. l. si do vlasů sypalo zlatý prach (např. Héliogabalos). Římský ideál nepochybně naplňoval syn M. Aurélia Antónína Commodus. Sice trochu během vlády zparchantěl, zato to byl kudrnatý blonďák!

V poněkud jiné situaci byl syn L. Septimia Sevéra Caracalla. Byl přes nízký věk téměř holohlavý a nosíval paruky, hlavně když byl mezi vojáky. Když se mu „civilové“ smáli, dokázal být krutý: v září roku 215 n. l. dal armádou zmasakrovat Alexandrijské za to, že se mu vysmívali (jiní tvrdí, že šlo o nějaké náboženské důvody). Tehdy poprvé povstaly masové hroby, do nichž byli lidé vhazováni ještě živí.

Caracalla ovšem jako jeden z prvních hlav státu prováděl národnostní politiku „blíže k provinciím, blíže k lidu“. V Podunají mezi Germány si oblékal šat germánský zdobený stříbrem a na hlavě měl paruku z rusých vlasů. V Makedonii chodil v šatu makedonském s kloboukem a hrál si na Alexandra.

Paruku jakou součást převleku zřejmě popré použil Hannibal v zimě roku 218 a 217 v Popádí. Používal jich několik, neboť si nebyl jist spolehlivostí keltských spojenců. Prý ho v tom nepoznávali ani vlastní lidé.

Problémy s pleší měl C. Iulius Caesar. Božský Iulius byl po většinu života zdravý, ale trápilo ho, když si někdo dělal z jeho mála vlasů legraci. Přetahoval si zbytky vlasů „na přehazovačku“ přes lebku, pečlivě se holil a po těle si dával vytrhávat chloupky. Tato móda mu byla za jeho doby ještě vyčítána, později se vytrhávání chlupů po těle u mužů stalo v lepší společnosti běžné. Prostředkem na vytrhávání a na vyhlazování kůže bylo psílóthron, psílóthrum.

Vyholování a vytrhávání chloupků doporučovala už v dobách peloponnéské války Aristofanova vůdkyně žen Lýsistraté. Orientální a hellénský zvyk se rozšířil na konci republiky do Říma a stal se módou. Otrok-specialista nad zbavování chlupů se jmenoval álipilus, který kromě pinsety pracoval také s pryskyřičnými obklady apod. Depilovali se i pasivní homosexuálové. O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Ovšem o tri století mladší básník P. Ovidius Násó, současník Augustův, ve sbírce veršovaných milostných návodů Umění milovat/Ars amátória, nedoporučuje se před děvčaty ukazovat jako až tak velký fintil: "Ale ty si vlasy železem nekruť, ani svá lýtka netři kousavou pemzou." 

Co do délky vlasů byl pravým opakem Božského Iúlia zloduch Neró. Umělec a literát nosil dlouhé nakadeřené vlasy, které za svého uměleckého pobytu v Helladě (provincii tehdy dal svobodu!) nechával spadávat až na záda. Pro Římanů do té doby nebývalá extravagance. Je zajímavé, že móda řeckých šatů, která se u mládeže římské noblesy uchytila za Gaia, za filhelléna Nerona skomírala.

Ponerónovský vladař Galba měl málo vlasů, pakostnici v nohách a na pravém boku měl tak veliký masitý nádor, že ho musel Galba převazovat, aby nevisel. Přitom jeho stejnojmenný otec měl za ženu Lívii Ocellínu, splňující nejextrémnější nároky na ženu: byla velmi zámožná a vyhlášená krásou.

Po zavraždění Galby legionáři nemohl jeho uříznutou hlavu voják uchopit za vlasy, tak ji odnesl novému vládci s palcem v ústech. Jeho nástupce a nerónovský restaurátor Othó byl v podobné situaci jako Caesar: dával si vytrhávat po těle chlupy a měl pokročilou pleš.

Na rozdíl od Caesara proto nosil paruky a prý tak dokonalé, že nebyly k poznání. Kromě toho měl křivé nohy. Denně se holil, tolik stál o hladkou tvář, odchlupoval se odmlada a na tváři se po holení potíral mokrým chlebem, aby déle vydržela hladká.

Jeden z Othónových předchůdců, Gáius Iúlius Caesar zvaný Caligula měl také řídké vlasy, vzadu pleš, byl vysoký, tlustý a po těle zarostlý. Nesmělo se před ním vyslovovat slovo kozel. Na rozdíl od Othóna si chlupy nevytrhával. A to rád vystupoval na veřejnosti v ženských šatech nebo dokonce jako Venuše. Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.

Krátkozraký, obtloustlý a ke konci vlády plešatý byl Domitiánus. Constantius byl snědý, vlasatý a neustále oholený. Iúliánus po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou.

Vlasatostí prosluli parthští králové z rodu Arsakova. Paruky jsou vynález egyptský. Ačkoli se Egypťané na hlavách vyholovali, cizí vlasy, také ovčí vlna nebo dokonce jen sláma, jim umožnily měnit denně visage.

Podobně nevázaně explodovaly náklady na celou módu i na doplňky. Šperky, náhrdelníky, řetězi a náramky nosili i muži. Jestliže u Hellénů chodit bos nebylo znakem chudoby, Římané považovali bosou nohu za znak nižších vrstev. Sandály, soleae, nosili všichni, majetnější nosili kožené holínkovité boty, calcei, se řemínky na lýtku. Podrážky bývaly korkové, řec. fellos, lat. cortex. Odtud vzešlo označení pro pantofle: z novořeckého pantufla, což je z pantofellos, "celokorek".  

Vojenské boty byly caligae, které měly podrážku vyztuženou cvoky. Herci na podiu nosili buď nízké pantoflové socci, nebo s vysokým šněrováním a vysokou dřevěnou podrážkou kothurni. Ženská obuv byla sandálovitá, pestrobarevná, většinou bílá, zelená, žlutá.

Na rozdíl od uměleckých směrů se evropská móda jako celek již nikdy k antickým vzorům nevrátila. Napodobovány byly sice některé prvky, ale hellénská jednoduchost a střízlivost se až dosud nikomu z tvůrců a stratégů módy nezalíbila. Moderní ženské šaty šly cestou egyptské přiléhavosti. Hellénům i pozdějším Řekům až tolik na módě nezáleželo a nezáleží.

Zato Římanům doby principátu a dominátu a dnešním Italům na oblékání v průměru záleží hodně. Italská střední vrstva drží své klasické střihy, gusto classico. V Itálii patří k dobrému životu i bella figura a v průměru se považuje italský muž za ladněji oblečeného, než cizinci (brutta figura).

Dnešní kalhoty nebyly u Hellénů ani Římanů příliš v oblibě, považovány spíše za oděv barbarů (barbarum tegímen), protože byly nošeny Peršany, Indy, Kelty, Germány. Bráca či brácae byli v císařské době nošeny vojáky a v provinciích, v pozdně císařské době i v Římě, ale koncem 4. st. n. l. bylo jejich nošení u dvora císařem Honoriem zakázáno.

„Frajeři“ totiž chodili ve velmi úzkých kalhotách, přes ramena kožešinové přehozy, indúmenta pellium, dlouhé vlasy na ramena, crínés máiorés. „Vypasované“ kalhoty bývaly často záměrně potrhané (rácána, ráca, rága). I v tomto se tedy móda vrátila.

Nejstarší exemplář vlněných kalhot pochází z pohřebiště Jang-chaj/Yanghai na okraji Turfanské prolákliny na východu Tarimské pánve v čínském Sin-ťiangu. Podle datace archeologů je nosil asi čtyřicetiletý muž někdy ve 13. až 10. století. V Evropě jsou vedle zobrazení Germánů v kalhotách či spíše kalhotových vlněných pletených punčochách na oslavných římských sochařských dílech zachovány nálezy z vřesovišť severního Německa datované do 1. až 3. století n. l. (Marx-Etzel, Damendorfer Moor, Thornberger Hosen). 

Opasků bylo užíváno hlavně u oděvů vojenských. V jednom případu byl použit jako prostředek smrti: (vzdoro)císař císař Gordiánus I. se na něm v bezvýchodné situaci roku 238 n. l. v Karthágu oběsil. Od poloviny 3. století se v císařských kruzích zahnízdil zvyk uléhat k hostině s vojenským opaskem. To prý proto, že vojáci snídali vojenskou snídani prandium (nikoli „civilní“) již ustrojeni. Zvyk vydržel dodnes.

Řemesla kolem oblékání a módy zdanil císař Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní: kalhotáře, tkalce, skláře, kožešníky, zlatníky a stříbrníky, zámečníky atd.

V pozdněřímské době měl dvůr úředníky starající se o císařskou garderobu. V Kónstantínopoli se jmenoval protovestiárius, hlavní komorník byl parakoimomenos.

Módeim/Módain, hebr. Modi'in, ves u Lyddy/Diospole v Iúdě, aram. Moditha, arab. Múdí'ín§ 166, 143, 84

Modena§ = Mutina

moderní dějiny, novověk, viz pod křesťanství

Moesia, Moisiá, Moesové, thrácký kmen a později římská provincie jižně od Dunaje, dn. severní BG a celé území YU, viz i pod Mýsie§ 61, 60, 29, 27, 14, 13

Dobyta roku 29, ale provincií snad až od roku 6+. Po roce 85, asi 87, rozdělena podle řeky Kiabros/Ciabrus, dn. Cibrica, na západní Horní/Moesia superior a Dolní/Moesia inferior zvanou též Rípa Thráciae, Thrácký břeh (sc. Dunaje). Obě pod správou císařskou. Roku 297 je Diocletiánus přejmenoval na První (Horní) a Druhou a z této vyčlenil provincii Scythia minor, Menší Skýthii. Cónstantínus později rozčlenil První Moesii v provincie Dácia rípensis, "Nábřežní D.", Dácia mediterránea, "Středomořská D." a Dardanii. 

Mógontiácum, Móguntiácum, Mógontia, m. v Germánii superior, dn. Mainz, č. Mohuč, srov. pod Vangionové§ 16
Jméno je od keltského boha Mógonse/Mógunse, "Velikého". Pozdější lat. adjektivum ke jménu města je móguntínus.

mohismus, moismus§ viz Mo Cu

Moirikos, lat. Moericus, hispánský žoldnéř v Syrákúsách, zrádce§ 212

Moiris, hé Moirios/idos limné, viz Fajjúm

Mojžíš, viz Mósés, Móýsés, hebr. Móše

Mokka§ viz Jemen

Moldova, č. také Moldávie, starší výrazy Multansko a Besarábie§ 150 a viz pod Germáni, Gotové, Skythie

Zemi mezi Prutem, Dněstrem a Černým mořem kdysi obývaly skytské kmeny, později Getové a Dákové. Od 2. století př. n. l. ji osídlovali germánští Bastarnové a Herulové, od poloviny druhého století Gotové. Pravděpodobně patřila k římské provincii Dacia (řecké a lat. jméno Dněstru Tirás přetrvalo v názvu města Tiraspol).

Slované pronikali od 6. století, definitivně byli zastaveni mongolskými nájezdy ve 13. století. Koncem 14. století se země stala součástí dunajského Valašska/Valachie (název Besarábie/Bessarábie snad pochází od jména valašské dynastie Basarab). O století později připadla multanskému knížectví (starší název pro Moldovu), které se brzy stalo závislé na turecké říši.

V průběhu 19. století byla Besarábie několikrát rozdělována mezi Turecko a Rusko, spojením Multanska a Valašska vzniklo roku 1859 Rumunsko. Jazyk Moldovy je z většiny rumunštinou (Rumuni sami mluví přímo o rumunštině), na jihu země usilují o širší autonomii turkičtí Gagauzové.
Po roce 1917 připadla větší část Besarábie Rumunsku, v Transdněstří bolševici vytvořili Moldávii, autonomní republiku v rámci Ukrajiny. Roku 1940 odstoupilo Rumunsko Besarábii Sovětskému svazu a spojením s Transdněstřím vznikla Moldavská SSR (severní část Besarábie, Severní Bukovina, připadla přímo Ukrajině).

Jako reakce na vyhlášení nezávislosti Moldovy (Republika Moldova) v roce 1991 se odtrhla Podněsterská republika (mold. Transnistru) a jeho slovanské obyvatelstvo ochraňuje ruská 14. armáda, jíž velel gen. Alexander Lebeď (později presidentský kandidát a jeden z ruských guvernérů, zahynul při letecké katastrofě roku 2002).

molo, viz hráz

Moloch§ viz Melkarth a Ammónité

Molón z Athén§ arch. 362, 361
Molón, seleukovský satrapa Médie a usurpátor§ 223 - 220
Molón§ = Apollónius Molón z Alaband

Molossiá, Molossie, Molossové, země a jeden ze tří épeirských kmenů; viz i pod ?peiros§ 469, 429, 410, 404, 385, 359, 357, 343, 330, 323, 317, 233, 232, 170, 167, 148

Molossos z Athén, strat.§ 348

Molpagorás z Kiu, tyr.§ 202
Molpagorás z Mílétu, o. Aristagorův§ 501

Molykkos, Kassandrův vojevůdce§ 315

Monaco, Monako, franc. protektorát§ = Monoikos

Monaisés z Parthie, latifundista§ 37, 36

monarchie, monarcha, viz král, basileus

monarchotheismus, viz pod božské pocty

Monéta, lat. obdoba hell. Mnémosyné, bohyně paměti, s Diem matky Mús. Druhým významem přízvisko Iúnony „Kárající, Upomínající“, viz tam

Monimé ze Stratoníkaie n. Míléta§ 1. 88, 86, 71, manž. Mithridáta VI., dc. Filopoimenova; 2. d. Mithridáta VI. s Athénaidou, 82

Monimos z Makedonie, velitel Pelly§ 316
Monimos ze Syrákús, kynický filosof§ 399, 323

Mongolsko, kdysi součást Číny, dn. samostatný státní útvar; Mongolové, čín. Meng-ku, vyšli z tunguských Sian-pej, viz pod Hunové. Při Číně zůstala v novověku autonomní oblast Vnitřní Mongolsko§ 177, 119

monippos pólikos, „dostihy hříbat“, olympijská disciplína§ 256

monofysité, monotheistický křesťanský směr pokládající Krista za bytost jedné přirozenosti, lidské, a nikoli dvojí, božskou a lidskou, jak vyznávají ostatní křesťané; monofysity zůstala ethiopský či habešská církev od svého začátku§ 10

monogamie, u Epizefýrských Lokrů§ 683

Monoikos, pův. foinícká osada, pak kolonisována z Massalie, dn. Monaco, sídelní m. a stejnojmenné knížectví pod francouzským protektorátem§ 600
Jméno snad souvisí s kultem Héráklea Monoika, "Osamělého", toho, který bydlí sám.

monopol, monopólion, monopólium, výhradní právo obchodovací, viz pod ceny, daně, kuchyně/kulinářství, obilí/zásobování, knihy, móda apod.

monotheismus, monotheisté, arab. muwahhidún (srov. drúzové, „lidé monotheismu“, srov. tam), viz Amenhetep IV. alias Achenaten, křesťanství, mniši, terorismus, Iésús, Arabové/islám, Iúdaiá, Zarathuštra, Mošé a Xenofanés z Kolofónu pod školy

monsun, monsunové větry, viz objevy

Monúnios z Dardanie, k., o. Etlevy/Etuty§ 181, 176, 170, 167

Monúnios z Illyrie, dyn. Enchelejů, syn Bardylia II.§ 282, 272

Mo-pej/Mobei, lokalitu v Mongolsku na Orchonu§ 119

 

Mopsopiá, viz Attika

Mopsos z Adany či Danuny, foin. MPŠ, Mukšaš či Mukšuš, k., zakladatel vladařské dynastie v Kilikii§ 715
Mopsos z Théb, mýth. zakladatel kilického Mallu a Tarsu§ 333

Mopsúestiá či Mopsú hestiá na ř. Pýramos, m. v Kilikii, dn. Missis na Ceyhanu v TR§ 333, 95

mor, řec. loimos, lat. pestis, obecné označení pro epidémie všeho druhu (např. mor v Athénách 430, mory v Římě apod.)§ 644, 596, 463, 453, 436, 435, 431 - 429, 427, 411, 407, 405, 398, 396, 389, 384, 479, 365, 331 – 330, 212, 180, 175, 98 (jap.)

Morová rána inspirovala sumerské literáty, stejně jako roku 1348 Giovanniho Boccaccia k sepsání Decameronu, když ve Florenci zemřely tři pětiny obyvatel.
Jako první velkou celoevropskou metlu dějin s sebou z Orientu roku 166 n. l. zavleklo do Říma vojsko L. Véra, rozmařilého spoluvládce M. Aurélia v letech 161-169, který v letech 162 – 166 válčil s Parthy, srov. zde výše pod Mesopotamie.

Do Parthie přišla epidémie (neštovic, skvrnitého n. dýmějového moru?) ze Střední Asie. Vojáci se prý nakazili v Seleukeji na Tigridu a epidémii rozšířili od Itálie až po Rýn. Evropa poprvé zažila, že tajemná choroba vylidnila celé kraje. Srov. pod epidémiá, hlad a otroci.

Raná forma bakterie Yersinia pestis nalezená v zubech z doby c. 3783 až 1000 př. n. l. a theorie z roku 2015 praví, že způsobila nejstarší známou pandemii mezi zemědělci pozdní doby kamenné. Šířili ji "bronzoví" migranti z východu Evropy, kteří starou populaci likvidovali fysicky a pravděpodobně i chorobami šířenými vši usazenými na hlodavcích. Nejstarší známá pandemie se dosud datuje do roku 540 n. l.

morá, „divise“, spartský vojenský oddíl pěchoty o 500 až 900 mužích v různých dobách; m. tvořily dvě taxeis či čtyři lochoi; m. vedl polemarchos, v čele lochu, čety, stál locharchos/locharchés n. lochágos. Podobné názvosloví v užívání u dalších hellénských armád.

Morava, ř. a hist. země, řec. a lat. Máros, Márus, něm. March a Mähren (srov. kelt. a illyr. more, moře, bažiny, a got. Marahwa z Mar+ahwa/bažinatý kraj?)§ 120, 113, 60, 9, 6
Viz také Volkové. Nezaměňovat s Margos, Margus, dardanská či moesijská, dn. srbská ř. Morava, něm. Morawa. Východořímský/byzantský císař Kónstantínos VII. Porfyrogennétos (913 – 959) v jiných souvislostech psal o vládci Moravy Sfendoplokovi/Svatoplukovi a jeho zemi, kolem roku 950 n. l. už půl století neexistující. Řecký spisek se jmenuje zkráceně Pros ton idion hyion Rhómánon/"Vlastnímu synovi Rómánovi" a je znám pod latinským jménem dé administrandó impérió/"O správě říše". Císař označil zemi Morabia (čteno: Moravia) za "velkou, rozsáhlou"/megalé Morabia (srov. megalé Chróbatia/Chorvatsko) a na jiném místě jako hé megalé Morabia (a dodává, že je nepokřtěna/hé abaptistos). Inspiroval tak o tisíc let později české a slovenské obrozence a národovecké historiky k tomu, aby říši Mojmírovců dali jméno „Velká Morava“.

morbus pediculosus§ viz vši

Morfilig z Armenie, k.§ 162, 148

Morgantiá, Morgantiné, Murgantia, Morgantion, m. ve východ. části Sicílii, dn. stejnojmenné rozvaliny kdysi nazývané Mandri Bianchi u Aidone, viz též pod Sicílie; v Augustově době již v ruinách§ 459, 318, 317, 213 - 212, 132, 104

Morgés§ viz Galariá

Moriméné, kappadocká satrapie§ 230

Moriní, Morinové, kelt. kmen v Belgické Gallii (od kelt. more, moře, "Lidé od moře"), jejich přístav naproti Britannii se jmenoval Itius portus/Iccius p. a odtud se přeplavil Caesar přes „Fretum Gallicum“, dn. mezi Calais a Boulogne-s.-M.§ 57, 56, 54, 29

Moriové, Mori, árjský klan na sev. IND§ 600

Mórychidés z Athén§ arch. 440

Morzios z Paflagonie, dynasta§ 189, 181, 180

mořeplavba, sezona, viz také loďstvo
Hellénský a římský svět zahajoval období bezpečné mořeplavby 15. popř. 27. května. Trvala do 14. září, od východu Pléjad do východu Arktúru. V polovině září, v době, kterou Hellénové počítali za začátek podzimu, vychází souhvězdí Arktúra, Boótés. Od 14. září do 11. listopadu pokládali plavbu za nejistou, protože po 13. září vycházel bouřlivý Arktúros.

Kolem rovnodennosti 23. září nestálé období co do počasí a asi 7. října vycházejí deštivá Kůzlata, 11. října Býk. Od listopadu jsou časté bouře, 11. listopadu zapadají zimní Pléjady. Do 10. března se hellénský a starověký svět neplavil, moře bylo „uzamčeno“. Od tohoto data do 15. či 27. května byla plavba opět pokládána za možnou, ale nebezpečnou.
Foiníčané vyplouvali podél pobřeží osázeného svými koloniemi v dubnu-květnu a domů se s nákladem vraceli po krátké „vytěžovací“ době už v červnu-červenci. Měli však také cesty, které trvali roky a přezimovat museli v cizině, viz pod cestování a objevy.


Moschos z Kolofónu, boxer§ 200

Moschos ze Syrákús, básník a filolog§ 200

Moschové, národ v horách východního Pontu a severu Armenie, již. sousedé Kolchů; staří Muški, hebr. Mešech (tzn. potomci Frygů, srov.?), gruz. Mescheti§ 118, 47

Mosa, ř. v Galliích, dn. Maas. Traiectum ad Mosam či Mosae traiectus je dnešní holandský Maastricht§ 70

Mosambik, dn. stát v jihových. Africe§ 117

Mósés, viz Móše

most, první mezikontinentální lodní§ 513 a 512, viz s. v. Mandroklés
most, první v Evropě§ 512 (lodní; stavbu lodních mostů přes řeky líčí Cassius Dio v 71. knize svých dějin), 437 (kamenný), 411, 200
most, v Indii§ 326
mosty, kamenné, na Předním východu a v Evropě (o mostu je zmínka v kárském Knidu)§ 786 (urartský), 700 (assyrský), 626 (babylónský), 411 (eurípský), 168 (přes Nil)

mosty v Římě (za Konstantína I. bylo ve Městě osm kamenných mostů):§
dřevěný pons sublicius, „kolový“ Anka Marcia, opraven ještě Antónínem Piem, stál do 5. st. n. l.§ 616, 179, 22
pons Mulvius či Milvius§ 109
pons Fulvius-Aemílius, též pons máximus§ 179, 142

pons Fabricií, dn. Ponte dei quattro capi, p. Fabricio)§ 21
mosty pontonové, lodní, tunely§ 481-480

Nejstarší kamenné mosty viz roky 786, 700 a 626, nejstarší pevný most v Evropě doložen roku 437 v Amfipoli a přes mořskou úžinu mezi Boiótií a Euboiou roku 411, z něhož za Alexandra Makedonského povstal opevněný most kamenný o zhruba šedesátií metrech délky. Na témže místě byl v novověku roku 1858 položen dřevěný most několikrát upravovaný, naposledy roku 1962. Opodál o třicet let později propojil Euboiu s pevninou nový most betonový.

Prvním interkontinentálním přemostěním byl most položený na lodních trupech, po němž na jaře 480 přešel z Asie do Evropy Peršan Xerxés I. (vide s. v. Mandroklés). Nápad zopakoval o půl tisíciletí později císař Gáius, když dal záliv kolem Bájí roku 39 n. l. přemostit konstrukcí z mnoha set pospojovaných nákladních lodí s navezenou hlínou a po mostě dlouhém téměř 5,5 km jezdil ostentativně po dva dny na koni sem a tam; zřejmě to byla nejdelší mostní stavba starověku.

Přemostění mezi Puteolami a Baulí mělo 26 stadií a poněvadž to byl okamžitý Gáiův nápad, rekvisice lodí vedle v Římě k nouzi, neboť nebylo čím dovážet po moři potraviny. Na trase byla zřízena i odpočívadla i s pokoji s tekoucí pitnou vodou. Jezdil pak po mostě s údajně Alexandrovým pancířem oblečen do purpuru, zlata a drahých kamenů z Indie. Obětoval Neptunovi, že měl klidné moře a jízda s pěchotou po mostě defilovali před principem, který je zdravil uprostřed trasy. Na noc byl most osvětlen po obou stranách a Gáius se na moři pořádně opil z radosti, že trumfnul Dáreia a Xerxa (jeden z parthských rukojmí držených v Římě musel hrát v defilé roli Dáreiovu).

Stavbou tunelů starý věk nevynikal, ale uměl je, srov. Polykratovu štolu na Samu roku 532. Villy římských magnátů byly pravděpodobně od prvního století n. l. budovány se systémem podzemných tunelů, jak ukazuje příklad Hadriánovy villy v Tiburu/Tivoli. Na ploše odhadem 250 hektarů stávalo do konce římské existence na třicet staveb od paláců a lázní po knihovny, divadlo, fontány a zahrady. Hlavní obloukovitý tunel měl délku sedm set metrů a šířku 2,40 metrů. Sloužil pro přepravní volské spřežení dopravující potraviny na hostiny a s dalšími tunely sloužil k nenápadnému přesouvání stovek sloužících.

Kontinenty v novověku nejprve člověk rozděloval. Po prokopání Suezského průplavu roku 1869 bylo první železniční přemostění přes něj, tedy z Afriky do Asie, dostavěno až roku 1921. Od roku 1983 je pod kanálem vyhlouben dopravní tunel, první mezikontinentální. Od roku 2001 lze vlakem opět přejet z Afriky do Asie, taktéž automobilem (mosty u Kantary a al-Ferdánu/kúbrí al-Firdán).

Přes některé úctyhodné stavební výkony gefyrofobie starým nehrozila. To v moderním věku pro přejezd přes Chesapeacký záliv v Marylandu zařídili pro řidiče s fobií přejet vysoký most službu šoféra, který patnáctiminutový úsek odřídí za 25 dolarů.

Nejdelším mostní stavbou je železniční viadukt mezi Šanghají a Nankinem (Nan-ťing) o délce 164,8 kilometrů na trati rychlovlaku CRH do Pekingu dlouhé 1318 kilometrů. Zprovozněna byla trať 30. června 2011. Nejdelší silniční mostní stavbou je šestiproudá dálnice Bang Na v Bangkoku o 54 km zprovozněná roku 2000.

Nejdelší "pravý" most, tedy přes nějakou vodu nebo rozsedlinu, je od konce roku 2010 silniční přemostění zálivu Ťiao-čou/Jiaozhou ve Žlutém moři mezi Čchin-taem/Qingdao a Chuang-taem/Huangdao. Měří 42,5 km a zprovozněn byl 30. června 2011.

Přemostění Bosporu v Istanbulu automobilovým mostem je skutečností od roku 1973 (Bosporský most je dlouhý 1074 m). Druhý mezikontinentální most mezi Evropou a Asií přibyl v TR roku 1988. Roku 1914 byl otevřen Panamský průplav a jeho prokopání rozdělilo Ameriku na dva světadíly: nicméně přemostěné.

První transkontinentální „mechanickou“ dopravní spojnicí byla roku 1855 zprovozněná železnice Transístmica (a silnice) z Colónu na karibském pobřeží severokolumbijské provincie jménem Panama do stejnojmenného města. Padesátikilometrový úsek provozovala Panama Railroad Co. Teprve roku 1869 projel první vlak napříč Spojenými státy po Union Pacific Railroad.

Od prosince 2004 je nejvyšším mostem světa stavba u jihofrancouzského Millau. Dálniční most Pont de Millau přes údolí řeky Tarn má vozovku 270 metrů nad údolím a jeho nejvyšší ze sedmi pilířů měří 343 metry. Stál 394 miliony eur, dlouhý je 2,5 kilometru a jeho architektem je Norman Foster, stavěla ho firma Eiffage, která vztyčila i Eiffelovu věž. Tvoří ho dvě stě tisíc tun betonu a 36 tisíc tun oceli a až 3500 dělníků na něm pracovalo tři roky.

Technicky vzato je však vyšší Royal Gorge Bridge v Coloradu, jehož vozovka je 331 metr nad řekou Arkansas. Americký zavěšený most je však pouze pro chodce. Druhá nejvyšší vozovka pro automobilový provoz je Kochertalbrücke u Geislingenu am Kocher v Bádensku-Württembersku s vozovkou 185 metrů nad údolím (most stavěn v letech 1976-1979).

Můstek mezi věžemi mrakodrapu Petronas Twin Towers v malajském Kuala Lumpur je 58 m dlouhý, dvoupatrový mezi 41. a 42. podlažím mrakodrapů a 175 m nad zemí (vozovka Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi 70 m nad hladinou moře). Architektem celé stavby je Cesar Pelli a zadavatel stavby, malajský státní olejářský podnik Petroliam Nasional Berhad obě věže zprovoznil v roce 1999: Petronas je přitom se 452 m druhou nejvyšší budovou na světě (nejvyšší je od konce roku 2003 Taipeh 101 v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, 508 metrů za 1,5 miliardy eur, v provozu od Nového roku 2005).

Kuriosita: „jediný most přes Atlantik“ je na silnici mezi Tórshavnem a Oydarfjördurem na Faerských ostrovech. Překlenuje dvě stě metrů mezi ostrovy Streymoy a Eysturoy.

Nejstarší popis stavby dřevěného mostu je v Caesarových Poznámkách z války gallské: první přemostění Rýna se vztahuje k roku 55 (později bylo přes Rýn a Dunaj postaveno pro vojenské účely mostů několik, srov. Tráiánus, Konstantinův kamenný roku 327 u Oeska a Sucidavy téměř 2,5 kilometrů dlouhý). Podobný typ mostu je nejlépe zachován ve stavbě přes řeku Brenta v Bassanu u Benátek dokončené roku 1561, zničené roku 1945 a do podoby originálu postavené o tři roky později.

Z kamenných římských mostů jsou nejzachovalejší a nejznámější most u Turína se jménem sv. Martina, ačkoli byl postaven kolem roku 25 př. n. l., most ve španělské Méridě z roku 1 př. n. l. nebo 5 n. l. a alcántarský most přes Tajo na španělsko-portugalských hranicích u Cáceres v Extramaduře z roku 98 n. l./dedikován Traiánovi roku 104: je dlouhý 194 metry, přes šedesát metrů vysoký a široký osm metrů. Jeho stavitel/architekt se jmenoval C. Iúlius Lacer (španělské městečko Alcántara se jmenuje podle arabského slova pro most, al-qantara, srlv. hellénské užití zeugma). Slavné jsou aquaduktová přemostění Pont du Gard u Nîmes z roku 14 n. l. a v Segovii z roku 98 n. l.

Číňané kdysi v technologiích mostních staveb nijak nezaostávali. První zavěšený most je z doby kolem roku 206 př. n. l., postavený gen. Pchan-cchengem (znám jako most Panho), nejstarší zachovaný z doby kolem roku 605 n. l. je v Čao-čou jz. od Pekingu v provincii Che-pchej, postavený Li Čchunem. Marco Polo tvrdil, že viděl 12 tisíc mostů ze dřeva, kamene a železa.

Nejstarší evropský a světový most celý z litého železa-litiny byl navržen roku 1773 architektem Thomasem Farnollsem Pritchardem. Most přes řeku Severn u britského Coalbrookdale je vysoký 30 m. Na západní polokouli je nejstarším železným mostem přemostění říčky Rio Cobre ve Spanish Town na Jamaice z roku 1800 architekta Thomase Wilsona. the oldest iron bridge in America.

Nejstarším ve Spojených státech je Dunlaps Creek Bridge z roku 1839, navržený armádním inženýrem kpt. Richardem Delafieldem pro silnici u Brownsville v Pennsylvanii. Most je dodnes v provozu.

Nejstarším známým ocelovým mostem je zavěšený most pře Dunaj u Vídně z roku 1828 dlouhý 102 m, návrh Ignaze von Mitise. Beton jako hlavní stavební materiál mostní konstrukce se poprvé objevil roku 1865 na Grand Maître Aqueduct přivádějící vodu z říčky Vanne na vzdálenost 151 km do Paříže.

V 90. letech 20. století se v Evropě roztrhl pytel se stavbami velkých mostů. Roku 1995 postaven Pont de Normandie, který býval nejdelší kabelový závěsný. Roku 1996 otevřel druhý most přes řeku Severn v Anglii, o dva roky později v Portugalsku druhý most přes Tejo/Tagus a v Dánsku 1,6 km dlouhý (tehdy rekord) most přes průliv Storebaelt, roku 2000 most přes Øresund mezi Dánskem a Švédskem a v plánech existuje přemostění Messinské úžiny mezi Sicílií a Itálií.

Prvním přemostěním řeky vodním kanálem z jiné řeky je „aquadukt“ na dopravu uhlí 183 metry dlouhý a dvanáct metrů vysoký na kanálu Worsley (Liverpool)-Manchester dlouhém 61 kilometr. Pro vévodu z Bridgewater ho postavil roku 1761 James Brindley.

Mossynoikové n. Mosynoikové, viz Trapezús

Mostis (gen.: Mostida), thrácký dynasta§ 277

Móše i Mošé (hebr.), řec. a lat. Mósés či Móýsés, arab. Músá, čes. Mojžíš, žid. předák a věrozvěst z klanu Leví, vůdce bájné migrace Židů z Egypta roku cca. 1448§ předmluva, 445

Jméno souvisí s eg. msj, messe, (bůh) ho porodil (= syn), srov. Mošého vrstevníka Ra-messe, Syn Raův. Podle tradičního výkladu spočívající na hebrejském slovesu mšh znamená „vytažený (z vody)“. Pro řadu starých autorů byl Egypťanem, který se ztotožnil s monotheismem.

Podle hellénistické tradice žil 125 let. Podle části moderní historiografie došlo k exodu ne roku 1448, ale teprve po roce 1240, pokud vůbec nějaký „odchod“ z Egypta existoval. Nebyl dosud nalezen důkaz, že by v té době na poloostrově pobýval nějaký židovský kmen a poslouchal Mošého poselství. V té době byly končiny Sinaje pro Egypťany světem banditů, hapiru, a na jihu Palestiny žili pastevečtí nomádi Šasu.

Teprve kolem roku 1000 přibývalo usazených zemědělců v Palestině, nikoli však ryze monotheistických. Naopak: po kopcích byly oltáře a obětiště lokálních rodových kultů, kolem rodových bůžků plály věčné ohně. Země byla pod kontrolou egyptských králů, kteří zde drželi několik vojenských posádek a k disponovali „spřátelenými“ domorodými knížaty.

Podle novodobých historiků je možné, že celý okruh pověstí kolem vůdce Móšeho je historiografická malversace z doby kolem roku 300 př. n. l., resp. později (srov. rok 1223 pod králem jménem Amen-masese, Maše-saja).

Je možné, že inspirací byl vynálezce monotheismu, egyptský král Amenemhetep iv. alias Achenaten (1379-1362). Dokonce byl vysloven názor, že neznámý autor v době mezi 480 až 420 podle egyptských vzorů Móšeho vytvořil a že do té doby prý nemohl ani existovat židovský monotheismus, což v podstatě dotvrzuje soustavné potýkání s polytheismem ve Strarém zákonu.

Zázraky, o nichž je v židovském Starém zákonu řeč, nejsou známy tehdejším vůdčím národům a jejich literaturám a ani hellénským autorům: „Narodily se“ teprve v okamžiku, kdy židovští autoři začali psát řecky.

O nejstarších částech Starého zákona se soudí, že písemně byly poprvé zachyceny za vlády Šaloma kolem roku 950, nejmladší odhad dokonce počítá, že pověst o vzniku světa byla sepsána až ve 2. st. př. n. l. snad v hellénistické Alexandreji. Bronzové rituální náčiní hellénističtí redaktoři knih Starého zákona uzpůsobili době druhého chrámu z konce šestého století, tedy technologicky o půl tisíciletí mladší éře než jak zní mýthos.

Z mnoha dalších důvodů bývá za vlastní kolébku židovského monotheismu pokládána teprve vláda krále Josii (641-609). Desatero, které kmenový bůh Jahwe Mošéovi nadiktoval, nemá nic společného s 15. či 13. stoletím, ale mohlo vzniknou v babylónském vyhnanství kolem roku 600. Na rozdíl od židovského podání útěku z Egypta hellénistická a římská tradice tvrdila, že Židé byli ze země vyhnáni, poněvadž byli věštírnou označeni za příčinu „egyptských ran“.

Podle židovské tradice zabil a zahrabal M. nějakého Egypťana, protože bil některého z jeho soukmenovců nebo příbuzných. Byl hledán a proto uprchl do Midjánu/Madiánu, kde se oženil. Když se na pokyn svého boha do Egypta vrátil, na jeho radu ze sinajské hory Oreb také doporučil ženám, aby okradly své egyptské sousedky o zlato a cennosti.

Nelze vyloučit, že z egyptského hlediska to bylo s židovským „exodem“ úplně naopak (německý egyptolog Jan Assmann). Pokud byli předci Židů součástí ethnicky pestrých Hyksů (Hyksos, srov. tam a jméno jednoho z jejich šejchů Jakobher), museli se od jejich nenáviděné nadvlády osvobozovat Egypťané.
Takže by někdo musel tento příběh v hellénismu obrátit.

Chronograf Manethón podal Mošého jako zvoleného vůdce dělníků pracujících v Héliopoli, v kultovním středisku mimo jiné slunečního Atona, jediného povoleného kultu za Amenemhetepa iv. (viz zde výše). Mošé prý tehdy zakázal svým lidem vyznávat domácí kulty, dal jim sníst posvátná zvířata a povalit chrámy. Naopak Strabón podal Mošého jako nespokojeného egyptského kněze, který proto opustil Dolní Egypt, kde vlastnil pozemky.

Mošého monotheismus přišel s brutální náboženskou nesnášenlivostí. Jak píší kroniky Starého zákona (Exodus, 32), dal svým rodným klanem Leví vyvraždit na tři tisíce israélitských lidí (zřejmě z jiného klanu?), protože nechtěli mít nic společného s Jahwem a klaněli se „teleti“, tedy uchovávali polytheismus. Krutý bůh ho ujistil, že „vymaže z knihy své každého, kdo proti němu zhřeší.“

Zřejmě to byla první genocidní náboženská „válka“ dějin, spojení „národního“ a "pravého" náboženství pak bylo poprvé hnacím momentem v protiseleukovských válkách Makkabejských vedených od roku 166.

Jahwemu se také zalíbilo, že jeden z jeho kněží Pinhas (Pinchas, Finehas) zavraždil Israelitu jménem Zamrí/Zimrí za to, že spal s Madiánkou Kozbí, polytheistickou cizinkou, dcerou krále Zúra; zavraždil i ženu a Israélité vzápětí vyvraždili 24 tisíc Madiánů/Midjánů či Midiánů. • Vraždy se staly vzorem za protiselukovského či protihellénského povstání Makkabajských. Stejně proti jinověrcům postupoval kazatel dalšího z beduínských monotheismů: Muhammad dával rozkazy k likvidaci kritiků svého kultu a jedním z prvních byl předák židovského kmene Banú Nadír žijícího u Jathribu (Madína) Kab ibn al-Ašraf. Byl to literát a muslimové nesnesli, že psal erotické verše o jejich ženách, tak ho dal Muhammad roku 624 zavraždit. 

Jistý Eliás zavraždil za krále Achaba při rejahweisaci země na 450 Bá'alových kněží. Polytheistické „žij a nech žít“ nahradily tři podoby monotheismu nesnášenlivostí a naprostým poddanstvím (srov. ochotu Abrahámovu obětovat Jahwemu svého syna).

Morálka se u monotheistů stala záležitostí boha. První monotheista dějin Achenaton (Achnaton) byl takový horlivec posedlý bojem se vším "starým", že policisté saša´u hlídali Egypťany, aby se nevraceli k polytheismu.

Obvinění z násilnictví však monotheisté všech denominací přes nespočet historických případů soustavně odmítají.

Moté, též Móthé, Móthó, arab. „Místo smrti“, mí. v Móabitidě nebo v Itúraji§ 84

mothakes či mothones, blíže neznámá sociální skupina ve Spartě (pokud nesouvisí s názvem obce Mothóné?)§ 397

Mothóné, m. v Messénii, též Methóné; město dali Sparťané k obývání Nauplijským (resp. jejich novým argívským spoluobčanům), po roce 370 je tu Messénští nechali žít. Císař Trajánus prohlásil Mothónské za svobodné a udělil jim samosprávu, pozd. Modon, dn. Methóni§ 417, 31

Mo-tun, Mo-tu/Modu, Mao-tun, Mete, čchan-jü/šan-jü, vládce Hunů; s. Tou-manův, o. Ťi-ču/Lao-šanga§ 200, 195, 177, 119

Motyé, Motyá/-on, ost. a m. záp. Sicílie, foin. Ha-motua, dn. Mozia na o. S. Pantaleo; po jeho zničení Dionýsiem I. převzalo roli hlavního sídla Kartháginců na Sicílii Lilybaeum§ 452, 397

Móýsés, viz Móše

moždíř, utlučení v něm§ 490, 340

mramor, viz marmor

Mrtvé moře, jezero v Palaistíně, Jám ha-melach, "Solné jezero", řec. Asfaltítis/Asfaltítés limné nebo Sodomítis limné (podle zkázou zaniklého města Sodom; řec. nom. pl. Sodoma), Thalassa hé nekra (Mrtvé moře, srov. hebr. Jám ha-mávet, "Jezero smrti"), též Thalassa asfaltítés, lat. Mare mortuum či Asphaltítes lacus; palaistínského asfaltu používali egyptští mumifikátoři§ 311, 135, 31

Dnešní hladina je zhruba 425 metrů pod hladinou Středomoří. Před 125 tisíci roky bylo podle zkušebních vrtů zcela vyschlé a před 25 tisíci roky naopak jaho hladina byla 250 metrů nad dnešní. Oblast byla před čtyřmi tisíci roky střediskem častých zemětřesení, srov. pověst o Sodomě a Gomoře. Nejnověji se pokoušejí archeologové ztotožnit Sodom s nalezištěm Tall al-Hammam severně od Mrtvého moře. Vzhledem k povaze starozákonních textů je ovšem velmi pravděpodobná theorie, že ani vzdáleně žádný podobný příběh neexistoval, ale že židovské obyvatelstvo Júdova království s pokusilo vysvětlit původ ruin bronzových měst, které měli na očích (archeolog Jisrael Finkelštajn/Israel Finkelstein).

mrtvice a ochrnutí§ 160

 

mrzák, tělesně postižený, viz tam a pod Artemón

Mu z Čchin, k.§ 385, 628, 621

Múcia (Tertia), dc. pontifika Q. Múcia Scaevoly, manž. Pompeia Magna a matka Cn. a S. Pompéiů a dcery Pompéie, manž. M. Aemilia Scaura a m. stejnojmenného syna§ 60, 40, 39

 

Múcius, právník§ 78

C. Múcius Cordus Scaevola, hrdina války s Porsénou, řec. Skaibolás Múkios§ 508, 507

P. Múcius Scaevola§ 1. cos. 175; 2. cos. 133

Q. Múcius Scaevola§ 1. cos. 220; 2. cos. 174

Q. Múcius Scaevola Augur§ cos. 117

Q. Múcius Scaevola Pontifex, o. Múcie, Pompeiovy třetí manželky§ 105, cos. 95, 91, 84, 82

Muć, viz Andetrium

mučednictví, martyrství, viz pod terorismus

mučení, válečných zajatců Hellény§ 224
Mučení se jako legální součást výslechů udrželo u soudů velmi dlouho. Prusko ho zrušilo roku 1755, Rakousko až 1776.

mudrci, sofoi§ viz Sedm mudrců

Mugallu z Milid, k.§ 675

Muhammad, čes. též Mohamed, Mohammed, viz pod islám, Mesopotamie a Arábie

mukarrib, jihoarab. velekněz se světskou, panovnickou mocí§ 600, 400

Mukín-zéra§ = Nabu-mukín-zéra

Mukšaš, -uš z Danuny§ = Mopsos

Mulissu, sum. Ninlil, bab. Bélit, bohyně plodnosti, manž. Aššurova, řec. Mylitta, srov. pod Atargatis§ 681

 

multikulturalismus§ 506 a passim

 

Mulucha, ř. ve východním Maroku, dn. Muluja§ 206

Mumbaí, viz Bombay/Heptanésiá/Kalliéné

mumie, mumifikace, podle Egypťanů: do dvou až tří dnů po smrti tělo otevřeno kamenným nožem, vnitřnosti uloženy v alabastrových nádobách, srdce ponecháno v tělu. Mozek mumifikátoři vyškrábali háky skrz nos a odhozen (pro Egypťany neměl žádného významu). Tělo silně prosoleno a sůl za 35 až 70 dnů vytlačila tělesnou vodu. Tělo pak osušeno, pomazáno vonnými látkami a zabaleno do látek napuštěných cedrovou pryskyřicí. Výtažky cedru mají vysoce antibakteriální účinky.

Egypťané stejnými postupy jako u lidských ostatků postupovali při mumifikaci zvířat, krav, býků, ovcí, koček. V pozdním období byla mumifikována těla ibisů, sokolů a jestřábů, nebo i lvů, krokodýlů, škorpionů, myšáků, hadů a skarabů.

Nejlépe zachovanou lidskou mumií jsou tělesné ostatky Sin-čuej (Xin Zhui), manželky vládce údělného chanského státu Taj (Dai), nalezené roku 1971 v hrobu s množstvím pohřebních předmětů v Čchang-ša (Changsha) v provincii Chu-nan.
Zemřela mezi roku 178 až 145 ve věku padesáti let. Mumifikace byla tak dokonalá, že po dvou tisíci letech bylo možné pohybovat jejími údy, kůže byla hladká a měkká, vnitřní orgány byly nedotčeny a v žilách měla červenou krev. Byla tlustá a zemřela na srdeční chorobu. Obdobný nález byl učiněn i jinde v Číně: úředníka Suej (Sui) a manželky chanského knížete Ling Chuej-pching (Ling Huiping) v Lian-jün-kang (Lianyungang) roku 2002.

Roku 1993 byly ve skythském hrobu „ledového děvčete“ v údolí Pazyryk na Altaji jižně od Novosibirska na území Kazachstánu nalezeny mj. zbytky konopí, cannabis, viz pod kulinářství, drogy a nábytek. Mladá dáma v rakvi je zachována včetně účesu a na kůži byla tetována květinovými motivy. Jiný ze zmražených Skythů z 5. století př. n. l. byl tetován obrázkem losa. Srov. pod móda.
V Evropě se zvyk uchovávat tělo co nejvíce nedotčeno uchytil u německých lutheránů. Zemřelí byli ukládáni do podzemních prostor klášterů a kostelů propojených větracími šachtami a do rakví vystlaných pilinami ssajícími tělesnou vhkost.

L. Mummius Achaicus§ 179, praet. 153, cos. 146

Sp. Mummius, člen senátní komise na uklidnění poměrů v Egyptě§ 139

L. Múnátius Plancus, zavedl řím. kolonie do Lugdúna (viz) a Augústu Rauricu (viz). o. stejnojmenného cos. 13+§ 43, cos. 42, 32, censor 22

T. Múnátius Plancus Bursa, tr. pl., b. L. Múnatia Pl.§ 52

Munda, m. v Hispánii Baetické, snad dn. Montilla jižně od Cordoby§ 214, 179, 45

múnicipium, původ. význam slova neznám, samosprávné město (nejčastěji zprvu v Latiu) venkovských římských občanů, „múniceps, múnicipés“, s vlastními volenými úředníky, decuriónés - vlastně senátoři na maloměstě (od múnia capere, jímat se svých povinností); naopak městečka po Kampánii, Etrúrii a jinde po Itálii, která sice měla vlastní trhy a soudy, ale byla spravována dosazenými úředníky, praefecty, se nazývala praefectúrae (srov. „okresní město“); za principátu se m. rozšířila po celé říši. Prvním múnicipiem s rovnými občanskými právy a povinnostmi/civitas optimo iure a s vnitřní autonomií bylo zřejmě Túsculum, viz rok 381. 

 

Múnichiá, též Múnychiá, jeden z athénských přístavů§ 493, 403, 322 - 317, 307, 294, 263, 256, 229, 86

múnus, múnera, povinnost, dar, viz pod leitúria

Mo Ti§ viz Mo Cu

Murganti᧠= Morgantiá

Murini z Abiliani, k.§ 754, 749

Murzuq, m. ve Fezzánu, viz pod otroci

Músai, Músy, dcery Dia a Mnémosyné, bohyně paměti, bohyně sídlící pův. u pramenů a vrchu Pimpla u píerijského Díonu (dn. Litochoro)§ 713, 179

Později byl jejich kult přenesen do Boiótie na Helikón (srov. také pod Delfoi); jejich chrám v Římě (Músa, dór. Mósa, aiol. Moisa z *Montja, srov. lat. mons, tedy „Horákyně, Horalka, Kopečná“). Počet M. na devět se ustálil až u hellénistických básníků: Kalliopé žije epickým básnictvím, Euterpé lyrickým, Erató básnictvím milostným, Thaleia komédií, Melpomené tragédií, Terpsichoré tancem, Kleió historií (socha na úvodní stránce CSD pochází ze druhého století n. l. a byla nalezena u Tivoli ve ville řečené Cassiově roku 1774), Úraniá astronomií a Polyhymniá hymnickým a sborovým zpěvem.

Músa Orsobaris§ viz Orsobaris

Músa/Thesmúsa, Augustova otrokyně, jako královna Parthů Theá Úraniá Músa§ 20, 10, 3


Músaios, vojevůdce Antiocha III.§ 190

Musasir, m. na jihu Urartu, kult. středisko§ 725, 714

Múseion, Múséion n. Múséon (eg.), lat. Múséum, v Alexandreji§ 325, 307, 295, 283, 260, 257, 246, 195, 180, 170, 145, 48, 33
Spolek literátů a vědců organisovaný na náboženském základu v čele s knězem Mús, velká knihovna se dvěma vedlejšími a vědecké pracoviště rozsahem i věhlasem největší ve Starém věku; za Ptolemaia II. měla hlavní knihovna na 400 tisíc titulů - svitků (knih), před požárem ve válce s Caesarem na 700 tisíc, zničena však byla až r. 272 n. l. během občanské války za Aureliána. Komplex Múseia je dnes polohy a velikosti neznámé, snad ležel v královské residenční čtvrti.

Alexandrijské ptolemaiovské Múseion bylo jednou z hellénistických a starověkých legend, první velké vědecké pracoviště v pravém slova smyslu. Nebyla to prostá kamenná stavba, byla to vědecká náboženská společnost. Do roku 145 žilo na náklady ptolemaiovského dvora, v římských dobách na náklady obecní. Múseion bylo první vědecké pracoviště v dějinách, kde vědci a literáti žili na státní útraty (dnes polohy a velikosti neznámé, snad v královské residenční čtvrti).
Aristotelův žák Alexandros Veliký plánoval založit jakousi říšskou knihovnu v Ninive a chtěl dát přeložit do řečtiny všechno, co bylo napsáno klínopisem na hliněných tabulkách.

Jeho visi uskutečnil v Alexandreji Ptolemaios Sótér v projektu Múseia. Roku 307 (nebo až 296) otevřel v Alexandrii král Ptolemaios I. Sótér velkolepě koncipované vědecké a literární středisko Múseion, které fungovalo do roku 145 a po přestávce snad od roku 116.

V dobách rozkvětu jeho knihovna údajně obsahovala na 700 tisíc svitků, tj. knižních titulů. Základním fondem knihovny byly svitky, které si Ptolemaios Sótér oproti záloze patnácti talentů vypůjčil v Athénách. Občanům kulturní métropole Hellady ovšem vrátil jen opisy, vysokou sumu oželel a originály si ponechal.
Múseion byl spolek literátů a vědců organisovaný na náboženském základu v čele s knězem Mús, velká knihovna se dvěma vedlejšími a vědecké pracoviště s řadou odnoží rozsahem i věhlasem největší ve starém věku. Je možné, že kultovně Múseion úzce souviselo se Serápidem.

Před požárem ve válce s Caesarem roku 48 měla na 700 tisíc svitků. Caesar Múseion ani jeho knihovnu zcela nezničil; shořelo prý „jen“ na čtyřicet tisíc svitků a je celkem pravděpodobné, že i tento odhad je převysoký K vyvrácení Múseia došlo zřejmě až r. 272 n. l. během občanské války za Aureliána, kdy byla z velké části zničena královská čtvrť a její definitivním koncem bylo řádění křesťanů.

Součástí Múseia byla zoologická a botanická zahrada, mechanické dílny, přednáškové sály, studovny, ubytovny.

Duchovním otcem knihovny Múseia byl Démétrios Falérský, v letech 317 - 307 Kassandrův guvernér Athén. Odtud byl vypuzen a do roku 297 žil v Thébách, dokud se mu nedostalo útočiště u Ptolemaia Sótéra. Démétrios byl peripatetik a patřil do kruhu posluchačů Aristotela a Theofrasta. Ptolemaiovi doporučil sbírat spisy z celého světa a zvát do Alexandreje literáty a učence z celé oikúmeny.

Založil tradici, která trvala půl tisíciletí. Démétrios byl prvním bibliothékářem, hlavním knihovníkem, Múseia, tedy něco jako generálním ředitelem. Trvale zde žilo a tvořilo třicet až padesát vědců. Na ochranu knihovny před pergamskou vědeckou konkurencí vydal dokonce Ptolemaios V. Epifanés zákaz vývozu papyru do světa. Tím ovšem podnítil rozšíření jiného psacího materiálu, pergamenu.

Roku 283 upadl po smrti Sótéra Démétrios u Filadelfa v nemilost (důvod neznáme) a nový král ho vypudil kamsi do venkovského exilu. Démétrios Faléreus, Falérský, zemřel ještě téhož roku na uštknutí písečné zmije (narozen kolem roku 350). Filadelfos založil při Sarápeiu v Rhakótidě, v egyptské čtvrti, novou knihovnu se 42 800 svazky a třetí alexandrijská knihovna byla v Brúcheiu, v hellénské části města. Jak byly všechny tři organisačně propojeny, nebo zda, nevíme, ale zjevně zastoupily vyhořelou "ústřední" Múseion.

Démétriovým nástupcem a druhým knihovníkem Múseia se stal básník a grammatik Zénodotos z Efesu. Byl jím do roku 260 (srov. rok 325), kdy zemřel. Jeho nástupcem byl do roku 246 literát Kallimachos z Kýrény. Katalogisoval svitky v knihovně a bylo jich prý 400 tisíc „smíšených“, tj. takových, které obsahovaly více než jednoho autora či jednu kapitolu z nějakého díla, 90 tisíc bylo „nesmíšených“, tj. původních autorských děl a k tomu přistupovalo 42 tisíc svitků v knihovně Sarápeia. Skromnější údaj o obsahu Kallimachova seznamu Pinakes, Desky, o 120 svazcích (!) zní na 120 tisíc svitků.

Posice bibliothékáře Múseia byla vysoce prestižní a předmětem sporů. Po roce 246 opustil učenec, literát a knihovník alexandrijské knihovny Apollónios Rhodios, tj. Rhodský, žák Kallimachův, tvůrce epu Argonautika a učitel Euergeta I., svou vlast Alexandreji a odešel na Rhodos.

Jak dlouho zde ještě žil a působil, nevíme, stejně jako nám historická paměť zakryla důvod jeho odchodu z ptolemaiovské métropole (umělecké spory se svým učitelem?). Jeho učitel krátce před smrtí publikoval a věnoval verše „Kadeř Bereníčina“, Plokamos Bereníkés, při příležitosti svatby Euergeta I. s Bereníkou II. Euergetis.

Po smrti Kallimachově byl od roku 246 jmenován čtvrtým hlavním bibliothékářem Múseia Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276, v úřadu do roku 195). Geograf a matematik stoického směru složil rovněž spis o knihovně, Tetagmenos epi tés megalés bibliothékés. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule stanovil na 252 tisíc stadií, což v přepočtu činí cca. 45 158 km. Složil řečí vázanou katalog 44 souhvězdí s jejich mýthologickým pozadím a seznam 475 hvězd.

Jeho nástupcem jako pátý knihovník v Múseiu se stal filolog Aristofanés z Býzantia (narozen kolem roku 257) a byl jím až do roku 180, kdy zemřel. Doplnil Kallimachův seznam a mj. jako první použil značek nad písmeny pro vyznačení přízvuku, aby správná výslovnost byla zřejmá i Nehellénům (srov. obdobu v románských jazycích). Jeho nástupcem se stal Apollónios zvaný Eidografos.

Po určité, nám neznámé době (kol. roku 160?), se stal posledním knihovníkem astronom Aristarchos ze Samothráké (nar. 217). Byl jím až do roku 145. Jeho žák Apollodóros z Athén, grammatik a historik, se však učitelovým nástupcem už nestal (zemřel někdy po roce 120).

Roku 145 totiž monstrum na egyptském trůnu Ptolemaios VII. Euergetés II. (vládl v Egyptě podruhé, a to až do roku 116; srov. rok 170 nn.) potrestal alexandrijské Židy, kteří se v konfliktu postavili na stranu Kleopatry II. (část žoldnéřů vedli Židé Oniás a Dósitheos) a potrestal i alexandrijskou inteligenci: vyhnal všechny učence z Egypta a Múseion zavřel!

Jeho správou pověřil důstojníka jménem Kydás (zřejmě krétských kořenů: srov. žoldnéře z Gortýny, který se za druhé války makedonské přidal na stranu Římanů, a jednoho z důvěrníků pergamského krále Eumenea II., Kydanta z Kréty, zřejmě vnuka gortýnského vojáka). Bylo uzavřeno po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření - snad se tak stalo hned po roce 116. Král dokonce zakázal gymnasiím vlastnit pozemky a tím v důsledku významně oslabil hellénismus v Egyptě (viz rok 126).

Posledním knihovníkem Múseia byl Aristarchos ze Samothráky, grammatik a učitel Euergetův (sic!). Narodil se kolem roku 217 (srov. rok 180). Zemřel na Kypru krátce po vyhnání z Alexandreie, snad již následujícího roku. Král Euergetés II. hledal podporu své vlády u rodilých Egypťanů a u Hellénů z venkova. Hellénismu v Alexandreji zasadil těžkou ránu.

Činnost Múseia byla sice později obnovena, jménem však již známe jen jednoho bibliothekária, knihovníka, jistého Onésandra z Kypru.

Další děje kolem Múseia známe ještě méně než předešlé. Od podzimu 48 do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji tzv. válka alexandrijská, v níž se C. Iulius Caesar musel bránit přesile domácích vlastenců. pro spiknutí dal popravit Potheina a v září dal v přístavu zapálit ptolemaiovskou flotilu.

Od požáru lodí rychle chytla část města a s ní i proslulý a jedinečný komplex alexandrijské knihovny. Shořelo prý na 40(0) tisíc svitků. Knihovny v Serápeiu a Brúcheiu zůstaly nedotčeny. Roku 33 se z Armenie M. Antonius vypravil s královnou Kleopatrou Filopatór do Anatolie a přezimovali v Efesu. Vydal zde mimo jiné příkaz přenést z Pergamu do Alexandreie místní proslulou knihovnu o dvou stech tisících svazcích-svitcích, aby nahradil ztráty z požáru roku 48/7.

Císař Claudius přidal k obnovenému M. přístavbu, oddělení Claudiovo, kde každoročně čteno z jeho řeckých spisů (Tyrrhénika a Karchédóniaka).

Malé části tří alexandrijských knihoven přečkaly řádění monotheistů z návodu císaře Theodosia při zničení Sarápeia roku 391 n. 392 n. l. (tehdy zřejmě zničeno na čtyřicet tisíc svitků), vedených Theofilem, patriarchou alexandrijských křesťanů v letech 385 až 412, a v určité míře ještě dobytí Alexandreie mohamedánskými Araby roku 642.

Kalífa Umar prý, jak se mezi křesťany lživě traduje, měl tehdy prohlásit: „Jsou-li spisy Hellénů v souladu s knihou Alláhovou, jsou k ničemu a není třeba je zachovávat. Nejsou-li v souladu, jsou zhoubné a je třeba je zničit.“ V alexandrijských lázních se pak jimi údajně topilo šest měsíců.

Opak je pravdou: Arabové znali řecké autory, překládali je a využívali, srov. pod knihovny a školství. O poslední antické velké knihovně v Kónstantínopoli a o jejím zániku viz pod knihovny. Posledním z "akademiků", které známe z Múseia jménem, byl otec Hypatie, neoplatónik, matematik a astronom Theón z Alexandreie (zemřel c. 405), autor kommentáře ke Klaudiovi Ptolemaiovi a editor Eukleida. Slovníkářský záznam v Súdovi o něm praví, že byl "mužem z Múseia", což by znamenalo,  že tato instituce stále ještě nějakým způsobem fungovala a Theón je posledním z hellénských polytheistických vědeckých pracovníků, které známe jménem. 

Jméno Mús a múseia žije vedle novodobého musea také ve slově mosaika pocházející ze slova středověké latiny z Francie a Itálie musaicum, mosaicum (nezměňovat s mosaico, mojžíšovský).

Téměř 2300 let po založení Múseia a 1611 roků po jeho konečném zničení křesťany otevřela arabská Iskandaríja/Alexandria novou velkou knihovnu, jejíž základní knižní fond čítal při zahájení provozu 240 tisíc svazků, místo je pro osm milionů. Bibliotheca Alexandrina se na rozdíl od starého originálu nezařadí mezi největší knihovny světa současnosti a její zastaralá koncepce v době internetu vzbuzovala již při otevření v říjnu 2002 velké pochybnosti o účelnosti stavby (Staatsbibliothek Berlin disponovalo ve stejném okamžiku devíti miliony titulů).

Nápad „obnovit“ Múseion vznikl již v osmdesátých letech 20. století za egyptského presidenta Anvara Sádáta/Anwaera Sadata, kdy o internetu nebylo vidu slechu. Alexandrie mezitím vyrostla ze čtyřmilionového města na šestimilionové a technologie pokročily ve všech ohledech. Kromě toho Egypt se 68 miliony obyvatel má hluboké problémy ve všech sociálních oblastech, včetně školství.

Nová knihovna stojí údajně sto metrů od místa původní a je dílem norského atelieru Soenhetta, do té doby neznámého. Stavba trvala dvanáct roků a stála 220 milionů dolarů (z poloviny hrazeno egyptskou vládou, ostatní ze zahraničí). Místo je zřejmě neblahé nebo Héfaistem prokleté: 2. března 2003 zničil lokální požár ze zkratu elektroinstalace patro s administrativními místnostmi knihovny. Klasický filolog Mustafá al-Abádí (88), který byl hybnou silou za založení instituce, zemřel v únoru 2017.

Múseion v Athénách, pahorek naproti Akropoli, kde údajně pěl Músaios, zemřel a byl pochován, Makedonci opevněn§ 263, 256
Múseion v Pergamu, více o něm viz knihovny§ 275
Múseion (?) v Antiocheji n. Orontem, srov. pod knihovny§ 275
Múseion literátky Sapfó§ 603

museum, novověké, viz pod sběratelství

Músikanés, Músikanos z Indie, k., nebo též národ Músikanů. Jméno řec., hindské neznáme (nezaměňovat s národem Músika na tamilském jihu)§ 325

muslimové, sekty, viz pod Mesopotamie

Mušezib-Marduk, ass. Šuzubu, k. v Babylónu§ 701, 693, 689

Muški, bab. a ass. označení pro§ = Frygy, Frygii

Mursiliš z Lýdie§ = Myrsilos

Mutallu z Kumuch, k.§ 712, 708

Mutila, m. v Istri, it. Medolino/dn. Medulin v HR, lokalita na špičce Istrijského poloostrova§ 177

Mutilum n. Castrum mutilum/"Osekaný tábor", opevněná lokalita v Cispadánské Gallii, dn. Modigliana jižně od Bologne v Emilii-Romagny§ 200

Muthul, dnes neidentifikovatelná ř. v Numidii§ 108

 

Mutina, původně m. kelt. Bojů v Gallii cispadánské, dn. Modena§ 218, 193, 183, 177-176, 85, 78, 72, 44, 43

V soudobé M. a okolí se vyrábějí automobily značek De Tomaso, Pagani, Maserati, Ferrari a Lamborghini a restaurace Osteria Francescana se dvanácti stoly s objednávací dobou tří měsíců (2016) patří mezi nejvyhlášenější světové stolovací adresy.

Muttun(os) z Tyru (srov. Myttonés, Muttinés), jeden ze sufetů§ 565

Múza, m. v Jemenu§ viz tam

Muzaffarpur, administrativní distrikt dn. indického spolkového státu Bihár severně od Patny při hranicích s Nepálem§ 600

Múzíris, Múziris, Mučiri, mí. v Indii, u dnešního Mangalúru v Karnátace, kam mířili obchodníci a mořeplavci hellénští a římští§ 170, 115
Bývá často ztotožňováno s dn. Kodungallurem, dř. angl. Cranganore, u Kochi/Kočí (Cochin) v kéralském okresu Thrissur, dř. Trichur. V M. roku 52 n. l. kázal Ježíšova slova Tau'ma (aram. „dvojče“) alias Iúdás Thómás Didymos (řec. dvojče“) a založil podél západoindického pobřeží mezi židovskou obchodní komunitou sedm kostelů. Dnes je v miliardové Indii 25 až třicet milionů křesťanů. Viz také pod Thómás. V Thrissuru od roku 1920 funguje Katholicko-syrská banka (CSB), bývala zde též Chaldajsko-syrská.

Myanmar, angl.§ = Barma

Mygdoniá, Mygdonis§ 1. část Makedonie mezi Strýmónem a Axiem; 2. země na severu Mesopotamie a údolí ř. Cháburu, předtím Chanigalbat, Mitanni nebo Churri, eg. Nacharina: 681, 220, 166, 68

V helénismu se dvěma hellénskými koloniemi v Antiochii/Nisibis a Alexandrii (neznámé polohy). Pod pohořím Masios uzavírajícím na severu Mesopotamii ležela mimo jiné Tigránokerta, Résaina. Mince razili měšťané pod jménem Antiocheón tón en Mygdoniá (tak doloženo i nápisně). Assyrské jméno země a města bylo Guzánu/Guzána (srov. tam), od toho Gauzánítis, Gulzán (GLZN) bibl. Gozán, dn. Kaušan.

Jméno země sdílela řeka Mygdonios, pozdější Džaqdžaq (Jaqjaq), přítok Chábúru pramenící v TR. Lze se domnívat, že se jménem Mitanni mohlo souviset hellénské Mygdoniá a s Churri Orrhoéné (?).

Mykalé, mys v Iónii§ 650, 479, 411

Mykaléssos, Mykaléttos, m. u Tánagry v Boiótii § 413

Mykénai, m. v Argolidě§ 494, 480, 468, 236, 198

Mykonos, o. v Kykladách§ 490

Mykoňané užívali nehezké pověsti nenasytných a lakomých lidí, což prý způsobila jejich chudoba. Kromě toho se mezi nimi nadměrně vyskytovali holohlavci, falakroi.

 

Mýlai, (pl.), "Mlýny", pevnost a m. na severovýchodu Sicílie, předtím Chersonésos Sicilský, dn. u Milazzo§ 717, 648, 426, 270, 260, 36

Mylasa (pl.), m. v Kárii§ 391, 353, 167
Lokálně chrámem uctíván Zeus Osogós. Z Mylas pocházel Hekatomnós a stála tu kárská královská residence. 

Mylitta, viz Atargatis a Mulissu

Myndos, m. v Kárii, původ. osada Troizénských (vedle Halikarnássu)§ 309, 308, 197, 133, 42, 41

Myonnésos, mys a m. v Iónii§ 190

Myos hormos, „Myší n. Mušlí přístav“, lat. Myus hormus, též Afrodítin přístav, mí. na egyptském pobřeží již. od Suezského zálivu, dn. Bi'r Safádža, n. spíše jižnější al-Kusajr al-kadím/Qusair al-Qadim; ptolemajovský přístav je pravděpodobně dn. moderní K. římský Starý K. (al-kadím)§ 270, 24

Myra (pl.), m. v Lykii, dnes asi dva km od Demre/Kale v TR§ 88, 167

Myrkínos, m. na Strýmónu v ?dónii v Makedonii§ 496

Myrleia, m. v Malé Frygii, později Apameia v Bíthýnii§ 202

Myrmidón, vojevůdce Asandrův§ 314
Myrmidoni byl nárůdek, kterému vládl jako první z vyznavačů olympských kultů Diův syn Aiakos. Thessalští M. zřejmě patřili mezi autochthonní matriarchální obyvatelstvo Thessalie a jejich kmenovým zvířetem byl mravenec, myrméx (aiol. byrméx, srov. lat. formíca).
Myrón, jméno sikyónských tyrannů, gen. Myróna:§
Myrón I.§ 648
Myrón II.§ 648, 595

 

Myrón z Eleuther v Attice, sochař§ 470
Myrón z Athén, žalobce Alkmeónovců§ 631

Myrón, Mithridátův hipparchos§ 71 

myrrha, z arab. murr, hořký, myrta, viz pod Arabové

Myrrhiné, Myrína, m. v Aiolidě (název bývá dáván do souvislosti s kultovním jménem Velké Matky bohů Mariamné, Marienna apod.)§ 650
Myrrhiné ze Samu, hetair᧠306

Myrsilos z Lýdie, k. (chet. Mursiliš)§ = Kandaulés
Myrsilos z Mytilény, též Myrtilos, tyr.§ 612, 590

Myrsos z Lýdie, k.§ 716

Myrtalé§ = Olympias

Myrtalés, pod tímto jménem zasvětila k. Olympias meč, kterým byl zavražděn Filippos II.§ 336

Myrtilos, viz Myrsilos

Myrtion, herečka a milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Mýsie, Mýsiá, Mýsové, původně thrácký kmen, jehož jedna část zůstala v Evropě, později jmenovaná Moisoi, lat. Moesí, část se usadila na severozápadu Anatolie jako součást pozdějších Bíthýnijců; mýsko-lýdské pomezí na hranicích s Frygií se nazývalo Katakekaumené, tj. Spálená (země, od slunce). Byzantští autoři urputně nazývali Bulhary podle zaniklých Mýsů§ 765, 362, 351, 188, 184, 133, 40, 36, 29, 27, viz též pod Moesie

Myskelos, Myskellos z Rhyp v Acháji, oikistés Krotónu§ 708, 710

myslivost, viz lov

Mysón z Chénu, jeden ze Sedmi§ 668

mystérion eleusínské§ 414, 201
Mystéria patřila chthonickým kultům, Démétře, Hekatě, viz v Bozi a jejich svátky. Tajemné kultovní praktiky se symbolikou obnovitelnosti života, reinkarnaci, proto se vyžaduje život v rituální vnitřní čistotě, proto jsou mystéria spojena s institucí hříchu a neviny (eleusínie, orfismus, pýthagoreismus). M. lákala pro svou jistou uzavřenost, stála mimo státní kulty, hlavně v pozdější době byla jakýmsi „měšťáckým“ dobrodružstvím.

Mystichidés z Athén§ arch. 386

Mysté, hetairá Seleuka II.§ 242

mytí rukou, při obětech apod., viz Iésús

Mytiléné, m. na Lesbu s ražbou telete, tur. o. a m. Midüllü§ 698, 670, 650, 630, 620, 618, 612, 611, 607, 600, 590, 581, 568, 545, 495, 480, 476, 428, 427, 424, 412, 406, 393, 387, 357, 345, 343, 333, 332, 323, 325, 312, 311, 243, 190, 167, 105, 88, 85, 79, 75, 70, 62, 48, 47, 23

Mytilos z Illyrie, dyn.§ 272, 266, 265

Mytistratos, m. a pevnost na severní Sicílii, dn. Mitistrato§ 258

M. bývá ztotožňováno s lokalitou Améstratos, nicméně je známa ražba s nápisem Améstratinón, "Améstratských", dn. Mistretta.

Myttonés z Hippakry, lat. Muttinés (srov. Muttun), Libyofoiníčan, velitel numidské jízdy a přeběhlík k Římanům§ 211, 210

Myús, m. v Iónii§ 650, 466, 202

mzda, plat, viz ceny