Ž

žáby (a myši), viz pod epos, batrachomyomachiá

žároviště, největší pohřební dějin za deset tisíc talentů§ 324 - 323

železo:
Glaukos z Chiu byl roku 693 údajně prvním z Hellénů, který přišel na methodu spojování železa při kování. Vynálezce letování železa vyrobil měsidlo, jež lýdský král Alyattés I. věnoval Apollónovi do Delf. (Alyattés I. 721 - 707)

železnice, vlaky, viz Zarathuštra, mosty a tunely

Ženevské jezero§ viz lacus Lemánus

 

ženy, ženská práva (fintivost), poprvé v Evropě§ 195
ženy, dědictví v Římě§ 169
ženy, luxus§ 161
ženy a hostiny, ženství, viz také hostiny, sex (o hetairách), kuchyně

 

Rodina a dům

Žen živících se v pozdněhellénistickém a římském světě intelektuálními profesemi filosofky, literátky či výtvarné umělkyně, bylo pramálo. Totéž platí o advokacii, neboť u Římanů žena nemohla procesně samostatně vystupovat. Platí to o vyšším vzdělání obecně, tzn. o učitelkách řečnictví, gramatiky apod. Žena byla pokládána za společensky slabší, kterou musí muž-manžel ochraňovat a po jeho smrti nejstarší syn. Dodnes si to myslí většina mužů, třebaže ženy na začátku 21. století mezi absolventy vysokých škol převládají...

Ostatně možným výkladem latinské slova pro ženu, mulier, je ten, že jde v podstatě o komparativ, druhý stupeň adjektiva mollis, měkká; tedy "měkčí" - logicky: než chlapi...

V případě ovdovění nebo smrti otce musela se žena brát o svá práva prostřednictvím poručníka, tútor legitímus, testámentárius/dátivus. Její práva reguloval zákon tribuna lidu Q. Vocónia Saxy, lex Vocónia dé mulierum héréditátibus, z roku 169, který upravoval dědictví a dědické možnosti žen.

Veškerá práva v rodině se postupovala pouze v linii mužské, nositeli práva byli agnátí, řec. epigonoi, potomci v mužské linii; všichni ostatní v linii ženské byli pokrevními příbuznými. Přímé dědictví ženy nebylo tedy možné stejně jako u Hellénů, kde vdova a dcera bez mužských sourozenců po smrti otce byla sice universální dědičkou, epikléros, ale nejbližší příbuzní ji mohli vyzvat ke sňatku, popř. ji upřít manželovi, je-li provdána. Manžel s ní musel spát nejméně třikrát do měsíce, když ne, mohla do postele s dalším jeho příbuzným. Chráněna byla zákonem před zvykem, v němž znásilnění otevírá dveře sňatku, jak stojí v Digestech (50, 17, 30): "Núptiás nón concubitus, sed cónsénsus facit, svatbu nedělá soulož, ale souhlas."

Podle gortynského zákoníku (c. 450), to jsme odskočili na Krétu, si žena při rozchodu s mužem z jeho viny bere zpět majetek, který do manželství přinesla a k tomu polovinu oděvů, které manželovi utkala a ještě polovinu z výnosu majetku získaného v manželství. Ženy ovdovělé epikléroi a patroiúchoi se nemusely ohlížet pouze po bratrech zemřelého, ale směly si vybrat. Plnou samostatnost tedy ani dórští Kréťané nepřipouštěli, kteří byli v těchto vztazích liberálnější než Iónové. Zletilí byli podle gortýnského zákoníku muži v patnácti, ženy ve dvanácti.

Od poloviny druhého století, po zničení Makedonie, dochází v Římě k relativně rychlé emancipaci žen. Za ideál vzdělanosti může dnes posloužit např. Cornélie, dcera Metella Scípióna, manželka P. Licinia Crassa, syna triumvirova. Podruhé byla provdána za Pompéia Magna a byla s ním až do jeho hanebného konce. Prameny o ní hovoří jako o krásné mladé ženě, vzdělané v literatuře, hudbě, geómetrii a vedoucí občas filosofické disputace. Postava, která by i na hollywoodských plátnech působila křečovitě, ale možná, že to byla normální osoba, která uměla žvanimírské intelektuály odkázat do příslušných mezí.

Básník Iuvenális popisuje z doby Hadriánovy emancipovanou ženu traumatisující manžela a jeho hosty: dlouho se koupe, předtím se protáhla pod činkami, pak ji měl v rukách masér. Hladoví stolovníci čekají. Když konečně přišla, mohli se sice všichni vrhnout na jídlo, ale ona zahájila několika velikými poháry vína, aby vzápětí opilá všechno zvrátila…

Augustus chtěl zastavit vymírání římského národa, rozumí se: jeho elit, a dal senátem schválit řadu opatření, které společně s legislativou předchůdců z jeho rodu se nyní nazývají úhrnně legés iúliae, iúlijské zákony (v letech 90 př. n. l. do 9. n. l.). Mezi nim zákon z roku 18 př. n. l. o třech dětech, které ovdovělé ženě se třemi dětmi (a nemusely být v daném okamžiku již na živu) dával naprostou volnost při nakládání s majetkem.

Zřejmě od těchto žen pocházejí doklady o podnikání ve finančnictví v Pompéjích, jako například majitelky velkého pozemku Iulie Félícis, na němž stály městské lázně a zahrady přístupné za vstupné, k tomu obchod s vínem a hospoda.

Pompéjanky se nijak neostýchaly projevovat v sexu. Jedna z nich na zdi města zničeného roku 79 n. l. Vesuvem pochvalně napsala "Zde jsem byla ošukána", futúta sum hic, a další nostalgicky "Viktore, měj se, ty pěkně šukáš!", Victor, valeá(s), quí bene futués. Jistý Messius si naopak postěžoval, že si vůbec nevrznul: "Messius hic nihil futuit".

Po likvidaci krvavých matriarchálních kultů, na něž měli Helléni paměť, a nepřeberné množství dokladů v mythologii, bránili se muži návratu starých pořádků stůj co stůj. Tvrdé chování vůči ženám je popisováno i v mýthologii a v Homérovi. V Íliadě Zeus vyhrožuje své sestře a manželce Héře připomenutím, jak ji už jednou potrestal, když jí domlouval, aby nechala být Héráklea: pověsil královnu nebes do vzduchu se spoutanýma rukama (zlatými pouty) a k nohám jí přivázal po kovadlině (jak jinak: rovněž zlaté).

V aristokratické éře hellénských dějin, v dobách mykénských, jak je malují Ílias a Odyssea, nejsou ženy nijak zakřiknutými tvory. Kouzelnice Kirké, Atlantova dcera Kalypsó, Nausikaá, Pénelopé se relativně volně rozhodují, nesedí jen doma u šití. Pravda, Klytaimnéstrá to přehnala a stala se symbolem vraždící manželky ohrožující mužskou vládu a stát.

Když Nausikaá potkala ztroskotance Odyssea, neposadila ho k sobě na vůz, ale musel pěšky za ním se služkami, aby nevznikly řeči, že si začala s tak atraktivním mužem. Pénelopé však musela poslechnout sedmnáctiletého syna Télemacha, když ji vykázal z hostiny do jejích komnat, aby si hleděla tkaní, kdežto hovor je starostí mužů a jeho, který je pánem ve svém domě. Télemachovou starostí také bylo matku-vdovu znovu provdat.

Ve středních a nižších vrstvách převládala starost o domácnost a dům. Ve velkoměstském prostředí se ženy samostatně žijící živily službami v domácnostech bohatších a v jejich rodinách. Tedy jako kojné, nutria, porodní báby, obstetrix, sestry, medica, vychovatelky, éducatrix, paedagoga. Nejdůvěrnější služky svobodných žen však nebyly svobodné ženy, ale otrokyně. Kadeřnice a kosmetička, ornatrix, patřila do rodiny.

Obdobně to bylo zařízené u androkratických Hellénů. Již Hésiodos drsně varoval svého bratra Persa v Pracích a dnech, aby se ženami příliš nezabíral: „Pro nastrojený ženský zadek neztrácej hlavu./ Lichotně šveholí a šilhá po tvé stodole./Kdo uvěřil ženě, ten jak by se lupičům svěřil.“ O trochu, ale jen o trochu liberálněji hovoří Eurípidova Aithrá, Théseova matka, v Prosebnicích/Hiketides, o chování žen (do hellénských divadel chodili muži i ženy, vlastně byly představení součástí náboženských slavností): "Vše totiž prostřednictvím mužů se ženám dělat sluší - těm moudrým."

Podle Hésioda první žena na Zemi Pandóra, na Diův pokyn dílo Héfaistovo z hlíny a obdarovaná bohy vším atraktivním, vypustila k kasety zlo na svět a taková žena ničí muže a jeho hospodářství; proto je ekonomičtější otrokyně, protože je levnější a praktičtější (posice blízká monotheistickým orientálcům). • Zeus přihrál Pandóru Prométheovu ("myslí předem") bratru Epimétheovi ("myslí až po") jako pomstu za ukradený oheň. Přes bratrovo varování Epimétheus dar přijal, s Pandórou žil a jednoho dne její (nebo také jeho?) zvědavost otevřela krabičku a na svět vyskočily všechny zlé vlastnosti a špatnosti...

Xenofón sepsal pojednání o správě středně velikého majetku a nezapomněl si všimnout role manželky. Jednak by ji měl liberální muž mít ochočenu, jak praví autor, a kromě vaření a tkaní by se měla především starat o chod domácnosti. Nikam nevycházet, dozírat na služebnictvo, příliš se nefintit a čekat, až milovaný se vrátí domů. Za udržení takové pohodičky bojují všechny konservativní muslimské a hinduistické androkratické společnosti dodnes...

Podobně římští konservativci modelu "chlapi sobě". A. Caecina Sevérus, válečník s Germány za Tiberia, roku 21 v senátu navrhl, aby manželky nedoprovázely své muže do pole a do provincií, neboť způsobují rozruch, jsou na obtíž u vojska a v jednáních s provinciály, navyknou si vyřizovat záležitosti v mužově zastoupení. Návrh neprošel. Římský zákon nacházející se v Codiku Theodosiánu a platil po celou dobu existence říše o ženách říká: "Ženy jsou zbaveny všech úředních povinností a veřejných a tak se nemohou stát soudci ani nemohou vykonávat městský úřad, ani se o něj ucházet, ani ho za někoho vykonávat a ani nemohou vykonávat správu čehokoli/být prócúrátor." 

Z doby krátce před koncem peloponnéské války se v Athénách zachovaly seznamy těch, kteří Athéně obětovali stodrachmové stříbrné poháry za své propuštění na svobodu. Jsou na nich mezi jinými profesemi uvedeny pradlena, kytaristka, kojná, prodavačky.

Ženy dominovaly světu zábavy (viz sex, hetairy, hostiny). Ovšem obvykle byly zároveň zahrnovány pod pojem prostituce. U hudebnic, tíbícina n. řec. aulétris-flétnistka, hereček, míma, pantomíma, zpěvaček, cantrix, či tanečnic orchéstris, saltátrix, gádítána, se poskytování sexuálního servisu předpokládalo, pokud dámy nepatřily ke sborům chrámovým.

Veselé ženské postavičky nemající nic jiného na práci než oblažovat muže, vysnil monotheistický Muhammad pro své nejvěrnější ve víře. Aby nalákal na to, co nedoporučoval a zakazoval během života, slíbil příznivcům islámu ráj blaženství s děvčaty, húr’ín (něco podobného, tedy život v opojení, nabízel již thrácko-hellénský orfismus).

O Muhammadovi se traduje, že se v žádném případě ženám nevyhýbal, ale své první manželce Chadídži, první bytosti nového náboženství, byl prý věrný. Mezi Muhammadovými ženami/milenkami byla i jistá koptská křesťanka (al-Qibtíja) Maria z Egypta: dala mu syna Ibráhíma, který ale, stejně jako syn z manželství s Chadídžou, brzy zemřel. Maria přežila Muhammada o pět let. Za jeho života se o ní a kolem ní přely další věrozvěstovy ženy Hafsa bint Umar, Zajnab bint Džahš a vdova po Muhammadovi Ájša.

Jeho novodobí následovníci ovšem na dohled správných mravů a chování žen vymysleli náboženskou policii mutawa’a, „kontrolující“ veřejný život podle koránu například v Saúdské Arábii. Postavení ženy v tradicích islámu je prabídné. Snář Muhammada ibn Sírína vykládá sen ženy, která "ve snu spatří, že se prostřela k modlitbě před muži, že zemře, neboť ženě nepřísluší předcházet muže, leda ve smrti".

Židovské pověsti mají ženu za jakýsi dodatečný nápad jejich boha-stvořitele. Vyňal ji z těla člověka-muže a též hellénisovaný ideolog křesťanství Pavel tvrdil, že „žena svého těla v moci nemá, ale muž.“

Profesionální manekýny, soutěže krásy ani kult hereček neexistovaly, leda jako mýthický vzor: co jiného byl Paridův soud mezi Hérou, Afrodítou a Athénou? První soutěž o miss nějaké země byla roku 1880 v lázních Rehoboth Beach v americkém Delaware; soutěže koček, ptáků a psů byly starší, v Americe 8. května 1862 první celoamerická výstava psů v New Yorku, téhož dne roku 1895 tamtéž první výstava koček.

Do vrcholové pluralitní politiky vstoupily ženy vlastně až velmi nedávno: 21. července 1960 přísahala jako první předsedkyně vlády na světě Sirimavo Bandaranaike(ová), premierka Cejlonu (pozdější Śrí Lanky). O ženách ve špičkové politice dnes viz níže. • Cejlonská politička se dostala do úřadu díky tragickým okolnostem. Jejího manžela, předsedu vlády Solomona Bandaranaikeho, v září 1959 zastřelil buddhistický mnich Talduwe Somarama; dva dny před svou popravou oběšením roku 1962 se dal střelec, který před soudem vystupoval v buddhistickém mnišském oděvu, anglikánským knězem pokřtít.

Jinak se svobodné neurozené ženy zabývaly převážně vším, co souviselo s obchodem. Z řemeslných prací dominovalo pouze textilnictví. Urozené to měly jednodušší a starosti pochopitelně trochu odlišné, víc „o tom“. Roku 215, brzy po největší porážce Římanů v poli před naším letopočtem u ápúlské vesničky Canny (dn. Canne), v době nejvyššího ohrožení státu, byl v Římě přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen, aby nenosily množství zlatých ozdob, nejvýše o váze půl unce, tedy 13,6 gramů, na veřejnosti se neodívaly do pestrobarevného šatu, aby se po městě, a to i kdekoli v Itálii, neprojížděly ve dvojspřeží, leda při náboženských úkonech.

Podle jeho navrhovatele tribuna lidu C. Oppia se zákon nazývá Oppiův (lex Oppia). Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na tvrdou válku s Púny a platil do roku 195. Ženy demonstrovaly za jeho zrušení, přemlouvaly na ulicích, "lobbyovaly" doma a ve Městě; bylo to zřejmě první skupinové vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách (pomineme-li Aristofanovy komédie). Proti zrušení zákona horlil konservativec M. Porcius Cato a jeho možná zčásti autentickou řeč uchoval historik T. Livius.

Další kodex správného vystupování žen na veřejnosti předložil na nátlak své matky až syrskoarabský císař zvaný opovržlivě Římany Sardanapallos/Héliogabalos (218-222). Jeho pravidla, o nichž blíže nevíme nic, vymezovala oblečení žen pro různé příležitosti, v jakém kočáru se smějí pohybovat a kdy, koho veřejně políbit a koho ne.

Je zajímavé, že na rozdíl od ženy má římské dítě, nicméně chlapecké, právo na majetek, nikoli však děvče.

Dívek se pravá školní výchova netýkala. Kdo si, alespoň na papíru a po spartském vzoru, přál zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava/Politeiá). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. Sókratés navrhoval pro ženy stejnou výchovu a vzdělání jako pro muže včetně hudebního vzdělání, jízdy na koni, bojového výcviku a nahého zápasu v gymnasiu, kde připouští, že budou zpočátku nahá děvčata nebo i dospělé ženy vypadat směšně. Nejlepší chlapce a děvčata by pak bylo vhodné spojit v ideální páry, neboť z nich vzejdou nejlepší děti; to vše v rámci získání nejlepších ochránců státu-vojáků, fylakes. Logicky si naopak přál, aby špatní z chlapců a děvčat se setkávali co nejméně a bylo tak z nich též co nejméně dětí, ale ty musejí zprovodit ze světa.

Ženy mají rodit v rozmezí dvaceti až čtyřiceti let svého věku, muži mohou do 55. V šesté knize svých Zákonů/Nomoi nakazuje Platón lidem, aby svými sňatky prospěli státu a nikoli jen sobě, jak by se jim líbilo. Kdo se z mužů do 35 let neožení, zaplatí pokutu Héře a kdo částku neuhradí do roka, zaplatí desateronásobek. Vhodný věk pro ženy na vdavky je šestnáct až dvacet roků, pro muže třicet až 35. Pro veřejné úřady je vhodný věk pro ženy od čtyřiceti, pro muže od třiceti: připomeňme, že ženy neměly ani právo volební a kromě určitých kultovních funkcí ani nezastávaly žádné úřady. Platón myslel i na jisté vojenské zařazení žen "podle potřeby", a to by měly vykonávat po dětech do padesáti. Mužský branný věk viděl v podstatě novodobě: od dvaceti do šedesáti.  

Platónův reformismus vůči ženám vyslyšen nebyl, jako ostatně ve většině dalších návrhů. V osmé knize Zákonů probírá účast žen od třinácti "do vdavek", tedy osmnácti-dvaceti, v athletických závodech a bojových disciplinách vedle mužů. Platón se svým Sókratem také v rámci svých "revolučních" představ o ideálním státu pod diktaturou filosofů a jejich ozbrojených strážců-ochránců představoval společné ženy a děti a aby děti neznaly své rodiče a rodiče potomky. Děti by měly s rodiči táhnout do války, aby se tam přiučily, nicméně by je neměly doprovázet na taženích riskantních. Athénský mudrlant upozorňoval na to, že státu musejí vládnout lidé milující moudrost, tedy filosofové, a nikoli ti, kteří si libují jen v míněních, filodoxové. 

Tvrdé Římanky

Dvacet let po Oppiově zákonu se ovšem v senátu vedla znovu vzrušená rozprava o ženské fintivosti. Vždycky všeho moc škodí a tlachání ctihodných dědků a manželů narazilo: v první ženské demonstraci evropských a světových dějin Římanky (račte si prosím doplnit, že vznešené, nikdy žádné proletářky) na foru demonstrovaly za svá práva a za zrušení zákona. Manželé a otcové ustoupili a Římanky směly chodit representativněji.

Ostatně v té době již sdílely lože s pány nad celým západním Středomořím, protektory velké části mateřské Hellady a právě se schylovalo k válce s velmocí východního Středomoří, se Seleukovci. Je to první podobné vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách. Přesto se od ženy očekávalo, že bude „optima et pulcherrima, lánifica, pia, pudíca, frúgí, casta, domiseda“, tedy z nejkrásnějších, předoucí vlnu, zbožná, ostýchavá, plodná, řádná, domácká (nápisně doložené přívlastky). Správné Římanky byly cudné a vyznávaly Pudícitii, Cudnost, ale jenom poud byly poprvé nebo jednou provdané, jinak se jí nesměly dotýkat; oltář měla Pudícitia na Dobytčím trhu, forum boárium. Aby se patricijky nehádaly s plébéjkami, měly ženy obého stavu v Římě svou vlastní Cudnost.

Na kolik římské matróny ovlivnila případná znalost athénského autora komédií Aristofana (viz Lýsistraté, "Vojsko rozpouštějící", z roku 411), známo není. Spíše nijak, to bychom asi věděli o tom, že manželům odpíraly sex, když neustoupí. V novověku už athénské ženy napodobovány jsou. První novověká výhrůžka sexuálním půstem je z Kolumbie z roku 1997, ale byla příkazem: armáda vyzvala ženy a přítelkyně komunistických partyzánů i jejich nepřátel z provládních milicí, aby se vyhýbaly sexu a donutili muže k příměří.

To se povedlo, třebaže vlastní klid zbraní trval jen krátce. Roku 2006 se ve městě Pereira manželky a přítelkyně členů znepřátelených gangů dohodly na sexuálním půstu ("stávka zkřížených nohou"), a také úspěšně: počet vražd poklesl v následujících letech o čtvrtinu. Potřetí v Kolumbii si ženy po 110 dnech sexuálního klidu vynutili stavbu jisté komunikace.

Roku 2003 v Libérii sehrálo odpírání sexu jistou roli při uzavírání klidu zbraní ve strašlivé občanské válce. Jedna z aktivistek Leymah Gbowee(ová) obdržela roku 2011 Nobelovu cenu mír. Roku 2008 si heslem "Dělejte lásku, ne ohňostroje" vynutily na čas Neapolitánky na svých mužích klid o silvestru: vydrželo to ale jen jeden svátek.

V srpnu 2012 se ženy v Togu pokusily o div ne státní převrat. Aktivistka Isabelle Amenganvi(ová) vyzvala k sedmidenním odmítání sexu Tožanům, aby se postavili presidentu Fauremu Gnassingbému, který se na konci svého sedmiročního mandátu chtěl ucházet o další, ačkoli to beze změny ústavy nešlo (neuspěla).

V republikánském Římě nebylo ženám dovoleno pít víno a natož s muži. Namísto toho pily passum, sladký nápoj ze sušených hroznů, snad něco jako dnešní sekt. Úpadek systému v prvním století př. n. l. a imperiální dekadence to pochopitelně změnily.

Mužský luxus omezoval zákon z roku 161 o výši životních nákladů, lex Fannia sumptuária. Téhož roku byli z Říma opět vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie.

Římané se po celou dobu trvání republiky starali o to, aby se mládež neoblékala jako hejskové, nepodléhala hellénským vlivům a aby nechodila na přednášky hellénských filosofů. Kdo si prožil ve střední Evropě na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let poletování s dlouhými vlasy, bude vědět, o čem je řeč.

Římanky se ovšem nestaraly jen o svou visáž. Měly i jiné zájmy. Roku 212 aedilové zveřejnili poklesky proti počestnosti dnes nejasné náplně (probrum) a několik matrón vypověděli z Říma, což bylo poprvé: mohlo jít o vilnost nebo také za nevhodné chování jakéhokoli kalibru na veřejnosti.

Roku 331 se konal první proces se spiklenkyněmi proti státu. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Obě jmenované se procesu vyhnuly vypitím jedu a celkově odsouzeno na 170 (!) žen-manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary.

Podezřelé se ženy staly až po té, co řada předních mužů onemocněla chorobami se stejnými příznaky. Důvod travičské akce historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí s cílem obnovit matriarchát, není známo. Zdá se, že to je největší travičský proces eurodějin vůbec.

O čtyři staletí později dal násilnický deviant Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila; Neró ovšem byl její pátý a poslední manžel).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k nerozeznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannika jedem, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi pouze průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Římská historie není však jen plna odstrašujících příkladů. Některé příběhy manželské věrnosti z republikánské éry hlavně z období občanských válek nebo císařské despocie jsou velmi dojímavé a honorovány úctou. Zajímavý je též osud například Hunily, gotské princezny, virgó régális, kterou císař Aureliánus provdal na své náklady jednomu ze svých vysokých důstojníků Bonósovi. Byl to brito-gallský barbar a vyhlášený opilec, který se později oděl do purpuru, viz rok 280+. Hunila se tak stala první germánskou císařovnou, srov. s Markomannkou Pipou, milenkou Galliénovou. Bonósus svůj boj prohrál, vzal si život a vítěz Probus uchvácen zjevem a osobností Hunily nechal žít její dva syny a jí daroval doživotní státní rentu: to bylo ojedinělé.

Etruskyně

Zatímco římská žena musela být pudíca, lánifica, domiseda, čili ctnostná (sexuálně věrná), předoucí vlnu a sedící doma, etruské ženy, jak se zdá, oproti hellénským a římským ženám žádná omezení neznaly. Účastnily se všech veřejných her, pořádaly vlastní hostiny, nebo hodovaly ve společnosti vlastních manželů a chodily s nimi po návštěvách. Zvláště v klasickém hellénském světě žily provdané ženy společensky, pokud nebyly hetairami, odděleným, z našeho hlediska isolovaným životem.

Etruské ženy se míchaly častěji do politiky, zkrátka byly velmi moderní a ve starém světě něčím ojedinělým. Oproti Hellénkám požívaly mnohem širších práv také Assyřanky, Chetitky, Egypťanky nebo před nimi Sumeřanky. Nepochybně plně disponovaly svým majetkem a zřejmě se nemusely doprošovat příbuzných nebo svých synů o právní ochranu, jak tomu bylo v Helladě a Římu.

Sparťanky

Sparťané se museli ženit kolem dvacítky. Sedí-li záznamy, byla lakónská svatba velmi pozoruhodná záležitost. Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji (souvislost s Hippolytovým kultem, jemuž novomanželka n. novomanželé obětovali své vlasy?) a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do temné místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle odbyli sex a on se vrátil do své mužské společnosti, která popíjela vedle. Až do narození dítěte se stýkali jen tajně.

Poněvadž manžel prožíval většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy vůbec neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit (částečně odhalené), muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky).

Nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Mohly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý nebo pryč ve válce, a to z řad svobodných i heilótů: viz rok 743 a 706 o Partheniích, "synech neprovdaných", vrstvy pocházející údajně z první války messénské, kdy manželé byli devatenáct roků v poli (?!). Sparťanky měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Odpor iónsko-attického světa vůči spartské či dórské liberálnosti prýští z rozčílení Péleova vůči Meneláovi v Eurípidově tragédii Andromaché (kolem roku 435). Achilleův otec má Sparťanky za normální poběhlice: "I kdyby se chtěla stát/cudnou některá spartská dívka.../s mladíky vycházejí z domu/s nahými stehny a šaty nestydatými/pro mne nepřijatelné běhy a zápasy mají/s nimi pohromadě. A to se mám divit,/ že nevychováváte cudné ženy?" V Hekabě básník připomíná starý zvyk, že žena nemá v hovoru s mužem pohlížet mu do očí, zvyklost držící se do moderních dnů mezi ultrakonservativními monotheisty.

Částečná nebo příležitostní kultovní nahota u Dórů má svá starší vzory. V Íliadě nešťastná Hekabé, Priamova manželka a matka Hektorova, použije symboliky zavazujícího mateřství, když přemlouvá syna, aby se nestavěl rozzuřenému Achilleovi na odpor: ukazuje před králem synovi prs, jímž ho kojila.

Sparťanky mohly mít tři i více manželů, pokud to byli bratři hospodařící na jednom kléru/kláru. Jejich děti bývaly společné. Když se Sparťan domníval, že má s jednou ženou dost dětí, měl právo ženu postoupit svému příteli...

Křesťanští monotheisté dokázali řešit vztahy sexuální mezi mužem a ženou jednou provždy. Jeden z otců egyptského mnišství Amun/Ammón (současník a kolega v životním stylu Antoniův), jemuž souvěrci říkají "svatý", se nechtěl ženit, ale dal se přesvědčit (proč, jak, nevíme). Po svatební veselici, jméno šťastné neznáme, držel k ženě v ložnici přednášku o tom, jak je těžké v manželství. Předčítal jí dopisy apoštola Pavla (novozákonní), vysvětloval potíže soužití muže se ženou, o bolestech těhotných žen a o problémech s výchovou. Manželka pochopila výhody panenství a souhlasila s životem bez sexu. Příběh n. anekdota podávaný ideologem Sókratem zvaným Scholastikos kulminuje tak, že po čase přišla ona na to, že se tak svatý muž nemůže denně koukat na ženu v domácnosti a tak se manželé nadosmrti rozdělili. Ona založila u sebe doma ženský klášter, on odešel do pustiny v západní Deltě Nitris a Skétis, dn. Wádí an-natrún, do podobného zařízení. 

Kontrola porodnosti

Ženy mívaly mnoho dětí, a to často ty nejvznešenější. Královna Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá, dcera Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské, měla se třemi seleukovskými manžely devět dětí (jejichž jména z většiny známe). Všechny seděly na trůnu a kromě dvou děvčat až na jednoho všichni zemřeli násilnou smrtí (ona výjimka, jinak neznámý Seleukos, zemřela v parthském zajetí).

Mnohodětství platilo i pro urozené Římanky. Dcera slavného pokořitele Karthága P. Cornélia Scipióna Áfricána Staršího Cornélia měla s Ti. Semproniem Gracchem, konsulem let 177 a 163 dvanáct dětí. Dospěli však pouze dva chlapci, slavní reformátoři, a jedna dcera, kterou Cornélie provdala za Scipióna Afrikána Mladšího.

Matka obou Gracchů Cornélia žila po smrti synů od roku 121 v jednom z letovisek římské smetánky, v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím.

Její otec zase patří mezi lidi, kteří se narodili císařským řezem. Neříkáme ovšem kornélský řez, ale císařský, sectió caesaréa. Snad z toho důvodu, že roku 100 se tak narodil Božský Iúlius, jako pozemšťan C. Iúlius Caesar. Zřejmě jde o lidovou etymologii, ve skutečnosti slovo souvisí s latinským caedere, řezat, a odtud caesarský, císařský řez. Techniku starého řezu ustálil roku 1882 heidelberský lékař Adolf Kehrer.

Nejstarší ženou, která porodila císařským řezem, byla 16. ledna 2005 rumunská universitní profesorka na pensi Adriana Iliescuová (66). Nosila uměle v sobě dvojčata, jedno však zemřelo před porodem, druhá dcera Eliza Maria se v Bukurešti narodila zdravá. 23. února 2004 porodila uměle oplodněná Indka Papathiammal (64). O 130 dnů starší byla Španělka Maria del Carmen Bousada(ová) de Lara, která zemřela v Barcelově v 15. července 2009 ve věku 69 let. Ve svých 66 letech porodila dvojčata-chlapce a lékařům tvrdila, že jí je 55. Její matka zemřela ve 101 letech...

S o deset let starším manželem Kumalanku Hai Periyannagounder žila Indka celý život v Madrasu v bezdětném manželství. Syn dostal jméno Šiva. Téhož roku porodila učitelka Satyabhama Mahapatra (65) z Nayagarhu v Uríse chlapečka. Donosila oplodněné vajíčko své šestadvacetileté neteře, a také to bylo její první dítě během padesátiletého manželství.

Stejně stará byla Berlíňanka Annegret Raunigková, když v květnu 2015 dala život čtyřčatům, třem klukům a jednomu děvčeti.  Matka dohromady sedmnácti dětí a sedminásobná babička, učitelka angličtiny a ruštiny, se dala uměle oplodnit na Ukrajině a děti přivedla na svět císařským řezem. Dosavadní rekord drží indičtí sikhové. V Amritsaru v dubnu 2016 porodila po umělém oplodnění prvorodička Daljinder Kaur(ová) ve svých 72 letech syna Armaana; otci Mahinderovi Singhovi Gillovi bylo osmdesát.

O umělém oplodnění není ze starého věku zpráv. Při minimu sexuálních zábran a množství odkládaných dětí, hlavně dívek, nebylo ostatně ani společensky zapotřebí. Například stoicky filosofující císař M. Aurélius Antónínus měl kupu dětí, zřejmě sedm synů a šest dcer. Zemřel v 58 letech věku.

Antikoncepce a ochrana před početím ležela zcela na straně ženy. Kromě amuletů a vědomí, že sexuální zdrženlivost v plodných dnech ženského cyklu se vyplácí, používaly ženy cedrovou pryskyřici, ocet, slanou vodu a olivový olej. Když přesto došlo k oplodnění, doporučovaly se silné prostředky na dávení a projímadla, nejlépe pod dohledem důvěrnic a starších žen.

Antikoncepcí Egypťanek byl med s natronem (sodou). Ženy zpod pyramid měly svérázný těhotenský test: močí denně zalévaly zasazené zrno ječmene a pšenice. Rostl-li ječmen, byl to kluk, pokud se dařilo pšenici, byla to holka. Když nerostlo nic, žena „nebyla v tom“.

Antikoncepční pilule se dostaly na evropský trh až roku 1961, vynález amerického farmakoncernu Schering (ve Státech v prodeji od srpna 1960): soudívá se, že znamenaly revoluci v sexuálním chování žen, kterou v osmdesátých letech přibrzdila pandemie AIDS. Jiná úvaha říká, že sexuální revoluci proti monotheistickým zákazům spustilo už o desetiletí dříve rozšíření penicilinu a jeho použití proti syfilitidě, otravující život generací průmyslové revoluce.

Později se objevila "pilulka po", kterou po roce 2010 rozdávaly dokonce gratis školské orgány v New Yorku, Chicagu, Baltimore, Oaklandu a v celém Coloradu na požádání školačkám, pokud si to rodiče výslovně nepřáli (což dle listu New York Times z července 2013 platilo pro jen tři procenta). Ve školním roce 2011-2012 podávaly zdravotní sestry 5500 pilulí. V 90. letech stálo rozdávání kondomů newyorského úředníka, který s tím přišel, ještě místo.

Potrat Římankám v imperiální době často prováděli lékaři, třebaže jim to Hippokratova přísaha zakazovala; zřejmě nepatřili k Apollónovu kultu, k němuž se hellénští lékaři tradičně hlásili. Potraty ostatně byly v evropském starém věku beztrestné a bez předsudků, neboť plod nebyl pokládán za lidskou bytost.

Jinak tomu bylo u Assyřanů za střední říše. Dítě u nich mělo přednost. Podle fragmentu zákoníku zřejmě z doby krále Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077) hrozilo ženě, která byla usvědčena z toho, že si sama přivodila potrat, že bude naražena na kůl a její tělo zůstane nepohřbeno (§53).

Zákon chránil i dítě chrámové prostitutky charimtu. Kdyby jí byl násilně způsoben potrat, musel jí pachatel dítě nahradit svým – kus za kus (§52).

Teprve 28. ledna 1935 povolila administrativa tehdy dánského Islandu ženám jako prvním v moderním světu s monotheistickými představami potraty. O klitoridektomii, ženské obřízce, známou ve starém věku jen u lidu v okolí dnešního Džíbútí/Djibouti, viz pod obřízka.

Ačkoli je doložena zpráva, která nám umožňuje domnívat se, že minimálně již v 8. století znali Babylónci test těhotenství, více o tom nevíme nic. Helléni a Římané znali preservativy z ovčích střívek a měchýřů, o jejich oblibě ale rovněž nevíme nic (jméno condom prý pochází od jeho vynálezce, lékaře anglického krále Karla II.). Koneckonců většina starověku neznala masové pohlavní choroby a profesně angažované ženy byly zvyklé chránit se samy.

Například bylinnými antikoncepcemi, z nichž nejslavnější je asi záhadná rostlina rostoucí a pěstovaná v Kýrénaice, řecky silfion, latinsky laserpícium. Její pryskyřicová bílá šťáva měla kromě antikoncepčních schopností moc všeléčivou, za takovou byla bylina obecně pokládána, a dokonce se používala v kuchyni.

Silfion bylo velmi drahé a čím dál vzácnější. V posledním století př. n. l. přestalo být obchodním artiklem a za raného principátu patřilo mezi nejluxusnější medikamenty. Ve 4. století n. l. silfion mizí a je to jeden z příkladů, kdy člověk doslova a do písmene nějakou rostlinu vyjedl; je o ještě zmínka v cenovém výnosu Diocletianově.

Úmrtí matky při porodu nebylo častým jevem, zasahovalo ovšem všechny, včetně těch, které byly v nejlepší lékařské péči. Tak např. Galla, dcera Valentiniána I. a druhá žena křesťanského císaře Theodosia I., zemřela roku 394 n. l. při svém třetím porodu i s dítětem.

Odložená novorozeňata buď nemanželského původu nebo z velmi chudých rodičů se obvykle dostala do sociálně slabších rodin nebo chrámů, byla vychovávána se služebnictvem a vyrostla do osudu otroků. Příběhy odložených dětí patřily k oblíbeným hellénistickým literárním thematům a hrála se jejich různá zpracování na divadle.

Novoattická komédie zavedla řadu dodnes scénicky a filmově užívaných a oblíbených osudových schémat jako mladý bohatý si bere chudou, nebo se bohatý synek zamiluje do hetairy („Pretty woman“), nebo se děti rodičům ztratí a pak se naleznou, nebo se vůbec objeví, že je někdo něčí potomek. Obvykle příběh začal znásilněním děvčete opilým mladíkem o nějakých nočních slavnostech, dítě se muselo odložit, aby nebyla ostuda…, pak se našli a vzali.

Podobný osud potkával děti narozené posthumně, agnátí, kdy se už rodina o dědice postarala, např. adopcí. V císařské době bylo odkládání novorozeňat rozšířeným jevem a stejně jako dnes to fungovalo v rodinách majetnějších. Byl to v souladu s římským právem ostatně legální prostředek, jak se zbavit plodu nějaké rodinné ostudy.

Rodiče při odkládání, tj. v okamžiku, kdy otec nezdvihl dítě, kdy neuznal za své (k tomu stačilo, aby se dítě narodilo v neblahý kalendářní den, srov. pod svátky), se také rozhodovali podle pohlaví dítěte: děvčata se odkládala častěji až velmi častěji (i bohatí odkládali dcery – děvčátka byla a stále jsou pro patriarchální společnost problémem).

Sevérus Alexander zakázal odkládat děti a zakázal zabíjet novorozeňata jako vraždu na příbuzném, ale prý příliš neuspěl. Stejně jako o sto let později císaři křesťanští (pod vlivem židovské ethiky formální zákaz roku 374 n. l.). Archeologicky jsou doloženy nálezy ostatků tělíček například v okolí výkopu římské villy v Yewdenu v Buckinghamshire, nebo pohozené ostatky stovky novorozeňat v kanalisaci pod nevěstincem v Askalónu/Aškelonu, čili nepochovaných.

Na Zelinářském trhu v Římě, forum (h)olitórum, stával „mléčný“ sloup, lactária columna, o němž jeden monotheistický autor zaznamenal, že u něj byly krmeny děti. Na onom trhu se ovšem také držel kult Mercuriův, jemuž se obětovalo mléko, nikoli víno. Souvislost s odkládáním novorozeňat není zcela zřejmá: předpokládalo by to instituci „veřejných“ kojných v jakémsi zelinářském nalezinci.

Infanticida doložená u Hellénů je, srov. zkazky o zabíjení nemocných novorozeňat v Lakedaimonu. Dodnes je praktikována rodinami na děvčátkách v Indii, Číně, nebo mezi Papuánci: otázka věna prý o život připraví až třetinu novorozeňat. Kupodivu u beduínů ve vnitřní Arábii platilo a platí u koní opačné pravidlo: Arabové obvykle zabíjejí narozené hříbě, protože by bylo drahé a zbytečné ho živit; potřebovali naopak klisny.

Děti na export vedli Thrákové v pátém století a odprodej dětí, které nedokázali rodiče uživit, nebyl nijak vzácný.

Nadaci pro výchovu dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny. Nadace pro chlapce a dívky zakládal Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů.

Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Role Plótíny, manželky Tráiánovy: řídila chod palácové politiky, prosazovala u vojáckého manžela lidi, mj. doporučila k adopci Hadriána, budoucího císaře (Tráiánus neměl potomka).

Zákon Plaetoriův z roku 191 př. n. l. přitom chránil mladistvé do 25 let věku před lumpárnami poručníků, tútorés. Byla to zároveň ochrana slabomyslných dětí před zvůlí příbuzných a poručníků. M. Aurélius svěřil záležitosti poručnické, tutéla, pod praetora; předtím spadaly pod konsuly.

Věk na vdavky byl ovšem výrazně nižší než dnes. Nezaměňovat s praxí panující u středověkých elit oddávat děti symbolicky – byly to sňatky ryze politické a obě děti byly rukojmími rodičů (ovšem například Friedrich I. Barbarossa si bral třináctiletou Beatrix Burgundskou a měl s ní jedenáct dětí!). Augústus viděl pro děvče správný věk na zásnuby deset let a na sňatek od dvanácti výše.

Hésiodos svému bratru Persovi v Pracích a dnech doporučuje oženit se kolem třicítky s děvčetem kolem sedmnácti, „aby ji mohl naučit správným mravům“. To měla být dívka ještě panna. V Athénách by se chlapec měl oženit po „vojně“, tedy po dvacítce. Podle jistého hellénistického románu z východu Ninos se prý v Assyrii a Babylónii dívky vdávají v patnácti, zatímco hlavnímu hrdinovi už bylo sedmnáct. V „efeských románech“ jsou novomanželé čtrnáctiletí, dvacetileté císařovny několik let provdané (a často bez sexu) hynuly na choroby v křesťanské dynastii valentiniánsko-theodosiovské.

V Petróniových Satyrských příbězích „oddává“ literární postava Římanky Quartilly svou sedmiletou služebnou s nezletilým mladíkem a s pánem onoho chlapce odblanění přihlížejí: prý sama přišla o panenství v sedmi letech. Příhoda je z pouličního římského prostředí. • Zkouška zdraví rodidel česnekovou vodou do dělohy není zvyk jenom římský: když byla holka po několika hodinách z úst cítit, byla v pořádku.

Svatební cesty starověk v podstatě nepraktikoval, rozhodně ne v dobách klasických; později jen v nejvyšších vrstvách, ale u panovníků to byla cesta po svých zemích, aby mu a jeho ženě lidé holdovali. Odtud se zřejmě později vyvinula svatební cesta obecně.

V Efeských příbězích Xenofónta Efeského je však pozoruhodný literární obraz toho, jak rodiče novomanželů Antheiu a Habrokoma poslali „na cesty,“ aby si prohlédli jiné země a města.

Bezdětnost a nevěry

Koncem republiky a za principátu se řada Římanů a Římanek vyhýbala tradiční instituci manželství a plození dětí; chtěli, jak moderní, užívat požitků mládí co nejdéle. Změna životního stylu byla jedním z faktorů, které vedli k úbytku ryze římské populace a k její globalisaci.

Augústus zavedl několik opatření na podporu mateřství (moderně: čím víc dětí, tím víc peněz od státu), nařizoval povinné svatby jezdcům v určitém věku, ještě více omezil ženám dědická práva, když pouze vdané a dětné měly nárok na podíl, svobodné a bezdětné musely podíl přenechat „ženštějším“ sestrám atd.

Lidé ovšem byli vynalézaví. Mladí urození Římané se zasnubovali s děvčátky a měli tedy dost času na to, aby si užívali a nemuseli se ženit. Proto Augústus zkrátil dobu zásnub, omezil zákonné důvody k rozvodu (lex Iúlia dé maritandís ordinibus, lex Iúlia dé adultériís – oba zřejmě z roku 18 př. n. l., a lex Papia Poppaea nuptiális z roku 9 n. l., cf. lex Scantia z roku 226 n. 149, srov. pod sex).

Jeho populační politika ale nijak zvláštní úspěch neslavila. Kromě toho bezdětnost postihla také Augústovo manželství s Lívií Drúsillou. Ačkoli se s ním oženila, když jí bylo devatenáct, děti měla pouze ve svém prvním manželství (z nichž Tiberius se stal Augústovým nástupcem). Zákon Papiův & Poppaeův dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až 60 letech žili neženatí, a ženám, které ve 20 až 50 letech věku zůstaly neprovdány.

Touha po volnosti je ovšem silnější než mocnářovy edikty. Aby se ženy vyhnuly trestům za to, že překročily svá vlastní práva matrón, ohlašovaly za Tiberia živnost kuplířskou, lénócinium. Matróny čili vznešené paní římské, totiž jako jejich muži nesměly podnikat v řemeslech a obchodu. Mezi senátory a jezdci se rozmohlo dávat se na herectví a zápasnictví. Tiberiovi, velkému pokrytci ve věcech sexuální morálky, viz pod sex, nezbylo nic jiného, než je vyhnat. Nebyly ovšem jen bordelmámy. Podle značek na cihlách vlastnily v principátu ženy i firmy podnikající například ve stavebním průmyslu, srov. jistou Eumachii v Pompéjích, měly firmy na výrobu olověného vodovodního potrubí, vlastnily tkalcovny etc.

Roku 19 n. l. jistá Vistilia, žena prokonsula Narbonnské Gallie, přihlásila u aedilů (řekli bychom: na finančáku) kuplířskou živnost, licentiam stuprí; lze to ovšem vyložit též jako živnost vlastní prostituce. Byla potrestána vyhnanstvím na Serífu, když její manžel Titidius Labeo neodpověděl na otázku, proč jí ve zločinné změně životního stylu nezabránil. Hájil se, že ještě neuplynula zákonná lhůta šedesáti dnů.

Bezdětnost byla jednou z hlavních příčin rozvodu (repudium, dívortium, discidium). Muži k tomu stačilo prohlásit, že ženu opouští (srov. dodnes praktikovanou normu islámského práva: slůvkem „talak, rozvod“, třikrát proneseným mužem, manželství mohamedánů končí; ale necelá tři procenta muslimů je polygamních, srov. o polygynii zde níže). Kdo z obou byl opravdu neplodný, se neřešilo (a ani by technicky nebylo možné).

Rozvod neznamenal pro muže žádné majetkové trauma a o žádném soudy vynuceném významném odstupném není nic známo. Zásada rozdělení majetku na polovinu zná až novověk. Rekordy dělení majetku jsou ze Spojených států. Roku 1994 vyplatil zpěvák Neil Diamond 150 milionů dolarů (asi 111 milionů eur), polovinu ze svého majetku, manželce Marcii Murpheyová, s níž žil čtvrt století.

Rekordní summu 168 milionů USD v roce 2007 zaplatit basketbalista Michael Jordan bývalé bankovní úřednici Juanitě Vanoyové. Hollywoodský režisér Steven Spielberg roku 1989 vyplatil Amy Irvingovou po čtyřech letech manželství sto miliony dolary, což byla tehdy polovina jeho majetku. Stejně tak řada dalších filmových hvězd platila při rozvodu manželkám desítky milionů dolarů.

Jiným rekordem bylo měsíční výživné pro Veroniku Lariovou, s níž se rozváděl italský podnikatelský magnát a politik Silvio Berlusconi. Na konci roku 2012 souhlasil s tím, aby jí poukazoval měsíčně tři miliony eur, tedy 36 milionů ročně.

Podobně u sňatků politických a „z rozumu“. Lidé se tehdy alespoň nezavírali do klášterů: móda ostříhání žen a poslání do kláštera je východořímská a pochopitelně křesťanská (srov. dějiny rómájských či byzantských císařů). Roku 314 n. l. synodos křesťanských představitelů v Arelátě „persekuci“ žen zdokonalil: žena se prý dopouští cizoložství, pokud se po rozvodu znovu vdá (rozvod tehdy křesťané ještě nezakazovali; jako poslední z katolických evropských zemí povolila rozvod roku 2011 Malta).

Augústus neřešil nic nového. O době před koncem achájského spolku napsal historik Polybios, že lidé na severozápadu Peloponnésu byli bezdětní, nebyli postižení žádnými nemocemi ani neúrodou, ale nechtěli se ženit a když už, tak nechtěli mít děti. A pokud už ano, tak nejvýše jedno dvě, aby měli majetek a žili v přepychu.

To je hodně moderní: pohodlí a vlastně nekritisovatelný hédonismus osudově převládly tehdy jako dnes. K tomu přistupuje intelektuálské bolestínství, umocňování výhod pro menšiny, obavy z jakéhokoli radikalismu a odklady řešení nepříjemností, to vše výrazně snižuje sebeobrannou schopnost společnosti: to jsou květy dekadence. Všechno již tu bylo, Evropa jde v kruhu dlouhých návratů…

Plodnost a matka jako její zosobnění patří v každé civilisaci ke společenským prioritám chráněnými tabu. Matko- a otcovražednictví byly pro Římany nepředstavitelné a velmi dlouho pro pachatele neměli ani stanoven trest. První otcovražda se prý v Římě udála až po hannibalské válce a prvním takovým pachatelem byl jistý L. Hostius. Publicius Malleolus byl roku 101 za matkovraždu jako první popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had (proč v tomto složení, nevíme).

Touto smrtí byli popravováni ti z vrahů rodičů, kteří se k činu přiznali. Z doby vlády Antónína Pia je znám případ otcovraha, který byl poslán na pustý ostrov, neboť „nebyl schopen žít podle přirozených zákonů“.

Římská šlechta a noblesa, která s koncem republiky začala rychle vymírat, trpěla nedostatkem vhodných žen. I mezi elitou totiž fungoval zvyk zabíjení novorozených děvčat hned při porodu, protože překážela majetkové politice rodu a rodiny.

„Vznešených“ žen bylo málo a mezi honorací doslova putovaly z ložnice do ložnice, aby rodily. Hodně šlechtičen bylo několikrát vdaných a měly s několika manželi řadu dětí. Říkávali Římané svým ženám, že jsou břicho, „venter“, na rození dětí.

„Kontrola“ porodnosti je stará jako lidstvo samo. Ve stadiu sběračství neměla matka velkou šanci starat se o více dětí než jedno, které měla na zádech. Tlupa se neustále stěhovala a nemohla s sebou vléci školky dorostu. Ostatně pokud existovaly tlupy s vůdci, asi náležela všechna „děvčata“ do jejich harémů a jedincům, na které se sexu nedostávalo, nezbývalo než se stát homosexuály, onanisty, nebo úkladnými vrahy.

Podle hellénského a římského práva neopravňovalo cizoložství muže k tomu, aby směl vztáhnout na manželku a jejího přítele ruku, pokud je přímo nezastihl při činu. Důvodem k okamžitému rozchodu od lože i stolu to ovšem bylo. Pompeius Magnus se roku 62 rozvedl se svou třetí manželkou Mucií, s níž měl tři děti, protože mu byla pravděpodobně nevěrná během jeho pobytu v Orientu (Pompeius byl nakonec ženat pětkrát, jeho sok Caesar čtyřikrát).

Augustus uzákonil, že manžel se musí do dvou měsíců ozvat a ohlásit adulterium, stuprum, cizoložství, u soudu. Kdyby to neudělal, vystavuje se nebezpečí, že bude obviněn z kuplířství/lénócinium. Žena přijde o polovinu svého věna a třetinu ostatního majetku a se svým milencem ji čekal exil na ostrovech (odděleně). Pak se už nikdy neprovdala.   

Podle starých pověstí prvním Evropanem, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihl u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos). V době mýthické psané zákonodárství neexistovalo a odlákání manželky bylo záminkou krvavé pomsty. Hellénská mýthologie je příkladů plna. Ovšem také mužská nadřazenost měla své meze.

Jedna z nejnesympatičtějších žen hérójských časů, Klytaimnéstrá, si při čekání na manžela zaměstnaného obléháním Ília opatřila milence. Když se Agamemnón domů do Mykén vrátil, byl chotí ubit sekerou jako dobytek u žlabu a jako jeden z důvodů Klytaimnéstrá ústy Aischylovými uvedla, že si mužíček také před Troiou užíval s Chrýseovnou a po vzetí města cestou domů na lodi se zajatou věštkyní Kassandrou (kterou pochopitelně také vylikvidovala).

V historických dobách se odlákání manželky, tedy lepší nevěra, mezi Hellény nijak příliš nepraktikovaly: lidé se obvykle tak blízko k sobě nedostali. Za zmínku ovšem stojí ostuda, jíž se musel dožít Arátos ze Sikyónu, jeden z nejvýraznějších, a možná také nejodpudivějších achájských politiků. Koncem září roku 213 nastoupil svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů, tj. nejvyššího na rok voleného úředníka státu.

Brzy na to se dozvěděl o tom, že makedonský král Filippos V., jeho formální spojenec proti Spartě, svedl ženu svého stejnojmenného syna Aráta jménem Polykrateiu z Argu. Půdu mu připravil velitel makedonského expedičního sboru na Peloponnésu Taurión několik let předtím. V Makedonii zavládla radost: Ještě v zimě toho roku Arátos starší zemřel, Arátos mladší zašílel a krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil.

Trochu tvrdší osud zakusil o osmdesát let dříve Pyrrhos Épeirský. Válečník se za život oženil třikrát a s každou z dam, objektů politických sňatků, měl po synovi. Ze všech byli vojáci. Pro děvčata asi s Pyrrhem zábava nebyla, kromě toho doma byl vždy jen velmi krátce. Jeho první manželka, Sicilanka Lánassa, dcera Agathokleova, nejsilnějšího z hellénských vládců západního Středomoří v hellénismu, od něho odešla, protože si něco začal jinde.

Věnem dostala od táty Korkýru (roku 295) a ovšem se také říkalo, že si na ostrov pozvala vyhlášeného proutníka Démétria I. Poliorkéta.  Pyrrhovi nasadila parohy a pak si dokonce Antigonova syna vzala. Asi to nebylo tak zlé (mezi oběma událostmi zřejmě leží pět let), protože se na čas Pyrrhos dokázal s Démétriem dohodnout na rozdělení moci v Makedonii.

Netřeba připomínat, že klasický starověk se svými démokratickými institucemi a soudnictvím neznal podivné právo aristokratů na první posvatební noc ženy některého ze svých poddaných, iús prímae noctis. K otrokyním takové právo měl theoreticky. Výjimkou je několik pikantních příběhů z prostředí dvora despotických vládců (údajně jakýsi tyrannos na Kefallénii, později císař Maximinus Thrax).

Ponižující výsada patří až do raného středověku a religionisticky zřejmě naruby souvisí s prastarými iniciačními obřady v kultu plodnosti, se svatým sňatkem, hieros gamos, neboť na rozdíl od matriárchátu tento „obřad“ král přežívá.

S kultovním sexem úzce souvisí vznik zápasu jako sportu. Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi ze 28./27. století. Enkidu v něm dostane na Gilgameše kolena. Souboj ale měl se sportem málo společného: zápas byl o to, kdo o svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti právě o tzv. svaté svatbě.

Původně byl konán Sumery každoročně králem s Ištařinou kněžkou fysicky naostro (Dumuzi a Ištar) jako vyvrcholení rituální svatby. V novoassyrské době byl obřad na podporu úrody už dávno ryze formální a bez účasti krále-panovníka. O obřadu v Athénách o anthestériích viz pod Svátky a Athény.

Poněkud jinak se na manželství (= vlastnictví) dívali muži předněvýchodních kultur. Jsou dochovány fragmenty středoassyrských předpisů pro královské harémy, riksú, krále Tukulti-apal-Ešarry I. (hebr. Tiglatpilesar I., vládl v letech 1116 – 1077), určující pravomoci harémových dozorců a jejich svěřenkyň, jejich chování i v době menstruace, jak se k nim mají chovat členové paláce a okolí krále.

Přestupky jsou trestány bitím holí, uřezáním nosu. Dá-li si královská harémová žena „rande“ s mužem, trestem jí bylo upálení. Podle „občanských“ středoassyrských zákoníků směl manžel ženu, kterou podezříval z cizoložství, ale neměl na to svědky, podrobit vodnímu ordálu („půjdou k bohu řeky“). Usvědčená manželka i její milenec končili tvrdě: buď oba zemřeli, nebo nevěrné manželce uřízli nos, milenec vykastrován a zohaven v obličeji.

Pokud muž svedl něčí manželku, byl potrestán na hrdlu on, pokud svůdcem byla provdaná žena, pak zemřela ona sama. Podobně řešily nevěru starší zákonné předlohy. Chammurapího zákoník, který sice nikdy neplatil, ale nijak nevybočuje z řady mesopotamské legislativy, trestal nevěrnou manželku smrtí utopením v řece a při nejasných případech počítal rovněž s vodním ordálem (rozdíl: Assyřané topili manželky v Tigridu, Babylónci v Eufrátu).

Středoassyrské zákoníky z časů Tukulti-apal-Ešarry I. dávaly mužům okradeným manželkami právo uříznout ženě ucho, nos, jazyk a pokud někomu poranila žena varle, bylo trestem vytržení prsních bradavek (pokud ale cizí muž políbil manželkou někoho, mohl mu být uříznut spodní ret).

Chrámové služebnice-prostitutky charimtu (sumer. kar-kid; chrámová prostituce charimútu) se na veřejnosti na rozdíl od žen "svobodných" nesměly pohybovat se zahalenou hlavou. Pokud byly dopadeny zahalené, dostala charimtu padesát ran holí a hlavu ji polili asfaltem. Otrokyně to měla horší; té uřízli uši.

Dokázaly pochopitelně „ujet“ i hodně ctihodné dámy z dob „klasických“. Řada Římanek šílela po gladiátorech. Urozenost a majetek nerozhodovaly. Je znám přímo bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, manželka senátora, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem až do Alexandrie. Limonáda jako z jihoamerické televise: když ji manžel našel, byla sice do zápasníka stále zamilovaná, ale choť jí odpustil a Sergiovi zřejmě také. Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších.

Na ochranu před překvapivým návratem manžele používali Římanky prapodivnou praxi z černé magie: za zaříkávání vydloubly oči vráně... Později byla nevěra nebezpečná. Při nástupu křesťanství a v dobách, kdy se za vším viděla magie (první evropská vlna ze 4. století n. l.), se posice římské ženy nijak nezměnila. Vždy však měla právo na spravedlnost, třebaže to někdy znělo velmi nezvykle. V Římě za Valentiniána v době úřadování vicaria Maximina asi roku 370+ byly poslány za cizoložství na smrt dvě urozené dámy Cláritás a Fláviána. Jedné z nich vzali popravčí šaty a musela na smrt nahá; tak také zemřela. Kat/carnifex však byl za to, že se dopustil "obludného zločinu", nefás admísisse immáne, popraven upálením zaživa.

 

Příbuznou, ale intensivnější vášeň měla žena s jedním z nejlepších římských rodokmenů, Valeria Messalína, dcera M. Valeria Messály a třetí manželka císaře Claudia. Formálně byla chotí vladaře a matkou Octávie a Britannica, po nocích pracovala jako děvka s uměleckým jménem Lycisca/Lykiska (asi „Malá vlčice“, ale ve významu „Kurvička“) v závodech s profesionálními prostitutkami o počet milenců za den a noc zvítězila v rekordu: uspokojila 25 mužů).

Měla v bordelu jistého Gnathóna pronajatou místnost a z podnikatelek zavírala nad ránem jako poslední. Život ji hodně bavil a Claudius byl hodně shovívavý (koneckonců jeho slabostí byla děvčata); dokud to nepřehnala. Když slavila svatbu se senátorem C. Siliem, ačkoli nebyla rozvedená s hlavou státu, problém se musel vyřešit – katem.

Pravým opakem nymfomanky Messalíny byla o půl tisíciletí později jiná Římanka a ne ze západu říše, ale východu. Život Theodóry (497-548) šel protichůdně: z bordelu do císařského paláce. Proslula jako herečka-striptérka mímu (viz tam), která ve slavném kónstantínopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky mezi diváky, nebo jim krátila o přestávkách čekání na závod stripteasovými vystoupeními. Stojí za povšimnutí, že podiové odhazování svršků nevadilo církevním činovníkům, kteří jinak strkali nos do úplně všeho. Ovšem pozor! Od 29. června 394 platil zákon Theodosiův nařizující herečkám a těm, které se živí nabízením svého těla, že nesmějí používat šatu náležejícího pannám zaslíbeným bohu, tedy mniškám. Theodóřino umění tedy bylo z kanonického hlediska v pořádku.

První tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7.

Na další podobnou umělkyni v politice a přímo v parlamentu si potomci imperiálního Říma počkají až na začátek 21. století do vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho.

Roku 525 si vzala Iústiniána II. a o dva roky později se stala císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ. Ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel a pro pět set svých bývalých kolegyň a zestárlé prostitutky klášter.
Srov. s kariérou barové tanečnice Isabely Martínezové de Perónové, argentinské barové tanečnice, která se roku 1974 stala první presidentkou dějin.

K branži striptérek, a to většinou plně amatérských, kdysi vystupujících na hrách o flóráliích, se prostituce společensky předpokládala. Do Theodóry se zahleděl příští císař Iústiniánus I., ze striptérky se stala císařovna a křesťansky zbožná první dáma (východo)římské říše, jíž novodobí historici tohoto období už říkají byzantská.

Kouzelný je životní příběh císařovny Theodóry z doby, kdy už dávno křesťanský klérus bezkonkurenčně ovládal římské děje, ale nové zvyklosti se ještě naplno neuchytily ani u dvora, natož mezi lidem. Vůči ukřižovanému z bohů však byli zbožní a vedli spory o to, zda je Iésús Chréstos bytost ucelená, nebo zda jeho božská a lidská přirozenost se oddělují. 

Theodóra byla podle historika Prokopia, který jí nebyl vůbec nakloněn, druhou ze tří sester, dcer chovatele zvěře a medvědáře v kónstantínopolském hippodromu za císaře Anastasia I. (491-518). V té době znamenaly něco už jen dva dostihové kluby z kdysi čtyř až šesti se zástupy fandů v Novém Římě a Akakios patřil k Zeleným/Venetoi. Předčasně však zemřel a zanechal vdovu, jejíž jméno neznáme, ve vážných starostech o obživu děvčat. 

      Sehnala nového druha, ale volné místo u Zelených mezitím na přímluvu tanečního mistra Astéria bylo zadáno někomu jinému, neboť dostal dobře zaplaceno. Vdova vyzdobila dcerky věnci a v přestávce mezi dostihy na jevišti hippodromu žádala Zelené, aby svěřili místo správce zvěřince jejímu novému druhovi. 

      Prosby Zelené nijak nedojaly, zato Modré/Prasinioi, jejich soky. Poněvadž pak zemřel i jejich chovatel, dostala rodina místo u nich. Když děvčata vyspěla, tedy do věku asi patnácti, postavila je matka na podium a staly se z nich herečky komédií. Theodóra s mladší Anastasií u divadla setrvaly, starší Komitó vynikla mezi křesťanskými kónstantínopolskými měšťany jako hetairá. 

      Theodóra vynikala krásou a sex rozdávala nejprve mezi herci. Své komediální role dovedně doprovázela odhazováním šatu a její vystoupení byla velmi populární. Do hippodromu, kde se představení konala o přestávkách mezi dostihy, chodil kdekdo, pochopitelně lidé od dvora, ale také klérus. 

      Když měla za milence jistého Hekébola či Hekébolia z Tyru, změnil se její osud. "Foiníčan" byl pověřen úřadem v Syrii a Theodóra s ním odešla do světa. Brzy se ho zbavila a poznala celé tehdy ještě římské východní Středomoří. V Alexandrii se asi roku 520 seznámila s patriarchou Tímotheem III. a s k němu uprchlým patriarchou antiošským Sevérem. Oba vyznávali monofysitskou podobu křesťanství (miafysitskou), kterou orthodoxie a katholicismus pokládá za heresi/kacířství. 

      Roku 522 se vrátila do Kónstantínopole, údajně již ctnostná. Nicméně jak ji poznal Iústiniános, synovec císaře Iústina I. (vládl do roku 527), není známo: buď jako známou umělkyni, nebo jako zbožnou monofysitku? Tak jako tak, patřila k Modrým, Iústiniános s ní a roku 525 si ji vzal. To už byla patricijka a když se roku 527 stala po jeho boku císařovnou, dosazovala do funkcí všude modré a šla po krku zeleným. 

      Věnovala se dobročinnosti a její císařský manžel vydal edikty proti prostituci a obchodování s děvčaty. Roku 532 zachránila mužovi a sobě zadek, když prokázala vůdcovskou rozhodnost při potlačování spolčených dostihových frakcí zelených a modrých v postání zvaném podle hesla vzbouřenců Níká, „Vyhraj!“. Podle historiografa Prokopia argumentovala vystrašenému manželovi prostou živočišností: "Nezbavím se tohoto purpuru, nechci se dožít dne, kdy by mne lidé, které potkám, neoslovili jako paní... Líbí se též nějak ten starý výrok, že je krásným rubášem královláda, kalon entafion hé basileiá esti." 

Přes sex, ale ne tolik viditelným, se dostala k moci jediná císařovna čínských dlouhých dějin Wu Čao/Wu Zhao, vládnoucí v letech 690-705 jako Wu Ce-tchien/Zetian. Patřívala mezi milenky tchangské dynastie Tchaj-cunga/Taizong. Po jeho smrti roku 649 se provdala za jeho devítiletého syna a nástupce Kao-cunga/Gaozong a roku 655, za něhož vládla jako regentka, od roku 655 jako "císařovna-manželka". Když ho stihla mrtvice, panovala buddhistka, matka čtyř dětí, sama. Po celou svou karieru vedla expansivní politiku a jejích patnáct let vlády, která přerušila souslednost dynastie Tchang/Tang (618-907), bývá označována (po dávném vzoru) za dynastii Čou/Zhou. 

První novověké strip-teasové představení se odehrálo 9. února roku 1893 v pařížském podniku Moulin Rouge, kde se na plesu umělců svlékla jistá modelka. Dostalo se jí za to pokuty jednoho sta franků: následovaly nepokoje v Latinské čtvrti, které musela uklidňovat armáda. O strip teasu viz též pod mímiamby.

 Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Císař Claudius, který proslul svými studiemi literárními a historickými a sukničkářstvím, se po sňatku s Messalínou oženil s dcerou svého bratra Agrippinou Mladší (bylo to její třetí manželství), ale děti spolu neměli.

Jinak ovšem to se svobodnou volbou nastávajícího nebylo nijak valné. Tiberius byl rodem z Líviů a poprvé se oženil s Vipsanií Agrippinou (starší), dcerou M. Vipsania Agrippy. Měli syna Drúsa, ale když Agrippina otěhotněla podruhé, na tvrdý nátlak Augústův, který v Tiberiovi začal vidět svého nástupce, se musel rozvést a oženit s někým lepším: Líviové byli rod plebejský. Tím byla Augústova dcera Iúlia, která zrovna po něm toužila, jako ostatně po celé řadě jiných mužů u dvora.

Vztah mezi Tiberiem a Agrippinou byl velkou láskou a její brutální ukončení (když se prý někdy potkali, měli slzy v očích) zřejmě silně ovlivnilo cynismus a citovou otrlost budoucího císaře a po fiasku sňatku s Iúlií iniciovalo jeho náhradní sexuální programy.

Ve starých Athénách žena na potulky městem pomyšlení mýt nemohla. V Solónových zákonech se muž zavazuje, že bude s manželkou (dcerou-dědičkou) nejméně třikrát měsíčně souložit. Pokud ne, mohla by si do postele vybrat někoho z příbuzných z manželovy rodiny. Athéňan povolil bezdětným mužům přenechat komukoli majetek (tedy pustit ho z rodu), pokud ho k takovému kroku nepřemluvila žena.

Žena si mohla podle Solóna vzít na cestu maximálně trojí oděv, pití a jídla ne více než za jeden obolos a košík ne větší než loket. Na pohřbech zakázal drásání tváře a naříkat na cizích pohřbech (plačky). Rovněž zakázal chodit k cizím hrobům jindy než o pohřbu a obětovat o pohřbech vola a do hrobu dávat více než tři oděvy.

Cizoložníka bylo možné zabít, únos nebo znásilnění ženy bylo za sto drachem. Zákony krétské Gortýny sepsané někdy mezi roky 480 až 460 finančně penalisují znásilnění částkou jednoho sta statérů; to byla velmi vysoká summa. Kdo znásilní svou vlastní otrokyni zaplatí pokutu dva statéry: pokud však už nebyla panna, tak za znásilnění v noci zaplatí dva oboly, ve dne jeden. Byla to zřejmě cena z bordelového sazebníku.

 

Cudné vzory vestálské i bankéřky

Praecia, slavná a vlivná žena v Římě, dopomohla L. Liciniovi Lucullovi, svému milenci, k tomu, aby mohl velet armádě ve válce s Mithridátem. Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc a dříve než manžel.

Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní, za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. U ženy sloupu tradičních ctností a politika byla návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Dnes bychom řekli: káča pitomá – jedno se přeci nevylučuje s druhým, hlavně když to je zdaněné (Fókión byl popraven roku 318, to ovšem byla politika).

Na začátku roku 42 vystoupila Hortensia, dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, jako jediná žena v historii starého světa v roli politického řečníka, a to ve věci vysokého zdanění majetku žen v Římě, ačkoli ženy nebyly přímo účastny správy státu. Byl to první politický emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec.

Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a také Arabkou), která se účastnila jednání senátu. Její dcera Symiamira dopadla úplně jinak, neboť byla s Héliogabalem zavražděna roku 222 n. l. a pravděpodobně ani nebyla nepohřbena.

Předtím ovšem překvapila svou antiemancipační aktivitou: naváděla senát, aby vydal pro ženy předpisy, v čem se mají ukazovat na veřejnosti, koho na veřejnosti políbit, v čem jezdit, jaká nosítka používat, šperky atd. Připomínám, že Muhammad se narodil o čtyři staletí později, nicméně srov. zde výše assyrské předpisy…

Žena v Římě podle zákonů XII. desek měla u soudů zastání a garantované zastoupení v mužských příbuzných, později jako náhradu v placených řečnících. Tito zástupci, advocátí, se stali předchůdci dnešních advokátů, placených právních zástupců. Vestálky byly jedinými Římankami, které mohly svědčit u soudu.

Taková omezení neznaly Elamky ani ženy z mesopotamských států tisíciletí předtím: dědily, vystupovaly před soudy, přímo vlastnily majetky, uzavíraly smlouvy.

Roku 396 či 395 obdržely římské ženy stejné právo jako muži, aby na jejich pohřbech byly pronášeny oslavné proslovy. Senát tak ženy odměnil za to, že složily dohromady zlato na dar Apollónovi Delfskému, kam se chystalo poselství.

Zákony XII desek, legés duodecim tabulárum, na páté desce určovaly, že ženy vyjma Vestiných kněžek jsou pod poručnictvím člena rodu, agnáta, vlastnictví majetku ale zpochybněno nikdy nebylo. Pouze na veřejnosti se o něj brát samy nemohly. Římské manželství bylo formálně druhem vlastnictví muže nad ženou, občanskou smlouvou (církevní záležitostí od 12. století, pro křesťany svátost manželství nařízena tridentským koncilem roku 1563).

Přesto bez újmy žily ženy nesmírně bohaté, dokonce takové, které se živily finančními službami bankovními. Tak např. Cicero oslovil jistou bankéřku jménem Teukris, podle jména nikoli Římanku. Nižší částky do patnácti dénárů na měsíční úrok 6,25 procenta půjčovala v Pompéjích jistá Faustilla, "Štísko", a brala do zástavy od žen šperky.

Mimo dosavadní zkušenosti evropských dějin je norský zákon, nařizující od 1. ledna 2008 všem akciovým společnostem, tedy soukromými i státem kontrolovaným, aby jejich správní rady sestávaly ze čtyřiceti procent žen. Nory následovaly pozvolna vlády dalších západoevropských států. Římanům, včetně těch, kteří se za prapotomky oněch původních vydávají, trvalo 2769 roků, než do svého čela zvolili ženu: v červnu 2016 byla zvolena starostkou Města (sindaco) právnička Virginia Raggiová (37).

Ad vocem římská cudnost: M. Porcius Cató během své censury roku 184 vyloučil ze senátu jistého Manilia za to, že na veřejnosti v přítomnosti své dcery políbil její matku a svou manželku. Ačkoli Catonův nelidský vztah k otrokům je veleznámý, překvapí informace, že prý jeho manželka se svým také kojila děti otroků, aby prý v nich tak vzbudila náklonnost k synovi.

Vzorem naprosté ženské ctnosti byli Římanům vestálky, virgó Vestális. Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, bohyně krbu a státu, jejichž hlavní starostí bylo udržovat věčný oheň, byly vybírány mezi šestým a desátým rokem věku, službu v panenství u chrámu konaly třicet let a pak byly „volné“.

Ve Vestině chrámu bývaly deponovány závěti majetných Římanů, odpovídaly tedy kněžky za uchování jejich tajemství. Octaviánus si ovšem k Antóniově závěti našel cestu násilím a její obsah zveřejnil: to, že Antónius odkázal majetek Kleopatře, převedlo do Octaviánova tábora řadu vlivných lidí a budoucí Augustus mohl v klidu vyhlásit válku egyptskému „zaprodanci“.

Kromě několika excesů, kdy kněžky byly dopadeny při styku s milenci, ale půl tisíciletí dlouhá historie republikánského Říma takových in flagranti zaznamenala jen osm. Největší skandál s vestálkami proti mravopočestnosti byl odhalen a zveřejněn roku 114, kdy musely zemřít za to, že se milovali s muži hned tři kněžky najednou.

Smrt pro padlé vesty byla ovšem speciálně krutá: byly zaživa zazdívány do podzemních prostor. Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty výjimečně odsouzena k nosení vody v sítu.

Císařská doba přinesla uvolnění a žádný takový případ není znám. Nepotrestán zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Dokonce vyhlášený zvrhlík Elagabalus či Héliogabalos ze Syrie donutil ke svatbě, a přemluvil senát, aby svolil, vestálku Iúlii Aquilii Sevéru. Románek byl krátký: šílený Arab kněžku brzy zapudil (viz pod sex).

Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus roku 83 n. l. už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal volbu smrti a jejich svůdce vykázal z Města. Již jednou soudně osvobozenou představenou vest Cornélii dal zakopat do země a jejího milence umrskat.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala zřejmě koncem roku 392 n. l. manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna. Horlivá křesťanka s manželem ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických bojích popraveni.

Vestálky byly ve vysoké váženosti. Jejich slovo, pokud vůbec na veřejnosti promlouvali, mělo rozhodující vliv. Nikdy se nepletly do politiky. Je však znám případ, kdy vestálka pomohla svému bratrovi. Když lid nepovolil roku 143 triumf nad alpskými Kelty konsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi, slavil ho bez svolení. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitólium jeho sestra, vestálka Claudia.

Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ jiné vestálky, Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li stále pannou - a loď se prý uvolnila.

Co do manželské oddanosti žen dospěl nejdále patriarchalismus společnosti indické. V souladu se svými mýthickými vzory hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela, před nímž rozdá kolem stojícím příbuzným své osobní věci a šperky. Zvyk upalování vdov zakázal jménem britské správy generální guvernér v letech 1833-1835 lord William Bentinck. Hellénský dávnověk znal něco podobného, nikoli systematického. Euadné, manželka argívského siláka Kapanea, jehož za zpupné řeči při dobývání Théb srazil s hradeb bleskem Zeus, se vrhla do pohřebního žároviště se skály nad ním v Eleusíně: proč to udělala, z lásky, dává divákovi vědět v Eurípidově tragédii Prosebnice, Hiketides (premiéra někdy před rokem 420).

Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. Roku 1987 se takto v Rádžasthánu upálila jistá Rúp Kanwarová (18), pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel na nemoc (24). Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali. Jiný verse ovšem praví, že k tomu byla brutálně donucena a přihlížející policie nezasáhla...

Panenství zůstalo legitimací k rovnoprávnosti s muži do novověku, ale mezi Albánci a slovanskými Balkánci ze zcela jiných příčin. Pokud zemřel či byl zabit otec, hlava rodiny, která neměla mužského nástupce, mohla mužskou roli se všemi právy a povinnostmi převzít nejstarší dcera. Podle starého severoalbánského zvykového práva sepsaného před půl tisíciletím protiosmanským bojovníkem jménem Lekë Dukagjini (zemřel roku 1481) musela odpřisáhnout, že setrvá celý život v panenství.

Na začátku třetího tisíciletí takových žen-mužů žilo v Albánii asi čtyřicet. Chodily v mužských šatech, zasedaly jako hlavy rodin či rodů s muži, požívaly vůdcovské úcty, chodívali ozbrojené a doma jejich sestry a jiné příbuzné jí byly poslušny jako mužům. Roku 2016 byla dopravena do domu důchodců jistá Černohorka Stana Cerovičová (80), kterou otec vychoval pro své nástupnictví jako chlapce, neboť jeho synové zemřeli a zůstalo mu pět dcer; byla z rodiny nejmladší a poslední v zemi v takovém postavení.  

Naopak u Egypťanů je doložena sakrální prostituce dívek do jejich první menstruace, kdy byly služby zbaveny.

Manželství mělo své symbolické vzory. Novomanželské neštěstí představoval příběh Prótesiláův: den po svatbě s Láodameiou odplul k Troji, kde obelstěn při výsadku Odysseem se jako první dotkl země a padl. Symbolem chudého ale spokojeného stáří je příběh Frygů Filémóna a Baukidy: od bohů získali možnost zemřít ve stejný okamžik.

Ačkoli měl starověk mnoho zářných a nezářných modelů vznešených žen, ženu státotvornou, „národní“, neznal. Srov. např. v Prusku a Německu Luisu Mecklenburskou, manželku Friedricha Wilhelma III. (zemřela 19. července 1810), jíž se obecně přikládá důležitého symbolického významu v pruské osvobozovací válce a při protinapoleonovské vendettě jejího druhozeného syna a prvního císaře německého Wilhelma I. ve válce 1870/71 (její socha na sarkofágu, dílo Christiana Daniela Raucha, je v Charlottenburgu).

L. Ceiónius Commodus, po adopci Hadriánem L. Aelius Caesar, byl hodně nemocný. Hadrián brzy svého kroku litoval, neboť tušil, že půjde dříve na pohřeb svému nástupci, než naopak. Nemocný ale měl chutě do života dost. Ženy ho bavily a L. Aelius je miloval. Jednou prý nespokojené manželce, jíž se nelíbilo, že se potuluje po cizích ložnicích, řekl: „Dovol, abych si užíval jinde; manželce patří společenské postavení, ale nikoli potěšení.“

Jinak ctnostný voják P. Helvius Pertinax, který to dotáhl na Nový rok 193 n. l. na císaře, měl za milenku asi dceru M. Aurélia Corfinia a jeho manželka chodila s hudebníkem-citheristou.

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě. Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally, se říkalo. Přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla a sama si vzala život.

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex. Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze kultu meteoritového bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avitus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus vulgo Sardanapallus.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avita Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul máter castrórum a m. senátús, zřejmě první v Evropě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho. Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši.

Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti. Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době).

 

Sardanapallova matka Iúlia Soaimias Bassiana vulgo Symiamira, syrsko-arabská šlechtična z emesské panovnické dynastie, se stala první ženou, která vstoupila do senátu a zúčastnila se jednání a formulace usnesení, jakoby byla senátorkou. Zcela ovládla synovu vládu, který se věnoval pouze svým zábavám, ona se svou matkou řídila říši. Chlapecký imperátor zřídil na Quirinalu na místě, kde se setkávaly o svátcích matrony významných rodů a císařské byrokracie, stavbu, říkalo se jí senátek, senaculum, "ženský senát". Řídila ho logicky Symiamira a jeho usnesení se týkala ryze norem společenského vystupování žen, tedy například jak se objevovat na veřejnosti, která má přednost před jinou, která kterou smí políbit, v jakých kočárech a čím tažené se která smí objevit, v jakých nosítkách a v jakých botách. Na čem dalším se manželky římských mocipánů dohodly, známo není, ale po vzoru řady republikánek to mohlo mít dalekosáhlé důsledky, srov. spiknutí traviček roku 331. Dobový pramen tato "senátní usnesení" označil za směšná, rídicula.

Po Eusébii měl Constantius za ženu Faustínu, podávanou v pramenech jako anděl všech ženských ctností. Vynikala prý nade většinu žen krásou těla a mravů a v tak vysokém postavení si uchovala lidskost. Sotva se o takovém zjevu ještě někdy dočtete…

Naopak pravděpodobně všechny zachované příběhy zlomocných žen starého věku překonává v poslední čtvrtině 18. století osud a dílo jisté zchudlé francouzské šlechtičny de Saint-Rémy známé jako Jeanne de La Motte. Podvodnice velkého stylu se domohla manipulacemi a falšováním listin hraběcího titulu a ve spolupráci s jistým Giuseppem Balsamem alias hrabětem Cagliostrem oklamala kardinála Louise Reného de Rohana, který se ucházel o přízeň u královny Marie Antoinetty. De La Motte použila zfalšovaných listin, aby se mohl s královnou sejít: byla to však místo ní její dvojnice, jedna pařížská kurtisána. Chtěl si Marii Antoinettu k tomu roku 1785 naklonit drahým náhrdelníkem, zaručil se za něj u zlatníka.

Když se to provalilo, musel dvůr náhrdelník koupit a král Ludvík XVI. dal kardinála vyšetřovat (parlamentem osvobozen). Skandál zbavil královský pár v době, kdy se osud monarchie nakláněl do záhuby, posledních sympatisantů, zatímco de La Motte diamanty ze šperku dávno rozprodala. Když ji dopadli, vypálili jí na tělo dvě lilie a odsouzena byla na doživotí do věznice. Záhadně prchla, žila v Londýně, kde sepsala pomluvný pamflet na královnu a roku 1791 zemřela opileckou smrtí po pádu z okna. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli popraveni revolucionáři o dva roky později.

Sapfó, mýthos a skutečnost

Rhodópis byla krásnou spoluotrokyní Aisópovou a stejně jako on pocházela z Thrákie. Jejich vlastníkem byl Iadmón ze Samu. Ze Samu ji odvedl do Egypta do Naukrátidy Xanthos, který ji prodal za velkou sumu Charakovi z Mytilény, bratrovi literátky Sapfó.

Charaxos ji daroval svobodu a Rhodópis zůstala v Egyptě někdy na začátku dlouhé vlády filhellénského krále Amásida (Ahmose II., 570 - 526). Jeho hlavní ženou byla Ládiké či Láodiké z Kýrény, ale její syn a když Kambýsés roku 525 dobyl Egypt, propustil ji bez úhony domů.

V prostředí hellénských obchodních center v Deltě si vydělávala jako hetairá stejným způsobem, jako předtím svému majiteli. Její jméno bylo podle Hérodota proslulé po celé Helladě a stejně jako o něco později slavné Archidiké se o nich pěly písně. Charaxos si láskou k Rhodópidě znepřátelil svou sestru Sapfó, neboť měl Rhodópidě lásku opětovat značnými výdaji: prý přišel na mizinu.

Zřejmě se jedná o prostý příběh velké lásky starého muže k mladé ženě, kterou ale Sapfó nazývá Dorichá a nikoli jako Hérodotos Rhodópis (tj. Růžovooká; že by doklad pro nejstarší použití „uměleckého“ jména? Mezi taková běžná jména patřila např. Chrýsis, zlatá, Zlatíčko, Pannychis, Na celou noc, Filoméla, Milující zpěv, Psýché, Dušinka, Tryfainá, Chtivá atd.).

Hérodotos zaznamenal, jak slavná byla. Povídali si o ni Helléni, že nejmenší z pyramid si prý postavila Rhodópis. Je to nepochybně první známou ženou dějin, která slavně zbohatla sexem.

Jinou slavnou prostitutkou z Egypta byla Thónis. Zahořel po ní prý jistý Egypťan, ale byla drahá. Ve snu se mu zdálo, že se s ní vyspal, a byl spokojený. Ale Thónis ho obvinila u krále Bokchórida, že jí nezaplatil. Panovník rozhodl, aby napočítal zlato, ale ve stínohře s ním rukama pohyboval sem tam, protože představa je jen stínem skutečnosti. Spor prý vyřešila po staletích vyhlášená hetéra Lamiá, přítelkyně Démétria I.: muž musí zaplatit, protože stín Thónidu neuspokojil, kdežto muže ano.

Userkaf dal stavět Reovi chrám a pro sebe pyramidu u stupňovité pyramidy v Saqqáře. Postava jeho manželky Chentkaues se pravděpodobně zrcadlila v pozdní reminiscenci jménem Nitókris (u Manethóna), nebo Rhodópis (u Hérodota); srov. ale rok 2283.

Sapfó z Mytilény, starší vrstevnice obou jmenovaných dam, požívala po celý hellénský starý věk i po dobu raného principátu vynikající pověst nedostižného osobního i literárního vzoru. V její době bylo „módní“, aby aristokratky zakládaly a živily „dámské kluby“, oddávaly se literatuře a uměním.

Hlavy jiných společností, músejí, nám zůstaly bezejmenné, zachovalo se Sapfino jméno. „Kluby“ byly kultovními spolky, thiasos, srov. jejich mužskou podobu v Athénách. • S jistou dávkou pravděpodobnosti se lze domnívat, že římské aristokratky udržovaly jakési „kluby" někdy ke konci republiky a že to mohly být "instituce" vlivné.

Z jejího díla rozloženého do devíti knih ovšem zbyly jen trosky (poslední objevy z fragmentů z oxyrrhynžských papyrů jsou z let 2005 a 2014). Pověsti o její homosexuální „lesbické“ orientaci (název podle názvu rodného ostrova básnířky) jsou mnohem pozdější a zalíbení našly až u křesťanů.

Zřejmě prvním, u něhož se objevuje slůvko lesbiai, řec. lesby, s touto náplní je anonymní komentář k prvním křesťanskému theologovi/filosofovi římským jménem T. Fláviovi Clémentovi, řec. Klémentovi z Alexandrie (ačkoli se narodil v Athénách; zemřel krátce před rokem 215 n. l.).

Samo označení „homosexuální“ je až z 19. století. V hellénismu se lesbám říkalo tribás, latinsky frictrix, „ta, co tře“, a orientace byla pokládána za nemravnou, proti přírodě, více než mužská homosexualita.

Naopak v klasickém období hellénských dějin a mnohdy i dnes bývá zobrazení nymfy na mincích samostatné Mytilény (raženy od poloviny 5. století) vykládáno jako obraz Sapfin. To by ovšem znamenalo, že Sapfó byla první smrtelnou ženou, jejíž obraz se kdy dostal na mince, jejichž význam v této době nebyl ani tak v nominální hodnotě platidla, jako spíše v hodnotě representativní - jako výsostný státní symbol. Byla také první literátkou, která dceři radila, jak se má obléci. • První Římankou s portrétem na mincích, byla roku 42 Fulvia, manželka triumvira M. Antónia.

V letech 603 až 596 musela Sapfó se svým mužem emigrovat z rodného Lesbu na Sicílii. Když se pak vrátila domů, založila ve svém domě Múseion, "Sídlo Mús", intelektuální společenství sestávající údajně převážně z žen (srov. ale příčinu její sebevraždy, viz rok 630).

Sapfiiny literární následovnice jako např. o něco mladší Kleobúlíné z Lindu, dcera jednoho ze Sedmi mudrců Kleobúla, nebo o dvě až tři století mladší Érinné z Télu, Korinná z Tánagry či ještě mladší Melinnó zv. Lesbia takové proslulosti zdaleka nedosáhly.

Věhlasu hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem. Pýthagorici po celý starý věk slavili dne 11. července svátek Pýthagorův a jeho choti (sňatek, narozeniny filosofovy?). Dámó měla prý svátek 21. července, Pýthagorova matka Pýthais 28. července.

Ženské primáty

Roku 3054 v Egyptě po Džetovi vládne jistý či jistá Mer(it)-Neith. Také není zmiňován(a) Manethónem, možná proto, že může jít o ženské jméno, snad manželka Džetova, která po jeho smrti vládla jako regentka následujícího krále, zřejmě svého syna. Byla by první doloženou samostatnou královnou v lidských dějinách, srov. zde níže Nitókris a rok 2184. Chronografové k vládě jistého krále, jemuž řecky říkají Binóthris n. Biofis, pravděpodobně Ninečer ze druhé dynastie, viz rok 2983sqq., připojili poznámku, že první dal ženám právo vládnout. Egypťanky toho, jak zde níže patrno, nezneužívaly, a údaj to je značně kuriosní.

První známou literátkou byla dávno před ní Encheduanna, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîn) v Uru, autorka epické básně Inanna a Ebech („Nin-me-šar-ra“, Paní všech božských mocí). Podle jedné verse měla být dcerou zakladatele první předněvýchodní říše dějin, akkadského Šarru-kéna (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a celé Mesopotamie.

Roku 2384 v sumerském Lagaši po Ennen-tarzim (od c. 2400) následuje Lugal-anda (vládl sedm let do 2378). Panoval společně se svou ženou Bara-nam-tarra. Je to první spoluvláda muže s ženou v dějinách. Bara-nam-tarra vlastnila velké pozemky a pečetila vlastní pečetí.

Téhož práva užívala manželka prvního sociálního reformátora dějin Urukaginy Lagašského (zabit c. 2731) jménem Šaša či Šag-šaga. Jako velekněžka chrámu bohyně Baba/Bau rozhodovala o chrámových pozemcích a lidem k nim přináležejícím. Do její domácnosti patřilo sto padesát otrokyní na práce kolem tkaní látek, vaření piva, mletí a pečení a další práce v kuchyni, šest žen pěstujících obilí na výkrm prasat, zpěvačka s několika hudebníky, team patnácti kuchařů, kadeřník a další řada služebníků starající se o královnu-kněžku a její děti.

Tyto údaje známe z písemných záznamů. „Živě“ známe počty a osud služebnictva takové královny z nedalekého Ur a jenom o století starší. Z doby I. dynastie urské (po cca. 2500) pochází známý hrob královny Pú-abí (dříve čteno sumerskými znaky Šub-ad, nyní módně v užívání semitská forma čtení znaků) s bohatou výbavou, kterou na cestě do smrti doprovázelo šest mužů a šedesát osm žen, hudebníci a služebníci, její pozemští společníci, všichni vyzdobeni dobovou šperkařskou nádherou.

Služebnictvo královny-velekněžky bylo v pohřebišti na cestu do říše bez návratu povražděno, neboť taková byla víra v potřebnost jejich životů pro zesnulou paní.

Není známo, že by v dávnověku sakrální krutost převýšila krutost kriminální. Zřejmě rekordní počet obětí byl odhalen v procesu zahájeného 2. ledna 1611 v Uhrách s hraběnkou Erszébetou Báthory(ovou), známou „Čachtickou paní“, odsouzené za zabití 610 děvčat do domácího vězení (nejnižší údaj praví: čtyřiceti). Deviantní šlechtična si představovala, že v lázních z krve služebných nezestárne (podle dobových zákonů nemohla být šlechtična odsouzena na smrt  a po několika letech zemřela doma sama od sebe).

Ve 24. století panovala v Kiši Ku-Baba, „Šenkýřka“ (tzv. III. dynastie kišská). Pevnou rukou vládla údajně sto let, a její jméno v hellénisované podobě Kombabos přežilo v titulu eunušského kněze v syrské Hierápoli (a podle jiných výkladů může souviset se jménem anatolské bohyně Kybely). Známe dceru vládce Lagaše Ur-nanše (c. 2540) jménem Lid-da, která rovněž byla kněžkou.

Zimrilim, vládce v Mari na Eufrátu (1778 – 1761), současník a oběť babylónského Amority Chammurapího, měl osm dcer. Dvě z nich musely do kláštera a staly se velkněžkami dvou kultů. Jedna z nich, Eríšti-aja, si stěžovala matce, jak zle se má, že nedostává žádný proviant, ačkoli se modlí za zdar všech, ani pivečko, že jí otrokyně umírají a náhradu nedostává…

Sîn-achché-eríbova hlavní manželka Naqi´a byla Aramajka a asi pocházela z Palaistíny a měla přízvisko Zakútu, Čistá. Prosadila na trůn mladšího syna Aššur-acha-iddina a měla během jeho vlády na něho rozhodující vliv. Rozdělením assyrské říše mezi Aššur-bani-aplu (zůstala mu kmenová Assyrie a další dobytá území) a Šamaš-šuma-ukína (králem Babylónie) dala nepřímo podnět k válce jejích vnuků.

Roku 2184 v Egyptě po nejdelší vládě v lidských dějinách zemřel král Fiops II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Horus X Merenre II. Antejemsaf, řec. Menthesúfis, panoval jen rok. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, v nilské říši anarchie. Roku 2183 byl králem Netžerejkare, který také vládl jen několik měsíců.

Pomstila se a odstranit ho dala sestra zavražděného Merenrea II. jménem Menkare (Neith), řec. Nitókris (k tomu ale rok 2498). Jako první žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181. S ní končí doba VI. dynastie (od 2345) a celá éra staré říše (od 2686); srov. však zde výše Merit-Neith a poslední panovnici xii. dynastie Sobkneferu, viz rok 1799, a Hatšepsut.

U Peršanů se proslavila matka Artaxerxa II. a Kýra mladšího Parysatis. Stranila mladšímu a u staršího nesnášela jeho královnu Stateiru. Když ve slavné bitvě u Kúnax padl Kýros, jeden z blízkých Artaxerxových činovníků, eunúchos Masabatés, usekl Parysatidinu synovi hlavu a ruku a jako důkaz o konci války je donesl králi Artaxerxovi. Parysatis mu to roky nezapomněla a když se naskytla příležitost, dala ho stáhnout z kůže, jeho natáhnout na tři kůly a vedle vypnout eunúchovu kůži.

Kolem roku 650 věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Osobní svoboda hellénských žen: Starý svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž z domu nevycházela a když, tak v doprovodu výročně o náboženských slavnostech, kdy měly možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vznikající z delší známosti starý věk hellénský u mladých lidí prostě nemohl znát...

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady (dórská Sparta tuto instituci neměla). Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Pův. ale pornografie byla malba s erotickým námětem, teprve v pozdním hellénismu také literatura. • Aby se ženy vyhnuly označení prostitutek, dostalo se v osmdesátých letech 20. století v anglosaském světě do užívání obratu sex workers, sexuální pracovníci/pracovnice, které se původně vztahovalo na muže a ženy pracující v porno- a erotickém průmyslu, tedy nikoli přímo prostitut(ka). Od toho povstalo commercial sex workers (i se zkratkou CSW), komerční sexuální pracovnice, česky obvykle "kurvy, štětky".

V Augustově době se erotická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. Z mýthologie vydržela u literátů jen themata erotická a svět olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům přerodil ve vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli polytheisty křesťané.

Úlevu athénským ženám přinesly Solónovy zákonodárné reformy. Athéňanky na tom s osobní svobodou byly ve srovnání se Sparťankami nebo Kréťankami velmi špatně. Vdova-dědička se sice směla stýkat pouze s příbuznými zemřelého, ale když se znovu provdala musel s ní nový manžel souložit minimálně třikrát do měsíce.

Solón zrušil až na troje šaty a kuchyňské náčiní povinné věno (chudé rodiny dcery vybavit nemohly a jak žertují komičtí autoři na podiu, žena bez věna je lepší, poslušnější, než s věnem a bohatá, protože utrácí).

Dcery a sestry nesměly být muži prodávány, jak povolovaly některé mesopotamské zvyklosti. Solón zavedl závěti, které zvyšovaly osobní svobodu při nakládání s majetkem. Odstranil zvyk drásat si o pohřbech tváře a prsy a lamentovat na cizích pohřbech. Zakázal rovněž obětování zesnulým vola. Naopak v chrámech, na hrách, na soudech a na úřadech pod pokutou tří drachem pošpiněnému a dvou do obecní pokladny měli lidé zakázáno pomlouvat žijící.

Ženy živící se sexem patřily k výbavě každého starověkého námezdního vojska. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády vyhnal nový vrchní velitel P. Cornelius Scipio Africanus z ležení na dva tisíce kurtisán. Římská armáda tehdy čítala asi čtyřicet tisíc mužů.

Ve válce Lakedaimonských s arkadskou Tegeou se spartský král Charillos (886-826) vypravil poprvé do pole pro Arkadům. Jejich ženy se ozbrojené usadily v záloze a čekaly jak dopadne bitva. V rozhodujícím okamžiku prý zasáhly do boje a výsledek bitvy zvrátily - Sparťané se dali na útěk.

Tegejské ženy, které prý vedla jistá Marpéssa zvaná Choirá ("Svině", též "Píča"), dokonce zajala krále Charilla. Byl však propuštěn bez výkupného, neboť se zavázal, že už nikdy nepotáhne proti Tegejanům. Což nedodržel, ale je to první, snad i historické vítězství žen nad ozbrojeným oddílem mužů (viz rok 886)....

Theopompos, král Sparťanů v letech 785 - 739, byl ve válce s Arkady zajat. Jeho manželka obdržela od Arkaďanů povolení zajatce navštívit: v cele si s ním vyměnila oděv a Theopompos se tak unikl (o osudu choti ani o jejím jménu není nic známo).

První evropskou loupežnicí byla podle mýthů o Théseovi jistá Faiá, které se v jiné tradici říká "krommyónská svině". Jedna i druhá prý škodila svému okolí a Théseus zabíjel v každém případě.

Děvčata to měla na úsvitu evropských dějin hodně těžké. Obvykle byla na kšeft, výhodnou dynastickou investicí, v horším případě byla vražděna hned po porodu. Doma mlčet, rodit a vychovávat. Nemít názor. Ale než se holka provdá, musí garantovat sexuální analfabétismus, jinak panenství. Zásada se v širém světě udržela dodnes všude tam, kde muži myslí více rozkrokem než je racionální.

Posuďte: Roku 739 v první válce messénské poradila Pýthie obleženým Messéňanům na jihopeloponnéské hoře Ithómě, aby obětovali pannu z domácího královského rodu Aipytovců. Přítel messénského krále Eufaa Aristodémos nabídl svou dceru, s čímž ale nesouhlasil její nastávající, který na její záchranu prohlásil, že ji již zbavil panenství. Aristodémos se tak rozčílil, že dceru zabil a rozřízl jí břicho, aby doložil, že žádný plod v sobě nemá.

Věštec smrt Aristodémovi dcery nepřijal, neboť nebyla zasvěcena podsvětním bohům. Král ale rozhodl opačně. Aristodémos roku 725 došel k závěru, že jako dcerovrah ničím a nikomu neprospěl, ani své vlasti, a probodl se na hrobu své dcery.

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roku 723 roztrhat a sežrat koňmi. To pak vedlo k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel. Podle Solóna bylo možné o sto let později cizoložníka zabít, únos a znásilnění přišlo na sto drachem.

Pro srovnání: vítěz na olympiádě obdržel v Athénách pět set, na isthmiích sto drachem, býk stál za Solóna pět set dr., ovce jednu.

Jako první historickou královskou vražedkyní v hellénských dějinách proslula Eryxó, manželka kýrénského krále Arkésiláa III. v polovině 6. století. Králův bratr Learchos Arkesiláa zavraždil a Eryxó manželovu smrt potrestala. Na „trůn“ nastoupil její syn Battos III. Chromý, jehož manželkou byla jistá Feretímé. Ta byla po rozbrojích v Kýréně nucena i se svým synem a vládcem Arkesiláem IV. uprchnout.

Uchýlila se na Kypros do Salamíny a na místním vládci Euelthónovi žádala vojenskou podporu pro návrat svého syna k moci. Král jí vojáky nedal, ale zato od něho dostala zlaté vřeteno s kuželem a vlnu: ženám prý náležejí takové dary, nikoli vojska.

Arkesiláos sehnal pomoc na Samu, svou vlast pacifikoval, ale moc prospěchu z toho neměl. Postrašen věštbou opustil Kýrénu a zakrátko byl zabit v sousední Barké. Jeho matka Feretímé krátce vládla sama, ale pak musela za země uprchnout. Někdy před rokem 512 požádala v Egyptě o pomoc místního perského satrapu Aryanda. Ten po devět měsíců obléhal Barku, až se ho roku 512 zmocnil zrádnou lstí. Feretímé dala své protivníky narazit na kůl a prsy jejich žen dala rozvěsit po hradbách.

Zbylé obyvatele Barky usídlil Dáreios v Baktrii: první násilný transfer obyvatel v hellénských dějinách. Tato ojedinělá ženská krutost v hellénských dějinách (srov. Olympias a její mstu) nezůstala potrestána: podle Hérodota Feretímé zemřela na zpáteční cestě do Egypta, když „měla za živa tělo plné červů“.

Zřejmě první zahraniční vojenská intervence v Evropě způsobená ženou (ovšemže hned po válce o Helenu) byl důsledek románku mezi dvěma mladými Sparťany. Zároveň to je důkaz pro to, že ženy sice neměly právních jistot, ale ve skutečnosti byly často rovnoprávnější než jejich protějšky. Již postarší Kleónymos, který se hodně nacestoval se zbraní v ruce po světě, se oženil s výrazně mladší Chilónidou, dcerou Leótychidovou. Všichni pochopitelně královského rodu.

Děvče se však zamilovalo do syna krále Area jménem Akrotatos ("Vynikající"), když byl táta zrovna za obživou (mečem) na Krétě. Kleónymovi se to rozleželo v hlavě, že si z něho dělají ve Spartě legraci, a přemluvil Pyrrha, bojovného krále Molossů, aby udělal ve Spartě pořádek.

Dobře to dopadlo, láska vyhrála. Pyrrhos přitáhl, a to i se slony, ale Spartu nedobyl, protože se zavčasu stačil vrátit Areus. To se stalo roku 273. Kleónymos už nesměl domů a holka dostala nového manžela (později padl u Megalopole).

Věrnost milenci osvědčila roku 245 jistá Danaé. Sófrón byl seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké, která v Efesu sídlila, ho chtěla dát zavraždit, ale její záměr prozradila její vlastní služka Danaé, milenka Sófrónova. Sófrón takto varován unikl, ale Danaé byla popravena svržením ze skály. Byla dcerou hetairy, jedné z žákyň Epikúrových, jejíž jméno však neznáme.

Synovská oddanost má rovněž své velké příběhy. Attalos I. Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie. Apollónis Eusebés, jak znělo matčino trůnní jméno, a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna.

Láska vedla k dobytí měst, což není jen příběh Ília/Troje. Tak roku 209 při obléhání Tarentu Římany sloužil v římském vojsku jistý Tarenťan. Jeho sestra v obleženém městě milovala jednoho z bruttijských vojáků. Římané navedli milence, aby se postaral o slabé místo na hradbách: odvedl odtamtud stráž a opuštěným místem pak vedli průlom.

Jiný příběh je ze západního Středomoří. Massalští na obranu proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali při pobřeží další kolonie. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku (latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března). Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalijsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos. O Massalii více viz tam.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem pýthagorejské školy. Z hetér (?) byly zřejmě první ženami, které navštěvovaly přednášky filosofů, jistá Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, posluchačky Platónovy a Speusippovy. Platón dal dokonce Sókratovi v Symposiu rozmlouvat o lásce zřejmě vymyšlené postavě věštkyně z Mantineie Diotímě.

Z historických postav u barbarských národů vynikla mezi Hellény slávou nejprve královna Skythů-Massagetů Tomyris, která roku 530 ukončila v bitvě kdesi ve Střední Asii život krále Peršanů Kýra II. Protože chtěla potrestat Kýrovu krvežíznivost (v perském zajetí si mimo jiné vzal život zajatý syn královnin), po bitvě strčila Kýrovu hlavu do měchu s krví.

U Peršanů dosahovaly ženy královské důstojnosti důležité posice ve státě především v okamžiku, kdy jejich syn či manžel byl slabým vládcem. A to i přes to, že si je panovníci drželi v urozených harémech. Do chodu dějin zasáhla výrazněji jako první Otanova dcera, kterou Hérodotos nazývá Faidymé. Na otcovu výzvu odhalila Pseudo-Smerdise, neboť v posteli mohla potvrdit podezření, že nemá uši a tudíž není pravým Smerdisem, kterého dal předtím jeho bratr Kambýsés zavraždit.

Když se po odstranění usurpátorů perského trůnu stal králem Dáreios I., za své první manželky si vzal dvě dcery Kýra Velikého Atossu (předtím manželka Kambýsa a mágova bratra) a Artystónu (tuto ještě jako pannu), jako třetí Parmys, Smerdiovu dceru a pochopitelně Otanovu dceru Faidymé.

Parysatis/Parušjáti, sestra a choť Dáreia II. vládla fakticky po celou dobu Nothova kralování v letech 424 až 404: byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové mohli přímo setkat. Parysatis proslula krutostí. Kolem roku 420 propuklo v Persii povstání Arsita, bratra krále Dáreia II., které bylo namířeno spíše proti králově manželce Parysatidě. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Zdá se, že pouze jedna žena byla zasnoubena s římským císařem, ale provdala se za hranice. Olympias, dcera praefecta praetorió Flávia Ablabia z Kréty (cos. roku 331 n. l.), byla zasnoubena asi roku 333 budoucímu císaři Constantovi I. Ke sňatku nedošlo a později byla provdána za armenského krále Aršaka II. (vládl 339-369 nebo c. 350-364).

To Aelia Galla Placidia (c. 390-27. listopadu 450) se za vznešeného cizince nakrátko provdala, ale formálně neopustila území říše. Dcera Theodosia I. (+ 17. ledna 395) z druhého manželství s Gallou, sestrou Valentiniána II., se roku 414 v Narbó/Narbonne stala ženou visigotského krále Athaulfa, zavražděného v Barcinóně/Barceloně v létě 415. Byla provdána ještě jednou, a to opět krátce: 1. ledna 417 za Constantia III., provolaného 8. února 421 za Honóriova spoluvládce. Manžel zemřel na nemoc 2. září téhož roku a vdova Augusta Aelia Galla Placidia, matka Iusty Gráty Honórie a Valentiniána III. (* 2. července 419), byla v letech 425-437 jeho regentkou, kdy byl prohlášen dospělým (zavražděn roku 455). 

Incest (viz hlavně tam): Od dob staré říše se egyptské královské dcerky obvykle vdávaly jen do „paláce“. V XVII. dynastii zavedl egyptský král Sekenenre ii. Tao ii. novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, čili incest uzákonil. Novinka platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii a zanechala ohlas do dob hellénistických. Král se však nemusel ženit jen se svými dcerami, na rozdíl od nich měl volnost výběru v palácové nabídce a kromě toho měl k disposici velký harém.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodivosti (sic).

O trochu dále došla Anchesenamun, viz rok 1352. Jako jediná z Egypťanek, a asi vůbec v historii, byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také pravděpodobně sama vládla: jejími královskými choti byli otec Atenaten (to byla hodně mladá, podle dnešních měřítek dítětem) - bratr Tutachaten (měli spolu dvě dcerky, které královnna ale potratila; další děti asi neměla) - děd Aj ( v tomto pořadí).

Žena politicky nastrčená. Roku 20 vrátili Parthové Římanům vojenské odznaky Crassových (53), Decidiových (40) a Antoniových (36) legií, srov. rok 29 a 20. Augustus na oplátku králi Fraátovi IV. jako svůj osobní dar poslal otrokyni jménem Músa. Příliš o ní nevíme, její původ, ale vše nasvědčuje tomu, že plnila a splnila velkou Augustovu misi. Músa se totiž o něco později stala u parthského krále první mezi královnami pod jménem Theá Úraniá Músa/popř. Thesmúsa. 

Kolem roku 10 přemluvila Fraáta IV., aby poslal své čtyři starší syny na vychování do Říma, totiž děti se svými staršími manželkami-královnami. Fraátés IV. měl nesmírný strach z palácového puče a proto poslechl: obava o trůn byla pak parthskou šlechtou vykládána jako podlézavé romanfilství; viz jeho krvavá opatření roku 37 a 26. Músin syn Fraátakés tak zaujal přednostní pozici v královském paláci. Odsunutými syny byli Seraspadanés (později v Římě zemřel), Fraátés (vyhlédnut za krále, ale zemřel cestou z Říma, viz rok 35), Vononés (I.) a Rhodaspés (rovněž zemřel v Římě, data neznáme): do Říma tehdy všechny odvedl správce Syrie M. Titius, jemuž byli předáni na Eufrátu.

Roku 3 n. 2- Músa manžela otrávila a nástupcem v čele Parthů se stal jeho nejmladší syn, syn s Músou Fraátés V. zvaný též Fraátakés, "Fraátíček". Roku 2+ se oženil se svou vlastní matkou, roku 4+ ho šlechtici sesadili. Nelíbili se jim římské zvyklosti královy a že byl synem otrokyně byť zbožňované, loutka Říma v Parthii. O dalších osudech matky se synem není nic známo, pravděpodobně byli pučisty zavražděni.

V novodobých dějinách v podobné misi zaujalo jméno italské šlechtičny Virginie Oldoini Verasis, provdaná hraběnka di Castiglione. Její bratranec Camillo Benso hr. di Cavour, ministr sardsko-piemontského krále Vittoria Emanuela II., přemluvil osmnáctiletou vzdělanou krásku, manžela měla plné zuby už po roce a porodu jednoho potomka, vypravit se do Paříže a získat císaře Napoleona III. pro spojenectví proti Rakousku: "Musíš ho dobýt, je-li třeba, svést, dosáhni úspěchu, jedno jak!" Stalo se. Upozorňovala na sebe výstředními šaty s mnoho prosvítající kůží, Napoleon se k nevoli císařovny Eugénie chytil, kupoval hraběnce šperky, pořídil byteček a od roku 1856 byla po dva roky jeho milenkou.

Misi naplnila: Francouzi ve spojenectví se sardsko-piemontským královstvím porazili Rakušany, Habsburkové ztratili u Magenty a Solferina Lombardii a v Turíně proklamovali Italské království (ale už bez Nizzy a Savojska): ne Garibaldi, ale Virginia di Castiglione sjednotila Itálii, dalo by se tvrdit! Hraběnka měla otevřeny dveře u potentátů celé Evropy, hodně cestovala, žila však osaměle, když se na svých čtyřiceti stáhla do přísného soukromí. V hrůze ze stárnutí měla doma všechna zrcadla zahalená. Údajně se roku 1870 přimlouvala u von Bismarcka, aby neobsazoval Paříž. Zemřela po infarktu roku 1899 ve věku 62 let, dlouho po Cavourovi a deklasovaném Napoleonovi. 

Hledání krásných nevěst v říši pro panovníka Helléni ani Římané neznali. Pohádky jsou žánrem mnohem pozdějším. Ovšem z časů vlády východořímské císařovny Ireny a jejího syna Kónstantína VI. je v Životu milosrdného Filareta příběh, asi první v evropské literatuře, o tom, jak císařovna vyslala hledat synovi nevěstu. Až kdesi u Ganger v Paflagonii, ve vsi Amnii, našli poslové jistého starce s manželkou a vnoučaty a pravnoučaty.

Vnučky hned přeměřili, zda mají přes prsa, pas a nohy „císařskou míru“ a celý klan třiceti lidí vzali do Kónstantínopole. Marie z Amnie se stala císařovnou, ale Kónstantínos VI. ji poslal do kláštera, protože nesnesl ženu, kterou mu vybrala matka. Zle dopadl. Vybral si dvorní dámu Theodotu a dopustil se „cizoložství“, moicheia. Sporu se říká moichejské schisma, protože mniši druhý sňatek neuznali a trhli se od patriarchátu. Císař byl roku 797 sesazen a na příkaz matky Ireny oslepen. Tak to mívali křesťané zařízené...

O něco později je doložen jiný výběr panovnice. Roku 830 povolala císařovna Eufrosyné ke dvoru jistou Kasii, aby se zúčastnila konkursu na manželku jejího syna Theofila. Kasia však císařství odmítla a raději šla do kláštera, kde skládala křesťanské hymny. Její krédo: „Je lepší mít jen malou kapku štěstí, než půvabem těla se prázdně honosit.“

Z východořímského prostředí je také příběh, jaký se v antice nestal, aby císařovna úkladně zabila císaře pro svou lásku. Zóé, manželka Rómána III. Argyra (1028 – 1034) se ve svých 55 nebo 56 letech zamilovala do „mladíka“ Michaéla z Paflagonie. Rómána zardousili v lázních nějací muži, které nikdo nikdy nevypátral a ani Zóé nebyla nikdy usvědčena. Jenom se to říkalo. Nový císař se jmenoval Michaél IV.

Ženy a kultovní sport: Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios.

Přesto však měly ženy právo účasti na hrách, byť pasivní: vítězství v dostizích a ve spřežení bylo vyhlašováno na jméno majitele koňů. Jako olympioníkové bylo takto vyhlášeno šest žen, dvě Sparťanky, jedna Makedonka a tři Élejky. Jednou za pět let byly v Olympii slaveny dívčí svátky a hry héráje, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu. Délka trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen.

První, bájnou, vítězkou byla Chlóris z Théb, jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodě, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou. Z první poloviny 7. století známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó (nikdo jiný z Héřina ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem, Římané používali ostrov jako vězení).

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu Kyniská (Ol. 96 či 97) a Euryleónis (Ol. 103), Makedonku Belistiché, Bilistiché či makedonsky Filistiachos, přítelkyni krále Ptolemaia Filadelfa a tři élejské aristokratky jmény Tímarété, Theodoté a Kasiá. V Římu ženy zapřahávaly do svých dvoukolek na projížďky mezky, a ti byli dražší než koně (obchodem s mezky se nějaký čas věnoval jistý Flávius Vespasiánus, budoucí princeps).

O divácké účasti žen a dětí na "sportovních" hrách viz rok 426 a heslo délie.

Další slavné ženy: Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když výrazné proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako Tímarété, dcera Mikóna ml., jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy omezeni jen na muže!), dcera a žačka malíře Kratína Eiréné, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně, známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž díly byly obrazy starce a mága Theodóra, Olympiady a Nearchovy dcery a žačky Aristarété. Žákem Olympiady byl jistý Autobúlos.

V Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku, která celý život zůstala pannou a mimo jiné vytvořila dle zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny a tvořila řezbářské práce ze slonoviny. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné - erótika, pijácké písně - sympotika, paroinia („k vínu“), politické - stasiótika („rozbrojové“), posměšné - skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula dithyrambickými hymny.

Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy.

Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik, tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození, tedy přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Ve vědeckém světě se mezi autory farmakologických a medicínských spisů objevuje jméno Olympias z Théb. Kolem roku 300 působily epigrammatička Nossis z Loker a básnířka Anyté z Tegeje; známe jméno Myrtis z Athédónu a Moiró z Býzantia.

Pouze jedné ženě se v dobách předhellénistických „podařilo“ být během svého života dcerou krále, manželkou krále a matkou krále. Jmenovala se Lampidó či Lampitó, pocházela ze Sparty (srov. rok 470) a byla dcerou Leótychida II., manželkou krále Archidáma II., Leótychidova vnuka, a matkou Ágida II. a olympioníčky Kynisky. L. byla manželkou svého strýce.

Archidámova dcera Kyniska zase byla první ženou, která si držela vlastní koně a jako první z žen s nimi získala olympijské vítězství (a vlastně i jako první žena historie vůbec)! Kdy to přesně bylo, lze jen odhadovat: na 96. či 97. až 100. olympiádě.

O století později, roku 368, ve Spartě vítali jako olympioníka-majitele vítězného dvojspřeží Euryleónidy, rovněž z královského rodu (Ol. 103). Vícero Sparťanek už v Olympii neuspělo. Na 120. olympiádě ve spřežení hříbat zvítězila Belistiché (Bilistiché či Filistiachos) z Makedonie n. Argu, zbožňovaná přítelkyně Ptolemaia Filadelfa. Z celkového počtu šesti žen, které kdy v Olympii uspěly, pocházela polovina z domácí Élidy: Tímarété, Theodoté a Kasiá.

V hellénistických dynastiích to ovšem bylo zcela běžné, a ještě pestřejší. Jistá Bereníké (opět z neznámé doby), a to je skutečně světová kuriosita, byla dcerou, sestrou i matkou olympioníků.

Královna Kleopatrá II. byla roku 132 v Egyptě provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně až do roku 129. Je to jedna z prvních samostatných vlád ženy v některé z makedonských hellénistických říší: srov. rok 215 a 175 v případě královny Kamasaryé Filoteknos na Bosporu Kimmerském a rok 125 u Seleukovců v případě Kleopatry I. Thee Euetérie, dcery alexandrijské Kleopatry II.

Před návratem z Kypru donutila roku 115 královna Kleopatrá III. svého syna a spoluvládce Sótéra II. rozejít se svou chotí a sestrou Kleopatrou IV., kterou musel Sótér II. zanechat na ostrově jako místovládkyni: je to zároveň první a poslední příklad z hellénismu, kdy žena zastávala úřad stratéga. Královna Kleopatrá III. se dávala v oficiální titulatuře vždy uvádět na prvním místě před jménem spoluvládce-syna. I to je poprvé v dějinách hellénismu. Kleopatrá IV. se na Kypru dala do koalice s Antiochem (IX.) Kýzikénem, jemuž slíbila vojenskou pomoc i ruku.

Alexandriňanka Hypatiá byla zřejmě na konci polytheismu první matematičkou „Evropy“ a učitelkou filosofie. Neoplatónička byla roku 415 n. l. bestiálně zavražděna hysterickým davem křesťanů poštvaných mnišskými úderkami z klášterů v dolnoegyptské poušti Skétis, dn. Wádí an-natrún, posedlého christianisátora a alexandrijského patriarchy Kyrilla, viz pod mniši. Se Sópatrou z Efesu, matkou Antónína, pravděpodobného učitele Hypatie, byla též příkladem pokročilé emancipace zanikající polytheistické civilisace.

Evropský západ byl v historii tradičně zaostalý a změnu přinesla teprve renesance. Podobně to bylo se ženami jako vůdčími typy. Dlouho se nekonaly, stejně jako známe málo o životě keltských a germánských ethnik.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. Boudicca byla první z ženských bojovnic v čele západoevropských vojenských šiků. Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Aby se ženy válkou či službou v armádách živily, starý věk neznal. Základní vojenskou povinnost mají v moderní době Israelky, bojově bývají nasazovány profesionálky v anglosaských armádách. Ovšem 20. září 2012 porodila na britské základně Camp Bastion v afghánské provincii Hílmand vojačka fidžijské armády chlapce: byl to v historii válečnictví nejen britského asi vůbec první polní porod za válečného tažení v cizí zemi (nepomyslíme-li na Amázonky...).

Vládnoucí (a panovačné) ženy. Evropský starověk byl civilisací naprosto mužskou. Dominantní ženy v historických dobách vynikaly jen výjimečně. Hellénský a republikánský římský svět sice znal ženy vlivné, panovnic bylo na rozdíl od předislámských Arabů nebo západoanatolských Kárů málo.

Pro hellénskou mužskou společnost byly báchorky o Amazonkách/Amázonkách (viz tam) spíše pobavením: ostatně je Athéňan Théseus jednou provždy z Hellady vyhnal (vládl podle tradičních údajů v letech 1233-1204).

Situace v okrajových oblastech hellénského světa, např. v Makedonii, Épeiru nebo v bosporské říši na dnešním Krymu a Kubáni byla trochu odlišná. V určité podobě se tu udržely staré předhellénské (= předindogermánské) matriarchální zvyklosti a kulty. Podobně tomu bylo u anatolských Chetitů nebo zřejmě u jihomesopotamských Sumerů; dvoumužství žen, biandrii, natož polyandrii, mnohomužství, zakázal Urukagina v Lagaši zákonem někdy po roce 2384, kdy se zmocnil vlády nad městem; čili v historické době ještě byla u zemědělských národů praktikována.

Ve středomořském světě polyandrie v historické době doloženy nejsou, polygynie/polygamie vzácně (srov. Filippa ii. Makadonského a např. Ptolemaiovce).  O místech, kde je dodnes polyandrie živa, viz pod biandrie.

Nepochybně jednou z velkých panovačných žen byla épeirská manželka makedonského krále Filippa II. Olympias, matka Alexandra Velikého. Filippovo sukničkářství, viz zde výše, kompensovala hlubokou oddaností Dionýsově či Bakchově kultu.

Král se jí zase bál, když zrovna se svými družkami byla nadrogovaná v orgiastickém šílenství. Když její syn roku 334 př. n. l. vytáhl na slavné výpravu proti Peršanům, měl z jejího vlivu v Makedonii každý strach a makedonská šlechta, která zůstala doma, aby držela na uzdě nedávno pacifikované hellénské státy, měla obavy z Alexandrova návratu. Syn byl totiž Olympiadě jediná mužská bytost, jíž důvěřovala.

Olympias ovšem nominálně nevládla. První evropskou vládkyní byla v Olympiadině Épeiru roku 233 až její vzdálená příbuzná Olympias II. a po ní Déidameia II. (233 – 232), poslední z rodu molosských Aiakovců.

V Bosporské říši zemřel roku 215 pravděpodobně bez mužských potomků král Spartokos IV., a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytana (II.).

Po jeho smrti si za spoluvládce přibrala svého syna jménem jménem Pairisadés IV. Filométór. Zemřela někdy po roce 175. Její druhý manžel Argótés, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad (srov. osud novodobých manželů západoevropských královen).

V Alexandreji roku 131 vyhnalo povstání měšťanů excentricky vládnoucí dvojici sourozenců Ptolemaia VII. Euergeta II. vulgo Fyskóna a jeho druhé manželky Kleopatry III. Euergetis. Královna Kleopatrá II., jeho v pořadí první manželka, byla provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně do roku 129. Pak musela uprchnout ke své dceři Kleopatře I. Bohyni, královně v Syrii. Je to první samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší.

Kleopatrá II. Sóteirá se roku 125 usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II., protože přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu. Pak ale zvlčela. Když byl téhož roku její manžel Démétrios Níkátór u Damasku Alexandrem II. poražen a uchýlil se do Tyru do asylu v chrámu Héráklea, opustila ho. Zde byl zabit, nebo podle jiné verse na pokyn královny otráven, neboť prý žárlila na Rhodogenu, kvůli níž si i vzala Antiocha VII. (srov. rok 141, 129).

Královláda Seleukova domu přešla na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě. Krátce na to, stále ještě v roce 125, přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. Roku 124 ho královna zahubila: rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios, a matka „ho dala odstranit“; podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem.

Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba. Grýpos vládl do roku 96.

V Syrii se roku 120 pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochos byl evidentně předem informován, a proto donutil matku, aby otrávený pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfainá I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Krátkou válku o světovládu mezi Octaviánem a Antóniem rozhodla 2. září 31 námořní bitva u mysu Aktion v západní Helladě, kde sice bylo Antóniovo loďstvo poraženo, nikoli však zničeno. Na souši stálo připraveno devatenáct legií. V průběhu bitvy obrátila z neznámých důvodů svou loď Kleopatrá VIII. (tradiční číslování: VII.) na útěk a z ještě záhadnějších důvodů ji následoval se svou lodí Antónius. Opuštěná armáda se vítězům vzdala.

Dodnes se spekuluje, čím vlastně slavná Kleopatrá oba velké Římany zaujala. Podle jedné z úvah to nebyla ani její krása, moudrost, šarm, strategická poloha jejího království, ale „poševní stisk“, orientální trik, který „evropské“ ženy neznaly; o tom se pochopitelně jen spekuluje, v pramenech žádná taková zmínka zachována není.

Jako druhá Kleopatrá nebo „malá Kleopatrá“ pro dějiny dopadla Bereníké, sestra židovského krále či tetrarchy Héróda Agrippy II. (vládl 48 až 100 n. l.). Předhazovaly se jí incestní styky s bratrem, ale provdána byla za jednoho z nejslavnějších židovských představitelů starého věku Tiberia Iúlia Alexandra, spřízněného s iúlsko-klaudijskou dynastií.

V letech 46 až 48 byl správcem Iúdaje a roku 66 praefektem Egypta, později udělal ještě karieru vojensko-velitelskou. Druhým manželem Bereníky byl Héródés, vládce v Chalkidě, její strýc a asi roku 63 se provdala za Polemóna z Kilikie. V době židovské války byla milenkou Titovou: císařský synek byl o čtrnáct let mladší..

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II.

V srpnu roku 408 doporučil Stilichó přijmout výhrůžku visigotského krále Alaricha I., že přejde Alpy z Nórika do Itálie, když nedostane od Honória čtyři tisíce liber zlata (= 1300 kg). Mezi ethnickými „Římany“ vypukla protigermánská hysterie a 23. srpna 408 byl Stilichó se svým synem Eucheriem na císařův pokyn zlikvidován, včetně svých bodyguardů, buccellárií. Akci a popravu řídil comés Hérácliánus, který za to dostal do správy Afriku.

Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a armádou prošla vlna protigermánských čistek; Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. K Alarichovi se přidalo na třicet tisíc Germánů v římských službách a prý na čtyřicet tisíc germánských otroků uprchlých římským vlastníkům. Obležený a vyhladovělý Řím se vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře (sic!).

Roku 409 se Alarich objevil před Římem znovu a dal císařem zvolit člověka ze starořímského tábora Priska Attala. Nový císař se dal hned pokřtít ariánským visigotským biskupem a Honórius obklíčený v Ravenně hájené deseti tisíci Huny ho odmítl uznat spoluvládcem. Attalus měl tedy smůlu: Alarich, který si přisoudil roli velitele císařovy armády, a jeho švagr Athaulf, velitel císařské gardy, Attala jako nepotřebného sesadili.

Roku 410 byli Visigoti potřetí před Římem a vyhladovělé Město 24. srpna zradou jisté matróny dobyli. Tři plenění vynesli Visigotům poklady, které tak jako tak z velké části zmizely. Alarich koncem roku zemřel, viz pod Alarich I. Jeho nástupce Athaulf odešel s celým národem do jižní Gallie a s sebou vzal jako rukojmí Gallu Placidii, Honóriovu sestru, která žila u Serény v Římě.

Když však začal dvůr Serénu podezřívat z toho, že roku 408 přivolala Visigoty a byla za to souzena, Galla Placida proti svědčila, zřejmě křivě, a vdova po Stilichónovi byla zardoušena.

Galla Placidia si roku 414 Athaulfa vzala. Rok na to král zemřel a Visigoti Gallu vrátili Honóriovi. Něšťastník Priscus Attalus, kterého Visigoti udělali poruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí. Zůstal jediným z císařů vedeným v triumfu a ještě k tomu cizincem.

Galla Placidia patřila vůbec mezi výrazné ženy raného křesťanství. Když se na západě rozhádala definitivně se svým bratrem Honóriem, utekla roku 422 do Konstantínopole. Následujícího roku Honórius zemřel a po usurpaci zvolil římský senát císařem jistého úředníka jménem Ióannés/Iohannes. Galla Placidia se s pomocí Theodosia II. vypravila do Itálie, Ióanna vojsko obklíčilo v Ravenně, kde ho na jaře roku 425 opustili vojáci. Galla Placidia mu dala utnout pravou ruku, vozit ho v cirku na oslu a popravit.

Do roku 437 byla regentkou za pětiletého syna Valentiniána III. (vládl 425-455). Theodosius mu zasnoubil svou dvouletou dceru Licinii Eudoxii, s níž se Valentiniánus oženil roku 437 v Kónstantínopoli, když mu bylo osmnáct a jí patnáct. Tehdy také Galla Placidia odstoupila východořímské říši Illyricum (což vydrželo v rozdělení křesťanské víry).

V Konstantínopoli tehdy také vládla žena, Theodosiova sestra Pulcheria, od roku 414 jako regentka. Vybrala bratrovi (vládl 408-450) za ženu Athénáis, dceru athénského rhétora Leontia. Když ji pokřtili, dostala jméno Ailia Eudokia, od roku 423 Augusta.

Třetí výraznou ženou západu byla Valentiniánova sestra Iusta Gráta Honória. Měla být pannou, ale měla milence ve správci svého majetku Eugeniovi, za což byl popraven. Bratr ji provdal za senátora Flávia Bassa Herculána, ale to se jí nelíbilo a poslala svého kleštěnce Hyacintha k Attilovi s žádostí o pomoc (za to byl hrůzně mučen a Honórie byla provdána za Herculána jako soukromá osoba).

Attila s Huny se hnul do Gallií, ale na Catalaunských pláních, Catalaunií campí, jižně od Catelauní, dnešní Châlons-sur-Marne u Troyes jeho postup roku 451 v nerozhodné bitvě Římané pod Aëtiem s germánskými spojenci zastavili. Visigotský král Theoderich I. padl, na římské straně bojovali Burgundové, Sasové, Alamané, sálští Frankové, keltští Aremorikové.

Attila sice prorazil roku 452 na sever Itálie, ale následujícho roku zemřel. V protihunském povstání, které vedl král východgermánských Gepidů Ardarich, se hunská říše v Evropě roku 454 rozpadla.

Když 27. listopadu 450 zemřela v Římě Galla Placidia, ovládl Valentiniána III. její eunuch Héráclius, praepositus sacrí cubiculí. 21. září 454 osobně zavraždili Héráclius s císařem Valentiniánem III. během audience vojevůdce Aëtia – druhý a poslední případ římských dějin, kdy císař byl osobně vrahem (srov. Caracalla a Geta). Ovšem už 16. března 455 byl s Hérácliem Valentiniánus III. (36) zavražděn na Martově poli během tradiční vojenské přehlídky.

Byl posledním z valentiniánovské císařské dynastie. Mstiteli byli Aëtovi přátelé a senátor Petronius Maximus se prohlásil císařem a vdovu Eudoxii přinutil ke svatbě. Její pomsta byla rychlá: pozvala do Říma Geisericha s Vandaly, kteří Město obsadili z moře a čtrnáct dnů loupili.

Eudoxie to ale moc nespočítala, protože Vandalové ji vzali s sebou do Afriky, kde si musela vzít Geiserichova syna Hunericha, princezny Eudokie a Placida také dlouho pobyli u afrických Vandalů, než jim bylo povoleno odejít do Konstantínopole.

Ve středověku byly pozoruhodnými státními útvary nezávislá církevní panství, jimž vládly jeptiškami volené představené ženských klášterů. Abatyše-kněžny měly statut říšských knížat podřízených pouze císaři. Největším takovým státečkem v Německu byl Essen v Porúří, který existoval od roku 852 (první abatyší Gerswid) do roku 1802, kdy ho obsadili a zrušili Prusové. Poslední panenskou kněžnou byla princezna polská a saská Maria Kunigunde von Sachsen, kterou kdysi odmítl císař Josef II., protože se mu nelíbila.

 

Zcela ojedinělou posici si v historii získala sinhalská Anula, královská manželka a panovnice v cejlonské Anurádhapuře (nezaměňovat ji s mnohem starší jmenovkyní, manželkou Devánampiji Tissy, který na ostrově rozšířil buddhismus). Jejím prvním manželem byl Mahánága (Čoranága n. Koranága), který vládl v letech 2 př. n. l. do 10 n. l. Co se stalo, proč musel syn krále Valagamby zemřít, kronika Mahávamsa neříká. Stal se však první obětí travičské obsese královny Anuly. Žena byla na hindské a sinhalské poměry velmi svobodymyslná a společenských norem zjevně nedbalá: své další manžele si vybírala sama - a postupně trávila.

Koranágovým nástupcem byl jistý Kuda Tissa, syn Maháčuliho Mahátissy (viz rok 59). Pravděpodobně nedospělý panovník, jemuž byla Anula krátce snad regentkou. Zamilovala se do muže z ochranky-palácové gardy jménem Siva a nebohého Kuda Tissu otrávila. Siva (I.) vydržel "panovat" Rádžaratě, Sinhalskému království, čtrnáct měsíců. Pak se královna zamilovala do tamislkého tesaře Vatuky, Sivu otrávila, řemeslníka si vzala, a také jí vydžel na trůnu čtrnáct měsíců. Otrávila ho, když se zhlédla v tamilském obchodníkovi dřevem Darubhatikovi/Dharubhatika, pocházejícímu z nízké kasty. Přijal jméno Tissa, ale radovat se z něho mohl jen jedenáct měsíců, než pojedl z mísy podané mu manželkou.

Po něm přišel na řadu tamilský brahmín a palácový kněz Nilija. Vydržel půl roku a pak po čtyři měsíce roku 13 n. l. vládla Anula sama. Kronikář zaznamenal, že se oddávala 32 vojákům své gardy. Svrhl ji druhý syn krále Maháčuliho Mahátissy jménem Kutakanna Tissa. Upálil ji zaživa na pohřební hranici, popř. ji dal sežehnout plameny v jejím paláci, místu jejích vražd.

 

Planeta Amazonie

Ženy v čele moderních států a vlád v přehledu


Podle počtu žen v politice se měřívá „pokrokovost“ společnosti. Při bližším pohledu se však ukazuje, že ženy držely a drží vysoké státní funkce v zemích třetího světa a že nejvíce žen v parlamentu mají v africké Rwandě.

 

Království, v němž by vládly ženy mužům, existovaly jen v bájích. Nejslavnější byly Amazonky, ženy „bez jednoho prsu“, které si vybíraly jednou za rok muže jen za účelem rozmnožování. Patriarchální Helléni je „odklidili“ daleko od civilisovaného světa, do stepí východní Ukrajiny a jižního Ruska. Pověsti měly základ v matriarchálních rituálech kolem kultů plodnosti, pro neolitické muže kdysi dávno smrtelných. Bronzová revoluce všechno otočila.

Zrovnoprávňování žen v politice probíhá rychle. Před rokem 1950 nebyla žádná žena zvolena do čela státu nebo vlády. Výjimkou byly dědičné monarchie.

První presidentky
Nepřihlížíme-li přísně k titulatuře, byla první hlavou republikánských států Chertek Amyrbitovna Ančimaa-Toka (1912-2008), která byla v letech 1940-1944 předsedkyní churalu Tannu Tuwy, od roku 1921 formálně samostatné republiky pod sovětskými protektorátem a ideologií (stát turkických Tuvinců byl toku 1944 zahrnut do stalinského Sovětského svazu a od roku 1992 je údělnou republikou Ruské federace).

Druhá "presidentka" je rovněž z tohoto regionu: Jandžmá (Yanjmaa; 1893-1962) vdova po mongolském vůdci Süchbátarovi (Sühbaatar). V čele komunistického Mongolska stála formálně od 23. září 1953 do 7. července 1954 - jako „první zástupkyně“ předsedy předsednictva velkého lidového churalu.
Rozhodující funkcí v Mongolsku, stejně jako v komunistické východní Evropě, byla však posice generálního tajemníka ústředního výboru. Tím byl Cedenbal (1940-1954 a 1958-1981). Vlastním mocipánem, mongolským Stalinem, byl do roku 1952 Čojbalsan: prý vyvraždil šestinu Mongolů.

Teprve dvacet let po mongolské hvězdičce vyšla pravá ženská presidentská hvězda. V Argentině po smrti gen. Juana Dominga Peróna Sosy přísahala 1. července 1974 první presidentka dějin, hlava republiky, původně tanečnice v nočním klubu María Estela Martínez de Perón, známější jako Isabel Martínez(ová) de Perón. Byla totiž vicepresidentkou svého manžela, který v úřadu zemřel. Stejnou funkci roky předtím pod nátlakem odmítla předcházející Perónova manželka a kongresem prohlášená "duchovní vůdkyně národa" María Eva Duarte, slavná Evita (zemřela roku 1952). 24. března 1976 Isabelino presidentování násilně ukončili vojáci v čele s gen. Jorgem Rafaelem Videlou. Od roku 1981 žije ve španělském exilu.

V prostředí argentinského „gaučovského machismu“ mají silné ženy významné místo. 10. prosince 2007 přísahala senátorka Cristina Fernández(ová) de Kirchner, která vyhrála presidentské volby a nastoupila do úřadu po svém manželi Néstorovi (v úřadu do 2015). Oba tak obohatili dějiny manželství o posloupnost v demokraticky nabyté moci. V říjnu 2011 úřad obhájila a stala se první ženou západní polokoule i západního světa, která byla zvolena presidentkou dvakrát.

Také druhá presidentka planety byla z Latinské Ameriky: V Bolívii úřadovala několik měsíců v letech 1979 až 1980 Lidia Gueilerová Tejada (+ 2011). Vyhnána z úřadu byla svým bratrancem, gen. Luisem Garcíou Mezou Tejadou, který vládl diktátorsky jeden rok, než i jeho zbavili kolegové moc. Roku 1995 byl vydán Brazilci do vlasti a odsouzen na třicet let vězení: jeho puč byl v Latamu dosud poslední úspěšný (rok 2015).

K jihoamerické úplnosti: spisovatelka z Chicaga Janet Jaganová rozená Rosenbergová byla premiérkou a presidentkou socialistické Guyany po smrti svého manžela a guyanského vůdce Cheddiho Jagana. Úřadovala v letech 1997 až 1999, kdy odstoupila po infarktu a zemřela v roce 2009 (88). Předsedkyní peruánské vlády půl roku 2003 byla Beatriz Merinová. V lednu 2006 zvolili Chilané socialistku Michelle Bacheletovou (54) jako svou první presidentkou, přísahala 11. března. Jejím protivníkem byla opět žena: Evelyn Mattheiová, přítelkyně z mládí, obě generálské dcery. Podruhá byla Bacheletová zvolena po ústavou vyžadované proluce jednoho volebního období do úřadu roku 2013.

Připravila světové unikum: ohlásila rozdělení křesel ve svém kabinetu mezi muže a ženy rovným dílem deset na deset. Roku 2002 byla první ministryní obrany v Latamu, roku 2006 jmenovala sama ministryni „války“ Vivianne Blanlotovou. Roku 2007 v této funkci následoval levicový Correův režim v Ekvádoru.

Ekvádor zaznamenal ovšem unikát jiného druhu: jedinou císařovnu západní polokoule. Roku 1932 se usadila se dvěma přáteli na galapážském ostrově Floreana jistá Eloise Wagner de Bousquet(ová), údajně baronka z Vídně. Chtěla tu vybudovat hotel Hacienda Paradiso, měla s sebou stavební materiál. Na ostrově o 173 kilometrech čtverečních žilo tehdy několik dalších Němců a baronka usurpovala právo jim vládnout. Odmítla ekvádorské nároky na souostroví (Ekvádorci se tu usazovali až po druhé světové válce) a prohlásila se Antonií I., císařovnou floreanskou. Episoda, známa jako galapažská aféra, skončila roku 1934 záhadnou smrtí barončiných společníků i protivníků, jejím dodnes nevysvětleným zmizením a podivnými konci dalších tehdejších obyvatel ostrova, vesměs zklamaných snílků prchajících z dekadentní Evropy za ryzí přírodou.

V Mesoamerice si presidentskou šerpou první opásávala v Nikaraguy roku 1990 až 1997 Violeta Barrios(ová) de Chamorro. Následovaly Mireya Moscoso(ová) v Panamě (1999-2004), poprvé provdána za o 45 let staršího Arnulfa Ariase Madrida, trojnásobného reformistického presidenta země a pokaždé sesazeného pučem (zemřel 1988 ve floridském exilu), a v Kostarice Laura Chinchilla(ová), úřadující v letech 2010-2014. V obou zemích nelze vládnout bezprostředně po sobě. Moscosová patří vedle Bangladéšanky Ziaové, Cejlonky Bandarainkeové, Argentiňanek Martínezové a Fernandézové, Pákistánky Bhuttové a Guyanky Jaganové do skupiny žen-političek, které se dostaly k nejvyšším úřadům své země volbou po svých manželích, resp. v případě Bhuttové před nimi (jejíž manžel Ásif Alí Zardárí se stal po její vraždě presidentem, úřadoval 2008-2013). 

První ženou v čele důležité státní finanční instituce byla v červnu 1990 ve Vídni Maria Schaumayerová (+ 2013), presidentka Rakouské národní banky; v čele velké finanční mezinárodní organisace byla od 5. července 2011 francouzská ministryně financí Christine Lagardeová (55), kterou velmoci vybraly za výkonnou ředitelku Mezinárodního měnového fondu (IMF). V té době neseděla ve 24členném direktoriu IMF jediná žena.

Asijské vladařky
Svět má však zažito, že éru žen ve vysoké politice otevřely Asiatky - Sinhálky, Indky a Židovky. Sirimavo Ratwatte Dias Bandaranaikeová byla premiérkou cejlonských a srílanských socialistických vlád v letech 1960–1965 a 1970–1977. Roku 1994 ji jako osmdesátiletou povolala do premiérského úřadu její dcera Chandrika Bandaranaike-Kumaratunga, která se právě stala presidentkou republiky.

Matka Sirimavo podala v srpnu 2000 do rukou své dcery resignaci a dva měsíce na to zemřela. Srí Lanka se stala prvním státním útvarem planety s demokratickým zřízením, v němž se staly ženy „dědičně“, z matky na dceru, hlavami státu, když předtím byly předsedkyněmi vlád.

Evropským Cejlonem se později stalo Finsko. Od 1. června 2003 byly hlavou státu i vlády ženy. Od roku 2000 je presidentkou republiky Tarja Halonenová a roku 2003 úřadovala jako premiérka 63 dny Anneli Jäätteenmäkiová, která však lehkovážně zacházela s tajnými vládními dokumenty...

Premiérkou indických vlád v letech 1966-1977 a 1980-1984 byla Indíra Gándhíová z rodu kašmírských Néhrúů, je první výkonnou hlavou moderních států, která vedla vítěznou válku (s Pákistánem). Stala se však také první zavražděnou političkou: za násilné vyklízení svatyně sikhů na ni spáchali atentát dva z jejích sikhských členů ochranky (boj o Chálistán = nezávislý sikhský Paňdžáb).

O dva roky později sikhové zastřelili i velícího generála protisikhské operace Modrá hvězda Árunkumáru. Gándhíové snacha Sonia, vdova po zavražděném Rádžívovi (1991), roku 2005 vyhrála volby, ale premiérské křeslo přenechala Manmóhanovi Singhovi; vede parlamentní frakci Kongresové strany. První presidentkou Bháratu byla parlamentem 21. července 2007 zvolena Pratibha Patilová (72), guvernérka Rádžasthánu.

Indové stáli v čele i další proměny. Podle návrhu koaliční vlády Indického národního kongresu obě komory parlamentu roku 2010 po třináctileté debatě odsouhlasily, že třetinu poslaneckých míst musejí zaujímat ženy (s návrhem souhlasila i hinduistická konservativní strana BJP). Dosud v dolní komoře je z 545 poslanců žen 59 a v horní ze 250 jen 21.

První zavražděnou „řadovou“ ministryní byla Švédka Anna Lindhová ubodaná v březnu roku 2003 při nákupech duševně vyšinutým přistěhovalcem. Sociální demokratka byla od roku 1998 ministryní zahraničí.

Druhou „válečnou“ premiérkou byla v Israeli v letech 1969-1974 Golda Meirová, jíž se jako první dostalo přízviska Železná lady (obvykle spojovaného s britskou premiérkou v letech 1979-1990 Margaretou Thatcherovou, také „válečnicí“, a neméně konservativní předsedkyní vlády Dominiky Mary Eugenií Charlesovou v letech 1980–1995).

V arabském světě nejvyšší státní funkce dosáhla 23. března 2006 v Sýrii Nadžá (Najah) al-Attarová, kterou president Bašár al-Asad jmenoval druhou vicepresidetkou (pro kulturu). Za Asadova otce Háfize byla dvě desetiletí ministryní kultury. Její bratr Isam al-Attar je muslimský bratr v exilu, ale rodina patří mezi vlivné sunnity v Damašku.

Ovšem islámský svět měl i dvě sultány. Šadžarat ad-Durr (Shajarat al-Durr) byla harémovou ženou bagdádských kalifů turkického původu. Dostala se do Káhiry, kde se s ní oženil sultán Nadžm ad-Dín Ajjub. Zůstala jeho hlavní manželkou a když roku 1249 zemřel, stala se z vůle mamlúků regentkou za sultánova syna Túránšáha. Po několika měsících byl nový vládce mamlúky zavražděn a sultánou provolali Šadžaratu ad-Durru.

Je to jediná žena v historii kalifátu s nejvyšším mocenským titulem. Po několika měsících se oženila s mamlúckým emírem Ajbakem, který pak vládl sedm let. Zřejmě se jí chtěl zbavit, ale předešla ho a dala zavraždit. Ajbakův syn se hrůzně pomstil: dal ji umučit služkami a její tělo vyvěsit na káhirské hradby.

Ve stejné době vládla v dillíském sultanátu rovněž žena. Džalálat ud-Dín Razía byla dcerou sultána turkických Seldžúků Iltutmiše, který ji vzorně vychoval, dal vzdělat a určil za nástupkyni na úkor svých četných synů (měl prý děti s třemi tisícovkami harémových souložnic). Přesto po jeho smrti 1236 nastoupil syn Rukn ud-Dín Firúz, ale vydržel na trůnu jen sedm měsíců. Razía ho vyhnala a vládla jako sultána čtyři roky, než byla povstáním guvernérů poražena a s manželem venkovskými bandity na útěku zavražděna (35; leží pochována ve Starém Dillí se sestrou Sazijí po boku). Držela si etiopského milence, z něhož udělala svého ministra, veřejně chodila s odkrytou hlavou a v mužských šatech.

V Persii v mnohatisícileté historii vládly pouze dvě ženy a shodou okolností sestry. Bórán n. Poránducht byla dcerou Chosroa II. a v chaotických dobách po porážce Hérákleiem a jeho Východořímany v koalici s Göktürky a vraždy otce vlastním synem (628) se nadvakrát dostala se skupinou šlechticů k vládě 629-630 a 631-632. V mezičase proklamovala jiná skupina její sestru Ázarmíducht. Když však dala zavraždit jednoho z vůdců, který jí nabízel sňatek, jeho syn ji oslepil a zabil. Pak zase vládla Bórán, s jejímž souhlasem pravděpodobně k vraždě sesty došlo, ale brzy zemřela na jskousi chorobu.

Podobně vládly ženy v knížectví bhopálském založeném roku 1723. Bhopál, dnes hlavní město spolkového státu Madhjapradéš, bývalo druhým největším muslimským státem Britské Indie. V letech 1819-1926 v něm vládly výhradně kněžny-bégam (begum) z jedné dynastie.

Ve středoasijských "stánech" se první ženou v čele státu stala po převratu v Kyrgyzstánu pracovnice bývalé sovětské diplomacie Roza Otunbajevová (60) v dubnu 2010, presidentskou přísahu pronesla 3. července 2010; v úřadu byla do konce roku 2011.

Evropa
První evropskou hlavou státu se stala roku 1980 Islanďanka Vigdís, dcera Finnbogova, a v úřadu vydržela šestnáct let. Na Maltě byla presidentkou v letech 1982–1987 Agatha Barbara (zemřela roku 2002 ve věku 78 let). V Irsku vládnou po sobě dvě Mary: od roku 1990 Mary Terese Robinsonová a po ní od roku 1997 dodnes Mary Patricia McAleeseová.

Křesťanská demokratička Sabine Bergmann-Pohlová byla od 5. dubna do 2. října 1990 předsedkyní sněmovny Německé demokratické republiky (Volkskammer) a funkčně poslední hlavou zanikajícího státu.

Současně byla jedinou ženou v čele státu na bývalých sovětských teritoriích a v celé Evropě východně od Chebska. Jugoslávskou premiérkou v letech 1982-1986 byla Milka Planinčová. V červnu 2017 prosadil srbský president Alexandar Vučić (47) do čela vlády Anu Brnabičovou (41), první homosexuální političku slovanského světa v této funkci. V Lotyšsku se roku 1999 stala presidentkou Vaira Vike-Freiberga (do roku 2007). První Litevkou v čele státu byla od května 2009 Dalia Grybauskaiteová (53), první lotyšskou premiérkou v lednu 2014 Laimdota Straujuma (62). První premiérkou u východních Slovanů byla na Ukrajině energická dlouhocopá Julia Timošenková (osm měsíců roku 2005 a od roku 2008).

Presidentkou albánskomuslimského Kosova po sporech mezi jednotlivými klany vybrali 7. dubna 2011 generálku policie Atifete Jahjagaovou (36); také protikandidátkou byla žena, politička Suzana Novoberdalinová. Jahjagaová vycvičená v Británii a Spojených státech, je dosud jedinou ženou s generálskou hodností na čele státu.

První premiérkou Portugalska byla od srpna do prosince 1979 Maria de Lurdes Pintasilgová (zemřela v červenci 2004 ve věku 74 let): bezpartijní levicová katolička vedla přechodnou vládu a roku 1986 neúspěšně kandidovala v prvních přímých portugalských presidentských volbách.

V Norsku byla třikrát premiérkou Gro Harlem Brundtlandová v letech 1981, 1986-1989 a 1990-1996. Na Litvě vládě předsedala Kazimiera Pruskieneová v letech 1990-1991 a v Polsku v letech 1992-1993 Hanna Suchocká, první premiérka u západních Slovanů.
V osobě Ruth Dreifussové mělo roku 1999 Švýcarsko první ženu v čele státu (úřad je roční). Annemarie Huber-Hotzová je švýcarskou spolkovou kancléřkou od roku 2000 (její úřad ale nemá takovou váhu jako u německých a rakouských sousedů).

Ze států s volenými představiteli drží rekord v počtu žen na čele státu nejstarší republika světa, San Marino. Od dubna 1981 měla do října 2007 osm ženských kapitánů, nejvyšších úředníků fungujících ve dvojici půl roku (první byla Maria Lea Pedini-Angelini).

Je pozoruhodné, že v řadě velkých evropských demokraciích ženy nikdy v čele vlád a států nestály. Ve Francii byla dosud jedinou předsedkyní vlády Edith Cressonová (1991-1992), od podzimu 2005 je první německou kancléřkou křesťanská demokratka Angela Merkelová.
Od května 2006 mělo Spojené království první ministryni zahraničí: Margaret Beckettová (63) byla předtím ministryní zemědělství a ekologie a v labouristické politice třicet let.

Ve Francii ale mají jiný primát. Italská modelka a hudebnice Carla Bruni(ová), třetí manželka Nicolase Sarkozyho, byla první pí presidentovou, jejíž nahé fotografie  kursírovaly roku 2008 po aukcích a v mediích. Byla též první "první dámou", která vydala v létě roku 2008 desku se svými nahrávkami.

Islanďanka Jóhanna Sigurdadóttir (66), kdysi letuška a matka dvou kluků z prvního manželství, vůdkyně sociaálnědemokratické Aliance, se stala v lednu 2009 první premiérkou v tomto úřardu na Islandu a první lesbičkou na světě civilně oddanou s jinou ženou. Roku 2002 se po rozvodu s otcem svých dětí Thorvaldurem Steinarem Jóhannessonem provdala za novinářku a dramatičku Jóninu, dceru Leósovu, která má jednoho syna. Jié prvenství drží Islanďané od října 2016. Poslankyně liberálně konservativní Strany nezávislosti Unnur Brá Kornáđsdóttir (42) čekala na své pořadí při debatě o návrhu jakéhosi zákona. Dostala slovo v okamžiku, kdy musela kojit šestinedělní dceru: vzala ji tedy k řečnickému pultu a svůj příspěvek pronesla aniž by kojení přerušila. Takto v parlamentu ještě nikdo nevystoupil.

Asie napodruhé
První presidentkou v Asii byla v letech 1986–1992 na Filipínách Corazón Aquinová, vdova po protimarcosovském vůdci Benignovi Aquinovi zavražděném roku 1984 (zemřela 1. srpna 2009). V současnosti je hlavou Filipín Maria Gloria Macapagal Arroyová, dcera presidenta Macapagala (od 2001). Nejznámější ženou Filipín je však Imelda Marcosová, vdova po diktátorovi Ferdinandovi, za jehož vlády měla v politice velké slovo.

Megawati, dcera indonéského vůdce Sukarna, byla presidentkou ostrovní říše v letech 2001-2004. Na přelomu let 2003 a 2004 byla dočasnou presidentkou Gruzie předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadzeová.

V Pákistánu se první předsedkyní vlády stala Bénazír Bhuttová v letech 1988-1990 a 1993-1996, v Turecku Tansu Çillerová v letech 1993–1996. Bhuttová, která je z mocné sindhské statkářské rodiny, byla první premiérkou a tím d. f. vládkyní novodobého muslimského státu (roku 1988 měla 35 let); v 29. prosince 2007 byla krátce po návratu z exilu v Rávalpindí zavražděna.

V Bangladéši byla v letech 2001-2006 premiérkou Bégam Chálidá Zijá (Begum Khalida Zia), vdova po zavražděném presidentovi Zijáuru Rahmánovi, která vládě předsedala už v letech 1991-1996 a 2001-2006. Vystřídala ji Šajcha Hásiná Wážid(ová) a obě ženy v čele svých stran nesmiřitelně bojovaly o moc po dvacet let. První ženou v čele thajské vlády se po volbách 3. července 2011 stala Jinglak Šinavatrová (44; Yinglak Chinnawat), sestra exulovaného premiéra v letech 2001-2006 a miliardáře Tchaksina.

V Nepálu zvolil parlament 29. října 2015 presidentkou vdovu pro komunistickém vůdci Madanu Bhandárím (+ 1993), stávající místopředsedkyni Komunistické strany Nepálu (Sjednocení marx-leninisté) - CPN (UML). Bidhjá Déví Bhandáríová (54), v letech 2009-2011 ministryně obrany, se stala nástupkyní prvního z presidentů Ráma Barana Jádava zvoleného roku 2008 po likvidaci monarchie.  

Amerika
Ve Spojených státech Bílému domu ještě žádná žena nešéfovala. Roku 1984 se neúspěšně proti dvojici Reagan-Bush starší postavili Walter Mondale a Geraldine Ferrarová jako vicepresidentskou kandidátkou. Nicméně roku 1872, tedy v době, kdy ženy neměly volební právo (plné ve Státech až roku 1920), se o Bílý dům pokoušela jistá Victoria Claflin(ová)-Woodhull(ová), a ani neměla předepsaný věk 35 let. Poprvé provdána v patnácti živila se jako léčitelka a když se stal přítelkyní Cornelia Vanderbildta, vynikla jako první brokerka na newyorské burse. Jejím vicepresidentským kandidátem byl uprchlý otrok Frederick Douglass, který ale sám řečnil na shromážděních za znovuzvolení Ulissesa Granta. Bojovnice za občanskou rovnoprávnost a práva žen dostala po smrti Vanderbildta od jeho syna hromadu peněz, když opustí Ameriku. Usadila se Anglii, kde se potřetí provdala a zde roku 1927 zemřela.

První ministryní zahraničí byla za presidenta Billa Clintona Madeleine Albrightová (dem.) v letech 1997-2001 (rozena v Čechách); v letech 2004-2008 ji následovala první černá ministryně zahraničí Condoleezza Riceová (rep.). První předsedkyní sněmovny representantů se v listopadu 2006 stala Nancy Pelosiová (dem.).

První kanadskou premiérkou byla od 25. června 1993 Kim Campbellová, ale jen na čtyři měsíce. První generální guvernérkou byla od května 1984 do ledna 1990 Jeanne Mathilde Sauvé(ová). Od října 1999 britskou královnu v Kanadě zastupovala Adrienne Clarksonová, zároveň rodem první Číňanka v tak vysoké funkci vůbec (narozená v Hongkongu). V září 2005 ji vystřídala televizní novinářka Michaëlle Jeanová, Haiťanka, která do Kanady přišla ve svých jedenácti.

Na Haiti presidentovala v letech 1990-1991 Ertha Pascal-Trouillotová (ročník 1943), roku 1971 první advokátka v zemi. První premiérkou byla tři měsíce na přelomu let 1995-1996 Claudette Werleigh(ová), druhou Michèle Duvivier Pierre-Louisová v letech 2008-2009.

V Panamě byla v úřadu presidenta republiky od roku 1999 až 2004 Mireya Elisa Moscoso Rodríguez de Areas (žena Arnulfa Ariase, třikrát sesazeného z presidentského úřadu armádou, potřetí po jedenácti dnech vlády). První dámu republiky za úřadování Moscosové hrála její sestra Ruby Moscoso(vá) de Young, neboť presidentka byla po rozvodu svého druhého manželství, a partaj, s níž volby vyhrála, se jmenuje Partido Panameñista, v letech 1990-2005 Arnulfista (od roku 2014 je presidentem země podnikatel Juan Carlos Varela, její člen). 

V Nikaraguy presidentovala v letech 1990 až 1997 Violeta Barrios de Chamorro, vdova po vydavateli novin Pedrovi Joaquínovi Chamorrovi zavražděném roku 1978 (což spustilo protisomozovskou ofensivu). Na rekordu nejkratší ženské vlády (viz v Guineji-Bissau) se s daty 9. do 11. února 1997 podílí Rosalía Arteaga Serranová, presidentka Ekvádoru.

Západ Latinské Ameriky ovládaly roku 2011 tři ženy. Vedle Argentiny a Cristiny Fernándezové (viz zde výše) stála od Nového roku 2011 v čele Brazílie Dilma Rousseffová (63). V Uruguayi měla na svého presidentského manžela a bývalého partyzána Josého Mujiku (76) zvaného El Pepe velký vliv senátorka Lucía Topolanskyová (65): 26.-28. listopadu 2010 byla úřadující presidentkou, když manžel i jeho vicepresident nebyli v zemi, první Uruguayka v této funkci.

Na Jamaice se první předsedkyní vlády stala Portia Simpson-Millerová (60). Úřad převzala 30. března 2006 od P. J. Patersona (ve funkci od roku 1992) a vydržela do září 2007. Měsíc předtím byla zvolena předsedkyní vládní Lidové národní strany (PNP). V předchozích kabinetech byla ministryní práce a turistiky. Po Dame Eugenii Charlesové na Dominice, Janetě Jaganové v Guyaně a Portii Simpson Millerové se další předsedkyní vlády v anglicky hovořícím Karibiku v květnu 2010 stala na Trinidadu Kamla Persad-Bissessarová (58).

Oceánie

Na Novém Zélandu byla premiérkou od prosince 1997 do prosince 1999 konservativní politička Národní strany Jennifer „Jenny“ Mary Shipleyová. Byla poražena ve volbách, v nichž se poprvé v parlamentních dějinách střetly v čele svých partají dvě ženy (srov. soupeření ženských vůdkyň v Bangladéši). Vyhrála socialistka Helen Elizabeth Clarková. Generální guvernérkou Novozélandského dominia je od roku 2001 Silvia Cartwrightová.

Teprve roku 2008 doporučil laboristický premiér Kevin Rudd britské královně, aby generální guvernérkou Austrálie jmenovala právničku Quentinu Bryce-ovou (65). Když ho o dva roky později v červnu 2010 partajní oposice donutila opustit předsednictví Strany práce (ALP) i federální premiérské křeslo, Bryce(ová) jmenovala jeho nástupkyní advokátku Julii Gillardovou (48), která se stala první ženou v úřadu a k tomu svobodnou a bezdětnou a po devíti desetiletích politikem tak vysoko, který se nenarodil v Austrálii (pochází z britského Walesu).

Afrika
První africkou hlavou státu byla dva květnové dny roku 1984 Carmen Pereirová v Guineji-Bissau jako předsedkyně národního shromáždění (srov. také Ekvádor). Jako ministerská předsedkyně Burundi byla Sylvie Kinigiová v říjnu 1993 pověřena i pravomocemi presidentskými; vládla do února 1994, kdy moc převzal Cyprien Ntaryamira. V Libérii byla jmenovanou presidentkou, předsedkyní státní rady, roku 1996-1997 Ruth Sando Perryová.

První ve volbách zvolenou presidentkou černé Afriky se stala v listopadu 2005 v Libérii Ellen Johnson-Sirleaf (67), bývalá ministryně financí a ekonomka Světové banky a OSN. Dostala více hlasů než světoznámý fotbalista George Weah. Interimní presidentkou Gabonu byla od 10. června 2009 Rose Francine Rogombéová (66), předsedkyně senátu: 8. června zemřel v Barceloně na klinice El Hadj Omar Bongo Ondimba (73), který svým 41 rokem u moci vytvořil vládní rekord nedědičného a formálně voleného vůdce (od roku 1967).

První vicepresidentkou se stala v březnu 1997 v Gambii Isatou Njie Saidy (tehdy 45). Po ní roku 2010 na Mauritiu bývalá novinářka Monique Ohsan Bellepeau(ová; 68), která v březnu až červenci 2012 byla poprvé úřadující presidentkou ostrovního státu, podruhé ze stejné posice v květnu až červnu 2015: po ní byla zvolena za hlavu republiky Ameenah Gurib-Fakim(ová). 

Ve Rwandě byla první premiérkou Agathe Uwilingiyimana (Hutu) v letech 1993-1994; byla zavražděna během genocidní války. Ve rwandské sněmovně sedí z poloviny ženy, v senátu ze třetiny. Ve státní správě, politice a soudnictví zákony nařizují minimálně třetinové zastoupení žen: emancipace vyšší než ve Skandinávii.

První premiérkou v černé Africe však byla od ledna 1975 do dubna 1976 Elisabeth Domitien(ová), kterou jmenoval a odvolal středoafrický diktátor a pozdější císař Jean-Bédel Bokassa.

První předsedkyní mosambické vlády se v únoru 2004 stala ministryně financí Luisa Diogová (45), matka tří dětí. Maria do Carmo Silveira je premiérkou na Săo Tomé e Príncipe od června 2005, kde první ženou v takové funkci byla v letech 2002-2004 Maria das Neves de Sousa. V Senegalu byla premiérkou v letech 2001-2002 Madior Boyeová, od dubna 2011 je první předsedkyní vlády v Mali Cisse Mariam Kaidama Sidibe-ová (63). V Malawi po smrti Binga wa Muthariky (78) začátkem dubna 2012 složila presidentskou přísahu jeho vicepresidentka Joyce Banda(ová; 62), která byla v úřadu od roku 2009 a stala se tak první ženou v čele některého z jihoafrických států.

Královny současnosti:
Margrethe II. Dánská • Elizabeth II. Britská • Silvia Renate Sommerlath (*1943), šéfhosteska 1972 v Mnichově; jako Silvia se stala první královskou manželkou bez modré krve v Evropě, nikoli však vladařkou. Roku 1976 svatba s Carl XVI. Gustafem, první občanská ve Švédsku. Od té doby se morganatické sňatky nástupců trůnu nevyhnuly v přímé nástupnické linii žádné panovnické rodině v Evropě s výjimkou britských Windsorů. Od kalmarské unie měli švédští králové po šest set let za manželky nebo za matku Němky, s výjimkou Bernadotte.

První velící ženou u námořnictva se v červnu 2004 stala commodore Carolyn Straitová (47); jako první žena velela britské námořní základně HM Naval Base Clyde ve Faslane se sedmi tisíci muži. V americkém námořnictvu se první ženou s hodností viceadmirála (rear admiral) stala roku 2007 Nora Tysonová, která od července 2010 jako první žena v Americe velí nukleární letadlové lodi George H. W. Bush.

První civilní obří výletní lodi americké společnosti Celebrity Cruises (CC) velela od srpna 2015 školená námořnice Kate McCueová (37) ze San Franciska. O prosince 2014 stála v čele CC Lisa Lutoff-Perlo(vá) jako první žena řídící velkou paroplavební společnost.

Žen v parlamentech pozvolna přibývá (v procentech)
Rwanda       48,8
Švédsko       45,3
Norsko         38,2
Finsko          37,5
Dánsko        36,9
Nizozemí      36,7
Kuba            36,0
Španělsko    36,0
Rakousko     33,9
Německo      31,8
Afghánistán 27,3
Čína            20,2
ČR               17,0
Slovensko   16,7
USA             15
Maďarsko      9,1
svět:           15,9

Početní převaha mužů v parlamentech se snižuje; od roku 1997 klesla o čtyři procenta. O vlastní kvalitě práv žen tabulka až tolik nevypovídá, srov. například zahrnutí Afghánistánu v době, kdy země byla pod mezinárodní okupací Američanů a jejich převážně západních spojenců.
Zdroj: Inter-Parliamentary Union


(vyšlo vezkrácené podobě v ročence Týdne 2005, aktualisováno)



Z poklopců vládních pracoven


Záletnictví a nemanželské děti v demokratické politice


Rychlý rozvoj technologií, konkurence a ztráta respektu před rádoby osobnostmi plní media sexuálními skandály politiků a celebrit.
Co se kdysi šuškávalo v salonech, tržištích a bulvárech, se dnes prodává na internetu, v pestrobarevných novinách a časopisech, na každém rohu. „Ve volbách mluvil o rodině, věčných hodnotách, pak jde za svou frajlí. Jak se tomu chlapovi dá věřit?“ Bulvární otázka, která nepotřebuje odpovědi.
Informace tohoto typu jsou atraktivní a výnosné. Kdo je má, drtí v mediálním businessu konkurenci. Kdo dělá v jiné, také „investigativní“ branži, je rád, že ve vhodný okamžik může „s lehkým srdcem“ dát vydělat médiím. Informace o politicích a celebritách jsou prostě kšeft.

Celebrity si s bulvárem často zahrají, patří k sobě. Politici méně. Jejich autorita bývala ještě v sedmdesátých letech značná a lid k nim přistupoval s velkou dávkou „postfeudální“ úcty. Na veřejnost pronikalo máloco. O sexuálním životě volených veličin, byť mnohdy ryzího proletářského původu, se podrbávalo, ale nic nevidělo a neslyšelo.

Sekretářky a brigádnice
Jak by asi probíhal úřad Johna F. Kennedyho (1961-1963), kdyby média s dnešní rasancí vysílala a psala o kaskádě jeho afér s ženami z presidentské kanceláře, kdeže pouze s Marilynou Monroeovou. Kdyby se psalo o jeho satyriasi, mužské podobě nymfomanie? Přitom byl prvním „televisním“ presidentem. Tehdy však fungovala ještě ona úcta: novináři věděli, ale nenapsali.

Kdyby ne, lhal by kongresmanům? O generaci později president Bill Clinton zalhal o tom, že mu to jistá brigádnice v Bílém domě „udělala“ pusou. Byl z toho roku 1998 celosvětový skandál, supervelmoc se měsíce zabývala příběhy slečny Moniky.

Třebaže Clintonova éra byla hospodářsky pro Ameriku úspěšná, lidé si asi zapamatovali spíše jeho aféru. Skandál neskončil resignací, ale tím, že jeho manželka se začala psát rodným jménem Hillary Rodham-Clintonová a dala se na sólo politiku: dnes senátorka míří do presidentského úřadu.

Úcta k majestátu vůdce kryla nemanželské životy také nejvyšších německých a francouzských politiků. François Mitterrand, který zemřel roku 1996, měl řadu let poměr s jistou Annou Pingeotovou a jejich dcera Mazarine o tom po jeho smrti napsala knihu. Vztah kamuflovala tajná služba pod rouškou boje s terorismem. Mazarinin příběh bývá srovnáván s osudem nemanželské dcery belgického krále Delphinou Boëlovou s baronkou de Selys Longchampsovou, manželkou belgického průmyslníka Boëla. Tajná služba i Mitterrandova manželka Danielle „držely“.

Rozvod a sebevražda
Novináři drželi roky za zuby tajemství úřadu kancléře Helmuta Kohla. Tajemnice Juliane Weberová stála po jeho boku od poloviny šedesátých let až do konce politické kariéry (1998) a stará se o něj dodnes. Dokonce zastupovala Kohlovu manželku Hannelore roku 2001 na svatbě exkancléřova syna Petera s Elifou Sözenovou v Istanbulu (tajili svůj vztah dvanáct let!). Hannelore trpěla alergií na sluneční světlo a vzala si život dva měsíce po svatbě.

O vztahu slovenského premiéra Vladimíra Mečiara v devadesátých letech k jeho tajemnici Anně Nagyová věděla manželka Margita také. Ale to byl už vztah mediálně skandalisovaný. Stejně tak jako v Rakousku aféra presidenta Thomase Klestila (zemřel roku 2004). Media dlouho o jeho vztahu k Margotě Löfflerové mlčela, teprve rozvádějící se president se stalo thematem: s manželkou Edith se Klestil rozvedl roku 1998 (zemřela roku 2011) a oženil se s milenkou, která je dnes rakouskou velvyslankyní na Hradčanech (do roku 2009, pak do roku 2014 v Moskvě).

Z řady britských ministerských sexuálních skandálů vynikají Profumův a Blunkettův. Aféra ministra války Johna Profuma z roku 1963 byla první velkou veřejnou aférou svého druhu. Jeho přítelkyně Christine Keelerová patřila totiž také mezi děvčata sovětského námořního přidělence v Londýně Jevgenije Ivanova. Profumova manželka, herečka Valerie Hobsonová, mu na rozdíl od poslanců uvěřila, že s Keelerovou nic neměl, a zůstala s ním ve společné domácnosti.

Slepý ministr vnitra v Blairově vládě David Blunkett resignoval roku 2004, protože se ukázalo, že měl vztah s šéfredaktorkou konservativního týdeníku Spectatoru Kimberly Fortier-Quinnovou. A k tomu syna. Když s ministrem čekala druhé dítě, jehož se zástupce lidu domáhal, prasklo to. Novinářčin manžel Stephen Quinn přesto s Kimberly vydržel.

(vyšlo v časopisu Týden 2/07, aktualisováno)

žert, viz vtipy

žetony, jako náhrada za platidlo, viz ražba

žhářství, chrámu, § 423 (z nedbalosti), 356
O lesních požárech a žhářství viz pod lesy.

Židé§ = Iúdaiá

žirafa, kamélopardalis, lat. camélopardalis n. –lus, první v Evropě, viz lúdí, hry, sloni, zvířata, zoo.
Ve střední Evropě se žirafa objevila poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který ji se slonem a velbloudem přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy).

životopis, biografie, viz dějepisci

žold, v Římě, srov. také pod legionáři§ 414, 406, 403

žoldnéři, řec. misthoforoi, xenoi, lat. mercenárií§ passim
žoldnéři, kárští, leležtí, hellénští a lýdští, v Egyptě§ 675, 664, 595, 591, 570, 568
žoldnéři, kárští a iónští u Lýdů§ 655
žoldnéři, thráčtí na Bosporu Kimmerském§ 438
žoldnéři, první hellénští u Peršanů§ 420
žoldnéři, na Krétě§ 775, 221
žoldnéři, keltští§ 279
V západním Středomoří Gaisatové, lat. Gaesatové, byli keltští bojovníci žijící v Alpách kolem Rhódanu a bojující za mzdu. Dávali se najímat i pro vedení celokmenových válek například proti Římanům, viz roky 232 a 225, používali je Kartháginci, viz rok 261. Shodou okolností jejich "příbuzní" Keltibérové byli též prvními cizími žoldnéři najatými do římské armády (roku 213 v Hispániích). Samostatný žoldnéřský oddíl z Italiků a Římanů vedl P. Sittius z Nucérie v Africe a získal s ním mimo jiné o knížectví, viz roky 47-44.

Žoldnéřství bylo mezi Hellény brzy velmi rozšířeným způsobem obživy. Muži z tzv. mořských národů sloužili v armádách Egypta a obnovených foiníckých městských států. Helléni v 7. století sloužili egyptským i babylónským králům, najímali si je dokonce panovníci židovští (v hellénismu naopak za žold Židé sloužili v ptolemaiovské armádě).

První z Egypťanů a asi v dějinách použil cizí žoldnéře Mentuhotpe II. z jedenácté dynastie (21. století): Zavedl instituci cizích žoldnéřů a v egyptském vojsku od nyní za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie.

V domácí Helladě první zaměstnával najaté vojáky Periandros Korinthský. Námezdní vojenské služby použil Athéňan Peisistratos, Polykratés ze Samu či Gelón Syrákúský. Z Nehellénů byli vojáky sloužícími za žold proslavení např. Kárové, o nichž se chetické texty nezmiňují a kteří podle hellénské tradice přišli do Iónie z ostrovů. Kárové čili Lelegové sídlili mimo jiné na Délu a první zmínka o nich, a to právě jako o žoldnéřích, z roku 836 z Jerúsaléma.

První zmínka o hellénských žoldnéřích a o Hellénech (Iónech) vůbec je v assyrských pramenech z roku 711. Alkaiův bratr Antimenidás sloužil v Babylónu, odkud si přinesl slonovinovou pochvu vykládanou zlatem. Vládce v Deltě a zakladatel XXVI. dynastie zvané sajská Psammetich I. (664 - 610) byl zkraje zřejmě spojenec Assyřanů. Bojoval s Ethiony čili Kúšity a do vojska najímal i cizí žoldnéře: tak se do Egypta dostali jako vojáci poprvé Hellénové, Kárové a Lýdové a postupně se zde usazovali.

Tažení jeho syna Psammteka II. roku 593 či 591 pro Napatám, jímž se hranice Egypta posunula jižně, se také účastnili hellénští žoldnéři. Žoldnéřství mělo v Egyptě tradici. Hor Swatowej Nebhepetre Mentuhotpe II. (2061 do 2010), vlastní obnovitel moci Egypta před střední říší, reformoval vojenské síly království. Zavedl instituci cizích žoldnéřů: v egyptském vojsku od nyní až do konce dějin za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie.

O práci žoldnéřů praví v polovině 4. století autor nejstarší zachované učebnice vojenství Aineiás Taktikos: „Sotva vešli (do města), dali se do práce: zabili strážce brány a spáchali další skutky, jak už to je pro žoldnéře typické.“

V klasickém období převažovala v hellénských státech vojska občanská, mnohdy doprovázená žoldnéřskými oddíly. Např. veslaři na válečné lodě byli najímáni za žold, latron, všude po celém hellém světě, nejčastěji na straně Athéňanů bojovali za žold Thrákové apod. Záhy se z arcinepřítele hellénského světa, z perského krále a jeho říše, stal zdroj obživy. Když kolem roku 420 v Persii povstal Arsités, bratr krále Dáreia II., spíše než proti králi jako proti jeho manželce Parysatidě, použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Otevřel tradici, která vydržela až do konce perské říše, kdy na straně Krále věrně bojovali žoldnéři proti Makedonci Alexandrovi a jeho hellénským spojencům. Na stranu satrapy Artabáza se postavil roku 355 Psammenés z Théb, který vlastnil žoldnéřský oddíl.

Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi: po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu zmizet do Makedonie, kam uprchl s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Memnónem z Rhodu. Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého, se oženil s Artabázovou dcerou Barsinou.

Do peloponnéské války byli již najímáni žoldnéři z nehellénských oblastí Anatolie, ale také z řad emigrantů, které do světa vyháněly domácí politické převraty. Klasickou zásobárnou žoldnéřů byly hospodářsky zaostalé kraje Arkadie, Kréty, Aitólie, Akarnánie. Na žoldnéře dohlížel proxenos, úředník pro styk cizinci. Žoldnéř, který nenastoupil strážní službu na domluveném místu, zaplatil pokutu a místo dostal někdo jiný.

Autor nejstaršího evropského zachovaného spisu o vojenství Aineiás Taktikos ve 4. století doporučuje, aby jednotliví bohatí občané na své náklady vydržovali až tři žoldnéře, z části za přispění státu. Částku vynaloženou na žoldnéře si občané odečtou z odváděných daní. Do jaké míry to fungovalo není známo, protože velké státy platily žoldnéře ze státního, srov. ale v Athénách systém občanských leitúrgií, symmorií atd.

Nejproslulejší žoldnéřskou akcí starého věku a vlastně i moderních dějin byla tzv. anabase, tj. cesta vzhůru (od moře do vnitrozemí, do jádra říše) v letech 403 - 399 téměř třinácti tisíc vojáků ve službách Peršana Kýra Mladšího, usurpujícího trůn proti svému bratrovi Artaxerxovi II. Většina žoldnéřů pocházela z Achaie a Arkadie.

Po náhodné smrti Kýra Mladšího se odmítli vzdát Artaxerxovi a z Mesopotamie se probili horami Armenie k Pohostinnému (Černému) moři. K Aigejskému moři se jich vrátilo přes osm tisíc, a hned se dali najmout do dalších dobrodružství. Nejznámějšími středisky pro najímaní mužů, xenologein, byl lakónský mys Taynaros.

Při dobývání Korinthu roku 392 byly mj. pobořeny sparťanským polemarchem Praxitou „dlouhé zdi“. V bojích se Sparťany a jejich spojenci za války korinthské, hlavně Sikyóňany, poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem, se nímž bojoval na straně spojenců Athéňanů.

V oddílech panovala velitelská přísnost a z novověkého hlediska až krutost. Ífikratés tehdy při kontrole stráží našel jednoho z vojáků, že usnul. Probodl ho oštěpem a když mu to jeho lidé vyčetli jako krutost, odpověděl jim: "Jak jsem ho našel, tak jsem ho nechal." - Opomenutí strážních povinností mohlo být pro obléhané město osudové.

Když roku 378 v Egyptě vypukla nová válka proti Peršanům, byli zprvu Athéňané na straně povstalců, ale brzy změnili tábor: žoldnéři Artaxerxovi byli dokonce cvičeni Ífikratem. V zimě téhož roku povstal proti Artaxerxovi II. Datamés z Kárie, satrapa Kappadokie. Velitelem jeho žoldnéřů byl Mandroklés z Magnésie.

Roku 361 stál Ífikratés se svým oddílem v žoldu thráckého krále Kotya I. Jiné Thrákově jednotce velel neméně slavný Charidémos z モreu. O dva roky

později to už bylo jinak. Athéňané, jimž velel Kéfísodotos, byli na Chersonésu Thráckém odraženi Charodémovým oddílem bojujícího nyní na straně krále Kersoblepta. Charidémos se oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (mj. byl pánem Kardie).

Fókové se tváří tvář válce roku 356 rozhodli k zoufalému činu: vyzvedli zlaté poklady Delf a vyzbrojili jimi žoldnéřské vojsko, jemuž velel Filomélos z Ledónu.

Nejslavnější z vůdců žoldnéřských vojsk ve 4. století Athéňan Ífikratés požadoval od svých lidí jediné: žoldnéř má milovat peníze a rozkoš, aby se mu lépe bojovalo za naplnění svých vášní. Ve 4. století začala žoldnéřské oddíly nabývat v hellénských státech na důležitosti a občanské armády naopak ztrácely. Období hellénismu bylo v podstatě postaveno na žoldnéřství v celém hellénském Východu.

V mateřské Helladě se princip občanských oddílů a branné povinnosti udržel (srov. koina, spolky Achájů, Aitólů etc.).
Při operacích v Thrákii porazili roku 354 Athéňané pod Charétem žoldnéřský oddíl Filippa II., kterému velel Thrák Adaios. Adaios byl básníkům předlohou pro typ chlubivého vojáka, stratiótés filodoxos, milés glóriósus.

O tom, jak postupovat při najímání žoldnéřů, radil ve 4. století stratégos spolku Arkadů Aineiás ze Stymfalu, zvaný Taktikos. Jeho spis, resp. jeho části, jsou zároveň nejstarší theoretickou prací s vojenskou thematikou, zachovanou v evropském písemnictví. Aineiás doporučuje:

„Je-li zapotřebí najmout žoldnéře, je možné to nejbezpečněji zajistit následujícím způsobem. Nejbohatším občanů státu se nařídí, aby podle svých možností sehnali žoldnéře, někdo tři, jiní jen jednoho. Pak se žoldnéři rozdělí do setnin, kterým velí nejspolehlivější z občanů. Plat a stravu dostanou žoldnéři od těch, co je najali, z části s přispěním státu. Rovněž ubytování půjde na účet lidí, kteří žoldnéře najali. Po čase se vyrovnají náklady za vydržování žoldnéřů, a to odečtem z daní.“

Jak dodává zkušený voják a taktik Aineiás, „tento způsob vydržování žoldnéřů je nejrychlejší, nejbezpečnější i nejlevnější“!
O válečnictví psaly i hlavy korunované. Spisy Pyrrha I. ノpeirského a jeho dvorního filosofa Kinea Thessalského se nedochovaly.

Za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné ze státního pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři. Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dřívě. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.

Žoldnéři si při dlouhých taženích cizí zemí přišli na své i nad svůj žold. V okolí táborů plenili a kořist všeho druhu, včetně zotročených lidí, prodávali obchodníkům nalepeným na podobné akce. V průběhu 4. století se vedení žoldnéřských oddílů stalo výnosným businessem a kondottiéři patřili mezi bohaté lidi; na rozdíl od svých vojáků.
Trvalost v držení půdy v Attice byla jednou z příčin, proč odtud pocházelo málo žoldnéřů. Podobně tomu bylo i jinde.

V největší pěší bitvě, kterou mezi sebou hellénský starověk vybojoval, došlo 22. června roku 217 mezi Seleukovci a Ptolemaiovci (roku 720 zde Šarru-kén II. porazil Egypťany). Zatímco se král Antiochos III. spolehl na zkušenosti svých vojáků, na druhé straně Filopatorův ministr Sósibios shromažďoval dva roky (sic!) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady.

U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, který již působil jako žoldnéř u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, Andromachos z Aspendu, který byl velitelem falangy - později přešel na seleukovskou stranu, Polykratés z Argu, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc ethnických Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Toto rozhodnutí mělo později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj říše Ptolemaiovců.

V Egyptě potlačil roku 279 král Ptolemaios II. vzpouru čtyř tisíců keltských žoldnéřů: nechal je vyhladovět na pustém nilském ostrově, kam je lstivě vylákal.

Aitólové určili roku 205 Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce, ale přes odpor Alexandra Ísia, nejbohatšího muže tehdejší Hellady, jejich návrhy na zrušení všech dluhů neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk: od Ptolemaia V. dostával kořist z tažení a denně (sic) deset min pro sebe a po jedné mině pro své podvelitele. Jiný žoldnéř, Polykratés z Argu, byl roku 203 jmenovám ptolemaiovským stratégem Kypru.

Žoldnéři dosahovali vysokých administrativně vojenských posic ve státě (stratégos, guvernér). Filetairos, vládce v Pergamu a okolí, udělil roku 268 těm z žoldnéřů, kteří mu věrně sloužili, právo ateleie, tj. daňové svobody. Někdy po roce 252, viz tam, se vzbouřili proti Eumenovi I. jeho žoldnéři. Vzpouru ukončila dohoda: král vojákům potvrdil ateleiu z roku 268, dostalo se jim příspěvku na obilí a víno, do pole táhli jen deset měsíců v roce a kdo z nich odsloužil dobu svého kontraktu, dostane stejný žold jako za aktivní služby.

Ve spolku Achájů se roku 200 po složení nejvyššího úřadu vydal Filipoimén námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války; na ostrově byl do roku 195 a „vydělával“. Naopak Kréťané bojovali na kontinentu a jinde: V Helladě během válek Achájů se Sparťany si jejich král Nábis držel žoldnéře, jimž velel Didaskolandás z Kréty.

Král Antiochos VII. Euergetés se roku 132 vypravil s vojskem do Iúdaie, porazil Židy v poli a oblehl Jerúsalém. V této válce použil Ióannés Hyrkanos I. jako první z židovských králů druhého království cizích žoldnéřů, které zaplatil z pokladu v hrobu krále Davida. Roku 93 (nebo až roku 90) obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice, ale byl králem Obodou I. poražen. V této době používali Židé žoldnéřské oddíly najaté z pirátů z celé Anatolie.

V obležených Tigránokertách se vzbouřili roku 69 nespokojení hellénští žoldnéři a násilím přesídlené obyvatelstvo. S jejich pomocí snadno Římané armenského sídelního města dobyli a dostali se k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil ze svých dvacetiletých lupů. Hellénské obyvatelstvo Římané odeslali zpět do svých mateřských měst.

Žoldnéřství kvetlo stejně na východě Středomoří jako na západě. Syrákúsan Hemokratés, který dostal od perského satrapy Farnabáza peníze na válku s Athéňany, ale jistě ne na válku s Kartháginci, se roku 409 vrátil na Sicílii. V Messáně si najal pět lodí a tisíc žoldnéřů a začal plenit kartháginské území.

Korinthští poslali roku 345 na Sicílii jako vojenskou pomoc oddíl žoldnéřů, kterému velel Tímoleón, syn Tímodémův. Najímat jako žoldnéři se dávali spartští králové. Archidámos III. se roku 343 vydal na svou první italskou expedici, což byla zaplacená pomoc Tarentským proti Lúkánům a Messápiům.

Kartháginci po celé své dějiny využívali služeb žoldnéřů libyjských a berberských, často také hellénských. Do neznámé doby válek Kartháginců se Syrákúsany spadá událost na ostrůvku Osteódés, lat. Ustíca ("Spálený"), před pobřežím západní Siciílie. Kartháginci sem vyvezli žoldnéřské vzbouřence a nechali je tam pomřít hlady, srov. zde výše praktiky Ptolemaia ii. Odtud povstal hellénský název ostrova "kostnice, skříňka na kosti", lat. ossuárium. V první púnské válce se vojevůdce Hamilkar zbavil keltských žoldnéřů nespokojených s tím, že jim Púnové neplatí sjednanou částku, naprosto odporně: poslal je na Sicílii dobýt nějaká města a slíbil jim, že kořist jim zůstane celá, a zároveň oznámil Římanům, kudy Keltové potáhnou... (viz rok 261).

Na jaře roku 256 se vypravila římská flotila do Afriky. Kartháginci v tísni provolali vrchním velitelem celé armády velitele hellénských žoldnéřů Xanthippa ze Sparty. Pak se k němu a jeho lidem zachovali opět podivně, o jeho život se pokoušeli a jeho žoldnéře vysadili na pustý ostrov. viz rok 255 (a podobně likvidovali nespokojenost mezi vojáky roku 248nn., viz). Když Ptolemaios III. Euergetés I. po souši roku 245 obsadil celou Syrii až po Eufrátés, v oblasti za Eufrátem byl po určitou dobu jeho stratégem Xanthippos, nyní pro změnu ve službách egyptských.

Římané dobyli roku 406 na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Poprvé v římských dějinách dostali vojáci, čili občané, žold ze státní pokladny, obvykle jednou za rok. Roku 403 uzavřeli příměří s Volsky a Aequy a pokračovali v obléhání Véjí: t. r. přezimovali poprvé v historii před městem v zimním táboře v poli. Téhož roku začal být vyplácen žold rovněž pro jezdcům. Jezdci šli poprvé do války na vlastních koních. Kolik bylo autenticky vypláceno, známo není. Mnohem později dostával pěší legionář 1,5 séstercia denně. O prvních cizincích v římských službách viz zde výše.

Žoldnéři zasahovali aktivně do dění jednotlivých států. Roku 230 zavraždili keltští žoldnéři Bíthýnijce Ziaélu, o něco později keltský voják zavraždil Antiocha Hieráka. Snad roku 250 ukončili Ekdélos a Démofanés z Megalopole jako pozvaní rozhodčí občanské rozbroje v Kýréně (srov. rok 258). Někdy po těchto událostech, ale před rokem 246, vypukla válka Kýrénských s Ptolemaiem Filadelfem. Velitelem kýrenských žoldnéřů byl Lykopás z Aitólie. Brzy se sám zmocnil samovlády nad státem a vydal celou Kýrénaiku do rukou Filadelfovi.

Po uzavření mírové smlouvy roku 241, zřejmě ještě v průběhu t. r., vypukla v Africe vzpoura bývalého sicilského vojska Kartháginců, kterému nebyl vyplácen žold. Karthágo bylo nuceno uzavřít proti svým bývalým žoldnéřům spojenectví s Římany. Žoldnéři si získali spojence v Libyjcích a v dalších domorodcích a vypukla tzv. válka žoldnéřská. Veliteli žoldnéřů byli Spendios z Kampánie a Mathós z Libye. Žoldnéřská válka byla jednou z nejkrutějších válek starého věku.

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón se svými vojáky (zřejmě prameny myšlen I., který vládl v letech 389-349): Protože voják s dluhy je velmi snadná kořist pro cizí agitaci, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně.



Středověké žoldnéřství se rozvinulo nejprve ve 12. století v západní Evropě s "mužstvem" z Brabantu, severní Itálie, Francie, Baskicka, také z Čech. Věhlasu dosáhlo od druhé poloviny 14. století v Itálii. Nahrazovaly občanské milice městských států žoldnéřské jednotky, compagnie di ventura n. milizie mercenarie, jimž veleli vojenští profesionálové, obvykle šlechtici, často zchudlí či druhorození synové aristokratů, capitani di ventura n. condottieri (slovo se udrželo obecně jako označení pro velitele najemných jednotek dodnes).

Prvním z velkých italských žoldnéřských velitelů byl Alberico da Barbiano (zemřel 1409). Z jeho armády Compagnia San Girogio vzešli například Muzio Attedolo Sforza a Braccio da Montone. Da Barbiano začínal v compagnii Angličana Johna Hawkwooda (zemřel 1394) zvaného Francouzy Jean Hacconde a Italy Giovanni Acuto. V Itálii condottiér nabízel služby svého Bílého oddílu (Compagnia bianca del falco)  třicet let.  Původně jí velel Němec Albert Sterz (1361-1365), po jeho smrti si asi pět tisíc mužů silný oddíl za velitele zvolil Hawkwooda.

Jiným slavným velitele condottiérů byl Němec Georg von Frundsberg (zemřel roku 1528) stojící ve službách habsburských císařů. Jeho dvacet tisíc žoldnéřů užívalo sepsaných práv a povinností, Frundsbergovi říkali "otče", on jim "bratři" a "synové". Láskyplné vztahy končily u peněz. Když je kondottiér neměl, poněvadž ani císař je neměl, v březnu 1527 vypukla v Itálii vzpoura a Frundsberga z toho ranila mrtvice. Vojáci si jako náhradu vyhlédli Řím, který 6. května 1527 dobyli a vyplenili. Padl při tom Frundsbergův nástupce Charles de Bourbon, jehož údajně zastřelil Benvenuto Cellini. Rok na to kondottiér zemřel doma v posteli a dnes je jeho busta umístěna ve Walhalle. Brutalita vojenského řemesla a vůbe života té doby v mnohém překonává starověké vzory. V bitvě u Marignana roku 1515, v níž zemřel švýcarský expansionismus, rozřízli Frundsbergovi žoldnéři břicho padlému kapitánu Švýcarů a jeho tukem potřeli svá kopí...

V novověku nejznámější žoldnéřský oddíl, součást regulérní armády, francouzská Cizinecká legie, byla založena 9. března roku 1831. Renesanci žoldnéřství a soukromých armád přinesla devadesátá léta 20. století, kdy se západním vládám stále méně chtělo posílat řadové jednotky na exponovaná místa planety, hlavně do Afriky.

Rok 2003 znamenal rozkvět soukromých armád, protože americká okupace Iráku vyžadovala mnoho sil na strážní, policejní, doprovodnou a ochrannou službu, které už nebyla armáda schopna pokrýt. Roku 2004 měly žoldnéřské firmy zkrášleně nazývané nabízitelé vojenských služeb, military services contractors, větší počet lidí v Iráku než po Američanech druhá nejsilnější „národní“ armáda v zemi, britská.

Roku 2007 pak bylo v Iráku více „contractors“ než vojáků americké armády: 180 tisíc na 160 tisíc. Roku 2006 bylo podle odhadů zasvěcenců ve světě zaměstnáno u žoldnérských firem na 1,5 milionu lidí a obrat vojáckých agentur činil na dvě stě miliard dolarů.

O tři roky později bylo po celém světě více zaměstnanců bezpečnostních agentur a soukromých armád než vlastních policistů placených ze státního a obecního rozpočtu. Podle odhadů ženevské akademické instituce Small Arms Survey (2011) bylo na světě přes 19,5 milionů sekuriřáků, ale jen 10,8 milionů policistů. V Indii byl tento poměr 7 ku 1,4 milionům, v Číně 5 ku 2,7, ve Spojených státech 2 miliony ku 884 tisícům.

V Japonsku se evropským žoldnéřským profesionálům podobali samurajové. Stejně jako hellénští aristokraté byli šlechtici, ovšem mnohdy smajetky. Roku 792 n. l. rozpustil císař drahou a nespolehlivou armádu odvedenců a najal profesionální jízdní bojovníky vbrnění, samuraje. Znich se rekrutovali šógunové, „generálové“, kteří po dlouhá staletí drželi skutečnou moc vcísařství.

žongléři, hostiny

Žou-žan, čínské označení (pinyin: Rouran), pravděpodobně altajský kmenový svaz§ 200

 

žu ťia, viz Konfucius a čínská filosofie

 

Žu-i/Ruyi, s. císaře Kao-cua s Čchi/Qi§ 196

 

Žun-čen/Runzhen, b. Č'-Č'ho a Chu Chanjeho, hunský velmož§ 53


žvýkačka, viz kuchyně