N

Naarda, Nearda, Nehardea (pl.), m. na Eufrátu západně od Ktésifóntu, viz pod Iúdaioi

Nabataiá, Nabatie, Nabatové, hebr. Nebajót, dn. arab. al-Anbaat, Nabatajší Arabové, severoarabský národ na Sínaji a v Transjordání§ 650, 311, 260, 182, 175, 168, 218, 135, 110, 101, 103, 96, 93, 87, 86, 83, 69, 65, 62, 55, 48, 47, 42, 39, 31, 30, 25, 24, 9, 8; viz též pod Arabové, Arábie a Petrá

Jméno prý měli podle jistého Nabata, ale říkalo se jim také Dacharénoi. Celé hornaté území bylo v římské době zváno i Arabiá hé oreiné, Arabia Petraea, Skalistá Arabie. V Petře byly roku 2010 restaurovány nástěnné malby z hellénistické Petry v jednom ze společenských sálů s vyobrazeními vinné révy a hroznů, efébů a ptáků. Britští restaurátoři odhadli, že majitelem domu býval arabský obchodník s vínem. Sídelním městem Nabatajů byla vedle Petry Bosra/Bostra v Auranítidě, pozdější správní středisko římské provincie Arabia. Kolonie nabatajských Arabů sídlila v Puteolách a v Římě, kde pravděpodobně od Augustových dob udržovala i svůj chrám. Na rozdíl od sousedních monarchů, žádný k nabatajských králů nikdy Řím nenavštívil.


Nabdalsa z Numidie, bohatý Numid a spiklenec§ 107

 

Nábis ze Sparty, k., manž. Apie n. Apégy či Agapény§ 227, 207, 206-204, 201, 200, 198, 196, 195, 193, 192

Nabonassar§ = Nabû-násir, éra N.

Nabonid§ = Nabû-ná‘id

Nabopalassar§ = Nabû-apla-usur

náboženská svoboda, viz svoboda slova
náboženství, viz kulty římské, Bohové a jejich svátky

Nabu(ok)chadnezzar apod.§ = Nabû-kudurrí-usur

Nabû, jeden z hlavních mesopotámských bohů, oblíbený v Babylónu (jméno se přepisuje se střížkou nad u, neboť jde o kontrakci z nabíu(m), tj. povolaný), pův. vegetativní kult a bůh znalosti psaní, který psal lidské osudy určené bohy. Jeho sídelním městem byla Borsippa, do Babylónu jej jako Mardukova syna uvedl poslední král I. babylónské dynastie Samsuditana (1626 - 1594), populární v Babylónu ale byl až v posledním tisíciletí. Kult přišel ze západu a oblíben byl mezi aramajskými Chaldaji.

Nabû-apla-usur, hebr. Nabopalassar, řec. Búpalossoros, k. v Babylónu§ 626, 624, 616, 614, 609 - 607, 605

Nabû-bél-šumáti z Bít Jakíni, povstalec§ 651, 646

Nabû-bullit [...], viz pod Šamaš-eríba

Nabû-kudurrí-usur, jméno babylónských králů („Bože N., střez mého nejstaršího syna“ [kudurru je výpůjčka z elam.]); hebr. Na/ebo/uk/chadne/-ressar, Nabu(ok)chadnezzar, řec. Nabúchodonosaros:§
Nabû-kudurrí-usur I.§ 770
Nabû-kudurrí-usur II.§ 605, 601, 597, 595, 589, 587, 573, 562
Nabû-kudurrí-usur III. alias Nidíntu-Bél I. (per. Naditabira), syn Kén-zéri (vydával se za syna Nabû-ná´ida)§ 522, 521
Nabû-kudurrí-usur IV. alias Nidíntu-Bél II., vlastním jménem Arácha z Armenie (vydával se za syna Nabû-ná´ida jako jeho předchůdce)§ 521

Nabû-mukín-zéra, ass. Mukín-zéra z Bít Amukkáni, k. v Babylónu§ 733, 729

Nabû-nádin-zéri, ass. Nadinnu, k. v Babylónu§ 734, 733

Nabû-ná‘id, hebr. Nabonid, řec. Naboandélos, k. v Babylónu§ 556, 555, 553, 550, 549, 540, 539

Nabû-násir, k. v Babylónu§ 747, 745, 734

Nabû-rimanni, nejstarší jménem známý babylónský astronom, řec. Nabúrianos či Naburiannyos§ 300

Nabû-šezibanni z Egypta§ = Psammetichos I.

Nabû-šuma-iškun II., k. v Babylónu§ 761, 747

Nabû-šuma-líšir, b. Nabu-kudurrí-usura II.§ 605

Nabû-šuma-ukín II., k. v Babylónu, ass. Šuma-ukín§ 733

Nabû-ušallim z Bít Dakkúri, šejk§ 678

Nabû-zéra-kitti-líšir z Bít Jakíni, šejk§ 680

Nabû-zéra-iddin, hebr. Nebuzardan, řec. Nabúzardanés, vysoký činovník babylónského dvora a likvidátor prvního Jahweho chrámu§ 587

 

nábytek
Hellénský nábytek. Klasická hellénská domácnost byla nábytkem vybavena velmi střídmě, a to i v případě velmi majetných rodin. Malými okny šlo do místností málo světla a „obytné“ místnosti nesloužily stejným způsobem, jako dnes. Veškeré domácí práce i společenský život se soustřeďoval spíše na „dvůr“.

V místnostech nestály žádné skříně, neboť ty byly až vynálezem římským. Vlastní vzory pro nábytek hellénského světa jsou pravděpodobně z Egypta. V hrobce Heteferidy ze 26. století se uchoval nábytek se zlatým lůžkem s podhlavníkem na opření krku, zřejmě nejstarší postel.

Šaty a veškeré další věci ukládali Helléni do skříněk a různých truhlic se zámky (larnax). Podle uměleckého provedení truhel bylo poznat sociální příslušnost majitele. Egypťané, jak ukázaly nálezy z osady stavitelů královských hrobek v Thébaidě, dávali osobní věci a šaty do košů, hliněných hrnců nebo dřevěných truhel. Stolovali na tácech, které bývaly na dřevěných stojáncích. V „bytech“ byly cihlové divany na sezení i spaní. Jenom „lepší“ rodiny měly dřevěná lůžka, stolky a sesle.

Při práci a odpočinku sedávali lidé na stoličkách a sedátkách (i skládacích, difros), obdobných dnešním židlím. Takové židle s opěradly na ruce vyklenutým směrem od sedícího používaly hlavně ženy, nebo na nich seděli bohové. Říkalo se jim thronos a jako trůn jejich podoba i svým způsobem i účel vydržely dodnes.

Po celý starý věk jedli, hodovali, ale také intelektuálně pracovali lidé na lehátkách, kde jedna strana byla vyvýšena a sloužila jako opěrka (klíné). před lehátkem stával nízký stolek (trapeza), hostiny se ale konaly také za jedním velkým stolem se spojenými lehátky.

Antika u jídla a rozprávění od sedmého století ležela; sezením se trůnilo, soudilo, prostě vládlo. Homérovští hrdinové u jídla a pití seděli na židlích nebo v křeslech, často s podnožkou (srov. dar Héry Hypnovi ve xiv. zpěvu Íliady).

Ženy používaly pohovky (lechos) s polštáři, koberci či přehozy. Ke spánku se na prostých lůžcích lidé ukládali přikryti dekou. Péřové přikrývky všeho druhu starý věk neznal - a vlastně ani nepotřeboval. Nejstarší zachované koberce však pocházejí z údolí sibiřského Pazyryku na území severovýchodního Kazachstánu, srov. pod mumie. Skythská lokalita z 5. až 3. století s několika pohřby v mohylách uchovaných v ledu kromě toho dosvědčuje Hérodotova slova o tom, že Skythové se oddávali vdechování kouře z konopí, cannabis.

Dům osvětlovaly hliněné či bronzové olejové knotové lampy (lychnos) či lojové nebo voskové svíce. Louče (lampas) byly používány jen pro osvětlování v otevřeném prostoru (cesta v noci).
Zřejmě nejstarším jmenovaným řemeslníkem-truhlářem, tektón, byl v Odysseji Ikmalios/Ikmaleos, který pro Pénelopeju zhotovil lenošku.

Římský nábytek. Stejně jako hellénské místnosti byly také římské (a italské) střídmé s málo nábytku, s málo stolů a skříní. Třebaže původně Římané u jídla seděli, vlivem hellénismu začali zaléhat na lehátka, kde též diskutovali, bavili se, pili atd. Lehátko v jídelnách bylo obvykle určeno pro tři strávníky (tríclínium). Jídelních stolů v dnešním slova smyslu bylo používáno hlavně k servírovacím účelům.

Roku 2007 byly v Herculáneu ve ville L. Calpurnia Písóna, „villa dei papiri“, odkryty první zbytky římského trůnu, židle s opěradly zdobené slonovinou, jaké byly známy jen z nástěnných maleb.

Matrace a polštáře na lehátkách a lůžkách byly plněny vlnou, od 1. st. n. l. bylo módní plnit je husím peřím (loveny v Germániích). Římané na lůžka používali přikrývky, prostěradla neznali.

Předměty byly v místnostech obvykle skladovány na nástěnných policích, nebo v místnostech k tomu určených. Osvětlení místností večer poskytovaly hliněné nebo bronzové knotové olejové lampičky.

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). O sběratelství, vykrádání památek apod. viz také pod hroby.

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citrovníku, mensa citrea, stál milion sésterciů. Císař Neró, jehož majetek byl odhadován na tři sta milionů sésterciů, měl prý takových stolečků s nohami ze slonoviny pět set (sic).

Starý svět neznal lakování nábytku, dekorací ani dřevěných stolních kousků. Povrchová úprava končila vyhlazením a fermežovým nátěrem. Pevný a lesklý lak je vynález čínský z dynastie Šang (1523-1028) a jeho technologie se do Středomoří nedostala.

nacionalismus, viz národovectví

nadace, finanční podpůrné fondy, výchovné, filanthropie, viz obilí, zásobování potravinami, nebo pod ceny, bohatství, dobročinnost; hellénská dobročinnost byla například v Athénách částečně uzákoněna, viz tam, a svým způsobem žije dál v anglosaské nadační dobročinnosti; viz pod obilí.

Staré podpůrné fondy nebyly vázány na žádnou ideologii. Alimentační fondy na podporu chudých dětí svobodných lidí zakládali z panovníků Nerva, Tráiánus, Antónínus Pius a M. Aurélius, viz pod obilí v části o nadačních fondech a srov. též pod spolky.

Nejstarší bytovou nadací zařízenou pro správu sociálních bytů byla a je instituce velkofinančníka a prvního evropského globálního velkopodnikatele Jakoba Fuggera z roku 1521 (viz o něm s. v. zlato). Postavil v Augšpurku 67 domů se 140 byty (o průměrné ploše šedesáti metrů čtverečních), v nichž platili nájemníci roční činži jednoho rýnského zlatého. To se dnes přepočítává bez zohlednění inflace na jedno necelé euro, k tomu služby za padesát eur. Podmínkou k získání na svou dobu luxusního bytu bylo pocházet z Augšpurka (nebo tam dlouho žít), být katolíkem (podnikatel financoval Habsburku) a třikrát denně se za Fuggera pomodlit.


Nadinnu, Nadinu§ = Nabû-nádin-zéri

Cn. Naevius, básník§ 270, 235, 204, 201, 189

Q. Naevius Crista, velitel§ 214

nafta, ropa, mesopotamská, asfalt; Hellény později zvána Médejin olej. Alexandrovým hlavním mastičkářem a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 jako první předvedl moc nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha Stefana, prý s překrásným hlasem, dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.

V hellénistické době byla známa osada Démétrias v Assyrii na Tigridu chrámem Anaje, královskými pozemky a naftou v okolí. Nacházela se totiž na jižním okraji pozdějších kurdských naftových polí u Kirkúku. Hellénský starověk ropu masověji nepoužíval, snad byla součástí „řeckého ohně“, zápalné zbraně neznámého složení a hoří i pod vodou. První zmínka zapálené naftě použité ve válce, která nebyla žádnou tekutinou k uhašení, je z války Tigrána I. s Římany; že by první zmínka o "řeckém ohni"?

Asfaltování chodníků snad poprvé použito při stavbě Baghdádu Araby až roku 762 n. l. O užití asfaltu ve stavebnictví se vykládá v dějích výpravy císaře Traiána proti Parthům do Mesopotamie roku 115-116.

Turecké úřady pronajímaly před první světovou válkou naftové prameny u Hítu na Eufrátu (dnešní irácká provincie Anbár). Povrchový asfalt byl rafinován a používal se na potírání rovných střech, aby do domů nezatékalo. Průmyslové využití irácké ropy však nastalo až roku 1927 na nalezištích u Kirkúku.

První povrchová ruční těžba ropy v Evropě je zaznamenána roku 1854 v lokalitě Bobrka u Boryslawi v haličských Karpatech na dnešní západní Ukrajině. První vrt pro získávání petroleje na svícení v Boryslawi byl otevřen roku 1861 a byl to začátek prvního evropského naftařského boomu.

Roku 1908 zde také vypukl první požár evropských naftových polí. Pro srovnání: první naftový vrt v Baku a okolí je z roku 1846 a rozparcelování polí pro mezinárodní investory (bří Nobelové, Rothschild) je z roku 1872.

Asfalt, lat. bitúmen, byl podle nálezů poprvé užit neandertálci c. 40 tisíc k upevnění kamenných šipek na šípy a nástrojů (jeskyně Gura Cheii u Râşnova v Rumunsku, lokalita Tall at-Tlal v Syrii, kde novější datace užití asfaltu jako lepidla až c. 70 tisíc). Sumeřané a po nich všichni Mesopotamci užívali asfaltu jako stavebního pojidla a při stavbě rákosových plavidel (nejstarší nález takové lodi je z kuvajtské lokality as-Sabíja c. 5000 př. n. l.). Na konci egyptské nové říše začali asfaltu používat na Nilu k mumifikaci (z per. múm, vosk n. asfalt, z toho arab. múmija, asfalt).     

Naga, Nagaland§ 155

Nagádípa, o. u sever. pobřeží Cejlonu§ 450

 

Nagara, viz Pátaliputra

Nágasena, buddh. mnich z Milindapaňhy§ 155

 

nagasi, jihoarab. „výběrčí daní“, z toho etiop. negus, neguš, „král“§ 600

Nahanarvalové§ = Silingové

Nahapana, k. indosakské dynastie Kšaharáta§ 55

nahota, v athletice§ 720

Nahr al-kalb, viz pod Lykos

Nahr Baradá, viz Bardinés

Nahr az-Zarkí, viz Jabbok

Nahr malcha, Nahr malk, nahar malka, „královská řeka“, největší kanál v Mesopotamii. Dílo Nabû-kudurrí-usurra ii. spojující Eufrátés s Tigridem obnovili Seleukovci, dn. Razwaníja mezi Babylónem na jihu a Baghdádem na severu. Není v CSD.

Nacharina, eg.§ = Chanigalbat, Mygdoniá

náia (pl.), hry v Dódóně, věnované místnímu celohellénskému Diovu kultu a jeho chrámu (od náos, chrám)§ 776

Ná'id-Marduk, b. Nabû-zéra-kitti-lišira, ass. guvernér Přímoří§ 680

Nairi, jeden z krajů Urartu na horním toku ř. Zab, jižně od jezera Van; původ. označení Assyřanů pro Urartu, pozd. pro celou zemi§ 774, 739, 737, 107

Naissos, Naissus, dn. Niš v Srbsku, rodiště římských císařů, mimo jiné Constantína I. Velikého; není v CSD

nájem, nájemné bytu, nájemní bydlení, viz architektura a ceny

Nakebos z Nabatie§ 8

Nalda-mak, manž. Taeid-amani, k. v Meroé§ 80

nalezinec, viz siroty, fondy nadační

Namadas, viz Narbada

Namhe Čcha-čchaung, ang. Namhae Ch’ach’aung, k korejského státu Šilla§ 57

námořní invase, první v historii popsan᧠693

Mezi klasická vylodění z vody patří ve starověku perské invase do Hellady (i s přemostěními), boje za peloponnéské války, výprava Athénských na Sicílii, vylodění Agathoklea na Sicílii, Římanů v severní Africe atd. Početně největší vyloďovací invasní akcí byl Den D za druhé světové války 6. června 1944 v Normandii na devadesátikilometrovém úseku.

Anglo-amerických spojenců bylo v přímé akci na 156 tisíc vojáků (z toho 23 400 parašutistů) z pěti až sedmi tisíc lodí a člunů (z toho bojových lodí bylo 1213, největší loďstvo všech dob), vylodění předcházelo těžké bombardování 11 500 spojeneckých letadel.

Pro celou operaci vylodění spojenců v Evropě Overlord však měli Angloameričané k disposici tři miliony vojáků a třináct tisíc letadel. Za vylodění padlo na šest tisíc mužů (do ukončení celé operace na 65 tisíc), zhruba stejný počet na německé straně. Jiné zdroje vycházejí ze síly spojenců kolem 1,5 milionu mužů, Němců kolem 350 tisíc, z nichž padlo na 120 tisíc spojenců a přes 110 tisíc nebo dokonce dvě stě tisíc Němců.

Do normanské invase byla nejrozsáhlejší vyloďovací akcí pokusy čínskomongolského císaře Kublajchána (+ 1294), Čingischánova vnuka, dobýt japonské souostroví v letech 1274-1281. Největší invase připadla na léto 1281, kdy se proti Japoncům vypravilo loďstvo z Koreje o devíti stech lodích a z Číny o 3500 plavidlech údajně dohromady se 140 až 160  tisíci mongolských, korejských a čínských vojáků a námořníků. Neuspěli, Japonci je odrazili a celé loďstvo pak zničil v srpnu tajfun.

námořnictvo§ viz loďstvo 

Namri, země již. od jezera Urmia; spolu s Nairi část pozd. Médie Atropatény, viz, její severových. část§ 774, 744

Namviet, Daiviet, čín. Nan Jüe, stát na severu Vietnamu§ 175 (panovníci)

Naná, Nanná, Nannáj, Nannája, sumerský Nannar, měsíční bůh, řec. Ninos (?), viz ale hlavně Sîn; hl. sídlo kultu bylo v Uru; v Súsách jiné jméno Artemidy-Anaítis§ 761, 646, 164

Nandivardhana, k. v Magadě§ 1. I. 600, 2. II. 461

Nanda, Nandové z Magadhy v Indii, královská dynastie§ 362, 326, 321, 297
Nanda či Mahápadmadhipati Nanda, k. v Magadě, o. osmi synů-králů§ 362, 321

Naniwa, dn. Ósaka§ viz

Nannos, k. ligurských Segobrigů§ viz pod Massaliá

Nan-čeng/Nanzheng, sídel. m. státu Chan (jednoho z 18)§ 207

Nan-jüe/Nanyue, viet. Nam Viet, nechanský stát na jihu Číny a severu VN§ 175, 112

Nan-wang z Čou, císař§ 315, 256


Napata (v řečtině pl., do Napat), egypt. Nepet, sídelní m. Aithiopů-Kúšitů v letech asi 750 - 590; na 4. kataraktu Nilu v severním Súdánu, dn. Džabal Barkal u Kurajm᧠751, 737, 730, 716, 666, 664, 600, 595, 580, 300, 80, 24

nápisy, epigrafai, inscriptiónés, oficiální znění zákonů, vyhlášek, usnesení atd., sbírka epigrafická první§ 253

nápoje, viz kuchyně

Naqí‘a, Nakíja z Babylónu, m. k. Aššur-acha-iddina§ 688
Druhým jménem byla Zakútu. Její sestrou byla Abí-rami.

Nárajána, k v Magadě§ 68

Naravas z Libye, dyn.§ 239

Narbada, Narmada, u starých geógrafů Namadas, ř. na sz. IND; pramení v Madhjapradéši, do moře se vlévá v Khambátském (angl. Cambay) zálivu Arabského moře v Gudžarátu (Lariké)§ 600, 321

Narbó Martius, řec. Narbón, dn. Narbonne, sídelní m. Gallie Narbonské§ 118

narkomané, narkotika, narkomanie, nucen᧠323

Drogy a narkomani ve starém věku. Přesné užívání a rozměr obliby omamných látek ve starých dobách pochopitelně neznáme. Z velké části jsou naše znalosti útržkovité a mnohdy spekulativní. Ani neznáme stará jména pro řec. opion, lat. opium, omamná látka z máku (papaver somniferum). Biologové soudí, že jeho pravlast leží na Ibérském a Apenninském poloostrovu. Nálezy máku patří k neolithickým kulturám severně od Alp (cca. 5 tisíc let), jeho užívání bylo známo ve všech starověkých civilisacích.

Népenthes (farmakon népenthes) byla stará omamná rostlinná látka dovážená z Egypta. V homérské Odysseji na hostině, uspořádanou ve Spartě na počest Télemachovu, hledajícího otce, látku do vína nasypala královna Helena, živoucí příčina trojské války. Poznala ji údajně v Egyptě, když se s manželem Meneláem vraceli od vyvráceného Ília domů.

Népenthes byl na zapomenutí životních strastí a na veselost, jak pravil básník. Možná to bylo opium, jehož pravlastí ale asi v tom případě byla Anatolie, nikoli západní Středomoří. Srov. pod kulinářství a hostiny.

Archeologický nález potvrdil, že s narkotikem se obchodovalo již dávno a zcela oficiálně, bez jakýchkoli zákazů. Opiovou pastu vyváželi Kypřané do Egypta již kolem roku 1350. Egypťané opiu říkali snad mehes a užívali ho na horečky, průjmy, bolesti a kašel, také na uklidnění malých dětí (papyr Ebersův, c. po 1700), nebo kýfi, což bylo zároveň kadidlo.

Arrhidaios, syn Filippa II. s Filinnou z Lárissy, byl nevlastním bratrem Alexandra Velikého. Jako král se roku 323 rozhodl pro trůnní jméno Filippos III. Olympias ho za mlada údajně systematicky navykala na drogy, protože chránila nástupnická práva svého syna; což je první doložená nucená narkomanie v historii!

V krétské a hellénské symbolice se makové hlavice objevují v souvislosti s extatickými kulty. Erasistratos, dvorní lékař Seleuka Níkátora, a lékař Diagorás, autor spisu o léčebných látkách a bylinách, prokleli užívání opia včetně jeho uklidňovací funkce ve vínu. Věděli, že opium oslabuje zrak. O omamných látkách psal dnes jinak neznámý lékař Iollás. Jeho i další knihy nejsou zachovány. Lékaři předepisovali pilulky s obsahem opia na nespavost a proti bolestem hlavy. Rozžvýkané se zapíjely mlékem.

Římský důstojník Plinius zná případy předávkování opiem (např. otec praetora P. Licínia Caecíny). Císař M. Aurélius Antónínus zvaný Philisophus pro na ochranu před svých žaludkem s bolestem v prsou a zřejmě na celkovou profylaxi (a nikoli jako antidotum proti otravě) bral prý denně thériakon, tedy preparát z různých látek s až dvacetiprocentním podílem opia, pravděpodobně vynález kdysi krále Mithridáta VI. Eupatora, viz. Musel se tak stát nutně drogově závislým, ale údajně nechuravěl a kromě thériaka nikdy nejedl přes den, až večer.

Před ním z císařů pravděpodobně fetovali Claudius a Neró. Claudiův lékař Scríbónius Largus upozornil na to, že se do mékónia, tj. makového mléka, má dávat čistá šťáva z makových hlaviček a nikoli výtažek z listů; což by hovořilo proti obchodníkům s opiem, lékárníkům, a byl by to asi první evropský případ apatykářského, popř. dealerského podvodu.

Gáiova třetí manželka Caesónia mu dávala nápoje lásky, po nichž tři dny nespal, měl přeludy a blouznil. Ačkoli to není řečeno explicitně, žádná starověká informace nehovoří přímo o užívání drog, zdá se, že pološílený Caligula bral opiáty.

Thériaka byly původně látky proti uštknutí zmijí, později mnoho druhů pestrých léčivých nebo ochranných směsí, vždy s příměsí opia. Věhlasné bylo thériakon Mithridátovo, mithridáteion, o 54 složkách, a jeho rozšířená forma Nerónova lékaře Andromacha o sedmdesáti komponentech. Mithridátova preparátu bylo po staletí používáno jako prevence proti otravě.

První čínský herbář, jehož autorství je připisováno Šen Nungovi (po roce 200, navazuje na starší), obsahuje soupis 365 rostlin a látek z nich. Mezi nimi opium.

Jako anaestheticum poprvé opia užil perský lékař Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Razí (864 – 930), zabývající se, jako všichni velcí učenci arabského kalífátu, také alchymií, matematikou, filosofií a fysikou.

V Baghdádu založil nemocnici (její místo určil podle stupně zasmrádlosti kusů masa, které po městě pohodil: kde smrdělo nejméně, bylo vhodné místo pro nemocnici). Byl prvním lékařem dějin, který zavedl do medicíny užívání alkoholu (al-kuhl), jehož destilaci zdokonalil.

Narkomanie ve starověku nedosáhla nikdy rozměrů novodobých od konce šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století s tendencí stoupající. Takový feťácký vražedný bakchanal, jaký postihl poslední hinduistickou královskou rodinu, vládce Nepálu, 1. června roku 2001, starý věk nezná. Zfetovaný korunní princ Dípéndra tehdy v několika okamžicích z automatické zbraně postřílel svého otce krále Biréndru, svou matku a královnu Aišvarju a dalších osm příslušníků panovnické rodiny. Pak se sám postřelil a po třech dnech zemřel (jak tvrdí palácová verse).

Pro zisky z drog byla už také vedena válka. Spojené království bylo v 19. století prvním státem, který oficiálně prodával opium. Britští obchodníci v Číně opiem made in India platili za porcelán, čaj, hedvábí atd., protože sami neměli co nabídnout, leda stříbrnou ražbu. Dovoz opia byl pekingskými vládci do Číny zakázán a protože to Číňany dlouhodobě ničilo a kolaboval správní systém na velkém území jižní Číny, císař import drogy znovu zakázal. Byly z toho dvě opiové války, první s Británii v letech 1834-1843, druhá s Brity a Francouzy 1856-1860, jedna z nejodpornějších záležitostí evropských mocností.

Fenomen kouření tabáku nebyl evropskému starověku ani středověku znám. Hérodotos sice o Skythech praví, že se nemyli ve vodě, ale v kouři z konopí, cannabis (viz poznámku o hrobu pod heslem nábytek) a staří lékaři doporučovali v některých případech vdechování kouře z léčivých rostlin, zpráv o kouření jako běžného jevu nemáme.

V bohaté výbavě skythského hrobu ze čtvrtého či třetího století v kurganu Aržan 2 v republice Tuva v sibiřské části Ruské federace archeologové nedávno nalezli kouřovou misku s hromádkou semínek a plodů konopí a máku.

Gáiova třetí manželka Caesónia mu dávala nápoje lásky, po nichž tři dny nespal, měl přeludy a blouznil. Ačkoli to není řečeno explicitně, žádná starověká informace nehovoří přímo o užívání drog, zdá se, že pološílený Caligula bral opiáty.

Kouření dýmky ovšem nebylo v eurasijské oblasti vázáno na tabák. Dýmky na konopí z račích klepet u Ongiů (negritský národ Onge, dnes s asi osmdesáti příslušníky) na Andamanech jsou prastaré a jejich jméno "také" znamená podle italského ethnologa Lidia Ciprianiho dýmku i raka. Podobně se kouřilo divoké konopí mezi některými Melanésany.

Věštci a věštkyně Hellénů vdechovali bylinné kouře či výpary, ale tabák neznali. Evropané se poprvé setkali s kouřícími indiány 6. listopadu 1492 na slavné výpravě Janovana Kryštofa Kolumba (zemřel 1506; Cristoforo Colombo, špan. Cristóbal Colón). Zvyk kouřit tabák a jeho zásobu do Evropy jako první přivezl na Kolumbově lodi Niña v březnu 1493 a doma v Ayamante v andaluské provincii Huelvě předváděl plavčík Rodrigo de Jerez. Za to ho křesťanští soudcové, inquisice, na udání manželky odsoudila na deset let do vězení.

Prvním Evropanem, který tabák a kouření popsal, byl jistý katalánský kněz Ramón Pané roku 1497, který byl s Kolumbem v Karibiku s na jeho druhé výpravě. Roku 1518 poslal semena tabáku císaři Karlu V., roku 1558 André Thevet poslal semena do Francie. Vyslanec francouzského dvora v Lisabonu Jean Nicot de Vellemain (zemřel 1604) seznámil Paříž s léčivými účinky tabákových listů (jeho jméno nese nikotin).

Formou kouření (říkávalo se "pití tabáku, cf. něm. tubackdrinken/trinktubak) bylo spalování tabáku v dýmkách či balení doutníků, od 17. století šňupání, od dob francouzské revoluce doutníčky. Do té doby šlechta šňupala, lid kouřil doutníčky, cigarillos: dnes je to díky ceně spíše opačně. Údajně prvním z papežů, který rád tabák, a to šňupavý, byl Benedictus XIII. (1724-1730).

V Čechách je zahradní pěstování léčivé byliny tabáku "dovezené z Frankreichu" doloženo ve druhém vydání herbáře italského lékaře Pietra Mattioliho roku 1596 a již roku 1592 o rostlině hovoří lékař Adam Zalužanský ze Zalužan jako o zdomácnělé nicotianě. Karel Pejml, autor opěvné knihy Celý svět kouří (Pha 1947) se kromě toho domnívá, že kouřit viděli Češi lidi poprvé roku 1620, kdy do Čech dorazili žoldnéři najatí v Agliii a Holandsku pro zimního krále Friedricha Falckého skotským plukovníkem Andrewem Grayem (v knize "Johnem"). • První doutník si v Praze dle téhož autora zapálil poručík hulánů Alfred kníže Windischgrätz, který si přivezl z Bruselu, kde jich krabici darem dostal od špoanělského vyslance. První cigarety přišly do Prahy z první německé továrny na cigarety v Drážďanech roku 1862 (ale první sklad tabáku byl v Bredovské ulici a tak také první tabáčka v Čechách roku 1784).

První cigaretu, tabák zabalený do papíru indické provenience na zabalování střelného prachu, vyrobil dnes již neznámý voják egyptského vicekrále rodem z Albánie Muhammada Alího, který se postavil Cařihradu, ve válce s osmanskými Turky v květnu 1832 při obléhání Akka. V krymské válce turečtí vojáci kouřili běžně cigarety (ruské papirosy udržely jejich podobu) a zvyk u Sevastopolu převzali britští spojenci.

Roku 1856 rozjel v anglickém Walworthu jistý Robert Golag první továrnu na cigarety. • Slovo tabák je zřejmě starší než španělský objev Ameriky, neboť arabské tabbaq pro hojivé byliny bylo v užívání v Ibérii staletí předtím. Podle "americké" verse pochází označení z jazyka Arawaků, popřípadě z toponym jako Tobago (karibský ostrov)  nebo Tabasco (mexický stát).

Z Ameriky a tudíž neznámá starému světu je koka, hlavně Erythroxylum novagranatense, "kolumbijská koka". Patří na východní svahy And a nejstarší její nález je z doby c. 3000 z Ekvádoru. Žvýkání kokových listů má velmi dlouhou tradici a první Evropané v Novém světě to zaznamenali. Třebaže se po koce a kole jmenuje slavná americká limonáda, žádné z obou látek k její výrobě dávno není užíváno. Kolem koky/coca se ovšem točí velmi silný drogový průmysl, který v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století postavily na nohy americké tajné služby, aby se dostaly ke snadným finančním tokům pro svou politiku nekontrolovatelných Kongresem Spojených států. 


Narmada, viz Narbada

Narnia, m. v Umbrii, před dobytí Římany Nequinum, dn. Narni§ 299

národní, povstání, viz pod sociální

národovectví, nacionalismus, chauvinismus/šovinismus, výrazy pro větší část lidských dějin před érou romantismu neznámé, třebaže v dílčích projevech jsou našinectví a xenofobie prastaré. Ačkoli byl hellénismus dobou universálních říší, universalismu v myšlení, první světovou hospodářskou globalisací v pravém slova smyslu, zároveň vznikl prostor pro posílení lokálního charakteru tradičních ethnických státních útvarů např. v Anatolii a Levantě. Srov. dějiny Kommágény (chetitské?), Kiliků, Bíthýnů, Thráků, Římanů, Arabů, Židů etc.

Vlastní národ. v dnešním slova smyslu se vynořilo s parlamentní demokracií a souvisí s francouzskou revolucí a její kontrarevolucí: kdo se postavil proti revoluci, byl zrádce národa, protože zrazoval revoluci. Jakmile zmizela kategorie „poddanství“ a objevilo se „občanství“ národního státu, přišlo národovectví. Hranice mezi vlastenectvím, patriotismem, tedy odvěkým projevem „občanství“, bývá často nezřetelná. Míra a únosnost jeho agresivity okolím bývá různá, měřítka bývají různá a co se toleruje například v anglosaském světě a Francii nebývá tolerováno například v poválečném Německu.

Ve střední Evropě „národní“ znamenalo v duchu roku 1848 tolik co protifeudální, pokrokové, liberální a protipartikulární. Po vyhlášení Německé říše tolik co protiinternacionální, přešlo jakoby zleva doprava.
O prvním „národovectví“ viz pod patriotismus.

Nasamónové, loupeživý libyjský/berberský národ/kmen při východním pobřeží Syrty, viz pod Marmaridové§ 67

nasárá, viz křesťanství
nasárim, nassórajové, nassrájové, nasárénové, viz Iésús Chréstos

Nasecheperensechmet, wezír§ 664

Nasibina, viz Nisibis

Násos, tj. Ostrov, hrad u Oiniand§ 212

Nasr Juha'min z Hamdánu, k. Sabajů§ 109

Nastesen z Napat, k.§ 300

Natak-amani z Meroé, k.§ 10

Nauklos z Athén, levoboček Kodrův, posílil kolonisty na Teu§ 650

naukrárie, v Athénách nejmenší územní jednotka a občanská družstva na stavbu válečných lodí; v čele společenství stál naukráros (od naus, loď)§ 508

Naukrátis, m. v západní části Delty na kanóbském ramenu u Sají§ 749, 664, 611, 568, 331, 68

Centrum hellénského živlu v předalexandrijské době. Založeno roku 749 Míléťany mělo „federální“ emporion a Hellénion s chrámy Dioskúrů, Apollóna, Héry a Afrodíty. Přes N. musel povinně jít veškerý obchod Hellénů s Egyptem, obchodníci měli exteritoriální právo (jakási businessmanská polis) a m. vedle businessu proslulo sexem na prodej. Osadníci pocházeli původně z Mílétu, Samu, Chiu, Teu, Fókaie, Klázomen (to vše Iónové), z Rhodu, Aigíny, Knidu, Halikarnássu a Fasélidy (to vše Dórové) a z aiolské Mytilény. Z Egypta putovalo do Egeidy papyrus (na psaní a lana), alabastr, fajáns, obilí a plátno, do faraonova království připlouvali žoldnéři, stavební dřevo, olivový olej, víno, šperky a stříbro (z kterého by se dali platit žoldnéři). Výhody Naukrátidy vydržely Hellénům i po roku 525.

„Sesterskou“ osadou N. bylo 100 km severně u Kanóbu, dn. Abúkíru, položené Hérákleion (eg. Thónis), emporion kolem Héráklova chrámu u eg. osady Menúthis (s kdysi slavnými Sarápeiem a Íseiem), od snad 7. st. n. l. po zemětřesení pod hladinou moře. Menúthis (srov. Menúthias-Zanzibar) a Hérákleion byly v hellénismu zřejmě součástí Kanóbu.

Naulochos, "Kotviště", mí. na severovýchodním pobřeží Sicílie západně od Messány mezi mysem Pelóros/Obludím a Mylami/Mlýny, dn. možná u Spadaforo§ 36, 34, 31

Jiný N., zvaný též Tetranaulochos n. Templum Iovis, je dn. Obzor v BG (není v CSD).

naumachiá, námořní bitva, naumachie, umělé místo pro konání námořní bitvy§ 2

U Tiberu dal Domitiánus vykopat nádrž, obestavět ji sedadly a pořádal tam námořní bitvy, návále proelium (ostatně téměř jediná činnost římského námořnictva do konce principátu). Později bylo jejího kamene použito k dobudování circu maximu, když po obou stranách vyhořel, viz circus maximus. Srov. pod gladiátoři. Při hrách roku 2, viz, které pořádal Augustus, bylo v aréně pobito 260 lvů, ve vodě zavedené do Flamininova cirku, pozabíjeno 36 krokodýlů a v umělém jezeru na pravé straně Tiberu svedena naumachie "Peršanů s Athéňany". • O největší naumachii vůbec, kterou uspořádal císař Claudius na Fúcinském jezeru, viz pod Marsové a hry, roku 59 břehy nádrže oživil jakýmsi zábavním parkem Nero Claudius.


Naupáktos, m. v Ozolské Lokridě, středověké Lepanto§ 460, 459, 431 - 424, 413, 405, 401, 338, 217, 212, 207, 206, 200, 193, 191

Naupliá, m. v Argolidě§ 700, 417

Nausiás z Athén§ arch. 115

Nausiklés z Athén, strat.§ 352

Nausigenés z Athén§ arch. 368

Nausimachos z Athén§ = Lýsimachos z Athén

Nausiníkos z Athén§ arch. 378

Nautaka (pl.), m. v Sogdiáně§ 328

C. Nautius Rutilus§ 1. cos. 475 a 458; 2. cos. 287

Sp. Nautius Rutilus§ 1. cos. 488; 2. cos. 316

Sp. (C.?) Nautius Rutilus§ cos. 411

Attius Navius, augur proslavený přeříznutím brousku břitvou§ 616

Naxos, ost. v Kykladách§ 648, 551, 546, 541, 532, 517, 501, 500, 491, 467, 447, 453, 376, 362, 41

Původně se prý jmenoval Strongylé a žili na něm Thrákové. Dalším jménem, a básnicky, byl Día. Vypudilo je sucho a přišli Kárové, jejichž král se jmenoval Naxos, jak praví jeden ze starých pramenů. Později s krétskou osadou, jedno z center mykénské kultury. Kolonisováno Ióny z Athén pod Archetímem a Teuklem či Téleklem koncem 11. století. Těsně před perskými válkami byl schopen postavit do pole osm tisíc hoplítů a vydržoval jednu z nejsilnějších flotil v Kykladách. Město a chrámy vypálili roku 490 Peršané. Ostrov vynikal vedle Paru jako velká tvůrčí dílna v začátcích hellénského sochařství. Byzés z Naxu vynalezl mramorové střešní tašky.

Naxos, m. na východní Sicílii založené Chalkidskými a z Naxu, dn. ruiny u C. Schiso; ještě roku 36 zde uctívána soška Apollónova z té doby jako archégeta/zakladatele osady, za Augusta m. již v ruinách§ 756, 741, 735, 498, 476, 425, 415, 403, 358, 728

Názara (sg.), Názareth (nesklon.), ves u hl. m. Galilaje Sepfóris, viz Iésús

Neai, „Dívky“, pusté ost. před Lémnem§ 72

Neaichmos z Athén§ arch. 320

Neandreia, m. v Tróadě§ 307

Neápolis, m. v Kampánii, pův. hell. Parthenopé, dn. Napoli, srov. také Palaiopolis§ 754, 327, 325, 280, 216, 248, 110, 102, 80, 73, 50, 40
Za císařství byla posledním městem v Itálii, jehož jednacím jazykem byla řečtina. Neápolské slavnosti se jmenovaly sebasteje, tedy augústálie. Prvního obléhání se město s pevnými hradbami dočkalo až roku 535+ od Východořímanů vedených Fláviem Belisariem. Neapol byla dlouho největším městem Itálie. Ještě roku 1921 měla přes 850 tisíc obyvatel, o dvě stě tisíc více než Řím. Na začátku třetího tisíciletí je co do počtu obyvatel po Římu a Milánu třetím největším městem Itálie.

Neápolis, m. v Africe, později řím. Leptis Magna v dn. LAR, západně od mysu Trikeron či Kefalai, Cephalae, dn. lokalita Labda/Lebda u mysu Misuráta nedaleko města al-Chums (Choms/ital. Homs)§ 203-202, 148, 46
Leptis ("v Leptě") s převážně púnským obyvatelstvem se po likvidaci Karthága roku 146 př. n. l. stala svobodným státečkem a spojencem Říma. Roku 107 požádali občané procos. Q. Caecilia Metella, který byl ve válce s Iugurthou, aby jim pomohl ubránit se jistému Hamilkarovi, pravděpodobně jednomu z brigantů na libyjském poibřeží, usilujícímu o vládu nad městěm: Metellus poslal několik kohort. Roku c. 108 n. l. se Leptis stala římskou kolonií, pocházel odtud císař L. Septimius Sevérus (193 – 211), součást svazku Tripolitanie s Oeou a Sábrathou, arab. Sabráta.

Neápolis, jiné m. v Africe v Býzakiu, dn. TN§ 148
Neápolis, čtvrť v Syrákúsách§ 212
Neápolis, m. na Eufrátu, Bitra, jižní okraj satrapie Mesopotamiá s brodem a cestou na kanál Narmalcha a Seleukeji Tigridskou. Lodní most zničen roku 580 Peršany§ není v textu

Neápolis v Palaistíně, starý Síchem/Šechem v Samareji, původně sídelní město Israéle, severního židovského státu§ 95

Po roce 67 n. l. přejmenován Šechem na Flávia Neápolis, dn. Náb(u)lus (to již z Neápolis).
Neápolis, dř. Daton, dn. Kavalla, osada Thasských založená kolem roku 650, není v CSD

Nearchos z Attiky, hrnčíř černofigurální keramiky§ 550
Nearchos z Eley, tyr.§ 490
Nearchos z Látónu na Krétě, Alexandrův nauarchos§ 360, 334, 331, 330, 326 - 323, 317, 316, 312

Nebra, viz matematika

Nefaarud, řec. Neferités, jméno eg. králů:§
Nefaarud I.§ 399, 393
Nefaarud II.§ 380

Neferdžedneferibre, wezír§ 570

Neferis, lokalita u dn. Džabal Resas na jih od Karthága v TN§ 147

Negova, Negau, m. kdysi ve Štýrsku, dnes ve Slovinsku u obce Lenart u Mariboru, viz též rúnové písmo, rúna a Harigastův nápis na helmě§ 100

Negrána, mí. v severním Jemenu ve Wádí Nejrán§ 24

negus, neguš, viz nagasi

Nechemja, řec. Neemiás, ethnarcha a per. místodržitel v Júdě§ 458, 455, 433

Snedžemibré Nechtharebhe, řec. Nektanebés, -is, -os II., k. Egypta§ 361, 358, 354, 343

Cheperkaré Nechtnebof, řec. Nektanebés, -is, -os I., k. Egypta ze Sebennytu (Thebnúte)§ 380, 378, 374, 373, 363

Neferkaré§ = Peftdžanawejbast

Neileós z Athén, syn posl. ath. krále Kodra; srov. Néleus§ 650

Neilos, lat. Nilus (ze semit. kořene nahal, říční údolí), Delta Nilu, prameny§ 610, 462, 332, 321, 306, 280, 279, 197, 186, 117, 47, 24
Egypt. Hopej, Hapi (personifikovaná řeka), Iteru ,kopt. Iaro, Piaro (vždy: „řeka“), Ar či Aur a starší Kem, Kemi, „Černý, Temný“, arab. Bahr an-Níl, Nahr an-Níl, nejdelší řeka světa; druhým řeckým jménem od dob Homérových pro Nil je „ho Aigyptos“ (mask.), na rozdíl od „hé Aig.“, fem., Egypt, země.

Neitokret, řec. Nitókris, jména dvou velekněžek Ammónova kultu v eg. Thébách§ 720

nejmenší z lidí, viz pod trpaslíci


Nektanebés, -is, -os I.§ = Cheperkaré Nechtnebof
Nektanebés, -is, -os II.§ = Snedžemibré Nechtharebhe

Nekó, jméno eg. králů, řec. Nechos, Nechós, Nekós, Nechaus, ass. a bab. Nikkú:§
Nekó I.§ 666, 664
Nekó II.§ 610 - 608, 605, 601, 595, 280

nekrokorinthia, předměty z ruin Korintha§ 146 a viz pod archeologie

 

Néleus z Pylu, srov. Neileós; podle Athéňanů oikistés Mílétu§ 650

Néliá, obec Thessalii§ 293

Nelson, Horatio, admirál, viz Kanóbos

Nemausum či Nemausus, viz Volkové

Nemea, m. v Argolidě, nemejské hry (viz hry)§ 776, 573, 532, 418, 394, 362, 315, 353, 235, 225, 217, 209, 197, 195, 68

Německo, novověký federativní stát na území starověké Germánie, viz hlavně tam a viz spolkové země§ 775, 404, 72

Nemesis, bohyně§ 432

Nemetové, suébský kmen v Belgické Gallii v okolí dn. Speyer - Špýru§ 58

Németti-Enlil, jméno babylónských hradeb, „Opora Ellilova“§ 626

L. Nemisius Circeus, praetor Latinského spolku§ 341

Nennísowet§ viz Hérákleopolis

Neobúlé, d. Lykambova, o níž se marně ucházel Archilochos§ 648

Neofrón ze Sikyónu, tragik a filolog§ 350

neodámódeis, bývalí heilóti, sociální skupina ve Spartě§ 397

Neokaisareia v Pontu, předtím Kabeira§ = Kabeira

Neogenés z Hestií, tyrannos§ 377

Neoklés z Frear v Attice, o. Themistokleův§ 524
Neoklés z Gargéttu (athén. démos), o. Epikúrův§ 324, 323

neókoros, viz pod bůh, božství smrtelníků

Neoláos, b. usurpátora Molóna a Alexandra§ 221, 220

Neón z Théb, dva promakedonští thébští předáci§ 1. 227, 222, o. Brachyllův; 2. 172, 167, syn Brachyllův


Neoptolemos, jméno épeirských králů:§
Neoptolemos I., o. Arryby a Olympiady§ 370, 359, 357, 343
Neoptolemos II., syn Alexandra I. s Kleopatrou (III.) Makedonskou§ 330, 323, 321, 322, 317, 307, 302, 296

Neoptolemos z Makedonie (?)§ 323, 321, satrapa Armenie
Neoptolemos z Paria alias Glossografos, učený básník§ 300
Neoptolemos z Kappadokie, vojevůdce Mithridáta VI., b. Archeláův, kappadočtí Makedonci§ 107, 88, 86

Za svých tažení v severním Pontu založil v ústí řeky Tyrás/Dněpru pevnost Pyrgos Neoptolemú.

Nepál, země na Indickém subkontinentu§ 483, 250, 55

Nepet, m. v Núbii, viz Napata

Nepete, Nepeta, Nepita, Nepet, nebo Nepe, m. v Etrúrii, dn. Nepi§ 386, 383

nepokoje, viz sociální n.

Neptúnus, jeho plášť§ 43, 27

Nequinum, viz Narnia

Néréis, d. Pyrrha II. Épeirského§ 233, 215

Nergal-šarra-usur, hebr. Neriglissar, řec. Égrisaros, k. v Babylónu§ 560, 557, 556

Nergal-ušézib, ass. Šuzub, k. v Babylónu§ 694, 693

Neriglissar§ = Nergal-šarra-usur

Neró, císař (N. sabínsky silný, důrazný)§ = Neró Claudius Caesar

nerónea, -iána, viz pod hry a v příloze Bohové a jejich svátky

Neróniás§ = Chalkis pod Libanem

Nerviové, bojovný kelt. kmen v Belgické Gallii v dn. jižní Belgii, po krátké válce s Caesarem, vedeni Boduognátem, ze 60 tisíc bojeschopných zbylo asi 500 mužů. Sídel. m. jejich potomků bylo Bagacum, dn. Bavay na hranicích F s Belgií, městem od Augústa v letech 6 až 13 n. l.§ 57, 54, 53

V římské době byli známými řemeslníky, pěstiteli dobytka a s Atrebaty výrobci plátna a oděvů. Strabónem zahrnováni mezi Germány.

Nesactium, sídelní m. Istrů, dnes zbytky u vsi Vižače u Puly; vyvráceno Slovany§ 177

 

Nesbanenbdžed, řec. Smendés, trůn. jm. Hedžchéperré, k. XXI. eg. dynastie§ 770

Nésiótés z Athén, sochař§ 514, 477

Nésiótai, Nésióti, koinon tón Nésiótón, Ostrované, spolek Ostrovanů; srov. i pod Kyklady apod., federativní státní útvar v Egejském moři§ 339, 323, 315, 308, 286, 275, 253

Nesipaqašutej I., wezír§ 730
Nesipaqašutej II., wezír§ 730
Nesipaqašutej III., wezír§ 730

Nesmen I., wezír, s. Harsieseův§ 730
Nesmen II., wezír, s. Chamhórův § 730

Nésos, „ostrov“, ost. v souostroví Hekatonnésoi (?100 ostrovů?)§ 333

Nespamedu, wezír§ 730

Nestór, achajský k. v Pylu a okolí§ 425

Nestór, akadémický filosof§ 41


Nestorios, nestoriáni, viz Assyrie, Assyřané

Nestis, sicilská vodní bohyně zmiňovaná Empedoklem, není v CSD

Nestos či Nessos, ř. v Thrákii, tvořící klasické východní hranice Makedonie, dnes stejnojmenná ř. se v BG jmenuje Mesta§ 286, 281, 240, 148

Néton, m. jižně od Syrákús, patřící do státu Syrákúsanů; lat. Nétum, dnešní Noto§ 275

netopýři, jedlí§ 268

Netze, ř.§ = Notec

nevěra manželská, cizoložství, a z ní plynoucí peněžitý trest, v Římě, srov. rozsáhleji pod žena§ 295

První člověk, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihnul u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos).

Na rozdíl od panenských Vestálek (srov. roky 483, 337 či 114) bývala věrnost vdaných římských žen trestána méně krutě. Roku 295 bylo např. pro cizoložnictví odsouzeno několik manželek k peněžitým pokutám, za něž pak byla pořízena stavba Venušina (sic!) chrámu u Circu

nezaměstnanost, viz ceny, obilí

nezvěstní, králové a vojevůdci§ 480, 47

Nibelungové, viz pod Germáni

Nice§ = Níkaia u Massalie

Nícer, dn. ř. Neckar, viz pod přesídlení

Nicosia, Nikosia (novořec.)§ viz Ledroi

Nidíntu-Bél I.§ = Nabû-kudurrí-usur III.
Nidíntu-Bél II.§ = Nabû-kudurrí-usur IV.
Nidíntu-Bél, o. Šamaš-barakku§ 414

Níger, řec. Nígir§ 19

Dn. Niger, řeka v západ. Africe, obyvatele kolem řeky nazývali geógrafové Nígrítai, Nígrítae, součást Aithiopů, tj. černoši (odtud pochází hanlivé „negr/nigr“). Starý název ale pravděpodobně s latinským niger, tedy černý, nesouvisí, ale s tuarežským ghir n'igheren, "řeka řek". Od berberských Garamantů mohli Římané a hellénští učenci jméno takto si uzpůsobit. 

Nigérie, moderní západoafrický stát§ 500

 

P. Nigidius Figulus, novopýthagorejský filosof a pompéjovec§ 98, 45

Nihongi, Nihonšoki, "Japonská kronika" čínsky psan᧠660

Oficiální kronika o třiceti svazečcích (a jedné knize genealogické, dnes ztracené) o japonské theogonii, pantheonu, mýthech a nejstarších panovnících pořízená v čínštině na příkaz císařovny Genšó/Gemmió roku 720 n. l. Prvním takovým dílem byla kronika Kudžiki publikovaná pod úředním dohledem roku 620+, z velké části zničena požárem roku 645. Roku 682 pověřil císař Temmu skupinu císařských princů, aby se znovu obírali kronikou, ale roku 712 ještě nebyla hotova. Rozhodla tedy Genšó roku 714 o novém teamu. Teprve událost z roku 461 n. l. je potvrzena externím zdrojem. Japonská data se rozcházejí o 120 let, dva datovací cykly, s korejskými a čínskými.  

Níkagorás ze Zeleie, tyr. § 334

Níkagorás z Messénie, alexandrijský dvorní udavač§ 219


Níkaia, jméno makedonských královen:§
Níkaia I.§ 323 - 321, 300, 283, d. Antipatrova, manž. Perdikkova a Lýsimachova
Níkaia II.§ 272, 244, 243, 192, manž. Alexandra VII.

Níkaia na Hydaspu, m. v dn. PAK§ 326
Níkaia v Bíthýnii, lokalita kdysi zvaná Askania, Ankoné, Helikoré, též dříve Olbiá, jako město vojenských klérúchů podle zakladatele Antigoneia, kterou po roce 301 přejmenoval podle své manž., dcery Antipatrovy, Lýsimachos na Níkaiu, dn. İznik v TR, od roku 1080 hlavní město Sulejmanova sultanátu Rúm§ 311, 307, 289, 275, 150, 149, 116, 112, 85, 35, 30
Níkaia, pevnost u Thermopyl v Lokridě Opúntské§ 198
Níkaia, m. u Massalie, dnešní Nice, Nizza § 600, 154

Níkainétos z Abdér, autor epyllií a epigramů§ 250

Níkandros, pirát ve službách Antiocha iii.§ 190

Níkandros z Aitólie, strat. a protiřímský politik§ 193, 191 - 189, 184, 177, 176, 170,
Níkandros z Athén§ arch. 41
Níkandros z Kolofónu, lékař a farmaceut§ 200
Níkandros ze Sparty, o. Theopompův§ 739

Níkánór z Makedonie (gen. –oros)§ 1. 333, o. Balakra. 2. 327, 326, satrapa Indie I.; 3. 322, 321, 316, 312, 311, satrapa Kappadokie; 4. 319 - 317, přítel Kassandrův; 5. 317, b. Kassandrův; 6. 320, vojevůdce Ptolemaia I.
Níkánór, seleukovští hodnostáři§ 1. 292 a viz pod Mesopotamia, satrapa Horních satrapií a zakladatel např. Antiocheje-Edessy a Dúra-Európos. 2. 223, stratégos; 3. 166, 161, stratégos, s. Patroklův
Níkánór ze Stageiry, frúrarchos makedonské posádky v Athénách§ 229
Níkánór z Cháonie, vojen. velitel$ 429
Níkánór z Alexandreie, C. Iúlius Nicanor, filosof, s. Areiův, b. Dionýsiův§ 7

Níkarchos z Orchy§ = Anu-uballit z Uruku
Níkarchos, seleukovský stratégos§ 217

Níkasiás z Opúntu§ 500 (Ol.)

Níkásipolis, Níkésipolis, z thessalských z Fer, manž. Filippa II.§ 316, 294, 337

Níkátór z Kýrény, gen. -ora§ = ?daios z Kýrény

Níkátoris na Eufrátu, m. v Mesopotámii u Európu, založeno Seleukem Níkátorem§ 301

Níké, bohyně§ 560, 450

O její lat. podobě Victórii a její soše v senátu viz tam

Níkéforeia, hry v Pergamu§ 776

Níkéforion, též Kalliníkon, na soutoku Balíchu s Eufrátem, též Kalliníkopolis, lar. Nícéphorium, m. v Mesopotamii, dn. ar-Raqqa v SYR§ 244, 54

Jméno má prý od toho, že zde kdysi v diadošských válkách zvítězil Seleukos Níkátór (jiné zdroje hovoří o Alexandrovi). Hellénský charakter mělo ještě v době Crassova tažení. Jméno Kalliníkon dostalo město za císaře Galliéna 253-268 n. l. prý na počest sofisty Callinica Sutoria/Kalliníka Sútória (č. asi „Vítězslav Švec“), který sepsal dějiny Alexandra Velikého a zde byl zavražděn. Zřejmě to však bylo jen předměstí Níkéforia a vzniklo asi dvojměstí. Roku 542 n. l. ho rozbořil Chosroés I., Iústiniánus I. dal opravit jen Kalliníkon, od roku 639 v arabském kalifátu. Byl tu křesťanský klášter Mar Zakkaj s oborou se zvěří. Arabové lokalitám říkali Raqqa, Černá/Spálená a Kalliníku Bajdá/Bílá.

Jiné N. bylo u Edessy a v pozdní římské éře se jmenovalo Kónstantíné/Kónstantína.

Níkéforios, sc. potamos, "Vítězná řeka", obtékala armenské Tigránokerty, asi dn. Batman çayı n. západnější Kahta çayı (?) v TR, přítok Tigridu§ 69

Do Lucullova vítězství nad Tigránem se řeka asi jmenovala aram. Kalat, řec. v překladu Nymfaios; srov. ale jiný přítok Tigridu Parthenios, "Panenská řeka".

 

Níkératos z Athén§ 1. 427, o. Níkiův; 2. 404, s. Níkiův
Níkératos z Borysthenu, strat.§ 100

Níkésipolis§ = Níkásipolis

Níkétés z Athén§ 1. arch. 332; 2. arch. 225; 3. arch. 84

Níkiás z Athén§ 1. 437, o. Hagnónův; 2. 427 - 425, 423, 421, 419, 417, 415 - 413, 404, syn Níkératův; 3. arch. 296; 4. arch. 282; 5. arch. 266; 6. arch. 124; 7. arch. 10
Níkiás z Acháie, strat.§ 209, 208
Nikiás z Baktrie, k.§ 95, 85
Nikiás z Kou, tyrannos§ 41, 33

Níkiás z Makedonie, Perseův dvořan§169

Níkiás z Tarentu, zrádce§ 278

Níkiův mír§ 421, 414

Nikkú, ass.§ Nekó

Níkodámos z Aitólie, stratégos§ 189

Níkodámos ze Sparty§ 104 (Ol.)

Níkodémos z Athén§ 1. arch. 483; 2. arch. 122

Níkodémos, diplomat a rádce žid. kr. Aristobúla II.§ 63

Níkodóros z Athén§ arch. 314

Níkodromos z Aigíny, proathénský politik§ 491

Níkofanés z Megalopole, achájský vyjednavač§ 226, 225

Níkofémos z Athén§ 1. 393; 2. arch. 361

Níkofón z Athén§ arch. 200

Níkogenés z Aigají, viz pod Lýsitheidés

Níkocharés z Athén, komický básník§ 400

Níkoklés z Athén§ 1. z prokassandrovské strany, 318; 2. arch. 302
Níkoklés z Pafu, k.§ 323, 309
Níkoklés ze Salamíny na Kypru, k.§ 374, 361
Níkoklés ze Sikyónu, tyrannos§ 252, 251

Níkokratés z Athén§ arch. 333
Níkokratés ze Skotússy, tágos Thessalů§ 182

Níkokreón ze Salamíny na Kypru, k.§ 340, 332, 321, 313 - 310

Níkoláos z Aitólie§ 1. loupežník a bohatec, 253; 2. ptolemajovský vojevůdce, 219-218
Níkoláos z Damasku, filosof peripatu, historik a diplomat a poradce Héródův, b. Ptolemaiův§ 64, 4
Níkoláos z Makedonie, o. satrapy Amynty§ 328

Níkoláeia, hry a slavnosti založení Níkoláem Aitólským na svou počest§ 253

Níkolochos z Rhodu, skeptik§ 230

Níkolochos ze Sparty, velitel§ 387

Níkomachos z Atarnea, s. Aristotelův s Pýthiadou§ 341

Níkomachos z Athén§ 1. arch. 341; 2. arch. 134
Níkomachos z Filadelfie v Lýdii§ 108 (Ol.)
Níkomachos, vojevůdce Pyrrha I.§ 277

Níkomédeia v Propontidě (Bíthýnii), do ní převedeni obyvatelé Astaku; sídel. m. království, později sídelní m. císaře Diocletiána, dn. Izmit v TR; hrozné zemětřesení, viz tam§ 711, 315, 264, 230, 85, 35

Níkomédés ze Sparty, poručník Pleistanaktův§ 458, 457, 445

Níkomédés, jméno králů Bíthýnů:§
Níkomédés I.§ 280 - 275, 264, 246, 220, syn Zipoita I.
Níkomédés II. Epifanés§ 167, 149, 132, 108, 107, 102 - 100, 98, 96, 95, syn Prúsiy II.
Níkomédés III. Euergetés Filopatór§ 133, 95, 90 - 88, 85, 81, 74, 59
Níkomédés IV. Filopatór§ = Sókratés
Níkomédés V.§ 95, 74, 47, snad identický s Lykomédem z Bíthýnie, viz tam; syn Níkoméda III.

Níkón z Athén§ arch. 379
Níkón z Boiótie§ boiótarchos 208 či 207
Níkón z Tarentu, vůdce prokartháginské strany§ 213, 209

Níkónidés z Thessalie, odborník přes technologii dobývání měst, poliorkétik§ 73

Níkopolis v Épeiru§ = Aktion
Níkopolis v Amánu§ snad = Zinçirli
Níkopolis v Armenii (jméno prý od toho, že zde kdysi v diadošských válkách zvítězil Seleukos Níkátór)§ = Dasteira na Eufrátu
Níkopolis v Palaistíně§ = Ammaus
Níkopolis u Isského zálivu, není zřejmě totožná s Amánskou, místo vítězství Alexandra Velikého nad Dáreiem III, dn. Islachíja, není v CSD. Nalezen nápis dotvrzující, že to byla polis: „hé búlé kai ho démos alexandron filippú…“.

Níkopolis, m. v Akarnánii, poblíž pozdější Prevezy§ 31, 29

Níkorontés, kelt. vrah vůdce Lúsítánů Viriatha§ 139

Níkósi᧠viz Ledroi

Níkosthenés z Athén§ 1. hrnčíř-umělec černofigurální techniky, 540, 530; 2. arch. 167

Níkostratos z Athén§ 1. strat., s. Dieitrefův, 427, 423, 418; 2. 388, syn Aristofanův, autor komédií; 3. arch. 295; 4. arch. 7
Níkostratos z Acháie, strat.§ 198, 197
Níkostratos z Trichonia v Aitólii, loupežící předák§ 220
Níkostratos z Argu, velitel žoldnéřů v per. službách v Egyptě§ 343

Níkostratos z Lykie, vyslanec§ 177

Níkotelés z Athén§ arch. 391

Nimlot, jméno eg.-libyjských aristokratů-veleknězů:§ 1. 770, o. Takelotha III.; 2. 745, kněz v Hermopoli

Nimrud, viz Kalchu

Nimrud dag, viz pod Antiochos I. Kommágénský a Kommágéné

Ninive, ass. Ninua, m. sídelní Assyřanů, řec. Nínos, lat. Ninus či Ninivé, Nínívé, novozákon. řečt. Nineui, tur. Kujundžik, arab. Níniwá, vlastně stará část moderního Mosulu, al-Mausíl§ 653, 649, 612
Nínos mělo hellénskou polis, jejíž jméno ale neznáme. Z fragmentu jedné dedikace z prvního století n. l. víme, že její nejvyšší úředník byl „Apollónios, stratégos kai epistatés tés poleós“. Možná v té době stejné poměry jako v Dúra-Európos a osada/město bylo arabisováno.

Ninnius Celer, plebejský rod původem z Kampánie

Pácuvius Ninnius Celer z Capuy, magnát, b. Stheneův§ 216

Stheneus Ninnius Celer z Capuy, b. Pácuviův§ 216

Nippur, m. ve střední Babylónii s Enlilovým chrámovým komplexem Ekur, sídlo sumerské a akkadské amfiktyonie; arab. Nuffar§ 694, 693, 626, 623, 587

Ninlil, viz Mulissu

 

Ninos§ = Nan(n)á (?)

Ninurta, sum. a akk. bůh vod a války§ 681

 

Nísaia, přístav a pevnost Megarských§ 570, 460, 446, 429, 424

Nisibis, gen. Nisibidy i Nisiby, též Nasibis/Nesibis, stará Nasíbína, aram. Sóbá, hl. město státu Katmuchu, pak hl. m. aram. Chanigalbat, řec. Antiocheia v Mygdonii§ 681, 612, 221-220, 166, 68, 63, 62, 1 n. l.
Z Antiocheje-Nisibidy pocházel stoik Apollofanés a Farnúchos, autor perských dějin (jejich díla jsou ztracena).

Nísos z Makedonie, syn Alketův§ 312

Nistasen, Nastasen, k. Meroé§ 340, 338

Nitétis z Egypta, manž. Kýra II.§ 530

Nitókris z Babylónu, manž. Nabu-kudurrí-usura II. a podle jiných m. Nabonidova, vlastním jménem Adad-guppí§ 605
Nitókris z Egypta§ viz Neitokret

Nitriótés (nomos)§ = Gynaikopolítés nomos

Nizza§ = Níkaia u Massalie

No Amon, eg.§ = Thébai

 

Nok, osada ve stř. Nigérii, označení pro první subsaharskou železnou kulturu§ 500

 

Nóla, řec. Nóla, m. v Kampánii§ 313, 216, 215, 214, 198, 90, 82, 73, 63

Nomadiá, řec.§ viz Numidie

Nomai, lokalita nezn. polohy na Sicílii§ 451

nomos, nomarchos, v Egyptě, správní okres a nejvyšší úředník král. správy v nomu, eg. sepatu§ 331

nómenclátor, viz otroci

Nómentum, m. v Latiu, dn. La Mentana§ 338

Nomino Sukune, ministr Suininův§ 2

 

nomografové, v Aitólii; obec. v hellénském světě lidé pověření sepsáním zákonů, zákonodárci§ 205

L. Nónius Asprenás§ cos. suff. 36

M. Nónius Gallus, legát provolaný imperátorem§ 29

 

Nonnos z Pánopole, viz pod hostiny

Nóra (pl.), pozd. Néroassos, pevnost na kappadocko-lykáonských hranicích§ 320, 319

Norba, m. v Latiu, dn. Norma§ 492

C. Norbánus§ cos. 83

C. Norbánus Flaccus§ 1. 42, cos. 38; 2. cos. 24

Nor Bajazet, viz Chaldíni

Nordická liga§ = Severní liga

Nóréiá, m. v Nóriku, sídelní m. Nóriků-Taurisků, dnes neznámé polohy, viz zde níže§ 113

Nóricum, Nórikum, země a provincie, zhruba dnešní Rakousko bez Burgenlandu a západních Tyrol§ 178, 169, 114, 113, 60, 16

Původní historičtí obyvatelé byli Keltové Tauriskové nebo s nimi blízcí možná pod illyrským vlivem, jejichž sluneční kult Beal, Bélénus se z N. rozšířil do celé východní části Alp a býval později ztotožňován s Apollónem. Třináct kelt. kmenů se kolem roku 190 spojilo do jednoho království s voleným králem, nejstarší to státní útvar na území Rakouska. Jedním z sídel osvědčujících kultovní původ lokality, je zřejmě Linz, č. Linec, z pozdněřímského Lentia, pocházející z keltského lentos, ohnutý, povolný. Jménem je známo osm kmenů: Alaunové, Ambidravové, Ambilinové, Ambisonti, Laiankové (v okolí dn. Lienzu), Saevatové, Uperakové a epónymní Nórikové, lat. Nóricí. Sídlili mezi Raetií, Vindelicií, Itálií a Pannonií, na severu omezení Dunajem (jejich vliv sahal v předřímské době za řeku). Sídelním městem/oppidem Nóriků byla Nóreia, jejíž poloha známa není. Bývá kladena do blízkosti pozdějšího střediska římské správy Claudia Viruna ležícího u Maria Saal v Korutanech. Autonomní království, viz rok 16, proměnil v provincii Claudius c. 48+. 


Norma, viz Norba

Norsko, skandinávský středo- a novověký stát§ 150

Nortia, Nevortia, viz Volsinií

nosítka, viz móda

Nossis z Epizefýrských Loker, autorka epigrammů§ 300

nótae Tiróniae§ viz těsnopis

Notea, něm. Netze, ř. v Polsku, přítok Warty§ 150

Notion, mí. a přístav Kolofónu§ 650, 427, 407, 190

Notú keras, Notúkeras, viz Somálsko a objevy

novela, román, povídka, růžová knihovna, "liebesromány/love stories", pornografie; viz též rok 150+:
Příběhy, kuriosní osudy lidí plné zvratů, osobní vyprávění mnohdy až fantastické nebyly starověkým literaturám cizí. Helléni nazývali takovou literaturu plasma, plasmatikon, fikce, smyšlený příběh, ale také drama, dramatikon, historiá, diegéma, syntagma, tedy příběh, historka, povídání. Teprve doba moderní začala rozlišovat mezi delší a bohatší vypravěčskou fikcí románem a kratšími s jednodušší scénou novelou (od ital. novella, novinka) a povídkou.

Své počátky má vyprávění v literatuře egyptské (např. Sinuhet, cestopis Wenamunův z roku 1091-1090 atd.). Zřejmě z 5. století je aramajská verse románu“ o učenci/ummiánu Aba-Enlil-dari, jemuž Aramajové říkali Achíkar, tajemníkovi či vesírovi assyrských králů Sîn-achché-eríby a Aššur-acha-iddina (uchováno aram. na papyru z Elefantíny, později několikajazyčné verse).

Achíkar (též Haiqar, Achiachar) byl bohatý a mocný, měl šedesát žen, ale žádného dědice. Adoptoval synovce Nadána (v hebr. versi Nádaba), dává mu rady do života, průpovědi a moudra. Synovec se však proti němu spiknul, chtěl ho zabít a zemřel ve vězení.

Průpovídky přešly mimo jiné do sbírek Aisopových bajek a později do Tisíce a jedné noci. Řecká verse se neobjevila, srov. pod Démokritos (školy, překlady).
Přesto vlastní literární žánr našich samostatných úzce pojatých „novel“ měl starý věk zaveden až od hellénismu. Novely byly většinou součástí rozsáhlejších děl, většinou historických, kam byly vkládány pro zpestření faktografických údajů.

První novely, pokud nechceme uvažovat o vypravováních Odysseových v Homérově epu, jsou v díle Hérodotově (srov. např. vložené příběhy o Kroisovi, Gýgově prstenu, o Polykratovi Samském atd.). Novelistický ráz zřejmě měly příběhy, kterými prokládal své spisy o Persii a Indii lékař Ktésiás z Knidu. Díla jsou známa převážně jen z citací u jiných autorů.

Podle nich lze usoudit, že i někteří další, především hellénističtí historici, zpestřovali svá díla novelistickými vsuvkami. Tak z historického díla Charéta z Mytilény, vrchního ceremoniáře Alexandrova, se zachovala téměř jen právě jedna taková povídka. Jako válečný zajatec se do Říma roku 73 dostal Parthenios z Níkáie, básník a mj. později i učitel Vergiliův. Jeho básnické dílo se nedochovalo, dochováno je však prosaické dílko Erótika pathémata, „Milostné strasti“.

První známou, nicméně nezachovanou sbírku novel Mílésiaka v sedmi knihách ale měl kolem roku 100- sestavit Aristeidés z Mílétu. Oblíbenou knihu přeložil do latiny L. Cornelius Sisenna pod názvem Mílésia/Mílétské příběhy. Název se pak stal pojmem pro milostné (erótické) příběhy vůbec.

Středověké trojské kroniky navazují nikoli přímo na Homéra, ale na Daréta z Frygie (či přímo z Troje) z 1. st. n. l., resp. na latinskou versi jeho Historie záhuby Troje. L. Septimius ve 4. st. n. l. přeložil do latiny neznámý text o válce, údajně z pera Diktyda Krétského, pocházející snad z 1. st.

Vznik vlastní realistické novely možná patří až do doby pozdější: Petronius Arbiter se Satyrikonem v 1. století n. l., později Apuleius z Madaury v Africe s Metamorfosami neboli Zlatým oslem/Asinus aureus (současník M. Aurelia) atd. Obecně se předpokládá, že oba římští autoři vycházeli ze starších hellénistických předloh. Z dochovaných římských historiků používal novelistických vsuvek T. Livius, převyprávění příběhu zahrnul i Diodóros Sicilský.

Dnešní románový žánr klasický hellénský svět nepěstoval a samo označení pro vyprávění v prose pochází až ze 13. století n. l. (slovo znamená „psáno latinsky“, linguá Rómáná). Snad nejstarším dílem tohoto druhu byla Kýrúpaidiá, O Kýrově výchově Xenofónta Athénského, nebo jeho popis dobrodružné výpravy žoldnéřů napříč perskou říší a mezi kavkazskými barbary, slavná Anabasis.

Cestopisný utopický román Euhémera ze sicilské Messány, který byl nějaký čas ve službách makedonského krále Kassandra, Hierá anagrafé/Posvátný nápis, známe jen z citátů u jiných autorů. Byl velmi populární u Římanů (přeloženo Q. Enniem jako Sacra historia). Euhémeros vykládal mimo jiné vznik bohů jako přerod slávy vynikajících mužů do podoby nesmrtelnosti (euhémerismus).

Z románu (?) ve své době váženého historika a řečníka Theopompa z Chiu O městu Bojovném a Zbožném se uchoval zlomeček. Hekataios z Abdér n. Teu sepsal někdy ve 3. st. čtení o Hyperborejích.

Dalším nám známým románem byla opět utopie, a to syrského autora Iambúla možná ze 3. století. Asi Arab píšící řecky, jehož dílo Sluneční ostrovy ale známe ze stručného výtahu u historika Diodóra. Byl-li z hellénistické éry, zřejmě ovlivnil několik povstání otroků nebo právě zotročených lidí ve 2. století, srov. sluneční stát Aristoníkův v Pergamu. Jiný Arab Iamblichos ve 2. st. n. l. sepsal Babylónské příběhy, Babylóniaka, z nichž rovněž známe jen zlomečky. 

Z pravděpodobně hellénistických titulů Chioné/Sněhurka, Kalligoné s příběhem ze Skythie či Sarmatie a ze satyrického románu Ioláos se zachovaly také pouze zlomky. Ioláos mohl přitom být předlohou pro Petroniův Satyricon.

Ze 2. st. n. l. se pod jménem P. Hordenia/Hordeonia Lolliána z Efesu zachovaly až moderně krvavé Foinícké příběhy, Foiníkika. Známý zlomek líčí lidskou oběť v jakémsi divokém kultu nilských búkolů, v němž kněz zabije chlapce a jeho osmažené a rozporcované srdce ochutnávají nově zasvěcovaní do lupičské komunity; následuje skupinový sex.

Z nejstarších zachovaným děl je anonymní milostný román o Ninovi a Semiramidě ze 2. nebo 1. století, známý jen ze zlomků, dtto román o Sesonchósidovi (ze 3. st. n. l.). Anonymní zlomeček titulu Nektanebův sen byl možná překladem z egyptštiny do řečtiny.

Jiným erótickým románem, podle dnešních vymezení románem milostným, byl Charitónův příběh o Chairétovi a Kallirrhoé z 1. st. n. l. (možná však již z hellénismu). Vedle spisku Xenofónta Efeského je to nejlépe uchovaný text z této branže. Lehká četba byla nesmírně oblíbena kdysi jako nyní a lehké pasáže kuriosních příběhů až fantaskních u historiků zřejmě měly za účel celkovému dílu přidat na čtivosti.

Jistý Chión z Hérákleie v 1. st. př. n. l. nebo v 1. st. n. l. vydal román v sedmnácti dopisech O spiknutí proti tyrannovi (Kleitarchovi). Z téže doby může pocházet anonymní zlomek Herpyllis a čtení o Métiochovi a Parthenopé.

Všichni další známí autoři působili až mnohem později a jejich díla byla velmi oblíbená. Vždyť např. erotický (= milostný) román autora z přelomu 2. a 3. st. n. l. Xenofónta z Efesu Efeské příběhy, Efesiaka, o Antheji a Abrokomovi/Habrokomovi doporučoval kolem roku 400 n. l. medicínský spisovatel Theodorus Priscianus jako afrodisiakum (podle jednoho starého slovníkového hesla psali romány také jistí Xenofón z Antiocheie a Xenofón z Kypru).

Milostný román o Leukippé a Kleitofóntovi sepsal někdy ve 2. či zač. 3. st. n. l. Achilleus (S)Tatios, podle jinak nepřijaté zprávy údajně křesťanský hodnostář.
Také o arabském autorovi Héliodórovi z Emesy ze 3. století n. l. se zachovala z doby byzantské nepravděpodobná informace, že byl hodnostářem u křesťanů (biskup v thessalské Trikce): patřil totiž zřejmě do rodu kněží Héliova/Elova (?) kultu v Emese, k nimž patřil také podivný císař Héliogabalos. Sepsal dochovaný erótický román o deseti knihách Aithiopika, snad celým názvem Syntagma tón peri Theágenén kai Charikleian čili Aithiopské příběhy, Soupis příběhů kolem Theágena a Charikleie.

Antónínus Líberális, propuštěnec císařské rodiny, ve 2. st. n. l. řecky sepsal sbírku Metamorfós. Cestopisnou fantastikou byly Ta hyper Thúlén apista, čili 24 knih Neuvěřitelných příběhů ze zemí za Thúlé z 1. či 2. st. n. l. Antónia Diogenea: Cestováno bylo na Sever a odtud na Měsíc (dílo je známo z excerptu byzantského patriarchy Fótia).

V novověku zřejmě největší zásluhu na návratu žánru do literatury má dílko Angličana D. H. Lawrence z roku 1928 Lady Chatterley´s Lover, které vydal nejprve v Itálii a v Anglii vyšlo až třicet let po jeho smrti a zabýval se jí soud, zda nejde o knihu obscénní.

Pornoautoři. Elefantis bylo jméno prý hetairy a básnířky nebo název sbírky o sexuálních praktikách a kosmetice. Její vzácný illustrovaný výtisk měl císař Tiberius, velký sběratel pornografie. Tvrdívá se, že autorka popsala devět, nejvýše dvanáct poloh. Jak vidno, Helléni ani Římané na sexuální gymnastiku příliš nebyli, srov. s příručkami indickými.

Jistá Astyanassa, údajně služka Heleny Spartské/Trojské, byla prý první, která „o sexuálních polohách“ psala. Následovala jistá Filainis z Leukady a Elefantida, autorky nepochybně hellénistické; netřeba dodávat, že díla jsou ztracena. Stejně dopadl Botrys z Messány, dnes zcela neznámý pornoautor.

V římské éře erótická dílka řecky a latinsky sepsali básníci Aedituus, Annianus a Anser, jistý Bassus, básnířka z Lesbu Kallistraté, prý obscénní. Hémitheón ze Sybaridy, zjevně pseudonym („Polobůh“), složil Sybaritika, milostné příběhy.

Laevius Melissus, básník z prvního století př. n. l., nejstarší z neóteriků, složil částečně zachované Erótopaegnie/Erótopaignia, Milostné hry, svátky. Jistý Paxamos sepsal Dódekatechnon, spisek o dvanácti polohách. Sabellus, skládal verše o sexu stejně „ostře“ jako jeho současník Martialis.

Novempopulána, viz Gascogne

noviny římské, viz acta diurna

Noviodúnum, keltská města n. hradiště§ 1. m. Suessiónů, dn. Pommiers, 57; 2. haedujské hradiště na Ligeru, dn. Nevers n. Diou, 53 a viz Gallia Comáta

Novius, autor atellány§ 50

novorozenci, jejich vraždy, viz pod Sparta

novověk, moderní dějin, viz pod křesťanství

Núbijská poušť, dn. název, vých. od Nilu v severových. Súdánu (sev. část provincie Kassala), kdysi součást tzv. „Východní pouště“, jak ji opět po dobytí Egypta nazývají Arabové: as-Sachrá aš-Šarqíja (je v podstatě jižní částí egyptské Arabské pouště mezi břehy Rudého moře a Nilem - déserta Arabica je název již starověký)§ 600

Núbie, Núbiové, řec. Noba, Nobai, jedno z míst. kmenových jmen, které bylo později v hellénismu rozšířeno na stát. útvary Kašitů-Kúšitů (Aithiopů)§ 400, 343, 340, 211, 210, 204, 200, 186, 165, 130, 60, 24

Pojmy Kúš (bibl.), Aithiopiá a Núbiá proto splývají, srov. pod Meroé a Napata; označení Kaš, Koš, Kúš splývalo také s archaickým označením pro celou černou Afriku, sum. Meluchcha. Staroeg. nobo, nub z XII. dynastie = zlato. Jméno N. převzali Arabové, Núbijská poušť, sachrá an-Núbíja.
Kmenové území Núbie leželo zhruba mezi 1. nilským kataraktem a dn. Chartúmem. Egypťané nazývali severní část N. zemí Wawat, jižní s Meroé a Napatami Kaš (od střední říše), starým jménem Ta-Seti, Země luku. Vládli v Egyptě jako xxv. dynastie, ale nijak se do egyptské kultury nezapsali (účesy mikado), rozhodně však naopak.

Núceria, m. v Kampánii, dn. Nocera§ 73

Numa Marcius, první pontifex maximus§ 715

Numa Pompilius z Cur, druhý k. v Římě, řec. Nomás (snad souvisí s řec. nomos, zákon, srov. lat. numerus, nummus)§ 746, 715, 672, 640, 8

Od N. prý odvozovala svůj původ rodina císaře M. Aurélia Antónína; s manž. Tatií měl dceru Lucrétii, s nymfou Egérií šest dětí: Pompónius, prapředek rodu Pompóniů, Pínus, prapředek rodu Pínariů, Calpus, prapředek Calpurniů, Mamercus, prapředek rodu Aemiliů, d. Pompilia, která se provdala za Marcia a jejich s. byl čtvrtý k. v Římě Ancus Marcius, jejich potomky byl rod Marciů; poslední dítě jménem neznáme, ale jeho potomky byl rod Pompiliů.

Numantia, m. v Tarrakónské Hispánii, dn. ruiny u Garray u m. Soria v Castillii-Leonu; zbytky po sedmi táborech obléhatelů byly nalezeny, stejně jako dále ležící tábor M. Fulvia Nobiliora cos., obnovena jako Augústobriga§ 153, 143, 141, 137, 136, 134, 133

Numasios z Praeneste, blíže neznámá, pokud skutečná osoba§ 600

Númenios z Mesény, stratégos Antiocha III.§ 204

Numerius z Praeneste§ = Numasios

Numidie, Numidia, řec. Nomadiá, z ?nomás?, kočovník, souhrnné označení pro obyvatele části severní Afriky (dn. Tuniska a Alžírska a části Libye), příbuzní Libyů, předkové dn. Berberů, srov. heslo Afrika§ 396, 307, 236, 220, 213, 211, 206, 205, 200, 168, 152, 149, 120, 118, 116, 112-110, 106, 105, 81, 60, 50, 46, 25

Numistró (gen. Numistrónu), m. v Lúkánii na hranicích s Ápúlií, dn. Muro Lucano§ 210

Numitor z Alby Longy, k., o. Rhéje Silvie, b. Amuliův§ 769, 754, 672

nuraghe, kamenné stavby a kultura, viz pod Sardinie

Núré§ Afrodision na Kypru

Nyatri Tsanpo/Nyachi Zainbo, viz Ňathi Cänpo

Nymfaion v Pontu (to en Pontó), m. na Tauridském Chersonésu založená ze Samu, u dnešní osady Heroivske/Geroivske§ 405, 64

Nymfaios, m. a ř.§ viz Níkéforios

 

Nymfodóros z Abdér, význ. občan a proxenos v Athénách§ 431

Nypsios ze Syrákús, tyrannos§ 356, 354

Nýsa, m. v Kóféně pod h. Aornos, m. též zváno Meros, dn. na AFG-PAK hranicích (jiná Nýsa či Nisa u dn. Ašchabatu měla parthské jméno Mithrádatkart)§ 327
Nýsa, m. v severní Kárii u Trall, dn. Sultanhisar v TR§ 35

Nýsa, jméno bíthýnských královen:§
Nýsa I.§ 102, 95, manž. Níkoméda II.
Nýsa II.§ 100, 95, manž. Níkoméda III., d. Níkoméda II.
Nýsa III.§ 95, d. Níkoméda III.

Nýsa z Bíthýnie alias Láodiké§ = Láodiké z Bíthýnie, manž. Antiocha Hieráka
Nýsa alias Láodiké z domu Seleukovců§ = Láodiké Nýsa

Nýsa, jméno pontských královen:§
Nýsa I.§ 169, manž. Farnaka I., d. Antiocha (syna Antiocha III.)
Nýsa II.§ 63, d. Mithridáta VI.
Nýsa z Pontu§ = Láodiké IV. Pontská, možné ale, že se jedná o dvě různé osoby

Nýsaios ze Syrákús, tyrannos§ 351, 347

Ň

Ňathi Cänpo n. Ňatri Cenpa, angl. Nyatri Tsanpo/Nyachi Zainbo, mýthický první tibetský král, první z Čogjalů/Chogyal, králů dharmy§ 1917, 127 a vide s. v. Tibet

 

ňingmapa, "stará škola", jedna ze čtyř tibetského buddhismu§ 127