Irácké začátky: Sunnitský král mezi šíity

Britové s Francouzi si rozdělili arabský svět a tvrdě potlačili všechny pokusy o samostatnost: sliby z války proti Turkům byly lstí.

Arabský Irák býval obilnicí pro vnitřní Arábii (Nadžd) a velkým obchodním střediskem. V moderní době cesty a centra obrátila a pozměnila Saúdská Arábie a drtivá globální logika černého zlata. 

Zemi po roce 1918 okupovaly britské jednotky. V rámci tažení proti Turkům ve „velké válce“ se už v listopadu 1914 vylodila anglo-indická armáda v Basře, ale zprvu se jí vůbec nedařilo. Roku 1915 byl expediční sbor u starověkého Ktésifóntu krvavě poražen a obklíčen v Kútu Turky s věrnými Araby pod velením německého generála Colmara von der Goltz. Velitel anglického expedičního sboru generál Charles Townshend, voják se zkušenostmi ze súdánského tažení proti mahdistům, se roku 1916 vzdal.

Zatímco vítěz von der Goltz ještě předtím zemřel na jakousi chorobu v Bagdádu, Townshend se dočkal turecké kapitulace v zajetí v Istanbulu. Na dva roky byl i poslancem londýnského parlamentu, ale pak ho dostihly zvěsti o tvrdých poměrech ve vojsku během mesopotamského tažení, připomenuta byla jeho porážka a roku 1924 v zapomenutí a s ostudou zemřel.

Brity Townshendova katastrofa neodradila a s novými silami táhli z jihu na Bagdád, který obsadili v březnu 1917 a severnější Mosul na konci války v listopadu 1918. V obsazené zemi vládli s mandátem svěřeneckého území Společnosti národů.
Již o dva roky později proti nim vypuklo první z iráckých povstání (o tom zde níže).

V srpnu roku 1921 formálně Britové proklamovali království a odškodnili „krále Arabů“ Fajsala, Husajnova syna, iráckou „korunou“, když přihlíželi tomu, jak byl Francouzi vyhnán z Damašku (viz zde v boxu). 
Emír žádal na Angličanech nezávislost Arabů a v Palestině garantoval sionistům nový domov. Syrské království jako takové existovalo několik měsíců. 
    Místo arabského státu dostal stát slepený ze tří tureckých vilájetů-provincií v Mesopotamii. Irák se stal stejným slepencem versailleského poválečného systému jako například Československo, ale vydržel dodnes.

Lepenice z hlíny Meziříčí
Hranice Iráku navrhla Gertrude Margaret Lowthian Bellová (1868-1926), dcera jistého velkoprůmyslníka, žena-vamp: cestovatelka, spisovatelka, archeoložka (vykopávala se sirem Williamem Ramseyem v Anatolii), politoložka a agentka tajné služby. 

Za války byla jedinou ženou ve funkci „politického důstojníka“ pro styk s lokálními vládci a úřady mimo dosah britské moci. Roku 1916 působila v Basře, kde ji presentovali jako „oriental secretary“, o rok později s postupující armádou přesídlila do Baghdádu.
    Pokoušela se vybalancovat převahu šíitů v regionu nad sunnity, ale moc se jí to nezdařilo. Znala osobně většinu klanových pohlavárů Mesopotamie a londýnskému parlamentu předložila zevrubnou zprávu o poměrech budoucího Iráku: moderně bývá vydávána za jeho "matku". Neprovdaná a bezdětná žena se stala Fajsalovou poradkyní, d. f. nekorunovanou královnou britského Iráku, tak se to mezi Angličany tradovalo, zemřela roku 1926 v Baghdádu. 
Roku 1932 Britové svou mandátní správu zrušili a Irák se stal plně nezávislým státem, suverénním členem Společnosti národů, předchůdkyně dnešních Spojených národů. Téhož roku se začalo se stavbou ropovodu z Mosulu do Hajfy, který byl zprovozněn o tři roky později. Se vznikem státu Israel roku 1948 nebyl společností Iraq Petroleum Co. ropou napouštěn.
    • Pro srovnání: téhož roku bylo proklamováno a uznáno Království Saúdské Arábie, v Evropě se nezaměstnaný a polovzdělaný Rakušan Hitler dostal k německému občanství a o rok později se domohl kancléřského úřadu...

Štěstí v neštěstí
Za Fajsala bylo u Kirkúku roku 1927 objeveno první průmyslově využitelné ropné pole v zemi a společnost Turkish Petroleum Co. (TPC) byla přejmenována na Iraq Petroleum Co (1929). Zestátněna byla národními socialisty až v šedesátých letech. 
Bagdád byl tehdy jakýmsi světovým hlavním městem ropy a v září 1960 zde vlády Iráku, Íránu, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely založily dodnes fungující ropný kartel zvaný Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC).

TPC vznikla roku 1912 v Londýně z popudu cařihradského Arména a businessmana v ropě Caloustea Sarkise Gulbenkiana (1869-1955), který roku 1902 přijal britské občanství. Podílníky byla z poloviny Anglo-Persian Oil Co. (dnešní BP), po 23,7 procentech držely Anglo-Saxon Petroleum Co. (dnešní Royal Dutch Shell) a Deutsche Bank, která držela osmanskou licenci na těžbu ropy na dvacetikilometrovém pásu podél Bagdadské trati. 

Gulbenkian pocházel ze starého arménsko-byzantského šlechtického rodu s rozsáhlými majetky v okolí Vánu a podnikal v ropě mimo jiné i v ázerském Baku. V tajemných obchodech zastupoval zájmy řady velmocí včetně Ruska a Británie, která se však k něm po druhé světové válce zachovala velmi ošklivě: zabavila mu majetek na ostrovech, poněvadž prý kolaboroval s režimem ve Vichy.
    Britové dosadili do země, kterou Turci nikdy nespravovali jako jeden územní celek, sunnitskou panovnickou rodinu Hášimovců. Na severu se

Arabům nikdy nepodrobili Kurdové (ačkoli sami vyznáním také sunnité). Na jihu žijící šíité už ve dvacátých letech tvořili většinu obyvatel Iráku. 
Na jihu Iráku ostatně šía vznikla, jsou zde nejsvětější místa jejích vyznavačů, zde vládli a zemřeli jejich mučedníci Alí a Husajn (Karbalá a Nadžaf). V arabském světě má šíitskou většinu ještě Bahrajn, ale jeho vládnoucí dynastie a sídelní město Manáma jsou sunnitské. 
Silné šíitské menšiny žijí v Kuvajtu, Libanonu a především v ropných oblastech na východu Saúdské Arábie. Zcela šíitští jsou však Peršané a Ázerové.

 

exkurs: Velká Sýrie a zrada velmocí
Bilád aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí „úrodného půlměsíce“ do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Israel, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt.

Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekkánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem v čele (Rida ar-Rikabí). Britové vyklidili Damašek v listopadu 1919

Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob hellénistických. 8. března 1920 parlament, jemuž předsedal Hášim Chálid al-Atásí, prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi včetně Palestiny a zvolil Fajsala I. králem Arabů. 

Francouzi a Britové nebyly však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu (smlouva Sykes-Picot). Francouzi, kteří už pevně ovládali Bejrút s okolím, s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili pod generálem Marianem Goybetem slabou syrskoarabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalún (Maysalun). 
Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu. Velká Sýrie zůstala pro arabské sunnity snem dodnes.
    Obě velmoci si arabský sever rozdělily a své zábory si daly v dubnu 1920 Společností národů potvrdit jako svěřenecká, mandátní, území. Francouzům připadla dnešní Sýrie i s provincií Hatay (po referendu roku 1939 turecká) a Libanon (do roku 1943, vyklizen o tři roky později). 
    Francouzi zřídili v Sýrii šest formálně autonomních států, které se později spojily v Syrskou federaci (Damašek, Aleppo), ostatní zůstaly stranou (alavitský stát, Sandžak-Alexandretta, Džabal ad-Durúz-Drúzská hora a Velký Libanon).

• Geografické pojmy: Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro Sýrii. Je v rozsahu, jak Sýrii vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska. Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Britský Irák

Nevítaný král, nevítaní Britové a Velká irácká revoluce, v níž po boku válčili šíité, sunnité i Kurdové.

Proti dosazeným sunnitským vládcům do Meziříčí a Britům vypuklo první rozsáhlé povstání již roku 1920. Spojili se v něm šíité se sunnity, na severu i s Kurdy a křesťanskými skupinami. Arabové povstání říkají Velká irácká revoluce. 

    Proti Fajsalovi jako cizinci stáli i domácí sunnité, jejichž nejvyšší autoritou byl v čele „národní vlády“ od října 1920 Abdarrahmán al-Kadrí al-Kílání (1841-1927; al-Qadri al-Gillani), první premiér v historii Iráku. 

Hášimovec, ještě nedávno král Sýrie a Arabů, syn posledního ze šarífů v Mekce Husajna (viz předešlý díl), byl korunován v Bagdádu 23. srpna 1921.
Šíité 30. června oblehli ar-Rumajsu (ar-Rumaythah) v dnešní jižní provincii al-Mutanna a 24. července porazili povstalci Angličany na bagdádském kanálu Rustamíja. Šíitskou nejvyšší autoritou byl šajch Mahdí al-Chalíssí. 
Povstání sahalo od Mosulu přes Bagdád do Nadžafu a Karbaly a stálo životy mimo jiné dva tisíce Britů.

Dvě srovnání, dvojí míra
Proti spojeným domácím Arabům Britové postavili na podzim roku 1920 na 120 tisíc (sic) mužů a oddíly sunnitských šejků ze středního a stepního západního Iráku. Britové disponovali opancéřovanými auty a dvěma švadronami letadel, šlágry z první světové. • Pro srovnání: roku 2003 se iráckého tažení po boku Američanů zúčastnilo asi deset tisíc britských vojáků, kteří obsadili přímořskou oblast s Basrou. 

Byli pionýry v leteckém dozorování Iráku. O sedmdesát let později kontrolovali s autorisací Spojených národů nebe nad mesopotamskou stepí a kurdskými horami znovu. Prolétávali v letech 1991-2003 na severu a jihu bezletové zóny nad husajnovským Irákem s Američany a asi jim neunikla ani myš, natož pohyb konvojů. V souvislostech s konstrukcemi o vyzbrojování Saddáma Husajna zbraněmi hromadného ničení se o tomto „kontrolním“ období před americkou invasí úporně mlčelo.

Bílý fosfor
Proti kurdským i beduinským vesnicím použili Britové roku 1920 zápalných a jedovatých bomb s bílým fosforem, které poprvé vyrobili za války roku 1916. 
Srovnání třetí: Za použití smrtících chemických zbraní proti kurdským vesnicím, které se za irácko-íránské války postavily proti baasistům, poslal bagdádský soud roku 2006 na smrt Saddáma Husajna a několik jeho spolupracovníků. 

Jako vedlejší produkt této na svou dobu obrovské válečné mašinerie mimo jiné vznikly nad mesopotamskými rovinami letecké snímky s velkým badatelským významem. Rozsáhlé oblasti na syrské a irácké straně Eufratu vydaly tajemství v podobě zmapovaných tellů (till), pahorků naváté zeminy nad zaniklými dávnými městy a osadami: svět klínopisné historie se ukázal být plně potvrzen...

Důsledkem britského vítězství bylo v srpnu 1921 vyhlášení Iráckého království. Fajsal I. tehdy řekl: „Neexistuje irácký národ, ale nepředstavitelná masa lidí bez jakékoli vlastenecké myšlenky, ale prosycena náboženskými tradicemi a absurditami se sklony k anarchii a vždy ochotní povstat proti jakékoli vládě.“

Dlouhá paměť
Šíité dodnes pokládají roky vlády hášimovské dynastie 1920-1958 za éru zastřené přímé britské nadvlády nad Irákem. Jejich tehdejší vůdce šajch Mahdí al-Chalíssí byl Brity exulován do Adenu, odkud odešel na pozvání perských souvěrců do dalekého Mašchadu u turkmenských hranic, kde zemřel roku 1925. Šíité věří, že by otráven místním anglickým konsulem. 

Také mezi některými sunnitskými kmenovými předáky se dodnes traduje, jak válčili ve čtyřicátých letech s Brity. 
Šajch Ahmad Abú Ríša (35) v Ramádí, středisku provincie Anbár, je od roku 2007 hlavou kmene Abú Ríša. Jeho bratra Abdal ar-Ríšavího, který kmen vedl předtím, zavraždili kajdisté. 

Jejich praděd válčil proti Britům, ale on sám si v pohnuté době americké války v Iráku roku 2007 Britů vážil a chtěl se zbavit „teroristů“ (kajdistů a jiných cizích mudžáhidů). Rychlý odchod Američanů si nepřeje, jak tehdy sdělil reportérovi listu Los Angeles Times. 
Američané se však po fiasku pokusu o proměnu Iráku v baštu prodemokratických reforem na Předním východu rozhodli jinak a ponechali zemi pod vládou šíitů.

 

exkurs: Britský Irák podruhé
Britové se do Iráku vrátili jako spojenci Spojených států ve válce proti Saddámu Husajnovi 20. března 2003. Společně s Australany a Dány obsadili jižní Irák a hlavním jejich základnou byla (opět) Basra.

Stejně jako Američané ani vojáci vyslaní vládou labouristického premiéra Tonyho Blaira nijak v zavádění prodemokratických reforem neuspěli. 

30. dubna 2009 ukončila britská armáda bojové operace v jižním Iráku a zahájila předávání základny u letiště mimo město Američanům. Odchod Britů nastal padesát let od předcházejícího odchodu v květnu 1959, kdy odešel poslední voják ze základny Habáníja západně od Fallúdži ve středním Iráku.
    Britská armáda podporovala hášimovce v Iráku od roku 1918, když poprvé do země přišla v rámci světové války s Tureckem rok předtím. 
    V expedici 2003-2009 zahynulo 179 vojáků a v Iráku jich postupně celkově sloužilo 46 tisíc. Podle smlouvy z konce roku 2008 mezi Bagdádem a Londýnem ukončila britská armáda svou misi v červenci 2009.

 

Osvícení iráčtí despoté 

Zatímco bagdádští Hášimovci trávili svůj čas v luxusní části Evropy, doma je stíhalo jedno povstání druhé. Irák byl všechno možné, jenom ne oasa orientálního klidu.

Povstání a krvavé nepokoje v Iráku neustávaly. Roku 1933 Arabové vyvražďovali assyřany, kteří se pokládají za pokřtěné potomky dávných imperiálních Assyřanů a mají vlastní církevní organisaci („nestoriáni“). Sami si říkají Assyřané nebo Syřané a kdysi obecně hovořili aramejsky, ale nyní používají dávnou úřední řeč perské a seleukovské i parthské administrativy jen k účelům liturgickým. 

Byli pronásledováni osmanskými Turky, Kurdy a pak Araby. Dnes jich je po světě zhruba tři miliony, v Iráku kolísají odhady mezi 150 tisíci a osmi sty tisíci. Asi půl milionu assyřanů/Assyřanů žije v Evropské unii.

Proevropští nadšenci
V letech 1935-1936 povstali proti hášimovské moci podruhé iráčtí šíité. To vše za vlády Fajsalova syna Gházího (1933-1939), který se ještě narodil v Mekce, dávného sídla rodu. 
Za něho mimo jiné došlo zřejmě k prvnímu puči v moderních arabských dějinách, při němž se vyměnila civilní vláda za vojenskou (1936). Protibritský a proněmecký Ghází bin Fajsal (I.), který jako první z iráckých vládců přišel s nárokem na Kuvajt, zemřel roku 1939 při záhadné nehodě svého závodního vozu, když vyjel z paláce na projížďku. 

Spekulovalo se, že to byl atentát, za nímž stáli Britové, neboť s nedůvěrou sledovali proněmecké královy tendence a jeho obdiv vůči Adolfu Hitlerovi. 

Bagdádský trůn připadl Gházímu čtyřletému synovi Fajsalovi II. svěřenému pod regentství probritského Abdalláha (též Abdal-lláh), bratrovi královy manželky Alíje, dcery mekkánského velkého šarífa Alího bin Husajna. 

Gházímu bylo teprve 27 let a byl velmi prozápadní. V šestnácti se poprvé proletěl, a to v doprovodu známého amerického dobrodruha a literáta Richarda Halliburtona. Miloval technické novinky a zřídil rozhlasový vysílač, první v celé oblasti. 
    Jeho vláda ovšem byla velmi slabá. V letech 1936-1941 provedli vojáci sedm převratů. Hášimovci nebyli v Iráku populární, s výjimkou malé skupiny beduínské sunnitské elity ze středního a západního Iráku. Pro ostatní a především pro většinové šíity byli příliš prozápadní. 
Už první z iráckých králů Fajsal I. dlouho pobýval v Evropě a v cizině, ve Švýcarsku, také v září 1933 zemřel.

Hitlerův stín ve stepi
Ozvěny úspěchů Rommelova Afrika-Korpsu doletěly až do Bagdádu. Prvního dubna 1941 vypuklo povstání „zlatého čtverce“, pokus skupiny národoveckých vojáků o vymanění země z britského vlivu. Předseda vlády Rašíd Alí al-Kajlání (příbuzný s prvním iráckým premiérem al-Kiláním, viz předešlý díl) se s částí důstojníků pokusil zatknout regenta Abdal-lláha. 
Králův poručník se však o puči dozvěděl a uprchl na britskou leteckou základnu.

V krátké irácko-anglické válce v květnu 1941 snadno Angličané zvítězili, neboť velvyslancem Fritzem Grobbou slibovaná podpora z Německa se nedostavila. Pučisté uprchli a Rašíd Alí zemřel v Bejrútu roku 1965. 

V létě se pučisté mstili na židovské obci v Bagdádu, kde zemřelo na šest set lidí. Angličané tehdy nezasáhli a zůstali stát před městem. 
Před první světovou válkou měli Židé v Bagdádu 22 synagog a řadu škol. Souvislé židovské osídlení Mesopotamie, které trvalo od assyrského zavlečení na severu Meziříčí roku 722 př. n. l. a „babylonského zajetí“ Chaldaji na jihu od roku 587 př. n. l., v podstatě skončilo v letech po vzniku státu Israel roku 1948. Z jedné z nejsilnějších oblastí židovské diaspory dnes žije v Bagdádu pouze několik osob.

Sověti míchají karty
V letech 1943-1945 povstali Kurdové iráčtí a roku 1946 byla likvidována komunistická Kurdská republika v Mahábádu v sousedním Íránu, kterou tam přímo podporovali Sověti a měla vliv na irácké Kurdy. 

Další jejich povstání v Iráku bylo neúspěšné roku 1948 a roku 1949 byli popraveni vůdcové komunistů v čele s generálním tajemníkem Júsufem Salmánem Júsufem vulgo Fahdem. 
    V únoru 1957 se sdružila proti monarchii v podzemí Sjednocená národní fronta z komunistů, baasistů, národních demokratů a Istiklálu, „Strany nezávislosti“. Později se připojili Svobodní důstojníci plk. Abd al-Karíma Kásima a Abd as-Saláma Árifa. 
    Pro západní svět však Hášimovci patřili vedle sultánských a královských následovníků Albánce Muhammada či Mehmeta Alího paši v Egyptě (královláda v letech 1922-1953) a Saúdů v Arábii mezi jediné representanty tajuplného arabského orientu. 

Naprostá většina islámských států nebyla před polovinou dvacátého století nezávislá, ale bezpečně kontrolována z Británie nebo Francie, v případě Libye z Itálie. Čas Američanů nastal až po uvolnění protektorátních a koloniálních vazeb po druhé světové válce, hlavně po britském a francouzském fiasku v suezské válce roku 1956, a s nástupem „velké ropy“. 
Na rozdíl od svých západních předchůdců Američané na mapu Předního východu nesahali, jenom na režimy. 

 

Konec monarchie v Meziříčí

Neoblíbené hášimovské monarchy vystřídali v čele Iráku vojáci. Velmocenské tahanice o Bagdád se přestaly točit kolem Británie, ale kolem protagonistů studené války Američanů a Rusů.

Třetím a posledním králem Iráku byl Fajsal II., Gházího syn. Na trůn nastoupil v dubnu 1939 jako čtyřletý a byl zcela v rukách probritského regenta Abdal-lláha. V Anglii chodil do známé vojenské školy v Sandhurstu se svým jordánským bratrancem, pozdějším králem Husajnem (od roku 1953). Fajsalovým jménem koupila baghdádská vláda manor Stanwell Place v Surrey nedaleko letiště Heathrow. Po králově smrti dvousetletá villa pustla a v šedesátých letech byla přes protesty vesničanů stržena. 

Jako jeho iráčtí příbuzní Husajn I. Jordánský byl velký nadšenec pro moderní věci. Pilotoval vrtulníky i jumba a celý život se věnoval radioamatérství se svou anglickou manželkou Munou; Antoinette Avril Gardinerová (69), s níž se král rozvedl roku 1971, je matkou současného jordánského krále Abdalláha II. 

Oba monarchové své přátelství udržovali i později a v únoru 1958 dokonce vyhlásili efemérní Arabskou federaci Iráku a Jordánska. 
    Bylo to čtrnáct dnů po proklamaci egyptsko-syrské „Sjednocené arabské republiky“ rozšířené v březnu o Severní Jemen (která ostatně soudržností také nevynikala a vydržela pouze tři roky; Egypt si však označení ponechal až do roku 1972).

Arabská sjednocování

Bagdádský dvůr ignoroval panarabismus a nacionalismus šířící se mezi důstojnictvem a iráckou inteligencí. Fajsal se dostal do otevřeného sporu s egyptským vůdcem Gamálem Abd an-Násirem roku 1955 (monarchie v osobě krále Fárúka I. v Egyptě padla vojenským pučem roku 1952), protože Hášimovec podepsal takzvaný bagdádský pakt. 

Obranný spolek Iráku s Tureckem, šáhovským Íránem a Pákistánem proti pronikání sovětského Ruska do regionu byl jeden z posledních velmocenských projektů britského ostrovního království; CENTO bylo formálně rozpuštěno roku 1979. 
Za suezské krize o rok později stál Irák ještě na britské straně, proti národoveckému násirovskému Egyptu. Panarabská vášeň egyptské důstojníky hnala do ještě několika projektů s názvem „sjednocená arabská republika“, které sice pletly hlavu vexillologům, ale plánovací prkna v kancelářích vůdců neopustily. 

Roku 1963 chystali Egypťané s Syřany obnovu konfederace doplněnou o Irák, v letech 1964 až 1966 se snažili dát dohromady Egypt a Irák, souběžně běžel projekt na propojení revolučního Egypta se Severním Jemenem (1964-1967), roku 1972 do třetice spojení se Sýrií. 
Relativně nejdéle existovala na papíru konfederace Egypta, Libye, Súdánu a Sýrie (1970-1977).

Generace svobodných důstojníků
Konec velkému hášimovskému snu i federaci udělal převrat plukovníka Abdala Karíma Kásima a „svobodných důstojníků“ 14. července 1958, během něhož byla velká část iráckých Hášimovců Núrím, Abdal-lláhem a králem včetně žen a nejbližšího služebnictva v Bagdádu zastřelena. 
    Vláda hidžázského kmene a rodu banú Hášim nad Mesopotamií skončila. Puč „svobodných důstojníků“ a popravu na nádvoří paláce přežili král a Abdal-lláhova manželka princezna Hijám. Fajsal zemřel do druhého dne v nemocnici a Hijám, kterou nikdo z pučistů ani jim nakloněného personálu nepoznal, tam byla ošetřována. Později unikla do Saúdské Arábie a Egypta. 

Až do roku 2003 vládli Bagdádu sunnitští plukovníci a generálové, z toho od roku 1968 národně socialističtí baasisté. Posledním v jejich řadě byl Saddám Husajn.

Arabský národní socialismus

Likvidace sunnitské královlády v Iráku následovala po nebetyčné britské a francouzské suezské ostudě roku 1956, po fiasku dvou tradičních imperialistických velmocí na Předním východu. 

Z francouzského vlivu zbyly úzké vztahy k libanonským křesťanům a Británie, mateřská velmoc Iráku, z oblasti zcela odešla necelých dvacet let později, když ji emírové vypoklonkovali z protektorátních smluv v Arabském/Perském zálivu (Kuvajt již roku 1961), jak jsme vyložili v předcházejících pokračováních. 

Republikánští potentáti se zprvu ke královskému lesku v Bagdádu nehlásili. Protibritský a prosovětský pučista Abdal Karím Kásim podle londýnského listu aš-Šark al-ausat („Přední východ“) drženého saúdskou rodinou údajně do paláce krále Fajsala II. ani nevstoupil a úřadoval z ministerstva obrany.

V baasistickém kolotoči
Až do svého sesazení a popravy v únoru 1963 si ponechal funkci předsedy vlády a zván byl „vůdcem“ (jeho tělo bylo objeveno až roku 2004). Formální hlavou státu byl jako předseda „rady nezávislosti“ jeho spolubojovník Muhammad Nadžíb ar-Ruba´í, jemuž pučisté z roku 1963 nijak neubližovali a v ústraní zemřel za Saddáma Husajna roku 1983. 

Říkalo se, že za Kásimovou likvidací baasisty stáli Američané s Brity, kteří měli obavy z toho, že by se irácká ropná vřídla dostala pod sovětskou kontrolu; zvěsti nikdo nikdy nevyvracel. 

Fajsalův palác byl po palácích Zuhur a Rehab třetí královskou residencí (na evropské poměry skromné) a byl postaven pro život s jeho nastávající, egyptskou princeznu Sabíhu. Než se vzali, byl však zavražděn.
    Královský palác v bagdádské čtvrti Karáda dostal jméno „republikánský“ a zůstalo mu dodnes. 
    První z republikánů, který v něm sídlil, byl v letech 1963-1966 baasista Abd as-Salám Árif, první maršál v mesopotamských dějinách.

Proegyptský Árif, který přišel o život při pádu helikoptéry, používal i jednoho z královských rolls royceů. 
    Árifův bratr a nástupce Abdarrahmán, který rovněž patřil k původnímu teamu „svobodných důstojníků“, vládl do vyhnání roku 1968 rovněž z Republikánského paláce („červencová revoluce“; zemřel roku 2007 v jordánském exilu).

Sovětský pokus
V dubnu 1972 podepsali baasisté smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, v osmdesátých letech za války s Íránem došlo k ochlazení vztahů a účelovému sblížení se Západem.

Poslední po Abdarrahmánovi Árifovi vládl z Republikánského paláce jeho nástupce, který se chopil moci nekrvavým pučem, protiamerický socialista Ahmad Hasan al-Bakr, další ze „svobodných důstojníků“. Po převratu roku 1963 byl několik měsíců předsedou vlády.
    Bakrovým zástupcem a nástupcem roku 1979 byl pátý president Iráku Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí, který v paláci neúřadoval. Za americké okupace po březnu 2003 byl na čas sídlem velvyslanectví Spojených států. 

exkurs: Arabský nacionalismus a sovětská moc
Arabští vůdcové éry rodícího se nacionalismu a panarabství (první státní federace byla hášimovská roku 1958 a Sjednocená arabská republika sestávající z Egypta, Sýrie a Severního Jemenu (jižní byl tehdy ještě pod britskou kontrolou).

Všichni byli diktátoři: Habíb Búrgíba (Bourghiba) tuniský, Násir egyptský, Husajn Jordánský, Hasan II. Marocký, Anvar Sádát a Husní Mubárak egyptský, libyjský Kaddáfí, syrští Asadové, irácký Saddám Husajn... 

Všichni chtěli stavět panarabský svět, ale jejich marné snahy v podstatě ukončila arabsko-židovská válka roku 1973. Od devadesátých let národovectví potlačila výbušnost sunnitského konservativismu vymezující se tvrdě proti Západu. 

Arabskou socialistickou stranu obnovy neboli Baas (renesance, angl. přepis ba´ath) založili roku 1943 v Damašku Michel Aflak a Saláh ad-Dín al-Bitár s cílem vytvořit jednotný socialistický arabský národ. Program, který tak trochu připomíná světskou podobu snu o arabském kalifátu, kde namísto na parseky vzdáleného ideálu socialismu funguje stejným způsobem ideál sunnitského islámu... 

Strana funguje po celém Předním východu, v Sýrii je vládní, v Iráku byla do roku 2003, nyní zakázána. Baasisté se nijak nebratříčkují s komunisty, kteří žijí buď v exilu nebo ve vězení. Přesto režimy udržovaly a udržují úzké kontakty na Sovětský svaz a nyní Rusko. 
    V této souvislosti jsou v moskevské politice zajímavá dvě jména školených orientalistů-arabistů: liberálně demokratického „bouřliváka“ Vladimíra Žirinovského, Putinova spojence v dumě, a Jevgenije Primakova, který byl od suezské krise do roku 1970 na Předním východě činný jako novinář. Znal se se Saddámem Husajnem (ostatně stejně jako jeho pozdější americký protihráč Donald Rumsfeld). 

Člen zahraniční rozvědky Primakov pak fungoval na různých akademických místech a v letech 1991-1996 byl šéfem nové zahraniční ruské rozvědky SVR. Pak byl dva roky ministrem zahraničí a v letech 1998-1999 si ho Jelcin vybral za předsedu vlády, než se pak rozhodl pro jiného muže z útrob tajných služeb, pro Vladimíra Putina.

 

Se Saladinem a Nabukkem v srdci

Vrcholem irácké sunnitské republikánské vlády byla éra Saddáma Husajna. Z chudého chlapce vychovávaného strýcem se stal vládce ropné velmoci.

Muž, který byl ve válce s Íránem, Israelem, Kuvajtem a Spojenými státy, se narodil v sunnitské vsi al-Audža u Tikrítu v dubnu 1937 v domě z nepálených cihel bez vody a elektřiny. Na rozdíl od slavného rodáka Saladina ovšem do rodiny chudého sedláka, který zmizel nebo zemřel, než jeho žena Subha porodila.

Když bylo chlapci deset let, ujal se ho Chairalláh Talfáh z Bagdádu, jeden ze strýců. Roku 1941 se zúčastnil protibritského povstání, za což si podle verdiktu hášimovské královské spravedlnosti odseděl šest let.

Pohlavkovaný lev
Talfáh obdivoval podobně jako král Ghází Hitlera a sepsal dílko s názvem „Tři, které neměl bůh stvořit: Peršané, Židé a mouchy.“
Přivedl svého svěřence Saddáma Husajna Abd al-Madžída at-Tikrítího mezi socialistické baasisty a vypravil na životní cestu neústupného krutovládce. Za vzor mu dával Saláha ad-Dína, vzdělaného sunnitského válečníka kurdského rodu známého v Evropě jako Saladin (1138-1193), bijce křižáků a dobyvatele Jeruzaléma. 

Přidával i vyvratitele Jeruzaléma, významného krále chaldejské novobabylonské dynastie Nabû-kudurrí-usura II. (605-562 př. n. l.), jehož podobu bude později diktátor často používat na svých propagandistických materiálech – doplněných kresbami tanků, letadel a plamenů moderních bitev. 

Strýc věřil, že se chlapec stane nástupcem velkých vzorů, a zřejmě poslal do života masového vraha s dětskými sny o své historické jedinečnosti a předurčeném mučednictví.

Husajn ho později učinil starostou Bagdádu, ale protože „bral“ více, než je v kraji zvykem, a „braní“ bývá pevnější normou než ve střední Evropě, sesadil ho. Roku 1963 mu strýček dal za ženu svou dceru Saídu, s níž měl baasistický vládce pět dětí.
V jednadvaceti Saddám Husajn sklouzl na cestu zabijáka. Zavraždil jistého tikrítského komunistu, zapřisáhlého odpůrce národovecky zaměřených baasistů.

Partajní střelec
Když se roku 1959 partajní vůdcové rozhodli k atentátu na plukovníka Abdala Karíma Kásima, jenž rok předtím zavraždil krále Fajsála II. z rodu Hášimovců s v podstatě celou rodinou, vybrali za střelce nadějného Husajna (viz v předcházejících pokračováních).

Nebyl moc šikovný. Doprovázen čtyřčlenným komandem se netrefil. Prezidenta-královraha jen zranil, zastřelil řidiče a sám dostal kulku do nohy. Usuzuje se, že pravděpodobně od někoho ze svých... 

Podle pozdější státní irácké kultovní tradice si projektil vyňal nůžkami, z Bagdádu unikl do Sýrie a odtud pokračoval na koni do Egypta. Šestihodinový příběh pod názvem The Long Days roku 1980 napínavě natočil režisér Terence Young (zemřel roku 1994), který mimo jiné režíroval tři bondovky.

Po návratu do Iráku se stal tajemníkem strany, ale roku 1964 byl ve vnitropartajních třenicích soudruhy z druhé strany diskusních stolů zatčen. Po teprve třech letech z vězení uprchl, respektive mu bylo umožněno dostat se ven. 

Jeho bratranec Ahmad Hasan al-Bakr se po převratu levého křídla baasistů 17. července 1968 stal prezidentem a Saddám Husajn jeho viceprezidentem a hlavně zástupcem v „revoluční velitelské radě“. 
Po ropné krizi roku 1973 začala země významně profitovat z vysokých cen olejnaté suroviny a Irák byl jedním z nejbohatších arabských států. Z bagdádského vicepresidenta se stal známý muž.

Sultánem na Tigridu

Režim Saddáma Husajna zbohatl z obchodu s ropou a jako první z arabských států začal budovat vlastní nukleární energetiku. Ač výrazně slabší, pustil se do války se silnějším Íránem.

Ropným bohatstvím nacpané pokladnice změnily tvář národně socialistického Iráku. Husajn řídil rozsáhlé vzdělávací programy, vzdělanost jeho poddaných se dostala na nejvyšší stupeň mezi arabskými státy. Země se stala rájem pro archeology a assyriology, kteří měli ze země vykopávat zapadlou velikost mezopotamských říší. 

Pochopitelně k ještě větší velikosti Saddáma Husajna, který se světu presentoval jako přirozený nástupce velikosti předarabských a předmuslimských civilisací Meziříčí, kolébky písma a vzdělanosti.

Na zbraních baasisté také nešetřili a Irák konkuroval regionálním velmocím Íránu a Israeli. 
Po jedenácti letech vlády roku 1979 brigádní generál Ahmad Hasan al-Bakr ve svých 65 letech, poslední ze „svobodných důstojníků“ a královrahů z roku 1958 u moci, rezignoval a všechnu moc předal Husajnovi. 

Muži, který nikdy nebyl „na vojně“, ale byl jeho bratrancem. Je dosti pravděpodobné, že nemocného al-Bakra Husajn odstoupit donutil a nechal ho v ústraní zemřít (1982).

Dětské sny
Nový vládce si dobře pamatoval na partajní intriky po roce 1963, kdy se Baas dostala k moci a trpěla sektářskými boji zevnitř i zvenčí, které ho dovedly na tři roky za mříže. 
Vymyslel hned „syrské spiknutí“ nasměrované proti syrské sesterské organisaci Baas (dodnes je u moci) a poslal na smrt několik desítek svých soudruhů. 

Videozáznam poprav vysílala státní televize. O 27 let později se stal sám „hvězdou“ podobných programů, když ho před celým světem zesměšňovali jeho američtí přemožitelé. Nepřátelství k Asadově Sýrii bude trvat po celou jeho vládu. 

Když zlikvidoval domácí partajní opozici, začal naplňovat své sny o Saladinovi vyhánějícím křižáky z Palestiny a o chaldejském panovníkovi, který roku 587 př. n. l. vyvrátil judský Jeruzalém (o tom viz předešlé pokračování). 
Jenže sny jsou sny. Roku 1975 nakoupil Irák ve Francii, kde byl presidentem Valéry Giscard d´Estaing a předsedou jeho vlády Jacques Chirac, atomový reaktor, jehož stavba natolik vyděsila Israelce, že ho v červnu 1981 letecky vybombardovali (to už byl v Paříži presidentem socialista François Mitterrand).

Probuzení v realitě
Letecká akce vzbudila v arabském světě zděšení, protože Irák, který byl od září 1980 ve válce s mnohem silnějším šíitským Íránem, se nezmohl na žádný protiúder. Tehdy byl Israel tichým spojencem ajatolláhů a Američané poskytovali techniku a informace Iráčanům... 

Po vzoru věrných muslimů Palestina Saddáma Husajna přitahovala celý život. Když v noci na 20. března 2003 vpadli Američané se spojenci do Iráku, zakončil svůj televizní projev slovy: „Bůh je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ 
Podobné výzvy pronesl podle některých svědků také při čtení rozsudku před svým zatracením o tři roky později.

Irácký národní socialista vystupoval jako orientální dynasta mnoha tváří a účelově střídal spojence. Zaplavil zemi svými portréty revolucionáře, vůdce-válečníka v historickém oděvu či v beduínském, jindy v kalhotách s kšandami; mírotvůrce, panarabista a muslim. 
Tak promlouval z obrazovek, ukazoval se jako otec rodiny, sportsman. Rodině dopřával luxusní nákupy v Evropě, sám cestoval zřídka a žil vojáckým způsobem.

exkurs: Táta od rodiny
Po návratu z egyptského exilu se v květnu 1963 Saddám Husajn oženil se sestřenicí (z prvního kolena) jménem Sádžida Chairalláh Talfáhová. 
Měli syny Udaje a Kusaje (oba zastřeleni Američany) a dcery Raghadu, Ranu a Halu (a asi dvanáct vnoučat). V sedmdesátých letech se s ní rozvedl, když dal popravit jejího bratra Adnana. Dále však žila po jeho boku. Roli první dámy hrála nová manželka, učitelka Sámira Šáhbandarová. Dnes žije v Bejrútu a prý měli spolu syna Alího Saddáma Husajna; rodina však oba odmítá brát na vědomí.
Údajně byl ženat ještě s manažerkou jistého výzkumného ústavu Nidalou al-Hamdáníovou a Vafou al-Mullou al-Huvajšovou, dcerou jednoho ze svých ministrů. O obou ženách ani o jejich osudu však není nic známo.
Kromě toho měl několik blonďatých milenek, z nichž Řekyně Parisula Lampsosová mu sloužila třicet roků. Když roku 2002 utekla do Libanonu, vyprávěla novinářům o jeho sexuální vitalitě, ale také o schůzce s Usámou bin Ládinen a jeho financování, což si zjevně vymyslela. Velmi tím potěšila Bushovu vládu. 
Bratry Saddáma a Husajna Kamály, manžely svých dcer Raghady a Rany, kteří roku 1995 uprchli ze země, přilákal domů, donutil dcery, aby se s nimi rozvedly, a pak je dal jako zrádce zabít (1996). Obě dcery bojovaly za práva svého drsného otce před soudem roku 2006 do posledního okamžiku.

 

Zruinovaná země

Ropné bohatství Iráku použil Husajn na válku se šíitským Íránem. Nikam nevedla, zemi zadlužila a tak nachystal další dobrodružství.

Ačkoli byl Saddám Husajn at-Tikrítí jako muslim nábožensky vlažný a pil kořalky i víno (portugalská značka Mateus Rosé), stavěl mešity v rozsahu, jako by se Bagdád měl zase stát sídlem kalifátu. 
Jedné z nich, mešitě Matky všech bitev (2001), věnoval korán sepsaný prý 28 litry jeho krve, kterou si postupně „daroval“. Na bitevních polích však prolil mnohem více jiné irácké krve.

Válečný socialismus
Roku 1979 se stal prezidentem republiky, tedy přesněji předsedou revoluční velitelské rady. Když ukončil spolupráci se syrským křídlem strany Baas (viz předešlý díl), vedl od 22. září 1980 osmiletou vyčerpávající krvavou válku s Íránem (takzvanou první válka v Zálivu; ukončena příměřím z 20. srpna 1988). 

Od začátku iráckého státu bylo vymezení hranic v toku Šatt al-Arabu sporné. Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, poslední z monarchů ve dvouapůltisícileté historii Persie, jak se do roku 1935 země jmenovala, dokonce jednostranně roku 1969 vypověděl smlouvy o plavbě. 
Husajn využil s tichou podporou Spojených států a všech dalších velmocí oslabení íránského souseda po nástupu ajatolláhů. V červnu 1981 vybombardovali Israelci jaderný reaktor Osirak u Bagdádu, který Irák šest let předtím koupil od Francie. Původní francouzský název modelu Osiris byl spojen s zkrácen a doplněn o podstatnou část slova Irák. Sami Iráčané ho nazývali po dávném sumerském a babylónském božském pastýři Tammúzovi. 

V rámci války s Íránem vedl Husajn systematickou válku proti vnitřnímu perskému spojenci v Iráku, proti Kurdům. Vedle těžké techniky použil bojové plyny: během několika let údajně zahynulo na dvě stě tisíc Kurdů. Kurdové první válku za autonomii na Arabech vedli od padesátých do sedmdesátých let; o slíbený stát přišli sunnitští horalé smlouvou v Lausanne z roku 1923, kdy je velmoci rozdělily mezi Turecko, Sýrii a Irák.

Válka o kontrolu nad tokem Šatt al-Arabu nevyhrál. Přinesla na obou stranách smrt téměř milionu lidí a hospodářsky vyčerpala ropné zisky. Maršál Saddám Husajn ovšem slavil vítězství: tvrdil, že bojoval za dobro proti zlu, což ostatně krátce později také říkali otec i syn Bushovi.

Bush ante portas

Husajn se íránskou válkou nedal zastavit. Po dvouletém klidu se pustil do nového dobrodružství. Z první války v Zálivu měl dluhy ve výši osmdesáti miliard dolarů. Jenom saúdští Arabové Husajnovi na válku s šíitskými revolucionáři půjčili 26 miliard. 

Všechny bagdádské vlády hlásaly po vyhlášení kuvajtské nezávislosti roku 1961, že emirát na ni nárok nemá, že odjakživa spadal pod kontrolu Bagdádu, z jehož vlivu jej odštípli Britové. Bohatý emirát by Husajna zbavil dluhů...

Zdrženlivá slova ze setkání s americkou velvyslankyní a arabistkou April Glaspieovou v létě 1990 si Husajn vyložil jako nezájem Spojených států o osud Kuvajtu. První americká velvyslankyně v arabském světě a dnes už pensistka 25. července 1990 diktátora ujistila o tom, že se Amerika nezajímá o arabsko-arabské spory, „jako je váš hraniční spor s Kuvajtem“. 

Husajn to pochopil tak, že Amerika nezasáhne vůbec a že dává zelenou jeho invasi.