Obrazy ze starého věku

Obrazy ze starého věku

Zloduch »Tlusťoch«

Jak se uhnízdil rozvrat v Ptolemaiově rodu

 

Pokračování Obrazů ze Starého věku vypráví o jedné z četných tragických historií hellénistických panovnických rodů z doby, kdy jejich moc již byla oslabena. Příběh ukazuje bezmezné chování lidí žijících odtrženě od světa skutečnosti v systému, v němž panovník je zbožtěným vrcholem státu, nikoli však jediným představitelem moci.

Vlastním hybatelem v takovém soustrojí není panovnický rod, ale státní byrokracie. To je ovšem princip nadčasový. Ovšem pro někoho to možná bude běžný příběh Jasoně a Drsoně.

 

Úpadek ptolemajovské moci

Na začátku druhého století př. n. l. sice patřila egyptská říše mezi nejmocnější hellénistické státy východního Středomoří, ale těžiště vlastní moci se již přesunulo na západ, do Itálie. Římská vítězství nad Makedonií roku 197 a o sedm let později nad Seleukovci zničila křehkou mocenskou rovnováhu hellénského světa. Navíc domácí spory zcela ochrmovaly možnosti obrany před novou velmocí, Římem.

V tzv. páté válce syrské (202 - 195) přišel ptolemajovský Egypt o rozsáhlé území Údolní Syrie (Koilé Syriá), Foiníkie a Palestíny (Palaistíné). Patnáctiletý Ptolemaios V. Epifanés slavil v roce 194 svatbu s desetiletou dcerou Seleukovce Antiocha III. Velikého Kleopatrou I., jíž Egypťané říkali Syřanka, »Syrá«. 19. ledna 186 se narodil jejich prvorozený syn Ptolemaios (VI. Filométór I.), následovala dcera Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII. Euergetés II.).

Za zdánlivého nezájmu římského senátu se o sporné území Údolní Syrie připravovalo mezi ptolemajovskou Alexandrií a seleukovskou Antiochií nové měření sil. Protože se však alexandrijští dvořané domnívali, že by mladý Ptolemaios V. mohl chtít peníze na válku i od nich, jak řekl snad žertem na jedné hostině, dali ho někdy koncem roku 181 raději otrávit.

První Ptolemajovci postavili v Egyptě mohutný a zpočátku fungující byrokratický aparát, jehož špičkou byli dvořané, »přátelé« krále. Stát a jeho hospodářství bylo v této době plně v jejich rukách stejně tak jako mladí, většinou nezletilí vládci.

Dvůr byl minisvětem mocenských střetů a otevřených bojů o přímý vliv na krále, kteří přišli o možnost cokoli na systému měnit. Rádci-ministři byli vlastními představiteli moci, a co je příznačné a podobné s naší dobou, většinou zůstali pro dějiny anonymní.

Spory mezi sourozenci

Nominálním Epifanovým nástupcem se stal šestiletý Ptolemaios VI. Filométór. Jako poručník za něho vládla jeho matka Kleopatrá I. Skutečnými vládci však byla skupina hellénských poradců, kteří s ní přišli ze Syrie a jimž Alexandrijští říkali prostě Syřané.

Filométór zdědil říši, k níž stále ještě patřil mimo Egypt Kypr, Kýrénaika s Libyí, opěrné body v jižní Anatolii a na některých egejských ostrovech (ptolemajovský garnison na Théře byl vyklizen roku 146 a Itanos na Krétě roku 145; tím se mj. uvolnil prostor piraterii!). Doma silně narostla nespokojenost s hospodářským systémem a v Thébaidě, kdysi Horní zemi egyptské, docházelo k povstání domorodého obyvatelstva.

Občas se tu Egypťané či Núbijci prohlašovali za krále, ale povstání byla pravidelně potlačována.

Na jaře roku 176 zemřela v Alexandrii ve věku 27 let královna Kleopatrá I. Syrá. Poručnictví převzali »Syřané« Lénnaios, královský oikonomos (řekli bychom ministr financí a hospodářství) a Filométorův pěstoun eunúchos Eulaios. Krátce nato oženili desetiletého Filométora s jeho sestrou Kleopatrou II., a sourozenci pak nominálně spoluvládli do roku 170 jako Bohové Milující matku, Theoi Filométores.

Děvčátko Kleopatrá, před níž stál osud sestry, neustále usmiřující své bratry, ale přesto odstrkované, později ještě používala, podle situace v »rodině«, přízviska Milující matku, Dobrodějka a Spasitelka (Filométór, Euergetis, Sóteirá).

Poslední válka o Syrii

Když byl v Antiochii 3. září 175 zavražděn nevýrazný Seleukos IV. Filopatór, jeho ambiciózní bratr Antiochos IV. Epifanés se vrátil k tradiční expanzivní politice Seleukova rodu. V následujících letech se římské diplomacii podařil znamenitý kousek, když dokázala zabránit eventuálnímu spojenectví mezi Antiochem IV. s králem Makedonců Perseem (viz Obrazy IV.) a upoutat pozornost Seleukovce výhradně k Nilu.

V tzv. šesté válce syrské, která vypukla roku 170, se Římané stavěli jako neutrálové, ale tiše sympatisovali s Ptolemajovci.

Antiochos snadno obsadil pozemní prístupy do Egypta a pochodoval na Alexandrii. Filométorovi syrští ministři v rozhodujícím okamžiku záludně poradili mladému králi, aby uprchl ze země. Jeho loď však byla zajata a mladý panovník se stal Antiochovým zajatcem.

Zloduch na scéně

Těsně před vypuknutím války byl prohlášen spoluvládcem svých sourozenců mladší bratr Filométorův Ptolemaios VII. Euergetés II. Lidé mu říkali Fyskón, tj. Tlusťoch, později Kakergetés, tj. Zloduch nebo též Filolog: to kvůli jeho akcím likvidujícím hellénské vzdělance a vzdělanost. Zloduchův obraz, zachovaný ve zlomcích historických děl, je navýsost nesympatický. J

eho podobu na mincích však nelze s určitostí identifikovat. Jako nejmladší ze sourozenců trpěl všemi možnými komplexy, které s tím mohou souviset. Hrůzná upjatost na svou osobu definitivně zhroutila zahraniční moc Egypta. Jeho nestydatosti a zvrhlé nápady zvrátily vývoj ptolemajovského rodu.

Někteří nástupci z jeho rodiny přizpůsobili své »božství« a kopírovali Zloduchovy praktiky, zatímco hospodářský život země systematicky ničily palácové mafie.

V obležené Alexandrii vyhnali vojáci syrskou kliku a Antiochos se dal v doprovodu svého zajatce v Memfidě korunovat podle domácího ritu egyptským králem. Stal se tak jediným Seleukovcem, který byl kdy na Nilu korunován. V následujícím roce přerušil na zprostředkování Rhodských obléhání Alexandrie a propustil Filométora, který se mohl vrátit ke spoluvládě.

Antiochos se krátce zmocnil Kypru (ptolemajovský s krátkými přestávkami v letech 294 až 30), ale již v létě 168, brzy po bitvě u Pydny, musel Egypt vyklidit. Zasáhli totiž Římané, jejichž poslové, oznamující vítězství nad Perseem, ultimativním způsobem dali Antiochovi najevo své neohrožené velmocenské postavení.

Událost dolehla svým věhlasem až do Indie. Pax romana se stal pojmem. Zatímco myšlenka hellénistické universální říše byla postavena na vyváženosti vztahů vnějších i vnitřních, Římané zůstali ve víře v jedinou moc, tu svou, a dali tak vlastně i možnost pozdějšímu monoteisování náboženství.

Rozvrat v rodině

Naši ptolemajovští sourozenci se hluboce nesnášeli. Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Zloduch nebyl nikdy oblíben mezi hellénským obyvatestvem Alexandrie. Pomocí intrik roku 164 donutil Filométora uprchnout z egyptské metropole. Vyhnanec neodešel nikam jinam, než do Říma.

Do jeho zdí vstoupil jako poutník v chudém oděvu a na oslu; submisivnost hellénistických vladařů vůči všemocné Romě byla tehdy běžnou diplomatickou finesou hellénského východu. V Římě se ho ujal syn zavražděného Seleuka IV., pozdější král Démétrios I. Sótér, jenž ho mj. vybavil financemi pro politické styky, tj. pro potřebné úplatky senátorů (tento prvek z evropské politiky nezmizel dodnes).

S římským souhlasem se Ptolemaios VI. Filométór následujícího roku vrátil přes Kypr do Alexandrie.

Zde mezitím propuklo lidové povstání proti Zloduchovi, ale Filométór na římskou »přímluvu« zachoval bratrovi život a dokonce mu uvolnil jako samostatné království Kýrénu a Libyi. Začátkem roku 162 se narodil první syn Filométora s Kleopatrou II. Ptolemaios Eupatór, tj. Z dobrého otce, jemuž historie neudělila žádné dynastické číslo, třebaže se svými rodiči v letech 153 až 150 nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru (se Zloduchem byli prvními ptolemajovskými vladaři v takto vyčleněných částech říše).

Zloduch v Kýréně

Euergetés II. se cítil ve svém království odstavený. Odebral se tedy i on do Říma. Stálo ho to dost peněz, zato zde zanechal utajovanou závěť, podle níž se po jeho smrti stane universálním dědicem kýrénského království římský stát. Zloduch podmáznul senátorskou komisi, aby pro něho žádala v Alexandrii Kypr, sebral vojsko a senát zrušil smlouvu o přátelství s Filométorem.

Zloduch byl brzy »populární« dokonce ve svém království a již roku 161 proti němu propuklo povstání. To však věrní žoldnéři potlačili. Roku 158 se vylodil na Kypru, byl však bratrem poražen a znovu ušetřen. Bylo mu odpuštěno a na cestu do Kýrény dokonce dostal menáž pro své oddíly.

V Kýréně pak unikl pokusu o atentát a ze vzteku dal roku 156 zveřejnit svůj testament, aby Kýrénští věděli, co je čeká. Pak v Římě znovu žebral o Kypr a ve své nehoráznosti se měl prý ucházet o ruku bohaté a mocné Cornelie, matky obou Gracchů.

Vláda Filométorova

V roce 152 zasáhl Filométór do právě se rozjíždějící domácí války v seleukovské Syrii. Protože však krátce předtím usiloval jeho starý přítel Démétrios I. o získání Kypru, postavil se na stranu usurpátora seleukovského trůnu Alexandra I. Baly, kterého vyzbrojil a navíc mu propůjčil dynastickou věrohodnost.

Když v březnu 150 po vojenských porážkách na útěku král Démétrios I. zahynul v bažinách v severní Syrii a Balás zůstal jediným vládcem, přivedl mu do foinícké Ptolemaidy (Akkó) svou druhorozenou dceru Kleopatru. Stala se první seleukovskou královnou tohoto jména (Kleopatrá I. Theá Euetériá, tj. Požehnaná Bohyně). Téhož roku v červenci zemřel přirozenou smrtí Filométorův prvorozený syn Eupatór.

Když se o tři roky později v Syrii přihlásil o trůn Démétrios II. Níkátór, syn Démétria I., Filométór nejprve podpořil Alexandra. V Ptolemaidě se však Alexandrův rádce a ministr Ammónios pokusil o atentát na Filométora a Alexandros ho odmítl vydat.

Filométór tedy přešel na Démétriovu stranu, Kleopatrá Theá opustila Alexandra (s nímž měla syna Antiocha VI., který byl pak dán do výchovy k arabskému šejkovi Iamblichovi do syrské Emesy) a její otec ji provdal za Démétria II. Toho dal do Alexandrie dopravit po moři z Kilikie, kde se Seleukovec připravoval na válku s Alexandrem I.

Během léta roku 146 (tzv. sedmá válka syrská) dostal Filométór do své moci celou Syrii a v Antiochii ho obyvatelé provolali »králem Asie«. Nabízené seleukovské diadéma však předal svému chráněnci Démétriovi. Téhož roku byl prohlášen druhorozený syn Filométorův a Kleopatry II. Ptolemaios VIII. Filopatór II. spoluvládcem, alespoň na Kypru.

To však již nebyl Filométór mezi živými. V rozhodující bitvě války s Alexandrem I. na řece Oinoparas pod syrskou Antiochií byl Alexandros poražen a na útěku zavražděn šejkem Zabdiélem alias Dioklem. Král Filométór utrpěl v bitvě těžká zranění hlavy a po neúspěšné operaci několik dní po bitvě zemřel, když před smrtí ještě uviděl hlavu svého bývalého zetě.

Zloduchova éra

Novým ptolemajovským vládcem byl provolán Ptolemaios VIII., za nějž vládla jeho matka Kleopatra II. Zmateně stáhla jednotky ze Syrie a Alexandrijští neprozřetelně povolali z Kýrény jejího bratra Ptolemaia VII. »Zloducha« k nové spoluvládě. To se neobešlo bez bojů ve městě s koalicí měsťanů a Kleopatry II. Spor tradičně »urovnali« římští legáti ve prospěch Zloducha: doporučili spoluvládu všech Ptolemajovců a svatbu Kleopatry se Zloduchem.

Údajně v den svatby, někdy po 28. září 145, dal Zloduch zavraždit snad patnáctiletého syna Kleopatry II. s Filométorem Ptolemaia VIII. Filopatora II. Kleopatrá byla naprosto bezmocná a plně v rukách dvorní mašinerie.

Zloduch potrestal všechny Kleopatřiny příznivce, ale hlavně hellénskou inteligenci. Dal zavřít slavné Múseion a vyhnat všechny učence ze země (posledním, sedmým hlavním knihovníkem byl gramatik Aristarchos ze Samothráky; znovu bylo Múseion otevřeno snad po Zloduchově smrti). Zloduchova pomsta byla těžkou ranou pro hellénismus nejen v Egyptě. Nový král hledal oporu především mezi rodilými Egypťany a Židy. Později svůj odpor proti hellénské vzdělanosti ještě vystupňoval.

V roce 144 se v Memfidě oběma sourozencům narodil syn Ptolemaios, kterému také historiografie nedává dynastické číslo, ale podle místa narození označení Memfidský, Memfítés (oficiálně Euergetés III.). Roku 142 se Zloduch oženil s dcerou své sestry, s Kleopatrou III. Euergetis Níkéforos. Lidé říkali Kleopatře II. jednoduše Sestra a Kleopatře III. Manželka.

Zloduch mladší Manželku záměrně povyšoval nad Sestru a tato hra zřejmě mladší Kleopatře vyhovovala. Byla to však hra krutá. Kleopatře III. se roku 142 narodil Ptolemaios IX., pozdější král Sótér II., jemuž se lidově, snad podle podoby nosu, říkalo Lathyros (egyptský druh luštěniny).

Zloduchova vláda nebyla klidná. Již roku 140 se pokusili neúspěšně o převrat v Alexandrii příznivci Kleopatry II. Rok nato se na Nilu objevila senátorská komise, v níž byl mj. P. Cornelius Scipio Aemilianus, která srovnala rodinné spory a pak se věnovala turistice po egyptských pamětihodnostech. Nakonec roku 133 vyhnal Zloduch svou sestru z Alexandrie a přibral si ke spoluvládě mladého Memfíta.

Kleopatrá II. sbírala v Horní zemi vojsko a o dva roky později vypuklo v Alexandrii nové povstání proti Zloduchovi, před nímž musel s Kleopatrou III. a Memfítem uprchnout na Kypr. Kleopatrá II. byla provolána opět královnou a po bosporské Kamasaryé Filoteknos se stala první samostatnou vládkyní hellénistického světa.

Krutost nad krutost

Ptolemaios Memfítés na Kypru neustále vzpomínal na svou matku. Pokusil se o útěk a jeho otec se pomstil hrůzně. Dal chlapce zavraždit, rozčtvrtit a jeho tělo poslal matce k narozeninám do Alexandrie. Současně, důvod neznáme, dal zabít svého dvaceti až dvacetipětiletého prvorozeného syna (rovněž jménem Ptolemaios), místodržitele v Kýréně.

V Egyptě mezitím pokračovala válka. Zloduch měl silné posice na venkově a dokonce jmenoval rodilého Egypťana jménem Paós do funkce stratéga Thébaidy, funkce, která dosud patřila pouze Hellénům. Paós potlačil domorodé povstání v Horní zemi a vláda Kleopatry II. byla omezena jen na Alexandrii.

Na jaře 129 nabídla ptolemajovskou korunu svému seleukovskému zeti Démétriovi II., ten však měl v zádech vzpouru v Syrii. Musela opustit Alexandrii a odešla ke své dceři Kleopatře They do Ptolemaidy, kde strávila pět let. Obležená Alexandrie se proti Zloduchovi držela ještě dva roky, než se vzdala. Aby dokonale vykořenil oposici dal spálit alexandrijské gymnaseion a dokonce vydal zákaz všech gymnasejí v zemi.

Krok, v hellénských dějinách zcela ojedinělý, ničil základy hellénského městského způsobu života a podstatně oslaboval hellénský prvek populace.

»Usmíření«

Roku 125 se Zloduch se svou sestrou Kleopatrou II. usmířil, a to díky tomu, že oba podporovali v Syrii v bojích o trůn jiné pretendenty. Tohoto roku se stala Kleopatrá Theá v Syrii samostatnou panovnicí. A nesnesla odporu: nejprve dala zabít svého syna Seleuka V., protože se bez jejího souhlasu prohlásil králem, a pak si vzala k vládě svého druhorozeného syna s Démétriem II., Antiocha VIII. zvaného Skoba (Grýpos).

V Alexandrii následovalo další neúspěšné povstání příznivců Kleopatry II., ale Zloduch se držel dohod se sestrou a tresty byly mírné. Roku 124 se Kleopatrá II. vrátila do Alexandrie a až do své smrti, odstrkována, žila jako formální spoluvládkyně země.

Zloduch zaúřadoval ještě jednou, když roku 123 oženil Antiocha Skobu se svou dcerou s Kleopatrou III., Kleopatrou Tryfainou (druhou toho jména jako královnu syrskou), aby vystupovala proti Kleopatře They (dceři Kleopatry II.). Kleopatrá Theá chtěla Antiocha otrávit, Skoba však varován a naveden svou chotí, donutil matku otrávený pohár vypít.

Kleopatrá Theá byla ženou tří králů, s nimiž měla devět dětí, z nichž žádné nezemřelo přirozenou smrtí (kromě Seleuka, který zemřel v parthském zajetí).

28. června 116 Zloduch zemřel. Prostě a jednoduše a v posteli. Ještě téhož roku ho následovala jeho sestra Kleopatra II. Podle Euergetovy závěti se stala jedinou královnou a vládkyní říše Kleopatrá III., jíž začali obyvatelé říkat lidově Kokké (nezn. slovo). V Kýréně vládl Ptolemaios Apión, Zloduchův syn s jistou Eirénou Kýrénskou (do 96). Klid se do ptolemajovské rodiny už nikdy nevrátil a až do konce nezávislosti Egypta byly jeho dějiny ve znamení prolévání krve mezi sourozenci.

 

Obrazy ze starého věku

O hře Kleopatry s Caesarem a Antoniem

Nová Ísis, poslední z králů

Mocenský a duchovní rozmach Hellénů, který byl důsledkem jedinečného odklizení říše Peršanů mladým Alexandrem a jeho zkušenými vojevůdci, jsme si zvykli nazývat hellénismus. Než mladý král Alexandros III. Makedonský v červnu roku 323 př. n. l. neočekávaně v Babylónu zemřel, vládl se svými druhy nad zeměmi od dnešní Libye a Chorvatska po Pákistán.

Zákeřná choroba nebo jed zastavily Alexandra před ovládnutím i západního Středomoří, kde tehdy nebylo pro Makedonce podstatnějšího soupeře. Tyché, všemocná bohyně osudu, rozhodla jinak...

 

Nástupnickými státy Alexandrovy říše se staly především vlastní Makedonie, říše Seleukovců od Anatolie po Írán a říše Ptolemajovců v Egyptě. Vedle nich existovala řada menších státních útvarů v mateřské Helladě a v Anatolii, které dokázaly často ovlivnit chod dějin, ale hlavně umožnily Římanům od začátku druhého století př. n. l. mocenský vstup do východního Středomoří.

Posledním skomírajícím hellénistickým státem, kde ještě vládli potomci jednoho z Alexandrových vojevůdců, byl ptolemajovský Egypt. Jeho konec v roce 30 př. n. l. se zároveň považuje za spodní hranici období evropských dějin, zvaného hellénismus. Definitivní konec hellénsko-makedonské politické moci je neoddělitelně spjat se jménem královny Kleopatry.

Nejasného původu

Kleopatra se narodila v Alexandrii někdy v zimě roku 69. Byla třetí dcerou krále Ptolemaia XII., jehož oficiálním kultovním jménem bylo Nový Dionýsos. Lid mu ale říkal Aulétés, tj. Pištec, nebo Nothos, tj. Nemanželský; měl totiž být jedním z levobočků Ptolemaia IX. Sótéra II. Rok 80, kdy se Aulétés dostal k moci z vůle Alexandrijských, se pokládá za konec legitimní ptolemajovské linie. Pištec je považován za nejslabšího panovníka celé dynastie.

Jméno Kleopatřiny matky sice neznáme, ale soudí se, že vlastní sestra a manželka Ptolemaia XII. Kleopatrá VI. Tryfainá II., která někdy v době kolem roku 69 zemřela, mohla zemřít právě během porodu naší Kleopatry (je to spekulace: stejně tak mohla být prostě vyhnána ode dvora a král si opatřil novou manželku, matku obou synů i Kleopatry VIII.). Každý z jejích pěti sourozenců přišel k vladařskému titulu, ale jen jeden zemřel přirozenou smrtí.

Nejstarší sestra Kleopatrá VII. Tryfainá III. zemřela po krátké vládě v září roku 58. Druhou starší sestru Bereníku IV. dal na jaře roku 55 zavraždit její otec Aulétés, když se po tříletém exilu s římskou pomocí vrátil do Alexandrie. S ostatními sourozenci se ještě setkáme.

Ve víru občanské války

Ptolemaios XII. zemřel v únoru či březnu roku 51. Podle jeho závěti se vládci v Alexandrii staly Kleopatrá VIII. Filopatór, jíž tehdy bylo osmnáct, a její desetiletý bratr Ptolemaios XIII. Filopatór III. Oba sourozenci oslavili podle egyptských trůnních zvyklostí svatbu a nominálně spoluvládli do roku 47 jako Theoi Filopatores II., tj. Bohové milující otce. • O rozdílu v dynastickém číslování ptolemajovských Kleopater viz CSD; tradičně se "naše" Kleopatrá označuje jako "Sedmá".

Za nezletilého Ptolemaia XIII. vládla poručnická rada, v níž byl jeho vychovatel Potheinos, řečník a učitel Theodotos z Chiu a velitel vojska Achillás, etnický Egypťan. Aulétova závěť zároveň svěřila jeho děti do ochrany římského státu a její text byl uložen v Římě u Gnaea Pompeia. Tehdy to byl nejmocnější muž světa, protože M. Licinius Crassus, druhý z triumvirů roku 60, byl zabit 9. června 53 u Karrh, a C. Iulius Caesar právě skončil s válkami v Galliích.

Na egyptském venkově a ve městech mimo Alexandrii panoval chaos. Země se nacházela v těžké hospodářské krisi a na venkově byla nouze. Navíc přišlo v letech 50 až 48 katastrofální sucho. Potheinos a Achillás nařídili svést všechno obilí ze země do Alexandrie, aby mohli udržet alespoň sídelní město v klidu. Královna se stala krajně nepopulární.

V noci z 10. na 11. ledna roku 49 překročil C. Iulius Caesar potok Rubikon (lat. Rubico), který odděloval Cispadánskou Gallii od Itálie a tím zahájil novou občanskou válku Římanů. Trvala do roku 45 a byla začátkem permanentních vnitřních válek až do roku 30. V jejich průběhu si svět definitivně zvykl na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. 6. června roku 48 (tj. 9. srpna gregoriánského kalendáře) byli pompéjovci u Palaifarsálu v Thessalii caesarovci poraženi a rozprchli se po celém Středomoří.

Cn. Pompeius Magnus byl 24. července při vyloďování v egyptském Pélúsiu podle rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. zavražděn. Nebylo mu šedesát. Jen o několik dnů později připlul do Alexandrie s malou částí vojska Caesar, aby si přišel pro peníze, které dlužil Aulétés. Našel napjatou situaci. Krátce před bitvou v Thessalii, pravděpodobně v květnu, byla totiž Kleopatra vyhnána z Alexandrie. Také Egypt měl právě svou občanskou válku.

Vojska obou královských sourozenců stála v době farsálské bitvy proti sobě u Pélúsia a mysu Kasion. Situace v Alexandrii byla pro Caesara kritická. Mezi obyvatelstvem se šířila nespokojenost s římskou přítomností a docházelo k přepadání a zabíjení legionářů. Caesar se snažil urovnat spor mezi oběma sourozenci, ale Achillás, stratégos, tj. vojevůdce mladého Ptolemaia, se rozhodl pro boj. Od podzimu roku 48 probíhala válka, jíž říkáme alexandrijská.

Říman se po celou dobu musel bránit. Postavil se na stranu slabšího, a tou byla Kleopatra (21), kterou k sobě povolal do města. Dal popravit eunúcha Potheina, a v září dal zapálit v přístavu ptolemajovskou flotilu. Od tohoto požáru chytla část města a s ní shořela větší část proslulé alexandrijské knihovny. Achillovo vojsko provolalo královnou o rok mladší Kleopatřinu sestru Arsinoé IV., jíž předtím Caesar nabízel Kypr (od roku 58 římský).

Do války v Alexandrii přinesla zlom posila, kterou přivedl Mithridátés Pergamský, kdysi vychovávaný na dvoře pontského krále Mithridáta VI. K rozhodující bitvě došlo u Pélúsia (tzv. bitva na Nilu) 14. ledna roku 47 (podle greg. kal. 27. března), v níž byli královští rozhodně poraženi. Tělo Ptolemaia XIII. se nikdy nenalezlo a o šest let později dal M. Antonius ve foiníckém Aradu popravit jistého Ptolemaia, který se měl vydávat za tohoto Ptolemaia XIII. Nebo to byl on?

Po bitvě se Caesar (52) vrátil do Alexandrie, která tak byla poprvé v historii obsazena nehellénskými vojsky (založena roku 331 př. n. l.). Uvedl zpět na trůn královnu Kleopatru (tehdy 21) a za spoluvládce dostala svého druhého bratra, dvanáctiletého Ptolemaia XIV. Filopatora IV. A opět oba sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek a vládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44. Arsinou IV. poslal Caesar do Říma.

Velká láska

Dnes je obtížné rozhodnout, jaký byl vlastně vztah o třicet let mladší Kleopatry k prvnímu muži římského státu. O lásce Caesarově není třeba pochybovat, protože to byl člověk veskrze upřímný, s pověstí bisexuálního proutníka. Ze strany Kleopatřiny, ačkoli právě na tohle téma bylo vyřčeno mnoho dojemného, lze spíše hovořit o chladném politickém kalkulu.

Předpokládejme totiž, že se snažila uchovat vladařskou moc a možná, že chtěla vrátit do Alexandrie, tehdy největšího města starého světa, i moc politickou: spojením s nejmocnějším mužem Říma. Plány se projevily až později, kdy jedním ze záměrů Marka Antonia bylo přenesení sídla říše do Alexandrie.

Spekulovalo se, že totéž chtěl provést už Caesar, že chystal zákon povolující mu mnohoženství (aby mohl zplodit vhodné potomky). Římská císařská tradice, logicky protiantoniovská, nejčastěji líčila Kleopatru jako královnu-děvku.

Caesar pobyl v Egyptě osm a půl měsíce a část strávil s Kleopatrou na okružní cestě po zemi, přesněji řečeno: plavbě po Nilu. Když Egypt opustil, aby pokračoval ve válce s pompéjovci, se 23. června Kleopatře narodil syn Ptolemaios XV. Filopatór Filométór. Říkalo se mu Kaisarión a byl to jediný Caesarův mužský legitimní dědic. Proto ho dal roku 30 vítězný Oktavián zavraždit, protože sám byl jen synem adoptivním, synem Caesarovy neteře Atie.

V roce 46 přišla Kleopatra s dítětem a bratrem do Říma, aby požádala senát o spojenectví. Po dva roky bydleli za Tiberem (horti Caesaris) a Řím měl událost. Caesar byl mimo jiné stále ženat s Calpurnií (od roku 59). Ptolemajovci v Římě zůstali až do Caesarovy smrti a odešli zhruba měsíc po jeho zavraždění, tj. 15. dubna roku 44. Na zpáteční cestě dala Kleopatra otrávit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. a v Egyptě začala vládnout se svým synem, což jí vydrželo až do roku 30. V důsledku ucpání neudržovaných nilských kanálů vypukl v Egyptě v letech 44 a 43 nový hlad.

Nová válka a nová láska

V další římské občanské válce Kleopatra podpořila materiálně a finančně »republikána« C. Cassia, ale před sérií bitev u Filipp na podzim roku 42 se královna opět dala k caesarovcům. Následujícího roku se Kleopatra vypravila do kilikijského Tarsu, aby se omluvila za svou nerozhodnost jednomu z vítězů války, M. Antoniovi, který právě dával do »pořádku« poměry na východě (mimo jiné dal odstranit Kleopatřinu mladší sestru Arsinou IV.).

Královna udělala na bývalého druhého muže po Caesarovi a nyní spoluvládce nad světem (srov. listopad 43, druhý triumvirát), hluboký dojem, takže se rozhodl následovat ji do Alexandrie, kde s ní strávil celou zimu.

Antonius, voják tělem i duší, v Alexandrii zcela propadl lásce ke Kleopatře (ale seznámili se zřejmě již v Římě). Stala se jeho osudem a byla zřejmým momentem pro další vývoj dějin. Antoniovi bylo tehdy 42 let, Kleopatra byla o čtrnáct let mladší. Ohromila Římana bohatstvím, ale především sama sebou. O její ženské kráse se traduje, že byla srovnatelná s jinými ženami a že nikoho nepřiváděla v úžas, což potvrzují známé mincovní ražby s ptolemajovským orlím nosem.

Římské potentáty však svedla její osobní přitažlivost, projev, vystupování a vzdělanost. Říká se o ní, že jen zřídka hovořila s cizinci přes tlumočníka a sama prý odpovídala vyslancům Parthů, Armenů, Arabů nebo Židů. Přitom se dokázala bavit a pít, hrát v kostky, lovit a s Antoniem se po nocích potloukala v šatu služky po alexandrijských hospodách. Taková pokroková žena…

Podle jisté v pramenech nepodložené spekulace vynikala Kleopatrá vnitroděložním sevřením, kterému Angličané říkají Cleopatra´s grip. Umění uchvacující muže praktikovaly Asiatky a dodnes patří k sexuálnímu umění žen od Indie po Polynésii. Caesar a Antonius by podle této úvahy nebyli uchváceni krásou nebo alespoň intelektem, ale sexem.

Podobnou pastí prý uchvátila britského krále a indického císaře Edwarda viii. jeho americká přítelkyně Wallis Simpsonová, že dal přednost abdikaci před rozchodem s ní: vládl pouze roku 1936.

Zdar v lásce, nezdar ve válce

M. Antonius musel pro vpád Parthů do Syrie opustit na jaře roku 40 Alexandrii. V polovině roku se Kleopatře narodila dvojčata Alexandros (III.) Hélios a Kleopatrá (IX.) Seléné II. V roce 36 přibyl ještě další společný syn Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. Antonius žil dost pestrým, mnohomanželským životem.

Předtím byl ženat s Fulvií, s níž se dal rozvést na jaře roku 40 a která v srpnu téhož roku nečekaně zemřela.

Aby uklidnil spory s Octavianem, oženil se na podzim v Římě s jeho sestrou Octavií. »Pohrdání« římskými ženami se stalo později jedním z argumentů oktáviánovců v senátě. Zimy let 39/38 a 38/37 (hlavní vojenské operace se přes zimu ve starověku nevedly) strávil s Octavií v Athénách, kde se také narodily jejich dcery, obě se jménem Antonia. Po celou tu dobu válčili Římané s Parthy.

Římský generál ale však Kleopatru nezapomínal. Přes zimu 37/36 byl už zase s královnou, a to v syrské Antiochii. Zde začátkem roku 36 oslavili formální sňatek a Antonius, aniž by k tomu měl souhlas senátu, jí daroval Kypr a některá místa v Levantě. V květnu roku 36 zahájil své tragické parthské tažení.

Kleopatra ho doprovázela přes Damašek k Eufrátu a pak se vrátila do Antiochie. Během tažení zasněženou Armenií a Médií zahynulo třicet tisíc římských vojáků, aniž by narazilo na nepřátele. V neukázněném vojsku musel Antonius sáhnout k decimaci. V listopadu byl zase zpět u Kleopatry v Syrii a pak pokračovali do Alexandrie. V Římě se definitivně stala causa Antonius neúnosná.

Záminka k válce

V roce 35 připravoval Antonius tažení proti Armenům, kteří ho před dvěma lety zradili. Válka roku 34 byla rychlá a snadná. Antonius se pak vrátil do Alexandrie a zde oslavil, jako první Říman mimo Řím, s Kleopatrou triumf nad Armeny, Médy a Parthy. Kleopatru prohlásil královnou Egypta, Kypru a Údolní Syrie s titulem Královny králů. Jejího syna s Caesarem uznal za legitimního syna Božského Iulia, čímž ohrozil dědické nároky Octavianovy.

Vlastním dětem s Kleopatrou udělil další tituly: Alexandros Hélios byl jmenován Velkým králem Armenů, Filadelfos králem Syrie a Seléné se stala královnou Libye a Kýrény. M. Antonius tak rozdal téměř všechny územní zisky Římanů na východě za posledních sto let!

Tehdy se dala Kleopatra titulovat jako egyptská vládkyně bohů a světa, jako Neá Ísis, Nová Ísis.

Vrchol dramatu

Roku 33 se Antonius vrátil k vojsku v Armenii, ale na druhé tažení proti Parthům už neměl čas: v Římě vypukly otevřené neshody jeho příznivců s oktáviánovci. S Kleopatrou se vypravil do Anatolie a přezimoval v Efesu. Mimo jiné dal z Pergamu odnést do Alexandrie druhou největší knihovnu hellénského světa. 31. prosince úředně vypršela platnost triumvirátu. Na jaře roku 32 se Antonius vydal přes Samos do Athén, odkud poslal do Říma Octavii rozvodový list.

Na to Octavianus zveřejnil Antoniovu závěť (!), v níž byl údajně majetek odkazován Kleopatře a jejím dětem. Následovalo vypovězení války královně. Oficiální záminkou bylo to, že se Kleopatra zmocnila východních římských provincií. Na stranu Octavianovu se postavil senát se západními provinciemi. M. Antonius vyplul z Athén do Korkýry a pak do Pater na Peloponnésu, kde zaujal s loďstvem a pozemním vojskem defensivní postavení, přestože měl značnou převahu: přes sto tisíc mužů pěchoty, přes 12 tisíc jezdců a na 500 lodí!

Na jaře roku 31 se vypravili do války oktáviánovci pod M. Vipsaniem Agrippou. Krátkou válku o světovládu mezi Octavianem a Antoniem rozhodla 2. září 31 námořní bitva u mysu Aktion v západní Helladě, kde sice bylo Antoniovo loďstvo poraženo, nikoli však zničeno. Na souši stálo připraveno devatenáct legií.

V průběhu bitvy obrátila z neznámých důvodů svou loď Kleopatra na útěk a z ještě záhadnějších důvodů ji následoval se svou lodí Antonius. Opuštěná armáda se pak vítězům vzdala.

Konec snění

Kleopatra se vrátila po dvouleté nepřítomnosti do Alexandrie a M. Antonius unikl přes Kýrénu, odkud se dal dopravit do Alexandrie. Octavianus nepospíchal. Teprve na jaře roku 30 zahájil ze Syrie invasi do Egypta. Antonius, zcela opuštěn a v bezvýchodné situaci, se 31. července probodl.

Kleopatra ho dala ještě žijícího přenést do své hrobky, kam se ukryla před vítězi. Následujícího dne M. Antonius zemřel. 3. srpna Octavianus obsadil Alexandrii a hned dal zabít Antylla, syna Antoniova s Fulvií.

Královna se snažila v jednáních prostřednictvím poslů uchovat svým dětem vládu nad Egyptem. Octavianus ji zase chtěl živou pro svůj triumf v Římě. 12. srpna roku 30 si poslední z panovníků kdysi slavné říše Kleopatra VIII. vzala život uštknutím zmije/kobry z rodu uraeus, posvátného hada boha Amon-Réa. S ní zemřely i obě její nejbližší služky.

Novodobí lékaři však smrt touto cestou vyloučili, neboť bývá zdlouhavé, velmi bolestivé a na smrt dalších dvou bytostí by jed jedné kobry nestačil; proto proti všem historickým záznamům věří v použití jistého jedu v opiovém roztoku...

Její smrt dokladuje i to, jak hluboce byli poslední Ptolemajovci spjati s domácími tradicemi: podle egyptské víry jí tím mělo být darováno božství a nesmrtelnost.

Ptolemaia XV. Kaisarióna, který byl na útěku do Indie, přemluvil k návratu zrádný vychovatel Rhodón. Do města dorazil několik dní po Kleopatřině smrti a byl, jako jediný Caesarův syn, zabit. Kaisarión tak byl posledním z vladařů XXXIII., poslední egyptské dynastie.

M. Antonius měl se třemi manželkami sedm dětí. Nejstarší Antyllos byl Octavianem zavražděn už 23. srpna 30. Druhý syn s Fulvií, Iullus Antonius, byl roku 2 př. n. l. popraven pro údajné spiknutí. Synem Antonie Mladší byl císař Claudius. Synem jeho bratra Germanica byl císař C. Iulius Caesar zvaný Caligula.

Posledním Ptolemajovcem po přeslici byl král Ptolemaios Mauretánský, syn Kleopatry Selény a krále Iúby II. A toho zahubil jeho vzdálený příbuzný, císař Caligula. Jeden ze synů M. Antonia měl být prapředkem arabské královny Zénóbie z Palmýry.

V posledním desetiletí 20. století se všechny formy archeologie staly předmětem podnikání. Kopání a potápění za zbytky minulosti se stalo průmyslovým odvětvím a řada firem se dostala na bursu. Došlo na hledání hrobu Alexandrova v Alexandrii a ovšemže i Kleopatry s Antoniem. Roku 2009 byla vyslovena theorie, že by mohla být pohřbena v Búsíridě, Taposiris Magna, ale sarkofág(y) či mumie se v ruinách chrámu nenašly.