Obrazy ze starého věku

Obrazy ze starého věku

 

z obsahu: Persie, první ze supervelmocí • Olympias Épeirská • Pád Makedonie • Fyskón, ptolemaiovský tlusťoch • Sulla, Luculus a Pompeius •Kleopatra a její římští milanci • příběhy zrady (Prométheus, Iúdás, Caesarovi vrazi, Seleukos a Ptolemaios Keraunos) •

 

První ze supervelmocí/Moc a sláva dávných Peršanů

 

Při naší vazbě na hellénocentrickou tradici byla říše Achaimenovců první světovou megamocností, která dosáhla do každého koutu tehdejšího světa; když ne svými zbraněmi, pak spojenci nebo penězi. Sargon Akkadský sice dva tisíce let před nimi ovládl Mesopotamii, egyptští králové po dlouhá staletí vládli zeměmi od Súdánu po Anatolii, Assyřané od Egypta po Írán, ale nikdo tím vším dohromady včetně pobřeží Černého a Egejského moře.

 

Poprvé na scéně

První zmínka o Peršanech a jejich jazykových a ethnických příbuzných Médech, je z roku 836 př. n. l. z jednoho tažení assyrského krále Šulmán-ašaréda III. (hebr. Salmanasar) jako Parsua a Madai.

Oba kmenové svazy tehdy žily jihozápadně a západně od Kaspického moře, kam se migrací dostaly ze Střední Asie jako součást indoárijské jazykové skupiny pradávných Indoevropanů/Indogermánů, kteří někdy kolem roku 4000 zahájili spontánně první fázi expanse z pontských stepí, z dnešní Ukrajiny na západ do Evropy a na východ do Střední Asie.

Tato fáze skončila kolem roku 2750, kdy Indoevropané obsadili velkou část východní a jihovýchodní Evropy. V důsledku radikálních sociálních proměn začala kolem roku 2500 druhá fáze migrace a kolem roku 1800 překročili Kavkaz.

Krátce po tomto datu přišli Árjové (srov. řecké aristos, nejlepší) na sever indického subkontinentu, do dnešního Pákistánu a severní Indie. Na západě se Indoevropané zmocnili postupně v podstatě celé Evropy (první řecky psané dokumenty 1400 až 1200), a na východě se postupně zmocnili většiny zemí na západ od Indie.

Pravděpodobně již za šestého krále první babylónské dynastie Chammurapiho (1793 až 1750) přišli do Mesopotamie tak zvaní Ummán-manda, »barbaři«, které bychom mohli ztotožnit s Indo-Árijci, kteří později vytvořili vládnoucí vrstvu v churritském státě Mitanni. Silnější infiltrace Indo-Árjů avšak přišla do Syrie a severní Mesopotamie až po pádu dynastie (po roce 1594).

Vedle Assyřanů bojovali později proti Peršanům i králové urartští. Prvním z nich byl Menua (804 až 790) a jeho syn Argišti I. (vládl do roku 766), jemuž byli Peršané od roku 774 povinni ročními poplatky (pro srovnání: od roku 776 počítají Helléni podle olympiád a někdy v této době ukončila kimmerská migrace kulturu lidu popelnicových polí).

Konec mesopotamských říší

Někdy kolem roku 650 opustili jižním směrem Peršané svá sídla u jezera Urmia (dnešní sz. Írán) a postupně obsazovali velké části slábnoucího státu Elamitů: země Parsumaš a Parsa, neboli pozdější Persidu, dnešní íránskou provincii Fárs. Vedl je Hachámiš, řec. Achaimenés, z klanu Pasargadů/Pásárgád (později jméno jednoho z královských sídel v Persii). Achaimeneův syn Teispés, Čišpi, již byl králem města a země Anšan, odvěké součásti elamského federativního státu.

Roku 639 uzavřel Aššurův král Aššur-báni-apli dějiny elamského státu, začátek jehož královlády je možné položit někam do roku 2550. Jméno Elam v podstatě zaniklo, protože jeho severní část se v hellénismu nazývala Súsiáné (podle sídelního města Sús) a jižní Elymáis.

Assyřané ze země odešli a vzápětí ji obsadili Peršané, jimž tehdy vládl král Kýros I. (persky Kuraš či Kurauš, vládl do asi 590), syn Teispův. Kýros dal svého syna jako rukojmí Assyřanům a za to byl uznán králem Parsumaš a Anšan. Starší Kýrův bratr Ariaramnés vládl po Teispově smrti v Persii.

V roce 617 vypukla první koaliční světová válka v dějinách, válka s Aššurem, která vedla v létě 612 k vyvrácení sídelního města assyrských králů Ninua/Ninive a o šest let později k úplné likvidaci assyrského státu. Na babylónské straně bojovali tehdy mimo jiné Židé a Peršané, kteří si mnohokrát v minulosti měli k sobě velmi blízko. Kýros se po zlikvidování Assyřanů (vymýcení jejich moci a vlivu doslova a do písmene; zcela vyvražděn národ nebyl) stal poddaným médského krále Kyaxara (Médie, Médové sídlili severně od Peršanů). Měl však dost času na to, aby svou moc upevnil.

Roku 596 (pro srovnání: Athény byly očištěny od kylónského zločinu a rok na to začala první svatá válka) vpadla vojska babylónského krále Nabû-kudurrí-usura z poslední, chaldajské dynastie na nová perská teritoria. Začalo nepřátelství, které vedlo k zániku poslední, »domácí« mesopotamské dynastie.

Po Kýrovi I. vládl v Anšanu do roku 559 jeho syn Kambýsés I. (Kambudžija), o němž nemáme zpráv a v druhém perském království vládl Ariameneův syn Arsamés. Teprve Kambýsův syn Kýros II. Veliký spojil brzy po svém nástupu obě královlády do jednoho státního útvaru a stal se vládcem celého perského kmenového svazu.

Vládnoucí větev z Parsa se dostala k moci až roku 522. Kýros II. byl synem Kambýsa s dcerou médského krále Astyaga Mandany: Peršané byli stále povinni tributem Médům.

Ale již roku 556 zahájil válku proti Médům, která skončila o šest let později perským vítězstvím a médským podrobením, když se po prohrané bitvě u Pasargad proti Astyagovi vzbouřila jeho armáda a vydala ho Kýrovi (pro srovnání: v Helladě vznikl kolem roku 556 Peloponnéský spolek).

Tehdy byli perskými spojenci babylónští Chaldajové, jejichž král Nabû-ná‘id ani zdaleka nebyl Kýrovi partnerem, natož později protivníkem. Spojením Peršanů s Médy vznikl zárodek mocného íránského státu, pozdější říše Peršanů. Kýros II. pak definitivně vyvrátil existenci státu Urartu, která byla v této době osidlována různými indogermánskými skupinami a objevil se nový název, Armenie.

Anatolské vítězství

Na západě, v Anatolii, sousedili s Peršany Lýdové, jejichž král Kroisos roku 549 poslal do Delf s dotazem na výsledek války s Peršany. Výrok Pýthie o překročení řeky Halys je znám dodnes. Válka byla krátká: na jaře 547 byli Lýdové po nerozhodné bitvě u Pterie v Kappadokii vytlačeni za Halys a jejich sídelní město bylo oblehnuto.

Na podzim se Kroisos vzdal a dožil v perské internaci v Médii. Sardy se pak na dvě staletí staly hlavním perským garnisonem v Malé Asii a sídlem satrapů. Protiperská koalice, která se tehdy vytvořila, v principu vydržela až do konce existence staré perské říše: Babylónci, Egypťané a Helléni.

Již následujícího roku obsadili Peršané pod Mazarem a Médem Harpagem Anatolii, podmanili si celou hellénskou Iónii a Aiolidu na západě poloostrova. Srážka Peršanů s hellénským světem se nakonec staly pro říši osudové.

Roku 530 se Kýros vypravil proti tak zvaným Skythům ve Střední Asii (Massagetové), byl však v bitvě kdesi na dolním toku Oxu (Amudarja) poražen a zabit. Skythská královna Tomyris mu dala uříznout hlavu a se slovy »chceš-li tolik pít« vložila hlavu do měchu s krví.

Tento Kýros je onen, z něhož udělal literát a voják Xenofón později vzor správného vychování a na něho jako na humánně zaměřeného reformátora navazoval i poslední z perských monarchů; říkával to.

Je zajímavé, že tuto událost vzal císař Muhammad Rezá Pahleví za základ svých pompesních oslav 2500. výročí existence perského království v říjnu (pro vznešené hosty 12.-16. října) a listopadu roku 1971. Do ruin Persepole pozval 69 hlav států a jejich zástupců, přijel i císař japonský, nordičtí králové a československý president, generál Ludvík Svoboda. Oslavy v bezvodé pustině stály podle tehdejších odhadů sto milionů dolarů a šáh, který se korunoval s manželkou Farah Dibou roku 1967 na císaře, připravil hostům nejpříjemnější podmínky k pobytu. Povstalo velké stanové město, do vysázených lesů dovezl padesát tisíc zpěvných ptáků...  Okázalost se stala jedním k momentů, jak se později soudilo, které vedly k islámské revoluci roku 1979 a konci monarchie.

Králové králů

Kýrovým dědicem byl jeho syn Kambýsés II., který využil napětí s Egyptem a v krátké válce roku 525 v květnu porazil a zabil posledního krále domácí XXVI. dynastie Psammteka III. a tak zahájil perskou nadvládu nad Egyptem, která s přestávkami trvala do roku 332.

Kambýsés se však v Egyptě nechoval moudře a dopustil se několika zlomyslností proti kněžím domácích kultů a mezitím se v Persii objevili usurpátoři perského trůnu. Cestou z Egypta Kambýsés roku 522 zemřel nebo si vzal život, jak praví jiná tradice.

Uchazečů o trůn bylo několik, zvítězil Dáreios I. (Darajawahuš), syn Hystaspův (Víštáspa) z rodu Achaimenovců, z větve odstavené roku 590. Když se zbavil elamských, babylónských, armenských, chorasmijských a médských povstalců. dobyl část Indie, v podstatě dnešní Pákistán.

V roce 518 reorganisoval správu říše, vytvořil dvacet satrapií, které rozdělil na menší kraje, a celou říši rozdělil na vojenské okruhy. V čele satrapií stáli satrapové, perští šlechtici, kteří měli v podstatě neomezenou moc na svém území, ale jejich vojenská síla byla omezena jen na místní zdroje.

Dáreios I. je vlastním zakladatelem perské moci, která tehdy sahala od Libye na západě a Anatolie přes Egypt a celý Přední východ do Uzbekistánu, Afghánistánu a Pákistánu. Od roku 515 se stala hlavní residencí perských králů Persepolis (až do roku 331).

Po uklidnění poměrů v říši a po získání ohromných finančních, materiálních a lidských prostředků se Dáreios upnul nikoli na bohatý indický východ, ale na z orientálního pohledu chudý egejský prostor. Roku 513 zahájil tažení proti Thrákům a evropským Skythům.

Dal postavit přes Bosporos lodní most (staviteli byli pochopitelně iónští Helléni), příštího roku prošel v čele ohromného vojska Thrákií (dn. Bulharsko) a přešel po jiném mostě Dunaj.

Jeho další válka v dnešním Rumunsku, Moldově a na Ukrajině již nebyla úspěšná, neboť Skythové se mu nepostavili v žádné přímé bitvě. Byla to taktika, na kterou nepolepšitelně doplatili všichni, kdo vpadli do tohoto obrovského prostoru (Napoleon, Hitler). Peršané se museli vrátit. Dáreiovým vasalem se tehdy stal i makedonský král Amyntás I.

Kolem roku 500 ostatní západní svět, v němž v západním Středomoří dominovali Kartháginci, nestál v podstatě ani za to, aby ho perská supervelmoc dobývala. Jihoitalské a sicilské hellénské státy se ve východním Středomoří angažovaly jen málo, Řím byl jedním z mnoha státečků střední Itálie a podle tradic se právě zbavil královlády; na severu Itálie sídlili keltské národy.

Jediným soupeřem váhové kategorie Achaimenovců byli indické národy a Číňané, ale s těmi rovněž nebylo nijak intensivního kontaktu.

Marná cesta na Západ

Osudy druhého Dáreiova tažení do Evropy, přímo proti hellénským státům, jsou všeobecně známy z podání historika Hérodota. V roce 498 se vzbouřila část iónských států v Anatolii a dostaly symbolickou pomoc z Athén. To bylo záminkou pro Dáreiovo tažení, které ale skončilo naprostým fiaskem po nevydařeném vylodění v Attice, kde byli Peršané 13. září 490 u Marathónu poraženi a odraženi.

Tak začala první válka s Hellény, která s přestávkami trvala až do roku 449. Z hlediska obrovské perské říše to byla sice víceméně okrajová záležitost, ale z hellénského a později evropského hlediska bývá vykládána jako první střetnutí Evropy s Asií, světa řekněme demokratického s východní despocií. Pro Hellény to byl boj s »barbary«, válka s »králem«.

Dáreios I. zemřel na podzim roku 486 a jeho nástupcem se stal jeho syn s Atossou, dcerou Kýra II., Xerxés I., persky Chšjárša. Vypuklo povstání v Egyptě, kterému se dostalo hellénské podpory, ale za dva roky bylo potlačeno. Xerxés se chystal na novou výpravu do Hellady, která se poprvé proti velkému nepříteli spojila.

V roce 480 Peršané obsadili střední Helladu, vypálili Athény, ale 28. září byli poraženi v námořní bitvě spojeným hellénským loďstvem u attické Salamíny a v září následujícího roku na souši u Platají v Boiótii a na moři u Mykaly. V roce 478 zahájili Hellénové protiofensívu, osvobodili egejské ostrovy, celé pobřeží Thrákie a jejich loďstvo operovalo až po Kypr.

Tíhu protiperských válek převzali Athéňané a jejich spojenci, Sparťané se stáhli. Roku 470 ztratili Peršané poslední opěrný bod v Thrákii a následujícího roku Athéňan Kimón vyhnal všechny perské posádky z maloasijské Iónie. Po slavném vítězství ve velké bitvě na Eurymedontu se Peršané stáhli z celého maloasijského pobřeží.

Místo zbraní zlato

Někdy na přelomu let 465 a 464 byl v Persii zavražděn velitelem stráží Artabánem z Hyrkánie král Xerxés I. Před mladším z bratrů-nástupců trůnu vedl vraždu na staršího z nich Dáreia a mladší Artaxerxés ho zabil. Ale po půlroční vládě, asi pouze regentské, Artabánově ho předešel ve vražedném úmyslu a usurpátora zabil. Xerxovu synovi Artaxerxovi I. Helléni říkali Makrocheir, Dlouhoruký.

I jeho vláda začala povstáním v Egyptě, které bylo po deseti letech ukončeno ukřižováním jeho vůdce Inara. Na straně Egypťanů bojovalo i athénské loďstvo, ale velmi nešťastně. Po bojích na Kypru zemřel roku 451 nebo 450 Kimón a roku 449 byl uzavřen tzv. Kalliův mír (víceméně gentlemanská dohoda) spojených Hellénů s perským králem, podle něhož nesmějí perské lodě do egejské oblasti a maloasijské pobřeží zůstalo demilitarisováno.

Ačkoli se hned vzápětí hellénská protiperská jednota rozložila a vyvrcholila do tří desetiletí "peloponnéské" války, perští králové drželi úmluvy o garnisonech do roku 414 a o plavbě až do roku 394. Peršané ani nezasahovali do první fáse celohellénské války (431 až 421, 414 až 404).

Po čtyřicetileté klidné vládě zemřel v prosinci 425 král Artaxerxés I. Po hellénském debaklu se na žádné velké výpravy nehrnul a hodně se věnoval různým megastavbám. Následovala krátká vláda jeho syna Xerxa II., toho zavraždil jeho nevlastní bratr Sogdis a v lednu 424 se stejným způsobem dostal k moci další nevlastní bratr Xerxův Dáreios II., jemuž Helléni pro jeho původ říkali Nothos, "Nemanželský".

Jeho nevýrazná a slabá vláda, kterou držela v ruce intrikami manželka Parysatis, dala prostor satrapům pro zvýšení své autonomie. Roku 420 proti němu a hlavně manželce povstal bratr Arsités, který jako první z Peršanů použil hellénských žoldnéřů.

Roku 414 Dáreios II. využil celohellénských sporů a poručil satrapům vybrat poplatky a dávky v maloasijských hellénských státech. Perský král, jemuž vyhovovalo, že na západní hranici říše se jeho sousedé mezi sebou perou, změnil taktiku. Namísto přímé konfrontace zvolila přebohatá Persepolis, spravující obrovské prostředky, cestu intrik, finanční korupce vybraných hellénských politiků, prostě v současných měřítkách "práci s lidmi".

Tato politika v podstatě vydržela sedmdesát let, dokud nenarazila na radikálního idealistu Alexandra Makedonského.

Neúspěšný sparťanský pokus

Díky perským »lučištníkům« (perské minci se říkalo dareikos, na jejímž rubu byl obraz lučištníka) porazili Sparťané a jejich spojenci Athéňany. Hellénský svět byl tehdy plný potloukajících se žoldnéřů, kteří hledali práci.

Někteří se dávali najímat do Egypta, kde v Deltě delší dobu probíhaly boje mezi místními dynasty, ale i proti perským posádkám, jiní válčili ve službách kyperských (hellénských i foiníckých) králů, jiní »pracovali« v náročných službách perských maloasijských satrapů. Na některé z nich ale čekala nejgrandiosnější žoldnéřská akce.

Roku 404 zemřel Dáreios II. a králem se stal jeho nejstarší syn Arsakés pod jménem Artaxerxés II. Mnémón, tj. Rozvážný. Jeho mladší bratr Kýros, zvaný Mladší, byl vrchním velitelem perských vojsk v Anatolii. A chtěl také vládnout.

Roku 401 dostal od Sparťanů vojenskou pomoc v podobě deseti tisíc hellénských žoldnéřů, jimž velel Klearchos, později Cheirisofos, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón. Jeho střídmý popis hellénského tažení Anabasis, "cesta nahoru", od moře do vnitrozemí, patří mezi nejproslulejší literární díla.

Úspěšný návrat tohoto expedičního sboru ukázal na určitou vnitřní slabost perské říše. Vzájemných intrik perských satrapů využili roku 399 Sparťané, kteří otevřeli jako hegemóni hellénského světa druhou válku s Persií za obnovení podmínek Kalliova míru (mimo jiné tohoto roku byl v protioligarchickém procesu odsouzen Sókratés).

Od roku 396 bojoval v čele spartských vojsk v Anatolii král Agesiláos II. Satrapové ale měli peněz dost a posílali své "lučistníky" do Hellady. Sparťané doplatili na totéž, na co předtím Athéňané. Roku 394 byli poraženi v námořní bitvě u Knidu spojeným persko-athénským loďstvem (Konón) a spartské posádky byly vyhnány z celé Malé Asie a Égeidy.

Válka se změnila na spartsko-perskou válku, v níž se Peršan Farnabázos v roce 393 dostal s loďstvem až ke Kythéře před Lakónikou a k Isthmu: je to vůbec nejzápadnější místo, kam se kdy nějaký Peršan dostal.

Roku 387 dohodl Sparťan Antalkidás s králem Artaxerxem II. mír v Súsách, kterým skončila druhá válka Peršanů s Hellény: králi zástala celá Anatolie a Kypr. Vyhlášení míru se konalo na konferenci následujícího roku ve Spartě   byl to zároveň vrchol lakedaimonské hegemonie.

Artaxerxés II. vládl šedesát let a v té době zažila říše řadu místních povstání. V Egyptě zase vládli domácí panovníci, roku 378 vypuklo v Anatolii povstání satrapů proti Velkému králi, které trvalo až do konce Artaxerxovy vlády (v čele Datamés, satrapa Kappadokie), ale také boje některých satrapů proti sobě. Vývoj na východě říše byl po celá tato dvě staletí v podstatě klidný a »orientálně« oddaný.

Konec samostatnosti

Rok 359 se stal zlomovým pro hellénské i perské dějiny. V Makedonii se totiž stal králem Filippos II., kterému se během jeho dvacetileté vlády podařilo z okrajového hellénského království vybudovat nejsilnější stát hellénského světa. V Persii zemřel král Artaxerxés II. a po něm vládl jeho syn Artaxerxés III.

Za něho roku 355 uprchl do Makedonie satrapa Artabázos, který se účastnil již povstání proti Artaxerxovi II., a je tak jediným perským šlechticem, který kdy hledal útočiště v nějakém hellénském státě; a my o tom máme uchovanou zprávu. Roku 346 vyzval známý athénský řečník Ísokratés krále Filippa II., aby se postavil do čela Hellénů v boji proti králi »barbarů«.

Roku 343 zaznamenala "stará" perská říše poslední velké vítězství ve své historii, když víceméně díky hellénským žoldnéřům Peršané znovu dobyli Egypt a vyhnali Nektaneba II., posledního egyptského vladaře z poslední domácí, XXX. dynastie.

Roku 338 byl otráven jistým Bagóou Artaxerxés III. a královrah povznesl na trůn syna oběti Arsa. Roku 337 rozhodli v Korinthu hellénské státy (bez Sparty) pod vůdcovstvím makedonského krále Filippa II. o válce proti Persii. Válečné operace začaly příštího roku budováním předpolí v Helléspontu.

Travič Bagóás (což zřejmě není osobní jméno, ale perský ekvivalent pro řecké eunúchos) roku 336 otrávil i Arsa a králem prohlásil příbuzného zavražděného Dáreia III. Ten ho dal hbitě zlikvidovat a stal se posledním Peršanem staré říše, který prošel inauguračním rituálem v Persepoli.

Téhož roku byl v Makedonii zavražděn Filippos a jeho nástupcem se stal králův osmnáctiletý syn Alexandros III., brzy nazývaný Veliký. Brzy se ukázalo, že perská říše, rozvrtaná lokálními zájmy místních dynastů a satrapů a se slabou ústřední královládou, byla kolosem na hliněných nohách.

Na jaře 334 rozdal Alexandros téměř veškerý královský majetek, v zemi nechal na kontrolu hellénských států a Thráků čtvrtinu makedonských vojenský sil a v čele 37 tisíci pěšáků a 5 600 jezdců vyrazil do Asie. Alexandros musel jistě být oblíbencem bohů, což snad dokazuje jeho rychlý život a smrt na vrcholu slávy.

Nedaleko moře na anatolské straně Helléspontu porazili Makedonci začátkem léta roku 334 perské satrapy, obsadili Sardy. V listopadu následujícího roku porazil Peršany i s králem Dáreiem ve veliké bitvě u kilikijského Issu, obsadil Levantu a koncem roku 332 obsadil Egypt. 1. října 331 porazili Makedonci a jejich hellénští spojenci mohutné perské vojsko u Gaugamél u Arba´ilu (dn. Arbil v severním Iráku) v zemi, která se kdysi jmenovala Assyrie.

Dáreios měl mnohonásobnou převahu, údaje starých autorů se pohybují mezi miliónem perských pěšáků až střízlivějšími 200 tisíci! Poté Alexandros obsadil Babylón a v prosinci 331 byla obsazena Persepole. Královský palác byl při jedné pitce na popud athénské hetéry Tháidy v odplatu za vypálené Athény zapálen.

To byl také konec starého perského státu, který byl obnoven až zase v letech 227 až 651 n. l.

Dáreios III. prchal do Médie a dále do střední Asie, ale na útěku byl v létě roku 330 zavražděn šlechticem Béssem, který se prohlásil králem Artaxerxem IV. Spoluspiklenci však Béssa vydali a roku 328 byl v Ekbatanách popraven po perském způsobu pro královrahy, to znamená roztržen mezi dvěma ohnutými a pak prudce uvolněnými stromy, mezi něž byl přivázán.

Alexandros se snažil systematicky sblížit a spojit oba imperiální národy, resp. jejich šlechtu. Zavádění perských zvyků však narazilo na značný odpor, především u hellénských spojenců. Organisaci své říše Alexandros přizpůsobil perskému modelu.

Satrapou Persidy jmenoval Makedonce Peukestu, který se naučil persky a chodil v perském šatu. Hellénové se mu smáli a nechtěli se podrobit perskému zvyku proskynése, tj. podle jedněch padnutí na zem před králem, podle jiných sklonění hlavy před panovníkem (podle hellénských zvyklostí přísluší takový pozdrav jen bohům).

Roku 324 uspořádal Alexandros v Súsách svatbu deseti tisíců makedonsko-perských párů. Z významných Makedonců však pouze Seleukos, který později vybojoval jádro Alexandrovy říše, zůstal věrný své Apamě.

Persie hellénistická

Po Alexandrově smrti roku 323 se na území zaniklé perské říše intensivně bojovalo o nástupnictví. Po čtyřiceti letech bojů připadlo území dnešního Íránu Seleukovi a jeho nástupcům. Seleukos nemohl udržet Indii (dnešní Pákistán), který vyklidil roku 303 za velké finanční odstupné ve prospěch indického vládce Sandrokotta-Čandragupty.

Zřejmě roku 250 vpadli do Íránu ze Střední Asie kočovní Parnové, kterým podle země Parthie (jižně od Kaspického moře), říkali Helléni Parthové. Jejich vládcem byl Arsakés, který založil parthskou dynastii Arsakovců.

Seleukovci se po celou dobu drželi prostoru u Středomoří a Mesopotamie a Írán byl kolonisován jen okrajově. Roku 239 n. 235 definitivně Parthové obsadili Hyrkánii a odřízli hellénské osady v Baktrii od jádra seleukovské říše (indobakterská království zanikla až v prvním století, když jejich vládci přijali buddhismus).

Posledním seleukovským vládcem, který byl úspěšný v Íránu v letech 211 až 205 a který se dostal v podstatě až do Indie, byl Antiochos III.. Proto se mu říkalo Veliký, ale jeho porážka Římany byla žalostná. Roku 141 obsadil Arsakés VI. Mithridátés I. Médii, celou Mesopotamii a krátce nato všechny íránské satrapie Seleukovců.

Parthové neměli na administrativě vůbec nic a hellénský element protežovali (většina parthských králů užívala jako jeden z oficiálních titulů slova Filellén, Přítel Hellénů). Přirozenou západní hranicí parthské říše se stal Eufrátés a až na několik vpádů západněji do Syrie a Anatolie to byla i pozdější hranice s římským imperiem (Syrie provincií od roku 64).

Středoperská říše

Slabost parthské říše, neustálé spory o nástupnictví, války s Římany o Armenii atd. daly na začátku třetího století n. l. možnost obnovení politické moci perských šlechticů. Perský šlechtic Ardašír (tj. Artaxerxés), syn Pápagův z rodu Sásánovců využil války dvou bratrů o nástupnictví na parthském trůnu, králů Arsaka XXXV. Vologasa V. a Arsaka XXXVI. Artabána VI., získal značnou moc a oba soky odstranil.

Roku 226 n. l. obnovil perskou říši a vědomě se přihlásil k »dědictví předků«. To dokázal požadavek římskému císaři Alexandrovi Severovi, aby mu vrátil původní země perských králů.

Perští Sasánovci pokračovali ve válkách s Římany, ale v podstatě zůstávala hranicí řeka Eufrátés. Ardašírův syn a nástupce Šápúr I. (241 až 271) byl v těchto válkách velmi úspěšný a roku 260 padl do perského zajetí dokonce jeden z římských císařů, Valerianus; byla to nejostudnější římská poražka dějin. V Armenii se uchytil panovnický rod parthských Arsakovců, tradičních sasánovských rivalů. Roku 287 se tu stal králem Tíridátés III. a přijal křesťanství za státní náboženství jako první v historii.

Zoroastrismus, jehož ideologem byl tehdy Peršan Mání (216 až 276), se stal perskou státní ideologií (na rozdíl od parthského kultu boha Mithry). Boj o Armenii byl dlouhý a roku 387 n. l. si Římané s Peršany zemi rozdělili. Roku 428 byla v perské části Armenie se souhlasem šlechticů zrušena královláda. Středoperská říše tak zaujímala území dnešního Íránu, části západního Turecka, část kavkazských zemí a Střední Asie.

Nejznámějším jejím válečníkem byl Chosroés I. (Chusráu, 531 až 579), současník východořímského císaře Justiniána, který dokázal po dlouhých válkách získat i na Římanech (= Byzantincích) roční poplatky. Tehdy perská říše na čas opět sahala až k Egyptu a ovládala i Arabii. Chosroés poskytl útočiště posledním řeckým filosofům, kteří museli odejít před křesťanskou zvůlí z Athén roku 529, když Justinián zavřel poslední z filosofických škol, Akademii (dlouho u něho nepobyli, Peršané žádnou liberální alternativu neposkytovali).

Chosroovi nástupci si však neudrželi tak velké sousto. Na jihu vznikl nový mocný soupeř, Arabové (622, rok hidžry). Roku 627 byl perský král Chosroés II. poražen ve velké bitvě u dávného Ninive římským císařem Hérakleitem I. Roku 632 zemřel prorok islámu Muhammad a zanechal svým nástupců centralisovaný theokratický stát, chvějící se na šíření prorokových slov. Na ráně byl Východní Řím/Byzanc a Persie.

Arabská expanse

V čele Arabů stanul Abú Bakr, který v následujících letech dobyl na Římanech řeckého jazyka část Syrie a na Persii Mesopotamii. Jeho nástupce Omar definitivně obsadil Syrii s Palestínou (637), Egypt (641) a nadvakrát byla podmaněna Persie: po vítězných bitvách proti perskému králi Jazdkartovi III. u Kádisíje roku 636 a u Nehávendu roku 642 (poslední středoperský král-zarathuštrovec, Pírúz/Péróz III., zemřel asi roku 679 v Číně).

Muslimští Arabové uhasili ohně v chrámech Zoroastrových (Zarathuštrových) a celý íránský prostor islamisovali, což trvalo tři staletí. Arabský dobyvatel Persie, kalífa Umar, byl roku 644 zavražděn mstitelskou rukou jistého Peršana.

Ve sporech mezi dalšími chalífy/kalífy se Peršané postavili na stranu Alího (zavražděn 661) v době, kdy mezi mohamedány došlo k věroučnému schizmatu. Alího předchůdce, kalífa Usmán, dal sepsat Muhammadovo učení a ústní tradici (sunnu), která v mnohém doplňovala korán. Většina muslimů sunnu uznala, menší část (a hlavně Peršané) však ne a její platnost popírají (šíité, »straníci, totiž Alíovi«).

Arabský kalífát přestal být theokratickým státem, kde byl kalífa »volen« a stal se dědičnou monarchií-říší, když se k moci dostal Muávija z rodu arabských Ummájovců (660-680). Přenesl sídelní město z Mekky do Damašku. Jeho nástupci v 8. století dobyli celou severní Afriku, Pyrenejský poloostrov, Střední Asii a došli až do čínského Turkestánu (dnešní Nová území, Sin-ťiang).

Damascénští Ummájovci byli roku 750 vyvražděni soupeřícím klanem Abbásovců, kteří přenesli sídlo kalífátu z Damašku do Baghdádu (vládli až do roku 1258). Obrovská arabská říše, svým způsobem trvající dodnes, se postupně politicky rozpadala.

Od roku 929 existoval kordóvský kalífát, pak se odtrhla severní Afrika (Maghrib), Egypt, ale i Střední Asie (rod Sámánovců vytvořil stát se sídlem v Buchaře). Kalifát se vnitřně dělil na emíráty (tedy vlastně starý systém satrapů), a ti se čas od času prohlašovali kalífy.

Muslimské říše v Íránu

Persii a celý jižní Írán ovládl perský rod Bújovců, kterým se dokonce roku 945 podřídil baghdádský kalífa ar-Rádí, kterému byla ponechána správa církevních věcí. Ze sámánovského státu pocházel Ibn Síná (Avicenna) a matematik al-Chuvárizmí, který mj. zavedl "indické" číslice, kterým my říkáme arabské.

Sámánovci měli neustále spory o vládu a místní, etničtí vládci využívali každé možnosti ke vzpouře. Koncem 10. století si v sousedství sámánovského státu vytvořili státní útvar Turci (Karachánovci) a Sámánovce zlikvidovali. Nejsilnější sámánovský emír z Ghazny založil vlastní stát Ghaznovců (997 až 1030), který zahrnoval území na jih od Amudarji, Afghánistán a velkou část Íránu.

V téže době kočoval na dolním toku Syrdarji turecký kmen Seldžúků. Ti vyvrátili roku 1040 stát Ghaznovců, roku 1042 se zmocnili státu perských Bújovců a pokračovali dále na západ, přes Baghdád a Syrii do Anatolie, kterou z velké části dobyli.

Po smrti jejich chána Málikšáha roku 1092 se Seldžúcká říše rozpadla na několik menších sultanátů. Proto se podařilo např. baghdádským kalifům získat roku 1132 zpět politickou moc nad dn. Irákem a Chúzistánem (dn. jz. část Íránu).

Jádro seldžúcké moci zůstalo omezeno na sultanát Velkých Seldžúkovců ve Střední Asii a v Afghánistánu. Ten byl ale v neustálé válce s tureckými Karachánovci a s dalšími turkotatarskými kočovníky; roku 1157 stát Velkých Seldžúků zanikl.

Jeho zánik povznesl Chorézm, dříve seldžúcké léno, který se pustil do expanse. Roku 1194 se šáh Takaš zmocnil seldžúckého sultanátu v Iráku, celého západního Íránu a jeho nástupce Mohammad dobyl celý dn. Afghánistán a Střední Asii. Vznikla tak největší říše ve Střední Asii, která sahala od Mesopotamie po Pákistán.

Roku 1220 však byl Chorézm, stejně jako další země, proměněny v poušť krvavou mongolskou expansí, kterou vedl Temudžin alias Džingischán. Roku 1258 Mongolové dobyli a vyvrátili Baghdád a ukončili stínový abbásovský kalífát. S Mongoly se do východní Anatolie dostali i tzv. Osmanští Turci, kteří pozvolna likvidovali Východořímskou/Byzantskou říši a dobyli celý Přední východ.

Roku 1369 se ve Střední Asii dostal k moci Tímúr Lenk, Tamerlán, z poturčeného mongolského rodu Barlasů a zmocnil se Samarkandu. Do své smrti dobyl všechny středoasijské a íránské země, rozdrtil mongolskou Zlatou hordu, zničil Dillí a severní Indii, zpustošil Baghdád, Damašek a Syrii, u Ankary roku 1402 porazil a zajal osmanského sultána Bajezida I. Tamerlánovi nástupci postupně krutě dobytou říši ztráceli.

Obnovení domácí vlády

V průběhu 15. století se celý Írán rozdrobil na řadu knížectví. Změna přišla s Ismáílem, vládcem v západoíránském Ardabílu z dynastie Safíjovců a zároveň hlava mystického šíitského řádu (říkalo se jim i »rudohlaví«, kyzyl-baši). Roku 1502 se v Tabrízu, v íránském Ázerbájdžánu, prohlásil za šáha a zkonfiskoval obrovský majetek sunnitů.

Dobyl celý Írán a soustavně válčil s osmanskými Turky o Irák, stejně tak jako jeho nástupci: nejslavnějším byl Abbás I. (1581 až 1628). Ten vyhnal i Portugalce z Ormuzu, kde se uchytili pro potřeby svého indického obchodu.

Posledním vládcem safíjovského státu byl šáh Husajn (1694 až 1722), proti jehož daňové politice povstalo několik provincií a situace využily afghánští kočovníci, kteří pod Mírem Mahmúdem vpadli roku 1721 do Persie, oblehli Isfahán/Esfahán, kde se 12. října 1722 Husajn vzdal a abdikoval.

Persie se zmocnili Afghánci a rozpadu říše využilo Rusko, které ještě téhož roku obsadilo například Baku; Turci vpadli do Zakavkazí a později obsadili celý Ázerbájdžán, Kurdistán, Chuzistán/Chuzestán a centrální část Persie. Loupeživé Afghánce vyhnal ze země vojevůdce Nádir a po dlouhých bojích donutil i Turky vrátit mírem z roku 1736 odňatá území. Téhož roku se dal perskou šlechtou provolat šáhem. Pak vpadl do Afghánistánu, obsadil severní Indii (Dillí) a Střední Asii.

Roku 1747 byl Nádir zavražděn, dobytá území se odtrhla/osvobodila a v zemi zavládl chaos. Boj o moc mezi jednotlivými chány správci provincií až roku 1794 ustál Áká Muhammad Chán, zakladatel dynastie Kádžárů/Qádžár, jemuž se opět podařilo spojit mnohonárodní perský, tj. íránský stát. Sídelním městem učinil namísto Širázu Teherán/Tehrán.

Hrátky velmocí

Za jeho vlády se začal silně zvýrazňovat boj evropských mocností o vliv nad Persií. Nejsilnější se zdálo být Rusko a Británie, vliv Turecka podstatně zeslábl. Rusko získalo celé perské Zakavkazí (a drží se ho dodnes), Británie se uchytila na jihu země. V britsko-perské válce o Afghánistán roku 1856 byla Persie poražena a musela uznat nezávislost Afghánistánu.

V britských rukách se ocitly monopolní koncese v oblasti spojů, dopravy (1888), financí, těžby ropy (1901). Ruský vliv na severu země se projevil v řízení perské armády a při obsazování úřadů. 31. srpna 1907 si Rusko a Británie smluvně rozdělily sféry vlivu v Persii: v ruské zóně se objevil i Teherán, v anglické byl jih země s naftou.

Ruská revoluce měla přímý dopad na Persii. Roku 1906 byl svolán první perský parlament, medžlis, ale ústava trvala jen do roku 1908. Po občanských bojích a ruské intervenci v »perské revoluci« let 1905 1911 se medžlis zase sešel v roce 1914 a země zůstala po dobu I. světové války neutrální (ale ropa šla na stranu Dohody; roku 1909 vznikla Anglo-íránská naftová společnost, předchůdce pozdější British Petroleum).

V roce 1918 opustily Persii ruské jednotky a v zemi převládl zcela vliv britský (smlouva z roku 1919). 1920 se Persie stala zakládajícím členem Společnosti národů. Nespokojenost s britským vlivem byl silný hlavně v armádě. Velitel kozácké brigády (k ochraně šáha) Rezá chán provedl 1921 převrat, šáh musel zrušit řadu smluv s Británií a podepsat smlouvy o přátelství s Ruskem a Tureckem.

Roku 1923 se stal Rezá šáh premiérem. 31. října 1925 medžlis sesadil posledního panovníka kádžárské dynastie Ahmada Mírzu a 13. prosince parlament proklamoval šáhem Rezu Pahlavího (do roku 1941). Za své vlády provedl řadu hospodářských a společenských reforem (mj. zakázal komunistickou stranu), vše v duchu sekulárního kemalovského Turecka.

Roku 1932 dokonce dosáhl výhodnější smlouvy s Brity z naftových koncesí. Rezá 21. března 1935 změnil oficiální, tisíciletý název perského státu na Írán, aby tak manifestoval jednotu etnicky mnohotvárného státu (polovina obyvatel není perského původu; druhou polovinu tvoří hlavně Ázerové a Kurdové. mezi menšinami jsou silní sunnitští Balúčové).

Konec tisícileté královlády

Měl však příliš blízko k tehdejším evropským diktátorům a obdivoval Adolfa Hitlera. Sovětská a britská vláda se dohodli na rozdělení Íránu do tří zón, kde pro perského vládce zůstalo místo v podstatě jen v okolí Teheránu. 6. září 1941 abdikoval Rezá Pahleví ve prospěch svého syna Muhammada Rezy Pahleví, který vládl až do roku 1979, kdy byl sesazen chomejníovskou revolucí.

Rezá Šáh byl Angličany odvezen na Mauritius, pak do Jižní Afriky. Zemřel v Johannesburgu roku 1944 a jeho syn mu později postavil v Teheránu mausoleum, které však dali ajatolláhové po revoluci srovnat se zemí.

Během 2. světové války byly na území Íránu sovětské, britské a americké jednotky a sovětský vliv na severu území se projevil v bouřlivém poválečném vývoji země, v konfliktu mocenských zájmů (snaha po zestátnění a reformy, premiéři Alí Rázmara, Muhammad Mosaddegh, komunisty infiltrovaná strana Túdé 1949 zakázána).

Reformy posledního šáha, zestátnění olejářského průmyslu, snaha po užším napojení na průmyslový svět vedly k rychlým změnám, které učinily z Íránu hospodářsky silnou zemi s třetí největší armádou Asie. Ale také s velkým odporem šíitského kléru, na jehož účet chtěl císař provést pozemkovou reformu a který s odporem pohlížel na šíření západního vlivu (v sedmdesátých letech žilo například v Teheránu několik desítek tisíc Američanů).

Theokratická revoluce ajatolláhů skončila s monarchií. 16. ledna 1979 odletěl osobně řízeným boeingem šáh s rodinou do Egypta, 1. února se vrátil ajatolláh Ruholláh Chomejní z pařížského exilu; rodnou zemi opustil roku 1964. Dlouhá válka s Irákem (23. září 1980 až 20. srpna 1988) postihla hospodářství země a vypjatý šíitský fundamentalismus dostal Írán do mezinárodní isolace.

Muhammad Rezá Pahleví (1919-1980; vládl 1947-1979), árjamehr, Světlo Árjů, šáhanšáh, Král králů, vládl v Teheránu z Golestánského paláce. Korunoval se až po 26 letech vlády roku 1967, a to po napoleonovském způsobu: korunu si nasadil sám jako Napoleon nebo po něm Středoafričan Bokassa.

Za petrodolary vybudoval po boku Turecka nearabskou muslimskou velmoc a svou „bílou revolucí“ modernisoval stát, který roku 1974 měl 32 milionů obyvatel (z toho Teherán necelé čtyři miliony; roku 2010 měl přes 74 milionů obyvatel a z nich žilo v Teheránu a okolí přes 13 milionů).

Šáh držel ve zbrani 160 tisíc vojáků armády, 40 tisíc u letectva a 11 500 u námořnictva. Byli vyzbrojeni americkými, britskými a ruskými zbraněmi a sám Rezá pilotoval letouny a vrtulníky.

Na vnitřní klid císařství a na likvidací oposice měl panovník Bezpečnostní a informační organisaci (SAVAK), která se později stala velkou zátěží režimu a šáhovi se vymkla z rukou.

Roku 1954 znárodnil ropný průmysl do společnosti National Iranian Oil Co. (NIOC). O dvacet let později ekologisté mimo jiné odhadovali, že kolem roku 1990 začne objem těžby íránské ropy klesat...

Šáh ji prodával i do Israele, který od něho kupoval polovinu své spotřeby. Naopak Židé instruovali Peršany v zemědělství při zavodňovacích pracích. Roku 1950 dal šáh k disposici pozemkové reformě na 450 tisíc akrů své půdy, ale s velkostatkáři to nijak nehnulo. Roku 1963 začala „Revoluce šáha a lidu“ neboli Bílá revoluce.

Roku 1971, v době, kdy ještě televise tolik neznamenala, uspořádal velkolepou podívanou v ruinách Persepole. Nákladem jednoho sta milionů dolarů (roku 2010 inflačních asi 275 milionů dolarů) pořádal oslavy 2500 let perského státu. Mezi pozvanými byl etiopský císař Hailé Selassie I. (čtyři roky na to byl zavražděn), devět králů a šestnáct presidentů, mezi nimi i československý president, armádní generál v. v. Ludvík Svoboda.

Roku 1972 zrušil americký president Richard Nixon všechna omezení na vývoz zbraní do Íránu (bylo jich pak prodáno za čtrnáct miliard dolarů). Šáh v době ropného embarga po židovsko-arabské válce roku 1973 zvýšil těžbu a prodej ropy (a snížil tak její cenu) a Američané si přestali všímat poměrů v Íránu a na demokratisaci poměrů nenaléhali.

Šíitský fundamentalismu byl reakcí na vládu tajné policie a chronickou korupci. V lednu 1978 začaly demonstrace za reformy a síly spojila studentská, náboženská i komunistická oposice doma i v exilu. Když se šáha v listopadu 1978 ptal korespondent magazínu Time na to, co si myslí, že udělal za největší chybu, císař řekl: „Že jsem se narodil.“

Stará Persie, nový Írán

 

Pojem Írán je pojmem zeměpisným. Pro označení státního útvaru se používá teprve od roku 1935. Geografický pojem navíc zahrnuje i oblast dnešního Afghánistánu, část Střední Asie a západní část Pákistánu, Balučistán. Zároveň se pojmu »íránský« používá pro příbuznou jazykovou skupinu v této oblasti.

Persie, Peršané bylo a je označením pouze jedné části celého Íránu, kterého se ale používalo, jako vůdčího elementu, pro celý státní útvar (srov. podobný případ Anglie a Spojené království či Velká Británie/Británie).

Nejstarším ze známých jazyků íránské skupiny je stará perština. První nápisy pocházejí z doby vlády krále Dáreia I. (slavný skalní behistúnský nápis, kde činy krále oslavují paralelní perský, elamský a babylónský text). Staří Peršané používali nejprve uzpůsobeného babylónského klínového písma, ale oficiálním jazykem státní správy byla ve staré Persii, u Parthů i ve středoperské říši aramejština.

Peršané, Parthové i Středoperšané byli politicky a nábožensky tolerantní. V rámci perské říše existovalo velké množství státečků (hellénské městské státy, theokratické státy v Malé Asii a v Levantě), do jejichž vnitřního života ústřední perská vláda v podstatě nezasahovala. Stejně jako Helléni a Římané, nezasahovali Peršané ani do náboženského života poddaných »Krále králů«.

Všichni Íránci, tedy i Peršané, byli ve starověku polytheisty se světem dobrých a zlých duchů. Ahura Mazda, vládce nebes, ideál čistoty a spravedlnosti, bojoval s Ahrimanem, vládcem zla. Tento duální princip převzal blízký zarathuštrianismus, který se později stal »státním« náboženství perské střední říše.

U Parthů, jednoho z íránských národů, převládl kult boha světla Mithry, od kterého se později »poučil« i Kristus a ideologie jeho příznivců. Mithrův kult dosáhl v prvních staletích našeho letopočtu díky římským legionářům značné obliby po celé starověké Evropě.

 

 

 

Dáreios, král velkých králů

 

Říše dávných perských vládců byla první světovou megamocností, s výjimkou Číny s prsty v každém koutku světa. Dáreios I., od jehož úmrtí v listopadu 2014 uplynulo 2500 let, byl z vládců achaimenovské dynastie největší.

 

Možná to mohlo být všechno trochu jinak. Možná bychom neměli žádné vzory udatnosti, s níž se hellénský svět postavil východnímu agresorovi, kdyby žádný nebyl. Kdo by mohl poukazovat na rozdíl mezi západní svobodou slova, volbou nejvyšších orgánů a orientální despocií, kde proti vůli mocných není dovolání a pokyn ke změnám přicházívá pouze z paláců?

            Asi to spískal jistý Démokédés. Byl to on, kdo vnutil roku 514 př. n. l. Dáreiovi nápad, aby se více věnoval Hellénům, těm z lidí, kteří obývají pobřeží střední části Středomoří, žijí i jinde po světě a jsou hrozně rozhádaní. Dáreia do té doby až tolik nezajímali, neboť jejich iónští příbuzní v západní Anatolii a na Kypru žili tři desetiletí pod vládou perských satrapů v klidu, dělali obchody a byli mezi Hellény nejbohatší, fintiví, podnikaví, samý orientální móres.

            Démokédés z jihoitalského Krotónu byl věhlasný lékař. Na Aigíně, to ještě byla nezávislým státem, se jako první Evropan stal státem placeným medikem za horentní jeden talent stříbra ročně. Archiatros tés poleós, státní šéflékař, měl gáži o váze přes 37 kilogramů raženého stříbra v podoběšesti tisíc jednodrachmových mincí. Kupní síla drachmy v šestém století př. n. l. zajišťovala prostéživobytí na týden.

Perská celebrita

Vyznavač Asklépiova a Apollónova kultu Démokédés přestoupil z Aigíny do Athén, kde mu přidali, a pak na Samos k magnátovi Polykratovi, který mu dal dvojnásobek platu aigínského. Jenže to Polykratés neměl dobré u perského satrapy, správce celé oblasti, a po Polykratově popravě naražením na kůl za vykonstruovaný pokus o povstání se lékař dostal roku 522 mezi zajatci do Sús, tehdejšího pupku světa. Dáreios si zrovna při seskakování z koně vykloubil kotník a jeho egyptští lékaři si s tím nedokázali poradit. Král už myslel, že se na nohu nikdy nepostaví, jak nám sděluje historik Hérodotos, který příběh zaznamenal téměř století od doby, kdy se měl udát.

            Démokédés mocnáři pomohl a dostal za to dva páry zlatých pout. Asi byl tak trochu na prachy a tak se krále ptal, proč že mu za uzdravení přiděluje takovéto dvojnásobné zlo. Dáreia to pobavilo a vypravil Krotóňana s eunuchy za svými hrémovými ženami s tím, že to je ten muž, který jejich králi zachránil život. Bylo jich jistě mnoho desítek a každá nandala Démokédeovi zlata, že to nemohl pobrat.

            S králem hodoval lékař u jednoho stolu, stal se celebritou. Oproti veškerým zvyklostem se mohl pohybovat i v ženskéčásti paláce. Když zbavil Atossu (persky Hutausá), nejvlivnější z Dáreiových manželek, nádoru na prsu (možná to je první známý případ léčby rakoviny), troufnul si myslet na svou svobodu: Peršan ho totiž nechtěl pustit domů. Nakukal vděčné Atosse, ženě mocné a zřejmě i vzácně gramotné, aby krále, který připravoval invasi proti „evropským” Skythům, přemluvila k tažení proti Hellénům: že by odtamtud ráda měla šikovné služebnictvo a že také ví o někom, kdo se tam vyzná.

Prokletý západ

Král nic nenamítal a že pošle vyslance, aby obhlédli terén až do jižní Itálie, do Démokédeovy vlasti, a že lékaře k nim připojí jako muže znalého poměrů. Až bude informován, pak pak by mohl na Hellény vytáhnout.

            Tohle už chytráka dále nezajímalo. Když doplul domů, prostě Peršanům utekl. Dárieos si však asi zapamatoval, že ti šikovní a hodní lidé ze Západu mohou být i zlobiví.

            Během nezdařené skythské výpravy v letech 513-512, kdy podrobení Helléni postavili první interkontinentální most z Asie do Evropy v Bosporu a také přes Dunaj, se mu poddali Thrákové a Makedonci. Peršané se pak přes sérii porážek v Evropě udrželi až do roku 470.

            Dáreiovi se Hellénové připomněli až po roce 500 př. n. l., kdy se v Mílétu rozhořelo protiperské povstání vedené do té doby loyálními properskými aristokraty. Sparťané Ióny podpořit odmítli, dvacet lodí vyslali na pomoc Athéňané. Roku 494 Peršané revoltu potlačili a z Iónie prchlo na Sicílii, na druhý konec hellénského světa,  množství nových osadníků.

Zdalipak si na něho v paláci v Súsách Atossa vzpomněla?

            Byla manželkou svých nevlastních královských bratrů Kambýsa II. a Smerdia, asi i usurpátora Gautámy a teď Dáreia; jistě si takovou malichernost mohla dovolit. Lékař v té době s největší pravděpodobností už nežil, neboť se doma, kde stranil aristokratům, dostal do občanské války a po roce 510 o něm není zmínky.

            Roku 491 dorazili do hellénských států královi poslové požadující podrobení a následovalo fiasko perského výsadku 13. září 490 u attického Marathónu. Tyto události jsou ovšem v chronické známosti. První ze tří persko-hellénských válek trvala do roku 449 a pro Dáreiovy následovníky nedopadla dobře: Peršané se nesměli přiblížit k pobřeží Egejského moře. Hrobníkem perského státu se o století později stal Alexandros III., potomek makedonského krále Amynty I., který se Dáreiovi podrobil roku 512.

Tajemní magové

Šarru-kén Akkadský dva tisíce roků před Peršany ovládl „zemi mezi Horním a Dolním mořem”, v klínopisné literatuře země úrodného půlměsíce, kolébku civilisací. Egyptští panovníci po staletí ovládali ze své nilské říše svět mezi Súdánem a Anatolií. Assyřané panovali od Nilu po Írán. Ale nikdo z nich před Peršany nevybíral daně od dnešní Libye a Egejského moře po Indii a Střední Asii, od Kavkazu po Nubijskou poušť.

            Dáreios, persky Dárajavauš, se k moci nedostal dědictvím, ale pučem. Patřil k vedlejší linii perské královské dynastie nesoucí jméno předka jménem Achaimenés (pers. Hachámaniš); pokud vůbec nebyl ryzí usurpátor.

            Po smrti Kambýsa II. někdy kolem poloviny roku 522 př. n. l. se vlády v říši zmocnil jistý Gaumáta vydávající se za Kambýsova bratra a nástupce Smerdia alias Bardiju. Co byl Gaumáta zač, zůstává záhadou. Obří persko-elamsko-babylónský nápis na behistunské skále u Kermánšáhu v západním Íránu, který dal oddaný zarathuštrovec Dáreios pořídit na oslavu své vlády, označuje Gaumátu za maga, „maguš(u)”, a tak také hellénští historici.

            Magové ovšem bylo označení pro jistou část Médů, pro výběrčí daní a také pro kněží Zarathuštrova kultu možná médského původu. Magové se v Ježíšově mythu přišli poklonit novorozeněti (o králích Nový zákon nehovoří) a ještě později se slovu dostane „magická” náplň. Muselo těch chlapíků být mezi Peršany asi hodně, neboť Hérodotos mluví po likvidaci Gaumátově 29. září 522 o jejich masovém pobíjení a dokonce o pozdějším jistém svátku „magofonií”, tedy vyvražďování magů. Historik vtipně poznamenává, že v ten den zůstávají zalezlí doma… Asi to je humorná zkazka pro athénské posluchače, jimž za velké pozornosti ze svého díla veřejně předčítal.

Měl štěstí

Spiklenců na odstranění Gaumáty z trůnu bylo sedm a předem se dohodli, že o budoucím králi rozhodne, čí kůň ráno první zaržá. Dáreiův štolba to zařídil podle jedné zkazky tak, že pánova hřebce vodil večer na dohodnutém místě královské soutěže kolem klisny a připustil ho. Ráno si prý koník vzpomněl a zaržál. No a krom toho z jasného nebe zahřmělo a sjel blesk. Kdo by myslel na to, že jeden usurpátor zabil jiného, když bohové projevili svou spokojenost.

            Dáreiovi šlo roku 522 na ruku úplně všechno. Od likvidace krále, po lest na kumpánech. Během jednoho roku vybojoval se svými veliteli na území dnešního Iráku, Íránu a Turecka na dvě desítky bitev s řadou dalších trůnu chtivých horlivců; nikdo ho nezastavil. Proti Peršanům se vzbouřil i Babylón, kde se vynořili na několik měsíců dva noví Nabû-kudurrí-usurové, povstala Médie, osamostatnil se satrapa Egypta.

            V letech 522-521 se mohla říše, kterou vybudoval s původně nomádskými Peršany Kýros II., zhroutit. Nestalo se a rostla, dokud její expansi na západ nezastavili Helléni. Po marathónské ostuděžil Dáreios ještě čtyři roky a zemřel na podzim roku 486 př. n. l. jako zřejmě třiašedesátiletý. Posledním známým datovaným dokumentem s jeho jménem (orient datoval podle roků vlád panovníků) je obchodní doklad z babylónské Borsippy ze 17. listopadu a prvním známým datem Dáreiova syna Xerxa I. je první prosinec.

Reformy a tuny zlata a stříbra

Růst perského a Dáreiova imperia neměl nic společného s dobyvateli 16. století nepříčetně hrabivého typu Cortés a Pizarro v Americe a podobní křesťanští kolonisátoři. Dáreios prokazoval v dobytých zemích náboženskou toleranci, svého dobrotivého boha Ahuru mazdu národům nevnucoval. Financoval obnovu egyptských a babylónských chrámů, za něho byl po pěti letech stavby zasvěcen v Jeruzalému v březnu 516 druhý chrám Jahweho (první zničen roku 587 př. n. l. Babylónci, druhý roku 70 n. l. Římany). Na rozdíl od současnosti, drželi Židé s Peršany po celé předislámské dějiny.

            Král reorganisoval roku 518 správu obřího území s desítkami národů do satrapií a do jejich menších jednotek nomů-krajů. Z nich vybíral daně v drahých kovech, které byly taveny do hliněných soudků. Po vychladnutí byla hlína odstraněna a královská mincovna měla k disposici tuny ryzího stříbra a zlata. Pouze král měl právo razit zlatou měnu (proslulý „dáreikos”), satrapové, kteří udržovali vlastní vojska a měli vlastní rozpočet a pravomoce soudní, razili mince stříbrné a měděné.

            Dáreios ročně vybral 9540 talentů stříbra a 4680 talentů zlata, to je 250 tun stříbra a 123 tuny zlata. K tomu nesmírné množství naturálních dávek. Bohatství perských „králů králů” bylo mezi Hellény příslovečné a jméno vzdáleného vašnosty je mnohdy ani nezajímalo: byl to „velký král”, nebo jednoduše „král”. Přitom se perské zlato namísto mečů a loďstva stalo zbraní, která rozhodla peloponnéskou válku a financovala v Helladě síť properských agentů-politiků.

Stavitel

Dáreios zavedl jednotnou administrativní řeč, a tou se nestala stará perština, nýbrž všeobecně rozšířená aramejština. Převzali ji pro správu svých východních satrapií ve styku s domorodci dokonce ještě Seleukovci, panovníci dynastie, která po Alexandrově smrti roku 323 po dlouhých bojích převzala území od Egejského moře po Indii. Znalost aramejštiny vytlačila až muslimskoarabská expanse od sedmého století n. l.

            Centralisovanou administrativu provázel systém armádních garnisonů, civilní královské správy a silnic s poštovními posly. Vedle rozsáhlé stavebníčinnosti, v níž vyniká sídelní palác v Persepoli, dokončil v letech 510-497 kanál z Rudého moře do Nilu a tudy do Středozemního moře, dílo, které začal kopat egyptský král Nekó II. (vládl v letech 610-595).

            Vyslal námořníky pod kárským (?) kapitánem Skylakem z Karyandy na výpravu do Indie a kolem Arábie, ale objevitelského v tom asi bylo málo: možná se chystal podrobit si Araby, k čemuž za Achaimenovců, v hellénismu ani za Římanů nikdy nedošlo.

            Západní svět si však bude Dáreia a jeho syna asi navždy pamatovat jako ty, kteří chtěli zotročit svobodymilovné Hellény a možná i všechny, kteřížili v té době v Evropě.

 

exkurs: Není výročí jako výročí

V říjnu 1971 šáh Mohammad Rezá Pahlaví velkoryse slavil jiné bombastické výročí, 2500. let od vzniku perské říše. Za základ si vzal rok smrti Kýra II. a šáh stanovil tuto událost na 15. října, ačkoli nemá opodstatnění v pramenech.

            Na persko-íránskou slávu přijeli monarchové (britská královna se omluvila) a politici z celého světa (americký president Richard Nixon také nepřijel, hlavní císařův spojenec). Zato formální hlava Sovětského svazu Nikolaj Podgornyj, jugoslávský vůdce Josip Broz Tito, rumunský Nicolae Ceašesku a rovněž armádní generál ve výslužbě a družstevní účetní Ludvík Svoboda.

            Oslavy, které vypukly u Kyrovy hrobky 10. října, svou nákladnosti vydráždily domácí konservativní oposici. Šáh postavil u ruin Persepole, stojící dnes v bezvodé krajině, stanové městečko, které bylo využíváno až do roku 1978. Za revoluce ajatolláhů roku 1979 bylo vyrabováno a roku 1982 se do jeho stanů nastěhovali vojáci. Po míru s Irákem roku 1988 bylo opuštěno.

(vyšlo ve zkrácené formě v časopisu Týden 45/14)

 

 

 

 

Obrazy ze starého věku

Králova manželka, Diova milenka a matka jednoho z bohů. Bakchanatka na trůnu

Krvavý konec makedonské královské dynastie

Makedonská královna Olympias, manželka Filippa II. a matka Alexandra III. Velikého, patří mezi nejznámější ženské osobnosti evropských dějin. Slovutnosti nedosáhla ani tak slávou politických činů nebo moudrostí, spíše svou rozporuplností. A hlavně svým mateřstvím.

Ačkoli syn dobře znal matčinu povahu a podoby jejích nálad, nikdy, kromě výtek, proti ní nic nepodnikl. Jak sám jednou řekl přátelům kdesi v Asii, když dostal dopis od svého makedonského místodržitele Antipatra se stížnostmi na ambice Olympiadiny: »Kdyby věděl, že na jeho důvody stačí jediná slza od matky...«

Osudové změny na trůnech

V zimě roku 359 byl v Makedonii zavražděn nástrahami vlastní matky Eurydiky I. král Perdikkás III. (vládl od roku 368). Novým králem se stal jeho pětiletý syn Amyntás IV. a za králova poručníka makedonští šlechtici zvolili Perdikkova bratra Filippa II., jemuž bylo tehdy 23 let.

Filippos brzy osůbku Amynty IV. odstavil a prohlásil se sám králem, což bylo většinou Makedonců přijato (později učinil Filippos II. Amyntu svým zeťem, ale Filippův syn Alexandros III. jej dal raději zavraždit, aby nebylo zpochybňováno jeho vlastní nástupnictví). Filippos II. se v průběhu roku zbavil tří dalších pretendentů a dosáhl všeobecného uznání v celém hellénském světě.

Makedonští králové odvozovali svůj původ od dórského Héráklea. První známý král z jejich rodu přišel v 8. století do Makedonie z Argu a proto se této dynastii říká argejská či argívská.

V sousední Molossii, nejsilnější části Épeiru, téhož roku zemřel král Neoptolemos I. (vládl od roku 370). Nástupcem se stal jeho bratr Arrybás (vládl do roku 343), který se oženil s vlastní neteří Tróadou. Jejich synům Alketovi a Aiakidovi mnohem později Olympias, Tróadina sestra, předhazovala, že Arrybás zabil jejího otce Neoptolema I.

Cesta k makedonské moci

Roku 358 zahájil král Filippos cestu, na jejímž konci byla Makedonie nejsilnějším státem nejen hellénského světa. Svou první úspěšnou válku vedl s Illyry a následujícího roku zahájil expansi do oblastí, kde se střetl s tradičními zájmy Athénských (první athénská válka s Filippem trvala do roku 346 a Athénští v ní byli stále v defensívě).

Zároveň zahájil král první ze svých čtyř válek o Thrákii, které skončily roku 342 anexí celé země a obsadil větší část Thessalie (od roku 344 vládl Filippos Thessalii přímo).

Ve válkách proti Thrákům a athénským spojencům, spolku thráckých Chalkiďanů, přišel Filippos při obléhání Methóny v létě 354 o oko. Z této doby mj. z operací v Thrákii pochází i velmi slavná postava divadelního Chlubivého vojína. V Thrákii porazili Athéňané pod Charétem jeden žoldnéřský oddíl Filippův, jemuž velel Thrák Adaios: jeho postava a jednání se stala básníkům předlohou pro divadelní postavu jménem stratiótés filodoxos, latinsky miles gloriosus.

15. nebo 16. dubna 346 přijali Athéňané podmínky míru s Filippem (Filokratův mír) a měl volné ruce v tzv. svaté válce proti Fókům: ještě téhož roku srovnal se zemí všechna fócká sídla. Filippos II. se stal za svou osobu i členem delfské amfiktyonie a toho roku se stala Makedonie nejsilnějším z hellénských států a zůstala jí až do konce hellénské a své nezávislosti. Ísokratés mu adresoval řeč »Filippos«, kde ho vyzývá, aby se postavil jako hégemón do čela Hellénům v boji proti Peršanům.

Začátkem roku 343 sesadil Filippos na popud Olympiadin jejího strýce Arrybu a na molosský trůn posadil jejího bratra Alexandra I. Épeirského, kterému tehdy bylo 25 let. Arrybás měl odejít do Athén, kde zemřel snad roku 317, podle jiné tradice krátce po těchto událostech.

Na podzim roku 340 zabavili Makedonci na Bosporu velkou athénskou flotilu, vezoucí obilí z Černomoří, a Athéňané ihned vyhlásili válku; byla to jejich druhá přímá válka s Filippem, která skončila u Chairóneie 2. srpna roku 338.

Sedm žen krále Filippa

Král Filippos patřil mezi ty panovníky dějin, kteří dokázali úspěšně spojit velmocenskou politiku s diplomacií manželského lože. Ačkoli později jen Olympias byla královnou s diadématem, tj. korunovanou panovnicí, slavil Filippos řadu dalších svateb, z nichž většina byla politických.

Poprvé se Filippos oženil dříve, než se stal králem, s Filou, sestrou elimiótských dynastů Derdy a Machaty, údělných knížat makedonských králů. Jako součást mírových smluv s Illyry se Filippos II. oženil roku 358 podruhé, a to s dcerou jednoho z illyrských knížat Bardylia(?) jménem Audaté. Audata měla být žena značně neobvyklá, až moderní. Byla velmi udatná a účastnila se všech manželových vojenských tažení.

V jedné z bitev proti příbuzným Illyrům měla prý osobně v souboji zabít jistou illyrskou vládkyni. Jako makedonská královna přijala Audata trůnní jméno Eurydiké II. a stala se matkou Kynny, manželky Amynty IV. (Kynna se později stala matkou Addaie alias Eurydiky III.).

Fila zemřela bezdětná někdy v průběhu roku 357 a tehdy se král seznámil s Olympiadou, se níž slavil svatbu koncem téhož roku, viz níže. V zimě roku 340 se Filippos oženil počtvrté, tentokrát s Médou, dcerou krále Histriánů, čímž potvrdil koalici proti skythským Agathyrsům (Histriánové, tj. Podunajci, bylo zřejmě dobové označení a také nejstarší pro Gety = Dáky?).

Po sňatku s Médou slavil svatby (přesnou dobu neznáme) ještě se dvěma Thessalkami, s Nikésipolidou z Fer a s Filinnou z Lárissy. Dcerou Níkésipolidy byla Thessaloníké, pozdější manželka Kassandrova, po níž její manžel a velký odpůrce všeho, co se týkalo královského argejského rodu, pojmenoval nové město, slavnou Soluň (město bylo založeno na místě staré Thermé roku 316, snad v roce svatby; zavražděna byla svým synem, králem Antipatrem I., roku 294). Synem Filinny byl Filippos III. Arrhidaios, slaboduchý nominální nástupce svého nevlastního bratra Alexandra III.

Filippova třetí choť

Filippos se zamiloval do Olympiady na Samothráce (ostrov před Thrákií), když tam byli zasvěcováni do mystérií. Naklonil si jejího strýce Arrybu. Nevěstě se prý noc před svatbou zdálo, že do jejího klína udeřil blesk a po ráně prý vzplanulo velké světlo. Filippovi se zase později zdálo, že tiskne na Olympiadin klín pečeť s obrazem lva. Znalci ho varovali, že má být ve věcech manželských opatrný.

Olympias si tehdy myslela, že Alexandros je synem boha, zato Filippos žárlil. Možná, že tu povstala příčina pozdějších napjatých vztahů mezi oběma. Kromě toho Filippa děsily Olympiadiny náboženské praktiky. Prý jednou spatřil vedle královny ležet na lůžku nataženého hada. To ho ochladilo ve vztazích k choti a prý k ní začal docházet stále méně.

Olympias pocházela ze země, kde bylo hellénské olympské náboženství výrazněji prostoupeno matriarchálními předhellénskými kulty. O tom svědčí i tři jména královny Olympiady (nar. roku 376): rodným jménem Olympiady bylo Myrtalé, jejími dívčími jmény Polyxené a Stratoníké.

Celý Épeiros uctíval odedávna orfická mystéria a dionýsovské orgie, bakchanálie. Molosské ženy se podobaly šíleným Thrákyním, výročně slavícím bez přítomnosti mužů. Olympias horlila pro stavy šílené posedlosti, dosahovaných v dlouhých tancích, drogami a především nezřízeným pitím, které v některých kultovních okamžicích, při vzývání úrodnosti, vrcholily v sexuálních orgiích.

Pravda, tehdy již jen s tzv. satyry, nikoli, že by slavnosti končily krvavou obětí mužů, ztvárňujících eneolithického kultovního krále, bezmocného oplodňovatele.

Že byla Olympias nábožensky posedlá, dokazuje její stížnost přátelům, když se Alexandros chystal do Asie: »Cožpak mne nepřestane Alexandros osočovat u Héry?«. Svého syna brala za syna Diova (Alexandros potvrdil později své »božství« v oase Siwa v Egyptě, kde se za Diova syna dal prohlásit).

Dne 6. lóa, který odpovídal athénskému hekatombaiónu, tj. snad 21. července roku 356, se v Pelle narodil Alexandros, prvorozený syn Filippův (mj. se téhož roku narodil Seleukos). Téhož dne vyhořelo Artemísion v Efesu, makedonské vojsko pod Parmenionem porazilo Illyry, Filippovo spřežení vyhrálo na olympiádě   to vše se měl král Filippos II. dozvědět v okamžiku, když právě dobyl Poteidaiu.

Olympias k sobě připoutala syna a o rok později i dceru Kleopatru (III. Makedonskou) pevněji, než se podařilo jejich otci. Prvním vychovatelem Alexandrovým byl příbuzný královny, Épeiróťan Leónidás, jenž ho vedl k vojenské disciplíně. Ve 13 letech dostal od Filippa vychovatele, tehdy již známého Aristotela ze Stageiru. Nebyla to náhodná volba, protože Aristotelův otec Níkomachos byl lékařem Filippova otce.

Když pak Filippos roku 350 Stageiros vyvrátil, nebyl Aristotelés ve městě. Později dal král zase město osídlit. Aristotelés zůstal vychovatelem Alexandra do roku 340, resp. úředně do roku 336.

Králova poslední láska

Filippos se po návratu z Korinthu, kde na jaře 337 vytvořil spolek Hellénů pro válku s perským králem, zamiloval do Kleopatry, neteře makedonského šlechtice Attala a již v létě slavil s ní svatbu a prohlásil ji dokonce královnou Kleopatrou II. (dětmi Kleopatry II. byli Karános a Európa).

Na jedné z hostin před svatbou opilý Attalos vybízel bohy, aby se Filippovi z Kleopatry narodil syn-dědic trůnu. Stejně opilý Alexandros po něm hodil číší s otázkou, zda jeho považuje za bastarda. Více opilý Filippos tasil meč, aby se na syna vrhnul, ale v opilosti upadl. »Tenhle člověk se chystal přejít z Evropy do Asie a zatím tady leží natažený, když měl přejít od lehátka k lehátku«, vysmál se mu Alexandros.

Po hádce musel Alexandros odvést Olympiadu do Épeiru a sám s přáteli odešel do Illyrie. Ještě předtím učinil perský satrapa Kárie a její vládce Pixódaros Filippovi návrh na provdání své dcery s Arrhidaiem nebo s Alexandrem, což bylo jako ponižující na nátlak Olympiady odmítnuto. Poté nabídl Filippos svou dceru s Olympiadou Kleopatru (III.) Alexandrovi I., králi Molossů, bratrovi Olympiady, což bylo přijato.

Následujícího roku se Filippos se synem usmířil a ten se vrátil do Makedonie. Olympias zůstala v rodném Épeiru a nepřijela ani na svatbu svého bratra Alexandra I. se svou dcerou Kleopatrou (III.) v červnu roku 336, kterou Filippos II. slavil v Aigách, starém sídelním městě makedonských králů. Během slavnostního průvodu byl, údajně ze msty, zavražděn jistým Pausaniou z Orestidy. Vrah byl na místě ubit.

Olympias se vrátila do Makedonie až po Filippově smrti a s Alexandrem, novým králem Makedonců, potrestala další spiklence na vraždě Filippově. Podle jiné tradice, snad lepší, byla vražda komplotem Olympiady. Královna měla Pausaniovu mrtvolu ozdobit zlatým věncem a meč, jímž byl Filippos zabit, zasvětila Apollónovi pod jménem Myrtalé, což bylo jedním z jejích dívčích jmen.

V této době opustil Aristotelés dvůr v Makedonii a odešel do Athén, kde v Lykeiu založil vlastní filosofickou školu.

Alexandros v Asii, Olympias doma

Zatímco Alexandros v roce 335 uklidnil povstalé Hellény (vyvrácení Théb), »úřadovala« v Pelle Olympias. Dala zavraždit královnu-vdovu Kleopatru II. i s jejími novorozeňaty Karánem a Európou a pak poslala vojevůdce Parmenióna, aby zabil Attala, svého bývalého spolubojovníka: byla vyvražděna celá rodina.

Když na jaře 334 odešel mladý Alexandros na své nesmrtelné tažení proti perskému králi, zanechal s menší částí vojska v Makedonii zkušeného vojevůdce Antipatra, aby bránil makedonské posice v Helladě a proti Thrákům a dalším nepohodlným sousedům. Místodržící se brzy dostal do kompetenčních sporů s Olympiadou a to tak vážných, že se začal obávat z Alexandrova návratu do Makedonie. Olympiadina povaha dala naznačovat, že by se mstila na celé Antipatrově rodině.

Olympias se někdy před rokem 330 opět odstěhovala do své vlasti, do Molossie, které bylo tehdy bez krále (Alexandros I. padl téhož roku v Itálii u Pandosie v bitvě proti barbarům na straně Tarentských, kteří si ho povolali na pomoc). Za nezletilého, tehdy tříletého Neoptolema II. vládla jeho matka Kleopatra, Olympiadina dcera. Olympias žila v Épeiru do roku 318.

Antipatrovy obavy vyvrcholily v říjnu 324, když Alexandros rozhodl, aby se novým místokrálem v Makedonii stal Kratéros, oblíbený u vojska. Antipatrovci se museli rozhodnout (pokud připustíme druhou versi o Alexandrově smrti, že totiž byl otráven; jiné prameny hovoří o smrti z nemoci).

Alexandros III. zemřel v Babylónu zřejmě 11. nebo 13. června roku 323, pravděpodobně otráven jedním z Antipatrových synů Ioláem, který u dvora sloužil jako arcičíšník.

Nominálním nástupcem na makedonském trůnu se stal Alexandrův nevlastní bratr Filippos III. Arrhidaios, syn Filinny z Lárissy, jehož Olympias systematicky měla navykat na drogy. Byla to první historicky doložená vnucená narkomanie.

V Épeiru žila Kleopatrá, přímá Alexandrova sestra a v Makedonii žily nevlastní sestry Alexandrovy Kynna alias Kynané a Thessaloníké. Jediným přímým potomkem Alexandrovým byl asi roční syn Peršanky Barsiny Héráklés. V červenci se jako pohrobek narodil Alexandrově manželce Rhóxáně Alexandros IV. a dodatečně byl provolán spoluvládcem Filippa III. Rhóxáné dala bezprostředně zavraždit Stateiru, vdovu po Dáreiovi III., jíž Alexandros prokazoval pozornost.

Olympias v čele koalice

Vypukla čtyřicetiletá válka o Alexandrovo dědictví. Olympias a celá rodina se do ní zapojila s hrůznou intensitou. Jeden z mocných, Leonnatos, který právě přiváděl z Asie posily Antipatrovi, jemuž se nedařilo ve válce s Hellény, pozval z Épeiru do Pelly Kleopatru a Olympiadu. Kleopatře nabídl ruku, ale padl v bitvě dříve než se stačil spojit s Antipatrem.

Téhož roku 322 se z Makedonie do Asie ke dvoru vypravila Kynna se svou dcerou Addaiou, kterou chtěla provdat za krále Filippa III. Cestou byla Kynna po hádce zavražděna Alketou, bratrem říšského správce Perdikky. Přesto se Addaia v Pisídii stala Filippovou manželkou a královnou s trůnním jménem Eurydiké III.

Snažila se ovládnout krále a dostat ho z vlivu vojevůdců. Do Asie se vypravila také Kleopatra, o jejímž sňatku s Perdikkou jednala Olympias hned po smrti Leonnatově. Kleopatra se usadila v Sardách a čekala... až do své smrti. Perdikkás se ale rozhodl jinak, a tak zůstal Épeiros bez vlády, ačkoli veškerou moc musela držet v rukách Olympias, která byla stále ještě mimo Makedonii.

Roku 320 se poprvé po čtrnácti letech vrátil královský dvůr do Makedonie a oba králové, Filippos III. a Alexandros IV. s matkami, pobývali v Pelle. V atmosféře intrik a neustálých mocenských střetů. Antipatros v této době bojoval s hellénským oddaným královny-matky Olympiady Eumeneem, dokud nezemřel v zimě či na jaře roku 319. Veškerá jeho moc přešla na syna Kassandra, jenž pokračoval v boji s královskou, argejskou stranou, kterou hájil otevřeně Polyperchón.

Roku 319 poslal Polyperchón, nový říšský správce, Rhóxánu s tříletým Alexandrem IV. do Épeiru k Olympiadě. Oba králové se pak už nikdy neuviděli. Následujícího roku převzala oficiálně poručnictví nad svým vnukem babička Olympias, u níž žila část makedonského dvora. Poručníkem Filippovým se stal Polyperchón.

Mladá královna

Když se situace vojensky vyvíjela příhodně pro stranu »královských«, odešel v roce 318 Polyperchón do Épeiru, aby přivedl Olympiadu se dvorem zpět do Makedonie. Po jeho odchodu však v Pelle vzala vládu do svých rukou Eurydiké III. a postavila se na stranu »autonomistů«, tedy těch šlechticů, kteří si nepřáli uchování jednotné makedonské monarchie, ale v podobě mnoha »údělů« bez ústřední moci (z těch byl nejsilnější v Evropě Kassandros; říkáme jim diadochové).

Polyperchón se s Olympiadou a Alexandrem IV. a jeho matkou v říjnu vrátil do Makedonie a na hranicí obou zemí na místě zvaném Euia se obě makedonské královny setkaly v bitevních liniích proti sobě. Olympias byla ve svých 59 letech oděná jako bakchanatka, mladá Eurydiké v plné zbroji. Makedonci ale přešli na stranu staré královny, matky božského Alexandra, a král Filippos III., jeho manželka a rádci byli zajati.

Krátce nato dala Olympias svou drogovou oběť nenávisti proti jeho nevěrnému otci Filippovi II., Filippa III. Arrhidaia, propíchnout. Jeho manželce, teprve dvacetileté královně Eurydiké III., dala v paláci v Pydně možnost zvolit si smrt: Eurydiké se oběsila na svém vlastním královském diadématu.

Krvavé zúčtování

Pak následovala Olympiadina osobní msta nad rodinou a přívrženci vrahů Alexandrových. Byl zabit Níkánór, bratr Kassandrův, se sto přívrženci a hrob Iollův, pravděpodobného Alexandrova vraha, dala rozmetat.

Kassandros v té době úspěšně ukončil své boje proti Hellénům na Peloponnésu a obrátil se proti épeirským fúriím. Na konci roku uzavřel a oblehl v Pydně Olympiadu s Rhóxánou, Alexandrem IV. a Thessaloníkou. Na jaře roku 316 bylo město vyhladověno a Olympias sáhla k vyjednávání.

Kassandros jí zaručil osobní nedotknutelnost, vydá-li krále Alexandra IV. s Rhóxánou. V té době byla na východu říše v Íránu zradou přemožena »královská« strana smrtí Eumenea. Když Olympias otevřela brány Pydny, postavil ji Kassandros před soud Makedonců ve zbrani, na němž byla odsouzena k ukamenování.

Protože se ale vojáci neměli k provedení rozsudku, určil Kassandros ke kamenování příbuzné těch, které dala před rokem Olympias pozabíjet. Olympias zemřela ve věku 60 let.

Konec argejského rodu

Rhóxáné s Alexandrem IV. zůstali v Kassandrově moci. Po dalších dlouhých bojích diadochům jejich existence začala překážet ještě více. Roku 311 byl sice Alexandros IV. potvrzen jako král všech Makedonců (už bez Thrákie a Egypta), ale již koncem následujícícho roku dal Kassandros v Amfipoli Rhóxánu s třináctiletým Alexandrem IV. zavraždit.

Roku 309 zavraždil Polyperchón čtrnáctiletého Héráklea a pak i jeho matku Barsinu, když je krátce předtím vylákal z Pergamu, kde stále žili, do Korinthu, čímž vymřel argejský rod makedonských králů po meči.

Poslední z přímých příbuzných byla Kleopatrá, exkrálovna épeirská, která již od roku 322 žila v Sardách a čekala na vhodnou partii. Vdova po Alexandrovi I. Molosském se nabízela Leonnatovi, podobně o rok později Perdikkovi, roku 317 ji odmítl Kassandros, hned na to Lýsimachos a někdy před rokem 309 ji odmítl rovněž Antigonos I.

Roku 308 požádala o ruku Ptolemaia I. a povolala ho k sobě. Tím se stala nebezpečná Antigonovi, s Ptolemaiem soustavně válčícím, a tak dal v Sardech Kleopatru zavraždit jejími vlastními služkami.

Tím skončila tragédie Olympiadiny rodiny a prvního makedonského královského rodu. Druhým a posledním se po třiceti letech bojů o moc stali Antigonovci, potomci Antigona, vraha poslední královny z Hérákleova rodu.