O

Obadás z Charakény, viz Orobzás

občan, občanství, viz Athény

občanství v Římě, novorozeně z římského otce bylo na základě ohlašovací povinnosti zapsáno do registru-matriky ve sklepení chrámu Sáturnově pod Capitóliem do třiceti dnů. Aerárium populí rómání n. Sáturní spravovali zprvu quaestoři, za Augusta od roku 28 dva praefectí aerárií Sáturní volení z bývalých praetorů, o pět let později dva losovaní praetorés aeráriíod Nerónových časů dva praefecti určení na tři roky. Viz pod aerárium.

Císař M. Aurélius Antónínus zavedl matriční úřady také v provinciích se stejnou ohlašovací lhůtou, tabulária pública. Tím bylo přiznáno občanství a úřady o tom vydávaly potvrzení. Povinnost přihlašovat legitimní děti k Sáturnovi zavedl roku 4 n. l. a 9 n. l. Augústus a je možné, že M. Aurélius přihlašovací povinnost rozšířil také o nelegitimní potomky (?).

Plné římské občanství, cívés optimó iúre, dávalo jedinci: i. práva politická - volit, iús suffrágií, a být volen, iús honórum; ii. práva společenská - odvolací, iús próvocátiónis, právo obchodovací, iús commercií, sňatku, iús cónúbií (srov. pod manželství a legionáři), závěti, iús testamentí etc. V Itálii degradovaly poražené státy, které měly předtím spojenecké smlouvy s Římem, na múnicipia. Jejich samospráva měla několik stupňů autonomie.

S koncem republiky a za principátu rozdíly pozvolna mizely masovým udělováním římského občanství: po spojenecké válce obdrželi občanství všichni obyvatelé Itálie, Caesar podaroval římanstvím předalpské Gally = severní Itálii, od roku 212 n. l. asi v naději na vyšší daňový výnos Tarautás-Caracalla dal občanství všem v říši, kromě kategorie lidí déditícií, tj. ti, co se vydali na milost a nemilost (snad na okrajových územích říše usazení barbaři). Bylo to nejrozsáhlejší formální přiznání občanských práv v historii (říše tehdy měla c. třicet až padesát milionů obyvatel, zákon se týkal pouze osobně svobodných) a to ještě bez ohledu na majetkový census, nacionalitu, vyznání a rasu.

Za principátu se svobodné obyvatelstvo říše členilo na římské občany a cizince/peregríní, tedy "přespolní": latinsky se nazývaly cívitátés, řecky na Východě poleis. Občané měli římské nebo latinské právo a jejich obce/státy se nazývaly múnicipium nebo colónia, pokud to byla obec usazených armádních veteránů (berz ohledu na to, kolik domorodých obyvatel v místě žilo).

Cizinci byli buď občany států platících prostý tribut, cívitátés stípendiárií, obce svobodné, cívitátés líberae, řec. poleis eleutherai kai autonomoi. Užívaly sice vlastních zákonů, někdy i tradičních (to nebyl případ Sparty), měly však nad sebou císařský dozor ve formě dosazeného curátora, řec. epistatés. Jinými peregríny byly státy se spojeneckou smlouvou vymezující jejich autonomii přísněji, cívitátés foederátae. Existovaly též státy svobodné a spojenecké, cívitátés líberae & foederátae (např. Amísos), mající nad sebou dozor provinčních správců.

Většina obyvatel říše však neměla vůči Římanům žádný jiný právní vztah, než totální porobu, ryzí barbarství z pohledu vládnoucího národa. Jejich jediným "právem" bylo platit daně. V Lúsítánii z 45 obcí mělo nějakou formu římského občanského práva pouze devět, v nejřímštější z hispánských provinií Baetice bylo římských ze 175 obcí pouze 55. V kdysi keltské severní Itálii vedle římských měst existovalo za principátu 112 kmenů, tribús, v Alpách 49 národů, gentés.     

Proti neoprávněnému přisvojení římského občanství spojenci a propuštěnci fungoval zákon Papiův. Srov. roky 187 a 177, kdy se Řím zbavoval Latinů, kteří se neoprávněně dostali k občanství. Princeps Ti. Claudius dal stít lidi, kteří si neoprávněně přivlastnili římské občanství, zakazoval peregrínům/cizincům dávat si římská jména. Na druhou stranu povolil dekretem z 15. března 46+ užívat výhod římského občanství keltským komunitám v Raetských Alpách Anaunů, Tuliassů a Sindonů, kteří si od časů Tiberiových v dobré víře mysleli, že jim občanské právo bylo uděleno, což se nestalo. 

S občanství se kšeftovalo ode dávna: Na 99. olympiadě došlo k historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. Něco obdobného udělal Dikón z Kaulónie, který se dal podplatit Dionýsiem I. a prohlásil se za občana Syrákús.

S atraktivitou svého občanství si přivydělávali v římské době Athéňané. Augústus jim to však roku 21 osobně na místě zakázal; a k tomu jim vzal Aigínu a Eretrii, neboť se příliš drželi Antonia. V moderní době prodej občanství za investice není ničím vzácným, srov. například praktiky Irska, Malty, Kypru a řady karibských státečků.

O nabývání občanství neřímskými vojáky viz pod legionáři.  

obelisky, jejich přeprava, viz architektura

obelos, viz obolos

Oberaden, místo římského opevněného ležení v NRW, moderní název§ 11

obesita, korpulentnost, tloušťka, rekordní, viz pod kuchyně a masožravost

oběti, obětiny, vycházejí z názoru, že bohové kdysi jídávali s lidmi a dostávali při hostině v jádru podobné díly, jako jejich lidští hostitelé, viz Bohové a jejich svátky.

oběti, lidské, doložené u Hellénů, Římanů a Kartháginců§ 596, 480, 409, 358, 324, 310, 260 (v IND), 258, 250 (Irsko), 225, 221, (Čína), 216, 210 (Čína), 182, 97 (jejich zákaz v Římě), 2 (jap.)

Sakrální kanibalismus není až na egyptskou výjimku, viz zde níže, ve starém věku doložen; srov. také pod sebeobětování. V Číně a posléze na celém Dálném východu běžné za pradávné dynastie Šang, za Čouů doprovázely císaře do smrti jeho ženy a blízcí, jak doloženo masově v hrobech; výročně ztratila život žena jako manželka říčnímu bohu. Do mohyl velmožů v Japonsku a Koreji zaživa pohřbíváno jejich služebnictvo, zmiňováno v Japonsku ještě k roku 247 n. l.; po smrti aristokratově byla stavěna pro jeho hrob mohyla a nešťastníkům se s jejím dokončováním završovaly dny života. Pohřební oběti na cestu do záhrobí konány zpočátku u Sumerů a Egypťanů, ale zvyk nevydržel do 2. tisíciletí, masové sakrální vraždy Aztéků trvaly až do konce říše s dobytím Španěly roku 1521.   

Srov. také židovskou pověst o nabídce oběti vlastního syna, nebo zmínky o přímých obětech (knihy Soudců a Královská ve Starém zákonu), nebo repliku Iósépa Flávia Apiónovi, který tvrdil, že prý Antiochos Epifanés našel v Jahweho chrámu Helléna, kterého tam kněží vykrmovali na jakousi výroční oběť, při níž údajně přísahali zachovávat nenávist vůči Hellénům.

V hrobce vládce státu Čchin Ťing-kunga (vládl v letech 577-557), která byla odkryta roku 1986 v Jungu, hlavním městě Čchinu v letech 678-385, v dnešním okresu Feng-siang v provincii Šen-si, bylo pohřbeno 182 lidských obětí.

V Indii zakázali lidské oběti prováděné ve svatyni Kámákhjá na hoře Kámágiri, „Hoře lásky“, u Guváhátí v Ásámu teprve britští okupanti roku 1832. V Ásámu, Zemi lásky Kámárúpa, byli obětováni bohu lásky Kámovi muži. Od britského zákazu mu Ásámci obětují hlavy domácích zvířat, buvolů, kozlů.

Ojediněle se však lidské oběti v Indii udržely dodnes. Za příchod deště a dobrou úrodu v květnu 2015 ve státě Džhárkhand/Jharkhand podle listu Hindustan Times uřízla jistá okultististcká skupina zvaní Orkové/Orkas alias Mudkatwa hlavu jistému 55letému muži. V té době východ Indie sužovala hrozná vedra a začátek monsunu v této oblasti nasává až v polovině června. Téhož měsíce byl v Ásámu lynčován jiný magik za to, že na usmíření všemocné bohyně Kálí uřízl hlavu pětiletému chlapci. Roku 2012 v Západním Bengálsku muže uřízl hlavu své manželce, aby si zajistil dobrou úrodu. Rok předtím ve státě Čhattísgarh byl zavražděn sedmiletý chlapec a jeho játra obětována za zdar úrody životodárné bohyni Durga.

Rituální oběti vybraných šlechticů panovníkem říše Unioro na severu Ugandy jsou doloženy cestovatelem Gaetanem Casatim ve střední Africe v oblasti Equatorie, severního Konga (K) a Ugandy v 80. letech 19. století. Ital též dokládá, že v despocii Unjoro (Unyoro, Unioro) byli obětováni zemřelým vůdcům chlapci (což se také dělo při každém novoluní). Casati zaznamenává, že při úmrtí "krále" bylo do jeho hrobu posazeno šest královen a chlapec opatrující vladařovu dýmku. Když byla jáma zahazována hlínou, nešťastnice se prý ani nepohnuly, nad nimi byla navršena mohyla o deseti vrstvách a na každé vykrvácelo po pěti mužích a ženách.

Vídeňský ethnograf Hugo Adolf Bernatzik (+ 1953), pro něhož krátce pracoval též znalec Afriky Bedřich Machulka, v popisu svého pobytu v Portugalské Guineji (od roku 1974 Guinea-Bissau) "Geheimnisvolle Inseln Tropen-Afrikas, Berlin 1933, uvedl, že nárůdek Mandyako (Manjaco/Manjago) na ostrově Pecixe poblíž Bissau, praktikoval rituální pohřby zaživa. Domorodci mu vyjevili, že při úmrtí "krále" jsou s ním pohřbívány čtyři dívky a že se tak naposledy stalo, když zemřel Elonge, bratr tehdejšího vládce Nandangiho. Datum Bernatzik neuvedl, lze však odhadnout, že tu mohlo být někdy po první světové válce.

Za nejnáruživější kanibaly pokládali novověcí cestovatelé Polynésany a z nich obyvatelstvo Markéz (Îles Marquises) v současné Francouzské Polynésii. Ještě v 60. letech 20. století dokázali formálně pokřtění Markézané tančit oslavný tanec pro navracející se bojovníky, kteří z výpravy s sebou přivlekli zajatce, puaka poa, "dlouhé prase".

Slovo kanibal pochází ze zkomolení jména Karibů, u nichž se křesťanští Evropané/Španělé s anthropofagií setkali poprvé.

Lidské oběti u Hellénů: Lidská oběť resp. kanibalismus byli v hellénské mýthografii příčinou potopy světa. V Arkadii, pelasgické zemi, se udržely předpatriarchální a předolympské zvyky až do nástupu křesťanství (o bájné minulosti Arkadie viz tam). Lykáón, syn Pelasgův, vládl nad Arkadií z Lykosúry, kde též konal výroční hry lykaie. Jeho nejstarší syn Nyktimos podle jedné verse vládl po něm všem svým bratřím a Pelasgův ve vnitrozemí Peloponnésu a zemřel bezdětný.

Podle druhé verse však Lykáón, který v Arkadii měl Diův kult uvést mezi Pelasgy, obětoval novém kmenovému patronovi chlapce nebo přímo svého syna Nyktima. Zeus se namíchl a Lykáóna proměnil ve vlka. Podle další verse nerozčílil tolik Dia Lykáón, ale jeho dvaadvacet či padesát synů, kteří se drželi ohavného rituálu a chovali se vzpupně.

Proměněn v pocestného je Zeus navštívil a Lykáónovci mu předložili polévku s vnitřnostmi obětovaného Nyktima, jejich bratra. Podle další verse Diovi jídlo předložil Lykáón. Zeus svinstvo poznal, ničeho nepozřel, Nyktima oživl a rozlobil se na veškeré lidstvo (!).

Sešle na prudké deště a utopí tu havěť. Stalo se. Král v thessalské Fthíji Deukalión byl synem lidumilně orientovaného Títána Prométhea. Jeho manželkou byla Pyrrha, Rusovlasá/Ohnivá, dcera Prométheova bratra Epiméthea. Byli právě návštěvou na Kavkazu, praví mýthografie, a Prométheus přikovaný ke Kazbeku, jak se traduje mezi pokřtěnými Osety-Alany, jim prozradí, co Zeus chystá.

Oba polobozi tedy do lodi naložili zásoby potravin a po devět dnů se dali nést široširým oceánem, který zavalil svět. Deukalión posílal na výzvědy holubici, až se jednoho dne nevrátila. Sami pak s lodí přistáli na vrcholu Parnassu (nebo Athu či pohoří Othrýs v jižní Thessalii, západní Helléni tvrdili, že na Aitně).

Na radu Themidy a se svolením Dia házeli za sebe přes rameno se zahalenou hlavou kameny, které se měnili v muže a ženy, podle toho, kdo ze zachránců lidstva jej hodil. Podle dalších bájí přežil potopu ještě Diův syn Megaros (na hoře Geranii) a jistý Kerambos z Pélia, ovšem tento proměněný nymfami ve skarabea.

Potopa neměla očistný efekt, protože Arkadští v lykáónovských zvycích pokračovali. Ještě v době Pausaniově obětovali Diovi Lykajskému chlapce, do polévky přidají jeho střev a vylosovaný pastýř po jejich pozření začne výt jako vlk, šaty pověsí na dub, přeplave řeku, na jejímž břehu se rituál každoročně pořádal, a na osm let se vmísí do stáda vlků.

Něco takového provedl i jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie. Osm let žil s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a roku 400 zvítězil na olympiádě v boxu. Roku 2016 objevili archeologové na vrcholu Lykaia kostru chlapce z doby kolem c. 1000 v popelu nahromaděného kolem oltáře ze zvířat obětovaných od 16. století do hellénismu. 
Z matriarchátu se místy dlouho držel zvyk obětovat farmaka, jehož smrtí se očišťoval stát. V Massalii tuto roli přenesli na člověka odsouzeného za zločin na smrt, viz v přílohách oddíl Bohové a jejich svátky.

Aby loďstvo mohlo odplout z Aulidy k Íliu byl donucen Agamemnón obětovat svou dceru Ífigeneiu Artemidě. Bohyně to tak prý nenechala (ačkoli byla jindy velmi krutá), podstrčila za oběť laň a Ífigeneiu unesla na Tauridu. Agamemnón byl ještě u jedné lidské oběti. Když se Helléni vraceli od Troie, držel je Achilleův duch v Thrákii u krále Polyméstora. Domáhal se oběti, a to konkrétně Polyxenu, dceru Priamovy manželky Hekaby. Její rituální vraždu, osud Hekaby a její mstu na Polyméstorovi za vraždu jejího nejmladšího syna Polydóra, aby se zmocnil jeho zlata, podává v brutální podobě Eurípidés v kuse Hekabé (premiéra kolem roku 425 za peloponnéské války).

Roku 739 v 1. válce messénské poradila Pýthie obleženým na Ithómě, aby obětovali pannu z královského rodu Aipytovců. Přítel krále Eufaa Aristodémos nabídl svou dceru, s čímž ale nesouhlasil její milenec, který na její záchranu prohlásil, že ji již zbavil panenství.

Aristodémos se tak rozčílil, že dceru zabil a rozřízl jí břicho, aby doložil, že žádný plod v sobě nemá. Věštec smrt Aristodémovy dcery nepřijal, neboť nebyla zasvěcena podsvětním bohům. Král ale rozhodl opačně. Aristodémos roku 725 došel k závěru, že jako dcerovrah ničím a nikomu neprospěl, ani své vlasti, a na hrobu své dcery se probodl.

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roku 723 roztrhat a sežrat koňmi. To pak vedlo k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel.

Epimenidés z Knóssu přišel 596 do Athén a očistil město od moru - trestu za tzv. kylónský zločin (viz rok 631). Někdy bývá počítán mezi Sedm mudrců. Měli tehdy být obětováni mladíci Kratínos a Ktésibios, jediná zmínka o obětování Hellénů vlastními lidmi v historické době, kdy před bitvou u Salamíny obětovali tři příbuzné perského krále. Ovšem athénská lokalita Leókoreion, „Leóva děvčata“, v severní části agory připomíná jménem na tři dcery jistého člověka jménem Leós, který dal obětovat své tři dcery na záchranu státu.

Peršané roku 480 zabili na přídi zajaté hellénské lodi nejkrásnějšího z námořníků. V rituálech fungovala msta. Perská elita se lidským obětem, alespoň v hellénské tradici, nijak nevyhýbala. Xerxés dal během svého tažení v Enneaodos, „Devíticestí“, pozdější Amfipoli, zaživa pohřbít devět chlapců a devět dívek z místních Thráků na zdar výpravy. Jeho manželka Amástris/Améstris dala za sebe, když na ní dolehlo stáří, zaživa pohřbít dvakrát po sedmi mládencích z významných perských famílií jako oběť podzemním bohům, praví Hérodotos.

Znetvoření padlých: Xerxés dal mrtvému Leónidovi useknout hlavu a narazit na kůl. O rok později totéž odmítl Pausaniás udělat s tělem Mardoniovým. Smutek nad smrtí Héfaistióna roku 324 zaháněl Alexandros Makedonský genocidními výpravy proti odbojným horským Kossaiům, starým Kassitům/Kaššu. Snad napodoboval Achillea, který v Íliadě u žároviště Patroklově obětuje čtyři koně, dva psy a dvanáct trojských mladíků a těla všech spálí s přítelovou mrtvolou. Celou noc před pohřbem musely u Patroklova těla lkát zajaté Dardanky a Trojanky. Autor hérojského epu k Achilleově nepříčetnosti dodává, že „si vymýšlel v srdci zlé činy“.

Roku 219 dal Ptolemaios iv. Filopatór ukřižovat tělo mrtvého spartského krále Kleomenea iii. za to, že se pokusil o povstání; všichni Sparťané si vzali život, ženy a děti dal Ptolemaiovec popravit. Když roku 182 obsadil Lykortás Messénii a stratégos Deinokratés spáchal sebevraždu, byli zajatí Messéňané ukamenováni na Filopoimenově hrobě v Megalopoli; poslední takový zaznamenaný příklad z hellénistických dějin.

Věštci byli státní, a pokud nebylo učiněno usnesení o dědičnosti funkce, byli, stejně jako v Římu, voleni. Věštci patřili do politiky a zacházelo se s nimi - pokud nepůsobili ve všeobecně uznávaných „mezinárodních“ věštírnách vybavených asylovým právem - jako s každým jiným smrtelníkem, který je občanem (nepřátelského) státu.

Tak např. Lakedaimonští mučili a popravili élidského věštce Hégésistrata z rodu Telliovců za jeho nepřítelské postoje vůči spartskému státu. Pozoruhodnou a nekrvavou zvyklostí byl několikasetletý závazek Lokridských posílat do Ília každoročně dvě panny Athéně do služby, aby odčinily křivdu Aianta „menšího“ na trojské Kassandře, který se udržel do poloviny 4. století.

Na Sicílii Kartháginci oblehli a 409 dobyli město Hímerá a Selínús. V Hímeře dal Hannibal (I.) obětovat zádušním bohům svého dědy Hamilkara tři tisíce Hellénů. Krutosti, jichž se Kartháginci na Sicílii dopustili, byly asi tou historickou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Karthágem, např. v době rozhodných bojů s Římany. • Pro Karthágo byla po Agathokleově vpádu do země roku 310 zoufalá situace a Kartháginci předkládali oběti dětí z dobrých rodin bohu Baalovi-Hammonovi.

Nejdražší pohřeb v historii zřejmě vystrojil Alexandros Veliký roku 324 svému příteli Héfaistiónovi, který zemřel v Ekbatanách. Pohřební hranice a náklady přišly na deset tisíc talentů. Alexandros během příprav na pohřeb pobíjel v poli odbojné Kossaie/Kassity/Kaššu, pravděpodobně po vzoru lidských obětin přinesených Patroklovi Achilleem.

Římské lidské oběti: V Tarquiniích obětovali roku 358 Etrúskové 307 Římanů za vítězství svých zbraní: je to druhá největší lidská oběť barbarů z do starého světa, srov. rok 409, kde byli Kartháginci obětováni Helléni a dále r. 596 a 480. Koalice Keltů se roku 225 vypravila přes Apeniny. Římané pro uklidnění hněvu bohů zakopali na Foru zaživa keltského muže a ženu.

Keltové zvítězili v bitvě u Clusia, ale při zpáteční cestě na sever byli zaskočeni u Pisy vojskem konsula L. Aemilia Papa a zničujícím způsobem poraženi. Jejich vůdce Concolitanus byl zajat, Aneroestus si vzal život. V bitvě padl druhý konsul C. Atilius Regulus. • Pohřbívání zaživa označuje Hérodotos za zvyk perský.

Po bitvě u Cann obětovali Římané na Dobytčím trhu, forum boárium, dvě dvojice, Galla s Gallkou a Helléna s Hellénkou zazděním zaživa do podzemní kobky. Na onom místě, jak poznamenává historik Liviu, „už rituální krev tekla“. V Římě bylo roku 97 přijato usnesení senátu, kterým se nadále zakazovaly lidské oběti. O Catilínovi se tradovala zlá zkazka, že obětoval jakéhosi chlapce roku 63 za zdar svého spiknutí a že ho s kumpány snědli, srov. r. 63.

S koncem války perusijské roku 40 dal prý Octaviánus na výročí Caesarovy vraždy ve městě u oltáře Božského Iúlia popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města; tak trochu kartháginský móres, srov. rok 406.

Podobně prý po bitvě u Filipp v listopadu roku 42 dal údajně triumvir Antónius na hrobu svého bratra Gáia zabít jistého Hortensia, jehož vinil z bratrovi smrti, ačkoli rozkaz vydal jeden z Caesarových vrahů D. Iunius Brutus.

V Itálii se koncem února roku 40 v obležené Perúsii Octaviánovi vzdal bratr triumvirův L. Antonius (perusijská válka). Byl Octavianem omilostněn, nikoli ale senátoři, kteří mu stáli po boku a nikoli město, které bylo dáno vojákům v plen. Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města.
Za původně lidskou oběť Iovovi lze požadovat římský zvyk popravovat poražené po triumfu.

Keltské kulty nebyly u Hellénů a Římanů populární (srov. pod Galatiá a Gallia). Byli při nich totiž obětováni lidé. Praetor Ser. Sulpicius Galba v jedné ze tří řečí, jimiž se roku 149 hájil před senátem z obvinění, že dva roky předtím špatně vedl válku s Lúsítánci a že neoprávněně jejich lidi prodával do otroctví, sdělil, že dal pobít Lúsítánce kolem svého ležení, neboť se dozvěděl, že "podle svého náboženství" obětovali koně a člověka.

Thrák Spartokos roku 72 dal pozabíjet tři sta římských zajatců na počest Krixa, který s dvaceti tisíci svými Kelty padl v bitvě s Římany.

Balkánští Skordiskové v předřímských dobách prý obětovali zajatce Beloně a Martovi a pili lidskou krev z lebek obětovaných. Germáni po bitvě v Teutoburském lese roku 9 n. l. obětovali na oltářích římské důstojníky.

Účast na druidských obřadech zakázal římským občanům Augústus a Tiberius, celý kult dírae immanitátis, tedy hrůzné obludnosti, definitivně všem Claudius. Roku 193 n. l. rituálně obětoval za svou spásu několik chlapců princeps Dídius Iúliánus (nebylo mu to k ničemu). O úchylném císaři Héliogabalovi (218 – 222 n. l.), pocházejícímu ze syrské Emesy, se traduje řada obludností. Byl veleknězem arabského meteoritského kultu a do Říma přivezl řadu „novinek“. Dával obětovat mladíky a jejich rodiče a zkoumal jejich vnitřnosti: „Zabíjel je podle svých národních zvyklostí,“ praví dobový postřeh, který nemáme odjinud potvrzen.

Sakrální kanibalismus u klasických národů doložen není a jen ojediněle se na něj narazí v mýthologii (a ještě u „Nehellénů“: srov. příběh Tantalův a jeho zpupnosti vůči bohům). O kanibalismu z hladu hovoří již nejstarší literární památky lidstva. V sumerském Prokletí Akkadu (v sumerských a babylónských katalozích podle prvního verše Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ke, "Když hněvivý Enlilův pohled") o vpádu Gutejů z 21. století trestají bohové lidstvo hladem, neúrodou a dalšími hrůzami. Řádek 185 praví: "Z hladu se lidé navzájem požírali. Hněv bohů v takové podobě doplněn o válečné hrůzy je motiv v Předním orientu velmi populární (= boží trest, obvykle za bezbožnost).

Podrobněji je lidská oběť spojená s kanibalismem popsán pouze na jednom místu v antické literatuře, nikoli ovšem historické. Ze 2. st. n. l. se pod jménem P. Hordenia/Hordeonia Lolliána z Efesu zachovaly až moderně krvavé Foinícké příběhy. Známý zlomek líčí lidskou oběť v jakémsi divokém kultu nilských búkolů (idylické označení pro bandity nilské Delty, srov. pod piraterie), v němž kněz zabije chlapce a jeho na oleji osmažené a rozporcované srdce ochutnávají nově zasvěcovaní do lupičské komunity; následuje skupinový sex. O údajně zvyku irských Keltů pojídat těla zemřelých otců viz rok 250.

Románová událost má pravděpodobně historický podklad. Praxi búkolů v Deltě potvrzuje senátor a historik Dión Kassios Kokkéios/Kokkéiános čili Cassius Dió, když k roku 172 n. l. připomíná osud zajatého římského důstojníka, obětovaného knězem banditů Ísidórem: centurió byl rituálně zabit, bandité snědli jeho vnitřnosti. Búkolové porazili římské oddíly a téměř se zmocnili Alexandreie. Zlikvidoval je pozdější usurpátor C. Avidius Cassius, tehdejší správce Arábie. Podle jednoho bulvárního zdroje obětoval za svůj zdar princeps M. Didius Severus Iulanus několik chlapců, aby odvrátil od sebe nebezpečí války s usurpátory, viz rok 193 n. l.

Kanibalismus z hladu je zmiňován roku 430 v Athéňany obležené Poteidaji. Roku 132 v obležené Henně došlo k pojídání lidských těl mezi vyhladovělými otroky-povstalci. V antickém Římě je doložen na samém jeho konci. Pretium impóne carní húmánae volal roku 409 lid na městského praefekta císaře Attala, Alarichova pohůnka, "stanov cenu lidského masa", kdy se ve válce proti Honóriovi ocitlo město (tehdy dlouho již nikoli sídelní) odstřihnuto od dovozu potravin z Afriky a překupníci ve městě je ukrývali, aby ceny byly co nejvyšší. Je to zřejmě v dějinách Evropy první podobný veřejný požadavek a zdá se, že i poslední; nebyl oslyšen.

Naprosto mimo známé dimense lidské ethiky byl návrh jinak neznámého Hannibala zvaného Monomachos z roku 219, viz tam. Ve válečné radě vojevůdce Hannibala radil řešit zásobovací problémy katháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie "ekonomicky": doporučil navykat púnské vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala v Itálii stál tento Monomach.

Kuriosním případem užití lidských ostatků je příběh z jižních Gallií. Teutonové, pův. souhrnný název pro všechny Germány, pak pro ty, kteří opustili původní sídla mezi Labem a Vislou, prosluli tažením do Gallií a Hispánií a osudem, který naplnili Římané pod C. Mariem: Jejich ztráty u Aquae Sextiae roku 102 byly tak veliké, že si Massilští z kostí padlých dělali ploty kolem svých vinic.

Mezi Langobardy je v šestém století zmiňována lidská oběť. Nebo Alboin, král Langobardů, vládl od roku 565, zavraždil svého gepidského tchána a z jeho lebky si dal udělat pohár. Když nutil svou manželku Rosamund, aby z něho pila, roku 572 ho zabila. O původu zvyku "pití" z lebek viz roky 216 a 177.

Lidské oběti v Americe: Aztekové neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy a krocany. Jedli obojí a k tomu avocado, chili, tomatl, velmi drahé bylo kakao-chocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl.

Rituální kanibalismus udělal z psožravých Aztéků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odhaleného hrudního koše visejí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí.

Pravděpodobně největší masová lidská oběť lidských dějin bylo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlánu roku 1487 n. l. vládcem Ahuitzotlem, při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci byly obětována krev, srdce a maso přes osmdesáti tisíc zajatců. Viz také u roku 1800.

Mayové shazovali do posvátných krasových jezer v oběť bohu deště Chaaka na Yucatánu zaživa chlapce ve věku tří až jedenácti let. Často jejich těla před shozením do hlubin zbavili údů, nebo je stáhli z kůže.

obhajoba, soudní, viz soudní obhájci

obchod, obchodníci, emporos, mercátor/negotiátor, viz řemesla, bankovnictví, ceny
obchod, svobodnými lidmi, viz tam
obchod, dálkový, viz objevy a matematika
obchod uměním, viz pod bankovnictví, ceny a malíři

Obiatés z Mylas, tyrannos§ 499

obilí, zásobování obilím a potravinami v Římě: řízeno úředníky, viz praefectus anonnae; srov. pod ceny, zemědělství
V klasické Helladě, stejně jako v celém starém věku, většina zemědělců byli malorolníci. V Attice to byli lidé s pěti hektary polností, do deseti se počítali středně velcí. Aristokracie vlastnila polností kolem dvacet hektarů. Ve Spartě se pokládali majitelé do dvaceti hektarů za malé, do čtyřiceti bohatci, jejichž hospodářskou sílu zdůrazňovala na rozdíl od většiny Hellady otrocká práce heilótů.

Nestálost počasí a dešťů vedly k výkyvům ve sklizních. Jednou za čtyři roky byla špatná úroda pšenice, jednou za deset roků ječmene. Obilí Hellénové sklízeli v květnu-červnu, v červnu-červenci se mlátilo. Víno a fíky sklízeny v září, na podzim pak lisovány olivy. Pole byla orána v říjnu až prosinci a v této době se nesněmovalo ani se nepořádaly významnější náboženské svátky.

Za dob republikánských se stát, podobně jako v hellénských a hellénistických, staral o zásobování obyvatelstva zemědělsky neproduktivního. V Athénách se o nákup a distribuci státního obilí, nikoli však doprovu, starali a dohlíželi volení občané (až dvanáct), sítónai. Bezplatné příděly obilí byly rozdávány za dohledu úředníků na trhu. Za tím účelem se konala pravidelná sčítání lidu, která později Augústus pořádal ve Městě po blocích, menších částí městských čtvrtí/regiónés (konal za život tři censy).

Poukázky na obilí rozdával v Římě princeps třikrát do roka (aby měl lid více času na práci a nemusel stále pro poukázky), ale lidem vyhovovalo jednou za měsíc, a tak se k tomu zvyku rychle vrátil. Jeho adoptivní otec C. Iúlius Caesar snížil počty bezplatných odběratelů obilí. Z původních 320 tisíc přezkoumáním jejich občanského statutu ponechal 150 tisíc lidí a ještě převedl osmdesát tisíc Římanů do nových mimoitalských kolonií (z velké části propuštěnci). Během her rozdával císař mezi lid peníze od 250 do čtyř set sesterciů, při nouzi rozdával peněžní poukázky, tessera nummária, na nákup obilí, nebo snižoval jeho cenu. Oprávněných Římanů určil roku 5-, že bude dvě stě tisíc.

Chtěl prý bezplatné rozdělování obilí mezi Římany na účet státu zcela zrušit, ale neučinil tak, neboť se obával, že by to pak někdo mohl obnovit a získat z toho politický kapitál. Nechal tedy vše při starém. Bezplatné příděly obilí namísto snížených cen prosadil roku 58 pro chudinu tribun lidu P. Clodius Pulcher, a to v souladu s přáním Caesarovým, viz tam.

Obilí Římané dováželi nejprve ze svých prvních tří provincií, po likvidaci Karthága ze severní Afriky, s koncem republiky z Egypta („alexandrijská flotila“). Za Augusta se z nilské obilnice vozilo ročně do Říma dvacet milionů měřic obilí, tedy přes 136.500 tun pro 150-300 tisíc vyhlášených římských "nemakačenků". Chváleno bylo obilí ze Syrie, Boiótie, Kypru a z Malé Asie, později z Gallií a dokonce Británie. Republikánský Řím dostával během významných vojenských tažení od svých spojenců vyznamné materiální podpory, které neodmítal. Obilí za hannibalské války poslal Hierón Syrákúský, daroval je Masinissa Numidský a později jako spojenci Karthágiňané.

Do války s Perseem poslali Púnové Římanům jeden milion modiů/měřic pšenice, což je asi 8 754 tisíc litrů čili 6828,12 tun obilniny (1 litr pšenice = 0,78 kg). Přidali půl milionu měřic ječmene, tedy 2713,74 tun (1 litr ječmene = 0,62 kilogramu) a stejné množství dostala římská armáda do pole od Masinissy. Vzhledem k tomu, že legionář potřeboval denně asi kilogram obilí, znamená milion měřic zásobu pro čtyři legie se spojenci na asi dvě stě dnů!

Mithridátés Eupatór, který se postavil Římanům o osmdesát let později, získával z Kimerského Bosporu ročně 180 tisíc medimnů obilí, což přepočteno na pšinici by bylo 1229 tun, a k tomu dvě stě talentů stříbra, 5,24 tun kovu. 

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstercii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Obilní lichva, hromadění obilí v sýpkách, aby se udržela cena, cenový kartel dovozců a zamezování dovozu do Říma ze zámoří byl velký zločin, crímen annónae.

Potraviny zdarma jsou jedním z originálních momentů starověkého státu (srov. pod kuchyně/kulinářství). Doprava potravin však nenáležela státní flotile, tu měl Řím pouze válečnou, ale flotilám soukromníků. Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů.

Později ještě pro klid ve Městě přidali vladaři ještě další základní potraviny. Denní dávku oleje na věčné časy věnoval jako první L. Septimius Sevérus. Za něho Římané ročně spotřebovali třicet milionů modiů obilí, dvě stě tisíc tun, převážně z Afriky. Jako první rozdával lidu gratis řídkou rybí polévku pošuk Héliogabalos.

Auréliánus (270 – 275 n. l.) chtěl rozdávat lidu vedle obilí, oleje a zčásti i vepřového masa zdarma také víno (o roli monopolu srov. pod hostiny, kde o královském monopolu oleje za Ptolemaia Filadelfa). Ale už se k tomu nedostal, smrt byla rychlejší. Jeho nástupci však ano a dopadlo to tak, jak to bývá, když se lidem dává zdarma chlast a přidává případně guláš. Diocletiánus zavedl příděl vepřového, Constantínem I. byl potvrzen.

Constantiův praefectus urbis, správce Říma, Memmius Vitrasius Orfitus Honórius (v letech 353 – 356 a 357 – 359), ostatně jeden ze staromilců, kteří nepropadli módnímu monotheismu, zažil prudké vzpoury proletariátu, které odstartoval nedostatek vína na rozdávání.

Šílený císař Gáius naopak s náladami širokých vrstev experimentoval: občas dával státní sýpky uzavřít a vyhlásil lidu dobu půstu. Aby měl od „lidu“ a jeho nálad klid, pojistil se císař Claudius následovně: obchodníkům s obilím poskytl záruky na risika námořní přepravy v zimním období. Římské obilnice totiž po staletí ležely v Egyptě, Syrii a Africe.

Prostí Římané nenakupovali do zásoby. Neměly by ostatně potraviny ve Městě kde skladovat. Vše pořizovali ze dne na den, takže při nepřízni počasí a náhlém nedostatku obilí snadno vznikal v Římě hlad a z toho neklid mezi proletariátem.  

Mezi specifické starověké sociální nápady na zmírnění chudoby a pauperisace proletariátu bylo zakládání finančních fondů na příspěvky pro chudé děti, nalezence a sirotky, výživné, alimenta (řec. trofeia a threptéria), subsidia, víva, compendia alimentária (srov. pod eranoi). Zavedl je císař Tráiánus a mívaly lokální charakter: např. výživné pro děti při Aemiliově silnici.

Od začátku trpěly nadace tím, čím v novověku: provinciálové je rozkrádali, nebo se příspěvky nevyplácely, jak nařídil císař Commodus. Po odstranění Auréliova syna jeho nástupce P. Helvius Pertinax, jinak poctivý voják, sice výplaty příspěvků obnovil, ale devět let zadržované summy a úroky z nich vyplácet nedal. Možná věděl své. Pertinax totiž začínal veřejnou karieru jako správce takového nadačního fondu.

S fondy co do činění měl také M. Dídius Iúliánus, Pertinakův nástupce. Nalezince, útulky pro odložené děti, brefotrofeion/brephotropheum, vznikly až v pozdním císařství.

Ačkoli císař Sevérus Alexander zakázal odkládat děti nebo dokonce novorozence zabíjet (zahrnuto pod vraždu příbuzného, parricídium), nechtění potomci nadále končili před chrámy nebo dvěřmi bohatších sousedů. V Rómánii, tedy Východořímské říši, se o sirotky staral vysoký státní úředník orfanotrofos, tj. živitel sirot. Moderně bychom řekli, že byl jakýmsi ministrem věcí sociálních.

Nadaci pro výchovu osiřelých dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny puellae Faustiniánae (zemřela roku 140 n. 141). Nadace pro chlapce a dívky zakládal Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů. Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Nadace tohoto typu byly zcela ve správě panovníka. Náklady na ně nijak nevynikaly nad jiné.

Pro srovnání: 12. prosince 1955 věnovala ve Spojených státech Ameriky Fordova nadace (Ford Foundation) pět set milionů USD vysokoškolským a lékařským insitucím, což byla půl století největší zaznamenaná ryzí filanthropie. Roku 2000 dosáhly dobrodějné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybraly roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur.

Finančně největším filanthropickým skutkem bylo roku 2006 rozhodnutí Billa (50) a Melindy (41) Gatesových věnovat se zcela charitě. Zatím dali např. dvě miliardy dolarů na vzdělávací projekty, čtyři miliardy na boj s chorobami v rozvojovém světě, čtyři miliardy na další charitu. Nejbohatší muž světa je tak zároveň největším filanthropem.

Koncem června 2006 se rozhodl druhý nejbohatší muž planety a Gatesův přítel Warren Buffett (75) většinu svého majetku odhadovaného na 44 miliard dolarů věnovat Nadaci Billa a Melindy Gatesových: 35 miliard. Kromě toho předá několik miliard do čtyř nadací pojmenovaných po své manželce a dětech. Buffett se tak stal největším filanthropem dějin.

Podobně se rozhodl do konce života rozdat svůj majetek Michael R. Bloomberg, třikrát po sobě volený starosta New Yorku, podnikatel v mediích (agentura a TV Bloomberg). V lednu 2013, to mu bylo sedmdesát, věnoval své almě mater Universitě Johnse Hopkinse 350 milionů dolarů. Za čtyři desetiletí universitě celkově věnoval 1,1 miliardu dolarů. Na filanthropii rozdá majetek odhadovaný začátkem roku 2013 na 25 miliard dolarů.

Pro výpadek dodávek obilí vypukly po roku 309 n. l. v Římě hladové bouře. V bojích s Maxentiovými praetoriány zemřelo na šest tisíc lidí. Constantínus I. pak praetoriány definitivně zrušil.

Roku 356 n. l. vypukla v Římu nespokojenost s nedostatkem vína. Oblíbený vozataj Philorómus byl na rozkaz praefecta urbis Leontia zatčen a několik proletářských vůdců včetně sportovní hvězdy bylo zmrskáno a deportováno. Ještě Tertullus, praefectus urbis v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města.

Doma totiž měl revoluci proleteriátu. Ampelius, praef. urb. 371 – 372, se tvrdě obul proti proletářské zvlčilosti Římanů. Hospody nesměly před 4. hodinou denní otevírat, lidé nesměli ohřívat vodu, stanovil, odkdy se smí vystavovat vařené maso a dokonce, odkdy se smějí lidé procházet na veřejných místech.

Nejisté moře a nejisté provincie nutily k získávání osevní půdy v nejbližším okolí. Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také spojil jezero Pelso, dn. Blatenské/Balaton, kanálem s Dunajem, aby odvodnil mokřiny, jak to před ním udělal Probus v okolí svého rodného Sirmia (meliorace ho stála život, neboť to museli kopat legionáři...).

Proletariát měl svůj chrám v Circu maximu. Dění v něm, dostihy, jejich hvězdy, koně a vozatajové, patřily k ústředním thematům rozhovorů. Do circu lidé chodili za úsvitu. Proletáři byli plně odkázáni na rozdělovanou stravu: zaměstnanecká politika státu v antice spočívala na vydávání nejnutnější stravy, nikoli na politice opatření pracovních míst či rekvalifikace.

Každý z hellénistických a římských vládců v podstatě osobním majetkem velevýznamně dotoval „sociální politiku státu“. Bez darů a osobních příspěvků panovníků by hellénistický a římský svět nevyrostl do krásy, jak ji známe: politika a boj o moc byla kuriosně také jedna velká filanthropie!

objevy technické, viz jednotlivé obory.

Nejradikálnější postup zaznamenalo vedle hellénismu a "průmyslové revoluce" dvacété století. Každé desetiletí přineslo jeden převratný, většinou související s technologií války: letadlo 1903, tank 1914, raketa na tekutý pohon 1926, roboti 1938 (viz ale pod Héfaistos), atomová bomba 1945, solární kollektor 1954, laser 1961, osobní počítač/PC 1975, umělé srdce 1982, 1992 šíření webové sítě a mobilních telefonů a klonování 1996.

objevy zeměpisné, mapy, globus; dálkový obchod srov. pod matematika

Helléni, stejně jako Foiníčané, byli podnikaví a nezůstávali uzavřeni do svých zeměpisných sídel. Protože obě ethnika byla vázána na moře, foiníčtí a hellénští obchodníci a mořeplavci brázdili celý tehdy známý svět. Ačkoli zmínky o dalekých plavbách a objevech nejsou tolik přesné, z poznámek dochovaných autorů můžeme předpokládat, že v odborných mořeplaveckých kruzích byla známost o dálkových plavbách a jejich výsledcích čili o obchodním efektu takovéhoto podnikání.

Jedna z nástěnných maleb v tureckém Çatal Höyük z doby asi 7400-6000 (viz v CSD oddíl do 1800) bývá sensačně interpretována jako nejstarší plán města/mapa se sopkou v pozadí a lávou, jiní však hovoří o prostém motivu leopardí kůže.

Nejstaršími cestopisy, vypsáním zážitků a života v cizině s popisem tamních zvyklostí, jsou zřejmě vyprávění Egypťanů Sinuhe z 11. dynastie (20. století) a Wenanuma/Wen-Amuna z doby 20. dynastie (11. století). Oba se pohybovali hlavně po Foiníkii a Syrii, Wenamun je zřejmě první, který se v literatuře zmiňuje o letech tažných ptáků. Z první poloviny xii. dynastie pochází ze dna dřevěných rakví „mapy“ cesty na onen svět.

Plavby na jih lákali starší egyptské panovníky. Zřejmě první byl v oblasti Púntu, tedy pobřeží od dnešního východního Súdánu po Somálsko včetně, král Sneferu/Snofru (vládl 2613-2598; iv. dynastie) a lidé krále Sahuré (vládl 2491-2477; v. dynastie).

Za krále Mentuhotpeho III. (vládl 2010-1998; xi. dynastie) se vypravil Henenu k Rudému moři. Znovu otevřel cestu, která od konce vi. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla. Na pobřeží, v blízkosti hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trogloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu, kterou vyslal do kadidlorodné země Púnt (Somaliland?).

Tato cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila trasu z Memfidy z časů Staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb na Leukos limén pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští.

Do Púntu poslal expedici Senvosret/Senusert I. (vládl 1963-1928; xii. dynastie) a téměř o půl tisíciletí později královna Hatšepsut (vládla 1504-1482; xviii. dynastie) roku 1496 vyslala pět lodí do země Púnt. První námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř Nebresi. Protože v této době již neexistoval kanál Nil - Moře jako v dobách Staré a Střední říše, výprava šla pěšky z Kebti-Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže.

Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu (hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus). Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu v Dajr al-Bahrí. O tom, zda všechny tyto výpravy skončily jen v Somálsku, nebo dorazily až do oblasti Zanzibaru, lze jen spekulovat.

Evropské končiny severně od Istru/Dunaje nebyly Hellénům příliš známy. Důvodem byla častá nepřístupnost těchto oblastí, daleké cesty do vnitrozemí, které se s hellénským naturelem a vazbou na vodu příliš neslučovaly a snad hlavní důvod - ekonomická nepřitažlivost země a jeho obyvatel. Války Římanů s Germány odhalily kulturnímu světu větší znalosti o oblastech střední a severní Evropy, ale až do 2. století n. l. nebyly o nic širší, než v dobách hellénistických, usuzujeme-li podle zachovaných pramenů. Podobně Mithridátovy války s národy severně od Maiótského jezera a Parthů ve Vnitřní Asii zvedly znalosti hellénských autorů o vzdálených zemích.

Teprve pozdější války s nepřítelem na severní hranici říše informovanost zlepšily, ale obecně platilo i nadále, že o „barbarský svět“ neměli Helléni a Římané velký zájem. A podotkněme, že mnohdy skutečně nebylo mít ani o co: moderního Evropana, pokud zrovna není ethnografem, do střední Afriky, Amazonie nebo na Novou Guineu také nic netáhne...

Kolaios ze Samu se kolem roku 635 objevil omylem za Gibraltarem, protože ho cestou do Egypta sem zahnala bouře. Byl údajně prvním Hellénem, který proplul kolem Hérákleových sloupů, Stélai Hérákleiai, dnešního Gibraltaur (dle jiného tradičního údaje až o pět let později) a přistál v Tartéssu, známého jako překladiště stříbra a cínu z Hispánie a Británie (Kassiterides nésoi/Scilly n. Cornwall).

Stříbro se později ve větším objemu, asi kolem roku 600, dostalo jako zboží Fókajských do Hellady. Srov. k tomu rok 700 a osobu krále Arganthónia z Tartéssu. Jako všichni jeho nástupci nemohl si s lodí jentak troufnout na širé moře a plout Středomořím napříč: Hellénové obvykle pouze kopírovali linii pobřeží.

Midakritos z Fókaie byl někdy v letech 600-550 prý prvním z Hellénů, kteří dovezli cín z Kassiteridy či Kassiterid, Cínového ostrova/ostrovů, tedy ze Scilly nebo Cornwallu, anebo byl pouze na severozápadním pobřeží Hispánie. Kromě jména není o plavci/obchodníkovi nic známo.

Po něm jistý Euthýmenés z Fókaie nebo Massalie kolem roku 450, n. už ve století šestém, proplul také Hérákleovými sloupy, ale dále plul na jih podél pobřeží dnešního Maroka. Podle kusé informace, že narazil na řeku, v jejímž ústí žili krokodýli (myslel si, že je v Nilu), doplul zřejmě do ústí Senegalu. Jeho jméno zapadlo (ačkoli ho Hérodotos pokládal za velmi slavného muže), nicméně v Marseilles se po něm dnes jmenuje ulice.

Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalijský obchodník/plavec Pýtheás, směřující kolem Hispánií, Gallií až k ústí Vistuly/Visly a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi n. na severu Británie (nebo na Shetlandách, k tomu viz rok 77+, Faererských ostrovech či dokonce v Norsku anebo na Islandu; o osídlení ostrova viz tam).

Podle nejnovější theorie skupiny berlínských historiků a matematiků (2010) obeplul Pýtheás na popud massalijských businessmanů na cestě za jantarem a cínem Ibérii a podél pobřeží Gallie pokračoval při východním pobřeží Británie do úrovně Shetland, odkud se pustil na šestidenní plavbu "do blízkosti zamrzlého moře", která ho přivedla do Norska kamsi k Trondheimu (= Thúlé?). Domů se odtud vracel opět k Shetlandům a Británii obeplul podél západní strany. Vzhledem k tomu, že informace o Pýtheovi se u Strabóna vyskytuje na několika řádcích, zůstane lokalisace Thúlé otevřenou záležitostí.

Jako první z Římanů se s vojenskou flotilou plavil po Severním moři (a dal vykopat kanál Rýn-Zuiderské jezero) Neró Claudius Drúsus Germánicus, Tiberiův bratr a otec Germánica a Claudia. Mezi nejzvídavější principy patřil Neró. Dal pátrat po pramenech Nilu, viz zde níže, zajímala ho i Germánie. Jistý Iúliánus, který pro principa organisoval gladiátorské podívané, vyslal k Baltu jakéhosi rytíře, aby zjistil, jak to je s obchodem s jantarem/řec. élektron, lat. sucinum, který do Pannonie dopravovali Germáni. Cestovatel, jehož jméno neznáme, zjistil, že z Carnunta je k moři šest set mil a přivezl tolik jantaru, že ho v cirku použili jako spony na uchycení ochranných sítí před šelmami a na další zařízení, srov. rok 60+. Svéráznou objevitelskou cestu podnikla v létě 82+ kohorta Usipů odvedená v Germánii a poslána sloužit do Británie. Zavraždili svého centuriona a římské vojáky, kteří byli s nimi, a s třemi válečnými loděmi se dali na cestu za svobodou. Hlady vylupovali keltské majetky na pobřeží, ale hlad je donutil jít tak daleko, že museli losovat o to, kdo bude druhy snězen. Obepluli tak Británii, dokud je kdesi v Severním moři nepochytali jako piráty Frísiové a Suébové (asi kdesi u dánských břehů). Ti z Usipů, kteří se jako otroci dostali na římský Rýn, pak vyprávěli o světě na sever od římského.

U ústí Istru bylo na ostrově, Hellény nazývaným Leuké, tj. Bílý, kultovní centrum Apollónovo. Jako první z Hellénů sem připlul až někdy před rokem 555 Leónymos z Krotónu. Poslala ho sem Pýthie vyléčit si rány, které utržil ve válce Krotóňanů s italskými Lokry (zřejmě první evropská cesta za léčením, léčitelská turistika). K zemím na pobřeží Pohostinného/Černého moře se ovšem váže řada hellénských pověstí a prvními evropskými cestovateli, a nejen do této oblasti, byli plavci na lodi Argó.

Na pokyn krále Dáreia I. procestoval v letech 519 až 516 jistý Skylax z Karyandy (tedy Kár?) země od Indie po Persii až k dnešnímu Rudému moři a sepsal o tom zprávu, literární žánr zvaný periplús. Skylax byl zřejmě účastníkem perského tažení, jímž Dáreios dobyl a ovládl celou starověkou Indii, tj. z hellénského a perského hlediska území dnešního Pákistánu. Podle jiné interpretace pramenů byl prvním Hellénem či Kárem, který obeplul Afriku z Rudého moře směrem západním.

Kdo první obeplul Afriku? Klasický svět nazýval černý kontinent původně Libyí a ještě Hérodotos rozděluje světadíly na Libyi, Asii a Evropu. Libye, tedy dnešní Afrika, byla poprvé obepluta anonymními foiníckými námořníky na rozkaz egyptského krále Nekó II. (610 - 595). Vypluli z Nilu, po prokopaném kanálu se dostali do dn. Rudého moře (Arabský záliv) a za dva roky kontinent obepluli.

Kolem Hérákleových sloupů se vrátili do Egypta. Jak zaznamenává Hérodotos, cestou vždy na podzim zaseli, vyčkali sklizně a pluli dál. Také poznamenal, že při obeplouvání Libye měli Slunce po pravé ruce.

Druhý pokus o obeplutí černého kontinentu už úspěšný nebyl. Měl ho podniknout příbuzný perského krále Xerxa I. Sataspés. Vyplul z Egypta západním směrem, ale dostal se prý jen k mysu Soloeis v dnešním Maroku (snad mys Beddouza, starším názvem Cantin), možná až k pozdějšímu Zlatonosnému pobřeží, a pak se vrátil.

Xerxovi namluvil, že se dál nemohl s lodí dostat, protože uvízla. Král mu neuvěřil a protože už předtím znásilnil dceru jednoho z předních perských šlechticů, dal Sataspa narazit na kůl.

V první polovině 5. století, neo už na přelomu 7. a 6. století žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky, kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Cesta snad měla být kolonisačním pokusem, neboť ji podnikl údajně se šedesáti loďmi a mezi posádkou byly ženy, celkem prý na třicet tisíc lidí. V Africe viděli krokodýly, hrochy, gorily; kůže dvou gorilích samic, „žen s naježenou kůží“, byly v chrámu Tanit, jíž později Římané říkali Caelestis, v Karthágu ještě roku 146.

Na území dn. Alžírska a Maroka pozorovali ještě slony a lze jen odhadovat, kam až Púnové dopluli: do dn. Sierra Leone, nebo do zálivu Corisco mezi Rio Muni v dnešní Rovníkové Guineji (Guinea, z berb. agnaw, pl. ignawen, němý, srov. č. Němci, berberské označení pro subsaharské černochy; arab. ze 13. stol. Kinawa) a Gabunem.

Podle jiného starověkého údaje dopluli až do Arábie. Na cestě u pobřeží soptila hora řecky jmenovaná jako Theón ochéma, Vozidlo, loď bohů. Nelze však určit, zda jde o sopečné pohoří ze západní (Kamerun?) nebo východní Afriky (Tanganyika/Kenya).

V Baalově chrámu v Karthágu pak o cestě byla umístěna bronzová deska s osmnácti řádky. Na území dn. Maroka měl Hannó založit několik měst (Karikon Teichos, Gytte, Akra, Melitta and Arambys, tedy možná dnešní Azzemour, al-Jadida, mys Beddouza, Oualiddia a ostrůvek Mogador před Essaouirou). Nejjižnější kartháginskou kolonií měla být Kerné, snad kdesi na dn. mauretánském pobřeží.

Hannonův současník a možná bratr Himilkó prý podnikl cestu severně od Hérákleových sloupů na trase, po níž později plul Pýtheás z Massalie, ale o té nevíme zhola nic, ani to, zda doplul do Británie. Je možné, že oba byli syny Hamilkarovi, známého z válek na Sicílii.

Je možné, že hellénská jména Hesperú keras, "Západní roh", patří Zelenému mysu v Senegalu, Gorgady Kapverdským ostrovům a Hesperidy ostrovům Rovníkové Guineje: plavba sem trvala z Kanár, "Psích ostrovů", via Gorgady čtyřicet dnů. 

Boom zeměpisných „objevů“ znamenalo pro hellénský svět Alexandrovo tažení na východ. Kromě ryze vojenských operací vyslal např. roku 324 výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, aby zjistila poměry, které hellénský svět dosud neznal. Seleukos I. sem roku 285 až 282 poslal výpravu pod Patroklem. Bližší informace o obou cestách nemáme. V Alexandrově výpravě měřili Diognétos a Baitón vzdálenosti.

Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie podél pobřeží dnešního PAK a IR do oblasti dnešní Basry v IRQ během Alexandrova tažení byla roku 325 i výprava Androsthena z Thasu, který o své cestě kolem Arábie, přesněji kolem břehů dnešního Rudého moře, sepsal zprávu. Seleukovci měli u maurjského dvora stálé vyslance (Megasthenés), podobně Ptolemaiovci: Ptolemaios Filadelfos vyslal na jih jistého Dionýsia, Simmiás zkoumal pobřeží, zda je vhodné pro ov slonů, arabské pobřeží procestoval jistý Aristón. Za Alexandra byl na Cejlonu-Taprobané zřejmě Onésikritos. Z ostrova dorazilo do Říma poselstvo na Západ za císaře Claudia. Podobná událost vždy vedla ke zdůraznění vzdálenosti Indie a dalších krajů od "civilisace". Ostatně starší Claudiův současník Strabón z Amáseie ve své Geógrafice spočetl vzdálenost Ibérie od Indie na dvě stě tisíc stadií, tedy na c. 36 tisíc kilometrů (vzdušná čara z Barcelony do Mumbaí je dlouhá c. sedm tisíc kilometrů)...

Helléni si obvykle nelámali hlavu se jmény kmenů a nárůdků, na něž během objevitelských cest narazili. Prostě je pojmenovali podle toho, co jedí, přesněji, co je jíst viděli, a ne na jednom místě, ale po celém západním Indickém oceánu: Ichthyofagové jedli ryby, Chelonofagové želvy, Rhizofagoi kořínky, Hýlofagoi jedli se stromů, Spermatofagové semena; ovšemže kdesi tam na horním Nilu také existovali Anthropofagové (Skythové na Borysthenu byli vybíravější, neboť jim Helléni říkali Androfagové, Požírači mužů).

Roku 118 byl v Rudém moři (tehdy označovaném za Arabský záliv) zachráněn pobřežními hlídkami indický plavec, poslední z lodní posádky, která zemřela cestou hlady. V Alexandrii ho naučili řecky a Ind vyjevil mnoho neznámých skutečností. Na základě jeho vypravování objevil Eudoxos z Kýziku s kapitánem a obchodníkem Hippalem význam monsunů v Indickém oceánu, etésiai, viz tam.

Jihozápadní monsun (z arab. mausim, roční období) v červnu hnal lodi do Indie, severovýchodní v listopadu či prosinci zpět na východoafrické pobřeží. Proč tomu tak je, neví dodnes nikdo. Soudívá se, že sluncem zahřátá kamenitá tibetská náhorní plošina a Himaláje uvedou do pohybu proudění vzdušných mas, popřípadě to je indický subkontinent na jih od Himalájí, který v zimě vane s pevniny na moře, v létě naopak.

Námořní cesta do Indie později nahradila středomořským kupcům ztrátu íránské a mesopotamské cesty, kterou zahradili Parthové. Do té doby byl hlavním překladištěm zboží z východu Aden. Zřejmě tudy a nikoli pouze z Indie se do Alexandreie a Středomoří dostávalo zboží též lidské. Athénský bohatec Héródés Attikos (zemřel ke konci vlády M. Aurelia) měl sluhu jménem Autolékythos/"Sám si nesoucí láhev s olejem (?)", prý "Inda zcela černého", který mimo jiné bavil hosty u vína svou nemožnou attičtinou.    

Zkušený plavec Eudoxos původně neměl v Alexandreji žádné indické cestovatelské plány, jak vyplývá z vyprávění Strabónova. Vezl ze státního pověření dary na kultovní slavnosti do Korinthu a pak dorazil do Egypta. S Euergetem II. se dohodl, že prozkoumá horní tok Nilu. Tehdy se stalo, že do Alexandreie přivedli polomrtvého osamělého "indického" námořníka. Královi lidé mu slíbili, že ho dopraví domů, když jim ukáže cestu: Eudoxa úkol nadchl. Vydal se na svou první plavbu Rudým mořem/Arabským zálivem do Indie s nákladem zboží roku 117, ale po návratu byl okraden o náklad vonných látek a drahokamů Ptolemaiem Euergetem II. vulgo Fyskónem: král mu to prostě zabavil. Za raného císařství vynesl jeden náklad nardu, slonoviny, látek a koření z indického Múzirisu v Alexandreji 131 talent, což bylo jmění.

Ojedinělá je informace o cestě indických obchodníků na Západ a to až do severozápadní Evropy.

Podle Plínia dostal za svého správcování Cisalpinské Gallie roku 63 Q. Caecilius Metellus Celer od jistého krále Suébů (od Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly do Germánie. O osudu prvních Indů, či kdo to byl, v západní Evropě se dále nic nedozvídáme, Metellus Celer, cos. roku 60, zemřel záhadně roku následujícího.

Král roku 116 zemřel a v úkolu jeho sestry a vdovy Kleopatry II. vyplul znovu, ale do Alexandrie se vrátil roku 115 po její smrti (zemřela několik měsíců po svém bratrovi roku 116) a byl pro změnu okraden druhou vdovou po Euergetovi II. Kleopatrou III. popřípadě jejím synem Sótérem II. Na své druhé výpravě byl zanesen kamsi pryč od "aithiopského" pobřeží a jižně od somálského Mysu koření, Arómatón akra, Arómata prómuntúrium, nebo Notú keras, dnešní Guardafui v Africkém rohu, našel lodní příď z vraku s vyřezávaným koněm a od místních se dozvěděl, že to je pozůstatek po mužích, kteří tu kdysi ztroskotali a připluli ze západu.

Podle symboliky koně, jak se dozvěděl poptáváním v alexandrijském přístavu, by to byli lidé z Gádés/dn. Cádiz, tedy zřejmě karthágiští Foiníčané, kteří se o obeplutí Afriky pokoušeli již v pátém století př. n. l. V podobných rybářských člunech se Gádésané plavili do Mauretánie až po řeku a město Lixos u dnešního al-Arájš, fr. Larache/řeka arab. Wád Lúkús; město Lixos, u něhož pro Hellény ležely zahrady Hesperidek, bylo starou profitující foiníckou osadou. Eudoxos proto usoudil, že "Libyi", jak Hellénové nazývali Afriku, lze obeplout. 

Vypravil se do Gádés, dal dohromady výpravu o velké lodi a dvěma doprovodnými menšími, naložil lékaře, umělce a umělkyně a vydal se potřetí se do Indie, ale západním směrem. Jak daleko dorazil, nevíme a když ztroskotal, dokázal s mužstvem vystavět novou loď, s níž se dostal pravděpodobně kamsi na území dnešního Maroka. Podařilo se mu uniknout nástrahám místního vládce jménem Bogos (= Bokchos?), který se obával, že by se prozradila cesta na úrodné ostrovy a začali by připlouvat další a další plavci. Přes poušť se dostal Eudoxos na území římské provincie (to pravděpodobně prošel odkudsi ze Senegalu nebo jižního Maroka napříč Alžírskem ke Středozemnímu moři) a odtud zpět do Gádés. 

Vyplul pak stejným směrem se dvěma plavidly ještě jednou, ale už o něm nikdy nebylo slyšet, jak zaznamenal Poseidónios z Apameie/Orontu. Podle Cornelia Nepota, jehož údaj zaznamenal encyklopedista Plínius starší, vyplul prý Eudoxos z Arabského zálivu (= Rudého moře) a doplul do Gádés - čili "Libyi" obeplul z východu na západ. Eudoxovu cestu však označuje za útěk před Sótérem II. alias Lathyrem.

Starší současník Poseidóniův L. Coelius Antipater, řečník a historik, autor díla o hannibalských válkách, znal prý člověka, který na cestě za obchodem z Hispánie doplul do "Aithiopie", tedy černé Afriky.  

Další cestovatelé kolem Afriky se na cestu vydali až po patnácti staletích. První člověk z Egypta, nebyl to však Egypťan, ale súdánský Arab Bakit bej, se do Ameriky dostal se svou jednotkou, která se podílela na francouzské intervenci v Mexiku jako součást vojska "císaře mexického" (1864-1867) Maximiliana (i.) Habsburského; Bakit dostal francouzské vyznamenání a později s ním fungoval v hodnosti plukovníka jako velitel vládního vojska v súdánské Equatorii/Hatalastivě.

Koncem druhého století pokračovaly v Africe zeměpisné objevy, které začaly za prvních Ptolemaiovců. Helléni znali mimo jiné horu Kilimandžáro a Velká východoafrická jezera. Byl to pravděpodobně hospodářský růst Říma, který vedl hellénské obchodníky za »orientálním« zbožím a do střetu s arabskou konkurencí. Jistý Pýthangelos znal prameny Nilu a lovil ve východní Africe zvěř.

V prvním století př. n. l. zmapoval pobřeží východní Afriky až po mys Prasón (Delgado) v Mozambiku mořeplavec a obchodník s Indií Diogenés. Po 25 dnech plavby na jih od své obvyklé indické trasy pronikl od pobřeží dnešní Tanganyiky na západ, vystoupil na Kilimandžáro (?), znal Velká jezera a byl i v »Měsíčních horách« (Seléné oros/Lúnae montés) v Ugandě či Rwandě u pramenů Nilu (arab. Džabal al-qumr, Džabal qumrí, může být pohoří Ruwenzori, "to, odkud přichází déšť"). Doplul do Rhapty, města na stejnojmenné řece ležící naproti ostrovu Menúthiás. Řekou snad byla míněna Rufiji s deltou ležící proti ostrovu Mafia.

Pobřeží dnešní Keně a Tanganjiky se již tehdy jmenovalo Zingis, arabské Zandž, srov. Zanzibar, Zandžské moře. Somálské pobřeží byla Azánia (viz pod Arabové). Měsíc dal jméno také Komorám, z arab. džuzur al-qamar/qumur/qumurí/qamarí, Měsíční ostrovy; starý název znám není.

Císař Neró poslal někdy před rokem 65 n. l. dva centuriony své gardy, aby nalezli prameny Nilu. Císařův důvěrný přítel Seneca osobně od vojáků slyšel, jak dlouho šli na jih, jak byli přátelsky přijati králem Aithiopů (tedy zřejmě Meroé) a dostalo se jim od něho doporučení dalším lokálním panovníkům. Dorazili k obrovským bažinám, tedy do dnešního Suddu (Bahr al-džabal, „Moře hory“) v Jižním Súdánu: „Tam jsme uviděli dvě skály, z nichž padal ohromný říční proud.“

Není zřejmé, zda to pokládali za začátek veletoku, neboť více Seneca nezaznamenal a písemného po vojácích, kteří zůstali pro dějiny anonymními, se také nezachovalo. Padající vody byly pravděpodobně dnešní Murchisonovy vodopády na severu Ugandy. • Prameny Nilu pro Evropu znovu objevil 3. srpna 1858 Angličan John Speke. Poprvé pěšky od pramenů Nilu ve Rwandě podél řeky ke Středozemnímu moři, tedy opačnou "římskou" cestou, šel od prosince 2013 do září 2014 vysloužilý britský výsadkář Levison Wood (32): čtyři tisíce mil a zhruba sedm milionů kroků.

Alexandrie byla po dlouhá staletí největším městem Středomoří a prvním multinárodním městem. Ačkoli obchodníci s Orientem měli hellénská jména, byli mezi nimi hellénisovaní Arabové, Aithiopové, Židé, kteří všichni do Indie cestovali a na západním pobřeží subkontinentu udržovali emporia (srov. Periplús Maris Erythraei z doby mezi 40 až 70 n. l.).

V římské době existoval dokonce v oblasti Bombaje Augustův chrám. Romanisovaný obchodník C. Numidius Erós dal v roce 2 př. n. l. postavit po návratu z cesty do Indie v Alexandrii nápis.

Jinými obchodníky s římským občanstvím byli později např. Tiberius Claudius Agathocles, C. Iulius Bacchylus, L. Titus Primus. Na Koromandelském pobřeží byla odkryta římská osada z časů Tiberiových Arikanada s keramikou a amforami, v nichž bývalo kampánské víno. Naopak na egyptském rudomořském pobřeží (lázně al-Qusajr) byl nalezen střep s tamilským nápisem.

Nevydařená vojenská expedice za Augusta do Šťastné Arábie trochu přiblížila poměry v Arábii, totéž platí o rozšiřování hranic říše na jihu Egypta nebo na Sahaře v oblasti dn. Libye, Alžírska a Maroka. Jistý Statius Sébósus byl v první polovině prvního prvního století na obydlených ostrovech Hesperidek, Kapverdách.

Kanál Nil – Rudé moře ulehčil obchod s Arábií a Indií (viz rok 280). Za posledních Ptolemaiovců ohrožovala obchodní linie v Rudém moři piraterie, která za Augústa vymizela. Zatímco v dobách ptolemaiovských z přístavů Myos hormos a Bereníké na Rudém moři do Afriky, Indie a na Cejlon (cf. sub voce) ročně vyplulo necelých dvacet lodí, za Augústa to bylo sto dvacet. Obchod s Araby a Indy odhadoval Plínius na sto milionů sésterciů ročně, z toho na Arábii připadalo 55 mio.

Jistý Annius Plocamus si od fisku pronajal daně na Rudém moři. Import zboží z východu byl částečně kryt exportem ze Středomoří: kovů jako železa, olova, zinku a arseniku, vína, purpuru, předmětů ze stříbra a zlata, vzácných kamenů, papyru, textilií a skla. Hellénistické a římské mince byly nalezeny na Zanzibaru (Menúthiás? srov. pod Zingis), nejmladší s ražbou Diokletiána, Licinia, Iústina a Iústiniána. Plavba z Koptu přes Bereníku epi Dirés v Eritreji do západní Indie (Múzíris) trvala čtyřicet dnů.

Časově nelze přesněji zařadit obchodní a tím i objevné cesty Hellénů podél východního pobřeží Afriky, které navazovaly na aktivitu prvních Ptolemaiovců (srov. rok 270). Např. řada míst, dnes již přesně neidentifikovatelných, se jmenuje po jistém Pýthangelovi, viz pod sloni. Hellénové znali „tajemství“ pramenů Nilu, lovili zvěř a obchodovali po celém pobřeží východní Afriky (srov. rok 109) a byli konkurencí pronikajícím Arabům.

Hellénové znali východoafrické pobřeží až po mys Prasos či Prasón, dnešní mys Delgado v severním Mosambiku. Celé východoafrické pobřeží nazývá pozdější geograf Klaudios Ptolemaios (žil v letech asi 100 až 178 n. l.) ve své proslulé Geógrafiké hyfégésis Zingis (arabské Zindž, Zandž, srov. dnešní Zanzibar a moře Zandžské).

Dnešní Sokotra se jmenovala Dioskoridův ostrov, zřejmě podle některého z hellénských mořeplavců Indickým oceánem, protilehlé africké pobřeží Azánie.
První z evropských monotheistů obeplul kolem nejjižnější části Afriky a Mysu dobré naděje na cestě do Indie 22. listopadu 1497 Portugalec Vasco da Gama. O Číňanech v Africe, Americe a Austrálii viz pod loďařství, lodi.

Římané v Íránu, ve Střední Asii a Číně: Ve Střední Asii za Pompeiova tažení na Kavkazu byl římský předvoj, ale zřejmě nedorazil dále než do Mervu. Roku 53 po bitvě u Karrh padlo do parthského zajetí na deset tisíc legionářů. Parthové je usadili v Margiáně, tedy v Mervu a okolí (bývalé Alexandrii a Antiochii), dn. turkmenské Mary.

Sloužili tu jako hraničáři v době, kdy se Parthové Margiány zmocnili na úkor Indosaků a v tocharsko-bakterské pentarchii nabýval vrchu kušánský Kudžúla-Kadfisés. Římané zřejmě zůstali v oblasti nadosmrti, ale o jejich potomstvu není nic známo.

Během Antóniovy armenské války roku 36 se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři, Ta-čchin, Daxin, s Číňany. Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma s Říší středu.

Podle jiného výkladu se roku 36 po poražce hunského krále Či-čiho (Zhizhi) dostalo několik desítek Římanů do čínského zajetí a byli usídleni v městě Li-čchien/Liqian (od roku 9 n. l. se jmenuje Ťie-lu/Jielu) na hedvábné stezce v provincii Kan-su, dnes lokalita Če-laj-čaj/Zhelaizhai.

V jeskynním komplexu Kara-Kamar v Uzbekistánu západně od Termezu na hranicích s Turkménií nalezli ruští archeologové (2000) v objektu, který snad sloužil jako mithraion/mithraeum, několik řeckých nápisů a nejvýchodnější dosud známý latinský nápis zřejmě z prvního století n. l. Kdosi z XV. legie Pannonské zvěčnil své jméno (ve zlomku: C. Rex?). Legii sestavil Augústus a sídlila v Pannoniích. Roku 62 n. l. byla převelena do Armenie a po čtyřech letech bojů s Parthy měla velké ztráty a zajatců. Roku 71 se vrátila do Pannonie a roku 114 ji Traján převelel do Kappadokie s hlavním stanem v Satalách (v tzv. Malé Armenii, historicky patřící k Armenii, severně od horního Eufrátu), kde sídlila ještě začátkem pátého století. O dalších eventualitách římské přítomnosti ve Střední Asii viz pod Hunové.

Poslové Hyrkánů, kteří se roku 58 n. l. chtěli zbavit arsakovské vlády a povstali proti Vologaisovi I., poslali do Říma k Neronovi posly s žádostí o spojenectví. Když se následujícího roku vraceli domů, legát armenské války Cn. Domitius Corbuló je z pověření císaře ochránil před risiky cesty za Eufrát na parthské území: dal jim ozbrojený doprovod a poslal k Rudému moři, asi do oblasti dn. Aqaby, odkud se plavili do Indie, mimo dosah Parthů.

Prošli zřejmě napříč ústí Indu dnešním Pákistánem na území Kušánů, přes Afghánistán a Turkmenistán se dostali domů, do Hyrkánie, země na jižním okraji Kaspiku. Co se stalo s římským vojenským doprovodem, není známo, jak se vrátil a zda. Kušánci ale zjevně neměli problémy s „komunikací“ s Římany, resp. vzdálenými cizinci. Od roku 52 v oblasti žil Iúdás Thómás vulgó Thómás, č. Tomáš, jeden z Ježíšových žáků a prvotních šiřitelů křesťanství, apoštolů, podle tradice 3. července 72 zavražděn v Majlápúru/Mylapore u Čennaj/Chennai, dř. Madras v Tamilnádu.

 

Někdy před rokem 120+, možná už za Augusta, prošel obchodník ze Syrie "Makedonec" Maés alias Titiános nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po hedvábné cestě k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. Cesta to byla asi rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta dalších sedm měsíců, viz rok 120+.

 

Za chanského vládce Chuan-tiho (147 – 167 n. l.) navštívilo po moři Čínu několik výprav ze vzdálených zemí na západu. Za Hadriána byly zřejmě plavci z římské říše v Siamu, Malajsku a v Indonésii. Vyslanci z některého z indických států byli na chanském dvoru roku 159 a 161 n. l. O čínských námořních objevech Austrálie, Ameriky atd. viz pod loďstvo.

Podle čín. pramenů prý roku 166 n. l. přišlo ke dvoru do Čchang-anu (již. od Si-anu v dn. prov. Šen-si) poselstvo císaře An-tun ze země Ta-čchin (Daqin), tedy z římské říše („Velký Řím“), ve skutečnosti se jakýsi kupec vydával za vyslance, aby získal hedvábí. Chanský císař kupcovy dary považoval za tribut a tak se v jeho očích stala říše Římanů s filosofujícím principem Markem Auréliem Antónínem poplatná říši středu.

V době Tří království (220 – 280 n. l.) dorazil k dynastii Wu (229 – 290) jiný posel z Říma. Na odchodnou si vyžádal jako dar pro římského císaře od Sun Čchüana tucet lidí malých postav, liliputů (Číňané je chytali jižně od řeky Chuaj). Za časů dynastie Tchang (618 – 907) připluli do Čína vyslanci z Byzance. O jménu a první americké kartografii viz pod loďstvo, čínské loďstvo a objevy.
Prvním středověkým Evropanem, který dorazil do Číny, byl roku 1275 Marco Polo (v Xanadu, pozdějším Pekingu/Beijingu).
Nejzápadnější známý čínský nápise je z hrobu na Krymu ze druhé až třetího století n. l.

Nejvíce římských vojáků, tedy mimo jiné Římanů, padlo do zajetí perského šáha Šápúra i. roku 260 n. l., když porazil v nejostudnější bitvě římských dějin císaře Valeriana, zajal ho a používal podle jedné verse jako stoličku pro nasedání na koně. Údajně sedmdesát tisíc zajatců bylo odvedeno do Chuzistánu, kde u Šuštaru postavili římským způsobem most se čtyřiceti oblouky přes Kárun a hráz dlouhou pět set metrů: Bandi kajsar, Poli kajsar, "Císařův most, Císařova hráz".

Několikrát opravovány sloužily stavby až do 19. století. Římané v kraji zůstali zjevně až do konce svých dnů a zůstalo tu po nich nich několik zeměpisných názvů.

Ve druhém století žil Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geógraf, tvůrce prvního globu v lidských dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě. Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl Anaximandros (prvenství světové ale jinak patří Babylóňanům, viz pod dějepis).

Naopak první atlas (gen. atlantu) se systémem šířek a délek od Alexandrie vytvořil snad r. 151 n. l. Klaudios Ptolemaios/Claudius Ptolemaeus. Městské plány jsou mnohem starší. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Nejstarší zachovanou mapou, součástí textu literárního díla, je nákres hispánské Baetiky na egyptském papyru-palimpsestu z doby mezi roky 50-25. Fragment druhé knihy Periplu Artemidóra z Efesu je nyní uchováván v Turínu. Artemidóros, otec sochařů Apollónida a Tauriska, byl autor zeměpisného díla kolem roku 100, k níž patřila nejstarší zachovaná mapa. Papyrus byl rekonstruován a publikováni roku 2007.

O první nástěnné mapě světa namalované buď na pergamenu nebo na stěně ložnice (sic) je zmínka z Domitiánovy doby u jistého nešťastného vyhnance Mettia Pompusiána, viz jeho příběh pod věštci, věštby.

V dobách křesťanských první globus vyrobil roku 1492 norimberský kartograf, cestovatel a objevitel Martin Behaim (1459 – c. 1506). Nejstaršímu dochovanému exempláři globu na světě, vyrobenému v roce znovuobjevení Ameriky, se říká norimberská brambora, Nürnberger Erdapfel. Behaim byl rodem z okolí Plzně.

obléhání měst, viz poliorketika

Obodás, Abodat, arab. Ubajda, jméno nabatajských králů:§
Obodás I.§ 96, 87, o. Arety III.
Obodás II.§ 62, 55, 48, 47, syn Arety III., o. Malicha I.
Obodás III.§ 30, 25, 20, 9, 8, syn Malicha I.

obolos, obelos, šestina drachmy§ 680

Pův. rožeň, tyč, označený vlastnickou značkou: těch se do hrsti, drachmé souvisí s jímáním, uchopováním, vešlo šest (též obelos, dór. odelos, srov. obeliskos, tyčka (např. u koňské uzdy).

Oborzos, per. Vahbarz, fratarak᧠141

 

obraz, jeho přenos se stěny§ 62
obrazárna§ viz pod malíři


obřízka novorozenců, řec. peritomé, lat. circumcísió, recutítus, "obřezaný", násilné obřízky§ 165, 135, 103, 84

Klasickým národům nebyla známa. U Židů se prováděla osmého dne od narození (podle tradice zavedena Abrahámem, když mu bylo 99 let, a byla povinná pro všechny Židy, ale také pro cizince, kteří v jejich zemi žili; násilná). O. zjevně převzali Židé od Egypťanů, pod jejichž mocenským a civilisačním vlivem po velkou část starověku žili; srov. kolem roku 1400 o prvním obřezání israélských klanů kamennými noži mimo území Egypta vůdcem Jósuou (Jozue).

U Egypťanů však nebyla o. všeobecně rozšířena ani nebyla nábožensky předepsána. Některými starými hellénskými autory byl Móše/Moýsés, Mojžíš pokládán za odpadlíka od egyptských kultů, viz tam. Důvod o. není nijak vysvětlen, snad původně oběť nějakému ze starých kultů plodnosti. Ale krvavý zvyk vedl ke skupinové identitě, k jakési smlouvě s národním bohem, což se později objevilo také u muslimů; předislámští Arabové o. asi nepraktikovali.

Pro Hellény a Římany obřízka znamenala sebezohavování a byla předmětem posměchu. Antiochos IV. rituální obřízku novorozeňat v Palaistíně zakázal, ale držely se toho z části jen nejvyšší společenské židovské vrstvy, které se hellénisovaly (srov. pod Iúdaiá). Římané zohavující obřízku také několikrát zakazovali, o případech fimosy (řec. fímos, náhubek, košík) vrozené u dětí a infekcí získané u dospělých, kdy předkožka stáhnout nejde, zpráv není. O obřezání při násilné judaisaci viz roky 135 a 103.

Císař Domitiánus a Nerva zakázali zohavující kastrace občanů obecně, Hadriánus roku 132 n. l. obřízku zakázal po celé říši pod trestem smrti, zopakoval také zákaz kastrace, a byly z toho ve druhém případu nepokoje a války; srov. pod svoboda slova, zde také o zákazu L. Septimia Sevéra. Velekněz arabského kultu Slunce z Emesy Héliogabalus byl zřejmě jediným císařem, který byl obřezaný, nikoli však od mala, ale z vrtochu.

Liberálnější Antónínus Pius Židům poskytl výjimku a mrzačení těla jim povolil (nikoli však proselytům). Konstantínus Veliký jeho versi potvrdil, Iústiniánus zopakoval a tak se také výjimka dostala do křesťanských církevních právních norem. Antónínův zákon byl d. f. tolerančním patentem židovského náboženství v cizím prostředí.

Židé své mutilační zvyky uchovali a své otroky nadále obřezávali, ačkoli to neznamenalo přestoupení na Jahweho monotheismus. Hellénisovaní Židé si naopak dávali odřezanou předkožku lékařsky restaurovat (leipodermos, lipodermos).

V oblasti dnešního Džíbútí/Djibouti u jakéhosi národa Hellény jmenovaného jako Kreofágové čili Masožrouti, obřezávali v hellénistických časech mužské i ženské (klitoridektomie, mutilace ženského pohlaví, angl. FGM). Tento zvyk je tedy mnohem starší než islám, jak se obvykle soudívá. Krutý zvyk obřezávat panenská děvčata je v usu místně mezi Melanésany, Aboriginy, hlavně však na východu Afriky a v zemí při Guinejském zálivu. Spojené národy roku 2016 odhadovaly, že ročně ženské obřízce padnou za oběť na čtyři miliony žen.

Kynodesmé, infíbulátió. Kompletnost penisu patří k tradičnímu hellénskému pojetí krásy mužského těla. Uříznutí předkožky, posthion/posthié, jako jakákoli jiná amputace, člověka společensky diskvalifikovala. Předkožku si áthlétové všeho druhu, ale třeba také otroci, uvazovali řemínkem za její špičku (akroposthion) kolem pasu: kynodesmé, tj. řemínek na psa.

U otroků nebo později profisportovců se v některých případech prováděl piercing předkožky, snad aby u nich nedocházelo k nežádoucí erekci. Římané praxi nazývali infíbulátió, protože otvorem se protáhl kolíček na způsob petlice (srov. zvyk praobyvatel Austrálie, kteří přímo prorazí penis u kořene, aby mohli regulovat svůj sex).

Snář Artemidóra Efeského uvádí, že sen o předkožce je znamení dobré. Jistému otrokovi se prý zdálo, že stahuje pánovi předkožku. Stal se pak vychovatelem (to už v reálu) jeho synů, neboť, jak zní vykladačovo tvrzení, držel pánův penis v rukách, symbol dětí.

Obřízka se v rozsáhlých západních kruzích stala od sedmdesátých let 20. století módou šířenou především v Americe. Vycházela z monotheistické posedlosti v krocení sexuální lascivity chlapců. Její moderní propagátoři obvykle argumantovali vyšší osobní hygienou a užívali k tomu statistik z rozvojových zemí. Omezování dětské svobody nařízeným tělesným zohavením se po dvou tisíciletích objevilo koncem června 2012 v rozhodnutí zemského soudu v německém Kölnu/Kolíně, který obřezávání chlapců z náboženských důvodů kvalifikoval jako trestné tělesné ublížení, a to i v tom případě, že si zákrok oba rodiče výslovně přejí.

V očích německých soudců nemají rodiče právo omezovat své dítě v rozhodování. Po protestech židovských a muslimských obcí odhlasoval spolkový sněm v prosinci téhož roku zákon speciálně povolující náboženskou obřízku u chlapců a prováděnou věřícími.


observatoř, pravěká, viz pod matematikové

obydlí, viz architektura

obyvatelstvo, populace starého světa, její počty a složení, viz pod otroci

Ocrisia, manž. Sp. Tullia z Cornicula a otrokyně Tarquinia Priska, m. Servia Tullia, římského k.§ 578

 

Octávia (Minor), starší s. C. Iulia Caesara Octaviána/Augusta, manž. C. Claudia Marcella ml. a M. Antónia§ 44, 41 - 37, 35, 32, 30, 28, 23, 11, 1+

C. Octávius, o. Octávie a pozdějšího císaře, manž. Atie, zemřel roku 59; řec. Oktábios§ 63 - 61, 44

C. Octávius Thúrínus (podle jednoho zdroje namísto Th. "Kaipiás"), po adopci C. Iúlius Caesar Octaviánus, později C. Iúlius C. fílius Caesar, od roku 27 Imperátor Caesar Augústus/Augustus§ 726, 534, 367, 235, 144, 104, 75, 74, 64, 63, 59, 50, 44, 43, 42 - 33, 31 - 26, 23, 15, 12, 5, 2, 1 n. l., cos.: 43, 33, 31 - 23, 5, 2, 1 n. l.

Augústus odkázal lidu římskému 40 milionů sesterciů, městským tribuím 3,5 milionu, praetoriánské gardě po tisícovce, městským kohortám po pětistovce a všem legionářům po třech stech sesterciích. Vše bylo proplaceno hotově! Jinak ovšem hlavní dědicové prý nedostali více než 150 milionů, přitom Augústus v posledních letech dostal ze závětí, kam ho oddaně i „oddaně“ zapisovaly římské veličiny a skuteční přátelé, 1400 milionů sesterciů.

Všechno ale včetně svého otcovského dědictví vynaložil na státní účely. Děti Antóniovy dal vychovat ve své rodině a část iúlsko-klaudijského rodu, vládnoucího říší do roku 68 n. l., měla mezi předky ptolemaiovskou krev.

Během her rozdával císař mezi lid peníze od 250 do 400 sesterciů, při nouzi rozdával peněžní poukázky, tessera nummária, na nákup obilí, nebo snižoval jeho cenu. Chtěl prý bezplatné rozdělování obilí mezi Římany na účet státu zcela zrušit, ale neučinil tak, neboť se obával, že by to pak někdo mohl obnovit a získat z toho politický kapitál. Nechal tedy vše při starém.

Příděly obilí byly rozdávány na trhu. Za tím účelem se konala pravidelná sčítání lidu, které císař pořádal ve Městě po blocích. Poukázky na obilí rozdával třikrát do roka, ale lidem vyhovovalo jednou za měsíc, a tak se k tomu zvyku vrátil. Jeho otčím C. Iúlius Caesar snížil počty bezplatných odběratelů obilí. Z původních 320 tisíc přezkoumáním jejich občanského statutu ponechal 150 tisíc lidí a ještě převedl 80 tisíc Římanů do nových mimoitalských kolonií.

Jakkoli velkou část vlastní rodiny miloval, svým Iúliím nedokázal odpustit. Zakázal dokonce závětí, aby dcera a vnučka Iulie nebyly nikdy pohřbeny po jeho boku. Tak se později také stalo. Vnučka svým manželům, ostatně tatínkem vnuceným, soustavně nasazovala parohy a příliš se o tom v Římu mluvilo. Když ji Augústus pro nezřízený život posílal do exilu, zakázal jí mj. pít víno (!) a návštěvy směla přijímat jen s jeho svolením. Trvalo pět let, než se její domácí vězení uvolnilo.

Otec vlasti to měl se svými potomky těžké. Byl manipulátor a ze všech rodinných intrik byla podezřívána Lívia Drúsilla, imperátorova manželka. Ostatně svého syna z prvního manželského svazku přímo nacpala do čela kandidátů nástupnictví a Augústus Tiberia rozvedl a Iúlie, kterou mu podstrčil, skončila za svá skotačení na Pandatarii/Pandaterii, dnešní Ventotene, daleko od břehů Kampánie (dcera se Scribonií, Tiberius byl její třetí manžel).

Tiberius v době, kdy nebylo vhodné v Římě zůstat, dal na svou matku a odešel do dobrovolného exilu na Rhodos a okolí. Úředně tam ovšem byl s imperátorskými právy.

Tiberius byl rodem z Líviů a poprvé se oženil s Vipsanií Agrippinou, dcerou M. Vipsania Agrippy. Měli syna Drúsa, ale když Agrippina otěhotněla podruhé, na tvrdý nátlak Augústův, který v Tiberiovi začal vidět svého nástupce, se musel rozvést a oženit s někým lepším: Líviové byli rod plébéjský. Tím byla Augústova dcera Iúlia, která zrovna po něm toužila, jako ostatně po celé řadě jiných mužů u dvora. Vztah mezi Tiberiem a Agrippinou byl velkou láskou a její brutální ukončení (když se prý někdy potkali, měli slzy v očích) zřejmě silně ovlivnilo cynismus a citovou otrlost budoucího císaře a po krachu soužití s Iúlií iniciovalo jeho náhradní sexuální programy.

Augústus si dal vedle řádného původu vyrobit ještě otcovství božské. Ke spící Atii se prý přitulil had a po devíti měsících byl A. pokládán za Apollónova syna. Později se rád při různých příležitostech presentoval jako Apollón. Něco podobného tradoval o svém původu Alexandros Veliký, ale bohem vstoupivším do Olympiady byl Ammón/Zeus ze Siwy.

Augústova matka přitom byla oficiálně dcerou M. Atia Balba a Iulie, Caesarovy sestry. Ovšem říkalo se i jiné, hlavně Antónius to předhazoval v propagandistické válce svému soupeři: Atie byla z rodiny afrického původu, v Aricii měli pekárnu nebo apatyku (řemesla a kšeft byla společensky to nejhorší, co by měl Říman na úrovni provozovat).

Rod Octaviů byl z latinských Veliter, od královlády mezi senátorskými patricii, časem propadl mezi plébéje, odkud se mezi šlechtu vrátil Caesarovým rozhodnutím. Oponenti ale hovořili o Octaviánových předcích jinak. Jeho praděd prý byl propuštěnec živící se výrobou provazů, děd byl, považte, směnárník. Jedno je jisté: Augústův otec C. Octávius byl velmi zámožný.

Augústus byl na jedné straně pověrčivý, jindy ovšem prokazoval až atheistickou svobodu. Na ochranu před hromy a blesky nosil s sebou kousek tulení či kapustňákovy kůže (vitula marina) a před bouří se schovával do klenutých místností. Ovšem za občanské války v bojích s Pompeiem mladším roku 38 přišel na jihu Itálie v bouři o loďstvo. Kdo za to mohl? Při nejbližším slavnostním průvodu před hrami v Římě dal z kolekce nesených bohů vyškrtnout Neptuna. Podobně pověrčivý byl Tiberius, jeho adoptivní syn. Nikdy nevycházel bez vavřínového věnce, protože věřil, že Apollónův strom odhání blesky.

Nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval. V Egyptě po vítězství nad Antoniem se o domácí bohy nijak nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali.
Augústus později pochválil vnuka Gaia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným kázal, v cizině obětovat místním bohům. Vlastní kult zjevně pokládal za správný, když ho zavedl. Po celé říši, v municipiích, se rytířská honorace sdružovala do šestic provádějících kultovní obřady Augustovy, sévirí augustálés/šest mužů augustovských, jmenovaných decurióny, nejvyššími úředníky provinčních měst. Augustův kult a panovnický obecně řídil v provincii velekněz, zvaný na Východě řecky archiereus, na Západě hlavně v Galliích sacerdós próvinciae, v Hispániích a Africe i jinde flámen augustális. V Římě se sbírali lidé mezi sodálés augustálés, augustálés claudiálés, sodálés fláviálés n. fláviálés titiálés, hadrianálés, antoníniání etc. 

C. Octávius§ 1. praet. 168, cos. 165, 163, 162; 2. cos. 168; 3. cos. 86; 4. cos. 76

L. Octávius§ cos. 75, 68

M. Octávius§ 1. tr. pleb. 133; 2. pompéjovec, 48

Očista Hellady, Rok očisty Hellady, katharmos tés Hellados§ 159

odbory, ve starém věku pojem neznámý. Nejblíže k o. mají spolky umělců a řemeslníků, viz pod herci. Svým způsobem o. také navazují na středověké gildy, řemeslnické cechy, profesní spolky. Podpůrná dělnická bratrstva vznikaly ve Spojenémm království v 18. století. Byly základem pro dnešní odbory.

Ódeion, stavba v Athénách; podle britské počítačové rekonstrukce z roku 2003 byl z konstrukčních důvodů vnitřek prvního krytého divadla na světě zastavěn nejméně 81 sloupem a zhruba čtyřicet procent diváků měl proto špatný výhled na podium, byli více posluchači než diváky§ 52

Odéssos, m. v Thrákii, později Moesii, dn. Varna v BG§ 675, 313, 302, 60,

oděv, šat, viz móda

odměna, udavačská, na hlavu, viz udávání

Odomantové, Odomantiké, pův. thrácký kmen a země v pozdější východní Makedonii§ 149

Odra, ř., lat. Viadua (identifikace nejistá; středověkou lat. Viadrus, srov. s Svébos, Svévus = Świna?)§ 200, 150

Odrysové, Odrysai, thrácký kmenový svaz kolem Hebru, jejich říše§ 450, 440, 431, 429, 424, 410, 405, 399, 390, 387, 383, 358, 364, 346, 330, 313, 277, 212, 184, 183, 325, 87, 80, 55, 48, 45, 42, 31, 28, 22, 20, 13

Za Sitalka I., viz rok 429, sahala odryská říše od Egejského moře po Dunaj a od Bosporu po Strýmón. Vojensky byl schopen postavit do pole vojsko o 150 tisících mužích, před nímž se Makedonci třásli. Sídelním městem byla Odryseia n. Oresteia alias Uskudama, pozdějí Adrianopolis/Edirne v TR.

odsun, viz přesídlení

odškodnění, finanční náhrada za zdravotní, životní nebo morální újmu pochází až z konce 20. století a z právního řádu Spojených států Ameriky: akce právníků proti tabákovým koncernům, výrobcům spotřebičů, lékařům, farmaceutům, odškodnění obětí z časů světové války apod.

odvod, k vojsku§ 123

Odysseia, epos§ 700

Odysseus, gen. –ssea i -sséa, mýth. ithacký k. a hrdina od Troie§ 753, 534
Attická podoba jména zněla Alytteus, korinthská Oliseus, sicilská Úlixés, z toho lat. Ulixés. O datacích apod. viz pod Troiá a zatmění. Jeho manželka Pénelopé byla dcerou Íkaria ze Sparty, nějaký čas žil Odysseus s Kirkou, kouzelnicí z ostrova Aiaiá.

Oezalkus z Numidie§ = Oizalkos

Ofellás z Pelly, makedonský šlechtic, s. Seilénův, vládce v Kýréně§ 322, 313, 312, 308, 307

A. Ofilius, právník§ 50

 

Cn. Ogulnius, tr. pl.§ 300, 296


Q. Ogulnius, tr. pl.§ 300, 296

Q. Ogulnius Gallus§ cos. 269

Oguzové, Oghuzové, souhrnný název pro turkisté kmeny a národy, viz pod Hunové

Ógygiá, viz Melité

oheň věčný, v Athénách, Delfách a Římě§ 86

ohňostroj, viz pod architektúra

ohrada/oplocení, ohrada Iúliova v Římě, viz saepta

Ohře, Agara, ř. v Boiohaimu§ 3

 

Ochridské jezero§ viz Lychnítis

 

Óchos§ viz Óxos


Oiá, Oié, athénský démos§ 314

Oibótás z Dýmy§ 756 (Ol.)

Oidipús, gen. Oidipoda i Oidipa, k. v Thébách§ 534 a viz pod Boiótie

oikistés, dříve zvaný archégetés, velitel výpravy osadníků-kolonistů, zakladatel nové osady (srov. středověké lokátory, pozdější vůdce kolonistů). Oikistům bývaly v takto vzniklých osadních státech prokazovány až božské pocty, srov. pod hérós a ktistés.

oikúmené, tj. obydlený a Hellénům a Římanům známý svět, čili víceméně Středomoří s bezprostředním okolím, srov. s orbis rómánus§ 668, 250, 201, 49, 40, 12

Oinanthé ze Samu, "Vinný květ", hudebnice, tanečnice a kuplířka, manž. Agathoklea Alexandrinského (I.), m. Agathoklea (II.) a Agathokleie§ 204, 203

Oiniadai, m. v Akarnánii, č. Oiniady§ 460, 459, 454, 429 - 428, 314, 313, 219, 217, 212, 205, 189

Oinoanda, gen. -and, m. v Lykii, chet. Winuwanda n. Wijanawanda ("Město vína"), viz pod hry

Oinofílos z Athén§ arch. 64

Oinofytai (pl.) nebo Oinofyta (sg.), m. v Boiótii§ 457

Oinoé, m. a mí. na argolsko-lakedaimonských hranicích§ 468, 460, 431

Oinomáos z Galatie, vůdce povstání otroků§ 73

Oinóné, Oinópi᧠viz Aigína

Oinoparás, ř. v Syrii, přítok Orontu, arab. Nahr ‘Afrín§ 145

Oinótrové, autochthónní kmen v Lúkánii (= Sikelové?), po nichž se původně Bruttium a Lúkánie nazývala Oinótriá, lat. Oenótria. Jedna jejich část, nebo to bylo jejich druhé jméno, se nazývala Chónové podle obce Chóné na území Krotónu§ 545 a viz pod Itálie

Oisymé, m. na thráckém pobřeží§ 654

Oité, Oita, Oitaiá, pohoří a kraj v Thessalii§ 457, 371, 413, 321, 280, 189

Oizalkos, lat. Oezalcus, k. Numidů§ 206, 205

Oka, ř. ve střed. Rusku§ 600

Ókeanos, lat. Óceanus, u hellénistických autorů většinou Indický o., resp. vody kolem indického subkontinentu, tedy dn. Arabské moře či Bengálský záliv; v jiných případech je myšlen Atlantik, nebo prostě „světový oceán“§ 326 - 324

Okelis, město v Jemenu, dn. Mokka§ viz Jemen)

Okkonapsés Sótér, k. v Elymáidě§ 78

Oksywská kultura§ 150

Oktagónos, stavba v Efesu§ 41

 

Oktamasadés ze Skythie, k., s. Ariapeithův s Téreovou dcerou§ 440

Olba, m. a chrámový stát s Diovým kultem v Drsné Kilikii, dn. Ura v TR§ 155, 41

Olbiá, m. na ost. u ústí ř. Borysthenés; m. bývá označováno i jménem řeky§ viz Borysthenés
Olbiá, m. v Bíthýnii, předtím Antigoneia§ viz Níkaia
Olbiá u Tróglodytů§ = Arsinoé nebo Bereníké
Olbiá v Gallii (dn. Hycres u Toulonu)§ 600

Olbios z Athén§ arch. 275

Olcinium, viz Labeátové

Olennieiré, manž. Fraáta IV.§ 10

Ólenos, m. v Acháji; území Ól. spolu s Fárai, Dýmé a Tritaiou věnoval Augústus Patrám§ 281, 276

Olkadové, íbérský národ na jihovýchodu Hispánie§ 221
Zřejmě žili pod vládou dynastie keltských Volků Tektoságů a jejich sídelním městem byla Cartala, řec. Althaia, viz tam.

Olmekové, nejstarší mesoamerická civilisace či národ, její květy ležely v letech cca. 1100 – 800, viz blíže rok 1800§ 500

oliva§ viz věnec olivový, kuchyně a s. v. pomazaný/mašíach

Olofychos, m. na Akté§ 750

Oloros z Thrákie§ 1. dyn., 510, k.; 2. 460, 396, o. Thúkýdidův

Olpai nebo Olpé, m. v Akarnánii§ 426

oltář pergamský§ viz pergamský oltář

Olthakos/Olthakés n. Adathás z Dandánie, dynastés§  71 (viz zde níže)

Olthakés z Kolchidy, sképtúchos§ 65 (šlo o identické osoby?)

Olympiá, mí. v Pisátidě v Élidě, znovuobjeveno roku 1766; olympia, olympijské hry, olympijští vítězové, disciplíny atd. (hry byly prý podle tradičního údaje založeny poprvé Hérákleem v roce 1206)§ 776, 748, 668, 660, 644, 632, 588, 580, 577, 577, 576, 566, 544, 540, 532, 520, 480, 479, 476, 468, 456, 428, 420, 408, 406, 400, 496, 491, 398 - 396, 450, 380, 375, 365 - 363, 360, 356, 348, 312, 300, 271, 219, 168, 152

Závody v Olympii (podle Pausania): Podle hellénské tradice přišel prý zhruba 50 let po potopě z doby Deukaliónovy z Kréty jistý Klymenos, syn Kardyův, z rodu ídského Héráklea, a uspořádal v Olympii závod. Vládu Klymenovu ukončil Endymión, syn Aëthliův. Prý generaci po Endymiónovi uspořádal závod k poctě Dia Olympského Pelops. Po něm je (= tj. vrcholem byl běh) uspořádal Amytháón, příbuzný Endymiónův a po něm Peliás a Néleus.

Závod také uspořádali Augeiás a Héráklés, syn Amfitryónův (resp. Diův). Tehdy zvítězili v dostizích s vozem Ioláos, v prostých dostizích Iasios z Arkadie, v boxu Polydeukés. Héráklés prý zvítězil v zápasu a v pankratiu.
Pak uspořádal hry Oxylos a následovalo přerušení tradice, kterou obnovil s novými pravidly až roku 776 Ífitos.
O průběhu her viz hry. Dnešní městečko Olympia za Kladeem má asi dva tisíce obyvatel a nádraží se spojením na Athény dvakrát za den.

Olympeia, hry v maked. Díonu na úpatí Olympu§ 413

Olympieion v Athénách, největší stavba v Athénách a nejdéle stavěná sakrální stavba v evropských dějinách (644 let?)§ 515, 173, 129+

Olympias, jméno épeirských královen:§
Olympias I., roz. Myrtalé, pak Polyxené a Stratoníké, manž. Filippa II., m. Alexandra III.§ 376, 357, 343, 337 - 335, 330, 323, 322, 319 - 316,
Olympias II., d. Pyrrha I.§ 272, 239, 233, 229

Olympias z Lárissy, manž. Démétria Krásného§ 229
Olympias se jmenovala chůva Sevéra Alexandra, není v CSD
Olympias, dcera praefecta praetorió Flávia Ablabia z Kréty (cos. roku 331 n. l.), byla zasnoubena asi roku 333 budoucímu císaři Constantovi I. Ke sňatku nedošlo a později byla provdána za armenského krále Aršaka II. (vládl 339-369 nebo c. 350-364); není v CSD

Olympiodóros z Athén, strat.§ 300, 294 a 293 arch., 287, 285, 280

Olympichos z Iasu, dynasta§ 227, 224, 201

Olympos§ 1. h. v Galatii, 189; 2. h. na hranicích Mýsie a Bíthýnie, dn. Uludağ ("Mohutná hora") o nadmořské výšce 2542 metrů, 36; 3. m. a h. v Lykii, 167 zvaný též Foiníkús, dn. Tahtalı Dağı; ruiny m. Ol. leží při pobřeží); 4. h. v Makedonii, 424, 413, 219, 169; 5. pevnost a h. v pamfýlském Tauru, 78; 
Nejslavnější z Olympů, sídlo Olympanů v jižní Makedonii, jehož výška je 2918 m n. m., v novověku poprvé slezli 2. srpna 1913 dva Švýcaři, fotograf Frederic Boissonas a spisovatel Daniel Band-Bovy v doprovodu lovce z Litochori jménem Christos Kakalos. Se švýcarskou vlajkou se však, zmateni mlhou, vyfotografovali na jednom z vedlejších vrcholů Olympu. • Xeinagorás, syn Eumélův, změřil výšku Olympu od úpatí (nikoli hladiny moře) na 10 stadií a jedno plethron (bez 4 stop), tj. cca. 1880 m.

Olyntheus z Lakónie§ 628, 620 (2x Ol.)

Olynthos, m. na Chalkidice, srov. i pod Chalkidiké, archeologicky prozkoumán Američany ve dvacátých a třicátých letech 20. století§ 480, 433, 432, 423, 421, 399, 393, 383 - 379, 370, 356, 352, 349, 348, 322, 312

Olysipó či Olisipó, m. v Lúsítánii, maur. Alošbuna či Lišbuna, dn. Lisboa, č. Lisabon v Portugalsku (jméno země pochází od lokality Portus Cale, „Přístav Cale“, pozd. Portucalia, od toho Portugal)§ 137

Olyzón, obec v Thessalii§ 293

Omán, arab. Umán, země na jihu Arabského poloostrova, srov. pod Karmánie§ 400

Omfalión z Písy, o. k. Písanů Pantaleonta§ 644

Onan, onanie, masturbace, sebeuspokojení, viz sex

Onasagorás z Leder na Kypru, k.§ 709

Onásimos z Boiótie§ boiótarchos 223

Oneátai, fýla v Sikyónu, „Oslov铧 595

oneirologie, viz sny

Onésandros z Kypru, knihovník alexandrijského Múseia§ 88

Onésikritos z Astypalaie na Rhodu, kynický filosof, kormidelník Alexandrovy lodi, cestopisec a historik§ 350, 326, 324, 323
Onésikritos ze Salamíny§ 180 (Ol.)

Onésilos ze Salamíny na Kypru, k.§ 497

Onésimos z Makedonie, s. Pýthonův, zrádce§ 169

Onétór n. Onétoridés z Athén§ arch. 527

Ongjo wang, k. korejského státu Pekče z éry tří království§ 18

Onchéstos, osada u Haliartu§ 595

Oniás, hebr. Chónijó, Jahweho veleknězi
Oniás I.§ 333, 309, s. Jadduův, o. Simóna I.

Oniás II.§ 246, 232, syn Simóna I., o. Simóna II.
Oniás III.§ 208, 182, 177, 173, 169, syn Simóna II., o. Simóna III., Oniy IV. a Meneláa/Oniy (?)
Oniás IV.§ 173, 160, 106, syn Oniy III.
Oniás z Iúdaie§ 1. 145, kondottiér; 2. = Meneláos; 3. 106, o. Ananiův = č. 1?

Onomaklés ze Sparty§ efor. epón. 425

Onomakritos z Athén, věštec, viz pod autorství

Onomantios ze Sparty§ efor epón. 413

Onomarchos z Fókidy, strat. autokratór§ 354, 353, 339

Onomasthés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404

Onomastos, vojevůdce Filippa V.§ 184

Onónés ze Sakastánu, k., možné je též Von-§ 170

M. Opellius Macrínus n. Opilius Macrínus, císř roku 217 - 218 n. l.§ 38

operace, chirurgick᧠145 (hlavy), 142 (močových kamenů), 100 (císař. řez)

Opia, virgó Vestális (též Popillia)§ 483

opice, viz zvířata

opilec, divadelní postava§ 451
opilství, viz hostiny, kulinářství

Opímia, vestálka, která byla usvědčena spolu s kolegyní Flórónií z porušení slibu čistoty a byla zahrabána do země§ 216

L. Opímius§ cos. 121, 129, 118, 116

Q. Opímius§ cos. 154

Ópis, m. v Babylónii, později předměstí Seleukeie na Tigridu, bab. Úpi§ 539, 324, 321

opiter, Opiter, člověk, jehož otec zemřel dříve než děd

Opitergium, m. u Aquileje na území Venetů, dn. Oderzo; zřejmě z illyrského ob-terg, obchodní místo, emporium, viz pod Markomani

opium, viz pod narkomani

oplocení/ohrada, ohrada Iúliova, viz saepta

C. Oppius§ 1. tr. pl. 215; 2. životopisec, 50

Q. Oppius, správce Provincie Cilicia§ 88

Ser. Oppius, jeden z xvirů§ 449

 

Opús, m. v Lokridě, sídelní m. Opúntských Lokrů, viz, dn. Atalandi§ 500, 208, 198

Orange, viz Arausió

Oratzés z Charakény, též Obadás, k.§ 121

 

Orbélos, pohoří v Thrákii, později hranice mezi Makedonií a Thráky, dn. Belasica a novořec. Belles na pomezí Řecka, FYROM a BG§ 310

L. Orbilius Pupillus, učitel řečnictví a filolog§ 50

orbis rómánus, tj. římský svět, splývá s hellénským oikúmené, obydlený svět, země, srov. tam§ 40

L. Orbius, velitel loďstva§ 88

Orcades, dn. Orkney Islands, o-vy u severního Skotska, za Vespasiana pod římskou kontrolou§ 77+

Ordos, m. a pouštní náhorní rovina ve Vnitřním Mongolsku v dn. Číně jižně od ř. Chuang-che sahající po Velkou zeď, čín. Mao-wu-su šamo či Mu Us-šamo§ 177

Město Ordos s 1,5 milionem obyvatel (2010) je centrem rozsáhlé pánve s asi šestinou veškerých odhadovaných čínských zásob uhlí a třetiny zemního plynu. Na začátku 21. století zničený kraj, jehož původní obyvatelé po šedesáti letech maoistické nadvlády zůstali naprostými chudáky, kteří mimo jiné pohřbívají své zemřelé na polích. 

Ordovikové, Ordovicí, kelt. kmen v dn. Walesu§ 54, viz sub Britannia

Óreitové, indický národ západně od delty Indu až po Gedrósii§ 325

orel, heraldické zvíře jedno a dvouhlavé, viz pod legionáři

Óreos, m. na Euboji, starším názvem Hestiaia nebo Histiaia§ 445, 411, 377, 341, 313, 208, 199, 196, 198

Oresteia, viz Adriánopolis§

Orestés z Makedonie, k.§ 399, 396, syn Archeláův
Orestés z Mykén, hérós, syn mykénského k. Agamemnona a Klytaimnéstry, b. Ífigeneie§ 618, 550, 480
Orestés z Thessalie, s. Echekratidův, k. ve Farsálu$ 457
Orestis, Orestové, země a ethnikum v západní Makedonii§ známe jen jediného jejich panovníka, k. Antiocha z roku 429§ 770, 429, 323, 209, 199, 196

Oresthasion, m. v Arkadii§ 659

Orestorios, kelt. předák§ 279

Oretánové, Oretání, též Orissové, keltibérský národ na severu dnešní Andalusie se sídel. m. Castulónem, viz§ 228, 217, 193

Orfeus, orfismus, viz pod školy filosofické, lékaři

orgeón, orgeónes, viz frátrie a Athény

Orgetoríx, Orgétoríx, kníže kelt. Helvétiů, zemřel dříve, než se mu podařilo vytvořit koalici s Haeduy a Séquany proti Ariovistovi a zřejmě i Římanům§ 60

Orháj bar Chewj᧠= Arjaw z Edessy

Orhippos§ viz Orsippos z Megar

Orcha§ = Uruk

Orchomenos, m. v Arkadii, srov. také pod Aineiás§ 189

Orchomenos, m. v Boiótii§ 700, 650, 480, 447, 418, 375, 373, 338, 364, 316, 267, 255, 240, 235, 233, 229, 223, 222, 196, 86

 

Orchon, ř. v Mongolsku§ 119

 

Órigenés z Alexandrie, viz pod křesťanství

Órikos, m. v Épeiru, též Órikon§ 214, 211, 194, 167, 49, 48

Oringis, viz Aurinx

Óríón, m. na Krétě§ 220

Orkynia, mí. v Kappadokii§ 320

Ormenion, obec v Thessalii§ 293

Ormuzd, Hormuzd, řec. Harmoza n. Harmozia (pl.), m. a úžina mořská v Karmánii; srov. pod Zétis a Karmánie§ 204

Ornodapatés, Oródův satrapa Mesopotamie§ 50

 

Orobázos z Pathie, vyslanec§ 92

Órodátis, (-tidy), k., dc. Lykomédova a asi Músy Orsobary§ 47

 

Oródés I., řec. Hýródés, aram. Urud, bab. Urudá, usurpátor parth. trůnu§ 81, 76
Oródés II.§ = Arsakés XIV.
Oródés, několik vládců v Elymáidě, viz tam

Orofernés z Kappadokie, jako král Orofernés Níkéforos, syn (?) Ariarátha IV.§ 193, 172, 159 - 155
Oroidos z Parauaje, k.$ 429
Oroités z Persie, per. satrapa v Sardech§ 526, 522

Oroizés nebo Oroisdés z Albánie, k.§ 66

Orolés, k. Getů§ 200

Orontés z Orestidy, o. Perdikkův§ 323
Orontés z Persie, satrapa Mýsie§ 362, 351

Orontés, Aroandés, arm. Erovand, jméno arménských satrapů a králů:§
Orontés I.§ 331, 317
Orontés II.§ 205, 164

Orontés, ř. v Syrii, arab. Nahr al-Ásí§ 750, 747, 311, 306, 300, 235, 150, 145, 65

Orontobatés, satrapa v Kárii, pozd. v Médii, manž. Ady Halikarnásské ml.§ 341, 334, 333, 316

Orontos, pers. vojevůdce§ 385

Órópos, m. v Attice§ 776, 426, 424, 411, 402, 366, 353, 338, 319, 316, 313, 312, 156, 155, 151
Órópos, maked.§ = Európos na Eufrátu
Órópos, m. v Makedonii, rodiště Seleuka Níkátora

Orrhoéné§ = Osroéné


Orsabaris/Orsobaris, d. Mithridáta VI., jako k. Músa Orsobaris, manž. Lykomédova, m. (?) Órodatidy§ 63, 47

Orsamés z Parthie, velmož a přítel Mithridáta III. Parthského§ 55

Orsippos z Megar, též Orhippos, olympioníkos a tyr.§ 720 (Ol.), 657

Orsoaltios z Thrákie, dyn.§ 277

Orthagorás ze Sikyónu, tyrannos§ 565, 648

Orthobúlé, manž. a vražedkyně Proxena z Hypat§ 174

orthodoxie, pravoslaví, viz křesťanství

Orthósiá, m. v Syrii, stará Ullaza, zmiňovaná již za Thútmóse III. r. 1475§ 242, 138

Orthósiá na Maiandru, m.v Kárii (krátké -tho- též na mincích)§ 167

Orthón ze Syrákús§ 148 (Ol.)

Ortiagón z Galatie, dyn.§ 189, 188, 186, 184

Ortóna, Ortón, hl. m. a přístav Frentánů, dn. Ortona§ 457

Ortygés z Eryther, královrah§ 650

Ortygiá, ost. a městská čtvrť Syrákús, "Křepelákov"§ 485, 402, 345, 212
Ortygiá, viz Délos

Orxinés z Persie, satrapa Persie§ 326, 324

Ósaka, m. v Japonsku, hist. Naniwa§ 660

Osakés z Parthie, vojevůdce§ 52, 51

Osetie, kavkazská země, severní část je součástí Ruské federace, jižní Gruzie, viz Alanové

Osíris, bůh a jeho chrám v Kanópu, eg. Usírew§ 238

Ósis§ viz Sósis

 

Oskové, Oscí, nárůdek v Kampánii (srov. dn. označení pro skupinu ie. jazyků - oskickoumberská), postupně asimilováni Samnity a během samnitských válek Římany v podstatě vyhlazeni a jejich území anektováno, srov. atellána (Oskové nejsou v textu)

oslepení, oslepnutí, ve snu i ve skutečnosti§ 277

Násilné oslepení přišlo do módy v Evropě s křesťanstvím až v dobách neantických. Srov. jeho rozšíření v Rómánii; z českých knížat oslepen Boleslav iii. Ryšavý a Jaromír. Východořímané měli oslepení jako náhradu za trest smrti, Peršan Chosroés dal roku 550 oslepit syna Anasozada ("dárce nesmrtelnosti"), neboť se proti otci vzbouřil. Peršané oslepovali buď nalitím vařicího oleje do očí nebo vpichem rozžhavené železné jehly.

oslovení, viz pod titul a princeps

osobní jména, viz jména osobní

osobní stráž, bodyguard, první u Hellénů§ 628
Garda kopiníků nebo ozbrojenců dřevěnými kyji patřila k obrazu kalsické hellénské tyrannidy. Silné osobní stráže patřily k obrazu zanikajícího Říma. Magnáti si vydržovali oddíly buccellárií, kteří je chránili před útoky barbarských vojáků, venkovských banditů a střežili opevněné villy.

Osorkón z Egypta, jméno vladařů, a kněží:§
Osorkón, velekněz v Thébách§ 770, 764, b. Šešonka III.
Osorkón ze Sais, Velký náčelník Libyjců (Ma)§ 730
Osorkón III., k. Usermaré-setepenamun III.§ 770, 751
Osorkón IV., k. Acheperré-setepenamun§ 730, 720

Osroéné, Orrhoéné, pozd. Osdroéné, severozáp. část Mesopotamie; od aram. malkutá d-bét 'Ósrá 'Íné, Orrhoé-Urfa (arab. ar-Rúhá), viz pod Edessa, křesťanství, Arabové, Mesopotamie, klan fýlarchů dynastů Abgarů§ 616, 145, 137, 132, 127, 120, 115, 112, 94, 92, 68, 63, 54 - 52, 34, 29, 26, 23, 4

V zemi na řekách Balíchu a Chábúru byla řada hellénisovaných městeček n. hellénských a makedonských apoikií jako Anthemús/Batnai, Diospégé, Polyteleia, Stratoníkeia, Ichnai, Karrhai, viz tam. Tráiánus oddělil od Orrhoény Amidu a udělal z ní hlavní město nové provincie Mesopotamia.

Osten, viz Aosta

Osteódés, lat. Ustíca, viz pod žoldnéři

Ostia (lat., sg.: v Óstii), Óstia (řec., pl.: v Óstiích), m. v Latiu (srov. č. Ústí) a obchodní přístav Říma, založena údajně Ankem Martiem n. Numou Pompiliem, dn. Ostia§ 616, 162, 69

Po celou republiku měl přístav v Ostii jediné molo a náklady z velkých zámořských lodí byly překládány do malých a tažených po Tiberu volskými spřeženími do Říma. Někdy na přelomu druhého a prvního století se přístav zanesl a nebyl už pro velké nákladní lodi přístupný. Je záhadou, jak tehdy fungovalo zásobování hladového Říma.

Plán na obnovu ostijského přístavu měl C. Iúlius Caesar, Augústus chtěl zvýšit splavnost řeky. Nový přístav s rozšířenou nádrží začal stavět až Claudius, otevřel několik nových protipovodňových kanálů roku 46 n. l. a k vybudování ostrůvku s majákem použil slavné Caligulovy megalodi o výtlaku jednoho tisíc tun.

Claudiův přístav dostavěl teprve roku 64 Neró (proč to trvalo tak dlouho, není známo) a někdy v letech 100-113 přidal další kanály a přístav Traiánus zvaný podle tvaru hexagon. Jeho architektem asi byl Apollodóros z Damašku. Roku 2009 archeologové odkryly zbytky amfitheátru pro asi dva tisíce diváků o délce 42 metrů a šířce 38.

ostrakismos v Athénách§ 482, 471, 461, 450, 444, 417, 411

Na keramické střepy (srov. římské suffrágium, testárum suffrágia, hlasování střepem) napsali občané jméno podezřelého spoluobčana z toho, že usiluje o tyrannidu. Když se střepů sešlo šest tisíc, „plebiscit“ platilů a ten, jehož jméno bylo na střepech nejčastěji, musel do deseti dnů opustit na deset let Athény. Majetek mu však zůstal zachován. Bylo nalazeno na 1500 ostrak z let 480-470 a třetina z nich nese jméno Themistokleovo. Celkově se nalezlo jedenáct tisíc ostrak s asi 140 jmény.

Prvním ostrakovaným byl v roce 487 Hipparchos z Cholargu, příbuzný Peisistratův, posledním na jaře 417 jistý Hyperbolos z dému Perithoidai, démokrat, a to na přání aristokratické kliky Níkiás-Alkibiadés. Zákon o ostrakismu nebyl sice odstraněn, ještě na konci 4. století byl v platnosti, ale nebyl používán.

ostrakismos-petálismos v Syrákúsách (na listy či destičky, petálon)§ 454

Ostrogoti, lat. Ostrogothí, Austrogotí, něm. Ostgoten, kmenový svaz východogermánských Gotů, v letech 493 - 553 n. l. měli království v Itálii, srov. pod Herulové a Gotové. Nejznámějším z Vandalů byl pokřtený Stilichó, velitel západořímské Honoriovy armády, který roku 406 porazil u Florentie Ostrogoty; padlo jich prý na sto tisíc§ 753

ostrov, umělý, starý svět nestavěl, pouze rozšiřoval (egyptský Faros), nebo při obléhání změnil na poloostrov (Tyros Alexandrem). Dnes jsou největším umělým souostrovím Palm Jumeirah (stavěno od roku 2001), Palm Jebel Ali (2002), The World (2003), Palm Deira (2004), The Universe (2008) a Dubai Waterfront (plánováno do 2020) před arabskou Dubají.

Ostrovy§ = Kyklady

osud, vyjádření, viz Tyché

osvětlení, viz architektura a divadlo

M´. Otacílius Crassus§ cos. 263 a 246

T. Otacílius Crassus§ cos. 261

T. Otacílius, velitel flotily§ 212

Otanés z Persie, pers. Utána, vojevůdce§ 517, 511, 496

Jiný Otanés byl synem Farnaspovým a bratrem Kassandany, manželky Kýra II., matky Kambýsa II. a Atossy, viz.

otcovrah, parricída§ viz pod příbuzní

 

Othó, řec. Othón, viz Salvius

Othryadés z Lakedaimonu, bojovník (srov. Partha z roku 162+)§ 544

 

Otranto, viz Tarás

otrava, viz travičství; houbami, viz Gautama

otroci§ viz války s otroky
otroci, otroctví, masové zotročení, otrokářství§ 167, 101, 20
otroci, jejich ozbrojení občany§ 146, 87, 48

Na otroctví a otrokářství starý věk hleděl jako na nezvratný úděl. Práva a svobody zotročeného člověka se velmi lišily podle státní tradice, do níž se jako nesvobodní narodili nebo do níž jako válečná či pirátská kořist padli. Obecně lze říci, že iónský svět byl mnohem liberálnější než dórský (a spartský především) a hellénský více než římský. V Digestech, sbírce právnických komentářů zahrnuté do iústiniánovského Corpu iúris cívílis, se postavení otroka posuzuje dvojím metrem: "Co se týká práva občanského, iús cívíle, otroci v něm místo nemají. Nikoli však v přirozeném právu, iús nátúrále; co se týká přirozeného práva, všichni lidé jsou si rovni." (Dig. 50, 127, 32).

Natvrdo to v praxi znělo takto, jak obsahuje devátá kniha sbírky císařských ediktů Codex theodosiánus v oddílu "o vylepšení otroků"/dé émendátióne servórum (9, 12). Křesťanství propadlý august Constantínus I. potvrzoval staré římské zvyklosti ve vztahu pána a otroka ediktem daným v Sirmiu 18. dubna 326 (9, 12, 2): "Kdykoli rány pánů přivedou otroky do toho stavu, že zemřou, jsou bez viny ti, kteří chtěli svým domácím sluhům vštípit lepší mravy, když jim opravovali ty špatné. A nechceme, aby se vyšetřovalo při činu tohoto druhu - v němž záleží pánovi, aby právem vlastnictví měl otroka v pořádku - zda se zde projevuje vůle po zabití člověka nebo zda prostě šlo o vykonané pokárání. Nikdy totiž nelze pána prohlásit za smrt otroka vinným z vraždy, když vykonává moc nad (svou) domácností prostými výslechy. Odejdou-li otroci z života z neodbytné osudové nutnosti nápravou ranami, ať se pánové neobávají vyšetřování."

[Quotiés verbera dominórum tális cásus servórum comitábitur, ut moriantur, culpá núdí sunt, quí, dum pessima corrigunt, meliora suís acquírere vernulís voluérunt. Nec requírí in huius modí factó volumus, in quó interest dominí incolume iúris proprií habére mancipium, utrum voluntáte occidendí hominis an véró simpliciter facta castigátió videátur. Totiés etenim dominum nón placet morte serví reum homicídií prónúntiárí, quotiés simplicibus quaestiónibus domesticam exerceat potestátem. Sí quandó igitur serví plágárum correctióne, imminente fátálí necessitáte, rébus húmánís excedunt, núllam metuant dominí quaestiónem. Dat. XIV. kal. mai. Sirmió, Constantínó a. VII. et Constantió c. coss.]

Otrokářství mělo mnoho podob a ne vždy tak brutálních jako římské. Např. v Athénách, v Iónii či Orientu osobní nesvoboda/otroctví spočívala v absenci práv politických, nikoli vlastnických: otrok mohl vlastnit otroka, obhospodařovat a vlastnit majetek vynikající nad většinou občanů státu, v němž bez jakýchkoli občanských práv žil, směl se ženit a pod. Nicméně Platón varuje v šesté knize svých Zákonů/Nomoi: S otroky se nežertuje, nerozmazlují se, příkazy musejí být jasné.

Helléni a celý starý věk měli hodně „volného času“, mohli nerušeně přemýšlet. Pokud měla být práce obživou, byla mezi aristokraty pokládána za neštěstí, protože „svobodný člověk nemá žít ku prospěchu jiného“. V jedenáctém zpěvu Odysseje říká Achilleův duch, že není nic horšího než úděl chudáka, jenž musí prodávat své služby někomu jinému. O několik desetiletí mladší než Homéros byl Hésiodos, který mezi aristokraty nepatřil, neboť svému nezdárnému bratrovi, viz v indexu, s. v. Hésiodos, vřele doporučuje "makat a makat": "Budeš-li pracovat, rychle ti bude závidět lenoch, jak bohatneš: na bohatství se váže čest a sláva, plútó d'areté kai kýdos opédei." Bratrovi radí, aby nekradl a neloupil, ale aby si svou existenci budoval systematicky: ať si nejprve opatří dům, ženu a vola na orbu... 

V anekdotickém příběhu o jistém Mindyridovi ze Sybary se pravilo, že zakázal kopáči v jeho přítomnosti pracovat, protože se unavil už jen z toho pohledu na kopání… Jihoitalská Sybaris měla v klasických dobách pověst zhýralého města plného luxusu. Příběh je však ze Senekovy doby, kdy město leželo už půl tisíciletí v rozvalinách. Nicméně jiný příběh ze světa italských Hellénů je skutečnější, třebaže je na dobu klasickou vzácný. Samovládce v Zanklé/Messáně a Rhégiu Anaxilás měl dva nezletilé syny a za poručníka jim určil svého domácího otroka a důvěrníka Mikytha. Zatímco chlapci vyrůstali v Syrákúsách u Hieróna I., Mikythos vládl až do jejich plnoletí (jménem známe z bratrů jen asi Leófróna, viz roky 476-467), pak jim dvoustátí předal a odcestoval na Peloponnésos, kde v klidu a slavně žil. Rhégijští Mikytha nevyháněli, třebaže utrpěli za jeho vlády katastrofickou porážku od Iápygů, vyhnali až oba bratry, viz rok 461. 

Otrok mohl být později v hellénismu čímkoli: od ministra po dělníka v kamenolomu (latrios či latrislátomii). Nebyl osobně svobodný a někomu patřil, osobě, státu, chrámu. Vrstva otroků chóris oikúntes, žijící mimo dům, platili majiteli dohodnutou dávku, apoforá, zbytek měli pro svou rodinu. Život státních otroků, démosioi, kupř. písařů, se nijak nelišil od praktik dnešních byrokratů, tzn. rutinně vykonávat práci, přečkat volební období příslušného politika-úředníka a uhájit své teritorium.

Otrocká práce v orientálních a hellénských státech nebyla hlavním motorem ekonomiky; nejméně do klasického období včetně bylo více svobodných řemeslníků než zotročených. Chudáci byli pokládáni otroky za kolegy.

S jistou nadsázkou lze tvrdit, že v hellénském světě se postavení otroků v mnohém podobalo situaci proletářů v novověku a vůbec lidí pracujících za mzdu (jakkoli vysokou). O životě otroků v kamenolomech, na jiných těžkých pracích, nebo např. o osudu zajatců odsouzených k vystoupení v aréně si ovšem iluse netřeba dělat. S brutální upřímností píše o výchově a ekonomice otroků římský konservativec M. Porcius Cató (obrat personální politika se sem opravdu nehodí).

Caesar prabděpodobně také za svého válčení v Galliích nehledal v Británii nic cennějšího než „lidské zboží“ (což nenapsal, možná byla jeho touha "dobyvatelská" mocnější).
Kdo z nevolníků zlobil, byl trestán jakýmikoli fysickými tresty. Potrestaní městští otroci byli majiteli posíláni na venkovská sídla v okovech, proto se jim říkalo ferrátí, „ukovaní do želez, železňáci“. Pracovali v mlýnech, lomech, na poli pod dohledem pochopů trestajícími vzdor nemilosrdným bitím holemi a karabáči. Římané opatřovali své (zřejmě hlavně venkovské) otroky na krku "psími známkami" s nápisy: "drž mne, ať (ti) neuteču a vrať mne pánovi..."/tene mé né fugiam et revocá mé ad dominum... 

V Odysseji uřízli Odysseovi lidé pastevci koz, který držel s Pénelopininými "ženichy", uši a nos, vytrhli přirození a syrové hodili psům. Nešťastníkovi usekli ruce a nohy. Zrádné služky musely ostatky a krev uklidit a pak je vítězové oběsili.

Učenci si dávali práci složit co nejúčinnější ekonomické návody na využití nesvobodné pracovní síly a jak udržet její disciplinu. Vojácký Xenofón ve spisku Oikonomikos doporučuje oddělit ženskou a mužskou část domu dveřmi na závoru aby nikdo nic nemohl ukrást a „aby ani služebníci bez našeho vědomí nemohli plodit děti.“ Doplňuje poznatkem, že prý slušní otroci mívají obvykle oddanější děti, ale špatní lumpy.

V jiném spisku nadepsaném O státních příjmech doporučuje pro sanaci ruinovaných athénských financí po tříleté či spojenecké válce 357 – 355 chovat se liberálněji k metoikům, poskytnout jim nějaké výhodičky a hlavně více využívat otrocké práce, resp. mít zisk z jejich pronájmu za jeden obol denně (z nápadu nebyli nadšení svobodní řemeslníci a nebyl nikdy uskutečněn).

Na Chiu se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali ve větším měřítku barbarských otroků, nikoli pouze jako osobních sluhů nebo posil pro domácnost. Thessalové s Lakedaimonskými získávali do té doby otroky jen z válek, stejně tak na Krétě. Chíjským se však vymkla situace z rukou, otroci povstali a opevnili se v horách ostrova. Ani po dlouhých válkách nebyli uprchlíci k poražení a Chíjští uzavřeli potupný mír zprostředkovaný jedním z uprchlíků jménem Drimakos. Když zestárl, poradil svému oblíbenci, aby ho zabil a hlavu donesl Chíjským, že za ni dostane hodně peněz. Dotyčný, jehož jméno neznáme, to udělal, vzal peníze a prchnul do své nehellénské vlasti. Platónův Sókratés v páté knize dialogu Ústava/Politeiá vyzývá k tomu, aby Helléni mezi sebou nevedli války, aby se nezotročovali a když válčit, tak s barbary. Do konce starého věku ho nikdo neposlechl. 

V novobabylónské době jsou doloženy pronájmy sami sebe, smluvní otroctví svobodných lidí nebo jejich dětí a samozřejmě pronájem otroků za měsíční n. roční poplatek ve stříbru či obilí; svobodní byli výrazně dražší... Nesouvisí s dlužním otroctvím, které např. v Athénách zrušil až Solón. Otrokyně za Artaxerxa I. stála v Babylónu více než jednu minu stříbra a vyučení otroka tesařem stálo roku 407 za Dáreia II. třetinu šekelu stříbra (do učení na šest let).

Poprvé vedle občanů bojovali jejich otroci v bitvě u Marathónu roku 490 a padlí byli pochováni v mohyle s Platajskými a Boiótskými. Římané dali svobodu otrokům, které zařadili po cannské katastrofě (roku 216) do armády po bitvě u Beneventa roku 214, viz tam; říkali jim volónés, dobrovolníci, a udělal to mnohem později i M. Aurelius, když ve svých germánských válkách musel hluboko sahat do státních reserv. Prokonsul Gracchus před bitvou prohlásil, že svobodu dostane ten, který mu donese hlavu nepřítele a kdo ustoupí, toho dá popravit otrockou smrtí (ukřižováním). Řezání hlav údajně nepřispívalo k dobrému vývoji v bitvě, neboť se otroci o tohle zajímali více než o prosté pobíjení Kartháginců s Lúkány a Bruttiy.

Jak krásně se dá žít z pronájmu otroků pracujících ve stříbrných dolech, obdivovatel spartských pořádků dokladoval zkušenostmi velkých athénských boháčů: Níkératův syn Níkiás, popravený na Sicílii, měl v dolech tisíc lidí a pronajal je Thrákovi Sósiovi za jeden obolos denně za každého, tj. 1,66 miny. Musel ale jejich počet uchovávat vždy na tisícovce; o jejich úmrtnosti nevíme nic.

Tři sta otroků vynášelo jistému Filémonidovi půl miny. Hipponíkos, který padl u Délia, otec Kalliův, měl otroků šest set. Jejich pronájem mu denně vynášel jednu minu stříbra, tj. ročně šest talentů raženého stříbra o váze 156,6 kg. Xenofón spočítal, že po nákupu deseti tisíc státních otroků bude z nich roční příjem jedno sto talentů. Jistý Mnásón z Fókidy vlastnil více než tisíc otroků a Epitímaios z Korinthu údajně 460 tisíc, což je zjevný historický lapsus stejně jako údaj, že na Aigíně žilo 470 tisíc otroků, jak kdesi uvedl Aristotelés. Dardanové údajně vlastnívali každý muž nejméně tisícovku otroků, kteří pracovali na polích a v případě války stavěli vojenské oddíly s vlastními veliteli.

Pro otrocké vztahy bylo mnoho lokálních výrazů. Obecným výrazem pro člověka, nad nímž a jeho majetkem měl majitel plnou osobní pravomoc, bylo řec. dúlos, lat. servus. Posluhující chlapec byl pais, lat. puer, doma narozený z otrokyně byl oiketés, lat. verna, koupený či jatý ve válce byl andrapodon, tj. kořist jdoucí po mužských nohách, lat. mancipium. U Římanů bylo označení pro pána domu (h)erus, ve vztahu k otrokům dominus.

K lokálním výrazům pro osobně svobodné ale bez některých občanských práv patřilo např. na Krétě obecné apetairové, „bez přátel“, lidé mimo hetairie, občanské spolky (v zákoníku Gortýny). Ve městě se otrokům říkalo chrýsónétoi, koupení za peníze. Půdu obdělávali nesvobodní klárótai n. klérótai, tj. patřící ke kláru/kléru, afamiótové, mnotai a oikeis, u dórských Kréťanů obdoba lakedaimonských heilótů, původní předdórské obyvatelstvo. Podle censu Démétria Falerského z roku 309 žilo v Athénách tehdy 21 tisíc občanů s rodinami, deset tisíc usazených cizinců a čtyři sta tisíc otroků.

V Thessalii se původní populaci říkalo penestové/penestai, původně prý menestové, tedy ti, co zůstali. Podle jedné tradice to byli Boiótové, kteří neutekli pod přívalem Thessalů na jih do pozdější Boiótie, ale zůstali ve své zemi a s dobyvateli se dohodli, že smějí zůstat, když budou obdělávat pole, která jim už nepatřila, a z úrody část odvádět. Podle jistého autora Archemacha z Euboje, tvrdí to Athénaios, prý byli ve třetím století př. n. l. často bohatší než jejich thessalští páni, kteří s nimi měli právo hrubě nakládat, ačkoli je s sebou brávali do válek.

Jinou formou nesvobody byla vazba k půdě. V hellénismu královští lidé, laoi basilikoi, nebyli zotročeni ani nepracovali za mzdu, ale za naturální odvody. Na královských doménách byli podřízeni oikonomovi. Daroval-li král některému ze svých „přátel“, dvořanů, pozemek, přecházeli „lidé“, většinou nehellénské místní obyvatelstvo, do podřízenosti nového majitele, který je však nesměl z půdy vyhnat. U Attalovců se statut „lidí“ ke konci říše měnil v klérúchy, osadníky s brannými povinnostmi.

Jako laoi na královské půdě fungovali v městských státech paroikoi/katoikoi, tj. žijící při někom, vedle občanů. Neměli občanských práv, nebyli zotročeni, měli šanci se k půdě dostat a státu platili dávky, foros. Podobně žili na chrámové půdě katoikové (pokud to předtím byla půda královská, která bohu přišla darem z panovnické domény) a hierodúloi, tj. svatí otroci; také byli neprodejní a neoddělitelní a obdobně jako katoikové žili v občinách, nejnižší formě venkovské samosprávy.

Domácí obyvatelstvo Mariandýnové se dohodlo s kolonisty z Megar a Tánagry, že se stanou jejich nevolníky, ale že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast.
Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti, o jejich cenách viz pod ceny). Obchodník s otroky, otrokář, se jmenoval andrapodonkapélos. Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal roku 415 Níkiás zotročené Sikány dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů: Egesťané, kteří arhénské tažení na západ vyprovokovali, měli ve stejném okamžiku ve státní pokladně devadesát talentů neraženého stříbra, které svým spojencům dali.

Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník). Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Děti na export vedli Thrákové v pátém století a zvyk odprodeje dětí k neuživení nebyl nijak vzácný.

V Attice byl koncem 4. století stateček s ročním výnosem dvou talentů (stříbra) pokládán za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka. V dobře zásobeném ležení L. Licinia Lúculla roku 72 byla taková hojnost, že vůl stál jednu drachmu (= 4 HS), otrok byl za čtyři drachmy, tedy 16 HS (podle některých přibližných odhadů 160 eurů, viz míry a váhy v příloze).

Za Domitiána kdosi v Římě koupil kočího, mulió, za dvacet tisíc. Vysokou cenu dělala jeho hluchota, takže nemohl odposlouchávat a udávat, co pán zrovna s kým povídá. V téže době totiž dal jistý Ponticus ukřižovat jednoho ze svých otroků, a ještě mu dal vyříznout jazyk, za to, že "informoval". Co nešťastník vyzradil není známo, ale literát Martialis má z Pontika legraci, že neví, proč otroka trestal tak krutou smrtí, když si stejně všichni povídají o tom, o čem měl otrok mlčet.

Otroctví se ve starém věku nikdy nestalo thematem, ani pro naprostou většinu intelektuálů; stejně jako nerovnoprávnost žen s muži. Chování svobodných a majetných k otrokům bylo však ve své většině blahosklonné a status otroctví vždy pojímali jako ránu osudu: srov. postavení domácích otroků v závětích, soužití s nimi nebo dokonce postavení otroků jako představených filosofických škol (kynikové, stoá).

Některé způsoby zotročení byly kuriosní a nahrazovaly smrt. Za zběhnutí od hispánské armády byl v Římě roku 138 svérázným způsobem potrestán jistý C. Matienus: zbičován byl prodán do otroctví za jeden séstertius.

Žádný despota nikdy nikomu nezpochybnil vlastnictví otroků a nikdy žádné osvícené vysokoblahorodí své poddané nenutilo poslouchat výklady o lidštějším přístupu k otrokům. Natož měnit systémové zvyklosti spojené s absolutním vlastnictví lidské bytosti jako věci. O Augustovi se vypravovalo, že byv jednou návštěvou u svého propuštěnce a jednoho z nejbohatších mužů říše P. Vedia Pollióna, viz rok 15, kdy zemřel, stal se svědkem události, kdy jeden propuštěncův otrok rozbil jakousi velevzácnou nádobu. Majitel kázal otroka předhodit masožravým rybám svého chovného rybníka. Otrok se vrhl Augustovi k nohám a žádal o milost. Tu mu ale pán světa nemohl dát. Vymyslel tedy lest: dal si přinášet od svého propuštěnce všechny cenné nádoby a rozbíjel je, až Vedius slíbil, že od trestu smrti opouští. Jeho nemohl propuštěnec trestat a majitel nemohl otroka potrestat za stejnou věc, jakou mu právě (záměrně) páchal Augustus.

V jiném příběhu z roku 23 si jistý Fannious Caepio vzal život či byl popraven za účast na přípravě atentátu na Augusta. Než byl dopaden, pokusil se o útěk a na něm ho doprovázel jediný z jeho otroků. Druhý odmítl s ním jít. Otec Caepiónův dal otrokovi, který syna doprovázel, svobodu, druhého, který ho opustil, vedl v Římě přes forum s ceduklí na krku s nápisem, co provedl, a pak ho dal ukřižovat. Ani Augustus nezasáhl, třebaže ukřižovaný zjevně zasáhl v jeho prospěch: nebude přeci pomáhat vlastizrádci. Otec spiklence nad ním měl moc, i když se postavil vladaři a vlastně schvaloval atentát.

Zažitou méněcennost lidí v otrockém postavení dokumentuje pověst o osudu římského patricijského rodu Potítiů. Roku 312 zasvětili do oběťních praktik rodinného Hérákleova kultu své otroky. Bohy to prý rozhněvalo a do roka všech dvanáct rodin rodu do jednoho vymřelo. Censor toho roku Ap. Claudius, jinak velmi přísný, za to, že to prý schvaloval, oslepl (a dostalo se mu přízvisko Caecus). Cn. Domitius Ahénobarbus žaloval roku 105 za špatné vedení války s Kimbry Q. Servilia Caepióna, viz tam. Jistý Serviliův otrok nabízel svou výpověď proti pánovi, ale Domitius ho odmítl a vydal pánovi, který byl vzápětí tak jako tak odsouzen ke ztrátě majetku...

Jasně odsuzujících postojů, alespoň těch, o nichž víme, bylo vzácně. Základní postoj k zotročeným lidem zřejmě vystihl atomik Démokritos: „Používej otroků jako údů svého těla: jednoho za tenhle, jiného za onen.“

K užití válečné lsti ovšem bylo dobré se převléknout třeba i za otroka. Jak udělali roku 203 na pokyn Scípióna Áfricána vojáci vedení Laeliem do tábora numidského krále Syfaka. Převlečení tribúnové a centurióni v ležení Numidů splašili koně, honili ho, až poznali stav a počty lidí v táboru.

Pustit však otroka "na saka" nešlo. I když to logicky dokázali. Sex. Pompeius měl ve své armádě a flotile v letech 43-36 mnoho hellénských propuštěnců a otroků z majetku svého otce, které však vítězové po porážce Pompeiova syna nevrátili pánům, ale popravili. Ménodóros, Menekratés, Démocharés a Apollofanés byli úspěšnými a veleodvážnými veliteli flotil!

Roku 39 se v Římě provalil skandál, že jistý Maximus se stal v chaosu doby quaestorem, poznán pánem byl pardonován. Jiný však, který to dotáhl až na praetora, musel zemřít: před smrtí byl propuštěn z otroctví a směl zemřít občanskou smrtí svržením z Tarpejské skály... Neméně smutnou událostí bylo odhalení jistého Claudia Pacata roku 92 za censu Domitiánova, který to v armádě dotáhl na centuriona než se ukázalo, že to je otrok; byl tedy vrácen pánovi. Jak to s ním dopadlo, nevíme. 

Nejprogresivnější jako ve všem byli činovníci nejstarší školy pozdější evropské demokracie, sofisté pátého stoleté. Jistý Alkidamás z Elaie, žák Gorgiův, prohlašoval, že bohové/bůh učinili všechny lidi svobodnými, příroda nikoho nezotročovala: „Bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem.“ Podobně Antifón, viz pod sofisté. Tragický básník Eurípidés v Iónovi nechává postavu vychovatele prohlásit: "Jediné totiž přináší otrokům hanbu - jméno. Ve všem ostatním, je-li řádný, není otrok o nic horší svobodných lidí." 

Podobně vykládá v Menandrově komédii Samiá, tj. Hetairá ze Samu, svobodný a majetný mytilénský mladík, že „nezáleží na rodu, vždyť po řádném promyšlení věci zjištíš, že rodokmen je ničemovi k ničemu; člověka dělám urozeným poctivost…“ Jinde praví, že „ten, kdo se narodil, je od přírody dobrý a urozený, i kdyby to byl Aithiopan“. A přidává moudrost, opakovanou po celý starý věk: „Jediným otrokem v domě je jeho pán.“

Jeho římský překladatel a následovník T. Maccius Plautus naopak dával svým postavám otroků z podia chlácholivě sdělovat, že dobrý otrok myslí především na pána, a to i ve snu. Římané měli v tomto ohledu problémy při překládání hellénských autorů komédií do latiny. Říman totiž nerozuměl liberálnosti hellénských pánů, kteří připouštěli na podiu debatu se otroky a ti dokonce pána klamali a oklamali. Slovy novodobého historika Theodora Mommsena, pro Římany byl otrok (domácí) kusem nábytku, attický sluhou. Filosofující advokát M. Tullius Ciceró v dopisu datovaném 1. lednem roku 61 napsal: „Nedávno zemřel můj mladý oblíbenec, a to mne dojalo více než by při smrti otroka snad mělo.“

Na přehlíživém postoji starých, na osudovosti „otroctví“, je pozoruhodné také to, že kolem sebe viděli příklady zotročování lidí, a to i lidí velmi majetných (otroci se na tržištích prodávali na podiích s bíle namalovanýma nohama). Ostatně příběhy pádu do otroctví únosem pirátů, loupeživých vojáků, nebo prostě za války bývají námětem zachovaných komédií a milostných „románů“.

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédónu, první společenský kritik a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Zřejmě byl něco jako první sociální demokrat dějin. Někdy po bitvě u Megalopole roku 331 se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka, a na Alexandrův pokyn (!), vyhlášený áthléta a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

Roku 278 se od makedonského království odtrhlo město Kassandreia. Démagogos Apollodóros vyhlásil město svobodným státem, stal se na dva roky jeho samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin. Jiný makedonský příklad je ze druhé strany pohledu na otroky: král Perseus roku 174 navrhl v zájmu usmíření se Spolkem Achájů, aby si oba státy vyměnili uprchlé otroky a sám jednostranně v Makedonii dal uprchlíky pochytat a vydat bývalým pánům...
Prvním slavným správcem nesvobodného postavení rodinného majetku byl Perikleův domácí otrok Euangelos. Vedl přesnou evidenci výnosů a výdajů.

Římští obchodníci s podvody, mangónes, dokázali upravit víno, aby vypadalo dražší, kosmetiku a jiné mastičky, aby se zdály kvalitní, ale také otroky a otrokyně upravoval mangó tak, aby prodejci vynesla více.

V rodinách žili otroci, jak ukazují zachované úryvky z novoattických komédií, z Dákie/Dáos a Getie/Getás, Thrákové na těžší práce, zotročení z Frygie měli pověst zženštilců, zrzavým/blonďatým se říkalo Pyrrhiás, Zrzoun (Germáni?), Syros byl ze Syrie, Sikón z nehellénská části Sicílie, otroci z Kappadokie měli pověst ničemů a byli zhusta používáni jako lidé k nosítkám.

Na konci císařství, v době všeobecného chudnutí, rozkladu finančního a státního systému, nástupu křesťaství, se vrátily brutálnější formy otroctví. Vydržely mnoho staletí až do vrcholného středověku. Aby však mohli rodiče splatit berni, množí se od 4. století n. l. prodej dětí do otroctví, viz pod daně, kde také o robotě.

Nejznámější z Vandalů, pokřtený Stilichó ("poturčenec horší Turka"), velitel západořímské Honóriovy armády, v létě roku 405 porazil u Faesulae u Flórentie Ostrogoty pod králem Rhadagaisem, kteří vpadli do Itálie; padlo jich prý na sto tisíc z původních dvou set tisíc (?). Snad to byla poslední skupina Gotů, jíž se podařilo odtrhnout od Hunů. Radagaisos byl na útěku jat a popraven. Trh s otroky se prý tehdy v Itálii zhroutil, tolik bylo zajatců. Nebylo prý "středostavovské" rodiny, která by neměla gotského otroka...

K půdě a jejímu majiteli byli od dominátu zákonem připoutáni i propuštění otroci, když dostali kus půdy a stávali se d. f. kolóny. Otroci nesměli přecházet do sousední provincie a půda ležela ladem. Protože Řím „neměl lidi“, usazovali panovníci v liduprázdných, ale úrodných oblastech Germány, nejprve od třetího století v Galliích. Zvaným rolníkům se říkalo laetí, později lití, snad „Leute“.

Brutální poměry římského otrokářství začátku principátu vystihuje příběh vraždy praefecta urbi L. Pedánia Secunda roku 61 n. l. Buď byl jeho (tradičně anonymní) otrok zamilovaný do téhož kluka jako pán, cos. suff. 43 a od 56 praefectus urbi, nebo už měl nešťastník peníze pohromadě na dohodnuté vykoupení z otroctví a Pedánius obchod odmítl, se z Tacitova podání nedozvídáme. Otrok Pedánia zavraždil a podle římských zvyklostí všichni domácí otroci pod jednou střechou propadli hrdlem, neboť pána neochránili. Pedanius jich měl v Římě čtyři sta. Když je vedli na popravu, srotil se "lid" a oblehl senát, aby od brutální zvyklosti upustil. Právník C. Cassius Longínus, potomek onoho caesarovraha, autor právnické příručky, ovšem senátory přesvědčil, aby se drželi starých zvyků. Copak bylo možné, aby si nikdo nevšiml jeho záměru, že by dokázal utajit svůj úmysl a ukrýt zbraň? "Podezřelé byly našim předkům povahy otroků, a to přesto, že se s nimi narodili na stejných polích a ve stejných domech a okamžitě chápali láskyplnost k pánům. Když však teď máme mezi otroky rozmanité národy s různými zvyky, cizími kulty nebo žádnými, takový mix nezvládnete jinak než strachem." 

Senátoři hlasující pro smrt služebnictva převládli a Nero Claudius poslal vojáky, aby na ochranu před davem umožnili odvedení nešťastníků na místo na Esquilinu zvané sessórium, kde byli za principátu popravováni otroci rukou státního otroka zvaného carnifex. O půl století později roku 105 došlo ke stejné události v domě cos. suff. Cn. Afrania Dextra, avšak řečnická aktivita C. Plínia Caecília Secunda mladšího v nerozhodném senátu služebnictvu, řeč byla o propuštěncích, zachránila život. 

 

Kolem roku 100+ se vzbouřilo na venkovském statku Larcia Macedona několik otroků. Otrokář byl pravděpodobně význačným bankéřem a publikánem v Asijské provincii. V Římě ho znali pro krutost vůči služebnictvu, ačkoli sám byl otrockého původu. Otroci si mysleli, že ho v lázních utloukli, on však brutální útok na chvíli přežil a dokázal věrným otrokům sdělit, kdo ho napadl. Atentátníci byli popraveni a vzápětí zemřel Larcius. Jeho otec Larcius Lydus, viz rok 68, byl propuštěncem podnikajícím zjevně ve financích a nabídl Nerónovi milion za jedno jeho umělecké vystoupení v Cirku máximu. Jeho syn Macedo to dotáhl za Domitiana na senátora. Macedonův syn A. Larcius Macedo byl doplňkovým konsulem, cos. suff., roku 124 a pak správcem Galatie.

Larciův příběh vylíčil v jednom ze svých dopisů C. Plínius Caecílius Secundus a vzal z toho i otrokářovo poučení, které sdělil adresátovi psaní: "Vidíš, kolika nebezpečenstvím, pohromám a ponížení jsme vystaveni. A neexistuje, abychom žili bezpečně jenom proto, že jsme mírní a přátelští. Nehynou totiž pánové/vlastníci úsudkem, ale zločinem (otroků). No ale dosti o tom: co je jinak nového?"

Plíniovo se dokázal na údělem svých otroků i dojmout. Jistému známému napsal v dopisu, jak musel cestovat v největších vedrech a že část jeho lidí cestou onemocněla: "Encolpius, můj předčítatel/lector textů vážných i zábavných, dostal z podrážděného hrdla prachem chrlení krve. Jak bolestivé/tríste to je pro něj a jak kruté/acerbum je pro mne, že ten, jemuž všechno vzešlo z literární činnosti, je nyní pro ni nepoužitelný. Kdo teď bude předčítat mé knížky, kdo je bude milovat? Komu budu naslouchat?" - Moderního čtenáře zde napadne asi jediné: Kup si nový notebook nebo iPad...  

Otroctví a otrokářství, obchodování s lidmi, se udrželo po celý starověk a až na určité verbální hrátky o rovnosti před bohy po dlouhá staletí neznepokojovalo ani nastoupivší monotheistickou ideologii. S lidmi se obchodovalo například v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. n. l. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.

Otroky prodávali vikingové, prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu. Jedním z velkých středisek otrokářského obchodu byla v 10. století boleslavovská Praha, kam bylo přiváděno "zboží" ze slovanského východu.

V dávných tradicích orientálního otrokářství nepřerušeně pokračovali Arabové. Jejich zajatci z válek s křesťanskou Byzancí a státy západního Středomoří (Itálie, jižní Francie, Španělsko) bývali zotročováni a skonali na nucených pracích, pokud se nedali na islám. V tom případu se mohli věnovat svému řemeslu nebo vojenské službě a založit rodinu.

Arabští resp. muslimští otrokáři nelovili jen Evropany: systematicky po dlouhá staletí plundrovali nebo odkupovali poddané černošských vládců v západní, střední a východní Africe. Obchod s Afričany od Guinejského zálivu vedl přes Timbuktu, Gao nebo Kano na sever buď do Fásu (Fès) či Alžíru, nebo přes Ghát a Murzuq ve Fezzánu do Káhiry.

Nejbližším zdrojem otroků ale byla oblast Horního Nilu (dnešní Súdán a Jižní Súdán) a východoafrické pobřeží. Nejtvrdšími protivníky pronikajících Evropanů byli v Africe právě arabští otrokáři. Britský novinář a cestovatel Henry Stanley (zemřel roku 1904) v knize o své cestě za skotským misionářem a cestovatelem Livingstonem roku 1871 konstatuje, že arabští otrokáři vyplenili okolí Tanganického jezera a že například bojovný lid Makololo, které Livingstone ještě spatřil, Arabové celý vykořenili, tedy odvlekli s sebou. 

Ve světě muslimských despocií otroci dosahovali často velmi vysokého postavení. Byli guvernéry-místodržiteli, vojevůdci, nebo dokonce zakladateli panovnických dynastií.

Ve Středomoří po staletí byli velkými pány islámští piráti ze severní Afriky podnikající nájezdy na jižní Evropu a ohrožující mořeplavbu. S tichou podporou tureckého sultána ohrožovali jeho nepřítele, křesťanský západ. Roku 1625 napadlo dvacet rychlých lodí arabských korsárů z Maghribu pod tmavozelenou vlajkou s lebkou vesnice až na cornwallském pobřeží a odvlekli jejich obyvatele ("bílé zlato").

Mezi arabskými, berberskými či tureckými piráty vynikali i lupiči z populace roku 1492 ze Španěl vyhnaných Židů (srov. zde dole o židovských pirátech v Karibiku). Nejznámějšími židovskými korsáry byli zřejmě Sinan, který leží pohřben v Albánii, a Jaakov Koriel, jenž údajně dožil spokojeného stáří ve studích náboženských textů.

Anglické loďstvo bylo bezmocné. Roku 1816 však britské loďstvo pod věhlasným velitelem středomořské flotily Edwardem Pellewem neboli lordem Exmouthem rozstřílelo alžírskou pevnost a vynutilo si propuštění 1642 evropských otroků, kteří tam byli drženi.

Začátkem 21. století byly vyčísleny oběti musulmanského otrokářství v letech 1500 – 1800 v Evropě: údajně milion až 1,25 milionu lidí bylo zavlečeno na otrokářské trhy (Robert Davis 2004; to by byla odhadem desetina celého transatlantického obchodu s tímto "zbožím"). Korsáři směřovali do Alžíru, Tunisu, Cařihradu, dlouhá staletí nedokázaly evropské státy účinněji vzdorovat, srov. pod piraterie. Zlom nastal teprve likvidací alžírského beje francouzskou intervencí roku 1830, kdy se kolo dějin plně otočilo a ze Středomoří konečně zmizela piraterie.

V 16. až do zač. 19. století patřilo otrokářství a obchod s lidmi k jednomu z fenomenů kolonisace Ameriky. Ze zotročených a zavlečených lidí se vytvářely celé populace a národy ve Střední a Severní Americe a na severu Ameriky Latinské, poř. v Indickém oceánu. Lidé patřily k platidlům doby.

Zřejmě první pojištění zdraví praktikoval vyhlášení karibský pirát Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), který se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“. Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři).

Když Evropané s Portugalci na čele dorazili do Guinejského zálivu, otrokářství tu už dávno existovalo. Například Ašantové používali otroků z válek na práci ve zlatých dolech. Afričtí monarchové obchodovali s otroky a nabízeli je Evropanům výměnou za jejich zboží. Teprve plantážnictví cukru a tabáku, protože indiáni práci v zajetí nesnášeli, znamenal boom bílých otrokářských obchodů.

První otroky z Afriky dovezli do Ameriky roku 1503 Španělé, už roku 1502 dorazili první otroci z Afriky na Hispaniolu (roku 1791 zde žilo 35 tisíc bílých kolonistů a 480 tisíc černých otroků). Platilo, že na jednoho přeživšího otroka cestou zemřelo pět dalších. Z Hispanioly je též znám první případ vzpoury zotročených Afričanů: o vánocích 1522 pobili několik Španělů a osvobodili své indiánské kolegy. Vzpoura byla rychle zlikvidována a kuriosní je též to, že vzbouřenci byli muslimy, což vedlo habsburského císaře Karla V. k zákazu dovozu otroků do Ameriky toho vyznání (cestovat do španělských zemí Nového světa nesměli ani svobodní lidé Mojžíšova vyznání a protestanti).

Do Brasilie dorazili na holandské lodi první otroci roku 1532. Získávat černochy jako otroky válkou nebo koupí povolil španělským a portugalským panovníkům bullou humanistický papež Mikuláš V. (1447-1455), viz pod křesťanství. 

První černí otroci se na území pozdějších Spojených států objevili roku 1619. Na 350 Afričanů ze severní Angoly tvořilo náklad španělské lodi putující do Veracruzu a ukořistěné piráty u Campeche. Šedesát z nich se dostalo do Jamestownu, nejstarší anglické osady v Americe založené roku 1607. Někteří z nich se vykoupili, obchodovali a pěstovali tabák, měli dokonce bílé sluhy. Jejich svoboda ale skončila rokem 1705 koloniálním výnosem.

Náklad prvních afrických otroků určených přímo pro „Ameriku“ přivezl ve službách Holandské západoindické společnosti do Nového Amsterdamu, pozdějšího Nového Yorku, roku 1620 Holanďan Peter Stuyvesant.

V době kolem vyhlášení nezávislosti Spojených států mělo čtyřicet procent novoyorských domácností otroka a černoši tvořili pětinu obyvatelstva města. (ve stejné době v Bostonu a Philadelphii jen dvě resp. šest procent). Stát New York zrušil otroctví 5. července 1827, třicet pět let před Lincolnem, viz zde níže.

Thomas Jefferson, hlavní aktér deklarace o nezávislosti a listiny lidských práv, třetí president Spojených států, rovná práva viděl jen pro své lidi, pro bílé. Nepokládal otroctví za správné, nicméně si o černoších myslel, že jsou biologicky méněcenní, že by neměli žít v jednom státním útvaru s bílými, ale měla by se jim dát svoboda a odvést zpět do Afriky nebo do karibiku. Jefferson měl stovky otroků.

Nákladný život plantážníka ve stáru dohnal. Na konci nemohl ani své otroky propustit, protože byli součástí hypothek. Svobodu dal jen pěti včetně dítěte, které asi měl s mulatkou Sally Hemingsovou (vztah presidenta byl karikován jako Tom a Sally). Dodnes nechce nadace starající se o zvelebování Jeffersonovy paměti vzít na vědomí paralelní vztah presidenta k otrokyni a manželce Martě (roku 1998 potvrzeno v dědické linii testem na DNA, který ale nadace odkazuje na Jeffersonova bratra Randolpha).

Je pozoruhodné, že ještě roku 1857 rozhodl v případu jistého otroka Dreda Scotta, který se o svou svobodu soudil, že otroci jsou soukromé vlastnictví a že žádný otrok ani jeho potomek se nemůže stát americkým občanem; kongres nemá proto právo na federálních územích otrokářství zakazovat.

Ve Spojených státech prohlásil 22. září 1862 president Abraham Lincoln (srov. pod hérós), že od 1. ledna následujícího roku budou všichni otroci na území Států svobodní (The Emancipation Proclamation). Rozhodnutí vedlo k občanské válce „severu proti jihu“, která skončila roku 1865 porážkou jižanských Konfederovaných států Ameriky, příznivců otroctví.

V celých Spojených státech bylo otroctví zrušeno 18. prosince 1865 (13. dovětek/amendment ústavy). Britská abolice byla vyhlášena roku 1833, pro Afriku o rok později. Zákaz obchodován s otroky byl vydán v USA už roku 1807, pro Evropu platil v Portugalsku od roku 1761 a v Anglii od roku 1772. • Srov. s koncem nevolnictví v Evropě.

Před válkou roku 1860 vyráběl jih Spojených států tři čtvrtiny amerického vývozu a otroci měli větší cenu než vlastnictví železnic a továren v celých Státech dohromady. Konfederovaný vždy pokukovali pro expansi do Mexika a na (španělskou) Kubu. Historici spekulují, že bez porážky od Seveřanů by otrokářství přežilo do poloviny 20. století. Je pozoruhodné, že do občanské války byla většina presidentů Spojených států z Jihu.

Mezi Jižany podporovala otroctví i většina bělochů s nízkými příjmy, kteří žádné otroky nedrželi. V srpnu 1962 připouštěl Abraham Lincoln: "Kdybych mohl zachránit Unii, aniž by byl propuštěn jediný otrok, udělal bych to..."

V „jižanských“ státech („dixie“) není vztah bělochů k černochům přes právněobčanskou rovnoprávnost normalisován dodnes. Ještě roku 1896 nejvyšší soud pokládal rasovou segregaci za ústavní. K prvnímu výraznému vzepření došlo v prosinci 1955 v Montgomery v Alabamě. Rosa Parks(ová) odmítla v autobusu po výzvě bílého šoféra uvolnit místo v oddělení pro "barevné" bělochovi, neboť v sekci pro bílé už bylo plno. Následovaly solidární akce (Montgomery Bus Boycott). Parksová zemřela roku 2005 a v únoru 2013 president Barack Obama odhalil její sochu na Kapitolu.

Radikální změnu přinesl černošský kazatel Martin „Luther“ King zastřelený 4. dubna 1968 (jistým Jamesem Earlem Rayem, který dostal doživotí a zemřel ve vězení roku 1998). Vražda vyvolala první ostré pouliční rasové nepokoje v celých Spojených státech (6. dubna 1712 byla první vzpoura otroků v New Yorku).

Později byl pro vládní sféru (= státní zaměstnance) vypracován systém „positivní segregace“, zvýhodňování černošské a hispánské populace při obsazování pracovních míst. Vládní systém kopírovaly vysoké školy a media: určitý počet míst vyhrazen pro černochy a hispánce bez ohledu na to, že nejsou stejně profesně zdatní a vybavení jako případný bílý zájemce.

Obchod s otroky nahradil dovoz osobně „svobodných“ Indů a Číňanů na práce v koloniích na plantážích, převážně pod vládou britských vládců (Trinidad, Guyana, Mauritius, Jižní Afrika, Oceánie apod.).

Např. roku 1873 zakázal sultán zanzibarský otrokářské trhy a vývoz otroků. V západní Africe byl obchod praktikován déle. Cestovatel Gustav Nachtigal (zemřel roku 1885) zaznamenal karavana o 650 velbloudech z Timbuktu do Tendufu v Maroku vedle pštrosích per, zlatého prachu, slonoviny a gumy vedla také 520 otroků, kus po 160 říšských markách. Roku 1871 byl na území dnešního Čadu svědkem vyvražďování černošských nemuslimských vesnic muslimskými Afričany a Araby a zotročování přeživších žen a dětí. 

Dodnes je otrokářství praktikováno v některých mohamedánských zemích (Jemen, Súdán, Saúdská Arábie formálně zrušila otroctví roku 1963 a nahradila ho levnější prací dovezených dělníků z Pákistánu, Bangladéše, ale také křesťanských Filipín, v domácnostech zachováno; Mauritánie, kde bylo otrokářství roku 1981 zrušeno dekretem, ale je stále na široké bázi udržováno) a obchod s lidmi, hlavně dětmi a ženami mj. v Evropě, je zdokumentován žurnalisty i policisty.

V Turecku žije svérázná skupina Afroturků, jejichž zoročení předci se do západní Anatolie dostali ze Súdánu, západní a východní Afriky. Osmané si drželi elitní oddíly janičůrů, dětí odebraných většinou křesťanským rodičům z Balkánu a vychovaných k poslušné službě muslimskému sultánovi. Když se pod tlakem evropských mocností zastavil turecký obchod s otroky z Balkánu a Kavkazu, otevřeli otrokáři africké trhy, třebaže i zde už panoval zákaz.

V letech 1860-1890 se podle afrotureckých aktivistů dostalo do osmanské říše ročně na deset tisíc černých otroků, celkem snad čtvrt milionu lidí. Zájem o ně byl v té době značný, neboť Turci své otroky často pouštěli na svobodu. Před první světovou válkou žili po vsích v okolí Izmiru a v evropské části Turecka.

Že ve Fezzánu/Fizzánu byli černí otroci předmětem obchodu ve třicátých letech 20. století, dosvědčil cestovatel F. A. Elstner v cestopisu "Na jih od Bengazi", Praha 1941. Botanik Karel Domin potvrdil v cestopisu "V říši marockého sultána", Praha 1940, že ještě roku 1936 tolerovaly francouzské protektorátní úřady otroctví v Maroku i neveřejný obchod otroky.  

Republika Niger sice zrušila otroctví zákonem roku 2003, nicméně západoafričtí protiotrokářští aktivisté roku 2008 tvrdili, že pět let po zrušení bylo v Nigeru zotročeno dalších 43 tisíce lidí. V říjnu 2008 rozhodl soud států ECOWAS ve prospěch jisté mladé ženy, dcery otrokyně, která byla v Nigeru prodána do osobního otroctví ve věku dvanácti let a nařídil nigerskému státu vyplatit jí odškodnění.

V Brasilii se lidé v nejvyšší nouzi prodávají do otroctví a počet těchto něšťastníků v roce 2003 odhadovala vláda na c. čtyřicet tisíc. Ostatně teprve 10. prosince 1948 byla v Paříži v rámci Organisace spojených národů přijato třicet článků závazné Všeobecné proklamace lidských práv, vyústění hellénských, renesančních a novodobích úsilí z časů francouzské a americké revoluce. Dětské otroctví ve formě nucené prostituce funguje v Indii a Nepálu, stejně jako dlužní otroctví formou otrocké práce mezi služebnictvem.

Svérázné poměry vládly na začátku 21. století v Eritreji, kde se režim pročínského Isaiase Afewerkiho, který dovedl zemi roku 1993 k nezávislosti na Etiopii, držel u moci brutálním zotročením obyvatel. Systém spočíval na všeobecné branné povinnosti do nejméně padesáti let věku, během níž museli Eritrejci bezplatně neomezeně pracovat na armádních plantážích a zařízeních.

Počty lidí a z toho otroků. Podle archeologických nálezů lze odhadnout, že v sumerském Uru v dobách jeho slávy žilo na 24 tisíc lidí, v Uruku 80 tisíc. Po Alexandrii na Nilu byla druhým největším městech hellénismu Seleukeia na Tigridu: v prvním století n. l. měla prý 600 tisíc obyvatel. Následovala seleukovská Antiocheia na Orontu.

Za Ramessovců žilo v Egyptě ve 13. století na devět milionů lidí, za perské vlády kolem roku prý jenom 3,5 milionu. Podle daňových seznamů žilo kolem roku 50 n. l. v Egyptě asi 7,5 milionů lidí. Během Napoleonova tažení roku 1798 spočítali jeho učenci, že země má 2,46 milionů obyvatel. Odhad pro rok 1993 zněl 58 milionů.

V Athénách a Attice kolem roku 700 žilo méně než deset tisíc lidí. Za Démétria Falérského koncem třetího století po sčítání lidu, exetasis, zjištěno 21 tisíc občanů, deset tisíc metoiků a prý čtyři sta tisíc otroků, což obvykle moderní historiografie považuje za omyl a redukuje na možná logičtějších čtyřicet tisíců.

Podle jiných kvalifikovaných odhadů měla celá Attika na začátku peloponnéské války o sto dvacet let dříve více než tři sta tisíc obyvatel, z toho 172 tisíc občanů, 28 tisíc metoiků, 65 tisíc otroků v domácnostech a 50 tisíc otroků v produkčních sférách, včetně otroků státních. Naprostá většina občanů však otroky neměla, zato někteří z otroků vlastnili také otroky.

Roku 413, když Sparťané na začátku druhé fáze války s Athéňany obsadili attickou Dekeleiu, přeběhlo k nim na dvacet tisíc otroků, z toho i lidé z laurijských státních dolů. Zřejmě největší otrockou kořistí klasických hellénských dějin byli zajatci z perského loďstva po dvojbitvě u Eurymedontu roku 468, kde se Kimón zmocnil mimo jiné nejméně dvou set lodí i s posádkami, možná dohromady více než dvaceti tisíc mužů. Srov. s množstvím zajatců ze sicilské katastrofy roku 413, sedm tisíc.

Obyvatel lakedaimonského státu v době katastrofy u Lekter roku 371 se odhaduje mezi 200 až 275 tisíci, z toho plnoprávných Sparťanů s rodinami sedm až devět tisíc, neplnoprávných Sparťanů (např. z nerovných manželství) na dva tisíce, perioiků čtyřicet až šedesát tisíc a heilótů 140 až 200 tisíc.

Ve Fleiúntu roku 381, viz tam, žilo všeho všudy pět tisíc obyvatel, podle všeho autor údaje Xenofón myslel počet občanů. 

V Píerijské Seleukeji žilo v roce 219 šest tisíc svobodných občanů a bylo to přitom jedno z velkých měst Seleukidy a syrské tetrapole, jádra seleukovské říše. Celkový počet tehdejší Seleukeje znám ovšem není.

Pro odhad celkového počtu obyvatel je zajímavý příklad v jedné Menandrově komédii: na světě je, řekněme, tisíc měst a v každém bydlí asi třicet tisíc lidí… Že by koncem 4. století panovalo povědomí o 30 milionech lidí?

Pozoruhodný je též údaj čínského cestovatele Čanga Čchiana/Zhang Qian, který o středoasijské Baktrii (Ta-sia) kolem roku 130 př. n. l. říká, že v zemi Ta-sia/Baktrii ovládanou Tochary/Ta Jüe-č´ žil nejméně jeden milion lidí. To by mimo jiné ukazovalo na velmi účinnou hellénistickou kolonisaci východu seleukovské říše.

Počty zotročené populace v římské říši lze jen odhadovat. Při odhadováném počtu obyvatel celé říše v 1. století n. l. zhruba deseti milionů (nejnižší odhad) až šedesáti milionů (vyšší odhad) se předpokládá, že zhruba každý pátý nebo šestý obyvatel byl otrok. V Římě, který v augustovské době měl 900 až 950 tisíc obyvatel, mohla až jedna třetina populace být právně nesvobodná. Podobně v celé Itálii. • V Římě ale bylo "těsno" už roku 187. Tehdy si latinské obce stěžovaly, že hodně jejich občanů bylo podrobeno censu dvakrát, doma i v Římě, kde žili; na to konto bylo z Říma vykázáno na dvanáct tisíc lidí.

Podle censu za Augústa bylo na konci občanských válek roku 28 př. n. l. 4,063.000 Římanů. O dvacet let později 4,233.000 občanů, roku 14 n. l. 4,937.000 (roku 47 už bylo po světě 5,984.000 Římanů; srov. zde níže s celou Itálií z roku 70). Ve čtvrtém století n. l. mohla mít říše podle některých odhadů 50 milionů obyvatel.

Pro srovnání: Florencie na konci 13. století měla podle Machiavelliho teprve třicet tisíc občanů schopných zbraně a na toskánském venkově sedmdesát tisíc, a to byla jedním z nejsilnějších italských států.

Podíl otroků a jejich práce se měnil od provincie k provincii. Zatímco v Itálii nebo v provincii Asia byl vysoký (v Pergamu ve 2. století n. l. byla třetina ze 120 tisíc obyvatel otroky), v Egyptě nepřesahoval desetinu všeho obyvatelstva a v západních provinciích říše nikdy počty otroků nedosáhly významnějšího podílu na populaci a jejím hospodářském životu.

Jiné populační odhady jsou však mnohem vyšší. V roce 70 bylo podle censu na 970 tisíc Italů zbraněschopných (srov. s censem za Augústa). Podle toho mohl mít celý poloostrov na šest až sedm milionů obyvatelů a jeden odhad dokonce k tomu počítá se třinácti až čtrnácti miliony otroky navíc. V Egyptě v téže době podle stejného odhadu žilo na osm milionů lidí, z toho jeden milion Židů (mj. osídlili dvě z pěti městských částí Alexandreie).

Podobně vysoké jsou odhady obětí římských občanských válek: na sto až sto padesát tisíc Římanů a cca. tři sta tisíc Italů. Jiný odhad tvrdí, že v I. žilo na šestnáct milionů lidí ve 1200 obcích. Pro srovnání: dnešní italský Řím má 2.655.970 obyvatel, s okolím 3.552.600 (roku 2001), Italská republika 57.679.000 (roku 2000) a 59.464.644, z toho 30,7 milionů žen (sčítání 2011). Při prvním novodobém italském censu ("censimento") roku 1861 mělo tehdejší království 22 milionů obyvatel. • Římská říše měla v nejlepších dobách rozlohu 5,856 milionů km2.

Délos, po roku 168 se statutem svobodného přístavu, byl největším obchodním střediskem a překladištěm na trase východní Středomoří – západní. Jeho přístav prý měl denní kapacitu „přeloženého“ počtu otroků, tedy přivezený a odvezených, na deset tisíc osob. Za principátu jeho posici převzal Efesos.

To by znamenalo, že ročně tudy mohlo projít více než jeden milion zotročených lidí z Anatolie a Předního východu na plantáže římskoitalských latifundistů a do manufaktur podnikatelů všeho druhu.

Velkým vlastníky otroků byly anatolské a syrské chrámové státy. Např. pro chrám bohyně Ma/Bellóny pracovalo v polovině posledního století n. l. více než šest tisíc otroků.

Epidémie ve starém věku nebyly dlouho nijakým nebezpečím. První rozsáhlejší morová nákaza, která prošla říší, byl mor roku 166 za císaře M. Aurélia Antónína, viz pod mor. Roku 444 n. l. prošla Středomořím velká morová rána a mezi roky 541 až 594 několik jich postihlo Evropu, Afriku a Asii. Během Iústiniánského moru roku 541 musela vláda zastavit odvody a počet obyvatel východořímské říše prý v důsledku nemoci a hladu klesl na polovinu.

Podle některých odhadů žilo kolem roku 200 n. l. na planetě přes 250 milionů lidí, kolem roku 400 pouze dvě stě milionů. Nejvíce obyvatel měly již tehdy Čína a Indie: v Číně žilo podle kronik kolem roku 800 př. n. l. 13,7 milionu lidí, roku 2 př. n. l. téměř 60 milionů (podle daňového censu, tzn. že ve skutečnosti muselo být číslo vyšší), roku 1193 to bylo 77 milionů, po stagnaci roku 1381 jako na začátku letopočtu, ale roku 1762 už přes dvě stě milionů lidí.

Za Chanů bylo na potřeby 60 milionů lidí obdělávat 40 milionů hektarů (400 tisíc kilometrů čtverečních) půdy, což znamenalo systematicky kácet lesy a pastviny, aby uvolnily místo polím. • Poslední největší epidémií byla španělská chřipka roku 1918/19: Během několika měsíců zemřelo po celém světě na dvacet milionů lidí.

Velkovlastníci otroků byli celkově vzácností. Athénský magnát pátého století Níkiás měl tisíc otroků. Jistý C. Caecilius Ísidórus, propuštěnec (sic!) C. Caecilia, vlastnil podle své závěti roku 8 př. n. l. rekordních 4116 otroků; a k tomu 3600 párů skotu, jiného dobytka 257 tisíc a šedesát  milionů séstertiů v hotovosti. Pohřeb si přál za milion. Vlastnictví řádově stovek otroků k osobní potřebě bylo spíše ojedinělé, protože nepotřebné (pokud někdo nesázel na efekt). Bohatí lidé pro svou potřebu používali tři až šest otroků a ve velké většině mužů (až tři čtvrtiny).

Dokonce ženy-paní dávaly přednost mužským otrokům a otrokyním zůstávala jen speciální práce jako např. kosmetické služby (podobné poměry ovšem vládly i v dobách novověkého otrokářství, exportu zotročených Afričanů do různých částí Ameriky v 18. a zač. 19. století). Velkomajitelé mívali otroky organisovány podle profesí do pracovních decurií, oddílů po deseti, jak alespoň naznačuje Trimalchión, propuštěnecký miliardář v Satyriconu.

Množství importovaného zboží a práce otroků koncem republiky v Římu zlikvidovaly konkurenceschopnost svobodných řemeslníků (srov. zde údaje o Délu).

Masa právně svobodných lidí, Římanů, spojenců apod. byla odkázána na milodary boháčů a státní dávky. Městského proletáře nic nenutilo pustit se do obživy prací. Jednak nebyla, jednak by mu ji nikdo nezaplatil. Trh lumpárnami ovládali různí parvenuové z řad propuštěnců, mnohdy nesmírní boháči.

Po mithridátovských válkách a likvidaci pirátství se vnější zdroje otroků až na výjimky uzavřely. Jediným větším zdrojem byly války na severní hranici říše (Germáni, Dákové), popř. potlačení lokálních povstání (roku 70 n. l. bylo zotročeno na sto tisíc Židů, roku 135 znovu stejné množství; roku 722 Assyřané odvlekli 27 tisíc obyvatel Israéle).

Přesto v prvních sto padesáti letech císařství činil podíl nových válečných otroků na celkovém množství nepatrné množství: soudí se, že maximálně tři procenta ročně byla takto nově zotročena, aby nahradila odúmrtí mezi otroky, jejichž průměrný věk, ale též chudší svobodné populace, se v této době odhaduje na dvacet až třicet let; padesátníci byli označováni za starce.

Většina otroků pocházela z přirozených přírůstkách mezi domácími otroky (vernae). Každé dítě otrokyně bylo automaticky otrokem, i se svobodným (manželství dvou zotročených lidí se nazývalo contubernium, tedy společenství z hospody, život pod jednou střechou – na hromádce). Zřejmě nejvíce lidí ve válce zotročil C. Iúlius Caesar. Za svého pobytu v Galliích v padesátých letech bojoval prý se třemi miliony lidí, z toho třetinu zabil a třetinu prodal do otroctví.

Roku 167 prodali Římané do otroctví na sto padesát tisíc Épeirótů a tím „vylikvidováni“ z dějin Molossové, roku 146 odhadem na čtvrt milionu Hellénů, což v podstatě znamenalo konec Achájů (a posílení hellénisace Římanů v Itálii).

Nicméně historik Polybios o asi dvě desetiletí později moralisuje, že se Helladou šíří bezdětnost, což vede ke snížení počtů obyvatel, "k vylidňování měst a k neúrodě, ačkoli nedochází k dlouhým válkám ani epidémiím". Lidé jsou v očích oddaně prořímského autora "lakotní a lehkomyslní" a nechtějí se ženit a ani nechtějí živit případně potomky: "Nejvýše si nechají jedno dvě děti, aby jim umožnili blahodyt a vedli je ke zhýralosti...". Souvislost se šokem z vylidnění Hellady, masového ztoročení a závislosti vůbec neuvádí.

Po občanských válkách byl italský venkov plný lupičů a lapků, kteří kromě běžného banditismu na zakázku obstarávali pro majitele manufaktur (ergastula) pracovní sílu (ergastulum nebyla jen manufakturní dílnou/továrnou pro svobodné řemeslníky, mnohdy to byly káznice latifundií, srov. jejich omezení za Hadriana, rok 117). Vlastníci italských manufaktur měli velký vliv na politiku. Rodina Domitie Lucilly, matky M. Aurélia, vlastnila u Říma manufakturu na výrobu dlaždic.

Občané se na venkově sdružovali do různých spolků a chodili ozbrojeni. Chtěl tomu udělat přítrž Augústus, když zhustil síť vojenských stanic a garnisonů po Itálii a prováděl revise v manufakturních dílnách. Zřejmě se to zcela nedařilo, protože před stejným úkolem stál ještě nástupce Tiberius.

Již za Augusta jsou kromě toho doložena sběhnutí před odvody v Itálii. Tiberius pak provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné!

Počty indických armád byly obrovské. Odmyslíme-li si jiné literární nadsázky, např. Plinius referuje o vojsku o 9 tisíci slonů, 30 tisíci jízdy a 600 tisíci pěchoty. Otázka ekonomického zázemí takové armády je ovšem otevřená. Některé odhady tvrdí, že v době Maurjů obývalo indický subkontinent na 50 milionů lidí. Podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí.

Odhady, kolik kdy žilo na planetě lidí, se velmi liší. Pro dobu kolem roku 10.000 uvádí nejnižší jeden milion, nejvyšší milionů deset. Nižší odhady pro dobu kolem roku 8000 uvádějí pět milionů lidí, tolikéž až deset milionů pro rok 6.500, popř. až dvacet milionů pro rok 5000. Nízké odhady pro rok 4000 počítají se sedmi miliony, o tisíc let později se čtrnácti, kolem roku 2000 se 27 miliony lidí na světě a roku 1000 s padesáti.

Roku 500 př. n. l. prý žilo na sto milionů lidí, o sto let později odhady počítají se 162 (153) miliony. Roku 200 uvádějí nízké odhady 150, střední 225, vysoké 231 milionů lidí. Roku 1 n. l. uvádějí nejnižší odhady 170 milionů, střední 252, nejvyšší 400 milionů, odhad UNO/OSN počítá se 300 miliony lidí na planetě.
Roku 200 n. l. žilo podle středního odhadu 257 milionů lidí, o dvě stě let později 206, roku 500 n. l. jenom 207, o století později 208 a kolem roku 700 n. l. 206 milionů. Roku 800 měla planeta 224 milionů lidí, roku 900 pak 222 a roku 1000 na 253 milionů.

Dále po stoletích (J. – N. Biraben, 1979, podle FAZ 2. září 1994): 1000 – 299, 1200 – 400, 1300 – 431, 1340 – 442, 1400 – 375, 1500 – 461, 1600 – 578, 1700 – 680, 1750 – 771, 1800 – 954 (roku 1804 přišla první miliarda, což lidstvu trvalo na dvě stě tisíc roků), 1850 – 1241, 1900 – 1634 (roku 1927 přišla druhá miliarda), 1950 – 2516 (roku 1959 tři miliardy, čili nárůst o miliardu za 32 roky), 1960 – 3020, 1965 – 3336, 1970 – 3698, 1975 – 4079, 1980 – 4448, 1985 – 4851 (v roce 1987 přišla pátá miliarda), 1990 – 5292 a 1994 – 5666. Roku 1999, a to podle Spojených národů 12. října, bylo na planetě šest miliard lidí (tedy miliardový nárůst za pouhých dvanáct let, stejně jako skok na sedm miliard roku 2011), roku 2006 šest a půl.

Podle odhadu Spojených národů měla planeta sedm miliard obyvatel k 31. říjnu 2011 (americký Census Bureau odhadoval, že se tak stane až v březnu 2012). V Číně a Indii žilo 1,35 resp. 1,24 miliardy lidí, tedy třetina celé planety. Šedesát procent lidí žije v Asii, v Africe patnáct. Téměř polovina všech lidí byla v tom okamžiku mladší 24 let.

OSN vyhlásilo šestimiliardstým dítětem Adnana Meviče z bosenského Sarajeva. Jiné odhady pravily, že onoho čísla bylo dosaženo již 18. června 1999. Diplomatické rozhodnutí z 31. října 2011 znělo, že sedmimiliardstým dítětem byla Danica May Camacho(ová) narozená v Manile. • Roku 2010 se každou minutu narodilo 255 dětí, denně 367 tisíc; zemřelo 106 lidí, za den v průměru 153 tisíc (odhady Spojených národů). Ročně na planetě přibývá jedna Francie nebo Británie...

Odhad OSN: roku 1000 n. l. ale teprve 310, roku 1250 milionů 400, roku 1500 půl miliardy, roku 1750 více než tři čtvrtě miliardy a 1,260 miliardy roku 1850, přičemž roku 1950 podle OSN teprve 2,520 miliardy. Do roku 2050 má mít Čína 1,295 miliardy obyvatel a Indie ji přeskočí v primátu s 1,692 miliardou. V té době bude ve Spojených státech údajně žít 403 milionů lidí, v Nigérii 389 milionů, v Indonésii 293, v Pákistánu 274 a v Brazílii 222 milionů. Za předpokladu, že nedojde nikde k žádné přírodní katastrofě ani válce.

Dnešním evropským velkoměstům se starověkými kořeny trvalo předlouho, než začala významněji růst. Londýn měl roku 1605 ve hradbách 75 tisíc duší, kolem nich na 150 tisíc. Ale mor v letech 1664-1665 zabil 75 tisíc lidí a teprve roku 1821 census spočetl 1,225.694 obyvatel, roku 1901 6,586.269, nejvíce na světě. Paříž měla v roce 1850 asi šest set tisíc obyvatel, tedy jako Seleukeia na Tigridu téměř dva tisíce let předtím. Více než milion Pařížanů spočetli roku 1870, a v roce 1931 pět milionů, z toho polovinu za bývalými branami města.

Kolem roku 1800 žily ve městech odhadem tři procenta světové populace. O sto let později třináct a asi roku 2007 polovina, na 3,2 miliardy lidí.

Vzpoury otroků a války s nimi. V hellénském světě k velkým povstáním otroků nedocházelo. Výjimkou byla povstání zotročených poddaných Sparťanů (viz 5. st.). Teprve v pozdním hellénismu po nástupu rozsáhlé latifundisace zemědělské produkce a speciálně s protiřímskou jiskrou jsou zaznamenána větší povstání otroků (srov. roky 134 a 133, 115). Nikdy neměla úspěch.

Obvykle následovaly kruté tresty, není však o nich nijakých výrazných zmínek (krom exekucí po Spartokově povstání, nebo např. potrestání poražených pirátů či revolty gladiátorské roku asi 281 n. l.). Po válkách se zotročenými seleukovskými vojáky na Sicílii (srov. roky 138 a 104) není historických zmínek o opatřeních, jimiž by „pánové“ trestali své poražené „majetky“.

V Římě se roku 460 asi dva a půl tisíce otroků a vyhnanců zmocnilo Capitolia; poprvé se o to pokusili už roku 501 a roku následujícího, lze-li to pokládat za důvěryhodný údaj pokusu o získání svobody. Roku 419 se prozradilo další povstání otroků, které však bylo zrazeno. Roku 198 Římané odhalili povstání kartháginských otroků, bývalých to hannibalovských vojáků, kteří chtěli v Latiu a v Kampánii osvobodit kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201. O rok později došlo ke stejné vzpouře v Etrúrii, jehož hbitě využili Keltové.

Roku 185 propukla velká povstání otroků v Ápulii, která ale zůstala isolována. Vše důsledky druhé púnské války. Naopak např. volónés, dobrovolníci, byli otroci, kteří se přihlásili do armády po Cannách a později se jim za to od Římanů dostalo občanství.

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus roku 214 u Beneventa porazil Hannibala, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu. Propuštěnci po bitvě nosili na hlavě propuštěnecký klobouk nebo měli hlavu omotánu vlněnými pásy látky, a to i při jídle.

Gracchus dal tento výjen namalovat v chrámu Svobody/Líbertás na Aventínu, který postavil jeho otec za peníze vybrané na pokutách. Majitelé otroků od Beneventa odmítli jejich výplatu od státu, prý to stačí až po válce. Propuštěneckým dobrovolníkům v hannibalské válce se říkalo volónés.

Dvanáct kohort složených z propuštěnců bojovalo ve válce spojenecké, otroky jako vojáky používal C. Iúlius Caesar, Augústus takové dobrovolníky zařazoval do pravidelné armády za válek v Illyrii a Germánii. Roku 325 Makedonec Zópyrión neúspěšně obléhal hellénskou osadu Borysthenés. Občané dali tehdy svobodu otrokům, zrovroprávnili cizince u nich žijící a všechna jména zahrnuli do seznamu občanů. Je to zřejmě ojedinělý případ v historii.

Roku 138 vypuklo na Sicílii první a o 34 roky později druhé povstání válečných zajatců, tentokrát z válek Římanů na východě. Ostatně vzbouřenci se organisovali po seleukovském vzoru, od krále s diadématem po armádu. V Attice vypuklo roku 134 povstání otroků, které bylo snadno potlačeno. Navazoval tzv. sluneční stát otroků, řemeslníků a dalších proletářů v Malé Asii, héliopolítů.

V achajské Dýmé propuklo roku 115 sociální a protiřímské povstání, které na chvíli zrušilo dluhy. Roku 104 a roku 101 povstali otroci v Attice. Jejich pokus byl rychle potlačen a není žádných dalších bližších zpráv. Roku 104 před vypuknutím druhé války s otroky na Sicílii se v Kampánii postavil do čela povstání otroků římský jezdec T. Minucius Vettius. Přijal dokonce titul krále kampánského než byl zradou v bitvě poražen praetorem L. Liciniem Lucullem. Přitom vzpouru odstartoval z lásky k otrokyni, kterou nemohl jako hrozně drahou vykoupit, tak na to šel přes povstání, ale marně viz rok 104.

Nejznámější "italskou" revoltou zotročených lidí je tzv. válka s otroky nebo také „vzpoura Spartakova“ v letech 73 až 70. Její krvavé potlačení znamenalo konec všem ozbrojeným povstáním otroků v Itálii ve starém věku: přeživší povstalce v počtu šesti tisíc mužů dal vítěz Crassus, budoucí triumvir, ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma. Mnohem slabší replikou gladiátorské revolty byla vzpoura osmdesáti gladiátorů určených roku 281 n. l. pro triumfální hry augusta Proba v Římě: loupící arénoví bojovníci byli pobiti vojáky. Po potlačení povstání po smrti Héróda Velikého roku 4 Římané v Palaistíně ukřižovali na dva tisíce vzbouřenců.

Ještě roku 40 po perusijských událostech se pokusil v Kampánii podnítit povstání otroků namířené proti triumvirům velký republikán Ti. Claudius Nero. Povstání bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií (Drusillou) a synem Tiberiem, budoucím císařem, uprchl na Sicílii. Někdy pak snad ve třicátých letech řádil se svou bandou v kraji kolem Aitny na Sicílii jistý Selúros, neznámo, zda kriminálník nebo někdo, kdo usiloval o svobodu zotročených lidí. Byl dopaden a v Římě neznámo kdy popraven po gladiátorských hrách: postaven na jakousi konstrukci znázorňující Aitnu (vydával se za jejího syna), propadlem v ní spadl mezi šelmy v kleci pod ním. 

Naopak o věrnosti otroků pánům se vyprávějí příběhy neuvěřitelné, zavánějící smyšleností jako vzory udatenství a věrnosti dynastii v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka. Např.: Za proskripcí byl pronásledovatelům prozrazen jistý Reátínec Urbínus. Jeho otrok vzal na sebe pánovy šaty a prsten, lehl si v ložnici na jeho místo a když vojáci přišli, nastavil jim šíji. Později byl Urbínus omilostněn a otrokovi (jméno historie logicky neuchovala) postavil portrétní pomník s nápisem.

Lépe zní římský příběh, který se udál v Tacitově podání roku 58 n. l. Tribun lidu t. r. (Q?) Octávius Sagitta miloval jistou provdanou Pontii. Zahrnoval ji nesmírnými dary, až se s ním vyspala a také slíbila, že se rozvede a vezme si Octávia. Pontii však zjevně bavily více dary než Octávius. Když se rozvedla, ke slíbené svatbě se neměla, obzvláště, když nalezla bohatější partii. Octávius přišel o majetek, naříkal, že i o pověst, Pontia ale byla neústupná. Slíbila mu však ještě jednu, poslední noc. Měl v domě jen jednu služku, Octávius přišel s jedním ze svých propuštěnců. Po sexu milenku probodl, zranil služku a utekl. Ráno bylo všem jasno, co se stalo, ale Octáviův propuštěnec (ani jeho jméno historie neuchovala) tvrdil, že to on vraždil. Dokud se služebná neprobrala a řekla, jak to bylo. Octávius Sagitta, jehož otec n. děd byl pravděpodobně Q. Octávius Sagitta, Augustův prócúrátor u Vindeliků a Raetů, složil tribúnát a byl odsouzen za vraždu k zabavení majetku a deportaci (na ostrov).

Podle Poeteliova zákona bylo roku 325 ukončeno v Římě zotročování plébéjů prostřednictvím lichvy: zárukou dluhu nadále nesmí být tělo, nýbrž majetek člověka. Konec dlužního otroctví v Římě; např. v Athénách již roku 594 reformami Solónovými (pokud nešlo o ekonomickou závislost a ochranu, klientelství). 11. března 391 zakázal výnos Valentiniána II., Theodosia I. se svým chlapcem Arcadiem prodávat  děti do otroctví a ty, jimž se to přihodilo, měly být propuštěny bez náhrady ceny, kterou otrokář zaplatil. 

Roku 4. n. l. byl na Augústův popud vydán zákon omezující možnost propuštění otroků na svobodu (Sex. Aelius Catus cos. a Sentius), z r. 2 před n. l. zákon Fufiův a Caniniův zakazoval majitelům propouštět všechny otroky naráz, ale pouze část (např. v závěti).

Kolem otroků se vždy točili peníze. Byl to obchod jako každý jiný. Ovšem také otroci měli své majetky. Rekordní cenu za republiky za otroka nabídl konservativec M. Aemilius Scaurus, konsul roku 115 a censor roku 109, jistému Attiovi n. Acciovi z Pisaura za grammatika jménem Daphnus/Dafnús či Dafnis: 700 tisíc sésterciů. Lutorius Priscus koupil od Tiberiova Seiana eunúcha Paezonta/Paizón za pět milionů sésterciů.

Na osudu Dafnidově je pravděpodobně pozoruhodné i to, že hellénský jazykozpytec byl vlastněn římským jezdcem-literátem, autorem tragédií a epigrammů L. Acciem Pisauriensem ("Pisaurským"), popř. jeho synem T. Acciem, kterého hájil v jednom sporu advokát Ciceró. Nebyla by to jen nejvyšší cena za otroka (Plínius upřesňuje: "cena člověka narozeného v otroctví"), ale také za vědce...

Kolik roku 167 dostala armáda za 150 tisíc zotročených Épeirótů, není známo. Ale z této částky vyplatil vojevůdce L. Anicius jezdcům po 400 a pěšáků po 200 denárech, tedy 1600 resp. 800 HS. Pokud měl k disposici dvě legie po 5200 mužích + po třech stech jezdcích, nebyly to veliké peníze. L. Aemilius Paullus měl pro makedonské tažení k disposici osm legií + asi deset tisíc spojeneckých vojáků a šest set jízdy.

Herec Roscius, to už jako propuštěnec, prý ročně vydělával přes půl milionů sésterciů. Otrok C. Caecilius Ísidórus, propuštěnec C. Asinia Galla (cos. 8), odkázal v závěti 4116 otroků, 360 párů skotu, 257 tisíc kusů dalšího dobytka a 60 milionů sésterciů v hotovosti. A to prý v občanské válce o hodně přišel.

Později vlastnil např. Klaudiův otrok Rotundus, pokladník pro Přední Hispánii, stříbrnou mísu o váze 500 liber a k ní soupravu osmi dalších o 250 librách. To je zhruba 1250 kg zpracovaného stříbra.

Některá otrocká povolání zajišťovala velmi lukrativní život. Nómenclátor byl otrok, jehož povinností bylo pamatovat si jména lidí, s nimiž se kdy jeho pán setkal, znát veškeré služebnictvo v domě a celou rodinnou klientélu. Kromě toho musel znát všechny významné lidi Města a pochopitelně nějakou informaci o nich navíc. Nómenklátoři měli v imperiální době svůj kšeft, zřejmě tak trochu tolerovaný pány. Navykli si za jména, které v různých situacích pánovi doporučí, brát bakšíš, pozornost.

Člověk, který se chtěl u někoho zapsat, si takovou informaci zaplatil. Za to se mj. dostal na seznam lidí, jimž bohatec posílal o svátcích dárky nebo se mu dostalo pohoštění. O hospodářsko-politických výhodách nemluvě.

Paměť neměli pochopitelně jen otroci. Kineás Thessalský, Pyrrhův diplomat, dokázal během své mise v Římě již druhého dne oslovovat jménem všechny římské senátory a jezdce. Ukázku praktického přístupu k public relations později použili sami Římané, když se drali na hellénský Východ.

Smrtelné hry v circu v průběhu staletí ztrácely na letálnosti. Úředně byly ve východní části říše gladiátorské zakázány až roku 325 n. l. císařem Konstantínem, ale již o dvě staletí dříve zakázal císař Hadriánus prodávat lanistům válečné zajatce, nebo také bezdůvodně zabít nebo prodávat otroka (a otrokyni kuplířům), předávat soudům všechny otroky domu při vyšetřování násilné smrti pána a zrušil trestanecké dílny pro otroky i svobodné.

Na západě říše vydal zákaz odsuzovat k zápasům v circu císař Valentiniánus I. (vládl v létech 364 – 375 n. l.), gladiátorské školy zakázal Honórius roku 399 n. l. (vládl 395 - 423), zápasy pak zcela zakázal roku 404 n. l. Hadrián také zakázal majitelům otroků je zabíjet; museli je stavět před soudy.

Ačkoli nelidský vztah M. Porcia Catona k otrokům je veleznámý, překvapí informace, že prý jeho manželka se svým synem také kojila děti otroků: aby prý v nich vzbudila náklonnost k synovi. Ještě Augústus si hrál na patriarchu: kdo z otroků byl kdy za trest spoután nebo mučen, za žádných okolností po propuštění na svobodu nesměl získat občanské právo. Císař Gaius dal otrokovi za to, že ukradl na hostině stříbrný plíšek z lehátka, utnout ruce, pověsit mu je na krk s cedulí, proč byl potrestán a poslal ho mezi hodovníky.

Císař Claudius dal svoboda otrokům, které majitelé pro chorobu odkládali do Asklépiova/Aesculapova chrámu na ostrůvku v Tiberu, aby ušetřili za lékaře. Claudius zakázal tyto lidi znovu zotročovat a odložení otroků tohoto druhu přikázala považovat jako vraždu. Úchyl Commodus byl krutý odmala a odnášelo to služebnictvo.

Poprvé se projevil ve dvanácti letech. Protože byla voda pro koupel teplejší, přikázal svého lázeňského otroka vhodit do pece. Commodův vychovatel tehdy ještě měl možnost syna filosofujícího císaře M. Aurélia ošálit: místo nešťastníka spálil beranní kůži.

Císař Tacitus roku 275 n. l. zrušil povinné mučení otroků v případě vyšetřování hrdelního zločinu na jejich pánovi nebo v případě urážky císařského majestátu: již nemuseli vypovídat. Jeho předchůdce Auréliánus však ještě trestal smrtí svou služku, která se vyspala s domácím otrokem.

Propuštěnci, líbertíní, srov. pod líbertínus, řec. apeleutheros, v dobách republiky neměli nijakou moc. Prvním propuštěncem v Římě prý byl roku 510 či 509 jistý Vindicius, otrok Vitelliů, kteří spřaženi s Tarquiniji chystali restauraci monarchie, vyzradil plány svých pánů konsulům a za to byl obdarován osobní svobodou i hlasovacím právem - mohl si vybrat tribui (zřejmě etymol. pokus o vysvětlení zvyku dotknutí se otroka při propouštěcím aktu hůlkou, vindiktou).

Když na čtyři tisíce potomků římských vojáků s Hispánkami žádalo o právo usadit se v nějakém z hispánských měst na moři, vyčlenil jim senát roku 171 Carteiu v Turdetanii a udělil jim statut "osady propuštěnců", Colonia libertinorum Carteia, dn. San Roque v cádizské provincii.

Pětiprocentní daň z propuštěného otroka byla střádána v aeráriu (roku 209 byla částka použita na válku). Zřejmě nejslavnějším z propuštěnců byl pozdější císař Diocletiánus, Delmatinec, jemuž matka dala jméno Dioklés. Propuštěnec jistého senátora Ánulína si pozměnil hellénsky znějící jméno na římskou až když začal dělat státnickou karieru, v níž se dožil šedesáti osmi let.

Helléni bývali propuštěni za zásluhy při výchově pánových potomků, nebo že zaujali jako literáti, herci či jiní umělci. Od roku 168 byli pro účely censu soustředěni do jedné ze čtyř městských tribuí, esquilinské; od roku 84 byli rozděleni do všech 35 tribuí. Teprve s orientalisací veřejného života, s omezením demokracie, získali propuštěnci u „císařského dvora“ vysokou společenskou důležitost a dokonce často tyranisovali římskou smetánku. Tak například Augústovu závěť roku 14 n. l. senátorům přečetl jeho oblíbený propuštěnec Polybios; k nevoli senátorů, kteří by to prý také zvládli...

V Sullově době měli velký vliv jeho propuštěnci Roscius, Sórix a herec ženských rolí Métrobios. Caesar odlehčil proletářům a bezzemkům v Římu a kolonisoval své zámořské osady 80 tisíci lidmi, z velké části propuštěnci.

Císaři své propuštěnce jmenovávali představenými svých kanceláří, pověřovali je nejvyššími administrativními úkoly, řídili finance atd. (zvl. kategorií propuštěnců byli eunúchové, viz tam). Kněžský sbor panovnického kultu sexvirí/sévirí augústálés byl přístupen propuštěncům, kteří jinak žádné veřejné úřady zastávat nesměli.

Ovšem jistý Félíx, propuštěnec císaře Claudia, spravoval provincii Iúdaiu a byl manželem třech královen: Drúsilly, sestry Ptolemaia Mauretánského, oběti šíleného Gaia, jiné Drúsilly, dcery Héróda Agrippy, židovského dynasty a jedné královny nejmenované.

Augústus měl jednoho tajemníka, á manú, pro svou administrativu, zřejmě až Claudius jejich počty rozšířil. M. Antónius Pallás jako a rationibus správoval císařskou pokladnu, fiscus, Narcissus byl tajemníkem kanceláře, ab epistulís, „od dopisů“. C. Iulius Callistus tajemničil kolem žádostí, á libellís, Polybios byl vědeckým poradcem (?? ab studiís) a s dalšími kradli jako straky. Proto Hadriánus propuštěnce nahradil jezdci.

Vespasiánus nebyl vůbec na kluky, neměl aféry se ženami, nedržel si žádný „harém“. Když ovdověl, dlouho žil s propuštěnkou a tajemnicí Antónie,á manú, dcery císaře Claudia a Aelie Paetíny jménem Caenis (Antónia Augústae líberta Caenis, zemř. roku 75 n. l.). Pak ji u císaře v ložnici zastupovaly anonymní souložnice, jimž za to dokonce platil. Za jednu noc zaplatil jisté ženě 400 tisíc sesterciů „za šílenou lásku“.

Věrnost Caenidě je ojedinělý případ z římských císařských dějin, kdy panovník žil s přítelkyní-propuštěnkou s postavením manželky, ale bez takové společenské úcty.

Za Commoda několik let vládl propuštěnec Kleandros/M. Aurélius Cleander z Frygie. Byl císařovým á pugióne, „od dýky“, ministrem pro vladařovu osobní bezpečnost, šéf ochranky. Byl tak drzý, že spal s císařovými děvčaty a dokonce s nimi měl děti. Když se díky ministrovým přehmatům všechno provalilo, dal holky i s jejichpracovními úrazy Commodus zabít a vypečeného Fryga roku 190 popravit.

Ničemnost propuštěnců, chcete-li těžké životní podmínky, dokladuje osud propuštěnce L. Véra Eklekta/Eclecta. Byl tajemníkem-poskokem Auréliova spoluvládce Véra, po jeho smrti tajemníkem filosofa M. Aurélia, pak jeho syna Commoda a nakonec ještě s áthlétem Narcissem, císařovým sparingpartnerem, roku 192 jeho vrahem.

Jeden z císařů byl dokonce synem propuštěnce. Propuštěnec Helvius Successus byl pyšný na to, že díky své vytrvalosti v obchodu se dřevem to jeho syn někam v císařské administrativě dotáhl. P. Helvius Pertinax byl v lednu až březnu 193 císařem a kromě tohoto původu byl také první z císařů, kteří pocházeli z „měšťanského“ millieu. O čtyři roky později se krátce dostal k moci Maur n. Berber (?) Macrínus, který byl zcela proletářského původu a první ryzí selfmademan.

Rájem pro propuštěnce byl císařský dvůr za úchylného Héliogabala (218 – 222 n. l.). Praefectem praetorió byl tanečník a herec P. Valerius Comazon Eutychiánus, praefectem vigilum/velitelem stráží vozataj Cordius či Gordius, praefectem annónae/zásobování holič Claudius (zřejmě nejvýše postavený holič dějin). Římu tehdy vládli propuštěnci, eunúchové a Iúlia Maesa.

Jiný vozataj Prótogenés patřil mezi císařovy rádce. Héliogabalos, pasivní homosexuál (u Římanů v opovržení) navíc prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy.

Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili spolu jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: blonďatému herci Hierokleovi z Kárie veřejně líbal přirození; byl to jeho manžel.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého osobního kultu mimo Řím.
Funkce císařské kanceláře v rukách propuštěnců, viz císař a princeps.

V hellénském světě dávno předtím měli propuštěnci všechna práva kromě plných občanských. V Athénách bývali v postavení metoiků. Společensky ovšem nedosahovali tak závratných karier jako v době principátu. Roku 371 pronajal svobodný Athéňan Pásión svou banku a manufakturu na výrobu štítů svému propuštěnci Formiónovi. Po bankéřově smrti se dokonce propuštěnec oženil s vdovou, byl poručníkem mladšího z jejích synů a se starším se dohodl na rozdělení důchodů z firem.

Propuštění na svobodu za formální zbavení všech povinností vůči bývalým pánům archontem-polemarchem museli věnovat nějakou částku některému ze státních kultů. V Athénách kolem roku 330 věnovali do chrámového pokladu Athény stříbrné poháry o váze jednoho sta drachem a je pozoruhodné, že přitom nijak nerozhodovalo, jakého ekonomického postavení dotyčný propuštěnec byl: stodrachmový dar přinesl profesionální sekretář, koželuh, dělník, vinař, pradlena, obchodník, kytaristka, prodavač kadidla i slanečků nebo sésamu, rytec gem, obuvník, kojná i děti.
Srov. manumisie, propuštění na svobodu, např. pod Hyrkánie, Súsy/Seleukeia na Eulaiu.

S výrazem servus volně souvisí zajímavá etymologie. Slůvka bylo později užíváno jako pozdravu ve významu „jsem tvůj otrok“ (srov. papežovo: servus servórum, „otrok otroků,“ totiž božích). Do novověku vydrželo v jihoněmecké oblasti a v Maďarsku, řidčeji v Čechách.

Vlastní slůvko pro otroka "servus" však do novověku nepřežilo (srov. ovšem servilitu, servis apod.) a pozdnělatinské a středověké označení pro zotročenou osobu "sclavus" souvisí se jménem Slovanů: jako častý předmět obchodu dali jméno na jihu a západu Evropy žádané komoditě, viz pod Slované.
Z lat. sclavus je starofrancouzské a moderní esclave, italské schiavo, něm. Sklave (srov. angl. slave), benátské schiao (čti: skiao) nebo piemontské sciao (sšiao), a z toho všeho dnešní italský celosvětový pozdrav ciao! Z tohoto mají Němci a Češi své Tschau/čau. Titulu „otrok boží etc.“ a „vládce světa“ však používali také turečtí sultáni. Severoněmecké Tschüs však vzešlo přes dolnoněmecké adjüs, což přišlo ze španělského adíos a to z pozdní latiny ad deum, "k bohu".

O užití "sclavus" v češtině: Bedřich z Donína ve své "Loretánské pouti" z let 1607-1608 o neapolském přístavu (v části Tyrrhénského moře zvaném Seno di Cratera) praví, že "v témže portu množství se všech stran světa všelijakých lodí se nachází; toho času, když sem já tam byl, při též mole mimo rozličné menší lodi 24 galejí (někdy jich do čtyridceti bývá) a dvanáct velkých naví stály, na těch galejích mnoho set sclavů, Turkův a jiných křesťanských vězňův, na galeje k veslám odsouzených se nachází...". (Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940).

Při popisu Benátek cituje z Donína latinské verše jistého, pravděpodobně soudobého básníka, o tom, koho všeho lze na náměstí sv. Marka potkat: "... Aethiopas, Turcos, Sclavos, Arabesque, Syrosque/inveniesque...", tedy "nalezneš tu černochy, Turky, Slovany, Araby a Syřany...". 

Ottolobos, mí. v Thessalii§ 199

Ottomanové§ viz Hunové

Otys z Paflagonie, k.§ 395

ovátió, ovace, tj. „jásání“,řec. euoi, malá forma řím. triumfu. Vojevůdce šel pěšky a teprve později se vezl na koni, průvod nedoprovázel sbor trubačů, jako u trimfu, ale pištců, velitel nebyl ověnčen vavřínem, ale myrthou a na Capitolu neobětovat býka, ale ovci. Srov. pod triumphus§ 186

P. Ovidius Násó, básník z kraje Paelignů, třikrát ženat (jména prvních dvou neznáme, třetí byla vdova Fabia), o. dvou dcer (it.)§ 240, 200, 105, 64, 55, 50, 43, 1 n. l.

Oxathrés, satrapa Súsiány a Paraitakény§ 330, 324

Oxoathrés, Oxathrés z Hérákleie Pontské, tyr. a matkovrah, b. Klearchův, s. Dionýsiův§ 305, 289

Oxarthés, Oxathrés z Pontu, syn Mithridáta VI.§ 63

Óxos, též Óchos, lat. Óxus, ř. mezi Baktrií a Sogdiánou, přítok Aralského jezera, čín. Lan-ši-čcheng (Lanshicheng), dn. Amudarja§ 530, 329, 328, 282

Oxyartés z Persie§ 1. 327, 325, 323, 317, 316, 244, o. Rhóxány, satrapa Parapamisů; 2. 324, b. Dáreia III., o. Amastridy

Oxybiové, ligurský lid v okolí Massalie, Antipole a Níkaie§ 154

Oxydátés, satrapa Médie§ 330, 328

Oxydrakové, indický národ v dn. PAK§ 325

Oxylovci, Oxylidai z Élidy, podle k. Oxyla§ 776, 580, 577

Oxylos z Élidy, k.§ 776

Oxyntás z Numidie, s. Iugurthův§ 90

Oxyrhynchos, m. v dolnoegyptské Heptanomidě, eg. Per-Medžed/Pi-mat, dn. al-Bahnasá na kanálu Bahr Júsuf; jméno od posvátné ryby s „ostrým čumákem“. M. na okraji pouště mělo mimo jiné dvacet chrámů, čtyři veřejné lázně, gymnaseion a divadlo pro deset tisíc diváků a ethnicky petré obyvatelstvo§ 387

Oxyrhynchités nomos, v Egyptě, v sajské době „župa dvojitého žezla“§ 285

Oxythemis z Lárissy, přítel Démétria I. Poliorkéta a jeho vyslanec u Agathoklea Syrákúského§ 290, 289
Oxythemis z Koróneie v Messénii§ 732 (Ol.)

Ozéné, viz Udždžain