Pa-Pj

M. Pácuvius z Brundisia, tragický básník§ 220, 150, 130

Sex. Pácuvius (n. Apudius), tr. zaslíbený Augústovi§ 27

Pácuvius Calavius z Capuy, propúnský politik§ 216

padesátiletí, historické období v Athénách, svým způsobem i v Římě§ = pentékontaetis

padělateství, padělání listin§ 186

Padineit, wezír§ 380

Padua§ = Patavium

Padus, ř. v severní Itálii, mýthol. a básn. Éridanos, dn. Po, Pád§ 397, 387, 270, 224, 223, 218, 200, 109, 89

Paelignové, ethnikum v severním Samniu§ 91

Paestum, Paistos nebo Paiston, dříve Poseidóniá, m. v severní Lúkánii§ 468, 450, 700, 332, 273
Založena ze Sybary roku 700, z let asi 625-600 jsou nálezy keramiky, od 273 řím. kolonie, místo pověstné špatným vzduchem a větry, v 9. st. vypleněno Saracény a opuštěno; vedle sicilského Akragantu pozoruhodně místo s největšími uchovanými ruinami dórských chrámů.

Paflagoniá, Paflagonové, země a národ na severu Anatolie mezi Bíthýnií a Pontem§ 395, 378, 323, 301, 283, 232, 189, 181, 132, 107, 99, 96, 64, 31, 40, 5

Pafos, m. na severozápadu Kypru§ 709, 450, 385, 323, 313, 309, 306, 300, 58, 15
Kněžská a královská dynastie Kinyrovců brala původ od vládce jménem Kinyrás, který věnoval Agamemnonovi na trojské tažení pancíř, otec Myrrhy a Adónida. Podle jedné verse byl zakladatelem Pafu, podle jiné to byl Agapénór, král v arkadské Tegey, když se vracel od Troje (viz pod Arkadie). Pod Kinyrovým jménem hellénské mýthologie uváděli muže z Kilikie, Byblu nebo Kypru, též Assyřana, a kromě toho, že kraloval, přisuzovaly mu, že byl hudebníkem, vynálezcem keramiky, kleští a hoblíku, objevil těžbu železné rudy... jakýsi dávný Jara da Zimmermann vulgo Jára Cimrman. Starý Pafos, Palaia Pafos, zničil Dáreios roku 498 n. 497 za podporu Iónů při povstání, nebyl však vyvrácen a obnoven asi šestnáct kilometrů od původního místa, Neá Pafos, Nový Pafos. Roku 15 obec přijala jméno Augústa. Afrodítin chrám ve Starém Pafu neměl kultovní sochu bohyně v lidské podobě, ale jako vycházejíc kotouč na homolovitém pozadí, jehož význam nebyl znám už ani starým.

Págai, m. na Chalkidice§ 354
Págai, m. v Megaridě§ 224

Pagan, Bagan, stát. útvar v Barmě§ 175

Pagasai, m. v Thessalii, Pagasy, později obyvatelstvo součástí Démétriady§ 352, 340, dále viz Démétrias

Págón nebo Págódás (Pagóndás) z Théb, olympioníkos§ 1. 680; 2. boiótarchos, s. Aioladův,424

pagos, viz Areios pagos, areopagos

págus, lat. vesnická obec, kanton, řecké démos (v Attice), nemá nic společného s řec. pagos, viz pod Helvétové

Pahrer nebo Harsiese, wezír, s. Chamhórův§ 730

Pachés z Athén, strat.§ 428, 427

Pachoi, ost. před Korkýrou, dn. Paxos a Antipaxos§ 229

Paiániá, attický démos§ 513, 384, 380

Paiánion, m. u Oiniad v Akarnánii§ 219

paiderastiá, viz pederastie

Paioniá, Paionie, Paionové, (thrácké?) ethnikum severně od Makedonie (srov. pod Skopje, dnešní oblast FYROM)§ 512, 499, 429, 359, 335, 356, 315, 310, 295, 286, 280, 222, 217, 183, 167

Paiónios z Efesu, architekt§ 353
Paiónios z Mendy na Chalkidice, sochař§ 450

Pairisadés, Pairisados, jméno několika vládců na Bosporu Kimmerijském:
Pairisadés I.§ 394, 344, 310, syn Leukóna I., o. Satyra II., Euméla a Prytana
Pairisadés II.§ 284, 254, 250, 245, syn Spartaka III., o. Leukóna II. a Spartoka IV.
Pairisadés III.§ 215, 190, syn Prytaniův (?)
Pairisadés IV. Filométór§ 190, 175, 160, o. Spartoka V., syn Pairisada III.
Pairisadés V.§ 150, 108, syn Pairisada IV. (?)
Pairisadés z Pantikapaia§ 309, syn Satyra II.

Paj-jüe/Baijue, "Sto Jüeů"§ viz Jüe

 

Paj-teng/Baideng, m. v prov. Šan-si, dn. Ta-tchung/Datong§ 200

 

Pak Hykkose Kosogun, král korejského státu Šilla§ 57

Pakaté, milenka Alexandra III. Maked.§ 325

Pákistán, moderní islámský státní útvar na sz. Indického subkontinentu§ 600, 519, 326 - 325, 303, 170, 155, 130, 75, 55

 

paklíč, viz poliorkétika

 

Pakoros§ 1. = Arsakés XV.; 2. k. Orrhoény (Paqurí), 34, 29

 

pakt, mezinárodní smlouva, mezinárodní vztahy, "kolektivní bezpečnost"; velmocenská spojenecká dvou nebo vícestranná smlouva o rozdělení vlivu, spolupráci a spojenectví proti stranám dalším. Spojenecké bloky novodobého globálního typu starověk neznal, nejblíže jim však stála v Helladě polarita dórského tak zvaného peloponnéského spolku ("Lakedaimonští se spojenci") s iónským tak zvaným délským ("arché").

Existovala však tradiční spojenectví např. římsko-pergamská, ptolemaiovsko-lakedaimonská, lakedaimonsko-krétská (mezi Dóry), athénsko-thrácká apod.
Za první klasický imperialistický pakt lze pokládat dohodu Filippa V. Makedonského s Antiochem III. Seleukovským o rozdělení ptolemaiovské říše roku 202.

Římané budovali systematicky síť spojeneckých smluv, nejprve po Itálii, pak po celém Středomoří. Svým spojencům, povinovaným mimo jinéí službami vojenskými a technickými za válek, říkali "přátelé a spojenci římského lidu", amící et socií populí Rómání.

Nejúspěšnějším novověkým státním paktem je nepochybně Organisace Severoatlantické smlouvy (NATO), založená 4. dubna 1949 na obranu Evropy proti expansi komunismu a Sovětského svazu. Hegemonem NATO jsou Spojené státy. V den 60. výročí spolku měl 28 členů a z velkých akcí neuspěl spolek pouze v Afghánistánu obsazeném od konce roku 2001.

Myšlenka kolektivní bezpečnosti se od dob amerického presidenta W. Wilsona nijak neprosadila. Těžké poměřit, zda je dnešní mezinárodní politika méně brutálnější než v dobách „tradičního uplatňování mezinárodních nároků“ - tedy kdykoli předtím. Oba „systémy“ prostě koexistují. Nelze dokázat, že mezinárodní bezpečnostní systémy (od OSN a NATO po bilaterální mocenské dohody) chrání lidstvo před tyrany a genocidou.


Paktólos, zlatonosná ř. v Lýdii, dn. Gediz v TR§ 395

Paktyás z Lýdie, povstalec protiperský§ 545

 

Paktyé (s), m. na Thráckém Chersonésu§ 560, 407

 

Palaifarsálos, m. v Thessalii, ´Starý Farsálos´§ 170, 169

Palaigambrion, m. v Aiolidě§ 399

Palaiopolis, m. v Kampánii, "Staré Město"; též možné, že to je původní Parthenopé, založena z Kýmé/Cum, s novými kolonisty z Hellady založili její obyvatelé Neápoli čili "Nové Město" a Parth. se začala nazývat městem "Starým". Nejstarším hellénským obchodním střediskem v zálivu byl pravděpodobně ostrůvek Megaris, dn. Megaride§ 327 - 325

Palaisté, m. v Épeiru, dn. Palasë v AL§ 48

Palaistíné, lat. Palaestína§ viz Palestína

Palakos ze Skythie, k., s. Skylúrův; měl prý padesát nebo osmdesát bratrů§ 150, 111 - 109

Palamédés, seleukovský vojevůdce§ 141
Palamédés z Euboje, bájný vynálezce§ 467

Palátium, tribús Palátína, návrší a část Říma a jedna z 35 tribuí; podle císařského sídla se slovo palátium, palác, později stalo označením pro jakékoli císařské sídlo, i přechodné§ 754, 753, 578, 295, 220, 191, 35, 28

Hellénská i římská historiografie tvrdívala, že P. bylo základem pozdějšího římského města. Pojmenováno bylo jako Pallantion po Pallantiovi z Arkádie či obci Pallantiu poblíž Tegeje, odkud se vystěhoval hérós Euandros, Hermův syn, do Ítálie. Pallantios naopak byl synem Hérákleovým a vzal si za ženu Éuandrovu dceru. 

Palé, m. na Kefallénii, též Paleis; viz K; u dn. Lixuri.§ 218, 40

palé, zápas, olympijská disciplína§ 708, 532, 388, 212, 156, 92, 68, 52

palé tón paidón, zápas dorostenců§ 632

Pálei᧠viz Dýmé

paleontolog, paleontologie, viz pod školy (Xenofanés) a dějepisectví

Palestína, řec. Palaistíné, lat. (Syria) Palaestína, již. část Syrie§ 720, 715, 690, 666, 635, 604, 587, 315, 202, 200, 182, 176 - 174, 169, 168, 166, 161, 147, 130, 64 - 62, 43, 40, 39, 37, 36, 1+

Hellénistické a římské označení pro Israél, Iúdaiu a Transjordánii. Židovský historik Iósépos označuje národ Filistínů slovem Palaistínoi. Pův. Kanaán, Kena´án (srov. pod Foiníkie), eg. Kinachni (v dobách střední říše Retenu/Rečenu), akk. Kinachchu ("purpur"), lat. Chanaán, připadlo se stěhováním mořských národů indoevropskému národu Pr/lst, (eg.) Peleset, (bibl.) Pelištím, arab. Filastín (odtud označení novověkého území obývaného po vzniku Israele palestinskými Araby), lat./čes. Filis/štínové.

Jméno snad z Pelasgikon, Pelastikon, tj. Pelasgové ("lidé z moře"), kteří hovořili luwijsky (?). Země zahrnovala několik větších měst při Moři jako Gáza, Askalon/Aškalon, Azotos/Ašdód, Jamnia a Dor(a), která však později byla počítána do Foiníkie. • Jediným komplexně kanaánským městem vykopávaným na území dn. Izraele je na severu při hranicích s Libanonem sídliště neznámého jména v lokalitě Tel Kabri při moderní Nahariji (arab. Naháríjá). Nálezy se datují do doby mezi roky 2000 až po 1600 a jsou mezi nimi mínójské nástěnné malby.

Tradičně se P. dělila na tři oblasti, na jižní Iúdu, centrální Samareiu a severní Galilaiu. Jako název pro zemi u moře mezi Syrií a Egyptem se slovo P. poprvé objevuje u Hérodota.

O Palestíně v době Ježíšově

(ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden 12/08)

Neklidný kraj
Politické poměry na starověkém „Předním východu“ byly možná ještě složitější než dnes. A to i přes to, že v Ježíšově době měla rozhodující slovo jen jedna velmoc, která ovládala svět mezi dnešním Marokem a Británií po země na Eufratu a v Černomoří.

Většina antického světa byla tehdy buď pod přímou římskou správou (provincie), nebo v okrajových oblastech impéria pod protektorátem („spojenci římského lidu“). To byl i případ Palestíny, země mezi Egyptem a Syrií, které obě už římskou provincií byly (od roku 63, resp. 30 př. n. l.).

V Palestině bylo několik historických krajů úzce spjatých s židovskou státností. Úrodnější a lidnatější byla Samareia/Samarea (hebr. Šomerón, č. Samaří, Samaritánci), kde do roku 722 př. n. l. existovalo království Israél. Chudší Iúdaia/Judea (hebr. Jehúdá) s Jerúsalémem, který byl vyvrácen roku 587 př. n. l., obnovila židovský stát protiseleukovskou revoltou, která vypukla roku 166 př. n. l. Jižně od Judeje ležela pouštní Idúmaia se smíšeným arabsko-židovským obyvatelstvem.

Severně od Samareje ležela kamenitá Galilaia a za Jordánem několik krajů (např. Golany), jimž se říkávalo souhrnně Desetiměstí, řec. Dekapolis. Jižně od nich, v dnešním Jordánsku, leželo Zaříčí, řec. Peraia.

Tomu všemu vládl poslední z velkých židovských králů Hordos rodák z Idúmaje. Šikovný obchodník, přítel všech mocných tehdejšího světa a doma reformátor razil mince pod hellénisovaným jménem Héródés a dával si říkat Megás, Veliký. Když roku 4 př. n. l. zemřel, všichni jeho nástupci na znamení úcty užívali jeho jména jako součást svého.

Z údělných panovníků římské říše zanechal zřejmě největší majetek a Augustus nedopustil, aby zůstalo v celku. Judeu a Samareju zdědil (Héródés) Archeláos, který si však netroufl přijmout královský titul. Zůstal knížetem, v řecké terminologii ethnarchos, „vůdce národa“. Roku 6 n. l. vyřešil jeho domácí problémy Augustus tím, že ho poslal do vyhnanství do galské Vienny.

Jeho knížectví přeměnil „císař“ v provincii pod správou svých praefektů (praefectus Iudaeae), kteří však administrativně podléhali autoritě legátů-guvernérů veledůležité provincie syrské se sídlem v Antiochii. Augustův nástupce Tiberius, za něhož měl být Ježíš popraven, na tom nic nezměnil.
Archeláův bratr (Héródés) Antipás (hypokoristikon za Antipatros) po otcově smrti vládl do roku 39 n. l. v Galileji a Peraji. V jeho zemičce mělo kořeny křesťanství, zde leží Nazaret, Magdala, Kana, Genezaretské jezero, on dal popravit Jana Křtitele.

V oblasti Golan a za Jordánem vládl třetí z bratrů (Héródés) Filippos (do roku 33/34 n. l.). Jeho pouštní podědil Agrippa II., kterému císař Claudius roku 41 dal i Judeu s královským titulem a zrušil provincii. Agrippa však už roku 44 zemřel a Judea pak s krátkým obdobím dvou velkých židovských povstání v zemi zůstala římská (66-73 a 132-135). Římané dokonce zakázali Židům Palestínu obývat. Židovský stát v Palestíně byl obnoven až roku 1948.

Palestina a Israél
Málokterá země dostala za lidské paměti tolik jmen. Nejdéle byla ve starověku pod vládou králů na Nilu. Egypťané zemi mezi dnešním Tureckem a Egyptem říkali Retenu či Rečenu (mnohem později to samé nazvali Evropané Levantou, zemí východu slunce).

Nejstarším „domácím“ názvem pro oblast mezi mořem a Jordánem bylo Kanaán, Kana’án, obyvatel Kanaánci. Jméno snad souviselo s „obchodníky s nachově barvenými látkami“ (akkad. kinachchu, purpur) a tak to také později přeložili Helléni: Foiníkie, Foiníčané od foiníx (a z toho lat. Pún).

Bylo to však označení jen pro severní oblast pobřežního kraje (zhruba dnešní Libanon). Jižnímu dali jméno Palaistíné, Palestina.
Po Kanaáncích a dalších nárůdcích ovládli zemi z velké části židovské kmeny, které hovořily o erec Jisrael, zemi Izrael. Slovo pochází od starozákonního patriarchy Jákoba, který jméno Izrael získal údajně od jistého anděla, jemuž odolal v souboji. Jméno snad znamená „bojující s bohem“ nebo „bůh bojuje“ a k modernímu Izraeli sedí.

Název je poprvé (a naposledy) doložen v egyptských pramenech na stéle krále Merneptaha I. (1257-1223; n. 1213-1203) jako Isrir mezi národy Egypťany vyvrácenými.

Řecké Palaistíné pochází od kmenového svazu Pelesetů, hebr. Peleštim. V arabském Filastín a Palestina přežívá dodnes.
Od roku 1948 je Palestina rozdělená. Na větší části vyhlásili Židé Stát Izrael, Předjordání anektovalo Hášimovské jordánské království a Gazu Egypt. Roku 1967 Židé obsadili i tyto části Palestiny včetně rozděleného Jeruzaléma.

Dohody z Oslo roku 1993 daly vzniknout autonomním orgánům palestinských Arabů a israelští politici a s nimi diplomacie velmocí tvrdí, že chtějí mít v Palestině dva státy, ale v rozhodném okamžiku, kdy má dojít na konečná jednání o hranicích arabského státečku, hlavním městě, uprchlících apod. verbální iniciativy se obrátí, aby vysvětlily, že o něčem takovém je třeba ještě jednat. Palestinští Arabové formálně požádali v září 2011 Spojené národy o plné členství.  

Zaniklé židovské státy v Palestině:
V židovské tradici se slovem Hebrejci, Ivrim, označují beduínské skupiny před tím, než Kanaán koncem 2. tisíciletí obsadily. Odtud se Židé až do konce babylónského exilu roku 539 př. n. l. nazývají Israelity, Jisre´elim. Tento výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Izrael, Izraelci.

Slovo Hebrej bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. ‘Apiru, zahrnutých v 18. století př.n. l. kdysi mezi Hyksy s významem „bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři“, později vojenské aristokracie v Palestině. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny (‘pr) do akkadštiny: chapiru je cizinec (jako společenská vrstva).

České pojmenování Žid pochází od Jahúdy či Jehúdy, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil jižní židovské království Jahúdu, Júdu (Júda, Júdsko) či latinisovaně Judeu s hlavním městem Jerusalémem. Slovo se přes řeckou podobu Iúdaiá a latinskou Iudaea dostala do všech evropských jazyků (Jew, Jude, Juif).

Severní z židovských království Izrael se sídelním městem Šomron, Šomeron (řecky Samareiá, odtud č. Samaří) bylo větší, lidnatější a bohatší než kamenitá a konservativní Judea. Izrael vyvrátili roku 722 př. n. l Assyřané, Judeu roku 587 př. n. l. babylónští Chaldajové. Roku 538 př. n. l. zrušili židovské vyhnanství Peršané, povolili obnovu Jahweho chrámu a autonomii.

Se zánikem obou království se datuje židovská diaspora, „rozprsk“. Soudívá se, že v Ježíšově době žilo v diaspoře více Židů než v Palestině. Největší židovské osady měla východní velkoměsta egyptská Alexandrie a syrská Antiochie.
Obnova království přišla až s povstáním Makkabejských proti hellénistickým Seleukovcům (po roce 165 př. n. l.) a v různých formách vydržela do prvního století n. l.

Roku 70 vyvrátili Římané Jerusalém a chrám, který už nebyl nikdy obnoven. V té době v okolních zemí už převládali Arabové. Po několika dalších krvavých povstáních za Tráiána a Hadriána, kdy mimo jiné Židé vyvražďovali polytheistickou populaci provincií Kyrenaiky a Kypru, zakázali Římané Židům žít v Jerúsalému a okolí.
Populační proměnu dovršila v sedmém století expanse arabských beduínů.

Palermo§ = Panormos

Palestína§ viz Palaistíné

Palestrina§ viz Praeneste

páli, tj. řád, řada (sc. textů), jazyk Árjů na sv. dn. IND§ 600, 483

Palibothra, viz Pátaliputra

Paliké, kultovní jeskyně a m. na východě Sicílie u dn. Minea, jméno od božských Paliků§ 453

Palikové, Palíkové, Palikoi, lat. Palící, dvojčata-synové Dia s Thalií, chthonická božstva uctívána na úpatí Etny, kult pův. lidužravý, za římské správy vyhledávaný otroky jako asyl§ 453, 104

palimpsest, viz pod komédie, kniha

palindromos, literární útvar n. slova, jejichž význam při četní zpředu i pozpátku zůstává stejný§ viz Sótadés

 

palladion, palladium§ 251 a viz Máter deum a Elah-gabal

Pallantion, m. v Arkadii u Tegeje, srov. pod Palátium§ 754, 228

Pallas, viz pod Athéné

Pallavové, dyn. na jihu IND, nástupnický stát Sátaváhanů§ 22

Palléné, nejzápadnější „prst“, poloost. Chalkidiky; srov. také pod Aineiás, dn. Kassandra§ 750, 433, 423, 189

palliáta, totiž fábula, řím. divadelní hry s hellénskými postavami a náměty, lat.§ 210, 174

Palma, m. na Baleárách, „Vítězné město“§ 123

Palmýra, m. v Syrii (správní oblast a země: Palmýréné), aram. Tadmór/Tadmur, v římské době sídlo arab. státečku§ 41
V této době, byl to první kontakt Římanů s nimi, zahajovala obchodní komunita Palmýrských svou karavanní expansi. Cesty obchodníků vedly přes Mesénu-Charakénu (= okolí Basry) do Indie a po Tigridu do Seleukeie. Konec parthské moci roku 224 přinesl i perskou blokádu přístavů v Perském zálivu

palúdés Pomptínae§ = Pomptínae palúdés

paměti, memoiry, viz dějiny a pod tragédiemi Ión z Chiu

Pamfaios z Attiky, keramik§ 540

Pamfilos z Amfipole, malíř§ 350, 325

Pamfilos z Athén, velitel§ 389

Pamfilé z Kóu, „evropská“ objevitelka výroby hedvábí§ 6

Pamfýlidás z Rhodu, nauarchos§ 190

Pamfýliá, země na jižním pobřeží Anatolie, osídlená smíšeným ethnikem; starším názvem Mopsopiá (srov. shodu s Attikou; více o P. viz pod Anatolie). O původu názvu viz pod Hellas a Dórové§ 600, 334, 330, 480, 468, 323, 321, 319, 315, 295, 253, 197, 189, 188, 113, 102, 78, 36, 25, 100

Pamfýloi, dórská fýla, v Sikyónu; o původu jména viz pod Dórové a Hellas§ 595

Pámír, Pamír, viz pod Parapamisadové

Pammenés z Théb, strat.§ 361, 355
Pammenés z Athén§ arch. 83

Pamuk, viz Tarsos
Pamukkale, tj. tur. Bavlníková pevnost, skalnatý kaskádovitý přírodní útvar s thermální vodou, viz Hierápolis ve Frygii

Pán, gen. Pána, syn Hermův či Diův, ochránce lovců, pastevců, stád a vládce lesů, pro evropské monotheisty předobraz čerta; viz v Bohové a jejich svátky. Pánikos, páneiá, pánikai tarachai, pánický, č. panický, panika, strach, hrůza vzbuzená zjevením rohatého Pána s kopyty, mnohdy bezdůvodné zděšení často davové.

Panainos z Athén, b. Feidiův§ 470

Panaitios z Leontín, tyr.§ 615
Panaitios z Lindu na Rhodu, stoický filosof§ 185, 139, 137, 135, 129, 109

panaitólia, panaitólika, výroční hry a sněmy Spolku Aitólů, viz pod Aitólové

Panaitólos, vojenský velitel Antiocha iii.§ 208

Panakton, pevnost na severozáp. Attiky§ 420

Panammu, jméno vládců v Sam´al:§
Panammu I., o. Bar-sur§ 743
Panammu II., syn Bar-sur§ 743, 740, 732

Panarés z Kydónie, vůdce pirátů či žoldnéřů, srov. pod piraterie§ 68

Panathénaia, hry v Athénách§ 776, 566, 514

Paňčala, Paňčalové, árj. klan na sev. IND§ 600

Pančanád, ř. v Paňdžábu v PAK, srov. Paňdžáb§ 325

Pandáteriá, Pandátariá, lat. Pandátaria, o. před Kampánií, dn. Ventonete§ 2

Součást Pontinských ostrovů a italského regionu Lazio/Latium. Ve vyhnanství tu žily nějaký čas Augustova dcera Iulia a její dcera Agrippina st. zde byla utrápena hlady nebo si hladem vzala život. P. sloužívala jako věznice v novém věku a jako internační tábor, naposledy za fašistického režimu v době druhé světové války. V srpnu 2016 se na letadlové lodi Garibaldi před ostrovem konal summit italského premiéra Mattea Renziho, francouzského prseidenta Françoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové.

pandémiá, všeho lidu, o moderním užití slova viz pod epidémie

Pandíón, k. kteréhosi z indických států, snad souvisí s následujícím heslem§ 20

Pandavové, klan z Mahábharáty§ 600

Pandja/Pándja, Pandjové/Pándjové, jihoindický tamilský národ a stát s dlouhým trváním, žili v matrilineární společnosti, v Megastheneově době měli královnu§ 321, 175
Obchodní kontakty se Středomořím přetrvaly do římských časů, vyměňováni čas od času vyslanci. Za císaře Iúliána sloužili pándjským králům jako osobní garda římští vojáci "v dlouhých šatech" a údajně "hrubiáni".


Pandosiá, m. v Bruttiu, sídlo dříve oinoterských králů§ 773, 330

Páneion, mí. v jižní Koilé Syrii u pramenů Iordánu, později Kaisareia Paneás§ 200, 10

Pangaion, pohoří v Thrákii proslulé zlatými a stříbrnými doly§ 551, 465, 357
Původní obyvatelé, thráčtí Satrové, povolili zlato a stříbro těžit Foiníčanům. Od Filippa II. pevná součást Makedonie. O průmyslové těžbě zlata v oblasti chemickou cestou se vážně uvažovalo ještě začátkem 21. století

panhellénství§ viz války s Peršany, Makedonci, protiřímské viz 217, 211, 207

Pánini, ze 6. až 5. st., možná až hellénistický autor gramatiky sanskrtu Aštádhjájí§ 600

paniónion, paniónia, hry v iónském Panióniu§ 650
Paniónion, mí. v Iónii, náboženské a sněmovní středisko Iónů, zde mj. diskutován postup v odboji proti Peršanům za iónského povstání. Zbytky původního chrámu Poseidóna Helikónia ze 7. století byly objeveny roku 2004. Předtím to bylo kultovní místo Kárů, jejich osadu Melia kolem roku 650 vyvrátili Iónové. Chrám vyhořel a už nebyl obnoven§ 650, 301

Pankratés z Kybyr, dyn.§ 189

pankration, olympijská disciplína (box se zápasem)§ 648, 408, 212, 156, 92, 68, 52

pankration tón paidón, p. dorostenců§ 200

Pannonia, Pannonové, illyrský (?) kmenový svaz na území vých. části Rakouska, v Chorvatsku, Slovinsku a velké části dn. Maďarska; římská provincie. Rovinaté území  západně od Dunaje odlesněné Římany nazývají Maďaři slovanským puszta, č. pusta, pannonská step§ 775, 120, 60, 35, 29, 11 - 9, 1 n. l.
Část země obývali keltští Boiové migrující v posledním století př. n. l. ze západu z Podunají a z českého prostoru, srov. pod Boiové a rok 60. Od konce druhého století n. l. zaznamenaly pannonské provincie rychlou éru prosperity. Z Pannonií pocházela řada římských císařů a vysokých armádních důstojníků. Galerius odlesňoval P., Probus dával stavět vinice.   

Panopeus n. Fanoteus, m. ve Fókidě, dn. lokalita Ajos Vlasis§ 87

Mezi fóckou Daulidou a boiótskou Chairónejí, zničeno Xerxem, Filippem II. za svaté války, roku 189 Římany za války s Antiochem a definitivně vyvráceno Sullovými vojáky v taženích proti Mithridátovu vojevůdci Archeláovi. Ve druhém století n. l. vzpomínáno jako osada sice s historií, ale s lidmi žijícími v chýších.

Pánopolis, m. v pravobřežní Thébaidě, starším řeckým jménem Chemmis; eg. Apu n. Chen-min, kopt. Šmin, dn. arab. Achmin. Boha plodivé síly Mina Helléni ztotožnili s Pánem, protože býval zobrazován se vztyčeným přirozením, viz pod Bohové a jejich svátky.

Panormos, „dobré přístavišt쓧 1. mí. u Mílétu, 412; 2. mí. na Samu, 190; 3. m. na severozápadě Sicílie, lat. též Panhormus, dn. Palermo (pún. Ziz, Šeba‘al Ziz, arab. Balerm), 397, 278, 254, 251, 246

panovník, znectěný, zohavený, tělesně potupený či zhanobený vládce, viz pod král.

Oslovováni byli hellénští a římští vládcové tykáním a jménem úřadu. Alergický na oslovení domine, "pane", byl ještě Augustus, ale Domitianus o několik desetiletí později ho již vyžadoval. Takové oslovení původně platilo pouze pro vztah otrok - pán. 

Pan-S’si§ = S’si

Pantaklés z Athén§ 696, 692 (2x Ol.)
Pantaklés ze Sparty§ efor epón. 407

Pantaleón z Aitólie§ 1. strat. 239; 2. strat., 179, 176, 174, 172
Pantaleón z Baktrie, k.§ 185, 180, 175
Pantaleón z Písy, k.§ 644, 588

Pantareos z Gely, o. tyrannů Kleandra a Hippokrata, olympioníkos§ 498

Pantauchos, vojevůdce Démétria I.§ 289

Pantagnótos ze Samu, tyrannos§ 532

Pantelleria, viz Cossýra

Pantheon, řec Pantheion, v Římě postavil M. Agrippa§ 27, 22

Agrippovým architektem snad byl L. Coccéius Auctus, inženýr silničního tunelu od Avernského jezera do Kúm, viz pod tunely. Po požáru zcela nově vystavěn s betonovou kopulí a pěti pásy pozlacených bronzových kaset (které odstranily za honby za kovem až křesťanské straky roku 664 n. l., srov. pod Řím) Hadriánem v letech 115 - 125 n. l., který ho užíval pro jednání se senátory, opravován Antónínem Piem.

Uchoval se náhodou, protože papež Gregorius I. s přívlastkem Veliký (590 - 604) přišel s novou politikou: staré chrámy neničit, ale přeměňovat je v kostely. Roku 609 n. l. byl P. zasvěcen křesťanské Marii jako Sta. Maria ad Martyres, resp. Sta. Maria Rotonda. Později byla hrobkou savojských králů novodobé Itálie, ale také hrob malíře Raffaela. Do stavby Pantheia byla 1200 let největší starou stavbou s klenbovým zastřešením tzv. Átreova pokladnice v Tírynthu (srov. pod roky 1266 a 1201).

Pantiadés z Athén§ arch. 205

Pantikapaion, sídelní m. na Taurském Chersonésu§ 675, 600, 480, 438, 433, 405, 393, 389, 349, 309, 245, 150, 109, 108, 86, 70, 65, 63, 46, 8

pantomíma, viz komédie

Panyas(s)is z Halikarnássu, též Pánya(s)sis, vážený epický básník, Hérodotův strýc či bratranec§ 460

Paňdžáb, čín. Šen-tu/Shendu, Sindh§ 303, 90, 75, srov. 326, 325
Země dnes rozdělená mezi PAK a IND na dva státy resp. provincie, angl. Punjab, z per. pendž-ab, pětiříčí, paňdž-áb, „pět vod“, podle řek Džihlam-Jhelum (sanskrt. Vitasta, řec. Hydaspés), Čanáb-Chenab (Asikni či Čandrabhaga, řec. Akesínés), Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés), Satladž-Sutlej (Šatadru/Šutudrí, pozd. řec. Sandarofagos) a Bjás-Beas (Vipasa/Vipáš, řec. Hyfasis a její horní tok Zaradros; jediná zůstala IND).
Hydaspés, dn. Džihlam, po soutoku s Čanábem a později Rávi vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem tvoří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu.

Paós z Egypta, ptolemajovský vojevůdce§ 130, 127

papež, papežové, papa, pappa, pappas, jejich seznam viz pod křesťanství

Papiás Démocharés§ = Démocharés

papír, tisk: papír poprvé vyroben snad ve 2. st. př. n. l. v Číně, poprvé však popsán roku 105 n. l. císařským eunúchem Caj Lunem (Cai Lun), dvorním dozorcem nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, vládl 88-106). Caj Lun je pokládán za vynálezce výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem.

Nejstarší popsaný papír čínskými znaky je z doby c. 8 př. n. l. nalezený roku 2006 s nápisy na hedvábí v nejzápadnější poštovní stanici Süan-čchan-či/Xuanquanzhi na hedvábné cestě u An-si/Anxi při Tun-chuangu/Dunhuang. Stanice u moderního Tcha-š'/Tashi existovala v letech 111 př. n. l. až 109 n. l.

První „noviny“ pocházejí z Číny z roku 748 n. l., první odkaz na tištěnou datovanou papírovou knihu rovněž z Číny z roku 835 a z května roku 868 n. l. je poznámka v tištěném překladu buddhistické Diamantové sútry, že ji „opsal Wang Ťie/Wang Jie“, kterou roku 1900 nalezl mnich Wang Jüan-lu/Wang Yuanlu s asi šedesáti tisíci dalšími svitky ("koupeno" roku 1907 Aurelem Steinem a nyní leží unikát v Londýně).

První vlastní doložený čínský tisk pomocí razítek a inkoustu je kolem roku 450 n. l. První knihtisk pohyblivými typy je v Evropě z roku 1457, např. kovová sponka na papír je vynález až z roku 1900. Viz také pod papýros, knihy, knihovny.

Papíria, dc. Papíria Masóna, m. Q. Fabia Maxima Aemiliána a P. Cornélie Scipiona Áfricána, manž. L. Aemilia Paulla Macedonika§ 167, 143

 

L. Papírius, lichvář§ 325

 

Papírius Fabiánus z Clunií, filosof, řečník a přírodovědec§ 35

C. Papírius Carbó§ 1. v komisi na přidělování půdy 129, cos. 120; 2. tr. pl. 89

Cn. Papírius Carbó§ 1. cos. 113, 290; 2. 87, cos. 85, cos. 84 a 82

L. Papírius Crassus§ 1. cos. 436, cos. 430; 2. dict. 340, cos. 336 a 330

M. Papírius Crassus§ 1. dict. 333; 2. cos. 441, možné i M´.

L. Papírius Cursor§ 1. cos. 320, cos. 319, cos. 315, cos. 313, dict. 324 a 309, srov. s L. Papíriem Múgilánem, r. 326; 2. cos. 293 a 272

C. Papírius Masó§ cos. 231

L. Papírius Múgillánus§ 1. cos. 444, cens. 443; 2. cos. 427, interr. 420; 3. cos. 326, srov. ale s L. Cursorem č. 1

M. Papírius Múgillánus§ cos. 411

Papius Brutulus, samnitský předák§ 322

 

C. Pappius Mútilus, vůdce Samnitů (řec. Gáios Apónios Motylos)§ 91

Pappos, velitel armády Antigona II. Židovského§ 38

 

Papýron, mí. v Nabatajské Arábii nebo Palaistíně/Dekapoli (?)§ 64

papýrus, řec. papýros, papyrus, nejstarší řecký zachovaný viz rok 311; odtud novověké papír (papír se začal vyrábět v Číně roku 105 n. l., tisk na něj viz kalendarium o tištěných novinách); p. byl po celý starý věk monopolně vyráběn v Egyptě z listů sladkovodní Cyperus papyrus, řecky biblos, byblos, rostliny ze stojatých vod o výšce stonku až pěti metrů. Eg. jméno pro rostliny z vody bylo mehyt či tjufy, řec. papýros je z pa-en-per-aa, tj. to, co patří králi/faraonovi – egyptská papírnictví byla ius regale. Arabská okupace Egypta silně omezila export papyru do východního Říma, viz pod kniha a papír. Nejstarší a nejdelší papýrus viz pod písmo.

Paqarchubúni, m. v Syrii§ 754

Paqurí z Edessy§ viz Pakoros z Edessy

pára, parní stroj, viz architektura

paradeisos, viz Triparadeisos a půda

paradoxoníkés (tj. „neočekávaný, překvapivší vítěz“), ten kdo v Olympii zopakoval Hérákleův výkon a zvítězit v jednom dni v zápasu palé i v pankratiu§ 212, 156

parafylax, viz pod polis

Paraibatés, kýrénaik, vlast neznáma§ 399

Paraitakéné, země na jihu Médie§ 330, 317
Paraitakéné, Paraitakové, též Peraitakové, země a íránské ethnikum ve východní Sogdiáně§ 327

Paraitonion, mys a m. v Libyi, dn. m. Marsá Matrúh v ET§ 331, 31, 30

Paralioi, obyvatelé při pobřeží, v Attice skupina obyvatelstva se shodnými sociálními požadavky§ 585

Paralos, vedle Salamínie vládní loď Athéňanů vozící státní posly, theóry na slavnosti a obřady§ 415, 405, 353

Paralos z Athén, oikistés Klázomen§ 650

Paramonos z Athén§ arch. 113
Paramonos, attalovský vojevůdce§ 252
Parauaiové, épeirótský kmen$ 429
Parapamisos, Parapamisové, pohoří a jeho obyvatelstvo v dn. východním Afghánistánu a severním Pákistánu, dn. Hindúkuš s Pamirem/Pámírem, též řec. Kaukasos Indikos, viz i pod Kaukasos; též Paropamisos§ 329, 327, 325, 323, 317, 316, 303, 244, 180

Parapotamiá, „Poříčí“, pravý břeh Eufrátu v Syrii a celý kraj podél Eufrátu v Mesopotamii, seleukovská satrapie s arabským obyvatelstvem se sídlem v Dúře-Európu§ 220, 141, 129, 96
Na dolním Tigridu ležela zřejmě jiná Parapotamie, v Meséně s městem Dabithou, viz pod Charakéné.

parasítie, forma společného stravování na státní útraty, zavedl v Athénách Solón§ 500, 214, 199

Parasítos, „příživník“ jako divadelní postava, srov. pod vtipy, latinským výrazem convíva, soustolovník; srov. č. parasit, parazit.

Původně nižší chrámová občanská rituální funkce s právem účasti na jídlech kněží z podílů na obětinách, později baviči bohaté společnosti, kam bývali zváni, aby rozveselovali řečmi; vlivné rodiny mívaly své parasíty. Posléze lichotníci a od 4. století př. n. l. už slovo negativní.

„Parasítický“ způsob obživy jisté společenské vrstvy, hlavně v tzv. intelektuálních kruzích, se ve světových velkoměstech různých společenských režimů udržel dodnes a jedním z jeho projevů je vymáhání státem financovaného umění a politických stran. 

Parauaiá, Parauaiové, země a kmen v severozápadním Épeiru§ 429, 335, 294

pardál, pardos, lat. pardus, samice je pardalis, viz pod zvěř, hry apod.

parfém, viz pod móda

Parion, m. v Malé Frygii na Helléspontu, dn. Kemer v TR§ 710, 575, 410, 365, 300

Paris alias Alexandros, s. trojského k. Priama s Hekubou, únos Helenin; jméno snad luwijské§ 775 a viz pod Troiá

 

Parísiové, Parísií, jejich hradiště na ostrovu v Séquaně Lútétia Parísiórum§ 52 a viz Gallia Comáta

parlament, parliament, viz pod démokratiá, athénské instituce

Parma, m. v cispadánské Gallii, pův. osada Etrusků, pak kelt. Bojů, zničena M. Antóniem jako rodiště Cassia, obnovena Augústem jako Colónia Iúlia Augústa Parma§ 183, 109

Parmenidés z Eleji, zakladatel elejské filosofické školy§ 515, 490, 445, 441
Parmenidés z Kamariny§ 528 (Ol.)
Parmenidés z Mytilény§ 312 (Ol.)
Parmenidés z Poseidóneie§ 468 (Ol.)
Jiný a neznámý Parmenidés byl autorem učebnice rhétoriky.

Parmenión z Makedonie, vojevůdce Filippa II. a Alexandra III., gen. Parmenióna§ 356, 346, 341, 336 - 333, 330, 325

Parmeniskos z Korkýry§ 96, 88 (2x Ol.)

Parnassos, hora nad Delfami, viz tam

Parnavaz, viz Farnabázos

Parnové, íránský národ, kterému se později dostalo jména Parthové (podle země, kterou okupovali), část Saků§ = Parthové

Parón z Krotónu, strat.§ 317

parský mramor§ viz marmor parium

Paros§ 1. ost. v Kykladách§ 720, 710, 680, 489, 407, 385, 380, 376, 350, 264, 197, 196, 6; 2. = Faros
Původně krétská osada, pak přišli osadníci z Arkadie, uprchlíci před Dóry, a nakonec iónští kolonisté z Athén/Attiky, které vedli Klytios a Melanthios. Parští sami kolonisovali Parion a Thasos. Z ostrova se vyvážely sochy (proslul výrobou mramorových kúrů a kor stejně jako Naxos), mramor a keramické zboží. Když Peršané vypálili Naxos, převzal Paros jeho roli, ale protože Peršanům poslal jednu triéru, následovala neúspěšná athénská vendetta pod Miltiadem.

Parrhasiá, Parrhasové, krajina a ethnikum na jihozápadě Arkadie§ 421

Parrhasios z Efesu, malíř§ 420

Parsa, Parsua§ = Persie

Páršva, jeden z předchůdců Vardhamány§ 599

Parthava§ = Parthie

Parsumaš§ = Elam, Súsiána

Partakku, Partakka§ = Parthie

Partenios oros, Panenské pohoří mezi Arkadií a Argolidou§ 195

Parthenios z Níkaie, básník epyllií a epigrammů, učitel Vergiliův (v prose zachovány příběhy něšťastných lásek Peri erótikón pathématón, O strastech lásky)§ 73

Partheniai, Partheniové, "synové neprovdaných", spartský „rod“, synové Sparťanek s perioiky i Sparťany z legitimních lásek, když jejich muži byli ve válce, srov. pod ženy§ 743, 706

pathenogenese, viz pod Bohové a jejich svátky a sex

Parthenón, peripteriální chrám (se sloupy po obvodu) na ath. Akropoli, gen. -nónu§ 447, 437, 432, 406
Ruiny chrámu jsou v prvních letech třetího tisíciletí podrobeny záchranným a restauračním pracím. Zničen byl 26. září 1687 při obléhání Athén Benátčany, kteří se trefili do chrámu, tehdy tureckou prachárnu. Průmysl a doprava čtyřmilionové metropole Řecké republiky dále vážně poškodily mramor a k očistě ploch bylo mimo jiné použit laseru. Sochy, které na Akropoli zbyly, přemístili roku 2007 do musea na úpatí athénského vyšehradu.

Novodobé repliky Parthenónu stojí na třech místech. Na Calton Hill nad Edinburghem stojí od roku 1829 nedostavěný národní památník skotským vojákům padlým v napoleonských válkách ("chlouba a bída Skotska, skotská ostuda"). Roku 1842 byl v bavorském Donaustaufu zasvěcen komplex Walhally zvenčí upomínající na Parthenón a věrná replika stojí od roku 1897 (s úpravami do roku 1931) v "kastrůlkářském" Nashvillu v Tennessee: Američané Parthenón opatřili krom toho i replikou kultovní sochy Athény v původní velikosti. Další replika, tentokrát věrná současnému stavu Parthanónu, stojí od roku 2013 v Lan-čou/Lanzhou, ve více než třiapůlmilionové metropoli středočínské provincie Kan-su/Gansu. 

Parthenopé§ = Neápolis v Kampánii

Parthínové, Parthénové, illyrský kmen u Epidamnu§ 400, 229, 228, 213, 205, 196, 40-39

Parthiá, Parthyéné, Parthiaia, Parthoi, Parthyaioi, Parthie, Parthové, vlastním jménem Parnové, persky země Parthava, bab. Parthakka/u, čín An-si (Anxi); země jihovýchodně od Kaspického moře, dle ní Hellénové pojmenovali národ Parnů, viz pod Sakové, Alanové apod. (čín. An-si spíše než P. Arsak, viz)§ 673, 522, 521, 486, 330, 325, 323, 321, 318, 256, 250, 248, 239, 235, 211, 209, 200, 191, 176, 171, 166, 150, 141, 138, 130, 128, 124, 123, 121, 97, 95, 92, 88, 76, 66, 65, 57, 53, 72, 51, 50, 44, 43, 40, 39, 37, 36, 34, 33, 32, 31, 30, 26, 25, 20, 3, 2; Parnové - 282, 250, 256, 248, 239

paruka, viz móda

Paryadrés, pohoří v Pontu§ 118, 71

Parysatis z Persie, pers. Parušjáti („mající hodně štěstí“)§ 1. s. a manž. Dáreia II., 424, 420, 410, 404; 2. nejml. d. Artaxerxa III. Ócha III., 324

pas, pasy, povolení ke vstupu na cizí území, doporučující dopis, glejt, průkaz totožnosti, syngrafos, lat. syngraphus, vydáváno od klasických dob vyslancům pro bezpečí v cizí zemi a zajišťující podporu lokálních autorit. Obecně ovšem se starý svět bez podobných „papírů“ obešel (společenským průkazem byl počet sloužících v doprovodu apod).

V hellénském světě doklad pro metoiky a cizí obchodníky zajišťující volnost pohybu během dob válečných. V Orientu byly „pasy“ žádosti o pomoc pro poddané dynasty a správce vzdálených oblastí klínovým písmem psané vzkazy a nařízení na hliněné tabulce (v hliněné obálce i s pěčetí). Rozšíření aramejštiny v perské době zavedlo papyrový a pergamenový „pas“, glejt včetně pečeti. Roku 445 tak obdržel židovský předák a vysoký funkcionář na perském dvoru Nehemía průvodní dopis-pas od Artaxerxa I., aby mohl bezpečně dojet do Jerúsaléma. Kromě syngrafů starověk neznal žádných osobních průkazů, identifikační karet apod.

Pasy přišly masově do „módy“ během a po první světové války. Nejstarší doklad pro námořní pas, litterae salví conductús, je z „pyrenejské mírové smlouvy“ z roku 1659 a z míru kodaňského roku 1670 mezi Dánskem a Anglií. 19. srpna 1861 byly pasy poprvé zavedeny ve Spojených státech.

radio, rozhlas, viz hudba

Pasargadai (řec.), lat. Pasargadae, farsí Pásárgád, Pasargady, Pasargadové, pevnost, sídlo perských králů a íránský kmen, část Peršanů§ 650, 550, 331, 324

Pasargady, původní hlavní město říše perského vládce Kýra II., zatopí voda. Datum zátop nebylo v polovině roku 2006 ještě stanoveno, ale přehrada na řece Sívand sedmnáct kilometrů od vzácného místa se v provincii Fárs (Persie) je rozestavěna už od roku 1992. Team domácích archeologů se ve spolupráci s Francouzy, Němci a Poláky snaží zachránit, co se dá. V létě 2006 přemisťovali tavicí pece z doby kolem roku 5000 př. n. l. Přehradní nádrž však především ohrozí ruiny Pasargad a světově známý náhrobek krále Kýra Velikého.

Páseás ze Sikyónu, tyr.§ 252

Pasianové, Pasianoi§ = Tocharové

Pásifilos, Antigonův vojevůdce§ 312, 311, 306

Pásikratés ze Sol na Kypru, k.§ 331, 322

Pásimélos z Korinthu, vlastizrádce§ 392

Pásitelés z Neápole v Kampánii, sochař§ 80

Pasitigris, ř. v Súsiáně, dn. zřejmě Kárun v íránském Chuzistánu (nebo možná označení pro Šatt al-Arab?)§ 317

Passach§ = Pesach

Passarón, sídelní m. Molossů se starým chrámem Dia, dn. ruiny u Ioannin§ 168

L. Passiénus Rúfus§ cos. 4

Pašerientaihet, wezír§ 570

Pataikos z Dýmy, olympioníkos§ 496

Patala, Pattala, m. v deltě Indu§ 325

Buď Thatta východně od Karáčí a kdysi ležící na okraji delty Indu, nebo dn. Hajdarábád, angl. Hyderabad, v provincii Sindh v PAK.


Pátaligrama, ves proměněná v Pátaliputru§ 493

Pátaliputra, řec. Palibothra, sídelní m. Magadhy, čín. Pa-lien-fu, dn. Patna ve státě Bihár§ 600, 483, 461, 362, 303, 260, 250, 185, 155, 68, 22

Stejně jako Řím byla zvána Nagara, Město. Podle zachovaných citátů z Megasthena, Seleukova vyslance u Čandragupty, bylo Město asi největším městem, které kdy nějaký Hellén spatřil. Obvod městských zdí činil 21 stadií, tedy c. 38 kilometrů, dvakrát tolik, kolik činil obvod Aurelianových hradeb Říma.  

Patara (pl.), m. v Lykii, Ptolemaiem Filadelfem přejmenovány na Arsinoé, což se neuchytilo§ 270, 196, 190, 188, 167, 42

Patavium, m. ve Venetii, dn. Padua, Padova; bylo prý založeno trojským Anténórem a jeho paflagonskými Henety, viz pod Venetové§ 302, 131, 59, 9

Roku 302 byli Patavijskými poraženi a zahnáni Kleónymovy plenící vojáci a na paměť ojedinělého vítězství nad Hellény držena každoroční slavnost se závody lodí. Rodák T. Livius tvrdí, že ještě za jeho paměti visely zavěšeny ve starém chrámu Iunony spartské oděvy a rostra.

Patesiadás ze Sparty§ efor epón. 417

Pathissos, viz Tisia

Patigrabana, m. v Parthii§ 521

Patmos, ost. ve Sporadách, pozd. Patinos, dn. opět P.§ 427

Patna§ = Pátaliputra

Patrai, m. v Acháji, původ. předhellénská Aroé. Roku 14 obdržela římskou kolonii a s ní i nové jméno Colónia Augústa Aroé Patrensis. V římské době byly Patry vedle Athén a Korinthu třetím největším městem provincie§ 314, 307, 281 - 279, 255, 220, 218, 67, 83, 32, 20, 15

Patraus z Paionie, dyn.§ 286

Patrokleidés z Korinthu, poslední dórský basileus z roku Bakchiovců§ 657

Patroklés, vojevůdce Seleuka I. a Antiocha I.§ 292

Patroklos, nauarchos Ptolemaia II.§ 276, 270, 266, identický s předcházejícím?
Patroklos, ost. u Attiky§ 266

Patraos z Paionie, o. dyn. Audoleonta§ 310

patriciové, patricií, od patrés, otcové§ 753

Římská elita, šlechtici, pozemková aristokracie, příslušníci šlechtických rodů (starších a mladších) shromáždění v senátu: patrés (&) cónscríptí, "otcové (a) zapsaní", sc. do seznamu senátorů i z řad těch, kteří nebyli původu šlechtického. Na veřejnosti se odlišovali širokým purpurovým pruhem na bílé toze, kdysi dávno začínali se symbolikou železného prstenu a kožených bot z rudé kůže. Protikladem patriciů byli plébejové, viz, kam kdysi za republiky patřila většina svobodných Římanů, a to i rody vlivné, bohaté.   
Občanské války a z nich vzešlý principát moc aristokracie zlomil a císaři dokonce senát doplňovali podle svého uvážení rovněž lidmi neurozenými. Císař Cónstantínus zavedl označení p. jako čestný titul pro vyšší úředníky, viz pod senát. Protiklad patriciů a plébejů v principátu svým způsobem nahradilo členění Římanů na občany honestiórés, "ctihodnější", a humiliórés, "nižší". Mezi ctihodnější patřili senátoři, jezdci/rytíři, též veteráni, provinční honorace/decuriónés, též podnikatelé a lidé svobodných umění. Měli nárok na řádné soudní procesy a případně smrt stětím, byli zbaveni hrůz poprav otrockých ukřižováním n. předhozením zvěři v cirku.   

Patricije obklopovali klienti, clientés, "naslouchající/poslušní" a se svými patróny-šlechtickými ochránci tvořili systém patrónátu/patrónátus fungující v jižní Evropě a v latinské oblasti Ameriky svým způsobem dodnes; srov. vztahy na latifundiích n. mafiánské jihoitalské korporace. Cliéns, "klient", se mohl spolehnout na praktickou právní ochranu patrónovu a obchodní, naopak byl povinován vydáváním peněz na věno patrónovi dcery, bylo-li toho třeba, zaplatit výkupné v případě zajetí ve válce, přispět na úhradu finančních ztrát v případě prohraného soudního sporu. Zrada patróna s sebou nesla jediný právně spravedlivý trest: smrt.  

patriotismus, vlastenectví (o zradě viz tam), srov. pod národovectví
S výjimkou několika filosofických postojů (např. kynici, epikúrici) základní sociopolitický postoj občanů starověkých démokracií. Dokonce athénský autor komedií Aristofanés, který v dobách války nemilosrdně zesměšňoval politické elity a zvyklosti známých lidí, vytkl Kleónovi, že "mluví špatně o obci i před cizinci": například o velkých dionýsiích chodívali totiž do divadla vyslanci cizích států. O prvním „evropském“ projevu viz elegie s. v. lyriky.

Nejstaršími literárními projevy patriotismu a národního zápalu je radost Sumerů nad pádem semitského Akkadu (Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ke, tj. Když hněvivý Enlilův pohled, novodobých označením Prokletí Akkadu) a Nářek nad zkázou Uruku zničeného Amority. Ta to, že Akkad zničen Guteji, slavili Sumerové Inannu. Věru národní bohyní, matkou celého kmene, byla pro Římany Afrodíté/Venus.

Patrón z Athén (?), epikúrik§ 250

Pattin, Patin§ = Unqi

Paullus, Pavel, viz pod křesťanství

Paulus, Friedrich, německý polní maršál§ 146

Pausaniás z Épeiru, strat.§ 198
Pausaniás z Fer, tágos§ 195, 184
Pausaniás z Makedonie§ 1. 323, vrah Harpalův; 2. 336, vrah Filippa II.; 3. 359, usurpátor maked. trůnu; 4. 313, vojevůdce Antigona I.; 5. 285, vojevůdce Seleuka I.
Pausaniás z Makedonie, k.§ 432, (?), 399, 395, 394, 336, syn Aerópův
Pausaniás ze Sparty, k.§ 408, 405, 403, 395, 393, 385, syn Pleistoanaktův, vnuk Pausaniův
Pausaniás ze Sparty§ 500, 480 - 476, 469, 467, 458, 445, syn Kleombrota I.

Pausiás ze Sikyónu, malíř§ 325

Pausilypon, "Konec starostí", luxusní villa nad Neápolským zálivem, dn. Posillipo, neapolská čtvrť§ 15

 

Pausimachos z Kolónu v Attice, o. Diogena z Kolónu, posledního z makedon. frúrarchů a athénského „osvoboditele“§ 229

Pausirás, Pausiris z Egypta§ 1. 453, syn Amyrtaia I.; 2. povstalec, 186

Pausistratos z Rhodu, strat.§ 197, 191-190

Pavia (Papia)§ = Tícínum

Pe, viz Bútó

pečeť, pečetění, viz epistolografové

Pedaritos ze Sparty, velitel§ 412

Pédasa (pl.), m. v Kárii§ 201

paidagógos, pedagogika, viz Athény, ústava (gymnasion)

paideiá, húmánitás, viz zde níže

pederastie, paiderastiá, tj. láska k chlapcům, poprvé opěvovan᧠250
Nezaměňovat s paideiá, helleniké paideiá, hellénská vzdělanost, lidskost, což se vztahuje  na celou osobnost, proto až dospělou; latinským ekvivalentem je húmánitás (řec. též filanthrópiá), vyšší vzdělání/-ost, opakem je immánitás, obludnost.

Pedibastet§ viz Petúbastis

Pedieis, „obyvatelé roviny“, skupina občanů athénských společných sociálních zájmů§ 585

Pediese, wezír, s. Harsieseův, b. Nesmena I.§730

Pedieus z Athén§ arch. 449

Q. Pedius, s. Iúlie Minor, sestry Božského Iúlia, nevlast. b. L. Pínária§ 46, cos. 43

S Pínáriem dědili podle Caesarovy závěti po osmině, ale oba své podíly přenechali Octaviánovi na financování vojska. Pediovým synem byl vychvalovaný řečník Q. Pedius Públicola/Poplicola, manžel Valerie, sestry M. Valeria Messály Corvína, mecenáše umění a literatur. Jejich synem by Q. Pedius, nadaný malíř, který zemřel mlád a je prvním jménem známým hluchým Evropanem. 

Pednélissos, m. na jv. Pisidie na hranicích s Pamfýlií§ 218

Pedó, viz Albinovánus Pedó

Pedubast§ = Petúbastis

Pedum, m. Latium, dn. Gallicano§ 338

T. Péducaeus§ cos. suff. 35

Pefrasmenos z Tyru, technik, vynálezce beranidla§ 501
Pégai, m. v Megaridě$ 446
Peftdžanawejbast, k. (Neferkare)§ 745

Peiraieus, lat. Píraeus, největší z athénských přístavů§ 493, 476, 462, 429, 405-403, 393, 388, 378, 342, 322, 319, 317, 307, 294, 293, 287, 285, 229, 240, 198, 87, 86, 84, 48

Peirústové, pannonský kmen§ 120

Peisandros z Athén, oligarchický politik a strat., jeden ze 400§ 412, 411
Peisandros z Kameiru na Rhodu, epický básník§ 500
Peisandros ze Sparty, nauarchos§ 395, 394

Peisianakteion§ viz stoá poikilé

Peisistratos z Boiótie, protiřímský předák§ 197

Peisistratos z Braurónu v Attice, s. Hippokratův, potomek Nestora z Pylu, jehož s. Peisistratos byl přítelem Odysseova syna Télemacha; Peisitratovci pocházeli původně z Pylu a byli potomky Néleovými (jako Kodrovci a Melanthovci byli rodem královským)§ 1. arch. 669 (I.); 668, 600, 585, 566, 561, 560, 556, 552, 551, 546, 541, 534, 528, 524, 513, 490, s. Hippokratův, nejméně třikrát ženat, o. Hippiův (II.) a Hipparchův (oba nar. c. 555 z neznámé athénské matky, dc. Megakleovy, s níž ale nechtěl mít P. děti, takže s ní nespal a raději odešel do exilu, srov. rok 551), Iofónta a Hégésistrata alias Thettala (?); 2. arch. 522, syn Hippiův (III.)

Peisistratovci z Athén, aristokratický rod - potomci Peisistratovi§ 525, 513 - 510, 505

Peisón z Athén, jeden ze Třiceti§ 404

Peithagorás, věštec z vnitřností na dvoře Alexandra Velikého§ 324

Peithiás z Korkýry, vůdce démokratické strany§ 427

Peithidémos z Athén§ arch. 265

Peitholáos z Iúdaie, žid. předák§ 52
Peitholá(o)s či Pýtholáos z Fer§ viz Pýtholáos

Peithón z Makedonie§ 1. 323, 325, 316, 312, satrapa Indie a Babylónu, syn Agénórův; 2. 323, 321, 319, 318, 316, satrapa Médie, syn Kratenův

Pej§ = Pianchi, dříve

Pej-žung, barbarští nájezdníci v Číně§ 769, 710

Pekach/Peqach, řec. Feka, k. Israéle-usurpátor§ 737, 734, 730

Pekachja/Peqachjá, řec. Fakeás, k. Israéle, syn Menachemův§ 737

Pekče, angl. Baekje, stát v Koreji§ 57, 33, 18

Pelagoni᧠= Hérákleia Lynkéstis

Pelagoniá, Pelagonové, země a épeirótský kmen v západní Makedonii§ 211, 199, 181

Pelasgiótis, část Thessalie§ 700

Pelasgové, předhellén. n. protohellénský národ nebo ethnické skupiny na jihu Balkánu kultovně a jazykově příbuzné, snad též jiné jméno pro Lelegy (zřejmě indoevropské jazykové skupiny?, srov. Kárové); Pelasgié, starý název celé Hellady (srov. pod Palaistíné)§ 585, 424 (zde nazýváni Tyrrhény)

Pella, m. v Makedonii v Emathii, sídelní m. polsledních panovníků argívského rodu a hellénistického království§ 413, 406, 400, 380, 360, 343, 346, 324 - 322, 319, 316, 300, 297, 289, 228, 212-211, 182, 172-171, 167, 163, 151, 149
Pella, m. u syrské Apameie anebo lépe předseleukovské/antigonovské jméno pro Apameiu/Oront.§ 750, 331, 281, 276, 512, 241, 225, 198
Pella v Dekapoli/Galaáditidě§ 218, 84

Pelláná, m. heilótské v Lakónice v kraji zvaném Tripolis§ 218
Pelléné, Pelláná, m. na východu Acháje§ 423, 331, 276, 241, 225, 198

Pelopidás z Théb, státník a vojevůdce, syn Hippoklův (Hippoklás n. Hippoklos)§ 379, 375, 370 - 367, 364
Pelopidás, vojevůdce Mithridáta VI.§ 89

Peloponnésos (starším názvem Apis, Apiá gé), Peloponnésané, Peloponnéský spolek (oficiální název spolku byl: Lakedaimonští a spojenci, hoi Lakedaimonioi kai hoi symmachoi)§ 696, 680, 669, 628, 591, 585, 556, 550, 519, 479, 478, 476, 460, 459, 457, 454, 432 - 430, 428 - 425, 419, 415, 414, 412, 396, 393 - 392, 379, 370, 369, 363, 332, 331, 339, 322, 318, 317, 315, 313, 308, 303, 302, 296, 284, 273, 270, 267, 244, 222, 219, 217, 216, 208, 191, 146, 39, 38

Na poloostr. žilo podle Hérodota sedm hellénských a předhellénských kmenů-národů: jako nejstarší z nich byli Arkadové a Kynúrští (tito původem Iónové), Achájové, Dórové, dominantní obyvatelstvo P., v Élidě Aitólové, v argolské Hermióně a messénské Asiné pelasgičtí Dryopové a odnož předhellénských Lémňanů Paróreétové (blízcí příbuzní Etrusků?) v západní části Arkadie.

Pelops z Athén§ arch. 165
Pelops ze Sparty, k.§ 211, 207, syn Lykúrgův

Pelóros, ř. v Ibérii, asi Těrek pramenící v Gruzii a klikatící se Alanií, Čečnou a Dagestánem ke Kaspiku§ 65
Pelóros, "Obludí mys", Pelórum, dn. Capo di Faro, sv. špička Sicílie, není v textu CSD, viz pod Naulochos

Pelso, j., dn. Balaton, viz pod kanály

peltastové, viz lehkooděnci

Pélúsion, m. na severovýchodě Egypta na tzv. Hórově cestě do Palaistíny, sídlo egyptského hraničního garnisonu, dn. Tell al-Faráma a Tell al-Fadda§ 332, 321, 315, 312, 306, 203, 169, 168, 129, 55, 48, 30

Pénelopé, Pénelopeia, dc. Íkaria ze Sparty, manž. 1. Odysseova, 2. Télegonova, svého nevlastního syna, m. Télemachova a Ítalova§ 534

 

Penestové, Penestai, jihoillyrský národ se sídel. m. Úskánou, srov. tam§ 170

penestové, v Thessalii zotročená společenská vrstva srovnatelná s lakedaimonskými heilóty, viz pod otroci

peníze, viz pod ražba
peníze, praní špinavých peněz, viz praní

pense státní, v Athénách§ = diobeleiá
pense starobní, spoření, sociální zabezpečení, viz eranos

pentaetéris, pentetérism pentaetérický, pentetérický, pětiletý n. jednou za čtyři roky pořádaný§ viz pod hry a rok 776

pentakosiomedimnos, člen majetkové vrstvy v Athénách, viz pod Athény§ 594, 458

Pentapolis thrácká, spolek hellénských měst v Thrákii na pobřeží Pontu euxeinu/Černého moře§ 313

pentarchie, bakterská, viz pod Baktrie

pentathlon, „pětiboj“, olympijská disciplína§ 708, 676
pentathlon tón paidón, „pětiboj dorostenců“§ 628

Pentáthlos z Knidu, dobyvatel Lilybaia§ 580

Penteleion, pevnost v severní Arkadii§ 225

pentékontaetis v Athénách, „Padesátiletí“, nejslavnější éra athénského státu, období od perských válek do války peloponnéské, doba expanse§ 478, 455, 431, 218, 168

Padesátiletku prudkého vzestupu moci měli i Římané (asi 218-168) a křesťané (asi 330-380 nm. l.). 

pentékontalitron, sicilská mince, viz dámaráteia

pentékosté, sc. hémerá, „padesátý den“ po velikonocích, cf. něm. Pfingsten, hebr. šavúót, šabúót, tj. „svátek týdnů“§ 40, 4

Sedm krát sedm týdnů po pesachu; slavnostně obětovány polní prvotiny a domy zdobeny květy, čes. „letnice“, viz pod křesťanství, pentekostalismus; podle staré židovské tradice v tento den na Sínaji obdržel Mojžíš od svého boha „desatero“. Židovské dožínky se jmenovaly massóth, mazzóth (po sklizni ječmene - srov. nekvasnicový chléb massá, mazzá, macesy, pojídaný o pesachu) a qásír (slavnost po sklizni všeho obilí) začátkem roku; všechny tyto svátky jsou původem kanaánské (viz dále heslo pesach).


Penthilos, s. Orestův, rod Penthilovců v Mytiléně§ 618

Peparéthos, ost. v Severních Sporadách, dn. Skópelos§ 753, 568, 426, 361, 41

Peraiá, totiž gé, krajina v Kárii, naproti Rhodu, „Předpolí“, kde Rhoďané po velkou část hellénistických dějin drželi města jako Stratoníkeiu pod svým protektorátem§ 197, 167, 165, 227
Peraiá, část Megaridy§ 728

Peraiá, část Zajordání v Palaistíně, jeden ze čtyř palaistínských krajů s vysokým podílem helllénisace a nežidovského obyvatelstva§ 145, 103, 84, 5 a viz pod Dekapolis a Bejt Ramata/Lívias

Perdikkás, jméno makedonských králů:§
Perdikkás I.§ 695, 647
Perdikkás II.§ 450, 433 - 431, 429, 424, 423, 418, 417, 415 - 413
Perdikkás III.§ 383, 368, 363, 365, 359, 341

Perdikkás z Makedonie§ 1. 323 - 321, 324, 313, 308, chíliarchos; 2. 320, důstojník

Peregrínos alias Próteus z Paria, podivín, srov. pod hry olympijské. Začal podle Lúkiána životní kariéru mediální hvězdy jako cizoložník v Armenii. Pak se usadil mezi Židy v Palestině. Dal se zasvětit do křesťanství a stal se jejich knězem a autorem pojednání o tomto druhu monotheismu. Věděl, že magos/Magos, tedy Iésús Chréstos (Lúkiános: „ukřižovaný sofista“), byl ukřižován, protože zavedl na světě nové náboženství.

Tehdy se ještě jmenoval Peregrínos. Byl zavřen, ale protože se na něho křesťané složili, propuštěn. Ostříhal si hlavu a odešel do Říma. Odtud byl vykázán jako nežádoucí filosof, což Římanům nedaroval (roku 169 n. l., viz pod hry olympské, už jako kynik). Odešel do Hellady a zřejmě jako poslední z Hellénů kázal o povstání proti Římu.

V Olympii se pustil také do tehdy nejbohatšího z Hellénů Héróda Attika, který postavil v Altidě nymfaion, bohatý vodní zdroj pro diváky („Hellény tím zženštil“). Na následující olympiádě se omluvil za řeči proti dobrodinci na minulé a vychvaloval ho. Protože ho už nenapadlo, jak svět zaujmout, oznámil, že se o dalších hrách upálí.

Stalo se. Dal vykopat jámu, nanosit dříví a postavit hranici. To se už jmenoval Próteus a byl kynického vyznání. „Také si myslím, že jsem dobrodincem lidí tím, že jim ukáži, jak třeba opovrhovat smrtí,“ oznámil. Prý měl však krátce před svou proklamací horečnaté onemocnění a jeho lékař Alexandros tvrdil, že smrtelné. Taková smrt se však Próteovi zdála laciná.

perfectissimus, viz vir perfectissimus a úředníci

pergamen, nejstarší zachovaný; řec. diftherá, kůže, lat. membrána, blána, jméno podle Pergama, kde byla tato jinak velmi stará methoda výroby psací potřeby z jemně opracované kůže obvykle z mladých zvířat zdokonalena, když hrozilo embargo dovozu papyru z Egypta§ 87

Pergamene jako archivního materiálu bylo užíváno až do třetího tisíciletí. V února 2016 britská sněmovna lordů/House of Lords rozhodla, že usnesení a zákony nebudou nadále archivalisovány na pergamenu, ale na speciálním archivním papíru. Důvodem změny byla spořivost: sněmovna tím prý ročně uspoří 80 tisíc liber, což byla částka, kterou by 816 tehdejších členů snadno oželelo. Papír zaručoval půl tisíciletou trvanlivost, pergamen ovšem mnohem delší.

Pergamon nebo Pergamos, m. v Mýsii, sídelní m. Attalovců, dn. Bergama od roku 1345 pod vládou osmanských Turků, dnes v TR se cca. 70 tis. obyvatel, mělo v dobách své slávy 160 až 200 tisíc obyvatel§ 776, 399, 323, 309, 283, 280, 241, 275, 230, 223, 211, 204, 201, 200, 197, 183, 192 - 190, 180, 171, 168, 159, 156, 133, 129, 104, 88, 86, 85, 48, 44, 33, 30

pergamský oltář§ 230, 166

Pergé, m. v Pamfýlii§ 334

Periallá z Delf, zkorumpovaná kněžka§ 491

Periandros, korinthští tyrannové:§
Periandros I.§ 657, o. Kypsela I.
Periandros II.§ 668, 657, 628, 620, 607, 600, 588, syn Kypsela I., o. Kypsela II.
Periandros III., vládce v Amprakii, syn Gorgův§ 585

Periérés z Chalkidy, vůdce pirátů§ 667

Perigenés z Alexandreie§ 272 (Ol.)

Perigenés, ptolemajovský nauarchos§ 218

Periklés z Athén§ 1. 631, 500, 457, 484, 576, 479, 478, 469, 461, 458, 454, 450, 447, 446, 443, 441 - 439, 437, 431 - 429, 406, 52, syn Xanthippův; jeho rodokmen viz Kleisthenés 2. 406, nevlast. syn č. 1

Periláos z Argu, vojevůdce Antigona Monofthalma§ 315
Periláos z Argu, tyrannos, možné i Perillos§ 303, srov. r. 544, identický s Antigonovým vojevůdcem?
Periláos z Athén, sochař§ 553

Perimédés z Tegeje, zvaný Hýs, „Svině“, k.§ 575

Perinthos, m. na thráckém břehu Propontidy, později v římské době Hérákleia, dn. Ereğli či Marmara Ereğli/Marmarská Hérákleia v evropské části TR (všechny H. "turecké" se jmenunují Ereğli)§ 668, 602, 410, 352, 340, 255, 202

periodoníkés, tj. vítěz celého cyklu, vítěz ve své disciplíně na panhellénských hrách celého čtyřletého cyklu, tzn. v Olympii, Delfách, na Isthmu a v Nemeji (panathénaje nebyly zahrnuty)§ 347

perioikos, sc. polis, poddanská obec v Lakónice§ 775
perioikové, perioikoi, druh občanství ve Spartě, ale bez politických práv§ 775, 412, 397, 206, 148

Ve Spartě řemeslníci a obchodníci - činnost, kterou lykúrgovská ústava plnoprávným Sparťanům zakazovala. Jistý Deiniadás však byl také velitelem několika lodí-nauarchem, viz rok 412.


Peripatos, filosofická škola§ = Lykeion

peripteros, peripteriální, viz pod Parthenón

Perithoidai, attický démos§ 417

perizóma§ viz rouška bederní

Perlová řeka, čín. Ču-ťiang/Zhu Jiang§ 221

 

perly, viz móda a ceny

Perperéné, m. Mytilénských v Mýsii§ 400

M. Perperna nebo Perpenna§ 1. vyslanec do Illyrie, 168; 2. cos. 130, 129, o. č. 3; 3. cos. 92 a cens. 86, b. asi legáta roku 90 L. Perpenny, s. č. 2, snad o. č. 4 a dcery Perpennie, která je zmiňována k roku 69 jako vestálka (zemřel roku 49, když se dožil 98 let); 4. snad s přízviskem Veientó či Ventó, s. č. 3, praet. 82, mariovec a vrah Sertoriův, 86, 81, 77, 72

Perrhaibiá, Perrhaibové, země a jeden z thessalských kmenů na severu Thessalie§ 700, 595, 356, 317, 196, 185, 174, 171

Persaios z Kitia, syn Démétria I. (?)§ 243

Persefoné, dcera Démetry, vládkyně podsvětí§ 396

Perséis, m. v Paiónii u Deuryopů§ 183

persekuce, svoboda slova, viz filofie, filosofové

Persepolis, m. v Persidě (per. Parsa), sídelní m. perských králů§ 515, 500, 383, 331, 330, 324, 317, 316, 141

Dnes ruiny Tachte-Džamšíd cca. 40 km sv. od Šírázu, v nichž roku 1971 slavil íránský šáh/císař Muhammad Rezá Pahlaví třicáté výročí své vlády a 2500 let perské říše. Z ruin opodál postaveno m. Istachr, sídel. m. frataraků.

Persis (řec.), Persia (lat.), Persie, Peršané, íránský kmenový svaz, který dal jméno zemi, Pársa, Pars, dn. provincie Fárs v Íránu§ 774, 650, 639, 617, 596, 590, 559, 556, 550, 547, 546, 545, 530, 526, 524, 522, 521, 519, 518, 517, 515, 514, 512, 497 - 490, 483, 481 - 478, 470 - 468, 466, 463, 454, 453, 451, 449, 425, 420, 414 - 412, 410, 408 - 406, 400 - 395, 392, 391, 386, 385, 380, 378, 374, 371, 367, 362, 359, 355, 350, 346, 343, 343, 340, 338 - 336, 371, 344, 334, 333, 331 - 329, 325, 324, 317, 316, 312, 247, 245, 223, 220, 211, 205, 171, 7, 1 n. l.

Helléni se ubránili na začátku pátého století pokusům perských králů a více než šedesát let nebyli Peršané žádným důležitým politickým momentech Hellady (viz pentékontaéteris 478 – 429 a Archidámovu/desetiletou válku). Po neúspěšném pokusu roku 425 se podařilo Peršanům dostat zpět do hellénského světa pomocí spartské bezradnosti ve vedení války s Athéňany roku 413.

Velkokrálovy peníze pro Spartu rozhodly válku. O několik let později regulovaly pro změnu moc Sparťanů: král se přidal na stranu Athéňanů. Perští satrapové v západní Anatolii pak zůstali významnými až velmi důležitými, nebo dokonce rozhodujícími hráči v egejském světu až do doby Alexandrovy.

V Persidě a Elymáidě byla hellénisována nebo nově založena města Laodikeia, Methóné v Persidě, Stasis v Persidě, kterou „pod vysokou horou“ založil Antiochos i., Sóstraté v Elymáidě, Tánagra a Tragoníké (obě v Persidě, asi na severu; jsou-li to hellénské obce). Nápisně známe uspořádání Antiochie v Persidě, viz tam; ukazuje, jak úzce byly roku 205 hellénské obce seleukovského východu spojeny s mateřským Středomořím. Z vůle Seleukovců koexistovali vedle satrapů též domácí dynastové/provinční správci zvaní fratarakové/frataraká n. fratakára někdy s větší, jindy s menší autonomií a vlastní mincovní ražbou a tento systém přečkal do dob parthských. Z nich posléze vyrostli novoperští velkokrálové. V novoperské éře byl král králů z rodu Sásánovců Saporos/Šápúr I. (241-271) po Hannibalovi a Mithridátovi VI. zjevně největším nebezpečím Římanů v poli.

Perský záliv§ = Rudé moře, Arabský záliv

Perseus, k. Makedonů, syn Filippa V.§ 212, 195, 189, 186, 184, 182, 180 - 168, 165, 149, 148

Peru, Perú, novodobý stát v Latinské Americe (není v CSD).

Nálezy kamenných nástrojů a kultovních míst s datem pod 10 000. Z doby c. 3800 pochází nálezy z lokality Pernil Alto na řece Río Grande na jihu Peru. Dosvědčují nejstarší známé pěstování sladkých brambor, Ipomoea batatas (jen vzdáleně příbuzných s bramborami Solanum tuberosum). Neznámá kultura je domestikovala v době, kdy v regionu bylo výrazně deštivěji než dnes, takže měla dvě roční úrody. Bataty pocházejí z Amazonie, ale jak a kým se dostaly na západní svahy And známo není. Odtud se rozšířily pravděpodobně polynéskými plavci po celém Tichomoří a za příchodu Evropanů se již pěstovaly na Filipínách (dnes se jich nejvíce pěstuje v Číně). Brambory a další pěstovaná strava sytila populaci, nicméně na rozdíl od lovců byli zemědělci menší a trpěli na zkažené zuby. 

V údolí Rio Chillon severně od Limy byla odkryta „hvězdárna“ na pyramidě o jedenácti metrech výšky a místo s chrámkem z doby kolem roku 2200 (do počátečního období peruánských kultur někdy od této doby se počítají kultury Chiripa, Kotosh a Toríl). Chrám bývá označován jako „liščí“, protože v místní malbě jistého zvířete (snad lamy) je vyryt obraz lišky (kult vody, zavodňování?).

Pozorovatelna byla orientována na slunovraty (o astronomii apod. viz pod matematika). Za jiné centrum pozorování slunce je pokládán chrámový komplex Chankillo se třinácti věžemi čtyři sta kilometrů severně od Limy ze čtvrtého století př. n. l.

V lokalitě Ventarrón v provincii Chiclayo byla v chrámovém komplexu o průměru šedesáti metrů z doby c. 2000 nalezena roku 2007 nástěnná malba srny chytané do sítě, nejstarší známý obraz západní polokoule.

Podle nálezů z roku 1994-2005 (archeoložka Ruth Shady Solis) je však lokalita Caral (podle nedaleké vsi) asi sto osmdesát kilometrů severně od Limy nejstarším „městem“ Ameriky, které bylo v květu už kolem roku 3000 a zaniklo kolem roku 1600. Rozkládalo se na 66 hektarech, 25 kilometrů od moře a mělo snad tři tisíce obyvatel. Mělo nejméně sedm pyramid, nejvyšší o dvaceti metrech s obdélníkovou základnou 175 x 150 metrů. Radiokarbonové datum z rákosu v hradební zdi zní 2627. Caral je zřejmě nejméně 1200 let starší než olmecká sídla, srov. v CSD u roku 1800.

V Caralu byly nalezeny i provázkové sestavy uzlového „písma“ quipu, o němž se přepokládalo, že patřilo až Inkům. Z jejich éry je dochováno na osm set quipu, u nichž má význam, zřejmě nějakého administrativního sdělení, vertikální či horizontální poloha vláken a uzlů, barva, délka a druh uzlu.

Za ještě starší lokalitu než Caral se pokládá Sechin Bajo u Casmy severně od Limy s vydlážděným kultovním místem z kamene a cihel o průměru čtrnácti metrů z doby kolem 3600-3500, které bylo několikrát obnovováno. Jde o nejstarší monumentální stavbu Ameriky. S Caralem to jsou doklady pro nejstarší „městské“ osídlení na západní polokouli.

S Caralem bývá dáváno do souvislosti kultovní místo v lokalitě Garagay/Husca Garagay na severním okraji Limy. Svatyně v podobě písmene "u" s ústřední pyramidou c. třicet metrů vysokou a pestrou glyptickou výzdobou náležela kultuře existující v letech c. 1400-600.  

 

Kulturou s prvním velkým kamenným chrámem byla Chavín, která se rozšířila při peruánském pobřeží po roku 1000 n. 900 a žila do asi 200 př. n. l. (podle ruin Chavín de Huántar). Spojila sídliště rozpoznatelná podle odlišností keramiky jedním kultovním místem. Lokalita Ch. de Huántar měla v době největšího rozkvětu c. 400-235 dva až tři tisíce obyvatel z části složené z imigrantů.

Kolem roku 900 n. 800 př. n. l. se na jižním pobřeží Peru vyhoupla kultura Paracas (podle poloostrova) s vyspělými vlněnými látkami, které doplnily bavlněné. Trvala do doby kolem roku 400 n. l. První její fáze navazovala na Chavín, o pozdní fázi viz zde níže.

U města Palpa na ploše 150 km2 bylo roku 2003 objeveno 78 „velkoobrazů“ vyrytých do země a až 40 metrů velikých. Geoglyfy jsou z rozmezí let 800-200, ale u některých se předpokládá doba vzniku kolem roku 1000 př. n. l. Jsou to obrazy bohů (vláhy, plodnosti) viditelné z protilehlých svahů a údolí, nikoli však „astronomické kalendáře“ s vyznačení bodu zimního slunovratu (nikde v kraji u archeologických nalezišť nebyly studny), ale obrazy přenesené z keramických vzorů.

V okolí Palpy existovala v letech 1800-800 př. n. l. další neznámá kultura z počátečního období peruánských dějin. Kolem roku 2000 se zřejmě změnilo klima a na úpatí And přišlo sucho.

Někdy kolem roku 200-100 př. n. l. se vynořila kultura Moche s vyspělou keramikou, zlatnictvím, zavodňovacími systémy, která existovala paralalelně s Nazca do asi 700 n. až 1000 n. l.

Kultura Nazca, stavitelů „kosmodromů“, buď důmyslných zavodňovacích systémů a městských sídel na vrcholcích And, nebo snad procesní cesty či trasy kultovních běhů, trvala od zač. n. l. nebo již 300 př. n. l. do cca. roku nejméně 400, max. 1000 n. l. (podle jiné datace: od 200 př. n. l. do 600 n. l., nejvyšší zní na 2100 až 1300).

V údolí Chincha jižně od Limy nalezeno více než sedmdesát geoglyfů z let asi 400-100 př. n. l., z pozdní fáze paracaské kultury. Na ploše třiceti kilometrů čtverečních o délce až dvacet kilometrů a několik centimetrů mělkých vrytů do země znázorněny obrazy ptáků, pavouků a opic. 

Pro srovnání: Macchu Picchu bylo založeno v době, kdy byl Karel Veliký korunován v Římě císařem.

Všechny tyto kultury kvetly v období, kdy klima západního pobřeží Jižní Ameriky bylo výrazně vlhčí. Efekt El Niňo způsobil povodně a sucho a lidé se přestěhovali do vnitrozemí do hor. Na území Peru žila od 600-1000 n. 500-1200 kultura a říše Huari/Wari (městské ruiny v lokalitě Cerro Patapo na severu Peru 22 kilometrů od pobřežního města Chiclayo; ale hlavní město měli u dnešního Ayacucho) navazující na Moche.

V pobřežní stupňovité pyramidě v lokalitě El Castillo u města Huarmey nalezena po deseti letech kopání roku 2012 pohřební komora se 63 těly (z toho šesti obětí) z doby kolem roku 800. Řada těl byla nalezena v sedě s předměty ze zlata a stříbra (včetně náušnic). Soudí se, že jde o pohřebiště panovnické. Tři z koster patřily ženám, tedy "královnám".

Na jihu paralelně s říší Huari v rozmezí let asi 300-500 až 1100 na území Peru, Bolívie a severního Chile existovala civilisace Tiwanaku/Tiahuanaco s velkými kamennými stavbami.

Mocensky vystřídaly další kultury soustředěné do městských států a dvou předinckých říší Chachapoyas a Chimor, která vyrostla na kultuře Moche. Chimor či kultura Chimú (asi 850-1460) měla sídelní město v Chan Chan na pobřeží u Trujilla na severu Peru. Bylo vystavěno z nepálených cihel/vepřovic a ve 12.-13. století mělo prý na sto tisíc obyvatel, čímž bylo největším městem předkolumbovské Ameriky.

Chimor byl kolem roku 1460-1470 vyvrácen Inky. Chachapoya (asi 800-1475) s městy Kuelpa a Vira Vira na vrcholcích hor na severu země byla také dobyta Inky, pak se spojili se Španěly a zničily je choroby zavlečené z Evropy.

Inkové, původně malý kmen žijící vysoko v Andách, kolem roku 1200 n. l. sestoupil do údolí Cuzca a odtud 1430 zahájil expansi až do poloviny dn. Ecuadoru a severní část Chile. Říše zanikla po roce 1532 při invasi 168 Španělů s conquistadorem Franciskem Pizarrem v čele (asi 1475-1541).

Pizarrovci porazili padesátitisícovou přesilu Inků, zajali krále Atahualpu, který se musel vykoupit zlatem a stříbrem: poddaní naplnili jednu z místností v Cajamarce na severu Peru do výše jeho rozpřažených rukou zlatem a dvě stříbrem (Pizarro ho přesto popravil). V prvních osmi letech vyvezli Španělé ze země 181 tun zlata a 16.800 tun stříbra. Mnoho tun pokladů leží na dně oceánů, nejvíce zřejmě v Magellanově průlivu.

Na ochranu archeologických nalezišť a pro letecké snímkování nepřístupných míst byly roku 2012 poprvé ve světě použity v Peru bezpilotní letouny, přesněji létadla. První lokalitou pod dohledem zhůry bylo naleziště v Machu Llacta v jihoperuánské provincii Puno v nadmořské výši nad čtyři tisíce metrů. 

Perusia, m. v Etrúrii, od r. 310 s řím. kolonií, r. 40 zničena, pak Augústa Perusia, dn. Perugia (etr. jméno není známo)§ 539, 41
Z Perusie pocházel jediný etruský císař C. Vibius Trebonianus Gallus Aug., vládl 251 do 1. srpna 253.

pes, psi, viz zvířata oblíbená

pesach, pasach, hebr. „projít, přejít“, řec. pascha (sg. n., gen. paschatos), svátek jara§ 622, 4

Slaveny začátkem židovského roku 14. až 21./22. dne měsíce nisannu, dnes u křesťanů vlastně velikonoce (s křesťanskými pašijemi ale souvislost nijaká, čes. pašije od lat. passió, utrpení, sc. Ježíše); připomíná též odchod Židů z Egypta (pův. ale kanaánská slavnost související s kultem plodnosti a úrody vína). V podvečer prvního dne svátku je obětováno roční jehně a krví byly potírány dveřní veřeje a prahy (srov. identické zvyky u Dionýsových óschoforií či Apollónových pyanepsií u Hellénů).

Během svátku se jí nekvašený chléb, macáh. Pesachu předcházel ve 14. a 15. den posledního židovského měsíce roku (adar), tj. kolem 1. března, svátek púrím (losů, sg. púr) na paměť toho, že se Židům v Persii podařilo povraždit své nepřátele díky zásahu Mardukája a Esther u Krále - v tyto dny si Židé vyměňují dárky a hostí se.

Prvním svátkem roku, a to postním, byl den smíření, jom kippúr, držený 10. dne prvního dne v měsíci, cca. měsíc před velikonocemi, očistný den za spáchané hříchy (viz dále heslo pentékosté).

Pesaios z Eordaie, o. Aristonoův§ 323

Pessinús, sídelní m. keltských Tolistoboiů ve Velké Frygii-Galatii, centrum kultu Kybelina a Agditidy§ 276, 204, 189, 101, 58 a viz Máter deum

Péšávar, „Město na hranici“ ve farsí, m. v PAK, viz Purušpura a srov. Dionýsopolis v Kóféně

petálismos§ viz ostrakismos

Petélia n. Petília, m. v Bruttiu, metropole kdysi Lúkánů, dn. Strongoli v Kalábrii; za jejího zakladatele byl pokládán Filoktétés, Hérákleův druh§ 216

Petén, El Petén, departement-oblast na severu středoamerické Guatemaly§ 500, 36

L. Petílius§ 1. písař, 715, 181; 2. vyslanec do Illyrie, 168


Q. Petílius Spurínus§ 187, cos. 176

Q. Petílius, snad bratranec předchozího§ 715, 187, 181

Petisios z Egypta, nomarchos§ 331

Petosarápis z Egypta alias Dionýsios, povstalec§ 165

Petrá, aram. Sela, tj. Skála, sídelní město nabatajských Arabů v bývalém knížectví Edom (původní edomský název zněl Rekem), dnes Wádí Músa, Mojžíšovo údolí, v JOR; arab. al-Batrá je z řeckého jména§ 657, 311, 84, 83, 64, 62

Za raného principátu žilo v P. hodně cizinců včetně Římanů. Prý se na rozdíl od domorodců hodně mezi sebou hádali. Lze se domnívat, že to byli obchodníci, respektive agenti velkých obchodních firem zabývajících se dálkovým obchodem s Arábií a Indií. Užívala plného jména Hadriáné Petrá Métropolis. 

petrolej, viz po nafta

Petrónium, viz Halikarnássos

M. Petréius, pompéjovec§ 62, 60, 47

Petrónia, dc. P. Petrónia, manž. principa A. Vitellia§ 2

 

C. Petrónius, velitel výpravy proti Kúšitům§ 24


P. Petrónius, cos. suff. 19+, manž. Plautie, o. asi T. Petrónia (Arbitra)§ 2

 

P. Petrónius Turpiliánus, cos. 61+, s. P. Petrónia§ 2

 

T. Petrónius zvaný Arbiter, asi s. P. Petrónia s Plautií§ 2

 

Petúbastis, Petúbasté, Pedubast (Pedibastet) I. k. Egypťanů (Usermare-setepenamun II.)§ 770

pět hegemonů, období čínských dějin§ 685, 606

Peucíní, Peukínové, Peuké, viz Bastarnové

Peukestás z Makedonie, syn Alexandrův, b. Amyntův§ 324, 323, 321, 319, 317, 316

Peuketiové, řec. Peuketioi nebo Poidikloi, lat. Poediculí, épeirský kmen, který se vystěhoval přes moře do střední části Ápúlie§ 295

Peukeláótis, viz pod Puškalavatí

Peukoláos Sótér, k. v Baktrii§ 85

Phaedrus, Faidros, bajkář§ 15

Phames§ vide Fameás

Phazánie, viz pod Garamanté

Philippus Arabs, viz M. Iúlius Philippus

Phoebé§ viz Foibé

 

phthiriasis§ viz vši

Pcheng-čcheng/Pengcheng, sídel. m. státu Čchu/Chu, dn. Sü-čou/Xuzhou v provincii Ťiang-su/Jiangsu§ 206

 

Pcheng Jüe/Peng Yue, k.  Liangu§ 196

 

Pching/Ping, čín. císař, s. Jüanův, b. Čchengův§ 1-

Pching-jüan-ťün z Čao, následník trůnu§ 247

Pching-wang, Ping, čín. císař, narozen jako I-ťin/Yijin§ 771, 720

pchin-jin, romanisace čínského písma, viz pinyin

 

Pchjongjang, m. v Koreji, viz též Wanggomsong§ 196, 105, 37

Pi/Bi, lokalita na Žluté řece v provincii Che-nan§ 606

 

Pi-Ramesse, Per-Ramesse, m. v Deltě, dř. Avaris, bibl. Raamses, dn. arab. Tell ed-Daba´a (ale také Qantír či Chatá´na), hl. m. XV., XIX. a XX. dynastie; m. s egyptskými a syrskými kulty§ 770

Pianchi, Pe-anchy z Kúš, k. Egypťanů, nově čteno Pej§ 751, 730, 720, 716, syn Kašty z Kúš, o. Šabataky a Taharky

Pícénum, Pícénové, země a italický národ ve stř. Itálii na břehu Jaderského moře, řec. Píkentiové§ 279, 271, 270, 268, 217, 125, 91, 89, 84, 72, 38, 16, 7

Jméno země snad pochází od datla, lat. pícus, tedy "země datlů". Sídelním městem městské konfederace býval Asculum/Ascoli Piceno. Nejstarším známým předákem, „králem“, byl jistý Nevius Pompuledius, jehož dochovaná socha bývá nazývána podle místa nálezu „Válečník z Capestrana“

Pictí, Piktové, viz pod Britannia

Picunda, dn. mys a město v Abcházii, viz Pityús

Piemonte, Piemont, viz Tauriskové

Píeriá, krajina v již. Makedonii pod Olympem, srov. pod Músa§ 219, 194
Píeriá, h. a kraj sev. Syrie§ 235

Pietás, bohyně zosobňující ctnosti rodinných a vlasteneckých vztahů, „Láska, Zbožnost, Vděk“§ 181, 138

Pilak(u), viz Filai

 

píleus libertátis, čepise propuštěnců§ 42

Pilinussu, řec. Filinos, parth. stratégos§ 124

Pimeas, Pimait, Pimaj, Usermare-setepenre II., eg. k.§ 764, 758

Pimpla, viz Músa

Pinara (pl.), m. v Lykii, dn. Minare v TR§ 167

L. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 472

L. Pínárius, posádkový velitel§ 213

L. Pínárius, s. Iúlie Minor, sestry Božského Iúlia, nevlast. b. Q. Pedia, bratranec Octaviánův, jemuž přenechal svůj osminový podíl na Caesarově dědictví; vide s. v. Iúlius Caesar, Aurélia Cotta a Q. Pedius
M. Pinárius, praet.§ 181

P. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 489

Pínárius Scarpus, Antóniův legát§ 31

Pindaros, jméno efeských tyrannů:§
Pindaros I.§ 610, syn Mely I.
Pindaros II.§ 610, 560, syn Mely II.
Pindaros z Kynoskefal u Théb§ 522, 476, 462, 446, 335 a srov. pod hudba
Pindaros, Cassiův štítonoš§ 42

Pindenissos, sídel. m. Eleutherokiliků ve vých. Kilikii, dobyto Římany pod Cicerónem o sáturnáliích roku 51§ 51

Pindos, pohoří mezi Thessalií a Épeirem§ 600

Pinnés nebo Píneos z Illyrie, k., syn Agrónův§ 230, 222, 219, 217, 212

pinyin, č. pchin-jin, "hláskování", oficiální romanisace čínského znakového písma, v Kleió passim v textu, indexu v přepisech a v panovnických seznamech. Po tříleté práci na systému fonetického přepisu teamu vedeného ekonomem (!) Čou Jou-kuangem/Zhou Youguang byl pinyin schválen oficiálně maoisty v únoru 1958. Čou zemřel v lednu 2017 ve věku 111 let a komunisté mu pozornost nevěnovali: jejich vládu totiž kritisoval.

 

Piodassés, Pijadassi§ viz Ašoka

piráti, piraterie, mořští lupiči, korsáři, pirát, řec. peirátés, lat. píráta či praedó maritimus, flibustýři, bandité, banditismus, lupičství, loupežníci, briganti, otrokářství§ 532, 524, 453, 431, 430, 389-388, 349, 349, 306, 305, 303, 295, 247, 204, 181, 151, 150, 141, 104, 103, 101, 98 (jap.), 83, 81, 78, 74, 71, 72, 69 - 67, 47, 44, 40 – 38, 30, 25

Po velkou část hellénských i římských dějin byla piraterie pokládána za jednu z forem námořního „obchodu“. Hellénistický a později římský svět se řídil rhodským námořním právem, které mimo jiné také vyměřovalo podílnictví majitelů dopravovaného zboží na případné ztrátě při katastrofě či při přepadení lodi.

Piraterie byla po celý starý věk specifický a závažný problém. V podstatě ji lze pokládat za jednu z forem „námořního obchodu“. Homérští hrdinové a vůbec celý mykénský svět bral piraterii jako čestný způsob nabývání kořisti/majetku, zárodek budoucích flibustýrů loupících s panovníkovým patentem v nepřátelských loďstvech a zemích. Nájezdy na civilisační střediska východního Středomoří v Levantě a Egyptě piráty tzv. mořských národů vedly k rozsáhlým změnám v napadených oblastech.

Peirátérion, "nebezpečí, pokušení, pokus", pochází od peiró, "zkoušet, odvažovat se, svést"Číhání na pocestné, jejich olupování a naopak likvidace héróy patří do okruhů hellénských pověstí o Hérákleovi, Théseovi atd. Přitom pirátské základny kdysi ležely často blízko velkých měst. Tak někdy po roce 640 se megarský samovládce Theágenés zmocnil dávného pirátského hnízda, ostrova Salamis, která zůstala megarskou do roku 604.

Nejznámějším „státoprávním“ pirátem byl samský vládce Polykratés. Vládl od roku 532 a nepochybně ostrov velmi povznesl. V definitivní podobě zde byly uspořádány verše Homérovy, na Polykratově dvoře žili jako hosté literátu Íbykos z Rhégia a Anakreón z Tea. Eupolis z Megar prorazil na jeho pokyn tunel napříč horou nad městem pro přívod vody.

Architekti Rhoikos a Theodóros, samští rodáci, vystavěli na ostrově chrám Héraion a vyzdobili ho sochami: oni byli zřejmě první, kteří z Egypta přinesli techniku odlévání bronzových soch do Hellady. Polykratés dal spojit ze sakrálních důvodů ostrov Rhyneia s Délem pomocí řetězu.

Základem Polykratova hospodářského zázraku a celkového rozmachu byla však zřejmě piraterie/flibustýrství na foiníckých kupcích a tak trochu také jeho spojenectví s Peršany, které se mu však stalo osudné. Roku 524 se část samských exulantů, která se do této doby živila výnosnou piraterií v Égeidě, usadila na Krétě v Kydónii.

Po Polykratově smrti roku 522 se ze Samu vytratil Anakreón a přesídlil k Hipparchovi do Athén. ĺbykos se chtěl podívat do Korinthu, byl ale cestou zavražděn piráty.

Dionýsios z Fókaje byl za iónského protiperského povstání vrchním velitele loďstva a sedm dnů po sobě nutil veslaře posilovat za vesly a dával jim i jiné těžké úkoly, takže je unavil. Když pak u Ladé přišlo roku 494 k bitvě, neuspěli. Dionýsios se svou lodí se už domů nevrátil, otočil plavidlo do Foiníkie, přepadl nějakou kupeckou nákladní loď a s tímto kapitálem odplul kamsi na Sicílii, kde se živil piraterií na Karthágincích a Etruscích. Italským pirátům se říkávalo peridínoi, "točící se dokola"; nacionalitu neznáme.

V klasickém období se především chudé přímořské oblasti piraterii věnovaly vždy v takové míře, v jaké jim to dovolovaly námořní velmoci, tzn. athénská arché, perské loďstvo, Rhodos, ptolemaiovská flotila apod., později Římané, kteří již roku 306 uzavřeli námořní smlouvu s Římany, pravděpodobně ve věci potírání piraterie.

Římané naopak používali soukromých flotil k napadání zásobovacích konvojů a měst za první púnské války války, viz rok 247. Přesně to po mnoha staletích později praktikovali angličtí, francouzští panovníci a holandské stavy, když rozdávali flibustýrské patenty.

Námořní piraterii se v hellénismu věnovali především Kréťané (srov. krétské války), Aitólové, Illyrové, obyvatelé Pamfýlie a Kilikie, v nilské deltě se loupežníkům říkalo řecky pastýři, búkoloi (o nich a jejich rituálním kanibalismu ve 2. st. n. l. viz pod lidské oběti), po pádu seleukovské moci fungovaly i židovské a arabské pirátské bandy.

Hellénské státy, a to i ty nejbohatší a nejsilnější, čas od času uzavíraly se státními útvary provozujícími námořní piraterii dohody o neútočení, resp. o „výpalném“ či odškodném pro piráty za ušlý zisk. Piráty používaly válčící strany jako spojence v boji (srov. např. Mithridátés Eupatór ve válkách s Římany, nebo Sex. Pompéius v občanské válce po vraždě C. Iúlia Caesara).

Roku 339 porazil Tímoleón řadu sicilských samovládců a také piráta Postumia z Etrúrie. Zřejmě roku 305 (?) přijal královský titul archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos: v této době vedl válku s piráty na východním pobřeží Pontu.

Když roku 303 vypukla válka Římanů proti Lúkánům a Tarentským, přijel na pozvání Tarentských válčit proti Lúkánům Kleónymos ze Sparty z královského rodu, bratr králův. Věci vyřídil ke spokojenosti najímatelů do roku 299 držel Korkýru, odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři. Později jaderské piráty a lupiče z oblasti kolem Sicílie proti Římanům použil Hannibal, stejně jako Makedonec Filippos V. (srov. Démétria Farského, Illyry a římské války s nimi, Amýnandra a Akarnány, Aitóly).

Jiný vznešený Sparťan na setkání s piráty o století později doplatil: bývalý spartský král Agésipolis III. byl roku 183 zajat na moři na cestě do Říma piráty a zavražděn.
Hellénistické velmoci zajišťovaly do jisté míry bezpečnost plavby. S koncem seleukovské moci v Égeidě vzrostla úderná síla pirátů: již roku 188 byl piráty např. vyloupen Knidos. Neodmyslitelně patří ke vzrůstu kilické piraterie války v seleukovské dynastii, především usurpátora Diodota Tryfóna, otravujícího svět východního Středomoří v letech 145 až 137.

S odchodem ptolemaiovské flotily z regionu převládla na mořích nejistota, neboť pergamonské a rhodské loďstvo bylo slabé. Někdy v první části roku 315 vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů. Sloužil jednak jako nástroj antigonovské politiky a jednak byla vytvořena účinná síla proti rozrůstající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého.

Již na začátku toho roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládal ostrov Kythnos. Pirát byl vyhnán. V téže době 295 obsadil Lýsimachos Iónii. Efesos, který Démétriovi sloužil za hlavní základnu, získal díky zradě jistého Mandróna, náčelníka pirátů, který zde předtím pravidelně prodával své „zboží“.

Pravděpodobně zároveň byl 253 uzavřen konečný mír Filadelfa s Antigonem Gonatou, který potvrdil vytlačení ptolemaiovské moci z části Égeidy, i když určité posice přetrvaly až do roku 146. S omezením ptolemaiovské námořní moci v Égeidě se uvolnil mj. prostor pro aitólské piráty, jejichž moc se v oblasti postupně etablovala.

Je to období aitólského rozmachu. Jistý Aitól Níkoláos založil dokonce na Délu slavnosti níkoláeia stejně tak jako mocní králové, srov. slavnosti, které se zde slavily od roku 249 jako ptolemaieia nebo antigoneia či stratoníkeia.

V Athamánii se osamostatnil „král“, spíše náčelník pirátů, Amýnandros (vládl ve své oblasti do roku 188). Filippos V. Makedonský měl ve válce s Rhodskými piráty za spojence. Podobná spojenectví banditům dodávala síly. O kilické piráty se nesmírně „zasloužil“ Diodotos Tryfón, usurpátor seleukovského diadématu. Od roku 141 vedl válku se Seleukovci zprvu z pevnosti na nepřístupné kilické skále Korakésiu. Organisoval kilické piráty do band, které se živily obchodem s lidmi, viz níže.

V rhodsko-krétské válce vedena od roku 155 nabyli roku 151 převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda. Někdy kolem roku 140 musel odstartovat horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na relativně blízký Délos, největší hellénistické tržiště Středomoří, k překupníkům zprostředkující zboží na Západ. V tomto případě se pod zbožím myslí otroci.

Zde někde vzala základ ekonomická síla pirátů, kteří se uhnízdili hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě. Pirátské státečky byly organisovány po vzoru hellénistických monarchií s dynastou, králem, v čele a územně členěny podle jednotlivých klanů: ethnicky přesněji vymezit Anatolii není možné, ale v podstatě lze říci, že maloasijský střed a jih obývala chudá populace odvozující původ v dávných Luwijcích, Chetitech, Frygech a dalších skupin, které se kdy do Anatolie před Hellény nahrnuly.

Délos, po roku 168 se statutem svobodného přístavu, byl největším obchodním střediskem a překladištěm na trase východní Středomoří – západní. Jeho přístav prý měl denní kapacitu „přeloženého“ počtu otroků, tedy přivezený a odvezených, na deset tisíc osob. To by znamenalo, že ročně tudy mohlo projít více než jeden milion zotročených lidí z Anatolie a Předního východu na plantáže římskoitalských latifundistů a do manufaktur podnikatelů všeho druhu. Měl nejdelší zachované přístavní molo hellénského světa sahající devadesát metrů do moře.

Obávaným pirátem z druhé poloviny 2. století byl jistý Rhondés. Piráti se neohlíželi na nic, ani na asylové postavení chrámových komplexů (ostatně byli jiného vyznání). V 90. až 70. letech posledního století př. n. l. vyplenili např. Asklépiův chrám v Epidauru, Poseidónovy chrámy na Isthmu, Tainaru a na Krétě, Héřiny na Samu, dokonce v Argu a na jihoitalském Lakíniu. Po celém Středomoří roznesli Mithrův kult a řadu dalších dnes už nespecifikovatelných. Moc pirátů na moři poprvé nalomila teprve strategicky naplánovaná akce Pompéia Magna.

Piráti se dávali najímat i k jinému druhu obživy, k žoldnéřství. Roku 93 nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl ale poražen arabským králem Obodou I. V této době používali Židé žoldnéřské oddíly najaté z pirátů z celé Anatolie.

Piraterie v západním Středomoří nikdy nedosáhla takové úrovně jako na východě, kde např. kiličtí piráti od poloviny druhého století v podstatě ovládali obchod s otroky (viz pod otrokářství; změna přišla s muslimskými Araby). Teprve v prvním století, po potlačení druhého sicilského povstání otroků roku 101 a v dobách římských občanských válek, narostla pirátská aktivita také na Západě do té míry, že bylo ohrožováno i zásobování Říma, roku 68 byla přepadena Ostie a řada míst na jihoitalském pobřeží a v Mísénu dokonce unesena sestra velitele loďstva. Teprve pak se rozhodli Římané do případu piraterie vnést rozvahu konečného řešení.

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleáry, které byly předtím útočištěm a základnami pro námořní piráty (po roce 202 zde vlastně po Karthágincích existovalo mocenské vakuum).

Pirátů proti Římanům použil Mithridátés VI. Eupatór. Doba pontských válek byla také zlatou érou piraterie, která se rozšířila až do Itálie a na Sicílii. Sullův vojevůdce L. Licinius Murena roku 83 v Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie. C. Iulius Caesar, který odešel z Říma do vyhnanství, byl roku 81 v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Na cestách byl zajat mořskými piráty, ale manželkou Cornelií vyplacen - pak piráty osobně potrestal ukřižováním (z římských veličin padl do zajetí ještě P. Clodius Pulcher).

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés se upálil ve vlastním sídle jménem Olympos na stejnojmenné hoře.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, byl od roku 74 jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena Římany v letech 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří, ale bez větších úspěchů.

M. Antonius se roku 71 přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům - ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis. Na Krétě byl poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to Antonius na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

Když L. Licinius Lucullus oblehl roku 72 Lampsakos ovládaný mithridátovci, evakuaci města řídil králův spojenec, pirát Ísidóros. Jeho loďstvo ale bylo poraženo a on popraven. Senát vyhlásil roku 69 válku Křeťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus. Operace byly součástí války s piráty. Jeden z Lucullových legátů Triarius honil égejské piráty po celý rok: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos.

Na Krétě dobyl roku 68 Caecilius Metellus v čele tří legií Knóssos, Lyktos a Kydónii a napřesrok konečně krétskou válku Římanů ukončil. Veliteli Krétských, prý o síle 24 tisíc mužů, byli Kydóňané Lasthenés, asi potomek slavného kondottiéra, a Panarés. Římané zničili mimo jiné i tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních pirátů (Syrta po pádu římské moci v severní Africe oplývala muslimskými pirátskými a otrokářskými hnízdy až do novověku).

V lednu roku 67 byl na základě návrhu A. Gabinia přijat zákon, o jmenování velitele loďstva, které by zlikvidovalo piraterii ve Středomoří definitivně. Jmenován byl Cn. Pompeius Magnus, kterému se podařilo během tří měsíců moře vyčistit a tím ukončit i válku s piráty, která trvala od roku 74. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií, tj. necelých 80 km. K disposici měl téměř tři sta triér a na vodě i na souši na sto dvacet tisíc vojáků. Rozdělil moře na třináct obvodů, kde pak bylo pronásledování pirátů prováděno téměř současně.

V námořní bitvě u Korakésia byli piráti definitivně poraženi a Pompeius dobyl a vyvrátil jejich sídla v Kilikii. Nedával piráty a jejich rodiny vyvražďovat, ale např. asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných městech. Např. jimi byly znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které obě se staly později římskými koloniemi, znovuosídleny byly Soloi v Kilikii pod jménem Pompeiopolis. Ve vodách Sicílie a jižní Itálie však akce asi tolik úspěšná nebyla, neboť se tu piráti stali významnou složkou občanské války po smrti Caesarově, srov. Sex. Pompeia na Sicílii po roce 41.

Když správce Syrie A. Gabinius opustil provincii, aby začátkem roku 55 instaloval Ptolemaia Auléta, otce slavné Kleopatry, hned se v oblasti spustila piraterie a banditismus: alespoň tak v Římě křičeli velevlivní publikáni (a také mu to později hodně přitížilo).
Během Caesarovy války africké roku 47 se na jeho stranu připojil jistý P. Sittius z Nucerie, brigant a kdysi účastník Catilinova spiknutí, který si v Cirtě utvořil vlastní knížectví (vydrželo do roku 44).

Během parthského vpádu do Anatolie roku 40 se na jejich stranu nepřipojil ani vůdce mýsských brigantů Kleón z Gordia; M. Antonius jej roku 36 jmenoval vládcem mýsského Olympu a na začátku roku 29 byl Octavianem v odměnu za zradu na Antoniovi potvrzen jako kněz Dia Abrettenia v Aiolidě. V imperiální době snad v éře Hadrianově a Antoninově ve stejném kraji loupil jistý Tilliboros, o němž víme pouze to, že to byl člověk významný a že mu Arriános z Níkomédie známý monografií o Alexandrově tažení a vydáním Epikétových přednášek věnoval biografii, která se nezachovala: žádnému z brigantů se takové pocty nedostalo. 

Sex. Pompeius byl muž diktátorských sklonů a v Římě neoblíbený. Na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva byl např. pirát Menás či Ménodóros. Jeho loďstvo roku 38 i nadále provádělo piraterii. Zradou Pompeiova nauarcha se Octavianus opět zmocnil Sardinie: za to pirát dostal od Octaviana svobodu. Později padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, po něm se nauarchy stali Papiás Démocharés a Apollofanés.

V Kilikii roku 30 Octavianus odstranil krále Filopatora a jmenoval Tarkondimota III. Jeho území ale bylo zmenšeno: Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, drsná, připadla králi Amyntovi Galatskému. Amyntovi pak vznikly války s piráty z Isaurie a Pisidie, kterým vládl Antipatros z Derbé. Jeho sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a ten byl zabit. Amyntás pak vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město těchto lupičů, dal ho obnovit, ale před jeho dokončením padl.

Vedle středomořských pirátů existovali mořští lupiči za pozdního císařství v oblasti kanálu La Manche. Římané zde a na Rýnu drželi flotilu proti různým germánským lupičům, Frankům a Sasům. Velitel loďstva v Gesoriaku (též Gessoriacus portus na území Morinů = Boulogne) M. Aurélius Mausaeus Carausius rodem gallský Menap bral od lupičů peníze a integroval je do římského loďstva.

Když se to dozvěděl Maximiánus, Diocletiánův spoluvládce, poslal za Carausiem popravčí, ale Menap uprchl do Británie a prohlásil se roku 286 n. 287 n. l. císařem. Britského „císaře“ zavraždil roku 293 jeho ministr financí Allectus, který byl přemožen roku 296 a Británie vrácena do říše invasí Asklépiodota, praefecta praetorió Constantia I. Na Allectově straně bojovali v Anglii franští žoldnéři.

Piraterie zůstala problémem až do konce starého věku. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta a za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Banditismus a lupičství, latrócinium, v dobách silných států v regionu nebylo. V římské říši se o lokálních lupičských bandách hovoří až od dob občanských válek a od 2. století n. l. Typickými zeměmi s banditskou ekonomikou byla Sardinie, Alpy, Apenniny, Makedonie, nitro Anatolie, Amanos, západní část severní Afriky a nitro Hispánií (zde domy stojící mimo městské hradby opevněny a opatřeny věžičkami). Jménem známe z římských dějin pouze několik brigantů, ale zřejmě jich byly desítka a stovky: Římané cestování až tolik nemilovali a bohatce doprovázel oddíl ozbrojených otroků.

Po občanských válkách byl italský venkov plný lupičů a lapků, kteří kromě běžného banditismu na zakázku obstarávali pro majitele manufaktur/ergastul pracovní sílu. Ne všichni veteráni dychtili vzdělávat své statky, které jim za věrnost přidělovali triumvirové z vyvlastňovaných majetků. Banditismu propadal tehdy asi kdekdo. Vergiliovou básnickou prvotinou prý byl dvouveršový epigram věnovaný někdy kolem roku 60 ukamenováním popravenému lupiči Ballistovi, který byl místním učitelem, viz rok 70. Plínius Secundus mladší ve své korespondenci o téměř dvě století později uvádí dva příklady ze svého okolí. Jistý jezdec Robustus (celé jméno neznáme) cestoval s Atliem Scaurem z Říma na sever a u Ocricula v horách se rozdělili: o Robustovi už nikdo nikdy neslyšel. Plíniův rodák z Coma Metilius Crispus, jemuž Plínius dopomohl k posici armádního centurióna a na cestu mu dal čtyři sta tisíc séstertiů na výstroj, zmizel i se svými lidmi. Dlužno podotknout, že částka byla minimální summou požadovanou při censu pro právo stát se rytířem/jezdcem. 

Občané se na venkově sdružovali do různých spolků a chodili ozbrojeni, což je nebezpečná situiace pro jakýkoli režim. Chtěl tomu udělat přítrž Augústus, když zhustil síť vojenských stanic a garnisonů po Itálii a prováděl revise v manufakturních dílnách, ergastulum. Pro ně opatřovali bandité, často lidé ozbrojovaní latifundisty, nevinné pocestné, často svobodné lidi. Majitelé pozemků se sdružovali do tajných spolků, pravděpodobně italských pramafií. Augustus také sdružování zakázal, ale asi příliš neuspěl, neboť jeho nástupce Tiberius se silničním brigantismem musel zabývat znovu.

V Hispániích byl za něho roky honěn úspěšný lupič Corocotta. Augustus, zřejmě v době, kdy zde válčil, na něho vypsal odměnu jednoho milionu sésterciů. Corocotta však za ním osobně přišel, tak zní historický záznam, Augusta to pobavilo, ten milion mu dal vyplatit a bandita svobodně odešel (příběh už pokračování nemá).

Zřejmě se to zcela nedařilo, protože před stejným úkolem stál ještě nástupce Tiberius. Již za Augusta jsou kromě toho doložena sběhnutí před odvody v Itálii. Tiberius pak provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné!

Jistý Clemens, sluha M. Vipsania Agrippy, vystoupil jako mstitel Augustova vnuka, syna jeho Iulie s M. Vipsaniem Agrippou, adoptovaným Augustem jako Agrippa Iulius Caesar; prý z rozkazu Livie byl ve vyhnanství v Surrentu zavražděn roku 14 n. l. (nebo to byl jeden z posledních příkazů Augustových), neboť mohl ohrožovat Tiberiovo nástupnictví. Bylo-li to tak, nebo to byl obyčejný praktikant banditismu, nevíme, Clemens byl dopaden a zabit bez soudu v Tiberiově paláci.

S pouličním banditismem si často lepší Římané jen hráli. Císař Neró měl jedno období, kdy po nocích loupil a tloukl lidi vracející se z hostin, vylupoval obchody apod. Jednou však, když obtěžoval nějakou ženu, byl jejím senátorským manželem tak seřezán, že z toho měl téměř smrt. V románové literatuře 2. století n. l. a později se to piráty, loupežníky apod. jen hemží a většína příběhů je na přepadeních, loupeživosti apod. založena. Obraz banditů a jejich horské sluje podává Ápuléiův román Zlatý osel/Metamorfosy.

Za M. Aurelia řádili v Dardanii, Delmatii a Horní Moesii brigantové. Dosáhli takové pověsti, že je císař požádal o pomoc ve válkách se suébskými Germány, viz rok 169+. S bandity z odlehlého Illyrika a Makedonie se potýkal též o dvě staletí později Theodosius. Atentát na Commoda chystal za maškarního reje o hilariích Velké matky bohů vyhlášený provinční bandita Máternus. V letech 206-207 n. l. (?) řádila v Itálii tlupa šesti set lidí v čele s banditou jménem Bulla, Fanfan Tulipan starověku: bral císařským úředníkům. Ve třetím století n. l. ovládali velké části gallského venkova bagaudové, lupiči, zaměření rovněž na císařskou správu.

Ojedinělým vstupem Isaurů do dějin byla několikaměsíční usurpace jistého Trebelliána Augusta, který se za Galliena dal svými lidmi provolat císařem, všichni ho však měli nadále za náčelníka pirátů.

Ještě v devadesátých letech 4. století n. l. vyplácela místy města chudákům a starým lidem „sociální podporu“ v mincích, nicméně v této době se stříbrná a měděná měna hroutila. Města se dávala pod ochranu senátorům a boháčům, patrócinium, nedokázala se bránit vlastními silami. Rozšířena všeobecná chudoba, chaos v dopravě, banditismus. Roku 391 musel dokonce císař Theodosius I. přiznat jedinci právo bránit svůj majetek i před vojáky.

Dlouhou minulost má piraterie v čínských mořích, loupení domácími či japonskými bandity. Notoricky nejznámější oblastí piraterie na planetě je dodnes velmi aktivní oblast Jihočínského moře. V egejské oblasti se piraterie lokálně udržela jako forma protimohamedánského odporu s hlubokou sociální potřebou. Např. vsi pod thessalským Péliem provozovaly pirátství ještě ve 30. letech 20. století.

Nejslavnější érou piraterie je nepochybně doba arabské expanse a turecké vlády nad velkou částí západního Středomoří v 16. až 18. století (viz pod otrokářství) a anglicko a francouzsko-španělského soupeření z 16. a 17. století o vládu nad zdroji americkými a indickými. Cpt. William Kidd dělal karieru olupováním francouzských lodí pro anglickou korunu, pak se udělal pro sebe a přepadal všechno, co plulo ve vodách madagaskarských (za což byl v Anglii pověšen).

Edward Teach zvaný Blackbeard, Černovous, loupil v oděvu anglického guvernéra kolonie Severní Karoliny, ale pak se pustil také do lodí kolonie Virginie a byl královskými vojáky zastřelen. Francois L'Olonnais patřil mezi „klenoty“ francouzské piraterie. Proslul tím, že zajatci vyřízl srdce a snědl (sám skončil celý v žaludcích kanibalských indiánů).

Nejvyhlášenějším z „úředních“ anglických pirátů-filibustrů, těch, kteří loupili se svolení koruny a jí většinu kořisti odváděli, byl Francis Drake, povýšený dokonce královnou Elizabeth I. do šlechtického stavu: kromě zásluh o královskou pokladnu proslul jako první velicí důstojník, který obeplul svět (1577 až 1580) a svou pirátskou taktikou roku 1588 porazil španělské loďstvo, které se odhodlalo napadnout britské ostrovy.

Ve službách krále Karla II. loupil a vraždil Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), mimo jiné tvůrce první větší organisované pirátské skupiny ve společenství v Karibiku. Také zřejmě jako první v dějinách praktikoval pojištění zdraví: se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“.

Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Ke stáru se uchýlil na Jamaiku, byl ctihodným statkářem a podnikatelem v cukru v Port Royal, kde se roku 1688 konečně propil do smrti. Hřbitov, na němž byl prý pochován, byl potápěči nalezen: městečko se propadlo do moře při zemětřesení roku 1692.

Málo známou kapitolkou je působení židovských pirátů v Karibiku. První Židé, kteří byli vyhnáni z Portugalska a Španělska (1492), se například usadili na Jamaice kolem roku 1530. U Kingstonu byl objeven starý hřbitov s hebrejsky psanými náhrobními kameny a také přizdobenými lebkami s hnáty. Mstili se na katolickém španělském loďstvu a nejznámějším z židovských kapitánů byl asi Moses Cohen Henriques pocházející z Portugal. Věhlasu dosáhli další sefardští kapitáni Yaakov Koriel, David Abrabanel a Jean Lafitte narození na Dánských Panenských ostrovech (dnes v majetku USA).

Korsárské státy mezi dnešním Marokem a Egyptem v 16. až 19. století spadaly pod turecké sultány, ale jejich poddanství byla velmi formální. Státečky jako Salé, Rabat, Alžír, Tunis, Tripolis, Barka byly postrachem Středomoří. Jejich v podstatě jediným příjmem byl obchod s otroky a z výkupného za zajatce.

Evropané pobřeží severozápadní Afriky říkali Côte des Barbaresques, barbarbarská pobřeží (podle arabského označení pro Berbery, kteří mezi piráty převládali, viz pod barbaři). První válka, kterou Spojené státy vedly mimo Ameriku, měly v letech 1801-1805 a roku 1815 právě s alžírskými a tripolskými korsáry (od lat. cursus, tažení, kořistnický útok).

V Evropě byli korsáři zprvu ve službách francouzského krále. Nemuseli se ve francouzských přístavech obávat trestu královské justice a měli zcela volnou ruku v útocích na anglický, španělský a portugalský majetek. V podstatě plnili roli válečného námořnictva, k němuž se panovník nehlásil, ale měl z něho velký prospěch. Kdo byl druhou stranou dopaden, nezacházelo se s ním jako s vojákem-válečným zajatcem, ale byl bez soudu oběšen.

Nápad okoukali Angličané ve své dlouhé válce se Španěly a jejich námořní násilníci se nejvíce proslavili (ke škodě Holanďanů, Italů, Řeků). Korsárství bylo oficiálně mezinárodně zrušeno až vídeňským kongresem roku 1815.

Dlouho bylo zváno dnešní pobřeží Spojených arabských emirátů Pirátským. Hvězdou mezi lupiči v Perském zálivu byl Rahmá bin Džábir al-Džálahimá/Rahmah ibn Jabir al-Jalahimah. Byl asi prvním v branži, který nosil přes vystřelené oko pásku. Pocházel z klanu Ál Džálahmá na dn. kuvajtském pobřeží a dlouho měl základnu v dnešním Kataru. Válčil většinu života s rodem Chalífa, dn. královským rodem bahrajnským, dlouho byl spojencem Saúdů a vybudoval pevnost ad-Dammám, základny měl též v Búšehru. S Angličany měl dohodu o neútočení, kterou obě strany dodržovaly. Rod Chalífů/Ál Chalífa byl jeho osudem. V námořní bitvě před Bahrajnem roku 1826 než aby padl se svým osmiletým synem do zajetí, zapálil sudy s prachem na své lodi. Rahmá požívá dnes mezi zálivovými Araby velmi dobré pověsti.    

Antický banditismus co do rozsahu nemůže konkurovat moderním dobám. Italské skupiny organisovaného zločinu, např. sicilská maffie, ruský a ukrajinský banditismus z koncem bolševické vlády a po její transformaci, americké pašerácké a pouliční gangy, jihoameričtí cocaleros, pěstitelé kokainu, jsou mnohem silnější ve svých regionech než jejich dávní předchůdci. Masové pašování kokainu z andského regionu propuklo koncem padesátých let 20. století, kdy se z něho stalo odvětví letecké přepravy.

Mafie jsou vždy orientovány výhradně na profit a skupiny bývají ethnicky a nábožensky homogenní.
Italský mafiánský banditismus tvoří čtyři základní pevně organisované skupiny. Nejproslulejší je sicilská Cosa nostra, která se rozšířila i do Spojených států. V Neapoli a Kampánii působí Camorra a od osmdesátých let v Puglii Sacra corona unita. Kalabrijská 'Ndrangheta měla začátkem 21. století odhadovaný obrat v obchodu s kokainem 22 miliard dolarů a síť, která sahala až do Německa a Skandinávie. V čele mafií stojí člověk zvolený představiteli klanů.

Nejvlivnější a nejtvrdší jsou zločinecké státečky v Japonsku a Číně. Na souostroví vycházejícího slunce policejní odborníci evidují dvacet pět velkých syndikátů, tzv. jakuzy/yakuza, údajně s cca. osmdesáti tisíci členy (v Japonsku roku 2003 žilo 127 milionů lidí). V komunistické Číně bylo ve stejný okamžik obyvatel desetkrát tolik, ale mafiánských uskupení, tzv. triad pracujících od 18. století, bylo odhadováno na 22 tisíc s třiceti miliony členů!

Symbiosa triad s komunisty v Číně šla tak daleko, že premier Ču Žung-ťi/Zhu Rongji měl roku 2003 připustit, že v lidové republice není sféry ani žádná část vedení státu, kde by nebyly kriminální elementy. Ročně prý dostanou ze země na patnáct miliard dolarů.

Japonská jakuza má ročně odhadovaného zisku nejméně deset miliard USD, čtvrtinu ze sexu a polovinu z drog. Nejznámějším ze šéfů jakuzy je Jošinori/Yoshinori Watanabe (62 mu bylo roku 2004), vůdce největší japonské skupiny Jamaguči/Yamaguchi s osmnácti tisíci členy. Poměry v Japonsku charakterisoval v mediích výrok jednoho insidera ve vládní Liberálně demokratické straně: „Není poslance, který by neznal svého lokálního šéfa jakuzy.“

Největší bankovní loupež, zločin ve starém věku neznámý (pomineme-li chrámové poklady, mezi něž mohly patřit hotovosti uložené bankéři), spáchali 12. července 2007 v Baghdádu uprostřed chaotické války mezi Američany, šíitskými milicemi a šíitskou vládou. Z investiční banky Dar as-Salám (Dar es Salaam bank) v obchodní čtvrti Karrada ukradli prý její strážci odhadem na tři sta milionů (sic!) dolarů. Loupeže v Evropě dosáhovaly nejvýše ekvivalentu třiceti milionů eur. Zpráva byla úřady dementována, ale peníze nikde.

Koncem devadesátých let 20. století se rozmohla piraterie v indonéských, singapurských, malajských vodách a v Jihočínském moři. Napadány a unášeny byly i ty největší lodi. Po několikaleté soustředěné akci vlád bylo pirátství omezeno, ale od roku 2008 významně narostlo kolem somálských břehů v Arabském moři, kde je neměl kdo pronásledovat.

Koncem roku 2008, když skupinka pirátů z Puntlandu unesla obří saúdskoarabský tanker o výtlaku 320 tisíc tun nastala změna: řada států NATO, Indie, Číny, Ruska i Japonska vyslala do války proti pirátům bojové lodi (operace Atalanta). Zaštítěny usnesením OSN to byla první válka s piráty od dob španělských loďstev ploucích z Ameriky.

Roku 2009 a 2010 byli v Evropě  procesy se zajatými Somálci, první po několika staletích. Somálský banditismus se stal fenomenem, s nímž si nedokázaly velmoci vybavené nejmodernější technikou poradit. Poprvé v moderní době byla 19. října 2012 odsouzena skupinka mořských banditů ve středoevropské zemi. V Hamburku dostali sedm let Somálci dopadení v dubnu 2010 holandským komandem při únosu německé nákladní lodi a vydáni do Německa. K invasi na somálské pobřeží a obsazení pirátských doupat se nikdo z politiků neodhodlal, neboť strašili případnými "nedozírnými následky invase".

17. února 2009 poprvé v novověkých dějinách napadli námořní piráti hlavní město suverénního státu. Několik člunů nigerijských pirátů z delty Nigeru, kteří už předtím několikrát napadli lokality v Kamerunu, se pokusilo vylodit v Malabu v Rovníkové Guineji, ale armáda diktátora Teodora Obianga Nguemy, který byl právě na pevnině v Batě, piráty zahnala. O ztrátách na životech nebyly zprávy.

Pirindu, Piriddu, bab., ass. Chilaku, viz Kilikiá Trácheia§ 557

Pirustané, manž. Fraáta III., k. Parthů§ 70

Písa, m. v Élidě§ 776, 748, 668, 660, 644, 588, 580, 577, 460, 364, 225, 217

Písae, pl., m. v Etrurii, dn. Pisa§ 193, 176, 109

Od roku 180 řím. kolonie, od Augusta nazývána Colónia Iúlia Písána.

písař, grammateus, označení pro tajemníka, sekretáře hellénských státních a chrámových institucí, ručil za protokol a správnost dokumentů; v hellénistických státech v posici dn. ministrů, viz archigrammateus. Písaři klínového písma v hellénismu viz klínopis, klínové písmo, autorství.

Pisaurum, m. v Umbrii, dn. Pesaro§ 183, 170

písemnictví, viz kniha, knihovny

Pisidiá, Pisidie, Pisidové, země a anatolský národ na jihozáp. Anatolie§ 333, 322, 321, 319, 218, 192, 189, 165, 102, 101, 30, 25, 12

Horské národy kamenité P., Pamfýlie a Lykáonie se živili po celý starý věk po kilickém vzoru banditismem. Žádný z hellénistických ani římských mocnářů jim v tom nedokázal zcela zabránit. Jejich dynastové zvaní tyrannové byli v lepším případě vládci vícero band, k ustavení "národního" státu nebo silnější monarchie nikdy nedošlo. 

Pisindélis, (-lia), k. v Halikarnássu, s. Artemísie I., vnuk Lygdamida I., o. Lygdamida II.§ 480, 460

Pisiri(s) z Karchemiše, k.§ 765, 740, 738, 719, 717,

Písis z Thespií, polemarchos§ 292

pískání, pískot, hvizd, dorozumívání stráží na dálku domluvenou melodií u Hellénů v usu odjakživa. Autor nejstaršího zachovaného spisu o vojenství Aineiás Taktikos ovšem varuje: pozor na psy, aby je to nezmátlo. Roku 383 byla s pomocí hvizdu obsazena thébská Kadmeia. Srov. o pískání u Berberů, kteří vytvořili z pískotu řeč.

písmo, alfabéta, abeceda, viz pod alfabéta a v přílohách o výslovnosti.
Před převzetím a upravou foinícké „alfabéty“ v poslední čtvrtině osmého století kdesi v hellénských emporiích v Syrii a a na „mokré“ trase jižní Anatolie – Kypr – Kyklady – Iónie - střední Hellas v době „temna“ zřejmě Helléni užívali jakýchsi zbytků slabičného písma lineárního B, nebo značek/piktogramů.

Srov. v šestém zpěvu Íliady, kde korinthský král Proitos napsal na destičky „neblahé značky“, sémata lýgra, králi Lyků, svému tchánovi, aby zabil Bellerofonta: grapsás en pinaki ptyktó thýmofthora polla, „napsal na vícevrstevnou destičku hodně život beroucích/vražedných značek“. Srov. pod alfabéta.

Archeologická lokalita Göbekli v tureckém Kurdistánu z doby kolem 11.600 (viz oddíl CSD „do 1800") byl, zdá se, nejstarším známým chrámem-kultovní jídelnou prvních zemědělců, prazemědělců. V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrna a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa (platí-li theorie šíření z jednoho místa). Podle jedné z interpretací, jsou skupiny malých zvířecích hlav a abstraktních symbolů „neolitickými hieroglyfy“, snad nejstarším známým „písmem“.

Druhým nejstarším „písmem“, v nejlepším případu pravděpodobně symboly, nikoli piktogramy ani logografickým písmem, jsou nálezy z kultury Vinča v Srbsku z doby kolem roku 5300-3500, viz tam. Záhadné nálezy co do stáří předcházejí první piktogramy sumerské z doby kolem 3250 z Uruku, z nichž se vyvinulo první známé regulérní písmo vyjadřující mluvený jazyk. Vzaly začátek z účetních záznamů. O něco mladší, kolem roku 3200, jsou nejstarší nálezy egyptských „hieroglyfických“ záznamů (éra dynastie 0 a 00). • Modernější datace hovoří o c. 3300 v Uruku IV a c. 3300 v hornoegyptském Abýdu. Některé odhady v Egyptě sahají až do doby c. 3500, stejně tak theorie o fonetském použití znaků z mesopotamské vrstvy Uruk III.

Třebaže v té době existovaly intensivní styky mezi lidmi z nilského údolí a obyvateli Meziříší, je pozoruhodné, že obě písemné kultury se nijak nepodobají a ani systémově ne: Egypťané psali jen konsonanty, Sumerové a Akkadové měli písmo slabičné. Kolem roku 2700 v jižní Mesopotamii vládl předposlední král I. dynastie kišské En-me-barag-ge-si (Emme-barag-esi, Mebaragesi), který vedl úspěšně války s Elamem. Se svým synem a nástupcem Aggou, posledním z I. dynastie kišské stavěli svatyně v Nippuru („Tummal“). Zlomek hliněné tabulky se jménem Emme-baragesiho je nejstarší zachovanou vpravdě písemnou památkou lidských dějin.

Všechna písma hlásková, fonografická, se vyvinula ze zjednodušení původních obrazových symbolů, písma ideografická. Různé cesty písem spočívaly v psacím materiálu (hlína, kámen, papyrus, kůra, hedvábí). Zatímco egyptské písmo ovlivnilo jen malé okolí (Núbie, Sínaj, Kréta), sumersko-akkadský klínopis převzaly a uzpůsobily všechny íránské a anatolské civilisace.

Čínské znakové písmo (první doklady z doby kolem 1600 z dynastie Šang) převzal celý Dálný východ. Například dnešní korejské hláskové je poprvé zmiňováno až v prosinci 1443 n. l., systém dokončen na podzim 1446 za krále Sedžonga, který vládl v letech 1418-1450. O stejně starém protoindickém písmu harappské kultury 2300-1600 není naopak nic známo, neboť nemá nástupce a jeho asi tři tisíce textíků odolává pokusům o rozluštění (pradrávidština?).

Indický sanskrt, nejstarší ze stále užívaných jazyků beze změny, viz tam, nikdy neměl vlastní písmo a podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí).

Stejně jako klínopisná a hieroglycká písma i čínské prodělalo během tísiciletí změny. Jeho pikrogramy na věštebných kostech (tímto učelem se liší čínské začátky od všech ostatních) z doby c. 1600-1000 nazývané ťia-ku-wen/jiaguwen přešly v ta-čuan/dazhuan, "velké pečetní písmu", ryté do bronzu a asi i dřeva (do c. 700), a z něho vzešlo "malé pečetní písmo", siao-čuan/xiaozhuan, existující dodnes. Po c. 500 užívala dvorská kancelář a byrokracie "úřednické úpísmo", li-šu/lishu (do dynastie Chan, do 220 n. l.). Vedle něho existují kaligrafické kursivy kchaj-šu/kaishu, "standardní písmo", sing-šu/xingshu, "písmo kursivní" a "konceptní", cchao-ču/caoshu, všechny z éry Chan. Již na začátku historie čínského písma užívalo tří tisíc znaků (a nejméně tolik jich je třeba pro denní potřebu) a za celou dobu jich je téměř devadesát tisíc! 

Na Sínaji někdy po roku 1800 vzniklo první písmo hláskové s 27, později 22 znaky. Z něho vyšla písma foinícká a aramejská a z nich alfabéta, viz tam. O vývoji psané arabštiny z aramejštiny viz pod Arabové. Na aramejské písmo zřejmě navazovala písma indická (charošthí, bráhmí). Nejmladším hieroglyfickým písmem byly znaky Olmeků a po nich Mayů z doby kolem roku 500 n. až 300 př. n. l.

Starý věk kupodivu neznal grafologii ani disciplinu příbuznou. Hellénský svět byl totiž velmi gramotný a v císařské době bylo obvyklé nedisktovat, ale autorsky psát. První grafologický spis vydal lékař a profesor Bologneské university Camillo Baldi roku 1622 Come da una lettera missiva si conoscano la natura e qualitã dello scrittore.

Podobně jako Athénští roku 403 rozhodli o tom, jak bude vypadat alfabéta na nápisech, viz tam v CSD, se rozhodlo v korejských dějinách. Tak ale rozhodl o písmu jediný člověk, který ho sám vymyslel a byl neomezeným panovníkem v království Čoson. Král Se-džong Veliký, narozený roku 1397, panovníkem od 22 v letech 1418-1450, na místo čínských znaků 9. října 1446 uvedl úředně v život abecední písmo hangul/hangeul o čtrnácti znacích pro konsonanty a deseti pro vokály. Korejci jím píší dodnes.

Počátky písma
Od okamžiků rozluštění se pokládá za nejstarší známé písmo klínové Sumerů z doby kolem 3250 př. n. l. Objevily se však nové značky, které sice nikdo neumí přečíst, ale mohou být pokládány za písmo, záznam mluveného jazyka. Kultura Vinča v Podunají používala takových záhadných značek o dva tisíce let dříve než Sumerové piktogramy, předchůdce klínopisu.

Na severu Mesopotamie, na Göbekli Tepe v kurdské části jihovýchodního Turecka (viz CSD c. 8000), byly roku 1994 nalezeny značky odhadované, že je někdo vytesal kolem roku 11.600 př. n. l. Mohlo to v době kamenné také už být písmo? Neolitické „hieroglyfy“ Praanatolců se spíše vejdou do kategorie sakrálních symbolů, než aby zastupovaly slabiku či hlásku.

K jejich „rozluštění“ zřejmě nikdy nedojde a nebudou mít slávu, s jakou se lidstvu vrátila znalost jazyků píšících klínovým písmem (mesopotamské civilisace, Chetitové, Elamité), hieroglyfickým egyptským nebo chetitským, hláskovým foiníckým, aramajským či arabským. Nejstarší klínové písmo z Uruku se datovává do roku 3250 př. n. l.

Göbekli Tepe nebude mít svého Napoleona, který s flotilou doprovázenou mimo jiné vědci roku 1799 připlul do Egypta, kde jeho důstojník Pierre Bouchard našel „rosettský kámen“ s nápisem ve třech písmech: hieroglyfickým, řeckým a démotickým. Démotickou egyptštinu a řečtinu Evropané znali, dostali tudíž klíč k rozluštění obrázkového písma stavitelů pyramid, které za záhadné pokládal už římský starověk. Rozluštitelem egyptštiny se stal učenec Jean François Champollion, když rozluštil jméno královny Kleopatry (nikoli ale té dnes slavné).

Nejstarší papyrus, ale nepopsaný, byl zatím nalezen v hrobu jistého činovníka první dynastie (po 3200). Nejdelším papyrovým svitkem je „Velký Harrisův papyrus“ z doby Ramessa III. (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském mjuseu). Má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) viz pod kniha.

Hieroglyfů používala stará říše na sedm set, v hellénismu jich bylo známo na šest tisíc (čínština užívá na pět tisíc znaků). Chufuova pyramida je téměř nepopsána, o dvě staletí později Unasova je uvnitř popsána výroky o onom světě.

Za nejstarší písemný systém lze ovšem pokládat písmo kultury z Vinče, jímž se „psalo“ na Balkánu asi 1500 let od šestého do čtvrtého tisíciletí př. n. l. Na rozíl od Mesopotamie nebo Egypta nejsou dosud žádné nálezy o tom, že by „Vinčané“ žili v nějakém centralisovaném státním útvaru (jako Egypt), nebo v městských centrech zemědělského kraje (Mesopotamie).

Mezi záhadná písma patří mnohem mladší nápisy z harappské kultury z doby kolem 2300-1600 v povodí Indu. Zachováno je na čtyři tisíce kratších textů s více než čtyřmi sty znaky, o jejich příbuznosti jsou vedeny spory: jsou drávidské, indogermánské či jiné?

Mesoameričtí Mayové užívali velmi složitého obrázkového-hieroglyfického písma asi od nejpozději 500 př. n. l. Třicet mayských jazyků užívalo na tisíc znaků s významem jako u všech slabičným i ideogramovým. Jihoameričtí Inkové písmo znakové neměli, zato pletli barevné uzlíky, quipu.

Hláskové písmo konsonantické/souhláskové vzniklo někdy po roce 1800 na Sínaji. Mělo 27 znaků, později dvacet dva. Každá hláska dostala svůj obrázek, který se časem zjednodušoval. Protosínajské písmo semitských skupin se stalo předchůdcem foiníckých písem, alfabéty a tím pádem dnešní latinky.

Pissúthnés z Persie, satrapa v Sardech, předchůdce Tíssafernův§ 441, 413 - 412

Pistiros, m. v Thrákii§ viz Thrákie

Pistórium, Pistória, m. v Etrúrii, dn. Pistoia§ 62

pištci, v Římě, lat. tíbícinés§ 311

pištci, v Helladě§ 391

pištkyně, v Helladě§ 405

Pitané, m. v Aiolidě§ 650, 350, 315, 85

Pithekússa nebo Pithekússai, Pithekúsai, ostrov před Neápolí v Kampánii§ 754, 39, 29

Lat. Aenária, u Vergilia Inarime, později Arima, dnešní Ischia, což je z Iscla („insula“) poprvé užitého roku 813 v listině Karla Velikého (hovoří-li se o dvou ostrovech, pak je řeč o Ischii a Prochyté; ostrov či ostrovy mají jméno spíše od hliněných džbánů, sudů, pithoi, které se tu vyráběly, než od opic, pithékoi). Překladiště pro obchodníky s Etrusky.

Pův. hellénské obyvatelstvo pocházelo z kolonisace z Eretreie a Chalkidy na Euboji, posílené po roku syrákúským vládcem Hierónem, roku 474 vypuzeno sopečnou činností (Epomaios, dnes vyhaslý Epomeo). Další erupce kolem roku 300, roku 92, za Tita, Antónína Pia a Diokletiána, poslední roku 1301. Pithekússa byla v majetku Neápolských a roku 29 je za Capreae, Kaprai, dn. Capri, vyměnil Augustus, aby si tu vybudoval sídlo proslavené jeho adoptivním synem Tiberiem. Viz též pod Capreae. • O Nestorově poháru s jedním z nejstarších nápisů v alfabétě viz pod alfabéta.

pití, pitky a nápoje, viz kuchyně a hostiny

Pittakos z Mytilény, tyrannos§ 668, 645, 620, 612, 607, 581, 570
Pittakos z Édónie, k.§ 496

Pitusu (bab.), ost., snad Pityússa§ 557
Častý název malých ostrovů, „Smrkový, píniový ostrov“. Nezaměňovat s hellénskou obcí Pityuntem (Pityús) na území sarmatských (?) Abasgů a Héniochů severně od Kolchidy, dn. Picunda v Abcházii. Severně od Pityuntu na pobřeží, stále ještě v Kolchidě, ležela hellénská osada Triglité, v římské éře zvaná Nitika, dn. Gagra.

Pityás z Lakedaimonu§ 1. efor epón. 423; 2. 406 ef. ep.

Pityús, viz Pitusu

Pityússai, západní část Baleár, ostrovy Ebúsus (a město), Ofiúsa atd.; význam viz Pitusu§ 654, 206

Pixódaros z Halikarnássu, k. Kárů§ 391, 341, 336, 334
Pixódaros z Halikarnássu, poslední známý příslušník rodu kárských dynastů§ 334

Pixús, lat. Buxentum, dn. Policastro, m. v Lúkánii/Bruttiu, srov. pod Consentia; roku 186 už nebyla osídlena a dostala římské osadníky§ 467

Pjanovsk, kultura pjanoborsk᧠600

Pju, angl. Pyu, tibeto-barmánský lid a městské státy ve střední Barmě§ 175