Pl-Pq

Placentia, m. v cispadánské Gallii, dn. Piacenza§ 218, 207, 200, 198, 194, 190, 187, 184, 109, 49


Placeolum, viz Akrai

plachta lodní, viz theátron a lodi

plamenomet§ 424, 191 a viz pod vojenství

planety, starověk od Babylónců po „chaldaje“ všeho typu počítal sedm planet, které se otáčejí kolem Země (sic), Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Iuppiter, Saturn a Uranus. Na sedmi planetách stojí astrologie, výklad závislostí nebeských těles na život. Novější dějiny přidaly planetu Neptun a Pluto.

Roku 2004, po 74 letech od objevu Plut(on)a někteří astronomové zahrnuli jako desátou planetu Sednu (jméno po eskymácké mořské bohyni). Je vzdálena třináct miliard kilometrů od Země, má průměr sedmnáct set kilometrů (Země 12756, Pluto 2300) a na povrchu je mráz –240°C. Jeden rok trvá na Sedně 10500 let a potrvá 150 let než zase ze zemské oblohy zmizí. Většina astronomů nepočítá pro jejich nepatrnost a velkou vzdálenost od Slunce ani Pluto ani Sednu za planetu. Podobných „planet“ je ve sluneční soustavě řada.

24. srpna 2006 valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie rozhodlo v Praze o tom, že Pluto nebude nadále pokládán za "planetu" (tak od roku 1930). Sluneční soustava tedy má úředně pouze osm planet. Pluto nicméně má několik měsíců, pátý s označením P5 odhalil Hubbleův vesmírný teleskop roku 2012 (předcházející objevy od roku 1978 jsou Plutonovy měsíce Charon, Hydra, Nix a P4). 

plat, mzda, viz ceny

Plataiai, m. v Boiótii§ 776, 550, 525, 519, 490, 479, 431, 429 - 427, 421, 386, 379, 373, 371, 338, 316

Platón z Athén (gen. -óna)§ 1. filosof, narozen v aristokratické rodině jako Aristoklés, sourozenci: Adeimantos a Glaukón, 515, 460, 427, 408, 404, 399, 389, 388, 379, 366, 365, 361, 360, 384, 347, 341, 319, 310; 2. básník staré attické komédie, 428
Platón, ptolemajovský stratég Thébaidy§ 88, 85
Platón Epifanés, k. indobakterský, syn Eukratida I.§ 155

Platór z Illyrie, dynasta§ 220

Plautia, dc. A. Plautia č. 2, manž. P. Petrónia§ 2

Plautia Urgulanilla, dc. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Claudiova, přítelkyně Lívie Augusty§ 2

A. Plótius, legát§ 89

A. Plautius§ 1. o. M. Plautia Silvána č. 2, 2; s. M. Plautia Silvána a Urgulánie, b. M. Plautia Silvána, manž. Vitellie§ 2, cos. suff. 1-; 3. s. A. Plautia č. 2, 2

C. Plautius, praet.§ 146

Q. Plautius, s. A. Plautia č. 2§ 2

P. Plautius/Plótius, tr. pl.§ 70

C. Plautius Deciánus§ cos. 329

L. Plautius (či Plótius) Gallus, řečník a učitel řečnictví§ 100

M. Plautius Hypsaeus§ cos. 125

C. Plautius Proculus§ cos. 358, mag. equit. 356

P. Plautius Proculus§ cos. 328

P. Plautius Pulcher, s. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Vibie§ 2

 

M. Plautius Silvánus§ 1. tr. pleb. 89; 2. cos. 2, s. A. Plautia a Urgulánie, b. A. Plautia; 3. s. M. Plautia Silvána č. 2 a manž. Apronie, 2

C. Plautius Vennó nebo Vénox§ cos. 347 a 341

L. Plautius Vennó nebo Vénox§ 1. cos. 318; 2. cos. 330, nebo identičtí?

A. Plautius Urgulanius, s. M. Plautia Silvána§ 2

 

Plautus§ = T. Maccius Plautus

Plautus, římský vítěz isthmií§ 228

plavání, viz lázně
plavba, viz mořeplavba

plébs, plébés, plébéjové,  č. také plebejové, svobodný římský lid-občané nearistokratického původu§ 494, 486, 471, 445, 432, 421, 409, 385, 377, 376, 368-366, 356, 351, 339, 325, 287, 279, 255, 139, 145
S patriciji/aristokraty a propuštěnci tvořili plébéjové římský národ/populus Rómánus. Plébs urbána, městký lid, byl závislý na bezplatně rozdávaném obilí a zvýhodněných cenách dalších potravin, viz pod obilí. Počítáni byli pouze svobodní muži s občanstvím rození v Římě, nebo tam žili/domicilium Romae. Přechod od pl. k patriciům, viz, byl možný vůlí senátu, v císařské době na popud principů. Za republiky byla část Claudiů pod jménem Clódiů plébéji. Z plébéje Flávia Vespasiána se naopak stal patricij, podobně z Didia Iúliána.

Pleistainos z Aitólie, strat.§ 279
Pleistainos z Athén§ arch. 141

Pleistanos z Élidy, filosof élidské školy§ 399

Pleistarcheia§ = Hérákleia na Letmu

Pleistarchos z Makedonie, b. Kassandrův§ 313, 312, 302, 301, 299, 295
Pleistarchos ze Sparty, k., syn Leónidy I.§ 480, 458

Pleistoanax ze Sparty, též Pleistónax, k., syn Pausaniův§ 458, 457, 446, 445, 427, 421, 408

Pleistolás ze Sparty§ efor epón. 422

Q. Pleminius, propraetor§ 205

Plémmyrion, mys jižně od Syrákús§ 413

pleš, plešatost, viz móda

Pleuratos, Pleurios, jm. ill. králů:§
Pleuratos I.§ 231, 272, 250, o. Agrónův
Pleuratos II.§ 217, 213, 200, 196, 189, 212, 206, 205, 181, syn Skordilaidův
Pleuratos III.§ 168, syn Genthiův
Pleuratos z Illyrie, dynasta§ 1. 344; 2. 170

Pleurón, m. v Aitólii§ 315, 167, 165

C. Plínius Secundus Maior/Starší§ 600

L. Plínius Rúfus, legát S. Pompeia§ 36

plodiny, rostliny, viz zemědělství

Plótius§ = Plautius

Plútarchos z Eretrie, tyrannos§ 349, 340
Plútarchos z Chairóneie, literát a biograf§ 362, 343

Plútis, strana „boháčů“ v Mílétu§ 611

Pnytagorás ze Salamíny na Kypru§ 1. 374, nevládnoucí syn Euagory I.; 2. 351, 332, k.

Pnyx, sněmovní pahorek v Athénách, srov. pod Athény§ 411

pocty, božské smrtelníkům, viz bůh a hérós

Po/Bo, souložnice císaře Kao-cu§, matka Wena§ 180

 

Po Čchi/Bo Qi n. Bai Qi, vojevůdce Čchinů§ 293, 280, 278, 260, 258

 

Po-ťü/Boju, m. v provincii Chu-pej, dn. Ma-čcheng/Macheng§ 514

 

počasí, viz klima

počty obyvatel, lidí, otroků atd. viz pod otroci

Podanemos ze Sparty, nauarchos§ 393

Podeiculí§ = Peuketiové

podium, podion, viz pod divadlo

podkova, viz pod cestování a vojenství

podnebí, viz klima

podnikání, podnikatelé, firmy, viz pod ceny

Tradice jako řemen: Nejstarší firmy na světě fungují patnáct století

V Paříži existuje klub sdružující podnikatelské společnosti, které fungují nepřetržitě nejméně dvě stě let a zůstaly pod kontrolou jedné rodiny a dodnes jsou někým z jejích členů řízeny.

Bratrstvo, které vzniklo roku 1981, si říká Enochovci, Les Hénokiens, podle starozákonního Metuzalémova otce, který se podle židovské tradice dožil 969 let a je synonymem pro vysoký věk. Enoch sám prý ve věku 365 let zmizel kamsi s židovským bohem. Spolek momentálně sdružuje dvaatřicet firem ze sedmi zemí, které se navzájem každoročně hostí: třináct firem je z Itálie, deset z Francie, čtyři z Německa, dvě z Japonska a po jedné ze Španělska, Nizozemí a Severního Irska.

Nejstarším členem je firma stavitelů buddhistických chrámů Kongo Gumi, kterou roku 578 v Ósace založili Korejci. Dnes kromě toho stavějí obytné a kancelářské domy; zkrachovala však roku 2006 a do seznamu už nepatří. Druhá nejstarší firma je také z Japonska: Hoši, hotel (rjokan) v japonském Komacu, byl založen roku 718. Ve 46. generaci podnik vede Zengoro Hoši a rodinným mottem je "Pozor na oheň, uč se od vody a spolupracuj s přírodou".

Firemní enochovci
rok založení        název                                            obor                    země

578                     Kongo Gumi                                   stavitelství           Japonsko
718                     Hoši                                               hoteliérství          Japonsko
1000                   Château de Goulaine                       vinařství               Francie
1000                   Fonderia Pontificia Marinelli              zvonařství            Itálie
1141                   Barone Ricasoli                               vinařství              Itálie
1295                   Barovier & Toso                              sklářství               Itálie
1304                   Hotel Pilgrim Haus                          hoteliérství           Německo
1326                   Richard de Bas                               papírenství           Francie
1369                   Torrini Firenzu                                zlatnictví               Itálie
1385                   Antinori                                         vinařství                Itálie
1438                   Camuffo                                        loďařství                Itálie
1495                   Baronnie de Coussergues               vinařství                Francie
1500                   Grazia Deruta                                keramika               Itálie
1526                   Fabbrica D´Armi Pietro Beretta       zbrojařství             Itálie
1530                  William Prym                                  železářství             Německo

zdroj: The Economist, www.familybusinessmagazine.com, www.henokiens.com/vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 22/05


podpora, sociální, viz daně a ceny

podzim, začátek a rovnodennost (23. 9.)§ 429, 217

podunajská říše, monarchie, první v historii§ 44

podvod finanční, malversace, viz pod ražba mincovní, bohatství

Poediculí, řec. Poidikúloi, jihoital. illyr. nárůdek§ 89

Poení (lat.), Púnové§ = Karthágo

Nezměňovat s Poenínus: Iuppiter Optimus Máximus Poenínus měl chrámek s ubytovnou ve Velkém svatobernardském průsmyku (a žádný Pún, Poenus, tudy s Hannibalem netáhl); svatyně vypleněna monotheisty roku 394. 


C. Poetelius Libó Visolus§ 1. tr. pleb. 358; 2. cos. 360 a 346; 3. cos. 326 a 313

M. Poetelius Libó Visolus§ cos. 314

pohádky, viz pod Mesopotamia a Tisíc a jedna noc

pohlavní choroby v moderním rozsahu starověk neznal, viz sex

pohřeb, pohřby, do země, žehem, pohřbívání; pohřební hry viz gladiátorské, srov. pod oběti§ 78

Nejmasovějším pohřbem za živa byla poprava dvou set tisíc vojáků čchinské armády roku 207, viz tam.

Hellénové zprvu své aristokratické zemřelé zpopelňovali, srov. homérské epy. Po roce 770 nabývaly na četnosti pohřby do země a kolem roku 750 v Attice dokonce žeh vytlačily. Kolem roku 700 se však vrátili Attičané ke kremacím. Devátého dne po pohřbu konány oběti enata (pl.; od ennea, devět). Počítáno podle hellénských zvyklostí, tzn. že obětováno bylo duchu dne osmého; římská hostina toho dne se jmenovala céna novemdiális.

Pokud některý z vůdců zemřel v cizině, obvykle byl na místě pohřben žehem a popel v urně donesen do vlasti. U Římanů senát zavedl roku 90, aby padlí byli pohřbíváni na místě, kde zemřeli a doma nevzbuzovaly za spojenecké války pohřby špatnou náladu.

Těla perských a spartských králů bývala v poli zalévána do medu, pokud se nástupce rozhodl pohřbít je doma. Jak ve Spartě tak v Persii odpouště nový král dluhy vůči koruně. Pokud zemřel někdo na moři a tělo nebylo nalezeno, uctili ho pozůstalí prázdným náhrobkem, cenotaphem.

Tělo Friedricha I. Barbarossy, který se roku 1190 na třetí křížové výpravě utopil v Kilikii v řece Salefu, chtěli do Evropy dopravit naložené v octu. Nápad nevyšel a jeho ostatky nejsou k nalezení.

Římským funebrákem, pohřebákem a „havranem“ byl libitínárius, podnikatel v pohřebnictví. K ruce měli řídící pohřbů, dissignátórés, a spolupracovali s pohřebními souručenstvími, collégia fúneráticia. Nápisně je nejznámější z Lánuvia, léx collégií fúneráticií lánuviní, z 9. června 136+. "Dobře a přičinlivě konejme, abychom odchod zemřelých důstojně vyprovázeli...," a novým členům říká dávná "společnost přátel žehu", aby si nejprve přečetli stanovy spolku a později si nestěžovali. Lexs collégí (sic) začíná zápisným: sto séstertiů a hodně litrů dobrého vína, víní boní amphoram (přes 26 litrů), měsíčně pět assů příspěvků a kdo nezaplatí půl roku, pohřeb mu hrazen nebude. Kdo platil řádně, mohl se těšit na tři sta séstertiů od souručenství, nicméně pohřeb bude pěšmo, exequiae (sic) autem pedibus fungentur.

 

Pokud bylo třeba, zajišťoval plačky, praeficae s jejich nářkem, nénia/naeniaClínicus medicus doby císařské byl lékař u lůžka, ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb. Dělá si legraci z jakéhosi člověka Martiális: „Nedávno byl medikem, nyní je hrobařem chudáků Diaulos; to, co dělá jako hrobník, dělal už jako lékař.“

 

Vespilló byl pohřebník chudých, jejichž pohřby se konaly obvykle až na večer, fúnus plébéium, tacitum/translátícium či trálátícium, "tichý, obyčejný, prostý" (protikladem byl fúnus indictívum, "pohřeb hlasatelem ohlášený"). V noci za svitu loučí byly pohřbívány děti, fúnus acerbum, "pohřeb hořký".

Roku 38 vydal senát zákon povolující spalování těl až dvě míle od hranic Města. Znovu zákaz pohřbívání ve Městě vydal císař Antónínus Pius a po něm M. Aurélius. Reagovali na módu zbohatlíků; tradičně totiž platil zákaz pochovávání vhradbách ve všech hellénských a italských městech. Zákony XII. desek Římanům na rozdíl od etruských zvyklostí zakazovaly pochovávat zesnulé se zlatem; zřejmě po hellénském zvyku.

Edikt augustů Honória a Theodosia II. ze srpna 409 praefectovi praetorio Aetiovi nakazoval, aby se v žádném případě nepřekračoval v metropoli počet hrobníků na 950, číslo jistě zajímavé na tak pozdní dobu.

Hellénský zvyk dávat mrtvým na jazyk na cestu do podsvětí pro Charóna minci převzali ve Střední Asii v posledním století př. n. l. usazení kočovníci Saků (nebo se jedná o hroby Kušánů?).

Jediným z římských vládců, jemuž se po násilné smrti nedostalo řádného pohřbu, byl roku 222 n. l. Syřan Héliogabalos. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu (tak také skončil reformátor Ti. Sempronius Gracchus roku 133). Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně. Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a k tomu Arabkou), která se účastnila jednání senátu.

Nejdražší pohřeb v historii zřejmě vystrojil Alexandros Veliký roku 324 svému příteli Héfaistiónovi, který zemřel v Ekbatanách. Pohřební hranice, žároviště, s náklady přišla na deset tisíc talentů, a po roce, po Alexandrově smrti nebyla dostavěna; její stavba tedy byla zastavena a o jejím osudu není dále nic známo. Alexandros během příprav na pohřeb pobíjel odbojné Kossaie/Kassity, pravděpodobně po vzoru lidských obětin přinesených Achilleem Patroklovi.

Svérázný pohřeb žehem uspořádala Mausólovi, svému manželovi a bratrovi, Artemísia ii., dříve než dala v Halikarnássu stavět po něm pojmenovaný div světa: bratrův popel smísila s jeho v prášek rozdrcenými kostmi ve vodě s vonnými látkami a vypila. Chtěla mu tak být živoucím hrobem.

Pohřební modely s žánrovými výjevy z pozemského života, s postavičkami řemeslníků, služebných atd. patří k výbavě egyptských hrobů od staré říše. Zřejmě jsou pravěkem pro křesťanské „jesličky“. Zvyk souvisí s vyvražďováním služebnictva na doprovod velmože na onen svět, viz pod trpaslíci, lidské oběti. 

V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků. Nejstarší kostry jtrpaslíků sou z pohřebního komplexu králů Aha a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy. Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty.

Pohřební komory, malovaná mausolea, zádušní domy apod. Hellénové ani Římané nestavěli, třebaže je znali od Egypťanů, Lýdů a Etrusků. Nejstarší známá rodinná hrobka s freskami je v makedonských Aigách. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji.
Srov. pod sarkofag.

Pohřby žehem pod širým nebem praktikují dodnes indičtí hinduisté. Jen ve Varánasí/Benares bývá ročně spáleno a do řeky Gangy naházeno ostatků ze čtyřiceti tisíc těl. Pro nedostatek peněz na dřevo končívají v řece nedokonale spálená těla. Hinduisté jsou přesvědeni, že přes žároviště a posvátnou řeku vede cesta do nového života.
Naopak proti žehu brojí muslimové a drží se pohřbu těla zabaleného do látky do země.

pojištění, zdravotní a sociální pojistky, pojišťovny, lodních nákladů, viz také pod důchod
Patřilo ke starým praktikám foiníckého a hellénského obchodu a podílnictví na risicích námořní dopravy je nejstarší pojišťovnické odvětví. Jako spoluúčast na podniku vstupovali za úrok do hry bankéři, ve větších případech konsorcium finančníků, viz pod bankéři. Instituce pojišťoven neexistovala, nepojišťovalo se ani nic dalšího (stavební risika, majetek, zdraví apod.). Existovala však pohřební bratrstva, která se postarala o náklady na pohřeb.

Zřejmě první pojištění zdraví praktikoval vyhlášení karibský pirát Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), který se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“. Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Viz pod otroci. Jiní bukanýři vypláceli sto stříbrných za oko ztracené v boji a pět set za amputovanou nohu.

Komerční pojištění jiného typu, pojistné uměleckých předmětů apod., neexistovalo. První zaměstnanecké zdravotní pojištění bylo zavedeno roku 1883 v Německu. Pro srovnání: pojistná částka pohřebních předmětů vystavovaných roku 2004 v Basileji činila jednu miliardu švýcarských franků.

Po, pinyin: Bo, manž.-císařovna Ťingova§ 157

 

poklady, viz pod zlato a ceny

pokladník, viz tamiás

pokuta finanční, odsouzen k pokutě, pokuta jako tribut§ 732, 489, 434, 359, 356, 322, 296, 295, 249, 240, 220, 218, 197, 155, 148, 84, 39
Největší pokutu jedinci jako trest za nesplnění státního úkolu udělili roku 489 Athénští Miltiadovi za to, že nedokázal dobýt Paru. Protože padesát talentů ve stříbře nesehnal, ani nemohl, byl uvězněn a zde zemřel (?). Obdobnou sumu ze stejného důvodu, a také lokvidačně, uložili Achájové svému vojevůdci o tři sta padesát roků později.

Na jaře roku 148 vystoupila Sparta opět ze Spolku Achájů. Achájský stratégos Dámokritos však Lakedaimonské přesvědčivě porazil a do podzimu Achájové plenili celou Lakóniku. Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, byl Dámokritos pokutován vysokou pokutou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu.
Kromě soudů a sněmů finanční pokuty ukládaly u Hellénů náboženské instituce (amfiktyonie), v Římu kromě soudců pokutovali ještě censoři. Finančně byly trestány státní vzpoury, účast na válkách apod.

Pola (lat.), Polai (řec., pl.), m. v Istrii, dn. Pula v HR§ 34

polemarchos, „velitel do války“, v Athénách pův. nejvyšší vojenský velitel (do 5. st.), později úředník s policejní a soudní pravomocí (měl na starosti metoiky); ve Spartě byl p. velitelem mory§ 594, 501, 490, 487

Polemarchos ze Syrákús, s. Kefalův, b. Lýsiův, Lýsaniův a Euthydémův, filosof§ 404


Polemaios z Makedonie§ = Ptolemaios

Polemoklés z Rhodu, vojevůdce§ 220

Polemokrateia, manž. Sadaly II., m. Kotya VII.§ 45, 42, 28

Polemokratés z Makedonie, o. Kleandrův a Koinův§ 334, 326

Polemón z Athén§ 1. scholarchos Akadémie, 316, 300, 270; 2. arch. 312
Polemón z Ília, zvaný Periégétes, „Průvodce, Vykladač“, autor mnoha periégétických spisů, průvodců Helladou§ 220, 160
Polemón z Makedonie, diadochos§ 322, 321, 319, 318, 316, 315

Polemón, jméno pontských králů:§
Polemón I. Eusebés, syn Zénóna z Láodikeie/Lyku, k. Pontu a Bosporu, manž. Pýthodóridy, o. Antónie Tryfainy§ 46, 40, 36-34, 26, 15, 14, 12, 8
Polemón II., k. Pontu a Bosporu, syn Pýthodóridy Filométór s Polemónem I.§ 35, 8, 1

Jeho jméno jako římského občana: Markos Antónios Polemón Pýthodóros. Srov. jeho pravděpodobného potomka, sofistu M. Antónia Polemóna, roku 35

polibek, políbení ruky, viz proskýnésis a kuchyně/kulinářství

policie, policisté, zpravodajské služby, špioni, špionáž:
Policejní služby existovaly ve všech hellénských a hellénistických státech (srov. pod Athény). Klasický egyptský společenský systém, kde všechno patřilo králi, neměl žádný represivní aparát, protože neexistovala oposice, ani její náznak. Ve střední a nové říši byli kněží autonomní a král na ně nedosáhl. Srov. ale aféry s vykradači hrobů.

V novoassyrské říši fungovali jako tajní policisté věštci z vnitřností, bárú, znalí astrologie apod. Vládci je rozmisťovali po říši, aby si všímali neobvyklých jevů, nemocí, sklizní, nepřátel za hranicemi a co z toho vyplývalo při zkoumání hvězd.
Perskou říší cestovaly „královy oči“, tajní agenti informující přímo krále králů o poměrech, lidech a názorech. Sparťané měli dokonce jednu velmi specifickou instituci v pravomoci eforů na dohled nad heilóty a všemi Nesparťany, krypteiu. V jejím rámci sledovali Sparťané pohyb porobených obyvatel Lakóniky (méně dramatickou interpretaci krypteie viz pod Sparta).

Peršané se naučili organisovaných udavačských služeb využívat od Babylónců (srov. zde výše), systém podávání zpráv o situaci v zahraničí a náladě mezi obyvatelstvem používali egyptští panovníci a vládcové městských států syrských (srov. roku 2002 nálezy v Qatně, v nichž „výzvědná služba“ krále Idandu varovala před silou Chetitů a doporučila mu, aby se připravil na svůj konec).

Prodromoi byli u hellénského vojska zvědové, skauti, pohybující se před hlavním šikem (dosl.: ti, kteří běží před vojskem a jiný význam: lehké předsunuté jednotky). První evropskou výzvědnou akcí literárně zachycenou je v příběhu Íliady noční výprava Dioméda a Odyssea do nepřátelského ležení.

Za příklad fungující vojenské špionáže poslouží tažení Alexandra Velikého (ovšem až na selhání rozvědky, obou rozvědek, před bitvou u Issu, kdy se pochodující armády minuly!), nebo Hannibalova špionáž v nepřátelské Itálii a Caesarova v Gallii i o dějích v Římě, když byl ve válce.

K posílání informací používáno záhy různých kódovacích tabulek k šifrovaným dopisům. O kryptografii nebo steganografii píše v polovině 4. století již Aineiás Taktikos (oba výrazy pocházejí od přikrývat, skrývat, tajit).

Spartští efoři se domlouvali se svými lidmi ve válce pomocí skytaly, dvou hůlek o stejném průměru a velikosti, kterou měl k disposici pouze odesílatel a adresát. Na ni namotaný řemen tak, aby spirálovitě pokrýval plochu hůlky, odesílatel vodorovně popsal, z hůlky stáhl a po poslu vyslal. Po namotání na stejný průměr se písmena seřadila do správných řádků. Ne příliš rychlé byly vzkazy namalované či vytetované na oholenou hlavu, na níž před cestou za adresátem dorostly vlasy.

První speciální kryptologickou příručku pořídil roku 1518 Johannes Trithemius Polygraphiae libri sex. Opat benediktinského kláštera v německém Spanheimu přidělil písmenům abecedy kódová slůvka z křesťanských modliteb. Ostatně zřejmě již ze starověku fungovala methoda Caesar, při níž se napsané písmeno četlo hláskou v abecedě o tři další (A – D, B – E atd.).

V Trithemiově době si už každý evropský mocnář včetně papežského státu a kardinálů vydržoval síť špiclů, agentů a lidí na špinavou práci. Například Alžběta I. Anglická (1558-1603) byla cílem katolických velmocí papeže, francouzského a španělského krále, kteří všichni se chtěli zbavit protestantismu na britských ostrovech. Díky špionážní a agentské síti, kterou vybudoval a roku 1568 spustil její státní tajemník Francis Walsingham (zemřel roku 1590), odhalila pokus o převrat, který měl na trůn posadit skotskou katoličku Marii z rodu Stuartů (sťata 1587), nedala se zaskočit mohutnou Armadou Filippa II. Španělského a v podstatě její vláda byla začátkem konce jižanské katolické hegemonie nad Evropou a nástupem protestantického severu.  

Informační služby za principátu od Tráiána plnili frúmentárií, dosl. lidé kolem zásobování, se sídlem na Caeliu v „cizineckém táboru“, castra peregrínórum. Od Hadriána dokonce se z nich stali tajní policisté - špiclové, kteří dokonce sloužili jako vojenská policie a také jako kontrarozvědka, frúmentárií. Za hranicemi střežili nálady barbarů a sbírali o nich informace. Informovali o náladě obyvatelstva, dohlíželi na chod státní pošty; nepochybně předchůdci novověkých tajných. O jejich možnosti sňatků viz pod legionáři. Za dominátu se policistům říkávalo beneficiárií a jejich placeným práskačům cúriósií, policejním seznamům mátríx, mátricés.

Sloužili dle potřeby. Hadriánus byl velmi zvídavý a špiclové sledovali lidi ode dvora včetně jejich korespondence. Commodův milenec Saóteros se vymkl kontrole a řádil jako zvíře. Bez vědomí císaře byl odstraněn spiknutím lidí z císařovy grady. Vrahy byli frúmentárií, tedy tajní policisté. Viz též udavačství. • Moderní srovnání: v Německé demokratické republice (DDR) se sedmnácti miliony obyvatel registrovala a v různých časových úsecích využívala Státní bezpečnost (StaSi) o více než devadesáti tisících zaměstnancích 189 tisíc udavačů. Jak ukázal příklad jistého literáta Knuda Wollenbergera lidé donášeli i na své manželky. Komunistický státní útvar na území Německa, sovětský protektorát, existoval v letech 1949-1990. V Československu, v dalším ze sovětských satelitů, obdoba StaSi se zkratkou StB, zaměstnávala rovněž přes devadesát tisíc lidí a v různé podobě jí donášelo a udávalo na 175 tisíc občanů.

Frúmentárie zrušil Diocletiánus, neboť často zneužívali moci. Nahradil je jednotkou jménem agentés in rébus, tj. jednateli ve věcech, tajnými. Oddíl vojáků mimo uniformu čítal 1100 jízdních poslů, vojenských špionů a kontrolních agentů v provinciích. Odtud pochází novověké agent ve významu vyzvědač, špion. Jak vidět „tajné služby a policie“ jsou od počátku lakovány komickou tinkturou nenápadnosti: monitoring zásobovací situace v ubikacích pro cizince…

Ovšem již o půl století později se upozorňuje na jejich zkorumpovanost, že se dokonce dali zaplatit barbary, aby informovali o poměrech na římské straně. Řadoví agenti byli používání na „špinavou práci“, na odstraňování nepohodlných lidí, v poli byli používáni jako dnešní členové ze speciálních vojenských oddílů (diversní činnost apod.). • Osud odhalených špiónů býval krutý. Když koncem roku 217 dopadli Římané kartháginského špiona, který ve Městě fungoval dva roky, usekli mu ruce a poslali pryč.

V Číně je první zachovanou policejní zprávou zápis komisaře, jak si roku 217 za Čchina počíhal na zloděje.

V novějších dějinách zavedl tuhý policejní režim velkokníže moskevské a ruský car Ivan IV. Hrozný/Groznyj z Rurikovy dynastie (zemřel 1584). Jeho opričniki sledovali p=o sedm let vysokou šlechtu-bojary a kněze, které panovník podezříval z permanentní zrady. Ve shodě s praktikami některých římských imperátorů obdarovával Ivan své věrné z řad nižší šlechty, cizinců a Tatarů majetky obětí "bdělosti" opričniků; podobné je i to, že proti senátorské elitě v Římě postavili principové byrokracii složenou z třídy jezdců a propuštěnců, Rurikovec se opřel o všechno, co bojary nesnášelo. Počty obětí šly do desítek tisíců, místy postihl teror celá města (Novgorod). Na rozdíl od Říma moskevské šílenství oslabilo na dlouho státní moc. 

Za největší akci tajných služeb v dějinách lze pokládat vyzbrojení a vycvičení mudžáhidů v Afghánistánu v protisovětském odboji za okupace země 26. prosince 1979 až 15. února 1989. Bez vědomí americké veřejnosti (přesněji: příliš se o tom v novinách nepsalo) vedla CIA válku proti sovětské (= ruské) armádě a KGB poslední z bojů období studené války.

Miliardy na vyzbrojení pocházely z naoko privátních amerických zdrojů a tajných fondů CIA a několika arabských zdrojů, především ze Saúdské Arábie. Hlavním koordinátorem protisovětské akce byl kongresman Charlie Wilson z Texasu („Charlieho válka“). Protože Američané měli jediný cíl, vyhnat Rusy z Afghánistánu, po jejich vyhnání a po krvavém svržení komunistického proruského režimu v Kábulu se však do sebe pustily dosavadní odbojové skupiny.

Nejsilnějšími se stali ultraradikální džihádisté, které se roku 1998 zmocnili vlády nad téměř celou zemí; byli vyzbrojeni nejmodernější americkou technologií pozemní války. Akce CIA a finance arabských ropných ultrrakonservativních monarchů tedy nevedly jen k osvobození Afghánistánu od Rusů, ale ve svém důsledku především k radikalisaci muslimských fundamentalistů ("islamistů") po celém světě (srov. pojmy Tálibán, tálibové, bin Ládin, al-Qáida a lokální miniqáidy v Thajsku, Indonésii, na Filipínách, v arabských a afrických muslimských státech etc.).
Srov. také pod líctor, rhabdúchos, mastigoforos.

Řím závěru republikánské éry byl vpravdě stokou, kam se natahal veškerý latinský proletariát i cizinci a cizověrci. Byl zaplaven klienty a masou otroků velkých aristokratických rodin, plebejů zbohatlých na pronájmu cel a odírání provinciálů a propuštěnců obvykle neřímského původu, kteří nadělali majetky v bankovnictví a podnikatelském pojišťovnictví (námořní doprava). Pouliční kriminalita byla hrozná, pravděpodobně horší než v soudobých centrech latinské části Ameriky (Tegucigalpa, Ciudad de Mexico, Caracas etc.). Nikoho z elit přitom nevzrušovala otázka policejní bezpečnosti. V okolí Města a v jeho ulicích po setmění nebylo možné se volně pohybovat leda v doprovodu silných ozbrojených oddílů, nebo si bezpečnosti dopředu vykoupit u místních gangsterů. Pobřeží ohrožovaly pirátské bandy, vnitrozemí multinacionální briganti skládající se z uprchlých otroků, gladiátorů a vojáků. Pořádek čas od času udělaly legie, také v Římě na pořádek v neklidném cirku dohlíželi vojáci/praetoriáni.

Metropole říše žila několik životů, které se jen tu a tam setkávaly: aristokraté se svými rodinami a služebnictvem, svobodní řemeslníci-občané, svobodný proletariát, elitní propuštěnci a k tomu lidé bez římského občanství. Pořádek vnášely elitám a propuštěncům nálady principů, tedy strach z nich a hry velkoobchodníků obilím, mlynářů a pekařů, neboť při hladu se "lid" bouřil a muselo se mu rozdávat buď za velmi snížené ceny anebo rovnou gratis. "Lid" se těšil na výroční i mimořádné podívané, při nichž se ledacos rozdávalo v cirku a měl na očích vždy nějakou co do krutosti vynalézavou popravu dopadeného pouličního bandity a zločince: perversní krutost byla jediným prostředkem k tlumení římské zločinnosti.


poliorkétika, znalost obléhání měst:

Za nejlepší hradby byly považovány v Helladě opevnění fóckého města Ambros, Býzantia a Rhodu, které prý ale všechny překonalo opevnění hellénistické Messéné, v pozdní antice auréliánské hradby Říma, viz tam.
Obléhání a dobývání měst je stará vojenská disciplina a v předhellénském světě dospěli k technické špičce v oboru především Assyřané a Foiníčané, i když s touto znalostí přišli na svět už Sumerové.

Sama hellénská tradice přičítá např. vynález obléhacího beranu Karthágincům, když obléhali Gady (Cádiz). Jistý vojenský inženýr Pefrasmenos z Tyru pak umístil tuto dlouhou kládu s železnou hlavou na bourání zdí na dřevěnou konstrukci a takto zdokonaleným nápadem vojáků z pole prolomil gadské hradby. Podle další hellénské tradice měl želvu vynalézt Artemón z Klázomen.

Největší želvu zkonstruoval Hégétór z Býzantia. Obléhací stroje pro devítiměsíční obléhání města Samos roku 441 postavil Artemón z Klázomen zvaný Periforétos, tj. Všude nošený, neboť prý byl chromý a odkázaný na nosítka. Během obléhání však dokázal Melissos dvakrát Athéňany porazit před Samem.
Celou konstrukci berana zpojízdnil ve 4. století Gerás z Chalkédonu, když berana opatřil koly a celého obložil vlhkými kožemi, aby byli dobývající vojáci chráněni před střelami a beran před snadným zapálením. Tak vznikla tzv. beranová želva.

Rozkvět poliorketiky zaznamenala doba Filippa II., který během svých válek o makedonský přístup k moři obléhal a dobyl mnoho měst. Jako technici v jeho službách vynikli Polyídos z Thessalie, z něhož pak vyšli Diadés a Chariás. Ti již pracovali pro Alexandra Velikého. Diadés se ve své knize o poliorketice chlubil tím, že vynalezl pohyblivé obléhací věže, které byly dopravovány současně s pochodujícím vojskem stavebnicově rozložené (vedl obléhací práce před Tyrem). Obléhací věže - helépole - byly opatřeny epibathry, tj. sklápěcími můstky, po kterých přecházeli dobyvatelé na hradby obléhaného města.

Měl k rozvoji vojenství přispět vynálezem vrtačky na hradby (na obdobném principu jako beran, trám zakončen železnou špičkou), skládací přístroj ke zlézání hradeb, s jehož pomocí se dala snadno na úrovni hradby ve výšce sklopit plošina a obléhatel mohl bojovat s obléhaným na stejné úrovni ve stoje. Vymyslel a do provozu uvedl i další typ hradebního bouradla, zvaného havran (či jeřáb). Za vynálezce helépolí jindy platil Alexandrův mechanik Poseidónios, jindy až Démétrios Poliorkétés.
Současníkem a účastníkem Alexandrova tažení byl Démoklés či Deimochos, autor spisu o válečných strojích.

První obranný stroj, vybudovaný přímo do hradeb, předvedl na modelu na Rhodu stavitel jménem Kalliás z Áradu (tedy nikoli Hellén,ale Foiníčan?). Byl to otáčivý jeřáb, který měl útočící helépoli uchopit a přenést ji dovnitř hradeb. Rhodští byli nadšení a poskytli staviteli roční plat, který předtím pobíral jejich městský inženýr Diognétos.

Když ale přirazil roku 305 k městu Démétrios I. Poliorketés a dal stavitelem Epimachem postavit největší tehdy známou helépoli, která měla vážit na 180 tun, Kalliás prohlásil, že jeho vynález na ni nestačí. Musela tedy pomoci Diognétova lest: před blížící se helépolí prolomili Rhoďané hradby a na prostranství před hradbami celou noc nosili vodu, bláto a výkaly: druhého dne s měkké půdě Epimachova helépole uvízla a protože byla daleko od hradeb, byla k ničemu.
Vyhlášeným stavitelem helépolí byl Thessalan Níkónidés pracující pro Mithridáta Eupatora.

Démétrios zahájil roku 305 obléhání Rhodu, který měl smlouvu s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios zde znovu použil svých slavných helépolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem těchto obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Třebaže pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo tak nákladné a vyhlášené, že přispělo ke vzniku přízviska Démétria I. Poliorkétés, čili Dobyvatel měst.

Proti hradbám i helépolím se nejčastěji bojovalo pomocí podkopů. Při obléhání illyrské Apollónie Filippem V. roku 214 se obrany města účastnil i alexandrijský stavitel Trýfón. Dal pod zemí vykopat několik podkopů směrem k obléhatelům a v nich umístit bronzové nádoby. Ty se pak při postupu nepřátelských razičských prací chvěly a resonovali. Podle toho věděl Trýfón, kde už nepřítel kope a otvory se shora na něj dal lít žhavou horninu a vařicí vodu smůlu.

První obranu proti tunelům kopaným proti hradbám měst pomocí odposlechu bronzových štítů ale poprvé v historii v hellénském světě použil jistý kovář v Barké, kterou někdy před rokem 512 po devět měsíců obléhali Peršané. Taktici ovšem při výkladu o dobývání měst počítali na prvním místě spíše se lstí než přímou silou. Aineiás Taktikos proto věnoval kapitoly o tom, jak udržet brány města otevřeny, jak otevřít zevnitř závory nebo jak obelstít pojistky dveřních závorek či jak si udělat „paklíč“ na otevření pojistkového mechanismu na zajištění brány.

Po bitvě u Salamíny se spolek Peloponnésanů rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Po bitvě roku 370 prorazili zeď z roku 480 mezi Kenchrejemi a Léchaiem Thébané. Podobnou zeď si postavili chersonéští Hellénové proti Thrákům přes poloostrov v nejužším místě isthmu ochrannou zeď, která byla dokončena ještě před žněmi: napříč poloostrovem dal zeď postavit Miltiadés (IV.). Asandros (vládl od roku 46) mj. postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

Aineás Taktikos z Arkadie (ze Stymfalu?), stratégos spolku Arkaďanů, sepsal nejstarší známý spis o vojenství, z něhož se zachovala i část o hájení měst Poliorkétikos. Při obléhání Býzantia roku 340 řídil makedonské obléhací práce poliorket a autor knihy o architektuře Polyídos z Thessalie. Jeho žáci Diadés a Chariás řídili později obléhací práce v armádě Alexandra Velikého.

O mechanice, hydraulice, obléhacích strojích atd. psal veleslavný alexandrijský mechanik Hérón, autor mimo jiné prvního parního stroje a spisů jako Automata, zřejmě v 1. st. n. l. Viz též pod vojenství. Možná to byl on, jemuž Vespasián odmítl vzít nějaký nápad na snadné a levné přenášení velkých sloupů v Římě slovy: "Dovol mi dát mým hladovým lidičkám obživu! (Sine me pascere plebeculam esurientem)"
O prvním známém obléhání města viz války a rok 3500.

polichnion, viz polis

polis, město, občané, stát (městský), dtto polisma, k tomu polítés/polítis, občan/nka, polítikos, občanský, státní – politický, ho polítikos, státník; zdrobněle polichné, městečko. Srov. pod synoikismos, Athény. Na rozdíl od nezávislých států města v monarchiích (Makedonie), která spadala pod krále, měla v čele jmenovaného politarcha/poleitarcha.

Seleukovské poleis v Syrii byly založeny podle tradičního vzoru s ekklésií, radou/búlé, prytany, grammateem-písařem, agoránomem, tamiem, agonothetem, gymnasiarchy, epónymními úředníky byli kněží dynastického kultu, hieromnémones, parafylax (?) etc. Známý dekret „Antiocheón tón Persikón“ (OGIS 233 z roku asi 205) je datován „za Hérákleita, syna Zóea, kněze Seleuka Níkátora, Antiocha Sótéra, Antiocha Thea, Seleuka Kallíníky, krále Seleuka a krále Antiocha a jeho syna, krále Antiocha (čili incl. obou žijících králů)“.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu, se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiocha, ktero s sebou na východ přinesl z Říma).

Na rozdíl od polichnion n. politeuma, město či samosprávná obec v rámci hellénského státu barbarské se „starostou“, ethnarchy, genearchy apod. byla polis n. polis hellénis obrazem hellénské tradice. Hellénská města v Syrii měla také vlastní ozbrojené milice, srov. politeumata židovská v Kýrénaice. Není jasno, proč se v pramenech objevuje rozdílné označení pro hellénskou osadu polis n. polis hellénis (druhé znamená zdůraznění i ethnické převahy obyvatel?).

politarchés, nejvyšší makedonský městský úředník za králů i Římanů, viz Obraz o konci Makedonie

politeuma§ viz polis

politika, státní hospodářská - první v Evropě§ 594
politika, partaje, politická strana, viz pod volby a dostihy

politturistika, viz turistika

Pollentia, m. na Baleárách („Mocné“, totiž město, dn. Pollensa)§ 123

Pollis ze Sparty, nauarchos§ 393, 388, 376

Polonnaruwa, Pollonarrua, sídel. m. čólských Tamilů na Cejlonu§ 450

Polos z Epidauru§ 712 (Ol.)

Polyainos z Athén§ arch. 14
Polyainos z Lampsaku, epikúrik§ 270

polyandrie, viz pod biandrie a ženy

Polyanthos z Korinthu, přijal perské peníze§ 395

Polyarátos z Rhodu, představitel protiřímské strany§ 172, 168-167

Polyarchos, vojevůdce Antigona a Seleuka§ 312

Polybiadés ze Sparty, vojevůdce§ 370

Polybios z Megalopole, syn Lykortův, politik a historik§ 200, 189, 181, 169 - 167, 162, 160, 147, 146

Polydamás ze Skotússy, věhlasný silák a olympioníkos§ 408
Polydamás z Farsálu, tágos§ 374, 369

Polydektés ze Sparty, o. Charillův§ 775

Polydóros z Fer, b. Iásónův§ 370
Polydóros ze Sparty, k.§ 754, 739, 720
Polydóros z Rhodu, sochař§ 50

Polyeuktos z Athén§ 1. politik, 340, 323; 2. arch. 249; 3. sochař, 280

Polyfrón z Fer, b. Iásónův§ 370, 369

polygamie, mnohoženství, a bigamie, dvouženství, správněji asi polygynie§ 398, 337, 324 a srov. pod Démétrios I. pass., 299 Pyrrhos I., Ptolemaiovci
V hellénském světě vzácné, tu a tam se vyskytovalo ve spartských královských rodech, srov. např. příběh Aristóna, otce Dámarátova; ryzí případ: Dionýsios I. Syrákúský se podruhé oženil se dvěmi ženami současně, s Dóridou a Aristomachou. Neprozradil, se kterou spal jako s první. S Dóridou měl tři děti, s Aristomachou čtyři. Z těchto jednu dceru provdal za svého syna z prvního manželství Dionýsia II., druhou za svého bratra. Srov. pod opakem polyandrie, biandrie.

polygloti, viz jazyky

Polygnótos z Thasu, malíř§ 472, 470

polygynie, viz pod polygamie

Polycharés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404
Polycharés z Messénie§ 764 (Ol.)

Polycharmos z Athén§ 1. arch. 45; 2. arch. 4 - možná, že identičtí
Polycharmos z Farsálu, tetrarcha§ 394

polychromie, viz sochařství

Polyídos z Thessalie, poliorket a autor knihy o architektuře§ 340

Polykleitos z Athén§ 1. arch. 110; 2. arch. 27 (?)
Polykleitos z Lárissy, o. Olympiady z Lárissy§ 229
Polykleitos ze Sikyónu§ 1. sochař, 500, 432, 423; 2. sochař, s. předešlého, 432
Polykleitos, ptolemajovský velitel§ 315
Polykleitos, žoldnéř v Syrákúsách§ 212

Polyklés z Kýrény§ 348 (Ol.)
Polyklés z Makedonie§ 1. velitel jednoho Antipatrova oddílu, 321; 2. rádce Olympiadin, 317

Polykrateiá z Argu, manž. Aráta ml. a Filippa V., m. Perseova§ 213-212

Polykratés z Argu, kondottiér a ptolem. strat. a královský rádce, s. zápasníka Mnásiada, vlivný muž§ 217, 211, 203, 192, 186
Polykratés ze Samu, tyrannos§ 532, 526, 522, 500, 494, 426

Polykritos z Aigíny§ 1. 491, o. Kriův, příznivce Peršanů; 2. 491, syn Kriův, bojoval na hellénské straně
Polykritos z Aitólie, strat.§ 244

Polyláos, vojevůdce Attalovců§ 252

[Poly?]médés z Argu, sochař§ 600

Polymnéstór z Mílétu, olympioníkos§ 596

Polymnástos z Kýrény§ 456 (Ol.)

Polymnéstos z Théry, o. kýrénského oikisty Alexandra z minyjského klanu Eufémů§ 631

Polyníkés z Élidy, olympioníkos§ 632

Polyperchón z Aitólie, strat.§ 244
Polyperchón z Tymfaie v Épeiru, diadochos, syn Simmiův§ 333, 324, 321, 319 - 315, 313, 309, 308, 306, 305, 303

Polyrrhéniá nebo Polyrrhénioi, m. na západní Krétě§ 272, 220

Polystefanos§ = Praeneste

Polystratos z Athén § 1. 250, epikúrik; 2. arch. 263; 3. jiný P. byl kondottiérem, který kolem roku 350 dostal v Athénách občanství (není v CSD)

Polyteknos z Chiu, tyr.§ 650

Polyteleia, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

polytheismus, passim a viz pod Bohové a jejich svátky v příloze, křesťanství

Polyxené z Épeiru§ = Olympias

Polyxenos Epifanés Sótér, k. v Indobakrii§ 130

Polyzélos z Athén§ arch. 367
Polyzélos ze Syrákús (dór. Polyzálos)§ 1. 483, b. Gelónův; 2. 473, b. Hieróna I.

Polyxenidás z Rhodu, nauarchos Antiocha III.§ 192 - 190

pomazat olivovým olejem§ viz pod kuchyně a rok 1020

 

pómérium, sakrální území Říma po obou stranách hradeb§ 23
P. rozšiřoval po Sullovi z císařů jen Claudius a Vespasiánus, podle jednoho zdroje též Augustus, Neró, Tráiánus a Aureliánus; Claudius připojil k Římu Aventínus. V pómériu zakázány pohřby, což bylo dodržováno po celé trvání polytheismu. Výjimkou bylo uložení Tráiánova popelu v jeho triumfálním sloupu.  

Pómétia, Suessa Pómétia (sg.), m. v Latiu u Pomptínských bažin, metropole Volsků§ 578, 503, 502, 495

Pomorje§ viz Anchialos

Pomořany, historická země na Baltu s centrem ve Štětíně§ 150

Q. Pompaedius Sílánus či Siló, vůdce Marsů (řec. Kointos Pompaidios Silón)§ 91 - 88
Pompaedius Siló, Ventidiův podvelitel, vnuk předešlého (?)§ 39

Pompaeló, gen. Pompaelóny, vlastně Pompéiopolis, dn. Pamplona v Navaře§ 72 

Pompéií (pl.), řec. Pompéiá (sg.), č. Pompéje, z oskického „pompe“, lat. quinque, „pět“, srov. lat. podobu jména Pompéius/Quictius, m. v Kampánii založené Osky kolem roku 600, proslulé rybí omáčkou garon, garum. Rod Pompéiů zřejmě pocházel z oskické části Kampánie a patřil mezi jezdce, equestrés. Viz také Vesuvius§ 325, 310

 Smrt a erotika ze sopečného popela

Život římských provinčních městeček na úpatí Vesuvia v prvním století našeho letopočtu nebyl ani zdaleka venkovskou nudou

(část textu vyšla v časopisu Týden 1/02)

Neapolské museum roku 2002 zpřístupnilo sbírku lascivních sošek a obrazů ze světoznámých kampánských nalezišť. To, co středověk a novověk utajoval, bylo ve starém věku součástí výzdoby soukromých a veřejných domů. Erotická literatura a pornografie čili „psaní o prostitutkách“ má hodně staré tradice.

V hellénismu kolovala obscénní literární dílka, katalogy sexuálních praktik a jejich výtvarná ztvárnění na pohárech, vázách a obrazech a soškách. Prvním vyhlášeným evropským sběratelem pornografie byl císař Tiberius. Netřeba připomínat, že se z nich nedochovalo téměř nic. Nálezy z jižní Itálie jsou výjimkou. Výstava artefaktů z Pompéjí a Herkulánea v Londýně 2013 byla zpřístupněna až od čtrnáctého roku věku: nejvíce puritánům vadila soška dohádivého boha Pána souložícího s kozou.

V kraji pod kampánskou ohnivou horou s vrcholem 1281 metr nad hladinou Neapolského zálivu se vykopává na pokračování. Patří k nejstarším evropským archeologickým nalezištím, největším a nejvyhlášenějším. Ve slavných Pompejích se začalo po památkách systematicky pátrat již v roce 1748 neapolskými Bourbony a v blízkém Herculaneu o deset let dříve a jeho divadlo bylo objeveno dokonce roku 1709.

Majitel pozemku tehdy ovšem nepátral po zbytcích římské civilisace, ale po stavebním materiálu na zkrášlení své villy. Něco podobného probíhalo po desetiletí v Pompéjích.

První vykopávky odřela skupinka trestanců, jejichž nájemce, královský vojenský inženýr Rocco Gioacchino de Alcubierre, hledal zboží pro dodnes velmi oblíbený artikl mezi zbohatlíky, starožitnosti. Historie nehistorie, šlo se po kšeftu: řada archeologicky cenných objektů byla zničena, sbíraly se pouze věci z bronzu, mramor, obrazy a mosaiky.

Nástěnné malby musely ladit s vkusem doby a pana ředitele, protože jinak by se nesešel s vkusem svého nejlepšího zákazníka, neapolského krále Karla III.

Pokud se do šablony jižanského baroka nějaká freska nevešla, byla rozkopána. Ignorance šla dokonce tak daleko, že nález pozlaceného bronzového spřežení neapolští hledači „vkusných“ starožitností přetavili na bustu svého krále Karla a zbytek v koně.

Vrcholem tragikomedie je jeho umístění: postavili ho na nádvoří musea! S jistou nadsázkou platí, že lidé z monotheistického novověku vyplenili kampánské městečko více než Vulkánův Vesuv.

Pompéií jsou nejznámějším a nejnavštěvovanějším archeologickým antickým nalezištěm. K vidění je toho ku podivu čím dál méně: z toho, co bylo ke spatření před druhou světovou válkou, není v ulicích zasypaného města téměř nic.

Roku 1956 bylo turistům přístupno 65 domů, roku 2003 čtrnáct. O obchodní využití zájmu o ruiny vede roky boj vládní musejní správa s gangy místních tří set průvodců a s nimi částečně rodinně spřízněných prodejců suvenýrů.

Roku 2003 při vstupném deset eurů přišel devadesátiminutový průvodcovský výklad skupinu či jedince na 135 eurů (k disposici ovšem také gratis tištěný průvodce). Je pozoruhodné, že teprve roku 1997 se Pompéje dostaly na seznam UNESCO a zároveň do první stovky nejohroženějších památek World Monument Fund. 

Karel Domin, universitní profesor botaniky, o turistice do Pompéjí v cestopisu Za jižním sluncem(1925), se špetkou snobárny poznamenal: "Turista, který v jediném dni spojí návštěvu mrtvých Pompejí s výstupem na Vesuv, není umělcem života stejně jako jím není ten, který se v Neapoli neb Palermě shání po pivu a české kuchyni."

Nebezpečné soužití. Jižní Itálie leží na velkém tektonickém zlomu. Od sicilské Etny přes Liparské ostrovy k Vesuvu, řec. Besbion, se táhne pás aktivních vulkánů. Jejich ničivé výbuchy pokrývají čas od času člověčí život popelem a lávou, jejichž zvětráváním se smrtelné zplodiny sopečné erupce pozvolna mění v nová úrodná pole.

Lidé proto žijí na úpatí aktivních sopek odnepaměti. Jsou zvyklí na otřesy a spoléhají na to, že zavčas dokáží probuzenému vulkánu uniknout. Sopky sice před výbuchy varují, nikdo však dosud nedokázal jejich řeč vzkazů dešifrovat: explose bývají pro místní nakonec vždy překvapivé.

Výbuch Vesuvu v době bronzové kolem roku 1780 př. n. l. byl mohutnější než roku 79 n. l., zničil prehistorickou osadu v Nole stejně jako vše do okruhu patnácti kilometrů a Avellinu ještě dále (sedmdesát kilometrů; podle této osady se výbuch jmenuje). Po 230 let tu zřejmě nebyl vůbec žádný život. Další prehistorické výbuchy se podle vulkanologů udály kolem roku 21.500, 15.000, 13.500, 9400 a 6000 př. n. l.

Největší vulkanickou katastrofou v srdci civilisace byl však výbuch egejského ostrova Thérá někdy kolem roku 1500 př. n. l. (o jiných datech viz v indexu s. v.). Vytrysklo na třicet kubických kilometrů magmatu, kusy padaly až v Egyptě a z ostrova zbyla jen polovina obvodního prstence s kráterem v moři sahajícím tři sta metrů pod hladinu.

Zda katastrofa zůstala v lidské paměti a mohla o více než tisíc let později posloužit Platónovi za kulisu jakési Atlantidy pro umístění svých fašistoidních společenských představ, ponechme všem těm, kteří realitu považují za sprostě banální a vitalitu názorů ukotvují ve vyspekulovaných a přelakovaných vrstvách vykouzlené ireality.

V dobách hellénského a římského starověku sopky většinou spaly. Roku 199 se u Théry sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá, tj. Svatý. Později na něm místní postavili chrámek Poseidónovi Zemětřasovi. Helléni neměli žádný důvod hněvat se na boha kovářů a řemeslníků Héfaista, později Římany ztotožněného s všeitalským Vulkánem. Sicilská Aitna/Aetna/č. Etna byla ve starověku rovněž aktivní (viz tam), stejně jako Stromboli na Liparských ostrovech, k ničivým výbuchům se však neprobouzely.

Vesuv je dnes nejhustěji obydleným vulkánem světa a nejnebezpečnějším. V okolí sopky bylo v posledních dvaceti letech postaveno padesát tisíc novostaveb. Italské úřady počítají podle evakuačního plánu (1995) s tím, že při prvním vážném seismologickém signálu mají dvacet dnů na to, aby evakuovaly sedm set tisíc lidí.

Do počtu ovšem není zahrnuto všech 1,2 miliony obyvatel dnešní Neapole. Asi 590 tisíc obyvatel „rudé zóny“, tedy bezprostředně ohrožení, mají být evakuováni během jednoho týdne. K disposici bude na osmdesát lodí, čtyři tisíce autobusů a čtyřicet vlaků, tvrdí plán.

Vulkanické rekordy: nejvíce lávy vychrlila v novověku sopka Laki na jihu Islandu po explosi 8. června 1783: patnáct kilometrů krychlových po devítiměsíční erupci.

5. dubna roku 1815 (jiný údaj 10. -15. dubna) explodovala sopka Tambora Sumbawa v Indonésii a výbuch byl slyšet ve vzdálenosti 1600 km; hora se snížila o 1300 m výšky, protože přišla o 150 km3 horniny, zemřelo na 92 tisíce lidí (nižší údaj hovoří o 56 tisících); některá sídliště se od roku 2005 stala předmětem zájmu archeologů.

Explose uvolnila energii odpovídající dvaceti tisícům megatun výbušniny TNT. Popel, který se rozprostřel celou atmosférou, způsobil, že následujícího roku vypadlo léto, „rok bez léta“: v Anglii zmrzla úroda, dtto ve Francii (současně Napoleon definitivně zmizel z politiky).

Indonésie drží i druhý novodobý rekord: při výbuchu sopky Krakatau 26. srpna 1883 v 10.00 hod. se uvolnila energie 1500 megatun TNT, což je 26násobek výbuchu dosud největší ozkoušené vodíkové pumy. Popel po deseti dnech padal ve vzdálenosti pěti tisíc km. Výbuch byl slyšet na ploše o velikosti Evropy jako hrom. Sopka zavalila 163 vesnice a zabila 36.380 lidí.

Erupce sopky Rinjani (dn. 3726 m) na Lomboku roku 1257 byl tak silná, že popílek a mikročástečky hornin následujícího roku v Evropě rovněž způsobila velmi chladnou úrodu, výpadek úrody, uhynutí dobytka a mezi lidmi hlad (roku 1258 vyvrátili Mongolové Baghdád). Vulkanologové odhadli, že vychrlila čtyřicet kubických kilometrů horniny.

Další vražedné erupce: 8. května 1902 sopka Mount Pelée na antilském ostrovu Martinique zabila 25.400 lidí a zničila tehdy největší jeho město Saint-Pierre. Na střední Jávě 20. května 1919 výbuch sopky zabil přes šestnáct tisíc lidí, výbuch sopky Unzen-dake na ostrovu Kjúšu roku 1792 zabil 10.452 lidi. Nejsilnější erupcí ve 20. století byla erupce sopky Mt. Pinatubo na Filipínách 14. června 1991.

Vesuvská tragedie. Nejničivější výbuch sopky starého věku poznali obyvatelé Kampánie, jedné z nejúrodnějších oblastí Itálie. Shodou okolností jsou zároveň výbuchy ze 24. a 25. srpna roku 79 n. l., den po slavnosti vulcánálií (viz v přílohách Bohové a jejich svátky), první vulkanickou katastrofou popsanou očitými svědky.

C. Caecilius Plinius Secundus, pozdější úředník dopisující si se svým císařem třeba o tom, co udělat s podvratnou činností křesťanů v provincii Bíthýnie a Pontos, byl tehdy sedmnáctiletý.

Ve dvou listech historikovi Tacitovi, jenž ho zhruba o dvacet let později požádal o zprávu, píše, že tehdy právě pobýval v Mísénu na severu Kumského, dnes Neapolského zálivu, u svého strýce, velitele římské válečné flotily pro západní Středomoří C. Plinia Secunda.

Admirál do dějin vstoupil svou obsedantní vášní dělat si poznámky a výpisky ze všeho, co právě četl. Z úsilí římského workaholika se uchoval jen zlomek, nicméně úctyhodný: Naturalis historia, Přírodověda, o původně 37 knihách, nejstarší zachovaná encyklopedie lidstva a přírodních věd vůbec.

Začátek výbuchu sopky mladší Plinius popsal takto: „Mrak se zvedal do výše jako velmi štíhlý kmen a nahoře jakoby se rozléval do větví, podle mne proto, že byl právě vymrštěn tlakem vzduchu; a když proud ochaboval, ztrácel mrak oporu, nebo také svou vahou ucházel do šířky. Byl hned bílý, hned zase špinavý a se skvrnami podle toho, kolik země či popele s sebou vynesl.“

Plinius starší byl u vytržení. Měl šanci vědecky bádat, a také zachránit nešťastníky zasypávané na protilehlém pobřeží popelem a kameny. Ačkoli bylo krátce po poledni, na kraj padla tma. Admirál přeplul na čtyřveslici do Stabií, kde přespal.

Následujícího dne Vesuv dílo zkázy dokonal. S vrcholu hory se po prudké explosi na města Herculáneum, Pompéií a Stabiae (plus osady Oplontis, Sora, Tora, Cossa a Leucopetra) přihnala stokilometrovou rychlostí tlaková vlna vzduchu s jedovatými plyny a žhavou masou bláta a roztavené horniny.

Kolem šesté hodiny ranní druhého dne výbuchu 25. srpna popsal Plinius mladší ve druhém z dopisů Tacitovi: "Kromě toho jsme viděli, že se moře do sebe vsrkává a jakoby bylo otřesy země zaháněno. Břeh rozhodně postoupil a podržel v suchém písku hodně mořských živočichů. Z druhé strany zel černý hrozivý mrak prolomený zakroucenými a klikatými ohnivými jazyky ve dlouhých plamenných útvarech: podobaly se bleskům, ale byly větší."

Plinius starší se ve Stabiích udusil, stejně jako lidé na dalších místech, kteří neuprchli z dosahu živlu už předešlého dne. Byly nalezeny ostatky něco přes 1500 těl: v Pompéjích jich bylo nalezeno 1150 a v Herkuláneu čtyři sta. Zatím zůstává třetina Pompéjí neodkryta a dvě třetiny Herkulánea: rozloha Pompéjí činila 66 hektarů, Herculánea 16-22 hektarů.

Nejnovější populační odhady pro Pompéje dosahují dvanácti až patnácti tisíc obyvatel (vyšší odhady se zastavily na třiceti tisících), pro Herculáneum čtyři až pět tisíc (šest tisíc). V celém kampánském okolí možná zahynulo na pět tisíc lidí, snad desetina populace. Jménem známe jediného z pompéjských zemřelých: bylo u něho nalezeno bronzové pečetidlo císařského otroka Luperca.

V posledních letech se často probírá datum zkázy obou měst. Zachovaný rukopis Pliniova dopisu historikovi Corneliu Tacitovi hovoří jasně o 24. srpnu, nonum kal. septembres. To zpochybnily tři skutečnosti, které vedly k návrhu na nové čtení nonum kal. decembres, 23. listopadu. Jednak historik Cassius Dio umisťuje kampánskou katastrofu do pozdního podzimu/řec. fthinopóron, jednak čas dokazuje prodej ovoce, na něž by bylo v září brzy, a víno sklízené v říjnu že už bylo uskladněné v nádobách. K tomu byl roku 1974 v Pompéjích nalezen poklad 180 mincí, z nichž jeden aureus byl datován mimo jiné údajem o tom, že princeps Titus byl provolán imperátorem popatnácté. A k tomu nedošlo před 8. zářím, jak je známo z jiného pramene.  

Obrazy z Kampánie. Provinční města zmizela pod mnohametrovým nánosem popela a vyvřeliny. Vyhlášené sirné lázně Stabie z velké části zmizely ve vodách zálivu. Vesuvius ve starém věku soptil ještě v letech 203, 222, 472 29. června 512 n. l., aktivní je dodnes. Naposledy soptil roku 1944 a předtím ve zhruba osmnáctiletých cyklech po tři staletí.

Srovnatelná erupce lávy s plíniovskou silou, ale s 18 tisíci obětí (nižší údaj: čtyři tisíce), jak se uvádívá, se odehrála 16. prosince 1631. Poslední velký výbuch začal 4. dubna 1906 a vyžádal si na pět set obětí.

Tento kout Kampánie (od campus, pole) byl vyhlášený úrodností a klimatem. Římská smetánka jezdila na pobřeží Kumského, dnešního Neapolského zálivu na „letní byty“ a značně rozšiřovala počet obyvatel. Luxusem prosluly hlavně Báiae/Báia, č. Báje, na severním okraji zálivu. Římské villy z období slávy léčebného městečka v letech cca. 50 př. n. l. do cca. 100 n. l. jsou několik metrů pod vodou, přestože tehdy sahaly zhruba čtyři sta metrů dále do pevniny.

Kraj měl svůj zvláštní druh vína, do něhož se přidávala mořská voda (dodnes sopečné svahy produkují révu, z níž se dělají Slzy Kristovy, lacrimae Christi, viz pod kuchyně), a svérázným druhem universální omáčky garum, vyráběným z hnijících ryb naložených do koření. Pompéjské garum bylo v římském světě prý nejvyhledávanější, třebaže se továrním způsobem vyrábělo po celém západním Středomoří (viz pod kulinářství). Dům jednoho z velkovýrobců gara, který stával na pobřeží, se uchoval, jeho jméno však neznáme.

Mezi nejvýstavnější patřil dům argentária, bankéře a zprostředkovatele prodejů L. Caecilia Iúcunda. Syn propuštěnce, který se též živil jako bankéř, pravděpodobně zahynul při zemětřesení roku 62 n. l. a žila v něm dál jeho rodina.

Každé z městeček mělo svůj charakter. Menší vnitrozemské Herculaneum s asi čtyřmi až pěti tisíci obyvatel (přesto mělo theátrum herculánense) bylo původně zřejmě hellénskou osadou Herklánon/Hérákleion na území kampánských Osků (o ville dei Papiri v H. viz pod knihovny). Na rozdíl od Pompéjí, které na rozdíl od současnosti ležely přímo na mořském břehu, mělo Herculáneum podzemní kanalisaci svádějící dešťovou vodu z ulic. Nejmenší Stabie neměly ani status obce.

Osídlení Pompéjí a okolí Vesuvu podle nálezů trvalo od roku c. 1900. Pompéje měly nejstarší osídlení kolem roku 700 a kraji v letech 650-474 vládli Etruskové. Samnitští Oskové založili město kolem roku 600 př. n. l. Kolem roku 420 převážili Samnité, od roku 338 byly římskými spojenci. V posledním století př. n. l. po občanských válkách přišli římští kolonisté, váleční vysloužilci Sullovi (c. roku 80).

Největší a nejnákladnější residencí v Pompéjích zdá se Faunův dům (jméno podle nálezu sošky tančícího Fauna v atriu) postavený na obytné ploše c. tří tisíců metrů čtverečních kolem roku 180. Bohatě zdobený dům mosaikami byl několikrát upravován: nejznámějším dílem je mosaika znázorňující Alexandra sahajícího v bitvě u Issu roku 333 po Dáriovi se zobrazením pravděpodobně i Seleuka (dnes Neapolské museum). poničený obraz byl vytvořen metodou "opus vermiculátum", kaménky a střípky (tesserae) "v podobě červíků" o velikosti menší než čtyři milimetry. Tesser bylo odhadem na čtyři miliony.

V jednom z pompéjských bordellů se uchoval oskický nápis a je asi poslední svého druhu. Nicméně prokazuje, že roku 79 n. l. s v romanisovaném městě a okolí oskicky ještě hovořilo. Někdy kolem této doby dostalo město amfiteátr, basiliky je už z let c. 130-120.

Celý kraj byl kosmopolitní. Vedle Římanů a Kampánců zde žili Hellénové a Orientálci a podle toho vypadal např. také náboženský život: velmi populární v Pompéjích byl kult egyptské Ísis, podle níž později křesťané vytvořili svou pannu Marii.

Nedaleká Neápolis byla střediskem hellénského živlu v Itálii ještě v císařství a úřední řečí jejího magistrátu i divadla byla řečtina. Zřejmě nejznámějším masakrem v pompéjském amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů, byly události roku 59 n. l.: při sporech domácích s hostujícími Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Obětí bylo mnoho (prameny nevyčíslují), většinou přespolních.

Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech gladiátorské zápasy. Byl to jediný okamžik, kdy se kampánské město vůbec dostalo "na první stránky římských novin".

Ovšem začátkem února 62 udeřila na město první hláška oživujícího vulkánu: z velké části bylo s okolím zničeno zemětřesením a ne všechny stavby byly obnoveny. Neró všechna omezení zrušil, ostatně již k vůli své druhé ženy Sabíny Poppaey, která byla rodilou Pompéjankou (první Octávii zabil roku 62), a tím pádem i nejslavnější z rodáků.

Neró byl dobrodincem kraje. Někdy po tomto datu, nejpozději v létě roku 65, kdy Poppaea zemřela, dokonce Neró město navštívil, hrál v divadlu a dal se s manželkou a jejich dcerou Claudií ztvárnit na fresce nalezené roku 2001 v dnešním Murecine.

Kampánské ruiny jsou restaurovány do podoby, aby si návštěvník mohl udělat obraz o tom, jak se žilo v 1. st. n. l. Domy provinční honorace a římských výletníků střídají obrazy z klasického pouličního života. Vedle sebe stály hospody a výčepy vína (bylo jich 118, vyšší odhad praví 200!), hotely a bufety otevřené do ulice (thermopolia; rekonstruován fast-food, který patřil Vetutiovi Placidovi) s několika druhy teplých jídel "na stojáka" a s posezením vzadu v zahradě domu (viridárium).

Na rozdíl od bordellů zdobili Římané své jídelní prostory na dnešní vkus ponuře, nicméně velmi věcně. K výzdobě přával dobrou chuť například nápis mementó morí, "mysli na smrt"!

Vše doplněno nevěstinci, lupánar, odhaduje se, že jich byl devět (vyšší odhad praví 35), třemi lázněmi, otevřeným divadlem/arénou pro asi dvacet tisíc (nezapomeňme na římské „letňáky“ a okolní venkovany), menším zastřešeným divadlem a palaistrou. Ve městě stálo 35 domů s vlastními lázněmi (v Herculáneu zatím odkryty dva). O bydlení viz pod architektúra.

Patrový lupánar Áfricánův byl restaurován roku 2006 nákladem čtyř set tisíc eur. Měl pět "pracoven" bez oken, kamenné postele s matracemi, do patra chodili lepší klienti, pod schody do patra byla latrína. Dům byl označen jako všude jinde fallem s nápisem hic habitat félícitás, "zde bydlí štěstí" a také zaměstnankyně neměly příliš originální jména: Spés-Naděje, Optáta-Žádaná, Faustilla-Štěstíčko". "Chodily" za čtyři až osm assů, jistá Fortúnáta za 23 (její jméno opravdu znamená "Oblažená štěstím"). 

Ulice byly dlážděné, měly chodníky, jízdní dráhu kár bylo možné za přívalu vody překročit suchou nohou po kamenných výstupcích, obce měly podzemní olověné vodovody naplňované i ze šestimetrových betonových věžovitých cisteren (castellum aquae, rozvodný systém vybudován kolem roku 80) , fontány, z části kanalisaci, veřejné záchodky a k tomu všemu čilý hospodářský život. Mezi pohřbenými na vatikánském hřbitově (viz pod křesťanství, „Pravěk Vatikánu“) byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích. Město bylo plné fallických symbolů v pestrých dekoračních podobách, také na dětském náhrdelníku. Ulice měly terrakotová znamení (např. kozy) s "číslem popisným": reg(io) vii., ins(ula) v., "sedmý obvod, pátý domovní blok".

Na maloměstě. Z Pompéjí možná pocházel romanisovaný oskický rod Pompéjů, jehož nejslavnějším představitelem byl neúspěšný Caesarův protivník Cn. Pompéius Magnus a Nerónova manželka Sabína Poppaea. Lidé byli zdraví, vysocí s pevnými zuby a kostmi. Nicméně měly v nich vysoké množství olova pocházející asi z vína, kam bylo přidáváno pro delší trvanlivost.

Před katastrofou se ve městě konaly komunální volby. Stopy po kampani zůstaly na fasádách domů. Politika fungovala trochu, ale opravdu jenom trochu jinak než dnes: provinční honorace měla pod kontrolou nejvyšší úřady a městskou radu, senát, tvořili doživotně jmenovaní lidé.

Jejich váženost byla dána majetkovým censem. Kdo chtěl být zvolen městským úředníkem, musel si zajistit podporu mocných, aby kandidáta doporučili svým lidem, klientům osobně závislých na majetcích a ochraně patronů. Nástup do funkce dokonce něco stál: do obecní pokladny musel zvolený přispět nějakou tou tisícovkou.

Systém vysvětlují nápisy: „Prime, zvol se svými lidmi aedilem (tj. finančním úředníkem) Helvia Sabina.“ Nebo: „Loreji, sousedky tě prosí, abys udělal aedilem Ampliata.“ Své slovo měly pochopitelně ženy všech vrstev, nejenom paničky od vedle, nikoli však volební právo.

Svého "koně" doporučuje hostům hellénská hospodská Pherusa/Ferúsa, jiného měla Syřanka Smyrna zvaná Kukačka. Již se nedozvíme, jakou váhu měla podpora jistého Cerrinia Vatia, za nímž stáli „všichni dlouho pijící do noci.“ Jiné nápisy jsou ovšem velmi moderní a politicky aktuální. V tržnici, basilice, si někdo na zeď ulevil: „Herec Oppius je lump a zloděj.“

Pompéia, manž. C. Iúlia Caesara, dc. Q. Pompéia Rúfa§ 62


Pompéia Magna, dc. Cn. Pompéia Magna, ses. Cn. a Sex. Pompéiů§ 40

 

Pompéiopolis, Pompéiúpolis§ = Soloi v Kilikii

Pompéiopolis v Paflagonii, není v CSD. Město založil roku 64 Cn. Pompeius Magnus u dn. Taşköprü v provincii Kastamonu, od Augusta byla metropolí Paflagonie a za Septimia Severa se jmenovala Sebasté. V sousedství Pompéiúpole založil roku 64 Pompeius Magnus na místě Andrapy Neápoli, pozdější Klaudiúpoli, dn. Vezirköprü. 

Q. Pompéius§ cos. 141, censor 130

Cn. Pompéius Magnus, řec. Gnáios Pompéios; o původu jména viz Pompéií (přízvisko M. přechodně odebral rodu císař Gaius, u jména zřejmě od roku 81 př. n. l.; Cicero říkal Pompéiovi odkazem na arabského fýlarcha v Emese Sampsiceramus, cf. 51), s. Cn. Pompeia Strabóna, vnuk Sex. Pompéia, o. Gnaea, Sexta a Pompéie§ 286, 150, 118, 109, 101, 91, 86, 84 - 81, 79, 77, 75 - 70, cos. 70, 67 - 56, cos. 55, 55 - 48, cos. 52, 24

Cn. Pompéius§ 1. 60, 49 - 45, syn Cn. Pompéia Magna; 2. cos. suff. 31, vnuk Pompéia Magna

Q. Pompéius Bíthýnicus, správce Sicílie, syn stejnojmenného senátora§ 39

 

Sex. Pompéius Magnus Pius§ 101, 60, 47, 44 - 41, 39 - 34, 31, syn Pompéia Magna

Sex. Pompéius, vzdálený příbuzný předešlého§ cos. 35

Sex. Pompéius, snad d. triumvirův§ 118

 

Q. Pompéius Rúfus§ 1. cos. 88. o. č. 2; 2. s. č. 1, Sullův zeť, 88; 3. tr. pl., s. č. 2, 52


Cn. Pompéius Strabó, o. Cn. Pompéia Magna§ cos. 89, 87, 84, 38

Pompéius Bíthýnicus (snad A.), uspořádal provincii Bíthýnii, snad syn n. vnuk A. Pompéia B., jednoho z oponentů Ti. Graccha, kterého proklel jeden z fryžských kněží§ 74

Pompéius Trogus, historik a přírodovědec§ 55, 1 n. l.

Pompidás z Théb, vůdce prořímské strany§ 172

Pompilius, básník a dramatik§ 150

M. Pompilius Andronícus ze Syrie, epikúrik a filolog§ 50

Pompónia (Caecília) Attica, dc. Pompónia Attika a manž. M. Vipsánii Agrippy, m. Vipsánie Agrippíny§ 37, 28

 

T. Pompónius Atticus, spisovatel, historik a genealog, o. Caecilie Attiky§ 109, 37, 32, 11, 1 n. l.

L. Pompónius Bonóniensis, autor atellán§ 50

M. Pompónius, praetor§ 161

 

M´. Pompónius Mathó§ cos. 233

M. Pompónius Mathó§ cos. 231

Pomptína, jedna z řím. tribuí§ 358

C. Pomptínus, Pontínius n. Pontínus, praet. Narbonnské Gallie, legát 51 v Kilikii§ 61, 54

 

Pomptínus, palúdés Pomptínae, Pomptínské bažiny, mí. v Latiu; pokusy o vysušení: r. 312 App. Claudiem Caekem, r. 160 M. Cornéliem Cethegem cos., Caesarem, Augústem, Nervou, Trajánem, Theoderichem Gotským, a řadou papežů (posledním byl Pius VI. 1775 - 1800)§ 160

pomsta, viz pod otroci. Nekompromisní potrestání nevěrných sloužících líčí už Homér.
V Odysseji uřízli Odysseovi lidé pastevci koz, který držel s Pénelopininými "ženichy", uši a nos, vytrhli přirození a syrové hodili psům. Nešťastníkovi usekli ruce a nohy. Zrádné služky musely ostatky a krev uklidit a pak je vítězové oběsili.

ponorka, viz loďstvo

pons, pontés§ viz mosty v Římě

Pontiá, ost. před Minturnami před pobřežím Latia, původně osídlen Volsky, jméno i pro celé souostroví; lat. Pontia, dn. Ponza§ 313

pontificés, collegium pontificum, sbor pontifiků, řím. kněží; podle římské tradice byly původně obřady konány na mostě, postavený bez použití železa Numou a dokončený za Marcia (= „stavitelé mostů“)§ 715, 300

pontifex máximus, představený sboru pontifiků (pontifex, řec. gefýraios, stavitel mostů, řec. archiereus megistos)§ 715, 300, 255, 133 (jako vůdce vrahů), 13

Od Caesarových dob zastávali úřad pont. máx. všichni principové (císaři), a to dokonce vladaři křesťanští. Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl roku 382 n. l. syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.). Roku 238, kdy senát přidělil imperiální pravomoci dvěma principům Pupienovi a Balbínovi, byla i velekněžská funkce na několik měsíců dělena. 

Pontínius n. Pontínus§ viz Pomptínus

Gavius Pontius ze Samnia, vůdce Samnitů; podle Římanů Gaius P.§ 321, 292

Herennius Pontius ze Samnia, o. Gaviův§ 321-320

C. Pontius Telesínus, vůdce Samnitů§ 82

Z rodu samnitských Pontiů jsou ještě známi: L. Pontius Aquila, jeden z vrahů Caesarových, padnuvší u Mutiny roku 43, a Ti. Pontius Pílátus, od 26 do roku 36 n. l. císařský prókurátor v Iúdaji, proslulý z epiky Ježíšova kultu, jehož jméno bývá počešťováno jako Pilát Pontský, zřejmě na základě záměny s adjektivem ponticus, pontský (etymolog. souvislo se slovem „pons, most“, a nikoli se slovem „pontos, pontus, moře“); podle křesťanské mýthografie si vzal život v Lúgdunu roku 39, kam byl polsán do vyhnanství.

Jeho přítomnost v Iúdaji je doložena mincovně a nápisně: jako praefectus Iúdeae dal v Kaisareji, Caesaraea Maritima, opravit námořníkům tiberieum, („dům Tiberiův“?; hapax legomenon, maják, stavba pro námořníky?). O jeho odchodu z Iúdaje viz pod Iésús.

Pontos Euxeinos, obecně Pontos, Moře pohostinné, dn. Černé moře; často se mu ovšem říkávalo Nehostinné, Axeinos, a to díky loupeživým kmenů na Tauridě§ 775, 467, 437, 370, 362, 364, 313, 191, 60

Moře má plochu 424 tisíc, resp. 432 tisíc kilometrů čtvrečních, pobřeží dlouhé 4340 kilometrů, z toho nejvíce patří Turkům – 2660 km.
Jediná velká válka novověku se v Černomoří odehrála v letech 1852-1856. "Krymskou" (podle Rusů "východní") vybojovali Rusové proti Turkům, s nimiž se spojili Angličané, Francouzi a Italové (Sardinie). Byla to první posiční válka s velkými ztrátami.

V úžinách v úzkých

Volný pohyb na Černém moři omezuje mezinárodní smlouva


Turecká diplomacie usiluje o pakt stability na Kavkaze. Pokouší se usmířit s odvěkými nepřáteli a zprostředkovat dohody tam, kde se západní mocnosti neprosadily.
Pokud to cvičení bude, určitě nebude namířeno proti třetí zemi: „Je to naplánovaná akce, která nemá nic společného se současnou politickou situací na Kavkaze.“ Hlavní starostí mluvčího ruského ministerstva zahraničí Andreje Něstěrenka nebylo minulé úterý nic jiného než přesvědčit, že námořní cvičení ruského a venezuelského loďstva u břehů Jižní Ameriky domluvili prezidenti obou států již v červenci.

Na manévrech nachystaných po amerických volbách v listopadu bude také těžký atomový křižník Petr Veliký. Několik dnů před oznámením „plánované“ akce hledal premiér Vladimír Putin nějakou odpověď na otázku, jak Rusko odpoví na rostoucí počty amerických lodí na Černém moři.

Nijak, protože nejsou pro Rusko žádnou hrozbou. Našel však trochu jinou, lákavější. Zatímco pohyb válečných lodí v Černomoří omezují mezinárodní smlouvy, u jejichž zrodu Spojené státy nestály, na plavby v Karibiku žádná omezení nejsou. Každý však ví, že cesta do „amerického Středomoří“ je provokace.

Montreux věčné
O tom, kdo a co propluje úžinami mezi Evropou a Asií, rozhodují Turci a dohoda ze švýcarského Montreux z července 1936. Po první světové válce vítězové nařídili poraženým Turkům v Lausanne roku 1923, aby demilitarizovali břehy Dardanel a Bosporu, úžiny vedoucí do Černého moře. Plavba v úžinách byla zcela volná a kontrolovala ji komise Společnosti národů, předchůdkyně OSN. O desetiletí později se mocenské poměry změnily a tureckým obavám z posílení Itálie, Bulharska a Německa učinila konec mezinárodní konference v Montreux: bez účasti Italů a Američanů vrátila úžiny pod kontrolu Turků.

Neomezená plavba zůstala pro doby míru jen obchodním lodím. Neturecké válečné lodi musejí mít výtlak nižší než patnáct tisíc tun a nejdéle tři neděle smí pobývat na Černém moři nejvýše devět lodí o celkovém výtlaku třiceti tisíc tun. V samotných úžinách přitom smí setrvat jen jedna válečná loď.
Černomořské státy však mohou proplouvat s jakoukoli tonáží, ovšem s výjimkou letadlových lodí; ponorky pak jen s podmínkou, že jsou posílány na opravu nebo nakoupeny mimo oblast Černomoří.

Za druhé světové války montreauxská smlouva zabránila nacistickému Německu posílit jižní frontu války se Sovětským svazem. Za studené války zůstalo Černomoří pro velké bitevní lodi zavřeno, i když Turecko bylo od roku 1952 v NATO. SSSR dostal povolení od Turků proplout jen dvakrát (1976 a 1991).
Ruské moře

Ruský velvyslanec v Ankaře Vladimír Ivanovskij minulé pondělí chválil tureckou vládu, že se drží smluv a že po válce na Kavkaze ve dnech 7.–12. srpna úžinami nepropustila americké lodi s vyšší tonáží, které měly namířeno do gruzínských přístavů.

Na Černém moři se začátkem září podle tureckých informací potvrzených ruskými armádními zdroji zdržovalo šest válečných lodí států NATO z jiných částí světa: tři americké a po jedné španělské, polské a německé.
Pro ruskou černomořskou flotilu se zhruba tuctem větších bitevních lodí nejsou ohrožením stejně jako gruzínské loďstvo, které Rusové v srpnu zlikvidovali v přístavu Poti.

box: Turecká snění
Starostí ankarské vlády však ani zdaleka není hlídání počtů a tonáží lodí proplouvajících kolem Istanbulu. Má vlastní agendu regionální velmoci, jejíž význam v devadesátých letech prudce vzrostl při hledání nových přepravních možností ropy a zemního plynu z Kaspiku a Střední Asie na Západ.
Kaskádou přehradních nádrží kontroluje vodní režim na Eufratu a Tigridu, vodu chce dodávat až do Palestiny. Turci se snaží o vyváženou politiku i vůči územím, o něž přišli za světové války. Odmítli povolit přelety letadel za války roku 1973 stejně jako vzlety z americké základny při útoku na Irák o třicet let později. Vedou permanentní válku s částí Kurdů nejen na svém území, ale také v Iráku, a spolupracují s Teheránem v boji s Kurdy.

Turecká armáda je od roku 1974 na severu Kypru, ale turecká diplomacie se snaží o zprostředkování míru mezi Sýrií a Izraelem a Arménií a Ázerbájdžánem. Nepřátelství mezi Armény a Turky je odvěké a největší zábranou usmíření je genocida Arménů za první světové války s odhadovaným počtem 1,5 milionu obětí.

Gruzínsko-ruská válka roku 2008 však navodila atmosféru změny i tady. Předminulou sobotu začalo turecko-arménské tání. Poprvé spolu hrály fotbalové reprezentace a do Jerevanu letěl turecký prezident Abdullah Gül. S Arménem Seržem Sarkisjanem sice hovořili dlouho, ale málo toho zveřejnili (výsledek kopané je znám – Arméni prohráli 0:2).

Zní to fantaskně, ale turecká diplomacie usiluje o pakt stability a spolupráce na Kavkaze za účasti Ruska, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu a Turecka. Přitom Turci mají zavřené hranice k Arménii, která je ve válečném stavu s Ázerbájdžánem, Gruzie právě jednu válku prohrála a Rusové se nechtějí dělit o ropu přepravovanou na Západ. Žádné Montreux o Kavkaze  v dohledu není.

vyšlo 15. září 2008 v časopisu Týden 37/08

Pontos, země na severovýchodu Anatolie, původně přímořská část Kappadokie (Kappadokiá Pontika), v hellénistické době země a království s vlastní vládnoucí dynastií perského původu a s bohatými dějinami§ 362, 337, 323, 313, 302, 297, 296, 281, 272, 266, 249, 242, 223, 194, 190, 182 - 179, 169, 155, 132 - 129, 121, 118, 112, 111, 108, 107, 89, 86, 85, 83, 79, 73 - 64, 48, 46, 36, 33, 14, 8, 2

Pontos Galatikos§ = Zélítis

Pontos Polemónikos, střední a východní část býv. Království Pontos; jméno podle jednoho z vládců, „Polemónský Pontos“, od dob Nerónových provincie§ 64, 46, 36

Popillia§ viz Opia

C. Popillius Laenás (od „laena“ - plášť), 1. b. M. Popillia, no. 3 zde níže§ cos. 172 a 158, 168, 167; 2. velitel, který kapituloval před Helvétii, 107; 3. nauarch, 88; 4. centurió, vrah Ciceronův, 43

M. Popillius Laenás§ 1. cos. 359, cos. 356, cos. 353, cos. 350, cos. 348; 2. cos. 316; 3. cos. 173, b. C. Popillia; 4. cos. 139, procos. 138

P. Popillius Laenás§ cos. 132


Poplios, řec. podoba lat. Públius

poprava, roztržením§ 672, 328, 203 (v březnu 2004 dav v přístavu Saint-Marc na Haiti lynchoval šéfa místních Chimeres přezdívaného Somoza za to, že za Aristideovy vlády zavraždil 38 lidí: byl mačetami rozsekán na kusy a masem nakrmeni psi). Ze starých dob není zmínky o hrůze, kterou spáchal v prosinci 2013 severokorejský despota Kim Čong-un (tehdy asi 30): pro velezradu dal odsoudit manžela své tety Čang Song-teka (67) s jeho pěti spolupracovníky a nahé je předhodil 120 psům, kteří nebyli tři dny krmeni. Psi všechny oběti snědli, trvalo jim to hodinu a "rituálu" přihlížel Kim s třemi sty činovníky a odešli, až bylo po všem. Teta Kim Kjong-hi (67) v té době pravděpodobně již nežila: buď někdy ke konci roku 2013 zemřela, nebo si vzala život (informace pocházely z jihokorejských zdrojů). • Ketevan, královnu gruzínského státu Kachetie poplatného perskému šáhovi Abbásovi I. Velikému z dynastie Safíovců/Safawíján, dal šíitský fanatik popravit hrůzným způsobem za to, že odmítla přestoupit z křesťanství na islám: v září 1624 ji dal vytrhávat maso žhavými kleštěmi z těla a zardousit. V gruzínském pravoslaví byla prohlášena světicí a část ostatků leží pochována v Goy. 
poprava, utlučením v moždíři§ 490, 340

poprava, uvržením do popela (tedy udušením)§ 412
poprava, ubitím§ 216
poprava, stětím v divadle§ 138

poprava, stětím po zbičování krále§ 37

poprava, stětím v úředním stanu§ 184
poprava, utopením v sudu§ 276

Edward iv., anglický král z yorské větve Plantagenetů v letech 1442-1483, dal svého bratra George, "prvního vévodu z Clarence", soudit pro velezradu a v únoru 1478 odsoudit na smrt. Dal mu milost vybrat si způsob popravy a George si vybral utopení v sudu vína (malvaz, malvoisie). 
poprava, utopením v moři§ 224, 101 (se zašitím do pytle se zvířaty jako matkovrah)

poprava, jedem; účinky na odsouzeném Sókratovi popsal Platón. Koncem 4. století se v Athénách povídal v blíže neznámé souvislosti vtip o Keu: prý na ostrově měli zákon, že muži dosáhnuvší věku šedesáti let museli vypít kóneion-bolehlav (conium maculatum), aby bylo dost potravin pro všechny§ 399, 318, 182

poprava, uříznutím očních víček a vystavením slunci§ 254
poprava, uříznutím prsů a jejich rozvěšení na hradbách§ 512
poprava, naražením na kůl§ 512, 36
poprava, palicí, viz skytalismos
poprava, svržením se skály§ 384, 245, 132, (39, v textu hesla otroci); z významných lidí svržen s Tarpejské skály roku 32 n. l. Sex. Marius, nejbohatší z Hispánů, s dcerou za údajný incest (princeps Tiberius se chtěl dostat k jeho zlatým dolům)
poprava, „nevylíčitelným způsobem“§ 213
poprava, po triumfu§ 126

poprava, usmýkáním§ 332

poprava, zazděním zaživa (poprvé u Assyřanů), viz smrt, Vesta (pohřbívání zaživa označuje Hérodotos za zvyk perský); Roku 474 n. l. zemřel ve východořímsklé říši León I. a nástupcem se stal se souhlasem císařovny Veriny poručníkem sedmiletého jejího syna Leonta II. Zénón. Po několika měsících ale udělal palácový převrat Verinin bratr Basiliskos (475-476), Zénón uprchl domů do Isaurie. koncem srpna 476 se s vojskem vrátil do Konstantínopole a Basiliskos s rodinou využil asylu kostela. Když dostal slib, že bude ušetřen, vyšli ven a zaživa byli všichni zazděni v prázdné cisterně.

poprava, upálením zaživa§ 59, 53

První v Evropě prý nařídil císař Gáius (viz pod svoboda slova), později na občanech zmiňována z vlády císaře Commoda (180 – 192; děti Avidia Cassia), není v textu CSD (Gáius prý dával likvidovat lidi mj. rozsápáním zaživa, jak dopadl jeden nepohodlný senátor, nebo přeříznutím živého těla pilou, jak prý trestal projevy nevole vůči sobě nebo odmítnutí přísahy při jeho géniu – což nemusí být narážka pouze na osud křesťanů); poprava upálením v peci assyrské harémové ženy viz pod harém. Galliénus dal roku 263+ zaživa upálit dvorní šašky, scurrae, neboť zesměšnili perské zajetí jeho otce Valeriána.

Popravu ukřižováním sice zrušil Constantínus I., nikoli však upálením. Žertovně se o upálení jako trestu hovoří již koncem 4. století (Menandros). Prvním upáleným „politikem“ byl zřejmě jistý Mareadés alias Kyriadés, kterého asi roku 256 n. l. dosadil v dobyté Antiocheji Sapórés/Šápúr I. jako „císaře“; po návratu města pod římskou správu Valeriánem byl zaživa upálen. • Upálen byl dle jedné verse už Pýthagorás, viz pod školy. Podle římských právníků citovaných v iústiniánovských Digestech byl nejtěžším způsobem popravy ukřižování a upálení. Následovalo stětí a odsouzení na práce do dolů. Co do tvrdosti následovalo exulování na ostrovy. Právníci též konstatovali, že odsuzováni k bití holemi byli ze svobodných lidí jen ti chudší, nikoli lépe situovaní.

poprava, nalitím zlata do hrdla§ 88

Roztavené zlato podle jedné tradice údajně nalili do hrdla Parthové mrtvému Crassovi za jeho chamtivost. Bude to spíše smyšlenka, neboť většina tehdejších parthských předáků byla s vysokou pravděpodobností daleko majetnější než triumvir.

poprava, uškrcením, zardoušením§ 104, 52 (v římském vězení se usmrcovalo uškrcením; Seréna, vdova po Stilichónovi, byla roku 410 odsouzena k zardoušení, není v CSD)
poprava, oběšením; pokud nebyl Kallisthenés popraven provazem, strávil několik měsíců ve vězení a prý zemřel na „tučnost a zavšiven퓧 325, 320
poprava, lvy v aréně, viz smrt

poprava, ukamenováním (řec. kataleuó, katapetró, lat. lapidátió), první v Evropě doložené: 418 v Argu, viz (nebylo dotaženo do smrtelného konce); dále viz Hermoláovo protikrálovské = protialexandrovské spiknutí roku 328, do něhož byl nějak zapleten Kallisthenés, potrestali Makedonci po přiznání na mučidlech ukamenováním; Olympias roku 316 ukamenována příbuznými její pomsty; za banditismus v Popádí 70; Valens (364 – 378 císař východu) dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní (v mohamedánském zvykovém zákonodárství a pravidel životního stylu, šaría, je dodnes kamenování v usu mužů i žen, které se dopustily cizoložství).
O kamenování viz zde níže.

poprava zašitím do kůže a utopením, viz otcovrah, vražda příbuzných. Čínští komunisté vedení Mao Ce-tungem prý zabalovali oběti do volských kůží potřených čerstvou krví. Schnoucí kůže se smrštila a při odvázání z těla po několika hodinách nebo dnech trhala s sebou i kůži nešťastníka.
poprava formou vzájemného zápasu, boj zajatců na život a na smrt, viz gladiátoři

poprava ukřižováním, přibitím, nebo přivázáním na dřevěnou konstrukci tvaru kříže, X nebo Y (obě poslední byly nazývány patibula/rozsochy, nikoli cruces/kříže), Peršané§ 521, 463, 460, 454, 341, 95
ukřižování, Karthágo§ 308, 307, 264, 252, 242
ukřižování, první v Evropě§ 322, 303
ukřižování, Řím; prvními ukřižovanými svobodnými Římany byli povstalci z roku 460, další až přeběhlíci ve druhé púnské válce: roku 201 byli na základě míru vydáni a rodilí Římané ukřižováni, Ítalikové sťati sekerou§ 217, 214, 100, 81, 71, 25, 2

Ukřižování a lámání nohou zrušil císař Constantínus I. roku 337, ovšem zákaz platil pouze pro svobodné, nikoli pro nesvobodné a lupiče; upalování nezrušil. Předtím bylo nejzazším trestem pro lidi bez římského občanství, srov. tresty pro otroky. Císař Galba dal k ukřižování odsoudit poručníka-vraha svého svěřence. Když se padouch oháněl svým římským občanstvím, dal mu Galba postavit kříž mnohem vyšší a bíle natřený.
Vzdorocísař Avidius Cassius dal dokonce ukřižovat centurióny, srov. pod legionáři. Je pozoruchodné, že kříž, tedy svého druhu šibenice, se stal výsostným znakem vyznavačů křesťanství.

poprava stažením z kůže, praktikováno Assyřany, výjimečně Hellény§ 278

M. Marius Grátidiánus, bratr Catilínovy ženy, praet. odhalující mincovní podvody, fourrée, v 90. letech, byl roku 82 Sullou umučen k smrti, popravčím byl prý Catilína (dal mu vypíchnout oči, vyříznout jazyk, useknout ruce a tělo „rozdrásat“); o takové hrůze není zpráv ani při popravách zločinců (není v CSD).
Obdobně diadochos Lýsimachos strčil prý svého přítele Telesfora z Rhodu za zradu s uříznutým nosem a ušima jako zvíře do klece, kde se nemohl vztyčit a dával ho krmit, až se tělo změnilo do obludnosti (příběh Senekův; není v CSD).

Popravčí přístroje jako např. guillotinu starý svět neznal (poslední veřejná poprava guillotinou ve Francii se konala 17. června 1939 na Eugeneovi Weidmannovi za zavraždění americké tanečnice).

Jako náhradu za trest smrti praktikovali Východořímané oslepení. Roku 1980 o vánocích vypíchl pučista Samuel Doe v liberijské Monrovii presidentovi Williamu Tolbertovi oko a dal ho rozčtvtit. O deset let později zajal Doea pučista Price Johnson, uřízl mu obě uši, které musel nešťastník před zapnutou videokamerou sníst. Pak ho Johnson vykastroval a Doe, který podporoval mimo jiné fotbalovou hvězdu George Weaha, vykrvácel.

Roku 184 vyloučil censor M. Porcius Cato ze senátu konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita, pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Bóje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl (jiná verse příběhu praví, že šlo o prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...).

A kamením je uházíš
Za nevěru poslal íránský soud ženu na popraviště, kde bude do půli těla zahrabána do země a pak předpisově ukamenována. Svět protestuje, marně.
Kamenování se provádí středně velkými kameny. Nikoli lehkými, které by trýznění protahovaly, ani velkými kusy, jimiž by se zamýšlené utrpení umenšilo, ale takovými, které se vejdou do dlaně. Kamenů by mělo být (pro každého z kamenovatelů) osm, ale do obličeje odsouzence se házet nesmí, neboť prorok to zakázal.

Takto popsal předpisovou krvelačnou popravu v podání šaríe jeden z theologů vážené káhirské university al-Azhar. „Nevěrníka nepřivazujte ani nesvazujte, také pro něho nekopejte žádnou jámu. Pro nevěrnici lze vykopat jámu sahající až k jejím prsům. Během popravy se nesmí odhalit její klín, proto se musejí její šaty na ní pevně zavázat, aby nebylo vidět její tělo,“ praví znalcova direktiva.

Na takovou smrt posílají muslimští soudci v Íránu každoročně několik lidí. Od roku 2002 tak bylo podle Amnesty International popraveno nejméně sedm lidí. Jedenáct bylo k ukamenování odsouzeno a čeká na smrt, z toho sedm žen.

Jinde v muslimském světě dochází neustále ke spontánnímu lynchování za nevěru, sexuální vyzývavost, třeba i zlodějny. V Somálsku dali před dvěma roky ozbrojenci z bandy aš-Šabáb („Mládež“), která je podporována Kajdou, ukamenovat třináctiletou dívku za to, že byla znásilněna třemi muži! Také tam byl ukamenován nevěrník, ale žena bude zabita, až porodí a odkojí... Podobné brutality vždy vzbudí pozornost ve světě.
Kamenem nebo jeřábem

Případ íránské Ázerky Sakíny Mohammadí-Aštíáníové (43) je z této kategorie. Před čtyřmi roky byla odsouzená v Tabrízu za vztahy ke dvěma mužům, které udržovala po manželově smrti. Dostala údajně 99 ran holí. O několik měsíců později však znovu stanula před soudem, neboť v jiném procesu soudce obvinil jednoho z jejích přátel z vraždy Sakínina manžela Mohammadího.

Byla pak obžalována z nevěry za života chotě a odsouzena na smrt ukamenováním. Žena, která nehovoří farsí (persky), ale pouze ázersky, odvolala své přiznání, které bylo podle advokáta vynucené, nicméně odvolací soud v květnu 2007 rozsudek potvrdil a od té doby Aštíáníová trávila dny v cele smrti.
Jediný, kdo ji mohl spasit, je nejvyšší náboženský vůdce ajatolláh Alí Chámeneí (71), vládce Íránské islámské republiky. Jak se blížil letos v červenci termín popravy, zdvíhaly se ve světě protesty, doma reakce režimu.

Její původní právník a bojovník za lidská práva Mohammad Mostafaeí (37) uprchl do Turecka a žije nyní s rodinou v Norsku. To, že byla žena mučena, tvrdí i její současný právník.

Stejný osud potkal letos v Tabrízu Ebráhíma Hamídího (18), který byl v červnu odsouzen za homosexualitu a za to, že chtěl jiného muže znásilnit; čeká na smrt. Také jeho advokátem byl Mostafaeí. Podle statistiky ochránců práv bylo v Íránu od začátku islámské revoluce roku 1979 oběšeno na jeřábech na čtyři tisíce lidí obviněných z homosexuality.

Italská prostitutka
Brazilský president Luiz Inácio Lula da Silva (64), který se v květnu podílel s tureckou diplomacií na pokusu dostat íránský režim z mezinárodní isolace, kam se dostala svým neprůhledným nukleárním programem, řekl presidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi (63), že udělí nešťastnici v Brazílii asyl, když ji pustí.

Návrh zapadl, zato reakce na výzvu první dámy Francie Carly Bruniové (42), aby vláda ženu propustila, byla hysterická. Vládní list Kajhán („Vesmír“) čtenářům vysvětloval, že „tuto italskou prostitutku by měl potkat stejný osud jako Aštíáníovou, zaslouží zemřít“. Zpěvačce a špatné herečce se prý „podařilo rozvrátit Sarkozyho rodinu a provdat se za presidenta“.

Pravdu o íránských odsouzencích se asi nikdy nedozvíme. Zda Aštíáníová skutečně napomáhala vraždě svého manžela, nebo zda jde o zlovolnou sousedskou pomluvu, jíž se chytli náboženští fanatici, zůstane zapomenuto. Jisté je to, že v naprosté většině muslimských zemích žena nemá před zákonem, natož ve skutečnosti nezávislost sexuálního výběru.

Sňatek k požitku
Ovdovět, nepocházet z bohatší rodiny nebo nemít po manželovi nějaký majetek, znamená pro mladší íránské ženy jediné: živit se a své děti buď žebrotou, nebo prostitucí. Je pozoruhodné, že ultrakonservativní režim šíitských ajatolláhů něco podobného povoluje.
Korán ve čtvrté súře nazvané Ženy povoluje mužům, „abyste si hledali ženy za své peníze ke sňatku, nikoli k děvkaření. A dejte těm, s nimiž jste si užívali, příslušnou odměnu. A nebude žádným přestupkem, na čem se navzájem dohodnete“.

Na tom zakládají šíitští muslimové zvyk přechodných manželství, „sňatků k požitku“ (arabsky nikáh al-muta, persky síghe). Uzavírají se písemně před soudcem, není třeba svědků a manželství může trvat hodiny až 99 let. Sunnité praxi odmítají a zacházejí s ní jako s prostitucí, kterou trestají smrtí. Šíité spojení v síghe se chovají jako manželé a až smluvní termín vyprší, rozejdou se.
Íránští vůdci síghe podporují, i když ve velké části jde o kamuflovanou mužskou nevěru, móres pro ženu závislou na mužových penězích otrocký.

box: Zvyky ze sedmého století
Šaría je muslimova správná cesta k bohu, „je to jasné učení pro lidi a návod a milosrdenství pro lidi s pevnou vírou“, jak praví 45. súra koránu. Je normou a shrnutím zvyklostí muslimů, které vycházejí z beduínské předislámské společnosti Arábie sedmého století.

Kamenování je jeden z pradávných způsobů zabíjení odsouzenců. Je v zákonících mesopotamských států, stejně jako později ve Starém zákoně („a kamením je uházíš, ať zemrou“). Prvním evropským kamenováním byla poprava spiklenců proti Alexandrovi Makedonskému roku 328 př. n. l. a stejnou smrtí zahynula roku 316 př. n. l. vojevůdcova matka Olympias. Roku 539 př. n. l. povraždili kamenováním spojení Kartháginci s Etrusky poražené Fókajské z jejich korsické kolonie Alalie.

Je též pravděpodobné, že Drakontovy zákony v Athénách z roku 621 př. n. l. držící „orientální“ zásadu odplaty stejným postihem, počítaly mezi tresty i kamenování. V Římě byl v prosinci roku 100 př. n. l. zabit davem tribun lidu L. Appuleius Sáturnínus střešními taškami z Hostiliovy kurie. Za banditismus byl někdy kolem roku 60 př. n. l. ukamenován kdesi v Popádí učitel Ballista a básník Vergilius jeho hrobu věnoval dvouveršový epigram, svou prvotinu (viz v CSD rok 70). 
První ukamenovanou na území EU byla v říjnu 2004 v Marseille Tunisanka s francouzským občanstvím Ghofrane Haddaoui (22), jejíž nezletilí vrazi byli odsouzeni na 23 roky do vězení.

Na rozdíl od občanských zákoníků, které moderní civilisace převzala a rozvila z hellénského a římského světa, drží se šaría starých kmenových a klanových zvyklostí uchovávající nábožensky zanícené tvrdé odplaty a udržující extrémně brutální jednostrannou mužsky orientovanou nadvládu.
Nevěrné saúdské princezny bývají stínány (1980), podobně vzbouřenci proti králi. Zlodějům amputuje šaríová justice údy, nevěrníky kamenuje, podobně homosexuály a narkomany.

Extrémním případem trestu v duchu šaríe se právě zabývá soudce v Tabúku na severu Saúdské Arábie. S logikou zásad požadujících „zub za zub“ se domáhá jistý Abdal Azíz al-Mutajrí (22) stejného trestu pro muže, který ho před dvěma roky napadl sekáčkem. Rány mu poškodily míchu, ochromily levou stranu těla a v důsledku přišel o nohu.

Nyní od soudce požaduje, aby útočníka odsoudil ke stejnému údělu: aby byl chirurgicky ochromen a doživotně uvázán na vozík. Soudce není proti, ale nemůže nalézt nemocnici, která by zákrok na páteři provedla...

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 37/10


populismus, viz démagógos

Populónia, Populónium, m. v Etrúrii, etr. Pupluna či Fudluna, dn. Poplonia u Piombina (ruiny), srov. pod Aithaliá/Elba§ 282

poradenství, právní v Římě§ 255

Porcia 1. ses. M. Catona Utického, manž. L. Domitia Ahénobarba, 42; 2. dc. M. Catona, manž. M. Iunia Bruta, 42

 

C. Porcius Cató, řec. Katón Porkios§ cos. 114

L. Porcius Cató, vnuk Censória§ cos. 89

M. Porcius Cató (Salónius)§ cos. 118

M. Porcius Cató Censórius, přezdívaný také Démosthenés (jeho pův. cognómen znělo Priscus); jeho syn z prvního manž. zemřel jako praetor (a měl také jednoho syna), jeho druhý syn ze druhého manž. praetor Salónius, jehož s. M. Porcius Salónius cos. byl dědem Catona Utického, řec. Katón Kénsórínos§ 234, cos. 195, cens. 184, 180, 167, 153, 149, 89

M. Porcius Cató Uticensis§ 149, 95, 59, 58, 56, 54, 50, 48 - 46, 42

M. Porcius Latró, učitel řečnictví§ 55

L. Porcius Licínus§ cos. 184

 

P. Porcius Laeca, tr. lidu roku 199§ 300, 199

Porcius Licínius, básník§ 100

pornografie, viz sex („služba bohyni“), kde také nejstarší sexuální scény v literatuře, a pod novela

Póros z Indie, Pauwarijas§ 1. jeden z králů v Poindí (na území dn. PAK), 326, 323, 319, 318; 2. nezn. k. odkudsi v Indii, 20

Póros z Kýrény§ 360, 356 (2x Ol.)

porota, soudní, viz soudní p.

Porséna, Porsenna, Lars P., král (lars) v Clúsiu§ 508-506
Porséna Arrúns, Árúns, řec. Arrhón, lat. Postumus, s. Lartův§ 506

Port Said, m. v Egyptě na středomořském ústí Suezského průplavu, arab. Búr Saíd§ 280
porta raudusculána, v Serviových hradbách "rudná/měděná brána" (raudus, ródus n. rúdus)§ 240

portórium, přepravní daň, clo, viz daň

Portoriko, Puerto Rico, o. a moderní státní útvar§ 500

 

Portugalsko, viz Lúsítánia

porticus§ viz sloupořadí

 

Portus Iúlius, "přístav Iúlius" na Avernském a Lucrínském jezeru v Kampánii§ 38

 

poručník, poručnictví, tútor, tutéla, viz pod ženy

pořímštění, viz romanisace

Poseidion, m. v Seleukidě v Syrii§ 123

Poseidippos z Kassandreie, básník nové attické komédie§ 316, 289
Poseidippos z Athén, vyslanec§ 299

Poseidippos z Pelly, epigrammatik§ 276, 264

Poseidón, bůh (dór. a aiol. Poteidán, Poseidán či Potídás, „Pán či Choť Země), gen. Poseidóna; chrámy zvané Poseidónion§ 1. Helikónios, 650; 2. v Poteidáji, 600; 3. na Théře, 199; 4. na Kalaurii, 700, 322; 5. na Isthmiích, 585, 391; 6. chrámek n. oltář u Ptolemáidy, 143; 7. viz také pod Neptun

Poseidóni᧠= Paiston, Paestum

Poseidónios z Apameie, stoický polyhistór žijící na Rhodu§ 135, 110, 87, 78, 62, 51 (srov. také pod hodiny)
Poseidónios z Athén§ arch. 162

postižený, mrzák, první evropský veřejný činitel, viz Artemón

 

posttraumatická stressová porucha, angl. zkratka PTSD, viz Epizélos z Athén

Postumia, vestálka§ 420

Postumius z Etrúrie, pirát§ 339

Postumius Cominius Auruncus§ cos. 501 a 493

L. Postumius§ praet., 90

 

A. Postumius Albínus§ 1. cos. 242, o. L. Postumia, cos. 234, identický s cos. r. 250?; 2. censor roku 174, 3. cos. 151; 4. b. Sp. Postumia č. 2, 109, cos. 99: přes iugurthinskou ostudu užíval přízviska Magnus

L. Postumius Albínus§ 1. 216 a 177, cos. 234 a 229, design. cos. 215, s. A. Postumia, cos. 242; 2.  praet. 179, cos. 173; 3. cos. 154

Sp. Postumius Albínus (Caudínus)§ 1. cos. 334, cens. 332, cos. 321

Sp. Postumius Albínus§ 1. cos. 186; 2. b. A. Postumia č. 4, cos. 110, 111 - 109

Sp. Postumius Albínus Magnus§ cos. 148, 41

Sp. Postumius Albínus Paul(l)ulus§ cos. 174

A. Postumius Albus Régillensis§ 1. dict 499, cos. a dict. 496; 2. cos. 464

M. Postumius (Albus) Régillensis, tr. milit.§ 414

 

Sp. Postumius Albus, člen senátní komise, která v Athénách opisovala tímokratické Solónovy zákony§ 454

L. Postumius Megellus§ 1. cos. 305, cos. 294 a 291, poplivaný a pomočený vyslanec 281; 2. cos. 262

L. Postumius Tempsánus, praet.§ 185

 

A. Postumius Túbertus§ dict. 431

P. Postumius Túbertus§ cos. 505 a 503

postumus, Postumus, „pohrobek“

 

pošta, kurýrní služba v Persii§ 518

Po vzoru hellénistických monarchií státní přepravu úředních zásilek a zpráv po celé říši Římanů na náklady provincií zavedl teprve Augústus, Nerva převedl z italských obcí poplatky na chod pošty, vehiculátió Italiae, plně na náklady státu, zpět obcím Tráiánus a znovu je vrátil státu Hadriánus. Z rukou soukromníků-pronajímatelů do rukou fisku provoz pošty (slovo od lat. cursus positus in xxx, tj. stanice umístěná v xxx, též cursus publicus) převedl Septimius Sevérus; přepřahací, restaurační a ubytovací stanice, mánsiónés, řec. stathmoi, byly od sebe vzdáleny v průměru deset kilometrů (o hospodách viz pod kulinářství). Augústus nejprve umístil podél silnic mladé běžce, později je vyměnil za vozataje s potahem. Osobní doprava podléhala úřednímu souhlasu, jak se přesvědčil mladý P. Helvius Pertinax, když cestoval bez povolení, sine diplómatibus, do Syrie k posádce a legát provincie mu za trest z Antiocheie nařídil jít k útvaru pěšky; to bylo za vlády Antonina Pia.

Pro srovnání: osobní předávání zpráv a světelné signály překonal až roku 1899 Ital Guglielmo Marconi, když se svou Wireless Telegraph Company odvysílal radiové signály přes La Manche a roku 1901 z Cornwallu na New Foundland.

S koncem říše přišel úpadek, neboť vládci šetřili na všem. Nicméně Constantius II. povolil křesťanským kněžím cestovat po synodách ve vozech státní pošty. Císař Valentiniánus 15. srpna 370 zrušil mzdu poštovních mezkařů, kolářů a veterinářů a ponechal jim jen deputát potravin a oděvu; srov. pod cestování.

potápěč, dytés, kolymbétés, lovci hub, potápění§ 425, 169

Nejznámější jsou z dob perských válek Skylliás ze Skióné a jeho dcera Hydné, vyhlášení potápěči. Při obeplouvání perského loďstva hory Pélia zachraňovali ze dna perský majetek roku 480, ale později se přidali na hellénskou stranu: za bouře u Artemísia uvolňovali lodní kotvy a posílali Xerxovy lodě do záhuby.

Dodnes je v Égeidě potápěčství-lov mořských hub rozšířeno. Jejich užití na toilettě viz pod lázeňství.
Nejhlubší místo pod hladinou moře, které může člověk navštívit suchou nohou a bez ponorky, je dno hlavního nosného sloupu betonové vrtné ropné plošiny Troll Alpha norského koncernu Statoil: 303 metry pod vodou Severního moře.

Rekord v potápění bez přístroje je 214 metrů (2007), s panceřovaným potápěčským oblekem šest set metrů a do stejných hloubek jdou vojenské ponorky, z vrtu v 1920 metrech pod hladinou se těží nejhlubší plyn (dno Mexického zálivu). Do šesti tisíc metrů se ponoří ruské výzkumné miniponorky Mir pro tři lidi (2. srpna 2007 na dně pod severním pólem uložily ruskou vlajku v hloubce 4261 metr).

Hlouběji o pět set metrů šla roku 2003 japonská miniponorka pro tříčlennou posádku Šinkai. Nejhlouběji se člověk ponořil roku 1960 do hloubi 10.914 metrů v Marianském příkopu v batyskafu Trieste (největší hloubka v příkopu a na planetě je 11.034 metrů. Od té doby se o to nikdo už nepokusil.

Poteidaiá, ion. Potídaié (od jména Poseidóna, kterého měl stát od asi 500 na mincích, dór a aiol. Poteidán, Poseidán či Potídás), m. na Palléně na Chalkidice, původně se poloostrov jmenoval Flegra, kde žili mýthičtí Gigantové; m. se v hellénismu jmenovalo později Kassandreia, viz t鞧 620, 600, 480, 449, 433, 432, 430, 422, 383, 365, 361, 356, 316

Potentia, m. v Pícénu, dn. snad lokalita Monte Santo§ 183

Potheiné, hetairá v Alexandreji§ 276

Potheinos z Alexandreie, královský rádce§ 51, 50, 48

Potidaichos z Boiótie§ boiótarchos 221

Potítiové, římský patricijský rod, vymřel z vůle bohů; srov. pod rody, gentés§ 312


Potamón z Alexandreie, zakladatel tzv. eklektické školy§ 1 n. l.
Potamón z Mytilény, řečník a theoretik řečnictví§ 75, 70

Herius Pótílius, vojenský velitel§ 259

 

Pótóné z Athén, s. Platónova, m. Speusippova§ 408, 347

potrava, potraviny, viz kuchyně

povodeň, povodně, potopy, zátopy, záplavy, sesuvy půdy, velká voda, cyklony a hurikány, doba povodní v Egyptě, podle východu Síria od 3. nebo 23. července do 15 nebo 23 srpna; v Mesopotamii v březnu/dubnu (zde neměly positivních účinků na úrodnost a úrodu jako v Ponilí)§ 306

povodeň v Římě, dvakrát za rok§ 215, v den Augustova přejmenování, 27

Největší povodně: cyklon v deltě Gangy způsobil strašné povodně 12. listopadu 1970. Během katastrofy zemřelo odhadem jeden milion lidí ve Východním Pákistánu (nižší odhady praví 300 tisíc; srov. pod bouře). Situace vedla k odtržení provincie od Pákistánu, k válce s Indií a k vyhlášení Bangladéše (roku 1991 si cyklon vzal 138 tisíc obětí). Je to jediný případ dějin, kdy katastrofa vedla ke vzniku státu.

Nejhorší záplavovou katastrofou v historii byla povodeň na Žluté řece v Číně 2. srpna 1931, která zabila 3,7 milionu lidí (roku 1870 ve vodách zahynul jeden milion lidí). 16. prosince 1920 zavalil a zabil největší sesuv půdy dějin v čínské provincii Kan-su 180 tisíc lidí, druhé největší neštěstí tohoto druhu bylo roku 1970 v peruánském Yungay s 18 tisíci mrtvých. Povodně a sesuvy půdy roku 1999 ve Venezuele zabily 30 tisíc lidí. Nejvyšší počet obětí hurikánu je z roku 1900, kdy v oblasti Galvestonu v Texasu zemřelo více než osm tisíc lidí. Roku 2005 hurikán Katrina zatopil New Orleans, které muselo být s okolím evakuováno: více než tři tisíce obětí.

Nejvyšší zaznamenaná nárazová vlna v moři, tsunami, byla roku 1958 v lidoprázdných oblastech na Aljašce: dosáhla výše neuvěřitelných 1720 stop, tj. asi 524 metrů.

potopa světa, viz také klima, oběti lidské a oddíl CSD, svět do 1800.

 

Hledání matky všech potop světa
Podmořský prospektor ověřuje velkou katastrofickou hypothesu

Expedice Roberta Ballarda v Černém moři ověřovala, zda se sladkovodní jezero proměnilo v dnešní slanou vodu náhlou katastrofou a zda právě tato potopa nebyla matricí pro všechny další. Po deseti letech pátrání však nálezy žádné.

Lidé prchali do kopců, ale s hrůzou odtud přihlíželi, jak se stoupající živel jim dere naproti. Neměli úniku. Kdo se však nespolehl na výšiny a pokračoval na cestě od unikajícího pobřeží do vnitrozemí, přežil. Denně o čtyři sta metrů posouval Poseidón svou říši do pevniny.

Moře Hellény zvané Pohostinné nebo prostě Moře, Pontos, a Slovany Černé, bývalo do doby před 7500 lety velkým sladkovodním jezerem. Od Středozemského, ho dělily dvě hráze pevniny, dnešní Dardanelly a Bospor. Mezi nimi byl hluboký a široký kaňon. Špunt pevniny umožňující přejít z Asie do Evropy suchou nohou byl ještě pevně zazátkován.

Tudy z Anatolie putovali skupiny neolithických lovců a zde se začali usazovat v raných polozemědělských osadách. Pobřeží sladkovodního jezera patřilo mezi oblasti Předního východu, kde lidstvo žilo nevyhlášenou revolucí, svou první v historii. Říká se jí neolithická a poetické duše mohou tvrdit, že dosud neskončila: Poněvadž lidstvo se po své kamennodobé strnulosti mnoha set tisíciletí technologicky stále ještě mění.

Od Titaniku k Nóemově arše
Kolem roku 5500 př. n. l. skončila definitivně ledová doba a hladina oceánů stoupala. Na Bosporu došlo ke katastrofě. Vody Středozemního moře prolomily úzký pruh pevniny a za obrovského rachotu silou dvou set Niagarských vodopádů vtrhly do níže položených krajů za Bosporem. Hladina Černého moře se zdvihala rychlostí 15 cm denně a příval vod se nezastavil po tři sta dnů. Pod hladinou zmizelo sto tisíc čtverečních kilometrů země a s ní rozsáhlá území kultivovaná po staletí lidmi. Dojem z kataklysmatu pak dal vzniknout universální pověsti o celosvětové potopě.

S theorií obrovské vodní katastrofy přišli roku 1996 geologové a geofysici Columbijské university Walter C. Pitman III. a William B. F. Ryan. O dva roky později publikovali pro veřejnost své domněnky o „matce všech potop“ v knize Nóemova potopa. Megapovodeň podle nich a dnes již řady prehistoriků nastala v době kolem roku 5510 př. n. l. (vědecké spojení poznatků geologie s výkladem psaných mýthů se nejnověji říká geomythologie).

Historik Diodóros Sicilský zaznamenal při výkladu o minulosti ostrova Samothráké mýthos s touto versí potopy. Ostrov se původně jmenoval Saonnésos, Saonův ostrov, podle muže, syna Diova, který uspořádal poměry mezi původním předhellénským a předthráckým obyvatelstvem. Teprve prý s mnohem pozdějším příchodem kolonistů ze Samu a Thrákie povstal dnešní název Samothráké.

Pontos, tedy Černé moře, byl jezerem přetékajícím vodami řek, až rozthl pevninu Helléspontu a zaplavil velké kusy pobřeží Asie, rozumí se Malé Asie, a téměř celý Saonnésos/Samothráku. Několik lidí se zachránilo v horách.

Hellénský mýthos má tedy opačný směr průlomu vod, než jak si představuje moderní theorie.

Zda tomu tak či onak mohlo být nebo jde jen o další z theorií do pokladnice lidských spekulací se snaží prokázat věhlasný podmořský badatel a hledač vraků Robert D. Ballard (61) z Mystic v Connecticutu. Našel už na 150 vraků foiníckých, hellénských, římských a španělských lodí, ale proslavil ho až nález vraku Titaniku roku 1985 a o čtyři roky později Bismarcku. Mezi jeho trofeje patří také válečné plavidlo PT 109 torpedované za války Japonci, na jehož palubě byl John F. Kennedy.

Theorii náhlé katastrofy ověří pomocí podmořského na dálku řízeného plavidla vybaveného kamerami a mechanickými pažemi Hercules. Jeho konstruktér Jim Newman pracuje v Ballardově výzkumném institut v Mystic v Connecticutu. Chce také potvrdit domněnky archeologů, že v hloubkách vyšších než sto metrů nalezne sofistikovaný podvodní stroj, první konstruovaný pro podmořskou archeologii, pozůstatky po lidském osídlení.

Mušle, ale žádní lidé

Bývalý námořní důstojník byl poprvé v Černomoří roku 1997. Vody Pontu jsou chudé na kyslík, lépe konservují dřevo a Ballard si dělal naději, že toho pod neznámou hladinou bude hodně k nalezení. Podruhé byl v Pontu roku 1999 a hledal stopy po zaniklém sladkovodním jezeru, hlavně rýhy na skalách po příboji, dnes v hloubkách kolem sto až sto padesát metrů po hladinou. Narazili na ně již v osmdesátých letech na Krymu sovětské výzkumy, jejichž výsledky však díky studené válce zapadly.

Stejně jako Rusové před dvaceti roky našel ve vodách před tureckým Sinopem rovněž zbytky sladkovodních mušlí, u nichž se později laboratorně ověřilo, že zanikly kolem roku 5000 př. n. l. První takové vzorky vyzvedla ruská výzkumná loď Akvanaut již roku 1993 před Krymem ve stometrové hloubce. S nimi zkamenělé kořeny rostlin.

Ballard ovšem nenalezl stopy po člověku, jak doufal. Vrátil se začátkem září roku 2000 s výzkumnou lodí Northern Horizon, jejíž nájem denně přijde na 13 tisíc USD, a logicky začal pátrat po zaniklých korytech řek, neboť lidé vždy žili podél řek a kolem jejich ústí do moře. Dvacet kilometrů od pobřeží ve stometrové hloubce narazil Ballardův Hercules na kmeny opracované člověkem, keramické střepy, kamenné nástroje. Nálezy ponorný průzkumník ofotografoval a vzal s sebou na hladinu vzorky. Turecké noviny titulkovaly Nóe byl Turek a psaly o tom, že se jeho archa nalezla v tureckých vodách.

Ballardovo nadšení zchladila zpráva z laboratoří s výsledky testu na rozpad C-14: předměty nepatří k žádnému domu, nejsou ve vodě déle než dvě stě let a zřejmě sem připluly mořskými proudy.

Zapálený podmořský prospektor ale nalezl v hloubce 150 m ještě kámen opracovaný do kvadrátu 10 na 12 m; příroda do pravých úhlů kameny neopracovává. Záhada dosud zůstala nerozřešena. Ballard se do Sinopu (hellénská Sinópé) vrátil a jeho expedice s náklady ve výši pěti milionů dolarů chce znovu ověřit theorii o potopě potop.

Noach byl Turek
Skeptici praví, že Noachova potopa je sice zajímavé vyprávění, ale nikoli podle skutečnosti. Ali Aksu z Memorial University of Newfoundland se svou skupinou začátkem roku publikoval výsledky svých průzkumů v Turecku a tvrdí, že kolem roku 5500 už bylo Černé moře plné v dnešním rozsahu. Byla období, kdy z něho voda odtékala, jindy Bosporem spíše přitékala.

Aksu nevěří, že by v dnešním moři kdy žili lidé zavodňující pole pro zemědělství. Ballardovy sladkovodní mušle mohou prý také žít v poloslaných vodách a Aksu obvinil Ryana z Columbijské university, že se na základě chybných dat dopustil unáhlených závěrů. Naopak Ryan obviňuje Aksua, že zkoumal špatnou část černomořského pobřeží a nevěří theorii, že voda Bosporem tekla oběma směry.

Hádání bez důkazů je na stejné úrovni jako staleté dohady kleriků o Noachovi, hebrejsky Pohodlný, řec. Nóemovi (č. Noe). Jeden z mudrlantů v 5. století se divil, kam vlastně tolik vody odteklo. V novověku jiní nalezli vysvětlení pro záhadu, jak se tolik zvěře vešlo na Nóemovu jachtu, které se záhadně říkává archa, počátek: všechno vzal v zárodečném stavu, ve vajíčcích, larvách atd. K Noachově jachtě: byla to krabice, truhla, hebr. teba, tejva, lat. arca.

Velká hypothesa čeká na důkaz. Třebaže Ballard pod vodou nalezne lidské prehistorické sídlo, ještě to nebude důkaz ohromné povodňové katastrofy. Nikdo ve vědeckém světu se nepře o to, že moře bylo kdysi jezerem ani o to, že Nóe nebyl v žádném člunu na Araratu. Spor je o to, jak rychle došlo k proměně sladkých vod ve slaný Pontos plný slanečků a tuňáků, které rybáři v hellénismu exportovali až do Alexandreie. Pozvolna, nebo s kataklysmatickou rychlostí? A kdy se hráze protrhly?

Teprve pontská theorie dává velké povodni v začátcích inteligentního lidstva vyšší pravděpodobnost než lokální theorie vysoké vody v Mesopotamii. Věřit mýthům zbavených vypravěčského pozlátka a pohádkového nánosu je od dob Schliemannova objevu Troie, následujícího Koldeweyova nálezu babylónské „věže“ a mnoha dalších dosti praktické.

Za každou i nejlstivěji slovesnými prostředky skrytou narativní literaturou stojí prostá realita, deskripce. Doba neolithické revoluce nebyla zase tak idylická. Pěstoval se kultovní kanibalismus, v době matriarchátu padala mužská přirození po sakrální souloži s kněžkou dvakrát v roce v oběť masožravých bohyň plodnosti. Věří-li někdo v cykličnost dějin a klukovinám typu „chlapi sobě“, nemůže mít dobré spaní…

Mohutné oteplování
Kolem roku 18.000 př. n. l. vrcholila poslední doba ledová, glaciál. Ledovce sahaly do Polska a středního Německa a ve střední Evropě v předpolí ledovce se rozprostírala mrtvá tundra (viz také pod klima).

Kolem roku 15.000 přišlo oteplení a s ním tání. Kilometr tlusté ledovce se stahovaly na sever, na jejich místě vzniklo Baltské moře, Kaspik byl čtyřikrát větší než dnes. Sahara se zelenala. Celkově trvalo globální tání ledovců deset tisíc let. Za tu dobu světový oceán vyrostl o 130 metrů a všude po světě zabral osm procent země.

Kolem roku 10.500 přišlo do Evropy na tisíc let ochlazení a s ním málo srážek. Sucha zmenšila Pontos a Přední východ vyprahl. Sucho kulminovalo v letech 6200 až 5800 a decimovalo lidstvo, které se na Předním východu už živilo zemědělstvím (první obilí vypěstováno c. 7600 př. n. l.), chovem dobytka (první čuník chován v chlévu c. 7000), rybolovem. Hliněné osady (první hliněná chýše doložena na dobu kolem 9000 př. n. l., pálení keramiky c. 8000) se zvolna začaly měnit v městská osídlení. Namísto oblouků a křivých tvarů se objevily pravoúhlé stavby.

Původní stěhovaví lovci se usadili, luky a šípy zůstaly pro lov a potěšení z něj (a ovšem jako zbraň), lidé se na polích začali ohýbat k práci s dřevěnými srpy s ostřím osázeným kamínky, obilí mleli mezi mlýnskými kameny a zpracovanou mouku pekli v pecích. S neolithickou revolucí přišla první populační explose lidstva. Teprve obilí dalo člověku tolik kalorií, aby nebyl hnán stále z místa na místo, aby se mohl usadit.

Za nejstarší chrámový objekt lze pokládat objevy na Göbekli Tepe, kopci v jihoturecké měsíční krajině, z doby kolem roku 9000, s velkou kamennou ptačí hlavou a čtyřiceticentimetrou soškou se vtyčeným penisem. „Göbekliové“ ovšem ještě neznali keramiku, domestikovaný dobytek, nejedli chléb a kolem chrámu neměli žádná obydlí. Nicméně později v okolí bylo poprvé záměrně pěstováno obilí a na svazích hor byli ochočeny ovce a kozy (podobně na svazích kurdských hor a v syropalestinské oblasti).

Evoluce a revoluce

Archeologická lokalita v Çatal Hüyük na severu Turecka možná souvisí s Göbekli. U řeky v těsných řadách stálo neohrazené sídliště pro asi dva tisíce rodin bez ulic a náměstí: do domu se lezlo žebříkem a lidé se pohybovali po střechách hliněných domů. Ani oni ještě nebyli zemědělci, ale živili se zvláštním druhem lovu gazel. Vháněli je za kilometr dlouhou zeď ve tvaru V a v opevněných domech maso udili a skladovali, praví theorie prehistoriků. Chrám v Göbekli byl prý obří kultovní jídelnou.

V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrnu a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa. Zda migrovali lidé, nebo zda se spontánně šířily technologie, nelze s určitostí stanovit. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že „evoluce“ neznamená nezbytně nutně pokrok, kvalitu, ale přizpůsobivost, adaptabilitu. Bývá to sice často totéž, nikoli však jako pravidlo.

To všechno vytvořila neznámá populace dávno před příchodem indoevropských národů do ruských a ukrajinských stepí z východu (asi 4.000 př. n. l.). Snad jsou to ti, kterým se v mesopotamských pramenech říkalo Suové či Subaruové, nebo v Helladě Pelasgové či Lelegové. Z oblastí na horním Eufrátu na turecko-syrském pomezí, kde podle současných archeologických znalostí vznikla kultura pěstování obilí, se šířili přes Anatolii na západ podél Dunaje se v 6. tisíciletí dostali do střední Evropy a na západ, cestou podél břehů Středozemního moře pozvolna dorazili na Ibérský poloostrov (viz více v CSD, c. 10.000).

Raní zemědělci prosekávali les kamennými sekerami, prasata krmili žaludy a primitivní pšenici sázeli ke kořenům stromů. V hustě zalesněné Evropě neměli v podstatě prazemědělci žijící v až čtyřicetimetrových kolových domech pod listnatou střechou spatřit horizont. Svými chlebovými pecemi mohli dobýt kontinent v časovém rozpětí dvou set let.

Podle „povodňové“ theorie mohla urychlení způsobit právě katastrofa v Pontu. Její hrůzy se natolik vryly do pamětí lidí, že se mohly objevit v literatuře o téměř tři tisíciletí později u Sumerů. Logiku to má i v tom, že Sumerové rovněž vpluli do jihomesopotamského prostředí, kde již nějaké neznámé usazené zemědělské obyvatelstvo žilo. Že by vzdálení příbuzní lidí od Černého moře?

 

Vodní hladiny ve srovnání s dnešní
před 18.000 roky:


Egejské moře             -130 m
Marmarské moře         -65
Černé moře                -120


před 12.000 roky, po tání ledovců:

Egeis vpadla do Marmary via Dardanelly/Helléspontos, ale Středozemí stoupalo nadále

 

Egejské moře                   -60 m
Marmarské moře              -65
Černé moře                      -120


Před 7.500 roky, po dalším tání ledovců (c. 5500):

Nejpozději roku 7400 přetekla hráz Bosporu. Denně se průlomem provalilo na 50 km3 vody a řítilo se za obrovského lomozu silou dvou set Niagarských vodopádů do sladkovodního jezera s hladinou o 120 m níže. Jeden z odhadů praví, že v okolí jezera mohlo žít při hustotě dva lidé na km2 na dvě stě tisíc lidí, nyní bez přístřeší.

Něco podobného se v geologických dějinách planeta stalo již několikrát, ale nebyl u toho žádný člověk. V miocénu před šesti či pěti a půl miliony let bylo dlouho Středomoří vyschlou pouští s obrovskými solnými plochami, když při jednom z nárazů africké tektonické desky do evropské povstal pruh pevniny mezi Gibraltarem a Marokem. Následovalo vysušení Středomoří, které podle geologů mohlo být dokonáno velmi rychle - za jeden tisíc roků.

Po nových otřesech se oceán tehdy do Mediterránea vrátil průlomem v Gibraltaru. Přes obří vodopád se denně nahrnulo na 100 km krychlových vody a napouštění Středomoří mohlo trvat celý rok. Geologové odhadují, že tento nesmírně hlučný proces, který však ještě nikdo z lidí nedokázal "ocenit", se opakoval možná i desetkrát a před 5,5 miliony let naposledy.

Před dvěma miliony let přišel pak velký mráz, první velká doba ledová. Nepochybně se vše bude ještě opakovat, neboť planeta je i v této části svého těla stále živá. Podobně kolem roku 10.000 prolomilo velké vnitroamerické jezero barieru a řekou Sv. Vavřince/St. Lawrence River se provalilo do Atlantiku.

 

Egejské moře             -50 m
Marmarské moře         -50
Černé moře                -120


Pověst o povodni

Dodnes si několik kavkazský národů myslí, že jejich prapředkem je Nóe, resp. člověk, který přežil potopu s velkým p. Křesťanští Arméni mezi ně patří a chovají v úctě Ararat. Vidí sice na něj z hlavního města Jerevanu, ale už tisíciletí leží na tureckém území.

Mystické povídání o povodni proti lidem, kteří dělají takový kravál na světě, že to ruší bohy, se proměnil v toku tisíciletí v trest za jakési „hříchy“ vůči jedinému z nich. Co má povodeň sumerská společného s katastrofou o 2800 let starší v Pontu? Soudí se, že sumerský epos má v sobě historický základ. Archeologové z doby kolem 3200 př. n. l. nalezli Uruk zavalený dvouapůlmetrovou vrstvou náplavového bahna.

Starobabylónský epos navazující na sumerský o stvoření člověka a potopě Watram-chasís, v pozdější výslovnosti Atram-chasís čili Plánující velké věci či Velemoudrý je o odporu k práci a o údělu, který lidi potkal. Jeho začátek je u textu starého nejméně čtyři tisíce let ohromující: „Když bohové ještě byli lidmi, pracovali a lopotili se, velká to byla námaha, těžká práce a mnohá nesnáz.“

Stručně převyprávěno dřeli tehdy nižší bohové Igigové na vyšší Anunnaky. Igigové revoltovali, spálili své motyky a další náčiní a o půlnoci obklíčili sídlo Anunnaků (tuhle první velkou sociální revoluci, stejně jako její důvody, marxisté ignorovali!). Velkým bohům se do války nechtělo, tak splácali z hlíny muže a ženu, aby jejich potomstvo pracovalo namísto Igigů. Srov. pod bohové, bůh, a o vztahu k manuální práci ve starém věku viz pod otroci.

Lidstvo se však rozmnožilo, dělalo kravál, a bohové nemohli v klidu spát. Seslali na lidi nejprve sucho a hlad, když to nepomohlo, potopu. Jenom Atra-chasísovi dali typ, aby do lodi nalodil rodinu, řemeslníky a zvířata. Po povodni ale také bohové strádali, neměl na ně kdo dělat, měli hlad, tak nakonec přistoupili na to, že lidstvo může existovat.

V sumerském eposu eposu o Gilgamešovi, do něhož v pozdější redakci byla pasáž o potopě vložena, je Watram-chasís, Velemoudrý, epitheton Uta-napištima, krále v Šuruppaku, jemuž Ea, bůh vod, vyjevil, co se stane. Král naložil celou rodinu, řemeslníky, zvěř a zlato a stříbro do lodi a šest dnů a sedm nocí odolávali přívalům. Přistáli na hoře Nisir (dn. Pir-i-Mukurun v Kurdistánu). Uta-napištim, „Nalezl jsem život“, obdržel pak od nejvyššího Enlila dar nesmrtelnosti.
Pro Sumeřany byl mužem potopy Ziusudra, řecky Xisúthros, „Život dlouhých dnů“, který se svou ženou, dcerou a kormidelníkem vystoupil kdesi v armenských horách a zmizeli všem, s nimiž se plavili: žijí prý tam v horách dodnes jako nesmrtelní.

11. tabulka sumerského epu o Gilgamešovi, hrdinovi z Uruku, vypráví o Utanapištim či Ziusudrovi, člověku který přežil hněv bohů, protože s nimi byl zadobře. Gilgameš byl pátým králem první urucké dynastie a vládl kolem roku 2700.
Někdo věří, že k biblické povodni došlo 23. září roku 5545 př. n. l. a jistý nadšenec do „archeologie“ Ron Wyatt vidí v kamenech na vrcholu Araratu zkamenělé zbytky archy.

Podle židovské pověsti trvalo vodní peklo čtyřicet dnů a přežila to jediná rodina se zoologickou zahradou. Ve všech podobách mýthu je podezřelé, že se vždy bozi slitovali nad lidským rodem a dali mu další šanci. V hellénské podobě povodně Deukalión s Pyrrhou po opadnutí vody za sebe házejí kameny a z nich jsou noví muži a ženy. To prý jen z toho důvodu, že byli hodní na bohy maskované v pocestné.

V hinduistické mýthologii nastoupil na loď Manu Vaivasvata, vzal s sebou sedm mudrců, semena a připoutal plavidlo na místě v Himáčalpradéši zvaném Naubandhana, „Připoutání lodi“.

Povodeň a lidské oběti u Hellénů: Lidská oběť resp. sakrální kanibalismus byli v hellénské mýthografii příčinou potopy světa. V Arkadii, pelasgické zemi uprostřed Peloponnésu, se udržely předpatriarchální a předolympské zvyky až do nástupu křesťanství (o bájné minulosti Arkadie viz tam). Lykáón, syn Pelasgův, vládl nad Arkadií z Lykosúry. Jeho nejstarší syn Nyktimos podle jedné verse vládl po něm všem svým bratřím a Pelasgův ve vnitrozemí Peloponnésu a zemřel bezdětný.

Podle druhé verse však Lykáón, který v Arkadii měl Diův kult uvést mezi Pelasgy, obětoval novém kmenovému patronovi chlapce nebo přímo svého syna Nyktima. Zeus se namíchl a Lykáóna proměnil ve vlka. Podle další verse nerozčílil tolik Dia Lykáón, ale jeho dvaadvacet či padesát synů, kteří se drželi ohavného rituálu a chovali se vzpupně.

Proměněn v pocestného je Zeus navštívil a Lykáónovci mu předložili polévku s vnitřnostmi obětovaného Nyktima, jejich bratra. Podle další verse Diovi jídlo předložil Lykáón. Zeus svinstvo poznal, ničeho nepozřel, Nyktima oživl a rozlobil se na veškeré lidstvo (!).

Sešle na prudké deště a utopí tu havěť. Stalo se. Král v thessalské Fthíji Deukalión byl synem lidumilně orientovaného Títána Prométhea. Jeho manželkou byla Pyrrha, Rusovlasá, dcera Prométheova bratra Epiméthea. Byli právě návštěvou na Kavkazu, praví mýthografie, a Prométheus jim prozradí, co Zeus chystá. Oba polobozi tedy do lodi naložili zásoby potravin a po devět dnů se dali nést široširým oceánem, který zavalil svět.

Deukalión posílal na výzvědy holubici, až se jednoho dne nevrátila. Sami pak s lodí přistáli na vrcholu Parnassu (nebo Athu či pohoří Othrýs v jižní Thessalii, západní Helléni tvrdili, že na Aitně). Hellénská potopa je nejmladší ze „světových“ potop, vlastně byla nedávno: podle kroniky známé z tzv. parijského mramoru to bylo roku 1528/7 (jiné datum: 1478/7).

Na radu Themidy a se svolením Dia házeli za sebe přes rameno se zahalenou hlavou kameny, které se měnili v muže a ženy, podle toho, kdo ze zachránců lidstva jej hodil. Podle dalších bájí přežil potopu ještě Diův syn Megaros (na hoře Geranii) a jistý Kerambos z Pélia, ovšem tento proměněný nymfami ve skarabea.

Potopa neměla očistný efekt, protože Arkadští v lykáónovských zvycích pokračovali. Ještě v době Pausaniově obětovali Diovy chlapce (alespoň se to tvrdilo), do polévky přidají jeho střev a vylosovaný pastýř po jejich pozření začne výt jako vlk, šaty pověsí na dub, přeplave řeku, na jejímž břehu se rituál každoročně pořádal, a na osm let se vmísí do stáda vlků. Něco takového provedl i jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie. Osm let žil s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a roku 400 zvítězil na olympiádě v boxu.

Nejznámější literární zpracování mýthu o Deukaliónovi a Pyrrze je Ovidiovo v první knize Metamofos (i když do vyprávění zapletl Caesara a Augusta způsobem, jakým ještě nedávno lezla akademická obec do zadku komunistům citacemi klasiků marx-leninismu).

V hellénské mýthologii ještě jednou trestali bohové nehodné lidi. Ve Frygii Zeus s Hermem obcházeli nějakou ves jako pocestní, ale pouze staří manželé Filémón a Baukis pocestné přijali a pohostili. Bohové pak ves zatopili vodami, starce učinili kněžími v Diově chrámu, který tam povstal, a splnili jim přání, aby směli zemřít ve stejný okamžik.

(ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden, č. 32/03)

poukázka, na peníze, potraviny, dárková, tessera, viz pod hry, gladiátoři, obilí

poustevnictví, viz pod křesťanství

poutnictví, viz pod křesťanství

pověrčivost, Keltů§ 218

povídka, viz novela

povstání otroků, satrapů atd.§ viz války s otroky, satrapy

pozdrav, ponížený pozdrav, viz proskýnésis. Mužský pozdrav polibkem na rty se stal v Římě módou za Augústa (ne-li ještě dříve). Zvyk přišel z Orientu a v určitých vrstvách vytlačil podání ruky. • Ojedinělé objetí se slzným pozdravem, jak ho praktikují Ongijové na Malém Andamanu, ostatní civilisace neznají. 

pozemková reforma v Římě§ viz pod reforma
pozemky, viz půda

požár, Říma, nejslavnější evropský§ 390, 213, 210, srov. pod Řím
Největší novodobý !civilní" požár továrny byl 10. května 1993 v Thajsku ve firmě na výrobu panenek: zemřelo 200 lidí a 500 zraněno. O lesních požárech a žhářství viz pod lesy.

požárníci, hasiči v Římě§ 22

V republikánské éře jako instituce neexistovali a první, kdo sestavil úctyhodný soukromý hasičský sbor, byl triumvir a finanční magnát M. Licinius Crassus: ze svých otroků sestavil oddíl pěti set mužů, kteří hasili požáry, až jejich kolega od nešťastných majitelů vykoupil hořící domy a pozemky. První veřejný hasičský sbor ustavil roku 22 Augústus a kurulským aedilům přidělil jako hasiče šest set otroků, reformoval ho roku 6+. Viz také pod hasiči a architektúra.

PQS§ viz Bokchos