Pr-Py

práce, fysická, viz pod otroci a potopa

Pradjota, panovnická dynastie v Magadě na severu Indie§ 600

Pradjota z Avanti, k§ 461 


Pradžápati, n. Puruša Pradžápati, hinduist. prapůvodní božský tvor, který se dal obětovat pro vznik světa, tvorů a věcí; srov. pod kasty§ 1 př. n. l.

praefectúra, viz múnicipium

praefectus, praefectí, řím. úředníci (jinak též předáci mezi otroky)§ 1. 318; 2. praef. urbí (řec. epi tés poleós, eparchos tés poleós), od Augústa to byla funkce senátorská, prokonsulská s pravomocí soudní i nad senátory sto mil kolem Říma a oděn byl stále do togy, 242, 26, 16; 3. praef. annónae/réí frumentárií (zásobování Říma a dohled cenový, poprvé zmiňovaný k roku 440, od Augusta jezdec), 440, 22; 4. praefectus praetórió, viz praetoriání, Constantínus I. říšskou funkci zcivilněl a rozčtvrtil; 5. pr. classis, nauarchos, admirál; 6. pr. classis et orae maritimae, velitel loďstva a přímoří, titul udělený senátem S. Pompeiovi, 44; 7. praefectus Aegyptí/hyparchos tés Aigyptú, viz pod Egypt; 8. praefectus vigilum, velitel nočních hlídek a protipožární hotovosti v Římě, po vzoru alexandrinského "nočního velitele", nykteros stratégos, srov. pod Alexandreia. 

Praeneste, m. v Latiu, kdysi řec. Polystefanos, pak od lat. podoby Prainestos, dn. Palestrina u Říma, byla proslavená růžemi a ořechy a chrámem a věštírnou Fortúny§ 600, 382, 380, 368, 358, 354, 338, 280, 198, 185, 83, 82

praeses, řec. hégemoneuón, místodržitel, guvernér provincie v císařské době, obecný název správce, byť s jiným titulem (legátus próconsul).

praetor, praetúra, řím. úředník, řec. antistratégos (v některých italských státech nejvyšší volený úředník, např. v Kapuy)§ 367, 337, 242, 228, 180, 46, 44; 242 (zřízen vedle městského pr. peregrínus), 234, 31, 26

Původně se po pádu monarchie nazývali pravděpodobně konsulové praetory a diktátor měl jméno praetor máximus. Teprve roku 367 s rozdělením konsulských pravomocí byl oddělena pod svým jménem praetúra. Pr. se směl stát pouze senátor. Odpovídal za dodržování zákonů, doma a v zahraničí, soudce domácích i cizinců (pr. peregrínus). Jako consul suffectus mohl zastoupit konsula, jemuž osud znemožnil zastávat úřad. V provinciích pr. vykonával veškerou moc civilní a vojenskou. Soudní a správní výnosy praetorů za několik staletí zveřejnil z Hadriánova podnětu L. Salvius Iúliánus. Praetor urbánus byl roku 26, viz zde výše, nahrazen praefectem urbí.

praetóriání, praetórium, vojáci dislokovaní v Římě a okolí na ochranu principa a domina, císařská garda. Od Tiberia sídlili v opevněném táboru na hranicích pomeria, castra praetoria; zbavena zdí Constantínem). Za Augusta, který je roku 27 zřídil, tři kohorty, později devět kohort, tj. pět set mužů, deset za Diocletiána. Gardu rozpustil Constantínus I. po Maxentiově porážce roku 312 a bitva na Mulvijském mostu byla jejich poslední, než je vítěz rozprášil po celé říši; namísto pr. ustavil císařskou gardu, schola palátína, o tisíci mužích (později polovina).

V čele pr. stál praefectus praetórió, řec. hyparchos/eparchos tón praitórión, tj. představený/velitel praetória, od roku 2 n. l. vybíral Augustus dva až tři; velitel gardy byl nejdůvěryhodnějším mužem císařova okolí, mnohdy měl neomezenou moc. Ve 2. století n. l. dostávali prefekti soudní pravomoce a působili jako odvolací instance pro provincie. Po diokleciánovských reformách byl pr. pr. nejvyšším úředníkem v praefektuře, čili nade všemi úředníky provinčními.

Roku 317 n. 318 n. l. byl praef. praet. zbaven vojenských velicích kompetencí, zůstal ryze administrativním úředníkem ve čtyřech praefektúrách. V kompetenci měl kontrolu nad odváděním poplatků do císařské a stání pokladny, odvody rekrutů, zásobování vojska, chod pošty, veřejných škol, ale také živnostenská kollégia. Jeho zástupcem byl vicárius, tj. zástupce, vikář, dohlížející na civilní správu a soudnictví dioecése. Vicáriům podléhali správci provincií s výjimkou proconsulů.

Největším skutkem praetoriánů byla zřejmě aukce římské říše 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbi Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Didia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Constantínus zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Byl to krok „prořímský“, protože za Maxentia v Římě po roce 309 vypukl hlad, protože zkolabovalo zásobování obilím a ve vzpouře praetóriáni pobili na šest tisíc Římanů. Čtyři praefectí praetórió a městský praefectus (urbí) se nadále zabývali jen civilním záležitostmi, financemi a soudy.

Osobní ochranka principů tvořili zvláště vybraní vojáci, kteří se od imperátora nehnuli: stípátórés corporis, tělesní průvodci.

Historik a vysoký říšský byrokrat Sex. Aurélius Victor někdy po roce 360+ hořekoval, že funkce praefecta praetorio byla původě významná, co do významu druhá za augusty, ale "v této době, kdy se na úřednickou čest hledí s despektem a mezi schopné se mísí nevzdělanci a mezi poctivce leniví", se může úřadu zmocnit kdekdo a lidi okrádat. Jak vidíme z historie císařské správy, trochu svým současníkům ubližoval... 

prákrt, prákrit, ind. jazyk§ 600

praní špinavých peněz, zákonodárství proti praní špinavých peněz:
Egyptský král Amásis (Chnemjebré Ahmóse-si-neit II.), jehož dlouhá vláda trvala od roku 570 do 526 př. n. l., vydal podle historika Hérodota zákon, na jehož základě musel každý Egypťan každoročně prokázat místnímu nomarchovi, tj. krajskému správci, čím se živí: „Kdo tak neučiní ani neoznámí spravedlivý původ peněz, z nichž žije, propadá smrti.“

Stejné ustanovení zavedl o několik desetiletí dříve athénský zákonodárce Solón. Jak dodává Hérodotos: „... Athéňané se jím stále řídí, neboť je to zákon, jemuž nelze nic vytknout.“ - Problematika praní špinavých resp. ukradených peněz je tedy dosti stará. A tyto příklady jsou nejstaršími legislativními řešeními.

prapor, viz pod znaky

Prasénadžit z Magadhy, ind. dynasta§ 461

prase, prasata, bojové použití, viz pod sloni

Prasiai, mí. v Lakónice§ 700, 430

Prasón nebo Prasos, Prasínos, „Zelený“ mys ve Vých. Africe, dn. Delgado v Mosambiku§ 117

Prasutagus, vládce britských Icénů§ 54

Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, autor tragédií a satyrských dramat§ 499, 470

Pratisthána, dn. Paithan, m. v Maháráštře§ 22

 

právo caeritské§ viz caeritské právo

právo latinské§ viz latinské právo 


Praylús z Tróady, skeptik§ 230

Praxagorás z Kóu, lékař§ 300

Praxandros ze Sparty, oikistés kyperského Lapathu§ 313

Praxibúlos z Athén§ arch. 315

Praxidamás z Aigíny, olympioníkos§ 544

Praxitelés/Práxitelés z Athén§ 1. arch. 444; 2. sochař, 353, 350

Praxiergos z Athén§ arch. 471

Praxitás ze Sparty, polemarchos§ 393, 391

Praxó z Delf, významná žena§ 172

Práuilos ze Skotússy, tagos§ 189

Prausové, keltský kmen/národ blíže neznámý§ 279

Prémnis§ = Prímis

Prepeláos z Makedonie, Kassandrův vojevůdce§ 315, 314, 303, 302

presbeutés, řec. ekvivalent lat. legátus, v císař. dobách hypateuón§

Prettaniké, Prettanoi§ viz Britannia

Priápos, m. v Malé Frygii, srov. pod Hypaipami§ 675
Priápos, Priápus, bůh plodnosti oblíbený ženami, podle jedné verse s. Dionýsa a Afrodíty vychovaný v Lampsaku, kde centrum jeho kultu. Viz v přílohách Bohové a jejich svátky.

Priéné, m. v Iónii, založena z Théb, dn. Gülbahce-Turunclar/Gülbahdže-Turundžlar v TR§ 678, 650, 617, 545, 442, 294, 172, 157, 155

P. ležívala na moři, za Augusta však už byla čtyřicet stadií ve vnitrozemí, téměř 7,5 kilometrů. Jako celý region ničila je častá zemětřesení.

Príma, d. Rómulova s Hersilií§ vide Rómulus

 

Prión, kopcovitá lokalita ve tvaru pily kdesi v okolí Karthága§ 238

Priscí Latíní, Starolatinové§ vide Latium

 

Priscilliánus, monotheistický hodnostář, viz školy vysoké

Prívernum, řec. Príbernon, m. v Latiu, dn. Piperno§ 341, 330, 329

Prímis, Prémnis, dn. Qasr Ibrím v již. ET, mí. v Núbii, nejjižnější římská pevnost§ 24

M. Prímus, místodržitel v Makedonii§ 22

princeps senátu, první na seznamu senátorů, jak určil censor, řec. prótikos; viz také pod císař, císaři§ 203

Označení nejdůležitějšího muže ve státu, principa (odtud naši princové), sdružujícího od dob Octaviánových do svých rukou moc vrchního velitele, hlavy státu a zákonodárce, obvykle nazýván císař podle oficiální titulatury obsahující kromě jména tituly Imperátor Caesar Augústus; principát, lat. principátus, výraz již "republikánský"; srov. pod dominát. Je pozoruhodné, že všichni z caesarů, kteří nosili jméno Gáius, zahynuli násilnou smrtí.

V éře adoptivních císařů si panovníci přidávali i tituly jako castrórum pater n. mater, Otcové n. Matky vojenských ležení, mladí nástupci trůnu, caesarové, dostávali tituly jako principés iuventútis, předáci mládeže.

Ke správě státu principové používali veškerý státní aparát republikánského Říma a v podstatě fungovali jako vojenští presidenti novověku, často spíše jako vojenští diktátoři. V prvních dvou staletích se principové snažili spolupracovat se senátními elitami, alespoň formálně. Po sevérovské občanské válce 193-197 a neschopnosti senátorů nahradit vládu vojáků (srov. rok 238 a události kolem volby vlastních principů-imperátorů) byla moc principů a dominů neohrozitelná. Právník a praefectus praetorio Alexandra Sevéra Domitius Ulpiánus vyložil zákony jednoznačně: "Quod principí placuit, légis habet vigórem/Co se zalíbí principovi, má sílu zákona." V podání, které na Západ dorazilo z Orientu a platilo o panovnících až do novověku, má vládce absolutní moc: "Princeps légibus solútus est/princeps není vázán zákony."

Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Maximinus Thrax (byl však asi gotsko-alanského rodu a tím pádem první z Germánů s císařskou titulaturou) nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy; srov. pod políbení ruky. Ostatně měl při své výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Maximiní, Maximinova bota! Ruku k políbení podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary.

Neomezenou moc nad Středomořím poprvé pochopil Sulla, Caesar a Augústus znovu vybojovali a z principů byl první Tiberius, praktikoval Gaius, ale formuloval až Neró: „Dosud žádný vládce ještě nevěděl, co si může dovolit.“

Principa většinou provolávali vojáci (v duchu hellénistických monarchií) a senát proklamaci formálně uznal. Za iúlsko-claudijské dynastie a za Fláviovců bylo nástupnictví v zásadě dědické, první čtyři císaři řady „adoptivních“ vládců neměli potomky. Dědickou linii obnovil po 82 letech M. Aurélius. Dídius Iúliánus byl prvním a jediným císařem, kterého v Římě provolali praetoriáni a potvrdil senát, ale „ulice“ byla proti. Pouliční nepokoje uklidnilo vojsko (vládl od konce března do 1. června 193 n. l.; v podstatě si Dídius císařství vydražil). Viz pod císař propuštěnecké vládní funkce. Naopak zcela samostatná byla 16. dubna roku 238 n. l. volba senátu císařů Balbína a Maxima.

Arab na římském trůnu Héliogabalos prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili s císařem jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: herci Hierokleovi veřejně líbal přirození.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého kultu „osobnosti“ mimo Řím: Herculée mu nebyl bohem, ale přítelem (sic!).

K ruce kromě osobních poradců od 2. století n. l. jmenovali neformální, občasnou consilium principis, „císařskou radu“, obvykle ze senátorů-přátel a odborníků (Sevérus Alexander používal šestnáctičlennou radu). Tento orgán se stal formálním základem novodobých evropských vládních kabinetů. Hadriánus zařadil do consilia čtyři soudní přísedící pro Itálii a probíral s nimi případy (Antónínus změnu zrušil a vrátil pravomoc senátu).

Císařskou radou bylo od začátku 3. století n. l. sacrum consistorium, doslova „svaté shromaždiště“. Mělo stálé členy s titulem comes, průvodce, druh, odkazující na jeho hellénistický monarchistický původ, hetairoi, „přátelé krále“: původně totiž byli od 1. století n. l. doslova amící principis a bývali členy consilia principis. Titul však císař uděloval i dalším civilistům a vojákům, odtud pozdější comte, conte, hrabě. Tehdy ještě nikoli dědičně.

Constantínus I. reformoval systém nejvyšších úředníků. Magister officiórum, jakýsi premiér dvorské kanceláře či vlády, řídil scrínia (o původním významu „pozdro“ viz pod knihy), ministerstva (jako např. scrínia memoriae, epistolárum, libellórum, epistolárum graecárum). Quaestor sacrí palátií byl šéf právních poradců/dvorního právního oddělení, comes reí prívátae a comes sacrárum largítiónum dohlíželi na císařovy příjmy a (povinné) dary. Všichni zasedali ve svaté konsistoři, sacrum consistorium, stálé císařské radě. Comites byli podle funkcí odstupňováni na tři řády comités prímí, secundí, tertií ordinis.  

Augústus odmítal oslovení dominus/domine, neboť navozovovalo vztah svobodný člověk – otrok. Oslovení dominus vyžadoval Gáius, Plinius Secundus v dopisech Tráiánovi oslovoval principa domine, "pane". Dominus et deus byl jako první z vládců Domitiánus, v zachovaných dokumentech latinsky poprvé za L. Septimia Sevéra, za Sevéra Alexandra místně (vojáci v Dúra-Európos), od Diocletiána navždy; oficiálně zavedeno Liciniem (císařem 308 – 324) a Konstantínem I. (306 – 337), který ho však roku 325 zase zrušil.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci; srov. pod titul. Od pátého století n. l. se u vrchnosti systematicky vyká.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, ale k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. Od roku 339 se v seznamech konsulů začalo objevovat přede jménem císařů namísto Imperator Caesar titul Dominus noster, D. N., "náš pán", srov. pod rokem 753.

Od časů Commodových si císaři dávali přízviska Victor a Invictus, Vítěz a Nepřemožený. Císařské ženy se kromě titulatury Augústa dovolovaly další přízviska. Po Plautině přijala titul máter castrórum Iúlia Domna, manželka Sevérova, a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mimochodem také lékařem Galénem.
Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus, byl synem Franka Bonita, který sloužil Konstantinovi I. Byl prvním vysokopostaveným Germánem v armádě (pokud císař Maximinus Thrax nebyl, jak se soudí, Germán). Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně zavražděn. Byl to první „německý“ císař po otci, po matce viz pod Germáni Magnentia.

Věštění bylo od poloviny 4. století n. l. zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou.

Zvyky u dvora a strach: Passiénus Crispus, manžel tety císaře Neróna Domitie a později ještě jeho matky Agrippiny, lezl do zadku všem císařům, které zažil. A proto přežil. Když císař Gáius kamsi cestoval, běžel za ním Passiénus pěšky. Když se ho Neró zeptal, jestli má také poměr se svou sestrou (jako on), chytře odpověděl: „Ještě ne.“

Otec císaře A. Vitellia Lucius byl střelený, a také Neróna přežil. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi. Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, kéž bys to dělal častěji! Roku 44 n. l. byl v Římě zasvěcen chrám Císařské laskavosti, Clémentia Caesaris, institucionalisované panovníkovy velkodušnost.

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

císařské kuriosity:
V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a jat Peršanem Sapórem I. Sásánovci se tehdy dostali až do Kappadokie, kde obsadil i Kaisareiu, což byl od dob parthské expanse, kterou zastavil Ventidius Bassus, viz rok 39nn., největší úspěch Íránců ve válkách se Západem (vytlačen asi roku 262 po bitvě u kilického přístavu Kóryku vojevůdcem Kallistem zvaným Ballista).

Valeriánovo zajetí bylo po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

Pozoruhodný byl osud císaře v Galliích Tetrica a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (proti občanům!), ale vládce gallského císařství (viz pod Gallie) byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, C. Pius Esubius Tetricus (v letech 270 – 274 Augústus) obdržel správu Lúkánie. Byl veden v Auréliánově triumfu nad Zenobií (dostala senátora za muže a bydlení v Tíburu, Tivoli). Je to ostatně první případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku.

Druhým takovým případem je jistý Vetranió, velitel illyrské armády, od vánoc roku 350 proticísař Constanta (337 – 350) na Balkánu a prý bídák, který se dal císařem přemluvit, složil v Naissu pravomoci do rukou císaře, dostal doživotní rentu (užil si jí šest let) a odešel do soukromí! Ve skutečnosti prý šlo o sehrané divadlo v Constantiem, aby se na západě nerozšířila Magnentiova moc... Třetím případem je osud Priska Attala. Něšťastník, kterého Visigoti udělali podruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

Petronius Maximus zahynul na útěku, císařem krátce s podporou Theodericha II. Visigotského Eparchius Avítus, roku 456 byl svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Ricimer, Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí vládl šestnáct let. Avítus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel. Druhou biskupskou cestu měli v Římě v osobě Glyceria, kterého dosadil po Olybriově smrti Gundobad roku 473 na západořímský trůn; neuznal ho však León I. Z Konstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepota a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (Solin u Splitu, viz pod Germáni). Nato odešel Gundobad do Burgundska, kde nastoupil království po právě zemřelém otci Gundovechovi.

Dcera Flávia Anicia Olybria (vládl 472) s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře).

Resignace Diocletiánova, posledního z velkých vládců ve znamení tradičních kultů, je ojedinělým skutkem ve starověkých dějinách: neomezený vládce odejde do pense, jíž si ještě jedenáct let užije (srov. ještě např. Ptolemaios I., v moderní době např. ghanského diktátora Jerryho Rawlingse, pučistu z roku 1981, který dal po deseti letech vzniknout parlamentní demokracii a po dalších deseti letech svůj volený presidentský úřad neprodlužoval a přitom v politice zůstal).

Imp. C. Iúlius Constantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo dvacet (vládl do 361). Měl nepovedeného caesara v osobě Flávia Claudia Constantia Galla (351 – 354), který v Antiocheji chodíval v noci po krčmách a křižovatkách a poslouchal, co se o něm povídalo, anebo se rovnou zeptal. Gallus byl synem Constantia, bratra císaře Constantína I., a Gally, sestry Rufínovy a Ceriálovy. Gallův bratr se jmenoval Flávius Claudius Iúliánus, caesar v letech 355 – 360, do roku 363 augúst.

Constantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a brzy k tomu došlo i fakticky.
Gallové se dlouho nedočkali žádné titulaturní moci. Až po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus.

Magnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum, tedy náčelník genštábu, se uchopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, tudíž barbarka, jak sděluje latinský autor staré informace.
Je pozoruhodné, že po několika generacích panovníků s divokými sexuálními zvyky a často deviacemi přišla ve 4. století doba střídmosti, manželské věrnosti, skromnosti.

Constantius nefandil žádným výstřelkům, neměl aféry se ženami, nepořádal velké hostiny a žil skrovně. Na veřejnosti neplival ani nesmrkal.
Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Konstantínopoli, po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou. Iúliánův nástupce Ioviánus s křesťany již držel, byl však liberální. Měl rád jídlo, ženy, víno.
Valentiniánus I. neměl žádné sexuální výstřelky a úchylky, žil bez sexuálních afér.

Valens (364 – 378 císař Východu) měl sklony ke krutosti. Držel si v konstantinopolském paláci dvě lidožravé medvědice, a mj. dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní. – První trest ukamenováním v Evropě. Po čase nechal jednu z medvědic vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama. Jak to dopadlo, nevíme.

Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Magna Maxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta.

Constantiova manželka Eusébia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Constantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze dala Eusébie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Constatiova žena Faustína byla pravý opak.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako případ Scipiona Aemiliána.

Spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba sdíleli smutný osud. V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Constantius Trebonius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. udělal spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lucia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící zavražděním prvního z nich.

Proainos z Korinthu, nauarchos§ 393

Proandros z Aitólie, promakedonský představitel§ 176, 171

probúloi v Athénách, probúlové (sg. probúlos), vysocí úředníci, poradci rady§ 413, 411; v Korinthu, 585

procesy, politické, viz soudy

L. Procilius, historik§ 50

próconsul, řec. anthypatos; č. prókonsul/prokonsul, správce senátní provincie, kam po vypršení svého úřadu odcházel konsul jako místodržitel, vykonání konsulského úřadu však nebylo podmínkou; v císařské době místodržitel v senátní provincii (v Korinthu byl pr. s praetorským postavením, v Africe velel do císaře Gaia legii, v Efesu pr. s konsulským postavením – podřízeni mu legáti tři legií a quaestor). Próconsul, první v úřadu (srov. praeses)§ 326

C. Proculéius, Augústův přítel§ 30, 26

 

Proculus, právník§ 50

 

prócúrátor, řec. epitropos, č. prokurátor; zprvu v řím. procesním právu zplnomocněnec strany na jednání soudu, pokud se občan hájil osobně. V císařské době spravovali prócúrátórés Augustí provinční finance a fungovali nezávisle na správcích-guvernérech, jimž náležela pravomoc nad administrativou a armádou, légátus Augustí pró praetore. Prokurátoři bývali vybíráni z jezdeckého stavu, legáti ze senátorů (v císařských provinciích; v senátních správcovali bývalý konsulové, provinciae próconsulárés Africa et Asia, a praetorové).

Prokurátoři vybírali daně (tribútum solí, capitis) a císařská portória, cla, poplatky za pronájem císařské půdy a dozorovali císařovy majetky, patřil jim dohled na těžební činnost v provincii. V Římě byl speciální prócúrátor aquárum, dozorce nad vodovody. Menší provincie mohli rovněž řídit prokurátoři a jezdcům patřila správa Egypta, bezvýhradnímu císařského majetku (praefectí Aegyptí), praefectus stál v čele i provincie Iúdaea. Pr. dostávali od fisku roční gáže od šedesáti tisíc HS, to se jim říkalo "šedesátitisícoví", sexágénárií, po tři sta tisíc HS, trecénárií (legáti-guvernéři provincie dostávali jeden milion HS). Osobní císařovo účetnictví dozoroval prócúrátor á ratiónibus, resp. pr. ratiónis privátae, řecky zvaný katholikos (původní neodborný význam: "všeobecný"). Diocletiánus zavedl dvanáct dioikésí řízených vikáři-vicárií a oddělil vojenské pravomoci od civilních. Za Diocletiána a Constantína I. začaly fungovat čtyři praefectury (gallská, italská s africkou, illyrská a orientální) řízené praefecty praetórió podléhajícími pouze císaři.

Prodikos z Iúlidy na Keu, sofista§ 480, 400

Proexés, satrapa Parapamisadů§ 329, 327

profesionalisace, římské armády§ 103

programma, viz édictum

proklamace krále vojskem§ viz provolání krále

Proklés z Athén§ 1. 426; 2. arch. 99; 3. 650, zakladatel Samu
Proklés z Epidauru, tyrannos, o. Lýsidy§ 650, 628
Proklés z Halisarny v Tróadě, tyrannos§ 399
Proklés z Naxu na Sicílii, strat.§ 403
Proklés ze Sparty, k.§ 195

Prokonnésos, m. a ost. v Propontidě, dn. Marmara (m.) a Marmara Adasi (o.) v TR§ 700, 675, 410, 408, 35

prólétárií, proletáři, v Římě společensky nejnižší občanská vrstva, srov. pod classis§ 578, 304, 281, 36

proměny osudu, selfmademani a zkrachovalci: Agathoklés se stal z hrnčíře králem Sicílie, naopak z Dionýsia II. se stal v Korinthu učitel. Valchář Andriskos se stal králem a syn krále Persea řemeslníkem. Švadlena Gnáthainá byla prý matkou posledního makedonského krále Persea, který byl prý podvrženým druhorozeným synem Filippa V.

Lýsandros, chudý spartský aristokrat, skončil jako bůh. Ale chudým zůstal. Tak dokonale, že zaskočil nejbližší: po jeho smrti opustili ženiši jeho dcer manželství. Podobně dopadl Théban Epameinóndás: v politice nejslavnější z Thébanů všech dob, deset let nejmocnější muž Hellady zemřel zcela chud, jak se také narodil. Jeho dcera, byť aristokratického rodu, neměla na věno a byla provdána na státní náklady.

Prótagorás z Abdér byl prý první, kdo si dal označení sofista a také byl první, kdo si dal za výuku moudrosti zaplatit sto min stříbra; sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů.

Proslulým bohatcem v Athénách byl Kalliás. Velkorysost k umělcům a lidem kolem zábavy se mu téměř nevyplatila, protože mu lidé branže hodně provětrali majetek. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra. Ovšem po několika letech – a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany – mu zbyly pouhé dva talenty.

Umělečkové, děvky, milenci: známou Platónovu Hostinu se Sókratem jako hvězdou večera dával Kalliás na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

L. Cornélius Sulla vyrůstal v chudobě a skončil jako nejmocnější muž Středomoří. Obvykle ale bohatí během své mocenské kariery nijak výrazně nezchudli, třebaže to něco stálo. Z chudáka na boháče se proměnil aristokrat Kimón, aristokrat C. Iúlius Caesar, L. Licinius Lúcullus – jeho otec byl usvědčen ze zpronevěry peněz, matka Caecílie „neměla dobrou pověst“.

Srov. také osudy Messalíny, císařovny, která se neuměla obejít bez práce v bordelu, a konstantínopolské stripteasové tanečnice Theodory, která se stala o půl tisíciletí později císařovnou a oddanou monotheistkou.

Matka císaře Konstantína I. Flávia Helena (asi 248 – 328 n. l.) byla buď služebnou ve stájích, dcerou hostinského, nebo samostatnou hostinskou. Její přítel nebo manžel Constantius byl důstojníkem praetoriánské gardy císaře Maximiána. Dala se na křesťanství a ve svých osmdesáti se císařovna Helena Augústa dokonce vypravila do Palaistíny, aby hledala kříž, na němž byl Ježíš popraven. Naproti tomu Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Diocletiánus byl jedním z mála panovníků, který se k moci dostal tím, že osobně zavraždil svého soka (praef. praet. Arria Apera). Ve válce s Carínem nebyl úspěšný a v rozhodující bitvě u Margana na Dunaji prohrával. V rozhodujícím okamžiku však Carína zavraždil jeho důstojník za to, že mu svedl ženu.
Galérius, Diokletiánův caesar a císař v letech 305-311, byl rolnickým synkem z Nábřežní Dákie (= Horní Moesie) a matky Rómuly, který prý přišla zpoza Dunaje. V mládí pastevcem skotu a protikřesťanský. Na krátko byl císařem, antimonotheismus mu zůstal, ale krátce před smrtí povolil křesťanům svobodu vyznání, viz pod křesťanství. Galérius byl prohlášen bohem a pochovat se dal v rodném Rómuliánu.

Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galériovy sestry Maximinus II. Daia (310-313), původní profesí pastýř v Illyriku. Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301) staré bohy, z čehož byla roku 312-313první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

Liciniova bratra roku 325 Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: Roku 336 pracoval muž narozený v purpuru mezi ženami v tkalcovně v Karthágu.
Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), asi první „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie.

Prométheus, Títán§ 66

 

Prómunturium Iúnonis, Trafalgar, viz Gádés

Prómunturium Leucopetrae, viz Apenniny

Prómunturium Sacrum, Svatý mys, dn. Cabo de Sao Vicente, viz Lúsítánia

pronásledování, persekuce, svoboda slova a umění, viz filosofie, filosofové

propadnutí země do moře, viz zemětřesení

propaganda, státní římsk᧠200

propagace, reklama, propaganda, public relations, PR agentura (zde srov. pod kuchyně):
Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

U Římanů jako první postupoval s obdobným propagandistickým záměrem L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága. Dal si namalovat obraz dobývání Karthága (neznámý autor), aby volebně podpořil své konsulské ambice. Obraz dal vystavit na Foru, a to vše ke vzteku Scipiona Aemiliana. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.

Jinak k politické propagandě ve starém věku patřilo zhruba totéž, co dnes. Odvětví public relations (srov. pod kuchyně o průmyslové sféře) sice nebylo definováno, lstivost politiků, aby se co nejlépe presentovali v hellénském světě a aby jejich paměť přežila věky, byla velmi vynalézavá. Hellénský svět se o velkých myšlenkách dozvídal o celohellénských akcích, o hrách např. olympijských: politici, filosofové a literáti všeho druhu měli několik dnů čas na to, do diváků hučet své názory (srov. činnost Ísokratovu). O osobní práci s klientem při public relations viz příklad Kineův u nómenclátorů pod heslem otroci.

Tak např. athénský tyrannos Peisistratos, aby na věky udržel jméno Athénských mezi základními hellénskými literárními díly, rozhodl o kodifikaci Homérových epů: dal sjednotit všechna ústní podání v jedno psané. Přitom zvýraznil v tzv. Katalogu lodí, tj. ve výčtu těch, kteří se pod Íliem sešli, jméno a počet lodí Athénských, což nemohlo odpovídat historické skutečnosti, byť bájné.

Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

Chlubivé nápisy na kameni orientálních vládců měly především propagandistický charakter a teprve sekundárně kultovní (srov. královské nápisy, Behistún, Nahr al-Kalb, etc.). Panovníci dobře znali účinnost literátů a v římském klientelském systému patřila k velkému aristokratickému rodu kroužek básníků, šikovných pro literární oslavu Římanových činů. Později si honorace psala životopisy také sama. Básníkům „příživnictví“, jak bychom loyalitu literátů nezvali dnes, nijak nevadilo.

Zvláštní druh reklamní práce byla v Římu práce s diváky v circu a divadlech. Potrhlý císař Neró platil za podpůrnou práci během svých uměleckých produkcí šéfa skupiny pěti tisíc placených tleskačů čtyřmi sty tisíci séstertii (sic! – podle některých moderních přepočtů totiž platí, že 1 HS = 10 eurů) na jedno vystoupení.
Státní propagaci zastupovala např. symbolika na mincích a její vysoký obsah drahého kovu. Hellénská ražba v mezinárodním styku nahrazovala mj. dn. státní znaky a vlajky, které starý věk neznal.

Obchodní reklama se dělala, stejně jako po celá další staletí, především hlasitým verbálním projevem na trzích a po ulicích. Existovaly firemní štíty s realistickými výjevy z pracovních činností řemeslníků a kupců. Hostince se rozlišovaly stejně, jako dnes: U slona, U velkého lva, U meče, U jestřába.
Z Pompéjí pochází prostá oslava tržní ekonomiky: „SALVE LVCRVM“.

Pro zajímavost: neonovou kresbu ve skleněné trubici, budoucí světelnou výzdobu nočních měst, si dal 19. ledna roku 1915 patentovat v Paříži George Claude. 1. července 1941 ve 22.10 hod. na newyorské stanici WNBT se stala prvním televisním reklamním spotem na světě upoutávka na hodinky Bulova.

S. Propertius, básník§ 55, 50, 16, 8

Propontis, tj. Předpontí, Před(černo)moří, dn. Marmara, Marmarské moře v TR, moře mezi Helléspontem a thráckým Bosporem§ 710, 675, 628, 362, 358, 337, 302, 264, 184

propuštěnci, v Římě při censu; viz pod otroci§ 168

Propylaion akropolské v Athénách; jinak obecně sloupový vstup§ 437, 432

Proserpina, Persefoné/Proserfoné, manž. Dítova/Plútónova, vládkyně podzemí§ 249, 17

 

proskripce v Římě, próscriptiónés, »veřejné vyhlášky«, jimiž byly seznamy politických nepřátel v občanských válkách, kteří z vůle vítězů propadli majetkem a hrdlem; konkrétní počty obětí známy nejsou. Lat. próscriptió je řec. prografé§ I.: 87; II.: 82, zde způsob "vypsání"; III.: 43
proskripce, v Alexandreji§ 55

proskýnésis, tj. „připolíbení“, podle hellénského rítu hluboká úklona či pád na zem před bohy v chrámech, při němž políbena zem, nohy či lem šatů kultovních soch (zvyk líbání kultovních předmětů přešel i do křesťanského monotheismu)§ 328

V orientálních civilisacích byla proskýnése součástí pozdravu podřízených mocným, tzn. nejenom panovníkům (Egypt, Mesopotamie, Persie, Foiníkie, Palaistíné atd.).

Hellénská politická kultura neznala proskýnési jako projev poddanosti k mocnějšímu a nikdy se v hellénském světě ani neuchytila. Hellénističtí panovníci ji v naprosté většině od Hellénů nevyžadovali, domorodé obyvatelstvo ji praktikovalo tak jako tak. Poníženou prosbu žadatelé vyjadřovali objetím kolen sedícího levou rukou a pravou uchopením za bradu. Při příchodu autorit společnost vstávala.

První, kdo se o zavedení pr. u dvora pokusil, byl Alexandros Veliký. O padnutí na kolena před panovníkem se u Římanů pokoušeli Caligula, Neró, Domitiánus či Commodus, ale zdomácnělo až v době Sevérovců (ale odmítl Sevérus Alexander). Natrvalo bylo zavedeno až »Pánem a Bohem« Diocletiánem.

Políbení ruky poprvé v Evropě užil Domitiánus, ale v opačném gardu: místo polibku nastavil ruku k políbení své milence. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Maximinus nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy. Ostatně měl při své výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Maximiní, Maximinova bota. K tomu viz také pod princeps.

Ruku k políbení podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary. O polibku mužů na ústa jako pozdravu viz tam.
Líbání nohou se mezi křesťany částečně udrželo na Tonga, jediné monarchii v Tichomoří začátkem 21. století (král Taufa´ahau Tupou IV.). Líbání rukou přetrvalo v Evropě u křesťanských církevních hodnostářů, padání na zem před panovníkem a líbání rukou běžné v arabských monarchiích, v hinduistickém Nepálu i buddhistickém Thajsku.

Prosópis, eg. Sechem, m. v záp. Deltě, nomos a o. Prosópités§ 454, 453, 285

prostagma, královský „výnos, edikt“§ 315 (Antigona I.)

prostatés, úředník, někdy ve smyslu dn. president n. protektor§ 350, 167, 32, srov. pod epistatés

prostituce, prostitutky, viz sex, hostiny, kuchyně, ženy

Prótagorás z Abdér, sofista§ 490, 444, 420

Prótarchos, stratégos Koilé Syrie§ 163
Prótarchos z Alexandreie, eg. obchodník, o. Alexandra Zabiny§ 128
Prótarchos z Bargyl, epikúrik§ 250

Próteás z Makedonie, s. Laniky, kojné Alexandra Velikého, nauarchos§ 334

 

Próteás ze Zeugmatu, viz pod Zeugma

Próteus z Paria, viz Peregrínos

Protis z Fókaje, nauarchos a spoluzakladatel Massalie§ viz pod Massaliá

Prótofanés z Magnésie na Maiandru§ 92 (Ol.)

Prótogenés z Kaunu, malíř§ 325, 304

prótoklésia (pl.), slavnosti ptolemaiovských vládců u příležitosti nástupu na trůn; jiné označení je anaklétéria§ 172

Prótomachos z Athén, strat.§ 406

Prótopachion, mí. v Bíthýnii§ 88

Prótothyás ze Skythie§ = Bartatua

provazolezci, viz hostiny

provinciálové, hellénští§ 70

provincie, lat. próvincia, první zřízené; viz též pod praeses, prócúrátor, próconsul, publicání§ 227

Pův. ve významu "okruh služebních pravomocí a povinností, pověření", později přeneseno na správu určitého dobytého území; souvisí snad s víncere, zvítězit, dobýt, porazit. Ve smyslu tohoto výkladu ostatně po velkou část římských dějin postupovali správci provincií s publikány, výběrčími cel a daní: urvi během úřadu, co se dá. Zacházení s provinciály se neslo v duchu výroku onoho Kelta nutícího zaplatit Římany více než bylo dohodnuto: Vae victís, Běda poraženým!"

Příkladem je slavný případ úřadování C. Verra na Sicílii v letech 73 – 70 v podání advokáta M. Tullia Ciceróna. Podle jeho údajů Verrés nejenže kradl umělecké předměty, tvrdě vydíral provinční honoraci všeho druhu (většinou římští občané), ale chamtivostí svou a svých přátel dokázal podlomit ekonomický potenciál provincie.

Místní statkáři totiž ve čtyřech nejúrodnějších částech Sicílie raději neobdělávali půdu než aby odváděli větší dávky (což se dělo jistotně i všude jinde). Ze stovky majitelů půdy nechalo pole ležet ladem padesát devět! Nenažranost správců a jejich úředníků a přátel byla proslulá a byla také jedním z hlavních společenských problémů římského státu vůbec, který se nikdy nedokázal vypořádat se svou chudinou, lůzou, proletariátem, nedokázal při masové zaměstnanosti otrocké najít práci a příjem svobodné chudině, "lidu římskému". Ideologie občanské svobody totiž mimo jiné obsahovala zásadu, že svobodný člověk se neživí prací a pokud, pak nikdy ne ve prospěch někoho jiného.

Batón, vůdce delmatských Daisiátů, který vedl s Římany slavnou pannónskou či batónskou válku, řekl Tiberiovi, když se vzdal a byl poslán roku 9 n. l. do internace v odpověď na otázku, proč povstal: „Vy Římané neposíláte ke svým stádům za strážce psy a pastýře, ale vlky.“

Nezapomeňme však, že mnohdy sami „provinciálové“ nebyli svými lidmi oblíbeni, srov. rok očisty Hellady, kdy po sobě náhle zemřelo několik prořímských kolaborantů, a že zřejmě jen jeden sup škubal supa druhého. Častou kausou advokátů bylo v Římě zastupovat provinciály nebo naopak římské hodnostáře čelícím obvinění ze zneužívání úřední moci; provinciálové se domáhali náhrad škod na základě zákona o náhradách, navrácení peněz, dé repetundís.

A to je stálo v Římě ještě hodně moc peněz navíc. Srov. případ Ptolemaia xii. Auléta, jemuž například Božský Iúlius půjčil na živobytí ve Městě a na hájení svých zájmů směřujících k uvedení zpět na alexandrijský trůn sedmnáct a půl milionů séstertiů! Když pak Caesar dorazil do Egypta a začal si opatřovat z chrámů a královského paláce zlato a cennosti na svůj dluh, byla z toho revoluce, neboť Alexandrijští nejenže nesnášeli mrzkého Auléta, otce Kleopatřina, který už tehdy nežil, také celou jeho famílii, neboť v úrodné zemi vládl hlad...

Do provincií odcházel správce na státní náklady, ale přesně vyčíslené je neznáme. Sevérus Alexander posílal správce provincií, praesides provinciarum, vybavené svou administrativou: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. Neměl-li legatus Augusti pro consule manželku, dostal milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud.


provincie Římanů, jejich dělení koncem republiky§ 59, 27, 23
Diocletiánus udělal ze 46 provincií sto, aby minimalisoval nebezpečí vzpour, a pospojoval je do dvanácti, později po 395 patnácti dioecésí, jejichž správci podléhali čtyřem praefectům praetorió (po jednom k tetrarchovi).

Diocletianova administrativní reforma (po úpravách po roce 395)

čtyři praefectury: gallská, italská a africká, illyrská a východní. Pod každého praefecta spadalo několik dioecesí, do nichž patřily provincie. V čele dioecesí a z velké části i provincií stáli vicárií, podřízení praefektů.

i. praefectus praetorio Galliarum spravoval gallskou dioecesi, viennenskou, hispánskou a britannskou

a. dioecesis Galliae: Belgica I a II, Lugdunensis I až III, Senonia (zvaná též Lugd. IIII), Maxima Sequanorum, Germania I a II, Alpes Graiae & Poeninae

b. dioecesis viennensis: Viennensis (pozd. Septem provinciae), Aquitania I a II, Novempopulana, Narbonensis I a II, Alpes maritimae

c. dioecesis Hispaniae: Tarraconensis, Carthagienensis, Baetica, Lusitania, Gallaecia, Baleares, Mauretania Tingitana

d. dioecesis Britanniae: Britannia I a II, Flavia Caesariensis, Maxima Caesariensis, Valentia

ii. praefectus praetorio Italiae & Africae spravoval dvě italské a jednu africkou dioecesi

a. dioecesis Italiae suburbicariae: Tuscia & Umbria, Campania, Picenum suburbicarium, Apulia & Calabria, Lucania ; Brittii, Samnium, Valeria, Corsica, Sardinia, Sicilia

b. dioecesis Italiae annonaria: Flaminia & Picenum annonarium, Liguria, Aemilia, Venetia & Histria, Alpes Cottiae, Raetia I a II

c. dioecesis Africae: Africa proconsularis (Zeugitana), Byzacena, Numidia (za Diocletiana N. Cirtensis a N. militiane), Tripolitania, Sitifensis, Mauretania Caesariensis

iii. praefectus praetorio Illyrici spravoval dioecese pannonskou, dáckou a makedonskou (Pannonie a Dákie byly z diocletianovské tetrarchie náležející k východní polovině říše jediné, kteréí stály mimo vliv hellénismu a Theodosius I. je roku 395 převedl na Západ)

a. dioecesis Pannoniae: Pannonia I a II, Pannonia Savia, Pannonia Valeria, Dalmatia, Noricum mediterraneum, Noricum ripense

b. dioecesis Daciae: Dacia mediterranea, Dacia ripensis, Dardania, Praevalitana, Moesia I

c. dioecesis Macedoniae: Macedonia I a II (salutaris), Thessalia,Epirus vetus a nova, Achaea, Creta

iiii. praefectus praetorio Orientis spravoval celý zbytek říše, dioecese thráckou, asijskou, pontskou, východní a egyptskou

a. dioecesis Thraciae: Thracia, Moesia II, Europa, Haemimontus, Rhodope, Scythia

b. dioecesis asiana: Asia, Hellespontus, Phrygia Pacatiana, Phrygia salutaris, Insulae, Lydia, Caria, Lycia, Pamphylia, Pisidia, Lycaonia

c. dioecesis Ponti: Bithynia, Homorias, Paphlagonia, 

Galatia, Galatia salutaris, Cappadokia I a II, Pontus Polemoniacus, Helenopontus, Armenia I a II

d. dioecesis Orientis: Syria I a II, Phoenice I a II (Libanensis), Euphratensis, Osroene, Mesopotamia, Palaestina I a II, Palaestina salutaris, Arabia, Cyprus, Cilicia I a II, Isauria

e. dioecesis Aegypti: Aegyptus Iovia (později rozdělena na dvě), Aegyptus Herculea později Augustamnica (a rozdělena na dvě), Thebais (později rozdělena na horní a dolní, superior, inferior), Arcadia, Libya superior, Libya inferior (obě patřily původně do Cyrenaiky)


provokace, próvocátió, 1. odvolání, viz zákony, legés, 2. výzva na souboj před nastoupenými šiky k bitvě§ 455

provolání (makedonského) krále vojskem§ 283

Proxenidés z Athén§ arch. 203

Proxenos z Tegeje, bojovník za jednotu Arkadie§ 370

Proxenos ze Syrákús, b. Hermokratův§ 408

proxeniá, proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty; z xeniá, přátelství.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě v době první perské války), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem. O proxenii, vyslancích atd. viz pod diplomacie

Proxenos z Athén, strat.§ 338
Proxenos z Hypat, vůdce démokratů§ 174

prsten, daktylios, s diadématem jako říšské insignie§ 164
Nosí ho lidé podle Hellénů na paměť osvobození Prométhea z kavkazského ukování. Známa je z Hérodotova podání pověst o Gýgově prstenu. Platón dává Sókratovi v Ústavě vyprávět pověst o lýdském králi pohádkověji: Gýgův prsten, když se otočilo kamenem, majitele zneviditelnil. Je to první „neviditelný“ prsten v literatuře.

průjem, diarrhoiá, alví prófúsió, déiectió, osudem města§ 591

průkaz, totožnosti, osobní, identifikační karta, viz pas

průplav§ 628, 483, 480, 280, viz pod Isthmos, diolkos, Akté/Athós, mosty a Suez, kanál

Nejstarší říční průplav či průplavový systém dal na Nilu u Asuánu vykopat král Merenre I. (vládl 2283 do 2278), aby ulehčil přepravě lodí přes peřeje. Roku 1871 za krále Sésostria III. byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém, původně vykopaný v VI. dynastii, a opatřen ochrannou zdí.
Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Srov. pod kanalisace a zdi. O průplavu od pélúsijského ramene Nilu přes Hořská jezera do Rudého moře a o suezském viz rok 280, srov. rok 25.

Nejdelší umělou vodní cestou světa je Císařský kanál či Velký, Ta jün-che (Da Yunhe), z pekingské čtvrti Tung-čou (Tongzhou) na jih do města Chang-čou (Hangzhou) pod Šanghají v provincii Če-ťiang (Zhejiang). Má dvacet čtyři zdymadla a přes šedesát kanálů, dlouhý je 1794 kilometrů. Kříží cestu pěti velkým řekám: Chaj-che (Haihe), Chuang-che (Žluté), Chuaj-che (Huaihe), Jang-c´ a Čchin-tang (Quintang) a vede šesti provinciemi.

První úsek se stavěl od roku 486 za dynastie Wu v provincii Ťiang-su (Jiangsu) severně od řeky Jang-c´. V letech 605 – 610 císař Jang-ti (Yang Di) nasadil do práce miliony lidí a položil základ Velkého kanálu. Dokončen byl až roku 1291. Vedle Velké zdi je průplav nejznámější stavitelské dílo Číny; dnes však na mnoha místech vysušené.

Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také údajně spojil kanálem jezero Pelso/Peiso, dn. Blatenské/Balaton, Plattensee s Dunajem (pokud se pod jménem Pelso neskrývá Neusiedlersee, jezero Neziderské).

Prúsa, m. v Bíthýnii (P. ad Olympum), dn. Brussa§ 130

Prúsiás, jméno králů Bíthýnů:§
Prúsiás I. Chólos (´Chromý´)§ 239, 229, 220, 216, 211, 208, 205, 202, 190, 186, 184 - 182, syn Ziaélův, o. Prúsiy II.
Prúsiás II. Kynégos (´Lovec´)§ 239, 212, 182 - 180, 172, 169, 167, 165, 156 - 154, 149, syn Prúsiy I., manž. Apamy IV., o. Níkoméda II.
Prúsiás Monodús (´Jednozubý´)§ 149, b. Níkoméda II.

Prúsiás, m. v Bíthýnii, sídelní m. vládnoucí dynastie, předtím Kieros (též P. pros tó Hypió potamó, P. ad Hypium čili P. nad Hypiem)§ 627, 281, 184, 47
Prúsiás Přímořsk᧠viz Kios

průzkum veřejného mínění, viz volby

prylis, viz telesiás

prytanis či prytaneia v Athénách, „předseda, předsednictví“ v radě státu, trvala desetinu roku po jednotlivých fýlách, jejíž příslušníci ´prytanovali´ po padesáti vylosovaných - nejvyšší státní instituce ath. státu, jejíž sídlo se nazývalo prytaneion, „úřad vlády“; na Chiu epónymní úředník, jinde nejvyšší volený úředník§ 508

Prytanis, k. v Kimmerijském Bosporu, z rodu Spartokovců (I.)§ 310, 309, syn Pairisada I.
Prytanis z Pantikapaia (II.), z téhož rodu, b. Spartoka IV.§ 215
Prytanis ze Sparty§ 775
Prytanis, peripatetik, autor první ústavy Megalopolských§ 217

przeworská kultura§ 150

přátelství, hostinné, ochrana cizinců, viz pod proxeniá a diplomacie

přeběhnutí, zběhnutí hromadné (vojsk)§ 321, 317, 287, 285, 281, 274, 210, 40, 38

předkožka, na penisu, viz pod obřízka

přehrady, vodní, nejstarší stavby známy z Jemenu a Egypta, antický starověk je nestavěl. Zřejmě nejstarší je "Hráz pohanů" Sadd al-kafara na Wádí Garawi i egyptského Hilwánu. Hráz je 106-110 metrů dlouhá a mezo jedenácti a čtrnácti metrů vysoká. Pravděpodobně nebyla dokončena a měla snad chránit před vodními přívaly naproti na Nilu ležící nekropoli Dahšúr. Jejím stavitelem mohl být král Snofru, první panovník čtvrté dynastie, asi 2613-2589).

V chetitské říši byla postavena menší hráz za vlády Tudchalijaše iv. (asi. 1275-1220) u Karakuyu u Kayseri, jak vyplývá z nalezeného nápisu. O Sadd Má´rib, Maribké hrázi viz v indexu pod Arabové.

Mezinárodní komise pro velké přehradní nádrže (ICOLD) roku 2003 registrovala 45 tisíc hrází vyšších patnácti metrů nebo zadržující vodu o třech milionech kubických metrech. Polovina všech řek světa má nějakou přehradu či hráz. Se zatopením vodních nádrží muselo být přestěhováno na osmdesát milionů lidí.

Nejnovějším obřím vodním dílem jsou San-sia (Sanxia, „Tři soutěsky“), na Jang-c´-ťiangu se 26 turbinami a hrází vysokou 185 metrů a dlouhou 2309 metrů. Stavěna byla od roku 1993, spuštěna do provozu koncem května 2006. Za tu dobu byly přestěhovány nejméně dva miliony lidí.

překlady, překladová literatura, znalost řečtiny:
Překladatelství nebyl ve starém věku literární obor, který by zrovna kvetl. Překlady literárních uměleckých žánrů vlastně původně ani neexistovaly. Hellénský svět překladů nepotřeboval, neboť byl v podstatě duševně samostatný. Jinými slovy: co nebylo řecky, pro Hellény neexistovalo.

Ovšem například Themistoklés se persky naučil plynně za rok, slavný pontský Mithridátés, jak se traduje, hovořil dvaadvaceti jazyky a Crassus Dives, triuvirův otec, jako správce Asie zvládl rychle všech pět řeckých západoanatolských dialektů.

Pokud některý z hellénských historiků psal o poměrech u tzv. barbarů, vždy musel převádět mimohellénské zvyklosti a instituce na doma známé. A obvykle začal hrubým zkomolením jména, jeho hellénisací.

Démokritos Abdérský prý přeložil do řečtiny filosofický spis „Babylónce“ Akíchara/Achíkara, který byl vyryt do kamenného sloupu, jak praví tradice (srov. pod školy a novela); zřejmě překládal, pokud, z aramejštiny známý román o moudrém tajemníkovi assyrských králů.

V 5. st. působil lýdský historik Xanthos ze Sard píšící řecky: první případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního kulturního prvku v regionu. Je to vlastně první případ i toho fenoménu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě.

Teprve v hellénismu byly občas překládány samotnými Hellény odborné spisy. Jinak se museli snažit intelektuálové z mimohellénského světa, aby v řečtině přiblížili dějiny a znalosti svých národních okruhů. Egypťané a Židé působili u Ptolemaiovců, Babylónci u Seleukovců. V mnoha případů se Orientálci snažili na hellénský svět zapůsobit a vznikaly tak první nacionálně propagandistické texty.

Sepírové, sipirru, byli v babylónské chrámové a královské administrativě písaři-překladatelé, kteří pořizovali přepis dokumentů z hliněných tabulek (a z babylónštiny) na pergamen n. papyrus aramejsky n. řecky.

Římská elita se později dostala do obdobného postavení: co nebylo řecky nebo latinsky, neexistovalo. Ačkoli u části římské aristokracie byl silný odpor proti studiu hellénské literatury, celá římská a italská elita byla v podstatě vychovávána dvojjazyčně a hellénskými vychovateli a učiteli.

Znalost řečtiny byla v době republiky a principátu nezbytnou vzdělanostní výbavou (srov. opačný vztah v novověkých dějinách střední Evropy, ale také roli latiny až do 18. století a francouzštiny po minimálně tři staletí). • Srov. jinou situaci z moderní doby, například jak dobyvatelé vnutili angličtinu Irům, nebo zcela opačný vztah z Paraguaye, kde potomci španělských dobyvatelů ovládají indiánský jazyk guaraní, ačkoli indiánů je v zemi ani ne pět procent, zato jejich jazykem hovoří na devadesát procent Paraguayců a vyučuje se na všech školách. Velkou roli zde asi sehrál známý generál Alfredo Stroessner, jehož otec přišel z Bavor a vzal si indiánku...

Roku 155 při vystoupení tří filosofických diplomatů ve věci Athénské okupace Órópu v senátu musely být jejich projevy ještě tlumočeny. Roli převzal annalista, historik římských dějin, píšící řecky C. Acilius. Již vojevůdce Lucullus však byl dvojjazyčný. Augustus ve svých dopisech uváděl řecké citáty nebo do latinského textu vkládal řecká slůvka. Totéž činil jeho nástupce a římský šovinista plynně řecky hovořící Tiberius.

Móda Římanům vydržela do 4. století n. l. Předáci křesťanů, biskupové, ze západní části říše za Konstantina i. už řečtinu neovládali a jazyk až na jih Itálie mizel na dlouho ze znalostí západního světa. 

Ve druhém století n. l., jak dokládá básník Iuvenális, byla řečtina u Římanů a v Itálii v módě dokonce v širokých vrstvách. Posice řečtiny pro římský svět je polohou základního kamene a základů celé stavby: první literární díla tvořili pro Římany v jejich latině cizinci a velká část latinské umělecké literatury je více či méně překladem či napodobením hellénských vzorů.

S nějakou ztrátou národní identity, s jakou se v obdobných případech setkáváme v dobách moderního romantismu a pozdějších všelijakých formách nacionalismu, si ale Římané vůbec nedělali starosti: vždyť hellénský svět zvládli mocensky...

Řecky psal z Římanů kdekdo. Kromě prvních historických děl ze třetího století sepsal např. řecky a ve verších M. Tullius Ciceró historii svého konsulátu a vojevůdce L. Licinius Lúcullus ve svých řeckých dějinách páchal vulgarismy, aby upozornil na to, že knihu nepsal Hellén. Jediným městem v Itálii za císařství, kde byla řečtina jednacím jazykem, byla Neápolis.

Ojedinělý záznam praví o D. Iúniovi Brutovi, jednom z caesarovrahů, že ovládal jazyk předalpských Keltů/Gallů a mohl se tedy na útěku před pomstou caesarovců ukrývat v převleku za prostého Galla (přelom let 43 a 42).

V první polovině 5. století žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky sepsanou púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Z druhého století pochází spis kartháginského autora Magóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny.

Z kartháginské foiníčtiny přeložil jistý Dionýsios Magónův spis o zemědělství. Z tohoto překladu pak pořídil další jinak neznámý autor Diofanés výpis, epitomé. Z řečtiny do latiny byly extrahovány a překládány spisy o zemědělství Rhoďanů Pýthióna a Epigena.

Nejstarší hellénskou kuchařskou knihou, je sbírka Mithaika Sicilského z 5. století. V následujícím století se kulinářství věnoval autorsky Hérákleidés ze Syrákús a Archéstratos z Gely; své Hédypatheia, tj. Lahůdky, Delikatesy, složil v hexametrech. Zabýval se pochoutkami z celého světa a jeho dílko bylo pod jménem Hedyphagetica přeloženo do latiny Q. Enniem.

Jistý Aristeás byl údajným autorem tzv. A. dopisu o překladu Pentateuchu z hebrejštiny do řečtiny za Ptolemaia II.; zpráva je zřejmě nacionalistickým podvrhem z doby po roce 130 (nezaměňovat s epikem A. z Prokonnésu). Podobně psal později např. Ióséfos Flavios.

O překladu židovských sakrálních textů Starého zákona do řečtiny v Alexandreji (Septuáginta) viz rok 279. Zachovány jsou paralelní texty úředních nápisů v babylónštině, perštině a elamštině (srov. tzv. behistúnský nápis Dáreia I.), nebo v řečtině a ve dvou písemných podobách egyptštiny (tzv. rosettská deska).

V řečtině sepsali díla svých „národních“ dějin Egypťan Manethón jako Babylónec Béróssos nebo později Žid Ióséfos Flávios.
Svérázným způsobem literárních překladů byla kontaminace, poskládání dějů několika hellénských komédií v jednu latinskou. Řada latinských děl zlatého období římské literatury jsou prostým přebásněním hellénských originálů, byť mistrovským.

Překladatelství ovšem fungovalo v písařských kancelářích východních státních celků. Úřední řečí perské říše byla aramajština, do níž bylo nutné překládat z perštiny a dalších jazyků obrovské říše. Nejstarší perský nápis, slavný Behistún, je trojjazyčný: perský, elamský a babylónský.

Vzácně jsou doloženy případy, kdy v babylónských chrámových školách se při výuce používaly transliterace z klínového písma do alfabéty, ale jazyk zůstal pozdněbabylónský, je znám klínový zápis aramajštiny nebo babylónské zaklínadlo napsané aramajsky. Sumerské religiosní texty doprovázejí hned na následujícím řádku hliněné tabulky arkkadské překlady. Všeobecně známa je dvojjazyčná tzv. rosettská deska z roku 196, srov. tam, pořízená třemi písmy: hieroglyfickou a démotickou egyptštinou a řečtinou.

Constantínus I. 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů a k tomu biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Hareios Potér, starořecký Potter: Pensionovaný učitel klasických jazyků Andrew Wilson (65) se v důchodu nenudí. Fantaskní zkazky J. R. Rowlingové byly přeloženy do šedesáti jazyků a prodávají se ve dvou stech státech planety. Wilsonův překlad, který vyšel v létě 2005, nepatří do žádné z dnešních zemí, zato je pro všechny.

Příběhy Harryho Pottera a kamene mudrců totiž převedl do attické podoby staré řečtiny, jíž se nejméně patnáct století již nemluví. Práce nad vyhledáváním adekvátních výrazů z prvního z dílů potterovské literatury mu zabrala rok a prý mu dělala největší potěšení ze všeho, čím se zatím zabýval. Je si vědom toho, že se jeho překlad nebude moc kupovat, ale věří, že pro studenty klasické filologie bude četba starořeckého Pottera, Hareios Potér, rozptýlením.
Pro novodobé technické výrazy vzal za základ řečtinu z 19. století.

Od dob arabského autora Héliodóra z Emesy, který ve třetím století n. l. řecky sepsal zachovaný román Aithiopika a po nejrozsáhlejším veršovaném dílu starořeckém s 22 tisíci hexametry Dionýsiaka Nonna z Pánopole z pátého století n. l. (viz pod Dionýsos a hostiny), je to nejdelší text sepsaný starou řečtinou (250 stran). Latinský překlad pořídil předtím Peter Needham: Harrius Potter et philosophi lapis. (psáno pro Týden 36/05)

přenos obrazu, malby§ viz obraz

přeprava, po vodě velkých nákladů, viz architektura

přesídlení, přemísťování, vyhánění, deportace, odsun a přesun celých ethnik, forma trestu, také kolonisační politiky§ 732, 722, 706, 623, 512, 499, 490, 476, 453, 403, 389, 388, 369, 339, 315, 180, 86, 77, 69

Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů roku 499 vrátili zpět do Thrákie přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde mj. sídlili perští satrapové pro Evropu. Dáreios I. odvlekl obyvatele Eretrie roku 490 do Gordyény (mezi Kardúchy/Gordie), dnešního Kurdistánu za jejich účast na tažení do Sard roku 499 (nebo skončili mezi Kissi, viz rok 490). Xerxés I. přesídlil jakési Boióťany do osady Kelónai, pozdější Chala, dnes u Halvanu v IRQ, a ještě v Alexandrově době dodržovali hellénské zvyky a byli dvojjazyční.

Roku 180 přesídlili Římané ligurský kmen Apuanů v počtu 40 tisíc lidí jako kolonisty do liduprázdných oblastí Samnia východně od Beneventa. Vedle půdy obdrželi odbojní Ligurové peněžní příspěvek na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách bez války.

Není v CSD: Antónínus Pius přesídlil (asi roku 154 n. l.) z území mezi svým a Hadriánovým valem v Británii keltské nárůdky na Nícer/Neckar do Germánie, aby válčili s Germány. Prvním z císařů, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius. Roku 171 povolil Germánům usazovat se od Dákie po Germánii a také Itálii. Germánské „kolonisty“ přiděloval velkostatkářům a lidé zůstávali připoutáni k půdě. Z východu na západ přesunul obyvatele císař Constantius II., když roku 343 n. l. dobyl Adiabénu, tedy část dnešního Ázerbájdžánu, a lidi poslal do zpustlé Thrákie.
O masových deportacích Aramajů assyrskými králi viz pod Aramajové.

převrat, puč, viz atentát

přezimování vojska§ viz híberna, híbernácula

příbuzní, jejich (vy)vraždění, poprava, otcovrah, viz také matkovrah§ 534, 348, 309, 289, 281, 160, 150, 149, 130, 124, 120, 114, 112, 111, 104, 101, 92, 83, 80, 71, 55, 54, 44, 40, 37, 29

Pravděpodobně nejstarším korunovaným otcovrahem byl roku 2292 v Agade Narám-Sîn, nástupce svého otce Maníštusua zavražděného během palácového převratu. Roku 1198 v Assyrii po vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě a zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty. Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Osobně z hellénských panovníků nezavraždil nikdy nikdo nikoho a nástroji vraždy byli obvykle vojáci osobní gardy; možná s výjimkou Caracally, nebo posledního panovníka z dynastie Valentiniánů roku 454, který s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny.

O šílených praktikách v domě Ptolemaiově viz tam, např. Fyskón. U Římanů býval otcovrah zašit do kůže a utopen (roku 60 hovoří Ciceró o popravě dvou Mýsů ve Smyrně tímto způsobem). V císařské době poena culleí zanikla, ale obnovil ji křesťan Constantínus I.: otcovrahové měli být zašiti do pytle s hady a utopeni.

Násilný deviant Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii (dc. Claudiova s Valerií Messalínou) prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu roku 65 n. l. neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippina používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippina atentát přežila plováním. Zřejmě napodobil akci Klearcha II. s jeho bratrem Oxathrem, vládců v Hérákleji Pontské, kteří potopením lodi zavraždili svou matku Amástridu, viz rok 289. Neró dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky. Svého bratra Tita dal roku 81 prý otrávit jedem Domitiánus.

Jediný možný případ vlastnoruční vraždy příbuzných v panovnických rodinách je zřejmě kausa púnsko-arabských bratrů-císařů Caracally a Gety z roku 212 n. l., synů L. Septimia Sevéra: Caracalla prý původně mírný a trpělivých hoch se dal okouzlit matkou (či macechou?) Iúlií Domnou, která ho svedla; pak zřejmě osobně zabíjel mečem v její přítomnosti (?) a dal vyhubit všechny lidi z bratova okolí.

Caracalla byl o rok starší a s Getou neustále soupeřil. Měli své partičky gladiátorů a dostihových jezdců, spolu podnikali sexuální dobrodružství se ženami i chlapci. Na dostihovém závodišti spolu štvali koně a při jednom ze závodů vypadl z dvoukoláku Caracalla a zlomil si nohu. Hned po otcově smrti roku 211 v Anglii se rozdělili a cestou z ostrova do Říma nesdíleli společně hostince, nejedli spolu a každý se ubytoval v jiné části paláce s vlastní ochrankou.

Iúlia Maesa měla z rozruchu, který v Římě dělali její dcera Soaemias se svým synem Héliogabalem, vsadila na svou mladší dceru Iúlii Avitu Mammaeu s jejím synem Alaxiánem, kterému bylo třináct. Když ho chtěl Héliogabalus zabít 11. března 222, zasáhla babička a dal zabít svou starší dceru s jejím synem (= vražda dcery s vnoučetem).

Constantínus II., syn Constantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Constanta (337 – 350).
Největší královraždou dějin byla tragédie nepálské panovnické rodiny. Narkomanie ve starověku nedosáhla nikdy rozměrů novodobých od konce šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století s tendencí stoupající.

Takový feťácký vražedný bakchanal, jaký postihl poslední hinduistickou královskou rodinu, vládce Nepálu, 1. června roku 2001, starý věk nezná. Zfetovaný (oficiální verse uvádí „opilý“) korunní princ Dípéndra tehdy v několika okamžicích z automatické zbraně postřílel svého otce krále Biréndru, svou matku a královnu Aišvarju/Aishwarya a dalších osm příslušníků panovnické rodiny. Pak se zastřelil. Nástupcem trůnu se stal jeho přeživší bratr Gjánédra/Gyanendra.

příjmení, viz jména

příliv, zvrátil výsledek bitvy§ 138

Přímoří, bab. a ass. Mát tamtim, „Země moře“, řec. (satrapeia nebo stratégiá) peri tén Erythrán thalattán, nebo ... kata tén ..., nebo též Erythrás Thalattés, čili „(satrapie nebo stratégie) kolem (u) Rudého moře či Rudého moře“, pozdější Meséné (v 1. tisíciletí se větší část Přímoří rozkládala jižně a východně od Uruku a Er, v dn. bažinatém kraji Chór al-Chammar v Iráku)§ 770, 630, 324, 311

přísaha, řec. horkos, lat. iúsiúrandum, sacrámentum, v případě úředním za vykonání rituálních úkonů Diovi Horkiovi, "Přísežnému" (viz s. v. hry a olympiády), římskému Diovi Fidiovi, Héliovi, který vše vidí, popř. dalším státním kultům, povinný občanský akt při nástupu a skončení úřadu civilního a vojenského. Podobně se přísahalo při "sportovních" akcích stejně jako při uzavírání mezinárodních smluv. Je zajímavé, že římská republika vyňala z přísežných závazků diktátory, censory a tribuny lidu, u nichž všech se potkávala nejvyšší moc.

Způsoby stvrzování smluv známé z východní Afriky hellénský ani římský svět neznal. Anglický dobrodruh John Boyes z Hullu ("King of the Wakikuyu, 1911", čes. ve výběru "Z plavčíka pohlavárem černochů", 1923), popsal přísahu Kikujů pod Mt. Kenya takto: každý, kdo promluvil při uzavírání míru, měl s sebou prut, jímž po skončení řeči udeřil černou kozu. Stejně tak při potvrzování smlouvy, kterou po bodech deklamoval jeden přednášející, s tím, že kdo podmínky poruší, skončí ubit jako koza: poslední ranou ji mluvčí dorazil. Ostatky kozy pak dostaly status nedotknutelnosti. 

 

Přístav Meneláův§ viz pod Meneláův přístav


přízvisko, viz jména

přízvuk, vyznačování§ 180

Psammetichos z Korinthu§ = Kypselos II.

Psammtek, řec. Psammetichos, jméno eg. králů:§
Psammtek I.§ 666, 664, 661, 658, 655, 652, 651, 617, 610, ass. jménem Tušamilki, bab. Nabű-šezibanni, syn Nekóa I.
Psammtek II.§ 595, 593, 589, syn Nekóa II.
Psammtek III.§ 526, 525, syn Ahmóse II.
Psammetichos z Egypta (IV.)§ 400, identický s Amenardem II. (?)
Psammtek-Merejneit, wezír§ 570

Psammetichos z Libye§ 463, o. Inarův

Psamúthis§ = Pšenmút

Psapfó z Lesbu§ = Sapfó

Pselchis, osada u Buhenu v Dódekaschoinu, Dolní Núbie, dn. Dakka na jihu ET§ 186, 24

pséfisma, usnesení lidu, zákon schválený sněmem, tzv. megarské/první sbírka usnesení, pl. pséfismata, zveřejněny nápisně na kameni nebo dříve na otáčné dřevěné desky sestavené do čtyřhranu (kyrbeis, axones), jak byly vystaveny zákony Solónovi, z nichž fragmenty byly k vidění v Athénách ještě ve druhém století n. l.; opisy zákonů a státních smluv byly krom toho opsány na papyrus a archivalisovány, srov. pod Krateros a volby, tam také o psefologii§ 432, 253

Pseudoalexandros Iúdský§ viz pod diaspora

 

Pseudobardija nebo Pseudosmerdis§ 1. = Bardija z Chorésmu; 2. = Vahjazdáta z Táravy

Pseudofilippos I. Makedonský§ = Andriskos alias Filippos VI.
Pseudofilippos II. Makedonský§ = Filippos VII.

Pseudomarius§ = Hérofilos, Amatius

Pseudoneró, viz Terentius Maximus

Pseudoptolemaios I. , syn Ptolemaia VI. Filométóra I.§ 140

Pseudoptolemaios II.§ viz Ptolemaios z Áradu

psi§ viz pod zvířata

psi, ve válce§ 231

psí dny, doba nejvyššího léta, opórá, diés canículárés, canículárium aestus§ 181


Psófis, m. na severozáp. Arkadie§ 255, 219, 217

Psyllové, viz travičství

Pšenmút, řec. Psamúthis, k. v Egyptě§ 393

Pteleon, m. ve Fthíótidě v Thessalii§ 192, 185, 171

Pterás z Delf, údajně stavitel druhého delfského chrámu§ 548

Pterié, m. a země v sev. Kappadokii, pozd. obydleno keltskými Trokmy, předtím sídelní město chetitských králů Chattušaš, dn. Bogazköy v TR; podle jiného názoru na Kerkenes Dagu jižně od města Sorgun asi tři sta kilometrů východně od Ankary, kde stálo krátce, snad jedno století, město zřejmě postavené Médy, ničitelem byl snad Lýd Kroisos během expanse svého panství před rokem 547, obyvateli asi Frygové v počtu 15-20 tisíc§ 547

ptolemaia, čtyřleté slavnosti a agónické hry§ 1. v Alexandreji, 776, 279; 2. na Délu, 776, 253

Ptolemáis Hermeiú§ viz Thébais

Ptolemáis, m. v Kýrénaice, předtím Barké, arab. al-Merg či al-Merdž v LAR, viz i tam, nestála však na totožném místě; Pt. pozd. Tolméta, arab. Tulmajtá, § 250, 96
Ptolemáis, m. ve Foiníkii, též Aké, Akkó, v letech 1191 - 1291 Saint-Jean d´Acre, dn. Ako na severu Státu Israel§ 219, 163, 153, 152, 150, 146, 143, 138, 128, 125, 104 - 102
Ptolemáis epi thérás, osada na nebo při Rudém moři, snad dnešní Taukar, angl. Tawkar, na jihu súdánského pobřeží§ 270
Ptolemáis§ = Lesbos
Ptolemáis, fýlé v Athénách§ 199

Ptolemáis, d. Ptolemaia I., manž. Démétria I.§ 299, 287, 286, 258

Ptolemaios, jméno makedonských králů:§

Ptolemaios I. Aulorités§ 383, 370, 368, 365, 359
Ptolemaios II. Keraunos (přízvisko Blesk prý dostal pro svou nehoráznou povahu)§ 283, 281, 280, 276, 309, syn Ptolemaia I. Egyptského s Eurydikou
Ptolemaios III.§ 281, 278, 276, 270, 240, syn Lýsimacha I. s Arsinoé II.; pravděpodobně identický s Ptolemaiem I. z Telméssu! (?)

Ptolemaios, jméno dynastů v Telméssu:§

Ptolemaios I.§ 240, syn Lýsimachův (diadochův?, pravděpodobně identický s Ptolemaiem III. Makedonským)
Ptolemaios II.§ 189, 188, syn Lýsimacha, vnuk Ptolemaia I. Telmésského, o. Bereníky Láodikejské

Ptolemaios z Makedonie§ 1. = Ptolemaios I. Sótér; 2. 315 - 312, 310, 309, syn Démétria, bratra Antigona I., jmenován i jako Polemaios; 3. = Lágos z Eordaie, o. Ptolemaia I. Sótéra; 4. 356, 333, syn Seleuka, b. Antiocha; 5. 356, syn č. 4; 6. 333, stratégos Kárie; 7. jeden z velitelů Filippa V., 218

Ptolemaioi, Ptolemaiovci, Ptolemajovci, druhým označeným Lágovci či Lagovci (srov. tam), hellénistická vládnoucí dynastie v Egyptě, XXXIII. dynastie; passim, jinak viz i pod Egypt, Alexandreia apod. (Ptolemaion, rodinná hrobka v Alexandreji, možná souvisela s hrobkou Alexandra Velikého); sansk. Tulumaja§ 600, 400, 361, 312, 300, 255, 253, 242, 202, 200, 187, 168, 146, 145, 80, 30, 25

Ptolemaios I. Sótér, původem z Eordaie v Makedonii, syn Lága alias Ptolemaia a Arsinoé, o. mnoha potomků§ 704, 484, 357, 350, 333, 330, 324 - 299, 296 - 293, 289 - 285, 283, 258, 89
Ptolemaios „z Kypru“, syn Ptolemaia I. s Eurydikou, odpadlík§ 283

Ptolemaios II. Filadelfos I., syn Ptolemaia I. s Bereníkou, manž. Arsinoé I. a II., o. Ptolemaia III., Lýsimacha, Bereníky Syrské a Ptolemaia z Efesu, sanskrt.: Turamaje§ 776, 720, 704, 330, 325, 322, 320, 310, 309, 300, 285-283, 281, 279, 276 - 270, 267 - 264, 262 - 260, 255, 253, 250, 246
Ptolemaios z Efesu, syn Ptolemaia II. Filadelfa I., velitel Efesu, manž. Eirény§ 261, 255

Ptolemaios III. Euergetés I., syn Ptolemaia II. s Arsinoé I., manž. Bereníky II., o. Ptolemaia IV., Arsinoé III. a Magy, narozeniny měl 5. dia, anaklétéria 25. dia§ 295, 283, 281, 270, 260, 246, 245, 243, 240, 237, 235, 229 - 225, 222, 221

Ptolemaios IV. Filopatór I., zv. Tryfón, syn Ptolemaia III. a Bereníky III., manž. Arsinoé III., o. Ptolemaia V.§ 704, 235, 221-219, 217, 216, 211 - 208, 205 - 203
Ptolemaios V. Epifanés, syn Ptolemaia IV., manž. Kleopatry I. Syry, o. Ptolemaia VI., Kleopatry II. a Ptolemaia VII.§ 257, 211, 209, 208, 204, 201, 199 - 194, 192, 186, 185, 181

Ptolemaios VI. Filométór I., syn Ptolemaia V. a Kleopatry I., manž. Kleopatry II., o. Ptolemaia Eupatóra, Ptolemaia VIII., Kleopatry They a Kleopatry III.§ 186, 181, 176, 173, 172, 170, 169, 168, 165 - 162, 158, 155 - 152, 150, 146, 145, 142, 120
Ptolemaios Eupatór, syn Ptolemaia VI. s Kleopatrou II.§ 163, 153, 150

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón/Tlouštík, syn Ptolemaia V., manž. Kleopatry II. a Kleopatry III., o. Ptolemaia Euergeta III., Ptolemaia ´Kýrénského´, Ptolemaia IX., X. a Apióna, Kleopatry IV. a Tryfainy§ 237, 217, 185, 170, 169, 164 - 162, 158, 156, 154, 145, 144, 142, 133, 131 - 127, 125 - 123, 120, 118, 116

Ptolemaios VIII. Filopatór II. (Neos Filopatór), syn Ptolemaia VI.§ 146, 145
Ptolemaios Euergetés III. zvaný Memfités/Memfitský, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II.§ 145, 144, 133, 131, 130
Ptolemaios ´z Kýrény´, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II. (?), nejstarší jeho syn, není identický s Apiónem§ 130
Ptolemaios Apión, syn Ptolemaia VII. s Eirénou, k. v Kýréně§ 130, 116, 96, 74

Ptolemaios IX. Sótér II. Filométór, zvaný Lathyros, syn Ptolemaia VII., manž. Kleopatry IV. a Kleopatrou Selénou, o. Bereníky III., Ptolemaia XII., Kleopatry V. a Ptolemaia z Kypru§ 145, 142, 116 - 114, 110, 108 - 106, 104 - 102, 95, 88, 86, 80
Ptolemaios X. Alexandros I. Theos Filométór III., syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou III., manž. Bereníky III., o. Ptolemaia XI.§ 116, 114, 108, 103-101, 89, 88
Ptolemaios XI. Alexandros II., syn Ptolemaia X. a Bereníky III., manž. své matky§ 133, 105, 88, 83, 80
Ptolemaios z Kypru, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou Selénou, ml. b. Ptolemaia XII.§ 115, 88, 80, 67, 63, 58

Ptolemaios XII. Theos Filopatór Filadelfos Neos Dionýsos, vulgo Aulétés, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou IV. n. Selénou, manž. Kleopatry VI. Tryfainy, o. Bereníky IV., Kleopatry VII. Tryfainy, Kleopatry VIII., Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. a XIV., starší b. Ptolemaia Kyperského§ 237, 95, 88, 80, 76, 69 - 67, 63, 59 - 54, 51
Ptolemaios XIII. Filopatór III., syn Ptolemaia XII., manž. a b. Kleopatry VIII.§ 61, 51 - 47, 41
Ptolemaios XIV. Filopatór IV., stejný příbuzenský vztah§ 59, 47, 46, 44

Ptolemaios XV. Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión, syn C. Iúlia Caesara s Kleopatrou VIII.§ 145, 47, 46, 44, 36, 34, 31, 30
Ptolemaios (XVI.) Filadelfos (II.), syn M. Antónia s Kleopatrou VIII., b. Kleopatry Selény II., Alexandra III. Hélia a Ptolemaia XV.§ 36, 34, 30, 29, 25
Ptolemaios z Mauretánie, syn Iúby II. s Kleopatrou Selénou II.§ 25

Ptolemaios z Épeiru§ 1. 295, 280, 274, 272, syn Pyrrha I. s Antigonou; 2. 239, 233, 234, král, syn Pyrrha II. s Olympiadou II.
Ptolemaios z Alexandreie§ 1. 201, syn Sósibiův; 2. 250, epikúrik; 3. Klaudios Pt., geógrafos, jehož Hyfégésis vznikla mezi roky cca. 135 - 142 n. l., 117 a viz pod chronografie (kanón)
Ptolemaios z Aradu, alias Pseudoptolemaios XIII. (II.)§ 41
Ptolemaios z Damašku, b. Níkoláův, Héródův důvěrník§ 4

Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, stratégos Kypru a Koilé181, 168, 166, 163
Ptolemaios, syn Abúbův, vrah veleknězův§ 135
Ptolemaios, strat. Héródův§ 38

Ptolemaios z Kommágény, stratégos a pak dynasta§ 164, 163, 130
Ptolemaios z Megalopole, strat. na Kypru§ 197, 181
Ptolemaios z Thasu, kondottiér§ 217
Ptolemaios Mennaios z Chalkidy pod Libanem, šejk, syn Mennaiův§ 85, 84, 76, 63, 49, 46, 43, 40
Ptolemaios, syn Thraseův, satrapa Koilé§ 200
Ptolemaios z Egypta§ = Sympetesis
Ptolemaios z Kýrény, skeptik§ 230

M. Públicius Malleolus§ cos. 232

Públicius Malleolus, matkovrah§ 101

publikán, públicánus, nájemce daní a cel v provincii od státu, obvykle z řad římských jezdců, později propuštěnců; jako rádci k válce, jejich vliv a hrabivá zločinnost byly příslovečné§ 508, 91, 89, 71, 67, 59, 54

Publikáni byli v republikánské době nesmírně mocní a jejich zájmy často řídily státní politiku. Nájemce důchodů Postumius z Pyrg prý v chamtivosti vynikal. Podnikal v regionu Etrúrie. Jeho lidé si za hannibalské války vymýšleli ztroskotání lodí, páchali je případně, nakládali lodě malými náklady, ale vykazovali mnohonásobně vyšší údaje: všechno za války hradil stát.

Podobně podnikali jiní publikáni jinde. Senát o tom věděl, ale nezasáhl, protože kromě Hannibala nechtěl mít na krku ještě interní válku s nájemci cel, daní etc. Roku 212 se případu ujali tribunové lidu Sp. A L. Carciliové a uložili Postumiovi pokutu ve výši dvou set tisíc assů. Pozdvižení bylo nesmírné, protože další z tribunů lidu, jistý C. Servilius Casca, byl s Postumiem pokrevně příbuzný a přerušil za všeobecných protestů hlasování. Pak ale už zasáhl senát a konsulové. Postumius byl obviněn z hrdelního zločinu a zločinu proti státu. Soudu se, jako ostatní obvinění publikáni, vyhnul vyhnanstvím a jeho majetek byl rozprodán.

Publikáni se sdružovali do zájmových společností/societátés, jimž předsedal magister societátis. V případě provincie Bíthýnie kolem roku 50 ovládala výběr daní jedna jediná taková společnost. Jinde v říši měli smlouvy s provinčními správci pro jednotlivá města a venkovské okresy. Peníze vybírali vlastními agenty-výběrčími. Publikáni hlídali své zájmy za Gracchů, když jim koukal pod ruce P. Rutilius, legát v Asii, dosáhli jeho odsouzení k vyhnanství roku 91, prosadili odvolání Lúculla z impéria na východu a dosazení Pompéia. Je možné, že atentát na Caesara nebyl pouze komplotem konservativních odpůrců „světové“ monarchie; vzhledem k tomu, že Caesar systematicky odlehčoval zoufalé situaci provinčních financí a provinciálům odpouštěl dluhy a lichvářské summy, ohrozil příjmy řady publikánů, jimž „republikánský chaos“ nepochybně vyhovoval. O zlodějnách viz také pod provincie.

Publikáni honili v Římě A. Gabinia, správce Syrie v letech 57 – 55, za to, že s vojskem v provincii instaloval v Alexandrii Ptolemaia Auléta a v Syrii mezitím rozkvetl banditismus a piraterie. Do střetu s publikány ani v raném císařství nešel nikdo, trestány byly jen přečuhující výjimky. Císař Antónínus Pius vracel peníze z vydrancovaných provincií otci jejich dětem s podmínkou, že uhradí obyvatelstvu škody. Kdo byl odsouzen podle zákona o vyděračství/léx dé repetundís, při správě provincie, zaplatil provinciálům čtyřnásobek souzené částky (ale mohl se tomu vyhnout odchodem do exilu jakkoli fešáckého).

Někdy publikáni zasáhli do dějin i positivněji. Za císaře Claudia se v Arabském moři dostal do bouře propuštěnec Annius Plocamus, jinak nájemce všech římských daní a poplatků v oblasti Rudého moře od státu. Jeho loď se po patnácti dnech dostala na Cejlon do přístavu „Hippúros“ ztotožňovaný s dnešní lokalitou Kuduramala (v obou případech s významem Koňská hora). Král, zřejmě Mahádhartaka Mahánága, vládnoucí v letech 40 – 69, vyslal do Říma poselství čtyř mužů, jemuž stál v čelu muž titulovaný jako rachia, snad rádža (více viz Cejlon).

Srov. příklady pod provincie a korupce, daně, podnikání.

Publilia, jedna z řím. tribuí§ 358

Q. Publilius Philó§ cos. 339 a dict., praetor 337, cens. 332, cos. 327, cos. 320, cos. 315

Publilius Syrus, herec a autor mímů§ 50

Voleró Publilius§ 473, 471, tr. pleb.

Públius, lat. praenómen, „lidový, náležející lidu (populus)“, řec. Poplios

puč, převrat, viz atentát

půda, pozemky, v Číně, Řím srov. pod reforma, hellénské poměry srov. pod Athény
Vlastnictví půdy v hellénismu: půda královská, gé/chóra basiliké, kterou bylo možné pronajímat, gé en afesei, půda postoupená králem a vyňatá (nejčastěji chrámová), státní/městského státu, gé politiké, chrámová, gé tú theú n. hierá gé, a národní/barbarských ethnických menšin.

Za výkon úřadu odměnou král věnoval pozemky, gé en dóreá. Klérúchiké gé byla půda propůjčená králem osadníkům s brannou povinností. Soukromá půda, idioktétos gé, byla kategorie, která právně do Egypta nepatřila, protože veškerá půda patřila odjakživa panovníkovi, byť po mnohá staletí velmi formálně. Podobně patřila veškerá půda v indickém království Magadha králi, soukromníci ji měli pouze v pronájmu a odváděli mu čtvrtinu všeho, co na ní vyprodukovali. 
Vesnického osídlení bylo několik druhů. V Seleukovské říši ekas/hekas, tj. setina, byla zřejmě usedlost vojáka-kolonisty a několik těchto sídel tvořilo katoikii, možná podle principu původní jednotky, setniny (takové jméno ale není doloženo).

Ktéma („věc získaná, majetek“) byl pozemek mimo hranice města nebo na půdě královské patřící občanům, chórion je označení pro obdělávanou půdu se vsí (s katoiky/paroiky, viz pod otroci), oikopedon, pl. oikopeda, stavební parcely na území městského státu, chóra, s prostorem pro pěstování zeleniny a dobytka (oikopeda bylo šance privatisovat). Nejasná je v souvislosti s kolonisty, katoiky, náplň pojmu hypaithroi, „žijící pod širým nebem“(?).

V Seleukovské říši stála báris, hájitelná stavba pro obyvatelstvo okolí v dobách nebezpečí. Rozdíl mezi epaulis a aulé, statek, není znám, zřejmě identické. Tetrapyrgia, čtyřvěží, byly zřejmě sídlem lokálního garnisonu, popř. sídlem pro majitele, když navštívili své latifundie.

Paradeisos už není jako v době perské královská obora/park se zvěří, ale chrámový pozemek (srov. příklad Failaká před Kuvajtem). Meris je část pozemku přislíbeného, celý pozemek je kléros (viz tam), u Ptolemaiovců úsiá. Význam seleukovského slova geitniai, rodový pozemek nebo administrastivní členění, není znám.

V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník. Nejvyšším královským úředníkem, místodržitelem, byl SGN/segan, šaknu. V novoassyrské době byl assyrský a babylónský královský úředník přes cla, poplatky, provinční „finančák“ rab kári (ša Mát támtim), původně „správce přístavu (v Přímoří).

Ptolemaiovský majetek (a později magnátů) řídil dioikétés, ministr financí a hospodářství, a k disposici měl obrovský byrokratický kontrolní aparát. Jeho účetním byl eklogistos, pokladníkem králova osobního majetku byl idios logos. Systém převzali Římané. Od Diocletiána se dioikétové začali nazývat katholikoi/ratiónálés.
Na ptolemaiovském statku se předáci, zřejmě z vlivných domorodých rodin, jmenovali frontistai. Pracovali pod nimi za jídlo a ubytování a celý život právně svobodní lidé (paidaria, oikétai, též metrématiaoi).

Ve východořímské říši panovník Hérákleios (Flávius Héráclius; 610 – 641) obnovil spojení vojenské služby s darovanou půdou. Stratiótika ktémata byly pozemky pro vojáky zbavených daní a odvodů, ale povinnovaných narukovat v případě povolávacícho rozkazu. V 11. století zavedli Východořímané pronie, pronoia, doživotní vlastnictví pozemku i s rolníky darem od panovníka, nikoli však dědičně, jak tomu bylo v té době v západoevropském feudalismu.

Za dynastie Čou patřila půda „nebesům“. A protože vládci byli jejich dětmi, všechna půda a lidé na ní žijící patřili císaři, popřípadě tomu, jemuž císař svěřil zemi do správy. Místní vládci měli volnou ruku, stavěli si miliční vojska a dosáhli u císaře dědičnosti svých lén. Z jejich území postupně vznikaly suverénní státy a státečky, které se staly hrobem císařské dynastie Čou.

Ani takto vzniklí soukromí vlastníci nemohli půdou volně nakládat, protože potřebovali souhlas občiny. Roku 350 zákon Šang Jangův snížil omezení a později majitelé občině už jen za povolení prodeje zaplatili. Císař Čchin Š’chuang-ti po roku 221 povolil prodej a koupi půdy a zdaněním obchodů získal znamenitý finanční zdroj. Císař Wu (po 141) uzákonil, že dědit půdu nemůže jen prvorozený syn, ale všichni. Tím rozparceloval obří majetky venkovské šlechty.

Vše ke starému vrátil císař Wang mang, protože roku 9 n. l. zestátnil půdu. Zlikvidoval soukromá vlastnictví pozemků a otroků, všechno připadlo státu (= císaři). Zákon ale vydržel jen do roku 12 n. l., poněvadž šlechta se bouřila. Roku 280 n. l. povolil první císař dynastie Ťin (Jin; 265-420) Čchin Wu-ti, občansky S´-ma Jen (Sima Yan), který vládl v letech 265-290 opět prodej v plném rozsahu. Roku 618 tchagská reforma zavazovala majitele půdy vedle naturálních odvodů ke službám ve prospěch státu (veřejné práce, služba v armádě). Z půdy za to neplatili daň.

Koupě půdy/pozemků za účelem kolonisačním nebyl zvyk starověký: většinou si pro ni dobyvatelé a kolonisté museli s mečem v ruce. Tak např. roku 1005 koupil Dáwíd, židovský dobyvatel Jerúsalému, od Jebuzejce Arauny či Ornana pozemek na stavbu chrámu Jahwemu. Kolem roku 600 založili Mílétští na Chersonnésu Tauridském osady Pantikapaion a Theodosii a koupili od Skythů půdu i na protilehlém Tamanském poloostrově.

Novověké nákupy obrovských územních celků nemají v antice obdoby: např. 30. března 1867 koupily Spojené státy od ruského cara za 7,2 milionů dolarů, tedy 1,9 centů za akr, nebo 4,74 $ za km2 Alasku/Aljašku (o rozloze 1 518 800 km2); o sto padesát roků později to bylo zhruba patnáct miliard dolarů. Tím zanikla Ruská Amerika/Russkaja Amerika.

Spojené státy se již předtím rozšířily na základě koupě území roku 1803 od Napoleona za patnáct milionů dolarů o francouzskou Louisianu, d. f. celé povodí západně od Mississippi po španělské/mexické území, které získaly válkou roku 1846. Louisiana tvořila tehdy téměř třetinu dnešního území USA. 4. srpna 1916 si ještě za dvacet pět milionů dolarů pořídily od Dánska jejich část Panenských ostrovů; vstoupilo v platnost 17. ledna 1917 a obsazeno v březnu t. r. (srov. nepoměr zisků z území a kupní ceny).

Rusko-americká společnost (RAK) na popud Kathariny II. kolonisovala v letech 1784 – 1867 oblast Aljašky a západního pobřeží pozdějších Spojených států až po severní Kalifornii (ve Fort Ross 120 km od San Franciska od roku 1812, vyklizeno roku 1841). Projektu se účastnilo v jednom okamžiku až devět set Rusů včetně popů šířících pravoslaví (dodnes na Aleutách a na Aljašce přítomno). Sídelním městem kolonie Russkaja Amerika byl Novo-Archangelsk, dnešní Sitka.

Roku 1784 prodali ministři Ludvíka XVI. švédskému králi Gustavovi III. antilský ostrůvek St. Barthélemy (St. Barths, St. Barts, dnes dependence zámořského departementu Guadeloupe) za obchodní práva v Göteborgu. Roku 1878 ho Švédové za 320 tisíc franků prodali zpět Francouzům. Švédové ovšem před prodejem uspořádali referendum, jehož se zúčastnilo 352 obyvatel ostrova a jenom jeden byl proti prodeji.

Pulinda, k. v Magadě§ 185
Pulinda, Pulindové, státní útvar ve střed. IND a národ pokládaný Árji za barbary§ 600

Púlymachos z Pelly, vyplenil hrob Kýra II.§ 324

Pulú, ass.§ = Tukulti-apil-ešarra III.

Puluadi, země v dn. írán. Ázerbájdžánu§ 747

Púmiathón z Kitia na Kypru, Pygmalión, k.§ 361, 313

Púnicus z Lúsítánie, zřejmě pseudonym protiřímského aktivisty§ 154

Púnové, lat. Poení, púnicus§ = Karthágo, Foiníkie

Púnt, Punt§ viz Somálsko

M. Púpius Písó Frúgí Calpurniánus§ praet. 69, cos. 61

Puqudú, aramejský kmen§ 625

Púra (pl.), sídelní m. Gedrósie, dn. Íránšahr nebo Bambúr, obě m. v íránské provincii Balúdžistán a Sístán§ 325

 

purány, puránas, "staré vyprávění", rozsáhlá sbírka hinduistických mýthologických a genealogických textů psaných sanskrtem§ 545, 362, 230


Puruša/Purusa, n. Puruša Pradžápati, viz Pradžápati

 

puszta, č. pusta, viz Pannonie a Boiové

Pušjamitra z Indie, též Pušpamitra, zakladatel dynastie Šunga§ 185

Purattu, bab.§ = Eufrátés

Purušpura, Pušpapura, „Město květů“, dn. Péšávar v PAK, v Gandháře§ 55

Puškalavatí, řec. Peukeláótis, čín. Pu-ta (Puda), dn. lokalita Charsadda u Péšávaru (Purušapura) na sev. PAK, sídel. m. Gandháry a Kušánců, srov. pod Taxila§ 55

Puteolí, m. v Kampánii§ 211, 39, 36, 4
Pův. Dikaiarcheia, Dikaiarchia, „Město spravedlnosti“; založeno snad roku 531 uprchlíky ze Samu před Polykratem (pokud nejde původně o osadu Kýmských z doby o sto let starší), od 194 řím. kolonie, dn. Pozzuoli. P. byl po pádu Délu v mithridátovských válkách vedle Ostie hlavním obchodním přístavem Říma.

Pwénet§ viz Somálsko

Pydna, m. v Makedonii§ 432, 410, 365, 356, 357, 317, 316, 169, 168, 148, 143

Pygela (pl.), mí. v Iónii jižně od Efesu§ 409

Pygmalión z Kitia, k.§ viz Púmiathón (?)

pygmé, ´box´, olympijská disciplína§ 652, 688

pygmé tón paidón, ´box dorostenců´§ 616

Pyladés z Korinthu, syn Kypsela I.§ 657, 635

Pyladés, vyhlášený tanečník§ 8

Pylagorás z Chytroi na Kypru§ = Pýthagorás

Pylaimenés, jméno paflagonských vládců:§
Pylaimenés I.§ 132, 107
Pylaimenés II. Euergetés, trůnní jméno Sókrata z Bíthýnie, vide i tam, nevlast. syn Níkoméda II.§ 107, 99, 96
Pylaimenovci, dynastie vládců v Paflagonii; v Íliadě velitele Paflagonů Pylaimena zabil Meneláos§ 378, 64

Pylos, m. v Messénii, Sparťany místo zváno Koryfasion, pozd. Neokastro a Navarin(o), dn. opět P. (sice v katalogu Íliady, ale Messéné byla v 8. století už spartská)§ 700, 425, 416, 414, 413, 409, 373, 220, 196
Pylos, m. v Élidě§ 365

Pýramos, ř. v Kilikii, dnes Ceyhan Nebri (z arab. Džajhan/Jayhan), viz Mopsúestiá

pyramidy, řecké slovo pýramis, gen. -midos, nejasného egyptského původu, arab. haram, pl. ahrám. Staří odvozovali název od řeckého sladkého pšeničného pečiva, pýros, s medem, meli. Srov. mesopotamské zikuraty, které ovšem byly chrámy a viz pod Peru a Mesoamerika. Viz pod CSD před rokem 1800 a rok 2667.

Pyreneje, řec. Pýréné/Pýrénaia, lat. Pýrénaeus mons, Pýrénaeí montés, snad od baskického pyren, horský vrchol§ 277, 218, 121, 81, 77, 75

Možná, že jméno pochází z hellénské mýthologie podle dcery Bebrykovy, kterou znásilnil opilý Héráklés (nebo byla prostě jeho milenkou) a když se jí narodilo dítě, prchla z domu a zvěř ji v lesích roztrhala. Navrátivší se dórský bijec zalitoval své opilosti a když ji pohřbíval a volal její jméno, vracelo se jako ozvěna od dosud bezejmených hor, popřípadě kameny, které na hrob navalil, utvořily nové pohoří... Na moři byl též před Rhodou Pýrénský mys, Pyraeneum prómuntúrium.

Jiná Pýréné byla keltským "městem" u pramenů Istru, viz tam.


Pyrgión z Athén§ arch. 388

Pyrgoi, Pyrgí, přístav v Etrúrii s chrámem Eileithyie, pův. hellénská osada, dn. S. Severo§ 384

Pyromachos z Pergama, malíř§ 230

Pyrrhiás z Aitólie§ 1. strat., 218, 217, 209; 2. 200 (Ol.)

Pyrrhón z Élidy, zakladatel skepticismu§ 365, 320, 275, 50

Pyrrhos, jméno épeirských králů (""Ryšavec, Ohnivák", lat. forma: Burrus):§
Pyrrhos I., syn Aiakidův§ 319, 317, 307, 303 - 301, 308, 299, 296 - 294, 292, 291, 289 - 285, 282 - 273, 265, 260, 233, 189, 167
O palci na Pyrrhově pravé noze se tradovalo, že jeho dotek léčil slezinu. Palec při Pyrrhově pohřbu neshořel a byl odděleně uložen ve skříňce (srov. obdobné pověry u monotheistů, např. kult Jana Nepomuckého).

Pyrrhos II., syn Alexandra II.§ 239, 234, 233

Pyrrhos z Athén§ arch. 158
Pyrrhos z Písy, k.§ 588, 580
Pyrrhos§ = Tyrrhos

Pyrrhovo vítězství§ 279 a viz Kadmos, kadmejské vítězství


Pystillos z Rhodu, oikistés Akragantu§ 580

Pýthagorás z Argu, Nábidův švagr, br. Apie§ 198, 195, 192
Pýthagorás z Athén§ arch. 16
Pýthagorás z Efesu, tyr.§ 610
Pýthagorás z Mílétu, tyrannos§ 496
Pýthagorás ze Samu, 1. syn Mnésarchův, filosof; tvrdil o sobě, že bojovníkem z trojské války Euforbem§ 668, 570, 565, 532, 520, 510, 500; 2. boxerský olympioníkos, 588
Pýthagorás z Magnésie, na Maiandru§ 300, 296 (2x Ol.)
Pýthagorás ze Sparty, olympioníkos a poradce Numy§ 716 (Ol.), 715
Pýthagorás z Chytroi na Kypru, k., též Pylgorás§ 709

Pýthangelos, obchodník a cestovatel podél afrického pobřeží§ 117

Pýtharátos z Athén§ arch. 271

Pýtheás z Afrodisia-Núré na Kypru, k., gen. Pýthea§ 709
Pýtheás z Athén§ 1. arch. 380; 2. promakedonský politik, 323
Pýtheás z Boiótie, boiótarchos§ 147, 146
Pýtheás z Massalie, obchodník a cestovatel§ 325

Pythén z Korinthu, strat.§ 414

pýthie, hry, pýthia (sc. iera), viz též pod Delfy, Apollón, hry§ 776, 582, 532, 518, 370, 289 (konané v Athénách)

O věštkyních pýthiích viz po věštci a věštkyně.

Pýthiadés, seleukovský stratégos, gen. Pýthiada§ 221

 

Pýthias z Atarnea, gen. Pýthiady, neteř tyranna Hermióna, manž. Aristoteleova, m. Pýthiady ml. a Níkomacha§ 341

Pýthias z Atarnea, dc. Aristotelova a Pýthiady st., m. Aristotelova§ 341

Pýthion§ = Azoros

Pýthión, s. Chairemona z Nýsy, b. Pýthodóra z Trall§ 36 

Pýthó§ viz Delfy

Pýthodémos z Athén, možné i Pýthodóros§ arch. 336

Pýthodóris n. Pýthodórida z Pontu, jako k. Pýthodórida Filométór, d. Pýthodóra z Trall, manž. Polemóna I. a Archeláa Kappadockého, m. králů a královen: Zénóna-Artaxii III., Polemóna II. a Antónie Tryfainy, manž. Kotya VIII.§ 35, 12, 10, 8, 1

Pýthodóris (I.) z Thrákie, ka, manž. Rhoimétalka I., m. Kotya VIII.§ 35, 10
Pýthodóris (II.) z Thrákie, ka, dc. Kotya VIII. a Antónie Tryfainy, manž. Rhoimétalka III.§ 35, 10
Pýthodóros z Athén§ 1. = Pýthodémos; 2. arch. 432; 3. s. Ísolochův, nauarchos 426, 424; 4. arch. 404
Pýthodóros z Trall§ 1. o. Chairemona z Nýsy, 36; 2. manž. starší Antónie, o. Pýthodóridy, nejbohatší z Hellénů své doby, s. Chairemonův a b. Pýthionův§ 36, 35, 12, 2 a viz v indexu s. v. Leonippos

Pýthodotos z Athén§ arch. 343

Pýthofanés z Makedonie, možné i Pýthónax, o. Tlépolemův§ 325

Pýthoklés z Athén, představitel prokassandrovské strany§ 318
Pýthoklés ze Sikyónu§ 236 (Ol.)

Pýtholáos či Peitholá(o)s z Fer, tyr.§ 358, 352

Pýthón z Athén, keramik červenofigurálních vás§ 500
Pýthón z Paistu, keramik§ 500
Pýthón z Ainu, královrah§ 359
Pýthón z Makedonie, o. zrádce Onésima§ 169

Pýthón z Henny, velostatkář, b. Antigenův§ 138

Jiný Pýthón, z Klázomen, dobyl v čele žoldnéřů v občanských rozbrojích někdy v první polovině 4. st. (?) svého města lstí s povozy plnými těžké keramiky, pro něž nebylo možné zavřít městskou bránu (není v CSD).

Pýthoníké n. Pýthioníké z Athén, hetair᧠324

Pýthos z Abdér, o. Nymfodórův§ 431

Pýthokritos z Athén§ 1. arch. 494; 2. arch. 85

Pýthostratos z Efesu§ 368 (Ol.)

Pyxús, osada v Lúkánii, lat. Buxentum, osada Messénských, dn. mí. Policastro u Sapri§ 467