Kleió

úvodní část třetího dílu Chronografie starověkých dějin

 

pracovní verse

• 

 

Řazení datovacích údajů:
*****************************************************
př. n. l.
olympiáda
epónymní vítěz olympiády
seleukovská éra (východní)
arsakovská éra
athénský epónymní archón
éra „od založení Města“
jména konsulů
ostatní chronologické údaje
*****************************************************

• • •

 


***********************************************************

2. n. l.
Ol. 195, 2

313 SE
249 AE
Kédeides
a. u. c. 755
P. Vinicius a P. Alfenus Varus
coss. suff. P. Cornelius Lentulus Scipio a T. Quinctius Crispinus Valerianus
************************************************************

O začátku seleukovské éry a rozdílu mezi počítáním v bývalých "horních satrapiích" a v Syrii a Palaistíně viz roky 312 a 311 př. n. l.; zde až do roku 393 n. l. údaje "horní" SE, tedy východní. Datovali v ní též arabští Orrhoénové v Edesse i obchodníci v palmýrské republice.

 

C. Iulius Caesar se v Orientu dohodl s králem Parthů Fraátakem na mírovém řešení sporů o Armenii, pokud se tak nestalo již na setkání na jednom z ostrůvků v Eufrátu roku 1-, viz tam. Při dlouhém obléhání Artageir C. Caesara sliby o prozrazení tajemství vylákal k rozhovoru velitel pevnosti Addón a při pokusu o vraždu Římana pouze zranil, viz rok následující. 

 

Z dobrovolného vyhnanství na Rhodu, kde žil od roku 6 př. n. l., viz, se do Říma na pokyn Augustův vrátil Tiberius Claudius Nero (44) známý obecně v historii jako Tiberius; viz dále rok 4+. Očekával spíše loď se popravčím než s poslem vyzývajícím k návratu, tolik napětí bylo v jeho vztahu s Augustem. Pravomoce místodržitelské na východu imperia mu vypršely už roku 1- a Augustus, manžel Tiberiovy matky Livie Drusilly, je neprodloužil. Sám Tiberius (tehdy stár 44 roků) počítal v tomto okamžiku s nejhorším, že totiž bude vraždou odklizen, viz rok 5-. 

Jenže: v Massilii na náhlou chorobu zemřel L. Iulius Caesar, o tři roky mladší bratr raněného C. Iulia Caesara (22), oba synové M. Vipsania Agrippy s Iulií a od roku 17- adoptivní vnuci Augustovi, do nichž vkládal panovník nástupnické naděje; viz dále rok 4+.

 

Život si vzal M. Lollius Paulinus, jehož obvinil C. Caesar z braní úplatků od Parthů. Podle jiné verse zemřel muž známý především svou porážkou od Germánů roku 16 př. n. l. (clades Lolliana) přirozenou smrtí.

 

V Africe v Atlantu povstali berberští Gaitulové, předkové Kabylů, proti králi Iúbovi II. a plenili království a provincii, srov. s válkou marmarskou roku 12-. O jeho manželství s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), dcerou Kleopatry VIII. s M. Antoniem, viz rok 25- a o jeho sňatku s Glafyrou Kappadockou viz rok 2-; o konci války viz rok 6+.

 

L. Iunius Moderatus Columella se pravděpodobně narodil v Gadesu/Gadeirách, sloužil v armádě v Orientu a život prožil v Latiu (zemřel kolem roku 70); autor spisu o agronomii de re rustica a o pěstění stromů, de arboribus.

 

***********************************************************
3. n. l.
Ol. 195, 3

314 SE
250 AE
Menneás
a. u. c. 756
L. Aelius Lamia a M. Servilius
coss. suff. P. Silius a L. Volusius Saturninus
************************************************************

Senát prodloužil nejvyšší státní pravomoci Augustovy, imperia, na dalších deset let.

 

C. Iulius Caesar, jemuž se parthské zranění od Artageir nehojilo, viz rok 2-, požádal Augusta, aby byl sproštěn služby a směl se usadit v Syrii. Adoptivní děd ho však povolal domů do Itálie, viz rok následující. Augustův záměr rozšířit říši za Eufrátés a Dunaj opět narazil na osudové okolnosti: neuspěl v Germánii, Arábii, na Eufrátu a slávy velkého dobyvatele se mu tak nedostalo.

 

Iulia, dcera Augustova a s M. Agrippou matka C. Caesara, se směla z Pandáterie vrátit na pevninu. Za místo internace jí vladař určil Rhégion, viz rok 2- a 14+. 

 

***********************************************************
4. n. l.
Ol. 195, 4

315 SE
251 AE
Polyainos z Marathónu
a. u. c. 757
Sex. Aelius Catus a C. Sentius Saturninus
coss. suff. C. Clodius Licinus
************************************************************

21. února cestou ze Syrie do Říma v Lykii v Limyrách zemřel C. Iulius Caesar (24), adoptivní vnuk Augustův, jeho hýčkaná naděje pro nástupnictví (srov. roky  5nnásl.). Caesarovými tělesnými rodiči byla Augustova dcera Iulia, která už tehdy živořila šestým rokem ve vyhnanství na Pandáterii a od loňska v Rhégiu a své syny již nikdy nespatřila (viz rok 2 př. n. l.), a M. Vipsanius Agrippa (zemřel roku 12 př. n. l.).
    Roku 2+ byl C. Caesar armenským atentátníkem Addónem během obléhání Artageir v Armenii raněn mečem či střelou z luku a z rány se již nevyléčil (viz o tom roku 2 př. n. l.; o této příhodě se později spekulovalo, že by mohla být součástí Liviina spiknutí – pokud se nějaké konalo).
    Vdova Livia Iulia/Livilla starší (byli spolu od roku 1-), sestra Germanikova a Claudiova, teta Caligulova (C. Iulia Caesara), se pak provdala za Ti. Drusa Iulia Caesara mladšího, jediného syna Tiberiova, budoucího vládce (narozen asi roku 15 př. n. l.). O jejím osudu a smrti viz rok 31+.
    Gaiův mladší bratr Lucius Iulius Caesar, rovněž Augustem adoptovaný (narozen roku 17), zemřel již roku 2+ v Massalii náhle na neznámou chorobu; i zde se spekulovalo o prstech Liviiných, která prosazovala nároky svého syna Ti. Claudia Nerona,  pozdějšího císaře Tiberia (narozen 16. listopadu 42 př. n. l., zemřel 16. března 37 n. l.). Role Livie na řízení Augustových rodinných záležitostí zůstane po všechny dny otevřena spekulacím. Soudobí nepřejícníci ukazovali na ni prstem, ale manžel, který měl římské elity dobře prošpiclované, se nikdy vůči ní nevymezil.  

 

Augustus 26. června adoptoval Tiberia (Tiberia Claudia Nerona, jak se jmenoval po otci, viz rok 42- a 38-) jako Ti. Iulia Caesara Augusta (46) a umožnil mu v senátu přidělení tribunských pravomocí, tribuniciae potestates, na deset let. Designovanému nástupci bylo necelých 46 let.

    Augustus pak Tiberia vyzval, aby adoptoval Nerona Claudia Germanika pod jménem Germanika Iulia Caesara resp. C. Iulia Caesara Germanika (19), syna svého roku 9 př. n. l. zesnulého mladšího bratra Drusa "staršího" s Augustovou sestrou Octavií (ačkoli sám měl vlastního syna Nerona Claudia Drusa čili Drusa Iulia Caesara, neboli Drusa Mladšího, + 23): designoval Germanika tím pádem za Tiberiova nástupce.  Současně adoptoval Augustus syna svého věrného souputníka M. Vipsania Agrippy (Agrippa Postumus) pod jménem Agrippa Iulius Caesar, viz dále rok 7+ (narozen roku 12 př. n. l., kdy zemřel Agrippa; zavražděn na Tiberiův pokyn roku 14+).
    Tím splynuly staroslavné římské rody Claudiů s Iúlii. Panovník zaranžoval rovněž svatbu Germanikovu se svou pravnučkou Agrippinou starší.
    Na rozdíl od všech Augustových předcházejících manželských „inženýrstvích“ (rozvody a sňatky s dcerou Iulií M. Vipsania Agrippy a Ti. Claudia Nerona, viz roky 21, 12, 11 př. n. l.), se tohle spojení vydařilo a Vipsania Agrippina starší doprovázející chotě na všech jeho vojenských výpravách se stala záviděníhodným symbolem manželské věrnosti a oddanosti.

 

Tiberius se v souvislosti s úmrtím C. Iulia Caesara směl vrátit roku 2 n. l. z Rhodu do Říma, kde byl vyznamenán nástupnictvím, viz tam. Staří všeobecně zásluhu o pozdvižení přikládali jeho matce Livii, která definitivně prosadila rod Claudiů do čela říše.

V neveřejném životě zaujímal u Tiberia velký význam věštec a astrolog Thrasyllos rodem z Mendy či Alexandreie, který s ním sdílel rhodský exil: u budoucího císaře to vyhrál věštbou, že ho Tiberius zamýšlí usmrtit, což skutečně zádumčivý velmož hodlal během procházky svržením s rhodských hradeb. Věštec byl pak jediným člověkem, jemuž Tiberius důvěřoval po celý život.

 

Po Augustově vzetí na milost následovalo tažení Tiberia a jeho adoptivního syna Germanika (19) proti Germánům, druhá Tiberiova válka v Germánii (viz první v letech 8-7 př. n. l.). Germanicus s legiemi dorazil toho roku až k řece Visurgis (Veseře/Weser). Šlo pravděpodobně o římskou ofensivu po neúspěšné a nám neznámé válce v Germánii označené v pramenech jako "ohromná válka, immense bellum", viz rok 1 př. n. l.
    Tiberius přesídlil Sugambry z pravého břehu na levý a na uvolněném prostoru se usídlili Tenkterové s Usipety a stali se sousedy Chattů; o pět let později tvořili součást Arminiovy koalice. Tiberius přemístil do Gallií podél rýnských břehů na čtyřicet tisíc Germánů, druhé takové masové germánské vysídlení na římské území, rozsáhlejší než roku 58- a 55-, viz.

Pravděpodobně někdy v této době povstala na břehu Rýna pevnost Rigomagus, pozdější Remagen (most tu však stál jen v letech 1918-1945). Za vlády Aureliánovy byla pevnost rozšířena a pod hradbami vyrostlo městečko/oppidum, které asi roku 352 jako jediné v této části Porýní vydrželo útok Germánů (Franků).

 

Tiberiův syn Drusus Minor/Mladší (Nero Claudius Drusus, pozd. Drusus Iulius Caesar) si vzal Livillu (Claudia Livia Iulia), dceru Nerona Claudia Drusa (Drusus I., Maior), sestru Germanikovu a budoucího císaře Claudia. Roku 5 se jim narodila dcera Iulia Livia a 10. října 19 dvojčata Tiberius Claudius Caesar Germanicus (II.) Gemellus (zemřel už roku 23) a Tiberius Iulius Caesar Nero Gemellus (Tiberius Gemellus, zavražděn císařem Gaiem roku 37 n. 38). Iulie padla za oběť úkladům Messaliny, Claudiovy manželky, a asi roku 43 si vzala život, popř. byla z příkazu Claudiova popravena.

 

Lex Aelia Sentia (jméno podle konsulů, iniciován byl Augustem) omezovala věk propouštěných otroků na svobodu i těch, kteří tak směli činit; srov. lex Fufia Caninia roku 2-. Propouštějící nesměl být pod dvacet let, propouštění pod třicet nesměli dosáhnout římského občanství, ale nižšího stupně propuštěnectví. Zákon fungoval s výjimkami (například, že propuštění na svobodu v případě insolvence pána mohou dosáhnout občanství).
    Poněvadž římské elity nedávaly své dcery do stavu kněžek Vesty, zákon povolil dcerám propuštěncům, aby se vestálkami staly.

 

Cn. Cornelius Cinna Magnus, syn dcery Pompeia Magna, se měl údajně se skupinou dalších proti Augustovi spiknout. Livia však manžela přemluvila, aby spiklence na hrdle netrestal, tak jim Augustus dal kázání a Cn. Cornelia zařadil na seznam čekatelů na konsulskou poctu, viz rok následující...

 

C. Clodius Licinus (Licinius?), cos. suff., byl historikem a patřil mezi přátele C. Iulia Hygina, Augustova propuštěnce, grammatika, polyhistóra a šéfa Palatinské knihovny. O Clodiovi jinak není bližšího nic známo.


V Parthii předáci sesadili krále Arsaka XVIII. Fraáta V. či Fraátaka, "Malého Fraáta" (c. 25) a jeho matku a od roku 2 n. l. zároveň manželku Musu užívajících božských poct (vládli od roku 3 n. 2 př. n. l.). Nespokojenci reptali na římské zvyklosti královy, na to, že byl synem otrokyně (Musa byla osobním darem Augustovým Fraátovi IV.), loutka Říma v Parthii. O jejich dalších osudech matky se synem není nic známo, pravděpodobně byli pučisty zavražděni. Nahradili ho rodilým Parthem a zřejmě též Arsakovcem, který vládl asi do roku 8+ jako Arsakés XIX. Óródés III. Kde se do té doby skrýval a kde residoval, známo není. Brzy Parthové zjistili, že příslušnost k Arsakově rodu byla Óródova jediná přednost.


***********************************************************
5. n. l.
Ol. 196, 1
Pammenés z Magnésie na Maiandru
316 SE
252 AE
Polycharmos z Azénie
a. u. c. 758
L. Valerius Messalla Volesus a Cn. Cornelius Cinna Magnus
coss. suff. C. Vibius Postumus a C. Ateius Capito

***********************************************************

Tiberius ve druhém roce svého germánského tažení dospěl s legiemi až kamsi k dolnímu Labi. Od Augusta měl přikázáno za řeku netáhnout. Zato římské loďstvo doplulo podél pobřeží až kamsi na sever Jutska. Tiberius porazil zřejmě na Labi Langobardy, nikoli však rozhodným způsobem a ani od nich nedostal nabídku k míru. Tiberius a správce římské Germánie C. Sentius Saturninus, cos. roku 19 př. n. l., který se účastnil Tiberiových expedic, přesto obdrželi od senátu uznání triumfálních poct, nikoli však triumf. Viz následující rok.

 

Augustus zřídil v Římě po vzoru hellénistických států-monarchistických center ozbrojené městské kohorty, cohortes urbanae, s policejními úkoly. Řím zavalila vysoká voda, která odnesla i most a lidé se plavili po Městě po sedm dnů. Po povodni přišla neúroda a v chudinských vrstvách hlad, na jihu Itálie se otřásala země. Augustovi vyhořel dům, ale odmítl příspěvky soukromníků i senátu a po jeho rekonstrukci věnoval své sídlo státu.

 

Lex Iulia de vicesima hereditatum, zákon o dvacátém dílu z dědictví, na návrh Augustův zřízena senátem pětiprocentní daň na dědictví ze závěti, z níž jsou vyňati nejbližší příbuzní. Ani Augustova pokladna nebyla zjevně bezedná, srov. rok následující.

Další zákon, lex Valeria Cornelia, zřizoval ze senátorů a rytířů, kteří již vykonávali nějaké soudní funkce, deset centurií v rámci comitií centuriátních, z nichž se předvybírali kandidáti pro praeturu a úřad konsulský, destitutio. Za Tiberia byli roku 19+ rozmístěni do patnácti centurií a o čtyři roky později do dvaceti.

 

V armádní reformě Augustus určil pro praetoriány se šestnácti roky služby plus čtyři v záloze dvacet tisíc sésterciů (HS) odchodného, praemia militiae, a pro řadové legionáře dvanáct tisíc HS po dvaceti letech služby. V této době bylo aktivních devatenáct římských legií (uvádějí prameny též 23 n. 25), zhruba sto tisíc mužů ve zbrani, posilněných mnohem početnějšími pomocnými sbory spojenců a nejméně stejně silným trénem; viz v indexu s. v. legie. Na chod obří armády neustále ve zbrani však už docházely peníze, viz rok následující. Problémem doby bylo naplňování legionářských počtů: chyběli ochotní římští občané, kterým se k odovdům, dilectus ingenuorum, nechtělo.  

 

Zemřel C. Asinius Pollio (narozen roku 76-), cos. roku 40 a známý jako rhétór a historik nedochovaných dějin občanských válek. Stál a bojoval na straně Caesarově, po jeho smrti se přidal k M. Antoniovi, ale války s Octavianem se neúčastnil a žil jako soukromník v Římě. Jeho syn C. Asinius Gallus Saloninus, cos. 8-, se stal manželem Vipsanie Agrippiny, viz rok 12-, první manželky Tiberiovi; to vedlo k jeho záhubě, neboť násilně rozvedený Tiberius mu to nikdy neodpustil. Asiniův stejnojmenný vnuk byl konsulem roku 23+ a byl zahuben pletichami Valerie Messaliny.

 

Král britských Catuvellaunů Cunobelinus/Kynobellínos, nástupce Tasciovana (viz rok 54-), se prohlásil za krále a razil mince svým jménem v Colchesteru (lat. jméno není známo) a Verulamiu/dnes na území St Albans v Herts (do roku asi 42, viz dále rok 39+). Byl vnukem krále Cassiovellauna, který se nedokázal prosadit proti invasi Božského Iulia roku 54, přistoupil na mír s Římany a odváděl jim tribut. 


***********************************************************
6. n. l.
Ol. 196, 2

317 SE
253 AE
Theophilos (??)
a. u. c. 759
M. Aemilius Lepidus a L. Arruntius
cos. suff. L. Nonius Asprenas

***********************************************************

V Římě pro financování armády a vojenských veteránů vznikl zvláštní rozpočet, aerarium militare, zřízený Augustem jménem svým a Tiberiovým, srov. rok předcházející. Spravovali ho tři expraetoři losovaní na dobu tří let. Udržován byl z jednoprocentní daně z prodejů, centesima rerum venalium, viz dále rok 15, a z pětiprocentní daně dědické, vicesima hereditatium.

Augustus zřídil v Římě vrchní velitelství hasičů, praefectura vigilum, viz založení sboru hasičů roku 22-. Mělo vlastní kasárna, rozpočet a členilo se v sedm oddílů stálé služby složených původně jen z propuštěnců; občanům se možnosti sloužit ve sboru dostalo až o více než století později. 

Toho roku byly časté požáry a ve Městě vypukl hlad; byla to těžká a pro režim nebezpečná krise. Vázlo státní zásobování, nedostatek obilí a hlad sužovaly i některé provincie. Počet Římanů, kteří dostávali zdarma obilí, vzrostl ze 150 tisíců roku 44 př. l. za Božského Iulia na 320 tisíc občanů za Augusta, ale roku 5- princeps seškrtal seznamy na dvě stě tisíc. Později se Augustus chlubil, že dodal obilí sto tisícům lidí ze svých sýpek a že státní pokladně vypomohl za své vlády penězi čtyřikrát. 

Římská ekonomika a sociální politika byly vždy v zoufalém stavu a kromě dobročinnosti magnátů neznali Římané řešení v systému, v němž elity pokládaly námezdní práci nebo dokonce vůbec i práci za ponižující a nedůstojné svobodného člověka. Téměř třetina Římanů, rozumí se: svobodných mužů, byla na potravinové pomoci císařské administrativy, dávných to „žebračenkách“, rozdávaných presenčně v diribitoriu. Dováženo bylo zhruba čtyři sta tisíc tun obilí (pšenice) ročně. Třetina přicházela z Egypta, zbytek z Kýrénaiky a provincie Afriky.

Během hladu v ulicích zakázal Augustus držet do jednoho sta mil od Říma gladiátory a otroky na prodej, senátorům a obcím zakázal pořádat hostiny dokonce o svých narozeninách, konsulárové dohlíželi na rozdávání přídělů obilí a chleba.

  

Tiberius právě chystal mohutnou výpravu dvanácti legií do prostoru dnešních Čech a Moravy, byvšího území keltských Boiů, proti vládci germánských Markomannů Marobuduovi, jehož Římané formálně uznali za krále. Legie byly stahovány za tím účelem z Illyrika, kde se tím pádem otevíraly domorodcům příležitosti k odboji. Vlastní důvod války znám není, sám Marobud se vůči Římanům nikdy agresivně nechoval.

Tiberius sám se s jádrem armády vypravoval z oblasti budoucího Carnunta přes jižní Moravu, ze západu táhl jižní Germánií od Moguntiaka Hercynským lesem směrem k šumavským hvozdům se dvěma n. třemi legiemi C. Sentius Saturninus, cos. 19- a roku 7-; sloužil jako legatus pro praetore v Syrii, potomek stejnojmenného praetora, který roku 91 sqq. válčil v Makedonii s thráckým dynastou Sothimem. Stejnojmenným synem našeho Sentia byl cos. 4+ a jeho bratr Cn. Sentius Saturninus byl cos. suff. 4+ a roku 17 doprovázel Germanika na cestě do Orientu; po jeho smrti byl v letech 19-21 legátem Syrie, viz tam. Stejnojmenný syn tohoto Sentia byl konsulem roku 41. 

Markomanné a další Germáni však měli štěstí. Tiberius z obavy, aby se Delmatové, viz zde níže, nepustili do Itálie, stáhl armádu z germánského tažení, přistoupil na mír s Germány, rozhodnutí, které mělo pravděpodobně dějinotvorný význam, neboť spolu s římskou katastrofou v Teutoburském lese roku 9+ zabránilo romanisaci Germánů. Do války s Římany se Markomanné dostanou až roku 86, viz tam, srov. roky 18+ a 69+.


   V Pannoniích a v Illyriku tehdy totiž vypuklo mohutné protiřímské povstání, které zastavilo expansi Římanů v regionu severně od Alp (trvalo do roku 9). Důvody ležely v bezohledném výběru poplatků a v tom, že illyrští Delmatové měli Tiberiovi na germánské tažení poslat Římanům pomocné oddíly.

Marobuduus byl údajně tichým spojencem dalmatských Illyrů a Pannonů, vojenskou ani jinou pomoc jim však neposkytl, viz rok 18. Delmaty vedl Batón (lat. Bato), vůdce illyrských Daisitiátů/Daezitiatů počítajících se k Pannonům a žijících na území současné Bosny a Hercegoviny (srov. se jménem dardanského krále rok 197- a viz rok 120-). 

Ostatní illyrské Pannony vedl jistý Pinnés a jiný Batón rodem z kmene Breuků, lat. Breuci. Pannonské či illyrské válce se proto též říká válka batónská, bellum batonianum. Batón Breucký nedobyl římskou kolonii Sirmium a Pannoni byli na Drávě/Dravus poraženi s velkými římskými ztrátami správcem Moesie A. Caecinou Severem, který později dělal ještě karieru v Africe a za Tiberia v Germániích, viz zde níže.
    Delmatský Batón byl při pokusu o obsazení Salon/Salony, sídelního města Daisitiatů (dnešní Split), které hájil s neúplnou legií správce Illyrika M. Valerius Messalla Messallinus, raněn kamenem z válečného stroje, nicméně jeho lidé loupili dál a zmocnili se kontroly nad illyrským pobřežím až po Apollónii. 

  

Oba Batónové uzavřeli spojenectví, ale v pohoří Alma (n. Almus u Sirmia?) byli poraženi římským spojencem, králem Thráků Rhoimétalkem, který přitáhl na pomoc A. Caecinovi Severovi. Říman naopak proti Pannonům neuspěl a musel odtáhnout do své Moesie, kterou začali plenit Dákové a Sarmatové; viz rok následující. V té době stál Tiberius s Messallinem v Siscii.

 

Do Moesie přišel před rokem 6+ první legatus Augusti A. Caecina Severus, pozdější hrdina z Germanikových válek ve Svobodné Germánii, viz roky 15-16. Moesie byla pacifikována roku 29 př. n. l., viz.

 

Říší se opět šířila piraterie a banditismus. Od konce občanských válek, kdy s koncem pompeiovců a antoniovců ztratili piráti mocné spojence a Augustova flotila nehýřila bojovou činností, se hodně změnilo. Sardinie měla své pobřeží natolik nejisté, že byla několik roků Augustem vyňata ze správy senátu postavena pod vojenskou správou armádních důstojníků z řad jezdeckého stavu; viz dále rok 19+. V Anatolii plenili Isaurové, ale znovu byli "válkou zkroceni", jak se praví v pramenech, dobu ani rozsah neznáme.

 

V Africe v Atlasu, kde se roku 2+ vzbouřili berberští Gaitulové proti králi Iúbovi II., viz, byli povstalci podrobeni proconsulem-správcem Afriky Cossem Corneliem Lentulem Gaetulikem, cos. roku 1 př. n. l., za což se mu dostalo triumfálních poct (nikoli však triumfu). Viz dále Tacfarinovo povstání roku 17, popř. gaitulských Musulumaniů roku 45. Gaetulicus se později stal důvěrníkem Tiberiovým a v letech 33 až 36 byl praefectus urbi.


Syrský legát P. Sulpicius Quirinus provedl v provincii majetkový census. Mezi pověřenými úředníky v rozměrné zemi byl též občan bérýtský a armádní důstojník sloužící pod Quiriniem Q. Aemilius Secundus. Vedl soupis majetku v Apameji na Orontu, starém seleukovském garnisonním městě, a dospěl k vzácnému pro nás údaji, že Apameiu obývá 117 tisíc občanů, což by mohlo vést k odhadu, že ve městě a na jeho území žilo minimálně půl milionu lidí (novodobé odhady počtu obyvatel celé provincie se pohybují kolem šesti milionů). 

Quirinius nařídil rovněž registraci obyvatelstva pro census v Iúdaji, nové to nyní římské provincii, viz zde níže. Zélóti, jak se v klasické literatuře říká nacionalistickým protipolytheistickým fanatikům, agitovali proti sčítání, aby prý nevznikl dojem, že Židé podléhají Římanům. 

Ethnarcha júdský, samarský a idúmajský Héródés Archeláos (ač syn Héróda Velikého Augustus mu královského titulu nedopřál, viz rok 4-) byl totiž v Římě obviněn židovskými předáky jerúsalémskými i samarskými a bratrem Héródem Antipatrem vulgo Antipou z vykořisťování, podvodů, krutovlády. Augustus ho zbavil moci, majetku a exuloval ho za Alpy do gallské Vienny. Jistě odpuzoval svou zhovadilostí, ale fiskální zájem Augustův v době, kdy zvýšil výdaje na armádu, viz zde výše, přehlédnout nelze.
    Zde roku 18 zemřel (narozen asi roku 23 př. n. l.). Héródés Archeláos je onen krutý tetrarcha, za něhož se měl narodit Iésús, zvaný později Christos, ukřižovaný jako "židovský král" (č. Ježíš Kristus a viz v indexu pod heslem Iésús a křesťanství).
    Následovala bezprostřední římská anexe Iúdaie, Samareie a Idúmaie pod přímou správu císařovu jako provincia Iudaea v čele s praefecty Iudaeae  (stav trval do roku 41, viz). První v řadě byl jistý Coponius, v úřadu do roku 9.  Praefecti Iudaeae byli podřízeni správě Syrie, tehdy pod legátem P. Sulpiciem Quirinem. Po krátké královládě Héróda Agrippy I. v letech 41-44 následovali ve správě země procuratoři.

S likvidací tetrarchovské správy a s nástupem římského právního a daňového systému se zviditelnilo hnutí zélótů, hebr. kanaj, kanaim, radikálně xenofobních guerrillových a lupičských skupinek v Galilaji. Za zakladatele byl pokládán Iúdás z Gamaly/Gamly zvaný Galilajský, srov. rok 4-, s jistým farisajem jménem Saddókos. Nepokoje Římané snadno zlikvidovali. O osudu Iúdově není nic známo, jeho dva syny Simóna a Iakóba/Ja'akov dal procurator Ti. Iulius Alexander za svého úřadování v letech 46-48 ukřižovat.

V galilajském Nazareth žijící budoucí potulný kazatel a ústřední postava křesťanského mýthu Iésús/Ježíš byl tehdy v chlapeckém věku a protiřímský "zélótismus" spojený s vraždami odpůrců radikálně konservativního přístupu k výkladu tory na něho pravděpodobně zanechal dojem. O nějakém jeho pozdějším přímém spojení se zélóty a síkáriy lze jen spekulovat, ale mezi jeho žáky byli Simón Zélótés a Iúdás, jehož přívlastek Iskarióth lze jako "Síkária" chápat. Podobně lze pouze spekulovat o zélótismu Paulově/Pavlově a právě v odklonu od protiřímského terorismu k universálnímu pacifismu lze spatřovat onu proměnu "Šavla v Pavla".


Král britských Trinovantů Dubnovellaunus se asi tohoto roku objevil v Římě jako prosebník pomoci proti králi Catuvellaunů Cunobelinovi, srov. rok 5+.

 

V Číně zemřel 3. února ve svých čtrnácti letech císař Pching-ti (pinyin: Pingdi). Regent Wang Mang (50), viz rok 1+, o němž se tradovalo, že císaře otrávil vínem, vybral z padesáti volitelných uchazečů nejmladšího, který neměl asi ani rok: Liou Jing/Liu Ying ryze nominálně vládl jako Žu-c'/Ruzi do roku 9, viz dále tam, moc měl pevně v rukách regent-travič Wang Mang. 


***********************************************************
7. n. l.
Ol. 196, 3

318 SE
254 AE
neznámý
a. u. c. 760
Q. Caecilius Metellus Creticus Silanus a A. Licinius Nerva Silanus
cos. suff. Lucilius Longus
***********************************************************

Tiberius, který rozbil hlavní stan v Sisciu, zahájil v Illyriku a Pannonii nemilosrdnou pacifikaci a likvidaci odporu, vlastně genocidu. Po jeho boku se války účastnil jako správce Illyrika M. Valerius Messalla Messallinus, cos. roku 3 př. n. l., a Tiberiův adoptivní syn C. Iulius Caesar Germanicus (viz rok 4+), rodným jménem Nero Claudius Germanicus, jehož otcem byl zesnulý Tiberiův bratr Nero Claudius Drusus Germanicus (Drusus starší).
    Germanika poslal Augustus údajně záměrně, třebaže byl teprve quaestorem, ale obával se, že Tiberius válku záměrně prodlužuje, aby byl déle u armády. Germanikovi na cestu dal legie sestavené z vojáků i propuštěnců, které sice vykoupil princeps, ale jimž pánové museli hradit na půl roku menáž. V logice nástupnosti po Augustovi měl však do pole táhnout Agrippa Postumus, viz ale zde níže.
    Delmatové plenili po celé Illyrii a vpadli na zimu i do provincie Makedonie. Rhoimétalkés se svým bratrem Rhaskúporim jim nedokázali vzdorovat a uprchli před nimi do svých horských pevností v Thrákii. 

 

Správce Moesie A. Caecina Severus se s legionáři vrátil do pannonské války a neočekávaně se do něho pustili oba Batónové snad kdesi mezi Dunajem a Sávou v lokalitě zvané Volkajské mokřiny, řec. Uolkaia helé. Římané je odrazili a kromě toho, že Germanicus znovu podrobil kmen delmatských Mazajů n. Maizajů/lat. Mazaei (po římskou mocí od roku 12-), se toho z vojenského hlediska toho roku ve válce více nestalo; Římané ovšem postupovali osvědčenou genocidní taktikou spálené země.

 

V Edesse v Orrhoéně vyhnal Ma'nú IV. dynastu Abgara V. Ukkámu, svého bratra, vládnoucího od roku 4-. Nic bližšího o palácovém puči nevíme. Lze však předpokládat, že puč nějak souvisel s děním na parthském dvoru, srov. roky 4+ a 8+. Ma'nú panoval orrhoénským Arabům do roku 13 n. l., kdy se opět vrátil na trůn Abgar V., ani zde okolnosti restaurace neznáme, a vládl pak do roku 50 (?) našeho letopočtu.


V Římě zřídil imperátor úřad pro zásobování obilím Města, praefectura annonae. Nedostatek obilí ve Městě trval, hlad se v důsledku válek rozšířil i do Illyrika. Augustus dal zavést čtyřprocentní daň z prodeje otroků, quinta et vicesima venalium mancipiorum (válka jich na trhy hodně uvrhla); od Nerona ji platil obchodník/otrokář a nikoli kupec. Původně byla určena na financování římských civilních hasičů, "hlídek", vigiles urbani, a teprve později dostaly hlídky i úkoly policejní.

 

Legatem Augusti pro praetore v Germánii se stal P. Quictilius Varus (narozen asi roku 47, cos. 13 s Tiberiem) a velel pěti legiím utábořeným na Rýnu. Posiloval přímou římskou správu, navazoval kontakty s příhraniční šlechtou, řada germánských předáků posílala syny na výchovu a vojenský výcvik k Římanům, krajem se šířila romanisace. Viz dále rok 9.

 

Agrippa Iulius Caesar zvaný Postumus, posmrtný syn M. Vipsania Agrippy s Augustovou Iulií, byl vládcem poslán do vyhnanství, viz rok 4+, kdy byl adoptován do rodu Iuliů a dostal tak příležitost stát se Augustovým dědicem; to se mu stalo osudným. Na Agrippu donášeli, že hýří po nocích, že žije nedůstojným životem, že pomlouvá Livii, svou nevlastní bábu, vytýkal Augustovi, že mu nechce vydat otcovské dědictví a měl koníčka, kterým Augustus velmi opovrhoval: chytal ryby. Rozsudek byl stejný jako u jeho matky Iulie. Starší bratři Gaius a Lucius už nežili, viz roky 2+ a 4+.

Agrippa Postumus byl nejprve poslán do kampánského Surrenta/Sorrento, pak na Planasii (Pianosa), ostrůvek před Elbou. Agrippův majetek převedl Augustus do armádní pokladnice.

Na Planasii byl roku 14 po Augustově smrti na pokyn Tiberiův („první zločin nového císaře“) zavražděn, viz tam, neboť byl přímým konkurentem v nástupnictví. Srov. rok 8+.

Po Agrippově smrti se za něho vydával jeho „otrok“ Clemens, který se ho nejprve pokusil osvobodit a odvést k legiím do Germánií. Dopaden byl teprve po dvou letech a v Tiberiově sídle bez soudu zavražděn, viz rok 16. • Speciální vězení na Planasii postavili Italové i v moderní éře.

 

Stoik Athénodóros, syn Sandónův, zvaný podle jeho rodné likality u Tarsu jménem Kana Kananités (asi 81) zemřel. Ciceronovi vypomáhal se spisem O povinnostech/De officiis. Míval velký vliv na mladého C. Octavia, pozdějšího Augusta.


Básník P. Ovidius Naso publikoval sbírku Proměn/Metamorphoseon libri.


***********************************************************
8. n. l.
Ol. 196, 4

319 SE
255 AE
neznámý
a. u. c. 761
M. Furius Camillus a Sex. Nonius Quinctilianus
coss. suff. L. Apronius a A. Vibius Habitus

***********************************************************

Zatímco v Římě se konečně po dvou letech podařilo nesmírným nákladem skoncovat s nedostatkem potravin, Illyrikem a Pannonií se z války rozšířily hlad a nemoci, lidé jedli kořínky a byliny.

 

Augustus se vypravil do Arimina, aby byl batónské válce blíže. Za nezdarů se oba Batónové naprosto rozhádali a pannonský Batón se v létě se svým lidmi vzdali Římanům na řece Bathínos (Bosna?) Tiberiovi. Vládu nad Breuky si zachoval zradou na Pinneovi, kterého vydal Římanům. Jakýmsi způsobem se však podlého Batóna brzy zmocnil Batón Daisitiátský a dal ho válečným sněmem Illyrů/Delmatů za zradu odsoudit na smrt a popravit. Pak vyklidil Pannonii a stáhl se se svými lidmi do rodného vnitrozemského Illyrika.

Na vrcholu pannonské války měli Římané v poli patnáct legií, tedy na sedmdesát tisíc legionářů, s jízdou a spojenci na 120 tisíc mužů. Doboví autoři označili boje let 6 až 9 v Pannonii a Illyriku za nejhorší od dob hannibalské války.

Zbytky pannonské revolty, skupinky lupičů a posádky opevněných míst likvidoval M. Plautius Silvanus, cos. roku 2 př. n. l.; ve válce byl od roku 7+ po boku A. Caeciny Severa, cos. suff. 1, v letech 4 a 5 n. l. prokonsul Asie (syn Liviiny blízké přítelkyně Urgulanie, báby Plautie Urgulanilly, první manželky Claudiovy; viz její rodinný vražedný skandál roku 24+). Mír však v Pannonii ještě nezavládl.

 

Tiberius se triumfálně vrátil na podzim do Říma, že dokonce Augustus vyšel mu vstříc z Města. Viz rok následující. Budoucí císař Claudius se stal augurem (v srpnu mu bylo 18) a byl zasnouben s dcerou konsula M. Furia Camilla, budoucího triumfátora nad Tacfarinou roku 17, Livií Medullinou, která zemřela v den svatby před sňatkem. Její bratr L. Arruntius Camillus Scribonianus se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz.


Domů do Parthie se vrátil nejstarší syn zesnulého krále Fraáta IV. Onónés/Vonones (viz rok 10-) a dělal si nároky na trůn uvolněný po vraždě Óróda III., který sám přišel k vládě z vůle šlechty po Fraátovi V. roku 4 n. l. Parthové se Óróda zbavili, neboť prý páchal zhovadilosti a zklamal všechna očekávání.
    Poslali tedy znovu do Říma, třebaže nedávno už jednoho "římského" krále zlikvidovali, viz rok 4-. Ani tentokrát se římské manýry a hellénský doprovod Arsaka XX. Vonona I., který většinu života prožil jako rukojmí svého otce v Itálii (viz rok 10-), Parthům nelíbily a jeho vláda do asi roku 12+ byla brzy rovněž vystavena vzpouře. Onónés neholdoval lovu, jízdě na koni, brzy se isoloval.

 

Likvidace spiklenců. Aniž by si opatřil soudní nebo senátní rozhodnutí poslal Augustus do vyhnanství do Tomidy (novodobá Constanţa na rumunském pobřeží) básníka P. Ovidia Nasona. O příčinách trestu, o nichž se nikde v pramenech nehovoří, se nejčastěji spekulovalo v tom smyslu, že psal na vkus konservativního principa příliš rozverně a také o způsobech, jak získat a udržet si lásku milenky a pro ženy, jak dobýt muže, což se prý Augustovi (jehož záletnictví i vztah mimo jiné rovněž k chlapcům byly známy) nebo jeho manželce Livii nelíbilo; srov. rok 43-.

Sám básník napsal pouze to, že šlo o "poesii a omyl, carmen et error", popřípadě ve svém životopisu v Tristiích, že "důvodem nařízeného vyhnanství nebyl zločin, ale omyl, causam... errorem iússae nón scelus esse fugae". Veršoval i getsky a v getštině složil spisek o Božském Iuliovi (asi roku 13), který se domorodcům prý líbil.

Podle zmínky v Tristiích lze usoudit, že do vyhnanství, relegatio, tedy bez ztráty majetku a občanských práv, odplul v prosinci 8+ ve věku 51 let. Jednou z moderních ovidiovských theorií je ta, že ani v exilu nebyl a pak-li, tak jen několik let, a že jeho sbírky Žalozpěvů a Listů z Pontu jsou literárními fikcemi z výslunní odstaveného literáta. V dobových pramenech o exilu jednoho z nejvýznamnějších autorů latinské literatury zmínky není.

Současně byla vypovězena z Města na Diomédovy ostrovy/Trimeros v Jaderském moři Vipsania Iulia Agrippina neboli Iulia Minor/Mladší, dcera Augustovy dcery Iulie s Agrippou (zemřela roku 28+) a lze předpokládat souvislost s vyhnanstvím básníkovým. Bylo jí tehdy asi 26 let a v exilu žila dvacet roků než zemřela. Livia, jíž se Iuliino utrpení obvykle přičítá, se po Augustově smrti tvářila soucitně a snažila se jí vyhnanství ulehčit; viz rok 28 a 29+.

Iuliin manžel L. Aemilius Paullus, cos. 1+, někdy v těchto letech, ne-li právě nyní, byl obviněn s manželkou z účasti na protiaugustovském spiknutí a popraven. Důkazy o propojení s Ovidiovou kausou a likvidací Agrippy Iulia Caesara, viz rok předešlý, nemáme žádné. Předpoklad, že likvidace Augustova rodného příbuzenstva je součástí války o Tiberiovo nástupnictví, je vysoce pravděpodobný. 

 

Zemřel M. Valerius Messalla Corvinus (nar. 64 př. n. l.), konsul roku 31 a mecenáš části římských literátů, těch, kteří se tolik neoddávali propagandě Augustovy velikosti a režimu (Tibullus, Sulpicia, Ovidius, Lygdamus, Domitius Marsus).


***********************************************************
9. n. l.
Ol. 197, 1
Asiátikos z Halikarnássu
320 SE
256 AE
neznámý
a. u. c. 762
C. Poppaeus Sabinus a Q. Sulpicius Camerinus
coss. suff. M. Papius Mutilus a Q. Poppaeus Secundus

***********************************************************

Povstání v Dalmátii bylo Římany v září, krátce před nebo souběžně s událostmi v Germánii, definitivně potlačeno dobýváním pevností povstalců. Tiberius se z jara vrátil do Dalmátie, rozdělil armádu na tři fronty pod M. Plautiem Silvanem, M. Lepidem a Germanikem.
    Batón, kníže illyrských Daisiátů, byl oblehnut nedaleko Salón ve skalní pevnosti Andetrium/Muć v HR. Po čase vyslal syna jménem Skeuás/Sceuas (srov. hebr. jméno hellénistické?), aby dojednal kapitulaci s podmínkou beztrestnosti, což Tiberius 3. srpna (?) slíbil a dodržel: Dalmátie a Pannonie konečně pokořeny.
    Tiberius na otázku, proč vůbec povstal, dostal od Batóna údajně příznačnou odpověď, srov. rok 6+: „Vy Římané neposíláte ke svým stádům za strážce psy a pastýře, ale vlky.“ Batón byl internován v Ravenně, kde také zemřel (srov. podobné osudy germánských velmožů za Augusta). Tiberius prý uchoval Delmata při životě, poněvadž ho za války obklíčeného s armádou v těžkém terénu nechal uniknout. Batónův příběh je v římských dějinách jedinečný a je srovnatelný pouze s osudem Lúsítánce Viriatha.

 

 

Tiberius (52) s Germanikem získali od Augusta povolení označovat se za imperatory a směli si v Pannoniích postavit triumfální oblouky. Germanicus (24) dostal od senátu triumfátorské odznaky a vyznamenání se dostalo i od Augusta Tiberiovu synovi Drusovi Iuliovi Caesarovi (22), ačkoli se tažení neúčastnil: směl pobývat na jednáních senátu.

Batónská válka vynesla Římanům jen slabou kořist, státní pokladnu nijak nesanovala. Do všeobecného nadšení z vítězství ale dorazila do Říma zpráva z Germánie.

 

Zde asi v září potkala Římany katastrofa v Teutoburském lese. Legát P. Quinctilius Varus s kompletními třemi legiemi z pěti umístěných tehdy na Rýnu byl vylákán mezi Cherusky k cestě na řeku Visurgis/Weser (č. Vesera) a zničen germánskou koalicí vedenou Cheruskem knížecího rodu Arminiem (27), který byl římsky vzdělán, měl občanství a sloužil v letech 1+ až 6 v římské armádě.
    Masakr na pomezí moderních spolkových zemí NRW a Dolní Sasko trval tři dny, během nichž zemřelo na dvacet tisíc vojáků; část z nich byla vítěznými Cherusky, Chatty a Marsy obětována, někteří zotročeni a později příbuznými vykoupeni. O první porážce Římanů v poli od Germánů viz rok 61- (Bastarnové).

Římany prohra, clades variana, zastavila v pronikání k Labi a bitva zřejmě rozhodla o tom, že Germánie a její obyvatelstvo nepodlehli celkové romanisaci jako Gallie a Hispánie. Podobně neuspěl Augustus na druhém pólu říšských hranic, v Arábii a Súdánu/Ethiopii, viz roky 25-24 př. n. l.; neúspěch expedice Aelia Galla ochránil Araby žijící na jih od sídel Nabatajů před romanisací a svým způsobem usnadnil o šest staletí později nástup islámu. 

    Raněný Varus (narozen asi roku 47, cos. roku 13 s Tiberiem), který se před Germány s řadou dalších důstojníků spasil nalehnutím na meč, byl synem Sexta Quintilia Vara, jednoho z caesarovrahů, a sňatkem byl příbuzným Augustovým („Quintilie Vare, vrať legie!“). Předtím sloužil v Africe jako prokonsul, než se roku 7 n. l. stal správcem obsazeného území v Germánii.

Manželkou Varovou, třetí, byla Claudia Pulchra, dcera Claudie Marcelly s M. Valeriem Messallou Appianem (cos. roku 12 př. n. l.). Jejím bratrem byl M. Valerius Messalla Barbatus, otec Valerie Messaliny, budoucí skandální ženy císaře Claudia. 

 

Římané neobnovili 17. - 19. legii a ostatky legionářů byly pohřbeny až po šesti letech vojáky Germanikovými, viz tam. Orla XIX. legie nalezli Římané za Germanikova tažení roku 15 u Brukterů, orla XVII. legie následujícího roku u Marsů a XIIX. legie až roku 41 za Claudia u Chauků, viz rok 16.

Augusta porážka velmi vzala a po ní se stal zachmuřeným mužem. Když přišla zpráva, bil hlavou o zeď. Byla to první těžká polní porážka římských zbraní od cizího nepřítele od časů katastrofy triumvira M. Licinia Crassa ve válce s Parthy roku 53 př. n. l. a roku 36 se stejným soupeřem M. Antonia, viz tam. V obavě z nepokojů Augustus odvelel z Říma všechny Germány a Kelty, kteří sloužili v jeho praetoriánské gardě, přestal se holit a zahalil se do nejhlušího smutku. Činorodý muž nesnášející zahálku a zvyklý denně něco číst, psát a deklamovat ztratil náhle o všehcno zájem. 

 

Na Rýn ihned poslal Tiberia Claudia Nerona, aby zajistil ohroženou hranici. O zbylé dvě legie na Rýnu se po Varově katastrofě staral L. Nonius Asprenas, Varův legát a synovec. Jedinou pevností, která odolala v okupovaných Germániích Germánům, byla tehdy Aliso/Alísó, snad dnešní Haltern am See v okresu Recklinghausen v NRW. Uchýlili se do ní uprchlíci z teutoburské bitvy a její velitel, centurio L. Caedicius, dokázal udržet morálku vojáků vystavených obléhání nesmírnou germánskou převahou. Lstí pak za temné noci odvedl oddíly i s civilisty na římské území: nelze vyloučit, že k vyklizení Alisonu došlo až v souvislosti s koncem Germanikových operací v Germánii roku 16, viz tam.
    Germáni římského zaváhání nevyužili, žádnou protiofensivu neplánovali a za Rýn se nepustili; to až o několik století později a pak však na trvalo. K Arminiově koalici se nepřipojili Ampsivariové, "lidé od Amisie/Emže", vedeni knížetem (regulus) Boiocalem, římským spojencem od roku 12-. O jejich trpkém osudu viz rok 58+.

 

V Británii Cunobelinus pravděpodobně využil varské porážky a dobyl sídelní město prořímských Trinovantinů Camulodunum (Colchester).


V Iúdaji po Coponiovi praefectem M. Ambibulus (do roku 12).

 

Augustus pokračoval v úsilí o záchranu římské populace před vymřením přijetím dalších z manželských zákon, lex Papia Poppaea, podle navrhovatelů M. Papia Mutila a Q. Poppaea Secunda, dvou coss. suff. tohoto roku a shodou okolností obou bezdětných a dokonce svobodných.
    V rozporu s lex Voconia (viz rok 169) povolil některým z žen dědit více peněz než pouze sto tisíc sésterciů a vestálkám přiřkl privilegia jako ženám dětným.

 

17. listopadu se ve Falacině u Reate narodil v rodině provinčního finančníka T. Flavia Sabina a Vespasie Polly z Nursie budoucí císař T. Flavius Vespasianus (+ 79). Výchovu získal na venkově u otcovy sestry Tertully, neboť rodiče bývali, zřejmě obchodně, vzdáleni. Jeho starší bratr se jmenoval T. Flavius Sabinus. Císařův děd T. Flavius Petro z Reate bojoval na Pompeiově straně u Farsálu, pak se živil jako výběrčí peněz z majetkových aukcí. Jeho syn T. Flavius Sabinus sloužil v armádě jako centurio, v civilu v provincii Asia vybíral přístavní daň, 2,5procentní portorium (za jeho poctivost ho hellénská města chválila) a pak půjčoval na úrok u Helvetiů. O Vespasianovi viz dále rok 66nnásl.


V Číně se Wang Mang 10. ledna sám pozdvihl na trůn a provolal dynastii Sin (pinyin: Xin), srov. rok 6 n. l. Vládl do roku 23, z hlediska dynastie Chan (Chan 206 př. n. l. do 220 n. l., z toho Západní n. Dřívější Chan do 25+), to byla usurpace. Sesazený Žu-c', poslední v řadě západochanských císařů, byl Wangem držen v přísném domácím vězení a po jeho smrti se roku 25 nešťastně zapletl do povstání proti Wangově nástupci Liou Süanovi a byl zabit. 

Zotročeným lidem udělil Wang Mang svobodu, otroctví v Číně však nezaniklo (srov. rok 17 n. l.). V zemědělství zřídil státní sýpky a vyvlastňoval velké půdní majetky. Agrární reforma se však roku 12 zastavila, viz. O kodifikaci rituálů říšské byrokracie čou-li/zhouli viz rok 1122.

 

***********************************************************
10. n. l.
Ol. 197,2

321 SE
257 AE
neznámý
a. u. c. 763
P. Cornelius Dolabella a C. Iunius Silanus
coss. suff. Ser. Cornelius Lentulus Maluginensis a Q. Iunius Blaesus

***********************************************************

Tiberius a Germanicus pokračovali v Germánii ve válce, která trvala každoročními vpády do roku 12 n. l.
    Někdy kolem této doby se udála v dnešní lokalitě Alken Enge u jezera Mossø v Jutsku (Midtjylland) bitva neznámých nepřátel. Nalezeny stovky ostatků mužů ve věku mezi teenagery po padesátníky. Je možné, že římská intervence v Germánii spustila řetězec kmenových válek, o nichž nemáme žádných zpráv.

 

V Parthii povstal proti králi Vononovi I. jistý Parth, údajně rovněž Arsakovec, vyrůstající mezi Dahy při Kaspiku. V té době byl údělným vládce Médie Atropatény. Zprvu se králi dařilo, povstalec byl potřen a prchl do své domény. Vrátil se však a Onónés byl druhého roku "občanské" války poražen a prchl do Seleukeie. Vzbouřenec potřel zbytky královské armády a v nedalekém Ktésifóntu se dal částí šlechty provolat králem Arsakem XXI. Artabánem IV. (bývá označován též za Artabána II. nebo III., viz však rok 124- a 88-; vládl s přerušením do roku 38), viz rok 12+.

 

Řím obýval milion obyvatel a byl tak po Alexandreji druhým, možná po Antiocheji až třetím nejlidnatějším městem starého světa. • V západním novověku dosáhl stejného počtu obyvatel až Londýn po roce 1850.


***********************************************************
11. n. l.
Ol. 197,3

322 SE
258 AE
neznámý
a. u. c. 764
M'. Aemilius Lepidus a T. Statilius Taurus
cos. suff. L. Cassius Longinus

***********************************************************

Tiberius s Germanikem znovu vpadli do Germánií. Opět nesvedli žádnou polní bitvu ani nepokořili žádný z germánských národů. Zato kdesi na dobytém území oslavili Augustovy narozeniny 23. září, uspořádali při té příležitosti dostihy, pravděpodobně toho druhu první na sever od Alp, a na zimu se vrátili za Rýn.

 

Tiberiův syn s Vipsanií Agrippinou Tiberius Drusus Iulius Caesar „mladší“ (narozen kolem roku 15, zemřel 1. června 23) se stal v Římě quaestorem.

 

V Číně změnila Žlutá řeka (Chuang-che, pinyin: Huanghe) tok a katastrofálně zaplavila hustě osídlené oblasti. Nucené přesídlování, hlad a choroby doprovázené odporem k císařským výběrčím daní vedly k povstání proti Wangovi Mangovi, viz rok 18.


***********************************************************
12. n. l.
Ol. 197,4

323 SE
259 AE
neznámý
a. u. c. 765
Germanicus Caesar I a C. Fonteius Capito
cos. suff. C. Visellius Varro

***********************************************************

Augustův dopis senátu doporučující své adoptivní syny byl v jeho přítomnosti přečten, neboť princeps už nebyl silného hlasu. Vládě se nicméně nadále aktivně věnoval a dokázal hodně lidem znepříjemnit život.
    Když se dozvěděl, že řada vyhnanců žije v přepychu nebo dokonce mimo destinaci svého nařízeného exilu („odmítnutí vody a ohně“), nařídil, aby nadále nežili na pevnině nebo v dosahu padesáti mil od ostrovů s výjimkou Lesbu, Samu, Rhodu a Kóu. Zakázal exulantům vlastnit více než jednu loď s výtlakem pro nejvýše tisíc amfor, nebo dvě lodi poháněné vesly, nesmějí zaměstnávat více než dvacet otroků nebo propuštěnců a jejich majetek nesmí přesáhnout půl milionu séstertiů (majetkové minimum pro senátora činilo čtyři sta tisíc HS).

 

Germanicus Caesar (27) zastával konsulský úřad, ačkoli ještě nebyl praetorem a aniž by vykonal něco většího. 31. srpna porodila Agrippina Germanikova syna C. Iulia Caesara přezdívaného vojáky Caligula/Botička, "Malá kanada". Roku 37 se stal jako C. Caesar Augustus Germanicus nástupcem principa Tiberia. Narodil se v Antiu, podle rozšířenější tradice v treverské osadě Ambitarviu u pevnosti nad soutokem Moselly s Rýnem/Rhenus, "castellum apud confluentes", pozdější Koblenz.

Caligula vyrůstal v atmosféře strachu před mocným dědem a jeho udavači, po exulování své matky Agrippiny u báby Livie, vdovy po Augustovi, a když zemřela roku 20 u druhé báby Antonie. Tiberius vylikvidoval celou jeho rodinu a chlapec dělal, jakoby ho to nezajímalo. Co ho bavilo, bylo přihlížet mučení, divadlo a výlety po hospodách. Roku 31 byl prohlášen za dospělého a Tiberius ho k sobě povolal na Capri.

 

V Thrákii zemřel král z římské vůle Rhoimétalkés I., který vládl se svou chotí Pýthodóridou (I. Thráckou, viz rok 35-) v části země od roku c. 10-, viz. Nástupcem se stal jejich syn Kotys VIII. a Augustus vládu i rozdělení země potvrdil. Ve druhé části Thrákie, viz rok 17+, panoval Rhoimétalkův bratr Rhéskúporis III., oba synové to Kotya VI., viz rok 31-.

 

Konsulár nešťastného roku 9+ C. Poppaeus Sabinus se stal legátem Augusti pro praetore v Moesii a ve vzácném rekordu augustovské dynastie v úřadu vydržel až do své smrti do roku 35. Roku 15 mu misi Tiberius potvrdil a svěřil mu do správy další dvě provincie, Achaiu a Makedonii. Byl otcem Poppaey Sabiny st., provdané za Seianova spřízněnce T. Ollia. S ním měla vyhlášenou krasavici Ollii a po likvidaci seianovců si děvče vzalo jméno po matce Poppaea Sabina ml., budoucí manželka principa Nerona. Poppaea Sabina st. se podruhé provdala za P. Cornelia Lentula Scipiona, měla skandálek s hercem Mnéstérem a žárlivá Valerie Messalina ji roku 47 zahubila. O válce Poppaea Sabina s Thráky viz rok 26+. 

 

V Parthii vzdal v Seleukeji na Tigridu prořímský Onónés/Vonones I. válku o trůn (vládl asi 8-12) a jeho nástupcem se stal v Ktésofóntu vítězný vzbouřenec Arsakés XXI. Artabános IV. (bývá označován za Art. II. n. III., vládl s přestávkou do roku 38). Vonones prchl do neklidné Armenie, kde ho jako Arsakovce provolala rozhádaná šlechta králem a stal se zakladatelem armenské větve Arsakova rodu, která přečkala konec parthské říše roku 224 a Armenům v různých podobách vládla ještě po dlouhá staletí. Sám Vonones se však dlouho na čele Armenů neudržel, viz rok 16.

 

V Iúdaji po M. Ambibulovi praefectem Annius Rufus (do roku 15).

 

V Římě držel Tiberius triumf nad Pannony. Věnoval "lidu" oběd na jednom tísici stolů a pro každého z Římanů měl dar tří set séstertiů. Tiber se opět vylil z břehů a zatopil Circus maximus, takže hry se pořádaly na novém Augustově foru. Vládce zasvětil Iúliino sloupořadí, porticus Iulia, jménem C. a L. Iulia Caesara (zemřeli roku 2+, resp. 4+). Jejich matka živořila od roku 2- ve vyhnanství.

 

V Číně císař Wang zastavil rozdělování půdy, neboť venkovem se šířila nespokojenost, srov. rok 9 a 10.


***********************************************************
13. n. l.
Ol. 198,1
Diofanés z Prúsy
324 SE
260 AE
neznámý
a. u. c. 766
C. Silius a L. Munatius Plancus

cos. suff. C Caecina Largus

***********************************************************

Na olympiádě zvítězil Aristeás ze Stratoníkeie na Maiandru jako šestý po Hérákleovi v zápasu a pankratiu, stal se sedmým paradoxoníkem.

Augustovo imperium bylo popáté prodlouženo o deset let. Tiberius získal od Augusta znovu na deset let tribunské pravomoci, tribunicia potestas, a jeho imperium proconsulare bylo srovnáno s Augustovými pravomocemi.
    Tiberius tak byl Augustem definitivně veřejně uznán za nástupce. Augustus se ukazoval v senátu jen vzácně a pro své stáří požádal, aby mu byl k disposici dvacetičlenný poradní sbor. 

 

Posledním velkým státnickým úkolem, kterým se Augustus zabýval, byla hospodářská situace a stav státní pokladny. Tou dobou už byl v podstatě celý hospodářský život zatížen pětiprocentní daní. Stavitelská a státnická činnost vyčerpala vládcovu pokladnu a říšské finance nebyly na konci Augustovy vlády v dobrém stavu. Nicméně se rád chlubíval: "Město jsem shledal cihlové, zanechávám ho z mramoru, urbem latericiam repperi, relinquo marmoream."

 

***********************************************************
14. n. l.
Ol. 198,2

325 SE
261 AE
neznámý
a. u. c. 767
Sex. Pompeius a Sex. Appuleius

**********************************************************

Augustus se z jara vypravil do Kampánie. Ukázal se lidu na hrách v Neápoli, ale 19. srpna, v den, kdy byl poprvé roku 43 př. n. l. zvolen konsulem, v Nole Imperator Caesar Augustus (76; 75 roků, deset měsíců a 26 dnů) zemřel ve stejné místnosti jako roku 59- jeho otec Octavius. Manželka Livie dala uzavřít přístupové cesty k Nole a už zachvaným dobovým pramenům nebylo známo, zda Tiberius zastihl principa při životě.

Spoluvládcem byl Augustus jako člen triumvirátu nad říší dvanáct roků, neomezeným vládcem Středomoří byl od roku 31, (formálně od roku 27), tedy 44 roky bez třinácti dnů. Z vládců v Římě ho nikdo již nepřekonal. "Římský" rekord v délce vlády však drží (východo)římský císař Basileios II. Búlgaroktonos, "Bulharobijec" (976-1025). 

Se světem se "syn boží" (to po "otci" Božském Iuliovi) rozloučil slovy komických básníků na závěr hry: "Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťte! ei de ti echoi kalós to paignion kroton dote kai pantes hémás meta charás propempsate"; srov. Plautovo z Mostellarie: "Spectátórés, fabula haec est ácta, vós plausum date!".
    Opět byla později v historiích starého věku obviňována Livia z vraždy. Augustus se prý tajně přeplavil na Planasii (možná už roku 13; srov. rok 7+), kde byl držen ve vyhnanství jeho adoptivní syn Agrippa Iulius Caesar, Agrippa Postumus, "Pohrobek". Údajně se tehdy usmířili a Augustus připravoval jeho návrat do Říma. Livia z toho měla strach, neboť sama snad kdysi intrikami způsobila Agrippovo vyhnanství (viz roky 4+ a 7+), aby zajistila nástupnictví svému synovi Tiberiovi. Tiberius dal po převzetí moci Agrippu Postuma okamžitě zavraždit, viz rok 7.
    Podle jiné spekulace to bylo na příkaz Livie, podle dalších šlo o iniciativu centuriona pověřeného Agrippovým hlídáním, nebo dokonce šlo o starý příkaz Augustův. O osudu Clementa, který se za Agrippu vydával, viz rok 16. Augustovým průvodcem na Planasii byl Paullus Fabius Maximus, cos. 11-, jehož manželka Marcie, dcera L. Marcia Philippa, cos. 38-, byla Augustovou tetou. Marcie patřila mezi důvěrnice Liviiny a od ní se Livie dozvěděla o Augustově cestě: Fabius Maximus zemřel před Augustem a na jeho hranici si Marcie vyčítala prostořekost, jíž manželovi přivodila smrt.

    Livia měla dát Augusta otrávit fíky se stromu, s něhož je osobně trhal. Augustus v Římě onemocněl a teprve pak odešel do Kampánie.
    Tiberius byl tehdy podle jedné verse v Dalmátii, aby dohlížel na likvidaci další povstalecké vlny (srov. rok 9+). Podle druhého podání prodléval ale během nemoci po Augustově boku a s oznámením skonu čekal až po likvidaci Agrippově. 

 

Roli principa převzal jeho adoptivní syn Tiberius Iulius Caesar, rodným jménem Tiberius Claudius Nero (55), syn Livie, vdovy po Augustovi z prvního manželství. Vládl do roku 37 s novým "trůnním" jménem Tiberius Iulius Caesar Divi Augusti filius Augustus. Cassius Dio, jeden z jeho dávných historiků, Tiberiův charakter typisoval: "Byl to aristokrat dobrého vzdělání, ale měl velmi svéráznou povahu. Nikdy ve svých hovorech nedal znát, co si přeje, a když řekl, co chce, obvykle si to nepřál vůbec. Naopak, jeho slova znamenala pravý opak...".

Jak ukazuje jeho život, vyrůstal ve značně nehostinném prostředí: otec podporoval caesarovrahy a s rodinou prchal před proskripcemi, matku si vyhlédl Octavianus/Augustus a donutil Tiberiova otce, aby se s ní rozvedl, matka Livie se sice s údělem smířila, ale pravděpodobně hodně trápila Augustovu rodinu. V prostředí palácových drbů a mocenských her mu Augustus vzal milovanou manželku a vnutil mu svou dceru. Div nepřišel o krk, matčinou zásluhou se vrátil na výsluní Říma jako jeden z nejváženějších vojevůdců. Nikomu nedůvěřoval, odcizil se i s matkou, kterou zřejmě bytostně nesnášel a jež ho dovedla k vládě za ručičku. Byl konservativní a ke stáru sexuálně velmi náruživý, a to i na svět nesvazovaný monotheistickými zákazy.

Praefectem praetorio, velitele osobní gardy, jmenoval L. Seia Strabona, rytíře z Nových Volsinií (viz rok 264-), s jeho synem L. Aeliem Seianem (adoptován Sex. Aeliem Catem; tehdy stár kolem 34 let), a praefecta annonae, neboli šéfa přes zásobování, potvrdil C. Turrania Gracilia, kteří se k nové vládě přihlásili jako první. Viz dále rok 19.

Otec se synem, ojedinělá konstelace v tak silné státní posici v Římě, spolu dlouho neúřadovali: Tiberius poslal L. Seia Strabona do Egypta jako svého správce, "praefectus Aegypti", ale pouze na jeden rok (15, viz v indexu seznam pod heslem Egypt). Turranius naopak přečká v úřadu Tiberiovu i Gaiovu vládu a ještě roku 48 bude počítán mezi Claudiovy přátele zmiňován stále ještě ve funkci, nezvyklý rekord císařské správy, viz rok 22.

Funkci velitele principovi osobní ochrany zřídil roku 2- Augustus a prvními praefecty praetorio byli P. Salvius Aper a Q. Ostorius Scapula. Jak dlouho praetoriánům veleli, známo není, stejně jako doba úřadu jejich nástupce P. Varia Ligura. Za Augusta nebyla posice praefectů nijak významná, ale Tiberiův vládní styl a s ambice Seianovy všechno změnily.

Městským praefectem, praefectus urbi, jmenoval Tiberius L. Calpurnia Pisona Caesonina (do roku 32, viz tam), který se stal nástupcem T. Statilia Taura (v úřadu od roku 16- buď do roku 13+ nebo až do tohoto okamžiku).

 

Tiberius na své první senátní schůzi 18. září dělal s převzetím moci drahoty, dokud se ho jeden ze senátorů nezeptal, jak dlouho chce nechat stát bez vedení. Odmítl však užívat jméno Augustus a titul „otec vlasti“, také přejmenování listopadu z november na tiberius („co až bude jednou třináct caesarů?“). Senátory po celý zbytek života opovrhoval ("Muži vhodní k otroctví"), konec konců byl absolutistickým vládcem vojenské diktatury.

Rozhodl se v duchu Augustovy závěti udržet zděděnou říši mírově ve stejných hranicích a až na neúspěšný pokus válčit s Germány to víceméně dodržel (srov. ale nové provincie roku 17). Na rozšiřování územní nadvlády došlo zase až za Claudia. Zatímco do své vlády žil větší část života v cizině a na vojenských výpravách, po nástupu k moci se Tiberius z Itálie již vůbec nevydal.

    Ve vyhnanství v Rhégiu dal po nástupu k moci hlady umořit Iulii, svou zatracenou manželku a Augustovu dceru, která po pěti letech na Pandáterii směla do Itálie, viz rok 2- a 3+, a zavraždit na Planasii Agrippu Postuma, druhého z žijících adoptivních Augustových synů.

 

Augustův majetek ze dvou třetin zdědil Tiberius, z jedné třetiny Livia. „Lidu“ bylo rozdáno 43,5 milionů sésterciů. Vojáci praetoriánské gardy obdrželi tisíc HS, z městských kohort pět set (celkově 3,5 milionů) a vojáci v legiích po třech stech HS. Dohromady podle závěti rozdal Augustus 150 milionů séstertiů. Spálen byl na Martově poli a po zapálení byl z nitra vypuštěn orel symbolisující Augustovu duši opouštějící smrtelný svět. Livia strávila u žároviště pět dnů.

O velikosti římských císařských žárovišť, kudy zbožnění panovníci odcházeli na věčnost, si lze udělat představu z moderní doby z pohřbu těla thajského krále Ramy IX. Pchúmipchona Adunjadéta v říjnu 2017. Jeho ozdobná hranice byla vysoká padesát metrů a stavba s přípravami pohřbu trvaly rok; byl prvním z králů starého Siamu, který si přál být spálen na hranici v rakvi.  
    Poprvé v historii řešil římský senát 18. září 14 otázku, jak převést nejvyšší moc na principova dědice. Tiberius se dal formálně přemlouvat, odmítl záplavu poct a prostě převzal moc: ze senátorů se mu nikdo nepostavil. Dal pak prohlásit po Caesarově vzoru Augusta bohem a Livia Iulia Augusta, jak znělo její jméno po adopci do rodu Iuliů, se stala první kněžkou jeho kultu s právem doprovodu jedním liktorem jako u vestálek. V provinciích se již za Augustova života lokální elity sdružovaly kolem panovníkova kultu spojeného s uctíváním Romy, bohyně Města, ctěné v hellénském světě již za republiky (Smyrna, Efesos, Sardy, Délos), na západě nejvýrazněji v Lugdúnu.

Jméno Augusta pak zůstalo vymezeno pro císařovny do skonání římských věků. Dala vyplatit milion sésterciů senátorovi Numeriovi Attikovi za to, že pod přísahou tvrdil, že spatřil Augusta stoupat k nebesům po způsobu Romulově.

Státní dopisy byly nějaký čas adresovány Tiberiovi a Livii, takže to vypadalo jako formální spoluvláda, a Tiberius ji u svých dokumentů rovněž připodepisoval. To brzy přestalo a až do její smrti roku 29 jejich vztahy nebyly dobré ani synovské.

 

Po zprávě o Augustově smrti se v září vzbouřili legionáři v Germániích u horního i dolního vojska (čtyři legie) a v Pannoniích (tři).

Drusus Iulius Caesar (27) byl pověřen otcem Tiberiem, který byl ve smutku po smrti adoptivního otce, aby s L. Aeliem Seianem likvidoval vzpouru pannonskou, kde vojsku velel místodržitel Q. Iunius Blaesus, a Germanika Caesara (29) potlačením germánské. Armáda na Rýnu byl silný vojenský konglomerát a Tiberius se obával, že ho Germanicus může snadno využít ve svůj prospěch k usurpaci. 
    Pannonští legionáři žádali omezení služby v poli na šestnáct let a denní plat jednoho dénária, jinak hrozili pochoden na Řím. Vůdcem vzbouřenců byl jistý Percennius, v civilu předák divadelních kulisáků. Drusus sliboval, ale splnit požadavky legionářů, které přednesl jejich jménem centurio Clemens Iulius, nemohl, neboť neměl pověření senátu. Čekalo se tedy na návrat legátova syna, který u otce sloužil jako tribun a byl s požadavky poslán do Říma.

Když nastal klid v letním táboře, vzbouřily se jednotky budující silnice a mosty. Vyloupili municipium Nauportus v Horní Pannonii (řec. Naupontos, původně obec keltských Taurisků, dn. zbytky k vidění u obce Vrhnika, Oberlaibach ve středním Slovinsku) a s návratem do ležení se vzpoura opět rozhořela. Vojáci plenili okolí, zavraždili několik svých velitelů, mezi nimi centuriona Lucilia s přezdívkou "Podej další", Cedo alteram, kterou získal za časté bití mužstva révovou holí, která o záda trestaných praskla. Jistý legionář Vibulenus dokonce křivě obvinil legáta Blaesa, že dal zavraždit jeho bratra.

Konci vzpoury dopomohlo noční zatmění měsíce a také bouřkové podzimní počasí. Druhého dne zrána vylákal Drusus do svého stanu Vibulena s Percenniem a věrní centurioni je zavraždili. Clemens obcházel pověrčivé vojáky, až sami vydali vůdce na popravu a dali se vést do zimovišť jednotlivých legií.

 

Q. Iunius Blaesus, cos. suff. 10+, byl strýcem praefecta praetorio L. Aelia Seiana. V letech 21-23 jako prokonsul Afriky dosáhl jistých úspěchů ve válce s Takafarinovým povstáním a dostalo se mu triumfálních poct, viz. Roku 31 doplatil na tiberiadu, ani nečekal na výsledek vyšetřování a vzal si život. Jeho synové Q. Iunius Blaesus a Iunius Blaesus byli coss. suff. roku 26, resp. 28 a oba si vzali život roku 36. když jim Tiberius vzal kněžské úřady. Vnuka Iunia Blaesa zavraždil roku 69 Vitellius. 

 

Germánské legie dlely v té době v letních leženích na území levobřežních Ubiů, kam je roku 38- přesídlil ze strachu před Chatty a Suéby na jejich žádost M. Vipsanius Agrippa o jejich sídelní osadě Ara Ubiorum n. Oppidum Ubiorum viz rok 50.

Legátem dvou "horních germánských legií" byl C. Silius, "dolních" dvou A. Caecina, vrchním velitelem C. Iulius Caesar Germanicus, který právě organisoval v Gallii daňový census. Římská levobřežní Germánie byla stále součástí provincie Gallie Belgiky a provincie Horní a Dolní Germánie vznikly až za Domitiana, viz rok 85 a 90.

 

Nero Claudius Drusus s přídomkem od roku 9- Germanicus, po adopci Tiberiem roku 4+ Germanicus Iulius Caesar n. C. Iulius Caesar Germanicus zvaný stručně Germanicus vzpouru potlačil po desetidenním pochodu z Gallie, tedy asi na začátku září. Doprovázela ho Augustova vnučka Vipsania Agrippina (starší), dcera Augustovy jediné dcery Iulie s jejím mužem Agrippou. Germánské legie neměly Tiberia v oblibě, snad ve vzpomínce na jeho tažení, a bručoun Tiberius měl oblíbeného Germanika po celé roky v podezření: byl pro něho úhlavním sokem.

 

Vojáci Germanika nejprve pozdravili jako imperátora, což odmítl a dostal se s rodinou do úzkých; těhotná manželka (srov. rok 28) se dcerou Agripinnou (ml.), budoucí matkou principa Nerona Claudia a chotí svého strýce, imperátora Ti. Claudia, byla dokonce vzbouřenci krátce držena jako rukojmí. • Iulia Agrippina minor se narodila 6. listopadu 14 (novodobé úvahy uvádějí i roky 15 a 16) v Ara Ubiorum (Kolíně), která se na její počest přejmenovala na Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA), synem byla zavražděna v březnu 59 ve ville v Baulech mezi Bájemi a Mísénem. 

Předtím zbili nebo zabili legionáři své centuriony, jistého Septimia, který se vrhl k nohám legáta Caeciny, si vynutili vydat a zavraždili ho. Jediný, kdo se z šarží postavil vzbouřencům, byl Cassius Chaerea, který si davem povstalců proklestil cestu ven z tábora (vůdčí postava atentátu na Caligulu roku 41). Germanicus hrozil, že si raději vezme život než se dát provolat Augustovým nástupcem. Jistý Calusidius mu zlomyslně nabízel svůj meč, aby to mohl udělat, neboť Germanikovi přátelé mu v tom zabránili.

 

Germanicus složil falešný dopis od Tiberia propouštějící ze služby legionáře sloužící přes dvacet let, těm, kteří sloužili nad šestnáct roků, ulevil od služeb a ponechal pouze povinnost účasti na taženích. Služebné jim císař prý zvýšil na dvojnásobek. Germanicus příslušné vojáky hornogermánských legií propustil okamžitě a peníze za výsluhu let, praemia militiae, rozdával (pravděpodobně ze svého) cestou jednotek do zimoviště v metropoli Ubiů Ara Ubiorum. Zde však buřiči div že nezavraždili hlavu senátní komise L. Munatia Planka, cos. roku 13+, jehož stejnojmenný otec byl konsulem roku 42- a s L. Aemiliem Lepidem Paullem censorem roku 22- (o jeho zakladatelské činnosti v Galliích viz rok 44).

 

Germanicus poslal v září manželku Agrippinu s rodinou z ležení na území Ubiů k Treverům do Augusty Treverorum (založena roku 16-, viz), pokeltštělým kdysi Germánům. Po jejich odjezdu Germanicus uklidnil vzpouru u obou částí římské armády na Rýnu: germánská vzpoura skončila výplatou peněz slíbených v Augustově závěti (ale z kapsy Germanikovy) a také popravou vojáků, kteří zavraždili své důstojníky a sami vojáci je poslali na smrt. Viníky vydaly samy manipuly, nastoupení vojáci označili buřiče a legát C. Caetonius je dával na místě stít. Vzápětí konal Germanicus přímé volby na doplnění stavu centurionů.

 

Do ležení dolnogermánských legií ve Veterách (Vetera castra, "Staré ležení") vzkazy pohrozil, že se proti nim vypraví s hornogermánskými vojáky. A. Caecina nebezpečí sdělil důstojníkům a ti svým lidem a rázem povraždili ve stanec h největší z radikálů. Germanicus pak pro utužení bojové morálky okamžitě vedl dvanáct tisíc legionářů se spojenci a jízdou po čerstvě postaveném mostu snad u opevněného ležení Novaesia/Neuß (od c. 16-) na tažení na pravou stranu Rýna proti Marsům. Zaskočení Germáni byli vyvražďováni "bez ohledu na pohlaví a věk" i v posvátném háji s "chrámem" bohyně Tamfany a osady srovnávány se zemí. Když se Římanům postavili Brukteři, Tubanti a Usipeti, přes nesnáze je odrazili a vrátili se do zimovišť. Smýváním vzbouřenecké viny z legionářů krví nevinných Germánů Germanicus uklidnil legie, nikoli však imperiálního ducha Říma ani teď ani později, viz rok 17+. 

Marsové původně sídlili na Rýnu, byli pravděpodobně součástí Sugambrů a zůstali po jejich migraci z donucení na pravém břehu. Před Římany se stáhli hlouběji do nitra Germánie, ale po Germanikově genovidě se jejich jméno v historii už neobjevuje.

 

Principát, režim nastolený Augustem, byl tuhou vojenskou diktaturou, v níž vyústily občanské války oligarchické římské republiky (trvala od roku 510 př. n. l., zhruba 480 let). Už při první změně panovníka v Římě legionáři v provinciích pochopili, že bez nich nebude nového "imperatora caesara augusta", že římský stát spočívá na legiích. Nejsilněji to bude vidět v bouřlivém roce čtyř císařů 68-69 a roku 193.

 

O osudu krále Archeláa II., kterého Tiberius t. r. vylákal do Říma, a Kappadoků viz rok 17. 

 

U Nemausu, dn. fr. Nîmes, který kolonisovali Augustovi vysloužilci asi roku 27 př. n. l., byl dokončen aquadukt, jehož zbytkům se dnes říká Pont du Gard. V Augustově době bylo sídelním městem Narbonnské Gallie s nejméně padesáti tisíci obyvateli.

 

Census registroval 4 937 000 Římanů, žen a dětí. Třebaže se z daňových důvodů pravidelně konaly censy v provinciích, údaje se nezachovaly a celkový počet obyvatel se pouze odhaduje: cca čtyřicet až šedesát milionů. • Pravděpodobně ještě za života Augustova poprvé přeneseny komitiální volby vysokých úředníků z volebních shromáždění na Martově poli, tedy z kompetence "lidu", do pravomoci senátu.

 

V Emese zemřel dynasta a velekněz kultu Slunce-Pána hor/Ela-gabala C. Iulius Iamblichos II., syn Iamblicha I. Vládl od roku 30- popřípadě 20-. Jeho titulaturu "velkého krále" zdědil syn Sampsigeramos II. a panoval do roku 42. S manželkou Iotapou (II.) měli syny Azíze, viz rok 42, a Sohaema, Soaima, aram. Suhajm, viz rok 54. Významného z jeho vlády nebo rodiny neznáme nic. Za dvě staletí se čtrnáctiletý kněz Pána hor stane vládcem římské říše, viz rok 218.