***********************************************************
24. n. l. 
Ol. 200,4

335 SE
271 AE
Charm[idés]
a. u. c. 777
Ser. Cornelius Lentulus a L. Visellius Varro
coss. suff. C. Calpurnius Aviola a P. Cornelius Lentulus Scipio

***********************************************************

Po deseti letech vlády nepožádal Tiberius senát o prodloužení imperátorských pravomocí a obešel tak Augustovu formalitu, kterou už nikdo neobnovoval. O desetiletní hry ale Římany neošidil.

Zemřel vládce Numidie a Mauretánie Iuba II. (74; řec. Iúbás). Vládl 49 let. Jeho první manželkou byla Kleopatrá (IX.) Seléné, dcera Kleopatry VIII. s M. Antoniem. Iubovým nástupcem se stal se stal jeho hellénsky vzdělaný syn Ptolemaios (45), který vládl do roku 40. 

Už druhým rokem podílel na potlačování povstání Berberů pod Musulumaniem Tacfarinou vypuknuvší roku 17. Tři římští velitelé nad Numiďanem slavili vítězství, ale vždy se dokázal postavit na nohy a obnovit útoky na provincie. Takfarinás posílil podporu mezi Garamanty a Maury, kteří se změnou vlády se raději dali s Numidy do války než domy poslouchat vládu propuštěnců a otroků mladého Ptolemaia. 

Nový proconsul Afriky P. Cornelius Dolabella neměl k disposici tolik vojáků jako před ním Q. Iunius Blaesus, viz rok 20, ale Takfarina zničil stejným způsobem. Rozdělil legionáře a spojence s Ptolemaiem ve čtyři menší pohyblivé jednotky. Když Tacfarinas oblehl pevnost Thubursicum (u dn. alžírské lokality Chamissa při hranicích s Tuniskem), hbitě obležení prorazil a popravil všechny podezřelé předáky Musulamiů, Takfarinova kmene. Takfarinás se pak usadil v rozpadlé pevnosti Auzea/Auzia v provincii Mauretania Caesariensis, dn. Súr al-guzlan n. al-rezlan v berberské Kabylii v DZ, kterou sám kdysi zničil a v krajině obklopené hlubokými lesy si byl jist bezpečím. Římané ale Berbery zaskočili a během přepadu byl Tacfarinas prostřílen šípy, jeho syn byl zajat. O další bitvě u Auzie z berberské války s Firmem, viz rok 374.

Je kuriosní, že žádost Dolabellovu o triumfální odznaky, vlastního vítěze nad Numidy a Tacfarinou, Tiberius odmítl, aby neshodil Seianova strýce Blaesa, viz rok 20. Do Říma pak přišli poslové Garamantů omluvit účast na Takfarinově válce a Ptolemaios Mauretánský dostal za odměnu od senátu slonovou berlu, vyšívanou togu a jmenování králem, spojencem a přítelem římského lidu. • Blaesus ani jeho stejnojmenný syn, cos. suff. 28, neunikli Tiberiově mstě a Macronově krvelačnosti po Seianově pádu: princeps jim vzal kněžské hodnosti a oni v předtuše, co přijde, si roku 36 vzali životy.

Senátorský Řím měl několik šťavnatých skandálů. Cos. t. r. L. Visellius Varro, syn velitele části germánských legií a cos. suff. 12+ C. Visellia Varrona (jezdecký rod), spojil rodinnou mstu, viz rok 21, s nenávistí Tiberia vůči Agrippině a s chutí Seianovou rozeštvávat panovnickou rodinu. Tiberia rozčílilo, že pontifikové při novoročních modlitbách za zdar říše do nich zahrnuli vedle jeho jména též Germanikovy syny Nerona a Drusa, které loni adoptoval a prohlašoval o nich, že jsou nadějí říše. Měl prý za to, že kněze k tomu navedla Agrippina. Mezi důvěrné Agrippininy přítelkyně patřila Sosia Galla, manželka C. Silia, který se tolik vyznamenal v Germánii v letech 15 a 16, a protiúder šel tímto směrem. Konsul Visellius Varro zjevně na základě stezků svého otce obžaloval C. Silia za to, že za gallského povstání roku 21 otálel s tažením proti Haeduovi Sacrovirovi a že vítězství poskvrnil nespecifikovanou lakotností.

Se Sosií měli vydírat provincii, ačkoli nikdo z provinciálů si nestěžoval ani se nedomáhal vrácení peněz. Silius mlčel a vzal si život. Tiberius pak ze Siliova dědictví pro sebe vyčlenil summu, kterou mu kdysi Augustus věnoval darem (to jinak nedělal, aby sáhl na cizí peníze; udavači s žalobcem dostali čtvrtinu majetku) a senát na návrh C. Asinia Galla Salonina poslal Sosii do vyhnanství. 

C. Silius, cos. 13+, byl pravděpodobně synem cos. 20- P. Silia Nervy, Augustova spolubojovníka v cantaberské a illyrské válce. Siliovým synem se Sosií byl stejnojmenný C. Silius, Messalinina láska, který si po skandální svatbě s ní vzal život roku 48.

Následujícího roku byla z cizoložství s jistým Furniem a z magie obžalována udavačem Claudia Pulchra, Agrippinina sestřenice; řečnický "um" poprvé předvedl Cn. Domitius Afer, viz rok 59. Oba byli potrestáni vyhnanstvím a Agrippina, o níž se tradovalo, že byla velmi vznětlivá, si šla osobně stěžovat k Tiberiovi, aby neubližoval jejím přátelům, když je vše stejně namířeno jen na ni. Tiberius jí, vdově po Germanikovi, o němž si Augustus přál, aby vládl, ale dal Livií umluvit, řekl, aby si nemyslela, že se jí ubližuje jen z toho důvodu, že nevládne/non ideo laedi, quod non regnaret. Když ho žádala, aby jí (jako adoptivní otec jejího bývalého muže) dal manžela, odmítl. 

Nicméně se v paláci stýkali a spolu zaléhali ke stolu i s Livií Augustou. Agrippina ovšem po indoktrinaci Seianem, že ji princeps chce otrávit, jednou odmítla Tiberiem podávané ovoce... P/o Tiberiově odchodu do Kampánie a na Capreae roku 26 dostala Agrippina se synem Neronem od Seiana přiděleny vojáky, kteří sledovali a zapisovali návštěvy, množili se kolem nich provokatéři. Viz vyvrcholení persekucí roku 29.

Druhou aférou byl pád Urgulanie, manželky M. Plautia Silvana, cos. 2-, viz tam, kde také její rodinné poměry. Od let byla důvěrnou přítelkyní Livie Augusty a svého postavení u dvora hrubě zneužívala. Když ji v jakémsi blíže neznámém sporu roku 16+ žaloval senátor L. Calpurnius Piso, ukryla se u Livie a odmítla předstoupit před soud. Doma ji pak musel vyslechnout praetor a Livie se marně snažila Pisona zastrašit. Spornou částku nakonec zaplatila Augusta, když Piso před Tiberiem už předtím vyhrožoval, že senát a Řím prolezlý udavači raději opustí. Zapomněl to udělat, neboť t. r. se na něho snesla pomsta, když jakýsi profesionální udavač informoval roku 24+ o tom, že pomlouvá principa a že má doma jed. Než se proces rozjel, zemřel L. Calpurnius Piso přirozenou smrtí. 

Urgulanie si nepřišla na své ani v případě jejího vnuka M. Plautia Silvana, který shodil s okna manželku Apronii, dceru cos. suff. 8+ L. Apronia (viz rok 15, 20 a 28). Že šlo o vraždu se na místě přesvědčil i Tiberius. Aby nedošlo k procesu, poslala bába Urgulanie vnukovi dýku; sebevražda se mu nezdařila, tak si dal otevřít žíly.

Budoucí císař Claudius byl od c. 10+ ženat s Plautiovou sestrou Plautií Urgulanillou a měli spolu syna Claudia Drusa, který však ještě v dětském věku zemřel udušen údajně hruštičkou, kterou vyhazoval do vzduchu a lapal ústy (20+). Nyní po skandálu kolem Urgulanie a jejího vnuka se Claudius rozvedl a za důvod uvedl manželčino cizoložství. Dcerku Claudii, která se narodila po rozvodu, neuznal za svou.

Profesionální žalobce P. Suillius Rufus, kdysi Germanikův quaestor, byl kýmsi usvědčen z braní úplatků (nevíme v jaké záležitosti) a byl exulován. Za Claudia se směl vrátit a udělal ještě velkou karieru, dokud mu za Nerona nezlomil vaz Seneca a přews vysoký věk musel na Baleáry. 

Livia Iulia Augusta dostala senátem přiděleno v poctu v divadle místo mezi vestálkami.

Jistý bývalý praetorián T. Curtisius obcházel Brundisium a okolí a vyzýval otroky k válce za svobodu. Místními úředníky s pomocí oddílu vyslaného Tiberiem byl lapen a dopraven do Říma dříve, než k povstání mohlo dojít. Dobový záznam praví, že už tehdy Římany zneklidňovalo množství otroků ve Městě, multitudo familiarum, zatímco svobodných neustále ubývbalo, minore in dies plebe ingenua

***********************************************************
25. 
Ol. 201, 1
Dámás či Dámasiás z Kydónie
336 SE
272 AE
Kallikr[atidés]
a. u. c. 778
Cossus Cornelius Lentulus a M. Asinius Agrippa
suff. C. Petronius (Umbrinus)
***********************************************************

Sebejistý praefectus praetorio L. Aelius Seianus požádal Tiberia písemně o ruku Iulie Livie alias Livilly, vdovy po císařově synovi Drusovi a své tajné milenky; svolení nedostal. Tiberiovi jezdecký stav nepřišel dosti vznešený, ačkoli sám Augustus se do jezdecké rodiny narodil. 

Seianus už v přízni s iulsko-claudijským klanem tak trochu byl, neboť roku 20 zasnoubil svou čtyřletou dceru s Claudiem Drusem, synem Plautie Urgulanilly s Claudiem, který ale brzy na to zemřel, viz rok 24. K tomu Aelia Paetina, druhá choť Claudiova od roku 28, s níž měl dceru Claudii Antonii (asi 30), vyrůstala v rodině Seianova bratra L. Seia Strabona. Když roku 31 vypukla tiberiáda, Claudius se s ní rozvedl, Aelia Tiberiovo běsnění v řadách Seianových přátel a známých přežila.

Claudia Antonia se provdávala za Římany nejzvučnějších jmen. Roku 43 si vzala Cn. Pompeia Magna (zavražděn roku 47 na pokyn Messaliny) a téhož roku se provdala za Fausta Cornelia Sullu Felika, exulovaného Neronem roku 58 a o čtyři roky později zavražděného. Po smrti Poppaeji Sabiny roku 65 Antonii požádal o ruku Nero Claudius; když odmítla, obvinil ji z účasti na spiknutí a dal zavraždit. 

Seianus prostřednictvím dvou svých klientů zažaloval v senátu A. Cremutia Corda za sympatisující poznámky o caesarovrazích v jeho historickém dílu o občanských válkách a následné éře míru. Annály četl a chválil i Augustus, třebaže Cremutius Cordus označil M. Bruta posledním z Římanů, Romanorum ultimus. Třebaže se dobře před senátem obhajoval odkazy na historické paralely, naplnil osud dosud nevídaného senátního usnesení odsuzujícího dějepisné dílo k zatracení. Cremutius Cordus na rozsudek nečekal a ukončil život hladovkou. Senát nařídil jeho knihu spálit, ale zničit dílo se nezdařilo. Jeho dcera Marcia na základě zachráněných svitků spis za Caliguly znovu vydala, historiky pozdější doby bylo užíváno, ale zachovány z něho máme po staletích vlády monotheistů jen zlomky.

Ve sporu Messénských s Lakedaimonskými o chrám Artemidy Limnátidy/Diana Limnatis, "Jezerní", na společných hranicích rozhodl senát ve prospěch Messénie. Přitom Sparťané měli v Římě silné zastání u Livie Augusty, jíž kdysi poskytli asyl, státeček byl klanu Claudiů Neronů klientsky zavázán, viz rok 40-, Sparťan Euryklés jako asi jediný z Hellénů bojoval po boku Octaviana u Aktia.

Kýzikos toho roku opět přišel o nezávislost, neboť nedokončil rozestavěný Augustův chrám a Kýzičané si dovolili zatknout z jinak neznámých důvodů několik Římanů. Samostatný byl Kýzikos od roku 15 př. n. l. díky M. Vipsaniovi Agrippovi, o suverenitu přišel pět roků předtím, srov. tam. Od nyní patřil do provincie Asia.

Aelius Gallus, správce Egypta, podnikl výpravu do Maribu ve Šťastné Arábii, do dnešního Jemenu.

Lékař Alexandros z Myndu působil v Římě; o medicíně, zemědělství, řečnictví a vojenství psal encyklopedista A. Cornelius Celsus (zachovala se jen část o medicíně).

 

V Číně v únoru/březnu Rudá obočí, Čchi-mej, která byla ve válce s císařem Keng-š', viz rok 23, pozdvihli k císařství Liou Pchen-c'/Liu Penzi, Keng-š'a dopadli a v říjnu uškrtili. Jím skončila dynastie Západních Chanů vládnoucí říši od roku 206 př. n. l. Rudá obočí vyplenila a vyvrátila sídelní město Čchang-an/Changan, nicméně v jeho okolí se povstalci usadili.

Současně se v Luo-jangu 5. srpna prohlásil císařem další z rodu Liou, mladší bratr Liou Janga, viz rok 23, Liou Siou/Liu Siu (20) a pod jménem Kuangwu-ti/Guangwudi, "Jasný válečný císař", se stal prvním panovníkem dynastie zvané Východní n. Pozdější Chanové, Tung Chan/Dong Han, která vládla do roku 220 (viz rok 206- a 9+). Vládl do roku 57. Válčil s nomády na severu, dobyl zpět rozsáhlá území na jihu a potlačil řadu domácích povstání. Rudá obočí se po dvou letech nouze a neúspěchů císaři v Čchang-anu vzdala; začátek povstání viz rok 18+. Sídelním městem říše se stal Luo-jang, dnes v provincii He-nan. 


***********************************************************
26. 
Ol. 201,2

337 SE
273 AE
Pamfilos
a. u. c. 779
Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus a C. Calvisius Sabinus
suff. L. Iunius Silanus
***********************************************************

V Římě praefectus praetorio L. Aelius Seianus definitivně přemluvil Tiberia (66), aby si oddychl od společenského klimatu ve Městě. Princeps odešel do Kampánie zasvětit chrám Iovův v Capui a Augustův v Nole. Cestovala s ním malá skupina vybraných přátel s exkonsulem a znalcem zákonů Cocceiem Nervou (zdráv vzal si život roku 33 hladovkou, ačkoli Tiberius naléhal, aby to nedělal), jezdcem Curtiem Attikem (o jeho konci viz rok 16, kde též o hrůzné udavačské mašinerii v Tiberiově okolí), významným mužem svého stavu čili s konexemi na podnikatelské kruhy a se vzdělanci, převážně Hellény. Nechyběl astrolog Thrasyllos. Do Říma se Tiberius živý už nikdy nevrátil.

Během hostiny ve ville u Amykel/Amyclae n. Amunclae n. Amunculae, řec. Amyklai (obce založené v Latiu údajně Sparťany) s přírodní jeskyní při moři, spelunca (odtud dnešní jméno Sperlonga), se na služebnictvo sesuly kameny nad vchodem a sluhy to zasypalo. Všichni prchali, ale Seianus Tiberia obětavě zalehl tělem, aby ho ochránil. Tím odstranil poslední principovy pochybnosti o praefektově loyalitě. 

Tiberius se z Kampánie přeplavil na ostrov Capreae, řec. Kapreai, pozdější Capri a zařídil se k pobytu ve dvanácti villách.

 

V Thrákii potlačil správce Moesie C. Poppaeus Sabinus, cos. 9+ (viz roky 12 a 15) povstání, které vypuklo roku 21, viz. Thrákové usídlení v Haimu nadále odmítali posílat dorost k odvodům do pomocných armádních jednotek/auxiliaria, jednání nikam nevedla, neboť horští Thrákové se odmítli podrobit. Poppaeus Sabinus s jednou (ze dvou) moesijskou legií legáta Pomponia Labeona s vojskem protektorátního dynasty Rhoimétalka III. a s pomocnými jednotkami, mezi nimiž vynikl oddíl germánských Sugambrů, srov. o osudu národa roku 8-, vytáhli do pohoří Haimos neboli Staré planiny vulgo Balkán. Oblehli nejmenovanou hlavní pevnost povstalců, kde brzy vypukla žízeň a nemoci. 

Z rozhádaných Thráků se kmet Dinis rozhodl vzdát a s rodinou odešel k Římanům. Z mladších vůdců jistý Tarsa se proklál mečem a s ním řada dalších, jeho sok Turesis se rozhodl zemřít v boji. Za deštivé noci napadli obléhací val Římanů, ale do rána neprorazili. Po noční bitvě se zbylí Thrákové vzdali a s nimi všechny kmenové Haimu.

 

Tiberius jmenoval Pontia Pilata (řec. Pontios Pílátos; jeho jméno, tedy praenomen, neznáme) místodržitelem v Iúdaji, praefectus Iudaeae, země, jejíž správa podléhala kompetencím syrského legáta. Nastoupil po Valeriovi Gratovi, v úřadu od roku 15, a funkce byl Pontius po stížnostech domorodců zbaven až roku 36. Jeho jméno a funkce jsou v Kaisareji doloženy na fragmentu pravděpodobně dedikačního nápisu náležející stavbě neznámého charakteru jménem Tiberieum.

Nejprve se s přemístěním legionářů do Jerúsaléma pokusil umístit ve městě rovněž tradiční vojenské standarty s poprsím Tiberiovým. Do Kaisareie, kde sídlila římská administrativa Iúdaie, za ním přišel žádat o odstranění standart dav věřících a pět dnů se nehnuli od jeho sídla. Neustoupili ani když je obklopily armádní oddíly s tasenými meči: ustoupil tedy Pontius Pilatus a výsostné legionářské znaky z Jerúsaléma a dohledu Jahweho chrámu stáhl.

Když později sáhl na chrámový poklad, aby z něho zaplatil stavbu nového přivaděče vody do Jerúsaléma, došlo znovu k nepokojům. Praefect dal tehdy dav tvrdě vojáky ztlouci klacky, až bylo několik lidí ubito a v tlačenici ušlapáno. Za Pontiovy správy působil v zemi kazatel, z hellénského hledika sofista, Iésús. 

 

Císař zakázal konat v Římě štvanice a nadšenci je začali pořádat za Městem v „divadlech“ sbitých narychlo z prken; při té příležitosti docházelo ke smrtelným úrazům diváků v jejich troskách, viz rok následující.

Zemřel Q. Haterius, cos. suff. 5-, známý výřečností a umem podlézavosti, s níž se v senátorských řadách dožil téměř devadesátky. Pravděpodobně byl synem právníka Hateria proskribovaného roku 43-, a určitě otec D. Hateria Agrippy, cos. 22+, oběti tiberiády roku 32), jehož synem s Domitií Lepidou st. byl Q. Haterius Antoninus, cos. 53, přes matku příbuzný s M. Antoniem, Augustem, Caligulou, Claudiem a Neronem, ocejchovaný jako lovec dědictví.


***********************************************************
27. 
Ol. 201,3

338 SE
274 AE
Themistoklés z Marathónu
a. u. c. 780
L. Calpurnius Piso a M. Licinius Crassus Frugi
coss. suff. P. Cornelius Lentulus a C. Sallustius Passienus Crispus

***********************************************************

Ve Fidenách se zřítil narychlo stavěný dřevěný amfiteátr a na padesát tisíc lidí přišlo o život nebo bylo zmrzačeno; moderní odhady počítají přes dvacet tisíc lidí v divadle s kapacitou padesáti tisíc diváků. O císařském zákazu štvanic ve Městě viz rok předcházející. 

Lajdácky budovanou soukromou stavbu šidil její majitel propuštěnec Atilius na materiálu a práci, nijak nezkoumal podloží. Je s podivem, že potrestán byl pouze vyhnanstvím a usnesní senátu nařizovalo, že gladiátorské hry nesmí příště pořádat nikdo s majetkovým censem menším než čtyři sta tisíc séstertiů. 

Byl to největší stavební skandál římských dějin, také nejhorší katastrofa spojená s divadlem či cirkem, srov. rok 59 n. l. násilnosti v Nucerii (v indexu pod Pompéií) a nejkrvavější událost Tiberiovy vlády včetně válek (a pravděpodobně tragedie, k níž došlo ve veřejné stavbě do dnešních dnů). 

V Římě se revidovaly stavební předpisy, nicméně jejich nedodržování byl problém latentní a neustále se vracející. Vzápětí vyhořel v Římě celý obydlený pahorek Caelius a na obnovu soukromých staveb věnoval Tiberius peníze ze svého.  

 

Zřejmě tohoto roku v Jerúsalému zemřel Hillel Starší, židovský náboženský vůdce, jeden z nejvýznamnějších farizejských rabinů. Narozen v Babylónu asi roku 110- (?) založil náboženskou školu.

***********************************************************
28. n. l. 
Ol. 201,4

339 SE
275 AE
Oinofilos 
a. u. c. 781
C. Appius Iunius Silanus a P. Silius Nerva
coss. suff. Q. Iunius Blaesus a C. Vellaeus Tutor

***********************************************************

V Germánii povstali Frísové. Jejich válka přinesla Tiberiovým zbraním další germánskou ostudu. Nero Claudius Drusus,  mladší bratr pozdějšího principa Tiberia, stanovil poraženým Frísiům roku 12 př. n. l. tribut spočívající v dodávkách hovězích kůží pro armádu. Byl klid, dokud jistý Olennius, jeden ze starších centurionů ve funkci proviantního náčelníka Frísiům nenakázal za měřítko kůži zubří, zvířete v té době častého v dolnogermánských lesích a nivách. Na to Frísové neměli, tolik dobytka nebyli s to vypěstovat a pozvolna se zadlužovali. Když právě přišli vojáci pro tribut, ukřižovali je; Olennius ovšem unikl do pevnosti Flevum, snad dnešní Velsen v provincii Severním Holandsku.

Legát pro praetore dolnogermánských legií L. Apronius s bojovými zkušenostmi z Germánie (15), Delmatie a Afriky povolal posily z Horní Germánie a vytáhl na pomoc obleženým Římanům ve Flevu. Není známo, zda měl k disposici všechny čtyři legie umístěné pod vojenským okruhem Dolní Germánie a nakolik využil rýnskou flotilu. Germáni však pevnost opustili a postavili se Římanům (nevíme, o jaké síle) u posvátného háje bohyně Baduhenna. Po celodenním boji se Frísiové udrželi, Apronius se nesnažil ani o pochování padlých. V jiné bitvě téhož dne, která se táhla přes noc, pobili Germáni jiných devět set legionářů a dalších čtyři sta, kteří unikli na statek bývalého žoldnéře v římských službách Cruptoriga, se v obavě ze zrady navzájem pobilo. Je to v historii římského vojenství největší sebevražedný masakr. Frísové uchovali suverenitu do roku 47, kdy byli porobeni Cn. Domitiem Corbulonem, viz.

Tiberius Římanům frískou poražku tajil a ani nepomyslel na odplatu. Jeho zdrženlivost jakoby kopírovala Augustovu po teutoburské katastrofě. Přitom na rýnské hranici drželi Římané nejméně osm legií s flotilou. Frísové neměli v čele žádného Arminia (jméno jejich vůdce historie neuchovala), který by zažehl větší protiřímskou válku. Římské elity také neměly čas na vzdálené porážky, když doma žlly ve strachu z vynalézavých udavačů.  

 

Senátorský Řím měl totiž další děsivý skandál. Skupinka čtyř senátorů toužících po konsulátech totiž nastražila loni past, aby se zalíbila Seianovi a na popraviště na základě smyšleného obvinění ze zločinu urážky císařského majestátu, crimen laesae maiestatis, dostala jezdce Titia Sabina, přítele kdysi Germanikova. Sabinův přítel Latinius Latiaris (podle jiného čtení L. Lucanius Latiaris) vyprovokoval několikrát volnou debatu o římských poměrech, o císaři, Seianovi a jak by bylo lépe, kdyby... 

Když si byl jist, že nastal správný okamžik, pozval k sobě domů Sabina a senátorské souspiklence M. Porcia Catona, (Q?) Petilia Rufa a M. Opsia. Senátory však ukryl na půdě v prostoru mezi střechou a kasetovým stropem, aby dobře nespatřeni slyšeli. Pak sepsali žalobu. 

Tiberius v dopisu čteném v senátu Prvního ledna hned po novoročních modlitbách za zdar říše a principa Sabina obvinil z pokusu o atentát a z podplácení jeho propuštěnců. Senátoři se okamžitě usnesli, senatus consultum, a Titius Sabinus byl téhož dne uvězněn a poslán senátory na smrt se všemi svými otroky (srov. rok 61 a Hadrianovo opatření, rok 117). Když ho vlekli ze senátu křičel, že takhle padají obětní zvířata za Seiana. Údajně pes některého z jeho sloužících šel za ním do vězení a zůstal při něm až do smrti, až tělo bylo svrženo katovými pohunky se scalae gemoniae. Seděl u mrtvého těla po celé tři zákonem předepsané dny, než ho hodili do Tiberu a vyl. Lidé mu házeli kousky chleba a pes je pokládal k ústům pána. Ještě ve vodě, kam se vrhl, se pokoušel tělo dostat ke břehu. O psově dalším osudu, který zachytil encyklopedista Plínius, není nic známo.

Všichni udavači dopadli podobně, jako první byl senátem odsouzen za držení při Seianovi roku 32 Latiaris. M. Porcius Cato z republikánsky vznešeného rodu se sice stal roku 36 dodatečným konsulem, cos. suff., a roku 38 curatorem aquarum, ale vzápětí byl po intrice praefecta praetorio Macrona odsouzen na smrt Caligulou. Ostatní tři zahynuli za tiberiady, kdy princeps z Capri na dálku likvidoval přátele a příznivce Seianovy. Synem Petilia Rufa byl Q. Petilius Cerialis Caesius Rufus, jehož legii roku 60 zcela zničili Britové v povstání Boudikky v bitvě u Camulodunu; spřízněnec s Vespasianovou rodinou byl úspěšnější za povstání Batávů a roku 71 byl správcem Británie.

Tiberius provdal svou adoptivní vnučku Iulii Agrippinu mladší (nar. asi v listopadu 15 v obci Ara Ubiorum, pozd. Kolíně), dceru Germanikovu s Agrippinou st., za Cn. Domitia Ahenobarba, cos. 32. Bylo jí třináct a byla sestrou Caligulovou, neteří, manželkou a vražedkyní Claudiovou a matkou a zřejmě i milenkou Neronovou, kterého porodila 15. prosince 37 jako L. Domitia Ahenobarba. Jeho otec zemřel v lednu 40, sama byla zavražděna na pokyn svého syna roku 59.

V exilu zemřela na Diomédových ostrovech/Trimeros, lat. Trimerus, it. Isole Tremiti při severoapulském pobřeží Vipsania Iulia Agrippina (47), dcera Augustovy dcery Iulie (Iulia Maior) s Agrippou. Iulia Minor vulgo Iulilla byla vyhnána z Města roku 8 n. l., viz; soudívá se, že v jejím osudu měla prsty mnohem starší Livie, která ji přežila o rok, a v posledních letech se vydávala za její ochránkymi. 


***********************************************************
29. n. l. 
Ol. 202, 1
Hermogenés z Pergamonu
340 SE
276 AE
Boéthos
a. u. c. 782
C. Fufius Geminus (do 30. června) a L. Rubellius Geminus (do 30. června)
coss. suff. A. Plautius a L. Iunius Asprenas

***********************************************************

28. září zemřela po nemoci Livia Drusilla (87), Tiberiova matka a choť Augustova, jedna z nejvlivnějších žen starého Říma. Zbožněna byla teprve principem Claudiem roku 42 jako Livia Iulia Augusta, což její syn Tiberius kategoricky odmítl, ani jí pro údajnou zaneprázdněnost, jak mse omluvil písemně senátu, nepřišel na pohřeb (eulogium pronesl C. Iulius Caesar, budoucí císař známý jako Caligula, který v domě u báby vyrůstal). 

Od začátku své vlády tvrdil senátorům, kteří jí po Augustově smrti chtěli zahrnout poctami, že u žen je třeba dodržovat "míru při jejich udělování", moderandae honores. Princeps ji během nemoci ani jednou nenavštívil, Římankám ale nařídil, aby za ní rok truchlily a o žádnou z poct, které kdy získala, ji neobral. Pochována byla po prostém pohřbu v Augustově mausoleu.
    Narozena 28. n. 27. ledna 58 př. n. l. jako dcera M. Livia Drusa Claudiana a Alfidie, od roku 46- provdána za Ti. Claudia Nerona (bylo jí patnáct), 17. ledna 38 se provdala podruhé a naposledy za Octaviana, budoucího vítěze seriálu občanských válek (o datu sňatku viz tam). Livia adoptovala Servia Sulpicia Galbu, císaře na několik měsíců roku 68 a 69, syna C. Sulpicia Galby a Mummie Achaiky, a odkázala mu 50 milionů HS. Tiberius se zdráhal peníze vyplatit, až Galba nedostal nic.

 

Seianova moc po Liviině smrti ještě více vzrostla, neboť přišel v Římě zcela o dozor. Města, králové, stavy posílaly oddělená poselství za ním a za Tiberiem, dokonce se za jeho zdar v provinciích obětovalo. Měl vlivnou lobby mezi senátory, stáli při něm jeho praetoriáni. Seianus se dostal pod vrchol své kariery, kterou chtěl korunovat následnictvím v principátu.

Princeps napsal senátu žalobu na Agrippinu a jejího nejstaršího syna Nerona. Tiberiovi přišlo jako zločinné, že Nero byl na kluky a jeho matka že je vzpurná. Než se Agrippinin osud naplnil, způsobil v senátu chaos Iunius Rusticus (praenomen neznáme) pověřený formulováním usnesení. Varoval konsuly, aby stáhli z programu projednávání Tiberiovy žaloby, neboť by toho mohli později při změně nálady litovat. Před senátem se shlukl "lid" a demonstrace křičela, že dopis je podvrh. Revoluční nálada se uklidnila po novém Tiberiově dopisu, jímž Římany káral, že se dali přelstít jedním senátorem (o osudu Iunia Rustika nevíme nic) a své žaloby zopakoval. 

Do exilu tedy okamžitě poslal senát Iulii Vipsanii Agrippinu Starší ("Agrippina Germanici" měla tehdy 43 roky) s jejím nejstarším synem Neronem Iuliem Caesarem, principovým starším adoptivním vnukem a formálně od roku 23 do tohoto okamžiku v podstatě nástupcem. Císař jí mimo jiné předhazoval, že měla pletky s C. Asiniem Gallem, viz rok následující, a když mu nadávala, dal Agrippinu zbičovat centurionem, který jí vyrazil i jedno oko, a byla dopravena na ostrov Pandaterii, kde žila ve vyhnanství i její matka Iulia st., Augustova jediná dcera, viz rok 2-. 
    Agrippina zemřela roku 33 umučením hlady (47). Její syn byl donucen si vzít život na Pontii, dn. it. Ponza, největším z Pontinských ostrovů ležících před kampánským pobřežím, kde byl internován, roku 31, kdy byl také odsouzen za údajné spiknutí proti principovi druhý nejstarší Agrippinin syn Drusus Iulius Caesar (narozen roku 7+), jemuž do vězení pomohla jeho upovídaná manželka Aemilia Lepida, dcera konsula roku 6+ M. Aemilia Lepida (roku 36 byla udavači obviněna, že měla mimomanželský sex s otrokem, nečekala na soud a sama si vzala život). Drusus Caesar, syn Germanikův a Agrippiny Starší, vnuk Augustův, byl umořen hlady ve sklepení Palatia roku 33.

Manželkou Nerona Iulia Caesara byla od roku 20+ Iulia Livia (narozená roku 5+), dcera Tiberia Drusa Iulia Caesara a Livilly. Údajně se po manželově smrti zasnoubila se Seianem. Roku 33 se provdala za senátora C. Rubellia Blanda (zemřel asi po roce 42) a jejich syn Rubellius Plautus byl roku 62 popraven Neronem za přípravu převratu. Jeden z jejich potomků Rubellius Blandus působil v éře Domitianově jako vyhlášený povaleč, hovoří-li právě o něm literát D. Iunius Iuvenalis ve své osmé satiře.
    Roku 43 byla Iulia Livia obviněna Messalinou z incestu a zhýralého života (sic!) a popravena. Messalinin manžel, princeps Claudius, pro její záchranu neučinil nic.

Konsul tohoto roku C. Fufius Geminus byl vyhnání Agrippiny z Říma v senátu obžalován ze zločinu urážky majestátu a vzal si doma život, když ještě stačil quaestorovi ukázat svou smrtelnou ránu: „Řekni senátu, že takhle umírá muž!“
    Fufiova manželka Mutilia Prisca šla pak do senátu, kde si vzala život dýkou. Jejich rodinu zahubilo to, že se přátelili s Tiberiovou matkou Livií Augustou, kterou Tiberius rád neměl (nikoho z rodiny nemiloval, i na svého bratra Drusa nasazoval).

 

V Jerúsalému v pátek 14. nisannu, 30. dubna 29 (340 SE, Abrahámovy éry 2046) byl podle jedné tradice popraven potulný kazatel Iésús zvaný Christos, viz rok následující. Podle jiné kronikářské verse se tak stalo 23. března a zmrtvýchvstání se odehrálo 25. března/dié decimó kalendás Aprílis, et resurréxit viii. kalendás eásdem, psal Hydatius ve svých Fastí. 

***********************************************************

30. n. l. 
Ol. 202,2

341 SE
277 AE
[...]tios
a. u. c. 783
M. Vinicius (do 30. června) a L. Cassius Longinus (do 30. června)
coss. suff. L. Naevius Surdinus a C. Cassius Longinus

***********************************************************

Tiberius propůjčil Seianovi exkonsulské pravomoci, imperium proconsulare, a Seianus stál na vrcholu moci. Div že se nezačal pokládat za samotného vladaře, jak současníkům připadalo jeho despotické chování. 
    Naplnil se osud C. Asinia Galla Salonina, manžela Tiberiem milované první manželky Vipsannie Agrippiny (zemřela roku 20), kterou musel roku 12- opustit, neboť mu tehdy Augustus vnutil svou jedinou dceru Iulii. 
    Asinius Gallus se před Tiberiovou celoživotní nevolí uchýlil pod přátelství se Seianem. Tiberius ho však obvinil před senátem, že se do Seianova přátelství vetřel, aby oba mocné rozeštval: senát kázal nic netušícího Galla zatknout a odvést přímo z hostiny v Tiberiově římském domě. 
    Princeps zakázal popravit ho, ale nařídil, aby byl střežen a aby k němu neměl nikdo přístup. Naprosto isolován zemřel nevinný C. Asinius Gallus, otec šesti dětí s Vipsanií Agrippinou, ve sklepení paláce o tři roky později umořen hlady.


V Iúdaji Iésús Nazaretský čtvrtého roku svého kazatelství odešel z Galileje a vydal se do Jerúsaléma na velikonoční slavnosti. V té době jeho sekta čítala dvanáct žáků-apostolů, vyslanců víry, kteří ho doprovázeli, a sedmdesát dalších působících po dvou jako předšiřitelé kazatelových slov v místech, která hodlal navštívit (po své smrti se prý zjevil pěti stům "bratrům", jak tvrdí hagiografové). 30. duben roku 30 je jedno z možných dat jeho ukřižování, ale křesťanský mythus dovoluje chronografických výkladů velmi mnoho, viz v indexu s. v. Iésús a rok předešlý. O osudech jeho žáků a šíření sekty viz v indexu s. v. křesťanství.

Někdy kolem t. r. byl zavražděn kazatel Ióannés Baptistés, č. Jan Křtitel. Delší dobu byl vězněn v luxusní pouštní pevnosti nad Mrtvým mořem jménem Machairús, neboť kritisoval nový sňatek tetrarchy Héróda Antipy se svou blízkou příbuznou Héródiadou (nyní téměř 40). Dcera Antipova bratra Aristobúla byla v prvním manželství provdána za jiného ze synů Héróda Velikého jménem Héródés Boéthos alias Filippos a měla s ním dceru Salómé, pozdější královnu Malé Armenie. Při jedné zábavě na hradě Machairúntu chtěl po ní Antipás, aby mu zatančila. Navedena matkou žádala za odměnu, tak hlavu Jana Křtitele: zatančila a kazatel byl popraven (ještě za života Ježíšova).

Héródés Antipatros vulgo Antipás však už byl ženat s Fasaélidou, dcerou nabatajského krále Aretou IV. (s královnou Chuldu; panoval od roku 9-), a té se kolegyně v manželství nepozdávala, ani jejímu otci. Fasaélis prchla c. 34 sama do Machairúntu blízko hranic s královstvím svého otce a pak do Petry. Byla z toho válka, kterou Héródés Antipás prohrál a přišel o Damašek s okolím; o římském postoji viz rok 37. Aretovým spojencem proti Antipatrovi byl orrhoénský vládce Abgaros V. z arabské dynastie.

 

V Calaguře/Calagurris, dnešní Calahorra ve Španělích, se snad roku 30 narodil M. Fabius Quintilianus (zemřel roku 100), první z latinských státem placených učitelů řečnictví. Jeho učebnice rhétoriky Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách se dochovala.

8. listopadu se v Narnii narodil budoucí císař M. Cocceius Nerva (zemřel roku 98). Jeho stejnojmenný děd provázel Tiberia roku 26 na Capri, viz, praděd téhož jména byl konsulem roku 36 př. n. l. a prastrýc L. Cocceius Nerva sjednával roku 40- smír mezi Octavianem a M. Antoniem. Teta z matčiny strany Rubellia Bassa byla prapravnučkou Tiberiova.

Narodil se senátor, voják, administrátor a literát S. Iulius Frontinus (zemřel roku 103).

Zrodilo se v Římě malování houbou, jméno vynálezcovo známo není.

 

***********************************************************
31. n. l. 
Ol. 202,3

342 SE
278 AE
neznámý
a. u. c. 784
Ti. Caesar V (do 9. května) a L. Aelius Seianus (do 9. května)
coss. suff. Faustus Cornelius Sulla (do 30. září), Sex. Tedius Valerius Catullus (do 30. června); coss. suff. P. Memmius Regulus a L. Fulcinius Trio
***********************************************************

Poprvé od časů občanských válek, 62 roky od jejich konce, zažil Řím opět masový teror mezi elitami, nikoli v tom rozsahu, ale hromadně vůči rodině, příbuzným a klintele jednoho z vůdců. Likvidace vlivných osob brutalitou tohoto typu s výjimkou proskripcí ještě císařský Řím nepoznal a s ním Evropa. Byl to první případ pádu císařova důvěrníka a s ním celé klanové sítě a propojených obchodních zájmů. Čistky od "seianovců" trvaly dva roky.
    Tiberius byl popáté konsulem a v úřadu se Seianem; ani on společné úřadování s principem nepřežil, viz seznam u roku 21. Ve svém útočišti na Capreae dostal dávno předtím informaci, že L. Aelius Seianus proti němu intrikuje, a na svůj převrat že se pečlivě připravil. Princeps si vyhlédl Q. Naevia Macrona, praefecta nočních stráží v Římě, aby odvedl špinavou práci. Poslal ho do Říma, kam vstoupil v noci a připravil na místa své muže z vigilií vedených velitelem stráží Graeciniem Laconem (za Claudia byl procurátorem v jedné z Gallií). 

Senátorům hned po východu slunce 18. října Tiberius předal dopis a Seianus, který předpokládal, že od Tiberia přicházejí další pocty pro praefecta praetorio, o něž bude nyní senát žádat, byl zcela zaskočen. 
    Pučistickou práci v senátu odvedl úřadující cos. suff. Memmius Regulus (Sulla byl pokládán za seiánovce), který dal přečíst dopis v Apollónově chrámu. Tou dobou získával v ležení praetoriánů Macro vojáky na svou stranu.
    Tiberiův dopis vypočetl křivdy a zločiny Seianovy a stěžoval si, že do Říma nejezdí z toho důvodu, že se bojí o své bezpečí. Žádný trest nenařizoval, ale senátoři byli ihned aktivní a se Seianem, ačkoli měl mezi nimi silnou lobby, zúčtovali.
    Z příkazu konsula byl okamžitě Laconem odveden do vězení, cestou Římany pozurážen, téhož dne odsouzen a popravem uškrcením. Tělo bylo shozeno s Gemonských schodů, tři dny leželo všem na očích a pak vhozeno do Tiberu. Popraveny byly jeho děti Strabo (už 24. října), v prosinci druhý syn Capito Aelianus a panenská dcera Iunilla, kterou kat nejprve musel zbavit panenství, když už měla oprátku kolem krku. 

Seianovi se podařilo získat po principově boku tolik moci, jako nikomu z dalších praefectů praetorio. Snad s výjimkou C. Fulvia Plautiana z Leptis Magna, jehož teta Fulvia Pia byla provdána za císaře L. Septimia Severa a Plautianus byl jeho starý přítel: praefectem ho udělal roku 197, zlikvidován byl po pokusu o puč v lednu 205, viz.
    

Kolik lidí ze Seianovy klientely bylo zavražděno, známo z pramenů není; je možné, že to byly desítky obětí principovy msty. Vojáky praetoriánské gardy odměnil za věrnost po jednom tisíci dénáriů (tedy čtyři tisíce HS) a zvláštní dar dostaly syrské legie za to, že obraz Seianův jako jediné v armádě neumístily mezi své výsostné znaky.

Začal pak pást intensivněji po vzdoru vůči sobě a udavačům dal právo beztrestnosti: udání nebylo třeba prošetřovat, jak tvrdí prameny obvykle nakloněné senátorům. 

Jednoho z nejbohatších mužů své doby s majetkem čtyř set milionů HS Cn. Cornelia Lentula Augura, cos. 14- a procos. Asie, zastrašováním dohnal roku 25+ k sebevraždě a zařídil, aby se stal jeho universálním dědicem (podle jiného pramene zemřel věkem; srov. v indexu s. v. zlato). Krvelačnost udavačů a principovo dosahovalo bizarních rozměrů. Grammatik Seleukos působící u dvora byl císařem dohnán k sebevraždě za to, že se u služebnictva pídil po tom, co Tiberius čte, aby mohl chodit na hodiny připraven.

O to, co si o principovi Římané říkají, se pohrdlivě nezajímal: Oderint, dum probent, neboli "ať si nenávidí, jen když to schvalují". Přesto zůstával po devět měsíců Tiberius ukryt na jistém kampánském statku, neboť se po Seianově likvidaci stále ještě bál nového spiknutí. Plně se nyní oddal sexuálním hrátkám s chlapci a mladíky, které mu opatřovali jeho otroci nebo se rádi sami vnucovali.

   

Bývalá manželka Seianova Apicata byla ušetřena, neboť písemně podala Tiberiovi výpověď o smrti Drusa Caesara roku 23 o tom, že svého manžela otrávila Livilla (sňatek se Seianem, čímž by se dostal do panovnické rodiny, jí Tiberius roku 25 zamítl). Když se dozvěděla o smrti svého nejstaršího syna Strabona, vzala si Apicata 26. října sama život: podle jiné verse napsala Tiberiovi až když spatřila synovo tělo. 
    Livia Iulia alias Livilla byla sestrou Germanikovou a Claudiovou, teta Caligulova, z hlediska vládnoucí rodiny z nejlepších poměrů. Jejím prvním manželem byl C. Iulius Caesar, jeden z možných Augustových nástupců, viz rok 4+. Zda-li si vzala sama život, nebo byla popravena, není shody. 
    Podle jedné verse si ji vyžádala k potrestání u Tiberia její matka Antonia mladší, dcera triumvira M. Antonia s Octavianovou sestrou Octavií mladší: pod jejím dohledem byla dcera umořena hlady. Je též možné, že rozhodující informace Tiberiovi na Capreae přišla právě od Antonie.
    L. Aelius Seianus byl u moci od roku 23. Jeho nástupcem ve funkci velitele osobní gardy a d. f. ministra vnitra Tiberius jmenoval 31. října Q. Naevia Corda Sutoria Macrona (viz dále rok 38). 
    Během likvidace Seianovy kliky se vypravil Tiberius (tehdy 73letý) na pevninu k Římu, ale do Města nevstoupil. Ztratil jakoukoli důvěru ve své okolí, želel Drusovy smrti, svého syna, a říši automaticky řídila augustovská byrokracie postavená podle hellénistických vzorů.

C. Iulius Caesar zvaný Caligula, nejmladší ze synů Germanikových, dostal mužskou togu, toga virilis (viz k tomu ještě rok 37), a stal se knězem. Tiberius se v něm a Tiberiovi Gemellovi viděl, Germanikův a Agrippin (stále vězněna ve vyhnanství, viz rok 33) syn se účastnil principových sexuálních zábav a Caligula toho využíval. Caligula se u Tiberia na Capri usadil roku 31, bylo mu devatenáct, ještě před Seianovou likvidací a žil u něho do jeho smrti. 

 

Někdy po roce 31 vydal Valerius Maximus spis Factorum et dictorum memorabilium libri novem. Někdy v této době zemřel či zahynul voják a historik M. Velleius Paterculus, narozen kolem roku 19 př. n. l. Celý život držel při Tiberiovi, ale také při Seianovi.

V Číně je poprvé popsáno vodorovné vodní kolo pohánějící popruhy a řemeny vzduchové měchy železných pecí.

***********************************************************
32. n. l. 
Ol. 202,4

343 SE
279 AE
neznámý
a. u. c. 785
Cn. Domitius Ahenobarbus a L. Arruntius Furius Camillus Scribonianus
suff. A. Vitellius I
***********************************************************

Tiberius počátkem roku opustil na krátko Capri a plavil s podél kampánského pobřeží. Dal se donést k Římu, ale do Města nevstoupil. Se senátem udržoval nadále písemný kontakt. Oficiální Řím si užíval další sady společenských skandálů. Horliví senátoři obnovili individuální novoroční přísahu věrnosti, kterou od Augustových dob nahrazovala kolektivní v senátu jedním z nich. Princeps odmítl návrh, aby během návštěvy senátu po boku stálo dvacet vylosovaných senátorů ozbrojených dýkami; princeps to odmítl s odkazem na svou praetoriánskou „ochranku“ a naopak vojáci budou prohledávat senátory, zda nejsou ozbrojeni. Následujícího roku si dal senátem schválit, aby ho při své případné cestě na zasedání doprovázel praefectus praetorio s několika tribuny a centuriony.

Ostřejší byla Tiberiova reakce na návrh Iunia Galliona, aby praetoriáni po službě seděli v divadle ve čtrnácti řadách určených jezdcům: co prý je senátorovi po vojácích, kteří spadají pod něho a ne senát? Gallio byl vyloučen ze senátu a posléze vykázán z Itálie. Když si vybral za exilový pobyt Lesbos, přišlo to jeho exkolegům jako příliš fešácké vyhnanství a dali ho věznit v domech stávajících úředníků v Římě. Mezi oběťmi tiberiady se vyskytl i jistý Rubrius Fabatus, jehož nenapadlo nic rozumnějšího, než prchnout před hněvem Tiberiovým k Parthům. Vojáci ho dopadli před Sicílií, dopravili do Říma, kde dostal strážce a poněvadž se na něho údajně zapomnělo, unikl smrti. Fabatus se tak stal pravděpodobně prvním Evropanem a občanem totalitního režimu vojenské diktatury, jemuž bylo zakázáno opustit hranice rodného státu...

Drahota obilí a setrvale špatné zásobování římského proletariátu levnými potravinami nebo přímo zdarma vedlo opět k excesům na divadle. "Lid" dával vinu principovi, který se písemně chlubil, že dováží více obilí do Říma než Augustus a káral senátory a úředníky, že nedokázali udržet ve Městě pořádek.   
    Praefectus praetorio Q. Naevius Sutorius Macro se oženil s Ennií Thrasyllou, pravděpodobně vnučkou Tiberiova astrologa Ti. Claudia Thrasylla; srov. rok 36.

Zemřel pontifex, cos. roku 15- vyznamenaný roku 10 triumfátorskými poctami a praefectus urbi od roku 13 L. Calpurnius Piso Caesoninus zv. Pontifex (80), jehož (možná nevlastní) sestra Calpurnia byla manželkou Božského Iulia, srov. rok 10. Psával verše a Q. Horatius Flaccus mu věnoval své Umění básnické, Ars poetica. Ctěn Augustem i Tiberiem dostalo se mu od senátu státního pohřbu. Jeho nástupce v praefektuře se stal L. Aelius Plautius Lamia, jehož Tiberius už před lety designoval za správce Syrie, ale nepouštěl ho z Říma, viz rok následující.

6. dubna byl v Tadmoru/Palmýře zasvěcen chrám Bélův či Baálův. V dalších desitiletích byla svatyně rozšiřována, naposledy za L. Septimia Severa. Poničen byl chrámový komplex za Aureliana roku 273, kázal ho však opravit, viz tam. Ruiny na konci srpna 2015 zničily explose sunnitských fundamentalistů válčících za obnovu chalifátu označujících se za Islámský stát. Monotheističtí šílenci zničili další stavby a památky Palmýry včetně musea, jehož ředitele Chálida al-Asaada (81) sťali, neboť jim odmítl vyzradit úkryt cenných archeologických předmětů.

***********************************************************
33. n. l. 
Ol. 203, 1
Apollonión z Epidauru
344 SE
280 AE
neznámý
a. u. c. 786
L. Livius Ocella Sulpicius Galba (do 30. června) a L. Cornelius Sulla Felix
coss. suff. L. Salvius Otho a C. Octavius Laenas
***********************************************************

Konsul tohoto roku L. Sulpicius Galba, narozen 24. prosince roku 3 př. n. l., se stal roku 68 na několik měsíců principem, prvním, který nebyl z iulsko-klaudijské dynastie. Je pozoruhodné, že v konsulské funkci ho následoval, stejně jako v císařské, Otho. Tiberius si Galbu povolal a věštil mu řecky, že se jednou dostane k vládě (podle jiných to řekl už Augustus): "I ty si, dítě, z naší říše uždíbneš!" [kai sy teknon tés archés hémón paratróxé].

V exilu na Pandaterii zemřela Iulia Vipsania Agrippina starší (asi 47) 18. října, ve stejný den, kdy před dvěma roky Tiberius zlikvidoval Seiana. Buď se zahubila hlady sama, nebo ji hlady utrápili strážci z příkazu Tiberiova, srov. rok 29. Její druhý nejstarší syn Drusus Iulius Caesar (narozen roku 7+), vnuk Augustův, jemuž do vězení roku 31 za údajnou vlastizradu pomohla jeho upovídaná manželka Aemilia Lepida, viz rok 29, byl trápen a bit dozorci a otroky a nakonec umořen hlady ve sklepení Palatia roku 33, kde hlady žvýkal slámu svého lůžka.

Buď umořen hlady nebo jinak zavražděn po třech letech soukromého věznění Tiberiem a bez soudu sešel se světa C. Asinius Gallus Saloninus, viz rok 30+, 11- a 40-, manžel Vipsanie Agrippiny a otec pěti n. šesti jejích dětí. Sextus Marius, nejbohatší z Hispánců své doby a usazený v Římě, byl obviněn z incestu s dcerou, odsouzen na smrt a svržen z Tarpejské skály. Patřil mezi Tiberiovy přátele, odmítl však principovi přenechat dceru jeho chutím a kromě toho mu u Corduby v pohoří montes Mariani/Sierra Morena patřily zlaté a stříbrné doly, které si Tiberius přivlastnil. Marius byl znám žertíkem, který provedl sousedovi. Pozval ho k sobě na dva dny, v prvním zbořili Mariovi lidé sousedův dům a ve druhém ho postavili mnohem větší...

V Alexandrii byl asi roku 32 vyměněn ve funkci praefectus Aegypti C. Vitrasius Pollio, který roku 31 nahradil C. Galeria (viz rok 19+) a novým se stal Tiberiův propuštěnec Hiberus, jedním pramenem (Filónem) jmenovaný jako Severus. Po krátkém jeho úřadování dostal místo A. Avillius Flaccus, Macronův přítel a podporovatel Gemellův (do roku 38).

C. Iulius Caesar zvaný Caligula (21) vykonával quaesturu. Tiberius oženil svého oblíbeného a lstivého vnuka v Antiu s dcerou M. Iunia Silana, cos. suff. 15+, Iunií Claudií/Claudillou. Zemřela asi ještě za života Tiberiova, ale Silanus se ke Caligulovi stále choval jako tchán. Mladý princeps ho však nesnášel a využil Silanova strachu z mořské nemoci: když ho nechtěl doprovázet během plavby při pobřeží, nastrojil to jako pokus o puč a donutil tchána vzít si život - podřízl si hrdlo břitvou.

Řím znovu ve finanční krisi. Způsobilo ji rozhodnutí Tiberiovo, aby senátoři živící se zakázanou, ale roky tolerovanou lichvou dali do roka a půl do pořádku své finance. Masově byly tedy vypovídány smlouvy a senát nařídil, aby dvě třetiny dlužné částky byly dlužníky neprodleně uhrazeny věřitelům a aby ti uložili stejný objem majetku v hotovosti do pozemků v Itálii. Ceny pozemků klesly, neboť dlužníci je nedokázali prodat, na trhu nebyla hotovost, dokud Tiberius nedal prostřednictvím bank do oběhu sto milionů séstertiů a povolil z této summy bezúročné půjčky, pokud se však dlužník zaručil na dvojnásobek.

Zemřel praefectus urbi L. Aelius Plautius Lamia, cos. roku 3+, v úřadu od loňska nástupce L. Calpurnia Pisona Caesonina Pontifika. Jako legát sloužil dvakrát pod Tiberiem v jeho germánských válkách. Roku 21 ho Tiberius pověřil správou Syrie, ale zakázal mu tam kuriosně odjet. Aeliovým nástupcem se stal Cossus Cornelius Lentulus Gaetulicus (do roku asi 36? popř. 40?); viz dále rok 56.

***********************************************************
34. n. l. 
Ol. 203,2

345 SE
281 AE
neznámý
a. u. c. 787
Paullus Fabius Persicus (do 30. června) a L. Vitellius (do 30. června)
coss. suff. Q. Marcius Barea Soranus a T. Rustius Nummius Gallus
***********************************************************

Ani na dvacáté výročí své vlády nepřišel Tiberius do Říma. Zato prý po nejméně půl tisíciletí přiletěl do Egypta pták foiníx/fénix. Princeps se zdržoval krátce v Tusculu a a na albském území. Nešel prý do města, aby nemusel poslouchat rozsudky podněcované udavači a nad domnělými Seianovými spolupachateli, neboť procesy s mučením obětí vedl Macro už třetí rok. 
    Mezi oběťmi udavačů byl i Pomponius Labeo, kdysi legát osm let v Moesii v době pannonské revolty. V bezvýchodné situaci, kdy byl obviněn z braní úplatků v provincii, si vzal život a s ním jeho manželka Praxaea. 
    Senátor Mam. Aemilius Scaurus, cos. suff. 21+, neprovedl Tiberiovi nikdy nic, naopak mu šel na ruku, viz rok 22+. Díky svému řečnickému umění byl dokonce Tiberiem spíše obdivován a roku 32 osvobozen od procesu, v němž byl obviňován z přátelství k Seianovi, tedy ze zločinu urážky majestátu. Nesnášel ho však nový Tiberiův silný muž, praefectus praetorio Macro. Své literární nadání Scaurus uložil do tragédie Átreus, ale v postavě krvelačného krále se prý Tiberius viděl a řekl: „Tak z něho udělám Aianta.“ Achajský hrdina před Troiou nalehl na meč a život se svou třetí manželkou si vzal i Aemilius Scaurus; oficiálně byl žalobci obviněn z krvesmilstva s Livillou a z magie. Byl posledním mužem v klanu Aemiliů Scaurů. Tento Scaurus byl po jejím rozvodu s P. Sulpiciem Quiriniem, viz rok 21, ženat s Aemilií Lepidou, s níž se po jejím odsouzení též rozvedl a vzal si Sextii, vdovu po L. Corneliovi Sullovi, cos. 5-.

Velekuriosní postup v zoufalé situaci zvolil následujícího roku Vibulenus Agrippa ze stavu jezdeckého. Byv v senátu obžalován z blíže neznámého hrdelního zločinu, vyndal ze záhybů togy jed (dle jiného zdroje: v prstenu) a spolkl ho. Umírajícího hbitě uchopili liktoři a odvekli do nedaleké věznice na foru zvané po šestém z římských králů Tullianum, kde již mrtvému Agrippovi navlekli oprátku, aby jeho smrt vypadala jako poprava.

Záplavu sebevražd mezi římskou elitou v okamžiku, kdy byli její příslušníci obžalováni pod různými záminkami z "hrdelních zločinů", vysvětluje historik Tacitus věcně. U sebevražd obžalovaných zůstávala v platnosti jejich závěť, zůstaly uchovány dědicům majetky a právo pohřbu. U odsouzenců propadly majetky z části udavačům a těla obětí bylo zakázáno pohřbívat. 

V Helladě a Iónii se objevil mladík, který se vydával za Germanikova syna Drusa a města ho přijímala vlídně. Z obavy, aby ho někdo oficiálně neuznal a aby se nedostal k legiím do Syrie, dal ho Tiberius v Kykladách zatknout a dopravit k sobě. Ve skutečnosti byl prý synem jistého M. Silana: byl to poslední skutek C. Poppaea Sabina, správce v této oblasti, viz rok následující.

V Kománách zemřel po dlouhé vládě Adiatorikův syn Dyteutos (od roku 29 př. n. l., viz tam) a Tiberius připojil chrámový státeček k provincii Galatii.

V Palaistíně zemřel v Iúliadě/Béthsaida, aram. Bejt sajda, hebr. Bet cajda, na severním pobřeží Genezaretského jezera tetrarcha Héródés Filippos, syn Héródův s Kleopatrou Jerúsalémskou, měšťankou zřejmě neurozeného původu. Z otcova dědictví držel od roku 4 př. n. l. úděl tvořený Itúrajou, Gaulánítidou a Tráchónítidou. Manželství se Salomé, svou neteří, zůstalo bezdětné a úděl dal Tiberius připojit k provincii Syrii; srov. žádosti Héróda Agrippy (I.), syna Aristobúlova, viz rok 35. Vyčleněna byla v samostatné království oblast roku 38, viz. Hellénistické město vybudoval a pojmenoval na počest Iulie Livie Augusty, Tiberiovy matky.

V Armenii zemřel po šestnácti letech vlády bezdětný král Artaxiás III., rodným jménem Zénón z Pontu, syn Pýthodoridy Filométór. Na trůnu seděl asijský Hellén od roku 18+, viz. Do nástupnictví se znovu vmísil parthský král Artabános IV. Proti římským zájmům prosadil na trůn svého syna Arsaka (I. Armenského), který však byl po několika měsících zavražděn, viz rok následující.

V Parthii Artabános vládl krutě, povraždil prý většinu mužských členů Arsakova rodu, a postavila se mu silná šlechtická oposice. V jejím čele tajně stáli bohatec Sinnakés a vlivný královský eunúchos Abdos. Když nepřišla na Artabánovu armenskou agresi z Říma žádná reakce, Tiberia zatím války v daleké cizině nezajímaly, pokusil se následujícího roku o Kappadokii. Žádal na Římanech i prostředky, "státní poklad", které zbyly v Syrii a Kilikii po Vonónovi, po svém bývalém nepříteli v boji o trůn (viz roky 8, 10, 12 a 19+). Doma měl však proti sobě už revoltu a povstalci poslali do Říma s žádostí o vyslání nového krále z lidí, které drželi Římané jako parthská rukojmí; viz rok následující.

4. prosince se narodil ve Volaterrách Etrusk A. Persius Flaccus, básník a stoik; zemřel již 24. listopadu 62


***********************************************************
35. n. l. 
Ol. 203,3

346 SE
282 AE
neznámý
a. u. c. 788
C. Cestius Gallus (do 30. června) a M. Servilius Nonianus (do 30. června)
coss. suff. D. Valerius Asiaticus a P. Gabinius Secundus

***********************************************************

Vypukla parthská válka, trvala do roku 36. Tiberius, který náhle dostal chuť na válku v Orientu, splnil žádost parthských velmožů, z nichž část dorazila do Říma osobně, a poslal nespokojencům Fraáta, syna Fraáta IV. (c. 40-45), jehož držel v Římě jako rukojmí, viz předešlý rok. Cestou však pretendent zemřel, nevíme, zda již za Eufrátem na parthském území, a tak Tiberius dal vyslat Tíridáta (III.), jednoho z vnuků Fraáta IV., jméno otce neznáme, viz rok 10-. Na trůn ho měl dosadit Tiberiův legatus Augusti pro praetore L. Vitellius, nový správce provincie Syrie a tím pádem velitel čtyř legií; byl to otec budoucího principa A. Vitellia, o legátově bratrovi P. Vitelliovi viz rok 16+. Artabános IV. mezitím zjistil, kdo v jeho okolí podporuje vzpouru a Abda otrávil a Sinnaka neutralisoval pověřováním povinnostmi.

    Aby svou východní politiku pojistil, napsal Tiberius Mithridátovi Ibérskému, aby vpadl do Armenie a Artabános musel táhnout z Parthie svému synovi Arsakovi na pomoc. Což se i stalo: Arsaka I. otrávili podplacení sloužící a na jeho místo vyslal Artabános dalšího svého syna Oróda s vojskem. Nový král však v létě neustál ibérskou ofensivu vedenou Mithridátovým bratrem, králem Farasmanem I., který obsadil Artaxaty a získal za spojence proti Parthům Albany a Sarmaty/Skythy.

V rozhodující bitvě v Armenii ibérsko-albánsko-sarmatská koalice Parthy porazila, král Farasmanés I. v osobním souboji poranil Oróda na hlavě, Parth prchnul a jeho vojsko bylo zmasakrováno (viz jeho návrat roku 37).

Na pomoc synovi přitáhl s armádou Artabános, ale z obavy před blížícími se legiemi Vitelliovými Armenii vyklidil. Armenie tak připadla Mithridátovi, Mithridátovu synovi, a vládl dva roky, než byl na příkaz Gaiův uvězněn, viz tam. Jeho bratr Farasmanés, původně s bratrem rozhádaní, vládl nadále v Ibérii (od roku 1+ do 58).
    Artabános IV. byl tísněn ze všech stran. V zádech otevřeně proti němu povstal i Sinnakés se svým otcem Abdagaesem a král s osobní gardou prchl do Hyrkánie, kde se prý nějaký čas živil jako lovec mezi Dahy, kde kdysi vyrůstal. 

L. Vitellius dorazil s vojskem k Eufrátu, dal přes něj postavit lodní most a přešel s legiemi symbolicky do Mesopotamie, než se vrátil na římský břeh. Vitelliovi v zádech se bouřil v Drsné Kilikii v Tauru nárůdek Klitů/Kiétů n. Kétů (srov. rok 20- a dále 52+) odmítající platil římské daně a na jejich likvidaci poslal s legií M. Trebellia: následujícího roku je Trebellius pacifikoval, když na ně Archeláovo královské kappadocké vojsko nestačilo. 

V Mesopotamii do římského tábora dorazili prominentní povstalci, mezi nimi Ornospadés, který kdysi jako exulant za pannonské války stál po boku Tiberiově a dostal za to římské občanství. Doma byl posléze Artabánem vzat na milost a svěřena mu satrapie Mesopotamie: pro římsko-parthské vztahy kuriosní situace. Již v této době byli kmenoví náčelníci/fýlarchové, ethnarchové arabských nomádů v Mesopotamii s přízní rozděleni na prořímské a proparthské.

Tíridátés byl vítán v hellénských městech mesopotamských a v Seleukeji na Tigridu, kterou před lety Artabános zbavil démokratie a moc svěřil třisetčlenné radě sestavené podle majetkového censu. Arsakés XXII. Tíridátés III. vrátil v omezeném měřítku moc "lidu" a v Ktésifóntu mu Suréna usadil na hlavu diadéma. Nepospíchal vypravit se do nitra parthské říše a tak Tíridátés vládl nakonec pouze Artabánovu harému a pokladům. 

Moc u dvora získal Abdagaisés a nespokojence vedené satrapy Fraátem a Hierónem přešlo nadšení, otočili a vypravili se za Artabánem, viz rok následující. 

V Římě zasvěcen chrám Božského Augusta, Divus Augustus. Do provozu dán vodovod Aqua Anio nova. Někdy kolem tohoto roku se narodil baskické obci Calagurris/Calahorra v Baskicku M. Fabius Quintilianus, asi první státem placený učitel řečnictví v Římě, autor učebnice používané v podstatě dodnes. Zemřel někdy před rokem 100, snad c. 96.

Vzal si život senátor a Seianův důvěrník, ale také Tiberiův dobrý informátor L. Fulcinius Trio. Na rozloučenou napsal v Římě dopis líčící zvěrstva Macronova, principových propuštěnců. Uškrcen ve vězení byl Sextius Paconianus za to, že psal verše na principa. Přirozenou smrtí, nedotčen Tiberiovým zúčtováním, zemřel homo novus C. Poppaeus Sabinus, konsul roku 9, sloužil až do své smrti jako legát v Moesii a od roku 15 i v Makedonii s Achájí; srov. předcházející rok. Byl otcem Poppaey Sabiny starší, matky stejnojmenné manželky Neronovy s T. Olliem, zahubeným roku 31 v Tiberiadě.

Zřejmě se narodil literát Petronius Arbiter, autor románu Satyrikon. Roku 66 nařídil císař Nero, aby si vzal život, neboť dal na osočení, že se literát podílel na spiknutí proti císaři. Do té doby u císařského dvora fungoval jako arbiter elegantiae a pořádal pro vznešenou společnost nejnáročnější hostiny a zábavy.

Do Říma se vrátil M. Iulius Agrippa alias Héródés Agrippás posílen velkorysou půjčkou od Tiberia Iulia Alexandra z Alexandreie, arabarcha neboli správce daní na obchodní trase mezi alexandrijským přístavem a Rudým mořem (srov. předtím rok 20). Alexandros, nejbohatší mezi hellénisovanými Židy egyptské metropole, si získal důvěru Antonie mladší, matky Germanikovy, Livilly a Claudia, a spravoval její majetek až do vynucené smrti roku 38, viz.

Ode dávna byl milý C. Iuliovi Caesarovi vulgo Caligulovi, srov. rok 4-, a když mu prorokoval vládu, dozvěděl se to Tiberius a Agrippu dal na posledních šest měsíců své vlády zavřít: na svobodu ho propustil princeps Gaius. Tiberius kromě toho dvakrát odmítl jeho žádost, aby Agrippovi přidělil tetrarchii Héróda Filippa, který zemřel roku 34 (a Tiberius území připojil k provincii Syria). Héródés Agrippás byl synem Aristobúlovým (popraven otcem roku 7-) s Bereníkou, vnukem Héróda Velikého.

Alexandrův bratr se jmenoval Filón a byl nejznámějším ideologem a apologetem judaimu v hellénistické Alexandreji. Alexandrův stejnojmenný syn byl správcem Iúdaje v letech 46-48 a praefectem Egypta v letech 68-69: dal svou legii 1. července 69 přísahat na jméno Vespasiánovo a odstartoval tím jeho cestu k principátu. Účastnil se jako legát obléhání Jerúsaléma a odešel s Vespasiánem do Říma, kde jeho stopa mizí; snad jeho poslední funkcí byl praefectus praetorio.

Jeho mladšímu bratrovi Markovi Iuliovi Alexandrovi dal roku 41 král Héródés Agrippás I. z vděku k jeho otci za ženu svou třináctiletou dceru Bereníku. Později byla manželkou svého strýce Héróda Chalkidského, pak Polemóna II. a nakonec se stala milenkou Titovou.

Druhou dcerou Héróda Agrippy I. byla Mariamé, kterou provdal za Iulia Archelás a později byla manželkou Démétria z Alexandreie. Třetí dcera Drusilla byla zasnoubena s Epifanem, synem Antiocha IV. Kommágénského, ale poněvadž se nedal obřezat, ze svatby sešlo. Roku 53 se provdala za Azíze Emessénského, který na židovství sice konvertoval, ale už o dva roky později ho opustila a vzala si, aniž by tím budila v Jerúsalému pohoršení, římského propuštěnce M. Antonia Felika, iúdského procuratora, a měla s ním syna Agrippu. Drusilla s Agrippou zahynuli v Kampánii v srpnu 79 při výbuchu Vesuvu.

 

***********************************************************
36. n. l. 
Ol. 203,4

347 SE
283 AE
Rhoimetalkás ho neóteros (král)
a. u. c. 789
Sex. Papienius Allienus a Q. Plautius (oba do 30. června)
coss. suff. A. Didius Gallus a M. Porcius Cato
***********************************************************

V druhém roce parthské války nalezli nespokojenci s Tíridátem, viz rok předešlý, Artabána v Hyrkánii "obklopeného špínou a živobytí opatřujícího si lukem". V čele vojska najatých Skythů vytáhl tedy na Západ proti Arsakovi XXII. Tíridátovi III., dosazenému loňského roku Římany, viz. Prořímský král nenašel odvahy vzdorovat, Abdagaisés doporučoval stáhnout se z Ktésifóntu a Seleukeje do Mesopotamie pod ochranu řek. Ústup však vypadal jako úprk. Krále opustili Arabové a pak další spojenci a opuštěn velmoži prchl s hrstkou věrných k L. Vitelliovi do Syrie. 

Arsakés XXI. Artabános IV. se opět domohl uznání. Došlo při tom k pozoruhodnému zvratu, jednomu z nejskvělejších okamžiků v římsko-parthských vztazích. V létě se na mostě přes Eufrátés setkal Artabános s L. Vitelliem, poklonil se orlům, uznal římskou dominanci a také římský protektorát nad Armenií drženou Mithridátem Ibérským. Do Říma poslal syna Dáreia se skupinou velmožů (spřátelil se s Gaiem, ale jinak o něm nebude slyšet, třebaže byl učiněn pokus vidět v něm Vologasa I.). Byl tím uznán za panovníka a svým způsobem za vízěze války s Římany, neboť si udržel trůn. Srov. obdobnou situaci Arsaka XVIII. Fraáta V. roku 1-.

Z domu a trůnu Artabána vyhnali ještě jednou a musel se vypořádat s už poslední usurpací, neboť část šlechty prohlásila králem králů jistého Kinnama (žádné mince zachovány, není počítán mezi Arsakovce). Po zprostředkování Izatem Adiabénským, viz zde níže, se Kinnamos osobně vypravil za Artabánem a položil mu korunu na hlavu, kuriosní událost ve světových dějinách, viz dále rok 38.

Za zprostředkování smíru s parthskými šlechtici vyčlenil Artabános z Armenie Mygdonii, Mithridátés nevzdoroval, se střediskem v Nisibi/dř. Antiocheia v Mygdonii, a připojil kraj k Adiabéně. 

 

V Adiabéně asi zemřel král Monobazos zvaný Bazeus, vládnoucí od c. 25+. S manželkou a vlastní sestrou Helenou měli syny Izata a Monobaza II., Izatés II. bar Monobazos se stal jeho nástupcem (zemřel roku 62? n. už 55?). Helené byla kuriosně též manželkou Abgara V. Ukkámy a tím pádem rovněž královnou v Edesse. O údajném vztahu Abagarově k Ježíšovi viz v indexu pod křesťanství.

Monobazos, syn krále Izata I., který seděl na adiabénském trůnu snad od c. roku 15+, syna Izata poslal do Charakény-Mesény (Spasinú Charax) ke dvoru krále Abinergla I. (Abinergaos, Abinergios, Abebbérigos). V metropoli jihomesopotamského státu Spasinú Charax (snad pozdější Basra) ho kupec Ananiás z Adiabény přemluvil k přestupu z pravděpodobně Zarathuštrova kultu k júdaismu. Izatés si vzal Abinergalovu dceru Symachó/Samachós, kterou Ananiás získal již před ním pro svou víru a stejně tak se ještě před Monobazovou smrtí stala židovkou Helené. Izatés se přes přemlouvání matčino i Ananiovo dal i obřezat.

Když roku 45, viz tam, (opět) zprostředkovával mír mezi parthským králem králů a šlechtickými povstalci, povstali v Adiabéně proti Izatovi všichni, kteří nepřáli šíření júdaismu a za protikrále vybrali Abiu, arabského velmože. Válku však Izatés vyhrál a Abia si vzal život.

Izatés II. se před smrtí roku 55? rozkmotřil s parthským panovníkem Vologaisem I. K válce nedošlo, neboť Arsakovec likvidoval v Hyrkánii povstání a Izatés II. zemřel dříve, než se Vologaisés mohl s ním pustit do války; nástupce Monobazos II. asi vrátil Mygdonii, uznal c. 55 svůj tribut a bylo po válce.

Izatés II. měl údajně 24 synů a tolikéž dcer. Helena, která pomáhala Židům v Palaistíně v době hladu, zemřela ve zhruba stejné době jako její syn, c. 60. Jeho bratr a nástupce Monobazos II. bar Monobazos poslal obě těla k pohřbení do Jerúsaléma. Sám též konvertoval, obdarovával Jahweho chrám a podpořil parthskou a židovskou válku proti Římanům; vedle něho, Heleny a Izata zanechala okrasnou stavbu v Jerúsalému i blíže neznámá jejich příbuzná Grapté. Kdy Monobazos II. zemřel, známo není, viz rok 61, v armenské válce Římanů za Nerona byl však parthským spojencem.

 

V Jerusalému obvinila židovská nejvyšší rada/synedrion-sanhedrin prvního vůdce křesťanské jerúsalémské obce Stefana, že pobuřuje proti svatému místu a zákonům. Biskup Stefanos, který pravděpodobně patřil mezi hellénisované Židy nebo ani nebyl rodem Žid, v duchu svého mistra vyzval ke zboření chrámu jako místa bezbožného kultu srovnatelného s uctíváním zlatého telete. Sanhedrin ho odsoudil na smrt za rouhání a za městem byl ukamenován. Stefanos se stal prvním křesťanským mučedníkem. Následoval pogrom na členy nové sekty vyznavačů Ježíšových a vraždu Stefanovu a jeho souvěrců tehdy schvaloval Saul z Tarsu, který byl ukamenování i pronásledování svědkem, pozdější křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel. Stefanovým nástupcem v biskupství se stal Ježíšův vlastní bratr Ja'akov, řec. Iakóbos, č. Jakub Spravedlivý, který se neholil, nekoupal, nestříhal vlasy, maso nejedl a z modlení měl prý kolena jako velbloud. Zahuben byl roku 62.

Jerúsalémské události bylo první hromadnou persekucí křesťanů, tehdy ještě jako židovské sekty. O první říšské persekuci, protivenství, viz rok 49 a viz další 64, 90, 95, 111, 177, 202, 249, 257 a 303. 

Praefectus Iudeae Pontius Pilatus (v úřadu od roku 26) byl syrským místodržitelem L. Vitelliem obviněn ze špatné správy země a poslán do Říma k císaři. Praefekt byl obviněn Samarskými, že dal rozkaz k masakrování mírumilovných poutníků. Jistý jejich souvěrce tvrdil, že ví o jeskyni, kde jsou od babylónského exodu ukryty sakrální předměty Mojžíšovy, též archa úmluvy. Poutníci směřující k hoře Garizim byli z části ozbrojeni a Pontius Pilatus dal 15. června 36 vojákům rozkaz shromáždění rozehnat. Mnoho lidí tehdy zemřelo. Dalších dvanáct let byl v Iúdaji klid, viz rok 48.

Nástupcem Pilatovým jmenoval Vitellius svého přítele Marcella, který byl již na jaře následujícího roku vystřídán novým císařem Marullem (v úřadu do koncem Caligulovy vlády). Vitellius sesadil i velekněze Jahweho kultu jménem Qaifa, řec. Kaiafás/Kaifás (v úřadu 18-36).

Narodil se Jósef, syn Matitjahův/Jósef ben Matitjahu, pozdější T. Flavius Iosephus, řec. Iósépos Flávios (zemřel asi roku 94), kněz, protiřímský povstalec, literát a apologetický historik, od roku 67 římský zajatec z povstání, jemuž se říká židovská válka. Jako přítel císařské rodiny Flaviů získal římské občanství.

 

V Římě nebo na Capreae zemřel Tiberiův dlouholetý poradce, věstec, filosof a astrolog Ti. Claudius Thrasyllos z Alexandreie nebo možná z Mendy (?). Tiberia poznal někdy v letech 6 př. n. l. až 2 n. l., kdy se zdržoval na Rhodu, aby se klidil Augustovi a jeho okolí z očí. 

Pravděpodobně t r. dal Tiberius bez známé příčiny popravit vyhnaného armenského krále z let asi 10/11-12 Tigrána IV. (c. 50), viz rok 1-. Byl synem Alexandra Židovského s Glafyrou Kappadockou, tedy vnuk Héróda Velikého a Archeláa. Po Héródově smrti roku 4- žil u matky v Kappadokii, kde se též zřekl židovství. Po vyhnání z Armenie (jeho nástupcem na trůnu se stal Arsakovec Vonónés I., předchůdcem Artavazdés III.) žil historií zapomenut v Římě. 

    Po Tiberiově boku vydržel nezvykle dlouho a vlastně byl svým vlivem druhým mužem v říši. Tradice tvrdí, že svou smrt předpověděl na hodinu přesně. Řadu mužů, kteří po křivých udáních a výsleších služebnictva Macrónovými lidmi propadli hrdlem, přežili díky Thrasyllovi: namluvil Tiberiovi, že bude žít ještě deset let. 
    Thrasyllovým synem byl alexandrijský a římský občan Ti. Claudius Balbillus, učenec, astrolog a ředitel knihovny, který předpověděl Neronovi vládu a roku 55 jím byl jmenován praefectem Aegypti. Jeho jediný potomek, dcera Claudia Capitolina, si vzala kommágénského dynastu a syna Antiocha IV. C. Iulia Antiocha Epifana, který vládl v římském protektorátu v letech 38 až 74. Jeho synem byl C. Iulius Antiochos Epifanés Filoppapos, římský senátor s královským titulem, také athénský archón a arválský bratr, roku 109 za Trajána dokonce jeden z coss. suff.
    Filopappova sestra Iulia Balbilla vyrůstala v Římě a proslula jako dvorní básnířka císaře Hadriána. Její epigrammy jsou vyryty na Memnónových kolossech v Egyptě, kam Hadriána doprovázela a datovány 20. a 21. listopadem roku 130. O případné vnučce Thrasyllově Ennii Thrasylle viz rok 32 a 38.

 

Tiber v Římě se opět rozlil tak, že část Říma byla přístupna jen v loďkách. Naopak okolí Cirku a Aventinus byly zachváceny ničivým požárem. Tiberius přispěl na odstranění škod na palácích a činžácích částkou sto milionů séstertiů: Město muselo být velmi poničeno a lidé hodně postiženi, za své vlády totiž výdaji na stavební činnost šetřil a kromě Augustova chrámu a jeviště Pompeiova divadla nezapočal žádnou veřejnou stavbu.

 

***********************************************************

37. n. l. 
Ol. 204, 1
Sarápión z Alexandreie
348 SE
284 AE
Polykritos
a. u. c. 790
Cn. Acceronius Proculus a C. Petronius Pontius Nigrinus (oba do 30. června)
coss. suff. C. Caesar Augustus Germanicus I a Ti. Claudius Nero Germanicus I (oba do 31. 8.)
coss. suff. A. Caecina Paetus a C. Caninius Rebilus
***********************************************************

Na olympských hrách zvítězil Níkostratos z Aig jako sedmý po Hérákleovi v zápasu a pankratiu zároveň, stal se tedy osmým a posledním paradoxoníkem. Élidští pak totiž rozhodli, že titul a vínek už nebudou dále udělovat, i kdyby si ho někdo další zasloužil.

 

Nemocného imperátora Tiberia (78 roků, 4 měsíce a devět dnů) zavraždil 16. března jeho prasynovec C. Iulius Caesar zvaný od dětství Caligula (24), nejmladší ze synů Germanika Caesara a Agrippiny starší (oba zavražděni Tiberiovými pletichy). Vážený lékař Chariklés při návštěvě u Tiberia zjistil vážnost situace a sdělil Macronovi, že principovi zbývají pouhé dva dny. Praefectus praetorio rozeslal po provinciích a legiích posly a onoho dne skutečně Tiberius omdlel. Když už byl C. Caesar nachystaný převzít vládu, Tiberius se probral: tehdy ho Macro udusil. 

Tiberius měl pro Caligulu slabost a mladík se mu odvděčil tím, že ho chorobného ve spolupráci s praefectem praetorio Q. Naeviem Sutoriem Macronem v Misenu v ložnici villy kdysi patřící L. Liciniovi Lucullovi udusil polštařem a dekami, jak se traduje, neboť měl obavy, že by se stařec uzdravil a mohl se mstít: Tiberius měl Gaia prokouknutého a mladík, jemuž císař vyvraždil rodinu, věděl o věštbě Thrasyllově. 

Macro, téměř šedesátník, působil na nového císaře otcovsky, zároveň mu ale v posledních měsících Tiberiova života dohazoval svou manželku Enniu Naevii/Thrasyllu, snad aby ho co nejpevněji k sobě upoutal. Byl to chybný kalkul a o konci Macronově a jeho manželky Ennie Naevie/Thrasylly, snad vnučky Thrasyllově, viz rok následující. Macronova krvavá mašinerie fungovala do posledních Tiberiových dnů, velmi pravděpodobně zcela bez principova zájmu.

Senát odmítl Tiberiovi přiznat božské pocty, ulice se domáhala hození jeho těla do Tibery, jak se praktikovalo u zločinců ("S Tiberiem do Tiberu"). Historiografie zachovaná pohlíží na Tiberia velmi přísně. Ve srovnání s řadou pozdějších vládců Tiberiův obraz až tak negativně nevypadá. Augustova autorita a zaběhlá byrokracie nového systému dovolovaly Tiberiovi vládnout-nevládnout a k destrukci režimu žádným způsobem nedošlo. Za drahotu císař nemohl, to byla záležitost dovozců potravin, nájemců daní a cel či jejich společností. Při neúrodě nebo váznutí námorní dopravy Tiberius vypomáhal ze svého. V Itálii nevlastnil mnoho pozemků ano otroků a administrativu císařského majetku řídilo jen několik málo propuštěnců. Měl odpor k senátorskému stavu a klasickým elitám obecně, což snad bylo dědictvím jeho claudijské krve. Konservativec a spořivý státník, který držel i armádu zkrátka, nebyl ničím jiným, než pokračovatelem vlády svého adoptivního otce. Byl urostlé postavy a pevného zdraví, život prožil bez lékařů. 

Po Tiberiovi, který řídil úspěšná tažení armád, přišlo čtyřletí Říma v čele s mladým mužem, který byl první panovnickou hrůznou karikaturou a tragickou skutečností pro říši, která po germánských porážkách už neměla sílu územně růst. 
    Tiberius, který vládl 22 let, sedm měsíců a sedm dnů, určil v dědictví rovným dílem Caligulu a Tiberia Gemella za společné své dědice. Zprvu Gemella nový císař adoptoval, ale už následujícího roku ho dal zavraždit.

C. Caesar Augustus Germanicus vulgo Caligula, "Botička" (narozen 31. srpna 12+), nastoupil konsulát suff. se svým strýcem Claudiem, který dosud patřil mezi jezdce a teď se stal zároveň senátorem i konsulem; bylo mu 46 a byl jeho první a jediný veřejný úřad před tím, než byl pozdvižen k principátu. 

Caligulovi bylo 24, pět měsíců a čtyři dny. Do Říma dorazil za všeobecného veselí 28. března a užíval zprvu vysoké popularity. Senátorům slíbil, že bude vládnout ve shodě s nimi, propustil „politické“ vězně, veřejně zničil Tiberiův archiv a nakázal, aby se sáturnálie držely pět dnů (třídenní je udělal Augustus, původně za republiky jednodenní svátek). 
    Rozdal po dvou tisících HS praetoriánům (první "donativum" císařského Říma), pět set vojákům městských kohort, hasičům a vojákům v pevnostech, ostatním po třech stech, a lidu: z dědictví rozdal 45 milionů HS a k tomu každému občanu po 250 séstertiích za svou togu virilis v roce 31 (se šedesáti HS úroku). Podarovával pak herce, gladiátory, provincie, kupoval za obrovské částky koně a po dvou letech byla císařská pokladna prázdná. Po Tiberiovi v ní byly 2,3 miliardy sésterciů, podle jiné zprávy dokonce 3,3 miliardy.
    Senátorům nasliboval, že bude s nimi vládnout ve shodě. Dlouho nepřijímal žádné tituly, až po dvou letech přijal najednou všechny, které kdy Augustus měl, dokonce i ty, které odmítl Tiberius – s výjimkou Otce vlasti. Zastavil obviňování za urážku majestátu, ale jen na čas. Pomstil se na udavačích z Tiberiovy éry a především všech, kteří ublížili jeho rodičům a sourozencům; tvářil se, že spálil korrespondenci, ale to byly jen kopie...
    Babičce dal jméno Augusta, učinil ji velekněžkou Augustova kultu a nadekretoval jí práva kněžek Vestiných. Svým sestrám dal rovněž privilegia vestálek. Osobně se vypravil, aby sesbíral ostatky své matky a bratrů a pochoval je v Augustově hrobce. Na počest svého otce přebudoval Antiocheiu ad Taurum v římskou kolonii Germanicii, řec. Germanikeia, sídelní město Marqasi dávného knížectví Gurgumu, viz (dn. Kahramanmaraş/Maraş).
    Zatímco Gaiovi předchůdci drželi otěže vlády osobně pevně v rukách a věděli, co páchají jejich lidé, mladý vládce nechal své oblíbence často nerušeně řádit. Obklopil se lidmi od divadla, arény a dostihů, s tragickým hercem Appelem po boku se dokonce objevoval na veřejnosti: to bylo do té doby neslýchané, neboť herectví nepatřilo mezi společensky zavedený status. Rád se ukazoval jako řidič koňského spřežení, gladiátor, tragický herec, pantomím, dokonce tancoval před senátory na jejich zasedání.

Staří se obvykle domnívali, že Gaius byl šílený, popřípadě zvlčilý mocí. Rozhodně patří mezi nejmizernější imperatory s ještě horší pověstí. S veřejnou správou ani s armádním velením neměl žádné zkušenosti: roku 33 byl honorárním quaestorem (bylo mu tehdy 21).

Caligula byl čtyřikrát ženat. Roku 33 se oženil s Iunii Claudillou, dcerou senátora M. Iunia Silana, cos. suff. roku 15+. Tchána nesnášel, až ho roku 38 dohnal k sebevraždě břitvou. 

    Jeho dceru záhy zapudil a oženil se s Cornelií (Livií) Orestillou, kterou poznal na zásnubní hostině, když si brala C. Calpurnia Pisona, protineronovského spiklence z roku 65. Po dvou měsících oba vyhnal z Říma, neboť se prý „nedovoleně“ manželé stýkali. 
    Třetí manželkou byla roku 38 vnučka M. Lollia Paulina, cos. roku 21 př. n. l., Lollia Paulina, rovněž v daném okamžiku provdaná. Od jejího manžela P. Memmia Regula, který v letech 35 až 44 spravoval Moesii, Makedonii a Acháju (od roku 48 Asii), ji dal povolat do Říma, neboť slyšel o její kráse. Memmius, homo novus, spolehlivě správcoval za Gaia, Claudia i Nerona, měl tehdy štěstí, neboť jedním z posledních šílených nápadů Gaiových byl příkaz dopravit z Olympie Diovu sochu do Říma, což se také stalo, ale dříve než rozebrané dílo sestavili, byl zavražděn.
    Také spolu nebyli dlouho. Bezdětná Lollia Paulina se mohla stát Claudiovou manželkou, ale roku 48 se kulhavý císař osudově rozhodl pro Agrippinu mladší. Ta pak nechtěnou sokyni obvinila z černé magie, Lollia přišla o majetek, exulována a roku 49 donucena k sebevraždě.
    Poslední Caligulovou manželkou byla od roku 39 starší od něho Milonia Caesonia, matka tří dcer, žena prý rozhazovačná a zlomyslná. Gaius ji miloval, nadšeně ji ukazoval nahou přátelům a měl s ní dceru Drusillu, která se narodila měsíc po svatbě. Obě byly zavražděny při atentátu 24. ledna 41. Kromě ní žil v incestu se svými sestrami a z nich především s Drusillou (viz rok následující) a s kurtisánou jménem Pyrallis.

Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gaia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě (templum divi Augusti et divae Augustae), k čemuž se Tiberius nedostal, nebo dostat nechtěl. Při hrách v cirku na Gaiovo narozeniny 31. srpna bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.
    Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na lavici. Pokud o divadelním představení bylo příliš horko, šlo se do diribitoria vybaveného za tím účelem lavicemi.
    Tohoto roku byli Gaiem sáturnálie prodlouženy na pět dnů (Augustus z jednodenního svátku udělal třídenní), viz k tomu v přílohách Bohové a jejich svátky. Vymírající jezdecký stav dával rozšiřovat novými členy podle majetku i z oblastí mimoitalských.

Ještě v průběhu roku 37 velmi činorodý Gaius, který nikdy nevynikal pevným zdravím, onemocněl. Konaly se obvyklé státní obřady za uzdravení a někteří z devotních občanů zašli až moc daleko; anebo vypočítavě očekávali odměnu. P. Afranius Potitus z rodu plebejského (srov. osud jeho pravděpodobného republikánského proticaesarovského předka L. Afrania, cos. roku 60 př. n. l., popraveného roku 46) odpřisáhl, že za Gaiovo uzdravení dá svůj život. Jistý jezdec Atanius Secundus se zaslíbil gladiátorskému boji v aréně, aby se imperátorovi ulehčilo. 
    Gaius si pak opravdu vzal, co slibovali, neboť z nich nechtěl udělat křivopřísežníky: Afranius musel zemřít a Atanius musel do arény, ale nevíme, zda setkání s některým z profesionálů tam přežil.

Ti. Claudius Nero Germanicus známý jako Claudius, imperátor v letech 41-54, Gaiův strýc a nástupce, se ve svých 46 letech stal zároveň senátorem (byl předtím stavu jezdeckého) a konsulem. Všeobecně byl pokládán za pošetilce a člověka mdlého rozumu. Jedna z veletragických postav iulsko-claudijské dynastie Tiberius Iulius Caesar Nero vulgo Tiberius Gemellus, imperátorův vnuk a formálně spoluvládce, dostal v době Gaiovy nemoci mužskou togu (namísto ve čtrnácti až v osmnácti) a s ní titul princeps iuventutis, předák mládeže. Gaius ho pak formálně adoptoval, ale měl za to, že Gemellus chce využít jeho choroby (o jako šlo, nevíme) a zmocnit se vlády, viz rok následující.

Nový císař zrušil římskou správu nad Kommágénou a obnovil království pod Antiochem IV., svým přítelem. Provincie trvala od roku 17 po celou dobu Tiberiovy vlády. Viz dále rok 38, 41 a 74.

Zřejmě již t. r. vydal Gaius rozkaz uvěznit armenského krále Mithridáta, na trůnu od roku 35, bratra Farasmana I. Ibérského. Důvody nejsou známy ani ty, které vedly k druhé inthronisaci vyhnaného Oróda I., syna Artabána IV., který byl prohlášen králem Armenů roku 35. Oródova druhá vláda skončila s Caligulovou érou roku 41, viz tam.

V Palaistíně chystal správce Syrie L. Vitellius válku proti nabatajskému králi Aretovi IV. Filopatris, kraloval od roku 9-, který ve sporu o čest vlastní dcery ohrožoval římského klienta, tetrarchu Héróda Antipu, viz rok 30.  Vitellius byl o velikonocích, peasach/pascha, osobně v Jerúsalému s Antipou, ale k výpravě nedošlo: jednak měl Vitellius obavy, aby židovský tetrarcha příliš nezesílil, jadnak dorazila zpráva, že Tiberius zemřel a že novým císařem je Gaius a tím pádem staré rozkazy ztratily platnost. 

Předtím jmenoval namísto velekněze Qaify jeho švagra Iónathana a vrátil Jahweho chrámu sakrální oděvy, které byly po smrti Héróda Velikého v římských rukách (práce procuratora Sabina roku 4-?). Odpustil k tomu městu daň z prodeje ovoce. Jeho posledním rozhodnutím v Iúdaji bylo, že vyměnil Iónathana za jeho bratra Theofila (oba synové velekněze z let 6-15 Hanny). 

Gaius obnovil pro Héródova vnuka Iulia Agrippu (I.), svého přítele vězněného půl roku Tiberiem na konci jeho vlády, viz rok 35, samostatnou tetrarchii Héróda Filippa, který zemřel roku 34, kdy Tiberius jeho doménu připojil k provincii Syrii. Agrippův vozka Eutychos udal totiž svého pána, že s Gaiem rozprávěli o smrti Tiberiově. Agrippás se dostal do Palaistíny až roku 38.

Roku 39 Agrippovo území rozšířil o tetrarchii Héróda Antipatra alias Antipy, viz tam. Později však Caligula přišel s nápadem umístit v Jahweho chrámu svou sochu. Nebezpečí povstání zažehnal král a syrský správce P. Petronius (zemřel přirozenou smrtí roku 46), Vitelliův nástupce, zdržovací taktikou; srov. rok 41. Posledním praefectem Iudaeae byl od roku 37 do koncem Gaiovy vlády blíže neznámý Marullus.

L. Vitellius dělal pak v Římě karieru a muž, jemuž se poklonil parthský král, proslul v historii spíše jako podlézavý dvorský element. Při návratu do Města byl první, který theatrálně zbožnil Caligulu a podporoval jeho božský kult zaživa. Gaius ho totiž chtěl roku 39 zahubit a vítěz nad Parthy se mu vrhl k nohám a s pláčem mu vyjevil, že ho vidí jako boha a když zemře, nebude moci božského Caesara uctívat. Gaiovi se to hodně zalíbilo a udělal z Vitellia svého přítele. 

Získal si též důvěru Claudiovu, který mu roku 47 povolil potřetí konsulát, což se stalo mimo panovníkovu rodinu poprvé od časů Agrippových. Když byl Claudius roku 43 na tažení v Británii, zanechal Vitellia v Římě jako svého zástupce. V letech 48 a 49 s císařem zastával censuru. Přitom u sebe neustále nosil slinu své milenky v medu a směs olizoval. Zbožňoval Messalinu, pomáhal jí se zouváním a nosil s sebou její botku, kterou veřejně líbal. Adoroval posléze Agrippinu, Neronovu matku a sošky propuštěnců Narcissa a Pallanta měl mezi domácími bůžky.

V senátu řečnil na podporu Claudiova sňatku s Agrippinou, strýce s neteří, což bylo pokládáno za incest (zrušeno až roku 342). Zemřel pravděpodobně po roce 50 a senát mu věnoval sochu s nápisem konstatujícím, že byl "neochvějné oddanosti vůči principovi".

Několik dnů před Tiberiovou smrtí, tedy v březnu, postihlo zemětřesení ostrov Capreae a zničilo jeho maják: v historii už nikdy nebude mít ten význam, který měl za Augusta a hlavně Tiberia. Po jeho smrti 9. dubna poškodilo zemětřesení Antiocheiu a Apollónův háj Dafné; o opravy se staral Gaius.

15. prosince t. r. se udála další pohroma, když Cn. Domitiovi Ahenobarbovi a Agrippině, pravnučce Augustově, se narodil syn Lucius, budoucí císař Nero. Otec zemřel roku 40.

Dcerou konsula t. r. Cn. Acerronia Procula byla Acerronia Polla, důvěrnice Neronovy matky Agrippiny ml., kterou omylem při atentátu v Neápolském zálivu v březnu roku 59 utloukli námořníci ve vodě k smrti, viz tam.

 

V Antiocheji založili křesťanští věrozvěstové Pavel s Petrem obec svých příznivců. Prvním jejím patriarchou byl Petros. Ačkoli až od roku 512 získala jedna z větví antiošských křesťanů jméno Syrské orthodoxní církve, pokládá rok 37 za datum založení svého patriarchátu. Sídlem syrské církve bylo do roku 1925, kdy byl patriarcha kemalistickým Tureckem vykázán do Syrie. Podle Iakoba Barádaje, Ja'aqob Bar-Addaj, bývá církev označována za jakobskou, jakobity, arab. jaqúbiján.