***********************************************************

38. n. l.
Ol. 204,2

349 SE
285 AE
Zénón
a. u. c. 791
M. Aquila Iulianus a P. Nonius Asprenas (oba do 30. června)
coss. suff. Ser. Asinius Celer a Sex. Nonius Quintilianus

***********************************************************

V Parthii zemřel po roce klidu, viz, král Arsaké XXI. Artabános IV. (vládl od roku asi 10+; k jeho číslování viz Artabána II. roku 124- a Artabána III. roku 88-). Jeho dlouhá vláda byla plná vzpour chronicky nespokojených šlechticů, na čas se musel ukrývat mezi Skythy jako prostý lovec, viz rok 36.

Za nástupce však šlechta nepřijala Gotarza (II.), neboť se obávala jeho údajné nezřízenosti, poněvadž se chystal zavraždit svého bratra Artabána s chotí a společným synem. Spiklenci povolali Gotarzova dalšího bratra vládnoucího nám neznámé části parthského východu jako údělný dynasta, který překvapivě rychle přitáhl z východu říše a bratra zbavil nadějí na klidnou vládu: Arsakés XXIII. Vardánés I. se na trůnu udržel do roku 47, než byl bratrem zavražděn, viz. Z velkých hellénských měst Vardánovi vzdorovala Seleukeia na Tigridu a Arsakovec ji oblehl. Metropole hellénistického Východu se vzdala teprve po sedmi letech, viz rok 45. O celé této době nevíme nic, jako ostatně o celých dějinách hellénistické Mesopotamie: někdy ke konci Artabánovy vlády, snad roku 35, pobili Seleučané údajně na padesát tisíc Židů, viz rok 15+.

Gotarzés II., který snad nějakou dobu po otcově smrti vládl, než dorazil bratr, prchl jako kdysi jeho otec k Dahům ke Kaspiku. Nároků na ktésifóntský trůn se nevzdal a nasadil si tiáru jako Arsakés XXIV. Gotarzés II. S pomocí Dahů/řec. Daai z Dahistánu a jižně od nich obyvatel Hyrkánie/pers. Verkána, "země vlků", se dal s bratrem do války a Vardánés proti němu vytáhl na východ do Baktrie. O válce jako vůbec o parthských dějinách této doby není mnoho známo, viz dále rok 45.

 

O obnově nezávislosti Kommágény viz rok 41.

 

10. června zemřela přirozenou smrtí Drusilla (narozena roku 16+), krátce manželka M. Aemilia Lepida (viz rok následující), sestra a milenka císaře Gaia: dostalo se jí božských poct, jaké předtím připadly Livii Augustě a jinak jen mužům, její a Tiberiovy narozeniny se slavily stejným způsobem jako Augustovy. Gaius jí dal dokonce ustavit kolegium kněží a kněžek s hrami podobnými megalensiím a velkou hostinou pro stavy. Jako božská bytost dostala Drusilla kultovní jméno Pantheá a Gaius nařídil, aby pod tímto jménem byla uctívána po celé říši a přísahaly na ni ženy (Claudius později změnil jejich přísahu na jméni Livie Augusty, své báby. Následujícího roku za dvoudenních her přivezl její sochu do Cirku na voze taženém slony, viz tam.
    Jistý Livius Geminius, údajně senátor, přísahal, že ji spatřil stoupat k nebi a dostal za to od Gaia milion sésterciů (srov. podobný příběh při smrti Augustově roku 14 o daru Liviině).

    O Gaiových manželkách viz rok 37.

 

Princeps Gaius se zbavil praefecta praetorio a pomocníka při vraždě Tiberiově Q. Naevia Corda Sutoria Macrona (59; v úřadu od roku 31, viz tam). Stanovil ho praefectem Aegypti, ale pak před naloděním v Ostii ho obvinil z kuplířství (Caligula spával s jeho ženou) a donutil vzít si život společně s manželkou Ennií Thrasyllou, srov. roky 32 a 36. Nástupci ve funkci se stali M. Arrecinus Clemens (v lednu 41 jeden z atentátníků; jeho syn bude ve stejné funkci roku 70) a L. Arruntius Stella.

 

Gaius se už nepřetvařoval, jak to dělal několik měsíců po Tiberiově smrti, a svůj odpor k "poddaným" dával neodkrytě najevo („kdyby tak lid měl jen jeden krk“). Bábu Antonii varoval: "Pamatuj si, že smím všechno a vůči všem." Na hostině v přítomnosti obou úřadujících konsulů se nahlas smál své představě, že by stačil pokyn a oba přijdou o hlavu; říkal to i své manželce Caesonii, když ji líbal. Vyvolával umělý hlad, aby se Římané postili, dával odkrývat v amfiteátru plachtu, aby na diváky pražilo slunce. Diváky, kteří se v cirku zabírali místa už v noci před hrami, dal surově vyhnat a několik desítek lidí se ve zmatku ušlapalo.  

Řada senátorů a jezdců byla z jeho návodu zahubena, neboť na ně udavači našli prohřešky ještě z Tiberiovy éry, mnoho významných mužů zahynulo v aréně na přání principovo jako gladiátoři, 26 jich bylo. V nemilost upadl každý, kdo v divadlech a amfiteátru neprokazoval dostatek nadšení (nikdo netušil, kdy se Gaius objeví a celodenní čekání unavovalo...). Gaius totiž obnovil zákon o urážce majestátu.

Třebaže všechny prameny dokladují Gaiovu zhovadilost, o rozsahu jeho řádění se nevíme nic. Procesy dopadaly na elity, sám "lid" se jeho nápady obyčejně bavil. Prostému obyvateli říše prošlo i to, co by si senátor nebo vlivný jezdec dovolit nemohl ani ve snu. Šílený Gaius se převlékal do podob mnoha bohů a tvrdil, že s nimi rozmlouvá, s Lunou chtěl spát (nedostal se k tomu). Údajně Caesonie mu dala vypít jakýsi nápoj lásky, aby si ho udržela, po němž zešílel. 

L. Vitellia, viz rok 37, se jednou Caligula zeptal, zda ho vidí povídat si s Lunou/Selénou. Válečnými a diplomatickými vavříny ověnčený chytrák mu na to moudře odtušil: "Jen bohové, pane, se mohou navzájem vidět." Proletáři měli ovšem vyjadřovací svobodu. Když si takhle jednou hrál na Iova, viděl ho jistý Kelt a smál se. Princeps se tázal, komu že je podobný: "Velkému cvokovi/paraléréma!" dostal odpověď. Nestalo se pak vůbec nic: dotyčný byl "od fochu" ševcem a žádný urozený svobodný Říman, či ten, který si myslí, že je svobodný, by se neživil prací, natož prací pro někoho. Jindy však dával lidi popravovat i po neshodách na filisofická themata, viz případ Iulia Cana v indexu s. v. hry.  
    Mladý princeps se sápal po penězích, vnucoval se do dědictví starců: stačil už totiž promrhat veškeré dědictví po Tiberiovi činící 2,3 až 3,3 miliard séstertiů. Obnovil zločin urážky majestátu a udavačský průmysl rozbujelý v Tiberiově době. Prodával v předražených aukcích předměty z císařského majetku, prodával gladiátory za přemrštěné ceny, třebaže nejprve zrušil jednoprocentní daň nyní ukládal nové daně, také nosičům ve výši osminy denního výdělku, prostitutkám ve výši ceny jedné soulože denně (také zřídil bordell přímo na Palatiu) a daň ze soulože se údajně týkala rovněž lidí sezdaných.

Po nástupu do vlády publikoval stavy účtů veřejných fondů, které za Tiberiovy nepřítomnosti v Římě publikovány nebyly. I v tom otočil. Když se lidé domáhali, aby ústní forma nových zařízení byla publikována, dal je vytesat těžce čitelným malým písmem a umístit na špatně přístupné místo, takže je nebylo možné opsat.

Byl závistivý a mstivý. Měl vysokou obtloustlou postavu, bledý a ve svém věku byl téměř plešatý. Však také vlasaté mladíky, móda tehdejší doby, pokud je natrefil, dával vyholovat. Byl bojácný, ale ukazoval se se štítem Alexandra Velikého; alespoň to tvrdil. Z vlastních vojáků ale měl výstředně se oblékající princeps strach. Nejlépe se cítil ve společnosti herců, gladiátorů a jezdců. Byl vášnivým fandou klubu "zelených", jimž se pro barvu říkalo Strana pórku. Ještě ve druhém století se místo, kde se projížděl se spřežením, nazývalo v Římě GaianumJedl u zelených v klubu, jejich jezdci Eutychovi věnoval dva mililony séstertiů. Pověstná je zkazka o oblíbeném koni Incitatovi, "Rychlíkovi", jemuž zařídil dům se služebnictvem a hodlal ho učinit konsulem (dříve však byl zavražděn; srov. podobný vztah L. Vera ke koni ze stáje zelených Volucrovi, rok 162).

 

V Alexandreji propukly rozsáhlé nepokoje mezi Hellény a Židy obývajícími jednu z pěti městských částí. Praefectus Aegypti A. Avillius Flaccus, snad ve shodě s vůlí Gaiovou, nařídil Židům umístit do synagog principovu sochu a když s toho povstaly nepokoje, prohlásil Židy v hellénském městě za cizince (občanské právo měli zjevně jen někteří z nich, výsadu chráněné menšiny všichni). Cestou z Říma se ve městě stavěl nový židovský král Héródés Agrippa I. a stal se předmětem posměchu hellénské a italské populace. Vedlo to ke krvavým pouličním bitkám se čtyřmi sty vypálenými domy, praefect dal zmrskat představitele židovské obce. 

Vztahy menšinových monotheistických Židů k Hellénům nebyly nikdy dobré, srov. například éru Ptolemaia VIII. Fyskóna. Přesto je pozoruhodné, že židovští intelektuálové se zcela přiklonili na stranu řečtiny namísto latiny, skládali i pro Římany apologetické spisy v řečtině, i židovské náhrobní nápisy v Římě byly řecké. Na okraj společnosti se Jahweho přívrženci dostali až se šířením dalšího z monotheistických kultů, křesťanství.

Avillius Flaccus byl císařem zbaven úřadu. V Alexandreji úřadoval starý přítel Tiberiův od roku 32. Předtím byl na Tiberiově straně zapleten do procesu s Agrippinou st., matkou Caligulovou, a ve shodě s Tiberiem a jeho praefectem praetorio Macronem podporoval vládu Tiberia Gemella, Gaiovu oběť. Začátkem zimy t. r. dal Avillia Gaius v Alexandreji zatknout, v Římě soudit a odsoudit ke ztrátě majetku a k vyhnanství. Dopraven na Andros byl následujícího roku na principův rozkaz zabit. Viz dále rok následující a rok 44.

 

V Bosporském království zemřel Tiberios Iúlios Aspúrgos Filorhómáios (vládl od roku 8-). S thráckou manželkou jménem Gépaipyris, dcerou Kotya VIII. Sapajského s Antónií Tryfainou, dcerou Pýthodóridy, měli syny Tiberia Iúlia Mithridáta III. Filogermanika Filopatris a Tiberia Iúlia Kotya I. Filokaisara Filorhómáia Euseba. Aspúrgova nástupce Mithridáta sesadil z neznámého důvodu princeps Claudius roku 45, viz tam, a posadil na bosporský trůn jeho mladšího bratra Kotya I. (kraloval do roku 63). Když se Mithridátés pokusil o návrat k moci a bojovat i s římskou posádkou v Pantikapaiu, byl roku 49 jat a dopraven do Říma. Claudius se nad ním slitoval a nepředal ho katovi. Bezdětný a svobodný Mithridátés zemřel roku 68 a nic dalšího o jeho životě známo není.  

 

Na Římském foru uspořádal Gaius ceremoniální podívanou, v níž rozdával klientelská království za mořem. Polemón II. získal po smrti matky a své spoluvládkyně Pýthodoridy Filométór, viz rok 35-, zpět rodové království Pontos. Syn Antónie Tryfainy a vnuk Pýthodóridin Kotys IX. (I.) byl dosazen za krále Menší Armenie (viz dále rok 41), Rhoimétalkés dostal Kotyovo území. Blíže neznámý Soaimos n. Soemos/Sohaemos získal od Gaia území itúrejských Arabů a Aramajů zřejmě oddělené od její metropole v Chalkidě pod Libanem (jiná od Chalkidy na Bélu na severu Syrie). Město leželo v bývalé tetrarchii Héróda Filippa (4 př. n. l. až 34 n. l.), syna Héróda Velikého. V pramenech bývá Soaimos označován za "krále" a zda měl nějakou souvislost s arabskou dynastií vládnoucí Emesou, známo není; zemřel roku 49, viz dále roky 41, 44 a 48.

Od roku 37 byl přitom tetrarchou v ostatní Itúraji, Gaulanítidě a Trachónítidě M. Iulius Agrippa alias Héródés Agrippa I. (47). Roku 41 ho po nástupu k moci Ti. Claudius jmenoval králem v Iúdaji a Samareji. Jeho starší bratr Héródés se stal roku 44 vládcem v Chalkidě v Itúraji, zvaný proto Chalkidský. Jeho manželkou byla (Iulia) Bereníké (II.), provdaná ve svých třinácti zprvu za M. Iulia Alexandra, syna alexandrijského arabarcha Ti. Iulia Alexadra, po jeho předčasné smrti v sedmnácti za svého strýce Héróda Chalkidského a po jeho smrti roku 48, to jí už bylo dvacet, asi roku 50 krátce za Polemóna II., viz zde výše; žila pak se svým bratrem Héródem Agrippou II. až se v téměř čtyřiceti stala milenkou o jedenáct roků mladšího budoucího principa Tita, který ji však po nabytí vlády musel poslat z Říma pryč pro odpor Římanů; srov. osud Kleopatřiných milenců.

 

Budoucí císař Claudius byl oženěn s Valerií Messalinou. Bylo to jeho třetí, předposlední manželství. Měli spolu dceru Octavii (nar. 39) a syna Tiberia Claudia Germanika, pozdějšího Britannika (* 12. února 41). Messalina proslula jako jedna z největších aristokratických nymfomanek a vilnost ji v létě 48 dovedla až pod popravčí meč.

Roku 8+ zasnoubili Claudia s Livií Medullinou, dcerou M. Furia Camilla, cos. toho roku a triumfátorem nad Takfarinou. Děcče zemřelo v den svatby předd obřadem. Poprvé oženili postiženého Claudia po roce 8+ s Plautií Urgulanillou, dcerou M. Plautia Silvana s Urgulanií, starou přítelkyní Livie Augusty; viz roky 2- a 24+, kdy se s ní rozvedl. O čtyři roky později se oženil s Aelií Paetinou, s níž měl dceru Claudii Antonii; roku 31 se rozvedli. 

 

Na Nový rok zažili Římané prazvláštní událost. Jistý otrok Macháón z neznámo které rodiny vylezl na lůžko Iova Capitólského a odtamtud vykřikoval hodně zlé věci (nevíme jaké). Pak zabil psíka, kterého měl při sobě a probodl sebe...

 

Asi t. r. se oženil Flavius Vespasianus, toho roku aedil a stár 29 let, s Domitillou maior/starší. Pocházela z rodiny italského kolonisty ze Sabrathy v dnešní Tripolitáně, součásti Libye. Manželova císařství se nedožila, stejně jako jejich dcera Flavia Domitilla Minor, která zemřela asi roku 69 ve věku asi 24 let: provdána byla otcem v patnácti za Q. Petilia Ceriala, s nímž měla dceru Flavii Domitillu nejmladší pokládanou křesťany za světici, viz rok 95. 

    Hlavu ulomenou roku 1990 zloději z mramorové sochy Domitilly mladší vrátil v lednu 2012 italský premiér Mario Monti Libyjcům do musea v Sabratě. Kuriosně se italské/římské dílo vrátilo do Afriky v době, kdy v Libyi po likvidaci vlády Muammara Kaddáfího neexistovala ústřední autorita, rostla moc brutálních muslimských fundamentalistů, kteří s antikou neměli, nemají a nikdy nebudou mít nic společného: kde na ni narazí, ničí její zbytky.

 

Vespasianova aedilita asi nebyla z nejšťastnějších. Princeps Gaius při chůzi Římem jednou t. r. spatřil v ulicích hodně bláta. Dal ho sesbírat a naházet na Vespasianovu togu, neboť jako aedil měl mladý Flavius na starosti pořádek v ulicích; Gaius byl tehdy o tři roky mladší a už byl pánem světa...

T. r. vyhořely v Římě Aemilianské sýpky/horrea aemiliana, stavba jistě z éry republikánské předgracchovské, o původci nevíme nic.

 

***********************************************************
39. n. l.
Ol. 204,3

350 SE
286 AE
Sekúndos
a. u. c. 792
C. Caesar II (do 31. ledna) a L. Apronius Caesianus (do 30. června)
suff. Q. Sanquinius Maximus (od 1. února do 30. června)
coss. suff. Cn. Domitius Corbulo a Cn. Domitius Afer (oba 30. června - 31. prosince)
***********************************************************

Q. Sanquinius Maximus, konsul suff., byl pravděpodobně současně praefectem urbi do konce Gaiovy vlády, viz dále rok 46. 

 

Gaius dal dvoudenním hrami slavit na narozeniny zesnulé Drusilly (datum neznáme) první výročí jejího úmrtí, své sestry a incestní lásky. V aréně bylo prý povražděno na pět set medvědů a druhého dne stejné množství „libyjských šelem“, do té doby rekordní údaje, srov. nástupní rok Gaiův.

Za nesmírného finančního nákladu dal přemostit pomocí lodí moře mezi Puteolami a Baulemi v Kumském/Neápolském zálivu o délce 26 stadií. Náhle nastal nedostatek lodí pro dovoz potravin do Itálie a Říma, tolik jich dal v zálivu shromáždit, a vypukla drahota. Lodní most však stál (nevíme, jak dlouho), moře bylo klidné a princeps se projížděl s přáteli (mezi nimi údajně jistý Arsakovec jménem Dáreios, jeden z parthských rukojmí) sem a tam a hedvábné purpurové chlamydě a se štítem údajně Alexandra Velikého. Na trase byly rozmístěny lodi-restaurace, most byl v noci bohatě osvícen stejně tak celé okolí hory.

Snad t. r. vymáhal princeps na senátorovi a literátovi L. Iuliovi Graecinovi z Fora Iulii, aby obžaloval senátního kolegu M. Iunia Silana, pravděpodobně cos. suff. roku 15+; důvod neznáme. Graecinus odmítl a Gaius ho "zahubil". Graecinus sepsal nedochovaný spisek o vinařství, de vineis, a byl ženat s Iulií Procillou. Jejich synem byl Cn. Iulius Agricola, zeť senátora a historika Tacita; viz roky 82sqq. Procillu zavraždili roku 69 na jejích ligurských statcích v Intimiliu loupící námořníci Othonovi.

 

Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus, cos. 26, který po deset let spravoval germánskou hranici, byl obviněn ze spiknutí a popraven; osudová se mu stala obliba u vojáků. Jeho nástupcem ve velení vojska v Horní Germánii Gaius určil Servia Sulpicia Galbu, cos. 33, správce Aquitánie a budoucího císaře. Galba pravděpodobně převzal velení v době, kdy byla v běhu válka s Chatty, viz rok následující. Gaetulský byl přítelem Seianovým, jehož pád přežil i se zachovýním funkce. Je možné, že se o puč pokoušel s Aemiliem Lepidem.

M. Aemilius Lepidus, nedávno ještě Caligulův důvěrný přítel, milenec a druhý manžel jeho milované sestry Drusilly (zemřela roku 38, viz), byl připraven o život Gaiovou utkvělou představou, že měl nemanželský sex s principovými sestrami Agrippinou mladší (24) a Iulií Livillou, jak prý vyplývalo z korrespondence obou dam (a nikdo předtím ani nepochyboval). V Gaiových očích to bylo spiknutí proti své osobě, Lepidus byl s Gaetulským popraven na podzim a obě sestry poslány do vyhnanství na Pontijské ostrovy/dn. Ponza před pobřežím Latia. • Roku 66 byl za neróniády zahuben C. Anicius Cerialis, cos. suff. 65, když byl udán mladším Senekovým bratrem Annaeem Melou. Římané si tehdy připomněli, že že Anicius sešel stejnou smrtí, jakou kdysi způsobil jiným, neboť na jeho udání se vyzradilo spiknutí proti Gaiovi: nevíme však, které měli na mysli.
    Pro nedovolené styky s Agrippinou či Iulii Livillou byl exulován také Ofonius Tigellinus, budoucí paefectus praetorio Neronův (prořízl si hrdlo roku 69). Agrippina mladší, manželka Cn. Domitia Ahenobarba, se vrátí do Říma roku 41. 

 

Po těchto událostech se Gaius rozvedl s Lollií Paulinou a vzal si Milonii Caesonii, svou čtvrtou a poslední z manželek. Kromě ní žil veřejně s metresou jménem Pyrallis.

 

Gaius se posléze vrátil do Germánií, kde kdysi pobýval se svými rodiči Germanikem a Agrippinou, tentokrát v čele armády. Pořádal v Galliích odvody, jakoby říši hrozilo největší nebezpečí. Z Říma se vypravil s gladiátory, herci, ženami a závodními koňmi, celým dvorem přešel sice z Gallií Rýn, ale hned se vrátil. Použil i své germánské gardy, aby se za Rýnem tvářila jako nepřátelé a v čele svého oddílu je "porazil".

Původním záměrem principovým bylo získat peníze, neboť státní pokladnice se zcela vyčerpala jeho posledním velkoprojektem, přemostění Bájského zálivu (viz zde výše a v indexu pod mosty). Akci podnikl, aby překonal Xerxa s jeho překlenutím Helléspontu.

Dával stavět lodi s drahokamy vykládanými příděmi, na nichž se plavil podél kampánského pobřeží, koupával se ve voňavkách a po Kleopatřině vzoru pil perly rozpuštěné v octu. V hlavě měl řadu dalších veleprojektů, ale pokladna byla prázdná: chtěl postavit město v Alpách, obnovit Polykratův hrad na Samu, dokončit v Didymách Apollónův chrám, postavit chrámy pro sebe. Dokončil však Augustův chrám v Římě, rekonstrukci Pompeiova divadla a celkově opravit Syrákúsy (kde konal velké hry). 

 

Od Rýna se vypravil k Oceánu, aby se vypravil do Británie, z čehož rovněž sešlo a tak plundroval Gallie. Adminius totiž, syn vládce Catuvellaunů Cunobellina (viz rok 6+) a vládce údělného knížectví, byl otcem vyhnán z Británie, neboť mu byly britskými Kelty předhazovány prořímské sklony. Jel si stěžovat do Říma Gaiovi, který byl právě opět ve stavu nepříčetnosti. 
    Gaius Adminiovi slíbil výpravu a dal shromažďovat armádu v Galliích. V bojovém šiku nařídil legiím vpadnout do vod průlivu, což vedlo ke vzpouře. Dal tedy vojákům seřazeným do bojových šiků na mořském břehu sbírat mušle, které pak v Římě vydával za kořist na Oceánu. Za to rozdal legionářům dar jednoho sta dénárů. Na pobřeží proti Británii dal pro svou slávu postavit majákovou věž. Do konce léta byl z Gallií zpět v Římě. Do triumfu, který konal o svých narozeninách 31. srpna, převlékl své Germány z gardy za poražené Kelty. Přitom vojenským veteránům snížil peníze "do civilu" na šest tisíc HS a přitom se v paláci živočišně válel ve zlatých mincích.

 

Pro svá „tažení“ shromáždil údajně v okolí Lugdunana dvě stě tisíc vojáků (některé zdroje pravily, že 150 tisíc), kteří ho sedmkrát provolali imperatorem (sic), ačkoli nesvedl jedinou bitvu a nepřemohl jediného z nepřátel. Když mu docházely peníze, dal zlikvidovat Kelty umístěné na censorských seznamech co do velikosti majetku nejvýše a hned prý měl pohromědě 150 milionů séstertiů.

 

Cunobellinus zemřel po čtyřicetileté vládě asi koncem 42 před Caligulou, viz; o Adminiovi už správ není. Nástupcem Cunobellinovým v čele národa Catuvellaunů se stal pravděpodobně druhorozený syn Togodumnus, který padl v bojích kdesi na Temži na začátku Claudiovy invase roku 43, viz. Po něm asi krátce vládl jeho mladší bratr Caratacus, který c. 35 převzal úděl svého strýce Epatikka, jemuž se c. 25 podařilo zmocnit se sídla Atrebatů Callevy/Silchesteru. Po Epatikkově smrti však získali Atrebatové území zpět, ale jejich vládce Bericus/Verica byl po Cunobelinově smrti jeho syny vyhnán a prchl do Říma žádat o pomoc Claudia. Před nastupujícími Římany prchl i Caratacus. 

 

Z Hellady dal svézt do Říma sochy bohů a s nimi Dia Olympského přímo z Olympie. Byl transportován rozložen na části a sestavován s tím, aby hlavu Hromovládného nahradila podoba Gaiova. K tomu nedošlo, neboť dříve byl pošetilý císař zavražděn a Zeus za jeho nástupce putoval zpět do Olympie, viz v indexu pod sedm divů.

 

Mezi služebníky všech Gaiových lumpáren vynikl propuštěnec Protogenés, který vedl knihy o majetných lidech hodných likvidace. Chodíval se dvěma knihami, jimž říkal "meč" a "dýka". Byl za to v prvních dnech Claudiovy vlády popraven a jeho záznamy s listinami Gaiovými (a také s jeho sbírkou jedů) Claudius nejprve ukázal senátorům a pak je dal zničit (srov. stejné gesto Gaiovo roku 37).

 

Do Říma se v čele židovské delegace z Alexandrie vypravil učenec Filón z Alexandreie, aby přednesl Caligulovi stížnosti na masakr a útisk ze strany Hellénů. Židé žádali Gaia, aby potvrdil údajná privilegia darovaná jim Ptolemaiovci a potvrzená Božským Iuliem a Augustem (není o nich odnikud zprávy kromě Filóna a Iósépa Flávia, židovských apologetů, jejichž ústředním thematem bylo prokázat právní rovnoprávnost s Hellény). Imperator to odmítl a podle židovské tradice Filón svým kolegům-vyslancům řekl, že bůh ho potrestá. Viz dále rok 41.

    Filón, bratr jednoho z nejbohatších hellénisovaných alexandrijských Židů, arabarcha M. Iulia Alexandra, se pokoušel zřejmě jako první spojit židovský monotheismus s určitou částí hellénské filosofie a namluvit Hellénům, že lidé jako Pýthagorás a Platón brali moudra od pouštního proroka Mojžíše. Zemřel pravděpodobně kolem roku 49.

 

V Palaistíně tetrarcha Héródés Antipatros alias Antipás pošťuchován neustále manželkou Héródií, aby se vypravil do Říma a domáhal se zvětšení svého území na úkor Héróda Agrippy (I.), u Gaia zle pohořel. Gaiův přítel Agrippa, jehož kdysi po říši stíhali věřitelé a sám byl pro zpronevěru vyšetřován, naopak obvinil Antipatra ze zpronevěry peněz a principův rozsudek byl zřejmý: Héródés Antipatros, syn Héróda Velikého, byl zbaven své tetrarchie na územní Galilaje a Peraie, kde vládl od roku 4-, a poslán do exilu do Aquitánie do obce Lugdunum Convenarum v Aquitánii na úpatí Pyrenejí (srov. o ní rok 72-).

Manželka Héródias z téhož rodu ho následovala a oba v exilu někdy po tomto roce i zemřeli. Antipatrovu tetrarchii obdržel od Gaia nyní Héródés Agrippa. T. r. byl Agrippa opět u Gaia v Římě a ve shodě se souvěrci žádal na principovi, aby upustil od nápadu postavit si sochu v Jahweho příbytku. Viz o králi dále roku 41.

Gaius totiž poslal do Syrie na legátské místo po L. Vitelliovi senátora P. Petronia (v úřadu do roku 42) s tím, aby postavil v Jahweho jerúsalémském chrámu principovu sochu; nebude-li se to Židům líbit, měl jeho přání splnit i za cenu války. Chodily za legátem velké deputace, žádali ho o nenaplnění principovy vůle příslušníci Héródova klanu, konferoval s představiteli Židů v Tiberiadě, kde slíbil, že napíše Gaiovi o jejich stanoviscích. Petronius se pokoušel akt oddalovat co to šlo, dokonce nenaléhal na sochaře, aby dodrželi termíny, nicméně židovský odpor a vliv fanatických radikálů zélótů/síkáriů po alexandrijských událostech rostl. Viz dále rok 44. 

Na jaře příštího roku vytáhl s legiemi do Ptolemáidy a vyjednával s předáky. Když viděl neústupnost davů, kteří místo polních prací v létě demostrovaly proti římské zvůli, a jejich ochotu pustit se do války, vrátil se s vojáky do Antiocheie. Napsal do Říma o situaci, ale Gaiova odpověď byla jednoznačná: přestal ho počítat mezi živými. K Petroniovu štěstí dorazila v lednu 41 do Antiocheie dříve zpráva o Caligulově smrti než dopis zavražděného nařizující legátovi vzít si život. Židovská revoluce se tak o čtvrtstoletí odsunula.

 

V Cordubě se 3. listopadu narodil M. Annaeus Lucanus, synovec bohatce L. Annaea Seneky. Básník nedokončeného epu Bellum civile neboli Pharsalie byl donucen Neronem, stejně jako strýc, otevřít si žíly 30. dubna 65, druhý strýc L. Iunius Gallio Annaeanus, rodným jménem před adopcí L. Annaeus Novatus, cos. suff. 56, předešel odsouzení za účast na pisonovském puči rovněž sebevraždou. Lucanus pocházel z bohaté rytířské rodiny usazené v Baetice. Jeho otec L. Annaeus Mela se oženil s Acilií, dcerou významného provinciála Acilia Lucana proslavené v kraji uměním projevu. Mladý Lucanus v Římě patřil ke zlaté mládeži, jíž se Nero obklopoval a dlouho mu pochleboval. Kromě Pharsalie vydal řadu dalších epických básní, epigrammata, sbírku popěvků sáturnálních, psal tragédii Medea: z toho všeho se nedochovalo nic, viz rok 65.

 

30. prosince se v Římě narodil T. Flavius Vespasianus, budoucí císař známý jako Titus (zemřel roku 81). Byl vychováván s Claudiovým synem Britannikem a viděl, jaké se mu u dvora dějí křivdy. Údajně se i napil z poháru, který Britannika zahubil, a byl dlouho nemocen. Jako princeps pak dával příteli z dětství stavět zlacené sochy. 

 

Na severu Vietnamu se část národa Jüe/Yue, tedy Vietnamců na území bývalého státu Nan-jüe/Nanyue, viz rok 119, postavila chanským Číňanům. Pod vedením Trưng Trắc a její mladší sestry Trưng Nhị (čín.: Čeng Cche a Čeng Er) vytáhli na pevnost Lien Lau. Manžela Trưng Trắc dal zavraždit čínský generál, neboť se spikl proti chanské vládě. Zprvu se sestrám dařilo a během roku se spojenci dostali pod svou kontrolu většinu pevností na severu dnešního Vietnamu. Dále viz rok 40.

 

***********************************************************
40. n. l.
Ol. 204,4

351 SE
287 AE
[...]úios Leu[...]
a. u. c. 793
C. Caesar III (sine collega do 13. ledna)
coss. suff. C. Laecanius Bassus a Q. Terentius Culleo

***********************************************************

V Germánii  pokračoval Servius Sulpicius Galba ve válce s Chatty, kteří znovu vpadli do provincie. Následujícího roku, to již za Claudia, Galba Germány porazil a mír s nimi vydržel deset let: Chattové byli z Germánů ve válkách s Římany nejčastěji

  

V Nabatajské Arábii zemřel král Aretás IV. Filopatris Filodémos/Háritath Rahem ammeh panující od roku 9-. Nástupcem se stal jeho syn (?) s královnou Šaqílath (I.) Malichos II. (aram. Máliku/Málku, Milichó) vládnoucí do roku 70. Jeho hlavní královnou a manželkou byla pravděpodobně jeho sestra (?) Šaqílath (II.), s níž měl syna-dědice trůnu Rabbela, viz rok 70.  

 

Ptolemaios (asi 60), vládce protektorátního království Mauretánie, byl z osobní žárlivosti Gaiovy zavražděn v Římě: moc se zalíbil jeho purpurový plášť lidu v cirku, zní tradiční výklad. Kromě toho byl zajímavě bohatý a Gaius byl nenasytný. Ptolemaios byl posledním známým potomkem Kleopatry VIII. (v klasickém číslování: VII.) a tím pádem i posledním Ptolemaiovcem. Lze pouze spekulovat, zda vdova Iúlia Úraniá formálně převzala vládu nad zemí, nebo zda zasáhli Římané rovnou.  
    Ptolemaios podporoval římskou vládu věrně a stál na římské straně ve válce s Berbery v Numidii. Po jeho smrti přišlo nové povstání a Claudius jeho zemi rozdělil na dvě provincie, viz rok 42.

 

Ve Foru Iulii/dn. Fréjus se 13. června narodil Cn. Iulius Agricola, dobyvatel pozdějšího Walesu a velké části severní Anglie. Zemřel 23. srpna 93.

 

Budoucí princeps Ti. Claudius se začal pokoušet o vysušení Fucinského jezera. S prokopáváním šestikilometrového tunelu horou, aby jezerní vody mohly odtékat do řeky Liris, se začalo napřesrok. Třicet tisíc lidí pracovalo na odvodnění jezera nepřetržitě jedenáct roků, viz rok 52. 

 

V Bilbili v Tarrakónské Hispánii se 1. března narodil M. Valerius Martialis. V Římě žil od roku 64, diskreditovala ho sympatie k Domitianovi a Město opustil za Nervy, zemřel ve své vlasti po roce 102, snad 104. Jeho dvanáct knih epigrammů se dochovalo.

 

Kolem tohoto roku se narodil v Tyru stoický filosof Eufrátés, která dlouho působil v Římě a pravděpodobně blízko dvora; život si vzal roku 118.

 

Někdy po roce 40 se narodil Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos, „Zlatoústý“. Jako římský občan Dio Cocceianus přišel do Říma za Tita, jehož bratr Domitianus ho vypověděl z Itálie. Cestoval po říši a patřil ve své době k oblíbeným filosofům stoicko-kynického mixu, který si oblíbili raní křesťané. Této náklonnosti vděčí za to, že se uchovalo osmdesát Diónových řečí. Zemřel kolem roku 120.

 

Ve Vietnamu se sestry Trungovy, viz rok předešlý, prohlásily za královny a vládly společně od jižní Číny po pozdější Hue ve středním Vietnamu. Jejich sídelním městem bylo Me Linh v dolní deltě Rudé řeky; viz ale rok 43. 

 

***********************************************************

41. n. l.
Ol. 205, 1
Eubolidás z Láodikeie
352 SE
288 AE
neznámý
a. u. c. 794
C. Caesar IV (do 7. ledna) a Cn. Sentius Saturninus
suff. Q. Pomponius Secundus (od 7. ledna)
***********************************************************

V Římě byl 24. ledna zavražděn praetoriány vedenými tribuny Cassiem Chaereou a Corneliem Sabinem v paláci o hrách C. Caesar Augustus Germanicus narozený 31. srpna 12+ v Antiu jako C. Iulius Caesar; dějiny ho znají pod vojáckou přezdívkou Caligula, kterou dostal v dětství od germánských legií. Neměl ještě 29 let a vládl tři roky, devět měsíců a 28 dnů (jinde deset měsíců a osm dnů).
    Lidé ode dvora ho měli plné zuby, senátoři jakbysmet. Mezi hlavními spiklenci byl jeho propuštěnec Callistus, viz zcde níže, a jeden z praefectů praetorio M. Arrecinus Clemens. Smrt Gaia stihla po zhlédnutí stejného kusu jako čtyři staletí před ním krále Filippa II. Makedonského v Aigách; jeho milenec a pantomímos Mnéstér vystupoval v tragédii nedochovaného autora Neoptolema. Gaius byl prvním vrahem principa (Tiberia) a také prvním z Římanů, který byl na veřejnosti zavražděn. Vládcem byl tristním žijícím v neustálém strachu a s největší pravděpodobností byl duševně nemocný spíše než zkažený mocí. Kromě bizarních příběhů ničím římským dějinám nepřispěl.

 

Po zbytek dne se nic nedělo a zasedání senátu k ničemu nevedlo. Jednou z eventualit byl návrat k republice a kupodivu se v decimovaném a po dvě generace znevýhodňovaném senátu neprosadil. Padala jména jednotlivců, ale rozhodnutí přinesli, spíše nechtěně, sami praetoriáni, jediná spolehlivě vyzbrojená síla ve Městě. Patres conscripti počítali se svými vojenskými možnostmi (c. tři tisíce mužů městských kohort), uvažovali o vyzbrojení otroků. Městští vojáci se však přidali k praetoriánům, s nimiž sdíleli tábor, a bylo po republikánských ambicích. 

    S chutí loupit vstoupili vojáci do paláce a vytáhli odkudsi zalezlého Claudia, který byl s Gaiem, když vycházel z divadla. Nálezce nového říšského vládce byl praetoriánský centurio Vimius pocházející z Épeiru a první křičel, že tohle bude nový augustus. Vojáci ho poznali a na ramenou odnesli do praetoriánského ležení. Senátoři s konsuly a veliteli městských kohort jednali celou noc na Capitoliu a na Foru o obnově republiky nebo o vhodném Gaiově nástupci, ale nedohodli se. Ráno provolali praetoriáni za nového imperatora padesátiletého Caligulova strýce Tiberia Claudia Drusa Nerona Germanika s vladařským jménem Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus známého dějinám jako Claudius (i.) a přísahali na jeho jméno. Jako Drusův syn byl bratrem Caligulova otce Germanika Caesara a synovcem císaře Tiberia. 
    Ve vyjednávání mezi senátem s praetoriány figuroval i nastávající židovský král Héródés Agrippa (i.), přítel z mládí, který žil na Gaiově dvoře (viz pak rok 44). Ráno 25. ledna o novém vládci pochybností nebylo, neboť se senátoři nedokázali se svým republikánstvím prosadit a z ozbrojenců římských za nimi už nikdo nestál.

Tiberius Claudius s údajně viditelnou nechutí „volbu“ přijal (bývá ovšem také podezříván z toho, že se na puči a divadélku po něm aktivně podílel; důkaz pro to není žádný). Bylo to poprvé, kdy o osobě vládce rozhodli vojáci praetoriánské gardy, a armádní role, která se už ukázala po smrti Augustově, v podstatě zůstane uchována po celý principát a dominát jako státotvorná. Claudius byl rovněž prvním z císařů, který si vládu koupil: vyplatil vojákům donativum, dar, patnáct tisíc séstertiů na muže. Na Nový rok jim pak věnoval do konce vlády vždy po stovce séstertiů. Novými praefecty praetorio se stali Rufrius Pollio a Catonius Iustus, oba do roku 43 (n. 44).

 

Vojáci-pučisté zavraždili s císařem i věrnou germánskou gardou a Gaiovu manželku Caesonii a několikaměsíční dceru. Za to je dal Claudius, nový vládce postižený kulháním a koktáním, posléze popravit i Cassia Chaereu, ačkoli jim vděčil za vládu, ale měl z akčních mužů hrozný strach; Sabinus si vzal po Chaereově smrti život sám. 

 

Spiknutí se účastnil i Gaiův důvěrný propuštěnec C. Iulius Callistus (jehož dcera Nymphidia byla na čas Gaiovou milenkou), u Claudia pak tajemník/ministr přes občanské žádosti, a libellis n. epi tais bibliois tón axióseón (zemřel jako jediný z těchto mocných propuštěnců přirozenou smrtí někdy kolem roku 50). Vedle Ti. Claudia Narcissa/Narkissa, hlavního tajemníka se starostí o vladařovu korespondenci, praepositus ab epistulis n. epi tón epistolón, patřil ke Claudiově vladařskému teamu ještě třetí propuštěnec s quaestorskými a praetorskými odznaky M. Antonius Pallas řídící principovy finance, fiscus, a rationibus n. dioikétés tón chrématón, a C. Iulius Polybius, a libellis (a asi též ab studiis, tedy poradce studijní, význam nejasný??). Polybios parafrázoval do řečtiny Vergiliovy básně a Seneca mu věnoval při úmrtí jednoho z bratrů spisek o útěše: byl později i milencem Messaliny, dokud ho nezahubila. Význam posici u dvora měl osobní lékař principův, archiatros Xenofón z Kóu, viz rok 54.

Jiného z propuštěnců, kleštěnce jménem Posidés n. Poseidónios, srov. rok 44, vyznamenal za účast na britském tažení vojenskými poctami a on pak vynikal nákladnými stavbami v Římě a okolí, že se dostal o půl století později do literatury jako rozhazovačný milovník architektonické nádhery v díle satirika Iuvenala. Harpokrás od Claudia dostal právo dávat se po Městě nosit v nosítkách (což příslušelo jen svobodným lidem). Pallantův bratr Antonius Felix, prokurátor provincie Iudaea v letech 52-58 přes svůj propuštěnecký status byl manželem mauretánské princezny Drusilly, sestry Ptolemaiovy (+ 40) a Drusilly, dcery židovského krále Héróda Agrippy I., která zahynula při výbuchu Vesuvu roku 79 (byl ženat prý ještě jednou a opět s někým z královského rodu; Pallas a Felix tvrdili, že pocházejí z králů Arkadie). 

    Takto rozdělené propuštěnecké tajemnictvo zavedl zřejmě až Claudius, který byl dosud celý život obklopen hellénskými otroky a propuštěnci. Zatímco móresy propuštěnců jiných pánů, ke svým lidem byl navýsost shovívavý. Augustus měl pro administrativu jenom jednoho propuštěnce k ruce, a manu. Hadrianus nahradil propuštěnce jezdci, Diocletianus tajemníka a rationibus přejmenoval na rationalis a zřejmě za Constantina i. dvorský úřad zanikl a byl nahrazen činovníkem se jménem comes sacrarum largiotionum, řec. komés tón theión thésaurón, „vévoda svatých štědrostí/pokladů“ (poprvé doložen až v roce 342 n. 345).

Ve dvorské kanceláři vedle sebe fungovali tajemníci pro korespondenci vedenou v obou říšských jazycích: a libellis graecis/a libellis latinis. Propast mezi Východem a Západem se pozvolna prohlubovala, až se projevila v rozdělení říše Diocletianem a definitivně po smrti Theodosiově. V dominátu se z tajemníků ab epistulis, libellis a memoria staly scrinia, skříně či tubusy (se spisy), oddělení řízená magistry, nad nimiž stát magister officiorum, "šéf úřadů", s oslovením vir illustris. Viz dále rok 293 a 304. 

Nejvlivnější mezi Claudiovými propuštěnci byl Kallistos, ale po likvidaci Messaliny Narkissos. Manipuloval principem dokonce na veřejnosti. Když provinciálové z Bíthýnie žalovali c. 50 prokurátora Iunia Cilona za to, že bral nehorázné úplatky před soudem v Římě, jemuž Claudius předsedal, hlučeli tak, že jim princeps nerozuměl. Ptal se tedy vedle stojícího Narkissa, co že to povídají. Dostal odpověď, že chválí Iunia, takže rozhodl: "Tak ať je tam prokurátorem další dva roky."

 

    Žaloby za urážky majestátu slovem i písmem Claudius zrušil a dodržel to po celou vládu. Propustil všechny, kteří byli za Gaia zavřeni za urážku majestátu a vyhnancům povolil návraty; jejich kausy údajně osobně pročítal a prošetřoval. Exulovaným Agrippině mladší a Iulii Liville vrátil majetky zabavené jejich bratrem Gaiem. Gaiova propuštěnce Prótogena dal popravit a jeho knihy se seznamy lidí vhodných k likvidaci, aby se jeho pán dostal k penězům, ukázal senátorům a pak je dal spálit. Jméno principa C. Iulia Caesara, svého předchůdce, dasl vymazat z úřední paměti a státního kultu.
    Věnoval hry památce svého otce Drusa (I., viz roky 38- a 9-) a matky Antonie. Babičku Livii roku 42 zbožnil (což její syn Tiberius odmítl, srov. rok 29) a vestálky řídily její obětiny. Ženám nařídil, aby na její jméno přísahaly. Svůj vlastní panovnický kult nijak nepodporoval, ale nebránil mu a dbal, aby udělené pocty zůstávaly skromné. Nicméně o svých narozeninách nikdy hry nepořádal.

 

Narozen jako Ti. Claudius Drusus, od roku 8 př. n. l. Ti. Claudius Nero Germanicus, od nyní Ti. Claudius Caesar Augustus Germanicus, se narodil 1. srpna 10 př. n. l. v Lugdunu (první římský vládce narozený mimo Itálii), zavražděn byl 13. října 54 n. l. Slovo Caesar poprvé bylo v jeho "trůnním" jménu použito nikoli jako součást klanového jména, ale jako titul ve spojení Caesar Augustus. Jeho starší bratr Germanicus byl zahuben Tiberiem roku 19, sestra Iulia Livilla roku 31.
    Tělesně neduživý Claudius napadal na nohu, slintal a koktal, často v dětství stonal; nikoli však v době vlády. Matka Iulia Antonia Minor (narozena 31. ledna 36 př. n. l., zemřela buď zavražděna jedem Gaiovým nebo jinak svým šíleným vnukem zahubena na podzim roku 37 n. l.), dcera triumvira M. Antonia s Augustovou sestrou Octavií (+ 11 př. n. l.), i bába božská Augusta Livia (+ 29 n. l.) jím ostentativně opovrhovaly a svým okolím, byť vznešeným, byl soustavně ponižován (antický svět vůči neduživcům a lidem postiženým soucit neprojevoval). Hlídat dali kluka bývalému dozorci nad honáky nákladního dobytka a k tomu "barbarovi" (neznámo, zda rodem nebo nevzdělaností).

Obřad oblečení do mužské togy, velká událost v životě Římana, uspořádala rodina v noci, aby na postiženého mladíka nebylo tolik vidět. Augustus nedoporučoval ukazovat Ti. Claudia Drusa společně s panovnickou rodinou, ale chtěl, aby byl držen někde v pozadí. Tak s ním také zacházel v závěti. Když senát roku 39 poslal Gaiovi s gratulacemi za zneškodnění dvou spiknutí (viz tam) císařova strýce Claudia, jemuž tehdy bylo 49 let, o dvacet let mladší princeps ho v nosítkách ve vzteku shodil na nosítkách do řeky. Ani nepatřil do císařské rodiny, stále byl stavu jezdeckého a za něj též při oficialitách hovořil. 

Zatímco Claudiova rodina hynula za Tiberia a Gaia v palácových intrikách, budoucí císař nepovšimnut hltavě četl, studoval a věnoval se intelektuálním zábavám: nikdy se ani nezastal svého vlastního syna Britannika. Nepochybně se stal jedním z nejvzdělanějších principů a imperátorů, ne-li vůbec nejvzdělanějším celých římských dějin.
    Miloval hellénské prostředí, navštěvoval divadelní a hudební produkce, debatoval s literáty, psal historické spisy, mimo jiné rozsáhlé Dějiny Etrusků Tyrrhénika (uměl etrusky číst) a Karthága, Karchédoniaka, poskládal slovník etruštiny a pokusil se o reformu latinské abecedy doplněním tří písmen; z jeho děl se nic nezachovalo. K historii ho získal "národní dějepisec" T. Livius, od mládí měl po ruce historika Sulpicia a jako císař dosáhl toho, aby se jeho díla četla v celém rozsahu v Alexandreji v moderní přístavbě Múséa jednou za rok. Chtěl sepsat nejnovější římské dějiny, ale matka Antonia a bába Livia, ona sama jedna z hlavních jejích aktérek, měly soustavné námitky, důvod logický.

Miloval také hostiny a často zval na šest set ležících hostů. Chuť k jídlu měl velkou, pil a od plného žaludku mi služebnictvo pomáhalo dávivým brkem v krku (autor Sex. Aurelius Victor ho charakterisoval slovy: "ventri foede oboediens, hnusně poslouchající břicho"). Napadlo ho, že by mohl vydat výnos povolující na hostinách bzdít, neboť se dozvěděl, že někdo těžce onemocněl, když zadržoval ve společnosti větry.  

    Kluby příznivců „dostihového sportu“, které ustavil Gaius a které se staly středisky násilností, rozpustil (factiónés, hetairiai). Aby se římský proletariát nemohl slézat po hospodách a kul tam pikle, zavřel taberny/kapéleia a zakázal prodej vařeného masa a horké vody. Zákaz potvrdil o dvacet let později Nero Claudius s tím, že lze v hospodách vařit zeleninu a hrachovou polévku; kuriosní na Neronově opatření bylo to, že on sám dokázal v tabernách utrácet stovky tisíc séstertiů...

Přesto však Claudius miloval gladiátorské hry v nejkravějších podobě a rád přihlížel mučením a popravám, až to bylo lidem nápadné. O jeho hrách, při nichž se představil lidu, dával dvanáct dostihových závodů, závody velbloudů a povražděno bylo v aréně Cirku tři sta medvědů a stejné množství "libyjských šelem", tedy afrických lvů.

 

Za jeho éry bylo popraveno nebo donuceno si vzít život 35 senátorů a přes tři sta jezdců, často pořádal soudní "přelíčení" ve svých komnatách (in camera) nebo dokonce ložnici (případ přítele a cos. roku 46 D. Valeria Asiatika pocházejícího z Vienny, vůdce spiknutí proti Gaiovi, z roku 47, který upadl u Claudia Messalininými intrikami v nepřízeň a po slyšení v císařově ložnici si otevřel žíly, neboť dostal volbu smrti). To, že se spolehl ve státní správě na propuštěnce, lze vykládat jako isolaci se strany senátu, který na něho hleděl jako na veličinu dosazeno proti jeho vůli praetoriány/armádou. 

Jako císař tvrdil, že za Gaia svou hloupost předstíral, aby přežil. Chtěl vypadat jako L. Iunius, který přežil za vlády L. Tarquinia II. Superba, poněvadž předstíral prostoduchost, pitomost, a vyhnal krále z Říma; latinské brutus znamená též "Blbec". Lidé mu to však neuvěřili.

Miloval hru v kostky, u nichž dokázal trávit celé dny. Dal lehkověrně na své vypečené manželky a propuštěnce, byl náladový, roztržitý a stávalo se mu, že se sháněl po člověkovi, jehož dal krátce předtím popravit. 

Jeho historická pověst je zjevně lepší než vlastní vláda, která fungovala v intencích ostatních panovníků iulsko-klaudijské dynastie. Určitě však nepatřil mezi oblíbence senátorského stavu, vždyť se stal císařem proti jejich vůli, vnutili jim ho vojáci a zařadil mezi ně provinciály z "vlasaté" Gallie.

 

   Ti. Claudius se zapsal do dějin mimo jiné jako první z Římanů, který se dával dopravovat v zakryté sedačce/židli; kdežto muži před ním a ženy i později byli neseni v lehátkách. K senátu promlouval vždy v sedě, většinou však dával své texty číst quaestorovi. Byl pravděpodobně jedním z posledních Římanů, kteří četli a rozuměli etrusky: jeho manželka Urgulanilla byla z části Etruskyně. 

    Ze strachu před Gaiovým osudem se dal na hostiny doprovázet vojáky, kteří prohlíželi oděv všech příchozích (zvyk zrušil až Vespasiánus). Tvrdilo se, že Messalinu neposlal na smrt za její nehoráznou svatbu s milencem Silanem, ale poněvadž se bál, že by milence udělala císařem (rok 49). 

 

Ženat byl Claudius s Plautií Urgulanillou, s níž měl syna Drusa (udusil se v mládí hruškou) a rozvedl se s ní pro její nevěru a snad i účast na vraždě. S Aelií Paetinou se rozvedl, když spolu měli dceru Claudii Antonii (choť Cn. Pompeia Magna probodnutého při souloži se svým chlapeckým milencem a po něm Fausta Cornelia Sully Felika). Po ní přišla nestoudná Valerie Messalina, svou vilností jedna z nejslavnějších žen starého věku, s níž měl dceru Octavii a Germanika, později přejmenovaného na Britannika, který se narodil 13. února 41, a Agrippina, dcera vlastního bratra Germanika, která císaře zahubila. Aby se směl s ní oženit, musel senát změnit zákon zakazující sňatek s vlatními neteřemi.

 

Ti. Claudius věnoval svému příteli od dětství M. Iuliovi Agrippovi/Héródés Agrippás I., viz zde výše, júdské království, spojení bývalých tetrarchií Héródů Filippa a Antipatra/Antipy, viz roky 34, 35 a 39, jemuž pak vládl do roku 44, kdy náhle zemřel. Claudius mu vládu rozšířil o Samareiu a poctil ho pravomocemi náležejícími římským konsulům. Zda-li tím pádem však zanikla římská provincie, známo není. Jeho staršímu bratru Héródovi (někdy označován jako: H. II.) svěřil Claudius Chalkidu libanonskou (s Abilou a okolím/Abiléné, Abila Lýsaniú, viz rok 36-; nikoli však Itúraju, kde zůstal vládnout Soaimos) a vyznamenal ho poctami praetorskými; bývá proto označován za Héróda Chalkidského. Oběma dovolil předstoupit před římský senát a své díky pronést řecky.

    Agrippa I. urovnal spory Židů s Hellény v Alexandreji, viz rok 38 a 39, Claudius židovským touhám po občanství vstříc nevyšel. V Jerúsalému vyměnil Agrippa velekněze Theofila, syna Ananova, za Simóna Kanthéru, syna Boéthova. Napřesrok Simóna odvolal a jmenoval Iónathana, syna Ananova; viz dále rok 44. Velitele své armády Silu, který často sděloval své názory a otevřeně, Agrippa brzy internoval. Židovská populace měla za to, že se král více zajímá o Hellény než o ně. Stavěl v římské osadě Bérýtu i ve své říši. 

Posledním z praefectů Iudaeae byl od roku 37 Marullus, první nastoupil úřad roku 6+, viz tam. Po Agrippově smrti roku 44 v obnovené provincii budou úřadovat procuratores podléhající syrskému legátovi.  

 

Claudius se senátem uznal suverenitu bosporského království pod Mithridátem III., jedním z potomků Mithrididáta Eupatora, viz rok 38. Polemón II. byl odškodněn kusem Kilíkie. Roku 45 se však Mithridátés pokusil povstat proti Římu, matka ho od toho zrazovala a tak sice v plánech neustal, ale poslal do Říma bratra Kotya, aby ujistil Claudia o loyalitě. Kotys však vše na bratra vyzradil a odměnou mu bylo kralování nad Bosporem.
 

Kommágénu vrátil Ti. Claudius Antiochovi IV. Epifanovi a jeho sestře-choti Iotapě, viz rok 17, kterou mu nejprve Gaius roku 38 vrátil i s uniklými jejími výnosy ve výši jednoho sta milionů séstertiů (osobně se důvěrně znali), pak mu ale zase vše zabavil. Západní část Kilikie, Drsnou Kilikii/Tracheia, Antiochos IV., který panoval do roku 72, kdy byl obviněn z kolaborace s Parthy, dokonce kolonisoval. Někdy po roce 41 založil Antiocheju na Kragu, Antiochiea epi Kragó nebo A. tú Kragú (lat. Antiochia Parva, Malá A.) u dnešní vsi Güneyköy jižně od Selinúntu/Gazipaşa v provincii Antalya (nezaměňovat tuto horu Kragos s Kragem/Hierá akra, „Svatá skála“, v Lykii). 

 

M. Antoniovi Polemónovi Pýthodórovi alias Polemónovi II. jako náhradu za Bosporos předal Gaius roku 38 vládu nad královstvím v části Pontu, Kilikie a nad Kolchidou (od roku 17-38 žil jako soukromník). Kolem roku 50 si Polemón vzal židovskou princeznu Iulii Bereníku, kterou poznal v Tiberiadě během návštěvy u Héróda Agrippy I.

Vdova po svém strýci Héródovi Chalkidském (zemřel roku 48) po Polemónovi ale vyžadovala obřízku. Když na judaismus přistoupil, byla svatba, brzy rozvod a Polemón se vrátil k polytheismu. Bereníké pak žila dlouho neprovdána se svým bratrem Héródem Agrippou II., než se stala roku 66 milenkou Tita, syna Vespasianova. 

 

V Armenii sesadil Claudius krále Oróda I., oblíbence Gaiova, jehož druhá vláda začala roku 37. Důvod znám není ani králův další osud: byl jedním ze synů parthského panovníka Artabána IV., zavražděného roku 38. Na trůn se vrátil vězněný Mithridátés, viz rok 37 (důvody jeho věznění a místo známy nejsou), a jeho bratr Farasmanés I. Ibérský obnovil přátelství s Římem: Římané s Ibéry vpadli s Mithridátem do Armenie a porazili v poli parthského místodržitele či Oródova vojevůdce Démónaka. Parthové se stáhli a do války na jejich straně po obdržení Claudiova dopisu nezasáhl ani Kotys, král Malé Armenie (panovníkem od roku 38). Armenské elity z Mithridátova návratu nadšené nebyly, o konci Mithridátově a armenské válce viz rok 51. 

 

V Germánii po vítězství Sulpicia Galby nad Chatty, viz rok předešlý, porazil P. Gabinius Secundus Chauky, od nichž získal posledního z legionářských orlů z varovské porážky roku 9. Díky oběma vojevůdcům cítil nyní Claudius oprávnění nosit titul imperator. Do nitra Germánie ani tentokrát Římané nepokračovali.

 

Třetí z Claudiových manželek (sňatek asi roku 37 n. 39) Messalina porodila tři neděle po nástupu manžela na trůn 12. února Tiberia Claudia Germanika, který se od roku 44 jmenoval Tiberius Claudius Caesar Britannicus, viz tam. S Britannikem vyrůstal T. Flavius Vespasianus, syn a nástupce budoucího císaře.

Aby upevnil příbuzenské vztahy, povolal na jaře z Tarrakónské Hispánie legáta C. Appia Iunia Silana, cos. roku 28 (v Hispániích od roku 40), zpět do Říma, aby ho oženil s matkou Valerie Messaliny Domitií Lepidou, s níž se v lednu rozvedl literát, přítel Senekův a bohatý muž C. Sallustius Crispus Passienus, vzdálený příbuzný historika Sallustia. Passienus Crispus, jak bývá zván dobově, se oženil s Agrippinou ml. a stal se nevlastním otcem budoucího císaře Nerona: byl tedy ve svém životě manželem Neronovy tety i matky. Dvojnásobný konsul byl podle všeho někdy po roce 44 zahuben manželkou Agrippinou ml. a ona s Neronem zdědili dva miliony HS (srov. rok 54). Nešťastník proslul opatrnickým chováním vůči Tiberiovi a Gaiovi, za jehož nosítkami na znamení oddanosti při jedné příležitosti běžel.

    Claudiův propuštěnec Narcissus, nejsilnější figura na Claudiově dvoře, měl z případného dědice Claudiovy moci Silana strach a spikl se s Messalinou. Oba prý měli sen, že Silanus vraždí Claudia. Vystrašený imperator dal Silana bez soudu popravit. Byla to první Claudiova vladařská vražda. Jeho manželka byla čtvrtou Claudiovou ženou Agrippinou mladší roku 49 obviněna z čarodějství a ohrožování míru v Itálii, a také za ní poslal Claudius centuriona s mečem.

 

L. Annaeus Seneca exilován na Korsiku, do Říma se vrátil roku 49. Stal se součástí msty Claudiovy manželky Valerie Messaliny na Iulii, které záviděla krásu, že jí nevzdává úctu a také to, že s ní Claudius často pobýval sám. Zlikvidovala ji obviněním z cizoložství a mezi lidmi, kteří se ho měli dopustit, byl také Seneca. Seneca se dostal do smrtelného nebezpečí již za Gaia, ale kterási žena principova harému mu namluvila, že Seneca umírá na úbytě a že moc času mu stejně nezbývá.

 

V Mauretánii vypuklo nové protiřímské povstání, viz rok následující a Tacfarinovu válku let 17-24.

 

Claudius byl prvním panovníkem od Augustových časů, který opět aktivně rozšiřoval území říše: viz zde Mauretánii, Lykii, Noricum, Thrákii, Palaistínu, Británii, na Východě byl pravděpodobně prvním z principů, který dával opevňovat hranice na Eufrátu. Jeho obraz v novověku nám přibližuje jakéhosi impotentního intelektuálního trottela nezaobírajícího se politikou, ale zjevně byl Ti. Claudius naopak zdatným imperialistou.