***********************************************************
42. n. l. 
Ol. 205, 2

353 SE
289 AE
neznámý
a. u. c. 795
Ti. Claudius Caesar Augustus Germanicus II (do 28. února) a C. Caecina Largus
coss. suff. C. Cestius Gallus a Cornelius Lupus 

***********************************************************

V Římě jeden z těch, jejichž jména před rokem senátoři probírali jako nástupce po Gaiovi, se proti Claudiovi spiknul. Staromilecky orientovaný Annius Vinicianus (viz o jeho synovi rok 66) poslal za svým přítelem, místodržitelem/legatus Augusti pro praetore v Dalmácii L. Arruntiem Camillem Scribonianem, aby ho ponoukl ke vzpouře. Jeho vojákům se nápad s obnovením republiky však nelíbil, třebaže ho provolali imperátorem. Vzpoura dvou legií trvala pouhých pět dnů: Scribonianus prchl na ostrov Issa/Vis, kde si vzal život n. byl jedním z vlastních vojáků zavražděn: voják Volaginius to pak dotáhl k nejvyšším hodnostem. Scribonianova manželka Vibia byla poslána do vyhnanství, Vinicianus si vzal život. O osudu jejich syna viz rok 52.

Claudius dal senátem odhlasovat božství své babičky Livie Iulie Augusty, zemřelé roku 29: její syn Tiberius to odmítl a Gaius, který v jejím domě vyrůstal, se k tomu neměl.

Po likvidaci Scribonianova "spiknutí" umisťovala Messalina s Narcissem mezi služebnictvo velkých římských rodin své informátory, aby na pány donášeli. V rámci persekucí po pokusu o puč byl zahuben též jeden z účastníků A. Caecina Paetus, ačkoli byl tehdy nemocen a na lůžku, takže se ani nedozvěděl, že manželka vypravila pohřeb jejich synka, který náhle zemřel a dělala před manželem, jakoby žil.  Caecina si směl vybrat smrt namísto popravy, ale váhal. Manželka Arria se před ním probodla se slovy: "Non dolet, Paete", čili "nebolí to, Paete!" Před sebevraždou prokazovala svou odhodlanost zemřít zeťovi P. Clodiovi Fanniovi Thraseovi Paetovi (popraven roku 66), manželovi Arrie mladší, matky Fannie, když se náhle rozeběhla proti zdi a vrazila do ní hlavou. 

 

V Emese zemřel "velký král" C. Iulius Sampsigeramus II., panující od roku 14+. Ve vládě nad chrámovým státečkem emesénské panovnické dynastie Sampsigeramů pokračoval do roku 54 jeho syn Azizos II. Po roce 51 se oženil se Drusillou, musel se dát proto obřezat, ale židovská princezna z Héródova rodu se vzápětí zamilovala do prokurátora Iúdaie, propuštěnce M. Antonia Felika, bratra velevlivného Claudiova propuštěnce Pallanta, a vzala si ho, srov. rok 36.

 

V Mauretánii legiemi potlačeno povstání z roku 40. Praetor C. Suetonius Paulinus dorazil v bojích proti Maurům do lesnatého Atlantu/Kabylie, překročil ho jeko první z římských vojevůdců a natrefil na stáda slonů a další zvěře v kraji ležícím naproti Kanárským ostrovům. Po něm Cn. Hosidius Geta porazil maurského vůdce Salaba dvakrát v poli. Salabos prchl do bezvodé pouště a Hosidius během pronásledování dal na doporučení místních obrátit se na zaříkávače deště. Žíznící Římany déšť spasil a Maurové se vzdali (viz o něm rok následující a srov. podobný příběh z doby M. Aurelia).

Ve stejném čase Římané odrazili útoky Berberů na Numidii. Hosidiova dcera Hosidia se stala matkou C. Vitoria Hosidia Gety a dcery Vitorie, která se stala matkou P. Septimia Gety, otce bojovného principa L. Septimia Severa.  
    Vzápětí zřízeny senátem provincie nazvané podle sídelních měst Mauretania Caesariensis (Caesarea, dř. Iol, arab. Šaršál v DZ, franc. Cherchell) a Mauretania Tingitana, M. císařská a M. tingitská/tandžská (Tingis, arab. Tandža, franc. Tanger). Roku 293 oddělil Diocletianus od iolské/caesarejské Mauretánie třetí provincii, Mauretania Sitifitis.


V Británii zemřel Cunobelinus/Cynobellinus a k vládě přišli jeho protiřímští synové Togodumnus a Caratacus. Potomek Commiův a král Atrebatů na jihu Anglie Verica/Bericus byl knížaty Catuvellaunů vyhnán z Callevy (u dnešní vsi Silchester v Hampshire) a utekl do Říma ke dvoru Claudiově. Viz rok následující a o Callevě viz rok 5+.


Claudius začal během svého druhého konsulátu přestavovat přístav v ústí Tiberu, aby zajistil celoroční dopravu obilí, neboť Řím nebyl už po dlouhá desetiletí schopen se uživit z italských zdrojů. Ostia dostala nová mola, přístavní basen a maják. Aby minimalisoval nedostatky v zásobování Města obilím a omezil risiko lidových nepokojů, podporoval obchodníky a jejich spolky, jak mohl. Dopravcům garantoval úhradu ztrát při potopení lodí ze svého a to i v zimě, kdy bylo moře velmi neklidné, poskytoval výhody stavitelům lodí. 
    Principův pokus o splavnění hraniční řeky mezi Latiem a Kampánii jménem Liris/dn. Garigliano se nevydařil.


***********************************************************
43. n. l. 
Ol. 205,3

354 SE
290 AE
neznámý
a. u. c. 796
Ti. Claudius III a L. Vitellius II (oba do 28. února)
coss. suff. L. Pedanius Secundus a Sex. Palpelius Hister (oba do 30. července)

coss. suff. A. Gabinius Secundus a neznámý (oba do 30. září)

coss. suff. Q. Curtius Rufus a Sp. Oppius (do konce roku)

***********************************************************

Ti. Claudius rozhodl o tažení do Británie (tehdy takový název nebyl ještě zaběhlý) na podporu svého přítele a římského spojence Verika/Berika, viz rok předešlý a rok 39 (o jeho dalších osudech na ostrovech nevíme nic, srov. zde níže). Chtěl trumfnout svého předka Božského Iulia, po němž se na ostrově nikdo z římských vojáků nevylodil, a svým způsobem se mu to povedlo; v důsledku vedla jeho výprava k romanisaci Británie a Claudius, opovrhovaný pro svá tělesná postižení a intelektualismus, se přiřadil na seznam úspěšných římských dobyvatelů. 

Expedici chystal v Galliích se čtyřmi legiemi a silnými pomocnými sbory A. Plautius. Nálada v armádě však byla mizerná a hrozila vzpourou, poněvadž z gallského pobřeží do neznámých krajin za oceánem se jim nechtělo (od dob Caesarova výsadku uplynulo 97 let). Když je přišel uklidňovat Claudiův propuštenec Narcissus a pokoušel se promluvit k nim, vykřikovali "ió sáturnália" (hej, sáturnálie) narážkou na den, kdy si otroci směli navléknout oděvy pánů a chovat se pansky. Usoudili nakonec, že senátor A. Plautius je přijatelnější vrchnost a přijali jeho autoritu. 

Římané se přeplavili pozdě v létě snad u dnešního Richborough. Jedné z legií velel Flavius Vespasianus, pozdější imperator a mezi podřízenými byl jeho starší bratr Sabinus. Ve vylodění jim nikdo nebránil a Plautius musel nepřítele hledat. Porazil pak v poli v několika bitvách Trinovanty, kteří kdysi jako spojenci pomohli C. Iuliovi Caesarovi roku 54 př. n. l., a jejich odvěké rivaly Catuvellauny pod Carataky a Togodumnem (o britských poměrech viz dále rok 47). 

V bojích při překračování řek v Kentu cestou k Temži vynikli v armádě Batávové schopní plavat ve zbroji, kterážto znalost z nich dělala specialisty po celou doba trvání (západo)římské armády. V bitvě asi na řece Medway Vespasianus tok překročil a za vodou s rozhodující pomocí legie Cn. Hosidia Gety Kelty potřeli (Hosidius získal ornamenta triumphalia, třebaže neměl konsulskou hodnost, srov. rok předešlý). Keltové se stáhli k Temži a během bojů padl Togodumnus. Keltů se shromáždila síla a Plautius, jak byl s Claudiem domluven, kdyby nastala nebezpečná situace, poslal pro principa do Říma a soustředil se uhájení dobytého území. 

Ti. Claudius svěřil Řím a Itálii L. Vitelliovi a na začátku podzimu dorazil do Anglie k Temži přes Ostii, Massalii a napříč Galliemi s posilami včetně několika slonů. Osobně dohlížel na překročení Temže a na do dobytí Camuloduna, sídelního města Cynobellinova (dn. Colchester). Pobyl v Anglii šestnáct dnů, sedmkrát byl provolán imperatorem (do té doby platilo, že pouze jednou za rok bylo možné), přijal kapitulaci jedenácti keltských knížat a vedl rozhovory s dalšími. Iceny a Briganty prohlásil za římské klienty, viz ale už povstání roku 47. Caratacus s rodinou a klienty uprchl před Římany do Walesu.

    V obsazování Anglie pokračoval v Británii první "britský guvernér" A. Plautius ( do roku 47) a Claudius se rychle vrátil do Říma. Stal se po Augustovi prvním vítězným císařem v poli a dal si od senátu odhlasovat přizvisko Britannicus: senátorům se chlubil, že pokořil jedenáct králů, aniž by Římané utrpěli nějaké ztráty. 

Vespasianus se svým bratrem Sabinem a se svou druhou legií augustovskou se stálým táborem v Argentoratu/Štrasburku pokořil na jihozápadu Belgy a Durotrigy, obsadil ostrov Vectis/Wight a dosadil Cogidubna či Cogidumna/Togidubnus, dědičného vládce Regnů/Reginů, poddaného Atrebatů, za Verikova nástupce: Římané mu rozšířili území, pravděpodobně na úkor jeho bývalých patronů, dostal pravomoci Augustova legáta, legatus Augusti, a jako římský občan se jmenoval Ti. Claudius Cogidubnus. O jeho dalších činech není nic známo.

Dvě další legie válčily na severu s protivníky Icenů a Brigantů. Do roku 47 byla Římany obsazen a kontrolován jih a východ Anglie. O obeplutí ostrova, obsazení Caledonie a Orkad viz rok 77+.

Římané vybudovali postupně mezi osadou Lindum (dn. Lincoln) přes Lindinis (Ilchester) do Isca Dumnoniorum (Exeter) hraniční příkop s valem a silnicí ("fossa"), tedy téměř celou pozdější Anglií napříč dn. Fosse Way a na dlouho to byla západní hranice říše.

V Camulodunu Římané pravděpodobně ještě za vlády Claudiovy postavili sloupořadím ohraničené forum s Claudiovým chrámem. Devět metrů vysoké sloupořadí mělo 120 metrů zdéli a je nejdelší známé v říši. Vykopáváno je od roku 1954. 

Možná už tohoto roku nebo až kolem roku 50 bylo založeno Londinium, Londýn. Po dva tisíce let zůstalo a je nejdůležitějším městem Britských ostrovů. Povstala Durnovaria/Dorchester, sídelní obec Dobunnů civitas Corinium Dobunnorum/Cirencester (po Londýnu druhé největší město římské Británie a od Diocletianovy reformy metropole První Británie/Britannia prima), Venta Icenorum/Caistor-by Norwich, Calleva/Silchester, později Durovernum/Canterbury.

Většinu nových městeček a hlavně ty s římskou posádkou v okolí pravděpodobně vyvrátili Boudiččini povstalci roku 60. S jejich obnovou se ve velkém stylu začalo zjevně za Flaviovců. Do nezvyklé nádhery za Flaviovců vyrostly Aquae Sulis/dn. Bath v Somersetu (též Aquae calidae n. Solis) na území britských Belgů s chrámem keltské bohyně Sulis romanisované jako Minerva; nic však nenasvědčuje tomu, že by minerální lázně domorodci využívali před římskou invasí.

 

Tiberius Claudius zrušil nezávislost Lyků, neboť zabili několik Římanů ve sporu, jehož příčiny neznáme. Ke konfederaci lykijských městských státečků přidal roku 74 Vespasianus správu Pamfýlie, do té doby součást Galatie, viz 102- a 74+. Když lykijský případ Claudius vyšetřoval v Římě před senátem, jeden z lykijských poslů, jemuž se dostalo římského občanství, nedokázal latinsky odpovídat a ani nerozuměl: princeps mu proto občanství odebral, poněvadž neměl za správné, aby římský občan nerozuměl latinsky. 

V hellénském světě však obecně znalost latiny po celý starý věk byla spíše vzácností.

Snad tohoto roku si vzala život Iulia Livia (narozena roku 5 n. l.), dcera Drusa Mladšího, jediného syna císaře Tiberia, kterou pletichy Messaliny, manželky císaře Claudia, vinily z incestu. Podle jiné verse za ní ošálený Claudius poslal kata. Poněvadž praefectus praetorio Catonius Iustus už neměl chuť přihlížet intrikám Messalininým, principova manželka se ho zbavila (v úřadu od roku 41): novým praefecty praetorio se stali Rufrius Crispinus a L. Lusius Geta, oba do roku 50 n. spíše 51.

 

Z římského bulváru: Messalina dokázala manželem manipulovat tak snadno, že jí v podstatě strkal milence do postele sám a ve všem choti vyhověl. Postěžovala si Claudiovi, že herec Mnéstér ji nebere vážně, tak mu císařský majestát nařídil, že má být choti ve všem poslušen. To se stalo ve vícero případech... Do Mnéstéra byla Messalina blázen a když senát nařídil, aby veškerá bronzová ražba z Gaiovy doby (a s jeho potrétem) byla roztavena, zařídila, aby z kovu byly ulity hercovy sochy (viz o jeho konci rok 48). Mnéstér žil při Messalíně, která mu zakázala vystupovat: chtěla ho jen pro sebe. Když se obecenstvo a principovi přátelé domáhali jeho tanečního představení, Claudius dokonce zapíral, že by žil u něj v paláci.

 

Ve Vietnamu na území bývalého státu Nan-jüe/Nanyue porazilo chanské vojsko pod generálem Ma Jüanem (Ma Yüan, vietn. Ma Vien) necvičené oddíly sester Trungových, viz předtím rok 40+ a 119-. Vietnamci byli poraženi v Lang Bac poblíž pozdější Hanoje. Ustoupili do Hat Mon (pozdější Son Tay), kde Číňané Vietnamce zdrtili rozhodným způsobem. 
    Sestry padly v bitvě s Chany, podle jiné verse byly jaty a popraveny, podle další zmizely v nebi, popřípadě se samy utopily na soutoku Sông Ðay s Rudou řekou/čín. Chung Che, viet. Sông Hồng.


***********************************************************
44. n. l. 
Ol. 205,4

355 SE
291 AE
neznámý
a. u. c. 797
C. Sallustius Passienus Crispus II a T. Statilius Taurus
coss. suff. ... isius Sabinus a P. Pomponius Secundus

***********************************************************

V Římě Claudiův triumfoval z kraje roku nad obyvateli Británie a přijal přízvisko Britannicus. Pojmenoval tak i svého syna, jehož rodné jméno bylo Germanicus. Z Města byl šest měsíců, z toho v Británnii pouhých šestnáct dnů, viz předešlý rok. Následujícího roku rozdal Římanům po minimálně třech stech séstertiích. Svého eunúcha Posidonia/Posida za účast na britském tažení vyznamenal jako by to byl udatný legionář. 

 

V Iúdaji zemřel během slavnostních her na Claudiovu počest v Kaisareji přímořské/paralios jeho přítel a júdský král Héródés Agrippa I. (54; vládl od 37 jako tetrarcha pod císařským praefectem, jako král od roku 41). Usiloval o nemožné, o nastolení harmonie mezi Římem a chrámovou autonomií s všelidovými protiřímskými a xenofobními náladami vůči jinověrcům: v Kaisareji například jeho smrt Židé oslavovali a křesťané přidali, že zemřel a za bezbožnost sežrán červy.

Po všech územních darech od Gaia a Claudia vládl stejnému území jako jeho děd Héródés Veliký. Rozšiřoval též hradby Jerúsaléma, dokud mu to Claudius, králův přítel z dětství, nezatrhl, neboť mu to to přišlo podezřelé. Před Agrippovými mocenskými choutkami Claudia varoval syrský správce Vibius Marsus. Agrippa dokonce roku 42 uspořádal regionální konferenci dynastů vládnoucích pod římským protektorátem. Zástupce velmoci Marsus kupodivu pozván nebyl, přesto se objevil v Tiberiadě a všechny vyzval, aby odjeli domů; dynastové poslechli. 
    Nástupcem se stal jeho stejnojmenný syn (17), který ale studoval v Římě na Claudiově dvoře; princeps proměnil Iúdaiu znovu v prokurátorskou provincii, tentokrát v čele nikoli s praefectem, viz rok 6 a 41, ale s procuratorem. Přímá římská správa měla trvat do doby, dokud mladý Héródés, syn manželky Agrippy I. jménem Kypros, nedospěje; jeho staršími sourozenci byly tři dívky Bereníké (16), Mariamé (10) a Drusilla (6). Viz dále rok 48.

Prvním procuratorem se stal Cuspius Fadus, který úřadoval dva roky. Uklidnil lidové povstání, které zničilo Filadelfii, dopadl banditu Tholomaia terorisujícího idúmaiu a okolní Araby, zbavil lupičů Iúdaiu a dal uříznout hlavu jakémusi pošetilci jménem Theudás ohromujícímu židovské davy sliby o rozestoupení vod apod.

Dozor nad jerúsalémským chrámem s právem jmenovat velekněze svěřil Claudius bratrovi Agrippy I. Héródovi Chalkidskému; viz dále rok 48. Odvolal velekněze Kanthéru a jmenoval Iósépa, syna Kamoidova. 

Od králova skonu a přeměně země v provincii terorismus náboženských fanatiků/zélótů-síkáriů na židovském venkově získal na impulsech a vyvrcholil roku 66 ve všeobecném protiřímském a protipolytheistickém povstání; srov. roky 38-41.

Podle křesťanské tradice se před královou smrtí a na jeho příkaz stal druhým martyrem/mučedníkem, vlastně řec. "svědek" víry po Stefanovi Iakóbos/Jakub, syn Zebedíův, který kázal božský původ Ježíšův Nazarethského. Martyrství neboli mučednictví je u monotheistů (Mojžíšova vyznání, křesťanů jako muslimů) oběť ve jménu víry a nešťastníkům se posmrtně dostávalo a dostává zvláštní úcty srovnatelné s hérójstvím u Hellénů.

 

Claudius vrátil provincie Achaiu a Makedonii do správy senátorům, jimž je odebral Tiberius roku 15. Moesie se rovněž stala samostatnou provincií, ale zůstala pod císařskou správou. Rhodské zbavil nezávislosti a podřídil je provincii Asia, neboť u nich došlo ke vraždě několika Římanů, srov. roky 42 a 53, kdy jim Claudius autonomii vrátil.

Princeps vrátil finanční správu z rukou praetorů quaestorům, ale nikoli ročně voleným, ale dvěma úředníkům ve funkci na tři roky. Legionářům, kteří se nesměli ženit, přiřkl Claudius status ženatých mužů.

Tohoto nebo roku následujícího povolil Claudius Písánským, pořadatelům olympských her, odprodat franchisu her do Antiocheie Orontské. Finančním garantem operace byl antiošský magnát Sósibios, přítel kdysi Augustův, který své vlasti věnoval řadu veřejných staveb; o syrské olympiádě viz v indexu s. v. hry. 

M. Iulius Cottius dostal od principa Claudia vráceny pozemky předků a směl se titulovat králem v té části Alp, která dodnes nese jeho rodové jméno, Alpes cottiennes. Když zemřel, proměnil Nero jeho zemičku roku 66 v provincii. Jeho praděd Donnus vládl ještě nezávisle, ale již jeho syn M. Iulius Cottius, přítel Augustův, byl údělným dynastou v království označovaného jako regnum cottii, které se asi roku 15-, viz, stalo součástí imperia jako autonomní území, v níž byl Cottius praefectus civitatium a stal se římským občanem. Cottiovým nástupcem byl asi starší ze dvou synů M. Iulius Donnus a po něm mladší M. Iulius Cottius, jemuž se nyní dostalo starých poct.

 

V Africe správcem proconsulární provincie Servius Sulpicius Galba, viz rok 39 nn. (do 46). Následujícího roku porazil gaetulské Musulamie, berberský kmenový svaz, který se v roce 17 vzbouřil proti Římanům pod Tacfarinou, viz. Správce Hispanie Baetiky Umbonius Silio byl vyhozen ze senátu, poněvadž neposlal odpovídající množství obilí armádě v Mauretánii. Byla to však jen záminka: ve skutečnosti urazil některého z císařských propuštěnců a ten se mstil. 

 

Římany byl vypěstován první kapoun. • Za Ti. Claudia se dostaly do módy vomitoria, místa na zvrácení přecpaných žaludků, čemuž pomáhali vyčlenění otroci, aby účastník hostiny mohl pokračovat v hodokvasu. Pojem jinak náleží přístupovým chodbám k sedadlům v circích, divadlech a amfiteátrech (neboť z pohledu člověka na scéně a v aréně připomínaly jícny vyvrhující diváky.

***********************************************************
45. n. l. 
Ol. 206, 1
Valerius z Mytilény
356 SE
292 AE
Antipatros ho ne[óteros] z Flye
a. u. c. 798
M. Vinicius II (do února) a T. Statilius Taurus Corvinus(do konce června)
coss. suff. Ti. Plautius Silvanus Aemilianus (březen-červen) M. Antonius Rufus (do konce října) M. Pompeius Silvanus Staberius Flavianus  (do konce října)
***********************************************************

V Bosporském království sesadil princeps Ti. Claudius Tiberia Iúlia Mithridáta III. Filogermanika Filopatris (vládl od roku 38, cf. též rok 41). Mithridátés se rozhodl z neznámého důvodu skoncovat s římským spojenectvím. Jeho matka Gépaipyris mu to marně rozmlouvala a raději prchla z království. Syn si to nakonec rozmyslel a poslal do Říma bratra Kotya, aby ho u Claudia omluvil: Kotys se chopil příležitosti, bratra očernil a Říman rozhodl: na Mithridátovo místo dosadil mladšího bratra Tiberia Iúlia Kotya I. Filokaisara Filorhómáia Euseba (po matce Gépaepyridě byl pravnukem thráckého Kotya VIII., viz rok 38). Operaci vedl správce Moesie A. Didius Gallus, cos. suff. 39 (viz o něm dále rok 52), který posléze s legií zemi opustil. Kotyova manželka se pravděpodobně jmenovala Euníké.

Tehdy se Mithridátés pokusil o návrat na trůn, neboť mladého Kotya v Pantikapaiu držel slabý římský garnison pod velením jezdce C. Iula Aquily. Mithridátés dal dohromady vojsko, vyhnal vládce Dandaridů/Dandariů žijících u Maiótského jezera/Azovského moře a spojil se se Zorsinem, králem Siraků, Sarmatů žijících na dn. Kubáni.

Kotys získal proti Mithridátově koalici spojenectví Eunóna, vlivného vládce Aorsů, Sarmatů žijících severně od Siraků a jižně po Kavkaz (oba národy či kmenové svazy migrovaly ze Střední Asie kolem Kaspiku a část Aorsů s Parny dobyli íránskou část seleukovské říše pod hellénským jménem Parthů). Aorsové obsadili Sozu, město Dandaridů a dobyli Uspu, kde povraždili obránce. Zorsinés se pak Římanům vzdal a třebaže se při návratu po moři dostala část římského loďstva v krymských vodách do moci domorodců a řada vojáků padla v boji, Mithridátova válka byla u konce. Vzdal se Eunónovi s tím, aby v Římě nebyl popraven a nebyl veden v triumfu

Aorský král předal Mithridáta procurátorovi Bíthýnie & Pontu Iuniovi Cilonovi/Chilonovi a ten ho roku 49 dopravil do Říma. Claudius se nad ním slitoval, ukázal ho Římanům na Foru a bezdětný a svobodný Mithridátés zemřel v zajetí roku 68. 

Kotys I. Bosporský se znelíbil Neronovi z důvodů, které rovněž neznáme, a roku 63 ho sesadil. Následujících pět let bylo území Bosporského království součástí provincie Moesie a Kotys zmizel z dohledných dějin. V létě 68 vrátil otcovské království císař Galba do rukou Kotyova syna s Euníkou Tiberia Iúlia Rhéskúporida I. Filokaisara Filorhómáia Euseba, v jehož žilách kolovala krev Iúliů, Klaudiů, íránských Mithridátovců, makedonských Antigonovců a Seleukovců a thráckých velmožů. Vládl do roku c. 90 a tituloval se též basileus megás, "velký král".

 

V Parthii se po sedmi letech obléhání resp. blokády vzdala králi Vardánovi I. Seleukeia na Tigridu, největší hellénistické a hellénské město na východ od Eufrátu, viz rok 38. Namísto okleštěné démokratie, které užívalo od času Tíridáta III., vládla státu opět pouze oligarchická rada tří set.

Ve válce o trůn mezi arsakovskými bratry Vardánem I. a Gotarzem II., viz rok 38, došlo ke smíru (jistou roli pravděpodobně sehrál adiabénský král Izatés II., viz rok 36). V obavě před spiknutím šlechty se dohodli a přísahali u oltářů mír: Vardánés zůstal králem v Ktésifóntu, Gotarzés odešel do Hyrkánie, ale nevíme, zda a jak došlo na dělení moci a říše. Vardánés si pak jistil podporu satrapií a zamýšlel obnovu parthské moci v Armenii. Správce Syrie C. Vibius Marsus mu však pohrozil válkou a v římsko-parthských vztazích zavládl klid.

Gotarzovi se brzy dohoda s bratrem v hlavě rozležela, své sehráli našeptávači z řad chronicky nespokojené parthské šlechty s vládou druhých. Znovu dal dohromady armádu a ohlásil své nároky na trůn. Vardánés proti němu vytáhl na východ a v těžké bitvě si vynutil přechod přes jistou řeku Erindés dnes neznámé polohy. Podrobil pak své moci všechny národy až po řeku Sindés oddělující Dahy (Daoi) od Árjů: Erindés může ležet na soudobém afghánsko-íránsko-turkmenském pomezí, Sindés snad řeka nebo řečiště v Afghánistánu [kdyby šlo o Indus, pak by se jednalo o území mezi Turkmenistánem a novodobými hranicemi Indie]. Údajně tak daleko nikdy žádný parthský král s armádou nedorazil a spíše vzpomínkou na alexandrovské dějiny než skutečnost je údaj, že Parthové Vardánovi odmítli táhnout dále, takže se musel vrátit... Viz rok 47.  

 

Někdy kolem tohoto roku zemřel geógrafos Pomponius Mela z Tingentery (= Iulia Traducta?; dn. Algeciras), který složil zachovaný spisek De situ orbis, zřejmě nejstarší latinské zeměpisné dílo.

M. Cluvius Rufus, který dobře znal poměry u dvora za Gaia a Claudia, Neronovi sloužil jako hlasatel v divadlech a v circu, provázel ho na jeho hellénském tourné a aktivně prožil dobu čtyř principů 68-69, byl podle některých moderních odhadů t. r. doplňkovým konsulem, cos. suff. Roku 68 byl legátem v jedné z Hispánií a dožil se vlády Vespasianovy, zemřel vážen někdy po roce 70. Sepsal nedochované, ale hojně citované dějiny vedené pravděpodobně od Gaia po Neronův konec, z nichž čerpali Tacitus, Suetonius, Plútarchos, Cassius Dio, také Flávios Iósépos. 

Zatmění slunce ve Středomoří připadlo na Claudiovy narozeniny 1. srpna. Aby nedocházelo k nedorozuměním a falešným věštbám zneklidňujícím veřejnost vydal prohlášení vysvětlující obecně podstatu zatmění, solis eclipsis.

Zakázal Římanům stavět ve Městě přeplněném sochami další své bronzové a kamenné podobizny stejně jako obrazy: od nyní pro podobiznu na veřejnosti bylo zapotřebí usnesení senátu a automaticky právo postavit si sochu nebo vystavět svůj obraz dostali pouze ti, kteří obnovili nebo postavili nějakou veřejnou stavbu. 

Pozoruhodnou logiku měla Claudiova podoba boje proti útisku římských poddaných. Pokud se správce/legát provincií dopustili okrádání provinciálů, přišel o majetek takto nabytý. Nakradené prostředky však vráceny do okradené provincie nebyly, ale připadly císařské pokladně. Po ukončení správy jedné provincie nesměl od nyní legát nastoupit bezprostředně stejný úřad ve druhé provincii, aby se tak nepokoušel vyhnlout stíhání za případné delikty v předcházejícím úřadu. 


***********************************************************
46. n. l. 
Ol. 206,2

357 SE
293 AE
neznámý
a. u. c. 799
D. Valerius Asiaticus II a M. Iunius Silanus
suff. C. Antistius Vetus I a A. Antonius Rufus
suff. C. Sulpicius Camerinus (f. Vetus, do 30. června)
suff. D. Laelius Balbus (f. Camerinus, do 30. září)
suff. C. Terentius Tullius Geminus (f. Balbus)
***********************************************************

V Římě se L. Asinius Gallus, syn C. Asinia Galla Salonina, spikl proti svému vzdálenému příbuznému Claudiovi, ale nestihla ho za to smrt, nýbrž vyhnanství. Jeho komplic T. Statilius Taurus Corvinus, loňský konsul, také nebyl předán katovi a žil dál v Římě. Nezmohli se kromě několika svých propuštěnců ani na sestavení nějakého úderného komanda. Asinius Gallus byl prý malé postavy a "odporný, řec. dyseidestatos" a že prý "spíše vzbuzoval smích než nebezpečí", oceňoval ho senátor a historik Cassius Dio. Za Nerona se směl vrátit a roku 62 dosáhl na konsulát (je-li shodný s L. Afiniem Gallem, viz tam). Je pozoruhodné, že podobné ústrky zažíval princeps Claudius po celý život a rozhodl stejně jako kdysi Tiberius a Gaius, kteří jím opovrhovali právě pro tělesnou postiženost a nechali ho při životě jako neškodného trotla. 

Jako správce Dolní Germánie poslal Claudius do CCAA/Köln Q. Sanquinia Maxima, cos. suff. 39 a pak do roku 41 praefectus urbi. Legát zde však brzy zemřel. Chattové se vzmužili k novému odboji a plenění provincie, neboť jeho nástupce Cn. Domitius Corbulo, cos. suff. 39, byl teprve na cestě, viz rok 47. V té době byla Dolní Germánie chabě střežena, neboť část legií válčila v Británii, kterou roku 43 připojil Claudius k říši. Do čela si vzali jistého Gannaska, rodem Kanninefata, zběha z římských pomocných sborů živícího se piraterií na gallském pobřeží (o Canninefatech viz rok 70-). 

Domitius Corbulo shromáždil po Rýnu flotilu římského námořnictva v Germánii, obnovil disciplinu u armády. Zničil pirátské lodi a zahnal Gannaska s jeho Chatty z provincie; viz rok následující.

Dekretem z 15. března povolil princeps užívat výhod římského občanství keltským komunitám v Raetských Alpách v údolí Anaunia, dn. Val di Non v Jižních Tyrolích, Anaunů, Tuliassů a Sindonů, kteří si od časů Tiberiových v dobré víře mysleli, že jim občanské právo bylo uděleno, což se nestalo. Neoprávněné užívání římského občanství jinak Ti. Claudius trestal sekerou, viz v indexu s. v. občanství. 

V Thrákii po vraždě krále Rhoimétalka III. zřídil Claudius definitivně císařskou provincii.

 

Prokurátorem Iúdaie jmenován Claudiem po Cuspiovi Fadovi (od roku 44) Ti. Iulius Alexander (v úřadu do 48), jehož stejnojmenný otec pocházející z Alexandreie patřil mezi nejbohatší Židy své doby a byl arabarchem, tzn. nájemcem výběru daní z hospodářské činnosti mezi Alexandrejí, Koptem a Rudým mořem: na východ od Nilu už tehdy od ptolemaiovských dob žili arabští nomádi (v rukopisech se vyskytuje i záhadná forma alabarchés). Viz o rodině roku 35+ a 70+.

Za něho nastal v Iúdaji velký hlad a júdaisovaná adiabénská královna Helené nakupovala v Alexandreji pro Židy obilí a na Kypru sušené fíky; později opatřila město například sloupořadím, které stálo vně Aelie Capitoliny ještě na začátku 4. století. Héródés Chalkidský odvolal z velekněžského úřadu Iósépa (od roku 44) a jmenoval Ananiu, syna Nebedaiova. 

Šiřitel Ježíšova náboženství, Žid z diaspory Saul, hellénisovaným jménem Paulos/č. Pavel z kilického Tarsu, cestoval na Kypr a do Galatie. Byla to jeho první ze tří cest v letech 46-57, viz více v indexu pod křesťanství. Doprovázeli ho kyperský Žid Barnabás a jeho synovec Markos/Marek.

Všeobecně se soudí, že bez Pavlova intensivního misionářství by křesťanství nevzešlo: vytvořil Ježíšův mýthos, propojil ho s hellénismem a zpřístupnil malou orientální mesiáškou sektu Hellénům a dalším národům východního Středomoří. Kuriosní a příslovečné na jeho životním příběhu zůstane to, že honičky na vyznavače Ježíšovy sekty roku 36 po Stefanově ukamenování se ještě účastnil jako horlivý farisej, viz tam.

 

Narodil se v boiótské Chairóneji literát a zastánce akadémie Plútarchos, kněz v Delfách. Zemřel asi roku 122. Nesmrtelnosti nabyl paralelními životopisy padesáti Hellénů a Římanů.

 

***********************************************************

47. n. l. 
Ol. 206,3

358 SE
294 AE
neznámý
a. u. c. 800
Ti. Claudius IV (do 28. února) a L. Vitellius III

coss. suff. C. Calpetanus Rantius Sedatus a M. Hordeonius Flaccus (oba březen-duben) Cn. Hosidius Geta (červenec-prosinec) T. Flavius Sabinus (červenec-srpen) L. Vagellius (září-říjen) a C. Volosenna Severus (listopad-prosinec)
***********************************************************

V Dolní Germánii zlikvidoval legát Cn. Domitius Corbulo odpor národů žijících severně od ústí Rýna při Severním moři. Vylákal Kanninefata Gannasku a dal ho úskočně zavraždit, pacifikoval Menší Chauky žijící mezi Emží a Weserou a hodlal vytáhnout na pirátovy spojence Velké Chauky/Kauchy, tedy ty, kteří žili při pobřeží mezi Weserou a Labem. Opatrnický Claudius mu ale v tažení Germánií pokračovat zakázal, ačkoli Velcí Chaukové byli likvidací Gannaskovou na válku naladěni. Přesto od nyní platilo, že při Severním moři vše po ústí Emže spadalo pod římskou říši. Podle jiného výkladu starých se Ti. Claudius obával disciplinovaných rýnských legií a jejich velitele, aby u něho válečné úspěchy nespustily mocenské choutky: "Jak šťastní vojevůdci z dávných časů!"

Domitius Corbulo pokořil Frísy užívajících od Aproniovy porážky roku 28 samostatnosti. Obnovil římskou vládu nad nimi, přestěhoval je (nic bližšího známo není), stanovil jim radu starších ("senát"), administrativní úředníky a "zákony" a postavil na jejich území pevnost. Pak se stáhl s armádou za Rýn; viz dále rok 58. Aby vojáci po zrušení expedice nezaháleli, dal jim Domitius kopat příkop o 23 mílích, c. 35 kilometrech, spojující Rýn s Maasou (Mosa) v dnešním NL, aby se zabránilo zpětnému toku řek při přílivu. Vodní dílo je dodnes zčásti viditelné a bylo v užívání do c. 275, kdy obyvatelstvo celého kraje vyvraždili Frankové. Claudius Corbulonovi na odškodnění za zákaz výpravy na Germány dal senátem přiřknout triumfátorské odznaky. 

Stejnou poctu vzápětí věnoval legátovi Dolní Germánie Q. Curtiovi Rufovi, cos. suff. 43, třebaže proti nikomu nevytáhl a ani nikoho neporazil. Za to nařídil vojákům, aby na území nárůdka Mattiaků, snad součásti kdysi svazu Chattů, kopali doly a šachty a hledali v okolí jejich sídelní osady Aquae Mattiacae (též Mattiacorum n. prostě Mattiacum; moderní Wiesbaden) stříbro. Výsledek byl bídný, vojáci otrávení. Vojáci měli dokonce sepsat dopis principovi, v němž ho žádali, aby novým jejich velitelům uděloval triumfátorské pocty dříve, než je k nim pošle. • Q. Curtius Rufus byl synem gladiátorovým, ale těšil se pozornosti Tiberiově. Pravděpodobně za Nerona spravoval ještě prokonsulární Afriku, kde ve vysokém věku zemřel. Bývá pro shodu jmen ztotožňován s historikem Alexandra Velikého, jehož latinské dílo se zachovalo.

Delegace Cherusků žijících v germánském vnitrozemí mezi Weserou a Labem požádala senát a Claudia, aby dovolili Italikovi, synovi Flava, Arminiova bratra, opustit Itálii a stanout v čele národa, neboť byl posledním z náčelnického rodu. Italicus vyrůstal pravděpodobně v Ravenně, kde byli Tiberiem internováni jeho příbuzní, viz rok 16. Jeho matka byla dcerou chattského knížete  Actumera (též Úkroméros, Catumerus). Germánské jméno Italikovo neznáme a lze tušit, že byl adoptován rodinou Baebiů, z nichž P. Baebius Italicus, cos. suff. 90, vynikl za Domitianovy války s Chatty v letech 83-85. Správcoval pak provincii Lycia & Pamphylia a z nové doby pocházejí spekulace, že by mohl být autorem 1070 veršů Latinské Íliady, Ilias latina, publikované roku 68.

Zpočátku s Italikem Cheruskové byli spokojeni. Pak se jich ale část proti němu vzbouřila, nicméně povstalce v poli porazil. Po čase ho vyhnali, ale s pomocí Langobardů se opět na cheruském "trůnu" usadil.

V Británii Římané potlačili povstání krále Icenů Prasutaga, manžela Boudiky, srov. rok 43. Nad britskými Kelty měl jako poslední z Římanů, který nepatřil do panovnické rodiny, ovace A. Plautius, první ze správců římské Británie (od roku 43). Novým velitelem vojsk na ostrovech se stal legatus Augusti pro praetore P. Ostorius Scapula, zároveň správce nové provincie Britannia

    Nový legát vytáhl proti loupícím kmenům v zimě a aby dosáhl v oblasti mezi řekami Trisantonou/Trentem na severu Anglie a Sabrinou/Severn ve Walesu klidu, nařídil všeobecné odzbrojení. Zároveň zahájil výstavbu pevností, což vedlo napřesrok k novému povstání Icenů sídlících v Norfolku, dosavadních římských spojenců. Ostorius Scapula, cos. suff. 59, je však v polní bitvě porazil, viz dále rok 49. Během své správy, která trvala do roku 52, dal stavět silnici od jihu z Isca Dumnoniorum (Exeter) do Linda (Lindum, Lincoln) na severovýchodu Anglie a doplněna o obranný příkop, fossa, tvořila dlouho západní hranici římské říše. Germánští Sasové jí o půl tisíciletí později dali jméno Fosse Way. 

Ostoria Scapulu zahubil roku 66 v rámci neróniády roku 62 za psaní pamfletů na Nerona exulovaný Antistius Sosianus falešným obviněním o protivládním spiknutí, že si vzal na svém ligurském statku život (udavač byl znovu vyhnán z Říma roku 70, jinak netrestán).
    Titus, Vespasianův syn, zachránil otcovu legii obklíčenou kdesi keltskými ostrovními barbary.

    

Ti. Claudius držel censuru se spolukonsulem L. Vitelliem, za Tiberia úspěšným vojevůdcem a politikem na Východě, za Caliguly degradovaného na dvorního nohsleda; otec principa A. Vitellia. Káral divácké nepřístojnosti v divadlech a také to, že "lid"  vypískal skladatele tragických divadelních kusů P. Pomponia Secunda, cos. suff. 44. Za Tiberia Pomponius sedm let strávil za mřížemi byv vyšetřován z urážky majestátu, osvobodil ho až Gaius. Claudius si ho jako literáta velmi vážil a též jako vojevůdce, když roku 50 v roli správce Horní Germánie úspěšně vytáhl na Chatty: senát ho odměnil triumfátorskými poctami, viz tam. 

Princeps dal vyhlásit zákon dávající svobodu otrokům, o něž se pánové během nemoci nestarali – pokud ji ovšem přežili. Omezil též šance lichvářů-věřitelů zákazem půjčovat synům na úmrtí rodičů. Nadekretoval Římanům tři nová písmena do abecedy na vyjádření ü/y (|-), u (digamma; latina užívá "v" pro v, w i u) a pro dvojhlásku ps/bs (antisigma). Reforma nepřečkala jeho vládu. Nařídil pontifikům, aby prošli předpisy a zvyklosti haruspiků a určili, co z nich zůstane uchováno.

Po tři dny a noci slavil lid v dubnu osmisté výročí založení Říma (753) formou stoletních her, ludi saeculares, viz rok 17-. O trojské hře aristokratické mládeže diváky upoutal Římany modrooký blonďák L. Domitius Ahenobarbus (9), kterého dějiny znají jako Nerona, syn nejmladší z dětí Germanikových Iulie Agrippiny vulgo Agrippiny ml., kterou tolik nesnášel Messalina. Claudiův syn Britannicus (6) stál už jako dítě ve stínu Neronově: otec svého syna nijak nepodporoval a nechával úřadovat své milenky či manželky. 

Claudius byl prazvláštní "mimoň". Nymfomanka Messalina si ráda hrávala přímo v paláci na prostitutku a nutila k tomu i manželky římské šlechty. Projevila též přání stát se legitimní manželkou několika mužů najednou. Někdy v této době se Messalina zamilovala do údajně nejkrásnějšího z Římanů C. Silia, syna stejnojmenného konsula roku 13+ a spolubojovníka v Germániích Germanika (zahuben Tiberiem roku 24). Byl ženat s Iunií Silanou a spojení to bylo bezdětné. Messalina donutila Iunii k rozvodu a Silia pak veřejně zahrnovala velkou pozorností, kterou nešťastník nemohl odmítnout, chtěl-li císařovninu kratochvíli přežít, viz rok následující. 

Iunia Silana měla na mocenské hrátky se svatbami smůlu. Vyhlášená krasavice a žena majetná si později vyhlédla Sextia Africana, ale tomu sňatek rozmluvila Agrippina ml., Claudiova choť, z obavy, aby se Africanus nezmocnil Silanina majetku. Iunia Silana se pokusila Agrippině pomstít roku 55, když nastrčila žalobce tvrdící, že Agrippina tajně hořekuje nad smrtí Britannikovou a že hodlá k moci dostat C. Rubellia Plauta, potomka Božského Iulia, Vipsania Agrippy i M. Antonia. Na komplot doplatila: musela se žalobci do exilu. Rubellius Plautus byl zahuben Neronem až roku 62, srov. roky 58 a 60.

Na principa Claudia byl nachystán atentát. V davu lidí, kteří přišli pozdravit principa, byl odhalen jistý Cn. Nonnius ze stavu jezdeckého s dýkou v záňadří. Během mučení se přiznal, ale komplice před smrtí nevyzradil a neznámý zůstal i motiv. 

Messalině se podařilo zahubit Claudiova přítele a cos. roku 46 D. Valeria Asiatika, vůdce spiknutí proti Gaiovi. Býval milencem Poppaey Sabiny, matky stejnojmenné budoucí manželky Neronovy, na kterou Messalina krutě žárlila. kromě toho Messalina toužila po jeho vychvalovaných zahradách založených kdysi L. Liciniem Lucullem. Asiaticus byl udavači P. Suilliem Rufem a Britannikovým vychovatelem Sósibiem viněn z cizoložství a korumpování vojáků (za což "pedagog" dostal milion séstertiů odměny). Asiaticus se chystal na cestu do Gallií, Allobrog rodem pocházel z Vienny, a Claudius ho dal zatknout v Bájích. Po slyšení v císařově ložnici dostal možnost vybrat si způsob smrti, tak si otevřel žíly. Ještě kázal posunout nachystanou hranici pro spálení svého těla, aby plameny neožehly stromy...

Suillius patřil mezi obávané udavače Claudiovy doby a pozoruhodné postavy imperiálního Říma. Na jeho udání zemřeli i dva jezdci, kteří poskytovali Poppaeji a jejímu milenci, herci Mnésterovi, své domy ke schůzkám. Za své advokátní a jiné služby si dával Suillius platit a jistý jezdec Samius mu dal čtyři sta tisíc séstertiů, které Suillius zpronevěřil: zoufalec nalehl na meč ještě v udavačově domě. Poznamenal k tomu historik Tacitus: "Žádné veřejné zboží nebylo tak prodejné jako perfidnost advokátů." 

P. Suillius Rufus si dával platit za své advokátské služby nadále, počin zákonem zakázaný, dokud za Nerona nenarazil. Dostal se roku 58 do sporů s L. Annaeem Senekou, principovým vychovatelem a poradcem, jemuž vyčítal, že určitě nezbohatl filosofií o tři sta milionů séstertiů, ale tím, že vyssává lidi a provincie lichvou a "lovením" bezdětných závětí v Římě; to on, Suillius, se svou výmluvností živí poctivě (i když nezákonně). Suilliovi vyčítali lidé zástupy obětí z Claudiovy éry, vymlouval se na pokyny principovi a Messaliny. Nero Claudius tehdy prohlásil, že od otce (adoptivního: Ti. Claudia) nikdy nic takového neslyšel, P. Suillius přišel o polovinu majetku (polovina zůstala synovi a vnučce) a byl vykázán na Baleáry, kdy prý žil v naprosté spokojenosti.

V souvislosti se Samiovým případem designovaný konsul C. Silius v senátu připomněl zákon Cinciův, lex Cincia de donis et muneribus, z roku 204 zakazující brát peníze a dary za obhajobu před soudem od někoho, kdo není příbuzný, a stanovoval výši darů od cizích lidí obecně (meze zákona, který příliš nefungoval, neznáme). Tím ohrozil římské podnikatele v udavačském průmyslu a principových přisluhovačů. Mezi přímluvce, aby se zákon neobnovoval, patřil vedle Suillia Cossutianus Capito, o něm viz rok 66. Claudius je nechtěl nechat padnout a stanovil horní mez na deset tisíc séstertiů; při jejím nedodržení by hrozila žaloba za vydírání. 

Prošel návrh P. Cornelius Dolabelly, aby nově zvolení quaestoři (o jejich počtech viz rok 44- a v indexu) dostali na starost pořádání gladiátorských her včetně jejich financování. Byl to pozoruhodný posun pro instituci volených státních úředníků, na návrh Nerona Claudia to však bylo roku 54 na podzim opět senátem zrušeno.

 

V Parthii zavraždili neznámí atentátníci na lovu krále Arsaka XXIII. Vardána I., na trůnu od roku 38 a viz rok 45. Patřil mezi významnější panovníky arsakovské dynastie. O nástupnictví vedeny spory mezi prořímským táborem příznivců vnuka Fraáta IV. a syna Vonónova Meherdáta, který žil jako rukojmí v Římě, a Gotarza II., který byl blíže a rychlejší. Zmocnil se ktésifóntského dvora a panoval k velké nespokojenosti šlechty do roku 51, viz tam (první vláda od roku 38). Povraždil dosažitelné příbuzenstvo včetně dětí a těhotných jejich manželek, jak se traduje.

  

U Théry se vynořil během zatmění měsíce z moře nový ostrůvek.

 

***********************************************************
48. n. l. 
Ol. 206,4

359 SE
295 AE
neznámý
a. u. c. 801
A. Vitellius (do 30. června) a L. Vipstanus Publicola Messalla
suff. L. Vitellius a C. Silius (popraven před nástupem úřadu)
***********************************************************

V Římě se senát dal přesvědčit principem provádějícím censuru, viz rok předešlý, aby do svých řad přijal po Narbonské a Předalpské Gallii a Hispániích členy z Gallie Vlasaté, Gallia Comata. Usneseno, aby první dodali do senátu Haeduové, kteří jediní z Keltů přijali označení "bratrů římského lidu". Sám se v Lugdunu narodil (bylo mu právě 38). Je pozoruhodné, jak málo pramenů pochází z Gallií z éry iulsko-claudijské dynastie, Flaviovců a Antoninů/adoptivních principů. Region se romanisoval pomaleji než jižní a východní oblasti Hispánie, odkud pocházelo několik významných literátů. Křesťanský ideolog Irenaeus/Eirénaios ze Smyrny a biskup v Lugdunu, současník M. Aurelia, si stěžoval na to, jak jeho posluchači-souvěrci hovoří mizernými jazykem. Snad myslel latinu, ačkoli psal řecky. Přitom sám byl anatolským Hellénem a zřejmě též jeho předchůdce v lugdunském úřadu Pothinus/Potheinos měl za svou mateřštinu řečtinu. 

Možná t. r. proměnil Claudius autonomní království Nórikum, viz rok 16, v provincii, viz o ní v indexu s. v. Když Tiberius Claudius censurský úřad završil, napočetl s kolegou L. Vitelliem 5.984.072 římských občanů a rozšířil pomerium o Aventinus. 

Po skončení censu nastal jeden z nejznámějších okamžiků světových dějin aristokratických manželství. Valeria Messalina, manželka Claudiova od roku 38, kdy jí bylo šestnáct, si ve svých 26 letech dovolila poslední ze svých vyhlášených erotických úletů. Bylo v něm tentokrát méně sexu, než u ní bylo zvykem, zato více politicky explosivní teatrálnosti. Zatímco princeps, který se stavěl ke zprávám o Messalinině nezřízeném sexuálním apetitu celou dobu hluchým a mocní propuštěnci u dvora ji kryli, srov. rok předešlý, pobýval po ukončení censury v létě v Ostii na inspekci potravinových dodávek pro Řím (zachována je ovšem i poznámka, že byl v Ostii pro vzpruhu "ducha a milenek", animi ac pellicum gratia), jeho naprosto vykolejená choť slavila na podzim svatbu s designovaným konsulem na tento rok, s čerstvě rozvedeným a bezdětným C. Siliem
    Aby konečně zakročil principa, přesvědčil jeho důvěrník a hlavní tajemník/ab epistulis Narcissus, stojící původně na straně Messaliny; další jeho propuštěnci-ministři a jedni z nejbohatších mužů říše Pallas, pozdější milenec Agrippiny, a Calistus se rozhodli mlčet. Za informátorku Messalinina díla nastrčil tajemník dvě Claudiovy milenky, z nichž Calpurnia pravdu o jeho právě znovuprovdané choti principovi řekla. Služka Cleopatra slova potvrdila a když pak císař povolal Narcissa, lišácky se mu ministr omlouval, že ho neinformoval o manželčiných milencích. Tázal se Claudia, zda ví něco o svém čerstvém rozvodu: "Siliův sňatek viděl celý Řím...".

V Claudiově okolí ve vzduchu visela atmosféra puče. Claudius byl strachy bez sebe, že přijde o moc, že císařem se stane Silius. Ačkoli měl princeps po ruce ministra přes zásobování Říma Turrania, viz zde níže, jednoho ze dvou praefectů praetorio Lusia Getu (viz rok 51) a spolehlivé přátele a konsuláry L. Vitellia a C. Caecinu Larga, situaci resolutně řídil propuštěnec Narcissus, v jehož rukách nyní ležel osud panovníka římské říše. Narcissus přemluvil Claudia k návratu do Říma, kde se dal v táboře praetoriánů ujistit jejich věrností a zde také vynášel rozsudky: Silius a půl tuctu jeho společníků pouze žádali o urychlení poprav, což se stalo. Mezi mrtvými byl Decrius Calpurnianus, velitel požárních hlídek/praefectus vigilum a ředitel školy císařských gladiátorů/lúdí prócúrátor Sulpicius Rufus (jméno nedochováno). 

Z vojenského ležení se Claudius vrátil domů do paláce a začal hodovat. Vypil hodně vína a ani po krvavém dnu nebyl o manželce rozhodnut: ať se přijde druhého dne ospravedlnit. Opět rozhodl za hodujícího principa Narcissus: pověřil službu konajího tribuna a vojáky, aby šli Messalinu zabít. Na jejich akci dohlédl z Narcissova rozhodnutí propuštěnec Euodus. S blížícím se večerem nalezli Messalinu v Lucullových zahradách. Její matka Domitia Lepida, s níž se obyčejně nesnášela, jí přemlouvala, aby si sama vzala život a nečekala na vrahy, ale Messalina se dýky bála. Když otálela, probodl ji tribun. Její skon byl Claudiovi oznámen během hostiny u jídla. Na nic se už více neptal. Senát pak ozdobil Narcissa quaestorskými odznaky a dal odstranit všechny památky na Messalinu.
    Ti. Claudius měl s Messalinou dceru Octavii (9) a sedmiletého Britannika (možná syn Caligulův? - tím by se vysvětloval Claudiův chlad vůči němu). Brzy na to se Claudius na naléhání Pallantovo oženil s Agrippinou mladší, viz rok následující, a sdílel co do potomstva neblahý osud Augustův. 
    Ještě před Messalinou byl odpraven i další z jejích milenců, vyhlášený mímos Mnéstér, kdysi potrestaný Augustem za povýšenecké chování, viz. Býval miláčkem Gaiovým, byl obdivován Claudiem a patřil k milencům Sabiny Poppaey a Messaliny. Odvolával se před Claudiem na jeho příkaz, aby byl ve všem poslušen Messaliny a principa přesvědčil (viz rok 43). Nicméně mocní propuštěnci vyžadovali hercovu smrt, zřejmě ze žárlivosti na jeho vliv.

Mezi milence Messalininy patřil i synovec hrdiny z Británie A. Plautia, jehož neúplné jméno se zachovalo jako Plautius Lateranus. Díky strýcovým zásluhám ho Claudius nepředal katovi, ale škrtl ho ze seznamu senátorů. Roku 55 ho Nero rehabilitoval, nicméně Lateranus, prý jinak povaleč, se zapletl do pisonovského spiknutí roku 65 a za to sťat. Jeho římské sídlo na Caeliově pahorku přestavěl M. Aurelius Antoninus v palác a část majetku vrátil L. Septimius Severus jednomu ze svých vojevůdců T. Sextiovi Magiovi Lateranovi, cos. 197. Fausta, manželka Constantina I., roku 313 palác s dalšími objekty předala do majetku křesťanské církve a stal se římskou katedrálou a sídlem římského biskupa/papeže Miltiada (srov. např. pět lateránských koncilů).

Princeps Claudius se jedné panovačné ženy zbavil a druhou, ještě horší, si pověsil na krk. O novou "císařovnu" vedli boje Claudiovi propuštěnci. V této kause se Narcissus neprosadil. Podporoval sňatek s Aelií Paetinou, s níž byl Claudius ženat v letech 28-31 a měli dceru Antonii (nyní 18). Aelia Paetina totiž byla adoptivní sestrou L. Aelia Seiana, Tiberiova praefecta praetorio, jehož se právě panovník krvavě zbavil. Callistus prosazoval svatbu s Lollií Paulinou (třicátnice), vnučkou konsulára M. Lollia, slavného porážkou od Germánů roku 16-, a manželkou (třetí) principa Gaia. Vítězem této osudové palácové bitvy o Claudiovu manželku s nedozírnými následky se stal Pallas prosazující Iulii Agrippinu vulgo Agrippinu mladší (něco přes třicet). Byla dcerou Germanikovou a tím pádem byl Claudius jejím strýcem.

Narcissus nicméně držel s Agrippinou, neboť měl strach z Britannika, že bude jednou chtít pomstít smrt své matky, viz však rok 52. Agrippina se začala točit kolem strýce a z jeho přátel nalezla oporu v L. Vitelliovi. Posici u dvora chtěla posílit sňatkem svého syna L. Domitia Ahenobarba (11) s Claudiovou dcerou Claudií Octavií (9), kterou však Claudius zasnoubil s L. Iuniem Silanem, praetorem t. r. Agrippinin nový přítel Vitellius hrubě pomluvil Silana u principa, tvrdil, že měl sex se svou sestrou Iunií Calvinou, která byla donedávna Vitelliovou snachou. Claudius dal nešťastníka vyhnat ze senátu a na poslední dva dny roku jeho praetury musel být určen náhradník. Viz rok následující.

Mezi prvními praefecty přes zásobování, které zahrnul Augustus pod správu principovu, byl C. Turranius Gracilis, v letech c. 7-4 praefectus Aegypti. Stal se pravděpodobně nejdéle sloužícím císařským úředníkem na tak exponovaném místě: ještě roku 48 n. l. je ve funkci zmiňován mezi přáteli Claudiovými, tzn. že jako praefectus annonae, popř. praef. rei frumetariae nejméně půl století (sic!), srov. rok 22- a 14+. Je možné, že jeho nástupcem byl až roku 55 Neronem jmenovaný L. Faenius Rufus, v úřadu do roku 62, v letech 62-65 praefectus praetorio. 

 

V Iúdaji vystřídal v úřadu císařského prokurátora Ti. Iulia Alexandra (od 46) Ventidius Cumanus; uvítaly ho nepokoje v Jerúsalému. Správcoval do roku 52, viz tam, kdy ho po nepokojích vystřídal M. Antonius Felix, bratr císařského propuštěnce Pallanta. Héródés Agrippa II., syn Héróda Agrippy I. (viz rok 44), dostal po smrti strýce Héróda Chalkidského začátkem t. r. od Římanů právo spravovat Jahweho chrám v Jerúsalému spojené s právem jmenovat velekněze. Tím získal velký vliv na náboženský život Židů v diaspoře. Claudius též odškodnil Agrippu II. věnováním Chalkidy pod Libanem, nikoli však Itúraie. Viz dále rok 50.

Héródův vlastní syn Aristobúlos Chalkidský měl smůlu a teprve roku 54 n. 55 ho Nero prohlásil králem Malé Armenie, kam též s manželkou Salómé (II.) přesídlil. Když roku c. 72 proměnili Římané Malou Armenii v provincii, byl Aristobúlos odškodněn jinou Chalkidou, pravděpodobně onou na Bélu na severu Syrie.

Salómé, hebr. Šlomit, dcera Héródiady, byla v prvním manželství oddána za tetrarchu Itúraie, Gaulanítidy a Tráchónítidy Héróda Filippa (zemřel roku 34, viz). Křesťané Salomu spojují se smrtí jistého Jana Křtitele/Ióannés ho baptistés. Salómina matka Héródiás žádala po svém manželovi (druhém) Héródovi Antipovi, aby Jana odstranil, neboť tetrarchu kritisoval za to, že se oženil s chotí svého bratra. To se dynastovi nechtělo. Když mu však zatančila na hostině asi čtrnáctiletá Salómé, byl uchvácen a slíbil, že splní vše, o cokoli si řekne. Po dohodě s matkou požádala o hlavu vězněného Jana na podnosu, a dostala ji. Příběh pravděpodobně není autentický, ale v křesťanském světě slavný.

Agrippa II. ze svého dal vydláždit ulice Jerúsaléma mramorem, římské kolonii Berýtu dal postavit divadlo, poddaným rozdával obilí a olej. Po židovské válce odešel roku 70 s Titem do Říma, kde asi roku 93 n. 94 zemřel. Byl posledním z Héródova rodu.

Na jaře došlo v Jerúsalému po letech klidu (viz rok 36) o pesachu k novým protiřímským nepokojům. Z vojáků střežících bezpečnost slavností u posvátného okrsku jeden vystrčil na poutníky holý zadek a prdnul. Dav se na Cumanovi domáhal trestu pro vojáka, létaly kameny. Procurator poslal na buřiče legionáře a za masového úprku věřících před vojáky se v tlačenici ušlapalo přes deset tisíc lidí.

Vzápětí při prohledávání vesnic kolem místa, kde byl oloupen jeden z principových otroků, roztrhl a spálil římský voják rukopis tóry. Dav v Kaisareji se opět domáhal trestu pro vojáka a tentokrát Cumanus ustoupil: voják byl veřejně sťat.

 

***********************************************************
49. n. l. 
Ol. 207, 1
Athénodóros z Aigia i
360 SE
296 AE
Deinofilos
a. u. c. 802
Q. Veranius a C. Pompeius Longinus Gallus
coss. suff. L. Mammius Pollio a Q. Allius Maximus 

***********************************************************

V Římě na Nový rok Ti. Claudius slavil svatbu s Iulií Agrippinou (34), obviňované z vraždy jedem svého předcházejícího manžela C. Sallustia Passiena Crispa, rodného syna cos. roku 4 př. n. l. a adoptivního vnuka slavného historika (viz rok 41 a 54). V den svatby si vzal život Claudiův křivě obviněný vyhlédnutý zeť L. Silanus, viz rok předešlý. Zřejmě dospěl k závěru, že by špatnému konci neunikl: jeho krásou vyhlášenou sestru senát vypověděl z Itálie. Claudius k posměchu Římanů konal v té souvislosti očistné oběti za krvesmilstvo, když se právě sám oženil se svou neteří. K tomu zasnoubil svou dcero Claudii Octavii s Agrippininým synem L. Domitiem Ahenoberbem, viz rok následující. 
    Vnučka M. Vipsania Agrippy a pravnučka Augustova byla Claudiovou čtvrtou a poslední manželkou. Gaiova sestra, dcera Agrippiny starší a Germanika, staršího bratra Claudiova se narodila 6. listopadu 15+ (nebo až roku následujícího?) v Ara/Oppidum Ubiorum, sídelní osadě Ubiů, nastávající Colonii Claudii Ara Agrippinensium/Köln, viz rok 50, a zavraždit ji dal vlastní syn L. Domitius-Nero v březnu roku 59. 

Claudius pro svatbu s neteří musel změnit zákon o příbuzenských sňatcích a senátory o veřejné prospěšnosti Claudiova sňatku přesvědčil řečnickým umem L. Vitellius, Claudiův důvěrník a otec budoucího císaře A. Vitellia. Sňatky se sestřenicemi zakázal až Theodosius I.
   

Po brutální likvidaci nevinného L. Silana sprovodila Agrippina ze světa sokyni v klání o sňatek s Claudiem. Nastrčila udavače, že Lollia Paulina konsultovala atsrology a že se na sňatek tázala věštců v Apollónově chrámu v Kláru. Claudius ji ani nevyslechl, označil Lollii za státu nebezpečnou osobu a senát ji vypověděl z Itálie a až na pět milionů séstertiů jí zabavil celý ohromný majetek. Agripppině to bylo málo: poslala za Lollií vojáka v hodnosti tribuna a ten ji domutil k sebevraždě. Podobně zlikvidovala Agrippina jistou Calpurnii, pravděpodobně milenku principovu, viz rok 48, o níž kdesi v soukromí Claudius prohlásil, že je krásná... 

Princeps Claudius vyhnal z Říma židovskou sektu křesťanů, "neboť se neustále bouřili z podnětu Chréstova". Podle Cassia Diona nevyhnal všechny Židy, ačkoli jejich počty v metropoli narostly, ale při uchování vlastního životního stylu jim zakázal "konat shromáždění". S nimi dal Claudius vykázat z Itálie astrology, povolání či označení odjakživa velmi "internacionální". Zcela zrušil druidské kulty spojené s lidskými obětinami; již Augustus na nich zakázal účast římským občanům.

Vyhnání křesťanů t. r. lze po židovském pogromu na Ježíšovy vyznavače roku 36 v Jerúsalému pokládat za první státní římskou a polytheistickou persekuci křesťanů, č. pronásledování n. protivenství. Za Claudia tedy, desetiletí po popravě zakladatele sekty, v říšské métropoli pravděpodobně již existovala křesťanská obec, kterou přijel navštívit podle pozdějšího podání apoštol Petr/Petros. Třebaže se jeho pobyt v Římě obecně předpokládá, ale až v éře Neronově, není sebemenšího dokladu pro Petrův jakýkoli italský pobyt.

V této době pravděpodobně existovaly organisované skupiny křesťanů mezi židovskou populací v Damasku a v Dekapoli a v Antiocheji asi již docházelo ke konversím prvních polytheistů na křesťanství; pravděpodobně ještě před proměnou Saula v Paula. 

Claudius prosadil v senátu opravu chrámu Afrodíty/Venuše Erycké stojícího v ruinách na Sicílii. Založen byl údajně Aineiou/Aeneou. • Praefectem annonae byl toho roku Pompeius Paulinus, pravděpodobně otec druhé manželky Senekovy Pompeie Pauliny, s níž se t. r. po návratu z exilu oženil. Manželství zůstalo bezdětné a roku 65, kdy byl Seneca si vzít život, doprovázela ho v smrti. Nero však nakázal, aby jí rány ovázali a uchovali ji při životě. Zemřela prý jen o několik let později. Pompeius Paulinus byl později legátem dolnogermánských legií, viz rok 58.

Z korsického exilu se do Říma povolán Claudiem vrátil L. Annaeus Seneca, viz rok 41. Claudius mu svěřil praetorský úřad a z podnětu Agrippinina ho pověřil roku 50 výchovou svého adoptivního syna a budoucího vraha L. Domitia Ahenobarba (Nerona), nikoli ovšem svého vlastního (?), o čtyři roky mladšího syna Britannika. Milovník filosofických rozprav a literát Seneca býval Agrippininým milencem a jedním z nejbohatších mužů říše; za vlády Nerona se stane nejbohatším z Římanů. 
    Principa Claudia neměl "filosof" v lásce a po jeho smrti složil zachovaný satyrický hanopis s řeckým názvem Apocolocynthosis, Zdýnovatění Claudiovo: bylo to ošklivé lezení do zadku chlapeckému Neronovi, novému říšepánu. Claudiem opovrhoval i Senekův bratr L. Iunius Gallius.

Dosavadní paedogogové Domitiovi/Neronona Claudia Beryllus/Béryllos a Anicetus/Aníkétos nebyli nijak odstaveni. Jejich svěřenec jim důvěřoval více než matce a po nástupu k moci roku 54 jmenoval Bérylla tajemníkem pro veškerou řeckou korespondenci, tedy ministrem pro východní části říše, ab epistulis graecis, a Aníkéta velitele flotily v Mísénu, tedy poloviny římského válečného námořnictva.

Mezi Neronovy vychovatele patřil od tohoto roku i kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a měl na starosti určitou část knihovny Músaia. Egypťan sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

 

V Itúraji zemřel vládce Soaimos n. Soemos/lat. Sohaemus panující od roku 38. Jeho minimocnářství s titulem připadlo z vůle Ti. Claudia čerstvému chalkidskému králi Héródovi Agrippovi II., synovi Héróda Agrippy I., viz rok 44 a 48. Králem Iúdaie nikdy Římany jmenován nebyl. Roku 52 nebo 53 od římského vládce dostal ještě ke své bývalé Lýsaniově doméně, viz rok 36- a 41+, území bývalé Filippovy tetrarchie (Bataneia, Gaulanítis a Tráchónítis) a k tomu území jistého Vara/Uara neznámého rozsahu, snad Agrippova vlastního dvořana (jinde v pramenech je jmenován jako Noaros, příbuzný Soaima). Rok na to Agrippovi II. Nero přidal Tiberiadu a dvě další města s okolím. O osudu Héródova vlastního syna Aristobúla Chalkidského viz 48 a 54.

Věrozvěst na cestách. Paulos/Pavel, jemuž s dalšími Ježíšovými současníky křesťané říkají apostolos, posel (víry), apoštol (nikdy se osobně s Ježíšem nesetkal), cestoval do Hellady a strávil tu tři roky. Obcím křesťanských Židů určil stravovací zvyky odlišné od jejich tradiční podoby monotheismu, zavrhl zvyk mužské obřízky a vyzýval, kam přišel, k přechodu ke „křesťanství“, srov. rok 36.

 

Parthové nespokojení s vládou Gotarza II., viz rok 47, vyslali ke Claudiovi vyslance s žádostí o vydání Meherdáta (též Miradátés, Meiridátés a Meredátés), Vonónova syna a vnuka Fraáta IV. Princeps jim vyhověl a v okamžiku triumfu nad soupeřící velmocí poučil budoucího krále králů jak se má chovat k poddaným, nikoli jako k otrokům a spravedlivě, a správce Syrie C. Cassius Longinus, cos. suff. 30, správce Asie roku 40 a znalec práva (viz jeho výklad o právech otrokářských roku 61 a v indexu, s. v. otroci), který zdárně obnovil morálku syrské armády, dostal nařízeno doprovodit Meherdáta k Eufrátu (nikoli však dosadit na trůn; viz o prokonsulovi dále rok 65). K Zeugmatu se pak sjeli Meherdátovi parthští straníci a s nimi král orrhoénských Arabů Akbaros/Agbar V. Ukkámá, "Černý" (viz rok 4- a 7+; jeho druhá vláda od roku 13+ do 50).

Tím skončila princova sláva. Agbar ho několik dnů hostil v Edesse a pak se princ přes Cassiovo varování ale na Arabovu radu pustil do Mesopotamie oklikou přes Armenii podél horního toku Tigridu, kde v horách začínala zima. Oslabená výprava se na severu Mesopotamie spojila s vojskem blíže neznámého Karrhéna/lat. Carena, pravděpodobně vojevůdce ve službách Meherdátových, a táhli do Adiabény, jejíž král Izatés II. se rovněž vydával za Meherdátova spojence (viz o něm roku 36). Usurpátorovo vojsko se cestou zmocnilo několika opevněných míst, lokality zvané Ninos (bývá moderními historiky pokládána za assyrské Ninua rozvalené roku 612-, viz) a pevnosti v okolí starých Gaugamél.

Ve stejný čas obětoval Gotarzés na hoře Sanbúlos neznámé polohy místnímu z bohů připodobněného Hellény k Hérákleovi (srov. seleukovský oltář se sochou Hérákleovou na behistúnské skále z roku 148). Obě armády od sebe dělila řeka neznámé polohy Korma. Gotarzovi se podařilo odlákat z Meherdátova vojska adiabénského krále Izata II. i orrhoénského Abgara V. a v nejméně vhodný okamžik se Meherdátés rozhodl pro bitvu, v níž byl poražen a zradou vydán vítězi v řetězech. Gotarzés mu dal uříznout obě uši (pouze tělesně nedotčený Arsakovec směl na trůn, srov. tělesnou integritu perských králů a židovských kněží, rok 40-), ale nechal nešťastníka naživu (asi c. 30). 

Ani ve svých posledních dvou letech neměl Gotarzés II. klid od usurpátorů. Po likvidaci římského pokusu dosadit na ktésifóntský trůn vlastního chráněnce se c. 50 prohlásil v Margianě/Merv králem jistý Sanabarés. Jako Arsakés XXV. Sanabarés vládl jako vzdorokrál čtyř Arsakovců do roku 65. Bývá ztotožňován s králem indo-parthského království téhož jména. O celé této době nevíme téměř nic. 

 

V Británii legát P. Ostorius Scapula po pacifikaci Icenů, viz rok 47, vytáhl na druhou stranu Anglie. Pustošil území Ceangů/Cangů severně od soudobých hranic Walesu v Cheshire, a Brigantů žijících severně od Ceangů. Viz dále rok 50.

Zřejmě založena v Camulodunu, viz rok 43, Colonia Claudia Victricensis Camulodunensium. Kolem tohoto roku byla založena mezi Dobunny pevnost, z níž se v trajánské době vyvinulo město Corinium Dobunnorum, dn. Cirencester.

 

V Číně se poprvé, jak se soudívá, objevily pravé neštovice.


***********************************************************
50. n. l. 
Ol. 207,2

361 SE
297 AE
neznámý
a. u. c. 803
C. Antistius Vetus II a M. Suillius Nerullinus
***********************************************************

V Římě Ti. Claudius adoptoval 26. února Lucia, syna Cn. Domitia Ahenobarba (zemřel roku 40) s Agrippinou Mladší z jejího prvního manželství, sestrou Gaiovou, pod jménem Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus známého v historii jako Nero. Jeho otec na zprávu o narození dítěte tehdy v prosinci roku 37 prohlásil: „Ze mne a téhle ženy nemohl povstat dobrý člověk.“ 

Claudius se rozhodl osudově s hořkostí podobné příběhům Augustových vnuků a Liviina syna Tiberia. Svěřil Neronovi do péče svého vlastního syna Britannika, ačkoli byl jen o čtyři roky mladší. Třináctiletý Nero si ještě jako kluk rychle navykl zastupovat adoptivního otce v čele státu, což poprvé mohl už t. r., když Claudius ochořel. Vládla ovšem Agrippina.

    Agrippina posléze vyzískala na Claudiovi titul Augusta, první takový po Livii: Iulia Augusta Agrippina. Britannikova dosavadního vychovatele Sósibia zlikvidovala (51) prostým obviněním, že se spikl proti jejímu synovi Neronovi (viz vychovatelovu "morálku" roku 47). Následujícího roku byl Nero předčasně obléknut do mužské togy, toga virilis,  (nebylo mu čtrnáct), senát mu udělil prokonsulské pravomoci mimo Řím, titul princeps iuventutis, předák mládeže s tím, že ve dvaceti se stane konsulem (rovněž předčasně; zákonná doba činila tehdy 33 roků věku - za republiky to byly 43 roky, ale viz příklad devatenáctiletého Augusta).

Agrippina ovládla dvůr a na její straně stáli také tajemníci Narcissus a Pallas, který se nejvíce o adopci Neronovu zasloužil a stal se jedním z milenců Agripinny (Callistus mezitím zemřel přirozenou smrtí). - Fascinuje, jak Claudiova indolence ničila římské elity a s jakou lehkostí se dal ovládat s nejhoršími důsledky pro jeho okolí. Nicméně na chod říše, na život provincií, fungování armády a na kontrolu zahraniční politiky neměl ani takový slaboch špatný vliv: pro dějiny to byl Claudius, kdo připojil k říši Británii.

 

V Edesse, metropoli orrhoénského království, zemřel někdy v této době Abgar V. Ukkámá, "Černý" (první vláda v letech snad 4 př. n. l. do 7 n. l., druhá 13-50?). Kromě událostí předcházejícího roku, kdy se projevil jako proradný exponent parthské protiřímské politiky, o jeho vládě nevíme nic, srov. rok 36. Lze mimo jiné předpokládat, že Abgar se nesnesl se svým bratrem Ma'núem v otázkách vztahu ke spojencům. Římany býval označován za krále. Nástupcem se stal jeho syn Ma'nú V. a po jeho smrti roku 57 (?) vládl do roku 71 (?) orrhoénským Arabům jeho bratr Ma'nú VI. Po něm do roku 91 vládl tohoto syn Abgar VI. Ani o činech těchto dynastů není nic známo, snad to, že od dob Abgara V. získávalo v zemi posice křesťanství, srov. rok 36+, rok 301 a viz v indexu s. v. křesťanství. 

 

V Germánii P. Pomponius Secundus, viz rok 47, odrazil útok Chattů plenících římskou Horní Germánii. Chatty obtížené kořistí a nepozorné nočním přepadem z části rozprášily spojenecké oddíly Vangionů a Nemetů doprovázené římskou jízdou, z části narazili na Pomponiovi legie před pohořím Taunus. Chattové se však bitvě vyhnuli a poslali do Říma rukojmí míru. Během expedice bylo osvobozeno ještě několik legionářů z varovské porážky, kteří prožili čtyřicet let v germánském otroctví. Pomponius Secundus, který ve své době proslul jako vážený autor tragédií (žádné dílo se nedochovalo), byl Claudiem vyznamenán triumfátorskými poctami. 

Král Hermundurů Vibilius, viz rok 18, někdy v této době porazil oslabené Chatty, kteří žili ve věčných sporech s Cherusky, a zasloužil se o převrat u Quádů. Jejich král Vannius, který byl díky Drusovi Iuliovi Caesarovi u moci od roku 19 a tehdy též Vibilia zbavil vlády nad částí bývalé marboduovské říše (zřejmě části Boiohaima), držel po celou dobu při Římanech. Za spojence měl sarmatské Iazygy a v dlouhé době míru země i král zbohatly. Doma mu však povstala oposice vedená syny vlastní sestry Vangionem a Sidonem. Vibilius Hermundurský společně s Lugii-Vandaly povstalce podpořili invasí a Vannius se svými Sarmaty byl poražen v poli. Prchl k Dunaji, kde kotvilo římské loďstvo. Předtím marně žádal o Claudiovu pomoc, neboť v Římě se obávali neznámé síly "slezských" Lugiů, kdyby dorazila k břehům Dunaje (poznají to o několik staletí později): oni však, jak se zdá, táhli pouze vyplenit Vanniovo bohaté království. 

Vannius se směl se svou družinou usadit v římské Pannonii, kde dostali pozemky, a Vangio a Sido si regnum vannianum rozdělili; Římané s nimi byli spokojeni pro jejich "vynikající věrnost". Doba a místa jejich vlád ani jména nástupců známa nejsou.

Na nátlak Agrippinin byla na místě sídelní osady Ubiů-Agrippiňanů Ara Ubiorum, kde se narodila, založena Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA), budoucí Köln/Kolín, srov. pod Germáni a rok 38-. Už z roku c. 40 pochází nejstarší uchovaná stavební pozoruhodnost města, patnáct metrů vysoký náhrobek veterána Páté legie Skřivánčí/legio v. alauda L. Poblicia s rodinou. Zbytky městských hradeb původně o délce čtyř kilometrů jsou z konce vlády Domitianovy.

Někdy během Claudiovy vlády se stala kolonií pannonská Sabaria/Savaria, Colonia Claudia Sabaria, dnešní Szombathely. Od Traiana byla správním střediskem První Pannonie, Pannonia prima, dříve zvané Horní, P. superior. Tím pádem je Sz. nejstarším městem na území soudobého Maďarska.

Pomponius Secundus během tažení proti Chattům osvobodil poslední přeživší římské zajatce z teutoburské varovské porážky roku 9+ a Claudius se senátem ho ocenili triumfátorskými poctami. O dalším dění v Germániích viz rok 58.

 

V Británii na jihozápadu Anglie ustavil v Římě vychovaný Ti. Claudius Cogidubnus protektorátní království Belgů a Atrebatů. Legát provincie P. Ostorius Scapula vytáhl na Silury v jižním Walesu, v jejichž čele se objevil roku 43 zahnaný vévoda Catuvellaunů Caratacus/Karatákos (welšský Caradog), zřejmě syn Cunobelinův, viz rok 54-. Spojil se se severními sousedy Silurů Ordoviky a celý dnešní Wales byl ve válce s Římem, viz rok následující.

 

Někdy v této době se mohl narodit astronom Kleomédés, autor spisu o dvou knihách O kruhovitém pohybu vesmírných těles. Kompedium znalostí své doby zdůvodňující, proč je Země kulatá, se dochovalo, o autorovi není nic známo; vznik díla bývá limitován až pozdním čtvrtým stoletím. Vzhledem k jeho polemice s Epikúrem se předpokládá, že Kleomédés patřil ke stoikům.

V Alexandrii přišel fysik Hérón na princip parního stroje; Hérónova baňka ale nikdy nebyla více než hračka. Někdy v této době složil Dórotheos ze Sídónu v hexametrech astrologický výklad o pěti knihách. Byl přeložen do perština a arabštiny a měl vliv na středověkou Evropu. 

Ve stejné době vznikl Periplús mari Erythraei neznámého autora. Někdy v této době psal Aufidius Bassus, epikúrik vyznáním, své dějiny válek s Germány a Historiae, které sice současnící i potomci hojně citovali, nicméně nevíme o nich v podstatě vůbec nic, ani to, o jakém úseku pojednávaly. Na Bassa navazoval v psaní dějin C. Plinius Secundus, autor encyklopedie Naturalis historia.   

Kolem roku 50 už stálo v Mexiku město Teotihuacan.

 

***********************************************************
51. 
Ol. 207,3

362 SE
298 AE
neznámý
a. u. c. 804
Ti. Claudius V a Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus
coss. suff. T. Flavius Vespasianus I (od 1. listopadu do 31. prosince) a L. Calventinus Vetus Carminius 

***********************************************************

V Parthii zemřel na nemoc po neklidné vládě král Arsakés XXIV. Gotarzés II., který byl u moci či spoluvládl s bratrem Vardánem I. od roku 38, samostatně na trůnu od roku 47 (podle jiného pramene zavražděn). Šlechtici určili za nástupce Arsaka XXVI. Vonóna II., dosud údělného vládce v Médii Atropaténě. V jakém byl vztahu k Vonónovi I. a dalším Arsakovcům, známo není. Brzy však zemřel, pravděpodobně po několika měsících, a královláda přešla na jeho syna s jistou hellénskou milenkou Arsaka XXVII. Vologasa I. (řec. též Uologaisos,  Uologesés, lat. Vologaeses, parth. Valagaš; na trůnu do 78). Vyzdvižen byl dohodou svých sourozenců. Byl prvním z Arsakovců, který dával na mince aramajské nápisy a městům namísto hellénských jmen domorodá. Kdesi v kraji kolem Seleukeie a Ktésifóntu (poloha neznáma) založil město Vologesias/Ologasia n. Vologesokerta, jíž se později mimo jiné dostalo chrámu Augustova.

    Médii Atropaténskou, zhruba soudobý Ázerbájdžán, věnoval svému bratru Pakorovi a pro svého třetího bratra Tíridáta hledal příležitost v Armenii (viz rok 54), která se opět dostala do války mezi ibérskými sourozenci, viz rok 41. Stárnoucí Farasmanés Ibérský se obával rostoucí popularity svého syna Rhadamisty, který v očekávání nástupnictví nedokázal krotit svou netrpělivost. Předhodil tedy synovi Armenii, kde už dvakrát dostal k moci svého mladšího bratra Mithridáta. Rhadamistos se u strýce dobře zapsal a získal u dvory symparie.

Farasmanés mezitím našel záminku k válce: když žádal spojence o pomoc v boji proti Albáncům, Římané mu ji poskytli, Mithridátovi se do války nechtělo. Farasmanés tedy nyní vyslal s vojskem Rhadamistu, který zaskočeného Mithrididáta zahnal do hor a oblehl v pevnosti Gorneai/Gorneae, dn. arménské Garni s jediným zachovaným antických chrámem na území zaniklého bolševického imperia zvaného Sovětský svaz.

Pevnost měla římského praefecta Caelia Polliona a velitele garnisonu centuriona Casperia. Rhadamistos neúspěšný v obléhání praefecta uplatil, aby římského spojence Mithridáta zradil. Za příměří odcestoval Casperius za Farasmanem a do Syrie za jejím legátem C. Ummidiem Durniem Quadratem (v úřadu zřejmě čerstvě do začátku 60. let), aby Mithrididáta zachránil, ale Caelius Pollio ho mezitím přemluvil, aby s Rhadamistem uzavřel mír a vydal se se svou rodinou do jeho rukou: Rhadamistos byl manželem Mithridátovy dcery Zénobie, Mithrididátés byl ženat s Farasmanovou dcerou. Když se tak stalo, dal ho Rhadamistos udusit pod haldou šatstva a svou sestru s dětmi povraždit.

Rhadamistos vládl v Armenii do roku 54, viz rok následující.

 

Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+ v Narbonnské Gallii) Claudiem jmenován po intrikách manželky Agrippiny mladší praefektem praetorio. Zůstal Agrippininým příznivcem a zajistil věrnost praetoriánů po likvidaci Claudiově o tři roky později. Nahradil ve velení Lusia Getu a Rufria Crispina, kteří byli v úřadu od roku 43 n. 44, a v úřadu vydržel až do roku 62. Agrippina je pokládala za stoupence Messaliny a ochránce jejích dětí s Ti. Claudiem Octavie a Britannika. Crispinus byl od roku 44 prvním manželem Poppaey Sabiny (bylo jí tehdy čtrnáct) a měl s ní stejnojmenného syna. Nero je oba zahubil roku 66; viz rok 59 a 62.


První konsulát budoucího císaře Vespasiana. 24. října se mu s Domitillou v šestém římském obvodu v domě U granátového jablka/Ad malum punicum na Quirinálu narodil nejmladší syn T. Flavius Domitianus, budoucí císař (od roku 81, zavražděn roku 96).

L. Iunius Gallio Annaeanus prokonsulem v Acháji (51 - 52).

V Iúdaji vypukly nové násilnosti, tentokrát mezi Galilajskými Židy a Samarskými. Do toho přes policejní opatření procurátora Ventidia Cumana řádil v kraji lupič Eleazaros se svou bandou. Velkou část brigantů sice Římané zlikvidovali nebo zajali, předáci Samarských se však vypravili do Tyru, kde právě pobýval syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus, viz rok následující.

 

V Británii správce P. Ostorius Scapula s legiemi pronikl v silurské válce do Walesu a porazil v nepříznivém terénu Caratakovi Silury spojené s Ordoviky, viz rok předcházející. Římané zajali jeho manželku a dceru, jeho bratři se vzdali. Caratacus unikl na sever Anglie ke královně Brigantů, ale prořímská Cartimandua ho vydala Římanům.

Scapula, vyznamený triumfátorskými odznaky, odbojného velmože eskortoval do Říma, kde dal Claudius postavit vítězný oblouk nad sedmi králi a Brit byl veden v triumfálním průvodu. Prokázal tolik cti, že mu Římané darovali život a směl s rodinou trávit dny v Římě. Povolili mu údajně též promluvit a řeč zakončil slovy: "Uchováš-li mne při životě, budu věčným příkladem tvé laskavosti." Brit pak se svými bratry neopomněl poděkovat i Agrippině, která se slavnosti mezi nastoupenými vojáky účastnila též, až to budilo dojem, že je Claudiovým spoluvládcem. O Caratakově dalším osudu není nic známo.

Cartimanduu Brigantskou princeps Claudius bohatě odměnil. Nepohodla se s manželem Venutiem, rozvedla se s ním a provdala se za jeho zbrojnoše Vellocata, muž jistě neurozeného (nominálním králem byl do roku 69). Venutius se pak objevil v čele Silurů a válčil s Římany a Catuamanduou, viz dále rok 57. O silurské válce viz rok následující; o jejich pacifikaci viz rok 74.

 

Řím opět trpěl nedostatkem obilí, což pro velkou část obyvatel znamenalo hladovět. Princeps Claudius zasedající na soudu byl dokonce obklopen hlučícím davem, odkud ho osvobodili až vojáci. Naprostá většina obilí byla už tehdy dovážena ze zámoří (Afrika, Egypt), italská produkce byla zanedbávána, takže zásobování záviselo na počasí pro plavbu zámořských flotil a na dovozcích. 


***********************************************************
52. 
Ol. 207,4

363 SE
299 AE
neznámý
a. u. c. 805
Faustus Cornelius Sulla Felix a L. Salvius Otho Titianus
coss. suff. L. Salvidienus Rufus Salvianus a Marcius Barea Soranus ***********************************************************

Za armenské krise, viz rok předešlý, se správce Syrie C. Ummius Durnius Quadratus nechtěl vojensky angažovanost, neboť nový král Rhadamistos se nijak protiřímsky neprojevil. vyzval však jeho otce Farasmana Ibérského, aby Armenii vyklidil a syna odvolal. k tomu nedošlo a správce Kappadokie Iulius Paelignus, přítel Claudiův z mládí a historikovi Tacitovi na jeho vkus "odporný člověk ducha mdlého a komického vzezření", s provinční hotovostí vyrazil do Armenie. Jeho lidé však spíše olupovali spojence než bojovali s nepřítelem. Při setkání s Rhadamistem se dal uplatit a vybídl ho, aby se provolal králem a tím, že se ukazoval po jeho boku dával na jevo, že je to s římskou vůlí. Viz dále rok následující.

V Drsné Kilikii se opět vzbouřili Kétové/Kiétové, srov. roky 20- a 35+. Vedeni jistým Troxoborem plenili pobřežní osady a města. Během obléhání Anemúria zahnali i římský jízdný oddíl poslaný ze Syrie pod praefectem Curtiem Severem. Lupiče pacifikoval král Antiochos IV., když vůdce s dalšími předáky lstí povraždil, s ostatními se dohodl.

 

V Iúdaji vystřídal v úřadu císařského prokurátora Ventidia Cumana (ve funkci v Iúdaji od roku 48) M. Antonius Felix, bratr císařského propuštěnce Pallanta (v úřadu do roku 58); to byl také důvod, proč si za nového procurartora u Claudia židovské veličiny s veleknězem Iónathem/Jehónatanem v čele vyžádaly. Kromě toho, že okamžitě padl do oka Drusille, dceři Héróda Agrippy I., která se rychle dala rozvést s Azízem II. Emessénským, srov. rok 42 (nelze vyloučit, že šlo o Drusillu, dceru Iúby II. s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), viz roky 25 a 7), měl na krku neklidnou zemi a spory s kolegou z císařské správy. 

Není známo, jak si římští úředníci dělili pravomoci v byvší tetrarchii Héróda Archeláa (4- až 6+). Galilaia na čas nadále spadala pod prokurátora Ventidia Cumana, ostatek se Samarií nově pod Felika. Židé z Galilaje i Samareie podnikali loupeživé výpravy k sousedům a odváděli z kořisti prokurátorům část kořisti. Když přepady a násilnosti překročily únosnou míru, poslal Cumanus vojáky, které však Židé pobili, viz rok předešlý. 

Ti. Claudius rozhodl, aby zemi uklidnil syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus (ve funkci asi od roku 49 do 60): v Kaisareji dal ukřižovat Židy, které zajal Cumanus, přidal popravy dalších viníků a ve sporu svých podřízených Felika s Cumanem rozhodl ve prospěch M. Antonia Felika. Ventidia Cumana s veleknězem Iónathem před pesachem poslal k soudu k principovi. Byl u toho v Římě i chalkidský král Héródés Agrippás II., jehož otce byl Claudius dlouho přítelem. Nechtěl tedy Orientálce zklamat a princeps rozhodl, že vina leží na Samarských, tři jejich předáky předal katovi, procuratora Cumana exuloval a jeho vojenský tribun Celer, jehož vinu neznáme, byl vydán do Jerúsaléma Židům, aby po protažení městem byl sťat. 

 

V Británii v guerrillové válce se Silury, kteří vzdorovali dále i po zajetí Caratakově, náhle na chorobu zemřel správce provincie P. Ostorius Scapula (řídil privincii od roku 47). Než dorazil jeho nástupce A. Didius Gallus potřeli Silurové kdesi v jižní Walesu většinu legie pod legátem Manliem Valentou: byla to jedna z nejtěžších římských porážek na ostrově, srov. s povstáním Boudiky roku 60. 

A. Didius Gallus, cos. suff. 39 a známý z války v Bosporském království, viz rok 45, správcoval Británii do roku 57. Situaci v Anglii, kterou poznal už jako Claudiův legát roku 43, uklidnil, upevnil vládu na dobytém území a o nové územní zisky se nepokoušel. Věnoval se stavbě silnic a opevnění. 

V interních sporech Brigantů mezi královnou Cartimanduou a jejím exmanželem Venutiem se Římané vlažně postavili na stranu královny, viz rok předešlý a 57.

 

1. srpna v Římě zasvěcen akvadukt aqua Claudia a Anio novus o 87 kilometrech, s jejichž stavbami začal roku 38 Gaius. Náklady vylezly na horentních 350 milionů HS a už po devíti letech byli akvadukt přerušen a mimo provoz, dokud ho roku 71 neopravil a nezprovoznil Vespasianus. Jinou předraženou a k tomu nedbale odvedenou prací bylo odvodnění Fucinského jezera na jihu Latia, viz rok 40. Po jedenácti letech prací s dennodenním nasazením neuvěřitelných třiceti tisíc dělníků byla hora prokopána šestikilometrovým tunelem. Ti. Claudius uspořádal na jezeru námořní bitvu „Rhodských“ se „Sicilskými“, všechno posádky devatenácti tisíc odsouzenců po padesáti troj- a čtyřřadkách. Na divadlo se přišlo podívat velké množství lidí. 

Dílo však bylo odevzdáno v nedbalém stavu, tunel byl příliš mělký a odtok vody nedostatečný. Práce byly urychleně dokončeny a tehdy slavnostní otevření propusti doprovázely gladiátorské zápasy. Když se pak voda děsivě vyhrnula a ohrozila mnoho lidí, vytkla Agrippina propuštěnci Narcissovi, který měl stavbu na starosti, hrabivost, on jí ženskou bezuzdnost a přílišné naděje: stalo se mu to osudným, viz rok 54.

Senát znovu rozhodl o vypuzení astrologů/mathematici z Itálie a znovu ničeho nedosáhl. Kdosi totiž udal Furia Scriboniana, syna L. Arruntia Camilla Scriboniana, proticlaudiovského pučisty z roku 41, že se ptal "Chaldaeů" na principův konec. Na Pallantův podnět navrh Ti. Claudius senátu uzákonit tresty pro svobodné ženy, které se provdají za otroky. Z rozhodnutí senátorů ty z Římanek, které se provdají za otroka bez vědomí jeho pána, samy se stanou otrokyněmi, provdané za otroky s vědomím pána budou prohlášeny za propuštěnkyně. Císařský propuštěnec Pallas, jehož majetek byl odhadován na tři sta milionů séstertiů, pocházel z rodu dávných arkadských králů, alespoň si to v Římě lidé mysleli, měl dostat od senátu odměnu patnácti milionů HS v uznání za to, že svůj prastarý původ neupřednostňuje nad veřejné zájmy. Claudius to však zatrhl slovy, že "Pallas se spokojí s veřejnou poctou a že zůstane dál žít ve své chudobě". 

 

V Indii v přístavu Múziris (asi v Karnátace, viz v indexu s. v.) vystoupil podle legend z lodi (Iúdás) Thómás, jeden z Ježíšových žáků-apoštolů. Dvacet let později 3. července byl zavražděn v Majlápúru u Čennaje (Chennai, starý Madrás).


***********************************************************
53. 
Ol. 208,1
Athénodóros z Aigia ii
364 SE
300 AE
Dionýsodóros
a. u. c. 806
D. Iunius Silanus Torquatus a Q. Haterius Antoninus 

***********************************************************

V Armenii došlo ke zvratu, viz rok předešlý. Legát jedné ze syrských legií C. Helvidius Priscus, později etablovaný jako stoický filosof, řečník, zastánce mravnosti a odpůrce principa Vespasiana, který ho dal roku 75 popravit, se vypravil přes Tauros a Sofénu do Armenie, aby uklidnil nepokoje, o nichž dnes už nic nevíme, ale brzy dostal přikázáno z obavy z parthské intervence vrátit se do Syrie. Vologaisés I. však již dostal záminku, aby mohl do armenské politiky zasáhnout a aby mohl dosadit na armenský trůn namísto Ibéra Rhadamista svého mladšího bratra Tíridáta.

Parthové bleskovou ofensivou vyhnali Ibéry z Armenie a města Artaxaty a Tigránokerty se Parthům vzdala. Nastala však už zima a špatné zásobování vedlo k hladu ve Vologaisově armádě, takže Parthové až na města zemi vyklidili.

Viz novou římsko-parthskou válku následujícího roku.

 

Ti. Claudius prosadil v senátu, aby Ílion, odkud údajně pocházeli Římané, bylo zproštěno veškerých povinností vůči říši, a stejně tak Kós, odkud pocházel principův osobní lékař Xenofón, viz rok následující. Bononie, která ze základu vyhořela, obdržela darem deset milionů séstertiů, Apameia zničená zemětřesením nemusela pět let odvádět daně stejně jako Býzantští, které vyssály války v Thrákii a na Bosporu Kimmerijském na konci Gaiově a na začátku své vlastní vlády. Rhodští byli vyňati z provincie Asia s směli se vrátit k samosprávě, kterou jim princeps vzal roku 44 (znovu jejich nezávislost zrušil začátkem své vlády Vespasianus, vrátil jim ji jeho syn Domitianus; definitivně o autonomii přišli někdy v první polovině druhého století n. l.). 

Usnesením senátu bylo na Claudiovo přání uzákoněno, že soudní rozhodnutí císařských prokurátorů mají stejnou platnost jako úředníků římských. Za Augusta to platilo pro Egypt, pak to přešlo na praetory. Dlouhé spory senátu se stavem jezdeckým tak rozhodl Ti. Claudius ve prospěch svůj a svých nástupců - propuštěnců ve funkcích císařských úředníků. 

Z římského bulváru: Sňatek Nerona (15) se svou o dva roky starší nevlastní sestrou Claudií Octavií, dcerou Claudiovou (* 39), která byla roku 48 zaslíbena L. Iuniovi Silanovi. Britannicus se díky Agrippiným a Neronovým intrikám a Claudiovy netečnosti dostal v nástupnictví, původně jednoznačně zaručeném, na vedlejší kolej. Nero se s nešťastnou Octavií rozvedl až roku 62, kdy si vzal Poppaeu Sabinu, poslal Claudiovu dceru do vyhnanství na Pandaterii, kde byla na popud Poppaeje Sabiny zavražděna.

Agrippina zahubila významného bohatce T. Statilia Taura, po jehož zahradách toužila. Poštvala jistého Tarquinia Priska, který byl Statiliovým legátem, když spravoval provincii Afriku. Tarquinius ho udal, že se oddával černé magii. Během vyšetřování senátní komisí si vzal život, ale zloduch se jménem dávného římského krále byl vyloučen ze senátu, ačkoli se Agrippina snažila ho zachránit; detaily nejsou známy, ale pravděpodobně se zjistilo, že lhal. Roku 2015 byly zpřístupněny prostory tajné podzemí svatyně novopýthagorejského kultu v Římě pod železnicí do Cassina, o nichž archeologové vyslovili domněnku, že by se mohli týkat rodiny Statiliů. • Tarquinius byl po žalobě Bíthýnských za to, že je "vykořisťoval", odsouzen roku 61. 

***********************************************************
54. 
Ol. 208,2

365 SE
301 AE
neznámý
a. u. c. 807
M'. Acilius Aviola a M. Asinius Marcellus 

***********************************************************

Do Armenie vyklizené Parthy, viz rok předešlý, se vrátil Ibér Rhadamistos a mstil se, na kom mohl. Armenská šlechta proti němu povstala a Ibér musel znovu prchnout. Tentokrát měl s sebou těhotnou ženou Zénobii, dceru zavražděného Mithridáta. Nemohla pokračovat v jízdě na koni, manželovi byla na obtíž, tak ho sama žádala, aby se jí zbavil. Rhadamistos zprvu odmítal, pak ji však ťal mečem a hodil tělo do vod Araxu, dn. Aras. Dorazil do Ibérie a Zénobii nalezli pastevci, ošetřili ji a odvezli do Artaxat. Ujal se jí, a později i jejího syna, Parth Tíridátés, bratr Vologaisův, který se v částech Armenie udržel, viz rok předešlý.

Rhadamistos se brzy vrátil a Parthové se proti němu do Armenie vypravili koncem roku už v době, kdy Římu již vládl chlapec Nero, viz zde níže a rok následující, a Tíridátés zůstal králem.

Římané se po Neronových sedmnáctých narozeninách (15. prosince) pustili do války s Parthy, viz rok 51nn.; trvala do roku 63, srov. rok 58. Nero dal stavět mosty přes Eufrátés, legie s novými odvedenci se stahovaly na přelomu roku k armenským hranicím. Králem sateitního státečku Malé Armenie jmenoval Nero Claudius Aristobúla Chalkidského, syna Héródy Chalkidského, strýce Héródy Agrippy II., manžela Salómé (II.), viz rok 48. Vládcem Sofény jmenoval jistého Soaima a povolil mu užívat královského titulu. Oba byli povinni připravit svá vojska pro tažení proti Parthům, stejně jako židovský vládce Héródés Agrippás II. a kommágénský Antiochos IV. 

Velitelem legií pro amenské tažení Nero Claudius jmenoval Cn. Domitia Corbulona, cos. suff. 39, slavného z germánského tažení za Ti. Claudia roku 46 a 47. Jeho dvě legie se spojeneckými jednotkami přezimovaly v Kappadokii. Syrský správce C. Ummidius Durnius Quadratus měl k disposici dvě legie. Viz rok následující.

 

Tajemník Narcissus, který držel Agrippinu v šachu tím, že znal dopodrobna její skutečný život za zády Claudiovými, a snažil se získat si Britannika, ochořel a odcestoval do lázní v jiholatinské Sinuesse, kam si Římané jezdili ulevovat od podagry. U dvora tedy nikdo Augustu nekontroloval. V Římě otrávila při jídle hříbkem manželka Agrippina mladší a jeho neteř principa Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanika (63). Podle jiné verse byl otráven svým ochutnávačem Halótem na hostině s kněžími na Capitoliu (viz travičův osud roku 68). Jed zřejmě nebyl dostatečně silný a tak císaři "pomohl" jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophon z Kóu tím, že mu do krku vložil paví brk, aby mohl Claudius zvracet, popřípadě jed do těla dostal klystýrem. 
    Brk byl prý napuštěn jedem a Xenofón dožil na rodém ostrově s hlavní svatyní Asklépiovou, srov. rok předcházející. Lékař jako člen Asklépiova a Apollónova kultu asi sotva vraždil a řada moderních historiků pověsti o otravě nevěří. Podle dobových historiků konsultovala Agrippina vraždu se známou odbornicí na jedy Locustou/Lucustou, kterou pak převzal od matky do svého kabinetu hrůzy Nero; na smrt ji poslal až Galba. Nový císař prý okomentoval Claudiovu deifikaci slovy, že „houby jsou přeci pokrmem bohů, když se s jejich pomocí bohem stal“. 

Xenofón z Kóu, syn Hérákleitův, archiatros Ti. Claudia a jeho tajemník přes řeckou kancelář, epi tón epistolón, se dával ve své vlasti slavit jako filosebastos, filoklaudios a filonerón, což nahrává autenticitě dávným obviněním z travičství. Vymohl římské občanství i svému bratru a strýci, s bratrem vynakládali velké peníze v Neápoli a na Kóu a jejich jmění bylo odhadnuto na třicet milionů séstertiů. Od Claudia dostával roční plat půl milionu séstertiů, o sto tisíc méně, než kolik měl předtím od svých klientů.

Jeho nástupcem u Nerona byl Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od principa archiatros/arcilékař. Vyznal se v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora a nazvaná theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je Neronovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků.    

Claudius nezemřel okamžitě, ani otrava nebyla znát, neboť princeps byl opilý a dostal průjem. Agrippina využila hodin manželovy nevolnosti k isolaci jeho syna Britannika a dcer Claudie Antonie a Claudie Octavie, Neronovy manželky.

Druhého dne 13. října v poledne představil praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus vojákům nového imperátora, dostali jako od Claudia po patnácti tisících séstertiích, a senátorům principa. Stejně tajila úmrtí královo manželka Tarquinia Priska roku 578, viz.

Claudius se dožil 63 let, dvou měsíců a třinácti dnů, z toho vládl třináct roků, osm měsíců a dvacet dnů. Za své vlády obsadil legiemi jižní a střední Anglii, rozšířil římskou moc v severní Africe a stavěl dálkové komunikace. Do císařského správního aparátu zapojil ve enormní míře propuštěnce. Od nového císaře se Claudiovi dostalo zbožnějí jako Divus Claudius (Nero si to později rozmyslel, ale Vespasianus božství obnovil). Krátce před smrtí svěřil Claudius Britannika a Nerona do péče senátu, snad s visí jejich spoluvlády.

Vlastním nástupcem trůnu se měl stát Britannicus. Nicméně Agrippina mladší, která už po řadu měsíců držela pevně otěže vlády, doporučila praetoriánům svého syna Nerona Claudia Augusta Germanika (16), zprvu populárního u římského lidu a armády, po celou vládu nepopulárního u elit. Vládl do roku 68. 
    Jeho prvních pět let vlády, quinquennium, byly ve znamení zlatého věku, kdy panovníkovi radil veleúspěšný podnikatel, agresivní finančník a filosofující literát L. Annaeus Seneca a praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus; matka Agrippina brzy o vliv na syna přišla. Mladík zdobil Řím novými stavbami a Traianus o Neronově pětiletce mnohokrát prohlásil, že "všichni principové daleko za ním zaostávají". 

Pak se vše zvrtlo odporem k matce a senátu a nezřízenou touhou po samovládě a obdivu. Zprvu se ale mladík vyžíval v dostizích a dalších cirkových zábavách, hostinách a vydával za ně horentní částky. Rozhazoval mezi diváky poukázky na dárky v penězích, jídlu, obrazech, sochách, ale také dobytku, lodí, domů a pozemků. Gladiátorské hry pořádal bez mrtvých a nutil v aréně bojovat senátory a jezdce. Sám rád zápasil a měl touhu zopakovat Hérákleovy úkoly; lva už prý měl připraveného.

Vzhledem k tomu, že Seneca s Burrem byli jeho poradci mimo jiné v případu vraždy principovy matky, nelze se ubránit dojmu, že "neronovská pětiletka" je spíše obranná smyšlenka římských stoiků: mladý panovník prováděl skopičiny i během tohoto období, viz roky následující. 

Vůči umělcům a intelektuálům byl náladově shovívavý. Tak kynikovi Ísidórovi, který mu veřejně vytkl špatnou vládu (ale pochválil zpěv), vzkázal jenom, ať ho už v Itálii nevidí. Nero byl filhellén oslněný východem, a to Římanům a konservativním elitám dobře nedělalo (srov. osudy Caesarovy, M. Antoniovy a později Titovy s jejich orientálními milenkami). Naopak u Hellénů byl velmi oblíbený, stejně jako u Parthů a na celém Východu.

Těšil se znamenitého zdraví a vystupoval hodně ležérně. Nosíval své blond vlasy stupňovitě spletené, v Helladě si je nechával spadávat na záda. Oděn býval podomácku neopásán a bos s ubrouskem kolem krku. Prahnul po uznání a jeho žárlivost byla smrtonosná. 

Chodíval rád po nocích po hospodách ve společnosti gladiátorů a vylupoval obchůdky, viz rok 56. Recitoval doma i veřejně o hrách, zřídil neróneie, hudební, sportovní a dostihové hry jednou za čtyři roky. Angažoval kitharóda Terpna, aby se mu intensivně věnoval a Nero se dal zapsat na seznam profesionálních pěvců. Později vyznamenal umělce ve stejné branži Menekrata dary domů a peněz, stejně jako však gladiátora Spiculu a vřelý vztah měl k lichváři Panerótovi, jemuž dal na státní náklady vystrojit pohřeb (asi vůbec první v historii bankovnictví). První vystoupení měl v Neápoli, která ještě v těchto dobách byla silně hellénská, a secvičil si tu placenou diváckou klaku sestávající z vlasatých mladíků.

V tradicích panující iulsko-claudijské dynastie po Augustově smrti cestoval málo. Chystal se do Alexandreje, ale pro zlověstné znamení od cesty upustil. Cestoval však dlouho po Helladě (tzn. provincii Achaea), viz rok 66 a 67, a zamýšlel po stopách Alexandra Velikého se s armádou vypravit do Parthie za Kaspickou bránu. Jinak byl intelektuálně čiperný. Měl vlohy k malířství, sochařství, skládal verše, přednášel a měl se za velkého zpěváka a divadelní hvězdu. K tomu miloval dostihové sporty a od dětství chodil sledovat závody čtyřspřeží do cirku. Zato neměl v lásce umělce pantomímu a zrušil kluby jejích fandů, factiones, hetairiai. Žerty vozatajů po Městě, které vedly k bitkám a vykrádání obchodů, zakázal také. Neuměl mluvit ani se dobře literárně vyjadřovat, pohřební řeč za nevlastního otce Ti. Claudia mu sepsal vychovatel Seneca, tedy autor satirického spisku na zesnulého Ztykvení, Apocolocyntosis.

Nový princeps byl téměř atheistou, kultům se nijak nevěnoval. S výjimkou syrské Astarty, respektive její malé sošky. Daroval mu ji kdosi na ochranu před spiknutími a krátce na to skutečně k jednomu došlo: obětoval jí třikrát denně. Ale po čase ho to přešlo a na sošku se vymočil. Sám se pak pokládal za vládce úplně všeho, Helléni mu dali přízvisko "pán veškerenstva", ho tú pantos kosmú kýrios.

Všem udělal radost snížením nebo i zrušením některých daní a udavačům v případech týkajících se Papiova zákona o vyhnání cizinců (lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis) snížil odměnu na čtvrtinu: mnoho lidí z obchodu se dostávalo k římskému občanství nekalými prostředky. Soudní výlohy přešly za něho ze sporných stran na aerarium, státní pokladnu.
    Namísto manželce Octavii (o jejím osudu viz rok 62) věnoval se k nelibosti matky Agrippiny otrokyni Acté koupené v Asii a adoptované do rodiny jistého Attala. Když chtěla matka syna napomenout, obvykle mu prý připomněla: „Byla jsem to já, kdo z tebe udělal císaře.“ Své matce, velmistryni intrik v intrikami prolezlém paláci, a Claudiově indolenci vděčil chlapecký Nero své moci, v tomto prostředí přišel o rozum stejně jako předtím Gaius při poznání, že disponuje neomezenými panovnickými prostředky. Stejně jako Gaius a Tiberius opovrhoval senátní aristokracií, která se mu odvděčila v zachovaných literárních pramenech malbou zkaženého mladíka s velemizernou pověstí.

Okamžitě po Claudiově smrti dala Agrippina, která měla scénář puče propracovaný do detailů, zatknout a mořit ve vězení až si vzal sám život tajemníka ab epistulis Narcissa znalého všech tajů dvora a hlavně jejích piklů (věděl o jejím úletu s Pallantem, což by za Ti. Claudia zničilo její postavení a také Neronovo). Propuštěnec Narcissus s manželkou Claudií Dicaeosynou/Dikaiosyné ("Spravedlnost") byl v době své smrti možná nejbohatším z obyvatel říše a jeho majetek byl odhadován na čtyrři sta milionů sésterciů (Neronův v době smrti se odhadoval na tři sta milionů HS, za to měl prý pět set stolečků z citrusového dřeva a s nohama ze slonoviny, každý oceňovaný na milion HS). Srov. rok následující.

    Svůj bohatý archiv však stačil Narcissus spálit dříve, než se k němu dostala Agrippina. První vznešenou obětí Neronovy vlády, ale bez jeho vědomí, se stal procos. Asie t. r. M. Iunius Silanus, cos. 46, prapravnuk Augustův. Byl vznešenějšího původu než Agrippinin syn Nero Claudius a záludná žena měl též strach z případné msty za smrt Iuniova bratra Lucia, jehož připravila a o svatbu s Claudiovou dcerou Octavií roku 48, viz, až si na Nový rok 49 v okamžik sňatku Octavie s Neronem vzal život. Silana na hostině, pravděpodobně v Efesu, otrávil procurator císařských majetků v provincii Asia Hélios ve spiknutí s jezdcem P. Celerem/Celeriem. Toho však roku 57 zažalovali provinciálové asijští za vydírání a Nero čekal s rozsudkem, až travič někdy později zemřel stářím.

Ještě za života Ti. Claudia zlikvidovala Agrippina svou celoživotní sokyni Domitii Lepidu, matku Messaliny. Měl značný vliv na Nerona, který si svou tetu oblíbil, když matka Agrippina ho tížila přísností. Válku matky s tetou vyhrála matka: dala Domitii Lepidu obžalovat ze zaříkávání své osoby a za násilnosti, které páchali její otroci na latifundiích v Kalábrii, a odsoudit na smrt. Tehdy Agrippině ještě vzdoroval Narcissus, ale marně. 

Agrippina zprvu řídila záležitosti imperia, přijímala vyslance, řídila korespondenci s králi a obcemi po celém Středomoří. Její éra netrvala dlouho.
    Tajemník a rationibus M. Antonius Pallas jí z původní Claudiovy dvorní sestavy propuštěnců zůstal věrný (viz rok 55) a vliv na Nerona vedle L. Annaea Seneky měl praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus, viz rok 51. Oba soupeřili s tandemem Agrippina - Pallas a dlouho se jim dařilo udržet nad mladíkem svůj vliv. Po Agrippinině smrti roku 59 se situace změnila: odrostlý panovník přestal být ovladatelný a vydal se ve stopách Gaiových; viz dále rok 62.

Nero zřídil v Antiu, svém rodišti, kolonii praetoriánských veteránů a armádních centurionů a rozšířil jeho přístav. Za svou imperátorskou proklamaci se praetoriánům odměnil obilím zdarma. Městské hradby Říma chtěl prodloužit až k Ostii a Město propojit s mořem kanálem.

Přímí Neronovi předkové byli muži s pověstí surovců, bezohledných poživačníků a hrabivců. Všichni prý byli modroocí, blond nebo, jak ukazuje rodové přízvisko, rusovlasí. L. Domitius Ahenobarbus (+ 25 n. l.) byl sice Augustem vyznamenán triumfálními odznaky za germánské tažení (roku 3 př. n. l. a roku 1 n. l. byl prvním z římských vojevůdců, který pronikl za Labe), ale uspořádal glaidátorské hry tak tvrdé, že ho panovník, sám milovník zápasů v aréně, za to pokáral. S Antonií starší, dcerou triumvira M. Antonia s Augustovou sestrou Octavií, zplodil Cn. Domitia Ahernobarba, cos. roku 32, který dokázal obrat o cenu i vítězného vozataje a peníze by nevydal, kdyby si kluby nestěžovaly u Tiberia. 

Později byl obviněn z pokusu o velezradu a z incestu se svou sestrou Domitií Lepidou, matkou proslulé Valerie Messaliny a babičkou Neronovou, viz zde výše, ale Tiberius dříve zemřel, než došlo na "vyšetřování". Sám sešel ze světa roku 40.

Domitia Ahenobarba sezdal roku 28 Tiberius s Iulií Agrippinou ml., dcerou Germanikovou, a 15. prosince 37 se jim v Antiu narodil L. Domitius Ahenobarbus, po adopci roku 50 Ti. Claudius Nero Caesar n. Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus všeobecně znám jako císař Nero. Otec se tehdy přátelům v duchu rodových tradic pochlubil: "Ze mne a Agrippiny se mohlo narodit jenom něco odporného a všem ke škodě (v řecké versi: adynaton estin andra tina agathon ek te emú kai ek tautés gennesthai)."

Princeps Gaius (bylo mu 28) chlapci roku 40 zabavil otcovské dědictví, svou o tři roky mladší sestru a Neronovu matku Agrippinu ml. vyhnal z Říma a tak ho vzala do domácnosti teta Domitia Lepida (tehdy asi 35), údajná otcova milenka, viz zde výše. Vychovatelé byli profesí tanečník a holič. Princeps Ti. Claudius mu majetek restituoval a když někdy po roce 44, nejpozději 48, kdy jeho matka Agrippina zavraždila svého nového manžela C. Sallustia Crispa Passiena, připadl Neronovi i majetek nevlastního otce ve výši dvou milionů HS (viz rok 41).

 

V Emese zemřel král a kněz chrámového státu C. Iulius Azizus II., jemuž panoval od roku 42. Elagabalův kult pak opečovával do roku 73 jeho bratr Soaimos/Sohaemus II., dynasticky C. Iúlios Soaimos Filokaisar Filorhómaios. Emesa a její dynastové nepatřili pod správu římské provincie, viz však rok 75.

V Iúdaji se mezi zélóty (řec. výraz pro fanatického partajníka, člena sekty, viz rok 6+) ustavila skupina radikálů, terorisujících cizince a Židy konciliantní vůči cizincům a jinověrcům. Nosili dýky, odtud dodnes používaný klasický latinský název sícárií, muži s dýkami, bandité-teroristé. Je to první případ organisovaného nesnášenlivého monotheistického náboženského terorismu v lidských dějinách. Jeden z průvodců křesťanského věrozvěsty Ježíše Iúdás/Jehuda měl přízvisko Iskarioth/Iskariótés, Iškariotský. Jedním z výkladu přízviska je "síkárijský", že byl členem dýkařského teroristického uskupení. O jejich teroristické roli viz roky židovské války 66-70.

Síkáriové začali řádit po iúdských městech a vraždili odpůrce za bílého dne a na ulici. Mezi jejich prvními obětmi byl velekněz Iónathés/Jonáthán. K tomu se začali šířit potulní kazatelé bouřící židovský proletariát a venkov. Procurator M. Antonius Felix na ně poslal armádu a vojáci udělali konec rovněž "poslání" jistého proroka, který pochodoval na Jerúsalém, kde získal příznivce, z Egypta s davem, který sesbíral cestou o třiceti tisících pomatených hlavách. Vojáci s milicemi měšťanů pošetilce rozprášili, Egypťan, jehož jméno ani další osud neznáme, unikl. 

Procurator Iudaeae M. Antonius Felix dopadl Eleazara, vůdce banditů, který měl za sebou dvacetiletou lupičskou karieru. S částí tlupy ho poslal na smrt do Říma, část dal ukřižovat na místě.   

Křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel vydal moralisující „dopisy Korinthským“, dnes součást Nového zákona (srov. moderní obrazy muslimských bojovníků svaté války, mudžáhidů).