***********************************************************

66. 
Ol. 211,2

377 SE
313 AE
neznámý
a. u. c. 819
C. Luccius Telesinus a C. Suetonius Paullinus II
coss. suff. M. Vettius Bolanus a M. Arruntius 

***********************************************************

V Iúdaji procurator Gessus Florus, rodem z Klázomen, pokračoval v ostrém protižidovském kursu. O pesachu dorazil do Hierosolym/Jerúsaléma syrský legát C. Cestius Gallus (ve funkci od roku 63?), ale nevyhověl žádosti davů na odvolání Flora a odplul z Kaisareje do Antiocheje. Ani Florus nebyl nikdy v Římě chronicky prolezlém udavači obviněn ze špatné správy provincie nebo z vydírání. 

V květnu dorazil do Kaisareje posel s písemným rozhodnutím Neronovým ve věci židovsko-hellénského sporu o město, viz rok 57: rozhodl ve prospěch Hellénů. Vzápětí v hádce o pozemek patřící Hellénovi ale vedoucí k židovské modlitebně došlo na další násilnosti. Procurator Florus vzal od židovských předáků osm talentů stříbra za to, aby v jejich věci intervenoval, ale odešel z Kaisareje do Sebasty. Nepokoje uklidnili vojáci a stěžovatele Festus poslal do vězení.

Pak chtěl vybrat z Jahweho chrámového pokladu sedmnáct talentů "pro imperátora", pravděpodobně aby vyrovnal padající daňové příjmy provincie. Vyprovokoval tak bouři a Festus dorazil do Jerúsaléma ve vojenském doprovodu osobně. Byl přijat nadávkami a výsměchem davu a když druhého dne žádal vydání buřičů, zmasakrovali vojáci bezbranné náměstí. Zahynulo na 3600 lidí, mezi ukřižovanými byl dokonce jeden římský jezdec, rodem Žid. 

V Jerúsalému byla tehdy přítomna Bereníké, sestra chalkidského krále Héróda Agrippy II., který právě gratuloval v Alexandrii Tiberiovi Iuliovi Alexandrovi, novému praefectovi Egypta. Princezna osobně požádala 16. artemisia (3. června?) Flora, aby se mírnil. Druhého dne před ním klečela jerúsalémská honorace a žádala o odpuštění. Když pak dorazily z Kaisareje římské posily, došlo k novým násilnostem. Poněvadž se Florus nedostal k chrámovým penězům, zanechal na místě římskou kohortu a vrátil se do Kaisareje. O jeho osudu se více nedovídáme.

Na Florovu stranu se postavil Héródés Agrippa II., král v Chalkidě a ethnarcha v Tráchónítidě a Itúraji, a snažil se zprostředkovat, syrský legát Cestius poslal do Jerúsaléma inspekci. Agrippa s Bereníkou svolali židovské předáky do kolonády jerúsalémského gymnasia (xystos) a král promluvil proti válce na thema poroba a svoboda: "Kdo už jednou byl poroben a pak povstane, je samolibým otrokem a nikoli svobodomyslným mužem." To si prý Židé měli rozmyslet už za invase Pompeiovy roku 63-, když Římana zatáhli do svých domácí sporů.

Průběh židovské války známe v podstatě pouze v podání přeběhlíka Jóséfa ben Matitjahu, řec. Iósépa Flávia n. Iósépa Matthiú, lat. T. Flavia Iosepha, který veškerou vinu na jejím vypuknutí svaluje na římské procuratory a Flora především. Ve svých historických dílech naopak s šovinistickou vervou propaguje velikost Židů a mimo jiné v údajné Agrippově řeči řecky sděluje římským čtenářům, že "Židé jsou bohatší než Kelti, silnější než Germáni, moudřejší než Helléni a že jich je více než kteréhokoli z dalších národů". Ovšem na Římany nikdo nemá, sděluje v geostrategické přednášce o nesmylnosti války s Římem.

Dojatí občané Jerúsaléma, tolik praví podivné líčení začátků židovské války Iósépa Flavia, pak prý začali obnovovat poničené stavby z předcházejících nepokojů a vybrali na mimořádné dani na čtyřicet talentů. Héródés Agrippás II. na to odešel do svého království, nicméně revoluční nálady se vůbec neuklidnily.

Fanatičtí radikálové v srpnu obsadili nepřístupnou Masadu, kde pobili římskou posádku. Tyčila se vysoko na vrcholu skály nad pouští kolem Mrtvého moře; přestavěl ji na své sídlo s palácovou zástavbou Héródés Veliký v letech 37-31 př. n. l. Zélótové vybudovali na hoře synagogu a opatřili Masadu zásobami obilí a vody. Udrželi se zde do roku 70, kdy se jí Římané zmocnili po mnohaměsíčním obléhání.

Mezi Židy tehdy vládla pověra (Suetonius: "starý a soustavný názor"), že z Iúdaje vzejde vláda nad světem: a s Vespasianem logicky nepočítali.

V Jerúsalému Eleazaros, syn nového velekněze Ananiy/Chananja, přemluvil chrámové činovníky, aby nebrali obětiny od cizinců, tedy ani ne od principa Nerona: tím se naplnil skutek povstání, to byl vlastní začátek židovské války, která skončila zničením Jerúsaléma a Jahweho chrámu roku 70.

Fanatičtí radikálové, zélóti (původně řec. "náboženský horlivec, fanatik")síkáriové/sicarii (slovo původu latinského, "dýkaři"), viz o nich zde níže, spustili povstání proti Římu. Mimo jiné doufali (marně) v podporu od mesopotamských Židů a z Parthie vůbec. Agrippa poslal jerúsalémským měšťanům na pomoc tři tisíce jezdců ze své chalkidské armády. Po týdnu bojů síkáriové nabyli převahy a mimo jiné spálili archiv radnice s dlužními úpisy. Na přelomu srpna a září, 15. lóa, oblehli pevnůstku Antónii při chrámovém komplexu. Druhé dne pobili posádku a oblehli královský palác Héródův. 

Začátkem září odešel z Masady vůdce protiřímských radikálů Manaémos/Menachem, syn zélóty Iúdy z Gamaly/Gamly řečeného Galilajského. V čele svých ozbrojenců se stal na čas hlavou povstání v Jerúsalému. Obležení vojáci byli vylákáni slibem volného odchodu, ale toho se dostalo jen Agrippovým vojákům a Židům c. 24. září, 6. gorpiaia. Následující dne byl zavražděn velekněz Ananiás a jeho bratr Ezekiás.

Manaémos začal být Jerúsalémským povstalcům na obtíž a Eleazar ho zlikvidoval. Menachemovu skupinu síkáriů v chrámovém okrsku rozprášili a jen některým se podařilo dostat zpět do Masady a ty vedl Eleazaros, syn Iaeirův/Jaír, Menachemův příbuzný (viz o jeho smrti v Masadě rok 73). Manaémos/Menachem se svým vojenským velitelem Apsalómem byli dopadeni a umučeni k smrti.

Římané se pak vzdali pod podmínkou volného obchodu a odevzání zbraní: když vyšli z opevnění, byli do jednoho povražděni s výjimkou velitele Metilia, který slíbil, že se dá na židovství a že se dá obřezat. K masakru údajně došlo v sobotu a téhož dne vyvraždili Hellénové se Syřany veškeré Židy v Kaisareji, na dvacet tisíc lidí.

Následovaly odvetné akce v hellénisovaných městech Dekapole, též Damasku a na iúdském pobřeží, pobořena byla i Gaza. Pogromy se šířily Syrií, pouze Antiocheia, Sídón a Gerasa se vyhnuly krveprolévání. Naopak v Alexandreji, v nilské metropoli s tradičně explosivními vztahy polytheistů k nepřizpůsobivým monotheistům musela zasáhnout armáda. Praefectus Ti. Iulius Alexander, který byl předtím iúdským procuratorem a rodem Žid, použil svých dvou legií a k tomu pěti tisíc mužů, kteří dorazili z "Libye", tedy asi ze západní přímořské části egyptské provincie, k likvidaci povstání v židovské městské části Delta: zahynulo prý na padesát tisíc Židů, než vojáky praefectus odvolal.

Se začátkem podzimu vytáhl do války syrský správce Cestius Gallus s jednou ze svých legií do Palaistíny. Pomocné jednotky poskytli Antiochos IV. Kommagénský, Soaimos Emesénský a Héródés Agrippás II. Chalkidský. Přes Ptolemaidu pokračoval na Kaisareiu, Sepfóridu (od Héródy Antipy přejmenované na Autokratóris) a v Galilaji povstalce zahnal do skal. O svátku sukkót, "chýší", o dožínkách držených v září až říjnu, se Římané pustili na Jerúsalém a 30. hyperberetaia, asi 17. listopadu, město oblehli.

Byli však odraženi a zle potíráni na ústupu od města (nebyl vynucen, důvody zůstanou záhadou, snad pro špatné zásobování?). Po bitvě 8. dia, tedy asi 25. listopadu, se ústup do Kaisareie změnil v hanebný útěk. Padlo na 5300 Římanů a spojeneckých vojáků, k tomu 380 jezdců. Cestius napsal Neronovi do Achaje o situaci, kterou zprvu zjevně podcenil, a poslové měli všechno svést na zlovůli procuratora Flora. Legát Cestius Gallus nicméně "včas" zemřel a Syrie dostala nového správce, viz rok následující, rasantního.

V Jerúsalému povstalci zvolili Ióséfa, syna Góriónova, a velekněze Anana, aby se postarali o obnovu hradeb, Eleazar měl na starosti ukořistěné peníze Římanů. Byly rozděleny správy území židovských krajů, stratégie, a stratégové-správci měli za úkol připravit se na obranu před Římany. Obranou Galilaje a pevnosti Gamaly/Gamly byl pověřen Ióséf, syn Matathiův, autor řecky psané historie války a v podstatě jediný její souvislý zachovaný pramen, Iósépos Flávios. Tvrdil, že po římském vzoru vycvičil armádu jednoho sta tisíce Galilajců a že k tomu měl k disposici žoldnéře: tato síla však v následujících bojích nebude vůbec patrná. Mezi povstalci panovaly po celou dobu války spory umocněné sektářskými rozdíly.

V zimním tažení na hellénisovaný a dobře opevněný Askalón se slabou římskou posádkou, jíž velel tribun Antonius (za několik měsíců na to padl v boji) doznala židovská revoluce první výraznou porážku: Římané se Židům postavili před městem, na deset tisíc jich v bitvě pobili a útočníky rozprášili.

Mezi Židy řádili fanatičtí zélóti a jedna jejich odnož zvaní síkáriové vraždící všechny, jež pokládali za odpadlíky od monotheistické víry. Jedni jak druzí loupili na majetcích bohatých lidí a ze zachované historie nelze odlišit, zda v jejich zločinnosti převládala ideologie či banditismus.

Lupičské nájezdy se rozšířily na severu na území krále Héróda Agrippy II. a na jihu do Idúmaie. Jedním takovým revolučním exponentem chaotické doby v Galilaji byl vůdce bandy čtyř set ozbrojenců Ióannés z Gischal (řec. ta Gischala, lat. Giscala, hebr. Guš halav, dnešní arab. Džiš, č. Gischala), městečka v Galilaji, syn Leviho. V Galilaji však převládl jako vůdce Iósép, syn Matathiův, náležející k farisaiům. 

Likvidací povstání pověřil Nero T. Flavia Vespasiana, legáta se zkušenostmi z Gallií, Germánií, Británie a Afriky. K disposici mu dal armádu celého římského Orientu, dohromady sedm legií. Vespasianus poslal přes zimní moře svého prvorozeného syna Tita do Alexandreie pro jednu ze dvou egyptských legií, ačkoli ještě nezastával praeturu. Sám putoval z Achaje, kde se nacházel v doprovodu Neronově na jeho uměleckém turné, přes Anatolii do Syrie. Během principových vystoupení v Helladě i předtím v Římě dokázal usínat, až se na něj Nero rozlobil. Vespasianus se pak skrýval kdesi po provincii, aby nebyl na očích, když ho někdy koncem roku překvapil posel se zprávou, že proti židovskému povstání poslal princeps právě jeho, neboť se za Claudia osvědčil v Británii.

Bylo na čase: Vespasianovi se soukromě právě nedařilo, musel zastavit majetek staršímu bratrovi T. Flaviovi Sabinovi, srov. rok 61, a prý se živil obchodování s mezky. • Z té doby pochází i první zmínka o zubařském zásahu v ústech římského panovníka. Lékař Neronovi (29) v Acháji vytrhl zub a mezi těmi, kdo ho spatřili, byl Vespasianus, nyní nejmocnější muž římského Východu.


V Římě posadil princeps Nero v teatrálním přijetí na foru na hlavu klečícího prosebníka Tíridáta I. diadéma, korunoval ho králem Armenů, viz rok 63 (vládl do roku asi 75 nebo později). S ním dorazila do Říma rukojmí/děti jeho bratra Vologaisa I., druhého bratra Pakora, vládce Médie, i Monobáza II. Adiabénského a jeho vlastní synové a hlavní manželka. Tíridátův doprovod čítal tři tisíce Parthů na koni a jejich pochod do Říma Orientem působil na lid imposantně. Denní náklady na devítiměsíční korunovační výpravu napříč římským imperiem činily osm set tisíc sésterciů, to zaplatila státní pokladna, a král na cestu domů dostal od principa všech darů za dvě stě milionů HS; to byla nebývalá, vpravdě imperiální štědrost.
    Nero, jak spektakulární, že právě za něho se uskutečnilo takové velmocenské divadlo, se s králem poprvé setkal v Neápoli a na jeho poctu dal vypravit svým propuštěncem Patrobiem v Puteolách gladiátorské hry. Tíridátés během nich ze své lože střílel na zvěř a údajně jedním šípem prorazil a zabil dva býky. Teprve pak se pokračovalo do slavnostně vyzdobeného Říma a korunovace proběhla na foru. 
    Následovala velkolepá hostina, Nero zapěl, řídil spřežení (to prý se Tíridátovi nelíbilo) a povolil Tíridátovi obnovit Artaxaty a pojmenovat je Neróniás.
    Nikdy později neprožíval Řím takového triumfu na Parthy jako za vlády Neronovy (srov. Vitelliův úspěch roku 36 za Tiberia). Nero se chystal na výpravu na Východ, vyslal rozvědku, aby zjistila poměry u Aithiopů, kam se také chystal, viz rok 60 a 62, a kolem Kaspického moře. Nero užíval i po smrti mezi Parthů dlouho respektu.

Z toho všeho sešlo, neboť válka na Východě by byla velmi náročná, a raději jezdil po Helladě a vyhlásil po vzoru dávného T. Quinctia Flaminina na isthmiích svobodu všech Hellénů (v létě tohoto nebo na jaře roku následujícího). Zda autonomní státečky Hellénů v provincii Achaea zcela osvobodil od římské správy, známo není. V provincii existovala stará náboženská koina, (kon)federativní spolky, pravděpodobně za Tiberia nově organisována jako součást panovnického kultu do jednoho panachajského spolku pod jedním provinčním archiereem (Panhellénes, Hellénes, Achaioi, Panachaioi). Roku 44 obnovil provinční správu Ti. Claudius a změnu Nerona Claudia zrušil roku 70 Vespasianus, viz. 

Místo válčení jezdil na spřežení, hrál po městech na soutěžích na lyru a vystupoval v tragediích v rolích Oidipa, Thyesta, Héráklea a Oresta. Zatímco masky mužských rolí byly tradiční nebo vyjadřovaly Neronův obličej, ženských rolí všechny měly podobu zavražděné Poppaeji Sabiny.
    Svá vítězství dával provolávat na způsob vojenský dokonce vojáky, třebaže "porážel" v hudebních kláních umělce tehdy vyhlášené Terpna, Diodóra a Pammenea. Helladu ovšem deptal po vzoru klasických despotů. Pronásledoval rodiny mužů, kteří se mu znelíbili, zabavoval majetky. Před vystoupeními byl však nervosní, pomlouval soky, podlézal a podplácel rozhodčí...

Pro Itálii správou své despocie nad kýmkoli včetně senátorů pověřil vlastního propustěnce jménem Hélios, který se mohl rozhodovat bez Neronova předběžného souhlasu: císař si totiž nepřál být na uměleckém turné rušen. Vtipkovalo se tehdy, že Řím má císaře dva. Zlolajností vynikali Héliovi soudruzi Polykleitos/Polyclitus, Vatinius, Aegialus a Calvia Crispinilla, opatrovnice Neronem vykleštěného Spora alias Sabiny, která dohlížela i na eunúchův šatník a fungovala u dvora jako magistra libidinum, učitelka zábavy a sexu. Všichni byli velmi chamtiví a doplatilo na to mnoho lidí. Héliova vláda trvala dva roky.

Nero se v Helladě se Sporem-Sabinou oženil; není zachováno, kde. Helléni, zkušení v zacházení s extravagantními situacemi, přáli páru zdaru a dětí. Princeps nyní žil v „rodině“, z níž by byli moderní homosexuální aktivisté pravděpodobně velmi nadšení: císař byl manželkou Pýthagorovou alias Doryforovou ("Kopiník") a manželem Spora-Sabiny, který byl kromě toho chotí Pýthagorovou, tedy bigamista. Při souloži s Doryforem napodoboval, tvrdí dobový pramen, vzlyky znásilňované panny. Spora vozil po Městě a po Helladě, zasedal s ním na soudech.

Někdy mezitím znásilnil vestálku Rubrii. K tomu se Nero někdy v prvních měsících roku potřetí oženil s opravdovou ženou, nyní se Statilií Messalinou, jejíž sňatek to byl pátý. I ona získala titul Augusta, do Hellady s ním ale necestovala. Jako jediná z Neronových žen principa přežila a za Fláviovců žila v Římě ve váženosti; uměla recitovat a uměla mluvit, tak ji vychvalují prameny, jistě to byla žena výjimečná.

Vinicianské spiknutí v Beneventu: Annius Vinicianus byl pravděpodobně syn M. (n. L?) Annia Viniciana, který patřil mezi senátory, jejichž jméno se roku 41 probíralo, že by se mohl stát nástupcem Gaiovým; po nezdaru povstání v Delmatii proti Claudiovi si vzal život, viz rok 42. O beneventském pokus z roku 66 n. 67 není mnoho známo. Na Neronův rozkaz byli popraveni bratři Scribonius Rufus a Scribonius Proculus, na Neronův pokyn odsoudil senát na smrt stoika Thraseu Paeta a jeho synovec C. Helvidius Priscus byl exulován (podruhé to udělal roku 75 Vespasianus, který ho též, jako svou jedinou senátorskou oběť, zahubil). 

P. Clodius Fannius Thrasea Paetus, viz rok 42, manžel Arrie mladší, dcery Arrie starší s A. Caecinou Paetou, se několikrát střetl v senátu s oblíbenci principovými. Roku 57 podporoval provinční delegaci vedenou jistým Chairippem úspěšně žalující v senátu Cossutiana Capitona, srov. rok 47, za vydírání během správcování v jejich provincii (roku 62 už byl zpět z exilu a na Tigellinovu přímluvu opět v senátu). V případu žaloby praetora Antistia Sosiana roku 62 za autorství hanopisu na Nerona podporoval Thrasea Paetus mírnější trest a zabránil jeho popravě za zločin urážky majestátu, kterou mstivě navrhoval Cossutianus Capito (za Nerona Claudia ještě nepoužitý zákon). Cossutianovou manželkou byla dcera Tigellinova, viz rok 62.

Thrasea Paetus ležel principovi v žaludku, neboť byl tolik úspěšný, a žaloby se ujali Cossutianus s T. Clodiem Epriem Marcellem, o něm viz rok 79. Senát byl během líčení obklopen vojáky. Stoický „filosof“ P. Egnatius Celer rodem z Bérýtu křivě vypověděl proti svému pánu Q. Marciovi Bareovi Soranovi, který byl obviněn z čarodějství, za což se mu dostalo odměny (ale později poslán do vyhnanství a za Vespasiana žalován dalším ze stoiků Musoniem Rufem, nyní exulovaného, a roku 70 popraven). Jiný ze Soranových přátel Cassius Asclepiodotus z Níkáie vypověděl o Soranově čestnosti a byl exulován; omilostněn pak Galbou. Thrasea se Soranem a jeho dcerou Servilií si směli vybrat způsob smrti, tři další žalovaní v podobném procesu byli exulováni. Žalobci, tedy Cossutianus s Epriem, dostali od senátu odměnu po pěti milionech séstertiů.

V Římě pokračovala neróniáda. Velitel praetoriánů Tigellinus udal Neronova oblíbence T. (C.?) Petronia (Turpiliana Arbitra?), jeho „arbitra elegantiarum“, že mu usiloval o život: žárlil na jeho posici, neboť za světáka u dvora se pokládal on. Petronius Turpilianus správcoval v Bíthýnii, cos. 61. Literát, autor Satyriconu (nebo spíše Satyricon libri?), byl zatčen v Cumách a donucen rozříznout si žíly. Během umírání si dával předčítat verše, některé z otroků odměnil, jiné dal zmrskat. V závěti Neronovi ani Tigellinovi nelichotil, ale kritisoval je. Neronovi vypočetl milence a milenky a princepovi vrtalo hlavou, od koho mohl mít informace. Došlo mu, že Silia, manželka jistého senátora a účastnice Neronových skopičin, byla i důvěrnicí Petroniovou: musela do exilu. Bývá též Petronius identifikován s cos. suff. roku 62 P. Petroniem Nigrem.

V poslední ze svých písemností před smrtí udal Senekův bratr, viz rok předešlý, Annaeus Mela z protivládních postojů C. Anicia Ceriala, cos. suff. 65, muže, který si kdysi zachránil kůži, když udal spiknutí proti Gaiovi.

Za neróniády zahájil karieru M. Aquilius Regulus, který svou advokátskou udavačskou činností zahubil řadu nevinných senátorů za Nerona a Domitiana. Jeho loyalitu oba panovníci odměňovali, od Nerona dostal z majetků svých obětí na sedm milionů séstertiů. Filosofujícího Iunia Arulena Rustika, jednoho ze zahubených, ještě po smrti zesměšnil jakýmsi spiskem, v němž ho nazval "stoickou opicí", stoicorum simia. Roku 70 ho s dalšími udavači neronovské éry soudil senát na základě žaloby Curtia Montana, ale po zásahu Muciana a osobně Vespasiana režimní advokáti vyklouzli z velké většiny beztrestně, neboť nový princeps chtěl dosáhnout po krvavých měsících let 68-69 smíru.

Aquilius Regulus se chytil později šance za Domitiana a dosáhl u Nervy znovu pardonu a ještě za Traiana, na začátku jehož vlády zemřel, se ucházel o úřady. Jeho osobním nepřítelem byl obhájce jeho obětí za Domitiana C. Plinius Caecilius Secundus, známý epistolograf.  

Alpes Cottiae, území království M. Iulia Cottia, jemuž roku 44 Ti. Claudius vrátil královský titul i plnou samosprávu, viz, proměnil Nero definitivně v provincii. Cottius pravděpodobně zemřel a asi neměl pro svou horskou miniříši nástupce.

 

***********************************************************
67. 
Ol. 211,3 (olympioníka viz rok 65)

378 SE
314 AE
neznámý
a. u. c. 820
L. Iulius Rufus a Fonteius Capito
coss. suff. M. Annius Afrinus (?) a L. Aurelius Priscus 

***********************************************************

Nero ještě cestuje po Helladě, nenavštívil však ani Athény, neboť se obával příběhu o Furiích/Erínyích pronásledujících ho za vraždu matky Agrippiny, srov. rok 59, ani Spartu, neboť mu byly nesympatické Lykúrgovy zákony (dávno zde již neplatily). V Korinthu zahájil slavnostním výkopem práce na hloubení průplavu. Stavba nebyla ve starém věku dokončena a průplav napříč Isthmem byl prokopán až v letech 1881-1893.

Na jeho přání se teprve nyní konala 211. olympiáda, jejíž pravidelné datum spadalo na rok 65. Během závodu desetispřežení hříbat vypadl z vozu, závod nedokončil a div že nebyl usmýkán k smrti. Přesto ho hellánodíkové prohlásili vítězem a Nero jim za to dal římské občanství a milion séstertiů; Galba peníze za rok bude po nich požadovat zpět. Kromě toho byl ověnčen jako vítěz v soutěži hlasatelů, jako kithairód a tragický herec, ve vozovém závodě a v dostihu. 

V Delfách dal věštkyni Pýthii čtyři sta tisíc sésterciů za nakloněné věštby a také tyto peníze požadoval Galba zpět. Naopak Apollónovi zabavil za trest (sic! nevíme, za co) území dávné Kirrhy (viz svaté války) a věnoval půdu vojákům. Věštírnu delfskou dal podle jiné, spíše nepravděpodobné zprávy, zničit a do skalní rozsedliny s výpary vhodil mrtvoly několika lidí zavražděných neznámo proč; o zániku kultu viz rok 362.

Bohatého a vlivného propuštěnce Domitie Lepidy L. Domitia Parida, umělce pantomímu, dal odstranit, ačkoli si ho vážil a ledaccos mu toleroval, poněvadž ho odmítl ve svém umění vyškolit.

Nero uvěřil obviněním z pokusů o převrat a nařídil Cn. Domitiovi Corbulonovi, který roky úspěšně válčil s Parthy, vzít si život v okamžiku, kdy vojevůdce za ním plul do Hellady a vylodil se v Kenchrejích.

 

V židovské válce se Římané pod legátem T. Flaviem Sabinem Vespasianem (58) vypravil se dvěma legiemi a armádou Héróda Agrippy II. z Antiocheie na jihofoiníckou Ptolemaidu, kam  dorazil z Egypta jeho syn Titus (27) s jednou legií a jednotky spojenců Antiocha IV. Kommagénského, Soaima Emesénského a Malcha/Malicha II. Nabatajského, syna Arety IV. se Šaqílath/Šagílat (I.); vládl od roku 40. Římský expediční sbor se spojenci činil dohromady šedesát tisíc vojáků s rozsáhlým vojensky cvičeným trénem. V záloze zůstávaly čtyři syrské legie, jimž velel nový syrský legát C. Licinius Mucianus, jedna legie zůstala zpět v Alexandreji. 

Vespasianus vytáhl od moře do Galilaje, kde měšťané Sepfóridy požádali o ochranu a o římskou posádku. Iósépovi lidé před Římany prchli, nepostavili se k bitvě a armáda pak vyvrátila a vyvraždila jako první galilajské městečko Gabary/Gabaróth s okolím. Začátkem června dorazil Vespasianus před Iótapatu, v níž se opevnil povstalecký správce Galilaje Ióséf ben Matitjahu/Iósépos Matthiú (30). Po 47 dnech nepřístupné město 1. panemu/asi 20. července padlo. Během obléhání a při dobytí zahynulo na čtyřicet tisíc Židů a město Římané vyvrátili. 

Po dvou dnech vyzrazeni vyšel z úkrytu Iósépos s jedním mužem, s nímž vylosoval poslední pořadí v sebevražedných soubojích a vzdali se. Vespasianus ho chtěl poslat Neronovi, ale Iósépos si získal legátovu důvěru věštbou blížícího se imperátorství. Povstalečtí radikálové ho měli logicky za zrádce. Pod propuštěneckým jménem Iósépos Flávios/lat. T. Flavius Iosephus psal řecky o židovských dějinách a zvyklostech. Byl dvakrát ženat, jak psal, první ženu vyhnal, neboť mu nepřišla "mravná", druhá ano. Měl s těmi ženami po třech dětech, ale nestály mu za to, aby uvedl jejich jména. U druhé ovšem připomíná, že je z krétských Židů s významným postavením... Vespasianus později podělil Iósépa velkými pozemky v Iúdaji a principův syn Domitianus později přidal darem jejich osvobození od daní. 

Během obléhání římské jednotky zvítězily v bitvě před Iafou, v níž padlo dvanáct tisíc povstalců. S Titovou posilou Římané dobyli nepřístupného města, v němž bylo pobito na patnáct tisíc lidí a dva tisíce zajatců zotročeno. V Samareji na hoře Garizim, kterou pokládají Samarští za místo Jahweho kultu světější než jerúsalémský chrám, se shromáždil dav vystrašený z války. Poněvadž se odmítli Římanům vzdát, bylo v polovině července 11 500 lidí na vrchu pobito.

Od Iótapy legie dobyly a zničily Ioppu, v níž přišlo o život na 4200 Židů a Vespasianus si dopřál dvacetidenní odpočinkové návštěvy v Kaisareji Filippově, v sídlu Héródy Agrippy. Odtud v září obsadili Římané Tiberiadu a Agrippovi k vůli se k obyvatelstvu zachovali smířlivě, třebaže mezi nimi působil válečný štváč a revoluční radikál Iésús/Jehošua se svou bandou. Vzápětí Římané dobyli Tarichaie severně od Tiberiady a uprchlíky plavící se na Genésarethském jezeru/Gennésar v počtu 6500 pobyli. Z Tarichají poslal Vespasianus Neronovi do Achaje šest tisíc židovských zajatců pro práce na jeho prokopávání korintského isthmu. K tomu prodali Římané 30 400 zajatců do otroctví a Héródés Agripás II. udělal totéž s Židy, které mu Vespasianus daroval. 

Začátkem října vytáhl Vespasianus se třemi legiemi na Gamalu, kterou už sedm měsíců obléhal Héródés Agrippás, neboť ležela v jeho království. Vyhladovělí a unavení obránci drželi dlouho, ale 23. hyperberetaia/asi 11. listopadu Gamala padla: čtyři tisíce Židů zabili v boji Římané, pět tisíc si vzalo samo život než aby padlo do zajetí a přežily pouze dvě ženy-sestry. 

Posledním místem v Galilaji pod povstaleckou správou bylo městečko Gischaly/Gischala, Giscala, Guš halav, kde byl opevněn Iósépův sok Ióannés, syn Leviho. Vyjednával s Římany o vydání místa, využil lsti se sobotním svátkem a v noci se svými lidmi prchl do Jerúsaléma. Dav, který šel s ním byl římskou jízdou dostižen, šest tisíc povstalců pobito a tři tisíce žen s dětmi vrátili vojáci do Gischal. V listopadu t. r. tak byla Galilaia Římany pacifikována, a legie odešly do zimovišť: dvě do Kaisareie, jedna Titova do Skýthopole.

 

Na cestě z Ostie do Říma, tři míle před Městem, byl 29. června popraven křesťanský ideolog Paulos/Pavel z Tarsu, římský občan.

***********************************************************
68. 
Ol. 211,4

379 SE
315 AE
neznámý
a. u. c. 821
Ti. Catius Asconius Silius Italicus a P. Galerius Trachalus
suff.    Nero V
suff. C. Bellicus Natalis a P. Cornelius Scipio Asiaticus Cingonius Varro

***********************************************************

Nero si kromě praetoriánů příliš legií nevšímal. Zamýšlel jeden čas vyklidit Británii, srov. rok 60, vojenský život ho odrazoval, a to se stalo jeho osudovou chybou, rozhodně více než řádění mezi senátorskou elitou a podiová vystoupení. 

Hélios, Neronův propuštěnec a zástupce v Itálii a Římě, posílal do Hellady za vládcem vzkazy, že by se měl vrátit, že to v Římě proti němu vře. Odpovědi se nedočkal, tak se za principem vypravil osobně a stihl to za šest dnů. To teprve Neronem pohnulo a do Říma se vrátil přes svou oblíbenou Neápoli. Zde se také na výročí Agrippininy vraždy o quinquatrus 19.-23. března 59, viz, dozvěděl o vzpouře v Galliích. Týden nic nedělal, s nikým se neradil, dokud ho Vindex, zde níže, neoznačil za špatného kitharóda a namísto Nero ho v dopisech oslovoval rodným přívlastkem Ahenobarbus. Princeps se proto ptal lidí, "zda znají nějakého lepšího zpěváka a hráče na kitharu".
    Pro svůj vstup do Města dal Neró probořit hradby, neboť tak se v jeho představách má vracet vítěz v tolika soutěžích. V nechtěné karikatuře starých triumfálních průvodů nesli před ním zlaté věnce, které vyhrál v hudebních a jízdních soutěžích, s nápisem, že Nero Caesar byl prvním z Římanů, které takové soutěže vyhrál: to ovšem byla pravda. Po jeho boku na triumfálním vozu kdysi Augustově vjížděl do Říma hráč na lyru Diodóros. Následovaly velkolepé hry a dostihy v Cirku maximu. Jistý propuštěnec a významný bankéř Larcius Lydus (pocházel z Lýdie?) mu tehdy nabídl milion séstertiů, pokud mu zahraje a zazpívá. Nero odmítl, že za peníze nevystupuje a milion si vzal Tigellinus s tím, že za to Larcia nepředá katovi; o Larciově potomstvu viz rok 100. 

Opět nic nekonal pro potlačení gallské vzpoury, ale zabýval se vývojem nového typu vodních varhan, což v narychlo svolaném nočním zasedání sdělil vystrašeným senátorům. Když ale přišla zpráva o Galbově proklamaci, zhroutil se a trhal si šat se slovy: "Je se mnou amen/actum de me." 

Nadále však pořádal hostiny a radovánky a utěšoval se vyhlídkami na mírové vyřešení válečné situace. Prý že až dorazí do Gallií, předstoupí neozbrojen před vojáky a bude plakat: všechny je dojme. Druhého dne už bude s vojáky zpívat radostné vítězné písně: "Ty už musím začít teď skládat." Chystal výpravu a na vozy dal naskládat kulisy, v nichž vystupoval, harémová děvčata dal ostříhat na kluky a vyzbrojit sekyrami a štíty po vzoru Amazonek. V Římě právě panoval hlad, tak zdražil potraviny; zrovna v té době připlula z Alexandreje loď s nákladem pudru pro jeho zápasníky. 

U Římanů také prohrál. Nero (30) si vzal od Locusty/Lucusty jed, chtěl prchat k Parthům, vzal by i místodržitelské místo v Egyptě. A to nedávno odvolal správce Egypta Caecinu Tusku (od 63), syna své chůvy, za to, že se vykoupal v lázních postavených speciálně pro chystanou, ale neuskutečněnou principovu návštěvu v Alexandreji. Z jeho Zlatého domu utekl kdekdo a v noci se tam kradlo. Někdo také uzmul krabičku, kam Nero vložil onen jed. Propuštěnec Faón/Phao mu doporučil svůj statek před branami Říma, kam princeps bosý a na lehko v tunice na koni odjel v doprovodu Faóna, Epafrodíta, Neofyta a Spora. Faón naléhal na Nerona, aby se zabil, ale ten jen mlel: Jaký to umělec ve mně hyne, Hós poiétés apothneskó, Qualis artifex pereo. Z hladu tehdy poprvé v životě a naposledy pojedl chléb a vypil obyčejnou vodu. 

Když se druhý den dozvěděl, že ho senát označil za nepřítele státu a že bude umrskán k smrti, prosil, aby mu někdo posloužil v sebevraždě jako vzor. Když slyšel přijíždět jezdce, kteří po něm pátrali, bodl se 9. června (uvažuje se též o 11.), v den vraždy Octavie, s pomocí Epaphroditovou, tajemníka a libellis, do krku; podle jiné verse se bodl sám a propuštěnec ho dorazil. Galba povolil Neronův pohřeb, o který se postarala jeho věrná milenka Akté a ostatky byly uloženy do hrobky Domitiů.

Epafrodítos byl pravděpodobně propuštěncem Ti. Claudia a jeho římským jménem mohlo být Ti. Claudius Epaphroditus. Jeho majetkem byl filosof druhé stoy Epiktétos z fryžské Hierápole, později zvaný z Níkopole, kam odešel po roce 93 a kde založil školu, když Domitianus zakázal filosofům Řím a Itálii. Epafrodítos byl Domitianem exulován a roku asi 95 popraven za to, že nezabránil Neronovi v sebevraždě.

     Nero žil třicet let a devět měsíců (nebo v jiném zdroji: pět měsíců a dvacet dnů), z nichž vládl třináct roků a osm měsíců bez dvou dnů. 

    Skončila jím vláda iulsko-claudijské dynastie trvající 98 let, zmizel rod, který se chlubil začátky v Aineiu Ílijském. Armáda přišla na to, že k prohlášení říšského imperátora nepotřebuje Řím: "evulgato imperii arcano posse principem alibi quam Romae fieri"; to se ostatně udávalo i za republikánských občanských válek. 

Chaos a nejistota, které v letech 68 a 69 dolehly po letech klidu v říši, vedly historika Tacita k poznámce, že se "jasně prokázalo, že bohové se nestarají o naši bezpečnost, ale aby nás trestali", iustis indiciis adprobatum est non esse curae deis securitatem nostram, esse ultionem.

 

V Galliích povstal v březnu proti Neronovi správce Lugdunské Gallie C. Iulius Vindex pocházející z aquitánského keltského knížecího rodu. Jeho otec požíval v Římě senátorských poct. Povstalecké vojsko rychle narostlo na sto tisíc mužů. Sám se do čela říše nehrnul, ale vybral si za císaře Galbu. Poněvadž se oslovený dostal k informaci, že Nero přikázal svým prokurátorům, aby ho zavraždili, přihlásil se Galba ke vzpouře. Po téměř stu letech vnitřního míru vypukla první občanská válka římské imperiální doby (do roku 69). K další armádní usurpaci dojde až po dalších více než stu letech roku 175 v osobě C. Avidia Cassia. 

    C. Iulius Vindex byl s povstalci legátem Horní Germánie L. Verginiem Rufem (cos. 63 a v březnu 69, u armády od roku 65) poražen v květnu u Vesontiony. Rufem obležen vzal si život, čehož vítěz litoval. Nešlo o řádnou bitvu, ale o nepřátelství mezi vojáky obou táborů, které se spontánně proměnilo v bitvu, neboť nic nevěděli o dohodě svých velitelů: na Vindikově straně padlo dvacet tisíc mužů; předtím se oba vojevůdci osobně setkali mezi čtyřma očima. Verginius po vítězství odmítl vojáky, kteří ho provolali imperátorem, snad pro svůj nízků původ: jmenovat principa přísluší prý senátu. Neodpověděl proto ani na dopis Galbův, který byl v Tarrakónské Hispánii v Cluniji (pozdější Colonia Sulpicia Clunia), nabízející mu spolupráci. 
    Příštího roku Verginia v Germánii vystřídá stařec postižený dnou M. Hordeonius Flaccus (zavražděn roku 70 při Civilově povstání). Verginius rodem z Coma se stáhne do venkovského ústraní v Alsiu na etruském pobřeží, dn. Palo, a bude se věnovat literatuře a vědění (v tiché osadě měl villu kdysi Pompeius Magnus). Teprve roku 97 ho Nerva přemluví, aby se vrátil do „politiky“, přijal třetí konsulát, ale když se připravoval na nástupní řeč v senátu, upadla mu jakási kniha, při shýbnutí pro ni uklouzl, zlomil si nohu a po několika měsící zemřel (83). Pohřební řeč držel historik P. Cornelius Tacitus a alsijský statek připadl Pliniovi Cecundovi mladšímu, rodákovi a obdivovateli. Verginius Rufus patřil bezpochyby k nejinspirativnějším postavám jezdeckého stavu iulsko-claudijského principátu a neušpinil se kolaborací s deviantními ani jinými panovníky.

U dolnogermánských legií byl správcem od druhé poloviny roku 67 konsulár Fonteius Capito. Za něho počala batávská vzpoura (67-70). Batávové požívali mezi římskými spojenci v Galliích a Germániích nejlepší pověsti. Byli vážení pro svou spolehlivost a vojenskou zdatnost, plavecké znalosti a jízdní zručnost. Z důvodů, které neznáme, obvinil legát Augusti pro praetore Fonteius Capito dva batávské předáky knížecího rodu a římské občany ze vzpoury. Claudia Paula dal popravit, C. Iulia Civilia uvěznit a poslal ho Neronovi do Říma. Po smrti Neronově se však odmítl Fonteius připojit k revoltě legií a legáti Fabius Valens, Cornelius Aquina s nauarchem rýnské flotily Burdonem ho dali zavraždit, srov. zde níže, a nový vládce Galba čin toleroval. Fonteiovým nástupcem byl Galbou určen A. Vitellius, budou císař. Galba též pardonoval Civilia, viz dále rok následující.

3. dubna se v Novém Karthágu v Hispánii Tarrakónské na stranu Vindikovu a senátu proti Neronovi postavil její správce Servius Sulpicius Galba (71) a přidali se správci s vojáky Hispánie Baetiky A. Caecina Alienus a Lusitanie M. Salvius Otho. Vydával se však nikoli za imperátora, ale za legáta "senátu a lidu římského" a když hovořil o obnově svobody, používal republikánského slovníku. Galba vyhlásil odvody mezi provinciály, ale na Řím s nimi posléze netáhl.

Nero se o Vindikově povstání dozvěděl v Neápoli během sledování ranního cvičení v gymnasiu. Nijak to s ním nehlo, senátu poslal dopis, že se omlouvá pro bolesti v krku a cvičil pak svůj hlas a hru na lyru, aby "i v této krisi jim mohl zahrát". 
    Později vypsal na Vindikovu hlavu odměnu deseti milionů sésterciů a proti povstalcům poslal vojáky v čele s P. Petroniem Turpilianem, který se ale brzy po Vindikově smrti postavil na stranu Galbových vzbouřenců. Nero se pak zabýval šílenými plány na vyvraždění senátu, na útěk do Alexandreie, nebo také na to, že by se jako soukromník určitě uživil jako hudebník.

V květnu revoltoval proti Neronovi v Africe L. Clodius Macer, legát Třetí legie augustovské. Za imperátora se neprohlásil, zato zastavil obilní dodávky do Říma a Galba, jehož neuznal, ho v říjnu prostřednictvím procuratora Afriky Trebonia Garutiana poslal na smrt. 

V Římě se jeden ze dvou praefektů praetorio C. Nymphidius Sabinus (od roku 65), syn údajně gladiátora Martiana s propuštěnkyní Nymphidií, nabídl za peníze dát do služeb protineronovských. Donutil C. Ofonia Tigellina (ve funkci od roku 62) po Galbově proklamaci k resignaci, přibral k sobě Cornelia Lacona. Řím žil v takovém chaosu, že k nejvyšším stupňům ve státě se mohl dostat úplně kdokoli: takové příležitosti poskytují pouze vojenské diktatury. Nymphidius se domáhal doživotního velitelství, prohlásil se za Neronova nástupce a nelegitimního syna Gaiova, ale podřízení vojáci ho zavraždili ještě před Galbovým příchodem do Říma.

 

V červnu Nerona měli plné zuby i praetoriáni. Uznali legáta Servia Sulpicia Galbu (65) císařem pod jménem Servius Galba Imperator Caesar Augustus a donutili senát 8. června odsoudit Nerona na smrt jako nepřítele státu. Zprávu o svém povýšení dostal Galba v Cluniji v polovině června, kam mu ji přinesl jeho propuštěnec Marcianus Icelus: vzápětí byl Galbou obdarován zlatým prstenem, tedy povýšen do stavu jezdeckého - cesta z Říma mu trvala pouhých sedm dnů. Když nový princeps slíbil vojákům 7500 dénáriů (30 tisíc HS) a v říjnu dorazil do Říma, stal se prvním z římských císařů, který za svou „volbu“ praetoriánům slíbil odměnu, ale také prvním, který se ji zdráhal vyplatit; a neučinil to. Proč byl o tři staletí později hodnocen jako vládce-raubíř olupující kdekoho a ničitel čehokoli (Sex. Aurelius Victor), zůstane záhadou.

Doprovázel ho M. Salvius Otho (36), správce Lusitánie (exmanžel Poppaey Sabiny, viz rok 58, a budoucí císař) a ve vládě se na smůlu obklopil hrabivci: T. Vinius byl nenasytný vojenský velitel z Hispánií, který měl dobré vztahy i s Othonem, lenivý a zpupný praefectus praetorio Cornelius Laco býval přísedícím u soudu a vlastní propuštěnec a milenec Servius Sulpicius Marcianus Icelus zůstal v Římě a dohlížel na majetek, když Galba pobýval za mořem. Praefectem urbi byl za Galby A. Ducenius Geminus, který nahradil T. Flavia Sabina, Vespasianova bratra (viz rok 56 a 61, kdy nastoupil druhý svůj městský úřad).

Sám Galba, pátý z principů po Augustovi, nedržel sliby, byť učiněné lidmi, kteří za něho mluvili, vojákům nerozdal donativum, domáhal se discipliny a na revoluční dobu byl příliš staromilecky hospodárný. Když prohlásil, že si "vojáka nekupuje, ale vybírá", měl to u praetoriánů a vůbec vojáků prohrané. 
Galba zůstane na živu ještě devět měsíců. Že jednou bude vládnout, mu předpověděl Tiberius. Narodil se 24. prosince roku 3 př. n. l. jako syn C. Sulpicia Galby s Mummií Achaikou a s iulsko-claudijskou dynastií, s rodem původních Caesarů, nemá nic společného. Za to se chlubil rodovým stemmatem sahajícím k Iovovi či Diovi a po matce k Mínóově manželce Pásifaé, Héliově dceři. Adoptován Livií Ocellinou, zdědil po ní pěkné peníze. Jeho bratra Gaia, consula roku 22, který rozházel otcovské dědictví, roku 36 donutil k sebevraždě Tiberius.

Servius Galba byl vdovcem, neboť manželka Aemilia Lepida, s  níž se oženil kolem roku 20, zemřela a ve smrti ho předstihli i oba jejich synové. Galba byl později hlavně na muže, nikoli chlapce. Toužila po něm Agrippina ml. a těžce nesla, že ji odmítl. Galba patřil mezi obdivovatele Livie Augusty, od níž obdržel v závěti padesát milionů sésterciů, které mu však Tiberius odmítl vyplatit, neboť částka nebyla vyjádřena slovy, ale pouze číslovkou: četl totiž pět set tisíc namísto padesát milionů (D s čárou nahoře namísto D s čárou po stranách i nahoře).

Většinu kariery prožil mimo Město. Před svým konsulátem roku 33 správcoval v Aquitánii, pak v Horní Germánii (39-43), kde porazil Chatty, doprovázel Claudia do Británie, kde si získal jeho důvěru, válčil v Africe (44-46), kde porazil gaitulské Musulumanie, a osm roků trčel v Tarrakónské Hispánii (od 60). Všude proslul vyžadováním discipliny a bezúhonností. Jakmile se postavil Neronovi, to mu bylo již 71 let, razil v provincii mince s nápisy Libertas restituta a Salus generis humani a v Římě budil dojem, že by se s ním mohly vrátit augustovské liberální časy.

Římany si nezískal, neboť chtěl o překot reformovat a vracet majetek exulantům. Po rozhazovačné vládě Neronově byl na Římaný až moc skrblík, nicméně svým propuštěncům a otrokům příliš popustil uzdy. Šetřil na místech, kde asi neměl a to se mu stalo osudné, stejně jako roku 193 šetřílkovi P. Helviovi Pertinakovi. 

Ve státní pokladně chyběly 2,2 miliardy HS rozházené na darech Neronem. Galba rozhodl, že obdarovaní si smějí ponechat desetinu daru, ostatek že musejí vrátit. Vzhledem k tomu, že většina z nich už dávno peníze rozkutálela, zavalily Řím nucené dražby.

Odmítl vyplatit praetoriánům mimořádnou odměnu a neposlal na smrt Tigellina, ačkoli se toho lid domáhal. Za to dal do řetězů uvrhnout Hélia, Narcissa (asi jiný od Claudiova propuštěnce), Patrobia Neroniana a čarodějku-travičku Lucustu, provést je Městem a popravit. Naopak Claudiova ochutnavače jídel jménem Halótus a traviče za Nerona odsouzeného osvobodil a přidělil mu místo prokurátora (viz rok 54).
    Praetoriáni zabili jednoho ze svých velitelů C. Nymphidia Sabina, který se vydával za Neronova levobočka (v úřadu od roku 65) a jediným praefectem praetorio zůstal Cornelius Laco, Galbův člověk (jen na několik měsíců).

Galba se v Římě uvedl tím, že při vstupu do Města námořníky-veslaře, z nichž chtěl Nero ustavit legii a kteří se bouřili, když jim to nový vládce zatrhl, krutě legionáři rozehnal a potrestal decimací. V této době byl zavražděn stávající konsul P. Cornelius Scipio Asiaticus Cingonius Varro, neboť patřil mezi přátele Nymphidia, a konsulár P. Petronius Turpilianus, legát dolnogermánský, poněvadž byl ocejchován jako Neronův vojevůdce. Na jeho místo vyslal Galba v prosinci A. Vitellia, budoucího císaře; padlo několik legátů v provinciích.

Dolnogermánský legát Fonteius Capito byl na podzim zabit legáty Corneliem Aquinem a Fabiem Valentem ve spolupráci s nauarchem rýnské flotily Iuliem Burdonem, poněvadž se nechtěl podílet na nepokojích. 

 

V třetím roce židovské války se uzavřel kruh kolem Hierosolym/Jerúsaléma. V židovské metropoli se v průběhu zimy 67/68 odehrál krvavý boj o moc mezi umírněnými měšťany a aristokraty s revolucionáři ultrakonservativního monotheismu. Zélóté své nepřátele obviňovali bez důkazů ze zrady a spolupráce s Římany/jinověrci. Tak byl zahuben příbuzný krále Héróda Agrippy II. Antipás/Antipatros a velekněz Ananiás (pátý syn velekněze Anana, když všichni bratři dosáhli téhož postavení). Na stranu umírněných vedených veleknězem Ananem a Iésúem se zprvu postavil Ióannés z Gischal, roztrušoval však o nich, že vyjednávají s Římany o vydání města. Zélótové povolali na pomoc Idúmajské radikály, s jejichž pomocí vybojovali vítěznou bitvu u chrámového komplexu s 8500 mrtvých, plenili po městě a v dalším průběhu zélótského puče zavraždili dvanáct tisíc lidí, převážně "urozených" Židů. Když se později Idúmajští dozvěděli, že byli zélóty obelháni, že nebylo důkazů o spolupráci zavražděných s Římany, odtáhli domů. V Jerúsalému zavládla brutální diktatura zélótů, nicméně kdo mohl zaplatit si cestu z města, směl odejít beztrestně, ostatní dopadení byli jako zrádci vražděni.

S jarem Římané ovládali celé přímoří a 4. dystra/asi 21. března t. r. dobyli oddíly M. Ulpia Traiana, otce budoucího imperátora, Gadary v Peraji. V okolí pobili na patnáct tisíc uprchlíků, jimž v útěku bránil rozvodněný Iordánés. Zároveň obsadili celý levý břeh řeky až po Mrtvé moře. Tehdy přišla zpráva o Vindikově povstání. Vespasianus táhl z Kaisareje na jih přes Antipatridu a Lyddu zpět směrem na Hieríchó/Jeríchó, které vylidněné 2. daisia/c. 21. června Římané obsadili. Když vypálili Gerasu, zůstal Jerúsalém posledním z velkých povstaleckých míst. Tehdy v červnu dorazila zpráva o Neronově smrti a před cestou na Jerúsalém pozastavil Vespasianus válečné operace.

Poslal ke Galbovi Tita s Héródem Agrippou II. Oba se plavili zimním mořem na válečných lodích a než obepluli Peloponnésos přišla v lednu zpráva, že byl Galba zavražděn a nový princeps se jmenuje Otho. Král Agrippa pokračoval do Říma, Titus se však vrátil z Hellady přes Syrii do Kaisareie, viz rok následující.

V této době vzrostla v Palaistíně moc loupeživého národně osvobozeneckého revolucionáře Simóna z Gerasy, syna Giórova. Sídlil zprvu v dolní části masadské pouštní pevnosti, ale pak si vybudoval se svými lidmi v pustině vlastní základnu s využitím jeskyní západně od Mrtvého moře. Měl už dvacet tisíc mužů a pomocí zrady se zmocnil kontroly nad idúmajskými klany. Nakonec se v regionu zmocnil největšího z měst Chebrónu/hebr. Chevron, arab. al-Chalíl, č. Hebron. Pak se obrátil přímo proti Jerúsalému a loupil a vraždil před jeho hradbami.

 

***********************************************************
69. 
Ol. 212,1
Polítés z Kerama
380 SE
316 AE
neznámý
a. u. c. 822
Ser. Sulpicius Galba Imperator Caesar Augustus II a T. Vinius Rufinus (oba do 15. ledna)
suff. M. Salvius Otho Caesar Augustus (od 26. ledna do 28. února a L. Salvius Otho Titianus II
suff. L. Verginius Rufus II (březen) a L. Pompeius Vopiscus
suff. T. Flavius Sabinus a Cn. Arulenus Caelius Sabinus (oba duben - květen)
suff. P. Arrius Antoninus
suff. Fabius Valens a A. Caecina Alienus
suff. A. Rosius Regulus
suff. C. Quinctius Atticus a Cn. Caecilius Simplex
suff. A. Vitellius II ? (od 18. července do 20. prosince) 

***********************************************************

Vojáci osmi rýnských legií v Germánii Horní i Dolní nebyli spokojeni s císařem Galbou, od něhož marně čekali nějaké výhody. Dvě dolnogermánské legie neronovce Fabia Valenta odmítly 1. ledna přísahat na jeho jméno. Údajně poslaly římským praetoriánům dopis se slovy, že "se jim nelíbí imperátor vybraný v Hispánii a ať tedy sami vyberou někoho, koho by schvalovaly všechny armády". Odstartovali revoluci v Římě, kterou ukončil až koncem roku 69 vpád Vespasianových lidí. Podle jiné verse informoval senát procurator Belgiky Pompeius Propinquus a vojáci ho brzy na to zavraždili.

Je-li dokument pravý, pak nelze lépe charakterisovat mocenský systém římské říše v porepublikové době, ono tajemství vlády, "arcanum imperii".

O den později vytáhli v Colonii Claudii Ara Agrippensium (CCAA), správním středisku Dolní Germánie, moderním Kolíně, z ložnice a provolali imperátorem svého legáta A. Vitellia (54; * 24. září 15 jako syn Tiberiova hrdiny parthské politiky L. Vitellia a Sextilie); hornogermánští vojáci se přidali.

V Římě za Galbovými zády dozrálo spiknutí. Othonovi k puči radil jeho mathematicus-astrolog Ptolemaios, který s ním sdílel život v Lúsítánii a kdysi mu předpověděl, že přežije Nerona (podle jiných se chlapík jmenoval jiným hellénistickým dynastickým jménem Seleucus, což vzhledem k "chaldajským" kořenům astrologie zní logičtěji, srov. však stejnojmenného činovníka v případě Vespasianově). V části paláce, kde kdysi žila Othonova exmanželka a Neronova oběť Poppaea Sabina, se tehdy hojně zdržovali "mathematici"" vyhnal je odtamtud Vitellius a znovu Vespasianus.

Stejně tak pro Othona pracoval Tigellinův přítel Maevius Pudens. Rozdával vojákům peníze, šel jim na ruku. Svěřil se jistému Barbiovi Proculovi, tesserariovi speculatorum, tedy komusi jako ordonančnímu n. styčnému poddůstojníkovi elitní gardy a dalšímu z poddůstojnictva císařské ochranky Veturiovi, a ti pověřili propuštěnce Onomasta, aby akci připravil.

Galba pokračoval v dobře myšlených, ale sebevražedných akcích. 10. ledna adoptoval mladého, ve všech ohledech nezkušeného aristokrata L. Calpurnia Pisona Frugiho Liciniana (31) a jmenoval ho nástupcem. Znepřátelil si tak definitivně Othona (tehdy 36), který se za Galbova nástupce sám pokládal. V chaosu římských událostí zapadla informace, že se vzbouřily rýnské legie, viz zde níže, a že imperátorem provolaly dolnogermánského legáta A. Vitellia, který k vojsku dorazil z pověření Galby krátce před 1. prosincem 68. 

V době vzpoury na Rýnu se též vynořil jakýsi Lžinero (I.), dosáhl jisté slávy v provinciích Achaia a Asia, jehož skutečné jméno zůstalo nedochováno. Buď to byl prchlý otrok z Pontu nebo propuštěnec z Itálie s Neronovou podobou a hudebními schopnostmi. Uchytil se se svou lodí na Kythnu, olupoval obchodníky, vraždil vojáky a ozbrojoval otroky. Galbou pověřený správce provincie Galatia & Pamphylia Calpurnius Asprenas zakotvil se dvěma trojřadkami u ostrova a když se Lžinero domáhal vojenského doprovodu do Syrie popř. Egypta, dal jeho loď dobýt a jeho zabít: samozvancova hlava skončila v Římě.

V létě se v Římě vynořil jiný člověk vydávající se sice za vznešeného Římana, nikoli však vladaře. Chlapík jménem Geta, tedy zřejmě otrok odkudsi z Moesie nebo Dákie, se vydával za M. Licinia Scriboniana Camerina, syna Neronem zahubeného M. Licinia Crassa Frugiho. Skrýval se prý dlouho v Histrii na rodových latifundiích Crassů. Když ho úřady chytly, poznal v něm jistý Říman svého otroka a jako takového ho dal Vitellius popravit, tedy ukřižovat. Co provedl, když muž, za něhož se vydával, ještě žil, a proč ho katovi nepředal jeho vlastník, známo není.

Othonův lednový puč byl raketový. Když ho Galba při výběru nástupce opomněl, vězel hluboko v dluzích. Z jistého palácového propuštěnce získal milion séstertiů prodejem majordomátu na svých statcích (dispensator, dioketés). Vsadil na efekt, když všem sliboval, že "mu zůstane jen tolik, kolik mu toho vojáci nechají". 

Otho, který téměř deset let žil v Lúsítánii, spustil převrat ráno 15. ledna a Řím měl právě tři imperátory a jednoho nástupce. Po nepříznivých obětech haruspikových sdělil Onomastos Othonovi před Galbou, že "je očekáván architektem s podnikateli", což bylo heslo k puči. Otho se omluvil, dorazil ke zlatému milníku na Foru u Sáturnova chrámu a dal se 23 vojáky-speculatory pozdravit jako imperátor-císař. Odtud ho odnesli v nosítkách do tábora praetoriánů, kde ho nespokojení vojáci s Galbou přijali za svého a k nim se přidaly oddíly Germánů, Illyrů a Britannů dislokované v Římě Neronem před výpravou proti Vindikovi.

Galba neměl žádné zázemí a jeho imperium se s jeho váhavostí okamžitě hroutilo. Praetoriáni i legionáři se v kasárnách vyzbrojili a dílem koňmo se vypravili do přeplněného středu města, kde zvědavci přihlíželi konci Galbovy vlády z basilik a chrámů. Když poslední Galbovi gardisté přešli k othonovcům, lidé se před jízdními praetoriány rozprchli. Nosiči nepohyblivého principa shodili z nosítek a jezdci ho nejprve zasáhli oštěpem, pak byl na zemi na hrdlu proboden mečem a tělo zohaveno dalšími ranami. Proboden byl i T. Vinius (57), adoptivní nástupce-caesar L. Calpurinius Piso Frugi Licinianus se ukryl u státního otroka Vestina chrámu, odkud ale byl na rozkaz Othonův vyvlečen a ve dveřích zavražděn (jednoho jeho bratra zahubil Claudius, druhého Nero). Jejich hlavy museli příbuzní od vojáků vykoupit, aby je mohli pohřbít.

Jediným obráncem Galby byl centurio Sempronius Densus, který nad císařovým tělem v boji zemřel. Vojáci uřízli Galbovi a jeho společníkům hlavu a donesli Othonovi, který ji poslal lidem z táborových stájí a ti ji napíchli na kopí a obcházeli s ní ležením. Pochován byl ve vlastních zahradách svým majordomem jménem Argivus n. Argeios. Galbovu hlavu vystavěli vojáci před mohylou Patrobiovou, než ji vydali k pohřbu s již spáleným tělem, srov. rok předchozí.

Galbův praefectus praetorio Cornelius Laco byl exulován na jakýsi ostrov a Otho za ním později poslal vrahy. Galbův propuštěnec Marcianus Icelus byl veřejně popraven a Othonovými praefecty praetorio si vojáci zvolili velitele městských nočních hlídek, vigilibus preapositus, Plotia Firma a s ním (nebo po něm?) Othonova přítele Licinia Procula. Praefectem urbi zůstal již Neronem potvrzený Vespasianův starší bratr T. Flavius Sabinus. - To vše se událo 15. ledna a Římanům bylo jasně znázorněno, jak do detailu vypadá vláda vojáků, kteří ztratili respekt před imperátory a civilními institucemi. 

Ulice, infima plebs, Othona vyvolávala Neronovým jménem ("Nerone Othone!") a sám s příjmením Nero podepsal první vládní dokumenty. Obnovil některé Neronovy sochy a všechny Poppaeje Sabiny, jeho lidi vrátil do úřadů a na dostavbu Zlatého domu uvolnil (neexistujících) padesát milionů HS. Chystal se oženit s vdovou po Neronovi Messalinou, Vitelliovi nabízel spoluvládu.

Věnoval keltským Lingonům římské občanství, Baetice města v Mauretánii a k vojákům se choval s neronovsky marnivou štědrostí. Vitelliovi, který se už dal na pochod do Itálie, nabízel, aby se o imperium podělili a nikoli aby o něj válčili. Když se korespondenčně nedohodli, posílali na sebe atentátníky. 

Vojáci se na Othonovi domáhali zrušení ročního poplatku centurionům za to, že nebudou stavěni do služeb a že dostanou volno k opuštění ležení; říkalo se tomu vacationes, neboť v míru směla čtvrtina manipulu opustit jednotku. Kdo nezaplatil, držel stráže etc. Aby se dostávali k penězům, uchylovali se prostí legionáři k násilnostem na civilistech, banditismu. Otho slíbil, že za ně roční vakace zaplatí státní pokladna, aby centurioni, veledůležitá armádní složka, neutrpěli škodu. Řešení se udrželo za dalších principů. 

Zachránil Maria Celsa, jemuž se mělo dostat konsulátu, a zařadil ho mezi své vojenské poradce a vojevůdce po bok Suetonia Paulina (k nespokojenosti svých vojáků). V civilních záležitostech Othonovi radil výřečný P. Galerius Trachalus, cos. 68 a zkušený advokát. Proslulá Neronova magistra libidinum Calvia Crispinilla, která odplula ke konci Neronovy vlády do Afriky a podněcovala Clodia Makra k revoltě, byla Othonem zbavena obvinění a chaotický čas let 68-69 přežila bohatá bezdětná žena v klidu a zmizela z dohlédnutelné historie. 

Oddaný neronovec Tigellinus kupodivu přežil Galbův režim, nikoli však Othonův. "Lid" žádal jeho hlavu tak dlouho, až ji dostal: Ofonius Tigellinus si v lázních v Sinuesse v zábavě s pitím a ženami prořízl hrdlo.

Galba žil 72 roky a 23 dny, z nichž vládl devět měsíců a třináct dnů. Pakostnice mu ochromila údy, takže neudržel ani svitek a nemohl se obout. Přes svou škudlivost rád a hodně jedl. Senát rozhodl postavit mu na foru na místě, kde byl zavražděn, sloup se sochou, ale Vespasianus krátce na to rozhodl opak, neboť žil v přesvědčení, že za ním do Iudaje Galba poslal vrahy. Vitellius později našel v Othonově archivu sto dvacet žádostí o odměnu za iniciativní účast na Galbově likvidaci, jejich pisatele dal vyhledat a předat katovi. 

Správce Lúsítánie M. Salvius Otho (36; * 28. dubna 32 ve Ferentinu) byl o polovinu mladší než Galba, Neronův přítel a krátce (pravděpodobně nastrčený) manžel jeho milenky Poppaey Sabiny (viz rok 58), kterého Galba při jmenování nástupce přeskočil; za císaře Othona také uznal senát a připojil přízvisko Augustus.

Jeho stejnojmenný děd, jehož jméno je etruské a údajně odvozoval původ od etruských knížat, stál v přízni Livie Augusty. Císařův otec L. Salvius Otho měl důvěru Tiberia, Gaia i Claudia, za něhož odhalil pokus o atentát jistého jezdce a od senátu dostal z vděku sochu na Palatiu. S Albií Terentií měl syny L. Titiana a mladšího M. Salvia Othona, který už v mládí vynikal extravagancí a dokázal trumfnout samotného Nerona. Patřil k jeho důvěrníkům a také ke spolupachatelům Agrippininy matkovraždy. Byl to rozporuplný člověk oddaný zábavě, miloval noční život, patřil mezi vyznavače Ísidiny, dobrý organisátor a schopný správce. Dával si vytrhávat chlupky po těle, nosil perfektní paruku, denně se dával holit a od mlada obličej mazat navlhlým chlebem, aby mu nenarostl vous, jak se kdysi věřilo. 
    M. Salvius Otho, u něhož Poppaea Sabina bydlela, se do Neronovy milenky sám zamiloval a lásce udělal konec Nero tím, že poslal svého přítele Othona jako legáta/správce do provincie daleko na Západ do Lusitanie. Nechal ho tam deset let (obvyklá doba pro legáty v provincii byla rok dva). Otho se osvědčil a zemi řídil v míru.

V Galliích a na západním břehu Rýna po likvidaci Vindikova povstání panoval neklid. Věrní neronovci šířili klepy o galbovcích, v zimovištích legií revoluční nálady, neboť očekávali od Galby, že je při nástupu k moci obdaruje. Když se tak nestalo, první odmítly přísahat na Nový rok na jméno Galbovo dvě dolnogermánské legie pod velením Fabia Valenta a místo toho přísahali věrnost senátu a lidu římskému, tedy SPQR. Rýpal do A. Vitellia, aby se dal provolat imperátorem; loni marně přemlouval Verginia, viz. V noci na 2. ledna 69 dorazila zpráva o tom do Kolonie Agrippiňanů (CCAA) k Vitelliovi a ten rozeslal po leženích informaci, že se legie vzbouřily. Ráno ho legát První legie Valens pozdravil jako imperátora, den na to všechny ostatní germánské legie. 

Legát A. Caecina Alienus, který obnovil u svých jednotek v Horní Germánii disciplinu, býval Galbovým oblíbencem, když sloužil v Baetice. Poněvadž prý zpronevěřil nějaké peníze, pohnal ho Galba před soud a bylo po přátelství. L. Hordeonius Flaccus, další hornogermánský legát, viz rok předešlý, se ke vzpouře připojit nechtěl a setrval u Galby. Vitellius dal propustit C. Iulia Civila, batávského předáka, aby se jeho národ nebouřil, i když vojáci žádali jeho popravu, viz zde níže. Lstí se mu podařilo před řáděním vojáků zachránit i velitele rýnského loďstva Iulia Burdona, vrah Fonteia Capitona centurio Crispinus však byl popraven. Před rozezlenými legáty legií v Británii a hlavně před jedním z nich Rosciem Caeliem prchl k Vitelliovi správce římské části ostrova Trebellius Maximus, jemuž vojáci předhazovali lakotu.

Vojáci tlačili na Vitellia, aby je vedl do války, na Řím. Stály za ním armády na Rýnu, v Galliích, Hispániích, Británii a v Raetii. Po pádu Galbova imperia se navenek situace změnila: Otho byl neronovec a věrnost mu přísahaly armády v horním i dolním Illyriku a Moesii a v celém Orientu; v Africe za prokonsula Vipstana Aproniana uspořádal v Karthágu Neronův propuštěnec Crescens oslavy Othonovy vlády a na jeho stranu se postavila celá provincie.

Vitellius už neustoupil. Pověřil Fabia Valentu, aby s dolnogermánskými legiemi o síle čtyřiceti tisíc mužů zajistil Gallie a táhl Kottijskými Alpami do Itálie.  Druhému invasnímu proudu velel Caecina Alienus a jeho třicet tisíc vojáků hornogermánských legií táhlo do Itálie přes Poeninské Alpy. Vitellius sám se už věnoval "císařským" radovánkám na hostinách.

Valentova armáda prošla v míru územím Treverů, ale v Divoduru, oppidu Mediomatriků, na vojáky padl jakýsi strach a v hysterii pobili na čtyři tisíce mírumilovných Keltů, než se dali uklidnit. Událost vyděsila Gally obecně, kteří se nijak k Vitelliovi neměli. U Leuků se Vitellius dozvěděl o smrti Galbově (tedy asi po 20. lednu), u Lingonů se seprali Batávové z pomocných jednotek s legionáři, Haeduové armádu ze strachu vybavili menáží a penězi, co hrdlo ráčí. 

V Lugdunu obyvatelé popichovali proti Viennským, kteří stáli při Galbovi proti Neronovi, poněvadž jejich příjmy převedl do císařské pokladny, do fiska. Viennští též stáli na straně Vindikově a Lugdunští zkrátka žádali likvidaci Vienny. Fabius Valens dal každému legionáři tři sta séstertiů, aby vojáky uklidnil, nicméně Viennské raději odzbrojil a soukromníkům nařídil, aby legie vybavili menáží ze svého. Již v této době patřili Gallie vedle Syrie mezi nejbohatší oblasti říše. 

O Valentovi bylo napsáno, že se asi dal Viennskými koupit, neboť legát měl náhle peníze, což nikdy v životě neměl. U Vocontiů si dal vyplatit výpalné a koncem ledna n. začátkem února dorazil k Alpám. 

Caecina táhl přes Helvetie, kde legionáři ukradli žold miličním jednotkám a místní zavřeli příslušného centuriona s několika vojáky. Caecina dal vyplenit osadu Aquae Helveticae, dn. Baden v Aargau, a porazil v polní bitvě nezkušené Helvetie vedené Claudiem Severem. Zbytky Keltů prchly na horu Vocetius/asi dn. Bözberg, odkud byli sehnáni armádními Raety a Thráky. Mnoho tisíc Helvetiů bylo pobito a zotročeno (údaje známy nejsou), sídelní město národa Aventicum/Avenches v kantonu Vaud/Waadt bez boje kapitulovalo. Válka, k níž došlo z nedorozumění, skončila popravou jednoho z helvetijských knížat Iulia Alpina, v němž Caecina shledal concitora belli, strůjce války. Odtud prošel zimními Poeninskými Alpami do Popádí.

V březnu vrcholily v Římě Othonovy přípravy na tažení proti Vitelliovi. Když v noci jistý centurio nakládal zbraně ze zbrojnice praetoriánského tábora pro vyzbrojení kohorty v Ostii, viz níže, domnívali se vojácí, že se děje něco nekalého a centuriona zavraždili. Pelášili koňmo do paláce a chtěli vidět svého imperátora. Otho měl u sebe na hostině římskou honoraci a událost poděsila vystrašený Řím ještě více. Vojáci se dali ukonejšit, dostali po pěti tisících séstertiích každý a pouze dva z nich byli popraveni, ti, kteří si od důstojníka nedali vysvětlit, co dělá ve zbrojnici. 

Do toho v únoru přišla povodeň a Tiber strhl kolový most, pons sublicius. Jeho trosky zadržely řeku a voda na dlouho zaplavila velké části Říma. Základy domu se pak hroutily a lidem kromě toho nastal nedostatek potravin. 

Otho vyslal loďstvo podél pobřeží do Narbonské Gallie, neboť do ní chtěl vést protiútok. Flotile velel propuštěnec Moschus, legionářům Suetonius Paulinus, Maius Celsus, Annius Gallus a Licinius Proculus, jeden z praefektů praetorio.

14. března Otho předal za povodně správu státu senátorům, odpustil vyhnancům a Město svěřil praefectovi urbi Salviu Titianovi, svému bratrovi. Vytáhl z Města v doprovodu konsulárů, senátorů a mimo jiné též L. Vitellia, bratra svého protivníka. 

 Osobně vyčkával se svou gardou v Brixellu, dn. Brescello. Jeho vojáci zvítězili v několika menších střetnutích. U ligurského přístavu Albintimilia, dn. Ventimiglia, hlavní obec ligurských Intemeliů, porazili miliční hotovost Přímořských Alp vedenou vitelliovským procuratorem Mariem Maturem a město vyplenili. Když Vitellius poslal do Fora Iulií kohorty Tungrů a treverskou jízdu pod Iuliem Classikem, aby se vypořádali s othonovským loďstvem, byli poraženi a stáhli se do Antipole, othonovci do Albingauma/Albigaunum, obce Ingaunů, dn. Albenga. Tehdy byl také zavražděn vitelliovský procurator Korsiky Decimus Pacarius, poněvadž se ostrovanům nechtělo do nařízených odvodů (vražda zůstala nepotrestána). U Placentie přešli Batávové jako první Pád a Caecina, který se ukazoval v pestrobarevném plášti a kalhotách a jeho paní Salonina na koni, neuspěl v dobývání města. Poněvadž se vojevůdcové othonovců rozhádali, určil Otho vrchním velitelem ve válce s Vitelliem bratra Titiana.

Caecina pokračoval v tažení na Cremonu. Na Valentu čekat nechtěl a v lokalitě ad Castores mezi Cremonou a Mantovou nastrojil othonovcům past v krajině mezi sady a vinicemi (snad: "ad (templum) Castoris", U Castorova chrámu, nebo "ad castores", U bobrů). Marius Celsus ji však prohlédl a ve spolupráci s oddíly Suetonia Paulina vitelliovce potřel. Opatrností Suetoniovou bylo zabráněno zničení celého Caecinova vojska. Mezi zraněnými othonovci byl i Antiochos V. Epifanés II., syn kommagénského krále C. Iúlia Antiocha IV. Epifana (38-72), který se brzy přidá k Vespasianovi a k dobývání Jerúsaléma pošle oddíl; viz o konci jeho a dynastie roku 72. 

Ve vojsku Fabia Valenta se neustále rvali Batávové s legionáři a když dorazila zpráva o porážce Tungrů a Trevérů v Narbonské Gallii, odvelel tam Valens část batávských kohort. Následovala vzpoura legionářů, kteří prohledávali zavazadla svého velitele a hledali zlato, které prý ukrývá z Gallií a Vienny. Valens se skrýval v otrockém oděvu u svého ritmistra, decurio equitum, a přežil. Když vylezl, mužstvo plakalo radostí, že se mu nic nestalo a Valens ani nedal nikoho trestat.

Teprve po Caecinově porážce se oba vitelliovské armádní proudy spojily. U othonovců zkušení vojáci Suetonius Paulinus a Marius Celsus radili nepospíchat, neboť vitelliovci nemají už žádných záloh, kdežto k Othonovi míří na pomoc legie z Pannonie a Delmatie, které už dospěli k Aquileji. Otho však z Brixella po poslech neustále naléhal svést rozhodnou bitvu. Mezi sady a vinicemi u Bedriakadn. Calvatone, 14. dubna v celodenním bitvě táhnoucí se do noci uspořádané Vitelliovy legie pod A. Caecinou Alienem a Fabiem Valentou porazily neseřazené othonovce. Na obou stranách prý padlo po čtyřiceti tisících mužů.

Následujícího dne dohodly obě strany příměří; většina padlých zůstala však nepohřbena. Vojáci se domáhali nové bitvy. Salvius Otho však ztratil chuť k další válce. Ačkoli měl stále k disposici oddané legie z Pannonie, Illyrika a Moesie, odmítl dále prolévat krev. Muž, který patřil kdysi do Neronova nezbedného teamu poživačníků, se rozloučil se všemi, zničil korespondenci a vyspaný si nad ránem 16. dubna vzal život ranou dýky do srdce: nepřál si prý prolévat další krev. Byl okamžitě spálen praefectem praetorio Plotiem Firmem a u žároviště se zabilo několik vojáků, několik se jich utkalo jinde ve vojsku v sebevražedném souboji nebo spíše v boji o to, jak dále ve válce s Vitelliem. Vládl 95 dnů.

Část vojáků hledajících nového vůdce nabízela vládu opět L. Verginiovi Rufovi. Raději prchnul, aby se vyhnul a zůstal vzácným úkazem v římských dějinách principátu, když nejméně třikrát odmítl imperátorskou moc (trojnásobný konsul zemřel roku 97, srov. zde rok předcházející). 

T. Flavius Sabinus přešel s městskými kohortami k Vitelliovi, neváhali ani senátoři doprovázející Othona zanechaní v Mutině. V Římě lid slavil poslední dny cereálií, Cereřiných slavností a zpráva o Othonově smrti byla přečtena na divadle.

    O Othonově smrti se Vitellius dozvěděl v Lugdunu v Galliích, kde pořádal odvody. Krátce předtím svěřil ostrahu rýnské hranice Hordeonovi Flakkovi a aby nevypadal jako chudák z provincie, poskytl mu správce Lugdunské Gallie Iunius Blaesus služebnictvo. Vojáci Vitellia provolali imperátorem, stejně jako jeho šestiletého syna, jemž dali mu přízvisko Germanicus (jeho matka na zprávu o tom reagovala slovy: "Porodila jsem Vitellia, ne Germanika"): byl to první takové imperátorské provolání mimo Řím. 

Na naléhání vojáků udělil zlatý prsten, tedy povýšil do jezdeckého stavu, svého propuštěnce a miláčka Asiatika. Kromě několika centurionů z othonovských legií jejich vůdce omilostnil. Vitellius se nemstil ani majetky nezabavoval - od republikánských občanských válek se tato odlišovala mírností, na žádné proskripce nedošlo. Neuspořádané šiky však plenily provincie, bezuzdně znásilňovaly a jejich velitelé Caecina a Valens je nechávaly. Nepomohlo, že Vitellius poslal část pomocných jednotek zpět a zastavil nábor do legií.

Uspořádal v Lugdunu gladiátorské hry, v Ticinu hodoval s L. Verginiem, který už měl za sebou dvěš nabídky na císařství, později navštívil v Cremoně Caecinovy hry a v Bononii Valentovi. Zhlédl sice 24. května, čtyřicet dnů po masakru, bedriacké bojiště, ale ani tehdy nenařídil pohřbít ostatky všech vojáků. Do Říma nijak nepospíchal, dával se všude hostit a s ním na šedesát tisíc vojáků všeho druhu a prý ještě více civilistů, výbušné zástupy netušených nálad.

Nový císař A. Vitellius v Římě, kam dorazil na přelomu června a července, vydal edikt na vyhnání astrologů-mathematiků, které bytostně nesnášel, z celé Itálie s termínem 1. října (srov. předešlý rok). Při tom důvěřoval jisté věštkyni z germánských Chattů (Hessů). Zakázal senátorům a rytířům bojovat v aréně a jako fanda modrých dával likvidovat všechny, kdo se do nich opřeli. Prohlásil se doživotním konsulem a pardonoval othonovce. Do Města vstoupil disciplinovaně pod orly, na Capitóliu obětoval a objal svou matku, jíž přidělil přízvisko Augusta. Praetoriány a městské kohorty reorganisoval a obsadil vojáky ze svých germánských legií. Byl mstivým řezníkem bankéřů, věřitelů a nájemců cel, kteří po něm kdysi vymáhali dluhy. Osobně pro peníze nikoho nikdy nepronásledoval, majetky nezabavoval a ke starým známým se choval nadále přátelsky.

Po Městě se potloukaly zástupy vojáků, pro něž nebylo místa v leženích, tábořili v nezdravých místech Vatikánu u Tiberu, Germáni a Kelti trpěli horkem. 

Jeho otec L. Vitellius byl třikrát konsulem a s Claudiem, svým přítelem, censorem (viz rok 35nn. a 49). A. Vitellius náležel do Tiberiova teamu na Capri a byl zadobře se všemi jeho nástupci. Gaia zaučoval do zručnosti vozatajecké, Claudia si otočil kolem prstu hrou v kostky, Nerona obojím a hlavně okamžikem, kdy předsedal jeho neroniím, srov. rok 55, přemluvil ztrémovaného císaře hodlajícího, ale váhajícího vystoupit před publikem jako pěvec doprovázející se kytharou, aby svůj záměr naplnil a asi tak rozhodl o nejvýraznějším rysu Neronovy vlády - o karieře zpívajícího císaře.

Ačkoli zastával několik úřadů v Římě včetně dozoru nad veřejnými stavbami a snad po roce 55 byl správcem proconsulární provincie Afriky, byl stejně jako Otho zadlužený až po uši. Když ho Galba poslal do Dolní Germánie k armádě, neměl údajně ani na cestu. Družný Vitellius získal mezi vojáky rychle oblibu, omezoval přísné táborové tresty, příjemný kontrast Galby.

Během tažení Galliemi a Itálií pil a pořádal hostiny a jakoby doháněl vše, o co předtím jako věčně zadlužený muž přišel. V Římě rád chodil do divadel a ke stolu zval kde koho, respektive se dával zvát, ale hostina nesměla stát méně než čtyři sta tisíc séstertiů. Uspořádal vzpomínkové hry na Nerona a kitharisté přehrávali Neronovy kousky. Když plánoval obsadit do hry Únos Persefony vdovce po Neronovi Spora-Sabinu do role unesené a znásilněné dívky, chlapec, snad ani ne dvacetiletý, dal před ponížením přednost sebevraždě. 

Vitellius nežil realitou Říma, ale životem jeho extravagantních elit; jako by se vrátily časy Gaiů a Neronů, kdy vládcové rozhazovaly peníze za stáje, hry a hostiny. Pocházel z Lucerie a slavný byl především díky svému otci. Svou šanci promrhal s hédonickou lehkomyslností, byl družný, ke starým známým se hlaádil a postavení nezneužíval k osobním mstám. Úřad pontifika maxima nastoupil 18. července, ve výroční den allijské porážky, tedy v den Římany vedený jako neblahý. Úředníky dal zvolit na deset let dopředu a sám se dal senátem prohlásit doživotním konsulem. Slovo u něho měli herci a vozatajové.

Vášeň zmítala císařem ve vztahu s jistým Asiatikem. Jako kluka ho kdysi zprznil. V lásce plné zvratů Asiaticus utekl do Puteol, kde se živil jako prodavač octové limonády (posca). Když ho tam Vitellius našel, dal ho zavřít (nevíme bohužel proč), brzy si ho zase vzal do ložnice. Poněvadž však drzý kluk i kradl, prodal ho jistému majiteli potulné gladiátorské společnosti, ale dal ho unést v okamžiku, kdy měl nastoupit do arény. Při odchodu do Afriky dal Asiatikovi svobodu a jako císař mu v Lugdunu předal zlatý jezdecký prsten, třebaže ještě ráno jmenování odmítl. Po čtyřech měsících fungování po Vitelliově boku se dostal na stejně nenáviděnou úroveň jako jeho neronovští a claudiovští propuštěnečtí předchůdci (Asiaticus pád svého pána přežil jen o několik dnů, neboť byl s Mucianovým příchodem ukřižován). 

Hlavním rysem Vitelliovy osmiměsíční vlády byla žravost, jídlo byla jeho vášeň. Cestou kolem oltářů ochutnával maso a koláče obětin, zastavoval u hospod, aby zjistil, co vařily. Hodovat dokázal čtyřikrát denně, místo v žaludku si dělal zvracením. Údajně za své hostiny vydal ze státního na devět set milionů sésterciů (?). Jeho bratr L. Vitellius vypravil na uvítanou v Římě banket s dvěma tisíci rybami a sedmi tisíci ptáky z celé říše. Sám dal údajně vařit jídla za milion sésterciů z jazyků plameňáků, mlíčí murén, bažantích a pávích mozečků  a jater papouščích ryb (scarus). Nestačily mu keramické nádoby, tak dal zhotovit větší stříbrné, „vitelliovské“, které vydržely až do časů Hadriánových, kdy byly roztaveny: říkal jim "štíty ochránkyně města Athény" (clipeum Minervae poliúchos).

    Vitelliovi dokonce nestačil Neronův Zlatý dům a nenašel v něm zalíbení, prý byl příliš prostý (stále nebyl dokončen). Manželka Galerie Fundana, s níž měl dcerku a koktajícího syna, se vysmála prosté dekoraci pokojů.

Vitelliovými praefecty praetorio byli krátce Publilius Sabinus, po něm Alfeius Varus a nakonec centurio Iunius Priscus (po vítězství flaviovců si vzal v prosinci život). Vládli ovšem Caecina s Valentou, a to v dokonalé neshodě.

Vitellius se ze samovlády nad říší radoval jen krátce. Původně vyslal na podzim roku 68 velitel ve válce s Židy Vespasianus do Říma blahopřát Galbovi svého syna Tita (28), viz rok předešlý. Cestou se Titus v Korinthu v lednu 69 dozvěděl o Galbově smrti a vracel se, hlavně prý poháněn láskou k Bereníce, přes věštírnu Afrodítina chrámu v Pafu do Syrie (s věštcem Sóstratem hovořil o věcech budoucích mezi čtyřma očima). Koncem ledna východní legie Mucianovy i Vespasianovy přísahaly věrnost Othonovi, stejně jako armády na Dunaji v Illyriku a Moesii, ještě před Titovým návratem.

Na jaře však po Othonově smrti konferovali kdesi na iúdsko-syrských hranicích Vespasianus (tři legie) s C. Liciniem Mucianem (čtyři legie) a spojenci a dohodli se na vzpouře proti novému císaři. Spojkou mezi oběma muži byl Titus, Vespasianovi radil k vládě astrolog/mathematicus Seleucus (srov. člověka téhož jména v případě Galby). V Iúdaji byla většina země již pod římskou kontrolou a v podstatě zbývalo dobýt jen Jerúsalém: pro zbytek roku až do následujícího jara tu Římané nevedli žádné větší operace, viz rok následující.

Otevřeně Východ povstal 1. července, kdy v Alexandreji provolal správce Egypta, praefectus Aegypti Tiberius Iulius Alexander vojáky svých dvou legií imperátorem T. Flavia Sabina Vespasiana, legáta židovské války. Do 3. července se připojily tři Vespasianovy vlastní legie v Iúdaji a do 15. července čtyři v Syrii Mucianovi, v srpnu vojáci tří moesijských legií z Podunají, z nichž část již byla u Aquileie. Spontánně se přidali králové Soaimos, Antiochos IV. Kommagénský a Héródés Agrippa II. Židovský, který po zprávě rychlého posla okamžitě opustil Řím, kam původně cestoval s Titem, který se v lednu vrátil ke svému otci, viz rok předešlý.

Poslední konferencí, nyní již "císařskou", před válkou bylo setkání všech v Bérýtu, kam dorazili i vyslanci panovníků armenských a parthských, s nimiž vyjednán klid pro případ, že by Římané ve válce odveleli více sil ze Syrie. Zatímco v Egyptě dával Vespasianus dohromady peníze na válku a kontroloval obilní zásobování Města, Mucianus měl na starosti válku a tažení na Řím - občanská válka 68-69 je první, v níž imperátoři osobně neřídili boje, ale jejich (pod)velitelé. Zároveň to byla první velká občanská válka Východu se Západem říše, srov. válku Antoniovu s Octavianem. 

V Sarápeiu se s bohem poradil o své nastávající vládě a do Itálie poslal prokonsula C. Licinia Muciana, správce Syrie, s nímž předtím přísahali věrnost Othonovi, nikoli Vitelliovi. Mucianus vynikal jako velitel v poli a činorodý organisator, oblíbený mezi vojáky, jinak proslul jako hýřil, jemuž se podařilo rozkutálet rodinný majetek, než ho Claudius poslal na Východ. Hovořil dobře řecky a v Antiocheji vymyslel, že Vitellius přeloží germánské legie za odměnu do Syrie: odhodlání legionářů zvyklých na své zázemí vzrostlo. V zimním času neriskoval Mucianus přepravu legií přes moře loděmi a pochodaval přes Kappadokii a Frygii na západ. Dokončit obléhání Jerúsaléma svěřil Vespasianus synovi Titovi a oba strávili zimu 69/70 v Alexandreji, viz dále rok následující.

V Pannonii se přičiněním legáta M. Antonia Prima (asi 40) postavily obě legie na Vespasianovu stranu. Provincii spravoval postarší a majetný Tampius Flavianus a nic nenamítal, stejně jako jeho kolega v Delmatii a stejného sociálního postavení Pompeius Silvanus. Antonius Primus si důvěřoval, disponoval silnými legiemi a nechtěl čekat na Muciana. M. Antonius Primus, legát 7. legie v Panonnii rodem z Tolosy, od dětství přezdíván Beccus, "Kohoutí zobák", s dalšími podunajskými legiem v čele s illyrským císařským procuratorem Corneliem Fuskem nečekali na Muciana a vytáhli do severní Itálie. Nero ho exuloval za blíže neznámé podvody, Galba trest zrušil, jmenoval legátem panonnské legie a vrátil do senátu; Otho si ho nevšímal, takže se války po jeho boku neúčastnil.

Flaviovští legáti a správci provincií z Podunají konferovali v zimovišti 13. legie v pannonském Poeteliu/něm. Pettau, dn. Ptuj ve SLO, kde se proti váhavcům doporučujícím obsadit průsmyky Pannonských Alp a čekat na Muciana znovu prosadil Antonius Primus. Podporoval ho pannonský procurator Cornelius Fuscus, šlechtic, který se zřekl senátorské kariery a rozhodl se pro stav jezdecký, velkou podporu měl ve zkušeném Arriovi Varovi, centurionovi Třetí legie, který válčil pod Cn. Domitiem Corbulonem v armenské válce. Přidaly se moesijské legie Apponia Saturnina, k flaviovcům se přihlásili králové markomanských Suébů Sido a Italicus; nabídka silné jízdy od knížat sarmatských Iazygů nebyla přijata.

M. Antonius Primus vedl flaviovské legie přes Aquileiu, Patavium a Ateste k Veroně, rodišti Caecinově. Město oblehl. Stejně jako u vitelliovců disciplina v jeho vojsku byla mizerná, vojáci nervosní. Jakákoli maličkost a zvěst vedla k okamžitému vzplanutí. Div že vojáci nedosáhli poprav Tampia Flaviana a Apponia Saturnina. 

Když bylo v červenci jasné, že má na krku válku o imperium, Vitellius jejím vedením v Itálii pověřil opět A. Caecinu Aliena a Fabia Valentu. Ten byl však právě po nemoci a na své devastované vojáky neměl šanci příliš dohlížet; z Říma vytáhl až po rozhodné bitvě. Vitellius povolal znovu ethnické pomocné oddíly, které před časem poslal domů, do služby vrátil rozpuštěnou legii a kohorty v Africe, které rozpustil Galba. Když vytáhl Caecina do boje, Řím si oddechl od mnoha tisíců vandalů a nudících se ničemů. 

Ravennská flotila pod L. Bassem přešla k Vespasianovi a novým jejím admirálem se stal Cornelius Fuscus, pannonský procurator jmenovaný Galbou (nicméně se pak v čele Páté legie účastnil druhé bitvy u Bedriaka). Tehdy, asi v polovině října, Caecina, který byl v kontaktu s Antoniem, otevřeně začal agitovat pro Vespasiana a dokonce dával své legionáře z Germánie přísahat na jeho jméno. Většina však setrvala při Vitelliovi, Caecinu spoutala a držela pod zámkem v Cremoně, hlavním válečném středisku vitelliovců [po válce se mu dostalo od Vespasiana poct, ale roku 79 se zapletl Caecina do vzpoury a na rozkaz Titův byl popraven].

Veronu Antonius nedobyl a pokračoval k Bedriaku, kde v poledne 24. října vitelliovci zahnali na útěk flaviovskou jízdu. Šest vitelliovských legií vzápětí vyrazilo z táborů v Hostilii a urazilo třicet mil/45 kilometrů. Večer dorazilo k Bedriaku i jádro flaviovců a Antoniovi se zdařilo odradit vojáky od okamžitého dobývání Cremony. V devět hodin večer na sebe legie narazily a bojováno přes celou noc. Flaviovci měli příznivější měsíční svit v zádech a za východu slunce prolomili vitelliovské šiky. Ačkoli disponoval silami jen polovičními oproti vitelliovcům, ve druhé bitvě u Bedriaka 24. a 25. října je Primus porazil. 

Flaviovci okamžitě napadli valy ležení před Cremonou postavené v předchozí válce Germány kolem hradeb města. Tábor padl a když byla zapálena část Cremony, vzdali se i vitelliovci ve městě. Propustili na svobodu Caecinu a přes Antoniův zákaz flaviovci začali loupit, znásilňovat, vraždit a zapalovat. Město bylo plné lidí, byly tu zrovna trhy, a za oběť válečného řádění padlo 30 200 lidí z řad měšťanů, obchodníků a vitelliovců; flaviovců padlo 4500. Po čtyřech dnech z ní zbylo spáleniště a nedotčený chrám oskické bohyně zemských jedovatých plynů jménem Mefítis; založena byla Cremona jako kolonie roku 218, viz.

Fabius Valens se o zradě flotily a porážce u Cremony dozvěděl v Etrurii. Pojal plán zmocnit se prostřednictvím loďstva Narbonnské Gallie a obnovit válku ze Západu. Dostal se do přístavu Hercula Monoeka/Héráklea Monoika, dn. Monako, a byl sice přijat procuratorem Přímořských Alp Mariem Maturem, ale provincie už byl z velké části v rukou flaviovců vedených Valeriem Paulinem s centrem v jeho rodném Foru Iulií. Když Valens odplul, Maturus přísahal věrnost Vespasianovi. Valenta zahnal vítr na Stoichadské ostrovy před Massilií, kde byl dopaden Paulinovými loděmi, zatčen a někdy v listopadu popraven.

V Římě Vitellius pokračoval v radovánkách. Zprávy o odpadnutí loďstva a zradě Caecinově ho zastihly v aricijském háji Dianině, Diana nemorensis. Dal zatknout svého praefecta praetorio Publilia Sabina, neboť to byl zrádcův přítel, a na jeho místo jmenoval Alfena Vara (vítězství flavioců přežil). Caecinu, jemuž zbýval jeden den z konsulátu, dal senátem zbavit úřadu a na 31. října jmenovali "otcové" Rosia Regula (srov. případ Caninia Rebila za Caesara roku 45-). Principův bratr L. Vitellius udal Q. Iunia Blaesa za to, že hodoval v Serviliových sadech v době, kdy se bratr roztonal, címž prokázal, jak se z císařovy nemohoucnosti raduje. Přitom to byl on, kdo se tak velkoryse nedávno o Vitellia postaral v Lugdunu: na popud L. Vitellia byl zavražděn jedem. 

Antonius Primus popustil po cremonském vítězství disciplinu ještě více a dovolil vojákům volbu centurionů. S legiemi se pustil v Umbrii do zimního přechodu Apennin přes Mevanii a Carsulae, vitelliovci se před nimi stáhli do Říma, dílem se flaviovcům vzdali v Narnii. 18. prosince o tom pronikla zpráva do Říma a Antonius, Varus a Mucianus Vitelliovi nabízeli v dopisech peníze a život v Kampánii dle výběru, vzdá-li se. Vitellius už byl tak daleko, že už uvažoval o místu pobytu a kolik by k životu potřeboval otroků.

V Římě rýpali do nemocného Vespasianova staršího a bohatšího bratra T. Flavia Sabina a nyní potřetí praefecta urbi (viz předešlé úřady roku 56 a 61), aby jednal s Vitelliem. Císař tísněn odevšad si vyjednal život a sto milionů séstertiů k tomu; svědky rozhovorů byli Cluvius Rufus a Silius Italicus, poslední v řadě konsulů jmenovaných Neronem (68) a také poslední, který z nich zemřel, viz rok 101.

Po Narnii před vojáky Vitellius na schodišti Palatia resignoval, ale umluvili ho, aby nepospíchal. Druhého dne na foru sdělil svou resignaci podruhé, tentokrát i s publikem; flaviovcům se omlouval za průtahy a vinu svaloval na své vojáky. Byl "lidem" ukřičen a nadšení davu přešlo v bitvu s příznivci flaviovců. Flavius Sabinus se zdálo, že přebírá moc, ale tomu odporovali poslední věrní vitelliovci. 

V bojích, v nichž byli flaviovci vytlačeni na Capitolium a vzplanul přes střechu se zavřenými dveřmi chrám Iova Optima Maxima (zasvěcen Lutatiem Catullem), byl Sabinus, který byl sedm let správcem Moesie a dvanáct roků praefectem urbi, 19. prosince s řadou spolubojovníků dopaden a proboden. Při svém strýci tehdy byl i mladší Vespasianův syn Domitianus (18), který se dokázal s příbuzným Q. Petiliem Cerialem (vdovec po Flavii Domitille, Vespasianově dceři) skrýt a po přečkané noci s pomocí chrámového dozorce/aedituus uniknout v davu zbožných v převleku Ísidina vyznavače.

Sabinovo bezhlavé tělo bylo svrženo z Gemonských/Gemoniových schodů. Sám Vitellius přihlížel bitvě z hostiny v Tiberiově paláci. Během válečných dnů konce roku zemřelo v Římě na padesát tisíc lidí.

Vraždění Vitelliovi vzápětí přišlo líto, znovu chtěl abdikovat a toužil po smíru, že prý si dá přízvisko Concordia, Svornost. Chtěl po senátorech a vestálkách, aby šli žádat přicházející Vespasianovy legie o mír.

Zatímco flaviovci slavili sáturnálie v Ocriculu na jižní hranici Umbrie, zmocnil se L. Vitellius zradou jistého otroka přímořské Tarraciny na jihu Latia. Na to zaútočily jízdní jednotky Petilia Ceriala na Řím, byly však odraženy. 

Druhého dne se bojovalo o praetoriánský tábor, v němž všichni při obraně padli. Vitellius se dal na útěk skryt v nosítkách do Kampánie. Zmaten se však vrátil do prázdného paláce, vzal si měšec plný zlaťáků a schoval se do místnůstky určené pro hlídače. Před dveře, které zatarasil lůžkem, posadil psa. Tak A. Vitellia 20. prosince (podle makedonského kalendáře užívaného v Orientu 3. appellaia) jal tribun Iulius Placidus.

Svázaného ho vojáci vlekli Městem s oprátkou na krku ke Gemoniovým schodům/scalae Gemoniae, kde ještě leželo tělo Flavia Sabina. Vitellius se utěšoval: "A stejně jsem byl jednou císařem," popřípadě "Stejně jsem byl tvým císařem, tamen imperator tuus fui". Vysoký, tlustý a brunátný v obličeji z chlastu císař byl brutálně hanoben, na schodech ubodán a tělo odvlečeno na háku do Tiberu.

Podle jiné verse jistý Germán z jeho gardy ho bodl ("mohu pro tebe udělat jenom jedno") a pak se sám prý zabil. Vitellius žil 54 roky a 89 dnů a vládl rok bez deseti dnů. Jeho bratr se s vojáky vzdal u Bovill, byl veden Římem a popraven o něco později téhož dne; císařův syn A. Vitellius Germanicus byl na pokyn Mucianův zavražděn v průběhu roku 70. Ještě před soumrakem byl Domitianus provolán caesarem, tedy korunním princem.

Nástupcem T. Flavia Sabina v úřadu praefecta urbi byl snad tehdy určen Ti. Plautius Silvanus Aelianus a Město řídil možná až do konce Vespasianovy vlády roku 79, popř. byl na konci Vespasiánova principátu jmenován L. Plotius Pegasus, jemuž důvěřoval i Domitianus a úřadoval do roku 86. Po něm spravoval flaviovský Řím M. Arrecinus Clemens, nevíme však, jak dlouho. Nástupce měl v T. Aureliovi Fulvovi (do konce Domitianovy vlády) a z roku 91 je doložen Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus. Zda-li po něm Q. Baebius Macer byl římským guvernérem ještě za Domitiana, nebo až za Nervy a jmenován až Traianem, nelze určit; Město řídil do roku 117, viz tam.

Vitelliově dceři Vitellii Vespasianus později vypravil svatbu s někým, jehož jméno neznáme, a obdaroval ji věnem. Prvním manželem Vitellie byl D. Valerius Asiaticus, jehož stejnojmenný otec byl Allobrog a prvním z mužů Vienny a vůbec celé Gallie, který se stal římským konsulem roku 35 a 46. Jeho matka Lollia Saturnina byla mladší sestrou Lollie Pauliny, třetí manželky Caligulovy.

D. Valerius správcoval v Belgické Gallii za Nerona, stál na straně Vitelliově, který mu dal v Lugdunu roku 69 svou dceru Vitellii. Vespasianus gallskému bohatci přislíbil konsulát pro druhou polovinu roku 70, ale Asiaticus zemřel. Jeho synem s Vitellií byl M. Lollius Paulinus Decimus Valerius Asiaticus Saturninus, přítel Traianův a Hadrianův.

Antonius Primus vládl v Římě s Q. Petiliem Cerialem, Vespasianovým zetěm (poražen Kelty královny Boudikky roku 61), dokud nedorazil o několik dnů později Mucianus. Osmnáctiletého caesara Domitiana udělali 1. ledna městským praefektem a vystřídal Iulia Frontina, který úřadoval jen několik dnů, sroc. zde výše, krátce Arria Vara praefectem praetorio a praetoriánům rozdali po stovce HS.

Vyznamenáván Vespasianem a jeho syny žil Antonius v ústraní, užíval majetků, které si během několika dnů své vlády odřízl z císařských a žádné funkce již nezastával. Jeho a Arria Vara zbavil Mucianus vlivu v Římě tím, že urychleně poslal jejich legie do míst, odkud přišly, a Antoniovi zabránil, aby se dostal do Domitianova doprovodu za tažení proti Civilovi do Gallií.

Mucianus se rovněž stáhl po příchodu Vespasiana z veřejného života, do té doby řídil osudy Říma a Domitianovy. Autoři o něm uvedli, že byl v civilním životě "vyhlášené nemravnosti", přitom sestavil zřejmě sbírku senátních výnosů a napsal knihu věnovanou Orientu a zmínky o něm končí v polovině Vespasianovy vlády.

   

Nepřítomný T. Flavius Vespasianus neboli Imp. Caesar Vespasianus Augustus (60) získal 22. prosince od senátu veškeré císařské pravomoci, kterých se domohli principové iulsko-klaudijské dynastie, lex de imperio Vespasiani (zachován zčásti a nepochybně podobný text přijímal senát při nástupu každého z principů). Svou vládu však nedatoval od uznání senátem, ale už od provolání vojáky v Alexandreji.

Po cremonské bitvě mu poslové parthského krále Vologaisa v Alexandreji dávali k disposici čtyřicet tisíc jezdců, což Říman odmítl: Vologaisés se nadále choval k Vespasianovi a jeho synům s hlubokým respektem, viz rok 71, ale zároveň též 72. Na zimní moře poslal nový císař obilní flotilu, která po doplutí přivezla jídlo pro Město, kde zbývalo zásob  již jen na deset dnů.

Vespasianus byl homo novus narozený roku 9+, zemřel roku 79. Otec T. Flavius Sabinus byl rodu jezdeckého byl publicanus v provincii Asie a pak byl bankéřem u Helvetiů. Příjmení má princeps po matce Vespasii Polle. Jeho synové Titus a Domitianus dostali od senátu tituly caesarů, tím bylo uzákoněno dědičné nástupnictví. Konsulát pro rok 70 nastoupil Vespasianus v Egyptě a Titus v Palaistíně, v Římě fakticky vládli Mucianus s Domitianem.

Nový princeps měl za sebou službu vojenského tribuna v Thrákii (36), quaesturu v provincii Kréta-Kýrénaika, za Gaia byl aedilem a praetorem v Římě. Jako zodpovědný za komunikace mu tehdy dal Gaius nacpat do záhybů togy seškrabanou špínu, když nalezl ulici neuklizenou. Někdy v té době se oženil s Flavií Domitillou, dcerou prostého finančního úředníka, a měli spolu tři potomky: Tita, Domitiana a dceru Flavii Domitillu.

Matka s dcerou se císařství nedožily a Vespasianus se po Domitillině smrti vrátil k propuštěnkyni Caenidě, své celoživotní lásce, která sloužívala jako osobní tajemnice Antonii, dceři triumvirově, matce císaře Claudia (a nepochybně tak patřila k velmi dobře informovaným ženám říše). 

Vespasianus měl Claudiovy a Narcissovy sympatie a c. 43 byl jmenován legátem II. legie augustovské s táborem v Argentoratu, dn. Štrasburku.

S ní táhl na Claudiovu expedici do Británie a vybojoval údajně třicet bitev na jihu pozdější Anglie, podrobil dva keltské kmeny a dobyl ostrova Vectis, dn. Wight. Vrchním velitelem mu tehdy byl po Claudiovi A. Plautius.

Po konsulátu roku 51 z neznámých důvodů v Římě karieru nedělal. Asi v roce 63-64 byl prokonsulem v Africe, vrátil se odtamtud chudý (kupodivu): byl prvním z principů, který poznal Afriku (Traianus tam nikdy nebyl, Hadrianus jednou krátce, do Septimia Severa nikdo). Pak jakýmsi neznámým nám způsobem fungoval na Neronově dvoře a živil ho obchod s mezky. Měl císařovu důvěru a roku 66 ho poslal s výbavou zvláštních velitelských pravomocí pro římský Východ do židovské války. 

 

Kdesi v Galliích se vynořil Boj Mariccus a vydával se na jaře za národního osvoboditele, též boha, pravděpodobně druid. V praxi plenil haedujské území. Jeho dav byl brzy rozprášen, on lapen a předhozen v Lugdunu do arény šelmám. Zvěř mu však neublížila, tak byl před Vitelliem prostě zabit. 

V dolním Porýní se římský Batáv C. Iulius Civilis, propuštěný na svobodu Vitelliem, spolčil s flaviovci. Rýnská armáda byla početně oslabena odvelením jednotek do občanské války v Itálii. Naoko spolupracoval s Antoniem Primem a s legátem Hordeoniem Flakkem, který s flaviovci koketoval. Vitellius konal pro svou válku odvody a vojáci záměrně odváděli starce, aby dostali od nich a rodin výkupné ze služby; mladé brance zneužívali, jak bylo napsáno, až nálada mezi Batávy dorostla skutečné revolty, srov. rok předcházející. Chaos v římské armádě za občanské války a oslabení počtů jednotek, jejich děsivá náladovost a nekázeň a jejich ethnická pestrost s množstvím přeběhlíků a zrádců usnadnily vzbouřencům rychlý nástup. 

Civilis, který znovu přísahal věrnost Vespasianovi, se spojil se sousedními Canninefaty, jimž velel jistý Brinno, syn muže, který si beztrestně dělal legraci z Gaiových komických "tažení". K válce přemluvili Frísie, přidali se germánské národy dolního Porýní Chattů, Brukterů a Tenkterů; při Římanech drželi Agrippinští, dřívějším jménem Ubiové ("Kolínští"). 
    Civilis přepadl v létě ležení Římanů na batávském území v deltě Rýna a zničil dvě kohorty. Po zradě germánských spojenců na římské straně pobil další legionáře s vojáky rýnské flotily a zmocnil se 24 lodí. Vzápětí porazil i dvě neúplné legie poslané Hordeoniem s legátem Muniem Luperkem; přeživší unikli do hlavního římského tábora dolnogermánských legií, do Veter/dn. Xanthen. 

Civilis konsultoval s vědmou Veledou/řec. Beléda, což později učinil i konsulár Q. Petilius Cerialis, viz rok 70. Roku 77 byla jata legátem dolnogermánským C. Rutiliem Gallikem a odvedena do Říma; zemřela ctěna v Ardeji (stejně jako Civilovi i jí přísluší ve Walhalle pamětní deska). Její nástupkyní se mezi Germány stala Semnonka Ganna, viz rok 92. Po porážce povstání mizí zprávy o Civilovi a zdá se, že unikl bez úhony, respektive směl uniknout římské pomstě.

Když se vrátily z Itálie kohorty Batávů a Canninefatů, které pomohly Vitelliovi k vládě, Hordeonius se ani nepokusil je zastavit. Legát první legie sídlící v Bonně Herennius Gallus se jim postavil v poli a byl početně slabšími povstalci poražen. Agrippenské (CCAA/dn. Köln) nenapadli, zato povstalci oblehli Vetery, kde oslabené dvě legie držely při Vitelliovi, a Mogontiacum, hlavní sídlo hornogermánských legií. Germáni z Civiliových povstalců plenili území Agrippenských, ti ale setrvali při Římanech. 

Nemocný Hordeonius, nenáviděný vojáky za laxnost a obviňovaný z neúspěchů v Mogontiaku pověřil velením dolnogermánské armády legáta 22. legie C. Dillia Voculu.

To vše se událo před cremonskou bitvou. Na konci října Hordeonius s legáty přísahal Vespasianovi a když dorazily Vitelliovy peněžní dary legionářům, rozdal je jménem Vespasianovým. Mužstvo se však tedy opilo a s Hordeoniem zúčtovalo: vojáci ho v noci vytáhli z postele a zavraždili. C. Dillius Vocula unikl řádění v otrockém šatu a teprve s blížícími se voji Civiliovými s vojáci ve strachu uklidnili a uchýlili zpět pod velení Voculovo. Tehdy také mužstvo přísahalo Vespasianovi, ale to už Vitellius nežil (po 20. prosinci).

Civilis, papírově pod tou samou přísahou, pokračoval ve válce. Batávové se spojenci vytáhli proti Geldubě/dn. Krefeld-Gellep, táboru Voculově, a byli odraženi útokem jednotek Vosconů/Basků v již dobytém ležení Asciburgium/dn. Moers-Asberg (obě lokality s Dolní Germanii a původně na území Ubiů).

Civilis pokračoval v obléhání Veter, dobyl nakonec Gelduby a u Novaesia porazil římskou jízdu. Vocula na konci roku osvobodil Mogontiacum od obležení Chattů, Usipů a Mattiaků, kteří unikli obtíženi kořistí. O Treverské vzpouře a konci batávské viz rok následující. 

 

Do Moesie vpadli v zimě roku 68 sarmatští Rhoxolánové s kmenovým územím na pozdější Ukrajině západně od Donu a plenili. Na devět tisíc jezdců pobilo dvě římské kohorty, ale obtíženi kořistí byli za náhlé únorové oblevy roku 69 zaskočeni jednou z legií správce provincie M. Apponia Saturnina pod velením T. Aurelia Fulva (viz rok 86, praděd císaře Antonina Pia) a zničeni: obdržel za to triumfátorskou sochu a legáti jeho tří legií moesijských konsulské odznaky, tedy konsulské křeslo s rudě lemovanou togou. V létě si chtěl Apponius Saturninus vyřídit účty, důvody sporu neznáme, s legátem jedné ze svých legií L. Tettiem Iulianem. Legátovi se však podařilo prchnout s průvodci do Haimu, kde se po dobu zbývající občanské války roku 69 skrýval.

Cestou ze Syrie odrazil na konci října C. Licinius Mucianus s částí dolnodunajských legií vpád Dáků do Moesie. Správcem Moesie nyní jmenoval na rok C. Fonteia Agrippu, proconsula Asie. Padl však v boji se Sarmaty/Rhoxolány, zřejmě jiné vlně než dácký útok, a na jeho místo roku 70 nastoupil Rubrius Gallus a nájezdníky zahnal.

 

V Pontu zdvihl protiřímský odboj bývalý nauarchos Polemónova loďstva propuštěnec Aníkétos. Nespokojil se se ztrátou nezávislosti, viz rok 62, a s houfem ozbrojenců z pontských hor dobyl Trapezús. pobil římskou kohortu a zapálil lodě v přístavu. Před Virdiem Geminou, jehož Vespasianus pověřil likvidací vzpoury, se uchýlil ke králi (jméno neznáme) Sedochezů na východním černomořském pobřeží při ústí řeky Chobos/dn. Chobi v dn. Gruzii. Král se dal Římany uplatit, Aníkéta zavraždil a vydal zběhlé otroky. 

 

Ve čtvrtém roce židovské války dlouho po zprávě o Othonově smrti u Bedriaka v dubnu vytáhl 5. daisia/c. 23. června Vespasianus z Kaisareie na Jerúsalém. Část armády pod legátem Sex. Vettulenem Cerialem zničila odpor zélótů v Idúmaji a vypálila Chebrón. Simón ben Gióra někdy v dubnu vpadl s vůlí části židovského establishmentu do Jerúsaléma a ve spojení s chrámovými činovníky se pustil se svými Idúmajskými do Ióanna z Gischal/Guš halav (čes. Jan z Giskaly), jehož despocii nesnášeli. O nadvládu nad městem pak po dlouhé měsíce do jarního příchodu Římanů válčily tři frakce zélótů a síkáriů: Eleazar, Simónův syn, disponoval 2400 muži a držel část posvátného okrsku, Simón, syn Giórův, držel s patnácti tisíci muži horní město a část dolního a mezi nimi vládl Ióannés se šesti tisíci bojovníky. Válčilo se katapultami a dalšími těžkými zbraněmi, v bojích vyhořelo mnoho budov a s nimi skladiště potravin a brzy vypukl ve městě hlad. Pak se proti Simónovi spojily obě "domácí" zélótské frakce a jejich krvavá nevraživost skončila až následujícího roku na jaře s příchodem legií.

Procuratorem Iúdaje stanovil Vespasianus Sex. Vettulena Ceriala (do roku 71), jemuž předcházel krátce M. Antonius Iulianus (?). Po Vettulenovi úřadoval Sex. Lucilius Bassus (do asi roku 74, kdy zemřel v úřadu) a L. Flavius Silva Nonius Bassus (úřadoval i za Tita až do roku 81).

 

Obě Mauretánie se v dubnu postavily na stranu Vitelliovu díky akce hispánského legáta Cluvia Rufa. Procuratorem Caesarejské Mauretánie byl Neronem jmenovaný Lucceius Albinus a Galba mu přidal správu Tingitánské Mauretánie: Albinus s chotí byl zavražděn. Cluvius Rufus pak cestoval za Vitelliem do Lugduna, aby se zbavil očerňování Vitelliova propuštěnce Hilaria, že se prý chtěl zmocnit Hispánií a vládnout tam. Vitellius mu důvěřoval, nechal si ho u dvora a Rufus spravoval provincii na dálku z Říma. 

 

Správcem Británnie byl po vyhnaném Trebelliovi Maximovi v letech 69-71 byl M. Vettius Bolanus z okolí Vitelliova: Trebellius neměl štěstí Cluviovo a Vitellius ho zpět na ostrovy neposlal. Velká část legií byla v Evropě ve válce o císařství a s několika kohortami a pomocnými sbory bojoval s oživšími Silury a částí Brigantů, v jejichž „občanské“ válce podporoval prořímskou královnu Cartimanduu proti jejímu bývalému manželi, protiřímskému Venutiovi, který zmizel po porážce roku 57. Venutius se ale prosadil a vyzval Germány na pevnině, aby se pustili do války se všemi, kteří zůstali loyalní Vitelliovi. Porazil Cartimanduu s jejím manželem Vellocatem a Římané pouze dokázali královně zajistit bezpečný odchod. Venutius se opět stal králem Brigantů, o dalších osudech vyhnanců ve flaviovské éře není nic známo.

 

Tohoto nebo roku následujícího se narodil C. Suetonius Tranquillus, právník, císařský úředník a historik prvního století císařského Říma, Vitae caesarum n. De vita caesarum libri octo, "Osm knih o životě caesarů. Zemřel někdy po roce 122, snad kolem roku 150.