***********************************************************

70.
Ol. 212,2

381 SE
317 AE
neznámý
a. u. c. 823
Imp. Caesar Vespasianus Augustus II a Titus Caesar Vespasianus
coss. suff. Q. Licinius Mucianus II a Q. Petillius Cerialis Caesius Rufus

L. Annius Bassus a C. Laecanius Bassus Caecina Paetus

***********************************************************

V Římě si senátoři od začátku roku vyřizovali účty z neroniády a další křivdy, viz rok 66. C. Helvidius Priscus neúspěšně žaloval za staré udavačské služby T. Clodia Epria Marcella, cos. suff. 62: moralisující stoik Helvidius byl roku 75 Vespasianem exulován podruhé (poprvé roku 66), naopak Eprius Marcellus se stal principovým velmi dobrým přítelem, v letech 70-73 správcoval v Asii a následujícího roku byl cos. suff. Viz však jeho konec roku 78.

Curtius Montanus, jeden ze senátorů, moudře pronesl: "Nejlepším dnem po vládě špatného principa je ten první/Optimus est post malum principem dies primus."

V lednu se domáhali návratu do služby vitelliovci, kteří se vzdali loni v prosinci u Bovill. Odmítli pozemky nabízené Domitianem a tak byli zčásti přijati zpět mezi praetoriány, ostatní pensionováni (o jaký počet vojáků šlo, známo není).

Několik vitelliovců uniklo do Afriky k legátovi C. Valeriovi Festovi, vzdálenému Vitelliovu příbuznému. Vydal rozkaz zavraždit prokonsula L. Calpurnia Pisona, cos. 57, o němž kolovaly zvěsti, že chystá puč. O povaze sporů není nic známo. Festus vzápětí ukončil válku měst Oia a Leptis, v níž se měšťané olupovaly o úrodu. Když si Oiaští povolali na pomoc "Garamanty", tedy Berbery z vnitrozemí, legie nomády pacifikovala a zbylou kořist vrátila Leptijským.

 

Mucianus prosadil u Domitiana (19), aby propustil praefecta praetorio Arria Vara a na jeho místo jmenoval M. Arrecina Clementa, jehož stejnojmenný otec byl ve stejné posici před třiceti roky za principa Gaia (a také jeden z jeho vrahů). Dal zavraždit Vitelliova syna a zabránil akčnímu Antoniovi Primovi, aby vytáhl do batávské války po Domitianově boku, viz zde níže.

Antonius, který několik dnů v prosinci 69 vládl říši, odplul do Alexandrie k Vespasianovi, byl jím přijat přátelsky a s vděkem, ale žádnými vojenskými ani civilními úřady už pověřen nebyl. Dožil ve spokojeném ústraní svého toloského rodiště a zemřel někdy za Domitiana nebo ještě později.

 

V Alexandreji dával konsul a princeps Vespasianus dohromady finance pro židovskou válku i po ní, viz zde níže, a konal také zázraky, jak se mezi Orientálci šířilo. Vyléčil slinou slepce, jiného s nemocnou rukou uzdravil šlápnutím svým chodidlem. Poradili mu to v Sarápidově chrámu, stalo se to před svědky a ještě senátorský historik Tacitus tvrdil, že někteří z nich v jeho době žili. Také při návštěvě Sarápida v jednom z největších chrámů starého světa potkal jistého Basileida, který byl ve stejné době doložitelně osmdesát mil od Alexandreie: vykladači tvrdili, že právě to jméno odvozené od řeckého basileus/král, je oním znamením...

 

V době obléhání Jerúsaléma vyrazil Vespasianus z Alexandreie do Říma, kam dorazil v létě. Přeplavil se na Rhodos a do Lykie, kde zbavil Lycký svaz 23 (popř. 36) měst nezávislosti a postavil je pod římskou správu (provincie Lycia & Pamphylia, viz rok 74). Přes Helladu dorazil do Brundisia, kde se setkal s C. Liciniem Mucianem, a v Beneventu s mladším synem Domitianem, kteří do té doby Městu vládli.

Osud Lyků sdíleli za Vespasiana Helléni, jimž zrušil nezávislost udělenou roku 65 Neronem, rozpustil jejich jednotné kultovní koinon v provincii Achaea existující od Tiberia, viz rok 66, též Rhodos, jemuž vzal i vrátil autonomii Ti. Claudius, Býzantion, Samos a Kilikové s Kappadoky spojení s Galaty, o Pontu viz rok předešlý.

Důvody likvidace samospráv známy nejsou. Vespasianus obnovil provincii Achaea, k níž přidružil Rhodské, pravděpodobně odebral Thessalii a připojil ji k Makedonii: nic z toho se Hellénům nelíbilo, srov. raketový růst obliby Lžinerona (I. a II.). Nepokoje mohly být důvodem Vespasianova rozhodnutí, popřípadě to nejjednoduší státnické: fiskální zájem; viz rok 79. Rhodské zbavil provincie a vrátil jim autonomii Titus.

 

V Gallii a Germánii se revolta Batavů (s kořeny v roce 67) rozrostla. Po vraždě dolnogermánského legáta M. Hordeonia Flakka loni v prosinci se na spojenectví domlouvali flaviovský Batáv C. Iulius Civilis s velitelem treverské jízdy římské armády C. Iuliem Classikem, mužem rodu knížecího, s Treverem Iuliem Tutorem a Lingonem Iuliem Sabinem, který se chlubil tím, že se jeho bába spustila s Božským Iuliem; všichni dohromady se hlásili k již mrtvému Vitelliovi. Spiknutí domlouvali v domě v CCAA a u dohod byli též zástupci Ubiů a Tungrů.

Legát C. Dillius Vocula byl téměř bezbranný, neboť Germáni s Kelty šířili legiemi a pomocnými sbory/auxiliarii rozkladnou propagandu o gallské říši/imperium Galliarum. Iulius Classicus poslal na Voculu začátkem roku zběha z první legie Aemilia Longina, aby ho zavraždil a armáda tak přišla o posledního schopného velitele v Germániích.

Oblehnuté římské tábory byly povstalci vyhladověny (Vetera, CCAA, Novaesium, Mogontiacum) a jednotky se vzdávaly. Classicus jim dával přísahat na Gallie. Jednotky, které se vzdali ve Veterách a byly na cestě z ležení, byly bezbranné přepadeny a po zapálení tábora Germány povražděny. Kromě Mogontiaka/Mainz a Vindonissy/Windisch v Aargau byly všechna ležení vypálena. Tehdy se prý Civilis, který chodil s vlasy sčesanými do čela a narudo obarvenými, ostříhal, neboť získal pocit, že vítězí. Věštkyni Veledě Brukterské poslal darem loni zajatého legáta Munia Luperka. Cestou ho však Germáni zavraždili a vzácná žena se musela spokojit s několika centuriony a tribuny; o jejich osudu nevíme nic.

Legionáři s Novaesia a Bonny byli k posměchu okolních obyvatel odvedeni do sídelního města Treverů Augusty Treverorum/dn. Trier, č. Trevír, kde před branami museli rozbít tábor. Cestou se oddělila jedna římská jízdní jednotka a ujela nikým nebráněna do Mogontiaka. Na nátlak Tenkterů uzavřeli Agrippiňané (CCAA) s nimi dohodu o volném a bezcelním pohybu přes Rýn, kterou stvrdil Civilis a CCAA se tak uchránila před zničením.

Batáv Claudius Labeo, stejně jako Civilis velitel jízdního oddílu v římské armádě, byl však doma mezi svými Civilovým soupeřem. Na začátku války ho loni dal Civilis zatknout a uvěznit u spojeneckých Frísiů. V zimě však Labeo unikl a od ještě žijícího Voculy dostal malý oddíl sestavený z Tungrů, Nerviů a Baetasiů. S ním válčil na římské straně proti vzbouřencům, ovšem se skromnými výsledky své guerrilly.

 

Ještě před jarem se zhroutila jedna fronta povstání. Lingon Iulius Sabinus stál na straně Vitellia a po jeho smrti se odmítl podrobit Vespasianovi. V lednu 70 porazil dvě římské legie, provolal se caesarem a za své sídlo určil Augustu Treverorum. Pak ale byl několikrát poražen Sequany věrnými Římu a nakonec legiemi flaviovce Q. Petilia Cerialia: Sequanové vnesli zvrat do války.

Sabinus prchl na venkov a ukryl se do sklepení pod svou villou, kterou předtím záměrně vypálil. Přestože si všichni mysleli, že zahynul, žil v úkrytu devět let a o jeho pobytu věděla pouze Epponina/Empona či Peponila, jeho žena, která se po roky navenek chovala jako vdova. Měli za tu dobu spolu dva syny. Roku 78 či 79 byli oba zatčeni, odvedeni do Říma a osobně Vespasianus nemilosrdně přikázal oba popravit; jejich děti byly též od sebe odděleny, jeden syn poslán do Delf, druhý do Egypta.  

 

Q. Petilius Cerialis a Annius Gallus po mnoha kvavých bitvách se značnými ztrátami sice nedosáhli v podivné batávské válce vítězství a ani hlavního strůjce revolty nedopadli, nicméně obě Germánie do konce roku pacifikovali. K pokoření "Gallské říše" se s jarem vypravil v čele šesti legií caesar Domitianus s Mucianem, který ho držel od vlastní války dál a nasměroval ho do Lugduna, srov. zde výše.

Keltové konferovali na území Remů, kde Trever Iulius Valentinus štval do dalších bojů, ale prosadil se Rem Iulius Auspex doporučijící uzavření míru s Římany (většina jednajících na sněmu byla římskými občany). Iulius Civilis neúspěšně honil po Belgické Gallii Labeona, když do Horní Germánie dorazily první armádní oddíly z Raetie a s nimi jako velitel jednoho jízdního oddílu Iulius Briganticus, syn Civiliovy sestry; o něco později padl v Batávii. Legie vnesly mezi povstalce zmatek a Trever Iulius Tutor se svými muži byl rozprášen.

Tehdy se též legie od Novaesia a Bonny samy od sebe připojily k flaviovcům, přísahaly Vespasianovi a odešly z tábora před Augustou Treverorum/Trier k Mediomatrikům. Valentinus s Tutorem na to dali zavraždit jejich vězněné legáty Herrenia Galla a Numisia Lupa. Petilius Cerialis sídlící v hornogermánském Mogontiaku poslal domů odvedence z gallských provincií do pomocných oddílů/auxiliarii, aby ukázal, že legie si s povstalci poradí samy. Vytáhl na Trevery a v lokalitě Rigodulum na Mosele, dn. Riol v zemi Porýní-Falc, je na hlavu porazil. Jejich radikálního vůdce Iulia Valentina Římané na útěku dopadli a poslali ho C. Liciniovi Mucianovi, který ho v přítomnosti Domitianově poslal v Lugdunu na smrt.

Druhé dne Cerialis obsadil bez boje treverskou metropoli Augustu Treverorum/Trier, ale nedal ho vojsku v plen. Obě legie, jimž se dostalo od povstalců před málo měsíci takového ponížení, že musely přísahat věrnost "gallské říši", byly vzaty zpět do služby aniž by byl někdo potrestán, ovšem s tím, že to byl jejich první den vojenské služby (což mimo jiné pro řadu z nich znamenalo, že přišli o výhody výsluhy po například patnácti letech ve zbrani).

Civilis s Classikem a Tutorem okamžitě spustili protiofensivu a div že nedobili římské ležení před Augustou Treverorum: Římany zachránila touha Germánů po kořisti a místo završení vítězství loupili v římském trénu až byli zahnáni. Canninefatové potopili nebo zajali lodě doprovázející legii, která se vylodila v Dolní Germánii z Británie a Classicus porazil římskou jízdu poslanou Cerialem do Novaesia.

Zpět na římskou stranu se však vrátili Agrippinští (CCAA), u nichž měl Civilis ubytovanou choť a sestru a Classicus dceru. Agrippiňané povraždili Germány usazené ve svých domech a v Tolbiaku, dn. Zülpich v NRW, na svém území zničili povstalecký oddíl sestavený z Chauků a Frísiů: opili je a pak v domě upálili.

 

Civilis se před nastupujícími legiemi uchýlil zprvu do Veter, pak do své vlasti na Batávském ostrově v deltě Rýna v dn. Holandsku. V bažinatém terénu se Římané zle pohybovali, nicméně když se dostali s pomocí zrádce na pevnou půdu, Batávy porazili. Civilis, k němuž dorazili Tutor i Classicus, dal protrhnout hráze na Rýnu postavené Drusem Germanikem a voda zaplavila celý kraj.

Batávové přepadli v noci i loďstvo, s nímž se Cerialis vracel po inspekci stavu zimních ležení v Novaesiu a Bonně. Pobíjeli vojáky ve stanech, ale Ceriala se nezmocnili, neboť přenocoval u jisté Ubijky Claudie Sacraty, ženy bezpochyb význačné, o níž však nic bližšího nevíme. Jeho ukořistěnou velitelskou loď dopravili Batávové po Lupii věštkyni Veledě, řec. Beléda; o jejím osudu viz rok 69 a 73.

Koncem září, po rovnodennosti 23., s přibývajícími dešti a stoupající vodou v ústí Rýna se válka pro Římany stala nemožnou. Tehdy došlo k osobnímu setkání, na čí popud, nevíme, Civila s Cerialem. Zpráv o podzimním summitu nemáme, lze však rekonstruovat, že Civilis kapituloval s tím, že Batávům nebude zkřiven vlas na hlavě ani žádným jiným povstalcům. O Civilově dalším osudu i jeho společníků není dále nic známo, bylo však historiky zdůrazňováno, že Petilius Cerialis postupoval při likvidaci povstání mírně. Není známo, že by Vespasianus jako vrchní velitel armád výsledek války nějak komentoval. Srov. však zde výše osud Iulia Sabina a jeho lingonské rodiny, kteří pravděpodobně "odskákali" principovu mstu i za keltské vůdce ostatní. 

Batávská válka vedená od roku 67 skončila pro římské dějiny velmi nezvykle a lze ji srovnávat s římským fiaskem války s Viriathem a jeho Lúsítány za republiky a s Frísii za Tiberia. Podobně jako Arminius i C. Iulius Civilis má ve Walhalle umístěnou pamětní desku. Na Rýně a v Galliích pak s menšími výjimkami panoval mír až do roku 213. Bez romanisace velké části Západu, důsledek římské invase a přítomnosti, bychom si dnešní evropskou civilisaci nedokázali představit stejně jako s případnou romanisací Germánie.  

 

Vespasianus vnesl klid do rozvrácené armády a dal opravovat stavby vypálené za války v Římě předešlého roku (vyhořelo Capitolium), 21. června začala na stejném místě obnova Iovova chrámu a obnova státního archivu se záznamy na kovových deskách (práce dokončeny roku 71). Marcellovo divadlo dostalo novou scénu, vyhnancům popřípadě jejich dětem vrátil zabavené majetky, zničil dlužní úpisy ve státním archivu (v jakém rozsahu, nevíme). Měl pro situaci postižených pochopení, neboť sám pocházel ze skrovných poměrů (byl synem druhorozeným, podnikatelem po otci byl jeho starší bratr T. Flavius Sabinus, zavražděný loni v Římě na konci Vitelliovy chaotické vlády).
    Dal roku 72, viz, stavět velkolepé Flaviovské divadlo/amphitheatrum flavium, známé podle vedle stojící obří sochy (původně Neronovy, za Vespasiana Héliovy) jako Colosseum. Amfiteátr uprostřed Říma plánoval už Augustus, ale ke stavbě se nedostal. Vespasianus postavil chrám Claudiovi a u Fora Míru, obnovil Afrodítin chrám na Kóu. Dával razit mince s nápisy poukazujícími na politiku obnovy po éře neronovského chaosu Pax/Mír, Fortuna redux/Navrácená Štěstěna, Libertas/Svoboda, Roma resurgens/Na nohy postavený Řím.

Vždy si udělal čas pro osobní záležitosti senátorů a celého jejich stavu, ordo senatorius, kam pozdvihl nemálo provinciálů a "nových lidí/homines novi", aby doplnil počet na šest set, jak stanovil Augustus, neboť po Neronově vládě a občanské válce senátorů ubylo, nevíme, o kolik. Mezi nimi též Hellény z Achaie, Asie, Bíthýnie a Pontu.

V tom počtu byl Ti. Iulius Celsus Polemaeanus/Tiberios Iúlios Kelsos Polemaiános ze Sard žijící v Efesu. Býval vojenským tribunem Třetí kýrénské legie/leg. III. Cyrenaica v Alexandreji a pravděpodobně se zasloužil o Vespasianovo provolání imperátorem 1. července 69. V Efesu dal Polemaiános postavit knihovnu s regály ve třech patrech, kterou dokončil jeho syn Ti. Iulius Aquila Polemaeanus, a otec se dal pod ní pohřbít.

Do nejvyššího domu římské státnosti přišli za Vespasiána též Římané z Afriky, ale chyběli ctihodní z rodin usazených v Porýní keltském i germánském, z Británie, balkánského Podunají a Egypta. Stávalo se pozvolna za Flaviovců též zvykem, že provinciálové brali senátorství jako poctu a v Římě se příliš neukazovali; bylo ostatně velmi nákladné, zařídit se daleko od svých latifundií, viz k tomu nařízení Traianovo u roku 100. 

Zchudlým senátorům poskytoval princeps finanční podporu.

Chválenému básníkovi Saleiovi Bassovi sužovaného chudobou věnoval půl milionu séstertiů (z jeho díla se nedochovalo nic). Za Vespasiana dostali učitelé latinského a hellénského řečnictví poprvé státní platy, viz rok 71. Domorodé obce v Hispániích získaly od něj latinské právo, ius Latii/latinum n. Latinitas, viz rok 338.

Vespasianus se syny posiloval římský element v Podunají. Obce Siscia, staré Segesta/dn. Sisak v HR, a Sirmium/dn. Sremska Mitrovica ve Vojvodině, u nichž sídlily legie, proměnili v kolonie pro veterány, stejně tak jako Viminacium/Viminatium (původně založena jako Colonia Flavia Felix Domitiana, ale principův odkaz podléhal po roce 96 zatracení; u dn. Kostolacu v SRB) a Deultum/řec. Debeltos na thráckém pobřeží (Colonia Flavia Pacis Deueltensium, dn. u Burgasu v BG). Municipiem se stala metropole keltských Latobiků Nevidúnum/dn. Drnovo ve SLO, Scarbantia/dn. Sopron v H s většinou asi bojských obyvatel, kteří žili v okolí Neziderského jezera, a Andautonia/dn. Šćitarjevo u Záhřebu. Při černohorské Podgorici zmohutněla metropole romanisovaných illyrských Docleatů Doclea/Diokleia, dn. Duklja, budoucí administrativní středisko diocletianovské provincie Praevalitany.

Za Antoninů získávaly desítky měst v regionu Illyrika, Moesií a Dákií statut municipií a romanisace Illyrika silně pokročila též díky hospodářskému růstu a četnější romanisované populaci. Kromě thrácké a makedonské oblasti řečí římského Podunají byla latina. Z regionu pohříchu nepocházel žádný literát ani myslitel, který by latinskou kulturu obohatil: byla to oblast vojenská a vojácká až do konce Říma.     
    V Římě se nejčastěji zdržoval Vespasianus v Sallustiových zahradách, psali staří životopisci. Pravidelně se ukazoval v senátu a na foru, přístup k němu byl republikánsky snadný. Obnova státních financí a exklusivní stavební aktivita přišla říši na čtyřicet miliard HS, přičemž kolossální amfiteátr otevřený až za syna Tita byl financován mimo jiné z židovské kořisti, viz zde níže. Aby se dalo všechno provést, vypsal nové daně a zvláště tvrdě vyžadoval peníze na provinciích. Omezil počet vyslanců posílaných obcemi do Říma na tři, aby jejich "diety" nezatěžovaly rozpočet principův i obcí. Proslula jeho daň pradlákům a koželužníkům/jirchářům z moči, kterou jedni potřebovali pro bělení prádla, druzí pro zpracování koží, viz v indexu pod daně. Italové a Francouzi dodnes říkají veřejným záchodkům na ulici Vespasiánovým jménem (vespasiano, vespasienne).

Prodával prý úřady,  na což údajně dohlížela a od zájemců kasírovala peníze jeho družka Caenis. Zlomyslníci tvrdili, že prodával též rozsudky, podporoval prý hrabivé procurátory, tedy správce císařských majetků v provinciích, aby je mohl později odsoudit a zabavit jejich majetky.

Vespasianova přísná finanční politika byla dobovými autory vykládána jako "touha po penězích, hrabivovost" a v Alexandreji dostal přezdívku Kybiosaktés/obchodníka se slanečky, neboť jim asi zdražil přístavní poplatky (srov. přezdívku danou roku 58 př. n. l. Seleukovi VII., jedinému Seleukovci panujícímu, byť formálně, v ptolemaiovském Egyptě).

 

Vespasianus rozdával ovšem odměny umělcům, jako například kitharódům/citharoedi Terpnovi a Diodórovi, slavícím úspěchy za Nerona, dal po dvou stech tisících HS, tragickému herci Apellovi čtyři sta tisíc (to byly peníze odpovídající předpokladu pro udržení nebo nabytí stavu rytířského, ordo equester).

Na obsazení palácových úřadů propuštěnci, kteří se v nich masově usadili od Claudia, radikálně nesahal. Vespasianovým ministrem přes císařské finance, a rationibus, byl otec jistého Claudia Etruska, jehož jméno neznáme ani celé jméno synovo. Pocházel ze Smyrny, jako otrok se dostal ke dvoru Tiberiově, za Vespasiana byl již stavu jezdeckého. Za Domitiana krátce exulován, omilostněn a zemřel ve vysokém věku kolem roku 90. 

 

Po návratu z Germánie, kde měl řídit likvidaci povstání Batavů, se mladší Vespasianův syn Domitianus (19) oženil s Domitií Longinou (asi 17), dcerou Cn. Domitia Corbulona, bojovníka s Parthy, jemuž Nero z žárlivosti na válečné úspěchy nařídil roku 66 vzít si život. Jejich jediná dcera zemřela mláda a manželku poslal roku 83 do exilu, ale vzal opět zpět a žila v paláci vedle Domitianovy milenky Iulie. Přes zimu 69-70 s Domitií žil Domitianus v Albánských horách, třebaže byla ještě provdána za L. Aelia Lamiu.

 

Vespasianus se pokusil zabrzdit některé módní společenské jevy. Římankám, které žily s otroky, nový zákon vyhrožoval, že se samy stanou otrokyněmi (není znám případ, že se tak stalo). Bankéřům se pokusil omezit lichvu tím, že nebudou mít právo vymáhat na otcích dluhy, kde se zadlužili synové; rozumí se bez otcova vědomí. 

 

V pátém roce židovské války velel legiím v Palaistíně starší syn Vespasianův Titus, viz rok předešlý. Vyrazil s jednou ze dvou egyptských legií z Alexandreie a v deseti dnech dorazil přes Rhinokorúru do Kaisareie k ostatní armádě. Doprovázel ho Ti. Iulius Alexander, nejbohatší z Alexandrijců, v letech 68-69 praefectus Aegypti, který se tolik zasloužil o provolání Titova otce imperátorem, a podílel se na obléhání Jerúsaléma; jeho nástupcem v Alexandreji byl do roku 71 L. Peducaeus Colonus, viz dále rok 73, a o Alexandrově otci a rodině viz rok 35+ a 46+.

V březnu někdy před pesachem byl čtyřmi legiemi s pomocí dynasty Héróda Agrippy II., krále chalkidského, Soaima Itúrajského, Antiocha IV. Kommagénského a Malicha II. Nabatajského obležen Jerúsalém (Arab zemřel někdy po pádu města, viz zde níže).
    Titus byl během obléhání raněn kamenem do levého ramene s permanentími následky. Do konce května padly dvě ze tří obvodových zdí svatyně vystavěné Héródem Velikým v hellénistickém stylu. Jahweho chrám vzplanul 10. lóa/29. srpna a dobytí města byl dokončeno 8. gorpiaia/26. září, údajně v den narozenin Titovy dcery Iulie. Chrám, respektive jeho héródovská přestavba, byl dokončen pouze šest let předtím a část jeho levého podstavce se po staletích stane židovskou „zdí nářků“.
    V Syrii, kde se stal správcem L. Iunius Caesonnius Paetus, slavný ostudnou kapitulací před Parthy za armenské války, viz rok 63, klesla cena zlata na polovinu a kromě kořisti zbohatlo hodně vojáků na prodeji otroků a kořisti. Židovská metropole byla z velké části zničena a obyvatelé buď pobiti nebo zotročeni. Zajatců z Jerúsaléma bylo 97 tisíc a za celé obléhání zahynulo na 1,1 milionu lidí, jak soudil starověký údaj. Živé rozdělil Titus po provinciích, aby dožili v arénách, hodně Židů starších sedmnácti let poslal do egyptských pouštních kamenolomů. Vespasianus i Titus přijali provolání za imperátory, ale odmítli senátem nabízená přízviska Iudaicus. Později dali oslavovat obnovu zbožnosti, Mír bohů/pax deorum, neboli likvidaci Jahweho chrámu.

Po pádu Jerúsaléma se dal zajmout jeden z vůdců povstalců Simón bar Gióra, "Syn nevěřícího". V Římě byl po triumfu roku 71 popraven uškrcením. Pro účely triumfu dal Titus vybrat sedm set urostlých Židů, ale o jejich osudu není nic známo. Bezprostředně po dobytí Jerúsaléma slavil Titus vítězství v Kaisareji, sídlu římské provinční správy. Při oslavách devatenáctých narozenin bratra Domitiana zde bylo v aréně povražděno k pobavení diváků 2500 zajatců (24. října) a v Bérýtu o oslavách 61. narozenin otcových dalších 2500 (17. listopadu). 

Kus Iúdaje dostal od Tita Héródés Agrippás II., ale naprostá většina se stala císařskou provincií Iudaea (do roku 135, viz). Veškerá půda byla vyvlastněna a celá připadla přímo Vespasianovi. Pouze půda obce Ammaús/lat. Emmaus, hebr. Chammat, č. Emmauzy, ležící na půl cesty mezi Ioppou a Jerúsalémem, byla darována osmi stům římským veteránům.

Jerúsalém dostal posádku s jednou legií (Desátou) řízenou senátním legátem s vyšším postavením než provinční procurator. Stálé ležení/castra měla po několik staletí u Megidda v lokalitě s dnešním arabským jménem al-Ladždžún ("legie") Šestá legie železná/legio vi. ferrata
    Římané zrušili sanhedrin a velekněžství. Půlšekelový, respektive dvoudrachmový/dvoudénárový roční kapitální náboženský příspěvek Židů celé diaspory na chod chrámu, převedl Vespasianus do zvláštního říšského fondu, fiscus iudaicus, svěřený Iovovi Kapitólskému: Židé teď platili do Říma a nikoli Jahweovi; viz zneužití fondu za Domitiana roku 95 a nápravu za Nervy roku 96. 

 

V protiřímském odboji pokračovali povstalci soustředění do pevnosti Héródeion a na nepřístupných hradech Machairús a na hoře Masadě, viz rok následující a 73. Ještě roku 70 odvrátil pogrom v Antiocheji dočasný syrský legát Cn. Pompeius Collega, neboť nový legatus Augusti pro praetore L. Iunius Caesennius Paetus, cos. 61 a správce Kappadokie, byl teprve na cestě. 

   

Titus cestoval po Orientu a do Říma se vrátil roku 71. V Zeugmatu na Eufrátu přijal vyslance parthského krále Arsaka XXVII. Vologaisa I. vyřizující gratulace k vítězství v židovské válce a s darem zlatého věnce, srov. rok 69. Za války se Říman zamiloval do o deset let starší Bereníky, třikrát provdané sestry M. Iulia Agrippy II. a též jeho milenky. Roku 75 princezna přicestovala s bratrem do Říma a Římané opět hovořili o "Kleopatře". Titus pochopil, že manželství s Orientálkou by bylo i v této době pro jeho karieru zhoubné. Nicméně se na veřejnosti soustavně ukazovali spolu, ale jakmile se stal císařem, k bolesti obou poslal Bereníku z Říma pryč. 

 

Héródés Agrippa II., jehož roku 50 podělil Claudius vládou nad Iúdají a Samarejí, odešel s Titem do Říma, kde též asi roku 93 n. 94 zemřel (tradiční údaj: 100). Byl posledním z Héródova rodu a také posledním z "korunovaných" židovských vládců dějin.

Učitel židovského moinotheismu Jóchanan ben Zakkáj, žák babylónského učence Hillela, který zemřel před šedesáti roky, unikl během obléhání z Jerúsaléma, když dělal mrtvého a dal se vynést dvěma svými žáky. Získal od Vespasiána povolení usadit se v Jabně a otevřít tam náboženskou školu. Tímto krokem byl pravděpodobně existenčně zachráněn judaismus.

 

V Nabatajské Arábii zemřel král Malichos/Máliku II. vládnoucí od roku 40. Jeho syn se Šaqílath (II.), asi sestrou (?), jménem Rabbel II. Sótér, Rabb'íl, nebyl zletilým dědicem trůnu a do c. 76 vládla za něho matka. Rabbel se posléze oženil se svou sestrou jménem Gámilát a kraloval do roku 106, viz tam. Byl posledním z nabatajských králů a Traianus zemi proměnil v provincii.

 

Zásobování říšské metropole. Lodi s obilím potřebovaly na překonání tří set mil ze severu Afriky při dobrém větru tři dny, pro cestu z Alexandreie vzdálené tisíc mil v průměru třináct dnů. Náklad každé z nich činil kolem jednoho tisíce tun obilí a nenasytný Řím spotřeboval týdně osm tisíc tun obilí.
    Pšenice byla na římských tržištích levná, ale o osudu její ceny rozhodovaly předeším mořské větry (a ovšemže spekulace souručenstvích mlynářů/pekařů a obchodníků, cechy/collegia). Pokud nevály, nebo vály až moc, vznikla v Římě nouze a ceny astronomicky rostly.

 Doloženy mechanické sklízecí stroje na severozápadu říše. Vespasianus zprvu nařídil, aby subsiciva/subseciva, zbytková pole po parcelisacích nedosahující velikosti centurie (tedy jednoho sta heredií neboli dvou set jiter/iugera), připadly fisku. Ustoupil však provinciálům a opět je ponechal sousedům nebo obcím. Titus zbytková pole začal opět vymáhat pro fiscus, ale jeho bratr Domitianus subsiciva znovu přenechal obcím.

 

Kolem tohoto roku zemřel L. Iunius Moderatus Columella, kerý sloužil v armádě v Orientu a život prožil v Latiu (narozen pravděpodobně v Gadeirách roku 2 n. l.); autor spisu o agronomii de re rustica a o pěstění stromů, de arboribus.

Kolem tohoto roku se narodil na Kypru Démónax, filosof a rhétór, učitel Lúkiánův. Většinu života přednášel v Athénách. Životním stylem napodoboval slovutného kynika Diogéna ze Sinópy. Umořil se hlady jako stoletý kolem roku 170.

Kolem t. r. se narodil též římský literát, autor biografií dvanácti císařů a vysoký císařský úředník C. Suetonius Tranquillus; zemřel po roce 122.

 

V Japonsku na podzim zemřel v 99. roce své vlády a ve věku 140 císař Suinin (od roku 30-); viz rok 2-. Ještě roku 61 vyslal Suinin generála Tadžimu Moriho do Věčné země, asi do Číny, aby mu odtamtud přinesl pomeranče. Generál se však s nimi vrátil až na jaře 71, to už byl císař pohřben, a tak si vzal voják život. Nástupcem ve vládě se stal třetí Suininův syn s Hibasu-hime no Mikoto jménem Keikó, "Velká cesta", trůnním jménem Oho-taraši-hiko-oširo-wake. Keikó, dvanáctý tennó, vládl do roku 130.

Měl osmdesát dětí a jeho panování trpělo častými povstáními poddaných. Roku 82 odmítli na jihu Kjúšú povstalci v zemi Kumaso platit tribut a šířil se banditismus po říši Jamato. Jedné z band v Suwo velela jistá Kamu-naši-hime, nicméně císaře ujišťovala o své míromilovnosti vůči němu. Zato konkurenční bandy vedené briganty Hanatarim, Mimi-tarim, Asa-hagim a Cuči-wori-wi-worim se nezalekly ani císařské armády. Lstivě však vylákáni dary byli všichni pobiti.

Roku 83 byla země Kumaso pacifikována, nicméně na podzim 97 povstala opět a znovu byla rychle porobena. Stejně tak skončila rebelie na východě souostroví v létě 110. Viz dále rok 130.  

 

***********************************************************
71.
Ol. 212,3

382 SE
318 AE
neznámý
a. u. c. 824
Imp. Vespasianus III a M. Cocceius Nerva I
coss. suff.  T. Flavius Domitianus Caesar I (březen – červen) a Cn. Pedius Cascus
coss. suff. C. Calpetanus Rantius Quirinalis Valerius Festus

C. Atilius Strabo a L. Flavius Fimbria

Q. Iulius Cordus a Cn. Pompeius Collega 

***********************************************************

[L. Acilius Strabo bývá veden jako cos. suff. v roce 80; o jeho sporu s kýrénskými latifundisty viz rok 59]

 

Titus se vrátil z Východu a senát mu udělil imperium proconsulare a podíl na otcově tribunské pravomoci, tribunicia potestas. Ianův chrám byl tehdy zavřen.

Vespasianus zavedl v Římě někdy po roce 70 na státní náklady učitele latiny i řečtiny, přesněji řečnictví v těchto dvou říšských jazycích. Uvolněných poměrů využívali filosofové k výkladu svých zásad, mezi nimi Démétrios Kynik, což ale řadu staromilců mezi Římany zneklidňovalo. Na přímluvu Mucianovu, jemuž pili krev stoici, dal Vespasianus „astrology a filosofy“ znovu vyhnat z Města, s výjimkou C. Musonia Rufa; další vyhnání viz rok 74. Filosofové Démétrios a Hostilianus byli dokonce deportováni na ostrovy. Co konkrétně hlásali, aby to etablované elity rozčílilo, nevíme.

 

Vespasianus přitom své zásadní kroky s věštci konsultoval a nejvíce s praefectem Egypta v letech 55-59 Claudiem Balbillem (Barbillem) z Alexandrie, synem Tiberiova věstce a poradce Thrasylla z Mendy. Efeským dokonce princeps dovolil, aby na astrologovu počest pořádali hry, balbilleia. Pikantní na to je to, viz zde výše, že jedním z prvních dekretů Vespasianových byl zákaz pobytu astrologů v Itálii. O rodině viz též rok 72.  

 

Vespasianus filosofům obecně nedůvěřoval: nesnášel jejich nespoutané úvahy dotýkající se mnohdy základů stávající státní moci a zlehčující zaběhlé autority. Jestliže to stoici neměli za Flaviovců lehké, od doby Traianovy se stoa stala dvorní filosofií a s nádechem kynismu většiny hellénisované římské smetánky: brána k orientálnímu monotheismu se tak otevřela dokořán.

 

Vespasianus k tomu nesnášel C.Helvidia Priska, Thraseova zetě, srov. rok 70, což asi obecně souviselo s principovým odporem k filosofování; byl tolik alergický na jeho řeči, že rozkázal Helvidia v exilu zavraždit. Nikdy však Vespasianus nikoho nedal zabít pro peníze, i když je rád bral; například chtěl-li někdo mu dát postavit sochu, napřáhl ruku pro peníze, které by dílo stálo.

 

Za Nerona se stala druhá stoa módní ideologií senátních kruhů a vydržela jim do třetího století, kdy její exklusivní posice mezi polytheisty převzal neoplatónismus. 

 

    Vespasianova manželka Flavia Domitilla se císařství nedožila a po její smrti roku 69 žil Vespasianus s Antonií Caenidou (nom.: Caenis), propuštěnkyní Antonie starší, matky principa Claudia (jí Antonie diktovala dopis Tiberiovi objasňující zhoubnou roli Seianovu, viz rok 31); srov. stejné soužití Antonina Pia, viz rok 141.

Caenis se stala vlivnou ženou v Římě, Vespasianovi v každém ohledu věrná. Oženit se nemohli, neboť ze zákona si senátor nesměl vzít propuštěnkyni. Domohla se jistého majetku z peněz, které dostávala od uchazečů o veřejné funkce, a pravděpodobně dala v Římě postavit jedny věřejné lázně, thermy. Zemřela asi roku 74 a Vespasianus pak žil bez závazků s řadou milenek. 

 

Titův oblouk/arcus, nejstarší taková stavba v Římě, se začala stavět na oslavu triumfu nad Židy. Dokončen byl až po jeho smrti za vlády Domitiánovy.  V Palaistíně se však stále ještě lokálně válčilo. Sex. Lucilius Bassus, který loni převzal jako legatus Augusti pro praetore vojsko od Sex. Vettulena Ceriala, pokračoval v konečné likvidaci povstaleckých hnízd. Obsadil Héródeion, exklusivní sídlo s náhrobkem Héróda Velikého a nad pustinou východního pobřeží Mrtvého moře opevněnou horu s palácem, zásobami a nádržemi na vodu Machairús: tuto pevnost mu vydali sami obránci výměnou za právo volného odchodu, jehož se jim také dostalo. Lucilius Bassus, který byl původně vitelliovcem a velel ravennské flotile, brzy na to zemřel.

Jeho nástupcem od roku 72 byl L. Flavius Silva Nonius Bassus a vládl provincii Iudaea až do roku 81, kdy se stal konsulem. Pustil se do poslední pevnosti v moci protiřímských povstalců, do Masady, viz rok 73.

Hospodářským správcem provincie Iúdaia, císařským procuratorem, byl za něho L. Laberius Maximus, jehož roku 80 jmenoval Titus správcem flaviovského amfiteátru/procurator amphitheatri flaviani, organisátorem zahájení provozu v Colosseu, rok na to byl praefectem annonae v Římě, roku 83 krátce praefectem Aegypti a v letech 84 až 92 byl Domitianovým praefectem praetorio (jeho syn za Traiana velel jednomu z armádních invasních proudů do Dákie proti Decebalovi).

 

Vespasianus zprovoznil veřejné lázně se záchodky s tekoucí vodou. Někdy za jeho vlády prosadil senátor a snad cos. suff. t. r. a znalec práva Pegasus (asi L. Plotius Pegasus), syn Vespasianova kapitána válečné lodi M. Plotia Pegasa, senátní usnesení o správě svěřeného rodinného majetku či dědictví, fidei commissum, řečené senatus consultum pegasianum: správce jím dostal nárok až na čtvrtinu obhospodařovaného majektu. Pegasus spravoval za Vespasiana Dalmatii a Horní Germánii, roku 79 byl praefectem urbi, dtto znovu několik let za Domitiana od roku 81.

  

Správcem Británie byl po Vettiovi Bolanovi v letech 71-74 konsulár a zkušený polní velitel Q. Petilius Cerialis, vdovec po Flavii Domitille, principově dceři, který zle pohořel proti Boudicce, ale zastavil batávskou válku a uklidnil Gallie, viz rok 70. Během svého správcování porazil v několika bitvách Briganty vedené Venutiem a asi během těchto bojů padl i Venutius (je však možné, že Keltův "skalp" získal už Bolanus). Do roku 74 byla většina území Brigantů připojena k provincii a neustále střežena okupační posádkou.

 

***********************************************************
72.
Ol. 212,4

383 SE
319 AE
neznámý
a. u. c. 825
Imp. Vespasianus IV a Titus Caesar II
suff. C. Licinius Mucianus III a T. Flavius Sabinus II

***********************************************************

Podivným řízením sesazen Antiochos IV. Kommágénský a jeho státeček na Eufrátu proměněn v provincii. Malá Armenie a Antiochova část Kilikie byly Vespasianem připojena k provincii Kappadokii, do níž vložil druhou legii a provincii spravovanou dosud jezdci povýšil na prokonsulskou; sídelním městem takto zvětšené provincie byly Mazaky. O sloučení s Kyrrhéstikou a proměně v provincii Augustu Euphratensis viz rok 330.

Syrský správce L. Iunius Caesennius Paetus, viz rok 70, krále Antiocha IV. Epifana, takto též římského občana C. Iulia Antiocha, totiž u principa písemně obvinil z kolaborace s Parthy, právě s těmi, kteří legáta za armenské války tolik ponížili, viz rok 63. Zdroj podezření neznáme, avšak osoba Caesennia Paeta byla a zůstala velmi nedůvěryhodná.

Vespasianus v obavě, aby se Parthové nezmocnili nepřístupných Samosat, kommágénské metropole nad Eufrátem (od konce dvacátého století pod hladinou Atatürkovy přehrady v TR), pověřil z Říma Caesennia Paeta armádní akcí. Legát vytáhl s legií a pomocnými sbory Aristobúla Chalkidského a Soaima Emesénského, viz rok následující. Antiochos IV. vyjel s rodinou daleko před Samosaty, své residenční město, a čekal na armádu.

Jeho synové Antiochos V. Epifanés II. a Antiochos VI. Kalliníkos se však Římanům postavili a po nerozhodné celodenní bitvě prchli za Eufrát k Parthům; kommagénské vojsko se bez vůdců vzdalo a Antiochos IV. utekl na římské území do Kilikie do Tarsu. Zde byl jat a expedován do Říma. Jeho synové získali asyl v Parthii: Vologaisés s nimi zacházel královsky, ale nijak je nepodpořil a od jejich akce se s ohledem na Římany distancoval.

Vespasianus sám o sobě zjevně informacím o zradě nedůvěřoval, viz strůjce zpráv o ní, a králi, nyní již soukromníkovi, odpustil, takže ani nemusel putovat do Říma a ještě k tomu v okovech. Usadil ho v Lakedaimonu a poskytl mu přiměřenou královskou apanáž. Pak se i synové vrátili z Parthie doprovázeni centurionem C. Veliem Rufem, viz o něm rok 84 a 92, šli se omluvit do Říma, kam za nimi dorazil i jejich otec.

Zde všichni v respektu, ale bez království, dožili. Mezi vnuky Antiocha IV. spojujícího domácí krev smíšenou s chetitskými a dalšími anatolskými prapředky a s královskou krví perskou a helléno-makedonskou patřili Athéňané C. Iúlios Antiochos Epifanés Filopappos a básnířka Iúlia Balbilla, viz rok předcházející, 36+ a 130. 


Započato v Římě se stavbou Flaviovského divadla/theatrum Flavii, amphitheatrum flavium, známého v dějinách jako Colosseum, a to podle sochy původně Neronovy, později Héliovy/Solovy opodál, viz rok 70. Dílo dovedl do konce Domitianus.

 

V Indii 3. července byl v Mailápúru/Mylapore u Čennaj/Chennai, dř. Madrás, zavražděn (Iúdás) Thómás, Ježíšův žák-apoštol, od roku 52, viz, šiřitel křesťanství mezi Parthy, Kúšány a Indy. Část jeho ostatků byla roku 232 uvolněna králem Bazodeo (jak na kúšánských mincích), Mazdaj n. Misdeos v kronikách, pravděpodobně Vásudéva I. a jistým syrským kupcem dopravena do Edessy. 


***********************************************************
73.
Ol. 213,1
Rhodón z Kýmy
384 SE
320 AE
neznámý
a. u. c. 826
Caesar Domitianus II a L. Valerius Catullus Messalinus
cos. suff.: M. Arrecinus Clemens a neznámý; S. Iulius Frontinus a neznámý (C. Rutilius Gallicus I?)

***********************************************************

V Palaistíně po více než dvouletém obléhání prolomili pomocí nasypané rampy 15. xanthika/15. dubna n. 2. května (?) Římané pod legátem provincie Iúdaie L. Flaviem Silvou Noniem Bassem (ve funkci od 72 do 81) zeď nepřístupné skalní pevnosti MasadyStavbu s luxusními obytnými prostorami kdysi vybavil Héródés jako jedno ze svých sídel, kam počítal, že by se ukryl před případnou agresí Kleopatry Egyptské, milenky M. Antonia, s níž se neradi. Byla zařízena na mnohaleté obléhání vybavením pro deset tisíc vojáků i potravinami, jimž pouštní suché klima neškodilo (v zásobárnách ležely potraviny údajně i sto let staré).

Vůdce síkáriů Eleazar ben Jaír přesvědčil obležené, aby se pozabíjeli sami než aby padli do otroctví. Na 960 náboženských fanatiků tedy losovalo o pořadí ve smrti, kdo koho pobije, zabije své rodiny a sám si pak vezme život. Legionáři našli ukryty v přívodním kanálu do jedné z vodních cisteren na živu pouze jednu stařenu, jednu příbuznou Eleazarovu a s nimi pět dětí.

Do pevnosti vložil Flavius Silva posádku a tím skončila definitivně židovská válka vedená Římany od roku 66. Uprchlí zélóti a síkáriové ještě terorisovali alexandrijské Židy, ale na šest set jich zajal praefect Ti. Iulius Lupus (v úřadu v letech 71-73). Praefectus Aegypti na Vespasianův pokyn zavřel asi už roku 71 v Leontopoli Jahweho chrám vybudovaný Oniou, synem Oniy III., viz rok 160-. Když krátce na to Lupus zemřel, jeho nástupce v egyptské praefektuře C. Valerius Paulinus (73-74) zakázal Židům v chrámu veškeré bohoslužby.

V Kýrénaice štval proti místním židovským elitám jistý tkadlec Iónathan, síkárius uniklý z Iúdaie. Obvinil prý u římského správce Catulla lidi ze spiknutí proti Římu, na tři tisíce Židů tak zahubil a jejich majetku propadly císařově pokladně. Catullus, celé jméno není známo, pak zlotřilce vzal do Říma, kde udal Iónathan židovské předáky alexandrijské a s nimi i Flavia Iosepha, přítele císařské rodiny, viz o něm roku 67. Když byla obvinění vyvrácena, byl Iónathan zaživa upálen, Catullus zůstal bez trestu za to, že mu naletěl, ale prý vzápětí zešílel.

 

V Emese zemřel dynasta a velekněz (zřejmě kultu Elagabalova) Soaimos /Sohaemus II., vládnoucí od roku 54. Jeho nástupcem se stal Alexión II. a kraloval do roku 78. Kromě jmen o dění v arabské syrské monarchii nám není známo nic, viz rok 75. Z tohoto rodu vybaveného římským občanstvím však vzejdou dva římští císaři a silné ženy v pozadí trůnů, viz rok 218.


V Horní Germánii vypukly boje, které trvaly do roku 74. Arae Flaviae/Oltáře Flaviů, byly asi tohoto roku založeny jako vojenský tábor v Horní Germánii. Brzy získaly status municipia. Jako takové zanikly asi po roce 260, kdy Římané pod náporem Germánů v době domácího rozvratu celou oblast vyklidili. Na jejich místě stojí Rottweil, takto nejstarší město spolkové země Baden-Württemberg.

V témže roce vyjádřili v pannonském Carnuntu vděčnost vojáci Patnácté legie Apollónovy svému legátovi Q. Egnatiovi Catovi současně též správci pannonské provincie, legátovi Augusti pro praetore C. Calpetanovi Rautiovi Quirinalovi. O souvislosti s válkou v Germánii není nic známo. Legie měla stálý tábor v Carnuntu od Tiberia. Někdy kolem t. r. byla dřevěná a zemní opevnění ležení nahrazena kamennými. Traianem byla Patnáctá legie odvelena na Východ. 

 

V Římě censura Vespasiana s Titem. Je pravděpodobné, že do této doby spadá formální udělení latinského práva hispánským obcím, které municipii nebyly. Musely o ně žádat a udělováno bylo právo jednotlivě ještě za Domitiana.

 

***********************************************************
74.
Ol. 213,2

385 SE
321 AE
neznámý
a. u. c. 827
Imp. Vespasianus V a Titus Caesar III
coss. suff.: Ti. Plautius Silvanus Aelianus II a L. Iunius Q. Vibius Crispus II

Q. Petilius Cerialis Caesius Rufus II a T. Clodius Eprius Marcellus II 

***********************************************************

Vespasianus spojil provincii Lykii s Pamfýlií, dosud součást Galatie, v císařskou provincii Lycia & Pamphylia, viz rok 43+ a 102-. Roku 135 ji Hadrianus svěří senátu a roku 297 bude celá Diocletianem přejmenována na Pamphylii; jméno Lyků pak zmizelo z mapy imperia. Sardinie se rovněž vrátila pod správu císařských procuratorů (provincia Corsica & Sardinia zřízena roku 227-, od Augusta roku 27- pod správou senátních prokonsulů, ale roku 6+ si ji přivlastnil, Nero ji roku 67+ vrátil senátu).

 

Z Říma opět vyhnáni neodbytní astrologové a stoičtí filosofové. Vloudili se pozvolna do Říma především kynici. Jistý Diogenés se vnutil do divadla, aby promluvil k lidu, ale byl zbičován a vyhnán z Města. Po něm Hérás se pokusil v kynickém oděvu získat pozornost, byl však za své žvanění (a překročení zákazu) sťat (!). Srov. rok 70 a vyhánění filosofů. Tohle je však první takový případ státní brutality vůči filosofům na římském západě...


Správcem Británie po Petiliu Cerialovi byl v letech 74-77 Sex. Iulius Frontinus, pozdější autor latinsky složené vojenské příručky Strategemata a spisku o římských vodovodech. Jako voják válčil s Britany ve Walesu, kde v roce 77 Ordovikové pobili římskou jízdní posádku. Definitivně pacifikoval v Jižním Walesu Silury, válčící s Římany od claudiovské okupace jihu Británie, viz rok 50sqq. Frontinus zemřel roku 103.

Na dobytém ostrovním území Římané budovaly za Flaviovců opevněné osady Venta Silurum/dn. Caerwent, Moridunum/Carmarthen, sídelní obec Demetů, Viroconium Cornoviorum/Wroxeter, metropole Kornů, Petuaria/Brough v Yorkshire, Isurium Brigantum/Aldborough v Yorkshire. 

 

***********************************************************
75.
Ol. 213,3

386 SE
322 AE
neznámý
a. u. c. 828
Imp. Vespasianus VI a Titus Caesar IV
coss. suff.:  Caesar Domitianus III (od 13. ledna do února či března) a L. Pasidienus Firmus 

***********************************************************

Alanové, sarmatský lid žijící severně od Kavkazu mezi Kaspikem a Azovem, vpadli přes Hyrkánii do Médie a Armenie (nebo již roku 73?). Byl to v kavkazské oblasti první vpád barbarů po mnoha a mnoha staletích ze severu od časů Kimmerů a Skythů. Viz o Kimerrech roku 775- s odkazy, o první zmínce o Alanech viz rok 65, o dalším vpádu viz rok 134.

Údělný vládce Médů Pakoros, jehož bratr Vologaisos byl králem všech Parthů, se štěstím unikl, ale svůj harém musel vykoupit jedním stem talentů. Tíridátés s Pakorem vybojovali několik bitev s nájezdníky, ale neuspěli. Tíridátés I./Trdat byl v jedné dokonce jat a nějaký čas držen, než se mu zdařilo uniknout. S kořistí z Tíridátovy Armenie Alanové neohroženě odtáhli zpět do svých krajin severně od Kavkazu. Jejich pozdější generace se rozdělí: jedni zůstanou a stanou se z nich dnešní Osetové-Alanové, část se jich ve společnosti Gotů vydá na Západ a po dlouhé migraci se usídlí v Hispánii.

Tíridátés se po ústupu Alanů dostal do války s Ibéry, o níž nic nevíme. Neznáme ani délku Tíridátovy vlády a života; skončil asi někdy po t. r. Jeho nástupcem se stal další z Arsakovců Sanatrukés (asi do roku 109) a po něm krátce kraloval Tíridátův synovec Axidárés/Ašchadar.
    Když Vespasiana Parthové žádali o pomoc, odmítl, poněvadž se prý nebude míchat do cizích záležitostí. Vologaisés měl představu, že by intervenční oddíly vedli Vespasiánovi synové Titus nebo Domitianus, který obzvláště se na výpravu velmi těšil (záviděl staršímu Titovi jeho vojenské úspěchy, viz po roce 81).

Ibérům a Albánům však Vespasianus pomoc poslal z vojáků umístěných v Kappadokii. Legionáři dokonce nějaký čas prodlévali u Kaspiku, viz rok 91. Římané vylepšili opevnění někdy v této době Armazi/Harmoziky, pevnosti ibérské metropole Mcchety, dn. městečka poblíž Tbilisi. Část ibérské i albánské šlechty zůstávala po staletí filorómánská.

Římanům trvalo století než vzali na vědomí, že na sever od Dunaje a v rozsáhlých pontických stepích dnešní Ukrajiny a jižního Ruska uzrává pro říši osudové nebezpečí: nikdy se na ně nedokázali, snad s výjimkou M. Aurelia Antonina, vhodně připravit.

 

Řím navštívil M. Iulius Agrippa II., jemuž se dostalo z vděku za účast na židovské válce praetorských pravomocí, s Bereníkou, která v Římě žila s Titem na Palatínu. Plánovali svatbu, ale když se prý ukázala nespokojenost Římanů s takovým spojením, poslal princeznu domů. Héródés Agrippás II. ve Městě už zůstal.


V Římě bylo dokončeno forum Vespasiani a imperátor rozšířil pomerium. Nad Svatou cestou se tyčil Colossus, socha o sto stopách výšky, původně s rysy Neronovými, podle jiných nyní Titových.

Exulován byl a brzy zavražděn C. Helvidius Priscus, stoik a neúnavný bojovník za suverenitu senátu, jediná krvavá oběť Vespasianovy vlády ze senátních řad, srov. rok 70 a 66.

 

V Pompéjích doloženy v této době stroje na hnětení těsta. Aquae Flaviae, též "ad Aquas", osada s posádkou na území kallaitských Turodů v Callaecii/Gallaecii (dř. součást Hispanie citerior/Tarraconensis, od Diocletiana samostatná provincie) někdy za vlády Flaviovců, snad už Vespasiana, povýšeny na municipium; dn. Chaves na severu Portugal.

 

M. Ulpius Traianus, vlastní otec pozdějšího císaře, jako Vespasianův správce Syrie v letech 73-78 propojil Palmýru s římským silničním a obranným systémem Východu. Tehdy byla Emesa přičleněna k provincii Syrii, nikoli však zjevně její autonomní dynastové-veleknězi. Vojáky čtyř legií dal Ulpius Traianus kopat u Antiocheie v lokalitě Dipotamia na Orontu kanál, zřejmě pro zvýšení splavnosti řeky k moři. Později ozdobil Antiocheiu novými lázněmi z Flaviů Domitianus, viz však zemětřesení roku 115. Je pravděpodobné, že se Ulpius Traianus adopce svého stejnojmenného syna principem Nervou nedožil, viz rok 97.

Lékař a astrolog Thessalos z Trall, dvorní lékař Neronův, byl v této době v nejlepších letech. Zemřel v Římě kolem roku 95, bližšího o něm nevíme nic.

 

V Africe se dostalo legátovi augustovskému pro praetore Sex. Sentiovi Caecilianovi pověřenému uspořádáním obou mauretánských provincií, ordinandae utriusque Mauretaniae, od obyvatel Banasy/Colonia Iulia Valeria Banasa, potomků Augustových veteránů, poct a stali se i se svými potomky jeho klienty. Banasa byla za M. Aurelia přejmenována na Colonii Aurelii, dnes ruiny u vsi Sídí Alí Bú Džunún/fr. Sidi Ali Boujenoun, srov. rok 177. V čem spočívalo "uspořádání" provincií, nevíme; pravděpodobně šlo o likvidaci berberských nájezdníků z hor a pouště, popřípadě o vymezení fiskálních obvodů.

Uspořádáním hranic proconsulární Afriky, tedy mezi Starou a Novou Afrikou/Africa Vetus & Nova, též mezi Leptis Magna a Oiou v Tripolitánii, se zhruba ve stejné době zabýval C. Rutilius Gallicus (po adopci Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus, viz rok 85), senátor pocházející z Augusty Taurinorum/dn. Torino. Za Claudia velel Patnácté legii v Carnuntu, srov. rok 73, za Nerona správcoval Galatii a Asii, od roku 77 Dolní Germánii a zajal tehdy brukterskou věštkyni Veledu/Velédu, viz rok 69, roku 84 byl praefectem Města.

 

V Číně zemřel po devatenáctileté vládě Ming-ti/Mingdi (47), císař dynastie Východních Chanů/Dong Han. Nástupcem na nebeském trůnu se stal jeho syn Liou Ta/Liu Da (19), který vládl do roku 88 jako císař Čang-ti/Zhangdi. Již následujícího roku dal pokračovat v tažení na západě v oblasti zvané Si-jü/Xiyu, v pozdějším Turkestánu, dn. Sin-ťiangu. Operace vedl generál Pan Čchao/Ban Chao (43), který v regionu sloužil již od časů císařova otce, viz rok 57. Roku 87 Číňané opět porazili Huny a šest desítek jejich klanů se císaři poddalo.  

 

***********************************************************
76. 
Ol. 213,4

387 SE
323 AE
neznámý
a. u. c. 829
Imp. Vespasianus VII a Titus Caesar V
coss. suff.: Caesar Domitianus IV (od 13. ledna do února či března) a M. Pompeius Silvanus II

Galeo Tettienus Petronianus a M. Fulvius Gillo 

***********************************************************

24. ledna se narodil císař P. Aelius Hadrianus, zemřel 10. července 138, vládl podle vlastních údajů od 11. srpna 117 (dies imperii). Podle jedněch spatřil světlo světa v Římě 24. ledna 76, podle jiných v Italice v Baetice jako jeho pozdější adoptivní otec Traianus.

Předkové do Baetiky přišli s koncem hannibalské války z Hadrie v Picenu. Hadrianův děd Maryllinus se první v rodině stal senátorem. Otec P. Aelius Afer dosáhl těsně před svou smrtí v Římě za Domitiana praetury (85/86), matka Domitia Paulina pocházela z dobré rodiny z Gad, údajně jedné z nejbohatších v říši. Po otcově smrti roku 86 se Hadrianovými poručníky stali lidé z Italiky P. Acilius Attianus, budoucí praefectus praetorio, viz rok 117, a M. Ulpius Traianus, takto otcův bratranec a budoucí císař. 

V Italice u Hispali/dn. Sevilly vyrůstal a jeho vášeň pro lov zneklidňovala poručníka Traiana a c. 90 vzal kluka k sobě do Města. V Římě karierně postupoval předepsaným způsobem, cursus honorum. Roku 95 byl vojenským tribunem Druhé legie v Dolní Pannonii, rok na to Páté legie makedonské v Dolní Moesii a následujícího roku 22. legie Prvotní, Zbožné a Věrné v Horní Germánii s posádkou v Moguntiaku. Jeho velitelem, legátem, byl manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny L. Iulius Ursus Servianus, s nímž se nesnášel, byť to byl člověk jinak milý (a viz jeho osud roku 135).

Servianus udával Hadriana u Traiana, zřejmě v jeho úkolu, že utrácí a dělá v provincii dluhy. Když spěchal roku 98 blahopřát Traianovi k nástupnictví po Nervovi, zdržoval Servianus Hadriana v u legie, dokonce mu prý dal poškodit vůz: přesto dorazil k novému císaři rychleji než posel Servianův.

Roku 101 byl Hadrianus quaestorem, na první dácké výpravě zdatně vypomáhal Traianovi v pití vína, za což se mu princeps pěkně odměnil. Roku 106 byl praetorem a legátem První legie Minerviny, Zbožné a Věrné, roku 107 legátem pro praetore Dolní Pannonie, následujícího roku konsulem suffektem (to mu bylo 32). V Athénách císařova příbuzného udělali archontem pro rok 112/113, roku 117 byl za Traianovy parthské války legátem Syrie. 

Roku 100 si na naléhání Pompeie Plotiny vzal Vibiu Sabinu, o deset let mladší Traianovu praneteř, tehdy čtrnáctiletou. Nežili spolu šťastně a jako Sabina Augusta zemřela bezdětna roku 136 n. 137 a z usnesení senátu se stala bohyní/Diva Sabina. Prý šla sama na potrat, aby „neporodila další monstrum”. U Plotiny a Matidie to však měl Hadrianus dobré a obě Augusty soustavně jeho karieru podporovaly, až ho udělaly panovníkem. V tom jim pomáhal praefectus praetorio Attianus, kdysi Hadrianův poručník. Viz dále rok 117.

 

Římští stavební inženýři, jeichž jména neznáme (srov. rok 86), hloubili a příštího roku dokončili na via Flaminia a Domitiana vedoucí z Říma do Arimini/Rimini v průsmyku Intercisa v lokalitě Forulum, dnešní Furlo, v Umbrii silniční tunel. Je dlouhý 38 metrů, široký pět a vysoký šest metrů a funguje dodnes (vedle ležící autostrada má vlastní moderní tunely). Říkávalo se mu pertunsa petra n. lapis pertunsus, "provrtaná skála".

 

V Alexandrii zemřel kolem tohoto roku mathematik, vynálezce a inženýr Hérón z Alexandrie, jehož aiolofilos byl předchůdcem parního stroje. V době laciné živé pracovní síly nebyly technické vynálezy ničím jiným než hračkami. Životní data nejsou známa, podle jednoho zmiňovaného zatmění měsíce žil v roce 62. Autor nejméně třinácti spisů.   

 

***********************************************************
77.
Ol. 214,1
Stratón z Alexandrie
388 SE
324 AE
neznámý
a. u. c. 830
Imp. Vespasianus VIII a Titus Caesar VI
coss. suff.: Caesar Domitianus V (od 13. ledna do února či března; za otce)

Cn. Iulius Agricola s neznámým

L. Pompeius Vopiscus Cn. Arruntius Catellius Celer a M. Arruntius Aquila

***********************************************************

V Parthii usurpoval trůn proti svému otci (Arsakovi XXVII.) Vologaisovi I. Arsakés XXIX. Vologaisos II. (do c. 80). Viz rok následující.

 

Zemětřesení postihlo Achaiu a poničilo Korinthos; město obnoveno. Díky tradičnímu římskému filhellénství se hellénská centra jako Athény, Sparta, Patry uchovávala a dostávala od dobrodinců nové stavby, celkově však pokračoval úpadek regionu a ubývalo obyvatel. Literát Plútarchos z Chairóneie si někdy po roce 100 ve výkladu o zániku věštíren v Helladě posteskl, že by v jeho době ani celá země nedokázala postavit do pole tři tisíce těžkooděnců-hoplítů, které k Platajím vyslali proti Peršanům Megarští (v Boiótii proti invasorům roku 479- bojovalo spojenecké hellénské vojsko o 110 tisících mužích). Nicméně v hellénském světě rostly za Flaviovců a Antoninů počty svátků a her s nimi spojenými, "sportovních" podniků, jimž byl velmi nakloněn především Hadrianus.     

 

Správcem Británie byl po Iuliovi Frontinovi v letech 77 či 78 až 84 Cn. Iulius Agricola, tchán historika Cornelia Tacita. Pokračoval ve válkách s ostrovany. Porazil Ordoviky, národ téměř vyvraždil, kteří za Frontina povstali, a překvapivým plaveckým útokem bez pomoci loďstva dobyl na Keltech zpět Monu/Anglesey, kterou po Suetoniovi Paullinovi Římané opět ztratili, viz rok 60. Vůči Britům vystupoval hospodárněji a odstranil kšefty provinciálů s obilím, které nutily domorodce kupovat vlastní úrodu.

Do dvou let své správy dosáhl toho, že britanští předáci posílali syny do římských škol, kde se učilo a hovořilo latinsky; sami se dávali zlákat římskými stolovacími a hygienickými manýry, v romanisovaných osadách podporoval stavební činnost, stavěl a dokončoval po provincii veřejné budovy, například basiliku na foru Verulamia.

Přitom pokračoval ve válkách s novými a novými Kelty. Roku 79 rozšířil vládu o jistá území na severu, roku 80 obsadily legie zálivy Clota/dn. Firth of Clyde a Bodotria/dn. Firth of Forth v Kaledonii/Skotsku. Vznikala nová ležení legií, poslední roku c. 84 v Kaledonii pro Dvacátou ve Inchtuthil na řece Tay, nejdelším skotském toku. S pevnůstkami v okolí byla však oblast z velké části brzy vyklizena, neboť legionáře potřeboval Domitianus pro své války na Dunaji.

Roku 81 obsadil Agricola pobřeží protilehlé k Hibernii/Irsku, uvažoval o invasi, neboť obchodníkům byla místa pro přistání loďstva známa. Poskytl útočiště nejmenovanému irskému předákovi, který musel z ostrova prchnout za vodu do Británie, ale už ho politicky nevyužil: Římané se nikdy do Hibernie s legiemi nedostali či spíše dostat nechtěli.

V létě roku 82 se Agricolovy legie vypravily za linii Clota - Bodotria, ale narazily na silný odpor Kaledonů, div že nepobili celou jednu legii. Válka v Kaledonii pokračovala v létě roku 83. Flotila plenila skotské pobřeží a na úpatí Graupijského pohoří (ztotožňovaného s Grampians s nejvyšší horou Británie Benem Nevisem) na Římany čekalo na třicet tisíc Kaledonů vedených Calgakem. V řeži nechalo život deset tisíc Kaledonů a 360 mužů římské armády.

Nařídil pak flotile, aby obeplula Británii: vyplula z Trucculského přístavu a tak se také z opačného směru před zimou vrátila. Doložila tak, že Británie je ostrov. Při té příležitosti obsadili Římané Orkady, dn. Orkneje, a před nástupem zimy spatřili Thúlé: buď to byl jeden z dalších orknejských ostrovů, nebo Shetlandy, nebo cokoli jiného (výprava mohla trvat i rok; srov. též v indexu, s. v. objevy a srov. rok 379 a v indexu s. v.).

 

Někdy kolem tohoto roku vydal Hellén Pedanios Dioskúridés/lat. Pedanius Dioscorides z kilického Anazarbu u Tarsu herbář šest set lékařských bylin o pěti knihách Peri hylés iatrikés/De materia medica, "O léčivých látkách" doprovázený výkladem o dietetických účincích i látek živočišného původu a nerostného. Za Nerona sloužil jako vojenský lékař a kniha byla v užívání do 16. století. Sepsal též zjednodušený farmakologický výklad Peri haplón farmakón/lat. Simplicia, O jednoduchých léčivech.

C. Plinius Secundus Starší, velitel flotily v Mísénu, vydal svou encyklopedii, jedinou zachovanou ze starého věku, Naturalis historia o 37 knihách s excerpty prací čtyř tisíc autorů dnes vesměs ztracených.

 

***********************************************************
78. 
Ol. 214,2

389 SE
325 AE
neznámý
a. u. c. 831
D. Iunius Novius Priscus a L. Ceionius Commodus

coss. suff.: Sex. Vitlasius Nepos a Q. Articuleius Paetus 

***********************************************************

Protiflaviovské spiknutí A. Caeciny Aliena a T. Clodia Epria Marcella, Vespasianových dobrých přátel, zlikvidoval v zárodku Titus: mezi vojáky oblíbený Caecina byl zabit přímo v paláci po hostině s principem, výmluvného Marcella odsoudil senát a sám si prořízl hrdlo břitvou. Titus byl za otcovy vlády rázným praefectem praetorio a do rukou se mu dostal rukopis pučistického Caecinova proslovu k praetoriánům. Vlastní důvod pokusu o převrat znám není.

Vypečený a výřečný homo novus T. Clodius Eprius Marcellus byl rodem z Capuy. S karierou začal za Ti. Claudia, byl praetorem a legátem, v letech 53-56 správcoval v Lykii. Provinciálové ho sice žalovali v Římě za vydírání, ale do vyhnanství poslali senátoři žalobce, nikoli Epria Marcella. Cos. suff. 62 správcoval jako proconsul Kypr. S vykutáleným Cossutianem Capitonem zažaloval roku 66 stoika P. Clodia Thraseu Paeta váženého pro nezkorumpovanou vůli pronásledovat v senátu křivosti, tedy též oba žalobce, viz rok 47, 66, 70 a 75. Eprius Marcellus se vetřel i do přízně Vespasianovy, který ho na tři roky poslal správcovat do provincie Asia, roku 74 se stal podruhé cos. suff. 

 

V Parthii snad na jaře zemřel Arsakés XXVII. Vologaisos I. vládnoucí od roku asi 51. Odrazil vpády Dahů a Saků, likvidoval (?) povstání Hyrkánů, zahnal Alany/Alány sužující Médii Atropaténu a Armenii, viz rok 75, Vespasianovi roku 69 při jeho tažení na Řím nabídl čtyřicet tisíc lučištníků; patřil mezi úspěšné Arsakovce na trůnu a k jedněm z mála, kteří udržovali přátelské vztahy s Římem; srov. rok 66-.

Po Vologaisovi vládl Vologaisův syn (?) Arsakés XXX. Pakoros II. (do roku 105) a pravděpodobně do roku 80 skončila usurpace jeho bratra Vologaisa II., viz rok 77. V letech c. 80-90 usurpoval královládu příbuzný Pakorův pod jménem Arsakés XXXI. Artabános V. Z celé této doby neznáme z parthských dějů v podstatě nic.

 

V Emese po smrti Alexióna II., vládnoucího pod římským protektorátem od roku 54, následoval do roku 120 ve vládě a kněžství jeho syn C. Iúlios Sampsikeramos III. Silás.

 

V Indii o jarní rovnodennosti začátek datovací éry Saků/Śaků (Indoskythů) od nástupu krále Čaštany a jeho dynastie Západních satrapů/kšaharatů v Gudžarátu, Maháráštře, Rádžasthánu a Madhjapradéši. Viz více rok 55-. 


***********************************************************
79.
Ol. 214,3

390 SE
326 AE
neznámý
a. u. c. 832
Imp. Vespasianus IX a Titus Caesar VII
coss. suff.: Caesar Domitianus VI (od 13. ledna – do února či března);

L. Iunius Caesennius Paetus a P. Calvisius Ruso Iulius Frontinus

T. Rubrius Aelius Nepos a M. Arrius Flaccus

***********************************************************

V Aquae Cutiliae u Reate na svém statku zemřel po krátké nemoci 23. června ve věku 69 let, sedmi měsíců a sedmi dnů Vespasianus. Urostlý princeps byl celý život pevného zdraví a při prvním záchvatu nemoci projevující se průjmy měl jasno: "Běda, asi se stávám bohem/Vae, puto deus fio". V posledních okamžicích se marně pokusil postavit se na nohy se slovy: "Imperátor musí zemřít ve stoje/imperatorem stantem mori oportet". Imperátorského titulu užíval bez sedmi dnů deset roků. Senátem mu bylo nadekretováno božství a pohřben byl v Augustově mausoleu.

Vespasiana s Titem si historie pamatuje jako jedny z nejsympatičtějších vládců říše, kteří do chaosu po zániku iulsko-claudijské dynastie do Středomoří vrátili klid.

Za Domitiana, chorobně žárlivého na staršího bratra a soustavně podrývajícího jeho autoritu a význam, se dostane do pohybu dolnodunajská hranice, která bude Římany trápit až do skonání říše.

 

Nástupcem se druhého dne stal jeho starší stejnojmenný syn Titus Flavius Vespasianus (39), který však jako Imp. Titus Caesar Vespasianus Augustus vládl jen dva roky (znám jako císař Titus; narozen v Římě 30. prosince 39). 

Kolem roku 60 sloužil jako vojenský tribun v Horní Germánii a v Británii, kde se podílel na válce s Boudikou. Do Říma se vrátil c. 63 a oženil se s Arrecinou Tertullou, s níž měl 13. září 64 dceru Iulii Flavii. Arrecina brzy zemřela a Titus se oženil podruhé s Marcií Furnillou. Když se její rodina dostala do nesnází s Neronem, rozvedl se (roku 65?). Titus se pak už nikdy neoženil. Po jeho smrti žila Iulia Flavia na hromádce s Titovým bratrem Domitianem, tedy svým strýcem, a zemřela po údajně vynuceném potratu roku 91.

Proslavil se jako legát legie za židovské války, kterou po otcově odchodu do Říma dotáhl do konce jako vrchní velitel. Po otcově boku slavil roku 71 triumf, byl censorem, tribunem lidu a sedmkrát konsulem, praefectem praetorio. Byl literárně zdatný i tělesně, znal bojové umění i hudební, uměl mluvit a napodobovat rukopisy, závodil s písaři v rychlosti psaní, takový římský superman. Když nemohl prokázat nikomu nějaký dobrý skutek, řekl prý na hostině, ty miloval: "Přátelé, den v háji/Amici, diem perdidi".

Za svého úřadu nedal nikoho popravit, se traduje. Uvádí se ovšem také, a myslel si to o něm Hadrianus, že dal svého otce otrávit na hostině. Nikdo nebyl za něho souzen na základě zákona o urážce majestátu, žil nenáročně, ale nikoho nepronásledoval za to, že žil naopak rozmařile. Nebral peníze z odkazů lidí, kteří zemřeli bez dědiců, ani od měst a králů. Z typů vládnoucích Římanům byl Titus jeden z nejsympatičtějších, na rozdíl od srovnatelné pověsti Antonina Pia mu však nebylo dopřáno vyššího věku, viz rok 161. 

 

Za Titovy vlády se jistý Terentius Maximus z provincie Asie vydával za Nerona/řec. Pseudonerón, Lžinero (II.). Shodnou podobu utvrzoval i hlas a umění zpěvu k doprovodu lyry. Získal na svou stranu zástupy přívrženců, představitelů asijských měst, musel však prchnout za Eufrátés a jistý parthský náčelník Artabános, "archégos", tedy asi nikoli vzdorokrál Parthů Artabános V. (80-90?), ho zamýšlel použít proti Titovi a dosadit ho Říma. Všechny Lžinero nakrmil zkazkou o tom, jak unikl vojákům, které na něho poslali a že se celé roky skrýval.

U Parthů zdůrazňoval svou politiku vůči nim v armenské otázce a že očekává revanš. Artabános V., byl-li to on, se však sám nedokázal udržet proti Pakorovi II. a projekt o parthském protektorátním římském císaři padl, když se provalila Maximova pravá identita a byl popraven; datum neznáme. O druhém Lžineronovi za Domitiana viz rok 88, o prvním roku 69. 

 

V Británii byla kolem t. r. založena římská osada n. opevněné vojenské ležení Deva/dn. Chester (jméno z staroangl. ceaster a to z lat. castrum), zasvěceno forum ve Verulamiu a první londýnské. Někdy v této době povstala též pevnost Mancunium/Mamucium a později osada, na jejichž místě dnes stojí Manchester. O působení britského správce Cn. Iulia Agricoly za Tita a Domitiana, o jeho objevech viz rok 77. Po vítězstvích v Británii byl Titus začátkem září provolán popatnácté imperátorem, viz zde níže, a Agrippa obdržel triumfátorské pocty. 

 

Zničující erupce Vesuvu v Kampánii 24. srpna trvala tři dny a zcela zavalila města Pompeii a Herculaneum popílkem, bahnem a lávou. Počet obětí se odhaduje na deset tisíc, starověké údaje chybějí. Soptit začal vrch nad Neapolským zálivem 23. srpna v den volcanalií. V sopečných plynech zahynul i pozorovatel  explose, velitel flotily v Misenu, historik a zvídavý encyklopedista C. Plinius Secundus Starší (56). 

Svému adoptivnímu synu C. Pliniovi Caeciliovi Secundovi zanechal na 160 drobně popsaných bloků s výpisky a vydal vedle dějin válek s Germány ve dvaceti knihách, a dějin navazujících na Aufidia Bassa v 31 knihách (nevíme, kde Aufidiovo psaní končilo, obě práce jsou tracené), dílo o studiu řečnictví Studiosus, též spisek O boji s jezdeckým kopím/de iaculatione equestri liber unus

Druhou prominentní osobou, která během erupce zahynula, byla třetí, nejmladší dcera židovského krále Héróda Agrippy I. Drusilla, tehdy manželka M. Antonia Felika, viz rok 35: s ní zahynul i její syn Agrippa. Požáry v Kampánii trvaly do podzimu a o obnovu škod se následujícího roku postaral Titus.

 

V posledních letech se probírá datum zkázy obou měst. Zachovaný rukopis Pliniova dopisu historikovi Corneliu Tacitovi hovoří jasně o 24. srpnu, nonum kal. septembres. To zpochybnily tři skutečnosti, které vedly k návrhu na nové rukopisné čtení nonum kal. decembres, 23. listopadu. Jednak historik Cassius Dio umisťuje kampánské požáry do pozdního podzimu/řec. fthinopóron, jednak čas dokazuje prodej ovoce, na něž by bylo v září brzy, a víno sklízené v říjnu že už bylo uskladněné v nádobách.

K tomu byl roku 1974 v Pompéjích nalezen poklad 180 mincí, z nichž jeden aureus byl datován mimo jiné údajem o tom, že princeps Titus byl provolán imperátorem popatnácté, viz zde výše. A k tomu nedošlo před 8. zářím, jak je známo z jiného pramene.  

  

***********************************************************

80.
Ol. 214,4

391 SE
327 AE
neznámý
a. u. c. 833
Imp. Titus Caesar Vespasianus Augustus VIII a Caesar Domitianus VII

coss. suff.: A. Didius Gallus Fabricius Veiento II a L. Aelius Lamia Plautinus Aelianus

Q. Aurelius Pactumeius Fronto

C. Marius Marcellus Octavius P. Cluvius Rufus

neznámý a Q. Pompeius Trio

Sex. Neranius Capito a L. Acilius Strabo

M. Tittius Frugi a T. Vinicius Iulianus/M. Vinicius Iulius Rufus

***********************************************************

[Mezi coss. suff. t. r. bývá uváděn L. Acilius Strabo, též však roku 71, viz]

 

Nový velký požár zničil v Římě právě obnovený chrám Iova Kapitólského poničený za občanské války roku 69, srov. rok 64 a 70, i s okolní čtvrtí s chrámy Ísidy, Sarápida, Neptuna, s Agrippovými lázněmi, Pantheonem, Octaviinou knihovnou, viz rok 33 a 81. Titus zavedl božský kult pro svého otce, chrám v Římě však dokončil až Domitianus (a tak se také jmenoval, Vespasianův a Domitianův, bez zmínky o Titovi). 

 

Amphitheatrum flavium zvané později Colosseum zasvětil Titus stodenními hrami s námořními a pozemními bitvami (v naumachi porazili "Athéňané" soupeře ze "Syrákús") a bezpočet dalších krvavých zápasů, v nichž bojovaly i ženy. Postaveno z velké části z židovské kořisti stalo se největší stavbou svého druhu starého světa a přezdívka "kolosální" označením pro něco velkolepého. Jméno ovšem má od obří postavy původně Neronovy před stavbou, neboť na pozemcích jeho kdysi Zlatého domu/domus aurea bylo Colosseum postaveno, viz v indexu pod gladiátoři.
    Podívaná na smrt byla vybavena mramorovými sedadly pro padesát tisíc lidí plus místa pro ženy, chudinu a otroky. Amfiteatr měl osmdesát vchodů a pro dopravu zvěře do arény a mrtvol z ní 32 výtahy. Během jediného dne zde císař dal povraždit na pět tisíc různých šelem. Nad Colosseem bylo možné rozvinout plachtu, velarium, proti slunci. Divadlo smrti fungovalo do roku 404, poslední štvanice byla k vidění roku 523 n. l.


Q. Aurelius Pactumeius Fronto cos. suff. byl prvním konsulem z Cirty v Numidii a Afriky. Vespasianus ho roku 73 učinil s bratrem Clementem prvními africkými senátory (nikoli "Afričany" v novodobém smyslu slova, ale prvními Římany pocházejícími z římské Afriky). Za adoptivních císařů/Antoninovců posice afrických senátorů výrazně zesílí a bude jich více než z římského Západu dohromady (Antistiové z Thibili, Arriové Antoniniové z Cirty, Septimiové z Lepti, z nichž vzešli císaři).

 

Dobytek a koně pastevců severně od Číny postihl anthrax a dlouhé sucho je v hledání nových pastvin hnalo na západ. Kobylí mléko chránilo pastevce před kurdějemi, jak se moderně soudí. Údajně šlo o třicet tisíc pastevců se čtyřiceti tisíci koňmi a sto tisíci dobytka. Po spojení se sibiřskými Mongoly, íránskými pastevci a všemi cestou podrobenými nárůdky se v Evropě objeví jako Hunové, řec. Únnoi, lat. Huni, čín. Siung-nu/Xiongnu.


Mezi roky 80 a 90 vznikla evangelia Matoušovo a Lukášovo, později součást křesťanského Nového zákona; viz o nich více v indexu s. v. křesťanství.


***********************************************************
81.
Ol. 215,1
Hermogenés z Xanthu I
392 SE
328 AE
neznámý
a. u. c. 834
L. Flavius Silva Nonius Bassus a L. Asinius Pollio Verrucosus
coss. suff.: M. Riscius Coelius a C. Iulius Iuvenalis

L. Iulius Vettius Paullus a T. Iunius Montanus

T. Tettienus Serenus a C. Scoedius Natta Pinarianus

M. Petronius Umbrinus a C. Carminius Lusitanicus

L. Turpilius Dexter a M. Maecius Rufus

***********************************************************

Titus (42) zemřel 13. září po dvou letech, dvou měsících a dvaceti dnech vlády. Lid bavil hrami a drby o vztahu k židovské princezně Bereníké, sestře Héróda Agrippy II., kterou ale už před dvěma roky poslal z Říma pryč, neboť Římané případnému sňatku s Orientálkou nefandili (srov. podobnou situaci Caesarovu a Antoniovu s Kleopatrou před více než stoletím).

Přes rozsáhlou stavební činnost a budování silnic v provinciích Titus zbytečně neutrácel ani nevybíral daně. Dal stavět pevnosti podél Dunaje a na Východu říše. Zemřel v téže ville jako roku 79 jeho otec.

Podle některých současníků ho odstranil Domitianus nedočkavý vládnout. Uzdravujícímu se bratrovi dal prý prsa  obalit sněhem, že mu chlad prospěje. Třebaže Titus ještě dýchal, pospíchal Domitianus ze Sabínska do Říma, kde se dal praetoriány provolat imperátorem. Údajně posledními Titovými slovy byl povzdech: "Udělal jsem jedinou chybu/hen monon eplémmelésa"Co tím myslel, zůstalo záhadou. Někteří tehdy spekulovali, že litoval, že se neoženil s Domitií, s níž byl ženat bratr, jiní, že se nezbavil Domitiana, který proti němu po otcově smrti za kulisami kul pikle. Když roku 71 otec s Titem triumfoval nad Židy, jel Domitianus za oběma triumfátorskými vozy pouze na koni...

 

 

Imperátorem se dal druhého dne provolat jeho bratr T. Flavius Domitianus (29), který jako Imp. Titus Flavius Caesar Domitianus Augustus vládl do roku 96. Do té doby byl sedmkrát konsulem suffektem, užíval titulu caesarského a byl členem několika kněžských kollegií. S bratrem si byli naprosto cizí a když byl Titus v posledním tažení, dal Domitianus s komplexem mladšího neuznaného bratra přednost rychlé návštěvě tábora praetoriánů před návštěvou umírajícího.

Poněvadž senátoři nejprve poctili zesnulého Tita a pak až povznesli k imperátorství Domitiana a ozdobili ho mimo jiné titulem "pater patriae", nesnášel je. Stranil se senátorské aristokracie a obklopoval se přáteli/amici ze všech společenských vrstev a profesí.
    Za jeho vlády poroste obsah stříbra v dénáriu z 81 procenta za Vitellia na 92 procent, tedy zpět na úroveň za Augusta. Tento jev se v římských císařských dějinách bude opakovat ještě za Traiana, viz rok 98. Roku 85 však Domitanus devalvoval zpět na vitelliovskou úroveň, neboť mu přes konfiskace a nové daně chyběly po balkánském debaklu peníze na armádu. Vůči provinciálům uplatňoval přísnou fiskální politiku. Přesto zanechal po sobě státní finance v plusu, býval štědrý k umělcům, stavěl a obnovoval veřejně prospěšné objekty a chrámy. Dával peníze na obnovu vyhořelých knihoven, posílal za "originály" děl opisovače do Alexandrie, viz o požárech rok předešlý.

Jeho historická pověst není dobrá, i když zcela jistě nepatřil mezi špatné panovníky. Řádil v řadách senátorského stavu, kolovaly anekdoty o jeho vystrašenosti a zahálčlivosti: na svém rozsáhlém albanském statku/ville si prý krátíval chvíli nabodáváním much na stylus, psací rydlo. Nicméně byl jedním z mála hospodářských myslitelů v čele Říma. Chtěl podpořit produkci obilí a hodlal omezit po celé říši plochu vinic. Edikt vzbudil odpor, takže bez císařových protestů ani nevešel v platnost.  

 

Domitianus mohutně stavěl a zkrášloval. Řím dostal na padesát nových budov, dal dokončit Titův oblouk s basreliefy na paměť vojenských vítězství Vespasiana a svého bratra. Stavěl opevnění podél hranic na severu i v Africe, kde už od Vespasiana povstával proti nájezdům berberských Garamautů limes tripolitanus/tripolitánský val. Především měl za úkol střežit pobřežní římské osady Oea/Oiá, dn. Tripolis, Sabrathu a Leptu Magnu: odtud dodnes nese země název Trojměstí/(Africa) Tripolitana. Rozšiřován a udržován byl limes až do konce římské moci v Africe.

Z bohů nejvíce Domitianus uctíval Minervu-Athénu a panathénaie dával slavit na svém statku na úpatí Albanských vršků/Colli Albani ve velkolepém stylu se soutěžemi básníků, řečníků a gladiátorů. Proč držel k bohyni takovou náklonnost, známo není.
    Stejně jako bratr Titus přátelil se s eunúchy, Domitianus s Earinem, a v soucitu s jejich osudem zakázal v celé říši kastraci. Jinak společného se starším Titem, na něhož celou dobu žárlil, neměl téměř nic; pohřeb uspořádal dojímavý, ale brzy začal rušit pocty věnované bratrovi. Pokud Titus byl v konsulském úřadu sedmkrát, mladší bratr bude sedmnáctkrát. Na rozdíl od svého bratra Tita nečetl, nepsal, mluvený projev měl prý dobrý. Za to miloval kostky a byl sexuálně velmi náruživý. Na koně nevlezl, jak byl rok dlouhý, zbraním se nevěnoval, zato byl vynikajícím lukostřelcem: trefil se prý na dálku mezi roztažené prsty ruky. Třebaže hodně pořádal hostiny, ale nejvýše do západu slunce, téměř nevečeřel, ale silně obědval; koupal se jen ráno.

Narozen v říjnu (24. října 51) přejmenoval october na domitianus, září/september, kdy nastoupil vládu, nazval germanikem. Ke čtyřem dostihovým stájím přidal zlaté a nachové. Vynalezl gladiátorské hry v noci a do arény vpustil ženy a trpaslíky. Měl s tím úspěch, líbilo se i spouštění jídla na lanech v amfiteátru. U Tiberu dal vykopat nádrž se sedadly kolem dokola a pořádal v ní námořní bitvy: prý se vydržel koukat i za deště.

 

Svou manželku Domitii Longinu, viz rok 70, chtěl dát zabít, ale nechal se umluvit a jen se s ní rozvedl a poslal roku 83 do vyhnanství. Jejího milence herce Parida dal roku 83 zavraždit na ulici všem na očích. Z exilu ji však brzy povolal zpět do Města a patřila ke dvorní honoraci. Sám pak žil paralelně s Iulií Flavií Augustou, jedinou dcerou bratra Tita s jeho manželkou Arrecinou Tertullou (n. až druhou manželkou Marcií Furnillou?), narozenou údajně v den pádu Jerúsaléma 13. září. Do roku 81 byla provdána za bratrance T. Flavia Sabina, kterého dal Domitianus roku 82, kdy spolu zastávali konsulát, popravit. Iulie, kterou svedl ještě za života jejího otce, zemřela po potratu údajně vynuceném Domitianem snad roku 88 n. až 91.
    Domitia Longina despotu přežila a zemřela někdy před rokem 140.

 

Obnovený Iovův chrám na Kapitóliu zničený požárem za revoluce roku 69 a znovu roku 80 byl zasvěcen Domitianem jeho a otcovým jménem s opominutím bratrova. Dal deifikovat svou matku Domitillu, svého syna, který zemřel nedospělý roku 73, a Titovu dceru Iulii, viz zde výše.

 

Britský správce C. Iulius Agricola zamýšlel invasi do Hibernie/Irska, ale nedošlo na ni, viz rok 77.