***********************************************************

99.
Ol. 219,3

410 SE
346 AE
L. Vibullius Hipparchos
a. u. c. 852
A. Cornelius Palma Frontonianus a Q. Sosius Senecio

coss. suf.: P. Sulpicius Lucretius Barba a Senecio Memmius Afer

Q. Fabius Barbarus Valerius Magnus Iulianus a A. Caecilius Faustinus

Q. Fulvius Gillo Bittius Proculus a M. Ostorius Scapula

Ti. Iulius Ferox a neznámý

***********************************************************

Traianus dorazil na podzim ze svých provincií a po inspekci na Balkáně, viz rok předešlý, do Říma jako nový imperátor. Jeho legátské místo v Horní Germánii zaujal L. Iulius Ursus Servianus, manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny, viz rok 76 (kde rovněž o jeho vztahu k Hadrianovi). O Servianově hořkém osudu viz rok 135.

Prvním praefectem praetorio Traianovým byl Sex. Attius Suburanus Aemilianus, jemuž princeps nařídil, aby proti němu obrátil meč, nebude-li vládnout dobře, jak se traduje. Attia vyznamenal dvěma konsuláty a praefectus ho doprovázel na taženích. 

 

V Británii byla pevnost Isca Silurum/pozd. Caerleon, dn. Newport ve Walesu, hrabství Gwent, přebudována z kamene. Osada dostala někdy po tomto datu velké lázně a amfiteátr. Na rozdíl od Flaviovců nekladl Traianus na ovládnutí Británie takový důraz, viz rok následující. K flaviovské politice se vrátil Hadrianus.


***********************************************************
100.
Ol. 219,4

411 SE
347 AE
Flavius Stratolaos z Fyly
a. u. c. 853
Imp. Traianus III a Sex. Iulius Frontinus III
coss. suff.: L. Iulius Ursus III; M. Marcius Macer a C. Cilnius Proculus

L. Herennius Saturninus a T. Pomponius Mamilianus Rufus Antistianus Funisulanus Vettoianus

Q. Acutius Nerva a L. Fabius Tuscus

C. Iulius Cornutus Tertullus a C. Plinius Caecilius Secundus

L. Roscius Aelianus Maecius Celer a Ti. Claudius Sacerdos Iulianus

***********************************************************

V Římě strávil Traianus (47) celý rok. Dal deifikovat svého adoptivního otce a podařilo se mu nalézt dobré vztahy se senátem i přes to, že u něho hledal rad jen vzácně a v duchu Domitianově a Nervově se opíral o okruh svých přátel. Provedl, nevíme, kdy přesně, "demokratisační" změnu v senátu, když prosadil Gabiniův zákon z roku 139-, viz tam, o hlasování destičkami namísto tradičního viditelného rozestupování.

Hlasovací značky: A značilo absolvo/zprošťuji, osvobozuji, C značilo condemno/odsuzuji a písmena NL vyjadřovala non liquet/nerozumím; při schvalování zákonů značilo UR uti rogas/jak navrhuješ.

1. září pronesl nastupující cos. suff. C. Plinius Caecilius Secundus (38 n. 39) předlouhou děkovnou a pochvalnou řeč na imperatora, Panegyricus, na muže, jehož znal zhruba rok. "Nemluvíme o tyrannovi, ale o občanovi, nemluvíme o pánovi, ale o rodiči," pochleboval dobovým slovníkem Plinius o nejmocnějším Římanovi a vládci Mediterranea, jehož též oslovil jako otce, "a to více vyniká a přečnívá, že se pokládá za jednoho z nás, že si myslí, že je prostým člověkem řídícím lidi." Chválil Plinius Traiana za to, že udělal v armádě po Domitianovi pořádek: "Ženy jímá velká chuť k plození, vidí-li, jakému principovi rodí občany a jakému vojevůdci vojáky." Připojil též několik rad či přání člena senátorského stavu, jako například, aby za něj nevládli jeho propuštěnci: "Víš přeci, že obzvláštním znakem nevelkého principa jsou velcí propuštěnci." 

Někdy během své vlády zatrhl Traianus móres senátorů z provincií abstinovat od sezení senátu v Římě. Provinční veličiny braly senátorství jako osobní poctu od principů, viz rok 70, od doby, kdy Vespasianus doplňoval počty senátorů na šest set prořídlé (nevíme, do jaké míry) po vládě Neronově a občanské válce. Usadit se v Římě daleko od svého zázemí bylo nákladné, ceny ubytování na úrovni vysoké a samo Město bylo provinciálům cizí. Traianus proto nařídil, aby noví uchazeči o senátorství museli držet na území Itálie v pozemcích třetinu majetku a sídlit tu. Asi s tím neuspěl, poněvadž o více než půl století později nařízení zopakoval M. Aurelius, ale snížil majetkový limit na čtvrtinu. Zda to pak fungovalo, nevíme; viz dále rok 204.   

 

Po celou dobu chystal Traianus výpravu proti Dákům, převáděl na Balkán legie z Germánií a Británie a založil dvě nové: Druhou traianovskou a Třicátou ulpiovskou. S výjimkou tří legií škrtnutých Augustem z armádních stavů po teutoburské katastrofě roku 9 n. l. (čís. 17.-19.; 18. obnovil Nero, ale opět rozpustil Vespasianus) to byl nejvyšší počet zatím za principátu. V jeho době čítala legie c. 5300 mužů, srov. v indexu s. v. legie.

 

V Británii v letech 100-105 v Caledonii/Skotsku opuštěny pevnůstky pomocných jednotek a armáda se stáhla na linii Tyne na východě - Solway na západu, tedy na zhruba budoucí Hadrianův val na severní hranici dnešní Anglie. Řada římských opevněných lokalit a statků na severu Anglie při hranicích se Skotskem byla zničena ohněm, vypáleny usedlosti na územích Votadinů/Oradinů, Selgovů a Novantů. Byl to zřejmě důsledek povstání jistého Argiraga/Arvirarga (arvirargus byl náčelnický válečnický titul keltský) zmiňovaný literátem Iuvenalem v jeho poesii kolem roku 100. 

    V letech 101 až 106 povstali Brigantové na jižní straně pozdějšího Hadrianova valu. O situaci nejsme z pramenů informováni.


V Numidii Traianus založi na zelené louce v Africe prokonsulární město (Colonia Marciana Traiana) Thamugadi/dn. Tímqád a v Cirtě se narodil kolem roku 100 M. Cornelius Fronto, proslavený řečník, autor sbírky dopisů a excerptů válečnických lstí a vychovatel budoucího císaře M. Aurelia Antonina.

 

Ve východní Africe vládl nad přístavem Adúlis/snad ptolemaiovská Bereníké Trógloditiké n. Panchrýsos filhellénský panovník Zóskalés. Bývá pokládán za prvního krále říše Axum/Axomis v dnešní Etiopii a Eritreji se sídlem v Aksu v dn. etiopském regionu Tigray.

 

Kolem t. r. zemřel Flavius Iosephus/Iósépos Flávios (narozen roku 37), židovský povstalec a historik.

 

Na vrcholu života stáli kolem t. r. medik školy methodické Soranos z Efesu, doxograf Aetios z Antiocheie, v Římě vyučoval řeckému řečnictví Ísaios, který uchvátil Plinia mladšího. Soranos léčil a přednášel v Alexandreji a někdy kolem roku 100 přišel do Říma, kde žil v Traianově a Hadrianově době. Zachované spisy pojednávají o ženských nemocech, hygieně, chorobách chronických, o chirurgii.

Aetios sepsal rozsáhlé dílo o názorech a učeních filosofů, které se uchovalo ve výtazích; sám patřil k eklektikům.

Z kappadocké metropole Kaisareie, bývalých královských Mazak (v této době oficiálně: Kaisarea pros tó Argaió podle hory dnes Turky nazývané Erciyes dağı), pocházel sofista Markios Akeilios Diodotos/Marcius Acilius Diodotus poctěný někdy před rokem 130 sochou občany hlavního města provincie Asie Pergamu.

Kolem t. r. se narodil v Alexandreji Claudius Ptolomaeus/Klaudios Ptolemaios, vyhlášený zeměpisec a astronom. Zavrhl heliocentrický názor na uspořádání kosmu a mimo jiné též jeho autorita držela takovou dobu při životě geocentrický pohled na svět. Složil hvězdářskou příručku Mathématiké syntaxis, později zvanou Velkou/Megalé syntaxis, známou pod arabským překladem ve středověku jako Almagest/al-Madžistí, spis astrologický Apotelesmatika/O astrologii a jednu ze stěžejních přítuček Zeměpisný návod/Geógrafiké hyfégésis. Věnoval se též hudební theorii a optice. O osobním životě Ptolemaiově není známo nic.

Spis Apotelesmatika o šesti knihách složil ve verších též jistý Manethón/Manethós z Diospole sebennytské v Deltě, autor též Fysiologika, spisů ztracených. Autor jinak zcela neznámý.    

 

Kolem t. r. se vzbouřilo na jeho venkovském statku několik otroků Larcia Macedona, pravděpodobně význačného bankéře a publikána v asijské provincii. Byl znám svou krutostí vůči nim, ačkoli sám byl otrockého původu. Služebníci si mysleli, že ho utloukli, on však útok na chvíli přežil a dokázal věrným otrokům sdělit, kdo ho napadl. Atentátníci byli popraveni a vzápětí zemřel též Larcius. Jeho otec Larcius Lydus, viz rok 68, byl propuštěncem podnikajícím zjevně ve financích a jeho syn to dotáhl za Domitiana na senátora. Macedonův syn A. Larcius Macedo byl doplňkovým konsulem/consul suffectus, cos. suff., roku 124 a pak správcem Galatie.  

 

V Indii někdy kolem této doby vládl největší k Kušánů, mahárádža Kaniška I., velký šiřitel buddhismu. Viz o něm a dalších králích dynastie a jejich chronologii v indexu s. v. Kušán.

 

V Číně byl kolem tohoto roku vynalezen seismograf.

 

***********************************************************
101. 
Ol. 220,1
Achillés z Alexandreie
412 SE
348 AE
Claudius Demofilos
a. u. c. 854
Imp. Traianus IV a Q. Articuleius Paetus
coss. suff. Sex. Attius Suburanus Aemilianus I

C. Sertorius Brocchus Q. Servaeus Innocens a M. Maecius Celer

[] Proculus a neznámý

L. Arruntius Stella (?) a L. Iulius Marinus Caecilius Simplex (?)

***********************************************************

První Traianovo tažení proti Dákům, které skončilo následujícího roku Decebalovou kapitulací. Záminkou byl tribut placený Římem Dákům od míru s Domitianem roku 88. Začalo stavbou silnice vysekané ve skále k Železným vratům, úžině na Dunaji na dn. srbsko-rumunské hranici, a stavbou mostu se šedesáti kamennými pilíři přes Istros/Dunaj. Ženijní práce řídil stavitel Apollodóros z Damašku, srov. rok 105. 

Vlastní tažení vypuklo 25. března oběťmi arválských bratrů za zdárný návrat principův. Čtyři legie vytáhly z moesijského Viminacia/u dn. Starého Kostolacu v SRB. Traianus dostal od Decebala varování napsané na velké houbě (choroš?) a Dákové byli zprvu v bojích úspěšní. Traianus pak rozdělil armádu na dvě fronty a Dákové byli zahnáni do úzkých.

K rozhodujícímu útoku na Sarmizegetusu/řec. Zermizegethúsa n. Zarmizegethúsa ale troubit princeps nedal, neboť pravděpodobně tušil, že tolik sil právě k disposici na dobytí králova sídla nemá. Mír s Decebalem vyjednával imperátorův krajan a přítel L. Licinius Sura: Decebalus se zřekl okrajových území své říše v dnešním rumunském Banátu, Oltenii a Muntenie jižně a východně od Karpat, slíbil zničit tam své pevnosti, vydal přeběhlíky a zaručil se žádným útočiště neposkytovat, vrátil za Domitiana dobyté válečné stroje a též standardu legie Domitianova praefecta praetorio Cornelia Fuska ztracenou roku 87.

    Král se sice roku 102 před svým sídelním městem s Traianem nesetkal, ačkoli to slíbil. Slovo jinak dodržel a poslal do Říma do senátu vyslance orodující za mír. Toho se jim dostalo a byly jim vráceny i osobní zbraně.
    Traianus zanechal v oblasti posádky a přijal od senátu přizvisko Dácký/Dacicus, s nímž razil roku 103 mince Imperator Nerva Traianus Augustus Dacicus. Držel v prosinci 102 v Římě triumf a divadelní a jiné velké hry. Vrátil na podium pantomímu, kterou konservativec Domitianus nesnášel, snad díky herci Pyladovi, do něhož se právě zamiloval.

Oblast na východ od Decebalovy říše ležela země "svobodných Dáků", dn. východní Rumunsko a Moldova, obývali v té době Dákové a sarmatští Rhoxolánové. Do konce Traianovy vlády stála pod správou provincie Dolní Moesie. O Rhoxolánech viz roky 250 a 110 př. n. l.

Decebalus ovšem nelenil, zapomněl, že jeho protivníkem není Domitianus, a dával znovu síly dohromady, opravoval pevnosti a zabral část území sarmatských Iazygů (které později Traianus už Sarmatům nevrátil). Senát Dáky varoval a když Decebalus nereagoval, vypověděl mu senát znovu válku, viz rok 105.


V Británii správcem L. Neratius Marcellus.

 

Zemřel senátor a literát Ti. Catius Asconius Silius Italicus (přes 75), cos. 68. Byl posledním z konsulů, které jmenoval Nero, jemuž údajně donášel, za Vespasiana správcoval v provincii Asia a pak žil v ústraní ve svých několika villách v Kampánii. Básník a autor nejdelší zachované latinské epické básně Bellum Punicum n. Punica (17 knih) si vzal život hladovkou, neboť jeho nádor nebyl léčitelný. Patřil mezi přátele Vitelliovy a byl posledním ze senátorů, kteří patřili mezi aktéry revolučních měsíců let 68 a 69, viz.

Zemřel t. r. nebo následujícího a nejpozději roku 103 voják, byrokrat a literát Sex. Iulius Frontinus (asi 70) a epigrammik M. Valerius Martialis (asi 64). Oba byli přátelé C. Plinia Caecilia Secunda a Cornelia Tacita. Martialis se příliš spustil s Domitianem a v nové době mu v Římě nebylo dobře. Odešel tedy do své hispánské vlasti Bilbilis, kde zemřel; narozen roku 40, viz tam. Plinius mladší se stal po Frontinovi jedním z augurů, funkce celoživotní.

 

***********************************************************
102.
Ol. 220,2

413 SE
349 AE
Flavios Sofoklés ze Súnia
a. u. c. 855
L. Iulius Ursus Servianus II a L. Licinius Sura II
coss. suff.: L. Fabius Iustus; T. Didius Secundus a L. Publiblius Celsus

M. Iunius Homullus a L. Antonius Albus

***********************************************************

Snad t. r. založil Traianus v Dolní Moesii na březích Dunaje Colonii Ulpiu Nicopolis ad Istrum/Níkopolis hé pros Istron (ruiny u vsi Nikjup při Velkém Tarnovu v BG). V Thrákii po asi druhé dácké válce dal vzniknout městu Markiánúpolis/Marcianopolis, dn. Devnja u Burgasu, pojmenovanou po své sestře Ulpii Marcianě. Po dvou staletích se za Diocletiana stala sídelním městem provincie Moesia secunda. Patřila do řecky hovořící části říše stejně jako celá thrácká oblast a pobřeží Pontu Euxeinu/Černého moře. Zde za Antoninů své postavení ztrácela obec Histrié/Istros a její roli převzala Tomis/Constanța, kde sídlila římská flotila; za Diocletiana byla vyčleněna z Dolní Moesie a stala se metropolí římské Scythie.  

 

Traianus začal podporovat nadační systém výživy syrotků a dětí z chudých svobodných rodin po celé Itálii zřízený Nervou. Alimentační fondy územně organisované získávaly prostředky z půjček poskytovaných principem statkářům a svobodným nájemcům s pětiprocentním ročním úrokem v době, kdy byl obvyklý úrok dvanáctiprocentní. Z výnosů zastavených pozemků pak věnovali do nadací majitelé půdy pět procent na nadační účely.

Z nápisu z Veleie, tabula alimentaria traianea, týkající se pozemků padesáti majitelů půdy v celkové hodnotě třináct milionů séstertiů, činila půjčka něco přes jeden milion a z ní pětiprocentní výnos pro chudinu 52 tisíc séstertiů (HS). Z nich dostávalo měsíčně po šestnácti HS 245 chlapců z rodin manželských, 34 děvčat ze stejných rodin po dvanácti, jeden nemanželský svobodný chlapec 144 HS a nemanželské děvče 120 séstertiů. 

Na zkvalitnění chronicky nestálé zásobovací situace Říma ustavil pekařský cech, collegium pistorum, a zpravodajství jakéhokoli druhu urychlil investicemi do státního poštovnictví/cursus publicus. Většinu nákladů však stejně od časů Augustových (s přestávkou za Nervy) nesly obce či provincie, jimiž "kurs" probíhal. Stát nesl přepravní náklady až od Hadriana, viz v indexu s. v. pošta.

 

***********************************************************
103. 
Ol. 220,3

414 SE
350 AE
Flavios Pintenos z Gargéttu
a. u. c. 856
Imp. Traianus V a M'. Laberius Maximus II

coss. suff.: Q. Glitius Atilius Agricola II; P. Metilius Nepos a Q. Baebius Macer

M. Flavius Aper a C. Trebonius Proculus Mettius Modestus

[A?]nnius Mela a P. Calpurnius Macer Caulius Rufus

***********************************************************

V Římě dokončil Traianus přestavbu Cirku maxima s rozšířenou návštěvnickou kapacitou. Stavělo a obnovovalo se na řadě dalších míst Města i v provinciích. Někdy mezi oběma dáckými válkami rozdělil Traianus provincii Pannonia, kterou zřejmě ustavil Tiberius po rozdělení staré římské Illyrie existující od roku 167 resp. 82 a snad 33 př. n. l., viz, na severní Pannonii a jižní Delmatii (datum známo není, odhaduje se též rok 9+ po likvidaci velké pannonské vzpoury, viz tam).

Od nyní existovala Pannonia Superior/Horní se sídlem správy asi v Carnuntu (zbytky stálého ležení a města na katastrech dolnorakouských obcí Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch-Antenburg) a Inferior/Dolní se správním střediskem v Sirmiu/dn. Sremska Mitrovica v srbské Vojvodině, popř. v Aquinku/dn. Budapest. Oběma zemím se nadále dohromady říkávalo Illyricum, srov. obrat "illyrští císaři". Provincie Illyrika a Moesií zůstaly císařské. Prvním správcem Dolní Pannonie byl Traianem jmenovám P. Aelius Hadrianus, jehož první armádní "štací" byla předtím hodnost vojenského tribuna Druhé legie pomocné v Aquinku a pak u Páté makedonské v Marcianopoli v Dolní Moesii. 


V Británii byla kolem roku 103 z kamene přestavěna pevnost Deva (Chester, Cheshire).


***********************************************************
104.
Ol. 220,4

415 SE
351 AE
Flavios Konón ze Súnia
a. u. c. 857
Sex. Attius Suburanus Aemilianus II a M. Asinius Marcellus

***********************************************************

Ostijský přístav Říma přebudován do hexagonálního tvaru s celkově rozšířenou přístavní kapacitou, v Anconě rovněž přístav modernisován.

 

Alcántarský most přes Tajo na španělsko-portugalských hranicích u Cáceres v Extramaduře z roku 98 n. l. byl dedikován Traiánovi roku 104: je dlouhý 194 metry, přes šedesát metrů vysoký a široký osm metrů a dodnes se po něm jezdí. Jeho stavitel/architekt se jmenoval C. Iúlius Lacer.

 

***********************************************************
105. 
Ol. 221,1
Theónás Smaragdos z Alexandreie
416 SE
352 AE
neznámý
a. u. c. 858
L. Iulius Candidus Marius Celsus II a C. Iulius Quadratus Bassus II

coss. suff.: C. Iulius Quadratus a Cn. Afranius Dexter; Q. Caelius Honoratus

M. Vitorius Marcellus a C. Caecilius Strabo

***********************************************************

Druhé tažení Traianovo do Dákie, které skončilo následujícího roku. Začalo 4. června modlitbami arválských bratrů při odchodu principa z Říma. V Železných vratech/Porțile de Fier, Djerdap překročila armáda Dunaj jednak po lodním mostě, jednak po mostě kamenném o dvaceti pilířích z otesených kvádrů 150 stop/padesát metrů vysoko nad jejich základy a šedesát stop/dvacet na šířku. Mezi jednotlivými pilíři bylo 170 stop/téměř šedesát metrů; celková délka stavby by tedy byla jeden kilometr. Jeho stavitelem byl Apollodóros, viz rok 101.  
    Když se později za Hadriana podařilo barbarům přemoci oddíl strážící most a vpadli tudy do Moesie, dal císař mostní část zbourat a ponechat pouze pilíře.
    Decebalus se nejprve znovu pokoušel vyjednávat o míru, pak se prostřednictvím nějakých desertérů poslaných do Moesie pokoušel o atentát na Traiana; jeden byl lapen a na mučidlech spiknutí prozradil. Král vylákal k jednáním velitele Longina, zajal ho s doprovodem a vymáhal na něm informace o imperátorových cílech. Nic se nedozvěděl, ale Decebalus poslal k Traianovi s požadavkem návrácení veškerých dáckých území po Istros výměnou za Longina. Longinus, jemuž Decebalus ponechal mezi Dáky možnost omezeného pohybu, si však sehnal v ležení jakýsi jed a vzal si život.

 

V Parthii zemřel někdy kolem t. r. král králů Arsakés XXX. Pakoros II. vládnoucí od roku 78. Jeho starší dva synové Axidárés/Exedárés a Parthamasiris se vystřídali na armenském trůnu, nejmladčí Meredátés byl v letech 131-151 údělným králem v Charakéně.

Poslední století arsakovské parthské říše bylo ve znamení chaosu, dynastických válek a odboje pohlavárů porobených národů. Následnictví na trůnu se v moderní historiografii odvozuje často pouze spekulacemi nad numismatickými prameny. Po Pakorovi II. na trůn dosedl jistý Vologaisés III. jako Arsakés XXXII. (parth. Valagaš, per. Baláš) a vládl do roku 147. Kolem roku 109 se prohlásil Arsakem XXXIII. Osroés/Chosroés/Chósroés I., Pakorův bratr, a vládl jako protikrál asi do roku 129. Za Traianovy války přijal diadéma jeho syn Arsakés XXXIV. Parthamaspatés.

Arsakés XXXV. Mithridátés IV. vládl proti Vologaisovi III. v letech c. 129-140, krátce kolem roku 140 si dělal nárok na trůn neznámý Arsakés XXXVI. Syn Mithrdidáta IV. Arsakés XXXVII. Vologasés IV. panoval c. 147-191, jistý Arsakés XXXVIII. Osroés II. krátce kolem c. 190, Arsakés XXXIX. Vologasés V. v letech asi 191-208, jeho syn Arsakés XXXX. Vologaisés VI. c. 208-228 a jeho bratr Arsakés XXXXI. Artabános VI. (jinak též počítán jako IV. n. V.) c. 216-224; to byl konec dynastie a parthské moci nad Orientem. Viz jednotlivé roky.

 

Pompeia Plotina byla asi t. r. rozhodnutím senátu ozdobena přízviskem Augusta. Zemřela asi roku 121 nebo někdy do roku 123. Augustou byla titulována od roku 105 i Traianova sestra Marciana a po smrti roku 112 se jí dostalo deifikace. Její dcera Matidia po matčině smrti získala též titul Augusta a deifikována byla roku 119 Hadrianem, který byl od roku 100 ženat s její dcerou Sabinou, srov. rok 76.

V Římě během byl svého konsulátu doma zavražděn či sám si vzal život senátor Cn. Afranius Dexter. Díky řečnickému úsilí C. Plinia Caecilia Secunda mladšího v senátu, který nebyl jednoho mínění při rozhodování o tom, zda služebnictvo v Afraniově domě, jehož počet neznáme, podle římského zvyku popravit, nebo jen exulovat či dokonce nechat být, dosáhl osvobození. Plinius ve sbírce svých dopisů ovšem hovoří pouze o osudu propuštěnců, nikoli otroků. O vlastním případném kriminálním činu nevíme nic.

L. Calvenus Taurus (Calvisius Taurus?)/řec. Lúkios Kalbénos Tauros, filosof Platónova učení, se zřejmě narodil t. r. v Bérýtu (nebo Tyru?). Byl žákem známého Plútarcha z Chairóneie a učitelem a přítelem miliardáře Héróda Attika a A. Gellia, autora zachovaných Attických nocí/Noctes atticae. Žil v Athénách, kde byl scholarchem akadémie. V Delfách se mu dostalo za M. Aurelia o pýthiích občanství. Kdy zemřel, nevíme a stejně málo známe osudy jeho římského přítele Gellia, jehož v Římě vyškolil grammatik Sulpicius Apollinaris, rhétór Antonius Iulianus a M. Cornelius Fronto, než dorazil do Athén. Gellius byl v Římě soudcem a více o něm známo není, ani kdy zemřel. Cornelius Fronto pocházel z italské rodiny usazené v Numidii a za Hadriana si v Římě udělal jméno vynikajícího řečníka a učitele latinského řečnictví. Měl drahou klientelu, zbohatl a Antoninus Pius ho udělal učitelem svých adoptivního synů M. Aurelia a L. Vera; roku 142 ho poctil formálním úřadem cos. suff. Zachována zčásti Frontonova korespondence.       

 

V Číně první zmínka o technologii výroby papíru. Poprvé vyroben snad ve 2. st. př. n. l. v Číně, poprvé však popsán roku 105 n. l., císařským eunúchem Cchaj Lunem (Cai Lun), dvorním dozorcem nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (vládl 88-106). Cchaj Lun je pokládán za vynálezce technologie výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem. Viz dále v indexu s. v. papír.

 

***********************************************************
106.
Ol. 221,2

417 SE
353 AE
neznámý
a. u. c. 859
L. Ceionius Commodus a Sex. Vettulenus Civica Cerialis
coss. suff.: L. Minicius Natalis a Q. Licinius Silvanus Granianus Quadronius Proculus

rok 1 provinční éry Bosry (od 22. března 106)

***********************************************************

Ve druhé dácké válce Traianově se legie ve třech proudech probojovaly do centra Decebalovy říšev dn. RO. Po bitvě před sídelním městem-pevností Sarmizegetusami/řec. Zermizegethúsa n. Zarmizegethúsa Dákové podlehli, města bylo v létě dobyto a jejich království zaniklo.
    Svého krále zradil po dobytí pevnosti jeho zajatý důvěrník Bicilis a Římané se zmocnili odkloněním toku řeky Sergetia/Sargetia, dn. Strei v Sedmihradech pokladu o 165 tunách zlata a 331 tunách stříbra ukrytého na jejím dně. Decebalos unikl do hor a Římany dopaden vzal si život.
    Traianovi byla do Ranistora (Ranisstorum, dnes neidentifikováno) poblíž Sarmizegetusy, kde se zdržoval, dopravena králova hlava a pravá ruka. Na zachovaném náhrobním nápisu nalezeného u vsi Grammeni poblíž Filippoi/Filippy se chlubil jistý Ti. Claudius Maximus, který pod Traianem sloužil jako explorator/rozvědčík, že to byl on, kdo krále vyšpehoval, zajal a mrtvému uřízl hlavu; byl za to povýšen na decuriona/řec. dekarchos jezdectva, tedy do hodnosti na úrovni s centurionem legie. Maximus se účastnil i parthského tažení a po odchodu do civilu se usadil v Makedonii; svého císaře přežil. Zda jistý Claudius Maximus, hornopannonský císařský legát Antonina Pia v letech 150-155, známý z dedikačního nápisu v Carnuntu, byl potomkem našeho exploratora, nelze stanovit. 

 

Země byl proměněna 11. srpna 106 v provincii s novým správním střediskem se stala čtyřicet kilometrů od zničené Sarmizegetusy na ploše 32 hektarů Colonia Ulpia Traiana Dacica Augusta Sarmizegetuza. Po válce, která měla zjevně genocidní charakter, zahájili Římané kolonisaci vylidněných oblastí a tím také romanisaci regionu. 

    Nová provincia Dacia oslavena v Římě senátní ražbou séstercia věnované „nejlepšímu principovi/SPQR optimo principi“ (senát ho za takového prohlásil až roku 114). Císařské pokladně prospěly dlouhodobě zisky z dáckých dolů. Kromě armády Traianus zveleboval říši veřejnými stavbami a mimo jiné v letech 107-113 vypravil v Římě mimo obvyklé svátky pět velkých velenákladných her. Ačkoli byl Řím zaplaven drahými kovy, princeps objem stříbra v ražené měně na raně flaviovskou úroveň nerestituoval. 

Provincie zaujímala zhruba území Sedmihradska a severního Srbska po Dunaj; východ dnešního Rumunska a Moldovy zaujímala oblast Svobodných Dáků s neustálou infiltrací sarmatských Rhoxolánů (těm ovšem Traianus platil tribut, aby nezlobili), Bastarnů a Karpů. O dalším dělení provincie viz rok 118.  

 

22. března druhou anexí roku, v rauši dáckého vítězství nenápadnou, bylo nabatajské království pod jménem provincia Arabia. Oblast na Traianův pokyn zajistil správce Syrie A. Cornelius Palma Frontonianus a království Nabatajů zaniklo; o prvním ze známých jeho králů viz rok 168-. 

Sídelním městem římské správy zůstala Bostra, Petra získala přívlastek métropolis. Prvním legátem provincie byl paflagonský Hellén či hellénisovaný Galat C. Claudius Severus, který též postavil silnici spojující Bostru s Aqabským zálivem, odkud fungovalo námořní spojení s oblastí Jemenu a Indie, via nova traiana; dostavěno c. 115.

Severovým synem byl senátor a peripatetický filosof Cn. Claudius Severus Arabianus, cos. 146, a syn tohoto, Cn. Claudius Severus, cos. 173, se někdy po 160 oženil ve svém druhém sňatku s Annií Aurelií Galerií Faustinou, dcerou principa M. Aurelia (pátým principovým dítětem). Jejich synem byl Ti. Claudius Severus Proculus, cos. 200, jehož dcera Annia Faustina (neměla jméno po otci, ale vznešenější matce!) se stala manželkou principa Elagabala. 

Nabatajský král Rabbel II./Rabb'íl, který t. r. zemřel, vládl v Bostře od roku 70. Jeho nástupce a pravděpodobně několik dnů i král Malichos III. byl odškodněn malým knížectvím u Mrtvého moře v historické Iúdaji a královi potomci sloužili v římské armádě. Způsob likvidace nezávislosti upomíná spíše na dědické odkazy hellénistických veličin Římu, srov. osudy Pergama, Kýrény, Bíthýnie apod. Jistě nešlo o dobytí království a Traianus ani nepřijal přízvisko Arabicus ani nedal razit vítězné mince: místo toho ražba z roku 111 obsahuje nápis Arabia adquisita/"Získaná Arábie". 

Římané v Nabatajském království fungovali dávno před zřízením provincie, rozsah činností ovšem znám není. Je pravděpodobné, že k provincii bylo za Traiana připojeno též vzdálené souostroví Farasán na jihu Rudého moře na hranici dn. Saúdské Arábie s Jemenem, kde se uchoval dedikační nápis z roku 119 s Hadrianovým jménem, jménem jednotky Druhé legie a funkce velitele přístavu, praefectus portús Ferresání. Znamenalo by to, že v té době Římané do jisté míry kontrolovali obchod s Jemenem-Šťastnou Arábií a jejím kadidlem alespoň na Rudém moři, když ne po souši, srov. fiasko výpravy v letech 25-24 př. n. l.    

 

V kavkazké Ibérii zemřel král Mithridátés I., Mihrdat (panoval od roku 58). Jeho syn a nástupce Amazaspos/Amazasp I. kraloval deset let a o jeho činech nevíme nic. Po něm vládl do roku 132 jeho syn Farasmanés II., který si v římském světě udělal velké jméno, viz roky 128, 134 a 139. Oženil se s Ghadanou, dcerou Arsakovce Vologaisa III. (od roku c. 117 krále armenského Vologaisa I.).

 

Traianus jmenoval šéfem zásobování Říma/praefectem annonae jezdce plebejského původu Ser. Sulpicia Similia. Příštího roku z něho udělal praefecta Aegypti a v té funkci setrval v Alexandrii do roku 112, kdy se stal praefectem praetorio.

 

V Číně zemřel císař Che, rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, který trůnil od roku 88. Několik jeho synů zemřelo v mládí a zbývali dva. Císařovna-vdova Teng Suej/Deng Sui (25) pozdvihla k vládě mladšího z nich, kojence Liou Lunga/Liu Long, jehož však matkou nebyla. Dostal vladařské jméno Šang-ti/Shangdi a Tengová byla jeho regentkou. Po několika měsících zemřel, aniž by dožil jednoho roku věku, a na jeho místo Tengová vybrala svého syna Liou Chu/Liu Hu (12), jemuž byla rovněž regentkou (do roku 121, kdy zemřela). Lungův starší bratr, jehož preferovali dvořané, se k vládě nedostal. Nový císař měl trůnní jméno An-ti/Andi a panoval do roku 125. Vládě se nijak nevěnoval, když se jí konečně ve svých 28 letech po smrti Tengové dočkal, užíval luxusu a hodně pil.  


***********************************************************
107.
Ol. 221,3

418 SE
354 AE
Flavios Alkibiadés z Paiánie
a. u. c. 860
L. Licinius Sura III a Q. Sosius Senecio

coss. suff.: L. Acilius Rufus; C. Minucius Fundanus a C. Vettennius Severus

C. Iulius Longinus a C. Valerius Paullinus

***********************************************************

Po návratu Traiana do Říma dorazilo mnoho vyslanců a mezi nimi také jistého indického panovníka; nic bližšího známo není.

Na oslavu likvidace nezávislé Dákie uspořádal hry o 123 dnech, během nichž bylo pobito na jedenáct tisíc zvířat a bojovalo v aréně na deset tisíc gladiátorů. Byly to zřejmě nejvelkolepější krvavé hry celých starých dějin.

 

Dal postavit vydlážděnou cestu s mosty napříč Pomptijskými bažinami v Latiu, další z Volsinií do Clusia/via nova traiana, a z Beneventa do Brundisia/via traiana. Stavěl knihovny a svým jménem označené forum v Římě, které bylo dokončeno roku 112, viz tam. Navrhl ho architekt Apollodóros z Damašku a řídil stavbu Traianova fora s monumentálním sloupem s vylíčením dáckých válek, který se uchoval. Pro množství nápisů s Traianovým jménem po Římě nazval o dvě staletí později Constantinus I. Traiana bylinou zdí, herba parietaria. Předchůdce dvorního architekta Apollodóra viz roku 64 a 86.

 

Rozšířil úřad curátorů, curatores rei publicae, řec. logistai n. diorthótés, dohlížejících císařovým jménem na stav financí svobodných obcí po celé říši: legatus ad ordinandum statum liberarum civitatum. Funkci zavedl nejpozději Domitianus. Namísto propuštěnců, jak bývalo zvykem od Claudia po Flaviovce, upřednostňoval Traianus v císařských službách jezdce/rytíře.

Administrativa narůstala, povstávaly nové úřady civilní a vojenské správy. Byrokracie byla pravděpodobně hlavním důvodem, proč se za chaosu krátkých vojenských vlád v třicetiletí c. 235-268, viz tam, římská říše nerozpadla na drobná panství jako kdysi seleukovská a udržovala kontinuitu povědomí celistvosti minimálně tím, že držela jakous takous daňovou kázeň v provinciích. Výkony správního aparátu byly zjevně úctyhodné: například kancelář egyptského praefecta Ti. Claudia Subatiana Aquily (206-211) dostala během pouhých tří dnů 1804 peticí (sic). 

 

***********************************************************

108.
Ol. 221,4

419 SE
355 AE
Antiochos Filopapús (zemřel); Lailiános
a. u. c. 861
Ap. Annius Trebonius Gallus a M. Atilius Metilius Bradua
coss. suff. P. Aelius Hadrianus I (od května) a M. Trebatius Priscus

M. Titius Lustricus Bruttianus a Q. Roscius Coelius Murena Silius Decianus Vibullius Pius Iulius Eurycles Herculanus Pompeius Falco vulgo Q. Pompeius Falco

***********************************************************


V Británii nápisně doloženo, že se Devátá legie hispánská/legio ix. hispana podílela na přestavbě pevnosti v Eburaku/dn. York do kamene.

 

***********************************************************
109. 
Ol. 222,1
Kallistos ze Sídónu
420 SE
356 AE
Kassios Diogenés
a. u. c. 862
A. Cornelius Palma Frontonianus II a P. Calvisius Tullus Ruso
coss. suff. C.: L. Annius Largus; Cn. Antonius Fuscus a C. Iulius Antiochus Epiphanes Philopappus

C. Alburnius Valens a C. Iulius Proculus 

***********************************************************

Mezi soutěže olympských her byl vrácen prostý dostih, kelés; dostihy zavedeny roku 648-, kdy byly vyňaty, nevíme.

Antiochos Epifanés Filopappos/Antiochos zjevený bůh a dědomil, cos. suff. t. r., byl vnukem posledního kommágénského krále Antiocha IV., viz rok 72+. Athénští mu vztyčili mramorový pomník známý jako Filopappův památník. 

V Edesse, sídelním městě Orrhoény, dosedl na trům Abgar VII. bar Ízat, syn Ízata (nikoli krále adiabénského jménem Izatés), bratr Ma'núa VII., který nastoupil na trůn asi roku 123. Abgar VII., který si vládu nad zemí koupil od Partha Pakora II., zemřel za římské invase roku 116. Jeho předchůdce, armenský Arsakovec Sinatrokés/Sanatrukés panující Orrhoénům od roku 91, zmizel z pramenů. Bylo mu padesát, když ho na lovu zasáhl do hlavy šíp; kým a proč vystřelený, nevíme. Poněvadž též skončila jeho vláda v Armenii, pravděpodobně zemřel (zde u moci od doby po roce 75, viz). 

Za Sanatrukova nástupce vnucoval parthský král Pakoros II., zemřel po roce 105, Armenům svého staršího syna Axidára/Ašchadar, aniž by se ptal na mínění Říma. Pakorův bratr Osroés, který byl ve válce o trůn s Vologaisem III., viz rok 105, si nepřál dostat se mezi dva ohně, brzy Axidára sesadil (113?) a Armenům dal vládnout jeho bratrovi Parthamasiridovi. Traianus po likvidaci dáckého odporu začal chystat v této době parthské tažení, viz rok 113n. 

 

V obci Adamclisi v rumunské Dobrudži, která se ve starých dobách jmenovala po pomníku, postaven a zasvěcen památník vítězství nad Dáky a dalšími barbary severně od Dunaje, tropaeum Traiani, dedikovaný v podobě klasického tropaia Martovi Mstiteli/Ultorovi. Základna má průměr třiceti metrů a stejně tolik nebo více měl celkové výšky. Přes padesát metop znázorňovalo momenty z římských bojů s barbary. U monumentu stávalo mausoleum dnes neznámého římského vojevůdce.  

 

Zachována mapa z časů po skončení dáckých válek. Cornelius Tacitus zveřejnil své Historie a Annály.

 

V Římě dokončen vodovod aqua Traiana napájející Traianovy lázně a naumachii, viz rok 86.

 

***********************************************************
110.
Ol. 222,2

421 SE
357 AE
Flavios Eufanés
a. u. c. 863
M. Peducaeus Priscinus a Ser. Scipio Salvidienus Orfitus
coss. suff.: C. Avidius Nigrinus a Ti. Iulius Aquila Polemaenus

L. Catilius Severus Iulianus Claudius Reginus a C. Erucianus Silo

A. Larcius Priscus a Sex. Marcius Honoratus

***********************************************************

Kolem roku 110 zemřel Traianův důvěrný přítel, spolubojovník, trojnásobný konsul a velký bohatec L. Licinius Sura. Pocházel také z Hispánií, možná z Barciny/Barcelony, popř. z Tarrakony. Vynikl v rhétorice, vystupoval za mlada jako právník a byl znám jako člověk všeobecně vzdělaný: Plinius mladší se na něho obrátil dopisem s otázkou, co si myslí o duších ("velim scire, esse phantasmata et habere propriam figuram numenque aliquot putes?"). Byl legátem v Belgice a Dolní Germánii a Traianovým vojevůdcem podporoval nástupnictví Hadrianovo a Římu i provinciím věnoval řadu staveb. Ve Městě postavil mimo jiné na Aventinu velké thermy, thermae suranae. Snad za jeho úřadování v Porýní propojili Římané pevnůstkami, strážními věžemi a palisádovými valy dvojitou obranou linii mezi řekami Nicer/Neckarem a Moenus/Main, Mohanem (Odenwaldlimes).
    Traianus chodil s důvěrou k Surovi neohlášeně na oběd, beze stráží i nejbližší ochranky, dal se jeho lékařem ošetřovat a holičem holit (teprve filhellénský Hadrianus, "Graeculus", byť také vojácky založený, přišel s módou plnovousu, která držela římské elity příštích sto let). 

Jedním z rysů éry adoptivních císařů a principátu s dominátem vůbec byla všudypřítomnost advokátů a právnických theoretiků, hlavně v poradních conciliích panovníků. Právnická manie byla o to pozoruhodnější, o co hlouběji upadala občanská práva. Advokáti měli své živnosti a kromě toho vykonávali veřejné úřady. Do podobného rozpoložení se dostala civilisace snad až zase v Americe druhé poloviny dvacátého století. 

Traianovým lékařem byl činorodý T. Statilius Crito neboli Kritón z Hérákleie (Pontské?). Připravil principovi ranní léčivý koktejl, který Traianus denně pil. Složil spisy o kosmetice, přístupných lécích, těž kuchařku a kroniku principových tažení proti Dákům Getika, použitou pak Traianem pro vlastní popis svých válek (všechno spisy nezachované).   


***********************************************************
111.
Ol. 222,3

422 SE
358 AE
C. Iúlios Kassios ze Steirie
a. u. c. 864
C. Calpurnius Piso a M. Vettius Bolanus

coss. suff.: T. Avidius Quietus a L. Eggius Marullus

L. Octavius Crassus a P. Coelius Apollinaris

***********************************************************

C. Plinius Caecilius Secundus, rodným jménem C. Caecilius Cilo (asi 50) nastoupil jako legatus pro praetore správu senátorské provincie Bíthýnia & Pontos, tehdy mimořádně pod správou Traianovou. Buď v Níkaji úřadoval do roku 113, nebo tam v té době či o rok později zemřel (narozen roku 61 n. 62). Vedl čilou korespondenci, která se zachovala, též s principem.

Plinius to chvílemi přeháněl, přímo principa opruzoval. Škemral o udělení občanství propuštěncům ze svého okolí, o úřady pro své známé a vylíčil mu dokonce, jak nebezpečnou měl cestu do anatolské provincie. Traianus mu na to ironicky odpovědě: "Dobře, žes mi o tom napsal, nejdražší Secunde. Vnitřně mne totiž zajímá, jakými že cestami se dostaneš do provincie. Podle toho, jak ti terén radí, chytře jsi rozhodl jednou použít lodí, jindy vozů. " (dopis X, 16)

Traiana se muž, pokládající se za intelektuála, vyptával na řadu organisačních opatření, aby nešlápl vedle. Principa oslovoval "pane", domine, a pro historii je důležité psaní, v němž se ptá, co má dělat s křesťany, a Traianova odpověď (X, 96 a 97). Měly svou dokumentační váhu již ve starém věku a mezi jesusovci, když jejich historik Eusebios z Kaisareie z nich cituje: k roku 112 kladou jeho souvěrci začátek pronásledování, persecutio christianorum

Plinius byl bezradný, když mu udavači hlásili jména lidí, kteří křesťany jsou, nebo byli před třemi nebo i dvaceti roky; netušil, jak s obviněnými zacházet. Ty, kteří se přiznali, že stále křesťany jsou a potvrdili to i po třetí otázce, všechny posílal na popravu. A poněvadž tuší, že se takových lidí, mužů i žen, dostane před soud ještě hodně, raději se principa ptá, jak postupovat: "Nejenom města, ale též vesnice a usedlosti jsou nákazou z této pověry prolezlé, ale zdá se, že se tomu dá vzdorovat a dosáhnout změny." Lidé se prý zase vracejí do chrámů a konají oběti "dlouho zanedbávané", diu intermissa.

Traianova odpověď se stala vzorem pro celou dynastii adoptivních císařů. "Nepátrat po nich. Jsou-li obžalováni a usvědčeni, budou potrestáni," conquirendi non sunt; si deferantur et arguantur, puniendi sunt. Pardonovat ale se mají ti, kteří se distancují a prokáží, že nejsou křesťany obětováním našim bohům. Anonymní udání se brát v potaz nebudou, "neboť to nepatří do naší doby", nec nostri saeculi est.

Šokující na dopisech je to, že tradiční kulty v anatolské provincii upadly do té míry, že se místy už nekonaly polytheistické bohoslužby a obnovovány byly zjevně až cestou úřední; možná již ani nežilo obyvatelstvo náležející ke starým kultům anebo Plinius hovořil pouze o kultu deifikovaných a panujících principů.

Druhým překvapením, které nelze vyčíst z jiných literárních pramenů všímajících si pouze římských horních deseti tisíců, je, že monotheistická pověra/superstitio se už na začátku druhého století, osmdesát let od ukřižování Ježíšova, tolik rozšířila, alespoň zde v Anatolii.

Díky přepečlivému provinčnímu správci Pliniovi víme tedy o čtvrté říšské persekuci křesťanů, kladené tradičně již do let 103-105; srov. roky 36, 49, 64, 90, 95 a další 177, 202, 249, 257 a 303. Do Traianovy éry kladou křesťané též mučednickou smrt Ignatia, druhého z biskupů antiošských: poslán do Říma byl prý v cirku předhozen lvům, podle tradičního data roku 107, pozdější úvahy kladou jeho martyrium do vlády Hadrianovy.

 

O Traianových životopiscích neznáme kromě jmen nikoho a ani nevíme, zda jsou autentická: Statius Valens, Fabius Marcellinus a Aurelius Varus.

 

***********************************************************
112. 
Ol. 222,4

423 SE
359 AE
Publios Ailios Adrianos (budoucí císař)
a. u. c. 865
Imp. Traianus VI (do 13. ledna) a T. Sextius Cornelius Africanus 
coss. suff.: [M.?] Licinius Ruso; Cn. Pinarius Cornelius Severus a L. Mummius Niger Q. Valerius Vegetus Severinus Caucidius Tertullus
P. Stertinius Quartus a T. Iulius Maximus Manlianus Borocchus Servillianus A. Quadronius L. Servilius Vatia Cassius Cam[ars?]
C. Claudius Severus a T. Settidius Firmus

***********************************************************

V lednu zasvěceno v Římě forum Traiani, největší ze všech ve Městě. Bylo na něm na 150 obchodů a úředních místností a velká patrová budova s obchody na obou patrech, basilica ulpia. Náměstí trůnil sloup s vyvedenými motivy z dáckých válek, dokončen roku následujícího. 

Basilica Ulpia byla největší stavbou římské říše s dřevěnou konstrukcí střechy. Traianovo forum mělo vedle obchodů a tržiště knihovny, soudní prostory, středisko annony/zásobovacího obilního úřadu, ale nemělo původně žádný chrám; ten postavil Traianovi a Plotině až Hadrianus, který též na Martově poli strhl divadlo postavené Traianem, což se Římanům nelíbilo. O pověsti fora viz rok 98.

Praefecty praetorio jmenováni Ser. Sulpicius Similis, srov. rok 106, dosavadní správce Egypta, a rodák Traianův z Italiky P. Acilius Attianus, viz rok 117 a 118.

Během Traianovy vlády se vylil Tiber mohutněji než za Nervy a v rámci opatření na snížení risik a nákladů na odstranění trosek nařídil, aby se v Římě nestavěly domy vyšší šedesáti stop, tedy dvaceti metrů; poněvadž škody v Římě z velké části uhradil ze svého, dostal prý od senátu přízvisko v podstatě už povinné pater patriae.

Zřítil se též stářím Volcanův chrám snad postavený někdy před hannibalskou válkou. Traianus ho dal obnovit.  


***********************************************************
113.
Ol. 223,1
Eustolos ze Sídónu
424 SE
360 AE
Deédius Sekúndos ze Sfettia
a. u. c. 866
L. Publilius Celsus II a C. Clodius Crispinus

coss. suff.: Serv. Cornelius Dolabella Metilianus Pompeius Marcellus; L. Stertinius Noricus a L. Fadius Rufinus

Cn. Cornelius Urbicus a T. Sempronius Rufus

***********************************************************

Traianus finalisoval intensivní přípravy na parthské tažení. V Athénách ho na podzim zastihlo poselství parthského krále Arsaka XXXIII. Osroa I. (Chosroés, řec. též Kosdroés jmenovaný, Chusrau), žádajícího smír a nabízejícího dary. Osroés požadoval, aby armenským králem se stal Pakorův syn Parthamasiris, neboť sesadil jeho bratra Axidára/Exedára, svého synovce, nepohodlného Římanům, nicméně "jejich člověka", a zjevně i Armenům a Parthům, viz rok 109.

Parthamasiris prý rád přijme investituru z rukou římského vládce. Traianus nevzal dary ani nedal odpověď s poznámkou, že přátelství osvědčují činy, a prošel Anatolií do Syrie. Právě skutečnost, že novému armenskému králi nasadil na hlavu diadéma parthský král a nikoli on, římský vládce uvažující v neronovské tradici, viz rok 66, si vzal Traianus za causu belli; historici mu pak vyčetli chuť po slávě a touhu vyrovnat se Alexandrovi Velikému 

    Traianus začátkem roku 114 dorazil do Antiocheie, kam za ním dorazili poslové Abgara VII. Osroénského, toho, který si od Pakora vládu nad svou zemí koupil, s dary a vyjádřením přátelství. Což ovšem také činil Parthům, neboť chtěl zůstat v nastávající válce Říma s Parthy rozdělenými sami o sobě "občanskou" válkou, neutrální: nakonec to bylo nad Osroovy síly, viz rok 128. O přízeň se osobně ucházel v Syrii i Parthamasiris, ale bez výsledku.
    V té době učinil Traianus správcem Palaistíny Lusia Quieta, maurského knížete, který se vyznamenal v dáckých válkách a nyní sloužil v armádě jako velitel římské jízdy; je to první Berber, „Afričan“, nikoli černoch, zmiňovaný vysoko v římském vojsku a byrokracii, konsul roku 117.

 

T. r. nebo krátce poté zemřel pravděpodobně v Níkaji v Bíthýnii v úřadu proconsula provincie C. Plinius Caecilius Secundus, viz o něm roku 111.


***********************************************************
114.
Ol. 223,2

425 SE
361 AE
neznámý
a. u. c. 867
Q. Ninnius Hasta a P. Manilius Vopiscus Vicinillianus L. Elufrius Severus Iulius Quadratus Bassus

coss. suff.: C. Clodius Nummus a L. Caesennius Sospes

L. Hedius Rufus Lollianus Avitius a L. Messius Rusticus

***********************************************************

Traianova parthská válka. Princeps z jara s armádou táhl do Armenie, obsadil bez boje Armosaty. Parthamasiris, Římany neuznaný král Armenů, žádal o setkání s M. Iuniem, správcem Kappadokie, imperátor ale poslal ke králi správcova syna. V Satalách předalo Traianovi dary poselstvo krále Heniochů a Machelonů Anchiala. 

    V armenské Elegeji v okolí dn. Erzurumu dorazil do římského ležení Parthamasiris, syn Pakorův z rodu Arsakovců, synovec parthského krále Osroa I., a položil své diadema Traianovi k nohám v očekávání, že mu ho imperátor vrátí na hlavu. To se nestalo: vojáci provolali Traianovi imperátorskou slávu jako po velkém vojenském úspěchu. Vyděšený Parthamasiris řekl, že nebyl poražen ani zajat, ale že přišel o své vůli ve víře, že dostane zpět království stejným způsobem jako kdysi Tíridátés, jeho děd, od Nerona roku 66. Na to obsadili Římané celou zemi, aniž by museli podstoupit jedinou polní bitvu.
    Traianus prohlásil Armenii za římský majetek a povolil Parthamasiridovi s parthským doprovodem odejít, kam se mu zachce; Armeni jako noví poddaní Říma museli zůstat. Parthové dostali jízdní doprovod, aby se pretendent s nikým nepaktoval, a cestou do Parthie zmizel: dále o něm není zpráv a všeobecně se spekuluje, že ho dal Traianus zavraždit. Osroés I., na něhož se řítila válka, neměl šanci na synovcovo zmizení reagovat. Správcem Kappadokie a Velké a Malé Armenie Traianus jmenoval L. Catilia Severa, cos. suff. 110 (kde jeho celé jméno, a cos. 120).

Catilius Severus, přítel Plinia Secunda, se pravděpodobně oženil s Dasumií Pollou, vdovou po bohatci Domitiovi Tullovi, který adoptoval Domitii Lucillu, dceru zesnulého Tullova bratra Lucana, viz rok 85. Její stejnojmenná dcera byla babičkou M. Aurelia Antonina a tak by byl Catilius Severus nevlastní pradědem filosofa na trůnu.  

 

Židovské povstání vypuklo t. r. nebo až následujícího v Kýrénaice, rozšířilo se do Egypta, Babylónie, římské Mesopotamie, Palaistíny a na Kypr. Táhlo se do roku 118 a bývá označováno za druhou římskou válku židovskou nebo válku diaspory. Vyznačovala se genocidními masakry polytheistů. V čele kyrénských Židů stál jistý Andreás jindy prameny zvaný Lukuas, který se opatřil královským titulem a dal hubit vše hellénské a římské.

V Kýréně a dalších městech regionu Židé zničili řadu chrámů včetně provinčního ceasarea/chrámu panovnického kultu, soch, lázní a basilik. Historik Cassius Dio zaznamenal, že Židé vařili maso svých obětí, odívali se do jejich kůží, pomazávali se jejich krví, rozřezávali těla pilami na půlky, předhazovali je šelmám a nutili je bojovat v aréně.

V Kýrénaice tak zahynulo na 220 tisíc lidí a země byla v podstatě po následující římské odplatě vylidněna, srov. rok 96- a 87-. Traianus a Hadrianus ji sice kolonisovali vojenskými veterány, aby alespoň zčásti zachránili její hospodářský potenciál pro říši, ale dnešní libyjská oblast přes jistou revitalisaci už pravděpodobně nikdy nedosáhla bývalého hospodářského a kulturního potenciálu: ve 4. století je Kýréné zmiňována jako vesnice. Na čí straně se války účastnili autochthonní Libyové, usazení i nomádští, a zda vůbec, známo není.

Vyvraždění tradičního obyvatelstva severní Afriky, též Balkánu nebo i Antiocheie při perském vpádu a zemětřesení mohlo být jedním z momentů, které vedly k rychlé monotheisaci oněch zemí: noví obyvatelé vztah ke starým místním kultům logicky nechovali žádný. Viz dále rok 116.

  

Senát poctil imperátora Traiana ještě před připojením Armenie titulem optimus princeps, "nejlepší/vynikající princeps". Řím opět postihl rozsáhlý požár, lokalisaci neznáme.

 

***********************************************************
115.
Ol. 223,3

426 SE
362 AE
Publius Fulvius Métrodóros ze Súnia
a. u. c. 868
L. Vipstanus Messalla a M. Pedo Vergilianus

coss. suff.: L. Iulius Frugi a P. Iuventius Celsus T. Aufidius Hoenius Severianus

M. Pompeius Macrinus Neos Theophanes a T. Vibius Varus

***********************************************************

V Orientu po zimě a anexi Armenie a provolání provincie Mesopotamia (v únoru) se vzdala orrhoénská Edessa (zde poprvé spatřil Traianus, který tu přezimoval, Abgara VII.), adiabénská Nisibis (od roku 36 n. 37) a Singara. Traianus dal nyní vyhlásit novou provincii Assyria. Senát, který loni jeho jméno opentlil přízviskem Optimus princeps po pádu Nisibi a Baten/Batnai přidal Parthicus.

Římanům se podrobil Mannos/Ma'nú, vládce okolní mesopotamské Arabie, a Sporakés, fýlarchos/šejk Anthemúsiady. Abgaros neměl čisté svědomí a před Edessu principovi přivedl darem 250 koní, množství koňských brnění a šedesát tisíc šípů, ale Traianus si z toho všeho vzal jen tři brnění. Otce s imperátorem usmířil dynastův syn Arbandés „v nejlepších letech mládí a tudíž užíval Traianovi náklonnosti“. Císař se dal usmířit a pohostit a Arbandés Traianovi předvedl jakýsi „barbarský“ tanec. 

    Na tažení dále na jih do Mesopotamie se vládce zdejších Arabů Mannos/Ma'nú pokoušel o totéž jako Abgaros, stejně jako vládce Anthemúsiady Sporakés a jistý Manisaros, který válčil s Parthem Osroem. Mannos podpořil oddíly adiabénského krále Mébarsapa/Mébersapés, na něhož se Římané vypravili. Singary a další místa obsadil bez boje Lusius Quietus, berberský velmož v posici velitele legie, válčící navíc s povstáním babylónských Židů, kteří se postavili na stranu Parthů: Quietus, jemuž říkali Kitos, zlikvidoval židovské povstalce a pravděpodobně i z velké části židovské osídlení v Meziříčí a Adiabéně.

 

Traianus odešel na zimu k moři a staral se o pomoc Antiocheji a okolní Seleukidě, kterou postihlo v lednu 115 (n. až v prosinci, úvaha se točí kolem 13. prosince) velké zemětřesení s otřesy po několik dnů doprovázené tsunami, které mimo jiné udeřilo na Kaisareiu na Moři v Palaistíně. Panovalo tehdy větrné počasí s mnoha bouřkami, před katastrofou viděli Římané na obloze kometu. Císař unikl vážnějším zranění jen se štěstím, mezi oběťmi byl cos. M. Pedo Vergilianus.

Zahynulo na 260 tisíc lidí, z odhadem půl milionu Antiošanů přežilo čtyři sta tisíc, část výstavného města už nebyla nikdy obnovena. Traianus zahájil restauraci hlavních přivaděčů vody, dílo dokončil až Hadrianus. Ještě M. Aurelius obnovil v Antiocheji lázně, přidal Múseion. Velkoryse byla obnovena Apamea, Gerasa a Bostra, která dostala divadlo, Petra i Palmýra, všude velkým nákladem domorodců. V Aiolidě zničena města Eleia, Myrina, Pitané a Kýmé, v Helladě Opús Lokridská. O pět roků později zemětřesení poničilo znovu města v provincii Asia, mimo jiné též Afrodítin chrám v Kýziku; obnovil ho do staré krásy Hadrianus. 

 

V Arábii migrovali kolem t. r. klany jemenského kmene Tajj, předků dnešních Šammarů, na sever. Novými jejich sídly se stalo stejnojmenné pohoří Džabal Šammar v severním Nadždu, sídelním městem mnohem později Hajel. Jméno Šammar se poprvé objevuje na nabatajském nápisu z Namáry z roku 328 u Šahby/Filippúpolis, rodiště augusta Philippa Araba.

 

Správcem Británie asi v letech 115-118 byl M. Appius (n. Attius či Atlius) Bradua.


***********************************************************
116.
Ol. 223,4

427 SE
363 AE
Flavius Makreanos z Acharn
a. u. c. 869
L. Fundanius Lamia Aelianus a Sex. Carminius Vetus
coss. suff.: Ti. Iulius Secundus a M. Egantius Marcellinus

D. Terentius Gentianus a Q. []

L. Statius Aquilia a C. Iulius Alexander Berenicianus

***********************************************************

Římané v Mesopotamii po celou zimu stavěli na horním Tigridu v kraji kolem Nisibidy/Nisibi loďstvo z plavidel, která se dala snadno rozložit a složit. Na jaře s Traianem po lodním mostě přešli řeku a zmocnili se většiny Adiabény, tehdy označované za assyrský kraj kolem Nínos/Ninive s lokalitami Gaugamélami a Arbélou slavnými Alexandrovým vítězstvím nad Dáreiem III. Obyvatelstvo říkalo kraji Atyria, dle Cassia Diona se -ss- proměnilo v -t-, bývalá Atyrie je hellénistické Adiabéné, srov. v indexu s. v.
    Císař poslal k Mébarsapovi do pevnosti Adénystrai jako vyslance centuriona Sentia, král ho ale s celým doprovodem uvěznil. Když se armáda blížila, podařilo se Římanům osvobodit, pobít posádku a otevřít brány legiím.

Z Adiabény dorazili Římané do okolí babylónských ruin. Traianus zamýšlel svést vodu Eufrátu do Tigridu, aby mohl použít svého tigridského loďstva, ale upustil od toho (třebaže v kraji se sítí kanálů oba toky propojené byly, nikoli však zjevně již v této době; cf. pojem Nár malcha). Parthský král Osroés I. se Římanům v poli nepostavil a o tom, jak se za Traianovy války choval druhý z "králů králů" Vologaisés III., nevíme.  
    Traianus znovu překročil Tigris a obsadil Ktésifón, zimní sídlo parthských králů. Osroés se dvorem prchl. Znovu byl pozdraven jako imperátor a znovu si dal přízvisko Parthicus. Senát ho poctil bezmezně: směl tolikrát slavit triumf, kolikrát jen si přál.
    Z Ktésifóntu dorazil po řece k Rudému moři, dnešnímu Arabskému či Perskému zálivu. Dobyl Súsy, obsadil Mesénu/Majsán a Spasinú Charax, centrum Charakény na ostrově v ústí Tigridu, jemuž vládl král Athambélos, ale loďstvo bylo zle pochroumáno bouří a silným přílivem. Arabská Meséné zůstala pak po několik desetiletí prořímským poplatným královstvím v regionu, jehož hegemony byli Parthové.
    Od dob velkých Seleukovců sem s vojskem nikdo ze Středomoří nevkročil a ve starém věku ani už nevkročí. Římanům se ostatně v Mesopotamii dařilo udržet později pod svou správou jen malé území na východ od Eufrátu.
    Při pohledu na odplouvající loď do Indie Traianus prohlásil, že by se tam určitě také vypravil, kdyby byl mladý; proto pokládal Alexandra za šťastlivce (tak se na Makedoňana díval kdysi i Božský Iulius).
    Když se vracel císař od moře na sever do Babylónu, vzbouřili se někteří ze skénitských Arabů, Adiabénové, ale také velká města, kde lze předpokládat silný podíl hellénisovaného obyvatelstva. Vojevůdce Maximus padl v boji s Araby, Lusius Quietus postupoval úspěšněji. Římané se pod jeho velením znovu zmocnili adiabénské Nisibi, oblehli, dobyli a vypálili orrhoénskou Edessu.

Seleukeiu Tigridskou dobyli a vypálili Erucius Clarus a Iulius Alexander. Orrhoénský král Abgar VII. t. r. podle syrských kronik asi v srpnu zemřel, nevíme, zda v Edesse při jejím dobývání, nebo jinde, nebo zda nebyl Římany za zradu popraven (kraloval od asi listopadu roku 109). Orrhoénští Arabové se pak dlouho přeli o to, koho zvolí králem, viz rok následující.
    Aby předešel císař velkému parthskému povstání, svolal do Ktésifóntu všechny vlivné lidi a posadil parthské diadéma na hlavu Parthamaspata, z něhož se tak stal na krátko římský údělný vzdorokrál Parthů Arsakés XXXIV. Žil dlouho v Římě a teď ho Traianus použil proti jeho otci (?) Osroovi I. Vologaisos/Uologaisos, syn Sanatruka, arsakovského krále v čele Armenie do c. 109, který velel parthským povstalcům čelícím Severovi, před bitvou přistoupil na smír s Traianem výměnou za část Armenie vykrojenou z čerstvé římské provincie.

Vologaisovu vládu i nad zbytkem Armenie uznal po nástupu k moci Hadrianus. Kraloval do roku c. 136, kdy se novým armenským panovníkem stal emesský velmož Soaimos alias římský senátor C. Iulius Sohaemus. Jak k tomu došlo, nevíme; je pravděpodobné, že Armenům jeho volbu Hadrianus "doporučil". Vyhnán byl Soaimos Parthy po nástupu M. Aurelia Antonina na trůn, viz rok 162.

    Traianus táhl proti arabskému obchodnímu státečku Hatra/Atra, arab. al-Hadr, pod Sindžárskými horami s dobře opevněným sídlem zasvěceným bohu Slunce uprostřed bezvodého a bezlesého kraje. Bezúspěšné obléhání doprovázely nenadálé bouřky s kroupami, na něž následoval výskyt velkého množství much, které sedaly na Římany a jejich potravu; viz spekulaci o principově smrti roku 117. Traianus ukončil dobývání Hatry a začal mít problémy se zdravím. Sny o zřízení provincie i v dolní Mesopotamii se rozplynuly.

O panovnících haterských nevíme téměř nic, známe jen některá jména. Traianovými současníky, starší neznáme, byli podle nápisů "pánové"/mrj, marja Voród, Ma'nu a Elkúd, po něm za Hadriana marja Našrihab a Nasrú, za Pia a Marka se Volgaš I. a Sanatrúq I. titulovali jako "pán a král"/marja malka. Další, od Volgaše neznáme pořadí, se titulovali jenom králi/mlk': za Commoda Volgaš II. (?), za Septimia Severa Abdsamija alias Barsemiás, podporující Pescenia Nigra, a poslední známý byl Sanatrúq II., jeho syn. Viz rok 240.


Židovské povstání/válka diaspory se z Kýrénaiky rozšířilo do Egypta a na Kypr, viz rok 114.  Na Kypru Židům velel jistý Artemión a povstalci dobyli provinčního sídelního města Salamíny, obyvatele pobili. Celkově na ostrově povraždili na 240 tisíc Hellénů a Římanů. Po potlačení povstání Traianus zakázal Židům po pohrůžkou smrti na ostrov vstoupit, a to dokonce též v případě, že by je v bouři po ztroskotání lodi příliv zahnal ku pobřeží.
    Tažení kýrénaických Židů do Egypta, kde se spojili s místními soukmenovci, vedl Lukuas. Praefectus Aegypti M. Rutilius Lupus nebyl s to se postavit s legiemi povstalcům a vyklidil Alexandreji. Povstalci drancovali metropoli na Nilu, jiné skupiny řádily v zemi až dolů do Thébaidy a ani zde se Římanům v poli proti nim nedařilo. Traianus proti Židům do Egypta a na Kypr poslal flotilu s praefectem classis Míséní/admirálem mísénského loďstva Q. Marciem Turbonem (celým jménem Q. Marciem Turbonem Frontonem Publiciem Severem). 

Rodák z dalmatského Epidauru/pozd. Ragusavecchia, dn. Cavtat v HR, byl od roku 110 ředitelem největší gladiátorské školy v Římě/procurator ludi magni a od roku 113/114 velel flotile, s níž se účastnil parthského tažení. Po zdlouhavé válce s mnoha bitvami vyčistil od povstalců Egypt a Kýrénaiku a jejich vůdce Lukuas prchl do Iúdaie. 

Marcia Turbona roku 118 jmenoval Hadrianus s C. Septiciem Clarem praefectem praetorio, zatímco neméně velitelsky zdatný Maur Lusius Quietus se stal obětí Hadrianovy zlovůle. O dalších osudech Marciových nevíme nic, délku jeho úřadu neznáme.

Quietus alias Kitos, jak zván Židy, byl Traianem jmenován roku 117 správcem Iúdaie, kde zlikvidoval povstalce a po pádu Lyddy, v níž se skrývali vůdci revolty, alexandrijští sourozenci Iúliános a Pappos, byli všichni pobiti. Lydda pravděpodobně padla až po smrti Traianově.

Na severu Afriky pravděpodobně s židovskou populací zanikly též obce křesťanské pokládané v této době Římany ještě za element ryze židovský; zpráv o tom, že by se účastnily povstání, nemáme.