***********************************************************
117. 
Ol. 224,1
Isarión z Alexandreie
428 SE
364 AE
neznámý
a. u. c. 870
Q. Aquilius Niger a M. Rebilus Apronianus
coss. suff.: Lucius Cossonius Gallus Vecilius Crispinus Mansuanius Marcellinus Numisius Sabinus a P. Afranius Flavianus 

Cn. Minicius Faustinus a neznámý

[Lusius Quietus a Ti. Iulius Alexander Iulianus]

***********************************************************

Za Traianovy války Parthové získávali zpět své ztracené posice, viz rok předešlý, a odmítli za krále Armenů Římany loni dosazeného Parthamaspata/Fratamáspata, syna Osroova/Chusravova (?). Protektorátního krále Parthamaspata vyhnali a nepovedený Arsakovec se uchytil v Orrhoéně nebo její části, viz rok předešlý, kde vládl po asi roční římské okupační správě do roku 122 s jistým Jalurem/Ílur, též Jaludem a pak (po jeho likvidaci?) krátce sám; v obou případech ve stejném protektorátním postavení. Viz dále rok 123.

Traianus proto chystal nové tažení do Mesopotamie, ale k tomu se už nedostal. Nechal u mesopotamské a syrské armády P. Aelia Hadriana, aby udržel dobytou Armenii a římskou část Mesopotamie a dal se na cestu k Římu. Naříkal, že je příliš stár na to, aby soupeřil s Velikým Alexandrem. Byl nemocen; miloval celý život pitky. Měl podezření, že jeho choroba je dílem otravy. Utrpěl infarkt, otekl a částečně ochrnul. Přes fiasko mesopotamského tažení byla římská paměť na Traiana dlouhá a vynikající a dodnes je pokládán za jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího z vládců říše.

V Selinúntu, na čas posléze zvaném Traianopolis, zemřel po těžkých průjmech, profluvio ventris, kolem 9. srpna po vládě devatenácti let, šesti měsíců a patnácti dnů. Traianus (63) stačil těsně před smrtí údajně adoptovat P. Aelia Hadriana (41), svého nástupce (ale titul caesara mu předtím neudělil, byl pouze cos. suff.; to až jako formu nástupnictví zavedl Hadrianus roku 136). 

Právní akt se udál pouze v přítomnosti Traianovy manželky Pompeie Plotiny (srov. rok 123); Hadrianus byl v té době v Antiocheji, sídelním městě syrské provincie, jíž byl legátem a řídil v zastoupení principa východní armádu. Teprve když vojáci nic nenamítali, o což se postarali oba praefecti praetorio P. Acilius Attianus a Ser. Sulpicius Similis, poslala Plotina zprávu o nástupnictví do Říma senátu, který nebyl Hadrianovi nakloněn.

Podle tradice kolující zřejmě v Kilikii a kterou znal Cassius Apronianus, senátor a správce této provincie roku asi 182, otec senátora a historika L. Cassia Diona, Traianus Hadriana neadoptoval. U jeho umírání byla prý kromě Plotiny principova neteř Matidia s praefectem praetorio Attianem, který vedle Traiana byl Hadrianovým otcem stanoven závětí za poručníka, viz rok 76. Jediný dokument o Traianově vůli byl tedy dopis Plotiny poslaný do Říma. S událostí se dává do souvislosti úmrtí Traianova nejbližšího sluhy/lictor proximus, propuštěnce M. Ulpia Phaedima 12. srpna. Podle zachovaného nápisu byly jeho ostatky převezeny ze Selinúntu (asi do Říma) až roku 130 jistým Valentem Phaedimianem: spekuluje se v novověku, že buď zemřel na stejnou epidemickou chorobu přenášenou mouchami, srov. rok předešlý, nebo byl odstraněn jako svědek dvorního spiknutí.
    Byl Traianovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem a císař milující chlapce, snad i Hadriana, neměl nástupce: zemřel bezdětný. Jeho smrt byla několik dnů tajena, aby se Hadriánovo nástupnictví v čele armády zajistilo. Dopis senátu o novém principovi podepsala vdova Plotina, nikoli Traianus. V tom ji podporovala Salonia Matidia, matka Hadriánovy manželky a prabába císaře M. Aurelia Antonina. Jiné zdroje tvrdily, že Traianus počítal s právníkem L. Neratiem Priskem. Je-li to pravda, Hadrianus se vůči němu nijak později nevymezoval a oba zemřeli pravděpodobně ve stejné době. S Iuventiem Celsem a Salviem Iulianem patřil k jeho právním poradcům. 
    Císařem se Hadrianus stal 11. srpna, jeho dies imperii. Z nedávno dobytých mesopotamských území stáhl legie, země v Meziříčí se vrátily pod vládu Osroovu, Armenie však zůstala v římské sféře vlivu, na severu Mesopotamie podél Eufrátu zůstaly římské pevnůstky. S Osroem se Hadrianus později osobně setkal na Eufrátu na jedné ze svých inspekčních cest po říši a rozešli se jako přátelé; než Osroés I. zemřel (c. 129?) vrátila se mu z římského zajetí dcera, jejíž jméno neznáme.  

Po uznání principem a imperátorem v Selinúntu pod jménem Imperator Caesar Traianus Hadrianus Augustus se vrátil v září do Syrie, kde setrval v Antiocheji do Nového roku 118. 

V Římě v nepřítomnosti nastoupil svůj druhý konsulát, tentokrát „řádný”. Než odcestoval z Antiocheie jmenoval správcem Syrie L. Catilia Severa Iuliana Claudia Regina (do asi 119; viz rok 114), nevlastního praděda císaře M. Aurelia, na jehož výchově se podílel.

Traianus zastával za svého principátu šest konsulátů (pro srovnání: Vespasianus devět, Titus osm, ale Domitianus 17). Pouze dva lidé, kteří nepatřili k vladařově rodině, dosáhli před Traianem třikrát na konsulát: Agrippa za Augusta a L. Vitellius za Klaudia. Za Traiana to byli tři: Sex. Iulius Frontinus (roku 100), T. Vestricius Spurinna (100) a L. Licinius Sura (107). Dalších deset Římanů bylo za něho konsuly dvakrát a většinou šlo o císařovy armádní spolubojovníky.

Filhellén Hadrianus, dvanáctý z principů po Augustovi, se narodil v Římě 24. ledna 76 (o rodině viz tam) a zemřel 10. července 138 v Bájích; rodem pocházel jako Traianus z Hispánií a jeho otec Hadrianus Afer byl senátorem. Císař spojoval vzácným způsobem vojenství, vojáctví, umění, vědy s turistikou a nejvyšší státní mocí. Na rozdíl od svých předchůdců v Římě příliš viděn nebyl, neboť hodně po říši cestoval. Posiloval správu a nabíral do legií vojáky z míst, kde měly svá trvalá umístění. Přitom udržoval v armádě tvrdou disciplinu a řada jeho opatření platila ještě dlouhá desetiletí po jeho smrti. Na cestách žil vojácky a stále chodil prostovlasý.
Ženat byl od roku 100 s Vibií Sabinou, Traianovou neteří (jak si přála Plotina, která ji vychovávala), a stejně jako manželství jeho adoptivního otce též Hadriánovo zůstalo bezdětné; i Hadrianus byl homosexuál a dbal na morálku: ve veřejných lázních zakázal společné koupání mužů a žen (asi si to tehdy vzal málokdo k srdci, poněvadž zákaz zopakoval Římanům v příští generaci M. Aurelius Antoninus). Vyžadoval, aby do lázní směli lidé chodit až po druhé hodině odpolední.
Lovu se věnoval při každé příležitosti a na místě v Mýsii, kde zabil medvědici, založil město Hadriánothérai/Hadrianotherae. Koni Borysthenovi, s nímž lovil, dal po jeho smrti vybudovat náhrobek se stélou a nápisem. Stejně tak miloval zabíjení zvěře v cirku a divadlech. Dbal při tom na to, aby muži seděli odděleně od žen.
Otrokář byl ovšem důsledný: dobově bychom asi řekli - spravedlivý. Když ho dav roku 134 n. 135 žádal, aby propustil na svobodu jistého závodního vozataje, odpověděl úřední vyhláškou: "Není správné, že mne žádáte o propuštění něčího otroka, aniž abyste k tomu nutili jeho pána." Zato zbavil majitele odvěkého práva otroky zabíjet, ale museli je předvádět soudcům. Nesměli svévolně otroky prodávat do gladiátorských škol nebo otrokyně do bordellů a pro otroky i svobodné zrušil nucenou trestaneckou práci v zařízeních zvaných ergastula/druh manufakturní výroby, viz v indexu s. v. otroci. V případě, že byl pán zavražděn ve svém domě, určil Hadrianus, aby byli vyšetřováni je ti otroci majitelovi, kteří s ním v domě žili a nikoli všichni, tedy i ti, kteří žili na pánově venkově a jeho latifundiích (srov. případ z roku 61). Sám dbal na to, aby mu jeho vlastní otroci a propuštěnci nepřerostli nad hlavu a aby neměli žádný vliv na správu státu.  

Vzdělanec Hadrianus byl urostlé postavy, kadeřil si vlasy a vousy zakrýval vady obličeje. Měl svůj názor na filosofii a sofistiku, psal, básnil, zpíval, hrál na kytharu, tančil, maloval a sochal, uměl také bojovat jako gladiátor (nedělal to, ale rád se na zábavu v cirku díval). A do toho všeho rád jiným mluvil. Kterak se stal filhellénem, známo není, je však možné, že jeho otec byl správce achajské provincie a měl chlapce s sebou (doklad pro to ale neexistuje). Nicméně Hadrianovi říkávali lidé asi už od dětství Graeculus/Řečíček. 

Z filosofů měl v oblibě stoika Epiktéta pocházejícího z fryžské Hierápole, ačkoli se pravděpodobně nikdy nesetkali (i když se o tom hovořilo). Jako příznivec Polemóna z Láodikeie Kárské nebyl nakloněn jeho keltskému soku Favorinovi z Arelaty ani Dionýsiovi Mílétskému. Dionýsios řekl totiž Hadrianovu ministrovi přes principovu korespondenci Avidiovi Héliodórovi: „Caesar ti může dávat peníze a pocty, ale neudělá z tebe řečníka.“
    Lidem s intelektuální převahou byl nebezpečný, ačkoli sám některá svá díla dával údajně publikovat pod jmény svých propuštěnců. Dal na smrt odsoudit a popravit vyhlášeného architekta Apollodóra, který v Římě postavil pro Traiana řadu staveb, mimo jiné jeho forum, ódeion a gymnasion v Římě, stavěl Traianův most přes Istros/Dunaj. Důvodem prý bylo, že kdysi nad stavebními návrhy a plány Hadrianovými před Traianem řekl, ať se do věcí nemíchá, že se v nich nevyzná. Když ho už jako vládce Apollodóros na přímý dotaz věcně opravoval v plánech dvou chrámů, císař to neunesl. 

Chytřejší než stavitel byl filosof a sofista eunúchos Favorinus z Arelaty, který dal principovi za pravdu ve sporu o užívání jakéhosi obratu, třebaže měl podle svědectví všech přítomných pravdu on: "Neradíte mi dobře, přátelé, když nestrpíte, abych pokládal za nejučenějšího toho, kdo má třicet legií!" Hadrianus vraždil ještě na konci své vlády, viz rok 135.
    Hadrianus neměl dobrý vztah k Homérovi, prý ze závisti k velikosti jeho díla; to byl pravděpodobně jediným vzdělancem starého věku. Propagoval básníkova současníka Antimacha z Téu, z jehož díla však známe jen několik citátů. Epik podle citátu Plútarchova zmiňuje zatmění slunce v roce, kdy byl založen Řím, tedy 3. rok 6. olympiády, 21. dubna 753 (NASA takové zatmění ve Středomoří neregistruje, viz v indexu pod zatmění).

Hadrianovým lékařem byl Hermogenés ze Smyrny, velmi plodný autor knih o medicíně. Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, o vojenství a o své vlasti. 

 

V Británii propuklo povstání Brigantů a je možné, že za násilností vyhořelo Londinium. Vzpoura zřejmě vedla v Římě Hadriana k rozhodnutí postavit proti vpádům z Caledonie/Skotska ochranný val, Hadrianův, viz rok 122.

 

V Římě po praefectu urbi Q. Baebiovi Macerovi, viz rok 69, nastoupil M. Annius Verus (do 124), po něm guvernéroval M. Lollius Paullinus (nevíme, jak dlouho) a na něho někdy za Hadriana navazoval L. Catilius Severus, který úřadoval asi až do konce Hadrianovy vlády roku 138. Viz tam pokračování. 

 

V listopadu se v Hadriánúpoli v Mýsii narodil Ailios Aristeidés, jako římský občan P. Aelius Aristides Theodorus, velká postava "druhé sofistiky". Zemřel někdy po M. Aureliovi, po 180. Svou vzdělaností a výřečností získal vyznavač Asklépiova kultu pozornost a přátelství mocných své doby od Alexandreie po Řím, osobně se setkal s M. Aureliem a Commodem. Jeho řeči/projevy a hymny se dochovaly.


***********************************************************
118. 
Ol. 224,2

429 SE
365 AE
Maximos Agnoósios
a. u. c. 871
Imp. Caes. Traianus Hadrianus Augustus II (do června) a Cn. Pedanius Fuscus Salinator (leden)
coss. suff.: [Bellici]us (?) Tebanianus; C. Ummidius Quadratus [Severus] Sertorius (květen/červen)
T. Sabinius Barbarus a L. Pomponius Bassus (oba červenec - ?)

***********************************************************

Teprve po roce v čele říše dorazil přes Anatolii a Balkán 9. července Hadrianus do Říma. V Moesii cestou jednal s králem Rhoxolánů/lat. Roxolani a souhlasil s dalšími římským platbami tributu zavedeného Traianem. Rasparasanus, jak se dynasta v latinské podobě zřejmě jmenoval, se ohrazoval proti krácení tributu. Byl vlastními lidmi vystrnaděn, nevíme proč, a dostal od Hadriana s celou svou družinou k dožití exil v Pole/dn. Pula v HR, kde se stal též římským občanem P. Aeliem Rasparasanem. 

Z území za Dunajem zřídil Hadrianus provincii Dacii inferior, pozdější D. malvensis, "malvská" (c. pozdější Valachie a Multanie), a starou Traianovu přejmenoval na Dacia superior (dn. Sedmihrady), viz zde níže. 

 

V Římě Hadrianus dohlédl na deifikaci svého adoptivního otce. Zařídil u senátu výjimku pro uložení popele Traianova v jeho sloupu, neboť v mezích pomeria bylo pohřbívání zákonem zakázáno; je to jediný takový případ císařských dějin. Několik let se ještě za jeho vlády na Traianovu poctu slavily parthie/hai parthikai, parthské hry, než byly zrušeny. 

Nepřijal od senátu návrh, aby triumfoval nad Armeny a Parthy namísto Traiana, ale v triumfálním vozu dal vést sochu svého adoptivního otce. Byl to poslední triumf na téměř půl století, viz rok 166. Traianovým jménem odpustil Hadrianus Itálii a provinciím snížil povinný "příspěvek" při nástupu principa k moci, "korunovační zlato"/aurum coronarium/stefanikon chrýsion; původně v hellénistických monarchiích "zlato-daň na věnec", Římany vybíráno při příležitosti vítězství a triumfů, císařských adopcí, později pro cokoliv.  

Shledal, že státní pokladna má u dlužníků pohledávek za devět set milionů HS. Dal spálit úpisy a seznamy římských a italských dlužníků císařské pokladny starší patnácti let, čímž si naklonil kdekoho z podnikatelských kruhů jezdeckých. Velké částky závazků provincií vůči státu rovněž zrušil a dokumenty dal spálit na Traianově foru.

Nesympatie senátu však utvrdil od samého začátku. Při jeho příchodu byli z rozhodnutí "otců" (a asi také na pošťuchování jednoho ze dvou praefectů praetoriánů P. Acilia Attiana, který dorazil do Města před Hadrianem) popraveni čtyři konsulárové: Cornelius Palma, cos. II roku 109 a správce Syrie za Traiana, Avidius Nigrinus, cos. 110 a správce Dákie, Publilius Celsus, cos. II roku 113 (ti zahynuli v Římě) a maurský šlechtic Lusius Quietus, cos. 117, správce Iúdaie a Traianem ceněný vojenský velitel. První dva se stali obětí obvinění, že se chystali Hadriana zavraždit na lovu, tuto zábavu velmi miloval, u dalších snad šlo o likvidaci vlivných a bohatých případných konkurentů. 

Podle jiné verse měl být Hadrianus spiklenci zavražděn během obětí. Princeps ovšem ve svých pamětem odpřisáhl, že jejich likvidaci nenařídil, nikoho však za jejich smrt nepotrestal. Dětem obětí ponechal dvanáctinu zabaveného majetku, což učinil zákonem. Od lidí, které neznal, nepřijímal dědictví a od těch, které znal, také ne, pokud měli děti. 

Druhý z praefectů praetorio Ser. Sulpicius Similis, viz rok 106 a 112, požádal o uvolnění z funkce, což Hadrianus udělal jen nerad. Sulpicius zemřel v soukromí na venkově c. 125 a na hrobě měl nápis vyzdvihující svobodu svého krátkého pensijního věku: "Zde leží Similis, který existoval tolik a tolik roků, ale žil let sedm." 

Acilius Attianus odešel na vlastní žádost ode dvora roku následujícího. Dostalo se mu senátorství a konsulských poct a historie o něm mlčí. Novými praefecty praetorio se stali Q. Marcius Turbo (nevíme, jak dlouho byl v úřadu) a C. Septicius Clarus (do roku 122). Marcius Turbo potlačoval za Traiana židovské povstání v Kýrénaice a Egyptě a povstalce v Mauretánii v letech 116-117 (pokud ne až po vraždě Lusia Quieta), pak byl rok správcem Horní Dákie a Dolní Pannonie, kde se potýkal se sarmatskými Iazygy.

Hadrianova vláda byla vcelku mírová, nikoli však bez válek. Měl co do činění s povstáními Židů, Maurů, Britů. Byl to po Augustovi z nejpohyblivějších císařů: mimo Itálii pobýval v letech 121-125 (Gallie, Germánie, Británie, Hispánie, Mauretánie, Afrika, Syrie, Anatolie, Podunají a Hellas), 128-132 (Afrika, Athény, kde poctěn při různých příležitostech jako „Olympios”, „Panhellénios” a „Paniónios”, Anatolie, Syrie, Palestina a Arabie, Egypt) a 134-136 (Syrie, Palestina, snad Egypt).

 

Traianovu Dákii, viz rok 102 a 106, rozdělil snad t. r. na provincie Horní/Dacia superior, a Dolní/Inferior, pozdější Dacia Malvensis (podle administrativního střediska Malva, přejmenovaného Římany na Romula, "Římánek", dn. ves Reșca u Dobrosloveni ve valašské Oltenii). Asi roku 124, srov. však rok 159, rozdělil Hadrianus Horní Dákii na severní provincii Dacia porolissensis (podle sídelního města Porolissum/u dn. lokality Moigrad-Porolissum v sedmihradském okrese Sălaj) a jižní Dacia Apulensis (podle Apulum/dnešní Alba Iulia v Sedmihradsku), obě zhruba na území novodobého Sedmihradska/Transylvanie. 

Nazývány byly všechny provincie úhrnně tres Daciae/tři Dákie a jejich administrativu aktualisoval během germánských válek M. Aurelius Antoninus. Mezi trvalými loupeživými návštěvníky Dákií vynikali germánští Bastarnové z Podněstří, germánští Karpové sídlící od prvního století v krajích před Bugem (Moldova), Kostóbókové z Bukoviny a Západokarpatské Ukrajiny neznámého jazykového zařazení a sarmatští Iazygové a Roxolánové z novodobého východního Maďarska. Od třetího století přibyli do regionu germánští Vandalové a Gotové.  

 

Hadrianus pokračoval v Nervových a Traianových podpůrných programech alimentů římské a italské chudiny a syrotků. Pověřil Salvia Iuliana  kodifikací praetorských a aedilských výnosů/ediktů. Sbírka z roku snad c. 130 jmenovaná jako edictum perpetuum hadrianum/Hadrianův trvalý edikt, je ztracena a je známa v dílčích citacích kommentátorů v iustiniánském sborníku/Corpus iuris civilis o více než čtyři staletí později. L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus, jak znělo celé právníkovo jméno, pocházel z římské rodiny z Hadrumeta. Sepsal desítky odborných knih (zachovány citace z nich) a patřil mezi rádce Hadrianovy, Antoninovy a ještě též Markovy, viz o něm též roku 148.

Sám Hadrianus byl literárně činný, v mládí vystupoval na veřejnosti jako řečník, seznámil se s hellénskými filosofy a obdivoval je, ale obvykle musel mít ve sporech pravdu on. Věnoval se mathematice, architektuře, maloval, skládal verše a sepsal autobiografii (ale pod pseudonymem). Nic z toho se nedochovalo.

Rekonstruoval Agrippův Pantheon a namísto původního stavitele dal zvěčnit své jméno. Dokončil Traianovo forum stavitele Apollodóra s chrámem zasvěceným Venuši a Romě, největším v Římě, postaveným podle svých vlastních plánů o délce sto čtyřicet na sto metrů, viz rok 121 a srov. rok 133. Sobě dal stavět mausoleum větší než Augustovo, které dal opravit, ale na druhé straně Tiberu s mostem, pons Aelius. Stavba nebyla za jeho života dokončena a dodnes je slavná v Římě jako Andělský hrad. Za augusta Honoria bylo po roce 400 mausoleum proměněno v pevnost a začleněno do opevnění Aurelianových hradeb. 

V Tiburu/Tivoli na úpatí Sabinských hor leželo jeho obří sídlo, villový komplex se stovkou budov a v prostředí napodobujícím kraje, které navštívil, hlavně hellénské; dal si tu též zřídit jakousi Hádovu říši. Trávil v Tiburu dny svého stáří raději než v Římě.

 

V Británii byl správcem v letech 118-122 Q. Pompeius Falco, předtím správce Dolní Moesie. Dlouhé přípravy na návštěvu Hadriana na ostrově roku 122 a přípravy na stavbu opevněného vallu na severu Anglie, srov. rok 140 a 208. Proti povstalcům, viz rok předešlý, zřejmě legát uspěl, neboť Hadrianus dal roku 119 razit pamětní mince. Pompeiovým nástupcem se stal A. Platorius Nepos, který monumentální stavbu zdi s pevnostmi a zázemím dokončil, viz rok 122.

Salonní stoický filosof Eufrátés z Tyru (?) si s dovolením Hadrianovým, který bral ohled na jeho věk (narozen kolem roku 40, viz), vzal život vypitím odvaru z bolehlavu. Většinu života prožil stoik v Římě a stáří v Athénách a k jeho obdivovatelům patřil Traianus i C. Plinius Caecilius Secundus. Eufrátés byl manželem dcery Pompeia Iuliana, jednoho z nejvlivnějších mužů své éry v Syrii a měl s ní tři děti (jmenovala se Pompeia?). 

Stoa, kterou imperiální rod Flaviů nesnášel a jejíž hlasatele vyháněl z Říma Vespasianus i jeho syn Domitianus, se ve druhém století stala, s nádechem kynismu, filosofií dvora a římské smetánky. Vrátila se do posice, kterou mezi říšskými aristokratickými elitami zaujímala na konci republiky a za principů iulsko-claudijské dynastie.  


***********************************************************
119. 
Ol. 224,3

430 SE
366 AE
neznámý
a. u. c. 872
Imp. Hadrianus III (leden - duben) a P. Dasumius Rusticus (leden - ?)
coss. suff. A. Platorius Aponius Italicus Manilianus C. Licinius Pollio Nepos (za Dasumia)

M. Paccius Silvanus Q. Goredius Gallus Gargilius Antiquus a Q. Vibius Gallus

C. Herennius Capella a L. Coelius Rufus

***********************************************************

T. r.  byl Hadrianus potřetí konsulem a naposledy, srov. Augustových třináct konsulátů, sedmnáct Domitianových, devět Vespasianových, osm Titových. 

Literát L. Annaeus Florus odkudsi z Afriky na vrcholu sil/jeho akmé. Autor zachovaného breviaria římských vojenských dějin do Augusta, epitome bellorum omnium annorum DCC., bývá ztotožňován s přítelem Hadrianovým, básníkem a řečníkem P. Anniem Florem (Annius = Annaeus?). 

Kynik Oinomáos z Gadar, současník Hadriánův, sepsal základy svého učení a výklad o proradnosti věšteb, z něhož o dvě staletí později výtah pořídil monotheista Eusebios z Kaisareie.

 

***********************************************************
120. 
Ol. 224,4

431 SE
367 AE
neznámý
a. u. c. 873
L. Catilius Severus Iulianus Claudius Reginus II a T. Aurelius Fulvius Boionius Arrius Antoninus (budoucí císař)
coss. suff.: C. Quinctius Certus Poblicius Marcellus a L. Rutilius Propinquus

C. Carminius Gallus a C. Atilius Serranus

***********************************************************

V Emese zemřel kolem t. r. vládce chrámového státečku Sampsigeramos III. Silás (vládl od roku 78). Jméno jeho nástupce neznáme. Z dalších příslušníků panovnické emesské dynastie je známo jméno C. Iulia Longina Soaema/Soaimos III., který zemřel c. 160, jistý C. Iulius Sulpicius zemřel c. 210 a jeho nástupce Úranios Antonios vládl v letech 210 až 235. 

Jeho nástupce L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus, rodným jménem Sampsigeramos (IV.), zemřel roku 254 a jím skončila dlouhá dynastie Sampsigeramů s kořeny v prvním století př. n. l., srov. roky 145, 65 a 64. O jejich skutcích a činnosti známo není nic. 

 

Kolem roku 120 se narodil v Samosatách satirický literát rodu syrského (aramajského) Lúkiános. Jeden z největších řecky píšících autorů a zdroj poznání římského imperiálního světa zemřel kolem nebo po roku 180. Původně soudní advokát-řečník počítaný k zástupcům druhé sofistiky se po návštěvě Říma, Gallií a Athén kolem roku 160 dal na filosofii. Sympatie choval k Epikúrově Zahradě, byl však eklektikem. Je autorem osmdesáti zachovaných dialogů a esejů.

Jeho současníkem mohl být sofista Alkifrón, jehož osobní data jsou zcela neznáma. Pod jeho jménem se uchovala sbírka více než sta literárních apolitických dopisů lidu dělného. Atticistní epistolograf je situoval do hellénistických Athén.   

 

Někdy před tímto datem, možná už dokonce za Augusta, prošel obchodník ze Syrie "Makedonec" Maés alias Titiános nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad dn. Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po hedvábné cestě k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. 

Lze usuzovat, že to nebyla cesta objevitelská, ale rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta sedm měsíců.

 

V Británii kolem roku 120 otevřel v Londiniu největší z amfiteátrů na britských ostrovech. Nad jeho ruinami se rozkládá Guildhall, dnes representativní prostory radnice Města Londýna/City of London (nezaměňovat s Velkým Londýnem, Greater London, jehož je City součást).

 

***********************************************************
121. 
Ol. 225,1
Aristeás z Mílétu
432 SE
368 AE
neznámý
a. u. c. 874
M. Annius Verus II a Cn. Arrius Augur
suff. M. Herennius Faustus 

***********************************************************

Hadrianus zahájil po pariliích, viz zde níže, svou první okružní cestu provinciemi. Navštívil do roku 126 postupně Gallie, hranice v Porýní, Británii, Hispánie, západní část Mauretánie, Východ a provincie na balkánském Dunaji. Dohlížel na disciplinu v armádě, na finanční a proviantní vybavení. Vystupoval skromně a stravoval se po vojensku, v plné zbroji s mužstvem ušel denně dvacet mil. Vojáctví zajímavě rozporuje Hadrianův kulturní a tvůrčí polyhistorismus, viz roky 117sq.

Ač dlouho vzdálen z Říma, o situaci ve Městě byl informován prostřednictvím sítě špehů, frumentarii, kteří sledovali i jeho přátele a rodinné příslušníky. Použití vojenské rozvědky pro civilní účely byla novinka, kterou Hadrianus obohatil dějiny. Princeps byl zájmem o špehování svého okolí posedlý.

 

Na žádost Pompeie Plotiny, oddané epikúrejky, svolil Hadrianus, aby se scholarchem Zahrady stal Popillius Theotimus/Theotímos, člověk bez římského občanství. Platil totiž předpis, že scholarchové musejí mít římské občanství (kdo zásadu zavedl, nevíme). Byl to pravděpodobně její poslední veřejně prospěšný skutek, viz rok 123, o epikúricích viz v přílohách v oddílu O Epikúrovi.

 

O pariliích 21. dubna zahájil Hadrianus v Římě podle svých vlastních plánů stavbu chrámu Venuši a Romě/templum Veneris & Romae, viz rok 118, a zřídil hry romaea/řec. rhómáia. Pravděpodobně to byl od tohoto okamžiku nový název parilií, svátku zrození Města. Největší náboženskou stavbu Říma zasvětil o pariliích snad roku 135, výzdoba chrámu byla dokončena až Antoninem Piem roku 141. Viz dále roky 307 a 357.

26. dubna se narodil v Římě M. Annius Catilius Severus, syn M. Annia Vera a Domitie Lucilly, budoucí císař M. Antoninus Aurelius zvaný Filosof. Od roku 136 se po zásnubách s Ceionií, dcerou L. Aelia Caesara, jmenoval M. Annius Verus. Viz dále rok 138 a 161.


***********************************************************
122. 
Ol. 225,2

433 SE
369 AE
neznámý
a. u. c. 875
M'. Acilius Aviola a Corellius Pansa

coss. suff.: M. Herennius Faustus a Q. Pomponius Rufus Marcellus

T. Pomponius Antistianus Funisulanus Vettonianus a L. Pomponius Silvanus

M. Statorius Secundus a L. Sempronius Merula Auspicatus

***********************************************************

Hadrianus v Britannii zahájil na severu dnešní Anglie stavbu opevněného valu mezi Tynem na východě a Solway na západě namířeného proti Piktům, Hadrianův valvallum Hadriani, snad též v. aelium. Val o délce c. 120 kilometrů od Segedúna/dn. Wallsend na Tynu na východě k zálivu Solway na západě pravděpodobně navazoval na předchozí stavbu Traianovu; velká pevnost objevena u Old Kilpatricku na západním začátku pozdějšího valu pochází z flaviovské doby, viz rok 140 a 208. Posilování hraničních opevnění potvrzovalo Hadrianovu politiku neexpandovat za hranice před Traianovou parthskou válkou, ale oddělit civilisovaný svět od barbarů, politika ne nepodobná moderní americké zvané containment policy/zadržování bolševismu. 

    Ve stejné době bylo dostavěno v Londiniu druhé forum. Je možné, že někdy v této době získalo město statut municipia. Správcem provincie, za něhož intensivně stavěno, byl v letech 122-125 A. Platorius Nepos, o němž později Hadrianus uvažoval jako o svém nástupci, ale nakonec ho nenáviděl. Stejně dopadl cos. suff. 116 D. Terentius Gentianus, u něhož princeps žárlil na oblibu mezi senátory, jíž sám nikdy nedosáhl.

 

Správci Británie po Platoriovi Nepotovi byl Trebius Germanus, asi do roku 132 a po něm do roku 135 P. Mummius Sisenna; o jejich skutcích nevíme nic.

 

 

V Africe na obranu před nájezdy berberských nomádů se za Hadriana začal stavět val s pevnostmi a strážními věžemi známý jako fossatum (Africae)/příkop (v Africe), řec. tafos. Limes se táhl přes sedm set kilometrů z dn. západního TN do východního DZ a plnil svou roli až do invase Vandalů o tři staletí později. Kratší opevněné valy/clausurae byly stavěny například v Tripolitánii na ochranu před nájezdy berberských nomádů ze Sahary na pobřežní města. 

V Africe, v Levantě, na Balkáně i v Germániích nikdy Římané nepostavili valový systém srovnatelný s čínskou zdí. Valy netvořily hranice říše a obvykle před nimi leželo velké nárazníkové pásmo, předpolí s intensivními hospodářskými kontakty.    

 

V Římě se v době principovy nepřítomnosti pravděpodobně nějak dotkli praefectus praetorio C. Septicius Clarus (od roku 118) a jeho přítel C. Suetonius Tranquillus, šéf císařské kanceláře ab epistulis/epistularum magister, císařovny Vibie Sabiny a Hadrianus je odvolal. Chovali se prý "důvěrněji než vyžadovala dvorní etiketa". Suetonius byl možná, lze spekulovat, i milencem císařovny. 

Pravděpodobně někdy před touto událostí zveřejnil své De vita caesarum n. De vita caesarum libri viii/Osm knih o životě císařů, které věnoval praefectovi Septiciovi. Přidat biografie Nervy a Traiana, tedy mužů vládnoucí "dynastie", třebaže mrtvých, si zjevně netroufnul. Literát a kronikář iulsko-claudijské a flaviovské imperátorské dynastie zemřel přirozenou smrtí někdy po tomto roku, narozen c. 70. O jeho pokračovatelích viz rok 218.

Historik (P.?) Cornelius Tacitus, pocházející snad z Narbonské Gallie, nebyl u dvora v oblibě, pravděpodobně ze stejných důvodů jako Suetonius, který byl rodem asi z afrického Hippo Regia. Měli smůlu: nepatřili ke dvorské elitě, která měla kořeny hispánské. 

Zemřel někdy v této době literát a platónik Plútarchos z Charóneie. Potomek bohaté rodiny studoval v Athénách u platónika Ammónia/M. Annius Ammonius a zastával řadu nižších funkcí ve své vlasti a v provincii Achaia; byl knězem Apollónovým v Delfách. Na cestách prochodil Anatolii a dorazil do Alexandreie, několikrát pobýval v Římě, kde řecky přednášel. Podle svého přítele L. Mestria Flora přijal též jméno při udělení římského občanství L. Mestrius Plutarchus a patřil do okruhu přátel Traianových. Většinu života prožil po boku manželky Tímoxeny, matky pěti dětí, doma v Chairóneji, kde též psával svá pojednání a portréty velkých Hellénů a Římanů, Bioi paralléloi. Slávy se mu dostalo ještě za života.    


***********************************************************
123. 
Ol. 225,3

434 SE
370 AE
neznámý
a. u. c. 876
Q, Articuleius Paetinus a L. Venuleius Apronianus Octavius Priscus

coss. suff.: T. Salvius Rufinus Minicius Opimianus a Cn. Sentius Aburnianus

T. Prifernius Geminus a P. Metilius Secundus Pon[tianus?]

***********************************************************

V Římě bylo Hadrianovou zásluhou opraveno Pantheon M. Agrippy (vybudováno v letech 27-25 př. n. l.). V jeho zdech pak často jednal se senátory, pokud neprojednávali státní věci na Foru. Osobně na rok 124 přezimoval v Tarraconě, kde opravil Augustův chrám a uspořádal generální sněm obcí všech hispánských provincií. 

Někdy v této době propukly v Alexandreji nepokoje po sporech o to, kde bude ustájen Ápis/Hep, božský býk, jenž se v Egyptě narodil. O jejich uklidnění zpráv není a ani Hadrianus na Východ nijak nepospíchal: z Británie odešel přes Gallie do Hispánií.

 

Hadrianus odpověděl písemně správci Asie Minuciovi Fundanovi na dotaz jeho předchůdce v úřadu Grania Serena, jak má zacházet s křesťany: potvrdil Traianovu odpověď Pliniovi mladšímu, správci Býthínie & Pontu, viz rok 111 (v této době již byl c. deset let mrtev). Za Hadriana k žádné velké persekuci monotheistů nedošlo. 

Pravděpodobně v době, kdy byl Hadrianus v Galliích, zemřela císařovna Pompeia Plotina, manželka Traianova a ochránkyně/milenka (?) Hadrianova. Z vděku za vládu nad říší jí Hadrianus dal postavit basiliku v Nemausu, devět dnů chodil v černém a složil na její počest několik hymnů.

 

V Bosporském království, římském protektorátním státu v severním Černomoří, zemřel Sauromatés II. a na trůnu ho následoval jeho syn Ti. Iúlios Kotys II. Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do roku asi 132). O jeho vládě kromě jména nevíme téměř nic a buď on nebo již jeho otec přenesli své sídlo z Pantikapaia/dn. Kerč, tradiční královské residence, do Fanagoreie/dn. ruiny u vsi Sennoj na Tamanském poloostrovu (změnu zpět viz rok 143).

 

V Edesse, metropoli Orrhoény, skončila vláda Fratamáspatova/Parthamaspatova (ex-Arsakés XXXIV.), viz rok 116 a 117, a na trůn se v osobě Ma'núa VII., bratra Abgara VII., vrátili domácí arabští dynastové, srov. rok 109 a 116. Man'nú VII. vládl do své smrti roku 139 a o jeho činech nevíme vůbec nic. Nástupcem se stal jeho syn Man'nú VIII., jehož první vláda trvala do roku 163, po dvouleté přestávce druhá do roku 179.

 

Kolem t. r. se narodil v Madauru, dn. Madauruš v Alžírsku, právník, řečník, mystik a platónik, literát Apuleius/Appuleius, autor slavných Metamofos zvaných později Asinus aureus/Zlatý osel; zemřel c. 170. Byl numidsko-gaetulského rodu, jak o sobě napsal, římský občan a první v řadě literárně činných Berberů.

 

***********************************************************
124. 
Ol. 225,4

435 SE
371 AE
neznámý
a. u. c. 877
M'. Acilius Glabrio a C. Bellicius Flaccus Torquatus Tebanianus 

coss. suff.: A. Larcius Macedo a P. Ducenius Verres

C. Iulius Gallus a C. Valerius Severus

***********************************************************

Hadrian se přeplavil do Anatolie, cestoval po provincii Asii. Tehdy byla Stratoníkeia v Kárii přejmenována na Hadrianopolis a v Mýsii v místech, kde se mu líbilo lovit, byla to jeho životní vášeň, založil městečko Hadrianúthérai.  K podzimu odcestoval na Rhodos a v říjnu se dal zasvětit do mystérií v Eleusíně; kult pak zavedl i v Římě jako obřady Cereřiny a Libeřiny. Po Helladě pak cestoval několik měsíců do léta roku 125. 

V Athénách vystupoval na jaře 125 v roli agonothéta za Dionýsií. Snad už tehdy povstal jeho vítězný oblouk a knihovna, viz jeho druhý pobyt roku 129. Uspořádal tu ovšem na stadionu též pravou římskou štvanici s tisícem zvířat. Financoval obnovu Apollónova chrámu v Megarách a silnici do Korinthu. V Mantineji obnovil chrám Poseidónův, v Argu rozšířil nemejské hry a postavil aquadukt. Investoval v Boiótii a Delfách, kde se mu dostalo postaru i věštby. Z principovy štědrosti a filhellénství nejvíce získaly Athény. Pozměnil jim ústavu, dal novou čtvrť Hadrianopolis, založil hry na počest Dia Olympského a sebe/hadrianeia a na krytí rozpočtu jim přenechal ostrov Kefallénii: to vše možná až roku 129, viz.

 

***********************************************************

125. 
Ol. 226,1
Dionýsios Sameumýs z Alexandreie I
436 SE
372 AE
neznámý
a. u. c. 878
M. Lollius Paullinus D. Valerius Asiaticus Saturninus II a L. Epidius Titius Aquilinus

coss. suff.: Q. Vetina Verus a P. Lucius Cosconianus

***********************************************************

Hadrianus z Achaje plul v létě 125, viz rok předešlý, na Sicílii a vystoupal na sopku Etnu/Aitné, aby odtamtud spatřil východ slunce. Z Říma byl pryč čtyři roky a vládní systém díky své informovanosti nijak neohrozil.

Pobyt mezi Hellény posílil jeho filhellénství. Do senátu se za Hadriana dostali boháči jako Eurycles Herculanus (cos. suff. roku 108, kde jeho celé jméno), jehož předek Euryklés/C. Iulius Eurycles, "vůdce Sparťanů/Lakedaimonión hégemón", byl vykutáleným spojencem Augustovým, viz rok 31-; původně dynastie patřila mezi římské rytíře. Eurycles Herculanus byl prvním Sparťanem v senátu. Mezi senátory se zařadili athénští magnáti Claudius Atticus a jeho syn Héródés, viz rok 133, též C. Iulius Severus z Ankýry, potomek údajně attalovského rodu a keltských dynastů galatských, jimž se dostalo občanství zřejmě od Augusta.

Za Hadriana poprvé Helléni zaujímali vysoké funkce v administrativě západních provincií. L. Flavius Arrianus z Níkomédeie, známý literát a historik, se stal proconsulem Baetiky, pak Kappadokie; v Baetice byl možná jeho legátem Eurycles. O století později za spoluvlády otce a syna Philippa Araba 247-249 dedikoval L. Pomponius Protomachus, císařský legát provincie Horní Pannonie, v Carnuntu oltář Aequitě/Aequitas. Latinské věnování doprovází řecká forma bohyni Eudikii/Právnosti a legát zde udává své jméno pouze jako Prótomachos, tedy hellénské. 

Keltští Britové směli vstupovat do armádních řad a po odsloužení závazku se stávali římskými občany. Keltské elity ostrovanů žili v pokročilém stavu romanisace, žili pořímsku, pili též víno, které na ostrovech tehdy nerostlo. 

 

Někdy kolem t. r. až c. 130 se narodil literát A. Gellius, autor Attických nocí/Noctes atticae. Studoval grammatiku, rhétóriku v Římě, filosofii v Athénách, mluvil latinsky jako řecky. V Římě působil jako soudce a zjevně zde prožil většinu života. O jeho životě není známo jinak téměř nic; zemřel snad po císaři Markovi.

Snad začátkem druhé století, n. až na jeho konci a začátku třetího, pořídil v lyckých Oinoandách Flavius Diogenés v sloupořadí města nápis na oslavu Epikúra a jeho učení. Je to jednak nejdelší zachovaný řecký nápis na kameni vůbec, jednak jediné autentické filosofické dílo přímo od autora, zachované nikoli v opisech.

 

V Číně zemřel neočekávaně během cesty po říši císař An (31) vládnoucí od roku 106. Vdova Jan Ťi/Yan Ji byla Anovou milenkou od roku 107, to mu bylo třináct (její věk znám není). Rok na to ji učinil císařovnou a z milenky se stala panovačná osoba, nicméně její vliv u dvora stál ve stínu regentky Tengové, viz rok 106. Jedem zavraždila Janová Li, jinou císařovu milenku, která nezletilému panovníkovi porodila syna Liou Paa/Liu Bao, budoucího císaře. 

Janová dlouho Anovu smrt tajila a spikla se svým klanem Janů a s částí dvorních eunúchů a z obavy, že by se mohl Liou Pao mstít za matčinu smrt pozvedla na trůn vnuka císaře Čanga/Zhang a Anova synovce Liou I/Liu Yi pod jménem Šao-ti/Shaodi, pravděpodobně ještě dítě. Císař brzy onemocněl a zemřel a jiná palácová klika vedená eunúchem Sun Čchengem/Sun Cheng po několikadenních bojích v říšském sídelním městě Luo-jangu s oddíly oddanými klanu Janů prosadila na trůn Anova jediného syna Liou Paa, jako císaře Šunti/Shundi (vládl do roku 144). 

Janové byli vzápětí na císařův pokyn zlikvidováni. Jan Ťi, strůjkyně spiknutí, však zemřít nemusela a sešla v domácím vězení v paláci už následujícího roku. Eunúchos Sun Čcheng se za Šunovy vlády proslavil jako bojovník s korupcí, výjimečný to zjev (zemřel roku 132). Za něho Pan Jung/Ban Yong, syn Pan Čchaa (zemřel roku 102), pacifikoval oblast Si-ju/Xiyu, pozdější Turkestán, ale už roku 127 bvyl zbaven velení. 

Šun si chtěl císařovnu vylosovat ze svých palácových milenek, to mu ale eunúchové rozmluvili. Roku 132 se oženil (19) s jednou z nich jménem Liang Na (16) a její otec Liang Šang dělal u dvora hvězdnou karieru: roku 135 se stal velitelem armády. Když roku 141 zemřel, aniž by něčím vynikl, převzal jeho funkci syn Liang Ťi, zlotřilý bratr císařovny, jejíž měl bezmeznou důvěru. Viz dále rok 144.   


***********************************************************
126. 
Ol. 226,2

437 SE
373 AE
Klaudios Héródés z Marathónu
a. u. c. 879
M. Annius Verus III a C. Eggius Ambibulus

coss. suff.: [M.Valerius?] Propinquus;  L. Cuspius Camerinus a C. Saenius Severus

***********************************************************

1. srpna se v Albě Pompeii/dn. Alba v Piemontu, na území kdysi ligurském, narodil P. Helvius Pertinax, vojevůdce M. Aurelia a Commodův, roku 193 několik měsíců imperator.


***********************************************************
127. 
Ol. 226,3

438 SE
374 AE
C. Memmius Peisandros z Kolyttu
a. u. c. 880
T. Atilius Rufus Titianus a M. Gavius (Claudius) Squilla Gallicanus
coss. suff.: P. Tullius Varro a [D.?] Iunius Paetus (od března)

Q. Tineius Rufus a M. Licinius Celer Nepos (od května)

L. Aemilius Iuncus a Cn. Minicius Faustinus Sex. Iulius Severus (od října)

***********************************************************

T. Atlilius Rufus Titianus, cos. ord. pro tento rok, se dopustil jakéhosi velezrádného činu, respektive věděl o něm, conscius tyrannidis, a byl senátem odsouzen ke ztrátě majetku. Podobného zločinu s cílem domoci se vlády se dopustil jistý Atilius Tatianus za Antonina Pia ("adfectatae tyrannidis reus/vinen z pokusu o získání moci"): buď jde o syna tohoto konsula, sotva o téhož muže, nebo jde v pramenech o záměnu téže události. Viz rok 142.


V Egyptě v Thébaidě se v Ombu seprali lidé ze dvou nomů. Jedni vyznávali totemové zvíře psa, který byl znakem jejich nomu, druzí štiku. Symbolicky si svá živá zvířata navzájem snědli a byla z toho válka, kterou uklidnil až příchod legie. Literát D. Iunius Iuvenalis žertuje ve své patnácté satiře věnované pověrám a kanibalismu, že se do války pustili lidé z levobřežních Tentyr, dn. Dandara/Dendera, s lidmi z pravobřežního, východního Ombu/egypt. Nubt/Nubet, hellénistické Omboi n. Ombos, dn. Kúm Umbú ("Hromada U."), mezinárodně Kom Ombo, po sedmidenních výročních oslavách, tedy ještě opilí. Při útoku Ombských na Tentyrské byl jeden z nich zajat, rozsekán na kusy a v syrovém stavu Ombany snězen. • Kromě Ombu/Kúm Umbú existovala stejnojmenná lokalita Nubt/Ombos u Tentyr na západním břehu, nebyla však sídlem nomu; dn. Naqáda.

Iuvenalis mohl být o nepokojích v Thébaidě dobře informován. Autor Satyr/Saturae zemřel pravděpodobně v tomto roce nebo až kolem roku 138; o datu narození viz rok 65. Není známo, zda zemřel v místě svého exilu na jihu Egypta, nebo zda se literát z propuštěnecké rodiny po Domitianově vraždě roku 96 směl vrátit do Říma.


***********************************************************
128. 
Ol. 226,4

439 SE
375 AE
neznámý
a. u. c. 881
L. Nonius Calpurnius Asprenas Torquatus II a M. Annius Libo

coss. suff.: L. Caesennius Antoninus (od února); M. Iunius Mettius Rufus a Q. Pomponius Maternus (od dubna)

L. Valerius Flaccus a M. [Iunius Homullus?] (od července)

A. Egrilius Plarianus a Q. [...]

***********************************************************

Hadrianus se vypravil na druhou okružní cestu po provinciích, srov. roky 121-125. Přes Sicílii dorazil do Afriky, Numidie a Mauretanie; údajně tam tehdy zapršelo poprvé po pěti letech. Po krátkém návratu do Říma, kde přijal titul od senátu pater patriae, pokračoval v inspekci provincií přes Helladu, provincii Asii (= západní Malá Asie), Syrii, Egypt a Kýrénaiku, která trvala nejpozději do roku 134. 

V Orientu vedl jednání s orientálními dynasty. Osroovi I. Parthskému vrátil dceru žijící od Traianových dob v římské internaci a slíbil mu podporu v jeho snaze domoci se zpět trůnu ukořistěného Traianem. Farasmanés II. Ibérský, ač římský spojenec, se však k Hadrianovi, asi do Athén n. následujícího roku do Antiocheie, nevypravil a neholdoval mu, třebaže mu Hadrianus poslal nejvíce darů ze všech regionálních dynastů, dokonce prý s nimi i slona, dar to pouze mezi velekráli. Farasmanés II. údajně poštval na Parthy a Římany zakavkazské Álany, ale potěšení z jejich nájezdu roku 134 se již nedočkal, neboť zemřel roku 132, viz rok 134 a 139. 

Nástupcem na ibérském trůnu byl jeho syn Rhadamistos, který však vládl pouze tři roky (132-135). Jeho syn Farasmanés III. byl tehdy roční a vládu za něj do zletilosti převzala matka Ghadana (do asi chlapcově patnácti, tedy roku 149?). Její syn vládl pak do roku 185, viz rok 139.

 

***********************************************************
129. 
Ol. 227,1
Dionýsios Sameumýs II
440 SE
376 AE
neznámý
a. u. c. 882
P. Iuventius Celsus T. Aufidius Hoenius Severianus II a L. Neratius Marcellus II (do února), Q. Iulius Balbus (od února)
coss. suff.: Ti. Iulius Iulianus a Castus

[L. Flavius Arrianus (nebo až 130?)]

***********************************************************

Hadrianus od posledních měsíců roku 128 podruhé v Athénách, srov. rok 124-125. Posvětil dokončené Olympieion stavěné od asi roku 515 př. n. l. se svou sochou a daroval Athéňanům pro chrám velkého hada, kterého dostal od nejmenovaného indického panovníka. Povolil stavbu Panhellénia, svatyně na principovo uctívání, a schválil provozování několika her s ním spojených; srov. rok 131. • Olympieion byla nejdéle stavěná náboženská stavba starého věku (644 roků?) a v Helladě největší, srov. též roky 515 a 173 př. n. l. Ačkoli byl Hadrianus pyšný na své výtvarné a inženýrské schopnosti, dostavba Olympieia proběhla podle plánů jinak nám neznámého římského architekta D. Cossutia/Dekmos Kossútios Popliú Rhómáios angažovaného Seleukovcem Antiochem IV. O roli sofisty Polemóna při zasvěcování Olympieia viz rok 144.
    Princeps daroval „svým“ Athéňanům velké peníze a roční dávky obilí, navíc ostrov Kefallénii (co z darů městu patřilo do první návštěvy, nelze určit, srov. rok 124). V Eleusíně podruhé zasvěcen do mystérií (srov. rok 124), nyní již se zbožňovaným milencem Antinoem. Dal ho portrétovat jak Iakcha a v této podobě je Antinoos vyražen i na pamětních mincích mýského Adramyttia se jménem provinčního úředníka ("Gesios anethéke Adramyténois/, Gesius věnoval Adramyttským").

Z Athén pokračoval do Anatolie, procestoval podruhé její západní část. V lokalitě Melissa vztyčil pomník slavnému Athéňanu Alkibiadovi, který zde byl roku 404- zavražděn. Přes Kappadokii princeps dorazil do Syrie. Přezimoval v Antiocheji.

Někdy během svých antiošských pobytů dal Hadrianus v Dafné obezdít Kastalin věštebný pramen, kde se mu dostalo jakési věštby o panování: měl prý strach, aby i jiným se podobných věšteb nedostalo. Pokusil se ho obnovit Iulianus, viz rok 362.

 

V Parthii asi v tomto roce skončila vláda Osroa/Chusrau I. (od roku c. 109) a vlády se v jeho části říše chopil Mithridátés IV. jako Arsakés XXXV. Vládl asi do roku 140, kdy v jiné nám neznámé části vládl stále Vologaisés III. (od c. 105). Snad byl jeho krátkodobým nástupcem roku c. 140 jinak zcela neznámý Arsakés XXXVI. Lze předpokládat, že po zmizení obou vládl konečně v celé říši Vologaisés sám, tedy po c. čtyřech desetiletích "občanské" války. 

Všechny tyto údaje pocházejí z numismatických pramenů, nic bližšího o aktérech parthských dějin nevíme. Mithridátova vláda bývá též zakončována munismatiky též rokem 147, kdy zemřel jeho sok Vologaisés III. Znalost řečtiny v této době již značně slábla u parthského dvora, na mincích se množí chyby. 

 

Narodil se t. r. nebo o dva roky později v Pergamu vyhlášený lékař Galénos (č. "Kliďas"); zemřel v Římě někdy po roce 200. Jeho učitelem byl vlastní otec mathematik a architekt Nikón, který ho vzdělal ve svých oborech, přírodovědě a ve filosofii peripatu. Medicínu studoval ve Smyrně a v Alexandreji, vědecky nejpokrokovějším městě starého věku. Roku 158 se vrátil do Pergamu, vyučoval a praktikoval jako lékař sportovců a gladiátorů. Roku 161 se proslavil v Římě, který opustil při vypuknutí moru, viz rok 165sqq. Roku 169 se stal zpět v Římě lékařem Commodovým a později pravděpodobně Septimia Severa, za něhož na Tiberu též zemřel. Jeho dílo zachované též díky arabským překladům zůstalo směrodatné pro evropskou medicínu po více než tisíciletí, v některých ohledech až do 19. století.

     

***********************************************************
130. 
Ol. 227,2

441 SE
377 AE
neznámý
a. u. c. 883
Q. Fabius Catullinus a M. Flavius Aper 

coss. suff.: Cassius Agrippa/Agrippinus a Ti. Claudius Quartinus

***********************************************************

Pravděpodobně t. r. navštívil Hadrianus jako první z římských vládců Palmýru a podle celního a daňového zákoníku z roku 137, viz, potvrdil arabské obchodní republice v syrské poušti samostatnost. Za L. Septimia Severa či za Caracally získala Palmýra status římské kolonie a od L. Septimia Severa dostala Vaballathova rodina římské občanství (všichni z rodu jsou pak Septimiové).

Obchodní republika s aramajštinou jako úředním jazykem užívala hellénských názvů vládních institucí (poprvé zmíněny rok 10+, nejstarší známý datovaný nápis je z roku 304 SE/7-: polis Palmýrénón, búlé, démos, grammateus, archón, ale kdo tím "lidem" byl, nevíme (= shromáždění klanů, které vybíralo archonty a radní?).  

Vůdce karavan a váženého občana Palmýry jménem Soadés/aram. Šo'adú, syna Bóliadova, vyznamenala roku 147 parthská obec Ologasia/Vologesias ležící pravděpodobně v kraji kolem dnešního Baghdádu. Ve Vologesii, viz rok 51+, zasvětil Soadés Augustův chrám. 

Z pouštní Syrie putoval Hadrianus do provincie Arabia (a byl i zde prvním z principů, který ji navštívil od doby jejího ustavení roku 106). Z Gerasy směřoval do Palaistíny. V Iúdaji oddaný filhellén nařídil opravit poničený Jerúsalém a proměnil město v římskou kolonii pod názvem Aelia Capitolina. Na místě Jahweova chrámu zničeného roku 70 dal Hadrianus stavět chrám Iovův a Židům zřejmě při této příležitosti, nebo o něco později, nařídil zrušit obřezávání chlapců, zvyk, který Helléni milující mužskou nahotu na veřejnosti pokládali za nechutný (praxi povolil znovu Antoninus Pius). 

Dokud byl princeps poblíž země, nedělo se nic, viz rok následující. Jakmile se však obrátil k Západu, Židé v Iúdaji, kteří se masově židovské války na konci Traianovy vlády (válka diaspory) neúčastnili, roku 132 povstali.

U Pélúsia dal Hadrianus v létě obnovit rozvalený pomník Pompeiův. Plavil se po Nilu a s manželkou Vibií Sabinou užasl za úsvitu nad zvukem Memnonových kolossů v Thébách; viz o nich a králi Amenhotepovi III., jemuž tehdy patřily, roku 1418-. Na cestě imperiální pár doprovázela dvorní básnířka Iulia Balbilla pocházející z rodu kommágénských králů, sestra Filopappova, viz rok 36+, a Hadrianus dal její verše vytesat do podstavce jednoho z "Memnonů". Datovány byly 20. a 21. listopadem roku 130.

Ve středním Egyptě založil na počest svého milence Antinoúpolis. Antinoos z Bíthýnie (asi ani ne 20) utonul 30. října před císařovýma očima v Nilu, ale spekulovalo se též, že se obětoval za dlouhý život svého milence, popřípadě, že obětován byl, respektive že se chtěl zbavit Hadriánovy sexuální náruživosti; v moderní době nechybí úvaha, že byl zavražděn v jakési dvorní intrice. 

Hadrianovi jacísi egyptští "mágové" tvrdili, že nalezne nový život, když se za něj někdo obětuje: šarlatáni zjevně uměli listovat v mýthologických příručkách, aby tam nalezli příběh Adméta Ferského a jeho oddané choti Alkéstidy osvobozené Hérákleem.

Antinoos z Bíthýnie/Claudiopole (dn. Bolu v TR) získal od principa kultovní pocty, kdežto Hadrianova vlastní sestra Paulina v téže době zemřela téměř nepovšimnuta. Antinoos byla císařova láska, otcovská náklonnost, nebo prostě přátelství? Vztah s manželkou nebyl s nejvyšší pravděpodobností dobrý, manželství bylo bezdětné (jedno dítě asi potratila), navenek ji však zahrnoval nejvyššími možnými poctami. 

Hadrianus dal svého miláčka zbožnit a mládenec byl uctíván ve své rodné obci, v Athénách a Eleusíně, Argu a Mantineji výročními slavnostmi a v egyptské Antinoúpoli se konaly jednou za čtyři roky sportovní hry antinoeia. Podívaná existovala ještě ve druhé polovině třetího století, viz rok 267. 

Alexandrijský básník Pankratés složil obdivné epyllion na Hadriana s Antinoem na lovu lvů: bylo-li to v Deltě, znamenalo by to, že v Egyptě šelmy žily ještě ve 2. století n. l. Oslavnou skladbu složil na Antionoa též vyhlášený básník a kitharód Mesomédés, Hadrianův propuštěnec. Umělec původem z Kréty dostal od principa plat, který později Pius snížil o polovinu. Mesomédeovy písně se zpívaly ještě za Caracally, který byl rovněž jeho obdivovatelem.   

 

Matematik, astronom a platónik Theón ze Smyrny zemřel někdy po tomto roce (snad 60?). Z jeho spisů se zachovalo dílo pojednávající o matematice v Platónově spisech. V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai/Všeliké příběhy. Jeho současníkem mohl být jistý rovněž blíže neznámý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión/O Assyřanech, z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Oba byli pravděpodobně excerptory starších děl, hlavně Alexandra z Mílétu zvaného Polyhistór.

 

V Japonsku zemřel v zimě t. r. ve věku 106 let císař Keikó (od roku 70, pohřben v zimě 132). Třináctým tennó se stal jeho čtvrtý syn Seimu, občansky Waka-taraši-hiko; žil do roku 190. Jeho hlavním ministrem byl Takeči no Sukune, který se narodil ve stejný den.   


***********************************************************
131. 
Ol. 227,3

442 SE
378 AE
Klaudios Filogenos
a. u. c. 884
Ser. Octavius Laenas Pontianus a M. Antonius Rufinus

coss. suff.: L. Fabius Gallus a Q. Fabius Iulianus

***********************************************************

Hadrianus strávil zimu 130/131 v Alexandreji a z jara vyrazil lodí zpět Antiocheie. S jejím obyvatelstvem si nerozuměl. Rozčílila ho syrská metropole natolik, že uvažoval o rozdělení Syrie a Foiníkie, aby Antiošští dostali konkurenci. Neudělal to, dokonce ji rozšířil, viz rok 135. Teprve o šedesát let později byla Syrie rozdělena Septimiem Severem, viz rok 195. Co do jízlivostí zdatně soupeřili antiošští Helléni a Syřané s Alexandrijskými a dokázali znechutit pobyt kdekomu z vrchnosti, i těm, kteří se k nim chovali liberálněji: viz osud Iulianův.

Ze Syrie pokračoval Hadrianus napříč Anatolií na západ a pravděpodobně potřetí přezimoval v Athénách. Snad až nyní zasvětil Olympieion a Panhellénion, viz rok 129. Nevíme, zda osobně on, nebo zda k tomu svolil, založil t. r. nebo již dříve podle dávných hellénských vzorů "Všehellénské koinon" autonomních státečků od Kýrénaiky po města v Thrákii, od Épeiru po Krétu a Anatolii se sněmovištěm v Athénách, s hrami a společným císařským kultem. Panhellénion fungovalo pouze pod dohledem principovy autority a za tradiční neustálé hellénské řevnivosti a hašteřivosti, s níž se musel potýkat téměř každý z panovníků po Neronovi. Není zpráv o tom, že by Hadrianovu vládu přečkalo. Srov. roky 66 a 70. 

 

V Charakéně začala vláda Meredátova, nejmladšího ze synů parthského krále Pakora II. (zemřel c. 109). Jako údělný král panoval do roku 151, kdy byl poražen a vyhnán Vologaisem IV. Meredátés se tituloval "král králů, král Omanů", kteří zjevně vládě charakénských Arabů podléhali (s obyvateli dnešního Ománu/Umán nemají zřejmě nic společného). O Meredátovi už nebude slyšet. 

 

Správcem Británie v letech 131-132/133 Sex. Iulius Severus, legátem předtím v Moesii, viz rok následující (pocházel z Illyrika, z claudijské osady Aequum/dn. Čtluk v Bosně a Hercegovině) a nebyl příbuzný se senátorem C. Iuliem Severem, viz rok 125 a ni s pozdějšími severovskými principy).


***********************************************************
132. 
Ol. 227,4

443 SE
379 AE
Klaudios Domitianos
a. u. c. 885
C. Iunius Serius Augurinus a C. Trebius Sergianus
coss.: suff. C. Acilius Priscus a A. Cassius Arrianus

[L. Antonius Albus (?)]

***********************************************************

V Palaistíně propuklo povstání Židů pod Šimonem bar Kochbou, jak si říkal, "syn Hvězdy", řec. Barchóchebás; krvavě potlačeno roku 135. Rodným jménem byl asi Šimon bar Chosiba, řec. Simón Chósiba (též lat. Cotheba, Cocheba). Váženým rabbim Akivou/Aqíbá ben Jóséf byl prohlášen za mesiáše, národního spasitele; po likvidaci povstání rabbiho Římané údajně umučili nástrojem na hrubé česání vlny. Na rozdíl od flaviovské války byli povstalci tentokrát vnitřně jednotní, viz roky 66sqq. a rok 135. O příčinách války viz rok 130.

Hadrianus poslal na likvidaci povstání známého jako třetí válka židovská správce Británie Sex. Iulia Severa, jehož si vážil jako nejschopnějšího ze svých vojevůdců. Legát provincie Q. Tineius Rufus, cos. suff. 127, nezmohl ničeho, legie syrského legáta C. Quinctia Certa Publicia Marcella utrpěly v bojích ztráty. 

Zda se válečných operací účastnil Hadrianus osobně a jak dlouho, známo není: je možné, že se do Palaistíny přeplavil zpět z Athén, viz rok předešlý. 

Severus nevsadil na útok a rozhodující bitvu, ale po Vespasianově vzoru postupoval pomalu obkličováním ohnisek vzpoury, vyhladověním povstalců a likvidací jednotlivých míst. Údajně tak během jeho taktiky spálené země bylo Římany srovnáno se zemí padesát měst a 985 vesnických osad, v bojích zahynulo na 580 tisíc Židů a nespočetně dalších zahynulo hlady a nemocemi; téměř celá Iúdaia zůstala po bojích rozvrácena. Hrob Salomonův se prý pak rozpadl sám od sebe a po vylidněných městech pobíhali vlci a hyeny (sic). O vlastním průběhu války nejsme informováni, neboť tento boj Židů za nezávislost svého Iósépa Flávia nenašel. Viz dále rok 135

    Po válce odešel Severus do Bíthýnie jako guvernér a Hadrianus přeměnil Pamfýlii v senátní provincii, Bíthýnii naopak ve svou, císařskou.

V Bosporském království zemřel Kotys II. (kraloval od 123) a nástupcem jeho syn Ti. Iúlios Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do 153). O jeho sporech za Antonina Pia viz rok 143.

 

***********************************************************

133. 
Ol. 228,1
Lúkás z Alexandreie
444 SE
380 AE
neznámý
a. u. c. 886
M. Antonius Hiberus a P. Mummius Sisenna (do dubna)
coss. suff.: Q. Flavius Tertullus a Q. Iunius Rusticus I

P. Sufenas Verus a Ti. Claudius Atticus Herodes

***********************************************************

Někdy během své vlády nařídil Hadrianus staviteli Decrianovi, aby v Římě přesunul nastojato Colossa, obří sochu kdysi Neronovu. Na jeho místě stál pak po zbytek starého věku chrám Romy. Colossus, po němž se jmenuje vedle stojící Colosseum, původně i s tváří Neronovou, byl přemístěn pomocí 24 slonů. V nové roli se stal velesochou Héliovou/Sol a stavitel Apollodóros k ní budoval stejně rozměrnou sochu Selény/Luny; viz dále rok 190.

 

Athéňan rodem a cos. suff. t. r. Atticus Herodes, řec. Leukios Bibúllios Hipparchos Tiberios Klaudios Attikos Héródés z Marathónu, byl jedním z nejbohatších mužů své doby. Jeho otci Ti. Claudiovi Attikovi Hipparchovi konfiskoval majetek Domitianus, ale mladý Héródés Attikos prý našel poklad, možná to tvrdil z daňových důvodů, a byl opět bohat (kromě toho mu byl zřejmě otcův majetek vrácen nejpozději Traianem). 

Synem tohoto Héróda Attiky byl věhlasný dobroděj hellénského světa, poslední domácí stavitel a obnovovatel staré slávy, řečník a sofista, celým jménem L. Vibullius Hipparchus Ti. Claudius Atticus Herodes, zkráceně řec. Héródés Attikos (zemřel před rokem 180). Athéňanům postavil stadion, který s moderními úpravami stojí dodnes a roku 1896 konány v něm první novodobé olympské hry, Ódeion, v němž se dodnes hraje, v Delfách stadion, stavěl vodovod v Olympii s nymfaiem, a v řadě dalších měst. Tvrdil, že je potomkem Théseovým a usoužil se po smrti svého žáka a nezletilého milence Polydeuka, jemuž po vzoru Hadriánově stavěl sochy a kultovní stavby.

 

***********************************************************
134. 
Ol. 228,2

445 SE
381 AE
Antisthenés
a. u. c. 887
L. Iulius Ursus Servianus III a T. Vibius Varus 

coss. suff.: T. Haterius Nepos Atinas Probus Publicius Matenianus; P. Licinius Pansa a L. Attius Macro

***********************************************************

Druhý vpád sarmatských Alánů na parthské území (dobově byli zahrnováni mezi skytské Massagety; o první invasi za Kavkaz viz rok 75 a srov. 91, o první zmínce viz 65). Původně sídlili ve druhém století př. n. l. na jižním okraji Sibiře ve stepích mezi Kazachstánem a severním Kaspikem. Číňané je znali ve druhé polovině 1. st. př. n. l. jako Jan-caj. Od té doby se posunuli na západ mezi Volhu a Don a do podkavkazských oblastí (jihoruští Osetové jsou jejich prapotomci, což zdůrazňuje též oficiální název jedné z údělných republik Ruské federace Severní Osetie-Alanie). 
    Na výzvu Ibéra Farasmana II., formálního římského spojence, který však zemřel roku 132 a této slávy se nedožil (viz rok 128), vpadli do Albánie a Médie a později pokračovali na západ do Armenie a Kappadokie na římské území. Obdrželi dary od pathského krále Vologaisa III. a v Kappadokii je zastavil správce provincie v letech 131-137 L. Flavios Arrhianos, známý historik a na tehdejší dobu vzácná výjimka: Hellén senátorského stavu. Parth si stěžoval na zrádné chování Ibérovo a Hadrianus Kavkazana citoval do Říma, ale králi se tam nechtělo, a ani Hadrianus se konce aféry nedožil.

Hadrián zpět v Římě zahájil v zahradách Domitilly, manželky Vespasianovy a matky principů Tita, Domitiana a jejich sestry Flavie Domittily mladší, stavbu mostu a svého mausolea, dnes známého jako Andělský hrad/Castel Sant' Angelo. Dokončena byla stavba roku 139. Augustova hrobka již byla plná a už se do ní ostatky panovníků neukládaly. V Hadriánově mausoleu spočinuli císaři do Tarauty-Caracally.


***********************************************************
135. 
Ol. 228,3

446 SE
382 AE
neznámý
a. u. c. 888
L. Tutilius Lupercus Pontianus a P. Calpurnius Atilianus (Atticus Rufus)

coss. suff.: M. Cutius Priscus Messius Rusticus Aemilius Papus Arrius Proculus Iulius Celsus a L. Burbuleius Optatus Ligarianus

P. Rutilius Fabianus a Cn. Papirius Aelianus Aemilius Tuscillus

***********************************************************

V Iúdaji zlomeno povstání bar Kochbovo. Po dlouhém obléhání byla Římany vyhladověna pevnost Bethther/Bitthéra jižně od Aelie Capitoliny, dn. Battír, poslední ohnisko odporu, a všechny povstalce Římané pobili. Despoticky vládnoucí Šimon vystupoval tvrdě vůči svým souvěrcům a smrtí trestal ty z křesťanů a gnóstiků, kteří odmítali s Římany bojovat.

Dosud samostatně spravovaná provincie Iudaea (od roku 70, viz) byla připojena k Syrii a vznikla provincia Syria Palaestina se správním sídlem v Antiocheji. Spojení obou zemí v této podobě vydrželo do vlády Severovy, viz rok 195. Hadrianus zakázal Židům vstupovat do nového Jerúsaléma, viz rok 130, nyní organisovaného jako polis Aelia Capitolina. Země byla z velké části vylidněna, viz o ztrátách roku 132, z Iúdaie mnoho Židů migrovalo do Galilaie. Nicméně o dvě staletí později Židé povstali znovu, naposledy za jednotné římské říše, viz rok 352. O židovských osudech více v indexu s. v. Iúdaioi.

 

Klaudios Ptolemaios z Alexandreie vydal někdy v těchto letech svou Geografii/Geógrafiké hyfégésis, viz rok 100.

 

***********************************************************
136. 
Ol. 228,4

447 SE
383 AE
neznámý
a. u. c. 889
L. Ceionius Commodus a Sex. Vettulenus Civica Pompeianus 

***********************************************************

Hadrianus se (60) na jaře vrátil do Říma s podlomeným zdravím a začal stonat. Milenec Antinoos zahynul v Nilu, přátel ubylo. Vibia Sabina Augusta (c. 50) se manželova návratu nedočkala a už nežila. Jiná z pramenných versí říká, že si vzala život utrápena Hadrianem a že dělala všechno možné pro to, prohlašovala veřejně, aby ochránila lidstvo před zhoubou, kdyby s ním snad porodila; naopak Hadrianus prohlašoval, že by se jako soukromník dávno rozvedl.  

Adoptoval překvapivě L. Ceionia Commoda, cos. ord. pro tento rok, jako L. Aelia Caesara (35) a tím ho jmenoval svým nástupcem: od této chvíle se do konce říše udržel zvyk, aby se nástupce opatřoval Caesarovým jménem a panovník Augustovým. Jako důvod rozhodnutí se uvádí, že se Hadrianovi líbil a že měl na něho velký vliv, takže ho nikdy s ničím neodmítl. Svému caesarovi udělil praeturu a s ní správu pannonských provincií, kam odcestoval; prý je řídil dobře.

Chřadnoucí imperátor s častým krvácením z nosu a vodnatelností však svého nástupce přežil: Aelius rovněž zemřel na chrlení krve jen několik měsíců před Hadrianem prvního dne roku 138 nebo krátce před ním. Lidem ze svého okolí upozorňujícím na Aeliův stav i horoskop Hadrianus odpovídal mimo jiné: "Adoptoval jsem boha, nikoli syna." 

Překvapivý nástupce neměl vojenské zkušenosti, churavěl, nepatřil mezi starou elitu, rod byl etruský, jeho stejnojmenný otec byl cos. 106. Za to dobře vypadal a miloval přepych, viz jeho smrt roku 138. Byl vzdělaný a literárně nadaný. Miloval ženy a manželku stěžující si na jeho lásky odbýval jako první z caesarů slovy: "Dovol, abych své vášně prožíval jinde; manželka je pojem pro ctihodnost, nikoli rozkoš." 

Ženat byl s Avidií Plautií, dcerou C. Avidia Nigrina zavražděného roku 118 Hadrianem. Měli spolu dva syny a dvě dcery: stejnojmenný L. Ceionius Commodus, pozdější L. Verus a od roku 161 spoluvládce M. Aurelia Antonina, blíže neznámého C. Avidia Ceionia Commoda, Ceionii Fabii a Ceionii Plautii.  

 

Hadrianus dal popravit váženého senátora a trojnásobného konsula L. Iulia Ursa Serviana (90) a jeho pravnuka Cn. Pedania Fuska Salinatora (18) za to, že kritisovali imperátorovu volbu nástupce (v jiném podání přivedl Serviana na popraviště, že si dovolil poslat principovým otroků jídlo a že si ve svém pokročilém věku sedl na sedačku užívanou Hadrianem). Hadrianus podezříval mladého Pedania Fuska ze spiknutí, aby dosáhl vlády, neboť byl jeho nejbližším žijícím mužským příbuzným. Servianus, manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny, jehož si Hadrianus vážil a pokládal ho za jediného schopného vlády ve Městě, císaře před popravou proklel a přál mu dlouhé umírání; to se vyplnilo. 

Vlastní důvod takového principova zvratu znám není. Snad si nepřál, aby člověk, který kdysi na něho donášel Traianovi, viz rok 117, ho přežil. Srov. osud Quintilla Plautiana roku 206.

 

***********************************************************

137. 
Ol. 229,1
Epidauros z Alexandreie
448 SE
384 AE
neznámý
a. u. c. 890
L. Aelius Caesar II a P. Coelius Balbinus Vibullius Pius 

***********************************************************

V Palmýře vydán s datem 18. xandika 448 SE v řečtině a aramajštině celní a daňový zákoník obchodní republiky shrnují předpisy začínající od Germanika z doby jeho imperia na Východu v letech 17 až 19. Datace byla v pouštní Syrii vedena stále v seleukovské éře, a to v její "horní" podobě (rok 1 = 311-, viz tam).

 

***********************************************************
138. 
Ol. 229,1

449 SE
385 AE
Praxagorás z Thóriku
a. u. c. 891
Canus Iunius Niger a C. Pomponius Camerinus
coss. suff.: M. Vindius Verus a P. Clemens Pactumeius 

P. Cassius Secundus a P. Delphius Peregrinus Alfius Alennius Maximus Curtius Valerianus Proculus M. Nonius Mucianus

***********************************************************

Po návratu do Říma z Carnunta/řec. Karnús, metropole Horní Pannonie znenadání zemřel po silnější dávce léků 1. ledna L. Aelius Caesar (36), viz rok 136; pouze v jednom z literárních pramenů je jmenován jako L. Ceionius Commodus Verus Aelius Caesar. Hadrianus celou dobu hořekoval, že utratil tři sta milionů séstertiů, které rozdal Římanům na oslavu jeho adopce. Aelius Caesar nebyl schopen po návratu z provincie ani v senátu pronést děkovná slova plánovaná na nový rok 138, tak byl na tom špatně. Jeho vychvalovaná řeč však kolovala ještě na začátku čtvrtého století.

26. února adoptoval Hadrianus a přijal za spoluvládce a nástupce T. Aurelia Fulva Boionia Arria Antonina v dějinách známého jako Antoninus Pius: po adopci se jmenoval T. Aelius Caesar Antoninus, jako vládce Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius. Údajně o volbě rozhodl okamžuk, když Hadrianus spatřil Antonina, jak cestou do senátu podpírá svého tchána-senátora, který už nemohl na nohy (potvrzené to není, neboť jiní autoři hovoří o vděku za nasazení Antoninovo při prosazování deifikace adoptivního otce, nebo že zachránil řadu senátorů před řáděním Hadrianovým).
Nevyléčitelná choroba vedla Hadriana k myšlence vzít si život. Požádal o smrtelnou ránu blízké, též Iazyga Mastóra, válečného zajatce, který zařizoval principovy lovy, ten se ale zalekl a odmítl. Osobní lékař Hadrianův přitom Iazygovi označil místo, kde rána bude nejméně bolet. Rozmluvil mu to prý Antoninus. Ani druhý pokus s dýkou mu nevyšel a když chtěl po svém lékaři jed, vzal si Apollónův a Asklépiův služebník raději sám život, než aby mu ho dal.
Princeps pak přestal brát vážně rady lékařů, předal praktickou politiku nástupci a pustil se do bezuzdného hodování. Pokřikoval přitom lidovou moudrost „Mnoho lékařů zabilo i krále/Polloi iatroi basilea apólesan.“ 

 

10. července Hadrianus (62, pět měsíců a devatenáct dnů) zemřel v přítomnosti Antonina ve své ville v Bájích po tříleté chorobě, která ho zbavila pohyblivosti a  způsobovala mu hluboké deprese. Vládl dvacet roků a jedenáct měsíců. U lidu i římských elit nebyla Hadrianova vláda v oblibě, třebaže si je tolik nadcházel a v žádném případě nepatřil mezi až tak krvelačné vladaře, naopak. Workaholický cestovatel Hadrianus, zvyklý svá rozhodnutí a nápady předkládat k prostému souhlasu a ukončovat hašteřivost filosofů rázným konstatováním, že pravdu má on, nebyl římskou honorací, kterou přehlížel, milován. Pravděpodobně byl v osobním styku tak příkrý, že byl až nemilován. 

 

Senát také dlouho váhal s udělením poct zesnulému imperátoru. Přesto mu byla později vztyčena jezdecká socha řídícího čtyřspřeží. Sousoší bylo tak rozměrné, že okem koní mohl projít urostlý muž.

Senátoři se chystali zatratit jeho paměť potomstvu/damnatio memoriae, ale nástupce Antoninus jim to zatrhl a dosáhl na nich deifikace svého adoptivního otce. Pravděpodobně z toho důvodu se mu začalo říkat Pius, „Zbožný”: za nanebevzetí adoptivního otce a nikoli za podpírání starého tchána. Na Martově poli/campus Martius dal postavit Hadrianovi chrám zdobaný vlisy s náměty ze všech tehdejších 36 provincií známý dnes jako Hadrianeum.

Z Hadrianových poetických dílek se uchoval epigramm, zřejmě jeden z jeho posledních:

animula vagula blandula 

hospes comesque corporis 

quae nunc abibis in loca 

pallidula rigida nudula 

nec ut soles dabis iocos!

neboli: „Dušinko potloukavá,/návštěvnice i průvodkyně těla,/ztuhlá a nahá teď odejdeš v bledá místa,/už nezažertuješ, jaks měla ve zvyku.”

 

Antoninus Pius (51), řec. Antónínos Eusebés, měl s manželkou Annií Galerií Faustinou starší syny M. Aurelia a M. Galeria (oba již nežili) a dcery Aurelii Fadillu (rovněž mrtva) s Annií Galerií mladší. Na Hadrianovo naléhání adoptoval L. Ceionia Commoda jako L. Aelia Aurelia Commoda (7), syna Aeliova ("ať má stát alespoň něco z Aelia"), a s ním vnuka trojnásobného konsula a praefecta urbis M. Annia Vera (17; dříve se jmenoval Catilius), po adopci M. Aelia Aurelia Vera známého jako filosofujícího císaře M. Antonina Aurelia, kteří se po Piově smrti roku 161 stali císařskými spoluvládci. Hadrianus staršímu vzhledem k jeho osobním vlastnostem říkal Verissimus/Velmi pravdivý, Přeskutečný. 

    Narozen 19. září 86 v Lanuviu zemřel Antoninus 7. března 161 v Loriu, první etruské osadě u Říma; o jeho předcích viz rok 86. Za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale zároveň sílila moc barbarských sousedů. Senátem vnucovaný titul pater patriae se zdráháním přijal, přejmenování měsíců září a říjen svým jménem a manželčiným odmítl. 

Faustinu senát povýšil na Augustu a když roku 141 zemřela, deifikoval ji. Žila prý rozverně, drby se však nezachovaly žádné; sám ovšem milenky měl a díky jedné z nich se stal roku 159 (?) praefectem praetorio Fabius Repentinus, viz zde níže. Když tehdy Faustina manželi vyčetla, že poslal nějakým příbuzným malé dary, poučil ji Antoninus: "Blbko, když jsme se teď dostali k moci, ztratili jsme i to, co jsme měli předtím - stulta, posteaquam ad imperium transivimus, et illud, quod habuimus ante, perdidimus."

Antoninus při nástupu věnoval armádě velké peníze a vrátil Itálii náklady spojené s nástupnictvím/aurum coronarium, provinciím uhradil polovinu toho, co vybraly; srov. velkorysost Hadrianovu při nástupu k moci roku 117. 

Nežil v luxusu, provincie nevyssával, pokračoval ve veřejných stavbách předchůdců a pořizoval jich nových méně: spíše byl říšským opravářem než stavitelem (mimo jiné majáku na Faru, Colossea a Pantheonu). Správce provincií po Hadrianovi neměnil a nechával je ve funkci až devět let. Jeho praefectus praetorio M. Gavius Maximus jmenovaný roku 136 Hadrianem úřadoval dvacet let až do své smrti roku 156. Vykonával funkci velmi přísně a v podstatě kontroloval činnost Antoninových poradců. Jeho nástupcem se stal C. Tattius Maximus (do 159?) a po něm úřadovali opět dva: Fabius Cornelius Repentinus, který býval tajemníkem ab epistulis a praetoriánství mu "dohodila" Antoninova milenka Galerie Lýsistraté, a vojensky zkušený T. Furius Victorinus, které převzal M. Aurelius Antoninus (oba či alespoň druhý z nich do 168? viz tam).

Antoninus Pius nikdy nedržel triumf, u déle vládnoucích augustů ojedinělý zjev; lokální války s povstalci vedli správci provincií. Antoninova zahraniční politika nechávala narůst moci agresivních sousedů (Parthové, Germáni) nepovšimnut a konfrontace s nimi zůstala na M. Aureliovi a jeho nástupcích. Na rozdíl od svého předchůdce Antoninus Pius necestoval leda po svých statcích a do Kampánie; Itálii za své vlády nikdy neopustil. Tvrdil, že takové cesty s doprovodem by zatěžovaly provincie. Nebyl až tak oddaným filhellénem jako Hadrianus a k filosofům choval odstup. 

Byl velmi bohatý, svou kuchyni zásoboval z vlastních statků a lesů, žil jen ve svých villách a střídal je podle ročního počasí. Svůj majetek odkázal dceři Faustině mladší, manželce M. Aurelia, ale jeho výnosy státu. Půjčoval peníze na extremně nízký měsíční úrok jedné třetiny procenta/trientarius čili na čtyři procenta ročně.

Antoninus v duchu nadací Nervových a Traianových manželčiným jménem založil podpůrný program pro italskou venkovskou chudinu a přidal nadaci pro osiřelé dívky. Mincovní ražba je jmenuje puellae Faustinianae, faustiniánská děvčata. 

 

Správcem Británie asi v letech 138-142 byl Q. Lollius Urbicus, který úspěšně potlačil vzpoury na ostrově a zahájil stavbu nového drnového valu severně od Hadrianova, viz rok následující. Lollius byl Numid berberského rodu narozený v Tiddis severně od Cirty v dn. DZ do rodiny domorodých velkostatkářů. Jeho manželka se jmenovala Grania Honorata. Vyznamenal se jako legát v Hadriánově válce židovské, byl velel legii, správcoval v Asii, Dolní Germánii a Africe. Za Antonina Pia byl praefectem Urbi, c. 146-160, v úřadu asi zemřel. Že by byl autorem svých soudobých dějin, je pravděpodobně smyšlenka n. omyl. 

 

V Římě prvním praefectem urbi Antoninovým, viz předchůdce v roku 117, byl snad Sex. Erucius Clarus (do 146) a po Lolliovi roku 160 nastoupil Q. Iunius Arulenus Rusticus. Jak dlouho úřadoval, nevíme. Za M. Aurelia Antonina nebo jeho syna Commoda snad byli guvernéry Města L. Cornelius Scipio Orfitus a L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus. Za Commoda řídil městskou praefecturu do roku 185 C. Aufidius Victorinus (nevímě, jak dlouho) a někdy po něm Seius Fuscianus. 

Jeho nástupcem se stal přítel M. Aurelia a Commodův důvěrník P. Helvius Pertinax, který se roku 193 prohlásil augustem a funkci předal T. Flaviovi Claudiovi Sulpicianovi. Po něm přišel Cornelius Repentinus, Bassus a C. Domitius Dexter, všichni nastoupili po sobě v revolučním roce 193. Domitius Dexter úřadoval do roku 196 a po něm do roku 199 správcoval P. Cornelius Anullinus. Kdo řídil Město v letech 199-204, známo není, viz dále rok 204.

 

Někdy po tomto roce zemřel Filón z Byblu čili Herennius Philo, grammatik, autor slovníku synonym a katalogu měst a možná také Hadrianovy biografie (?). Jeho rozsáhlé Foinícké dějiny/Foiníkiké historié, jsou známy pouze z citací křesťanského autora Eusebia z Kaisareie, viz v indexu pod dějepisci.

Mezi Hadriánovy současníky patřil filosof s pýthagorskými a platónovskými kořeny Núménios z Apameje syrské a literát malých forem, epyllií a epigrammů Pankratés z Alexandreje, autor příležitostné básně o císaři a jeho milenci Antinoovi na lovu lva. Antoninus prokazoval podle křesťanských hagiografů jejich bratřím úctu, více než prý tolerantní Hadrianus.