***********************************************************
194. 
Ol. 243,2

505 SE
441 AE
neznámý
a. u. c. 947
Imp. Caesar L. Septimius Severus Pertinax Augustus II a D. Clodius Septimius Albinus Caesar II
***********************************************************

L. Septimius Severus v první římské občanské válce od let 68 – 69 překročil na podzim 193 s armádou Helléspontos. Legát jeho pannonských legií Ti. Claudius Candidus porazil u Kýziku oddíly asijského prokonsula Asellia Aemiliana, viz rok předešlý. Pescennius Niger podlehl vzápětí u bíthýnské Níkaie a prchl do syrské Antiocheie. Býzantion dlouho odolávalo severovskému obléhání, až bylo tvrdě roku 196 potrestáno. Severovy oddíly v zimě 193/194 obsadily Kappadokii a díky prudkým dešťům, které rozvalily obranné valy nigrovců v průsmycích, pronikly před jarem do Kilikie. Ve stejný čas proběhly boje mezi Láodikejskými s Antiošskými a Tyrskými s Bérýtskými, kteří stranili různým císařům: Niger poslal vyloupit Láodikeiu své maurské oddíly, které pak vraždily ve foiníckém Tyru a město vypálily. 

    U Issu v Kilické bráně na místě slavného vítězství Alexandra Velikého nad Peršany Dáreia III. o půl tisíciletí dříve byli v březnu nigrovci definitivně poraženi Severovou armádou pod velením P. Cornelia Anullina, cos. 199, pocházejícího z Illibery v Baetice; nahradil Claudia Candida, viz zde výše. Pescenniem Nigrem již vyhranou bitvu ovlivnila prudká jarní bouře, která se snesla nad krajem a vítr s deštěm bičovali záda severovců, ale bil do tváří nigrovců. Dílo zkázy dokonal příchod jízdních oddílů pod velením Valerianovým (celé jméno neznáme). Padlo na dvacet tisíc nigrovců, ostatní se rozprchli po celém regionu. 

Pescennius Niger unikl do Antiocheie, ale těsně před jejím dobytím severovci směřoval k Eufrátu, aby se dostal do Parthie. Byl však na útěku vlastními vojáky zabit a jeho hlavu doručili Septimiovi Severovi. Podle jiné verse se ukryl na jakémsi statku u Antiocheie, kde byl nalezen a zavražděn. O jeho krátké vládě nelze říci nic špatného. Vojáci i lidé mu byli oddáni a zahubila ho jeho laxnost, s níž dopustil vyrůst moc Severovu, třebaže měl silnou podporu i v Římě. 

Antiocheia na Orontu byla za trest Severem zbavena státnosti a její území věnováno Láodikeji na Moři, z níž se za Severa stala syrská metropole. Suverenitu a status sídelního města byla asi Antiocheji restituována již roku 198, plnou státní nezávislost vrátil Antiocheji roku 212 Caracalla-Tarautás. Antiocheia, respektive Dafné, přišla též načas o právo pořádat své "olympijské hry", které si měšťané roku 44+ za Ti. Claudia koupili od Élejských za roční poplatek patnácti talentů stříbra, viz tam a v indexu s. v. hry. Osud ztráty samosprávy sdílela v Palaistíně Neápolis, staré Sichem, dn. arab. Nábulus.

 

Severus kázal Nigrovu hlavu poslat před obležené Býzantion a tvrdě trestal legionáře poražené strany. Část z nich raději utekla za Eufrátés na parthské území; po slibu amnestie se vrátili jen někteří a jak se zdá, měli ostatní vliv na bojové umění národů žijících za Tigridem. S nimi prchlo do parthské říše i mnoho armádních řemeslníků, kteří se živili v nové íránské (?) vlasti výrobou zbraní. 

Ze senátorů sice Severus nikoho nepopravil, zato jich řadu zbavil majetků a poslal do vyhnanství na ostrovy. Podle jiné verse držel Severus rodiny a děti legátů východních provincií ve své moci jako rukojmí a toho momentu používal v jednání s nimi: i ty z nigrovců, kteří se mu podobili, po vítězství zlikvidoval. Od těch, kteří věnovali Pescenniovi Nigrovi peníze, vymáhal čtyřnásobek bez ohledu na to, zda dávali dobrovolně nebo donuceni. Cassius Clemens byl asi ze senátorů jediný, který se před Severem obhájil tím, že nestál na žádné straně, ale že pouze pomohl při sesazení Didia Iuliana: "Neudělal jsem nic špatného, byl to ostatně i tvůj cíl zprvu...".  

 

Severova armáda se v létě přeplavila před Eufrátés a bojovala s arabskými Orrhoény a Adiabény, vasalskými státy Parthů. Abgaros IX. sice po Nigrově smrti poslal k Severovi posly s usmiřovacími dary, nadále však vyžadoval vyklizení svého království od římských posádek. 

 

***********************************************************
195. 
Ol. 243,3

506 SE
442 AE
neznámý
a. u. c. 948
P. Iulius Scapula Tertullus Priscus a Q. Tineius Clemens
***********************************************************

V tažení za Eufrátés se L. Septimius Severus usadil v Nisibidě/Nisibě, která bývala součástí adiabénského království, viz rok 36+. Když se Parthové domáhali vyklizení území, překročil Eufrátés a pokračoval v tažení proti Orrhoénům, Adiabénům a ostatním proparthským Arabům. Armenský král Chosroés, syn parthského panovníka Vologaisa V., se zachoval neutrálně.

Když dorazili Římané do Nisibi, duces exercitus/generálové Sextius Magius Lateranus, Ti. Claudius Candidus a Iulius Laetus vedli jednotky plenící široký kraj. Arabové se pokoušeli znovu vyjednávat, ale Římané na návrhy, jejichž obsah neznáme, nereagovali. Viz dále rok 198. Orrhoénský vládce Abgar IX. zvaný Velký si uvšak udržel nezávislost a zachoval posléze Severovi za jeho války s Albinem věrnost (vládl od asi roku 179 do 216). Získal si Severovu důvěru a odměnou mu za to bylo římské občanství, viz dále rok 198.

Severus pak rozdělil armádu na nové tři proudy, jimž velel P. Cornelius Anullinus, legatus Augusti n. dux exercitus, Probus (celé jméno neznáme) a Iulius Laetus, aby pokračovali ve válce v Mesopotamii. V Nisibi vyhlásil Severus novou provincii Mesopotamii, která se stala zdrojem vleklých a nákladných válek, které přispívaly k celkové destabilisaci římské říše (od roku 363 se správním střediskem provincie stala Amida/dn. Diyarbakır v TR)Po vítězství nad mesopotamskými beduiny přijal Severus titul Arabicus (do vlastní provincie Arabia se podíval až roku 199), stejně jako Adiabenicus a Parthicus Maximus (od roku 197) a presentoval se světu jako propagator imperii/rozšiřovatel říše. 

 

Snad v tomto roce přeorganisoval Severus správu syrské oblasti, viz rok 131 a 135. Syria Palaestina zůstala omezena na vlastní bývalou provincii Iudaeu s tradičním správním střediskem v Caesareji Přímořské/Caesarea Maritima, řec. Paralios Kaisareia, a Syrii rozdělil na severní Syria Coele/Koilé Syriá s metropolí v Antiocheji (tedy asi na čas v Láodikeji, viz rok předešlý) a jižní Syria Phoenice/S. Foiníké se sídlem správy v Tyru.

Jistý bandita zvaný Claudius loupící v Iúdaji a Syrii, se v čele několika lupičů na koních oděn jako vojenský tribun, dostal někdy v této době v kterémsi ležení do nejbližší blízkosti panovníka a jeho štábu, objal Severa a políbil. Třebaže byl intensivně honěn po celé zemi, nepoznán zase odjel. O jeho zázemí a dalším osudu nevíme (srov. k tomu rok 199). 

 

Někdy v této době se "Skythové", tedy zjevně Gotové, jimž tak staří autoři dlouho říkali, rozhodovali o výpravě na římské území. Při jejich sněmování vypukla bouře s deštěm a blesk zabil tři jejich předáky: z cesty za lupem sešlo. Nicméně je pravděpodobné, že se jich nějaká skupina na římském území usídlila, srov. například případ Mikka, otce imperatora Maximina Thraka, viz rok 235, a rok 214.

 

V prosinci se dal v Británii provolat augustem Severův caesar D. Clodius Septimius Albinus (asi 45) a v lednu se s vojskem přepravil do Gallií. V Římě měl podporu patricijské části senátu, k níž sám formálně patřil. Severus mu do Británie napsal hezký dopis a za Albinem poslal své lidi, aby si vyžádali jednání mezi čtyřma očima a mohli ho tak mimo dosah jeho ochranky zavraždit. Jiným z jejich úkolů bylo získat někoho z kuchařů, aby Albina otrávil. Albinus jim ale nenaletěl a muži na mučidlech prozradili účel své mise.

Clodius Albinus pocházel z Hadrúmeta snad z rodin Ceioniů a Postumiů. Je možné, že se narodil 25. listopadu, nevíme však, kterého roku (v rozmezí let 145-150). Stejně jako jeho rodiče Ceionius Postumus a Aurelia Messalina majetky nevynikal. Jméno "Bílý, Vybledlý", Albinus, dostal podle barvy pleti po porodu (možné ovšem je též souvislost s albarius/albinus, se "štukatérem"). Jeho původní a jedinou profesí bylo vojenství, za M. Aurelia už byl legátem dvou legií. Za usurpace C. Avidia Cassia správcoval v Bíthýnii a Pontu a Filosofovi zůstal věrný. 

Commodus mu svěřil Gallii Belgiku a v té době zlikvidoval válku desertérů (viz rok 186) a v čele své legie porazil zarýnské Germány (188). Jeden z pramenů tvrdí, že mu z vděčnosti tehdy Commodus nabídl caesarský titul a některá práva ustavující spoluvládu; Albinus to však odmítl; není-li příběh smyšlenkou. Nabídku Severovu roku 193 však neodmítl; to byl správcem Británie (od roku 192 do své smrti).

Na vojáka vynikal zvláštními vlastnostmi. Sepsal dílko o zemědělství, Georgica, neboť se prý v oboru vyznal, a byl některými pokládán za autora erótických Mílétských povídek, Mílésiaka/lat. Milesiae. Hlas prý měl ženský, se zbraněmi však uměl zacházet a k vojákům se choval až krutě. Miloval pití a stejně veliký byl jedlík, hlavně ovoce. Dokázal sníst na posezení pět set fíků zvaných vrabčí, passerariae/řec. kallistrúthai, stovku kampánských broskví, deset ostijských melounů, dvacet liber labických hroznů, sto kvíčal, popřípadě čtyři sta ústřic. Byl přitom štíhlé postavy. Ženy miloval, homosexuály nesnášel; tím zůstával v trendu konce druhého století. 

Mezi senátorskou elitou byl populárnější než Severus, který byl ze čtveřice účastníků občanské války oblíben nejméně. Mezi vojáky naopak Severus oblíben byl a stejně tak dlouho i jeho syn Antoninus/Caracalla.


***********************************************************
196. 
Ol. 243,4

507 SE
443 AE
neznámý
a. u. c. 949
C. Domitius Dexter II a L. Valerius Messalla Thrasea Priscus 

***********************************************************

D. Clodius Albinus sbíral v Galliích sílu proti Severovi, prováděl odvody. Hlavní stan měl v Lugdunu, metropoli Lugdunské Gallie. Jistý Númeriános, učitel základů grammatiky, se v Galliích stavěl za římského senátora vyslaného Severem, aby získával vojáky do války s Albinem. S oddílem, který tak sestavil, porazil několik Albinových jezdců. L. Septimius Severus uvěřil, že je senátor (sic) a poslal Númeriánovi podpůrný dopis. Když se pak dobrodruh zmocnil sedmdesáti milionů séstertiů z Albinovy pokladny, poslal je Severovi. Po válce, viz rok následující, odmítl Númeriános pocty a odměny a žil kdesi na venkově s malou Severovou apanáží. 


L. Septimius Bassianus vulgo později Caracalla n. Tarautás, starší ze Severových synů, byl u Viminacia, metropole Horní Moesie, jmenován caesarem s novým jménem M. Aurelius Antoninus Caesar (* 4. dubna 188). L. Septimius Severus dokonce označil M. Aurelia smyšleně za svého otce a všichni Severovci až do Sardanapalla/Elagabala se tak po filosofovi, jehož pověst byla u římských elit vynikající, oficiálně jmenovali. Podle jiného vysvětlení to udělal proto, aby z nástupnictví vynechal vlastního bratra P. Septimia Getu, jehož jméno nosil mladší ze Severových synů s Iulií Domnou (* 7. března 189).

 

Na východě se konečně Severus, který pobýval osobně právě v Mesopotamii, zmocnil Býzantia, které severovští obléhatelé vyhladověli a město se vzdalo. Obléháno bylo od roku 194 a událost byla vzácným příkladem vzdoru hellénského města, jakého byly dějiny svědky naposledy za mithridátských válek (Mytiléné). Severovci popravili všechny nigrovské legionáře a státní úředníky samosprávného města, s nimi jistého boxera, kteří prý Římanům v boji nadělal hodně škod; ostatním Býzantincům darovali život. 

Býzantion přišlo o hradby, nezávislost a veškerou půdu a území, divadlo, lázně, občané o majetky, museli platit Římu tribut a území státu věnoval Severus Perinthu, kteří s Býzantinci zacházeli jako s vesničany a trápili je. Dějiny začalo psát město zase až po roce 330, kdy se znovu narodilo jako Kónstantínopolis/lat. Constantinopolis, neboli Neá Rómá, Nový Řím, viz též rok 324. 

Priscus, konstruktér bojových strojů v Býzantiu, byl rovněž poslán na smrt, ale Severus ho omilostnil a Priscus se vyznamenal později při obléhání Hatry, kde jeho stroje nedokázali Arabové s hradeb spálit. Haterský král Abdsamija totiž podporoval Pescenia Nigra, srov. rok 116 a 240. 

 

***********************************************************
197. 
Ol. 244,1
Ísidóros z Alexadreie II
508 SE
444 AE
neznámý
a. u. c. 950
T. Sextius Lateranus a L. Cuspius Rufinus (n. C.?)

***********************************************************

V Galliích D. Clodius Albinus byl 19. února poražen u Lugduna u osady Tinurtium/dn. Tournus v départementu Saône-et-Loire. Byv obklíčen vzal si život/nebo byl zavražděn na břehu Rhodanu/Rhôny služebnictvem či vojáky dělajícími si naději na odměnu (podle další verse byl "polomrtvý", když ho přinesli k Severovi). Severus, který byl poprvé za občanské války osobně v bitvě přítomen, se přesvědčil o smrti soka, dal mu uříznout hlavu a poslat do Říma.
    Bitvy, jedné z největších ve starém věku, se účastnilo na každé straně údajně po 150 tisících mužích. Zvítězila větší bojová zkušenost Severových legií z Illyrie, Moesie, Dákie a zčásti i Germánie. Severus v čele praetoriánů byl padl s koně zabitého olověnou střelou a život mu zachránilo jen to, že odhodil purpurový plášť, aby nebyl nepřáteli poznán: zjevně prchal z bitvy. Vládu mu zachránila jízda Laetova, která vpadla mezi vojáky britských legií slavících již vítězství. Tvrdilo se ovšem rovněž, že Iulius Laetus vyčkával na zprávu o Severově smrti a že se sám chtěl dát prohlásit imperátorem: proto ho prý později Severus před Hatrou namísto vděku zahubil. 
    Albinova hlava na holi putovala do Říma, kam se Septimius Severus vrátil 9. června. Vítěz přísně trestal poražené a civilisty, přišly popravy, vyvlastňování majetků Albinových přívrženců v Galliích a Hispániích, vyvražděna byla Albinova rodina. Severus zhanobil osobně Albinovo bezhlavé tělo, prý po něm nutil šlapat svého koně, a dal ho už v rozkladu roztrhat psy a hodit do Rhodanu i s ostatky Albinovy manželky a dětí: nakrátko se vrátily brutální časy válek populárů s optimáty, vybíjení mariovců a sullovců z konce republiky.

Po čtyřech letech skončila druhá římská občanská válka imperiální doby, viz roky 68 a 238 a srov. 175. Severus porazil dva císaře uznané senátem a třetího, který se sám provolal augustem. 

Senátorům se presentoval jako syn M. Aurelia Antonina a jako bratr Commodův, jehož dal nyní zcela proti duchu své předcházející politiky a ze msty senátorům, kteří s ním nedrželi, zbožnit. "Jestliže bylo hrozné, že vlastní rukou zabíjel v aréně zvěř," pravil Severus překvapeným senátorům, "co to bylo druhý den na to, když v Ostii veřejně dováděl starší consulár, jeden z vás, s prostitutkou převlečenou za pardála? A že prý bojoval v aréně. Z vás nikdo nebojoval jako gladiátor? Proč jste si tedy kupovali jeho zlaté štíty a přilby?" Jméno dovádivého vašnosty ani jeho dámy v pardálím historiografie neuchovala.

 

Pardonoval pak 35 senátorů, jiných 29 (celkem "vznešených mužů"/nobiles 43, jejichž jména se zachovala, mezi nim Pescennius Aurelianus, rádce Nigrův a otec dcer provdaných za Nigrovy syny, viz rok 193) dal popravit pro spolčování s Albinem, mezi nim Sulpiciana, Pertinakova tchána, účastníka dražby o imperium roku 193. K likvidaci provinčních elit Západu i Východu použil Severus archivů Nigrových a Albinových. Nashromáždil tak nesmírný majetek, neboť zabavené statky proskribovaných Albinových přívrženců celého západu říše proměnil v císařský majetek.

Když se snažil získat mezi senátory propadlé hrdlem informátora, Erucius Clarus si raději vzal život sám, než aby udával. Jistý Iulianus to pak vzal, nicméně Severus dal všechna jeho udání ještě ověřovat otroky z okolí obviněných na mučidlech. Severus patřil mezi panovníky vládnoucími tvrdě s velkou touhou po penězích a za spojence měl "lid", jemuž vystrojoval podívané s dárky, často dával noční slavnosti a roku 203 uspořádal v Římě i hry stoletní.

 

Brzy se vypravil na novou výpravu na Východ. Reorganisoval armádu, přidal dvě legie, po Albinově likvidaci zvýšil vojákům plat na nepoznanou dosud úroveň, zpřístupnil velitelské hodnosti nižším šaržím. Poprvé v historii dostali legionáři právo se během služby ženit, čímž kodifikoval v podstatě již existující stav: zrovnoprávnil vojenské sňatky/concubinatus se sňatky civilními. Důstojníkům od principales po centuriony povolil nosit zlaté prsteny, tedy byvší odznak římské nobility a později i jezdců/rytířů. Severus se tak stal po Commodovi dalším z panovníků, který posílil rozkladné momenty urychlující zkázu discipliny v armádě a snižující její akčnost.

Na ochranu Říma (a sebe) na území dávné Alby Longy, ager albanus/albánské území, vybudoval stálé vojenské ležení pro Druhou legii parthskou/legio II. parthica, zvané obvykle Castra albana/Albánský tábor nebo prostě Albanum/dn. Albano Laziale; srov. rok 212. 

Než odešel na Východ (zde byl do roku 202), praefectem praetorio jmenoval C. Fulvia Plautiniana, svého rodáka, příbuzného a přítele: Plautianova teta Fulvia Pia byla provdána za Septimia Severa (srov. o jeho posici velitele gardy rok 31 a úmrtí Seianovo). Pravděpodobně naturalisovaný Říman Plautianus byl za Pertinaka obžalován a odsouzen za úplatkářství v době, kdy za Commoda spravoval prokonsulární Afriku (188-189), ale pravděpodobně Severovi k vůli ho Pertinax osvobodil a dal mu jakýsi úřad.

 

Británie byla někdy po těchto událostech Septimiem Severem rozdělena do dvou provincií (pokud se tak nestalo až roku 210): Britannia prima n. superior na jihu Anglie se dvěma legiemi a Britannia secunda n. inferior na severu s jedinou, třebaže to byl kraj nebezpečnější v sousedství mimo jiné nepokojných Caledonů a Maiatů. První Británie měla správce-legáta Augusti pro praetore, odpovědný za druhou byl velící legát legie. Dělení ostrovní správy se neuskutečnilo ze strategických nebo fiskálních důvodů, ale z obavy, aby se nenarodil další Albinus. Po roce 197 do asi roku 202 správcovali První Británii/Horní Pollienus Auspex, Rufinus a M. Martiannius Pulcher.

Na severu ostrova zaútočili na Hadriánův val Maiatové-Maeatae/Brittunculi, zřejmě ponouknuti za Albinovy války odchodem tolika vojáků na pevninu. Vpadli na sever Anglie. Správcem Británie Dolní v letech 194-200 či až 202 byl Virius Lupus, který byl nucen vyhnat Maiaty nevojenskou cestou, čili úplatky, tributem; za to vrátili zajatce. Renovoval hraniční valy a pevnosti a stavěl nové. 

 

***********************************************************
198. 
Ol. 244,2

509 SE
445 AE
neznámý
a. u. c. 951
P. Martius Sergius Saturninus a L. Aurelius Gallus
coss. suff.: Q. Anicius Faustus (nebo až 199?) a neznámý (L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus I ?)

***********************************************************

L. Septimius Severus podruhé v Mesopotamii ve válce s Parthy a Adiabény. Armeni s arsakovským králem Chosroem, synem Vologaisa V. Parthského, se mu nyní vzdali bez boje a vykoupili se penězi a rukojmími. Lučištníky do pomocných jednotek poslal orrhoénský král Abgaros/Augaros IX. Veliký a své syny dal Severovi rovněž jako rukojmí. Asi už roku 195 přijal král darem občanství a jméno L. Aelius Septimius Severus Abgarus/Aggarus. Jeho synové se v Římě společensky angažovali a roku 213 se podíleli s vlastním oddílem na Antoninově tažení proti Alamannům a Chattům, viz tam.

Abgarovi samotnému, když navštívil Řím, se dostalo pompesního přijetí (c. 202?). Je pravděpodobné, že Edessa dostala nyní status římské osady.

Římané pod legátem Iuliem Laetem uchránili Nisibu před parthským obléháním. Na lodích se Římané na konci léta plavili po Eufrátu na jih; v kraji bylo tehdy ještě hodně lesů na tak náročnou akci, jakou byla stavba armádní flotily. Římané obsadili Avidiem Cassiem zničenou a opuštěnou Seleukeiu Tigridskou s okolím (164) a obsadili na konci ledna překvapivě snadno Ktésifón/Tísfón, per. Tísfún, který daroval Severus vojákům v plen. Mnoho obyvatel bylo v kraji povražděno, na sto tisíc zotročeno. Cílem Severova tažení nebylo dopadnout Vologaisa V. a zmocnit se nových území, ale loupit. 
    Vologaisés V., jehož bratr sloužil v Severově vojsku, unikl jen s malým oddílem jezdců. Po dalším římském vítězství nad Parthy se dal 28. ledna 198, sto let od nástupu Traiana k vládě, Severus v parthském královském městě provolat jako Imperator Parthicus Maximus, svého syna Antonina-Caracallu (10) určil za nástupce/imperator destinatus, o rok mladší Geta obdržel titul caesarský. 

Zpáteční cestu armáda nastoupila jinou cestou, dílem po Tigridu na lodích, dílem pěšky podél řeky. L. Septimius Severus se vydal do nitra Mesopotamie, aby dobyl arabskou Hatru držící tradičně při Parthech a nedávno při Pesceniovi Nigrovi. Hatra císařského lupiče lákala bohatstvím obchodnického státečku a chrámem Slunečního boha s údajně velkým pokladem na úpatí Sindžárských hor v dn. IRQ. V bezvodé krajině však pohořel, Arabové se ubránili. Mnoho Římanů padlo, obléhací stroje a vojáky spalovala hořící nafta metaná z hradeb, arabská jízda napadala zásobovací kolony. Mezi vojáky se šířila nespokojenost a nemoci ze špatného jídla a z jeho nedostatku a po dvaceti dnech s armádou Severus raději odtáhl zpět k Eufrátu. Nicméně haterští vládci někdy po této zkušenosti otočili a když se proti nim postavil Peršan Ardašír I., požádali o římskou posádku a začali se počítat mezi římské spojence, viz rok 230 a 240.

V Antiocheji vojsko Severus (52 n. 53) štědře obdaroval, triumf udělený senátem odmítl, neboť by pro bolesti ze dny, která ho tehdy již sužovala, nedokázal stát v triumfátorském vozu.  

Během tažení nebo přímo při obléhání Hatry dal zavraždit legáta Iulia Laeta, úspěšného vojevůdce a oblíbence vojáků; bližšího nevíme nic, jen to, že se vymlouval, že takový rozkaz nevydal. Též údajně odstranil jistého vojenského tribuna Iulia Crispa za to, že žertem přirovnal trápení v pustině před Hatrou k Vergiliově zkazce v Aeneidě, kde jeden z vojáků Turnových utrousil, že se umírá za to, že si Turnus chce vzít Lavinii; jistý Valerius, který tribuna udal, dostal jeho místo.

 

Podle armenských kronik byl Vologaisés (arm. Vagharš) synem svého předchůdce na trůnu Tigrána/Digran (odjinud ho však jako panovníka neznáme), který zemřel roku 178 (srov. však Soaimos). Mělo to být ve 32. roce vlády parthského krále stejného jména Vagharš, tedy asi Vologaisa IV. (nikoli Pátého). Vagharš prý vládl Armenům dvacet roků vynikajícím způsobem. T. r. (?) vpadli do Armenie zpoza Kavkazu nomádi Chazirů a Basiliů/Barsiliů vedeni "králem" Vnasep Surhapem. Vagharš je porazil na řece Kuře/řec. Kyros a zabránil jim přepravit se na jih. V druhé bitvě v průsmyku nad Derbentem/arm. Čora sice Armeni nájezdníky porazili, král však padl zasažen šípem. O datech jeho vlády viz rok 191; nástupcem na armenském trůnu se stal jeho syn Chosroés I. (do 215). K Římanům a Derbentu srov. rok 91. O Basiliích viz dále rok 215.

Lze předpokládat, že pod Chaziry se skrývá první zmínka o Chazarech, řec. Chazaroi, lat. Gazari/Gasari, hebr. Kuzarim, turkických nomádech ze Střední Asie, kteří pravděpodobně tehdy žili v dn. Dagestánu a v rovinách Kalmykie a západního Kazachstánu a k jihu se dostali podél Kaspiku až k pevnosti Darbad/dn. jihodagestánský Derbent u Kaspiku (nejstarší město na území Ruské federace). Migrovali později pontickými stepmi na západ, jádrem jejich moci se stalo v šestém století dolní Povolží s centrem v Itilu/Atil neznámé polohy kdesi v okolí dn. Astrachaně. Bulan, jeden z chazarských chaganů/králů, někdy kolem roku 860 přijal júdaismus a s ním pravděpodobně velká část chazarské šlechty. Jejich říše byla tolerantní ke všem vyznáním polytheistickým i monotheistickým a prchali k nim Židé persekvovaní perskými zarathuštriány stejně jako východořímskými křesťany. O Chazarech více viz v indexu s. v. 

 

***********************************************************
199. 
Ol. 244,3

510 SE
446 AE
C. Quintus Imeros z Marathónu
a. u. c. 952
P. Cornelius Anullinus II a M. Aufidius Fronto 

***********************************************************

Septimius Severus se po Mesopotamii, kde zanechal posádkou dvě legie, vypravil ze Syrie do Palaistíny (samostatná provincie Syria Palaestina, viz rok 195) a do provincie Arábie. Zakázal prý tehdy Římanům přestupovat na židovství a křesťanství, pokud se tak nestalo až roku 202. Obětoval u hrobu Pompeiova, srov. jeho zničení a obnovu po druhé válce židovské roku 115 n. 116, a cestoval po Nilu do Horního Egypta do Théb. Zde dal mimo jiné restaurovat Memnonovy kolossy a zbavil tak region turistické atrakce, neboť při úsvitu vydávaly jakýsi plačtivý zvuk: viz o nich rok 1418-.

Zemi si turisticky prohlížel ještě následujícího roku, než se vracel přes Syrii, Anatolii a Thrákii na Západ. Byl jí nadšen, nadchl ho kult Sarápidův. K jižním hranicím Egypta se nedostal, neboť v kraji řádil mor.

Z bulváru asi pochází zpráva, že byl velmi zvídavý a že v chrámech dával zabavovat písemnosti, prý aby se už nikdo nikdy o žádném jejich tajemství nedozvěděl nic nového. Proto prý v Alexandreji nařídil uzavřít Alexandrův hrob, aby ho už nikdo neviděl...

V Alexandreji obnovil po více než dvou stech letech městskou radu búlé, kterou zrušil Octavianus roku 30 př. n. l., viz tam. Později rada volila "veřejného správce", curator rei publicae, schvalovaného principem, který měl na starosti veřejnou správu, finance a byl vybaven právem veta v rozhodnutích rady. Severus ovšem poskytl stejné právo métropolitním městům egyptských nomů. Provinční elity byly plně hellénisovány stejně jako obce anatolské a nyní dostaly jistou autonomii a povinnost vybírat ve svých regionech daně a zajišťovat dodávky potravin pro armádu, annona militarisO rozsahu byrokracie egyptské správy vypovídá údaj o kanceláři egyptského praefecta v letech 206-211 Ti. Claudia Subatiana Aquily: dostala během pouhých tří dnů 1804 peticí.

V Palmýře se uchoval dedikační nápis rady města z ledna 199, která poctila jistého Ogéla, syna Makkaiova, za jeho četné výpravy proti nomádům a za to, že vždy zajišťoval bezpečnost obchodníků a karavan/kai tois enporois (sic) kai synodiais aei tén asfalian paraschonta. Nejisté poměry na římsko-parthských hranicích za Severa se zjevně odrazily též v palmýrénském businessu; srov. též příhodu s banditou Claudiem roku 195 a podobných typů v regionu zřejmě působilo více.  


***********************************************************
200. 
Ol. 244,4

511 SE
447 AE
neznámý
a. u. c. 953
Ti. Claudius Severus Proculus a C. Aufidius Victorinus 

***********************************************************

 

V Germániích za Severovců nápisně doložen v Porýní a mezi Frísy kult bohyně Hludany/dea Hludana. Snad shodná s Holdou, milenkou Odinovou, čili mnohem pozdější Frau Holle z pohádek bratří Grimmů z Hessenska a Durynska. Bohyni monotheisté "degradovali" v ducha. Pravděpodobně shodná s "matkou Zemí"/Terra mater jménem Nerthus (v lat. koncovka mužská), tak u Tacita, jejíž kultovní středisko bylo na kterémsi z (asi) baltských ostrovů. Její jméno bylo dříve čteno Hertha (srov. novodobé oblíbené jméno, též pro sportovní kluby).

 

Někdy kolem t. r. pověřil Severus C. Iulia Septimia Castina řízením čtyř germánských legií pro boj proti "desertérům a rebelům", jak se pověřenec později pochlubil na nápisu nalezeném v Aquinku/Budapešti, správním středisku Dolní Pannonie. Z literárních pramenů žádné potírání nepokojů v Germániích v této době neznáme.  

 

Činní byli v této době Alexandros z Afrodisiady a skeptik Sextos Empeirikos. Athénaios z Nakrátidy sepsal dějin syrských králů, které se nedochovaly, a rozsáhlé folkloristicko-ethnografické dílo Deipnosofistai/Sofisté u stolu, zachované v patnácti knihách ve zkrácené podobě (z původního rozsahu třiceti knih). Povětšinou se povídání točí kolem jídla a stolování. Psal pravděpodobně v Římě někdy od doby M. Aurelia Antonina po asi vládu jeho syna Commoda.

Rhétór a sofista Ailios Antipatros/Aelius Antipater z Hierápole dosáhl u Severa takové důvěry, že ho jmenoval svým tajemníkem ab epistulis graecis a vychovatelem svých synů. Získal pocty konsulára a správcoval provincii Bithýnii & Pontos. Krátce však, neboť si nepočínal dobře a Severus ho odvolal a poslal domů do Hierápole. Z ostudy si tam Antipatros vzal život hladovkou.

Antopatros sepsal principovu biografii. Byl žákem sofisty Adriána z Tyru, žáka Héróda Attika Athénského. S Adriánem se spřátelil Marcus a pozval ho do Říma, kde pak byl věrným tajemníkem Commodovým a zemřel krátce před jeho vraždouDruhým z učitelů Antipatrových byl Iúlios Polydeukés/Iulius Pollux z Naukrátidy, sofista a grammatik, jehož Commodus pověřil vyučováním v athénské Akadémii (původní středisko platónské filosofie ovšem s peripatetickým Lykeiem roku 86- vyvrátil Sulla). Jeho Onomastikon, thematicky řazený lexikon o deseti knihách, se zachoval.

Mezi žáky Antipatrovými byl sofista Filostratos z Lémnu n. Athén/L. Flavius Philostratus. Patřil mezi chráněnce Iulie Domny, za Severa žil v Římě a na její popud sepsal biografii Apollónia z Tyan. Pod jeho jménem se zachovala sbírka životopisů významných sofistů/bioi sofistón, literárních dopisů/Epistolai, Obrazy/Eikones s popisem děl s mýthickým námětem, kniha o sportu/peri gymnastikés, tituly komediální a tragické. Z Lémnu a Athén, k nimž ostrov tehdy opět patřil, pocházelo několik spřízněných Filostratů: soudí se, že byli čtyři a že je třeba autorství díla mezi ně rozdělit.

Filostratovým přítelem v Athénách byl sofista Apsinés z Gadar a oba byli v Římě soupeři Frontóna z Emesy, strýce Cassia Longína, jehož zahubila politika, viz rok 273.

Někdy kolem konce 2. století žil filosof a lékař Sextos Empeirikos/Sex. Empiricus, autor spisu o pyrrhónském skepticismu Pyrrhóneioi hypotypóseis/Pyrrhónské vzory n. Základy pyrrrhónismu a díla argumentujícího proti mathématikům. Navazoval svým způsobem na Ainésidéma, viz rok 50-, a jeho volného nástupce ve skepticismu Agrippu/Agrippás, všechno Helléni. Empeirikova díla zachována jsou.      

 

Kolem t. r. zemřel věhlasný lékař Galénos z Pergama, narozen c. 129, viz o něm tam. Kolem t. r. se narodil křesťanský autor Thascius Caecilius Cyprianus, od roku 248 biskup v Karthágu. Zemřel roku 258.

 

V Japonsku na jaře císař Čúai (52) po krátké nemoci náhle zemřel. Podle jiné kroniky zemřel zasažen šípem v bojích s povstalci v Kumaso. Císařovna Oki-naga-taraši-hime no Mikoto, posmrtným jménem Džingú/"Božské zásluhy" s hlavním ministrem Takečim no Sukune císařovu smrt utajili a Takeči ho tajně pohřbil v Anato. Jejich syn, pozdější císař Ódžin, se narodil až po otcově smrti a jeho jménem převzala Džingú-kógó vládu (syn "dospěl" až v 69!). Džingú byla pravnučkou císaře Kaiky. 

Na řádný pohřeb Čúaie nebyl čas, neboť boje s povstalci pokračovaly a byla nachystána výprava do Koreje proti Sille: muži, kteří by stavěli pohřební mohylu, byli zapotřebí jinde (rituálně pohřben byl v zimě 202). Osobně vedla námořní výsadek v Koreji a výpravu do vnitrozemí, kde se Japonci zmocnili knih s mapami, katastrálních registrů a pokladu. Král Silly Pasa n. Fasa/Mikeun či Hasa Mukin, šestý ze sillských panovníků, se poddal, tribut Japoncům platily pak údajně i stát Pekče a Korjo. Podle korejských kronik však Pasa vládl v letech 80-112, kdežto současníkem císařovny-regentky Džingú byl desátý král Nehe (angl. Naehae; 196-230).

Japonci zajali sillského prince a zavraždili ho. Po odchodu se proti japonskému guvernérovi vzbouřila princova manželka, guvernéra zabila, ale Džingú se s loďstvem vrátila a zemi znovu pacifikovala.

Stejnou událost, ale kladenou do jara roku 249, zaznamenaly čínské kroniky: Waové, Číňané tak nazývali ostrovy a obyvatele Japonska, vpadli pod velením generála Uto-čua do Silly a prince jménem Uro/jap. Urusohoriču, syna krále Neheho, upálili. Vdova naoplátku upálila vyslance japonského. Japoncům se nepodařilo dobýt sídelní město království Kjondžu/Gyeongju. Rozdíl let 200 a 249 není jasný.

Doma v Japonsku se proti Džingú a jejímu novorozenému synovi vzbouřili císařský princ Kakosaka a Ošikuma. Prvního zabil na lovu divoký vepř, druhý se postavil císařské armádě, jíž velel Takeči no Sukune. První ministr lstí přemohl povstalce, kteří byli na útěku pobíjeni v okolí dnešní Ósaky. Ošikumovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Roku 205 poslal král Silly tribut a jeho vyslanci se pokusili unést korejská rukojmí držené v Japonsku. Únosci byli dopadeni a upáleni v kleci. Následovala trestní výprava Japonců proti Sille a plenění jejího pobřeží. Tehdy Japonci zajali Číňany žijící v Sille a z nich povstala první čínská kolonie v Japonsku (srov. o první korejské osadě ze Silly na ostrovech roku 33-). Viz dále rok 239.

 

***********************************************************
201. 
Ol. 245,1
Alexandros z Alexandreie
512 SE
448 AE
neznámý
a. u. c. 954
L. Annius Fabianus a M. Nonius Arrius Mucianus 

***********************************************************

Zatímco Severus pobýval v Orientu a na cestě z něj, viz rok předešlý, v Římě upevnil praefectus praetorio a císařův příbuzný C. Fulvius Plautianus svou moc. Zavraždil řadu mužů, též Q. Aemilia Saturnina, v letech 197-200 praefecta Aegypti. Stejně jako jeho císařský příbuzný i on prahnul po majetku, zabavoval všechno, co se mu líbilo a to nejen v Římě. Provincie ho obdarovávaly více než Severa.

Prý i v počtu soch a jejich velikosti překonával svého chlebodárce. Senát a vojáci přísahali na jeho osud a přáli mu zdar, díky síti informátorů věděl o každém Severově kroku a slovu. Dokonce poslal centuriona s výpravou na jakési ostrovy v Rudém moři (tzn. do vod omývajících Arabský poloostrov až do Indie, tedy včetnšě dnešního Rudého moře, Perského/Arabského zálivu a Arabského moře), aby mu přivezl "koně podobné tygrům" zasvěcené Héliovi; možná tím myslel zebry, proč však na ostrovy a k tomu v "Rudém moři", nevíme.

V Římě dal Plautianus vykastrovat sto Římanů svobodného rodu, dokonce ženaté muže, o čemž se svět dozvěděl až po jeho smrti. Dělal to s tím  záměrem, aby jeho dcera Plautilla, která si následně vzala Severova syna Antonina vulgo Caracallu, byla obklopena pouze neplodnými muži včetně svých učitelů. Severovu manželku Iulii Augustu dal sledovat, svobodné ženy z jejího okolí vyslýchat i na mučidlech. Nešťastna a bez manželovy opory se dala na filosofii a trávila dny se sofisty. Svou manželku držel Plautianus doma, do společnosti s ním nesměla ani ji nesměl nikdo spatřit (!). Mezi nařízeními byl též zákaz Římankám zápasit v aréně. 

Plautianova autorita byla taková, že když v Tyanách onemocněl, vojáci z jeho gardy k němu sice pustili Severa, ale nikoho z jeho doprovodu, viz císařovu revanš roku 205. Jistý muž, jehož soudní spor chtěl princeps urychlit, odmítl s tím, že se k tomu ještě nevyjádřil Plautianus. V Římě hodoval Plautianus způsobem venkovských zbohatlíků: přejídal se, zvracel na hostinách. 


***********************************************************
202. 
Ol. 245,2

513 SE
449 AE
neznámý
a. u. c. 955

Imp. Severus III a Imp. Caesar M. Aurelius Severus Antoninus Augustus 

coss. suff.: T. Murrenius Severus a C. Cassius Regallianus

***********************************************************

L. Septimius Severus se vrátil z Orientu, kde byl od roku 197, do Říma. Když si všiml počtu Plautianových soch právě vyrobených, dal jich množství roztavit. V provinciích si mysleli, že praefectus praetorio padl a sami od sebe začali jeho obrazy odstraňovat, mezi nimi správce Sardinie Racius Constans; Severus je dal všechny potrestat, nevíme jak. 

Moc praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana začala upadat po kroku, který ho měl naopak posílit. Provdal totiž s císařovým svolením svou dceru Fulvii Plautillu za Severova staršího syna Caracallu-Tarautu (oficiálně M. Aurelius Antoninus). Plautianovo věno bylo podle senátora a historika Cassia Diona, očitého svědka toho, jak se vezlo na vozech přes forum do Palatia, v množství pro padesát provdávaných královen. Římské elity pohostil Plautianus vším možným, "královsky i barbarsky" (mezi pochoutkami bylo syrové maso a všelijací živí živočichové). Římanům předvedl i jakési "indické" zvíře zvané korokotás/krokotás; možná to byla první hyena v Evropě. K tomu oblažil Římany sedmidenními hrami s masakrem zvěře v amfitheatru včetně jednoho slona a zubrů, celkem sedm set tvorů.

Caracallovi (14) se sňatek nelíbil, stejně jako jeho strýci Getovi, svou ženu nesnášel, ani s ní lože nesdílel. Bylo to prý hrozně bezostyšné stvoření pravděpodobně právě z puberty, a hrozil, že ji i s otcem zabije, až se dostane k moci. Plautianus záhy pochopil, že to chlapecký zeť myslí vážně, tak ho chtěl předejít a zbavit se raději všech Septimiů Severů, svých rodáků, viz rok 205. Tehdy ovšem dav v divadle bouřil: "Čeho se bojíš, před čím bledneš? Vždyťs získal více než ti tři!" Myšleni byli císař Severus se syny Antoninem/Caracallou a Getou. 

 

Kolem roku 202 byl správce Británie M. Antius Crescens Calpurnianus. Od roku 203 (?) následoval do roku 205 C. Valerius Pudens. Opravy opevnění a stavby nových pokračovaly.

V Orientu do let 202-203 připadá šestá persekuce křesťanů, pátá od dob Neronových, srov. roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177 a 199. Jejich kronikář Eusebios z Kaisareie hovoří o prožití "nádherných mučednictví" v Alexandreji: liboval si například v tom, že před popravou vnořili jisté Potamiaině chodidla do vařící smoly. Mezi takto nádhernými lidmi byl též bohatý Alexandrinec Leónidés, otec jednoho z církevních otců Órigena, který byl po soudu jako řada dalších sťat. Otcův majetek propadl císařské pokladně Septimia Severa a mladík Órigenés vyrůstal v adopci u ženy jistého Paula, bohatého alexandrijského haeretika.

V listopadu postihla orrhoénskou Edessu povodeň z pramene v areálu královského paláce Abgara, syna Ma'núa, a s ní po celonočním dešti z řeky Daisan. Zahynulo více než dva tisíce lidí, zhroutila se část hradeb a zničena byla většina města i s křesťanským chrámem. Po zimě začali Edesští s obnovou, do čtyř let postavili nový palác. Jiná kronika povodeň klade do roku 216, viz. • Počítá-li Edesská kronika z roku 539 n. l. se seleukovskou érou horních satrapií (začátek roku 311-), stala se událost t. r. Počítá-li se SE syrskou, pak k povodni došlo už roku 201.   


***********************************************************
203. 
Ol. 245,3

514 SE
450 AE
C. Kassianos ze Steirie
a. u. c. 956
C. Fulvius Plautianus II a P. Septimius Geta II 

***********************************************************

V Římě konány stoletní hryludi saeculares, viz roky 249 a 17 př. n. l. a 47, 88, 147 a 247 n. l. Kromě toho slavil Severus desetiletí své vlády/decennalia. Zasvětil svůj vítězný oblouk, lidu rozdal obilí v rekordním množství a "na věky" bezplatně denní příděl oleje. Postavil v Římě dvě lázně a vodovod, renovoval staré stavby a nechával na nich původní dedikační nápisy. Praetoriánským vojákům rozdal po deseti zlatých, což bylo nejvíce ze všech císařů: dohromady to dělalo za dvě stě milionů séstertiů. Dal vztyčit okrasnou stavbu zvanou Septizonium n. Septizodium, velké nymfaion s řadou zřídel; o vlastním účelu stavby lze se jen dohadovat. Ruiny zlikvidovány za vlády papeže Sixta V. a materiál byl použit ke stavbě vatikánské basiliky sv. Petra (1588). 

Severova cesta do Afriky, odkud před půlstoletím přišel do Říma, trvala do roku 204. Během ní zlikvidoval nájezdy loupeživých kmenů v rodné Tripolitánii. Ještě žádný z císařů nebyl v Africe tak dlouho před ním ani po tom, v rodné Leptě Magně dal stavět honosné lázně. Není zřejmé, kdy Septimius Severus zřídil provincii Numidii, soudívá se, že nyní, a je možné, že ji organisoval již Commodus, viz rok 189.


***********************************************************
204. 
Ol. 245,4

515 SE
451 AE
neznámý
a. u. c. 957
L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus II a M. Annius Flavius Libo
[suff. C. Iunius Placidus Postumianus (?)]
***********************************************************

V Římě zemřel po celoživotní kariéře velitele legií a správce provincií P. Septimius Geta, cos. 203, mladší bratr císaře L. Septimia Severa. Před smrtí vypověděl bratrovi o perfiditě praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana. Císař dal bratrovi na Foru postavit sochu a Plautiana postupně zbavoval pravomocí, jichž se za jeho nepřítomnosti zmocnil.

Princeps osvobodil senátorské majetky v provinciích od povinnosti zaopatřovat cestující vysoké úředníky a důstojníky ve státní službě, putují-li za povinností přes jejich domény. O problémech senátorů z provincií spojených s římským pobytem viz roky 70, 100 a 176. 

 

Praefectem Urbi jmenoval Septimius Severus L. Fabia Cilona Septimia Catinia Aciliana Lepida Fulciniana. Úřadoval do roku 211, jeho předchůdce viz rok 138. NástupcemFabia Cilona za Caracally-Tarausina byl téhož roku krátce C. Iulius Asper, po něm do roku 212 Sex. Varius Marcellus a roku 214 krátce úřadoval Sempronius Rufus, viz zde níže. Ještě roku 214 nastoupil Flavius Maternianus a Macrianovým praefectem byl roku 217 krátce M. Oclatinius Adventus, viz.

Po něm přišel L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus a roku 219 začal chaos za Sardanapalla-Héliogabala: 219-220 poprvé praefectem urbi P. Valerius Comazon, po něm do roku 221 jistý Leo, po něm roku 221 podruhé Comazon, roku 222 Fulvius Diogenianus a 222 potřetí Comazon, pravděpodobně do konce Syřanovy vlády. Praefecty z éry Severa Alexandra neznáme, viz dále rok 238.

Sempronius Rufus, praef. Urbi roku 214 může být totožný se stejnojmenným eunúchem, tvrdí to o něm Cassius Dio, z Hispánie, jehož Septimius Severus poslal do exilu na jakýsi ostrov za černou magii. Caracalla ho povolal zpět, užíval jeho okultních služeb a v době své nepřítomnosti ve Městě mu svěřil dozor nad senátory; srov. rok 213.    


***********************************************************
205. 
Ol. 246,1
Epiníkos zv. Kynás z Kýziku
516 SE
452 AE
neznámý
a. u. c. 958
Imp. Antoninus II a P. Septimius Geta Caesar I

***********************************************************

22. ledna se provalilo spiknutí C. Fulvia Plautiana, Severova životního přítele a praefecta praetorio. Princeps ho povolal do paláce a dal popravit. Jeho syn a dcera s vnučkou byli exulováni na Sicílii a pak na Liparu. Roku 212 zde byli na Caracallův pokyn uškrceni. 

Caracalla totiž splnil hrozby dané Plautianovi po svatbě roku 202 a byl v přípravě rychlejší než praefect. Caracallův vychovatel Euodos přemluvil gardového centuriona Saturnina rodem ze Syrie (podle jiné verse byl přímo tribunem Plautianovým a vraždit měl on a sám si měl od vládychtivého a neopatrného Platiana napsat písemný rozkaz k likvidaci Severa a jeho staršího syna), aby mu spolu s dalšími dvěma vyzradili hesla daná velícím centurionům pro atentát na Severa a Caracallu a s nimi i jakési písemnosti týkající se vraždy panovníka. 

Mělo k ní dojít v paláci o chystané hostině. Syn otci vše vyjevil, ale důkazy byly na vodě, neboť Plautianus by nic takového nikdy nesepsal a tolik lidí by do akce nezasvěcoval. Nicméně Severus Caracallovi uvěřil, neboť měl právě sen o tom, že Albinus žije a kuje proti němu pikle. Narychlo povolal v podvečer Plautiana do paláce a že je zle, pochopily i muly, s nimiž přijel, neboť se zastavily přesně na nádvoří a do budovy nebyl nikdo s ním vpuštěn; tak jako kdysi Severus v Tyanách. Severus se ho mírně vyptával, Plautianus popíral plány na likvidaci Severovy rodiny, až ho pěstí srazil jeho zeť Caracalla. Nezabil ho osobně, ale nařídil to jednomu z přítomných službu konajícím gardistům.

Podle jiné verse centurio Saturninus vylákal Plautiana do paláce vzkazem, že úkol splnil, císařové jsou mrtvi a že by se tedy měl chopit moci než se to rozkřikne. Plautianus přišel ve zbroji pod pláštěm a vlezl do pasti.

Na rozdíl od pádů Seianových, Tigellinových a dalších mocných praefectů praetorio Severus žádnou velkou čistku nespustil. Blízkého přítele Plautianova P. Aelia Coerana/Koirános poslal do ostrovního vyhnanství, z něhož se směl za Caracally po sedmi letech vrátit, stal se consulem roku 212 a zároveň prvním senátorem pocházejícím z Egypta (podle jména byl makedonského rodu).

Na smrt však byl odsouzen největší Plautianův patolízal Caecilius Agricola: doma vypil chlazené víno z poháru, který ho stál dvě stě tisíc séstertiů, a otevřel si žíly. Naopak voják Saturninus a císařský propuštěnec Euodos byli vyznamenáni, nicméně Caracalla je později dal zabít.

Plautilla, rozvedená nyní s Caracallou, a Plautius, děti Plautianovy, nebyly zabity, ale exulovány na Sicílii a pak na Liparu n. Lipary, kde je dal roku 212 Antoninus/Caracalla zavraždit. Oba Severovi synové (17 a 16) se zároveň zbavili dohledu nad sebou a pustili se do života. Znásilňovali ženy i chlapce, vymáhali peníze, obklopili se závodníky vozataji a gladiátory, pravil dobový římský bulvár, soupeřili a řevnili na sebe. Bojovali proti sobě na poníkách a v jednom střetnutí Caracalla spadl ze svého dvoukoláku a zlomil si nohu.

Novými praefecty praetorio jmenoval Severus právníka Aemilia Papiniana a Q. Maecia Laeta, za Commoda správce Arábie a v letech 200-203 praefectus Aegypti. Papinianus byl se Severem žákem autora rozsáhlé (a nezachované) právnické literatury Q. Cervidia Scaevoly, který patřil mezi poradce M. Aurelia (consilium principis). V úřadu vydrželi oba zřejmě do konce Severovy vlády, Maecius Laetus se stal roku 215 konsulem (podruhé); jeden z pramenů však má oba vašnosty za jedny z prvních obětí Caracallova řádění po vraždě Getově, viz rok 212.

 

Správcem Británie do roku 207 L. Alfenus Senecio.

Narodil se v Lykopoli v Deltě Egypťan Plótínos, jeden z velkých novoplatóniků. Viz o něm roku 262 a 270, kdy zemřel.


***********************************************************
206. 
Ol. 246,2

517 SE
453 AE
neznámý
a. u. c. 959
M. Nummius Umbrius Primus Senecio Albinus a Fulvius Gavius Numisius Petronius Aemilianus

coss. suff.: P. Tullius Marsus a M. Caelius Faustinus 

***********************************************************

Na smrt byl poslán Septimiem Severem kromě dalších vážený senátor Quintillus Plautianus (zda byl v přízni s Fulviem Plautianem, viz rok předešlý, nevíme). Žil sice převážně na venkově a do politiky se nemíchal, ale zničen byl udavači. Dal si přinést pohřební rubáš, který si před lety nachystal, ale ten se už rozpadl. "Co to znamená?" optal se sám sebe, "zpozdili jsme se!" Se životem se rozloučil stejným prokletím císaře jaké pronesl L. Iulius Ursus Servianus vůči Hadrianovi roku 136. A Severus skutečně rovněž delší dobu chřadnul na vleklou chorobu.

Téhož roku bylo za gladiátorských zápasů jako vsuvka v programu skoleno najednou deset tygrů, což se ještě nikdy předtím nestalo. Odkud se asijská zvířata dostávala na římský trh, kudy, kým a za jakou cenu, nevíme.  


***********************************************************
207. 
Ol. 246,3

518 SE
454 AE
neznámý
a. u. c. 960
L. Annius Maximus a C. Septimius Severus Aper 

***********************************************************

V Římě byl v kuriosním procesu sťat senátor za to, že byl podobný komusi v jakémsi snu. Správce Asie Apronianus byl odsouzen za to, že jeho chůva měla sen o tom, že se stane císařem a poněvadž si sám pak k tomu objednal nějaká zaklínání. Při dalším šetření na mučidlech jeden z "vyšetřovaných" na dotaz, kdo o tom všechno věděl, uvedl, že spatřil holohlavého senátora, jméno ani tvář neznal a neviděl.

Když byl případ probírán v senátu, část senátorů se zděsila, neboť byla více či méně plešatá a nevěděla si vzpomenout, kdy a zda někdy doma navštívili Aproniana. Nakonec to padlo na Baebia Marcellina, jehož pak "poznal" i udavač. Byl odveden na popravu a zbyly po něm čtyři děti. O této podobě horlivé oddanosti senátu se dozvěděl Severus až dodatečně. 


***********************************************************
208. 
Ol. 246,4

519 SE
455 AE
neznámý
a. u. c. 961
Imp. Antoninus III a Geta Caesar II 

***********************************************************

V Itálii kulminovala kariera briganta Bully a jeho asi šesti set mužů olupujících pocestné a vesničany vojákům pod nosem. Během své dvouleté kariery vytvořil úplatky, lstivostí a silou pevnou síť, takže byl přes velké úsilí administrativy nedopadnutelný. Členy bandy bylo mnoho císařských propuštěnců, kteří po vyhnání ode dvora nenašli žádnou jinou obživu. 

Severus, který pobýval v Británii nakonec pověřil tribuna svých praetoriánů, aby s jízdním oddílem lupiče dopadl. Zmocnil se ho lstí, neboť ho zradila milenka, jejímuž manželi, pravděpodobně členu bandy, slíbil tribun beztrestnost. Bulla byl předhozen šelmám a jeho skupina se rozpadla. 

 

L. Septimius Severus se syny Caracallou a Getou se vypravil do Británie. Boje s barbary vedeny do roku 211. Severus si podle všeho výpravu vymyslel nikoli z válečné nutnosti, ale aby legie nezlenivěly a stejně tak synové aby změnili životní styl. Věděl též od hvězdopravců, že se z cesty do Říma živ už nevrátí. Vzal s sebou do pole velké množství peněz, ale důvod neznáme. 

Severus dal kdesi na severu ostrova táhnout val o 32 tisících dvojkrocích, tj. 44,37 kilometrech "od moře k moři". Buď renovoval jižnější a delší Hadrianův val, nebo obnovil severnější Antoninův z roku c. 140, opuštěný na začátku vlády M. Aurelia (162), měřící však zhruba šedesát kilometrů, viz roky 122 a 140. Není totiž přesně známo, čemu přičíst obrat vallum severianum.

Správcem Británie do roku 213 byl C. Iunius Faustinus Postumianus.

 

V Parthii zemřel Vologaisés V., králem králů od roku 191, když předtím krátce vládl Armenům (jako jejich Vologaisés II.). Novým panovníkem se stal jeho syn Arsakés XXXX. Vologaisés VI. Kraloval zanikajícímu imperiu do asi roku 228. Viz rok 214, kdy asi proti němu povstal bratr Arsakés XXXXI. Artabános VI. (do roku 224). Jimi se končí parthské říšské dějiny.

 

Lze se domnívat, že po nástupu Vologaisa VI. vypukla revolta perského velmože Bábaka. Počátky dynastie vládnoucí pak Íránem a Mesopotamií do invase muslimských Arabů nejsou jasné. Podle jedné verse z perských a arabských kronik byl "velký bojovník a lovec" Sásán strážcem chrámu ohně bohyně Anahídy/Anahíty v Istachru/Estakr u ruin Persepole. Oženil se s Rámbehešt, dcerou lokálního vládce fárského/perského Džúzehra/Góčihr z rodu Bázrangí, jednoho z údělných panovníků v parthské říši. Rod odvozoval údajně původ od Dáreia III. Jejich synem byl Bábak/Pápak, který byl s manželkou Mirdut otcem Šápúrovým/řec. Sápórés a s druhou manželkou Rudak otcem Ardašírovým/Ardašír Pápagán; Ardašírovou sestrou byl Dinak. Otec se syny vládli společně svým krajem v Persii a krále Džúzehra přesvědčil o tom, aby mu svěřil správu pevnosti Dárábgerdu/dn. Dáráb v provincii Fárs, což je novoperské označení pro staroperské Párs/řec. Persii. 

Ardašír, vyznavač Mazdův a sám mág, přemluvil Bábaka, aby zavraždil svého krále v Istachru a likvidoval ostatní fárské lokální dynasty. Otec záhy zemřel a Šápúr vládl jen krátce, neboť se proti němu postavil jeho nevlastní mladší bratr. Před tažením do války byl Šápúr v Persepoli neznámo kým zavražděn a vláda nad regionem tak přešla na Ardašíra Istacherského, budoucího krále králů (I.). Viz dále rok 212.

Podle jiné verse nebyl Bábak synem Sásánovým, ale dal Sásánovi za manželku svou dceru a z ní se narodil Ardašír. Další zkazka tvrdí, že Ardašír byl synem Bábakovým a matkou mu byla dcera Sásána, syna Weh-áfrída. Nejpohádkověji, ale velmi atraktivně zní verse podávající Bábaka jako ševce, který povolil jistému vojákovi Sásánovi spát se svou ženou a z ní že se narodil Ardašír. O otcovství se hádali, až se dohodli na tom, že A. bude pokládán za syna Bábakova, ale jeho rod že se bude jmenovat po Sásánovi/Sásánián, Sásánovci.   


***********************************************************
209. 
Ol. 247,1
Satornilos z Gortýny
520 SE
456 AE
Flavios Diogenés z Marathónu
a. u. c. 962
L. Aurelius Commodus Commodus Pompeianus a Q. Hedius Lollianus Gentianus Avitus
***********************************************************

V Británii Severus s Caracallou-Tarautou po boku válčili v Caledonii/Skotsku s kmenovým svazem Maiatů sídlících při valu, a nad nimi s kmeny tetovaných Kalédonců, kteří se jim zčásti vzdali. Jedním z kalédonských vůdců byl Argentokoxos, s jehož manželkou se údajně dobře bavila císařovna Iulia Augusta. Severus se během probíjení na sever dával nosit v krytých nosítkách a dorazil až na úplný sever Skotska, v krajinu pustou, studenou a s lidmi na středomořského člověka primitivními žijícími pod přístřešky, mimo ohrazené osady, zvyklé hladovět a žít v zimě. Před výpravou Římané ovládali necelou polovinu ostrova. 

Říšský dvůr a "vláda", kterou v zastoupení otce a staršího bratra vedl mladší Geta, sídlila tehdy v Británii. Severus se dal ke konci roku provolat Britannikem a Getu (nyní 20) jmenoval vedle Antonina rovněž augustem.

V Británii byl též právník a autor rozsáhlého právnické díla Domitius Ulpianus z Tyru, pozdější Caracallův tajemník přes žádosti a stížnosti, a libellis, za Severa Alexandra praefectus anonnae a praefectus praetorio. 

Během tažení se Antoninus/Caracalla pokoušel zavraždit nejen svého úhlavního soka, o rok mladšího bratra Getu, ale dvakrát se pokusil zavraždit i svého otce, nad jehož bezpečností bděl tajemník a hlavní sluha Castor/Kastór a praefectus praetorio Aemilius Papinianus. Do spiknutí byla zřejmě zapletena i Antoninova matka a manželka císařova Iulia Domna, srov. rok 193, a řada centurionů opovrhujících vrchním velitelem, který už nemohl na nohy a musel být nesen. Měli za to, že principova dna brala rasanci celému tažení. Septimius Severus si prý po likvidaci rebelie před spiklenci poklepával na hlavu se slovy: "Vidíte, že vládne hlava a ne nohy?" Popravit dal všechny kromě syna.


Ve Verulamiu v Británii byl pravděpodobně někdy za Severova pobytu sťat křesťan Albanus, "první z britských mučedníků křesťanství St. Alban", za to, že ukrýval křesťanského kněze. Postava byla pravděpodobně vymyšlena na podporu víry v kult v první polovině pátého století biskupem z Autessiodoru/Auxerre Germanem, původně studovaným právníkem.


***********************************************************
210. 
Ol. 247,2

521 SE
457 AE
neznámý
a. u. c. 963
M'. Acilius Faustinus a A. Triarius Rufinus 

***********************************************************

V Emese panuje do roku 235 Úranios Antonios/Uranius Antonius ze Sampsigeramova rodu.

V Bosporském království zemřel Sauromatés II. panující od roku c. 170 a vládu převzal jeho syn Rhéskúporis II. užívající plné tradiční trůnní titulatury, viz rok 45. Zemřel roku 227 a jeho spoluvládcem, nikoli však nástupcem, byl po neznámou dobu syn Rhéskúporis III. Numismatický materiál však lze chápat i tak, že Rhéskúporis III. vládl až po Sauromatovi III., viz rok 227.

 

V Britániii propuklo nové povstání Maiatů/Maeatů (řec. Maiatai/lat. Maeatae), což vedlo ke druhému tažení Severa za Hadrianův val do Skotska. K povstalcům se přidali Kalédonci a císař armádě tehdy vydal rozkaz ke genocidě ne nepodobný rozkazu Germanikovu z roku 16: "Ať nikdo neunikne zhoubě z vašich rukou, ať v břichu žádná matka dítě neponese; ať nikdo neunikne nemilosrdné záhubě!" Během příprav tažení Severus zemřel, viz rok následující.

Snad až tohoto roku Severus rozdělil Británii na dvě provincie, na dolní a horní. Britannia inferior, srov. rok 214, byla spravována z Eburaka/Yorku, Britannia superior z Londinia. Diocletianus Horní Británii rozdělil na První Británii/Britannis prima a B. caesariensis/caesarská, Dolní Británii na Druhou/Secunda a Británii flavii caesariensis/caesarskou flaviovskou (sídlem správy Lindum colonia/Lincoln). Od Flavie caesarské byla oddělena Britannia Maxima caesariensis a roku 369 sever Anglie a jih Skotska dostaly název provincia Valentia se sídlem v Luguvalliu/Carlisle.   

 

Kolem roku 210 přijali křesťané dělení bible na Starý (uzavřen redakčně c. roku 135) a Nový zákon.

 

***********************************************************
211. 
Ol. 247,3

522 SE
458 AE
neznámý
a. u. c. 964
Q. Hedius Terentius Gentianus a Pomponius Bassus
***********************************************************

L. Septimius Severus zemřel během příprav na další tažení na sever 4. února v Eburaku/dn. Yorku. Synové Caracalla (22) s Getou (21) od něho dostali ještě poučení, aby "drželi spolu, obohacovali vojáky a ostatních aby si nevšímali". Před smrtí si dal poslat z Říma urnu a když dorazila, poklepal na ni se slovy: "Pojmeš muže, jehož svět nepobral." Mezi posledními povzdechy absolutistického panovníka byla slova: "Byl jsem všechno, (ale) není to k ničemu/Cuncta fui; conducit nihil, v jiném podání Cuncta fui et nihil expedit." "Spálen byl v Eburaku. Dožil se 64 n. 65 let, devíti měsíců a 25 dnů, vládl 17 let, osm měsíců a tři dny. V Eburaku o 95 let později zemřel ještě jeden z augustů, Constantius I., viz rok 306.

Synové se už tažením proti Maiatům a Kalédonům na severu ostrova nezabývali a vrátili se do Říma, kde nastoupili spoluvládu; formální, neboť od začátku získal převahu Caracalla-Tarautás. Římané uzavřeli s barbary mír, vyklidili Skotsko po Hadriánův val a v jeho nejbližším severním okolí bylo podporováno několik keltských protektorátních knížectví. Severovy děti se tedy zachovaly stejně jako Commodus po smrti otce M. Aurelia Antonina, jemuž nebylo dáno dokončit vítěznou válku s Germány, od Augustových dob ojedinělou příležitost k trvalému průniku do Germánie, srov. rok 9 a 180.
    Správcem Británie po Severově smrti (?) byl do roku 212 Ulpius Marcellus. 

M. Aurelius Severus Antoninus zvaný Caracalla, jméno po plášti s kapucí, které nikdy nebylo užíváno oficiálně, nebo Tarautás po jednom vyhlášeném gladiátoru, byl po otci Púnem a po matce syrským Arabem stejně jako jeho o rok mladší bratr P. Septimius Geta. Historiky obvykle zván Antoninus n. Antoninus III. Spoluvláda s bratrem byla velmi krátká, viz rok následující. Od časů adoptivních sourozenců M. Aurelia a L. Vera v letech 161-169 to byla druhá sourozenecká spoluvláda, tentokrát bratrů vlastních. 

Caracalla se narodil 4. dubna 188 v Lugdunu, když tu otec správcoval, viz tam. Rodným jménem byl L. Septimius Bassianus s příjmením po syrské matce Iulii Domně. V sedmi letech (195) mu otec změnil jméno na M. Aurelius Antoninus, aby před senátory, kteří ho dvakrát nemuseli, proklamoval návaznost na "dynastii" Antoninů a chlapec se stal dědicem jejich slávy/imperator destinatusManželkou Caracallovou byla od roku 202 do ledna 205 P. Fulvia Plautilla, dcera praefecta praetorio Plautiana, Severova kdysi přítele. Manželství nemělo dětí.

P. Septimius Geta se narodil 7. března 189 v Římě (druhému uchovanému údaji, že se narodil v Mediolanu 27. května, se obecně nedůvěřuje) a jméno dostal po dědovi z otcovy strany. Měl rád zábavy kolem vína a jídla, pořádával hostiny s jídly vybranými na stejné začáteční písmeno. Od mala měl smůlu, že se s ním jednalo jako s mladším synem. Zatímco Caracalla-Tarautás dostal augustovskou titulaturu a tím pádem byl určen za nástupce, o jedenáct měsíců mladší Geta byl caesarem. Jejich spoluvláda v letech 211-212 se podobala dyarchii M. Aurelia Filosofa s L. Verem, ale dvou bratří, kteří se velmi nesnášeli a odjakživa spolu soupeřili. 

V dětství se zlobili na sebe při zápasech křepelek a kohoutů, prali se a co se líbilo jednomu, nesnášel druhý. Uvažovali též o rozdělení říše, první výskyt takového nápadu u dvora za principátu (srov. ale jistý náznak už za Marka): Tarautás měl vládnout Evropě, jeho vojsko mělo sídlit u Býzantia, a v Římě měli zůstat senátoři pocházející z Evropy. Geta měl mít armádu v Chalkédonu, vládnout všemu za Propontidou včetně Egypta a za ním by měli odejít senátoři pocházející z Asie. Dělení říše mladíkům prý rozmluvila matka ("budete mne muset zabít a každou svou polovinu ze mne pohřbít u sebe"). Palatium v Římě si však rozdělili a každý měl svou osobní gardu. Usilovali o přízeň a větší sympatie si prý u Římanů laskavostí získal Geta.

 

Otcovy praefecty praetorio Aemilia Papiniana a Q. Maecia Laeta (oba v úřadu od roku 205) Caracalla brzy propustil. Vyhlášený znalec práv odmítl ospravedlnit před veřejností Getovu vraždu a Caracalla ho dal obvinit z účasti na spiknutí a popravit (popravčímu pak vytkl, že právníka sťal sekyrou a nikoli mečem, jak nakázal). O smrti Papinianově pochybovat nelze, ale o důvodu ano: proč by muž provádějící imperátorovy pokyny měl kritisovat zrovna tento rozkaz?). Caracallovým praefectem byl pak Cn. Marcius Rustius Rufinus, od roku 212 M. Oclatinius Adventus s M. Opelliem Macrinem. Caracalla si z Macrina utahoval, že vystupuje příliš uhlazeně, že dbá společenských norem, nedrží se vojáckých zvyklostí; žertíky, které se brzy stanou osudovými, viz rok 217.

 

Žákem Papinianovým byl Papirius Iustus, autor nedochované sbírky právních norem M. Aurelia a L. Vera o dvaceti knihách pod názvem Constitutiones divorum fratrum/Nařízení božských bratrů. Jeho vrstevníkem byl advokát a theoretik Furius Anthianus, který sesbíral a okomentoval edikty městských praetorů. Iulius Gallus Aquila byl blíže neznámý autor nedochované sbírky právních dobrozdání, Responsorum liber. M. Cn. (sic) Licinius Rufinus z Thyateir dělal karieru na dvoře Alexandra Severa a z jeho díla Regulae/Pravidla citují Digesta.   

 

***********************************************************
212. 
Ol. 247,4

523 SE
459 AE
Aurelius Dionýsios z Acharn
a. u. c. 965
C. Iulius Asper II a C. Iulius Galerius Asper
suff. P. Helvius Pertinax filius a P. Aelius Coeranus 

***********************************************************

V Římě začátkem ledna, nejpozději koncem února 212 nebo snad ještě v prosinci 211 zavraždil Caracalla-Tarautás bratra Getu a vládl sám. Vraždu plánoval už o sáturnaliích, ale nějak se k tomu nedostal, neboť bratra jeho lidé střežili ve dne v noci. Geta žil podle jednoho údaje 22 let a devět měsíců a podle toho se nejnověji jeho vražda datuje již do pozdního prosince 211, neboť se narodil v březnu 189.

Geta byl v obličeji podobný otci a legie při něm stály. Před malým vzteklým bratrem ho dlouho chránily zástupy vojáků a zápasníků. Aby Getu vylákal, namluvil mu Tarautás, že matka Iulia Augusta je chce v paláci usmířit. Když Geta dorazil, napadlo ho několik sjednaných centurionů nastrčených na místa Getových. Byl zavražděn v náruči své matky, jejíž pomoci se marně dovolával. Zakrvavená císařovna byla zraněna mečem na ruce a vražedník jí zakázal plakat a na veřejnosti se musela ukazovat s veselou tváří. Vymyslel totiž, že mu bratr usiloval o život a že ho pouze předešel.

Podle druhé verse předložené praetoriánům se oba měli stát obětí atentátu, unikl pouze on; druhého dne však senátorům řekl, že bratra předešel, že ho chtěl otrávit a že se prý choval nezdvořile. Zaraženým vojákům Druhé legie parthské posádkou v Albanu, viz rok 197, se to nelíbilo a trvalo, než se dali přemluvit k další věrnosti. Praetoriánům pak v jejich římském ležení dal darem 2500 drachem/dénáriů a zvýšil jim žold o polovinu: peníze si údajně směli vzít sami z chrámů, údaj z římského bulváru spíše nepravděpodobný. S oddílem ozbrojených vojáků nato vstoupil do kurie, aby senátorům vysvětlil bratrovu likvidaci.

M. Aurelius Antoninus/Caracalla pak vyhlásil přes senátory generální amnestii pro všechny exulanty na ostrovech z éry svého otce (brzy tam putovali jiní), za to dal povraždit na dvacet tisíc (!) Getovi oddaných senátorů, legátů, vojáků a propuštěnců, mužů i žen. Mezi oběťmi teroru bylo vozatajské závodní eso Euprepés, vítěz v 782 závodech, viz v indexu pod dostihy. Cestu na popraviště zestárlému rekordmanovi otevřela okolnost, že patřil ke stáji, jíž fandil Geta. Antoninus dal senátu odsoudit na smrt (snad za smutek nad vraždou Getovou) i dceru M. Aurelia Antonina Annii Cornificii Faustinu Minorem, sestru Commodovu, viz rok 193. Dal jí vybrat způsob popravy; raději si otevřela žíly sama. 

Zavražděn byl grammatik a folklorista a autor ztracených Res reconditae/Věci skryté Serenus Sammonicus, jemuž bývá přičítáno též autorství básně v hexametrech jistého Q. Serena De medicina praecepta/O předepisovaných léčebných prostředcích. Obsahuje recepty z Plinia, Dioskorida a zaříkávadla: mimo jiné sem patří první užití zaklínací formulky ABRACADABRA. Důvod Serenovy smrti neznáme. Jeho stejnojmenný syn byl učitelem M. Antonia Gordiana II., jemuž prý odkázal před smrtí otcovu knihovnu o 62 tisících svitcích.

Caracalla dal na bratra senátem uvrhnout damnatio memoriae a všechny bratrovy portréty byly zničeny. Getovy ostatky dal přenést do Hadrianova mausolea po bok otce a bratra až Syřan Elagabalus.

Z exilu se tehdy směl vrátit blízký přítel Plautiana P. Aelius Coeranus/Koirános. Stal se consulem suff. roku 212, ačkoli nikdy předtím nezastával žádný jiný úřad, a zároveň byl prvním senátorem pocházejícím z Egypta (podle jména byl makedonského rodu, srov. rok 205). 

Podobně jako Papinianus, viz rok předešlý, pokoušel se o smír mezi bratry dvojnásobný konsul L. Fabius Cilo (L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus), jehož na čas Septimius Severus pověřil opatrovnictvím svých synů. Od roku 202? do 211 bylů praefectem Urbi, nyní se ho Caracalla, který mu říkával "Otče", chtěl zbavit. Poslal za ním oddíl vojáků s tribunem, aby Cilona přivedli do paláce. Vojáci ho zatkli v lázni, plenili v jeho domě a vedli přes Město za Caracallou. Bylo z toho pozdvižení, neboť Cilo byl u Římanů v oblibě a na jeho stranu se postavili i vojáci, jimž jako městský praefect ještě nedávno velel. Caracalla otočil, označil akci za spiknutí praetoriánů a nešťastného tribuna s jeho vojáky dal popravit. O dalším osudu Cilonově nevíme nic.

Císař zostudil C. Iulia Aspera, konsula t. r. a otce svého kolegy, když ho nejprve vynášel do nebes a učinil ho nástupcem L. Fabia Cilona, nyní ho vypověděl z Říma do jeho rodné Attaleie v Pamfýlii/dn. Antalya v TR. Caracalla ho později omilostnil a jmenoval správcem provincie Asie (úřad nenastoupil neboť mu v tom pro stáří zabránil Macrinus). Stejně jako v těchto případech neznáme ani důvody dalších Caracallových persekucí a vražd. Obecně platilo, že nesnášel lidi ve svém okolí, kteří něčím vynikali, a likvidoval je, dokonce tak likvidoval gladiátory, viz zde níže případ Batónův.

V Římě pobýval Tarautás velmi krátce, většinou byl na cestách, hlavně v Orientu, kde též zahynul. Po likvidaci "getovců" vyhlásil v červenci všeobecnou amnestii a oslavy radosti/laetitia publica. Oslavy mohou též souviset s proklamací všeobecného římského občanství, viz zde níže. Dal razit mince s nápisy jako Bezpečnost/Securitas a Svoboda/Libertas (zřejmě po likvidaci bratra, jehož presentoval jako zloducha), Blaho/Salus, Mír/Pax a Štěstěna doby/Felicitas temporum.

Senátory, své kolektivní neoblíbence, dával prý strážit eunúchem a vyhlášeným magikem Semproniem Rufem, viz o něm rok 204. Přes své násilnictví byl princip zbožný, s důvěrou se obracel na věštírny a jejich výrokům přikládal význam. Býval často nemocný, bez mužné síly a též asi hypochondr. Zajímal se o léčivé neřímské kulty, v Alexandrii navštívil Sarápieion, v Germánii chrám Grannův, v Pergamu Asklépiův, kde se dal vyšetřit tradičním způsobem (spánkem v chrámu nebo jeho praecinktu. Náboženská turistika ostatně vedla k jeho smrti, viz rok 217. Prý se v jeho chování projevovaly nejhorší z vlastností tří "národů", které měl ve své krvi: keltská lehkověrnost, africká drsnost a syrská mazanost po matce, pravil starý historik.

Miloval pohled na krev, a to nejen zvěře pobíjené v aréně. Bavily ho hry, při nichž zemřelo hodně gladiátorů. Jistý Batón (Delmat?), vyhlášený bojovník, musel v jednom dnu bojovat se třemi soupeři a když ho poslední zabil, vypravil Batónovi velkolepý pohřeb. Dokázal vlastnoručně za den pobít sto divokých vepřů, závodil jako vozataj za modré/venetii. V aréně žádal po vzoru zápasníků, aby mu lidé házeli zlaťáky.

 

Trpěl chronickým nedostatkem peněz a neustále se domáhal na provinciích a městech věnců a darů od bohatých lidí, aby měl na armádu a svou zábavu. Namísto pětiprocentní daně zavedl desetiprocentní při manumissi otroků a na dědictví (z toho šly peníze do aeraria militare, armádního rozpočtu, jímž se hradily vojenské výdaje), zrušil všechny daňové výjimky a úlevy pro příbuzné. Caracalla-Tarautás proto vydal nařízení udělující římské občanství všem, kteří se v říši narodili svobodní, constitutio AntoninianaNeučinil tak z humanity, ale zjevně právě s ohledem na opět prázdnou pokladnu: římští občané totiž platili vyšší daně, ostatní mnohdy žádné. Bylo to pravděpodobně nejrozsáhlejší přiznání občanství v dějinách, a to navíc bez rozdílu na majetcích, vyznáních, národech a rasách. Podobně jako armádní reformy C. Maria z roku 103-, viz, změnily římskou republiku a po nich Augustovy, nyní nevyzpytatelný výstředník M. Aurelius Antoninus vulgo Caracalla/Tarautás vytvořil mediterránní universální říši s jednou ústřední vládou - se sebou samým.

Constitutio/nařízení zůstala dodnes záhadou. Nebyla zmíněna ani žádnou ražbou a odhlédnuto od fiskálního dopadu zůstává pouze jistá symbolika. Římské občanství v této době nemělo tu váhu, jako ještě za Antoninů a rozhodující bylo hledisko ryze sociální: honestiores/vznešenější, tedy elity senátní, rytířské a vysokých armádních a byrokratických činovníků, byli chráněni zákony, humiliores/nižší, ti ostatní svobodní měli sice rovněž právní ochranu před soudy, ale žádnou shovívavost: podobně jako nesvobodní mohli skončit po odsouzení v aréně k pobavení diváků zardoušeni a rozsápáni šelmami. Dalším výkladem mohla být Caracallova touha být velkým patronem Říma: takhle velkou klientelu skutečně nikdo nikdy z Římanů neměl.  

Že mu však šlo hlavně o peníze, dokazuje jeho naprosto neuniversální konkrétnost: vyžadoval od Římanů, aby na své náklady vybudovali obydlí, amfitheátry a závodiště všude tam, kam se chystal vypravit (i když tam nakonec ani nedorazil). A tam, kde pobýval, byly budovy po jeho odchodu opět strženy. Zlomyslný zvyk vykládá senátor a historik Cassius Dio touhou zničit senátory, tedy převážně bohaté Římany (i v této době však pravděpodobně byli jezdci finančně mocnější). Říkával totiž princeps, že nikdo ve světě nesmí být bohatší než on. Když mu jednou matka vytýkala, že dává na armádu tolik peněz, ukázal jí svůj meč: "Neboj se, matko, dokud máme tohle, peníze nám chybět nebudou."  

Caracalla završil během své vlády rozdělení Británie do dvou provincií, pokud se tak nestalo v posledních dvou letech vlády jeho otce, viz rok 210.

 

V Persii v ještě existující parthské říši se šířilo roku 212/523 SE protiparthské povstání Ardašíra Istacherského, viz rok 208. Zlikvidoval odpor dynastů ve své perské satrapii a pozvolna připojoval satrapie v okolí Kermánu/Karmánie, zřejmě i oblasti na jihu Babylónie při Perském zálivu. 

Po usurpaci Artabánově c. 214 se vedle Římanů a bratra Vologaisa stal Ardašír dalším nebezpečím pro Arsakovce, neboť jeho moc přerostla dimense parthského údělného krále. Je pravděpodobné, že brzy po roce 214 vypuklo nepřátelství otevřeně. Ardašírovi trvalo dvanáct let, než se postavil Arsakovcům přímo, viz rok 224. 

 

***********************************************************
213. 
Ol. 248,1
Héliodóros Trósidamás z Alexandreie I
524 SE
460 AE
neznámý
a. u. c. 966
Imp. Antoninus IV a D. Caelius Calvinus Balbinus II 

***********************************************************

V Olympii zvítězil v boxu/palé Foiníčan Aurelius Aelix/Elix n. Helix pokládaný za nejsilnějšího mezi pankratisty a boxery své doby. Na následující 249. olympiádě zvítězil v pankratiu a přihlásil se též do boxu. Chtěl se totiž stát osmým z borců po Hérákleovi, jimž se podařilo zvítězit současně v obou silových disciplinách, že se stal paradoxoníkem. Élejští to sice napsali do programu, pak ale po Aelikově vítězství v pankratiu zrušili box jako disciplinu této olympiády. Nepřáli si, aby Héráklea napodobil někdo poosmé, o čemž se usnesli již roku 37+, srov. též rok 149+, kdy řešili sudí podobný případ se silákem Sókratem.

Aelix předtím již zvítězil v Římě v obou disciplinách, ale proti élejskému rozhodnutí nezmohl nic: sportovní činovníci mívají větší sílu. Předsedou spolku říšských athlétů byl v této době a za Sardanapalla C. Perelius Aurelius Alexander z Thyateir/archiereus tú sympantos xystú, xystarchés, velekněz veškerého setkání (áthlétů) a xystarcha. Zda si nějak Aelix "na svazu" stěžoval či jinak do události někdo další zasáhl, známo není.

 

V Galliích a Germánii na jaře vytáhl Caracalla-Tarautás proti Alamannům zřejmě do prostoru zvaného obratem neznámého významu agri decumates/"desátková pole"? východně od Rýna, jižně od Poneckaří a severně od horního Dunaje, dn. území spolkové země Baden-Württemberg.

Podle všeho to je první zmínka o nich v historii, pravděpodobně v zárodku hornogermánského kmenového svazu nějak souvisejícího se starými Suéby, srov. rok 72- (cf. Švábové-Alamanné), kteří sami o sobě žili samostatně nadále a z části dorazili po dvou staletích do Hispánií.

Po Markových germánských válkách se kmenové svazy přeskupily. Části nebo celé národy Hermundurů, Semnonů, Suébů a několika menších národů v Polabí vytvořily konfederaci Alamannů s mnoha lokálními králi a "králíky"/reguli.  Dvacet let trval v regionu klid, viz rok 233, kdy se Alamanné vydali na lup znovu.

Antoninus-Caracalla dal shromáždit germánské bojeschopné muže pod záminkou služby v armádě za žold a pak je dal povraždit. Pustil se proti Kennům/Chattům, kteří si z těla za bitvy dokonce vykusovali šípy, jimiž byli zasaženi. Život si vzalo mnoho Chattek, aby nemusely do římského otroctví, některé pozabíjely i své děti. Antoninus jim dal totiž na vybranou: prodej do otroctví nebo smrt. Jméno Chattů se tradičně spojuje s dnešními Hessy.

Je to zároveň poslední písemná zpráva o národu Chattů, resp. jeho jedné části, která se postupně stávala součástí dolnogermánského kmenového svazu ripuárských Franků (poprvé se jejich jméno objevuje c. 255, viz tam). Na vzniku konfederace Franků se podíleli národy žijící mezi Labem, Weserou a Rýnem Brukeři, Chamavové, Chattuariové, Amsiváriové/Ampsivariové, Tenkterové, Sigambrové, Usipeti, Chaukové etc.

Nic přesného o tažení Římanů známo není snad kromě toho, že armáda po vítězství nad Alamanny nad řekou Mohanem/Moenus celou zemi poplenila až po Oceán, tedy snad k Severnímu moři, a že jeho vozataj Pandión na tažení zachránil principa z nebezpečné situace, jak o tom Caracalla napsal senátu. Válku však nedokončil, možná pro nemoc, a národům Germánie "věnoval" peníze, jimiž vykoupil římský mír. Řekli si o ně též vyslanci Germánů žijících při ústí Labe, pravděpodobně Chauků (o nálezu jejich přístavu při ústí Labe viz v indexu s. v. Germáni).

Prý si Caracalla získal sympatie Germánů tím, že chodil v jejich oblečení, nosíval rusou paruku v germánském účesu, měl germánskou osobní stráž. Uctil též v okolí dn. Mohuče/Mainz léčivého Granna, asi to potřeboval, ztotožňovaného Římany s Apollónem. 

Legionářům se líbilo, že jim vyplácí peněžní dary, že žije mezi nimi, jedl stejnou stravu, kopal s nimi příkopy, chodíval pěšky. Různými způsoby prokazoval svou sílu, ačkoli byl malé postavy, a při každé příležitosti ukazoval lovecký um. Vycvičen otcem k síle a vytrvalosti pochodoval na výpravě s prostými vojáky, jedl stejné jídlo, nemyl se a neměnil si oděv. Možná, že už v této době vzhledem k jeho plášti s kapucí povstala přezdívka Caracalla, slovo keltské, tedy ke konci jeho vlády; srov. dále rok 217.

 

Zimu strávil princeps z části v Římě, pravděpodobně nadále pro nemoc. Dal tu opravit hrobku Sullovu a kytharóda Mesomédea. To proto, že obdivoval Sullovu krutost a hudebníkův um, neboť se na nástroj sám učil. Pak ale vytáhl na Východ, odkud se již nikdy do Itálie nevrátil; zbytek zimy a jaro pobýval v bíthýnské Níkomédeji. 

Svou matku Iulii Domnu učinil tajemnicí přes žádosti a dopisy v obou jazycích/ab epistulis latinis & graecis a stala se tak vůbec oficiálně první ženou v římském vládním kabinetu. Matka mu radila, udržovala styk se senátory a začala se zaobírat filosofií; jaké školy, netušíme. Antoninus sám se s římskými veličinami přestal stýkat, ke stolu zaléhal obvykle s propuštěnci. V Římě dal dozorovat senát eunúchem Semproniem Rufem, Ibérem odsouzeným za Severa za kouzelnictví a čarodějnictví/farmakeus kai goés, srov. rok 204.  

V Germánii sužovaly Caracallu-Tarauta deprese, sny, v nichž se zjevovaly duchové Commoda, svého otce i bratra, pokoušel se vyvolávat duchy, prosby k Apollónovi a Sarápidovi zůstaly bez odezvy. V Římě dal popravit čtyři Vestálky za to, že porušily slib sexuální čistoty. Přitom Clodii Laetu, jednu z nich, zostudil sám. Byla odsouzena k zakopání zaživa a křičela: "Antoninus ví moc dobře, že jsem panna, ví moc dobře, že jsem čistá." Siláckého principa totiž opouštěla sexuální síla a stával se impotentem. Její smrt sdílely Aurelia Severa a Pomponia Rufina, čtvrtá Cannutia Crescentina se vrhla se střechy domu.

Je pozoruhodné, že po dvou staletích vymaloval jeho obraz Iulianův příznivec a historik Sex. Aurelius Victor růžovými barvami jako panovníka velmi kladného: byl prý tichý, trpělivý a otevřený, zatímco jeho nástupce Macrinus se svým synem byli krvelační. 

Správcem Británie byl C. Iulius Marcus.

 

***********************************************************
214. 
Ol. 248,2

525 SE
461 AE
neznámý
a. u. c. 967
L. Valerius Messalla Apollinaris a C. Octavius Appius Suetrius Sabinus 

***********************************************************

Caracalla-Tarautás táhl v zimě 213/4 do Orientu římskou Dákií a Thrákií. Zde kdesi v Podunají se armáda dostala do bojů s gotskými invasory, srov. rok 195: zřejmě první válečný kontakt Římanů s Goty usazenými od c. 150+ v pontických krajích mezi Maiótidou a dolním tokem Dunaje; viz o jejich starých sídlech při Baltu rok 150-. Při přeplavbě přes Helléspontos do Níkomédeie se princeps dostal při poškození lodi osobně do nebezpečí a málem se utopil.

Cestou na Východ opustil svou germánskou módu a začal se oblékat po makedonsku, identifikoval se s Alexandrem Velikým a obnovoval všude památky na něho; není však zprávy o tom, že by Makedonii a její památná místa na argívskou dynastii někdy navštívil. Zbožňoval velikého krále, opatřil si v Alexandreji část jeho zbroje a pohár, z něhož údajně Makedonec pil, viz rok 216 (srov. údajný Severův zákaz vstupu do hrobky). Postavil oddíl o šestnácti tisících Makedoncích, pojmenoval ho Alexandrovou falangou a vyzbrojil od přílby po meč dobovou výbavou. Alexandra kázal nazývat Augustem Východu a v jednom dopisu senátu sdělil, že Augustus byl převtělený Alexandros a že se vrací na Zemi v jeho, Antoninově, těle.

Nenáviděl peripatetiky, chtěl dát spálit jejich knihy a v Alexandreji zakázal jejich tradiční jídelní shromáždění, syssítie. To vše z toho důvodu, že uvěřil dávným pověstem o účasti Aristotelově na Alexandrově vraždě. Na cestách se dával po Alexandrově a ovšem též Dionýsově vzoru doprovázet množstvím slonů. 

Když jednou viděl jakéhosi tribuna hbitě vyskočit na koně, ptal se ho, odkud je. Důstojník mu řekl, že je Makedonec a že se jmenuje Antigonos. Jakmile se Antoninus-Tarautás ještě dozvěděl, že vojákův otec se jmenuje Filippos, okamžitě ho befedroval do nejvyšší hodnosti a udělal z něho senátora s propraetorskou pravomocí. 

Vedle Makedonů odvedl též mladé muže ze Sparty a sestavil z nich oddíl lakedaimonský a pitanský nazvaný podle jedné ze spartských vsí či fýl, jejíž muži se proslavili v bitvě s Peršany u Platají roku 479 (pokud v té době takový oddíl vůbec existoval).

V Pergamu se věnoval kúrám v Asklépiově chrámu a u Achilleova hrobu uspořádal pro armádu sportovní hry; tehdy napodoboval pro změnu Achillea. Odměnil zde vojáky jako po nějakém významném vítězství. Když právě zemřel jeho tajemník a komorník propuštěnec Marcius Festus (podle některých záměrně otráven), sehrál Tarautás scénu z Íliady se smrtí Patroklovou a obětoval mu na hranici i svou kadeř: smáli se mu prý tajně, neboť už byl většinou holohlavý. Dal postavit svatyni novopýthagorejci a asketickému potulnému filosofovi a divotvůrci Appolóniovi z Tyán, Domitianovu současníkovi (zemřel asi po roce 100).

 

V Parthii se svému bratrovi Vologaisovi VI., vládl od roku 191, postavil Arsakés XXXXI. Artabános VI. (c. 214-224), viz rok 208. Jimi končí vlastní parthské říšské dějiny. Vologaisés se po bojích, o nichž nevíme vůbec nic, pravděpodobně až do perského vítězství zdržoval v Ktésifóntu v Babylónii. podle všeho tíhu války s Římany nesl Artabános kontrolující Médii. Východ ze Eufrátem byl v jedné velké válce: vzmáhající se Peršané bojovali s okolními dynasty, dobývali kraje kolem Zálivu, Arsakovci se bili mezi sebou, do toho jejich válka s Římany, válka v Armenii, nájezdy zakavkazských národů. 

 

V Germánii se spojili proti Římanům Quádové s Markomanny a Vandaly/Vandily, důvod neznáme. Římané se zmocnili quádského krále Gaiobomara a Caracalla ho dal popravit. Jeden z králových přátel se raději oběsil, než aby čekal na popravu a Caracalla dal jeho tělo vydat příbuzným tak, aby bylo patrné, že byl popraven a nevypadal jako sebevrah. 

 

Kolem tohoto roku byla v Británii inferior zřízena Colonia Eboracensium/pozdější York; povýšení na municipium potvrzeno či obnoveno až roku 237.

 

V téže době poslal princeps na smrt správce Baetiky Caecilia Aemiliana za to, že se v Gádách obrátil na Hérákleovu/Melkartovu veštírnu, asi s žádostí o věštbu o osudu říše n. imperátora.

  

***********************************************************
215. 
Ol. 248,3

526 SE
462 AE
neznámý
a. u. c. 968
Q. Maecius Laetus II a M. Munatius Sulla Cerialis 

***********************************************************

V Orientu Caracalla-Tarautás přezimoval v Antiocheji a věnoval se svým tradičním koníčkům. Na jaře se vypravil s armádou do Adiabény. Caracalla posedlý myšlenkou na nové alexandrovské tažení pronikl až ke Kadúsiům, tedy pravděpodobně do Médie Atropatény (za jejich potomky se vydávají Talyšové žijící při Kaspiku v íránském i nezávislém Ázerbájdžánu). Přes severní Mesopotamii ("Babylónii") se pak vrátili Římané do Syrie. 

Vyzval Arsakovce Artabana V., aby mu dal svou dceru a že tím vytvoří jedinečnou říši. Což Parth zprvu odmítl, ale Říman nedal pokoj, viz rok následující. 

Během výpravy do severní Mesopotamie se Caracalla lstí zmocnil orrhoénského krále Abgara IX. Velikého, otcova věrného spojence, a dal ho uvrhnout do želez; důvod neznáme. Od roku 214 spoluvládl Abgar IX. (Abgaros basileus) se synem Abgarem X. Severem (Seuéros Abgaros), důvod spoluvlády též neznáme, nicméně roku 216 zřídil princeps v Edesse provincii, když se Orrhoénové, dosud žijící v protektorátním království, vzdali Římanů po Caracallově návratu do Mesopotamie na milost, viz tam. O osudu obou Abgarů není dále nic známo: otec asi brzy zemřel, syn v Římě někdy po něm.

Druhý syn Abgara IX. Ma'nú IX. alias Antoninus Mannus žil pak v Římě a byl titulárním králem Osroény do roku 242 (o osudech dalších Abgarových synů, které s sebou do Říma odvedl Septimius Severus, rovněž nevíme nic). Ma'nův syn Abgar XI. Fraátés byl po krátkém zrušení provinční správy Gordianem III. vládcem do roku 244 a vůbec posledním z králů arabského státečku na severu Mesopotamie. O činech všech těchto dynastů nevíme vůbec nic.

 

V Armenii, kde se králi Chosroovi (vládl od roku 191 n. 198) postavili jeho synové, se t. r. Tarautovi nedařilo. Novým panovníkem se stal Chosroův syn Tíridátés II., viz dále o něm rok 217. Proti Parthům táhl Caracalla, aby vymohl na Vologaisovi VI. vydání prchlého Tíridáta, jeho vnuka, a jistého Kilika Antiocha, údajně kynického filosofa, jehož vyznamenal Severus za to, že uklidňoval vojáky za velkých zim tím, že se nahý válel ve sněhu. K tomu nedošlo a Římané bojovali s parthskými satrapy.

Za Chosroa I. se na východě Armenie usadili Aroveghiové, jedna odnož Alánů, a část Basiliů, srov. rok 198. Chosroés podnikl též po nástupu k moci výpravu na sever za Kavkaz, a pravděpodobně nějaký čas kontroloval jistá území při západním Kaspiku. V parthské válce arsakovských bratrů Artabána a Vologaisa stál na straně Artabána VI.    

 

***********************************************************

216. 
Ol. 248,4

527 SE
463 AE
neznámý
a. u. c. 969
P. Catius Sabinus II a P. Cornelius Anullinus 

***********************************************************

V zimě 215-216 se Caracalla-Tarautás podíval s legiemi do Alexandreie (nebo již v říjnu 215?). Tvrdě se vypořádal s městem, kde si z něho dělali po roce 212 legraci z jeho depresí, z toho, že spával se svou matkou Iulií Domnou, jak se tehdy povídalo, a že je bratrovrah.

Do města však vešel slavnostně a dával najevo, jak si Alexandrova města váží, obětoval v Alexandrově mausoleu. Uvítán byl nadšeně a všude vládla radostná nálada. Stal se pravděpodobně posledním z principů a vůbec potentátem ze Západu, který spatřil tělo Alexandra Velikého. Nelze vyloučit, že to byl spíše Diocletianus roku 288 a/nebo 298, který byl posledním nám známým římským panovníkem, který byl v Egyptě; o jeho návštěvě "mausolea" však zachované prameny nic nevypovídají.

Pak dal Tarautás shromáždit mladé muže s tím, že z nich vytvoří falangu po vzoru již sestavených makedonského oddílu, srov. rok 214. Bezbranné dal tajně obklíčit a povraždit, těla naházeli legionáři do masové hrobu. Mezi nimi bylo mnoho živých včetně římských vojáků, které bránící se Alexandrijci strhli s sebou. Inspiroval se prý činem Ptolemaia VIII. Euergeta II., který podobný "odvod" uspořádal snad roku 145 př. n. l., srov. tam. 

Část města byla legiemi zničena, ubytovatelé římských důstojníků byli na rozkaz Caracallův povražděni, cizinci z města vykázáni a obchodníci okradeni (kdo míněn cizinci a obchodníky, známo není). Správce země dal popravit (asi praefecta Aegypti, ale kterého?). Ve zprávě senátu princeps nedokázal uvést počty povražděných měšťanů. Zakázal Alexandrijským slavit svátky a nakázal postavit napříč městem zeď, aby se obyvatelstvo nemohlo navštěvovat. Za vykonanou práci odměnil praetoriány 25 tisíc séstertii, legionáře dvaceti tisíci. 

Caracalla vykorespondoval velkými dary ochotu Artabánovu dát mu ruku své dcery. Římané se po alexandrijském masakru vrátili přes Syrii do Mesopotamie, překročili Tigris, táhli rádoby slavnostním způsobem na Arbély, kde se kdesi shromáždili Parthové s králem, aby slavili svatbu. Tarautás však znenadání velel k útoku na nepřipravené Parthy a sám Artabános VI. stěží unikl. Římané vpadli do vlastní Parthie, což se nikdy předtím nestalo a tak východně nikdy jádro římské armády nepostoupilo. Parthové tísnění válkou mezi sebou a sílícími Peršany ustoupili. K rozhodujícímu kontestu nedošlo a Caracalla s armádou se vrátil za Tigris. 

Přezimoval v Edesse v Orrhoéně, nyní po 352 rocích samostatnosti středisku provinční správy, viz rok předešlý. Když pak Parthové vydali Tíridáta s Antiochem, ukončil Caracalla tažení; o jejich osudu nevíme nic. Císařského propuštěnce Theokrita poslal v čele armády do Armenie, kde však byl poražen. Theokritos učíval Caracallu tanci a patřil mezi přátele Saóterovy, jemuž vděčil za karieru, která ho dovedla do čela legií a do úřadu praefecta praetorio. Jeho kolegou byl další císařský propuštěnec Epagathos.

 

Edessu v Orrhoéně postihla po mohutných děštích záplava, v níž zahynulo dva tisíce lidí a celé okolí až ke Karrhám bylo zničeno. Jiný zdroj klade katastrofu pravděpodobněji již do roku 202, viz.

  

V Římě zprovoznil nepřítomný Caracalla největší lázně Města, thermae antoninianae, "antoninovské"; plně dostavěny byly za Severa Alexandra. Jejich tepidarium bylo pro rozsáhlou klenbu ve své době pokládáno za technickou pozoruhodnost.

Princeps dal namísto stříbrných dénáriů razit antoniniany, dvoudénárius ze slitiny bronzu a stříbra, viz v přílohách v oddílu "míry & váhy". Po jeho smrti byla ražba zastavena Elagabalem a obnovena za občanské války roku 238 senátními augusty Pupienem a Balbinem. V době Claudia (II.) v minci bylo již jen jedno dvě procenta stříbra, tedy to byla postříbřená bronzová ražba. 

Kolem t. r. v Dolní Británii správcem M. Antonius Gordianus.

 

Ve vsi Mardínú u Kuthy v jižní Mesopotamii v dn. IRQ se 14. února narodil Mání, tvůrce mánícheismu, jedné z větví gnóse, lat. Mánés, řec. Máníchaios (z aram. Mání chajjá, "Živoucí Mání"); zemřel buď 14. února 276 nebo 26. února 277 v Gundíšápúru v Chúzistánu v dn. IR. Po rodičích patřil do arsakovské královské rodiny a hovořil aramajsky. Náležel původně k otcově vyznání elkesaítů (z elchasí n. élchasí), k židovsko-křesťanské sektě obřezaných vyznavačů praxe smývání hříchů častými křty. Mání měl zprvu podporu sásánovského dvora, Bahrám II. (276-293) se však vrátil k orthodoxnímu zoroastriánství hlásaného veleknězem kultu Kartírem, viz rok 224, a dal "apoštola světla" uvěznit a držet v okovech. Po necelém měsíci Mání zemřel a jeho bezhlavé tělo bylo pohozeno na ulici. 

K máníchejcům za mlada patřil Augustinus, jehož pokládají křesťané za "světce", roku 762 se mánícheismus stal dvorním kultem ujgurského vládce Tengiho v turkické zemi, kde lidé vyznávali assyrskou podobu křesťanství a buddhismus (islám dorazil až koncem 13. století).

Do Říma dorazila s židovským křesťanem Alkibiadem z Apameie za papeže Kallixta (217-222) t. r. znalost o sektě elchasí, srov. zde výše.


***********************************************************
217. 
Ol. 249,1
Héliodóros z Alexandreie II
528 SE
464 AE
neznámý
a. u. c. 970
C. Bruttius Praesens a T. Messius Extricatus II

***********************************************************

M. Aurelius Antoninus vulgo Caracalla-Tarautás se znovu vypravil s armádou do Mesopotamie a Médie proti Artabánovi VI. Plenil zemi, zmocnil se Arbél a mnoha pevností, na neznámém místě dal v nekropoli parthských králů rozházet kosti. Parthové se drželi v horách na horním Tigridu.

Caracalla se v Mesopotamii z dlouhé chvíle projížděl na závodním spřežení a masakroval stepní zvěř. Místo nepřáteli zabýval se terorisováním vlastních lidí. Když mu bylo horko, namísto ve zbroji se pohyboval v purpurové tunice, v Syrii a Mesopotamii chodil v "keltském oděvu a botách". Sám si inspirován keltským vzorem vymyslel plášť, zde nebo už v Germánii roku 213, s kapucí sešitý z kousků látky a oblečení vnutil svým vojákům: odtud jedna jeho přezdívka caracalla/caracallus, oficiálně byl oděv "antoninianský", antoniniana.  

Zatímco syn takto válčil, v Antiocheji úřadovala jeho matka (a podle některých zvěstí i milenka) Iulia Domna a kontrolovala císařskou korespondenci. V Africe jakýsi věštec smrtelníkům odhalil, že praefectus praetorio Macrinus a jeho syn Diadumenianus budou vládnout. V Římě své odhalení sdělil veliteli posádky Flaviovi Maternianovi a ten o tom napsal na Východ Antoninovi, neboť byl v podstatě jediným jeho důvěrníkem a proto mu svěřil dozor v Římě nad imperiem. List skončil u Iulie Augusty, zatímco druhý stejného obsahu, který poslal z Říma Ulpius Iulianus, se dostal do rukou Macrina. Macrinus nesměl zaváhat, aby neskončil v rukách kata, obzvláště když podobnou věštbu pronesl jistý Egypťan Serapión přímo císaři: už mu prý zbývají jen dny a po něm že nastoupí Macrinus. Caracalla dal Egypťana předhodit lvu, ale toho Serapión zastavil rukou, aby se ho zvíře nedotklo. Tak byl popraven mečem; takhle se to tehdy povídalo.

Podle jiné verse přišel Tarautův konec z trochu jiného směru. Podezřívavý a pověrčivý imperátor nechtěl od mágů a věštců slyšet jen pochlebování, ale pravdu o délce svého života. Přikázal do Říma Maternianovi, aby se obrátil na kapacity v oboru vyvolávání duchů a zjistil co a jak a zda mu někdo neusiluje o život. Výsledek, že prý Macrinus se na něho chystá, odepsal Flavius Maternianus do Orientu, pravděpodobně do Edessy nebo Karrh. Princeps se právě připravoval na závody, když dorazila pošta, a pověřil praefecta Macrina, aby prohlédl, zda je v nich něco důležitého. Tak si Macrinus o sobě přečetl, co ho čeká, a v obavě, že bude brzy následovat další dopis, jednal. Spojil se s centurionem Martialem, jemuž Tarautás nedávno dal popravit bratra, a našel v něm atentátníka (podle jiné tradice se však voják mstil za to, že nebyl povýšen). 

U Karrh, hellénistického jména pro staroslavný Charrán, tábořilo vojsko, a císař chtěl navštívit vyhlášený chrám měsíčního boha Sîna ležící daleko z hradeb. Vzal s sebou jízdní oddíl a germánskou ochranku a chtěl ve staroslavném stánku obětovat (kult se tu kupodivu udržel přes agresivní křesťanství v kraji a vyvrátili ho až Arabové muslimští).

 

Bylo 8. dubna a cestou principa překvapila žaludeční nevolnost. Dal zastavit, slezl s koně a odešel stranou na potřebu; muži z doprovodu se otočili. Centurio Iulius Martialis se zatvářil, že ho císař k sobě volá a z boku mu vrazil dýku do krku. Imperátor M. Aurelius Severus Antoninus vulgo Caracalla n. Tarautás byl na místě mrtev; žil 29 let a čtyři dny, vládl šest let, dva měsíce a dva dny.

Atentátník se dal na útěk, ale nezbavil se zbraně, kterou poznal jeden z sarmatských popřípadě germánských strážných z císařského doprovodu ("Skythů") a Martiala prokláli pronásledovatelé kopím. Caracalla-Tarautás se totiž obklopil sarmatskými a germánskými/keltskými propuštěnci, jimž důvěřoval více než legionářům; říkal jim "lvi". Pro případ, že by se mu něco stalo, měli se pustit do Itálie, kde se snadno zmocní Říma. Kromě toho pro případ, že by se potřeboval rychle zbavit velkého množství lidí najednou, nakoupil Caracalla "ve vnitřní Asii" jedů za závratných třicet milionů séstertiů (jedy byly po jeho smrti nalezeny a spáleny). 

Podle další verse vedle Martiala spiknutí organisoval praefectus praetorio Macrinus s bratry Nemesianem a Apollinarem, jejichž postavení neznáme, s praefectem Druhé legie parthské Deciem Triccianem, s admirálem loďstva (eufrátského) Marciem Agrippou a s mnohými dalšími důstojníky Caracallova generálního štábu, viz zde níže. Princeps slezl s koně, aby se vymočil, a když mu ordonance/stator pomáhala nasedat, bodl ho do boku. Všichni kolem pak spustili, že to udělal Martialis. • Že spiknutí bylo sofistikovaně připravované, potvrzuje zapojení špiček tajných služeb do akce, viz zde níže.

Stráže přinesly do tábora císařovo tělo, spálen byl v poli u Karrh. Kosti byly dopraveny do Říma, ale uloženy byly k urně otcově a bratrově tajně v noci, neboť mezi establishmentem měl zavražděný velemizernou pověst. Litovali jeho smrti pouze vojáci, jimž jeho životní styl imponoval a více než za vladaře ho měli legionáři za soudruha ve zbrani. 

Nový vládce byl skoupý a nerozdával dary jako Caracalla. Senát k jeho úmrtí nepřijal žádné usnesení a teprve později byl na nátlak zahrnut mezi héróje/polobohy. Za chrám s kultovními náležitostmi mu byl přiřčen původní Faustinin na jihu Kappadokie na svazích Tauru u obce Halala, kterou její manžel M. Aurelius Antoninus přejmenoval na Faustinopolis (Syřan zvaný Héliogabalos ho dedikoval svému slunečnímu kultu El-gabalovi a o dalšího osudech stavby nevíme nic, srov. rok 175).

Macrinovi údajně málokdo věřil, že vrahem byl zhrzený voják, ale důkazů nebylo. Nejprve si vojáci za nového císaře vybrali praefecta praetorio Adventa, který však odmítl poukazem na své stáří. Jeho kolega Macrinus dva dny rozmlouval s důstojníky a rozhodl o stažení oddílů roztroušených po rozsáhlém mesopotamském území.

O Severových narozeninách 11. dubna se v Zeugmatu dal Macrinus po dohodě s praetoriánskými tribuny provolat augustem a svého syna Diadumeniana z matky Nonie Celsy příštího roku caesarem. Vojáci souhlasili pod tlakem událostí, neboť se blížilo velké parthské vojsko vedené Artabánem prahnoucí po pomstě, viz zde níže. 

 

M. Opellius Severus Macrinus (tak jméno na nápisech, v literatuře je Opilius; narozen asi roku 164 n. 165) byl prvním císařem, který nebyl senátorem ani nepatřil v okamžiku nástupu na trůn k žádné senátorské rodině a stal prvním rytířem/jezdcem tak vysoko ve státní hierarchii (o druhém Maximinovi viz rok 235). Též ethnicky byl prvním ryzím Neřímanem. Také pocházel z "Afriky" jako Septimius Severus, ale z Caesareje/Kaisareie, metropole provincie Mauretánie Caesarejské, známé dříve Púnům jako Iol u dnešního Šaršál/franc. Cherchell v DZ; v jejím přístavu ležela od Commodových časů africká flotila střežící zásobovací cesty do Říma. Rodem byl Macrinus Maur, tedy Berber, a podle maurského zvyku měl levý ušní boltec provrtán. Senát ovšem písemně ujišťoval, že bude vládnout dobře, neboť "k čemu jim byla urozenost Commodova a Caracallova"? 

Patřil k důvěrným lidem Plautianovým a roku 205 ho od popravy zachránil městský praefect L. Fabius Cilo. Severus ho pověřil dohledem nad Flamininovou silnicí, Antoninus ho učinil procuratorem, Caracallovi sloužil jako správce jeho soukromého majetku/privatas curatByl všeobecně pokládán za spolehlivého a spravedlivého muže. Praefectem ho učinil Caracalla roku 216 se starým zkušeným vojákem jménem M. Oclatinius Adventus, který se stejně jako Macrinus nikdy nepodíval do Říma a začínal v rozvědném oddílu. Analfabéta, tak se říkávalo, Adventa poslal Macrinus do Říma jako svého praefecta Urbi. Praefecty praetorio jmenoval Ulpia Iuliana a Iuliana Nestora, muže údajně pro tuto funkci nezkušené, zato za Caracally zdatné ve styku s denuncianty, neboť spadali pod tajnou službu jako hégúmenoi tón angeliáforón/"velitelé poslů", tedy zjevně lat. centuriones frumentariorum resp. principes peregrinorum (castra pregrinorum v Římě na Caeliu byla sídlem mimoitalských frumentariů, vojáků s kurýrními, informačními a špionážními úkoly; princeps peregrinorum tudíž neznamenal "velitel cizinecké legie"). Byl to zajímavý příklad prolínání elitních vojenských a informačních služeb na pozadí několika režimů.

Macrinus nařídil, aby zlaté a stříbrné imperátorovy podobizny nevážily více než tři respektive pět liber. Roční plat praetoriánů vrátil na úroveň Severovy vlády, na 2400 HS. S nesympatiemi se setkala jmenování nových provinčních správců z řad propuštěnců vyznamenaných consulárními pravomocemi. Do Dákie vyslal Marcia Agrippu, dosud admirála flotily (na Eufrátu?) a odsouzeného v minulém režimu za jakýsi podvod k exilu na ostrovech, a do Pannonie legáta Aelia Decia Tricciana, který býval dveřníkem/thyróros v guvernérově domě než to dotáhl na velitele legie, viz zde výše. Macrinus dal popravit Flavia Materniana s jistým Datem (L. Valerius Datus, praefectus Aegypti?) za to, že se pokusili informovat Tarautu o slovech onoho afrického věštce, ačkoli plnili svou úřední povinnost, viz rok 215. 

O křivých udavačích lidí, jež dával Caracalla-Tarautás zahubit, neposlal do Říma žádné podklady, dílem též, poněvadž záznamy z velké části zlikvidoval již sám Antoninus. S výjimkou tří, jistých Manilia, Iulia a Sulpicia Arreniana, kteří byli senátem vykázáni na ostrovy (Macrinus si nepřál jejich smrt). Otroci-udavači ovšem byli ukřižováni.

Do vyhnanství na jakýsi ostrov sami od sebe poslali senátoři L. Priscilliana, který to měl u Caracally dobré pro svou neuvěřitelně rvavou povahu (senátor nebude totožný s císařským prokurátorem L. Luciliem Pansou Priscillianem v Severově a Caracallově éře, v letech 215-217 úřadujícího v provincii Asia). Neurvalec se rád v aréně v Tusculu potýkal s dravými šelmami a měl od nich zjizvené tělo. Jednou se bez cizí pomoci pustil do boje s medvědem, pantherem, lvicí a lvem, se všemi současně. Proslavila ho však ještě více kariera falešného udavače a zahubil prý hodně senátorů i jezdců. Caracalla ho za odměnu jmenoval správcem Achaie. Priscillianus se po několika letech z exilu vrátil do Říma, respektive do svého rodného (?) Tuscula. 


Macrinus se pokoušel o dohodu s Artabánem VI. Říman mu vydal zajatce, aniž by následovala protihodnota. Arsakovec vycítil římskou slabost a zaútočil. Římané nevyhráli třídenní bitvu s Parthy u Nisiby, která vzešla z bojů o vodní zdroje kolem obou ležení. Na bitevní pláni se kupily hromady těl jízdních koní a velbloudů, o lidských ztrátách známo není nic. Do Říma poslal Macrinus senátu zprávu, je-li zachována autenticky, kde uvedl: "Ukončili jsme převelikou válku s Parthy... Bojovali jsme udatně a nepodlehli jsme..."

Zpráva o vítězství vypadá jinak. Macrinus uplácel z Antiocheie Parthy po celý podzim a zimu, až dosáhl na jaře následujícího roku za cenu velkých reparací míru, úhrnem prý za padesát milionů (asi drachem; séstertiů by to bylo osmkrát tolik, srov. podobnou summu roku 244). Mluvil přitom o vítězství/Victoria parthicaPodobně se dohodl dokonce s Dáky, kteří vpadli do provincie po zprávě, že Caracalla, který cestou do Orientu v Dákii byl, již nežije. 

S Armeny rovněž dosáhl Macrinus shody, když osvobozený Tíridátés II. přijal diadéma poslané Macrinem, viz rok 215. Vládl pak Armenům až do roku asi 252, zažil a přežil pád parthské říše vlastního arsakovského rodu. V kronikách bývá zaměňován se známějším Tíridátem III., viz rok 287. Byl spojencem Albanů, jimž Armeni říkali Agvank/Aghovanci. Když je napadli Basiliové, Tíridátés je prý porazil, v bitvě zabil jejich krále a hnal je na sever podél Kaspiku až do území Hunů, kteří tehdy již sídlili tak daleko od svých původních sídel ve Vnitřní Asii. Za svých tažení údajně obsadil Tíridátés médská Ekbatana. Chronologii jeho dlouhé vlády stanovit nelze.

    Vojáci legií reptali, neboť Macrinus snížil platy nováčků na úroveň jako za Severa, nikoli ovšem veteránům, to aby byl v armádě klid: z 3600 Caracallových na 2400 (před Severem činila roční gáže 1200 HS). Morálka po porážce od Parthů však hluboce klesla. Během několika málo měsíců přišel o část územních zisků L. Septimia Severa a jeho syna M. Aurelia Antonina-Caracally, pravděpodobně o veškerá území za Tigridem.


V Římě vyhořelo 23. srpna o vulcanaliích během silných bouřek se záplavami, které zavalily Forum, zasaženo blesky Flaviovo divadlo známé jako Colosseum/theátron to kynégetikon. Zničena byla dřevěná horní nástavba a dřevěné vybavení stavby a jeho útrob až po arénu. Rekonstruováno bylo celkově až kolem roku 250 císařem Traianem Deciem, respektive 320 za Constantina I.

Adventus na svůj úřad nestačil a musel být vyměněn. S jeho jménem bývá spojována dedicace zachovaného dílka o Divech světa/de mirabilibus mundi grammatika C. Iulia Solina, výtažků pozoruhodností z Plinia, Mely a dalších autorů z první poloviny principátu. Adventa nahradil senátor, správce řady provincií a literát L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus, cos. suff. 198 (?) a cos. 223 (jeho syn L. Marius Maximus byl cos. 232). Marius Maximus navázal na životopisné dílo Suetoniovo a sepsal biografie principů od Nervy po Pseudantonina-Elegabala. Dílo bylo rozsáhlejší než Suetoniovo, rozvíjelo se v jeho duchu, zjevně citovalo řadu úředních dokumentů, je však ztraceno.

Thematicky na Maria Maxima mnohem později navazovali autoři sbírky císařských životopisů, jimž se v novější době dostalo úhrnného označní Scriptores historiae augustae (SHA nebo HA)/"Pisatelé císařských dějin". O době vzniku biografií lze pouze spekulovat a nacházely se důvody pro dataci do éry Diocletianovy a Constantinovy, Theodosiovy i Honoriovy. Autoři textů o vládcích od Hadriana po Numeriana bývají spojováni se skupinami posledních římských polytheistů, ale kromě jména, nejde-li o pseudonymy, o nich nevíme zhola nic: Aelius Spartianus, Iulius Capitolinus, Vulcacius Gallicanus, Aelius Lampridius, Trebellius Pollio a Flavius Vopiscus Syracusius, známý římského praefecta Iunia Tiberiana úřadujícího v letech 291-292 a 303-304.

Mezi autory citovanými v SHA je další biograf imperátorů Iunius Cordus/Aelius Cordus, viz rok 300, jakýsi Caelestinus, Gallus Antipater, Kallikratés z Tyru, Acholos a Gallienův kronikář Palfurius Sura, z jeho díla rovněž neznáme nic stejně jako deník císaře Aureliana, ephemeris. Jistý Theoclitus/Theokleitos byl autorem císařských dějin, caesareanórum temporum scríptor, Suetonius Optatianus biografie Tacitovy, Fabius Ceryllianus a Diocletianův tajemník a epistulis Claudius Eusthenius životy Cara, Carina a Numeriana. Císařské dějiny psali Fabius Marcellinus, Gargilius Martialis, Aurelius Festivus, M. Salvidienus, Onesimus, Fulvius Asprianus, ale jsou to pouze jména, o nichž nic více nevíme.

Znali též z části již literaturu biblickou. Trebellius Pollio hovoří v biografii Claudia Gotského o dlouhověkosti Mojžíšově a v té souvislosti o jakémsi "neznámém božstvu"/incertum numen. Vzhledem k tomu, že text mohl vzniknout v první polovině 4. století, je to snad i svědectví toho, že polytheisté začali číst monotheistické texty.

Pro všechny dohromady asi platí poznámka Flavia Vopiska Syracusia k Iuniovi Tiberianovi o historické objektivitě: "Každý z autorů, nakolik se historie týká, si trochu zalhal"/néminem scríptórum quantum ad historiam pertinet non aliquid esse mentítum.

 

Římským biskupem křesťanská obec zvolila Calixta I., v úřadu do roku 222. S volbou nesouhlasila část z nich a povolala do funkce Hippolyta I. svého "papeže": první vzdoropapež křesťanských dějin (zemřel v srpnu 235). Hippolytos sepsal chronografii světových dějin a mimo jiné pojednání proti haeretikům; sekt prý ve své době napočítal přes třicet (!).