***********************************************************

236.
Ol. 253,4

547 SE
483 AE
neznámý
a. u. c. 989
Imp. Caesar C. Iulius Verus Maximinus Augustus a M. Pupienus Africanus Maximus ***********************************************************

Tažení Římanů pod Maximinem proti Sarmatům a Dákům. Hlavní stan držel princeps nadále v dolnopannonském Sirmiu (do 238). Maximinus (asi 60) přijal přízvisko Germanicus Maximus. Syna C. Iulia Vera Maxima (19), který podle všeho rovněž nikdy nespatřil Řím, třebaže ho tam otec posílal, ale on ho nechtěl opustit, senát jmenoval caesarem a vůdcem mládeže/princeps iuvenum; otec přidal jmenování imperátorem, tedy spoluvládcem. Maximinus dal senátem zbožnit svou zesnulou manželku Caecilii Paulinu, viz rok předešlý. Válku se Sarmaty v Pannonii však už nedokončil.

Verus Maximus byl údajně zasnouben od t. r. s Iunií Fadillou, odjinud neznámou pravnučkou některého z Antoninů, snad M. Aurelia. Ke svatbě nedošlo. Po Maximově smrti si vzala jinak neznámého senátora Toxotia, autora nedochovaných veršů. Zásnubní šperky a oděvy, dary císařovy, jí zůstaly. Životopisec popisoval Maximovu mužnou krásu "z nebes spadlou" slovy, která žádného z caesarů v literatuře ještě nepotkala. K tomu se "šatil s takovou péčí, že žádná žena na světě nemohla více zářit". Nosil parádní zbroj, zlatý pancíř po vzoru Ptolemaiů, podobně meče a štít vykládaný drahými kameny.

Verus Maximus byl z caesarů ojedinělý jev, řekli bychom metrosexuál. Pravým opakem byl o mnoho později křesťanský císař Valentinianus I. (363-375), který naopak podobnými typy mužnosti pohrdal a sám na svou visage nijak nedbal. Maximus byl první, o němž historiografové uvedli, že si dal líbat ruce, kolena i nohy.

Během persekuce křesťanů za Maximinovy vlády byl začátkem roku umučen (?) římský biskup Anterós/Anterus (ve funkci krátce od listopadu 235). Jeho nástupce Fabianus (zemřel roku 250) byl zvolen shromážděním celé své náboženské komunity. O století později sice ještě volili biskupy věřící/plebs sancta, populus dei n. fidelis populus, ale volbu schvalovali klerikové/clerus omnis složení z presbyteri et diaconi, a posvěcen byl novozvolenec biskupy již úřadujícími. 

 

Maximinus, který loni zdvojnásobil platy vojáků, nyní zvýšil daně a jejich výběrčí se dopouštěli masových přehmatů, což zničilo poslední zbytky sympatií lepších Římanů s nenasytnou armádou putující od porážky k porážce. Jeho lidé, kteří až na praefecta praetorio P. Aelia Vitaliana zůstali pro historii anonymními, řádili prý v Římě mezi majetnými lidmi, ožebračovali je a pomocí udavačů likvidovali. Vylupovali chrámové majetky a vše, co bylo vhodné k roztavení a daly se z toho razit mince, konfiskovali. Jménem však žádnou z obětí Maximinova režimu neznáme a lze pochybovat, že by "thrácký" obr se na dálku tak intensivně persekuci věnoval. Maximinovi chyběli rekruti, Peršan hrozil na Východě, v Podunají a na Pontu se "probouzeli" Gotové a další germánské národy, Germánie zneklidněla, viz rok 238.

 

Peršané po čtyřletém příměří znovu vpadli do římské Mesopotamie, srov. rok 232: vypukla druhá perská válka. O římských protiakcích není z té doby známo nic. Do Ardašírových rukou padly posléze Nisibis a Karrhy (238), viz dále rok 240.

 

***********************************************************
237.
Ol. 254,1
Démétrios ze Salamíny III
548 SE
484 AE
neznámý
a. u. c. 990
L. Marius Perpetuus a L. Mummius Felix Cornelianus

***********************************************************

 

Správcem Dolní Británie/inferior byl kolem t. r. Tuccianus n. Uccianus, v letech 238-244 násaledovali Maecilius Fuscus, Egnatius Lucilianus a Nonius Philippus, po roce 244 jistý Aemilianus. 


***********************************************************
238.
Ol. 254,2

549 SE
485 AE
neznámý
a. u. c. 991
C. Fulvius Pius a Pontius Proculus Pontianus

***********************************************************

Rok bývá označován za rok šesti císařů, třetí občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193 a srov. rok 175. Začátkem roku se v provincii Africe pokoušel jistý procurator fisci/finanční správce věrný Maximinovi násilně vybírat daně na pozemkových vlastnících v okolí Karthága. V řadě případů se domáhal majetků ve prospěch fisku nastraženými procesy. Latifundisté ozbrojili své lidi a pronájemce své půdy a v Thysdru/dn. al-Džam v TN zavraždili horlivého vymahatele i s jeho gardou. Jméno vůdce spiknutí vedené "thysderskou mládeží"/thysdritana iuventus známo není a ani onoho císařského procuratora. 
    Prokonsula-správce provincie Africa vetus/proconsularis téměř osmdesátiletého M. Antonia Gordiana Semproniana Romana Africana provolali na návrh decuriona Mauritia, městského hodnostáře či člena městské rady a pravděpodobně též latifundistu vzbouřenci v Thysdru proti jeho vůli císařem (březen?) a jeho stejnojmenného syna spoluvládcem, ačkoli se otec před nimi vrhl na zem a prosil, aby ho o to nežádali. V historii se oběma říkává Gordianus I. a II.

Zakrátko povstalci obsadili severně ležící  Karthágo, město v této době s třemi sty tisíci obyvateli, druhé největší římského Západu a po Alexandreji a Antiocheji čtvrté největší a nejbohatší v celé říši; srov. rok 25-.

Gordianus starší patřil mezi velkomajitele půdy a v Římě rodina vlastnila dům kdysi Pompeiův (zabral ho M. Antonius a později Tiberius; císařským majetkem se natrvalo stal až za principa Philippa Araba). Jeden z pramenů tvrdí, že Gordianův otec Maecius Marullus byl v přízni se Sempronii a matka Ulpia Gordiana údajně měla mezi předky Traiana.

Moderní badatelé této prosópii obvykle nevěří a soudí podle jména, že předkové M. Antonia Gordiana dostali občanství od triumvira a že pocházeli z Galatie (Gordion), stejně jako rodina matky Sempronie Romany vyskytující se v té zemi. Mohli tedy být mimo jiné hellénisovanými Kelty (?). Kromě stejnojmenného syna měl Gordianus I. s manželkou Fabií Orestillou dceru Maecii Faustinu Antonii Gordianu (Sempronianu) provdanou za dnes neznámého konsulára Iunia Balba a matku Gordiana III. Jistý Ti. Claudius Gordianus z Tyan se stal za M. Aurelia prvním senátorem z Kappadokie, tehdy nejvýchodnější římské provincie. 

V mládí skládal Gordianus starší verše a byl prý autorem Antoniniady s námětem dějů vlády Antonina Pia a M. Aurelia Antonina ve třiceti knihách a též na ně napsal chvalořeči. Filosofy četl až do stáří a nevynikal žádnou vlastností pozoruhodnou při stolování a na hostinách. Fabia Orestilla byla podle jediného pramene, který ji zmiňuje, vnučkou Antonina Pia n. M. Aurelia Fiosofa, podle soudobých skeptiků byla s jistou pravděpodobností vnučkou miliardáře Héróda Attiky. 

Gordianus I. měl za sebou vojenskou karieru v Británii a Syrii a správcoval Acháji. Byl nejstarším z provolaných imperátorů v celé římské éře vůbec, jeho vnuk, viz zde níže, naopak do této doby nejmladším

 

Gordianus starší rozesílal dopisy vlivným lidem, též "senátu a římskému lidu": rozjel zajímavý způsob státního převratu na dálku předpokládající široké zázemí ve Městě. Oporou Gordianů v Římě byl senátor Valerianus, budoucí imperátor; je však také možné, že to byl on, koho Gordianus poslal z Karthága do Říma.

Na Maximinova praefecta praetorio Vitaliana poslal Gordianus jednoho svého odhodlaného quaestora s několika centuriony, aby ho odstranili. To se jim po připlutí do Říma při úsvitu podařilo, když se před strážci tvářili, že přinášejí zprávy od Maximina; nechali Vitaliana zkoumat pravost pečeti na listu a při tom ho zavraždili.

Atentátníci procházeli pak Římem, hovořili o Gordianovi a trousili, že Maximinus je mrtev. Lidé ničili Maximinovy sochy a obrazy, udavači a úředníci císaři věrní pokud neprchli byli lynchováni. Mezi oběťmi davu byl městský praefectus Sabinus, poněvadž se snažil násilnosti ukončit. Za Gordiany se postavil senát a prohlásil je 26. června imperátory. Senátoři prohlásili v tajném usnesení (o takovém se dosud nehovořilo; stejně se o něm Thrák dozvěděl) Maximina se synem za nepřátele státu a rozeslali po provinciích posly a frumentarie s výzvou, aby úředníci a legáti Augusti podpořili Gordiany a připravili svá města a území na obranu před Maximinem.

Většina jich poslechla; jen někteří legáti přeposlali posly k Maximinovi, který se na nich krvavě mstil. Maximinus zimující opět v Sirmiu po třech dnech váhání obrátil armádu od války se Sarmaty a na začátku dubna k pochodu na Řím; vojákům pannonských legií vyplatil pěkné peníze.

 

Prokonsul Numidie sousedící s Afrikou (samostatná od Commoda n. Septimia Severa, předtím součástí Prokonsulské Afriky, viz rok 189) Capelianus/Kapelliános však Gordiana nesnášel a poněvadž měl na rozdíl od vzdorocísaře k disposici Třetí legii Vznešenou/legio III. augusta, která jediná ležela posádkou v Africe po celou dobu římské moci, a značný počet aktivních branců/collegia iuvenum a pomocných domorodých jednotek na krocení berberských nájezdníků/auxilia, ujistil Maximina věrností a táhl na Starou Afriku, též Vlastní A./Africa propria.

Gordianus II., který velel při obraně Karthága nedokonale vyzbrojené domobraně, byl v bitvě s profesionálními vojáky zabit respektive v chaosu na útěku před vojáky do města spolu s dalšími ušlapán a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Město Capelianus obsadil a likvidoval všechny odpůrce Maximinovy zde i jinde po prokonsulské provincii. Gordianus I. vedoucí do té doby pohodový život a k imperátorství byl donucen výhružkami se oběsil na svém opasku (konec června?). O dalším osudu Capelianově nevíme nic, srov. ovšem africkou revoltu proti Gordianovi III. roku 240. 

Gordianus II. (asi padesátník; nejčastěji se odhaduje na ročník 192) byl prý úžasně sečtělý díky tomu, že po svém učiteli Serenovi Sammonikovi zdědil knihovnu jeho stejnojmenného a slavného otce o 62 tisících svitcích, tedy jednu z největších soukromých v říši. Kromě toho proslul tím, že si držel 22 milenek, pravděpodobně nikdy manželku, a s každou z nich že měl tři čtyři děti, čili zhruba nejméně sedmdesát (proti podobnému životnímu stylu bojoval marně už Augustus ve snaze zastavit dekadenci a vymírání římských elit). Pro velikost přirození mu říkávali lidé Priápos narážkou na sošky boha plodnosti Priápa. V jídle se krotil, rád měl kořeněná vína a pojídal ve velkém jablka. V senátorské politice ovšem nikdy ničím nevynikl.  
    

Senát po zprávách z Karthága na místo Gordianů, jejichž protimaximinovská rebelie v Africe po necelém měsíci pohořela, poprvé v historii (srov. situaci roku 43 př. n. l.) zvolil prostřednictvím vybrané skupiny o Apollónových hrách/ludi Apollinares 9. července v chrámu Concordie (dle jiného zdroje Iova Capitolina) ze svého středu vlastní augusty M. Clodia Pupiena Maxima a D. Caelia Calvina Balbina. Oba byli členy čerstvě ustaveného senátního dvacetičlenného výboru na obranu před Maximinem/XXviri ex s. c. rei publicae curandae. Poprvé a naposledy v historii rozdělil senát i úřad pontifika maxima, který od Augusta od roku 12- zastávali pouze principové sólově. • Za spoluvlády M. Aurelia Antonina s L. Verem byl pontifikem pouze Filosof; roku 382+ Gratianus ze své titulatury funkci vyňal a žádný z dalších panovníků ji už nepoužil; později po pontifikátu sáhli představení křesťanů, římští biskupové/episkopové, a prvním z nich byl Leo/Lev I. úřadující v čele církve v letech 440-461.

Oběma Gordianům se dostalo od senátu božských poct. Praefectem praetorio určen Pinarius Valens, strýc Pupienův. 

Pupienus Maximus, někdy v pramenech jako Puppienus, byl homo novus rodu "dělnického": živil se prý původně jako kovář n. kolář/faber ferrárius n. raedárius vehiculárius fabricátor. Měl prý po čtyřech bratřích a sestrách a všichni sourozenci zemřeli ještě v mládí. Žil v rodině Pinaria Valenty, svého strýce, a podporovala ho jistá blíže neznámá Pescenia Marcellina, s jejímiž penězi si mohl dovolit vykonávat praeturu.

Spravoval pak senátorské provincie Bíthýnii & Pontos, Acháju a Narbonnskou Gallii, později jako legát jednu z Germánií a úspěšně bojoval s Germány jako předtím se Sarmaty. Roku 234 byl konsulem podruhé (poprvé snad cos. suff. ke konci vlády Septimia Severa) a následovně praefectus Urbi.

S manželkou Sextií Cethegillou měl syny Ti. Clodia Pupiena Pulchra Maxima a mladšího M. Pupiena Africana Maxima, spolukonsula Maximinova roku 236, a k tomu dceru Pupienu Sextii Paulinu Cethegillu, manželku M. Ulpia Eubiota Laura, hellénského rodáka z aitólské Hypaty. Pupienus Maximus nepil, nikdo neznal žádnou jeho milostnou avantýru ani drb, tvářil se přísně, neúčastnil se žádných pletich, až mu Římané přišili přezdívku Trístis/"Suchar".

Balbinus pocházel z patricijského rodu a stejně jako jeho kolega byl dvojnásobný konsul (podle jiného místa v témže prameni pouze jednou; úplné seznamy coss. suff. nelze sestavit) a správce řady provincií. Vynikl však spíše ve výkonu civilní správy než vojenské, proto se organisaci obrany před Maximinem věnoval Pupienus Maximus. Bohatý Balbinus mezi jehož předky byl Pompeiův chráněnec, poradce a historik Cn. Pompeius Theofanés z Mytilény, měl na rozdíl od kolegy rád společnost u stolu i žen, dobře se oblékal, vynikal ve veršování a k lidem se choval laskavě. 

    Svou velmi aktivní stranu měli v Římě i gordiánovci, kteří na schůzující senátory vzali klacky a kameny. Nesympatický byl prostému lidu římskému hlavně Pupienus Maximus zastávající svůj městský úřad přísně. Domáhali se proklamace nezletilého vnuka Gordiana I. a senátoři, kteří se nemohli z Iovova chrámu hnout, doběhli dav lstí: dali si donést chlapce, který si prý doma právě hrál, bylo mu třináct, a kdosi si ho posadil za krk. Senát ho provolal caesarem a oba augustové mohli chrám opustit a vstoupit do Palatia. Říma měl tím pádem poprvé v historii dva augusty a jednoho caesara současně.

 

Pupienus Maximus sbíral od července vojáky v Ravenně, aby pannonské armádě zabránil v pochodu na střední Itálii. Za jeho nepřítomnosti v Římě se proti Balbinovi vzbouřili praetoriáni, jejichž dva tři neozbrojení kolegové byli zavražděni v senátu, když nedovoleně vstoupili do jeho jednání v kapitólském chrámu, aby lépe slyšeli, jak pravili. Probodl je u oltáře senátor z Karthága L. Domitius Gallicanus Papinianus a dux Maecenas (celé jméno neznáme; v této době mohl být dux/"vůdce" buď armádním důstojníkem/tribunem s mimořádným úkolem, nebo tribunem pensionovaným). Prchající kolegy praetoriánů pronásledoval dav do jejich ležení/castra praetoria v severní části římských hradeb. V této době chodili senátoři na jednání ozbrojeni, zatímco velká část praetoriánů čekající po odsloužení šestnáctileté smluvní doby v armádě se již pokládala za "civily" a zbraně nenosila.

Domitius Gallicanus pak dal otevřít zbrojnice, pustil gladiátory a Římané oblehli zděný tábor. Na jeho dobytí proti profesionálům neměli a když se večer obraceli domů, bylo jich hodně s výpadem praetoriánů pobito. Poněvadž lidé nedokázali tábora ztéci, odřízli mu přívod vody. V nové bitvě před ležením bylo opět mnoho civilistů pobito a vojáci při pronásledování Římanů zapalovali domy. Během bojů v červenci shořela půlka Města, mnoho lidí přišlo o přístřeší a majitelů nájemních domů na mizinu. Kromě toho se k vojákům přidalo římské podsvětí a lupiči vykrádali bohaté domy. 

 

Maximinus I. pochodoval od dubna na Řím. Minul vylidněnou Hému/Aemona n. Emona, dn. Ljubljana, kterou obyvatelé ze strachu před ním zapálili a odnesli s sebou do hor všechno jídlo. Město původně pannonské od Septimia Severa patřilo k Itálii. Vojáky to zaskočilo, neboť neměli, kde doplnit zásoby. Bez obtíží prošli alpskými průsmyky, ale zasekli se u Aquileie, která se Maximinovi nechtěla vzdát a intensivně rekonstruovala vetché hradby. Obranu řídili konsulárové ze senátorského sboru "dvaceti mužů" Rutilius Pudens Crispinus a M. Tullius Menophilus, cos. suff. začátkem t. r. a posléze legát dolnomoesijský (do roku 241, viz zde níže). Maximinovi vojáci později tvrdili, že na straně Aquilejců bojoval Belenus, keltský bůh ztotožňovaný s Apollónem, který měl chrám i v Aquileji a v legiích řadu vyznavačů.

Před Aquilejí trpěli Maximinovi vojáci hladem, z Itálie přicházely zprávy, že všichni jsou proti nim, zuřící obr Maximinus si zchlazoval žáhu na svém bezprostředním okolí. Po vleklém neúspěšném obléhání a strádání měli všeho plné zuby a vzbouřili se. Praetoriáni či vojáci Druhé legie parthské zavraždili za poledního klidu ve velitelském stanu císaře (asi 60) se synem (21) a jeho štáb (v srpnu?). Vrazi žertovali, že z tak mizerného rodu nelze mít ani štěňata.

Hlavy naražené na kůly dopravili legionáři do Ravenny k Pupienovi Maximovi; pak pučistické trofeje pokračovaly do Říma poslem (tedy alespoň jednou v Římě Maximinus se synem byli), těla zůstala pohozena šelmám. Zpráva o smrti Maximina dorazila po poslovi z Ravenny do Říma za čtyři dny a Balbinus uspořádal hekatombu, jednu z posledních v římských dějinách (poslední se kanala za Tacita). Pupienus Maximus se synem Tiberiem vstoupili do Aquileje, aniž by prolili kapku legionářské krve, neboť Maximinovi legionáři kapitulovali. Vyplatil vojákům donativum a vrátil se do Říma.

 

Pupienův návrat přinesl klid jen na chvíli, ale vypukly spory mezi císařskými kolegy o to, kdo bude mít slovo ve vládě větší a kdo se více zasloužil o Maximinův konec, zda Balbinus v Římě nebo Pupienus Maximus v poli. Praetoriani, kteří se dokázali po celou dobu bránit ozbrojenému lidu spojenému s gordiánovci, dostali strach, že by mohli skončit stejně jako jejich předkové za Septimia Severa: že by mohli být rozpuštěni a vypuštěni do provincií. Kromě toho měli pocit, že je senátní usnesení k vítězství nad vojskem Maximinovým příliš ponižuje.

Vpadli tedy v Římě o kapitólských hrách 17. října do paláce a senátorské císaře, kteří se až do konce hádali o to, na koho se obrátit o pomoc a zda jeden druhému neusiluje o život, zajali, svlékli donaha a odvlekli do svého ležení. Když se k nim blížili Germáni z císařské osobní gardy, kteří byli právě v jiné části paláce, oba muže zavraždili. Germáni do boje nezasáhli, neboť již neměli za koho bojovat, a odešli za římské hradby.

Vláda senátních imperátorů trvala, jak zaznamenáno, 99 dnů; Pupienus Maximus plánoval tažení proti Peršanům, Balbinus proti Germánům. Proč bylo senátory přijato usnesení o jejich damnatio memoriae, není známo. Jisto je jen to, že rody, které byly v Římě vlivné za Severovců nebo dokonce už za Antoninovců, se u moci držely dál. 

 

Praetoriáni měli po ruce chlapeckého caesara a okamžitě provolali téhož dne císařem M. Antonia Gordiana vulgo Gordiana III., dalšího teprve třináctiletého panovníka, syna sestry Gordiana II., vnuka Gordiana I.; jméno otce se nedochovalo. 

Gordianus III. se narodil v Římě 20. ledna 225 a byl tudíž zatím nejmladším mezi nastupujícími augusty, pravý opak svého děda, viz zde výše. Nic bližšího o těchto chaotických dnech Říma známo není, leda to, že mladík na trůnu t. r. potvrdil konání a rozšíření pětiletých nerónií, lustri certamen, viz rok 60 a 65.

Chlapec byl bezkonfliktní a oblíbený a jeho vláda měla nominální charakter, viz rok 240. Je možné, že jeho matka Maecia Faustina Antonia Gordiana vykonávala jistou formou regentskou vládu snad do roku 240. Že by se vrátily časy arabských panovnic nad Římem, nelze odnikud vyčíst. Gordianus se přitom pokoušel navázat na vládu Severa Alexandra a projevoval své filhellénství.

 

Praefecty urbi po Pupienovi Maximovi, viz zde výše a rok 204, byl do roku 243 C. Furius Sabinius Aquila Timesitheus (nevíme odkdy), někdy za Gordiana III. úřadoval Flavius Iulius Latronianus a možná za něho nebo později C. Iulius Aquilius Paternus a za Philippa Araba C. Messius Q. Decius Valerianus (248) a později L. Caesonius Lucillus Macer. P. Licinius Valerianus, budoucí nešťastný císař, spravoval Město v letech 250-251, viz dále rok 253. 


Vypukly vpády Gotů přes Karpaty, Dunaj a moře, o jejichž rozsahu a dataci nejsme vždy dobře informováni. Odraženi byli invasoři roku 240 a viz dále rok 243 a 248: první vlna gotských nájezdů trvala do roku 269, resp. 272 a skončila vyklizením Dákie Římany.

Gotové vyplenili město Istros/Histrii. V téže době nebo až roku 245 napadli Karpové Moesie, viz tam. Karpové žádali nejprve konsulára a legáta Dolní Moesie Tullia/Tulla Menophila o stejný tribut placený římskými principy Gotům. Menophilus jim odpověděl, ať se zastaví za čtyři měsíce a když pak přišli poslové podruhé, dostali lhůtu tříměsíční a až potřetí jim konsulár sdělil, že nedostanou nic: prodlevy byly pravděpodobně spojeny s výměnou imperátorů t. r. Kupodivu se až do konce svého úřadu roku 241 Karpové žádných násilností na římském břehu Dunaje nedopustili; nevíme o nich. Proč byl Gordianem odvolán, nevíme, ale vysvětlením by mohl být právěonen  tribut, který pak nebyl Germánům vyplácen.

Části Gotů v této době již zjevně měly status římských spojenců s ročním tributem od císaře/foros n. eisforá etésiá, lat. tributum. Za to odváděli armádě podpůrné oddíly/auxilia. Gordianova perského tažení, viz rok 244, se účastnily oddíly "Gotů a Germánů", což zaujalo i velkokrále Šápúra, když tento údaj dal vytesat na skálu Naqše Rostam, viz rok 244 a 259.

Začátek germánských nájezdů vysvětlovali monotheističtí autoři nadšeně jako mstu jejich boha na Římu, "permissu dei/svolením, dopuštěním božím", za "bezbožnost" Římanů. 

Germánské výpravy přes moře, viz rok 255, jsou prvními vikingy dějin. Vlna germánské expanse a římské slabosti je v pramenech extremně slabě dokumentována. Obvykle neznáme jména germánských vůdců, ačkoli jejich počin byl z vojenského hlediska velkolepý a barbarství a rozsah germánského plenení hellénského světa obrovské.   

 

Rok šesti císařů v přehledu (podle literárních pramenů):

leden/únor (?) – nepokoje v provincii Africe proti násilnému a zvýšenému výběru daní

březen (?) – provolání Gordianů st. a ml. císaři v Thysdru (délka jejich vlády není známa), vyslání spiklenců do Říma

duben (?) – Maximinus vytáhl ze Sirmia na Řím

12. duben – zatmění Slunce vykládané jako nastávající krátká vláda (některého z Gordianů, explicitně zmiňován nejmladší; NASA eviduje částečné zatmění 12. dubna 237, to ještě o Gordianech věděl málokdo, a z 2. dubna 238)

květen (?) – Maximinovo obléhání Aquileje

červen (?) – numidský legát Capelianus vytáhl z Numidie na Karthágo, sídelní město Prokonsulární Afriky

26. červen – v Římě senát prohlašuje nepřítelem státu a potvrdil opožděně augusty otce a syna Gordiany

konec června (?) – Gordianové před Karthágem poraženi Capellianem, Gordianus II. padl, otec se oběsil

9. červenec – v Římě zvolil senát pro válku s Maximinem dva své císaře Pupiena Maxima a Balbina 

červenec – Pupienus Maximus příprava armádu na válku, Gordianus III. po nepokojích provolán senátem za caesara; válka Římanů s praetoriány

srpen – Maximinus před Aquilejí zavražděn vlastními vojáky, Pupienus Maximus v Aquileji přijal kapitulaci Maximinových vojáků

15. říjen – začátek kapitólských her v Římě

17. říjen - praetoriáni zavraždili oba senátorské císaře; od 9. července vládli 99 dnů; téhož dne provolán Gordianus III. a vládl do roku 244

 

Rok šesti císařů podle některých novodobých výkladů:

leden – nepokoje v provincii Africe

22. březen – provolání Gordianů císaři v Africe

1. n. 2. dubna - provolání Gordiánů senátem v Římě

12. dubna - smrt Gordianů v Africe

22. dubna - v Římě provolání senátních císařů

od konce dubna či začátkem května - Pupienus Maximus sbírá vojsko

červen - v Římě boje s praetoriány

10. května - zavražděn Maximinus

29. července - zavražděni oba senátní císaři v Římě/99 dnů jejich vlády; provolán Gordianus III.

 

Z Japonska dorazilo na čínský císařský dvůr státu Wej poselstvo královny státu Jamatai jménem Himiko/Pimiko, srov. rok 173, s tributem. Po dlouhém bezvládí a válkách řádících v zemi od vlády čínského císaře Chuana byla zvolena ve svých čtrnácti letech, zůstala neprovdána. Žila ukryta v paláci a jediným kontaktem s poddanými byl její mladší bratr. Panenská šamanka zemřela roku 248 a byla pochována do mohyly se stovkou služebných povražděných o pohřbu. Po nových válkách ve státu Jamatai zvolili předáci za královnu třináctiletou Tojo/Ijo. Japonské kroniky jméno Himiky neznají a není známo, jak dát její cestu a dataci dohromady s regentkou Džingú, viz rok následující. 

Číňané nazývali Japonsko zemí Wa a Himiku pokládali za vládkyni celého konfederačního Wa tvořeného mnoha státečky. 

 

***********************************************************
239.
Ol. 254,3

550 SE
486 AE
neznámý
a. u. c. 992
Imp. Caesar M. Antonius Gordianus Augustus I a M'. Acilius Aviola

***********************************************************

Do Číny za vlády císaře Minga dorazilo poselstvo "královny země Wa", tedy císařovny-regentky Džingú, aby nabídlo platit tribut; srov. rok předešlý. Následujícího roku naopak odpluli čínští úředníci do Japonska, roku 243 opět Japonci v Číně; srov. rok 200 a 246.    

 

***********************************************************
240.
Ol. 254,4

551 SE
487 AE
Kassiános Filippos ze Steirie
a. u. c. 993
C. Octavius Appius Suetrius Sabinus II a Seius Venustus/Ragonius Venustus 

***********************************************************

V Africe se vládě mladého Gordiana III. vzepřel proconsul (?) provincie Africa proconsularis M. Asinius Sabinianus a prohlásil se v Karthágu imperátorem. Podporu neměl žádnou a brzy bylo po usurpátorovi: na Sabiniana přitáhl legát Mauretánie caesarejské, jehož jméno historie neuchovala, porazil povstalce a vlastní vojáci, kteří usurpátora provolávali imperátorem, ho nyní v Karthágu vydali, aby se očistili. Srov. s akcí Capellianovou proti Gordianu I. roku 238 (že by nyní držel C. při vnukovi, když likvidoval jeho dědu?).

 

V Římě jmenoval koncem roku nebo na začítku roku 241 Gordianus III. praefectem praetorio C. Furia Sabinia Tímésithea Aquilu, který pocházel z Východu, snad Anatolie, a v císařských službách prošel provinciemi od Arábie po Gallie a Germánie (srov. ovšem jeho významného jmenovce z Lipary roku 394 a 252 př. n. l.). Na něm spočívala mladíkova vláda, srov. rok 238. Svou moc v létě 241 posílil sňatkem své dcery Furie Sabinie Tranquilliny s šestnáctiletým císařem: byl to jediný zdařilý sňatek praefectovy dcery s panovníkem n. jeho synem, srov. osudy např. Seianovy, Plautianovy, Stilichonovy.

Předchůdcem Tímésitheovým byl pravděpodobně jistý Felicio (?), pravděpodobně člověk podporovaný Gordianovou matkou Maecií Faustinou. Na obnově severovského vládního systému fungujícího bez součinnosti se senátem s Tímésitheem spolupracovali bratři M. Iulius Philippus, budoucí princeps, a C. Iulius Priscus.

 

Ve druhé válce s Peršany vedené od roku 236 o severní Mesopotamii se v dubnu 239 Ardašírův syn a spoluvládce od t. r. Šápúr/Sapórés zmocnil Dúry-Európu a t. r.  konečně též arabské Hatry, nejvýchodnější z prořímských států a pevností. Posledním jeho vládcem byl Sanatrúq II., viz fragmentární seznam haterských panovníků roku 116 a srov. rok 197sq. První perský útok na dobře opevněné arabské město roku asi 227 nebyl úspěšný.

Římané chystali protiútok. Před tažením udeřilo silné zemětřesení, jehož rozsah a lokalisaci neznáme. S událostí je spojena poslední známá zmínka o tom, že byly konsultovány Sibyllininy knihy a na základě toho že bylo po celé říši obětováno. 

Gordianus s armádou táhl na Východ přes Moesie a Thrákii, kde Římané porazili nové gotské invasory, viz rok 238, a vyhnali z kraje všechny nájezdníky, kteří se tu nedovoleně usadili. Cestou napříč Anatolií dorazil do Syrie.

Vpády Gotů a Karpů v této době lze pokládat za úvod k marné snaze Římanů udržet provincie v Dákii spočívající na expansi principa Traiana, viz 106sqq.

 

Kolem t. r. se narodil v Karthágu křesťanský ideolog L. Caecilius Firmianus známý jako Lactantius. Zemřel kolem roku 320. Kolem t. r. zemřel Sex. Iulius Africanus (c. 80), křesťanský chronograf pocházející snad z Jerúsaléma. Jeho Chronografiai sahající od stvoření světa do konce vlády Elagabalovy se staly podkladem řady pozdějších podobných monotheistických příruček. Byl v písemném styku s principem Severem Alexandrem, jemuž měl věnovat encyklopedii o 24 knihách pojednávající o různých lidských činnostech nazvanou Výšivky/Kestoi

Narodil se syrský novoplatónik Iamblichos z Chalkidy, zemřel c. 325.


***********************************************************
241.
Ol. 255,1
Aurelius Germanus z Antinoé (?)
552 SE
488 AE
neznámý
a. u. c. 994
Imp. Gordianus II a Clodius Pompeianus

***********************************************************

V persko-římské válce vedené od roku 236 byly Karrhy a Nisibis na Peršanech dobyty zpět a Římané zvítězili ve velké bitvě u Rhesainy/aram. Réš ajná, ass. Réš inu, arab. Rás ajn v dn. SYR. O válce viz dále rok 243.

Někdy koncem roku nebo začátkem roku 242 zemřel král králů Ardašír/Artaxerxés I. (c. 60), který roku 224 zničil moc Parthů a stal se zakladatelem sásánovské říše. Novým králem králů se stal jeho syn a spoluvládce Šápúr/řec. Sapórés I. (panoval do roku asi 270). 


***********************************************************
242.
Ol. 255,2

553 SE
489 AE
neznámý
a. u. c. 995
C. Vettius Gratus Atticus Sabinianus a C. Asinius Lepidus Praetextatus

***********************************************************

Gordianův praefectus praetorio Tímésitheos ve válce s Peršany nadále úspěšný. Ohrožovaná Edessa se vrátila pod římskou kontrolu, s ní Singary a Římané volně operovali na severu Mesopotamie.

 

V Edesse se na trůn obnovené samostatnosti orrhoénského království dostal Abgar XI. Fraátés/Frahad, druhý syn Abgara IX. Ma'núa IX. alias Antonina Mannua, viz rok 216. Gordianus III. ho jmenoval na podporu své války se Sásánovci (mincovní ražba měla na aversu obraz principa s nápisem autokratór Gordianos, na reversu oba stojící a vedle Gordianova jména slova Abgaros basileus). Vládl do roku 244 a byl posledním v řadě dynastů Orrhoény, prvního křesťanského státu (alespoň co do vládnoucí dynastie).

Gordianův nástupce Philippus zůstal pánem celého kraje, království již neobnovili a Abgar XI. s manželkou Hoddou žil a zemřel v Římě. O začátcích samostatné Orrhoény viz rok 132-, stát existoval 376 let. 


***********************************************************
243.
Ol. 255,3

554 SE
490 AE
neznámý
a. u. c. 996
L. Annius Arrianus a C. Cervonius Papus

***********************************************************

Gordianus III. se v severní Mesopotamii připojil k armádě ve válce proti Peršanům. Brzy na to zemřel strůjce všech úspěchů jeho vlády a tchán C. Furius Sabinius Tímésitheos Aquila. Druhý z praefectů praetorio C. Iulius Priscus přemluvil císaře, aby Tímésitheovým nástupcem jmenoval jeho bratra M. Iulia Philippa s přízviskem Arabs. Podle jiné verse byl Tímésitheos připraven o život komplotem Philippovým, který se spikl s lékaři léčícími praefectovy průjmy, aby vyměnili léky. Pak prý začal kout pikle, jak se zbavit chlapeckého císaře.
    Římská armáda pronikla během podzimu a začátku zimy podél Eufrátu do středu Mesopotamie směrem na Ktésifón.

Po zprávě o Tímésitheově smrti vyrazil proti sousedům gotský ("skythský") král Argunt alias Argaithus. Římské území, zdá se, nenapadl. V případě "sousedů" se pravděpodobně jedná o skupiny, které měly s Římany spojenecké smlouvy, nebo jde v tomto případě o zmatení jedné a té samé zprávy o válce Gotů s Gépidy, viz rok 250.

Snad t. r. zemřel v Alexandreji platónik Ammónios ozdobený později přívlastkem Sakkas (jiné údaje o něm známy nejsou). Byl učitele Longínovým, Órigenovým (jiného od křesťana Órigena), Porfyriovým a Plótínovým. Plótínus, viz rok 262 a 270, odcestoval po jeho smrti do Syrie, aby se připojil k perské výpravě  Gordiana III., neboť chtěl na Východě poznat indickou filosofii.

Ammóniovo přízvisko bývá dáváno do souvislosti se jménem Šákjů/Śákjů, klanu, z něhož pocházel Gautama-Buddha. V multikulturální Alexandreji mohla žít indická a buddhistická komunita, jistě alespoň jedinci. Podle křesťanského autora Eusebia z Kaisareie vyrostl Ammónios v křesťanské rodině a křesťanem prý i zůstal. Ammónios po sobě nezanechal žádného spisu, novoplatónici se o jeho víře ve spásu Ježíšovu nezmiňují.    

 

***********************************************************
244.
Ol. 255,4

555 SE
491 AE
neznámý
a. u. c. 997
Ti. Pollenius Armenius Peregrinus a L. Fulvius Aemilianus

***********************************************************

V Mesopotamii byli začátkem roku, snad v únoru, Římané poraženi u Misiché/iráckoarabská Fallúdža (?) a obec byla pak přejmenována na Pírúz/Peroz Šápúr, Vítězný Šápúr. Gordianus III. (19) v bitvě padl, nebo byl bezprostředně po ní zavražděn, popřípadě zemřel po bitvě na nemoc u Circesia/Kirkésion. Popel chlapcův byl poslán do Říma, kenotaf mu byl postaven v lokalitě Zaitha při Kirkésiu/al-Busajrá na Eufrátu v SYR a dal ho rozbořit Licinius, údajně nějakým způsobem spřízněný s Philippem. V řadách římské armády tehdy bojovali poprvé též gotští žoldnéři.

Perské vítězství upomíná trilingvní nápis u dnešního Naqš-i-Rustam/Naqše Rostam, "Rustamova rytina", u Persepole, který praví, že Gordián byl zabit v bitvě. O tom římské prameny zachované nehovoří a ani nikdo ze zachovaných autorů o nové katastrofě pro říšské hranice, viz rok 259.

Z pubescentních principů byl Gordianus nejvyspělejší, se smyslem pro řízení říše a je pravděpodobné, že při jiném osudu se mohl zařadit k velkým jménům římských dějin. Jedna z pramenných versí ovšem praví, že se mladý Gordianus pokoušel za každou cenu vyrovnat s rostoucí mocí Philippovou v armádě, že se marně doprošoval, aby mu ponechal alespoň caesarství, pak praefectství a nakonec aby ho nechal naživu a že se Philippus dostal k moci vraždou. 

 

Vojáci provolali (augustovraha?) M. Iulia Philippa zvaného Araba (Philippus I.) imperátorovým nástupcem. Mír s Peršany uzavřel za padesát milionů sésterciů/půl milionu dénáriů ve zlatě, což byla asi jednorázová cena za smlouvu a k tomu přistupoval roční tribut, srov. mír Macrinův roku 217 (bylo to deset tisíc liber zlata, tedy c. 3,3 tuny kovu). Uznal, že Armenie patří do perské sféry vlivu, ale Tímositheovy zisky na severu Mesopotamie zjevně zůstaly římské stejně jako všechna města a pevnosti: Šápúr I. měl asi své starosti jinde v říši a po konsolidaci moci se římskému Západu postavil až po roce 250.

Philippus se po zajištění zad dal urychleně na cestu do Říma, aby se nedopustil stejné chyby jako roku 235 Maximinus Thrax, před ním roku 193 Pescennius Niger a 217 Macrinus. Do Města dorazil někdy v pokročilém létě.

Byl dalším z Arabů na trůnu. Zakázal homosexualitu, prostituci chlapců a mužů (to pod dojmem okamžiku, kdy spatřil nabízejícího se chlapce ve věku vlastního syna) a kastrace. Vůči křesťanům byl shovívavý, až povstala zvěst zvěčnělá monotheistickým autorem Eusebiem z Kaisareie, že byl prvním z křesťanů na trůnu, což po něm opakoval každý z dalších autorů jeho víry. Žádný z polytheistických pramenů takové jeho sklony neuvádí. 
    O Philippově původu se nic neví. Pocházel z vesnice v provincii Arabia, která se dnes jmenuje Šahbá (v SYR) v historické Tráchonítidě či spíše Itúraji, sám ji dal přestavět na Philippopolis. Otcem mu byl jistý Iulius Marinus, o němž není nic známo stejně jako o Philippově matce. O tatíkovi se říkalo, že to byl náčelník místních loupežníků. Ženat byl Philippus Arabs Marcií Otacilií Severou a roku 238 měli syna M. Iulia Severa Philippa/jedním zdrojem nazýván C. Iulius Saturninus. Chlapec se za celý svůj život neusmál, měl vážný a smutný výraz obličeje. Když se jeho otec o stoletních hrách nahlas něčemu zasmál, kluk se znechuceně odvrátil: caesar se nedožil dvanácti let.
    Gordianus III. jmenoval Philippova bratra Iulia Priska praefectem praetorio asi roku 242, když předtím sloužil jako procurator Makedonie, propraefect Egypta, soudce v Alexandrii a praefectus Mesopotamiae. Nahradil Tímésithea. Když se Philippus stal císařem, svého bratra Iulia Priska jmenoval správcem celého východu/rector Orientis.

 

22. prosince se narodil Dioklés/Diocles, budoucí reformátor imperia Divus Diocletianus.

  

***********************************************************
245.
Ol. 256,1
jméno epónymního vítěze není známo
556 SE
492 AE
neznámý
a. u. c. 998
Imp. Caesar M. Iulius Philippus Augustus I a C. Maesius Titianus

***********************************************************

Karpové se přepravili přes Dunaj do Moesie a válka s nimi trvala do roku 247; viz též rok 238, kdy mohl jejich (první) útok začít. Velitelem ve válce proti nim byl Philippův nevlastní bratr Severianus, jenž sice prohlásil válku za ukončenou, neboť zahnal agresory za Dunaj, ale lokálně trvaly boje i po roce 248. V této době probíhaly paralelní vpády Germánů do Pannonií. Na základě bratrových vítězství si dal Philippus přízvisko Carpicus maximus.

 

V Africe Philippovy oddíly neuspěly ve válce s Maury, zřejmě ztratily bitvu a princeps zaplatil za mír, aby se vyhnul ztrátě celé války.

 

Na východě v Kappadokii nebo Syrii vypuklo povstání proti Philippově bratrovi Priskovi, který jako rector Orientis tvrdě vymáhal placení daní. Jeho vůdcem byl Iotapianus/M. Fulvius Rufus Iotapianus (?), který o sobě tvrdil, že patřil ke dvoru Severa Alexandra nebo že byl jeho příbuzným. Podle jména (srov. dvě královny Iulie Iotapy) mohl náležet do bývalého kommágénského královského rodu (autonomii státečku zrušil Vespasianus roku 72); mohl být potomkem rodiny C. Iúlia Alexandra a Iúlie Iotapy, vládců malého kilického království Kétis, viz o rodu roky 20-, 60+  147+. 

Philippův bratr Priscus pravděpodobně během revolty přišel o život, Iotapiana zavraždili vlastní vojáci a ti byli později popraveni. Události lze přiřadit k roku 250, srov. tam. 

 

Pravděpodobně ve stejné době, pokud se tak nestalo po smrti Aemilianově v září roku 253 v Římě, přijali císařský titul na rýnské hranici jinak neznámí Mar. Silbannacus, pravděpodobně Kelt, a jistý Sponsianus. Silbannakova usurpace zřejmě trvala až do vlády Deciovy, který ukončil v Galliích jakousi válku označovanou ojedinělou zmínkou za občanskou/bellum civile. Se Silbannakovým jménem jsou zachovány pouze dvě mince a jmenovat se dotyčný mohl Marius, Marinus n. Marcius. O Sposianovi není známo, ani kde se vzbouřil ani rozsah vzpoury.

 

Traduje se, že roku 167 éry Saků (= 245+; éra začíná rokem 78+) byl v hinduisticko-buddhistickém světě vynalezen gamelan, hudba orchestrů bicích nástrojů v jižní Asii, hlavně na Javě a Bali.  

 

***********************************************************
246.
Ol. 256,2

557 SE
493 AE
neznámý
a. u. c. 999
C. Bruttius Praesens a C. Allius/Allienus Albinus 

***********************************************************

Japonská císařovna-regentka Džingú vyslala na jaře posly do korejského království Pekče, misi vzápětí Korejci oplatili. Vyslance s dary poslali i ze Silly, ale diplomaté se nepohodli: poněvadž se Japonci podivovali nad nevyváženou hodnotou darů, ti z Pekče tvrdili, že je Sillané obrali o jejich dary a zajali služebnictvo a vnutili jim své, horší. Japonci na jaře 249 vpadli opět do Silly, tentokrát v koalici s Pekče.

Král Pekče Sjoko zemřel roku 255, následujícího roku byl inthronisován jeho syn Kusju, ale již roku 264 zemřel. Jeho syn Čhim-nju zemřel již roku 265 a jeho syn Ahwa byl nedospělý. Vládl za něho jako regent krátce mladší bratr otcův Sinsa, brzy se však prohlásil sám králem. Viz dále rok 269.

 

***********************************************************
247.
Ol. 256,3

558 SE
494 AE
neznámý
a. u. c. 1000
Imp. Philippus II a M. Iulius Severus Philippus Caesar I

***********************************************************

21. dubna zahájeny oslavy tisíciletí Říma, a. u. c. 1000. Poslední ludi saeculares dával L. Septimius Severus před 44 roky, před ním Antoninus Pius roku 147. Pořádány soutěže tisíciletí/chílietés agón, množství zvěře, které shromáždil pro svůj triumf nad Peršany mladičký Gordianus III., použil Philippus na zábavu o rozmanitých hrách, k tomu vystoupilo tisíc gladiátorskýchh dvojic živených na císařské náklady. Viz též 249 a 17 př. n. l. a pod Svátky a v indexu pod zvířata. Za další století už křesťanští vládci na oslavy nemysleli (rok 347 = 1100. výročí za vlády na Západě Constantovy) a kulty upadly v zapomenutí. O konání her stoletních se údajně uvažovalo ještě roku 313, ale Constantinus je neuskutečnil.

Tradiční polytheistické obřady v této době již dávno zevšedněly, obřady prováděné volenými či vybíranými občanskými kněžími byly s výjimkou panovnického kultu nudnou záležitostí. Je možné, že se u příležitosti velkého výročí na Capitóliu nyní již nepřinášely oběti. Pověrčivost lidu byla značná, rozšířily se extravagantní orientální kulty a svoboda vyznání a myšlení byla neuvěřitelně široká.

Philippus dal přitom dokončit stavbu Iovova chrámu v Héliopoli/Baalbeku, Colonia Iulia Augusta Felix Heliopolitana; jeho propylaie byly stavbou již Caracallovou. Jedna z největších a dodnes relativně dobře zachovaných staveb imperiální éry fungovala jako středisko starých kultů ještě v šestém století a křesťané tu prý byli velmi dlouho v menšině. 

 

V létě 247 dostal Philippův syn M. Iulius Severus Philippus, caesar od roku 244, titul augustus a statut spoluvládce, ačkoli mu asi nebylo ani deset. Jeho matka Otacilia Severa zemřela snad roku následujícího.

 

C. Asinius Quadratus sepsal řecky kromě parthských dějin Parthika a dějin germánských patnáct knih díla Chilietéris/Tisíciletí. Na něho navazoval Dexippos, který dovedl římskou historii ve svých Kronikách do roku 270. Následovali Ammianus Marcellinus, Eunapios a Olympiodóros z Théb, jehož Historikoi logoi ve 22 knihách (!) líčily římské děje pohnutých let 407-425, Zósimos pravděpodobně ještě déle, ale dochováno je vyprávění do doby těsně před pádem Říma roku 410.


***********************************************************
248.
Ol. 256,4

559 SE
495 AE
neznámý
a. u. c. 1001
Imp. Philippus III a M. Iulius Severus Philippus Caesar II

***********************************************************

Nespokojené pannonské a moesijské legie provolaly, snad někdy ke konci roku, císařem legáta Ti. Claudia Marina Pacatiana. Imperátorský titul spojil se spojenectvím s Gépidy, srov. spolupráci usurpátora s barbary roku 251. Byl zabit vlastními lidmi, nevíme proč, krátce před příchodem Deciovým roku následujícího. Vzápětí byl Decius sám provolán imperátorem, viz rok následující.

  

Nový vpád Gotů zpoza Dunaje do Moesie, zřejmě nalákáni chaosem na římské straně, další v dlouhé historii válek s Goty (doboví autoři je nazývali Skythy), viz rok 238, 240 a 243. Goty vedl král Ostrogotha z rodu Amalova mstící se za to, že nedostal od Římanů dojednaný tribut, viz rok 238. Pořádek obnovil v Moesii a Pannonii následujícího roku C. Messius Quintus Traianus Decius vyslaný Philippem a který též předtím ukončil vzpouru Pacatianovu.

Po boku (Visi)Gotů-Thervingů válčili Taifalové (Germáni n. Sarmaté?) a germánští Victohalové. Gotům se v následujících desetiletích podaří usadit v Dákii a vypudit odtamtud Římany, viz rok 272.

 

***********************************************************
249.
Ol. 257,1
jméno epónymního vítěze není známo
560 SE
496 AE
neznámý
a. u. c. 1002
L. Fulvius Gavisius Aemilianus II a L. Naevius Aquilinus

***********************************************************

C. Messius Quintus Traianus Decius (asi 50) se dal v červnu provolat armádou imperátorem. Philippus, který proti němu vytáhl z Říma, zemřel v září v bitvě u Verony (nebo byl podle další verse zavražděn před bitvou, když smrtící rána vrahova přeťala hlavu vejpůl nad zuby). Jeho syna Philippa Iuniora zavraždili posléze praetoriáni v Římě, srov. o něm roku 244.
    Deciova manželka se jmenovala Herennia Cupressenia Etruscilla. O jeho životě toho také mnoho nevíme, zřejmě pocházel ale ze senátorské rodiny a byl loyalní k Maximinovi Thrakovi. Narozen v Budalii/Martinci u Sirmia/Sremska Mitrovica ve Vojvodině v Dolní Pannonii a po Maximinovi byl dalším císařem pocházejícím z Balkánu. Philippus ho na jaře pověřil velením legií v Moesii a obnovením pořádku na dunajské hranici. Decia do pole doprovázel jeho syn Herennius Etruscus. 

 

V Římě zahrnul senát poctami Traiana Decia. Každoročně se dal jmenovat konsulem a kladl důraz na římské tradice. Roku 251 se pokusil restaurovat censorský úřad a nechal na senátu, aby vybral kandidáta: budoucí nešťastný císař P. Licinius Valerianus z pochopitelných důvodů obtížný úřad v tak zvlčilé době odmítl. 

Jako konservativec nesnášel Decius křesťany a jako druhý po Maximinovi, viz rok 235, spustil koncem roku 249 n. začátkem následujícího jejich totální, celoříšskou persekuci, "pronásledování/protivenství"/persecutio christianorum (Neronův odpor roku 64 postihoval křesťany jen v Římě popřípadě Itálii, stejně jako například roku 177 za Marka Gallie, viz zde níže).

Nařídil, aby všichni občané (údajně s výjimkou Židů, jejichž kult měl od Augusta status povoleného náboženství/religio licita) se vykazovali potvrzením o tom, že obětovali (kterémukoli z) bohům za bezpečnost říše. Zachované znění ediktu neobsahuje žádná kultovní jména, kterým z bohů obětovat, ani nejmenuje křesťany ani je nezatracuje.

Vysvědčení se říkalo libellus/"knížečka" potvrzující, že dotyčný obětoval bohům a že požil z obětin, popřípadě o takové osvědčení žádal. Nebylo to nic jiného než první evropský průkaz loyality vůči režimu a starým zvyklostem (na padesát papyrových exemplářů je zachováno z Egypta). Obětí persekucí, které trvaly po celou dobu Deciovy vlády, se stal 20. ledna 250 též římský biskup Fabianus, jerúsalémský Alexandros, antiošský Babylás. Roku 250 byl zatčen v Kaisareji Přímořské Órigenés z Alexandreie, po roce propuštěn a roku 254 zřejmě na následky útrap nebo mučení zemřel (69).

 

Persekuce trvaly asi rok, pak byly dozorovací občanské komise rozpuštěny, jak vyplývá z egyptských pramenů, exulanti povoláni zpět. V březnu 251 se již biskupové domlouvali na další synodě (Decius přitom padl až v 1. července 251, viz tam).

V Alexandreji propukly t. r. opět náboženské nepokoje až regulérní bitky v ulicích města. Polytheisté rabovali křesťanské majetky, ukamenovali jistou Quintu a údajně upálili starou pannu Apollónii. Události za Decia jsou osmou velkou persekucí křesťanů, třebaže jménem známe jen tucet obětí; viz roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202 a 235, 257 a 303, srov. rok 251.

Kartháginský biskup Thascius Caecilius Cyprianus se za persekucí skrýval a řídil episkopát prostřednictvím poslů a diakonů. Když bylo pronásledování křesťanů obnoveno Valeriánem, byl v září 258 v Karthágu sťat.

V Římě rok neměl episkopát svou hlavu, až roku 251, viz tam, byl biskupem zvolen Cornelius (do roku 253). Noviatianus mu, a dalším představitelům, předhazoval, že se za Deciových persekucí skrýval nebo že dokonce odvolali na čas své přesvědčení, a jihoitalští biskupové kritika zvolili za protibiskupa. Od Novatiana a jeho radikálního přístupu ke všem, kteří zklamali ve víře, lapsi/peptókotes, povstala sekta novatiánů, viz v indexu s. v. křesťanství a rok 251.

Za Cornelia byl správní aparát římské církve již pěkně zbytnělý a to jistě bylo v Římě více příznivců Ísidy nebo Velké Matky než Ježíše. Episkopát zaměstnával 52 exorcistů, ostiářů, lektorů etc., podporoval 1500 vdov a potřebných, měl 46 kněží, sedm diakonů a sedm subdiakonů. • Je pozoruhodné, že zachovaní polytheističtí autoři ponechávali růst křesťanství většinou bez povšimnutí, třebaže monotheistický kult byl vůči stávajícím pořádkům subversivní a ve stínu náboženského liberalismu budoval vlastní organisační struktury. Bezradnost byrokracie i panovníků vystupuje ze zachované korespondence správce provincie Bíthýnie & Pontos C. Plinia Caecilia Secunda s principem Traianem, viz rok 111.

    Roku 250 prohlásil své syny Herennia a Hostiliana za caesary. V Římě dal opravit Colosseum požárem poničené  23. srpna 217, postavit na Aventinu lázně (Deciovy, dokončeny roku 252) a sloupořadí. Po dvou desetiletích útlumu v Římě stavěl jako první z vladařů zase representativní budovy.

 

V Číně ve státu Wej se vrátil generál S'-ma I/Sima Yi ke dvoru, když se spikl s palácovými hodnostáři a zbavil se Cchao Šuanga/Cao Shuang. Sám se chopil regentství za císaře Šao, viz rok 226, a stal se nejmocnějším mužem severního čínského státu. Roku 251 S'-ma I (72) zemřel a jeho posici a regentství převzal syn S'-ma Š'/Sima Shi (43); viz dále rok 254.

Vedl roku 252 tažení proti státu Wu, kde v tomto roce zemřel jeho zakladatel Sun Čchuan/Sun Quan (70), viz rok 220 a 229. Regentem za Čchuanova syna Sun Lianga (9; vládl do roku 258) byl Ču-ke Kche/Zhuge Ke, jemuž se podařilo útok severu odrazit, ale už roku 253 byl po katastrofálním protitažení na Wej v palácových intrikách v sídelním městě státu Wu Ťien-je/Jianye odstraněn a s ním celý jeho rod. Novým regentem se stal Sun Ťün/Sun Jun, který ovšem už roku 256 onemocněl a zemřel (37).

Roku 257 převzal císař Sun Liang (14) vládu do svých rukou, nicméně už rok na to byl Ťünovým nástupcem a synovcem Sun Čchenem/Sun Chen (27) sesazen; bylo mu patnáct. Pučista dosadil na trůn Liangova staršího bratra Sun Siou/Sun Xiu (23), ale ten se mu zle odvděčil: roku 260 ho zbavil moci a s celým klanem popravil. Bratra poslal do exilu do divočiny na jih Číny a zřejmě ho dal t. r. rovněž zavraždit. Sun Siou však onemocněl, přišel o řeč, takže si s poddanými psal, a roku 264 zemřel; bylo mu 29.

Přál si za nástupce Sun Wana, ale dvořané prosadili Sun Chaa/Sun Hao (22), z něhož se vyklubal velmi krutý alkoholík. Válčil se státem Wej a s povstalci, proti nimž se roku 271 vypravil osobně. Mimo jiné to znamenalo, že vojáci museli dopravovat kolony vozů s císařovým tisícem milenek, s matkou a manželkou a jejich fraucimory. Roku 279 však stát Wu napadl severní Wej a na jaře 280 Sun Chao ve svém sídelním městě Ťien-je/Jianye kapituloval; bylo mu 38. Vítěz, císař Wu z nové dystaie Ťin/Jin, ho vzal s rodinou k sobě do Luo-jangu a nechal zde v klidu a bez trestu za krutovládu dožít: zemřel o čtyři roky později.