***********************************************************

260.
Ol. 259,4

571 SE
507 AE
neznámý
a. u. c. 1013
P. Cornelius Saecularis II a C. Iunius Donatus II

v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianius Latinius Postumus Augustus I a Honoratianus 

***********************************************************

Zřejmě t. r. v prvních měsících po perské katastrofě Valerianově (nejdříve k ní mohlo dojít už roku 258, viz rok předešlý) vypukly vzpoury vojáků v Pannoniích a Moesiích, vedených legátem Ingenuem. Gallienus ho pověřil vojenskou výchovou svého syna P. Licinia Cornelia Egnatia Valeriana (II.), od roku 256 spoluvládce s otcem na Západě s titulem caesarským. Roku 258 zemřel mladý Valerianus ve vojenském ležení pravděpobně u Mediolana a caesarem byl otcem jmenován jeho bratr, viz zde níže, a pak Gallienus Ingenua jmenoval legátem v Dolní Panonnii se sídlem v Sirmiu.

Gallienovi věrný velitel jízdy v Raetii Aureolus, rodem Dák, porazil dolnopannonského legáta Ingenua (celé jméno neznáme) s jeho legiemi u dolnopannonské Mursy/Osijek v HR (další bitvu vybojovanou u Mursy viz rok 351). Ingenua po bitvě zavraždili vojáci jeho vlastní ochranky, podle jiné verse se při pádu města (asi Sirmia) oběsil či se probodl dýkou nebo se utopil (zachovaný text připouští různé možnosti). S Ingenuovým jménem se nedochovala žádná mince.

Vzbouřence, kteří bitvu přežili, převzal jistý Regalianus (též Regillianus n. Trebellianus, srov. zde níže), správce některé z pannonských n. moesijských provincií, rodem Dák, senátor a údajně potomek Decebalův, velitel armády v Illyriku, manžel Sulpicie Dryantilly (známa pouze z ražby), který se prohlásil augustem. Váženého vojenského velitele Regaliana zlikvidovali vlastní lidé ve spolupráci s Roxolány, s nimiž válčil. Augustem se údajně stal z vojáckého žertu po snídani u něj v praetoriu, kde padl dotaz, odkud se vzalo jméno Regilianus/Regalianus: od kralování? Jakýsi učitel začal skloňovat: "Réx, régis, régí, Régiliánus...," a druhého dne ráno byl legát provolán imperatorem.

Na rozdíl od Ingenua druhý razil minci v hornopannonském Carnuntu, asi centru vzpoury, svým a jménem manželky a augusty Sulpicie Dryantilly. Jak velká časová mezera ležela mezi oběma vzpourami proti Gallienovi, není známo. V jednom z pramenů je zmínka též o usurpátorovi Trebellianovi, který se prohlásil augustem v Isaurii. Byl spíše pokládán za piráta či banditu, razil však mince (žádná se dosud nenašla), a poražen a zabit byl oddílem vedeným Egypťanem Camsisoleem/Causisoleem, bratrem Theodotovým, který roku 261 zlikvidoval povstání Aemilianovo v Alexandreji, viz.

 

V době, kdy se Gallienus obrátil proti rebelii Ingenua v Pannonii, velitelem armády na Rýně zanechal Postuma, jemuž také svěřil svého druhého syna P. Licinia Cornelia Salonina Valeriana, který žil v Kolíně pod dozorem praefecta pretorio Silvana. Postumus na Rýně disponoval velkou armádní silou a z malého sporu povstala t. r. plně autonomní "gallská říše", jíž vládl do roku 269.

Usurpátor M. Cassianius Latinius Postumus, bývalý správce Dolní Germánie, se pohádal o kořist odebranou po vítězné bitvě 24.-25. dubn t. r. u Augusty Vindelicorum/d. Augsburg Semnonům či Iutungům, Germánům vracejícím se domů z loupeživého přepadu římského území. Vlekli s sebou několik tisíc zajatců, jichž se zmocnili kdesi na severu Itálie, kam až pronikli. V moderní době bylo v Rýnu nalezeno mnoho předmětů z doby mezi c. 260-270 naloupených na římském území, nejjižněji až z keltských svatyň v Aquitánii. Viz k tomu rovněž rok 270sq. 

K Postumově usurpaci mohlo dojít již roku 258, viz tam. Postumus germánský lup rozdělil mezi své vojáky jako by to byla kořist po vítězství nad nepřítelem. Gallienův praefactus pretorio Silvanus, který měl v CCAA/Kolíně na starosti caesara Salonina, Gallienova syna, ale Postumovi nařídil, aby kořist, římský majetek, předal jemu a caesarovi. Z toho povstala vzpoura nespokojených vojáků a Postumova proklamace císařem. Oblehli Kolín a posádka zavraždila Silvana i Gallienova syna (sotva dvacetiletého). Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA) zůstala sídelním městem gallské vzdoroříše.  

V tom okamžiku ovládal Postumus Horní a Dolní Germánie s Raetií a s výjimkou jižní části Gallie Lugdunské a asi také Narbonské celou Gallii. Od roku 261 do "gallského císařství" spadala Británie a Hispánie. Roztáhnout se dále na východ Postuma ani jeho nástupce nikdy nenapadlo. Zato jmenoval vlastní senát, konsuly, sám se tituloval po vzoru augustů, byl "otcem vlasti" i pontifikem maximem římsko-gallského vzdorostátu, imperium Galliarum (trval do roku 274) a byla to čtvrtá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238 a srov. rok 175. Na mincích se dával ztvárňovat jako Hercules, snad jakýsi vzdech po době Commodově, a říkal si Germanicus maximus, neboť invasory vyhnal za Rýn.

Gallienus se dvakrát pokusil Postuma zlomit, neměl však štěstí: jednou Postumus těsně unikl zajetí, podruhé byl Gallienus zraněn při dobývání jistého města šípem (265). Roku 268, viz tam, dobyl Aureolus, velitel speciální jízdní jednotky/tagma umístěné v Mediolanu, pro Galliena zpět Raetii, ale pak se vzbouřil a přidal se k Postumovi: ten však odmítl s Aureolem vpadnout do Itálie ovládané Gallienem.

 

Saturninus, jakýsi armádní velitel a jiný od vzbouřence proti Probovi, se prohlásil imperátorem v Galliích. Není o něm nic známo než to, že ho brzy zavraždili vlastní vojáci. Vzbouřil se prý proti Gallienovi, za něhož se musel starat o velení, poněvadž princeps po nocích hodoval a vyváděl.

 

Usurpace roku 260 na Východě: T. (?) Fulvius Macrianus I., jeho stejnojmenný syn (II.) a mladší bratr T. Fulvius Iunius Quietus. Macrianus I. byl ženat s jistou Iunií (?) z dobrého rodu a měl prý takový majetek, že jím dokázal hradit armádní výdaje. Sám konal vojenskou kariéru v jezdectvu Valerianovu. Za něho pak byl v Egyptě rationibus Augusti a dal pronásledovat křesťany. Císaře Valeriana provázel na perském tažení jako procurator arcae et praepositus annonae/správce císařských příjmů a představený zásobování. Po principově zajetí byl v Orientu posledním z jeho vysokých dvořanů, který byl schopen na Východě organisovat státní správu. 

Bývá mu předhazována zrada císaře: po zajetí Valerianově Řím už augusta měl, a to v osobě Gallienově, a Macrianus s Peršanem odmítal o Valerianově propuštění jednat. O rodině Macrianů bylo zaznamenáno, že udržovala kult Alexandra Velikého a že jeho vyobrazení spočívalo na osobních věcech i stolovací výbavě.

Zbytky císařského vojska Valerianova na nátlak praefekta pretorio Ballisty/Kallistos (?) navrhly pozdvihnout k císařství Macriana (I.), který však poctu pro vysoký věk a chatrné zdraví odmítl. Namísto něho někdy před 17. září 260, jak dosvědčují egyptské papyry, vojáci provolali spoluvládu jeho synů Macriana (II.) a Quieta. Otec Macrianus zůstal ve funkci procurator arcae et praepositus annonae, čili držel kontrolu nad financemi a dodávkami potravin svých synů.

Ballista na to v Kilikii v poli porazil Peršany a usurpátoři získali na Východě uznání. Quietus s Ballistou zůstali, aby chránili Východ, otec a syn Macrianové vytáhli přes Anatolii na západ proti Gallienovi, který ovládal Itálii a celý Balkán, viz rok následující. Uznání dosáhli v Anatolii a Egyptě.

 

Někdy za vlády Gallienovy (253-268) byl provolán imperátorem z vůle prokonsula provincie Africa Vibia Passiena a údajně vojenského velitele afrického limitu-hraničních opevnění/dux limitis Libyci Fabia Pomponiana jistý pensionovaný voják a statkář Celsus, celé jméno neznáme. Jistá Galliena, údajně Gallienova sestřenice, ho prý po sedmi dnech vlády zavraždila a tělo loyální obyvatelé města Sicca/dn. il-Káf v TN předhodili psům. Příběh není ověřitelný, usurpátor nemusel být usurpátorem a snad se udál po roce 260.

Římští historici císařské éry nazývali usurpátory slovem tyrannus, třebaže obvykle neměli ani čas se nějak projevit a nic hrůzného nespáchali. Mnohdy se vzbouřili právě pro nesouhlas s jednáním vojenských principů.  

 

V rozpětí let 260-300, tedy v době, kdy byl vyklizen limes v Germánii, vznikalo na britském pobřeží nejvíce pevnůstek a válečných přístavů proti Sasům/Saxones, obranný systém zvaný "saský břeh/litus saxonicum".

 

Gallienovými praefecty Urbi byl roku 261 do 263 podruhé Nummius Ceionius Albinus, od 264 Aspasius Paternus a od 267 L. Petronius Taurus Volusianus. Claudiovým městským praefectem byl od roku 269 Flavius Antiochianus (poprvé) a Pomponius Bassus, jehož převzal Aurelianus, roku 271 úřadoval T. Flavius Postumius Varus, roku 272 podruhé Antiochianus, 273-274 Virius Orfitus a roku 275 Postumius Suagrus. Následovali v letech 276-277 Ovinius Pacatianus, 278-280 Virius Lupus, 281 Ovinius Paternus, 282 Pomponius Victorianus a roku 283 Titucius Roburrus. Dále viz rok 284, kde Diocletianovi praefecti urbi.

  

Někdy kolem t. r. se narodil snad kdesi v Palaistíně Eusebios, od asi 313 n. 314 biskup Kaisareie Přímořské, autor Církevních dějin/Ekklésiastiké historiá v deseti knihách a Chronografie s tabulkami/Pantodapé historiá. Sympatisoval s odstupem s ariány a zemřel c. 340, srov. tam. Podle svého představeného v Kaisareji Pamfila, správce Órigenovy knihovny, bývá latinsky zván Eusebius Pamphili/řec. Eusebios Pamfilú, č. Eus. Pamfilův, neboť mu byl synovsky oddán. 

 

Před 25. březnem t. r. padl úskoky nepřátel v Auzii/dn. Súr al-ghuzlán, "Val gazel" v DZ, v Caesarské Mauretánii, Mauretania caesariensis, Q. Gargilius Martialis, tribun různých provinčních jednotek. Datovaný dedikační nápis ho chválí za to, že zajal a zabil povstaleckou skupinu berberského národa Bavarů vedenou jistým Faraxenem. Nic bližšího o nepokojích v této době známo není. Bývá ztotožňován s literátem Gargiliem, autorem spisu o sadařství (zachovány fragmenty), o chovu dobytka/cura boum, o léčivých bylinách a citována byla ve starém věku biografie Severa Alexandra. Bavares žili zčásti v dn. MA, východní část v dn. DZ, viz rok 228. Jeho vrstevníkem byl jistý Acholius, vysoký úředník za Valeriana, autor vypsání Aurelianových činů a biografie Severa Alexandra.

Bavarské lupiče pobil a vůdce jal C. Macrinius Decianus, správce Numidie a legát Třetí legie, a v důsledku Gallienovy reformy, viz rok 268, se stal posledním ze stavu senátorského, který řídil armádní operace. 

 

***********************************************************
261.
Ol. 260,1
jméno epónymního vítěze není známo
572 SE
508 AE
neznámý
a. u. c. 1014
Imp. Gallienus IV a L. Petronius Taurus Volusianus
v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianus Latinius Postumus Augustus II 

na Východě: Imp. Caesar Fulvius Macrianus Augustus II a Imp. Caesar Fulvius Quietus Augustus (II?) 

***********************************************************

Gallienovým správcem Acháje a asi také Makedonie byl Valens (celé jméno neznáme). Proti němu poslal napřed Macrianus Calpurnia Pisona Frugi, údajně báječného člověka a potomka slavných předků, mezi něž počítal i M. Tullia Cicerona; ženat byl s jistou Domnikou. Když viděl, že proti němu táhne Macrianův muž, dal se Valens vojáky dosud loyálními vůči Gallienovi prohlásit sám za císaře. Piso však dorazil jen do Soluně, kde se prohlásil rovněž za císaře, byl však Valentovými vojáky zabit; říkalo se mu proto Thessalonicus.

Zřejmě ještě téhož roku zavraždili Valentovi vojáci i svého císaře; o jeho jmenovci (?) a snad příbuzném viz rok 251. Události (nejen) této usurpace jsou pro svou strohost velmi nejasné a kromě jediného literárního pramene není ani důkazu o obou císařských proklamacích: chybějí též mince. 

 

Macrianus válčil v Achaji proti Gotům a pravděpodobně je z provincie vypudil. Občanská válka probíhala současně s nájezdy podunajských Germánů na římské území a během bojů s nimi, které se vlekly s téměř každoroční pravidelností od chaotického roku 238.

Na podzim 261 porazil v Illyriku při hranicích s Thrákií Aureolův legát Domitianus, údajně potomek flaviovce Domitiana, viz rok 270, oddíly usurpátorů otce a syna Macrianů, viz rok předchozí, třebaže táhli do Evropy v čele třicetitisícové resp. čtyřicetipětitisícové armády. Aureolus Macrianovy vojáky uplatil a přemluvil, aby k němu přešli a oba Macriany pak zavraždili jejich vlastní vojáci. 

Někdy v této době vyplenili vojáci Býzantion, ale nevíme, z kterého důvodu, snad že obyvatelé drželi při Gallienovi.

Mladší syn Macriana I. Quietus ztrácel kontrolu nad Východem a s Ballistou se na podzim 261, snad po smrti Macrianů, stáhl do Emesy, kde ho obyvatelé zavraždili: podle jednoho zdroje se jeho vojáci spikli s Ballistou a Odainathem a chlapcovo tělo svrhli s hradeb Emesy, kterou pak, sídlo kultu Ela-gabala a vlasti prvního z arabských císařů, vyloupili.

Po Quietově smrti se asi sám provolal Ballista císařem, pokud vůbec. Byl prý zavražděn vojáky poslané Aureolem na svých pozemcích u Dafny, ale více se věří tomu, že ho dal usmrtit představitel mocné obchodnické lobby L. Septimius Odaenathus/Odainathos Palmýrský, aram. Odajnat, arab. Udajnath od udn, "ucho", tedy "Ouško", jehož vliv v Syrii povážlivě rostl, viz rok následující.

Zdatný lovec a voják byl už c. deset let členem římského senátu, nejméně stejně dlouho disponoval aram. titulem rás/"hlava, šéf", v řeckém ekvivalentu exarchos, jímž ho vybavili Palmýrští po smrti Gordiana III. roku 244 v době, kdy oasový obchodní státeček v syrské poušti stál pod přímým ohrožení Peršanů. Valerianus mu roku 258 přidělil postavení konsulára/hypatikos a poněvadž takový titul mívali od druhého století správci Syrie, je možné, že Odainathos byl římským guvernérem/legátem Augusti se sídlem v Antiocheji

Když Šápúr I. u Karrh zajal Valeriana a sám táhl do Anatolie, vytlačoval Odainathos Peršany pozvolna z římského území. O rok později zlikvidoval Macrianova syna Quieta a jeho vojevůdce Kallistu/Ballistu v Emese. Pokračoval ve válkách s Peršany, dobyl zpět Nisibu (262), táhl Mesopotamií a dospěl se svou armádou až po Ktésifón. Na oslavu vítězství přijal královský titul, přesněji "král králů", basileus basileón/mlk mlk' aram. (263).

Jeho úspěchy Gallienus potvrdil a pravděpodobně mu přidělil titul dux Romanorum et corrector totius orientis (označení král nebylo u Římanů od dob jejich vyhnání z Města populární ani v době totálního absolutismu). Odainathos se pokoušel později usmířit Peršany a Šápúra dary, ale neuspěl: dary Peršané vhodili do Eufrátu a požadovali jeho totální poddanství.

 

Odainathův rod: praděd se jmenoval Nasor, děd Wahballath/Vaballathos, otec Chajrán. Odainathův prvorozený syn byl Chajrán (I.), jeho spoluvládce, který byl s otcem zavražděn roku 267. Jméno Chajránovy matky známo není. Jeho druhorozený syn Wahballath byl synem pozdější královny Bath-Zabbai/Zénobie.  

   

Usurpace v Egyptě: L. Mussius Aemilianus, pravděpodobně Italik a příslušející ke stavu jezdeckému, sloužil jako praefectus vehiculorum trium provinciarum Galliarum/šéf dopravy tří gallských provincií, a to pravděpodobně za Philippa Araba (244-249). Později byl procurator Alexandreae Pelusi Paraetoni, procurator portus utriusque Ostiae (247), zástupce praefekta Egypta (ca. 256-258) a nakonec za Valeriana praefectus Aegypti (259-261). Dal se svými vojáky provolat v bouřlivé atmosféře během nepokojů, které následovaly po provokaci jistého otroka vůči vojákovi, že prý má lepší boty než on. Na stranu zbitého otroka se postavili velmi náladoví Alexandrijci a musela zasáhnout armáda.  

Mussius podporoval zprvu Macriany a když se jejich usurpace zhroutila, dal se pravděpodobně sám provolat císařem; důkazů o tom není. Kontroloval obilní sýpky a Řím a Itálii ohrozil hladem. Gallienus vyslal s armádou proti němu legáta Aurelia Theodota, který Mussia porazil někdy před 30. březnem 262 a jal: Mussius Aemilianus byl Theodotem poslán do Říma a popraven za vzpouru zardoušením. 

 

***********************************************************
262.
Ol. 260,2

573 SE
509 AE
P. Herennius Dexippus
a. u. c. 1015
Imp. Gallienus V a Mummius Faustianus
v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianius Latinius Postumus Augustus III

***********************************************************

Gallienus s manželkou Saloninou slavil v Římě své decennalie velkolepými hrami, průvody a hekatombou: Řím roky neměl panovníka, který by vládl tak dlouho. V té době žili ještě pamětníci millenniálních her Philippa I. z roku 247. Gallienus zasvětil svůj triumfální oblouk v Římě, ačkoli s říší to šlo rychle z kopce.

Římané vyklidili agri decumates, neboť už nebyli schopní se tam proti Germánům, hlavně Alamannům, udržet, viz rok 259. Oblast na pravém břehu Rýna až po Neckar, tedy zčásti na severu dn. CH a velká část spolkové země Baden-Württemberg, byla Římany získávána za Vespasiana a opevňována za jeho syna Domitiana. Sídlem římské správy bylo municipium Horní Germánie Arae Flaviae/Oltáře Flaviů, dn. Rottweil. Význam obratu použitého pouze historikem Tacitem znám není: "desátkové pozemky, Desátkov" mohou mít jméno od výše pachtu, podle neznámé lokality Decuma/Decumanum, nebo podle nějaké formy decimace/decumace.

 

Gotové se v dalším nájezdu na Anatolii přeplavili přes Helléspontos, zničili Chalkédón, vyloupili Efesos a zničili chrám Artemidy. Cestou domů zničili Ílion a do Thrákie se vraceli stejnou cestou, kterou přišli; pokud se tak nestalo až roku následujícího nebo již roku 253, respektive může jít o dvě události.

 

Novoplatónik Plótínos z Lykúpole v Deltě žijící od roku 244 v Římě požádal Galliena, jenž mu byl i s chotí Cornelií Saloninou nakloněn, aby restauroval jedno opuštěné městečko v Kampánii a proměnil ho v město filosofů Platónúpolis; prý tam kdysi už "město filosofů" stávalo (o kterém je řeč, nevíme). Sám Gallienus se pokoušel restituovat augustovskou velikost ("gallienovská renesance"). V duchu Hadrianova odkazu cestoval do Athén, kde ho vděčně prohlásili epónymním archontem pro rok 264 a zasvětili do eleusínií, viz tam. Plótinos (65) zemřel po dlouhé nemoci roku 270 v Kampánii živen svými žáky a příznivci, viz tam.

 

V Orientu vedl Odainathos Palmýrénský úspěšné boje se Šápúrovými Peršany. Obsadil Peršany držené Karrhy a Nisibu, které se mu vzdaly, zničil židovské město Nehardeu na soutoku Královského kanálu, Nár šarri/Naar malcha, s Eufrátem, a neúspěšně oblehl Ktésifón, viz podruhé roku 266. Obnovil římskou moc nad Osroénou a roku 252 získal ztracenou provincií Mesopotamia. Zajatce posílal Odainathos Gallienovi do Říma, které pak princeps ukázal Římanům v triumfu. Palmýřan stál na straně Gallienově, jehož byl armádním velitele na Východě: nikdy římskou autoritu nezpochybnil.

 

Zemětřesením zničena z velké části Kýréné, živel ničil v Itálii a Asii, údajně několik měst zmizelo pod mořskou hladinou, několik dnů byla i ve dne tma. Řím a Acháju postihl mor/pestilentia, snad v souvislosti s přerušením dodávek egyptského obilí Aemilianem, viz rok předešlý a začátek morové rány roku 251 (trvala do roku 266). K obnově Kýrény se odhodlal až císař Claudius II., ale s mizivým výsledkem a ruiny zůstaly dominantou města. Město se přesto nadále jmenovalo Claudiopolis. Viz dále rok 365. 

 

***********************************************************
263.
Ol. 260,3

574 SE
510 AE
neznámý
a. u. c. 1016
M. Nummius (Ceionius) Albinus II a Dexter n. Maximus

***********************************************************

Odainathos při návratu do Palmýry z perského tažení přijal titul král králů a svého syna Chajrána korunoval v Antiocheji diadématem i tiárou spoluvládcem nad Orientem.

 

Octavius Sabinus zmiňován jako správce provincie Britannia Inferior.

 

V Číně armáda státu Wej pod regentem S'-ma Čaoem/Sima Zhao vpadla do oblasti dnešního S'-čchuanu, o který přišel kdysi zakladatel státu Wej Cchao Cchao/Cao Cao, viz rok 220. Stát Su se zhroutil a jeho druhý a poslední vládce Liou Čchan v sídelním městě Čchen-tu/Chendu kapituloval, viz rok 223. Na podzim roku 265 S'-ma Čao (54) zemřel a jeho syn S'-ma Jan/Sima Yan (29), takto princ z Ťinu/Jin, donutil o deset let mladšího císaře Jüana, aby abdikoval v jeho prospěch. Chuan, nyní princ a mimo politiku, zemřel ve věku 57 let roku 303 a dostalo se mu císařského pohřbu.

S'-ma Jan přijal císařské jméno Wu a stát se začal jmenovat Ťin/Jin: jako první císař dynastie vládl do roku 290, celá dynastie do roku 420. Viz dále rok 280, kde o konci éry tří království. • Tito Ťinové jsou k rozlišování od Ťinů/Jin, státu tunguzských Džürčenů/Jurchen, předků Mandžuů, na severu Číny v letech 1125-1234.     

 

***********************************************************
264.
Ol. 260,4

575 SE
511 AE
P. Licinius Egnatius Gallienus, autokratór
a. u. c. 1017
Imp. Gallienus VI a Saturninus

***********************************************************

Gallienus, řec. P- Likinnios Galliénos, pobýval v Athénách, kde si jako první a poslední z principů v úřadu dal přisoudit roli epónymního archonta. Dal se zasvětit do eleusínských mysterií.

 

V Alexandreji zemřel biskup Dionýsios zvaný křesťany Veliký. Nástupce Hérákly roku 232 ve vedení náboženské školy, stal se roku 248 po jeho smrti i nástupcem v episkopátu. Deciovskou persekuci přečkal v oase Libyjské/Západní pouště, patřil tedy z hlediska novatiánů mezi "padlé" (lapsi/peptókotes). Za Valeriana se roku 257 situace opakovala a Dionýsios se vrátil do Alexandreie až roku 260. V jednom ze svých spisů se opřel do Epikúra a atomismu, což je v monotheistické literatuře zjev vzácný.

Na Dionýsia následoval v čele alexandrijských křesťanů Maximos (do roku 282), jeden z velkých protivníků Paula ze Samosat, biskupa antiošského v hádání o církevní dogmata. Jako už řada kazatelů před Paulem, i on tvrdil, že Ježíš byl prostým člověkem, psílos anthrópos/"obyčejný, nic jiného než člověk" a jako světci před ním, také on byl změněn slovem božím. Na synodě v Antiocheji roku 268 byl exkomunikován, ale úřad v Antiocheji nemínil vyklidit a jeho příznivci se pak nazývali pauliáni, pavlovci. Ustoupil oponentům až za vlády Aurelianovy. 

 

***********************************************************
265.
Ol. 261,1
jméno epónymního vítěze není známo
576 SE
512 AE
neznámý
a. u. c. 1018
Licinius Valerianus II a Lucillus

***********************************************************

Gallienus povolil Palmýřanu Odainathovi, vrchnímu veliteli římské armády na Východě, po vítězství nad Peršany a znovuobsazení části Mesopotamie samostatnou mincovní ražbu.

 

V kavkazské Ibérii skončila vláda Mithridáta II., Mirdat (od roku 249, viz začátky arsakovské dynastie v Ibérii roku 185). Po Valerianově katastrofě c. 259 setrvali panovníci Albánů a Ibérů na římské straně a byli mezi těmi, kteří slibovali pomoc pro případ, že by se Římané pokusili císaře vojensky osvobodit. Perský šáh Šápúr I. mezi svými vasaly vyjmenoval i jistého Amazaspa (III.), Chamazasp, lze proto předpokládat, že ho po římském debaklu podpořil v Ibérii jako Mithridátova vzdorokrále. O Mithridátově osudu není zpráv. Po tomto roce kraloval Ibérům jeho syn Aspakúrés I., Asfagur: panoval do roku 284, poslední z ibérských Arsakovců (dynastie od roku 189).  

 

Gotové vpadli snad t. r. znovu do Anatolie a plenili Kappadokii a přes Bíthýnii se vrátili na Balkán: Bíthýnii vyloupili a znovu devastovali její sídelní město Níkomédeiu, starý Astakos, viz první devastaci roku 257 (jsou-li to vůbec dvě odlišné události).

 

***********************************************************
266. 
Ol. 261,2

577 SE
513 AE
neznámý
a. u. c. 1019
Imp. Gallienus VII a Sabinillus

***********************************************************

Odainathos se vypravil pravděpodobně t. r. ze Syrie s armádou podruhé do Mesopotamie proti perskému Ktésifontu, ale opět neuspěl; viz poprvé roku 262. Musel obrátit proti severu do Anatolie proti loupícím Germánům (Skythům, jak praví dobové prameny). Viz rok následující.

 

V říši skončila rozsáhlá morová epidemie, která vypukla roku 251, druhý antoninovský, též mor Cyprianův. Její doznívání na germánském území zabíjelo až do roku 270, srov. úděl Claudia Gothika.  

 

***********************************************************
267.
Ol. 261,3

578 SE
514 AE
neznámý
a. u. c. 1020
Aspasius Paternus I a Arcesilaus

***********************************************************

Gotové opět řádili v Anatolii, viz rok 256 a rok předešlý a následující, stejně jako roky 261sqq. Během své další námořní expedice přes Černé moře Germáni obsadili a vyloupili Hérákleiu Pontskou. Velká část lodí se vrátila s lupem na sever, část zničila bouře a římská flotila, srov. rok 257. Je možné, že různá podání vyjadřují méně nájezdů, jak však ukazují čísla uvedená při roku 269, lidský potenciál invasorů a jejich chuť loupit byly obrovské; srov. soupeření římských elit o vrchní velení ve válkách za republiky.

Z t. r. pochází nápisně dochovaný dopis Gallienův pamfýlskému městu Sidě povolující bezcelní dovoz obilí. Oblast, která byla vždy potravinově soběstačná, pravděpodobně trpěla hladem po gotských nájezdech na Anatolii, během nichž byly též pravděpodobně přerušeny styky s bosporskou obilnicí na jihu dn. Ukrajiny a Ruska.  

 

Ke konci Gallienovy vlády vypuklo povstání otroků na Sicílii ovládanou tehdy lupičskými bandami; více o událostech ani brigantech nevíme nic. Srov. předcházející sicilské a attické povstání otroků roku 101-.

 

Odainathos, král Palmýry, byl na tažení proti Germánům u Hérákleie Pontské zavražděn stejnojmenným příbuzným a s ním i jeho syn a spoluvládce Septimius Héródés/Héródiános, aram. Chajrán, o němž bylo poznamenáno tolik, že to byl rozmazlený orientálec. Podle jiného pramene k atentátu došlo u Emesy na narozeninové hostině, jméno vraha neznáme, nebo se jmenoval Maeonius/Maiónios, bratranec a údajně nakrátko usurpátor (?), a to z popudu manželky Zénobie, která chtěla k vládě nad Palmýrou dosadit svého syna s králem; královrahem mohl být též jistý Rufinus. Pozdější zdroje vraždu připisují vzdálenému Gallienovi, ačkoli císař se nestavěl nijak nepřátelsky k nástupci. Atentátník byl zabit na místě ochrankou.

Jménem nezletilého Vaballatha/Wahballáta, "Dar Allátin", římským jménem L. Iulius Aurelius Vaballathus Athenodorus, vládla od nyní jeho matka a vdova Septimia Zénobiá. Ojedinělou zmínku o tom, že by Vaballathos, jemuž zprvu náležel titul král, měl mladší sourozence, syny Zénobie, Herenniana a Tímoláaa, nelze ničím potvrdit; pokud existovali, skončili nejpozději v matčině italské internaci. Podle jedné zmínky měli chlapci též sestry.

Septimia Zénobiá, před sňatkem s exarchou Odainathem lat. Iulia Aurelia Zenobia, aram. Bat Zabaj, "Z rodu Zabajova". Arabové jí říkají Zajnab (= Zénobiá) a celým klanovým jménem az-Zabá bint Amrú ibn Tharab ibn Hasán ibn Adhína ibn as-Samída': arab. historiografové měli za jejího otce Amrúa, Tharabova syna. Nápisně doložený údaj, že je synem Antiochovým, lze vztáhnout na jinou Palmýřanku, pokud. Zjevně patřila k arabisovanému aramajskému nomádskému klanu mocnému v Poeufrátí/Palmýréně, jehož hospodářské zájmy se kryly s obchodní politikou palmýrských businessmenů a křížil se s imperálními zájmy perských mocnářů. Tvrdila o sobě, že pochází z rodu Ptolemaiovců a pro svou krásu, hellénistickou vzdělanost a panovačnost byla dobově přirovnávána ke Kleopatře. Hlas měla mužský a kůži velmi snědou. Vynikla manželskou věrností a stejně jako Odainathos milovala lov a bylo-li třeba, s vyslanci a významnými muži na hostinách i pila a často se objevovala na veřejnosti "s nahými pažemi".

 

Po Odainathově smrti se rozhodl vytáhnout do války s Peršany Gallienus. Jeho vojevůdce Heraclianus však byl cestou do Mesopotamie poražen Palmýrskými a je možné, že expedice platila vlastně jim. 

 

Ze světa sportovního průmyslu: Z velkých antinoejí, sportovních slavností na počest Antinoa, miláčka Hadrianova, viz rok 130, v Antinoúpoli na Nilu zachována na papyru psaná smlouva o prodeji výsledku v dorosteneckém boxu za 3800 drachem: první takový doklad v dějinách. Viz pod hry v indexu.

 

***********************************************************

268. 
Ol. 261,4

579 SE
515 AE
neznámý
a. u. c. 1021
Aspasius Paternus II a P. Licinius Egnatius Marinianus

v Galliích: Imp. Postumus IV a M. Piavonius Victorinus

***********************************************************

Gallienus udělal svého třetího (a posledního přeživšího) syna s Cornelií Saloninou Mariniana konsulem, snad v roce, kdy dosáhl plnoletosti.

 

Na jaře vpadli Gotové a Herulové po moři a souši znovu na jih za Dunaj do Thrákie a do Hellady na ostrovy Lémnos a Skýros. Vedli je Respa, Veduk/Veducus n. Veduco a Thuruar/Tharuarus n. Tharro, o jejichž dalších chrabrých činech se už nic nedozvídáme. Vyplenili Attiku, vypálili Athény nebo jejich část a pustošili Peloponnésos s Korinthem, Argem a Spartou, Achájí a Olympií. 

Gallienus proti nim vytáhl. Blíže neznámé Býzantince Cleodama/Kleodáma a Athénaia pověřil opevňováním měst. Admirál Venerianus gotské loďstvo (v egejské oblasti?) porazil a sám při tom padl. Gotové vyplenili Kýzikos a velkou část provincie Asia; při dobývání měst používali obléhacích strojů, pro Germány technologie zprvu neznámé, ale zjevně s pomocí římských zběhů po letech zvládnuté, srov. začátky roku 251. 

Zastavil je při pokusu dobýt během návratu asi z Peloponnésu na sever Athény (a dost možná, že se jim to podařilo) až v Thermopylách Athéňan Dexippos, jeden z vůdčích občanů města své doby, pokládaný za autora soudobých dějin Říma a Skythů (čili Gotů), též chronografie Chroniké historiá ve dvanácti knihách sahající od trojské války zřejmě po vládu Claudia II. Odtud táhli na Épeiros a přes Makedonii do Moesie. • Bojovný P. Herennius Dexippos pravděpodobně není shodný s literátem, athénským aristokratem a příslušníkem eleusínského rodu Kéryků, jednoho z těch, kteří konaly každoroční Démétřina mystéria. Bojovníkem s Germány byl asi Cn. Curtius Dexippus, který zastával nejméně pětkrát úřad boiótarcha. 

 

Válku s Goty vedli Heraclianus, praefectus praetorio, a Marcianus (plná jména neznáme). Gallienus v čele armády část Gotů s Heruly porazil u Doberu na Nestu v Thrákii a jejich úplnému vyhlazení odpomohla vozová hradba/carrágó, za níž se po bitvě skryli, než prchli přes pohoří Gessaces (část Rhodop?). Gallienus se nemohl pustit do pronásledování, neboť u Mediolana, který měl hájit před Postumem, propukla vzpoura velitele jeho elitní jízdní jednotky Aureola, úspěšného bojovníka s usurpátory a Germány, takže se musel Gallienus obrátit na Západ. S vůdcem Herulů Naulobatem (n. Andonnoballus?) se dohodl na míru. V bitvě u Doberu padly tři tisíce Germánů a Herul se směl se svými lidmi usadit na římském území, musel se zavázat k vojenské službě a dostalo se mu titulu consulského. 

Jméno Aureolovo, muže pocházejícího z římské Dákie, není známo, spekuluje se o M'. Aciliovi Aureolovi, ale se starobylým římským rodem neměl nic společného. Aureolus vytáhl na Řím a u mostu přes Adduu/dn. Addo narazil na Galliena; lokalita se pak jmenovala "Aureolův most"/pons Aureoli, dnešní Pontirolo. Aureolovy oddíly podlehly a se svým vůdcem prchly na sever za hradby Mediolana.

Gallienus město oblehl, avšak Aureolus, který byl bez šancí na únik, použil lsti: dal s hradeb utrousit falešný seznam Gallienových důstojníků určených císařem k likvidaci. Jmenovaní v sebezáchově okamžitě jednali a spiknutí vedli praefectus pretorio Heraclianus, vojevůdce Marcianus, jistý Ceronius/Cecropius, dalmatský legát, a Claudius s Aurelianem, budoucí císaři, všichni z Illyrika (asi též Illyry byli). Vylákali v noci Galliena ze stanu někdy v létě před Mediolanem, kde zemřel jeho bratr Valerianus (II.), ho probodli kopím, popř. ho Cecropius probodl mečem. Podle jiné verse ho Heraclianus falešnou zprávou zprostředkovanou velitelem dalmatské jízdy o tom, že se neočekávaně blíží Aureolus, pohnal Galliena na koně a ten aniž by čekal, než se nachystá jeho doprovod, ujížděl napřed. Jakmile byl sám, Dalmat ho zavraždil.

Po něm zahynul jeho nejmladší syn Marinianus a s největší pravděpodobností i manželka Cornelia Salonina. V Římě senátorská klika likvidovala Gallienovy lidi. Podle jednoho literárního pramene dorazila zpráva o Gallienově smrti a o novém císaři Claudiovi do Říma 24. března o svátcích Velké Matky bohů.

 

P. Licinius Egnatius Gallienus (asi 50) vládl od roku 253 s otcem Valerianem (I.), od roku 258 n. 259/260 samostatně a s tuctem usurpátorů na krku. Podobně jako Domitianovi i jemu zachovaní staří autoři přidělili atribut budižničemy, který ve dne v noci pil, miloval, hodoval, několikrát za den se koupal, chodil oděn do šatů posetých drahokamy a vládě se nevěnoval, takže se za něho vynořili tři tucty usurpátorů (zvaní podle jedné biografické sbírky "třicet tyrannů"/triginta tyranni).

Není známo, že by řádil mezi senátorskými elitami nebo jednal jinak brutálněji než jiní vladaři. Za soustavných válek s Peršany, germánskými národy a kohortami usurpátorů byl zázrak, že se říše nerozpadla zcela. Jeho pokus o renesanci augustovských imperiálních hodnot zjevně už byl mimo čas, nicméně hovořil spíše o Gallienově státotvornosti než o pijácké indolenci.

Dostavby obří své sochy v podobě Héliově na Esquilinu po vzoru Kolossu Neronově, ale dvakrát větší, se nedočkal. Socha měla držet obří kopí a patřilo k ní sousoší koně s vozem, ale po jeho smrti se ve stavbě nepokračovalo stejně jako v rozsáhlém portiku o pěti řadách.

Pod dojmem armádní katastrofy svého otce reorganisoval polní vojsko po perském (a parthém způsobu) zavedením těžké jízdy opancéřovaných vojáků/cataphractí, cataphractárií; z řec. katafraktés, lat. cataphractés, jiným lat. obratem či s výzbrojí mírně odlišnou clíbanárius/snad od řec. klíbanos, "pícka". Odtud vzešla středoevropská těžká jízda. Reformu dokončil Aurelianus. Zavedl též speciální úderné jízdní jednotky, jimž velel Aureolus a z níž pravděpodobně vyšli Claudius i Aurelianus.

Dekretoval též zákaz senátorům sloužit v armádě a jejich funkce legátů přešli zcela na rytíře. Posledním senátorem v čele armádní výpravy byl kolem roku 260, viz tam, Decianus, správce Numidie. 

 

Nový císař M. Aurelius Claudius/M. Aurelius Valerius Claudius zvaný Claudius II. odkazem na Ti. Claudia n. Claudius Gotský/Gothicus pocházel z Illyrie nebo Dalmatie (* 10. května asi roku 213 n. 214) a vládl 21 měsíc. Constantinus I. ho později vydával za svého předka. Claudius byl prý mohutné postavy a velké síly v úderu, žil střídně bez excesů. Tradoval se mythus, že Claudius je prapotomkem trojského krále Íla či dokonce Dardana a tím pádem z rodu Diových dětí. Přízemnější zkazka pravila, že byl synem Gordiana I. a že jeho manželka ho jako mladíka přijala za svého, což by se muselo stát dlouho před krátkým Gordianovým imperátorstvím roku 238.

Odkud pocházel, známo není. Tvrdil prý, že z Delmatie, jiní psali, že z Dardanie, obecně se hovořívalo, že z Illyrika, kam ostatně obě země náležely. Sloužil za Galliena a zraněn byl asi během povstání Ingenuově, podílel se na tažení proti Postumovi, viz rok 260. Claudius byl bezdětný a pravděpodobně svobodný, jeho bratr a nástupce Quintillus měl dvě děti, nejmladší Crispus měl dceru Claudii, kterou provdal za jistého Dardana Eutropia a jejich synem byl caesar Constantius, otec Constantina I. 

Když roku 268 táhl Gallienus do Itálie proti Aureolovi, uvažovalo se o Claudiovi jako o Gallienově nástupci. Při obléhání Mediolana se podílel na spiknutí proti němu. Velel oddílům v Ticinu a Gallienus prý před smrtí řekl, aby Claudius byl jeho nástupcem. Senát jeho vůli potvrdil a Claudius prosadil Gallienovu deifikaci. 

Claudius II. rychle ukončil povstání Aureolovo, který se přepočetl: po dobytí Mediolana byl Aureolus okamžitě zabit. Verse, že si Gallienus na smrtelném loži přál Claudiovo nástupnictví a že mu do Ticina/Pavia, kde Claudius pobýval, poslal po jistém Galloniovi Basiliovi panovnické insignie, je možná propagandistickým ospravedlněním Claudiovy spiklenecké role; dtto o Gallienově deifikaci. Claudiem začíná souvislá řada "illyrských císařů" končící roku 285 Carinem a uzavírající éru principátu

 

Claudius se vypravil proti Alamannům, kteří vpadli do Raetie a Itálie v síle jednoho sta tisíce mužů. Po počátečním neúspěchu obměnil velitelský sbor: velitelem jízdy se tehdy stal pozdější císař Aurelianus. Porazil Germány v listopadu u Gardavského jezera/lacus Benacus a z útočníků zbyla sotva polovina. Claudius si dal též přívlastky Germanicus maximus. Traduje se, že před tažením na Goty se po konsultaci se Sibyllininými knihami zaslíbil podsvětním bohům, aby Římané dosáhli na vítězství.

  

Zatímco Claudius válčil s Alamanny a Goty, na Východě Zénobiá, viz předešlý rok, rozšířila palmýrskou říši o Seleukidu s Antiochejí, o Kappadokii a Kilikii a většinu Egypta. Její moc se začala podobat západnímu "gallskému císařství", jakoby se imperium proti římské vůli federalisovalo. Augustovský titul přijala se svým nezletilým synem roku 272, jak dotvrzuje mincovní ražba: Zénobiá Augusta/Sebasté.

 

26. prosince zemřel biskup římský Dionýsios/Dionysius I., v úřadu od roku 259, viz. Byl prvním z římských biskupů, který nezemřel smrtí "mučednickou", ale přirozenou (resp. nikdo tu skutečnost nezpochybnil). 

 

Synoda v Antiochii označila Paula ze Samosat za kacíře, srov. rok 264. 

 

***********************************************************
269.
Ol. 262,1
Dionýsios z Alexandreie, poslední jménem známý vítěz olympijského stadia
580 SE
516 AE
neznámý
a. u. c. 1022
Imp. Caesar M. Aurelius Valerius Claudius Augustus a Paternus
v Galliích: Imp. Postumus V

***********************************************************

Hispánie, kým vedeny a za jakých okolností, nevíme, opustily gallské císařství/imperium Galliarum, a přihlásily se k Aureliovi Claudiovi, který právě vytáhl proti Gotům. Proti vzpouře gallských císařů nijak nezasáhl.

 

Gotové se spojenci se shromáždili při ústí řeky Tyrás/dn. Dněpr k výpravě na území říše. Dali dohromady flotilu o dvou tisících lodích (vyšší údaj pravil šest tisíc) a na 320 tisíc ozbrojených mužů a k tomu jejich rodiny a zotročený doprovod s kolony vozů.

Mezi Skythy, jak znělo dobové označení pro východní Germány, byli Peukové/Peuci n. Peucini (snad část Bastarnů n. též jiné označení pro celý národ), Grutungové/Greutungové, "Stepní" čili Gotové žijící východně od Dněstru, Austrogotové (odtud později označení Ostrogotové, v němž splynuli Greutungové), Tervingové/Terwingové n. západní Gotové ("Lesní"), Visové/"Dobří", asi součást Tervingů (odtud povstalo spojením později Visigotové, slovo nemající nic společného se "západními" Goty), Gypedové/Gipedové n. Gépidové (řec. Gépaides), Herulové/hellénskými autory zvaní Maiótové/Maiótai, neboť od Azovského moře přišli, a s nimi skupiny keltské.

Zprvu zaútočili na černomořské oblasti v římské Skýthii, ale Tomis/dn. Constanța v RO se jim ubránila. V Moesii vyplenili Anchialos/Pomorie v BG a Níkopoli na Istru/u vsi Nikjup u Velkého Tarnova, pak po moři pokračovali do Égeidy, když hodně lodí se potopilo při proplouvání do Propontidy. Oblehli a téměř dobyli Kassandreiu s Thessaloníkou, Býzantion se udrželo; Germáni opět disponovali obléhacími stroji, srov. rok předešlý, nicméně obránci makedonské Thessaloníky a pamfýlské Sidy jim dokázali odolat.

Odtud se rozdělili a část loďstva loupila přímořská města a ostrovy, část pěších se vydala na lup k Dunaji. Gotský námořní výsadek dosáhl až na Rhodos, Krétu a Kypr a jakoby se stal dávnou předzvěstí severských vikingů; nic pamětihodného z tohoto "vikingu" však známo není, ačkoli to byla nepochybně pro Středomoří úděsně velkolepá událost.

Bojováno u Marcianopole/Devnja západně od Varny, sídelního města Dolní Moesie, kterou Gotové opět nedobyli (poprvé oblehnuta roku 248), loupili kolem Doberu a Pelagonie, kde vybojovala jízda pod Aurelianem s nimi vítěznou bitvu. U Naissu/dn. Niš v Moesii je snad někdy v létě porazilo římské vojsko pod Claudiem: padlo na padesát tisíc Gotů a jejich spojenců. Bylo to jedno z největších římských vítězství nad Germány, Gotové byli deklasováni a na dlouho přestali ohrožovat říši; tato první vlna gotských nájezdů trvala od roku c. 238, srov. padesáté roky třetího století a skončila vyklizením Dákie, viz rok 272.

Germánské invasory sužovaly nemoci, špatné zásobování a počasí, úderné síly kmenových svazů ochably. Na území pozdější diocletianovské provincie Haemimontium/Haemimontum a Európu, východní část Thrákie, se správním střediskem v Hadrianopoli/dn. Edirne v TR, resp. v Perinthu neboli Hérákleji, postihl zničené davy nájezdníků hladomor. Tím byl v podstatě na dlouho odražen jejich útok na říši a umožněna renesance imperia pod Diocletianem a Constantinem, viz rok 272.

Claudius ii. si přidal přizvisko Gothicus maximus (jak vidno, srov. rok předešlý a přízvisko Germanicus maximus, o ethnické příbuznosti Gotů s Alamanny a dalšími na Západě středomořský svět netušil). Mnoho přeživších Gotů, kteří nebyli zotročeni, bylo zařazeno do římské armády. Část jich byla usazena na římském území jako colóní/"osadníci", k půdě připoutaní zemědělci odvádějící majitelům půdy, tedy státu n. soukromníkům, část úrody v naturáliích nebo v penězích.

 

Někdy v letech 269-270 se vzbouřil, nevíme, kde, jistý Censorinus, poslední ze "třiceti tyrannů", viz též rok 235 za vlády Maximinovy. Snad se jmenoval Caelius Censorinus, muž to byl údajně velmi zasloužilý a pochován byl u Bononie; po týdnu "vlády" ho zavraždili ti, kteří ho k vládě pozdvihli. Novodobí historici o jeho existenci obvykle pochybují 

 

V gallském císařství se v únoru nebo březnu 269 (nebo již koncem předešlého roku) proti Postumovi, prvnímu z gallských císařů, v Mogontiaku/Mohuči vzbouřil jistý C. Ulpius Cornelius Laelianus (jméno podle mincovní ražby, v literárním pramenu, který ho jako jediný zmiňuje, je nazýván Lollianem). Není o něm nic známo, ani v jaké byl funkci: buď byl legatus legionis XXII. Primigeniae, nebo správce provincie Germania Superior se sídlem v Mohuči. Pokud byl hlavou provinční administrativy, pak pod něho spadala i legio VIII. Augusta v Argentorate (n. Argentoratum, dn. Straßburg). Jeho vláda trvala nejvýše tři měsíce, takže musela skončit v květnu nebo červnu t. r., kdy byl v Moguntiaku Postumem s obtížemi poražen a zabit. 

Vzápětí potkal stejný osud Postuma a jeho stejnojmenného (?) syna a snad i spoluvládce a vynikajícího řečníka: Postumus zakázal svým legionářům loupit v Mogontiaku v majetcích lidí, kteří drželi s Laelianem, srov. osud, který po povznesl k moci roku 260. 

Na jeho místo byl jako druhý z gallských císařů vojáky provolán Marcus Aurelius Marius, původem řemeslník a kovář, než se upsal vojenské službě, ale o jeho karieře není rovněž nic známo. Vynikal prý velkou silou v prstech. Jméno zřejmě spolubojovníkům připomnělo dávné lepší římské časy za M. Aurelia Antonina nebo dokonce za ikony republikánských populárů C. Maria (bylo možné takové znalosti historie tušit u řadových vojáků?). Vládl však podle jedné tradice pouze dva dny, podle jeho mincovní činnosti to však muselo být asi dvanáct týdnů, než byl přemožen a zavražděn v Augustě Treverorum/Trevíru (před 10. prosincem t. r.).

Jeho vrahem byl údajně muž, jenž u něho pracoval v kovárně, a po vraždě prý řekl: "Tento meč jsi kdysi sám vyrobil/hic est gladius, quem ipse fecisti". Kromě toho zanechal Marius v literatuře zajímavou stopu. V jeho životopisu zařazeném mezi díla SHA se poprvé objevuje v Mariově jistě smyšleném projevu k vojákům vedle slova Germania obrat Alamannia, země Alamannů, z čehož mnohem později povstalo francouzské označení pro Německo.

Třetím císařem gallského císařství se stal  M. Piavonius Victorinus. Je možné, že za smrtí Postumovou stály intriky vlivné Victorinovy matky Victorie alias Vitruvie n. Victorie Vitruvie užívající titulu mater castrorum/"Matka táborů", která se také dokázala zbavit vzápětí Maria; razila údajně svým jménem i mince, žádnou ale dosud neznáme. Victorinus úřadoval v CCAA/Kolíně a měl velkou slabost pro ženy. Což se mu stalo osudným, viz rok 271 a podobný osud Carinův roku 285. Victorinus nebyl uznán císařem v Hispániích. Měl s nástupnictvím problémy a otevřená vzpoura vypukla v Augustodunu Haeduorum/dn. Autun, kde se vojáci přihlásili k vládě Claudia Gothica.

 

V Japonsku zemřela císařovna-regentka Oki-naga-taraši-hime no Mikoto, posmrtně Džingú (100), panující za svého syna od roku 200. Pochována byla v zimě a na jaře 270 se císařem stal její syn Homuda, posmrtně Ódžin, "Odpovědný bohům" (zemřel roku 310). Posledním skutkem císařovny bylo poslání darů s tlumočníky do Číny roku 266 ke dvoru císaře Wu (dary "královny z Wa").

Roku 272 donutili vojáci Ódžinovi rybáře platit daně a do Pekče poslal vyslance urovnat spory se Sinsou, usurpátorem trůnu, viz rok 246. Japonci v Koreji inscenovali palácový převrat, v němž byl Sinsa zavražděn a na trůn dosedl Ahwa, právoplatný dědic království. Podle jiných kronik k události došlo až roku 392 a Sinsa zemřel na lovecké výpravě. Mezi korejskými a japonskými daty bývá diskrepance 120 roků, dva datovací cykly. Viz dále rok 278 a 283.