***********************************************************

270.
Ol. 262,2

581 SE
517 AE
neznámý
a. u. c. 1023
Flavius Antiochianus II a […] Virius Orfitus
v Galliích: Imp. Caesar M. Piavonius Victorinus Augustus II a Sanctus

***********************************************************

Illyrskému císaři nebylo dáno vítězství nad Goty využít, srov. rok předešlý. Senát mu po Naissu dekretoval zlatou sochu a zlatý štít, pravděpodobně jako poslednímu z principů. Chystal zřejmě velkou expedici za Dunaj, ale k té se už nedostal. M. Aurelius Claudius Gothicus (56) se nakazil morem řádícím mezi Germány a zemřel asi někdy v květnu až červenci 270 v pannonském Sirmiu, některé odhady soudí až konec srpna. Stal se druhým z císařů po M. Aureliovi Antoninovi, který epidemii dovalivší se do Středomoří po hedvábné stezce z Číny podlehl (180); o této morové ráně viz rok 251.

Podle jednoho zdroje měl Claudius ještě bratra Crispa, jehož dcera Claudia s jistým Eutropiem (?) měla syna, budoucího císaře Constantia Chlora, otce Constatina I. Senát Claudia poctil deifikací, zlatým portrétem v kurii, sochou před chrámem Iova Optima Maxima a stříbrnou sochou na foru na sloupu "roster". Přes krátkou vládu získal Claudius velmi dobrou pověst a ještě za Constantina i. byl nesmírně vyzdvihován, což v podstatě trvá dodnes, třebaže o něm vlastně nic nevíme.

Claudius razil vzácnou minci v Antiocheji s Héfaistem/Vulkánem s kladivem a kleštěmi a nápisem Regi artis/"králi řemesel". Podobná mice byla ražena s nápisem Deo Cabiro; Cabeirové byli ochrannými božstvi Thessaloníky a chránili obec před Goty. Mince s Vulkánem razili už Valerianus s Gallienem.

 

V Římě senát zvolil nástupcem Claudiova bratra 
M. Aurelia Claudia Quintilla. 
Proti němu však revoltovali Claudiovi vojáci, kteří bratra neznali a asi po nějakém krátkém čase v Sirmiu proklamovali císařem velitele armádní jízdy Aureliana, který s velkou pravděpodobností stál v době Claudiově smrti po jeho boku. Pannonské legie se připojily a namísto osvobozovat Dákie od Germánů táhli proti Quintillovi na Řím. Tomu se nepodařilo motivovat vojáky do války s aurelianovci a Quintillus zemřel za záhadných okolností po sedmnácti dnech vlády. Podle jiného chronografického údaje byl po 77 dnech principátu zavražděn a senát uznal Aureliana. Též se tradovalo, že opuštěný Quintillus si v Aquileji dal lékařem otevřít žíly.

Zjevně pozdější propaganda tvrdila, že Claudius II. udělal Aureliana nástupcem u svého smrtelného lože, srov. podobné story kolem vraždy Gallienovy a uchopení moci Aureliem Claudiem roku 268. Jedna verse událostí t. r. dokonce sděluje, že sebevraždu doporučili Quintillovi příbuzní, aby uvolnil místo schopnějšímu... 

 

Lucius Domitius Aurelianus (c. 55) pocházel z Illyrika jako Claudius. Porazil nepřátele na Balkánu, v Galliích, v Orientu a oprávněně se na mincích chlubil, že je obnovitel říše/světa, restitutor orbis. Zavražděn byl důstojníky, kteří se domnívali, že jim jde po krku, srov. stejný příběh kolem smrti Gallienově. 

Narodil se 9. září roku 214 n. 215 buď v Sirmiu v Dolní Pannonii/dn. Sremska Mitrovica nebo v pozdější provincii Dacia ripensis (dn. severní Srbsko, jižní Rumunsko a západní Bulharsko; provincii založil on sám po vyklizení Dákií). Otec byl colónem/osadníkem jistého senátora Aurelia, matka kněžkou v chrámu Nepřemoženého Slunce/Sol invictus. Aurelianus sloužil celý život u legií a pro svou ráznost a na odlišení od jednoho svého jmenovce dostal od legionářů přezdívku podle jednoho povelu Manú ad ferrum/"Rukou na meč", tedy "Chop se zbraně"; srov. moderní "K líci zbraň".

Vůči domácímu služebnictvu byl starobyle přísný: služku dopadenou v cizoložství s jejím otrockým soudruhem dal popravit. Vyznamenal se v boji s loupeživými Sarmaty a Franky, roku 256 byl poprvé v Římě, viz. Vedl pak Valerianovu diplomatickou misi za Eufrátem u perského panovníka. Byl na ní obdarován slonem, ale jednání nebyla úspěšná a roku 258 či až 260 byli Římané těžce poraženi a císař Valerianus zotročen.

Posléze sloužil Aurelianus ve velitelské funkci na dolním Dunaji pod Ulpiem Crinitem a válčil s Goty. Roku 268 se jako velitel jezdectva/dux equitum podílel na vzpouře proti Gallienovi a podporoval nového císaře Aurelia Claudia. 

Stal se prvním z císařů, který začal nosit diadéma na hlavě a šat s vetkaným zlatem a drahokamy, legionářům povolil namísto stříbrných spon jako první zlaté. Povahou byl prý krutý, sangvinik a dal zavraždit svého synovce z důvodů, které neznáme a též jeho jméno se v historii ztratilo. Aby měl na armádní výdaje, vrhal se na majetky boháčů. Ženat byl s jistou Ulpií Severinou pocházející ze stejného kraje a měli spolu dceru. 

 

Zbaven císařského soka podnikl Aurelianus úspěšné tažení do Podunají proti Vandalům a Sarmatům, srov. rok 268, zřejmě součást Claudiových příprav. Kdesi v Pannoniích s nimi vybojoval nerozhodnou bitvu, ale barbaři se stáhli za Dunaj a jednali o smíru.

Vzápětí však na podzim vpadli do severní Itálie Alamannové s Iuthungy a Markomanny. Dařilo se jim, vyplenili okolí Mediolana, dokud se neobjevil Aurelianus a nebojoval s nimi u Placentie a Ticina/dn. Pavie. Zprvu byl těžce poražen Markomanny pomocí nastražené léčky v lesnatém terénu, kteří předtím Placentii obsadili. Pak se jejich loupící skupiny rozdělily a byli Římany poráženy. Nakonec spojené Germány Aurelianus porazil na začátku roku 271 v zimě u Ticina: rok 271 byl na dlouho posledním vpádem Germánů do Itálie: další nájezd na poloostrov přišel až roku 401 a lupiči byli Visigotové pod Alarichem. Tak těžké byly germánské porážky od Galliena, Claudia a Aureliana. K vyhnání Germánů konány tehdy ještě oběti a konsultovány Sibyllininy knihy.

Zbytky Germánů se po bitvě u Naissu, viz rok předešlý, pohybovali na svých vozech do Makedonie a pro nedostatek potravin jich mnoho pomřelo. Kdesi v pohoří Haimos byli římskou armádou obklíčeni, ale v bitvě s pěchotou uspěli, záchranu přinesla s sebou římská jízda. Germáni v Thrákiích a Makedonii sužoval mor a těm, kteří zbyli, věnoval Claudius a po něm Aurelianus půdu a mladé muže připojil k armádě. Rozsah obětí moru znám není.

Zimu 270/271 strávil Aurelianus v Římě.

 

V gallském císařství po sedmiměsíčním obléhání v létě 270 Victorinovi vojáci dobyli Augustodunum Haeduorum/fr. Autun, vyloupili a zčásti město zničili. Na Victorinově straně bojovaly silné oddíly Germánů, drahých žoldnéřů. Tím ukončena proclaudiovská vzpoura, viz rok předešlý. Pak se Victorinus vrátil do svého sídelního města Colonia Agrippina/Kolína, viz rok následující.

 

Na východě obsadila armáda palmyrénských Arabů Alexandrii. Zénobiá (asi 30) vládnoucí jménem nezletilého syna Vaballatha (asi 10) aramajsko-arabskou Palmýrou/Tadmorem a římským Orientem od Kappadokie po Egypt, se stala Římanům vážným konkurentem. Poradcem jí byl neoplatónský filosof Cassius Longinus/Kassios Longínos a překladiště zboží na cestě z Indie s Vnitřní Asie ke Středomoří disponovalo značnými prostředky: oasa v syrské poušti byla velkým karavanserajem a obchodním terminálem na západě hedvábné stezky.

Po zajetí a ponížení Valerianově římská prestiž na Východě těžce utrpěla a Palmýrští byli jediní, kteří se dokázali pod Odainathem a Zénobií Peršanům postavit: ze západních Římanů to tehdy nebyl nikdo.

Aurelianus zprvu Zénobii napsal, aby se podrobila. Arabka se pokládala za potomka ptolemajovské Kleopatry VIII. a odepsala, že raději zemře než aby se vzdala a že má silné spojence v Peršanech, Armenech a Sarakénech, mesopotamských kočujících Arabech.

Nic z toho se nestalo: po porážce skončila Zénobiá se zlatými řetězy na rukách a nohách v triumfálním průvodu v Římě a dožila s královskou apanáží své dny v jisté ville v Kampánii, viz roky následující. Byla z toho pátá občanská válka císařského Říma (do 272), viz roky 68, 193, 238 a 260. 

 

Roku 269/270 palmýrská armáda válčila na jihu s arabskou Bostrou, métropolí římské provincie Arabia, a zničila chrám Iova Hammona. Škody v Petře jsou pravděpodobně z tohoto tažení. V Arábii vedla královna boj s kmenovou koalicí Tanúchů, kterou vedl šejk-král Džazíma/angl. Jadhimah, Gadhima, viz o něm roku 250 a 325; o sledu událostí nevíme nic.

Pak Palmýrští vpadli do Egypta. Palmýrského vojevůdce Septimia Zabdu alias Zabu/Sabu podporovala domácí pátá kolona vedená jistým Tímagenem. Zprvu měli úspěch, palmýrské vojsko prý čítalo sedmdesát tisíc mužů, "egyptské" jen padesát tisíc, a Palmýřané římské jednotky dislokované v Egyptě porazili. Claudiův praefectus Aegypti Tenagino Probus však stáhl k sobě oddíly, s nimiž měl vytáhnout proti pirátům v Kýréně (nebo Gotům ve východním Středomoří? viz rok 280), a Palmýrské Římané vzápětí porazili. Nicméně když Římané tábořili v lokalitě Babylón na začátku Delty, Tímagenés se dokázal praefekta lstivě zmocnit, Probus si vzal život a většina Egypta spadla Zénobii do klína; Tímagenův návrat se mohl udát až roku následujícího.

 

Před Alexandrejí se Palmýrští zmocnili Antiocheie. Následovaly výpravy do Anatolie až po Ankýru a Chalkédón. Mincovní ražba v říšských mincovnách východu pokračovala ve jménu římských císařů. V Antiocheji razili za Aureliana první antoniniany/tetradrachmy s hlavou Aurelianovou a na druhé straně s holobradým mladíkem a nápisem VABALATHVS V(ir) C(larissimus) R(ex) IM(perator) D(ux) R(omanorum), tedy ještě bez augustovského titulu.

 

Zénobiá šířila propagandu, že pochází z Ptolemaiovců a Vaballathus označoval Alexandreiu za město svých předků. Zénobiin otec se jmenoval resp. mohl jmenovat Antiochos, viz rok 267, a královna pěstovala u dvora hellénismus. Během roku 272 razily mincovny v Alexandrii a Antiochii mince bez Aurealiana, ale s císařskou tutulaturou IM(perator) C(aesar) VHABALATHVS AVG(ustus) na antoninianiech a s diadématem a odpovídající hellénskou titulaturou na tetradrachmách. Zénobiá se titulovala jako císařovna AVG(usta) a SEB(asté).

 

V Persii zemřel Šápúr I. (c. pod 60; možné též roku 272 n. 273), syn Ardašíra I. a jeho dědic roku 241. Nástupcem se stal krátce Hormizd I., nejmladší, třetí (sic), ze synů Šápúrových, od roku 252 panovník v Armenii, kde po něm do roku 293 kraloval Narsés/Narsé. Roku 271 (n. až 273) Hormizd I./řec. Hormisdás zemřel přirozenou smrtí a novým vládcem Peršanů se stal nejstarší ze synů Šápúrových Bahrám I. (řec. Baramés, lat. Varramés; do asi 276). Po něm panoval jeho syn Bahrám II. (do roku 293).

 

Krátké usurpace za Aureliana: Revoltovali Septiminus či Septimius v Dalmatii, ale brzy byl odklizen vlastními lidmi, Urbanus a Domitianus, což byl zřejmě onen vojevůdce, jenž roku 261 porazil Macriany. Do počátků Aurelianovy vlády, asi do doby po porážce Germánů v Itálii a návratu do Města roku 271, patří také pozoruhodná rebelie Felicissimova, Aurelianova šéfekonoma/rationalis v Římě.

Felicissimus/"Velešťastný" dlouho šidil ve státní mincovně a Aurelianus ho pravděpdobně znal už ze svého prvního pobytu v Římě roku 256. Když se malversace provalila, popřípadě z hrůzy před novým císařem, Felicissimus (celé jméno stejně jako u předchozích aktérů neznáme) raději se svými lidmi zahájil vzpouru na Caeliově pahorku. Vojáci ji s obtížemi likvidovali; prý bylo na obou stranách sedm tisíc padlých. Aurelianus vydal katovi několik senátorů a jezdců; zda-li šlo o pokus o císařství nebo o nezvykle rozsáhlé krádeže cenných mincovních kovů, nelze stanovit. 

Rovněž není jasné, proč se v pramenech vyzdvihlo, že pak Aurelianus zajistil plebi Romanae/římské spodině "štědrý přísun vepřového masa". Pravděpodobně nebylo do té doby za dotovanou cenu n. dokonce gratis. Maso se rozdávalo na foru suáriu/Vepřovém náměstí poblíž stálého ležení městské posádky. Římští proletáři k tomu dostali víno za dotovanou cenu, které se vydávalo ve sloupořadích chrámu Slunce/Sol na Martově poli vybudovaným Aurelianem. 

 

Kdesi v Kampánii na statku jistého Zétha, zesnulého svého žáka, zemřel novoplatónik Plótínos z Lykopole v Deltě (65). V Alexandreji poslouchal platónika Ammónia Sakku, roku 243 se přidal v Syrii ke Gordianovi III. táhnoucímu na Peršana. Po jeho smrti se roku 244 usadil v Římě, kde založil vlastní školu. Ačkoli se prohlašoval za pouhého Platónova interpreta, jeho učení vykládanému a psanému v řečtině se dostalo jméno novoplatónismus. Oblíbila si ho Gallienova manželka Salonina, viz rok 262, a Plótínos se stal dvorním filosofem. Po Gallienově vraždě onemocněl ošklivou chorobou (lepra?), která mu znemožnila přednášet. Většina žáků ho opustila a v Kampánii ho ošetřoval jeho krajan Eustochios z Alexandreie.

Mezi Plótínovými žáky vynikl Etrusk Amelios Gentiliános, který se usadil v Apameji Syrské a přednášel ve vlastní škole (zemřel c. 300), a Syřan Malik alias Porfyrios z Tyru, autor zachované Plótínovy biografie a vydavatel 54 Plotínových přednášek, Enneades/Devítky (thematicky uskupená pojednání po šesti). Porfyrios (zemřel c. 300) byl předtím v Athénách posluchačem platóniků Kassia Longína/Cassius Longinus z Emesy a Alexandrijce Órigena (jiný od monotheisty), žáků rovněž Ammónia Sakky v Alexandreji. O osudu Longínově na dvoře Zénobie viz rok 272.     

 

***********************************************************
271. 
Ol. 262,3

582 SE
518 AE
neznámý
a. u. c. 1024
Imp. Caesar L. Domitius Aurelianus Augustus I a Pomponius Bassus II

***********************************************************

Roku 271 přijal Aurelianus po vítězstvích na severu Itálie, viz rok předešlý, přízvisko Germanicus maximus a nastoupil svůj první konsulát. Zimu 271/272 strávil znovu v Římě a pod dojmem germánských nájezdů na severní Itálii poslední let zahájil práce na jeho opevnění, Aureliánské hradby/múrí aureliání n. moenia aureliána o perimetru téměř dvaceti kilometrů, nicméně Město sahalo dlouho už za ně. Každých tři sta metrů stála věž, dokončena byla stavba za Proba a stojí dodnes. Opevnil kromě toho Pisaurum a Fanum Fortunae, kde se roku 270 n. 271 bojovalo s Germány.

Připomíná se u něj, že patřil mezi císaře, kteří zrušili odměny pro udavače a rozsudky postavené na udání, pronásledoval lichvu a okrádání lidí v provinciích. Tím si znepřátelil část armádních elit, viz rok 275.

 

V gallském císařství byl na začátku roku v CCAA/Kolíně zavražděn Victorinus (vládl od roku 269) a s ním jeho stejnojmenný (?) syn, jehož prý prohlásila bába Victorie v den vraždy caesarem (?). Victorinus se rád oddával milostným dobrodružstvím až násilnictví na ženách a jeho posledním byl pokus o získání manželky jistého Attitiana. Choť manželovi o neodbytném Victorinovi řekla a Attitianus, actuarius čili vlivný proviantní důstojník/účetní u legií, vzbouřil mužstvo. Victorinova matka Victoria/Veturia si udržovala značný vliv v gallském císařství, viz rok 269, takže prosadila u vzdorosenátu synovu deifikaci a uplatila mezi vojáky volbu nástupce, snad příbuzného, ačkoli nebyl přítomen: stal se jím správce Aquitanie C. Pius Esuvius Tetricus.

Tetricus I., poslední z vládců imperia Galliarum, pocházel ze senátorské rodiny a roku 271 byl ve funkci praeses provinciae Aquitaniae. Císařský purpur přijal u Burdigaly/dn. Bordeaux na jaře 271. Hispánští legáti neuznali ani jeho a drželi při Římu. Cestou z Burdigaly do Augusty Treverorum/dn. Trier, č. Trevír, potíral plenící germánské tlupy, které po Victorinově smrti překročily Rýn. V CCAA/Kolíně byl intronisován koncem roku 271, viz dále rok následující. 

 

V Číně byl používán magnetický kompas.


***********************************************************
272.
Ol. 262,4

583 SE
519 AE
neznámý
a. u. c. 1025
T. Flavius Postumius Quietus a Iunius Veldumnianus
v Galliích: Imp. Caesar C. Pius Esuvius Tetricus Augustus I

***********************************************************

Aurelianus se vypravil do války se Zénobií Palmýrskou: válkou s Palmýrskými v letech 272-273 obnovil římskou moc na Východěpřijal další přívlastky Parthicus maximus a Persicus maximus, k tomu se dal oslavovat jako restitutor Orientis, srov. předchozí rok. Palmýrská magnátka ovládala římský Orient od Ankýry po Mesopotamii a Egypt.

Cestou do Orientu válčil v Illyriku a Thrákii znovu s Goty. Vyrazil za nimi za Dunaj, kde zničil gotského vůdce Cannabu n. Cannabauda s celou jeho družinou, dohromady pěti tisíci lidmi. Od té chvíle si k titulatuře přidal přízvisko Gothicus maximus. Zároveň však vyklidil provincii Dacii severně od Dunaje od římského elementu, neboť území nebyli Římané s to dále bránit (ustavena byla Traianem roku 106). Oblast ovládli v mnoha válkách vedených od roku 238 Gotové-Thervingové (pozdější "Visigoti") se spojenci, s germánskými Victohaly a sarmatskými/germánskými (?) Taifaly, vše původně jízdními nomády z krajů západně od Dněpru nebo severně od Karpat.

Tím v podstatě skončila první vlna gotských útoků na říši vedená od roku c. 238 a první velmi vážné ohrožení říšské existence napadané po celé severní hranici a v Orientu Peršany. Není dokladu o tom, že by se Germáni a Sarmaté pokoušeli o koordinaci útoků se Sásánovci a to bylo pro Řím zmítaný chaosem mezi armádními špičkami zatím štěstím. Naopak ve vyklizené Dákii se do sebe pustili Gotové-Greutungové s Burgundy, které krutě porazili. Na burgundskou pomoc se spojili v následujících letech Tervingové s Alamanny (?), jiná část Gotů se spojila s Taifaly proti Vandalům a Gépidům.

Namísto názvu Dákie/Dacia se začalo uchycovat označení Gothia/Gutthiuda. Na severu Sedmihrad sídlili Gépidové, střed a východ Sedmihrad držely skupiny Tervingů s dn. Muntenií na jihu RO, na východu Moldavií s Besarabií, Taifalové sídlili západně od Muntenie v Oltenii a Greutungové východně od Dněstru, který tvořil hranice s Tervingy, po asi Don. Východně od nich žili tehdy Alánové. Tento pořádek trval století do c. 370, kdy do oblasti mezi Volhou a Donem migrovali Hunnové kočující v této době ve stepích kolem Kaspiku. 

Osadníkům-vysídlencům dal Aurelianus náhradou pozemky v nové provincii Dacia aureliana vyloupnuté jižně od Dunaje z provincií Moesie a Thrákie. Jejím správním střediskem se stala Serdica/dnešní Sofija v BG. Je pozoruhodné, že přes krátkou dobu romanisace území, které se stalo jádrem novodobého Rumunska, přečkala latina éru několika původních obyvatel, germánských národů, Hunů, Avarů a Slovanů a jazyk novověkých obyvatel zůstal románský.

Diocletianovy reformy vedly po čtvrtstoletí k rozdělení Aureliánovy Dákie na Dácia mediterránea se sídlem v Serdice a na Dácii rípénsis/"Pobřežní, Poříční" se sídlem v Ratiarii, řec. Razaria/dn. u vsi Arčar u Vidinu v BG; obě "Dákie" byly součástí dácké diecese/dioikésis, dioecésis Dáciae.

 

Aurelianovo vojsko se u Býzantia přeplavilo do Asie, vyčistilo od band potulných Germánů Bíthýnii, kteří před Římany prchli, a táhlo do Syrie napříč Anatolií. Do Egypta poslal Aurelianus pravděpodobně Proba, budoucího císaře. Ne všude se však vzdávali. Římané dobyli na Palmýrských Ankýru. Kappadokie se před časem přidala k Zénobii a města měla palmýrskou posádku. Tyany se nechtěly vzdát a Římané je oblehli. Jistý Héráklammón, zjevně jeden z předáků v Tyanách, Římanům ukázal způsob, jak se dostat do města, a Aurelianus splnil svou hrozbu ze začátku obléhání: "Ani psa v tom městě nenechám naživu/canem in hóc oppidó nón relinquam." Zrádce dal popravit a rovněž všechny psy. Prý se principovi zjevil filosof Apollónios z Tyan (zemřel někdy po roce c. 100, viz rok 20) a ten ho od masakru obyvatelstva odvrátil poukazem na lidskou ušlechtilost. Vojáci těšící se na kořist to prý vzali jako žert, třebaže přišli pěkně zkrátka...

Pod Antiochejí u Dafny u vsi Immai/Immae porazil na Orontu Zénobiino vojsko stavějící na velmi silné obrněné jízdě. Podařilo se mu těžkooděnce vylákat do pronásledování římské jízdy, která posléze obrátila a znavené koně a jezdce rozdrtila. Zénobiin vojevůdce Zabdas po porážce v poli oklamal Antiošské, kam zbytky palmýrského vojska prchli, tím, že jim předvedl chlapíka podobného Aurelianovi jako svého zajatce, aby demonstroval, že vítězi bitvy jsou Palmýrští (Aurelianus už ve městě pobýval roku asi 257, kdy vedl diplomatickou misi Valerianovu k Šápúrovi a lidé si ho mohli pamatovat). Arab se tím vyhnul nepokojům, zanechal za sebou ve městě posádku a v noci Palmýrští prchli do Emesy. Římané obsadili všechna města Seleukidy, pod Emesou se znovu střetli s Palmýrskými a znovu zvítězili. Palmýrských prý v další bitvě bylo opět sedmdesát tisíc.

Palmýrští se uchýlili za hradby Emesy, ale jejich vůdcové, když viděli, že jim obyvatelé nejsou nakloněni, utekli také nyní i s královnou, nyní domů do Palmýry. V Emese po Zénobii zůstal poklad a Aurelianus obětoval Ela-gabalovi v jeho chrámu; spatřil tehdy podobu boha/fórmam núminis repperit, onen meteoritický kámen kuželovitého tvaru, který za vlády Sardanapallovy/Héliogabalovy pobýval v Římě a oženil se tam s kartháginskou Tanit a Palladou Athénou, viz roky 218sqq.

Při tažení Syrskou pouští byli Římané napadáni lupiči, ale dosáhli oasy a město oblehli. Zénobiá jednoho dne vsedla na velblouda/řec. dromás a vypravila se k Peršanům žádat o pomoc, respektive žádat o asyl. Na březích Eufrátu v okamžiku naloďování do člunu byla dopadena, vrácena a Aurelianem ušetřena. 

Palmýrští se sami od sebe nevzdali ihned, chtěli obléhatelům vzdorovat, ale s vidinou císařovi mírnosti, jakou prokázal v Antiocheji a Emese, nevydrželi a kapitulovali.

V Emese dal Aurelianus po vlastizrádném procesu většinu prominentů ze Zénobiina dvora popravit, mezi nimi platónika Kassia Longína (60), Iamblichova žáka, viz rok 270 a 320; panovnice vypověděla, že ona sama za nic nemůže, poněvadž byla jinými svedena a podařilo se jí svalit vinu na své rádce. Viz dále rok následující.

Co se stalo s Vaballathem Athénodórem, vlastním nominálním panovníkem obchodního státu, není známo; pravděpodobně zemřel cestou do Říma, kdy celý jeho doprovod utonul při přepravě z Chalkédonu do Býzantia. Královna, pokud rovněž nezahynula, nezemřela na nemoc nebo hladovkou, což vše se tradovalo, byla uchována pro triumf roku 274, viz tam, v němž byla vedena obtěžkána šatem s velkými drahokamy, že prý až v průvodu omdlévala, ve zlatých poutech a řetězech na rukách, též kolem krku měla pouto ze zlata, které nadlehčoval jeden její "perský šašek". Žila pak v Tiburu a dokonce zanechala po sobě "potomky" (žijící údajně ještě v Římě na konci 4. století; také se říkalo, že byla po triumfu sťata). Její šatstvo spočinulo v římském chrámu Iova Optima Máxima a Nepřemožitelného Slunce/Sol Invictus.

 

V létě 272 pacifikovali Římané Egypt dosud pod kontrolou Palmýrských, Alexandreia z části při dobývání vyhořela, s ní čtvrť Brúchion a s ní též hlavní budova proslulé knihovny.

  

V gallském císařství Tetricus I. proválčil rok s loupeživými Germány v Galliích, do Trevíru se vrátil v poslední části roku 272.

  

***********************************************************

273.
Ol. 263,1
žádné další jméno epónymního vítěze až do konce her roku 393 není známo
584 SE
520 AE
neznámý
a. u. c. 1026
M. Claudius Tacitus a Iulius Placidianus
v Galliích: Imp. Tetricus II

***********************************************************

Aurelianus cestou zpět z Palmýrény a Syrie na západ porazil snad v prosinci 272 v Podunají Karpy. Přijal po vzoru Philippa Araba z roku 246 další přívlastek Carpicus maximus a část divokého národa, který mohl jazykově patřit mezi větve dácké, germánské i sarmatské, usadil na římském území jako déditícií/"kapitulanti", skupina osobně svobodných lidí bez občanských práv a s povinností obdělávat danou půdu a odvádět armádě brance. 

Zde ho zastihla zpráva, že Palmýra se vzbouřila a že obyvatelé pod vedením jistého Apsaia pobili římskou posádku šesti set lučištníků, jimž velel Sandarión (nebyla to tedy legie, ale jeden ze spojeneckých oddílů/auxiliárií). Rebelové nejprve přemlouvali správce provincie Mesopotamie Marcellina (asi cos. 275), aby se stal císařem Východu. Odmítl a o vzpouře informoval Aureliana, který byl s armádou v Podunají. Na to Palmýrští proklamovali císařem Antiocha, zřejmě Septimia Antiocha, otce Zénobie (resp. jejího stejnojmenného syna nápisně doloženého? podle jiného zdroje se palmýrský august jmenoval Achilleus a zřejmě omylem byl označen za královnina otce).

Aurelianus se s armádou urychleně vrátil; ona hbitost mohla zabrat vojsku pochodujícímu z Balkánu tři měsíce. V Antiocheji se prý Říman objevil znenadání v hippodromu v době, kdy tam byla na dostizích většina obyvatel, které tím vystrašil (srov. podobný příběh o divadlu a Peršanech ve městě roku 257).

V Palmýře obránce pobil i s civilisty a město zůstalo v ruinách dodnes: chrám Baálův, zasvěcený roku 32+, však nakázal opravit a vrátit mu jeho poklady. Usurpátora Antiocha, bezmocného starce nebo stejně vlivného mladíka, loutku povstalců, viz zde výše, neuznal hodna trestu a nechal ho běžet. Palmýra však nebyla vyvrácena zcela. Za Diocletiana c. 300 bylo město znovu obehnáno hradbami a na části území oasy vybudováno silné vojenské ležení, osídleno bylo město též v monotheistické éře a sídlil zde biskup. 

 

Vzápětí Aurelianus pokračoval s armádou na jih a potlačil v Egyptě vzpouru Firmovu. Firmus, celé jméno neznáme, byl obchodník ze Seleukeie na Moři (?) s konexemi až do Indie, přítel Zénobie. Nějakým způsobem se podílel na výrobě papyru, z něhož a z klihu měl další ohromné příjmy. Ve svém alexandrijském domě měl skleněné stěny, jeho lodi pluly do Indie. Vynikal silou, že unesl na prsou vleže kovadlinu, do níž bušili. Byl tak chlupatý, že mu říkali Kyklóps, též velký žrout a vydržel střízliv i po velkém množství vína. Po vyvrácení Palmýry podněcoval povstání v Alexandrii na podporu Palmýrských. Není důkazu, že by přijal imperátorský titul. Přeťal dovoz obilí do Říma, ale nikdy se neprohlásil císařem, jeho ražba není známa.

Jistý corrector/řec. epanorthótés Claudius Firmus dostal příkaz potlačit vzpouru v Egyptě, pak ale nebude tento Firmus oním povstalcem z Alexandrie (?). Zpráva o Firmově revoltě zavání fikcí: sám Firmus takto líčený by patřil mezi nejpozoruhodnější muže starého věku a jako významný businessman jistě ne mezi bezhlavé pučisty.

 

V CCAA/Kolíně nastoupil 1. ledna Tetricus I. svůj druhý konsulát. Koncem jara/začátkem léta 273 pozdvihl svého stejnojmenného syna C. Pia Esuvia Tetrika (Tetricus II.) do posice caesara a principa iuventutis. Jméno jeho matky neznáme. Společný konsulát nastoupili 1. ledna 274. 

  

***********************************************************

274. 
Ol. 263,2

585 SE
521 AE
T. Flavios Mondón z Flye, poslední z dochovaných jmen z řady athénských archontů (s mezerami údaje o 957 letech s epónymními úředníky)
a. u. c. 1027
Imp. Aurelianus II a Capitolinus
v Galliích: Imp. Tetricus III a C. Pius Esuvius Tetricus Caesar

***********************************************************

Ničivý vpád Franků do Dolní Germánie držené gallským vzdorocísařstvím. To žilo dalšími vážnými starostmi. V únoru n. březnu došlo k rozhodující bitvě ve válce principa Aurelia s gallským císařstvím apud Catalaunos/u Châlons-sur-Marne (od roku 1996 se jmenuje obec Châlons-en-Champagne, v kraji Champagne), kde o téměř dvě století později porazí římsko-germánská koalice Huny. Během bitvy opustili otec a syn Esuviové Tetrikové své vojáky. Prý prchli před spiklenci kolem Faustina: údajně imperátora Aureliana sami požádali o pomoc písemně a ten vytáhl do Gallií jen z tohoto důvodu. 

Na jaře byli pak Tetrikové v Římě vedeni v Aureliově triumfálním průvodu a po něm oba omilostnil, jev vzácný v římských dějinách. Tetricus starší byl poslán do Lukanie jako corrector a zemřel v Itálii ve vysokém věku. Jeho syn se stal senátorem a zastával později řadu senátorských funkcí. Aurelianus žertem uklidňoval Tetrika, že je určitě lepší vládnout některé části Itálie než krajům za Alpami. 

Faustinus byl pátým a posledním z císařů gallské říše (povstala roku 260, konec čtvrté občanské války). Tetrikův vzdorocísař byl za něho praeses Galliae Belgicae a snad začátkem léta 273 se vzbouřil v Augustě Treverorum, správním středisku jeho provincie. Po bitvě na Katalaunských pláních Aurelianus zlikvidoval Faustinovu vzpouru, o osudu povstalcově není nic bližšího známo.

 

V Římě držel Aurelianus skvělý triumf, jímž oslavil všechna svá velká vítězství. Předvedl Římanům v celodenním průvodu vznešené zajatce palmýrské se Zénobií v čele, oba gallské vzdorocísaře, germánská knížata, zajatce z egyptského jihu od Blemmyů a Axumů/Exomitů, jižních Arabů i mesopotamských (Sarakénů), Peršanů, Ibérů i Indů (kde k nim přišel, nevíme), sarmatských národů a germánských včetně deseti Gotek zajatých ve zbrani a presentovaných lidu jako Amázonky, jelení spřežení jistého gotského krále a jiné barbarské kuriosity, viz rok 272 a též báječnou podívanou uspořádanou roku 281 Probem. Následovaly v dalších dnech hry a zápasy v cirku i s námořní bitvou.

 

Aurelianus se teď dával se označovat za restitutora orbis/obnovitele světa. Na mincích z roku 274 ze Serdiky, tehdy správního střediska nové provincie Dacia, viz rok 272, se dal titulovat jako deus et dominus natus, ačkoli oficiálně ho neužil. Je to první použití takového titulu (Domitianus se dával oslovovat dominus). S konsolidací říšských poměrů kráčelo upevnění měny antoninianů (ofic. = dva dénáry) a zavedl novou stříbrnou minci aurelianus; z oběhu dal stahovat mincovní podvrhy. 

 

Aurelianus zavedl ústřední říšský kult presentovaný mincovní ražbou "Slunce, pána římské říše"/Sol dominus imperii Romani. 25. prosince 274, v den zrození Slunce, dies natalis/jeho narozeniny, zasvětil v Římě chrám na východní straně Martova pole a každoroční hry. 

 

Na podzim obdaroval manželku Ulpii Severinu, s níž měl dceru, titulem Augusta, také titulem mater castrorum et senatus et patriae, které užívaly již severovské císařovny a Otacilia Severa, choť Philippa Araba. Je možné, že Ulpia Severina byla dcerou Ulpia Crinita, který tvrdil, že je potomkem císaře Traiana; pod Crinitem kdysi Aurelianus sloužil v Podunají a prý jím byl adoptován; spíše ale byli všichni jmenovaní prostí provinční chudáci sloužící v armádě.

 

Správcem Horní Britannie po roce 274 byl Lucius Septimius.

 

***********************************************************
275. 
Ol. 263,3

586 SE
522 AE
neznámý
a. u. c. 1028
Imp. Aurelianus III a Marcellinus

***********************************************************

Roku 275 byl Aurelianus (60) potřetí konsulem, jeho kolega cos. posterior Marcellinus byl asi onen legát Syrie, viz rok 273. Aurelianus se postavil nové invasi Germánů ve Vindelicii a pak zahájil tažení proti Peršanům. V Kainofrúriu/Caenofruriu mezi Perinthem/Héráklejí a Býzantiem byl v září n. říjnu zavražděn. Spiknutí spunktoval jeho tajemník Mnésteus (jinde zvaný Erós), asi propuštěnec, který namluvil důstojníkům praetoriánů, že je hodlá císař zabít. Tajemník měl strach, že Aurelianus přijde na jeho korupční excesy a vydírání provinciálů. Zlotřilec vyrobil po vzoru Aureolově z roku 268 falešný seznam se jmény všech, které měl údajně císař v plánu odstranit. Vražednou ránu vedl Aurelianův druh ve zbrani Mucapor.

Podle křesťanů zamýšlel se princeps do nich pustit, ale takhle že byli uchráněni persekuce. Později se mu od senátu dostalo deifikace jako Divus Aurelianus a podlý Mnésteus byl dán šelmám k rozsápání v cirku přivázán ke kůlu.

 

Aurelianovi důstojníci neměli nikoho, koho by provolali imperátorem a nechali to na senátu. Z Říma ale přišla odpověď, že to je na vojácích, tolik byli senátoři bezradní, srov. se situací roku 238. Ale vojáci odepsali, že to mají udělat senátoři - byla to pro historii římského principátu v jeho závěru velmi zvláštní situace.  

Asi v listopadu byl senátory vybrán M. Claudius Tacitus (přes 70) cos. roku 273; podle jedné pramenné tradice trvalo po Aurelianově smrti šesti- nebo sedmiměsíční interregnum a Tacitus vládl dvě stě dnů. Nominální hlavou říše po manželově smrti byla tedy na šest měsíců jeho vdova Ulpia Severina.

 

Imperator Caesar Marcus Claudius Tacitus Pius Felix Invictus Augustus nebyl v té době s armádou, ale v Umbrii v Interamně/dnešní Terni severně od Říma. Odtud se vypravil do Města a stal se nejstarším císařem v okamžiku provolání: bylo mu 75 let. Že by byl příbuzný s historikem Corneliem Tacitem, jak sám tvrdil, doložit ani vyvrátit nelze.

Nejprve dal popravit Aurelianovy vrahy, za přidávání mědi do stříbrné mince, stříbra do zlaté a olova do měděné stanovil trest smrti a otroky zbavil děsivé povinnosti vypovídat při hrdelních procesech proti svým pánům a svým vlastním otrokům, které měl ve Městě, dal svobodu. Veřejné lázně se musely za něho zavírat před setměním/ante lucernam, zakázal i bordelly/meritória, ale to se dlouho neudrželo.

Ze svého velkého majetku věnoval 270 milionů séstertiů státu, výnosy z majetků, které měl v Mauretánii, věnoval na opravu Capitólia, ze svého vyplácel armádní žold. Žil velmi skromně, stoloval nenáročně, vína prý za den vypil sotva hémínu, tedy čtvrt litru. Stejně jako jeho nevlastní bratr Florianus, nastávající praefectus praetorio, měl Tacitus hodně dětí, o nichž ani o jejich matce nic nevíme.

 

Přes akutní ohrožení Franky, Alamanny a Longiony, kteří opět vpadli do Gallií, rozhodl se dokončit Aurelianův plán na pokoření Východu. Aurelianus si pro tažení proti Peršanům zajistil pomoc Herulů zvaných dobově "Maióty" popřípadě Skythů, tedy části Gotů. Když barbaři po Aurelianově smrti neměli co na práci, ničivě loupili v Anatolii až po Kilikii, viz rok následující, a zřejmě si k tomu povolali po Černém moři z jihoruského a ukrajinského domova posily. 

 

***********************************************************
276. 
Ol. 263,4

 

587 SE
523 AE
neznámý
a. u. c. 1029
Imp. Tacitus II a Aemilianus

 

***********************************************************

Princeps Tacitus (75) jmenoval nevlastního bratra Floriana praefectem praetorio a spolu v Anatolii porazili germánské lupiče najaté pro perské tažení Aurelianem, viz rok předešlý: vysloužil si tím Tacitus přívlastek Gothicus maximus. Z tažení na Peršana na jaře vzhledem k rozsahu bojů s Germány sešlo a při návratu na Západ zemřel někdy v červnu nebo i později 276 v Tyanách přirozenou smrtí, což se dlouho mezi římskými vladaři neudálo (podle jiné verse však byl rovněž zavražděn vojáky).

 

Nástupcem stihl jmenovat svého příbuzného Maximina, správce Syrie. Ten však byl zavražděn ještě za Tacitova života, motiv zločinu neznáme; pravděpodobně to byl obtížný člověk a vrazi v obavě před trestem se chystali i na císaře. Někteří ze spiklenců se prý podíleli již na vraždě Aurelianově (pokud oba zločiny přímo nesouvisejí).

Po nenadálé smrti Tacitově převzal sám od sebe v poli vládu jeho nevlastní bratr ze stejné matky M. Annius Florianus jako Imp. Caesar Marcus Annius Florianus Pius Felix Invictus Augustus. Senát jeho volbu ignoroval, ačkoli Florianus razil mince s vyznačením senátní autority SC. Pokračoval v Anatolii ve vítězných bitvách proti Herulům, po vítězství na Bosporu je mohl zničit, ale dovolil jim odtáhnout na sever a dosáhl nakonec uznání i v Římě a na celém západu.

 

Asi v polovině roku provolaly legie ve Foiníkii, Palaistíně, Syrii a Egyptě císařem M. Aurelia Equitia Proba (43). Florianus upustil od války proti Gotům a obrátil vojsko na Kilikii. Měl početní převahu, ale Probus vynikal zkušenostmi a měl vojáky zvyklé na horké počasí, zatímco Florianovi vojáci pocházeli z římského západu. Po několika týdnech potyček obou armád v okolí Tarsu byl Florianus zbaven vojáky z Probova tábora vlády a uvězněn. Když se rozneslo, že se tak nestalo z vůle Probovy, opět se oděl do purpuru, ale dorazili vyslanci od Proba s tím, že to byla jeho vůle a po 88 dnech vlády byl Florianus asi v srpnu zavražděn vlastními vojáky poblíž Tarsu (dle jiné verse si otevřel žíly po šedesáti dnech vlády).
 Byla to šestá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260 a 270.

 

Probus pocházel ze Sirmia z rodiny armádního důstojníka a vášnivého sadaře Dalmatia. Měl sestru Claudii, která ho též v jejich rodném městě roku 282 pohřbila. Byl znám velitelskými schopnostmi, nicméně skončil jako většina předchůdců: zavražděn vlastními vojáky. Narozen roku 19. srpna 232 s armádou strávil celý život. Za Valeriana byl tribunem a zachránil prý před Quády jistého Valeria Flaccina, principova příbuzného. Za Claudia povýšil na legáta Desáté legie. Za Aureliana zřejmě patřil k jeho štábu na východních taženích a ve své karieře dosáhl mnoha vyznamenání. Tacitus mu pravděpodobně svěřil velení nad Východem/dux Orientis. Ač pučista, patří v literatuře mezi nejchválenější z principů. Pozdní autor Zósimos o něm napsal, že vládl říši kalós kai dikaiós/"se ctí a spravedlivě", a snad to souvisí s Probovým respektem vůči senátu, viz rok následující. 

Bývá zčásti zaměňován s jistým Tenaginem Probem, který sloužil jako praefectus Aegypti za Aurelia Claudia, viz rok 270, kdy si vzal život. Probovým bratrem měl být Dometius/Dometios, který se dal na křesťanství a odešel za bratrových persekucí monotheistů se svými syny Probem a Métrofanem z Říma do Býzantia. Dali se do učení k biskupovy Titovi (v čele býzantinské obce v letech 242-272) a Dometios se stal jeho nástupcem (do 284). Po něm stál v čele křesťanů ve městě do roku 293 Rufinus (I.) a po něm nastoupil starší ze synů Dometiových Probus (do 306). Jeho nástupcem se stal mladší bratr Métrofanés, který se roku 325 stal též prvním biskupem Kónstantínopole. Pro vysoký věk se však neúčastnil pamětné níkajské synody a rok na to zemřel. V Níkaji ho zastupoval Alexandros, jeho nástupce (do roku 340).

 

V Persii usedl na trůn Bahrám II. Jako vyznavač zoroastriánství dal zatknout Máního, tvůrce manicheismu; prorok narozený 14. února 216, srov. tam, zemřel ve vězení po 27 dnech ukován k řetězům buď 14. února 276 nebo 26. února 277 v Gundíšápúru v Chúzistánu. Jeho bezhlavé tělo bylo pohozeno na ulici, tvrdí manichejská tradice. Po rodičích patřil do arsakovské královské rodiny a hovořil aramejsky. Bahrám II. vládl do roku 293. 

 

***********************************************************
277. 
Ol. 264,1

 

588 SE
524 AE
neznámý
a. u. c. 1030
Imp. Caesar M. Aurelius Probus Augustus I a Paulinus 

 

***********************************************************

Probus i na západě pomstil vraždu Aurelianovu (a pravděpodobné spiklence chystající se na Tacita, viz rok předešlý). Uspořádal prý hostinu, kam všechny aktéry pozval a dal je pobít, aniž by se tím pak chlubil. Při cestě z Anatolie, kde zřejmě dokončil Tacitovu a Florianovu práci a vyhnal odtamtud zbytky Gotů a/či Herulů, prošel Balkánem a zde kdesi porazil další plenící Bastarny, viz rok 292, a Goty: t. r. již užíval přívlastku Gothicus.

Nejprve táhl na Rýn k armádě, pak se teprve obrátil na jih do Říma, aby se ujistil podporou senátu: byl posledním z vojáků, který o něco takového stál a jím končí augustovská tradice zdánlivého soužití armády s římskými elitami, viz rok 284. 

 

Pustil se do války s Germány na dvou frontách: jeho lidé porazili v Dolní Germánii Franky a pod jeho osobním velením Římané porazili Alamanny a Longiony postupující údolím Neckaru k Rýnu na Gallie. Probus dokonce zajal krále Longionů Semnona, tak mu říkali Římané, se synem. Když Germáni souhlasili s vyklizením římského území a vrácení kořisti, pustil Probus Semnona i s potomkem. K tomu získal velké výkupné v dobytku a obilí, slib, že nebudou nosit zbraně a že při napadení vyčkají římské pomoci; viz však rok následující. Chlubil se Probus v dopisu senátu, je-li autentický, že Germánům zůstala jen práce: "Nechali jsme jim jen půdu, my vlastníme jejich všechno/illís sola relinquimus sóla, nós eórum omnia possidémus." 

 

Na podporu hospodářského uživení deptaných Gallií a Británií podporoval Probus zakládání vinic, stejně tak Pannonií a Moesií, kde dal legionáři zbudovat vinohrady na svazích pohoří Alma u Sirmia/Fruška gora-Frankenwald v srbské Vojvodině a na úbočích Zlatých hor/Mons Aureus (rovněž kdesi v dn. SRB, tehdy První Moesie). Zrušil obchodní výhody, kterých od dob republiky užívali italští pěstitelé. Kromě toho, že to umožňovalo klima, italská produkce pravděpodobně nestačila pokrýt zájem římského Západu a také italští latifundisté už dlouho neměli ten správný vliv na římskou politiku. Třebaže se víno pěstovalo v Porýní již předtím, dnešní sláva zdejších vinic může kořenit v Probových opatřeních. • Zdá se, že v této době neměly dolnodunajské provincie žádné problémy s nájezdy z barbarské strany hranic.

 

***********************************************************

278. 
Ol. 264,2

 

589 SE
525 AE
neznámý
a. u. c. 1031
Imp. Probus II a […] Virius Lupus II

 

***********************************************************

Probus na řece Lygis/možná Lech u Augšpurku porazil Burgundy s Vandaly vedené Igillem, snad Burgundem, ačkoli římské vojsko byl početně slabší než germánské. Germáni nesplnili podmínky loňského míru, totiž vydat zajatce a kořist, takže je Probus znovu napadl. Zajatci byli pak zahrnuti v počtu šestnácti tisíc do římské armády a posláni i s jatým Igillem sloužit do Británie, kde dostali i půdu. Pomohli tam později Probovi potlačit vzpouru jednoho z provinčních správců; Igillus však zmizel z kronik. Zdá se, že tito Burgundové byli první germánskou komunitou usazenou na keltském ostrově dávno před invasí Sasů a Anglů.  

Burgundové původně usazení v soudobém Polsku se stali východními a severními sousedy Alamannů, viz rok 291. Ta část národa, která setrvala v původních pobaltských sídlech, srov. jméno dánského ostrova Bornholm/Burgundarholmr, migrovala do ukrajinských rovin až k Maiótidě/Azovskému moři. Zde byli poraženi roku 291 Goty a asimilovali se pak s Hunny.

 

Údajně se Probovi podařilo zlomit devět "králů", osvobodit na šedesát gallských měst a pobili prý tehdy Římané na čtyři sta tisíc germánských invasorů a vydobyli zpět lup, který ukořistili v době po Aurelianově smrti. Za Proba zahnali Římané germánské národy za řeku Niger, Nicer/dn. Neckar a za pohoří Albu/dn. Schwäbische Alb a území opatřil opevněným ležením.

Porazil též Sarmaty po bitvě v Raetii a přijal titul restitutor Illyrici/obnovitel Illyrika. Skupiny Vandalů, Gépidů a Gotů-Greuthungů usadil na římské území při dolním Dunaji, ale Germány to stále táhlo na římské území a za Proba s nimi Římané soustavně válčili v drobných konfliktech: o prvních Gotech usazených na římském území viz rok 269. Táhl pak Thrákiemi, kde se mu poddali usazení ale neklidní Getové, do Anatolie.

 

V Japonsku pomluvil v létě u císaře Umaši no Sukune hlavního ministra Takečiho, svého bratra. Usiluje prý o vládu a že chce povolat do země Číňany. Císař proto za ním poslal vraha. Jistý Maneko byl Takečimu podobný a obětoval se za něho. Takeči pak měl čas dostat se k císaři a vše vysvětlit. Císař Ódžin vyslechl oba bratry a poněvadž z toho nebyl moudrý, rozhodl o božím soudu vařicí vodou. Takeči uspěl a měl právo Umašiho zabít; neudělal to a Umaši směl odejít ode dvora.  

 

***********************************************************
279. 
Ol. 264,3

 

590 SE
526 AE
neznámý
a. u. c. 1032
Imp. Probus III a Nonius Paternus II 

***********************************************************

Probus nebo jeho velitelé válčili od loňska v Lykii s bandity vedenými vyhlášeným brigantem Lýdiem (jinde: Palfuerius). Obnovil zde římskou moc a stejně tak v Pamfýlii a Isaurii. Založil pevnosti a usadil v zemi veterány jako to kdysi učinil Augustus: dostali půdu výměnou za slib, že i jejich synové budou od osmnácti sloužit v legiích. 

Ze všech stran Římany tísněný Lýdios unikl do těžce přístupného horského městečka Krémna v Pisidii/dn. u vsi Çamlik severně od Antalye v TR. Připravil se na obléhání, dal strhnout řadu staveb, aby na jejich místě vznikla pole, dal prokopat dlouhý tunel vedoucí za linie obléhatelů, přebytečné lidi vyhnal a když se vrátili, dal je naházet do hlubiny pod hradbami, až zbyly jeho nejvěrnější s nezbytnými ženami. Když se špatně zachoval k jistému muži, který dokázal konstruovat přesné katapulty, neboť se jednou netrefil, postižený bandita přeběhl k Římanům a pak Lýdia na dálku sestřelil. Ostatní se vzdali a isaurská banda vzala za své. Obléhání města je archeologicky doloženo.

 

***********************************************************
280. 
Ol. 264,4

 

591 SE
527 AE
neznámý
a. u. c. 1033
Messalla a Gratus 

 

***********************************************************

Probus dorazil do Egypta. Poslal armádu proti loupeživým núbijským Blemmyům, kteří se dostali až k egyptskému Nilu a v koalici s městem Ptolemais Hermeiú dobyli Koptos v Thébaidě. Když byla oblast pacifikována, srov. dále rok 288, nařídil Probus rozsáhlé rekonstrukce vodních nádrží, hrází, kanálů a mostů v celém Ponilí, což naposledy nařídil provést Augustus v letech 27-25 př. n. l. Většinu stavebních prací na komunikacích a chrámech prováděli vojáci. Z vysoušených bažin se opět stala pole a mimo jiné se tím zlepšilo zásobování Říma obilím.

Ptolemais Hermeiú/Hermaiú, dn. al-Manšá u Suháru, bylo za Ptolemaiovců správním střediskem Thébaidy/Horního Egypta. Jako Alexandreia a Naukrátis byla hellénistickou polí, vlastně jediná egyptská, a v Thébaidě v hellénismu nejlidnatější město. V římské éře význam upadal a naopak rostlo město Koptoeg. Geptu, dn. arab. Qift, a mezi Ptolemaidou a Koptem vládla silná rivalita. 

 

Pravděpodobně v této době porazili Římané Berbery v Marmarice (pokud to nebyla práce již praefecta Aegypti Proba z roku 270, viz, o němž víme, že chystal výpravu proti pirátům v Kýréně). Augustus Probus pokračoval odtud do Karthága a potlačil v regionu jakési povstání, o němž jinak nic nevíme, stejně jako o jistém Aradiónovi, snad usurpátorovi, jehož porazil v osobním souboji (?). 

 

Třebaže perský vládce Vahram II. nabízel roku 280 mír, Probus se nicméně chystal na tažení proti němu; uzavřeli tedy pouze příměří. Vracel se pak na Západ, srov. zde níže, a v Thrákiích dovolil sto tisícům Bastarnů, aby se usadili na římském území. Usadil na dolním Dunaji též Franky, ale ti odtud prchli k Pontu. Jakýmsi způsobem se dostali k lodím a přepadali hellénská města v Černomoří a Helladě. Dopluli až na Sicílii a krvavě vyplenili Syrákúsy. Dopluli pak do Afriky, kde byli odraženi armádou pochodující proti nim z Karthága.

Jakkoli vypadá tažení Franků od Dunaje bizarně (jádro národní konfederace sídlilo při dolním toku Rýna), nic bližšího není o jejich pozoruhodné výpravě-vikingu známo: jakoby předběhla éru stěhování národů, srov. vikingy Gotů, Herulů a neznámých Boranů do Anatolie a po ostrovech mateřské Hellady a na Krétu. Římané v této době neznali mechanismus, jak takovým výpravám zabránit a o římské válečné flotile v bojových akcích není žádné zmínky jakoby neexistovala. 

 

Pravděpodobně šlo o franské skupiny žijící při dolním toku Rýna na území dn. Holandska a NRW, jimž se později říkalo sálští Frankové a jejichž jádro zřejmě tvořili Sugambrové: z nich pocházeli Merovejci/Merowinger, kteří se příležitostně též namísto Franků označovali za Sugambry ještě v 6. století. Jejich král Chlodoveg/Chlodwig I. roku 486 porazil a zabil posledního z Gallořímanů hlásícího se k odkazu Západního Říma Syagria a položil základ mocné francké říše Karlovců. • Východněji po toku řeky žijící porýnští Frankové, jimž se později říkalo ripuárští, tedy "pobřežní, a rovněž jejich říši zvanou Francia Rhinensis, dostal po svou vládu roku 509 Chlodoveg.

 

Na západě v okolí Lugduna ale vypuklo povstání jistého Procula, který udržoval styky s Franky, pokud nebyl přímo jedním z nich, a doufal v jejich pomoc. Ti ho však vydali Probovi. Byl ženat s jistou Viturigou alias Samsónou, asi vynikala fysickou silou, a měl nezletilého syna Herenniana. Sám údajně pocházel z Albingauna/dn. Albegna v Přímořských Alpách z rodiny lupičské a disponoval množstvím dobytka a otroků, jichž prý na dva tisíce ozbrojil. Sám prožil život se zbraní v ruce, velel legiím a vynikal, je-li zpráva autentická, nad sexuální zdatnost nezletilého Sardanapalla. Zajal prý jednou stovku sarmatských panen a první noci souložil s deseti z nich a "do patnácti dnů jsem proměnil v ženy všechny". Během své vlády údajně porazil Alamanny, ačkoli proti nim bojoval jen guerrillovým způsobem/latrócinandí pugnáns modó, tedy "jako lupič".

Pak se vynořil jako další usurpátor v CCAA/Kolíně Bonosus, velící důstojník rýnské flotily. Narozen v Hispániích z britského otce a gallské matky vynikl jako pijan. Aurelianus o něm říkal: "Non ut vivat natus est, sed ut bibat/nenarodil se, aby žil, ale aby pil." Princeps ho používal k získávání informací z germánských vyslanců. Zval je ke stolu s Bonosem a pili. Zatímco jeho důstojník snesl jakékoli množství vína, Germáni podléhali... Aurelianus Bonosovi dal za ženu gotskou princeznu/virgo regalis jménem Hunila a její výbavu a svatbu prý zaplatila císařská pokladna. Byla to vzácná žena budící zjevem i vlastnostmi pozornost a s armádním pijanem měla dva syny. Svým způsobem se tak stala první germánskou císařovnou, srov. Gallienovu Markomannku Pipu.

V zoufalém postavení se Bonosus, za něhož se podařilo Germánům vpadnout na římské území a zapálit jeho loďstvo, prohlásil augustem. Měl totiž strach z trestu, který ho čekal. Probus jeho oddíly porazil až po tvrdém boji, jak dlouho válka trvala, nevíme. Bonosus se oběsil a vítězný Probus uchoval životy jeho rodiny a manželce poskytl doživotní důchod: byla to zároveň pravděpodobně první z Germánek s touto výsadou.

 

V Číně skončila na jaře éra Tří království (od roku 220). Císař Wu nové říše Ťin/Jin, dříve Wej, viz rok 263, se v listopadu 279 přepravil s armádou přes Jang-c' a postupoval úspěšně na Ťien-je/Jianye. V dubnu 280 Sun Chao, poslední z císařů státu Wu v sídelním městě Ťien-je, Ťien-kchang/Jiankang, dn. Nan-ťing (trad. č. Nanking), kapituloval a "vlastní" Čína připadla po šesti desetiletích opět vládě jedné dynastie: Ťin trůnila do roku 420.

Císař Wu reorganisoval říši tak, aby omezil moc generálů, aby ji zbavil chronické korupce, chaotické byrokracie a marnotratnosti hlavounů. Zcela pohořel, ostatně luxus zbožňoval i on. Kromě toho byl sexuálním maniakem, který dokonce jeden čas zakázal v říši svatby, aby měl čas si vyhledat přísun do svého harému. Po likvidaci státu Wu si do Luo-jangu dopravil pět tisíc žen sesazeného císaře Sun Chaa a připojil je ke svým ve stejném počtu.

Aby oslabil moc generálů rozdělil okrajové oblasti říše mezi osm svých příbuzných z rodu S'-ma/Sima s vlastními vojenskými silami: jakmile roku 290 zemřel, pustili se do sebe, viz. Tuto část dějin nazývají Číňané "válkou osmi králů/princů". Viz dále rok 290. 

 

***********************************************************
281. 
Ol. 265,1

 

592 SE
528 AE
neznámý
a. u. c. 1034
Imp. Probus IV a C. Iunius Tiberianus 

 

***********************************************************

Iulius Saturninus, rodem Kelt nebo Maur (?), za Aureliana legát v Syrii, jeden z důstojníků Probových v Syrii a jeho osobní přítel, se pod nátlakem svých vojáků prohlásil císařem. Stejnými vojáky byl ovšem brzy zavražděn, důvody obou akcí neznáme. K jisté vzpouře došlo i v Hispániích a Britániích, kterou zlikvidoval správce jedné z ostrovních provincií Victorinus, rodem Maur. 

 

Ale t. r. Probus v Římě slavil svá vítězství nad Germány, v Anantolii, Egyptě a Libyii velkolepým triumfem. Circus dal tehdy osázet stromy i s kořeny a podepřené trámovou konstrukcí, aby aréna vypadala jako les, do něhož dal vypustit po tísícovce pštrosů, jelenů, daňků, prasat. Druhého dne přišly na řadu šelmy, pak gladiátoři včetně blemmyjských, germánských a isaurských zajatců, srov. rok 272 a pestrý triumf Aurelianův roku 274. 

Probus dokončil stavbu městských opevnění, kterou zahájil před deseti roky Aurelianus, viz rok 271. Snad t. r. potlačil po staletí nevídanou vzpouru gladiátorů v Itálii, kteří ruku v ruce s dalšími živly vpadli až do Říma a kradli a ničili, na co přišli; srov. rok 73sqq. př. n. l. Gladiátorů, pravděpodobně těch, kteří byli určeni pro pobavení Římanů o Probových hrách, prý bylo osmdesát a celkový rozsah škod znám není: revoltující muže zlikvidovali vojáci. Důvody a zázemí rebelie neznáme.  


***********************************************************
282. 
Ol. 265,2

 

593 SE
529 AE
neznámý
a. u. c. 1035
Imp. Probus V a Pomponius Victorianus 

***********************************************************

Probus opustil Řím, aby se konečně vypravil na Peršana. Dorazil však jen do rodného dolnopannonského Sirmia, kde ho zastihla zpráva, že jeho praefectus praetorio M. Carus se dal raetskými a norickými legiemi provolat císařem; podle jiného pramene se dal provolat imperatorem až po Probově smrti a zajistil mu u senátu deifikaci. Důvod revolty neznáme ani Carovu roli v ní. Když jednotky, které Probus poslal proti revoltě, přešly na Carovu stranu, zbylí Probovi vojáci v září n. říjnu 282 svého císaře zavraždili v jakési "železné věži/in turre ferrata" u Sirmia, kterou si postavil, aby měl rozhled do kraje. 

Probus, jemuž se dařilo restituovat jednotu říše a ústřední imperátorskou moc, v nadšení ze svých úspěchů měl prohlásit, že "brzy už nebude vojáků zapotřebí". Asi tím myslel, že na světě zavládne mír, nebude třeba válečného hospodářství, že nebude zajatců a že všude zavládnou římské zákony, jak vypočetl nadšený antický životopisec Probův Flavius Vopiscus Syracusius.

S armádou mírotvornou a kopáčskou se však zle přepočítal. Když totiž legionáře po tisících u Sirmia poslal kopat drenážní příkopy pro nádrž na odvodnění bažin po zimních povodních, vojáci ho zavraždili a opět překazili příležitost k obnově ochabující římské síly. Srov. jeho využívání legií pro kopáčské práce v Egyptě roku 280 a pro zakládání vinic v Pannonii a Moesii o tři roky předtím.

 

Probův praefectus praetorio M. Numerius (?) Carus, jako císař M. Aurelius Carus (asi 60) byl provolán kdesi Nóriku n. Raetii a do Říma se s velkou pravděpodobností již nevrátil. O jeho původu šly dohady již svého času. Pocházel buď z gallského Narbónu, takže přerušil linii illyrských císařů, nebo z Illyrie, z delmatské Naróny/dn. ruiny u vsi Vid při obci Metković na jihu HR), což by podporovalo složení tehdejších armádních špiček, kde asi převládala illyrská klika. Sám se pokládal za římského rodáka, jedni psali, že nebyl z pannonských rodičů, ale z púnských, jiní, že pocházel z Mediolana.

Při nástupu na trůn měl dva syny a jednoho vnuka. Není zřejmé, zda se proti Probovi vzbouřil, nebo zda se provolal císařem dlouho po Probově smrti až v září 283. Staršího syna Carina (c. přes 30?) jmenoval caesarem, nobilissimus Caesar et princeps iuventutis. Oba se dali pozdvihnout i do konsulského úřadu pro následující rok. 

Carus se (bezprostředně?) vypravil proti Quádům a Sarmatům a po tažení si dával říkat Germanicus maximus; o expedici a jejím trvání nevíme nic, ani kde vojsko přezimovalo. Pak se vypravil, zřejmě na jaře roku následujícího, proti Peršanům, jak měl nachystáno Probus. Vzal s sebou mladšího syna Numeriana (c. 30?), jehož u té příležitosti rovněž povýšil na caesarství, zatímco starší Carinus zůstal v Římě s augustovským titulem, tedy nyní jako spoluvládce. Numeriana sezdal s dcerou svého praefecta praetorio Flaviem/Arriem (?) Aprem.

 

***********************************************************

283. 
Ol. 265,3

 

594 SE
530 AE
neznámý
a. u. c. 1036
Imp. Caesar M. Aurelius Carus Augustus II a Imp. Caesar M. Aurelius Carinus Augustus ***********************************************************

Římská armáda pod Carem prošla Armenií a podél Tigridu k jihu do perské Mesopotamie. Ve střední Mesopotamii obsadila Ktésifón a Kóché, jednu z osad na území bývalé Seleukeie Tigridské. Bahrám/Vahram II., který doma čelil vzpouře, se Římanům nedokázal účinně postavit. Carus přijal přívlastek Persicus maximus, ale na konci července nebo na začátku srpna neočekávaně kdesi v mesopotamské rovině zemřel, pravděpodobně na nemoc. Nejčastěji však prameny tvrdí, že byl zasažen ve stanu bleskem, o žádné čině ale nehovoří.

Armáda na popud praefecta praetorio Apra provolala v Ktésifontu nástupcem Carova syna a svého zetě M. Aurelia Numeria Numeriana augustem, zatímco jeho starší bratr Carinus vládl Západem: stali se  spoluvládci, říši nijak ovšem nedělili. Numerianus (asi 30) sice ukončil otcovo tažení, ale nikoli nepřátelství s Peršany: mírová jednání se táhla do začátků Diocletianovy vlády. Římská armáda se z okolí Ktésifontu vracela na Západ pozvolna, aniž by byla Peršany napadána.

 

Carinus byl ženat s Magnií Urbikou a měli spolu (?) syna Nigriniana, který však záhy zemřel; přesto byl od narození caesarem a po smrti zbožněn jako Divus Nigrinianus, jak ukazuje mince s jeho jménem a nápisem Consecratio/Zasvěcení, Zbožnění. 

Princeps si údajně manželky-augusty nevšímal a žil s devíti milenkami či manželkami. Po otcově smrti pokračoval Carinus v tažení proti Quádům v Podunají. Zimu 283/284 strávil Carinus v Římě a s nepřítomným bratrem Numerianem nastoupil svůj druhý konsulát. Zatímco Numerianus byl literárně zdatný, údajně soupeř M. Aurelia Olympia Nemesiana, viz o něm rok 65+, vynikal jako řečník a snažil se krotit svou výbušnou povahu, jeho starší bratr se nekrotil ani v nejmenším. 

Obklopil se prý nehoráznými lidmi a v duchu starých výstředníků zaplnil římský palác herci, zpěváky, kurvami a kuplíři, nákladnými hostinami a zábavami. Římany obšťastňoval výpravnými divadelními hrami a hrami v aréně. Své ženy-milenky zapuzoval třeba i těhotné. Z neznámého důvodu nesnášel Carinus podepisování dokumentů, tak to svěřil jednomu ze svých kumpánů, který dokázal napodobit principův podpis.

 

Král Pekče Ahwa poslal podle kroniky Nihongi do Japonska krejčovou Makecu, prabábu všech krejčových na ostrovech, praví kronika. Rok na to vyslal jistého A-čik-kiho/Ačiki, Atogi s darem dvou koní. Vzbudil u Japonců pozornost svými knihami, takže japonský dvůr si vyžádal dalšího daru, viz rok 285 a srov. rok 269.