***********************************************************

284.
Ol. 265,4

595 SE
531 AE
neznámý
a. u. c. 1037
Imp. Carinus II a Imp. Caesar M. Aurelius Numerius Numerianus Augustus
suff. Imp. Caesar C. Aurelius Valerius Diocletianus Augustus I a L. Caesonius Bassus

***********************************************************

Na jaře vytáhl Carinus do Británie proti domorodcům a s vítězným tažením se opatřil přízviskem Britannicus maximus.

 

V Orientu Numerianova armáda dorazila na jaře z války s Peršany do Syrie. V Emese oznámil praefectus praetorio Aper, že imperátor onemocněl s očima a že bude cestovat v zakrytých nosítkách, aby byl chráněn před sluncem. V listopadu, asi začátkem, tedy po c. půl roce, dorazily voje k bíthýnské Níkomédeji, když si vojáci všimli, že nosítka páchnou a že z nich vytéká tělesná tekutina. Kdy tedy přesně a kde cestou Numerianus zemřel či byl zavražděn, není známo: prý to byla práce tchánova. Pokud třicátník zemřel vysílením v Emese nebo za ní, dohadování o nástupci (říše ale měla augusta v Carinovi) trvalo celou cestu napříč Anatolií.

Štábní důstojníci se shodli na nástupci a 20. listopadu provolali imperátorem caesarem augustem velitele císařovy osobní stráže Valeria Dioclea (40; viz o dvacet let později roku 303 a 304). Před celým vojskem při taženém meči odpřisáhl, že nemá se smrtí Numerianovou nic společného a probodl vedle stojícího Arria Apra (soudívá se, že jeho jméno znělo L. Flavius Aper). Po jeho smrti si delmatský Hellén Dioklés dal latinské jméno C. Aurelius Valerius Diocletianus.

Učinil tak se slovy: "Konečně jsem zabil toho osudového kance/tandem occídí aprum fátálem." Kdysi mu totiž jakási keltská věštkyně na území Tungrů/v dn. Flandrech věštila, že se stane císařem, až zabije kance/lat. aper-Aper.

Narozen možná 22. prosince někdy v letech 243 až 245 v Diokleji/lat. Doclea u dn. Podgorice v Černé Hoře (pozdější Duklja; matka se též jmenovala Dioclea) ve skromných poměrech v řecké rodině propuštěnce jinak neznámého senátora Anulina/Anullina. Byl ženat s Priskou, o jejíž rodině nevíme nic, která se svou dcerou Valerií údajně vyznávala křesťanství a po abdikaci Diocletianově s ním nežila, ale uchýlila se k zeťovi Galeriovi do Thessaloníky.

Dcera měla těžký život. Valerie se stala roku 293 (?) druhou manželkou caesara Galeria, který jí postavil palác v Níkomédeji. Od roku 308 byla augustou a "matkou táborů/mater castrorum". Galeriův nástupce Maximinus Daia po Galeriově smrti roku 311 Valerii vyhnal s její dcerou do Syrie, poněvadž odmítla si ho vzít, a zabavil jí veškerý majetek. Po jeho smrti roku 313 ji Licinius odsoudil na smrt a Valerie se dlouho skrývala s Candidianem, nemanželským synem Galeriovým, kterého adoptovala. Roku 315 ji Licinius dopadl a dal stít, ačkoli byla augustou; důvod jeho nenávisti a jejího neštěstí až tolik zřejmý není.

Doclea s územím jižní Delmatie, dn. zhruba Černá Hora a sever Albánie, byla Diocletianem roku 285 z provincie vyňata a utvořila pod jménem Praevalitana n. Praevalis provincii samostatnou se správním střediskem ve Skodře (jeden pramen označuje za sídlo administrativy odjinud neznámé Dórakion/Doracium). Na rozdíl od Delmatie připadla při dělení říše roku 395 Východu jako součást dioikese Dakia. 

 

Novodobí historici pokladají začátek Diocletianovy vlády za úvod k tak zvané pozdní antice a vymezují horní hranici pomyslného období na Západě roky 568 (vpád Avarů do Itálie) a na Východě koncem Mauriciovy vlády (568-602). Podle starší moderní tradice (Theodor Mommsen) Diocletianovými reformami končí období principátu a začal dominát ohraničený buď vládou východořímských panovníků Iustiniana I. (zemřel 565) nebo Hérákleia (zemřel 641).

 

Brzy na to v Pannoniích vypukla vzpoura M. Aurelia Sabina Iuliana a Carinus se musel z Británie vrátit na pevninu.

 

V kavkazské Ibérii skončila vláda krále Aspakúra, Asfagur (od roku 265), posledního z Arsakovců na trůnu v Mcchetě. Následovali panovníci z perského Chosroova rodu. Meribanés III., Mirvan, Mirian, syn Chosroa s jistou souložnicí, byl pozván ibérskými šlechtici, aby jim vládl. Oženil se s Aspakúrovou dcerou Abešurou, to mu bylo sedm. Chlapcovým regentem byl Mirvanoz, jiný příslušník perského rodu Mihranů, jednoho ze sedmi velkých íránských za Sásánovců. Meribanova vláda trvala do roku 361, roku 319 n. 334 se stal monotheistou.

V letech 345-361 byl Meribanovým spoluvládcem nejstarší syn Rev II., údělný panovník v Kachetii. Ženat byl se Salomé, dcerou arménského krále Tíridáta Velkého. Zemřel však několik měsíců před svým starým otcem (104). Je možné, že po těch několik měsíců měl otec za spoluvládce ještě Bakura I. (?).

 

Praefecti urbi za Diocletiana (předcházející viz rok 260): 284 Ceionius Varus, 285 L. Caesinius Ovinius Manlius Rufunianus Bassus, 286 M. Iunius Maximus, 288 Pomponius Ianuarius, 290 L. Turranius Gratianus, 291 C. Iunius Tiberianus, 292 Claudius Marcellus, 293 Septimius Acindynus, 295 T. Claudius Aurelius Aristobulus, 296 Cassius Dio Cocceianus (historik), 297 Afranius Hannibalianus, 298 L. Artorius Pius Maximus, 299 Anicius Faustus, 300 Pompeius Appius Faustinus, 301 L. Aelius Helvius Dionysius, 302 Nummius Tuscus, 303 Iunius Tiberianus, 304 Aradius Rufinus (poprvé), 305 T. Flavius Postumius Titianus (do března 306, viz dále tam). 

 

***********************************************************

285. 
Ol. 266,1

596 SE
532 AE
neznámý
a. u. c. 1038
Imp. Carinus III a T. Claudius M. Aurelius Aristobulus
zprvu jen na východě: Imp. Caesar C. Aurelius Valerius Diocletianus Augustus II   ***********************************************************

Začátkem roku už byl Carinus na cestě z Británie proti Sabinovi Iulianovi, jehož porazil u Verony a usurpátor bitvu nepřežil. Pokračoval na Balkán proti Diocletianovi, jehož vojsko v červenci na řece Margus v Moesii/dn. Veliká Morava porazil. V okamžiku vítězství ho však přímo v bitvě zavraždil praefectus praetorio a jeho spolukonsul T. Claudius Aurelius Aristobulus, poněvadž mu prý náruživý císař svedl manželku (viz o jeho vášni roku předešlého a srov. podobný osud Victorinův roku 271). 

Podle jiné verse M. Aurelia Carina vítězná armáda opustila a Aurelius Aristobulus si hodnost udržel i za Diocletiana. Na jeho konsulské místo si za kolegu vybral Diocletianus L. Caesonia Ovinia M'. Rufiniana Bassa, správce Afriky a dvořana Carina s Numerianem a svěřil mu pak praefecturu Urbis.

Nový vládce, nyní bez konkurence, nikomu v říši nevzal ze msty majetek, ani nikoho nestíhal, na římské poměry nezvyklý výsledek občanské války, sedmé v pořadí, vedené od loňska, viz roky 68, 193, 238, 260, 270 a 276.

 

Tím skončila dlouhá chaotická éra vojenských císařů trvající půl století od vraždy Severa Alexandra roku 235, doba, která osudově oslabila říši, rozvrátila ekonomiku, důvěru v ústřední moc a v níž se pevně uchytil křesťanský monotheismus. 

 

Svého spolubojovníka, nevíme, v jaké roli, snad legáta, M. Aurelia Valeria Maximiana vulgo Maximiana Herculia jmenoval Diocletianus caesarem, viz následující rok a rok 293, a začal uvažovat o rozčlenění říše na tetrarchie: odstartoval proces rozdělení říše na východní a západní završený roku 395 a zůstal patrný ve Středomoří dodnes. Herculius byl prý nevzdělaný surovec s hloupými nápady pocházející z "divočiny, a ještě k tomu pannonské/ortu agresti Pannonioque", zároveň však spolehlivý vojevůdce. Palác si postavil u Sirmia/d. Sremska Mitrovica v SRB v místech, kde jeho rodiče pracovali za mzdu, resp. vedli jakési obchody. Je do jisté míry pravděpodobné, že s Diocletianem byl spřátelen odjakživa a postupoval po jeho boku v armádní službě a že asi loňského roku v Bíthýnii přispěl k jeho volbě augustem. 

Diocletianus s Maximianem se dali zahrnovat božskými atributy: Diocletianus jako Iuppiter/Iovius, jeho kolega jako Hercules/Herculius. Od oslovení domine, které Diocletianus vyžadoval a udrželo se na rozdíl od Gaia a Domitiana, dostala jméno celá epocha, třebaže ho zavedl někdo jiný, viz rok předešlý a rok 287. Maximianova syrská manželka Eutropia mu dala asi roku 278 syna M. Aurelia Valeria Maxentia vulgo Maxentia a dceru Flavii Maximianu Theodoru (možná to byla dcera nevlastní, neboť Eutropie sama roku 312 po synově smrti přiznala, že Maxentia měla s jistým Syřanem). Theodora se stala manželkou Constantina I. a druhá dcera Eutropie Flavia Maxima Fausta byla provdána za Constantia I. Chlora (obě zemřely brzy po roce 325, asi už v letech 326 n. 327).

Lidé, jimiž se Diocletianus obklopil, pocházeli všichni z Illyrika, tedy z pannonských a moesijských provincií. Řada illyrských císařů sahala s přerušeními od Decia roku 249 po Constantina i., později od Ioviana, Valentiniana i. po Valentu roku 378 a jejich potomky: romanisovaným Balkáncům popř. římským kolonistům z této části říše patřil před hispánským Theodosiem její konec.

Za nich se enormně rozšířil počet dvořanů a lidí se dvorem spojených/dignitates palatinae: říkalo se jim kaisareioi/císařští a tvořili stát ve státu. Chod vlastního císařova okolí řídil praepositus sacri cubiculi/představený svaté ložnice, obvykle eunúchos. Křesťanský ideolog Lactantius, jistě s nadsázkou, tvrdil, že na každého Římana připadá jeden byrokrat, kterého musí vyssávaní obyvatelé Středomoří živit, a to luxusně.

Od Diocletiana řídili velkou část dvorských administrativních úřadů opět eunúchové, jejichž obliba u dvorů za vlády armádního důstojnictva velmi upadla, když je vyhnal a rozprodal Severus Alexander, viz rok 222; srov. rok 354, kdy zase byli silnou složkou dvořanstva.

 

Do Japonska, státu Jamato, dorazil Korejec z Pekče Wani/Wangin, aby se stal vychovatelem u dvora a prvním učitelem čínštiny na ostrovech. Přivezl s sebou knihy a tak se přes Koreu dostalo čínské písmo do Japonska. Oficiálně měl na starosti písemnosti císařského pokladny, viz rok 283. Téhož roku zemřel v Pekče král Ahwa, japonský spojenec a zušlechťovatel císařského dvora. Obě události se mohly přihodit až roku 405, srov. onen datační rozdíl s korejskými a čínskými kronikami 120 let.

Nejstarší Ahwův syn Tjönči žil jako rukojmí u japonského dvora a než dorazil, spravoval za něho království jeho mladší bratr Hunhe. Zavraždil ho však nejmladší z bratrů Sjöl-lje a prohlásil se králem. Tjönčiho do Pekče doprovodil oddíl Japonců a bratra zabil. Roku 294 však zemřel a jeho syn Ku-ni-sin byl nezletilý. Za něho byl ustaven regentem ve spojení s královnou-vdovou Mong-man-či z Jamato, syn Korejky ze Silly. 

V Pekče jmenoval roku 374 panovník profesora čínštiny na vysoké škole, stát Kogurjó založil vysoké učení o dva roky dříve.  


***********************************************************
286. 
Ol. 266,2

597 SE
533 AE
neznámý
a. u. c. 1039
M. Iunius Maximus II a Vettius Aquilinus 

***********************************************************

1. března n. dubna jmenoval Diocletianus svého caesara M. Aurelia Valeria Maximiana augustem s oslovením nobilissimus et frater/"nejvznešenější a bratr".

 

Po smrti Carinově se v Galliích rozšířilo panství bagaudů, venkovanů olupujících cestující a římské byrokraty. Jejich "augustem" byl jistý C. C. Amandus a jeho pobočníkem Aelianus, snad jeho "caesar". Masová protiřímská guerrilla fungující jako obyčejný banditismus i v pokusech o dobytí větších měst byla pravděpodobně kryta nebo dokonce řízena domácími gallorománskými statkáři. O osudech obou vůdců není nic známo. Po vítězství Maximiana nad bagaudy/snad kelt. "bojovníky" získal od Diocletiana titul augustus; velkou část lupičů přitom vzal na milost, ale nic bližšího o této policejní akci nevíme.

Hnutí nezaniklo a rozšířilo se do Hispánií. Roku 435 povstal v Aremorice/pozd. Bretagne jistý Tibattó proti Valentinianovi III. Po dvou letech byli jeho bagaudi rozprášeni alánskými oddíly, které na ně poslal Aetius. Vůdcové povstání i s Tibattónem byly zajaty.

Proti Valentinianovi šla i povstání v Hispánii Tarakkónské. Roku 441 zde bagaudskou vzpouru podporovanou Visigoty potlačil magister militum Asturius, o dva roky později Asturiův zeť Merobaudés. Roku 448 se bagaudové spojili se Suéby vedenými králem Rechiarem a plenili. Bagaudský vůdce Basilius vydržel asi do roku 454, kdy překročil Pyreneje s visigotskou posilou z pověření Aetia Frederich, bratr visigotského krále Theodericha II., a povstání zlikvidovali, o dva roky později porazili i Suéby. 

 

Do Gallií vpadli Alamannové, Herulové, Burgundové a Chaibonové, o rozsahu jejich útoku, trvání ani o tom, kdo a jak je odrazil, nevíme nic; srov. rok 291. Bojoval s nimi Maximianus, Diocletianus se vypravil na východ říše: v létě byl v Palaistíně a pak v Egyptě, jednal s Peršany. Dával všude opravovat hraniční pevnosti a posiloval posádky, viz roky následující. 

 

V Británii povstal někdy v letech 286/287 M. Aurelius Maus(aeus?) Carausius/Charausio, velitel loďstva pro válku s piráty kolem germánských a britských břehů. Dal vzniknout samostatnému britskému císařství, které trvalo do roku 296. Maximianus nebyl s to Carausia porazit, ani jeho praefectus praetorio Constans, budoucí tetrarcha, dlouho nedokázal zabránit Carausiovým vpádům do Gallií. Viz dále rok 293.

Carausius byl Kelt z národa Menapiů v Belgice, za mlada kormidelník, v armádě úspěšně sloužil v Maximianově tažení proti bagaudům. Na podzim t. r. ho Maximianus pověřil sestavením flotily/classis britannica a potřením saských a franckých pirátů; svou základnu měl v Bononii alias Gesoriacu/dn. Boulogne-sur-Mer. Když se provalilo, že císařské pokladně zapomínal odvádět kořist z likvidovaných Germánů, nařídil Maximianus Carausiovu popravu. Kelt nečekal a zmizel do Británie, kde se zcela na Římu osamostatnil. Jeho spojenci byli dolnogermánští Frísové a Chamavové.

 

Někdy v době mezi roky 286 až 293 povstal v Egyptě Achilleus (viz rok 297) a v Itálii Iulianus (celá jména neznáme) a než byli zabiti, užívali oba krátce imperátorského titulu. Kromě jména a toho, že Iulianus ukončil život skokem do plamenů s dýkou mezi žebry, nevíme o nich zhola nic. Nic též není známo o povstání kmenové federace berberské v Mauretánii "Pětice národů/nationes quinquegentanae" 


***********************************************************
287.
Ol. 266,3

598 SE
534 AE
neznámý
a. u. c. 1040
Imp. Diocletianus III a Imp. Caesar M. Aurelius Maximianus Augustus I ***********************************************************

Diocletianus omezil přístup k sobě a odložil oslovení princeps a imperator. Zavedl panovnický titul dominus noster, dominus et deus, a Římané museli před panovníkem padnout na zemi; Helléni tomu říkali proskynésis, viz zvyky orientálních panovníků a její zavedení u dvora Alexandra Velikého před více než půl tisíciletím. Diocletianus s diadématem ve vlasech, jak už praktikoval Aurelianus, přidal líbání nachového roucha panovníkova. 

Spolu se správními reformami z roku 293 tím zanikla říšská ústavní podoba zavedená Augustem zahrnující senát formálně do spoluúčasti na vojenské diktatuře, éra v novověku nazývaná principát, a začal dominát, absolutistická říšská vláda jedince se symbolikou orientální despocie; republikánské instituce odumřely v císařské administrativě, senát definitivně degeneroval v obyčejnou městskou radu. 

Jinak usiloval Diocletianus o restauraci polytheistických zvyklostí, stavěl a obnovoval v Římě a v nových centrech imperia, v Karthágu, Mediolanu a Níkomédeji. Sám se v Římě mnoho nezdržoval, ani jeho spoluvládce: politický úpadek Města se za illyrských vládců urychlil, vliv senátu mimo Řím zanikal. Diocletianus spustil administrativní a hospodářské reformy, ale přečkaly ho jen zčásti.  

 

Constantius I. Chlorus, pozdější augustus, srov. rok 293, válčil pod Maximianem jako praefectus praetorio úspěšně s Franky, kteří se spojili s "britským" Carausiem a porazil je též roku 291.

 

V Armenii začala s římskou pomocí vláda Tíridáta/Trdata III., syna Chosroa II., viz rok 252. Od roku 293 vládne celou Armenií až do roku asi 330. Za zavedení křesťanství jako státního náboženství roku 301, viz, po Orrhoéně ve druhé monarchii, se mu dostal přízviska Veliký. Vláda Tíridáta III. vyhlíží na armenské poměry velmi dlouhá a řada novodobých výkladů dobu mezi 287 a 330 rozděluje mezi Tíridáta III. (287-297) a Tíridáta IV., jemuž teprve přisuzují přívlastek Veliký.

Diocletianus uzavřel nyní po Carově válce, viz rok 283, výhodný mír s perským velkokrálem Bahrámem II. vracející římské hranice do severní Mesopotamie a na jeho základě mimo jiné byl dosazen na armenský trůn Tíridatés III. Od tohoto roku do 383 patří Armenie opět do římské sféry vlivu; viz tam nové poměry a rok 293. 

 

***********************************************************

288. 
Ol. 266,4

599 SE
535 AE
neznámý
a. u. c. 1041
Imp. Maximianus II a Pomponius Ianuarius

v Britanii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus II 

*********************************************************** 

Diocletianus snad t. r. potlačil povstání v Horním Egyptě. Usídlil s jejich souhlasem Nobaty/Nobady, země řec. Nobadia, jednu z núbijských odnoží ze Západní pouště, do měst na břehu Nilu kolem Elefantíny, aby chránili kraj před nájezdy Blemmyů, srov. rok 280 a ještě rok 294, a celou oblast znovu opevnil. Vyklidil na jihu Egypta oblast Dódekaschoinos/"Dvanáct schoinů" a posunul tak říšské hranice zpět z Hierasykaminu na sever k prvním nilským peřejím. Nejjižnější posádkou se stalo ležení První legie maximiánská/legio prima maximiana na ostrově Filai u prvního kataraktu. Blemmyům Řím ovšem nadále platil tribut, aby se zdržovali loupežných nájezdů na římské území.

Třebaže oblast Egypta a Libye, dioecesis Aegypti, byla rozčleněna na šest provincií, spadaly pod jednotné vojenské velení: při rozdělení říše 395 to byly provincie Aegyptus (Aeg. Iovia) na západu Delty s Alexandrejí, Augustamnica (dř. Aegyptus Herculia) ve východní Deltě, Arcadia Aegypti, Thebais, Libya inferior ("sicca/pouštní") a Libya superior ("Pentapolis").

Události s Nobaty a Blemmyji s vyklizením Dódekaschoinu se datovávají o deset let později v souvislosti s likvidací Domitianova a Achilleova povstání, viz tam. Nelze vyloučit, že Diocletianus byl v Horním Egyptě dvakrát.

Z Egypta se Diocletianus vrátil přes Anatolii na Západ, viz rok následující.     


***********************************************************
289.
Ol. 267,1

600 SE
536 AE
neznámý
a. u. c. 1042
L. Ragonius Quintianus a M. Magrius Bassus

coss. suff.: M. Umbrius Primus a T. Flavius Coelianus

Ceionius Proculus a Helvius Clemens

Flavius Decimus a [A]ninius (?) Maximus

v Británii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus III

***********************************************************

Diocletianus n. Galerius válčil se Sarmaty, nevíme však, kde: pravděpodobně na Dunaji v novodobém Banátu, viz dále o nich rok 292. Ve válečné sezoně roku 290 byl zpět v Orientu, kde řídil boje s arabskými Sarakény asi v Syrské poušti, ale na konci roku nebo začátkem 291 se s Mediolanu setkal s Maximianem, aby konferovali o osudech říše. Je pravděpodobné, že zde dozrála myšlenka na rozdělení říše, viz rok 293. Pak se pravděpodobně Diocletianus vrátil do válek se Sarmaty, viz rok 292, Maximianus do války s Carausiem. 

21. dubna v Trevíru pronesena první zaručená zmínka o Alamannech, srov. však rok 213.

 

Císařské loďstvo stavěné po tři roky pro invasi do Británie rozmetala bouře, aniž by zasáhlo do války Maximiana s Carausiem.  


***********************************************************
290.
Ol. 267,2

601 SE
537 AE
neznámý
a. u. c. 1043
Imp. Diocletianus IV a Imp. Maximianus III

v Británii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus IV

***********************************************************

Carausius odrazil pokus Maximianův vytlačit ho ze severu Gallie. Dával drze razit antoniniany s portrétem svým společně s Diocletianem a Maximianem s nápisem Carausius et fratres sui/C. a jeho bratři; že by někdy Diocletianus se svým spoluvládcem uznali Carausia za augusta, známo odjinud není.

 

Někdy po t. r. sestavil Diocletianův tajemník a libellis Gregorius n. Gregorianus sbírku císařských ediktů vydaných od časů Hadrianových známou jako codex gregorianus. Brzy po něm právník Hermogenianus (asi Aurelius H.), tehdy imperatorův magister libellorum (nové označení pro tajemníka a libellis), vydal sbírku ediktů a praetorských výnosů a k tomu Iuris epitomarum libri sex/Výbor z práva v šesti knihách; viz dále o něm rok 293.

Na práce obou právníků a jejich předchůdce Gaia, viz rok 160 resp. 451-, navazovaly kodifikační komise právníků, které první od časů zákoníka dvanácti desek/XII tabulae, tedy po devíti staletích, snesly na hromadu platné právní normy. Po rozhodnutí císařů Theodosia II. s Valentinianem III. roku 429 revidovaly zákony dvě komise 22 právníků a s platností od Nového roku 439 vešel v život Codex theodosianus, rozsáhlá sbírka norem vyhlášených od roku 313, tedy od éry Constantina I. (již s kopou zákonů proti haeretikům). Prvních pět knih lze rekonstruovat z Lex romana Visigothorum/Visigotské římské právo, které z kodiku vycházelo.

O století později v Kónstantínopoli vyšel z iniciativy quaestora sacri palatii/šéfa dvorské právní kanceláře Triboniana Codex Iustiniani ve dvanácti knihách přepracovaný roku 534 a vedený stále ještě v latině, která nejenže byla mateřštinou panovníkovou, ale též ještě dlouho hlavním jazykem východořímského dvora. Jeho první ustanovení praví, že "o nejvyšší trojici a o víře se nesmí nikdo veřejně odvážit diskutovat"/de summa trinitate et de fide et ut nemo de ea publicae contendere audet. Ve spojení se třemi dalšími právnickými sbírkami tvoří codex celek nazvaný v novověku Corpus iuris civilis/Sbírka občanského práva.

 

V Číně 17. května zemřel císař Wu, od roku 265 první panovník dynastie Ťin/Jin. Jeho vládu a následující chaotické období (265-317) označují čínští dějepisci jak období Západní Ťin/Xi Jin, roky 317-420 jako Východní Ťin/Dong Jin. Třebaže Wuův korunní princ S'-ma Čung/Sima Zhong byl slaboduchý, otec na jeho nástupnictví trval, neboť byl jeho nejstarším žijícím potomkem, a pod jménem Chuej/Hui (31) nominálně vládl do roku 306.

O moc u dvora soupeřila zprvu císařova o dva roky starší manželka Ťia Nan-feng/Jia Nanfeng s ministrem Jang Ťünem/Yang Jun. Zlomila ho s pomocí dvou ze s'movských králů, srov. rok 280. Roku 300 se však proti ní spojili králové z Čao/Zhao a Čchi/Qi S'-ma Lun a S'-ma Ťiung/Sima Jiong a královnu přemohli a zabili.

Zkraje následujícího roku se provolal císařem S'-ma Lun, ale proti němu se spojil S'-ma Ťiung s ostatními králi, porazili ho a zabili. Císař Chuej se vrátil nominálně k vládě a jeho regentem byl Ťiung. Roku 302 se proti němu spojili ostatní S'maové a zabili ho. Novým regentem se stal S'-ma Aj/Ai, ale už následujícího roku s ním ostatní válčili, ale neuspěli.

Na začátku 304 vypukl v sídelním městě Luo-jangu hlad a S'-ma Jüe/Yue, král z Tung-chaj, který byl u Aje ve městě, hostitele zradil a s gardou vpustil dva S'-maje dovnitř. Aje upálili. Tři S'-maové si rozdělili nejvyšší úřady, ale S'-ma Jing/Ying z Čcheng-tu donutil císaře Chueje, aby ho jmenoval korunním princem. Byl ostatními vyhnán a v průběhu 305 a 306 byli v bojích zabiti S'-ma Jing a S'-ma Jung/Yong. Posledním Chuejovým regentem byl do roku 306 S'-ma Jüe, kdy se císař otrávil chlebem (předhazovali to Jüeovi, třebaže to nemělo logiku: nic z toho neměl). Císařským nástupcem se stal Chuejův bratr S'-ma Čch'/Sima Chi (22) pod trůnním jménem Chuaj/Huai. Tím skončily války osmi králů trvající od roku 291.

S'-ma Jüe zůstal regentem a válčil neúspěšně s Huny a dalšími barbary pronikajícími setrvale ze severozápadu do Číny. Na jaře 311 zemřel, viz tam.      


***********************************************************
291.
Ol. 267,3

602 SE
538 AE
neznámý
a. u. c. 1044
C. Iunius Tiberianus II a Cassius Dio

***********************************************************

Burgundové vpadli po sporech o kontrolu nad solnými doly a hranice na území Alamannů, svých severních sousedů na jihozápadu dn. Německa, jichž byli dlouho spojenci v rabování římských území, srov. rok 278 a 286.

  

***********************************************************

292.
Ol. 267,4

603 SE
539 AE
neznámý
a. u. c. 1045
Afranius Hannibalianus a Iulius Asclepiodotus

***********************************************************

Další boje Diocletianovy a Galeriovy se Sarmaty, srov. rok 289. Římská tažení za Dunaj vedla k téměř vyhlazení části sarmatského polonomadického národa a s nimi Karpů, vpadajícím na římské území po roce 238; část jich byla usazena v provincii již Aurelianem. Zbytky Karpů Galerius usadil asi roku 299, viz tam, rovněž na říšském území, stejně tak zbytky některých kmenů Sarmatů a decimovaných Bastarnů, které Galerius po vzoru Probově usadil rovněž v Thrákii, srov. rok 277 a o Sarmatech roku 334.

 

Nejstarší známé kalendářové datum západní polokoule je 7. prosince 36 a pochází od Mayů; nejstarší datum na stéle je z peténského Tikalu ze 6. července 292 n. l. (viz více rok 1800).


***********************************************************
293.
Ol. 268,1

604 SE
540 AE
neznámý
a. u. c. 1046
Imp. Diocletianus V a Imp. Maximianus IV

***********************************************************

Diocletianus radikálně reformoval říšskou správu; bývá též kladeno do roku c. 297, kdy pravděpodobně završena. Kde a jak byl reforma proklamována, nevíme. Rozdělil říši na tetrarchie řízené dvěma augusty a jim podřízenými caesary, přičemž vyloučil dynastické nástupnictví, resp. chtěl vyloučit. Augustové měli po dvaceti letech v čele říše odstoupit, viz rok 305. Důsledně se svého ustavení držel pouze on sám a panovnický tetrarchový systém se po jeho odchodu z politiky zhroutil, definitivně roku 324, kdy po občanské válce zůstal Constantinus I. opět jediným augustem, viz.

Přetrvala administrativní reforma provincií, které byly nadále drobeny v menší území, nicméně vydržela na západě až do pádu římské moci, na východě do 7. století. Reforma snížila risiko povstání, neboť v umenšených provinciích byla ve většině případů též oddělena civilní správa od vojenské. 

Říši rozdělil Diocletianus do čtyř praefectur a autonomního postavení užíval Řím, který zůstal formálně hlavním městem říše (do 359): praefectura Galliae, Italiae et Africae, Illyrici, Orientis. V čele praefectur stáli praefecti praetorio, Říma nadále praefectus Urbi. V sídlech správy dal budovat císařské paláce: v dolnopannonském Sirmiu pro Diocletiana, v Mediolanu pro Maximiana, v Antiocheji pro Galeria a v Trevíru pro Constantia. Posice Říma v této době však nadále zůstala neohrožena.  

Zřídil dvanáct dioecesí/řec. diokéseis spravovaných vikáři/vicarii, na Východě komitou/comes Orientis. Itálie měla dva vikáře, z toho jednoho pro Řím. Většina dioikésí disponovala mincovnou, s výjimkami hispánské a viennenské. Zrušil daňové prázdniny obyvatelům Itálie, které platily od časů republiky a začátku principátu, takže jediní, kdo v říši neplatili pozemkovou daň, zůstali vlastní Římané. Daňová reforma unifikující na jednu stranu poplatky a rušící dávná nařízení nezohledňující lokální podmínky zřejmě proběhla až roku 297: příslušný dekret egyptského praefecta je datován z března 297. Roku 299 nebo spíše až 301 následoval pokus o stanovení maximálních cen, viz tam a v indexu pod ceny, daně.

Období let 293-305 bývá v novodobé historiografii označováno za éru první tetrarchie: z dvojvládí Diocletiana s Maximianem se stalo formální čtyřvládí. Administrativní reforma vedla ke zvýšení počtů provincií dělením starých; výčet viz v indexu s. v. provincie. Dioecesis Orientis čítala osmnáct provincií, dioecesis pontica sedm, d. asiana devět, d. Thraciarum šest, d. Moesiae jedenáct, d. Pannoniae sedm, d. Britanniae čtyři (od 369 pět), d. Galliae osm, d. viennensis sedm, d. Italiae dvanáct, d. Hispaniae šest a d. Africae sedm, celkem 101 provincie (za Traiana jich bylo 45).

 

Roku 395 byla říše členěna na 119 provincií, ty do patnácti dioecesí a ty do čtyř praefectur. Imperátor v Constantinopoli, Východní Řím, vládl dvěma praefecturám. Pod praefecta praetorio per Orientem spadaly dioecesis Aegypti se šesti provinciemi, d. Orientis s patnácti, d. pontica s třinácti, d. asiana s devíti a d. Thraciarum s šesti provinciemi. Pod praefecta praetorio per Illyricum spadala d. Macedoniae se sedmi provinciemi a Daciae s pěti.

Západní Řím vládl rovněž dvěma praefecturám: praefectus praetorio Italiae & Africae/per Italiam & Africam spravoval dioecesi Pannoniarum se sedmi provinciemi, d. Italiae annonariae se sedmi provinciemi, d. Italiae suburbicariae s desíti provinciemi a d. Africae se šesti. Praefectus praetorio Galliarum spravoval d. Britanniae se čtyřmi provinciemi, d. Galliae s deseti, d. Septem provinciarum/Sedmi provincií a d. Hispaniae se sedmi provinciemi.  

V Africe rozdělil Diocletianus Afriku proconsularis na provincii Africa Zeugitana (což byla původní republikánská prokonsulstá provincie Africa vetus se sídlem v Karthágu), Africa Byzacena se sídlem v Hadrumetu/dn. Súsa, fr. Sousse, v TN a Africa Tripolitana (Tripolis). Mauretanie se nyní členila na Mauretanii Sitifensis, Caesariensis a Tingitana.

Provincie Numidia zřízená Commodem n. Septimiem Severem, viz rok 189 a 204, byla rozdělena na Numidii Cirtensis, "Kirteskou" od Constantina I. Constantina, viz rok 309), a Numidii militianu/"vojenskou" se sídlem v Lambaesi/Lambaisis, dnes u Tázúltu, fr. Tazoult, v DZ.

Diocletianus přejmenoval obě moesijské provincie na První (Horní) a na Druhou (Dolní), z níž vyčlenil provincii Scythia minor/Menší Skýthii. Constantinus později rozčlenil První Moesii v provincie Dacia ripensis/Nábřežní D., Dacia mediterranea/Středomořská D. a na Dardanii. Moesie byla dobyta roku 29, ale provincií snad až nejpozději roku 6+. Roku 87 ji Domitianus rozdělil podle řeky Kiabros/Ciabrus, dn. Cibrica, na západní Horní/Moesia superior a Dolní/Moesia inferior zvanou též Ripa Thraciae, Thrácký břeh (sc. Istru/Dunaje). 

Zřejmě t. r. kolonisoval Diocletianus pod názvem Diospolis/dn. Jambol v BG staré thrácké město Kabylé, metropoli Astů, dobytou Filippem II.; viz o ní rok 342 a v indexu s. v.

Tři provincie zůstaly proconsulské (Africa, Achaia a Asia), consulárských, tedy řízených senátory n. exconsuly, bylo 36, correctores/řec. diorthótai, též ranku senátorského, spravovali provincie Apulii & Calabrii, Lucanii & Bruttium, pannonskou Savii, Paflagonii a hornoegyptskou Augustamniku. Ostatní provincie řídili praesides.

Jak vypadala civilní a vojenská správa říše kolem roku 395 za Honoria na západě a c. 420 na východě ukazuje (opisy jediného zachovaného rukopisu s vyobrazeními znaků a štítů jednotek ztraceného v renesanci) Notitia dignitatum. Mezi štíty překvapí symbol lehké pěchoty (armigeri defensiores seniores) zobrazující jin & jang sedm století předtím, než byly poprvé užity taoisty k vyjádření duality a prolínaní světa na Dálném Východu. Někdy v této době byla provincie Syria Coele/Syria Koilé rozdělena na Syrii Primu se správním střediskem v Antiocheji a Secundu neboli Salutaris (Apamea). Syria Phoenice se rozpustila ve Phoenice Paralii (Tyros) a Phoenice Libanensis (Emesa). Syria Palaestina byla rozčleněna na Palaestinu Primu (Caesarea Maritima), Secundu (Scythopolis) a na Sinaji Tertiu n. Salutaris (Petra). K dioecesi Orientis ještě patřily provincie Arabia (Bostra), Osroene (Edessa), Mesopotamia (Amida), Cilicia Prima (Tarsus) a Secunda (Caesarea/Anazarbus), Isauria (Seleucia) a Cyprus (Constantia/Salamis). 

 

Titulatura legatus Augusti pro praetore/presbeutés kai antistratégos Sebastú za Diocletiana vymizela. Proconsulové nespadali již pod senát, ale příkazy dostávali od císaře, ostatní od příslušných praefectů praetorio. Provincie hraniční dostávali do správy vojáci jako duces/odtud pozdější šlechtický titul "vévoda", spojující civilní administrativu s armádním velením.

Diocletianus zdokonaloval říšský limés a posílil jeho zázemí. Pohraniční vojska límitáneí/"u valu" a rípáriensés, rípárénsés/"na březích (řek)" dostala zvláštní postavení, v jejich týlu sídlily jednotky rychlého nasazení, comitáténsés. Přeorganisoval též tajnou službu. Někdy v této době rozpustil Diocletianus sbor frumentariů (původně obchodníci obilím, provianťáci, pak informátoři o náladách mezi obyvatelstvem), ozbrojených tajných kontrolujících celou říši; byli zařazeni u každé legie, vlastní oddíly měly kasárny v Římě na Caeliově vrchu. Často si vymýšleli, neměli nad sebou kontrolu a obyvatelstvo snadno okrádali. Tyto tajné nahradili později agentes in rebus/"jednající ve věcech", oddíl o 1100 ozbrojených mužích s vlastním velením, rovněž tajní (odtud pochází novodobé "agent").

Agenty řídil magister officiórum, jemuž podléhala schola agentum in rébus/"oddělení agentů", odkud byli přidělováni do provincií k disposici vikářům. Magister officiórum měl na povel též elitní palácové jednotky nahrazující od Constantina I. praetoriánskou gardu, scholae scútáriórum et gentium/"oddělení štítonošů & Neřímanů-barbarů"; reforma se nezdařila, neboť agenti brzy dosáhli stejné pověsti jako frumentariové a scutariové jako praetoriáni. Osobní gardou panovníkovou pod přímým jeho velením se staly prótéctórés domesticórum/"domácí ochránci", jejich funkčním velitelem byl prímicérius/řec. prímikérios prótéctórum domesticórum, odpovědným nadřízeným comés domesticórum a rekrutovali se z gardového jízdního oddílu, schola palátína/scholae palátínae.  

O nové podobě císařských úřadů viz rok 304, srov. rok 41.

Diocletianus od podzimu pobýval v Sirmiu u legií válčících se Sarmaty. Na jaře 295 odešel přes Anatolii do Syrie, aby byl blíže nové perské válce, viz tam. Jeho caesar Galerius dorazil koncem roku do Egypta, viz rok následující. 

 

1. března Diocletianus jmenoval Flavia Valeria Constantia známého jako Constantius I. Chlorus, otce Constantina I., caesarem pro Gallie a Británii, a Galeria pro oblasti na Balkánu; povstaly tetrarchie se sídelními městy v Trevíru, Mediolanu, Thessaloníce a Níkomédeji. Constantius si vzal Maximianovu dceru Theodoru a deset let později se Constantiův syn Constantinus (Veliký) ožení s Maximianovou mladší dcerou Faustou.

Constantius zdárně po celé roky válčil s Franky, viz rok 287, a dalšími Germány na Rýnu (Frísové, Chamavové), roku 296 pacifikoval britanské vzbouřence a 298-299 pokořil Alamanny: po dlouhé době byl na chvíli na rýnské hranici klid, viz vládu jeho syna Constantina I.

Ve válce s Carausiem došlo k okamžité proměně a Constantius po obléhání města a přístavu dobyl 
Bononii/dřívější Gesoriacum, dn. Boulogne-sur-Mer. Carausia však nedopadl, neboť ho zavraždil rusovlasý Allectus, jeho hlavní ministr/rationalis summae rei a prý ničema, který se prohlásil jeho nástupcem a unikl do Británie, viz dále 296.

Flavius Valerius Constantius se narodil kdesi v Illyriku 31. března c. 250. Patřil zřejmě k honoraci kolonistů v Dardanii. Psalo se o něm jako o vnuku bratra imperatora Aurelia Claudia. Ve vojenské kariéře se domohl správcovství Delmatie, roku 288 byl praefectem praetorio Maximianovým. S první manželkou (nebo spíše milenkou/concubina, č. souložnice) Helenou, dcerou hospodského v bíthýnském Drepanu, kterou později křesťané označili za "svatou", měl syna Constantina, budoucího prvního z křesťanských panovníků říše; latinského vzdělání se mu pravděpodobně dostalo v Delmatii, řeckého nedosáhl nikdy.

V okamžiku povýšení na caesara první tetrarchie se rozešel s Helenou, přesněji řečeno: musel se rozejít, a oženil se s Flavií Maximianou Theodorou, nevlastní dcerou Maximianovou s Eutropií z prvního jejího manželství s Afraniem Hannibalianem, cos. 292. S Theodorou měl Constantius šest dětí: Flavia Dalmatia, Iulia Constantia, Hannibaliana, Constantii, Anastasii a Eutropii. Pozdější křesťanští autoři měli Constantia I. již za vyznavače svého kultu, což by byl jistý nesoulad v diocletiánovské éře...

 

C. Valerius Galerius Maximianus vulgo Galerius Armentarius byl Constantiovým vrstevníkem a byl rovněž "balkánského" původu: otec, jehož jméno neznáme, byl pastýřem z Illyrika, matka Romula, je-li to autentické jméno, pocházela z Dákie na sever od Dunaje a prchla na římské území před nájezdníky. Galerius se narodil v Serdice/dnešní Sofija, pozdější metropoli provincie Dacia ripensis/"pobřežní", zmenšující svým jménem Římanům pocit škody po nezbytném vyklizení vlastní Dákie roku 272 Aurelianem, za něhož zahájil Galerius karieru v armádě.

Sám byl rovněž původně pastýřem a říkali mu proto jednoznačně Armentarius/"pasák dobytka". Vynikal postavou, u vojska byl oblíben a zbožňoval svou matku a tvrdil, že stejně jako Olympias počala s drakem. Byl nakloněn vědám a umění a miloval pití. Nicméně nařídil, aby se jeho opilecké rozkazy vykonávaly až po schválení druhého dne. Stejně jako Constantius I. i on se rozvedl s první ženou a vzal si Diocletianovu dceru Valerii. 

M. Aurelius Valerius Maxentius, syn Maximianův, jemuž bylo t. r. asi patnáct a srdce svého okolí si nikdy nezískal, se oženil s Valerií Maximillou, dcerou Galeria, a měl s ní dva syny, z nichž starší se jmenoval Valerius Romulus. V této době se s ním zjevně tedy pamatovalo jako s perspektivním členem illyrské panovnické kliky.

Maximianovým praefectem praetorio byl právník Aurelianus Hermogenianus, "doctissimus iurislator", viz rok 290, a později za Maxentia roku 309 praefectus Urbi.

 

Flavius Valerius Constantinus, budoucí císař Constantinus I. Veliký, pocházel z Naissu, metropole Horní Moesie (narozen 27. února 271, popř. 272 n. 273, možné jsou i roky pozdější). Za Diocletiana sloužil pod Galeriem na Východě (možná též, aby nebyl proto s otcem, aby posloužil jako Diocletianovo rukojmí), kde mimo jiné poznal křesťanského ideologa Eusebia z Kaisareie, vyznamenal se v bojích se Sarmaty v letech 299-305, s otcem Constantiem I. vytáhl roku 306 do Británie na Pikty, viz tam. 

Zde byl 25. srpna v Eburaku/Yorku provolán augustem a tento den držel za svůj dies imperii.

Constantinus I. měl čtyři syny. Nemanželského syna Flavia Iulia Crispa měl s Minervinou, kterou poznal zřejmě v Orientu za tažení s Galeriem. Nebyli pravděpodobně manžely, i Minervina byla  milenkou/concubina. Crispa legitimisoval a jmenoval otec caesarem roku 317 (Crispovi bylo tehdy asi deset, popraven po intrikách Fausty roku 326). Z manželství s Maximianovou dcerou Faustou měl Constantinus syny Flavia Claudia Constantina (II.), Flavia Iulia Constantia (II.) a Flavia Iulia Constanta a starší dcery Constantinu/Constantii a Helenu. Constantius II. se stal caesarem roku 324, nejmladší Constans roku 333. Zdá se, že Constantinus I. mnohem později rovněž uvažoval o tetrarchii, ale pouze svých synů, viz rok 337.

 

V Persii zemřel Bahrám II., panující od roku 276. S jeho synem a nástupcem Bahrámem III. byli šlechtici rychle nespokojení a povolali na říšský trůn Narsa I., od roku c. 270 panujícího Armenům. Narsés/Narsé kraloval do roku 302, ke smlouvě Bahráma II. s Diocletianem se nehlásil a chtěl jít ve stopách svého otce Šápúra I., viz rok 287.   


***********************************************************
294.
Ol. 268,2

605 SE
541 AE
neznámý
a. u. c. 1047
C. Flavius Valerius Constantius Nobilissimus Caesar I a C. Galerius Valerius Maximimianus Nobilissimus Caesar I ***********************************************************

Caesar Galerius Armentarius na tažení v Horním Egyptě proti novým povstalcům byl zřejmě úspěšný, srov. rok 288. Pak se obrátil do Syrie, aby se nachystal na válku s Peršanem, viz rok předešlý a následující, kdy ji Narsés Římanům vypověděl. 

 

Do Číny t. r. a roku 296 vpadli Hunové/Siung-nu. Ústřední vládu Ťinů/Jin v Luo-jangu oslabovaly soustavné pletichy a boje o moc v s'maovské dynastii, viz rok 290.  


***********************************************************
295.
Ol. 268,3

606 SE
542 AE
neznámý
a. u. c. 1048
Nummius Tuscus a C. Annius Anullinus

***********************************************************

Caesar Galerius na tažení proti Peršanům pronikl do severozápadní Mesopotamie, nicméně mezi Kalliníkem a Karrhami byli Římané Narsem, který již obsadil části Armenie kontrolované dosud Tíridátem III., viz rok 287, poraženi (k bitvě mohlo dojít až roku 296). Když se vrátil do Antiocheje, udělal ho za porážku Diocletianus odpovědným a Galerius musel před vojskem v císařském purpuru jít za trest míli pěšky. Viz dále rok následující.

1. května Diocletianus s Galeriem vydali (v Damasku?) edikt trestající uzavírání sňatků mezi blízkými rodinnými příslušníky odsuzující šířící se jev jako neřímský, barbarský.  


***********************************************************
296.
Ol. 268,4

607 SE
543 AE
neznámý
a. u. c. 1049
Imp. Diocletianus VI a Constantius Caesar II

***********************************************************

Ve válce s Constantiem "britský císař" Allectus (u moci od roku 293) podlehl a Británie se vrátily pod vládu Říma. Proti Británii se vypravila flotila Constantiova a jeho praefecta praetorio Asklépiodota/Asclepiodotus. Constatiovu loďstvu nepřálo počasí, Asklépiodotos v mlze minul u ostrova Vecty/Wightu Allectovo číhající loďstvo. Vylodil se a pochodoval na Londinium. V bitvě na neznámém místě Allectus padl a zbytky jeho vojska s množstvím franckých žoldnéřů byly zmasakrovány Constantiovými oddíly.

Poražení Chamavové, Frísové a Frankové, spojenci původně Carausovi na pevnině, byli usazeni na liduprázdných polnostech Belgiky. Po celou dobu války se vzbouřenci setrvával Maximianus u legií na Rýně a v letech 297-299 vytáhl do Hispánií proti Maurům-Quinquegentianům a do Afriky; v březnu 298 byl v Karthágu. Vracel se přes Řím (rok neznáme). Pak žil v nečinnosti v Mediolanu nebo Aquileji, fakticky vládl nad Západem říše Constantius. Maximianovi Herculiovi (nyní asi padesátníkovi) předhazují zachované prameny nezkrotný sexuální apetit.

 

V Orientu Galerius Armentarius připravoval protiofensivu proti Peršanům, viz rok předcházející. Sbíral s Diocletianem vojsko na Balkáně a na výpravě se podíleli i gotští foederati usazovaní v dolním Podunají v několik etapách po roce 269. 

V Alexandreji vydal 31. března t. r. (uvádívá se též rok 287 a 302) Diocletianus edikt proti máníchejcům, v němž se nařizuje spálení spisů i s kněžími a zabavení jejich majetků. K prosazení ediktu došlo roku 302, viz tam, popř. teprve tehdy byl vydán.  

 

***********************************************************
297. 
Ol. 269,1

608 SE
544 AE
neznámý
a. u. c. 1050
Imp. Maximianus V a Maximianus Caesar II

***********************************************************

Na Východě Galerius obnovil válku s Peršany. Narsés zůstal s vojskem po celou dobu v Armenii a na severozápadu Mesopotamie. Na jaře t. r. nebo až roku následujícího táhli Římané do Armenie, jejíž terén nebyl příhodný pro silnou perskou jízdu. V bitvě u Sataly/Satal, dnes u Sadağu v TR, byli Peršané rozhodně poraženi, přišli o trén a šáh o královnu a celý harém, což se stalo výhodným diplomatickým artiklem, viz rok 299.

Amida na Tigridu, sídelní město Gordyény, dávného aramajského státečku Bít Zamáni, dostalo od Římanů své první městské hradby (srov. rok 940). Dnes se město kurdsky jmenuje Amed, turecky Diyarbakır, "Země Bakrova klanu", země řec. Gordyové, Kardúchové apod. = Kurdové.

 

V Egyptě povstal v létě proti Diocletianovi L. Domitius Domitianus a jeho corrector Aurelius Achilleus, který řídil vojenské rebelů operace (srov. jeho jméno v roce 287?). Měl podporu v chronicky nespokojených Alexandrijcích i mezi egyptskými venkovany včetně Thébaidy. Domitianus, který přijal augustovský titul, zemřel zřejmě již v prosinci t. r. věkem. Viz rok následující. Zda-li byla revolta reakcí na nové daňové předpisy vyměřující výši odvodů podle velikosti obdělávané plochy půdy a podle počtu obyvatel proklamované v Egyptě praefectem Aristiem Optatem, známo není. O říšské proklamaci nových daní viz rok 301. 

Do t. r. bývá kladena Diocletianova administrativní reforma říše, viz však rok 293.

 

***********************************************************
298.
Ol. 269,2

609 SE
545 AE
neznámý
a. u. c. 1051
M. Iunius Caesonius Nicomachus Anicius Faustus Paullinus II a […] Virius Gallus ***********************************************************

Na Východě Galerius táhl do Adiabény a Médie, porazil několikrát Peršany, nejvýrazněji u Karinu/pozdější Theodosiúpole, dn. Erzurum, a obsadil na podzim Nisibu. Podél Trigridu Římané směřovali k jihu a opět se zmocnili nehájeného Ktésifóntu. Do Syrie se vítězně vrátili cestou podél Eufrátu a uzavřeli tak tradiční "kolečko" římských invasorů do centra Mesopotamie.   

 

Diocletianus podruhé v Egyptě: byla to poslední n. předposlední doložená návštěva římského panovníka v Egyptě, nebo k této události došlo až roku 302, viz tam. Legie vyčistily od povstalců egyptský venkov, v březnu padla oblehnutá Alexandreia a bylo po vzpouře, viz rok předešlý. Z vděku, že město uchránil před masakrem, vztyčili měšťané Diocletianovi jízdní sochu, neboť jim předtím vyhrožoval, že ulicemi města poteče krve po kolena jeho koně. Alexandreia nicméně přišla znovu o kus své autonomie, srov. represi Tarausiovu, ztratila právo autonomní ražby; byla posledním státem v Orientu s tímto právem.

O Diocletianově případném tažení do Horní země a její pacifikaci viz rok 288. Nelze vyloučit, že Diocletianus byl v Thébaidě dvakrát: poprvé roku 288, kdy zkrátil jižní hranici Egypta a pacifikoval oblast, a podruhé nyní, kdy museli Římané znovu čelit revoltě v Thébaidě.

Pak se Diocletianus na podzim vrátil do Syrie k jednáním s Narsem. 

 

***********************************************************

299.
Ol. 269,3

610 SE
546 AE
neznámý
a. u. c. 1052
Imp. Diocletianus VII a Imp. Maximianus VI

***********************************************************

Na Východě v Nisibi uzavřeli po Galeriových úspěších a dlouhých jednáních s Narsem Římané výhodný mír s Peršany, "první mír nisibský". Získali zpět části Armenie se Sofénou, Korduénou a Zabdikénou a protektorátní smlouvy se státečky po jezero Ván a Kaspik, potvrzena byly na severu Mesopotamie za římská všechna území na západ od Tigridu. Nisibis byla prohlášena za jediné hraniční město v regionu, přes které směřoval veškerý obchod mezi oběma říšemi. Narsés protihodnotou dostal zpět svůj část harému, srov. s druhou částí vedenou v triumfu roku 303, a rodinu, srov. rok 297. 

Mír na východní hranici trval do roku 337, vymezení hranic na Tigridu platilo do krachu Iulianovy výpravy roku 363. Diocletianus pravděpodobně do roku 301 přebýval v Antiocheji, jeho caesar Galerius asi v Thessaloníce. V březnu 302 byl Diocletianus opět v Alexandreji, od podzimu 302 byli oba v Níkomédeji. Mesopotamská a syrská hranice byla za Diocletiana obnovována, limes zpevňován.

 

V letech 299 až 305 podnikl Galerius Armentarius v Podunají řadu výprav proti Sarmatům a Karpům. Porazil t. r. Markomanny a později Karpy dokonce tak mocně, že zbytky národa přesídlili Římané do vylidněných krajů na římské straně Dunaje, viz začátek karpského problému roku 238 a rok 292. Dokončil tak to, co (asi roku 272) začal Aurelianus. Fragmentární stav pramenů nedovoluje přesněji datovat Diocletianova a Galeriova tažení a skutky v Orientu a zachované údaje dovolují četné interpretace, stejně jako děje na římském Západu.  


***********************************************************
300.
Ol. 269,4

611 SE
547 AE
neznámý
a. u. c. 1053
Constantius Caesar III a Maximianus Caesar III

***********************************************************

Constantius I. Chlorus válčil v těchto letech se zdarem v několika taženích proti germánským kmenům (303-304) a Pictům (305, viz tam).

 

V neznámé době, snad někdy za Diocletiana, psal životopisy imperátorů jistý Iunius Cordus, shodný asi s autorem jménem Aelius Cordus. Jeho práce nejsou zachovány, ale citovány biografy se sbírce Scriptores historiae augustae (SHA/HA). Jako oni, liboval si v bulvárních podrobnostech římských mocipánů.

Kolem t. r. se snad narodil řečník a theoretický autor druhé sofistiky Menandros z Láodikeie na Lyku zvaný Rhétór/Řečník. Zachovány z díla zbyly fragmenty.  

 

V obci Iliberis v Baetice u dn. Granady (nezaměňovat s Illiberis/dn. Elne ve F pod Pyrenejemi) konali křesťanští předáci někdy kolem t. r. první větší věroučnou synodu, první na Západě. Tradičně se synodos datuje roky 305 n. 306. Biskupové a presbyteři schválili na osmdesát článků správné víry a chování dobrého křesťana. Mezi nimi nakázali majitelům otroků, aby jim zakázali vyznávat polytheistické kulty, obecně zakázali sdílet stůl s Židy, ženit/vdávat se za polytheistu nebo júdaistu, předepsali si, že kněží budou žít bez sexu a v domácnostech pouze se svými sestrami nebo pannami zaslíbenými bohu. Nařídili všem přísné půsty o sobotách a o církevních rocích a určili tresty pro všechny, kteří se na dogmatech proviní.

Synody se zúčastnil též cordubský biskup Ossius/Hosius, v úřadu od roku 296, za Constantina I. žil u jeho dvora a sloužil jako vyjednávač se sektáři (dónátisté, ariáni). Jeho posice vydržela za Constanta, to roku 342 předsedal synodě v Serdice, ale po jeho smrti a za vlády ariána Constantia II. to měl Hosius špatné. Roku 356 byl předvolán do Sirmia, rok vězněn a trápen, až podepsal ariánskou podobu vyznání víry, viz rok 351. Alexandrijského biskupa Athanasia, velkého bojovníka s ariány, sice neproklel, ale po návratu domů byl hispánskými soudruhy ve víře odsouzen za zradu na trojjedinosti k vyškrtnutí z paměti/damnatio memoriae. Zemřel roku 357 n. 358 jako stoletý a katolíci ho nemají na seznamech "světců", zatímco pravoslavní ano.

 

V Alexandreji zemřel biskup Theonás, ve funkci od roku 282. Jeho nástupcem zvolili Petra I., který se roku 311 stal posledním "mučedníkem" egyptské církve. Za Diocletiana se roku 303 po začátku pátrání po Ježíšově vyznavačích odmítajících státní kulty ukryl. Zastupoval ho lykopolský biskup Meletios, ale i ten skončil v lomech (pravděpodobně při Rudém moři). Roku 306 s rehabilitací se Petros vrátil a Meletiovi nechtěl funkci ani v Alexandreji ani v jeho rodné Thébaidě vrátit. Meletios vyžadoval od všech, kteří za persekuce křesťanů obětovali či podepsali prohlášení v tom smyslu (lapsí, peptókotes, "padlí"), aby vystoupili z církve, odpustit jim může jen jejich bůh; srov. novatiány, rok 249 a 251 a v indexu s. v. křesťanství. V čem spočívala ideologická odchylka od pravoslavného učení a následující schisma "meletiánů", které vydrželo až do c. 8. století, známo není.

Dopadlo to jinak: Petros Meletia za to exkomunikoval a stejně tak i kněze Areia (lat. Arius) a Eunomiu, radikálního ariána, viz rok 313. Roku 311 byl Petros sťat a dva roky na to přišel Galeriův edikt o zrovnoprávnění křesťanského monotheismu s polytheismem. Jeho nástupcem byl krátce Achillas, oba původně učitelé v náboženských školách. Roku 313, viz, byl zvolen hlavou alexandrijské církve Alexandros, za něhož eskaloval spor s ariány (zemřel roku 328), viz roky 313 a 320.


***********************************************************
301.
Ol. 270,1

612 SE
548 AE
neznámý
a. u. c. 1054
T. Flavius Postumius Titianus II a […] Virius Nepotianus 

***********************************************************

Diocletianus vydal v prosinci edikt o nejvyšších cenách a reformoval měnu. Zaměstnání jako vojáctví, pekařství, městké radnictví, sedlačení stanovil jako povolání dědičná. Pokusil se zastavit hrabivost provinčních úředníků a překupníků potravin včetně těch, kteří prodávají armádě, "plane zuřivá bezmezná lakota", jak vysvětloval. Edikt nepřečkal Dioclatianovu éru stejně jako pokus z léta t. r. o restituci měny postavené na tříkovovém principu: na aureu/solidu, argenteu a měďáku follis, ražené poprvé za Tarausia-Caracally. O devalvaci ražby viz v přílohách v oddílu Míry & váhy. Z libry zlata dával Diocletianus razit šedesát solidů, nové to mince nahrazující augustovský aureus, Constantinus později 72.

Pšenice měl stát modius vojenský/castrensis (= dva modie/měřice obyčejné, tedy c. 14 kilogramů pšenice) jedno sto dénáriů, libra vepřového dvanáct, hovězího osm, šunky menapské, tedy vyhlášené, dvacet dénáriů. Husa vykrmená byla za dvě stě, divoká za polovic. Zedník, tesař, truhlář měl dostávat ke stravě padesát dénáriů denní mzdy, malíř obrazů sto padesát, holič jen dva dénárie. Učitelům edikt vymezil měsíční gáži od padesáti do 250 dénáriů (to učiteli řečnictví), advokátu za proces tisícovku. V moderní historiografii se předpokládá, že systém nejvyšších cen platil pouze pro říšský Východ. Hospodářský prospěch cenová opatření nepřinesla žádný. 

Zřejmě již roku 296 nebo 297 zavedl novou jednotku pro daň z půdy: iugum/jitro byla plocha potřebná pro obživu jednoho člověka, caput/hlava (žena byla půl "hlavy"; v Egyptě zavedena daň 16. března 297, viz tam). Pozemková daň platila i pro Itálii a Římany, kteří daně neznali od roku 167 př. n. l., dárek, který si senát přidělil po likvidaci Makedonů. O indikcích/indictiones, daňových výměrech, a chrysargyru viz v indexu s. v. daně.   

 

V Armenii přemluvil Grégorios/Grigor Fóstér n. Fótistés, "Osvětlovač/Světlonoš" krále Tíridáta/Trdata III., srov. rok 287, aby se dal na křesťanství. Když byl král s římskou pomocí roku 287 inthronisován, odmítl Grégorios, který žil u jeho dvora, obětovat Anáhitě/Anaítis. Tíridátés ho za to dal uvrhnout do jakési jámy, kde žil třináct roků. Král však onemocněl, vzpomněl si na Grégoria a ten ho vyléčil a t. r. získal pro křesťanskou víru. Roku 314 byl Grégorios, vyškolený v kappadocké Kaisareji, posvěcen na biskupa. Pokřtil tehdy celou královu rodinu, šlechtice armenské i ty z Ibérů, kteří spadali pod armenskou vládu. Armenie se tak stala po Orrhoéně druhým křesťanským státem.

Grégorios pak vyvrátil kultovní středisko zarathustriánství Aštišat (v dn. TR) a proměnil ho v kostel. Po zdárně vykonané práci odešel na horu Sebuh, v jejíž jeskyni žil a c. 331 zemřel (narozen asi kolem roku 250). Byl prvním katholikem, hlavou armenské církve, a jeho potomci ji řídili až do roku 439; posledním byl Sahak, funkci zastávali dědičně. Grégoriův syn Aristakés se roku 325 účastnil níkajské synody, srov. rok 338, pak byl katholikem jeho bratr Verthanés (I.), c. 327-341, kdy byl zavražděn na misijní cestě v kaspické Albánii.

Grégoriův životopis a mýthos o christianisaci Armenie složil Agathangelos, Tíridátův tajemník. V mládí Tíridátés cestoval po Západu a udělal si jméno jako zápasník, než se dal na monotheismus, který ústy jeho ideologa Pavla sportování nedoporučuje (srov. v indexu s. v. hry s odkazem na jeho první dopis souvěrci Tímotheovi). V Helladě porazil jistého Kleitostrata z Rhodu a Kerasa z Argu; o těchto sportovních hvězdách nevíme jinak vůbec nic až na to, že silák Kerasos prý utrhl volu kopyto, kdežto Tíridátés, chlubil se armenský kronikář Mosés, ukroutil dvěma býkům současně po rohu. 

V Ibérii vládl současník a spojenec Tíridátův a Římanů Mirian III., arm. a pers. Mihrán, lat. a řec. Meribanés (snad c. 268-345?), který dal sebe a dvůr rovněž pokřtít, viz rok 319, 334 a 342. Král se na lovu roku 334 ztratil n. přestal vidět, když narazil na kappadockou poustevnici a kořenářku jménem Nino, arm. Nune. Již předtím měla pověst úspěšné léčitelky a ozdravila mimo jiné královu choť Nanu. Zbloudilého Miriana prý opustili bohové, nikoli však ten Ninin. Roku 336, tradiční údaj, prohlásil křesťanství státním kultem Ibérie. Podle armenské verse Nino poslala krále za Grégoriem, aby poučení dostal od něj. Tak jako tak byla Ibérie po Orrhoéně a Armenii třetím křesťanským státem v pořadí (a roku 380 následoval Řím). 

 

3. září se usadil křesťanský dalmatský kameník z Rabu Marinus na hoře Titanus/Titano, kde se se skupinou souvěrců ukrýval před pronásledováním. Na tuto událost navazuje republikánský státeček San Marino, který je tak daleko nejstarším souvisle existujícím státním útvarem Evropy. 

 

***********************************************************
302.
Ol. 270,2

613 SE
549 AE
neznámý
a. u. c. 1055
Constantius Caesar IV a Maximianus Caesar IV 

***********************************************************

Pro celou armádu nařídil Diocletianus pobývající právě v Alexandreji (byla to nyní poslední doložená návštěva římského panovníka v Egyptě? srov. rok 298), že legionáři nesmějí uctívat Ježíše nebo budou ze služby propuštěni.

V březnu nařídil likvidaci Máního kultu v říši a speciálně s Prokonsulární Africe, kde se učení perského věrozvěsty, viz roky 216 a 276, rozmohlo obzvláště; k vydání ediktu mohlo dojít již roku 296, viz tam. Byly zabavovány majetky Máního příznivců a nešťastníci posíláni do rudných dolů Fainó/Faina v provincii Arabia mezi Petrou a Zoarem n. Zoarou/řec. Segór, Ségór, též Zogora, popřípadě do mramorových dolů na Prokonnésu/dn. Marmara. Připojil se tak Diocletianus nechtěně k úsilí ochránce zarathuštrovské státní víry v Persii Kartíra, viz rok 224.

Rok na to 23. února 303 vydal edikt oznamující, že křesťané ztrácejí občanská práva a zakázal propouštět na svobodu křesťanské otroky. Protože tehdy, před vyhlášením zákazu nebo po něm, dvakrát zapálili křesťané jeho císařské sídlo v Níkomédeji, dal na Východě ničit jejich kostely, spisy a liturgické předměty. Druhý edikt vydaný v létě 303 nařizoval zatčení církevních činovníků a třetí dával těm z křesťanských funkcionářů, kteří se rozhodnou proti svým zvyklostem obětovat tradičním polytheistickým způsobem, svobodu. 

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem v čele. Obnovil Deciova písemná potvrzení/libella o účasti na státních obřadech. Tehdy se opět mezi křesťany objevili lapsí/peptókotes, tedy „padlí“, kteří se později, když už jim o nic nešlo, ke křesťanství vrátili. Ti, kteří získali od úředníků doklad/libellum o vyznávání státních kultů za úplatu, těm říkali roduvěrní jesusovci libellaticí, kdo se účastnil sakrální hostiny s masem byli sacrificátí a ti, kteří bohům pálil kadidlo, byli thúrificátí. Ve vztahu k takovým "padlým" se profilovala sekta novatiánů, která své vystrašené souvěrce radikálně zatracovala asi jako později komunisté své "revisionisty"; viz rok 251 a v indexu s. v. křesťanství.

Diocletianus se dožil toho, že jeho protimonotheistické edikty byly zrušeny, ale to již byl privátní osobou na pensi v Salonách. Je paradoxní, že se k protimonotheistickému kroku rozhodl na samém konci své vlády, viz rok následující.

 

V Persii zemřel velkokrál Narsé/řec. Narsés I., u vlády od roku 293, syn Šápúra I. Narseovým nástupcem se stal jeho syn Hormizd II. (do 309).


***********************************************************
303.
Ol. 270,3

614 SE
550 AE
neznámý
a. u. c. 1056
Imp. Diocletianus VIII a Imp. Maximianus VII

***********************************************************

Jistý Eugenius (I.), tribun údajně pěti set vojáků umístěných v Seleukeji na Moři, se dal provolat imperatorem a pochodoval se na Antiocheiu, metropoli syrskou. V bitvě s loyalními oddíly padl, srov. rok 314. 


„Velké pronásledování“, jak to nazývají křesťané/gravissima persecutio christianorum, vyhlásil C. Galerius Valerius Maximinianus, Diokletianův caesar pro Východ, 24. února v Níkomédeji. Den před tím o termináliích konsultovali Diocletianus a Galerius Apollónovu věštírnu v Didymách. O křesťanské odvetě viz rok předešlý. Je zajímavé, že se Diocletianus rozhodl k takovému kroku po téměř dvaceti letech vlády a v době, kdy již uvažoval o odchodu do panovnické pense, viz rok 305. 

Desáté protivenství, poslední persekuce a asi nejtvrdší z panovnických snah potlačit šíření monotheismu v říši, se pravděpodobně událo z návodu Galeriova. Caesar pro Západ Constantius I. Chlorus edikt nebral příliš vážně a neprosazoval jeho bezpodmínečné plnění. Vyhláška nařizovala zničení všech kostelů, spálení knih a likvidací lidí, kteří se víry nezřeknou, viz rok předešlý a předcházející protivenství 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202, 249 a 257. O počtu obětí existují pouze dohady.

 

V listopadu byl Diocletianus v Římě a s Maximianem zahájili oslavy dvacátého výročí své vlády (vicennalia 20. listopadu, viz rok 284) a desáté výročí jmenování caesarů/decennalia a triumf nad Narsem s presentací části jeho harému, srov. rok 299 (zda-li u toho byl Galerius s Constantiem známo není). Maximianus pak v Římě zůstal, Diocletianus po inspekci armády na Dunaji byl v létě 304 zpět v Níkomédeji.   

 

V Edesse, metropoli roku 244 zaniklého orrhoénského království, se podruhé za vlády Diocletianovy zřítily hradby a opět při velké vodě, srov. rok 202 a 216 (614 SE). 


***********************************************************
304.
Ol. 270,4

615 SE
551 AE
neznámý
a. u. c. 1057
Imp. Diocletianus IX a Imp. Maximianus VIII

***********************************************************

Diocletianus v Níkomédeji 20. listopadu na dvacáté výročí nástupu k moci zasvětil circus, ale měl jakési zdravotní potíže a až do května následujícího roku se neobjevil na veřejnosti.  

V rámci svých reforem někdy během své vlády reformoval i ústřední císařskou administraci, viz rok 293 a o reformách armádních viz rok 312 a 327. Zavedením nejvyššího úředníka odpovědného za chod palácové administrativy a správy císařského majetku se stal magister officiorum/"šéf úřadů". Spolu s vojenskými magistry náležel do císařského jmenovaného consistoria/rady a tím pádem k nejbližším lidem kolem císaře.

Magistři officiorum dohlíželi na veškeré dvorní úřednictvo a tudíž byli mimo jiné po císaři nejmocnějšími muži říše. Podléhala jim čtyři oddělení vládní agendy (c. "ministerstva") nazvaná sacra scrinia/"svaté tubusy na listiny": scrinium memoriae, epistularum, libellorum & epistularum graecarum, bývalá oddělení tajemníků a libellis etc. za principátu, viz rok 41. Scrinium dispositionum/c. "správní, disposiční oddělení" organisovalo cesty císaře s doprovodem. 

Když Constantinus i. omezil pravomoci praefecta praetorio, viz rok 312, převzal magister officiorum dohled na provoz pošty, cursus publicus/řec. démosios dromos, dozor nad zbrojnicem, fabricae/ergastéria, nad agenty/agentes in rebus, původně posly s výkonnými pravomocemi, císařskými pověřenci, a nad palácovou ochrankou/scholae palatinae, scholae scutariorum & gentium (barbaři), o armádních reformách viz rok 293. O Constantinových armádních reformách viz rok 312 a 327. 

 

V Římě zemřel biskup Marcellinus (v úřadu od roku 296). Už ve starém věku se monotheisté přeli o tom, zda zemřel jako mučedník víry, nebo zda se jí zřekl, aby přežil. O Marcellinovi se jako o prvním z představených římských křesťanů hovořilo jako o papovi, tedy sedmdesát let později než v Alexandreji, viz rok 232, v případě patriarchy Hérákly. Prvním z římských biskupů, který se jako papa dával oslovovat, byl až Siricius (v úřadu 384-399), viz v indexu pod křesťanství.

 

V Číně za éry Ťinů/Jin se na severu a severozápadu osamostatnilo několik státních útvarů, z většiny nečínských, původně nomádských národů regionu, řečených "pět barbarů", wu chu/wu hu: Hunové/Xiongnu-Siung-nu, Sien-pej/Xianbei, Ťie/Jie, Ti/Di a Čchiang/Qiang). Prvním byl hunský stát Chan Čao/Han Zhao n. Dřívější Čao existující do roku 329, kdy přešel do Pozdního Čao. Období bývá označováno jako šestnáct států n. království/š'-liou kuo: v době mezi 304 a 439 vedle sebe existovalo a navzájem se ničilo šestnáct útvarů, které nespadaly pod císařskou moc Číňanů.

Po Chan Čao (střídal sídelní města) se objevily státy Čcheng Chan/Cheng Han (304-347), Pozdější Čao/Chou Čao (319-350), Dřívější Liang (Čchien L., 314-376), Dřívější Jan/Yan (337-370), Dřívější Čchin/Qin (350-394), Pozdější Čchin (Chou Čchin, 384-417 s metropolí v Čchang-anu), Pozdější Jan (384-407/409), Západní Čchin (Si Čchin, 385-431, metropole v Jüan-čchuanu u dn. Ťing-jüanu v Kan-su), Pozdější Liang (386-403), Jižní Liang (Nan Liang, 397-414 s metropolí v Luo-tu u dn. Si-ningu v Čching-chaji), Jižní Jan (398-410), Západní Liang (400-421), Severní Liang (Pej L., 397-439 se sídelním městem Čang-i, dn. v provincii Kan-su), Sia/Xia (407-431) a Severní Jan (407/409-436).

Západně ležící státy byly z velké části buddhistické a jak vyplývá z cestopisu Fa-sienova, viz rok 337. Podél "hedvábné cesty" žilo množství mnišských komunit zbožně podporovaných místními dynasty.  


***********************************************************
305. 
Ol. 271,1

616 SE
552 AE
neznámý
a. u. c. 1058
Constantius Caesar V a Imp. Caesar Maximianus Augustus V

***********************************************************

Vzácný úkaz římských i evropských dějin: Diocletianus v Níkomédeji s Maximianem v Mediolanu 1. května o své vůli resignovali. Diocletianus symbolicky se svým štábem, caesarem Galeriem a synem západního z caesarů Constantia Constantinem složil úřad na místě před Níkomédejí, kde ho 20. listopadu 284 získal, viz tam.

Jako augustové nastoupili Constantius I. s Galeriem Armentariem. 
Severus byl do roku 307 jejich caesarem na západě, Maximinus Daia do roku 313 caesarem pro Východ; byl to začátek druhé tetrarchie. Diocletianus (asi 60) se uchýlil do Salon, kde si postavil palác (z části uchovaný), kde prý pěstoval zeleninu a s výjimkou roku 308 se od politiky držel stranou. 3. prosince 316 (nebo již 311) zde v depresích zemřel: byl jediným z císařů, kteří se vzdali moci a do politiky se dále nemíchal a také jediný, jenž dosáhl zbožnění jako soukromá osoba a nikoli jako imperator.

Maximianus se dal od nemocného Diocletiana k abdikaci přemluvit a odešel do Lukanie n. Kampánie "na pensi". V daném okamžiku byl nejvlivnějším mužem říše Galerius, neboť oba proklamovaní caesarové patřili k mužům, jimž umožnil karieru. V očekávání totiž byli v rolích caesarů Constantinus, syn Constantiův, a Maxentius, syn Maximianův.

 

Brzy po povýšení se Constantius I. vypravil opět do Británie proti vpádu Piktů, viz příští rok. Jeho syna Constantina prý v Římě držel Galerius jako záruku mocenských dohod: Diocletianus s ním zjevně předtím počítal jako s caesarem, nyní byl však asi na nátlak Galeriův přehlédnut. Je možné, že odtud pramenil Constantinův odpor ke starým pořádkům a k Diocletianovi, jeho tetrarchálním druhům a jejich marnému vzdoru proti monostheismu.

Nicméně nejpozději následujícího roku Constantinus z Říma prchl a cestou do Británie za otcem dával zabíjet n. ochromovat na poštovních stanicích všechna spřežení/publica iumenta. Setkali se s otcem v Bononii/Gesoriaku (podle jiné verse ho Galerius za otcem poslal z Illyrika a aby při průchodu severní Itálií nenarazil na Severa, pobíjel poštovní koně). Viz dále rok následující.

 

C. Valerius Galerius Maximinus vulgo Maximinus Daia n. Daza/Daca se narodil 20. listopadu asi roku 270 a pocházel rovněž z Illyrika. Byl synem Galeriovy sestry, rovněž byl pasákem dobytka a rovněž začínal v armádě od zdola. Daia/Daza se pravděpodobně jmenoval před Galeriovou adopcí; Daiův syn se jmenoval Maximus. Po svém jmenování odešel do Orientu.

 

Flavius Valerius Severus, označovaný moderně též za Severa II., také pocházel z Illyrika a také nebyl urozeného původu. Z lidí kolem Diocletiana byl nejméně viditelný, ale s pověstí dobrého vojáka, viz rok 306.

 

Snad t. r. založil egyptský anachóreta Antonius/Antónios zvaný Abba, "Otec" (zemřel roku 356), pokládaný za zakladatele křesťanského mnišství, volnou obec erémitsky/poustevnicky žijících křesťanů. Bohatý dědic rozdal majetek a c. 270 opustil obývaná místa. Jeho mladší souvěrec a soukmenovec Pachómios (zemřel roku 346) někdy po roce 320 založil na Tabennésis n. Tabennésos/Tabennisi, "Ísidin dar"?, na nilském ostrově v Horním Egyptě, první klášter, v němž mniši soužili. Na rozdíl od erémitů/erémítés, lat. erémíta, žijících samostatně obvykle v pustině mimo lidskou společnost, klášternímu životnímu stylu se říkalo koinobitský (od "koinos bios/společný život", latinisováno v coenobios, moderně cenobitský).

První z mnišek křesťanských byla Synklétiké/lat. Syncletica z Alexandreie s přívlastkem Amma/Matka, (zemřela c. 350). Měla kolem sebe mnoho žaček, ženský klášter/parthenón však nezaložila.

Klášerní mnišství na římský západ přivedl Ióannés Kassiános/Ioannes Cassianus rodem snad z provincie Scythia Minor. U Massilie založil mužský klášter sv. Viktora a ženský sv. Salvatora. Zemřel po c. 430. Na příživnictví mnichů a klášterů poukazoval již v 5. n. 6. století historik Zósimos.