***********************************************************

306.
Ol. 271, 2

617 SE
553 AE
neznámý
a. u. c. 1159
Flavius Valerius Constantius Augustus VI a C. Galerius Valerius Maximianus Augustus VI ***********************************************************

25. července zemřel v Eburaku/Yorku na tažení proti Piktům Constantius I. Chlorus. Po Septimiovi Severovi byl druhým z augustů, který zde v Anglii zemřel, viz rok 211. Vojáci provolali na místě císařem Západu jeho syna Constantina I., jemuž křesťanští historici jednou přiřknou přídomek Velký (o jeho útěku z Říma a důvodu viz rok předešlý): na otcův pohřeb šel již v purpurovém plášti. Podle monotheistické tradice byli s otcem jedinými jejich souvěrci mezi tetrarchy.

Usadil se v Augustě Treverorum/Treverách, dn. Trier, č. Trevír. Nejsilněji prý podporoval Constantinovo císařství král spojeneckých Alamannů jménem Chrocus n. Crocus/Erocus, tedy č. Krok (?); srov. jeho loupeživého jmenovce roku 259. Chrocus byl nejen prvním z Germánů s tak vysokou posicí v římské armádě, ale hlavně byl prvním z nich, který se podílel na výběru císaře nebo ho dokonce sám přímo prosadil. 

 

V Římě však začátkem srpna senát a praetoriáni logicky jmenovali na Chlorovo místo jeho caesara Flavia Valeria Severa. Nakonec ale Constantinovo císařství Západu přijal. Ovšem 28. října se principem (nikoli augustem) dal prohlásit ve své ville na cestě do Labika Maxentius, jehož podporoval jeho otec Maximianus Herculius, který se na rozdíl od Diocletiana nikdy nespokojil s rolí císařského pensisty a reaktivoval se. Maxentius prý nesnesl, aby augustem byl člověk z matky "nízkého" původu, neboť Constantinovou matkou byla podle všeho dcera hospodského a pravděpodobně nebyla s Constantiem sezdána (viz rok 293; po Maxentiově smrti roku 312 jeho matka prohlásila, že synovým otcem byl jistý Syřan...).

Maxentius se dal provolat s pomocí tribunů praetorianů Marcellianem a Marcellem a také úředníka pověřeného výdejem státního vepřového masa lidu Lucianem. Během nepokojů přišel o život vicarius Abellius, který s inthronisací Maxentiovou nesouhlasil.

Monotheističtí autoři líčili Maxentia jako despotu a kouzelníka rozřezávajícího těhotným břicha a zkoumající vnitřnosti novorozeňat a lvů a kromě toho že vyvolával démony, z čehož povstal v Římě hlad a nouze (Eusebios z Kaisareie). V Římě Maxentius hodně stavěl a obnovoval, jeho stavby však připadly k dokončení Constantinovi, srov. Maxentiovu velkolepou basiliku. Mezi restaurovanými chrámy vynikl Hadrianův Venušin a Romy, jehož cellu poničil požár, viz rok 121. 

 

Proti Maxentiově revoltě poslal Galerius do Itálie Severa, který se pustil do obléhání Města; bylo to po téměř čtyřech staletích první od dob republiky, viz rok 88 a 82 př. n. l., a první válka mezi tetrarchy. Na to oděl Maxentius svého otce Maximiana Herculia, který žil do té doby v ústraní v Lúkánii, znovu do purpuru, aby získal jeho režim na váze. Podle senátu byli po smrti Constantiově do carnuntské konference roku 308 augusty Severus a Galerius, jejich caesary Constantinus a Maximinus Daia (= třetí tetrarchie).    

 

Praefecti Urbi Constantiovy éry (předchozí viz rok 284): 306 C. Annius Anullinus (poprvé), 307 Attius Insteius Tertullus, 308 Statius Rufinus, 309 Aurelius Hermogenes, 310 C. Ceionius Rufius Volusianus (poprvé), 311 Iunius Flavianus, 312 Aradius Rufinus (podruhé), 312 C. Annius Anullinus (podruhé), 312 Aradius Rufinus (potřetí), 313 C. Ceionius Rufius Volusianus (podruhé), 315 C. Vettius Cossinius Rufinus, 316 Ovinius Gallicanus, 317 Septimius Bassus, 319 Valerius Maximus Basilius, 323 Locrius Verinus, 325 Acilius Severus, 326 Amnius Anicius Iulianus, 329 Publilius Optatianus Porphyrius (poprvé), 329 Petronius Probianus, 331 Sex. Anicius Faustus Paulinus, 333 Porphyrius (podruhé), 333 M. Ceionius Iulianus, 334 Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus, 335 Caeionius Rufius Albinus, 337 L. Aradius Valerius Proculus (poprvé, do ledna 338, viz pokračování tam).

Praefectus Urbi Publilius Optatianus Porphyrius n. Porfyrius je pravděpodobně totožný s básníkem, který věnoval poesii Constantinovi ve zvláštním grafickém uspořádání zvaném carmina figurata, vymezující verše do obrazů a obrazců nebo červenými písmeny zvýrazňuje kresbu.   

 

***********************************************************
307. 
Ol. 271, 3

618 SE
554 AE
neznámý
a. u. c. 1160
na západě: Maximianus IX a Flavius Valerius Constantinus Nobilissimus Caesar
v Římě: Maximianus IX a C. Valerius Galerius Maximinus Nobilissimus Caesar
na východu: Flavius Valerius Severus Augustus a C. Valerius Galerius Maximinus Nobilissimus Caesar

***********************************************************

Maximianus Herculius cestoval (prchl) do Gallií, aby oženil v Trevíru Constantina (asi 20-30) se svou mladší dcerou Faustou (nejvýše kolem 17). Constantinus pak uznal Maxentia za císaře, ale do války mezi jeho synem Maxentiem a Galeriem se pustit nechtěl. Constantinus do té doby žil na hromádce s jistou Minervinou (anebo oddáni byli?), s níž měl svého nejstaršího syna Crispa, budoucího caesara, viz rok 317: jejich soužití bude velmi obtížné a tragické, viz rok 326. Constantinus do začátku roku 312 řídil záležitosti římského Západu, o jeho bojích na Rýně a v Británii nevíme téměř nic. Poskytoval provinciálům daňové úlevy, nicméně Gallie pleněné v éře prvních germánských nájezdů v letech c. 250-285 se již nikdy hospodářsky nezmohly.

 

16. září byl Flavius Aurelius Severus (II.) Maxentiem, který uplatil protivníkovy vojáky, před obléhaným Římem poražen. Prchl do Ravenny a zrádně vylákán slovem Herculiovým byl jat a odvlečen do Říma. Byl držen ve ville u Tres tabernae/u dn. Cisterna di Latina v Latiu a když zahájil Galerius Armentarius tažení do Itálie, byl zabit, resp. donucen si vzít život (podle další verse "zemřel", popř. byl uškrcen) a pohřben byl do hrobu Gallienova.

Galerius Armentarius, který stále ještě válčil na Balkánu se Sarmaty, srov. o jejich "vyhlazení" roku 292, vytáhl do Itálie, aby Severa osvobodil. Byli prý spřáteleni přes lásku k pití. Utábořil se v Interamně a od obléhání Města upustil, neboť neměl tak velkou armádu s sebou a ani svým vojákům nedůvěřoval a bál se, že skončí jako Severus. Jeho armáda se proto vrátila do Pannonií a cestou loupila po italském venkově.

 

Galerius někdy po této době dal v Pannonii vykácet rozsáhlé lesy, aby získal půdu pro kolonisty, a ze stejného důvodu po vzoru Probově u Sirmia dal prokopat kanál z jezera Pelso n. Peiso/Blatenské, Balaton, Plattensee, do Dunaje (nebo patřilo jméno jezeru Neziderskému, Neusiedlersee?). Celý kraj mezi jezerem a Dunajem, východ provincie Pannonia Prima, pojmenoval podle své manželky Valerie Pannonia Valeria se sídlem správy v Sopianae/dn. Pécs, č. Pětikostelí. 


***********************************************************
308.
Ol. 271, 4

619 SE
555 AE
neznámý
a. u. c. 1161
Diocletianus X a Galerius Maximianus VII
v Římě: M. Aurelius Valerius Maxentius Augustus a M. Valerius Romulus I

***********************************************************

Maximianus Herculius se vrátil do Říma (nebo už roku 307?). Na naléhání Galeriovo přijal Diocletianus konsulskou funkci, svou poslední, a svolal do Carnuntu, metropole Horní Pannonie, v říjnu a listopadu konferenci císařů Diocletiana, Maximiana a Galeria. Jmenovali 11. listopadu augustem Západu Licinia na místo Severa a uznali nároky Constantina sídlícího v Augustě Treverorum/Trevíru na Západě na caesarskou posici; Galerius zůstal augustem Východu, Maxentius byl odmítnut a jeho otec Maximianus Herculius definitivně ztratil na vlivu: Diocletianus ho donutil resignovat podruhé. Constantinus s Maximinem Daiou byli jmenováni "syny Augustů"/filii Augustorum, viz dále rok 310. Období let 308-311 lze nazvat čtvrtou tetrarchií. Constantinus bezprostředně na rozhodnutí z Carnunta nereagoval a nadále vystupoval jako august a nikoli Augustův syn.   

 

Valerius Licinianus Licinius vulgo Licinius pocházel z dáckého venkova (c. 40). Adoptivní syn Diocletianův a přítel Galeriův účastnil se roku 297 jeho perského tažení, vyslal ho roku 307 východní augustus Galerius k Maxentiovi jako vyslance, který se však odmítl svému tchánovi podrobit. Liciniovým kusem říše se staly země illyrské, thrácké a pannonské. Do války mezi Galeriem a Maxentiem se nepustil, zato se obrátil proti Sarmatům a pravděpodobně na jaře 310 je v poli porazil, srov. rok 292.  


***********************************************************
309.
Ol. 272, 1

620 SE
556 AE
neznámý
a. u. c. 1162
v Římě: Maxentius II a M. Valerius Romulus II
na východu: Valerius Licinianus Licinius Augustus a L. Flavius Valerius Constantinus Caesar I ***********************************************************

V Trevíru dal po Diocletianovi poprvé Constantinus razit svůj zlatý solidus, jímž nahradil Augustův aureus a položil základ systému, který za principátu zaujímaly stříbrné dénárie: z libry zlata ho bylo 72, za Diocletiana šedesát, viz rok 301. Ve východořímské říši byl pod různými jmény ražen do konce státu 1453. Ze solidus/soldus, francouzské sou, povstala označení pro vojáky bojující za mzdu, srov. i české žold, žoldnéř související s něm. Sold, Söldner.

Za své vlády Constantinus zdvihl daňové břemeno. Jeho kancelář pořídila majetkový soupis bohatých lidí, kteří navíc museli platit daň, pravděpodobně pozemkovou, zvanou podle měšce na mince follis. Zavedl obchodníkům po celé říši pětiletní platbu daně ve stříbře a zlatě, také řemeslníkům včetně prostitutek.

Constantinus během své vlády vydával přísná regulační opatření pro všechna řemesla související se zásobováním obyvatelstva a bezpečností. Zakázal pekařům, provozovatelům vodní i suchozemské přepravy, obchodníkům s masem opouštět řemeslo a příslušné cechy/collegia, corpora, consortia, za zběhnutí vyhláškoval trest smrti; viz v indexu s. v. řemeslo. Zákazy opouštět půdu zavázal 30. října 330 colóny a pokud by prchli, mělo se s nimi zacházet jako s otroky čili pracovat v železech.

Ekonomiku říše podřízené rostoucím nákladům na dvůr a hlavně vojsko tedy Constantinus organisoval po armádním způsobu i s tresty za deserci. 

 

V Africe, která spadala s Itálií a ostrovy do říše Maxentiovy, vypuklo povstání správce provincie vicaria L. Domitia Alexandra (nejpozději do 311, spíše ale už koncem 309 potlačeno); byl pokročilého věku a pocházel z prostých rodičů z Pannonie, jinde je zván Frygem. Maxentiův praefectus praetorio Rufius Volusianus a vojenský velitel Zénas vzpouru nedostatečně vyzbrojenou snadno zlikvidovali. Povstalci naklonění Galeriovi neuspěli při pokusu uchytit se v Alexandreji, z níž se do Afriky vrátili na lodích.

Když se Maxentius pokusil poslat na Alexandra atentátníka, přijal povstalec augustovský purpur. Při obléhání numidské Cirty, kde se Alexander ukryl, bylo město zničeno. Maxentius pak nechal vojáky vyplenit a vypálit Karthágo. Cirta byla obnovena Constantinem I. a přejmenována na Kónstantíné/Constantina, fr. Constantine, arab. Qusantíná v DZ.

 

17. srpna Maxentius vyhnal papeže Eusebia z Říma na Sicílii, kde zemřel, pravděpodobně v důsledku hladovky. Událost se mohla přihodit ve stejný den roku 310, srov. k tomu nepokoje náboženské roku c. 311.

 

V Persii zemřel král Hormizd II., syn Narseův, který vládl od roku 302. U dvora došlo k puči šlechticů, jak zní tradiční podání, kteří nejstaršího syna králova jménem Ádhar Narsé/řec. Adarnarsés zavraždili po čtyřiceti dnech vlády pro jeho krutost. Druhého syna, jeho případného nástupce, oslepili a třetího jménem Hormizd jali. S pomocí manželky se mu však podařilo prchnout roku 324, viz, přes Armenii na římské území a získal od Constantina asyl. Perští šlechtici se po likvidaci Adarnarsa rozhodli prohlásit králem dosud nenarozené dítě jedné z žen-vdov po Hormizdovi II. a dali mu jméno Sapórés/Šápúr II. Úkaz, je-li pravdivý, v historii ojedinělý. 

Jiná verse podání osudu prince Hormizda je pohádkovější. Palácovým vašnostům, poněvadž ho přehlíželi, jednou o hostině pohrozil "Marsyovou smrtí", tedy stažením z kůže zaživa, jak to učinil kdysi Apollón tomuto satyrovi, když ho rozhodnutím Mús porazil v uměleckém kontestu. Dvořané si to zapamatovali a když otec zemřel, vybrali si prý mladšího bratra na trůn a staršího zavřeli. Osvobodila ho po letech manželka, která poslala strážím velbloudy naložené jídlem a vínem, muži kovový pilník v pečené rybě, viz dále rok 324.

Zprvu řídila za novorozeně vládu matka, jejíž jméno neznáme, pak její nový manžel Vahram/Bahrám. Šápúr II. byl zplnoletněn roku 325 na sté výročí ustavení sásánovské moci přemožením parthských Arsakovců a vládl až do smrti roku 379.

 

***********************************************************
310. 
Ol. 272, 2

621 SE
557 AE
neznámý
a. u. c. 1163
v Římě: Maxentius III
na východu: Tatius Andronicus a Pompeius Probus

***********************************************************

Přišel pokus Maximiana Herculia, který stále čekal na svou příležitost, stát se potřetí na Západě císařem a vystrnadit Constantina. Stalo se tak v červenci při vzpouře Franků. Vyplatil vojákům donativum, ale ničeho více nedosáhl. Utekl do Massilie, kterou Constantinus oblehl, dobyl, tchána zajal, ale nijak jeho vzpouru nepotrestal. Když své dceři Faustě, Constantinově manželce, Maximianus sdělil, že hodlá zetě zavraždit ve spánku, Fausta zachovala manželskou věrnost a choti vše vyzradila. Není známo, zda byl Maximianus Herculius popraven smrtící smyčkou nebo zda se sám oběsil, nicméně památka na něj byla Constantinem zatracena. 

 

Maximinus Daia se na Východě během tažení proti Peršanům začal sám zvát augustem, ale vůči Galeriovi zůstal loyální. Říše byla zavalena augusty: Galerius, Licinius, Maximianus, Maximinus, Maxentius a Constantinus. 

 

V Germánii kolem t. r. v Augustě Treverorum/Trier, Trevíru dostavěna Aula palatína, "Konstantinova" basilika. Město bylo nejlidnatějším římským osídlením severně od Alp s velkými lázněmi dostavěnými po roce 316, s mohutnými hradbami, amfiteátrem pro odhadem osmnáct tisíc diváků z konce 2. století a se silnou vojenskou posádkou.

V CCAA v letech asi 310-315 na pravobřežní straně Rýna povstala pevnost Divitia/castrum Divitium, dn. Deutz, součást Kolína. Constantinus dal proti vpádům Franků postavit pro rychlý přesun legií kamenný most a k němu pevnost pro c. devět set vojáků. Jak dlouho most stál, známo není. Odhaduje se, že spadl kolem roku 400, pevnost Římané vyklidili asi roku 401 a Kolín více než další tisíciletí žádné přemostění neměl. Po roce 430 do pevnostních zdí umístili Frankové královský dvůr, Divitia civitas, po roce 555 ho vyplenili Sasové a pevnost se stala základen obce Deutz, přičemž vlastní pevnost se stala roku 1003 klášterem.

 

V Japonsku zemřel na jaře císař Ódžin (110), vládnoucí od roku 269 (nominálně od 200, viz). Nástupcem se stal roku 313 jeho čtvrtý syn Oho-sazaki, posmrtným jménem Nintoku/"Velký střízlík", šestnáctý tennó (zemřel v únoru 399). Na trůn ovšem chtěl též císařský princ Oho-jama-mori. Převlečen vmísil se mezi převozníky přes řeku na loď, na níž byl též vylákán princ. Lodníky císař donutil rychle stoupnout si na jednu stranu lodi a princ spadl do vody a utonul. Za jeho vlády roku 325 postavena v Japonsku první obilná sila. Viz dále rok 342. 

 

***********************************************************
311.
Ol. 272, 3

622 SE
558 AE
neznámý
a. u. c. 1164
Galerius Maximianus VIII a C. Valerius Galerius Maximinus Augustus II
suff. Ceionius Rufius Volusianus a Q. Aradius Rufinus (oba září - prosinec, oba v Itálii a Africe) ***********************************************************

30. duben v Níkomédeji datován toleranční patent císaře Východu Galeria pro křesťany. Začátkem května pak císař C. Valerius Galerius Maximianus zvaný Armentarius ve své rodné Serdice zemřel, prý "consumptis genitalibus, uhnitím pohlaví" (jiný pramen hovoří o "nezhojitelné ráně"/trauma dysiátron). Maximinus Daia začátkem léta na Bosporu konferoval s augustem Liciniem a rozdělili si Galeriův majetek (po Daiově smrti Liciniovi připadl i jeho díl). 

 

Na Východě v říjnu až listopadu obnoveny persekuce křesťanů: Daia pokračoval bez ohledu na patent v Galeriově dědictví.

 

V Římě někdy v této době udeřil blesk do chrámu Fortuny. Při jeho hašení požáru vedl jistý voják rouhačské řeči o kultu, rozumí se polytheistickém/blasféma rhémata kata tú theiú, a byl za to davem zabit. Vojáky to rozzuřilo a Řím v těžké chvíli uklidnil Maxentius. Nálady mezi obyvatelstvem se v nejbližších generacích změní...

 

3. prosince si vzal život jedem jeden z velkých římských reformátorů Dioklés-Diocletianus (asi 70), u moci od roku 284 (za rok úmrtí lze v pramenech nalézt až rok 316, ale vždy stejné datum). Poslední tři roky pěstoval ve svých zahradách v Salonách zeleninu a z vývoje římského světa dostal deprese: jeho reformy se zčásti zhroutily. Rozhodl se po pozvánce na svatbu Constantinovy sestry Constantiny s Liciniem do Mediolana, kterou odmítl. Constantinus s Liciniem mu pak vyčetli, že drží s Maxentiem a Maximianem a Diocletianus tušil, že by tak jako tak následovala smrt, viz rok 313, o nepřátelství Constantinovo viz rok 305. 

 

V Africe potlačeno povstání L. Domitia Alexandra (od 309; t. r. je nejzazší datum, spíše zlikvidováno již roku 309). Maxentius poslal vojsko s flotilou v čele se svým praefectem praetorio Rufiem Volusianem a s ním ve válce zkušeným vojevůdcem Zénou, Alexandrovo vojsko z bitvy prchlo a usurpátor byl jat a uškrcen. Maxentius na to uspořádal hon na Alexandrovy příznivce či alespoň na podezřelé, kteří v lepším případě přišli o majetky. Karthágo bylo přitom vypleněno a na to uspořádal v Římě triumf. Pak se chystal na Constantina, sbíral armádu, ale ten ho předešel, viz rok následující. Poničené velkoměsto obnovil do staré krásy Constantinus I.

Je pravděpodobné, že někdy v této době se mezi domorodou africkou populací, tedy mezi Púny a částmi Berberů, zdvihl organisovaný odpor proti vládě, který vyústil v řádění fanatických křesťanů zvaných agnósticí, tak ze strany dónátistů nebo circumcelliónés, jak brigantům říkali dobří katolíci; viz rok 344.

 

V Číně zemřel regent státu Západní Ťin/Xi Jin S'ma-Jüe/Yue, viz rok 290. Ve válce proti útočícím Hunům a dalším nomádům ze severozápadu se nedokázali Číňané prosadit. Období let 304 - 439 nazývají Číňané érou "šestnácti států pěti barbarů", jimž se říkalo wu/"nesrozumitelní", resp. wu chu/hu, pět barbarů: Siung-nu/Xiongnu, asi předkové Mongolů Sianpej/Xianbei, Čchiang/Qiang, kteří žijí dodnes v S'-čchuanu, Ťie/Jie a Ti/Di; z nich nejmocnější byli Siung-nu/Xiongnu, Hunové. Viz rok 304.

Hunové obsadili celé Šan-si/Shanxi, založili roku 304 stát Chan Čao/Han Zhao se sídelním městem Pchingjang/Pingyang a zvolili císařem Liou Jüana/Liu Yuan. Roku 310 Liou Jüan zemřel a na jeho místo zvolili Hunové jeho syna Liou Cchunga/Liu Cong (zemřel roku 318), když zavraždil svého bratra, aby neměl konkurenci. Cchung se pustil do závěrečné fáze války s Číňany, v květnu 311 je Hunové porazili v poli a v červenci obsadili téměř nehájené sídelní město Ťinů Luo-jang. Strašlivě ho vyplenili, na třicet tisíc lidí povraždili včetně klanu S'-maů a císaře Chuaje jali. Bylo to poprvé v historii, kdy nepřítel přišedší ze zemí mimo Čínu dobyl hlavní město říše a zajal jeho vládce. Hunové Chuaje drželi v zajetí, nicméně roku 313 ho zavraždili i se zbytkem příbuzenstva.

Jeho nástupcem a posledním z vládců Západních Ťinů/Si Ťin byl Wuův vnuk S'-ma Je/Sima Ye (13) proklamovaný pod jménem Min-ti/Mindi ve starém sídelním městě Čchang-an. Po třech letech se však musel vzdát a později byl Huny popraven. Tím zanikl stát Západní Ťin a od roku 317, viz, čínská státnost pokračovala jako dynastie Východní Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420).   


***********************************************************
312. 
Ol. 272, 4

623 SE
559 AE
neznámý
a. u. c. 1165
Imp. Caesar Constantinus Augustus II a Imp. Caesar Licinius Augustus II
v Římě: Maxentius IV

***********************************************************

V Orientu trávil Maximinus Daia na tažení v Armenii proti Tíridátovi III., který proklamoval křesťanství státním náboženstvím už roku 301, viz tam; nic bližšího o příčinách války nevíme. 

 

Na Západě na jaře v tažení na Maxentia překročil Constantinus I. s armádou čtyřiceti tisíc vojáků z Británie, Gallií a Germánií Alpy (jiný zdroj jich chtěl napočítat devadesát tisíc a k tomu osm tisíc jezdců). Ve dvou bitvách na severu Itálie a ve třetí pod branami Verony porazil početnější vojsko Maxentiovo, jemuž velel jeho praefectus praetorio Ruricius Pompeianus, který v boji padl (nejvyšší údaj praví, že měl k disposici osmdesát tisíc italských vojáků, k tomu čtyřicet tisíc z Afriky, k tomu ze Sicílie, prý dohromady 170 tisíc mužů pěchoty a osmdesát tisíc jezdců!).

Maxentius se neopevnil v Římě, ale osobně vyrazil do pole. Dorazil s vojskem až k osadě Saxa Rubra/"Červené skály" několik mil před Římem (dnes součást Města), odtud se však vrátil. 28. října v bitvě na Mulvijském mostu Constantinus zvítězil. Maxentia při přechodu Tiberu shodil kůň do vody a augustus utonul. Podle jiné verse se pod ním prolomil jím zbudovaný lodní most, který dal uprostřed inženýry narafičit tak, aby se uvolněním kolíků snadno pod útočícími constantinovci rozestoupil a oni spadli do řeky. Viz k bitvě a co jí předcházelo rok následující. Tím skončila osmá občanská válka imperiální éry vedená od roku 306; viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276 a 284.

Roku 2005 se při vykopávkách na Palatinu nalezly panovnické insignie Maxentiovy zjevně ukryty kdysi před zraky vítězů. Je to ojedinělý nález v historii římského státu.  

 

Constantinus I. se stal jediným vládcem Západu. Maxentiova manželka, Galeriova dcera Valeria Maximilla, nobilissima femina/"žena velevznešená", vzápětí zmizela z historie. Jejich syn M. Valerius Romulus (narozený c. 294), nobilissimus vir a dvojnásobný konsul (nebylo mu ještě dvacet), zřejmě už roku 310 nežil. Zkazky o tom, že měl Constantinus před bitvou sny o Ježíšovi a kříži, dal do oběhu křesťanský autor Eusebios z Kaisareie v Životopisu blaženého císaře Constantina/Bios tú makariú Kónstantínú tú basileós, viz rok následující.

Senát zasvětil nyní po válce všechny stavby podniknuté Maxentiem Constantinovi. Maxentius nebyl v oblibě, neboť mimo jiné při hašení chrámu Fortuny došlo ke krvavým nepokojům, během nichž praetoriáni povraždili na šest tisíc Římanů, srov. rok 311. Poněvadž titíž praetoriáni stáli při svém augustovi věrně až do konce, vítěz gardu bez náhrady rozpustil a jejich kamenné ležení postavené za Tiberia zrušil. Existovali jako osobní armáda principů a dominů od Augusta.

Funkci jejich velitele praefecta praetorio/řec. aulés hyparchos však Constantinus neodstranil, ale omezil pravomoce: když neměli vojáky, přišli o vojenské kompetence a jejich úřad se proměnil v nejvyšší civilní správní orgán mimo dvůr: snad by bylo od tohoto okamžiku vhodnější je namísto velitele praetorské gardy nazývat šéfy praetorského správního úřadu. Praetoriány nahradil novým sborem sestavovaným z vojáků římských i Neřímanů, scholae palatinae.

Od dob Diocletianových měla každá tetrarchie svého praefecta praetorio, viz rok 293: Orientis (všechny země za Bosporem), Illyrici, Italiae et Africae a Galliae (vše na západ od Itálie), všichni praefecti fungovali ještě s velitelskými pravomocemi. Konstantinem oktrojovaní praefecti fungovali ve stejném počtu, od jeho syna Constantia II. (po roce 337) až do definitivního rozdělení říše roku 395 existovaly tři praefectí praetorió: Orientis (kam spadaly thrácké provincie, anatolské, syrské a Egypt), Italiae, Africae et Illyrici a Galliae (též formulováno jako praef. pr. per Gallias, Illyricum, Orientem etc.). 

Constantinova reforma z t. r. nebo až z let pozdějších (c. 320?) převedla vojenství do rukou nové armádní velitelské funkce magister militum/řec. stratélatés. Viz rok 304 a 327.

Poněvadž se Seguvio, správní středisko Kottijských Alp/Alpes Cottiae, přidalo k Maxentiovi, dal město Constantinus I. rozbořit. 

 

***********************************************************
313. 
Ol. 273, 1

624 SE
560 AE
neznámý
a. u. c. 1166
Imp. Constantinus III a Imp. Licinius III
v Římě: Maximinus III

***********************************************************

Setkání Constantina s Liciniem v únoru (?) v Mediolanu přineslo rozdělení říše mezi sebe bez ohledu na Maximina Daiu. Licinius si v Mediolanu vzal Constantinovu sestru Constantii, s níž měl stejnojmenného syna Valeria Liciniana Licinia. Kromě toho měl Licinius syna s jistou otrokyní, jehož jméno neznáme; žil v Africe a Constantinus ho krátce před svou smrtí dal zavřít do kartháginské císařské tkalcovské manufaktury a při pokusu o útěk zavraždit, viz rok 311.

Zároveň vydali v Mediolanu dohodu o svobodě vyznání, jímž se dostalo "i křesťanům i všem" práva vyznávat víru podle vlastního výběru: "... in primis ordinanda esse credidimus, quibus divinitatis reverentia continebatur, ut daremus et Christianis et omnibus liberam potestatem sequendi religionem quam quisque voluisset, quod quicquid <est> divinitatis in sede caelesti nobis atque omnibus qui sub potestate nostra sunt constituti, placatum ac propitium possit existere," tedy "především jsme usoudili, že je nezbytné uspořádat záležitosti, jimiž se udržuje úcta k božské existenci, abychom dali křesťanům i všem (ostatním) volnost následovat náboženství, jaké kdo chce, aby cokoli je božského ve vesmírném sídle nám a všem, kteří náležejí pod naši moc, mohlo žít dál v míru a smířlivosti. 

Údajně byl "edikt" spojen s navrácením majetků církevním organisacím a později s odškodněním. S Liciniem se údajně dohodli i na tom, aby církevní činovníci byli placeni z císařské pokladny. Je pravděpodobné, že je k dohodě vedly krvavé události v Římě roku asi 311. Text mediolánské dohody známe pouze od autorů křesťanských Lactantia a Eusebiově řeckém překladu. Není proto podivné, že jmenovaní jsou pouze "Christiani" a další kulty pouze úhrnným "omnes", což ovšem velmi snižuje věrohodnost autenticity textu dohody.

Ať je to, jak chce, toleranční patent nerespektoval brzy Licinius a rovněž Constantinus si nedělal s jeho dodržováním starosti, neboť přihlížel likvidaci dónátistů a ariánů, vlastně hnutí křesťanských. Ze státoprávního hlediska tím ovšem skončily snahy polytheistických vladařů o likvidaci nepřátelského kultu a křesťanství se dostalo státního uznání. Mediolánskou dohodu už nikdo nikdy neodvolal a ani Iulianus o půl století později na ni nesáhl. 

Constantinus původně vzýval Marta a Apollóna, respektive Sol invictus/Neporažené Slunce. Ovšem Berber L. Caecilius Firmianus zvaný Lactantius (zemřel před níkajskou synodou), učitel latinského řečnictví, apologeta monotheismu a vychovatel Crispův v Treverech od roku 315, tvrdil, že v noci před bitvou na Mulvijském mostě dostal Constantinus shůry příkaz umístit na štíty Kristovo znamení.

O čtvrt století později křesťanský historik Eusebios z Kaisareie ve své Constantinově hagiografii napsal, že během pochodu na Říma Constantinus s vojáky spatřil v poledne přes slunce světelný "vítězný" kříž s nápisem "tútó níká/zvítěz tímto (sc. znamením)", v pozdější latinské podobě "in hóc signó victor eris popř. in hóc signó vincés/v tomto znamení se staneš vítězem/zvítězíš".

Noc před bitvou navštívil císaře ve snu Kristus osobně, připomněl mu svůj pokyn a august přikázal řemeslníkům znamení XP ze zlata a drahokamů umístit na tyč standarty zvané od nyní labaron, lat. labarum, což byl tedy Ježíšův/Constantinův nápad; srov. k tomu v indexu s. v. křesťané; shodou okolností též Gallové, a to nejen v jeho oddílech, užívali křížového symbolu jako znamení slunce. Constantinus vyčlenil ze své gardy padesát mužů, aby kříž nesli a neustále ho střežili.

Z polytheistických pramenů o podobném zjevení nevíme nic a záhubu Maxentiovu prý věštilo velké množství sov, které se usadilo na římských hradbách...

Na konání třídenních stoletních her/ludi saeculares v počítání Augustově resignováno, srov. rok 247 a 203, a už nikdy na ně nebylo Římany myšleno. V podání historika Zósima ze začátku 5. století opominutí her, obětin Plutonovi/Dis a Proserpině na Martově poli na podzemním oltáři na místě zvaném Tarentum a s nimi spojenými hrami tarentskými/ludi tarentini a dalších zvyklostí, přivedlo říši do chaosu a zkázy.

 

O mediolanském paktu se Maximinus Daia dozvěděl v Antiochii a byla z toho válka: vypravil se s armádou do Bíthýnie. V dubnu překročil Helléspontos a oblehl Býzantion obsazené Liciniovými vojáky. Po jedenácti dnech města dobyl a po krátkém obléhání odsadil Hérákleiu, starý Perinthos. Sám přitom vydal vlastní toleranční edikt, neboť Východ měl hodně tehdy již křesťanů, třebaže dlouho ještě ne většinu, zahrnující restituce majetku zabaveného jejich obcím.

Během obléhání Hérákleie dorazil Licinius s malým počtem vojáků do Adriánopole. 30. dubna/1. května se obě vojska srazila v lokalitě zvané campus Ergenus/u Tziralla-Caenophrurium, dn. Çorlu v TR a Licinius Maximina Daiu porazil na hlavu (srov. blízkost bojiště s bitvami Constantinovými s Liciniem roku 317sqq.).

Daia odhodil purpur, převlékl se do otrockého a prchl do Níkomédeie a pokračoval dále na Východ. V kilických soutěskách postavil opevnění proti Liciniově armádě, která je však zdolala. Maximinus Daia (42) unikl do Tarsu, kde v obležení v červenci n. srpnu zemřel přirozenou smrtí. Tím skončila devátá občanská válka císařské éry, viz rok předešlý. 

Licinius dal popravit též vdovu po Galeriovi, která žila u Maximina. Galeria Valeria Augusta, dcera Diocletianova s Priskou, po smrti Galeriově odmítla žít na dvoře Liciniově a prchla k Maximinovi, dědici Galeriova majetku. Její manželství s Galeriem bylo bezdětné, byla prý neplodná, adoptovala však Galeriova nemanželského syna Candidiana, který si měl brát Maximinovu dceru. Uprchli spolu, Maximinus jí chtěl pojmout za ženu, což odmítla. Dal ji zavřít kdesi v Syrii a vítězný Licinius vydal rozkaz Valerii Augustu a Candidiana zavraždit. Dlouho se ukrývala, až byla s matkou prozrazena někde u Thessaloníky. Důvod smrti obou žen a Candidiana znám není, snad souvisel s obrovským majetkem po Galeriovi. 

 

13. června garantoval Licinius náboženskou svobodu podle mediolánské dohody ve své části říše ediktem daným v Níkomédeji. Pak se vypravil na Peršana, Constantinus táhl z Mediolana proti Frankům.

Vztahy s Constantinem prudce ochladly, až po incidentu s Bassianem přešly následujícího roku v otevřené nepřátelství - příbuzní nepříbuzní. Význam tohoto senátora, jehož celé jméno neznáme, spočívalo v tom, že jeho bratr Senecio byl vysokým důstojníkem u Licinia, pravděpodobně velitelem hraničních oddílů na Dunaji. Constantina napadlo oženit Bassiana se svou nevlastní sestrou Anastasií (dcera Constantia Chlora s Flavií Maximianou Theodorou). Když asi začátkem roku 314 Constantinus navrhl, aby Bassiana jmenovali caesarem s kompetencí pro Itálii, Licinius nesouhlasil a nakázal Senecionovi, aby bratrovi namluvil povstat proti Constantinovi. Spiknutí se provalilo, popřípadě ke vzpouře v Itálii i došlo, Bassianus však byl jat a popraven. Constantinus žádal vydání Seneciona, což Licinius odmítl a v Emoně/Colonia Iulia Aemonis, dn. Ljubljana/Laibach, obci na pomezí obou říšských údělů, dal povalit Constantinovy sochy (rok 314).  

 

Římská synoda křesťanských předáků vedených papežem Miltiadem v Lateránu odsoudila dónátisty pojménované později podle biskupa Donata, stěžující si na biskupa Caeciliana z Karthaga. Jeho hříchem bylo to, že mezi jeho voliči t. r. byl jeden, který v době Diocletianovy persekuce křesťanů zapřel své vyznání (jeho souvěrci ho tudíž zařadili mezi "padlé"/lapsi, a traditores/"předavače-zrádce, tykteří vydali úřadům křesťanské spisy").

Biskupem kartháginským za Diocletianových persekucí byl Mensurius, který rovněž vydal úřadům spisy, ale jen apokryfní a kupodivu nebyl za to viněn ze zrady. Když v Římě roku 308 úspěšně hájil jednoho z "padlých", jistého Felíka z Aptungy, nemohl se do Afriky vrátit, neboť Maxentiova armáda blokovala cesty a přístavy. Zemřel v Itálii a jeho nástupcem byl roku 311 zvolen v Karthágu Caecilianus. Proti němu však část afrických biskupů s Donatem a Secundem, biskupem v Tigisi, upřednostnila Maiorina, "dónátistu" (zemřel přirozenou smrtí roku 315). 

Tehdy poprvé došlo k zamotání světské moci do ryze církevních sporů. Donatus se svými lidmi Caecilianovu volbu neuznával ("byl volen zrádci"), v Římě se však Constantinus postavil za Caeciliana a bylo z toho africké schisma a povstala vlivná sekta, viz rok následující, a to právě v době, kdy byla oběma augusty proklamována náboženská tolerance.

Jednání synody v Římě navštívil i Constantinus, k němuž se pak dónátisté odvolali. Císař svolal další sněm křesťanských předáků, viz rok následující a sporem se zabýval i v Treverách roku 315: je to první případ zásahu panovníka do sektářských sporů jesusovských monotheistů. 

Constantinus sice klérus hospodářsky podporoval, ale nikdy si ho nenechal přerůst přes hlavu. Bez ohledu na nesmiřitelné sektářství mezi církevními pohlaváry a přes níkajské usnesení sympatisoval august spíše s ariány. Císař zbavil klérus t. r. povinnosti dostát občanským závazků, leitúrgiím/munera; o dalších významných daňových a právních úlevách pro kněží monostheistů viz v indexu s. v. křesťanství.

 

V Alexandreji v roce vydání tolerančního náboženského ediktu na Východě nastoupil do čela křesťanů po Achillovi, viz rok 300, Alexandros (do 328), bojovník za orthodoxii a jeden z tvůrců ideologického usnesení prvního všekřesťanského koncilu níkajského roku 325. Jako jeho předchůdce po celou dobu řešil hluboký rozpor s táborem kněze Areia/lat. Aria o základní věroučnou poučku křesťanství.

Zatímco orthodoxie poklamovala trojjedinost boží (u křesťanů je bůh bezejmenný) a bytostní identitu boha, jeho syna Ježíše a "svatého ducha božího"/hagion pneuma, lat. spiritus sanctus, ariáni vložili do dogmatu logiku: Zrodil-li otec syna, má zrozenec začátek svého bytí a je proto jasné, že kdysi synem nebyl. Totéž platí o božím slovu, které existovalo až když bylo proneseno, ne dříve a nemá nic společného s boží podstatou. Syn by neexistoval, kdyby se bůh nebyl rozhodl nás vytvořit: syn je tu pouze křesťanům k vůli.

Radikálnější než Areios byl Eunomios z Kappadokie, v letech 360-383 biskup v Kýziku, podle něhož má syn jiné bytí než jeho otec, neboť je zcela jedinečná bytost ("eunomiáni"). Stoupenci Makedoniovi, patriarchy kónstantínopolského v letech 342-346 a 351-360, měli za to, že duch svatý je služebníkem otce a syna a že nemá božskou podstatu ("makedoniáni"). Viz dále rok 320.

 

***********************************************************
314. 
Ol. 273, 2

625 SE
561 AE
neznámý
a. u. c. 1167
C. Ceionius Rufius Volusianus II a Petronius Annianus

***********************************************************

V první válce s Liciniem (bellum cibalense do 317, o příčinách nepřátelství viz rok předešlý; byla to desátá občanská válka imperiální éry, která s přestávkou let 317-321 skončila roku 324) se Constantinovi znamenitě vedlo. Podle hagiografa Eusebia z Kaisareie se totiž Constantinus modlil, kdežto Licinius obětoval bohům a hledal budoucnost ve věštbách a letu ptáků a k tomu čaroval. V bitvě u Cibalae/dn. Vinkovci na východě HR u bažin jménem Hiulca v Pannonii 8. října dosáhl vítězství po nočním přepadu ležení, podle jiných po celodenní bitvě, ale se značnými ztrátami. Obě strany se rozešly do svých domén, aby čerpaly sil pro další válku: v této bitvě proti sobě stálo 35 tisíc liciniovců a dvacet tisíc constantinovců. Constantinus sídlící v Augustě Treverorum/Trevíru pokračoval ve válkách s Germány, Licinius zřejmě ze Sirmia, kam po bitvě a ztrátě trénu ustoupil, řídil boje s Goty.

 

1. srpna synodos předáků křesťanských organisací v Arelatě/dn. Arles svolaný Constatinem, viz rok předešlý, projednávala mimo jiné otázku doby slavení velikonoc, uznala sice odvolání dónátistů, ale znovu je odsoudila; srov. rok předešlý. Mezi biskupy byli již zástupci organisací z Británie a Germánie. Dónátisté se domohli osobního slyšení u císaře v listopadu 316 v Mediolanu, ale opět neuspěli. Dónátisté se nevzdali, radikálové sáhli k brutální guerrille (circumcelliones), Constantinus je však toleroval, viz rok 321. Na zhruba dvě staletí zůstali v Africe silnou sektou. Zmizela po roce 534, po znovudobytí Afriky Belisariem na Vandalech a připojení k říši.

Donatus, biskup z Casae nigrae v Numidii/dn. Nigrín v DZ při hranicích s TN, byl po zrovnoprávnění křesťanů s polytheisty roku 313 hlavou své církve do roku 355, kdy byl deportován z Afriky a zemřel. O souvislosti dónátistů s agónisty vulgo circumcellióny viz rok 344. Byl vysloven názor, že žili ve stejné době dva Donatové. Jeden byl tímto biskupem, druhý, jemuž se dostalo pro výřečnost od svých lidí přízvisko Magnus. Ať to byl, kdo chce, oba nebyli níkajskými katholíky. 

Na jednání v Iliberris, viz rok 300, nijak tato synodos nenavazovala.

 

V Antiocheji Syrské se narodil krasořečník Libanios, jehož děd a prastrýc, antiošští městští úředníci či radní, byli popraveni Diocletianem po vzpouře jistého Eugenia, viz rok 303. Studoval v Antiocheji u rhétora Ulpiana z Askalonu (zemřel ke konci vlády Constantina I.). Jeho spolužáky byli Proairesios a asi Hefaistión. V Athénách se chtěl roku 334 stát posluchačem Epifaniovým, cestou z přístavu byl však přemluven žáky Diafanta z Alexandreie a přidal se k nim. O šest let později otevřel vlastní rhétorskou školu v KónstanínopoliPo dvou letech se přestěhoval do Níkaie, pak do Níkomédie, kde se posluchači stali též Basileios z Kaisareje kappadocké, křesťany zvaný ještě za života Velký (zemřel na nový rok 379) a budoucí imperátor Iulianus. Po krátkém návratu do Kónstantínopole se roku 354 usadil ve své vlasti, kde se stal učitelem též křesťanského kazatele Ióanna z Antiocheie zvaného Chrýsostomos/Zlatoústý (zemřel roku 407), Amfilochia, biskupa v Ikoniu (zemřel roku 395) a Theodóra, biskupa v Mopsúestii (zemřel roku 428). Zachovalo se 64 Libaniových oslavných řečí a sbírka 1600 dopisů. 

 

***********************************************************
315.
Ol. 273, 3

626 SE
562 AE
neznámý
a. u. c. 1168
Imp. Constantinus IV a Imp. Licinius IV

***********************************************************

V Římě byl poblíž Colossea postaven Constantinův vítězný oblouk. Císař slavil svá decennia/deset let vlády, bohům však odmítl obětovat; na oblouku je však vyobrazen při obětech s Liciniem. Opustil pak Řím směrem do Germánií, viz rok následující, a do Města se vrátil až na oslavy druhého decennia, tedy na vicennalia v červenci 326. 

Římu věnoval několik staveb, dokončil Maxentiovu basiliku, na Quirinalu otevřel lázně, křesťanské církvi věnoval řadu objektů z císařského majetku, hlavně basiliku sv. Ióanna/Jana Lateránského, sídlo římského biskupa, t. č. Silvestra I.

Podle monotheistických autorů Constantinus během své vlády uzákonil, aby majetky církevních hodnostářů, pokud zemřeli bez dědiců, připadly církvi a nikoli císařské pokladně, jak platilo dosud pro všechny občany, restituoval, pravděpodobně pod dojmem Maximinova ediktu, srov. rok 313, konfiskované majetky všech exulantů a těch, kteří byly za persekucí křesťanů za Diocletiana popraveni. Noví majitelé museli majetky vrátit, ale zisk z nich, jehož dosáhli, si směli ponechat. 

Ve státní byrokracii upřednostňoval císař křesťany, stejně jako v armádě, kde museli vojáci držet nedělní modlitby, i ti polytheističtí. Dával během své éry stavět kostely s podporou císařské pokladny a peněz provinčních, naopak prý zakázal konat bohoslužby ostatním bohům a držet polytheistické svátky. Barevné kultovní sochy dal vynést z chrámů a zbavit je všech ozdob, bronzové roztavit.

V Eleutheropoli v Palaistíně se narodil Epifanios, od roku 367 biskup v kyperské Salamíně. Ve spisu Panarion/Chlebový košík popsal pestrý svět monotheistických haeretiků a za původce zla označil Órigena. Zemřel roku 403.

 

***********************************************************
316.
Ol. 273, 4

627 SE
563 AE
neznámý
a. u. c. 1169

Antonius Caecinius Sabinus a Vettius Cossinius Rufinus

***********************************************************

Constantinus vytáhl z Trever na východ na Licinia a v prosinci dorazil s armádou do Serdiky/dn. Sofije.

Předtím rozhodl v církevních sporech proti africkým dónátistům, viz rok 314, ale své rozhodnutí nijak přísně neprosazoval.

V Salonách podle jedné chronografické tradice zemřel v prosinci Diocletianus, viz však rok 311.   

 

***********************************************************
317. 
Ol. 274, 1

628 SE
564 AE
neznámý
a. u. c. 1170

Ovinius Gallicanus a Caesonius Bassus

***********************************************************

Buď koncem roku 316 nebo začátkem 317 vybojovali oba císaři dvoudenní bitvu v lokalitě zvané campus Ardiensis/Ardské pole kdesi mezi Filippúpolí a Adriánopolí, kde Constantinova armáda opět měla navrch, ale nedokázala se prosadit (buď se bojovalo v údolí řeky Ardy/starým jménem asi Harpéssos, přítoku Hebru/dn. Maricy, nebo podle jiného pramene, nejde-li o písařův omyl, na poli Mardském/in campo Mardiense, lokality rovněž neznámé a ztotožňované obvykle s dn. městem Charmanli v BG; v obou případech blízko Adriánopole, srov. bojiště s rokem 313).

1. března na zprostředkování Flavie Iulie Constantie dohodli mezi sebou mír, jímž sice Licinius uchoval sobě císařství, ale musel za to zaplatit: odstoupil tchánovi všechna evropská území s výjimkou Thrákie a musel dát popravit svého caesara a velitele dáckého pohraničí/dux limitis Aurelia Valeria Valentu, kterého jmenoval caesarem krátce před bitvou; podle jiné verse se Valens opět stal soukromou osobou a jmenován byl už po bitvě u Cibalae roku 314. 

Tím skončila jejich první válka vedená od roku 314, druhá vypukla roku 321. Válečné operace obou augustů je možné zredukovat do jediného roku 314 s tím, že na konci toho roku přišel smír vykázaný společným konsulátem na rok 315, pokud ovšem nebyl mír nebo příměří uzavřeny už po bitvě u Cibal.

Constantinovi synové C. Flavius Iulius Valerius Crispus (asi dvanácti- až patnáctiletý), nejstarší ze všech sourozenců, syn Minervin, Constantinovy přítelkyně (nebo manželky?), a Flavius Claudius Constantinus (II., asi sedmiměsíční, narozen v Arelatě), první ze synů legitimní manželky augusty Fausty (od roku 307), obdrželi caesarovské tituly, stejně jako Liciniův syn (dvacetiměsíční) Valerius Licinianus Licinius. Je též možné, že povyšování dětí se událo už po mediolánské svatbě roku 313. Další syn Constantinův Constantius (II.) následoval roku 324.

 

V Číně začátek vlády dynastie Východních Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420, viz rok 311). S'-ma Žuej/Sima Rui (32) byl původně údělným vládcem v Lang-je/Langye a tradovalo se, že nebyl synem S'-ma Ťina s manželkou Siao-chou/Xiaohou, ale Siao-chou s generálem Niou Ťin/Niu Jin, takže nepatřil pokrevně do klanu S'-maovců. Původně bojoval po boku generála Západních Ťin S'-ma Jüea, vítěze "válek osmi králů", viz rok 290.

Po obsazení Luo-jangu Huny ze státu Chan Čao roku 311, do jeho domény jižně od Jang-c' prchaly ťinovské oddíly, pokud se neusadily v Čchang-anu (zničeny roku 316).

Na jaře 317 přijal S'-ma Žuej v Ťien-kchangu/Jiankang, dnešní Nan-ťing, titul krále z Ťin a když Liou Cchung/Liu Cong, císař hunského státu Chan Čao na severu zkraje roku 318 popravil posledního z ťinovských císařů Mina, proklamoval se S'-ma Žuej císařem Jüanem/Yuandi (vládl do roku 323). Kontroloval území jižně od Jang-c' a východně od Tří soutěsek, san-sia/sanxia. Formálně byla nadvláda Ťinů uznána nomády Sien-pej/Xianbei, jedněmi z Pěti barbarů/Chu Wu, ovládajícími kraj kolem pozdějšího Pekingu, a státem klanu Čang Pozdějších Liang/Čchien Liang, Qian Liang, jednoho ze Šestnácti království (do 376). Se státy Pěti barbarů žili Ťinové dlouho v relativním klidu.

Jüanova cesta k moci spočívala z velké části na podpoře generála Wanga Tuna/Wang Dun ovládajícího západní provincie. Roku 321 se mu Jüan s řadou generálů postavil, ale ofensiva Wangova na jaře 322 skončila dobytím a vyloupením sídelního císařského města Ťien-kchangu. Wang Tun zmasakroval protivníky, a císaře nechal být, když mu rozšířil pravomoci nad jeho doménou na západě státu. Viz dále rok 323.    

 

***********************************************************
318.
Ol. 274, 2

629 SE
565 AE
neznámý
a. u. c. 1171
Imp. Licinius V a Flavius Iulius Valerius Crispus Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

Východní augustus Licinius byl na tažení proti Sarmatům (= Herulům n. Gotům?). Léto strávil v Býzantiu. 

 

Areios z Alexandrie, lat. Aríus, kněz učící, že Kristus není věčný, ale že byl stvořen božským otcem a že s duchem svatým jsou tři oddělené nesouvisející existence, byl ve sporu se svými alexandrijskými představenými zastávajícími věroučný "mainstream", byli "katholiky", a hrozilo mu vyloučení z církve/excommúnicátió, řec. anathéma, viz rok 320. Pokus Constantinův zprostředkovat jednáním svého duchovního rádce, biskupa Ossia/Hosia z Corduby, ztroskotal. Schisma katholiků s ariány bylo prvním velkým církevním rozkolem mezi křesťanskými představiteli. Viz rok 300 a dále rok 325, 343 a 351.

 

***********************************************************
319. 
Ol. 274, 3

630 SE
566 AE
neznámý
a. u. c. 1172
Imp. Constantinus V a Valerius Licinianus Licinius Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

V Ibérii, kavkazském království na pozdějším gruzínském území, prohlášeno podle jedné tradice křesťanství za státní kult. Jistá zajatkyně prý jménem Kristovým čarovala nad nemocnými v rodině krále Meribana III., Mirvan, Mirian, a všichni se uzdravili, viz rok 301. Kníže Bakúrios, králův syn (?) zvěst o tom přinesl do římské říše jako fakt. V armádě se účastnil roku 350 tažení Constantiova proti Magnu Maximovi. Druhá tradice hovoří o tom, že Meribanés, viz rok 284, se dal s rodinou pokřtít roku 334 a o dva roky později bylo prohlášeno za povinné v celém království.  

 

***********************************************************
320.
Ol. 274, 4

631 SE
567 AE
neznámý
a. u. c. 1173
Imp. Constantinus VI a Flavius Claudius Constantinus Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

Polytheista Licinius, třebaže ediktem z roku 313 uznal svobodu vyznání, se pustil na Východu říše do křesťanů. Zakázal biskupům vzdělávat dívky, bohoslužby směli konat muži a ženy pouze odděleně a mimo hradby. Křesťané-důstojníci v armádě museli obětovat bohům, jinak přišli o místo, což byla pravděpodobně reakce na opatření Constantinova na Západě. Psalo se o Liciniovi, že byl hamižný a smyslný, že nesnášel vzdělání a hlavně právnické a nazýval advokáty "veřejným jedem s morem". Přísný k vojákům a nesnášel kleštěnce a dvořany vůbec.

 

V Alexandreji svolal biskup Alexandros (v úřadu od roku 313) synodu stovky biskupů-hlav místních obcí v Egyptě a Libyi, kteří vypudili z Alexandreie Areia, srov. rok 318. Vyhnanec získal podporu u dvora vlivného níkomédského biskupa Eusébia, jehož osobně Alexandros urazil, a jeho jmenovce, církevního historika a biskupa v Kaisareji palaistínské. Usmířit oba tábory se psaním dopisů pokoušel marně Constantinus I. Rozhádal se celý monotheistický římský Východ hodnostářů, prostí věřící sporům o Ježíše nerozuměli. Viz dále rok 325.

 

Kolem roku 320 se narodil, snad kdesi v Africe, Sex. Aurelius Victor, autor zachovaného historického breviaria římských dějin. Nebyl křesťanem, za Iuliana spravoval provincii Pannonia secunda. O dvacet let později byl roku 388 n. 389 jmenován praefectem Urbi (Říma), ale úřad vykonával jen rok. Brzy na to, snad v úřadu, zemřel. 

Někdy kolem t. r. nebo roku 325 zemřel syrský neoplatónik Iamalik/Iamblichos z Chalkidy Syrské ("ad Belum"), žák Porfyriův a mimo jiné autor chaldajských věšteb, které povstaly z jeho okultistických sezení při navazování spojení s bohy/theúrgie, srov. rok 171. Zřejmě pocházel k dynastie emeských vládců a kněží kultu Ela-gabalova. Jeho biografii složil Eunapios ze Sard.

Žákem Iamblichovým byl Eustathios z Kappadokie (zemřel za vlády Iulianovy 361-363), manžela neoplatónské filosofky Sósipatry z Efesu, za něhož se kolem t. r. provdala (zemřela někdy po manželovi). Sósipatrá žila zprvu s manželem kdesi v Kappadokii, ale pravděpodobně se rozešli a filosofka odešla do Pergama, kde řídil neoplatónskou školu Eustathiův příbuzný Aidesios, žák Iamblichův. Aidesios se zjevně o ni s dětmi postaral. Sósipatrá měla tři syny, z nichž jménem známe pouze Antónína. Žil ke konci života v Kanóbu a s velkou pravděpodobností byl učitelem filosofie Hypatie (narozena asi 355, viz zde níže). O Antónínovi se zachovalo, že předpověděl zničení Sarápeia roku 391, ale to již nežil. Všichni praktikovali theúrgii, viz rok 171 a 178, okultní projení s bohy a dušemi. Poukazováním na okultní praxe bylo v říši zahubeno množství lidí a za monotheistů se neoplatónská theúrgie stala snadnou záminkou k likvidaci nepohodlných odpůrců.

Otec Hypatie byl neoplatónik, matematik a astronom Theón z Alexandreie (zemřel c. 405), autor kommentáře ke Klaudiovi Ptolemaiovi a editor Eukleida. Slovníkářský záznam v "Súdovi" o něm praví, že byl "mužem z Múseia", což by znamenalo,  že tato instituce stále ještě nějakým způsobem fungovala a Theón je posledním z hellénských polytheistických vědeckých pracovníků, jehož známe jménem.

Jeho dcera Hypatiá (narozena asi 355) byla otcovou žákyní v mathematických oborech, theúrgii a filosofii ji pravděpodobně přiblížil Antónínos, viz zde výše. Nikdy neprovdána vedla v Alexandreji vlastní školu a přednášela na požádání na veřejnosti.

Byla vítanou návštěvnicí u praefecta Egypta Oresta, zato ležela v žaludku biskupa alexandrijského a vůdce mnišských teroristů Kyrilla, jehož episkopát v letech 412-444 definitivně vyvrátil polytheismus v zemi. Petros, jistý kostelní činovník, sjednal v březnu 415 tlupu mnichů z klášterů ve Skétské poušti/hora Nitris, dn. Wádí an-natrún, kteří přepadli vůz s vracející se Hypatií domů. Filosofku (asi 60) vyvlekli do kostela zvaného tehdy Kaisarion, strhli z ní šaty a střepy ji rozdrásali, až zemřela. Pak jí usekli údy a spálili, tak to píše monotheistický kronikář Sókratés zvaný Scholastikos, v alexandrijské lokalitě Kinaron.

 

V Indii v Dóábu v dynastii vládnoucí z Prajagu, dn. Illáhábádu/angl. Allahabad, dosedl na trůn Čandragupta a vládl do 335. Byl synem Ghatotkači a vnukem Śrí Gupty (vládl snad od roku kolem 250). Stal se zakladatelem moci dynastie Guptů, první velké po třech staletích, která vládla větší části Indie, srov. rok 22 př. n. l., a zanikla c. 550. Jeho klan nepatřil k bráhmanským. Oženil se s Kumaradévi, princeznou z vidždžijského království Liččháví a přijal titul mahárádžaadhirádža/pán nad všemi rádži. Dobyl starou Magadhu a celé povodí Gangy, Pátaliputra se opět stala imperiální metropolí. Na západě Indie existovala kušánská říše, viz v indexu s. v. Kušán, a indosakské státy, viz tamtéž s. v. Sakové a rok 55-. Viz dále rok 335.    

 

***********************************************************
321. 
Ol. 275, 1

632 SE
568 AE
neznámý
a. u. c. 1174
na západu: Crispus Caesar II a Constantinus Caesar II
suff. na východu: Imp. Licinius VI a Licinius Caesar II

***********************************************************

Na Východě Herulové (popř. gotští Tervingové) označovaní za Sauromaty n. Sarmaty žijící u Matótského jezera/dn. Azovské moře, vpadli pod vedením krále Rausomoda/Rausimod s loděmi proti toku Istru/Dunaje do některé z provincií Illyrika spravovanou podle míru s Liciniem z roku 317 Constantinem. Neúspěšně oblehli jisté město při řece, jehož jméno neznáme, a zde byli Římany rozprášeni.

Když se Rausomodos zahnaný t. r. se svými lopícími voji za Dunaj napřesrok vrátil, byl znovu poražen a v bitvě zabit. Zajatce rozmístil Constantinus na římském území. Constantinovi vojáci při pronásledování plenících Sauromatů/Germánů překročili Istros a v boji s rabujícími gotskými nájezdníky se dostali do Thrákie na Liciniovo území. 

 

5. května udělil Constantinus africkým dónátistům práva svobody vyznání. Africké schisma se tím ovšem neskončilo, srov. rok 313sqq., avšak Constantinus měl po zbytek své vlády od Afriky klid. Začátkem července povolil Římanům odkazovat majetky křesťanským obcím v závětech a v kostelích bylo možné propouštět na svobodu otroky.

V prosinci však křesťansky orientovaný mocnář dekretoval, aby v případě, že udeří do paláce nebo jiné veřejné stavby blesk, byli konsultováni haruspikové a staré spisy, vše však s vyloučením obětí.

 

***********************************************************
322.
Ol. 275, 2

633 SE
569 AE
neznámý
a. u. c. 1175
Petronius Probianus a Amnius Anicius Iulianus

***********************************************************

Po incidentu, kdy Constantinovi vojáci při pronásledování barbarů překročili hranice Liciniovy Thrákie, vzal to východní augustus za porušení dohod z roku 317 a toužil po revanši: obě strany zahájily shromažďování sil, viz rok následující 

 

***********************************************************
323.
Ol. 275, 3

634 SE
570 AE
neznámý
a. u. c. 1176
Acilius Severus a Vettius Rufinus

***********************************************************

 

Ve druhé válce augustů Constantinus shromažďoval loďstvo a pozemní armádu v Thessaloníce, Licinius v Helléspontu. Povstaly největší římské armády, jaké si říše dovolila (popřípadě jaké si historičtí autoři dovolili vymyslet). Ochrana hranic v Porýní a Podunají se v důsledku minimalisovala. Constantinus v Thessaloníce rozšířil přístav a jeho kapacity. Dal tu postavit a shromáždit dvě stě válečných lodí-třicetiveslic, dva tisíce nákladních, v makedonském okolí shromáždil na 120 tisíc pěšáků a námořníků a na deset tisíc jezdců. Část flotily kotvila v Peiraieu.

 

Licinius získal z východních provincií na devět set lodí, nevíme, zde válečných nebo všech dohromady, 150 tisíc mužů pěchoty a 1500 jezdců z Kappadokie a Frygie. Shromažďovali se u Adriánopole, odtud bellum hadrianopolitanum

 

V době Constantinova soluňského pobytu vpadli po letech do Thrákií a Moesií Gotové. Byli přemoženi a donuceni uzavřít roku následujícího mír. Jiná velká skupina Gotů-Tervingů pod "králem" Alikou bojovala v občanské válce na straně Liciniově, viz rok 324.

 

 

V Číně 3. ledna sešel hořkostí z porážky od Wanga Tuna až zemřel Jüan/Yuan (47), první císař dynastie Východních Ťin/Tung Ťin, Dong Jing, viz rok 311 a 317. Nástupcem se stal korunní princ S'-ma Šao/Sima Shao pod trůnním jménem Ming (24). Jako otec se dostal do války s Wangem Tunem, viz rok 317, který Mingem opovrhoval a měl v plánu dosadit na ťinovský trůn svého synovce Wanga Jinga/Wang Ying. Roku 324 Wang vypravil armádu proti Ťien-kchangu/Jiankang vedenou bratrem Wangem Chanem, ale nachystaní císařští jei odrazili. Po zprávě o neúspěchu Wang Tun zemřel a po té byli wangovci v poli zcela poraženi a další z bratrů Wang Šu ostatní popravil, aby prokázal císaři oddanost. Viz dále rok 325.  

 

***********************************************************
324.
Ol. 275, 4

635 SE
571 AE
neznámý
a. u. c. 1177
Crispus Caesar III a Constantinus Caesar III

***********************************************************

 

Válka Constantina s Liciniem o říši dospěla do finále, viz roky 321sqq. V červnu vytáhl Licinius z Býzantia ke svému vojsku ležícímu na soutoku Tonoseia/Tonzos, bulh. Tundža, s Hebrem/Maricou před Adriánopolí. Ze západní strany rozmístil Constaninus zálohy a v čele dvanácti jezdců nenadále překročil řeku a zahájil 3. července bitvu. Za ním následovala armáda a po celodenní řeži, v níž úhrnem padlo 34 tisíc vojáků, Licinius vyklidil pole. Prchl do Býzantia, kam ho následovalo pěší vojsko Constaninovo. Obléhání města trvalo několik měsíců.

 

Constantinus povolal svou flotilu řízenou synem Crispem kotvící dosud kdesi u břehů Makedonie. U ústí Helléspontu narazilo jeho osmdesát válečných lodí na dvě stě liciniovských, jimž velel nauarchos Abantos/Amandus. I zde Liciniovy prapory po celodenní bitvě neuspěly a Crispus se stáhl na noc do Elaiúntu na Thráckém Chersonésu, Abantos do protilehlého Aiantia. Druhého dne se v poledne zdvihl při asijském břehu bouře a Abantova flotila byla z velké části zničena: na pět tisíc mužů, zřejmě vojáků, utonulo, na 130 lodí včetně těch, na nichž právě Licinius přepravil do Asie vojáky z přeplněného Býzantia, zaniklo i s posádkami.

 

Abantos unikl jen se čtyřmi loďmi a Constantinus ovládl před Býzantiem i moře. 6. srpna bylo zatmění slunce viditelné v této části Středomoří: může to být snad datum zániku Liciniovy flotily. 

Licinius v Chalkédonu doufal, že v Asii znovu shromáždí armádu: poslední fázi války se říká bellum chalcedonense. Zde jmenoval caesarem Martiniana, podle mincí S. Mar(cia?) Martiniana, svého magistra officiorum. Poslal ho do Lampsaku s vojskem, aby Constantinovi zabránil ve vylodění v Asii. To se mu nepodařilo a Constantinova pěchota vybojovala mezi Chalkédonem a místem zvaným Hieron akron/Svatá hora rozhodující bitvu války augustů, dle jiné lokalisace u Chrýsopole/dn. Üsküdar v TR. Z údajně 130 tisíc Liciniových vojáků, mezi nimiž byli též gotští spojenci vedení Alikou, se zachránilo třicet tisíc (!): Licinius 18. září definitivně podlehl (podle jiné verse padlo 25 tisíc liciniovců). 

S Alikovými Goty uzavřel vítězný Constantinus spojeneckou smlouvu, stali se foederati, srov. rok 332, a dunajský břeh byl lépe opevněn a doplněn kamenným mostem přes řeku, takže armáda měla snadný přístup do ztracených kdysi římských území.

Licinius utekl se zbytky armády do Níkomédeie, kde byl následujícího dne oblehnut a v bezvýchodné situaci se před hradbami podrobil, uznal Constantina jediným augustem a podepsal abdikaci. Constantinus ho ušetřil po přímluvě své sestry a Liciniovy manželky Constantie a poslal ho po společné hostině do vyhnanství do Thessaloníky, kde byl držen v domácím vězení, viz následující rok.

Tím skončila desátá občanská válka imperiální éry vedená od roku 314 s přestávkou v letech 317-321; viz předešlé války v letech 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306 a 313.

 

Již 8. listopadu začala na Constantinův rozkaz vyměřením hranic nového města přestavba Býzantia, starodávného hellénského města a státu poničeného válkami, v Constantinopoli/řec. Kónstantínopolis. Vybral si město, které bylo v posledních sto třiceti letech třikrát těžce postiženo: viz t. r., rok 313 a roky 194-196 za válek Septimia Severa. Tím také skončily dějiny jednoho z bohatých hellénských států, nejsilnějšímu z městských států regionu na Úžinách.

Obvod staré osady se zvětšil čtyřnásobně. Roku 328 byly hotovy hradby a 11. května 330 byl Nový Řím zasvěcen jménem tradičních bohů, starými rituály i novými, nicméně stal se od začátku střediskem křesťanských institucí (později prý polytheistické kulty ve městě zakázal). Rovných privilegií sídelního říšského města s Římem se mu dostalo až roku 359.

Kolik Constantinus na stavbu města vynaložil, nevíme, podle všeho musel říšský rozpočet zcela ruinovat - a Helladu zbavit posledních uměleckých pamětihodností, které byly sváženy do nové métropole k její ozdobě. Obyvatelé obdrželi italské právo/ius italicum, město bylo zásobováno egyptským obilím se stejnými výhodami pro chudé vrstvy jako v Římě. Osobně v Novém Římě nesídlil a teprve Theodosius I. ho učinil svým residenčním městěm. 

13. listopadu jmenoval Constantinus sedmiletého syna Constantia (II.) caesarem na Východě.

 

Z Persie se podařil útěk od roku 309 vězněnému princi Hormisdovi/Hormizdovi, prvorozenému (?) synovi krále Hormisda II. (302-309). Constantinus mu poskytl u dvora asyl. V té době byl již pevně na trůnu Šápúr II., viz rok 309 a rok následující.

 

***********************************************************
325.
Ol. 276, 1

636 SE
572 AE
neznámý
a. u. c. 1178
Valerius Proculus (do května) a Sex. Anicius Faustus Paullinus II

cos. suff.: P. Iulius Iulianus/Ionius Iulianus

***********************************************************

Valerius Licinianus Licinius známý jako Licinius (asi 60) byl na pokyn Constantinův popraven gotskou stráží, údajně po pokusu o vzpouru. Augustem byl od roku 308. Jeho caesar Martinianus byl zabit už před ním v internaci v Kappadokii, ne-li bezprostředně po kapitulaci minulého roku  (jeho manželku Constantinus ušetřil). Constantinus neměl nyní po zbytek vlády žádné soupeře.

Liciniova vdova Constantia, sestra Constantinova, byla ariánkou a doporučila svého kněze bratrovi, takže sympatisoval s ariány a roku 335 se mu podařilo dosáhnout s alexandrijským Areiem na úkor jeho úhlavního ideologického nepřítele Athanasia jistého kompromisu, viz tam. Constantia zemřela roku 330. 

 

20. května v paláci v Níkaji konáno první sezení vůbec první křesťanské říšské synody/koncilu ekumenické. Dorazilo 318 nejvyšších hodnostářů, "svatých otců", od Hispánií po Persii: tradiční počet daný snad řeckými písmeny-číslovkou "tau-iota-éta TIH, symbolisující jednak obrat "stauros tú Iésú/Ježíšův kříž" a číslovku "318". Constantinos měl zájem na tom, aby mezi křesťanskými vůdci zavládla jednota a pokusil se odstranit z monotheismu deroucímu se k absolutní moci hašteřivé sektářství, viz rok 313 a 320.

Nepodařilo se mu to a ani žádný z jeho nástupců ničeho nedosáhl, třebaže velmi často sahali k tvrdým persekucím: četnost a pestrost vyznavačů kultu Ježíše Krista je tak nezvykle obrovská a nesnášenlivost sekt tolik živoucí, že by jeden ani nevěřil, že jde o monotheisty téhož vyznání.

Úvodní řeč pronesl císař latinsky, ale jednacím jazykem synody byla řečtina; z Hispánií dorazilo sedm biskupů a římský Silvester I. se dal zastupovat dvěma presbytery (úřadoval od roku 314 do své smrti 31. prosince 355 a proto se poslednímu dni v roce v Evropě říká silvestr; byl prvním z římských biskupů-papežů, který nezemřel mučednickou smrtí). Západ byl velmi slabě zastoupen, Británie a Illyricum vůbec. Zato se dostavili biskupové gotský, perský, arabský a armenský.

Sporná trojjedinost boží byla v Níkaji potvrzena, homoúsion/lat. consubstantiale, č. soupodstatno, jeho jednotlivé položky boha, syna a ducha zcela zrovnoprávněny. Obrat přitom není v bibli k nalezení. Názor, že z božské trojice pouze otec je věčný, kdežto syn a duch svatý jsou mu jen podobni a podřízeni a nikoli totožní, jak učil první Órigenés (zemřel po c. 250), byl zatracen, třebaže to byla ryzí monotheistická forma: dostal nálepku haerese/hairesis, pův. "volba, přesvědčení", č. kacířství. V Níkaji to obhajoval alexandrijský presbyter Areios/lat. Aríus (c. 65), ale poněvadž byl v téže věci v hlubokém sporu se svým rovněž přítomným představeným biskupem Alexandrem (v úřadu 313-328), který ho z města vyhnal (320), postavili se přítomní biskupové pochopitelně na stranu svého kolegy, aby neohrozili církevní hierarchii, tedy proti Areiovi. Pokud měl bůh božského syna, třebaže "druhého", znamenalo by to v katholickém výkladu, že křesťanství by nebylo monotheismem.

V otázce slavení velikonoc se postavil koncil na stranu římských a alexandrinských zvyklostí (neděle po prvním jarním úplňku) a nikoli židovských. Neprošel požadavek, aby ženatí kněží z doby, než se stali kněžími, se svými manželkami neobcovali: vyvrátil to kupodivu biskup Pafnúti z Horní Thébaidy vedoucí mnišský životní styl, jemuž za Diocletiana vypíchli oko a Constaninus ho měl v oblibě.

Závěrečnou deklaraci jednání vedeného v řečtině podepsalo 318 biskupů (symboliku viz zde výše a v indexu s. v. křesťanství). Mezi těmi, kteří nepodepsali, byli biskupové níkomédský Eusébios, Theognis z hostitelské Níkaie a několik dalších. Všichni byli zbaveni úřadů a exulováni. Eusébios a Theognis si to rozmysleli a níkajské vyznání víry přece jen podepsali; po třech letech se směli do církve vrátit. Byli vzati na milost a vrácena jim biskupství. Synoda pardonovala sektu novatiánů pojmenovanou podle Novatiana, římského biskupa v letech 251-258, který v otázce "padlých/lapsí" povoloval za deciovské persekuce přísnou proceduru návratu do církve; jejich biskupem v Níkaji byl Acesius. 

Areios byl v Níkaji znovu jako haeretik odsouzen a zapuzen z církve a s ním jeho příznivci. Nicméně po dvou letech se na stranu jeho umírněných příznivců postavil Constantinus I., zůstal "ariánem" do smrti a omilostnil Areia. Roku 328 se však stal alexandrijským patriarchou Athanasios, který odmítl i Constantinem prosazované smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz tam.

 

Výsledky koncilu, níkajské vyznání/credo n. symbolum nicaenum, symbolon tés níkaiás/tés pisteós, byly revidovány na koncilu kónstantínopolském v letech 381-382. Constantinus přišel z panovníků jako první se zavíráním plytheistických chrámů, se zabavováním chrámových majetků pro císařskou pokladnu a s uzpůsobováním legislativy přání činovníků organisace věřících/církve: konflikt obou základních duchovních světů pozdější Evropy, "Athén a Jerúsaléma", se za jeho vlády zlomil ve prospěch monotheistů

Již k prvnímu září 326 datoval Constantinus edikt stanovující, aby se veškerá privilegia udělená křesťanským věřícím vztahovala pouze na ty, kteří vyznávají správnou víru, tedy níkajskou/observatores catholicae legis, a nikoli na haereriky/kacíře. Věčné válce se sektami se příliš nedařilo, srov. vlažnost samotného augusta a jeho sympatie vůči Areiovi.

Století později, v květnu 428, dekretovali Theodosius II. s Valentinianem III. praefectu praetorio Florentiovi dodržovat zákaz vstupu haeretiků na římské území a vůbec se tam zdržovat. Edikt vypočítává skupiny pravověrným Ježíšovým věřícím odporné: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollinaristé, novatianové neboli sabbatianisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/lat. quartodecimani neboli č. čtrnáctideníci, valentiniani, papianisté, montanisté neboli priscillianovci čili Frygové alias pepuzité, marciánovci, borborité, messalianovci, eutycheté čili enthusiasté, dónátovci, audianové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fotiniovci, pauliánové, marcellianové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí máníchejci". Mimo seznam zůstali militatní antiklerikální fanatici circumcelliónů, viz o nich rok 344.

 

Někdy před níkajským sjezdem založil egyptský mnich Pachómios, žák Palaimonův, v lokalitě Tabennisi/Tabenna v Horním Egyptě první koinobijský klášter. Mniši mu říkali obecně semitským "abba/otče" a z toho povstalo mimo jiné české opat. Stejně jako anachórét Antónios ani Pachómios neznal jinou řeč než svou mateřskou koptskou. Nikdy si nepřál stát knězem a ani jeho soudruzi si to nepřáli. Zemřel roku 348 během morové rány. Řídil osm klášterů s několika sty mnichů a mnišek.

V roce Pachómiovy smrti se narodil v Atripě v Horním Egyptě Šenút/Šenúda, další z prominentů mnišského hnutí. Vedl mnichy ke gramotnosti, opisování/reprodukci svazků a kodiků, vyučoval lidi v okolí klášterů. Podílel se na synodách na potírání haeretiků a zemřel roku 466. 

 

V etruském městečku Massa Veternensis/dn. M. Marittima, se asi t. r. narodil Flavius Claudius Constantius Gallus, v letech 351-354 caesar Orientu Constantia II. Otec Iulius Constantius přišel o život za rodinné války o Constantinovo nástupnictví roku 337, matka Galla se jeho plnoletosti nedožila a otec se oženil podruhé s Basilinou, s níž měl syna Iuliana, pozdějšího císaře. 

 

V Persii byl v roce stého výročí založení říše zplnoletněn král králů Šápúr II., viz rok 309 a srov. s rokem 224; vládl do roku 379. Dostal se do sporů se severoarabským křesťanským královstvím s centrem v Babylónii. Vládnoucí dynastie klanu banú Lachm/Lachmovci, kteří někdy ve druhém třetím století n. l. migrovali z Jemenu na sever, ovládala obchod v oblasti, na Bahrajnu udržovala silné loďstvo a podnikala výpravy ohrožující Fárs/Persii, rodnou zemi Sásánovců.

Zakladatelem pouštní říše a její metropole al-Híra u Kúfy a Nadžafu byl 'Amr ibn 'Adí a jeho syn Imrú'al-Qajs žil představou, že sjednotí všechny arabské kmeny do jednoho státu: lze tak soudit z toho, že na arabsky psaném epitafu Imrú'ově se zemřelý tituloval "král všech Arabů". Podařilo se mu ovládnout celý arabský severovýchod, ale nic bližšího neznáme. 

Šápúr II. vytáhl do války s Araby s šedesáti tisíci vojáky a v několika bitvách v okolí Híry je porazil. Město obsadil, dosadil svého správce z jiného klanu, nicméně též křesťana: Aus ibn Qallam byl Lichján. Po pěti letech byl v povstání zabit a králem se stal Imrúův syn 'Amr. Imrú'al-Qajs prchl do Bahrajnu a odtamtud do římské Syrie, kde 7. prosince 328/223. éry Bostry zemřel. Jeho zachovaný epitaf z an-Namary/an-Nimara u Šahby v Syrii, staré Filippúpole, rodiště principa Filippa Araba, je prvním dokladem arabského nápisu psaného nabatajským písmem, z něhož se vyvinulo soudobé písmo arabské.

Lachmovská dynastie přišla o vládu někdy po roce 602, kdy Chusrau II. jal a zavraždil krále an-Nu'mána III. ibn al-Munzira/Mundhir za to, že mu nechtěl dát dceru do harému. an-Nu'mán III. byl z celé dynastie jediný, který se přiklonil v křesťanství k nestoriánství.

Namara byla arabským osídlením s římskou opevněnou posádkou a Imrú' měl blíže k Římanům než k Peršanům, neboť se tituloval fýlarchos a že tedy snad patřil mezi foederati. Jeho strýcem z matčiny strany byl král Tanúchů Džazíma/Gadhima, viz rok 250+. Imrú' al-Qajs kromě Lachmům vládl kmenovým svazům Azditů a Nizarů kočujícím na severovýchodu Arábie a na jihu Babylónie, jejichž krále podrobil, Mazhidžům/Madhhig na severozápadu Arábie, které zahnal až k branám šammarské oasy Nadžrán při dnešních hranicích KSA s Jemenem, a Ma'adům v Hidžázu, jimž všem jmenoval správce a "choval se k nim mírně".

Matkou Imrú'a byla Mawíja z klanu Azditů stejně jako jeho manželka Hind. Azditové, které si Imrú' podrobil, byli příbuzní Tanúchů, viz rok 250+.    

 

V Číně zemřel na podzim císař Ming (od roku 323). Dalším z vládců na ťinovském trůnu byl S'-ma Jan/Sima Yan (4) pod trůnním jménem Čcheng-ti/Chengdi (do roku 342). Regentství připadlo císařovně-matce Ju Wen-ťün/Yu Wenjun (28; zemřela roku 328) a nejvlivnějším mužem dvora se stal její bratr Ju Liang (36). Ju toužil po armádním velitelství a dostal se do sporů a pak roku 327 do otevřené války s generálem Su Ťünem/Su Jun. V ní zprvu Su obsadil sídlení město Ťien-kchang/Jiankang (přejmenované Ťien-je/Jianye, dn. Nan-ťing) a zajal císaře s jeho matkou. Ju Liang získal posily, Sua v poli následujícího roku porazil a generál v bitvě spadl s koně a byl vojáky probodnut; suovci byli definitivně poraženi roku následujícího.

Roku 339 se Ju chystal proti státu Pozdní Čao/Hou Zhao, jednomu ze Šestnácti států, založenému roku 319 Š'-Leem/Shi Le, jedním z generálů Západních Ťinů a hunského státu Chan Čao (Pozdní Čao trvalo do roku 351). Ju však na výpravě na sever pohořel, tažení bylo fiasko a čaoský císař Š'-Chu/Shi Hu na čas obsadil příhraniční oblasti a města. Ju nabídl císaři Čchengovi resignaci, ten ji odmítl a na začátku roku 340 Ju Liang zemřel.

Roku 336 se Čcheng oženil s Tu/Du; oběma bylo 15 a císařovna zemřela již na jaře roku 341 bezdětna. Císař měl dva syny s milenkou Čou/Zhou S'-ma Pchi/Sima Pi a S'-ma I/Sima Yi, pozdější císaře Aje a Feje, viz roky 361 a 365. Dále viz rok 342.  

 

***********************************************************
326. 
Ol. 276, 2

637 SE
573 AE
neznámý
a. u. c. 1179
Imp. Constantinus VII a Flavius Iulius Constantius Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

Constantinus poslal na smrt svého nejstaršího syna C. Flavia Iulia Valeria Crispa, caesara od roku 317 a trojnásobného konsula, snad za to, že se spustil se svou nevlastní matkou Faustou. Obvinila ho z pokusu o puč: Crispus možná očekával, že bude jmenován augustem, poněvadž jeho otec byl podle diocletianovských zásad už dvacet roků augustem a měl tedy uvolnit místo caesarům. Zahuben byl caesar Crispus (asi 20) v Pole v Istrii, kde roku 354 o hlavu přijde caesar Constantius Gallus.

O něco později skončila katovou rukou sama Fausta, neboť prý císařova matka Helena soustavně bědovala nad smrtí vnukovou a jak že byl pomluven: Faustu (asi 35) vhodili na augustův pokyn do horké lázně. 

Constantinova matka Helena vzápětí odcestovala s plnou mocí a neomezenou finanční podporou do Orientu, kde 14. září "objevila" v Jerúsalému tři kříže včetně toho uprostřed, na němž byl popraven Iésús Christos/Ježíš Kristus, a jeho hrob. Jak sdělila biskupovi Makariovi, kopat se mělo pod chrámem Afrodítiným/Aštartiným postaveným Hadrianem po vyvrácení města, nyní zrušeným. Synovi poslala do Nového Říma kusy Ježíšova kříže a jeho hřeby. Constantinus je dal vsadit do uzdy svého koně a do své přilby.

Na místě hrobu dala Helena se synem stavět kostel zvaný Nový Jerúsalém (zasvěcen roku 336) a druhý postavila v Béthlehemu na místě Ježíšova rodiště. Zda byl tehdy hrob s ostatky, se nikde neříká, což má logiku: vždyť popravený Ježíš vstal z mrtvých, jak monotheisté tradují. Helena (80) zemřela roku 330 v Níkomédeji a pohřbena byla v Kónstantínopoli.

 

Constantinus slavil své dvacetiletí vlády údajně na hostině s biskupy, kteří zalehli kolem stolů v paláci v Níkaji. Odmítal držet velikonoce podle židovského rítu, neboť zavraždili Ježíše a nic se nemá, tvrdil to jeho životopisec Eusebios, dělat "s nenáviděným národem Židů". Židům zakázal držet si křesťanské otroky a kdyby přeci jen, pak dostal otrok svobodu a Žid pokutu. • Protižidovské postoje se křesťanství rozšířily po celé Evropě a mezi křesťanskými konservativci přetrvaly do dob nejmodernějších. 

Oficiální oslavy dvacetiletí na trůnu/vicennalia pořádal v červenci v Římě. Constantinus zakázal t. r. gladiátorské západy na život a na smrt a neúčastnil se rituálních průvodů na Capitolium. Když prý žádal od římských kněží očištění od svých zločinů, řekli mu, že ty jsou tak veliké, že to nejde. Přišel prý tehdy zrovna z Hispánií jakýsi Egypťan a ten Constantina ujistil, že křesťanské učení moc zahladit jakoukoli vinu má a z augusta se tak stal definitivně přívrženec monotheismu. Přestal praktikovat tradiční rituální úkony a Římané a senátoři ho prý přestali mít rádi: asi jak který.

Constantinus byl tehdy naposledy v Římě. Začal hledat své nové sídlo. Dal ho stavět v Tróadě mezi Sígeiem a homérovským Íliem, nechal však hradby nedokončeny a zaměřil se se na Býzantion, viz rok 330.

Řím byl pro despoty Constantinova formátu místo nepříjemné. Na každém kroku vzpomínky na zašlé časy, lidé se starými zvyklostmi, nepříjemných názorů. Věčné Město leželo daleko od neklidných hranic a armád, tedy daleko od vlastní státní moci.

 

***********************************************************
327.
Ol. 276, 3

638 SE
574 AE
neznámý
a. u. c. 1180
Flavius Constantius a Valerius Maximus

***********************************************************

V průběhu své vlády Constantinus I. reformoval velitelskou strukturu armády, viz rok 304 a 312. Zavedl dva nejvyšší velitele magistri militum/řec. stratélatés, "velitelé vojáků", funkce, která vydržela ve východořímské říši do první poloviny sedmého století. Pěchotě velel magister peditum/stratélatés tón pedzón, "velitel pěchoty", jízdním jednotkám magister equitum/str. tés hippú, "velitel jízdy" (srov. stejné označení v republikánských dobách pro dictatorova zástupce). Označení z éry pricipátu "legatus Augusti pro praetore" pro velitele několik legií a pro správu císařských provincií zmizelo. Pod magistry pěchoty spadali velitelé flotil/praefecti classis, velitelé legií řádného vojska/milites comitatenses a hraničářů/milites limitanei. Jednotlivým legiím veleli nadále legati, dvěma a více legiím v hraničních oblastech duces/"vůdci". 

Za Constantia II. narostl počet magistrů militum na čtyři až pět. Někdy po rozdělení říše existovala i spojená funkce velitele veškeré armády, "obojí"/magister utriusque militiae. Pokud veleli magistrové vojsku s přítomností augusta, doplňoval se k jejich hodnosti přívlastek praesentalis/"přítomný (u dvora)". Legie v této době čítaly c. jeden tisíc mužů (namísto starých c. 4500-5000) a byla od nich vyčleněna jízda. 

Historik Zósimos vyčetl Constantinovi, že převelel vojáky z hraničních pevností a valů, ze systému vybudovaného Diocletianem, do měst a tím otevřel barbarům brány do říše. Nedisciplinovanost vojáků vylidňovala města a radovánky ochabovaly srdnatost armád a též to přispělo k pádu římské moci: "Jednoduše řečeno," shrnul, "začátek a semena této zkázy poměrů položil on sám."  

 

***********************************************************
328. 
Ol. 276, 4

639 SE
575 AE
neznámý
a. u. c. 1181
Flavius Ianuarinus a Vettius Iustus

***********************************************************

V Alexandreji byl t. r. zvolen za podezřelých okolností arcibiskupem/patriarchou Athanasios (mohlo mu být c. 30!), zatvrzelý odpůrce Areia a tím pádem i v nesnázích s císařem Constantinem I., viz rok 325. Byl tajemníkem svého předchůdce Alexandra, byl s ním v Níkaji, byl sečtělý a klasicky vzdělán. Za mlada se jako poustevník setkal se zakladatelem egyptského křesťanského mnišství Antóniem. Byl velmi snědý, pravděpodobně Egypťan rodem, a vynikal velmi malou postavou, takže mu nepřejícníci přezdívali "Človíček"/Homunculus; nicméně křesťanské dějiny mu přidělily přízvisko Veliký/Megás.

Odmítl i Constantinem prosazovaná smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz roky 325 a 335, kdy byl Constantinem pardonován Areios a Athanasios byl u dvora obviňován z fanatismu a k tomu přidávána ariány podezření, že by mohl blokovat obilní dodávky do Konstantinopole a Říma a tím by se stal nebezpečným politickým soupeřem.

 

V Antiocheji se sešla synoda, která sesadila biskupa Eustathia, neboť souhlasil se Sabelliem, o sabelliovcích viz v indexu s. v. křesťanství a zde níže. Byl to velký zastánce orthodoxie, ale do vyhnanství ho i s přívrženci poslal osobně Constantinus; zemřel v thrácké Traianopoli. Ariáni s Eusebiem Níkomédským prý uplatili jistou prostitutku, aby prohlásila, že má s biskupem dítě... Hádky o nástupnictví se dlouho neklidnily a až do Flacilla (333-342) nevydržel nikdo v úřadu déle než dva roky.

Sabellius rodem Libyjec/Berber nebo Egypťan hlásal za římského biskupa Calixta I. (217-222), že žádná tzrojjedinost boží neexistuje, nýbrž že bůh je nedělitelný, u něhož jsou tvůrce a zákonodárce (bůh), vykupitel (syn) a božská přítomnost v lidstvu (duch) navazující podoby téže bytosti. Calixtus ho exkomunikoval z církve a Sabellius zemřel na Thasu. Sabellianismu se na Západě říkávalo modalismus, na Východě monarchianismos a bylo to silné kafe i na Areia. Srov. rok 351.

 

***********************************************************

329.
Ol. 277, 1

640 SE
576 AE
neznámý
a. u. c. 1182
Imp. Constantinus VIII a Constantinus Caesar IV

***********************************************************

Někdy po této době, nebo až s obnovou znovudobyté Amidy roku 336, dal Constantius II., východní caesar, obnovit a vojensky vybavit Peršany zničené opevněné městečko Maximianopolis, které bylo založeno mezi Nisibou a Darou/Daras, pozdější Anastasiúpolis/dn. ves Oğuz v TR, v provincii Mesopotamia pravděpodobně Caracallou-Tarautou jako Antónínúpolis. Dal mu nové jméno podle sebe Kónstanteia/lat. Constantia a sídlil v ní dux Mesopotamiae, vojenský velitel provincie.

 

Praefectem praetorio Východu byl jmenován Flavius Ablabius (ve funkci do zač. roku 338). Předtím byl pravděpodobně od roku 326 praefectem praetorio Italie a předtím vicariem/správce provincie Asia. Pocházel z chudé rodiny z Kréty a majetek nadělal v námořním obchodu. Stal se křesťanem a jako takový přítelem Constantina I. Zasloužil se v úřadu o zahubení novoplatónského filosofa a učitele filosofie Sópatra z Apameie, který roku 330 vedl při zasvěcování Kónstantínopole polytheistickou část obřadů: Ablabius prý žárlil na jeho přátelství s Constantinem. Roku 331 Ablabia augustus jmenoval konsulem. Svou dceru Olympiadu zasnoubili s Constantinovým jeho synem Constantem; ke sňatku nikdy nedošlo, nevíme proč (byla příliš mladá?).

Ablabia zbavil úřadu po smrti svého otce Constantius II., brzy na to (338) ho dal popravit, neboť ho podezříval, že usiluje o vládu. Olympiadu, sotva se jí ptal na názor, někdy později Constantius provdal za armenského krále Arsaka II. (351?), srov. rok 359. V cizině našla smrt, neboť ji otrávila zhrzená exmanželka Arsakova.

Na statku u kappadockého Nazianzu se do rodiny majetných latifundistů narodil Grégorios, jeden z křesťanských theologů níkajského vyznání (zemřel roku 390). Jeho stejnojmenného otce přemluvila manželka Nonna, aby se dal ke křesťanům a ti ho brzy udělali v Nazianzu biskupem.

V Athénách poslouchal sofisty Himeria z Prúsy, učitele též Iulianova, jehož řeči se zachovaly (zemřel několik roků před Grégoriem utrápen ztrátou dětí, slepotou a epilepsií), a armenského křesťana Proairesia/Prohaeresius (zemřel asi 368), učitele též Eunapia ze Sard. Spolužákem Grégoriovým byl Basileios z kappadocké Kaisareie a vedle nich budoucí císař Iúliános. Po návratu do Kappadokie řídil jako biskup v Sasimách dioecesi po svém otci, potíral ariány, kteří ho za sektářských nepokojů v Kónstantínopoli roku 379 v kostele zranili. Vrátil se domů jako biskup nazianzský, brzy pro chatrné zdraví resignoval a zemřel na otcovských statcích.

Basileiovým bratrem byl jiný Grégorios, rovněž oddaný níkajské víře, od roku 372 biskup v kappadocké Nýse/Nysse; zemřel po roce 394. S bratrem a stejnojmenným přítelem bývají křesťany označováni za "kappadocké otce". 

 

***********************************************************
330.
Ol. 277, 2

641 SE
577 AE
neznámý
a. u. c. 1183
Flavius Gallicanus a Aurelius Valerius Tullianus Symmachus

***********************************************************

11. května se Kónstantínopolis/Constantinopolis stala císařským residenčním městem, srov. roky 324 a 327. Byla poslední a největší osadou/colónií Říma. • Roky c. (325) 330 až 380 naplňují padesátiletí, během něhož dobyli křesťanští ideologové a vůdci římskou říši. Srov. podobné padesátiletky/pentékontaetéris athénské slávy c. (479) 478-(429) 428 a velmocenského růstu římské republiky c. 218-168.

 

Někdy mezi roky 330 až 350 byla z provincie Syria Coele, viz rok 195, vyčleněna Kommágéné s Kyrrhestikou a země zanikly v provincii Augusta Euphratensis/zkráceně Augustophratensis, popř. Euphratensis, řec. Eufrátésiá, se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké. Sídelním městem Údolní Syrie/Koilé Syriá zůstala Antiocheia, největší město Levanty.

 

V Armenii zemřel král Tíridátés/Trdat III., vládl od roku 287 (tam viz též o případných dvou Tíridátech III. a IV.). Proti povstalcům, kteří odmítali prořímskou orientaci (a snad i křesťanství), vypravil Constantinus Antiocha s armádou a zajistil nástupnictví Tíridátova syna s Ašchenou, dcerou alánského krále Aškatara/Ašchadara, Chosroa III. zvaného podle postavy Kotak/Malý (nebo byla manželkou Tíridáta II.?). Chosroés panoval pod římským protektorátem do roku 338, kdy zemřel. Za něho vpadli do Armenie jako spojenci Šápúrovi nájezdníci, o nichž kroniky zaznamenaly, že jich bylo dvacet tisíc, nikoli však, co byli zač. Nástupcem se stal jeho syn Tigránés VII. alias Tiran kralující do roku c. 351, viz dále tam.

 

Někdy kolem t. r. se narodil asi v Antiocheji nad Orontem voják/miles quondam et Graecus, senátor a historik Ammianus Marcellinus (zemřel kolem roku 400). Sloužil v letech 354-360 ve štábu velitele jízdy Ursicinia v Syrii, Galliích, Thrákiích a Mesopotamii a roku 359 zažil jako obránce města pád Amidy. Sloužil v armádě Iulianově za jeho tažení proti Peršanům. Odešel pak do civilu, začal psát své rozsáhlé Res gestae/Dějiny navazující na Tacita (96), cestoval a snad kolem roku 380 se přestěhoval do Říma, jímž byl Hellén uchvácen. O desetiletí později se mu dostalo uznání ze strany posledních polytheistických Římanů. Z jeho Dějin se z 31 knih zachovaly oddíly popisující roky 353-378, tedy dobu, v níž Marcellinus žil. Ač Hellén, své dílo psal latinsky a dosahuje velikosti Tacitovy. 

 

***********************************************************
331.
Ol. 277, 3

642 SE
578 AE
neznámý
a. u. c. 1184
Iulius Annius Bassus/Iunius Bassus a Flavius Ablabius

***********************************************************

Proti vpádu Taifalů, národa sarmatského n. spíše germánského a tradičních průvodců gotských, na římské území někdy kolem těchto let, údajně pouze pěti set jezdců, Constantinus nic nepodnikl. Ani tehdy, když vojsko zaznamenalo vysoké (?) ztráty a on sám unikl jen tak tak, srov. ale rok 334.

 

***********************************************************
332.
Ol. 277, 4

643 SE
579 AE
neznámý
a. u. c. 1185
L. Papius Pacatianus a Maecilius Hilarianus

***********************************************************

Constantinovo tažení proti nové vlně Gotů-Tervingů: řídil ho z Marcianopole. Tísněni Goty vydali arcaraganté vládnoucí Sarmatů zbraně i té části, která byla podrobena, limigantům. Pravděpodobně šlo o dvě kmenové skupiny vládnoucí a žijící v porobě na základě jakési dávné války. Arcaragantové byli však po té vyhnáni a část jich utekla ke germánským Victohalům sídlícím na jih od Dunaje na římském území, pravděpodobně jedné z částí kmenového svazu Vandalů kdesi na území dn. H.

Povoláni na pomoc Římané pod Constantinovým synem Constantinem II. 20. dubna 332 Goty na hlavu porazili a při nedostatku potravin a v zimě zahynulo posléze na sto tisíc Gotů. Sarmatští otroci vyhnali své pány do "Romanie" a gotský "král" Ariaricus/Arriarich n. Araric kapituloval. Odešel na římský břeh, přijal novou římskou spojeneckou smlouvu, srov. rok 324, a vydal rukojmí, mezi nimiž byl jeho syn Aoric, který pak vyrůstal v Kónstanínopoli (podle jiné verse byl A. synem nejmenovaného krále), viz dále rok 336.

Na tři sta tisíc Gotů a Sarmatů bylo s Constantinovým svolením roku 334 usazeno jako kolóni/osadníci připoutaní k půdě v Thrákii, Skýthii, Makedonii a Itálii, pravděpodobně v Popádí; srov. roky 167, kdy první z Germánů usazováni v Popádí M. Aureliem, ale přechodně, a 370, kdy neobdělávané Popádí kolonisovali Alamanné.

 

***********************************************************
333.
Ol. 278, 1

644 SE
580 AE
neznámý
a. u. c. 1186
Flavius Iulius Delmatius a Domitius Zenophilus

***********************************************************

 Na Kypru se vzbouřil magister pecoris camelorum/správce velbloudího dobytka Kalokairos/lat. Calocaerus. Oděl se do purpuru, brzy ale dopaden jistým Dalmatiem (Flaviem Dalmatiem? viz rok 335), s komplici dopraven do Tarsu a po soudu zde popraven ukřižováním. O události není více známo a takto stručně zaznamenána vypadá jako příběh z opilcova deníčku.

 

***********************************************************
334.
Ol. 278, 2

645 SE
581 AE
neznámý
a. u. c. 1187
Flavius Optatus a Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus iunior/signo Honorius

***********************************************************

Constantinovo tažení proti Sarmatům. O usazení části sarmatských arcaragantů u germánských Victohalů viz rok 332 a dále rok 358.

 

O proniknutí křesťanství na Kavkaz do Ibérie viz rok 319. 

 

***********************************************************
335.
Ol. 278, 3

646 SE
582 AE
neznámý
a. u. c. 1188
Flavius Iulius Constantius a Caeonius Rufius Albinus

***********************************************************

18. září Flavius Dalmatius, syn nevlastního bratra císařova, prohlášen caesarem, čtvrtým, svého strýce Constantina I. Část armády povýšení přijala s nelibostí, viz rok 337.

 

V Římě zemřel 31. prosince biskup/papež Silvester I. (v úřadu od roku 314, srov. rok 325), jemuž Constantinus podle křesťanské tradice vděčil za uzdravení. Odvděčil se mu dary rozsáhlých nemovitostí v Římě a okolí, skutkem, který se stal podkladem pozdějšího podvodného dokumentu řečeného Konstantinův odkaz, Cónstantíní dónátió/Cónstitútum Cónstantíní, na jehož základě bylo proklamováno "Petrovo dědictví"/patrimonium Petri, územní nároky církevního státu. Po biskupovi se říká poslednímu dnu v roce silvestr.

 

V Tyru, hlavním městě Foiníkie, konána synodos šedesáti východních biskupů, zabývající se vleklými spory orthodoxních biskupů s ariány. Dominoval jim kaisarejský biskup a historik církevní Eusebios, viz rok 260 a 340. Synoda sesadila Athanasia a jerúsalémského Makaria a v případě Athanasia Alexandrijského padlo i obvinění z vraždy meletiánského biskupa Arsenia. Po domluvách níkomédského biskupa Eusebia a osobního dopisu Constantinově připustil Areios, že se podepíše pod závěry níkajské oikúmenické synody, viz rok 325. Za to se směl vrátit do Alexandreie, ale musel se za tím účelem dostavit osobně před augusta.

Než však k němu zpráva o omilostnění dorazila, neočekávaně 11. listopadu 336 v Kónstantínopoli zemřel: na cestě do paláce dostal těžké žaludeční bolesti, doběhl na záchod za Constantinovým náměstím ve sloupořadí s obchody, kde mu nadmuté břicho prasklo a s výkaly a krví se vyvalily vnitřnosti (tak šťavnatě Areiův konec líčí orthodoxní autor Sókratés Scholastikos). Patriarcha Alexandros (v úřadu od roku 317) se den před Areiovou smrtí zavřel do kostela, aby s ním nemusel sdílet jakési rituály, neboť augustus si přál Areiův návrat do církce. Tam se Alexandros modlil, aby si bůh vzal jeho nebo Areia. Viz dále rok 340.

Athanasios, patriarcha alexandrijský, stále v oposici ke Constantinovi a jeho proariánskému kursu, byl po augustově smíru s Areiem exulován do Trever, kde žil do císařovy smrti roku 337. S ním bylo úřadů zbaveno více biskupů. Constantinus II., caesar na Západu, rozhodl, pravděpodobně ještě před konferencí ve Viminatiu roku 337, o jeho návratu do Alexandreie a vládce Východu Constantius II., ač spřízněnec umírněných ariánů, nic nenamítal, stejně jako mlčel při omilostnění všech biskupských exulantů z roku 335.

 

V Indii v říši Guptů zemřel kolem t. r. vládce Čandragupta I. (vládl od roku 320). Jeho nástupcem byl syn Samudragupta (do c. 375). Patří mezi velké dobyvatele indických dějin. Podařilo se mu obsadit sever Indie od dnešní Bangladéše a Nepálu po Jamunu, dobyl Kalingu, Málwu, na jihu přemohl koalici dvanácti knížat, před jeho mocí měl úctu na Cejlonu král Meghavanna. Viz dále rok 375. 

 

***********************************************************
336.
Ol. 278, 4

647 SE
583 AE
neznámý
a. u. c. 1189
Virius Nepotianus a Tettius Facundus

***********************************************************

 

Třicáté výročí Constantinovy vlády a t. r. byl zasvěcen v Jerúsalému kostel nad hrobem Ježíšovým, viz rok 326. 

Další Constantinovo tažení proti Gotům v Podunají a august si vylepšil titulaturu o přízvisko Dacicus. Nic bližšího nicméně o výpravě nevíme, srov. mír s nimi roku 332, i když přizvisko Dácký napovídá, že by Římané mohli úspěšně válčit kdesi severně od Dunaje. V této době již asi nežil král Ariaricus, viz rok 332, a Gotům-Greutungům vládl Geberich/Gebericus. Vypravil se proti Vandalům, kteří se někdy v této době zmocnili území bývalé římské Dákie, a porazil je kdesi na řece Marise/Marisus n. Marisia, dn. Mureș.

Vandalský král Visimar, pocházející z bojovných Hasdingů, pak žádal se zbytkem svých lidí na Římanech povolení usadit se v Pannoniích na římském břehu Dunaje, které od Constantina obdržel. Žili zde šest desetiletí jako římští foederati.

Roku 401nn. se podíleli na vpádech Gota Radagaisa a Alaricha do Itálie, které Stilicho odrazil. Stilicho, magister militum Honoriův, jeden z nich, je pak údajně povolal do Gallií, jak jeho nepřátelé tradovali: na silvestra 406 Vandalové-Hasdingové s Alány a Suéby vpadli přes zamrzlý Rýn do Gallií. Předtím se do nich pustili Frankové, foederati římští (nevíme, na kterém břehu řeky ani v kterou dobu), a Vandalové utrpěli těžkou porážku s dvaceti tisíci padlými a mezi nimi s králem Godigiselem. Zániku vandalského mužstva zabránil včasný zásah Alánů vedených králem Respedialem (o jeho konci nevíme, možná zemřel až v Hispániích). Pod Godiselovým synem Gunderichem pokračovala roku 407 vandalská koalice k jihu a 409 překročili Germáni s Alány Pyreneje.

U Greutungů po smrti Geberichově (datum neznáme, někdy kolem roku 340) králem další z Amalů Ermanarich/Hermanaricus. Podrobil si přes tucet národů mezi Černým mořem a Povolžím, jejichž jména odjinud neznáme (o jedněch z nich se lze domnívat, že jde o předky Mordvinů/Mordens?), srov. též rok 342. Během své dlouhé vlády podmanil gotské moci Heruly s králem Alarikem žijící u Maiótidy, přemohl Venety, Sklabény a Anty, pokládané všechny za slovanské prapředky, a dokonce na východním Baltu Aisty/lat. Aesty, jejichž jméno bývá dáváno do souvislosti se soudobými Esty.  

 

***********************************************************
337. 
Ol. 279, 1

648 SE
584 AE
neznámý
a. u. c. 1190
Flavius Felicianus a Fabius Titianus

***********************************************************

Krátce po velikonocích 3. dubna Constantinus (62?) ochořel, když se chystal na Peršana; přípravy v Antiocheji finalisoval jeho syn Constantius (II.). Odcestoval do Drepana, který při té příležitosti přejmenoval na počest své matky Helenopolis a modlil se k matčině oblíbenému mučedníkovi Lucianovi z Antiocheie či Samosat (7. ledna 312 za persekuce vyhlášené Maximinem Daiou; učitel mimo jiné Areiův).

Odtud pokračoval do Níkomédeie, kde se dal pokřtít Eusebiem z Níkomédie, sympatisantem Areiovým, vyhnaným z církve na níkajském koncilu, přijatým zpět o tři roky později. Eusebios byl hlavním Constantinovým důchovním rádcem. Nikdo z početné rodiny u Constantina v době jeho smrti nebyl. Nejdříve dorazil z Antiocheie Constantius a organisoval pohřeb. Pravoslavný svět pokládá Constantina/Kónstantína za isapostola/"rovného apoštolům".

22. května zemřel Flavius Valerius Aurelius Constantinus (I.) v lokalitě Achyroné u Níkomédeie v bílém oděvu novice své víry. Pochován byl v křesťanském rítu ve své Kónstantínopoli v sarkofágu obklopeném dvanácti apoštoly, symbolicky jako třináctý posel víry. Byl prvním z římských vládců, který nebyl pohřben žehem. V Římě se mu dostalo od senátu nicméně zbožtění/consecrátió, apotheósis.

Pravoslavní křesťané pokládají Constantina I. za světce a jeho dnem v kalendáři je spolu s matkou Helenou 21. květen, samostatný pak 3. září.

K umění a vědám se choval velkoryse, pronásledoval udavače, rád vystupoval pompesně a diadéma neodložil. Pro svou jízlivost měl lidovou přezdívku Trachala/od řec. trachálos/trachélos, tedy "Krkatec", a jeho vládu hodnotili s výjimkou prvního decennia současníci negativně pro chtivost po majetcích a marnotratnost, velké výdaje do veřejných staveb pochybného významu, z nichž část brzy spadla, neboť se stavělo rychle. Tyto okolnost pozdější autoři křesťanští opomíjejí, naopak klasičtí o jeho monotheismu ani o křesťanech v jeho bezprostředním okolí nehovoří.  

 

Po celé léto trvalo jisté interregnum čtyř caesarů Constantantina II., Constanta I., Constantia II. a Dalmatia a jak patrno, měsíce intrik a bojů potomků dvou žen Constantia I. Chlora Heleny a Theodóry.

 

9. září přijali na konferenci ve Viminatiu, sídelním městě Horní Moesie/dn. u Kostolacu v SRB, císařskou titulaturu tři augustové, jeho synové, a rozdělili si říši. Nejstarší z nich Constantinus II. (21) se stal císařem Západu, všeho za Alpami (caesarem od roku 317; do 340) a s dohledem nad mladým Constantem. 
Constans I. (c. 15-17) byl určen za císaře v Itálii, Illyriku a Africe (caesarem od roku 333), od roku 340 byl augustem celého Západu (do roku 350). 
Constantius II. (20; caesarem od roku 324) se stal po otcově smrti císařem Východu, roku 351 celé sjednocené říše (do roku 361). Všichni už byli křesťany. Od Constantinových dob dostávali členové císařské rodiny titul nobilissimus/"nejvznešenější".

Čtvrtým a tak trochu i pátým spoluhráčem s caesarským a augustovským titulem byli synové Constantia I. Chlora s Maximianovou dcerou Theodórou Flavius Dalmatius (od roku 335 jako caesar řídil Thrákii, Makedonii a Achaiu) a Flavius Hannibalianus (měl se stát vládcem Peršanů, roku 335 byl prohlášen "králem králů a národů kolem Pontu/rex regum et ponticarum gentium", tedy pravděpodobně i Armenů; na římského potentáta je královský titul od dob vyhnání Etrusků z Města kuriosní).

Oba bratři s dalšími svými příbuznými pocházejícími z legitimního sňatku Constantia I. s Theodórou byli během letního interregna krvavě odstraněni z podílu na dědictví Constantinovými dětmi, jejichž otec byl synem Heleny, s níž Constantius I. ženat s největší pravděpodobní ani nebyl a svým způsobem neměl legitimní nárok na vládu. Čí to byl nápad a jak se vše a kdy událo, hovoří se o spontánním vzbouření vojáků v Kónstatnínopoli, není známo. Nicméně Constantius byl obviňován z toho, že sice nic nenařizoval, ale dovolil; jeho dva západní bratři pravděpodobně do Kónstantínopole na otcův pohřeb ani nedorazili.

Masakr v rodině přežili pouze Iulianus (tehdy 6) a Gallus (11), synové Iulia Constantia, Dalmatiova a Hannibalianova třetího bratra, srov. zde níže. 

Učitelem Constantinových synů v Kónstantínopoli byl gallo-románský sofista, grammatik a poeta haedujského rodu Aemilius Magnus Arborius z Tolosy. Jeho sestra Aemilia Hilaria se stala jeptiškou, druhá Aemilia Aeonia si vzala lékaře Iulia Ausonia a jejich synem byl literát D. Magnus Ausonius z Burdigaly, vychovatel Gratianův, viz rok 367. Arborius zemřel někdy ke konci Constantinovy vlády a jeho smrt bývá též dávána do souvislosti s dvorními čistkami t. r.

Obětí čistky byli též příznivci obětí, jak se můžeme domnívat. Rozsah vražedné vlny neznáme ani žádné jméno. Záhadou zůstává osud cos. t. r. Flavia Feliciana, od roku 335 comita Orientis. Podle jednoho zdroje byl pokřtěn, nápisně se jeho jméno však objevuje v úplně jiné souvislosti. Někdy z let 342-344 pochází společný dopis praefectů praetorio Flavia Domitia Leontia (Orientu), Fabia Titiana (Gallií; byl Felicianovým konsulským kolegou) a Furia Placida (Itálie) vytesaný v Delfách do kamene, kde nejvyšší říšští hodnostáři po císaři ujišťují Apollónova kněze Feliciana ochranou před útoky na jeho kněžství (pravděpodobně křesťanů) a že případného útočníka dají vypovědět z Delf.

Felicianus (Fl. F.?) je tak posledním známým Apollónovým knězem v Delfách, zároveň též nejvýše společensky kdy postaveným; o věštírně zmínka v nápisu není, srov. rok 360. Když Iulianus poslal do Delf svého lékaře a důvěrníka Oreibasia, viz rok 362, ve zprávě z jeho výpravy se o Felicianovi nehovoří, pravděpodobně již nežil.   

 

Flavius Claudius Constantinus (II.) se narodil roku 316 v Arelatě a v deseti po popravě Crispově, svého nevlastního bratra, byl nominálně velitelem jednotek v Galliích. Porazil Alamanny a nosil přívlastek Alamannicus (330). Roku 332 velel na Constantinově tažení proti Gotům. Byl ženat, ale jméno manželky ani potomků neznáme. Jako vládce nad Galliemi, Hispániemi a Britániemi propustil z trevírského exilu domů do Alexandreie biskupa Athanasia, viz rok 335. Constantius, do jehož pravomoci Egypt spadal, nechtěl spory zkraje společné vlády a proto mlčel (k rozhodnutí přišlo zřejmě ještě před posvěcením pravomocí na konferenci ve Viminatiu, viz zde výše). Při návratu Athanasiově roku 338 ovšem v Alexandreji vypukly násilnosti.

 

Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius (II.) se narodil 7. srpna 317 v Illyriku a 13. listopadu 324/10. října však slavil nástup k vládě, kdy ho otec jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, srov. rok 354. Na rozdíl od bratrů byl ariánem. S Constantinem II. válčil roku 332 v Podunají, bylo mu už patnáct. Tehdy se poprvé oženil s dcerou svého strýce Iulia Constantia, jejíž jméno neznáme. Po otcově smrti řídil likvidaci rozsáhlého příbuzenstva a uchoval z něho pouze Iuliana a jeho nevlastního bratra Galla. Vraždy měly pravděpodobně co do činění se sektářskými spory v rodinném klanu. Při dělení říše mu připadl Orient, po Constantově smrti vládl celé říši sám. Constantius II. byl arián, stejně jako jeho vrchní komoří eunúchos Eusebios a s ním celý dvůr v Antiocheji.

 

Flavius Iulius Constans vulgo Constans (I.), třetí a nejmladší ze synů Constantina Velikého s Faustou, se narodil mezi roky 320-323 a s bratry byl vychováván v katholickém monotheismu. 25. prosince 333 byl jmenován caesarem a v době otcově smrti mu bylo nejvýše sedmnáct. Při dělení moci s bratry v Pannonii mu připadla Itálie, Afrika, Illyricum, Makedonie a Achája. Ještě za otcova života se zasnoubil s Olympiadou, dcerou praefecta praetorio Flavia Ablabia, viz rok 329; křesťanští autoři o něm šířili, že byl homosexuální. Zřejmě ještě v roce 337 n. roku následujícího porazily jeho jednotky Sarmaty v Podunají.

 

V Číně se ve Wu-jangu v dn. provincii Šan-si/Shanxi narodil kolem t. r. Kchung známý pod svým mnišským buddhistickým jménem Fa-sien/Faxian (zemřel c. 422). V letech 399-414 cestoval po Hedvábné cestě na západ nečínskými královstvími, které v té době byly převážně buddhistické, a po indických zemích pod vládou Guptů a Cejlonu. Cestu popsal ve Zprávě o buddhistických královstvích, Fo-kuo ťi/Foguo ji. Putoval za buddhistickými texty, které v Číně chyběly. Celý život je pak překládal. Z Číňanů byl jako cestovatel v Indii první, který své zážitky sepsal. Po něm a za stejným účelem procestoval sever Indie a buddhistický Turkestán Süan-cang/Xuanzang v letech 629-645.