***********************************************************

338. 
Ol. 279, 2

649 SE
585 AE
neznámý
a. u. c. 1091
Flavius Ursus a Flavius Polemius

***********************************************************

Mezi nejstarším z Constantinových synů Constantinem II. a nejmladším Constantem I. propukly spory o Itálii a Afriku, neboť mladší ani ne dvacetiletý si nechtěl dát poroučet, viz rok předešlý. Byla z toho jedenáctá občanská válka imperiální éry (do 340), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313 a 314.

 

Praefecti Urbi z éry Constantinových synů (předešlé viz rok 306): Maecilius Hilarianus (od ledna 338), 339 L. Turcius Apronianus, 339 Fabius Titianus (poprvé), 341 Aurelius Celsinus (poprvé), 342 Q. Flavius Maesius Egnatius Lollianus, 342, Fabius Aconius Catullinus Philomathius, 344 Q. Rusticus, 345 Petronius Probinus, 346 M. Maecilius Memmius Furius Baburius Caecilianus Placidus, 347 Ulpius Limenius, 349 Hermogenes, 350 Fabius Titianus (podruhé), 351 Aurelius Celsinus (podruhé), 351 Caelius Probatus, 351 Clodius Celsinus Adephius, 351 L. Aradius Valerius Proculus (podruhé), 352

Septimius Mnasea, 352 Naeratius Cerealis, 353 Memmius Vitrasius Orfitus (poprvé), 355 Flavius Leontius, 356 Orfitus (podruhé), 359 Iunius Bassus (brzy v úřadu skonal a zastoupil ho jeho zástupce Artemius), 359 Tertullus (do podzimu 361, viz dále pokračování tam). 

 

Z Alexandreie vyhnal nový augustus Východu Constantius II. biskupa Athanasia, jednoho z největších protivníků ariánství, viz rok 335 a 337. Athanasios odešel do Říma, kde našel útočiště u biskupa Iulia (I.), v úřadu v letech 337-352 a oba měli zastání u Constantina II. i Constanta, zastánců níkajské víry. Do Alexandreie dosadil Constantius za hlavu Ježíšových vyznavačů ariána Grégoria z Kappadokie: augustus to dal za úkol praefectovi Egypta Flaviovi Filagriovi, který k tomu musel použít vojenské síly. Kappadočan zemřel v úřadu do roku 345, viz tam.

Constantius se chtěl Athanasia zmocnit, když se vrátil na Nil, ale biskup unikl z Alexandreie do Horní země. Roku 356 s pomocí vojska dosadil august ariána Geórgia rovněž z Kappadokie, který ovšem neovládal koptštinu, jazyk egyptských domorodců a tudíž většinou i křesťanů.

Po smrti Constantiově přišel o ochranu a na vánoce roku 361 Geórgia dav za sektářských nepokojů lynchoval. Athanasios se pak vrátil ze svého útočiště v hornoegyptských klášterech, ale již následujícího roku byl exulován Iulianem a šel znovu do Thébaidy. Po Iulianově smrti roku 363 se vrátil do Alexandreie, nicméně roku 365 august Valens dosadil ariána Lucia do biskupství egyptské metropole.

Brzy se však směl vrátit ze svého pátého exilu a od 366 žil Athanasios konečně již bez konkurence v úřadu, zemřel 2. května 373. Jeho nástupci zůstávali u níkajského vyznání: Petros II. do roku 381, Tímotheos I. do roku 384, který předsedal druhé všeobecné synodě kónstantínopolské za Theodosia. Pak vládl křesťanskému světu Alexandreie jako biskup/papa Theofilos (do roku 412), se svým nástupcem Kyrillem oba monotheističtí jestřábi, kteří definitivně vyvrátili polytheismus a vzdělanost v Egyptě.

 

V Armenii se kolem t. r. narodil Isaak n. Sahak zvaný Parthský, neboť pocházel z rodu Gregorovců, armenských Arsakovců; k tomu viz rok 301. Přeložil Starý zákon a v letech 387-428 byl armenským katholikem/patriarchou křesťanské církve. Jeho mladším spolupracovníkem byl Movsés Chorenaci/Horenaci, Mosés z Chorény (vesnice), který zemřel roku 489 (datum narození se odhadovalo na c. 360, nověji někdy po roce 400). Básník Mosés překládal z řečtiny a syrštiny a sepsal prapodivné Dějiny Velké Armenie; v moderních pojmech bychom řekli "nacionálně klerikální pamflet". Patřil též ke spolupracovníkům patriarchy Mesropa Maštoce (c. 360-440), světce a vynálezce armenské abecedy, arménského písma a překladatele Nového zákona, též tajemníka králů Chosroa IV. a Vramšápúha/Bahrám-šápúra, viz rok 387.

Po smrti svého otce Chosroa III. Malého (vládl od roku 330) se s římskou vůlí stal králem Tiran/Diran alias Tigránés VII. Vládl do roku c. 351, kdy byl z perského zajetí propuštěn jeho syn Arsakés II. držený jako rukojmí. Po jeho návratu domů Tiran v jeho prospěch abdikoval. Sám však byl s celou rodinou zajat ve válce se Šápúrem II., který vpadl do Armenie a části království anektoval. Tigránés se v zajetí odmítl podrobit a Šápúr ho dal jako římského spojence mučit a oslepit; podle jiné verse byl zavražděn. Následovala vzpoura armenské šlechty a Peršané své zajatce propustili. Teprve tehdy Tigránés abdikoval ve prospěch svého syna, viz dále rok 351.

Konsul Fl. Polemius bývá ztotožňován s Iuliem Valeriem Polemiem uváděným za autora románu o Alexandrovi Velikém. Překlad řeckých zdrojů do latiny spočívajících na autorství Pseudokallisthenově Dějin Alexandra Makedonského/Res gestae Alexandri Macedonis se stal podkladem množství dalších alexandrovských románů oblíbených ve středověku, mimo jiné Historia Alexandri Magni jistého Leona z Neapole zvaného Archipresbyter z 10. století.  

  

***********************************************************

339. 
Ol. 279, 3

650 SE
586 AE
neznámý
a. u. c. 1092
D. N. Imp. Flavius Iulius Constantius Augustus II a D. N. Flavius Iulius Claudius Constans Augustus I

***********************************************************

Constans porazil kdesi na Dunaji Sarmaty a přijal titul Sarmaticus. Získat podporu Constantiovu proti nejstaršímu z bratrů Constantinovi se nejmladšímu z trojice nepodařilo. 

 

***********************************************************
340. 
Ol. 279, 4

651 SE
587 AE
neznámý
a. u. c. 1093
Septimius Acyndinus a L. Aradius Valerius Proculus

***********************************************************

Constantovy oddíly porazily Constantina II. v bitvě u Aquileie a Constans se stal v nejvýše dvaceti letech vládcem celého římského Západu. Constantinus II. (23) byl při překvapivém bratrově vpádu do Itálie úskokem zavražděn a jeho tělo atentátníci vhodili do říčky Alsa/dn. Ausa při Aquileji; augustem byl od roku 337. Jejich prostřední sourozenec Constantius, vládce Východu, se zabýval válkou s Peršany a do války bratrů nezasáhl. O jeho operacích v této době však není známo nic.

Constans dorazil v dubnu do Aquileie a nakázal preafectovi praetoriae Italiae, aby "veřejný a náš nepřítel/publicus et noster inimicus", jeho rodný bratr a souvěrec níkajského vyznání Constantinus II., byl potrestán vymazáním ze státních dokumentů a z historické paměti/damnatio memoriae. Skončila tak jedenáctá občanská válka imperiální éry (od 338), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313 a 314.

 

V Kónstantínopoli zemřel t. r. nebo již 337 biskup Alexandros (v úřadu od roku 326). Byl nástupcem Métrofana (306-326), který se roku 325 stal též prvním biskupem Kónstantínopole. Métrofanés, zřejmě syn Dometia, bratra augusta Proba, viz rok 276, se pro vysoký věk již neúčastnil níkajské synody. Zastupoval ho Alexandros, sám už starší osmdesáti let, nicméně z titulu své funkce byl na synodě též mluvčím augustovým. Zastupujícím biskupem byl už od roku 317, a to mu bylo přes sedmdesát. Na rozdíl od Constantina byl dobrým katholikem a ariánům nepřál.

Po jeho smrti vypukly mezi přívrženci níkajského vyznání a ariány nepokoje. Zvolen byl níkajovec Paulos (I.) z Thessaloníky a po zbytek života bojoval s ariánskými protivníky a s proariánským augustem Východu Constantiem II. Paulos/č. Pavel byl po dvou nejvýše letech augustem sesazen a jeho místo dostal proariánský Eusebios z Níkomédeie, důvěrník kdys Constantina I., když přicestoval Constantius z Antiocheie do Kónstantínopole.

Paulos z Thessaloníky prchl do Říma k biskupovi Iuliovi I. Po Eusebiově brzké smrti se vrátil do úřadu, ale už po několika měsících byl  za bouřlivých pouličních nepokojů znovu vyhnán, viz rok 342. Hlavou kónstantínopolských křesťanů se stal Makedonios (I.), velký arián, nicméně pod nátlakem augusta Západu Constanta se roku 346 se svolením serdické synody vrátil Paulos. Tentokrát úřadoval do roku 350, kdy byl Constans zavražděn a Paulos vyhnán definitivně. Vojáci tehdy zmasakrovali 3150 lidí níkajského vyznání bránící Makedoniovi vrátit se do kostela. Makedonios pak biskupoval do roku 360. Paulos byl utrápen ariány k smrti: v řetězech byl exulován do římské Mesopotamie do Singar, pak do Syrie a Kappadokie, kde byl v Kukusi mučen hlady a temným vězením a nakonec při přemisťavání do jiného vězení eskortou uškrcen.

Stoupenci Makedoniovi dostali označení makedoniáni n. pneumatomachové/"bojovníci s duchem", uznávali homoúsii boha s jeho synem, nikoli však s duchem. K dalším předákům této sekty patřil Eustathios ze Sebasty, Sófronios z Pompeiopole v Paflagonii, Eleusios z Kýziku.

 

V Kaisareji zemřel t. r. nebo již 337 biskup a historik církevních dějin Eusebios zvaný Pamfilú/lat. Pamphili n. z Kaisareie, narozený kdesi v Palaistíně c. 260, srov. tam. Nástupcem v biskupské funkci se stal jeho žák Akakios/Acacius zvaný Jednooký/Monofthalmos. Zemřel roku 366.

 

***********************************************************
341. 
Ol. 280, 1

652 SE
588 AE
neznámý
a. u. c. 1094
Antonius Marcellinus a Petronius Probinus/Probus

***********************************************************

Na Západě Constans vedl úspěšné tažení proti Frankům, v němž pokračoval i roku následujícího. Pokud nesídlil v Trevíru, pobýval v severní Itálii. Do Říma jezdil vzácně, srov. rok 347. Svou monotheistickou horlivost prokázal t. r. v nařízení jistému Madalianovi, zástupci praefecta praetorio Itálie, aby "zmizela pověra a zrušeno bylo šílenství obětí/cesset superstitio, sacrificiorum aboleatur insania", jak začíná vyhláška. Běda těm, kteří jednali "proti zákonu božského principa, našeho otce/contra legem divi principis, parentis nostri". Paradox zbožněného otce a zákazu náboženství, jímž byl zbožněn, unikal křesťanských potentátům po desítky let, než deifikace zrušili. 

Podobným tónem a výrazivem se klasičtí autoři vyjadřovali o monotheistech, židovských a křesťanských, srov. historiky Tacita a Suetonia, viz rok 64+ a v indexu s. v. křesťanství. Constans se tak stal prvním z augustů zakazujících polytheistické kulty, třebaže v této době byli křesťané stále ještě ve velké menšině. O padesát let později již nebude možné na veřejnosti tradiční náboženství vykonávat a ani se hlásit k jeho rozmanitým podobám. 

1. listopadu následujícího roku nařídil praefectu Urbi Catullinovi, aby uchoval a neničil chrámy mimo hradby na provozování lidových zábav, "ačkoli pověra by měla být zcela vymýcena". Nicméně 1. prosince 346 (viz tam; n. 354?) nařizuje praef. praetorio Taurovi zavřít všechny chrámy a zrušit veškeré oběti. Kdo neposlechne, "budiž mečem-mstitelem sražen k zemi/gladio ultore sternatur".   

 

V Antiocheji v lednu posvěcen "zlatý kostel" a u té příležitosti zasedla synoda východních biskupů. Za přítomnosti augusta Constantia II. byl alexandrijský biskup Athanasios znovu zbaven úřadu a jeho nástupcem zvolen Eusebios zvaný Emesénský, nicméně rodem z Edessy, žák mimo jiné Eusebia z Kaisareie. Viz rok 343. Constantius připomněl výnos svého otce Constantina I. zakazujícího pod trestem obětování bohům (otcův edikt neznáme). Zákazů polytheistických kultovních praktik přijde v následujících desetiletích mnoho, neboť se zjevně neujímaly, i když je doprovázely tresty propadnutí majetku a ztráty hrdla, nejostřeji za Theodosia I. Viz dále rok 346.

Římským Orientem otřásala po celý rok zemětřesení s výjimkou Antiocheie. 

 

***********************************************************
342. 
Ol. 280, 2

653 SE
589 AE
neznámý
a. u. c. 1095
Imp. Constantius Augustus III a Imp. Constans Augustus II

***********************************************************

Na Západě na Rýně Frankové Constantem poraženi a pokořeni, Alamannové potvrdili s Římem mír. Přes úspěchy nebyl Constans u vojska v oblibě, neboť dbal na kázeň, jak znělo dobové vysvětlení. Od provinciálů přísně vybíral daně, poněvadž chod jeho dvora byl velmi nákladný a výběrčí kradli (to nebylo specifikum jeho doby, ale jev celořímský odjakživa). Také se o něm tvrdilo, že si kupoval  "barbary krásných tváří" a za sex s nimi jim nechával u svého dvora velkou volnost.

 

Bosporský král Ti. Iúlios Rhéskúporis VI. Filokaisar Filorhómaios Eusebés byl poražen a zabit Goty vedenými pravděpodobně Ermanarichem, srov. o něm rok 336. Rhéskúporis byl posledním v řadě dynastie hellénistických panovníků navazujících na tradici bohatých hellénských panovníků a měst zahajující v sedmém, resp. pátém století př. n. l., srov. rok 675-, 480-, 438-. Pohřben byl v Pantikapaiu a části výbavy hrobu se zachovaly. Jeho sestra Nana byla provdána za ibérského krále Merobana/Miriana III. a stala se s poustevnicí Ninou světicí gruzínských křesťanů, srov. rok 301. • Po roce c. 280 jsou zmínky o jistém Chédosbiovi (?), možná dalším synovi Rhéskúporida IV. Současníkem Rhéskúporidovým (VI.) byl dle mincí jiný Sauromatés V. a po něm snad jeho syn Sauromatés VI. Snad z konce 5. století pochází zmínka o vládci jménem Duptúnos. 

 

V Kónstantínopoli po krvavých pouličních nepokojích mezi orthodoxy a ariány biskupem města Makedonios (I). Soupeřil o úřad s proníkajským vyznavačem a mnohem mladším knězem Paulem (I.), který se držel kostela, viz rok 340. Constantius pověřil comitu Hermogena, magistra equitum, táhnoucího k armádě do Thrákie, aby cestou poměry v Kónstantínopoli uklidnil. Lidé se však proti němu pozdvihli, zapálili dům, v němž se zdržoval a na ulici ho zavraždili. Ještě se nestalo, aby tak vysoký armádní činovník přišel o život za "občanských" a náboženských sektářských nepokojů.

Constantius se pak osobně dostavil z Antiocheie, vyhnal Paula, potvrdil Makedonia a Nový Řím potrestal snížením dávek dováženého obilí z Alexandreie z osmdesáti medimnů o polovinu. Makedonios spustil čistky od protivníků ariánů, dával mučit kněží, vyhánět je z města a zabavovat jim majetek (tvrdí to o něm příznivci níkajského vyznání: ze sektářských válek není zachováno žádné ariánské podání, pouze nenávistné texty jejich protivníků).

 

V Číně zemřel 26. července císař Čcheng/Cheng (vládl od roku 325) a nástupcem se stal jeho bratr S'-ma Jüe jako císař Kchang-ti/Kangdi (20; vládl do roku 344). Plánoval výpravu proti státu Pozdní Čao/Hou Zhao, ale kromě pohraničních bojů k invasi na sever nedošlo. 

 

***********************************************************
343. 
Ol. 280, 3

654 SE
590 AE
neznámý
a. u. c. 1096
M. Maecius Memmius Furius Babrius Caecilianus Placidus a Flavius Pisidius Romulus ***********************************************************

Na Západě se Constans vypravil do Británie, kam se s vojskem přepravil v lednu, vzácný to počin římské flotily. Důvod expedice neznáme, snad se pustil do Pictů loupících na severu ostrova na římském území. V červnu byl zpět ve své Augustě Treverorum. 


Tohoto, předcházejícího nebo následujícího roku začala v Serdice, metropoli Středomořské Dákie, synoda, pokus Constantia a Constanta o ukončení sektářských rozbrojů mezi církevními činovníky. Opět řešila spory katholiků vedených Athanasiem Alexandrijským, Iuliem Římským a Paulem Kónstantínopolským (nebyli přítomni, Athanasios vyčkával v Aquileji) s ariány. Přes tři sta biskupů, z toho jen 76 z Východu, jimž všem předsedal Ossius/Hosius z Corduby, viz rok 300 a 351, se velmi rychle nedohodlo na pokračování sněmu.

Předtím synoda v Římě západních biskupů svolaná Iuliem I. v zimě 340-341 podpořila Athanasia, roku 341 na Východě koncil v Anticheji podpořil ariány. Rozuzlení měla přinést Serdika, měla to být revise římské, antiošské a tyrské synody, bylo z toho však fiasko: když níkajští prosadili, aby na jednání byli přizváni Paulos a Athanasios, odešli od nich do Filippúpole biskupové ariánští a protiathanasiovští (to nemuselo být jedno a totéž), tedy většinou východní.

Znovu se neshodli na homoúsii a dokolečka probírali personální otázky. Paulos se směl s Athanasiem vrátit do svých biskupství, to byl ústupek Constantiův, jemuž hrozil Constans válkou, třebaže oba biskupové spadali do kompetence Constantiovy, východní. Z církve byli vyhnáni Paulos ze Samosat a Marcellus z Ankýry v Malé Galatii za to, že pokládali Ježíše za člověka. 

Rozdělením synody podle hory n. pohoří Tisucis n. Susacis/Susacenses Alpes mezi Illyrikem a Thrákií neznámé dnes polohy se neoficiálně rozdělil i na monstrositě nabírající administrativní a ideologický aparát monotheistické organisace na východní a západní část. Pravděpodobně hranice kopírovala tetrarchie, nyní již poloviny, obou augustů.

 

V Japonsku se císař Nintoku, viz rok 310, oženil s milenkou jménem Jata. Císařovna Iha no hime no Mikoto (od jara 314) ji však nesnášela a nechtěla se proto vrátit ke dvoru. Nechtěla ani s císařem mluvit a již se nikdy nesetkali: zemřela roku 347. Jata se stala císařovnou roku 350 a nastaly starosti s manželstvím a císařským harémem jí.

Na jaře 352 se Nintoku zahleděl do císařské princezny Medori. Byla to jeho nevlastní sestra z jiné matky a vlastní sestra císařovny. Od císařského prince Hajabusy chtěl, aby zprostředkoval s Medori setkání. Namísto toho se Hajabusa sám zamiloval, a to tak, že si ji tajně vzal: princ byl nevlastním bratrem Medori i císaře.

Když se císaři dlouho nedostávalo od prince hlášení o termínu setkání s princeznou, vypravil se na ně osobně. Medori s ženami předla a vše se nyní dozvěděl. Hajabusovi odpustil, ale zaslechl pak, jak se princ Medori ptá, co je hbitější, zda střízlík, nebo sokol. Nintoku znamená střízlík, Hajabusa sokol. Princezna odpověděla, že sokol a princ na to: "To znamené, že budu prvním já."

To už bylo přes míru a manželé museli prchnout ode dvora. Císař za nimi poslal jistého Wofunu a ten uprchlíky se svými muži dopadl, zabil a pochoval na břehu řeky Ihoki.

Roku 365 se pokusili neplatit tribut obyvatelé Silly, ale byli k tomu donuceni, naopak o dva roky později porazili povstalí Jemiši císařskou armádu a její generál Tamiči padl. Když povstali poddaní roku 379, rozsah revolty znám není, snížil císař daně a odvody. Zemřel na jaře roku 399 a téhož roku v zimě byl pohřben. 

Nástupcem se stal jeho syn Ričú, "Kráčející středem/správnou cestou", trůnním jménem Iza-ho-wake. Spikl se proti němu princ Nakacu, zapálil palác, ale ještě neinthronisovaný císař v něm nebyl. Jeho lidé ho odvezli do bezpečí. Nakacu dával dohromady vojsko a Ričúa pronásledoval. Zavraždil ho však na záchodě jeho vlastní člověk Sašihire, za což byl namísto odměny Ričúem usmrcen. Ričú uchopil císařské moci roku 400, ale po nemoci na jaře 405 zemřel (70) a v zimě byl pohřben.

Seznam celé dynastie Jamato, nejstaršího vládnoucího klanu světa se 125 panovníky z téhož rodu viz v přílohách pod Dynastové xv.  

 

***********************************************************
344. 
Ol. 280, 4

655 SE
591 AE
neznámý
a. u. c. 1097
Západ: Flavius Dominus Leontius a Flavius Sallustius Bonosus (do května), pak Fl. Iulius Sallustius

Východ: Fl. Domitius Leontius a Fl. Iulius Sallustius

***********************************************************

Perský král Šápúr II. vytáhl na římské území. U Eléie při Singarách ve velké bitvě se sice Římané zmocnili perského ležení a s ním následníka trůnu Narsa, kterého zavraždili, ale v nočním protiútoku museli před Peršany ustoupit. Ztráty na obou stranách byly značné; události asi patří až do roku 348, viz tam, srov. rok 346.

Roku 346 oblehl Šápúr II. neúspěšně Nisibu. Obležení trvalo tři měsíce a město osvobodila armáda Constantiova. Roku 350 to Peršan s městem zkusil potřetí, obrátil dokonce tok řeky Mygdonia a pod hradbami města vzniklo jezero, takže se část hradeb zhroutila, ale ani nyní neuspěl: k útoku do průlomu poslal s jízdou i slony a ti se obrátili proti vlastním vojům.

Vrátil se do říše, kde se musel postavit invasorům ze středoasijských oblastí, viz roky 356nn. Nemalou roli v ústupu před Římany hrály pravděpodobně velké perské ztráty na mužstvu. S Římem vydrželo příměří do roku 359. 

 

Constans někdy v této době nabídl Donatovi z Karthága peníze, aby přestal se svou haeresí. Ten to odmítl a peníze, věnované na podporu církví imperátorem prostřednictvím emisarů Paula a Makaria, vrátil z Afriky zpět do Říma. Constans se pak pustil s dónátisty (lat. výslovnost jejich vůdce zněla Dónátus) a s jejich radikály circumcellióny do války. Dal obsazovat jejich kostely, zavírat kněze a deportovat je z Afriky; příliš úspěchu mu to nepřineslo, neboť dónátismus zjevně žil v afrických hlavách až po vandalskou éru do roku 534, kdy se vrátila celá oblast pod římskou správu, a je pravděpodobné, že zanikl až s arabskomuslimskou expansí. Sám Donatus zemřel kolem roku 355 na lodi při převozu do Itálie. Byl primasem své církve od roku 315, viz rok 313 a 355, srov. rok 313 a 314.

V této době byli vůdci circumcelliónů Axido a Fasir, s nimiž bojovala armáda vedená comitem Taurinem. Se vzdorem dónátistů se identifikovaly skupiny domorodé populace Púnů a Berberů, sedláků-nájemců/kolónů a zotročených pracovníků na statcích latifundistů. Pravděpodobně někdy v této době se začaly množit krvavé přepady státních úředníků, lokálních bohatců, finančníků, vojáků.

Dónátisté banditům říkali agónisticí/"bojovníci; rozumí se za správnou víru", též "svatí". Od ostatních dostali latinské jméno circumcelliónés pocházející od označení pro potulné mnichy bez trvalého místa v klašteře, circumcellió, popř. od obratu "potloukající se kolem kapliček/cellae", kde sókratovsky hučeli do křesťanů, aby opustili svůj katholicismus.

Circumcellionové označovali figury římského establishmentu za ďáblův prostředek na zničení pravé víry a na utiskování zemědělského lidu. Ďáblovým vynálezem byli též kněží oficiálního níkajského křesťanství, jimž vypalovali oči vápnem, ničili jejich kostely a oltáře. Při přepadech armádních oddílů vyhledávali mučednickou smrt, pouštěli se do předem ztracených bojů s pokřikem "deó laudés/"chvály bohu", vyhledávali v útocích smrt a vrhali se v úniku před zajetím se skal. Hnutí bylo prvním křesťanským organisovaným terorismem projevující se jako nástupce jahwistických sikáriů, viz v indexu s. v. terorismus. 

Circumcellský banditismus se rozšířil po celé římské Africe a lze předpokládat, že patřil k oporám Firmova povstání roku 372, viz tam. Jak se objevil a kdy se vytratil, známo není. O circumcelliónských a dónátistických hrůzách víme pouze z podání katholických autorů.

 

V Číně zemřel 17. listopadu císař Kchang (22) a na trůn byl "posazen" jeho roční syn s císařovnou Čchu Suan-c'/Chu Suanzi (20) S'-ma Tan/Sima Dan pod jménem Mu-ti/Mudi; nominálně vládl do roku 361. Regentství vedla císařovna a generálové vedli úspěšné války s okolními malými státy; část územních zisků ale ke konci vlády Ťinové ztratili. Roku 351 se zhroutil na severu stát Pozdních Čao/Hou Zhao, na hunském státu Chan Čao/Han Zhao dobyli Ťinové zpět staré sídelní město Luo-jang (ale nepřestěhovali se tam). Roku 357 byl Kchang prohlášen za dospělého (13), dostal císařovnu Che Fa-ni (zůstala bezdětná) a jeho matka Čchu složila regentství (zemřela roku 384).  

 

***********************************************************

345. 
Ol. 281, 1

656 SE
592 AE
neznámý
a. u. c. 1098
Flavius Amatitius a Flavius Rufius Albinus n. Fl. Nummius Albinus

***********************************************************

Zemětřesení zničilo Dyrrhachion, ale město postaveno nově a na stejném místě. Na Východě poničilo Antiocheiu a otřesy se opakovaly po celý rok. 

 

Během nepokojů v Alexandrii zahynul Grégorios, ariánský patriarcha alexandrijský, protivník Athanasiův. Constantius II., sám fanoušek ariánů, jemuž bratr Constans ze západu, oddaný athanasiovec, hrozil válkou, požádal Athanasia, aby se vrátil do svého úřadu a ten se 31. října následujícího roku do své vlasti a funkce také vrátil.

Athanasios, jemuž se předhazovalo věštění z letu ptáků a hlavně špiclování kléru, se z návratu k moci neradoval dlouho. Po smrti Constanta roku 350 se karta obrátila a Athanasios musel opět Alexandreji opustit. Skrýval se a žil mezi hornoegyptskými mnichy a poustevníky v poušti. Jeho exil zrušil roku 361 císař Iulianus, ale brzy ho znovu vyhnal. Srov. dále rok 355.

 

Někdy kolem t. r. se narodil v Aquileji překladatel řeckých theologických spisů Rufinus (zemřel c. 410). Své latinské Církevní dějiny jsou parafrází Eusebia z Kaisareie dovedené do roku 403.

Zemřel první ze syrsko aramajských křesťanských církevních otců Afrahat/řec. Afraatés pocházející z Adiabény zvané pod Sásánovci Aššuristán. Asketa skládal hymny a kázání-homilie. Jeho volným pokračovatelem byl Efrem/řec. Efraim z Nisibi zvaný Syřan; žil v letech 306-373. Jeho mladším současníkem byl Kyrillónas, autor syrských homilií a básně o vpádu Hunnů za Kavkaz roku 395 n. 396, snad z Edessy a snad synovec Efraimův. Z Edessy byl další ze svatých syrských literátů Balai z Chalkidy pod Bélem/dn. Qinašrín na severu SYR; zemřel po roce 436.

Z Amidy byl Isaak, který v Římě veršoval o hrách roku 404 a o pádu Města do Alarichových rukou roku 410. Usadil se v Antiocheji Syrské a zemětřesení, které ji postihlo roku 459, popsal ve verších. Prosou psal homilie. 

 

***********************************************************

346. 
Ol. 281, 2

657 SE
593 AE
neznámý
a. u. c. 1099
Imp. Constantius Augustus IV a Imp. Constans Augustus III 

***********************************************************

Na Východě možné datum noční bitvy u Singar, viz rok 344 a 348. 1. listopadu vydal Constantius nařízení, aby se zdi chrámů, v nichž byly zakázány bohoslužby a stojící mimo hradby, s ohledem na lidové zvyklosti o slavnostech, nebořily. O měsíc později však nařídil ve všech městech chrámy zavřít, zrušil veškeré kultovní obětiny a kdo by neposlechl, byl sťat, resp. hrozilo mu to, viz rok 341 a nařízení Constantova.

V listopadu 353 zrušil noční oběti a v únoru 356 zopakoval pohrůžku popravou, bude-li někdo uctívat sochy bohů. O persekucích polytheistických obyvatel prameny nevypovídají. Srov. rok 341, 381 a 385.

 

***********************************************************
347. 
Ol. 281, 3

658 SE
594 AE
neznámý
a. u. c. 1100
Vulcacius Rufinus a Flavius Eusebius

***********************************************************

Oslavy tisíciletí Říma, a. u. c. 1100, se už nekonaly, třebaže vládce Západu Constans v Římě asi byl a dal razit minci u příležitosti opravy chrámu Štěstěny/Felicitatis. Událost zapadla, poslední ludi saeculares dával Philippus Arabs, viz rok 247. Říše měla svá centra na potulujících se mnohatisícových dvorech augustů a panovníkovou ideologií už byl monotheismus.

 

V dalmatské obci Strido, jejíž polohu neznáme, se narodil Sophronius Eusebius Hieronymus (zemřel 30. září 420). Přeložil do latiny či revidoval překlady bible (Vulgata), přeložil a upravil světovou kroniku Eusebia z Kaisareie a dotáhl ji do roku 378. Na něho navázal Hydatius z Aquae Flaviae/dn. Chavez v Portugalích (zemřel c. 470). Oba se setkali v Palestíně, kde Hieronymus zemřel. Hydatiovo dílo Chronika datovalo podle vlád augustů a olympiád, třebaže ty už byly osm desetiletí zakázány (!).

V Sardech se narodil sofista a neoplatónik Eunapios, autor sbírky biografií vyhlášených sofistů. Žák Proairesiův v Athénách zemřel někdy po roce 410. Byl přítelem Iulianova lékaře a rádce Oreibasia z Pergamu.  

 

***********************************************************
348. 
Ol. 281, 4

659 SE
595 AE
neznámý
a. u. c. 1101
Flavius Philippus a Flavius Salia 

***********************************************************

Constantius II. na tažení proti Peršanům bojoval v noční bitvě u Eléie/Hiléie, dn. Tell Hajjál, u Singar bitvu s nerozhodným výsledkem, jak si Říman myslel, Peršané pokládali za vítěze sebe. Na východní frontě se mu vlastně nedařilo, ale všechny perské pokusy o invasi Syrie zadržel. Bitvu u Singar lze datovat i roky 344, viz, a 346.

V Hispánii Tarrakónské se narodil Aurelius Prudentius Clemens, krajan Theodosiův. Není o něm mnoho známo, pravděpodobně byl ve své rodné provincii vysokým úředníkem říšské správy. Na dvoře Honoriově patřil mezi poradce a na pensi se vrátil domů a stal se vegetariánským asketou. Zachovány jsou pod jeho jménem oslavné křesťanské hymny na mučedníky a podobná themata, v dílu Psychomachia potírá jeho víra polytheisty a v jiných básních haní gnóstiky. Zemřel někdy po roce 405. 

 

***********************************************************
349. 
Ol. 282, 1

660 SE
596 AE
neznámý
a. u. c. 1102
Ulpius Limenius a Fabius Aconius Catullinus Philomathius

***********************************************************

V Mesopotamii opevnil Constantius Amidu (roku 660 SE východní)/dn. Diyarbakır a o rok později Telu/Tellu n. Tall Mauzalat, která se dříve jmenovala Antipolis/Antónínopolis, později Constantina n. Constantia, dn. Viranşehir v TR.

 

***********************************************************
350. 
Ol. 282, 2

661 SE
597 AE
neznámý
a. u. c. 1103
Flavius Anicius Sergius a Flavius Nigrinianus 

cos. suff.: Flavius Anicius

Východ: Flavius Sergius a Flavius Nigrinianus

***********************************************************

Spiklenci Chrestius, Marcellinus, comes rerum privatarum/osobní pokladník a Magnentius pozvali na oslavu narozenin Marcellinova syna, lovumilovného augusta Constanta. Během hostiny v Augustodunu/Autun se pod záminkou vykonání potřeby vytratil Magnentius a mezi vojáky přijal panovnické insignie: v noci na 18. ledna se Flavius Magnus Magnentius (snad asi 47) prohlásil augustem. Flavius Iulius Constans (snad 27) v usurpaci spatřoval dílo osudu a prchal napříč Gallií Lugdunskou na jih (proč tam, nevíme) do obce Helena/stará Illiberis přejmenována Constantinem I. po své matce, dn. Elne na gallské straně Pyrenejí, kde se ukryl v chrámu, asi nikoli Ježíšově.

Magnentiovi lidé vedení velitelem jízdy Gaisonem, Keltem či Germánem, ho z asylu vytáhli a v únoru zavraždili; za to se dostalo Gaisonovi konsulátu v Římě, kde s největší pravděpodobností nikdy nebyl (na Východě uznán nebyl). Constans byl slabý na nohy a trpěl bolestmi kloubů, pravděpodobně juvenilní arthritidou.

Magnentiova vláda byla však chválena a dlouholetý Constantův praefectus praetorio Galliae Fabius Titianus, který se k němu hbitě přidal, se v únoru stal v Římě podruhé praefectem Urbi.

Magnentius měl britského otce a franckou matku, tehdy byl kelto-germánský původ ještě závažný kádrový nedostatek, a k tomu se narodil v Samarobrivě/dn. Amiens. Vyrůstal mezi laety v Galliích a poněkud se romanisoval. Měl za sebou vojenskou karieru v Galliích a velel legii. Jeho manželkou byla Římanka Iustina, dcera správce Picena Iusta za Constantia, pozdější choť císaře Valentiniana I. (někdy až od roku 370). Byl nábožensky liberální, nicméně křesťan, zatímco jeho nastávající protivník Constantius II. byl monotheistický fanatik ariánského směru.

Zachovaná charakteristika o něm říká, že byl přes míru bojácný, což uměl skrývat, též výřečný a sečtělý (sic). V průběhu roku se k Magnentiově císařství přihlásil celý Západ a byla z toho dvanáctá občanská válka imperiální éry (do 353), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

O usurpaci a smrti bratrově se dozvěděl Constantius II. v Antiocheji v okamžiku neukončené války s Peršany a na tažení proti nim, viz rok 344. 

 

V Illyriku se na popud Constantiovy sestry Constantie (též Constantiny) proti Magnentiovi 1. března vzbouřil magister militum Vetranio, aby oslabil usurpátorovy síly; sídlil v Murse. Chaosu využil pro vlastní proklamaci Flavius Popilius Nepotianus, syn Eutropie, jedné z nevlastních sester Constantina I., 3. června kdesi u Říma, viz zde níže. 

Vetranio přijal v Sirmiu 1. března titul caesarský a usiloval o spoluvládu, jednal i s Magnentiem, jenž ho odmítl, stejně jako Constantius odmítl nabídky Magnentiovy na mír a uznání (a měli by si proto vzít za manželky Constantii, sestru Constantiovu, a východní august by dostal Magnentiovu dceru; srov. rok následující).

Vetraniovy oddíly vedl Germán Gomarios/Gomuarius, jeden z velících důstojníků císařské osobní gardy/tribunus scutariorum. Brzy svého císaře zaprodá Constantiovi. Roku 360 ho Iulianus jmenuje magistrem militum, ale už začátkem 361 odvolá a Gomarios přejde znovu ke Constantiovi. Roku 365 se dá k Procopiovi a toho zradí uprostřed bitvy s Valentovými lidmi, viz rok 366.

Constantie o svém záměru s Vetraniem poslala dopis bratru Constantiovi II. do Edessy. Císař ho tedy uznal za spoluvládce a poslal Vetraniovi diadéma, peníze a pozdvihl ho k velitelství nad legiemi při dunajské hranici, kam se vypravil po odchodu Sapóra od Nisibi; na perské hranici zanechal magistra militum Lucilliana. 

S Vetraniem, starcem nevzdělaným a prostého ducha, se Constantius II. setkal v Serdice a 25. prosince 351 v Naissu předstoupili před armádu. Constantius se jí dal provolat císařem a pak Vetraniovi sňal s ramenou purpurový plášť; podle jiné verse ho z něho svlékli vojáci po Constantiově proslovu. Nazval Vetrania otcem, pozval k hostině a bylo po usurpaci, byť zaranžované Constantií.

Žil pak Vetranio v Prúse jako soukromník se státní pensí ještě šest let. Pocházel z Horní Moesie, byl stejně nízkého původu jako všichni konstantinovci a u Constanta II. to dotáhl až k nejvyššímu armádnímu veliteli/magister militum. Jeho osud a Constantiův přístup byl originální, srov. Aurelianovo řešení gallského císařství a Tetriků. Vetranionova pověst však dodnes trpí tím, že byl hrozně hloupý/fuit prope ad stultitiam simplicissimus.

 

Flavius Iulius Nepotianus byl synem nevlastní sestry Constantina I. Eutropie a dal se provolat 3. června "armádou" opatřenou z gladiátorů a různých dobrodruhů. Nepotianův otec, jehož jméno neznáme, mohl podle moderních spekulací v létě 337 patřit mezi oběti klanové čistky spáchané Constantinovými syny, viz tam.

Nepotianus táhl se svými lidmi na Řím. Před Městem rozehnal městskou milici vedenou Magnentiovým praefectem praetorio Italiae Anicetem, který při útěku dal zavřít brány Říma a usurpátorovi ozbrojenci měšťany před jejich vlastními hradbami pobili. Po několika dnech Magnentiovi vojáci na rozkaz Marcellinův, který byl Magnentiův magister officiorum, Nepotiana dopadli 30. června a jeho hlavu nabodnutou na kopí ukazovali po celém Městě. Jeho vláda trvala 27 dnů.

 

Ve druhé polovině 4. století zřejmě složil Kointos ze Smyrny/lat. Quintus zachovaný epos Ta meth'Oméron/Posthomerica, zpracování dějů pod Troiou, které Íliada neobsahuje, tedy mezi Hektórovou smrtí a pádem města. Později, snad spíše v první polovině století pátého, složil Nonnos z Pánopole v Thébaidě nejrozsáhlejší epos starého věku Dionýsiaka o 49 zpěvech o výpravě Dionýsově do Indie. Zachována je pod Nonnovým jménem též parafrase Janova evangelia/Metabolé tú kata Ióannén euangéliúGigantomachia, jeho další dílo, je ztraceno. O autorovi není známo nic.   

Někdy mezi roky 350-360 se narodil britský mnich a kazatel Pelagius (zemřel c. 420). Ve sporech s ideologem křesťanství Augustinem odmítal jeho theorii prvotního hříchu a měl člověka za v podstatě dobrého se schopností prosadit svou vůli. Káral Augustina, že povýšil zlo na roveň bohu. Kázal v Římě, roku 410 z něho prchl před Alarichovými Goty do Karthága a pak do Palaistíny. Augustus s Hierónymem Pelasgia štvali od koncilu ke koncilu až dosáhli jeho onálepkování na haeretika/kacíře. Pelasgianismus dosáhl velké obliby a ideologové západního křesťanství se s ním potýkají dodnes. Z císařů si ho oblíbil Východoříman Flavius Iustinus II. (565-578).

Možná někdy kolem t. r. se narodil v Madauře literát Martianus Minneus Felix Capella, krajan Apuleiův. Martianus Capella byl snad neoplatónik a zanechal po sobě spis De nuptiis Philologiae et Marcurii/O sňatku Filologie s Mercuriem, zachovaný alegorický výklad o vědách a uměních. Martianus zemřel někdy po roce 420.

Jeho současníkem a stejně záhadným byl Nemesios, biskup v Emese, autor zachovaného spisu Peri fyseós anthrópú/O lidské přirozenosti. Vykazuje znalosti medicínské a klasické peripatie a akadémie. Kromě své církevní funkce mohl být též správcem Druhé Kappadokie, který si dopisoval s Grégoriem z Nazianzu.  


***********************************************************
351. 
Ol. 282, 3

662 SE
598 AE
neznámý
a. u. c. 1104
na západu: Flavius Magnus Magnentius Augustus I a Gaiso

***********************************************************

Někdy v zimě z roku 350 na 351 jmenoval Magnentius svého bratra (?) Magna Decentia caesarem s úkolem střežit rýnskou hranici a Gallie. Měl podporu Germánů a vybral po Galliích na daních velké peníze. V údolí n. průsmyku při Adranách (neznámá lokalita, snad la. Atrans/dn. Trojane ve SLO) byli Constantiovo vojáci magnentiovci zaskočeni a poraženi. Magnentius dobyl a vyvrátil v Pannonii Siscii/dn. Sisak a ovládl kraj až po Sávu. Oblehl Mursu (Clonia Aelia M.) na Drávě/dn. Osijek, něm Osseg v HR, kam přitáhl s jádrem své armády Constantius.

Před městem došlo k rozhodující bitvě 28. září: Magnentius zde byl Constantiem II. na hlavu poražen, viz dále rok 353. U Mursy padli Gaisó i Marcellinus, Magnentiovi komplici při likvidaci Constanta; magnentiovců padlo 24 tisíc mužů, constantiovců ještě o šest tisíc více, prý polovina vojska. Poražený se stáhl do severní Itálie, aby sebral nové síly. Přezimoval v Aquileji, ale po neúspěšných jednáních, která vedli, ho Constantius vytlačil i odtamtud, takže prchl na jaře do Gallií.

 

V Římě po Titianovi, viz rok předešlý, se v úřadu prafecta Urbi t. r. vystřídali čtyři hodnostáři. Od června do prosince mezi nimi byl Clodius Celsinus Adelphius, který možná vedl proti Magnentiovi ve Městě vzpouru. Jeho vznešená manželka Faltonia Betitia Proba vstoupila do dějin jako první z nám známých křesťanských básnířek. Složila epos o válce Constantia s Magnentiem a skladbu o sedmi stech verších z Vergilia na oslavu Kristovu Cento vergilianus de laudibus Christi/Vergiliovský centó o chválách Kristových (bývá přičítáno též mladší vrstevnici autorky Anicii Faltonii Probě).

Probin děd Pompeius Probus byl cos. 310, otec Petronius Probus cos. 322 a bratr Petronius Probus cos. 341 (?). Synem Adelphia s Probou byl Q. Clodius Hermogenianus Olybrius, cos. 379 a praef. Urbi v letech 368-370 (viz o něm rok 368), jeho bratr Faltonius Probus Alypius byl praef. Urbi roku 391. • Cento/řec. kentrón bylo pozdněstarověké literární dílo slepované z veršů nebo částí jiných autorů, jiná forma starší latinské kontaminace. Řecky píšící autoři nejvíce brávali verše z Homéra. 

 

Před tažením na Západ proti Magnentiovi jmenoval Flavius Iulius Constantius bratrance Flavia Claudia Constantia Galla (c. 25) svým caesarem, aby střežil poměry v Orientu (v úřadu a při životě do roku 354); sídlil v Antiocheji Orontské. 15. března ho v Sirmiu oženil se svou sestrou Constantií/Constantinou, srov. rok předešlý.

Gallovým praefectem praetorio v Antiocheji byl Thalassió informující Constantia o Gallových činech, ale po dvou letech zemřel přirozenou smrtí. Constantius vyslal ze Západu na jeho místo Domitiana, předtím vysokého úředníka státní pokladny/comes largitionum s tím, aby Galla nenápadně vylákal od východní armády na Západ, viz rok 354.

Gallovým nevlastním bratrem byl pozdější císař Flavius Claudius Iulianus, oba synové Iulia Constantia, zavražděného roku 337, viz, s Gallou (Gallus) a s jeho druhou manželkou po smrti Gally Basilinou (Iulianus; matka zemřela brzy po porodu). Gallus vyrůstal v Efesu, v jehož okolí měla rodina velké majetky, Iulianus zprvu v Kónstantínopoli, pak v Níkomédeji, kde tajně četl rhétóra Libania. Z Bíthýnie byl poslán na rodinný statek v Kappadokii.

Na caesara Constantia Galla, který sám o sobě vedl nezřízený život a byl prý zlomyslný a krutý, měla špatný vliv i jeho manželka Constantina Augusta (tehdy asi 34), dcera Constantina I. a sestra Constantia II., poprvé provdaná za zavražděného Gallova strýce Hannibaliana, syna Flavia Dalmatia, nevlastního bratra Constantina I. (viz 337). Naváděla ho ke špatnostem a využívala k tomu síť svých vlastních udavaček. 

 

Na Východě se asi v této době koncem roku opět aktivoval chronický banditismus Isaurů. Na pobřeží vraždili odpočívající posádky lodí a ve vnitrozemí Lykáonie rabovali a přepadali cestující. Vpadli, snad roku 352, neznáme jméno žádného jejich vůdce, do Pamfýlie a na řece Melás/"Černá", dn. Manavgat v TR, je zastavili vojáci z okolních posádek a legionáři přezimující v Sidé.

Vzápětí, asi roku 353, si však troufli Isaurové na Seleukeji na Kalykadnu, kilickou metropoli, chráněnou třemi legiemi pod velením komita Castricia. Do boje před hradbami se sešikovanými legionáři se bandité nepustili, zato vyloupili lodi s bohatým proviantem plující po řece a město obestoupili. Isaurové ustoupili do hor teprve s příchodem posil poslaných Constantiem Gallem, jimž velel comés Orientu Nebridius.

Isaurové opět nebyli pacifikováni chráněni obtížným hornatým terénem, svou znalostí kraje a mobilitou a rovněž vlastní vyhlášenou chudobou. Nové výpravy za lupem roku 359 uklidnil hrozbami místodržitel Lauricius.

Nebridiovo tažení náleží až do roku 354, kdy nastoupil úřad (do 358). Další jejich loupeživé nájezdy na Kilikii a Pamfýlii se udály za Valenta roku 367. Vylákali tehdy do léčky vicaria Asie Musonia, předtím učitele řečnictví v Athénách a celou jeho jednotku i s velitelem pobili.

 

V Armenii asi t. r. abdikoval ve prospěch svého syna Arsaka II. král Tigránés VII. alias Tiran, viz rok 338. Arsakés vládl do roku 367. Byl mimo jiné ženat s vznešenou hellénskou ženou Olympiadou, která zemřela bezdětná, viz o ní rok 360, a jediného syna a nástupce Papu měl s druhou manželkou Farantzemou/Farandsem. Podle jiné verse namíchala Farantzem Olympiadě do pečiva hostie, byly to ženy zbožné, jed a tak se stala královnou. Arsakés zůstal věren Římu, viz rok 367 a 368, kde podána jiná tradiční podoba o sňatku Arsaka s Farantzemou.

 

V Sirmiu začala první ze seriálu tří synod. Vyhnala z církve Fóteina/Fotina z Malé Galatie, žáka sesazeného biskupa Markella/Marcella, s nímž učil, že syn boží byl prostý smrtelník. Znovu byl odsouzen Sabellius, exkomunikovaný již biskupem římským Callixtem I. c. 220, viz rok 328. Druhá synoda sirmijská se konala roku 357 a přinesla zhoubu cordubskému biskupovi Hosiovi, přesvědčeného stoupence níkajského vyznání víry, viz rok 300. Třetí roku 359 a skončila přijetím sirmijského vyznání víry, nepatrným přeformulováním níkajského z roku 325.

Pro Hosia pořídil jeho archidiakonos Calcidius/Chalkidios latinský překlad části Platónova dialogu Tímaios, na dlouho jediný souvislý text Athéňanův známý na Západě. O Calcidiovi jinak není nic známo, ani to, zda to byl neoplatónik nebo křesťan.   

 

***********************************************************
352. 
Ol. 282, 4

663 SE
599 AE
neznámý
a. u. c. 1105
na východě: Imp. Constantius Augustus V a Gallus Caesar I/Flavius Claudius Constantius Caesar

na západě: Flavius Magnus Decentius Nobilissimus Caesar a Paulus

***********************************************************

 Na Západě s druhým vpádem Franků (viz rok 274) nejpozději roku 352 vyklidili Magnentiovi Římané provincii Germania Inferior, neboť leželi v občanské válce, srov. rok 4+; Germáni tehdy dobyli pevnost-ležení Tricensimae/Xanthen, viz dále rok 359, kdy posádku obnovil Iulianus.

 

Magnentius poslal do Antiochie jednoho ze svých sluhů, aby zavraždil caesara Constantia Galla; atentát se nezdařil. Constantius ovládl do podzimu italský sever s Mediolanem a měl podporu Říma i germánských legií. Novým praefectem Urbi byl od 26. září Naeratius Cerealis, Constantiův člověk, bratr Vulcacia Rufina, praefecta praetorio Illyrika Constantova. Posloužil Magnentiovi jako vyjednavač s Constantiem, který mu posléze svěřil praetoriánství nad Galliemi a ještě později Valerianus Italie a Afriky s Illyrikem; zemřel roku 368. 

 

Na Východě t. r. nebo následujícího v palaistínské Diokaisareji/Sepfóris povraždili Židé římskou posádku a jistý Natrona alias Patricius se dal provolat králem. Povstalci vraždili Hellény a Samarské, nicméně revoltu v krátké době zlikvidoval Constantius Gallus, viz o něm roku 351 a 354, popřípadě Ursicinus, vojenský velitel východní armády ("ad ultimam internecionem caesi sunt/byli zcela vybiti"). Bylo to třetí a poslední vzepření Židů v Palaistíně Římanům v éře jednotné říše a čtvrtá válka Římanů s Židy celkově, srov. předtím roky 66 sqq., 114 a 132 sqq. Nic bližšího o muži se jménem Patricius známo není.

Nevíme z které příčiny zakázal Constantius v Kónstantínopoli pořádání athlétických soutěží. Po sedmnácti letech je obnovil roku 369 Valens.  

 

V Římě zemřela hlava křesťanů ve Městě Iulius I. (od roku 337), oddaný níkajskému vyznání a bojovník s ariány. Nástupcem se stal Liberius (do roku 366).

 

***********************************************************
353. 
Ol. 283, 1

664 SE
600 AE
neznámý
a. u. c. 1106
Imp. Constantius Augustus VI a Gallus Caesar II
v Galliích: Magnentius Augustus II a Decentius Caesar II

***********************************************************

Constantius II. se v létě s vojskem vypravil z Mediolana přes Alpy na Gallie. U Ticina/dn. Pavia dosáhl Magnentius sice dílčího vítězství, ale kdesi v Kottijských Alpách pod horou zvanou na Západ nezvykle Mons Seleuci/u dn. vsi La Bâtie-Montsaléon porazil Constantius Magnentiovu armádu naposledy. Její vůdce prchl do Lugduna, kde si 11. srpna vzal korpulentní vládce v noci život, když zjistil, že mu vojáci již nedůvěřují: opřel meč o zeď, nalehl na něj bokem a zemřel po silném krvácení z rány, nosu a úst (asi 50). Jeho caesar Decentius, který měl za sebou několik střetnutí s Chnodomariem, jedním z alamannských králů (viz dále rok 357), se po zprávě o bratrově smrti oběsil 18. srpna v Senonae/asi dn. Sens na Yonne na svém opasku. Tím skončila dvanáctá občanská válka imperiální éry (od 350), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

Po jejich smrti loupili v Galliích spojenečtí germánští vojáci, nyní bez velitele. Proti nim poslal Constantius jako magistra equitum Claudia Silvana, potomka jednoho z nich a původně spolubojovníka Magnentiova, jehož zradil před bitvou u Mursy, viz dále rok 355. S koncem Magnentiovy usurpace spustil Constantius represálie v zástupech jeho příznivců, popravy, konfiskace majetků a exulování na pustá místa; rozsah neznáme.

Mezi úředníky stíhající magnentiovce i zdánlivé jejich straníky vynikl notarius/úředník císařské kanceláře Paulus pocházející z Dákie, který vyslán do Británií si vysloužil přezdívku Řetěz n. Pouta/Catena, jak na ostrově řádil až v nejvyšších místech administrativy. O rok později se vyznamenal při represáliích Gallových skutečných a domnělých příznivců, roku 359 vyšetřoval "podezřelé" z vykonstruované aféry s kořeny v hornoegyptském Abýdu, kde se několik písemných žádostí o věštbu z chrámu trpasličího boha Besa stalo osudnými pro řadu vysokých byrokratů. Souzen byl případ blíže k civilisaci, v palestinské Skýthopoli/hebr. Bet Šeán, kde si jako nemilosrdný vyšetřující soudce udělal jméno Flavius Domitius Modestus, arabský právník, jehož kariéra stoupala až k praefectuře praetorio a konsulátu, viz rok 369, 371 a 372.

 

10. října, jeho dies imperii, slavil okázale v Arelatě v Narbonnské Gallii, kde přezimoval, Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius II. třicáté výročí nástupu k vládě/trícennália: otec Constantinus I. ho jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, podle jiné datace 13. listopadu 324 (narozen 7. srpna 317 v Illyriku). Podobné slávy se v římských imperiálních dějinách mnoho panovníků nedočkalo. 

Constantius II. zakázal ediktem z 22. listopadu provádění nočních náboženských úkonů, srov. však rok 346. Nejpostiženějším v Itálii byl kult Diany Luciny, srov. rok 346. Po smrti první manželky, dcery Iulia Constantia (její jméno neznáme, srov. rok 337), se Constantius oženil s Eusebií. Zemřela roku 360. Díky jejím přímluvám jmenoval o dva roky později císař Gallova nevlastního bratra Iuliana caesarem, když oba přežili masakr v rodině po smrti Constantina I. Caesar Iulianus dostal za úkol řídit Gallie, viz rok 355. 

 

V Římě za správcování praefecta Urbi Memmia Vitrasia Orfita (poprvé v letech 353-355, po přerušení Flaviem Leontiem pak roku 356 podruhé) se proletariát bouřil, aby dosáhl mimo jiné rozdávání zdarma vína ze státního.


***********************************************************
354. 
Ol. 283, 2

665 SE
601 AE
neznámý
a. u. c. 1107
Imp. Constantius Augustus VII a Gallus Caesar III 

***********************************************************

Z jara Constantius vytáhl do války proti Alamannům vedenými králi Gundomadem a Vadomariem: Germáni využili toho, že Magnentius pro válku s Constantiem stáhl k sobě velkou část hraničních oddílů. Constantius opustil Arelatu a přes Valentii/Valence v Narbonnské Gallii s armádou shromažďující se v Cabillonu/dn. Chalon-sur-Saône vyrazill na Rýn k Rauraku/Augst u Basileje. Alamannové Římanům úspěšně bránili v postavení mostu přes řeku, dokud zrádci nevyzradili Římanům schůdný brod. Králové Alamannů-Brisgavů (srov. dn. Breisgau) Gundomadus a jeho bratr Vadiomarius souhlasili s uzavřením míru a Constantius odešel pak na zimu do Mediolana; viz dále rok následující a rok 357.

 

Na Východě vyřešil Constantius II. problém s neoblíbeným a asi též neschopným svým caesarem Constantiem Gallem. Praefectus praetorio Orientis Domitianus, viz rok 351, Galla ignoroval, za to ho vyzval, aby se vypravil na Západ ke Constantiovi, který se ho už delší dobu chtěl zbavit. Gallus, který tušil, že to nemá u svého augusta, nyní opět jediného v říši, dobré, dal skupinou sympatisujících vojáků Domitiana zahubit a s ním též Montia Magna, jednoho z nejvlivnějších činovníků antiošského dvora, šéfa právní kanceláře/quaestor sacri palatii: "qu. svatého paláce" formuloval nařízení a vyhlášky (od 351), něco jako ministr spravedlnosti. Pod záminkou vyšetřování jakéhosi spiknutí dal Gallus mučit a popravit i řadu nevinných lidí.

Constantius nejprve povolal velitele jízdních jednotek/magister equitum na Východě Ursicina k sobě do Mediolana, na něhož ho našeptavači u dvora varovali, že by se mohl po Gallově likvidaci uchopit moci. Za Constantiem se dala na cestu i jeho sestra Constantia/Constantina (asi 40), Gallova zlomyslná manželka, ale v Bíthýnii na poštovní stanici Kainoi Gallikanoi/Caeni Gallicani zemřela na jakési horečnaté onemocnění.

Constantius Gallus tím přišel o posledního přímluvce u Constantia II. a císař o poslední zábrany. Gallus se dal přesvědčit vylhanými sliby a vydal se na Západ. V norickém Poetoviu/dn. Ptuj ve SLO byl zatčen, odvezen do Poly v Istrii a po krátké internaci někdy koncem roku sťat ve Flanoně/dn. Plomin v HR, když své řádění v Antiocheji svaloval na zesnulou choť Constantii/Constantinu (v Pole byl roku 326 popraven Constantinův nejstarší syn a caesar Flavius Iulius Crispus, viz).

Následovaly Constantiovy nové represálie. Výslechy a soud nad Gallovými příznivci, známými i oběťmi udavačů, vedl v Aquileji magister equitum/velitel jezdectva Arbitio/Arbetio, původně prostý voják za Constantina I., za jeho syna Constantia jeden z nejvlivnějších mužů u dvora, vyhledávaný též pozdějšími panovníky. Asistoval mu nejvyšší komorník/sacri cubiculi praepositus, "představený svaté ložnice" Eusebius, který si mimo jiné zasedl na Iuliana.

Arbitio si vyřizoval jakési účty s velitelem jízdy na Východě Ursicinem obviněným z velezrady, viz rok následující, a pozvolna se postaral o likvidaci dalších magistrů armádních Silvana a Barbationa, viz rok 359.

Mezi obviněnými byl i Gallův nevlastní bratr Iulianus a to za to, že se ze svého kappadockého statku Makellon vypravil do Athén na studia a cestou se v Kónstantínopoli setkal s Gallem. Vyklouzl po přímluvě císařovny Eusebie, takže byl vypovězen do Coma a posléze směl putovat zpět do Athén. Množství vojáků a úředníků však bylo degradováno, exulováno a popraveno. Gallův vrchní komoří Gorgonius, který se podílel na caesarových excesech, byl naopak spiknutím palácových eunúchů zproštěn viny; srov. o jejich obnovené posici roku 285. Proces se táhl přes celou zimu. 

Nástupcem Domitianovým v praefektuře praetorio Orientis se stal Flavius Strategius přejmenovaný Constantiem na Musoniana (do roku 357), když sloužil císaři jako tlumočník v době, kdy se pustil do Máního stoupenců.  Stejně jako nástupce Ursicinův na Východě comes Prosper byl lačný po penězích a nechávali bez povšimnutí, že perští satrapové v Poeufrátí dovolují banditům rabovat na římském území.

Císař Constantius po likvidaci Gallově zpychl tolik, že při diktování dopisů o sobě hovořil jako o "své věčnosti"/mea aeternitas a když něco psal vlastnoručně, říkal si "pán veškerenstva"/totius orbis dominus.

 

V Mesopotamii se pokusil Peršan Nohodarés uvést římskou provincii ve zmatek. Chtěl využít výročních trhů v Batnách v Anthemúsii konaných pravidleně začátkem září, kdy město s okolím bylo plné obchodníků se zbožím putujících na trasách z a do Číny a v chaosu z náhlého útoku chystal se celého kraje zmocnit. Přeběhlíci však jeho plán prozradili a Nohordarés se na připravené římské pohraniční stráže a jejich posádky v povodí Cháburu netroufl.

 

Možná až do tohoto roku náleží ústup Isaurů z Kilikie, viz rok 351.

 

13. listopadu se v numidské Thagastě/dn. Súq Ahrás v DZ narodil Augustinus, jemuž se později říkalo sv. Augustinus, též Aurelius Augustinus z Hippo Regia/dn. Annába v DZ. Jeho statkářský otec Patricius byl polytheista, berberská matka Monica křesťanskou monotheistkou. Augustinus se ve dvaceti přidal k vyznavačům mánícheismu a když roku 380 ustavil Theodosius I. křesťanství výlučním státním náboženstvím, podal se o šest let na to dávnému naléhání matky a přidal se ke křesťanům; zapudil též ženu, jejíž jméno neznáme, s níž žil patnáct roků a měl s ní syna Adeodatus/č. Božidar.  Od roku 395 byl biskupem hippónským, zemřel roku 28. srpna 430 jako jeden z hlavních ideologů své níkajské víry.

Celoživotním kritikem Augustinovým byl jeho vrstevník, mnich z Británie Pelagius. Jeho moralisování lezlo na nervy křesťanům v Římě, až Augustinus dosáhl jeho vyhnání z církve a zastánce ultrakonservativních forem monotheismu byl prohlášen za haeretika, srov. pelagianimus. 

Augustinovým africkým přítelem byl Theodóros Priskiános/Theodorus Priscianus, lékař v Kónstantínopoli. Byl žákem empirika Aviania Vindiciana, archiatros východní metropole. Sepsal Rerum medicarum libri quattuor, též zvané Euporiston/"Snadná cesta k léčbě pro laiky ve čtyřech knihách". Kromě medicíny byl též císařským úředníkem, správcem Afriky a Kampánie.

Furius Dionysius Filocalus, vedoucí zřejmě biskupské písařské oficíny a kaligraf, pořídil v úkolu křesťanského aristokrata Valentina nákladné ilustrované dílo nazvané v novověku Chronographus anni cccliiii/"Chronograf n. též Kalendář roku 354". Vedle fasti consulares obsahuje seznamy praefectů Města, panovníků od králů po císaře, římských biskupů, křesťanských mučedníků, také data velikonoc od roku 312 na století dopředu a poprvé posazuje narozeniny Ježíše na 25. prosince (a. d. viii. kalendas ianuarias). Viz o předmětu též v přílohách Bohové & svátky iii.   

 

***********************************************************

355. 
Ol. 283, 3

666 SE
602 AE
neznámý
a. u. c. 1108
Q. Fabius Maesius Egnatius Lollianus Mavortius a Flavius Arbitio

***********************************************************

Constantius II. se na jaře vypravil proti dalším alamannským klanům, viz rok předešlý. Utábořil se na Caninských pláních/Canini campi, v První Raetii/dnes asi okolí Bellinzony v italské části CH. Do boje vyslal s podstatnou částí armády podél Brigantského jezera/Bodensee (staré jméno od Brigantie, dn. Bregenz, metropole rakouské země Voralberg) magistra equitum Arbitiona, ve své době nejvyhlášenějšího intrikána na Constantiově dvoře, jemuž se po počátečním neúspěchu podařilo Germány porazit a zastavit. Constantius II. to vzal za velké vítězství a vrátil se za Alpy do Mediolana.  

 

V době alamannského tažení pokračoval v Galliích magister peditum Silvanus ve vyhánění rabujících germánských žoldnéřů, viz rok 353. Jakýsi Dynamius, úředník popř. poháneč tažných zvířat principových zavazadel/actuarius sarcinalium princips iumentorum falšoval jeden doporučující dopis Silvanův a u dvora spustili udavači, mezi nimi opět Paulus, praefectus praetorio Lampadius a další dvořané, očerňující kampaň, že generál usiluje o vládu. Kdosi si však všiml, že na papíru byla část zápisu vymazána a přepsána: několik lidí bylo popraveno, Dynamius byl však souhrou okolností povýšen na correctora/císařského správce provincie Etrúrie a Umbrie.

Nicméně 11. srpna se v Agripinně/CCAA Claudius Silvanus obviňovaný ze zrady na Constantiovi prohlásil imperátorem. Uvažoval předtím, že prchne k Frankům, ale to mu tribun Laniogaisus, jeden z nich, vymluvil. Pokřtěný syn romanisovaného franckého vojevůdce Bonita válčícího po boku Constantina I. proti Liciniovi sloužil Magnentiovi a roku 351 se v bitvě u Mursy jako tribun vzdal Constantiovi II. V boji proti loupícím Germánům, viz rok 353, rozdával mezi ně peníze vybrané na daních, aby Gallie opustili. Takže byl Silvanus, u něhož vyzdvihují dějiny přes barbarský původ milou povahu a vzdělanost, nakonec k proklamaci donucen. 

Constantius, jehož zpráva o usurpaci zastihl zpět v Mediolanu, vyslal do Agrippiny záležitost urovnat narychlo omilostněného velitele jezdectva na Východě Ursicina a s ním dopis zvoucí Silvana ke dvoru a formulovaný tak, aby nebylo znát, že by císař o usurpaci věděl. Ursicinus uplatil vojáky kolem Silvana a 7. září na cestě na mši ho zavraždili; titulu užíval 27 dnů, zřejmě jako první z Germánů po obou rodičích. Podle jiné verse byl v ranních hodinách zavražděn ve své kapli před bohoslužbou agenty tajné služby, agentes in rebus, a jimi najatými vojáky. Opět následoval proces a popravy vysokých důstojníků spolčených se Silvanem.

 

Náhradou za odklizeného Constantia Galla našel po přímluvě své manželky Eusebie pro caesarství jeho nevlastního bratra. Narychlo ho povolal z Hellady, kde byl krátce na studiích, viz zde výše, a ještě v hellénském oděvu ho proměnil v Mediolanu z polopsance v druhého muže říše. 6. listopadu byl Flavius Claudius Iulianus (23) jmenován Constantiem II. caesarem s úkolem obnovit pořádek na rýnské hranici, viz roky 353 a 360. Po několika dnech po té ho princeps oženil se svou sestrou Helenou (asi 30) a už 1. prosince odcestoval Iulianus s 360 vojáky na severozápad: v Augustě Taurinorum/dn. Torino se dozvěděl, že Alamanné vyplenili a zničili Colonii Claudii Ara Agrippinensium vulgo Agrippinu (CCAA), což bylo známo Constantiovi ještě před Iulianovým odjezdem ode dvora. Caesar přezimoval ve Vienně/dn. Vienne v départementu Isère. Přel se s praefectem praetorio Gallií Flavie Florentiem, který mu předkládal návrhy, jak chybějící daně z hlavy vyrovnávat rekvisicemi a rozpočet tetrarchie vyrovnat dalšími daněmi, s čímž caesar nesouhlasil. Constantius dával Iuliana hlídat lidmi, jimž důvěřoval a chamtivý Florentius byl jedním z nich.

 

V Římě čelil praefectus Urbi Flavius Leontius lidovým nepokojům. Řídil město spravedlivě a přísně a když z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce/vozataje Philoroma, bylo z toho pozdvižení. Leontius se útoku Římanů nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Když se o několik dnů později u Septizonia, okázalé vodní stavby Septimia Severa, dav domáhal opět přídělů vína, dal jednoho z urostlých křiklounů vytáhnout, zbičovat a vypovědět do Picena.

Do Mediolana, kde právě sídlil, povolal Constantius II. synodu tří set biskupů, aby odsoudili Athanasia jako velezrádce. Pod velkým nátlakem a bitím nejzarytějších stoupenců níkajského vyznání se mu to podařilo, mezi nimi římského biskupa Liberia. Ariánský Augustus pak rozdělil synodu na západní část jednající v Ariminu a východní, která měla zasednout v Níkomédeji, ale k tomu nedošlo, neboť město roku 358 postihlo zničující zemětřesení, viz tam. Mezi jeho oběti patřil místní biskup Kekropios a údajně patnáct dalších ariánských biskupů, kteří na synodos již dorazili (tvrdili to orthodoxní autoři). Chtěli se tedy sejít v Níkaji, pak v Tarsu a nakonec 17. až 29. září 359 sněmovali v Seleukeji Trácheji a bezpečnost jim zajišťoval armádní velitel Lauricius, který v regionu potíral chronicky loupeživé Isaury, viz o nich roku 351.

V Seleukeji vyřídili radikální ariány, kteří si mysleli, že Ježíš není ani stejné podstaty jako bůh-otec. Říkalo se sektě podle neslučitelnou obou bytostí anomonoioi/"odlišní", nebo podle jejich vůdců aetiáni či eunomiáni. Aetios z Antiocheie dostal přizvisko od katholiků Atheos/"Bezbožný", byl proletářského původu a zlatník, samoukem v theologii i v medicíně, původně vyznání níkajského, biskupem Leontiem školen. Augustus Iulianus ho povolal zpět z vyhnaství, kam ho pro jeho radikálnost poslal Constantius II. a věnoval mu statek na Lesbu. Valens ho povolal do Kónstantínopole, kde roku 367 zemřel.

Aetiovým žákem byl Eunomios z kappadockých Dakor, na doporučení antiošského biskupa Eudoxia se stal Eunomios roku 360 biskupem v Kýziku. Roku 367 byl exulován do Mauretánie, poněvadž prý držel s usurpátorem Procopiem, ale nestačil tam dorazit a byl pardonován. Zemřel ve své vlasti roku 393, když u Theodosia v oblibě nebyl. 

Seleukijská synoda rozkol mezi umírněnými a radikálními ariány neodstranila, sesazen byl Eudoxios v Antiocheji, na jehož místo přišel krátce Anianos, dominovali Akakios z Kaisareie, Geórgios z Alexandreie a Ursacius z Tyru. Ariminská západní synoda s třemi sty biskupy se shodla na kompromisní formulaci, že "syn je stejný jako otec" a vyhnula se sporné formulaci o "stejné podstatě"/homoúsios. Část biskupů včetně Liberia z Říma se držela formulace níkajské, takže ani na Západě se ideologové monotheismu nedohodli. Constantius proto svolal další synodu, tentokrát do Kónstantínopole, viz rok 359.

Na Constantiův příkaz Flavius Leontius zatkl římského biskupa Liberia, předáka křesťanů ve Městě od roku 352. V noci, aby nedošlo k dalšímu srocování, byl u Římanů oblíbený Liberius eskortován do Mediolana, aby se zpovídal ze svého stranictví Athanasiovi; krátce předtím odmítl velké císařovy dary, aby se Athanasia zřekl a postavil se na stranu Areia a jeho příznivců ("ariáni", srov. rok 325 a 345), mezi něž patřil Constantius II. Liberius nepovolil a byl exulován do thrácké Beroé, dř. Augusta Traiana/dn. Stara Zagora v BG.

Na radu ariánovce Acacia/Akakios Monofthalmos, od roku 340 biskupa palestínské Kaisareie, nástupce historika Eusebia, vybral Constantius novým římským biskupem/papežem Felika II., jehož osobně vysvětil. Plnil roli vzdoropapeže a úřadoval v Římě proti vůli kléru a též sympatie křesťanské obce zůstaly u Liberia. Když v květnu 357 navštívil Constantius II. Město, delegace římských matrón ho požádala o milost pro Liberia. Poněvadž prý exulovaný biskup ustoupil ze svých proathanasiovských posic, císař souhlasil s tím, že budou s Felikem úřadovat ve dvou. Liberius se vrátil z Thrákie roku 358 a byl nadšeně vítán.

Felix, jehož pak vyhnal i senát, odešel na své statky u Portus Romae při Ostii, kde 22. listopadu 365 zemřel. Podle jiné verse však byl zavražděn, podle všeho jakými laiky v Caere. To by vysvětlovalo, proč se mu dostalo od církve statutu mučedníka a přízviska "svatý", ačkoli to byl vzoropapež a k tomu arián. Chaos panuje těž kolem jeho jména: jako Felix II. bývá počítán jeho stejně svatý jmenovec Felix III. (úřadoval 483-492) a sv. Felix IV. mívá jméno sv. Felika III. (biskupem 526-530, viz v indexu papežské seznamy s. v. křesťanství).

Liberius přežil Felika jen o rok, zemřel 24. září 366 a téhož roku pravděpodobně zemřel i Acacius, biskup kaisarejský, jenž na domácí půdě bojoval s biskupem jerúsalémským Kyrillem, který ho o dvacet let přežil a dostalo se mu přízviska "svatý".

Kolem t. r. zemřel v exilu nebo na cestě lodí tam primas dónátistů Donatus z Casae nigrae v Numidii, viz rok 313 a 344.