1099-1000

1099. - 1090.

 

1095:

V Egyptě někdy před rokem 1095 probíhaly procesy s vykradači hrobek, viz r. 1102. Nejpozdější datum konce Amenhotpeho.

Začátek éry „wehem mesut, znovuzrození, renaissance“ v Thébaidě krále Ramesse XI. (roky 1 – 10 jsou roky 19 – 28 Ramesseho XI.). Zavedl ji Pianch (?). Užita již králem Ammenemem I. (XII. dynastie) a v prvních letech Setha I.

V letech 1091 - 1090 (popř. 1086-85, 1076-75) Hrihor vyslal Wenamuna na lodi kapitána Mengebeta do Syrie do Byblu ke králi Čeker-ba´alovi/Tjeker-ba´alovi, aby přinesl dřevo na stavbu svaté lodi. Vyslanec o cestě napsal zprávu z velké části zachovanou. • Při cestě zpět byl mj. na Kypru u jisté královny Hatíby.

Stejnou moc jako Hrihor měl v Per-Ramesse, jehož přístav se zanášel pískem, wezír Dolního Egypta a velekněz kultu Amun-Rea v Deltě Nesbenebded či Nesbanebdžed neznámého rodu a jeho manželka Tentamun, zřejmě z ramesseovské dynastie. Wezír se tituloval „vládce nad Deltou“ (srov. 1085). Dcerou Tentamuny byla Hentchowej, choť Pianchiho Thébského a matka Pinudžema I. (viz 1075). • Téměř nedotčené královské hroby a klenotnické práce z 21. a 22. dynastie byly nalezeny v Tanidě roku 1939 a 1940. Ve stavebnictví byly v pozdní době recyklovány obelisky a sarkofágy z doby nové říše.

Protože v této době králové neměli na výpravy za zlatem, nebyli schopni ochraňovat karavany, začaly systematicky otevírat hroby svých předchůdců a přetavovat jejich poklady: je těžké odhadnout, kdo ukradl více zlata, zda zloději nebo králové.

 

1098:

V Palestíně/Kanaánu zemřel soudce Ejlon/Elón ze Zabulonu (od 1108). Nástupcem se stal Abdón z Faratonu z klanu Manasse (do 1090). Po jeho smrti až do doby kolem 1050 obnovili kontrolu nad israélskými kmeny přímořští Filistínové.

 

1099:

V Babylónu skončila vláda Enlil-nádin-apla (od 1103). Krátce na trůnu Itti-Marduk-balátu II. a po něm Marduk-nádin-achché, syn Ninurta-nádin-šumi (králem 1131 - 1125), mladší bratr Nabû-kudurrí-usura I. (vládl do 1081; srov. 1103).

c. 1097 vpadl assyrský král Tukulti-apal-Ešarra I. do Babylónie, když předtím Marduk-nádin-achché překročil Malý Záb, plenil zemi a dal odnést z Ekallátum u Aššuru sochy Adada a Šaly (tento skutek se ale měl stát až roku 1091; o návratu soch viz rok 689). Babylóňané byli v poli poraženi a část Babylónu lehla ohněm. Město však nebylo Assyřany dobyto (jiná tradice ovšem praví, že Assyřané dobyli Dúr-Kurigalzu, Babylón, Upé a další města a vyplenili je).

V Babylónii pak vypukl hladomor a stejně tak v Assyrii, kterou opět plenili Aramajové.

 

*********************************************************************

1089. - 1080.

 

1089:

V Egyptě zemřel ještě před smrtí krále Ramesse XI. velekněz Amunův v Thébách/Wésetu Hrihor (v úřadu od 1102). Nestal se tudíž nikdy králem země, jak se předpokládalo. Ve velekněžském úřadu ho následoval jeho syn Pianch, který byl rovněž od tohoto roku (1089) velitelem egyptské armády. V úřadu a u moci byl do asi 1075. Vedl neúspěšnou válku proti Kúšitům, které vedl Pinehas. Pianch přišel o celou provincii Núbii a titul vicekrále, „královský syn Kúše“, provždy zmizel v Egyptě z užívání. • Konfusní: Hrihor může být synovcem Piancha a jeho nástupcem, nikoli naopak.

V době vlády Ramesse XI. se Egypt vlastně opět rozdělil: Amunův stát v Thébách se stal autonomním.

1085:

zemřel Ramesse XI. (od 1113). Jím skončila XX. dynastie (od 1200) a podle jednoho z řazení egyptských dějin celá Nová říše (od 1567, viz také 1320). Následuje XXI., málo známá „tanitská“ dynastie (sídelním městem králů byla Tanis, viz rok 1304). Do roku 945 podle Manethóna vládlo sedm králů celkem 130 let. Pět z nich je známo ze zachovaných památek.

Prvním králem XXI. dynastie byl Hedžcheperre-setepenre Nesbenebded či Nesbanebdžed, řec. Smendés (do c. 1075?), zeť Ramesse XI. (viz zde výše). Z jeho panování neznáme žádného pevného data. Vládl také v Horním Egyptě, ale bez Kúše, Asie a západních částí Delty.

 

XXI. dynastie - jiné řazení panovníků:

Smendés                           1085 - 1080

Psúsennés I.                      1080 - 1040

Neferkare, Nefercherés        1040 - 1028

Amenemope                       1028 - 1018

?

Siamun                              977 - 975

Psúsennés II.                     975 - 945

• • •

Hrihór                               do 1080

Pinudžem I.                       1080 - 1048

Masaherta                         krátce

Mencheperre                      1048 - 1000

Smendés II.                       krátce

Pinodžem II.                      1000 - 974

Psúsennés II.                    974 - 945

 

Wezíry (jižními) za XXI. dynastie byli: Hrihor, Pinudžem I., Amehirpamesha (?), Neseramun.

 

1081:

V Babylónu zemřel král Marduk-nádin-achché (od 1099). Králem se stal jeho syn Marduk-šápik-zér-mátáti či Marduk-šápik-zéri (do 1068), poslední panovník II. dynastie isinské.

Téhož roku vpadli Aramajové do Babylónie a Assyrie. V celé Mesopotamii opět hladomor. Marduk-šápik-zéri je málo známý, ale doba jeho vlády byla klidná. V chrámech probíhaly renovační práce, např. v babylónské Ezidě, v Borsippě.

 

1089:

V Athénách následoval Melantha (od 1126) na trůnu jeho syn Kodros (do 1068). Za jeho vlády odešli Iónové z Acháie a přišli do Athén (1085). Kodros byl posledním králem Athéňanů (= Attičanů; království v Attice trvalo od 1555). Roku 1080 v bojích Peloponnésanů proti Attičanům padl Tísamenés.

 

1081 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Aeneas II. Silvius (od 1112), vládne do roku 1030 Latinus (II.) Silvius, jeho syn.

 

*********************************************************************

1079. - 1070.

 

1075?:

V Egyptě po Nesbenebdedovi - Smendovi (od 1085) kraloval Neferkare II. - hikwast Amenemnisu (či Amenemnesut) - merejamun III. (do asi 1065; podle Manethóna vládl devět let, z jeho vlády není dochovaný žádný datovaný text).

1075? V Thébách po smrti velekněze Piancha (od c. 1089) následoval v úřadu jeho syn Pinudžem I., který dokonce užíval královské titulatury (doba vlády je nedatovatelná): Cheperkare-setepenamun. Pinudžemovou hlavní královnou byla Mutuodžme (II.) a Makare/Maakara, dcera krále v Tanidě Nesbenebdeda (XXI. dynastie). Byl též ženat s „princeznou“ Esemchebe (I.) a jejich synem byl Mencheperre. Je možné, že jejich dcera se také jmenovala Esemchebe (II.).

Po Pinudžemovi následovali ve velekněžském úřadu jeho synové Masahert či Masaharta a Mencheperre, který také užíval královského titulu. O existenci třetího Pinudžemova syna jménem Džedchonsefanch nevládne jistota.

Po smrti Masahertově nalezl jeho bratr skupinu lidí, které Masahert poslal do exilu do oasy al-Chárga (kde je ostatně politické vězení dodnes). Je to první zaznamenaný doklad nuceného pobytu v hranicích země v dějinách.

Manželka Mencheperrea se jmenovala Esemchebe (II.), tedy vlastní sestra, matka Nesbenebdeda Thébského a Gašorena. Po Mencheperreovi se stal veleknězem jeho syn Nesbenebded Thébský (také neznáme žádná data, cf. rok 955).

 

1077:

V Aššuru zemřel, nebo byl zavražděn (?) Tukulti-apal-Ešarra I. (od 1116). Novým králem byl krátce jeho syn Ašaréd-apal-Ekur a od r. 1075 jeho bratr (?) Aššur-bél-kala (do 1057).

Tukulti-apal-Ešarra I. byl bojovníkem a miloval lov. U Charránu a u Araziqu na Eufrátu ulovil čtyři slony a 920 (!) lvů. Aby demonstroval svou moc dal vystavět botanickou a zoologickou zahradu. Množství zvěře v regionu od dob Thútmosise III. velmi pokleslo. Srov. také činnost Achlamů.

Král se věnoval rozsáhlé stavební činnosti. Obnovil Adadův chrám v Aššuru, přestavěl královský „starý“ palác a nazval ho Palácem krále všech zemí (pod podlahou ve sklepeních uloženy v duchu starých tradic sarkofágy s královskými předky). Přestavěl hradby Aššuru, obnovil hradby Ninive. V Aššuru byl stavebně činný také jeho syn Aššur-bél-kala.

Po 1075 došlo na základě iniciativy Marduk-šápik-zéri k míru mezi Babylónií a Assyrií, který byl pravděpodobně zaměřen proti loupeživým vpádům Aramajů, jimiž ohrožovali celou Mesopotamii.

1072 se vypravil Aššur-bél-kala do Uruatri, které plenili Aramajové. Jejich kmen Arimé tehdy již sídlil na Tigridu severně a severozápadně od Aššuru. Assyřané vyhnali Aramaje z Musri a úspěšně proti nim bojovali z oblasti kolem Cháburu. V Uruatri dobyli Assyřané 32 města, jejichž jména se později již nikdy neobjevila. Výjimkou jsou Ziqunu, Zingur za krále Šulmán-ašaréda I. (Salmanassara I.), a Chirištu, které v době Tukulti-apal-Ešarra I. patřilo k Chabchu.

Druhé tažení Aššur-bél-kaly proti Uruatri vedl k dobytí zemí Chimme a Bargun (srov. vládu Salmanassara I.). Pak byl v Uruatri století klid až do vlády Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl 967 - 935, tři vpády do Nairi).

1071 se vypravil Aššur-bél-kala za Eufrát a zřejmě přes Syrii dospěl k moři.

 

c. 1070 se narodil Samson z Dan, řec. Sampsón (viz 1050). Podle jedné z chronografických tradic začal 1076 israélitským kmenům vládnout Dáwíd z klanu Iúdá (do 1037). V této době prorokovali Gad, Nathan a Asaf. Veleknězem byl Abiathar.

 

1077 podle Parského mramoru zakládána první iónská města v Iónii, podle Eratosthena roku 1044 („první hellénská kolonisace“, v osmém století druhá, v hellénismu třetí vlna). Srov. rok 1100.

1076 druhý vpád Amázónek, tentokrát společně s Kimmery, srov. 1149 a 1145.

1070 pokračuje válka Peloponnésanů s Attičany.

 

*********************************************************************

1069. - 1060.

 

c. 1065:

V Egyptě v Tanidě po Amenemnisuovi (od c. 1075) následoval panovník Acheperre - setepenamun II. - Psibchaemne či Pasbachaenniut I. - merejamun IV. (do c. 1045). Řec. Psúsennés I., podle Manethóna druhý panovník XXI. dynastie, který měl vládnout 41 rok, ale jen 19 let vlády je doloženo. Nic bližšího není známo, snad byl synem Pinodžema I. a bratrem Mencheperrea. Jako protiváhu ke kněžím Amunova kultu v Thébách, kteří užívali královskou titulaturu, přijal titul Amunova velekněze.

Manželkou Psibchaemnea byla Mutnedžmet. Její syn Anchefenmut byl vrchním velitelem vojska. Velitelem lukostřelců byl Wendžebauendžed, velekněz měsíčního boha jménem Chons a představený kněží všech kultů, civilně velitel lučištníků.

 

1068:

Z Babylónu byl Aramaji vyhnán král Marduk-šápik-zéri (či Marduk-šápik-zér-mátáti, vládl od 1081), poslední panovník II. dynastie isinské (na trůnu od 1156). Novým babylónským vládcem se stal šejk Adad-apla-iddina (do 1046). Ačkoli Aramajové vládli v Babylónu až do roku 1024, podle zvyklostí babylónských chronografů jsou počítáni mezi panovníky II. dynastie isinské. Je to první vláda Aramajů nad Babylónií.

Usurpátor Adad-apla-iddina se „babylónisoval“ a vydával za syna jistého Esangil-šadúniho či Itti-Marduk-balátua (srov. 1099),charakterisován ale byl jako „syn nýmanda“.

Podle jiné interpretace Marduk-šápik-zéri zemřel („šadášu émid“) přirozenou smrtí jako bezdětný. Adad-apla-iddina byl inthronisován s pomocí assyrského krále Aššur-bél-kaly, s jehož dcerou se také oženil. Aramajec nepřerušil stavební činnost v Babylónu, Kiši, Uru či Nippuru.

Vpády Aramajů z klanu Sutu postihly okolí Déru, Dúr-Kurigalzu a zhoubně vyplenily a zničily Sippar. Jeho religiosní život se zastavil na několik desetiletí (viz 1024).

 

1068:

V Attice se obětoval ve válce s Peloponnésany (od 1080) Kodros (od 1089), 17. a poslední král Attiky (království od 1555). Jeho syn Medón vládl Attice jako doživotní „archón“, tedy kníže (do 1048; srov. 776).

1060 Athaimenés, pravnuk Témenův (srov. 1120), byl ve své akmé (do 1030).

 

1061:

 

V Lakedaimonu skončila vláda Eurysthea (od 1103) a Prokla. Druhým králem se stal Ágis I. (vládl jen rok), syn Eurystheův, a po něm Echestratos (do 1026). Po Ágidovi se jeden z královských rodů spartské dyarchie jmenuje Ágidovci. Ágidovi I. se přičítalo zotročení předdórských, pravděpodobně achajských a pelasgických obyvatel nazývaných heilóty, když porazil jejich povstání. 

 

*********************************************************************

1059. - 1050.

 

1057:

V Aššuru zemřel Aššur-bél-kala (od 1075). Nástupcem na Aššurově trůnu se stal jeho syn Eríba-Adad II. (do 1055), kterého pak s pomocí Adad-apla-iddina Babylónského vyhnal jeho mladší bratr Šamší-Adad IV. (do 1051). Eríba-Adad II. pokračoval v bojích s Aramaji a dal restaurovat chrám E-chursag-kurkurra.

1051 po Šamší-Adadovi IV. vládl jeho syn Aššur-násir-apla I. (do 1032); na jedné stéle se jmenuje Aššur-nádin-apli, jinde se nazývá synem Tukulti-apil-Ešarry. V zemi byl klid.

 

c. 1050:

V Palestíně/Kanaánu zahájil Šimšón/Samson z klanu Dan, řec. Sampsón (soudcem od 1070 do 1030) válku proti Filištínům. Osvobodil Israélity ze čtyřicetileté poplatnosti. Neustálé boje s Filistíny. V téže době působí prorok Elí/řec. Éli, kněz v Šiló/Šílo (Silo, starozák. ruiny Sélún/Seilún s kultovním místem Jahweho, prvním střediskem israélských kmenů; viz dále rok 1005).

 

1056 rámcový starý chronografický údaj, podle něhož ovládli moře egejské oblasti Pelasgové.

1053 byla v Asii založena Magnésie nad Maiandrem.

1051 byla v italské Kampánii založeny Mykéna či Kýmá, Kýmai, lat. Cumae (dle jiné tradice až v roce 1050/49).

1050 začátek akmé Nélea a Androklea (do 1020).

1050 dórský útok na Athény, smrt Kodrova (srov. 1080 a 1068).

 

V Číně zemřel roku 1053 čouovský císař Kchang (viz rok 1122) a následovníkem jeho syn Čao-wang/Zhao (1053-1002). Pokračoval v úspěšných výbojích svého otce a děda, ale osudové se mu stalo tažení proti státu Ču/Chu na konci vlády. Při přeplavbě přes řeku Chan (?) se utopil a s ním i část armády. Jeho syn, pátý z Čouů, Mu-wang (50), rodným jménem Man, zemi stabilisoval a válčil na západě. Jeho 55letá vláda do 947 znamenala hospodářský a vojenský vrchol dynastie Čou (nižší datace: 976-922). Jeho syn I-chu s trůnním jménem Kung-wang/Gong (947-935) sedl na trůn v 72 letech. Proslavil se likvidací státečku Mi, v němž si jeho údělný vládce vzal za ženy tři své příbuzné. Císař ho vyzval, aby mu krásky vydal a když kníže z Mi odmítl, armáda stát vyvrátila. Jistý Jan Š'/Yan Shi složil údajně ze dřeva, kůže, lepidla a laku ke králově potěše robot v lidské podobě, který chodil a zpíval.

Muův syn I-wang I./Yi (934-910) byl naopak panovníkem slabým a za něho se začal pozvolný úpadek dynastie. Po jeho smrti se k moci dostal poprvé nikoli císařův syn, ale jeho strýc Siao-wang/Xiao (910-895), nenáviděný despota. Původně byl regentem Iových nedospělých synů. Po Siaově smrti se císařem stal syn Ia I. I-wang II./Yi (895-879), pravý opak předchůdce, až jeho dobrotivost vedla k posilování autority princů a údělných knížat. Viz dále rok 879.

 

 

 

V Číně kolem roku 1000 nebo starší: vznikala nejstarší dochovaná sbírka poesie Kniha písní, Š-ťing (pchin-jin: Shi Jing). Některé z 305 básní vznikly asi až ve století šestém. 

 

*********************************************************************

1049. - 1040.

 

c. 1045:

V Egyptě v Tanidě po králi Psúsenneovi I. (od 1065) vládne Usermare VII. - setepenamun III. - Amenenope - merejamun V., řec. u Manethona Amenófthis (do 995; podle Man. vládl 49 let). Nic bližšího není známo. Jako jeho předchůdce užíval titulatury Amonových kněží v Thébách.

 

Koncem 2. a začátkem 1. tisíciletí měl Egypt odhadem 2 až 3 miliony obyvatel. Ve 3. tisíciletí jeden až 1,5 milionu.

 

1046:

V Babylónu skončila vláda Adad-apla-iddiny (od roku 1068). Rok a půl vládl Marduk-achché-eríba, od 1045 byl králem Marduk-zéra-[...] (do 1032). V zemi klid. • Byli tito panovníci Aramajové, nebo ještě patřili do II. isinské dynastie?

 

1048:

V Athénách zemřel první doživotní archón Medón (archontem od 1068). Druhým „knížetem“ se stal jeho syn Akastos (do 1012). V dobách jeho vlády migrovali Iónové, uprchlí Achájové před Dóry, do Malé Asie.

Začátek iónské kolonisace podle Eratosthenea spadá do roku 1044, podle Parského mramoru 1077.

Podle Hierónyma a Eusébia byla Myrína/Myrrhiné založena roku 1045, Androníkem Efesos roku 1044 (a další tvrdí, že iónská migrace začala 1035, během níž prý žil i Homér). Karthágo t. r. z Tyru založil Karchédón resp. Dídó; a podle dalších až roku 1254 Zórem a Karchédonem, popř. roku 1013, viz však rok 814. 

 

Podle této vysoké datace začal 1037 Židům vládnout král Solomo, Davidův syn (do 997). Roku 1033 zahájil v Jerúsalému se stavbou Jahweho chrámu a dílo bylo dokončeno v osmi letech.

[podle Hierónyma a Eusébia r. 1146 vypálily jako první z lidí Amázónky Efeský chrám, druhý útok podnikly s Kimmery roku 1077]

*********************************************************************

1039. - 1030.

 

1032:

V Aššuru zemřel Aššur-násir-apla I. (od 1051), na trůn nastoupil jeho syn Šulůmán-ašaréd II. (do 1020). V zemi klid.

 

1033:

V Babylónu skončila vláda Marduk-zéra-[...] (od 1045), králem Nabû-šuma-líbur (do 1024). V zemi klid.

 

kolem 1030:

V Gaze byl soudce Šimšón/Samson (ve funkci od 1050) kurtisánou Dalilou vyzrazen Filistínům. Až do roku 1020 neměly israélské kmeny soudce. • Podle židovských tradic byl prý nadlidsky silný a jeho moc spočívala ve vlasech (jeden z kultovních atributů). Po zrádném ostříhání byl Filistíny přemožen a oslepen, ale síla se mu s vlasy vrátila: při slavnostech boha Dagana porazil nosné sloupy chrámu a zabil filistínskou honoraci: první sebevražedný atentát dějin na „nevěřící“ ve znamení monotheistického boha.

Válka Israélitů proti kmeni Ben-Jamínů. Dvakrát byli poraženi u Gabaa, ale ve třetí bitvě byla moc Ben-JŠamíni zlomena.

 

kolem 1035:

přišli na Sicílii z Itálie, Sikelové/Sikulové a na západ ostrova, kde žili Elymité, vytlačili Sikány. Sikelové obsadili východ. Nejstarším hellénským jménem ostrova byla Trinakria, pak Síkaniá a nakonec Sikeliá, z toho lat. Sicilia. Sikely z Latia vyhnali Aboriginové, viz o tom rok 1184.

1030 v Latiu v Albě Lonze zemřel Latinus II. Silvius (od 1081), králem do roku 991 jeho syn Alba Silvius, řec. Albás.

 

*********************************************************************

1029. - 1020.

 

1024:

V Babylónu skončila vláda Nabû-šuma-líbur (od 1033) a tím skončila první vláda Aramajů nad Babylónem (I. dynastie, viz rok 1068). Podle tradičních starověkých řazení nyní skončila doba vlády II. dynastie isinské (od 1156, srov. 1068), celkově 4. babylónské panovnické „dynastie“.

Následovali tři králové II. dynastie přímořské (do 1004, 21 roků, 5 měsíců; o I. dyn. viz 1459), 5. babylónská dynastie. Novým králem se stal Simmaš-šichu či Simbar-šichu (do 1007), syn vojáka Eríba-Sîna, který odvozoval původ od vladaře I. dynastie isinské Damiq-ilíšua. Král obnovil náboženský život v Sipparu (srov. 1068), když byly očištěny ruiny Šamašova chrámu E-babbar.

 

1020:

V Aššuru skončila vláda Šulmán-ašaréda II. (od 1032), novým králem jeho syn Aššur-nérári IV. (do 1014).

 

1020:

V Israéli zemřel prorok Elí (viz 1050). Soudcem se stal Šmuel/Samúélos. Israélité ve válkách s Filistíny měli úspěch. V bitvě u Eben ezer (dn. Migdal Jaba) pod Samúélem zvítězili, ale později na tomtéž místě byli těžce poraženi, padlo na třicet tisíc bojovníků a symbol své suverenity, kultovní předmět „truhla boží“, se dostala do rukou Filistínů. Po sedmi měsích byla raději vrácena, když byla u Filistínů uložena v Azótu/Ašdod a Askalonu a lidé z toho byli nemocní, jak Filistínové usoudili.

Stárnoucí prorok a poslední z kmenových soudců Samúél/Samuel nechával rozhodovat své dva syny, ale s nimi nebyli Židé spokojeni. Vymlouval jim sice královládu, ale lid chtěl do područí: Samuél tedy vybral Saúla z klanu Jamíni za krále Israélitů a pomazal ho olivovým olejem. Stal se tedy mašíach, řec. christos, "pomazaný", odtud řec. messiás, č. mesiáš. Saúl vládl 1015-1012: skončila doba soudců (od 1444).

 

1026:

V Lakedaimonu po králi Echestratovi (od 1060) vládne Labótés (do 989).

 

*********************************************************************

1019. - 1010.

 

1014:

V Aššuru po Aššur-nérári IV. (od 1020) vládne Aššur-rabî II. (do 973), syn Aššur-násir-apla I.

1012, 26. simánu, tj. 9. května, bylo v zemi zatmění Slunce, povodeň a „divoká zvěř“.

 

1015:

V Israéli se stal Šá'ul (Šaul/Saul, řec. Saúlos, č. Saul) prvním králem Israélitů (srov. 1020). Královláda dala volnějšímu kmenovému spolku Israélitů novou ideu jednoty. V letech 1015 až 14 vedl Saúl válku proti Ammónitům a jejich knížeti jménem Náhaš či Náhas (řec. Naasés; jeho nástupcem v Ammónu za Dáwída byl Chanun) a soustavně proti Filistínům/Palaistínoi. Úspěšné byly boje s Amalachity (řec. Amalékitai), dokud se Židé nezmocnili kraje mezi Pélúsiem a Rudým mořem čili severu Sinaje. Jejichž král Agág (Agágos) byl v bitvě poražen a zajat. Prorok Samúél však zajatce v Gilgale obětoval Jahwemu, ačkoli „bojový“ král Šá'ul ho nechal naživu. Zřejmě autochthonní Amalachité byli na svých územích zničeni, ale prorok Samúél si v nedůvěře v Saúla vyhlédl nového krále. 

V bojích s Filistíny zabil Dáwíd (č. David, řec. Dauídés, arab. Dáwúd), syn Jišajův (Jesse; řec. Iessaios) z kmene Jehudá/Iúdá jednoho z filistínských knížat, silou proslulého Goljata z Gátu/Gáth (č. Goliáš, arab. Džálút). Válčeno na obou stranách se střídavými úspěchy. Dáwíd se dostal do sporů s králem Saúlem, který mu záviděl popularitu a chtěl soka dát zavraždit jistým Dóégem z Edomu, hlavním  dozorcem královských pastevců. Dáwíd, králův zeť, tedy s pomocí své choti, Saúlovy dcery Míkal/Míkol, prchl do exilu. Získal podporu velekněze Abímelecha, pravnuka proroka Elího, a žil dvakrát krátce dokonce u filistínského krále Achiše z Gatu (řec. Anchús: jeden z výkladů jména poukazuje na souvislost s Achaios, tedy Hellén). Saúlos pak pověřil Dóéga vyvražděním velekněze s celým rodem, údajně 385 lidí (Starý zákon napočetl jen 85 obětí), a těla dal spálit. Zachránil se jediný veleknězův syn Abiatharos, budoucí velekněz. Král se s Dáwídem několikrát dramaticky usmiřoval, dokonce ho přijal za nástupce. Někdy v tomto čase zemřel prorok Samúél (od 1020).

Král Šá'ul byl 1013 kmenovým shromážděním zvolen po Dáwídovi vrchním velitelem ve válce s Filistíny a oposiční Dáwíd se základnou v Móabu pokračoval ve válkách s filištínskými dynasty na svou pěst s oddílem čtyř set šesti set mužů. Jako Achišův spojenec však loupil a vraždil i na júdském území, nicméně Achišovy filistínští spolubojovníci Žida za spojence ve válce s jeho soukmenovci nechtěli. Uchýlil se do Ziklag/řec. Sikella kdesi na jih od Iúdaie. Znovu pak Dáwíd krvavě pobil Amaléchity a zbylých čtyř sta beduínů prchalo ze země údajně na velbloudech, jak to praví židovské prameny; srov. první známé bojové použití zvířat roku 854. K události došlo zhruba v době, kdy zahynul Šá'ul.

Roku 1012 v bitvě s Filistíny v pohoří Gilboa na severu dn. Israele, kterou Hebrejové ztratili, spáchal Saúl s doprovodem sebevraždu (vládl od 1015). Král se dal dorazit jistým amaléchitským vojákem, který pak donesl Dáwídovi králův zlatý náhrdelník a věnec, královskou "korunu" (odměnou byla vojákovi poprava). Kromě opevněných míst se tehdy Filistínové zmocnili téměř celé Palaistíny, v bitvě zahynuly desítky tisíc Židů. Dáwíd se pak ze Ziklag přestěhoval do Chevronu/Hebronu, kde se dal "muži júdskými" pomazat na krále.

Druhým králem byli Israélity zvolen Šá'ulův syn Esba´al či Ešba'al/Išba'al (bylo mu 40 a vládl do 1010; pro potlačení Bá'alova jména později ve Starém zákoně jako Išbošeth, Išbóšet/Išbašat), podporovaný velitelem Saúlova vojska a jeho synovcem Abnerem, synem Nera, bratra Saúlova otce Kiše.

Následujícího roku ale zvolil klan Iúda jiného krále, třicetiletého exulanta Dáwída a do roku 1005 vládl v Hebronu. Výsledkem israélského dvojvládí byla válka, v níž Abner odpadl od Esba´ala a vyjednával s Dáwídem, pak byl však v krevní mstě v Hebronu zavražděn. Totéž vzápětí potkalo Esba´ala, zavražděného ve spánku zrádnými vojáky z kmene Ben Jaminí. Když donesli Esba'alovu hlavu Dáwídovi, čekali odměnu, dal jim za to zutínat ruce a nohy a těla pověsit před Hebronem. 

Roku 1010 byl Dáwíd zvolen králem israélitskými kmeny a vládl jim čtyřicet let do 972, z toho 33 roků v Jerúsalému. Věčnou válku Hebrejů s Filistíny nyní vedl dál.

Dáwíd si vydržoval po vzoru všech regionálních mocností vladařský harém. Před „korunovací“ měl kromě Míkal/Míkol, řec. Michalé, kterou v době, kdy žil v exilu, její otec Saúl znovu provdal a Dáwíd ji později odkoupil (měli s oním mužem podle mimobiblických zdrojů pět synů, podle Starého zákona byla s Dáwídem neplodná), dvě manželky: Achínoam z Jezreelu (= dn. Zerín) a Abigail z Karmélu (pohoří nad dn. Hajfou, arab. Džabal/Džebel Már Eljás). Později žen přibylo a měl s nimi jedenáct synů.

Nálezem džbánu roku 2013 s kanaánským nápisem v lokalitě Churvat/Chirbet Keijafa, staré Ša'arajim, pevnosti v údolí Ela, z let c. 1020-980 doložena existence jména, nikoli však panovníka: Išba'al, syn Bedy (nikoli Saulův). 

 

1012:

V Athénách po Akastovi (od 1048) vládne jako archón jeho syn Archippos (do 993).

 

*********************************************************************

1009. - 1000.

 

1007:

v Babylónii byl ve svém paláci zavražděn král Simbar-Šichu (vládl od 1024). Usurpátor Ea-mukín-zéri pocházel z Bít Chašmar (lokalisace neznámá, na jihu země) a vládl pouze pět měsíců (podle jiných údajů tři až čtyři měsíce). Pravděpodobně byl identický se stejnojmenným knězem z Eridu. Byl pochován ve svém kraji v bažinách. Byla vyslovena domněnka, že, stejně jako jeho zavražděný předchůdce, i on byl Kassita (?).

1006:

na babylónském trůnu následoval Kaššú-nádin-achi (resp. - achché; do roku 1004), syn Sappaiův, poslední král V. babylónské dynastie (II. přímořské; vládla od roku 1024). Patřil do královského rodu. • V zemi zavládl hlad.

1004:

skončila vláda Kaššú-nádin-achi (vládl od 1006). Jeho nástupcem se stal E-ulmaš-šákin-šumi z (Bít) Bazi (Basu) v kraji Lullu východně od Tigridu (vládl do roku 987). Pocházel z vznešeného rodu, jeden z jeho předků byl vysokým úředníkem za krále Marduk-nádin-achché (vládl v letech 1099 - 1081).

E-ulmaš-šákin-šumi byl prvním panovníkem VI. babylónské dynastie, dynastie bazijské či basijské, která čítala pouze tři, resp. čtyři krále a seděla na trůnu do roku 978. Všichni sídlili v Přímoří v Kár-Marduk a nikoli v Babylónu (možná jde o jiné jméno pro Kár-Bél-mátáte na Eufrátu v blízkosti Babylónu a Borsippy. V této době vládl v zemi hlad a neklid a v celé zemi se rozšířil banditismus. • Větší část Přímoří se rozkládala jižně a východně od Uruku a Eridu, v dn. bažinatém kraji Chór al-Chammar v Iráku.

 

kolem roku 1000:

Aramajské a chetitské státy Syrie

Chetitské státečky („Syrochetitové“, země Chatti - země Chetitů) na severu Syrie, kam emigrovalo jádro obyvatelstva kolem roku 1200 vyvrácené říše, se s příchodem nového populačně silného kmenového svazu Aramajů od začátku 10. století začaly postupně aramaisovat (= posemitšťovat, tj. převahu získávalo obyvatelstvo, které hovořilo semitskými jazyky).

 

1. Bít Adíni („Dům Adíniho“)

První historická zmínka o tomto státním útvaru pochází z roku 899. Ležel na mesopotamském břehu Eufrátu pod Karchemiší, střediskem země Chatti. Sídelním městem jeho vládců byl Til-Barsip, dn. Tell Achmar (chet. Mazuwati, ass. Kumachu? a Kár-Šulmán-ašaréd, řím. Caeciliana). Z Til-Barsip známe pouze dva vládce: Chamijatas a [...], syn Arijachinase (začátek 9. století?, srov. rok 920).

 

2. Bít Agusi („Dům Agusiho“; ass. také Achan, Jachan)

Rozkládal se západně od Bít Adíni na syrském břehu Eufrátu. Jeho residenčním městem byl Arpad, dn. Tell Rifa‘at. První zmínka o Bít Agusi pochází z doby kolem roku 870 (viz tam místní vládce) za vlády assyrského krále Aššur-násir-apla II. (Aššurnasirpala). Stejně jako v případu Gabbara (viz níže) i Agusi byla historickou postavou.

 

3. Hamath

Městský stát jižně od Bít Agusi, dn. Hama v SYR. Hamath záhy včlenil pod svou vládu zemi Luchuti s městem Chatarikka (srov. rok 973).

 

4. Aram

Stát se sídelním městem Damaškem se rozkládal jižně od Hamathu (srov. roky 975 a 853).

 

5. Unqi či Pat(t)in (čteno také Chattin)

Chetitský stát severně od Hamathu na dolním Orontu (v hellénistické Seleukidě, dn. planina ‘Amuq). Sídelním městem bylo Kunulua, dn. pravděpodobně Tell Ta‘jinat. Unqi bylo vlastním nástupnickým státem starého Mukiš s hlavním městem Alalach či Alalcha (dn. Tell Açana východně od Antakye, srov. rok 870).

 

6. Sam’al, Jaudi, resp. (pravděpodobně) Bít Gabbári („Dům Gabbáriho“)

Tento převážně aramajský stát se rozkládal severně od Unqi pod pohořím Amanos. Residenčním městem bylo Sam’al, dn. Zincirli v TR (hellénistická Níkopolis?). Gabbar(u) byla historická osoba (srov. výše), druhý předchůdce vládce jménem Chajánu, současník assyrského krále Šulmán-ašaréda III. (srov. rok 920).

 

7. Gurgum

Chetitský stát existoval severně od Sam’alu, v jižní Kommagéně. Hlavním městem bylo Marqasi, dn. Maraş, hellénistická Antiocheia pod Taurem? (srov. rok 950).

 

8. Kummuch (tj. hellénistická Kommagéné)

Chetitské království severně od Gurgumu (srov. rok 860).

 

9. Melid, Milid (tj. hellénistická Meliténé)

Chetitské království se stejnojmenným sídelním městem se rozkládalo severně od Kummuch. Město Melid leželo u dn. tureckého města Malatya v Arslantepe.

 

10. Tabal, později Bít Burutaš či Bít Burutiš

Rozkládal se západně od Melid a jižně od řeky Halys v pozdější střední Kappadokii (srov. rok 837).

 

11. Tuwana (hellénistická Tyana)

Stát ležel jihozápadně od Tabal.

 

12. Que (slovo z Quwá a to z Achíjawa-Achawoj?)

Stát v Kilikii (bab. Chumé), pozdější Rovinatá Kilikie (řec. Kilikiá Pedias, lat. Cilicia Campestris), srov. rok 850.

 

13. Chilakku

Na území staršího státního útvaru Kizzuwatna, pozdější Pirindu (hellénistická Drsná Kilikie, řec. Kilikiá Trácheia, lat. Aspera, bab. Pirindu či Piriddu; Chilakku a Pirindu jsou domácí anatolská označení)

 

14. Aram-Zobá

Pro Assyřany později Subuti, Subatu, Subiti. Král Hadad-ezer z Béth Rehob válčil v dobách assyrského krále Aššur-rabî II. na Eufrátu a dobyl zde dvě města, byl pak ale poražen židovským králem Dáwíd (srov. rok 990).

 

15. Karchemiš

Tento stát byl jádrem chetické moci v severní Syrii (země Chatti). V době kolem roku 1000 zde vládl král Ura-tarchunzas, zakladatel místní chetické panovnické dynastie (srov. roky 950 a 900).

 

O dalších aramajských státech viz rok 940.

 

kolem 1000:

v Byblu je jménem doložen první král (srov. rok 1200) - Achírám či Chírám I. (vládl do asi 975). Všichni panovníci z jeho dynastie, tj. až do krále Šipitba‘ala I. (srov. rok 885), byli vasaly egyptských panovníků.

Vůbec prvním známým panovníkem Byblu-Gubly je Zakar-Ba’al, viz rok 1111, ale jako součást literárního díla Wenamunova, viz rok 1095.


1005: v Iúdě obsadil král Dáwíd (kraloval od roku 1010) město kanaánských Jevúsů Jerúsalém/řec. Hierosolyma a učinil z něho sídelní město Židů namísto Hebronu, který byl sedm let sídelním městem (předtím Šílo, viz rok 1050). Původně se město nazývalo podle ethnika Jebúsí/Jebúzí, řec. Iebúsaioi, srov. ovšem město Urusalim, v němž vládl dynasta Abdi-Chepa, viz rok 1400.

Podle archeologických nálezů a odhadů byl Dáwídův Jerúsalém lokalitou s dvěma tisíci obyvateli. Teprve po staletích v posledních desetiletích samostatné Júdy měl cca. patnáct tisíc obyvatel. Údaje se znamenitě odlišují od biblické tradice, o níž odborníci soudí, že není autentická, ale dodatečně veskrze vykonstruovaná. Archeologové soudí, že Dáwídovo a Šalomovo město byla regionálně nevýznamná lokalita a že vlastní státnost vznikla nejprve ne severu v Šomeronu za Omrího a jižní království v Jerúsalému bylo v květu za Jošiji. Archeologové po více než 150 letech výkopů nenalezli stopy po hrálovském paláci ani původním Jahweho chrámu, o nichž hovoří biblická tradice a jsou přesvědčeni o tom, že starozákonní texty jsou v tomto ohledu propagandistické smyšlenky. Dávíd pravděpodobně ani Jerúsalém nedobýval, neboť vesnická usedlost ani neměla hrazení.

Novodobý stát Israél/Jisraél v roce 1995 n. l. oslavil 3000. jubileum Jerúsaléma jako residenčního města státu (první zmínka jako o městě kanaánském je c. 2000 na eg. soškách). • Předcházejícími sídelními městy králů židovských kmenů (dódekafýlon) byla Šílo, Gibea (Gabaá Saúlova) a Hebron, prvním sídelním městem Království Israél byla Šechem (Sichem, Šekem). Dáwíd od Jebuzejce Arauny či Ornana, jehož při dobývání města nezabil, neboť se vůči Židům choval přátelsky, koupil pozemek na stavbu chrámu Jahwemu.

Následovaly úspěšné války Dáwídovy s Filistíny, proti Moábu/též Móábu, řec. Móab, který se stal israélským vasalským státem, proti ammónitskému králi Chanunovi, synovi svého zesnulého spojence jménem Náháš/řec. Naasos, a proti aramajským státům Aram-Damašek a Aram-Zobá, syrské země ztotožňované asi nepřesně s hellénistickou Sófénou (?), čímž se podle židovských kronikářů Dáwídova moc dostala na Eufrátés: jejího krále Hadad-ezera, syna Rehobova (řec. Artazaros, syn Araa), porazil v bitvě, která přinesla smrt dvaceti tisícům pěším a sedm tisícům jízdních vojáků. Vzápětí porazil na Eufrátu i damašského krále Hadada, spojence předešlého, viz dále rok 990.

Dáwídovým vojevůdcem byl po celou dobu vlády Joáb, řec. Ióabos, a s ním jeho bratr Abíšaj, řec. Abissaios, asi hypokoristikon z Avíšalom. Veleknězi byli Abiatharos, viz rok 1015, a Zadok/Cadok, řec. Sadókos, prorokem v Dáwídově éře byl Nathan/Natan, řec. Nathás.

Hadad, korunní princ v Edomu, uprchl do Egypta, kde mu král (Amenemhotpe?) dal za ženu svou sestru Tachemnes. Jejich synem byl Genubath (srov. rok 972).

Králové v Edomu před vznikem království u Israélitů (v obou případech volení klanovým konsensem, tzn. „konfederativní“): Béla z Denaby, s. Beorův, Jóbab z Bosry, Husam z Temantie, Adad z Awith, Semla z Masreka, Saúl z Rohobot, Bálanan, Adar z Pahu a filištínská knížata v zemi usazená.

 

1000:

byla založena iónská osada Stará Smyrna (srov. rok 985).

 

Mezi roky 1000 až 800:

v Indii doba vzniku vrstvy bráhmanů.

kolem 1000:

konečná redakce ved (psány sanskrtem; srov. 1200 - 1000). 

 

kolem roku 1000:

v Americe skončilo první období vzniku civilisace ve Střední Americe (od 1500). Druhé období trvalo do asi roku 500. V Peru někdy v této době až rok 900 vzniká kultura Chavín. O peruánských kulturách a předinckých říších viz index CSD.