1199-1100

1199. - 1190.

 

1198:

v Egyptě zemřel Sethnachte (vládl od c. 1200). Králem jeho syn Usermare II. - merejamun I. Ramesse III. (do 1166; jiná chronologie: c. 1194-1162 n. 1186-1155), poslední z velkých egyptských válečníků na trůnu, za jehož vlády se mimo jiné odehrála trojská válka. Během první čtyř let vlády podřídil své moci celou zemi. Hlavní královnou byla Iset Ta-Hemdžert/Isettahemdžert, Asiatka pravděpodobně ze Syrie. O druhé manželce Tij n. Teje a jejím synovi viz rok 1166.

1194 porazil koalici Libyjců, Mešwešů a jinak neznámého národa Seped, která vpadla do Delty. Následovaly dva roky míru.

1191 všeobecný útok mořských národů na Egypt, které 1200/1199 zničily státy a zpustošily země Chatti, Amurru, Qode, Karchemiš, Arzawa a Alašiju. Odtud se konfederované národy Pelesetů (Filistínů), Čekerů/Tjekerů (Teukrů?), Šeklešů, Šerdenů, Wešešů a Denjenů (Danaové z Íliady?) pustily podél syrského pobřeží k jihu, vyvrátili Ugarit a Alalach. O Filištínech viz roky 1400 a 1200.

Egyptská pozemní armáda roku 8 zadržela nepřátele ještě v Palaistíně, před pobřežím Delty nebo v ní byla Egypťany zničena flotila nájezdníků na souši i vodě, kontakt se Syrií nebyl přerušen. Následovaly dva roky klidu. Ramesse III. se vypravil do Púntu.

Stavební činnost Ramesse III.: zádušní chrám v Medínet Habu (Madínat H., „Hapuovo město“) a v Karnaku a chrám Sutechovi v Pes-Ramesse. Pochováni s ním leží synové Percherwenemef, Setcherchepešef, Chamuaset, Ramesse a Amoncherchepešef.

Z doby Ramesse III. pochází dosud nejdelším známý papyrový svitek: „Velký Harrisův papyrus“ (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském museu) má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) z doby kolem roku 340 viz v indexu pod kniha.

Z xx. nebo xxi. dynastie je literární dopis exkněze chrámu Rea-Amona v Héliopoli/Onu Wermaie, syna Hunejova, svému příteli a dvornímu písaři User-maat-re-nachtovi o tom, jak byl zbaven úřadu, majetku, vyhnán a jak v provinciích na venkově vykořisťují úředníci malé lidi.

Námět je asi z doby kolem roku 1300, papyrus Puškinova musea č. 127 z doby kolem roku 1000. Zoufalec skončil v oase Kenmet v Západní poušti, dn. al-Chárga (Cháridža) a ad-Dáchla. Nelze určit, zda šlo o autentický příběh, nebo o královskou propagandu.

 

Pelesetové a Čekerové (Tjeker, Teukrové n. Sikelové) se přesto v Palaistíně usadili a jejich hlavním sídelním městem se stal přístav Dór, který se tím stal sídlem piraterie v celé oblasti. V Gezeru se Pelesetové-Filistínové udrželi do roku c. 975, srov. tam, 1200 a rok 735.

 

1191:

po nájezdu mořských národů obnovilo kanaanské obyvatelstvo Sídónu město a zřejmě i stát (viz dále rok 990).

 

1198:

v Assyrii nespokojenost s válečnými náklady, revolty proti králi Tukulti-Ninurtovi I. (vládl od 1235; srov. Babylón). Při vzpouře části armády byl král obležen ve svém sídelním městě Kár-Tukulti-Ninurta, tři kilometry severně od Aššuru na levém břehu Tigridu. Zde byl zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty.

Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Babylónský král Adad-šuma-usur se pokusil vojensky v Aššuru po smrti Tukulti Ninurty intervenovat, ale v armádě během tažení vypukl požár a nějaká hromadná nákaza (mor?).

1194 byl Adad-šuma-usur úspěšný a krále Aššuru Aššur-nádin-apla (vládl od 1198) sesadil. Králem učinil dalšího z Tukulti-Ninurtových synů Aššur-néráriho III. (vládl do 1188). Za spoluvládce měl wezíra a vládce v Chanigalbat jménem Ilu-chaddá alias Nabû-dán, potomka krále Eríby-Adada I. Oba používali královského titulu a byli vasaly Babylónu.

Jiná možná assyrská chronologie:

1208 zavražděn Tikulti-Ninurta I. (vládl od 1245)

do 1204 vládne Aššur-nádin-apla

do 1198 vládne Aššur-nérári III.

do 1193 vládne Ellil-kudurrí-usur

do 1180 vládne Ninurta-apil-Ekur

do 1134 vládne Aššur-dan I.

 

1198:

podle jednoho starého chronografického údaje se Israélci dostali do područí Ammónitů, viz ale rok 1206. Tato doba byla později Israélci spojena s „dobou soudců“ (viz rok 1444). Od 1192 jim po Iairovi prý vládl Esebon, od 1185 pak soudce Aialon deset let, pak prý Labdon.

 

1195 podle jedné ze starých chronologií zemřel ve věku 52 let Héráklés.

 

1193:

vypukla trojská válka (trvala do 1184; srov. také roky 1218 a 1209). Hellénové pod vrchním velením Agamemnóna Mykénského zahájili obléhání Ília-Troje. Trojský vládce Priamos odmítl vydat Helenu, manželku Agamemnónova bratra Meneláa, krále ve Spartě, unesenou trojským princem Paridem-Alexandrem. Válka je námětem nejstaršího evropského epu Ílias, jehož autorství z doby o c. tři staletí později je vedle Odysseie o návratu jednoho z mykénsko-hellénských bojovníků domů přičítáno Homérovi. Z historicky významných hellénských státních útvarů před Íliem podle kanonisované verse Íliady nevynikali Thébané (jen jako součást Boiótů), z Messéňanů jen Pylos, role Athéňanů byla nepatrná.

Literární Trojská válka bývá dávána do souvislostí s migrací mořských národů. Západní Anatolie byla v chetitské éře lidnatá a odchod celých kmenových skupin přes moře nebo podél pobřeží Levanty mohl lákat loupeživé mykénské Hellény. Že to byla velmi bouřlivá doba lze vyčíst z neobvyklých návratů od Troje domů a v řadě případů i z krvavých konců hvězd Homérova epu.

 

1191:

v Sikyónu vládne po Pelasgovi (od 1211) král Zeuxippos (do 1160).

 

************************************************************

1189. - 1180.

 

1188:

v Egyptě vpadli do Delty opět libyjští Mešwešové. Zprvu měli úspěch, ale králem Ramesse III. poraženi a z Delty vyhnáni. Vůdce Libyjců Mešer či Mešešer byl zajat a popraven.

Konec vlády Ramesse III. byl ve znamení míru v zemi.

 

1188:

v Aššuru vypuklo povstání proti králům Aššur-nérárimu III. a Ilu-chaddá (vládli od 1194). Babylónští vasalové byli svrženi Ellil-kudurrí-usurem (vládl do 1183), válka s Babylónem.

1183 v bitvě Assyřanů s Babylónci padl králu Babylónu Adad-šuma-usur (od 1218, k bitvě ale mohlo dojít podle jiné chronologie již 1189??). Těžce raněn byl také Ellil-kudurrí-usur a v jedné z pevností Aššuru byl zavražděn. V Aššuru vyneslo povstání na trůn Ninurta-apal-Ekura, syna Ilu-chaddá, který přivedl vojsko z tažení domů. Ninurta-apal-Ekur se tituloval pouze jako kníže, ensi Aššuru (do 1180). Jeho dcerou byla velekněžka Muballit-šeru´a?.

1180 po smrti Ninurta-apal-Ekura se stal vládcem Aššur-dan I. (do 1134). Také on se tituloval pouze jako ensi Aššuru.

 

1183:

v Babylónu po smrti Adad-šuma-usur na bojišti (vládl od 1219; srov. s osudem svého předchůdce Adad-šuma-iddiny). Králem Meli-Šichu, resp. Melišipak, údajně syn Kurigalzua (do 1174). Nejsou doklady pro žádnou zahraničně politickou činnost. Melišipakova dcera Chunnubat-Nanná byla velekněžkou měsíční bohyně Nanná.

 

1180:

v Elamu skončila vláda krále Challutuš-In-Šušinaka (od c. 1222). Následoval jeho syn Šutruk-Nachchunte I. (do c. 1159). Obnovil moc federativního království, Elam byl hlavní mocností kolem dn. Perského zálivu a ve východním Íránu.

 

1182:

v Israéli zemřel soudce Gedeón (soudil a vládl od 1206). Nástupcem se stal jeho syn Abi-melech (do 1179). S výjimkou Jóthama zavraždil všech svých sedmdesát bratrů.

 

1184:

7. dne poslední třetiny thargéliónu (xi. athénský), tj. před polovinou června, bylo dobyto Ílion-Troiá (tak podle Eratosthena; obléháno od 1193). Archeologicky konec vrstvy Troja VII.a (její vyšší chronologie c. 1250).

První literární evropskou narážku na efekt zatmění slunce v Evropě, ekleipsis, nalézáme ve 21. zpěvu Odysseie, kde básník podává slova věštce Theoklymena děsícího naduté ženichy Pénelopy hrůzou z pomsty Odysseovy (na Ithaku se vrátil dvacého roku od začátku své cesty do války, tedy 1173). Jejich těla prý zahalí tma, všude bude plno mrtvol a „slunce zhasne na nebi a rozprostře se zlá tma.“

Nejde-li o věštebnou visi, měl podle astronomů Homér zaznamenat zatmění z 16. dubna 1178, čímž by se verifikovalo datum pádu Ília roku 1184, nikoli již 1250, jak se často domnívají archelogové.

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je v CSD veden podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184. Podle Apollodóra pak "návrat Hérákleovců" nastal roku 1104 a první počítaná olympiáda se udála roku 776.

Existují však i jiné tradiční údaje: kronika tzv. Parského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1209, křesťanský kronikář Eusébios rok 1182, podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl dobytí do roku 1171.

Troiá byla podle hellénské tradice dobyta sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu (11. měsíc v Athénách), tj. někdy v polovině června. Jiná datace: v době východu Pléiad, tedy po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

V římské tradici po pádu Ília překročil bájný prapředek italských Římanů Aineiás, syn Anchísův a Afrodítin (lat. Aenéás), Helléspontos v času podzimní rovnodennosti, tj. kolem 23. září, a v Thrákii se svými lidmi přezimoval. Aineiás patřil s Anténorem, otcem jedenácti kluků, mezi trojské velmože, kteří radili k vydání Heleny a k míru, což Helléni po dobytí města honorovali jejich volným odchodem. Anténorovi pestré pověsti trojského cyklu přičítají založení nové Troje na ruinách staré, podle jiných založil Kýrénu, podle dalších v čele paflagonských Venetů/Henetů založil Patavium.

Aineiás se vylodil v kraji kolem Laurenta v ústí říčky Numika/Numicus na místě zvaném Troiá jižně od budoucího Říma na území Aboriginů, jimž vládl král Latinus, syn Faunův. Buď chtěl král Trojanům bránit bitvou a byl poražen, nebo se s Aineiou dohodl: výsledkem bylo, že mu Latinus povolil založit si na aboriginském území osadu a dal mu proti vůli své manželky Amaty svou dceru Lavinii za ženu. Aineiovo město se jmenovalo po ní Lavinium a od první hodiny mělo nepřátele. Král aboriginských sousedů Rutulů Turnus, panovník v Ardeji, jemuž Amata už dávno slíbila Lavinii, vytáhl do pole proti aborigino-trojské koalici. Byl poražen, ale Latinus padl. Po něm se spojení latinští Aboriginové a fryžští Trojové začali nazývat Latiny.

Aboriginové přitáhli do pobřežního kraje nazývaného později Latium ze sabínské Reate, když odtamtud vyhnali Sikely/Sikuly. Ti pak putovali na jih, až se kolem roku 1035 přeplavili na ostrov, jehož východní část dobyli na Sikánech a po nich se dodnes jmenuje Sikelia, Sicílie.

Turnus se utekl o pomoc k Mezentiovi, králi etruského města Caere/Kairé. V nové bitvě byla rutulsko-etruská koalice v poli poražena, Aineiás zabil v boji Turna, ale sám také padl. Pochován byl nad řekou Numicus. Aineiás vládl však v Laviniu pouze tři roky (do 1177) a jeho nástupcem se stal syn s Kreúsou Askánios (vládl do 1141; jiná verse báje tvrdí, že Askánios byl též synem Lavinie, popř. že byli dva Askániové, jeden narozený v Troji, druhý v Latiu). • Troiá/Ílion zcela nezanikla. S hellénskými osadníky přetrvalo do hellénismu a stalo se dokonce „kultovním“ místem Římanů, viz rok 240.

Zhruba třicet let po vzniku Lavinia/dn. Pratica di Mare založil Askánios na lepším místě Albu Longu, viz rok 1177. V Laviniu stávalo Aineiovo kultovní místo, héróon, ze 4. století a hrobem ze sedmého. V něm sídlili penáti římského národa/penátés populí Rómání pravidelně navštěvovaní konsuly, praetory a diktátory při nástupu úřadu, kteří jim a Vestě obětovali. Pocházeli též z Troie a podle jednoho starého religionistického záznamu byli shodní s bohy samothráckými s přívlastky theoi megaloi, theoi chréstoi, theoi dynatoi/bohové velcí, naklonění a mocní. Aineiás byl v Lanuviu uctíván jako Iuppiter Indiges/Vzývaný. První, o němž víme, že uvedl Aineiu jako zakladatele Lavinie, byl alexandrijský tragický básník Lykofrón z Chalkidy z třetího n. druhé století (pokud byl autorem zachované básně Alexandrá). 

 

c. 1180?:

začíná pozdně helladské období III.c. Mykénská osídlení Acháje a Kefallénie rozšířena. V keramice „closed style“. Mykénská keramika III.c se nalézá na Kypru a v Tarsu, další mykénská immigrace na Kypr.

Teukros zakládá Salamínu Kyperskou (o něm a jeho bratru Aiantovi viz v indexu s. v. Salamis), Amfilochos a Mopsos se usadili v Kilikii.

Dórské útoky - „návrat Hérákléovců“ (vysoká datace; viz 1120 a 1104).

Keramika migrantů „granary class“

 

po 1180:

na Krétě obnoveny kontakty s Helladou (viditelné na stylu keramiky); jiných informací do c. 800 z nových poměrů na Krétě není. Rhodos má obchodní styky s Attikou a Itálií.

 

************************************************************

1179. - 1170.

 

1170:

v Egyptě 29. vládního roku krále vypukla v dn. Dajr al-madína/Dejr el-medína první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem, neboť jim královská správa několik měsíců nedávala „mzdu“ ve formě naturálií. Po dlouhodobě špatném počasí opanovala zemi drahota, vpády Libyjců směřovaly až do thébské oblasti, země nebyla bezpečná.

Se svými dámami hraje Ramesse III. senet (viz index pod hry) a prý zakládal zahrady a 541 vinici.

Ramesse III. obrovsky posílil moc kléru. Chrámům daroval obrovské majetky. Patřila jim pětina obyvatelstva Egypta a třetina obdělávatelné půdy, z toho čtvrtina byla v majetku Amun-Rea Thébského. Klérus byl osvobozen od daní a vojenské povinnosti. Král-stát přišel o kontrolu nad financemi.

Amonovým veleknězem za vlády Ramesse III. byl Usermarenachte či Usermaatrenacht (zemřel mezi 1173 - 1166). Hodnost převzal jeho bratr Ramessenachte, syn Merejbasteho z Hermópole. Veleknězem byl ještě za krále Ramesse VI., možná ještě déle, srov. rok 1140. Úřad byl v rodině dědičný.

 

1174:

v Babylónu zemřel Meli-šichu (či Melišipak, od 1183). Králem jeho syn Marduk-apil-iddina I. (bibl. Merodach-balaban I., do 1161). Také jeho vláda byla bez válek.

 

1179:

v Israéli zemřel v poli soudce Abi-melech, syn Gedeónův (od 1182). Následoval Tol ze Šamiru v pohoří Efraim (do 1156). Abi-melech byl při dobývání městečka Tébes těžce zraněn na hlavě kusem mlýnského kamene, který po něm hodila jedna z obránkyň. Pro tuto ostudu se Abi-melech raději dal svým sluhou zabít mečem. Srov. smrt épeirského krále Pyrrha roku 272.

1177 podle jiné kroniky soudcem po Labdonovi silák Sampson. Israéli vládli cizinci.

 

c. 1170 akmé Orestova (do 1140).

 

V Latiu se po smrti Aineia (1177) stal králem v Lavíniu jeho syn Askánios (vládl do 1141). Lavínium kolem roku 1153 opustil a král založil pro spojený aborigino-trojské Latiny jako novou metropoli Albu Longu, viz tam.

 

************************************************************

1169. - 1160.

 

1166:

V Egyptě byl 15. dne třetího letního měsíce zavražděn Ramesse III. (vládl od 1198, dle jiných souvislostí prosinec 1186 - duben 1155), "harémový puč". Podle lékařské zprávy z průzkumu králova mumifikovaného těla roku 2012 byl Ramesse III. zavražděn ve spiknutí vedeném druhou z jeho žen jménem Tije/Tej, která chtěla z harému v Piramesse s pomocí písaře jménem Pairej a řady dalších královských manželek a hodnostářů na trůn prosadit namísto dědice Ramesse IV. svého syna Pentawere/Pentwere(t)/Pentauereta (osmnáct až dvacet let stár).

Ramesse III. měl proříznuté hrdlo a nelze určit, zda zemřel okamžitě. Spikleci byli souzeni a pučisté popraveni. Pentawere byl odsouzen k zatracení paměti a k sebevraždě, tři soudy vynesly 38 rozsudků smrti, jak vyplývá ze zachovaných textů.

Že je synem Ramesseho III. potvrdilo DNA identifikovaných ostatků "neznámého muže E" z ad-Dajr al-bahrí ("Severní klášter; Deir el-Bahari). Jeho tělo bylo zabaleno do ovčí kůže pokládané Egypťany za kultovně nečistou a tělesné orgány byly ponechány "pohřební službou" v těle včetně mozku.

O stavebních aktivitách Ramesse IV. nevíme nic, kromě toho, že si přivlastnil sochu Ramesse II., která donedávna stávala v Káhiře před hlavním nádražím (viz v indexu pod sedm divů). V hrobce měl Knihu nebes a cesta slunce po obloze navazuje na „astronomické“ stropy, viz rok 1319.

Když 1160 zemřel, následoval na trůnu blíže neznámý syn Ramesse IV. s jeho hlavní královnou jménem Duatentopet/Tentopet Usermare IV. - secheperenre Ramesse V. (na trůnu do 1156).

Za něho byl zapsán Spor Hora se Sutechem před pánem všehomíra a nástupnictví Usira, který trval osmdesát let a vyhrál ho Hor. Krvavý a mysticky nepochopitelný text z doby kolem roku 1160 je zachován na papyru Chestera Beattyho č. 1.

 

c. 1165 či 1160:

Muški vpadli přes Tauros do assyrské provincie Alzi a Purukuzzi. Usadili se tu a assyrskému králi platili tribut (srov. dále rok 1115, předtím 1200).

Muški v letech 1200 až 1160, tj. v průběhu jedné generace, migrovali ze střední Anatolie do prostoru pozdější jihozápadní Armenie.

 

1161:

V Babylónii zemřel král Marduk-apla-iddina I. (vládl od 1174), jen krátce vládne Zababa-šuma-iddina.

1160:

Král Elamitů Šutruk-Nachchunte I. se svým synem Kutir-Nachchuntem vpadli do Babylónie a dobyli a vyplenili řadu měst (Ešnunna, Dúr-Kurigalzu, Sippar, Dúr-Šarru-kén, Ópis, Agade, Mara (= Marriti). Z Ešnunny dal do Elamu odnést sochu akkadského panovníka Maníštušu (2307 - 2292) a ze Sipparu stélu jeho syna a nástupce Narám-Sîna (2292 - 2255), oslavující vítězství nad Lullubi, Lullumu či Lulu v dn. Íránu.

V bitvě Elamité porazili Babylónce, kterým velel král. Babylón byl po bitvě Elamity snadno dobyt a vypleněn. Babylónská kořist byla prohlášena za majetek boha In-Šušinaka a odnesena do Sús, včetně tzv. Chammurapiho stély se vzorovým zákoníkem.

Jméno krále Zababa-šuma-iddina (od 1161) zmizelo, novým králem Babylónu provolán Elamita Kutir-Nachchunte (vládl krátce do 1159).

 

1161:

Assyrský král Aššur-dan I. dobyl města Zaban, Irria a Ugarsallu na Malém Zábu a veškeré obyvatelstvo deportoval do Assyrie.

Pokus Assyřanů o kontrolu nad oblastí kolem Dijály ale narazil na odpor expandujících Elamitů. Jejich vpád do regionu následoval však až po tažení Aššur-dana I.

 

1168:

V Mykénách byl zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách (od 1201), vítěz od Ília. Aigisthos vládl do roku 1161, kdy ho potkala pomsta Agamemnónova syna Oresta (vládl do 1156). Po něm v Argu a Mykénách vládli Tísamenos (od 1156 do ?), Penthélos (?, jeho akmé prý ležela v letech c. 1140 - 1110) a poslední z Pelopovců za vpádu Hérákleovců Kómetés (vládl od ? do 1104).

1160:

V Sikyónu skončila vláda Zeuxippova (od 1191), 26. a posledního z králů (království v Sikyónu trvalo od 2122). Za vládce byl až do roku 1128 pokládán velekněz kultu Dia Karneia. Prvním ze sedmi kněží-vládců Sikyónu byl Archeláos (až do 1159).

 

*********************************************************************

1159. - 1150.

 

1156:

V Egyptě zemřel král Ramesse V. (od 1160; mumie uchována), po jeho smrti asi nepokoje. Novým panovníkem se stal Nebmare II. - merejamun Ramesse VI. (do 1148), syn Ramesse III. s Isettahemdžeret; jako princ-bratr Ramessea IV. se jmenoval Amunherchepšef. Je dost možné, že Ramesse V., jeho synovec, zemřel až v době vlády Ramessse VI. a v tom případě by byl Ramesse VI. usurpátorem, který se dostal k moci pučem a krátce byli v zemi dva králové. Ramesse VI. dal odstranit všechny památky z dob vlády Ramesse IV. a V.

V této době pravděpodobně přišel Egypt o své všechny asijské domény. Ramesse VI. je také posledním egyptským králem, jehož nápisy můžeme nalézti na Sínaji (v tyrkysových dolech v Serábít al-Chádim; brzy na to Egypťané místní osadu opustili a již nikdy se nevrátili).

Ramesse VI. bojoval proti nájezdům mořských národů a pouštních kmenů.

 

1159:

V Súsách zemřel král Šutruk-Nachchunte I. (od c. 1180). Jeho syn Kutir-Nachchunte, král Babylónu od roku 1160, byl povolán zpět a provolán králem Elamitů (do asi 1140). Tím dostalo nástupnické právo v Elamu novou podobu - přechod vlády z otce na syna (předtím právo primogenitury v rodu).

Kutir-Nachchunte vzal sochu Marduka z babylónského chrámu Esangila do Elamu (ale před r. 1116 byla navrácena na své místo králem Nabû-kudurrí-usurem I.). Z Uruku Kutir-Nachchunte přemístil do Sús sochu Naná (vrácena na své místo až Aššur-bani-aplim roku 639).

Manželkou Kutir-Nachchunteho byla Nachchunte-Utu.

 

V Babylónu zůstal jako nástupce Kutir-Nachchunteho jeho bratr Šilchan-In-Šušinak, ale vládl jen krátce. Byl předposledním z Elamitů na babylónském trůnu (srov. rok 978). Sesazen povstáním a vyhnán (je možné, že se opět stal králem Babylónu po roce 1157 až do asi 1140, kdy Babylónii opustil).

Novým králem Babylónu byl provolán Kassita Ellil-nádin-achché (nebo -achi; do 1157), poslední z Kassitů na babylónském trůnu.

Po tříleté válce byli Kassité poraženi a král Ellil-nádin-achché v bitvě kdesi na Tigridu zajat. Spolu s velkou částí kassitské šlechty zemřel později v elamském zajetí. Babylón a větší část Babylónie byla v této době vasalským státem Elamu.

Kassité zůstali ještě dlouho důležitým elementem Babylónie. Až do 9. st. tvořili hlavní část babylónského vojska. První zmínka o Kassitech v Babylónii je z roku 1742, Babylónu vládli od roku 1594. Podle starých kronik žili v Mesopotamii celkem 576 let a 9 měsíců.

1156:

V Isinu začíná tzv. II. dynastie isinská (srov. I. dynastii 2017 - 1791). Jejím prvním panovníkem, který vládl částí Babylónie a sídlil v Isinu, byl Marduk-kabit-achchéšu (dříve čteno: Marduk-šápik-zéri; do 1139). Zemi uklidnil a zavedl řád. V této době byl Babylón v elamských rukách (srov. výše).

II. isinská dynastie vládla do roku 1068 a s následujícími aramajskými vládci do roku 1024 tvoří tzv. 4. babylónskou dynastii (kroniky jí dávají 132 roků a 6 měsíců).

 

1156:

V Israéli zemřel po klidné vládě soudce Židů Tol ze Šamiru (od 1179), aniž by podnikl něco pamětihodného. Nástupcem se stal Jaír z Galáad z klanu Manasse (do 1134).

 

1159:

V Sikyónu po Archeláovi (od 1160) se stal druhým knězem-vládcem Ótomedón, který vládl také pouze rok. Po něm přišel Theokleitos (do 1154) a Eunéos (do 1148).

 

V Latiu kolem roku 1153 opustil král Askánios Lavínium a založil Albu Longu: "bílá" podle řeky Albuly, pozdější Tibery, "dlouhá" podle rozložení osady (srov. "dlouhý jako Lovosoce"). Obyvatelé obou obcí se s dalšími v okolí nazývají v historii Starými Latiny/Prisci Latini. Askánios po otcově smrti dojednal s Mezentiem z Ceare mír, podle něhož hranicí mezi Latiny a Etrusky byla řeka Albulus, pozdější Tiber.

Z Popádí vymizela bronzová kultura terramarní, terramare, viz rok 1750. V uvolněném prostoru se usazovali nositelé raněželezné kultury villanovské, viz rok 1100. Jednou z její odnoží byl latiál, kultura latinská/cultura laziale, viz rok 1100. 

 

*********************************************************************

1149. - 1140.

 

1148:

V Egyptě zemřel Ramesse VI. (od 1156) a nástupcem se stal jeho syn Usermare V. - merejamun II. - setepenre II. Ramesse VII. Následujícího roku zemřel i on a novým králem se stal jeho strýc Usermare VI.- achenamun-Ramesse VIII., syn Ramessea III., původním jménem Sethherchepšef (do 1140); byl podledním ze tří bratrů (Ramesse IV., VI. a VIII.), kteří na Horův trůn usedli, jejich sourozenci Chaemwaset a Ramesse Meriatum se králi nestali. Nic bližšího o Ramesseovi VIII. není známo; králové ve srovnáním s érou nové říše zchudli.

1140:

Nástupcem Ramesse VIII. se stal Neferkare I. - setepewre III. - Ramesse IX. (do 1121). Jeho wezír a Ramesseho X. se jmenoval Chaemwest, Chaemwese či Chamwese (?). Ani z jeho vlády nemáme bližší informace. Pravděpodobně v letech 1131 a 1126 (rok 8 a 15) se dostali národové Libu a Mešweš (skupiny Libyjců) až k Thébám (= Ne), následovaly nové stávky a vykrádání královských hrobek se stalo masovým jevem.

Proces s nimi je zachycen na tzv. Abbottově papyru z Britského musea. Byl to vpravdě megaskandál, který se odvíjel od zlotřilých vysokých královských úředníků Thébaidy a vlastními vykradači byli stavitelé hrobek. Zlato přetavili a ne všichni dopadení byli odsouzeni na smrt.

Na konci XX. dynastie se v Deltě Mešwešové hromadně usazovali. V egyptském vojsku sloužili jako žoldnéři. Jiná část Mešwešů se usadila v Hérákleopoli u Fajjúmu. Potomek jednoho z náčelníků Šošenq I. později založil XXII. dynastii.

Veleknězem Amunovým byl v této době stále ještě Ramessenachte (srov. rok 1170), zemřel asi na začátku vlády Ramesseho IX. Nástupcem v úřadu se stal jeho syn Nesamun (až do někdy po roce 1131) a pak jeho bratr Amenhotpe (do nejvýše roku 1095, srov. rok 1102), který se dal na dvou reliéfech v Karnaku zvěčnit ve stejné velikosti jako postava krále Ramesseho IX. Amenhotpeho žena se jmenovala Hrere a jejich syn-nástupce Mentuhorchpešef, který však otce nepřežil.

 

c. 1140:

V Elamu zemřel Kutir-Nachchunte (od asi 1159). Novým králem se stal jeho bratr Šilchak-In-Šušinak, předtím vládce v Babylónu (?, srov. r. 1159). Jako další ze silných elamských vladařů panoval do r. asi 1125. Oženil se s vdovou po bratrovi Nachchunte-Utu.

Chtěl dostat pod kontrolu celou oblast mezi Zagrem a Tigridem. Tažení severním a severozápadním směrem do oblasti měst Arrapcha a Nuzi (dn. Jorgan-Tepe) a na řece Turnat (= Dijálá). Mj. bojoval s aramajskými skupinami na západním břehu Tigridu a ohrožoval Aššur.

Vypravil se také do Babylónie, té části, kde vládl Marduk-kabit-achchéšu. U pevnosti Németti-Marduk jižně od Babylónu porazil Babylónce, ale nikoli města. Pozvolna tak končila elamská moc nad Babylónií (definitivně po r. 1139).

Později se Šilchak-In-Šušinak obrátil k východu. Tažení proti národu Palachutep velel Temti-Chuban-In-Šušinak, společně s Lallarippe válčil v zemi Zamua.

 

1149:

V Athénách po Démofóntovi (od 1182) vládl jeho syn Oxinthés (do 1135). V době jeho vlády prý Amázónky poprvé zapálily Artemidin chrám v Efesu (1145; podruhé 1076, tehdy společně s Kimmery; vyšší datace).

1148:

V Sikyónu po kněžském vládci Eunéovi (od 1157) následoval Theonomos (do 1139) a Amfichiés (do 1128). Sedmým a posledním z knížat - kněží kultu Dia Karneia byl Charidémos, který ze Sikyónu uprchl. Tím skončila podle tradičních údajů v Sikyónu královláda a vláda kněží (viz rok 1160).

 

1141 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Latinů Askánios (vládl od 1177), nástupcem jeho nevlastní bratr Silvius Postumus, syn Aineiův s Lavínií (vládl do 1112, v době Aineiovy smrti byl nezletilý, podle jiných byla Lavínia teprve těhotna). Askánios původně hodlal Postuma odklidit, takže musel prchnout do lesů, odtud "lesní/silvius". "Lid" ho po Askániově smrti provolal králem a Askániova syna a legitimního nástupce Iulia/Iulla učinil veleknězem, údajně pontifikem maximem a jakýmsi druhým králem. Z něho povstal rod Iuliů. Všichni další králové Alby Longy používali jména Silvius, odtud starolatinská dynastie Silviů.

 

*********************************************************************

1139. - 1130.

 

1139:

V Babylónii v Isinu zemřel první král II. isinské dynastie Marduk-kabit-achchéšu (od 1157). Jeho syn a nástupce Itti-Marduk-balátu I. (nebo -šumáti) již vládne v Babylónu a obnovil vojenskou nadvládu nad celou Babylónií po té, co se Elamité zcela ze země stáhli.

Vládl do 1131 a po něm na Mardukův trůn zasedl jeho příbuzný (?) Ninurta-nádin-šumi (do 1125). Dokonce si dovolil vojenské tažení proti Assyrii. Dostal se až k Irbilu, ale v rozhodujícím okamžiku se bitvě vyhnul assyrským bojovým spřežením a stáhl se.

 

1134:

V Assyrii zemřel, nebo byl v povstání zabit Aššur-dan I. (od 1180). Novým králem se nakrátko stal jeho syn, záhadný Ninurta-tukulti-Aššur. Byl probabylónský a dokonce vrátil do Sirary do chrámu Erragal Mardukovu sochu, kterou odtud dal odvléci roku 1235 (?) král Tukulti-Ninurta I. (1235 - 1198).

Po dvanácti měsících byl ale Ninurta-tukulti-Aššur vyhnán a uchýlil se do Babylónu (viz 1116). Na Aššurův trůn zasedl druhý syn Aššur-dana I. Mutakkil-Nusku. Také on vládl krátce, zemřel již 1132. Novým králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší I. (do 1116). Porazil nomády Achlamu, sídlící mezi Suchi/Suchu a Karchemiší na Eufrátu. Po povstání byli opět podrobeni Lullubi a Quti. Dal posílit assyrské pevnosti, aby dokázaly odolávat útokům obléhacích zařízení.

Na severu Assyrie se častěji objevovali Muški. Ochrana provincie Chanigalbat byla posílena pevností Apku západně od dn. Mosulu.

 

1135:

V Athénách po Oxintheovi (od 1149) vládne jeho syn Afeidás (pouze rok). Zavraždil ho jeho bratr narozený mimo otcovo manželství Thýmoités/Thýmoeté, Thimútés (do 1126). Za něho přišel do Eleusíny Melanthos exilovaný z Messénie. V Delfách dostal vyhnanec věštbu, aby se usadil tam, kde mu k jídlu dají vepřové nožičky a hlavu, viz rok 1126.

 

1134:

V Israéli zemřel soudce Jaír z Galaádu (od 1156), nástupce není jmenován. V zemi israélských kmenů vládnou Filistínové a Ammonité (do 1116).

 

*********************************************************************

1129. - 1120.

 

V Egyptě zemřel roku 1121 Ramesse IX. (od 1140) a nástupcem se stal Chepermare - Setepenre IV. Ramesse X. (do 1113). Žádné bližší informace.

V letech 1125 až 1124 za Ramesse IX. probíhaly procesy proti vykrádačům královských hrobů, srov. částečně zachované protokoly.

 

1125:

V Babylónu zemřel Ninurta-nádin-šumi (od 1131). Nástupcem se stal nejvýznamnější panovník II. isinské dynastie Nabû-kudurrí-usur I. (do 1103).

 

c. 1125:

V Elamu zemřel Šilchak-In-Šušinak (králem od c. 1140), nástupcem jeho syn Chutelutuš-In-Šušinak, bab. Chuldeluduš (do doby někdy před rok 1116). Snad již roku 1124 vpadl do Babylónie a v bitvě na řece Kerchá Babylónce porazil a zahnal za zdi pevnosti Dúr-Apil-Sîn. Elamité ale následně opustili západní břeh Tigridu.

V roce asi 1120 se konal poslední vpád Elamitů do Babylónie vůbec Vyplenili 31 město na řece Radánu, Arrapchu a Núzi. Později však, před rokem 1116, byli Elamité v bitvě na řece Uláj (Choaspés či Eulaios) „v největším vedru“ dne poraženi a král Chutelutuš-In-Šušinak padl, nebo později zemřel.

Po Chutelutuš-In-Šušinakovi je sice ještě na krátkou dobu zmiňován jeho bratr Šilchina-chamru-Lakamar, ale země se stala na tři staletí vasalským státem babylónských králů (srov. 1156). Tím skončila IV. říše elamská, dynastie súská (vládla od c. 1222). Prameny ani nehovoří o zemi Elam. Teprve roku 812 jsou Elamité zmiňováni jako spojenci Chaldajů a Aramajů.

Mardukova socha, kterou z Babylónu odvlekl Kutir-Nachchunte 1157, byla navrácena do Esangíly (srov. tam).

Nabû-kudurrí-usur I. dal Mardukův chrám Esangílu (E-sag-ila) restaurovat, stejně jako Adadův chrám E-kidur-chegal-tila a v Nippuru Enlilův chrám E-kur.

 

1126:

V Athénách po královládě Thýmoitea (od 1134) vládne Melanthos, syn Peleovce Andropompa z Messénie, viz rok 1134 (do 1089). Za jeho kralování vpadli na Peloponnésos Hérákléovci a obsadili ho.

1125:

podle jedné tradice vypáleny Mykény.

1124:

Thessalové pod Thessalem migrují z Épeiru a vyženou Boióty z Arny do jejich budoucích sídel jižně od Thessalie, do budoucí Boiótie (do té doby Kadmeiá); podle Thúkýdida roku 1148, popř. dle Eratosthenea roku 1124.

 

1120:

Podle vyšší datace dobyli Dórové do té doby achajský Peloponnésos i s Pylem (srov. 1180 a 1104). Do t. r. spadá akmé Témena, syna Aristomachova, bratra Kresfontova a Aristodémova.

 

1122: V Číně podle tradičního data brutálně ukončena vláda dynastie Šang (od 1766, viz k dataci v přílohách pod dynastie a roku 2205). Poslední z jejích císařů Čou/Zhou ze Šangů s posmrtným jménem Ti-Sin/Di Xin (vládl od 1155) byl populární až do okamžiku, kdy se oženil se svou milenkou, která ho zcela ovládla. Jeho rozmařilý a nákladný životní styl řídila nejmilovanější z manželek Ta Ťi/Daji, vynálezkyně vilných zábav i krutých mučení. Když se mu pokoušel jeho bratr Wej-C'/Wei Zi a další z rodiny vysvětlit, že vede říši do záhuby, odbyl je. Strýce Ťi-C'/Ji Zi, který mu chtěl domluvit, dal císař zavřít.

Revoluci proti Šangům spustil údělný král/kníže nejzápadnějšího čínského státu Čou (provincie Šen-si/Shaanxi) Wen, ale vítězství se nedožil. Poražen povstalci ze státu Čou vedených ministrem Ťiang C'-jaem/Jiang Ziya v krvavé bitvě u Mu n. Muje ve středním Che-nanu, zavřel se císař Čou v paláci ve svém sídelním městě Jin/Yin u dnešního An-jangu/Anyang a se svými poklady se upálil. Ta Ťi byla vítězem popravena. Nový král Wu založil dlouhou vládu dynastie Čou/Zhou (do 221). Stát Čou byl dle tradičního data založen roku 1327.

Ťiang-C' byl jmenován vévodou z Čchi/Qi, státu na dolním toku Žluté řeky. Wu osvobodil Ťi-C'a/Jizi n. Qizi, kor. Gija/Kija, který sebral pět tisíc svých lidí a odešel na sever Koreje a založil království Staré Čoson, Ko Čoson/Go Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian, viz rok 2333.

Wu vládl do roku 1116. Potentáty starého režimu pardonoval a poklady a majetky po posledním ze Šangů rozdělil mezi spolubojovníky a "lid"; sám si prý nenechal z kořisti nic. Zatímco barva sesazených Šangů byla žlutá, Wu určil pro Čoue červenou. Wu onemocněl roku 1120 a churavěl až do své smrti čtyři roky později. Wuovým nástupcem byl nezletilý syn Čcheng-wang/Cheng (vládl do roku 1079), jehož regentství a později vládu řídil podle Wuovy vůle vévoda z Čou, mladší z bratrů Wuových, vlastním jménem Tan/Dan. Potýkal se s hašteřivostí sourozenců a pokusem o návrat Šangů k moci, vládu Čouů však upevnil a vítězil nad barbary na severu i jihu. V souvislosti s návštěvou vyslanců ze států ležících na jih od tehdejší Číny (už tehdy si o sobě Číňané mysleli, že žijí v centru světového dění, Čung-kuo, země/království středu) je zmiňován kronikami "ukazovatel jihu" vezený na voze spřežením, viz v indexu s. v. kompas.  

Vévoda z Čou (zemřel vážen a uctíván roku 1105) kodifikoval základy říšské byrokracie. Pozdějšímu spisu se říká Čou-li/Zhouli, "Úředníci státu Čou" a definitivní podobu dostaly rituály administrativních standardů u dvora, vymezení pravomocí a postupů, posice a chování císaře se sankcionováním eunuchismu u dvora za usurpátora Wang Manga (9 n. l. - 23); jejich editorem Liou Sinem/Liu Xin (zemřel 23+); srov. rok 9+.

Nástupcem Čchengovým se stal jeho syn Kchang-wang/Kang (1079-1053). Stejně jako jeho otec rozšířil území o výdobytky na barbarech a rovněž jeho vláda je pokládána za šťastnou. Viz dále rok 1053.   

 

*********************************************************************

1119. - 1110.

 

1113:

V Egyptě po vládě Ramesse X. (od 1121) následuje panování krále Menmare II. - setepenptah Ramesse XI. (do 1085). Vládl zřejmě jen v Dolní zemi.

 

1116:

V Aššuru zemřel Aššur-réša-íší I. (vládl od 1032). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra I. (do 1077; hebr. Tiglatpilesar). Před rokem 1116 napsal babylónský král Nabû-kudurrí-usur I. králi Aššur-réša-íší I. ve věce znovuuvedení na assyrský trůn Ninurta-tukulti-Aššura (srov. 1134), který ještě tehdy v Babylónu žil.

K prosazení požadavku se Babylónci vypravili proti Aššuru, ale u Zaqqu (či Zanqu) a později u Idu (dn. Hít?, starobab. Tutul, v dobách marijské dynastie s loděnicemi) utrpěli těžkou porážku.

1115:

Tukulti-apal-Ešarra I. podnikl tažení proti národům Muški (= Frygové?) a Gasga (Kaska), kteří se s velkým vojskem vypravili proti Ninive. Oba národy žili již cca. 50 let (srov. rok 1160) v Alzi a Purukuzzi, kdysi poplatných churritských knížectvích a sami platili tribut assyrským králům. K protiassyrskému povstání došlo také v churritském Katmuchi a na celém západním horním Tigridu.

Assyřané porazili oba národy na úpatí hor Kašiari (arab. Túr ´Abdín). Pak v policejní akci dobyli a zničili churritské knížectví Papchi a jeho vládce Kili-Tešuba (ass. Irrupi), syna Kali-Tešubova, zajali s celou rodinou. Vládce Urratinaše na úpatí hory Panari jménem Šadi-Tešub, syn Chattuchea, se podrobil.

1114:

Tukulti-apal-Ešarra I. táhl s armádou opět přes Alzi a Purukuzzi a donutil místní knížata obnovit tributární podřízenost vůči Aššuru. Assyřané na horním Zábu bojovali s místními horskými národy a ukončili tak nadvládu národa Muški nad knížectvími Papchi, Chimme, Luchi, Anirgi, Alamun a Nimri (srov. 1160) - Assyrie dobyla zpět celé historické Subartu.

Na šest tisíc zajatých Muški s rodinami přesídlil Tukulti-apal-Ešarra do okolí města Nisibis v Mygdonii (hellénist. Antiocheia, srov. Strabón XI., 14, 527 a XVI., 1, 23).

Kmenovou federace národa Muški (= Frygové?) vedlo pět knížat, kteří stáli v čele Západních Muški (Gordion ve Frygii), Východních Muški (Mazaka v Kappadokii) a knížectví Tabal (ass. Bít Burutaš). Východní Muški v údolí Eufrátu žili částečně pod vládou churritského knížete Kili-Tešuba z Katmuchi, syna Kali-Tešuba.

V Katmuchi, hellénist. Kommagéně, ve vládnoucí vrstvě převládaly íránské kořeny, které lze odvodit z dob Mitanni a které zřejmě odolaly tlakům ze strany Muški (?). Nicméně všechna tato knížectví, resp. jejich vládci, se relativně rychle chetitisovaly.

1113:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil proti národům Nairi západně od jezera Ván (srov. 1275 a 1233). Assyřané se dostali až k Melazgirtu a porazili koalici 23 knížat. Vůdcem knížat Nairi byl Sieni z Dajaenu, který byl zajat a internován v Aššuru. Assyrské tažení bylo zřejmě zničující, neboť názvy většiny z 23 místních knížectvích se už později nikdy neobjeví. Přežila pouze Dajaenu (Západní Urartu), Tumme (jižně od Urmijského jezera) a Chimua (Chimme, chet. Chimuwa).

Na zpáteční cestě Assyřané donutili k poplatnosti krále v Melid (Milidia, hellénist. Meliténé, dn. Malatya) jménem Allumari.

1112:

Tažení Assyřanů proti zemi Musri na východním břehu Tigridu. V Transtigridě dobyto město Arini. V prostoru mezi Karchemiší a Sutiem bojovali assyrské jednotky s aramajským kmenem Achlamu. Během bojů s nimi překročili za královlády Tukulti-apal-Ešarry I. celkem 28x Eufrátés. Ve 4. roce své vlády porazil král v eufrátském údolí ještě nomády Aram (ass. Arumu, Armáju), což byl první válečný kontakt Assyřanů s Aramaji/Aramejci.

1111:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil do Syrie proti Tadmóru (hellénist. Palmýra, Palmýréné), zřejmě hlavní shromaždiště beduinů západně od Eufrátu (královi vojáci pak každoročně Aramaje pronásledovali až sem).

Od Tadmóru táhl Tukulti-apal-Ešarra do Amurru (tj. hellénist. Foiníkie), k němuž tehdy patřil také Gubla (Byblos) a Sídón. V Armadu (Arwad, hell. Árados, dn. Ruad) ulovil v moři narvala (ass. náchiru) a byl vůbec prvním králem Aššuru, který se dostal ke Středozemnímu moři skrz území dnešního Libanonu. Zároveň to je první historická zmínka o lovu mořských dravců panovníkem některé z mesopotamských říší.

Assyrie se dostala do popředí tehdejších diplomatických hodnot. Egyptský král Ramesse XI. daroval Tukulti-apal-Ešarrovi I. krokodýla. Tribut Aššurovi poskytl mj. král Chatti (= severní Syrie) se sídlem v Karchemiši jménem Ini-Tešub (II.), a to někdy na zpátečním tažení z foinícké oblasti v letech 1104 - 1087.

Řec. foiníx = hebr. kena´aní, Kanaánci, „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st. (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár). Foiníkové nikdy nevytvořili společný „národní“ státní útvar. Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní část Syrie patřila až do roku 200. O Foiníčanech viz také 3200

Přibližně v době vlády Tukulti-apal-Ešarry I. a Ramesse XI. vládl v Byblu král Zakar-Ba´al jako vládce kanaánského státu, do něhož patřila např. i oblast pozdějšího Berýtu (viz dále rok 1000). V Askalonu vládl filistinský panovník Waraktir či Warkatara (srov. rok 1200).

 

Chetitská království v Syrii (Chatti) v této době až do doby ustavení assyrských provincií: Karchemiš, Aleppo, Chattina a Melid

 

Chetitští vládci v Karchemiši:

jméno                               současník v Aššuru/doložen

 

Ini-Tešub (II.)                    Tukulti-apal-Ešarra I.

x

x

x

X-pa-zitiš                  Aššur-rabi II.

Ura-tarchunzaš           Aššur-réša-íší II.

Surchis I.                   Tukulti-apal-Éšarra II.

Astuwatamanzas         Aššur-dan II.

Suchis II.                  Adad-nérári II.

Katwas                     Tukulti-Ninurta II.

Sangara                    Aššur-násir-apla II./c. 870 - 848

Astiruwas                  Adad-nérári III.

Jariris                        dtto

Kamanis                    Adad-nérári V.

Pisiri                         Tukulti-apal-Ešarra III./738 - 717

 

Vládci v Melid:

Allumari                    c. 1100

x

x

x

Lalli                          853 - 836

Šachu                           dtto

Chelaruanda               780 - 750

Sulumal                     743 - 732

Gunzinanu                      dtto

Tarchunazi                 c. 720 - 712

ass. provincie 712 - 705

Gurdi (revoltoval)

Mugallu                     675 do Aššur-bani-apli (unie s Tabalem?)

[pozn. u chet. jmen s = š]

 

c. 1116:

Po povstání proti Amorajům se do čela Israélitů postavil jako nový soudce) Jiftách/Jefta z Galaád, řec. Iafthás, z klanu Jehúdá. Porazil Amoraje pod králem Seonem z Ezebonu (srov. 1134) a pak Ammonity. Následovala válka Jefty proti israélskému kmeni Efraim, který porazil v bitvě na Jordánu. Jefta byl soudcem do c. 1110, v hodnosti ho na krátkou dobu následoval Ibsán, řec. Abaissan z Béth-lechemu (do c. 1108).

Podle jiné tradice se prvním králem Židů stal Saúl z kmene Ben-jamín (viz ale r. 1076). Kolem r. 1110 věštil Samuhél, Samuel.

 

1116:

Dórové dobyli Mélos. Přesně 700 let poté, roku 416, přišli na ostrov Athéňané (srov. rok 1300, 1220, 1180, 1120 a 1104).

1110:

Podle jiné tradice přišli Néleovci do Athén. Zde akmé Archeláa (do c. 1080) a Melanthos.

 

1112 v Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Postumus (vládl od 1141), nástupcem syn Lavinie s Melampodem Aeneas II. Silvius, tedy Postumův nevlastní bratr (vládl do 1081). • O jiném řazení králů v Albě Lonze viz v příloze Dynastové xiii. 

  

*********************************************************************

1109. - 1100.

 

1102?:

Před rokem 1095 se v Egyptě konaly procesy v vykradači královských hrobek (srov. rok 1095). V zemi panuje anarchie, boje krále s kněžími. Velekněz Amunova kultu v Thébách/Wésetu Amenhotpe (srov. rok 1140) byl v neklidných dobách, nebo povstáním sesazen. Je možné, že vicekrál Kuše Pinehas/Panehsi se 12. roku královlády vypravil na straně krále Ramesse XI. proti Thébám a Amenhotpemu a velekněze sesadil; nebo se s veleknězem „chytl“ a A. si stěžoval Ramessemu XI. a byla z toho někdy v 17. až 19. roce „občanská válka“. Pinehase zahnal zpět na jih vojevůdce Pianch. Zakrátko se stal v Thébách wezírem a po Amenhotepově smrti asi také veleknězem.

Pinehas se sice brzy vrátil zpět do Kúše, ale část Núbijců (= Kúšitů) se v okolí hornoegyptských Théb usadila (pak by logicky procesy s nimi patřily až do roku 1095).

Núbijští vojáci se během svého egyptského pobytu mj. obohacovali vykrádáním hrobů - núbijští vojáci poprvé v historii v Egyptě.

Pianchovým nástupcem se stal pravděpodobně jeho synovec Hrihor/Heri-Hor, vysoký důstojník neznámého původu (Pianch mohl být Hrihorovým synem, viz zde níže). Jeho rodiče nejsou známi (Amenhotpeův zeť?). Hrihorova manželka se jmenovala Nodžume či Nedžemet (její tvář je známa ze zachované mumie). Brzy se stal vlastníkem četných úřadů a nejmocnějším muže země (srov. rok 1095); po smrti Ramesseho XI. užíval i královské titulatury.

 

1103:

V Babylónu zemřel Nabû-kudurrí-usur I. (od 1125). Nástupcem se stal jeho syn Enlil-nádin-apla (do 1099), o němž nevíme nic přesnějšího. Podle jedné babylónské kroniky měl Nabû-kudurrí-usur I. zemřít 696 let po Gulkišarovi z I. dynastie isinské (což ale sotva souhlasí, neboť Gulkišar zřejmě vládl cca. 1625 - 1570).

 

1101:

Podle jedněch tradičních údajů byla v tomto roce z Byblu založena Utika a Gádés (tyto „krátce po trojské válce“). Viz ale r. 969.

 

1108:

V Palestíně zemřel soudce Ibsán/Abaissan z Béth-lechemu (od c. 1110). Nástupcem v hodnosti se stal Ejlon/Elón ze Zabulonu, kraje na severu Palaistíny (soudcem do 1098).

Píseň Debory (Starý zákon, Kn. soudců V.), která vznikla kolem r. 1100, dokládá, že v této době existovalo cca. dvanáct israélských kmenů (ačkoli jmenováno je pouze deset; srov. rok 933).

 

Israélské kmeny (dódekafýlon):

Dvě skupiny synů Jákobových:

Reuben, Simeón, Levi, Judá (synové Ley - Leá),

Josef a Benjamín (synové Ráchel).

Tyto kmeny (klany, skupiny) existovaly již před obsazením vnitřní části Palestíny. Další skupiny:

Gad a Ašer,

Issachar, Zebulem, Naftali a Dan.

Roku 722 „deset ztracených kmenů israélských“ jsou Reuben/Ruven, Simeón, Issachar, Zebulun/Zevulun, Ašer, Gad, Dan, Naftali, Manasse a Efraim.

 

1104:

Návrat Hérákleovců, epistrofé tón Hérákleidón, potomků Hérákleova syna Hylla, vpád/návrat Dórů na Peloponnésos, odkud byli po Hérákleově smrti vyhnáni, jak zní tradiční podání (datace podle Eratosthenea, osmdesát let od trojské války; jinak též ve vyšší a nižší tradiční dataci 1148 a 1097; začátek prvního celosvětového evropského historického díla Efora z Kýmy dotaženého do dvacátého roku Filippa II., tj. do roku 340; srov. také pod 1180, 1120 a 1116). O Graicích a Hellénech viz rok 1521.

V Mykénách během dórské invase skončila královláda Kómetova (či Kýmetova, viz 1168), posledního z achájských Pelopovců na trůnu (vládli v Argolidě od 1311). Po "návratu", události, jíž moderní historiografie obecně nedůvěřuje, zůstaly na Peloponnésu achajské část Élidy, Achai a a ve vnitrozemí "Pelopova ostrova" Arkadie. Prvním argívským králem se stal vůdce návratu Hérákleovců Témenos, syn Aristomachův, prapravnuk Hérákleův a byl pokládán za zakladatele státu. Mykény se pak dostaly nastálo pod argívskou vládu. Témenův bratr Kresfontés uchopil vládu v Messénii, v Élidě aitólský pomocník Hérákleovců Oxylos. Aristodémos, třetí ze synů Aristomachových, se chystal obsadit akarnánské a aitólské kraje, ale Apollón ho srazil bleskem, poněvadž kdosi z Dórů zabil jeho věštce. Aristomachos byl ženat s Agreiou, dcerou autochthonního thébského krále a spojence Dórů Autesióna. Jejich syny byli Eurysthenés a Proklés, od nichž počítali začátek spartští králové dynastií Ágidovců a Eurypontovců.

1103:

V Lakedaimonu vládne jako první z dórských králů Eurystheus, syn Aristodémův, který porazil Tísamena a obnovil dórskou moc na poloostrově (do 1061; seznam mýthických králů viz Panovníky). Podle jiné tradice vládli ve Spartě od 1093 Eurystheus s Proklem, zakladatelé dyarchické řady králů z rodů Ágidovců a Eurypontovců a byli pokládáni za zakladatele města. Tísamenos byl pokládán za zakladatele achajských státečků na severozápadu Peloponnésu.

V Efyře vyhnali Dórové panovníky z rodu Sísýfovců. Posledním králem byl Hyanthidás a Hérákleovec Alétés, zakladatel dynastie bakchovců (vládla do roku 766) přejmenoval Efyru na Korinthos.

cca. 1100:

Konečné zničení achajských Mykén (viz dále v historii rok 494) a zkáza zdiva Mílétu.

 

Období let 1100-1000 nebo až 900 bývá označováno v hellénských dějinách za dobu temna. Analfabétičtí Dórové se zmocnili Peloponnésu a Kréty, velkou část Anatolie obsadili Frygové, Chetité se udrželi v Syrii a Kommágéně. Původní obyvatele zahnali Dórové do hor (Arkadie), nebo je zotročili (Sparta, Kréta). S dórskou invasí, „návratem Hérákleových synů“, se Iónové nikdy zcela nesmířili a tento vztah je jedním z klíčových v celých hellénských dějinách. Místy dokonce hodně dlouho zakazovali Dórům vstup do chrámů (Paros v 5. století). Srov. roky 2000, 1521 a 1104.

Archeologicky je doba c. 1100-1050 charakterisována chudou „submykénskou“ keramikou, kdy zmizelo kamenné stavebnictví. V Attice pak navazovala c. 1025-900 vyspělejší protogeometrická keramika. Léta 900-700 jsou „keramicky“ geometrickým obdobím, do roku 850 raným, do 800 vrcholným, do 750 zralým a do 700 pozdním. Tehdy začala „protoattická keramika a s ní malíř na vázy Analatos, mnohem později Nessos.

Viz dále roky 1077 a 1044, attická a eubojská kolonisace Iónie, achájská emigrace před Dóry.

 

V Popádí se od c. 1100 usazoval lid protovillanovské kultury (do c. 900), jejíž druhá fáze (900-750/700) se rozšířením až do Kampánie dostala do aktivního kontaktu s hellénskými osadníky a s východním Středomořím. Raně železná kultura má jméno podle statku Villanova u Bologne, odkud pocházejí první nálezy (1853). Osady Cerveteri, Tarquinii, Veii, Vulci, populonia, Chiusi se později proměnily v etruské městské státy. Villanované pohřbívali původně žehem a popel ukládali do hliněných uren ve tvaru svých chýší/domů; ve druhé fázi pohřbívali do země do rakví. Byli součástí pozdněbronzového středoevropského civilisačního komplexu kultury popelnicových polí spalujícího v době c. 1300-800 své mrtvé, srov. rok 775. Koho byli (proto)villanovští předky, nelze určit, ale zvyk žárových pohřbů s urnami bývá pokládán za indogermánský/indoevropský.

Jednou z větví villanovské kultury byla v Latiu lultura latinská/cultura laziale, latiál, c. 1000 ao 630-580. Původně pozdně bronzové vesnické osídlení (do c. 830) přešlo v protoměstské a na konci v archaické městské osídlení, které se dostalo do styku hellénskou civilisací, etruskou a foiníckou. Z období 630-580 pocházejí hroby, jejíž bohatá výbava obsahuje předměty z východního Středomoří.      

 

c. 1100:

V Indii šedá malovaná keramika ve východním Paňdžábu (angl. Punjab) a na horním Gangu (do r. 900, srov. ale předtím rok 1500). Konec kultury skladišť mědi a okrové keramiky (od 1500).

c. 1100:

Na Madagaskaru ukončen příchod prvních lovců z Afriky, z kmene Wazimba, kteří se relativně rychle asimilovali s původním obyvatelstvem ostrova (od 1600, viz dále 300).