1399-1300

1399. - 1390.

 

1393:

V Aššuru skončila vláda Aššur-nádin-achché (od 1403), králem Eríba-Adad I., syn Aššur-bél-nišéšu (do 1366). Zavedl královskou titulaturu „Místodržitel Enlilův“.

 

c. 1390:

V Babylónu zemřel král Kurigalzu I. (od c. 1410), nástupcem jeho syn (?) Kadašman-Enlil (do c. 1375).

 

1390:

Ve Waššugani zemřel mitannský král Šuttarna II. (od 1400). Jako regent za jeho nedospělé syny vládl v churritské říší do asi 1383 armádní velitel Utchi. O Artašuwarovi či Araššumarovi a Tušrattovi viz tam.

 

Podle horních údajů starověkých kronik založil roku 1397 Acháios Acháiu. Roku 1396 vládl v Athénách (Attice) po Pandiónovi I. (od 1436) jeho syn Erechtheus II. (do 1346). Tehdy se prý stal Perseův příběh.

 

************************************************************

1389. - 1380.

 

před 1387:

V Egyptě se oženil král Amenhotep III. (Amenófis) s vlastní nejstarší dcerou Sitamun a měli spolu několik dětí: nejstarším synem byl Smenchkare alias Neferneferuaton, poslední vládce XVIII. dynastie, k němuž vede přímá linie od Thútmose I. (srov. však 1362).

1382 Amenhotep těžce onemocněl (trpěl vážnou zubní chorobou). Churritský vládce Tušrata mu poslal obraz ninivské Ištary (churrit. Šawuška), proslulý léčivými účinky, a Amenhotep se uzdravil.

Z téže doby pocházejí dopisy egyptského krále s dynastou v Arzawě jménem Tarchundaradu (srov. jméno hellénistických dynastů v Galatii Tarkondários v 1. století) a s jeho nástupcem Uchcha-zitišem. Egypt měl v této době kontakty s Achchíjawou (tzn. s pozdější Mýsií), srov. už pod 1460. K thébskému dvoru se sjížděli velmoži "z celého světa" a jejich děti s egyptskými královskými byly školeny v "palácovém" internátu ve Fajjúmské oase.

Ke dvoru patřilo na pět tisíc lidí od řemeslníků a vojáků po literáty a exklusivní prostitutky (mimo královský harém). Již v této době byl ve velké módě sluční bůh Aton, jemuž propadl Amenófiův syn a nástupce trůnu Amenófis IV., pozdější Achenaton.

1380 se Amenófis III. oženil ještě s dcerou mitannského krále Tušrattou jménem Tadu-chepa/Tatu-hepa (nebo to byl jenom záměr; spíše už byla vdovou? O rok později již byla ženou Amenófida IV.). Tušratta nazýval egyptského krále „Nimmurija, král Egypta, můj bratra, zeť, kterého miluji a on miluje mne“.

 

1383:

Ve Waššugani zavraždil regent Utchi staršího z dědiců trůnu Artašuwaru, syna Šuttarny II. Mladší bratr Tušratta dal Utchiho, který musel krátce vládnout jako usurpátor trůnu, s komplicemi popravit (regentem od 1390). Tušratta vládl do doby někdy po roce 1360. Musel se prosadit proti jistému Artatamovi, který ho brzy uznal (viz ale rok 1370).

c. 1380 vládl oblastí mezi Orontem a Eufrátem, tzv. zeměmi Nukaš, Tušratta Mitannský a další churritští dynastové.

 

c. 1380 bylo město Millawanda (zřejmě již tehdy achajský/hellénský Mílétos) v koalici s vládcem v Arzawě Uchcha-zitišem a s Achchíjawou proti Šuppiluliumovi I. Chetitskému. Vládce Miry Mašchuilumaš zůstal chetitskému vládci věrný a musel uprchnout. Oženil se dcerou Šuppiluliumovou jménem Muwattiš. Při chetitském králi držel také dynasta Manapa-Tattaš, vládce „země kolem řeky Šecha“, kterého vyhnali jeho bratři. O Achchíjawě srov. pod 1460 a 1387.

 

c. 1380:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel ve věku 110 let Jóšúa/Jehošua, řec. Iésús (soudcem-vůdcem od c. 1400; podle moderních historiků byl Jóšua dosazen Merenptahem kolem 1230). Po něm byl zvolen soudcem Jehudá/řec. Iúdás (do c. 1350). Porazil Kanaánce na severu Palaistíny u Bezeku a jejich krále Adoni-bezeka zajal. Zemřel později v Jerúsalému, který krátce předtím Israélité dobyli. Iúdás a jeho bratr Šim'on/Simeón vedli úspěšná tažení: dobyli Chevron/řec. Chebrána, č. Hebron (starší název Arbe), Gazu, Aškalón atd. Kanaánská knížata platila tribut a Israélité nadiktovali v Palaistíně „národům“ mír. Po Jóšúovi zemřel také velekněz Eleazar, Móšeův nástupce.

Začátek éry soudců/šoftim, israélských vůdců (v nižší dataci, viz více rok 1448; trvala do roku 1015; podle moderních historiků 1200 - 1020, srov. tam).

c. 1380 datace kanaánských nápisů (v rozmezí 1700 - 1200).

 

V Helladě roku 1382 skončila v Argu vláda Lynkeova (od 1423), začal vládnout jeho syn Abás (do 1359). Roku 1381 v Sikyónu po Láomedontovi (od 1421) vládne Sikyón (do 1336). Za něho skončila v Argu vláda domácí dynastie.

 

************************************************************

1379. - 1370.

 

1379:

V Egyptě zemřel začátkem roku ve věku asi 55 let král Amenhotep III. (vládl od 1417, nižší datace vymezuje vlády roky 1388-1351). Pohřben je v Údolí králů na západním nilském břehu naproti Karnaku.

Králem jeho 1,60 cm vysoký syn a po nějaký čas zřejmě spoluvládce Nefercheprure Amenhotep/Amenhetep IV., řec. Amenófis IV. (vládl do 1362, od 1373 jako Achenaten/Achnaton či Echnaten; nižší datace 1353-1336 n. 1350-1333, ve všech případech sedmnást let). Pravděpodobně trpěl v důsledku soustavného incestu pěstovaného v dynastii, viz rok 1608, hormonální poruchou a zřejmě měl ženské tělesné formy.

V tomto roce byl nový král již ženat s Tadu-chepou, viz rok 1380. Jeho hlavní ženou byla Nefertiti/Nefertete, dcera asi velmože či člena královské dynastie jménem Aja či Aj/Eje, pozdějšího krále a manžela své vnučky, a jeho ženy Tij, s níž byl Amenhotep ženat od svých dvanácti, a jejich nejstarší dcerou byla Meriamon. Po atonovském převratu se přejmenovali na Neferneferuaton a Meriaton. Měli s Nefertiti šest dcer a Tutanchaton byl z vedlejší ženy, jménem neznámé a egyptology zvané Young Lady. • Pískovcová socha Nefertiti byla nalezena v prosinci 1902 německými archeology v Amarně a pro moderní dobu se stala jedním ze symbolů egyptského portrétního umění. Její pojistná hodnota na začátku 21. století v Berlíně činila čtyři sta milionů eur.

 

Amenhotep IV. byl prvním, a na velmi dlouho jediným praktikujícím monotheistickým vládcem světových dějin, který navíc nutil celou svou říši vyznávat kult jediného boha (viz dále Mojžíše, Zarathustru, Ježíše a Muhammada).

 

Začátek amarnské doby (roku 1887 arabskou rodinou nalezený archiv na místě at-Till al-Amárna (jméno podle tehdejších obyvatel okolí Baní Amrán), kdysi sídelním městě Achetatena, c. 350 hliněných tabulek, datovaných roky 1389 až 1358). Jsou psány povětšině babylónsky a klínopisem (= diplomatická řeč doby), korespondence králů Amenófia III. a IV. a Tije se „severem“, tj. s asijskými vladaři. Nová metropole Achetaten byla koncipována po oddělených čtvrtích s dělníky a řemeslníky, pro královskou byrokracii a dvorskou elitu. Na okrajích města žili zemědělci produkující pro obyvatele potraviny.  

 

Zachovaná literatura amarnské doby:

Kniha o podsvětí/Amduat

oslavná báseň na Slunce (na stěně Ajovy hrobky)

Kniha bran, viz pod rokem 1482

Rady Amonnachteovi od Amenófia, syna Hapuova.

 

1378 byla therioanthropoidní podoba boha Re-Harachte nahrazena podobou zářícího kotouče (aten). Atenův chrám v Karnaku existoval již za Amenhotepa III.: „Živoucí Re-Hor horizontu veselící se na horizontu jako světlo ve slunečním kotouč“, zkráceně „Živoucí sluneční kotouč, Aten/Aton“. Amenhotep IV. zřejmě prosazoval monotheismus již v době, kdy byl spoluvládcem svého nemocného otce Amenhotepa III.

1375 navštívil poprvé král se svou hlavní královnou Nefertiti nové sídelní město Achetaten („Atenův obzor/A. je spokojený“), dn. ves al-Amárnu, tehdy velkoměsto pro padesát tisíc obyvatel. Jeden z wezírů nadále sídlil v Memfidě, druhý v Achetatonu.

1373 druhá králova návštěva Achetatenu, nového svatého města Reova kultu. Král již používal jméno Achenaten/Achnaton, „Prospěšný Atonovi“, královna Neferneferuaton n. Neferaten (1371 třetí návštěva).

V devátém roce vlády dal Achnaton zavřít ostatní hlavní chrámy a zrušil jejich kultovní obřady včetně procesí a svátků. Vlivní kněží zřejmě byli paralysováni podporou armády, ekonomika chrámů byla ochromena. Král zrušil tmu, Usíra, a protože v noci spal jako slunce, zmrtvýchvstání bylo ráno při úsvitu; smrt nepatřila temnotě. Achenatonovy stavby neměly střechy, aby byly otevřeny slunci. Byla to první ryze religiosní revoluce v historii a k tomu monotheistická.

 

Retenu (Syrie) byla v amarnské době rozdělena na tři egyptské provincie:

Amurru (mezi Ugaritem a Gublou-Byblem, dn. Libanon; hebr. Amor) se sídlem správce v městě Sumura. Jako guvernéři známi Pachamnate a Cha´ip.

Upi/Ube/Api (prostřední provincie, Qadeš-Kinza (dn. Tell Nebi Mend), údolí Biqá´, Damašek, Antilibanon, Haurán a severní část Transjordánie). Hlavním městem provincie bylo Kumidu, dn. Kámid al-Láz v údolí řeky Lítáni. Známí guvernéři: Chamašša a Pachura (Churrita). V Damašku tehdy vládl autonomně Churrita Pirjawaza, viz zde níže.

Kana´án (Palaistíné až po Tyros, později až k Byblu), sídlo administrativy bylo v Gaze (později nazývané na čas Pa-Kana´an). Guvernéři: Ianchamu, Addaju, Pauru, Maja, Rianapa a Amenhotpe.

 

1375:

V Babylónu zemřel Kadašman-Enlil, syn Kurigalzua I. (od 1390?). Králem jeho bratr Burnaburiaš II. (do 1347).

 

1370:

V Chattuši skončila vláda Chattušiliše II. (od 1400) a králem se stal jeho syn Šuppiluliumaš I. (do c. 1330). Vpadl do severní Syrie, kterou mělo v moci churritské Mittani: jeho I. válka syrská. Všichni vasalové Tušrattovi holdovali králi Chetitů. Gublu-Byblos, kde vládl Rib-Adda, věrný Egyptu, Šuppiluliumaš nedobyl, egyptská zůstala Kinza-Qadeš a Ammištamru I, král v Ugaritu (stejně jako zprvu jeho syn Niqmaddu II.).

Země Mukiš s hlavním městem Alalach, Tunip a oblast zemí Nukaš (jižně od dn. Aleppa) krále Šarrupši, který byl později Šuppiluliumou sesazen, přísahaly věrnost chetitskému králi a podepsali s ním smlouvy. Churritští vládci knížectví Neja a Arachtu byli odvlečeni do chetitské Anatolie.

Telepinuš, Šuppiluliumův syn, byl jmenován vládcem-veleknězem v theokratickém státu Kumanni (= Kómána Kappadokia), městě nejvyššího z churritských bohů Tešupově.

Současně s vpádem do Syrie se Šuppiluliumaš pokusil vpadnout do Mitanni, ale byl odražen. Chetitský vládce ale podepsal smlouvu o spolupráci s Artatamou („Velkokrál“) Mitannským, Tušrattovým protivníkem.

Dobyl Išuwu, kterou ztratil jeho otec, a donutil krále Kizzuwadny Šunaššuru, složit chetitskému králi vasalský slib. V sousedství Išuwy ležela na horním Eufrátu země Chaiaša, jejíž jedna část (?) se jmenovala Azzu/Azzi. S Chajaša bývá někdy spojováno jméno armenského praotce Hayka, viz rok 2492, a mohou tudíž být pokládáni za Praarmeny (?).

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

 

1375 Kadmos byl vyhnán z Théb, kde nyní vládli Amfión a Zéthos (srov. roky 1510 a 1450).

 

************************************************************

1369. - 1360.

 

1368:

V Egyptě přesídlila královna-matka Tij/Teje s mladší dcerou Baketaten do Achetatenu. Krátce nato zemřela mladší dcera Achnatona s Nefertiti jménem Meketaten/Maketaten či Maketaton, která byla také otcovou manželkou (a matkou společného potomka, po jehož porodu zemřela).

Královna Nefertiti měla s králem šest dcer, nejstarší byla Merejaten/Meritaton. Otec-král se podle zákona Taa II. ze XVII. dynastie, viz rok 1608, oženil se svou vlastní dcerou. Měli spolu dítě a pak si vzal druhou dceru Meketaten. Po její smrti ji nahradila Anchesenpaaten/Anchesenamun.

Vedlejší ženou k Nefertiti byla snad Kija, s níž měl Amenhotep IV. dva kluky a Tutanchaton byl jedním z nich. Kija byla zřejmě odstavena ve dvanáctém roku vlády a Nefertiti se stala královou spoluvládkyní jako Neferneferuaton s trůnním jménem Anchetcheperure n. Anchcheperure a roli královny-manželky převzala jejich nejstarší dcera Merejaten. Neferneferuaton residovala v Thébách a není známo, zda Achnatona přežila (pokud nezemřela roku 1366).

Jméno "Tutovy" matky není jisté a Kija to být nemusí. Egyptology bývá nazývána bezejmenná dáma Young Lady a smrt svého syna nepřežila: v asi 35 letech byla během paláceového převratu zavražděna snad ranou kyje do obličeje (mumie KV 35YL v Údolí králů).

c. 1365 egyptský vojevůdce Amanappa porazil v Syrii krále Amurru jménem 'Abdi-Aširta dlouho úspěšně bojujícího v okolí s egyptskými a mitannskými vojsky (srov. rok 1424, kdy Egypt uznal jeho autonomii). Krátce na to 'Abdi-Aširta za nového egyptského útoku v boji padl.

Amanappa dobyl zpět město Sumuru, správní středisko egyptské provincie Amurru. Dal zavraždit vládce měst Irqata a Ambi, obsadil Šigatu a Ardatu, král Byblu Rib-Adda dostali Egypťané do úzkých. Aziraš či Aziru, syn padlého 'Abdi-Aširty, se rychle vzchopil a dobyl zpět zděděná území v Amurru. Ve spojenectví s králem v Sídónu Zimreddou obsadil také zemi Neja. Rib-Adda musel pro palácové intriky uprchnout z Gubly-Byblu a zemřel v exilu.

Aziru (Aziraš) dosáhl zřejmě u egyptského dvora uznání a po svých vojenských úspěších navštívil Amenhotepa IV přímo v Egyptě. Do Syrie se vrátil s egyptskou podporou a spojil se s Nimqadduem Ugaritským, synem Ammištamruovým, poté i s Chetity.

Egypťané i později pomáhali svým spojencům na severu (Abi-milkimu Tyrskému a Akkiziovi z Qatny, který musel prchnout před Churritem Aitakamou, viz níže).

1364 byl Smenchkare jmenován spoluvládcem svého otce (?) a oženil se s Merejtaten, dcerou Merejtatentašeritů srov. rok 1387.

 

Současníci Achenatenovi v Syrii:

Pirjawaza/Birjawaza (dř. čteno Namiawaza), churritský vládce Damašku/Tamasqu a Kumidu, syn mitannského krále Šutarny II.

Iapa z Tyru

Mut-Ba´al z Pelly v Gileadě v Transjordánii

Tagu z Gathu na planině Šaron

Pa´apu, egyptský vládce v Lachiši (+ jeho jménem neznámý syn, který se vzbouřil)

´Abdi-Cheba z Jerúsaléma

Milk-ilu z Gezeru

Šuwardata z Hebronu

Biridija z Megidda

Tette z Nuchaše, vnuk vládce jménem Šarrupía, vasal Muršilišův

 

1362 zemřel Amenhotep IV. – Ach(e)naton (vládl od 1379). Jeho syn (Anchcheprure) Smenchkare kraloval Egyptu pouze rok. Byl posledním z Thútmovců (srov. rok 1387 a 1364). Protože měl stejné jméno jako královna Nefertiti-Neferneferuaton, viz zde výše, je možné, že jde o vládu vdovy po Achnatonovi: Smenchkare = Nefertiti vládnoucí spolu se svou dcerou Meritamon. Hrobka Nefertiti dosud nalezena nebyla.

1361 Smenchkare zemřel a na trůnu následoval jeho nezletilý, asi devítiletý, bratr Tutanchaten, brzy přejmenovaný na Tutanchamun, řec. Chebrés, Acherrés či Akencherrés (vládl do 1352; nižší datace praví 1333-1324, 1319-1309). Regentem a wezírem byl Aj, velitelem armády, která d. f. provedla protiatonovský puč, respektive neudělala nic proti nepokojům po Achnatonově smrti, byl Haremheb s právem nástupu na trůn.

Královou matkou byla snad Kija, vedlejší žena Achenatena (ale o tom, kdo je mumií s označením KV35YL, není nic známo, jen na základě DNA lze tvrdit, že to je "Tutova" matka).

Manželkou byla králi o čtyři roky starší nevlastní sestra Anchesenpaaton, později přejmenovaná na Anchesenpaamon/Anchesenamun, která byla poslední manželkou svého otce Achenatona; zůstali bezdětní (nalezeny dva potraty pěti- a sedmiměsíčních dcer).

Byl obnoven kult Amunův a Tutanchamon opustil po třech letech své vlády Achetaton/Amárnu, usadil se v Memfidě a pak Thébách. Král pověřil správce pokladu jménem Maja, aby obnovil daně pro chrámy po celé zemi a zrušil zcela Atonův kult (pohřbil jak Tutanchamona, tak Aje). Započala polytheistická restaurace završená Haremhebem.

Renovována residence Tutanchamunova dědečka Amenemheta III. v západních Thébách (Medínet Habu). Hlavní město králova dědečka Achetaten pomalu chátralo ve stínu Hermopole na druhém břehu Nilu a sloužilo za zásobárna stavebního materiálu. Z literárních památek na éru prvního státního monotheismu se zachoval hymnus na Atona, jehož autorem byl snad Achnaton osobně.

Na začátku Tutanchamunovy vlády podnikli Egypťané v Palaistíně tažení proti nomádskému kmeni Apiru (kočující Židé?, srov. index), který se proti egyptské nadvládě vzbouřil již za Amenemheta IV.-Achenatena. V čele kmene stáli Labaja (Lab´aju) ze Sechemu a jeho nejmenovaný syn.

Další lokální dynasté na severu z této doby: Milkilu z Gezeru a jeho nástupcei Iapachu a Ba´alu-šipti (synové?), v Lachiši vládl po Zimreddovi Šipti-Ba´alu a Iabni-ilu.

 

1366:

V Aššuru skončila vláda Eríby-Adada I. (od 1393), posledního panovníka tzv. Bazájovy dynastie (od 1585). Nový král Aššur-uballit I. (vládl do 1330) byl synem Aššur-nádin-achchého (1403 - 1393) a prvním vládcem středoassyrské říše (do 1077). Jako dokazuje korespondence z al-Amarny, Aššur-uballit posílil Aššurovo renommée. Svou dceru Muballitat-šéru´a provdal za krále v Babylónu Burnaburiaše II., popř. jeho syna Karachardaše.

 

1360:

V Ugaritu zemřel král Ammištamru I. (od c. 1400) a nástupcem se stal jeho syn Niqmaddu II. (do c. 1340). Změnil tábory: od spojenectví s Egyptem se dal na stranu chetitskou.

 

1360:

V Chattuši slavil Šuppiluliumaš I. svatbu s babylónskou princeznou, asi dcerou Burnaburiašovou, jejíž rodné jméno neznáme, ale po svatbě si dala říkat Tawannannaš, „Královna“

Po roce 1360 vypukla Šuppiluliumašova II. válka syrská (do 1352/1). Před Ugaritem Chetita uzavřel smlouvu s Niqmaddem, překročil Eufrátés a vstoupil do země Išuwa (východně od Malatie). Zde byl ale odražen vojskem mitannského krále Tušratty.

Král Antaratal povolil Chetitům průchod svou zemí Alše(t) na horním Tigridu a tudy pak vpadli Churritům do zad do Mitanni. Dobyli pevnosti Kutmar a Suta a Tušratta vyklidil sídelní město království Waššugani, které Chetité obsadili. Odtud se Šuppiluliumaš vypravil do Syrie, ale Karchemiše/Karkemiše dlouho nedokázal dobýt (před městem roku 1352).

Předtím však obsadil knížectví-městské státečky Chalab (staré Iamchad, dn. Halab, Aleppo, srov. c. 1620), Mukiš, Neja, Arachtu, Qatna (viz rok 1580 a 1200), Nuchaš(i) a Kinza-Qadeš (kde porazil a sesadil vládce - v titulatuře ´krále´ - Šutatarru a trůn předal jeho synovi Aitakamovi). Chetité během II. syrské války dokonce obsadili Apinu/Api (Damašek), ačkoli ležel na egyptském území.

Král Idanda proti Chetitům mohutně zbrojil, ale marně. Jeho město mělo převysoké hradby, jejichž zbytka ještě dnes dosahují místy dvaceti metrů výšky. Objednal dokonce 18.600 bronzových mečů, takže zřejmě disponoval vojskem o min. deseti tisíci mužích.

 

po 1360:

V Mitanni byl po porážce od Chetitů král Tušratta (od 1383) zavražděn vlastním synem Kurtiwazou. Tušrattovým nástupcem se stal jistý Šuttarna III. a jistý Kurtiwaza (dříve Mattiwaza či Šattiwaza), manžel jedné ze Šuppiluliumových dcer. Jednotné království Mitanni se rozdělilo (do asi 1330?). Srov. rok 1346 v Kanaánu.

 

V egejské oblasti podle nejvyšší chronologie starých kronikářů od roku 1364 vládl v Dardanii Trós, po němž se pak údajně jmenovalo Troiá-Ílion a Tróové, Trójané. Roku 1361 začala údajně v Delfách věštkyně Fémonoé věštit budoucnost v hexametrech. Roku 1308 údajně založil Dardanův syn Ílos Ílion.

 

************************************************************

1359. - 1350.

 

1352:

V Egyptě zemřel ve věku osmnácti n. devatenácti let král Tutanchamun (od 1361). Někdy v této době utrpěli Egypťané u Amky při Kadeši porážku od Chetitů. Jeho hrob v Údolí králů (označovaný jako KV 62/"Kings´s Valley) byl nalezen nedotčený 26. listopadu roku 1922 n. l., otevřen 17. února 1923 Howardem Carterem a podle rány na hlavě se soudí, že pochází buď z pádu či z boje, nikoli ale z vražedného útoku.

Jiné spekulace vedou k nemoci z tloušťky, údajně mělo jeho tělo hruškovitou podobu (srov. s jeho otcem). V lednu 2005 byly mumifikované královy ostatky patnáct minut skenovány tomografem a na základě 1700 snímků badatelé usoudili pouze jedno, že mladý panovník nezemřel v důsledku rány do hlavy, ale možná na gangrénu ve zlomenině levé stehenní kosti krátce před smrtí (utrpěl i starší zlomeninu pravé nohy). Otravu nebo uškrcení vyloučit nemohli.

Zlatý div, chlouba Egyptského musea (roku 2002 oslavilo sto let) má na 5500 inventárních čísel. Malá část z pohřebních předmětů vystavovaná roku 2004 v Basileji byla pojištěna na částku jedné miliardy švýcarských franků. • Druhý nevyloupený, ale také výrazně skromnější, horb byl nalezen až roku 2012: KV 64 ukrýval ostatky kněžky, "Amunovy pěvkyně" Nehemesbastet z 9. století (sekundární pohřeb nad ostatky zničeného hrobu ze 14. století.

Královo mumifikované tělo bylo 7. ledna 2005 vyňato ze sarkofágu v Luxoru a patnáct minut zkoumáno počítačovým tomografem. Roku 2008 mu byly odňaty vzorky tkáně a po jejich prozkoumání přišli v únoru 2010 archeologové s další theorií, že král zemřel na malárii, neboť u něho a čtyř dalších ze šestnácti mumií jeho rodiny byly nalezeny zbytky parasita Plasmodium falciparum vyvolávajícího malárii a že mladý panovník trpěl Köhlerovou chorobou, odumřením kostí v noze. 

Hrob Tutanchamunovy kojné jménem Maja byl nalezen v Saqqáře; místo bylo později použito k lidským i kultovním zvířecím funerálním účelům vícekrát a roku 2001 zde francouzští archeologové nalezli zbytky první známé lví mumie (Panthera leo) náležející ke kultu dolnoegyptské Bastet. Velmi vzrostlý samec zemřel na začátku římské doby.

Nástupcem na trůnu Obou zemí se stal Tutanchamunův regent a wezír Chepercheprure Aja n. Aj/Eje, řec. Cherrés či Acherrés (do 1348). Jeho otcem byl pravděpodobně Juja (srov. rok 1417) a Aj byl snad otcem Nefertiti, Achenatenovy manželky (srov. c. 1366; nebo příbuzný Teji). Patřil tak do vedlejší linie Thútmovců.

Korunovacímu ceremoniálu byl mj. přítomen Kušita Heknufer, princ zemičky Mi´am (dn. Aníba) na jih od Asuánu.

Mladá královna-vdova Anchesenamun napsala do Chatti Šuppiluliumovi I., aby jí poslal svého syna jako nastávajícího a nemusela si brát svého poddaného (a také, aby obnovila mír s anatolskou velmocí; celé to mohl být nápad Aje). Chetita nejprve poslal hodnostáře svého dvora jménem Chattuša-zitiš a až po dlouhé době jednoho ze svých synů Zannanzaše.

Cestou do Egypta však byl za neobjasněných okolností v Syrii zavražděn, prý Haremhebovými lidmi, a poté si konečně vdova vzala Aje. Anchesenamun by tak byla asi jediná z Egypťanek, která byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli otec - bratr - děd ( v tomto pořadí), světová originalita.

Po porážce v Syrii, viz níže, byl na chetitské frontě klid, nikoli však mír (viz 1300, definitivní mír až 1284).

Záhada s ženským nástupnictví Achenatena/Echnatona je vykládána i jinak. Po monotheistovi šest let vládla jeho dcera a vdova, v klínopisných textech Nipchururia (Neferaton), která se obrátila na chetitského vládce, aby jí poslal syna-manžela. V Egyptě krok nepochybně veleskandální, to tu ještě nebylo... Palácová klika jí ale vnutila zřejmě někoho ze svých řad, Tutanchatona, a chetitského prince zavraždila. Nejvlivnějším mužem u dvora byl již tehdy Horemheb/Haremheb. Ajův syn (??) Nachtmin, asi jeden z velících armádních důstojníků, zemřel dříve než otec.

 

Šuppiluliumaš právě obléhal Karchemiš a Amqu, když se dozvěděl o smrti Tutanchamunově. Amqa, mezi Libanem a Antilibanem, a Karchemiš byly krátce nato Chetity obsazeny. Egypťané, kteří rok předtím obsadili Qadeš na Orontu, byli odtud po smrti Zannanzašově opět vypuzeni. Amurru krále Aziraše (Azira) se stalo vasalem chetitského krále a platilo ročně 300 šeqelů ryzího zlata.

Králem Karchemiše Šuppiluliumaš učinil svého syna Pijašiliše s trůnním jménem Šarre-Kušuch. Dalšího syna, velekněze-dynastu v Kumanni, Telepinuše provolal králem Aleppa.

 

c. 1350:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel soudce israélitských kmenů Jehudá/Iúdás (od c. 1380) a jejich moc slábla. Jednotlivé kmeny měly své soudce a začal assimilační proces israélitských beduínů s palaistínskými Kana´anci, Hetejci, Heveji, Amoraji, Fereseji, Jebuzeji (srov. rok 1346).

 

c. 1350 arkadské dialekty na Kypru. Roku 1359 v Argu po Abantovi (od 1382) králem jeho syn Proitos (do 1342), po něm jeho syn Akrisios (do 1311).

 

************************************************************

1349. - 1340.

 

1348:

V Egyptě bez mužského potomstva zemřel král Aja/Aj či Eje (od 1352); za manželku měl šedesátník svou vnučku, viz zde výše. Byl posledním panovníkem dynastie Thútmovců. Nástupcem se stal Džesercheprure Horemheb/Haremhab n. Haremheb, řec. Harmais (do 1320), vrchní armádní velitel a poslední panovník XVIII. dynastie (od 1567). Horemhebova manželka se jmenovala Mutnodžme/Mutnedžmet/Mutnedžemet a byla (?) „sestrou“ Nefertiti, tedy možná také Ajova dcera. Sloužila jako Ammónova zpěvačka, což byla vysoká dvorní role.

Koncem vlády si Horemheb Merejamun, „Hor se raduje, Miláček Amonův“, který byl proletářského původu a také bezdětný, přibral za spoluvládce muže stejného údělu, jistého Paramesse/Ramesse, kdysi velitele hraniční pevnosti Síle, pravděpodobně identického s wezírem Pramesse (srov. 1320).

Ze Syrie ani Nubie žádné válečné zprávy.

 

1347:

V Babylónu zemřel Burnaburiaš II. (od 1375) a novým králem byl velmi krátce jeho syn (zřejmě s assyrskou princeznou Muballitat-šéru´aou, srov. 1366) jménem Karachardaš (možné též Karaindaš, ačkoli takový panovník vládl po Kadašman-charbeovi I., srov. rok c. 1410). Byl zavražděn kassitskými šlechtici a na trůn zasedl Kadašman-charbe II. (do 1337, srov. tam). Je naopak také možné, že nový vládce byl synem assyrské pricesny s Karachardašem (srov. rok 1366).

Nový vládce úspěšně bojoval s nomády jménem Sútu.

 

c. 1346:

V Elamu byl současníkem Kadašman-charbeho II. král Churpa-tilla, srov. 1330 a dále 1320. Skončilo 200 let bez pramenů a zmínek o Elamu, tzv. „kassitského temna“, viz rok 1520.

 

c. 1340:

V Ugaritu zemřel král Niqmedda II. (od asi 1360). Nástupcem se stal jeho syn Ar-chalba a vládl 9 let (c. 1330).

 

V Helladě roku 1346 v Athénách po Erechtheovi II. (od 1396) vládl jeho syn/bratr Kekróps II. (do 1306). Za Erechtheia II. na Athény vytáhl na výzvu svého otce thrácký král Eumolpos, Poseidónův syn s Chionou, sněhovou nymfou. V "eleusínské válce" byli Thrákové poraženi a Eumolpos zabit králem Erechtheiem, který před rozhodnou bitvou vyslechl věštby a dal obětovat jednu ze svých tří dcer. Poseidón ještě na bojišti pomstil smrt svého syna: srazil trojzubcem Erechteia do smrti.

V Kekropových časech se měly udát Dionýsovi příběhy.

Kolem roku 1340 byla akmé Hérákleova (podle Héródotových počtů).

 

1346 se zmocnil oblastí Kanaánu, kde kočovaly israélské kmeny, král přezdívaný ve Starém zákonu jako Chúšán Riš'ataim (též Kúšán R.; "Dvakrát horší než Kúšité", skutečné jméno neznáme), vládce země Aram naharaim, tedy pravděpodobně Nahariny neboli Chanigalbat čili Mitanni (do 1338). Myšlen mitannský král Šuttarna III.? Srov. rok 1360.

 

************************************************************

1339. - 1330.

 

1330:

V Chattuši skončila slavná vláda krále Šuppiluliumy I. (od c. 1370), následovala krátká jeho syna Arnuwandy II. (do c. 1329). Svého bratra Pijašiliše alias Šarre-Kušucha potvrdil za vládce Karchemiše.

 

1330 V Ugaritu po Ar-Chalbovi (od c. 1340) vládl jeho bratr Niqmepa (do c. 1270, viz ale rok 1320).

1330 V Mitanni po Kurtiwazovi (vládl od doby někdy po roce 1360) vládl král Šattuara I. (do c. 1300?). Zřejmě opět spojil království do jednoho celku.

 

1330:

V Aššuru zemřel ensi Aššur-uballit I. (od 1366), nástupcem se stal jeho syn Enlil-nérári (do 1320). Porazil nomády Sútu, protivníky Kassitů a v bitvě u Sugagy na Tigridu porazil Kurigalzua II. Následně si Aššur s Babylónem nově vymezil hranice na Tigridu.

 

1337:

V Babylónu zavraždili vzbouřilí kassitští šlechtici mladého krále Kadašman-charbeho II. (na trůnu od 1347). Pučisty vedl jistý Nazibugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu“. Z Aššuru přišel jako mstitel Aššur-uballit I. - Kadašman-charbe byl jeho vnukem a 1336 byl Nazibugaš poražen a zabit. Králem Babylónu byl provolán mladší syn Burnaburiaše II. Kurigalzu II. (vládl do 1324; K. mohl ovšem být také pravnukem Aššur-uballitovým).

Kurigalzu si dal postavit residenci Dúr-Kurigalzu, dn. ´Aqar-quf. Z této doby pochází epos o Errovi.

Vedl válku s aramajskými Súty a s Churpa-tillou, králem Elamu (elam-mát). V rozhodující bitvě u Dúr-Šulgi byli Elamité poraženi, pravděpodobně i s jejich assyrským spojencem a možná Kurigalzuovým příbuzným Enlil-nérárim (pak by bitva spadala do roku 1330 či pozd.). Kurigalzu pak táhl na východ a dobyl Súsy.

 

Tato posloupnost vyplývá z tzv. „synchronnních dějin“. Podle „kroniky P“ jde dějová posloupnost v řadě Aššur-uballit - Muballitat-šéru´a - ?Karaindaš - Kadašman-Charbe, kterého zavraždili Kassité. Aššur-uballit přišel vnuka pomstít, Kassité si za krále zvolili jistého Šuzigaše. Aššur-uballit ale v Babylónu instaloval syna Kadašme-charbeho jménem Kurigalzu.

 

1338:

V Palaistíně/Kanaánu povstali Israélité pod Othonielem proti Aramajům/Churritům (?) a zajali jejich krále Chúšána Riš'ataima (ovládl zemi 1346). Soudce Othoniel působil v míru do 1298.

 

V hellénském světě roku 1336 v Sikyónu po Sikyónovi (vládl od 1381) panuje Polibos (do 1296). Podle nejvyšší datace starých kronik byla prý roku 1335 založena v Libyi Kýréné (rozhodně nikoli jako hellénská osada).

 

************************************************************

1329. - 1320.

 

1320:

V Egyptě zemřel Horemheb (od 1348) a jím podle tradičního řazení skončila XVIII. dynastie (od 1567). Novým králem Ramesse I. Menpehtejre (do 1318) začíná XIX. dynastie, Ramesseovci (do 1200; podle jiné časomíry skončila 1320 doba Nové říše, která trvala od 1567 a začala III. mezidoba, srov. ale také rok 1085).

Ramesse I. je zřejmě identický s wezírem Pramessem z Delty (srov. 1348). Osobně byl oddán kultu Sutecha/Setha z Avaridy/Per-Ramesse či Pi-Ramesse, místa svého rodiště, dn. Kantír/Qantír. Kromě Sutecha-Baala zde ctěny další syrofoinícké kulty Rešef, Hauron, Anath a Aštarta. V armádě a byrokracii tehdy sloužilo hodně cizinců.

Théby zůstaly sídelním a náboženským centrem země a Amun „národním“ bohem. Ramesse ale většinu času prožil v Memfidě, která se tak stala vlastním administrativním srdcem státní správy. Do Théb cestoval král jen v době svátků. Jedna z jeho královen se jmenovala Satre.

Wezíry v XIX. dynastii byli na severu: Nebamun. Irej, Rahotep, Neferrenpet, Merejchmet. Na jihu: Paser, Nehej, [...] mej, Thutmose, Chaj (patnáct roků za Ramesseho ii. a postavil si cihlovou pyramidu patnáct metrů vysokou o hranách dvanáct metrů; v 8. st. byla rozebrána na koptský kostel), Panehesi, Pensachmet, Iču (?), Amunmose, Paraemheb, Hori, Ta, Neferrenpet, Nebnachtra, Chaemweset, Wenennefer.

 

1320:

V Ugaritu se pravděpodobně na trůnu udála změna (srov. 1330): po potlačení vzpoury vystřídal Niqmepa svého bratra Ar-Chalbu (srov. níž sub Chattuša).

 

1329:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy II. (krátce od 1330). Králem se stal jeho bratr Muršiliš II. (do 1300; dle jiné chronologie vládl 1339 – 1306 či c. 1321 - 1295). Jeho zkrácená titulatura zněla: Slunce, Velký král, chráněnec boha bouří a král Chatti (jméno M. přetrvalo do dob hellénských jako Myrtilos, Oinomáův slavný štolba, srov. pelopovskou legendu).

Ve stejné době zemřel jiný sourozenec králův Chanuttiš, guvernér „Dolní země, Dolnozemí“. Syn velkokrále Šuppiluliumy I. Muršiliš vyslal dalšímu ze svých bratrů, vládci v Karchemiši Šarre-Kušuchovi (viz 1350) armádu pod Nuwanzašem na pomoc proti Assyřanům. Sám se v prvních třech letech vlády věnoval bojům s Kasky. Teprve pak se obrátil proti Arzawě.

podle jednoho z tradičních dat hellénských chronografů se Pelops s Hippodánejí ženil roku 1348.

 

1326 Uchcha-zitiš Arzawský byl spojen s většinou dynastů arzawských zemí v protichetitské koalici: země Chapalla (jižní Galatie), země Mira - Kuwalija (severní Lykáonie), země na řece Šecha. Wiluša-Bíthýnie zůstala na chetitské straně, stejně jako  Millawanda (Mílétos) a Achchíjawa, srov. roky 1460, 1387, 1383.

Muršiliš II. se Šarre-Kušuchem se vypravili proti Západu. U města Walma a řece Aštarpa v Lykáonii Chetité porazili arzawskou koalici, které velel Pijawa-Inaraš, syn Uchcha-zitiše. Muršiliš obsadil sídelní město Arzawy jménem Apaša (pozdější Efesos?) a král Uchcha-zitiš „uprchl přes moře“. Pak byla Chetity dobyta pevnost Arinnanda a vojsko se vrátilo na východ. Přezimovalo na řece Aštarpa.

1325 dobyl v Arzawě Muršiliš pevnost Puranda. V průběhu zimy zemřel v exilu Uchcha-zitiš a do Achchíjawy uprchl jeho druhý syn Tapalazanauliš (zdá se, že byl Chetitům ale vydán). Vládcové země Chapalla jménem Targašnalliš a země kolem řeky Šechy jménem Manap-Tattaš se ve válce Chetitům vzdali a složili opět vasalský slib. Do Miry byl opět dosazen Mašchuilumaš (srov. 1380).

1324 - 23 Chetité bojují s Kasky

1322 - 21 vypukla válka s Azzi-Chajašou, králem Annije

1320 Revolta v zemích Nuchaš(i) a v Kinze. Kmenové území Chetitů napadli Chajašové (Chajaša). Muršiliš se s armádou vypravil do Kumanni, zatímco jeho bratr Šarre-Kušuch dělal pořádek v Syrii. Po zklidnění protichetitské vzpoury se Šarre-kušuch vydal za Mursilišem do Kumanni, kde však zemřel.

Proti Chajašům poslal Muršiliš na sever vojevůdce Nuwanzaše (nájezdníci odraženi) a Inaraš směřoval do Syrie do zemí Nuchaš (mezi Chalbou-Aleppem a Orontem). Spojené síly Muršilišovy a Inarašovy se vypravili k Aleppu a Karchemiši. Chetité potrestali syrské povstalce, mezi nimiž byl mj. král Kinzy Aitakama, který „dělal problémy“ již za Šuppiluliumy I.

Krátce na to Aitakama skončil rukou vrahovou: byl zavražděn vlastním synem Ari-Tešubem (NÍG. BA-Teššub; srov. 1317). Muršiliš přijal vraha v kraji Aštata na Eufrátu (již. od dn. Džeráblusu v Syrii u tureckých hranic) a jmenoval ho králem Kinzy (= Qadeše na Orontu). V Karchemiši instaloval za krále syna zemřelého Šarre-Kušucha jménem [...]-šarruma. Brzy poté však změnil rozhodnutí a vládce Karchemiše se stal další z Muršilišových bratří Šachrunumaš.

Králem v Aleppu byl jmenován Telepinušův syn Talmi-šarruma. Muršiliš obnovil spojeneckou smlouvu s králem Ugaritu Niqmepou, synem Niqmadda II., který měl smlouvu se Šuppiluliumou. Muršiliš ale zmenšil rozlohu ugaritského království.

1320 v 10. roce vlády Muršiliše II. (podle jiné datace: březen 1335?) bylo zatmění Slunce [?].

 

1324:

V Babylónu zemřel král Kurigalzu II. (od 1336), jeho nástupcem se stal Nazimaruttaš (do 1298). Válčil s Guteji (Qutu) v kraji Turukku a Nigimti v Zagru (jejich vůdce Esinu byl později popraven ve městě Arnuna, které dobyli Assyřané, a celý kraj byl vyvražděn a vyvrácen.

 

1320:

V Aššuru zemřel Enlil-nérári (od 1330), nástupcem jeho syn Árik-dén-ili (do 1308). Porazil nomády Sútu, Achlamu a aramajský klan Jauru v zemi Katmuch (okolí pozdější Nisibis). Ukončil tak jejich loupeživé vpády na assyrské kmenové území.

 

1320:

V Elamu po babylónské okupaci Kurigalzuem II. (po 1330) vládne po Churpa-tillovi (srov. rok 1340) jistý Pachir-iššan, syn Ike-Chalkiho, a po něm jeho churritská rodina. Churrité se objevili v Elamu s koncem I. babylónské dynastie (1894 - 1594). Nová elamská panovnická dynastie je zvána dynastií z Anzanu či dynastií Ike-chalkiho (do 1222).

Pachir-iššar byl současníkem Nazimaruttaše Babylónského a vládl také do 1298.

 

1325 podle datace skupiny starých kronik se (po Ehúdovi/Aódovi) za časů Debbory a Baraka dostali Židé do poddanství cizinců na dvacet let.

 

************************************************************

1319. - 1310.

 

1319:

V Egyptě se stal Sethos I., syn Ramesse I., otcovým spoluvládcem. Roku 1318 Ramesse I. zemřel (od 1320) a Menmaatre I. Sethos/Sethi I. vládl sám (do 1304). Ramesse I. byl, stejně jako ostatní králové XIX. dynastie, pohřben v nedokončené hrobce v Údolí králů naproti Uksúru-Luxoru (řec. „apo Menofreós“).

Sethos I. se pustil do stavby chrámu Amuna v Thébách (Velkou hypostylovou-sloupovou síň dokončil Ramesse II.), Osírida v Abýdu, srov. rok 3500, atd.

Strop jeho pohřební komory je vyzdoben astronomickými a kalendářovými motivy. Souhvězdí jsou namalována jako božstva a zvířata. Červené tečky symbolisují hvězdy stejně jako pěticípé „hvězdičky“. Nelze souhvězdí přesně ztotožnit s dnešními názvy, snad egyptské souhvězdí Býka je náš Velký vůz. Strop je rozdělen na 36 dekánů, jak je noční obloha vidět v desetidenních úsecích, egyptských týdnech. Viz dále roku 1166.

Malovat souhvězdí do postav z Egypta vydrželo v podstatě donedávna.

V hrobce nalezeny papyry s pohřebními „knihami mrtvých“ se zaříkávadly pomáhajícími zemřelým na cestě do podsvětí. Zaříkávadel v poslední známé redakci z doby kolem 650 je známo 190. Dílem jedné takové knihy je Hunefer, thébský písař z doby kolem roku 1275. Mimo jiné je v ní obraz Anúbise vyvažujícího srdce zemřelého „pérem pravdy“ na „lékarnických“ vahách. Kdo nežil spravedlivě, tomu sežrala srdce potvora zvaná polykač s hroším zadkem, lvím nebo hyením předkem s krokodýlí hlavou. Motivy pekelných muk v podsvětí přešli od Egypťanů ke křesťanům a svou roli nepochybně sehráli mniši a jejich kláštery v Egyptě.

Ve svém prvním roce se Sethos vypravil na své I. syrské tažení do Palaistíny proti odpadlíkům v Gileadu (Pella), Béth Šan (jižně od Galilejského jezera), obsadil Akré a Tyros a pacifikoval celou libanonskou oblast (srov. 1352 a 1284). Důležitou roli na taženích hrál jistý Mehi (zkráceně za Amenemhet n. Haremheb apod.).

Při stavbě plynovodu v Jezreelském/Jizreelském údolí u kibucu Sarid v březnu 2014 nalezli israélští archeologové kanaánský hrob s hliněnou rakví s anthropomorfním víkem v egyptském stylu a s pečetidlem ve tvaru skaraba s trůnním jménem otce Ramesse II. Sethiho I. Men-maat-Re. 

1317 II. syrské tažení: Egypťané ohrožovali Qadeš na Orontu, vyplenili zemi, na Chetitech dobyli zpět Sumurru a Ullazu a opět obsadili celou zemi Amurru a Tachsej.

1316 Sethovo tažení do Delty proti Libyjům (?) bylo úspěšné; byl první, za něhož si Libyjové do západní Delty troufli.

1315 III. syrské tažení: boje s Chetity v okolí Qadeše, Qatny a Tunipu. Mnohem později (?) se Egypťané s Chetity dohodli na rozdělení sfér vlivu s Syrii - hranice probíhala jižně od Qadeše, což bylo znovu potvrzeno po delších bojích roku 1284 s králem Muwatallišem (srov. tam a 1300).

Sethos obnovil v plném rozsahu egyptskou autoritu v Palaistíně a v jižní Syrii, klid vládl na hranicích s Nubií. Jeho hlavní manželkou byla Tuja, matka Ramsese II. a jinak neznámého staršího syna.

 

1319:

Chetitský vládce Muršiliš II. na polním tažení proti Chajašům, které následujícího roku zcela zpacifikoval.

1317 protichetitské povstání v zemích Arzawy, které vedl jistý É.GAL.KUR. Mašchuiluwaš, vládce v zemi Mira-Kuwalija, se postavil na stranu povstalců, ale musel před Chetity prchnout. Jeho adoptivní syn Kupanta-Inaraš byl Muršilišem pozdvižen k vládě v Mašchuiluwašově zemi. Povstání bylo potlačeno.

 

Hranice na Eufrátu byla stabilní. V syrské oblasti vyřešil nároky jistého Šijanniho na ugaritský trůn, když potvrdil vládu Niqmepy. Rozřešil spor dynasty Abirattaše z Bargy s městem Jaruwandou. V Amurru potvrdil vládu DU-Tešuba, syna Azirašova či Azirova a později DU-Tešubova syna Tuppi-Tešuba (srov. 1320; také platil 300 šeqelů ryzího zlata ročně, stavět vojsko pěší a bojových vozů do pole na podporu Chetitům).

po 1317 vedl Muršiliš pravidelné obranné boje na hranicích s Kasky, kde dal dokonce vystavět limes. Muršiliš nevládl nad Alašijou-Kyprem.

 

V hellénském světě v Argu roku 1311 po Akrisiovi (od 1342) vládl Eurystheus, syn Sthenelův (do 1266). Akrisios byl 14. argívským králem, pátým a posledním z Danaovců. Eurystheus byl prvním Pelopovcem, kteří v Argu vládli až do vpádu Hérákléovců roku 1104. Přeložil sídlo královlády Argívských z Argu do Mykén.

 

Podle horní datační hranice starověkých kronik měl od roku 1310 vládnout Frygům Midás, resp. jeden z "midů". Viz rok 742 a anatolskou migraci Frygů.

 

************************************************************

1309. - 1300.

 

1304:

V Egyptě v červnu ve věku 65 let zemřel král Sethos I. (od 1318). Podle jeho ostatků (jedna z nejlépe zachovaných královských múmií v původní dřevěné rakvi byla zabalena do žlutého rubáše, pochována v Údolí králů a o dvě stě let později kněžími uložena i s otcem a synem v Dér al-Bahrí) měl aterosklerosu.

Nástupcem se stal jeho syn a dosud spoluvládce (délku spoluvlády neznáme) Usermare I. Ramesse II. (23) s přezdívkou Sese (do 1237; babylónská forma jména Riamašeša). Potvrdil Nebunenefa ve velekněžském úřadu Amuna v Thébách.

Zřejmě ještě za spoluvlády s otcem Sethem I. byl Ramesse II. na tažení v Núbii se svým nejstarším synem Amenemherwenemefem a čtvrtorozeným Chaemnastem/Chaemuasetem resp. Chaemwesem/Chaemwesetem. Korunním princem byl už od časů Haremhebových, kdy měl titul „nejvyšší velitel armády“. Chamwese byl v Memfidě Ptahovým veleknězem a založil Sarápeion, pohřebiště posvátných býků v Saqqáře, viz níže.

Rodným jménem byl král Ramses Meriamun, „Re je mu nakloněn, Miláček Amunův“; celým trůnním user-maat-re-setepenre, „Silná je spravedlnost Reova, Reův vyvolenec“.

Ramesse měl za své 67leté vlády sedm žen s titulem „velká královská manželka“. Ramesseho hlavní královnou do vládního roku 25, kdy zemřela, byla Nefertirej/Nefertari, která byla zbožněna ještě za svého života. Měla syny Amenhiwenmaf a Prehiwenmafa a dcery Mertatumu a Meritamunu. Její hrob je v Údolí královen a chrám společný s Hathorou má v Abú Simbel.

Po její smrti ji zastoupila Isierofre/Istnofret n. Ésetnefret, s níž měl R. čtyři syny, posledním byl Merneptah. Zemřela snad krátce před příjezdem Chetitky, viz zde níže roku 1271, vládního roku 34. Následující či další velkou královnou byly královy dcery (napodobeno o více než tisíc let později Ptolemaiem VII.) Bint Anath/Bintanat, dcera Isierofre, Meritamun, dcera Nefertari, Nebettawi/Nebettawej a Henutmire (dříve pokládána za královu sestru).

Ze tří Chetitek jen jedna měla nejvyšší manželský titul: Maetnefrure/Maat-hor-neferure, viz r. 1271, cf. také rok 1275 a 1300, a snad dvě jménem neznámé její příbuzné. Dříve než král R. zemřelo dvanáct synů a teprve 13. zasedl na trůn. Král měl údajně s ženami svého harému nejméně 85 dětí, z toho 45 synů.

Ramesseovým osmým dítětem (a čtvrtým synem) Chaemnast/Chaemuaset či Chaemweset, Ptahův velekněz v Memfidě, byl v hellénismu proslulý jako moudrý muž a magik. Restauroval pyramidy staré říše a v 52. vládním roce Ramesse II. byl nejstarším ze synů; o tři roky později zemřel (65 let?); srov. zde výše. Říkává se mu v moderních dobách "zakladatel egyptologie n. archeologie". Jeho matkou byla velká královna Isisnofret, možná rodu syrského. Její nestarším dítětem byla dcera Bint-Anat, "Anatina dcera". Stala se později manželkou svého otce a jeho velkou královnou a zplodili spolu stejnojmennou dceru Bint-Anat (II.).

Třináctým synem byl Merneptah, který následoval Chaemnasta v úřadu v 55. roce královy vlády (1250) a později se stal Ramesseovým nástupcem, vlastní bratr Chaemwasetův. Původně se měl následovníkem trůnu stát prvorozený syn Amenhiwenmaf (Amonherchopšef). Druhorozený syn se jmenoval Ramesse „Junior“ (?).

Podle králova rodinného mausolea přes řeku od Théb na levém břehu Nilu v Údolí králů měl Ramesse II. se všemi ženami harému nejméně 110 synů. V lokalitě byla v Nové říši dělnická vesnice, dn. Deir al-Madína.

Za jeho vlády žilo v Egyptě podle moderních odhadů na sedm milionů lidí. Pro srovnání: v Číně podle censu z roku dva př. n. l. 57 671 400. Srov. však „pouze“ dvacetitisícovou armádu roku 1300.

 

Stavební činnost krále Ramessea II.:

dal zřídit řadu pevností na Středozemním moři na ochranu proti Mořským národům od Rhakótidy (pozd. Alexandreia) po dn. al-Alámajn (srov. níže),

chrámy v Abýdu, Tanidě, Memfidě (Ptah), Karnaku (velká hypostylová síň), v Thébách (velký pohřební chrám Ramesseion), Abú Simbel (do skály vysekaný chrám Amunův, Re-Harachte, Ptahovi a králi jako bohovi, blízko Hathóře a královně Nefertirej, v letech 1964 – 1968 před stoupající vodou aswánské Násirovy přehrady s mezinárodní pomocí rozřezán a přenesen o několik metrů výše).

Králův zádušní chrám v Madínet Habu se jmenoval Dům nespočetných let, dnes zvaný Ramesseion/Ramesseum. Původně se soudilo, že jeho hlavní sedící socha na prvním nádvoří se zřítila při zemětřesení roku 2 př. n. l. Ukázalo se však, že i tuto monumentální sochu zničili v pátém století n. l. křesťanští fanatici řízení alexandrijskými mnichy. Měla 17,3 metru.

neostýchal se odstranit nápisy starších stavitelů a nahradit je svým jménem, což však bylo v egyptských dějinách běžné,

sídelní město Ramessovců v Deltě Pi-Ramessse, Per-Ramesse („Dům Ramesseův“), což bylo na místě dn. Qantír či Tell ad-Daba´a, kde už stál palác Setha I. (v dobách XV. dynastie sídelní město Hyksů Hatwaret, čec. Auaris/Avaris, bibl. Raamses); během XXI. dynastie bylo město celé rozebráno na stavební materiál pro nové hlavní město, Tanis (srov. rok 1085 a dále);

Ramesse II. miloval syrskou bohyni, protože jedné ze svých dcer – a manželek - dal jméno Bint-´Anath („Dcera ´Anathina“) a bohyni ´Anath vztyčil chrám v Per-Ramesse.

 

Literatura ramessovské éry:

Historická díla:

Seqenenre a Apofis, Dobytí Joppy,

Příběhy s náboženským pozadí:

Příběh dvou bratrů, který si c. 1225-1200 pořídil písař Innena/Ennana pro svou potřebu; pohádka o Anupovi a Batovi je na papru madame d´Orbiney (BM ESA 10183) a ptolemaiovská verse na papyru Jumilhac,

Boje Hóra a Setha,

Zaslepení pravdy lží,

příběh o zázračném vyléčení princezny Bentreše (= Baktrie?)

Kroniky:

Harrisův papyrus, nejdelší zachovaný

Snář: hieratický text papyru Chester Beatty iii. z 19. dynastie. Předchůdce má v "knize o výkladu snů" ze 12. dynastie, nástupce v démotickém písmu ze 6. nebo 5. století.

 

1303:

V rámci obranné války proti Mořským národům Egypťané zahnali z Delty jejich část, pirátské Šerdeny. Kmeny a národy nájezdníků ze Středozemního moře se stávají pravidelným problémem pro Egypt, srov. dole pod Chatti, r. 1233 a 1200.

Pro hlad v Deltě problémy s Libyjci - s Čemehu/Tjemehu, Čehenu a se západními Mešweš a Libu.

1301:

I. Ramesseovo tažení do Syrie (nápis u Nahr al-Kalb v Libanonu poblíž Bejrútu). Nedatovatelné jsou tažení proti Móabu, Edomu a do pouště Negeb (arab. an-Naqab, "Suchá").

1300:

II. syrské tažení Ramesse II. (v 5. roce vlády) směřující proti chetitským posicím. Ve velké bitvě u Qadeše, kde Chetité znenadání napadli Egypťany, část jejichž armády táhla ještě daleko za královými oddíly, byl v květnu roku 1300 egyptský postup na sever zastaven a Ramesse musel prchnout; masivní propagandou proměnil debakl tažení ve velké vítězství. Ramesseovo vojsko mělo dvacet tisíc mužů (rozděleno na čtyři divise: Amunovu, Reovu, Ptahovu a Sethovu) a rozsáhlý trén, jedno z největších vojsk, které kdy nilské údolí dalo do kupy. Chetité měli 37 tisíc mužů pěchoty a 2.500 bojových vozů, stejně silní byli Egypťané. Srov. počty s bitvou u Rafie roku 217 a mír roku 1284. Bitva u Qadeše byla pravděpodobně největší válečnou událostí s nejvyšším počtem bojové vozby.

Chetité pod Muwatallim, který se krátce předtím stal králem, dospěli až k Damašku. V celé Syrii propukla protiegyptská povstání.

 

1308:

V Aššuru zemřel Árik-dén-ili (vládl od 1320) a novým králem se stal jeho syn Adad-nérári I. (do 1275). Začala éra assyrské expanse. Král zahájil válkou proti Nazimaruttašovi Babylónskému. Kassité byli poraženi v bitvě před městem Kár-Ištar v kraji Ugarsallu na Zábu. Pak Assyřané pokračovali v bojích s Quti a Lullume (Lullubi). Srov. válku o oblast Tigridu r. 1330, může se tedy jednat o pokus Kassitů o odplatu s opačným výsledkem, než chtěli: přišli o další území ve prospěch Assyřanů.

po Qadeši:

První válka Assyřanů proti Chanigalbat (Mitanni). Král Šattuara I. vpadl do Assyrie, byl poražen a zajat. Když ale složil vasalskou přísahu Aššurovi, byl poslán domů. Krátce na to zemřel (vládl od c. 1330) a na mitannském trůnu ho následoval jeho syn Wasašatta. Vzbouřil se proti Adad-nérárimu, ale u Irrite (dn. Ordi) mezi Karchemiší a Charránem byl poražen, zajat s celou rodinou a internován v Aššuru. Assyřané vyplenili řadu měst v cháburském kraji, mj. také Waššugani (Waššukanni/Wašukani). V sídelním městě Wasašatty, v Taidi (mezi dn. Cizre a Dijárbakirem), začal residovat assyrský guvernér (srov. ještě 1275).

Stát, království Mitanni (od 1580), zanikl (srov. ještě revival roku 1275).

Adad-nérári I. přijal starou titulaturu Šamší-Adada I.: šar kiššati, „král veškerenstva“. Za jeho vlády se moc Assyrie rozprostírala až k pohoří Amánu, na Eufrátu až po Karchemiš. Spory s Chetity však nebyly žádné. Všechny uvedené války byly vybojovány v průběhu celé Adad-néráriho vlády, bližší datace není možná.

 

1300:

V Chattuši skončila vláda Muršiliše II. (od 1329), králem jeho syn Muwatalli(š) (do 1280, případně 1306 - 1282). Jeho bratr Chattušiliš byl vrchním velitelem vojska, majordomem a guvernérem Horní země.

Ke konci vlády Muršiliše II. vyplenili Mořské národy (viz rok 1200), resp. někteří jiní nájezdníci, zemi Chatti a pak Nhrn a Irtw (tj. Naharina, Mitanni? před Eufrátem? a Arzawu/jižní Frygii). Nájezdy trpěly země DRDNY (Dardanie?), MS (chet. Maša), PDS (hell. Pedasa u Mílétu, chet. Pitašša), ´IRWN (Arawanna), QRQŠ (Karkiša) a LK (Lukka, Lykové). Pak přišly na řadu Kizzuwadna, Karchemiš, Ugarit, Chalba (Halab, Aleppo), Nuchaš(i) a Kinza.

V egyptsko-chetitské válce v Syrii bojovaly oddíly Mořských národů na straně Muwatalliše.

 

V Karchemiši v této době vládl Šachuru-nuwaš, syn Šarre-Kušucha, v Aleppu Talmi-Šarruma.

 

Muwatallišovy války:

Na začátku války tažení proti Arzawě, Chattušiliš se vypravil proti Kaskům. Všechny země Arzawy se staly opět tributárními:

dynastové-králové Pijama-Inaraš z Arzawy a Kupanta-Inaraš z Miry byli potvrzeni,

Ura-Chattušaš v Chapalle a Alakšanduš ve Wiluse (Alexandros z Ília) byli dosazeni,

země Šecha už nebyly počítány mezi arzawské; vládce Šechy Manapa-Tattaš (ještě za Muršiliše II.) a později jeho syn Maštuniš se stali chetitskými vasaly a Maštuniš manželem sestry chetitského krále.

Chattušiliš byl v bojích proti Kaskům úspěšný. Po syrské válce se oženil s Pudu-Chebou (Puduchepa), dcerou krále Lawazantije Benti-šarreho (srov. rok 1275).

Muwatalliš přenesl hlavní město říše z Chattuši jižněji do Tattaššy (srov. ale 1275). Krátce před svou smrtí ještě potrestal Arma-Tattaše, který byl v Horní zemi dosazen Chattušilišem za guvernéra, za účast na komplotu: s celou rodinou byl poslán na Alašiji (= Kypr).

 

c. 1300:

Žil Lýd či Polohellén Mukšuš, Mopsos, vládce národa Danunijim, Dana(w)oi v Kilikii se sídlem v Adaně, vasal králů v Qué (ass. Qué snad z Quwá = Achchíjawa, Achawoi?).

 

V hellénské oblasti podle některých kronik bylo 1307 Ílem založeno Ílion (Troia), roku 1301 byl zasvěcen chrám v Eleusíně.

1306:

V Athénách po Kekropovi II. (od 1346)  začal vládnout král Pandíón II., syn Erechthea II. (dle jiné verse Kekropův; do 1281). Za jeho vlády se udál příběh Foiníčanů Európy a Kadma. Pandión uprchnul do Megar a vládl Megařanům.

V Argu popř. v Lárise nechtěně zabil diskem Diův syn Perseus krále Akrisia, Danaova pravnuka, otce Danaé a tím pádem svého vlastního děda. Se svým bratrancem Megapentheem vyměnil Argos za Tíryns a usadil se s chotí Andromedou, zjevně první černošskou princeznou v Evropě, v Mykénách, které předtím patřily do argívského státu. 

 

c. 1300:

Podle moderní datace skončila vrstva, tj. město, Troia VI. (od asi 1900). Její poslední fází byla VI. h.

Na Kypru a v Syrii (?, Ras Šamrá) začalo pozdněhelladské období III. b.

 

V první čtvrtině 13. st.: V Helladě začíná pozdněmínojské období III. b. Achchíjawa (?, na Rhodu) je v konfliktech s Chetity.

Polovina 13. st.: Doložen mykénský obchod s osídlením nezn. jména v dn. Tell Abú Hawan u Hajfy. Na Kypru se začíná projevovat úpadek.

Poslední čtvrtina 13. st.: Mílétos (chet. Millawanda) byl zničen, ale opět opevněn (?, pro boje proti Achchíjawě, viz roky 1460, 1387, 1383, 1329).

Achájové/mykénská civilisace ve 14. a 13. století na pevnině žili pod vládou králů, wanax, kteří se opírali o své vojenské velitele, rawaketa, nastupujících do bitev v čele pěších bojovníků na dvoukolém vozu. Disponovali loďstvem a prostředky, které nám vylíčil Homér. Od poloviny 13. století se kolem paláců v Helladě stavějí mohutná opevnění (s výjimkou Pylu, viz rok 1600 a 1450).

Koncem 13. století byly paláce dobyty, z větší části opuštěny, vznikla nová centra například na Euboji („Lefkandi“ jižně od Chalkidy). Iónie, ostrovy, jižní Anatolie a Kypr dostaly nové hellénské obyvatelstvo posilující staré.

Proč se mocenský systém achájských paláců zhroutil, známo není (domácí „evoluce“, mořské národy, piraterie, mezistátní války?). Chaos trval do příchodu Dórů kolem roku 1100, pokud již v této době neproběhla první invasní vlna, srov. tam a rok 1220 a „návrat Hérákleovců“ roku 1180, 1120 a 1104.

 

 

Kolem roku 1300 se začal ve střední Evropě projevovat lid kultury popelnicových polí (Urnenfelderkultur/UK, Urnfield culture) trvající do roku c. 800. Viz rok 1100 a 775.

 

V Číně první pozorování supernovy.