1499-1400

1499. - 1490.

 

1496:

V Egyptě královna Hatšepsut vyslala pět lodí do země Púnt. První námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř Nebresi. Protože v této době již neexistoval kanál Nil - Moře jako v dobách Staré a Střední říše, výprava šla pěšky z Kebti-Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže. Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu (hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus). Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu v Dajr al-Bahrí.

Mezi náčelníky Púntu je zmiňován Perehu a jeho žena Eti.

1494, 1489 a 1485 výpravy do tyrkysových dolů na Sináji.

1489 či 1490, v poslední den 4. měsíce jménem šomu, tj. koncem léta, dopravil Amenhotpe, kolega Senenmuta v úřadu, druhý obeliskový pár Hatšepsuty v Karnaku do Théb. Žádný z obelisků ale není tak velký jak dva krále Thútmóse III., kterým se pro pozdější posuny říká lateránský a konstantínopolský.

 

c. 1492:

V Přímoří skončila vláda krále Adara-kalammy (od c. 1520), vládne 26 let Ekur-duanna či Ekur-ul (do c. 1466).

1491 v Aššuru zemřel Aššur-nérári I. (od 1517), nástupcem jeho syn Puzur-Aššur III. (do 1477).

1490 v Chattuši skončila vláda Alluwamny (od 1500), novým králem Chantiliš II. (do 1480). Ani o jeho vládě není nic známo. Chetité dále ztrácejí kontrolu nad severní Syrií, viz pod Mitanni roku 1500.

 

V Athénách 1496 po Kranaovi (od 1505) králem Amfiktión, syn Deukaliónův a zeť Kranaův (do 1486). Za jeho vlády se udály příběhy Danaoven.

 

************************************************************

1489. - 1480.

 

V Egyptě byl roku 1486 odstraněn z funkce „hlavního číšníka“ Senenmut (od 1503). 1484 či 83 vypuklo protiegyptské povstání v Syrii. Nespokojenost s vládou ženy dosáhla vrcholu.

 

1482 zřejmě 10. dne 2. měsíce v zimě 22. roku vlády Hatšepsut provedl Thútmósis III. palácový převrat proti své nevlastní matce a samovládkyni (vládla od 1504, resp. 1490). S pomocí vojska se ve svých asi třiceti letech prohlásil sám za krále (vládl do 1450). • Hatšepsut, která zřejmě nedosáhla věku čtyřiceti let, a její rodina měla pravděpodobně psoriasu, neboť si potírala kůži dehtem, který byl doložen v hliněné nádobce v pohřební výbavě (Bonn, 2011). Dehet obsahuje rakovinotvorný benzoapyren/benzpyren a je možné, že to byla příčina královniny smrti. Při identifikaci další mumie z pohřební komory KV-60 v Údolí králů, kde byla pohřbena královnina kojná Sitre-Re, se spekulovalo, že patří královně, to však nebylo obecně přijato.

S Meritre, dcerou Ammónovy kněžky Huji, měl Thútmósis III. syna Amenhotepa (II.), prince Mencheperre a dcery Meriamon/Meritamon, Éset, Meritamon II. a Nebetinnet. Třetí manželkou krále byla Nebetta, dcera Nefertiri. Po celý život se snažil odstraňovat památky na svou nevlastní matku Hatšepsut, aby její linie nemohla nárokovat trůn. V otcově dílu pokračoval Amenhotpe II.

Thútmósis III. byl napoleonsky malý a ctižádostivý, voják tělem a duší: do Asie vedl sedmnáct polních tažení, pravidelně s vojskem táhl na jih od třetího kataraktu. Za jeho vládl dosáhl Egypt největšího územního rozsahu: hraniční stély byly na Eufrátu a v núbijském Kurgesu mezi čtvrtými a pátými peřejemi.

Přístav Peru-nefer (Dobrou cestu) u Memfidy dal zvětšit a udělal z něj hlavní přístav říše. Odpovědným za stavební práce byl Amenófis, pozdější král Amenófis II.

V jeho hrobce nalezena Amduat, Kniha o tom, co se děje v podsvětí: dvanáctihodinová cesta slunečního boha temnotou-nocí a světem mrtvých. V Haremhebově hrobce byla nalezena Kniha bran navazující na Amduat a podávající také cestu Slunce podsvětím (srov. zde níže). V hrobce Merenptahově nalezena Kniha jeskyní.

1482 se Thútmósis III. vypravil na své první polní tažení do Syrie, eg. Retenu. Výpravu popsal armádní písař Čaneni či Čanuni/Tjaneni, Tjanuni v Amunově chrámu v Karnaku (stal se šéfem vojenských písařů až dokonce písařem rekrutů, seš-neferu, tedy armádním byrokratem evidujícím odvedence.

Vojsko vyrazilo z Memfidy přes „Cesty Horovy“ na Sínaji, které opevnil nejméně jedenácti pevnostmi, z nichž tři byly do roku 2007 odkryty (Tharu leží tři kilometry východně od Suezského průplavu: měla třináct metrů tlusté zdivo se 24 věžemi, plochu 250 x 500 metrů a kolem dokola vodní příkop s dřevěným padacím mostem. Druhá pevnost ležela asi deset kilometrů od dnešního průplavu, třetí asi 25 kilometrů o ploše 70 x 100 metrů).

Ve dvou měsících byl v Gáze, kam dorazil 5. dne 4. měsíce na výročí své dětské korunovace roku 1504. Odtud armáda pokračovala do Palaistíny, kde se vzdalo 68 měst, pouze Joppé (Jaffo) musel lstí dobývat gen. Džehutej.

Odtud Egypťané pokračovali na Megiddó. Zde v květnu v údolí Qina v bitvě porazili povstalce v čele s králem Qadeše na Orontu jménem Duruša s jeho vasaly a spojenci. Kořistí bylo přes devět set bojových vozů, přes dva tisíce koní a 25 tisíc kusů dobytka, ale jen 340 zajatců. Poražení uprchli za zdi Megidda, které se ale po obléhání v prosinci vzdalo: celá Palaistína se opět dostala plně pod kontrolu egyptského krále. Thútmósis prošel celým Libanonem, obsadil Tamasqu/Damašek, Qadeš ale neoblehl.

Megiddó, zřejmě novozákonní Armageddon/Har-mageddon, „kopec M.“?, dn. Tel M., bylo veledůležitou křižovatkou obchodních cest z Mesopotamie do Egypta, středisko planiny Jezreel (tj. Bůh oplodní, zasije, řec. Esdraelon, též ‘Emeq Jizre‘el či Ha-‘Emeq, oddělující Galileiu a Samareiu. V M. zemřel roku 853 israélský král Achazja a roku 609 zde padl júdský král Jozia (viz). V perské době, nejpozději kolem roku 450, město zaniklo.

Roku 1481 na druhém tažení do Retenu egyptskému králi přinesli tribut (eg. inu) a dary všichni tehdejší dynastové.

1480 Thútmósis III. na svém třetím tažení lovil v Syrii slony (srov. Thútmóse I.) a téhož roku se poprvé vypravil do Núbie (?, srov. 1479).

 

c.1480 v Alalachu po smrti Niqmepy II. (od c. 1510 - 1500) na trůn Mukiše usedl jeho syn Ilim-ilimma II. (do c. 1460?). Po něm není znám žádný přímý nástupce.

 

1480:

V Chattuši skončila vláda Chantiliše II. (od 1490). Následuje Zidantaš II. (do 1470) Jeho manželkou je Jajaš. Uzavřel novou mírovou smlouvu s králem Kizzuwadny Pelliou II., který se zbavil mitannského spojenectví a zase se postavil po chetitskou ochranu (srov. 1460). Smlouva je ovšem zařaditelná i do doby Pelliy I a Zidantaše I. (!).

 

V Helladě 1486 v Athénách po Amfiktiónovi (od 1496) králem Erechthonios (Erechtheus I.), syn Efestův (do 1436). Byl prý prvním v Helladě, který zapřáhl čtyřspřeží. Téhož roku v Sikyónu po Chýreovi (od 1541) vládne Kórax (do 1456) a Lakedaimón, syn Semely, měl téhož roku založit Lakedaimón. 1484 v Argu po Krotopovi (od 1505) devátým králem Sthenelos (do 1473).

Roku 1482 prý Arkás, syn Diův s Kallistou, přemohl na Peloponnésu Pelasgy a jeho země se začala jmenovat Arkadiá.

 

************************************************************

1479. - 1470.

 

1479:

V Egyptě před 1479 král Thútmósis III. obsadil zemi Karoj kolem 4. nilského kataraktu a založil a opevnil město Nepet/Napata. Vedle své výpravy roku 1455 (tehdy byl prvním Egypťanem, který kdy lovil nosorožce) moc žádného dalšího egyptského panovníka nesahala tak daleko na jih. 1479 poslal do Memfidy Thútmósovi dary mj. král Aššuru. Téhož roku konal král čtvrté tažení do Retenu. V Libanonu mj. sbíral květiny - první příklad zájmu o botaniku v psané historii.

1477 Páté tažení Thútmósovo do Retenu, spíše inspekční cesta. O dva roky později se do Syrie vypravil v kombinaci s námořní a pozemní armádou. Dobyl povstalecké město Ullaza (hellénist. Orthósiá). Nepodařilo se mu však dobýt Tunip v jižní Syrii, spojence Qatny, Qadeše (eg. Kinza, Kidsa), Šauštatara Mitannského a vládců Mukiše v Alalachu Niqmepu II. a po něm Ilim-ilimmy.

1474 ve svém třicátém roce vlády (o slavnosti sed věnované panovnickým jubilejím viz pod Bohové a jejich svátky) podnikl Thútmósis III. sedmé tažení do Syrie, ale opět bez  úspěchu: táhl na Qadeš, ale dokázal poplenit okolí, město nedobyl.

1472 ve 32. roce vlády se král pustil v Retenu dále na sever. Na osmém tažení se vypravil proti Nacharině-Mitanni (zda hranice churritské moci leželi na Orontu či Eufrátu srov. 1546). S králem země Neja lovil Thútmósis na Orontu slony a Amenemhet mu přitom zachraňoval život.

U Karchemiše/Karkemiše přešlo egyptské vojsko Eufrát, porazilo Churrity a dospělo až k Emaru (u dn. Meskineh na pahorku Eski-Meskene na pravém břehu Eufrátu na místě, kde se řeka obrací k jihu, též sídlo chet. provincie Aštata). Pak se král vrátil do Syrie a znovu na Orontu lovil slony. Oblehl Qadeš o konečně po letech války byla Egypťany dobyta.

1471 IX. tažení Thútmóse do Retenu-Syrie. Mitannští vasalové po povstání opět poraženi. V Nuchašše na středním Orontu, východně od území Ugaritu, dosadil za regenta prince Taku. Do Egypta dal dopravit velké množství dřeva z Libanonu, mědi ze země Asej (Isej, Asia, snad jedno z království na Kypru).

Téhož roku poslal tribut do Egypta chetitský velkokrál Zidantaš II. (?) a poslal ho osm let později znovu (srov. 1463). Nicméně v této době, kdy je Mitanni slabé, roste moc říše Chetitů.

1470 Desátá výprava Thútmóse do Retenu potlačila vzpouru v severní Syrii. U Ara’ny (= Erin u Aleppa) Egypťané porazili armádu Mitanni.

 

1470:

V Chatušši skončila vláda Zaidantaše II. (od 1480). Následoval poslední král Staré říše (trvala od 1650) Chuzzijaš II. (do 1460). Jeho choť se jmenovala Šummiriš.

 

1477:

V Aššuru zemřel ensi Puzur-Aššur III. (od 1491), na trůnu jeho syn Enlil-násir I. (do 1464). Měl smlouvu o přátelství s babylónským králem Burnaburiašem I. (srov. rok 1594).

 

V Helladě 1473 v Argu po Sthenelovi (od 1484) králem Gelanór. Byl však Argívskými vyhnán a jedenáctým králem země se stal Danaos (do 1423).

Roku 1476 prý dal Dardanos své jméno Dardanii.

 

************************************************************

1469. - 1460.

 

1468 a 67:

Egyptský král Thútmósis III. konal svou XI. a XII. výpravu do Retenu-Syrie, ale o nich nic nevíme (zmizely z nápisu).

1466 na třinácté syrské výpravě Thútmósis se zase obrátil proti Nuchašše a zřejmě si celou oblast podrobil. Z Alalachu, sídla království Muchiš, přinesl vyslanec poprvé do Egypta dary. Roku 1465 se egyptská armáda zabývala pacifikací beduinů na jihu Palaistíny, o taženích v letech 1464 a 63 chybí údaje (text nápisu ztracen).

1463 zopakoval chetitský král dary Egyptu (srov. 1471). Zřejmě tohoto roku uzavřeli obě říše smlouvu o mírovém soužití a dohodu o transferu části obyvatelstva města Kuruštama v severní Syrii na Egyptem kontrolované území.

1462 sedmnáctá a poslední výprava Thútmóse III. do Syrie, která vedla proti Tunipu. Obsadil přístavní město Irqata, dn. Arqa u libanonské Tripoli, mezi tehdy již egyptskou Simyrou a Ardatou. Pak podrobil Tunip a dobyl tři města na území Qadeše a zajal jejich mitannské garnisony. Až do roku 1450, resp. 1448, do Syrie nepřišela žádná jiná egyptská vojenská výprava.

 

c. 1466 V Přímoří po Ekur-duannovi (od 1492) vládne sedm let Melam-kurkurra, zkráceně Melamma (do 1459).

1464 V Aššuru po Enlil-násirovi I. (od 1477) vládne jeho syn Núr-ilí (do 1452).

c. 1460 V Iamchadu-Chalabu-Aleppu (Jamchad, arab. Jamchád) skončila vláda Ilim-ilimmy II. (od c. 1480). Historie nedochovala jméno žádného jeho nástupce.

 

kolem 1460:

V Chattuši skončila vláda Chuzziji II. (od 1470), posledního velkokrále staré říše Chetitů (od 1650; srov. rok 1525, od kdy lze počítat do 1460 dobu tzv. střední říše). S vládou Chuzzijova nástupce Tutchaliji II. (do 1440) začíná éra nové říše nebo také chetitské velkoříše (do 1200). Manželkou velkokrále byla Nikkal-mati.

Tutchalija (?) měl spojeneckou smlouvu s Paddatiššuem z Kizzuwadny, nástupcem krále Pelliy II. (srov. rok 1480).

Tutchalija II. válčil na západě Anatolie se zeměmi Arzawa (satelitní království Wiluša, Wilušija-Ílion zůstalo ale neutrální; vedle toho je jmenována lokalita Tarniša = Tróiá?), Chapalla (pozd. jižní Galatie), zeměmi na řece Šecha (pozd. Frygie) atd., dohromady se 22 zeměmi, které tehdy Chetité nazývali Země Aššuwa a které se rozsahem rozkládaly na území zhruba pozdější římské provincie Asia. • Aššuwa by mohl být kolektivní chetitský název pro „achajské“ státy na západu Anatolie (hellénisované původní luwijské státy?).

Zatímco Tudchalija II. válčil na západě, vpadli do kmenového chetitského území Kaškové a plenili. U dnes neznámé lokality Tirawa byli v poli poraženi. Následovala potlačení vzpoury Churritů v zemi Išuwa (část Sofény, záp. Od Alše).

Tudchalijaš II. nebo Arnuwandaš I. ovládl Alašiju/Kypr a potlačil povstání Mity z Pachchuwy (severovýchod Anatolie?) a jistého Madduwattaše, muže „Achchijá“, z Achchijawy/Achijáwy - tedy mykénského Helléna ze západní Anatolie, homérovského Achaje. Je to první výskyt pojmu Achchijáwa, ale ne všichni moderní historici připouštějí ztotožnění pojmu s hellénským světem. Srov. dále roky 1387, 1383, 1329, 1300 a 1250.

Ve válce s Mitanni mohl Tudchalija II. dobýt churritské sídelní město Waššuganni. Mimo jiné dobyl Chalab-Aleppo (nepatří-li událost do dějin Tudchaliji III.).

 

Tzv. Tudchalijovy annály bývají připočítávány době Tudchaliji IV., kdy už neexistovalo Mitanni. Pramen „Smlouva Arnuwandaše o národu Išmirikka“ náleží asi Arnuwandašovi III.

 

rodokmen panovníků chetitské velkoříše

 

Tudchalijaš II. + Nikkal-mati

|                             |

Arnuwandaš I.            +      Ašmu-Nikkal

                           |  |  |

Tudchalijaš III.          Chattušiliš II.            Ašuri-Šarruma

                                                                      |                              |

                                                     Tudchalijaš Mladší                      Šuppiluliumaš I.

 

V Helladě roku 1466 dal prý argívský král Danaos příkaz svým padesáti dcerám, aby pobili manžele, padesát synů krále Aigypta, svého bratra. Jenom jedna neposlechla a přežil Lynkeus. Podle Parského mramoru vládl roku 1462 na Krétě král Mínós. Podle mýthisujících chronografických záznamů ze starověku od 1460 vládl na Krétě jistý Lapis, vše vyšší datace, viz 1450 sqq., 1400.

 

************************************************************

1459. - 1450.

 

V Egyptě se 1455 vydal Thútmósis III. na své druhé polní tažení proti Núbii (srov. rok. 1479). V Mi´am (dn. Aníba), správním středisku Núbie mezi prvním a druhým kataraktem, zřídil a zasvětil roku 1454 svatyni (Ellesija). O mnoho staletí později měla skončit pod hladinou Násirovy přehradní nádrže, ale egyptská arabská vláda ji věnovala Itálii za zásluhy při záchraně památek. Skála byla rozřezána a složena v turínském Museo Egizio.

17. března 1450 byla zveřejněna smrt krále Thútmóse (vládl od 1504, resp. 1482). Následujícího dne ráno na trůn dosedl jeho syn s Velkou královnou Merjetre/Meritre Acheprure/Aacheprure Amenhotep či Amenhetep II., řec. Amenófis II. (do 1425). Byl vyškoleným válečníkem: cvičil s koňmi a skvěle ovládal lukostřelbu z jedoucího bojového vozu a opratěmi omotanými kolem těla. Jeho hlavní manželkou byla Tio, matka Thútmóse IV., dalšími Mutnefret, Éset, Mutemuej. Jeho synové: Amenhotep, Thutmose, Chamuaset, Amenemopet, Ahmose, Webensenu, Nedžem a dva pro nás anonymní, možná také Acheperure. Po celý život uznával za svou jedinou „velkou královskou manželku“ svou matku Merjetre.

Za jeho vlády se po Egyptě rozšířil kult Atenův a syrského boha bouří Rešepha. Stavební činnost po celé zemi, vč. Karnaku. Urostlý voják pokračoval v politice svého otce. Třemi či čtyřmi taženími do Syrie udržel hranice proti Mitanni a Chetitům. V Súdánu zůstala hranice v Napatách poblíž 4. nilského prahu.

1450 se proti Egyptu postavila města v libanonském údolí Biqá´ a vyhnala egyptské posádky. Amenemhetep II. nato sjednotil správu syrských domén pod jednoho guvernéra, jímž se od nyní stával vždy někdo ze synů králových. Prvním v řadě byl Džehutej (srov.dále 1417).

 

c. 1459:

V Přímoří skončila vláda Melam-kurkurry (od 1466), devět let králem Ea-gamil, krátce Ea-ga (do 1450). Uprchl do Elamu a nato obsadili Kassité jeho království. Tím skončila První dynastie přímořská (od 1720, srov. tam; o II. dyn. viz rok 1024). Dobyvatelem byl Ulamburiaš, bratr Kaštiliaše III. Později dobyl Agum III., syn Kaštilia III. (srov. ale 1594), také přímořskou pevnost Dúr-Enlil.

 

1452:

V Aššuru zemřel Núr-ilí (od 1464), nástupcem krátce/měsíc jeho syn Aššur-šadúni, kterého sesadil Núr-ilího bratr Aššur-rabî I., syn Enlil-násira I.; změny snad v témže roce. Panovníkem pak Aššur-nádin-achi/achché I., syn Aššur-rabîho (do 1431).

 

c. 1450 V Mitanni po velkokráli Šauštatarovi (od c. 1500) kraloval jeho syn Artatama I. (do c. 1400).

 

Z hellénských prareálií c. 1450 v Knóssu začíná pozdněmínójská doba II. Helladický vliv převládl, a to po dobytí nebo pouze obsazení (?) Knóssu a dalších krétských měst. Palác v Knóssu zničen c. 1380, definitivně lokalita opuštěna c. 1200. Zaniká lineární písmo A, viz rok 2000, jemuž noví vládci, mykénští Hellénové, nerozumějí. S mykénskou invasí "A" buď zmizelo zcela, nebo bylo obměněno v lineárním písmu B, viz rok 1400: mají podobné ideogramy pro plodiny a dobytek (zachováno na šest tisíc textů). Písmo B je nejstarší podobou řečtiny a jeho nositelé nebyli už Mínójci, jimž Mykénci vládnou a jejich jazyk ovládl i Krétu. Mykénci žili pravděpodobně v Helladě a na ostrovech v návaznosti na mínójskou civilisaci a v jakési konfederaci lokálních panovníků/wanax (?).  

Mínójské osídlení v Triandě na Rhodu, mykénské na Rhodu (pozdněhelladická doba II.), viz rok 1700. Hérákleovci zřejmě v Mílétu.

c. 1450 z mykénského paláce v Pylu ("Nestorův", viz rok 1600) ovládána země o rozsahu pozdější Messénie s populací odhadem padesáti tisíc lidí. Z doby c. 1500-1450, tedy ze závěrečných let doby šachtových hrobů/shaft grave period nalezen roku 2015 nedotčený hrob bojovníka (c. 30) v Pylu s třemi tisíci předměty a mimo jiné s achátovým pečetidlem s rytinou bojovníků provedenou s precisností éry klasické a hellénistické. 

c. 1450 první palác v Mykénách. Někdy v této době zničili v Boiótii Thébané (srov. rok 1510) Orchomenos a byla vedena thébsko-argívská válka „Sedm proti Thébám“.

po 1450 byl v Knóssu činný Daidalos a Attika se stala poplatná Krétě. Théseovy činy na Krétě, "Mínós" na Sicílii. Théseus měl provést synoikismos attických obcí, vysoká datace, viz rok 1259. Nejstarší známé vyobrazení Théseova zápasu s Mínotaurem je z amfory z Ténu z doby 670-660.

Podle jedněch kronikářských údajů měli roku 1453 z egyptských Théb odejít Foiníx a Kadmos do Syrie a ovládnout Tyros a Sídón. Roku 1450 prý jistý Flegyos vypálil chrám v Delfách. V Sikyónu po Kórakovi (od 1486) králem Epopeus (do 1421).

 

************************************************************

1449. - 1440.

 

1448:

Egyptský král Amenhotep II. - Amenófis podnikl své první tažení do Syrie proti povstalcům (viz rok 1462 a 1450). Egypťané vyplenili třicet měst a zajali sedm dynastů z oblasti Tachsej/Tachsi severně od Damašku, bibl. Thachaš (Antilibanon). Osobně je popravil Amenófis: hlavou dolů je odvezl na lodi do Théb, šest pověsil na hradbách Ammónova chrámu, sedmého dal odvézt do Napat, kde teprve byl oběšen.

Syrská kořist tehdy prý činila 6800 debenů zlata (= 619 kg) a 500 tisíc debenů mědi (= 45,5 tuny); komicky k tomu patří údaj o 550 (sic) zajatcích, 210 koních a třech stech válečných vozů.

1446 se král vydal do Núbie do země Karoj se sídelním městem Napatami, o tři roky později konal své druhé polní tažení do Syrie a opět do oblasti Tachsej. Povstalce porazil u Qatny a zajal jejich spojence Churrity a Sutejce. Před Qadeší byl přijat přátelsky a lovil zde zajíce a gazely. V údolí Biká´ dobyl město Chašatu. Zpět do Memfidy si vzal zajaté Kanaánce i Churrity.

1441 se vypravil Amenófis potřetí do Syrie proti povstalcům, ale bez větších vojenských úspěchů. Pět měsíců bojovali Egypťané s lokálními dynasty na severu Palaistíny na rovině Esdraelon a v západní Galilaji.

 

Ve stejný čas dobyli Chetité pod velkokrálem Tudchalijou II. na severu Syrie Chalab-Aleppo, které bylo od dob vlády Šauštatarových v rukách churritské říše Mitanni-Chanigalbat. Amenófis II. se s Mitanni spojil proti Chetitům (srov. 1420).

1440 v Chattuši skončila vláda Tudchaliji II. (od 1460). Králem jeho syn Arnuwandaš I. (do 1420). Jeho chotí byla Ašmu-Nikkal.

 

c. 1448:

odchod israélských klanů z Egypta (zde od 1878, srov. roky 1880 a 1520) do země Kanaánců, Chetejů, Hevejů, Amorejů, Jebusejů a Midiánů/Madiánů, budoucí Palaistíny. Jejich vůdcem byl Móše, řec. Móýsés, arab. Músá, č. Mojžíš (srov. rok 1520 a 1223). Po třech měsících cesty, lat. exodus, po poušti na Sínaji a bojích s kanaanskými Amalichity (Amalek/Amaléch, jejich vládci snad měli titul agág) žijícím dílem usazeně dílem kočovně na jihu Palestiny na okraji Negevské pouště se k židovským beduinům připojil kníže/kněz Madiánů/Midiánů Jitro (Jetro, Jethro, řec. Iothor alias Ragúél, arab. Jathrún) z nomádů Qéní/Kéní (řec. Kinaioi, Keniové; souvisí s Qajin, Kain), Móšeův tchán: s Jitrovou dcerou Cipporou/Zipporou (řec. Sepfóra, srov. město v Galilaji Sepfóris) měl syny jménem Geršom/Gersom a Eliezer.

Na hoře Sínaj (Har Sinaj, arab. Džabal Músá/Síná) oznámil Móše celému národu nové zákony společenské i náboženské. Aárón a jeho rod získal úřad veleknězů boha Jahweho. Viz dále rok 1409.

Na základě údajů, že hora Sínaj soptila, což na poloostrově není možné, soudí se, že Móše se svým lidem nežil dlouhé roky tam, ale že Sínaj bylo označení pro sopku Halá l-badr na severozápadu dn. Saúdské Arábie při hranicích s Jordánskem v zemi, kterou obývali Midiánové/Madjánové. Zde by podle tohoto výkladu Móše přijal kult Jahweho, který praktikovaly též nomádské klany Šasú, ovlivněné ugaritsko-kanaánským kultem El šaddaj, "Ničivý, horský, bůh" (srov. akkad. šadû, hora, Šaddú'a, Horalé-Amorité), srov. rok 1400 a Hapiru. 

 

Začátkem května 1447 (1. II. dle hebr. kalend.) provedl Móše u hory Sináj census a podle židovských kronik Starého zákona prý napočítal 603 550 mužů nad 20 let (sic!). Israélité byli rozděleni podle branné povinnosti, klan Lewitů byl zbaven vojenské povinnosti, neboť byl určen pro funkce náboženské. O nesrovnatelně mnohem nižších počtech Židů podle archeologických nálezů a odhadů viz index pod Iúdaiá, Jerúsalém, Jahwe.

Pak se Židé vypravili proti Edómu a Móabu/Moábu, tehdy pod amoritskou vládou. Na Sináji zemřel Aárón a novým Jahweovým veleknězem se stal Aárónův syn Eleazar. Na cestě do Kanaánu nomádští Israélité tábořili ve 42 sezonních táborech.

Protivníky Israélitů byli Seon, vládce Amorejů, země Bašán (= Batáneia) a král Oq a král Móabu Balak. Madiánové byli téměř vyvražděni (srov. obnovení jejich moci 1213).

Podle vyšší ze starých chronografií 1444 po smrti Iésú ovládli na osm let „cizinci“ hebrejské kmeny. Prvním soudcem se pak v éře před vznikem židovského království stal Gothoniél n. Othniél/Othoniél z klanu Iúdá (srov. 1405): začátek doby soudců (do 1015; nižší dataci viz rok 1380). Nejvyšším knězem od 1437 byl Fínehas/Pinchas, řec. Fíneás. "Soudci" šofet, šofetim byli pravděpodobně kmenovými vůdci ve válečné době a tehdy asi také rozsuzovali spory svých lidí. Foiníčané označovali nejvyšší úředníky svých stavovských státečků jménem soudců-súfetů, tak tomu bylo i v púnském Karthágu.

Podle moderní historiografie došlo k exodu z Egypta teprve po roce 1240, pokud vůbec nějaký „odchod“ Židů z Egypta existoval: nezapomeňme, že Palaistína byla tehdy, jako vůbec po větší část starých dějin, kontrolována Egypťany, viz zde výše a níže. Podle novodobých historiků je možné, že celý okruh pověstí kolem vůdce Móše je historiografická malversace z doby kolem roku 300 př. n. l., resp. pozdější (srov. rok 1223 pod Amen-masese, Maše-saja).

Dokonce byl vysloven názor, že neznámý autor v době mezi 480 až 420 podle egyptských vzorů Móšeho vytvořil a že do té doby prý nemohl ani existovat židovský monotheismus. Zázraky, o nichž je v židovském Starém zákonu řeč, nejsou známy tehdejším vůdčím národům a jejich literaturám a dokonce ani hellénským autorům, jimž se fantaskní příběhy líbili bez ohledu na to, jakého byly původu. „Narodily se“ teprve v okamžiku, kdy židovští autoři začali psát řecky.

 

************************************************************

1439. - 1430.

 

1431 V Aššuru zemřel ensi Aššur-nádin-achi/achché (od 1451). Nástupcem jeho bratr Enlil-násir II., syn Aššur-rabîho I. (do 1426; v jiné časové kalkulaci vládl 1420-1415)).

 

V hellénském světě v Athénách roku 1436 po Erechtheovi I. (od 1486) vládne jeho syn Pandión I (do 1396). Za jeho kralování došlo k únosu Európy a Triptolema.

1434 se stala v Argu kněžkou Héry Hypermnéstrá, Danaova dcera.

1446 začal na Krétě vládnout Astérios. Roku 1445 (nižší údaj 1433, resp. 1319 nebo 1285) unesl Zeus Európu, Foiníkovu a Kadmovu sestru (podle jiných zdrojů byla dcerou Foiníkovou). Později se s Európou oženil Astérios a měl s ní syny Mínóa, Rhadamantha a Sarpédóna. Mínós pak vládl na Krétě, jeho bratři v Lykii.

Roku 1430 nebo 1321 začal v Thébách vládnout Kadmos., Foiníkův bratr.

 

************************************************************

1429. - 1420.

 

1425:

V Egyptě zemřel král Amenhotep-Amenófis II. (od 1450). Nástupcem jeho syn Mencheprure Thothmes IV., Thutmose, řec. Thútmósis (do 1417). Jeho hlavní ženou byla sestra Tia (II.), po ní Nefertiri, která nebyla z rodiny, po její smrti si vzal další vlastní sestru Iaret, zřejmě nezletilou. Možnou matku svého nástupce Amenotepa III. jménem Mutemwej, další ze svých sester, neměl ani za hlavní, ani vedlejší ženu - pokud to ovšem nebyla mitanská princezna, viz zde níže.

Chráněncem Thutmose IV. byl Cenuna a asi Haremheb, úředník a manžel jedné z královských dcer Amenemopetou. Wezírem severu byl Ptahhotpe/Ptahhotep, wezírem jihu Hepu, velitelem armády čanuna, pokladníkem Sobkhotpe/Sobekhotep, písařem a hvězdopravcem Nacht („Silný“), jehož skalní hrobka s manželkou Tavi/Taui u vsi Šajch Abdal-Qurna naproti Luxoru je slavná kvalitou freskové výzdoby.

1424 táhl král s vojskem do Syrie a překročil hranice Nachariny-Mitanni. Král navštívil Sídón a Churrity, kteří žili v palaistínském Gezeru (Gešer, „Most“), a usadil je jako chrámové služebníky/otroky v Egyptě. Amurru a jeho král ‘Abdi-Aširta byli uznáni za nezávislé na Egyptu (do asi 1365). ‘Abdi-Aširta byl současníkem hlavně Amenófia III.

Egyptská diplomacie vyvinula velké úsilí o uzavření a udržení míru s Churrity. Teprve po sedmi nabídkách z egyptské strany, což mohlo trvat téměř celou Thútmosovu vládu, oženil se mj. s dcerou mitannského krále Artatamou jménem Mutemweja (Mutemwija), pravděpodobně matkou krále Amenófia III. (?).

Na základě spojenecké smlouvy, namířené proti Chetitům, přenechal Egypt Mitanni město Alalach/Alalchu, sídelní město Mukiše, dn. (Tell) Açana v TR (srov. 1441).

 

1426:

V Aššuru skončila vláda ensiho Enlil-násira II. (od 1431), nástupcem jeho syn Aššur-nérári II. (do 1420). Pak seděl na Aššurově trůnu Aššur-bél-nišéšu (do 1411). Jeho současníkem v Babylónu byl Karaindaš.

 

c. 1420:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy I. (od 1440), nástupcem jeho syn Tudchalijaš III. (do 1400). Koncem jeho vlády, příp. začátkem vlády Chattušiliše II. se moc velkochetitské říše oslabila. Vasal v Chalabu-Aleppu (srov. 1441) odpadl od Chetitů a uzavřel spojeneckou smlouvu s Mitanni. Po něm se vasalským státem Churritů stala také Kizzuwadna/Kizzuwatna. Arzawa obsadila „Dolní zemi“, dn. náhorní rovinu kolem Konye, až po města Tuwanuwa (Tyany) a Uda (Hydé).

Z jihu vyplenili nájezdníci město Kumanni (Kómána Kappad.), kde byl ctěn churritský nejvyšší bůh Tešup, Malatiji obsadil národ Išuwa a „Horní zemi“ chetitského soustátí (tj. pozd. jižní Pontos) obsadily kmeny Azzi-Chajaša. Do kmenového území Říše vpadli Kaškové a dokonce vyplenili a vypálili hlavní město Chattuša.

 

V hellénském světě podle starých kronikářských údajů roku 1423 v Argu po králi Danaovi (od 1473) vládne jeho syn Lynkeus (do 1382). Roku 1429 začal v Thébách vládnout Kadmos (srov. rok 1510), 1421 v Sikyónu po Epopeovi (od 1456) vládne Láomedón (do 1381).

Roku 1424 byla prý založena města Mélos, Pafos, Thasos, Kallistá (starší název pro o. Théru), údajně Foiníx „založil“ Bíthýnii - tehdy se země jmenovala Mariandýná podle jednoho z národů.

 

************************************************************

1419. - 1410.

 

1418:

Egyptský král Thútmósis IV. táhl proti Núbijcům. Ve Wawetu byli beduíni rozprášeni.

1417 zemřel Thútmósis IV. (od 1425; jeho hrobka byla vyloupena již osmdesát let po smrti) a novým králem se stal jeho nejvýše dvanácti či patnáctiletý syn Nebmare I. Amenhetep/Amenhotep III., řec. Hóros (do 1379).

Jeho dlouhá vláda patří mezi období největšího rozkvětu Egypta, tehdy nejbohatší země světa mezi Indií, Saharou a britskými ostrovy. Amenhotep může být považován za nejmocnějšího vladaře na Nilu s rozsáhlými stavebními projekty, z nichž nebyly všechny dokončeny. Z vyšetření královy mumie vyznělo, že byl velmi otylý, s tělem tvaru hruškovitého.

Matkou krále byla Mutemwija/Mutemuja z Mitanni. Chlapec-král Amenhotep III. se následujícího roku neobvykle oženil s Tij/Teje (též Tiji), dcerou „obyčejných“ (?) Egypťanů jménem Juja (nebo snad kníže ze syropalestinské oblasti či Núbie) a jeho ženy jménem Tuja/Čuja, obou rodičů v kněžských funkcích.

Královskými dětmi byly dcery Sitamun, Henuttaneb, Nebetiah a Éset a Amenhotep IV. – Achenaten, první z monotheistických panovníků dějin.

Tij nevynikala krásou ani zdravím, což zdědil její syn Achenaten, král jí byl však nesmírně oddán. Vedle Nefertete/Nefertiti/Nofretete n. Neferneferuaton a Hatšepsut je pokládána za velkou ženu Egypta: při oficiálních příležitostech byla první ženou zmiňovanou současně s královským manželem a ztvárňována ve stejné velikosti jako její královský manžel a s atributy dosud náležejícími jen panovníkům.

Všechny dcery se provdaly za svého otce s titulem „králova manželka“. Kromě toho byl ženat s jednou babylónskou (eg. „sangarskou“) princeznou a se dvěma mitanskými; Kilu-chepa a Tadu-chepa, jež přijela až v době svého ovdovění (sic) a vzala si Amenhotepa IV.

Juja nebyl tolik „obyčejný“, ale velitel jízdy bojových vozů a hlavní štolba egyptské armády a je možné, že byl i královým strýcem. Juja mohl mít ještě syna jménem Aj, tedy Tijova bratra, který později zdědil otcovy úřady a ještě později se stal králem (srov. rok 1362 a 1352). Nefertiti byla nevlastní dcerou Tije, nebo její netí, tedy dcerou Aje.

 

Mocní za Amenhotepa III.: Wezíry byli Ramose (Horní země, jinak též správce v Atonově chrámu), Aperela (Dolní Egypt, jinak též velekněz v Atonovu chrámu), Anen, králův švagr a druhý kněz po veleknězi v Atonově chrámu, Suti a Hor, stavitelé-dvojčata prvního Atonova chrámu, Amenhotep/Amenhetep, syn Hapův. Písařem Chernef a Nebamon, v jehož hrobce byly nalzeny obrazy z lovu ptáků společně s kočkou, správcem obilních špejcharů Chaemhet, správcem pivovaru bohyně Mút Chons-im-heb, arcičíšníkem Surere, Merejmose místokrálem v Kúši.

Amenhotep alias Huj, syn Hapua z Athribis, byl ze stejné rodiny jako Ramose a wezírem v Horní zemi po něm. Byl hlavním architektem a „velitelem královstkých prací“. Jeho výroky a sentence se staly světoznámé a po smrti byl uctíván jako král. Sentence byly přeloženy i do řečtiny.

Wezírem Horní země za Amenhotepa II. byl Amenemopet/Amenemope, jehož bratr Sennefer byl starostou Théb (s velmi dobře zachovanou hrobkou) a Senneferova žena Sentnaj, Senetnaj/Sennaj byla královskou chůvou-vychovatelkou. Starší Senneferova dcera Muttuja si vzala Kenamona, Senneferova nástupce v Thébách (oba byli vrstevníky Amenhotepa III.), jiná dcera Mutnofer byla Amonovou zpěvačkou. Otcem Amenemopa a Sennefora byl Humaj, správce královského harému v Mennoferu a vychovatel královských synů (a proto tolik blízkých Amenhotepovi II.).

Společnost v Egyptě se za vlády Amenhetepa III. silně kosmopolitisovala. Země byla centrem celého civilisovaného světa a v okolí panovníka luxusu. V náboženství došlo už za jeho otce k universalisaci. Héliopolský bůh Re-Harachte n. Re-Harachtej zvaný Aten, Kotouč, se proměnil v tvůrce a vládce všehomíra, každodenního vzniku a zániku. Král byl zbožtěn jako Sluneční bůh Aton ještě za života, titul Aton-čehen, Oslnivý sluneční kotouč. Za Amenhotepa III. vzniklo klima k diktátu monotheismu za jeho syna. Panovník se pokládal za živoucí obraz všech bohů

Egyptský polytheismus se monotheisoval, „zeslunečtil“. Thébského hlavní boha Amona, „Skrytého“ spojili Egypťané s Reem a král se stal Amonovým synem. V jeho chrámu v Luxoru panovník, pozemská podoba Amonova, každoročně pořádal hieros gamos, svatý sňatek, s královnou-matkou, následovalo procesí.

 

Stavební činnost: Dynastie sídlila v Memfidě, ale v Thébách byla velmi aktivní; palác na západním břehu Théb Medínet Habu a posmrtný chrám, "pevnost pro věčnost až do nekonečnosti", severně od něho, největší svého druhu v zemi o rozloze zhruba padesáti fotbalových stadionů (38,5 ha, šířka 700 m, délka 550 metrů. V XIX. dynastii zničen zemětřesením a stavební činností např. již za Merneptaha.

Z velké části byl postaven z nepálených cihel, materiálu krátké životnosti. Pro ostatní materiál se dalším generacím stal snadným kamenolomem a památky z něho jsou po všech velkých světových museích. Od začátku třetího tisíciletí je systematicky prozkoumáván a opravován s cílem, aby kolonáda kolem roku 2020 opět stála v původní podobě.

Zbytkům zádušního chrámu se říká Memnonovy kolossy. Chrám totiž zmizel a zůstaly dvě sedící kolossální sochy a sedmnácti resp.osmnácti metrech výšky, o jejichž významu nikdo už nic nevěděl. Jméno vychází z hellénisované podoby egyptské lidové přezdívky královy Nimmuria. Hellénové si ho ztotožnili s rekem padlým jako spojenec Troianů před Íliem, jemuž byla matkou Éós, bohyně jitřních červánků. Po zemětřesení roku 27- jedna ze soch dostala trhliny a při úsvitu vydávala obří podoba sedícího Amenhetepa III. jakýsi zvuk, údajně nářek Éin nad ztrátou syna. Na úkaz se roku 130+ přišel podívat princeps Hadrianus s manželkou Vibií Sabinou. Poslední, kdo asi slyšel zpěv severního z kolosů, byl L. Septimius Severus: dal sochy totiž roku 199+ rekonstruovat a bylo po efektu, viz uvedené roky a v indexu s. v. sedm divů.

Velkochrám Amunův v Luxoru, Karnak (obojí východní Théby) byl zkrášlen asi čtyřiceti osmimetrovými královými kolossy a více než tisícovkou soch bohů v lidské či zvířecí podobě, mezi nimi v přirozené velikosti alabastrová socha hrocha a "lvokrokodýla", obě odjinud zatím neznámé. Gigantické dílo začal král stavět brzy po nástupu na trůn, snad už od třetího roku vlády, a stavěl komplex asi třicet let.

Král rád vztyčoval sochy lví bohyni Sechmet/Sachmet, která má v agendě války, ničící sílu slunce, ochranu krále, nemoci a epidemie, ale také jejich léčení (o lvích a kočičích kultech viz Bohové a jejich svátky). Prý to dělal, protože měl bolesti zubů a další zdravotní problémy.

 

1417 rozdělil král Retenu-Syrii na dvě provincie pod guvernéry Penhuwtem a Chaemwesem (srov. 1450 a dále 1379).

1416 uchována informace o velkém lovu na „divoké krávy“ ve Wádí Qena v Horním Egyptě. Po deseti letech už v celém okolí neexistovala možnost lovu: všechna lovná zvěř, lvi atd., byla vyhubena.

 

1413 první polní tažení Amenhotepa III. do Núbie zhruba ke 4. kataraktu, čili ve zděděných říšských hranicích. Velitelem Kuše za Amenhotepa III. byl Amenhotep a po něm Merimose.

 

1411 V Aššuru skončila vláda Aššur-bél-nišéšu (od 1420). Novým králem jeho bratr Aššur-rîm-nišéšu [-rem-] (do 1403).

c. 1410 V Babylónu skončila vláda Karaindaše (viz rok 1594), králem Kurigalzu I., syn Kadašman-charbeho I. (viz tamtéž; vládl do asi 1390). Karaindaš měl mírovou smlouvu s Aššur-bél-nišéšu.

 

************************************************************

1409. - 1400.

 

1408:

V Egyptě v desátém roce své vlády se Amenhotep III. po dlouhé korespondenci s králem Mitanni Šuttarnou oženil s jeho sestrou (popř. jednou z jeho dvou dcer) jménem Giluchepa/Kelu-hepa. Amenhotep se později oženil ještě se sestrou Kadašman-Enlila Babylónského (jenom zlata poslal do Meziříčí za ni půl tuny) a ještě později s dcerou krále Arzawy Tarchundaraduem.

 

1403 V Aššuru skončila vláda Aššur-rîm/rem-nišéšua (od 1411), nástupcem jeho syn Aššur-nádin-achché (do 1393).

 

1400 V Mitanni po Artatamovi I. (od c. 1450) vládne jeho syn Šuttarna II. (do c. 1390).

 

1400 V Chattuši po Tudchalijašovi III. (od 1420) vládne jeho bratr Chattušiliš II. (do 1370). Porazil Kašky a národy Azzi-Chajaše; král Chajašeů Marijaš se stal chetitským vasalem. Války s Arzawou (Tuwanuwa opět chetitská?).

 

1400 V Ugaritu (srov. rok 1760) vládne jako vasal egyptského Slunečního boha dynasta Ammištamru I. (do asi 1365).

 

V Palaistíně/Kanaánu prvního dne 11. měsíce 1409 (od druhé poloviny roku 1409 do začátku února 1408) nové zjevení israélského vůdce Mošeho, Móýséa. Po „svaté válce“ israélských kmenů byli Seon, dynasta země Amorejů, a král Bašánu jménem Oq, poraženi před svým sídelním městem Edrei, mrtvi: Předjordání bylo Židy po čtyřiceti letech odchodu z Egypta (?) obsazeno, viz rok 1448.

c. 1400:

V Gai v Móabu byl pohřben vůdce Israélitů Móše, řec. Móýsés (narozen asi 1520). Nástupcem byl ještě za jeho života jmenován Jósua či Jóšua (z Jéhošuá, č. Jozue; vůdcem do asi 1380). Dal obřezat kamennými noži všechny muže israélských klanů, neboť to nikdo mezi nimi mimo území Egypta nečinil; v té době zřejmě také již nežil nikdo z těch, kteří před 40 roky z Egypta odešli (srov. rok 1448).

Jósua překročil řeku Jordán, dobyl Hai a Jerichó, které navěky proklel (viz až rok 876 za vlády krále Achaba). Porazil pět amorejských knížat, mezi nimi také vládce v Jerúsalému jménem Adonis-edech. Obsadil Hebron a Lebno. Svůj trvalý tábor měl v Galgale (Gilgal) u Jordánu. Na říčce Merom později porazil další skupiny Amoritů a Kanaánců, dobyl a vypálil Azór.

V časech Jósuových Israélité obsadili území 31 knížat a země byla rozdělena mezi jednotlivé israélitské kmeny. Jóšua dal mimo jiné z Egypta přinést kosti Josefovi a pohřbít je v Sichemu, Šekemu (Josef měl zemřít roku 1812, viz rok 1880).

Oproti biblické tradici nebyla města této doby ještě silně opevňována a invase židovských beduinů měla spíše charakter postupné beduínské infiltrace. O Jerichu a podobných lokalitách se archeologové domnívají, že to byla spíše neohrazené vsi.

Před „dobytím“ Palaistíny židovskými kmeny zde byly státní útvary Hetejů, Amorejů, Kanaánů, Ferezejů, Hevejů a Jebuzejů, kteří žili v okolí Jebuse, pozd. Jerúsaléma, a město bylo jejich sídelním. Peleštové/Filištínové/Filistínové, od nichž asi slovo Palaistíné/Palestina pochází (židovský historik Josef mluví vždy o Palaistínoi, Filistínové, "Palestinci"), později žili v pěti konfederovaných knížectvích gazánském, azotském/ašdodském, askalonském, gatském a askalonském (srov. rok 1200, 1191 a 735).

Jóšuovi se podrobili Hevejští s městy Gabaón, Kefíra, Beerót a Kirjat-je(h)arím. Slovo Gabaón, Gibeón či Agabón (dn. al-Džib sz. od Jerúsaléma) může pocházet z „Asty Achaiwón“, Město Achájů. Židé město nikdy nezničil a Jóšuova smlouva byla dodržována. Byla proslulá svým rybníkem, obsadil ji Šišak, zničena Nabû-kudurrí-usurem, osídlení bez hradeb však pokračovalo dál. Heveové-Chivové byli možná Achájové zpoza moře a podrobená města tvořila achajskou tetrapoli.

Za povšimnutí stojí možná vztahy mezi Acháji a Židy, ovšem v tomto časovém sledu nesedí data (srov. pád Ília roku 1184). Obě ethnické skupiny se mohly poznat v Deltě či na Faru před pozd. Alexandrií, který byl centrem krétského a mykénského obchodu s Egyptem. Židé do Delty přišli s Hyksy. Meneláos ze Sparty měl později tradiční vazby na Askalón a palaistínské pobřeží (nepřímý Meneláův předek, Pelopův bratr Askalos, založil prý As/škalón).

V lokalitě Urusalim, pozdějším Jerúsalému, v průběhu 14. st. (c. 1350) je známo ještě jedno polosemitské jméno: ‘Abdi-Chepa/Abdi-Cheba n. Chepat/Chebat, "Chepin otrok", vztahující se k jedné churritské bohyni, což nemusí mít žádný údaj o potentátově etnicitě. Žádal několikrát písemně (amarnský archiv) egyptského krále o pomoc proti Kanaáncům, nomádům Šasú, viz rok 1448, a těm, jimž Egypťané říkali Apiru/‘Apiru či Hapiru, jak označovali nomády, uprchlíky, bandity, outsidery. Jakou dostal odpověď z Egypta, nevíme.

Byl vysloven názor, že slovo Hapiru, později označení vojenské aristokracie v Palaistíně, je příbuzné se slovem Hebrej, snad jeho původem. Urusalim povstal jako hrazené sídlo kolem roku 1800 a dynasta ‘Abdi-Chepa vládl kraji zhruba v rozsahu mnohem pozdějšího kmenového území Júdy/Iúdaie. Město později chátralo, vlastně se podle archeologů změnilo v neohrazenou osadu kanaánských Jebuzitů, až obsadil biblický Dávíd, král Židů, viz rok 1005. 

Podle archeologických nálezů obilných zrn novověcí historici kladou dobytí Jericha do c. 1320 či 1315. Před odchodem Židů z Egypta zavládla prý tma v zemi. Pokud se výbuch Théry klade do doby kolem roku 1360, po čtyřiceti letech na poušti se badatelé dostávají k uvedenému datu dobytí Jericha. Viz rok 1448.

 

Podle starších tradičních chronografických údajů prý roku 1405 po zemřelém vůdci Gothoniélovi/Othoniélovi ovládli Židy na dobu osmnácti let „cizinci“, král Móabitů Eglón. Eglóna zavraždil v Jeríchó lstivě Ehúd/Aód z klanu Benjamín a Móabité byli pobiti či vyhnáni z Kanaánu. Ehúd se stal druhým ze čtrnácti soudců a osmdesát roků žila země v míru (srov. 1325).

 

Podle izraelských archeologů (Israel Finkelstein) je biblická velikost Jerúsaléma a Júdy přehnaná a hebrejské kmeny se na území Kanaánu usazovaly zřejmě po generace postupně, nikoli válkou, a státnost v městských osídleních od Kanaánců přebírali. Zda se Hebrejci sídlíci v kopcích severní Samareje významně podíleli na konci kanaánských státečků na pobřeží v 10. století, nelze potvrdit.

 

c. 1400:

V Knóssu byl znovu zničen mínójský palác, srov. roky 1700, 1600, 1500 a 1450. Začátek pozdněmínojské doby III. a pozdněhelladské III. V Argolidě se etablovali Pelopovci. Po roku 1400 se rozšířil po egejských ostrovech včetně Kréty definitivně mykénský vliv, srov. rok 1450. Zničení a obnovení paláce v Mykénách. Mykénské zboží se rozšířilo do Syrie, Palaistíny a Egypta (al-Amarna). V rozmezí let 1400 až 1100 se z Égeidy dováželo do Egypta víno. Achájové na pevnině viz dále 1300.

Ve 14. století nahradilo na Krétě lineární písmo B staré A, což ukazuje na nové obyvatelstvo, které "A" nerozumnělo, viz rok 1450. Kultury krétská a mykénsko-achájská postupně splynuly. Lineární písmo B rozluštili roku 1952 Britové Michael Ventris a John Chadwick.

Théby byly dobyty „epigony“ (nebo později?), srov. rok 1450. Podle starých vyšších tradičních údajů měla roku 1408 být Sísyfem založena Efyrá, pozdější Korinthos. Roku 1407 unesl prý Kadmos Harmonii. 1405 prý na Krétě začal vládnout syn Európin Mínós. Téhož roku byla prý v Kilikii založena Kadmeia a Sídé.