1599-1500

1599. - 1590.

 

1594:

Chetitský „velký král“ Muršiliš I. vede válku proti Babylónu. Rok předtím byl úspěšný v Syrii, když dobyl Chalab-Aleppo a Mari. Muršiliš dobyl Babylón a poslední král I. babylónské dynastie, zv. amorejské či chammurapské (od 1894) Samsuditana zřejmě padl (od 1626).

V téměř liduprázdném městě se začali usazovat Kassité (Kaššu). Jejich prvním vladařem v Babylónu byl Agum II., syn Urzigurumaše (též Agukakrime). Krátce nato Kassité dobyli a obsadili celou Babylónii a dali zemi na několik staletí nové jméno - Karanduniaš či Karduniaš (souvisí s kár-duniaš, pevnost boha Duniaše?). Kassitská dynastie vládla Babylónu do 1156, v Mesopotamii od roku 1732 (srov. tam, resp. 1742), podle babylónských kronik celkem řada panovníků vládnoucích 576 let.

 

Konec amorejské (Amurru) dynastie je v nízké chronologii kladen do roku 1533 nebo 1531, podle vysoké do 1651.

V řadě kassitských vládců, bukášum (viz 1742), bývá někdy první v jejich řadě Gandaš, který se měl nazývat „králem Babylónu“, datován až do roku 1594, Agum II. do doby kolem 1500.

Nástupnictví Aguma II. (předky viz 1742) bez ohledu na to, zda se stal králem v Babylónu roku 1594 nebo c. 1500:

Agum II., jeho syn Burnaburiaš I. (současník Puzur-Aššura III. a jeho syna Enlil-násira I.), [neznámý král], Kaštiliaš III, syn Burnaburiašův, Ulamburiaš (bratr Kaštiliův), Agum III., syn Kaštiliaše III. (kolem 1450), [neznámý král], Kadašman-charbe I. (současník Aššur-néráriho II.), Karaindaš a Kurigalzu I., syn Kadašman-charbeho I. (viz dále 1410).

Jiné řazení po Agumovi III.: Karaindaš (současník Aššur-bél-níšéšu, c. 1420), Kadašman-charbe I., jeho syn, Kurigalzu I., syn Kadašman-charbeho I. • Kassit. kadašman odpovídá akkad. tukultu, důvěra, sum,erogram GIŠKIM.

 

1591:

V Aššuru zemřel ensi Bazáj (od 1619) a na trůn se dostal Lulláj, podle assyrské kroniky „syn nikoho“ (do 1585).

 

1590:

V Chattuši se spikli manžel královy sestry Charapšiliš a Muršilišův arcičíšník (nosič číše) Chantiliš se svým zetěm Zidantašem a Muršiliše I. zavraždili (vládl od c. 1620). Jím skončila stará chetitská dynastie (od c. 1650). Chantiliš I. vládl do c. 1560.

Zdědil válku s Churrity. Boje probíhaly v prostoru mezi Karchemiší/Karkemiší a Malatií a Churrité měli navrch: dokonce zajali královnu Charapšiliš se syny.

Na severu říše dobyli Kaskové (Gasgové) v pohraničním území mezi pozdějším Pontem a Paflagonií „svaté město“ Nerik, které pak zůstalo 500 let neobydlené. Kaskové (Kaska, Kaška) žili na východu Paflagonie a v Pontu a touto akcí se poprvé objevují v chetitských a psaných dějinách.

V pozdější Helladě v Sikyónu roku 1591 po Orthopoliovi (od 1654) vládl Marathónios (do 1561). Jeho současníkem byl Kekrops Difyés (?).

 

************************************************************

1589. - 1580.

 

80. léta 16. st.:

Po oslabení babylónské moci vzniklo na severu Mesopotamie východně od Eufrátu v povodí řek Balích a Chábur království Churritů Maitani, později Mitanni (churr. Churruche, egypt. Nacharina, akkad. Mitanni nebo Chanigalbat) s hlavním městem Waššuganni, Waššukanni (snad dn. Tell Fachárijjá či Fecheríje u Rás al-‘Ain al-Chábur, ass. Réš-éni, hellénist. Résainá v Mygdonii, byz. Theodósiopolis; srov. také rok 3500 a Hamukar).

Království bylo konfederací churritských knížat: Chanigalbat (s kmenovým územím kolem Nisibis), Aštata (země na západním břehu Eufrátu naproti soutoku s Balíchem), Alše či Alzia (kopcovitý kraj na jihu horního toku Eufrátu, jižně od Antitauru, hellénistická Soféné).

Prvním králem Mitanni, jehož jméno známe, byl Kirta, otec Šuttarnův (vládl do c. 1550). Království trvalo do roku 1300, resp. 1270.

 

1585:

V Aššuru zemřel ensi Lulláj (od 1591) a jím skončila vláda Adasiho dynastie (od cca. 1700). Bazájův syn Kidin-Ninua či Sú-Ninua (vládl do 1571) se stal prvním panovníkem Bazájovy dynastie (do 1366).

 

c. 1580:

V Elamu po Tatovi (od c. 1600) králem Atta-werra-chalki (do 1570). Jeho sukkalem v Súsách zůstal Temti-agun II. (srov. 1605). Opět není doložen vicekrál a nic bližšího není známo.

 

c. 1580:

V Iamchadu-Aleppu po Šarraelovi (od c. 1620?) vládne jeho syn Abbael II. (do c. 1560).

 

Syrie: státní útvary začátkem 16. st

Ugarit dn. Rás Šamrá (jeho přístav se jmenoval Ma´hadu, tj. přístav)

Danuna severní soused Ugaritu do 15. st.; oblast dn. turecké provincie Hatay kolem Alexandrettského zálivu (Iskenderun)

Mukiš na Unqi či Umqi, dn. planina kolem jezera ´Amíq severně od Orontu (Nahr al-Así). V 15. st. království sahalo až k moři a sousedilo s Ugaritem, Ama´u a Nejou. Sídelním městem byla Alalach.

Neja zřejmě na východním břehu Orontu kolem Apameie, arab. Qala‘at al-Madhíq; kraj byl proslulý slony.

Tunip jižně od Mukiše a západně od Orontu.

Amurru na jižním syrském pobřeží, asi dn. severní Libanon. Sídelní město není známo, přístavy království byly Simyra a Irqata.

Nuchašše, pozd. La´aš sousedilo s Nejou a Qatnou. V 8. st. spojil král ZKR La´aš s Hamathem/Chamatem, dn. Hamá v SYR. Město N. nebylo nalezeno.

Barga, Parga království mezi Hamathem a Aleppem, sousedící s Nuchašše.

Qatna, Qode dn. al-Mišrifé, Tell Mišrifé asi 20 km sv. od Homsu, SYR. Výkopy od roku 1999 v paláci, ve středu města o ploše jednoho sta hektarů, vynesly na světlo část archivu dosud neznámého vladaře z doby kolem roku 1400 nebo kolem či po roku 1360 jménem Idanda. Písemnosti na hliněných tabulkách jsou psány akkadským dialektem se silnými churritskými rysy (viz dále rok 1360). Královský palác patřil nepochybně mezi nejrozsáhlejší světské stavby své doby. Město leželo na hlavní trase oslích karavan z jižní Syrie a Palestíny a z Palmýry (viz předtím 1810 a 1793).

Qadeš, Qizza, Kinza dn. Tell Nebi Mend (Kadeš; nezaměňovat s biblickým pouštním krajem a městem v okolí Petry při edomských hranicích, dnes Wádí Músa)

Upi, Ube (Api) oasové království se sídlem v Tamasqu (eg.), Damašku. Ve 2. tisíletí většinu obyvatelstva tvořili Churrité.

 

V Helladě roku 1587 byl údajně založen Epidauros a v Argu po Kriasovi (od 1640) kraloval Forbás, současník Kekropa Difya (do 1551).

Podle Parského mramoru roku 1581 se stal králem v Athénách Kekrops (viz 1555).

 

************************************************************

1579. - 1570.

 

1577:

V Egyptě padl ve válce s Apofiem I. (XV. dynastie) král XVII. dynastie Sekenenre II. Tao II. (doba vlády neznámá, viz rok 1608). Jeho nástupcem se stal Wadžcheperre Kamose (do 1570); o jeho původu viz rok 1600.

1575 sahala moc Hyksů (XV. dynastie) jen po Cusae ve střední části země a jižně od Elefantíny vládli již Kúšité. V tomto roce vypukla nová válka Egypťanů s Hyksy, kteří byli zatlačeni až do Delty. Král Kamose, poslední panovník XVII. dynastie thébské (od c. 1650), byl později se svými předchůdci Taem I. a II. označován za „Osvoboditele Egypta“.

1570 Kamose umírá (od 1577) a králem se stává jeho bratr Nebpehtejre Ahmose I., řec. Amósis (vládl do 1546). O regentství Ahhotepi a otcovství Kamoseho viz pod Sekenenre Tao; srov. rok 1600. Ahmoseovou manželkou byla Ahmose-Nefertirej. Pokračoval ve válkách s Hyksy (viz 1567), které jsou popsány na nápisu z al-Káb na jihu jistého vojáka Ahmose, jehož otcem byl Ibana, matkou Bata či Baba.

O dataci výbuchu sopky na Théře a souvislostí s Ahmoseovou vládou viz rok 1700.

Kolem roku 1570 zemřel v XV. dynastii král Apofis I. (od c. 1615). Nástupcem v Deltě se stal Akenenre Apofis II. (o možnosti jen jednoho krále jménem Apofis viz zde výše). Vládl krátce zřejmě jen ve východní části Delty, restauroval chrám v Búbastidě. Viz dále 1567, kde konec XV. dynastie.

Někdy v této době mizí ze světa v osobě krále Nebchepešre Apofia III. (konec kolem 1567) také vládcové XVI. dynastie (od 1674, jména viz tam).

 

1571:

V Aššuru zemřel Šú-Ninua či Kidin-Ninua (od 1585), králem jeho syn Šarmá-Adad II. (do 1568).

 

c. 1570:

V Přímoří zemřel král Gulkišar (od c. 1625), jeho nástupcem Pešgal-daramaš či pouze Pešgal (vládl prý 50 let do c. 1520).

V Babylónu ve 24. roce své vlády dopravil zpět do města král Agum II. sochy Marduka a Sarpanítum, které 1594 odvlekli Chetité a nechali je v Chaně.

V Elamu po Atta-werra-chalkim (od c. 1580) vládne Pala-iššan (do c. 1545). Vedle Siwe-palar-chuppaka byl jediným z panovníku dynastie Eparti, který do Sús přinesl kořist také z východního Íránu. Vicekrálem byl jeho bratr Lankuku, sukkalem v Súsách králův syn Kuku-sanit. Brzy však zemřel a na jeho místo přišel Kuk-kirwaš, syn Lankukův. Pala-iššan byl jedním z největších vládců dynastie Eparti.

 

V Helladě prý roku 1577 začal v Thessálii kralovat jako první z vládců Haimón. Roku 1575 prý obsadil Forbás Argívský Rhodos a 1573 prý Héráklés porazil v boji Antáia.

 

************************************************************

1569. - 1560.

 

1567:

V Egyptě v XV. dynastii po Apofiovi II. (od 1570) krátce vládl Asehre Chamudj/Chamudi (?, řec. Archlés či Assis; podle Ios. Flav. měl vládnout 49 roků a 2 měsíce). Jím skončila XV. a současně v této době také XVI. dynastie, dvě panovnické větve rozlišováné na Velké a Malé Hyksů (obě od 1674).

Král Ahmose I. ze XVII. dynastie oblehl se 480 tisíci muži (??) Memfidu a Avaris. Dojednal s nimi odchod ze země a Hyksové odešli do Palaistíny. Touto událostí začíná slavná éra XVIII. dynastie (do 1320) a také období Nové říše (do 1320).

Ahmose šel Hyksům v patách a vedl válku s Núbií (Kúš) a jejím králem pohrdlivě jmenovaným Aata („Núbijec“) a Tetianem, zřejmě nástupcem Nedžehovým (?, srov. 1655). Dolní Núbie byla opět obsazena za druhou peřej (Chent-hen-nefer), sto mil jižně od Buhenu (dn. Wádí Halfa v Súdánu) na ostrově Sai byl postavel chrám. Egyptské pevnosti v kraji kolem Buhenu byly obnoveny a vicekrálem egyptské Kúše byl Ahmose Si-Tajit z Théb, později, za vlády Amenófia I., Čuroj, guvernér v Buhenu. Residenčním městem egyptské Núbie (Wawat & Kúš) byla Mi´am, dn. Aníba, 140 mil jižně od prvního kataraktu.

1563? po tříletém obléhání dobyli Egypťané v jižní Palaistíně pevnost Hyksů Šaruhén, možná dn. Tell al-Fár‘ah. Hyksové zmizeli z dějin, byli „vylikvidováni“. • Událost lze zařadit do 15. roku vlády, tj. do 1556, nebo až do 1549).

Jinak vedl Ahmose I. klidnou vládu. Obchodní vztahy Egypta byly obnoveny, stavební činnost četná. Do vlády hodně mluvily ženy -  králova babička Tetišeri, matka Ahhotpe/Ahhotep I. s titulem n. přízviskem „paní z Haunebut“ (výklad, že by byla z Kyklad a tedy „Mínójka“, není obecně přijímán) a jeho manželka (a sestra?) Ahmose-Nefertirej/Nefertari se synem Ahmoseanch, řec. Amenófis. Ahhotep má jméno po měsíčním bohu Ah/Iah, jeho kultovní středisko není známo. Ahmose pořídil své manželce úřad „druhého Ammónova kněze“.

Moc boha Amun-Re sahala zase po celém Egyptě a byla soustředěna v rukách jeho kléru v Thébách. Reova církev zesílila a v této době je spatřován začátek pozdějších hlubokých vnitřních nesnází Egypta.

Za Ahmoseho I. proběhla také administrativní reforma. Začal se zase klást důraz na správu nomů, nomarchii a stát měl dva wezíry s oddělenými financemi, jak za časů střední říše.

Wezíry za XVIII. dynastie byli na severu Neferweben, Ptahmose, Ptahhotep, Thutmose, Amenhotep, Aperel, Paramessu/Pramesse, Setchej.

Na jihu: Tetinefer, Ijmhetep, Aacheperreseneb, Hepuseneb, Ahmose, Amun-user, Rechmire, Amunemipat, Senej, Hepu, Ptahmose, Ramose, Nachtpaaten, Usermont, Pentu, Aja (?).

 

V této době v Palaistíně končí doba středobronzová (od 1786) a do c. 1200, resp. do konce XX. dynastie, trvá pozdní doba bronzová.

 

1568:

V Aššuru zemřel Šarmá-Adad. II. (od 1571), králem jeho bratr Eríšum III. (do 1555).

 

c. 1560:

V Iamchad-Aleppu po Abbaelovi II. (od c. 1580) vládne Ilim-ilimma (do c. 1550, dále viz 1530).

V Chattuši zemřel král Chantiliš I. (od 1590). Zindata zavraždil s pomocí svých synů Chanitilišova syna a nástupce Kaššeniše a zasedl na trůn (do 1550).

 

V Helladě prý roku 1568 jako první z lidí zapřáhl čtyřspřeží Trochilos. Roku 1565 založil prý Xanthos Triopás Lesbos, roku 1563 začal na Krétě vládnout Kýdón a 1561 v Sikyónu po Marathóniovi (od 1591) vládl Marathón (do 1541). • Arkadský král Lykaón, syn Pelasgův, byl otcem Tegeatovým, zakladatele Tegeje (a 49 dalších synů). Podle jedné mýthologické verse se tři z jeho pěti synů Kýdón, Gortys a Archedios vydali na Krétu. O ní viz dále roku 1460 a 1400.

 

************************************************************

1559. - 1540.

 

1546:

V Egyptě zemřel král Ahmose I. (od 1570), nástupcem jeho syn Džeserkare Amenhetep I., Amenhotep/Amenhotpe, „Amen je spokojený“, řec. Amenófis I. (do 1526). Jméno jeho hlavní manželky není známo, snad Ahmose-Meritamun, jeho sestra, která zemřela před svou matkou Ahmose Nefertirej. Jinou ženou a sestrou Amenohetepovou byla Sitamun, ale neznáme nikoho z jejich dětí (Ramose?).

Po válečných taženích proti Kúšitům 1540 a 1539 byl jmenován vicekrálem Kúše čuroj, dosavadní guvernér v Buhenu. Expedice upevnily jižní hranice Egypta XVIII. dynastie.

Ve stejné době pravděpodobně první nepřátelské kontakty Egypťanů s Churrity z království Mitanni, egyptsky Nacharina (= „tento, tj. syrský, břeh řeky - Eufrátu/Orontu?“, srov. rok 1472). Churrité tedy už museli být pevně uchyceni v severní Syrii.

Tažení proti Libyjcům, kteří opět infiltrovali do Delty. XVIII. dynastie ale s Libyjci udržovala přátelské styky.

Stavební činnost v Karnaku, Thébách a v Horním Egyptě (nikoli však v Dolním).

 

1555:

V Aššuru zemřel ensi Eríšum III. (od 1568), nástupcem jeho syn Šamší-Adad II. (do 1549). Po mněm vládl jeho syn Išme-Dagan II. (do 1533).

 

c. 1550:

V Chattuši skončila vláda Zindaty I. (od c. 1560) krvavě: byl zavražděn svým synem jménem Ammunaš (do 1530). Jeho vláda byla slabá a říše Chetitů přišla o provincie Adaníja (= Adana, střední část Kizzuwadny/Kizzuwatna) a Arzawíja (= Arzawa, jižní Frygie se sídelním městem Apaša, pozdějším Efesem?), o města Šallapu a Parduwatu (sev. Frygie). V Kilikii se etablovali churritští dynastové.

Ve Waššuganni/Waššukanni skončila vláda Kirnova (od 1580) a nástupcem na trůnu Mitanni se stal jeho syn Šuttarna I. (do c. 1530?).

 

c. 1545:

V Elamu zemřel král Pala-iššan (od 1570), nástupcem jeho synovec Kuk-kirwaš (do c. 1520). Byl posledním ze silných panovníků dynastie Eparti. Jeho sukkalem v Súsách byl Kuk-nachchunte, později sukkal v Elamu a Simaški a sukkalem v Súsách se stal Temti-Sanit. Oba byli královi synovci.

Doložená stavební činnost v Súsách na chrámu a praecinktu boha In-Šušinaka.

 

V Helladě prý roku 1555 začal vládnout v kraji Aktiké (Attiké) Kekrops I. zvaný Difyés, tedy "Ve dvou podobách" (byl prý napůl hadem), nebo též "Oboupohlavní", původem z Egypta (kraloval 50 let, do 1505, srov. s údajem Parského mramoru r. 1581). Za jeho života se prý udály příběhy, jejichž aktéry jsou Prométheus, Epimétheus a Atlás a přišla prý roku 1528/7 do Thessálie povodeň: král thessalské Fthíótidy Deukalión a Pyrrhá posléze roku 1519 házením kamenů za sebe stvořili Hellény; srov. rok 1700 a 1521). V této éře Faéthón prý spálil Aithiopii.

Královláda v Attice trvala do roku 1068 a posledním králem byl Kodros. Aktiké se dlouho po Kekropovi jmenovala Kekropiá. Autochthonní obyvatelstvo zemi předtím říkalo Aktáia. Kekrops byl pokládán za zakladatele dvanácti attických měst/dódeka poleis: Kekropiá, Tetrapolis (založena Xúthem z obcí Marathón, Probalinthos, Trikorythos a Oinoé; Pelasgy zváno Hyttéia, v historických dobách součást fýly Aiantis), Epakriá, Dekeleia, Eleusis, Afinda/Afidnai, Thorikos, Braunón, Kythéros, Sféttos, Kéfísiá a Faléros. Do jednoho státu spojil dódekapoli Théseus, viz roky 1235 a 750.

V Argu 1551 po Forbantovi (od 1568) vládl Triopás (do 1505). V Sikyónu po Marathónovi (od 1561) vládl Chýreus (do 1486).

 

Staří geógrafové, chronografové a historici si byli vědomí toho, že Helléni nejsou původními obyvateli Hellady. Že to však byli "barbaři", jimž se dostalo kolonisace z východního Středomoří. Strabón vypočítává národy, z nichž povstal "řecký zázrak"; v novověku děje připomínají kolonisaci Ameriky. Pelops si přivedl na Peloponnésos jako osadníky Frygy, z Egypta připlul Danaos se svým klanem, aby se usadili mezi Dryopy, Kaukóny, Pelasgy a Lelegy, dávné prý autochthony; z nich přežili Illyrové, Épeiróťané, původně čtrnáct kmenů, a Thrákové. Thrákové pod Eumolpem obsadili Attiku, Thrák Téreus z Daulidy se usadil ve Fókidě, Kadmeiu obsadili Foiníčané vedení Kadmem, ostatní Boiótii Aonové, Temmikové, Hyantové s Lelegy, kteří tam přesídlili z okolí Súnia. Předhellénští Boiótové si říkali Syové.

Lelegy ve starém věku pokládali za Káry, nebo za lid jim blízký. Kárové podle Aristotela putovali sami nebo s Lelegy, podobně kočovali Kúréti a Téleboinové, kteří obsadili Lokry. O Kúrétech staří tradovali, že byli předky Aitólů. Viz dále rok 1521 a 1500.

************************************************************

1539. - 1530.

 

1533:

V Aššuru zemřel ensi Išme-Dagan II. (od 1549), nástupcem jeho syn Šamší-Adad III., vnuk Šú-Ninuův (doo 1517).

 

c. 1530:

V Mitanni skončila vláda krále Šuttarny I. (od c. 1550), následuje jeho syn Parattarna (do c. 1500). Pokračoval v expansi království na západ. Obsadil Kizzuwadnu (východní část Kilikie); její král Pillia měl předtím vasalskou smlouvu s Zidantašem I. (srov. 1550) a později byl vasalem Idrimiho.

Churritským vasalem se stal také vládce Mukiše (hl. město Alalach) Idrimi, syn Ilim-ilimmy I., krále v Iamchadu (viz 1560). Po smrti otce byl z Iamchadu-Aleppa vyhnán (c. 1550) a dlouho se potloukal po Kana´anu. Nakonec s pomocí nomádů obsadil zemi Mukiš (c. 1540) a stal se také králem v Neja a Ama´u. Ovládl celou severní Syrii a porazil Chetity v Kizzuwadně. Vládl do c. 1510).

 

c. 1530:

V Chattuši zemřel král Ammunaš (od c. 1550). Vypukly palácové spory o nástupnictví. Velitel královské gardy (našedi) Zuruš se dostal do sporu s dnes již neznámým vrahem králových dětí a vlastních dědiců trůnu Tittiše a Chantiliše. Králem se stal Chuzzíjaš I., syn Ammunův a mladší bratr zavražděných (vládl do c. 1525).

 

V Helladě podle starých kronik Eusébioovy a Hierónymovi prý roku 1535 začal Deukalión vládnout na Parnássu. Roku 1526 byla v Thessálii potopa, srov. rok 1700.

 

************************************************************

1529. - 1520.

 

1526:

V Egyptě krátce před smrtí t. r. přibral Amenhotep I. (od 1546) k vládě svého zetě neznámého otce, syna Seniseneby (?), popř. snad ze staré thébské rodiny (stalo se 21. dne 3. měsíce projeb). Vládl jako Acheperkare Thothmes/Thutmose I., Džehutimes, řec. Thútmósis (do 1512).

Hlavní královnou Thútmose byla Ahmose, dcera Hatšepsut (I.; lze ji však také pokládat za královu sestru). Jejich (?) synové Wadžmose a Amenmose zemřely předčasně, přežily dcery Hatšepsut (II.) a Neferubitej. Třetí syn a pozdější král Thútmósis II. byl synem Mutneferty, mladší sestry krále Thútmóse I.

Jako celá dynastie jsou všichni pohřbeni v Údolí králů přes Nil od sídelních Théb, dnešního al-Uksúru/Luxoru, ležícího na východním břehu řeky (arabské jméno je od lat. „castra“). První objev hrobky roku 1922, viz pod Tutanchamun a do roku 2008 objeveny 63 hroby; značeny KV 1-65). Údolí králů (arab. Wádí al-mulúk) v thébské nekropoli pojalo královské a urozené primární pohřby od 16. do 11. století, od 18. do 20. dynastie. Největším hrobem je asi KV 5 z 19. dynastie se hroby synů Ramesseho II. se 120 známými místnostmi (sám Ramesse II. byl pohřben v KV 7).

Roku 1525 se Thútmósis I. vypravil do Syrie proti Mitanni-Nacharina. Dospěl až k Eufrátu a snad jižně od Karchemiše/Karkemiše na břehu řeky vybojoval s Churrity vítěznou bitvu. Thútmósis byl prvním Egypťanem, který na severu Syrie, v Neja (v pozdější Seleukidě), lovil slony a jednoho dokonce ulovil živého, což je asi také světové prvenství.

Kromě toho Th. vedl výpravy do Núbie proti Kúšitům a dostal se až ke 4. kataraktu za pozdější Meroé v Súdánu. Jeho místokrálem v Horní i Dolní Núbii byl Turi. Potlačil vzpouru krále Kúše n. Wawatu, kterého egyptské prameny pohrdlivě jmenují „lučištník“, zajal ho a pověšeného za nohy na lodi ho poslal po Nilu na sever k Thútmósiovi (viz dále).

Kronikářské záznamy z konce XVII. a začátku XVIII. dynastie obsahují skalní hrobky v al-Kábu Ahmoseho, syna Abaky, a Ahmoseho Pennechbeta. Králův architekt Ineni mu postavil hrobku v Údolí králů (byla první, o níž víme, že ji panovník v údolí měl).

 

c. 1525:

V Chattuši král Chuzzíjaš I. (od 1530) usiloval o život Telepinuše, manžela své nejstarší sestry jménem Ištaparijaš. Chtěl dát odstranit oba, ale Telepinuš byl rychlejší, krále a jeho skupinu přemohl a spolu s pěti bratry ho poslal do exilu. Telepinuš (vládl do c. 1500) byl možná také (nej)mladší bratr sesazeného krále.

Telepinuš s královským titulem labanaš vydal nástupnický zákon, ale neměl v rodině štěstí. Manželka (a možná sestra) Ištaparijaš s titulem tawannannaš zemřela před ním a stejně jejich syn Ammunaš.

Telepinuš válčil s Churrity na prostoru pozdější Kommagény a s „velkokrálem“ Kizzuwadny Išputachšuem, synem Merijawatriho (či R-).

Někdy bývá rok 1525 považován za konec staré a začátek střední říše chetitské (do 1460). Obvykle se ale o střední říši nehovoří a celé období se počítá k říši staré.

 

c. 1520:

V Přímoří skončila vláda Pešgal-daramaše (od c. 1570). Jeho nástupcem Adara-kalamma, zvaný též Aidara, který vládl 28 let (do 1492).

V Elamu zemřel Kuk-kirwaš (od c. 1545). Krátce vládl jeho synovec Kuk-Nachchunte spolu se sukkalem súským Kuk-našurem IV. Po nich také krátce vládli Kutir-Nachchunte II. se sukkalem Sús Kutir-Šilchacha II.

Kolem roku 1520 dobyli Elam Kassité a ukončili tzv. III. elamskou říši, říši sukkal-machů Anšanu a Sús (od c. 1860). Podle krále Epartiho byla celá éra zvaná doba Epartiho dynastie. Následovala doba téměř dvou staletí temna, z nichž nepocházejí žádné dokumenty - kassitské temno trvalo do 1346.

Literatura období dynastie Eparti (c. 1860 - 1520):

c. 450 dokumentů v akkadštině ze Sús

c. 20 dokumentů z Chuchiruru (= Málamír); vše transakce týkající se vlastnického práva, jenom pár nápisů.

 

z mýthického hebrejského pravěku 16. a 15. století:

Kolem roku 1520 se údajně narodil v klanu Lévi v Egyptě Móše, řec. Móýsés i Móésés (č. Mojžíš; zemřel 1400). Otcem byl Léviho vnuk Amram/Ambram, matkou z téhož klanu žena Jokebed (srov. ale rok 1592 a 1448); jeho sourozenci byli Aáron a Mirjam. • Jména a příběhy židovského Starého zákona nejsou nezávislými novodobými historiky akceptovány. Vznik Mojžíšova monotheistického náboženství kladou obvykle do doby po Achenatonově vynálezu monotheismu Atonově, nebo až do doby tzv. babylónské zajetí (viz 587 až 539 a v indexu pod M., kde další datace). Srov. souvislosti roku 1880.

Podle vyšší kronikářské datace se Móše narodil roku 1592 a zemřel 1472. Roku 1515 se měl setkat na hoře Sínaj s židovským bohem Jahwem. Roku 1512 ve svých osmdesáti předal Móýsés židovským klanům „zvěstované“ zákony. Viz dále rok 1448. Novým válečným vůdcem židovských klanů po Mojžíšovi se stal Jehošua/Jéšúa, řec. Iésús (v této dataci do 1444). Roku 1471 po Aaronovi, prvním veleknězi Jahweho (od 1507), nastoupil „pontifikát“ Eleazar. Roku 1462 křesťanský kronikář uvádí, že židovský vůdce Iésús rozlosoval jednotlivým židovským klanům půdu. Viz dále rok 1448. 

 

V Helladě podle chronologie Parského mramoru založil athénský král Amfiktyón roku 1521 v Thermopylách amfiktyonii a panathénaje, předtím roku 1532 za Kranaa se prý uskutečnil Aréův soud ve sporu Athény s Poseidónem o Attiku. Viz předtím rok 1555.

Roku 1520/19 v době, kdy vládl Athéňanům král Amfiktyón, začal prý v jižní Thessalii ve Fthíótidě vládnout Hellén, Deukaliónův syn (viz zmínku o potopě v Thessalii roku 1528 při roce 1545). Jeho jméno si vzali všichni ti, kteří se předtím nazývali Graikové, Graioi, a žili původně v Épeiru než doputovali do Thessálie. Tímto nastala proměna „Řeků“ v Hellény (srov. roky 2200 a 2000).

První vlna patrirchálních Hellénů byla autochthonním obyvatelstvem po příchodu ze severu "přemluvena", aby uctívali Trojjedinou bohyni, Stařenu (graus či gráos, protějšek slova gerón). Helladští Graikové sídlili rovněž v okolí Dódóny, resp. tam byli vytlačeni. Slovo Hellén souvisí zřejmě s hellé, seléné, světlo, měsíc, Měsíční bohyně, Jasná, jak zní jedna theorie.

Jinou etymologií známou již ve starém věku (Strabón) je původ slova od helos, bažina, rozkládající se kolem Dódóny. Okolí se jmenovalo kdysi Hellopiá. Sellové, předhellénští pelasgičtí barbaři, kteří tu sídlili, neměli mezi Hellény později dobré renomé, neboť prý spávali na zemi a se špinavýma nohama: tak o nich psal Homér v šestnáctém zpěvu Íliady a snad se to týká jen Diových kněží, jimž se tak říkalo. Z Hellénů věštírnu ovládli první épeirští Thesprótové, později ji kontrolovali Molossové/Molottové. Původně sídlila Diova věštírna ve Skotússe v Pelasgiótidě a přenesl ji prý Apollón. V Augustově době již byla opuštěna a kraj vylidněn.

Tito Graikové, tedy Achájové a Dórové, teprve nyní odstranili gynaikokracii a zavedli patriarchální přechod vlády z otce na syna (názor Gravesův).

Hellas patřila do říše krále Pélea, Achilleova otce.

 

************************************************************

1519. - 1510.

 

1512:

V Egyptě zemřel král Thútmósis I. (od 1526). Nástupcem se stal jeho třetí syn Acheparenre Thothmes II., řec. Chebrón (vládl do 1504 nebo též 1490?). Oženil se svou nevlastní sestrou Meritre Hatšepsut (II.) a formálně spoluvládli. Tohoto nebo následujícího roku definitivně ukončil povstání v Núbii vyvrácením sídelního města Kúše Kermy a později povstání beduinů v Palaistíně. Egypt kolonisoval Núbii mezi druhým a třetím kataraktem, viz předtím rok 1720. V lokalitě Tombos u Kermy při třetí peřeji naleziště s ostatky egyptských koloniálních úředníků pochovaných v pyramidách, těla úředníků Siamuna a jeho ženy Wernu nalezena v nedotčených mumiích a s mykénskou keramikou v hrobě. K núbijské renesanci došlo až v devátém století. Viz dále rok 751.

 

1517:

V Aššuru zemřel ensi Šamší-Adad III. (od 1533). Novým vládcem Aššur-nérári I., syn Išme-Dagana II. (do 1491).

 

c. 1510:

V Alalachu v Království Mukiš po smrti  Idrimiho (od 1540, c. 1550 vyhnán z Iamchadu-Aleppa) vládne krátce jeho starší syn Adad-nérári. Po něm nastoupil mladší bratr Niqmiepu, Niqmepa II. (do c. 1480?).

 

V Helladě založil podle chronologie Parského mramoru Foiníčan Kadmos boiótské Théby. Podle Hérodota až kolem 1500. Roku 1510 přišel do Argu z Libye n. Egypta Danaos. Údajně roku 1510 zahájil Eresichthón (Erikthonios), syn Kekropův, stavbu Apollóna chrámu na Délu (dokončen a zasvěcen údajně 1488).

V jiné chronologické tradici byla 1513 založena Efyrá, pozdější Korinthos.

 

************************************************************

1509. - 1500.

 

1504:

V Egyptě tohoto roku nebo až 1490 zemřel na jakousi chorobu asi třicetiletý Thútmósis II. (od 1512). Krátce před smrtí jmenoval svého jediného syna Mencheperre Thothmes III., řec. Menfrés, Misafris či Misfragmúthósis, za spoluvládce tety Meritre Hatšepsut, vládnoucí do 1482.

Thútmósis III. byl 21 let jejím formálním spoluvládcem, po korunovaci 1482 vládl samostatně do 1450. Byl synem harémového děvčete-vedlejší manželky jménem Eset/Ísis. Představován byl ale jak syn Thútmose II. s jeho nevlastní sestrou Hatšepsut. Pravděpodobně byl Thútmósis III. ženatý se svou nevlastní sestrou Neferure/Nefrure, dcerou Hatšepsuty (zemřela někdy po roce 1494). Nově se oženil se Sitiah, zřejmě v době, kdy už vládl sám; jejich dítětem byl Amenemhet.

Roku 1503 se Hatšepsut dala sama korunovat a vládla do 1482 (řec. Amensis). Královna se titulovala jako dcera, ale také jako syn Amunův a svého formálního spoluvládce soustavně odstavovala od zásadních rozhodnutí. Thútmose se jí později pomstil: ze všech staveb dal odstranit tetino jméno a její ženské sochy, které nahradil mužskými (srov. zachovanou výjimku nalezenou roku 2015 na Elefantině v chrámku Chnumově). Hatšepsut byla po Mer-Neith, viz rok 3054, Menkare, poslední panovnicí šesté dynastie (viz rok 2184) a Sobchare Sobknofru z úplného konce 12. dynastie (viz rok 1799), další vládnoucí ženou na trůnu Obou zemí. Poslední viz roku 1217 Tawosret/Tewosret.

Hatšepsut (II.) byla za svůj život královskou dcerou, sestrou krále, „božskou manželkou“ i „velkou královskou manželkou“ a panovnicí.

Nejvyššími úředníky za její vlády byli: Senenmut, hlavní číšník, architekt a rádce (srov. 1486), Hapuseneb, velekněz Amunův, Puiemre, druhý kněz Ammónův, Nebresi, kancléř (srov. 1496), Inebnej, místokrál Núbie a Thutej/Džehutej, sklepmistr-správce financí (v jeho hrobě a jistého Hereje mimo jiné nalezena hra senet doložená v Egyptě už kolem roku 3500, srov. v indexu pod hry). Senenmutův starší bratr býval královniným vychovatelem, sám vychovával Hatšepsutinu dceru Neferure.

Wezírové za Hatšepsut a Thútmóse III.: Ahmose alias Amoču (wezír jihu) - jeho nástupcem byl Amenwosre, jeho syn; wezírem na jihu se po něm stal jeho synovec Rechmire, wezírem na severu Amenwosreův bratr Neferweben. Rechmireho hrobka v Šejch Abdal Kurna na západním břehu Théb je vymalována scénami z reálného života kolem hodnostáře.

Místokrálem v Kuši za Hatšepsut byl Amennacht, za Thútmóse III. Nehej.

Jméno Mendžaj z prostředí pouštních nomádů XII. dynastie (srov. tam) se stalo v Nové říši termínem pro policistu-rangera.

 

Za vlády Hatšepsut a Thútmóse III. nesmírně vzrostla moc Amunových kněží. Jejich jurisdikce se už netýkala jen kněží v Thébách, ale po celém Horním a Dolním Egyptě. Později rozšířili svou moc i na kněží dalších kultů.

Ze stavební činnosti vynikají stavby v Údolí králů na západním thébském břehu Nilu a chrám v Dair al-Bahrí/Dér el-Bahrí, „nejsvětější svatyně“, džeser džeseru.

 

c. 1504 první výprava Hatšepsuty do Aswánu. Velele jí Senenmut a otevřel kamenolomy na červený granit. Po Nilu dal dopravit pro chrám v Karnaku dva páry obelisků.

 

c. 1500:

V Mitanni po Parattarnovi (od c. 1530) vládne jistý Parašattar či Paršatatar (?), krátce po něm pak jeho syn Šaušatatar (do c. 1450?). Je též  možné, že Parašattar nevládl vůbec a Šauštatar byl přímým nástupcem Parattarnův.

Velkokrál Šauštatar byl lenním pánem Mukiše (smlouva s Niqmepou II. z Alalachu), Tunipu (král Ir-Adad), Kizzuwadny (král Šunaššura I., možná nástupce Pilliův). Šauštatar vládl nad územím mezi Taurem a Zagrem, od Amanu po údolí Biqá’.

 

c. 1500:

V Chattuši skončila vláda Telepinova (od 1525). Jeho nástupcem byl jistý Alluwamnaš (luwijské jméno, vládl do 1490). Jeho manželkou byla Charapšekiš (chybně Charapšiliš), snad dcera Telepinušova. Nic bližšího o době Alluwamnašově vládě není známo.

 

c. 1500:

V Helladě po zemětřesení obsadili Mykéňané Krétu (před rokem 1480, nebo už kolem roku 1600) a stali se zde vládnoucí vrstvou. Střední a jižní Kréta zničena plameny, paláce s výjimkou Knóssu už nebyly obnoveny. Kolem roku 1380 byly krétské paláce v ruinách, definitivně vypáleny, srov. roky 1700 a 1600.

Před c. 1480 začíná pozdněmínójská doba I B. a pozdněhelladická II. Před rokem 1480 byly zničeny archeologické lokality Zakro, Nollia, Faistos etc., vulkanická katastrofa Théry, srov. rok 1700 a 1600.

c. 1500-1100 se objevovali na Sicílii a na jihu Itálie řecky hovořící osadníci. 

 

1505 v Athénách po Kekropovi I. Difyovi (od 1555) vládl Kranaos (do 1496), člověk z domácího rodu. Po jeho sestře Attidě (Attis) dostala jméno celá země - Attika. Téhož roku prý v Argu po Triopovi (od 1551) nastoupil na trůn Krotopás (do 1484).

1502 na Krétě vládne dle mýthografů Apterás, který měl založit stejnojmenné město. Knóssos byl podle stejných tradicionalistických, ale historicky pravděpodobně neautentických chronologií založen 1542 údajně Kúréty a Korybanty. O Kúrétech se tradovalo, že to bylo staré jméno pro Aitóly n. že byli jejich předky, popř. že na Krétě patřili k ochráncům dětí Rheje s Kronem, srov. rok 1555 a 1521. Korybantové bývali vyznavači fryžské Kybely a na Krétě a Samothráce Diovy matky Rheje, zváni též Kúréti, což snad souvisí s koryfé, "vrchol hory", tedy "lidé z hor, horalé". V chaosu zachovaných mystických jmen lze vysledovat jistou příbuznost nebo dokonce rovnítko mezi Kabeiry, vyznavači Héfaistovi na Samothráce, Lémnu a ve Frygii, Korybanty a Kúréty, takto potomků krétských Daktylů. Všechny kulty jsou předhellénské, u Kabeirů (nebo kabeirů) lze tušit původ snad foinícký. Samothráčtí Kabeirové a z Lémnu ctili Héfaista a vedle mořeplavců byli ochránci lidí pracujících s kovem.

Z doby kolem roku 1500 jsou fresky s býčími akrobaty v Egyptě na pélúském ramenu Nilu (dn. lokalita Tell ad-Daba’a; bývá označován i za palác Ahmose I., zemřel roku 1526, viz zde výše) a s motivy z knósského Labyrinthu; zřejmě na místu mínójské osady nebo inspirované mínójským stylem – ale záhadně o sto let dřívě než na Krétě v Knóssu!

Podobné mínójské fresky byly nalezeny v galilejském Tell Kabri a v Alalachu u Antakye. Egyptské umění 18. dynastie bylo pod jistým krétským vlivem. Vládnoucí palácové elity po celém východním Středomoří se zjevně internacionalisovaly a vzájemné kontakty byly velmi intensivní.

 

c. 1500:

V Indii vznikají první védské hymny. Kultura H (srov. rok 1600) je nahrazována kulturami měděných skladů a okrové keramiky (do 1100, srov. dále rok 1200).

Védské období čili éra Árjů bývá členěno na dobu 1500 – 900, kdy vznikly první za tří véd, „vědění“, a na roky c. 900 – 500, dobu pozdně védskou. Rgveda/Rigveda hymnicky zpracovává mýthologii, Sámaveda liturgické zpěvy a Jadžurveda (c. 800) obětní průpovědi. Úhrnem se nejstarší trojici véd říká trají vidjá, tj. trojí moudrost. V pozdním období přibyla sbírka zaklínadel Atharvaveda. Současně vznikly samhity a upanišády. Po c. 550 začalo období súter.

 

c. 1500 př. n. l. až 200 n. l.: nejstarší éra dějin Mayů, členěná do tří období (1500 - 1000, 1000 - 500, 500 př. n. l. - 100 n. l.)

c. 1500 první z geoglyfů v brazilském státu Acre (nejmladší c. 1350 n. l.) objevených po vykácení pralesa v nejnovější době. Útvary s asi 450 geometrickými vzory vyhloubených příkopů sloužily snad za útočiště, neboť vykácený prostor v okolí posléze zarostl. Předkolumbijská společenství kácela amazonské pralesy odjakživa, srov. sousední Bolivii, a na volných prostorách pak rostly palmy hospodářsky výhodnější pro lidi.