1799-1700

************************************************************

1799. - 1790.

1797:

V Egyptě zemřel král XII. dynastie Hor Nejmare Amenemhet III. (vládl od 1843) a králem se stal jeho syn Macherure Amenemhet IV., řec. Ammenemés (do 1790); spoluvládcem otce byl od roku 1798. Byl již ve vyšším věku a jeho vláda o devíti letech, třech měsících a 27 dnech byla klidná a ve znamení další stavební činnosti. Jeho syn a spoluvládce „král Hor“ zemřel před svým otcem, který zesnul roku 1790.

Královnou se stala dcera Amenemheta III. a nevlastní sestra Amenemheta IV. pod trůnním jménem Horus Merjetre Sobchare/Sebekkare, rodným jménem Sobkneferu/Sebeknofru n. Sobekneferu, řec. Skemiofris, poslední panovnice XII. dynastie (vládla tři roky, deset měsíců a 24 dny, jak praví Turínský papyrus, do roku 1786). Stavěla na (a asi dokončila) zádušním chrámu svého otce Amenenheta III. v Hawwáře u Láhúnu s prý třemi tisíci místnostmi, který později Helléni nazvali Labyrinthos, Hérákleopolis Magna a zachovalo se její pečetítko z fajánsu s titulaturou.

Po Menkare, kterou skončila šestá dynastie, byla druhou či třetí ženou na egyptském trůnu, viz rok 3054 a 2184. Po ní přišla v osmnácté dynastii Hatšepsut, viz rok 1503.

 

1799:

Rím-Sîn I. z Larsy porazil rozhodným způsobem vládce Isinu Damiq-ilíšua a část Isinu byla Larskými dobyta a vypleněna.

1794 byl Isin Larsou definitivně poražen, Rím-Sîn obsadil celé město a jeho státní území a Isin navždy přišel o svou důležitost: konec I. dynastie isinské (trvala od 2017). Poslední král dynastie Damiq-ilíšu (od 1817) zmizel beze stopy z dějin.

 

1797:

V Ešnunně začal vládnout Dádúša (viz rok 1830, do roku 1786). Po něm vládl jeho syn Ibal-pi-el II. (do 1762), současník Chammurapího Babylónského. Po něm následoval Sillí-Sîn (viz 1762).

 

1793:

V Babylónu zemřel král Sîn-muballit (od 1813 a nástupcem se stal jeho syn Chammurapí (do 1750). Odrazil vpád Assyřanů pod Šamší-Adadem I., později vyhnal Assyřany z Mari a králem zde prohlásil Zimrilima (Zimrí-Lim), Iachdunlimova syna n. synovce, vz roky 1830, 1815 a 1779-1778).

 

Jako současník Chammurapiho babylónského a částečně Šamší-Adada Assyrského v Iamchadu (Jamchadu, Chalab/Chalba/Chalpa, Aleppo, hell. Chalybón, Beroia) vládl král Iarimlim I. (Jarim-Lim), přítel Zimrilima Mariského, který u něho žil v exilu. Jeho předchůdcem v Iamchadu byl jistý Sumuepu, Iachdunlimův oponent.

Iamchad držel silnou obchodní posici: jeho území mezi Středozemním mořem a Eufrátem bylo křižovatkou karavanních cest napříč Syrií do Mari a dále po Mesopotamii, nebo na jih do Tadmóru (Palmýry). Vasalským státem Iamchadu byl Alalach. Nedávno objevené zbytky chrámového centra boha počasí Hadada pod sedmi metry nových vrstev dokládají silnou hospodářskou a kulturní základnu.

Po Iarimlimovi I. v Iamchadu vládl jeho syn Chammurapí I. (do c. 1750), po něm jeho syn Abbael I. (vrstevník Abíešua). Následoval jeho syn Iarimlim II. a kolem roku 1700 vládl jeho syn Niqmiepu´ I. Krátce nato v Iamchadu kraloval (jeho syn?) Chammurapí II. a poté Iarimlim III.; oba byli současníky Ammiditany Babylónského. Dále viz roky 1750 a 1690.

 

V Ugaritu byl současníkem Zimrilima Mariského král Iantin-Chamu.

V Qatně byl spojencem Iasmach-Adada a Šamší-Adada král Iški-Adad. Po něm jeho nástupce, jistý Amut-piel, Zimrilimův vasal (viz již 1810).

 

1790 uzavřeli spojenectví Širukduch I. z Elamu s Ešnunnou, válka s Gutiem.

 

1796 v Sikyónu po Leukippovi (od 1849) vládne Messapos (do 1749).

 

************************************************************

1789. - 1780.

 

1786:

V Egyptě zemřela královna Sobkneferu (od 1790) a jí skončila vláda jedné z nejslavnějších dynastii, dvanácté (od 1991), a zároveň střední říše (od 2040). Začíná druhé meziobdobí, dynastie XIII. až XVII. (do 1570).

Wezíry na konci XII. a začátkem XIII. dynastie byli Qemeni, Senwosretanch, Iuii, Menhotep, (Neb)sumenu (?), Hori, Sobek-aa, Bebi, Ameni, Dedu-Month, Senebtifi.

V Ič-toweji následuje Horus Sechemre I. Chutovej Amenemhet V. Sobkhotpe/Sobekhotep I., první panovník XIII. dynastie (do 1633; podle Manethóna vládlo 60 panovníků 153 let). Sobkhotpe I. zřejmě patřil do královské rodiny XII. dynastie. Kraloval 5+x let a jeho hrob byl nalezen a identifikován v Abydu.

Jeho nástupcem byl s jistou pravděpodobností vlastní bratr Horus Sechemkare I. Amenemhet VI. Senebef/Sonbef, který vládl 3+x let (asi do roku 1770). Za něho přišel Egypt o Dolní Núbii (Semna). Souvislosti dynastického výběru nejsou známy. Zřejmě do 13. dynastie patří královna Keminebu pohřbená ve starším pyramidovém komplexu Amenemheta II. v Dahšúru.

Komplex královského paláce této doby měl tři skupiny budov: dětskou část (kap), kam směl z úřednictva zřejmě jen jeden ze „smrtelníků“, sloupovou síň audienční a pro hostiny (wehej) a vnější část paláce (chentej), kde žil wezír. Celek obklopovala „šena“ obývaná služebnictvem a veškerým personálem; zde se rozdávali potraviny.

Sechemkareho wezírem byl Chenmes.

Nezařaditelně byli v rozpětí XIII. až XVII. dynastie wezíry Iii, Iii-meru, Senebhenef, Sobknacht, Ib-jau, Amenemhet. O "abýdské dynastii" viz rok 1650.

 

1786 začíná secesse západní části Delty v městě Ka-sunt, Cha-sunt (řec. Ksois, dn. arab. Sacha?). Její guvernéři, resp. králové, dostali od Manethóna označení XIV. dynastie (do 1603; 76 panovníků, jejichž jména známe z Manethóna a z Turínského kanónu. Nezanechali po sobě téměř žádné památky, doloženi jsou Nehesej z Ksois zvaný „Núbijec“, Nebsenre, Secheperenre a Merdžedefre. Srov. rok 1740.

 

Po skončení vlády XII. dynastie rostla ve východní části Delty (bibl. země Gošen) pozvolna moc „Asiatů“ ze Syrie a Palaistíny, tedy semitsky hovořících kmenových společenství Amu/Aamu, Menčin, Sečetin, Sečetu a Retunu. Původně „ekonomičtí migranti“, kteří poprvé do Egypta přišli za Amenemheta II., se sdružovali kolem kultu Sutecha, jemuž dali Asiaté atributy Bá‘alovy.

Jejich náčelníci, šejkové, byli zmiňováni ještě před XII. dynastií jako hikau-chosvet, hekau chasut, sg. heka-chasut, „vládci hornatých (= cizích) zemí“; řec. Hyksós (sg.; Manethón) s významem basileis poimenes/"králové-pastevci", č. Hyksóvé (gen. Hyksů). Podle jmen lze usuzovat, že vedle převládajících semitských elementů snad příbuzných s Amority nelze vyloučit přítomnost elementu churritského. Je rovněž velmi pravděpodobné tvrzení historika Iósépa Flávia, že mezi Hyksy žili předkové některých z kmenů hebrejských; čemuž ostatně nasvědčuje i starověká datace některých biblických příběhů (nikoli však autentičnost) nebo některá jména (Jakubher). Viz rok 1870 a dále 1740, 1720 a 1400, zde o Hapiru/Apiru.

Sídelním místem Hyksů se stala na východě Delty Avaris, pozdější Per-Ramesse (dn. Qantír či Tell ad-Daba´a).

 

V Palaistíně v této době po konci XII. dynastie začíná střední doba bronzová (srov. rok 2110) a trvá až do konce druhého egyptského meziobdobí, asi 1560. Je to doba nástupu Kanaánců.

 

1787:

V Ešnunně zemřel Dádúša (od 1798) a vládne jeho syn Ibal-pi-el II. (jeho pátý rok vlády byl rokem úmrtí Šamší-Adada I. Assyrského). Délku vlády neznáme. Viz dále 1779 a 1762.

 

1787 dobyl Chammurapí Babylónský Uruk a Isin (sedmý rok vlády). 1784 dobyl Malgium na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou a získal zpět na Ešnunně Rapíqum (jeho desátý rok; srov. 1830, 1779). Roku 1784 uzavřel Chammurapí spojenectví se Šamší-Adadem I. Assyrským a 1783 dobyl Šalili (jeho 11. rok vlády). Ve svém 11. až 13. roce vlády (1783 až 81) se Chammurapí věnoval religiosním stavbám a hloubení zavodňovacích kanálů.

 

1782:

V Aššuru zemřel Šamší-Adad I. (od 1815). Nástupcem se stal jeho syn Išme-Dagan I. (do 1742, srov. předtím 1815), druhý panovník dynastie z Terqy (srov. 1815, trvala do c. 1700).

 

Kolem 1780 zmizely z Kappadokie assyrské obchodní kolonie. V této době území Anatolie ovládaly státy Luvijců (= hieroglyfičtí Chetité): Arzawa (západ) a Kizzu (Kilikie). Severní části středu Anatolie ovládli Chattové (= Protochetité, obyvatelstvo neindoevropské). V Paflagonii žil národ Palá, hovořící indoevropským jazykem.

 

1780 v Helladě založil v Attice Ógýgos Eleusínu a řadu dalších sídel. Ve stejné době se u Tritónského jezera v Libyi objevila panna, které Helléni dali jméno Athéné. Za Ógýga prý roku 1757 byla nějaká prahellénská „potopa světa“.

 

************************************************************

1779. - 1770.

 

1770:

V Egyptě zemřel král XIII. dynastie Senbnef (od?, viz rok 1786). Jeho nástupce Horus Sehetepibre II. Amenemhet VII. Vládl jen jeden rok. Kromě jiných uznal jeho vládu také vládce v Byblu Jakín-ilum, tzn. že moc Egypta nedoznala ještě výraznějšího oslabení.

 

1779 a 1778:

Vítězství Ibal-pi-ela II. Ešnunnského nad Subartejci, tzn. nad Assyřany a jejich vládce Išme-Daganem I., u města Razama v údolí Balíchu v kraji Idamaraz, a nad Chanaji s jejich assyrským spojencem Iasmach-Adadem z Mari, bratrem krále Išme-Dagana I. Iasmach-Adad mizí z dějin a v Mari se stává vládcem Amorejec Zimrí-Lim/Zimrílim, který žil dlouho v exilu u Iarimlima I. v Iamchadu (Aleppo), kde se oženil s panovníkovou dcerou s královnou Gašerou jménem Šibtu (srov. 1793).

Král Aššuru Išme-Dagan I. přišel o celé střední Poeufrátí a o velkou část severní Mespotamie, vč. Šubat-Enlil.

V královské archivu v Mari se dochovaly dopisy Zimrílima s jeho druhorozenou dcerou Kirûm. Královský otec provdal svou nejstarší dceru Šimatum za svého spojence jménem Haia-súmu, vládci v Ilan-sura, dnes neznámé polohy. Po čase mu dal za ženu i mladší dceru Kirûm, která se v harému se sestrou hádala a dokonce jí prý vyhrožovala smrtí. Kirûm otce několikrát žádala, aby si ji vzal domů a když ne, že si vezme život. Po nějaké době ji vyslechl a Kirûm se vrátila do Mari.

 

Zimrílim porazil v Pochábuří Benjamíny. Celé povodí Cháburu bylo v této době hustě osídleno především etniky západosemitské jazykové skupiny a Churrity. Město či pevnost Šubat-Enlil ale byla assyrského původu.

 

1778: se vypravil Širukduch I. Elamský s Ešnunnou proti beduinům v oblasti Idamaraz. Oblehli město Razama, které ale od obléhání osvobodil Chammurapí Babylónský.

 

c. 1770:

V Elamu po Širukduchovi se stal sukkal-machem Šimut-wartaš. Jeho synovec Siwe-palar-chuppak se stal sukkalem Elamu a Simaški, jehož bratr Kuduzuluš vládl do 1768 v Súsách.

 

************************************************************

1769. - 1760.

 

1769:

V Egyptě zemřel Sehetibre II. (od 1770?). Nástupcem se stal Sanchibre Amenej Antef/Anjotef/Intef IV. Amenemhet VIII., podle Turínského kanónu šestý vladař XIII. dynastie (ostatní historicky nijak neznáme). Také délku jeho vlády neznáme. V Dahšúru si dal postavit malou pyramidu. Jedním z panovníků dynastie odjinud neznámých měl být Ameni Qemau, jemuž je přičítána pyramida v Dahšúru (nadzemní cihlová část dávno rozebrána; bývá pokládán za nástupce Amenemheta V., viz rok 1786).

Po něm kralovali (doložitelně podle historických pramenů):

Hetepibre Amu Sihornedžherjotef (bez časových údajů),

Sobkhotpe II., syn Mentuhotpeův (item, 11. král Turínského kanónu),

Renseneb, vládl čtyři měsíce,

Awibre Hor,

Sedžefrekare Kaj Amennemhet IX. (u obou nemáme žádné časové údaje),

Chutovejre Ugaf, resp. Re Chutovej, vládl dva roky a čtyři měsíce,

Seneferibre Senvosret IV. (bez časového údaje),

Userkare II. Chendžer, vládl 4+x let; zanechal po sobě hliněnou pyramidu v Saqqáře, jeho jméno není egyptské, měl wezíra Anchu,

Semenchkare I., zv. Generál, vládl 3+x let,

Sechemre II. Vadžchau Sobkhotpe III., vládl sedm let,

Sechemre III. Sevadžtovej Sobkhotpe IV., vládl tři roky a dva měsíce, nápisně ale doloženo datum „roku pět“ a jeho nápisy jsou od Búbastidy po Elefantínu. Jeho rodiče se jmenovali Mentuhotpe a Jauhejebu, jeho wezíry Ii-meru a Neferkare.

Tito panovníci seděli na trůnu Obou zemí do roku 1740, viz tam dále. Pouze jména. Jejich wezíry zřejmě byli Res-seneb, Ii-meru, Ded-Ptah, Dedtu-seneb.

 

1768:

Chammurapí porazil Elamity se spojenci  na hranicích s Warachše. Elamský král Šimut-wartaš (vládl od asi 1770) byl v bitvě zajat a zabit.

Jeho nástupcem se stal Siwe-palar-chuppak (vládl do c. 1745), ale tituloval se jen jako „guvernér Elamu“ (jak vyplývá z několika mála dokumentů zachovaných z období let 2250 – 1250). Jeho bratr Kuduzuluš I. se stal sukkalem v Súsách (vicekrál Elamu a Simaški); později se jeho nástupcem stal Šullim-kutur, snad jeho synovec.

 

1763: Porazil Chammurapí protibabylónskou koalici, kterou tvořili: Zimrilim z Mari (kdysi spojenec), Elamité, Ešnunna, královna Nawaru (gutijský horský kraj v íránském Kurdistánu), Malgium (na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou) a Subarové (Aššur).

V bitvě Chammurapí porazil vládce Emutbalu (Iamutbal), jedné z oblastí Elamu, s jeho spojencem Rím-Sînem I. z Larsy (vládl od 1823), kterého zajal na útěku. Rím-Sîn I. zemřel v zajetí v Babylónu.

V Larse ještě nějaký čas vládl syn zajatého krále Rím-Sîn II. , ale z města musel uprchnout (viz dále roky 1741 a 1737), po něm již dva babylónští úředníci Sîn-iddinam a Šamaš-chazir. Tím skončila vláda larské dynastie (od 2025).

 

1762 porazil Chammurapí Ešnunnu drženou krátce elamským vládcem Siwe-palar-chuppakem. V boji s Elamity padl Ibal-pi-ela II. (vládl v Ešnunně od 1787). Byl asi posledním králem staré ešnunnské dynastie, viz rok 2028.

Elamité byli vyhnáni a novým vládcem se stal Sillí-Sîn, podřízený Babylónu. Po smrti Chammurapího Babylónského (1750) v Ešnunně po Sillí-Sînovi vládli Ibni-Erra, Iqíš-Tišpak a po něm Anni či Ilúni, který vládl do roku 1741 nebo 1727, kdy skončila samostatnost městského státu (zřejmě zdvojená informace, srov. tam).

 

1761 porazil Chammurapí (33. rok jeho vlády) koalici Mari a Subartu. Král Zimrílim (Zimrí-Lim) mizí z dějin (vládl od 1778), skončila vláda amorejské "Limské dynastie" od roku 1830 (novodobé označení podle jména amorejského boha Lima, snad související s akkadským obratem lim iláni, "tisíc bohů").

Mari bylo obsazeno Babylónci a 1759 zpustošeno. Při požáru města a královského paláce se kuriosně vypálil a tím pádem lépe uchoval archiv klínopisných tgextů na hlíně. Celé území Babylónci anektovali, ale dlouho neudrželi. V regionu následoval dlouhý klid, téměř tři sta let až do říše Mitanni.

 

Během vlády Zimrílima Mariského se upevnila posice Terqy, která se stala centrem nového knížectví/království Chana. Za Zimrílima byl guvernérem Terqy Kibrí-Dagan. Po Zimrílimově konci užívali místní vládci titulaturu „králové Mari, Tuttulu a Chany“. Pořadí vládců Chany není známo. Do zhruba roku 1650(?) panovali Išarlim, Isich-Dagan, Kaštiliaš, Sunuchrammu, jeho syn Ammimadar a Chammurapí z Terqy. Kassita Kaštiliaš mohl však být posledním vládcem Chany, srov. rok 1742 a dějiny Babylónie. Na ruinách Terqy stála arabská ves Ašára (SYR).

 

1761 se prohlásil Chammurapí Babylónský jako první panovník po konci Akkadské ríše vládcem nad celým Akkadem a Sumerem.

 

c. 1760:

V Ugaritu vládl v mariské době (éra Zimrilimova) král Jaqaru (YQR), syn Niqmaddua I. Další jména třiceti vládců jsou zachována jen částečně. Viz až amarnskou éru, rok 1400, předtím srov. rok 1793.

 

Zřejmě již za Chammurapího žili, nebo do Mesopotamie přicházeli Ummán-manda, „barbaři“, které lze identifikovat s Indo-Árji; později tvořili nejvyšší společenskou vrstvu v churritském státu Mitanni. Silná infiltrace Indo-Árjů do severní Mesopotamie a Syrie nastala až po konci I. babylónské dynastie.

 

V Číně skončila podle jedné z tradičních chronologií roku 1766 vláda dynastie Sia/Xia (od 2205). Sedmnáctý a poslední z jejich vládců Ťie/Jie (1818-1766) vynikal krutostí, likvidoval vzdor barbarů i čínských velmožů, vyžíval se v požitcích všeho druhu. Jeho oblíbenou milenkou a posléze manželkou byla Mo Si/Mo Xi, která vymyslela jezero vína, kam navelela tři tisíce mužů, aby ho vypila (a utopili se v něm). Císaři se vzepřela koalice údělných knížat/králů, v jejímž čele stál Tchang ze státu Šang. Nespokojenost z Ťieovým císařstvím umocňovaly přírodní katastrofy, špatné počasí a úrody. Revolta trvala sedmnáct roků. Za velké bouřky porazili vzbouřenci císařské v bitvě u Ming-tchiaa/Mingtiao, Ťie byl jat na útěku a donucen resignovat. Dožil jako soukromník a zemřel po nemoci.

Tchang (1766-1754) se stal zakladatelem druhé císařské dynastie Šang (do 1122). Jeho ministrem byl I Jin/Yi Yin, původně otrok v domě Tchangovy manželky. Jako dobrý kuchař se Tchangovi zalíbil a naslouchal též jeho radám politickým (jiná tradice o Iově otroctví nic neví). Po Tchangově smrti zastával místo prvního ministra-regenta na dvorech jeho synů a nástupců Waj Pinga/Wai Bing a Čung Žena/Zhong Ren, kteří zemřeli po velmi krátkých vládách. Tchangův vnuk Tchaj Ťia/Tai Jia (1753-1721), jejich nástupce, na I Jina příliš nedal a vládl bezohledně. Ministr mu prý podle jedné verse domluvil, aby se na tři roky odebral do ústraní a připravil se na další vládu. I Jin po tu dobu vládl Číně a posici uhájil i za Tchaj Ťiaova syna a nástupce Wu Tinga/Wo Ding (1721-1692). Zemřel roku 1714 jako stoletý a dostalo se mu královského pohřbu. Podle jiné verse v přetahování o moc s Tchaj Ťiaem ministr podlehl a byl zabit.

Podobnou posici jako I Jin měl za císaře Wu Tinga/Wu Ding (1324-1266) Fu Šuo. Jeho oblíbenou manželkou byla kněžka Fu Chao/Fu Hao, která též velela armádě válčící s nečínskými kmeny Ťiang/Jiang. Její nevyloupený hrob byl nalezen roku 1976; pro její záhrobní život bylo zavražděno šestnáct lidí a šest psů. Viz dále rok 1122.       

 

************************************************************

1759. - 1750.

 

1755 vítězné tažení Chammurapího Babylónského na sever proti Gutejům a proti zemi Subartum, tj. Assyrii.

 

1750 v Babylónu zemřel král Chammurapí (od 1793). Nástupcem se stal jeho syn Samsú-ilúna či Šamšú-ilúna (do 1718).

 

c. 1750

V Iamchadu zemřel král Chammurapí I. (od c. 1790); králem jeho syn Abbael I. (do c. 1710).

 

c. 1750 chattští králové Kuššaru dostali pod svou moc celou oblast (Kappadokii?). Žili zde dvě ethnika – Chatti (Protochetité) a Chetité/Nešité, mezi nimiž je ještě v pramenech rozlišováno.

 

c. 1750 se v Popádí objevila bronzová kultura terramarní (podle terra-marne, slínová zemina, pokrouceno v terramare). "Terramaricoli" bývají pokládáni za předky Ligurů a ve starém věku byli považováni za Pelasgy, kteří se v regionu usadili podle Diodóra "dvě generace před trojskou válkou". Zemědělci a chovatelé dobytka stavěli domy na kůlech, jak bylo v alpské oblasti zvykem od c. 4250. Kultura vymizela c. 1150 a oblast přecházela do sféry protovillanovské civilisace, viz rok 1100. 

 

************************************************************

1749. - 1740.

 

1740:

V Egyptě (viz rok 1770) ve XIII. dynastii po Sobkhotpem III. vládne jedenáct let Chasechemre Neferhotep I. (do 1730). Jeho rodiči byli Haanchef a Kemi, zřejmě nikoli královského rodu, jeho hlavní manželka se jmenovala Senebsen I. Měl dva bratry, kteří také usedli na Horův trůn. Král zanechal po sobě nápisy v Asuánu a pískovcovou stélu v Abýdu.

Za kralování Neferhotepa I. ovládal Egypt území po první katarakt a stále ještě měl pod kontrolou část Syrie: Vládce Byblu Jantin/Inteu, syn (?) Jakín-ilum, uznal egyptský protektorát. Egyptský král zato přišel o kontrolu nad západní částí Delty (s městem Xois, Ka-sunt, srov. rok 1786).

Hyksové ve východní části Delty nebyli ještě silní, viz dále rok 1720.

 

c. 1745

V Elamu po Siwa-palar-chuppakovi (od 1768) králem jeho bratr Kuduzuluš I. (do c. 1730). Siwa-palar-chuppak neměl syna a synovec Šullim-kutur musel mezitím zemřít. Kuduzuluš jmenoval sukkalem Sús svého synovce Kutir-Nachchunteho I.

 

1742

V Aššuru zemřel Išme-Dagan I. (od 1782). Jeho nástupci Aššur-dugulovi dávají kroniky přízvisko „syn nikoho“, byl tedy usurpátorem, tzn. že nepatřil do královského rodu ani rodu dalších assyrských šejků (u moci do 1736).

Oficiální královská tradice ovšem jako nástupce Išme-Dagana uvádí jeho syna Mút- Aškura (či Aššura). Byl ženat s dcerou Zazíji, krále churritského kmene Turukku, s nímž předtím Assyřané válčili. Viz dále 1736.

 

1742 porazil Samsú-ilúna Babylónský Kassity. Je to první zmínka o bojových hordách národa Kasitů, Kaššu, řec. Kossaioi, kteří zřejmě stáli v této době pod určitým churritským vlivem. Přišli z hor Zagru. Jako první jejich král v Mesopotamii je v kronikách jmenován Gandaš. Následovali Agum I., Kaštiliaš I. (vládl v knížectví/království Chaná v oblasti soutoku Cháburu s Eufrátem, viz 1761), Ušši, Kaštiliaš II., Abirattaš, UR-zigurumaš, Charbašichu, Tiptakzi, Agum II. (syn UR-zigurumašův?). Všichni vládli v době do roku 1594, viz tam. Kassitští králové používali titulu bukášum.

Je rovněž možné, snad i pravděpodobnější, že je třeba tuto řadu panovníků začít počítat teprve odtamtud (srov. též 1761). Podle tradice se totiž měl Gandaš prohlásit králem Babylónie a tím by se mohla jeho vláda počítat teprve od roku 1594.

 

Jiné pořadí (snad lepší):

1742 Gandaš (16 let)

1726 Agum I., jeho syn (22 let)

1704 Kaštiliaš I., jeho syn (22 let)

1682 Ušši, jeho syn (8 let)

1674 Abirattaš, bratr Uššiho (? Let)

Kaštiliaš II. (?)

UR-zigurumaš (?)

Charbašichu (?)

Tiptakzi

1594 Agum II., syn UR-zigurumašův(?).

 

1741 porazil Samsú-ilúna Babylónský koalici Idamarazu, Iamutbalu (= Emutbalu), Uruku a Isinu, celkem 26 panovníků, mezi nimiž byl také Rím-Sîn II., nyní král Iamutbalu. Podařilo se mu opět uniknout. Jeho spojenec Ilúni z Ešnunny byl však jat a popraven (patří zpráva až do roku 1727, nebo je reduplikací kronikářského záznamu z roku 1762, srov. tam?).

 

1749 v Sikyónu po Messapovi (od 1796) vládne Eratos (do 1703). Roku 1745 v Argu po Foróneovi (od 1805) třetím králem Ápis (do 1710). Za jeho vlády se Argolida nazývala Ápiá (nikoli původním Ínachiá).

 

************************************************************

1739. - 1730.

 

1730:

V Egyptě zemřel král Neferhotep I. (od 1740). Po něm krátce seděl na trůnu Obou zemí jeho bratr Sihathor/Sahathor. Jeho nástupcem byl druhý Neferhotepův bratr Chaneferre Sobkhotpe IV., řec. Chenefrés (= Chaneferre). Vládl 8+x let, ale již jen v Memfidě a okolí, ale stále měl vliv v Núbii, Plaestině a na Sináji. Dále viz rok 1720. Sobkhotpeův wezír Ijmeru, syn Ijmerův, patřil zřejmě do rodiny Anchu.

Za vlády Sobkhotpeovy obsadili Hyksové Avaris, Pi-Ramesse či Per-Ramesse, 24 km jižně od Tanidy, dn. Sán al-Hagar, srov. rok 1720). Asiaté zaplavili Deltu.

 

1738:

V Babylónii dobyl Samsú-ilúna Babylónský (13. rok vlády) na Ešnunně zpět města Kisurra a Sabum. Rok nato následovalo definitivní vítězství Babylónců nad Rím-Sîn II. v Kiši. Rím-Sîn, původně král Larsy (viz 1763) mizí z dějin; pravděpodobně utonul v záplavách, které provalením hrází způsobili Samsú-ilúnovi vojáci. Sumer byl opět pacifikován a Babylóňané zničili v kraji Warum u Ešnunny opevnění.

1736 první tažení Samsú-ilúnovo proti Ilúma-ilumovi, vládci Přímoří. Abylóňané dobyli Isin a strhli městské hradby.

1733 dal Samsú-ilúna (18. rok vlády) obnovit hradby a chrám Sipparu a Nippuru, který dal pojistit šesti pevnostmi. Přesto ještě před koncem Samsú-ilúnovy vlády Babylóňané o Nippur přišli.

1732 vedl Samsú-ilúna válku s Kassity (pokud se spíše nejedná o shodnou informaci s rokem 1742).

1731 ve svém 20. roce vlády vypuklo v kraji Warum povstání proti Babylóňanům. Po úspěšném tažení dal král vystavět pevnost Dúr-Samsú-ilúna, dn. Chafádží (IRQ).

 

1736:

V Aššuru zemřel usurpátor Aššur-dugul (od 1742). Po něm vládli další „synové nikoho“ (viz 1742) Aššur-apla-iddin (či –idí), Násir- Sîn, Sîn-námir, Ipqi-Ištar a Adad-salúlu či -salílí alias Adasi, který se stal zakladatelem nové dynastie, viz rok 1700.. Všichni vládli buď po jednom roce, nebo byl rok 1736 tak bouřlivý, že měl šest panovníků – všechno usurpátory. Lze je také považovat za konec dynastie Eríšum či vládců z Terqy (srov. roky 1920, 1830, 1815 a c. 1700).

Podle nízké chronologie odpovídá rok 1736 roku 1674.

 

Podle oficiální verse jmenného seznamu assyrských králů po Išme-Daganovi I. vládl jeho syn Mút-Aškur a po něm Talmu-š[arri] případně Rímu[š]? a Asínum, pravnuci Šamší-Adad I. (?; jména jsou známa z Mari a Núzi). Pak následovala anarchie. Mezi Puzur-Aššurem až Adasim vládlo osm králů.

Jistý Puzur- Sîn ukončil „churritskou nadvládu“ , pravděpodobně Chanigalbatu po smrti Išme-Dagana. Byl „králem-knězem“ Aššuru a po něm zřejmě přicházeli na trůn „synové nikoho“.

Výklad historických pramenů nabízí několik výkladových možností.

 

c. 1730:

V Elamu po Kuduzulušovi I. (od c. 1745) vládcem jeho synovec Kutir-Nachchunte I. (do c. 1700). Jeho bratr Lila-ir-taš se stal sukkalem Elamu a Simaški, králův nejstarší syn Temti-agun I. sukkalem Sús.

Kutir-Nachchunte I., jeden z nejsilnějších vladařů Elamu, vpadl mezi roky 1730 až 1720 do Mesopotamie, dobyl prý na 30 měst a mj. dal odvléci sochu bohyně plodnosti Naná či Nannáji do Sús. Do Uruku ji vrátil až roku 646 assyrský král Aššur-báni-apli. Restituce elamské moci ale neměla příliš dlouhého trvání, viz rok 1650.

  

1736 Telchínovci a Karyatidé poraženi Foróneem Athénským a Parrhaji (válka od roku 1786). Odešli na Rhodos, který se tehdy jmenoval Ofiússa, kde se usadili („založili jej“).

 

************************************************************

1729. - 1720.

 

c. 1720:

V Egyptě zemřel Sobkhotpe IV. (od c. 1730). Krátce byl králem jeho syn (a možná nějaký čas spoluvládce?) Horus Chaanchre Sobkhotpe V., pak Mersechemre Neferrhotpe II. A Chahetepre Sobkhotpe VI., který vládl čtyři roky a devět měsíců. Následovala vláda faraona Sechemre IV. Sanchtoveje Neferhotepa III. (do c. 1711, viz tam). Bližší časové údaje u uvedených panovníků nejsou známy, vše jen jména.

Neferhotep III. válčil s povstalci a pomohl Thébám. Byl prvním z egyptských králů, který se zdobil modrou korunou chepreš – helma.

 

1720 Hyksové (srov. 1786 a 1740) obsadili Hatwaret, Per-Ramesse či Pi-Ramesse, řec. Avaris, kde uctívali kultu Sethův a kde pak měli své hlavní sídlo. Do Egypta s sebou přivedli koně a vozovou jízdu, bojové sekery, dokonalejší luky a pokročilou vyspělejší techniku.

Jména jednotlivých šejků neznáme; prvním jmenovitě známým byl král Aqen, viz dále rok 1674. Obsadili tak celou východní Deltu. Na západu Delty stále ještě vládli králové XIV. dynastie.

 

V době, kdy Hyksové (eg. Aamu, staré slovo pro Asiaty) postupně obsazovali ze severu Egypt, přicházela z jihu z Dolní Núbie nová ethnická skupina, hamitonegroidní lidé, jejichž potomky jsou dnes na severu Súdánu lidé z Kermy, núbijské lokality a hlavního města Kúše asi 800 kilometrů jižně od Théb („kermská kultura“).

Zřejmě sloužili jako žoldnéři v královské armádě a usadili se mezi Asjútem a Asuánem (prvním archeologickým nálezem je Hú u Abýdu). V době XVIII. dynastie již byli plně poegyptštěni. Dolní Núbie byla důležitá svými lomy a doly na diorit, žulu, ametyst, zlato a měď, šel jí říční a pouštní transit. Kermu proslavil dobytek a lučištníci.

Kerma a okolí jižně od třetího kataraktu v dnešním Súdánu byly osídleny již v osmém tisíciletí, neolitické osady jsou z doby c. 4500, od c. 3000 je osídlení Kermy nepřerušené až do křesťanství (kostely z konce čtvrtého století n. l.). Zavodňovací kanalisace doložena z doby kolem 2200.

Město stálo za hradbami kolem ústřední svatyně nazývané dnes Deffufa, „Hliněný hrad“, jedna z největších staveb z hlíny; kámen nebyl v Kermě užit. Kolem Deffufy stály sakrální stavby, palác a obytné domy. Hlavní svatyně zřejmě měla uvnitř prázdný prostor. O první válce s Egypťany viz rok 2040.

V květu byla Kerma s vedle ležícím královským sídlem v Dukki-Gel s cihlovými stavbami chrámů ve středu a s nekropolí kolem roku 1500, viz tam. Nic nenapsali a jinde v Núbii pokračovala „kultura C“. V pohřebních mohylách kúšitských-kermských králů (asi jen „bojoví“ králové kultovní federace) byli tehdy ještě vražděni královi služebníci. V Dukki-Gel jsou v písku pětimetrové hradby a za nimi několik chrámů mimo jiné Atonův.

Oblast na sever od Meroé je pro vědu ztracena, neboť Súdánci na čtvrtém kataraktu roku 2008 dokončili za čínské a arabské peníze stavbu přehrady v lokalitě Hamdab neboli Merowe Dam (Merowe není Meroé!), největší hydroelektrárny v Africe.

 

1727:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský Anniho či Ilúniho, krále Ešnunny, zmocnil se jej a dal popravit (srov. rok 1741, možná reduplikace kronikářského záznamu). Skončila autonomie Ešnunny.

1723 porazil kdesi na Eufrátu Samsú-ilúna amorejské krále jménem Iadich-abum a Muti-churšana.

1718 dal Samsú-ilúna stavět pevnost na Cháburu v Sagarátim, 60 mílí od Mari, na ochranu před vpády amorejských nomádů.

 

1720:

V Přímoří na jihu Mesopotamie po smrti Rím- Sîna II., srov. rok 1741, založil Ilúma-ilum dlouhotrvající státní útvar, Mát tamtim, Přímoří. Byl prvním panovníkem její první dynastie (u moci 1720 až 1450) – doba sumerské renesance.

Ilúma-ilum vládl šedesát let až do roku c. 1700 (včetně své vlády jako lokálního dynasty).

 

************************************************************

1719. - 1710.

 

1711:

V Egyptě skončila vláda král Neferhotepa III. (viz rok 1720). Jeho nástupcem se stal Wahibre Jajebi (= Kesir Jajebi), který vládl deset let a devět měsíců do roku 1700. Zůstalo po něm několik památek a stéla v Thébách.

 

1715:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský na Eufrátu znovu amorejské nájezdníky (36. rok vlády).

1712 Samsú-ilúna zemřel (vládl od 1750). Králem jeho syn Abí-ešuch či Abiéšu (do 1684). Za jeho vlády se moc Babylónu zmenšila. Na jihu neúspěšně válčil s Ilúma-ilem Přímořským (někdy zvaným Iliman), na severu Babylóňané přišli o střední Poeufrátí, kde vzrostla moc Chany (srov. rok 1761).

 

c. 1710 V Iamchadu skončila vláda krále Abbaela I. (od c. 1750), nástupcem jeho syn Iarimlim II. (do c. 1700).

 

1716 Spartos, syn Foróneův, prý založil Spartu.

1710 V Argu po Ápiovi (od 1745) králem Argos, syn Diův a Niobin (vládl do 1640). Po něm se dodnes město a země jmenují Argos, resp. Argiá, později Argolis.

 

************************************************************

1709. - 1700.

 

1700:

V Egyptě zemřel král Jajeti (od 1711). Jeho nástupce Merneferre Ij/Aj s 23 roky a 9 měsíci na trůně vládl v XIII. dynastii a v Ič-toweji (za jeho nástupce opuštěna) nejdéle (do 1676). Byl již vasalem Hyksů.

 

c. 1700:

V Elamu zemřel král Kutir-Nachchunte I. (od c. 1730), nástupcem jeho bratr Lila-ir-taš. Byl velmi starý a vládl jen krátce do 1698. Temti-agum I. byl stále ještě sukkalem v Súsách.

 

V Přímoří zemřel Ilúma-ilum (též Ilúma, Iluman, Iliman; od c. 1720?, srov. tam). Do c. 1690 vládne Itti-ilí-níbi či Ittílí.

 

po 1700:

V Aššuru se v osobě Adad-salúlu, Adad-salílí čili zkráceně Adasi (srov.rok 1736) k moci nová dynastie (vládla do 1585). Ještě král Assarhaddon odvozoval svůj rodokmen od Adasiho (srov. rok 688). Adasiho dynastie ukončila vládu dynastie z Terqy (vládla od 1815). Adasi vládl do c. 1670 (srov. také rok 1736).

 

V Chattuši před nebo kolem 1700 vládne Tudchaliaš I., viz dále rok 1650.

 

V Palaistíně/Kanaánu c. 1700 - 1200 kanaánské nápisy ve vlastních alfabétických znacích.

 

c. 1700:

Na Krétě zničilo zemětřesení "paláce" v Knóssu a Faistu (srov. rok 2000 a 1600). Tím začíná středomínójská doba III. (MM II. před c. 1850 do 1700), éra pozdních paláců (do 1450). Řada katastrof, která postihla Krétu a oblast, velmi poškodila paláce Knóssu a Mallie, vyhořel ve Faistu. Proč, není známo (dobyvatelé, zemětřesení, domácí války?). O "hellénské" nebo luwijské invasi není podkladů, srov. rok 1200.

Paláce byly obnoveny a prožily poslední velký rozkvět. Na Krétě se od 17. století objevily opice, první v Evropě, jak ukazují fresky, import z Egypta. Po Kykladách se šířila krétská keramika s chobotnicemi a dekorativními vzory. Na rozdíl od Kréty žila kontinentální Hellada zcela ve vesnických osadách s elitami v domech z vepřovic. Z nich povstane mykénský svět, jehož jazykem je nejstarší podoba řečtiny psaná lineárním písmem B, který zbaví moci, ale absorbuje c. 1450 svět mínójský.

 

Podle jiné chronologie c. 1700 začíná nová éra na Krétě MM III. (do c. 1600). Thalassokracie Mínóova, nadále mínójské vlivy na Mélu, Théře, Keu (ostrov dobyt Mínójci?), osada na Rhodu v Triandě (srov. rok 2000).

Doloženy malé importy MM III. do Argolidy.

 

Podle další možné datace byla Thérá/Santorin zničena výbuchem vulkánu c. 1675 popř. 1628 (srov. roky se staršími odhady explose 1500, 1480, 1360); ostrov prý osadníci nazývali před katastrofou Strongylé, Kulatý. Theorií kolem ničivé explose je mnoho (viz index, kde nejnovější geologické datum kolem 1600), některé bývají spojovány s Platónovou Atlantidou, sídlem Atlantů apod.

Výbuch Théry byl největší katastrofou v historických dobách, otřesy a popel zaznamenány v Anatolii, Palaistíně, v Syrii, Egyptě. Pověst o Deukaliónovi a Pyrrze může mít svůj začátek v hrůzách tsunami (některé moderní odhady mluví o padesátimetrové vlně), kterou zdvihl výbuch sopky. Stopy po přílivové vlně však o ničivosti nesvědčí, mínójská civilisace nezanikla a výbuch Théry nemusí být totožný se zkázou z roku c. 1700. Explose byla podle jedněch odhadů zřejmě silnější než erupce indonéské Tambory v roce 1815 ("rok bez léta").

Nejnovější datace podle C14 ze snítky olivy z Théry tvrdí, že zuhelnatěla roku 1613 plus/mínus třináct roků, viz v indexu.

Podle rekonstruované "bouřkové" stély krále Ahmose I. za jeho vlády propukly náhle nad celou zemí několikadenní hluboká tma, bouře "hlasitější než nilské peřeje" a přívalové deště. Nil se prudce rozvodnil a ničil stavby a zabíjel lidi. Země nikdy nic takového nepamatovala.

Soudívá se, že jde o propagandistickou hyperbolu hrůz válek s Hyksy. Stéla bývá rovněž dávána do souvislostí s výbuchem Théry, což však leží mimo nastavené chronologické souvislosti. Ahmose I. totiž začal vládnout až snad roku 1570, Hyksů se zbavil 1567 (= začátek XVIII. dynastie, viz). Nižší datace kladou začátek faraonovy vlády do roku 1550 n. 1539 a tím pádem také nejsou sladitelné s datací olivy. Týká-li se Ahmoseův text katastrofického počasí, pak by mohl nejvýše potvrzovat existenci několika výbuchů sopky.

 

1703 v Sikyónu po Eratovi (od 1749) vládne Plemneos (do 1654).