1899-1800

1899. - 1890.

 

1897

V Egyptě přibral král Amenemhet II. svého syna pod trůnním jménem Hor Chaperre Senwosret II. za spoluvládce (do 1895).

1895 Amenemhet II. zemřel (vládl od 1929), Sésostris II. samostatným králem (do 1878). Zcela klidná vláda, rozšiřování obchodních vztahů. Ve Fajjúmu rekultivační stavby, kontrola hladiny vody Nilu. V al-Láhún na ústí kanálu z nilského údolí do Fajjúmu (dn. Bahr Júsuf) si dal král postavit pyramidu.

V jejím okolí vzniklo město Hetep-Senvosret se čtvrtěmi pro řemeslníky, úředníky, archivy atd., vše stavěno do pravých úhlů. Souběžně vzniklo rozsáhlé jezero Ta-henet-en-Merver, řec. Moéris, dn. Birket Qárún, s úrodnou půdou kolem.

Královou hlavní manželkou byla Chnemetneferhedžetweret, matka Senwosreta III. Nefret, jejíž socha z černé žuly je v káhirském museu, byla buď královou sestrou, nebo manželkou před jeho nástupem na trůn. Sathathoriunet či Sat-Hathor byla blízká příbuzná krále (dcera Senwosreta II.?) a její zlaté šperky vykládané polodrahokamy nalezené roku 1914 v Láhúnu v pohřební komoře v komplexu pyramid, jsou nejlépe dochovanými egyptskými šperky.

Z Láhúnu je také nejstarší zachovaná louč a forma na výrobu nepálených cihel z této doby, nebo z 12. dynastie.

 

1896

V Isinu zemřel Ur-Ninurta (od 1924), novým vládcem Búr-Sîn (do 1875).

 

1895

V Larse zemřel Abisaré (od 1906), jeho nástupcem Sumu´el, Sumu-ilum (od 1866).

 

Současníky Sumu-aba Babylónského byli v Ešnunně král Šarría a jeho syn Belakum (srov. předtím rok 1930), současníky Sumu-abova nástupce Sumuláila Babylónského byly Warassa, Ibal-piél I. a jeho syn Ip(p)iq-Adad II. (Ibiq-Adad). Viz dále rok 1830.

 

Ve stejné době jako v Babylónu se usadili amorejští beduíni Amnanu a Iachrúru v okolí Sipparu a východně na středním Tigridu kmen Iamutbal. Amorejci ovládli Marad, Uruk, Sippar a Kiš (zde vládl jako král jistý Ašdúni-arim, doba neznámá).

Sumerský element přišel z velké části o kontrolu nad svou původní svou zemí a čím dál tím více o moc.

V přívalu nomádských „Amorejců“ byli nejsilnější Benjamín/Bené-Jamína, kteří se zdržovali a pásli hlavně kolem Charránu. Kmen měl federativní uspořádání a některé části známe (klan Iarichu odkočoval z Mesopotamie do Kanaánu, odtud slovo Jericho).

Na jihu, v Sipparu a okolí, kočovali Amnanu a Iachrúru, v Uruku dynastie Sîn-kášid. Sutiové (Suti) žili v syrské poušti již v době I. Babylónské dynastie a útočili na Tadmor. Chanajové žili hlavně v údolí Cháburu. Byli polonomády a dávali se najímat jako žoldnéři. Chabirové (Chabirú) žili v západní části horní Mesopotamie severně od Chanajů. Všechny nomadické kmeny byly loupeživé.

 

1894

V Kazallu až do roku 1984 (?) vládl král Sumuditana, v té době také panovník nad Kišem. Po jeho smrti se v Kiši osamostatnil jistý Iawium a v Babylónu jistý Sumu-abum, který v prvních dvou letech své vlády stavěl městské hradby. Devět let po Sumuditanově smrti, c. 1885, se v Kiši zmocnil vlády jistý Manana. Vytlačil Sumu-aba z Déru, který držel a donutil babylónského dynastu k uznání své nadvlády.

Sumu-abum a jeho nástupce Sumula´él byli Mananaovi „zástupci“. Tradice amorejské dynastie je pochopitelně postavena zcela jinak.

 

Šejk východokanaanských beduinů (Amoritů) Sumu-abum obsadil lokalitu Babilla (dle lidové etymologie údajně Báb-ilí, Brána boží) a vládne zde do roku 1881. Jím začíná I. dynastie babylónská, též zvaná dynastie z Amurru (trvala do 1594). Sumu-abum zavedl do celé oblasti kult boha Marduka. Údajně dobyl stará města Kazallu a Dilbat a položil tak základ budoucí babylonské říši (srov. zde výše)

Prvních pět králů se zabývalo především náboženskými záležitostmi a stavební činností, tzn. že žili převážně v míru. První dva šejkové ještě nebyli suverénními vládci, viz níže, rovněž královský titul se stal dědičným až od třetího panovníka.

 

Babylónské panovnické dynastie podle starých chronografů:

 

1. dynastie amorejská (též první babylónská) 1894 – 1594,

2. dynastie první přímořská 1720 – 1450,

3. dynastie kassitská,

4. dynastie isinská 1156 – 1068,

5. dynastie druhá přímořská 1024 – 1004,

6. dynastie z Basu 1004 – 984,

7. dynastie elamská 984 – 978,

8. dynastie (druhá) babylónská 978 – 733,

9. dynastie assyrská 733 – 627,

10. dynastie chaldajská 626 - 539

 

1894 V Sikyónu po Aigidrovi či Aigydrovi (od 1928) králem Thúrimachos (do 1849). Byl současníkem Ínacha Argívského.

 

************************************************************

1889. - 1880.

 

1881

V Babylónu zemřel šejk Sumu-abum (od 1894). Novým vládcem Sumula´él či Sumu-lá-ilu (do 1845).

 

1880

V Aššuru zemřel ensi Eríšum I. (od c. 1920). Nástupcem jeho syn Ikúnum (do c. 1850).

 

z mýthických hebrejských pradějin 19. až 18. století:

podle vyšší chronologické tradice byl roku 1887 biblický Jóséf/Josef, řec. Iósépos, ve věku třiceti let králem egyptským jmenován wezírem (srov. dále rok 1878). Jeho nové jméno bylo Sofenat Paneach. Viz předtím rok 1942 a 2150. Josef, syn Jákobův s Rachel, zemřel podle této datace roku 1807, a vymřel později i jeho rod.

Roku 1857 se podle vysoké biblické chronologie šedesátiletému Ischáqovi/Isaákovi narodila dvojčata Esau alias Edom, od něhož prý pocházeli Idúmajové, a Jákob, později zvaný Israél, od něhož jsou Israélité, později nazývaní Iúdaiové (Židé). Viz výše roku 2150 a 1940.

Roku 1841 zemřel ve věku 175 let praotec beduínského monotheismu Avráhám/Abrahám, narozen roku 2016. Viz vyšší biblickou dataci roku 2150. 

Asi roku 1878 dorazili Židé pod šejkem Jákobem do Egypta, do kraje Gesen na východu Delty. Jeho syn Josef byl v Egyptě jako sedmnáctiletý už od roku 1900. Jákob žil ještě sedmnáct let (do 1861, nar. 2008).

c. 1870 zemřel Isaák, otec Esaua a Jákoba (narozen 2050, viz k dataci rok 2150).

 

Podle nižší datace se roku 1772 Jákobovi narodil Ruben, roku 1771 Simeón, 1770 Lévi a roku 1769 Iúda, od něhož prý mají Židé jméno. Roku 1765 se měl v této chronologii narodit Jóséf/Josef (Jákobovi bylo 92 let). Roku 1749 byl Josef ve věku sedmnácti let prodán bratry do otroctví a o jeho karieře v Egyptě viz zde výše. Roku 1737 zemřel Isák stár 180 let; jeho synovi Jákobovi bylo tehdy 120.

Roku 1727 Jákob se syny přišel z Mesopotamie do Egypta a roku 1710 Jákob zemřel ve věku 147 let. Podle výpočtů křesťanských kronikářů zemřel Josef ve věku 110 let roku 1657. Po jeho smrti prý Židé "sloužili" Egypťanům ještě 144 let (celkově tedy 215, v nízké dataci od roku 1727). 

 

 

************************************************************

1879. - 1870.

 

1878

V Egyptě zemřel král Sésostris II. (od 1897, resp. 1895). Nástupcem se stal jeho syn Horus Chakaure Senwosret III. (do 1843 sám), nejsilnější panovník XII. dynastie. Jeho pyramida s mastabami pro rodinu v Dahšúru o šedesáti metrech byla ze sušených cihel.

Provedl správní reformu. Namísto „náčelníků“ nomů byl od nyní celý Egypt řízen centrálně z residenčního města Ič-toweje prostřednictvím tří úřadů, waretů: waret severu, jihu a „hlavy jihu“. Moc místních dynastů tak byla zlomena, ačkoli formálně setrvali ve svých úřadech.

Jeho wezíry byli Sobekemhet, Neb-it, Chnumhotep a snad Ameni.

1872 jedno z pevných dat egyptských dějin: 16. dne 4. měsíce doby pučení/peret 7. roku krále Senwosreta III.

1871 byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém opatřený ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů, původně zřízený v VI. dynastii za krále Merenre I. (viz rok 2283). Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Král zakázal Núbijcům vstupovat s loďmi a stády přes opevněnou hranici do Egypta.

Předpokládá se, že dal vyhloubit kanál spojující Nil z Delty s Rudým mořem (nebo tak učinil již král první toho jména?). Viz rok 280.

1870, 1869, 1863 a 1860 tažení do Núbie. V roce 1863 král Sésostris III. potlačil povstání Iuntinovo a roku 1860 se Egypťané dostali s loďmi až za druhý nilský katarakt. Obnovil zde hranici říše a opevnil ji novými pevnostmi (šest oslavných písní na působení v Horní zemi).

Do Palaistíny vedla jen jedna výprava proti Menču; Egypťané dospěli až k Sekmem (= Sechem?).

Stavební činnost: chrám Monta z Hermónthidy (Sokolí bůh) v al-Madámúd u Karnaku; hliněná pyramida v Dahšúru.

 

Začíná infiltrace Asiatů, eg. Aamu (označení ze střední říše), ze Syrie a Palaistíny do Delty. Nomádi, semitské etnické skupiny, byli později označováni za Hyksy (srov. rok 1902, viz dále rok 1780). Egypťané Asiaty velmi opovrhovali, ale v zemi jich žilo relativně dost, a to nejen jako zajatci (prvních 1554 přivezl z Palestiny Amenemhet II.).

 

1875

V Isinu zemřel Búr-Sîn (vládl od 1896). Na trůnu jeho bratr Lipit-Enlil (do 1870). Po jeho smrti vládl Erra-imittí, vnuk Ur-Ninurtův (do 1861). Zemřel „při srkání horké polévky“ v den, kdy byl zvolen náhradní král Enlil-báni, jinak zahradník, který by z něj sňal zlé věštby; už na trůnu zůstal.

 

************************************************************

1869. - 1860.

 

1861

V Isinu po Erra-imittí (od 1870) vládne šest měsíců jistý Dadbaná, po něm 1860 zahradník Enlil-báni, předtím náhradní král Erra-imittího (do 1836).

 

1866

V Larse skončila vláda Sumu´éla (od 1895), nástupcem Núr-Adad (do 1850).

 

c. 1860

V Elamu vládne Eparti III., zakladatel dynastie Epartiů a III. říše elamské (trvala do 1520). Králové měli titul sukkal-mach Anšanu a Sús, vicekrálové byli sukkalové Elamu a Simaški, obvykle králův bratr a jeho nástupce na celoelamském trůnu. Králův syn byl sukkalem v Súsách.

Eparti III. Ale neměl žádného bratra a sukkalem Sús byl jeho syn Šilchacha. Epartiho kancléř se jmenoval Kuktanra.

Viz předtím rok 1910, kde poslední panovníci říše Simaški. Srov. předtím rok 2255 a 2223, dále viz rok 1830.

 

************************************************************

1859. - 1850.

 

1850:

V Larse skončila vláda Núr-Adada (od 1866), novým vládcem Sîn-iddinam (do 1843). Vedl válku s blíže neznámým protivníkem (= Babylónci?). Kromě Larsy vládl nad Urem, Eridu a Lagašem.

 

c. 1850:

V Aššuru skončila vláda panovníka Ikúnum (od c. 1880) a jeho nástupcem se stal Šarru-kén I., hebr. Sargon (do c. 1840). Jeho nástupcem byl vlastní syn Puzur-Aššur II. (do c. 1830) a bývá považován za posledního panovníka Staroassyrské říše. Následovali Narám-Sîn z Ešnunny a Eríšum II., syn Narám-Sînův (viz rok 1830).

 

c. 1850:

Na Kypru, zdroji mědi pro celý východ, začala Středněkyperská doba (Middle Cypriot period, MC: I. 1850 - 1800, II. 1800 - 1700 a III. c. 1700 - 1600 či 1500). V semitských jazycích byl K. zván Alašija.

Na Krétě před rokem 1850 začala středomínójská doba II. Trvala do c. 1700, kdy přišla katastrofa (viz tam).

 

1855 v Argu začátek královlády. Prvním panovníkem v Argu byl Ínachos (do 1805). Podle něho se země, pozdější Argolis, jmenovala Ínachia. Dodnes se po něm jmenuje říčka v Argolidě. Ínachova dcera Íó byla podle hellénských historiků uctívána v Egyptě pod jménem Ísis.

V téže době vládne v Sikyónu král Thúrimachos (viz 1894).

  

************************************************************

1849. - 1840.

 

1843:

V Egyptě zemřel král Senvosret III. (Sésostris, vládl od 1878). Novým králem byl jeho syn Hor Nejmare Amenemhet III., řec. Ammerés (do 1797). Jeho vláda byla dobou vrcholu střední říše, pak přišel rychlý mocenský a ekonomický pád královské moci. Jižně od fajjúmské pyramidy jsou zbytky městského a chrámového komplexu se spletitými chodbami a místnostmi, který později Helléni nazvali Labyrinthos.

Ve Fajjúmské oase v této době prováděny další kultivační projekty (srov. rok 1895 za Amenemhetova dědy Senvosreta II.). Povstalo město Šedet, řec. později Krokodeilopolis, dn. Kímán Fáris. Byl tu postaven chrám Sobkův a jeho manželky Renenutet v Medínet al-Ma´ádi, ve Fajjúmu byla navršena pyramida a druhá v Dahšúru (kterou nepoužil, protože měla trhliny a pochovány v ní byla královna Aata). Královou sestrou byla Neferuptah. Jeho wezíry byli Cheti a Zamonth.

Kúš/Núbie byla plně pod kontrolou, na Sínaji byly doly na tyrkys a měď v plném provozu.

 

c. 1840:

Chetité /Nešité dobyli assyrskou obchodní osadu (kárum) Kaneš (viz rok 1920). Jejich vládcem byl Pitchana(š) s trůnním jménem Labarnaš (vládl do c. 1800), původně kníže ve městě Kuššar.

K události došlo ještě v době vlády assyrského vládce Šarru-kéna I. (od c. 1850 do c. 1840; srov. dále r. 1830).

 

1845:

V Babylónu zemřel král Sumula´él (od 1881), nástupcem jeho syn Sabium (do 1831). Stavěl a dokončil Mardukův chrám Esangílu.

 

1843:

V Larse skončila vláda Sîn-iddinam (od 1850). Krátce následoval Sîn-eríbam (do 1841), pak vládl Sîn-iqíšam (do 1836).

 

1849 v Sikyónu po Thúrimychovi (od 1894) vládne Leukippos (do 1796).

 

************************************************************

1839. - 1830.

 

1838:

V Isinu zemřel Enlil-baní (od 1862), do 1835 vládl Zambíja, po něm Iter-píša (do 1831). Do 1828 pak vládl Ur-dukuga.

 

1836:

V Larse skončila vláda Sîn-iqíšam (od 1841). Rok vládne Sillí-Adad, kterého porazil a sesadil 1835 Elamita Kudur-Mabug, kníže Jamutbalu či Emutbalu v Podijálí. Za vládce Larsy prohlásil svého staršího syna Warad-Sîna (vládl do 1823), po němž dlouho kraloval jeho mladší bratr Rím-Sîn (do 1763).

1834 dobyl Kudur-mabug také Kazallu a městu dal strhnout hradby.

 

1831:

V Babylónu zemřel Sabium (od 1845). Králem jeho vnuk Apil-Sîn (či Awíl-Sîn; do 1813).

 

c. 1830:

Narám-Sîn, syn a čerstvý nástupce Ipiq-Adada II. (viz 1895), ensiho městského státu na Dijále-Turnatu jižně od Assyrie Ešnunny (ovládající okolní kraj na Dijále zvaný Warium; Ešnunna - dn. Tell al-Asmar 32 km sv. od Baghdádu), porazil Puzur-Aššura II., syna Šarru-kéna I. (vládli od c. 1850, resp. 1840) a obsadil Aššur. Tím skončila doba staroassyrské říše (od asi 1920, resp. 1934).

Kromě Aššuru obsadil Narám-Sîn na horním toku řeky Idamaraz v povodí Cháburu Ašnakkum. Narám-Sîn byl současníkem babylónského vládce Apil-Sîna (1831 - 1813). Jeho otec Ip(p)iq-Adad II. (Ibiq-Adad) během své vlády dobyl Rapíqum na středním toku Eufrátu.

Narám-Sîn vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši nejdéle někdy do doby krátce před rokem 1815. Nařídil odpuštění dluhů, zajímavá skutečnost raných dějin. Pravděpodobně sepsal trestní zákoník, který byl možná vzorem pro dílo babylónského Chammurapího. Jeho nástupce v Aššuru, syn Eríšum II., ještě dítě, vládl nespokojeným Assyřanům krátce (viz rok 1815). Narám-Sîn panoval v Ešnunně do roku 1797 (c. 1830 - 1797, nebo jen do 1810, viz dále rok 1797).

Narám-Sînův bratr vládl po jeho smrti v domovské Ešnunně až do doby krátce po roku 1790 jako ensi Dádúša (do 1787?).

Dádúšův poslední rok = rokem 29 Šamší-Adada I. Assyrského (viz rok 1815; vládl jako vasal Ešnunny, srov. 1815 a 1797) a Dádúša vládl 11 roků, stejně dlouho jako před ním jeho bratr Narám-Sîn. Dádúša by tak v Ešnunně vládl v letech 1797 až 1786. Kolem roku 1830 (n. 1876) začíná první část zachovaných seznamů epónymních assyrských úředníků limmu, viz text v indexu.

 

1830:

V zemi Šušarra na dolním Zábu tvoří Churrité většinu obyvatelstva. V této době Ch. sídlili v celé severní části Mesopotamie až po severní Syrii (Chaššum a Uršu severně od Aleppa). Hranice mezi churritštinou a amorejštinou byla tehdy pravděpodobně shodná s dnešním rozhraním v Iráku mezi kurdštinou a arabštinou. Churritská šlechta měla úzké vztahy s védskými Árji, užívala bojových koňských spřežení a vyznávala kulty árjské jako mitru, Varunu, Indru a dvojčata Násatje/Ašviny (srov. s hellénskými Dioskúry).  

 

V Mari na středním Poeufrátí vládnou zcela suverénně Amorité, kteří se oblasti zmocnili v posledních letech 21. století, viz rok 2021 a 2006. Králové Iaggid-Lim/Iagitlim a po něm po deseti letech jeho syn Iachdun-Lim/Iachdunlim (též Iachud-Lim; viz předtím rok 2006, dále viz 1815) byli původně assyrští spojenci. Iachdunlim proměnil Mari mesopotamskou velmoc. Podnikal tažení do Syrie až ke Středozemnímu moři, porazil a podrobil amorejské Benjamíny a Chanaje.

 

1830:

V Elamu po Epartim III. (viz rok 1860) následoval jako sukkal-mach, tedy král Anšanu a Simaški, jeho syn Šilchacha (do c. 1800). Attachušu, syn jeho sestry, byl sukkalem v Súsách, kde je doložena jeho stavební činnost na chrámech. Mj. dal postavit most přes Uláj (Charchá) a rozšířit opevnění Sús. Attachušu zemřel před Šilchachou a novým sukkalem Sús se stal jeho mladší bratr Širukduch (I.).

 

************************************************************

1829. - 1820.

 

1828:

V Isinu zemřel Ur-dukuga (od 1831). Jeho nástupcem byl Sîn-mágir (do 1817) a něm v Isinu vládl poslední král I. dynastie Damiq-ilíšu (do 1794).

 

1823:

V Larse zemřel Elamita Warad-Sîn (od 1835) a nástupcem se stal jeho bratr Rím-Sîn I. (do 1763). Warad-Sîn stavěl v Uru (chrám Sînovi), Larse a Nippuru. Sînovou kněžkou byla jeho sestra Enanedu. Později sepsala v sumerštině memorandum o vítězství nad Isinem.

Také Rím-Sîn I. byl zpočátku podporován otcem Kudur-Mabugem, vládcem v Jamutbalu (viz 1836).

 

************************************************************

1819. - 1810.

 

1815:

V Aššuru skončila krátká vláda (dítěte) Eríšum II., syna Narám-Sîna Ešnunnského (srov. rok 1830). Údajný „Assyřan“ Šamší-Adad I. (Šamší-Addu), syn Ilakabkabův, obnovil domácí vládu (panoval do 1781; podle tzv. nízké chronologie 1753 - 1721). Nový král byl Západosemita (Amorita) z Terqy, který Ešnunnce z Aššuru vyhnal a zemi obsadil beduiny vlastního klanu. Skončila c. patnáctiletá nadvláda Ešnunny nad Assyrií (od c. 1830).

Šamší-Adad I. přenesl panovnické sídlo z Aššuru do Šubat-Enlil na severu Mesopotamie (Chagar Bazar, dn. Tell Lajlán/Lejlán u Kamišli v SYR). Jeho nástupci se ale do Aššuru vrátili.

Šamší-Adad I. byl prvním panovníkem tzv. dynastie z Terqy (do c. 1700) a v assyrské tradici byl velmi oblíbený. Jeho vládou můžeme začít počítat období Středoassyrské říše (1815 až 1077), nebo počkat až na Aššur-uballita I. a rok 1366.

Šamší-Adadův bratr (jméno neznáme) zůstal vládcem doma v Terqa. Zkraje své vlády Šamší-Adad I. dobyl Ekallatum (dn. Tell Munbáka), kde učinil vládcem svého syna Išme-Dagana. C. roku 1808 porazil Iachdunlima (viz 1830), bývalého spojence. Po čase ho zavraždil vlastní syn Sumu-Jamam a vládl několik málo roků. Teprve pak, kolem asi 1800, byli Marijci poraženi Assyřany a Mari ovládl Šamší-Adad I., kde udělal šakkanakkem-guvernérem svého druhého syna Iasmach-Adada (viz zde níže a 1790). V královském archivu v Mari se zachovala rozsáhlá korespondence otce se synem žádajícího o rady a schválení vladařských rozhodnutí.

Nakrátko se Aššuru opět zmocnil ešnunnský Narám-Sîn a následovala Assyřanů válka s Ešnunnou a s Churrity (Turukku). Později, za Išme-Dagana I., uzavřeli Assyřané s Churrity koalici.

Zdá se proto, že Šamší-Adad I. mohl být určitou část své vlády vasalem Narám-Sîna Ešnunnského. Souvislosti známy nejsou.

 

V Mari se oženil Iasmach-Adad, syn Šamší-Adadův, s Béltum, dcerou Iški-Adada/Išchi-Addu, krále Qatny. Šamší-Adad a Iasmach-Adad uzavřeli mírovou smlouvu s Iški-Adadem, prvním známým vládcem pravděpodobně původně amorejského státu (dnešní Tell Mišrifé u Homsu). Jeho vláda v Qatně skončila ve stejné době jako Iasmach-Adadova v Mari, viz rok 1793. V Qatně pak vládl jistý Amutpiel, vasal Zimrílima Mariského (viz dále 1793).

Iasmach-Adad měl mírové vztahy s Karchemiší (Karkemiš, dn. Džerablus, SYR), kde ústředním kultem byla Kubaba. Na Malém Zábu se zmocnil měst Qabrá, Arrapcha a Nurrugum. Podnikl vojenskou výpravu do země Zalmaqum (oblast Charránu).

 

Jako vrstevník Iasmach-Adadův vládl v Karchemiši kníže Aplachanda. Jeho syn Iatar-ami uzavřel později mír a vasalskou smlouvu se Zimrílimem Mariským.

 

1813:

V Babylónu zemřel Apil-Sîn (od 1831) a králem se stal jeho syn Sîn-muballit (do 1793). Jeho současníky byli v Uruku králové Anam a Irdanene. Před nimi v době Sabia Babylónského ovládal Uruk Sîn-kášid, náčelník amoritských Amnanů (Amnanum), ze stejnojmenné dynastie (viz 1895). Dal mimo jiné vystavět chrám É. KI. KAL božským manželům, původně panovníkům v Uruku, Lugal-bandovy s chotí Nin-sunou, rodičům Gilgameše. Svou dceru Niši-íníšu v něm udělal Lugal-bandovou velekněžkou.

 

1810:

Rím-Sîn I. z Larsy porazil koalici Uruku, Isinu, Babylónu, Sutia (Sutium), Rapíqa a Irdanene, urucký král, byl zajat (srov. tok 1803).

 

1809. - 1800.

1803:

Rím-Sîn z Larsy porazil znovu Uruk. Pokračuje válka s Isinem (srov. rok 1810 a dále 1799).

 

c. 1800

V Elamu po Šilchachovi (od c. 1830) sukkal-machem Širukduch I., syn Šilchachovy sestry (do c. 1772). Jeho bratr Šimut-wartaš se stal vicekrálem (sukkal Elamu a Simaški). Širukduch neměl syna a proto po smrti manželky udělal sukkalem Sús svého synovce Siwe-palar-chuppaka.

 

c. 1800:

V Kuššaru (= dn. Alişar v TR) po Pitchana(š)ovi alias Labarnovi (od c. 1840) Chetitům vládne jeho syn Anitta (do ?). Dobyl Chattum(-tuš), pozdější Chattušu (srov. rok 1920), a města Ullamma, Charkinna a Zalpuwa. Porazil vládce (krále) Šalatiwary (pozd. Salambriai) v bitvě, v níž se král Purušchandy Chetitům vzdal.

Anittova vláda či vláda jeho dynastie skončila v domácích rozbrojích; palác Kaneše a Nešy lehl popelem (viz rok 1920, 1840, 1650). Jména bezprostředních Anittových nástupců neznáme. Kaneš není identická s Néšou, protože toto město dobyl již Pitchana; jiná interpretace ztotožňuje Kaneš/Kaniš, tj. Kültepe, s Néšou a klade rovnítka mezi Kaneš-Néša-hellénistická Anisa s tím, že assyrská kolonie před hradbami Kaneše/Néše se označovala jménem města (původ jména znám není).

 

c. 1800:

V Knóssu skončila Středomínójská doba MM I. (od 1900) a začala MM II. (do 1700): Doba „hieroglyfického“ mínójského písma. Éra skončila zničením (vypálením?) Knóssu, Faistu, Mallie, Pseiry, Mochlu, Gurnie a Palakastra.

Z Faistu pochází ojedinělý „disk“ z pálené hlíny s 241 hieroglyfickým znakem, nalezený 3. července 1908. Lineární písmo A nebylo ani po stu letech vyluštěno.

 

Na Mélu druhé město (ve Fylakopi) dováží šedou mínójskou keramiku, jakož také keramiku období MM II.

 

1805 v Argu po Ínachovi (od 1855) jako druhý král vládne jeho syn s Niobou Foróneus (do 1745). Jako první v „hellénském“ světě prý zavedl zákony a soudy. Zeus se prý jako s první ze smrtelných žen spojil s Niobou, a to roku 1790.

 

c. 1800/1700:

Skončila západní expanse Indoevropanů (Indogermánů) z Ukrajiny do Podunají a přes Kavkaz (c. 2500 - 2000, druhá fáze; vyšší odhady viz c. 8000). Kolem roku 1800 nebo krátce poté dorazili odkudsi ze stepí dnešního Kazachstánu Áriové, Árjové, Chajbarským průsmykem na hranicích mezi dn. AFG a PAK do Indie (srov. rok 2300 a 2000). Koncem 3. tisíciletí se na svém treku oddělili od ""Íránců". Vyhnali (?) obyvatelstvo města Čanču Daro, krátce nato také měst Harappá a Mohendžo-daro (moderní názvy z území dn. PAK; původní nejsou známy, H. leží již. od Láhauru/Lahore v Paňdžábu u indických hranic, M. na jihu PAK v Sindhu).

Harappá mohla v době svého rozkvětu mít na 20 až 40 tisíc obyvatel. Stálé osídlení v H. doloženo již kolem 3300, viz rok 8000 a 2300. Vedle původních skupin se usuzuje, že Civilisace údolí Indu mohla být dílem hlavně Protodrávidů. Viz dále rok 1600.

Árjové, "vznešení", postupovali na východ až po soutok levobřežního Gandaku/starým jménem Sadanira s Gangou u Patny. Vedl je podle hindských tradic Agni, vypalující kraj svým ohněm a zde se zastavil. Vlastním vedským árjským jádrem, odkud migrovali před důsledky pravděpodobně klimatických proměn na východ, byl Dóáb, "Dvojříčí", země mezi Jamunou a Gangou až k jejich soutoku u Illáhábádu/Allahabad. Odtud v povodí Gangy po Himálaj existovalo od c. 1200 množství kmenových a klanových států, monarchií i "republik", džanapada/ang. janapada. Region celého povodí Jamuny a Gangy měl historický název Madhjadéša, Země středu, čín. Čung-kuo (Číňané měli stejný náhled na svou říši a jméno si uchovali). Někdy v šestém století z nich povstalo šestnáct velkých států, mahádžanapada, viz o nich rok 600. 

Árjové postupně zavedli na ochranu své ethnické identity kasty, varny, tj. barvy, sc. pleti; nicméně srov. v Mahábharátě svatbu pěti bratrů klanu Pandavů s dcerou domorodého krále Pančálů, jejich východního souseda a s pomocí domorodého boha Krišny, který byl tmavé/černé pleti zvítězili v osmnáctidenní bitvě nad svými bratranci z klanu Kauravů.

Poslední z kast, „nedotknutelní“, byli uvedeni v život až kolem začátku našeho letopočtu (viz rok 1). Veškeré pestré původní obyvatelstvo subkontinentu žijící dnes nejvíce na Dekánské plošině, na Andamanech a Nikobarech se zahrnuje pod pojem ádivásí (srov. rok 600 a 22). V Nepálu se praobyvatelům říká džanadžáti, na Cejlonu veddá.

Je pozoruhodné, že indičtí a nepálští ádivásové jsou v moderních dobách velkými přiznivci maoismu a pojili se a pojí ke komunistickým lesním guerrillám.

Na severu Indie neolitické nálezy v Burzahomu v Kašmíru (c. 2250 - 2000). Na jihu Indie neolitické kultury Piklihal, maskí, Utnúr a Brahmagiri v povodí Krišny (c. 2000), další stadia v letech 1800 - 1600 a 1400 - 1050 (Sanganakallu, Tekkalalota a Hallúr). Ve východní Indii neolit nelze datovat (Ásám). Patří spíše do jižní Číny a jihovýchodní Asie.

Archeologicky jsou Árjové po harappské době spojováni s vedskou černě a červeně malovanou keramikou (BRW) do c. 9. století, vedle níž fungovala a navázala šedě malovaná hlazená (PGW) do c. 600 a následovala ji severní černě malovaná hlazená keramika (NBPW/NBP) spojovaná s dobou mahádžanapad. 

 

Kolem 1800 skončil v Číně neolit (od c. 4000).

 

Ve Střední Americe začátek nejstarší mesoamerické civilisace, olmecké. O nejstarší celoamerické „městské“ civilisaci Caral v Peru či ještě starší viz rok 3000. Mesoamerické civilisace mezi Rio Grande na severu a Costaricou na jihu se archeologicky nejčastěji člení na:

• dobu archaickou ± 7000 až 2000, odpovídající přibližně předněvýchodnímu eneolitu,

• dobu ranou předklasickou 1800 až 900 v mayské oblasti, v mexické 1500 až 900 (začátek olmecké civilisace),

• na dobu střední předklasickou 900 až 300 (rozšíření Mayů),

• pozdní dobu předklasickou 300 př. n. l. až asi 150 n. l. (v mexické oblasti), nebo 300 – 250 (v mayské oblasti),

• ranou dobu klasickou od cca. 150 až 600 či 650 n. l. a

• pozdní dobu klasickou 600 až 900 [raná poklasická 900 – 1200 (c. 800 až 1168 Toltekové), pozdní poklasická doba I. 1200 – 1400, II. 1400 do příchodu Španělů roku 1521, éra Azteků].

Olmekové žili při Atlantiku na území dnešních mexických spolkových států Veracruz a Tabasco. Vytvořili první náboženská centra ve Střední Americe, kde byl zřejmě praktikován kultovní kanibalismus (dnešní lokality San Lorenzo, La Venta, Tres Zapotes).

Záhadná kultura s megalitickými hlavami o váze až třiceti tun byla v květu v době cca. 1100 – 800, kolem 400 - 200 nálezy zcela mizí. Olmekové, „Gumoví lidé", pěstovali kukuřici, maniok, dýně, sladké brambory, lovili ryby.

Kolem pyramid hráli míčové hry, s největší pravděpodobností o život, snad kolem roku 500 používali hieroglyfy stejně jako Zapotekové, první písmo západní hemisféry, dosud nečitelné. Cascajalský kámen z olmecké epochy „San Lorenzo“ kolem roku 900 se 62 obrázkovými znaky však bývá nejnověji pokládán za ještě starší příklad písma v Americe.

 

Kolem 1200 se objevují na jihu Mexika z oblastí v dnešní Guatemale a Belize Mayové s prvními vesnickými centry v údolí Copán v Hondurasu u hranic s Guatemalou. Kolem roku 1000 doložena v Ceibatu v Guatemale dlážděná rituální plošina s náměstím, zřejmě starší než podobné objekty olmecké (La Venta je asi až kolem 800).

Ve svém klasickém období žili v technicky překvapivě vyspělé civilisaci s matematikou postavenou na vigesimálním systému, kalendářem a urbanistickými a sakrálními architektonickými díly ve zhruba 250 lokalitách ležících často jen několik kilometrů od sebe, ale s brutálními masožravými kultovními zvyky, mundo maya, „mayský svět“.

Patrilineární nástupnictví nebylo vždy dodrženo: ze 4. století n. l. známe jméno tikalské panovnice Une Balam, Jaguárče, a několik dalších. Mayové neznali ani kolo ani železo. Namísto kovu měly obsidián a nefrit byl jejich zeleným zlatem (vlastní žlutý kov získal určitou váženost až v pozdních dobách mayských dějin), platili kakovými boby (z nichž kořeněná pasta a nápoj byl jen pro elitu). Pozdější zřejmě „federativní“ sídelní město Tikal (departement Petén, severní Guatemala) mělo kolem roku c. 200 n. l. na deset tisíc obyvatel, kteří žili na ploše asi 150 kilometrů čtvrečních (první datovatelná stéla je z Tikalu z 6. července 292 n. l.).

Kolem roku 500 n. l. v Teotihuacánu pod téměř 65 m vysokou pyramidou Slunce poblíž dnešního Mexico City, jehož zárodky vznikaly od roku asi 150 př. n. l., podle archeologů mohlo žít na 125 tisíc lidí, podle jiných odhadů na dvě stě tisíc. Největší stavba staré Ameriky.

Soupeřícím městským státem Tikalu byl Calakmul (Mexiko, nedaleko guatemalských hranic, novodobý umělý název) s cca. padesáti tisíci obyvatel. Calakmulští roku 562 n. l. Tikal dobyli, roku 695 Tikalští zajali calakmulského krále.

Nejvyšší „americkou“ pyramidou je chrám IV. v Tikalu se 65 metry výšky postavenou za vlády místního dynasty jménem Jikin Chan Kawil I. (vládl 682 – 734). O pyramidách v Peru viz rok 3000.

Kolem roku 100 stojí na Yucatánu pyramidové chrámy komplexy (Uxmal, Chichén Itzá) a vzniklo druhé mesoamerické písmo, mayské, dnes na nápisech z části čitelné. Nejstarší nápisy jsou z guatemalského Peténu z doby kolem 300-200 př. n. l. Nejstarší známé kalendářové datum z amerického kontinentu je v přepočtu 7. prosinec 36 př. n. l.

V dobách rozkvětu mezi roky cca. 200 n. l. až 900 n. l. existovalo v mayské oblasti na padesát městských států/náboženských komunit, které zřejmě nikdy nepřekročily hranice konfederace/náboženské amfiktyonie. Žádný jednotný mayský stát nikdy nevznikl.

Tradiční mayská centra v nížinách po roku 850 n. l. upadala a z roku 898 je z Chichén Itzá poslední známá mayská datace (poslední mayské datum na stéle je z Toniny z 18. ledna roku 909): poslední známý nápis v Copánu je z roku 820, v Tikalu 879 a v Uxmalu z roku 907. Mayské státy zanikaly v době mezi koncem 8. století a koncem 10.: Los Higos v Hondurasu (starý název není znám) zaniklo roku 781, Chichen Itza 998. 

Soudívá se, že důvodem zkázy bylo buď dlouhodobé sucho (doložena pro roky 810, 860 a 910) a následně pro nedostatek potravin vzpoury poddanských vrstev populace, revoluce, nebo nekonečné soupeření elit. Vysočina ale vylidněním postižena nebyla. Dlouhý proces zcela vylidnil města až v 15. století a za konec mayských měst je pokládán rok 1451. Viz dále roku 500.

 

Kolem roku 900 př. n. l. se v mexickém údolí Oaxaca objevili Zapotekové, stavitelé chrámů, kováři a keramici, se sídelním městem na Monte Albánu (c. 500 př. n. l. do c. 700 n. l.). V zapotecké lokalitě San Martín Tilcajete odkryt palác z doby c. 300-100. Vedle nich žili Mixtekové (Mixtec), kteří Zapoteky porazili a z  velké části ovládli. Začátkem 15. století n. l. se stali vasaly Azteků. Kultury Zapoteků a Mixteků byly na území dn. mexického státu Oaxaca a dodnes se jich zde dohromady na dva miliony lidí dovolávají jako svých předků; srov. v indexu s. v. Zapotekové..

V údolí kolem dn. hlavního města Mexika v době před rokem 800 n. l. existovala kultura Teotihuacán podle města (San Juan T.) severně od Mexika. Jejich sídlo bylo nejrozsáhlejším městem všech mesoamerických kultur a předkolumbovské doby: mělo plochu třiceti čtvrečních kilometrů a snad až dvě stě tisíc obyvatel. Stavěno bylo od doby kolem roku 300 př. n. l., mělo rovnoběžné ulice a na dva tisíce obytných komplexů. Hlavní třída byla 2,4 kilometru dlouhá a šuroká 45 metrů.

Sluneční pyramida Teotihuacánu je druhá největší pyramida Ameriky (po „velké p. v Cholule“): 65 metrů výšky a 225 metrů spodní hrany, na vrchol vede 248 schodů. Mimo jiné postavila pyramidu o základně 150 na 120 metrů o výšce devítipodlažního domu na místě dn. Ciudad de México odkrývané od roku 2006. Protože nebyl dosud nalezen doklad pro panovnický kult, spekuluje se, že to mohla být první americká „republika“.

Kultura, jejíž nositele praktikující lidské oběti ani jejich rasu a jazyk neznáme, záhadně zanikla, snad pod změnou klimatu (velké sucho v 6. století?). Přišla kultura toltecká od cca. 800 n. l. až 1168, resp. 950 až 1300. Střediskem státu polomýthických Tolteků byla Tóllán/dn. Tula de Allende severně od Mexiko City ve státu Hidalgo, Aztéky mnohem později vybájené středisko umění, věd a nesmírného bohatství, které svými nápady pozvedl král Quetzalcoatl, "opeřený had"; žil v letech 843-895 a zahubili ho žárlící čarodějové, před nimiž uprchl z města k moři a dosáhl božství.

Kolem roku 1000 n. l. dorazili toltecké skupiny k yucatánské Chichén Itzá, ale roku 1168 (též datováno jako 1179 n. cca. 1300) jejich moc zničili nomádi tmavší pleti přišedší ze severu, z území dnešních Spojených států: deviantně morbidní Aztekové, jejichž vlastí byla podle nich země Aztlan neznámé polohy, dle některých badatelů snad dnešní Utah.

Usadili se poblíž Tuly, Tolteky měli za své předchůdce a roku asi 1325 založili na ostrovu jezera Texcoco své sídelní město Tenochtitlan (jezero bylo v 17. století vysušeno jistým hamburským inženýrem a stojí na něm mexická megalopole). V letech 1345 – 1521 postupně ovládli celé Mexiko a velkou část Střední Ameriky. Roku 1398 poprvé vytáhla aztecká armáda paty z tenochtitlanského údolí a obsadila oblast Puebla.

Aztécký expansionismus založil válečný vůdce/král Itzcoatl roku 1430, roku 1464 dospěli k Atlantiku, roku 1497 pod králem Ahuitzotlem do Guatemaly. Nakonec kontrolovali padesát až šedesát městských států od Mexika po Guatemalu. V kontrolované oblasti, která držela pohromadě zřejmě pouze terorem při ročním vybírání tributu, tlatoani, se hovořilo třiceti jazyky.

Organisovali se do územních celků calpulli, "velký dům", sdružující venkovská sídla na klanovém základu, ve městech i podle profesí. Měly společná kultovní a kulturní centra. Lze je přirovnat k tribuím či frátriím. Calpulli podléhaly městským státům altepetl, jimž vládli dynastové tlatoani (pl. tlatoque). Byli formálně voleni, de facto vládli dědičně (srov. hellénistické makedonské dynastie). Městům vládl velmocenský trojspolek center Tlacopan, Tenóchtitlan a Texcoco. Nejvyšší mocnář byl titulem huetlatoani.

Obchodníci donášející z dálek luxusní zboží se sdružovali do cechů chráněných bohem Yacatecuhli a užívali jistých společenských privilegií, třebaže nepatřili k privilegované vrstvě. Obchodníci pochteca, sg. pochtecatl, u Mayů zvaní ppolom (ti se však do cechů nedružili), měli dvanáct cechů fungujících po městech a jsou podobné hellénským koinům a římským collegiím, srov. pod řemesla v indexu.    

Aztekové hovořící jazykem nahua neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy (xolos) a krocany. Jedli obojí a k tomu áhuacatl/avocado, xíli/chili, rajčata/tomatl, velmi drahé bylo kakao-čokolátl/xocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl. Rituální kanibalismus udělal z psožravých Aztéků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odkrytého hrudního koše visí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí. Poslední a pravděpodobně největší lidská oběť lidských dějin bylo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlanu roku 1487 n. l., při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci bylo obětována krev, srdce a maso na dvaceti tisíc zajatců.

Pak se země zmocnili evropští Španělé: Hernando Cortez (1485 – 1547) s pěti sty Španěly a snad třemi sty tisíci spojeneckých indiánů po devadesátidenní válce dobyl a pacifikoval 13. srpna 1521 Tenochtitlan s jeho kanibalskými kulty (třináct z asi dvou set azteckých bohů bylo masožravých a domáhalo se drogové látky z lidské krve, aby mohli existovat, jak tvrdili aztečtí šamané). Ve znamení jiných šamanů, křesťanských, o sto let později choroby a násilí snížili počty mesoamerických domorodců o devadesát procent předcortezovských počtů.

Z aztéckého území se do Španělska odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra. Dnešní Mexico City stojí na Tenochtitlanu a Mexičané v podvědomé snaze hledat předkřesťanské identity strhávají v centru města celé ulice, aby mohli odkrývat aztécké ruiny pod nimi. Na nejstarší křesťanskou katedrálu Ameriky však sáhnout nesmějí, ačkoli prý stojí přímo nad pokořenou lidožravou slávou Azteků.

Viz dále rok 500.